Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity studijní obor Právo

Katedra právní teorie

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Fenomén sdílení autorských děl na internetu

Jaroslav Bárta

2009 / 2010

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Fenomén sdílení autorských děl na internetu zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.―

Jaroslav Bárta

1

Poděkování: Chtěl bych tímto velmi poděkovat především JUDr. Radimu Polčákovi, Ph.D. za trpělivé a odborné vedení mé práce, cenné rady a velmi vstřícný přístup při jejím zpracování.

2

Obsah 1

Úvod ............................................................................................................... 5

2

Fenomén sdílení .............................................................................................. 7

3

4

5

6

2.1

Začátky mediálního průmyslu z pohledu pirátství ....................................10

2.2

Sdílení autorských děl v elektronické podobě ..........................................12

Organizace zabývající se fenoménem sdílení..................................................17 3.1

IFPI .........................................................................................................17

3.2

MPAA ....................................................................................................19

3.3

RIAA ......................................................................................................20

3.4

Pirátské strany .........................................................................................23

3.5

EFF .........................................................................................................24

Právní úprava sdílení ......................................................................................27 4.1

Sdílení jako autorskoprávní problém .......................................................27

4.2

Americká autorskoprávní úprava .............................................................29

4.3

Komunitární autorskoprávní úprava ........................................................30

4.4

Česká autorskoprávní úprava ...................................................................31

Sluţba Napster ...............................................................................................33 5.1

Historie ...................................................................................................33

5.2

Technologie sdílení .................................................................................35

5.3

Právní otázky ..........................................................................................36

Případová studie RIAA v. Napster .................................................................39 6.1

Procesní vývoj případu ............................................................................39

6.2

Právní analýza případu ............................................................................41

6.3

Význam rozhodnutí pro právní praxi .......................................................49

7

Prognóza společenského a právního vývoje ....................................................52

8

Závěr .............................................................................................................56

9

Summary .......................................................................................................58 3

10 Seznam pouţitých pramenů ............................................................................60 10.1 Kniţní publikace .....................................................................................60 10.2 Odborné články .......................................................................................60 10.3 Ostatní zdroje ..........................................................................................63 10.4 Judikatura................................................................................................65 10.5 Právní předpisy .......................................................................................67 10.5.1

Mezinárodní smlouvy .....................................................................67

10.5.2

Evropská legislativa .......................................................................67

10.5.3

Zákony ...........................................................................................68

4

1 Úvod Tato diplomová práce se zabývá fenoménem tzv. sdílení autorských děl uţivateli sluţeb sítě internet. S příchodem celosvětové počítačové sítě se nejen velmi usnadnila tradiční komunikace mezi jednotlivými uţivateli, ale vytvořilo se téţ mnoho nových způsobů její realizace. Jednomu z nich se věnuje právě tato práce. Jedná se o zpřístupňování autorských děl, kterými dotyčný disponuje, za vyuţití moderních technologií.

Tato

činnost

bude

analyzována

jak

z pohledu

právního,

tak

i sociokulturního především pomocí analytického, komparativního a deskriptivního přístupu. Zájem autora o tuto oblast vychází z aktuálnosti a ţivosti tohoto fenoménu a obecného zájmu o informační a komunikační technologie. Cílem celé práce je vytvořit rámcový přehled o fenoménu sdílení autorských děl. Pochopit a systematicky zařadit podstatné prvky, jeţ se tohoto jevu dotýkají a mají na něj zásadní vliv. Zároveň je analyzovat jak z právního, tak i sociokulturního pohledu. V první části je nastíněn obsah samotného pojmu sdílení v obecné rovině. Termín je zkoumán nejen z pohledu technologického, ale především i sociokulturního. Zároveň jsou zde rozděleni jednotliví uţivatelé podle motivací ke sdílení v rámci internetu. Následuje přehled historického vývoje problematiky. Po vymezení počátků mediálního průmyslu a jeho vztahu k pirátství jsou rozebrány důleţité etapy a události pro rozvoj samotného sdílení. Jsou zde zaznamenány technologické milníky, které měly podstatný vliv, a také jednotlivé sluţby provozované na internetu za účelem umoţnění sdílení obsahu jejich uţivateli. V další kapitole je pojednáno o jednotlivých organizacích, které se zabývají tímto fenoménem. Lze je rozdělit na dvě skupiny. První hájí zájmy mediálního průmyslu a prosazují ochranu autorských práv. Druhá se naopak zaměřuje na podporu technologií umoţňujících svobodnou výměnu souborů. Další část práce se věnuje právní úpravě sdílení. Jsou zde popsány především počátky autorského práva a určující činitele, které měly vliv na jeho další vývoj. Dále jsou

stručně

nastíněny

právní

úpravy

v některých

zemích.

Vzhledem

k nejvýznamnějším událostem spojeným se sdílením autorských děl na internetu, které se odehrály v USA, je zde popsáno americké autorské právo. Následuje pro tuzemsko důleţitá komunitární a samozřejmě i česká právní úprava. Ve zvláštní části této práce je z mnoha pohledů rozebírán fenomén sluţby Napster pro sdílení hudebních děl. Je zde vylíčen historický vývoj a technická podstata 5

fungování systému. Dále jsou diskutovány důleţité právní otázky, které pouţívání a provozování takovéto sluţby nezbytně provázejí. Nejrozsáhlejší kapitolu této práce tvoří případová studie RIAA v. Napster. Po nastínění procesního vývoje případu následuje právní rozbor jednotlivých argumentů, které vznášely strany sporu. Postupně jsou analyzovány jednotlivé části soudního rozhodnutí daného případu. Poté je zhodnocen význam rozhodnutí pro budoucí právní praxi a vývoj sdílení. Poslední kapitola uzavírající celou práci se zabývá prognózou společenského a právního vývoje. Jsou zde nastíněny různé moţnosti, naznačující jak řešit problém s nelegálním sdílením. Následují úvahy de lege ferenda o vývoji autorského práva s ohledem na současný stav.

6

2 Fenomén sdílení Nejčastěji je pojem sdílení spojován s prostředím internetu. Jedná se o poskytování či zpřístupňování informací, které jsou uloţeny v paměti počítače, dalším uţivatelům sítě. Samotná podstata této činnosti je ale samozřejmě mnohem starší. Jedná se ve své podstatě o přirozenou součást ţivota. Jiţ od počátků formování lidské společnosti fungoval fenomén sdílení. Jednalo se samozřejmě o objekty, které byly pro danou dobu příznačné, například sdílení potravin, či zkušeností s jejich získáváním. Vţdy však byl tento jev spojen s určitými pravidly. Se vznikem dělby práce se tato formovala v rámci rozdělení jednotlivých povinností. Z výše uvedeného vyplývá, ţe tento fenomén má své kořeny jiţ v počátcích lidského souţití. Se společenským vývojem a uspokojováním základních potřeb se objevují nové, mezi které můţeme jako jeden z vrcholů zařadit i potřeby kulturní. Sdílení autorských děl na internetu tyto potřeby uspokojuje. Podstatným rozdílem je, ţe však nedochází k přesunu hmotného substrátu. Rozmnoţování nezpůsobuje zmenšení či přemístění originálu. Proto v zásadě u počítačového pirátství (kam můţeme zařadit i sdílení autorských děl bez řádného povolení vlastníka autorských práv) nelze hovořit o krádeţi, ale pouze případně jen o porušování práv k duševnímu vlastnictví, konkrétně autorských práv. Pojem vlastnictví zde není ke hmotné věci, ale k duševnímu výtvoru. Prostředí internetu je pro tento fenomén do značné míry určující. Bez vyuţití technických definic, kterých existuje celá řada, můţeme pouţít přirovnání této počítačové sítě ke svobodnému prostoru. Svoboda není samozřejmě absolutní, existují zde různé druhy normativních systémů, které tento kyberprostor (cyberspace) do určité míry formují. Jednalo by se o právní, etické, obyčejové a náboţenské normy. 1 Dalším velmi důleţitým normativním systémem jsou definiční normy, jeţ lze přirovnat do určité míry k přírodním zákonům. 2 A jelikoţ je tento „prostor“ zatím fenoménem velmi mladým, ale zároveň velmi flexibilním s neustále rostoucím potenciálem vyuţití, je normování v této oblasti téţ ve svých začátcích. Protiprávní sdílení některých děl nemusí zdaleka znamenat nemorálnost daného činu. Jedním ze známých vymezení postavení práva a morálky je: „Právo je minimum morálky.“ Striktní výklad tohoto citátu by znamenal, ţe právo je podmnoţinou morálky.

1

Viz POLČÁK, Radim; ŠKOP, Martin; MACEK, Jakub. Normativní systémy v kyberprostoru : (úvod do studia). 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. s. 67. ISBN 8021037792. 2 Viz tamtéţ s. 81.

7

To však v tomto případě neplatí. Jedná se o dvě mnoţiny, které mají v určité své části průnik. Sdílení je často projevem solidarity mezi uţivateli počítačové sítě, coţ samo o sobě není právně závadné ani amorální. Rozhodnutí poskytnout dalším lidem autorský obsah, kterým disponuji (ač uţ po právu nebo protiprávně), reflektuje pouze určitou svobodu informací, potaţmo svobodnou kulturu. Ale jak jiţ ve stejnojmenném díle popsal Lawrence Lessig: „Svobodná kultura neznamená svět bez vlastnictví, stejně jako volný trh neznamená trh, kde je vše zdarma. Opakem svobodné kultury je "kultura povolení": svět, v němž člověk může tvořit pouze s povolením mocných, či s povolením tvůrců minulosti.― 3 Z pohledu morálky je nutné rozlišovat, zda se někdo dopouští sdílení pro hospodářský prospěch (a vlastní obohacení), anebo pouze sdílí „bez nároku na honorář“. Jedním z důvodů existence autorského práva je podpora invence a tvorby nových děl. Sdílení těchto výtvorů nemusí mít vţdy negativní dopad. Technologický pokrok zapříčinil, ţe se náklady na tvorbu jednotlivých děl rapidně sníţily, a tudíţ se otevřely mnohem větší moţnosti pro tvorbu. Důleţitým faktorem je míra autorskoprávní regulace. Velmi názorně to vyjádřil jiţ zmiňovaný Lawrence Lessig, který srovnal dva rozdílné směry v určitém připodobnění. V prvním lidé věří, ţe kultura a nápady mají být svobodné. Právní úprava by měla být minimální, coţ bude vést k prosperitě. V druhém směru je uplatněn opačný přístup. Kultura je majetek a je moţné ji vlastnit. Je kontrolována vlastníky a ti mají právo rozhodnout, jak s ní naloţit. Mnoho umělců potom „zaprodává duši“ těmto vlastníkům kultury.4 V zásadě jde o nalezení správného poměru mezi volností a vázaností právní úpravy, coţ má vliv na budoucí tvorbu. Autoři mají zájem o ochranu svých děl a zároveň o svobodnou tvorbu. Dle výzkumu provedeného na Harvard Business school by sdílení souborů nemělo mít negativní vliv na tvorbu umělců a vytváření nových děl. Toto je dokládáno tím, ţe se vydalo o 66 procent více knih neţ v období 2002-2007. Od roku 2000 se roční produkce hudebních alb více neţ zdvojnásobila a stejně tak filmový průmysl si celosvětově polepšil a počet hraných filmů od roku 2003 se zvýšil o více neţ 30

3

Viz LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. 345 s. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: . 4 Viz LESSIG, Lawrence. Innovating Copyright. Cardozo Arts & Entertainment Law Journal. 2002, roč. 20, č. 3, s. 611-623. ISSN: 0736-7694. Dostupné také z www: .

8

procent. Podle empirického výzkumu se sdílení v oblasti hudby podílelo na poklesu prodeje, ale tento podíl je dle něj pouze 20 %. 5 Existují 4 skupiny motivací pro sdílení autorských děl: „A. Někteří používají výměnné sítě jako náhradu za nákup obsahu. Tedy, když například Madonna vydá nové CD, tito uživatelé si ho místo koupení prostě stáhnou. Mohli bychom se dohadovat, jestli by si ho všichni koupili i v případě, že by díky sdílení nebylo dostupné zdarma. Většina pravděpodobně ne, ale někteří určitě ano. Ti jsou cílovou skupinou kategorie A: uživatelé, kteří nekupují, protože stahují. B. Někteří používají výměnné sítě ke zkušebnímu poslechu hudby před nákupem. Tedy kamarád pošle kamarádovi MP3 od hudebníka, o kterém ještě neslyšel. Ten si pak koupí CD nahrané tím hudebníkem. Je to vlastně druh cílené reklamy, která má velkou šanci na úspěch. Pokud kamarád, který album doporučil, za neúspěšné doporučení nic nezíská, pak se dá očekávat, že doporučení vlastně budou pozitivní. Ve výsledku toto sdílení může zvýšit množství prodané hudby. C. Spousta lidí používá výměnné sítě k získání chráněného obsahu, který se buď už neprodává, nebo by si ho nekoupili kvůli příliš vysokým nákladům na dopravu. Takové použití výměnných sítí je pro mnohé nejvíce užitečné. Skladby, které byly součástí vašeho dětství, ale dávno zmizely z obchodů, se jakoby kouzlem znovu objevují na síti. Pro neprodávaný obsah je to technicky pořád porušení autorských práv, ale protože vlastník práv už obsah neprodává, finanční škoda je nulová — je to stejná škoda, jako kdybych prodal svojí sbírku vinylových nahrávek z 60. let místnímu sběrateli. D. A konečně, mnozí používají výměnné sítě k získání obsahu, který buď není chráněn autorským zákonem, nebo je sdílen se svolením majitele autorských práv.“6 Ve skutečnosti se takto striktně odlišení uţivatelé vyskytují málokdy a převaţuje smíšený typ. Početnost jednotlivých skupin není zcela jednoduché určit. S postupem času a vývojem právního vědomí se jednotlivé mnoţství uţivatelů ve skupinách mění. Dle názoru autora této práce v České republice převaţuje skupina A.

5

Viz OBERHOLZER-GEE, Felix, STRUMPF, Koleman. File-Sharing and Copyright. Harvard Business School Working Knowledge. [online]. Vydáno 1. 7. 2009 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 6 Viz LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. s. 68-69. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: .

9

Historie sdílení autorských děl na internetu se odvíjí jiţ od vzniku této počítačové sítě. Pro lepší pochopení tohoto fenoménu je potřeba vidět souvislosti s celkovým vývojem práva duševního vlastnictví a rozvojem informační společnosti.

2.1 Začátky mediálního průmyslu z pohledu pirátství Historie mediálního průmyslu je do značné míry historií pirátství. Stálo totiţ u zrodu filmu, hudebních nahrávek, rozhlasu i kabelové televize, jakoţto velkých medií. Postupem času se jednotliví piráti začlenili do společnosti a dnes jsou často neodmyslitelnou součástí zábavního průmyslu. Konkurenci v oblasti filmu do značné míry znemoţňoval nový patent vynálezce Thomase Edisona. Z toho důvodu se mnozí přesouvali na západní pobřeţí USA, aby unikli mimo jiné této regulaci. Thomas Edison zaloţil společnost Motion Pictures Patents Company, aby mohl uplatňovat svá práva z patentů. „Leden 1909 byl stanoven jako nejzazší termín k tomu, aby všechny společnosti splnily licenční podmínky. V únoru nelicencovaní psanci, označující se za nezávislé, protestovali proti trustu a pokračovali v činnosti, aniž by se podrobili Edisonovu monopolu. V létě 1909 bylo hnutí za nezávislost v plném proudu, producenti a majitelé kin používali ilegální vybavení a filmový materiál z dovozu k vytvoření svého vlastního nezákonného trhu. Protože země zažívala obrovský nárůst počtu biografů, Edisonova patentová společnost se rozhodla reagovat na hnutí nezávislých zformováním násilnické dceřiné společnosti známé jako General Film Company, zaměřené na bránění přístupu nelicencovaným nezávislým. General Film svými legendárními donucovacími postupy konfiskoval nelicencované vybavení, ukončil dodávky zboží pro kina, která promítala nelicencované filmy, a efektivně monopolizoval distribuci pomocí akvizice všech filmových obchodů, kromě jediného, jenž patřil nezávislé společnosti Williama Foxe, který vzdoroval trustu dokonce i po tom, co byla jeho licence zrušena.―7 Proti nezávislým filmařům bylo postupováno velmi rázně. Mezi zástupce „nezávislých“ a „napstery8“ dané doby patřila například i společnost Fox. Aţ po přesunu do Kalifornie mohli tvořit bez obav z postihu porušování zákonů. Patenty byly v té době časově omezeny na pouhých 17 let. Patenty vypršely dříve, neţ v Kalifornii bylo moţné efektivně vymáhat ochranu patentů. Tak se

7

Viz LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. s. 53-61. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: < http://wiki.root.cz/Main/FC1-7>. 8 Více viz kapitola 5 Sluţba Napster.

10

zrodil nový Hollywoodský filmový průmysl. 9 Průmysl, který teď velmi tvrdě postupuje proti novodobým pirátům a který svoji relativně nedávnou minulost však uţ v mnoha případech ţalob proti novějším pirátům nebere v potaz, velmi silně prosazuje ochranu autorských práv. U vzniku nahrávacího průmyslu sice nebylo pirátství stejného druhu jako u filmu, ale omezením práv nahrávajících umělců byl průmysl podporován taktéţ určitým druhem pirátství. Z tohoto přístupu profitují nahrávací společnosti a pak i veřejnost. Před novelizací amerického autorského zákona existovala mezera, která umoţňovala pirátsky kopírovat cizí písně, aniţ by bylo nutné platit jakékoliv poplatky skladatelům. V té době totiţ bylo zpoplatněno pouze právo zahrání skladby na veřejnosti a zakoupení dané partitury. To se do určité míry změnilo právě v novelizaci. Kongres Spojených států zde zavedl tzv. povinné (zákonné) licence. Pokud skladatel svolil alespoň jednou k nahrání své písně, mohli ostatní umělci tuto píseň nahrávat za zákonem určený poplatek. Autor tedy ztratil do určité míry svoji výsadní kontrolu nad dílem. 10 Nahrávací průmysl v minulosti tyto zákonné licence velmi podporoval, coţ dokládá i zpráva parlamentního justičního výboru z roku 1967: „výrobci nahrávek důrazně argumentovali, že povinný licenční systém musí zůstat zachován. Tvrdili, že nahrávací průmysl je půlmiliardový obchod velké ekonomické důležitosti ve Spojených státech i po celém světě; nahrávky jsou dnes hlavním prostředkem šíření hudby, což vytváří zvláštní problémy, neboť umělci potřebují přístup k hudebnímu materiálu bez překážek a za rovných podmínek. V historii, jak poukazují výrobci nahrávek, neexistovala před rokem 1909 žádná nahrávací práva, a až zákon z roku 1909 přijal povinné licence jako cílený antimonopolní nástroj při poskytování těchto práv. Argumentují, že výsledkem byla vlna hudebních nahrávek, což veřejnosti přineslo nižší ceny, lepší kvalitu a větší výběr.―11 I rozhlas se zrodil z určitého druhu pirátství. Kdyţ rozhlasová stanice vysílá určitou nahrávku, jedná se o produkci jak kopie skladatelovy práce, tak také kopii práce nahrávajících umělců. Podle amerického zákona regulujícího rozhlasové vysílání platí stanice pouze skladateli, nahrávajícím umělcům platit nemusí. To je ospravedlňováno

9

Viz LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. s. 53-61. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: < http://wiki.root.cz/Main/FC1-7>. 10 Viz tamtéž. 11 Viz tamtéţ.

