Problematika práva na život a zákazu trestu smrti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Problematika práva na život a zákazu trestu smrti

Bakalářská práce

Autor:

Hana Polončiková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Mgr. Zoran Nerandžič

Praha

Červen 2011 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Jsem seznámená se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude přístupná třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Lysé nad Labem, dne 16.6.2011 Hana Polončiková

2

Poděkování Ráda bych poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Zoranovi Nerandţičovi za jeho odborný dohled nad mojí prací, za jeho přínosné konzultace, cenné rady, podněty a všechny konstruktivní připomínky, jako i za celkovou metodickou pomoc.

3

Anotace Hlavním cílem předkládané bakalářské práce je pojednat o trestu smrti z hlediska historického i současného, a to v České republice i ve vybraných zemích v zahraničí. Práce vychází z mezinárodních dokumentů týkajících se lidských práv a obsahuje argumenty, které trest smrti podporují či ho odmítají. Jsou v ní taktéţ uvedeny současné způsoby trestu smrti a techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii. Dále se bakalářská práce věnuje problematice justičních omylů, eutanázie a potratů.

Annotation The main topic of this bachelor’s thesis is capital punishment from both a historical and a contemporary point of view, specifically in the Czech Republic and in selected foreign countries. The thesis is based on international documents relating to human rights, and it contains arguments in support of capital punishment and against it. It also covers current execution methods and the techniques by which capital punishment was inflicted in history. Finally, the thesis touches on the issue of judicial errors, euthanasia and abortion.

4

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 7 1.

Charakteristika práva na život a trestu smrti ................................................................ 8

1.1.

Základní lidská práva ..................................................................................................... 8

1.2.

Právo na ţivot ................................................................................................................. 9

1.3.

Trest smrti ..................................................................................................................... 11

2.

Historie trestu smrti na území České republiky ........................................................... 11

2.1.

Vývoj od nejstarších dob po okupaci Československa ................................................. 11

2.2.

Období od druhé světové války do zrušení trestu smrti v roce 1990 .......................... 13

2.3.

Současná právní úprava výjimečného trestu ................................................................ 17

3.

Trest smrti v číslech......................................................................................................... 18

4.

Mezinárodní dokumenty týkající se ochrany lidských práv ....................................... 21

4.1.

Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, 1948 .................................................... 21

4.2.

Mezinárodní pakty o lidských právech, 1966............................................................... 22

4.3.

Evropská úmluva na ochranu lidských práva a základních svobod, 1950 ................... 23

4.4.

Úmluva o lidských právech a biomedicíně................................................................... 23

4.5.

Právo na ţivot a jeho úprava v českém právním řádu .................................................. 24

5.

Argumenty pro a proti trestu smrti ............................................................................... 28

5.1.

Argument odstrašení ..................................................................................................... 29

5.2.

Argument pojistky ........................................................................................................ 30

5.3.

Argument odplaty ......................................................................................................... 31

5.4.

Argument pochybení lidského faktoru ......................................................................... 31

5.5.

Praktická vhodnost trestu smrti .................................................................................... 32

5.6.

Rasové předsudky, diskriminace .................................................................................. 33

5.7.

Politické zneuţití .......................................................................................................... 33

5.8.

Nehumánnost trestu smrti ............................................................................................. 34

6.

Státy světa a trest smrti................................................................................................... 35

6.1.

Současné způsoby trestu smrti ...................................................................................... 35

6.2.

Techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii ................................................. 37

7.

Justiční omyl .................................................................................................................... 52

7.1.

USA a justiční omyly ................................................................................................... 53

7.2.

Případy justičních omylů .............................................................................................. 53

7.3.

Justiční omyly se týkají i nezletilých............................................................................ 54

7.4.

Justiční omyly v České republice ................................................................................. 55 5

8.

Eutanázie .......................................................................................................................... 56

8.1.

Eutanázie v zahraničí .................................................................................................... 56

8.2.

Situace v České republice ............................................................................................. 57

9.

Trest smrti versus potraty .............................................................................................. 59

Závěr ........................................................................................................................................ 61 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 63

6

Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma Problematika práva na život a zákazu trestu smrti. Jiţ z názvu vyplývá, jakou problematikou se budu v bakalářské práci zabývat. Práce si klade za cíl zjištění, zda je právní ochrana práva na ţivot dostatečná a zda je trest smrti trestem spravedlivým, či nikoli. Právo na ţivot je v dnešní době vnímáno spíše jako samozřejmost, ale pouze do doby, neţ se někdo rozhodne nám toto právo vzít nebo ho nějakým způsobem ohrozit. V tu chvíli se odvoláváme na demokratické ústavní systémy i mezinárodní úmluvy, které toto základní lidské právo chrání. V našem právním řádu se jedná především o Listinu základních práv a svobod, která v hlavě druhé, oddíle prvním, článku č. 6 vyjmenovává základní lidská práva a svobody. Téma trestu smrti jsem si pro svou bakalářskou práci vybrala proto, ţe jde o téma velmi kontroverzní a rozděluje společnost na dva názorově nesmiřitelné tábory. Mezi zastánci a odpůrci bude probíhat souboj argumentů nejspíše ještě hodně dlouho, jelikoţ dnes nelze jednoznačně a objektivně určit, kdo z nich má pravdu. O trestu smrti by se dalo napsat velmi mnoho, vzhledem k šíři tématu i moţnosti nahlíţení na něj z různých úhlů. Mým cílem není pojmout téma vyčerpávajícím způsobem, zaměřuji se pouze na některé aspekty a pohledy. Bakalářská práce se bude zabývat historickým vývojem trestu smrti na území České republiky, dále pak mezinárodními dokumenty, které se týkají ochrany lidských práv. Právě ochrana lidských práv a její zakotvení v právně závazných dokumentech totiţ velmi souvisí s celosvětovým trendem rušení trestu smrti. Další kapitoly jsou věnovány argumentům odpůrců trestu smrti a argumentům, jimiţ se zaštiťují zastánci tohoto trestu. Dále zmíním současné způsoby trestu smrti a stručně popíši techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii. Má práce neopomene ani problematiku tzv. justičních omylů neboli justičních vraţd, problematiku eutanázie a interrupce.

7

1.

Charakteristika práva na život a trestu smrti

1.1. Základní lidská práva Základní lidská práva jsou naší společností nahlíţena jako práva přirozená a univerzální. To znamená, ţe jsou to práva, která náleţejí kaţdé lidské bytosti od narození, aniţ by jí je musel udělit stát. Ne ve všech společnostech a zemích je na lidská práva nahlíţeno stejně jako u nás. Univerzalitu lidských práv, jak ji vnímáme my v dnešní době, neuznávají například některé státy asijské a islámské, které tato práva nepřiznávají některým skupinám obyvatel. Rozdíly v jejich chápání existují zejména díky vlivu historie, náboţenství či tradice daného státu.1 Lidská práva a jejich ochrana se stala centrem pozornosti mezinárodních organizací po druhé světové válce. V této době má také kořeny trend, který v současnosti ovládl vyspělé demokratické, zejména evropské země, trend stavějící lidská práva na nejvyšší příčku hodnotového ţebříčku, trend poţadující ochranu lidského ţivota za všech okolností, trend k humanismu a v neposlední řadě také trend k úplnému vymýcení trestu smrti. Zásadním dokumentem mezinárodní povahy v oblasti lidských práv je Všeobecná deklarace lidských práv a svobod z roku 1948. Ta však není právně závazná, má pouze deklaratorní povahu, proto práva v ní deklarovaná musela být zakotvena v dalších mezinárodních smlouvách a paktech. Mezi základní lidská práva patří v první řadě právo na ţivot, dále právo na lidskou důstojnost, nedotknutelnost, osobní svobodu a další. V České republice jsou tato práva zakotvena v Listině základních práv a svobod, jejíţ čl. 1 je jako celek deklaruje jako: nezadatelná (nelze je postoupit, dát do zástavy) nezcizitelná (nelze převést za úplatu, darovat) nepromlčitelná (nezanikají mlčením) nezrušitelná (stát je nemůţe zrušit) Takto deklarované kvality základních lidských práv v podstatě vylučují zavedení trestu 1

GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, 4. vyd. Praha: Prospektrum, 2002. ISBN 80-7175-077-8, s. 343

8

smrti. Pokud totiţ tyto kvality základním lidským právům bezvýhradně přiznáme, nemůţe se jich nijak dotknout ani stát, tedy právo na ţivot nemůţe být v ţádném případě trestem smrti porušeno, a to ani v případě, ţe jde o právo na ţivot vraha. Tento přístup je plně v souladu s trendem pojetí základních lidských práv ve vyspělých demokratických zemích zejména v Evropě, který staví lidská práva nade vše a trest smrti odmítá.

1.2. Právo na život Význam tohoto práva spočívá v tom, ţe chrání fyzickou stránku lidské osobnosti. Z toho také vyplývá, ţe nositelem práva na ţivot můţe být pouze fyzická osoba. Mnohdy je ovšem toto právo přiznáváno i před narozením, kdy ještě o fyzické osobě jakoţto subjektu práva lze hovořit stěţí. O této problematice se ještě krátce zmíním v jiné části této práce. Z logiky věci je pak zřejmé, ţe po smrti toto právo zaniká. Právo na ţivot je moţné rozdělit do dvou „kategorií“. Za prvé je východiskem pro další základní práva a svobody, tedy ostatní práva a svobody lze uplatňovat pouze, pokud je umoţněno právo na ţivot. A za druhé, právo na ţivot je povaţováno za jedno ze základních lidských práv. Pojem přirozených práv, a tedy rovněţ pojem lidských práv, vzniká ze základního práva, kterým je právo na ţivot. V tom má pojem lidských práv dvojí tvář. Je to dáno tím, ţe lidská práva ve svém souhrnu nejsou ničím jiným neţ různými kvalitativními stránkami práva na ţivot, tj. například práva na ţivot ve zdravém prostředí, ve společenském prostředí, kde kaţdý má svobodu pohybu, slova, projevu, právo shromaţďovat se, spolčovat se, ale také právo na ochranu zdraví, sociální, kulturní, zdravotní a ekologické zabezpečení podmínek svého ţivota. Zároveň však je, jak z hlediska mezinárodních, tak i vnitrostátních katalogů lidských práv, právo na ţivot povaţováno za jedno ze základních lidských práv. Právo na ţivot je tedy základem přirozenoprávního pojetí lidských práv. Lidská práva nelze chápat pozitivisticky, to znamená, ţe nelze pojímat za lidská práva pouze ta práva, která ústavodárce nebo zákonodárce dané země za lidská práva vymezí.

9

Východiskem je tedy chápání lidských práv jako přirozených kvalit ţivota. Říkáme-li, ţe základem přirozenoprávního pojetí je právo na ţivot, je třeba odlišit různá přirozenoprávní pojetí. 1. Na místě prvém stojí pojetí přírody jako tvůrce ţivota. V tomto pojetí je právo na ţivot člověka – jednotlivce – a lidské společnosti nedílně spojeno s právem na ţivot všech forem ţivota, které nás obklopují. 2. Další přirozenoprávní teorií lidských práv je teorie antropocentrická, která člověka nazírá jako bytost z přírody zcela vydělenou, označuje člověka za pána přírody, a uznává-li péči o ţivotní prostředí, povaţuje za ně pouze ţivotní prostředí člověka. Právo na ţivot a lidská práva podle tohoto pojetí s přírodou nesouvisejí a jsou něčím, co vyplývá pouze z podstaty člověka a lidského společenství. Není třeba zdůrazňovat, ţe s tímto pojetím zásadně nesouhlasíme a povaţujeme je za scestné. 3. Zvláštní skupinu pak tvoří náboţenské pojetí lidských práv jako hodnot daných člověku a lidské společností Bohem. Ať jsme jiţ stoupenci jakéhokoliv typu přirozenoprávního myšlení, lidskými právy nejsou pouze ta práva, která jsou vymezena v ústavě a zákonech konkrétního státu, ale jsou jimi principy a hodnoty stojící nad státem, ústavou a právem. Tyto principy a hodnoty jsou kritériem toho, zda lidská a občanská práva, nejen vymezená v ústavě a zákonech, ale zejména realizovaná v daném státě, jsou v souladu s přirozenými hodnotami a principy obecně v demokratickém světě uznávanými.2 Právo na ţivot je řazeno do první generace lidských práv. Do této generace patří práva osobní a z části i práva politická. Druhou generací jsou potom práva sociální, hospodářská a kulturní. A třetí generací jsou nově se utvářející lidská a občanská práva. Právo na ţivot je moţno klasifikovat jako status negativus. Jedná se tedy o právo, do kterého by státní moc neměla zasahovat. Častěji je toto právo ovšem klasifikováno jako status pozitivus, neboť v některých případech je potřeba, aby stát tomuto právu přiznal ochranu, a tedy něco konal.3 Nelze s obecnou platností říci, zda je právo na ţivot absolutně nezcizitelným či zda je s ním 2

BLAHOŢ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K.: Srovnávací ústavní právo, 2. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. ISBN 80-86395-89-8, s. 159-160 3 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 635.

10

moţné určitým způsobem disponovat.

1.3. Trest smrti Trest smrti je státem nařízené a vykonané usmrcení (poprava) člověka odsouzeného za trestný čin, za který je podle platného trestního práva moţné tento trest uloţit (v dřívějších dobách byly takovéto trestné činy nazývány hrdelními zločiny). Trest smrti patřil po celá tisíciletí k těm nejvyšším. Zpočátku to byla osobní msta, při níţ se povaţovalo zabití pachatele za čin odplaty a záruku udrţení pořádku. Postupem času, kdy docházelo k upevňování státní moci, byla tato msta omezována. Vzhledem ke své definitivnosti (nemoţnosti jakékoli nápravy po jeho vykonání) se jedná o trest velmi kontroverzní. Jeho zastánci uvádějí, ţe se jedná o jediný spravedlivý trest za vraţdu a jiné závaţné zločiny, znemoţňuje recidivu a má významné odstrašující (preventivní) účinky. Odpůrci upozorňují kromě morálních argumentů souvisejících s právem kaţdého na ţivot především na nebezpečí justičního omylu, který je v tomto případě nenapravitelný.

2.

