Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva ţivotního prostředí a pozemkového práva
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Právní úprava nakládání s vybranými druhy odpadu (elektroodpad, autovraky apod.) Iva Dočekalová 2008/2009
„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Právní úprava nakládání s vybranými druhy odpadu (elektroodpad, autovraky apod.) zpracovala sama a uvedla jsem všechny pouţité prameny“.
Ráda bych poděkovala svým blízkým za jejich podporu během celého průběhu studia, vedoucí práce JUDr. Iloně Jančářové za trpělivé vedení této práce a panu Ing. Juraji Némethovi Csc. za poskytnuté cenné rady.
2
ZKRATKY ..............................................................................................................4 ÚVOD .....................................................................................................................5 1.
ZÁKLADNÍ POJMY ..................................................................................... 10
2.
PRAMENY PR. ÚPRAVY............................................................................. 18 2.1 MEZINÁRODNĚ PRÁVNÍ ÚPRAVA .................................................................. 18 2.2 KOMUNITÁRNÍ ÚPRAVA ............................................................................... 20 2.3 PRÁVNÍ ÚPRAVA V ČESKÉ REPUBLICE .......................................................... 24 2.3.1 HISTORIE PR. ÚPRAVY .............................................................................. 24 2.3.2 SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA V ČR ............................................................ 28
3.
PRÁVA A POVINNOSTI OSOB NAKLÁDAJÍCÍCH S AUTOVRAKY....... 32 3.1 3.2 3.3 3.4
4.
PRÁVA A POVINNOSTI VÝROBCŮ A AKREDITOVANÝCH ZÁSTUPCŮ ................ 32 PRÁVA A POVINNOSTI VLASTNÍKŮ VOZIDEL .................................................. 37 PRÁVA A POVINNOSTI OSOB OPRÁVNĚNÝCH K NAKLÁDÁNÍ S AUTOVRAKY ... 44 VÝKON VEŘEJNÉ SPRÁVY V OBLATI NAKLÁDÁNÍ S AUTOVRAKY ................... 53
ZÁVĚR .......................................................................................................... 56
PŘEHLED POUŢITÉ LITERATURY ................................................................... 59 KNIŢNÍ A ČASOPISECKÁ LITERATURA .................................................................. 59 PRÁVNÍ PŘEDPISY ............................................................................................... 59 INTERNETOVÉ ODKAZY ....................................................................................... 60 RESUMÉ .............................................................................................................. 60
3
Zkratky ZoOd
Zákon č. 185/2001 Sb., ze dne 15. května 2001, o odpadech a o změně některých dalších zákonů, jak vyplývá ze změn provedených zákony č. 477/2001 Sb., č. 76/2002 Sb., č. 275/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 356/2003 Sb., č. 167/2004 Sb., č. 188/2004 Sb., č. 317/2004 Sb., č. 7/2005 Sb. (úplné znění vyhlášeno pod č.106/2005 Sb.), č. 444/2005 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 222/2006 Sb., č. 314/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 34/2008 Sb., č. 9/2009 Sb., zákona č. 157/2009 Sb.
Vyhláška
VYHLÁŠKA č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky)
Katalog odpadů Opatření Federálního výboru pro ţivotní prostředí ze dne 1.srpna 1991, kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů
MŽP
Ministerstvo ţivotního prostředí České republiky
Autovrakoviště
Zařízení pro sběr, výkup a zpracování autovraků
4
Úvod
Odpady jsou stále větší hrozbou pro ţivotní prostředí. Bohuţel se nárůst jejich mnoţství daří vzhledem k technickému pokroku jen stěţí sniţovat nebo zastavit. Problémem jsou jak zbytkové suroviny z výroby, tak i samotné výrobky slouţící pro naši konečnou spotřebu, které se sami po určité době stávají odpadem. I přesto, ţe jsou některé z nich spotřebovávány úplně, zůstává jejich obal. Zásadní otázkou odpadového hospodářství je pak nakládání s takto vzniklým odpadem. To většinou skýtá více moţností, bohuţel ale ne všechny jsou šetrné k ţivotnímu prostředí. Většina je nevyhovující, natoţ pa k dokonalá. Nejprimitivnějším a stále nejčastějším způsobem jejich likvidace je skládko vání, které však vyhovuje jen pro malou část produkovaného odpadu, pro zbytek je neţádoucí.
Naštěstí
se
dnešním
trendem
stává
eliminace
počtu
existujících skládek prostřednictvím jejich rušení a následné asanace . Tam, kde je tento postup prozatím nemoţný pro jejich nenahraditelnost, nastupuje
přísnější
právní
úprava
stejně
jako
u
případně
nově
vznikajících. Dále dochází k nahrazování tohoto způsobu nakládání s odpady únosnějšími způsoby, jakými jsou recyklace, další vyuţívání jakoţto surovin nebo zdroje en ergie a rozklad na sloţky pro ţiv otní prostředí méně zatěţující. Základním
prostředkem
legislativy
všech
vyspělejších
zemí
světového společenství je rozdělení odpadu do několika skupin podle určitých kritérií, kterými jsou např. fyzikální vlastnosti, chem ické sloţení, toxicita, těkavost, rozpostnost apod. Podle nich pak jsou vytvořeny jejich skupiny a podskupiny, jimţ je kaţdé zvlášť věnována pozornost v podobě samostatnější a často také přísnější právní úpravy v závislosti na tom, jak velké nebezpečí tvoř í pro ţivotní prostředí a všechny jeho sloţky. V členských státech Evropské unie a tedy i v České republice jsou to kategorie odpadů klasifikované jako nebezpečné,
5
popřípadě vybrané výrobky a odpady, na něţ jsou z určitých důvodů kladeny vyšší nároky a pří snější pravidla při nakládání s nimi. Moje diplomová práce se zaměřuje na skupinu
takto zvláštně
upravených odpadů a to těmi, které jsou upraveny v hlavě IV. ZoOd jako vybrané výrobky, vybrané odpady a vybraná za řízení. Jelikoţ mi bylo dáno na výběr, zda zpracuji jeden či více druhů vybraných odpadů a to s moţností pojmout práci teoreticky nebo prakticky, zaměřila jsem se pouze na jeden z nich – autovraky. Jde o téma, které je v této době vysoce aktuální, velmi diskutované ale také díky častým změnám legis lativy v této oblasti poměrně nepřehledné. Mým cílem je tedy podat analýzu práv a povinností jednotlivých subjektů, které s autovraky přicházejí do styku a pro názornost konkretizovat na praktických příkladech s tím, ţe poukáţi na klady a zápory, jenţ souč asná právní úprava skýtá pro jednotlivé osoby. Motorová vozidla představují obrovskou zátěţ na ţivotní prostředí a to jak v době jejich aktivního provozu, kdy znečišťují všechny jeho sloţky emisemi, tak i po skončení jejich ţivotnosti, kdy se stávají odpadem – autovrakem. Vlastnictví automobilu se z přepychu stalo postupem času prestiţí a ţivotním standardem a v současné době se bez něj většina domácností neobejde, v některých je jejich počet naopak vyšší. V našich podmínkách je stále obvyklým postupem udrţ ovat motorové
vozidlo
alespoň
v minimálně
přípustném
stavu
technické
způsobilosti pro provoz na pozemních komunikacích a tím prodluţovat dobu jeho ţivotnosti a oddalovat oka mţik, kdy by se ho daná osoba měla zbavit. Současný vývoj politiky ţivotního prostř edí se snaţí tento trend vymýtit a zavést postup typický pro západní země, totiţ zbavování se jich po určitém počtu najetých kilometrů. Automobilky s tímto postupem začínají kalkulovat a konstruují je ta k, ţe je stále více obtíţné moderní vůz opravovat. Otázkou zůstává, zda jsou v současné době materiály pouţívané ve výrobě o tolik ekologičtější, a zda je pro ţivotní prostředí tento postup spočívající ve vyrábění „automobilů na jedno pouţití“ šetrnější, co do mnoţství takto produkovaných odpadů. Zákonodárci pak na tuto situaci reagují zaváděním povinnosti tzv. zpětného odběru některých částí vozu a jejich opětovné pouţití. 6
V našich podmínkách však doposud zůstává největším problémem způsob,
jakým se
zbavovat
automobilů
se starším datem výroby.
Donedávna byl upřednostňován postup, kterým se z vraků získával kov a na ostatní součásti, které tvoří cca dalších 50 různých materiálů, se kladl důraz minimální. Ty jsou bohuţel z velké části tvořeny nebezpečnými látkami a materiály, na které se v případě vraků důraz nekladl, ale které jsou vysoce škodlivé pro lidský organismus i pro celé ţivotní prostředí jako takové. Do neúnosné situace přinesla zvrat aţ Evropská společenství harmonizující
Směrnicí
2000/53/ES
úpravy
členských
států.
Česká
republika ji implementovala do právního řádu novým zákonem o odpadech v roce 2001, čímţ se naprosto změnil celý koncept právní úpravy nakládání s autovraky. Dalším nástrojem, který přispívá ke zlepšení situace
je
odpadové
plánování,
jenţ
se
realizuje
na
úrovni
celorepublikové, krajské a pak samotnými subjekty – vybranými původci odpadů. Plánování v odpadovém hospodářství je významným procesem v rámci
plnění
cílů
politiky
ţivotního
prostředí
a
reálných
cílů
stanovených ZoOd jako jsou podmínky pro předcházení vzniku odpadů a nakládání s odpadem jiţ vzniklým. Plán odpadového hospodářství pak slouţí jako významný koncepční nástroj a rozpracovává podrobněji povinnosti jednotlivých subjektů při nakládání s různými druhy odpadu. V podmínkách České Republiky lze rozlišit tři úrovně, jimi jsou Plán odpadového hospodářství České republiky na nejvyšším stupni a pak odpadové plány krajů a odpadové plány původců odpadů. Plán odpadového hospodářství České republiky je vypracováván MŢP a je projednáván s kraji. Základními náleţitostmi jsou závazná a směrná část. Závazná část je vyhlašována nařízením vlády, kterým je v současnosti nařízení vlády č. 197/2003 Sb., jehoţ platnost je plánována na dobu minimálně 10 let, pokud nedojde k zásadním změnám podmínek. Je závazná pro tvorbu odpadových plánů krajů i pro další činnosti krajů a obcí v rámci odpadového hospodářství. St anovuje rámcové cíle, jimiţ je v současné době předcházení vzniku odpadů, omezování jejich mnoţství a stanovení preferovaných způsobů nakládání s nimi včetně eliminace mnoţství, které je ukládáno na skládky. Mimo jiné upravuje také 7
nakládání s vybranými druhy odpadu dle části čtvrté ZoOd nebezpečných vlastností, jejich vyuţívání, vytváření integrovaného systému nakládání odpady a opatření k jejich dosaţení a způsob jejich hodnocení. Celý dokument odpadového plánu musí být v souladu se závaznou částí. Je veřejný a je moţné si z něj pořizovat výpisy, opisy nebo kopie. Jeho součástí je také kaţdoroční vyhodnocování plánu, na jehoţ základě mají být navrhovány případné změny a které je uskutečň ováno 31. prosince následujícího roku. V oblasti právní úpravy autovraků pak ukládá zpracovat Realizační program České republiky, kterým je stanovena percentuální část jejich hmotnosti, která má být opětovně pouţita, vyuţita a materiálově vyuţita. U vozidel, která byla vyrobena po 1. lednu 1980 je stanoveno 85% z celkové hmotnosti odebraných autovraků, která má být opětovně vyuţita, u vozidel starších je tak stanoveno 75% jejich celkové váhy. Odpadový plán také stanovuje, ţe do roku 2015 má tato část dosa hovat aţ 95%. Plán odpadového hospodářství kraje je zpracováván taktéţ na dobu minimálně 10-ti let a v případě zásadních změn podmínek musí být změněn. Na jeho tvorbě se podílejí i občané kraje, kteří mohou nahlédnout do návrhu a předkládat písemné připom ínky. Závazná část je vyhlašována
obecně
závaznou
vyhláškou.
