Proč slavíme Velikonoce

È asopis øímskokatolických farností Zá hlinice, Hulín a Pravè ice

Neprodejné! Èíslo 2/2011

Velikonoce

Proč slavíme Velikonoce (slovo otce Jiřího)

Začalo jaro a křesťané na celém světě se připravují ke slavení největších svátků, Velikonoc. Jistě by bylo zajímavé udělat anketu na téma: „Co se Vám vybaví, když se řekne Velikonoce“, ale to necháme na jindy. Raději se při této příležitosti zastavíme u původu a obsahu Velikonoc. Velikonoce jsou svátky, které se na světě slaví už 3200 let. Začali je slavit židé 1200 let před narozením Krista, aby si připomněli východ (Exodus) z egyptského otroctví a přechod (Pesach) Rudým mořem na svobodu. Bylo to o „Veliké noci“, kdy Bůh mocně zasáhl. Jejich otroctví tímto zásahem pominulo a oni dostali darem vytouženou svobodu. Židovské Velikonoce byly rodinnou i veřejnou slavností v celém národě. Při slavnostní večeři se v domech jedl beránek s nekvašenými chleby, vejce a hořké byliny, připomínající egyptské otroctví. Mezi jednotlivými jídly se pilo víno. Přitom se vyprávělo o mocném Božím zásahu a východu z Egypta. V chrámu se konala modlitební shromáždění, při kterých se zpívaly žal-

„Zajásejte již zástupy andělů v nebi! Zaskvějte se v slávě, božská tajemství! K vítězství tak mocného Krále zazni polnice a zvěstuj spásu! Raduj se i ty země, zalitá tak oslnivou září a tonoucí v jasu věčného Krále! Pohleď, jak na celém světě zmizely temnoty! Raduj se i ty, matko Církvi, zkrášlená leskem tak jasného světla! A v mohutném zpěvu lidu, ať tento svatý dům Boží zní ozvěnou té radosti….“ Z velikonočního chvalozpěvu

V tomto čísle čtěte •

my. Svátky trvaly sedm dnů a příprava na ně téměř měsíc. Křesťanské Velikonoce mají své kořeny v židovském slavení Veliké noci. Tomuto svátku dal Ježíš Kristus nový obsah, když se vydal na smrt, aby každého člověka vysvobodil z otroctví hříchu (smrti) a přivedl ho ke svobodě Božího dítěte (životu). O Velikonocích slavíme Ježíšův i náš přechod ze smrti k životu, skrze umučení ke slávě vzkříšení. „Svatý týden“ začíná Květnou nedělí, kdy si připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Dalším dnem je Zelený čtvrtek. V tento den Ježíš ustanovil svátost kněžství a slavil se svými učedníky večeři na rozloučenou. Na Velký pátek si připomínáme Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži. Bílá sobota je krásným dnem „stráže“ u Ježíšova hrobu a přípravou na oslavu vigílie vzkříšení. Velikonoční „třídení“ vrcholí slavností Ježíšova zmrt-

• • •

Velikonoční pořad bohoslužeb Rozhovor s paní kostelnicí Miladou Kropkovou Noc kostelů už se chystá! Postní duchovní obnovy ani letos nezklamaly

výchvstání o Velikonoční neděli a pokračuje ještě celý týden, nejen na Velikonoční pondělí. A protože Ježíšovo vzkříšení je tou nejvýznamnější a nejpozoruhodnější událostí, jsme pozváni slavit Velikonoce celých 50 dnů. Na tyto svátky jsme se připravovali 40 dnů v době postní. Na konci této úvahy je důležité říci, že každá neděle během roku má velikonoční charakter a je oslavou Ježíšova vzkříšení. Nejvystižnější pojmenování pro neděli mají v Rusku. Pro ně je to den vzkříšení – „voskresenje“. Přeji Vám požehnané prožití velikonočních dnů. Radost z Ježíšova vítězství nad smrtí ať promění Váš život a posiluje Vás na cestě k věčnosti. P. Jiří Ševčík

Pastýřský list arcibiskupa Jana Drazí bratři a sestry, naplnila nás velikonoční radost, protože j­sme spolu s Kristem přešli ze smrti do života. V postní době jsme se letos zvlášť připravovali na obnovu křtu, který má pro člověka zásadní význam, protože mění jeho hodnotu. Ve křtu jsme dostali poklad, který nám Pán Ježíš získal svou smrtí na kříži. Dostali jsme Boží život a jsme Božími dětmi. Nesmíme se povyšovat nad druhé lidi, ale kdybychom nebyli hrdí na svého otce, kterým je Bůh, byla by to nejen nevděčnost, ale i hloupost. Kdo má Ducha Svatého, nežije už jako člověk tělesný, ale duchovní, protože má Ducha. Člověk tělesný se soustřeďuje na tělo. Důležité je pro něho to, co jí, vidí, slyší, cítí.

Převládá smyslnost. Když city pominou a člověk se snaží dostat do nitra, aby sebe či druhého opravdu poznal, naráží na jakousi vnitřní hradbu způsobenou dědičným hříchem. Všechno intelektuální bádání skončí na této hradbě v nitru člověka, na níž se prožitky promítají jako film, ale to není výpověď o lidském nitru. Jiní hledají ke vstupu do tajemství lidského srdce cestu různých pohanských přístupů, ale do opravdového nitra nevstoupí. Kdo přijal ve křtu Ducha Svatého, má nitro naplněné Boží láskou, která prozařuje jeho duši i tělo, pokud má nitro čisté. Křtem byla zbourána ona hradba dědičného hříchu. Pokud člověk nestaví svými hříchy novou hradbu, Pokračování na straně 11 

Velikonoční pořad bohoslužeb Hulín Záhlinice Pravčice --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Zelený čtvrtek 18:00 16:30 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Velký pátek 18:00 16:30 18:00 15:00 křížová cesta --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Bílá sobota 21:30 19:30 --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Slavnost Zmrtvýchvstání a pondělí velikonoční - obvyklý nedělní čas ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Adorační dny v našich farnostech se mění oproti původnímu plánu! • •

Hulín: 8. května Pravčice: 11. května

Děkanátní pouť na svatý Hostýn za nová kněžská a řeholní povolání se koná v sobotu 28. května.

Hody v Pravčicích neděle 8. května V tento den slaví farnost Pravčice hody a zároveň také výročí 750 let od založení obce. Mše svatá sloužená otcem biskupem začne v 10 hodin. 8.května se mění pořad bohoslužeb také v Hulíně a Záhlinicích: • •

Hulín - 8:45 Záhlinice - 7:30

Mariánská mše svatá u výklenku vedle vchodu do kostela se bude konat v sobotu 7. května od 8 hodin.

Prázdninové tábory Pro děti z naší farnosti se letos už počtvrté chystá příměstský tábor

„Týden na faře“ v termínu 11. – 15. července 2011 Týden na faře je určen pro děti 1. – 9. třídy i pro děti, které letos nastupují do ZŠ. Přihlašování v sakristii.



Tradiční výjezdní

farní tábor se letos koná v termínu 6. - 13. srpna Tábor je určen pro školní děti, které zvládnou týdenní odloučení a sportovní program. Přihlašování a další informace u hlavního vedoucího Jirky Rygála.

Jan Pavel II. bude blahořečen V neděli 1. května se ve Vatikánu koná blahořečení papeže Jana Pavla II. V tento den vysílá televize ČT24 od 10:00 hodin přímý přenos obřadu. Ve středu 27. dubna se bude po večerní mši svaté promítat na kaplance životopisný film „Jan Pavel II“.

Z oèí v oèi... s paní kostelnicí Miladou Kropkovou ...