Historie trestu smrti na území České republiky

2.1. Vývoj od nejstarších dob po okupaci Československa Trest smrti existoval na našem území od nejstarších dob. Ve středověku existovaly kromě trestu smrti i tresty tělesné, mrzačící a tresty postihující majetek pachatele, jako byly pokuty či konfiskace majetku. Tresty byly symbolické, měly vyjadřovat pomstu na pachateli, proto zejména u trestu mrzačících a trestu smrti existovalo mnoho rozmanitých způsobů provedení. Trest byl totiţ vykonán v závislosti na spáchaném deliktu, například za rouhání následovalo vytrţení jazyka. Trest smrti byl vyuţíván hojně, a to za nejrůznější trestné činy. Například krádeţ se trestala oběšením, vraţda stětím, ţhářství a čarodějnictví upálením za ţiva, čarodějnictví ţeny zahrabáním za ţiva, násilné smilstvo lámáním kolem, úkladná vraţda vláčením ulicemi a lámáním kolem a trestem smrti na mrtvém byla trestána i sebevraţda. V 15. století byly 11

nejvíce postihovanými delikty rouhání a čarodějnictví v souvislosti s delikty proti ţivotu a zdraví. I na našem území byly popravy vykonávány veřejně a byly sledovány velkými davy lidí. Hlavním smyslem trestu byla pomsta na pachateli a odstrašení. Ostatní funkce trestu, na které je kladen důraz v současnosti, jako je například funkce výchovná, se teprve začínaly rozvíjet. Obnovené zřízení zemské z roku 1627 přineslo změny mimo jiné i do odvětví trestního práva. Jeho ustanovení o trestním právu stanovila přednost ochrany krále a jeho práv před ochranou celého státu či stavů. Byla v něm zakotvena řada deliktů politických, řada skutkových podstat týkajících se panovníka, zejména jeho uráţku. Kromě trestu smrti byly uplatňovány tresty konfiskace majetku či ztráta cti. Trestní zákoník tereziánský z roku 1768 znamenal konec starého českého práva a v celém rozsahu ho nahradil. Hlavním cílem trestů však zůstala msta na pachateli a odstrašení. Za nejzávaţnější delikty zákoník povaţoval delikty proti Bohu, církvi, svatým, náboţenství, státu, panovníkovi, pak teprve delikty proti soukromým osobám a jejich právům. Tresty byly stále velmi kruté, trest smrti byl prováděn oběšením, stětím, čtvrcením a podobně brutálními způsoby. Zákoník ještě stíhal čarodějnictví, avšak v praxi se jiţ projevovala snaha omezit zneuţívání tohoto deliktu. Poslední čarodějnický proces na našem území proběhl v roce 1756.4 Přelom v názorech na trest smrti přineslo osvícenství, a to se projevilo i na našem území. Panovník Josef II. ve Všeobecném zákoníku o zločinech a trestech za ně z roku 1787 trest smrti dočasně zrušil, a byl nahrazen vězením. Roku 1795 byl trest smrti dekretem znovu zaveden, avšak pouze ze velezradu nebo pokus o ni. Tresty jiţ v této době měly plnit i funkci výchovnou. V roce 1803 byl vydán nový trestní zákoník Kniha práv nad přečiněními hrdelními a těţkými řádu městského přestupky, který měl vliv na naše trestní právo aţ do roku 1949. Trestní 4

MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 1997, ISBN 80-7201-045-X, s. 124.

12

zákoník z roku 1852 byl v podstatě jen novelizací tohoto zákoníku. Zákoník opět zavedl trest smrti, který se prováděl výhradně oběšením. Pouţíval se i trest doţivotního či dočasného ţaláře a vězení.5 Po skončení první světové války převzalo Československo jako nový samostatný stát trestní právo platné do té doby v rakousko-uherské monarchii. Platil u nás tedy rakouský trestní zákoník z roku 1852 s jeho pozdějšími novelami, kterými bylo umoţněno za některé trestné činy místo trestu smrti ukládat i trest ţaláře, a to i doţivotního. V letech 1918 – 1938 bylo u nás popraveno celkem 15 osob.6

2.2. Období od druhé světové války do zrušení trestu smrti v roce 1990 Radikální změna nastala po německé okupaci. V té době proslula pankrácká věznice, jenţ byla vybudována německým soudem a která slouţila k popravám lidí odsouzených za politické, hospodářské a kriminální činy. Byla zde zřízena tzv. Sekyrárna (název od sekyry gilotiny, kterou bylo oddělení vybaveno), kde bylo od 5.4.1943 do 26.4.1945 popraveno 1079 osob.7 Jiţ v průběhu 2. světové války vlády Německem okupovaných zemí, tedy včetně Československa, přijaly v Londýně Svatojakubskou deklaraci (1942), kde poţadovaly stíhání a potrestání nacistických zločinců. Následovaly další mezinárodní deklarace, které se týkaly stíhání válečných zločinců, byly vypracovány zásady jejich stíhání. Váleční zločinci měli být potrestáni mezinárodními tribunály v Norimberku či Tokiu nebo národními spojeneckými soudy. Na výše uvedené mezinárodní spojenecké dohody o potrestání nacistických válečných zločinců přímo navazovaly retribuční normy platné v poválečném Československu. Nejvýznamnější z nich byly tyto: 5

MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 1997, ISBN 80-7201-045-X, s. 124.

6

MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.371.

7


13

Dekret prezidenta republiky č. 16 z 19.6.1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. Velký retribuční dekret) - týkal se zločinů spáchaných 21.5.1938 aţ 31.12.1946 Dekret prezidenta republiky č. 17, kterým se zřizoval Národní soud - před něj byli stavěni jen Češi, kteří v době okupace zastávali významné postavení v politické, hospodářské či správní oblasti (například státní prezident protektorátu, členové protektorátních vlád) Dekret prezidenta republiky č. 138 z 27.10.1945 (tzv. Malý retribuční dekret) - trestal menší provinění Retribuční dekrety platily do 4.5.1947. Na jejich základě bylo v období působení retribučních soudů, tedy od května 1945 do 31.12.1948, popraveno přes 700 osob.8

Po komunistickém převratu v únoru 1948 následovalo období tzv. politických procesů. V letech 1949 aţ 1953 bylo popraveno přes 200 lidí, z nichţ většina byla odsouzena k trestu smrti za politické delikty. Tyto justiční vraţdy a vykonstruované procesy se týkaly nejen politických odpůrců, ale i funkcionářů komunistické strany. Poslední politická poprava byla vykonána v roce 1960. Od tohoto převratu bylo Československo včleněno do sovětského bloku a československé trestní právo tedy sledovalo vývoj sovětského trestního práva. V roce 1950 byl přijat nový trestní zákon, který ponechával trest smrti za trestné činy nepolitické (vraţdu), ale i za delikty politické. Alternativně zaváděl za některé trestné činy i trest odnětí svobody aţ na doţivotí.

8


14

Tento trestní zákon byl nahrazen poměrně pokrokovým trestním zákonem č. 140/1961 Sb., který ponechával trest smrti jako trest fakultativní s trestem odnětí svobody. Velká reforma trestního práva proběhla teprve po roce 1989. Asi nejzásadnější novelou trestního zákona byl zákon č. 175/1990 Sb., který trest smrti v našem právním řádu zrušil. Za výjimečný trest byl nadále ponechán pouze trest odnětí svobody, a to buď na 15-25 let nebo na doţivotí. Rozhodnutí o zrušení trestu smrti lze povaţovat spíše za rozhodnutí politické neţ morální či etické. Česká a Slovenská Federativní Republika se snaţila přiblíţit evropským demokratickým zemím, a proto přijala za svoji i myšlenku nepřípustnosti trestu smrti. Ihned v roce 1991 také podepsala Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv, včetně jejích Dodatkových protokolů. Z výzkumů veřejného mínění provedených v té době vyplývá, ţe pokud by bylo rozhodnutí o zrušení trestu smrti ponecháno na veřejnosti, například formou referenda, trest smrti by zrušen nebyl. Veřejné mínění je totiţ v této otázce poměrně stabilní a jednoznačně se přiklání pro zachování trestu smrti. Ústav kriminologie a sociální prevence v letech 1947, 1969 a 1990 prováděl dotazníkové akce, kdy pokládal vţdy stejnou otázku: „Jste pro nebo proti uplatňování trestu smrti?“ Výsledky jsou jednoznačné, vţdy zhruba polovina dotázaných byla pro, třetina proti a zbytek nebyl rozhodnut.9

9

BESTOVÁ, C. Cornelie: Trest smrti v německo – českém porovnání. Brno: Doplněk, 1996, ISBN 80-8576556-X, s.162.

15

V tabulce vycházím z informací knihy Monestiera Historie trestu smrti (1999). Uvádím zde seznam trestných činů, jenţ v letech 1945 – 1989 podléhaly trestu smrti.

Vykonané tresty smrti v Československu od 9. 5. 1945 – 31. 12. 1989 Podle Rok

Vražda retribučníc h dekretů

Za velezradu

Souběh

Souběh

velezrady a velezrady a vyzvědačství

vraždy

Ostatní trestné činy

Celkem

1945

98

98

1946

361

361

1947

2

1948 1949

8

1950

258

1

261

20

3

23

1

11

8

3

31

6

18

23

10

1

58

1951

4

26

16

10

3

59

1952

9

9

28

16

2

64

1953

21

9

5

11

1

47

1954

13

4

4

4

25

1955

6

2

4

3

15

1956

8

1957

5

1958

13

1959

6

1

1960

6

1

1961

6

6

1962

10

10

1963

7

7

1964

7

7

1965

4

4

1966

8

8

1967

4

4

8 2 1

7

2

16 1

8 7

16

1968

0

1969

0

1970

0

1971

1

1

1972

5

5

1973

3

3

1974

1

1

1975

5

5

1976

1

1

1977

0

1978

1

1979

3

1980

4

1 1

4 4

1981

0

1982

2

2

1983

3

3

1984

1

1

1985

5

5

1986

3

3

1987

1

1

1988 1989 Celke m

0 2 194

2 739

83

90

57

13

1176

2.3. Současná právní úprava výjimečného trestu Naše v současnosti platná právní úprava zná dvě varianty výjimečného trestu. Je to trest odnětí svobody nad dvacet let aţ do třiceti let a trest odnětí svobody na doţivotí. Jsou upraveny v § 54 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Ustanovení tohoto paragrafu

17

stanovují podmínky, za kterých můţe být výjimečný trest uloţen. Oba tresty mohou být uloţeny pouze za trestné činy, u kterých to dovoluje trestní zákon ve své zvláštní části. Podmínkou trestu odnětí svobody nad dvacet do třiceti let je velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost nebo obzvlášť ztíţená moţnost nápravy pachatele. U trestu odnětí svobody na doţivotí zákon v § 54 odst. 3 přímo vyjmenovává trestné činy, za které můţe být uloţen. Tento trest tedy můţe soud uloţit pouze pachateli, který spáchal „zvlášť závaţný zločin vraţdy podle § 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závaţného zločinu obecného ohroţení podle § 272 odst. 3, vlastizrady (§ 309), teroristického útoku podle § 311 odst. 3, teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti podle § 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 nebo zneuţití mezinárodně uznávaných státních znaků podle § 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, ţe a) takový zvlášť závaţný zločin je mimořádně závaţný vzhledem k zvlášť zavrţeníhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrţeníhodné pohnutce nebo k zvlášť těţkému a těţko napravitelnému následku a b) uloţení takového trestu vyţaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, ţe by pachatele bylo moţno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let.“10

3.

Trest smrti v číslech

V roce 2010 bylo na světě popraveno minimálně 527 lidí. Tento údaj nezahrnuje tisíce lidí, které byly s největší pravděpodobností popraveny v Číně. Oproti roku 2009 bylo popraveno o 187 lidí méně. V roce 2010 popravovalo celkem 23 zemí. Nejvíce poprav vykonala Čína (1000+), Írán (252+), Severní Korea (60+), Jemen (53+), Spojené státy americké (46) a Saúdská Arábie (27+). 10

FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I., POLÁK, P.: Trestní zákoník a trestní řád. Praha: Linde Praha, 2010, s.300

18

Čína popravila v roce 2010 více lidí neţ zbytek světa dohromady. 139 zemí nepraktikovalo v minulém roce trest smrti – 96 zemí přestalo vykonávat nejvyšší trest za všechny zločiny, 9 zrušilo nejvyšší trest pouze pro obyčejné zločiny a 34 zemí v praxi trest smrti nevykonává, ačkoli ho stále má uzákoněn.

58 zemí má trest smrti stále ve svých trestních řádech,

v minulém roce ho ale uskutečnila méně neţ polovina z nich. Nejméně 17 833 lidí čekalo ke konci roku 2010 v cele smrti na výkon trestu. Nejčastějšími metodami výkonu trestu smrti byly: poprava na elektrickém křesle, smrtící injekce, pověšení, zastřelení a setnutí hlavy. Některé popravy se konaly veřejně.11 Regionální čísla: Ze zemí G20 popravovaly v roce 2010 4 země: Čína, Japonsko, Saúdská Arábie a USA. V Rovníkové Guinei byli popraveni 4 muţi do hodiny od vynesení rozsudku vojenským tribunálem. V Íránu byl popraven muţ odsouzený za zločin, který spáchal před dovršením věku 18let. V USA bylo od roku 1973 osvobozeno 138 vězňů odsouzených k trestu smrti.12

11 12

Osobně vyţádáno z Amnesty International Osobně vyţádáno z Amnesty International

19

Země s nejvyšším počtem poprav v roce 2010 + naznačuje, ţe data uváděná Amnesty International představují minimální počet

0

100 200 300 400 500

Čína 1000+. Čína popravila více osob než celý zbytek světa dohromady. Írán 252+

Severní Korea 60+

Jemen 53+

USA 46

Saúdská Arábie 27+

Libye 18+

Sýrie 17+

Bangladéž 9+

Somálsko 8+

20

4.

