Proč lidé říkají, že chtějí děti, ale pak je nemají?

Proč lidé říkají, že chtějí děti, ale pak je nemají?

Masarykova univerzita – Fakulta sociálních studií Seminární práce do předmětu Metody výzkumu v sociologii   (SOC107) Jaro 2009

ža 

í  Erik Ga (273383),  studijn obor:  árod Sociologie  a  Mezin  vztahy  ní Pavel  í  Kysilka  (274319),  í studijn obor:  áln Sociologie,  Medi studia a  á  žurnalistik a  Petra  í  Seltsamov (207637),  í studijn obor:  áln Sociologie,  Medi studia a  žurnalistik a 

1  Úvod do problematiky 2  Úvod k teoretické části 2.1 Rodina, manželství, rozvod 2.2Společenské normy a bezdětnost 2.3 Vliv individuálních preferencí na natalitu 3

Zdrojový soubor 3.1 Kolik dětí mají respondenti 3.2 Chtějí lidé děti? 3.3 Partneři respondentů a manželství 3.4 Ekonomické faktory 3.5 Bydlení respondentů 3.6 Životní priority

4

Závěr

2

3

1. Úvod do problematiky Stárnutí populace a klesající přirozený přírůstek obyvatel jsou v dnešní době dva velmi  diskutované jevy a to nejen na akademické půdě ale již také v médiích. Zatímco v minulosti platilo  (vyjma období válek), že přirozený přírůstek převyšoval značně přirozený úbytek obyvatel, dnes je  tomu jinak. Od začátku 90. let počty živě narozených dětí začaly klesat a přirozený úbytek obyvatel  převýšil přirozený přírůstek. (viz. tabulka 1.1)

      Tab 1.1

       Zdroj: www.czso.cz

Tento trend je často spojován se změnou životního stylu, budováním kariéry a oddalováním  početí potomka. Podle Rabušice a Chromkové (2007: 2) sociologické a demografické výzkumy  naznačují, že v Česku došlo po roce 1989 ke změně populačního klimatu, kdy demografický režim  bývalé společnosti reálného socialismu charakteristický časnými sňatky a porody, krátkými  meziporodními intervaly a celkovou vyšší plodností, je nahrazován režimem, pro nějž je typická  nízká sňatečnost, existence nesezdaných soužití, nárůst podílu celoživotně bezdětných osob, porod  4

v pozdějším věku a snižování porodů vyššího pořadí.  Tuto situaci můžeme pozorovat v tabulce  sňatky a hrubá míra sňatečnosti v ČR (Tab. 1.2). Srovnání ČR v hrubé míře sňatečnosti s dalšími  vybranými zeměmi pak můžeme pozorovat v tabulce 1.3.

 Tab. 1.2  Sňatky a hrubá míra sňatečnosti v ČR

   

Rok

Počet sňatků

Hrubá míra  sňatečnosti

1990

90 953

8,8

1991

71 973

7,0

1992

74 060

7,2

1993

66 033

6,4

1994

58 440

5,7

1995

54 956

5,3

1996

53 896

5,2

1997

57 804

5,6

1998

55 027

5,3

1999

53 523

5,2

2000

55 321

5,4

2001

52 374

5,1

 

Zdroj: www.czso.cz        Tab. 1.3  Hrubá míra sňatečnosti ve vybraných zemích Rok

Francie

Itálie

Německo

Maďarsko

Polsko

ČR

1990

5,1

5,1

5,8

6,4

6,7

8,8

1991

4,9

4,9

6,4

5,9

6,1

7,0

1992

4,7

4,7

4,7

5,5

5,7

7,2

1993

4,4

4,7

6,0

5,3

5,4

6,4

1994

4,4

4,5

5,4

5,3

5,4

5,7

1995

4,4

4,3

6,1

5,2

5,4

5,3

1996

4,8

4,7

5,2

4,8

5,3

5,2

1997

4,9

4,7

5,1

4,6

5,3

5,6

1998

4,8

4,8

5,1

4,4

5,4

5,3

1999

4,8

4,8

5,2

4,5

5,7

5,2

2000

5,2

4,9

5,1

4,8

5,5

5,4

Zdroj: www.czso.cz

5

Rostoucí věk matky při narození prvního potomka ukazuje na změny preferencí, které naše  společnost prodělává (tabulka 1.4).      Tab 1.4. Ukazatele variability průměrného věku matky při narození dítěte v souboru krajů  v  letech 1993 ­ 2005  

Zdroj: www.czso.cz Graf 1.1.           Úhrnná plodnost a průměrný věk matky při porodu v evropských zemích1) v roce 20042)