Už čtyři roky se v sakristii hulínského kostela velmi často pohybuje nenápadná paní středního věku. Hledá liturgické texty v bohoslužebných knihách, ořezává svíčky, nalévá do konviček mešní víno, připravuje pro kněze mešní roucha... Je to paní kostelnice Milada Kropková. Pocházíte z věřící rodiny? Ano, naše rodina je věřící po mnoho generací. Pocházím ze šesti dětí, bydleli jsme ve vesnici v blízkosti Opavy, dnes je to místní část Opava - Komárov. Měli jste ve farnosti nějaké společenství, kde byste se scházeli? Ne, nebylo tam vůbec nic kromě kostelního pěveckého sboru. Když mi bylo kolem patnácti let, toužila jsem se tam dostat, ale neměla jsem žádné hudební vzdělání a s tou svojí nesmělostí jsem se tam nikdy nedostrkala. To se mi poštěstilo až v Hulíně, v chrámovém sboru za pana Omasty. V Komárově jsme žádné společenství neměli, ale co je zajímavé, i za komunistického režimu se tam odjakživa každý rok pořádal průvod na Boží Tělo kolem kostela. Jezdili jsme tam později na tu slavnost i z Hulína, moje dcera Helenka chodívala za družičku. Tady v Hulíně nic takového nebývalo, většina lidí nepraktikujících víru snad ani netušila, že takový svátek existuje. Jednou jsem chtěla nechat Helence upravit nějaké šatičky a šla jsem tady ve městě do krejčovství a normálně říkám „já ty šatičky potřebuju na Boží Tělo“. Paní švadlena na mě zůstala zírat s otevřenou pusou… Jaké je vaše původní povolání? Jsem vyučená zahradnice. Nějakou dobu jsem se tomu i věnovala, po svatbě s manželem jsme krátce bydleli v Otrokovicích a já jsem pracovala v zahradnictví v Malenovicích. Aranžování květin mě baví. Máte i zahrádku? Ne, já práci na zahrádce nemám moc ráda… (smích). Samozřejmě mi nevadí někde chvilku něco pohrabat, ale ne že bych si musela pořizovat zahrádku.

Mám ráda ty květiny, když jsou pěkně natrhané a ty v květináčích. I po mateřské jste se ještě vrátila do zahradnictví? Ne, nastoupila jsem jako pomocná kuchařka do jeslí v Hulíně a po čtrnácti letech - to už tam byla i školka - jako pomocnice ve školce, kde jsem pracovala až do důchodu. Předpokládám, že rozhodnutí přihlásit se ke kostelnické službě neuzraje za dvě hodiny. Co vás k tomu vedlo? Já jsem se ale nepřihlásila…

Otec Ján vás oslovil? No, to byla taková delší historie. V roce 2005 zemřel pan Večeřa a začal se hledat nový kostelník. Otec Ján Čukáš oslovil několik mužů a všichni odmítli. Často jsem na to myslela a dost jsem prožívala, že ten nový kostelník se pořád nemůže najít. 14. ledna následujícího roku se konal farní ples, byla jsem tam tenkrát bez manžela a seděla jsem s nějakými příbuznými u stolu pro seniory. Přišel za námi otec Ján a já jsem mu ještě na tom plese dala tip na jednoho muže, coby potenciálního kostelníka. On ho oslovil a zase neuspěl. Pak jsme si otevřeli víno a připíjeli jsme si i s otcem Jánem. Já jsem jen tak potichu řekla „na toho kostelníka“. Možná mě u toho stolu ani nikdo neslyšel. Ale slyšel mě Bůh… V březnu vyšel další Portál, kde byl článek „Další kostelník se stále hledá“. Bylo mi pana Drobisze opravdu líto, že je na tu službu Vloni oslavila paní Kropková kulaté narozeni- stále sám, a začany. Popřát jí přišla také kolegyně v kostelnické la jsem se za to službě Leona Trávníčková intenzivně mod-

Na farním dnu 2009 jsme měli jedinečnou možnost vychutnat si hudební vystoupení „kostelnického dua“, které tvořili pan Drobisz a paní Kropková lit. Věděla jsem, že otec Ján nechce, aby tu službu dělala žena, a proto jsem ani nepomyslela na možnost, že bych nastoupila já sama. Ale věřila jsem, že nějaký z těch oslovených mužů „změkne“ a tu službu vezme - vždyť přece u Boha není nic nemožného… Modlila jsem se za to a taky jsem asi postupně sama sobě v duchu dala souhlas, že bych kostelnici mohla někdy v budoucnu dělat sama – až budu starší. Ale pro současnost jsem stále myslela na ty muže, že z nich to někdo musí vzít. Pak začal rok 2007. Otec Ján mi 9. ledna telefonoval a požádal mě, abych vzala službu kostelnice. „Já neříkám, jestli byste tu službu vzala, ale abyste ji vzala“. To byl otec Ján – jak to cítil, tak to řekl. Mě to strašně překvapilo, začala jsem se smát, opravdu jako blázen… Domluvili jsme si hned na druhý den osobní rozhovor. Ten rozhovor trval hodinu a půl. Pro mě to rozhodování nebylo jednoduché, vážně jsem se bála, že to nezvládnu, měla jsem v té době ještě 22 měsíců do důchodu, bývám často unavená… Nakonec jsem řekla něco jako „Věřím, že mi Bůh dá dostatek sil“. V tom rozhovoru nebyla ta slova nijak důrazná, ale s dnešním odstupem si uvědomuju, že to byla klíčová věta z celého večera. Já skutečně velmi spoléhám na to, že mi Bůh bude pomáhat. 14. ledna roku 2007 byla neděle a otec Ján vyhlásil v ohláškách, že kostelníkem budu já. Předem jsem se hrozně bála té služby, která mě čeká, i toho samotného ohlašování… A zase se projevilo, jak Pán Bůh pomáhá i viditelně. Čistě „náhodou“ jsem si zrovna v tu neděli sedla v kostele vedle dcery pana Drobisze a ona mi po tom vyhlášení podala ruku a řekla „blahoPokračování na další straně 

Z očí v oči... ...s paní kostelnicí Dokončení ze strany 3 přeju k rozhodnutí“. Mně to tak pomohlo! Cítila jsem se opravdu ztracená, a tohle byla taková podpora! Byl to pro mě silný zážitek. Vtipné je, že vyhlášení mé služby se konalo přesně za rok po tom plese. Já jsem tenkrát tím vínem připila sama sobě… A pak začala vaše služba. Zpočátku jste sloužili spolu s panem Drobiszem... Ano, po týdnu jsme se střídali, bez něho bych to vůbec nezvládla. Začátky byly opravdu velmi náročné, moje rodina by mohla vykládat. Společně jsme sloužili asi 28 měsíců. Jak to bylo pak, když pan Drobisz svou kostelnickou službu skončil? Když mi otec Ján řekl, že pan Drobisz chce skončit, moje první věta byla „Já se na to necítím, abych to zvládla sama.“ Otec Ján se pokoušel hledat druhého kostelníka, oslovil další dva muže, kteří ale opět odmítli. Tak mě poprosil, abych „to potáhla“. Sama jsem sloužila 11 měsíců. Otec Ján byl ale kdykoliv ochoten mě zastoupit – když jsem měla dovolenou, připravoval si na mši všechno sám. Vloni už tušil, že bude z Hulína odcházet a ten problém najít druhého kostelníka zůstával stále nevyřešený. Oba jsme si říkali, že druhý kostelník by už opravdu měl být muž, třeba i kvůli ministrování. Takže jsme byli ve shodě – žena ne. A jak k tomu tedy došlo, že dnes je druhým kostelníkem Leona Trávníčková? Občas za mnou chodila do sakristie, připravovala si žalmy a někdy mi pomohla třeba i nachystat konvičky… Jednou, když jsme s otcem Jánem zase řešili, co s tím dalším kostel-

níkem, tak mu jen tak říkám: „Z žen by se na tu úlohu hodila Leonka Trávníčková“. Myslela jsem to tak, že by se na to hodila svojí povahou, vstřícností, určitou zralostí, ale ani mě nenapadlo, že by otec netrval na muži. Navíc je Leonka přece zaměstnaná… Otec Ján jí ale hned druhý den zavolal a Leonka přijala. Teď má službu každou sobotu.

taky potřebnou přímluvu mé patronky v nebi. Já jsem do toho postupně taky dorostla. Jméno se mi líbí pořád, ale dnes sv. Zdislavu ctím hlavně pro její soucitnost a zbožnost.