Mezinárodní dokumenty týkající se ochrany

lidských práv Diskuse o nutnosti mezinárodněprávní ochrany lidských práv se rozvíjely jiţ po skončení první světové války. Na intenzitě nabraly v období po skončení druhé světové války, a to zejména v důsledku porušování lidských práv v nacistickém Německu. Jiţ Charta Organizace spojených národů z roku 1945 uvedla jako jeden z hlavních cílů této nové organizace povinnost států dodrţovat základní lidská práva a spolupracovat při jejich ochraně. Ustanovení Charty musela být dále konkretizována deklaracemi Valného shromáţdění Organizace spojených národů a mezinárodními úmluvami. Dnes existuje obrovské mnoţství mezinárodních dokumentů o lidských právech, které můţeme rozdělit podle nejrůznějších kritérií a které se týkají lidských práv obecně, určitých skupin lidských práv či jednotlivých práv konkrétně. Dále se budu zabývat mezinárodními dokumenty, které upravují mimo jiná lidská práva právo na ţivot. Je to bezpochyby Všeobecná deklarace lidských práv a svobod z roku 1948, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966, jeho Druhý opční protokol z roku 1989 a Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod z roku 1950 s jejími Protokoly, zejména Protokol č. 6 z roku 1985 a Protokol č. 13 z roku 2003.

4.1. Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, 1948 Byla schválena Valným shromáţděním Organizace spojených národů dne 10.12.1948. Přestoţe měla doporučující povahu a její ustanovení tedy nebyla právně závazná, získala na mezinárodním poli obrovský význam. Státy povaţovaly práva v ní deklarovaná za natolik důleţitá, ţe je zakotvovaly do svých právních řádů a do mezinárodních smluv a tím je učinily právně závaznými. Deklarace obsahuje 30 článků. V článcích 1 a 2 zdůrazňuje svobodu a rovnost lidí v právech a

21

důstojnosti, oprávněnost kaţdého člověka ke všem právům v ní deklarovaným bez diskriminace z jakéhokoliv důvodu. V dalších článcích vypočítává jednotlivá lidská práva a svobody, přičemţ v čl. 3 deklaruje právo kaţdého na ţivot. Deklarace trest smrti nezmiňuje, avšak v čl. 5 zakazuje kruté a nelidské tresty a mučení.13

4.2. Mezinárodní pakty o lidských právech, 1966 Oba byly schváleny Valným shromáţděním Organizace spojených národů v roce 1966. Právo na ţivot upravuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Ten v čl. 6 stanoví, ţe kaţdá lidská bytost má právo na ţivot a nikdo nesmí být svévolně zbaven ţivota. Tento článek také upravuje ukládání trestu smrti. Smí být uloţen jen v zemích, kde dosud nebyl zrušen, a to jen za nejtěţší trestné činy. Smí být vykonán pouze na základě konečného rozsudku vyneseného příslušným soudem. Podle tohoto článku má také kaţdý odsouzený k trestu smrti právo ţádat o milost či zmírnění trestu. Obojí můţe být uděleno ve všech případech. Článek 6 dále stanoví, ţe trest smrti nemůţe být uloţen osobě mladší osmnácti let a nemůţe být vykonán na těhotné ţeně. V článku 7 Pakt zakazuje mučení a kruté, nelidské zacházení či tresty.14 V roce 1989 byl přijat Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech zaměřený na zrušení trestu smrti, který stanoví, ţe ţádná osoba podléhající jurisdikci smluvního státu Protokolu nesmí být popravena, a zavazuje kaţdý smluvní stát přijmout nezbytná opatření ke zrušení trestu smrti. Výhrady vůči tomuto Protokolu nejsou přípustné, „s výjimkou výhrady učiněné v době ratifikace nebo přístupu, která umoţní uloţit trest smrti v době války ve shodě s rozsudkem za nejtěţší vojenské trestné činy spáchané v době války.“ Protokol je platný od roku 1991. Česká republika k němu přistoupila 15.6.2004.15

13 14 15

http://www.korunka.gns.cz/rady_skoly/vseobecna_deklarace_lidskych_prav_.htm http://pol-etika.ktf.cuni.cz/articles.php?lng=cz&pg=184

http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020106&PHPSESSID=1f7063f0566fda2874b56d5da5958fed

22

4.3. Evropská úmluva na ochranu lidských práva a základních svobod, 1950 Tato úmluva vznikla na půdě Rady Evropy a je doplněna k dnešnímu dni třinácti dodatkovými protokoly, které vstoupily v platnost. Obsahuje podrobnější úpravu ochrany lidských práv neţ standardy přijaté v rámci Organizace spojených národů. Vyjmenovává lidská práva, která jsou zaručena všem lidem, kteří podléhají jurisdikci smluvních stran. Například právo na soukromý a rodinný ţivot, svobodu myšlení, svědomí, náboţenského projevu, svobodu shromaţďování, sdruţování či právo uzavřít manţelství. U kaţdého

práva samozřejmě

stanoví určité podmínky, za jakých stát můţe do práv zasahovat a upravovat je svými zákony. Úmluva také zakazuje diskriminaci z jakéhokoli důvodu. Samotná Úmluva neobsahuje zákaz trestu smrti. Připouští usmrcení v případech nezbytného pouţití síly, které jsou podle ní tyto: nutná obrana proti nezákonnému násilí nezbytné pouţití síly při zatýkání nebo zabránění zatčené osobě v útěku nezbytné pouţití síly při zákonném potlačení nepokojů nebo vzpoury Zakotvuje právo kaţdého na ţivot, zákaz mučení, nelidského zacházení či trestů. Zaručuje kaţdému právo na spravedlivý proces, právo na uplatňování zásady presumpce neviny a vyjmenovává minimální zaručená práva odsouzeného. Zákaz trestu smrti v době míru přinesl její Dodatkový protokol č. 6, platný od roku 1985, a bezvýjimečný zákaz trestu smrti poţaduje Dodatkový protokol č. 13, který vstoupil v platnost v roce 2003. Česká republika je smluvní stranou Úmluvy a je vázána oběma Protokoly.16

4.4. Úmluva o lidských právech a biomedicíně Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla otevřena k podpisu dne 4. dubna 1997 ve španělském Oviedu, 1. prosince 1999 vstoupila v platnost. Česká republika ji podepsala 24. června 1998. Vláda ČR uloţila Ministerstvu zdravotnictví usnesením č. 403 ze dne 10. června 1998 předloţit Úmluvu Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu. Proces ratifikace 16

http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html

23

byl dokončen podpisem prezidenta. Ratifikační listiny byly 22. června 2001 uloţeny u generálního tajemníka Rady Evropy, smlouva vstoupila v platnost 1. října 2001.17

Úmluva o biomedicíně zakládá široký okruh práv osobám, které přicházejí do styku se zdravotnictvím, zpravidla jako pacienti, ale také jako účastníci vědeckého výzkumu. Důsledkem stanovení těchto práv je vznik odpovídajících povinností u poskytovatelů zdravotní péče. Tato práva (resp. povinnosti) v českém právním řádu existovala i předtím, po schválení Úmluvy však dostala nadzákonnou právní sílu.

Úmluvu o biomedicíně lze pro naše účely rozdělit na dvě části. První část se zabývá stanovením základních pravidel, obecně platných v oblasti zdravotnictví , druhá, speciální část, se týká vědeckého výzkumu, moderních léčebných metod a nakládání s genetickým materiálem. Na tuto druhou část tematicky navazují i postupně schvalované protokoly k Úmluvě, které se týkají oblastí jako je klonování nebo transplantační medicína. Jinak lze také články Úmluvy rozdělit na ty, které přiznávají občanům přímo vymahatelná práva, na rozdíl od jiných článků, které "pouze" ukládají státu usilovat o dosaţení určitých cílů.18

4.5. Právo na život a jeho úprava v českém právním řádu V České republice je právo na ţivot zakotveno v čl. 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod). Tento článek obsahuje čtyři odstavce, z nichţ kaţdý souvisí s právem na ţivot, kaţdý v trochu jiné rovině. Odst. 1: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Právo na ţivot je základním právem člověka, které je univerzální. Kaţdá lidská bytost se s ním rodí a má tedy jako subjekt tohoto práva právo o něm rozhodovat. Listina však stanoví ve svém čl. 1, ţe je toto právo nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné.

17 18

http://www.clk.cz/oldweb/zakpred/Uml096-2001_EtikaBiomed.html http://medico.juristic.cz/114039

24

Právo na ţivot v sobě obsahuje nejen to, aby nebylo do tohoto práva zasahováno, ale výkladem Listiny lze dospět i k moţnosti předpokládat pozitivní funkci veřejné moci, tedy státu, aby umoţnil podmínky pro ţivot, a pro ochranu a péči o lidské zdraví. Pojem „lidský ţivot“ je obtíţně vymezitelný především z hlediska jeho počátku a konce. Tento problém je jednak právního charakteru, ale především charakteru lékařského. Pojem smrti je vykládán na základě lékařských poznatků jako biologická smrt mozku, coţ je stav organismu, u kterého je jiţ vyloučeno obnovení všech ţivotních funkcí. Z lékařského hlediska je smrt delší dobu trvajícím procesem, z hlediska právního se však jedná o okamţik, kdy se proces zániku organismu stává nevratným. Listina v zásadě vychází ze stanoviska, ţe lidský ţivot začíná narozením, a takto mu přiznává plnou ochranu. Diskutabilní je ovšem věta druhá čl. 6 odst. 1 Listiny, která konstatuje, ţe lidský ţivot je hoden ochrany jiţ před narozením. Formulace není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale je výrokem, který obsahuje normu etickou, tedy především přání zákonodárce, aby lidský ţivot této ochrany poţíval.19 Ze znění textu čl. 6 odst. 1 plyne, ţe pojem z druhé věty „lidský ţivot před narozením“ (tzn. Plod) není totoţný s pojmem „kaţdý“ ve smyslu první věty, takţe plod nemá právo na ţivot, ale je „pouze“ hoden ochrany. Z tohoto ustanovení proto není moţné dovodit zákaz umělého přerušení těhotenství, ale jedná se spíše o vůdčí výkladové pravidlo, jak by měl zákonodárce k ochraně těhotné ţeny a plodu přistupovat.20 S ustanovením tohoto odstavce úzce souvisí dva problémy, a to je euthanasie a právě umělé přerušení těhotenství. Názory na tyto problémy rozdělují společnost stejně jako v případě trestu smrti. Existují odpůrci i zastánci, málokdo má na tyto problémy nevyhraněný názor. Odst. 2: „Nikdo nesmí být zbaven života.“

19

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 634. 20 KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 636.

25

Konstatování, ţe nikdo nesmí být zbaven ţivota, neplatí výlučně a absolutně, neboť výjimku stanoví odst. 4 článku 6 Listiny. Pod dikci tohoto odstavce nelze zahrnout např. případy umělého přerušení těhotenství, sebevraţdy a další případy, kdy se jednání zúčastněných osob neposuzuje jako trestné (nutná obrana, krajní nouze). Jako subjekt práva má kaţdý právo o svém ţivotě rozhodovat, ale z charakteru nezcizitelnosti tohoto práva vyplývá uţ nemoţnost toto právo přenést na jiného. Tak ţádný jiný subjekt se nemůţe rozhodovat o jiném ţivotě nebo se na jeho odnětí podílet. Ze zákazu podílet se na odnětí ţivota jiného plyne trestnost účasti na sebevraţdě, případně trestnost nedovoleného přerušení těhotenství. Stejně tak, jelikoţ české právo nepřipouští euthanasii, bylo by její pouţití jednoznačným porušením tohoto odstavce. Zákaz zbavení ţivota je dále podrobně rozvíjen zejména předpisy trestního práva, které lidský ţivot chrání jak před úmyslnými, tak i nedbalostními delikty.21 Odst. 3: „Trest smrti se nepřipouští“ Tento odstavec stanoví nepřípustnost a nepřijatelnost absolutní sankce, tedy trestu smrti. Tato zásada je stanovena kategoricky, bez jakékoliv moţnosti odchýlení se úpravou předpisy niţší právní síly. Trest smrti byl v České republice zrušen ještě před přijetím dodatkového Protokolu č. 6 a před přijetím Listiny základních práv a svobod, a to novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb. S účinností od 1. července 1990, kterou byl vypuštěn trest smrti z výčtu sankcí. Zrušením trestu smrti tak náš stát jednoznačně vyjádřil nedotknutelnost jednoho ze základních lidských práv, práva na ţivot. Trest smrti byl v našem právním řádu od roku 1961 oficiálně povaţován za opatření výjimečné a dočasné. Okruh trestných činů, za které bylo moţno trest smrti uloţit, byl však ve srovnání s trestem doţivotním v současné právní úpravě neúměrně širokým. Jednalo se celkem o 33 trestných činů, z nichţ převáţnou většinu tvořily trestné činy vojenské, trestné činy proti lidskosti a proti republice. Za účinnosti současného trestního 21

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 637.

26

zákona, to je za posledních 29 let před zrušením trestu smrti, byl tento trest ukládán soudy výlučně za trestný čin vraţdy, a to v případech vícenásobných nebo mimořádně brutálních vraţd.22 Odst. 4: „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“ Tento odstavec úzce souvisí s odstavcem druhým. Listina případy, kdy jedinec zbavil jiného ţivota, a přesto jeho jednání není trestným činem, nevymezuje. To ponechává vnitrostátní zákonné úpravě. Tímto odstavcem se Listina vypořádala s případy, které trestní zákon nazývá okolnosti vylučující protiprávnost. Okolnosti vylučující protiprávnost je termín, pod kterým trestní právo shrnuje případy, kdy se čin svými charakteristickými rysy podobá trestnému činu, ale není pro společnost nebezpečný, a není tedy ani trestným činem. Nejen, ţe chybí materiální znak trestného činu, ale není formálně naplněna ani skutková podstata trestného činu, neboť zde chybí její základní znak – protiprávnost. Trestní zákon výslovně upravuje z okolností vylučujících protiprávnost jen nutnou obranu, krajní nouzi a oprávněné pouţití zbraně. Podstatou nutné obrany je, ţe čin jinak trestný, jímţ někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, nebyla-li obrana zjevně nepřiměřená útoku. Účelem nutné obrany je dát občanům moţnost k ochraně zájmů vlastních, zájmů jiných osob, zájmů státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často moţné zajistit včasný zásah veřejných orgánů. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo byl bezprostředně útokem ohroţen. Krajní nouzí se označuje stav, kdy je moţné zájem chráněný trestním zákonem chránit jen tím, ţe se naruší zájem jiný. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně kaţdý, tedy i ten, jehoţ zájmy ohroţeny nejsou. Třetí případ okolností vylučujících protiprávnost, který je výslovně upraven v trestním 22

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 638.

27

zákoně, je oprávněné pouţití zbraně. Pod pojmem pouţití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuţ je určena. Oprávněná osoba je povinna co nejvíce šetřit ţivot osoby, proti níţ zákrok směřuje.23

5.