Vyhodnocení
plnění
odpadového plánu kraje se zasílá MŢP. V souladu s ním musí být Plán odpadového hospodářství původce, který je závazným podkladem pro činnost.
Původců,
jeţ
produkují
více
jak
10 00t
ostatního
a
10t
nebezpečného odpadu ročně na dobu ne kratší 5 -ti let. Jelikoţ jde o závazný dokument, je odesílán na krajský úřad, je nutné, aby byl vypracován závaţných
jako změn
realizovatelný. jeví
jako
Pokud
se
nedosaţitelné,
jeho je
plnění
původce
v důsledku povinen
ho
aktualizovat. Tyto nástroje slouţí mimo jiné jako prostředky politiky ţivotního prostředí k dosaţení jejich cílů. Je zřejmé, ţe pro jejich naplnění byla legislativa nucena přinést do úpravy řadu změn a to jak prostřednictvím novelizací ZoOd a prováděcích předpisů, tak i zásahy do právní úpravy provozu automobilů na pozemních komunikacích, jejich registrace, 8
různých ekologických poplatků apod. Cílem mojí práce je tedy podat ucelený a jednotný přehled práv a povinností subjektů, který ch se současná právní úprava nakládání s autovraky dotýká. Těmi jsou nejen subjekty soukromého práva, ale také veřejnoprávní korporace ať uţ v souvislosti se samotným nakládáním s autovraky, nebo při povolování činností, provádění kontrolních funkcí, dohlí ţení na dodrţování právních předpisů
a
samozřejmě
také
v rámci
ukládání
sankcí
při
zjištění
nezákonného postupu. V závěru pak bude následovat shrnutí závěrů a výhod a nevýhod současného stavu právní úpravy daného tématu.
Diplomová práce odpovídá právnímu stavu ke dni 30. 11. 2009.
9
1. Základní pojmy Pro správné pochopení této práce povaţuji za více neţ důleţité vymezení základních legálních pojmů, které se k práci vztahují. Autovrak je stěţejním termínem celé práce, proto se jím budu zabývat více do podrobna. Jeho zákonnou definici nalezneme v ZoOd v § 36 odst. 1 jako „kaţdé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí (dále jen "vozidlo") a stalo se odpade m podle § 3“. Zákonodárce dále v ZoOd v §36 odst. 2 rozvádí pojem vybraného autovraku. Tím je „kaţdé úplné nebo neúplné motorové vozidlo vymezené zvláštním právním předpisem 31a) jako vozidlo kategorie M1 nebo N1 anebo tříkolové motorové vozidlo 31b) s výj imkou motorové tříkolky 31b) (dále jen "vybrané vozidlo"), které se stalo odpadem podle § 3“. Pro určení, zda je autovrak způsobilý pro přijetí do místa pro jeho sběr, výkup nebo zpracování je podstatné, zda obsahuje podstatné části. Těmi jsou dle § 36 písm. g) karosérie autovraku vybavená identifikačním číslem vozidla, včetně dveří, blatníků a kapot, hnací a převodový mechanismus
s
příslušenstvím,
nápravy
s
koly,
motor
vybavený
identifikačním číslem, pokud bylo uvedeno v osvědčení o registraci vozidla, elektroinstalace, včetně ovládacích a bezpečnostních prvků, řídící jednotky a dalších přístrojů, katalyzátor dle homologace. Aby tedy motorové vozidlo splňovalo definici autovraku, musí nejdříve odpovídat zákonné definici termínu odpad. Odpadem se dle § 3 odst. 1 ZoOd rozumí „ kaţdá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu“ . Přílohu tvoří seznam 16 -ti obecných kategorií označených značkami Q1 -Q16 a zahrnuje v podstatě vše, co bychom mohli povaţovat za odpad. Skupiny Q1 – Q15 jsou obecně specifikované vlastnosti movitých věcí (např. výrobky, které neodpovídají poţadované jakosti, výrobky s prošlou lhůtou trvanlivosti, znečištěné materiály apod.) Posledním bodem v seznamu pod označením Q16 jsou jiné materiály, látky nebo výrobky, které nepatří do výše uvedených skupin a pod ty by měly spadat všechny ostatní odpady, které nelze zařadit do předchozích skupin. 10
Na situaci, kdy subjekt není schopen rozliš it dle přílohy 1. ZoOd, zda se jedná o odpad či nikoliv, myslel zákonodárce ustanovením § 78 odst. 2 písm. h) ZoOd. Krajský úřad zde má stanovenou pravomoc k rozhodování v této věci a to na návrh vlastníka anebo správního úřadu, jemuţ tato otázka vystanula v rámci řízení, které vede. Důkazní břemeno nese v tomto případě vlastník věci, a pokud se mu nepodaří prokázat, ţe věc není odpadem, má povinnost se jí zbavit. Tak musí učinit v případě, kdy odpadl
účel uţívání
dané věci anebo pokud vzniká u osob
oprávněných k podnikání jako vedlejší produkt výroby nebo přeměny energie. Na pojem odpad můţeme nahlíţet ze subjektivního a objektivního hlediska. Subjektivním je vůle osoby zbavit se dané movité věci. Zásadní změnou, kterou přinesla současná platná právní úprav a je pojetí subjektu, který má v úmyslu nebo povinnost se movité věci zbavit. Není to vlastník, jak tomu bylo v předchozí právní úpravě, ale jakákoliv osoba, která má věc ve své moci. Z pohledu soukromoprávního by to pak tedy mohl být nejen vlastník, ale osoba mající věc v nájmu v drţení a v případě motorového vozidla i osoba, která ho provozuje. Je dále pravděpodobné, ţe by měla mít k likvidaci dané věci oprávnění poskytnuté od osoby automobil vlastnící, ale o tom ZoOd mlčí. Naopak z něj vyplývá povinnost zbavit daného odpadu, v tomto případě motorového vozidla – autovraku i bez zmíněného souhlasu. Tato obecná povinnost vyplývá z §3 odst. 4 jako prostředek ochrany ţivotního prostředí a spotřebitele. Vztahuje se na situaci, kdy motorové vozidlo doslouţilo sv ému účelu a je uţíváno způsobem, který by mohl znamenat i samotnou moţnost ohroţení ţivotního prostředí, popřípadě jiného právního zájmu a není moţné ani jiné vyuţití umoţněné jiným právním předpisem. Objektivní hledisko bychom mohli nazvat jako veřejný z ájem na zbavení se věci, který můţe nastat i proti vůli subjektu. Můţe jít např. o fakt, ţe jde o zboţí s prošlou záruční lhůtou, věc dále můţe ohroţovat ţivotní prostředí, je vyřazena z uţívání přímo právním předpisem apod. Ke zbavování se odpadu „dochází vţdy, kdy osoba předá movitou věc, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, k vyuţití nebo k odstranění ve smyslu tohoto zákona nebo 11
předá-li ji osobě oprávněné ke sběru nebo výkupu odpadů podle tohoto zákona bez ohledu na to, zda se jedná o bezúplatný nebo úplatný převod. Ke zbavování se odpadu dochází i tehdy, odstraní -li movitou věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu osoba sama.“ V některých případech je však znač ným problémem i přes zákonné definice určit, zda se o odpad jedná, či nikoliv. V podmínkách ES má tento fakt dopad na zónu volného obchodu. Důvodem je odlišná interpretace
daného
termínu.
Hospodářské
subjekty
spadající
pod
jurisdikci s širším pojetím jsou často finančně zatěţovány a některé látky a materiály pro ně díky tomu ztrácejí atraktivitu. Uţší výklad má naopak dopad na ţivotní prostředí. Z tohoto důvodu se ESD přiklání spíše k širší interpretaci, s ohledem na základní cíl politiky ţivotního prostřed í, kterým je vysoká míra jeho ochrany. Dále dochází k problémům s rozlišováním odpadů a materiálů, které vznikají ve výrobním procesu vedle zamýšleného produktu. Jde o ty, které nejsou výrobci povaţovány za odpad, a tudíţ s ním nakládají jako s látkou, která odpadem není. Právo ES však rozlišuje pouze, zda se o odpad jedná či nikoliv a na případy vedlejších materiálů nebo surovin nemyslí. Důsledkem byl vznik nového termínu a tím je výrobní reziduum neboli materiál, který můţe i nemusí být odpadem vznikajíc í během výroby, jenţ vytváří materiál či výrobek jiný. To reziduum, které není povaţováno za odpad, je vedlejším produktem. Chybné rozlišení těchto dvou pojmů by mohlo mít následky pro lidské zdraví a ţivotní prostředí. V souvislosti s činností ESD pak vznikla nyní jiţ ustálená pravidla pro rozlišování těchto pojmů. Jimi jsou: 1. Odpad je látka nebo věc, která splňuje podmínky stanovené národními předpisy a jejíţ zamýšlené vyuţití je s nimi v souladu. 2. Výrobní reziduum je něco, co není konečným produktem , který byl cílem výrobního procesu a pokud bylo záměrem vyrobit dotčený materiál, nemůţe být výrobním reziduem. Materiál je moţné dále vyuţít bez dalších úprav. Z toho vyplývá, ţe kaţdá věc, která je v souladu s definicí odpadu vnitrostátních předpisů ane bo kaţdá jiná, která by mohla být povaţována 12
za vedlejší produkt, ale nakládání s ní by bylo nezákonné, je odpadem. Dále je odpadem materiál, který je vyroben v procesu, jeţ by bylo moţné nahradit jiným a také materiál, jehoţ další vyuţití je nejisté nebo by muselo dojít k předběţným úpravám anebo by další produkce nebyla v rámci
jednoho
výrobního
procesu.
Zákon
o
odpadech
rozlišuje
v podstatě pouze dvě kategorie odpadů, a tím jsou nebezpečné odpady a ostatní odpady s tím, ţe definuje pouze první z nich. Jak uţ jsem uvedla zákonná definice nebezpečného odpadu je zakotvena v §4 písm. a ZoOd a je jím odpad, který prokazuje alespoň jednu z nebezpečných vlastností , jeţ jsou uvedeny v příloze č.2 zákona o odpadech anebo odpady, které označuje za nebezpečné provád ěcí předpis (Katalog odpadů). Příloha č. 2 k ZoOd uvádí tyto nebezpečné vlastnosti: výbušnost, oxidační schopnost, vysoká hořlavost, hořlavost, dráţdivost, škodlivost zdraví, toxicita, karcinogenita, ţíravost, infekčnost, teratogenita, mutagenita, schopnos t uvolňovat
vysoce
toxické
nebo
toxické
plyny
ve
styku
s vodou,
vzduchem, nebo kyselinami, schopnost uvolňovat nebezpečné látky do ţivotního prostředí při nebo po odstraňování, ekotoxicita. Původci a oprávněné osoby jsou povinny zařadit odpad do kategorie nebezpečných odpadů také v případě, ţe jde o smíšený odpad a alespoň jedna jeho sloţka je klasifikována jako nebezpečný odpad (tzv. pravidlo směsi) a v tomto případě nemusí být odpad přímo uveden v Katalogu odpadů. Katalog odpadů je upraven v prováděcím předpisu k zákonu o odpadech. Je jím vyhláška Ministerstva ţivotního prostředí č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů pro účely dovozu, vývozu, transitu odpadů v pozdějším znění. Třídění závisí na proc esu jejich vzniku a na jejich charakteru. Takto jsou rozděleny do dvaceti skupin, z nichţ kaţdá má podskupiny, které jsou označeny písmeny N (nebezpečný) nebo O (ostatní). Jak uţ jsem uvedla, povinné osoby a původci jsou povinni podřadit odpady do těchto
podskupin
a
kategorií.