Kdo je pro vás v takové obětavé službě největší oporou? Opora je vždycky v knězi, ať je to ten nebo ten. Když se na něho s důvěrou obracím, nikdy jsem se necítila odmítnutá. Spíš si někdy kladu otázku, jestli já dělám dost pro to, aby i on se cítil se mnou dobře. Ministranti mi taky jsou oporou, když přijdou ministrovat, a s těmi většími si někdy i ráda popovídám. Velkou oporou je mi i můj muž. Už když jsem šla na tu rozhodující schůzku s otcem Jánem, manžel mi říkal: „Rozhodni se, jak chceš“. Pak jsem se teda vrátila s tím, že jsem tu službu vzala, a on na to: „To víš, že ti bude v noci zvonit mobil, když třeba myš spustí alarm?“ Když člověk s nějakou prací začíná, má vždycky určitou představu. A některé z těch mých představ byly trochu mimo. Byli jsme zvyklí s manželem chodit v neděli do kostela společně. A tak jsem si představovala, že jeden týden budu chodit sama dřív do služby a druhý týden zároveň s manželem. Ono to tak ale vůbec nebylo. S panem Drobiszem jsme se sice střídali, ale i ten druhý kostelník přicházel v neděli do sakristie dřív, aby také pomohl. Takže s manželem jsem už nikdy takhle do kostela nešla. Po mši je třeba ještě v kostele zůstat a spoustu věcí udělat, tak jsem začala mít starosti – to už nikdy nepůjdeme společně s mým mužem? Postupně ale můj manžel za mnou začal chodit po nedělní mši do sakristie, pomůže mi se svíčkami, a hlavně tam se mnou prostě je. To je pro mě veliká podpora.

Děkuji za rozhovor Lenka Straková

Obnova křtu - na pouti ve Svaté Zemi v roce 2007, u Jordánu. Vodou z této řeky byl pokřtěn i Ježíš. 

Kdo je váš oblíbený svatý? Svatá Zdislava. Vybrala jsem si ji už jako svoji biřmovací patronku, tenkrát se mi asi hlavně líbilo to jméno. Moje maminka měla tehdy z téhle mé volby radost, sama už dokázala ocenit příklad dobrého manželství a rodinného života,

Na pouti v Dolomitech 2009

Jak se žije kostelníkům Běžná služba kostelníka není přímo liturgická, má pomocný charakter, ale je velmi důležitá pro přípravu liturgie. Do běžných úkolů kostelníka patří příprava oltáře, oltářního prostoru a věcí potřebných k liturgii. Kdysi bylo pro výkon této služby podmínkou i přijetí nižšího svěcení. Dnes je to už jednodušší, ale spousta povinností zůstává. Ráno kostel odemknout a večer zamknout. Před mší svatou nachystat bohoslužebné nádobí, v lekcionáři a v misálu vyhledat správné texty, nachystat ornát správné barvy dle svátků nebo liturgického období, zajistit funkčnost osvětlení a ozvučení kostela. Kostelník dále musí umět vše, co je třeba pro mimořádné události, například rozdělat oheň na Bílou sobotu nebo kadidlo při velkých slavnostech, měl by být k dispozici při stavění betléma a stromků o Vánocích, přípravě Božího hrobu o Velikonocích a v měsíci květnu „májového“ oltáře... Kostelníci také při mši sv. nahrazují nedostatek ministrantů, lektorů a akolytů. Zejména o všedních dnech zastává službu ministranta, lektora, a v úvahu může také přicházet služba pomocníka, tzv. „komunia“ u hodně navštívených mší (svatby, pohřby). V takovém případě se předpokládá absolvování přípravného kursu a pověření od biskupa. A vážíme si vůbec toho, že máme kostelníka? Je to totiž taková tichá duše, která je nejméně vidět, když vše při liturgii dobře funguje. A přitom fakt, že tomu tak je, je zpravidla jeho zásluhou. Michal Čechmánek

Byl to dobrý člověk, dobrý Na začátku postní doby se naše farnost naposledy rozloučila s dlouholetým hulínským kostelníkem panem Ladislavem Drobiszem. Po smutečním obřadu do redakce Portálu dorazilo několik textů, z nichž si můžete udělat obrázek o tom, jak byl pan kostelník vážený a oblíbený...

Náš bývalý farář, P. Karel Janíček poslal do Hulína kondolenční dopis, který otec Jiří přečetl přímo na pohřbu: Drazí pozůstalí, drazí bývalí farníci! Omlouvám se, že se nemohu zúčastnit pro jiné povinnosti tohoto rozloučení. Dovolte, abych aspoň takto vyjádřil svou spoluúčast na tomto posledním rozloučení s mým bývalým kostelníkem, panem Drobiszem. Měl jsem ho opravdu rád a ujišťuji vás, že na něj myslím a budu myslet ve svých modlitbách. Ještě mi dovolte jednu vzpomínku: Když jsem sloužil v Hulíně a neznal všechny své farníky, ptával jsem se pana Drobisze na ty, které jsem měl pohřbívat. „Jaký byl ten zemřelý?“ Ptal jsem se. A on měl dva druhy odpovědi. Buď řekl: „Dobrý člověk to byl, dobrý“ anebo řekl: „To víte, život je složitý!“ A víc nic. Nikdy o nikom neřekl nic špatného a já jsem mu za tento krásný příklad velmi vděčný. A proto bych chtěl o našem bratru pronést nad jeho rakví to, co on sám kdysi říkával: Pan Drobisz byl dobrý člověk, dobrý!

Michal Čechmánek, jeden ze starších ministrantů, který se s panem Drobiszem potkával v sakristii po celých dvacet let jeho kostelnické služby, přišel po pohřbu také se svým “příběhem ze života”. Napsal nám:

A jakou vzpomínku na pana Drobisze mám já? Takovou jinou, rád bych se s vámi o ni podělil. Je to už nějaký ten rok, kdy jsme spolu s kamarádem jeli v krásný letní den navečer na kole z Kroměříže. Cestu jsme si z cyklostezky zkrátili a místo přes „Podstávek“ jsme jeli kolem domečku manželů Drobiszových. A pan kostelník právě odcházel za svou každodenní povinností zamknout večer náš kostel. Mám-li zrovna čas, je mým zvykem prohodit pár slov se známými, které náhodně potkám. Takže ­jsme zastavili a pan kostelník se nás zeptal: „Chlapci, odkud?“ My na to: „Z Kroměříže“, a najednou rozhovor vzal zcela jiný směr. „Chlapci pijete pivo?“ No my čekali, co se z toho vyklube. A tak jsme váhavě připustili, ano, sem tam si nějaké dáme. A jeho odpověď nás velmi překvapila. „Pijte chlapci pivo, pijte, nejlépe plzeňské, až budete mít ledvinové kameny, tak bude pozdě.“ Tehdy jsme tomu nepřikládali velký význam, ale celé nás toto jeho prohlášení pěkně naladilo a krapet rozesmálo. Od té doby však když sem tam jdeme na pivo, vzpomeneme si rádi na tuto radu, co nám doporučoval pan Drobisz. On byl přece původním povoláním učitel. A učitelé se mají poslouchat! Také bych se rád ještě vrátil k pohřbu našeho bývalého kostelníka. Ten byl opravdu důstojný, ale nijak velkolepý a okázalý. Prostě takový, jaký by si pan kostelník přál… Skromný, jako byl pan Drobisz celý život. Velmi na mě zapůsobil závěr obřadu v našem kostele, kdy rakev odnášeli otcové ro­din

ze „staré ministrantské gardy“ oblečení v mi­ nistrantském. Byl to jakýsi poslední hold panu kostelníkovi od ministrantů, kteří s ním spolupracovali v sakristii či u oltáře. Myslím si, že bych se mohl zařadit do této „staré ministrantské gardy“ také, ale moje nové zaměstnání mimo Hulín mně umožnilo přijet na pohřeb až těsně před zahájením obřadu. Už jsem nestihl vzdát čest panu kostelníkovi tímto způsobem. V mém srdci a mysli zůstává pan Drobisz uložen jako „Pan Kostelník“ s velkým K.