Argumenty pro a proti trestu smrti

Zemí, které zrušily trest smrti za všechny zločiny je zatím 75. Pak jsou země, které zrušily trest smrti za běţné zločiny, ale můţete být popraven za něco výjimečného, třeba za vraţdu prezidenta nebo za zločiny v době války. Takových zemí je 13. Kromě toho je 20 států, které mají sice trest smrti zakotven v právním řádu, ale za posledních 10 let nikoho nepopravily. A pak jsou země, které si zachovávají trest smrti a stále jej vykonávají. Většina zemí na světě tedy buď trest smrti zrušila, nebo jej neuplatňuje, kromě výjimečných případů.24 Proti trestu smrti: trest smrti je konečný, nelidský, krutý a poniţující trest a porušuje právo na ţivot trest smrti je neodvolatelný a můţe být uvalen na nevinného trest smrti se nikdy neukázal jako efektivnější zastrašující prostředek neţ jiné tresty trest smrti je akt násilí, legální vraţda trest smrti je často nástroj represe proti rasové, etnické nebo náboţenské skupině trest smrti je msta, nikoliv náprava při neexistenci trestu smrti odpadá zcela moţnost justičních vraţd Pro trest smrti: společnost musí být navţdy ochráněna proti činům jednotlivce, který je v rozporu s normami a zákonem tím, ţe vraţdí trest smrti je odplata za všechnu bolest a provinění trest smrti je pojistkou, ţe vrah svůj čin jiţ nezopakuje trest smrti má odstrašující účinek 23

KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 8086898-44-X, s. 640. 24 DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.84

28

trest smrti není tak ekonomicky nákladný jako trest doţivotí oko za oko, zub za zub trest smrti je v shodě s morálkou25

5.1. Argument odstrašení Zastánci trestu smrti tvrdí, ţe při existenci absolutního trestu by se sníţila zločinnost. Hrozba odnětí ţivota by tak údajně mohla zastrašit další potencionální vrahy od spáchání trestného činu. Ovšem nastává tu problém, dle psychologů a vyšetřovatelů většina vrahů jedná v afektu, jejich počínání je neplánované a ne racionálně připravované několik dní či měsíců dopředu. Lidé tak často vraţdí pod vlivem alkoholu, kdy se u nich se zvyšující hladinou alkoholu v krvi zvyšuje i agresivita. Člověk, který vraţdí, jen těţko uvaţuje o případném trestu, jeţ by ho čekal, kdyţ by byl usvědčen ze spáchání trestného činu. Existuje i skupina vrahů, kteří si jsou téměř jistí, ţe se jim před právem a spravedlností podaří uniknout. V jedné studii, citované Amnesty International, analyzoval japonský psychiatr sto čtyřicet pět případů vraţd v letech 1955 aţ 1957. Z výsledků bylo jasné, ţe si ani jeden ze zkoumaných před vlastním činem neuvědomil hrozbu trestu smrti. Přestoţe věděli o existenci trestu smrti, vrahové jednali výhradně emocionálně, nebyli schopni dohlédnout za přítomnost a nedali se myšlenkami na hrozící trest smrti od spáchání svého činu odradit. Jeden britský lékař dospěl po pětatřiceti letech praxe v trestněprávní praxi k názoru, ţe tento odstrašující účinek nefunguje zdaleka tak jednoduše, jak si mnozí myslí. Vysoké procento těch, kteří se dopouštějí vraţdy, je v době spáchání činu pod takovým tlakem, ţe si hrozících následků činu vůbec nejsou vědomi. Jiným se daří namluvit si, ţe se jim podaří uniknout bez potrestání.26 Kdyby tento argument platil, musela by se v zemích, kde byl trest smrti zrušen, zvyšovat 25

DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.84 26 BESTOVÁ, C. Cornelie: Trest smrti v německo – českém porovnání. Brno: Doplněk, 1996, ISBN 80-8576556-X, s.16.

29

zločinnost, to však není prokázáno. Zároveň by muselo platit, ţe počet zločinců je větší ve státech, ve kterých byl trest smrti zrušen, neţ ve státech, ve kterých trest smrti stále figuruje v trestním zákoníku. V roce 1962 byla na popud Spojených národů vypracována a zveřejněna první zpráva o účincích zrušení trestu smrti na určitou kategorii zločinů. Souhrnně se v ní uvádí: „Veškeré dosaţitelné informace, zdá se, potvrzují, ţe zrušení skutečně nikde nevedlo k tomu, ţe by počet zločinů, které nejsou trestány smrtí, nějak prokazatelně stoupl.“27 Shrneme-li argument odstrašení, dostaneme se k závěru, ţe argument jako takový je v podstatě neplatný. Nelze však vyloučit, ţe několik málo potencionálních vrahů trest smrti dostatečně odradil od jejich případných zločinů, strach, ţe sami přijdou o ţivot, byl větší neţ touho někoho zabít. Tak či onak, argument odstrašení nemá pevný základ a nemělo by se na něm stavět.

5.2. Argument pojistky Zastánci trestu smrti tvrdí, ţe popravený jedinec uţ nemůţe v budoucnu spáchat další trestný čin. Jinak řečeno, jen trestem smrti se zbavíme nevyhovujícího člena společnosti, zabráníme mu tak v konání další trestné činnosti. V případě, ţe připustí společnost tento argument, musí připustit i fakt, ţe soudy jsou neomylné a ţe nemůţe dojít k justičnímu omylu. Ovšem přijmout fakt, ţe lidský faktor je neomylný, není reálné. V kaţdé profesi můţe dojít k pochybení, soudci jsou také jen lidé, je tedy téměř jisté, ţe dříve nebo později můţe k justičnímu omylu dojít. Případů, kdy došlo k odsouzení nevinného člověka a následně k jeho popravení, bychom nalezli několik. Při důkladném zamyšlení se nad výše uvedeným argumentem, dospějeme i k závěru, ţe v okamţiku, kdy argument bereme v potaz, přijímáme i tvrzení, ţe společnost není schopná ochránit své členy před zločinci ţádným způsobem, jedině odsouzením k trestu smrti. Z výše uvedeného tedy vyplývá, ţe argument pojistky, nepatří rozhodně do řad univerzálních a pravdivých tvrzení. 27

DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.85.

30

5.3. Argument odplaty Argument odplaty, čili ono známé „oko za oko, zub za zub“. Na rozdíl od předcházejícího argumentu, kdy šlo o zajištění toho, aby viník jiţ dále nemohl páchat trestnou činnost, jedná se tu čistě o spravedlivou odplatu. Za závaţný trestný čin má následovat krutý trest, v našem případě tedy trest nejvyšší, trest smrti. Zde má zabití zločince demonstrovat spravedlnost, tedy, ţe je spravedlivé, ţe společnost zločin odsoudila. Tato myšlenka odplaty má dlouhou historii, vycházelo z ní například i skoro celé babylonské trestní právo. Tak byla například lékaři, kterému se nepodařila operace, useknuta ruka.28 Pomsta, odplata, za vraţdu zase vraţda. Ovšem měl by se absolutní trest udílet i u jiných závaţných trestných činů, jako je například znásilnění? A jak se postavit k mnohonásobné vraţdě? Je spravedlivé zločinci, který zavraţdí jednoho člověka, udělit stejný trest jako zločinci, který spáchá mnohonásobnou vraţdu? Odplata od začátku lidského věku figurovala v mysli člověka, je zakořeněna hluboko v nás a má silný emocionální náboj. Kaţdý jedinec je jiný, tudíţ kaţdý chápe odplatu jinak, připadá mu spravedlivé něco jiného.

5.4. Argument pochybení lidského faktoru Jiţ výše u argumentu pojistky byla ve stručnosti zmíněna problematika justičního omylu. Soudní systém v kterékoli společnosti a v kterékoli době není dokonalý a ani dokonalý být nemůţe, protoţe je zabezpečován lidskými jedinci, kteří se vyznačují nedokonalostí. Vţdy musíme brát v potaz existence případů, kdy bude odsouzen nevinný člověk. I kdyţ mohou být na první pohled nevyvratitelné všechny důkazy proti obviněnému, časem se můţe odkrýt skutečná pravda, a to ţe soudce odsoudil nevinného. V případě, ţe by existoval trest smrti, odsoudíme tedy nevinného člověka na smrt. Ovšem ţivot uţ mu nevrátíme, kdyby však byl tento člověk ve vězení, je tu reálná šance, ţe z vězení 28

DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.92.

31

můţe být propuštěn. Není známo přesné číslo, které by představovalo, kolik justičních vraţd se vlastně odehrálo.

5.5. Praktická vhodnost trestu smrti Argument, který se z etické roviny přesouvá spíše do roviny materiální. Nebudeme si zastírat fakt, ţe pobyt odsouzeného ve vězení si ţádá nemalou finanční částku. Nejen pobyt ve vězení, ale i soudní řízení, dopravu obviněného k soudu, zajištění policejní ostrahy a samozřejmě je nám jasné, ţe soudních přelíčení bývá několik, obviněný se můţe odvolat, tudíţ nastává řetězec soudních stání, která se často vlečou několik měsíců. Vše si ţádá nemalé finanční výlohy, které platí stát, respektive daňoví poplatníci. Velkou finanční zátěţí pro státní pokladnu je i financování věznic. České věznice jsou ve většině případů moderně vybavené. Odsouzenci pobývající v českých věznicích si mohou vybírat z řad vymoţeností – sledování televize, navštěvování zájmových útvarů, dokonce si mohou vybrat z několika jídel. Zastánci trestu smrti tedy tvrdí, ţe trest smrti by byl nepochybně méně finančně náročný. Ovšem realizace trestu smrti také zrovna nepatří mezi nejlevnější záleţitosti, záleţí ovšem také na technice, kterou by byl trest smrti prováděn. Zastánci trestu smrti argumentují i tím, ţe vězeň je nebezpečný jak pro společnost, tak pro návštěvníky věznic. Pro společnost je vězeň nebezpečný v případě útěku. Moţná se nám můţe zdát, ţe útěk ve věznicích s nejvyšší ostrahou, je prakticky nemoţný. Avšak všichni bychom si vzpomněli alespoň na jeden takový útěk, například útěk Jiřího Kajínka, který sice tvrdí, ţe je nevinný, ale není v naší pravomoci soudit, zda tomu tak je či není, stanovisko k tomu má zaujmout soud, my jako občané můţeme říci pouze svůj názor. Nebezpečí však hrozí i pracovníkům věznic, kdyţ byl odsouzený schopen zavraţdit jednou, můţe to udělat i podruhé. Ačkoli by se vězni nemělo dostat ţádného nebezpečného předmětu, kterým by mohl ublíţit jak sobě, tak spoluvězňům či dozorcům, existují případy, kdy bylo na celu propašováno několik nebezpečných předmětů. Velké procento široké veřejnosti jistě zastává názor, ţe čím menší finanční částku budeme za odsouzence platit, tím lépe. Tedy značná část můţe vidět řešení právě v odsouzení k trestu smrti. Vedle finanční stránky sehrává svou roli i výše zmíněná nebezpečnost odsouzených.

32

Ovšem nesmíme opomenout opět hrozbu justičního omylu. Jak jiţ bylo zmíněno výše, nikdy není zajištěna stoprocentně pravdivost rozsudku.

5.6. Rasové předsudky, diskriminace Odpůrci trestu smrti tvrdí, ţe barva pleti můţe výrazně ovlivnit, zda bude pachatel odsouzen k trestu smrti, či k trestu mírnějšímu. Toto tvrzení opírají o mnohé statistiky a studie, které se zaměřují na barvu pleti jak pachatelů, tak i jejich obětí. Nejčastěji zveřejňované statistiky se týkají situace ve Spojených státech amerických. Zveřejněné výzkumy opravdu dokazují, ţe rasové předsudky v souvislosti s trestem smrti existují. S výsledky statistik se polemizovat nedá, ovšem je otázkou, zda je to pouţitelný argument proti trestu smrti. Domnívám se, ţe není. Je to spíše argument poukazující na chyby ve společenském či politickém systému, na to, ţe společnost trpí rasovými předsudky, ţe občané jiné neţ bílé barvy pleti nejsou rovnoprávní.

5.7. Politické zneužití Diskriminace však nemusí být pouze na základě rasových důvodů, ale z výzkumů vyplývá, ţe trest smrti je častěji ukládán také politickým oponentům či příslušníkům menšinových náboţenských skupin. Coţ se samozřejmě týká zejména nedemokratických zemí. Často bývá poprava vykonána pouze několik hodin po vynesení rozsudku, bez moţnosti odsouzeného se odvolat. Jedná se tak o procesy nespravedlivé, kde nejsou dodrţována procesní práva odsouzeného. V historii byl jedním z nejbrutálnějších případů zneuţití trestu smrti Sovětský svaz v období stalinismu. Podle odhadů bylo zlikvidováno přes dvacet milionů lidí. V současnosti je ukázkovým případem Čína, kde je trest smrti běţně pouţíván k likvidaci politických oponentů či nepřátel reţimu. Myslím si, ţe u nedemokratických reţimů nezáleţí na tom, zda k likvidaci politické opozice zneuţívají trest smrti, doţivotní vězení či gulagy, jak

33

tomu bylo v Sovětském svazu. Výsledek je stejný. Jsou zde odsuzováni lidé za své názory, politické či jiné smýšlení, bez řádných soudů. Pokud jsou odsuzováni k doţivotnímu vězení, kde díky špatným podmínkám poměrně rychle umírají, je výsledek stejný, jako u trestu smrti. Zkušenosti z historie i současnosti dokazují, ţe nedemokratické reţimy si stejně dělají, co chtějí. Tedy zneuţijí jakýkoli trest. Tento argument tedy není pouţitelný proti trestu smrti, ale spíše proti nedemokratickým reţimům.

