Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra obchodního práva

Diplomová práce

Business Judgment Rule v nové právní úpravě zákona o obchodních korporacích Martin Winter

2013/2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Business Judgment Rule v nové právní úpravě zákona o obchodních korporacích zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne ……………………………………….. Martin Winter 1

Rád bych na tomto místě poděkoval prof. JUDr. Jarmile Pokorné, CSc. za cenné rady a čas, který mi věnovala při zpracování této diplomové práce.

2

Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá institutem Business Judgment Rule v právní úpravě zákona o obchodních korporacích. Cílem práce je podat komplexní rozbor tohoto institutu v rekodifikované právní úpravě s důrazem na jeho aplikaci a problémy, které tato aplikace přináší. Úvodní kapitoly se věnují teoretickému vymezení, po nich následuje rozbor péče řádného hospodáře, jakožto obecného požadavku na jednání statutárů. Těžiště práce potom leží v samotné analýze úpravy Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích. Závěrečná kapitola nastiňuje možnosti praktického dopadu institutu Business Judgment Rule v českém právu.

Klíčová slova Business Judgment Rule, pravidlo podnikatelského úsudku, péče řádného hospodáře, test Business Judgment Rule, aplikace Business Judgment Rule, člen statutárního orgánu obchodní společnosti, odpovědnost, obchodní korporace.

Abstract The thesis is focused on the Business Judgment Rule institute in the Commercial Corporations Act. The aim of the thesis is to provide a complex analysis of the institute when emphasizing its application and surrounding problems. First part of the thesis is dealing with theoretical background; analysis of fiduciary duties follows afterwards. The core of the thesis lies in analyzing Business Judgment Rule in Commercial Corporations Act itself. Final part then shows possibilities of Business Judgment Rule to impact into practice in the Czech legal environment.

Key words Business Judgment Rule, Fiduciary duty, Duty of care, Duty of loyalty, Business Judgment Rule test, Business Judgment Rule application, Member of a statutory body, Liability, Business Corporation.

3

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 5 1.

Definice pojmu Business Judgment Rule.................................................................. 7

2.

Teoretická východiska institutu Business Judgment Rule ........................................ 9

3.

4.

2.1.

Historie vzniku institutu Business Judgment Rule ............................................ 9

2.2.

Důvody existence institutu Business Judgment Rule obecně .......................... 10

2.3.

Důvody zavedení Business Judgment Rule do českého právního řádu ........... 14

Péče řádného hospodáře .......................................................................................... 16 3.1.

Péče řádného hospodáře v obchodním zákoníku ............................................. 18

3.2.

Péče řádného hospodáře po rekodifikaci ......................................................... 19

Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích ............................... 22 4.1.

Předpoklady uplatnění institutu Business Judgment Rule ............................... 23

4.2.

Test Business Judgment Rule .......................................................................... 25

4.3.

Výkladové nejasnosti některých pojmů ........................................................... 27

4.4.

Aplikace Business Judgment Rule ................................................................... 29

4.4.1.

Obrácené důkazní břemeno ...................................................................... 29

4.4.2.

Vztah Business Judgment Rule a nového občanského zákoníku ............. 31

4.4.3.

Vyvážení principem loajality ................................................................... 32

4.4.4.

Vyvážení odpovědností managementu ..................................................... 34

4.5. 5.

Soulad úpravy Business Judgment Rule s judikaturní doktrínou .................... 37

Důsledky zavedení institutu Business Judgment Rule do českého právního řádu .. 40 5.1.

Celkové zhodnocení a přínos ........................................................................... 42

Závěr ............................................................................................................................... 44 Seznam použitých pramenů a literatury ......................................................................... 46 Knihy a komentáře ...................................................................................................... 46 Odborné články ........................................................................................................... 47 Internetové a další zdroje ............................................................................................ 49 Judikatura .................................................................................................................... 49 Právní předpisy ........................................................................................................... 50

4

Úvod Business Judgment Rule je institutem korporátního práva, který se v souvislosti s tzv. rekodifikací1 soukromého práva v České republice nově dostává do tuzemského právního řádu, konkrétně do úpravy zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích a družstvech (dále jen „zákon o obchodních korporacích“ nebo „ZOK“).2 Samotný institut se stal jednou z nejčastějších novinek, která bývá s rekodifikací spojována, když přináší do českého právního řádu nástroj ochrany členů statutárních orgánů obchodních společností před odpovědností za jejich riziková jednání. Jelikož je Business Judgment Rule v českém právu výslovně zakotven poprvé, nebyl mu dosud v odborné literatuře či komentářích věnován takový prostor, jaký bývá věnován jiným, dlouhodobě etablovaným, institutům korporátního práva. Z tohoto důvodu je cílem diplomové práce komplexně popsat, jakým způsobem je Business Judgment Rule upraven v zákoně o obchodních korporacích, analyzovat, jak bude fungovat jeho aplikace a jaký bude praktický dopad tohoto institutu v prostředí českého právního řádu. Za využití metody kompilace, komparace a analýzy se bude autor snažit poskytnout nejdůležitější informace o aspektech právní úpravy institutu Business Judgment Rule, o tom, jak a pro jaké situace bude Business Judgment Rule využíván, a v neposlední řadě také analyzovat problémy, které při aplikaci tohoto institutu nastanou, s tím, že kriticky zhodnotí přístupy k jejich řešení a připojí vlastní návrhy na východiska z problémových situací. Autor této diplomové práce při jejím zpracování vyjde především z tuzemských odborných článků, které se do jisté míry problematice Business Judgment Rule věnují, ale použity budou také zahraniční zdroje, z nichž především judikatura je nezbytná k analýze obecných důvodů existence Business Judgment Rule. V neposlední řadě je mezi zdroji informací nutné uvést různé publikace českých autorů, které se věnují související problematice. 1

Pojmem rekodifikace je nutné rozumět proces vedoucí ke stavu českého právního řádu po 1. 1. 2014, kdy vstoupilo v účinnost množství zákonů v souvislosti se změnami soukromého práva, především pak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích. 2 Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 1. 2014].

5

Samotný text práce bude členěn do několika kapitol, přičemž první z nich bude obsahovat obecnou definici institutu Business Judgment Rule, která je ovšem stěžejní pro další úvahy. Druhá kapitola bude pojednávat o tom, jak Business Judgment Rule vznikl, proč vůbec existuje a proč se nyní dostává do českého právního řádu. Toto teoretické vymezení není možné opomenout, jestliže je autorovým cílem podat ucelenou analýzu institutu Business Judgment Rule. Třetí kapitola je důležitá, neboť bude obsahovat informace o péči řádného hospodáře, jejíž analýza je jako taková nezbytná k tomu, aby bylo možné porozumět komplexnímu fungování institutu Business Judgment Rule v českém právu a jeho místu v systematickém uspořádání právního řádu, jestliže péče řádného hospodáře představuje standard, z něhož je Business Judgment Rule výjimkou. Následující kapitola bude tvořit de facto zásadní část této diplomové práce, jelikož objasní aplikaci Business Judgment Rule dle právní úpravy zákona o obchodních korporacích včetně nejrůznějších aspektů, které tato aplikace přinese a bude kriticky analyzovat tyto aspekty s návrhem řešení problémů, které přinášejí. Poslední kapitola potom shrne praktický dopad a možnosti využití institutu Business Judgment Rule v právním prostředí České republiky.

6

1. Definice pojmu Business Judgment Rule Abychom byli schopni pojem Business Judgment Rule dále zkoumat, analyzovat jeho dopady na český právní řád a vůbec se zabývat jeho podstatou, je nejprve nutné jej definovat. Nejedná se ale o definici jeho částí, prvků nebo souvislostí, ale o osvětlení toho, co vlastně tato tři slova – Business Judgment Rule – znamenají. Business Judgment Rule bývá do českého jazyka překládáno jako tzv. pravidlo podnikatelského úsudku, jak uvádí např. Lasák.3 V odborné sféře je ale stejně často používán anglický výraz Business Judgment Rule. Pokud tedy autor v této práci používá český či anglický výraz, je tím v obou případech myšlen stejný institut korporátního práva. V různých zdrojích lze nalézt definice více či méně obsáhlé a více či méně přesné, jako nejvýstižnější se ovšem jeví definice, kterou uvádí Bowers,4 a která Business Judgment Rule charakterizuje slovy: „pokud je rozhodnutí představenstva společnosti činěno bez zlé víry, podvodu nebo porušení fiduciární povinnosti, pak je toto rozhodnutí přesvědčivé a nezvratné. Tedy pokud vedoucí představitelé společnosti jednali v souladu s Business Judgment Rule, pak jsou chránění před odpovědností vůči společnosti za svá rozhodnutí.“5

Na druhé straně velmi přiléhavou definici pravidla podnikatelského úsudku uvádí Havel,6 když dle něj se „podnikatelským úsudkem rozumí náležité, informované a rozumné jednání statutárního orgánu (případně jeho členů) činěné v zájmu společnosti.“

3

LASÁK, Jan. Akciová společnost na prahu rekodifikace: základní novinky. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 2, s. 50. 4 BOWERS, Thomas et al. Law of commercial transactions and business associations: concepts and cases. 1 ed. Chicago: Irwin, 1995, s. 744. 5 „absent bad faith, fraud, or breach of fiduciary duty, the judgment of the board of directors is conclusive. When directors and officers have complied with the business judgment rule, they are protected from liability to the corporation for their unwise decisions.“ Přeložil Martin Winter. 6 HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 11, s. 413.

7

Jak bude zřejmé z následujících kapitol, ani jedna z těchto definic není zcela přesná a nevystihuje Business Judgment Rule konkrétně tak, jak jej v komplexnosti chápeme ve smyslu ZOK. Pro základní nástin problematiky a pro pochopení předmětu této diplomové práce jsou ale vhodné.

8

2. Teoretická východiska institutu Business Judgment Rule Tak, jak bylo v předchozí kapitole uvedeno, že k analýze institutu Business Judgment Rule je nejprve třeba jej definovat, stejně tak je nutné osvětlit, jak a proč Business Judgment Rule vzniknul, proč existuje a proč se stává součástí české legislativy.

2.1. Historie vzniku institutu Business Judgment Rule Business Judgment Rule neboli pravidlo podnikatelského úsudku bylo vytvořeno judikaturní doktrínou státu Delaware v USA. Je tomu tak proto, že právě v tomto státě platí pro představenstvo obchodních společností nejvýhodnější právo, a na základě toho jsou zde vydávána početná soudní rozhodnutí týkající se právě postavení řídících orgánů korporací.7 Jako klíčové soudní rozhodnutí, které fakticky vytvořilo institut Business Judgment Rule, bývá označováno rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ve věci Aronson v. Lewis z roku 1984,8 ve kterém bylo pravidlo podnikatelského úsudku definováno jako „předpoklad, že při obchodním rozhodování se představitelé obchodní společnosti chovali informovaně, v dobré víře a v upřímném přesvědčení, že jejich konání bylo v nejlepším zájmu společnosti.“9

Autor práce nerozporuje skutečnost, že rozhodnutí Aronson v. Lewis opravdu znamená faktické zakotvení pravidla podnikatelského úsudku, jak shodně uvádí např. Lasák,10 Obertová,11 Hámorská12 nebo Clark,13 ovšem domnívá se, že tendence

7

MACGREGOR, Radka. Americká koncepce akciové společnosti a vztahů v ní. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 23, s. 868. 8 Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 1. 3. 1984 ve věci Aronson v. Lewis, 473 A.2d 805, 812 (Del. 1984). 9 „a presumption that in making a business decision the directors of a corporation acted on an informed basis, in good faith and in the honest belief that the action taken was in the best interests of the company.“ Přeložil Martin Winter. 10 LASÁK, Jan. Pár poznámek k péči řádného hospodáře členů statutárního orgánu na prahu rekodifikace. Epravo.cz [online]. Epravo.cz – sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 13. 9. 2011 [cit. 27. 1. 2014]. 11 OBERTOVÁ, Alica. Postavení člena představenstva po rekodifikaci II. Epravo.cz [online]. Epravo.cz – sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 11. 7. 2012 [cit. 9. 2. 2014].

9

k formulaci tohoto pravidla lze nalézt již dříve, viz např. rozhodnutí Oblastního soudu státu Pensylvánie ve věci Otis & Co. v. Pennsylvania R. Co. z roku 1945,14 kde Oblastní soud uvádí „chyby nebo omyly ve výkonu poctivého podnikatelského úsudku nepodrobují představitele obchodních společností odpovědnosti za nedbalost při plnění jejich stanovených povinností.“15

Závěr, který ale plyne z výše uvedeného je jasný, doktrína Business Judgment Rule byla vytvořena rozhodovací činností soudů v USA, odkud poté pronikala do dalších právních řádů, mj. i českého, jak bude uvedeno následně.

