PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA OBČANSKÉHO PRÁVA
DIPLOMOVÁ PRÁCE PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI
Hana Vajdíková 2009
„Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma: Prostředky ochrany osobnosti, zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.“
V Brně dne 16. 3. 2009
............................................
PODĚKOVÁNÍ Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Ing. Radovanu Dávidovi za cenné rady a připomínky a za odborné vedení při zpracovávání zadané diplomové práce.
2
OBSAH 1.
ÚVOD ................................................................................................................................. 5 1.1 1.2
2.
TÉMA PRÁCE ..................................................................................................................... 5 CÍL PRÁCE A METODY ....................................................................................................... 6 VŠEOBECNÉ OSOBNOSTNÍ PRÁVO .......................................................................... 7
2.1 2.2 2.3 2.4 3.
VŠEOBECNÉ OSOBNOSTNÍ PRÁVO V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU ............................................ 7 SUBJEKTY VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA ............................................................ 8 PŘEDMĚT VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA ............................................................. 9 OMEZENÍ VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA ........................................................... 10 OCHRANA OSOBNOSTI V HISTORICKÉM KONTEXTU.................................... 12
3.1 3.2 4.
VÝVOJ ÚPRAVY VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA ................................................. 12 VÝVOJ ÚPRAVY VŠEOBECNÉHO OSOBNOSTNÍHO PRÁVA NA NAŠEM ÚZEMÍ ..................... 14 SOUKROMOPRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI ........................ 20
4.1 5.
PORUŠENÍ OSOBNOSTNÍHO PRÁVA .................................................................................. 21 OBECNÉ OBČANSKOPRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI ........ 24
Dohoda .................................................................................................................................. 24 Svépomoc ............................................................................................................................... 24 Ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy..................................................... 26 Soudní ochrana ...................................................................................................................... 27 Smírčí řízení........................................................................................................................... 28 6.
ŽALOBA JAKO PROCESNÍ PROSTŘEDEK OCHRANY OSOBNOSTI .............. 31 6.1 POJEM ŽALOBY ............................................................................................................... 31 6.2 NÁLEŽITOSTI ŽALOBY..................................................................................................... 31 Obecné náležitosti ................................................................................................................. 31 Zvláštní náležitosti ................................................................................................................. 33
7.
ZVLÁŠTNÍ OBČANSKOPRÁVNÍ PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI .... 37 Žaloba negatorní (zdržovací) ................................................................................................ 37 Žaloba restituční (odstraňovací) ........................................................................................... 38 Žaloba satisfakční .................................................................................................................. 39
8.
PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI V DALŠÍCH ZÁKONECH PRÁVNÍHO ŘÁDU ČR ......................................................................................................................... 50 8.1 8.2 8.3 8.4 8.5 8.6
PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE ZÁKONA O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ .......... 50 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE TISKOVÉHO ZÁKONA ....................................... 52 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE ZÁKONA O ROZHLASOVÉM A TELEVIZNÍM VYSÍLÁNÍ ........................................................................................................................ 54 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE ZÁKONÍKU PRÁCE ........................................... 54 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE TRESTNÍHO ZÁKONA ....................................... 56 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE ZÁKONA O PŘESTUPCÍCH ................................. 57
3
8.7
PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE ZÁKONA O ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU
8.8
ZPŮSOBENOU PŘI VÝKONU VEŘEJNÉ MOCI ROZHODNUTÍM NEBO NESPRÁVNÝM ÚŘEDNÍM POSTUPEM ....................................................................................................................... 57 PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI DLE AUTORSKÉHO ZÁKONA.................................... 58
9.
ÚSTAVNÍ STÍŽNOST .................................................................................................... 60
10.
STÍŽNOST K EVROPSKÉMU SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA.............................. 62
11.
POHLED DE LEGE FERENDA ................................................................................... 63
ZÁVĚR ......................................................................................................................................... 67 RESUMÉ ...................................................................................................................................... 70 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ....................................................................................... 72
4
1. Úvod 1.1 Téma práce Předmětem této diplomové práce jsou prostředky, které může fyzická osoba využít, pokud někdo neoprávněně zasáhne do jejího všeobecného osobnostního práva. Úkolem práva je pružně reagovat na možné zásahy do osobnostních práv, a zabezpečit tak maximální ochranu individuálních práv jednotlivců. Toto téma jsem si zvolila zejména proto, že se jedná o problematiku velmi zajímavou nejen z pohledu právního, ale také z pohledu laického. Neméně důležitým faktorem bylo i to, že s rozvojem vědy, techniky a s rozvojem médií, která jsou často bulvární, je otázka ochrany osobnosti stále aktuálnější. V centru pozornosti všeobecného osobnostního práva stojí člověk jako individualita a tohoto práva požívá nejen od narození do smrti, ale v některých případech i po ní. Předmětem ochrany je tedy osobnost každé fyzické osoby jako celek, resp. jeho jednotlivé hodnoty, které tvoří součást celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby. Za zásadní dílo, které se týká ochrany osobnosti, lze považovat publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva od autorů Knap, K. - Švestka, J. - Jehlička, O. - Pavlík, P. Plecitý, V. Při psaní této diplomové práce bude výše zmíněné dílo hlavním pramenem, ze kterého budu čerpat. V první kapitole této práce se budu věnovat úpravě všeobecného osobnostního práva, zejména uvedu základní prameny právní úpravy jak z oblasti práva vnitrostátního, tak z oblasti práva mezinárodního. Poté se zaměřím na základní prvky všeobecného osobnostního práva, tedy subjekt a předmět, a budu se také zabývat možnostmi omezení tohoto práva. Ve druhé kapitole čtenáři přiblížím historii a vývoj osobnostních práv a jednotlivých prostředků k jejich ochraně. V další části se již zaměřím na samotné prostředky, které může fyzická osoba využít k ochraně svých osobnostních práv. Nejdříve se budu zabývat obecnými prostředky, mezi které patří zejména dohoda, svépomoc, ochrana pokojného stavu, předběžné opatření nařízené soudem a žaloba na náhradu škody. Protože je většina prostředků ochrany osobnosti uplatňována soudní cestou, zaměřím svoji pozornost také na žalobu a její náležitosti. V části věnované žalobnímu petitu uvedu příklady, jak by jednotlivé petity v případech ochrany osobnosti mohly znít. Poté se
5
budu důkladně zabývat jednotlivými typy žalob, které budou zařazeny v části nazvané „Zvláštní prostředky ochrany osobnosti“. Přestože budu největší důraz klást na prostředky ochrany osobnosti, které nabízí občanskoprávní úprava, neopomenu zmínit ani jiné právní předpisy, ve kterých je možno nalézt určité prostředky k ochraně osobnostních práv. Proto se budu věnovat také předpisům práva veřejného, neboť všeobecné osobnostní právo je chráněno nejen právem soukromým, ale také právem veřejným. Stranou mého zájmu nezůstane ani institut ústavní stížnosti a stížnosti k Evropskému soudu pro lidské práva. V poslední části se zaměřím na základní vymezení a zakotvení práv související s ochranou osobnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Rozeberu zejména jednotlivá ustanovení osobnostních práv, kterých oproti stávající právní úpravě značně přibylo.
1.2 Cíl práce a metody Cílem mé práce je podat komplexní přehled jednotlivých prostředků, které může fyzická osoba využít k ochraně svých osobnostních práv. Ráda bych v závěru také zhodnotila, jestli je těchto prostředků dostatek, zda jsou efektivní, nebo naopak jich náš právní řád nabízí málo a jejich efektivita je nízká. Při zpracování této diplomové práce zaměřím svoji pozornost také na judikaturu českých soudů a neopomenu ani judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Před samotným psaním diplomové práce jsem studovala knižní publikace, články publikované v odborných časopisech, judikaturu, komentáře k zákonům i návrh nového občanského zákoníku a jeho důvodovou zprávu. Při zpracování této práce budu používat především obvyklé metodologické přístupy. V části, která se bude věnovat historii a vývoji osobnostních práv, použiji metodu historickou. V částech, kde je nutné pracovat s platnými právními předpisy, použiji metodu logicky výkladovou. Pomocí metody komparativní se pokusím porovnat jednotlivá ustanovení týkající se ochrany osobnosti v návrhu nového občanského zákoníku s ustanoveními stávajícího občanského zákoníku.
Při zpracování této práce budu vycházet z právní úpravy účinné ke dni 1.3.2009.
6
2. Všeobecné osobnostní právo Všeobecné osobnostní právo je právem osobní povahy a je důležitou součástí právního řádu České republiky. Je nutné se o něm zmiňovat, neboť patří nerozlučně každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu a dále že jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty lidské osobnosti v jejím celku, neboli v její fyzické a morální integritě.1 Ústavní základ všeobecného osobnostního práva je zakotven v Listině základních práv a svobod2 zejména v článcích 1, 3, 4, 6, 7, 8, 10, 12, 13, 14, 17, 35. Protože všeobecné osobnostní právo náleží mezi základní lidská práva, platí, že je toto právo nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné a náleží všem lidem bez rozdílu. Důležitou právní úpravu představuje také řada mezinárodních dokumentů. Mezi nejvýznamnější patří Mezinárodní pakt o občanských a politických právech3, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod4, Úmluva o právech dítěte5 a v neposlední řadě také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny6.
2.1 Všeobecné osobnostní právo v občanském zákoníku Těžiště úpravy všeobecného osobnostního práva se v našem právním řádu nachází v občanském zákoníku v jeho části prvé, v hlavě druhé, která je nazvána „Ochrana osobnosti“. Jedná se konkrétně o ustanovení § 11 až 16 občanského zákoníku7 (dále jen OZ). Podle § 11 OZ má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jedná se o tzv. generální klauzuli ochrany osobnosti. Z dikce § 11 OZ vyplývá, že se jedná o výčet demonstrativní. Jednotlivá dílčí práva na ochranu osobnosti musí být chápána jako příkladná8, to znamená, že je 1
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 17. 2 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb. 3 Vyhláška č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 4 Sdělení č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění pozdějších předpisů. 5 Sdělení č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte. 6 Sdělení č. 96/2001 Sb. m. s., Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. 7 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 8 Nález Ústavního soudu ze dne 24.10.1995, sp. zn. I. ÚS 15/95.
7
možné
pružně
rozšířit
ochranu
dalších
hodnot
všeobecného
osobnostního
práva.
Z občanskoprávní ochrany nejsou proto vyloučena ani další práva sloužící k rozvoji osobnosti. Jako příklad mohu uvést právo na osobní svobodu, právo na svobodu pohybu a pobytu, právo na zachování listovního tajemství, právo na zachování lékařského tajemství a v neposlední řadě také právo na příznivé životní prostředí.
2.2 Subjekty všeobecného osobnostního práva U subjektů všeobecného osobnostního práva můžeme rozlišovat mezi subjekty oprávněnými a subjekty povinnými. Subjekty všeobecného osobnostního práva mohou být na straně oprávněných subjektů pouze fyzické osoby. Na straně povinných subjektů mohou vystupovat jak osoby fyzické, tak osoby právnické, tedy i stát. Úprava postavení právnických osob je obsažena především v obchodním zákoníku9. Svoji pozornost zaměřím nyní pouze na subjekty oprávněné, tedy na fyzické osoby. Platí, že každá lidská bytost (člověk) má osobnost a zároveň, že pouze lidská bytost má osobnost.10 Z toho vyplývá, že pouze fyzická osoba může být subjektem všeobecného osobnostního práva, neboť právnické osoby nemohou být nositeli osobnosti. Vzhledem k tomu, že se moje práce zabývá prostředky ochrany osobnosti, nebudu se dále právnickým osobám věnovat. Právo na ochranu osobnosti podle § 11 a násl. OZ, jako jedno ze základních lidských práv, náleží každé fyzické osobě bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, národnosti, příslušnosti atd. Toto právo náleží také nezletilé fyzické osobě. Člověk se stává právní osobností okamžikem narození. Stejně tak § 7 OZ stanoví, že způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě (tzv. nasciturus), narodí-li se živé. Proto můžeme usuzovat, že subjektem všeobecného osobnostního práva se stává dítě již počaté jen za předpokladu, že se narodí živé. Vzhledem k tomu, že všeobecné osobnostní právo náleží každé osobě (ať se jedná o občana České republiky nebo o cizince), není k jeho nabytí vyžadována existence dalších právních skutečností. Z výše uvedeného vyplývá, že občanskoprávní ochrana osobnosti podle § 11 a násl. OZ přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav 9
Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
8
nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti. Předpokladem poskytnutí občanskoprávní ochrany osobnosti podle § 11 a násl. OZ tedy není, aby oprávněný subjekt měl zároveň způsobilost k právním úkonům.11 Vzhledem k tomu, že je všeobecné osobnostní právo spjato s tou kterou konkrétní osobou, trvá po celou dobu jejího života, tedy od jejího narození až do smrti. Právní subjektivita osoby smrtí zaniká. Právo na ochranu osobnosti nepřechází smrtí občana na dědice a nestává se předmětem dědění. Existuje však jiná možnost, jak chránit osobnost zemřelé osoby i po její smrti. Jedná se o tzv. postmortální ochranu osobnosti, která se nachází v § 15 OZ. Podle něj po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu osobnosti taxativně vymezeným osobám. Tyto osoby samy nebyly postiženy neoprávněným zásahem, mají však právo chránit práva osoby zemřelé. Jsou jimi pozůstalý manžel nebo partner12 a děti, pokud těchto osob není, pak toto právo přísluší rodičům zemřelé osoby. Jiné osoby, jako například sourozenec zemřelého, tohoto práva využít nemohou. Není rozhodné, stal-li se neoprávněný zásah za života zemřelé fyzické osoby nebo až po její smrti.
2.3 Předmět všeobecného osobnostního práva Předmětem ochrany osobnosti je osobnost každé fyzické osoby. Jedná se o jednotlivá dílčí osobnostní práva, která zabezpečují ochranu typických hodnot každé osobnosti. Jak jsem již zmínila výše, výčet jednotlivých hodnot je pouze demonstrativní, a proto ochrana není omezena pouze na hodnoty výslovně uvedené v zákoně. Jednou z hlavních hodnot, které jsou chráněny, je život a zdraví člověka, tedy jeho tělesná integrita a její nedotknutelnost. Občanskoprávní ochrana lidského těla je poskytována jak během života osoby, tak i po její smrti. V současné době je velice diskutovaným tématem problematika transplantací orgánů zemřelých osob a jejich souhlasu s transplantací. Toto téma však není předmětem mé práce, a proto se o něm nebudu více zmiňovat. Další chráněnou hodnotou lidské osobnosti je občanská čest a lidská důstojnost. Občanská čest se pojí k postavení konkrétní fyzické osoby ve společnosti, odvíjí se od společenského statusu. Můžeme proto říci, že osoby 10
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 72. 11 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 79.
9
nemají stejnou čest. Naproti tomu lidská důstojnost (čl. 1 LZPS) se odvíjí od základního postavení člověka jako svobodné a rovnoprávné bytosti, která má právo na ochranu své důstojnosti vždy a všude. Mezi další chráněné hodnoty patří také právo na soukromí, jméno, ochrana podoby fyzické osoby a ochrana projevů osobní povahy. Kromě obecné úpravy, která je zakotvená v generální klauzuli, obsahuje občanský zákoník také úpravu zvláštní v § 12 OZ. Tato zvláštní úprava se vztahuje pouze na některé hodnoty lidské osobnosti. Jedná se o písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby. Předmětem ochrany zde nejsou samotné hmotné substráty, na nichž jsou jednotlivé hodnoty zachyceny, nýbrž jejich osobnostní obsah, který byl neoprávněně zasažen. Jde o taxativní výčet chráněných hodnot.
2.4 Omezení všeobecného osobnostního práva Osobnostní práva lze za určitých podmínek omezit. V prvém případě se jedná o situaci, kdy fyzická osoba udělí souhlas k určitému zásahu do svých osobnostních práv, který by byl za jiných okolností protiprávní. Jedná se o projev dispoziční autonomie, která se v oblasti občanskoprávních vztahů zásadně uplatňuje. Fyzická osoba může dát svolení jen k nakládání s takovými statky své osobnosti, s nimiž může platně disponovat. V opačném případě by šlo o neplatné svolení a zásah by byl neoprávněný. Ustanovení § 39 OZ za neplatný považuje právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Například souhlas k eutanazii nelze považovat za platný právní úkon, neboť by měl za následek smrt fyzické osoby. Pokud zvláštní právní předpisy nestanoví jinak, lze svolení se zásahem do osobnostních práv učinit i konkludentně. Z dikce § 35 odst. 1 OZ je patrné, že konkludentní projev vůle musí být učiněn způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník vyjádřit. V souladu s § 574 odst. 2 OZ není možné dát svolení k zásahu do dílčích práv, která mají teprve vzniknout. Svolení může fyzická osoba kdykoliv bez jakéhokoliv důvodu odvolat. K odvolání však musí dojít ještě před zásahem do osobnostních práv. Daný souhlas je nutno vzhledem k povaze věci vykládat vždy restriktivně. Zákon ovšem na druhé straně vymezil případy, kdy k zásahu do osobnostních práv není souhlas dotčené osoby nutný a může k němu dojít na základě zákona. Jedná se o tzv. zákonné 12
Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.
10
licence. První z nich je licence úřední, která je upravena v § 12 odst. 2 OZ. Podle něj svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Rozsah použití uvedených předmětů, způsob jejich použití, formu atd. je nutné dovozovat z jednotlivých zákonů, které stanoví příslušné úřední účely použití. Pokud v těchto případech nejsou překročeny zákonem stanovené meze, pak jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je tímto způsobem zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem.13 Jako příklad bych uvedla použití písemností osobní povahy k důkazním účelům v trestním řízení. Další zákonné licence jsou zakotveny v § 12 odst. 3 OZ, který stanoví, že svolení fyzické osoby není třeba k pořízení nebo použití podobizny, obrazových snímků nebo obrazových a zvukových záznamů k vědeckým a uměleckým účelům (tzv. vědecká nebo umělecká licence) a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní vysílání (tzv. zpravodajská licence). Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Jedná se například o obrazovou podobu politika ve zpravodajství nebo použití fotografie v novinách. Třetí možností, jak lze bez souhlasu fyzické osoby zasáhnout do jejích osobnostních práv, je výkon subjektivního práva či plnění subjektivních povinností stanovených jiným právním subjektem. Tímto rozumíme především výkon práva kritiky, svépomoc (o té budu pojednávat dále), nutnou obranu a krajní nouzi, výkon povinností svědka a znalce, výkon petičního práva apod. Např. z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že petiční právo (čl. 18 odst. 1 LZPS) patří k základním právům každého. Jedná se o určitý druh svobody projevu, avšak ani ta není právem neomezeným. Petiční právo je jednak omezeno samotnými zákonnými náležitostmi a zejména základními právy jiných osob, konkrétně právy jiných osob na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména (čl. 10 odst. 1 LZPS). Je-li proto petičního práva zneužito (někdo křivě obviní v petici druhého ze spáchání trestného činu), jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv druhého.14 K různému omezení všeobecného osobnostního práva může dojít i na základě jiných zákonů, než je občanský zákoník. Jedná se například o trestní zákon, trestní řád, občanský soudní řád či předpisy správního práva.
13 14
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.12.2004, sp. zn. 30 Cdo 1224/2004. Srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 23.4.1998, sp. zn. II. ÚS 20/98.