11

tím, ţe pro nahrávajícího umělce je toto vysílání v podstatě reklamou.12 Podobné argumenty můţeme nalézt i pro ospravedlnění sdílení hudby prostřednictvím internetu. Do určité míry i zde dochází k reklamě umělce sdílené nahrávky. Internetová radia, která můţeme povaţovat za určitého technologického nástupce rozhlasu, však z výše uvedené regulace profitovat nemohou. Jejich postavení je odlišné. U zrodu kabelové televize stál rovněţ určitý druh pirátství. Můţeme zde vidět předchůdce sluţby Napster. Na rozdíl od ní, která byla bezplatná, však společnosti poskytující kabelovou televizi začaly prodávat přístup k televiznímu vysílání, který patřil poskytovatelům tohoto vysílání. Kabelové společnosti vlastníkům autorských práv nic neplatily. Paradoxem je, ţe i americký Nejvyšší soud dvakrát rozhodl ve prospěch těchto společností. Aţ po třiceti letech dospěl Kongres Spojených států k podobnému řešení jako u hudebních nahrávek. Tedy ţe kabelové televize musí platit za poskytovaný obsah, avšak tuto cenu nebudou určovat vlastníci autorských práv. Cena byla určena zákonem. Jednalo se o opatření, které mělo být na podporu rozvoje technologií. 13 Z výše uvedeného lze vyčíst, ţe u zrodu mnoha nových technologií, pracujících s autorskými díly, stál určitý druh pirátství. A tak je tomu i dnes. Vţdy však záleţí na právním přístupu k regulaci daného odvětví a podpoře inovace. Zákonodárci rozhodují, zda převáţí zájem na ochraně autorského práva, anebo zájem na podpoře nových technologií, díky nimţ dochází k určitým změnám v dostupnosti autorských děl pro širokou veřejnost. Je otázkou zda sdílení pomocí internetu čeká na své budoucí zákonné (povinné) poplatky.

2.2 Sdílení autorských děl v elektronické podobě Od vzniku osobních počítačů bylo nutné sdílet data. Před příchodem počítačových sítí byla nejlepší moţností záznamová média. Velikým pokrokem byl vynález tzv. pruţných disků 14. Vývoj samozřejmě dál pokračoval a v dnešní době jsou nejrozšířenější přenosná media - kompaktní disk (CD – Compact Disc ), dále jeho nástupce DVD (Digital Versatile Disc) a také Blu-ray disk, který má jiţ kapacitu aţ 25 GB pro jednu vrstvu.

12

Viz LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. s. 53-61. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: < http://wiki.root.cz/Main/FC1-7>. 13 Viz tamtéţ. 14 Tzv. Floppy disk – nejznámějším zástupcem je počítačová disketa 3,5", více viz .

12

Další významný posun byl vznik Bulletin board system15, který umoţňoval jeho uţivatelům komunikaci pomocí elektronických nástěnek s různými tématy. Postupem času zde přibyla téţ moţnost sdílet soubory. Jelikoţ samotný internet je především o komunikaci mezi svými uţivateli, byl tento systém předzvěstí mnoha budoucích komunikačních systémů. V dnešní době jsou velmi rozšířené tzv. sociální sítě 16 a i ony jsou do značné míry pokračováním prvních komunikačních systémů, jako byl Bulletin board system. V roce 1985 byl standardizován tzv. File Transfer Protocol (FTP) přenosový protokol17 umoţňující transfer souborů. Je stále velmi hojně vyuţívaný pro sdílení jakéhokoliv obsahu na internetu. Jedná se o centralizovaný model postavený na principu klient-server. To znamená, ţe uţivatelský počítač (klient) komunikuje přímo s centrálním počítačem (serverem), na kterém jsou uloţena data. Zlomovým prvkem pro budoucí rozšíření internetu a různých sluţeb poskytovaných skrze něj byl příchod World Wide Web (WWW) roku 199018. Návrh tohoto projektu vznikl v CERNu19 a autorem je T. Berners-Lee

a R. Cailliau.

Do značné míry je dnes web synonymem pro mnohé lidi pro celou síť internet, ač je pouze její součástí. Příchod komprimovaného hudebního formátu MP320 způsobil rozšíření sdílení hudby. Tento formát vyuţívá fyziologických limitů člověka a odstraňuje z nahrávky pro lidské ucho neslyšitelné části, čímţ se datová velikost podstatně zmenší. To samozřejmě s sebou nese snadnější a rychlejší moţnost přenosu takovéhoto souboru. Obzvláště v dřívějších dobách byla datová úspora velmi důleţitá, jelikoţ přenosové rychlosti byly více omezené. Ţádná sluţba pro sdílení hudebních nahrávek by se pravděpodobně nijak masově nerozšířila, pokud by uţivatel musel čekat na staţení jediné písně třeba i více jak jednu hodinu. Rok 1999 přinesl revoluční sluţbu pro sdílení hudby. Byl jím Napster vytvořený Shawnem Fanningem, systém pro výměnu hudby mezi kamarády. Rozšíření této sluţby

15

Více viz . Sociální sítě sdruţují uţivatele na základě určité společné vlastnosti, jako například rodinné vztahy, zájmy, názory apod. Nerozšířenější jsou dnes Facebook, Twitter, MySpace. 17 Více viz . 18 Více viz . 19 CERN je Evropská organizace pro jaderný výzkum se sídlem v Ţenevě – více viz . 20 Formát MPEG-1 Layer III byl standardizován v roce 1991 – více viz 16

13

znamenalo především masový rozvoj sdílení. Tomuto fenoménu se tato práce bude věnovat ve zvláštní kapitole. Napster byl postaven na architektuře peer to peer. Pojem peer je anglického původu a znamená „rovný“. Sousloví se často zkracuje do podoby „P2P“. Jedná se o architekturu počítačové sítě pro výměnu dat, která je sloţena z rovnocenných prvků. Komunikace mezi nimi probíhá přímo bez nutnosti prostředníka. Téţ se někdy nazývá tento typ klient-klient, chybí zde totiţ centrální infrastruktura. Postupem času se vytvořily tři generace sítí typu peer to peer. První byly sítě s centrálním vyhledavačem. Pro fungování byl třeba indexovací server (databáze), který zajišťoval soupis obsahu jednotlivých klientských stanic. Podle jejich dotazů poté zprostředkovával příslušná přímá spojení mezi uţivateli. Klasickým zástupcem se stala sluţba Napster. Druhá generace jiţ byla „čistá“ síť P2P. Jednalo se o decentralizovaný model, který postrádal jakýkoliv centrální vyhledávací prvek. Dotaz se proto šířil vţdy z vedlejšího uzlu přímo do dalších sousedních, dokud nebyla nalezena odpověď. Tato architektura má nevýhodu při velkém počtu uţivatelů, jelikoţ hledání je pomalé. Představitelem byl například systém Gnutella. Posledním typem je kombinace obou výše zmíněných. Tzv. hybridní síť, jako je například Kazaa, vytváří ultrapeers (super nodes). To jsou systémem náhodně vybrané počítače uţivatelů, které z malé části nahrazují centrální vyhledávací server. Po skončení sluţby Napster se objevilo mnoho potencionálních nástupců, kteří se snaţili zaujmout uvolněnou pozici nejoblíbenějšího prostředku pro sdílení. Jedním z potencionálních nástupců byl program Gnutella, který na rozdíl od Napsteru zvolil zcela opačné technické řešení, aby nemohl být ukončen ze stejných důvodů jako Napster. Nakonec se nejvíce prosadil program Kazaa vyuţívající protokol FastTrack. V roce 2001 je vytvořili Niklas Zennström a Janus Friis a provozovali prostřednictvím nizozemské společnosti Consumer Empowerment. Práva k programu však tato společnost prodala společnosti Sharman Networks z Austrálie, která byla zaloţena na Vanuatu.21 Tento systém měl výhodu oproti systému Gnutella v tom, ţe kombinoval decentralizovaný systém s centralizovaným. V roce 2002 jiţ Kazaa předstihla Napster co do počtu uţivatelů. Na začátku roku 2004 byl tento program staţen uţ 319

21

Viz TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-0211]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089.

14

milionkrát.22 V roce 2004 byla společnost Sharman Networks zaţalována v Austrálii asociací ARIA (Australian Record Industry Association). Soud konstatoval, ţe společnost Sharman Networks schvalovala nezákonné jednání svých uţivatelů, kteří sdíleli chráněná díla, a byla jí uloţena povinnost zabránit pokračování porušování autorských práv pomocí jejich softwaru. 23 V roce 2006 se společnost dohodla s MPAA24, IFPI25 a RIAA26 na urovnání veškerých sporů. Společnost Sharman Networks se zavázala zaplatit asociaci RIAA 115 milionů USD a nespecifikované částky asociaci MPAA a softwarovému průmyslu. Taktéţ oznámila zamezení sdílení autorsky chráněných děl pomocí instalace speciálních filtrů na svoji provozovanou síť. 27 Na základě licence software Kazaa mohly vznikat další programy, jenţ umoţňovaly sdílení souborů prostřednictvím peer to peer sítí. Jedním z takovýchto software byl i program Grokster od společnosti Grokster Ltd. Grokster byla zaţalována společně se společností Streamcast, která provozovala obdobnou sluţbu pomocí svého programu Morpheus. Tento případ je znám jako MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd. Jako právní zástupci ţalovaných byli především právníci z Electronic Frontier Foundation (EFF) 28. Obhajoba byla postavena na dvou hlavních argumentech. Prvním z nich byla tzv. obrana Sony Betamax29 a druhým argumentem byla podpora technologické inovace. Dle druhého zmíněného by měl soud být opatrný, aby ve jménu zamezení porušování autorského práva také neznemoţnil budoucí rozvoj moderních technologií. Autorské právo se vţdy do určité míry přizpůsobilo příchodu nových technologií na trh, a tak by to mělo být i v době internetu. Ačkoliv ţalované společnosti samy sebe inzerovaly jako nástupce slavného Napsteru a věděly, ţe Kazaa software je především vyuţíván k nelegálnímu sdílení chráněných děl, bylo rozhodnuto 25. dubna

22

Viz GOLDSMITH, Jack L; WU, Tim. Who controls the Internet? : illusions of a borderless world. Oxford : Oxford University Press, 2008. s. 109. ISBN 9780195340648. 23 Viz TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-0211]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089. 24 Jedná se o zkratku Motion Picture Association of America, více viz podkapitola 3.2 MPAA. 25 Jedná se o zkratku International Federation of Phonographic Industries, více viz podkapitola 3.1 IFPI. 26 Jedná se o zkratku Recording Industry Association of America, více viz podkapitola 3.3 RIAA. 27 Srovnej BANGEMAN, Eric. Sharman Networks settles Kazaa file-sharing lawsuits. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 27. 7. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 28 Více viz podkapitola 3.5 EFF. 29 Betamax defence je argument zaloţený na tom, ţe výrobce zařízení, které má i vyuţití neporušující autorská práva, nemůţe být odpovědný za porušení práv svými uţivateli. Více viz podkapitola 6.2 Právní analýza případu.

15

2003 ve prospěch ţalovaných 30. Tento rozsudek byl v srpnu 2004 potvrzen odvolacím soudem31. Soud toto rozhodnutí odůvodnil, ţe příchod nových technologií znamená vţdy změnu starých trhů. V roce 2005 však Nejvyšší soud rozhodl opačně 32. Dle jeho názoru je obchodní model ţalovaných společností vyuţívající Kazaa software protiprávní. Společnosti jsou odpovědné za porušování autorského práva jejich uţivateli. 33 Jednalo se o druhotnou odpovědnost na základě tzv. podnětu (inducement), který soud vymezil takto: „Ten, kdo distribuuje zařízení s cílem propagovat jeho užívání směřující k porušování autorských práv buď výslovným projevem, nebo jinými souhlasnými kroky podniknutými k podpoře porušování (autorských) práv, je odpovědný za výsledné porušení práva třetími stranami.―34 Dalším poměrně zásadním technologickým krokem v oblasti sdílení dat na internetu byl příchod BitTorrentu35. Jeho autorem je Bram Cohen36. Nejznámějším BitTorrentovým trackerem37 se stal The Pirate Bay. Čtveřice zakladatelů byla v roce 2009 nepravomocně odsouzena za nelegální distribuci filmů a hudby k jednoročnímu vězení a k pokutě 30 milionů švédských korun (72 milionů Kč).

30

Rozhodnutí United States District Court for the Central District of California ze dne 25. 4. 2003. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd., 259 F. Supp. 2d 1029, 1039 (C.D. Cal. 2003). 31 Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 19. 8. 2004. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd., 380 F.3d 1154, 1167 (9th Cir. 2004). 32 Rozhodnutí Supreme Court of the United States ze dne 27. 6. 2005. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd. 545 U.S. 913 (2005). 33 Viz GOLDSMITH, Jack L; WU, Tim. Who controls the Internet? : illusions of a borderless world. Oxford : Oxford University Press, 2008. s. 108-125. ISBN 9780195340648. 34 Viz TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-0211]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089. 35 BitTorrent je distribuční protokol vyuţívající systém peer to peer. 36 Více viz . 37 Server, který koordinuje komunikaci mezi jednotlivými aplikacemi (klienty) uţivatelů. Není na něm však uloţen přímo sdílený soubor.

16

3 Organizace zabývající se fenoménem sdílení Existuje mnoho organizací, které jako svůj hlavní záměr mají ochranu autorského práva. Často se zaměřují vţdy na jednu konkrétní oblast tvůrčího průmyslu. Boj proti pirátství je u níţe zmíněných pouhou součástí širšího záběru činností, do něhoţ například patří i lobování za zájmy zastoupeného odvětví či přímo návrhy příslušné legislativy. V některých případech je vliv těchto organizací poměrně nezanedbatelný a podílejí se například na vyčíslování škody při porušování autorských práv. Na druhou stranu existují i sdruţení, které naopak hájí zájmy lidí proti výše zmíněným nátlakovým skupinám. Jedná se o různá občanská sdruţení, ale i o politická hnutí. Často je však tento „boj“ nevyrovnaný. Velké, často nadnárodní korporace, mají mnohem silnější postavení.

3.1 IFPI International Federation of the Phonographic Industry (IFPI) je nevládní organizace hájící celosvětově zájmy hudebního průmyslu se sídlem ve švýcarském Curychu a hlavním sekretariátem v Londýně. Byla zaloţena v roce 1933 na ochranu převáţně britského hudebního průmyslu. 38

Členy jsou společnosti nebo osoby

produkující hudební nahrávky a hudební videonahrávky. IFPI sdruţuje na 1400 členů z 66 zemí a přidruţené asociace ze 45 zemí. Mezi hlavní sluţby poskytované členům patří prosazování zájmů na poli státních legislativ a u mezinárodních organizací zabývajících se právem duševního vlastnictví (např. WIPO39), boj s pirátstvím, vedení právních sporů, správa licencí, průzkumy trhu a komunikace s veřejností. 40 V České republice působí ČNS IFPI (Česká národní sekce IFPI) se sídlem v Praze a samostatnou právní subjektivitou.41

38

Viz FRITH, Simon. Copyright and the Music Business. Popular Music. 1988, roč. 7, č. 1, s. 57-75. Dostupné také z www: . ISSN: 02611430. 39 WIPO je zkratka pro World Intellectual Property Organisation (Světová organizace duševního vlastnictví). 40 Viz IFPI : IFPI's Mission [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 41 Viz IFPI - MEZINÁRODNÍ FEDERACE HUDEBNÍHO PRŮMYSLU NÁRODNÍ SKUPINA ČESKÉ REPUBLIKY : Co je IFPI [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: < http://www.ifpicr.cz/?rubrika=1149>.

17

V roce 1971 zahájila IFPI protipirátskou kampaň a úspěšně se zasadila o Úmluvu o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnoţování jejich zvukových záznamů 42. Signatářem této úmluvy je téţ Česká republika. Dalším z kroků v rámci boje proti pirátství bylo zavedení International Standard Recording Code (ISRC), který byl standardizován v roce 1986. Jedná se o unikátní identifikátor pro kaţdý hudební záznam nebo hudební videozáznam. Správcem těchto ISRC kódů je právě IFPI. Tento nástroj slouţí především k efektivnímu vybírání poplatků, ale téţ jako pomocný nástroj při elektronické distribuci nahrávek. 43 V rámci ochrany autorských práv je IFPI, nebo její národní pobočky, ţalobcem v mnoha případech nelegálního sdílení autorských děl na internetu. Obdobně jako u RIAA jsou ţalovaným i uţivatelé P2P sítí. Často pak jednotlivé soudní pře skončí mimosoudním vyrovnáním ve prospěch hudebních vydavatelství, které IFPI zastupuje. V době psaní této práce byl dle tiskového prohlášení poslední takovýto případ zaznamenán ve Švýcarsku. Osmnáctiletá švýcarská ţena byla před soudem shledána vinna za sdílení více neţ čtyř tisíc nelegálních hudebních nahrávek a filmů. Ze strany švýcarské pobočky IFPI, která byla v tomto případě ţalobcem, bylo nabídnuto mimosoudní vyrovnání. 44 Boj proti pirátství je někdy nucena IFPI vést i odlišným směrem neţ v předchozím případě. V roce 2007 zapomněla obnovit drţbu domény ifpi.com a ta se stala na krátký čas volnou. Poté byla zaregistrována a převedena na Petera Kolmisoppi Sundeho, který je jedním ze zakladatelů The Pirate Bay. Stránka byla přejmenována na „International Federation of Pirates Interests“45.46 IFPI podala stíţnost k Arbitráţnímu a mediačnímu centru WIPO, které nařídilo převod domény na stěţovatele.47 42

Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1985 Sb., o Úmluvě o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnoţování jejich zvukových záznamů. 43 Viz IFPI : The International Standard Recording Code [online]. Změněno 8. 12. 2009 [cit. 20010-0217]. Dostupné z: . 44 Viz Swiss woman found guilty of online infringement. IFPI [online]. Vydáno 13. 1. 2010 [cit. 2010-0217]. Dostupné z: . 45 „International Federation of Pirates Interests“ je parafráze zkratky IFPI. 46 Viz CHENG, Jacqui. Battle brewing between Pirate Bay, recording industry over IFPI domain coup. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 18. 10. 2007 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 47 Viz rozhodnutí Arbitráţního a mediačního centra WIPO ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. D2007-1328. IFPI Secretariat, IFPI International Federation of the Phonographic Industry v. Peter Kopimi Sunde aka Brokep. Dostupné také z www: .