          Zdroj: www.czso.cz

„Zatímco se na konci 80. let pohyboval věk ženy při prvním porodu ve východoevropských  zemích mezi 20 a 22 lety a celý 60% prvních porodů připadlo na ženy ve věku 19­23 let, ve  zbytku Evropy se pohyboval věk prvorodiček mezi 25­26 lety, ale mnoho žen se stalo matkami 

až po dosažení třicátého roku života. Kromě toho ve východoevropských zemích nedosahoval v  polovině 80. let podíl svobodných bezdětných třicetiletých žen ani 10%, v ostatních zemích  Evropy se jejich podíl pohyboval mezi 10­18%.“ (Sobotka 2004). Dnešní česká společnost však po vzoru západní Evropy směřuje k snižování počtu potomků,  rostoucímu věku matky při narození prvního dítěte či bezdětnosti. Spolu s těmito změnami  dochází i k nárůstu dětí narozených mimo sezdané páry.   Cílem této práce je zjistit, jaké proměnné a do jaké míry ovlivňují preference lidí, kteří děti  původně chtějí mít, ale nakonec je nemají. Předpokládáme, že pořízení potomků je pro mladé  Čechy (vzorek respondentů obsahoval lidi ve věku 28­34 let) důležité. Chceme ověřit do jaké  míry jejich rozhodnutí ovlivňují ekonomické faktory, úroveň bydlení či jejich rodinný stav.  Zaměříme se také na životní priority mladých Čechů a na to, zda po dítěti více touží muži či  ženy. 

2. Úvod k teoretické části Jak již bylo zmíněno  v úvodu ­ počet narozených dětí v České republice celkově klesá.  Nabízí se tedy otázka, co tento jev způsobuje a co se skrývá za rozhodnutím českých občanů mít  první   či   další   dítě.   V   této   kapitole   si   popíšeme   teoretické   rámce,   které   vysvětlují   prvky  ovlivňující natalitní rozhodování. A přiblížíme si pohled na fenomén bezdětnosti. 2.1 Rodina, manželství, rozvod V dobách nedávno minulých byl hlavním faktorem ovlivňující výslednou fertilitu schopnost  vstupu do svazku manželského. V založení rodiny byl viděn jakýsi únik před režimem, mimo  jiné   byl   de   facto   politickým   režimem   podporován.   Manželství   bylo   v této   době   (stejně   jako  v dobách předchozích) definováno jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi  dospělými jedinci, který vede k jedinému – plození dětí.  „‚Šťastná rodina‘ byla v 70. a 80. letech základním normalizačním obrazem a zaklínadlem  pro zachování politické stability režimu ať již v ideologickém, nebo prakticko­životním smyslu.  Nejen na politicko­normotvorné úrovni, ale i bezprostředně ve formě konkrétních pro­natalitních  opatření v sociální oblasti a sféře bydlení se tento vyhraněný důraz na jeden aspekt lidského  života a zatlačení občanů do rodinného kouta stal východiskem po invazního komunistického  režimu a širším, ne bezprostředně na politickou oblast se omezujícím prostředkem společenské  stabilizace tohoto režimu. S prohlubující se stabilizací tohoto specifického politického režimu se  ‚mít děti‘ stalo normou, jejíž prosazování doprovázela řada praktických opatření (tj. například  člověk   se   kvalifikoval   pro   přidělení   bytu   tím,   že   měl   dítě/děti,   respektive   jako   jeden   z  novomanželů nebo přesněji jako ‚rodinná jednotka‘ mající šanci brzy ‚naplnit svůj účel‘). Tento  stav   ve   smyslu   jeho   reprezentace   v   širším   povědomí   byl   výchozím   bodem   v   momentu  politického zlomu v roce 1989, přestože v druhé polovině 80. let docházelo již k posunům v  natalitním chování předznamenávajícím razantní změny v 90. letech.“ (Tomášek 2007: 3)  Jak popisuje Tomášek, po roce 1989 se u nás začal naplňovat trend typický pro západní  země   –   mimo   jiné   snižování   sňatečnosti,   zvyšování   rozvodovosti   a   v konečném   důsledku  snižování   plodnosti.   Tyto   skutečnosti   mají   základ   v příklonu   naší   společnosti  k individualistickým   hodnotovým   žebříčkům.   Mladí   lidé   již   nemají   potřebu   vstupovat   do  manželství, pokud nejsou sami přesvědčeni o jeho výsledné kvalitě. Předmětem zájmu se stává  vlastní zkušenost, snaha být nejlepší a nejsilnější. 