11
3. Ochrana osobnosti v historickém kontextu 3.1 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva Každé právní odvětví prochází určitým vývojem a nejinak tomu bylo i v případě ochrany osobnosti. Moderní právní stát usiluje o stále účinnější ochranu osobnosti, zejména s ohledem na vývoj lidské civilizace, rozvoj vědy a techniky. Na počátku vývoje institutu ochrany osobnosti bylo běžné, že tato ochrana byla poskytována prostřednictvím norem trestního práva. Těžko bychom ji hledali v normách práva občanského, tak jak je tomu nyní. Za první právní předpis, který se částečně dotýkal osobnostního práva můžeme považovat Kodex Chammurapiho. Osobnost byla původně v právních systémech chráněna právem trestním. Stejně tak je tomu i u Chammurapiho zákoníku. Obsahoval rozsáhlý katalog trestněprávních skutkových podstat, mezi kterými byly například trestné činy proti životu a zdraví obyvatel, které dnes patří do osobnostního práva. Nalezneme v něm také trestné činy proti důstojnosti člověka. Trestní normy Chammurapiho zákoníku jsou z velké části postaveny na principu odvety. Velmi četně se užívá trest smrti, a to často v zostřené podobě jako například upálení, utopení, zazdění, narážení na kůl atd. Z dalších trestů jsou to tresty mrzačící, zotročení nebo vyhnání z občiny.15 Počátky vývoje všeobecného osobnostního práva můžeme spatřovat již v antické filosofii a v učení u sofistů a stoiků. Pokud se jednalo o římské právo, tam již byla poměrně precizně poskytována ochrana před neúctou - nevážností (iniuria) projevenou k osobnosti jiného.16 Vzhledem k tomu, že otroci v této době nebyli subjektem práva, nebyla tato ochrana otrokům poskytována a ani nebylo možné dopustit se iniurie na otrokovi. Zákon dvanácti desek stíhal zejména iniurie reálné (tj. ublížením na těle způsobené), a to pevně stanovenými peněžitými pokutami. Definitivní podobu dostal delikt až v praetorském ediktu. Především tím, že byly rozšířeny skutkové podstaty i o tzv. iniurie verbální (nadávky apod.).17 Byly zavedeny také tzv. edikty speciální (např. odčinění veřejné nadávky, odčinění útoku na cudnost žen a mladých lidí atd.). Tato ochrana byla poskytována na základě actionis iniurianti. Prétorská praxe později 15
Kadlecová, M. a kol. Právní dějiny. II. Vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA s. r. o., 2005, s. 62. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 39. 17 Kincl, J. a kol. Všeobecné dějiny státu a práva. Praha: Panorama, 1983, s. 98. 16
12
vytvořila právní prostředek, který zaujal v římském právu zvláštní místo. Nazýval se actio iniuriarum aestimetoria (tzv. oceňovací žaloba pro urážku způsobenou na cti). Tato žaloba umožňovala přiznávat postiženému peněžitou částku podle volného uvážení postiženého, prétora a soudu, a to i tehdy, kdy jej nepostihla majetková újma.18 Nové myšlenky pro ochranu lidských práv přineslo křesťanství a renesance. Ochrana osobnosti byla v této době zabezpečována především právem trestním. Některá dílčí osobnostní práva, jako například právo na čest a důstojnost, byla chráněna prostřednictvím specifických svépomocných prostředků, jako byla krevní msta, souboj, výkupné nebo různé druhy pokut.19 Teoretickým základem vzniku moderní koncepce všeobecného osobnostního práva se staly v důsledku rozvoje racionalismu a osvícenství přirozenoprávní teorie.20 V tomto období se objevují první katalogy lidských práv, obsahující také všeobecná osobnostní práva. Jako první zásadní katalog musím zmínit Magnu Chartu Libertatum, která byla přijata v Anglii v roce 1215. Mezi dalšími bych zmínila americkou Deklaraci nezávislosti, podle níž jsou si lidé rovni a požívají jistá nezrušitelná práva, dále Chartu práv (Bill of Rights) nebo francouzskou Deklaraci lidských a občanských práv. I v této době je však ochrana osobnostních práv nadále zabezpečována především právem trestním a správním. Důvodem pro poskytnutí ochrany právem trestním a správním byla myšlenka, že při porušení určitých hodnot osobnosti vzniká jen nemajetková újma, která se dá zmírnit pomocí satisfakce. Postupně se však začala prosazovat myšlenka, že i újmy na hodnotách lidské osobnosti (tedy nemajetkové újmy) by měly být odškodňovány prostřednictvím peněžitého (materiálního) plnění. Úloha občanského práva, které upravuje odpovědnost za majetkovou újmu, nabývá na intenzitě. Oproti přirozenoprávní škole však historickoprávní škola myšlenku i existenci subjektivního všeobecného osobnostního práva odmítala. Podle jejích představitelů ochrana osobnosti netvoří vůbec předmět úpravy občanského práva, neboť toto právo chrání majetkové vztahy. Vliv historickoprávní školy, který mimo jiné vedl i k výraznému omezení satisfakce 18
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 39. 19 Viz tamtéž str. 40. 20 Viz tamtéž str. 41.
13
za nemajetkovou újmu, se poté zřetelně projevil v německém Občanském zákoníku (BGB) z roku 1896.21 S výrazným rozvojem vědy a techniky se začala projevovat nedostatečnost ochrany pouze pomocí prostředků trestněprávních a správněprávních. Díky tomu se začala rozvíjet ochrana osobnostních práv fyzických osob v rámci občanského práva.
3.2 Vývoj úpravy všeobecného osobnostního práva na našem území Po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 bylo tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb.22 převzato právo platné na území bývalého Rakouska-Uherska. V českých zemích tak zůstal v platnosti Všeobecný občanský zákoník (dále jen ABGB) z r. 1811. Naproti tomu území Slovenska recipovalo uherské občanské právo, které se opíralo převážně o právo obyčejové. Vznikl tak právní dualismus mezi českým a slovenským územím. Tento dualismus trval až do roku 1951. Jak jsem již zmínila výše, až do konce roku 1950 u nás platil Všeobecný občanský zákoník. O osobních právech pojednává jeho díl prvý. Ochrana osobnosti se objevuje v § 16 ABGB a zní takto: „Každý člověk má vrozená, ať již rozumem poznatelná práva, a jest ho tedy považovati za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a výkon moci k nim směřující nejsou v těchto zemích dopuštěny.“23 Tento paragraf byl jakousi generální klauzulí nebo také všeobecnou směrnicí pro rozhodnutí soudu. Nebyl zde výpočet vrozených práv, neboť „výpočet takový je také více méně zbytečný, poněvadž vzdělanému soudci jsou přirozená práva známa a obecný lid by všeobecnou formulací takových přirozených práv mohl býti uváděn ve zmatek“.24 Jako interpretační vodítko sloužila ústavní listina z roku 1920 a v ní zaručená základní občanská práva.25 Kromě toho, že jde o všeobecnou směrnici, upravuje § 16 ABGB také osobní práva v užším smyslu. Jedná se například o svobodu duševních projevů, právo na tělesnou integritu, tj. zákaz jakékoliv dispozice s lidským tělem, právo na osobní tajemství nebo na občanskou čest. 21
Viz tamtéž str. 43. Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. V jeho čl. 2 bylo uvedeno, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. 23 Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Doplněk, 1993, s. 43. 24 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 184. 22
14
Občanská čest byla chráněna také trestními předpisy,26 tato občanskoprávní ochrana byla považována za ochranu doplňkovou. Mimo to jsou v § 16 ABGB naznačena tzv. práva statusová. Protože mým tématem jsou prostředky ochrany osobnosti, ráda bych o nich nyní ve světle ABGB pojednala. Žádné žalobní nároky oprávněného nebyly upraveny, a proto musely být z § 16 ABGB dovozeny. Většina těchto žalob se nachází i v dnešní právní úpravě. V první řadě to byla žaloba restituční. Tato žaloba směřuje k tomu, aby bylo rušení osobnosti odstraněno, tzn. byl obnoven stav, který byl před takovým rušením osobnosti nebo který by byl, kdyby k rušení nedošlo. Předpokladem pro podání této žaloby bylo, aby v době jejího podání trval protiprávní stav nebo osobnostní právo bylo v ohrožení. Otázka zavinění a vzniku škody byla v tomto případě irelevantní. Výkon rozsudku spočíval v uvedení do stavu, jaký předepisoval. To znamená, že v žalobě muselo být požadováno kromě odstranění protiprávního stavu také zřízení určitého stavu. Druhou žalobou byla žaloba zdržovací. Jejím účelem bylo přinutit žalovaného, aby se zdržel jednání, kterým ohrožoval osobnostní práva jiného. Mezi další žaloby patří žaloba určovací, která měla určit, zda žalobci přísluší určité individuální právo. Předpokladem pro podání této žaloby však byla nemožnost podání žaloby odstraňovací nebo zdržovací a také zájem na rychlém určení právního poměru. Kromě výše uvedených žalob komentář uvádí ještě žalobu statusovou, která pramenila z rodinného práva a byla žalobou doplňkovou. Všechny uvedené žaloby mají místo i tam, kde občanský zákoník zamítá žalobu na náhradu škody. Aktivně legitimován pro podání žaloby byl pouze ten, jehož osobnostní právo bylo porušeno nebo ohroženo. Nebylo možné toto aktivní legitimační právo převést na jinou osobu a ani nebylo možné jej zdědit, ani v případě, když byl spor již zahájen.27 Tehdejší obecný občanský zákoník tedy neznal tzv. postmortální ochranu osobnosti tak, jak ji známe my dnes. Dalším prostředkem ochrany, o kterém ABGB mluví je svépomoc, která je upravena v § 19. Jeho znění je následující: „Každému, kdo se cítí zkrácen ve svém právu, je zůstaveno, aby svou stížnost přivedl na úřad stanovený zákonem. Kdo však úřadu nedbá a jedná svémocně 25
Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky. Zákon č. 108/1933 Sb., o ochraně cti. 27 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 188. 26
15
nebo kdo překročí meze nutné obrany, je z toho odpověden.“28 Z tohoto znění je možné dovodit, že je svépomoc zakázána. Tento závěr by však dle mého názoru nebyl správný. Jak je uvedeno v komentáři „redaktoři občanského zákoníka předpokládali, že každý může si pomoci k svému právu (t.j. zjednati stav takový, jaký podle práva býti má), jestliže by pomoc přišla pozdě.“29 Vyjádření v občanském zákoníku je proto dosti nepřesné a nejasné. Svépomoc je proto přípustná a dovolená za situace, kdy nebyl dostatek času pro dovolání se státního orgánu. Předpokladem svépomoci bylo tedy nebezpečí z prodlení. Ten, kdo jednal svémocně, se přesto poté musel obrátit na příslušný státní orgán, který mu definitivně dopomohl k jeho právu. Výslovně bylo v zákoníku chráněno pouze jedno dílčí osobnostní právo, kterým bylo právo na jméno v § 43. Ten říká, že „popírá-li se někomu právo užívati jeho jména nebo je-li někdo zkrácen neoprávněným užíváním svého jména (krycího jména), může žalovati, aby toho bylo zanecháno a je-li tu zavinění, aby byla škoda nahrazena.“30 Předmětem ochrany nebylo pouze jméno, ale také pseudonym (jméno krycí). Toto ustanovení bylo přidáno do občanského zákoníku až III. novelou, která následovala novější zákoníky (např. německý a švýcarský). Do této novely bylo právo na jméno považováno za právo, které patří do okruhu práv vrozených spadajících pod ochranu podle § 16. Proto je ustanovení o ochraně jména ustanovením zvláštním k obecnému ustanovení § 16.31 Co se týká prostředků, které bylo možné využít k ochraně práva na jméno, byla jím žaloba zdržovací. Tato žaloba mohla být využita ve dvou případech. Za prvé, nositel jména mohl žalovat toho, kdo mu právo na jméno upíral, aby se dalšího upírání zdržel. Za druhé, nositel jména mohl žalovat toho, kdo neoprávněně užíval jeho jméno. Aktivně legitimován k podání žaloby byl samozřejmě oprávněný nositel jména. Pasivně legitimován byl ten, kdo upíral nositeli jména právo na užívání tohoto jména. Předpokladem pro podání žaloby byla neoprávněnost užívání jména, tzn. že žalovaný neměl právo jméno užívat, a také že tímto neoprávněným užíváním jména třetí osobou utrpěl žalobce újmu. Tato újma nebyla blíže specifikována, mohlo se jednat jak o újmu majetkovou, tak sociální nebo morální. Pokud někdo použil jména, které bylo velmi 28
Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Doplněk, 1993, s. 43. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 197. 30 Schelleová, I., Schelle, K. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Doplněk, 1993, s. 47. 31 Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935, s. 358. 29
16
rozšířeno (jako například dnes příjmení Novák), nebylo možné usuzovat, že by bylo použito jména konkrétní osoby. Vedle výše uvedených žalob zdržovacích bylo možné využít také ochrany podle obecného § 16 ABGB. V neposlední řadě bylo možné využít také žalobu na náhradu škody. Muselo se však jednat o zaviněné porušení práva na jméno. Nárok na vyrovnání v penězích však nebylo možné uplatnit, pokud se jednalo o čistě osobní újmu, neboť by to odporovalo celkové konstrukci občanského zákoníka. Z dostupné judikatury k ABGB vyplývá, že převážná část případů se netýkala obecné ochrany podle § 16, ale podle zvláštního ustanovení na ochranu jména v § 43. ABGB nebyl však jediným předpisem, který v době právního dualismu chránil osobnostní práva. V roce 1926 byl přijat československý autorský zákon.32 Tento předpis, který platil na území celé Československé republiky stanovil soukromoprávní úpravu práva k podobizně, ochranu korespondence, deníků a jiných písemností osobní povahy. Již v tomto autorském zákoně se setkáváme s tzv. postmortální ochranou osobnosti. Ustanovení § 26 hovoří o tom, že po původcově smrti (mám tím na mysli původce dopisu, deníku či jiných důvěrnostních záznamů) přísluší právo pozůstalému manželu a dětem, není-li jich, pak jeho rodičům, a není-li těchto osob, jeho sourozencům. Oprávněná osoba mohla využít několik prostředků k ochraně svých osobnostních práv. Jednou z možností byla soukromá obžaloba podle § 50. Zásah do původcovského práva byl považován za přečin, za který bylo možné uložit peněžitý trest nebo dokonce trest odnětí svobody. Stíhání bylo vyloučeno, pokud oprávněný k činu svolil nebo jej prominul anebo nepodal návrh na stíhání do dvou měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o trestném činu. Přečiny byly promlčeny uplynutím dvou let a přestupky uplynutím šesti měsíců od ukončení trestné činnosti. Zákon oprávněnému přiznával také právo na náhradu škody i ušlý zisk. Soud mohl také poškozenému přiznat přiměřené odškodné za utrpěné příkoří nebo jiné osobní újmy. Promlčecí lhůta byla v tomto případě tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o způsobené škodě a o škůdci. Podle § 58 autorského zákona se mohl oprávněný dále domáhat, aby bylo uznáno, že mu přísluší původcovské právo k dílu a aby bylo zakázáno jej dále porušovat. Mohl tak učinit 32
Zákon č. 218/1926 Sb., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském).
17
prostřednictvím žaloby u civilního soudu. Oprávněný měl možnost žádat na žalovaném, aby mu vydal také bezdůvodné obohacení. Jak jsem uvedla výše, některá osobnostní práva byla chráněna předpisy trestního práva. Zákon o ochraně cti zakotvil přestupek a přečin urážky, pomluvy nebo utrhání na cti. Tyto přečiny se stíhaly tzv. veřejnou žalobou. Ostatní trestné činy podle tohoto zákona byly stíhány na základě žaloby soukromé. Dvoukolejná právní úprava trvala v obou zemích až do roku 1951, kdy nabyl účinnosti československý občanský zákoník č.141/1950 Sb. Pokud jde o úpravu osobnostních práv, ta byla velmi kusá a zůstávala navíc roztříštěna v různých právních předpisech. Tento zákoník obsahoval jen ochranu dílčích osobnostních práv, např. právo na jméno, právo na označení. Předmětem ochrany bylo jméno i krycí jméno (pseudonym). Oprávněný mohl využít žaloby zdržovací, kterou se domáhal, aby bylo upuštěno od bezprávného užívání jeho jména. Práva na osobní písemnosti a podobiznu byla upravena v § 95 a § 96 tehdy platného autorského zákona.33 Tato úprava se prakticky shodovala s úpravou v zákoně předcházejícím. Autor, jehož osobní práva byla porušena, se mohl domáhat, aby bylo uznáno, že mu tato práva příslušejí, aby bylo upuštěno od zásahu do jeho práv a aby byly odstraněny následky porušení. Stejně tak i zde existuje institut tzv. postmortální ochrany osobnosti. Zákonodárná úprava všeobecného osobnostního práva nebyla provedena způsobem, který by odpovídal potřebám a požadavkům demokratické společnosti. Není se asi čemu divit zejména s ohledem na totalitní komunistický režim, který osobnostní práva soustavně porušoval. Pozitivní změnu v oblasti občanského zákonodárství přinesl občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Ten poprvé zakotvil v §§ 11-16 obecnou (generální) úpravu všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva a v jeho rámci úpravu jednotlivých osobnostních práv v určitém celku, včetně úpravy jednotlivých základních prostředků ochrany.34 Nebyla zde však řešena otázka peněžité satisfakce za způsobenou imateriální újmu, bylo možné pouze požadovat morální zadostiučinění. Bohužel však totalitní režim na našem území nevytvořil dostatečné předpoklady pro uplatňování zákonem garantovaných osobnostních práv, což dokládá také velmi chudá judikatura soudů. Většina sporů z tehdejší doby se týkala drobných urážek na cti. 33
Zákon č. 115/1953 Sb., o právu autorském (autorský zákon). Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 52. 34
18
K výrazné změně došlo až po roce 1989 v podmínkách politické a sociální transformace naší společnosti. Pro další rozvoj ochrany osobnosti fyzických osob bylo potřeba doplnit stávající právní úpravu a také legislativně zakotvit některé speciální úpravy, které tvoří doplňky obecné občanskoprávní ochrany osobnosti. Významnou novelou bylo přijetí zákona č. 87/1990 Sb., který doplnil § 13 OZ. Původně měl § 13 OZ pouze jeden odstavec, který zakotvoval právo občana35 na zdržovací a restituční žalobu. Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění bylo zcela v rukou soudu. Občan sám neměl možnost podat satisfakční žalobu, musel se spoléhat pouze na soud, zda satisfakci přizná nebo ne. Novelizovaný § 13 OZ zavedl vedle dosavadní nepeněžité (morální) satisfakce i satisfakci peněžitou (materiální). Tuto peněžitou satisfakci může občan požadovat jen v případě, kdyby sama morální satisfakce byla nedostačující, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost občana nebo jeho vážnost ve společnosti (srov. § 13odst. 2 OZ). Touto novelou se systém ochrany osobnostních práv stal mnohem účinnější než doposud. Zásadním přelomem i pro občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti se stalo přijetí Ústavy České republiky36 a zejména Listiny základních práv a svobod.37 Ochrana lidské osobnosti tak doznala důstojného ústavního zakotvení. Značných změn doznaly i jiné dílčí úpravy v této oblasti. Např. právní úprava ve zdravotnictví, tiskový zákon, transplantační zákon či ochrana dat v informačních systémech.
35
Pojem „občan“ byl nahrazen pojmem „fyzická osoba“ až přijetím zákona č. 509/1991 Sb. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 37 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění zákona č. 162/1998 Sb. 36
19
4. Soukromoprávní prostředky ochrany osobnosti V dnešní době, kdy věda a technika prochází značným vývojem, vznikají nové možnosti a způsoby neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva ze strany jiných subjektů. Právní řád jako celek by proto měl poskytovat co nejefektivnější ochranu osobnosti fyzické osoby a jejímu všeobecnému osobnostnímu právu. K tomuto účelu jsou povolány rozličné prostředky ochrany, o kterých bych ráda pojednala v následující části. Předtím, než se budu jednotlivým prostředkům věnovat, ráda bych se zamyslela nad zásadou, ze které vychází občanský zákoník. Jedná se o zásadu prevence, která je jedním z možných nástrojů soukromoprávní regulace společenských vztahů, který může pomoci zajistit kýženou efektivitu práva. Obecná prevenční klauzule je stanovena v § 3 odst. 2 OZ. Podle tohoto ustanovení mají fyzické a právnické osoby, stejně jako státní orgány, dbát o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Tato zásada je dále rozvedena v § 415 OZ, podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě či životním prostředí. V souvislosti s tématem mé práce se tedy každý musí chovat tak, aby neohrožoval a neporušoval všeobecná osobnostní práva jiných osob. Podle mého názoru však tyto normy nejsou dostatečně důrazné, aby plnily svoji funkci. Zároveň jsou normami imperfektními, které sice stanovují každému povinnost, ale neobsahují sankci za jejich neplnění. Podle mě tak tyto prevenční normy budou mít velký význam při výkladu a aplikaci jiných norem občanského práva v souvislosti s ochranou osobnosti, ale na samotné chování potencionálních porušitelů osobnostních práv nebudou mít téměř žádný vliv. Ochrana všeobecného osobnostního práva je poskytována především prostředky soukromého práva (zejména právem občanským). Některým zásahům do práva na ochranu osobnosti však zákonodárce přisuzuje takovou společenskou nebezpečnost, že současně chrání osobnostní právo prostředky práva veřejného. Prostředky ochrany osobnosti můžeme rozdělit podle několika hledisek. Mezi základní dělení patří dělení na prostředky obecné (generální) a zvláštní (specifické). Obecnými prostředky jsou ty, jejichž použití občanský zákoník nespojuje přímo s ochranou osobnosti. Jejich úkolem je obecně zajišťovat spravedlivou ochranu práv a chráněných zájmů. Řadíme mezi ně svépomoc (§ 6 OZ), dohodu (§ 3 odst. 2 OZ), ochranu poskytovanou příslušným orgánem státní správy (§ 5 OZ) a ochranu soudní - petitorní (§ 4 OZ).