Pokud
tak
nejsou
schopny
učinit
jednoznačně, zařazuje odpad Ministerstvo pro ţivotní prostředí na návrh v řízení, na které se nevztahuje správní řád. Odpady se zařazují pod šestimístná katalogová čísla druhů odpadů uvedená v Katalogu odpadů. Prvé dvojčíslí označuje skupinu odpadů, druhé dvojčíslí podskupinu 13
odpadů a třetí dvojčíslí druh odpadu. Při zařazování se postupuje podle odvětví, oboru nebo technologického procesu, v němţ odpad vzniká. Nejdříve
se
vyhledá
odpovídající
skupina,
u vnitř
skupiny
potom
podskupina odpadu. V dané podskupině se vyhledá název druhu odpadu s příslušným katalogovým číslem. Uvnitř
podskupiny je nutné volit
určitější označení odpadu před obecným. Pokud se nenalezne ţádné vhodné katalogové číslo, přidělí se da nému odpadu katalogové číslo končící dvojčíslím 99 a v názvu se uvede technický nebo běţně uţívaný název odpadu. Kdyţ původce nebo oprávněná osoba zařadí pod jedno katalogové číslo končící na dvojčíslí "99" více druhů odpadů, musí být i tyto odpady soustřeďovány utříděně. V případě, ţe se odpad skládá z více sloţek, které jsou v Katalogu odpadů uvedeny pod samostatnými katalogovými čísly, má přednost přiřazení k takovému druhu odpadu, který je z hlediska škodlivých účinků na člověka a na ţivotní prostředí nejvíce nebezpečný.
Např. Odpady z autovraků se zařazují pod
katalogová čísla v podskupině 16 01. Provozovatel zařízení ke sběru autovraků zařadí přijatý autovrak pod katalogové číslo 16 01 04*. Zpracovatel autovraků můţe autovrak zařazený pod katalogové č íslo 16 01
04*,
po
odstranění
všech
nebezpečných
látek
a
vyloučení
nebezpečných vlastností, předat jinému zpracovateli autovraků pod katalogovým číslem 16 01 06. Některé odpady však lze ze skupiny nebezpečných odpadů vyloučit. Jsou jimi ty, jeţ by byly kla sifikovány jako nebezpečné dle §6 odst. 1 a) a b) tedy ty, jeţ mají nebezpečné vlastnosti dle přílohy 2. k ZoOd a ty na něţ se vztahuje pravidlo o směsi, a pro které bylo vydáno osvědčení o vyloučení
nebezpečných
vlastností
odpadů.
Pro
původce
a
osoby
oprávněné je vţdy výhodou toto osvědčení získat, protoţe se tím vyhnou přísnější úpravě nakládání s nebezpečnými druhy odpadu. Podmínky pro jeho získání jsou podrobně upraveny vyhl. č. 376/2001 SB., o hodnocení nebezpečných
vlastností
odpadů
ve
znění
vyhl.
č.
502/2004
Sb.
Hodnocení vydává fyzická nebo právnická osoba na základě pověření MŢP nebo Ministerstva zdravotnictví, které má maximální platnost 5 -ti let a je moţné ho na ţádost prodlouţit. Podmínkou pro získání pověření pro tuto činnost je odborná způsobil ost, kterou ţadatel prokazuje 14
dokladem o vysokoškolském vzdělání v dané problematice, praxi trvající minimálně 10 let a absolvování odborného školení schváleném MŢP v posledních 6-ti měsících před podáním ţádosti. Za Právnickou osobu musí tyto podmínky splňovat tzv. „odborný zástupce“, který zodpovídá za plnění povinností. Příslušníci jiného státu, který je členském státem ES mohou tuto činnost na území České republiky vykonávat, pokud mají povolení dle právního řádu domovského státu. Pověření ministerstva můţe být odebráno osobě, která neplní povinnosti stanovené právními předpisy a to jak pro výkon dané činnosti, tak v případě, kdy nesplňuje podmínky pro její vykonávání. Platnost povolení dále zaniká smrtí fyzické osoby, zánikem právnické osoby mající povo lení pro vydávání osvědčení, dále vyhlášením konkursu na jejich majetek a uplynutím doby, na které bylo pověření vydáno. Osoba pověřená k vydávání osvědčení o vyloučení nebezpečných vlastností odpadu posuzují nebezpečnost odpadu na základě ţádosti původce nebo oprávněné osoby. V případě, ţe dojde k závěru, ţe odpad není nebezpečný, vydá ţadateli osvědčení s maximální dobou platnosti 4 roky. Pokud však dojde k rozhodnutí, ţe se jedná o nebezpečný odpad, pak o tom sepíše sdělení, jehoţ součástí musí být odůvodnění. Kopie obou dokumentů pak zašle na Českou inspekci ţivotního prostředí a na místně příslušný krajský úřad. Osvědčení o vyloučení
nebezpečných
vlastností
odpadu
však
v ţádném
případě
nezbavuje jeho drţitele ostatních povinností jako například dodrţová ní metod a postupů pro nakládání s daným odpadem. Takové chování by mělo za následek odebrání osvědčení ze strany České inspekce ţivotního prostředí nebo místně příslušného krajského úřadu. Ostatní odpad jako takový definován není. Per analogiam jde tedy o odpady, které nejsou odpady nebezpečnými. Odpadovým hospodářstvím se dle §4 písm. c) ZoOd rozumí „činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloţeny, a kontrola těchto činností", přičemţ nakládání s odpady a tedy i s autovraky je dle §4 písm. d) „jejich shromaţďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, vyuţívání a odstraňování“ Jednotlivé způsoby je nutné dále definovat. Sběrem je dle §4 písm. i) 15
soustřeďování
odpadů
právnickou
osobou
nebo
fyzickou
osobou
oprávněnou k podnikání od jiných subjektů za účelem jejich předání k dalšímu
vyuţití
nebo
odstranění.
V případě
ţe
prostřednictvím nákupu za sjednanou cenu se jedná
jeho
sběr
probíhá
o výkup. Zákonné
definici termínu skladování odpadů je věnován § 4 písm. g). Na rozdíl od
skládkování
jde
o
přechodné
umístění
odpadů,
které
byly
shromáţděny, sesbírány nebo vykoupeny a to do zařízení k tomu určeného a jejich dočasné ponechání v něm. Shromažďováním se dle ustanovení § 4 písm. f) ZoOd rozumí krátkodobé shromaţďování do shromaţďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním, jedním z jichţ je úprava. Ta je definována v § 4 písm. k) jako kaţdá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umoţnění nebo usnadnění jejich dopravy, vyuţití, odstraňování nebo za účelem sníţení jejich objemu, případně sníţení jejich nebezpečných vlastností. Využíváním jsou pak dle § 4 písm. l) míněny činnosti uvedené v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Zde nalezneme pod kódy R1 – R13 taxativně stanovené postupy. V případě autovraků pak půjde například o způsob
vyuţívaní
označený
kódem
R4
a
R5
,
jimiţ
je
recyklace/znovuzískávání k ovů a kovových sloučenin, a recyklace / znovuzískání ostatních anorganických materiálů, včetně jejich následného vyuţití, předúpravy a skladování (R11 – R13). Jedním z nejpřijatelnějších způsobů nakládání s odpady a tedy i s autovraky je pak jejich materiální využití. To je chápáno jako náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze povaţovat za druhotné suroviny, nebo vyuţití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie, jak uvádí § 4 písm. m). Zpracování autovraku je definováno ve zvláštní části zákona, která upravuje nakládání s autovraky. operace
prováděné
po
převzetí
Dle § 36 písm. e) se jedná o
autovraku
za
účelem
odstranění
nebezpečných sloţek autovraku, demontáţ, rozř ezání, drcení (šrédrování), příprava na odstranění nebo vyuţití odpadu z drcení a provádění všech dalších operací potřebných pro vyuţití nebo odstranění autovraku a jeho 16
částí. Osoba, která bude tyto činnosti vykonávat je pak definována jako zpracovatel autovraku. Tím je dle ustanovení § 36 písm. f) právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která provádí jednu či více operací podle písmena e) 1 na základě souhlasu podle § 14 odst. 1 . V současnosti
je
jedním
z
nejvýznamnějších
způsobů
zpracování
motorových vozidel s ukončenou ţivotností opětovnému použití jejich jednotlivých částí. Jde o pouţití částí autovraků bez jejich přepracování ke stejnému účelu, pro který byly původně určeny, které je zakotveno § 36 písm. d). Aţ pokud jde o části, které takto zpracovat nelze, přistupuje se k odstraňování. To je definováno opět obecně v §4 písm. o) pro všechny odpady reţimu ZoOd jako činnosti uvedené v příloze č. 4 k tomuto zákonu pod označením D1 – D15. ZoOd dále mimo zpracovatele autovraku rozlišuje osoby, které v odpadovém hospodářství figurují . Obecně vzato jsou to pak původci a oprávněné osoby. Legální definici původce odpadů nalezneme v §4 písm. p), jako: „právnická osoba, při jejíţ činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíţ podnikatelské činnosti vznikají odpady. Naopak o oprávněné osobě hovoří zákon v §4 písm. r) jako o kaţdé osobě, která „je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů“ Per analogiam se tedy jedná i o zpracovatele autovraku. Dalším subjektem, na nějţ se právní úprava nakládání s autovraky přímo vztahuje, je dle § 36 písm. c) výrobce, neboli konečný výrobce vozidla, který jej uvedl v České republice na trh, popřípadě jeho právní nástupce. Po jeho uskutečnění dochází k opětovnému použití jednotlivých částí. Jde o pouţití částí autovraků bez jejich přepracování ke stejnému účelu, pro který byly původně určeny, které je zakotveno § 36 písm. d). K nakládání s odpady obecně dochází vţdy v zařízení. Tím se podle § 4 písm. e) rozumí technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby. Jelikoţ je provozovatelem vţdy právnická nebo fyzická osoba oprávněná k nakládání s odpady, jedná se vlastně o provozovnu.