„Přirozené   cesty   k úspěchu   a   sociálnímu   vzestupu,   které   se   zakládají   na   znalostech   a  dovednostech,   výkonu   a   štěstí,   éra   reálného   socialismu   zablokovala.   Pro   současnou   mladou  generaci se tyto dráhy opět otevřely a je zcela pochopitelné, že je plně a s vehemencí sobě vlastní  exploduje. Odkládání početí a snižování počtu dětí v rodině je pouze logickým následkem této  explorace.“ (Rabušic 2001: 223) Toto Rostoucí ekonomická samostatnost jednotlivých subjektů společnosti s tímto úzce  souvisí. Dobře se tento fakt dá ilustrovat na problematice rozvodů – proč jich přibývá? Až na  minoritní   skupiny   bohatých   lidí   není   dnes   potřeba   udržovat   manželství   s účelem   předávání  majetku   a   statusu   z generace   na   generaci.   Ekonomické   partnerství,   kterým   se   manželství  vyznačovalo, už také ztrácí svoji úlohu – v případě rozvodu je vytvoření samostatné domácnosti  jednodušší než kdy jindy. Zvyšují se tendence k hodnocení manželství a plození dětí podle míry  osobního uspokojení. „Plození dětí a jejich výchova spotřebovávají podstatný čas členů domácnosti. Pokud se tedy  manžele rozhodnou, že budou mít děti, musí podle ekonomů srovnat psychický užitek z dětí  s dalšími aktivitami, které by jinak mohli vykonávat, pokud by děti neměli. Čas věnovaný dětem  je   totiž   drahý   a   vyjadřuje   se   termínem   „náklady   ztracených   příležitostí“.   Jeho   cena   (jeho  náklady)   je   v různých   domácnostech   různá.   Například   v rodině,   v níž   matka   dítěte   má  vysokoškolské vzdělání, jsou náklady ztracených příležitostí vysoké – je to ušlá mzda, kterou by  matka získávala, kdyby nebyla doma s dítětem, dále je to také cena za to, že se nemůže dále  rozvíjet ve své profesi, což vede ke stagnaci profesionálního postupu, a tedy i ke stagnaci mzdy,  je to ale i cena za to, že nemůže provozovat své koníčky a zájmy.“ (Rabušic 2001: 121)   Sociální klima, které vzniklo nám říká, že dnes již není rozvod něco hanebného, jak tomu  bylo  do 60. let 20. století. Sociologové by mohli argumentovat, že rozvodovost vede časem  k obnově   manželství   uzavření   nového   svazku   s novým   partnerem   a   snahou   toto   potvrdit  společným dítětem. Tedy naopak rostoucí plodností než by tomu bylo v původním manželství,  kde se pár rozhodl již další dítě nemít. Nicméně Rabušic  [Rabušic  2001]  ve své knize  Kde ty  všechny děti jsou? poukazuje na skutečnost, že demografické analýzy ukazují, že bez ohledu na  věk,   je   u   žen   rozvedených   souhrnná   plodnost   nižší   než   kdyby   zůstala   v dlouho   trvajícím  manželském svazku.  2.2 Společenské normy a bezdětnost

Ať už chceme nebo ne, naše rozhodování je ve velké míře určováno skrze společenské  normy   patřící   do   kulturního   prostředí   ve   kterém   se   pohybujeme.   Rozdílnost   a   jinakost   je  perzekuována, i když si to lidé snaží nepřipouštět. Porušení přípustné normy má za následek  bouřlivé reakce ze strany těch „normálních“. Jednou z takto převládajících norem či dogmat,  které nám zůstává v mysli, je pohled na dobrovolně bezdětnou ženu či rodinu neplnící  svou  „základní funkci“ – skutečnost dle těchto norem abnormální ­ a to i přesto že se pohybujeme, jak  už bylo zmíněno, v   liberální a demokratické společnosti, která preferuje význam jednotlivce.  Bezdětnost   tu   již   byla   v dobách   dávno   minulých,   nicméně   dnes   se   dítě   stává   symbolem  budoucnosti a vlastního duševního rozvoje.  O   české   společnosti   lze   tvrdit,   že   je   pronatalitní,   jak   lze   doložit   ze   sociologického  šetření1. „Více než 90 % Čechů se domnívá, že „největší radostí v životě je sledování růstu dětí“  (R02), téměř 2/3 české populace souhlasí s výrokem, že „člověk musí mít děti, aby byl jeho život  naplněn“ (EVS99), a více než polovina českých mužů a žen dokonce tvrdí, že „lidé, kteří nikdy  neměli děti, vedou prázdný život“ (R02). Ženy přitom připisují rodičovství o něco vyšší hodnotu  než muži. Statisticky významně častěji než muži totiž charakterizují rodičovství jako naplnění  života a sledování růstu dětí jako největší radost v životě. S klesajícím věkem a rostoucí výší  vzdělání nicméně souhlas se všemi výše uvedenými výroky u mužů i žen statisticky významně  klesá   (R02;   EVS99).“   (Hašková  2004:   13)  Závěrem  svého   článku   autorka   uvádí,   že  „i   přes  pokles   míry   souhlasu   s nezbytností   rodičovství   pro   „šťastný“   a   „naplněný“   život   člověka,   k  němuž došlo v rámci české veřejnosti od začátku 90. let do současnosti, zůstává rodičovství, a to  především biologické rodičovství, v představách českých mužů a žen nedílnou součástí života.“  (Hašková 2004: 15)   Zda­li je pak obvyklé   popostrkování žen k pořízení potomka ze strany nejbližšího okolí  pouze   přežitkem   dob   minulých   či   zda   se   jedná   o   neoddělitelnou   součást   seberegulační  společenské funkce je otázkou. Podle Haškové a Zamykalové [Hašková, Zamykalová 2006] tu s  námi abnormalita bezdětnosti odjakživa není a normy rodičovství se v čase měnily. „Bezdětní mají být normalizováni, např. skrze vyšší daně nebo vyšší rodičovský příspěvek.  Klíčovým aspektem je obrat „dovnitř“ ­ pozorujeme, hodnotíme a disciplinujeme se sami a to ve  shodě s normalizujícím pohledem / dohledem, který nemá nějakého centrálního agenta, ale je (ve  Foucaultově dikci) rozprostřený. Najdeme ho v médiích, internetových debatách, na seminářích  o propopulační politice, v brožurkách o plánování rodičovské, v časopisech pro ženy. Všichni   Autorka (Hana Hašková) použila data získané skrze European Value Survey z roku 1991 a 1999 (mezinárodní  výzkum, zahrnující také reprezentativní šetření české populace). 1