20
Co se týká soudní ochrany, ta se dále dělí na ochranu poskytovanou soudem před zahájením řízení, ochranu poskytovanou prostřednictvím předběžných opatření, ochranu poskytovanou prostřednictvím jiných žalob a ochranu prostřednictvím žaloby na náhradu škody. Zvláštními prostředky ochrany osobnosti jsou naopak ty, jejichž použití občanský zákoník spojuje přímo s právem na ochranu osobnosti. Jedná se zejména o ochranu vyplývající z § 13 OZ. Konkrétně to bude žaloba zdržovací (negatorní), žaloba odstraňovací (restituční) a žaloba satisfakční. Zmíněný paragraf určuje jednotlivé prostředky pouze demonstrativně, což umožňuje využít k ochraně osobnosti i prostředky jiné, výslovně neuvedené. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti lze použít samostatně nebo kumulativně, jak je tomu ve velké části případů.
4.1 Porušení osobnostního práva Ochrana všeobecného osobnostního práva je ochranou absolutní, tedy působí vůči všem (erga omnes). Fyzická osoba se může dovolávat této ochrany na základě § 13 OZ, pokud bylo porušeno nebo ohroženo neoprávněným zásahem její osobnostní právo. K tomu, abychom mohli posuzovat, zda se jedná o porušení práva na ochranu osobnosti a o případné odpovědnosti porušitele, musí být splněny určité podmínky. Těmito podmínkami jsou protiprávnost zásahu a jeho objektivní způsobilost ohrozit nebo porušit chráněná všeobecná osobnostní práva, dále nemajetková (imateriální) újma, postačí i ohrožení osobnostních práv, a v neposlední řadě příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a nemajetkovou újmou. Nenaplnění jakékoliv z těchto podmínek vylučuje možnost vzniku odpovědnosti podle § 13 OZ. Neoprávněným zásahem je každý zásah, který je v rozporu s právními předpisy. Podle judikátu Nejvyšší soudu ČR „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění § 13 odst. 1 OZ.“38 Naproti tomu o neoprávněný zásah nepůjde, pokud dotčená osoba svolila k zásahu do svých osobnostních práv (ovšem za předpokladu, že tato osoba může s daným právem disponovat), pokud takový zásah zákon výslovně povoluje (např. tzv. zákonné licence podle § 12 odst. 2, 3 OZ), anebo došlo-li k zásahu v rámci výkonu subjektivního práva nebo při plnění zákonem stanovené povinnosti. 38
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.5.2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002.
21
Do kategorie případů, kdy se nejedná o neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby, náleží i výkon práva kritiky (čl. 17 odst. 2 LZPS, čl. 10 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Výkon práva kritiky vylučuje protiprávnost pouze za předpokladu, že je tato kritika legitimní. To znamená, že v ní nejsou překročeny meze věcné kritiky, jedná se o kritiku konkrétní a zároveň je přiměřená co do obsahu a formy. Postrádá-li kritika přípustnost v těchto směrech, lze říci, že nejde o „fair“ kritiku, jde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.39 Akceptovatelnost kritiky bude také záležet na míře známosti určité osoby ve společnosti. Pokud dojde k zásahu do všeobecného osobnostního práva osob, které mají odlišné společenské postavení, bude tento zásah posuzován různě. V případě osob veřejného zájmu (politici, umělci, sportovci apod.) nemusí být zveřejněná kritika posuzována jako neoprávněný zásah, a to v důsledku toho, že tyto osoby mají pro svou veřejnou známost chráněnu soukromou sféru v menším rozsahu.40 Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) je vhodné uvést rozhodnutí, které potvrzuje názor, že hranice kritiky osob veřejného zájmu je širší než u jiných subjektů. Jedná se o věc Lingens proti Rakousku ze dne 8.7.1986, stížnost č. 9815/82. Novinář Lingens kritizoval tehdejšího spolkového kancléře B. Kreiského za podporování bývalého příslušníka SS a za jeho podporu smířlivého postoje vůči bývalým nacistům. Rakouské soudy novináře odsoudily pro urážku, jelikož neprokázal pravdivost svých názorů a jelikož tyto názory překročily meze přípustné kritiky. Lingens se obrátil k ESLP se stížností na neoprávněný zásah do svobody projevu, která je zaručena čl. 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V posuzovaném případě bylo právo na svobodně vyjádřenou kritiku určitého politika poměřováno s právem dotčeného politika na respektování své cti a důstojnosti. Podle ESLP požívá pověst politika nižšího stupně ochrany, neboť jeho chování a výroky jsou neustále vystaveny kritickému zkoumání veřejnosti a tisku. Odpovědnost porušitele je založena na objektivním principu, tzn. že ke vzniku odpovědnosti není vyžadováno zavinění. Založení občanskoprávních sankcí za neoprávněný zásah do osobnosti fyzických osob chráněné všeobecným osobnostním právem na ryze objektivním principu lze považovat za odůvodněné. Váha zájmů postižené fyzické osoby, zejména zabezpečení přiměřené nápravy v případech, kdy dochází k neoprávněnému zásahu 39
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občansky zákoník –komentář. 10. jubilejní vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 174. 40 Doležílek, J. Veřejná kritika a právo na ochranu osobnosti. Právní praxe, 1997, č. 2.
22
do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem ze strany jiných subjektů fyzických či právnických osob s rovným právním postavením, vyžaduje, aby postižené fyzické osobě byla v občanskoprávní sféře zajištěna všestranná a důsledná ochrana, tj. ochrana nejen před zaviněnými, ale i před nezaviněnými zásahy.41 Právo na ochranu osobnosti je nepromlčitelné. Někteří odborníci vedli spory o to, zda se promlčuje právo na přiměřené zadostiučinění v penězích. Ani judikatura není v tomto směru jednotná. Podle jednoho judikátu Nejvyššího soudu se právo na přiměřené zadostiučinění nepromlčuje, neboť je toto právo právem osobnostním, které se nepromlčuje.42 Z novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však nutné uvést judikát, ve kterém je zastáván názor opačný. Podle tohoto rozhodnutí je právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. A byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto podle Nejvyššího soudu právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá.43 Naproti tomu promlčitelnost práva na náhradu škody nečiní obtíže. Ačkoliv je toto právo spojeno s všeobecným osobnostním právem, neztrácí svůj majetkový charakter, a proto se v souladu s § 106 OZ promlčuje ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí v objektivní lhůtě tří let, pokud se jedná o škodu způsobenou neúmyslně. Pokud je škoda způsobena úmyslně, promlčí se právo na náhradu škody za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla.
41
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 147. 42 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.9.2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. 43 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.11.2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.
23
5. Obecné občanskoprávní prostředky ochrany osobnosti Dohoda Ustanovení § 13 odst. 1 OZ stanovuje právo fyzické osoby domáhat se ochrany osobnosti, nestanovuje však prostředky, které k tomu má k dispozici. Jedním z prostředků, který lze při ochraně osobnosti použít, je dohoda
o
ochraně
osobnosti.
Tato
možnost
vyplývá
z § 3 odst. 2 OZ, podle kterého fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Postižená fyzická osoba se tak může domáhat ochrany před neoprávněným zásahem přímo u porušitele. Vznik takové dohody umožňuje také § 51 OZ, který upravuje tzv. nepojmenované kontrakty. Tato smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu občanského zákoníku. Povinný a oprávněný subjekt si svá práva mohou v dohodě upravit sami, aniž by k tomu povolávali další orgán. K platnosti dohody je potřeba, aby splňovala náležitosti právních úkonů podle § 34 a násl. OZ. Dohoda může být uzavřena písemnou nebo ústní formou. Není vyloučeno, aby tato dohoda byla uzavřena ve formě soudního smíru, případně formou notářského zápisu. Obsahem smlouvy by měl být způsob a forma nápravy neoprávněného zásahu do osobnostních práv oprávněné osoby. Smlouva by tedy měla stanovovat vzájemná práva a povinnosti. Praktické využití této dohody však nevidím jako příliš velké. Já osobně pochybuji, že by porušitel práva na ochranu osobnosti byl ochoten podepsat takovou dohodu, neboť onen zásah do osobnostních práv jiné fyzické osoby pro něj měl jistě určitý význam. Pouze snad v případech, kdy by publicita skutku, která by hrozila při případném soudním jednání, měla negativní vliv na povinného.
Svépomoc Podmínky pro použití vlastní síly vůči fyzickým a právnickým osobám v případě ohrožení práva na ochranu osobnosti vymezuje § 6 OZ. Podle tohoto ustanovení hrozí-li neoprávněný zásah do práva (v našem případě práva na ochranu osobnosti), může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit. Ochrana svépomocí velmi omezenou výjimkou
24
ze státního monopolu poskytování právní ochrany. Tento prostředek je možné využít výjimečně a pouze v případě nezbytně nutném, neboť se tak povoluje, aby se poškozený sám domohl svého práva. Nejčastěji se bude jednat o případy při ohrožení zdraví a života. Svépomoc musí být přiměřená, za exces ze svépomoci by ten, kdo ji použil odpovídal podle příslušných ustanovení (§ 420 OZ). Z dikce ustanovení § 6 OZ dovozuji, že ochrana pomocí svépomoci je dobrovolná. Ten, kdo je ohrožen může, nikoliv má za povinnost, odvrátit zásah. Svépomoc je přípustná pouze za současného splnění několika podmínek. Český občanský zákoník vychází z obecné zásady, že svépomoc je možná jen tam, kde se nelze v dané chvíli účinně dovolat pomoci u moci veřejné. První podmínkou jejího využití je, že výkon práva svépomoci náleží pouze ohroženému, nikoliv třetí osobě. Dále, pokud hrozí zásah do práva a tento zásah je neoprávněný. Další podmínkou je bezprostřednost hrozícího zásahu. Tím se rozumí, že neoprávněný zásah se buď bezprostředně chystá nebo právě nastal a nebyl ukončen. Zde vyvstává otázka, kdy můžeme považovat zásah za ukončený a kdy ještě trvá. Zajímavý příklad uvádí Prof. Karel Eliáš ve Velkém komentáři k občanskému zákoníku. „Dojde-li např. k únosu, a tím mj. i k občanskoprávnímu deliktu spočívajícímu v nedovoleném zásahu do osobnosti člověka, sotva můžeme akceptovat stanovisko, že zavřením uneseného do sklepa útok skončil, takže unesené osobě nezbývá nic jiného, než čekat na pomoc moci veřejné.“44 Poslední zákonnou podmínkou dovolené svépomoci je, že může být uplatněna pouze přiměřeným způsobem (zásada proporcionality). Použité prostředky, intenzita a rozsah zásahu musí odpovídat bezprostředně hrozícímu neoprávněnému zásahu. Zvláštní případy svépomoci, které přichází v úvahu při zásahu do jednotlivých hodnot lidské osobnosti, zejména život, zdraví, tělo, podoba apod., jsou blíže upraveny v ustanoveních týkající se krajní nouze a nutné obrany. Jako další příklad, kdy je lepší bránit se svépomocí a kdy je ochrana osobnostního práva jistě účinnější než ochrana soudní cestou, je možno uvést případ, kdy pacient mužského pohlaví „poplácá“ zdravotní sestru po pozadí a ta se bude bránit tak, že mu to „oplatí“. Opětovaná facka však musí mít přiměřenou intenzitu (nesmí pacientovi zlomit nos) a musí být přiměřená okolnostem. (Sestra pacienta již několikrát upozornila, že si toto jednání nenechá líbit a facku opětuje.) 44
Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník: komentář I (Velké komentáře). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 90.
25
Dalším významným a v současnosti velmi diskutovaným soudním rozhodnutím, které se z části týká také svépomoci, se budu zabývat v následujícím výkladu o ochraně osobnostních práv, která je poskytována příslušným orgánem státní správy.
Ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy Předpoklady pro poskytnutí právní ochrany příslušným orgánem státní správy vychází z § 5 OZ, podle kterého došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tímto správním orgánem je nejčastěji pověřený obecní úřad. Pokojným stavem je výraz římskoprávní zásady „quieta non nocere”. V současnosti jde o ochranu stavu, který se vytvořil a nerušeně trval po takovou dobu, kdy již s ohledem na okolnosti lze hovořit o stavu pokojném. Předpokladem pro uplatnění je zřejmý zásah do pokojného stavu. Vychází se z předpokladu, že u tohoto orgánu jsou v první řadě dány předpoklady pro poskytnutí rychlé a tím i účinné ochrany.45 Tyto orgány obvykle znají lépe místní poměry a situaci a jsou poškozeným subjektům blíže než soudy. Poškozený má proto na výběr, zda se obrátí na správní úřad nebo na soud. Není vyloučeno, že se nejdříve bude domáhat ochrany u správního úřadu a poté u soudu. Řízení o ochraně proti zásahu do pokojného stavu je řízením správním, postupuje se tedy podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). Rozhodnutím pověřeného obecního úřadu není dotčeno právo účastníků řízení domáhat se ochrany u soudu. Právní ochrana poskytovaná pověřenými obecními úřady je pouze předběžná. Teprve pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí pověřeného obecního úřadu konečné. Pokud bude v téže věci rozhodovat později soud, nebude v žádném směru vázán předchozím rozhodnutím pověřeného obecního úřadu. Jakmile soud v předmětné věci následně pravomocně rozhodne, vydané správní rozhodnutí ztratí svoji právní účinnost. Rozdíl mezi rozhodnutími soudu a pověřeného obecního úřadu je ten, že obecní úřad při poskytování právní ochrany podle § 5 OZ nezkoumá právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně či po právu, atd. Cílem rozhodnutí obecního úřadu je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu 45
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 172.
26
před zřejmým zásahem do posledního pokojného stavu, a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid. Jak jsem uvedla výše, má poškozený právo vybrat si, zda se při neoprávněném zásahu do svých osobnostních práv nejdříve obrátí na správní úřad nebo na soud. V některých případech však soud může své rozhodnutí a přiznání menšího peněžitého zadostiučinění odůvodnit tím, že se poškozený nesnažil svá práva uplatnit jinou (rychlejší) cestou než cestou soudní. Tak tomu bylo například ve věci tzv. Záměny dětí z Třebíče.46 Rodiny žádaly náhradu nemajetkové újmy za porušení práva na ochranu osobnosti v celkové výši 12 milionů korun. Soud konstatoval, že došlo k velmi závažnému zásahu do práva na rodinný život žalobců, avšak každé z žalujících rodin přiznal jinou výši peněžitého zadostiučinění. Rozdíly v částkách přiznaných rodičům byly odůvodněny jednak individuálním rozsahem vzniklé nemajetkové újmy u jednotlivých žalobců, jednak specificky u rodičů jedné z holčiček. Byla konstatována spoluodpovědnost rodičů jedné z holčiček za pozdní odhalení záměny a za setrvání protiprávního stavu rozdělení rodin, nikoli však od počátku (zde byla dána výlučná odpovědnost žalované nemocnice), ale toliko za období od dubna 2007 do září 2007. V něm tito rodiče nedokázali adekvátně řešit vlastní existující a důvodné podezření, že k záměně dětí došlo, a neučinili žádná přiměřená opatření, která by k bezodkladnému vyjasnění situace vedla (s využitím orgánů státu či svépomocí). K odhalení záměny tak došlo až na základě znaleckého posudku. U jedné z rodin byl zohledněn i opakovaný "prodej traumatu" médiím v České republice i v zahraničí, který soud vedl k závěru o částečném zajištění satisfakce svépomocí (zpeněžením újmy).47
Soudní ochrana Soudní ochrana hraje v dnešní době nezastupitelnou roli. Právní základ soudní ochrany nalezneme v § 4 OZ, podle kterého se proti tomu, kdo ohrozí nebo poruší právo (v mém případě všeobecné osobnostní právo), lze domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud. 46
Deset měsíců vychovávaly dva manželské páry děti, které nebyly jejich biologickými dětmi. V nemocnici v Třebíči v prosinci 2006 zaměnili dvě holčičky, které se narodily ve stejný den. Jedna z rodin si nechala zpracovat testy DNA, které tuto skutečnost potvrdily. 47 Tisková zpráva Krajského soudu v Brně k rozsudku v kauze záměny novorozenců, dostupná z: http://portal.justice.cz/soud/soud.aspx?j=26&o=16&k=312&d=298918
27
Jak jsem již uvedla výše, uvnitř soudní ochrany rozeznáváme čtyři typy, tj. ochranu před zahájením řízení, ochranu předběžnými opatřeními, ochranu prostřednictvím ostatních žalob obecného charakteru a ochranu prostřednictvím náhrady škody.
Smírčí řízení Dovolat se soudní ochrany před zahájením řízení je možné v tzv. prétorském smírčím řízení, které je upraveno v §§ 67 - 69 občanského soudního řádu48 (dále jen OSŘ). Připouští-li to totiž povaha věci, lze navrhnout u kteréhokoliv soudu, který by byl věcně příslušný k rozhodování věci, aby provedl pokus o smír a aby, došlo-li k jeho uzavření, rozhodl o jeho schválení. Již výše jsem uvedla, že jedním z prostředků ochrany osobnosti je i dohoda mezi stranami, která může být uzavřena formou soudního smíru. Tato dohoda upravuje jejich vzájemná práva a povinnosti. Strany sporu tak mohou u kteréhokoliv krajského nebo okresního soudu navrhnout, aby provedl pokus o smír ve věci ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Soud musí předně zkoumat, zda je dohoda platná, tedy zda vyhovuje požadavkům kladeným hmotným právem na právní úkony. Zejména musí být učiněna svobodně a vážně a její obsah musí být určitý a srozumitelný. Podle § 99 OSŘ soud smír neschválí, pokud je v rozporu s právními předpisy. Schválený smír má účinky pravomocného rozhodnutí. Je proto závazný jak pro účastníky, tak pro všechny orgány. Zároveň tvoří překážku věci rozsouzené. Proti schválenému smíru se nelze odvolat. Dle § 99 odst. 3 OSŘ však v případě, že soud schválí smír, který je v rozporu s hmotným právem, může účastník, kterému byla neplatností smíru způsobena újma na právech, podat proti usnesení o schválení soudního smíru žalobu o jeho zrušení. Další možností, jak napadnout usnesení o schválení smíru je podání žaloby na obnovu řízení.