5.8. Nehumánnost trestu smrti Odpůrci často tvrdí, ţe trest smrti je nepřípustný díky své nehumánnosti, kdy vlastně představuje určitý druh mučení. A mučení, kruté a nelidské tresty či zacházení zakazují mnohé mezinárodní konvence a jiné dokumenty, počínaje Všeobecnou deklarací lidských práv. Někteří odpůrci vztahují argument nehumánnosti pouze na některé způsoby poprav. Jde většinou o způsoby způsobující popravovanému bolest či způsoby, kde hrozí riziko, ţe se poprava nepodaří napoprvé a oběť bude trpět delší dobu. Nejčastěji je v tomto smyslu kritizováno popravení elektrickým křeslem. Od tohoto způsobu se proto jiţ ve většině zemí upustilo. Nehumánnost trestu smrti můţe být posuzována i z jiného hlediska. Odpůrci často poukazují na fakt, ţe jiţ samotné čekání na vykonání trestu smrti, kdy odsouzený tráví v cele smrti často dlouhá léta, mu působí obrovské psychické trauma. Nicméně zastánci mohou oponovat, ţe i toto čekání na smrt je součástí trestu, ţe si to odsouzený za spáchaný delikt zaslouţí, ţe i to můţe být odstrašujícím faktorem. Někteří zastánci dokonce tvrdí, ţe trest smrti je naopak humánnější neţ doţivotní vězení.

34

6.

Státy světa a trest smrti

Trest smrti se stává záleţitostí stále menšího počtu zemí. Za posledních deset let přestalo popravovat celkem 31 zemí. Celkový počet států, které nepopravují, se tak vyšplhal jiţ na 139. Celkový počet zaznamenaných poprav klesl dle statistik Amnesty International ze 714 v roce 2009 na 527 v roce 2010. Tento údaj nezahrnuje tisíce lidí, které byly s největší pravděpodobností popraveny v Číně. Údaje o skutečném čísle však země tají. Ačkoli trend praktikovat trest smrti klesá, na popravištích loni umírali lidé ve 23 zemích světa. Mezi země s nejvyšším počtem poprav patří Čína, Írán, Severní Korea, Jemen, Spojené státy americké a Saúdská Arábie. Některé z nich přitom jednají v přímém rozporu s mezinárodním právem. Nejvíce poprav se v loňském roce uskutečnilo ve dvou regionech – v Asii a na Blízkém východě. Čína popravila v roce 2010 z nejrůznějších důvodů tisíce lidí. Usmrceni přitom byli i lidé, kteří spáchali nenásilné trestné činy, výjimkou nebyly ani nespravedlivé soudní procesy. Počet poprav v této zemi převyšuje celkový počet trestů smrti vykonaných všemi ostatními zeměmi světa dohromady. Významný počet poprav či rozsudků smrti byl vydán za zločiny spojené s drogovými delikty. Mezi státy, které popravovaly kvůli drogové kriminalitě, patří Čína, Egypt, Indonésie, Írán, Laos, Libye, Malajsie, Thajsko, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie a Jemen. Írán, Pákistán, Saúdská Arábie, Súdán a Spojené arabské emiráty ignorovaly mezinárodní zákaz a odsoudily jedince, kterým v době spáchání zločinu nebylo 18 let.29

6.1. Současné způsoby trestu smrti 1) elektrické křeslo: záleţitost pouze USA, v poslední době se od něj hodně upouští. Předsmrtná agónie můţe trvat aţ 17 minut. Poprvé bylo pouţito v New Yorku v roce 1890 a popraven jím byl vrah své manţelky. Konstrukce původního křesla 29

http://www.amnesty.cz/z618/trest-smrti-v-roce-2010-poprav-stale-ubyva

35

byla velmi špatná, poprava se zdařila aţ po delší době. Křeslo však bylo vylepšeno a od té doby se pouţívá v téměř nezměněné podobě. Jeho princip je takový, ţe oběť je připoutána a na hlavu a pravou nohu se jí připevní elektrody, do kterých popravčí spouští elektrické šoky. První dva tisíce voltů, následují dva menší a opět výboj dva tisíce voltů. Oběť prý zemře okamţitě po prvním šoku, ne vţdy je to však pravda. V posledních letech dvacátého století bylo v mnohých státech nahrazeno smrtící injekcí. Od roku 2003 je Nebraska jediným státem na světě, kde elektrické křeslo povinně pouţívá při výkonu trestu smrti.30 Od roku 1976 bylo tímto způsobem ve Spojených státech popraveno 150 osob. 2) smrtící injekce: pouţívá se v USA, kde ji upřednostňuje 37 států. Poprvé ji zavedli v roce 1977 v Oklahomě a Texasu. Svým způsobem vytlačila elektrické křeslo. Odsouzenci se vstřikuje kombinace drog, která se v jednotlivých státech liší. Účelem je vţdy vyvolat bezvědomí oběti, potom paralyzovat její svaly a navodit selhání srdce. V některých případech mohou nastat problémy, zejména pokud má oběť poškozené cévy. Dle zveřejněných informací nevládních organizací jsou známy případy, kdy poprava trvala i déle neţ hodinu, protoţe se injekce musela několikrát opakovat. Tento způsob popravy je však přesto zastánci i odpůrci trestu smrti povaţován za nejhumánnější.31 Od roku 1976 bylo injekcí vykonáno 618 poprav. 3) zastřelení: je nejobvyklejší způsob popravy. V roce 2001 bylo zastřeleno 2500 lidí, většina z nich v Číně. Provádí se v 70 zemích a ve 42 z nich je jediným moţným způsobem. Zastřelení se provádí různými způsoby: a) např. v Číně se popravuje jediným výstřelem do zátylku z bezprostřední blízkosti b) v Thajsku střílí vězně jediný popravčí, který míří těţkým kulometem na vězňovo srdce c) jediná země, která má popravčí četu je stát Utah; odsouzenec je přivázán ke sloupu, oči má zavázané a na hrudi na srdci tabulku s terčem. Popravčí četu tvoří šest lidí, kteří najednou vystřelí. V jedné ze šesti pušek je slepý náboj a střelci neví, v jaké pušce byl slepý náboj, proto ani neví, kdo odsouzence

30 31

LYONS, L.: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co, 2004, ISBN 80-7352-021-4, s.172. LYONS, L.: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co, 2004, ISBN 80-7352-021-4, s.173

36

zastřelil.32 4) oběšení: existují dva způsoby oběšení. Starší, kdy odsouzenec umře udušením, předsmrtná agónie trvá 8 – 14 minut, ale byla zaznamenána i doba 30 minut, neţ odsouzenec zemřel. A mladší způsob oběšení, kdy se pouţívá šibenice s propadlištěm. Tento způsob se uţívá od konce 19. století. Propadliště se otevře a odsouzenec sletí vypočítanou výškou dolů (výška se počítá podle váhy odsouzence a svalovou sílu krku). Lano, které má uvázané pokovanou smyčkou kolem krku, se prudce napne a dojde ke zlomení vazu. Smrt je okamţitá a bezbolestná.33 5) plynová komora: pouţívá se jen v USA. Princip popravy je velmi jednoduchý. Odsouzenec je umístěn do místnosti, kde dýchá jedovaté plyny, po jejich nadýchání nastává smrt. 6) ukamenování: v některých islámských zemích je pouţíváno jako trest pro cizoloţnici, dle práva šaría.

6.2. Techniky, jakými byl trest smrti vykonáván v historii Zvířata jako popravčí Jiţ od nejstarších dob bylo k usmrcení člověka vyuţíváno zvířat. Asyrský král nechával své vězně napospas dogám, oproti tomu v Egyptě sehrávali hlavní roli krokodýlové. Důleţitou roli popravčích zastávali v Kartágu a Indii sloni. Římané vyuţívali zvířat k hrdelním trestům tak nebývalou měrou, ţe téměř není v lidských silách si něco takového představit. Odsouzenec k utopení byl před vhozením do vody zašit do koţeného pytle s opicí, kohoutem, psem, kočkou nebo hadem. Je sice pravda, ţe zvíře bylo vybíráno podle velice přísných kritérií, ale jeho úkolem zároveň bylo přivodit odsouzenému co nejhlubší rány, pokousat ho.

32 33

LYONS, L.: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co, 2004, ISBN 80-7352-021-4, s.174 LYONS, L.: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co, 2004, ISBN 80-7352-021-4, s.166

37

Předhazování odsouzenců divokým šelmám bylo trestem zcela legálním a kodifikovaným a v amfiteátrech v celé říši tvořilo jeden z hlavních bodů programu.34 „Římská spravedlnost“ Tento trest spočívá v podříznutí nebo v proříznutí hrdla. Na rozdíl od stětí při něm nedochází k oddělení hlavy od těla, ale příčiny smrti jsou stejné, protoţe smrt nastává vykrvácením, a tedy udušením z nedostatečného okysličení mozku v důsledku náhlého přerušení krkavice a průdušnice. Podříznutí mečem byla římská specialita, a proto se mu říkalo „římská spravedlnost“. Přes svou přezdívku nebylo však podříznutí v Římě v trestním zákoníku nikdy kodifikováno jako řádný hrdelní trest. Slouţilo zejména k hromadným a mimosoudním popravám. Jedinou výjimkou byl jeho „oficiální“ charakter při usmrcování gladiátorů v arénách. Kdyţ jeden z bojovníků s více či méně váţným zraněním klesl, zdvihl ruku a prsteník levé ruky namířil k divákům, coţ bylo gesto, jímţ přiznával poráţku a zároveň je prosil o slitování. Vítěz se pak otočil čelem k císaři a ten, v zásadě po vyslechnutí názoru diváků, rozhodl o tom, zda bude poraţený ušetřen, nebo usmrcen. Ukázal-li palcem dolů, znamenalo to pro poraţeného smrt. Zdviţená ruka znamenala milost.35 Rozpárání břicha Při trestu rozpáráním se odsouzenému vrazí do břicha zbraň, která pronikne aţ do útrob. Zatímco Řekové a Římané znali jen prosté rozpárání břicha, v Orientě z něho učinili pomalou a sloţitou smrt. Otevření břišní dutiny bylo totiţ jen předehrou k vyjmutí vnitřností. V Persii odsouzenému předtím, neţ mu začali řezat a vytrhávat maso, otevřeli břicho a vytáhli ven šest aţ osm metrů střev. Týţ úvod popravy byl zaznamenán v Itálii ve 4. století. Kati napřed odsouzeného znehybnili, pak mu vyrvali vnitřnosti a navinuli je na vrátek.

34 35

MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.21 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.29

38

Rozpárání břicha je také spjato s typicky japonským způsobem usmrcení, s harakiri. Dříve neţ se harakiri stalo formou sebevraţdy, která má prokázat věrnost nebo získat zpět ztracenou čest, to byl způsob popravy, kdy musel odsouzený sám vykonat rozsudek.36 Volným pádem ke smrti Svrţení z výšky spočívá ve shození odsouzence z vyvýšeného místa. Tato technika popravy se vyskytuje u všech civilizací a na všech kontinentech. Odsouzence přivedli na okraj skály, věţe nebo hradeb a svrhli ho do hlubiny. Právě jednoduchost tohoto hrdelního trestu způsobila jeho všeobecné rozšíření. Rozdíly mezi národy se však projevovaly v tom, na co odsouzení po svém pádu dopadli: v Římě to byla skaliska, na něţ byli ze 40 metrů vysoké Tarpejské skály svrháváni otroci přistiţení při krádeţi, zrádci a svůdci; v Egyptě dole číhali posvátní krokodýli; v Řecku dopadli na kameny; v Persii pak na kůly zaraţené do země; jindy spadli do ohně; nebo prostě do vody, v níţ pak odsouzené dorazily údery ţelezných háků, jako v Mexiku; anebo konečně na píky a halapartny.37 Smrtící půst Smrt hlady a ţízní tvoří důleţitou součást několika dalších popravčích technik, jeţ jsou známé jako „zazdění“, „zanechání na opuštěném místě“, „vsazení do klece“, u nichţ se k dalšímu trápení připojuje ještě temnota, postupné udušení a vynucená nepřirozená poloha těla. Smrt nedostatkem potravy ponechávala volné pole té nejzvrácenější a nejkrutější vynalézavosti. Byly vynalezeny masky nejroztodivnějších tvarů, které odsouzenému bránily přijímat potravu. V mnoha evropských zemích kati účel nástroje nijak neskrývali a nazývali jej bezelstně „maska hladu“. Kdyţ ji nasadili na tvář obţalovaného, trčel mu z ní do úst ţelezný 36 37


39

jazýček, který ho nutil dýchat. Maska se zavírala za krkem. Oběť s roubíkem v ústech pak byla připoutána k trámu, ke zdi nebo k tyčím své klece a zůstala tak, dokud nenastala smrt. Obvykle to trvalo řadu dlouhých dní.38 Uvržení do klece Uvrţení do klece je trestem příbuzným zazdění, zejména pokud je doplněno odepřením potravy, jehoţ smyslem je umořit odsouzence hladem. Existenci klecí pro lidi nelze popřít, i kdyţ daly vzniknout řadě legend a přehnaných historek. Máme o nich zprávy z antického Řecka, z Orientu i z Asie. Ve středověké Evropě byla „klec“ vyhrazena hlavně duchovním, u nichţ se soudci chtěli vyhnout krvavé exekuci. Viník zavřený do ţelezné nebo dřevěné klece býval zavěšen na průčelí radnic, justičních paláců či kostelů. Důvod byl prostý: trestanec, odsouzený ke smrti hladem a ţízní, byl na očích všemu obyvatelstvu. V zimě umírání urychloval mráz a nepohoda, v létě horko a sluneční ţár. Nebývalo výjimkou, ţe kolemjdoucí na něj ještě házeli kamení. Kdyţ provinilec zemřel, coţ mohlo někdy trvat i několik týdnů, zůstala jeho mrtvola v kleci do té doby, neţ úplně neshnila a kosti se nerozpadly.39 Zazdění K zazdění, vlastně trvalému uvěznění, odsuzovaly v Evropě počátkem 16. století inkviziční tribunály. Trest, jenţ patřil mezi tresty hrdelní, spočíval v tom, ţe odsouzený byl umístěn do pevné zděné konstrukce, z níţ byly všechny východy uzavřeny, a byl tam ponechán. Zazdění pomalu umírali hladem a ţízní, ale zároveň i nedostatkem vzduchu. Tento trest hrozil rovněţ vestálkám, dívkám vybíraným, aby udrţovaly oheň bohyně Vesty, pokud nedostály svým povinnostem. Ve skutečnosti bývaly častěji zahrabány zaţiva do země, jak předepisovala náboţenská pravidla.40 38 39