bezdětní  a zejména  bezdětné  jsou „potencionálně  vinnými“ ­ svou abnormalitou.“  (Hašková,  Zamykalová 2006:9)    Dnešní   společnost   je   sice   již   svobodomyslnější   a   směřuje   spíše   ke   kariérnímu   uplatnění,  vzdělání   a   naplnění   osobních   tužeb,   avšak   po   desítky   let   utvrzované   normy   jsou   stále   ještě  přítomny. „Kojení, jesle a celodenní mateřská péče o malé dítě, to jsou velmi dobré příklady  toho,   že   výše   popsaný   ideál   ­   „klasický,   tradiční,   normální,   přirozený   a   biologický“   model  mateřství – který bychom se všechny měly snažit naplňovat nebo alespoň umět dobře zdůvodnit,  proč v našem případě tento ideál naplnit nelze, tu s námi není odjakživa.“ (Hašková, Zamykalová  2006:17) 2.3 Vliv individuálních preferencí na natalitu Věk ženy při prvním porodu je přímo ovlivněn její natalitní preferencí, který se utváří podle  hodnotového   žebříčku.   Vyšší   věk   prvorodičky   je   v mnoha   případech   výsledkem   rovnice  obsahující delší čas studia potřebný k získání titulu, menším časový interval k plození dětí a větší  šance omezení plánování další rodiny (či nalezení vhodného partnera k založení rodiny). Zjištění  dále vychází z racionálního pohledu na odložení rodičovství na dobu, kdy jejich pracně nabité  vzdělání přinese své ovoce. "Teorie averze vůči riziku (risk aversion theory) vychází z premisy,  že   veškeré   náklady   na   dítě   jsou   fixovány   až   v   budoucnosti   a   jakýkoliv   výhledový   pocit  socioekonomické  a   psychické  nejistoty   výrazně  snižuje  rozhodnutí  mít  děti.  Lidé  proto   více  investují   do   svého   vzdělání   a   kariéry“   (Rychtaříková   2004:   78)   Teoretické   rámce,   které  Rychtaříková [Rychtaříková 2004] dále popisuje ve svém článku Změny generační plodnosti v  české republice se zaměřením na vzdělání žen, se týkají  teorie  racionální  volby  (narození  dalšího   dítěte   je   ovlivněno   množstvím   ekonomických   nákladů,   které   nepřesahují   vymezené  hodnoty rodičů a zároveň souvisí s množstvím psychického přínosu, které dítě rodičům přinese),  teorie   postmaterialistických   hodnot  (související   s přesunem   od   materialistických   hodnot  k hodnotám duševním) a v poslední řadě teorii genderové rovnosti (rovnost v práci i rodině má  za následek stabilní či neklesající porodnosti). V její analýze se potvrzují zjištění popsané teorií  averze vůči riziku a teorie racionální volby. Ona sama pak navrhuje jako řešení nízké porodnosti  v souladu s teorií genderové rovnosti srovnání životních podmínek jak pro muže, tak i pro ženy.   Do dnešní doby převažuje názor, že pro počet dětí v rodině je klíčové chování ženy, která  jako hlavní regulační činitel plodnosti udává směr. Jak popisují a následně analyzují Fučík a 

Chromková­Manea  [Fučík,   Chromková­Manea  2007] ve   svém   článku  Teorie   konfliktních  preferencí a plodnost v České republice –  preference jednotlivých partnerů je pro výslednou  plodnost páru klíčová. Samozřejmě platí, že samotní partneři v průběhu života své rozhodnutí  mění, ale v případě že se jejich preference dostanou do konfliktu, většinou vyhrává ten, jenž má  svou natalitní volbou blíž k sociální normě. Autoři se se zaměřením na Českou republiku snaží  potvrdit nebo vyvrátit Voasovu teorii konfliktních preferencí, která ukazuje jak důležité jsou  interakce rozdílných názorů na plodnost v páru. Pro tento případ si vytvořili dvě hypotézy: 1.  Rozdíl v preferencích je ovlivněn faktem, že páry o početí vyjednávají, 2. Shrnutí možných vlivů  odlišných   prostředí,   ze   kterých   partneři   pocházejí.   Následně   zjišťují,   že   přesto,   že   shoda     v  názorech proč mít dětí není velká, tak i přesto přes 72% párů tvrdí, že o počtu dětí vyjednávají.  [Fučík, Chromková­Manea 2007]  Data následně vykazují konflikty v preferenci v počtu  dětí  pouze   v případě   vzdělanostní   heterogamie   (v   očekávané   konečné   plodnosti   páru),   v případě  heterogamie   věkové   a   ostatních   se   větší   vliv   neprokázal.   Obě   hypotézy   následně   zamítají  s tvrzením,  že žádná z proměnných zahrnutých do analýzy nemá majoritní vliv na rozdílnost  preferencí počtu dětí v rodině. „Voasova teorie  konfliktních preferencí  předpokládá odlišnost  mezi mužem a ženou v páru, pokud jde o preferovaný počet dětí. V datech z České republiky  nalézáme tyto odlišnosti v minimální míře a neobjevujeme v nich žádnou strukturou způsobenou  dalšími proměnnými. Prozatím však data ukazují, že páry se v preferencích shodují a Voasova  teorie pro Českou republiku neplatí.“ (Fučík a Chromková­Manea 2007: 249).