2.2. Důvody existence institutu Business Judgment Rule obecně S odkazem na definici pravidla Business Judgment Rule uvedenou v předchozí kapitole této diplomové práce je důležité znovu – i když poněkud zjednodušeně – připomenout, že pravidlo Business Judgment Rule poskytuje ochranu před odpovědností statutárních orgánů obchodních společností za jejich rozhodnutí, pokud jsou splněny jisté podmínky, jako dobrá víra a informovanost rozhodnutí. Úprava pravidla podnikatelského úsudku se řadí do tzv. corporate governance, v českém překladu správy společností, jako části korporátního práva, pokud bychom chtěli být přesní v teoretickém zařazení. Z tohoto zařazení plynou i základní důvody existence pravidla Business Judgment Rule jako takového, jedná se o zásadní problematiku celého systému corporate governance, a totiž o tzv. teorii konfliktu zájmů.16

12

HÁMORSKÁ, Andrea. Povinnost členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 9, s. 251. 13 CLARK, Charles R. Firemní právo. 1. vydání. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1992, s. 174. 14 Rozhodnutí Oblastního soudu státu Pensylvánie ze dne 20. 7. 1945 ve věci Otis & Co. v. Pennsylvania R. Co., 61 F. Supp. 905, 911 (D. C. Pa. 1945). 15 „mistakes or errors in the exercise of honest business judgment do not subject the officers and directors to liability for negligence in the discharge of their appointed duties.“ Přeložil Martin Winter. 16 PETROV, Jan. Obecná odpovědnost členů představenstva akciových společností v česko-americkoněmeckém srovnání. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 19.

10

Pro zjednodušení bude teorie konfliktu zájmů vysvětlena na modelu akciové společnosti s dualistickou strukturou v českém právním prostředí,17 i když by mohla být vztažena také na společnost s ručením omezeným či jinou formu kapitálové obchodní společnosti. Podstatou teorie konfliktu zájmů je skutečnost, že uvnitř společnosti existují různé orgány, které mají velmi často protichůdné zájmy. A pokud ne protichůdné, tak přinejmenším rozdílné ve své podstatě. Velmi snadno si dovedeme představit, že zájmy členů představenstva, tedy manažerů společnosti jako statutárního orgánu budou odlišné od zájmů členů dozorčí rady jakožto orgánu, který na činnost představenstva dohlíží, a že akcionáři sdružení ve valné hromadě společnosti ze své pozice vlastníků společnosti budou mít své zájmy, opět odlišné od zájmů členů předchozích dvou zmíněných orgánů. Cílem členů představenstva potom nejčastěji bude maximalizace zisku18 za současného co nejdelšího udržení se ve funkci člena představenstva,19 cílem členů dozorčí rady může být co možná největší zisk za co možná nejméně skutečných povinností plynoucích z této funkce a cílem akcionářů bude opět zisk, ale také relativní bezproblémovost fungování společnosti, když drtivá většina akcionářů obchodnímu vedení společnosti, kterou zajišťuje představenstvo, vlastně nerozumí. Zájmy a pozice dozorčí rady nejsou pro účely této práce až tak zajímavé, stěžejní je ale vztah představenstva a akcionářů, jež bývá označován jako vztah principal – agent.20 Základem problému vztahu představenstva a akcionářů dle Pokorné21 je oddělení vlastnictví a kontroly, tedy skutečnost, že výnos společnosti z podnikání je hlavním motivem akcionářů na jejich účasti na společnosti, aniž by tito zasahovali do běžných rozhodovacích procesů, kdežto představenstvo na druhé straně provádí každodenní rozhodovací činnost, aniž by jeho členové byli investory společnosti. Dochází tedy ke konfliktu zájmů členů představenstva, kteří se snaží – jak 17

Tím se rozumí, že vnitřními orgány akciové společnosti jsou představenstvo coby statutární orgán, dozorčí rada a valná hromada. 18 HUČKA, Miroslav; MALÝ, Milan; OKRUHLICA, František a kol. Správa společností. 1. vydání. Praha: Kernberg Publishing s.r.o., 2007, s. 51. 19 Člen představenstva obchodní korporace, stejně jako člen dozorčí rady či akcionář mohou mít samozřejmě jiné zájmy, které nemusí korespondovat s uvedenou teorií konfliktu zájmů, jedná se pouze o modelovou, v praxi však velmi častou, situaci. 20 POKORNÁ, Jarmila. K některým otázkám právního postavení členů představenstva akciové společnosti. In: LASÁK, Jan; HAVEL, Bohumil. Kompendium korporačního práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 69. 21 Tamtéž.

11

bylo uvedeno výše – o maximalizaci svého zisku, ale ze své pozice by měli mít starost také o zájmy akcionářů, jakožto faktičtí správci jejich investic. Popsaná problematika teorie konfliktu zájmů uvnitř společnosti souvisí s pojmem tzv. nákladů zastoupení,22 které vznikají ve vztazích, kdy je jedna osoba oprávněna rozhodovat o majetku osoby druhé23 - tedy příklad vztahu členů představenstva a akcionářů společnosti rozebraný výše. Náklady zastoupení jsou podmnožinou obecných nákladů, které vznikají jako takové při realizaci správy společností. Cílem corporate governance, čili správy společností, je všeobecně podpora celkového blahobytu všech osob zúčastněných na společnosti, to znamená také snižování nákladů zastoupení.24 Jako řešení teorie konfliktu zájmů, a v té souvislosti také způsobem snižování tzv. nákladů zastoupení, byl v rámci corporate governance zvolen model, který stanovuje určité hranice, mantinely, prostor a možnosti působnosti členů statutárních orgánů – tedy klade na členy statutárních orgánů určité požadavky, jimiž se musejí při správě společnosti řídit. V českém právním prostředí jsou tyto požadavky vyjádřeny v institutu péče řádného hospodáře, který bude analyzován v následující kapitole. Do souvislosti s pravidlem Business Judgment Rule se tyto požadavky na členy statutárních orgánů dostávají v situaci, kdy dochází k soudnímu přezkumu jejich jednání při obchodním vedení společnosti, potažmo při uzavírání transakcí za společnost. Takovýto soudní přezkum ale přináší celou řadu problémů, jelikož pro soud je velmi obtížné určit, zda došlo k porušení požadavků na jednání statutárů či nikoliv. Problémů, na které soudy v této souvislosti narážejí, je několik. Prvním z nich je skutečnost, že neexistuje žádné objektivní kritérium, které by umožnilo jednání statutárních orgánů posoudit. V každé transakci je totiž imanentně obsažena určitá míra rizika, kterou by naopak členové statutárních orgánů měli podstupovat k zajištění efektivní existence společnosti na trhu. Zakládat tedy odpovědnost statutárního orgánu na kritériu neúspěšnosti transakce není možné.25

22

BROULÍK, Jan. Pravidlo podnikatelského úsudku a riziko. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 6, s. 161. 23 Tamtéž. 24 Tamtéž, s. 162. 25 KOŽIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 4. s. 109.

12

Druhým problémem je přezkoumávání porušení povinností statutárních orgánů ze strany soudu až následně – tedy ex post. Přitom by bylo vhodné posuzovat soulad jednání statutárů s požadavky na jejich jednání pohledem ex ante, stejně tak, jak je tomu v praxi u člena statutárního orgánu, který při svém rozhodování vycházel ze skutečností, jež znal v okamžiku rozhodnutí.26 Při rozhodování má totiž soud informace, které nebyly známy členovi statutárního orgánu v době rozhodnutí.27 Dalším problémem při rozhodovací činnosti soudů o tom, zda byly splněny požadavky kladené na členy statutárních orgánů, je skutečnost, že soudce v drtivé většině případů nemá dostatečné odborné znalosti k takovému posouzení.28 Soudce je odborníkem na rozhodování právních otázek, nikoli na hodnocení a posuzování toho, jestli jednání statutárního orgánu bylo možné podřadit pod odborné předpoklady na jednání statutárů kladené. S tímto názorem nesouhlasí Bejček,29 když uvádí, že péče řádného hospodáře je právním pojmem a je úlohou každého soudce, aby posoudil chování členů statutárního orgánu v jejím souladu či nesouladu. Existence výše uvedených problémů při soudním rozhodování, a také snaha o to vymezit statutárním orgánům obchodních společností bezpečný prostor pro jejich rozhodování v rámci jednání za společnost, vedly k vytvoření doktríny pravidla Business Judgment Rule,30 přičemž vůdčí idea, která stojí za pravidlem podnikatelského úsudku, je dle Lasáka31 zdrženlivost soudců a soudů. Tuto premisu lze demonstrovat na dvou názorových proudech týkajících se institutu Business Judgment Rule, které lze vysledovat.32 První názorový proud považuje Business Judgment Rule za jakousi odpovědnostní normu nebo standard, na základě kterého soudy hodnotí jednání členů statutárních orgánů. Tedy pokud jsou naplněny podmínky a předpoklady uplatnění pravidla podnikatelského úsudku, pak soud rozhodne, že jednání člena statutárního orgánu bylo v souladu s požadavkem na něj kladeným – tedy péčí řádného hospodáře v českém právním prostředí. Tento

26

KOŽIAK, op. cit., s. 110. BROULÍK, op. cit., s. 165. 28 KOŽIAK, op. cit., s. 110. 29 BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 17, s. 613 a násl. 30 BROULÍK, op. cit., s. 165. 31 LASÁK, 2012, op. cit., s. 50. 32 BROULÍK, op. cit., s. 165. 27

13

názorový proud přesně vystihl Branson,33 který uvádí, že Business Judgment Rule vlastně není pravidlem chování jako takovým, ale pouze soudním standardem přezkumu. Druhý názorový proud potom Business Judgment Rule chápe tak, že pokud jsou splněny podmínky a předpoklady jeho aplikace, pak soud ani nepřistoupí k přezkoumávání jednání člena statutárního orgánu, neboť v takovém případě je presumováno, že bylo jednáno v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře.34 Jak plyne z výše uvedeného, institut Business Judgment Rule tedy existuje proto, aby bylo ze soudního přezkumu vyloučeno jednání členů statutárních orgánů obchodních společností, které naplní požadavky uplatnění pravidla Business Judgment Rule, čímž se má za to, že představitel společnosti jednal s péčí řádného hospodáře. Tím mu bude umožněno efektivně a účelně hospodařit s majetkem společnosti, aniž by se musel bát vstupovat do rizikových transakcí s obavou ze sankce ve formě odpovědnosti za své jednání při nezdaru transakce.

2.3. Důvody zavedení Business Judgment Rule do českého právního řádu Business Judgment Rule neboli pravidlo podnikatelského úsudku je v českém právním řádu nově výslovně zakotveno v zákoně o obchodních korporacích.35 Jak uvádí důvodová zpráva k ZOK,36 české obchodní právo poněkud zaspalo vývoj především problematiky správy obchodních společností – corporate governance, a je tedy nezbytné na tento vývoj v nové právní úpravě reagovat. Inspirativní byly v tomto ohledu právní řády jiných evropských států, ale mj. i právní řád USA jako jeden z nejrozvinutějších právě v oblasti správy společností, přičemž jak bylo uvedeno v podkapitole o historii vzniku institutu Business Judgment Rule, tento vznikl právě v právním prostředí USA. Jedním z hlavních cílů, který si klade nová právní úprava zákona o obchodních korporacích, je tedy inovace a přiblížení institutů corporate 33

BRANSON, Douglas M. The Rule That Isn’t a Rule – The Business Judgment Rule. Valparaiso university Law Review [online]. 2002, vol. 36, no. 3, s. 631 [cit. 27. 2. 2014]. 34 BROULÍK, op. cit., s. 165. 35 Ustanovení § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. 36 Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 1. 2013].

14

governance – a mezi nimi Business Judgment Rule – v české legislativě zahraničním právním úpravám, když je jim v ZOK věnována značná pozornost. K tomuto trefně poznamenal Kožiak,37 že v reakci na rigidní úpravu postavení členů statutárních orgánů v českém právu v období 90. let dochází v rámci nové právní úpravy konečně k posunu od tzv. policejního přístupu k mnohem pragmatičtějšímu pohledu na řízení obchodní korporace obecně, jejímž cílem je bezpochyby její co nejefektivnější chod. Aby byl tento efektivní chod umožněn, je nezbytné přehodnotit požadavky kladené na členy statutárních orgánů a vytvořit jim podmínky pro efektivní řízení korporace. Tyto důvody vedly k tomu, že byl institut pravidla podnikatelského úsudku konečně výslovně zakotven v českém právním řádu.

37

KOŽIAK, op. cit., s. 109.