40

Ukřižování Trest ukřiţováním znali Egypťané, Ţidé, Kartaginci, Féničané, Peršané; v Makedonii, v Řecku a v římské říši byl vyhrazen otrokům a za určitých okolností velkým zločincům, bylo-li třeba je zvlášť poníţit. Kříţ, který se k tomuto trestu uţíval, tvořily dvě nebo tři břevna, někdy i čtyři, pokud byla oběť ukřiţována do čtverce. Některé kříţe měly tvar písmene T, jiné X nebo Y. Kříţ tvaru T se někdy pouţíval v obrácené poloze, takţe hlava odsouzeného směřovala dolů. Tento trest byl vyhrazen buřičům.41 Pohřbení zaživa Zahrabání, kdy byl odsouzený zaţiva pohřben do země, bylo známo na všech kontinentech a ve všech dobách. U Inků byly takto trestány panny zasvěcené slunci, kdyţ se zpronevěřily svému slibu čistoty. Stejný trest stihl v Římě vestálky usvědčené z toho, ţe nedostály svým povinnostem. Vestálky byly vybírány ve věku šesti aţ deseti let z nejstarších a nejvznešenějších římských rodin a slouţily pak minimálně třicet let kultu bohyně Vesty. Po celou tu dobu byly vázány slibem čistoty a ty, které se této povinnosti zpronevěřily, nebo nechaly vyhasnout oheň, jenţ jim byl svěřen, byly zahrabány zaţiva. Peršané jako obvykle jiţ tak hrozný trest zahrabání zaţiva ještě zdokonalili. Trest zahrabáním se prováděl tak, ţe odsouzence hodili ţivého do obrovské hromady popele, který vdechoval do plic a způsobil dušení ještě daleko strašnější, neţ jaké bylo spojeno s pouhým zahrabáním. Galové a Germáni zahrabávali zaţiva zrádce a zbabělce. U Gótů tak bývalo trestáno zneuţívání dětí.42

40

MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.49 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.55 42 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.61 41

41

Kůl v těle Naraţení na kůl, „jeden z nejhorších způsobů usmrcení, na jaké lidská krutost přišla“, jak je definuje Velká encyklopedie19. století, spočívá v zaraţení kůlu do těla odsouzence, nejčastěji spodem těla, který je pak v tomto stavu ponechán, dokud nevypustí duši. I kdyţ tohoto způsobu popravy pouţívaly hlavně orientální a asijské národy, byl rozšířen po celé planetě, stejně v Africe a Střední Americe jako i v Evropě, ve slovanských zemích a v německých státech za Karla V., jehoţ Karolinský zákoník jej stanoví pro ţeny, které zabily své dítě.43 Stažení z kůže Staţení kůţe je hrdelní trest, který spočívá v částečném nebo úplném staţení kůţe z těla odsouzence. Zdá se, ţe zvláštní oblibě se těšil v Chaldeji, v Babylonii a v Persii. Odporná procedura byla prováděna pomocí noţů nebo několika dalších podobných řezných nástrojů. Ve staré Indii prováděli staţení pálením pokoţky. Loučemi spálili kůţi po celém povrchu těla aţ na ţivé maso. Odsouzenec tak utrpěl popáleniny třetího stupně a trvalo několik dní, neţ zemřel za strašlivých bolestí.44 Rozřezání Rozřezání spočívá v oddělení údů sekyrou, noţem, šavlí nebo pilou. Rozřezání se vyskytovalo v několika modifikacích. V některých případech šlo o odříznutí jednoho nebo několika údů a odsouzenec pak byl usmrcen nějakým jiným způsobem, například pověšením, rozčtvrcením, upálením atd. V jiných případech bylo jeho tělo zcela rozřezáno, coţ samozřejmě způsobilo smrt potrestaného.

43 44


42

Peršané i tento způsob opět vylepšili. Rozřezání odsouzenců u nich začínalo odříznutím prstů u rukou, poté rukou a paţí. Pak přišly na řadu prsty u nohou, uši a nos, načeţ vše skončilo odříznutím hlavy.45 Rozčtvrcení a roztrhání Trest spočívá v rozřezání celého těla na malé kousky nebo v postupném vytrhávání kousků kůţe a svaloviny, dokud nenastane smrt. Tato technika popravy se těšil obzvláštní oblibě asijských a orientálních národů, Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů a samozřejmě také Peršanů. Peršané a Langobardi začínali čtvrcení vyjmutím vnitřností. Tataři k trhání pouţívali velký hoblík, který z těla vykrajoval dlouhé a silné kusy kůţe a svaloviny. Harún al-Rašíd nechával odsouzené před roztrháním vykostit. Před vytrháváním masa dal odsouzenému naříznout údy a vyjmout z nich kosti, takţe byl naprosto bezvládný jako hadrový panák.46 Rozdrásání Usmrcení rozdrásáním těla bylo obvyklé ve starověku a většinou se k němu pouţívalo kola. Tehdy nemělo pouţívání kola nic společného se stejnojmenným trestem ve středověku nebo ve Francii za doby království, neboť ten spočíval ve zlámání údů zaţiva a kolo slouţilo uţ jen k vystavení odsouzence očím publika. Ve starověku však bylo kolo hlavním nástrojem popravy. Kolo mívalo dosti velký průměr a bylo umístěno na konstrukci, kde jím otáčel okolo osy jeden nebo více muţů. Jeho zvláštností byla i šíře, protoţe na něj bylo moţno poloţit člověka na plocho, aniţ by přečníval. Napřed byly ke kolu přichyceny odsouzencovy nohy, pak ho, lze-li to tak říci, natáhli tak, ţe mu vytáhli ruce nahoru a uchytili je nad hlavou, v jedné linii s tělem. Odsouzenec tak byl prohnut dozadu podle zakřivení kola.

45 46


43

S kaţdou otočkou kola se nahé tělo odsouzence dostalo do styku s ostrými bodci na zemi, které z něj rvaly cáry masa. Asi po deseti otočkách bylo zcela rozervané. Existovala i kola, většinou s menším průměrem, vyzbrojená bodci. Při kaţdé otočce odsouzenec procházel ţhoucím ohněm.47 Rozdrcení Rozdrcení spočívá v tom, ţe se pomocí nějaké síly vyvine velký tlak na tělo odsouzence, jenţ mu zláme kosti kostry a lebky a rozdrtí nejdůleţitější orgány: ledviny, plíce, srdce, takţe nastane smrt. I kdyţ existuje celá řada variant rozdrcení, je moţno je rozdělit do tří odlišných skupin: rozdrcení pouhou statickou tíhou hmoty; rozdrcení stupňovaným stlačením a nakonec rozdrcení třením a roztrháním.48 Upálení Podobně jak je s ukřiţováním spjata osoba Jeţíše Krista, tak je v naší zemi s upálením spjat Mistr Jan Hus, který byl 6. července 1415 v Kostnici pro své myšlenky kritizující tehdejší katolickou církev upálen na hranici jako kacíř. Upálení je trest, který je starý, jak lidstvo samo. I v Chammurapiho zákoníku, v nejstarším zákoníku světa, je zmínka o upálení jako trestu pro viníky. Upálení a útrpné právo (velmi kruté mučení, kdy bolest zatemní rozum a mučený se přizná k čemukoliv) popisuje Václav Kaplický ve své knize Kladivo na čarodějnice, podle níţ byl později natočen filmový snímek. Jak název napovídá, jednalo se o trestání údajných čarodějnic. Honem na čarodějnice a následnými čarodějnickými procesy je proslulá zejména katolická církev nejen u nás, ale po celé Evropě. Vedle ţivotů kacířů a čarodějnic na hranici končívaly i ţivoty heretiků. Avšak ještě v letech 47 48


44

1982 aţ 1989 byli v Angole upáleni lidé obvinění z disentu (odpůrce proti reţimu, vládě)49 Jednou z variant upálení bylo i usmrcení na malém ohni, jednalo se o jakési „pomalé opékání lidského těla“. Provinilec, který byl odsouzen na hranici, umíral nejčastěji udušením, které se leckdy urychlilo spalování vlhké slámy. Trest „malým“ či „pomalým ohněm“ znamenal, ţe oheň byl udrţován v omezeném rozsahu tak, aby plameny spalovaly tělo oběti při plném vědomí, a to je také jedním z hlavních rysů opékání a praţení.50 Pod pilou Na rozdíl od rozřezání pouţívalo se při této popravčí metodě pily. Tohoto hrdelního trestu často uţívali Egypťané, Peršané, Médové, Thrákové, Ţidé a další východní národy, od nichţ jej převzali Sparťané, Makedonci a dále Řekové a Římani. Za starých časů existoval dvojí způsob, jak člověka rozříznout vedví. Při prvním byla oběť dána do velké dřevěné bedny, silně stisknuta mezi dvě prkna a rozříznuta zhruba ve výši pasu pilou na dva kusy. Druhým způsobem bylo přeříznutí zvrhlíků „uprostřed“.51 Usmrcení šípy a probodení Poprava šípy je jednou z mála technik sprovození ze světa, k němuţ se uţívalo metné zbraně. Šíp nebo šipka je tvořen hrotem připevněným na ratišti z lehkého dřeva, které na konci nese opeření. Střela se vystřeluje či metá pomocí luku nebo samostřílu, téţ kuše. Šípy mívaly různý tvar a podle toho i speciální názvy, například zavinutá střela apod. Kromě oštěpu a praku je luk starobylou, všeobecně rozšířenou metnou zbraní. Je proto přirozené, ţe se s ním setkáváme stejně u Aztéků jako u Římanů. Na druhé straně orientální národy, třeba Parthové či Egypťané nebo Asiaté, jako třeba Hunové, učinili z luku svou oblíbenou zbraň a často ji pouţívali i k usmrcení odsouzenců.

49


45

Otrávení Zákonem nařízené otrávení jako technika popravy odsouzených bylo ve starověku celkem obvyklé. Zrodilo se v Athénách a jejich koloniích, odtud se šířilo do Hispánie a Massilie (dnešní Marseille) a na řadu řeckých ostrovů. Jakmile se jed dostane do trávicího ústrojí, působí napřed lokálně a ničí tkáně, s nimiţ se dostane do styku, a narušuje tak jejich funkci. Poté, kdyţ se vstřebá do krve, krevní oběh jej roznáší po celém těle. Proniká celým organismem a narušuje tkáně, které jsou na jeho působení nejcitlivější. Můţe postihnout nervový systém, dýchací systém, svalový systém atd. V Athénách, jakmile rada starších vyslovila rozsudek smrti, poslali odsouzenci nezbytnou dávku jedu, většinou výtaţku z bolehlavu, protoţe to je rostlina v Evropě obecně rozšířená, z níţ lze získat velmi účinný alkaloid zvaný cikutin nebo konicin. V rozsudku byl dokonce popsán doporučený způsob, jak ho pouţít. Protoţe Řekové věděli, ţe víno účinky jedu z bolehlavu ruší, doporučovali rozpustit trochu jedu v tomto nápoji, aby se rychleji dostal k srdci, ale nedávat vína příliš mnoho, aby nebyl jeho účinek neutralizován.52 Estrapáda Technika byla zřejmě vynalezena v Itálii a byla známá na Sicílii, na Sardínii, v některých německých státech a v Rusku. Odsouzený byl vytaţen provazem, jenţ procházel pod rukama svázanýma za zády, na vrchol stoţáru nebo šibenice. V okamţiku, kdy byl vytaţen nahoru, nechali ho spadnout, ovšem ne aţ na zem. Nárazem při zastavení pádu těla se odsouzenci vykloubily ruce.53 Ubití Trest bičováním se vyskytoval ve všech obdobích lidské historie, známe ho od Ţidů. Egypťanů, Syřanů, Peršanů, ale i od Sparťanů a Římanů. 52 53


46

Je pravda, ţe bičování se leckdy uţívalo jako vedlejšího trestu, bičována byla například nedbalá vestálka, neposlušný voják, provinilý kněz nebo kacíř, který se chtěl zbavit církevní klatby. Zároveň to však byl i krutý hrdelní trest končící smrtí odsouzeného. V Egyptě odsouzený neměl velkou šanci, ţe přeţije „tisíc ran rákoskou“, k nimţ se odsuzovalo za „zkaţené mravy“. V Římě předcházely rány důtkami, latinsky „flagra“, jiným trestům. Jestliţe bylo moţno ještě někdy přeţít rány důtkami z býčí kůţe nebo ze svázaných provázků uţívaných ve Španělsku, pak po ranách důtkami zakončenými olověnými kuličkami nebo ovčími kůstkami se umíralo.54 Dnes zůstává bití jako zákonný trest v Singapuru, kde hrozí zhruba za třicet deliktů, například pokus o vraţdu, ozbrojený útok, znásilnění, tajné přistěhovalectví a obchod s drogami. Obvykle se vyměřuje čtyřiadvacet ran obuškem.55 Lámání kolem Trest smrti lámání kolem: tak se nazýval hrdelní trest, který spočíval v tom, ţe odsouzenci byly zaţiva zpřelámány kosti v těle připevněném ke kolu. Ale od doby Jindřicha IV. byly údy lámány na svatoondřejském kříţi poloţeném na plocho na popravišti a na kole byl jiţ jen vystaven umírající odsouzenec. Nesprávný název „lámání kolem“ však zůstal, i kdyţ by bývalo lepší mluvit o „smrti na kříţi“.56 Koňská spravedlnost Roztrhání koňmi je zvláštní forma jiných trestů, které známe pod názvy „rozčtvrcení“ nebo „roztrhání“. Jeho zvláštností je, ţe se „působí“ zároveň na všechny čtyři údy.

54


47

Jde o jeden z nejhroznějších trestů, jaké si lidská krutost vymyslela. Roztrhání koňmi bylo známo jiţ počátkem starověku. Zmiňují je jiţ Manuův zákoník v Indii i texty z doby dávno před křesťanskou érou v Číně, v Persii, v Egyptě, odkud se pak dostalo do římského světa. V našich představách je roztrhání spjato s koňmi. Ve skutečnosti se však v Indii na počátku čtvrcení pomocí zvířat uţívalo volů.57 Zardoušení Uškrcení, nazývané téţ zardoušení, je podobné jako oběšení trest, kdy odsouzenec umírá zadušením. Jeho podstata tkví v tom, ţe škrtidlo utaţené okolo krku uzavře mechanicky, stlačením krkavic, dýchací cesty. Uškrcení se liší od oběšení v několika bodech. Při uškrcení není strangulace způsobena tíhou oběti, ale působením zvnějšku. Aby bylo moţno odsouzence uškrtit, musí být znehybněn.58 Garota Garota znamená pro zardoušení tolik co gilotina pro stětí, neboť jde o pouţití jakési „ruční mechanizace“ slouţící k usmrcení oběti. Garota byla pouţívána pouze ve dvou evropských zemích, v Portugalsku do roku 1867, kdy byl trest smrti za obyčejné trestné činy zrušen, a ve Španělsku. Španělsko pouţívalo garotu po staletí, ale oficiálně ji do svého trestního zákoníku zavedlo aţ v roce 1870. Původně odsouzenec při popravě garotou seděl na plošině, jeho paţe byly pevně uchyceny a ruce svázány na břiše. Zády se opíral o kolmý sloup. Ve sloupu byl otvor a tím byl protaţen konopný provaz, jehoţ smyčka oběti svírala hrdlo. Oba konce provazu byly na druhé straně sloupu svázány, aby jimi bylo moţno prostrčit hůl, jejímţ otáčením se smyčka utahovala a odsouzence škrtila.