3. Analytická část Další   částí   této   práce   je   praktický   analytický   výzkum.   Při   této   práci   jsme   vycházeli  z předpokladů z našeho teoretického bádání. Naší hlavní premisou je, že děti jsou pro mladé  Čechy stále důležité. Očekáváme tedy pozitivní názory na otázky, jestli jsou děti důležité a jestli  respondenti děti chtějí. Zároveň však očekáváme, že vlivem moderního způsobu života, který  vede mladé k budování kariéry a užívání si života, nebudou mít lidé tolik dětí. Nejčastěji pak  budou mít méně dětí – jedno nebo dvě ­, což je ekonomicky únosnější a postačí to na zažití  pocitu rodičovství. Tento text pracuje s daty mezinárodního výzkumu Value of Children 2006 z roku 2006  provedený u nás Petrem Marešem a Ivo Možným. Tento výzkum oslovoval lidi ve věku 28­34  let. Celkový vzorek byl 2 000 respondentů z České republiky. Výzkum se zabýval změnami  hodnoty   dítěte   pro   ženy   v   závěru   jejich   reprodukčního   cyklu   s   akcentem   na   rozdíly   v   této  hodnotě   mezi   ženami   s   různým   stupněm   vzdělání   a   také   na   rozdíly   mezi   ženami   různých  generací (viz Petr Mareš, internetový zdroj) 3.1 Kolik dětí mají respondenti

Pro výzkum o ideálním počtu dětí a skutečném stavu je důležité znát, kolik má výzkumný  vzorek opravdu dětí. Pro zjištění tohoto faktu jsme pracovali s otázkou Q1D Dětí celkem, která  zahrnuje   všechny   děti   žijící   s respondentem   v jedné   domácnosti,   zahrnuje   děti   vlastní,   děti  partnera i děti adoptované či v pěstounské péči. Nejčastější hodnotou jsou dvě děti (31,8%) a jedno dítě (28,9%). Tři a více dětí pak má  pouhých 5,3%.  Nějaké děti má tedy 66% dotazovaných. Avšak nezanedbatelných 33,8% je stále  bezdětných. Počty dětí v rodinách respondentů ilustruje obr. 3.1.1

Obr. 3.1.1 40 35 30 25 % 20 15 10 5 0 0

1

2

3

4

5

6

počet dětí

Je obecně známo, že vzdělanější lidé mají méně dětí a v pozdějším věku. Tento poznatek  potvrzují i naše data. Velká část magistersky vzdělaných lidí ­ 45% ­ ještě stále nemá děti. Oproti  ostatním vzdělanostním skupinám, kde se bezdětnost pohybuje mezi 26­36%. Nejvíce dětí pak  mají vyučení s maturitou (74% ze skupiny) a středoškoláci bez maturity (70,4%). Koeficient  Gamma potvrzuje závislost počtu dětí na vzdělání respondenta hodnotou ­0,095, tedy slabou  negativní korelaci. Tento vztah je sice statisticky významný, ale prakticky velmi slabý. Další věc, kterou při úvaze o počtu dětí musíme brát v potaz, jsou děti právě očekávané.  Žen, které jsou těhotné, nebo mužů, jejichž partnerka čeká dítě, je přibližně 5% z celkového  počtu respondentů.  Pro výchovu a potřebné prostřední pro pořízení dítěte hraje velkou roli kraj, ve kterém  lidé žijí. Nejméně dětí mají lidé v hlavním městě Praha, kde jsou i vysoké finanční nároky na  život, více lidí s vyšším vzděláním a časově náročnější prací. Naopak v krajích s menším počtem  vysokoškoláků a levnějším bydlením i ostatními službami, jako je zlínský, je dětí více. 3.2 Chtějí lidé děti?

Analýzu výsledků výzkumu pro téma „Proč lidé říkají, že děti chtějí, a pak žádné nemají“  jsme začali zjištěním, kolik respondentů by opravdu chtělo dítě. Důležité byly hlavně odpovědi u  otázky  Q14 Přání, kolik chce mít člověk dětí, se většinou váže k tomu, jaké má možnosti  a   prostředky. Kdybyste se nemusel ohlížet na žádné okolnosti a záleželo by to pouze na Vás, kolik   dětí byste chtěl mít celkem?, která zjišťuje přání mít děti bez ohledu na životní situaci (finanční,  rodinnou, zdravotní...), a důležité byly také odpovědi na otázku Q10 Když vezmete v úvahu své   současné poměry a možnou budoucí situaci, kolik dětí byste chtěl mít c e l k e m? (tj. včetně těch,   které už máte?), která zahrnuje v úvahu i současnou situaci respondenta, která může výrazně  ovlivnit možnosti na pořízení potomka. Výsledky pro otázku Q14 jsou velice optimistické. Z celkového počtu respondentů by 97,5%  chtělo mít alespoň jedno dítě. Pouze zbývajících 2,5% by nechtělo mít žádné dítě, ani kdyby  nebyli omezeni žádnými faktory. Tento výsledek podporuje naši premisu, podle které mají mladí  lidé   pozitivní   přístup   k dětem   i   rodičovství.   Průměrně   by   respondenti   chtěli   mít   2,48   dětí,  nejčastěji   tedy dvě  nebo tři.  O počtu  dětí,  které  by zkoumaní  měli  bez ohledu  na okolnosti  nejlépe vypovídá následující graf: Obr. 3.2.1 60