15

3. Péče řádného hospodáře Jak bylo uvedeno v předcházející kapitole, péče řádného hospodáře je pojem používaný českým zákonodárcem pro vyjádření požadavků, které jsou kladeny na členy statutárních orgánů jednajících jménem společnosti.38 Péče řádného hospodáře je tedy standardem chování; Clark39 jde ještě dále, když uvádí, že členové statutárních orgánů jsou společnosti zavázáni určitým standardem péče. Péči řádného hospodáře jako takovou je nutné analyzovat z důvodu, který byl uveden v podkapitole této diplomové práce o obecných důvodech existence institutu Business Judgment Rule, a totiž proto, že pokud jsou naplněny znaky a požadavky aplikace pravidla podnikatelského úsudku, pak se má za to, že statutár obchodní společnosti jednal v souladu právě s požadavkem péče řádného hospodáře. Péče řádného hospodáře a Business Judgment Rule jsou tedy vzájemně provázány, pokud bychom neanalyzovali péči řádného hospodáře, nemohli bychom ani relevantně rozebrat institut Business Judgment Rule. Jestliže bylo uvedeno, že při splnění podmínek aplikace pravidla podnikatelského úsudku je presumováno jednání v souladu s kritériem péče řádného hospodáře, pak je nutné osvětlit, co péče řádného hospodáře vlastně znamená. Existenci určitých požadavků, které jsou kladeny na péči managementu společnosti lze vysledovat již v klasickém římském právu,40 a to ve formě povinností, které byly uloženy správcům cizího majetku. Z tohoto základu soukromého práva, na kterém stojí drtivá většina právních systémů, potom tyto požadavky pronikaly do moderních právních řádů tak, jak je známe v současnosti. Péče řádného hospodáře, jakožto standard jednání členů statutárních orgánů, je složena ze dvou doktrinálně vytvořených prvků, které literatura označuje jako fiduciární povinnosti.41 Těmito fiduciárními povinnostmi jsou povinnost péče a povinnost

38

Ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 2. 2014]. 39 CLARK, op. cit., s. 173. 40 PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 5, s. 142. 41 HAVEL, 2007, op. cit., s. 415.

16

loajality, jak shodně uvádějí např. Eliáš,42 Krtoušová,43 Havel,44 Čech,45 Petrov,46 Štenglová,47 Bejček,48 Pihera49 nebo MacGregor.50 I když se konkrétní pojmenování fiduciárních povinností v různých právních řádech liší – viz např. britská koncepce duty of care, skill and dilligence,51 povinnost péče a povinnost loajality jsou vždy prvkem těchto různých koncepcí, protože jsou základem požadavků na jednání členů statutárních orgánů; v českém právním prostředí jsou potom základními stavebními kameny péče řádného hospodáře. Povinnost péče představuje požadavek kladený na členy statutárních orgánů obchodních společností, aby jednali informovaně, rozvážně a pečlivě.52 Při přijímání rozhodnutí v rámci jednání za společnost by si tedy měli členové statutárních orgánů opatřit dostatek informací a použít co možná nejvhodnější postupy, aby dostáli požadavkům povinnosti péče. Jako součást povinnosti péče bývají uváděny i další náležitosti, jako nejdůležitější z nich musí být ovšem zmíněn požadavek na určitou odbornost péče, jak uvádí např. Rada,53 Krtoušová54 nebo Bejček.55 Odbornost souvisí se všemi výše uvedenými požadavky v rámci povinnosti péče, když jistá míra odbornosti je obecně při podnikatelském rozhodování nezbytná.56 Povinnost loajality je potom nutno chápat jako stálý zřetel a důraz na zájmy společnosti,57 členové statutárních orgánů jsou tedy povinni při svém rozhodování dbát 42

ELIÁŠ, Karel. Kapitola 11. Akciová společnost. In: ELIÁŠ, Karel; POKORNÁ, Jarmila; DVOŘÁK, Tomáš. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 305. 43 KRTOUŠOVÁ, Lucie. Péče řádného hospodáře: odpovídá britskému konceptu duty of care, skill and dilligence? Obchodněprávní revue. 2013, roč. 5, č. 10, s. 277. 44 HAVEL, 2007, op. cit., s. 415. 45 ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. In: LASÁK, Jan; HAVEL, Bohumil. Kompendium korporačního práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 77. 46 PETROV, op. cit., s. 25 a násl. 47 ŠTENGLOVÁ, Ivana. Část VII. Orgány akciové společnosti. In: DĚDIČ, Jan; ŠTENGLOVÁ, Ivana; ČECH, Petr; KŘÍŽ, Radim. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 480. 48 BEJČEK, op. cit., s. 614 – 615. 49 PIHERA, op. cit., s. 143. 50 MACGREGOR, op. cit., s. 870 – 871. 51 GRIFFIN, Stephen. Company Law: Fundamental Principles. 3 ed. Harlow: Pearson Education Limited, 2000, s. 260 – 261. nebo RIDDLEY, Ann. Key Facts: Company Law. 3 ed. London: Hodder Education, 2009, s. 102 – 104. 52 HAVEL, Bohumil. Obchodní korporace ve světle proměn. Variace na neuzavřené téma. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2010, s. 157. 53 RADA, Ivan. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. – práva, povinnosti, odpovědnost. 1. vydání. Praha: Linde, 2003, s. 67. 54 KRTOUŠOVÁ, op. cit., s. 282. 55 BEJČEK, op. cit., s. 614. 56 Tamtéž. 57 ELIÁŠ, op. cit., s. 305.

17

zájmů společnosti jako hlavního kritéria při svém rozhodování. Jasné určení toho, co se rozumí zájmem společnosti, není jednoduché, existuje několik různých modelů pro to, co je určujícím zájmem společnosti podle zájmů jednotlivých skupin spojených se společností (manažeři, akcionáři, zaměstnanci atd.).58 Vzhledem k rozsahu a účelu této diplomové práce se však autor omezí na konstatování, že povinnost loajality znamená povinnost statutárů upřednostnit zájem společnosti nad svým vlastním zájmem.59

3.1. Péče řádného hospodáře v obchodním zákoníku Požadavek na jednání členů statutárních orgánů s péčí řádného hospodáře byl zakotven v ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“),60 přičemž obchodní zákoník ale nijak nevymezoval, co tento pojem znamená. Není cílem této diplomové práce rozebírat odbornou diskusi ohledně obsahu pojmu péče řádného hospodáře, autor si tedy dovoluje odkázat na článek Bejčka,61 který podává ucelené shrnutí všech argumentů a názorů na obsah pojmu péče řádného hospodáře z akademické sféry včetně názorových rozporů ohledně požadavku na odbornost péče, a to i v souvislosti se změnou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.62 Je ovšem nutné uvést, že obsah pojmu péče řádného hospodáře byl specifikován především v judikatuře Nejvyššího soudu,63 a to takto:

58

MALÝ, Milan; THEODOR, Michal; PEKLO, Jaromír. Řízení a správa společností (Corporate Governance). 1. vydání. Praha: Nakladatelství Oeconomia, 2002, s. 24 a násl. 59 PETROV, op. cit., s. 49. 60 Toto ustanovení obchodního zákoníku dopadalo výslovně pouze na členy představenstva akciové společnosti, ovšem na základě ustanovení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku se vztahovalo i na jednatele společnosti s ručením omezeným. Na základě § 79a a § 93 odst. 4 obchodního zákoníku byla povinnost jednat s péčí řádného hospodáře uložena i společníkům veřejné obchodní společnosti a členům orgánů komanditní společnosti, tedy tato se vztahovala na členy statutárních orgánů obchodních společností obecně. 61 BEJČEK, op. cit., s. 614. 62 Zákon č. 370/2000 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2014]. 63 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1412/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 2. 2014].

18

„Pojem péče řádného hospodáře lze přitom chápat tak, že řádný hospodář činí právní úkony týkající se obchodní společnosti odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o její majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek.“

Lze tedy shrnout, že pojem péče řádného hospodáře v úpravě obchodního zákoníku tak, jak byl definován akademickou sférou i judikaturou Nejvyššího soudu, obsahoval obě výše uvedené složky, a to povinnost péče i povinnost loajality,64 které byly dovozovány z úpravy mandátní smlouvy65 obsažené v obchodním zákoníku.66

3.2. Péče řádného hospodáře po rekodifikaci Požadavek péče řádného hospodáře je nově upraven v obou hlavních rekodifikačních právních předpisech, tedy jak v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo „NOZ“),67 tak v zákoně o obchodních korporacích. Nový občanský zákoník normuje péči řádného hospodáře jako soubor tří dílčích povinností v ustanovení § 159 odst. 1 tak, že se jedná o závazek člena orgánu vykonávat funkci s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Dle systematiky NOZ se toto ustanovení vztahuje na členy orgánů právnických osob obecně, nejen na statutáry obchodních korporací. Na druhé straně ZOK poskytuje úpravu, která se týká výhradně členů statutárních orgánů obchodních společností s tím, že ve svém § 51 odst. 1 stanoví, co se rozumí jednáním pečlivým a s potřebnými znalostmi, a také zde ukládá povinnost jednat loajálně,68 zatímco v ustanovení § 52 odst. 1 ZOK nalezneme kritérium hodnocení požadované péče. Již na první pohled je zřejmé, že v rekodifikované právní úpravě je péči řádného hospodáře věnována daleko větší pozornost, než tomu bylo v úpravě obchodního 64

ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 719 – 720. 65 Jednalo se o povinnost mandatáře (tedy člena statutárního orgánu) vykonávat činnost v souladu se zájmy mandanta (tedy společnosti), viz ustanovení § 567 odst. 2 obchodního zákoníku. 66 ŠTENGLOVÁ, 2007, op. cit., s. 480. 67 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2014]. 68 Ustanovení § 51 odst. 1 ZOK představuje vlastní úpravu institutu Business Judgment Rule, pozornost mu proto bude věnována v následujících kapitolách. Na tomto místě je využita pouze pro účely osvětlení pojmu péče řádného hospodáře v zákoně o obchodních korporacích.

19

zákoníku. I tak ale úprava péče řádného hospodáře stále stojí na konceptu fiduciárních povinností péče a loajality,69 a také se péčí řádného hospodáře stále rozumí povinnost starat se o cizí majetek jako o svůj vlastní,70 jak ve své výše zmíněné judikatuře dovodil Nejvyšší soud; v obecnostech lze tedy i pro rekodifikovanou úpravu odkázat na rozbor fiduciárních povinností uvedený v této kapitole. Novinkou v úpravě NOZ je ovšem presumpce zavinění ve formě nedbalosti toho, kdo není péče řádného hospodáře schopen,71 a v důsledku toho hrozba odpovědnostní sankce dle § 2910 a § 2911 NOZ. Tato hrozba klade na členy statutárních orgánů povinnost pro sebe vyvodit důsledky z vlastní neschopnosti dostát požadavkům péče řádného hospodáře, což může být řešeno např. externími poradci, oznámením své neschopnosti společnosti nebo pověřením jiné osoby k provedení konkrétního úkonu, nebo také ultimativním řešením ve formě odstoupení z funkce.72 Zákon o obchodních korporacích také nově výslovně zakotvuje tzv. objektivní přístup k hodnocení požadované péče řádného hospodáře v § 52 odst. 1, když se jednání v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře posoudí podle toho, jak by v témže případě jednala jiná rozumně pečlivá osoba, a nikoli podle toho, jaká kvalita péče je typická pro toho kterého konkrétního člena statutárního orgánu.73 Může se tedy stát, že konkrétní člen statutárního orgánu vynaloží péči, která je pro něj obvyklá a kterou považuje za pečlivou, ale i tak nesplní požadavek jednání s péčí řádného hospodáře, jelikož jeho jednání nedosáhne požadované míry pečlivosti, kterou by na jeho místě projevila jiná, rozumně pečlivá osoba. Na tomto místě je vhodné zmínit názor Hámorské,74 se kterým se ztotožňuje i autor této diplomové práce, a totiž skutečnost, že pokud bude za člena statutárního orgánu zvolena osoba, která má jisté odborné znalosti (v oblasti práva, ekonomie, daní atd.), je naprosto legitimní po ní požadovat, aby při svém jednání vynaložila péči, jež se očekává od osoby s těmito odbornými znalostmi. Pokud tato míra odborné péče nebude vynaložena, nelze na jednání takovéto osoby 69

ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CÍLEČEK, Filip; KUHN, Petr; ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 134. 70 SVEJKOVSKÝ, Jaroslav; DEVEROVÁ, Lenka a kol. Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 96. 71 Ustanovení § 159 odst. 1 nového občanského zákoníku. 72 HAVEL, Bohumil. Co se změní v postavení a odpovědnosti statutárních orgánů po 1. 1. 2014. Právní rádce. 2013, roč. 13, č. 5, s. 15. 73 HÁMORSKÁ, op. cit., s. 250. 74 Tamtéž, s. 251.

20

hledět jako na jednání splňující požadavek péče řádného hospodáře, i s ohledem na ustanovení § 5 NOZ.75 Péče řádného hospodáře v nové právní úpravě doznala několika změn či lépe řečeno konkretizací, její podstata je ovšem i nadále tvořena fiduciárními povinnostmi, které jsou specifikovány tak, jak bylo uvedeno výše. Vztah úpravy NOZ a ZOK byl již v této podkapitole naznačen – úprava v zákoně o obchodních korporacích je speciální úpravou pro členy statutárních orgánů obchodních korporací, kdežto úprava v novém občanském zákoníku se vztahuje na členy orgánů právnických osob obecně. V ZOK je péče řádného hospodáře výslovně konkretizována pravidlem Business Judgment Rule, které bude analyzováno v následujících kapitolách, při jeho aplikaci je ovšem nutné mít na zřeteli komplexní úpravu v obou právních předpisech, jak bude osvětleno následně.