Předběžné opatření V rámci soudní ochrany při uplatnění práva na ochranu osobnosti lze využít také institut předběžného opatření podle § 74 a násl. OSŘ. Předběžné opatření v případě ochrany osobnosti lze nařídit pouze na návrh. Podle zmiňovaného ustanovení lze předběžné opatření nařídit, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo existuje-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Ustanovení § 76 OSŘ demonstrativně uvádí některé druhy 48
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
28
předběžných opatření. Jako příklad bych uvedla předběžné opatření, kterým soud uloží okamžité odstranění materiálu (např. fotografie nebo plakátu), který snižuje důstojnost fyzické osoby, z výlohy obchodu. Soud by měl volit takový druh předběžného opatření, který bude odpovídat povaze a okolnostem případu. Zde je vhodné zmínit rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, podle kterého nelze připustit takové předběžné opatření, jímž by bylo žalovanému uloženo zdržet se v deníku, který vydává, uveřejňování jakýchkoliv komentářů a informací týkajících se osoby žalobce, s výjimkou přetiskování zpráv převzatých od oficiálních tiskových agentur, do rozhodnutí ve věci samé. Takové rozhodnutí by podle Vrchního soudu znamenalo „nepřípustnou restrikci svobody projevu, která je zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o jedno z nejdůležitějších práv v demokratické společnosti zahrnující svobodu názoru a svobodu přijímání a rozšiřování informací a myšlenek. Svoboda tisku se projevuje v právu na poskytování informací veřejnosti. Je samozřejmé, že svoboda projevu nemůže být zcela bezbřehá, že jsou zde hranice vytvořené i novinářskou etikou, ale v dané věci s ohledem na sledovaný cíl nelze předem postupovat podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) OSŘ, a to ani za situace, kdy by se dané omezení netýkalo uveřejňování zpráv od oficiálních agentur.“49
Určovací žaloby a vydání bezdůvodného obohacení Postižená fyzická osoba může využít i dalších prostředků soudní ochrany než jen těch, které jsou demonstrativně uvedeny v § 13 OZ (a těch, které jsou uvedeny výše). Je však sporné, zda náleží mezi obecné nebo zvláštní prostředky ochrany osobnosti. Lze sem zařadit určovací žaloby a žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. K problematice určovacích žalob je vhodné zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ČR, podle kterého „ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 a násl. OZ se lze vedle žalob domáhajících se zdržení se neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti a vedle žalob na odstranění následků takových zásahů domáhat také např. žalobami o určení nepravdivosti zásahů tohoto druhu nebo určení, že původce zásahu neoprávněně zasáhl do práva žalobce 49
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.2.1994, sp. zn. Co 16/94, uveřejněno v časopise Právní rozhledy, 1994, číslo 11, str. 414.
29
na ochranu osobnosti. V těchto případech není třeba prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení.“50 Jedním skutkem, jímž bylo neoprávněně zasaženo do osobního práva na ochranu osobnosti, může rovněž vzniknout bezdůvodné obohacení na straně ohrozitele nebo rušitele práva. Odpovídá se za ně podle občanskoprávních ustanovení o odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (§ 451 a násl. OZ), která vycházejí z principu objektivní odpovědnosti toho, kdo se na úkor fyzické osoby, do jejíž osobnosti bylo neoprávněně zasaženo, obohatil. Jako příklad je možné uvést využití fotografie mediálně známé osoby k reklamním účelům, aniž by s tím tato osoba souhlasila, za účelem ušetření na obvyklých reklamních nákladech.
Žaloba na náhradu škody V souladu s ustanovením § 16 OZ se může fyzická osoba domáhat náhrady škody na tom, kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu. Pokud škoda vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, má tato osoba nárok na náhradu škody stejně jako nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 OZ. Náhrada škody se proto nesnižuje o částku, která byla vyplacená jako přiměřené zadostiučinění. Odpovědnost toho, kdo neoprávněně zasáhl do všeobecného osobnostního práva jiného, je založena na principu předpokládaného zavinění. Výši škody musí poškozený prokázat jejím přesným vyčíslením. Podle § 450 OZ může soud použít tzv. moderační právo. Z důvodů zvláštního zřetele může náhradu škody přiměřeně snížit. Přihlédne zejména k tomu, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která škodu způsobila a také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, pokud byla škoda způsobena úmyslně. Vzhledem k tomu, že se jedná o majetkové právo, tak se právo na náhradu škody podle občanského zákoníku promlčuje. Promlčecí doba se řídí ustanovením § 106 OZ. Toto majetkové právo po smrti postižené osoby nezaniká, ale přechází na dědice. 50
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.5.1995, sp. zn. Cdon 18/95. Blíže viz Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006.
30
6. Žaloba jako procesní prostředek ochrany osobnosti 6.1 Pojem žaloby Žaloba, nebo-li návrh na zahájení řízení, je jedním ze základních stavebních kamenů civilního procesu. V moderní době je chápána jako obecný prostředek k uplatnění jakéhokoliv práva soukromoprávní, mnohdy i veřejnoprávní povahy před soudem.51 Z procesního hlediska je procesním úkonem, kterým se žalobce obrací na soud se žádostí o poskytnutí ochrany proti porušování nebo ohrožování jeho subjektivních práv. Tento procesní úkon zahajuje sporné civilní soudní řízení.
6.2 Náležitosti žaloby Žaloba jako písemné podání soudu musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti. Jsou jimi jednak náležitosti obecné a jednak náležitosti zvláštní.
Obecné náležitosti Žaloba předložená soudu musí obsahovat obecné náležitosti, které vycházejí z § 42 odst. 4 OSŘ. Podle tohoto ustanovení jsou obecnými náležitostmi určení soudu, kterému je žaloba určena, kdo žalobu podává, které věci se týká, čeho se žalobce domáhá a v neposlední řadě také podpis žalobce a datum.
Označení soudu, kterému je žaloba adresována Označení soudu není pouze otázkou názvu soudu a jeho adresy. Žalobce tím vyjadřuje své určení věcné a místní příslušnosti pro projednání dané věci, anebo volbu příslušnosti tam, kde je dána příslušnost na výběr. Pokud žalobce určí příslušnost nesprávně, postupuje soud podle § 105 OSŘ. Podle něj soud zkoumá místní příslušnost před jednáním o věci samé. Vysloví-li soud svoji nepříslušnost, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu. Pokud podmínky místní 51
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha, a. s., 2006, s. 211.
31
příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne (§ 11 odst. 3 OSŘ). Ve věcech ochrany osobnosti fyzických osob rozhodují jako soudy prvního stupně krajské soudy (§ 9 odst. 2 písm. a) OSŘ). V soudní praxi se však stává, že žalobce spojí nároky na ochranu osobnosti ve smyslu § 13 OZ i nárok, který pod citované ustanovení nelze zařadit. V tom případě krajský soud po poučení žalobce (§ 5 OSŘ) a po odstranění vad žalobního petitu (§ 43 OSŘ) rozhodne ohledně nároku nepatřícího pod § 13 OZ o své věcné nepříslušnosti a věc postoupí k projednání a rozhodnutí příslušnému okresnímu soudu. O odvolání proti rozhodnutí krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhodují vrchní soudy (§ 10 odst. 2 OSŘ). O případném dovolání, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu - pokud to zákon připouští - rozhoduje Nejvyšší soud České republiky (§ 238 a násl. OSŘ).
Označení věci, které se žaloba týká Vedle označení žaloby jako návrhu na zahájení řízení je nutné také označit věc samu stručně uplatňovaným nárokem (např. žaloba na ochranu osobnosti). Pokud se jedná o peněžité plnění, je vhodné jej vyčíslit.
Požadavek, čeho se žalobce domáhá Tento požadavek je splněn žalobním petitem. Žalobním petitem se budu zabývat v části o zvláštních náležitostech žaloby.
Podpis žalobce Podpisem žalobce stvrzuje, že se ztotožňuje s obsahem žaloby. Jeho podpis může být nahrazen podpisem zmocněnce (za současného doložení plné moci).
Datum Datum vyhotovení je třeba uvést, i když procesní účinky jsou spojeny až s podáním žaloby u soudu.
32
Zvláštní náležitosti Občanský soudní řád zakotvuje zvláštní náležitosti žaloby v § 79 OSŘ.
Označení účastníků Nezbytnou náležitostí žaloby je identifikace toho, kdo žalobu podává (žalobce) a osoby, proti které má být spor veden (žalovaný). Žalobce má za povinnost přesně označit nejen sebe jakožto žalobce, ale i přesně označit žalovaného. Žalobcem bude osoba, do jejíž osobnostního práva bylo zasaženo nebo jejíž osobnostní právo je ohroženo (v případě tzv. postmortální ochrany osobnosti osoby uvedené v § 15 OZ). Žalovaným bude osoba, která se dopustila neoprávněného zásahu nebo která ohrožuje žalobcova osobnostní práva. Fyzickou osobu je třeba uvést jménem, příjmením a bydlištěm. Je vhodné rovněž uvádět data narození účastníků, neboť může snadno dojít k záměně některých osob. Např. když otec a syn mají stejná jména. Zástupci se označují obdobně. Právnická osoba se v žalobě označuje svým názvem a sídlem. Stát se jako účastník řízení označuje uvedením jeho názvu (tj. Česká republika) a příslušné organizační složky, která za stát před soudem vystupuje. Byl-li v žalobě za účastníka řízení označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností V řízení sporném plyne tato povinnost ze všeobecné žalobcovy povinnosti tvrzení a z toho, že ve stejném rozsahu jej tíží břemeno tvrzení. Rozhodujícími skutečnostmi (tzv. žalobní narace) je třeba rozumět ty, z nichž žalobce vyvozuje své porušené nebo ohrožené právo. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé OSŘ rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen uvést v žalobě skutečnosti, kterými vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem.52 Rozhodné skutečnosti slouží k vymezení předmětu po stránce skutkové, žalobce není povinen dané skutečnosti právně kvalifikovat. Právní posouzení provede až soud. 52
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005.
33
Rozhodující skutečnosti musí být vylíčeny co nejúplněji již v žalobě, aby soud mohl náležitě připravit jednání, a mohl tak dostát požadavku zákona, aby bylo rozhodnuto při jediném jednání.
Označení důkazů Tato povinnost označit důkazy, jichž se žalobce dovolává již v žalobě, plyne ze všeobecné důkazní povinnosti a z toho, že žalobce tíží důkazní břemeno. Označení důkazů obdobně jako vylíčení rozhodných skutečností je východiskem pro zjištění skutkového a právního základu rozhodnutí ve věci samé. Důkazní prostředky by se měly vztahovat ke všem jednotlivým tvrzeným skutečnostem. Podle § 125 OSŘ mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků. Zde je dobré zmínit rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který judikoval, že jednání, které spočívá v pořizování záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy za účelem opatření důkazů pro soudní, správní či jiné řízení, porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Ustanovení § 125 OSŘ umožňuje pouze provedení takových důkazů, nezbavuje však toho, kdo je pořídil, odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení.53 Naproti tomu Nejvyšší soud ve svém judikátu vyjádřil, že zvukový záznam zachycující projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nelze považovat za zaznamenání projevu osobní povahy. Důkaz takovým záznamem v občanském soudním řízení proto není nepřípustný.54 V takovém případě tedy nelze hovořit o zásahu do osobnostních práv. Jako příklad by bylo možno uvést telefonní rozhovor jednatele společnosti se svým klientem. Důkazy je potřeba označit tak, aby mohly být hned provedeny. To znamená u svědků uvést jméno, příjmení a bydliště, listiny identifikovat tak, aby nebyly zaměnitelné. Požadavek, aby důkazy byly označeny již v návrhu, je odůvodněn zájmem na urychleném a hospodárném projednání věci.
53 54
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997, sp. zn. 23 C 3/97. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.5.2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004.
34
Žalobní petit Žalobní petit, nebo-li údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá, je nejvýznamnější náležitostí žaloby. Formulací petitu má tedy žalobce přesně vyjádřit svůj požadavek vůči žalovanému a konkrétní rozhodnutí, které od soudu žádá. Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, aby bylo soudu jasné, čeho se navrhovatel domáhá. Přesné a určité vyjádření žalobcova nároku má význam také proto, že soud nesmí přiznat něco jiného a nic více, než požaduje žalobce. Soud je tak vázán rozsahem žalobního návrhu a nesmí přisoudit více („ultra petitum“). Občanský soudní řád však připouští výjimku v § 153 odst. 2. Podle tohoto paragrafu může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že řízení ve věcech na ochranu osobnosti je řízením, které může být zahájeno pouze na návrh, výše zmíněná výjimka se nepoužije. Žaloba zpravidla obsahuje jednoduchý petit, který jednoznačně požaduje, aby soud rozhodl o jednom konkrétním nároku. Žalobce však může v žalobním návrhu formulovat i několik nároků, které plynou z vylíčených skutečností. Takový petit nazýváme „složený“. U složeného petitu soud rozhoduje jedním rozsudkem o každém z nároků, jako by byl uplatněn samostatně. Složený petit může znít například takto: „Žalovaný je povinen zdržet se tvrzení o tom, že žalobce udržuje intimní poměr s manželkou pana XY a že s ní čeká nemanželské dítě. Dále je povinen zajistit do 15 dnů od právní moci rozsudku na své náklady uveřejnění omluvy v celostátním deníku ABC v následujícím znění ...“ Kromě jednoduchého a složeného petitu existuje ještě petit eventuální a petit alternativní. U eventuálního petitu se žalobce domáhá určitého plnění a zároveň pro případ, že by toto plnění nebylo možné přisoudit pro jeho nemožnost, požaduje plnění jiné. Příkladem může být petit následujícího znění: „Žalovaný je povinen vydat žalobkyni fotografie a negativy k těmto fotografiím, na kterých je žalobkyně nahá a které žalovaný neoprávněně odcizil. Pro případ, že žalovaný již fotografie a negativy nemá, navrhuji in eventum, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.“ Hodnota fotografií a negativů k nim ve skutečnosti nemá cenu 10 000 Kč, žalobkyně však v tomto případě příslušnou částkou ocenila obsah fotografií (nahota žalobkyně). Uplatněním alternativního petitu žalobce projevuje ochotu přijmout od žalovaného místo plnění, které mu podle právního předpisu nebo podle
35
smlouvy náleží, plnění jiné, které je vyjádřené v tomto petitu. Volbu plnění může žalovaný provést výslovně nebo konkludentně. Obdobně podle předchozího příkladu by alternativní petit mohl znít například takto: „Žalovaný je povinen vydat žalobkyni fotografie a negativy k těmto fotografiím, na kterých je žalobkyně nahá a které žalovaný neoprávněně odcizil, nebo podle své volby zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.“
36
7. Zvláštní občanskoprávní prostředky ochrany osobnosti V praxi má největší význam použití zvláštních občanskoprávních prostředků ochrany osobnosti. Tyto prostředky jsou zakotveny v § 13 OZ. Jak jsem již uvedla výše, jedná se o právní prostředky, které nabývají v procesněprávní sféře podobu jednotlivých občanskoprávních žalob. Triádu zvláštních prostředků tedy tvoří upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba negatornízdržovací), odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů (žaloba restituční) a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční). Oprávněná osoba tyto žaloby může užít samostatně, stejně jako v různých kombinacích, pokud jsou naplněny podmínky k jejich uplatnění. Podle rozsudku Nejvyššího soudu „nesmějí být žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti formulovány obecně a nepřesně. Takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do soudních rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti.“55 Všechny žalobní návrhy musí obsahovat obecné a zvláštní náležitosti podání podle občanského soudního řádu. O těchto náležitostech jsem psala výše. Podle § 118b OSŘ mohou účastníci s ohledem na veřejný zájem na urychleném projednání řízení ve věcech ochrany osobnosti podle OZ uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se o nich konalo. K později uvedeným skutečnostem a důkazům soud nepřihlíží (tzv. koncentrace řízení).
Žaloba negatorní (zdržovací) Jedná se o typ žaloby, která má preventivní povahu, neboť jejím účelem je upuštění od neoprávněného zásahu a jeho dalšímu zabránění. Nezbytnou podmínkou úspěšné žaloby na upuštění od neoprávněného zásahu podle § 13 OZ je, aby neoprávněný zásah do osobnostní hodnoty dosud trval nebo aby existovalo nebezpečí jeho opakování v budoucnu.56 Z toho vyplývá, že není možné podat negatorní žalobu tam, kde byl již neoprávněný zásah do osobnostního práva fyzické osoby ukončen, nebo kde nehrozí nebezpečí jeho opakování v budoucnu.57 55 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2003, sp. zn. 28 Cdo 2162/2002. 56 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 176. 57 K tomu možno srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 3/1997.
37
V žalobním návrhu negatorní žaloby musí být přesně označeno dílčí právo na ochranu osobnosti, do kterého je neoprávněno zasahováno. Dále musí žalobce důkladně popsat, v čem neoprávněný zásah spočívá a také jakých zásahů, k nimž již došlo, se má žalobce zdržet. Aktivně legitimována je osoba, do jejíhož osobnostního práva bylo neoprávněně zasaženo. Na této osobě leží také důkazní břemeno a břemeno tvrzení. Pasivně legitimován je původce zásahu. Stejně jako žalobní návrh, tak i soudní výrok je nutné přesně konkretizovat. Není možné pouze konstatovat, že se má žalovaný zdržet neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Vedle určitého a konkrétního zásahu, kterého se má žalovaný zdržet, je nutné také v žalobním petitu i ve výroku soudu zároveň vždy určitě a konkrétně uvést jednotlivou hodnotu osobnosti fyzické osoby, která byla ohrožena (např. čest, důstojnost). Výrok soudu by mohl vypadat například takto: „Žalovaný XY je povinen zdržet se dalšího tvrzení o žalobci YZ, že přijal úplatek od vlivného podnikatele AB. Žalovaný je dále povinen odvolat výše zmíněné tvrzení a písemně se žalobci omluvit v hromadných sdělovacích prostředcích, ve kterých bylo toto tvrzení publikováno.“ Rozsudkem se nestanovuje žádná lhůta k plnění, neboť v souladu s § 161 odst. 2 OSŘ je rozsudek vykonatelný samotným nabytím právní moci. Žalovaný je tak okamžitě povinen zdržet se neoprávněných zásahů do osobnostních práv. Výkon rozsudku se řídí § 351 odst. 1 OSŘ, podle kterého může soud uložit pokutu až do výše 100 000 Kč tomu, kdo nesplní povinnost stanovenou v rozhodnutí soudu. Tato pokuta může být uložena opakovaně. Maximální výše těchto dalších pokut nejsou právním předpisem určeny. Podle autorů komentáře k OZ lze z použitých slov „přiměřené pokuty“ dovodit pouze to, že by jejich jednotlivé výše neměly zřejmě překročit částku 100 000 Kč.58
Žaloba restituční (odstraňovací) Z dikce § 13 OZ vyplývá také žaloba restituční, tedy odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu. U této žaloby směřuje petit ke konkrétnímu jednání původce neoprávněného zásahu. V tomto případě jde o to, aby původce neoprávněného zásahu již něco konkrétně vykonal, a tak obnovil stav, který existoval před tímto neoprávněným zásahem 58
Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občansky zákoník – komentář. 10. jubilejní vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 180.
38
do osobnostních práv fyzické osoby. Je možné ji využít pouze pokud trvají následky neoprávněného zásahu. I když sám zásah již skončil, jeho následky ještě nebyly odčiněny. Další nezbytnou podmínkou je, aby bylo možné tyto následky vzniklého porušení přijatelným způsobem odstranit. Obsah vlastního nároku se řídí povahou závadného stavu, který neoprávněným jednáním nastal. Proto může mít podle okolností případu nejrůznější obsah (např. zničení neoprávněně zhotoveného obrazového snímku nebo zvukového záznamu, odstranění neoprávněně vystavené podobizny z výkladní skříně, vyřazení knihy či filmu z prodeje, stažení reklamních plakátů s vyobrazením osoby, která k reklamě nedala souhlas atd.). Požadovaný způsob odstranění závadného stavu musí šetřit práva třetích osob. I zde je nutné žalobní návrh i výrok rozhodnutí soudu vyjádřit dostatečně určitě a konkrétně, aby bylo možné přistoupit k výkonu rozhodnutí. Žalobce musí přesně vymezit, jaké následky neoprávněného zásahu do určité osobnostní hodnoty mají být odstraněny a jakým způsoben tak má být učiněno. Způsob odstranění následků by měl odpovídat obsahu, formě i rozsahu neoprávněného zásahu. Postižený má zájem na úplném odstranění následků tak, aby byl obnoven stav, který zde byl před počátkem zásahu. Je tedy povinností soudu náležitě posuzovat přiměřenost a vykonatelnost navrženého způsobu odstranění následků zásahu. Přitom soudy musí hledět na možnost vykonat výrok rozhodnutí prostředky soudního výkonu rozhodnutí. Rozsudky v tomto případě ukládají žalovanému něco konat, bude tudíž třeba splnit povinnost v třídenní pariční lhůtě od právní moci rozsudku, pokud soud nestanoví v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 OSŘ lhůtu delší. Výrok soudu by tedy mohl vypadat např. takto: „Žalovaný XY je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku odstranit fotografii se jménem žalobce YZ z propagačního plakátu společnosti ABC a písemně se omluvit žalobci doporučeným dopisem.“
Žaloba satisfakční Posledním zvláštním prostředkem ochrany osobnosti je i žaloba, aby bylo postižené fyzické osobě přiznáno přiměřené zadostiučinění (satisfakce) podle § 13 OZ. Tento prostředek ochrany patří mezi nejdiskutovanější a nejproblematičtější prostředky ochrany osobnosti. Stejně jako u předešlých žalob, i tato žaloba přichází v úvahu pouze tam, kde došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby, tedy kde již existuje nemajetková újma.