Na pana Drobisze si vzpomněl i P. František Merta, který v Hulíně sloužil v letech 1990 - 1995: Vyslovuji pozůstalým upřímnou soustrast k úmrtí pana Drobisze. Vážím si upřímného a skromného pomocníka, který dlouhodobě vykonával poctivě funkci kostelníka. V sobotu jsem za něj sloužil mši svatou. Na pohřeb nepřijedu, protože máme kontrolní den po rekonstrukci arcibiskupského archivu. Rád vzpomínám na farnost, kde jsem strávil čtyři roky života s farností. Vzpomíná a žehná P. František Merta

Poděkování

Osmý březen pamatujeme z dřívějška jako lehce sváteční MDŽ. Od letošního roku ale bude mít tento den v naší rodině nádech smutku, neboť si budeme připomínat rozloučení s Ladislavem Drobiszem. Sice zemřel „stár a sytý dnů“, nás však jeho ztráta bolí. O to víc jsme vděčni všem, kteří se s naším milovaným přišli rozloučit a vyprovodit ho na poslední cestě. Vzdali jste tak úctu jemu, ale zároveň pomohli i nám, pozůstalým. Věřte, že ne nadarmo se říká, že sdílená radost dvojnásobná a sdílený žal poloviční. Ladislav Drobisz zemřel tak, jak žil: bez velkých gest, skromně a důstojně. Přejeme sobě i Vám, abychom také žili tak, abychom někomu po smrti chyběli. Za soustrast děkuje rodina Ladislava Drobisze.



Noc kostelů 2011 se koná v pátek 27. května V pátek 27. května se už podruhé otevřou kostely a modlitebny v celé České republice, aby přivítaly návštěvníky Noci kostelů. Do této akce se stejně jako vloni zapojí i hulínský kostel svatého Václava. Nad Nocí kostelů v Hulíně letos převzal záštitu starosta Roman Hoza. O Noci kostelů se příchozím opět zpřístupní téměř všechny prostory našeho chrámu. Bude možné absolvovat komentovanou prohlídku kostela, projít prostory sakristie, prohlédnout si bohoslužebné náčiní i mešní roucha. Dostanete se na kúr s varhanami a opět bude možno vystoupit i do nižších pater věže. (Až nahoru to bohužel není z bezpečnostních důvodů možné). Celý večer bude proložen krátkými hudebními vystoupeními - zazpívají děti z farní scholičky, samozřejmě se můžete těšit na velebný zvuk varhan, zazní i chorálové zpěvy v podání mužů z naší farnosti. Pro unavené návštěvníky bude na kaplance připraveno posezení s čajem a kávou, a protože letos slavíme rok křtu, mohou si zájemci během občerstvení nechat v matrikách vyhledat záznamy o svém vlastním křtu (pokud ovšem v Hulíně byli pokřtěni). Během večera se bude konat také malý “m­isijní jarmark” - budou se prodávat výrobky dětí z naší farnosti, přičemž výtěžek prode-

je bude věnován na misie. A pokud jste již hulínský kostel důkladně prozkoumali v loňském roce, vyrazte do okolí! Otevřeny budou chrámy v Kroměříži (včetně kostela sboru církve husitské a také modlitebny bratří evangelíků), návštěvníky uvítají oba kostely v Holešově, letos poprvé se do Noci kostelů zapojí také Otrokovice a Chropyně. Vydejte se do Noci kostelů, prožijete zajímavý večer!

Komentované prohlídky interiéru kostela v Hulíně budou začínat v 18:30, 20:30 a 22:30 hodin.

Věděli jste, že za viditelnou částí varhan jsou další stovky píšťal? Během Noci kostelů se dá do hlubin nástroje nahlédnout...

Připomínám si noc co noc, jak jsem na struny hrával, v srdci přemítám a duch můj hloubá. (Ž 77,7)

Pokud se vše podaří zorganizovat, bude o Noci kostelů v našem chrámu vystavena také vzácná barokní socha „hulínské Madony“, která byla nedávno zrestaurována. 

Motto Noci kostelů 2011

V noci spíme. Někteří však musejí pracovat, jiní se baví, milují... Pro někoho je noc symbolem pohaslých nadějí a temnoty života, ve které jen zoufale čeká na svítání. Podobně vnímal noc autor žalmu 77. V noci, kdy je sám, a okolní tma umocňuje temnotu jeho myšlenek, úpěnlivě volá k Bohu, a zpočátku se mu zdá, že volá marně, jako by tma jeho života neměla nikdy skončit. Připomíná si radost a Boží pomoc v minulosti, ale jeho přítomnost je plná tmy a bolesti. Přece však nepřestává volat k Bohu a jeho přemítání v něm zároveň obnovuje důvěru. Jak jsou jeho slova podobná prožívání mnohých lidí, kteří v noci života už jen vzpomínají na minulé dny – podle hesla, že „lépe již bylo“. Ale přece je každá noc ohraničena svítáním, světlo zahání temnotu. V temnotě noci nemusíme jen marně vzpomínat na to, co se již nevrátí, ale učit se věřit ve svítání, připomenout si, že Bůh na člověka nezapomněl. Křesťan věří, že Kristus přichází jako světlo do temnoty noci, naděje svítání, naděje pro každého člověka, který již přestával doufat. Noc kostelů nám dává šanci podívat se dovnitř do chrámů, které stojí v našich obcích a městech jako symboly víry a naděje. Venku je tma, ale uvnitř je světlo, které zve k sobě. Ať se otevřené kostely stanou pro mnohé návštěvníky místem, kde do jejich vlastní noci zazáří malé světlo naděje! P. Karel Moravec vedoucí referátu pastorace v královéhradecké diecézi

Postní doba - příprava na Velikonoce Ó Kriste, v tichý postní den… Těmito slovy začíná jedna starobylá postní píseň ze 17. století, kterou mám moc ráda. Těch postních dní bylo stejně jako jiné roky celkem čtyřicet a nebyly zdaleka všechny tiché. Většinu z nich jsme prožívali ve stejném rytmu jako jiné všední dny během církevního roku. Děti školou povinné chodily do školy, dospělí v produktivním věku pracovali, maminky se staraly o malé děti, zemědělci a zahrádkáři vyrazili do polí, někteří se zaměřili na důkladný jarní úklid, mnozí si ani nevšimli, že nějaká postní doba nastala... Pro nás věřící má být postní doba především lé, kterou v sobotu 2. dubna vedl P. Josef Zelin- ta církve a musíme se snažit, abychom nebypřípravou na největší křesťanské svátky – na ka. Její téma vycházelo také z roku křtu a mělo li špatným, neužitečným dílkem. Každý z nás Velikonoce. Proto by si kažvýstižný název: Význam odpovídá sám za sebe, má možnost řešit svou dý měl vyčlenit čas, čas na křtu pro můj život. Všech- vlastní proměnu, ne vyžadovat ji po jiných. ztišení, čas na přípravu. ny tři přednášky byly tedy Naopak, měli bychom umět naslouchat ostatMohli jsme si vybrat z zaměřeny na svátost křtu. ním, vidět dobro v názoru bližního, neustále bohaté nabídky: V průběhu Otec Josef zůstal stejný, naplňovat Kristův zákon lásky, prosit o pomoc, každého týdne se tradičně ve byl jako vždy pečlivě připra- o klid a mír. středu a pátek konala pobožvený, srdečný, se smyslem Dostali jsme i několik praktických rad, jak si nost křížové cesty, letos s pro humor. Ve svých úva- připomínat vlastní křest. Třeba návštěvou kosjednou novinkou. K pobožhách zdůraznil, že musíme tela, kde jsme tuto svátost obdrželi, pomodlit nosti jsme se sešli na výzvu svůj křest obnovovat, uznat se za kněze, který mě pokřtil, doma přemísotce Jiřího v podvečer čtvročistnou koupel – smrt Pá- tit kříž na jiné místo, pořídit si malý křížek na té postní neděle (radostné) a na Ježíše, že jen svými dob- stůl, přečíst si životopis svého křestního patrove větším počtu než ve všedrými skutky se nemůžeme na a jiné. ní dny. ospravedlnit. Křest je v duši V průběhu duchovní obnovy byla možnost Na Velikonoce jsme se každého křesťana zaseté svátosti smíření. Odpoledne jsme měli soukromohli doma připravovat i semínko, které musíme pěs- mou adoraci, s otcem Josefem jsme se rozlouformou novény k roku křtu, tovat. V církvi jsme duchov- čili společnou adorací. Kdo si našel na duchovP. Josef Zelinka, náš dobkaždý podle svých možnosně propojeni se všemi křesťa- ní obnovu čas a přišel, určitě nelitoval. tí. Velkou nabídkou byla rý známý, který v Hulíně působil ny, proto život každého coby farář v letech 2000 - 2005 duchovní obnova pro dospěkřesťana má zapadat do živo- Anna Čechmánková