75

„Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži.“

21

4. Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích Po úvodních definicích a rozboru podstaty existence institutu Business Judgment Rule spolu s analýzou pojmu péče řádného hospodáře se nyní konečně dostáváme k samotnému pravidlu podnikatelského úsudku tak, jak je upraveno v zákoně o obchodních korporacích. Tyto předchozí úvahy byly ovšem důležité pro teoretický úvod do problematiky; jak bude uvedeno dále v této kapitole, především analýza požadavků na jednání členů statutárních orgánů obchodních společností – tedy péče řádného hospodáře, je nezbytná pro komplexní uchopení institutu Business Judgment Rule a objasnění jeho fungování v prostředí českého práva. V podkapitole o důvodech zavedení Business Judgment Rule do českého právního řádu bylo uvedeno, že toto pravidlo je nyní nově zakotveno v úpravě zákona o obchodních korporacích. Toto výslovné zakotvení je skutečně novinkou české legislativy, ovšem jistou formu existence pravidla podnikatelského úsudku můžeme v českém právním prostředí vysledovat i před 1. 1. 2014, tedy před vstupem zákona o obchodních korporacích v účinnost. Nejvyšší soud v jednom ze svých usnesení76 de facto vyšel z pravidla podnikatelského úsudku tak, jak jej znají zahraniční právní úpravy, když uznal, že rozhodnutí o tom, jestli bude společnost vymáhat pohledávku za dlužníkem ve svůj prospěch, náleží jednateli, a tento nemůže být sankcionován za její případné nevymáhání, jestliže takové rozhodnutí učinil s ohledem na všechny okolnosti. Tím se rozumí opatření si všech relevantních informací a jednání v zájmu společnosti, když by vymáhání nedobytné pohledávky mohlo vést naopak k ještě vyšším nákladům pro společnost, a nebylo by tedy možné hovořit o jednání s péčí řádného hospodáře ze strany jednatele. Jak příhodně konstatoval Lasák,77 toto rozhodnutí je jakýmsi odrazem institutu Business Judgment Rule, zůstává ale v platnosti, že explicitní formulaci pravidla podnikatelského úsudku lze v českém právním řádu nalézt až v úpravě zákona o obchodních korporacích.

76

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12. 2. 2014]. 77 LASÁK, 2012, op. cit., s. 50.

22

4.1. Předpoklady uplatnění institutu Business Judgment Rule Jak bylo v této diplomové práci již několikrát uvedeno, institut Business Judgment Rule je výslovně formulován v zákoně o obchodních korporacích, konkrétně v jeho § 51 odst. 1, který stanoví, že: „Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto 78

rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“

Jestliže hovoříme o předpokladech uplatnění pravidla podnikatelského úsudku, pak máme na mysli vlastně jeho pojmové znaky tak, jak jsou uvedeny v zákonné formulaci ZOK výše. Těmito pojmovými znaky, nebo také konstrukčními prvky pravidla podnikatelského úsudku, jsou 1. dobrá víra 2. předpoklad informovaného jednání 3. předpoklad jednání v obhajitelném zájmu obchodní korporace 4. rozumnost předpokladu informovaného jednání a rozumnost předpokladu jednání v obhajitelném zájmu obchodní korporace Pokud člen statutárního orgánu naplní všechny čtyři podmínky aplikace – jedná v dobré víře za rozumného předpokladu své vlastní informovanosti a rozumného předpokladu obhajitelného zájmu obchodní korporace, pak se má za to, že jednal pečlivě a s potřebnými znalostmi, tedy, že naplnil podmínku jednání v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře tak, jak ji předpokládá § 159 odst. 1 NOZ, i kdyby jeho podnikatelské rozhodnutí fakticky znamenalo pro společnost újmu. Pojmové znaky či konstrukční prvky pravidla podnikatelského úsudku bývají v literatuře označovány i jinými výrazy, např. podmínky aplikace79 či požadavky uplatnění.80 Jedná se však o totéž. Zahraniční literatura uvádí i některé další prvky Business Judgment Rule, které ale často nejsou obsaženy v samotných legislativních

78

Ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. KOŽIAK, op. cit., s. 110. 80 HÁMORSKÁ, op. cit., s. 251. 79

23

konstrukcích a vyplývají spíše z okolností právní úpravy či judikatury. Clark81 mezi ně řadí požadavek, aby jednání neobsahovalo podvod, konflikt zájmů a aby bylo jednání činěno v souladu se zákonem. Pravidla o konfliktu zájmů zná samozřejmě i český právní řád,82 pro analýzu pravidla podnikatelského úsudku v tuzemském právu ovšem nejsou natolik relevantní. Naopak jednání prostá podvodu a v souladu se zákonem jsou obecnou podmínkou vzniku a existence těchto jednání jako takových ,83 ať už v rovině práva soukromého či veřejného.84 Právě z důvodu obecnosti ovšem nejsou řazena mezi konkrétní podmínky aplikace institutu Business Judgment Rule v českém právním řádu. Z definice pravidla podnikatelského úsudku tak, jak je uvedena v zákonu o obchodních korporacích, vyplývá, že jednotlivé konstrukční prvky institutu Business Judgment Rule se uplatní při podnikatelském rozhodování. Důležitým aspektem a předpokladem aplikace pravidla podnikatelského úsudku je tedy rozbor toho, co se tímto podnikatelským rozhodováním vlastně myslí, proč zákonodárce použil tento pojem. Dle důvodové zprávy k zákonu o obchodních korporacích85 je podnikatelské rozhodování užší kategorií než kategorie jednání obecně; tedy ne každé jednání člena statutárního orgánu společnosti musí být nutně podnikatelským rozhodováním. Proto ZOK vztahuje uplatnění institutu Business Judgment Rule pouze na podnikatelské rozhodování. Tento názor zastávají i autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích,86 když dovozují, že rozlišení podnikatelského rozhodování a obecného jednání bude velmi složité a bude záležet na konkrétních okolnostech jednotlivých případů a jako příklad uvádějí, že podnikatelským rozhodováním typicky nebude jednání statutárů dovnitř společnosti s cílem upravit technické či organizační fungování korporace. S výše uvedeným názorem, že jednání člena statutárního orgánu automaticky neznamená jeho podnikatelské rozhodování, nesouhlasí Havel,87 když jako hlavní 81

CLARK, op. cit., s. 174. Pro účely korporátního práva upraveny v § 54 a násl. zákona o obchodních korporacích. 83 Ustanovení § 1 odst. 2 nového občanského zákoníku. 84 Např. ustanovení § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 2. 2014]. 85 Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, op. cit. 86 ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CÍLEČEK, Filip; KUHN, Petr; ŠUK, Petr. op. cit., s. 137. 87 HAVEL, 2007, op. cit., s. 415. 82

24

protiargument uvádí, že rozlišování jednání a podnikatelského rozhodování bude velice obtížné a jeví se spíše jako scholastické, neboť člen statutárního orgánu je povinen se chovat tak, aby plnil své povinnosti neustále, jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře je tedy permanentní, nezáleží na tom, jestli jedná dovnitř společnosti nebo navenek. Autor této diplomové práce se přiklání spíše k názoru uvedenému v důvodové zprávě k ZOK, totiž že pravidlo podnikatelského úsudku dopadne pouze na případy podnikatelského rozhodování, nikoli na všechna jednání členů statutárních orgánů. Je nepochybné, že rozlišování těchto dvou kategorií bude v praxi velmi obtížně proveditelné, ovšem jestliže zákonodárce použil v definici institutu Business Judgment Rule výraz podnikatelské rozhodování, má autor za to, že tak učinil záměrně právě proto, aby podtrhnul význam a zařazení tohoto institutu v českém právním řádu. Je sice fakt, že člen statutárního orgánu má povinnost jednat s péčí řádného hospodáře obecně, ovšem pravidlo podnikatelského úsudku míří pouze na konkrétní situace, ve kterých nastává jistá míra rizika pro společnost, kdy rozhodnutí člena statutárního orgánu může společnosti přivodit újmu, jedná se tedy de facto o jakousi výjimku z pravidla péče řádného hospodáře. Proto byla pro aplikaci institutu Business Judgment Rule zvolena užší kategorie ve formě podnikatelského rozhodování, která postihuje právě tyto konkrétní případy rizikového jednání členů statutárních orgánů, a naopak jim neposkytuje ochranu při marginálních rozhodnutích, která s rizikem podnikání nemají nic společného – typicky již uvedená jednání dovnitř společnosti s organizačními cíli. Kdyby tomu tak bylo a Business Judgment Rule by mohlo být aplikováno na veškerá jednání statutárů, tak by naopak došlo k popření smyslu existence pravidla podnikatelského úsudku jako takového.

4.2. Test Business Judgment Rule Jestliže má tato podkapitola pojednávat o tzv. testu Business Judgment Rule, nebude se jednat o nic jiného než o faktické hodnocení splnění předpokladů uplatnění tohoto institutu tak, jak byly popsány a rozebrány výše. V této souvislosti se nabízí otázka, kdo vlastně bude tento test pravidla podnikatelského úsudku provádět. S ohledem na skutečnosti uvedené v podkapitole

25

o důvodech existence institutu Business Judgment Rule je nepochybné, že primárně budou test aplikovat soudy při svém rozhodování o tom, jestli člen statutárního orgánu obchodní korporace jednal v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Dle názoru autora této práce to vyplývá i ze samotné úpravy zákona o obchodních korporacích. Další rovinou provádění testu pravidla podnikatelského úsudku ovšem může být jakési sebe testování ze strany samotných členů statutárních orgánů. Ti by totiž měli mít na zřeteli požadavek péče řádného hospodáře na ně kladený, a proto by při svém podnikatelském rozhodování měli sami být schopni určit, zda budou pro případ rizikového rozhodování kryti institutem Business Judgment Rule či nikoli. Tedy předpokládá se, že sám člen statutárního orgánu se bude snažit splnit podmínky aplikace pravidla podnikatelského úsudku proto, aby nenesl případnou odpovědnost za újmu, kterou svým rozhodnutím společnosti způsobí. Konečné rozhodnutí o splnění podmínek testu Business Judgment Rule ovšem i tak zůstává na soudu. Kožiak88 uvádí, že dle právní úpravy zákona o obchodních korporacích je test tříprvkový, když rozumnost předpokladů nevyčleňuje jako samostatný požadavek aplikace tak, jak to činí autor této práce, ale zahrnuje jej jako součást předchozích prvků institutu Business Judgment Rule. Toto rozdílné členění ovšem praktický dopad nemá, jedná se o tytéž předpoklady uplatnění. Při provádění testu pravidla podnikatelského úsudku se soudy budou muset také zabývat tím, jestli budou za součást testu považovat i některé další prvky tohoto pravidla89 tak, jak byly naznačeny v předchozí podkapitole nebo tak, jak je uvádí zahraniční judikatura.90 Autor této diplomové práce se ztotožňuje s názorem Kožiaka,91 který uvádí, že výčet předpokladů uplatnění Business Judgment Rule v ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je taxativní, tyto další prvky – např. plýtvání zdroji společnosti apod. by tedy musely být zahrnuty pod některou z podmínek pravidla podnikatelského úsudku uvedenou výše. Toho lze samozřejmě docílit odpovídajícím výkladem podmínek aplikace institutu Business Judgment Rule, ovšem ať už bude zvolena restriktivní nebo extenzivní výkladová metoda, řešení této otázky nalezneme právě až v rozhodovací praxi českých soudů. 88

KOŽIAK, op. cit., s. 111. Tamtéž. 90 Rozhodnutí Kancléřského soudu státu Delware ze dne 13. 4. 1987 ve věci Grobow v. Perot, 526 A.2d 914 (Del. 1987). 91 KOŽIAK, op. cit., s. 112. 89

26

4.3. Výkladové nejasnosti některých pojmů Konstrukční prvky pravidla podnikatelského úsudku dle zákona o obchodních korporacích se na první pohled mohou jevit zcela jasné a srozumitelné. Je ovšem nutné si uvědomit, že přesný opak je pravdou, když zákonodárce v rámci institutu Business Judgment Rule zavádí do českého právního řádu některé pojmy, které v našem právním prostředí nejsou etablované, a tak není zcela jasné, jak tyto pojmy vykládat. Bude tedy na odborné literatuře, ale především na českých soudech, jak se postaví k interpretaci termínů, kterými operuje ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích.92 Z pojmů, které budou činit výkladové problémy, je třeba zmínit dva nejdůležitější. Prvním z nich je požadavek na informovanost jednání člena statutárního orgánu obchodní korporace. Jak uvádí Kožiak,93 tato otázka již byla řešena v zahraniční judikatuře, především pak v rozhodnutích Nejvyššího soudu státu Delaware v případech Smith v. Van Gorkom94 a Cede & Co. v. Technicolor,95 ve kterých se soud vyjadřoval k míře informovanosti člena statutárního orgánu potřebné k tomu, aby jeho podnikatelské rozhodnutí bylo možné považovat za informované. V prvním z uvedených soudních rozhodnutí byl požadavek na informovanost stanoven velmi přísně, když byla členům statutárních orgánů uložena povinnost opatřit si veškeré dostupné informace; naopak rozhodnutí Cede & Co. v. Technicolor tento požadavek zmírnilo tím, že členům statutárních orgánů kladlo za povinnost aktivní přístup k získávání informací potřebných pro rozhodnutí, nikoli již opatření všech dostupných informací. Jak bylo řečeno úvodem této podkapitoly, bude záležet na výkladu českých soudů a na jejich interpretaci požadavku na informovanost jednání, autor této práce se však domnívá, že ideálním řešením by bylo hledání průniku standardu požadavků kladených na členy statutárních orgánů tak, jak byly zmíněny v obou výše uvedených rozhodnutích státu Delaware v USA. Členové statutárních orgánů by si tedy měli opatřit co největší množství informací potřebných k rozhodování, ovšem pouze takové 92

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a kol. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 344. 93 KOŽIAK, op. cit., s. 111. 94 Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 29. 1. 1985 ve věci Smith v. Van Gorkom, 488 A.2d 858 (Del. 1985). 95 Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 4. 6. 1996 ve věci Cede & Co. v. Technicolor, Inc., 684 A.2d 289 (Del. 1996).