39
Pokud jsou v konkrétním případě splněny podmínky, které zákon pro přiznání přiměřeného zadostiučinění vyžaduje, soud nemá pouze právo toto zadostiučinění přiznat, nýbrž je jeho povinností vyhovět žádosti o poskytnutí tohoto zadostiučinění. Pro přiznání přiměřeného zadostiučinění je proto nutné, aby o něj postižená fyzická osoba požádala v žalobním návrhu. Neučiní-li tak, nemůže o něm soud sám jednat a tudíž o něm ani rozhodnout. V souladu s ustanovením § 153 odst. 2 OSŘ může soud žalobní návrh překročit a přisoudit žalobci více, než čeho se domáhá pouze v případě, jestliže by bylo možné řízení zahájit bez návrhu („iudex ne eat ultra petita partium“). A jak jsem uvedla výše, řízení ve věcech ochrany osobnosti je zahájeno pouze na návrh. Zadostiučinění podle § 13 OZ spočívá v určitém plnění, které se přiznává dotčené postižené osobě. Toto plnění má dvě formy přiměřeného zadostiučinění. Jde o morální zadostiučinění a peněžité zadostiučinění. Žalobní petit je proto možno formulovat tak, že je žalobcem požadováno pouze plnění morální nebo pouze plnění peněžité. Není vyloučena ani možnost kumulovat oba způsoby. Stejně jako u předešlých žalob musí i zde být žalobní petit dostatečně určitý a konkrétní. Výrok soudu by mohl znít takto: „Žalovaný XY je povinen písemně se omluvit žalobci YZ za výrok odvysílaný ve veřejnoprávní televizi dne 12.12.2008. Dále je povinen zajistit do 15 dnů od právní moci rozsudku na své náklady odvysílání omluvy v této veřejnoprávní televizi a její uveřejnění nejméně ve třech celostátních denících. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku jako náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 500 000 Kč.“ Tento výrok přiznává žalobci jak zadostiučinění morální, tak zadostiučinění peněžité. Obě formy
zadostiučinění sledují cíl přiměřeně zmírnit nepříznivý
následek
neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Přiměřenost je však obecný pojem a jeho výklad v praxi může činit obtíže. Proto je nutné důkladně posuzovat každý případ v jeho celkových souvislostech. Co se jeví jako přiměřené zadostiučinění v jednom případě, může být v případě jiném zcela nedostačující a naopak. Bez povšimnutí by neměl zůstat judikát Nejvyššího soudu ČR, který se vyjadřoval k přiměřenému zadostiučinění, které může být modifikováno svépomocí. Ve svém rozsudku uvedl, že „při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění, jež má být poskytnuto fyzické osobě za účelem reparace následků neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv, je třeba přihlédnout k tomu, že jistou formu zadostiučinění na úkor zájmů škůdce si fakticky poskytne
40
sám poškozený (např. ve formě následného a jinak neakceptovatelného verbálního nebo brachiálního útoku). V takovém případě je třeba porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou svépomocí poškozeného.“59 Ráda bych se nyní zabývala vztahem mezi žalobou na náhradu škody a žalobou satisfakční. Je nutné říci, že se jedná o dva druhy občanskoprávních sankcí, které mohou vznikat a existovat samostatně a nezávisle na sobě, zároveň však společně a vedle sebe. Pro úspěšné uplatnění žaloby na náhradu škody je nutné splnit několik podmínek, o kterých jsem pojednávala již výše. Fyzická osoba se může touto žalobou domáhat náhrady škody pouze v případě, že jí vznikla majetková újma. Naproti tomu fyzická osoba satisfakční žalobou sleduje nápravu a odškodnění újmy nemajetkové. To znamená, že musí jít vždy o újmu, která se nepromítá bezprostředně do majetkové sféry postižené fyzické osoby, takže ji nelze přesně vyjádřit a vyčíslit v penězích. Ke vzniku odpovědnosti za škodu ve věcech ochrany osobnosti se vyžaduje zavinění porušitele práva ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Toto u žalob satisfakčních neplatí. Ze srovnání s podmínkami pro vznik občanskoprávní sankce za nemajetkovou újmu podle § 13 OZ je tedy patrno, že podmínky pro vznik občanskoprávní sankce za škodu jsou podstatně přísnější. Pokud by například někdo neoprávněně zasáhl do osobnostních práv známé herečky tím, že o ní rozšiřuje nepravdivé a velmi pobuřující informace, mohla by této herečce vzniknout i škoda ve formě ušlého zisku, neboť by již nebyla tolik žádaná a nedostávala by nabídky od režisérů. Mohla by se této náhrady škody ve formě ušlého zisku domáhat, musela by však prokázat výši této škody, což může být mnohdy velmi složité a také subjektivní.
Morální satisfakce Může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morální satisfakce, má poskytnutí této morální formy zadostiučinění přednost před zadostiučiněním peněžitým. To vyplývá ze znění § 13 odst. 2, podle kterého pokud by se morální zadostiučinění nejevilo postačujícím, teprve potom má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Žalobní petit postižené fyzické osoby musí vždy znít na určitou formu morálního zadostiučinění. Je třeba zvolit takovou formu satisfakce, aby nedošlo ke ztrátě přiměřenosti a zároveň, aby byla dostatečně účinná. Například podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR „musí 59
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000.
41
soud při úvaze o přiměřenosti požadovaného morálního zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání a šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti).“60 Morální zadostiučinění bývá uplatňováno zejména ve formě omluvy, odvolání určitého difamujícího výroku či uveřejnění výroku soudního rozhodnutí na náklady povinného v tisku, rozhlasu či televizi. V souvislosti se zadostiučiněním ve formě omluvy je nutné uvést rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Tento soud judikoval, že „sledovaný cíl poskytnout morální formu satisfakce nemůže splnit omluva pronášená za takových okolností, že teprve z ní se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, o němž by se jinak nedověděla a jenž by tedy do té doby ani nemohl vážnost postižené osoby v očích dané části veřejnosti snížit.“61 Dále například „omluva za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, která spočívá v povinnosti žalovaného doručit písemnost obsahující omluvu všem občanům obce, je nepřiměřená.“62 Proto ne každá omluva může splnit sledovaný cíl a přiměřenost morálního zadostiučinění. Za satisfakci morální povahy lze považovat také žalobcem požadované peněžité zadostiučinění zvolené v mimořádně malém rozsahu - tzv. symbolická satisfakce (např. 1 Kč, 1 € apod.). Žalobci jde v takovém případě zejména o morální nápravu nikoliv o peníze. I když je toto zadostiučinění vyjádřeno v penězích, jedná se o tak symbolickou sumu, že není schopna plnit satisfakční funkci peněžitého zadostiučinění. I v takových případech však může v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 OSŘ soud přiznat žalobci plnou náhradu nákladů soudního řízení, neboť výše tohoto plnění závisí na úvaze soudu. Co se týká výkonu rozhodnutí, které vyslovuje morální zadostiučinění ve formě omluvy, pak tato omluva vyplývá již ze samotného soudního rozhodnutí. Pokud by se jednalo o omluvu původce neoprávněného zásahu, která má být učiněna na určitém místě, lze pro výkon takového rozhodnutí použít § 350 OSŘ. Omluvu ve formě osobního dopisu by bylo možno vykonat podle § 351 OSŘ.
60
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.4.1997, sp. zn. 23 C 3/1997. 62 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004. 61
42
Materiální satisfakce Druhou formou zadostiučinění, kterou nabízí § 13 OZ jako ochranu proti neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Možnost poskytnutí materiální satisfakce byla v občanském zákoníku zakotvena až novelou č. 87/1990 Sb. Původní výčet občanskoprávních prostředků v § 13 OZ tak byl rozšířen o zadostiučinění v penězích. S obnovou plné svobody slova, vznikem bulvárního tisku či větší aktivitou reklamních společností některé formy morálního zadostiučinění (zejména omluva) nemohly přiměřeně a účinně zmírnit nemajetkovou újmu. Pro přiznání materiální satisfakce musí být splněny zákonem stanovené podmínky. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Za prvé, možnost přiznání peněžité satisfakce předpokládá, že se přiměřené morální zadostiučinění jako primární forma zadostiučinění ukazuje v konkrétním případě jako nepostačující, takže ztrácí svou účinnost a funkčnost. Zda je tato podmínka splněna rozhoduje soud. Jak judikoval například Vrchní soud v Praze „musí mít soud při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 OZ, a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem k jeho postavení v rodině a společnosti.“63 Dále je vhodné zmínit nález Ústavního soudu ČR, který ve svém nálezu vyjádřil, že „pokud je morální způsob zadostiučinění v době rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá svoji funkci, je povinností soudu zvažovat přiznání zadostiučinění v penězích.“64 Druhou podmínkou pro přiznání materiální satisfakce soudem je, že neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby došlo ke snížení její důstojnosti či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Výklad slov snížení důstojnosti a vážnosti ve společnosti ve značné míře může v praxi činit obtíže a proto je vhodné přijmout výklad Nejvyššího soudu z jeho judikatury. Podle něj „musí jít o takovou nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou tato osoba vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání, zejména k široce veřejnému ohlasu nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje jako závažnou.65 Za takové újmy jsou soudní praxí považovány zejména újmy vzniklé prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, které mají značný vliv na veřejné mínění. 63
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.3.1993, sp. zn. 5 Co 18/93. Nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99. 65 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003. 64
43
Tato podmínka je pouze pravidelná, na rozdíl od obligatorní podmínky první. Ze znění § 13 odst. 2 OZ (kde je použito slovo „zejména“) je třeba dovodit, že soud může přihlédnout také k jiným aspektům případu. Zde je však nutné, aby tyto jiné okolnosti byly svým významem srovnatelné s uvedenou druhou podmínkou. Zda došlo ke snížení lidské důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti, je třeba hodnotit objektivně vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo. Stejně tak je potřeba přihlížet k osobě postižené fyzické osoby (zejména k jejímu věku a postavení). O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde tedy tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlížením k zájmům dotčené fyzické osoby, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání vedoucí ke snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťoval jako závažnou každý, kdo se nachází na místě postižené fyzické osoby.66 Pouhé subjektivní pocity dotčené fyzické osoby jsou tedy irelevantní. Soud musí vždy zjišťovat, zda skutečně došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti. K přiznání peněžitého zadostiučinění totiž nestačí pouhá možnost snížení důstojnosti. Důkazní povinnost je na straně žalobce. Pokud soud prokáže, že byla snížena důstojnost fyzické osoby, přizná oprávněné osobě přiměřené peněžité zadostiučinění. Možnost přiznat peněžité satisfakci nějakému třetímu subjektu, který není účastníkem řízení, ustanovení § 13 OZ nepřipouští. Zadostiučinění v penězích totiž může plnit svoji funkci pouze ve vztahu k dotčené fyzické osobě. Proto by měl soud zamítnout i návrh, kterým se žalobce domáhá peněžitého zadostiučinění ve prospěch třetí osoby. Jiným případem je to, jestliže žalobce, kterému bylo soudem přikázáno peněžité zadostiučinění, věnuje tuto peněžní částku pro charitativní účely. Tímto způsobem si počínal svého času také prezident Havel a jeho manželka, když žalovali v kauze billboard „Václavka a Dášenka“, jehož prostřednictvím propagoval své výrobky obuvnický podnik. Toto jednání neodporuje zákonu, neboť se jedná o vlastní peněžní zadostiučinění oprávněného, se kterým si může nakládat podle své vůle. Takovému postupu zároveň nelze upřít pragmatičnost, na druhou stranu mu bývá ledacos 66
Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 188.
44
vytýkáno. Žalovaná strana ve sporu většinou prostřednictvím svého právního zástupce namítá, že se za takovým veřejným prohlášením skrývá snaha nepřípustně ovlivňovat soud.67 Další důležitou otázkou zůstává, zda mohou v rámci tzv. postmortální ochrany osobnosti pokračovat ve sporu o právo na materiální satisfakci osoby uvedené v § 15 OZ. Na tuto otázku existují v teorii dva pohledy. Někteří autoři tvrdí, že procesní nástupnictví v řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích možné je. Například prof. Telec ve své publikaci uvádí, že zákon nijak nekrátí nároky pozůstalých lidí ani z nich žádný nárok nevylučuje pro případ posmrtné ochrany. To se podle něj týká osobního nároku zadostiučinění včetně peněžitého zadostiučinění.68 Dalším argumentem je fakt, že neoprávněný zásah do osobnosti jedné osoby, může mít negativní vliv také na osobnosti osob uvedených v § 15 OZ, a že tudíž není možné přiznávat pouze morální zadostiučinění a neumožnit přiznání peněžité satisfakce, neboť to je nespravedlivé a nemorální.69 Jiní autoři nesouhlasí s výše uvedenými názory a argumentují tím, že není možné domáhat se přiznání peněžitého zadostiučinění v rámci tzv. postmortální ochrany osobnosti, neboť toto právo je natolik úzce spojeno s dotčenou fyzickou osobou, že její smrtí zaniká. Podle těchto autorů se osoby povolané k postmortální ochraně osobnosti mohou svým jménem dovolat upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění nepříznivých následků těchto zásahů i různých forem morálního zadostiučinění. Poskytnutí peněžitého zadostiučinění by podle nich však ztratilo svoji satisfakční funkci. Není-li tedy peněžité zadostiučinění poskytnuto dotčené fyzické osobě za jejího života, aby přiměřeně vyvážilo a zmírnilo nemajetkovou újmu vzniklou neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv, nemůže po její smrti plnit svůj účel. Tento názor je vyjádřen v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, podle kterého „právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích smrtí postižené osoby zaniká a nepřechází na její dědice. Zánik tohoto práva smrtí postižené osoby nastává bez ohledu na to, zda právo bylo původcem neoprávněného zásahu již uznáno, či nikoliv, zda bylo zemřelou postiženou osobou ještě za jejího života uplatněno u soudu, či nikoliv, popřípadě zda bylo o tomto právu před smrtí fyzické osoby již pravomocně rozhodnuto, či nikoliv; právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích zanikne i v případě, byl-li již nařízen výkon rozhodnutí, avšak toto právo nebylo ještě za života postižené fyzické osoby 67
Hajn, P. K přiměřenému zadostiučiněni ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie, 2003, číslo 4, str. 10. Telec, I. Ochrana osobnosti. pracovní text. verze 2. Brno, 2006, s. 87. 69 Holub, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2003, s. 105. 68
45
úspěšně vymoženo.“70 A ztotožnil se s ním také Nejvyšší soud ČR, který ve svém usnesení vyjádřil, že „v řízení o náhradu nemajetkové újmy v penězích nelze pokračovat, zemře-li žalobce.“71 Já osobně se přikláním k názoru prvnímu. Podle mě by osoby uvedené v § 15 OZ měly mít právo domáhat se za zemřelou poškozenou fyzickou osobu práva na zadostiučinění v penězích. Pokud je možné, aby se svým jménem dovolávaly upuštění od neoprávněných zásahů do osobnostních práv zemřelého, odstranění nepříznivých následků těchto zásahů i různých forem morálního zadostiučinění, nevidím důvod, proč by nemohly požadovat také zadostiučinění v penězích. Dovedu si představit, že neoprávněný zásah do osobnosti zemřelého se může stejně tak dotýkat také těchto osob. Tato neodůvodněná „prémie“ pro toho, kdo zasáhl do osobnostních práv zemřelé osoby by měla být v připravovaném novém občanském zákoníku nahrazena. Nová úprava by měla obecně stanovit, že právo na odškodnění újmy tohoto druhu přechází na dědice smrtí oprávněného, za předpokladu, že bylo toto právo uplatněno ještě za jeho života. Jedná se konkrétně o ustanovení § 1279 odst. 2 nového občanského zákoníku, který říká, že „pozůstalost zahrnuje celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.“ Jestliže budeme hovořit o funkci přiměřeného peněžitého zadostiučinění, tak § 13 OZ dává jednoznačně přednost satisfakční funkci přiměřeného zadostiučinění před jeho sankčním působením. Zásah do práv na ochranu osobnosti je také civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění je jednou z civilněprávních sankcí. Má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální prevence. Tato sankce by měla být patřičně důrazná a dostačující i z tohoto hlediska. Zvlášť to platí tehdy, jestliže žaloba míří proti takovým subjektům, jež porušují chráněné osobnostní statky „ex professo“. Poslední dobou se totiž některé bulvární noviny či časopisy nezdráhají použít fotografii známých osob bez toho, aniž by k tomu měly svolení. Protože motivace těchto subjektů k porušování práva bývá většinou peněžní (bulvárnímu časopisu se nadměrně zvýší počet prodaných výtisků), bude je od takového jednání také pravidelně odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru. 72 70
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.1.1998, sp. zn. 23 C 52/96. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.12.2002, sp. zn. 25 Cdo 608/2002. 72 Hajn, P. K přiměřenému zadostiučiněni ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie, 2003, číslo 4, str. 9. 71
46
V poslední době se v zahraniční rozhodovací praxi uplatňuje názor, že přiměřené peněžité zadostiučinění je rovněž odměnou úspěšnému žalobci, který se nebál podstoupit riziko a nepříjemnosti spojené s vedením soudního sporu a přispěl tak k uplatnění prevenční funkce práva. I z tohoto hlediska by se dalo uvažovat o svým způsobem satisfakční (kompenzační) funkci přiměřeného peněžitého zadostiučinění.73 Neméně důležitou otázkou, na kterou bych měla v této práci odpovědět, je, v jaké výši má soud toto zadostiučinění v penězích postižené fyzické osobě přiznat. Ustanovení § 13 OZ hovoří pouze o zadostiučinění přiměřeném. Minimální ani maximální hranici tak nestanovuje. Vzhledem k tomu, že slovo přiměřenost je pouze obecným pojmem, bude výše zadostiučinění v penězích výlučně předmětem volného uvážení soudu. Toto volné uvážení se nesmí stát nepřezkoumatelnou libovůlí soudu a zároveň by mělo plnit svoji satisfakční funkci, kterou má být efektivní zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti fyzické osoby. Vzhledem k tomu, že řízení ve věcech ochrany osobnosti je řízením návrhovým, i zde je rozhodující žalobní petit postižené fyzické osoby. Pokud se v žalobním návrhu nedomáhá přiznání přiměřeného zadostiučinění, nemůže soud sám z úřední povinnosti toto zadostiučinění přiznat. Žalobce musí ve svém návrhu přesně vyčíslit částku, kterou požaduje jako materiální satisfakci. Tato částka požadovaná postiženou osobou za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv nesmí být soudem překročena (jinak by postupoval v rozporu s principem § 153 odst. 2 OSŘ ne eat iudex ultra petita partium). Na druhé straně nic nebrání tomu, aby soud po přezkoumání okolností případu přiznal částku nižší. V tom případě musí co do nepřiznané části žalobního návrhu žalobu zamítnout. Pro určení výše této náhrady nemajetkové újmy § 13 odst. 3 OZ zakotvuje taxativně dvě kritéria, ze kterých musí soud při svém rozhodování vycházet. K oběma kritériím soud přihlíží z úřední povinnosti. Prvním kritériem je závažnost vzniklé nemajetkové újmy a druhým okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osobnosti došlo. Co se týká závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, platí zde zásada, že čím závažnější je co do své intenzity, rozsahu, trvání a šíře ohlasu újma ve veřejnosti, tím vyšší by měla být i částka peněžitého zadostiučinění. Druhým kritériem jsou okolnosti, za kterých k porušení práva došlo. Toto kritérium je stanoveno velmi obecně s tím, že má být uplatňováno nejen ve vztahu k postižené fyzické osobě, 73
Hajn, P. K přiměřenému zadostiučiněni ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie, 2003, číslo 4, str. 9.