18

Dalším případem spojeným s The Pirate Bay, který byl zaměřen proti doméně spravované IFPI, byla reakce na soudní proces se zakladateli tohoto BitTorrentového trackeru. Jeho sympatizanti umístili na napadenou doménu ifpi.se vzkaz ţalobci ve výše popsané věci: „Přestaňte lhát, HÅKANE ROSWALLE! Bezohledný hon vedený IFPI, protipirátským úřadem, Warner Bros. a dalšími společnostmi a jejich pěšáky vyústil v soud, v němž jsou čtyři nevinní žalováni z porušování autorských práv. Toto je vyhlášení války proti antipirátským skupinám a hráčům v daném odvětví za nimi stojícím. Vybízíme veřejnost k bojkotu a lynčování těch, kteří jsou za to odpovědní. IFPI je jen začátek, pokračování příště. The New Generation.―48

3.2 MPAA The Motion Picture Association of America (zkráceně MPAA) bychom mohli volně přeloţit jako americká filmová asociace. Vznikla v roce 1922 jako the trade association of the American film industry (obchodní asociace amerického filmového průmyslu) pod názvem Motion Picture Producers and Distributors of America (američtí filmoví producenti a distributoři). MPAA je nezisková obchodní organizace působící ve Spojených státech se sídlem ve Washingtonu D. C. a hájí zájmy filmového průmyslu. V roce 1945 po druhé světové válce vznikla Motion Picture Association (MPA) jakoţto spolupracující organizace prosazující zájmy amerického filmu celosvětově. 49 MPAA sdruţuje 6 největších amerických filmových studií: Paramount Pictures Corporation, Sony Pictures Entertainment Inc., Twentieth Century Fox Film Corporation, Universal City Studios LLLP, Walt Disney Studios Motion Pictures a Warner Bros. Entertainment Inc.50 K hlavní náplni činnosti organizace patří krom prosazování zájmů amerického filmového průmyslu také hodnocení přístupnosti jednotlivých filmů. Jedná se o dobrovolný systém, který spravují MPAA a National Association of Theater Owners51. S tímto je spojen také jeden kontroverzní případ „pirátství“ ze strany MPAA. Reţisér Dick Kirby poskytl svůj film This film Is Not Yet Rated k hodnocení a s ţádostí,

48

Viz Vývoj soudu s The Pirate Bay: den čtvrtý a hacknuté weby IFPI. Deep in IT [online]. Vydáno 20. 2. 2009 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 49 Viz MPAA : About Us [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 50 Viz MPAA : Members Page [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 51 Jedná se o organizaci reprezentující 29 000 kinosálů ve Spojených státech a další kina v 50 zemích světa. Více viz .

19

aby nebyla vytvořena ţádná kopie filmu. Kirby se však posléze dozvěděl, ţe MPAA vytvořila kopie pro své zaměstnance. Následně to zdůvodnila tím, ţe autorské právo neporušila, jelikoţ je oprávněna vytvořit kopii i bez svolení. Paradoxem tohoto případu zůstává, ţe se jedná o film zabývající se samotným systémem hodnocení snímků ze strany MPAA. 52 Činnost asociace se téţ zaměřuje na boj proti pirátství a sdílení na internetu. Mezi často citované případy patří vliv MPAA ve věci zabavení serverů provozovaných sluţbou Razorback253 belgickou policií a zatčení správce těchto serverů švýcarskou policií. 54 V podobném duchu se nesl i případ zabavení serverů The Pirate Bay švédskou policií v roce 2006. Tento zákrok proběhl po americkém politickém nátlaku55 na švédskou stranu a hrozbě ekonomických sankcí ze strany WTO. Nefunkčnost sluţby The Pirate Bay byla za krátkou dobu obnovena, a tak policejní akce nedosáhla zamýšleného účinku. Místo toho se zvedla velká vlna veřejné diskuze o zahraničním politickém vlivu na Švédsko.56

3.3 RIAA The Recording Industry Association of America (RIAA) je americkou asociací nahrávacího

průmyslu.

Podporuje

a

zastupuje

hlavní

hudební

vydavatelství

ve Spojených státech. Její členové vytvářejí přibliţně 85% všech nahrávek v USA. Mezi její hlavní činnosti patří především ochrana práv duševního vlastnictví, technologický výzkum a vývoj v rámci hudebního průmyslu a sledování relevantních právních a mimoprávních regulací. RIAA téţ uděluje ocenění umělcům za mnoţství prodaných nahrávek (zlatá deska, platinová deska). 57 V boji proti nelegálnímu sdílení na internetu se většinou zábavní průmysl zaměřuje na poskytovatele sluţby, prostřednictvím které je umoţněno získávat

52

Viz BANGEMAN, Eric. MPAA admits to unauthorized movie copying. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 24. 1. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: 53 Jedná se o server peer to peer sítě eDonkey pro sdílení souborů. 54 Viz BELGIAN & SWISS AUTHORITIES BREAK RAZORBACK2 [online]. Brusel : MPA, vydáno 21. 2. 2006 [cit. 20010-02-11]. Dostupné z: . 55 Viz NORTON, Quinn. Secrets of the Pirate Bay. Wired.com [online]. Vydáno 16. 8. 2006 [cit. 201002-11]. Dostupné z: . 56 Více viz např. audiovizuální dokument Steal This Film II. Dostupné z: . 57 Viz RIAA : Who We Are [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: .

20

a předávat chráněná autorská díla bez řádné licence. Stejně tak postupovala i RIAA. Avšak v roce 2003 se odhodlala v rámci boje s hudebním pirátstvím k do té doby bezprecedentnímu a poměrně marketingově kontroverznímu kroku. Započala totiţ vlnu ţalob proti lidem, kteří přímo sluţby ke sdílení nelegálních hudebních nahrávek vyuţívají, tedy proti hudebním fanouškům a potencionálním zákazníkům jednotlivých členů RIAA. 58 Po pěti letech této kampaně byly provedeny právní kroky zhruba proti 30 000 osob. Mezi ţalovanými se objevili lidé nejrůznějšího věku i sociálního postavení. Celá tato kampaň byla právně i sociálně rozebrána v práci RIAA v. The People: Five Years Later59 organizace EFF (Electronic Frontier Foundation), která zastupovala některé ţalované. Z této práce vycházejí následující informace o celé kampani. K získání důkazů o sdílení autorských děl bez řádného svolení vyuţívali vyšetřovatelé RIAA stejné sluţby P2P jako sdílející, přičemţ vyhledávali nahrávky patřící členům RIAA. Poté zjišťovali IP adresy60 uţivatelů, kteří se dopouštěli porušení autorského práva. Samotná IP adresa však není přímo spojitelná s konkrétní osobou bez informace ze strany poskytovatele internetového připojení (Internet Service Provider – ISP) daného uţivatele. Proto RIAA vyuţila ustanovení v Digital Millennium Copyright Act61 (DMCA), které ji opravňovalo obeslat ISP s ţádostí o totoţnost domnělého delikventa, a to bez nutnosti důkazů, podané ţaloby či soudního dohledu. Tento přístup byl podroben kritice jak ze strany odborné veřejnosti, tak i obesílaných ISP s ţádostí o identifikaci svých uţivatelů. Americká společnost Verizon byla jedním z takových poskytovatelů připojení. V soudní při RIAA v. Verizon62 bylo o tomto ustanovení v DMCA a jeho vyuţití v případě online sdílení rozhodováno. První verdikt ve věci byl ve prospěch RIAA. Odvolací soud jiţ však rozhodl ve prospěch Verizon a dovodil, ţe dotčené ustanovení DMCA nelze pro P2P sdílení pouţít.63 V době

58

Viz BORLAND, John. RIAA sues 261 file swappers. CNET News [online]. Vydáno 8. 9. 2003 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 59 Viz RIAA v. The People: Five Years Later [online]. EFF, 2008 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 60 IP adresa je číslo, které identifikuje zařízení připojené v síti internet. 61 Viz § 512(h) Digital Millennium Copyright Act of 1998, účinný od 28. 10. 1998. Title 17 of US Code. 62 Viz rozhodnutí United States District Court for the District of Columbia ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Civil Action 02-MS-0323 (JDB). Dostupné také z www: . 63 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the District of Columbia Circuit ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 03-7015. Dostupné také z www: .

21

rozhodnutí o odvolání bylo ze strany RIAA rozesláno přibliţně 3 000 ţádostí o identifikaci uţivatelů a na základě těchto údajů bylo vedeno na 400 soudních pří. V roce 2004 přistoupila RIAA na změnu strategie v rámci soudní kampaně proti sdílejícím Američanům. Nastoupila vlna tzv. „John Doe64“ ţalob. Jednalo se o ţalobu na neznámou osobu, kterou identifikovala pouze IP adresa. V rámci soudního řízení si soudce mohl vyţádat poskytnutí totoţnosti uţivatele od ISP, a pak jiţ mohl být spor veden přímo proti určité osobě. Do konce roku 2005 jiţ bylo vedeno 16 087 soudních sporů proti jednotlivcům. Většina případů byla urovnána mimosoudním vyrovnáním ve výši v rozmezí 3 000 USD a 11 000 USD. V případě, ţe se ţalovaný rozhodl soudně bránit, byly finanční sankce často mnohem vyšší. Problémem této velké vlny ţalob bylo téţ to, ţe občas byla obviněna ze sdílení chráněných děl i zcela nevinná osoba. Jako tomu bylo pravděpodobně například u Johna Paladuka, který v roce 2006 prodělal mozkovou mrtvici a ochrnul na část svého těla. Ţaloba proti němu byla podána v Michiganu, ač v době údajného porušení autorského práva ţil na Floridě a nebyl si vědom jakéhokoliv sdílení souborů. Velmi mediálně známým případem je i ţaloba proti Jammie Thomas, 33leté matce čtyř dětí, která se dle obţaloby dopustila sdílení 24 chráněných skladeb pomocí sluţby Kazaa. V prvním řízení byla shledána vinnou a odsouzena k zaplacení 222 000 USD. Po odvolání z její strany došlo k nečekanému zvýšení pokuty na 1,92 milionů USD, tedy 80 000 USD za kaţdou skladbu. Dle americké legislativy je moţné uloţit pokutu za jednu píseň aţ 150 000 USD. Po rekordní pokutě došlo opět k odvolání a částka byla sníţena o 97 % na 54 000 USD. 65 Tento případ nebyl v době psaní této práce ještě uzavřen. V roce 2007 se RIAA krom ţalob proti jednotlivcům zaměřila téţ na problém sdílení na vysokých školách a univerzitách. V rámci této iniciativy zaslala stovky dopisů s předţalobní upomínkou na vysoké školy, po kterých poţadovala předání studentům podle zjištěné IP adresy. Nabízela studentům moţnost jednorázového peněţitého vyrovnání, k čemuţ zaloţila internetovou stránku www.p2plawsuits.com,

64

„John Doe“ můţeme volně přeloţit jako „Jan Novák“. Viz Soudce sníţil trest pro Jammie Thomas za sdílení 24 skladeb o 97 %. Deep in IT [online]. Vydáno 25. 1. 2010 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 65

22

kde bylo moţné u jednotlivých případů zaplatit přímo prostřednictvím kreditní karty. 66 Přístup jednotlivých univerzit se velmi odlišoval a některé předávání výše zmíněných dopisů přímo odmítly, zatímco například Stanford University dokonce sama pokutovala studenty za jednotlivé stíţnosti ze strany RIAA. RIAA se v roce 2008 rozhodla širokou vlnu ţalob zastavit a zaměřit se na jinou strategii v boji proti nelegálnímu sdílení, především na spolupráci s poskytovateli internetového připojení. 67 Dle slov RIAA byla kampaň úspěšná, coţ se projevilo především: ve zvýšení povědomí o protiprávnosti nedovoleného stahování a sdílení z 35% na 75%, dále zvýšením trţeb z online prodeje hudby z 200 miliónů USD v roce 2004 na 2,3 miliardy USD v roce 2007. Počet nelegálně sdílejících stagnoval. 68

3.4 Pirátské strany Z historického hlediska je nutné říci, ţe pirátské strany nejsou první hnutí, která kdy vznikla na podporu řešení sporných otázek vycházejících z práva duševního vlastnictví. Uţ v 19. století Luddisté protestovali proti zavádění inovativních textilních přístrojů v Anglii, jelikoţ se obávali ztráty zaměstnání. 69 Základní rozdíl mezi Luddisty a pirátskou stranou ale spočívá v tom, ţe druhá jmenovaná naopak podporuje nové technologie a zasazuje se o jejich ochranu a moţnost volného vyuţívání. První a zároveň politicky nejúspěšnější pirátskou stranou je švédská Piratpartiet70. Byla zaloţena Rickardem Falkvingem v roce 2006 a je třetí největší politickou stranou podle počtu členů ve Švédsku.71 Dvě hlavní vlny příchodu nových příznivců jsou spojeny s bittorrentovým trackerem The Pirate Bay (TPB). První se uskutečnila nedlouho po vzniku této pirátské strany téţ v roce 2006 po razii švédské policie na servery TPB, jako nesouhlasná reakce na tuto událost. Druhým impulsem pro vstup nových členů byl dán soudním procesem se zakladateli TPB v roce 2009.

66

Viz RIAA Launches New Initiatives Targeting Campus Music Theft. RIAA [online]. Vydáno 28. 2. 2007 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 67 Viz RIAA : For Students Doing Reports [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 68 Viz tamtéţ. 69 Viz PHILLIPS, Jeremy. It's my party and I'll cry if I want to. Journal of Intellectual Property Law & Practice. 2009, roč. 4, č. 7, s. 451. Dostupné také z www: . ISSN 1747-1540. 70 Piratpartiet lze přeloţit jako pirátská strana. 71 Viz Piratpartiet : Medlemsantal [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: .

23

V politickém programu prosazuje především tři základní body. Prvním a základním poţadavkem je reforma autorského práva. Veškeré nekomerční kopírování děl by se mělo stát volným uţitím. Sdílení souborů by se mělo podporovat a ne kriminalizovat a délka ochrany autorských práv by měla být zkrácena na 5 let. Součástí by byl zákaz veškerých technologií chránící autorská práva, které mohou omezovat práva zákazníků. Druhým bodem je zrušení patentů. Především ve farmaceutické oblasti by se neměla tímto omezovat výroba léků. Posledním bodem je podpora práva na soukromí. Na boj proti terorismu nesmí doplatit obyčejní občané ztrátou podstatné části svého soukromí. 72 V roce 2009 se ve Švédsku konaly volby do Evropského parlamentu. Piratpartiet zde získala 7,1 % hlasů. To představuje jeden mandát, který se po přijetí Lisabonské smlouvy rozšířil na dva europoslance. 73 Švédská pirátská strana se také podílela na vzniku Pirate Parties International74 (PPI). Je to nevládní organizace, která pomáhá zakládat, propagovat a poskytovat podporu jednotlivým pirátským stranám v různých státech. Jedná se o zastřešující organizaci celosvětového hnutí pirátských stran, která vznikla v roce 2006 a v říjnu roku 2009 byla zaregistrována v Belgii. 75 Poskytuje záštitu jak jiţ plně fungujícím, tak i nově vznikajícím pirátským stranám. Iniciativ pro zaloţení nebo jiţ aktivních stran registruje PPI v době psaní této práce jiţ 42.76 V České republice působí Česká pirátská strana.77 Je nutno zmínit, ţe některá vznikající hnutí pod záštitou PPI vyuţívají pojmenování pirátská strana do určité míry pouze jako prostředek pro zviditelnění a nejedná se o politické strany, ale spíše o zájmová hnutí.

3.5 EFF Electronic Frontier Foundation (EFF) je neziskovou mezinárodní advokátní a právní organizací zaloţenou ve Spojených státech. Byla vytvořena v červenci roku

72

Viz Piratpartiet : The Pirate Party [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 73 Viz ERNESTO. Pirate Party Wins and Enters The European Parliament. TorrentFreak [online]. Vydáno 7. 6. 2009 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 74 Volně můţeme přeloţit jako „internacionála pirátských stran“, více viz na . 75 Viz PPInternational : About PPI [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 76 Viz PPInternational : Members [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 77 Více viz na .