27

množství, které lze rozumně požadovat, jistě ne všechny dostupné informace; k tomuto vyhledávání informací by potom měli sami aktivně přistoupit. Nabízí se otázka, jak takovéto získávání informací následně prokazovat v řízení před soudem, bude ale na každém členovi statutárního orgánu, aby byl tohoto prokázání schopen. Je tedy zřejmé, že musí dojít k uchovávání materiálů obsahujících potřebné informace ze strany statutárů, a také k pořizování nejrůznějších záznamů z jednání členů statutárních orgánů, které by umožnily dostatečné prokázání toho, že členové statutárních orgánů všemi těmito potřebnými informacemi při svém rozhodování disponovali, a že je při svém rozhodování zohlednili. Druhým důležitým pojmem, který bude vyvolávat výkladové nejasnosti, je obhajitelný zájem korporace. Již v kapitole o péči řádného hospodáře a fiduciární povinnosti loajality byla rozebrána nejednoznačnost pojmu zájem korporace, kdy je nutné

zájem

korporace

hodnotit

z pohledu

různých

skupin

na

společnosti

zúčastněných.96 Zahraniční judikatura jde ještě dále, když např. definice institutu Business Judgment Rule v rozhodnutí Aronson v. Lewis97 předpokládá dokonce jednání v nejlepším zájmu korporace. Tento pojem je interpretačně ještě složitější než pouhý zájem korporace, a možná právě proto byl českým zákonodárcem zvolen termín obhajitelný zájem korporace. Jak totiž uvádí Kožiak,98 obhajitelný zájem korporace se jeví být vhodnější jako kritérium posouzení jednání statutárů, neboť se ex post může ukázat, že jiná řešení by byla lepší než to, které bylo zvoleno členem statutárního orgánu (a tudíž nebylo rozhodnuto v nejlepším zájmu společnosti). Bylo by pak ale nepřiměřené sankcionovat člena statutárního orgánu, který učinil rozhodnutí v zájmu korporace, i když tento nebyl nejlepší, ale pouze obhajitelný, ovšem později by vyšlo najevo, že existovalo řešení, které bylo vhodnější, a tudíž v nejlepším zájmu společnosti.99 Pokud by pravidlo podnikatelského úsudku stálo na kritériu nejlepšího zájmu korporace, muselo by také docházet k materiálnímu přezkumu podnikatelských rozhodnutí,100 což by vlastně popřelo samotný smysl existence institutu Business Judgment Rule, který znamená vyloučení jednání určité kvality ze soudního přezkumu jako takového. 96

Viz kapitola 3., s. 18. Rozhodnutí Aronson v. Lewis, op. cit. 98 KOŽIAK, op. cit., s. 111. 99 Tamtéž. 100 Tamtéž. 97

28

4.4. Aplikace Business Judgment Rule Samotná aplikace institutu Business Judgment Rule vychází ze skutečností, které byly uvedeny v předchozích podkapitolách, především pak z předpokladů uplatnění pravidla podnikatelského úsudku. S aplikací tohoto pravidla je ovšem třeba spojovat i další souvislosti a problémy, které budou rozebrány níže tak, aby bylo možné objasnit komplexní fungování Business Judgment Rule v českém právním řádu. 4.4.1. Obrácené důkazní břemeno V podkapitole této diplomové práce pojednávající o testu Business Judgment Rule bylo uvedeno, že tento test budou provádět primárně soudy, které budou ověřovat, jestli byly naplněny podmínky aplikace pravidla podnikatelského úsudku, tedy jestli členové statutárních orgánů obchodních společností jednali či nejednali v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, a tím pádem jestli budou či nebudou odpovídat společnosti za své jednání. Pokud skutečně nastane tato situace a dojde k soudnímu přezkumu požadavku jednání s péčí řádného hospodáře, pak je v souvislosti s tímto přezkumem nutné rozebrat tzv. obrácené důkazní břemeno při posuzování splnění podmínek aplikace pravidla podnikatelského úsudku, které je zakotveno v ustanovení § 52 odst. 2 zákona o obchodních korporacích.101 Institut tzv. obráceného důkazního břemene de facto určuje, že v případě soudního sporu o to, jestli člen statutárního orgánu jednal v souladu s podmínkami aplikace institutu Business Judgment Rule, musí právě tento člen statutárního orgánu prokázat, že skutečně jednal tak, jak mu ukládají předpoklady uplatnění pravidla podnikatelského úsudku uvedené v ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, a které byly rozebrány výše – jednání v dobré víře, rozumný předpoklad informovaného jednání a rozumný předpoklad jednání v obhajitelném zájmu obchodní korporace. Není tedy povinností obchodní společnosti či jiného žalobce, např. akcionáře, prokazovat nesplnění podmínek testu aplikace Business Judgment Rule ze strany člena statutárního orgánu, ale právě naopak člen statutárního orgánu musí dostatečně prokázat, že svým jednáním naplnil všechny prvky testu pravidla 101

„Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat.“

29

podnikatelského úsudku, a je tedy chráněn před odpovědností vůči společnosti za své podnikatelské rozhodnutí. Obrácené důkazní břemeno při posuzování jednání statutárů v souladu s péčí řádného hospodáře bylo možné dohledat již v právní úpravě obchodního zákoníku,102 zákon o obchodních korporacích tedy tuto úpravu přebírá. Nepřebírá ji však beze změny, když nově umožňuje přesunout důkazní břemeno z člena statutárního orgánu obchodní korporace na žalobce, a to rozhodnutím soudu za podmínky, že po členovi statutárního orgánu nelze spravedlivě požadovat, aby tento nesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení.103 Zůstává otázkou, v jakých konkrétních situacích nebude možné spravedlivě požadovat, aby člen statutárního orgánu nesl důkazní břemeno splnění předpokladů uplatnění institutu Business Judgment Rule. Kožiak104 uvádí zajímavý příklad, dle kterého nebude reálně možné dokazovat dostatek dobré víry v jednání ze strany statutára oproti relativně běžnému prokazování jejího nedostatku při jeho jednání. To by znamenalo, že kdykoli by měl člen statutárního orgánu před soudem prokazovat své jednání v dobré víře, pak by soud musel uznat a rozhodnout, že takovéto prokazování po něm nelze spravedlivě požadovat, a naopak žalobce – např. akcionář, by musel prokázat nedostatek dobré víry při jednání člena statutárního orgánu. Toto řešení se jeví elegantním a do jisté míry i logickým, ovšem autor této práce by raději zvolil poněkud opatrnější vyjádření a prokazování dobré víry by takto nepaušalizoval, neboť každé splnění požadavků aplikace institutu Business Judgment Rule bude posuzováno ad hoc, mohou se tedy objevit případy, kdy zcela jistě bude možné – a dokonce žádoucí – požadovat po členovi statutárního orgánu, aby prokázal, že jednal v dobré víře (a samozřejmě splnil další prvky testu pravidla podnikatelského úsudku). Důvodem existence principu tzv. obráceného důkazního břemene je obecně nedostatek informací na straně žalobce – např. akcionáře, o podnikatelském rozhodování člena statutárního orgánu, bylo by tedy nepřiměřené po žalobci takto požadovat, aby on sám prokazoval splnění podmínek aplikace pravidla podnikatelského úsudku ze strany statutára, ale naopak je naprosto legitimní požadovat toto prokázání po

102

Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Ustanovení § 52 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, in fine. 104 KOŽIAK, op. cit., s. 112. 103

30

členovi statutárního orgánu, který má přístup ke všem materiálům a informacím, jimiž je možné prokázat jeho tvrzení o splnění podmínek aplikace Business Judgment Rule.105 4.4.2. Vztah Business Judgment Rule a nového občanského zákoníku Jestliže mluvíme o vztahu institutu Business Judgment Rule s právní úpravou obsaženou

v novém

občanském

zákoníku

s ohledem

na aplikaci

pravidla

podnikatelského úsudku, pak je nutné říci, že klíčové pro tento vztah je ustanovení § 159 odst. 1, věta druhá NOZ upravující jednání členů orgánů právnických osob.106 Tato norma byla zmíněna v předchozí kapitole při analýze institutu péče řádného hospodáře v rekodifikované právní úpravě a fakticky znamená domněnku nedbalostního jednání toho člena statutárního orgánu, který není schopen jednat s péčí řádného hospodáře, ač to při přijetí nebo výkonu funkce musel zjistit, a nevyvodil z toho pro sebe žádné důsledky.107 Ve výše zmíněné kapitole bylo také nastíněno řešení této situace, kdy člen statutárního orgánu zjistí, že není schopen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře, a proto jako důsledek své vlastní nekompetentnosti zvolí řešení ve formě najímání různých poradců při rozhodování či odstoupení z funkce. Meritum vztahu institutu Business Judgment Rule s právní úpravou presumpce nedbalosti jednání člena statutárního orgánu ovšem tkví v něčem jiném, jedná se totiž o vztah obecného a speciálního pravidla, která upravují jedno a totéž. Na základě jedné ze zásad obecné teorie práva, že norma speciální vylučuje z aplikace normu obecnou,108 by mělo mít aplikační přednost pravidlo podnikatelského úsudku, jakožto speciální ustanovení obsažené ve speciální právní normě, která upravuje jednání členů statutárních orgánů. Tedy pokud by došlo k situaci, ve které budou naplněny podmínky testu aplikace institutu Business Judgment Rule tak, jak byly popsány výše v této kapitole, pak nemůže dojít ani k onomu nedbalostnímu jednání, které předpokládá ustanovení § 159 odst. 1, věta druhá.

105

ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CÍLEČEK, Filip; KUHN, Petr; ŠUK, Petr. op. cit., s. 140. Jedná se o obecnou úpravu, jednání členů statutárních orgánů obchodních společností je jako lex specialis obsažena v zákoně o obchodních korporacích. 107 Ustanovení § 159 odst. 2 nového občanského zákoníku. 108 „Lex specialis derogat legi generali.“ např. v GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 69. 106

31

K řešení vztahu těchto dvou ustanovení – pravidla podnikatelského úsudku a ustanovení § 159 odst. 1, věty druhé NOZ – pomocí zásady lex specialis ovšem vůbec nedojde. Pokud by totiž nastala situace, ve které by člen statutárního orgánu obchodní korporace zjistil, že není schopen jednat s péčí řádného hospodáře a nevyvodil by z této své neschopnosti pro sebe žádné důsledky (tedy typicky by přijal rozhodnutí jménem společnosti bez dalšího), pak by zcela jistě nenaplnil předpoklady aplikace institutu Business Judgment Rule, jelikož by nemohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace, a už vůbec ne v dobré víře, když by si byl vědom, že činí rozhodnutí, ke kterému nemá faktické schopnosti, aby jej učinil. 109 Pokud by člen statutárního orgánu přesto chtěl jednat jménem společnosti i v situaci, kdy zjistí, že není schopen jednat s péčí řádného hospodáře, musel by pak velmi pečlivě zvažovat, jaké kroky učinit, aby splnil podmínky aplikace pravidla podnikatelského úsudku a vyhnul se tak odpovědnosti za své chování vůči společnosti. Nabízejí se již zmínění poradci při rozhodování, pověření jiné osoby k provedení konkrétního rozhodnutí apod. Jak příhodně poznamenává Kožiak,110 na základě výše uvedeného dochází de facto k rozšíření podmínek testu aplikace institutu Business Judgment Rule o další prvek, a to o hodnocení schopnosti, či spíše neschopnosti, jednání člena statutárního orgánu v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. 4.4.3. Vyvážení principem loajality V předchozím oddíle této diplomové práce bylo uvedeno, že (ne)schopnost člena statutárního orgánu obchodní korporace jednat s péčí řádného hospodáře představuje další prvek, o který je nutno rozšířit požadavky aplikace institutu Business Judgment Rule. Toto kritérium však není jediné, které doplňuje test pravidla podnikatelského úsudku, tím dalším je totiž loajalita jednání člena statutárního orgánu obchodní společnosti. Jak bylo rozebráno v podkapitole o péči řádného hospodáře v nové právní úpravě, tato se po 1. 1. 2014 skládá ze tří dílčích složek, a totiž z povinnosti vykonávat 109 110

KOŽIAK, op. cit., s. 112 Tamtéž.