47
ale také ve vztahu k osobě, která neoprávněný zásah způsobila. U poškozené osoby soud zkoumá zejména, jaký je její podíl na činnosti škůdce, zda i ona sama neměla možnost difamující zásah zvrátit nebo zda si poškozený nezajistil určitou formu zadostiučinění svépomocí.74 I když je toto kritérium stanoveno velmi obecně, soud musí vždy vycházet z co nejúplnějšího skutkového stavu a opírat se přitom o přezkoumatelná konkrétní hlediska. Měl by také zohlednit okolnosti subjektivní povahy. Pro vznik odpovědnosti za zásah do osobnostních práv není potřeba zavinění, ale při stanovení výše peněžitého zadostiučinění by měl soud přihlížet, zda k porušení práva došlo na základě zlého úmyslu nebo z nedbalosti. V případě zlého úmyslu na straně původce by měl soud vyjádřit částku peněžitého zadostiučinění ve značné výši. Stejně tak by měl postupovat i v případě, že by původce tímto zásahem sledoval záměr zvýšit svůj majetkový prospěch. Výše peněžitého zadostiučinění se určuje úhrnnou částkou jednorázově a to i tehdy, je-li nemajetková újma trvalé povahy. Existují však případy, kdy bude zadostiučinění vypláceno ve formě renty. Například v případech, kdy bude peněžní zadostiučinění tak vysoké, že by mělo pro původce zásahu likvidační charakter.75 Výše peněžitého odškodnění přiznávaná českými soudy podle § 13 odst. 2 OZ zůstává při srovnání s praxí vyspělých zahraničních úprav v průměru stále na nižší úrovni. V poslední době se začaly v praxi vyskytovat případy, kdy účastníci soudního řízení náhradou nemajetkové újmy v penězích řešili i situace, kdy bylo u postižené osoby dotčeno právo na soukromý a rodinný život, způsobené úmrtím blízké osoby. 76 Pod vlivem Evropského soudu pro lidská práva začaly obecné soudy tuto možnost připouštět. I zde však musí být splněny podmínky, které jsou stanoveny v § 13 odst. 2 a 3 OZ. Rozhodnutí soudu o zadostiučinění v penězích lze vykonat všemi formami výkonu rozhodnutí, které se uplatňují při vymáhání peněžité dávky. Poslední otázkou, která zůstala doposud nezodpovězena, je promlčitelnost práva na peněžité zadostiučinění. Jak jsem již uvedla výše, všeobecná osobnostní práva jako práva nemajetkového charakteru jsou nepromlčitelná (srov. § 100 odst. 2 OZ). Co se týká práva na peněžité zadostiučinění existují dva názory. Podle některých odborníků je právo na peněžité zadostiučinění podobné s reparační funkcí majetkových nároků jako takových (např. nárok na bolestné a na ztížení společenského 74
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000. Telec, I. Ochrana osobnosti. pracovní text. verze 2. Brno, 2006, s. 72. 76 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004. 75
48
uplatnění). Proto právo na peněžité zadostiučinění promlčení podléhá ve tříleté promlčecí době. V souladu s ustanovením § 101 OZ začíná tato doba běžet ode dne, kdy mohl být nárok vykonán poprvé. Existují však i zastánci nepromlčitelnosti práva na peněžité zadostiučinění. Jejich argumenty vycházejí z nemajetkové povahy tohoto práva a z § 16 OZ, ve kterém je přímo zakotven nárok na náhradu škody, která vznikne zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Pouhá podobnost s reparační funkcí práva na náhradu škody proto podle nich nemůže přivodit promlčitelnost práva na přiměřené zadostiučinění v penězích. I Nejvyšší soud ve svém judikátu vyslovil názor, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění se nepromlčuje. „Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. OZ, vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Lze mít proto zato, že úvahy zmiňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 OZ se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá v tomto případě zákonný podklad“.77 Vzhledem k tomu, že všeobecné osobnostní právo je nepromlčitelné, tak by podle mého názoru nemělo podléhat promlčecí době ani právo na poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Návrh nového občanského zákoníku chápe i nemajetkovou újmu na osobnosti jako druh škody, proto právo na její náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným.78
77
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003. Knap, K., Švestka, J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 199. 78
49
8. Prostředky ochrany osobnosti v dalších zákonech právního řádu ČR Kromě právní úpravy ochrany osobnosti, která je obsažena v § 11 a násl. OZ, existují ještě speciální právní předpisy, které se dotýkají této problematiky. Lze je nazvat doplňky obecné právní úpravy ochrany osobnosti. Představují tak významný doplněk obecné občanskoprávní ochrany osobnosti. Mezi tyto zákony patří zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V následujících kapitolách se budu zabývat jednotlivými prostředky ochrany osobnosti, které výše zmíněné zákony poskytují.
8.1 Prostředky ochrany osobnosti dle zákona o ochraně osobních údajů Předmětem tohoto zákona je podle § 1 stanovení práv a povinností při zpracování osobních údajů a určení podmínek, za nichž se uskutečňuje předání osobních údajů do jiných států, a to s cílem naplnit právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí. Vše je v souladu s právem Evropských společenství a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Zákon se vztahuje na osobní údaje, které zpracovávají státní orgány, orgány územní samosprávy, jiné orgány veřejné moci, jakož i fyzické a právnické osoby. Vztahuje se proto jak na veřejnoprávní tak na soukromoprávní subjekty. Nevztahuje se však na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu (např. adresáře přátel), a dále např. na nahodilé shromažďování osobních údajů při činnosti advokátů, notářů, auditorů stejně jako zpravodajských služeb a policie. Zákon dále definuje pojmy osobní údaj, citlivý údaj, zpracování osobních údajů či pojem správce.
50
Významným ustanovením pro ochranu osobnosti subjektů je § 10, podle kterého při zpracování osobních údajů je správce a zpracovatel povinen dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, jakož i dbát o ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů. Prostředky ochrany osobnosti jsou zakotveny v § 21 a násl. Podle zmíněného ustanovení se může každý subjekt údajů, který se domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, požádat správce nebo zpracovatele o vysvětlení nebo může požadovat, aby správce nebo zpracovatel odstranil takto vzniklý závadný stav. Je tedy na každém ze subjektu údajů, které z možných opatření si vybere k ochraně svých práv. Pokud správce nebo zpracovatel žádosti subjektu nevyhoví, může se subjekt údajů obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen Úřad). Výše zmíněný postup však nevylučuje, aby se subjekt údajů obrátil na Úřad přímo. Došlo-li v důsledku zpracování osobních údajů k jiné než majetkové újmě, postupuje subjekt údajů při uplatňování tohoto nároku podle občanského zákoníku. V případě, že porušením povinností správce či zpracovatele dojde ke vzniku škody, použije se obecná úprava o odpovědnosti za škodu podle § 420 OZ nebo zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti nelze vyloučit ani případnou trestněprávní odpovědnost takových osob, a to například pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 odst. 2 trestního zákona. Jako orgán kontroly a dozoru nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem byl zřízen Úřad. Subjekt údajů se však může v případě neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv domáhat vedle ochrany poskytované Úřadem také ochrany soudní. Zároveň subjektu údajů nic nebrání v tom, aby se domáhal i soudní ochrany založené na obecné občanskoprávní úpravě (§ 11 až 16 OZ). Z judikatury ESLP je vhodné uvést rozhodnutí ve věci Rotaru proti Rumunsku. Podle tohoto rozsudku „jsou osobní data shromažďována a využívána v souladu se zákonem, jen pokud existuje přehledná právní úprava této činnosti a pokud se mohou dotčené osoby účinně domoci, aby soudy přezkoumaly, zda nejsou tato data shromažďována nad míru, která je v demokratické společnosti nezbytná, a zda jsou využívána jen k legitimním účelům.“79 79
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rotaru proti Rumunsku ze dne 4.5.2000, č. 28341/95.
51
V dnešní době, kdy svět ovládl internet by měla být ochrana osobnosti v souvislosti s ochranou osobních údajů diskutovaným tématem. Předpokládám, že jednotlivých prostředků ochrany bude do budoucna přibývat, neboť například na internetu je velice snadné zneužít některých osobních údajů. Nemám tím však namysli pouze právní prostředky ochrany osobnosti. Myslím, že by bylo namístě například zvyšovat povědomí lidí o rizicích spojených s používáním informačních technologií a se sdílením svých osobních údajů s neomezeným počtem potencionálních čtenářů.
8.2 Prostředky ochrany osobnosti dle tiskového zákona Uveřejnění nepravdivých a difamujících informací o konkrétní osobě v hromadných informačních prostředcích může způsobit závažnou újmu, která může vést až k úplnému společenskému znemožnění fyzické osoby. Proto obecnou občanskoprávní ochranu osobnosti doplňuje a rozšiřuje tiskový zákon. Současně tím je naplněn požadavek kompatibility s komunitárním právem. Tato právní úprava se dle § 2 odst. 1 vztahuje na periodický tisk vydávaný nebo šířený na území České republiky. Zmíněný zákon nabízí dva prostředky ochrany osobnosti - právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení. Právo na odpověď nalezneme v § 10 tiskového zákona. Základním předpokladem k uplatnění tohoto práva je uveřejnění skutkového tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí konkrétní fyzické osoby nebo jména či dobré pověsti konkrétní právnické osoby. Nejčastěji půjde o skutková tvrzení nepravdivá, zkreslující či neúplná. Podle současné právní úpravy může fyzická osoba reagovat rovněž na skutková tvrzení pravdivá. Postižená fyzická nebo právnická osoba svoje právo na odpověď uplatňuje vůči vydavateli, který je povinen tuto odpověď uveřejnit. Zákon zde pamatuje také na posmrtnou ochranu osoby, kdy po její smrti přísluší právo na odpověď jejímu manželu a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. Podle § 10 odst. 2 tiskového zákona se musí odpověď omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se napadené skutkové tvrzení uvádí na pravou míru, nebo kterým se neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení. Žádost o uveřejnění musí mít písemnou formu. Z odpovědi musí být dále jasné, kdo je jejím autorem. Její součástí je dále návrh znění odpovědi. Žádost o uveřejnění odpovědi musí být
52
vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne zveřejnění napadeného sdělení, jinak toto právo zaniká. Druhým prostředkem ochrany osobnosti je právo na dodatečné sdělení. Tento institut je upraven v § 11 tiskového zákona. Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení identifikovat, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení. I v tomto případě náleží po smrti fyzické osoby toto právo jejímu manželovi a dětem, a není-li jich, jejím rodičům. Formální náležitosti dodatečného sdělení jsou totožné s odpovědí podle tiskového zákona. Žádost tedy musí mít písemnou formu, její součástí musí být návrh znění textu navrhovaného ke zveřejnění a musí být doručena vydavateli nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo předmětné řízení pravomocně skončeno, jinak toto právo zaniká. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď i dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti. Výjimky z této povinnosti, které jsou stanoveny taxativně, uvádí § 15 tiskového zákona. Uveřejnění by se mělo objevit ve stejné části rubriky jako napadené sdělení, mělo by mít stejnou velikost, barvu i typ písma, a děje se tak na náklady vydavatele. Pokud vydavatel nesplní svoji povinnost, má dotčená osoba právo domáhat se uložení této povinnosti u soudu. Žaloba musí být podána soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené k uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak toto právo zaniká. Věcně příslušným k projednání věci v prvním stupni je krajský soud ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ. Místně příslušným je krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud vydavatele, proti němuž žaloba směřuje. Uplatněním kteréhokoli nároku podle tiskového zákona, není dotčena možnost domáhat se ochrany osobnosti podle ustanovení občanského zákoníku. Tiskový zákon upravuje také institut ochrany zdroje a obsahu informací (§ 16 tiskového zákona). Podstatou tohoto institutu je právo osob, které se podílely na získávání informací a zpracování informace, odepřít soudu, státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu důvěrně získaných informací. Tohoto institutu využívají zejména žurnalisté, kteří tak chrání původ svých informací.80 Tímto právem však není dotčena povinnost 80
Problematikou ochrany zdroje informací se zabýval i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 27.9.2005, sp. zn. č. 394/04. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze uvést rozhodnutí Goodwin proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 27.3.1996, stížnost č. 17488/90.
53
vyplývající z trestního zákona (povinnost překazit trestný čin, oznámit trestný čin a nenadržovat pachateli trestného činu) a trestního řádu.
8.3 Prostředky ochrany osobnosti dle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání Úprava prostředků ochrany osobnosti v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání je totožná s úpravou v tiskovém zákoně. Povinnosti vyplývající z práva osoby na odpověď a dodatečné sdělení zde musí namísto vydavatele plnit provozovatel vysílání. Prostředky ochrany osobnosti v tomto zákoně se již nebudu zabývat a odkazuji tímto na předchozí výklad.
8.4 Prostředky ochrany osobnosti dle zákoníku práce Na komplexní právní úpravě ochrany osobnosti fyzických osob se podílí také zákoník práce (dále jen ZP). Stejně jako je chráněna čest, důstojnost a osobní soukromí normami občanského zákoníku, měla by být čest, důstojnost a osobní soukromí zaměstnanců chráněna normami zákoníku práce. V Části první Hlavy IV ZP nalezneme ustanovení zabývající se rovným zacházením, zákazem diskriminace a důsledky porušení práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů. Pro moji práci je důležitý § 17 ZP, podle kterého právní prostředky ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích upravuje zvláštní právní předpis. Tímto právním předpisem měl zákonodárce na mysli zřejmě antidiskriminační zákon. Tento zákon byl sice schválen Parlamentem ČR, prezident jej však vetoval a vrátil Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR znovu k projednání. V souvislosti s diskriminací je nutné zmínit také ustanovení § 133a odst. 1 OSŘ, podle kterého skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Účastník, který v pracovněprávní věci tvrdí, že byl diskriminován z některého výše uvedeného důvodu, musí konkrétně uvést skutečnosti, ze kterých lze zákonem požadovanou přímou či nepřímou diskriminaci dovodit. Žalovaný
54
(nejčastěji to podle mého názoru bude zaměstnavatel) musí dokazovat, že k diskriminaci nedošlo. Důkazní povinnost a důkazní břemeno spočívá tedy na straně žalované. S tématem této práce souvisí také vydávání potvrzení o zaměstnání a pracovních posudků. Tyto instituty jsou začleněny do § 314 a § 315 ZP. Zaměstnavatel je povinen vydat pracovní posudek na jeho žádost ve lhůtě 15 dní ode dne obdržení žádosti. Pokud zaměstnanec nesouhlasí s obsahem potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku, může se obrátit na soud, aby zaměstnavateli uložil opravu obsahu. Žalobu musí podat do 3 měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o obsahu tohoto potvrzení nebo posudku. Soud však nemůže potvrzení nebo posudek doplňovat nebo opravovat sám, proto musí zaměstnanec v žalobním návrhu přesně uvést, jak mají být potvrzení či posudek doplněny nebo opraveny. Další ustanovení ZP, které se týká ochrany osobnosti je § 316 odst. 2. Podle něj nesmí zaměstnavatel bez závažného důvodu narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích nebo ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. V souvislosti s touto problematikou se však v zákoníku práce nesetkáme s konkrétními prostředky ochrany osobnosti. Při ochraně osobnosti bych proto využila příslušných ustanovení občanského zákoníku. Velký význam v souvislosti s monitorováním zaměstnanců mají však rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Ráda bych zde uvedla jeho rozhodnutí Halfordová vs. Spojené království. Žadatelka Halfordová, která byla asistentkou policejního ředitele, namítala, že jsou její hovory ze zaměstnání i z domova odposlouchávány, a to za účelem získání a použití informací proti ní v probíhajícím pracovněprávním sporu se zaměstnavatelem. Soud v této věci konstatoval, že telefonní hovory vedené z pracoviště stěžovatelky stejně jako z jejího domova mohou spadat pod pojmy „soukromý život“ a „korespondence“ ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Vzhledem k tomu, že paní Halfordová nebyla předem upozorněna, že mohou být telefonáty odposlouchávány, soud shledal, že oprávněně očekávala při svých telefonních hovorech soukromí.81
81
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Halfordová proti Spojenému království Velké Británie a Severního Irska ze dne 25.6.1997, č. 20605/92.
55
8.5 Prostředky ochrany osobnosti dle trestního zákona Všeobecné osobnostní právo je chráněno nejen právem soukromým, ale také právem veřejným. Nejvýznamnější veřejnoprávním právním předpisem pro ochranu osobnosti je bezesporu trestní zákon (dále jen TZ). V jeho zvláštní části poskytuje ochranu dílčímu osobnostnímu právu na tělesnou integritu a její nedotknutelnost, jež v sobě zahrnuje hodnoty jako život, zdraví a tělo člověka. Jedná se o skutkové podstaty trestných činů proti životu a zdraví, které jsou v Hlavě VII TZ. Patří sem především vražda, ublížení na zdraví, ohrožování pohlavní nemocí, účast na sebevraždě apod. Nový trestní zákoník82, který bude účinný od 1.1.2010, tyto nejzávažnější trestné činy uvádí již ve své Hlavě I zvláštní části. V § 206 TZ je dále uvedena skutková podstata trestného činu pomluvy, která velice úzce souvisí s ochranou všeobecného osobnostního práva. Podle tohoto ustanovení se pomluvy dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj. Tento nepravdivý údaj však musí být schopen značnou měrou ohrozit vážnost postižené osoby u spoluobčanů, zejména ohrozit jej v zaměstnání nebo narušit jeho rodinné vztahy. Kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu pomluvy je sdělení takového nepravdivého údaje prostřednictvím tisku, filmu, rozhlasu, televize nebo obdobně účinným prostředkem. Je nutno říci, že mnoho občanů využívá tohoto ustanovení k účelům, k nimž by měla správně sloužit právní úprava OZ dle § 11 - 16. Ovšem zatímco s podáním žaloby na ochranu osobnosti zákon spojuje úhradu soudního poplatku, podání trestního oznámení není zpoplatněno. Dále leží důkazní břemeno na orgánech činných v trestním řízení, zatímco při podání žaloby je nutno vylíčit v žalobě veškerý skutkový děj vztahující se k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti a unést v rámci soudního řízení břemeno důkazní povinnosti.83 V novém trestním zákoníku se tento trestný čin objevuje v § 184 a je ve svém druhém odstavci doplněn o šíření nepravdivého údaje prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě. Trestní zákon chrání také osobní údaje prostřednictvím skutkové podstaty neoprávněné nakládání s osobními údaji v ustanovení § 178 (obdobně § 180 nového trestního zákoníku). Aby mohla postižená osoba využít normy trestního práva při neoprávněném zásahu do jejích osobnostních práv, je nutné, aby byly splněny předpoklady, které trestní právo vyžaduje. 82
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
56
Jedná se o materiální a formální znaky trestného činu. Materiálním znakem trestného činu je jeho nebezpečnost pro společnost. Abychom mohli jednání považovat za trestný čin, vyžaduje trestní zákoník, aby jeho nebezpečnost pro společnost byla vyšší než nepatrná. Formálními znaky jsou subjekt, subjektivní stránka, objekt, objektivní stránka, věk a příčetnost.
8.6 Prostředky ochrany osobnosti dle zákona o přestupcích Ke správněprávnímu postihu v případě porušení práva na ochranu osobnosti může dojít také na základě přestupkového zákona. Přestupkem je zaviněné jednání, které není natolik společensky nebezpečné, aby jej bylo nutné trestat podle norem trestního práva. Ochranou osobnostních práv se zabývá ustanovení § 49 přestupkového zákona, který upravuje přestupky proti občanského soužití. Podle § 49 odst. 1 se přestupku dopustí ten, kdo jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, nebo ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví. Za ublížení na cti je možno uložit pokutu do výše 1000 Kč, za ublížení na zdraví do výše 3000 Kč.