50

40

% 30

20

10

0 0

1

2

3

4

5

Kolik by měli dětí bez ohledu na okolnosti

6+

Výsledky jsou však jiné, pokud se podíváme na otázku Q10 a přihlédneme tedy k situaci, ve  které se odpovídající nachází. Procento lidí, kteří nechtějí mít děti vůbec vzrostl z 2,5% na 4,5%.  Výrazně se proměnil i počet dětí, který by respondenti chtěli mít. Pouze jedno dítě by v reálných  podmínkách chtělo 17,3%, na rozdíl od 8,7% bez omezení. Lidé by tedy raději měli více dětí, ale  životní podmínky jim to neumožňují. Z lidí, kteří odpověděli na otázku Q10, by 60,6% volilo  dvě děti, což byla nejčastější hodnota i u otázky Q14, kde se takto rozhodlo 49,7%. Tři a více  dětí by ve skutečnosti chtělo mít pouze 17,8% respondentů, zatímco v ideální situaci by tento  podíl narostl na 39,3%. Preference počtu dětí při stávajících a neomezených podmínkách ilustruje graf 3.2.2 Je  v něm vidět, že na rozdíl od obr 3.2.1, je méně odpovědí zaznamenávajících větší počet dětí  (zejména odpovědi 4 a 5), a naopak méně u volby jednoho dítěte. Obr. 3.2.2 70 60 50 40

neomezené možnosti

% 30

v současné situaci

20 10 0 0

1

2

3

4

5

6+

počet dětí

Zajímavé je jednoduché srovnání počtu dětí, které respondenti mají a počtu, který by  chtěli mít a mít ve své situaci skutečně mohou, tedy proměnných Q10 a Q1d. Ukázalo se, že 

44% má tolik dětí, kolik si přeje. Více děti (nejčastěji jedno další2) by rádo mělo 54,3%. Naopak  méně dětí než aktuálně mají, by si přálo pouze 1,6% odpovídajících. Z tabulky 3.2.1 vyplývá, že nejvíce chtějí děti lidé, kteří je nemají nebo jich mají méně.

Tab. 3.2.1 Dětí celkem

Plánujete mít děti nebo další děti?    

0                

  1   2   3   4   5

 

  6

 

 

 

ano

ne

neví

celkem

447 65,7% 262 45,1% 64 10,0% 7 8,9% 7 36,8% 1 11,1% 1

89 13,1% 216 37,2% 484 75,7% 58 73,4% 7 36,8% 7 77,8% 1

144 21,2% 103 17,7% 91 14,2% 14 17,7% 5 26,3% 1 11,1% 1

680 100,0% 581 100,0% 639 100,0% 79 100,0% 19 100,0% 9 100,0% 3

33,3%

33,3%

33,3%

100,0%

 

Z dat výzkumu vyplývá, že více chtějí děti muži s podílem 45,9%, oproti ženám 36,5%.  Mnohem více mužů však nemá jasno, zda by chtěli dalšího potomka, rozdíl oproti ženám je  4,3%. Může se zdát zvláštní, že muži chtějí děti více než ženy, ale pokud se podíváme na počty  dětí, které mají zástupci jednotlivých pohlaví zjistíme, že zatímco pouze 24% žen nemá žádné  dítě, u mužů je to 44%. Z čehož vyplývá, že muži, kteří často děti ještě nemají (nebo s nimi  nežijí), by další děti chtěli. Statisticky však pohlaví s plánováním dítěte souvisí jen velmi slabě s  koeficientem 0,12, což je sice statisticky významná, avšak velice slabá souvislost.

2

  30,5% z všech, kteří na otázku odpověděli

3.3 Partneři respondentů a manželství Pro plánování rodiny je velice důležité mít správného partnera. Velmi zajímavé tedy bylo  zjištění, že 22,4% respondentů stále nemá nebo již nemá životního partnera (a nemůže si tedy  pořídit potomka ­ 72% bez partnera je bezdětných).  Pokud bychom chtěli vyjádřit tento vztah  patřičným koeficientem korelace, dostali bychom číslo 0,39. Jestli člověk má či nemá partnera,  tedy středně silně ovlivňuje počet dětí, který má. Počet svateb v našem vzorku je nad polovinou dotazovaných, což je méně než bývalo  běžné.   Rozvedených   a   lidí   podruhé   v   manželství   je   11%,   což   potvrzuje   náš   teoretický  předpoklad,   že   rozvod   je   v   dnešní   době   brán   jako   běžná   věc,   stejně   jako   vysoký   podíl  svobodných (v našem vzorku 38%). Podle   všech   předpokladů   velmi   bezdětní   jsou   pouze   svobodní   lidé.   Ženatí/vdané,  rozvedení i ovdovělí většinou již nějaké děti mají. Manželství má navíc statisticky významnou  korelaci k počtu dětí, které respondenti mají, rovnu 0,32. Tato korelace je sice slabá, ale ukazuje,  že uzavření manželství na počet dětí určitý vliv má. Ale situace samozřejmě může být i opačná a  více se mohou brát lidé, kteří spolu v minulosti počali potomka, což však z našich dat nezjistíme. 3.4 Ekonomické faktory 