1
Viz. kapitola práva a povinnosti osob nakládající s autovraky
17
2. Prameny právní úpravy 2.1
Mezinárodně právní úprava
Největším producentem odpadů byly a nadále jsou země, které mají vyšší stupeň ekonomického rozvoje a ty si brzy začaly uvědomovat, ţe svoje území zamořují a snaţily se přijít na vhodnější způsob jak s odpadem lépe naloţit. Prostředkem k dosaţení se pro ně staly země, které měly minimální a spíše ţádnou regulaci odpadového hospodářství. Do nich začaly své odpady vyváţet za úplatu. Situace se pak začala být kritická. Tyto málo vyspělé země, které měly produkci vlastních odpadů poměrně menší, začínaly být zamořené víc e, neţ země vyspělé a to z důvodu toho, ţe měly minimální prostředky na jejich likvidaci. Tím došlo k obrovské kontaminaci a toxikaci ţivotního prostředí v těchto oblastech. Problém se stal tématem mezinárodních vyjednávání, jeţ měla vyústit
v nalezení
způsobu
omezení
a
nápravy
dané
situace
prostřednictvím omezení neţádoucího chování států. Ukázalo se, ţe je nejen obtíţné dosáhnout kompromisu v takovéto sloţité a rozsáhlé otázce, ale také nalézt prostředek následné kontroly a případného sankcionování případného porušení povinností státem nebo osobami spadajícími pod jeho jurisdikci. Danou otázkou se zabývalo mnoho organizací ať uţ ty, které se přímo zabývaly otázkami ţivotního prostředí, kterými byl například Program pro ţivotní prostředí Organizace spojený ch národů (dále UNEP) nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále OECD), ale také ty, jeţ se zabývají jinou oblastí. Mezi ně patřila například Mezinárodní organizace práce se svou Úmluvou o bezpečnosti při pouţívání chemikálií při práci z roku 1990, která se na odpady vztahuje také. OECD a UNEP vydaly několik obecně nezávazných směrnic (např. směrnici č. 442/72 o odpadu, ve znění č. 156/91 nebo 689/91 o nebezpečném odpadu. UNEP se však jako jediná instituce zabývala tímto problémem na celosvětové úrovni a díky ní v roce 1985 v Káhiře vznikla směrnice, jeţ se stala základem pro další vývoj. Ten vyústil v Basileji v roce 1989 na konferenci pořádanou UNEP, kde byla přijata Úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich 18
zneškodňování
(dále
jen
Basilejská
úmluva) .
Tehdejší
ČSFR
k ní
přistoupila v roce 1991 a publikovala je ve Sbírce zákonů pod číslem 100/1994 Sb. Rok po vzniku Basilejské úmluvy byl dokončen Protokol k úmluvě o odpovědnosti a náhradách za škody pocházející z přeshraniční přepravy nebezpečných odpadů a jejich zneškodňování. Basilejská ţivotního
úmluva
prostředí
stanovuje
prostředky
pro
v souladu sníţení
s principy
objemu
a
ochrany
škodlivosti
nebezpečných odpadů a jejich pohybu přes hranice prostřednictvím závazků smluvních stran. Tím ho tedy nezakazuje, jen se ho snaţí omezit. Definuje odpady, jako látky nebo předměty, které jsou nebo mají být zneškodněny podle předpisů smluvn ích stran. Rozlišuje jiné a nebezpečné odpady a upravuje nakládání s nimi. Za nebezpečný je povaţován ten, který je za takový povaţován národními předpisy zemí dovozu, transitu nebo vývozu. Seznam definic nebezpečných odpadů dle jednotlivých států drţí informační orgán, jímţ je Sekretariát se sídlem v Ţenevě ustavený Basilejskou úmluvou. Ta navíc umoţňuje státům zakázat vstup odpadu na jejich území. K tomu je třeba výslovné povolení strany transitu nebo dovozu jako reakci na předcházející písemné informování ze strany dovozce. Vývoz do nečlenské země je zásadně zakázán. Je moţný, jen pokud existuje bilaterální smlouva mezi dotčenými státy. Odpovědnost tedy leţí na exportujícím státu, který je zodpovědný i za odpad, který je vyvezen
bez
předchozího
souhlasu
nebo
polku
stát
dovozu
nemá
prostředky pro jeho zneškodnění. Ten potom musí sám zneš kodnit anebo pro to najít vhodný stát, který bude souhlasit. V neposlední řadě Basilejská úmluva ukládá informační povinnost o nehodě a vyzývá státy ke spolupráci. Po vlně kritiky byl v roce 1998 schválen dodatek, který stanovil země, u nichţ je transit ne bo dovoz odpadů úplně zakázán.
19
2.2
Komunitární úprava
Právo ES věnuje problematice ţivotního prostředí a odpadům zvláště velkou pozornost. Působení v této problematice bychom mohli rozdělit do dvou částí. První se zabývá prevencí vzniku odpadů a to jak po kvantitativní, tj. omezení mnoţství vznikajících odpadů, tak po stránce kvalitativní, která je zaměřena na zamezování vzniku nebezpečných odpadů. Druhá část zájmů se soustřeďuje na nakládání s odpadními látkami a materiály jiţ vzniklými. Evropská s polečenství se těmito otázkami začala zabývat v 70. letech 20. století. Od té doby jsou pravidelně vydávány dokumenty, řešící problematiku ţivotního prostředí, odpady nevyjímaje. V
roce 1973 vznikl první Akční plán životního
prostředí a od té doby byly v pravidelných intervalech vydávány další. Do Smlouvy o ES byla Společná politika ochrany ţivotního prostředí včleněna Jednotným evropským aktem roku 1986. V současné době je platný 6. Akční plán, který vymezuje cíle politiky ţivotního prostředí pro období 2002 aţ 2012 a stanovuje opatření pro dosaţení svých cílů. Priority spatřuje v prevenci vzniku odpadů a v případě těch uţ vzniklých jejich monitorování, opětovné vyuţití a k ţivotnímu dokument
prostředí přijatý
udrţitelného
šetrnou
v roce
vyuţívání
recyklaci.
2005,
který
přírodních
se
zdrojů:
Na
Akční
nazývá
plán
navazuje
„Podpora
Tematická
trvale
strategie
pro
předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci“, který má za cíl zapojení oblasti odpadového hospodářství do širších souvislostí a nejvíce se zaměřuje na vyuţití odpadů jako ekvivalent primárních zdrojů surovin prostřednictvím recyklace, čímţ má být dosaţeno sníţení mnoţství odpadů ukládaných na skládky. Z akčních plánů vycházejí směrnice a nařízení, které danou oblast upravují na několika úrovních. Legislativní úprava v rámci Es stojí na několika základních principech ochrany ţivotního prostředí a zejména odpadového hospodářství, a to jak v rámci legislativního procesu tak i aplikace právních předpisů. ES tak směřuje k zajištění jednotného přístupu při řešení všech otázek. Jsou jimi princip prevence, princip znečišťovatel platí, princip blízkosti, princip odpovědnosti výrobce, 20
princip nápravy u zdroje a princip soběstačnosti. Česká Republika je jako členský stát ES implementovala do právního řádu . Odpad je v rámci volného pohybu zboţí povaţován za zboţí a od toho se odvíjí i způsob jeho úpravy ES. Klíčovým prvkem úpravy je hierarchie nakládání s odpady, tou jsou v tomto pořadí: předcházení vzniku odpadů ( prevention) příprava na opětovné pouţití ( re-use) recyklace (recycling) jiné zhodnocení odpadů např. energetické zhodnocování ( recovery) zneškodňování (disposal) Společným rysem všech relevantních právních předpisů ES je důraz na sestavení programů implementace poţadavků směrnic v příslušných oblastech odpadového hospodářství s cílem omezit vznik odpadů a vzniklé odpady vyuţívat a odstraňovat pouze způsoby neohroţujícími zdraví lidí a ţivotní prostředí. K dosaţení tohoto stavu jsou cíleny poţadavky stanovit hierarchii zásad pro nakládání s odpady, vybu dovat dostatečnou a integrovanou síť zařízení k vyuţívání a odstraňování odpadů s nejvyšším dosaţitelným stupněm ochrany všech sloţek ţivotního prostředí a zdraví lidí,
vycházejících
ze
závěrů
plánů
odpadového
hospodářství
zpracovaných na různých stupních územního členění, dále zavedení systému povolování a registrace všech oprávněných osob a míst (zařízení) k nakládání s odpady, monitorování jejich vlivu na ţivotní prostředí, sběr a kontrola dat a povinnost pravidelných hlášení Evropské komisi. Nejpočetnější skupinou předpisů, které tuto oblast upravují, jsou směrnice. Členské země jsou povinny do stanoveného data přijmout taková
legislativní
a
administrativní
opatření,
aby
bylo
dosaţeno
stanovených cílů a poţadavků směrnic a rozhodnutí vydaných na základě jejich zmocnění. Představují velmi rozsáhlý soubor právních předpisů, který dělíme do tří základních skupin. První představuje obecný základ pro
nakládání
jednotlivých
s
typů
odpady, zařízení
druhá k
upravuje
nakládání
podmínky s
odpady
pro a
provoz posled ní,
nejrozsáhlejší, upravuje nakládání s jednotlivými specifickými druhy
21
odpadů, z nichţ většina patří k vybraným druhům, jako jsou autovraky, PCB, odpadní oleje atd. Významný
doplněk předpisů komunitárního práva představuje
judikatura Evropského soudního dvora, jehoţ rozhodnutí významně přispívají
k
interpretaci
jednotlivých
ustanovení
evropského
(odpadového) práva. Pro mou práci je stěţejní úprava obsaţená ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, která byla implementována do českého právního řádu v roce. Jejím hlavním
cílem
byla
harmonizace
nakládání
s vozidly
s ukončenou
ţivotností – s autovraky, z důvodu ochrany, zachování a zlepšení kvality ţivotního prostředí a úspor energie. Zakotvila zásadu prevence
a
znečišťovatel
a
platí,
princip
přednosti
recyklace
před
likvidací
poţadavek opětovného pouţití některých částí. Stala se průlomovou právní úpravou v dané oblasti v dosud neexistujícím rozsahu. Upravila poţadavky na nakládání s autovraky a vybranými autov raky a to ve všech jeho fázích – sběru, výkupu i zpracování. Dále podala definici některých pojmů, které byly do její platnosti definovány neurčitě. Základ komunitární úpravy odpadů obecně tvoří Směrnice Rady 2006/12/ES o odpadech (kodifikované znění; původně 75/442/EEC), která definuje základní pojmy jako je odpad, původce odpadů, nakládání s odpady, vyuţívání odpadů, odstraňování odpadů apod.), stanovuje základní
práva
a
povinnosti
původců
odpadů
(vychází
z principu
odpovědnosti původce), vymezuje hier archii odpadového hospodářství. Dále ukládá povinnosti členským státům a to jednak minima, která je nutno splnit v rámci národních Odpadových plánů, ale také například povinnost zajistit síť pro nakládání s odpady, povinnost upravit systém povolování
provozování
nakládání
s odpady apod.
implementována do českého právního předpisu v ZoOd.