8.7 Prostředky ochrany osobnosti dle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Stát má povinnost zajistit každému, jehož práva a svobody byly porušeny (v mém případě osobnostní práva), účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. Pokud tedy dochází např. k průtahům při soudním jednání ve věci o ochranu osobnosti, má poškozený možnost využít práva, která mu náleží z tohoto zákona. Na základě tohoto zákona stát odpovídá za škodu způsobenou při výkonu státní moci, územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Tento zákon je založen na principu objektivní odpovědnosti bez liberačních důvodů. Jsou-li tedy splněny podmínky odpovědnosti, nedává zákon státu nebo územnímu celku možnost zprostit se této odpovědnosti. 83
Sigmundová, M., Ochrana osobnosti v České republice z pohledu občanského práva a souvisejících právních předpisů, Brno, 2002, s. 59.
57
Stát odpovídá za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, nebo která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je v tomto případě také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Tato lhůta je stanovena obecným pojmem jako přiměřená. Významným ustanovením tohoto zákona je také § 1 odst. 3, podle kterého stát hradí také vzniklou nemajetkovou újmu. Poškozený má také nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za tuto nemajetkovou újmu. Podle § 31 odst. 2 se přiměřené zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo dostačující. Při stanovení jeho výše se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Řekla bych, že může být tento zákon vhodným prostředkem, jak přimět soudy, aby soudní spory (nejen ve věcech ochrany osobnosti) rozhodovaly v rozumných lhůtách, a nedocházelo tak k nadměrným průtahům. Pokud k průtahům bude docházet i nadále, je poskytnutí přiměřeného zadostiučinění alespoň sankcí za tyto nedostatky.
8.8 Prostředky ochrany osobnosti dle autorského zákona Vedle všeobecných osobnostních práv existují i další (zvláštní) osobnostní práva, která se rovněž váží k osobnosti člověka. Jsou to osobnostní práva nikoli každého člověka, ale člověka jako tvůrce. Můžeme je nazvat zvláštní osobnostní práva. Mezi tato práva chráněna autorským zákonem (dále jen AZ) patří osobní právo na ochranu autorství a osobní právo na ochranu původcovství výkonu výkonného umělce. Jak už jsem zmínila výše, tato práva nepatří každému člověku, nýbrž jen tvůrcům. Těmi jsou autoři děl a výkonní umělci. Jednotlivá osobnostní práva autora jsou zakotvena v § 11 AZ. Podle tohoto ustanovení má autor právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění. Dále má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Těchto osobnostních práv se nemůže autor vzdát, jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. I v případě AZ je možno využít institutu tzv. postmortální ochrany osobnosti. Po smrti autora se může ochrany domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých. Této
58
ochrany se může dovolat také právnická osoba sdružující autory. Práva výkonného umělce jsou dle § 70 AZ obdobná právům autorským stejně jako prostředky, které je možné použít k ochraně těchto práv (§ 74 AZ). Prostředky ochrany zvláštních osobnostních, které může autor využít jsou zakotveny v § 40 AZ. Autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, se může domáhat určení svého autorství prostřednictvím žaloby určovací, zákazu ohrožení svého práva žalobou negatorní, odstranění následků zásahu do práva žalobou restituční nebo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobení nemajetkové újmy prostřednictvím žaloby satisfakční. Pokud soud vyhoví návrhu autora, může mu v rozsudku přiznat právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění. Autorovo právo na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno (§ 40 odst. 4). Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
59
9. Ústavní stížnost Fyzická osoba se může navíc po vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků domáhat ochrany svého ústavně a mezinárodněprávními úpravami zaručeného všeobecného osobnostního práva i cestou ústavní stížnosti podané Ústavnímu soudu České republiky. Hovoříme-li o ústavní stížnosti, je třeba si uvědomit, že tak jako Ústavní soud není typickým představitelem soudní moci, ani ústavní stížnost nelze považovat za prostředek ochrany práva v tradičním smyslu slova. Jedná se o prostředek velmi specifický. Ústavní stížnost lze podat pouze po splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavní stížnost může podat pouze osoba, které toto právo přiznává zákon.84 Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (dále jen ZÚS) to je fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Fyzické a právnické osoby musí být povinně v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Účastníky řízení jsou dále kromě stěžovatele státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje (§ 76 ZÚS). Vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci vedlejšího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo. Návrh na zahájení řízení se podává písemně Ústavnímu soudu. Musí z něj být patrno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, musí být podepsán a datován (§ 34 ZÚS). Navrhovatel v něm musí také pravdivě vylíčit rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává, a z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ostatní náležitosti jsou shodné s náležitostí žaloby podle OSŘ. Ústavní stížnost je možno podat do 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 72 odst. 3 ZÚS se takovým prostředkem rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, kromě návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Stěžovatel však může podat návrh i před vyčerpáním všech řádných opravných prostředků, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele nebo pokud v řízení o podaném opravném
60
prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Výsledkem úspěšně uplatněné ústavní stížnosti je pak nález Ústavního soudu, ve kterém bude vysloveno, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Současně Ústavní soud buď napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil původní stav.85 Ústavní stížnost je využívána spíše v případech, kdy obecné soudy posoudí jednání jako neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, a povinná osoba v tom pak spatřuje zásah do svých základních práv a svobod.86 Z judikatury Ústavního soudu bych uvedla mediálně známý případ Vondráčková vs. Rejžek, kde by se dal výrok nejvyšší soudní instance interpretovat tak, že svoboda slova je důležitější než „uražená ješitnost“ veřejné osoby. Kritik Jan Rejžek o zpěvačce řekl, že je mezi signatáři Anticharty a že ji na výsluní vynesli kontakty s mafiány, kteří měli co dočinění s minulým režimem. Ústavní soud konstatoval, že osoby veřejně činné (mezi které mediální hvězdy jistě patří) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Zároveň vyjádřil názor, že jako zpěvačka disponuje Helena Vondráčková podstatně snadnějším přístupem do médií než jakýkoliv „běžný“ občan. Měla tak dostatek možností, jak prezentovat svůj nesouhlas s názory Jana Rejžka.87
84
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Kadečka, S.: Ochrana osobnosti v soudní praxi, Právní rádce, 1999, číslo 8, str. 24. 86 Viz tamtéž. 87 Nález Ústavního soudu ze dne 15.3.2005, sp. zn. I. ÚS 367/03. 85
61
10. Stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva Jediným mezinárodním prostředkem soudního typu, který může k ochraně svých práv využít fyzická osoba podléhající jurisdikci ČR, je individuální stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). Toto právo je jednotlivci zaručeno Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva). Základní podmínkou pro uplatnění práva podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva je podle čl. 34 Úmluvy vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků. V České republice to znamená, že musí proběhnout soudní řízení, proti jehož rozhodnutí musí být vyčerpány všechny možné opravné prostředky včetně podání ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu ČR. Soud se tedy může věcí zabývat až po vyčerpání těchto opravných prostředků, a to ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí. Soud se nebude zabývat žádnou individuální stížností, která je anonymní, nebo pokud byla obdobná stížnost již předtím projednávaná Soudem anebo je již předložena jinému mezinárodnímu vyšetřovacímu nebo smírčímu orgánu a pokud neobsahuje žádné nové důležité skutečnosti. Protože moje práce je zaměřena na fyzické osoby, budu se i v této části věnovat pouze jim. Stížnost k ESLP může podat každá fyzická osoba. Úmluva pro ni nestanovuje žádné podmínky, tudíž je možné, aby stížnost podaly i osoby nezpůsobilé, nezletilé, uprchlíci nebo bezdomovci.88 Jestliže je stížnost přijatelná, rozhodne o ní senát sedmi soudců. Toto rozhodnutí je konečné. Konečný rozsudek se zveřejňuje, obsahuje odůvodnění i odlišné názory soudců. Rozsudek je pro smluvní strany Úmluvy závazný. Z rozhodovací praxe ESPL vyplývá, že značný počet stížností ve věcech ochrany osobnosti proti jednotlivým státům
směřuje proti porušování čl. 8 (právo na respektování
soukromého života) a čl. 10 (svoboda projevu).
88
K tomu blíže Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 2. vydání. Přeložil Malenovský, J. Brno: Masarykova Univerzita, 1997, s. 257.
62
11. Pohled de lege ferenda V této kapitole bych se ráda věnovala návrhu nového občanského zákoníku (dále jen NOZ) a jeho dopad na ochranu osobnostních práv. Hlavními zpracovateli NOZ jsou Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš a Doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. Východiskem celého NOZ je především ochrana člověka, nikoli státu, jak tomu bylo doposud. Osu celé úpravy tedy představuje člověk a jeho zájmy. Právní postavení člověka jako jednotlivce, včetně úpravy práv výlučně a přirozeně spjatých s jeho osobou, je klíčové téma první části zákoníku.89 Předtím, než poškozený využije soudní ochrany při porušení práva na ochranu osobnosti, má možnost využít jiné prostředky, které mu NOZ nabízí. Např. ustanovení § 12 NOZ umožňuje každému, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, domáhat se ochrany u orgánu veřejné moci. Tato konstrukce je shodná se stávajícím OZ. Velkou novinkou je však § 13 NOZ, který stanovuje, že ten, kdo se dovolává ochrany svého oprávnění založeného právem hmotným, má legitimní právní důvod očekávat, že jeho právní případ bude posouzen obdobně jako jiné typově shodné a již rozhodnuté případy (např. případy na ochranu osobnosti). Tato konstrukce má velký význam pro právní jistotu a stabilitu práva. Tato změna je podle mého názoru velkým přínosem, neboť poškozený tak bude moci z předchozích rozhodnutí vytušit, zda-li má ve sporu šanci na úspěch či nikoli. V případě, že mu bude dopředu jasné, že s největší pravděpodobností daný spor „prohraje“, ušetří mu to nejen spoustu času ale také peníze. Dále je možné využít institutu svépomoci. Každý si tak může ke svému právu pomoci sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Druhý odstavec opouští dosavadní formulaci o objektivně posuzovaném „přiměřeném způsobu“, jímž má být svépomocí nepřiměřený zásah odvrácen, ale přichází s konstrukcí, že dovolenost způsobu svépomoci je podmíněna tím, jak by se přiměřenost jevila osobě v postavení ohrožené strany. Pokud jde o jednotlivé normy týkající se osobnostních práv, tak těch oproti stávajícímu občanskému
zákoníku
značně
přibylo.
Ochrana
osobnostních
práv
je
zakotvena
v §§ 78-116 NOZ. 89
Důvodová zpráva k návrhu občanskému zákoníku, dostupná z http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrhzakona.html
63
S osobností člověka jsou však spojena i jiná ustanovení, která jsou východiskem pro ochranu osobnostních práv. Je to zejména § 23 NOZ, podle kterého má člověk právní osobnost od narození až do smrti. Následující paragraf se zabývá nasciturem a jeho právy. Podle nové právní úpravy se na počaté dítě hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo. Podle NOZ může pouze osoba mít práva a vykonávat je, přičemž osoby jsou fyzické nebo právnické. Jak jsem již uvedla výše, je norem týkající se ochrany osobnosti a jejích jednotlivých hodnot mnohem více než doposud. Stávající občanský zákoník tzv. generální klauzulí v § 11 demonstrativně uvádí chráněné hodnoty a dále si jimi příliš nezabývá. NOZ se naproti tomu zabývá jednotlivými hodnotami lidské osobnosti docela důkladně. V § 78 a násl. nejdříve hovoří o jménu člověka a jeho ochraně, o pseudonymu, bydlišti a až poté o osobnosti člověka jako takové. Toto pořadí se mně osobně příliš nezamlouvá. Já bych nejdříve uvedla ustanovení o osobnosti člověka a jeho právech, a až po nich ustanovení o jménu a bydlišti. Neboť jedním z osobnostních práv je také právo na soukromí a bydliště je podle mého názoru místo, kde člověk svého práva na soukromí požívá nejvíce. Uspořádání jednotlivých norem mi proto připadá trochu chaotické. Podle § 78 NOZ je chráněno samotné právo na jméno a poté jsou uvedeny prostředky ochrany v případě, že dojde k porušení tohoto práva. Při neoprávněných zásazích do práva na jméno se rozlišují dvě situace. Za prvé, pokud někdo zpochybňuje něčí právo na jméno. Za druhé, pokud někdo v důsledku neoprávněného použití jeho jména utrpí újmu. V tom případě dotčené osobě náleží zdržovací nebo odstraňovací žaloba. Může rovněž požadovat přiměřené zadostiučinění v penězích. V případě, že se poškozený nemůže bránit sám, přiznává NOZ žalobní právo také nejbližším příbuzným. Pseudonym je chráněn stejně jako jméno, v případě, že vejde ve známost (§ 80 odst. 2). Následně je uveden Oddíl 5 „Osobnost člověka“, a jeho všeobecná ustanovení, která se nejvíce přibližují generální klauzuli stávajícího občanského zákoníku. Podle těchto ustanovení je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv a každý musí ctít rozhodnutí člověka žít podle svého. § 82 odst. 2 uvádí demonstrativní výčet hodnot, které jsou chráněny (život a zdraví člověka, důstojnost, vážnost a čest, soukromí a projevy osobní povahy). Ten, jehož osobnost byla dotčena, se může domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu
64
(žaloba zdržovací) nebo aby byl odstraněn jeho následek (žaloba odstraňovací). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy tím není dotčeno. Ve zmíněném ustanovení mi chybí konstrukce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění tak, jak jej známe ze stávajícího občanského zákoníku. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy je až v Hlavě III NOZ (§ 2709 a násl.). Podle ustanovení o vzniku povinnosti k náhradě škody se obdobně posoudí také vznik povinnosti odčinit i nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění. NOZ formuluje zásadu, že má být škoda nahrazena především uvedením do předešlého stavu (naturální restituce), peněžitá náhrada přichází v úvahu, jen žádá-li o ni poškozený, anebo pokud uvedení do předešlého stavu není dost dobře možné. Je-li tedy naturální restituce možná, má nadále záležet jen na vůli poškozeného, jaký způsob nahrazení škody bude požadovat a soud nebude moci zkoumat, zda je zvolený způsob náhrady podle jeho názoru „účelný“ nebo „obvyklý“.90 Náhradou při újmě na přirozených právech člověka se zabývají ustanovení § 2771 a násl. NOZ. Kdo odpovídá za újmu na důstojnosti člověka, zejména na jeho životě, svobodě, cti, těle, zdraví, na jménu nebo na jiných osobních právech chráněných v části první NOZ, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Škůdce má zároveň povinnost odčinit i duševní útrapy poškozeného. Pokud byla škoda způsobena úmyslně (zvláště s použitím lsti, pohrůžky, diskriminací atd.), má poškozený právo na přiměřené zvýšení náhrady. Nový občanský zákoník dále rozšiřuje okruh osob, které se mohou domáhat tzv. postmortální ochrany osobnosti. Zatímco ve stávajícím občanském zákoníku jsou taxativně vyjmenováni nejbližší příbuzní zemřelého, podle NOZ se může po smrti osoby domáhat ochrany kterákoli z osob jí blízkých.91 V souladu se zásadou ochrany slabší strany se navrhuje, aby příslušný orgán veřejné moci zasáhl ve prospěch ochrany osobnosti nesvéprávného člověka, pokud tak neučiní jeho zákonný zástupce (§ 85). Společné pravidlo vztahující se jak k podobě, tak k soukromí fyzické osoby, přejímá v podstatě beze změny stávající konstrukci § 12 odst. 2 a 3 nynějšího občanského zákoníku. 90
Důvodová zpráva k návrhu občanskému zákoníku, dostupná z http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrhzakona.html 91 Osobou blízkou je podle § 22 NOZ příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo registrovaný partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i ti, kdo spolu trvale žijí.
65
Jedná se o pořizování a používání písemností osobní povahy, podobizen nebo zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy. Oprávněná osoba má možnost udělit svolení k pořízení těchto věcí, zároveň však může toto svolení kdykoliv odvolat. V ustanovení § 90 NOZ jsou upraveny tzv. zákonné licence. Podobiznu nebo zvukový či obrazový záznam je možné použít bez svolení dotčené osoby k úředním, vědeckým, uměleckým a zpravodajským účelům. Takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy člověka. Právo na tělesnou integritu zaručuje § 91 a násl. NOZ. Podle těchto ustanovení je člověk nedotknutelný a nikdo nesmí zasáhnout do integrity jiného člověka bez jeho souhlasu. V případě, že je člověk v ohrožení života a je nutné okamžitě zakročit, není nutné souhlas k zákroku vyžádat. Následují ustanovení, která se věnují ochraně lidského těla po smrti člověka. Přijetí NOZ je zajisté nezbytností, neboť stávající OZ pochází z roku 1964, je založený na socialistickém chápání soukromoprávních vztahů a nevyhovuje tak dnešním poměrům. Já jsem se při psaní této práce důkladně seznámila zejména s ustanoveními, která mají vztah k člověku a ochraně jeho osobnosti. Jednotlivé normy vztahující se k ochraně osobnostních práv na mě nepůsobí příliš dobrým dojmem. Některá ustanovení o ochraně osobnosti mi připadají nadbytečná a příliš obsáhlá. Nehledě na uspořádání jednotlivých norem, o kterém jsem se zmiňovala již výše.
66
Závěr Na závěr bych ráda shrnula poznatky, ke kterým jsem při psaní této diplomové práce dospěla, a také bych ráda zhodnotila, zda jsem splnila cíl, který jsem si v úvodu této práce stanovila. Při zpracování této práce jsem vycházela z právní úpravy v ústavních předpisech, přes úpravu v občanském zákoníku, v občanském soudním řádu, až po právní úpravu ve speciálních zákonech, ve kterých je také možné nalézt určité prostředky k ochraně osobnosti. Tato práce si kladla za cíl podat komplexní přehled prostředků, které může fyzická osoba využít, pokud někdo neoprávněně zasáhne do jejího všeobecného osobnostního práva. Svoji pozornost jsem zaměřila zejména na všeobecné osobnostní právo a prostředky k jeho ochraně tak, jak jsou zakotveny v občanském zákoníku. Fyzická osoba může k ochraně svého všeobecného osobnostního práva využít jednak obecné prostředky ochrany osobnosti (svépomoc, dohoda atd.), které občanský zákoník nespojuje přímo s ochranou osobnosti, jednak prostředky zvláštní (žaloba negatorní, žaloba satisfakční atd.). Tyto zvláštní prostředky jsou v občanském zákoníku konstruovány výlučně pro ochranu osobnostních práv a nalezneme je v ustanovení § 13 OZ. Náš právní řád je založen na principu komplementarity, a proto může fyzická osoba využít i prostředky ochrany osobnosti, které jsou součástí jiných právních předpisů (jak z oblasti práva soukromého, tak z oblasti práva veřejného). Fyzická osoba může k ochraně svých osobnostních práv využít také institutu ústavní stížnosti a díky 11. dodatkovému protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv též stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Protože je dle mého názoru většina prostředků ochrany osobnosti uplatňována soudní cestou, zařadila jsem do této práce také kapitolu věnující se žalobě a jejím náležitostem. Mým cílem bylo také posoudit, zda náš právní řád poskytuje fyzické osobě dostatek prostředků k ochraně jejích osobnostních práv a také zda jsou tyto prostředky dostatečně účinné. Podle mého názoru je úprava všeobecného osobnostního práva a prostředků k jeho ochraně v našem právním řádu dostatečná. Fyzické osoby nemají pouze jednu možnost, jak se bránit v případě neoprávněného zásahu do jejich osobnosti. Náš právní řád jim nabízí těchto možností hned několik a je jen na nich, který prostředek budou považovat za nejvhodnější, a který si proto vyberou. Myslím si, že fyzické osoby k ochraně své osobnosti nejčastěji využívají ochranu poskytovanou soudními orgány. Já jsem však při psaní této práce dospěla k závěru, že ochrana
67
poskytovaná příslušným orgánem státní správy může být o mnoho rychlejší, efektivnější a zároveň také levnější, neboť zde fyzickým osobám odpadá povinnost platit vysoké soudní poplatky. Co se týká účinnosti zmiňovaných prostředků, tak to samozřejmě záleží na okolnostech jednotlivých případů. U této otázky jsem dospěla k různým závěrům. Například v případě, že fyzická osoba bude moci proti neoprávněnému zásahu do svého osobnostního práva zasáhnout svépomocí, přijde tato ochrana ihned a zajisté bude z pohledu poškozeného i dostatečně účinná. Na druhou stranu, pokud soudní spor o ochranu osobnosti bude příliš zdlouhavý a v krajním případě bude probíhat i několik let, nebude mít soudní výrok takový vliv, jaký by byl žádoucí. Komu například po dvou letech pomůže, že soud potrestal bulvární tisk za článek, který měl pro pověst „hlavního hrdiny“ téměř likvidační charakter? Celkově se ale přikláním k názoru, že prostředky ochrany osobnosti, které nabízí právní řád České republiky, jsou dostatečně účinné a fyzické osoby se mohou úspěšně a efektivně dovolat nápravy. V této práci jsem velkou pozornost věnovala také judikatuře českých soudů i související judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Se zájmem jsem v jednotlivých judikátech sledovala například otázku přiznání peněžitého zadostiučinění a zejména jeho výši. Přestože se finanční částky přiznané českými soudy stále neposkytují v závratných výškách, řekla bych, že lze do budoucna v této oblasti očekávat postupné zlepšení. Do své práce jsem zařadila také kapitolu týkající se ochrany osobnosti podle návrhu nového občanského zákoníku. Ve stávajícím občanském zákoníku se ochraně osobnosti věnuje pouze několik paragrafů. Když jsem nahlédla do návrhu nového občanského zákoníku, zjistila jsem, že jeho tvůrci se rozhodli věnovat ochraně osobnosti mnohem více prostoru, než je tomu u současného občanského zákoníku. V souvislosti s rozvojem vědy, techniky a různých moderních metod (např. klonování, transplantace orgánů apod.) se zajisté není čemu divit. I nadále zůstává forma generální klauzule, která je doplněna demonstrativním výčtem chráněných hodnot, jako například život a zdraví člověka, jeho důstojnost, vážnost a čest, soukromí a projevy osobní povahy. Porušení těchto práv musí být stejně jako dnes odčiněno zadostiučiněním. Nově se ale dává přednost peněžitému zadostiučinění, které musí být poskytnuto vždy, nestačí-li jiný způsob skutečnému a dostatečně účinnému odčinění způsobené újmy. Tuto změnu hodnotím velmi pozitivně, neboť pokud budou soudy přiznávat poškozeným peněžité zadostiučinění
68
(v některých případech vysoké), odradí tak do budoucna potencionální porušitele osobnostních práv. Se současným vývojem vědy, techniky, různých medicínských metod nebo s rozvojem internetu se význam ochrany osobnosti bude stále zvětšovat. Stát by měl proto pružně reagovat na tyto změny a zajistit, aby měla každá fyzická osoba dostatek účinných prostředků k ochraně své osobnosti.