24

1990 Johnem Perrym Barlowem, Johnem Gilmorem a Mitchem Kaporem jako reakce na ohroţené právo svobodného projevu a případ společnosti Steve Jackson Games. 78 Ve svém prohlášení vymezila EFF své úkoly následovně: Podporovat a vytvářet vzdělávací aktivity směřující k rozvoji povědomí o moţnostech daných vývojem výpočetní techniky a telekomunikací. Působit na politiky, aby měli lepší pochopení pro otevřenou komunikaci a snaţili se o strukturální přístup k novým technologiím. Zvýšit veřejné povědomí o občanských svobodách dotýkajících se informačních technologií. Právně zastupovat v soudních sporech dotýkajících se těchto svobod. Podporovat vývoj nových nástrojů a přístupů, které umoţní vyuţívat počítačovou komunikaci co nejširší vrstvě obyvatel. 79 Od té doby se pole zájmu rozšířilo o mnoho dalších oblastí spojených s informačními technologiemi a samozřejmě s kyberprostorem. Jedná se především o svobodu projevu, inovace (nové technologie), duševní vlastnictví, mezinárodní dohody s dopadem na informační technologie, právo na soukromí a transparentnost veřejných institucí.80 V rámci práva duševního vlastnictví se EFF zaměřuje i na problematiku sdílení souborů, především pak na P2P sdílení. Vytvořila návrh na dobrovolnou kolektivní licenci, díky níţ by uţivatelé platili pravidelné poplatky a výměnou za to by mohli bez obav ze soudního postihu sdílet autorská díla. 81 Podílela se na ochraně soukromí ve věci RIAA v. Verizon.82 Zastupovala společnost Grokster před Nejvyšším soudem a bránila nové technologie.83 Dále vypracovala mnoho návodů či právních doporučení obecné povahy souvisejících se sdílením pomocí výměnných sítí. Americká EFF byla inspirací pro řadu obdobných organizací, které si zvolily i podobné označení. V roce 1991 se vytvořila EFF – Austin, která původně měla být pobočkou své jmenovkyně, ale nakonec se stala samostatnou organizací hájící svobody

78

Viz EFF : A History of Protecting Freedom Where Law and Technology Collide [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 79 Viz Formation documents and mission statement for the EFF. EFF [online]. Vydáno 10. 7. 1990 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 80 Viz EFF : Our work [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . 81 Viz A Better Way Forward: Voluntary Collective Licensing of Music File Sharing [online]. EFF, 2008 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 82 Více viz podkapitola 3.3 RIAA. 83 Více viz podkapitola 2.2 Sdílení autorských děl v elektronické podobě.

25

v kyberprostoru, práva v digitálním světě a vznikající technologie. 84 V Austrálii působí od roku 1994 Electronic Frontiers Australia.85 Kanadská obdoba se jménem Electronic Frontier Canada je od roku 2004 dle svých webových stránek neaktivní. 86 Na evropském kontinentu působí od roku 2001 finské hnutí Electronic Frontier Finland87 a v Itálii Electronic Frontiers Italy (italsky Associazione per la libertà nella comunicazione elettronica interattiva) jiţ z roku 199488. Na Skandinávském poloostrově byla zaloţena organizace Electronic Frontier Norway roku 1995. 89 Všechny výše zmíněné organizace mají ve svém programu podobné body jako původní EFF.

84

Více viz na . Více viz na . 86 Více viz na . 87 Více viz na . 88 Více viz na . 89 Více viz na . 85

26

4 Právní úprava sdílení 4.1 Sdílení jako autorskoprávní problém Jeden z prvních vynálezů, se kterými přišla informační revoluce, byl knihtisk, který způsobil hromadné rozšiřování knih. Doklady o prvním tisku pochází od starověkých Sumerů za vlády Naram-Sîn of Akkad jiţ z roku 2 291 před Kristem. Vývoj této techniky potom prodělal ještě dlouhý vývin, aby v letech 1434-1444 vynalezl knihtisk pro Evropu Johannes Gutenberg.90 S tímto vynálezem je spojován vznik a raný vývoj autorského práva. Vytvořil se také nový trh, na kterém působily dva druhy subjektů. Prvním byli autoři knih a ti, kteří na základě smlouvy s autorem knihy vyráběli nebo prodávali. Druhým byli výrobci a prodejci knih bez povolení autora. Udělování privilegia - práva tisku na určitou omezenou dobu - byl způsob odměny za určité sluţby nebo jako způsob motivace k určité činnosti. Tyto práva uděloval panovník nejprve pouze tiskárnám a později i samotným autorům či překladatelům. S rozvojem kniţního trhu se objevuje cenzura, díky níţ můţe být prosazována určitá ideologie. Panovník udělením práva tisku rozhoduje, jaké knihy mohou a jaké nemohou vycházet. Těmto omezením však nepodléhá druhý ze subjektů. Výše zmíněná práva však ještě neslouţila primárně k ochraně autorů, ale především k rozvoji trhu. Autoři v této době nebyli vlastníky svých děl. 91 Prvními hlavními producenty kulturního zboţí byla Francie a Velká Británie. Tyto země proto taktéţ mohly, jak je výše uvedeno, omezovat autorskou tvorbu. Cizinci, kteří neoprávněně kopírovali knihy, byli označováni jako piráti. Autoři a vydavatelé, kteří byli poškozováni touto činností, toto označení vymysleli s poukazem na mravní odsouzení této činnosti. 92 A toto pojmenování se pouţívá i dnes především ve spojení počítačové pirátství. Prvním autorským zákoníkem byl anglický zákon královny Anny (Statute of Anne)93 z roku 1710. Od této doby se postupně rozšiřovala kodifikace autorského práva do jednotlivých zemí. Vliv na utváření zákonů měl především střet zájmů jednotlivých účastníků trhu, včetně pirátů. Postupně také docházelo k prodluţování 90

Viz Printing / Typography Timeline. HistoryofScience.com [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 2001002-18]. Dostupné z: . 91 Viz GAVRILESCU, Stefan. The justification of copyright in the information society. Legile Internetului [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 92 Viz tamtéţ. 93 Více viz na .

27

trvání ochrany autorského práva k dílu. Například v zákonu královny Anny byla délka stanovena na dobu 14 let, kdeţto v roce 1814 byla tato doba rozšířena na 28 let po vydání díla. V případě, ţe během této doby autor zemřel, platila ochrana do konce ţivota autora.94 Pirátská činnost dala první předpoklady pro vznik mezinárodní úpravy autorského práva. Autoři a vydavatelé chtěli mít moţnost ochrany svých děl i za hranicemi svého státu. Nejprve vznikaly pouze dvoustranné dohody. Ty však nemohly být dostatečné pro rozvíjející se informační společnost a ochranu autorského práva. První významnou mnohostrannou úmluvou, dotýkající se této oblasti, je Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl 95 z roku 1886. Úmluva byla revidována v letech 1896, 1908, 1928, 1948, 1967 a 1971. Počet signatářů je 164. 96 Sjednotila určitou minimální úroveň ochrany autorských práv pro členské sáty. Také do určité míry srovnala jednotlivé doby ochrany. Dalšími významnými mezinárodními dokumenty jsou: Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací97, která byla roku 1961 uzavřena v Římě. Jsou zde upravena majetková práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací tak, aby dosahovaly ve všech členských zemí určité minimální úrovně. Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví98, která byla sjednána v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace v roce 1994 v Marrakéši. Téţ podle anglického názvu „Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights“ známá jako dohoda TRIPS. Reflektuje nový vývoj a upravuje například ochranu počítačových programů či databází. Také se věnuje oblasti

94

Viz GAVRILESCU, Stefan. The justification of copyright in the information society. Legile Internetului [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 95 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříţi dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříţi dne 24. července 1971. 96 Viz WIPO : Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 20010-02-18]. Dostupné z: . 97 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 192/1964 Sb., o Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací. 98 Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO).

28

vynucování práva v členských zemích a určuje tím určitý standard v řízení civilním, správním a trestním. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu autorském99, která byla sjednána v roce 1996 v Ţenevě a vstoupila v platnost v roce 2002. Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech100, která byla taktéţ sjednána v roce 1996 v Ţenevě a vstoupila v platnost v roce 2002. Tato i předchozí smlouva byly označovány jako „Internetové smlouvy“ a měly zásadní vliv na znění českého autorského zákona. 101 Česká republika je členem všech těchto mezinárodních úmluv a smluv, včetně Bernské úmluvy. Nejnovější mezinárodní smlouvou, která by měla mít veliký vliv na vymáhání práv duševního vlastnictví, je sjednávaná Anti-Counterfeiting Trade Agreement102 (ACTA). Jedná se o prozatím tajný dokument, který je projednáván jiţ přes dva roky mezi USA, Japonskem, Evropskou komisí a dalšími zeměmi. Dosud nebyl oficiálně zveřejněn. O jeho obsahu do určité míry panují pouhé spekulace. Evropský parlament dokonce v březnu 2010 odhlasoval, ţe má být o vyjednávání ze strany Evropské komise informována. 103 Ačkoliv ve svém názvu se vymezuje především proti padělání (counterfeiting), jeho působnost by měla být mnohem širší a dotýkat se i informačních technologií včetně internetu a sdílení. Díky všem těmto skutečnostem existuje mnoho kampaní proti této smlouvě. 104

4.2 Americká autorskoprávní úprava Základní normou je zákon Copyright Act z roku 1976105, který byl mnohokrát novelizován. V moţnostech této práce bohuţel není obsáhnout celý autorskoprávní vývoj v USA. Proto jsou dále zmíněny pouze dva zákony, které dle autora měly stěţejní vliv na sdílení děl. První níţe uvedený měl pro širokou veřejnost pozitivní význam

99

Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb.m.s., o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském 100 Viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb.m.s., o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech 101 Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 39-40. ISBN 8072014234. 102 Český překlad by mohl znít „Obchodní dohoda proti padělání“. 103 Viz European Parliament threatens court action over ACTA secrecy. OUT-LAW.COM [online]. Vydáno 11. 3. 2010 [cit. 2010-03-15]. Dostupné z: . 104 Kampaň proti ACTA vede například Electronic Frontier Foundation, Free Software Foundation nebo IP Justice. 105 Viz Copyright Act of 1976, účinný od 1. 1. 1978. Title 17 of US Code.

29

z pohledu přístupu k hudebním dílům. Druhý naopak způsobil do určité míry konec mnoha budoucích sluţeb pro sdílení. Do roku 1909 v zásadě platilo, ţe spotřebitel mohl s dílem chráněným autorským právem, které legálně vlastnil, dělat skoro cokoliv chtěl. Do té doby kopie právem upraveny nebyly. První váţný spor mezi spotřebiteli a autorským právem přišel aţ s kazetovými pásky. Ty totiţ umoţňovaly jednoduché nahrávání hudby. Kongres Spojených států proto na tuto situaci reagoval vydáním Audio Home Recording Act v roce 1992. Zde byly obsaţeny výjimky z autorskoprávní ochrany v případě domácího nahrávání na tyto kazety. 106 I přesto bylo často ze strany zábavního průmyslu argumentováno reklamním sloganem „Domácí nahrávání zabíjí hudbu“107. V roce 1995 přišlo americké ministerstvo obchodu s tzv. White Paper 108, zprávou uveřejněnou pod názvem Duševní vlastnictví a národní informační infrastruktura (Intellectual Property and the National Information Infrastructure). Byla zde navrhována řešení pro obnovení rovnováhy zájmů jednotlivých skupin v rámci práva duševního vlastnictví. Jednalo se o reakci především na vzestup internetu. První návrh obsahoval zpřesnění autorského práva a práv, která mají být chráněna, a výše trestů za porušení těchto práv. V druhém bodě zpráva doporučovala vzdělávání ohledně přirozených práv duševního vlastnictví a nutnosti jejich ochrany. V roce 1998 se doporučení výše zmíněným dokumentem částečně promítla v uzákonění Digital Millennium Copyright Act.109

4.3 Komunitární autorskoprávní úprava Na vývoj autorského práva má v evropských podmínkách vliv především Evropská unie. Proto zde budou předestřeny hlavní směrnice, které se přímo dotýkají autorského práva a jeho směřování v jednotlivých členských zemích. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů (kodifikované znění směrnice 91/520/EHS). Počítačové programy jsou povaţovány za podstatné pro průmyslový rozvoj Společenství, a proto bylo nezbytné sladit jednotlivé ochrany v členských státech.

106

Viz LESSIG, Lawrence. Code : version 2.0. New York : Member of the Perseus Books Group, 2006. s. 172-173. ISBN 0465039146. 107 Originální slogan zněl: „Home taping is killing music.“ 108 Je to tzv. bíla kniha. Jedná se o zprávu, která nastiňuje určitá řešení zkoumaného jevu. 109 Viz LESSIG, Lawrence. Code : version 2.0. New York : Member of the Perseus Books Group, 2006. s. 173-174. ISBN 0465039146.

30

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění směrnice 92/100/EHS). Zabývá se sblíţením právních předpisů členských státu v oblasti pronájmu a půjčování autorských děl s ohledem na zaručení návratnost investicí do těchto děl. Dále do značné míry bojuje proti pirátství. Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při druţicovém vysílání a kabelovém přenosu. Je zde stanovena povinnost kolektivní správy práv pro kabelový přenos a dále je zde řešena otázka právního reţimu u satelitního vysílání. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (kodifikované znění směrnice 93/98/EHS). Pro zajištění hladkého fungování vnitřního trhu byly harmonizovány právní předpisy členských států za účelem sjednocení dob ochrany autorského práva. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází. V tomto dokumentu je řešen problém sladění ochran databází a zároveň je konstituováno nové zvláštní právo pro zřizovatele databáze. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační

společnosti.

Poměrně

důleţitý

dokument

v rámci

harmonizace

jednotlivých autorských práv členských států a to především se zřetelem na informační společnost. Zaměřil se především na zbývající oblasti, které nebyly upraveny předchozími směrnicemi. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodrţování práv duševního vlastnictví. Zabývá se praktickou stránkou ochrany, tedy vynutitelností jednotlivých práv. Mimo jiné je zde upravena i například náhrada škody.

4.4 Česká autorskoprávní úprava Český právní řád je samozřejmě ovlivněn jak svými mezinárodními závazky, tak i povinnostmi vyplývajícími z členství v Evropské unii. Mezi obecné prameny autorského práva patří především Listina základní práv a svobod110. Z autorskoprávního

110

Viz usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.

31

pohledu jsou důleţitá především dvě ustanovení, a to čl. 15 odst. 2 „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“ a dále čl. 34 odst. 1 „Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.“ Nejdůleţitějším právním předpisem je autorský zákon111, který nabyl účinnost 1. prosince 2000 a obsahuje celistvou autorskoprávní úpravu. Jsou v něm zapracovány příslušné předpisy Evropských společenství. Nahradil jiţ nevyhovující zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Hlavní oblasti úpravy jsou práva autora k jeho vlastnímu autorskému dílu a potom téţ práva související s autorským právem jako: práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu, právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu, právo rozhlasového nebo televizního vysílatele k jeho vysílání, právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu, k němuţ uplynula doba trvání majetkových práv a právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoţeniny jím vydaného díla pro osobní potřebu. Autorský zákon samozřejmě není osamocen a součástí právního řádu jsou i další zákony, které mají vztah k autorskému právu. Důleţitým je například občanský zákoník112, který obecně upravuje občanskoprávní vztahy, kam patří i právo autorské.

111

Viz zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 112 Viz zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

32

5 Služba Napster 5.1 Historie V roce 1998 osmnáctiletý programátor Shawn Fanning studující na bostonské Northeastern Uversity vytvořil systém peer to peer (ač ve své podstatě se nejednalo o „čistý“ P2P) pro sdílení hudebních souborů mezi jeho uţivateli. Pojmenoval ho podle své přezdívky, kterou měl díky svému účesu, Napster. Podstata nově vznikajícího systému byla odvozena ze dvou jiţ existujících sluţeb. První byla Internet Relay Chat (IRC)113 a druhou funkce sdílení obsaţená v operačním systému Microsoft Windows.114 Ve svých počátcích byl určen pouze pro blízký okruh přátel, kteří si chtěli mezi sebou vyměňovat své písničky. Postupem času se však Napster velmi rozšířil a v době svého největšího rozvoje jej vyuţívalo na 60 milionů uţivatelů. 115 Zakladatel Shawn Fanning se stal velmi známou osobou a jeho portrét byl otištěn i na obálce časopisu Time. Společnost Napster zaloţil strýc Shawna John Fanning na začátku roku 1999 a stal se tak jejím společníkem s nejvyšším podílem. Aby se mohl Shawn plně věnovat vývoji systému, opustil školu a spolu se svým strýcem a kamarádem Seanem Parkerem, kterého poznal prostřednictvím internetu při vývoji a testování Napsteru, se přestěhovali do Kalifornie. Téhoţ roku, poté co John našel investory pro financování projektu, vznikla kancelář Napsteru v Silicon Valley116. 117 Šestého prosince 1999 zaţalovala asociace RIAA společnost Napster pro porušování ochrany autorských práv. Tento případ měl ve svém konečném důsledku na svědomí konec původní sluţby. Díky výše uvedené ţalobě byla většina investorů odrazena a společnosti vznikly finanční potíţe.

Aţ v květnu roku 2000 se společnost Hummer Winblad rozhodla

investovat 13 milionů USD výměnou za dvacetiprocentní podíl v Napsteru. S touto finanční injekcí přišel do společnosti i nový výkonný ředitel Hank Barry, partner zakladatelů Hummer Winblad. Barry byl po určitý čas právníkem hudebních 113

Jedná se o jednu z prvních sluţeb pro komunikaci na internetu v reálném čase. Viz GREENFELD, Karl; TAYLOR, Chris; THIGPEN, David. Meet the Napster. TIME [online]. Vydáno 2. 10. 2000 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 115 Viz MusicNet launches battle for fans. BBC News [online]. Vydáno 4. 12. 2001 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 116 V tomto silikonovém údolí (volný překlad) sídlily významné počítačové společnosti jako například Apple Inc. či Yahoo!. 117 Viz HONIGSBERG, Peter Jan. The Evolution and Revolution of Napster. University of San Francisco Law Review. 2002, roč. 36, s. 485. Dostupné také z www: . 114

33

vydavatelství, a tudíţ měl bohaté zkušenosti s autorskými právy. S příchodem nového ředitele byli do Napsteru přijati i další bývalí právníci a manaţeři hudebních společností. Taktéţ byl započat přechod společnosti na tradičnější podnikatelský model, který měl přinést zisk, jelikoţ si Barry uvědomoval, ţe Napster se bude muset dříve či později s hudebním průmyslem dohodnout. Měl také za úkol navrátit investici ze strany Hummer Winblad. 118 Po příchodu Hanka Barryho opustili společnost John Fanning a Sean Parker. Shawn Fanning naopak obdrţel akcie v hodnotě přibliţně devíti procent společnosti a byla mu vyplacena pětimístná částka. Tento krok je vysvětlován především reklamním účelem, jelikoţ původní zakladatel sluţby Napster byl mediálně velmi známý. Oznámení, ţe se Shawn Fanning věnuje vývoji nové verze systému, bylo tedy převáţně marketingovým tahem. 119 V rámci ţaloby ze strany hudebního průmyslu proti Napsteru bylo rozhodnuto o předběţném opatření 26. července 2000. Mělo pozastavit jeho činnost. Proti tomuto rozhodnutí se Napster o dva dny později odvolal. Napster zaznamenal velký podnikatelský úspěch, kdyţ 31. října 2000 oznámila hudební divize společnosti Bertelsmann AG (BMG), ţe se chce stát partnerem Napsteru při vývoji aplikace pro sdílení hudby na základě členských poplatků. Měla takto vzniknout zcela nová sluţba, která by krom distribuce hudebních nahrávek zahrnovala i další produkty z portfolia Bertelsmann AG, jako jsou knihy a časopisy. Mělo dojít k vyuţití a zdokonalení P2P systému provozujícího Napsterem. BMG si od tohoto kroku slibovala značné posílení své pozice na trhu a výhodné postavení v nově vznikajícím distribučním kanále, jakým byl internet. 120 V únoru roku 2001 padlo rozhodnutí odvolacího soudu a Napsteru bylo uloţeno zamezení výměny chráněných děl prostřednictvím jeho sluţby. Ten reagoval pokusem o mimosoudní vyrovnání s nahrávacími společnostmi, kdyţ jim nabídl jednu miliardu USD výměnou za pětiletou licenci jejich děl. Peníze měl získat zavedením placené

118

Viz HONIGSBERG, Peter Jan. The Evolution and Revolution of Napster. University of San Francisco Law Review. 2002, roč. 36, s. 485. Dostupné také z www: . 119 Viz tamtéţ. 120 Viz tamtéţ.