Postní spaní na faře Šimon Hána poslal Portálu o posledním spaní na faře tuto telegrafickou zprávu: Spaní na faře 6. - 9. tříd se uskutečnilo 25. - 26.3. Učastlini se ho: já, Tomáš, Adam, Honza, Peťa, Pavel Vedoucí: M. Hyánková, Z. Hložková, Adam, Drahoš, Radek Program v pátek : Mše svatá, křížová cesta s promítáním diapozitivů, výroba svíček z kousků vosku, čtení žalmů, noční ping-pong (něco kolem jedné hodiny ráno) Program v sobotu : Modlitba, výroba ornamentů na svíčky Všem klukům se program líbil a spokojeně jsme se v sobotu před polednem všichni rozešli domů. Š.H.

Vyrábění svíček Součástí programu byla také katecheze s vysvětlením různých křesťanských symbolů. Aby si děti obsah katecheze lépe zapamatovaly, vytvořily k probíranému tématu nástěnku, která byla později umístěna v kostele.



VIR 2011 Pokud po přečtení titulku čekáte, že vás v tomto článku budeme informovat o nových počítačových hrozbách, případně o prudké epidemii nebezpečné choroby, jste na omylu. Pod názvem VIR totiž pořádá arcibiskupský kněžský seminář v Olomouci dvakrát ročně víkendovou duchovní obnovu pro mladé muže. Ta poslední se konala letos začátkem března a zůčastnilo se jí i několik hulínských farníků. Jednou po nedělní mši svaté jsme se dozvěděli od otce Jiřího, že by bylo dobré absolvovat tyto exercicie v rámci akolytní služby. Duchovní obnova je určena pro muže od 17ti do 40ti let a hlavním tématem tentokrát bylo motto „Hlavou každého muže je Kristus“. Souhlasili jsme. V pátek 6.března jsme se vydali do kněžského semináře: já, Michal, Jožka, Adam. Každý z nás po zaregistrování dostal pokoj se spolubydlícími. (Jeden z nás dostal VIP pokoj ) V šest hodin večer pro nás byla připravena chutná večeře. Jídlo po celou dobu obnovy bylo výborné, každý si mohl přidat podle libosti. Po celou dobu obnovy probíhalo “silentium” (posvátné mlčení), což pro mnohé z nás byl trošku problém. Při duchovní obnově jsme chodili na přednášky, byla možnost také duchovního rozhovoru. Při brouzdání po semináři jsme si všimli na nástěnce, že v Hulíně máme bohoslovce v pátém ročníku.

Byl to šok, neboť nikdo z nás ani z farnosti ho nezná. Každý z nás duchovní obnovu prožil po svém a určitě máme na co vzpomínat. P.S: A proč mívá tahle duchovní obnova tak zvláštní název? Důvod musíme hledat v latině, kde kratičké slůvko „vir“ nese význam ‘muž’. A snad není náhodou, že je od něj odvozen také výraz ‘virtus’ neboli ‘ctnost’, tedy dobrá vlastnost, která šlechtí každého muže. Radek Duda

Společná modlitba v kapli arcibiskupského kněžského semináře

Fórum mládeže Ve dnech 4. – 6. března se v Kroměříži konalo III. arcidiecézní fórum mládeže. Za naše farnosti se této akce zúčastnili Dan Křemeček, Hana Šotová a Honza Drahotuský, který pro Portál připravil exkluzivní zprávu přímo z místa dění: „Víkendové fórum probíhalo na arcibiskupském gymnáziu. Zástupci jednotlivých farností se setkávali ve skupinkách po děkanátech, kde se řešily problémy společenství a tvořily se vzkazy pro biskupy, kněze, mládež a farnosti. Výsledky všech těchto setkání nakonec

organizátoři spojili v jeden celek a vzniklo tak poselství pro všechny uvedené. Toto poselství všichni delegáti odsouhlasili v závěrečném čtení. Otec arcibiskup si poselství vyslechl na závěrečné mši svaté, kterou setkání vyvrcholilo. V naší farnosti se poselství bude také číst.“

Zástupci našich farností na Arcidiecézním fóru mládeže: Pozorné oko najde kromě Honzy Drahotuského a Dana Křemečka i další známé tváře... 

Část poselství Farníkům vzkazujeme: • Setkávejme se i mimo liturgii. • Komunikujme mezi sebou, sdílejme se, podporujme se a respektujme odlišné názory. • V rodinách se společně modleme a vzdělávejme ve víře. Z dobrých rodin se rodí i dobrá společenství. • Modleme se za svého kněze, ochotně mu pomáhejme a neodsuzujme ho. • Budujte u dětí a mládeže úctu ke kněžím. Nemluvte o nich zle. • Zapojte své děti do života farnosti (schola, ministranti, farní tábory…) • Nevyhazujte malé děti z kostela kvůli malichernostem. Jsou budoucností církve. • Dejte mladým lidem zakusit, že mají mezi vámi své místo. • Nebojte se nových podnětů, které mladí lidé přinášejí. • Možná se někdy chováme specificky. Mládí však specifické je. Prosíme, respektujte to. • Předávejte mladým zkušenosti. Nenechte se odradit, když se tváří, že o vaše rady nestojí. • Děkujeme za modlitbu, důvěru, zázemí a vytváření farního společenství.

Zvonů hlas volá nás Zvon na kostelní věži zná každý. Pro jednoho je to hlavně časomíra, která hlásí denní dobu. Jiného člověka zvon hlavně upozorňuje, kdy je mše či jiná „akce“ v kostele. A pro někoho hloubavějšího je to věc, která odměřuje krátkost lidského bytí. (Ještě nezapomeňme dodat, že pro bručouny je zvon ten krám, co dělá rambajs kolem kostela a ruší klid...) A co jsou zvony pro mě? Mimo jiné technická specialita, která láká mou pozornost technika - jak to funguje? Dnes máme totiž zvony v Hulíně celé elektrifikované a jejich provoz je plně automatický. Nebylo tomu tak ale vždy... Někteří znalci tvrdí, že elektrifikace zvonů, zejména neodborně provedená, může být ke škodě věci, tedy zvuku zvonu, případně mechanického opotřebení zvonu. A dávají proto přednost ručnímu vyzvánění. Jenže ručně zvonit není nic jednoduchého a musí se to umět. Vzpomínám na kostelníka pana Miloše Večeru, když ještě nebyly elektrifikovány oba zvony a na jeden z nich se při významných příležitostech zvonívalo ručně. Pan kostelník Miloš Večeřa to uměl. Také se vždy podle charakteristického „podtrhávání“, nebo „zhoupnutí“ vědělo, kdo se zvonem zvoní. Dokonce, když se zvonívalo umíráčkem ručně, znalci a pamětníci tvrdí, že to „podtrhávání“ či „zhoupnutí“ byl záměr. Nemohu také nevzpomenout na ještě staršího kostelníka pana Karla Večeřu. Já, jako malý ministrant, si ho pamatuji na sklonku jeho kostelnické služby. Abych oba dva kostelníky se stejným příjmením odlišil, měl jsem pana Karla Večeřu pojmenovaného „starý pán“. Tento kostelník nejen uměl zvonit, ale také zvony opravit... Naše hulínské zvony jsou elektrifikovány dobře, ale jako každá technika občas selžou a potřebují „nahodit“. (Nepotřebujeme občas „nahodit“ také my lidé? Třeba k tomu je také postní doba…) Ale vrátím se ke zvonům. Jednou v průběhu postní doby mi volala večer paní kostelnice, že nejde jeden zvon. Já na to, že určitě nejsem ten pravý opravář - o hulínských zvonech nic nevím. Jenže ona se nenechala odradit. Řekla mi, že hlavní „zvonový fachman“ Venca leží