22
Směrnice byla
Dalším předpisem je Směrnice Evropského Parlamentu Rady č. 2008/98/ES z 19. Listopadu 2008, o odpadu a zrušení určitých směrnic. Je revizní směrnicí dosavadní směrnice o odpadech (č. 2006/12/ES, viz dále), jíţ ruší ke dni 12. prosince 2010 společně s č. 75/439/EHS a č.91/689/EHS, jejichţ obsah v sobě obsahuje. K tomuto datu jsou také členské státy povinny novou směrnici implementovat do vnitrostátních právních předpisů. Směrnice stejně jako předchozí předpis upravuje základní práva a povinnosti subjektů při nakládání se všemi kategoriemi a druhy odpadů s taxativně vyjmenovanými výjimkami. Nově stanovuje minimální část objemu odpadů, která má být do roku 2020 recyklována a znovu pouţita. Přímo dotýkajícími se autovraků jsou například, kovy, skla a
plasty. V rámci
toho musí
členské státy vypracovat
programy
odpadového hospodářství (např. program předcházení vzniku odpadů), které mají analyzovat současný stav a opatření, jejichţ prostřednictvím má být daných cílů dosaţeno. Velký problém je spatřován ve spalování odpadů na skládkách. Mnoţství takto likvidovaného odpadu má být v co největší míře omezeno a nahrazeno jinými technologiemi. V souvislosti s tím můţe členský stát zakázat nebo omezit dovoz odpadů, které jsou určeny ke spalování a to v případě,
ţe
je
to
v rozporu
s Plánem
odpadového
hospodářství
konkrétního státu. Je nutno říct, ţe jde o pokrok v úpravě této problematiky, na níţ se má nemalý podíl česká de legace. Pro státy je závazná nová hierarchie nakládání s odpady, která má zvýšit efektivnost předcházení vzniku odpadů a sníţit jejich produkce. V neposlední řadě směrnice přináší podrobnější kriteria pro stanovování, zda se jedná o odpad, reziduum nebo pr odukt, tím, ţe do jejího obsahu byly zahrnuty pravidla, která ve svých rozhodnutích publikoval ESD a která byla z jeho strany v rámci rozhodování pouţívána. Na základní úpravu navazují další právní akty ES. Uvádím pouze ty, které jakýmkoliv způsobem souv isí s legislativou autovraků a jejich jednotlivých částí (např. akumulátory, elektrické části, pneumatiky apod.) Jsou jimi především tyto (řazeny chronologicky):
23
Směrnice Rady 75/439/EHS o nakládání s odpadními oleji Směrnice Rady 75/442/EHS o odpadech ( ve znění směrnice 2006/12/ES – kodifikovaná verze) Směrnice Rady 91/689/EHS o nebezpečných odpadech Směrnice Rady 94/67/ES o spalování nebezpečných odpadů Rozhodnutí Rady 94/904/ES, kterým se stanoví seznam nebezpečných odpadů ve smyslu čl. 1 odst. 4 směrn ice Rady 91/689/EHS o nebezpečných odpadech Směrnice Rady 1999/31/ES o skládkách odpadů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/76/ES o spalování odpadů Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeníc h Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 ze dne 14. června 2006 o přepravě odpadů
2.3
Právní úprava v České republice 2.3.1 Historie právní úpravy 24
Problematika odpadů v právní úpravě nemá dlouhou tradici. Lidská společnost se v historii touto otázkou příliš nezajímala. Tehdejším hlavním zájmem byla produkce, blahobyt a spotřeba výrobk ů. Lidé odpady
buď
spalovali,
nebo
vyhazovali.
Spalování
v domácích
podmínkách zvláště některých materiálů nemohlo být dokonalé a látky, které se takto dostávaly do celého ţivotního prostředí, také nikdo nekontroloval. Další moţností pak bylo odpady odvézt z lidského dosahu. Tím docházelo ke vzniku velkého mnoţství skládek na různých místech v přírodě. Skládkování je jeden z nejjednodušších způsobů zbavování se odpadů, ale s jejich narůstajícím mnoţstvím se úměrně sniţuje počet ploch, které jsou takto pouţi telné. Navíc je skladovaný odpad různého druhu a tím dochází k zamoření ţivotního prostředí neţádoucími látkami a ke kontaminaci všech sloţek ţivotního prostředí, z nichţ jsou nejvíce postiţeny půda a voda. Důsledkem tedy byl poţadavek alespoň minimální právní úpravy odpadového hospodářství, rozdělení odpadů do různých skupin a stanovení vhodného způsobu jejich nakládání. Co se týče podmínek v Evropě ve dvacátém století a právních úprav v jednotlivých
státech,
nejhorší
odpadové
hospodářství
měly
země
východního bloku. Dokládá to i nicotná právní úprava odpadů v našich podmínkách do roku 1991. V této době bychom jakoukoliv úpravu nakládání odpadů z vyslouţilých motorových vozidel hledali těţko. Na odpady se pohlíţelo jako na jednu problematiku, jejich rozliš ování na různé poddruhy neexistovalo. Základ tehdy tvořil zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ten se však odpadů dotýkal pouze okrajově. Aţ prováděcí vyhláška k tomuto zákonu č. 45/1966 Sb., o vytváření a ochraně zdravých ţivotních podmínek se naklá dání s odpady konkrétně dotkla a to při ochraně půdy tam, kde můţe ovlivnit ţivotní podmínky byly stanoveny hygienické poţadavky. Ochrana spočívala v povinnosti chránit půdu před látkami škodícími zdraví a to zejména látkami toxickými, před zárodky cizopas níků a přenosných nemocí. V důsledku toho vznikala povinnost volit místa pro shromaţďování odstraňování, likvidování a zuţitkování pevných i tekutých odpadů tak, aby nadměrně nezatěţovaly půdu a aby nesniţovaly její schopnost samočištění se. 25
Ovšem situace, kdy vyslouţilý vůz stál někde na okraji lesa, u cesty, či vody nebyly výjimečné. Nebezpečné sloţky z nich tak nadále zamořovaly ţivotní prostředí. Odpady byly pojímány komplexně, úprava jednotlivých druhů
a
nakládání
s nimi
neexistovala
vůbec.
V případech
nově
vznikajících skládek se pak zajišťovalo splnění výše uvedených podmínek v rámci stavebního řízení. Problém však zůstával se skládkami jiţ vzniklými nebo s těmi, které i nadále vznikaly bez povolení (tzv. skládky na černo), jejichţ počet byl i nadále nemalý a jejichţ úprava byla velice kusá. Na všech těchto místech se vyskytovaly i autovraky. Jejich majitelé z nich sice moţná vyjmuli kovové části, které mohli zpeněţit při výkupu sběrných surovin, nicméně demontáţ rozhodně neprobíhala šetrně a na místech k tomu určených. Pokud existovala jakási sběrná místa podobná dnešním autovrakovištím, jejich činnosti rozhodně nepodléhaly kontrolám z hlediska šetrnosti k ţivotnímu prostředí, a i kdyby, jediné co vlastníky vozidel motivovalo k jejich předávání do takových míst byla moţná finanční odměna, nikoliv moţnost sankce za nesprávné nakládání s nimi. Úpravu, která by to umoţňovala legislativa neznala. Okrajová a obecná úprava se kuse vyskytovala v ustanovení několika zákonů práva ţivotního prostředí. Příkladem můţe být ochrana povrchových a podzemních vod před jinými znečišťujícími látkami, neţ jsou odpadní vody v §25 zák. č.138/1973 Sb., o vodách. Ten stanovoval, ţe kaţdý, kdo s nimi nakládá je povinen s nimi zacházet dle zvláštních předpisů. Pokud ţádný takový předpis nebyl, pak zákon o vodách upravoval obecnou povinnost učinit taková opatření, aby tyto látky do vod nevnikaly nebo neohroţovaly jejich zdravotní nezávadnost a jakost. Obdobnou ochranu také poskytoval například zák. č. 61/1977 Sb., o lesích. Další p rávní předpisy stanovovaly racionální nakládání s některými dalšími odpady a to hlavně kovovými, mezi které bylo moţné zařadit i autovraky. Jejich konkrétní právní úpravu však tyto předpisy neobsahovaly. Jak tedy vidíme právní úprava odpadového hospodářství byla naprosto nedostatečná a dílčí o autovracích nemluvě. Nově vzniklá ČSFR navíc patřila k nejvíce zamořeným státům vůbec. Na tuto situaci reagoval dokument vytvořený vládou, který vytyčoval základní cíle politiky ţivotního prostředí. Velký problém spat řoval v první řadě v nedostatku 26
právní úpravy a neexistenci Ministerstva ţivotního prostředí. Reakcí na to pak bylo zakotvení ochrany ţivotního prostředí do Listiny základních práv a svobod, novelizace právních předpisů ţivotního prostředí a vytvoření prozatímního úřadu, který měl začít pracovat na nové právní úpravě v oblasti ţivotního prostředí a v rámci toho i odpadového hospodářství.
Výsledkem byl zák. č. 238/1991 Sb., o odpadech a spolu
s ním zák. č.
311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství.
Oba dva byly později několikrát novelizovány a byla k nim vydána řada prováděcích předpisů. Mezi ně patřily například nařízení vlády č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů, vyhláška č. 401/1991 Sb., o programech
odpadového
hospodářství,
opatření
F ederálního
výboru
ţivotního prostředí ze dne 1.8. 1991, kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů a nařízení vlády č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady a zák. č. 62/1991 Sb., o poplatcích za uloţení odpadů ve znění zákona č. 41/1995 Sb. Tyto předpisy poprvé vymezily základní pojmy odpadového hospodářství a stanovily základní práva a povinnosti při nakládání s odpady, k nimţ patřily i podmínky pro dovoz a vývoz odpadů. K základním povinnostem patřila povinnost kaţdého ukládat odpady pouze na místa, která jsou k tomu určená. Povinné subjekty byly rozděleny do několika skupin a kaţdé skupině byly určeny individuální práva
a
povinnosti.
Autovraky
konečně
spadaly
pod
kategorii
nebezpečných odpadů, jejich samostatná právní úprava však chyběl a. Byla určena pravomoc a působnost orgánů státní správy a také podmínky udělování souhlasů, povolení a sankcí při nesplnění povinnosti ze strany subjektu. Tato právní úprava ale byla postupem času stále obtíţněji aplikovatelná a proto byla nahrazena novou úpravou. Tou byl nový zákon o odpadech (zák. č. 125/1997 Sb.), který byl zrušen aţ v souvislosti se vstupem České Republiky do Evropské unie. Kladl větší důraz na další upotřebení odpadů před jeho likvidací a daleko více dbal na předcházení jeho vzniku. Úprava reagovala na vstup České Republiky do OECD. S tím bylo spjato také zpřísnění podmínek pro dovozce a vývozce odpadů. Nahradil ho aţ dosud platný zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech, který však uţ byl také několikrát novelizován. Tento zákon přinesl v návaznosti na úpravu ES zvláštní úpravu některých odpadů a výrobků a u nich stanovil 27
zvláštní
právní
povinnosti.
Pro
mou
práci
jsou
stěţejní
některé
novelizace. Jsou jimi zák. č. 188/2004 Sb., kterým byla provedena harmonizace nakládání s autovraky a zák. č. 7/2005 Sb., jeţ provedl harmonizaci v oblasti odpadních elektrických a elektronických zařízení a v neposlední řadě zák. č. 34/2008 Sb., který podrobněji upravil povinnosti při nakládání s PCB a perzistentními organickými znečišťujícími látkami.