32

funkci s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Podmínky aplikace institutu Business Judgment Rule tak, jak plyne z dikce ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, potom dopadají pouze na požadavky jednání s potřebnými znalostmi a pečlivostí, které jsou de facto podrobněji rozvedeny do samotných předpokladů uplatnění pravidla podnikatelského úsudku dle právní úpravy zákona o obchodních korporacích, ale na povinnost loajality nedopadnou, jak vyplývá ze znění ZOK.111 Povinnost loajality je tedy fakticky vyňata z působnosti aplikace institutu Business Judgment Rule v českém právním řádu. To znamená, že i kdyby člen statutárního

orgánu

obchodní

společnosti

splnil

podmínky

testu

pravidla

podnikatelského úsudku tak, jak byly rozebrány výše v této diplomové práci – jednal by v dobré víře a s rozumným předpokladem informovaného jednání a jednání v obhajitelném zájmu společnosti, doplněno o hodnocení schopnosti jednat s péčí řádného hospodáře, ale nejednal by vůči společnosti loajálně, nemohl by se dovolávat ochrany, kterou mu poskytuje institut Business Judgment Rule před odpovědností za jeho podnikatelské rozhodnutí, které by společnosti způsobilo újmu. V případě neloajálního chování by jednání člena statutárního orgánu mohlo být bez dalšího předmětem soudního přezkumu, aniž by tento přezkum byl vyloučen právě uplatněním pravidla podnikatelského úsudku. Co se rozumí povinností loajality a jejím případným porušením bylo naznačeno při analýze fiduciárních povinností, jakožto povinností kladených na statutáry při jednání za společnost. Vzhledem k aplikaci pravidla podnikatelského úsudku a jejímu omezení právě povinností loajality je ovšem vhodné zmínit, že k porušení povinnosti loajality a v souvislosti s tím k ne-aplikaci institutu Business Judgment Rule bude docházet nejčastěji v situacích, kdy člen statutárního orgánu svým jednáním ohrozí společnost kvůli tomu, aby sám získal pro sebe prospěch.112 Test institutu Business Judgment Rule tedy bude kromě zkoumání splnění zákonných předpokladů jeho uplatnění a hodnocení schopnosti či neschopnosti člena statutárního orgánu obchodní korporace jednat s péčí řádného hospodáře obsahovat

111

Ustanovení § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, část věty za středníkem. OBERTOVÁ, Alica. Manažery čeká v zákoně povinná loajalita a pravidlo podnikatelského úsudku. Patria Online [online]. Patria Online, publikováno 30. 5. 2012 [cit. 25. 2. 2014].

112

33

i přezkum jednání statutára s nezbytnou loajalitou. Teprve při splnění všech těchto podmínek může dojít k naplnění předpokladů aplikace pravidla podnikatelského úsudku, a členové statutárních orgánů tak budou chráněni před odpovědností za svá riziková jednání, i kdyby jimi způsobili korporaci újmu. 4.4.4. Vyvážení odpovědností managementu Na několika různých místech této diplomové práce bylo uvedeno, že smyslem existence institutu Business Judgment Rule je vlastně ochrana členů statutárních orgánů před jejich odpovědností vůči společnosti, když by svým jednáním v rámci podnikatelského rozhodování způsobili obchodní korporaci újmu. Tato odpovědnost je fakticky jakousi hrozbou, která motivuje členy statutárních orgánů k tomu, aby jednali s péčí řádného hospodáře, jak jim ukládají společně nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích. Pokud by společnosti vznikla újma, kterou by svým jednáním způsobil statutár tím, že by nejednal s péčí řádného hospodáře, tedy porušil by zákonem stanovenou povinnost, ovšem na druhé straně by byl schopen prokázat splnění podmínek aplikačního testu Business Judgment Rule, které byly analyzovány v předešlých oddílech této kapitoly, byl by tak vlastně zbaven odpovědnosti za tuto způsobenou újmu, neboť při naplnění předpokladů uplatnění pravidla podnikatelského úsudku se předpokládá, že člen statutárního orgánu obchodní korporace jednal v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, a tím pádem, že jednal v souladu s povinností, kterou mu ukládá zákon. V případě, kdy by ale člen statutárního orgánu nesplnil předpoklady uplatnění institutu Business Judgment Rule, a ten by se tak na jeho jednání nevztahoval, byl by z tohoto jednání společnosti odpovědný, a případnou újmu, kterou by způsobil, by musel společnosti nahradit. Tato myšlenka se opírá o jednu ze základních právních zásad, kdy ten, kdo porušením své povinnosti způsobí druhému škodu, je povinen tuto škodu nahradit.113 Povinnost k náhradě škody v případě porušení zákonné povinnosti je upravena v § 2910 a § 2911 nového občanského zákoníku, a oproti úpravě v obchodním zákoníku

113

HÁMORSKÁ, op. cit., s. 252.

34

před 1. 1. 2014 přináší novinku ve formě odpovědnosti pouze za zaviněné jednání. Tedy v případě, kdy by člen statutárního orgánu obchodní korporace nebyl chráněn pravidlem podnikatelského úsudku a způsobil by společnosti škodu tím, že by porušil zákonnou povinnost jednání s péčí řádného hospodáře, odpovídal by za tuto škodu pouze v případě, že by ji svým vlastním jednáním zavinil. Důkazní břemeno ohledně toho, jestli k porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ze strany člena statutárního orgánu došlo zaviněně či nikoli bude ovšem tížit tohoto člena orgánu, což plyne z právní úpravy NOZ, která zakotvuje vyvratitelnou domněnku zavinění ve vztahu k porušení zákonné povinnosti114 – v tomto případě povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Kromě nově upravené obecné povinnosti k náhradě škody v novém občanském zákoníku přináší rekodifikovaná právní úprava také povinnost člena statutárního orgánu obchodní korporace vydat společnosti prospěch, který tento člen získal jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře.115 Tato speciální právní úprava nedopadá na náhradu vzniklé škody jako takové, ale pokud nebude jednání člena statutárního orgánu kryto institutem Business Judgment Rule a dojde k porušení péče řádného hospodáře, pak bude možné se po členovi orgánu korporace domáhat vydání prospěchu, který tímto jednáním získal. Tento postih bude typicky mířit na obchodní transakce, ze kterých bude mít statutár osobní prospěch na úkor společnosti, a může člena statutárního orgánu postihnout i v případě, že společnosti nevznikne škoda dle obecné úpravy NOZ rozebrané výše.116 Pokud by vydání samotného prospěchu nebylo možné, lze tento prospěch nahradit v penězích. K takové situaci by mohlo dojít např. při uzavření kupní smlouvy a převodu vlastnického práva k věci na třetí osobu, kdy by již nebylo možné vrácení věci ze strany člena statutárního orgánu, ale naopak by muselo dojít k úhradě získaného prospěchu právě v penězích.117 V souvislosti s problematikou náhrady újmy způsobené společnosti zakotvuje zákon o obchodních korporacích jeden zcela nový institut v podobě smlouvy, kterou je možné uzavřít mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací a která upraví vypořádání škody způsobené společnosti v důsledku jednání porušujícího požadavek 114

Ustanovení § 2911 nového občanského zákoníku. Ustanovení § 53 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. 116 HÁMORSKÁ, op. cit., s. 252. 117 BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a kol., op. cit., s. 348. 115

35

péče řádného hospodáře ze strany statutárního orgánu.118 Smlouva o vypořádání škody je v současnosti předmětem akademické diskuse, když se vytvořily dva hlavní názorové proudy ohledně možností úpravy obsahu této smlouvy. První z nich zastávají např. autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích,119 když uvádějí, že je možné výše uvedenou smlouvou o vypořádání škody upravit povinnost člena statutárního orgánu tak, že při porušení péče řádného hospodáře je možné po něm požadovat i jiný způsob vypořádání, než jen plné uhrazení způsobené újmy, např. splátky či jinou formu sanace újmy. Nepřipouštějí však možnost se ve smlouvě o vypořádání zcela vzdát práva na náhradu škody vůči členovi statutárního orgánu ze strany společnosti vzhledem k tomu, že jeho jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře může kromě společnosti samotné poškozovat také společníky a věřitele, a také vzhledem k ustanovení § 2898 NOZ, které zakazuje se platně vzdát náhrady újmy v případech hrubé nedbalosti, přičemž dle autorů komentáře lze předpokládat, že alespoň některé případy porušení péče řádného hospodáře budou v režimu hrubé nedbalosti. Na opačné straně názorového spektra stojí Pihera,120 který naopak z úpravy § 53 odst. 3 zákona o obchodních korporacích dovozuje, že je možné se ve smlouvě o vypořádání škody dohodnout na vzdání se nároku na náhradu škody vůči členovi statutárního orgánu ze strany společnosti zcela. Tuto myšlenku zakládá na tzv. žalobách pro socio upravených v § 108, 157 a 371 ZOK121, dle kterých pokud došlo k uzavření smlouvy o vypořádání, nelze se po povinném členovi statutárního orgánu domáhat povinnosti k náhradě škody, ale pouze povinností stanovených ve smlouvě o vypořádání. Smlouva dle § 53 odst. 3 ZOK potom znamená nahrazení závazku k náhradě škody ve formě privativní novace, proto nic nebrání společnosti se se statutárem dohodnout na zániku jeho povinnosti k náhradě škody.122 Autor této práce se ztotožňuje spíše s názorem Pihery, tedy dovozuje, že smlouva uzavřená dle § 53 odst. 3 zákona o obchodních korporacích může zcela vyloučit povinnost člena statutárního orgánu nahradit společnosti jím způsobenou 118

Ustanovení § 53 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CÍLEČEK, Filip; KUHN, Petr; ŠUK, Petr. op. cit., s. 143. 120 PIHERA, op. cit., s. 147. 121 Žaloby, kterými se mohou společníci nebo kvalifikovaní akcionáři domáhat jménem společnosti náhrady škody vůči členovi statutárního orgánu. 122 HÁMORSKÁ, op. cit., s. 253. 119

36

škodu. Jak uvádí Hámorská,123 zákonodárce záměrně zvolil mechanismus schválení této smlouvy kvalifikovanou většinou všech společníků, dá se tedy předpokládat, že pokud by touto smlouvou bylo možné upravit pouze způsob vypořádání způsobené újmy a nikoli její omezení, pak by nebylo nutné její platnost podmiňovat tak závažným a náročným procesem schvalování. Dále i ze zákonné formulace výše uvedených žalob pro socio vyplývá, že po členovi statutárního orgánu společnosti se lze domáhat náhrady újmy nebo splnění jeho povinnosti ze smlouvy o vypořádání, nikoli obojího, a v případě, kdy byla uzavřena smlouva o vypořádání, pak se lze domáhat splnění povinností pouze z této smlouvy, ale už ne obecné povinnosti k náhradě škody. Pokud tedy smlouva o vypořádání nahrazuje předešlý závazek, pak zcela jistě může obsahovat ujednání, kterým se společnost vzdává nároku na náhradu škody za porušení jednání člena statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře. Jak bylo ale již několikrát uvedeno, faktické řešení bude záležet až na rozhodovací praxi soudů, jelikož se jedná o zcela nový institut v českém právním řádu. Na skutečnostech uvedených výše bylo záměrně ilustrováno, jaké situace mohou nastat při porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ze strany člena statutárního orgánu. Institut Business Judgment Rule představuje faktickou ochranu proti jevům, které souvisejí s hrazením újmy ze strany statutára, i když připustíme možnost úpravy ve smlouvě o vypořádání, kterou se společnost nároku na náhradu škody zcela vzdá. Bude tedy naprosto žádoucí, aby členové statutárních orgánů jednali způsobem, kterým naplní podmínky aplikačního testu pravidla podnikatelského úsudku, a odpovědnosti za újmu způsobenou společnosti se tak vyhnou.

4.5. Soulad úpravy Business Judgment Rule s judikaturní doktrínou Po komplexní analýze fungování institutu Business Judgment Rule v českém právním řádu je vhodné rozebrat, do jaké míry koresponduje tuzemská právní úprava s judikaturní doktrínou, která Business Judgment Rule fakticky vytvořila, abychom byli schopni uceleně tento institut pojmout ve všech jeho souvislostech. V této podkapitole ovšem nebude zkoumán celkový soulad české právní úpravy a zahraniční judikatury, 123

HÁMORSKÁ, op. cit., s. 253.

37

autor se zaměří pouze na jeden konkrétní aspekt tohoto vztahu, který považuje za stěžejní. I přesto, že autor této práce zmiňuje rozhodnutí Otis & Co. v. Pennsylvania R. Co.