v nemocnici se slepákem, a že doporučil právě mě, nebo ještě jednoho farníka, ale ten nebere telefon. Tak jsem všeho nechal a „metelil“ do kostela na věž. Pro jistotu jsem se stavil u rodičů pro silnou baterku a klíče od kůru. Musel jsem to stihnout ještě před sedmou - bude zvonit klekání a „nastartuje“ druhý velký zvon, který má být snad podle všeho v pořádku... Takže jsem vyšlapal na věž do zvonového patra... ale závadu jsem neodstranil. Na věži jsem sice našel věžový rozvaděč, ale v něm závada nebyla - procvakal jsem všechny jističe, co jsem tam viděl: světla, hodiny, zásuvky, zvony, a nevynechal jsem ani internet (jistě k nemalé radosti našeho farního internetového poskytovatele). Ale nic - zvon nefungoval. Jen jsem získal obrázek, co na věži všechno je. Ale musel jsem sypat dolů kvůli blížícímu se klekání. Sdělil jsem paní kostelnici, že nevím, co s tím je. Vysvětlil jsem, co jsem na věži viděl a ona si vzpomněla na nějaké instrukce od Vency. Když mi je interpretovala, už jsem pochopil, kde a co mám hledat. Paní kostelnice mě ještě upozornila, že je třeba zvon ručně rozhoupat. Sice jsem nevěděl jak, ale to se poddá, řekl jsem si -asi je zvon v „mrtvé poloze“. Počkal jsem, až skončí zvonění a „vijó“ znovu na věž se správným nářadím. A jak jsem šlapal na věž už podruhé během krátké chvíle, vzpomenul jsem si na již zmíněného „starého pána“, který každý den tento výstup na věž absolvoval, aby natáhnul věžní hodiny. (Dneska už jsou hodiny také upraveny do bezobslužného provozu. Tak si říkám, že ti kostelníci to před lety měli ještě o moc těžší, než kostelníci dnešní...) No, zvonový rozvaděč jsem na věži našel, otevřel jsem a v něm byl spadlý jistič. Tak jsem jej nahodil a chtěl rozhoupat mechanic-

ky zvon, ale to mně nějak nešlo. Došlo mi, že se asi myslí elektricky rozhoupat a tedy zapojit ruční provoz. Nechal jsem zvon jen párkrát zhoupnout a dvakrát bimbnout - dá se to tam vydržet (mám na mysli ten „rambajs“, který dělají zvony při provozu - od toho tam přece jsou ). Jenže jsem musel čekat asi pět minut, až se pohyb zvonů zastaví a bude volná ústupová cesta: Nad dírou v podlaze, kudy se do zvonového patra leze, se totiž houpe protizávaží od zvonu! A tak je asi vlastně dobře, že do těchto prostor není nikomu normálně povolen přístup. Situace s nefunkčním zvonem se však za týden opakovala znovu. Vzpomněl jsem si, že při mé první návštěvě věže mi připadalo, jako by mechanismus vrzal a mírně se zasekával. Kdybych věděl co, kde a čím, tak to namažu. Takže jsem se obrátil na Vencu a ten mě nasměroval na farníka Láďu. Domluvili jsme se, vylezli společně na věž a zvon z části namazali zařízením, které jsem kdysi viděl, ale nevěděl Tzv. „dekalamitka“ jsem jak se jmenuje. Teď už to vím a prozradím to i vám - říká se tomu „dekalamitka“ Takže závěr: Sice mě nejdřív trochu zaskočilo, že Venca doporučil mě jako opraváře zvonů. Ale teď jsem vlastně rád, že jsem „zabral“, dokázal ten zvon nahodit a přispět svou troškou do mlýna ke správnému fungování farnosti. Michal Čechmánek

Orli už popáté uspořádali turnaj v ping-pongu V neděli 10. dubna se v tělocvičně základní školy sešli rekreační hráči stolního tenisu, aby změřili své síly v turnaji. Klání dvakrát ročně pořádá Orel - jednota Hulín. Do soutěže se tentokrát zapojilo 29 sportovců, poprvé se zúčastnil i zástupce z řad kléru (samozřejmě otec Jiří). Bohužel nemohl dohrát turnaj do konce, hned po skončení základní skupiny odešel za dalšími povinnostmi. Dlužno říci, že náš pan farář měl velmi reálnou šanci na medaili - porazil dokonce i Pavla Straku, který nakonec skončil v soutěži mužů na stříbr-

né příčce. Zlato mezi muži nakonec vybojoval Jan Kytlica. Mezi ženami suverénně zvítězila Markéta Doláková, která čtyřem dalším hráčkám nedarovala jediný set. Diplom za 1. místo si odnesl také Petr Hyánek v kategorii dětí.



Ježíš - náš úděl

Farní knihovna zve k návštěvě Farní knihovna má k dispozici několik stovek svazků. Každý týden po nedělní mši svaté si je můžete přijít vypůjčit. Na výběr jsou zejména publikace s duchovní tematikou, ale i ty se někdy čtou „jedním dechem“. Potvrzují to i recenze, které tentokrát připravila Marie Hyánková. Stín Otce Jan Dobraczyński Tento román přenese čtenáře na místa vzdálená, do dob dávno minulých, ale přece nám tak známých. Je to příběh o Josefovi z Nazareta, stínu Otce. Děj knihy vychází z biblických pramenů a z literárních materiálů tehdejší doby. Autor v ní nejen skvěle vypráví o životě tohoto významného světce, ale seznamuje nás i s kulturním a politickým pozadím, ve kterém se Josefův život odehrával. Mistrně zachycuje atmosféru, v níž Židé očekávali příchod Mesiáše, události na dvoře Heroda Velikého, vládcovy intriky a zločiny. Popisuje nesnáze rodinného prostředí a poodhaluje mnohé souvislosti biblických událostí. Pomáhá nám lépe porozumět svatému Josefovi, poznat ho jako obyčejného dělníka i jako toho, kdo dokázal poznat a pochopit veliké tajemství. Tento román bych doporučila nejen ctitelům svatého Josefa. Čte se jedním dechem a nádherně si při jeho četbě odpočinete.