34

sluţby pro své uţivatele. 121 Hudební společnosti tuto částku odmítly a pokračovaly dál ve snaze ukončit provoz Napsteru. Nedlouho po rozhodnutí odvolacího soudu Napster přišel se zavedením filtrů pro svoji sluţbu, které by zablokovaly sdílení chráněných autorských děl. Jednalo se však pouze o kontrolu pojmenování jednotlivých souborů, s čímţ si uţivatelé snadno poradili pomoci nepřesného pojmenovávání. Napster proto přistoupil k upravení filtrů a zablokoval tak na 99,4% všech chráněných děl. Soudkyně Marilyn Patelová rozhodující v prvním stupni sporu však rozhodla, ţe není moţná ţádná tolerance. 122 V červenci roku 2001 se Napster rozhodl pozastavit činnost svého systému, aby tak vyhověl předběţnému opatření. V září téhoţ roku se téţ dohodl na částečném vyrovnání ve výši 26 milionů USD, které zaplatil hudebnímu průmyslu. Tímto však nedošlo k ukončení soudního sporu a nahrávací společnosti v něm nadále pokračovaly. 123 V roce 2002 došlo k dohodě o převzetí majetku Napsteru společností Bertelsmann. Ten vyhlásil dle dohody dne 3. června téhoţ roku bankrot. Americký konkurzní soud však nepovolil transakci a nařídil likvidaci. Důvodem pro zastavení převodu majetku bylo to, ţe výkonným ředitelem Napsteru byl Konrad Hilbers, který dříve byl vedoucím zaměstnancem společnosti Bertelsmann. 124

5.2 Technologie sdílení V rámci popisu bude vycházeno především z rozhodnutí o předběţném opatření ve sporu A&M Records, Inc. v. Napster, Inc.125 a z odvolání v téţe věci. Podstatou sluţby Napster bylo usnadnění přenosu jednotlivých MP3 souborů mezi jednotlivými uţivateli. Nejednalo se však o „čisté“ peer to peer sdílení. Napster zprostředkovával především sdílení MP3 souborů uloţených na pevných discích počítačů jiných uţivatelů, vyhledávání hudby a poté i moţnost jejího přenosu pomocí internetu. Kdo 121

Viz SALKEVER, Alex. Napster's Pound-Foolish Billion-Dollar Offer. BusinessWeek [online]. Vydáno 22. 2. 2001 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 122 Viz HONIGSBERG, Peter Jan. The Evolution and Revolution of Napster. University of San Francisco Law Review. 2002, roč. 36, s. 487-488. Dostupné také z www: . 123 Viz BORLAND, John. Napster reaches settlement with publishers. CNET News [online]. Vydáno 24. 9. 2001 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 124 Viz EVANGELISTA, Benny. Napster runs out of lives -- judge rules against sale. SFGate.com [online]. Vydáno 4. 9. 2002 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 125 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 0016401 a 00-16403. A&M Records, Inc. v. Napster, Inc., 239 F.3d 1004. Dostupné také z www: .

35

chtěl vyuţívat tuto sluţbu, musel si stáhnout a nainstalovat speciální software (MusicShare

software),

který

byl

zdarma

k dispozici

na

stránce

http://www.napster.com. Poté následovala registrace, která vyţadovala vytvoření uţivatelského jména a hesla. Registrovaný uţivatel mohl zpřístupnit své hudební soubory vytvořením adresáře uţivatelské knihovny (user library). Do této sloţky poté nakopíroval hudbu, kterou chtěl sdílet pomocí sluţby Napster. Důleţitým prvkem bylo pojmenování jednotlivých souborů. Dále se musel přihlásit pomocí svého uţivatelského jména a hesla. Nainstalovaný výše zmíněný software vyhledal uţivatelskou knihovnu a ověřil, ţe zde uloţená data mají správný formát. Následovalo nahrání jednotlivých názvů MP3, aniţ by docházelo k přesunu či kopírování samotného obsahu z pevného disku, z počítače na server provozovaný Napsterem. Zde byly uloţeny pojmenování pod uţivatelovým jménem a staly se součástí společného seznamu (collective directory) dostupných souborů. Ten byl proměnlivý a vţdy zobrazoval pouze ty skladby, které byly v daný okamţik sdíleny přihlášenými uţivateli. Vyhledávání probíhalo dvěma způsoby. První moţností bylo zadání názvu písně nebo autora. Dotaz byl poté zaslán na server a zde byl porovnán se společným seznamem. Samotný obsah souborů nebyl podstatný, jelikoţ byly hledány pouze shody v názvu a zadaném výrazu. Mohly zde tedy hrát roli i chyby v pojmenování od jednotlivých uţivatelů. Druhým postupem bylo vyuţití seznamu uţivatelů tzv. hotlist, od kterých hledající jiţ někdy nějaký MP3 soubor pomocí Napsteru stáhl. Systém dokonce upozorňoval na jejich přihlášení. Tento způsob umoţňoval prohlíţení seznamu všech sdílených písní uţivatele. I v tomto případě však je nutné podotknout, ţe na serveru Napsteru byly uloţeny pouze textové informace. Přenos kopií obsahu poţadovaných MP3 souborů byl zprostředkováván tak, ţe Napster získal IP adresu počítače uţivatele, který sdílí hledanou píseň. Tu předal hledajícímu uţivateli, respektive jeho počítači. A ten pak jiţ mohl navázat přímé spojení s druhým počítačem na úrovni peer to peer za účelem přenosu kopie. Důleţité je podotknout, ţe Napster v tomto přenosu působí jako pouhý zprostředkovatel adres obou stran a na samotném transferu se jiţ nijak nepodílí.

5.3 Právní otázky Právních otázek provozování sluţeb podobných Napsteru můţe být jistě celá řada, pro tuto práci jsou však důleţité především autorskoprávní. Je moţné, aby 36

provozovatelé sluţeb zprostředkovávající peer to peer sdílení byli odpovědni za činnost svých uţivatelů? „Vzhledem k teritorialitě jednotlivých státních autorskoprávních systémů je vždy nutné posoudit vznik autorskoprávní odpovědnosti provozovatelů uvedených zařízení na základě práva, podle kterého se žádá ochrana subjektivního práva (lex loci protectionis).“126 Z tohoto důvodu je těţké nalézt nějaký jasný a široce uplatnitelný konkrétní závěr. V České republice zatím chybí judikatura v této oblasti. Pro inspiraci se můţeme podívat do zahraničí, především do Spojených států, kde jiţ byly řešeny některé případy jako například Napster či Grokster. Zde potom lze vysledovat určité body, které jsou pro přiznání nepřímé odpovědnosti provozovatelů zásadní. Především jde o otázku centralizace či decentralizace peer to peer systému. U centralizovaných, jako byl například Napster, je vţdy pro provozovatele obtíţnější postavení z pohledu případné autorskoprávní odpovědnosti. Podílí se totiţ do určité míry na vyhledávání, a tudíţ ho můţe i ovlivňovat. Naopak zcela decentralizovaný systém víceméně můţe teoreticky „ţít vlastním ţivotem“ bez ohledu na postoj svého výrobce. Je tedy vţdy nutné zkoumat příčinnou souvislost mezi provozováním systému a konkrétním porušením autorských práv. Aţ posouzení všech relevantních skutečností můţe vést k závěru. Přesto si autor této práce dovoluje tvrdit, ţe obecně by provozovatelé systémů umoţňujících sdílení peer to peer neměli být odpovědni za přenášený obsah. O něm totiţ nerozhodují a ani jej často nemohou ovlivnit. Samotná P2P síť můţe mít zcela legální vyuţití. „Lze je sice bezesporu zneužít, ale zbraně, mobilní telefony nebo chemické látky lze též velmi jednoduše zneužít a o zákazu jejich prodeje se neuvažuje. Lze si jen stěží představit, že by výrobce pistole byl hnán k odpovědnosti za loupež, kterou někdo s touto zbraní spáchal.“ 127 Otázku odpovědnosti jednotlivých uţivatelů peer to peer sítí můţeme rozdělit na dvě kategorie činností. V první bude stahování (download) a v druhé poskytování (upload). Jedna osoba často vykonává obě činnosti a to i naráz. Přesto je z právního pohledu toto rozlišení třeba, jak bude naznačeno dále. Stahováním děl dochází k vytváření jejich rozmnoţenin. Jiţ v Bernské úmluvě bylo stanoveno výlučné autorské právo rozmnoţování díla v článku 9 odst. 1 tak, ţe 126

Viz TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : komentář. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 226, ISBN 9788071796084. 127 Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 98. ISBN 8072014234.

37

„Autoři literárních a uměleckých děl chráněných touto úmluvou mají výlučné právo udílet svolení k rozmnožování těchto děl jakýmkoli způsobem nebo v jakékoli podobě.“128 Přesto stahující uţivatelé nemusí být odpovědni za stahování chráněných autorských děl. V českém právním řádu je obsaţen institut volného uţití díla pro osobní potřebu129. V USA je výjimka z odpovědnosti stanovena v případě tzv. fair use130. Existuje však i nezanedbatelný názor, ţe uţivatelé jsou i za samotné stahování autorských děl odpovědni, a to v případě úmyslného jednání proti dobrým mravům, kdyţ vědí, ţe se jedná o nelegální zdroj. Poskytování autorského díla bez patřičného souhlasu majitele práv způsobuje odpovědnost za porušení autorských práv. Problém spíše nastává u výpočtu případné škody. Existuje mnoho vzorců pro samotný výpočet, ale často jsou poměrně rozporuplné. Uplatňuje se například přímá úměra počtu staţení rovnající se počtu prodaných vstupenek do kina či hudebních nosičů. Avšak oprávněný protiargument je, ţe by si kaţdý stahující uţivatel pravděpodobně nezakoupil dané album nebo nenavštívil film v kině. Další moţností je výpočet pomocí obvyklé ceny licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Ta byla implementována do § 40 odst. 4 autorského zákona131. Samostatným bodem by potom také byla otázka úmyslu, která můţe mít vliv jak na případnou trestněprávní odpovědnost za porušení autorských práv, tak i na výši náhrady škody. V dnešní době velmi rozšířený protokol BitTorrent je zaloţen na principu „co stahuji, to zároveň sdílím“. Tak se velmi snadno můţe stát, ţe uţivatel ani neví, ţe při stahování zároveň sdílí. A je zde tedy postrádán úmysl.

128

Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříţi dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříţi dne 24. července 1971. 129 Viz zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 130 Jedná se o výjimku z výlučných práv autorů. 131 Viz zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

38

6 Případová studie RIAA v. Napster Napster byla nová moderní sluţba, které vyuţila potenciálu nejvíce se rozvíjejícího media – internetu. S příchodem moţnosti převést hudební kompaktní disky a jejich nahrávky do komprimované podoby MP3 souborů bylo jen otázkou času, neţ přijde nějaký hromadný způsob jejich sdílení. Rostoucí přenosové rychlosti a relativně malý objem dat jednotlivých písní byly dva základní předpoklady pro budoucí úspěch Napsteru. Ten nebyl jistě zcela prvním, ale přesto znamenal určitou revoluci. V rámci jeho sluţby docházelo k výměně hudebních souborů aţ mezi 60 miliony uţivateli. Navíc se velmi rychle rozšiřoval mezi další fanoušky hudby. Nepotřeboval k tomu ani ţádný zvláštní marketing. Pro své uţivatele znamenal moţnost si stáhnout zdarma oblíbeného interpreta nebo nalézt nového. To se samozřejmě nelíbilo významným nahrávacím společnostem. A proto tedy započal proces na ukončení této sluţby.

6.1 Procesní vývoj případu Nahrávací společnosti sdruţené pod asociací the Recording Industry Association of America (RIAA) podaly dne 6. prosince roku 1999 ţalobu 132 na společnost Napster na náhradu škody a zároveň s poţadavkem vydání předběţného opatření. O tomto podání rozhodoval U. S. District Court, coţ je první stupeň federálního soudnictví. Dne 12. května 2000 rozhodla soudkyně Marilyn Hall Patelová, předsedkyně soudu, ţe Napster nesplňuje podmínky pro uplatnění institutu bezpečného přístavu (safe harbor)133, jenţ by ho zbavoval odpovědnosti. 134 26. července 2000 District Court vyhověl návrhu ţalobců na vydání předběţného opatření a nařídil zastavit činnost Napsteru.135 Ţalobcům byla zároveň určena povinnost sloţit jistinu 5 milionů USD jako náhradu škody pro případ, ţe by toto rozhodnutí bylo zrušeno. Napster byl povinen zamezit ve svém systému veškerému kopírování, stahování, nahrávání, přenosu nebo distribuci všech děl ţalobců. 28. července bylo přijato odvolání ţalovaného k odvolacímu soudu pro 9. obvod (The Court of Appeal for the 9th Circuit), a ten pozastavil předběţné opatření. 2. října 2000 bylo provedeno ústní slyšení 132

Ţaloba je dostupná například z: . Institut je obsaţený v § 512 zákona Digital Millennium Copyright Act of 1998, účinný od 28. 10. 1998. Title 17 of US Code. Více viz podkapitola 6.2 Právní analýza případu. 134 Viz rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. C 99-05183 MHP. Dostupné také z www: . 135 Viz rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. C 99-05183 MHP, C OO-OO74 MHP. Dostupné také z www: . 133

39

před odvolacím soudem.136 12. února 2001 bylo rozhodnuto o odvolání. 137 V zásadě odvolací soud potvrdil rozhodnutí niţší instance. Pouze uloţil District Court částečnou modifikaci předběţného opatření, ţe ţalobci musí poskytnout Napsteru seznam, podle něhoţ bude tato díla filtrovat. V této věci je opět nutno podotknout, ţe je poměrně problematické kontrolovat soubory pouze na základě jejich názvů, kdyţ tyto vytvářejí samotní uţivatelé. Do vydání nového rozhodnutí ze strany District Court bylo předběţné opatření pozastaveno. 5. března 2001 byly naplněny podmínky odvolání a bylo vydáno modifikované rozhodnutí o předběţném opatření. 138 11. července 2001 District Court opět upravil předchozí rozhodnutí a nařídil na základě odborného posudku, ţe Napster musí být pozastavit svoji sluţbu sdílení souborů. A to do té doby, neţ budou zcela („zero tolerance“) vyloučena díla ţalobců, která byla nahlášena. 18. července 2001 odvolací soud pozastavil rozhodnutí z 11. července 2001 do doby, neţ bude rozhodnuto o odvolání proti výše zmíněnému. 139 25. března 2002 odvolací soud pro 9. obvod potvrdil obě předchozí modifikace předběţného opatření a příkaz zastavení sluţby Napster.140 Ţalobci před District Court byly společnosti: A&M Records Geffen Records Interscope Records Sony Music Entertainment MCA Records Atlantic Records Island Records Motown Records Capitol Records LaFace Records 136

Jednotlivé argumenty si je moţné poslechnout na adrese . 137 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 0016401 a 00-16403. A&M Records, Inc. v. Napster, Inc., 239 F.3d 1004. Dostupné také z www: . 138 Viz rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. C 99-05183 MHP. Dostupné také z www: . 139 Viz rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 01-16308. Dostupné také z www: . 140 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 0115998, 01-16003, 01-16011, 01-16308. Dostupné také z www: .

40

BMG Music d/b/a The RCA Records Label Universal Records Elektra Entertainment Group Arista Records Sire Records Group Polygram Records Virgin Records America Warner Bros. Records. Dále zde vystupovali jako ţalobci autoři a producenti Jerry Leiber a Mike Stoller.

6.2 Právní analýza případu Nejdůleţitějším bylo rozhodnutí o vydání předběţného opatření respektive o odvolání proti tomuto rozhodnutí141 (z něho vychází i tato kapitola). V americkém právu musí totiţ ţalobce prokázat pravděpodobnost úspěchu v řízení ve věci samé (likelihood of successs on the merits of the claim), a tedy pouţívá stejné argumenty jako by pouţil v případném hlavním řízení. 142 Z tohoto důvodu bude následovat právní rozbor argumentů uţitých při rozhodování o návrhu na vydání předběţného opatření. Napster byl ţalován pro spoluodpovědnost (contributory liability for direct infringement) a zástupnou odpovědnost (vicarious liability for direct infringement) za porušování autorských práv ţalujících nahrávacích společností. K přiznání výše uvedených odpovědností je nutné prokázat přímé porušení práv (direct infringement) ze strany uţivatelů Napsteru. Ţalobci proto museli prokázat, ţe jsou majiteli porušovaných autorských práv a ţe bylo porušeno minimálně jedno výlučné právo zaručené US Copyright Act 143. Ţalobci doloţili vlastnictví, kdyţ aţ 87 % souborů dostupných na Napsteru můţe být chráněno autorskými právy a více neţ 70 % vlastněno nebo spravováno ţalobci. Soud shledal, ţe uţivatelé Napsteru porušili výlučné distribuční právo a právo reprodukce. Díky tomu bylo prokázáno přímé porušení.