2.3.2 Současná právní úprava v ČR Základním předpisem je zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů, předmět úpravy je obsaţen v §1 : „Tento zákon stanoví v souladu s právem Evropských společenství: a) pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro n akládání s nimi při dodrţování ochrany ţivotního prostředí, ochrany zdraví člověka a trvale udrţitelného rozvoje b) práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství c) působnost orgánů veřejné správy “ Negativní vymezení působnosti je obsaţeno v § 2, který stanov uje, ţe „Zákon se vztahuje na nakládání se všemi odpady s výjimkou a) odpadních vod b) odpadů
z hornické
činnosti
a
činnosti
prováděné
hornickým
způsobem ukládaných v odvalech, výsypkách a odkalištích c) odpadů drahých kovů d) radioaktivních odpadů e) mrtvých lidských těl včetně mrtvě narozených těl a potratů, části těl včetně amputovaných končetin a orgánů a ostatků f) konfiskátů ţivočišného původu g) nezachycených emisí znečišťujících ovzduší h) odpadů trhavin, výbušnin a munice i) vytěţených zemin a hlušin, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrţí, vyhovujících limitům znečištění pro jejich vyuţití na zemědělském půdním fondu, k zaváţení podzemních prostor a
28
k úpravám
povrch
terénu
(terénním
úpravám),
stanovených
prováděcím právním předpisem j) těţebních odpadů, pokud jiný pr ávní předpis9b) nestanoví jinak “ „Hlavním cílem zákona nadále zůstává stanovení a dodrţování pravidel pro nakládání s odpady. V nich se zcela podporuje vyuţívání odpadů před jejich pouhým odstraněním, zejména pokud jde o ukládání odpadů na skládky.“ 2 Na právní úpravu autovraků se vztahuje jak zvláštní úprava nakládání s vybraných výrobky, odpady a zařízeními, tak i obecná úprava práv a povinností subsidiární povahy, ustanovení o zpětném odběru,
dopravě
odpadového nakládání
odpadu,
sankcí
za
hospodářství,
výkonu
veřejné
pak
ustanoveny
s autovraky
(Vyhláška).
Ta
jsou
stanovuje
náleţitosti
porušení
právních
správy .
Podrobnosti
v prováděcím
provozního
předpisů
řádu,
o
předpisu technické
poţadavky na zařízení, náleţitosti a vzory dokumentů a písemností, které musí provozovatel autovrakoviště vést v evidenci. Prováděcí předpisy ZoOd vztahující se k autovrakům (řazeny chronologicky): Vyhl. č. 99/1992 Sb., o zřizování, provozu, zajištění a likvidaci zařízení pro ukládání odpadů v podzemních prostorech, ve znění pozdějších předpisů Vyhl. č. 376/2001 Sb., o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, ve znění pozdějších předpisů Vyhl. č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely dovozu, vývozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění č. 503/2004 Sb. Vyhl. č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, v aktuálním znění Vyhl.č.384/2001 Sb., o nakládání s polychromovanými bifenyly, polychlorovanými terfenyly, monometyltetrachloridifenylmetanem, monometyldichlordifenylmetan Nař. Vl. č. 197/2003 Sb. o Plánu odpadového hospodářství České Republiky Vyhl. č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění č. 505/2004, 353/2005 sb.
Související předpisy (chronologicky řazeno): 2
Fildán, Zdeněk. Příručka pro odpadové hospodářství podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech. Tachov: Envigroup s.r.o. ,2009, č. B s. 1
29
Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák. Zák.
č. 140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů č.455/1991 Sb., ţivnostenský zákon ve znění pozdějších předpisů č. 114/1992 Sb., o ochraně př írody a krajiny ve znění pozdějších předpisů č. 111/1994 o silniční dopravě v aktuálním znění č 38/1995 Sb., o technických podmínkách provozu silničních vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů č.289/1995 Sb., o lesích ve znění pozdějších předpisů č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů č. 254/2001 Sb., o vodách ve znění pozdějších předpisů – zákaz zacházení s látkami nebezpečným vodám č. 477/2001 Sb., o obalech ve znění pozd ějších předpisů č. 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu ve znění pozdějších předpisů
V současnosti se připravuje nový zákon o odpadech. Důvodem je vznik nové směrnice Evropského parlamentu a Rady ES č. 98/2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic – tzv. rámcové směrnici o odpadech
(dále
jen
„směrnice
č.
98/2008“,
„rámcová
směrnice
o
odpadech“ nebo „směrnice“), která byla publikována dne 22. listopadu 2008 v Úředním věstníku EU. „Do 12. prosince 2010 mají členské státy převzít poţadavky této směrnice do vnitrostátních právních řádů. Nová směrnice nahrazuje několik platných právních předpisů ES v oblasti nakládání s odpady, konkrétně směrnici 75/439/EHS o zneškodňování odpadních olejů, směrnici 91/689/EHS o nebezpečných odpadech a směrnici 2006/12/ES o odpadech (tato směrnice je tzv. kodifikovaným zněním směrnice 75/442/EHS o odpadech a jejích pozdějších novel). Na základě posouzení nových poţadavků vyplývajících z nové rámcové směrnice o odpadech a v zájmu přehlednosti právní úpravy v té to oblasti předkládá
Ministerstvo
ţivotního
prostředí
(MŢP)
nikoli
pouhou
novelizaci platné právní úpravy, nýbrţ návrh zcela nového zákona. Část osmá, která upravuje problematiku vybraných výrobků, je v souladu s rámcovou směrnicí o odpadech zaloţena na ko ncepci rozšířené odpovědnosti výrobce za odpad vznikající z jejich výrobků. Výrobce je povinen financovat veškeré náklady s odpadními výrobky spojené, zejména jejich zpětný odběr a následné materiálové vyuţití, a to v takovém
rozsahu,
aby
bylo
dosaţeno
30
úro vně
zpětného
odběru
a
recyklačních cílů stanovených pro jednotlivé druhy výrobků zákonem, resp. evropskými předpisy. Dochází k významné změně v reţimu zpětně odebraných výrobků. Zatímco podle platné právní úpravy se pouţitý výrobek stává odpadem aţ ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho vyuţití nebo odstranění, podle tohoto návrhu se stává odpadem uţ okamţikem odevzdání ke zpětnému odběru. Zavádí se Centrální informační systém odpadového hospodářství, který zřizuje, spravuje a provozuje MŢP jako informač ní systém veřejné správy.
Navrţený
koncept
vychází
z
dlouhodobého
systematicky
připravovaného záměru sledování dat o produkci, způsobech nakládání s odpady a obaly a údajů o zařízení. V tomto případě se nejedná o vytváření zcela nového dosud technicky neap likovaného systému sběru dat, ale jde o jeho legální zakotvení v úpravě zákona o odpadech. Změny některých definic reagují na potřebu zajištění souladu s definicemi rámcové směrnice i na praktické problémy, které se v průběhu platnosti zákona projevily. Mi mo jiné jde o pojmy odstraňování a vyuţívání odpadů, jejichţ dosavadní definice, zaloţené na neúplných seznamech činností, vyvolávaly četné výkladové problémy. Pokud jde o klíčovou definici odpadu, návrh zákona stanoví (v souladu s novým řešením podle směrnice č. 98/2008) podmínky, za kterých není nutné povaţovat věc za odpad, nýbrţ za vedlejší produkt a kritéria, za kterých je moţné uznat, ţe odpad se stal výrobkem. Z důvodu zachování maximální přehlednosti návrh nového zákona počítá s
rozpracováním
konkrétních
technických
poţadavků
na
jednotlivé
vybrané odpady a vybrané odpadní výrobky vyhláškami, jejichţ pracovní návrhy jsou k návrhu zákona připojeny. “ 3
3
Kašpar, Jakub. Nový zákon o odpadech: Vyšší podíl recylace, větší komfort pro lidi [ citováno 5. listopadu 2009]. Dostupný z: http//www.mzp.cz
31
3. Práva a povinnosti osob nakládajících s autovraky Jak uţ jsem uvedla v úvodu, chci se ve své prá ci zabývat právy a povinnostmi, které přináší legislativa v oblastech autovraků jednotlivým osobám, které s nimi nakládají. Jimi nejsou jen tzv. autovrakoviště, neboli zařízení, ve kterých dochází k nakládání s nimi, jak by se mohlo zdát na první pohled. Díky stále se měnící se právní úpravě této problematiky narůstá počet nejen povinností takto vznikajících, ale také osob, kterých se úprava dotýká. Je jimi tedy i výrobce vozidla, prodejce, distributor, vlastník, a jednotlivé orgány státní správy i samosprá vy ve vlastní i přenesené působnosti a to jak při výkonu státní správy tak při samotném nakládání s autovraky a jejich jednotlivými částmi. Rozhodla jsem se zvolit seřazení kapitol chronologicky v čase tak, jak se vyvíjí existence automobilu, později autovraku. Tím mám na mysli jeho výrobu, uţívání, odevzdání do zařízení pro sběr autovraků včetně jeho odhlášení z registru vozidel a další postup při nakládání s autovraky, tedy jeho sběr, výkup, zpracování, vyuţívání, recyklaci a odstranění. Nehodlám se však zabývat všemi povinnostmi, které mají osoby vyrábějící, distribuující, vlastnící a provozující automobily jako takové, chci rozebrat pouze ty z nich, které souvisí s právní úpravou nakládání s autovraky. Problematika nakládání s autovraky v zařízeních pro sběr, výkup, zpracování, vyuţívání recyklaci a odstranění je úzce propojena. Zákon pojednává o jednotlivých způsobech nakládání zvlášť, některé jsou upraveny ve zvláštní části, na jiné se vztahuje obecná úprava nakládání s odpady. Většina povinností je sp olečná pro všechna zařízení, odlišná úprava je pouze v rámci specifikací jednotlivých způsobů nakládání. Kapitolu, která pojednává o těchto zařízeních jsem tedy pojala společně jako práva a povinnosti při provozování autovrak oviště.