124

jako to, ve kterém se objevují první tendence k vysledování existence pravidla

podnikatelského úsudku, je všeobecně přijímanou skutečností, že faktické zakotvení institutu Business Judgment Rule znamenalo až rozhodnutí Aronson v. Lewis,125 proto také toto rozhodnutí bude považováno za určující, co se judikaturní doktríny týká. Z definice pravidla podnikatelského úsudku uvedené ve třetí kapitole této diplomové práce tak, jak ji obsahuje rozhodnutí Aronson v. Lewis vyplývá, že judikatura státu Delaware v USA chápe institut Business Judgment Rule jako předpoklad toho, že člen statutárního orgánu obchodní korporace jednal v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře. Business Judgment Rule tedy představuje vyvratitelnou domněnku jednání s péčí řádného hospodáře, která naopak musí být vyvrácena žalobcem, jenž má za to, že statutár porušil svou zákonnou povinnost takto jednat.126 Jak ale bylo rozebráno v podkapitole o aplikaci institutu Business Judgment Rule, česká právní úprava obsažená v zákoně o obchodních korporacích stojí na principu tzv. obráceného důkazního břemene, dle kterého musí naopak člen statutárního orgánu prokazovat splnění aplikačního testu pravidla podnikatelského úsudku, aby dostál své zákonné povinnosti jednání s péčí řádného hospodáře, a vyhnul se tak odpovědnosti za své podnikatelské rozhodnutí. Dle názoru Lasáka127 tímto úprava zákona o obchodních korporacích rezignuje na samotnou podstatu institutu Business Judgment Rule tím, když zavádí tzv. obrácené důkazní břemeno, a nezaručuje tak požadovanou zdrženlivost soudů při přezkumu podnikatelského úsudku. Důvody zavedení institutu tzv. obráceného důkazního břemene v souvislosti s přezkumem splnění podmínek aplikace pravidla podnikatelského úsudku do zákona o obchodních korporacích byly naznačeny v oddíle podkapitoly o aplikaci Business Judgment Rule, který se obráceným důkazním břemenem zabýval. Hlavní roli v těchto důvodech hraje informační nerovnováha mezi členy statutárních orgánů na jedné straně, 124

Rozhodnutí ve věci Otis & Co. v. Pennsylvania R. Co., op. cit. Rozhodnutí ve věci Aronson v. Lewis, op. cit. 126 LASÁK, 2011, op. cit. 127 Tamtéž. 125

38

kteří mají k dispozici všechny potřebné informace a materiály k prokázání svých tvrzení, a žalobci – např. akcionáři na straně druhé, kteří k těmto informacím a materiálům z podstaty věci přístup nemají, a pro které by tedy bylo velmi složité prokazovat splnění aplikačního testu Business Judgment Rule ze strany členů statutárních orgánů. Je zřejmé, že právní úprava institutu Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích není v souladu s judikaturní doktrínou, která tento institut vytvořila, pokud jde o problematiku tzv. obráceného důkazního břemene. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je tento nesoulad pozitivní či negativní. Autor této diplomové práce nesouhlasí s názorem Lasáka uvedeným výše, že zavedení obráceného důkazního břemene znamená faktickou rezignaci na smysl existence pravidla podnikatelského úsudku. Smyslem existence Business Judgment Rule je vyloučení jednání určité kvality ze soudního přezkumu jako takového. To, jestli tuto kvalitu musí prokazovat člen statutárního orgánu nebo žalobce, nemá vliv na skutečnost, že při splnění podmínek testu aplikace pravidla podnikatelského úsudku nebude soud přezkoumávat podnikatelské rozhodnutí jako takové, bez ohledu na to, jestli společnosti způsobilo újmu. Tzv. obrácené důkazní břemeno naopak zajistí snahu členů statutárních orgánů o transparentní jednání v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, když tito budou muset prokazovat splnění předpokladů uplatnění institutu Business Judgment Rule, aby se vyhnuli odpovědnosti za své jednání. Je tedy možné shrnout, že dle názoru autora této diplomové práce je faktický nesoulad právní úpravy pravidla podnikatelského úsudku v zákoně o obchodních korporacích s judikaturní doktrínou rozhodnutí Aronson v. Lewis vlastně prospěšný pro vyváženou a efektivní aplikaci institutu Business Judgment Rule v českém právním prostředí.

39

5. Důsledky zavedení institutu Business Judgment Rule do českého právního řádu V předcházejících kapitolách této diplomové práce se autor věnoval samotné definici institutu Business Judgment Rule, důvodům jeho existence, objasnil jeho vztah k povinnosti jednání s péčí řádného hospodáře a konečně podrobně analyzoval jeho fungování v prostředí rekodifikované úpravy českého právního řádu. Aby pojetí pravidla podnikatelského úsudku bylo komplexní, je nutné v této závěrečné kapitole rozebrat, jaké praktické důsledky bude mít zavedení Business Judgment Rule do českého práva. Již několikrát bylo zmíněno, že pravidlo podnikatelského úsudku je v českém právu novinkou. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, jeho odraz sice bylo možné vysledovat v judikatuře Nejvyššího soudu ČR i před 1. 1. 2014, výslovné zakotvení ale přinesl až zákon o obchodních korporacích.128 Smyslem existence institutu Business Judgment Rule je potom ochrana členů statutárních orgánů obchodních společností před odpovědností, kterou by jinak nesli za svá riziková jednání, kterými by společnosti způsobili újmu, pokud by tito členové statutárních orgánů nebyli schopni prokázat splnění podmínek aplikačního testu pravidla podnikatelského úsudku. Lze tedy shrnout, že institut Business Judgment Rule přináší de facto omezení rizika odpovědnosti členů statutárních orgánů za jejich jednání při naplnění předpokladů aplikace tohoto institutu. Na první pohled by se mohlo zdát, že tato nová právní úprava vlastně rozvazuje manažerům (kterými členové statutárních orgánů obchodních společností nepochybně jsou) ruce při jednání za společnost, motivuje je ke vstupu do rizikových transakcí, aniž by se tito museli obávat hrozby odpovědnostní sankce v případě neúspěchu takových transakcí, pokud by ovšem byli schopni prokázat, že jednali v souladu s požadavky Business Judgment Rule. Autor diplomové práce tuto myšlenku nepopírá, naopak, jak vyplývá z kapitol práce uvedených výše, ve značné míře se s tímto názorem ztotožňuje, klade si však otázku, jestli bude praktický dopad pravidla podnikatelského úsudku pro členy statutárních orgánů obchodních společností skutečně tak zásadní.

128

Viz kapitola 4., s. 22.

40

Velmi běžným nástrojem, který byl často používán i za účinnosti předchozí právní úpravy – tedy před explicitním zakotvením institutu Business Judgment Rule v českém právním řádu, jenž omezuje riziko odpovědnosti členů statutárních orgánů, je pojištění odpovědnosti manažerů za jejich jednání.129 Tímto pojištěním se rozumí sjednání pojistné smlouvy, ze které potom plyne pojistné plnění ve prospěch manažera130 nebo samotné společnosti131 v situaci, kdy manažer poruší svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Je naprosto legitimní očekávat, že tento druh pojištění bude sjednáván i po vstupu zákona o obchodních korporacích v účinnost. Pro účely této diplomové práce není podstatné rozebírat různé souvislosti uzavírání takovýchto pojistných smluv, ať už se jedná o to, kdo bude pojištění platit, komu bude pojištění náležet – manažerovi či společnosti, jestli je fakticky možné takovéto smlouvy uzavírat a v jakém rozsahu apod. Analýzu velkého množství těchto konsekvencí podává Pihera,132 autor této práce si na něj tedy dovoluje odkázat s podrobnějším výkladem. Stěžejní ve vztahu k institutu Business Judgment Rule je ale fakt, že toto pojištění odpovědnosti manažerů je v praxi dobře etablovaný institut, který je velice často využíván právě v situacích, na které by dopadalo pravidlo podnikatelského úsudku. Tedy zjednodušeně, jedná se o pojištění pro případ porušení povinnosti jednat v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře ze strany managementu společnosti. Pro manažery i pro společnost je totiž jednodušší uzavřít pojistnou smlouvu, ze které bude pojišťovna povinna hradit škodu, již by manažer způsobil svým jednáním porušujícím péči řádného hospodáře, než prokazovat splnění aplikačních podmínek institutu Business Judgment Rule, a v případě soudního sporu spoléhat právě na rozhodnutí soudu, o němž v souvislosti s rekodifikací lze jen těžko předpokládat, jakým směrem se bude ubírat. Pokud tedy dojde ke sjednání takového pojištění, manažeři nemusejí spoléhat na ochranu, kterou by jim poskytlo pravidlo podnikatelského úsudku, ale jednoduše budou spoléhat na pojištění, jímž jsou kryti pro případ porušení svých povinností jednání s péčí řádného hospodáře.

129

PIHERA, op. cit., s. 144. V případě, kdy pojištění platí manažer sám a je povinen nahradit společnosti způsobenou škodu. 131 V situaci, kdy pojištění platí pojišťovna, ale je vyloučen zpětný postih (regres) manažera. 132 PIHERA, op. cit., s. 144. 130

41

Z výše uvedeného úhlu pohledu by se zdálo, že Business Judgment Rule tedy nebude mít praktické uplatnění, když veškeré rizikové jednání manažerů bude chráněno uzavřeným pojištěním. Tuto myšlenku je však třeba jednoznačně odmítnout z následujícího důvodu. Jestliže by došlo k porušení požadované péče ze strany manažerů, pak by tito sice byli kryti uzavřeným pojištěním, ale vystavovali by se obrovskému riziku jiné formy odpovědnosti, a totiž odpovědnosti společnosti za výkon své funkce, ze které by mohli být jednoduše odvoláni právě pro porušení svých zákonných povinností. Na jedné straně by se sice vyhnuli finanční sankci z odpovědnosti vůči společnosti za jí způsobenou škodu, kterou by za ně fakticky ve formě pojištění zaplatila pojišťovna, na straně druhé by ale prokazatelně jednali v rozporu se zákonem, z čehož by pro ně plynuly další negativní souvislosti, především pak pro jejich setrvání ve funkci.133 Naopak, pokud manažeři v rámci svého jednání splní aplikační podmínky Business Judgment Rule, pak nejen, že nebudou muset hradit společnosti finanční kompenzaci, ale budou také jednat v souladu se zákonem, jelikož se bude mít za to, že splnili podmínku péče řádného hospodáře. Vrcholný orgán společnosti i v tomto případě samozřejmě může rozhodnout o odvolání managementu z funkce v případě neúspěchu rizikového jednání,134 ovšem pro takovéto jednání vrcholného orgánu nebude dán žádný relevantní důvod, neboť členové statutárního orgánu splnili všechny zákonem kladené povinnosti a jednali v zájmu obchodní korporace, což jsou schopni prokázat právě splněním aplikačního testu pravidla podnikatelského úsudku.

5.1. Celkové zhodnocení a přínos Z toho, co bylo uvedeno výše v této kapitole, lze dovodit, že i když omezení rizik odpovědnosti managementu může být v praxi řešeno pojištěním, teprve institut Business Judgment Rule dává manažerům skutečnou volnost při rozhodování, členové statutárních orgánů tak mohou díky tomuto institutu konečně mít na zřeteli především prospěch společnosti, aniž by se museli obávat sankcí, které jim budou hrozit v případě neúspěchu rizikových transakcí, do nichž jménem společnosti vstoupili. Pokud totiž 133

Mohlo by se samozřejmě jednat i o další odpovědností souvislosti, pro účely této diplomové práce je ale uvedený příklad nejvhodnější. 134 Tato pravomoc nemusí příslušet pouze vrcholnému orgánu, tedy valné hromadě, na základě společenské smlouvy či stanov může takto rozhodovat i dozorový orgán, tedy dozorčí rada společnosti.