141

Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 0016401 a 00-16403. A&M Records, Inc. v. Napster, Inc., 239 F.3d 1004. Dostupné také z www: . 142 Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 101. ISBN 8072014234. 143 Viz Copyright Act of 1976, účinný od 1. 1. 1978. Title 17 of US Code.

41

Napster na svoji obranu argumentoval, ţe nedošlo k přímému porušení práv ze strany jeho uţivatelů, jelikoţ jeho sluţbu vyuţívají na základě institutu fair use. Ten je upraven v § 107 US Copyright Act 144. „Ten stanoví, že přípustné užití díla chráněného copyrightem, včetně rozmnožování v kopiích či záznamech zvuku či jakýmkoliv jiným způsobem uvedeným v této části, pro účely jako je kritika, komentář, zpravodajství, výuky (včetně mnohonásobného vytvoření kopie pro účely užití ve třídě), studia nebo výzkumu není porušením autorského práva (copyrightu).“145 Napster se hájil, ţe v rámci jeho sluţby dochází ke třem fair use činnostem – sampling, kde si uţivatelé stahují díla pouze dočasně pro posouzení kvality před nákupem těchto děl; space-shifting, kde uţivatelé získávají přístup k jiţ vlastněným nahrávkám, např. na CD; a k distribuci písní vznikajících i zavedených umělců na základě jejich svolení. Hlavním vodítkem pro určení, zda se jedná o uţití spadající pod pravidlo fair use, jsou následující 4 faktory: 1) účel a charakter uţití včetně toho, zda se jedná o komerční vyuţití nebo nekomerční 2) povaha chráněného díla 3) velikost a význam uţité části díla ve vztahu k celku 4) vliv uţití na potenciální trh nebo hodnotu chráněného díla. Ad 1) V prvním faktoru určujícím, zda dané uţití je fair use, se soud zabýval účelem a charakterem vyuţití systému Napster. Bylo tedy nutné určit, zda stahováním MP3 souborů dochází k přeměně původního díla či nikoliv. District Court došel k názoru, ţe tomu tak není, a odvolací soud jej podpořil. Soudy se zabývaly otázkou transformace původního díla v případě pouhého přenosu (kopírování) na jiné médium. Vodítkem jim bylo rozhodnutí v případě UMG Recordings, Inc. v. MP3.com, Inc.146, kde bylo stanoveno, ţe pouhé převedení hudebního CD do podoby MP3 formátu není přetvořením. A také případ Infinity Broadcast Corp. v. Kirkwood 147, tedy ţe přenos rozhlasového vysílání pomocí telefonní linky není transformací. Dále soud musel určit, zda se jedná o komerční nebo nekomerční vyuţití. Samotné stahování a sdílení hudebních souborů ze své podstaty nemusí být komerční povahy. Soudy však komerční 144

Viz § 107 Copyright Act of 1976, účinný od 1. 1. 1978. Title 17 of US Code. Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 59. ISBN 8072014234. 146 Viz rozhodnutí United States District Court for the Southern District of New York z roku 2000. UMG Recordings, Inc. v. MP3.com, Inc., 92 F. Supp. 2d 349, 351 (S.D.N.Y. 2000). 147 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 1994. Infinity Broadcast Corp. v. Kirkwood, 150 F. 3d 104, 108 (2d Cir. 1994). 145

42

uţití u uţivatelů Napsteru spatřovaly v tom, ţe zasílali soubory jim neznámým adresátům a také ţe získávali něco, za co by běţně museli zaplatit. Navíc odvolací soud dovodil, ţe k prokázání komerčního vyuţití není třeba přímý ekonomický prospěch. Tento argument byl podpořen rozhodnutím ve věci Sega Enters. Ltd. v. MAPHIA148, kde komerční uţití bylo přiznáno jednotlivcům, kteří stahovali kopie videoher, aby si je nemuseli kupovat. Ad 2) Díla sdílená pomocí Napsteru jsou kreativní povahy, a proto je zde menší šance uplatnit obranu pomocí fair use. Soud se povahou díla zabýval pouze okrajově, jelikoţ tento faktor nemá v tomto případě podstatnější roli. Ad 3) District Court dovodil, ţe při stahování MP3 souborů uţivateli Napsteru dochází ke kopírování celého díla, coţ bylo dáno technologicky, jelikoţ nebylo moţné získat například pouze polovinu písně. To však působí proti moţnosti vyuţít fair use. Vţdy byl zasílán celý MP3 soubor. S tímto názorem souhlasil i odvolací soud, který pouze doplnil, ţe za určitých okolností je moţné dovodit uţití fair use i při kopírování celého díla. Tato poznámka vycházela z argumentu ve věci Sony Corp. v. Universal City Studios, Inc.149, ţe fair use při tzv. time-shifting150 zahrnuje pořízení kopie celého chráněného díla. Ad 4) Napster poškodil trh s hudebními nosiči a obecně s hudbou dvěma způsoby: sníţil prodej hudebních CD mezi vysokoškolskými studenty a dále ztíţil moţnosti vstupu ţalobců na trh s digitálními nosiči hudby na internetu. K těmto závěrům došel soud prostřednictvím čtyř odborných posudků. První vypracoval pro ţalobce Dr. E. Deborah Jay. Zkoumal v ní náhodnou skupinu studentů, přičemţ u nich sledoval důvody vyuţití sluţby Napster a případné dopady na nákup hudby. Soud v tomto materiálu nalezl důkaz odůvodňující zmenšení prodeje hudebních nosičů ze strany studentů na straně vyuţívání Napsteru. Další posudek pro ţalobce vypracoval výkonný ředitel společnosti SoundScan Michael Fine, který zjistil, ţe sníţení prodeje hudebních alb mezi vysokoškolskými studenty, je způsobeno sdílením MP3 souborů na internetu. Poškozením současných, ale i budoucích obchodních plánů ţalobců

148

Viz rozhodnutí United States District Court for the Northern District of California z roku 1994. Sega Enters. Ltd. v. MAPHIA, 857 F. Supp. 679, 687 (N.D. Cal. 1994). 149 Viz rozhodnutí Supreme Court of the United States ze dne 17. 1. 1984. Sony Corp. v. Universal City Studios, Inc., 464 U.S. 417, 449-50 (1984). 150 „Posun v čase“ například u televizního vysílání, kdy pomocí záznamového zařízení zastavíme pořad a po jeho opětovném spuštění je nám přehráván záznam pokračování programu. Ten se nadále nahrává i během přehrávání. Tuto funkci je moţné vyuţít pro přestávku ve sledování dle vlastní potřeby, aniţ bychom přišli o jakoukoliv část.

43

ze strany ţalovaného Napsteru, se zabýval odborník strany ţalující, Dr. David. J. Teece. Poslední posudek vypracoval znalec ţalovaného Dr. Peter S. Fader. Poukazoval na prospěšnost Napsteru pro hudební průmysl, jelikoţ sdílení MP3 souborů podporovalo prodej hudebních kompaktních disků. District Court však nalezl sporné body v této zprávě a označil ji za nespolehlivou. Obrana Napsteru proti tvrzení o odpovědnosti jeho uţivatelů za přímé porušení povinnosti spočívala v tom, ţe sluţba je pouţívána především k těmto třem činnostem, které spadají pod pravidlo fair use a vylučují tak odpovědnost: Sampling – v českém překladu by se jednalo o vzorkování. Napster tvrdil, ţe si uţivatelé stahují hudbu prostřednictvím jeho sluţby, aby si ji vyzkoušeli a mohli se lépe rozhodnout, zda si ji poté zakoupí. Přirovnával to k návštěvě prodejny s hudebními nosiči nebo poslechu ukázek písní v internetových obchodech. To však soud nepřesvědčilo, jelikoţ si uţivatelé mohli staţené nahrávky ponechat, i kdyţ si ţádné CD nezakoupili. Taktéţ obchodní internetové portály nabízeli k poslechu pouze třiceti aţ šedesáti vteřinové ukázky, na rozdíl od Napsteru, kde se jednalo vţdy o celou skladbu. District Court zjistil, ţe čím více si uţivatelé takto hudby stáhnou, tím méně je pravděpodobné, ţe by si stejnou hudbu zakoupili i na CD. A také, ţe i kdyby nebyl trh s hudebními nosiči poškozen, má Napster nepříznivý dopad na rozvíjející se nový internetový trh s nahrávkami. Ţalovanému se téţ nepodařil prokázat pozitivní vliv na prodej CD, ač ani ten by nebyl dostatečným důvodem pro pouţití fair use. Odvolací soud pouze potvrdil argumenty niţšího soudu a nepřiznal fair use pro sampling. Space-Shifting – Napster argumentoval, ţe uţivatelé vlastnící originální hudební CD sdílí z něj písničky za tím účelem, aby jim byly přístupny prostřednictvím internetu i na jiných počítačích. Tedy ţe se jedná pouze o určitý přesun hudby, coţ splňuje podmínky fair use. Vycházel z rozhodnutí ve věci Recording Indus. Ass’n of Am. v. Diamond Multimedia Sys., Inc.151, kde se jednalo o přesun MP3 souborů na přenosný přehrávač a zde byl space shifting shledán jako fair use. Tento argument však soud povaţoval za nevhodný pro tento případ, jelikoţ u přenosu souborů v rámci sluţby Napster docházelo i k jejich nabízení dalším milionům uţivatelů. To byl samozřejmě podstatný rozdíl, protoţe u výše zmíněného přenosného přehrávače disponoval přenesenými skladbami pořád pouze majitel původního hudebního nosiče.

151

Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit z roku 1999. Recording Indus. Ass’n of Am. v. Diamond Multimedia Sys., Inc., 180 F.3d 1072, 1079 (9th Cir. 1999).

44

Posledním uţitím, které Napster označoval za fair use, bylo stahování skladeb od nezávislých nebo i jiných umělců, avšak na základě jejich svolení. Ţalobci však u této sluţby, stejně jako u jiných legálních částí Napsteru jako diskuze či nástěnka, nepoţadovali zákaz, ani jinak je nenapadali. Oba soudy dospěly díky výše uvedenému k názoru, ţe uţivatelé Napsteru nejsou poţivateli ochrany pravidla fair use a ţe se dopustili přímého porušení (direct infringement) autorských práv. Díky tomu se soud mohl zabývat spoluodpovědností a zástupnou odpovědností Napsteru. Odpovědnost

za nepřímé porušení neboli téţ spoluodpovědnost

byla

v americkém právu vymezena ve věci Gershwin Publ’g Corp. v. Columbia Artists Mgmt., Inc.152 „Tzv. nepřímé porušení (contributory infringement) je podobné navádění a napomáhání a činí odpovědným toho, kdo byv si vědom porušujícího jednání, podněcuje, způsobuje nebo hmotně přispívá k porušujícímu jednání jiného. Nepřímé porušení tedy zahrnuje tyto prvky: (I) existence přímého porušení (uživateli), (II) vědomí o existenci tohoto přímého porušení, (III) hmotné přispění k tomuto porušení (i prostřednictvím poskytnutí software).“153 První poţadavek, tedy přímé porušení, byl prokázán, a tak soud posuzoval dva zbývající. Ţalobci namítali hmotnou podporu porušujícího jednání ze strany Napsteru. Nejdříve však soud musel rozhodnout o znalosti porušujícího jednání (knowledge of the infringing activity). Napster nemusel znát přímo jednotlivé skutky porušující autorské práva, a proto neobstálo tvrzení, ţe nemůţe rozlišit mezi oprávněným a neoprávněným stahováním. Soud shledal, ţe Napster měl faktickou a nepřímou znalost o stahování chráněných děl jeho uţivateli. První jmenovaná byla prokázána tím, ţe RIAA předala Napsteru informaci o 12 000 dílech, které byly sdíleny neoprávněně. V rámci nepřímé znalosti se soud opíral o zjištění, ţe vedení Napsteru má zkušenosti z nahrávacího průmyslu a samo si také stahovalo chráněné skladby ze svého systému atd. Svoji obranu proti odpovědnosti za nepřímé porušení zaloţil Napster na velmi známém případu Sony Corp. v. Universal City Studios, Inc.154 Společnost Sony uvedla na trh videorekordér Betamax (proto někdy označován tento spor jako „Betamax Case“ 152

Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 1971. Gershwin Publ’g Corp. v. Columbia Artists Mgmt., Inc., 443 F.2d 1159, 1162 (2d Cir. 1971). 153 Viz TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-0211]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089. 154 Viz rozhodnutí Supreme Court of the United States ze dne 17. 1. 1984. Sony Corp. v. Universal City Studios, Inc., 464 U.S. 417, 449-50 (1984).

45

a pouţitá argumentace jako „Betamax Defence“), díky němuţ si mohli jeho majitelé nahrávat filmy z televize na kazety VHS. Tím se však cítila být poškozena společnost Universal, a tak se domáhala ţalobou uznání společnosti Sony spoluodpovědnou za porušování autorského práva. Ţaloba byla zamítnuta aţ samotným Nejvyšším soudem.

V odůvodnění

rozhodnutí

bylo

stanoveno,

ţe

aby

mohl

uznat

spoluodpovědnost výrobců a prodejců, museli by dané zařízení prodávat s vědomím, ţe jej zákazníci budou uţívat (především) k nedovolenému kopírování chráněných děl. Tento prvek však nebyl prokázán. Videorekordér Betamax měl samozřejmě i další funkce. Soud dovodil, ţe díky přítomnosti podstatného způsobu uţití, jenţ neporušuje autorská práva (substantial non-infringing use), není ţaloba důvodná a prodej přístrojů mohl pokračovat.155 V rámci tohoto argumentu odvolací soud poznamenal, ţe potřebný stupeň znalosti o porušení autorských práv nemůţe být Napsteru přičten pouze na základě toho, ţe prostřednictvím peer to peer sdílení mohou být porušena práva ţalobců. District Court dovodil, ţe Napster neprokázal dostatečnou moţnost komerčního vyuţití svého systému, aniţ by muselo docházet k porušování autorských práv. Odvolací soud se s tímto zcela neztotoţnil, jelikoţ niţší stupeň dle něj nesprávně opomenul současné a především budoucí moţnosti legálního vyuţití. Bez ohledu na to však potvrdil, ţe Napster věděl nebo měl vědět, ţe jeho uţivatelé porušují autorská práva ţalobců. Vycházel přitom z analýzy obdobného případu ve věci Technology Center v. Netcom On-Line

Communication

Services,

Inc.156,

kde

správce

systému

mohl

být

spoluodpovědný za porušení autorských práv pouze v případě, ţe dostal informaci o konkrétním činu a přesto neodstranil závadný obsah. Soud zjistil, ţe ač Napster věděl o konkrétním případu nedovoleného sdílení písní a mohl zamezit přístupu uţivatele poskytujícího tyto nahrávky, ţalovaný tak neučinil. Hmotné přispění (material contribution) bylo dovozeno z toho, ţe bez samotné sluţby Napster, by jeho uţivatelé nemohli stahovat hudbu tak snadno. Tento fakt potvrdil i sám ţalovaný. Na základě výše uvedených argumentů došly oba soudy shodně k tomu, ţe Napster je spoluodpovědný za porušování autorských práv jeho uţivateli.

155

Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 106. ISBN 8072014234. 156 Viz rozhodnutí United States District Court for the Northern District of California z roku 1995. Religious Technology Center v. Netcom On-Line Communication Services, Inc., 907 F. Supp. 1361 (N.D. Cal. 1995)

46

„Tzv. zástupná odpovědnost (vicarious liability) je odvozena z odpovědnosti zaměstnavatele za své zaměstnance a uplatňuje se v případech, kdy má subjekt právo a možnost dohlížet na jednání porušovatele a má také z tohoto jednání finanční prospěch. Zástupná odpovědnost zahrnuje tyto prvky: (I) existence přímého porušení, (II) právo a možnost kontroly, (III) přímý finanční prospěch z jednání porušovatele.“157 Odvolací soud před samotným rozborem v tomto bodu odvolání konstatoval, ţe ač hranice mezi nepřímou a zástupnou odpovědností jsou ne zcela jasné, tak výše zmíněný argument „Betamax defence“ u zástupné odpovědnosti nelze pouţít. U moţnosti kontroly nad protiprávním chováním (right and ability to supervise the infringing activity) soud vycházel z obsahu webových stránek Napsteru. Na nich měl vyhrazeno právo jednotlivé uţivatele vyloučit z uţívání jeho sluţby z jakéhokoliv důvodu, například téţ pro porušení platného práva. Aby byla vyloučena zástupná odpovědnost, musel by ţalovaný vykonávat právo kontroly v co největší moţné míře (reserved right to police must be exercised to its fullest extent). Soud dále dospěl k názoru, ţe ač Napster nemohl kontrolovat přímo obsah sdílených souborů (systém pouze verifikoval správnost formátu souboru), tak mohl zamezit přístup do systému uţivatelům na základě nalezení chráněných děl dle názvů ve svých vyhledávacích seznamech. Soubory byly samozřejmě pojmenovávány samotnými uţivateli a ti je mohli záměrně nazvat jinak, ale pro správnou funkci systému (tedy aby píseň mohla být snadno nalezena) musela označení zhruba odpovídat obsaţeným nahrávkám. Ţalobci tedy prokázali, ţe ţalovaný neprováděl kontrolu v dostatečné míře. Druhým poţadavkem pro uplatnění zástupné odpovědnosti byl přímý finanční prospěch z jednání porušovatele. Napster poskytoval svoji sluţbu zdarma, čímţ chtěl přilákat co nejvíce zájemců o sdílení hudebních souborů. Posléze měl v plánu svoji velkou uţivatelskou základnu zpeněţit především pomocí reklamy či cílených reklamních emailů atd. Soud dovodil, ţe budoucí příjmy ţalovaného jsou přímo závislé na přibývání sdílejících. Tím tedy měl finanční prospěch ze zpřístupnění chráněných děl ţalobců, kdyţ ta byla důvodem nárůstu počtu uţivatelů, a mohl být shledán odpovědným.

157

Viz TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-0211]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089.