57 58


48

Při tomto primitivním způsobu uškrcení nedocházelo k porušení krkavic a oběť umírala pomalým udušením.59 Ukamenování Kamenování je trest pocházející ještě z předbiblických časů vyhrazený zejména svatokrádeţníkům. Podstatou exekuce je usmrcení viníka házením kamenů a setkáváme se s ním téměř všude, a to zejména v rané fázi vývoje daných společností. U řady orientálních národů to byl řádný trest za zradu a jednání proti obecnému zájmu.60 Utopení Existuje hned několik technik topení. V Německu byli odsouzenci topeni často v bahnitých vodách močálů, kde jim drţeli násilím hlavu pod hladinou. V jiných zemích zavírali oběť do pytle a ten pak házeli do řeky nebo do moře. Nebo byl odsouzenec svázán a tělo mu zatíţili kameny, řetězy, lodními kotvami anebo mlýnskými kameny. A konečně v Anglii a některých severských zemích odsouzeného jednoduše napevno přivázali na jedno místo a čekali, aţ ho utopí příliv.61 Pověšení Věšení se pouţívalo jako hrdelní trest po celou historii lidstva. Vedle stětí a upálení to byl u starých civilizací nejrozšířenější způsob popravy a setkáváme se s ním téměř u všech národů. Ještě dnes se popravy oběšením uţívá ve více neţ osmdesáti zemích světa. Musíme uznat, ţe čistě technicky vzato má oběšení výhodu ve své jednoduchosti, úspornosti a snadnosti. To je bezpochyby také důvod, proč ho pouţije zhruba jeden kandidát sebevraţdy ze dvou. Vţdyť uvázat stahující se smyčku není nic těţkého... a lze ji připevnit kdekoli!62

59

MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.179 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.185 61 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.191 62 MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.199 60

49

Stětí, gilotina – alias dcera doktora Louise V obou případech se jedná o oddělení hlavy od těla. Své místo při stětí zastává kat, který je vykonavatelem trestu. Pokud byl kat zručný, podařilo se mu jedním úderem oddělit hlavu od těla, za coţ se mu dostalo ovací od přihlíţejícího publika. Gilotina je mechanický nástroj určený k oddělení hlavy od těla. Gilotina dostávala několik přezdívek – francouzská královna, hora nářků, břitva národa, vlastenecké stínadlo, špehýrka, vdova, Capetova kravata. Gilotina byla vynalezena ve Francii a budila respekt nejen ve své rodné zemi, ale i v ostatních krajinách.63 Zastřelení Střelné zbraně přinesly nové moţnosti i pro vykonávání trestu smrti. Avšak účinnost prvních poprav střelnými zbraněmi byla dosti pochybná, protoţe nebyly příliš přesné. Aţ do začátku 19. století zjišťujeme, ţe se exekuce musely často opakovat, protoţe první salva odsouzence pouze zranila – a to popravčí čety bývaly opravdu početné, aţ padesát lidí.64 V trestních zákonících existuje přesný postup při vykonávání trestu smrti zastřelením, a to proto, aby nedošlo k případným nejasnostem či k improvizacím. Americký vojenský zákoník například ţádá, aby byl odsouzenec postaven zády ke zdi. Musí být přivázán tak, aby po salvě nepadl čelem dopředu. Pokud na něj před popravou přijdou mdloby, je nařízeno přivázat ho řemeny k prknu. Na hlavě musí mít povinně kápi černé barvy, kápě musí být dostatečně silná a krýt i krk. Popravčí četa nesmí stát dál neţ dvacet kroků od odsouzence. Vojáci dostanou zbraně jiţ nabité, z toho jednu slepými náboji, a musejí mířit na srdce. Pokud není odsouzenec zraněn hned první salvou, střílí se znovu, a to tak dlouho, dokud nenastane smrt.65

63


50

Plynová komora Pokrok nenastává jen ve vědě, ale i v technikách, kterými je vykonáván rozsudek smrti. Jednou z novinek se stala plynová komora, její počátky nalezneme v době první světové války, kdy se začaly provádět pokusy s bojovými plyny. Jistě je všem známo, ţe za druhé světové války skončilo v plynových komorách obrovské mnoţství nevinných lidí, lidí, kteří nebyli rovni lidem Třetí říše, lidé, kteří dle nenávistných názorů Hitlera vlastně vůbec lidé nebyli, byla to podřadná rasa, s kterou je třeba skoncovat. Princip popravy je velmi jednoduchý. Odsouzenec je umístěn do místnosti, kde dýchá jedovaté plyny, po jejichţ nadýchání nastává smrt. Plynová komora je k rozsudku smrti dosud v některých státech uţívána.66 Elektrické křeslo První elektrický generátor byl předveden v New Yorku v roce 1882 a jiţ v roce 1890 bylo elektřiny vyuţito jako legálního technického prostředku k výkonu popravy.67 Za vynálezce elektrického křesla je označován Herold Brown, jeţ spolupracoval s Edisonem a vyuţíval jeho laboratoře. Zajímavé je, ţe právě Edison byl odpůrcem trestu smrti. Poprava elektrickým křeslem vzbudila u veřejnosti obrovské ohlasy, vytvořily se dva tábory, kdy jeden popravu elektrickým křeslem nadšeně vítal a stejně silný druhý tábor, který tento způsob hlasitě odsuzoval. V současné době je elektrického křesla k usmrcení odsouzených vyuţíváno v některých amerických státech. Popravu elektrickým proudem vyvolává diskuse i dnes, odsuzována je především krutost trestu, která spočívá v tom, ţe smrt nenastává ihned. Smrtící injekce Pokrok nezastavíš, věta, která opět platí i při vykonávání rozsudku smrti. Rok 1977 přináší pro odsouzence nový moţný způsob, jak mohli být popraveni. Objevuje se smrtící injekce, 66 67


51

která způsobí rychlou, bezbolestnou a poměrně finančně nenákladnou smrt. Smrtící injekce byla poprvé vyuţita ve Spojených státech amerických, konkrétně ve státě Texas. Do historie se tedy zapsal rok 1982 uţitím nové techniky při popravě. Odsouzenému je vpíchnuta jedna, eventuálně dvě injekce smrtelné dávky rychle účinkujících barbiturátů kombinovaných s paralyzujícími chemickými látkami. Poprava je podobná postupu uţívanému v nemocnicích při celkové anestezii, avšak vstřikovaná dávka je smrtelná. Je to roztok a obsahuje tři sloţky: barbituráty, které vedou ke ztrátě vědomí, bromid pankurnia, coţ je svalové relaxans (způsobuje jejich ochablost), jehoţ úkolem je paralyzovat bránici a přerušit tak pohyb plic, nakonec obyčejný chlorid sodný, jenţ má přivodit srdeční zástavu.68 Důvody, které vedou některé americké státy k uţívání smrtící injekce, jsou na jedné straně humanitární, na straně druhé i ekonomické. Jak jiţ bylo zmíněno výše, jedná se o způsob rychlý, bezbolestný a finančně nenáročný. Tvrdí se, ţe právě smrtící injekce je jedním z nejhumánnějších způsobů výkonu trestu smrti. Problém však nastává v tom, ţe u popravy musí být přítomen lékař, a tu nastává rozpor s Hippokratovou přísahou, kde je řečeno, ţe lékař nepodá smrtící lék. Stejně jako například u eutanázie je tedy ţivot člověka v rukou lékaře. Lékař na sebe bere obrovskou zodpovědnost, zároveň i jakési břemeno. Smrtící injekce je uţívána jako legální způsob popravy ve Spojených státech amerických.

7.

Justiční omyl

Riziko justičního omylu je asi nejsilnějším argumentem proti trestu smrti. Ţádný soudní systém není neomylný a vyloučit riziko popravy nevinného nebude moţné asi nikdy a v ţádné zemi. Je samozřejmě tragédií, pokud se takový případ stane. Faktem však je, ţe vyšetřovací metody a dostupné technické prostředky jsou čím dál dokonalejší a lze toto riziko minimalizovat.

68

MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 80-86182-05-03, s.327

52

Tento argument berou v potaz i zastánci trestu smrti, proto naprostá většina z nich je pro trest smrti, ovšem pouze za podmínky, ţe proběhne řádný soudní proces, pečlivé vyšetřování, budou zde existovat nezpochybnitelné důkazy a pokud pravděpodobnost, ţe odsouzený, který má být popraven, je skutečným pachatelem, se co nejvíce blíţí jistotě. Takovým nezpochybnitelným důkazem jsou například testy DNA. Pokud nejsou maximálně vyloučeny všechny myslitelné pochybnosti, je na místě uloţit trest jiný, například doţivotní vězení.

7.1. USA a justiční omyly USA se řadí ke státům s největším počtem justičních omylů. Z důvodu hrozby odsouzení nevinného člověka k trestu smrti, se zde stále řeší otázka, zda s trestem smrti souhlasit či nikoli. Hlavním důvodem, proč v Americe došlo k tolika omylům, je zajisté průběh soudního řízení, který se mnohdy přemění spíše ve společenskou událost, neţli ve zjišťování spravedlnosti.

Americká justice je jedna z předních, která má obrovský důvod děkovat vědeckému pokroku a to především vynálezu testů DNA. Mnohdy testy prokázaly vinu odsouzeného, ale naopak i pochybení soudu. Jen od roku 1900 bylo ve Spojených státech popraveno zhruba 23 nevinných lidí.

7.2. Případy justičních omylů Willie Williams, 22 let ve vězení Aţ po tak dlouhé době testy DNA v rámci projektu přezkoumávání některých případů prokázaly, ţe tento Američan byl odsouzen a vězněn neprávem. O co šlo? Psal se rok 1985, v centru města Atlanta ho zastavila policie a zatkla. Podobal se totiţ muţi, po kterém bylo vyhlášeno pátrání kvůli znásilnění ţeny. Smůlu měl v tom, ţe ho oběť během procesu přesvědčivě identifikovala.Willie Williams pro CNN o svém osudu uvedl: „Byl jsem zahořklý vůči celému světu. Pral jsme se s dozorci i spoluvězni.“ Nespravedlivé odsouzení mu způsobilo trvalé psychické trauma. Ve vězení se obrátil na víru v Boha a začal zpívat ve sboru.

53

Jerry Evans, 23 let ve vězení V březnu 1985 jako mladík údajně oloupil a znásilnil 18letou studentku. Ta ho označila za hlavního viníka, a i kdyţ dalších přímých důkazů nebyl dostatek, putoval za mříţe. Také jeho osvobodila teprve prověrka na základě testů DNA. Sean Hodgson, 27 let ve vězení Brit byl před lety neprávem odsouzen za vraţdu barmanky. Jeho nevinu prokázaly v roce 2009 testy DNA. Jean Gambellová, v léčebně přes 70 let Nikdy jiţ nelze odčinit příkoří spáchané na Britce, jeţ byla roku 1937 ve svých 15 letech obviněna z krádeţe, a protoţe nespravedlivý verdikt těţce nesla, byla jako slabomyslná uzavřena v léčebně. Z té se uţ nedostala. Roger Coleman, roku 1992 popraven na elektrickém křesle Muţ z amerického státu Virginie pykal za to, ţe v roce 1981 údajně znásilnil a brutálně zabil svou švagrovou. Tělo ţeny bylo tehdy ve městečku Grundy nalezeno s proříznutým hrdlem. Aţ loni se potvrdilo, ţe hrůzný čin spáchal někdo jiný a Roger Coleman dostal trest smrti neoprávněně!69

7.3. Justiční omyly se týkají i nezletilých USA jsou jedinou ,,civilizovanou zemí“, která doposud nezrušila trest smrti. K rozvojovým zemím se přibliţuje i tím, ţe doteď popravuje i nezletilé trestance. Tyto tresty jsou přitom z hlediska mezinárodního práva nelegální – mezinárodní dokumenty týkající se lidských práv zakazují uloţení trestu smrti pro zločiny spáchané v nezletilosti.

Mladí lidé by neměli být trestáni smrtí, nejsou dostatečně zralí a tím pádem ne plně zodpovědní za své činy. Mladiství jsou mnohem pravděpodobněji schopní nápravy.

69

http://kvety.atlas.centrum.cz/osudy/2010/10/22/clanky/otresne-byli-za-mrizemi-nepravem/

54

Roku 2001 byly popravy mladistvích zaznamenány pouze v Íránu, Pákistánu a USA. Největší rozruch způsobila poprava Garyho Grahama, ke které došlo večer 22. června 2000. Graham byl odsouzen za vraţdu, kterou měl spáchat ve svých 17-ti letech. Jeho popravu odsoudilo Parlamentní shromáţdění Rady Evropy, francouzská vláda, Komise OSN pro lidská práva a Amnesty International.

Za co si Graham absolutní trest vyslouţil? 13. května 1981 měl na parkovišti u supermarketu v Houstonu zastřelit Bobbyho Lamberta. Jediným důkazem proti Grahamovi byla svědkyně vraţdy, avšak neexistoval ţádný fyzický důkaz. Pět lidí tvrdilo, ţe s odsouzeným bylo několik mil od místa vraţdy. Další dva svědci řekli, ţe Graham není tím, kdo vraţdil. I přesto byl soudce nemilosrdný.

V tomto příběhu nelze vyloučit ani rasový podtext, Gary Graham byl černoch, zastřelený Bobby Lambert běloch.

7.4. Justiční omyly v České republice Ţádný zásadní a výrazný případ odsouzení nevinného člověka se v České republice od roku 1989 neobjevil. To ale neznamená, ţe v naší zemi máme neomylnou a perfektně fungující justici.