Ekonomické prostředky jsou velice často uváděným faktorem pro pořízení dětí. Pokud  však porovnáme čistý měsíční rodinný příjem3 a počet dětí, zjistíme, že finance nemají na počet  dětí až takový vliv. Děti mají lidé chudí i bohatší rovnoměrně.  Jediné   odchýlení   lze   najít   v bezdětnosti.   Děti   nemá   53,3%   respondentů,   kteří   mají  rodinný příjem do 10 000 Kč a na druhé straně 48,6% odpovídajících s příjmem 40 001 – 45 000  Kč a 47,2% lidí s rodinným příjmem nad 45 001 Kč. Podle koeficientu Gamma má tento vztah  sílu ­0,024, což je opravdu velmi slabý vztah. Můžeme tedy prohlásit, že finanční prostředky na  počet dětí téměř nemají vliv. Stejně jako v předchozích případech i u příjmu platí, že lidé kteří děti nemají je plánují a  chtějí. Od příjmu 35 001 Kč a výše se lidé plánující dítě pohybují kolem 50%. 

 Otázka zní: Řekněte, prosím, jaký je celkový čistý měsíční příjem všech členů Vaší domácnosti  ze zaměstnání, z podnikání, ze sociálního zabezpečení (včetně přídavků na děti, rodičovského  příspěvku,  odpory v nezaměstnanosti, důchodu, všech sociálních dávek) a vedlejších výdělků? 3

Pokud porovnáme subjektivní chudobu4 a počet dětí, zjistíme, že jsou děti u jednotlivých  vrstev opět přibližně rovnoměrně rozděleny. Jediný výkyv je opět u subjektivně nejbohatších  lidí, kde 52,6% nemá potomka. 3.5 Bydlení respondentů

I při rozdělení počtu dětí podle typu bydlení respondentů, vidíme vyvážená čísla. Jedinou  odchylku   zaznamenáváme  u lidí  bydlících  na ubytovně nebo  v podnájmu  (0,6% z celkového  vzorku), u kterých děti nemá 58,8% tázaných. A na rozdíl od ekonomického ukazatele, lidé bydlící na ubytovnách a v podnájmech ani  děti neplánují a to z 58,3%. Dalo by se tedy říct, že lidí bydlící na ubytovně, kteří nemají děti,  ani nechtějí tento stav ve velké většině případů změnit. Bydlení respondentů má na počet dětí jen zanedbatelný  vliv. V případě typu bydlení  (vlastní dům, podnájem, ubytovna...) je korelace pouze 0,13 a pokud vezmeme v úvahu velikost  obce, ve které dotazovaní žijí (vesnice, malé město, velké město...), dojdeme k číslu 0,12, což je  opět slabý vztah. 3.6 Životní priority

Jak již bylo zmíněno v teoretické části, pro dnešní dobu je charakteristická změna životních  preferencí. Mladí lidé již tolik nespěchají na založení rodiny a místo toho budují kariéru nebo si  užívají života. Proto nás zajímaly odpovědi na otázku Q32  Každý člověk ve svém životě   považuje za důležité jiné věci. Seřaďte, prosím, uvedené hodnoty v pořadí podle důležitosti, kterou jim ve svém životě  přikládáte. Možné odpovědi byly: dosáhnout úspěchu v zaměstnání, vdát se/oženit se, užít si/žít  příjemně, mít děti/mít rodinu, žít svobodný život, věnovat se zálibám. Pokud bychom se  orientovali podle průměrných hodnot bylo by typické seřazení životních priorit mladého Čecha  takovéto: 1. mít rodinu (2,24) 2. úspěch v zaměstnání (2,86) 3. manželství (3,19)  Otázka: V porovnání s ostatními lidmi v České republice: považujete se spíš za chudého  člověka nebo spíš za bohatého člověka? Označte na stupnici 1 ­ 5. 4

4. užít si (3,70) 5. záliby (3,85) 6. svobodný život (4,31) Tyto hodnoty potvrzují naši premisu i téma celého výzkumu, že lidé děti chtějí. Pro mladé  lidi je rodina stále velice důležitá. Avšak kariéra, která může být často brána jako zdroj  prostředků pro dobrý život (a třeba pozdější rodinu), má v dnešní době u respondentů také  významné postavení.