69
Resumé The theme of my thesis was Legal Means of Protection of Personal Rights. I divided the thesis into several chapters. In the introduction I set the target to make a complex survey of particular legal means, which a natural person can use to protect his or her personal rights. I also wanted to find out whether a person has a sufficiency of the legal means of protection of personal rights and whether these means are effectual. The main aim of the law should respond to the possible interferences with the personal rights lively and should ensure the maximum protection of rights of individuals. I chose this topic because the questions of protection of personality is ever more actual, mainly because of the science, technology and media (which are often tabloid) development. A human being as an individuality is in the centre of attention of the general personal right. A man enjoys this right from a birth to a death, and in some cases also after the death. The object of the protection is the personality of every natural persons. The law protects the fundamental rights such as the right to live, the right to protect one´s honour, good name, privacy etc. The first part of my thesis dealt with the basic elements of the general personal right (the subject and the object) and I also described the restrictions of this law. There are three legal licences in the Civil Code. The first licence means the possibility to use personal papers, portraits or recordings for the official purposes. Next licences mean to use personal data for the scientific, artistic and news purposes. It is also possible to restrict the personal rights on account of another acts, such as the Criminal Code, the Criminal Procedure Act, the Civil Procedure Act etc. In this thesis I aslo dealt with the history and the development of the personal rights and the particular legal means of protection. In the next part of my thesis I described the particular legal means of protection of personal rights which the natural persons can use to protect their personal rights. The fundamental regulation of these legal means is contained in the Civil Code. The natural persons can use the common legal means to protect their personal rights. These common legal means include for instance a self-help, an agreement or a damage action. The natural persons can also use the special legal means to protect personal rights. These special legal means are created
70
exclusively for the protection of personal rights and we can find them in Civil Code in the Article 13. Our system of law is based on the principle of complementarity, that is why the natural person can also use another means of protection. These means are a part of another legal regulations (both from the private law and the public law). The natural person can also protect his or her personal rights by means of a complaint submitted to the Constitutional court of the Czech Republic or a complaint submitted to the European Court of Human Rights. This thesis refers to several cases of the Constitutional Court of the Czech Republic, the Supreme Court of the Czech Republic and also the European Court of Human Rights. I studied with an interest mainly the question of assigning a right for the financial satisfaction. Although Czech courts do not assign the financial satisfaction in the exorbitanant amounts, I think, that we can expect an improvement in this area. In the last part of my thesis I targeted on the concept of the new Civil Code, which is even more extended than the current one. As compared to the current Civil Code, there are more articles relating to the protection of personal rights. In context of the science, technology and various modern methods (e.g. cloning, transplantations etc.) development we should not be surprised. There is still a general clause with the demonstrative list of protected personal values, such as life and health, man´s dignity, honour or man´s privacy. The violation of the personal rights has to be repaired by the satisfaction, as it is same today. But the financial satisfaction has a priority. The lawbreaker always has to provide this financial satisfaction if another way of satisfaction is not effectual enough. The questions relating to the protection of personal rights are much actual at present, mainly because of the development in various areas. That is why the state should respond to these changes and should ensure the sufficiency legal means of protection of personal rights.
71
Seznam použité literatury KNIŽNÍ PUBLIKACE •
BERGER, V. JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA. 7. VYDÁNÍ. PRAHA: IFEC, 2000.
•
BUREŠ, J. A KOL. OBČANSKÝ SOUDNÍ ŘÁD. KOMENTÁŘ, 7. VYDÁNÍ. PRAHA: C.H. BECK, 2006.
•
DOLEŽÍLEK, J. PŘEHLED JUDIKATURY VE VĚCECH OCHRANY OSOBNOSTI. PRAHA: ASPI, 2002.
•
FIALA, J. A KOL. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ. 3. OPRAVENÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ. BRNO: VYDALA MASARYKOVA UNIVERZITA A NAKLADATELSTVÍ DOPLNĚK, 2002.
•
FILIP, J. VYBRANÉ KAPITOLY KE STUDIU ÚSTAVNÍHO PRÁVA. BRNO: MASARYKOVA UNIVERZITA, 2004.
•
HOLUB, M., A KOL. OBČANSKÝ ZÁKONÍK. KOMENTÁŘ. 2. VYDÁNÍ. PRAHA: LINDE PRAHA, A. S., 2003.
•
KADLECOVÁ, M. A KOL. PRÁVNÍ DĚJINY. II. VYDÁNÍ. PRAHA: EUROLEX BOHEMIA S. R. O., 2005.
•
KINCL, J. A KOL. VŠEOBECNÉ DĚJINY STÁTU A PRÁVA. PRAHA: PANORAMA, 1983.
•
KNAP, K., ŠVESTKA, J. OCHRANA OSOBNOSTI V ČESKOSLOVENSKÉM OBČANSKÉM PRÁVU. PRAHA: ORBIS, 1969.
•
KNAP, K., ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, P., PAVLÍK, P., PLECITÝ, V. OCHRANA OSOBNOSTI PODLE OBČANSKÉHO PRÁVA. 4. VYDÁNÍ. PRAHA: LINDE PRAHA, A.S., 2004.
•
KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. A KOL. OBČANSKÉ PRÁVO HMOTNÉ 1. 4. AKTUALIZOVANÉ A DOPLNĚNÉ VYDÁNÍ. PRAHA: ASPI, 2005.
•
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. KOMENTÁŘ K ČESKOSLOVENSKÉMU OBECNÉMU ZÁKONÍKU OBČANSKÉMU. PRAHA: PRÁVNICKÉ KNIHKUPECTVÍ A NAKLADATELSTVÍ V. LINHART, 1935.
•
SCHELLEOVÁ, I., A KOL. CIVILNÍ PROCES. PRAHA : EURLEX BOHEMIA, 2006.
•
SCHELLEOVÁ, I., SCHELLE, K. CIVILNÍ KODEXY 1811 – 1950 – 1964. BRNO: DOPLNĚK, 1993.
72
•
STAVINOHOVÁ, J., HLAVSA P. CIVILNÍ PROCES A ORGANIZACE SOUDNICTVÍ. BRNO: DOPLNĚK, 2003.
•
SUDRE, F. MEZINÁRODNÍ A EVROPSKÉ PRÁVO LIDSKÝCH PRÁV. 2. VYDÁNÍ. PŘELOŽIL MALENOVSKÝ, J. BRNO: MASARYKOVA UNIVERZITA, 1997.
•
ŠVESTKA, J., JEHLIČKA, O., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J. A KOL. OBČANSKY ZÁKONÍK – KOMENTÁŘ. 10. JUBILEJNÍ VYDÁNÍ. PRAHA: C. H. BECK, 2008.
•
ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M., SPÁČIL, J., HULMÁK, M. A KOL. OBČANSKÝ ZÁKONÍK: KOMENTÁŘ I (VELKÉ KOMENTÁŘE). 1. VYDÁNÍ. PRAHA: C. H. BECK, 2008.
•
TELEC, I. OCHRANA OSOBNOSTI. PRACOVNÍ TEXT. VERZE 2. BRNO: I. TELEC, 2006.
•
WINTEROVÁ, A. A KOL. CIVILNÍ PRÁVO PROCESNÍ. PRAHA: LINDE PRAHA, A. S., 2006.
ODBORNÉ ČLÁNKY •
DOLEŽÍLEK, J. PRÁVO NA ODPOVĚĎ A NA DODATEČNÉ SDĚLENÍ PODLE NOVÉHO TISKOVÉHO ZÁKONA. PRÁVNÍ ROZHLEDY, 2000, Č. 10.
•
DOLEŽÍLEK, J. VEŘEJNÁ KRITIKA A PRÁVO NA OCHRANU OSOBNOSTI. PRÁVNÍ PRAXE, 1997, Č. 2.
•
DVOŘÁK, J., MACKOVÁ, A. K NĚKTERÝM AKTUÁLNÍM OTÁZKÁM OCHRANY OSOBNOSTNÍCH PRÁV FYZICKÉ OSOBY. PRÁVNÍ FÓRUM, 2005, Č. 6.
•
HAJN, P. K PŘIMĚŘENÉMU ZADOSTIUČINĚNÍ VE VĚCECH OCHRANY OSOBNOSTI. BULLETIN ADVOKACIE, 2003, Č. 4.
•
KADEČKA, S. OCHRANA OSOBNOSTI V SOUDNÍ PRAXI. PRÁVNÍ RÁDCE, 1999, ČÍSLO 8.
•
KADEČKA, S. PROSTŘEDKY OBČANSKOPRÁVNÍ OCHRANY OSOBNOSTI V SOUDNÍ PRAXI. ČASOPIS PRO PRÁVNÍ VĚDU A PRAXI, 1999, Č. 2.
•
KNAP, K., ŠVESTKA, J. PROSTŘEDKY OBČANSKOPRÁVNÍ OCHRANY OSOBNOSTI OBČANŮ. PRÁVO A ZÁKONNOST, 1991, Č. 6.
•
SIGMUNDOVÁ, M., TELEC, I. PŘEHLED NĚKTERÝCH PRÁVNÍCH A ETICKÝCH OTÁZEK OCHRANY OSOBNOSTI. SOUDNÍ ROZHLEDY, 2003, Č. 3.
•
SIGMUNDOVÁ, M., OCHRANA OSOBNOSTI V ČESKÉ REPUBLICE Z POHLEDU OBČANSKÉHO PRÁVA A SOUVISEJÍCÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ, BRNO, 2002.
73
•
ŠVAŇHAL, R. OCHRANA OSOBNOSTI FYZICKÝCH OSOB. PRÁVNÍ ROZHLEDY, 2000, Č. 9.
•
TELEC, I. CHRÁNĚNÉ STATKY OSOBNOSTNÍ. PRÁVNÍ ROZHLEDY, 2007, Č. 8.
•
TELEC, I. PŘIROZENÉ PRÁVO OSOBNOSTNÍ A JEHO STÁTNÍ OCHRANA. PRÁVNÍ ROZHLEDY, 2007, Č. 1.
•
TELEC, I. REKODIFIKACE ČESKÉHO OBECNÉHO SOUKROMÉHO PRÁVA. PRÁVNÍ PRAXE, 2001, Č. 1-2.
PRÁVNÍ PŘEDPISY •
ÚSTAVNÍ ZÁKON Č. 1/1993 SB., ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY.
•
USNESENÍ PŘEDSEDNICTVA ČNR Č. 2/1993 SB., O VYHLÁŠENÍ LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD JAKO SOUČÁSTI ÚSTAVNÍHO POŘÁDKU ČESKÉ REPUBLIKY.
•
ZÁKON Č. 40/1964 SB., OBČANSKÝ ZÁKONÍK, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 99/1963 SB., OBČANSKÝ SOUDNÍ ŘÁD, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 500/2004 SB., SPRÁVNÍ ŘÁD, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 513/1991 SB., OBCHODNÍ ZÁKONÍK, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 182/1993 SB., O ÚSTAVNÍM SOUDU, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 115/2006 SB., O REGISTROVANÉM PARTNERSTVÍ, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 285/2002 SB., O DAROVÁNÍ, ODBĚRECH A TRANSPLANTACÍCH TKÁNÍ A ORGÁNŮ (TRANSPLANTAČNÍ ZÁKON), VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 262/2006 SB., ZÁKONÍK PRÁCE, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 121/2000 SB., O PRÁVU AUTORSKÉM, O PRÁVECH SOUVISEJÍCÍCH S PRÁVEM AUTORSKÝM A O ZMĚNĚ NĚKTERÝCH ZÁKONŮ, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 101/2000 SB., O OCHRANĚ OSOBNÍCH ÚDAJŮ, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 46/2000 SB., O PRÁVECH A POVINNOSTECH PŘI VYDÁVÁNÍ PERIODICKÉHO TISKU (TISKOVÝ ZÁKON), VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 231/2001 SB., O PROVOZOVÁNÍ ROZHLASOVÉHO A TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 140/1961 SB., TRESTNÍ ZÁKON, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
74
•
ZÁKON Č. 141/1961 SB., TRESTNÍ ŘÁD, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 200/1990 SB., O PŘESTUPCÍCH, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 92/1998 SB., O ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU ZPŮSOBENOU PŘI VÝKONU VEŘEJNÉ MOCI ROZHODNUTÍM NEBO NESPRÁVNÝM ÚŘEDNÍM POSTUPEM, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ
•
VYHLÁŠKA MZV Č. 120/1976 SB., MEZINÁRODNÍ PAKT O OBČANSKÝCH A POLITICKÝCH PRÁVECH.
•
SDĚLENÍ Č. 104/1991 SB., ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTE.
•
SDĚLENÍ Č. 209/1992 SB., ÚMLUVA O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD.
•
ZÁKON Č. 96/2001 SB., O ÚMLUVĚ O LIDSKÝCH PRÁVECH A BIOMEDICÍNĚ.
NEPLATNÉ PRÁVNÍ PŘEDPISY •
CÍSAŘSKÝ PATENT Č. 946/1811 SB.Z.S., OBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ.
•
ZÁKON Č. 108/1933 SB., O OCHRANĚ CTI, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 11/1918 SB., O ZŘÍZENÍ SAMOSTATNÉHO STÁTU ČESKOSLOVENSKÉHO.
•
ZÁKON Č. 115/1953 SB., O PRÁVU AUTORSKÉM, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 121/1920 SB., KTERÝM SE UVOZUJE ÚSTAVNÍ LISTINA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY.
•
ZÁKON Č. 141/1950 SB., OBČANSKÝ ZÁKONÍK, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 218/1926 SB., O PŮVODSKÉM PRÁVU K DÍLŮM LITERÁRNÍM, UMĚLECKÝM A FOTOGRAFICKÝM (O PRÁVU AUTORSKÉM).
•
ZÁKON Č. 65/1965 SB., ZÁKONÍK PRÁCE, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
•
ZÁKON Č. 81/1966 SB., TISKOVÝ ZÁKON, VE ZNĚNÍ POZDĚJŠÍCH PŘEDPISŮ.
JUDIKATURA •
NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 27.9.2005, SP. ZN. 394/04.
•
NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU ZE DNE 15.3.2005, SP. ZN. I. ÚS 367/03.
•
NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU ZE DNE 24.10.1995, SP. ZN. I. ÚS 15/95.
•
NÁLEZ ÚSTAVNÍHO SOUDU ZE DNE 31. 5. 2001, SP. ZN. IV. ÚS 581/99.
•
USNESENÍ ÚSTAVNÍHO SOUDU ZE DNE 23.4.1998, SP. ZN. II. ÚS 20/98.
75
•
ROZSUDEK EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA VE VĚCI GOODWIN PROTI SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA ZE DNE 27.3.1996, STÍŽNOST Č. 17488/90.
•
ROZSUDEK EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA VE VĚCI HALFORDOVÁ PROTI SPOJENÉMU KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A SEVERNÍHO IRSKA ZE DNE 25.6.1997, Č. 20605/92.
•
ROZSUDEK EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA VE VĚCI ROTARU PROTI RUMUNSKU ZE DNE 4.5.2000, Č. 28341/95.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 12.11.2008, SP. ZN. 31 CDO 3161/2008.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 1.5.2002, SP. ZN. 28 CDO 983/2002.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 25.9.2003, SP. ZN. 30 CDO 1542/2003.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 28.2.2005, SP. ZN. 30 CDO 1678/2004.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 25. 9. 2003, SP. ZN. 30 CDO 1542/2003.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 27.10.2003, SP. ZN. 30 CDO 2005/2003.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 28.2.2005, SP. ZN. 30 CDO 2745/2004.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY ZE DNE 11.5.2005, SP. ZN. 30 CDO 64/2004.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 29.5.1995, SP. ZN. CDON 18/95.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 30.11.2006, SP. ZN. 30 CDO 2919/2006.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 31.1.2001, SP.ZN. 30 CDO 2971/2000.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 31.1.2001, SP.ZN. 30 CDO 2971/2000.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ZE DNE 21.5.2003, SP. ZN. 28 CDO 2162/2002.
•
ROZSUDEK NEJVYŠŠÍHO SOUDU ZE DNE 28.3.2007, SP. ZN. 33 ODO 209/2005.
•
USNESENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR ZE DNE 12.12.2002, SP. ZN. 25 CDO 608/2002.
•
USNESENÍ VRCHNÍHO SOUDU V PRAZE ZE DNE 31.3.1993, SP. ZN. 5 CO 18/93.
•
USNESENÍ VRCHNÍHO SOUDU V PRAZE ZE DNE 7.2.1994, SP. ZN. CO 16/94.
•
ROZSUDEK KRAJSKÉHO SOUDU V BRNĚ ZE DNE 21.12.2004, SP. ZN. 30 CDO 1224/2004.
•
ROZSUDEK KRAJSKÉHO SOUDU V OSTRAVĚ ZE DNE 15.4.1997, SP. ZN. 23 C 3/1997.
76
•
ROZSUDEK KRAJSKÉHO SOUDU V OSTRAVĚ ZE DNE 15.4.1997, SP. ZN. 23 C 3/97.
•
ROZSUDEK KRAJSKÉHO SOUDU V OSTRAVĚ ZE DNE 23.1.1998, SP. ZN. 23 C 52/96.
•
ROZSUDEK KRAJSKÉHO SOUDU V OSTRAVĚ, SP. ZN. 23 C 3/1997.
INTERNETOVÉ ZDROJE •
HTTP://OBCANSKYZAKONIK.JUSTICE.CZ/CZ/NAVRH-ZAKONA.HTML
•
HTTP://PORTAL.JUSTICE.CZ
•
WWW.ECHR.COE.INT/ECHR
•
WWW.JUDIKATURA.CZ
•
WWW.JUSTICE.CZ
•
WWW.NSOUD.CZ
77