Pane Bůh, tady Anna Fynn Tuto knihu jsem si přečetla na doporučení svého dobrého přítele. Všechny knihy, které mi doporučil, mě nadchly a tak jsem se s velkým očekáváním pustila do četby příběhu o Anně, šestileté holčičce, jíž se někdy říkalo Myška, Brepta nebo Štístko, která se nedožila osmi let, protože zemřela nešťastnou náhodou a o jejím velkém příteli jménem Fynn, který ji našel při svých potulkách londýnskými ulicemi a vzal ji k sobě domů. Anna si se svým přítelem po večerech vyprávěla o životě, o přírodních vědách a o matematice, povídala mu o svých rozmluvách s „panem Bohem“, jemuž se svěřovala se všemi svými myšlenkami a těžkostmi. Anna svým bezprostředním a nevinným pohledem na svět nutí Fynna a s ním i čtenáře přehodnotit svoje „moudré dospělácké“ názory. Musím říct, že ani tato kniha mě nezklamala. Při její četbě jsem se častokrát pousmála, někdy mi tekly slzy, ale hlavně jsem se musela mnohokrát na několik vteřin nebo i minut zamyslet a pak se mi rozsvítilo… „Rozdíl mezi člověkem a andělem je jasnej: Většina anděla je uvnitř a většina člověka je zvenčí.“

Myslím si, že vhodnou přípravou na Velikonoce může být četba knihy s náboženskou tématikou. Jednu takovou vám doporučuji. Knížku s názvem Ježíš - náš úděl jsem přečetla v postní době, kdy jsem pár dnů stonala. Napsal ji německý pastor Wilhelm Busch (1897 – 1966) a vyšla až po jeho náhlé smrti. V mládí byl všechno, jen ne zbožný. To se změnilo v jediném okamžiku během 1. světové války u Verdunu. Při hlídce v zákopu si s dobrým přítelem vyprávěli vtipy. Náhle přítelův smích ustal, byl zasažen střepinou z granátu přímo do srdce. Mladého důstojníka Wilhelma tento osobní zážitek úplně změnil. Po válce vystudoval teologii a stal se pastorem, mnoho let působil jako farář pro mládež v Essenu. Také občas přednášel ve své zemi i ve světě. V této útlé knížečce se zamýšlí nad Ježíšem, neboť cituji: „Bez Ježíše bych o Bohu nic nevěděl.“ Podle autora je naším povoláním stát se Božími dětmi a to jedině přes Ježíše. Teprve až se Božím dítětem stanu, dostane můj život smysl. Autor své úvahy o Ježíši doplňuje příběhy, které sám prožil nebo o kterých slyšel. Z celého díla vyzařuje znalost evangelia, nadšení, optimismus. V závěru kniha odpovídá na otázku: „Co má člověk ze života s Bohem?“ Odpověď zní: „Pokoj s Bohem, radost v srdci, lásku k Bohu a k bližnímu, útěchu v neštěstí, jistotu v naději věčného života, Ducha svatého, odpuštění hříchů, trpělivost… Mohl bych ještě dlouho pokračovat. To je něco – patřit Spasiteli! Toto bohatství, toto štěstí vám přeji!“ Tuto knížku jsem dostala jako dárek. Ráda ji komukoliv půjčím a když to bude možné, předám ji do farní knihovny.

Anna Čechmánková

Duchovní obnova manželů Na začátku musím tak trochu s pravdou ven – na duchovní obnovu se mi moc nechtělo. Doma okna neumytá, hory špinavého prádla a toho nevyžehleného snad ještě víc. V podstatě mi to manžel naservíroval jako hotovou věc, že jdeme. A jak praví Švejk, holt befél je befél. Pán Bůh je ale všemohoucí, a tak jsem se nejen duchovně sebrala, porozjímala o věcech mezi nebem a zemí ale i se báječně pobavila. Hlavně hned ráno: Přišli jsme na kaplanku, kde už byli manželé Strakovi a otec Jiří, ale přihlášení Kopřivovi nikde. Vytáčím číslo na Jitku a ozve se Mirek Kopřiva: „Jituška teď s tebou vážně nemůže mluvit!“. Nevzdávám to: „Dnes je duchovní obnova!“. Mirek: „To už je dnes??? HURÁ!!!“  Kopřivovi se k nám přidali co nevidět a společně jsme naslouchali O. Jiřímu na téma „Povolání k lásce“ 1 Jan 4,7-10. Debatovali jsme o pokoře, odevzdání, 10

poslání, výchově dětí. Témata nám rozhodně nechyběla. Vše završila modlitba a vážně slavnostní tabule, která lahodila jazyku i oku a jako už mockrát se o to zasloužili skvělí Trávníčkovi. Den svatého Josefa jsme si tak užívali plnými doušky až do odpoledne. Domů jsem odcházela plná elánu a ta práce doma mi taky nikam neutekla. S.H. Díky skvělému obědu jsme odcházeli občerstveni nejen na duchu...

Křesťanské symboly Velikonoc I v tomto čísle Portálu Vám přinášíme pravidelnou vzdělávací rubriku, věnovanou výkladu křesťanských symbolů. Tentokrát se zaměříme na téma Velikonoc. Texty z knihy ThDr. Jaroslava Studeného „Křesťanské symboly“ pro vás vybrala pastorační asistentka Marie Hyánková. Kříž Byl již v předkřesťanské době velmi rozšířeným a obsahově bohatým symbolem. Kristovou smrtí dostalo znamení kříže v křesťanství nový obsah. Znamená nejen utrpení, ale zároveň vítězství v Kristu a stalo se znamením křesťanství. Z váhavých počátků v starokřesťanské době, kdy silně působily představy potupné smrti na kříži a kdy jeho zobrazování bránila odůvodněná obava před krutými pronásledovateli, stal se kříž po celém světě nejvíce rozšířeným a uctívaným symbolem. Lebka nebo kostra u paty kříže znamenají, že Kristus přemohl smrt. V některých případech mají připomenout prvního člověka Adama, skrze něhož přišly na svět smrt a hřích – skrze Krista však život a vykoupení. Z dalších nástrojů ukřižování bývají zobrazovány trnová koruna; hřeby, jejichž přesný počet neznáme, ale téměř vždy bývají znázorňovány tři; žebřík, který prý Kristus použil, aby sám vystoupil na kříž; kopí vojáka, který mu probodl bok, aby se ujistil o jeho smrti; kladivo, jímž zaráželi hřeby do Ježíšova těla; kleště, kterými je vytahovali; ruka, která Krista políčkovala; a konečně svítilna, která byla potřebná ve chvíli, kdy Kristus umíral a „nastala tma po vší zemi“ (Mk 15,33). Ráno Symbolický obsah rána má úzkou spojitost s vycházejícím sluncem. Již před křesťanskou érou byla velmi rozšířena ranní modlitba ke slunci. Když přešla noc, v mysli lidí spojená s temnými mocnostmi, připomnělo nadcházející ráno lidem původní rajskou blaženost, kdy všechno bylo dobré. Denně se opakující vstávání k aktivnímu životu nemohlo zůstat bez povšimnutí v bibli. Při východu slunce se plíží lvi do svých úkrytů a „člověk vychází za svou prací“ (Ž 104,23). Ráno se také ko­ naly soudy (2 Sam 15,2). Ale především bylo probuzení nového dne nejvhodnější dobou k modlitbě (Ž 5,4); to je hodina, v níž se Bůh smilovává nad člověkem. Motýl Symbolika vznikla zejména na základě motýlích metamorfóz. Pozornost upoutával hlavně přechod od mrtvolně nehybné kukly k pestrobarevnému a slunce milujícímu motýlu. V křesťanské ikonografii je motýl především symbol vzkříšení a nesmrtelnosti, ale na druhé straně, protože žije jen krátce a jeho krása brzy pomíjí, je zároveň obrazem nicotnosti, marnosti a prázdné marnivosti.

Rákos Roste v močálovitých krajích, snadno se ohýbá při závanu větru, ale přitom je pružný. Z těchto vlastností vyrostla jeho symbolika. Rákos představuje slabost a duchovní rozviklanost. Pro svou ohebnost bývá obrazem duchovní flexibility. Šintoistická mytologie si představuje, že stvo-

ření světa začalo tím, že z pravod vyrostlo velké množství rákosu. Rákos připomíná také ponižující scénu z Kristova utrpení, když mu voják po bičování při zesměšňování dal do ruky rákosovou třtinu. Brzy nato jej Pilát předvedl před lid, a tak rákos bývá součástí téměř každého zobrazení Ecce homo.