47

Napster dále uváděl, ţe nemůţe být odpovědný, jelikoţ je chráněn ustanovením § 1008 Audio Home Recording Act 158. V tomto zákoně z roku 1992 je stanoveno, ţe nemůţe být ţalován výrobce, dovozce nebo distributor zařízení či nosičů pro nahrávání digitálních audio záznamů za jejich nekomerční vyuţití při kopírování autorských děl jejich uţivateli. Ţalovaný tvrdil, ţe výměna MP3 souborů je právě tímto typem nekomerčního uţití a ţe je tedy tímto ustanovením chráněn od druhotné odpovědnosti. Soud odmítl tuto argumentaci, jelikoţ vyšel z výkladu159, dle něhoţ počítač (potaţmo i jeho pevný disk) nejsou výše uvedená zařízení. Důvodem bylo to, ţe jejich hlavním účelem není vytváření digitálních audio nahrávek. Dalším zákonem, který měl poskytnout Napsteru ochranu proti nepřímé a zástupné odpovědnosti, byl Digital Millennium Copyright Act a jeho § 512 160. Jednalo se o institut tzv. bezpečného přístavu (safe harbor), který je určen k zabránění podávání ţalob na poskytovatele internetových sluţeb za porušení autorských práv jejich uţivateli. „Proto, aby byl poskytovatel (v našem případě poskytovatel připojení, protože Napster nebyl sám poskytovatelem obsahu ani neposkytoval volný prostor pro takový obsah – webhosting) vyloučen z odpovědnosti za porušení autorských práv, ke kterému došlo přenosem (ať už samotným přenosem, propojováním, poskytováním spojení popř. dočasným uloženími účelem přenosu) materiálu prostřednictvím sítě spravované poskytovatelem, je třeba splnit následující podmínky: (I) přenos byl zahájen z podnětu jiné osoby než poskytovatele; (II) přenos je vykonáván automatickým systémem bez provádění selekce poskytovatelem; (III) jediný způsob, jak může poskytovatel vybírat příjemce, je prostřednictvím vyžádané automatické odpovědi; (IV) žádná kopie přenášeného materiálu nemůže být v systému udržována déle, než je to nezbytně nutné pro přenos a nesmí být poskytnuta nikomu jinému, než předpokládanému příjemci a (V) přenosem nesmí docházet ke změnám v obsahu materiálu.“161 Odvolací soud se odklonil od názoru niţší instance, ţe § 512 (tedy institut bezpečného přístavu) nelze pouţít pro vyloučení druhotné odpovědnosti (tedy nepřímé a zástupné). I přesto o aplikaci sám nerozhodl s tím, ţe se jedná pouze o rozhodování o předběţném opatření. Prodluţování 158

Viz Audio Home Recording Act of 1992, účinný od 28. 10. 1992. Title 17 of US Code. Definice zařízení pro digitální audio nahrávání byla stanovena v rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit z roku 1999. Recording Indus. Ass’n of Am. v. Diamond Multimedia Sys., Inc., 180 F.3d 1072, 1079 (9th Cir. 1999). 160 Viz § 512 Digital Millennium Copyright Act of 1998, účinný od 28. 10. 1998. Title 17 of US Code. 161 Viz ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. s. 107. ISBN 8072014234. 159

48

řízení by pouze prohlubovalo případnou škodu. Přičemţ vycházel z posudku, uvádějícím staţení aţ deseti tisíc souborů s dílem ţalobců prostřednictvím Napsteru za jednu sekundu. Jako další obranný argument Napster poukázal na to, ţe se ţalobci vědomě vzdali (waiver) svých práv ohledně sdílených skladeb. Vycházel z definice vzdání se práv stanovené v případu United States v. King Features Entm’t, Inc.162. Ţalobci se měli vědomě poskytnutím techniky k vytváření kopií uţivatelům a samotnou distribucí MP3 souborů prostřednictvím internetu vzdát svých autorských práv a vykonávat kontrolu nad jejich tvorbou a distribucí. S tímto se samozřejmě soudy neztotoţnily. Ţalobci se totiţ pouze tímto jednáním připravovali na vstup na nový trh s digitálními nahrávkami, a tedy v ţádném případě neměli v úmyslu vzdát se svých práv. Napster téţ tvrdil na svoji obranu, ţe ţalobci udělili konkludentně licenci (implied licence) k volnému šíření svých děl prostřednictvím MP3 souborů tím, ţe je nechali takto šířit. Soud ve svém závěru o tomto argumentu vyšel z případu SmithKline Beecham Consumer Healthcare, L. P. v. Watson Pharms., Inc.163 Implicitní licenci uděluje pouze ten, jenţ vytvořil dílo na poţádání druhého, a tomu jej předal k dalšímu uţívání. Navíc soud poukázal na skutečnost, ţe ţalobci předali Napsteru prostřednictvím asociace RIAA upozornění, ţe nesouhlasí se zpřístupňováním svých děl. I tato obrana tedy byla odmítnuta. Posledním argumentem byla námitka zneuţití (misuse) postavení drţitelů autorských práv. Napster tvrdil, ţe internetový trh jiţ nespadá pod monopol těchto drţitelů. Námitka jim má za cíl bránit v rozšiřování kontroly do oblasti, která jiţ nespadá pod exkluzivní autorská práva. Ţalovaný uváděl, ţe se nahrávací společnosti předem domluvily na jejich rozšíření i na internet. Také tuto námitku soud nakonec odmítl jako neprokázanou.

6.3 Význam rozhodnutí pro právní praxi Soud dospěl díky výše uvedenému k názoru, ţe Napster je spoluodpovědný a zástupně odpovědný za porušování autorských práv svými uţivateli. Vydání předběţného opatření v zásadě znamenal konec Napsteru. Částečně byl spor mezi Napsterem a hudebními vydavateli urovnán v září roku 2001. Bylo vyplaceno

162

Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit z roku 1988. United States v. King Features Entm’t, Inc., 843 F.2d 394, 399 (9th Cir. 1988). 163 Viz rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 2000. SmithKline Beecham Consumer Healthcare, L.P. v. Watson Pharms., Inc., 211 F.3d 21, 25 (2d Cir. 2000).

49

26 milionů USD za neoprávněné uţívání autorských děl a dále 10 milionů USD za případné budoucí licenční poplatky.164 Rozhodnutí nemělo význam pouze pro samotnou existenci společnosti Napster, ale především pro budoucí vývoj sdílení a potaţmo i internetové distribuce hudby. Jedním ze signifikantních znaků podobných sluţeb provozovaných bezplatně je, ţe jejich provoz je spojen s potřebou velkého počtu uţivatelů. To je dáno tím, ţe jejich obchodní model je často postaven na příjmech z reklamy. Avšak s tím přímo souvisí i problematičnost nelegálního sdílení, které je největším lákadlem pro valnou většinu lidí pouţívajících takovouto sluţbu. V době, kdy Napster měl zájem přeměnit se v legální systém, narazil na nepřátelský postoj nahrávacích společností. Ty nebyly ochotné poskytnout licence ke svým dílům, které samozřejmě představovaly největší objem ţádaných nahrávek. Většina uţivatelů si po ukončení sluţby Napster našla náhradu v některém jiném bezplatném systému, jako byl například Grokster, Kazaa nebo Gnutella. Tyto sítě pouţívaly odlišné technické řešení, aby se vyhnuly stejným právním problémům (coţ se jim do značné míry stejně nepovedlo). Otázkou zůstává, jak by byl obdobný případ rozhodnut v evropských podmínkách. Na základě směrnice o elektronickém obchodu165 byl v České republice přijat zákon o některých sluţbách informační společnosti166, který upravuje odpovědnost poskytovatelů sluţeb informační společnosti. Díky této úpravě by neměl být v zásadě provozovatel peer to peer sluţby odpovědný za obsah přenášených informací s výjimkou, kdy by přenos sám inicioval, volil uţivatele přenášené informace nebo měnil její obsah. Podstatnou povinností kaţdého subjektu je ale také tzv. prevenční povinnost nikomu neškodit (neminem leadere). Je upravena v § 415 občanského zákoníku167. Dle názoru autora by tedy byla nejspíš společnost Napster shledána odpovědnou za škodu i z pohledu dnešního českého práva. Drţitelé autorských práv oznámili společnosti Napster protiprávní jednání jeho uţivatelů. Ten však jiţ na to dostatečně adekvátně nezareagoval. Je však samozřejmě otázkou, zda by v intencích 164

Viz BORLAND, John. Napster reaches settlement with publishers. CNET News [online]. Vydáno 24. 9. 2001 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . 165 Viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu). 166 Viz zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých sluţbách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů. 167 Viz zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

50

jiného právního řádu nepostupoval i ţalovaný v rámci své obrany jinak. Rozhodnutí o obdobném případu prozatím v tuzemsku neproběhlo, a tak se nelze ani opřít o relevantní judikaturu.

51

7 Prognóza společenského a právního vývoje Počítačová síť internet je nové médium, které umoţnilo výměnu mnoha informací, a to včetně autorských děl. Fenomén sdílení v rámci této sítě se vyvíjí poměrně krátkou dobu. Přesto by dle názoru autora této práce mělo dojít k dalšímu posunu, a to jak po stránce společenské, tak i právní. Sdílení je v dnešní době přirozeným jevem. Funguje i navzdory právním restrikcím, včetně hrozby případného soudního řízení. Tento trend můţe mít lehké výkyvy, ale do budoucna nemůţe být očekáván zásadní útlum. Společnost má být spíše vzdělávána neţ zastrašována hrozícími tresty. V dnešní době se ještě pořád vyskytují názory „co je dostupné na internetu, je zadarmo“, coţ je dáno právě snadnou dostupností. Tento přístup je samozřejmě velmi nevhodný. Autor této práce nesouhlasil s kampaní asociace RIAA, v níţ ţalovala spoustu „obyčejných“ sdílejících uţivatelů. I přesto je jí nutno přiznat určitý pozitivní přínos právě v eliminaci výše zmíněných názorů. Jednalo se avšak spíše o krajní způsob a existuje mnohem více pozitivnějších přístupů. V rámci právní roviny se vyskytuje mnoho scénářů budoucího vývoje. Nalezneme zde dva krajní názory. Prvním je, ţe samotné autorské právo jiţ nemá své opodstatnění a mělo by tedy být zrušeno. Druhým je, ţe dnešní stav je taktéţ nevyhovující a mělo by přibýt mnoho regulací. Zajímavou predikci vytvořilo Berkman Center for Internet & Society na Harvard Law School, kde v rámci výzkumné činnosti Digital Media Project bylo vytvořeno pět scénářů168 moţného budoucího vývoje. Podle prvního scénáře nejsou potřeba ţádné změny a není tedy třeba ţádných zásahů. To není, dle názoru autora této práce, udrţitelné. Dalším návrhem je tzv. „zlatá střední cesta“, ve které by se měly kombinovat technologické, právní i sociální restrikce za účelem fungování internetového trhu. Třetí moţností je silné uplatňování technologického omezení, tedy důraz je kladen pouze na jednu část z předchozího scénáře. Dalším přístupem je vytvoření systému poplatků, které by následně byly přerozdělovány mezi autory. Ti by nejprve zaregistrovali své dílo u příslušného úřadu, aby mohlo být sledováno jeho sdílení a zájem o něj. Druhým krokem by bylo vybírání poplatků za internetové sluţby, MP3 přehrávače či přístup na internet. Vybrané prostředky by se přerozdělovaly mezi zaregistrované umělce podle oblíbenosti jejich 168

Viz Digital media project. Berkman Center for Internet & Society at Harvard Law School [online]. Změněno 19. 2. 2010 [cit. 20010-02-19]. Dostupné z: .

52

děl. Posledním návrhem je zavedení dobrovolných kolektivních licencí. Vytvořilo by se několik na státu nezávislých organizací, které by vybíraly poplatky od uţivatelů majících zájem na legálním sdílení a stahování. Zároveň by většina velkých nahrávacích společností poskytla těmto organizacím licenci na svá díla a na základě počtu staţení svých písní získávala peněţní prostředky z vybraných poplatků. Tímto systémem se zabývala i organizace Electronic Frontier Foundation, která jej představila ve formě návrhu řešení problému sdílení hudebních nahrávek v USA. 169 Taktéţ počítala s rozšíření obdobného systému i do dalších zemí. Všechny výše uvedené přístupy by mohly být pouţity pro řešení otázky sdílení hudby, ale například u audiovizuálních děl by byla situace komplikovanější. Autor práce by chtěl totiţ poukázat na rozdílnost moţných příjmů v hudebním a filmovém průmyslu. U prvního jmenovaného je záţitek z ţivého vystoupení do značné míry nepřenositelný, a tak tento zdroj příjmu bude jistě zachován i do budoucna. U filmu však s příchodem tzv. domácích kin můţe být prvotní zdroj příjmů (návštěva kina) ohroţen. I toto jsou podstatné faktory, které ovlivňují budoucí společenské i právní směřování. Stav, kdy by veškeré kulturní statky byly přístupné pro všechny zájemce bez omezení, je utopický. I přesto jsou v určitých částech patrné tendence směřování k tomuto „ideálu“ jiţ dnes. Nakonec samotné sdílení autorských děl je určitým projevem této snahy, a to i navzdory porušování práv duševního vlastnictví. Autor této práce zastává názor, ţe budoucí směřování ochrany autorských práv by mělo být více vstřícné moderním technologiím a ne naopak. Reálně se můţe v praxi uplatnit například legální sdílení hudebních nahrávek na základě nízkých paušálních poplatků, jak je naznačeno výše. Rozvoj právního vědomí společnosti by v tomto případě působil proti protiprávnímu sdílení, jelikoţ by existovala dostupná legální varianta. Zároveň by to znamenalo velké rozšíření platících uţivatelů, z čehoţ by profitoval hudební průmysl. Velmi důleţitým faktorem by však byla velikost poplatků a mnoţství dostupných nahrávek. Je otázkou, zda se k tomuto kroku někdy velké nahrávací společnosti odhodlají. Podstatným budoucím krokem by mělo být zastavení kriminalizace sdílení souborů pro nekomerční účely. Tento názor zastává například Lawrence Lessig a zdůvodňuje to tím, ţe přes dlouhý boj proti P2P sdílení nedošlo k jeho vymícení 169

Viz A Better Way Forward: Voluntary Collective Licensing of Music File Sharing [online]. EFF, 2008 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: .

53

a tvůrci tímto bojem ani nezískávají ţádnou odměnu za svá díla. Proto by měl být zvolen některý z alternativních modelů. 170 K částečně podobnému závěru dospěl i Evropský parlament ve svém usnesení o kulturním průmyslu v Evropě. Označil za nezbytnou spolupráci s občanským sektorem při hledání řešení pro tuto oblast a zároveň označil kriminalizaci nekomerčního počítačového pirátství za nevhodné. Taktéţ se v tomto usnesení vyjádřil k nutnosti vzdělávání mladých lidí o hodnotě duševního vlastnictví. 171 Autorské právo vzniklo z důvodu podpory autorů pro novou tvorbu. Mělo především hájit práva autorů do té míry, aby jim poskytla zdroje pro další kreativitu a vznik nových děl. Právo autorské však není absolutní, existují omezení a výjimky, které jsou obsaţeny v autorském zákonu172 v podobě volného uţití a zákonné licence. Ty se však mohou uplatnit, pouze pokud vyhovují tzv. třístupňovému testu (three-step test). Ten byl zaveden Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl173. Byl přijat jako vágní diplomatický kompromis, který nebyl zamýšlen pro přímou aplikaci. Bohuţel byl poté přejat i dalšími mezinárodními smlouvami. 174 V českém právním řádu je třístupňový test zaveden § 29 odst. 1 autorského zákona: „Výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.“175 Sdílení autorských děl na internetu přineslo diskuzi, zda autorské právo s dnešním pojetím třístupňového testu má budoucnost. Jednou z moţností je, ţe by tento test nebyl omezujícím pro taxativně dané výjimky, ale stal by se generální klauzulí. 170

Viz LESSIG, Lawrence. Remix : making art and commerce thrive in the hybrid economy. 1st pub. New York : Penguin Press, 2008. 327 s. ISBN 9781594201721. 171 Viz usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. dubna 2008, o kulturním průmyslu v Evropě. Dostupné také z www: . 172 Viz zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. 173 Viz vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříţi dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříţi dne 24. července 1971. 174 Viz CARTER, L. Edward. Harmonization of Copyright Law in Response to Technological Change: Lessons from Europe about Fair Use and Free Expression. University of La Verne Law Review. 2009, roč. 30, č. 2, s. 325-326. Dostupné také z www: . 175 Viz § 29 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

54

V zákoně by byl výčet výjimek a omezení pouze demonstrativní. Rozhodující by bylo splnění tří bodů obsaţených v testu. Je téţ otázkou, zda by poté nebylo nutné více konkretizovat jednotlivá ustanovení v testu. V USA je úprava výjimek provedena odlišně a je k tomu vyuţívána doktrína fair use176. Na Spojené státy je vyvíjen tlak v rámci harmonizace autorského práva s ostatními zeměmi, coţ by mohlo znamenat v konečném důsledku i konec fair use. Na druhou stanu existují i názory, ţe by se naopak mělo zavést fair use i v evropských podmínkách. Jednalo by se o nejlepší řešení jak zachovat poţadavky veřejného zájmu v rámci autorského práva.177 S příchodem internetu se kulturní průmysl obával, vzhledem k nelehké aplikaci tradičních norem na toto nové prostředí, oslabení postavení a především zmenšení svých příjmů. Proto prosazoval především posilování ochrany svých práv. Zapomínalo se však při tom na původní účel autorského práva a to podporu tvořivosti a rozvoje kulturních děl. Proto je dnes nutná reforma práv duševního vlastnictví. K tomuto závěru dospěl i Evropský parlament ve svém usnesení o kulturním průmyslu v Evropě a dále také stanovil, ţe: „Internet zcela změnil tradiční způsoby užívání kulturních výrobků a služeb a je zásadní zaručit bezproblémový přístup ke kulturnímu internetovému obsahu a rozmanitost kulturní tvorby přesahující pouhou průmyslovou a komerční logiku a kromě toho také zajistit spravedlivou odměnu pro všechny kategorie držitelů práv.“178

176

Více viz podkapitola 6.2 Právní analýza případu. Viz CARTER, L. Edward. Harmonization of Copyright Law in Response to Technological Change: Lessons from Europe about Fair Use and Free Expression. University of La Verne Law Review. 2009, roč. 30, č. 2, s. 315-316. Dostupné také z www: . 178 Viz usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. dubna 2008, o kulturním průmyslu v Evropě. Dostupné také z www: . 177