4. Závěr

V naší práci jsme měli odpovědět na otázku: Proč lidé děti nejprve chtějí mít a nakonec je  nemají.   Začali  jsme tím,  že jsme připomněli, jak se vyvíjela  česká populace a jaký je  trend  během posledních deseti let. Zároveň jsme se snažili odhalit důvody, které se skrývají za změnou  společenského klimatu manželství a rodičovství. Zmínili jsme, jak je vnímána v naší společnosti  bezdětnost. Tím jsme vymezili teoretický rámec problematiky za pomoci vybrané literatury a  dále již analyzovali samotná data.  Zdrojovým souborem naší práce byl mezinárodní výzkum Value of Children 2006 u nás  provedený Petrem Marešem a Ivo Možným. Zjistili jsme, že u nás je nejčetnější mít jedno či dvě  děti.   Třetina  lidí  je   však   stále   bezdětných.   Z  dat   jsme  pochopili,   že  naprostá   většina  (97%)  respondentů touží po tom mít děti. Z lidí, kteří touží po dětech, tedy však jen 60% chce dvě děti.  Tři a více dětí chce mít jen necelých 18% respondentů. Dále jsme došli k zajímavému zjištění, že  44% lidí má tolik dětí, kolik si přeje a 54% by chtělo dokonce více. Překvapující může také být,  že v našem výběrovém vzorku děti chtějí častěji muži (46%) než ženy (37%).  Lidé často uvádějí jako důležitý aspekt rozhodování o pořízení dětí finanční situaci. Při  porovnání   měsíčního   příjmu   a   počtu   dětí   jsme   však   zjistili,   že   zde   takový   vliv   ekonomická  situace rodiny nemá. Dalším důležitým poznatkem bylo také to, že 22% lidí nemá životního  partnera (72% lidí bez partnera je bezdětných). Když shrneme naše poznatky, víme, že většina  lidí děti chce a navzdory tomu, jak se jim zdá, že je důležitá ekonomická stránka věci, si děti  pořizují  stejně. Pořízení dětí může ovlivňovat rozpad důležitosti  rodiny pro společnost.   Lidé  méně lpí na tom setrvat v jednom svazku celý život a do manželství se nehrnou. Zároveň lidé  touží   po   vzdělání,   zážitcích   a   blahobytu   spojeném   s   vysokým   pracovním   a   společenským  uplatněním. Důvodem pro to, proč děti nejprve chtějí, ale pak je nemají je nejspíše změna jejich  preferencí. Jejich přirozenost touží po dětech, ale nechtějí se vzdát svého životního stylu. Často  pak pomine správný čas (rozchod s partnerem, zhoršení zdravotního stavu, vyšší věk apod.) a  situace už není příhodná pro početí potomka.

Literatura Zeman, Kryštof. Český statistický úřad [online]. 2009 , 4. 6. 2008 [cit. 2009­05­30]. Dostupný z  WWW: .  Rabušic, Ladislav, Chromková Manea, Beatrice ­ Elena. Jednodětnost v českých rodinách : Kdo  jsou ti, kdo mají nebo plánují pouze jedno dítě. Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s. 699­ 717.  Český statistický úřad [online]. 2009 , 18.10.2002 [cit. 2009­05­30]. Dostupný z WWW: .  Český statistický úřad [online]. 2009 , 14.12.2006 [cit. 2009­05­30]. Dostupný z WWW: .  Hašková, H. 2004. Rodičovství a bezdětnost očima českých mužů a žen. Gender, rovné  příležitosti, výzkum [online]. [cit. 27. 5. 2009]. Dostupné z:  . Hašková, Hana (ed.), Šalamounová, Petra, Víznerová, Hana, Zamyskalová, Lenka. 2006.  Fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. Sociologické studie/  Sociological Studies. Praha: Sociologický ústav AV ČR.

Hašková, Hana, Zamykalová, Lenka. 2006. „Mít děti ­ co je to za normu? Čí je to norma?“  Biograf (40­41).

Chromková Manea, Beatrice Elena, Fučík, Petr. 2007.  „Teorie konfliktních preferencí a  plodnost v České republice.“ Demografie, 49 (4): 244­252. Česká rodina, reprodukční chování a hodnota dítěte v České republice [online]. 2005 [cit. 2009­ 05­29]. Dostupný z WWW: .  Rabušic, L. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.

Rychtaříková, J. 2004. „Změny generační plodnosti v České republice se zaměřením na vzdělání  žen.“ Demografie, 46 (2): 77­90. Sobotka, T. 2004. Posponement of Childbearing and Low Fertility in Europe. Amsterdam:  Dutch University Press. Tomášek, M. 2007. Naše blízké vztahy a společenské demokratizační změny. K novému chápání  zdrojů integrace a reprodukce společnosti po roce 1989. Gender, rovné příležitosti, výzkum  [online]. [cit. 25. 4. 2009]. Dostupné z:  . Poznámky []  Autorka (Hana Hašková) použila data získané skrze  European Value Survey z roku 1991 a  1999 (mezinárodní výzkum, zahrnující také reprezentativní šetření české populace). [2] 30,5% z všech, kteří na otázku odpověděli [3 Otázka   zní:   Řekněte,   prosím,   jaký   je   celkový   čistý   měsíční   příjem  všech   členů   Vaší  domácnosti  ze zaměstnání,  z podnikání,  ze  sociálního  zabezpečení  (včetně  přídavků  na  děti,  rodičovského   příspěvku,   odpory   v   nezaměstnanosti,   důchodu,   všech   sociálních   dávek)   a  vedlejších výdělků? [4]  Otázka: V porovnání s ostatními lidmi v České republice: považujete se spíš za chudého  člověka nebo spíš za bohatého člověka? Označte na stupnici 1 ­ 5.