3.1
Práva a povinnosti výrobců a akreditovaných zástupců 32
Práva a povinnosti těchto osob jsou společně upravena ve zvláštní části ZoOd v § 37a. Akreditovaným zástupcem se rozumí právnická osoba, která má sídlo na území České republiky, nebo fyzická osoba, která má na území České republiky místo trvalého pobytu a je registrována Ministerstvem dopravy jako zástupce zahraničního výrobce na základě jeho písemného pověření. Akreditovaný zástupce dováţí vozidla tohoto zahraničního výrobce na území České republiky a vystavuje pro tato vozidla technický průkaz nebo technické osvědčení vozidla. 4 Výrobci a akreditovaní zástupci mají povinnost poskytovat zpracovatelům všechny informace , které jsou nutné k věcně správnému a ekologicky šetrnému zpracování vybraného autovraku ve formě p říruček nebo na technickém nosiči dat a to ve lhůtě do šesti měsíců po uvedení vozidla na trh. Dále také musí zajistit na vlastní náklady, aby došlo ke sběru, zpracování, vyuţití a odstranění vybraných autovraků s účinností ke dni účinnosti ZoOd pro nová vybraná vozidla uvedená na trh v České republice ode dne 1. července 2002. Od 1. ledna 2007 se tato povinnost vztahuje také na nová vybraná vozidla uvedená na trh před 1. červencem 2002 mimo vozidel zvláštního určení. Navíc jsou povinni tato vozidla odebírat, jsou-li odevzdána do sběrného místa, která jsou jimi určena . K tomu dochází uzavíráním písemných smluv s osobami oprávněnými k nakládání s autovraky vyjma případů, kdy k této činnosti nejsou výrobci a akreditovaní zástupci oprávnění sami. Legislativa však neukládá pouze samotný odběr vozů, ale stanovuje také procentuální část, která musí být z nově vyrobených automobilů recyklovatelná a znovu vyuţitelná. Přímo jde o ustanovení ZoOd, které nařizuje výrobcům a akreditovaným zástupcům umoţnit osobám, jeţ nakládají s autovraky dosaţení poţadovaných limitů opětovného pouţití a vyuţití včetně materiálového. 5 O tom do jaké míry plní tyto poţadavky mají povinnost zpracovávat roční zprávu za kaţdý uplynulý kalendářní
4
§2 odst. 10 zákona č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v aktuálním znění 5 Konkrétní poţadavky viz. kapitola Práva a povinností subjektů nakládajícími s autovraky
33
rok a do 31. března následujícího roku ji odesílají ministerstvu ţivotního prostředí. Navíc mají výrobci
a distributoři
(dále jen povinné osoby)
některých částí vozů a potaţmo i autovraků dle § 38 ZoOd povinnost zpětně odebrat určité výrobky. To vychází z konstrukce, kdy by se povinné osoby měly postarat o své produkty i po tom, kdy přestanou slouţit svému účelu. V případě automobilů, potaţmo autovraků se jedná o oleje, pneumatiky a akumulát ory. Zpětným odběrem 6 se rozumí odebírání pouţitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich vyuţití nebo odstranění v případě ţe s nimi nebylo před tímto předáním nakládáno jako s odpadem. Na otázku, kdo by byl povinnou osobou v případě ojetých pneumatik, které byly původně součástí nově koupeného vozu přináší zákonodárce odpověď v podobě pravidla funkčního celku. Pokud byl výrobek součástí funkčního celku, je povinnou osobou prodejce nebo distributor, který daný funkční celek, v našem případě vůz, prodal. Z toho vyplývá, ţe záleţí na vlastníkovi automobilu, zda se rozhodne zanechat opotřebené pneumatiky například v pneuservisu, jenţ je zároveň také prodejcem a tudíţ i povinnou osobu , a který provedl výměnu anebo zda je odevzdá příslušnému prodejci vozů. V praxi bude častější varianta, kte rá je pro danou osobu dosaţitelnější. Informace o sběrných místech jsou povinni spotřebitelům poskytovat obvyklým způsobem poslední prodejci. Pokud by tak neučinili, museli by výrobky sbírat sami. Tyto informace získávají od povinných osob, které jim dané výrobky dodávají. Spotřebitelé se z nich musí dozvědět název, adresu provozní dobu a telefonní spojení na místo zpětného odběru, druh výrobku zde odebíraného a upozornění o bezplatnosti. Zp ůsob šíření informací má být obvyklý. Zákon zde demonstrativně uvádí průvodní dokumentaci, dodací list, leták a elektronickou formu.
Spotřebitel by
neměl být zpětným odběrem nijak zatěţován, proto je stanovena stejná dostupnost sběrných míst jako prodejních. Tím se rozumí stav, kdy se vyskytuje alespoň jedno místo zpětného odběru v kaţdé obci, městském obvodě nebo městské části, kde se nachází místo prodeje. Bylo by
6
Damohorský, Milan a kol. Právo ţivotního prostředí. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 411 - 412
34
absurdní předpokládat, ţe by výrobce pro tyto účely v kaţdém takovém místě
zřizoval
zvláštní
pobočku.
V praxi
jde
o
zajištěná
místa
prostřednictvím smlouvy buď s prodejcem a nebo s jinou osobu. Prodejce, který je zároveň místem zpětného odběru vybraných v ýrobků, musí mít svoji provozovnu zřetelně označenou nápisem „Místo zpětného odběru pouţitých výrobků“, přičemţ spojení „pouţitých výrobků“ můţe bý t nahrazeno
konkrétním
výrobkem.
Nápis
musí
být
čit elný
z míst
dostupných spotřebiteli. Povinná osoba nesmí odmítnout přijetí výrobku z důvodu, ţe nedistribuuje určitou značku ; naopak, jeho povinností je přijmout daný výrobek po celou provozní dobu bez jakéhokoliv omezení omezení(např. zmíněná značka, stáří výrobku apod.), bezplatně, bez nároku na protiplnění a na poţádání o tom spotřebiteli vystavit potvrzení. Jediným důvodem pro odmítnutí je kontaminace dané věci v takovém rozsahu, ţe by mohl povinnou osobu ohrozit na zdraví. Bohuţel o moţné újmě na zdraví spotřebitele zákon ani prováděcí vyhláška nemluví. Jeho jedinou moţností pak zůstává předat kontaminovaný výrobek osobě, která je oprávněná k nakládání s nebezpečnými druhy odpadu. Povinná osoba musí do konce následují cího kalendářního roku od převzetí výrobků podléhajících zpětnému odběru zajistit jejich vyuţití nebo odstranění. K tomuto účelu je musí předat osobě, která je oprávněna k nakládání s nimi. Aţ v okamţiku předání se dotčené výrobky stávají odpadem. V tomto ustanovení spatřuji problém. Jak vyplývá z §2 ZoOd, dokud se věc nestane odpadem, není v reţimu jeho úpravy. Některé výrobky, na něţ se vztahuje zpětný odběr (odpadní oleje, některé části baterií apod.) však vykazují nebezpečné vlastnosti. Pokud se na ně do doby jejich předání nevztahuje pr ávní úprava nakládání s odpady, můţe neodborným nakládáním s nimi docházet k ohroţení lidského zdraví a ţivotního prostředí. K tomu by mohlo docházet například nevhodným skladováním. Zákonná lhůta pro předání osobě oprávněné k nakládání s nimi je poměrně dlouhá. Výrobky se mohou hromadit , můţe docházet ke změně jejich chemických vlastností, k únikům apod. Řešením by mohly být povinné pravidelné odvozy prostředn ictvím osoby oprávněné k přepravě odpadů, zkrácení zákonné lhůty anebo zřízení osoby, která by nad správným nakládáním s tímto „budoucím odpadem“ dohlíţela. 35
O plnění povinností zpětného odběru za uplynulý kalendářní rok je povinná osoba povinna zpracovávat roční zprávu, kterou musí zaslat ministerstvu do 31. března následujícího roku. Obsah tohoto hlášení upravuje vyhláška Vyhl. č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady v §20. Obsahovými náleţitostmi jsou : - identifikační údaje povinné osoby (název nebo jméno a příjmení, sídlo nebo bydliště a místo podnikání a identifikační číslo osoby, bylo -li přiděleno), - období, za které je zpráva zpracována, - popis způsobu, jakým povinná osoba plní povinnost zpětného odběru, včetně seznamu osob se kterými má uzavřenou smlouvu o provádění zpětného odběru, - uvedení jednotlivých výrobků, u kterých provádí zpětných odběr (popis způsobu informování spotřebitelů, způsob výpočtu mnoţství výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru v daném období -
uvedení
osoby
příjemce
a
adresy
(Ministerstvo
ţivotního
prostředí) - dále můţe uvést komentář charakter izující hlavní problémy s plněním povinnosti zpětného odběru. Pro příklad v praxi jsem si k institutu zpětného odběru vybrala pneumatiky, protoţe se bezprostředně týkají automobilu i autovraku. Jako příklad mi poslouţí společnost Barum Continental, která na systém zpětného odběru ročně vynakládá 75 mil. Kč 7, které vynaloţí na jejich následné zpracování a zlikvidování. Jak uvádí, problémem jsou pro ni malí dovozci a prodejci a také malé pneuservisy, které na tomto systém u parazitují díky absenci registraci povinných osob. Tímto způsobem systému unikají a povinnost zpětného odběru neplní. Mohou také bez velkých obtíţí smlouvy uzavírat pouze formálně a spotřebitelům zpětný odběr odmítat. Do roční zprávy pak bez problému napíší, ţe je o zpětný odběr nikdo nepoţádal a tudíţ ţádný nevykazují . Opotřebené pneumatiky, kterým se tak i tak při činnosti nevyhnou, neodevzdávají osobám 7
Údaj, který společnost Barum Continental sama uvádí za rok 2006 Ryšavý, Ivan. Ojeté pneumatiky: Radnicím nezbývá, neţ za ně platit. Odpady, 2009, č. 9, s.14
36
oprávněným k nakládání s nimi, ale zbaví se jich jinak. Mohou je jako fyzická osoba odevzdat na tzv. sběrný dvůr za minimální poplatek anebo je jednoduše pohodí někde mimo jejich dosah. Chybí minimální procentně stanovené limity, které by museli plnit a v návaznosti na ně pak poplatky za jejich nesplnění, které by však musely být vyšší neţ průměrné náklady, aby měl systém nejen sankční ale také motivační účinek. Výše zmíněné sběrné dvory a jejich přijímání pneumatik za tzv. manipulační poplatek tvoří další problém. Osobou, která je, provozuje je ve většině případů obec, která navíc odstraňuje i volně pohozené kusy v okolí. Ta však dle ZoOd není spotřebitelem, tudíţ s takto odloţenými pneumatikami musí na vlastní náklady naloţit sama, tzn. předat je oprávněným osobám k dalšímu vyuţití a likvidaci. Moţností by bylo uzavřít s výrobci smlouvu o zpětném odběru. Bohuţel právě pro finanční náročnost málokterá společnost dobrovolně takovouto smlouvu uzavře. Situaci by mohl vyřešit nově chystaný zákon o odpadech, který by měl rozšířit povinnosti povinných osob na uzavření smlouvy o zpětném odběru pneumatik s kaţdou obcí. Nevyhnutelným důsledkem by pak ale mohlo být navýšení nákupní ceny za tuto komoditu, protoţe veškeré náklady výrobců, tzn. včetně těch na zpětný odběr , jsou v ní jiţ zahrnuty. 3.2
Práva a povinnosti vlastníků vozidel
Na některé části vozu se vztahují ustanovení zákona o odpadech i před okamţikem, neţ se z něj stane autovrak. Jedná se o ty části automobilu, které je nutné měnit v rámci běţného servisu anebo ty části, které uţ nevyhovují technickým podmínkám provozu na pozemních komunikacích – například korodující části karoserie apod. Na některé se vztahuje výše uvedená právní úprava zpětného odběru, pro jehoţ účely se osoba vlastníka stává spotřebitelem. Má tedy právo na vyuţití místa označená jako místa zpětného odběru, kde můţe tyto vybrané části bez úplaty a bez protiplnění zanechat. Jiné části vozidel (např. skla, plasty, olejové filtry apod.) se v případě, ţe pro ně subjekt provozující automobil nemá jiné vyuţití, stávají odpady. Dle § 10 ZoOd je povinností každého předcházet vzniku takovýchto odpadů, omezovat jejich mnoţství a jej ich 37
nebezpečné vlastnosti. Ty, jejichţ vzniku nelze zabránit musejí být vyuţity, případně odstraněny způsobem, který neohroţuje lidské zdraví a ţivotní prostředí a který je v souladu se ZoOd a prováděcími předpisy. Vlastník vozidla můţe předcházet vzniku t ěchto odpadů například tím, ţe při výběru nového automobilu dá přednost takové značce, která zaručuje vysoký obsah recyklovatelných částí a splňuje podmínky zpětného odběru vozu. Při jeho provozu pak bude dbát na běţný servis, čímţ můţe prodlouţit ţivotnost jednotlivých částí vozu a tím zmenšit objem odpad ů z něho vznikajících. Bezpochyby ale nelze zamezit vzniku vš ech jiţ nepouţitelných částí. Zde mohou nastat dvě situace. K výměně částí můţe dojít v některém ze servisů tedy, provede ji právnická osoba neb o osoba fyzická oprávněná k podnikání, jeţ je pro účely ZoOd povaţována za původce odpadu anebo ji učiní vlastník vozidla tzv. svépomocí. Obě osoby mají obecnou povinnost přednostně tyto materiály vyuţít a teprve tehdy, kdy to povaha věci nedovoluje, se odpadů zbavit. Dle §12/2 ZoOd s nimi lze nakládat jen v zařízeních, která jsou k takové činnosti určena, proto je každá osoba povinna předat je jen této osobě . Neţ tak učiní, musí se ujistit, ţe se jedná o subjekt, který je k tomuto převzetí oprávněn. 8
Jeho povinností je poţadovat předloţení dokladu, který tuto skutečnost
potvrzuje. Při převedení vlastnických práv osobě neoprávněné k nakládání s těmito odpady by mělo za následek vznik odpovědnosti na straně obou subjektů. Představme si situaci, kdy dojde k výměně některé z dotčených částí vozu, například převodovky, která uţ není jakýmkoliv způsobem jinak vyuţitelná a k jejímu předání osobě, která provozuje zařízení pro sběr autovraků a je oprávněnou osobou ze strany vlastníka nebo zaměstnance
„autoservisu“.