55

8 Závěr Cílem této práce bylo vytvořit rámcový přehled o fenoménu sdílení autorských děl. Pochopit a systematicky zařadit podstatné prvky, jeţ se tohoto jevu dotýkají a mají na něj zásadní vliv. Zároveň je analyzovat jak z právního, tak i sociokulturního pohledu. První část práce byla věnována obecnému vymezení pojmu sdílení. Šlo především o vnímání tohoto fenoménu ve společnosti a z toho vyplývající vztahy. Hodnocení sdílení z pohledu různých normativních systémů se ukázalo být poměrně rozmanité, a stejně tak i motivace uţivatelů internetu ke sdílení. Dále následovala historická analýza vývoje fenoménu sdílení. Ta ukázala, ţe počátky samotného mediálního průmyslu byly spojeny s pirátstvím, které je v dnešní době tímto odvětvím velmi potíráno. V poslední části této kapitoly byl podán chronologický popis událostí či etap významných pro sdílení autorských děl v elektronické podobě. Následující kapitola pojednávala o organizacích, které zastupují různé zájmy v oblasti sdílení. International Federation of the Phonographic Industry, The Motion Picture Association of America a The Recording Industry Association of America jsou tři nejvýznamnější organizace, které reprezentují různé oblasti zábavního průmyslu. Protipólem jsou různá sdruţení, či politická hnutí, která naopak hájí práva uţivatelů internetu. Velmi mediálně známé jsou organizace Electronic Frontier Foundation a švédská politická strana Piratpartiet. Čtvrtá kapitola rozebírala právní úpravu sdílení. Autorské právo prodělalo dlouhý vývoj, který započal dlouho před sdílením na internetu. Na začátku byly jednotlivé vnitrostátní úpravy a posléze se vytvořila nutnost uzavřít různé mezinárodní smlouvy. Americké autorské právo je důleţité, jelikoţ mnoho moderních technologií bylo vyvinuto v USA. Pro Českou republiku je rozhodující tuzemská úprava, do které se navíc promítá komunitární, která je určující pro Evropu. Pátá kapitola se zabývala konkrétní formou sdílení autorských děl. Jednalo se o sluţbu pro sdílení hudby Napster. Ta byla ve své době velmi oblíbená, jak vyplynulo z popisu historie tohoto fenoménu. Následovala charakteristika technické podstaty fungování této výměnné peer to peer sítě. V posledním bodě kapitoly byly nastoleny právní otázky provozování sluţby obdobné Napsteru. Předposlední a zároveň nejrozsáhlejší část práce obsahovala případovou studii RIAA v. Napster. V úvodu kapitoly byl popsán procesní vývoj sporu. Dále následovala právní analýza jednotlivých argumentů předkládaných stranami. První otázkou byla 56

odpovědnost uţivatelů Napsteru za přímé porušení autorských práv. Dále následoval rozbor dvou druhů nepřímé odpovědnosti. Konkrétně se jednalo o spoluodpovědnost a zástupnou odpovědnost. Předposlední část kapitoly shrnula další argumenty, které slouţily jako obrana ve sporu. Na závěr byl zhodnocen význam rozhodnutí pro právní praxi a jeho dopady na budoucí vývoj sdílení. Poslední kapitola se zabývala prognózou společenského a právního vývoje fenoménu sdílení. Byly zde představeny různé scénáře řešení problematiky sdílení autorských děl na internetu, přičemţ zvláštní pozornost byla věnována návrhu na zřízení dobrovolných kolektivních poplatků za sdílení hudby. Poté následovaly úvahy de lege ferenda o vývoji autorského práva s ohledem na různé návrhy odborné veřejnosti a postoj Evropského parlamentu k této problematice, z čehoţ vyplynula nutnost reformy práva duševního vlastnictví. Diplomová práce vzhledem ke svému omezenému rozsahu nemohla postihnout fenomén sdílení autorských děl na internetu v celé jeho šíři a ani si to nekladla za cíl. Některé oblasti jsou v této práci pouze nastíněné a pro zevrubnější prostudování těchto částí je nutno odkázat čtenáře na další literaturu či informační zdroje. K inspiraci můţe slouţit například poznámkový aparát či pouţité prameny. Hlavní cíl této práce, vytvořit rámcový přehled o fenoménu sdílení autorských děl s poukazem na jeho podstatné prvky, lze však povaţovat za splněný.

57

9 Summary This thesis deals with The Phenomenon of Sharing of Copyrighted Works on the Internet. With the beginning of global computer networks the traditional communication between individual users have became easier and also many new ways of its realization have came up. This thesis is dedicated to one of them; activity that makes copyrighted works with the use of modern technology more accessible. This activity will be analyzed both from a legal and socio-cultural perspective. Author’s interest in this area rises from the relevance and liveliness of this phenomenon and the general interest in information and communication technologies. The aim of this whole work is to give a general overview of the phenomenon of Sharing of Copyrighted Works on the Internet and also to provide better understanding of it and systematically include the essential elements that affect this phenomenon and have a major impact on the phenomenon. It is analyzed from both legal and socio-cultural perspective too. The first part is devoted to a general definition of the concept of sharing. It is especially focused on the perception of this phenomenon in the society and the resulting relationships. Additionally sharing is evaluated in terms of different normative systems and is classified in terms of types of motivation to share among Internet users. This is followed by a historical analysis of the development of the phenomenon of sharing. Here, it appears that the very beginning of the entertainment industry was associated with piracy, which is by this industry nowadays mainly combated. In the last section of this chapter there is a chronological description of major events or phases relevant for an evolution of the sharing of copyrighted works in electronic form. The next chapter deals with the organizations representing various interests in the sharing. The International Federation of Phonographic Industry, The Motion Picture Association of America and The Recording Industry Association of America are the three major organizations that represent different areas of the entertainment industry. The opposite of those organizations are associations or political movements which in turn defend the rights of Internet users. The legal organization Electronic Frontier Foundation and the Swedish political party Piratpartiet are the most well known. The next part of the paper discusses the legal rules that deal with sharing. Copyright law has undergone a long evolution, which had beginnings long before the start of file sharing on the internet. At the beginning various national laws were adopted and eventually also international pacts were signed. The United States is country with 58

a very important influence on the development of modern technology and so its copyright law. European laws are relevant for the EU change, which is reflected in the domestic regulations. The fifth chapter is devoted to a particular form of sharing of copyrighted works. It is a service for sharing music called Napster. It was very popular at the time of its beginning, as it is apparent from the description of the history of this phenomenon. Furthermore an overview of the technical nature of this exchange operation of peer to peer network is provided. The last part of the chapter points out legal questions regarding to operating services similar to Napster. The next chapter and also the main and largest part of this thesis, contains a case study concerning the RIAA vs. Napster. In the introduction the development process of the dispute is described. That is followed by a legal analysis of the various arguments presented by the parties. The first issue deals with the liability of users of Napster for direct copyright infringement. Furthermore, two kinds of secondary liability are specified; the contributory and vicarious liability. Penultimate part of this chapter summarizes the arguments of the parties, which were used as a defense in litigation. Finally the importance of the decision and its impact on future development of sharing is assessed. Seventh and closing chapter engages in the forecast of social and legal development of the phenomenon of sharing. Various scenarios that deal with growth of the activities are represented, and special attention was paid to the proposal to establishment of a Voluntary Collective Licensing of Music File Sharing. Then the considerations de lege ferenda on the development of copyright law with regard to various public proposals and professional attitude of the European Parliament on this issue are presented. This thesis due to its limited extension could not cover the whole issue of the Sharing of Copyrighted Works on the Internet throughout its range and nor could this be its goal. Some areas are therefore only outlined and for further examination of these sections it is necessary to refer the reader to other literature and information sources that are mentioned in the work.

59

10 Seznam použitých pramenů 10.1 Knižní publikace ČERMÁK, Jiří. Internet a autorské právo. 2. aktualiz. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2003. 251 s. ISBN 8072014234. GOLDSMITH, Jack L; WU, Tim. Who controls the Internet? : illusions of a borderless world. Oxford : Oxford University Press, 2008. 224 s. ISBN 9780195340648. LESSIG, Lawrence. Free culture : the nature and future of creativity. New York : Penguin Books, 2004. 345 s. ISBN 1594200068. Dostupné také z www: . LESSIG, Lawrence. Code : version 2.0. New York : Member of the Perseus Books Group, 2006. 410 s. ISBN 0465039146. LESSIG, Lawrence. Remix : making art and commerce thrive in the hybrid economy. 1st pub. New York : Penguin Press, 2008. 327 s. ISBN 9781594201721. POLČÁK, Radim; ŠKOP, Martin; MACEK, Jakub. Normativní systémy v kyberprostoru : (úvod do studia). 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. 102 s. ISBN 8021037792. TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon : komentář. 1. vyd. Praha : C.H. Beck, 2007. s. 226, ISBN 9788071796084.

10.2 Odborné články A Better Way Forward: Voluntary Collective Licensing of Music File Sharing [online]. EFF, 2008 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . BANGEMAN, Eric. MPAA admits to unauthorized movie copying. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 24. 1. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: BANGEMAN, Eric. Sharman Networks settles Kazaa file-sharing lawsuits. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 27. 7. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: .

60

BORLAND, John. Napster reaches settlement with publishers. CNET News [online]. Vydáno 24. 9. 2001 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . BORLAND, John. RIAA sues 261 file swappers. CNET News [online]. Vydáno 8. 9. 2003 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . CARTER, L. Edward. Harmonization of Copyright Law in Response to Technological Change: Lessons from Europe about Fair Use and Free Expression. University of La Verne Law Review. 2009, roč. 30, č. 2, s. 312-345. Dostupné také z www: . Digital media project. Berkman Center for Internet & Society at Harvard Law School [online]. Změněno 19. 2. 2010 [cit. 20010-02-19]. Dostupné z: . ERNESTO. Pirate Party Wins and Enters The European Parliament. TorrentFreak [online]. Vydáno 7. 6. 2009 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . European Parliament threatens court action over ACTA secrecy. OUT-LAW.COM [online]. Vydáno 11. 3. 2010 [cit. 2010-03-15]. Dostupné z: . EVANGELISTA, Benny. Napster runs out of lives -- judge rules against sale. SFGate.com [online]. Vydáno 4. 9. 2002 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . FRITH, Simon. Copyright and the Music Business. Popular Music. 1988, roč. 7, č. 1, s. 57-75. Dostupné také z www: . ISSN: 02611430. GAVRILESCU, Stefan. The justification of copyright in the information society. Legile Internetului [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . 61

GREENFELD, Karl; TAYLOR, Chris; THIGPEN, David. Meet the Napster. TIME [online]. Vydáno 2. 10. 2000 [cit. 2010-02-18]. Dostupné z: . HONIGSBERG, Peter Jan. The Evolution and Revolution of Napster. University of San Francisco Law Review. 2002, roč. 36, s. 485. Dostupné také z www: . CHENG, Jacqui. Battle brewing between Pirate Bay, recording industry over IFPI domain coup. Ars Technica [online]. Poslední úpravy 18. 10. 2007 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . LESSIG, Lawrence. Innovating Copyright. Cardozo Arts & Entertainment Law Journal. 2002, roč. 20, č. 3, s. 611-623. ISSN: 0736-7694. Dostupné také z www: . MusicNet launches battle for fans. BBC News [online]. Vydáno 4. 12. 2001 [cit. 201002-18]. Dostupné z: . NORTON, Quinn. Secrets of the Pirate Bay. Wired.com [online]. Vydáno 16. 8. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . OBERHOLZER-GEE, Felix, STRUMPF, Koleman. File-Sharing and Copyright. Harvard Business School Working Knowledge. [online]. Vydáno 1. 7. 2009 [cit. 201002-11]. Dostupné z: . PHILLIPS, Jeremy. It's my party and I'll cry if I want to. Journal of Intellectual Property Law & Practice. 2009, roč. 4, č. 7, s. 451. Dostupné také z www: . ISSN 1747-1540. Printing / Typography Timeline. HistoryofScience.com [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 20010-02-18]. Dostupné z: . RIAA Launches New Initiatives Targeting Campus Music Theft. RIAA [online]. Vydáno 28. 2. 2007 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . 62

RIAA v. The People: Five Years Later [online]. EFF, 2008 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . SALKEVER, Alex. Napster's Pound-Foolish Billion-Dollar Offer. BusinessWeek [online]. Vydáno 22. 2. 2001 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . Soudce sníţil trest pro Jammie Thomas za sdílení 24 skladeb o 97 %. Deep in IT [online]. Vydáno 25. 1. 2010 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . TOPKA, Petr. Napster, Kazaa, Grokster - významné spory ohledně peer-to-peer sítí v zahraničí. IT právo [online]. Praha : Společnost pro právo informačních technologií, vydáno 7. 11. 2006 [cit. 2010-02-11]. Dostupné z: . ISSN 1801-4089. Vývoj soudu s The Pirate Bay: den čtvrtý a hacknuté weby IFPI. Deep in IT [online]. Vydáno 20. 2. 2009 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: .

10.3 Ostatní zdroje BELGIAN & SWISS AUTHORITIES BREAK RAZORBACK2 [online]. Brusel : MPA, vydáno 21. 2. 2006 [cit. 20010-02-11]. Dostupné z: . EFF : A History of Protecting Freedom Where Law and Technology Collide [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . EFF : Our work [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . Formation documents and mission statement for the EFF. EFF [online]. Vydáno 10. 7. 1990 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . IFPI - MEZINÁRODNÍ FEDERACE HUDEBNÍHO PRŮMYSLU NÁRODNÍ SKUPINA ČESKÉ REPUBLIKY : Co je IFPI [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: < http://www.ifpicr.cz/?rubrika=1149>. 63

IFPI : IFPI's Mission [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . IFPI : The International Standard Recording Code [online]. Změněno 8. 12. 2009 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . MPAA : About Us [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . MPAA : Members Page [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . Piratpartiet : Medlemsantal [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . Piratpartiet : The Pirate Party [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . PPInternational : About PPI [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . PPInternational : Members [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . RIAA : For Students Doing Reports [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . RIAA : Who We Are [online]. Změněno 17. 2. 2010 [cit. 20010-02-17]. Dostupné z: . Swiss woman found guilty of online infringement. IFPI [online]. Vydáno 13. 1. 2010 [cit. 2010-02-17]. Dostupné z: . Usnesení Evropského parlamentu ze dne 10. dubna 2008, o kulturním průmyslu v Evropě. Dostupné také z www: . WIPO : Berne Convention for the Protection of Literary and Artistic Works [online]. Změněno 18. 2. 2010 [cit. 20010-02-18]. Dostupné z: . 64

10.4 Judikatura Rozhodnutí Supreme Court of the United States ze dne 17. 1. 1984. Sony Corp. v. Universal City Studios, Inc., 464 U.S. 417, 449-50 (1984). Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 1971. Gershwin Publ’g Corp. v. Columbia Artists Mgmt., Inc., 443 F.2d 1159, 1162 (2d Cir. 1971). Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit z roku 1988. United States v. King Features Entm’t, Inc., 843 F.2d 394, 399 (9th Cir. 1988). Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 1994. Infinity Broadcast Corp. v. Kirkwood, 150 F. 3d 104, 108 (2d Cir. 1994). Rozhodnutí United States District Court for the Northern District of California z roku 1994. Sega Enters. Ltd. v. MAPHIA, 857 F. Supp. 679, 687 (N.D. Cal. 1994). Rozhodnutí United States District Court for the Northern District of California z roku 1995. Religious Technology Center v. Netcom On-Line Communication Services, Inc., 907 F. Supp. 1361 (N.D. Cal. 1995) Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit z roku 1999. Recording Indus. Ass’n of Am. v. Diamond Multimedia Sys., Inc., 180 F.3d 1072, 1079 (9th Cir. 1999). Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Second Circuit z roku 2000. SmithKline Beecham Consumer Healthcare, L.P. v. Watson Pharms., Inc., 211 F.3d 21, 25 (2d Cir. 2000). Rozhodnutí United States District Court for the Southern District of New York z roku 2000. UMG Recordings, Inc. v. MP3.com, Inc., 92 F. Supp. 2d 349, 351 (S.D.N.Y. 2000). Rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. C 99-05183 MHP. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. C 99-05183 MHP, C OO-OO74 MHP. Dostupné také z www: .

65

Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 00-16401 a 00-16403. A&M Records, Inc. v. Napster, Inc., 239 F.3d 1004. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 5. 3. 2001, sp. zn. C 99-05183 MHP. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States District Court, N.D. California ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 0116308. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 01-15998, 01-16003, 01-16011, 01-16308. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States District Court for the District of Columbia ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Civil Action 02-MS-0323 (JDB). Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States District Court for the Central District of California ze dne 25. 4. 2003. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd., 259 F. Supp. 2d 1029, 1039 (C.D. Cal. 2003). Rozhodnutí United States Court of Appeals for the District of Columbia Circuit ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 03-7015. Dostupné také z www: . Rozhodnutí United States Court of Appeals for the Ninth Circuit ze dne 19. 8. 2004. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd., 380 F.3d 1154, 1167 (9th Cir. 2004). Rozhodnutí Supreme Court of the United States ze dne 27. 6. 2005. MGM Studios, Inc. v. Grokster, Ltd. 545 U.S. 913 (2005). Rozhodnutí Arbitráţního a mediačního centra WIPO ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. D2007-1328. IFPI Secretariat, IFPI International Federation of the Phonographic Industry v. Peter Kopimi Sunde aka Brokep. Dostupné také z www: .

66

10.5 Právní předpisy 10.5.1 Mezinárodní smlouvy Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb., o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 33/2002 Sb.m.s., o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 48/2002 Sb.m.s., o přístupu České republiky ke Smlouvě Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 192/1964 Sb., o Mezinárodní úmluvě o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 133/1980 Sb., o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, doplněné v Paříţi dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříţi dne 24. července 1971. Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 32/1985 Sb., o Úmluvě o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnoţování jejich zvukových záznamů. 10.5.2 Evropská legislativa Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při druţicovém vysílání a kabelovém přenosu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech sluţeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

67

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodrţování práv duševního vlastnictví. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění směrnice 92/100/EHS). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (kodifikované znění směrnice 93/98/EHS). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů (kodifikované znění směrnice 91/520/EHS). 10.5.3 Zákony Audio Home Recording Act of 1992, účinný od 28. 10. 1992. Title 17 of US Code. Copyright Act of 1976, účinný od 1. 1. 1978. Title 17 of US Code. Digital Millennium Copyright Act of 1998, účinný od 28. 10. 1998. Title 17 of US Code. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých sluţbách informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů.

68