I v České republice lze při podrobnějším hledání justiční omyly nalézt, i kdyţ oproti USA nejde o nijak závaţné případy. V polovině 90. let 20. století byl muţ z Opavska málem dvakrát neprávem odsouzen za stejný čin. Od roku 1992 odmítal nastoupit na základní vojenskou sluţbu. Za odpírání vojenské sluţby si v roce 1994 odseděl šest měsíců vězení. Soud mu později uloţil trest podruhé, kdyţ znovu odmítl jít na vojnu.

Aţ roku 1997 Ústavní soud rozhodl, ţe odpůrce vojny nemůţe být za své rozhodnutí souzen dvakrát. Jedná se o jeden z nejčastějších justičních omylů naší země.

55

8.

Eutanázie

Eutanázie je jednou z problematik práva na ţivot a rozděluje společnost na dvě strany názorů. Jedni eutanázii zastávají a druzí jsou zásadně proti. Je to velice sporné a nedá se říci jednohlasně ano či ne.

Pojem euthanatos ve starém Řecku byl chápan jako dobrá smrt, ve smyslu lehkého, klidného umírání, nebo také jako čestná smrt vojáka ve sluţbě vlasti. Eu znamená dobrý a thanatos znamená smrt. V dnešním slova smyslu pojem eutanázie chápeme jako smrt (usmrcení), poskytnutou z milosrdenství, ze soucitu či slitování.

Rozlišuje se eutanázie pasivní, aktivní, vyţádaná, nevyţádaná, dobrovolná, nedobrovolná. Aktivní ukončení ţivota na ţádost umírající osoby podáním smrtících prostředků hovoříme o eutanázii aktivní, přesněji řečeno o vyţádané a chtěné eutanázii. Vynechání léčby v beznadějném stavu nemocného jde o eutanázii pasivní, přesněji nevyţádanou a nechtěnou. Eticky přijatelná moţnost se zdá být spíš pasivní eutanázie (ponechání zemřít) neţ aktivní (podáním smrtícího prostředku). Na druhé straně je zřejmé, ţe usmrtit, a nechat zemřít, jsou skutečnosti z morálního hlediska zcela odlišné. Nechá-li se pacient zemřít, je příčinou smrti jeho choroba, je-li ale usmrcen, je příčinou smrti zdravotníkem podaný smrtící prostředek.

8.1. Eutanázie v zahraničí Před deseti lety legalizovalo Nizozemsko eutanázii. I v zemích, kde je zakázána, však stále víc lidí ţádá o „dobrou smrt“. Přelomový zákon legalizující eutanázii schválila horní komora nizozemského parlamentu před deseti lety, 10. dubna 2001; v platnost vstoupil o rok později. Nizozemsko se stalo první zemí světa, kde je za přísně sledovaných a přesně definovaných podmínek zákonem povolena „milosrdná smrt“.

56

Studie Nizozemského ústavu pro výzkum zdravotnických sluţeb z dubna 2010 uvádí, ţe uzákonění eutanázie neznamenalo výrazný nárůst případů. V roce 2009 zde zemřelo „dobrou smrtí“ oficiálně 2 636 lidí. V roce 2000 (kdy uţ se umoţnění odchodu ze světa tolerovalo, ačkoli nebylo zákonem povoleno) evidovaly úřady 2 123 případů eutanázie nebo asistované sebevraţdy. Zemí, které by eutanázii povolovaly, příliš nepřibývá. Mimo Evropu jen v USA stát Oregon, v Evropě se v roce 2002 přidala Belgie a před dvěma lety i Lucembursko. Ve Švýcarsku povolují zákony asistovanou sebevraţdu, kdy lékař umoţní pacientovi zemřít (předepíše lék ve smrtelné dávce, pacient si ji podá sám). I ve Francii či Británii se však vynořují případy, kdy lidé ţádají ukončení svého ţivota nebo ţivota blízkého příbuzného. Stejné případy hýbou i Německem. Například jedenasedmdesátiletá Erika Küllmerová upadla v roce 2002 po mozkové mrtvici do vegetativního stavu, vědomí se neobnovilo. Dalších pět let ţila na přístrojích. Dříve vyjádřila přání nebýt uměle udrţována při ţivotě, ale léčebna ji odmítla nechat zemřít. Na radu právního zástupce Wolfganga Putze dcera přestřihla matce vyţivovací sondu. Soud ji osvobodil a obţaloval (za navádění) právníka. I on nakonec odešel bez trestu. Verdikt zněl: Přání, jímţ se příbuzní řídili, je zavazující. Nebylo moţné očekávat zlepšení zdravotního stavu. Právník jednal v nejlepším zájmu pacientky.70

8.2. Situace v České republice V Česku je eutanázie zakázaná. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2010 přitom 61 procent Čechů souhlasí s tím, aby právní řád umoţňoval ukončení ţivota nevyléčitelně nemocného člověka. Odborníci říkají: Je třeba rozlišit eutanázii, čili úmyslné ukončení ţivota člověka na jeho vlastní ţádost někým jiným (lékařem), od eticky přijatelného „nechání“ zemřít nemocného v konečném stadiu choroby, kdy lékaři přestanou uměle prodluţovat ţivot pacienta. Eticky, lidsky, náboţensky i ekonomicky citlivému tématu se přiblíţilo loňské prohlášení 70

http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=147

57

České lékařské komory (ČLK) o „nadbytečné léčbě“. Lékaři mohou ukončit intenzivní péči u nevyléčitelně nemocného člověka, poskytovat nadále paliativní péči, tak zamezit nedůstojnému, prodluţovanému umírání. Lékař má léčit, ne prodluţovat utrpení - to je myšlenka blízká většině lékařů, i věřících. Aktivní usmrcení na přání pacienta však neuznávají. Eutanázii však i dokument ČLK dál jednoznačně odmítá. Podobně se k tomu staví i Evropská unie.71

71

http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=147

58

9.

Trest smrti versus potraty

K nejběţnějším argumentům odpůrců interrupcí patří, ţe vývoj člověka od početí, narození a dětství tvoří určitý souvislý proces, v kterém nelze vybrat jeden okamţik, od kterého se jedinec stává lidskou bytostí, protoţe plod je člověkem od okamţiku početí. A protoţe kaţdý má právo na ţivot, toto právo musí náleţet i lidskému plodu. Zajímavý je vztah odpůrců trestu smrti k otázce potratů. Většina těchto odpůrců je však zároveň obhájci potratů. Je jasné, ţe musí nastat vnitřní rozpor. Jak někdo, kdo odmítá trest smrti, zaštiťuje se právem na ţivot, můţe zároveň mít sympatie k potratům? Vţdyť i potrat je zjevným ukončením ţivota, a to dokonce nevinného dítěte. Jak je moţné, ţe ještě nenarozené a nevinné dítě můţeme odsoudit k smrti a brutálního vraha před trestem smrti chráníme? Stoupenec potratů zastává jednu ze dvou pozic: buď řekne, ţe lidský ţivot lze ukončovat na základě konvence, tj. proto, ţe to tak lidé chtějí, anebo bude tvrdit, ţe samotný lidský ţivot je věcí konvence, tedy společnost definuje lidský ţivot. Nemůţe však současně tvrdit, ţe lidský ţivot je něco absolutního a nezcizitelného. Kaţdopádně musí operovat s konvencemi společnosti, tedy s její vůlí. Pak ale nemůţe principiálně odmítat trest smrti, neboť popravy vrahů (či kohokoli jiného) mohou být konvencí společnosti, mohou být v souladu s její vůlí. A naopak, principiální odpůrce trestu smrti nemá moţnost obhajovat přípustnost potratů.72 Vím, ţe zastánci potratů mohou namítat, ţe je to matka nenarozeného dítěte, která si přeje potrat, ať uţ se matka k takovému činu rozhodne z jakýchkoli důvodů, které tu teď ale zmiňovat nebudu, protoţe bych odstoupila od tématu jako takového. Na druhou stranu nepřejí si často pozůstalí oběti vrahovu smrt? Někdy si dokonce vrahovu smrt přeje veřejnost, která je brutálním činem vraha dosti rozhořčena. Je to tedy dosti rozporuplné, na jedné straně obhajují právo na ţivot, na straně druhé 72

HAMERSKÝ, M.: Přijatelnost trestu smrti, 1. vyd. Brno: Bachant, 2001, ISBN 80-902631-7-8, s. 12-13.

59

nevinnému člověku, byť nenarozenému, toto právo upírají. Není tedy moţné, aby někdo, kdo principiálně odmítá trest smrti, zároveň principiálně připouštěl vykonávání potratů.

60

Závěr Práce se zaměřila na problematiku trestu smrti a snaţila se nalézt odpověď na otázku, zda je trest smrti trestem spravedlivým a zda je dostatečná právní ochrana práva na ţivot. Nejprve jsem se věnovala historii trestu smrti v naší zemi, dále pak argumenty odpůrců i zastánců trestu smrti a ty jsem okomentovala. Další část bakalářské práce jsem věnovala technikám, jakými byl trest smrti vykonáván v historii, současným technikám a zmínila jsem státy, ve kterých trest smrti figuruje v trestním zákoníku. Jedna z kapitol umoţňuje i nahlédnutí do právních dokumentů, kde je i pojednání o trestu smrti. Nebyla opomenuta ani část zabývající se justičními omyly, eutanázií a potraty. Práce je dále doplněna o zajímavá čísla, která ukazují za co a kolik trestů bylo vykonáno v historii a tresty smrti vykonané v roce 2010. Je tedy moţné povaţovat trest smrti za trest spravedlivý? Myslím, ţe trest smrti nelze povaţovat za spravedlivý trest. Jednak proto, ţe trest by měl mít vedle dalších funkcí také funkci nápravnou, a ta by v případě trestu smrti rozhodně nemohla být moţná. Jednak tu vţdy hrozí existence justičního omylu, odsouzení nevinného a následně jeho smrt, kdy tento krok jiţ nikdy nejde vzít zpět. I při sebepřesvědčivějších důkazech a nestrannosti soudu, policie a vyšetřovatelů, se ve větším či menším procentu můţe pochybit a můţe dojít k justičnímu omylu, justiční vraţdě. Právě moţnost justičního omylu mě ujišťuje v negativním přístupu k trestu smrti. Kdyby byl zaveden trest smrti, nemůţeme nikdy stoprocentně zaručit, ţe nebude popraven nevinný člověk. Proč vraha nepotrestat smrtí? Vyspělá společnost by měla vědět, ţe smrt za smrt je jen odplatou, oběti ţivot nevrátí a pro vraha by se vlastně trest smrti mohl stát vykoupením, nemusí ho tak po zbytek ţivota trápit výčitky svědomí. Trest smrti jako takový nelze povaţovat za trest spravedlivý, a především trest smrti postrádá účinnost, u potenciálních zločinců nevyvolává odstrašení a zejména nesplňuje některé funkce, které by měl trest smrti splňovat. Trest smrti nemůţe být označován za etický, v okamţiku odsouzení pachatele k trestu smrti, se my sami stáváme „vrahy“. Myslím si, ţe právní ochrana práva na ţivot je v České republice dostatečná a to právě z toho 61

důvodu, ţe není povolen trest smrti. Znovuzavedení trestu smrti u nás brání třetí odstavec čl. 6 Listiny základních práv a svobod a vázanost mezinárodními smlouvami, které mají dle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem. V oblasti lidských práv a trestu smrti je to zejména Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a její Dodatkový protokol č. 6, nově Dodatkový protokol č. 13, který trest smrti zrušuje bezvýjimečně a Druhý opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech. Znovuzavedení trestu smrti by tedy znamenalo nutnost vypovědět tyto mezinárodní smlouvy a závazky a vzdát se všech výhod, které nám členství v Radě Evropy přináší. Domnívám se, ţe členství v mezinárodních organizacích, vázanost mezinárodními smlouvami a to, ţe se naše země zařadila mezi vyspělé demokratické země, nám přináší takové výhody, ţe znovuzavedení trestu smrti by je nevyváţilo.

62

Seznam použité literatury Publikace 1. GERLOCH, A., HŘEBEJK, J., ZOUBEK, V.: Ústavní systém České republiky, 4. vyd. Praha: Prospektrum, 2002. ISBN 80-7175-077-8 2. BLAHOŢ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K.: Srovnávací ústavní právo, 2. vyd. Praha: ASPI Publishing, 2003. ISBN 80-86395-89-8 3. KLÍMA, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Čeněk, 2005, ISBN 80-86898-44-X 4. MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, 1997, ISBN 80-7201-045-X 5. MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka publishers, 1998, ISBN 8086182-05-03 6. BESTOVÁ, C. Cornelie: Trest smrti v německo – českém porovnání. Brno: Doplněk, 1996, ISBN 80-85765-56-X 7. DRBOHLAV, A.: Trest smrti versus trest ţivota pro sériové vrahy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, ISBN 80-7041-163-5, s.84 8. LYONS, L.: Historie trestu. Praha: Svojtka & Co, 2004, ISBN 80-7352-021-4 9. HAMERSKÝ, M.: Přijatelnost trestu smrti, 1. vyd. Brno: Bachant, 2001, ISBN 80902631-7-8

Právní předpisy 1. FENYK, J., HÁJEK, R., STŘÍŢ, I., POLÁK, P.: Trestní zákoník a trestní řád. Praha: Linde Praha, 2010

63

Internetové zdroje 1. http://www.korunka.gns.cz/rady_skoly/vseobecna_deklarace_lidskych_prav_.htm 2. http://pol-etika.ktf.cuni.cz/articles.php?lng=cz&pg=184 3. http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020106&PHPSESSID=1f7063f056 6fda2874b56d5da5958fed 4. http://www.novatrixprint.cz/umluva-o-ochrane-lidskych-prav-a-svobod.html 5. http://www.clk.cz/oldweb/zakpred/Uml096-2001_EtikaBiomed.html 6. http://medico.juristic.cz/114039 7. http://www.amnesty.cz/z618/trest-smrti-v-roce-2010-poprav-stale-ubyva 8. http://kvety.atlas.centrum.cz/osudy/2010/10/22/clanky/otresne-byli-za-mrizeminepravem/ 9. http://www.eutanazie-dobrasmrt.cz/?akce=aktualne&id=147

64

Problematika práva na život a zákazu trestu smrti

Recommend Documents