42

svým chováním naplní předpoklady uplatnění pravidla podnikatelského úsudku, pak nebude jejich rozhodnutí přezkoumáváno soudy, ani se nebudou vystavovat riziku odpovědnosti vůči společnosti ve formě ohrožení jejích setrvání ve funkci. Jako jeden z přínosů zavedení úpravy institutu Business Judgment Rule do českého práva bývá uváděno usnadnění činnosti soudů, jak činí např. Kožiak.135 Soudy nově nebudou muset hodnotit podnikatelská rozhodnutí, která naplní aplikační předpoklady Business Judgment Rule, což zcela jistě přinese úlevu v množství rozhodnutí, která budou soudy vydávat. Autor této diplomové práce se ale domnívá, že hlavní přínos výslovného zakotvení pravidla podnikatelského úsudku bude ležet právě v motivaci členů statutárních orgánů, aby jednali korektně v dobré víře, na základě všech dostupných informací, v nejlepším zájmu společnosti a především ke společnosti loajálně.136 Explicitní úprava institutu Business Judgment Rule tedy přináší způsob, jak umožnit členům statutárních orgánů zacílení jejich pozornosti na co největší ekonomický profit společnosti místo toho, aby se zabývali svou vlastní odpovědností za riziková jednání. Jestli ale bude tato možnost, kterou pravidlo podnikatelského úsudku přináší, plně využita, záleží především na rozhodovací praxi českých soudů a jejich uchopení institutu Business Judgment Rule.137

135

KOŽIAK, op. cit., s. 112. Volná interpretace aplikačního testu Business Judgment Rule. 137 KOŽIAK, op. cit., s. 112. 136

43

Závěr V úvodu této diplomové práce si autor stanovil za cíl komplexní popis právní úpravy institutu Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích, analýzu fungování jeho aplikace a možné praktické dopady tohoto institutu v prostředí českého právního řádu. Tohoto cíle chtěl autor dosáhnout za použití kompilační, komparační a analytické metody s tím, že postupně rozebere samotnou právní úpravu zákona o obchodních korporacích regulující Business Judgment Rule, osvětlí, na jaké situace bude tato právní úprava dopadat, a v neposlední řadě analyzuje problémové aspekty aplikace institutu Business Judgment Rule. V úvodních kapitolách se autor věnoval teoretickému vymezení a historickému pozadí pravidla podnikatelského úsudku, což bylo ovšem nezbytné k tomu, aby bylo možné Business Judgment Rule chápat ve všech jeho souvislostech. Autor uvedl, že pravidlo podnikatelského úsudku vzniklo v právním prostředí státu Delaware v USA, když bylo vytvořeno tamní judikaturou jako nástroj, který se snaží efektivně řešit jeden z největších problémů corporate governance – správy společností, tedy konflikt zájmů vznikající uvnitř společnosti. Tyto poznatky byly stěžejní ve vztahu k analýze institutu Business Judgment Rule v českém právním řádu, neboť bez nich by nebylo možné rozebrat, proč tento institut vlastně existuje a jak funguje jeho aplikace. Analýza péče řádného hospodáře, která v českém právu představuje normu chování členů statutárních orgánů obchodních korporací při jejich jednání za společnost, de facto určila rámec, ve kterém bude aplikace Business Judgment Rule probíhat. Institut Business Judgment Rule představuje způsob, jakým může člen statutárního orgánu naplnit podmínku jednání v souladu s požadavkem péče řádného hospodáře, i když by společnosti způsobil svým podnikatelským rozhodnutím újmu. Tento člen potom bude chráněn před odpovědností za takto způsobenou újmu, neboť naplnil zákonné požadavky péče. Rozbor samotné právní úpravy zákona o obchodních korporacích potom ukázal, jaké podmínky bude muset člen statutárního orgánu splnit, aby byl pravidlem podnikatelského úsudku chráněn před svou odpovědností vůči společnosti, přičemž tyto podmínky jsou označeny jako test Business Judgment Rule. Je zřejmé, že se nejedná

44

pouze o zákonem stanovené prvky tohoto testu, ale musí dojít k jejich doplnění o hodnocení (ne) schopnosti jednat s péčí řádného hospodáře, a především o korekci testu Business Judgment Rule požadavkem loajality na jednání členů statutárních orgánů, když neloajální jednání automaticky znamená nesplnění požadavků aplikace pravidla podnikatelského úsudku. Co se praktických dopadů pravidla podnikatelského úsudku týká, ze závěrečné kapitoly této práce vyplývá, že předpoklad uplatnění je značný, když na rozdíl od sjednávaného pojištění odpovědnosti managementu bude při využití pravidla podnikatelského úsudku manažerům obchodních společností skutečně zaručeno, že se vyhnou odpovědnosti za své jednání vůči společnosti, a to nejen s ohledem na finanční sankce, ale především s dopadem na plnění jejich zákonných povinností a setrvání ve funkci. Institut Business Judgment Rule tedy přináší velmi výraznou novinku do českého korporátního práva, když vylučuje odpovědnost členů statutárních orgánů obchodních korporací za jejich jednání při naplnění podmínek aplikačního testu pravidla podnikatelského úsudku. Pokud členové statutárních orgánů obchodní společností budou jednat tak, že naplní předpoklady uplatnění Business Judgment Rule, pak jejich podnikatelské rozhodnutí nebude meritorně přezkoumáváno soudy, ale bude se předpokládat, že bylo jednáno v souladu se zákonem požadovanou péčí řádného hospodáře. Jak ovšem autor uvedl na více místech, konečné využití institutu Business Judgment Rule, způsob jeho aplikace a praktický dopad bude záležet především na rozhodovací praxi českých soudů. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že autor naplnil cíle, které si stanovil v úvodu této diplomové práce, když podal komplexní popis fungování institutu Business Judgment Rule v zákoně o obchodních korporacích s tím, že zdůraznil způsoby a možnosti jeho aplikace včetně analýzy problémů, které tato aplikace přinese. Přínos práce může být tímto spatřován v uceleném popisu pravidla podnikatelského úsudku tak, jak jej chápe rekodifikovaná právní úprava, neboť dosavadní odborná literatura se většinou zaměřovala pouze na jednotlivé aspekty právní úpravy odděleně.

45

Seznam použitých pramenů a literatury Knihy a komentáře 1. BĚLOHLÁVEK, Alexander J. a kol. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, 2733 s. ISBN 978-80-7380-451-0. 2. BOWERS, Thomas et al. Law of commercial transactions and business associations: concepts and cases. 1 ed. Chicago: Irwin, 1995, 976 s. ISBN 0256-17864-X. 3. CLARK,

Charles

R.

Firemní

právo.

1.

vydání.

Praha:

VICTORIA

PUBLISHING, 1992, 985 s. ISBN 80-85605-16-3. 4. DĚDIČ, Jan; ŠTENGLOVÁ, Ivana; ČECH, Petr; KŘÍŽ, Radim. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 920 s. ISBN 978-80-7179-5872. 5. ELIÁŠ, Karel; POKORNÁ, Jarmila; DVOŘÁK, Tomáš. Kurs obchodního práva. Obchodní společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 538 s. ISBN 978-80-7400-048-5. 6. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upr. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 343 s. ISBN 9788073800239. 7. GRIFFIN, Stephen. Company Law: Fundamental Principles. 3 ed. Harlow: Pearson Education Limited, 2000, 386 s. ISBN 0 273 64221 9. 8. HAVEL, Bohumil. Obchodní korporace ve světle proměn. Variace na neuzavřené téma. 1. vydání. Praha: Auditorium, 2010, 196 s. ISBN 9788087284117. 9. HUČKA, Miroslav; MALÝ, Milan; OKRUHLICA, František a kol. Správa společností. 1. vydání. Praha: Kernberg Publishing s.r.o., 2007, 276 s. ISBN 978-80-903962-0-3.

46

10. LASÁK, Jan a kol. Zákon o obchodních korporacích. Obchodní zákoník. Srovnávací texty. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2013, s. 358. ISBN 978-807357-380-1. 11. MALÝ, Milan; THEODOR, Michal; PEKLO, Jaromír. Řízení a správa společností (Corporate Governance). 1. vydání. Praha: Nakladatelství Oeconomia, 2002, 107 s. ISBN 80-245-0429-4. 12. PETROV, Jan. Obecná odpovědnost členů představenstva akciových společností v česko-americko-německém srovnání. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 98 s. ISBN 978-80-210-4386-2. 13. RADA, Ivan. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s. – práva, povinnosti, odpovědnost. 1. vydání. Praha: Linde, 2003, 152 s. ISBN 80-86131-42-4. 14. RIDDLEY, Ann. Key Facts: Company Law. 3 ed. London: Hodder Education, 2009, 154 s. ISBN 978 0 340 98584 7. 15. SVEJKOVSKÝ, Jaroslav; DEVEROVÁ, Lenka a kol. Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 540 s. ISBN 978-80-7400-445-2. 16. ŠTENGLOVÁ, Ivana; HAVEL, Bohumil; CÍLEČEK, Filip; KUHN, Petr; ŠUK, Petr. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1008 s. ISBN 978-80-7400-480-3. 17. ŠTENGLOVÁ, Ivana; PLÍVA, Stanislav; TOMSA, Miloš a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1469 s. ISBN 978-807400-354-7.

Odborné články 1. BEJČEK, Josef. Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 17, s. 613 – 627. ISSN 1210-6410. 2. BROULÍK, Jan. Pravidlo podnikatelského úsudku a riziko. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 6, s. 161 – 167. ISSN 1803-6554.

47

3. ČECH, Petr. Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. In: LASÁK, Jan; HAVEL, Bohumil. Kompendium korporačního práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 76 - 79. ISBN 978-80-7400-018-8. 4. HÁMORSKÁ, Andrea. Povinnost členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře po rekodifikaci. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 9, s. 250 - 255. ISSN 1803-6554. 5. HAVEL, Bohumil. Co se změní v postavení a odpovědnosti statutárních orgánů po 1. 1. 2014. Právní rádce. 2013, roč. 13, č. 5, s. 14 - 17. ISSN 1210-4817. 6. HAVEL, Bohumil. Synergie péče řádného hospodáře a podnikatelského úsudku. Právní rozhledy. 2007, roč. 15, č. 11, s. 413 - 417. ISSN 1210-6410. 7. KOŽIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 4. s. 108 – 113. ISSN 1803-6554. 8. KRTOUŠOVÁ, Lucie. Péče řádného hospodáře: odpovídá britskému konceptu duty of care, skill and dilligence? Obchodněprávní revue. 2013, roč. 5, č. 10, s. 277 - 285. ISSN 1803-6554. 9. LASÁK, Jan. Akciová společnost na prahu rekodifikace: základní novinky. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 2, s. 46 – 53. ISSN 1803-6554. 10. MACGREGOR, Radka. Americká koncepce akciové společnosti a vztahů v ní. Právní rozhledy. 2004, roč. 12, č. 23, s. 868 - 878. ISSN 1210-6410. 11. PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. Úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 5, s. 142 - 147. ISSN 1803-6554. 12. POKORNÁ,

Jarmila.

K některým

otázkám

právního

postavení

členů

představenstva akciové společnosti. In: LASÁK, Jan; HAVEL, Bohumil. Kompendium korporačního práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 69 - 72. ISBN 978-80-7400-018-8.

48

Internetové a další zdroje 1. BRANSON, Douglas M. The Rule That Isn’t a Rule – The Business Judgment Rule. Valparaiso university Law Review [online]. 2002, vol. 36, no. 3, s. 631 [cit.

27.

2.

2014].

Dostupné

z:

http://scholar.valpo.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1312&context=vulr 2. Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 1. 2013]. 3. LASÁK, Jan. Pár poznámek k péči řádného hospodáře členů statutárního orgánu na prahu rekodifikace. Epravo.cz [online]. Epravo.cz – sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 13. 9. 2011 [cit. 27. 1. 2014]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/par-poznamek-k-peci-radneho-hospodareclenu-statutarniho-organu-na-prahu-rekodifikace-76933.html 4. OBERTOVÁ, Alica. Postavení člena představenstva po rekodifikaci II. Epravo.cz [online]. Epravo.cz – sbírka zákonů, judikatura, právo, publikováno 11.

7.

2012

[cit.

9.

2.

2014].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/clanky/postaveni-clena-predstavenstva-porekodifikaci-ii-83962.html 5. OBERTOVÁ, Alica. Manažery čeká v zákoně povinná loajalita a pravidlo podnikatelského úsudku. Patria Online [online]. Patria Online, publikováno 30. 5.

2012

[cit.

25.

2.

2014].

Dostupné

z:

http://www.patria.cz/pravo/2081316/manazery-ceka-v-zakone-povinna-loajalitaa-pravidlo-podnikatelskeho-usudku.html

Judikatura 1. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 12. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/ACFACC1611D A802DC1257A4E0065D9FA?openDocument&Highlight=0

49

2. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1412/2007. Nejvyšší soud [online]. Nejvyšší soud, © 2010 [cit. 10. 2. 2014]. Dostupné z: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/E2A76463FD3D B6BBC1257A4E0065A4A0?openDocument&Highlight=0 3. Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 4. 6. 1996 ve věci Cede & Co. v. Technicolor, Inc., 684 A.2d 289 (Del. 1996). Dostupné z: https://www.casetext.com/case/cede-co-v-technicolor-inc-4#.Uw96ic5waSp 4. Rozhodnutí Kancléřského soudu státu Delware ze dne 13. 4. 1987 ve věci Grobow

v.

Perot,

526

A.2d

914

(Del.

1987).

Dostupné

z:

http://www.leagle.com/decision/19871440526A2d914_11433.xml/GROBOW% 20v.%20PEROT 5. Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 29. 1. 1985 ve věci Smith v.

Van

Gorkom,

488

A.2d

858

(Del.

1985).

Dostupné

z:

http://en.wikipedia.org/wiki/Smith_v._Van_Gorkom 6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Delaware ze dne 1. 3. 1984 ve věci Aronson v.

Lewis,

473

A.2d

805,

812

(Del.

1984).

Dostupné

z:

http://www.leagle.com/decision/19841278473A2d805_11276 7. Rozhodnutí Oblastního soudu státu Pensylvánie ze dne 20. 7. 1945 ve věci Otis & Co. v. Pennsylvania R. Co., 61 F. Supp. 905, 911 (D. C. Pa. 1945). Dostupné z: http://www.leagle.com/decision/194596661FSupp905_1753

Právní předpisy 1. Zákon č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 1. 2014]. 2. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 2. 2014]. 3. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisu. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 14. 2. 2014].

50

4. Zákon č. 370/2000 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 2. 2014]. 5. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In:

ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 8. 2. 2014].

51