Pastýřský list arcibiskupa Jana Dokončení ze strany 1 není v něm překážka pro vyzařování Boží lásky. Křesťan také vnímá tělesnými smysly, ale díky křestní milosti se dívá i duchovním zrakem, dovede vidět ve světle víry víc, dovede vidět a poznávat Boží věci. Křesťanská moudrost se ukazuje, když necháme působit Boha v nás, když on je náš život. Proto se náš život liší od života světa. Svět se nám může sice smát, jako se posmíval Kristu, ale on nakonec zvítězil. A my, i když musíme podstoupit ještě nějaký boj, už dnes jsme na straně vítěze, když jsme s ním. První křesťané v řadě zemí žili mezi pohany, ale sami budovali novou kulturu, protože jejich hlavním zákonem bylo vyzařování lásky Ducha Svatého. Láska hledá dobro druhého. Proto mezi nimi nebylo nuzných, protože všichni se uměli rozdělit a pomáhat si. Časem vznikl i jakýsi seznam milosrdných skutků, kterým dnes říkáme skutky milosrdenství duchovního: učit, radit, těšit, posilovat, odpouštět a trpělivě snášet. A skutky milosrdenství tělesného: sytit hladové, přijímat ty, kdo nemají střechu nad hlavou, odívat ty, kdo nemají co na sebe, navštěvovat nemocné a vězně, pohřbívat zesnulé. Lidé světa si toho začali všímat a začali o křesťanech říkat: To jsou ti, kteří se milují. A mnozí se začali přidávat. Dnes to konkrétně pro nás znamená: • S láskou přijmout každý počatý život. • Je-li ve farnosti početná rodina, která se díky zvýšeným daním a omezením dětských přídavků dostává do větších problémů než ostatní, láska věřících najde cestu k pomoci.

• Jsou-li kolem nás lidé nábožensky nevzdělaní – a těch je mnoho, třebas jsou i pokřtění, pak se máme s kým dělit o radost z poznání Krista. • Starý a nemocný by neměl zůstat opuštěný a bez svátostí, když má farní rodinu. • Jestli je křesťanským skutkem pohřbívat mrtvé z lásky ke Kristu, na jehož pohřbu jsme nemohli být, pak by se mezi křesťany nemělo stát, že zemřelý bude spálen, aniž by měl důstojný křesťanský pohřeb. Nemá-li příbuzné, má sestry a bratry v Kristu. Abychom však dovedli jednat jako lidé duchovní, nesmí naše myšlení řídit svět prostřednictvím veřejného mínění. Nemůžeme být ve všem jako nevěřící a k pohanskému způsobu života pouze přidat nějakou modlitbu. Tak to často dopadá v rodině, kde je centrem televize. Jako jediná autorita je pak uznáváno veřejné mínění světa a už ne Bůh. Víra takových lidí časem zanikne. První křesťané po setkání se Vzkříšeným začali slavit každou neděli jako jeho svátek. Vezměme tedy slavení neděle za základ rodinného života. Dejme nedělní mši svaté přednost před vším ostatním a pak ukazujme svou lásku zvláště tím, že budeme mít čas jeden na druhého, že si budeme naslouchat, že se spolu budeme i modlit. Pak budeme moci zažívat radost z přítomnosti vzkříšeného Krista i v našem domácím společenství. Každému z Vás přeji, aby radost z Boha byla Vaší silou. K tomu Vám ze srdce žehnám arcibiskup Jan 11

Jarní vtípky Pepíček přijde ze školy a ptá se: „Mami, nejsou dneska náhodou Velikonoce?” „Ne, ty budou až za dva týdny. Proč se ptáš?” „No, že jsem si vykoledoval pětku…” * Na dveře zvoní chlapci s ručním šlehačem: „Dobrý den, my jdeme vyšlehat Janu!“ * Ptá se Adam Boha: „Pane Bože, proč jsi udělal Evu tak krásnou?“ Bůh: „To abys ji mohl milovat.“ „A proč jsi ji udělal tak hloupou?“ Bůh: „To aby ona mohla milovat tebe.“ * Paní učitelka ve školce: „Děti, řekněte mi někdo zvířátko začínající na š.“ Ondra vykřikne: „Šnek!“ „Správně,“ řekne paní učitelka. „A kdo zná zvíře na d?“ „Dva šneci!“ vykřikne zase Ondra.“ Paní učitelka ho napomene a pak se optá: „A kdo zná zvíře na ž?“ A Ondra: „Že by zase šnek?“ * Lukášek ještě neměl tři roky, ale už chodil s rodiči do kostela. Když jednou viděl, jak kněz po svatém přijímání vytírá kalich, pošeptal mamince do ucha: „Až umeje nádobí, tak půjdeme domů, viď.“ * Víte, proč se farář musí učit chemii? Aby uměl připravit svěcenou vodu. * Papež letí v letadle. Letuška, která roznáší občerstvení,se ho ptá: „Co si přejete? Pivo nebo limonádu?“ „Jak jsme vysoko?“ ptá se papež. „V osmi tisících metrech.“ „Raději limonádu, jsem moc blízko svého šéfa.“ * Soudce vejde do soudní síně, bouchne kladívkem a říká: „Než začne přelíčení, musím vám oznámit jednu věc. Obhájce mi zaplatil tři sta tisíc korun, abych rozhodl v jeho prospěch. Žalující strana mi zaplatila dvě stě tisíc. ­Abych učinil proces spravedlivým, vracím obhajobě sto tisíc korun.“

Nasedne opilec do taxíku a povídá: „Prosím domů.“ „Můžete to nějak upřesnit?“ „Do obýváku.“ * Jak se pozná, jestli je dívka z města nebo z vesnice? Dívka z města má v pupíku piercing, dívka z vesnice klíště. * „Pane Nováku, prý vám shořela knihovna?“ „Ano, obě dvě knížky! A v té druhé jsem si dokonce ani nestihl vybarvit obrázky...!“

nade mnou dnes po půlnoci aspoň hodinu dupali a křičeli.“ „Vzbudilo vás to?“ „Naštěstí ne, já jsem zrovna hrál na saxofon.“

* Proč se trabant točí na louce pořád dokola? Protože si do dveří přivřel trávu... * Nájemník si stěžuje majiteli domu: „Ti lidé

* Jak se říká bumerangu, který se nevrátil? Klacek.

OSMISMÌRKA

OSMISMÌRKA

Dnešní osmisměrku pro vás připravilo společenství mládeže.

V

Hledejte slova: AKTÉR, BOIS, DOHAD, GODŽA, CHORUS, CHUTI, KRISKROS, KURS, MMDL, NALICHO, RAIN, SÍLIT, SOCHA, STRŽ, TLOUŠTÍK, TRIK, TYRL, ÚŘEDNICE, ÚTULEK, VZRUCH

B

S

E

O

T

C

R

I

E

I

K

L

S

O

N

S

Í

V

G

CH

D

I

S

T

Z

O

I

E

R

A

T

Š

R

D

L

Ř

K

K

R

H

U

U

Ž

A

Ú

L

T

I

I

S

O

CH

A

N

K

O

É

N

T

Y

R

L

D

M

M

S

R

U

K

E

L

U

T

Ú

C

E

Zbylá písmena tvoří tajenku, kterou můžete posílat e-mailem na adresu [email protected] nebo formou SMS na číslo 606 617 235. Výhru za sudoku z minulého čísla nezískává nikdo - do redakce dorazila jediná odpověď, v níž však autor neuvedl své jméno .

O

Portá l øímskokatolických farností Zá hlinice, Hulín a Pravè ice Vydává øímskokatolická farnost Hulín, Kostelní 132, 768 24 Hulín, tel.: 739 344 148. Zodpovìdná šéfredaktorka Lenka Straková (tel.: 606 617 235), supervizor P. Jiří Ševčík. Èasopis je neprodejný. Náklad na výrobu jednoho èísla je 9 Kè. Tisk: TYPOservis Holešov. Pøíspìvky uvítáme, nejlépe na CD, USB, disketách nebo e-mailem. Email: [email protected]. Redakce si vyhrazuje právo upravovat èlánky. Elektronická verze Portálu viz www.hulin.estranky.cz

12