Nedojde
však
ke
skutečnému
ověření
oprávnění k provozu zařízení, které bylo osobě provozovatele zařízení odebráno. V této situaci vzniká právní odpovědnost na obou stranách. Provozovatel „autoservisu“ je navíc dle ZoOd původcem odpadu, a má tedy povinnosti dle §16 ZoOd. Musí tedy na rozdíl od vlastníka automobilu zařazovat odpady vzniklé při jeho činnosti zařazovat dle Katalogu odpadů, shromaţďovat je dle jednotlivých kategorií, ověřovat
8
Pdrobněji viz. Práva a povinnosti osob oprávněných k nakládání s autovraky
38
jejich nebezpečné vlastnosti a zabezpečit je proti jejich neţádoucím u znehodnocením, odcizením nebo únikům. Nese za ně zodpovědnost, dokud je nepřevede do vlastnictví subjektu oprávněného k nakládání s nimi. Do 1. 1. nebyl vlastník vozu víceméně nijak omezen v převodu svého vozidla do vlastnictví jiné osoby. To se ale změnilo novelou ZoOd, která
k tomuto
z ekonomických
datu
nabyla
nástrojů
účinnosti 9
právní
úpravy
a
která
nakládání
upravuje
jeden
s autovraky
-
recyklační poplatek při prodeji použitého vybraného vozidla staršího data výroby v § 37e ZoOd. Vozidla jsou od účinnosti této novely rozdělena do mezních hodnot Emisí EURO (dále jen norem EURO“ v souladu s předpisy ES. Normami EURO 1-5 se označují platné emisní limity výfukových zplodin silničních motorových vozidel. Cílem je postupné
sniţování
oxidu
dusíku,
nespálený ch
uhelnatého a pevných částí v emisích. 10
uhlovodíků
oxidu
Pro vlastníky to znamená, ţe
pokud mají v úmyslu převést vlastnická práva ke svému vozu, musí si normu Euro zjistit a připočítat ji ke kupní ceně vozu. Povinným subjektem je kupující - ţadatel o registraci pouţitého vybraného vozidla do registru silničních motorových vozidel, který je pak povinen tuto částku zaplatit. Orientačně lze normu, do níţ vůz spadá zjistit dle roku výroby dotčeného vozu. 11 Pro přesné určení slouţí osvědčení o registraci vozidla (tzv. technický průkaz) kde můţe být buď přímo uvedená příslušná norma anebo odkaz na konkrétní emisní předpis nebo směrnici, jenţ normu zavedl. V případě, ţe nenalezne ani jeden z uvedených údajů, platí nevyvratitelná domněnka, ţe vozidlo nespadá ani pod normu EURO 1. Konstrukce
poplatků
nahrazuje
nevyuţívanou
starší
úpravu,
která
ukládala osobám dováţejícím automobily zaplatit jednorázový pevně stanovený poplatek 5000 Kč. Ministerstvo však nevydalo prováděcí právní předpis a navíc hrozila sankce od E vropského soudního dvora za zavádění zakázaných cel, tudíţ se k aplikaci dotčeného ustanovení nepřistoupilo. 9
Zák. . 383/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, 10 Kašpar, Jakub. Registrace starých aut je zatíţena poplatkem. Odpady, 2009, č. 1, s. 24 11 Viz tabulka č. I
39
Současná konstrukce poplatků je ryze ekologická a vztahuje se na všechny
ţadatele
o
první
registraci
popřípadě
první
přeregistraci
vybraných vozidel. Jejím cílem je omezit negativní působení starších vozů na ţivotní prostředí a sníţit poţadované náklady na sloţitější nakládání s nimi, v tomto případě jejich rozebírání a recyklaci. Získané finanční zdroje plynou do Státního fondu ţivotního prostředí České republiky, který by měl přispívat na ekologickou likvidaci vozů. 12 Opatření by mělo potencionálního kupce starších vozů motivovat ke koupi novějšího automobilu, coţ se sice částečně podařilo, ale dle mého názoru je konečný efekt o dlišný. Namísto omezení počtu provozovaných vozidel staršího data výroby došlo ke sníţení kupní ceny těchto automobilů. V praxi tedy došlo k částečnému sníţení počtů převodů vlastnických práv k automobilům se starším datem výroby a následného provozu těchto vozidel, nicméně u nejstarších z nich se kupní cenou stal samotný poplatek. Tabulka č. 1 Emisní norma Vozidlo nesplňuje ţádnou normu EURO 1 EURO 2 EURO 3 EURO 4 EURO 5
Rok výroby vozidla
Výše poplatku (Kč)
do r. 1992 1992 – 1995 1996 – 1999 2000 – 2004 2005 – 2009 (31.10) 2009 (od 1. 9.)
10.000,5.000,3.000,0,0,0,-
Dalším případným ekologickým ale i sociálním opatřením, tentokrát však podpůrného charakteru je tzv. „šrotovné“ tedy příspěvek na nový vůz
výměnou
za
prokázanou
eko logickou
likvidaci
automobilu
staršího. Ve velké části Evropy je dnes běţné, ţe v případě, ţe osoba předloţí doklad o ekologické likvidaci autovraku se stářím minimálně 10 ti let, obdrţí finanční příspěvek na nový automobil cca 1 – 2 tis. Euro.“ 13 Šrotovné bylo diskutovanou otázkou i v podmínkách České republiky . V rámci protikrizového balíčku bylo opatření schváleno oběma komorami 12 13
Podrobněji viz. Práva a povinnosti osob oprávněných k nakládání s autovraky Vrabec, Jiří, Polívka Emil. Šrotovné a autovraky. Odpady, 2009, č. 7 – 8, s. 13
40
parlamentu, zákon měl nabýt účinnosti 1. 7. 2009. Příspěvek ve výši 30.000 Kč na nákup nového automobilu v ceně do půl milionu korun měla získat fyzická osoba s trvalým pobytem na území České republiky za podmínek, ţe předá osobní automobil starší deseti let l k ekologické likvidaci.
Prezident
České
republiky,
Václav
Klaus,
však
zákon
nesignoval a ten se vrátil zpět do P oslanecké sněmovny. Jako důvod uvádí: „Jedná se o zákon, který je diskriminační, nesystémový, s mnohými legislativními chybami a v konečném důsledku s vel mi nejistým pozitivním účinkem. Upřednostňuje průmysl na úkor jiných sektorů hospodářství a v rámci něj dává pře dnost krátkodobým zájmům několika silných podniků automobilového průmyslu na úkor jiných odvětví a firem, které nemají tak silné lobbistické zázemí. “ 14 S tímto názorem nemohu neţ souhlasit.
Z pohledu
ekonomického
není
trh
s automobily
v České
republice tak velký, aby toto opatření mohlo pomoci vyřešit současnou krizi
v hospodářství
a
ekonomice
České
republiky.
Velká
část
nakupujících by z největší pravděpodobností zvolila zahraniční vůz. Systém by teoreticky mohl být nápomocný zlepšení stavu ţivotního prostředí, hlavně ovzduší. Bohuţel, praxe by z největší pravděpodobností časem prokázala opak. Příkladem nám můţe slouţit situace, která nastala v Německu. Zde bylo v rámci dotačního programu odevzdáno větší mnoţství
automobilů
staršího
data
výroby
k ekologické
likvidaci,
nicméně 5 – 10% z tohoto mnoţství bylo překupníky vyvezeno a prodáno v zemích Afriky a východní Evropy. 15 Jinou
alternativu
přinesla
legislativa
v několika
kantonech
Švýcarska, jehoţ občané jsou známí svým kladným vztahem k ochraně ţivotního prostředí, například tříděním odpadů. V době, kdy byl zaveden povinný
katalyzátor
v automobilech
měla
uţ
většina
Švýcarů
v domácnosti vůz, který obsahoval lambda sondu neboli alternativu ke katalyzátoru. Namísto „šrotovného“ zde byla uzákoněna sleva na silnič ní dani pro vozy s pozitivní energeticko-ekologickou bilancí. EE neboli 14
15
Srov. Klaus vetoval protikrizový zákon včetně šrotovného. [citováno 29. září 2009]. Dostupný z : http://www.srotovne2009.cz Duchek, Jan. Německé šrotovné pomáhá překupníkům, tisíce aut prý končí ve východní Evropě. [citováno 31. 10 2009]. Dostupný z: http://www.euractiv.cz/
41
energetická etiketa, která je nám známá u domácích spotřebičů, byla doplněna i o automobily a zveřejněna. Obsahuje všechny dostupné vozy ve Švýcarsku a umoţňuje tamním spotřebitelům zv olit motorové vozidlo dle uvedených parametrů. Konečně se dostávám k situaci, kdy se vůz z nějakého důvodu stává nepouţitelným (tj. z vůle majitele, pro špatné technické vlastnosti vozu, uloţením povinnosti majiteli vozu se zbavit apod.) a naplňuje pojmov é znaky autovraku. Vlastníkovi a jiné oprávněné nebo povinné osobě vzniká povinnost
předat
vůz
neprodleně
osobě
oprávněné
k nakládání
s autovraky. Dle § 37 musí motorové vozidlo té doby umístit na místo, kde nepoškodí ani neohrozí ţivotní prostředí nebo ne naruší estetický vzhled obce, přírody či krajiny. Autovrak, který zůstane stát v rozporu s tímto ustanovením se nazývá „opuštěné vozidlo“. Místně příslušný obecní úřad je oprávněn umístit vozidlo na vybrané parkoviště, o čemţ je povinen informovat písemně osobu vlastníka. Pokud není vlastník vozidla znám, provede obecní úřad oznámení prostřednictvím úřední desky obecního úřadu. Zde nastávají dvě moţné situace. Vlastník si vozidlo buď vyzvedne anebo tak do dvou měsíců od data doručení nebo umístění výzvy na úřední desce neučiní. V prvním případě uhradí obci pouze náklady za manipulaci s vozidlem. V druhém případě je obec po uplynutí stanovené lhůty povinna naloţit jako s autovrakem – tj. předat jej osobě, která je oprávněná k nakládání s autovraky, respektive k jejich sběru. Náklady takto vzniklé je povinen uhradit poslední známý vlastník vyhledaný v registru vozidel. Obdobně je zvláštním právním předpisem 16 upravena situace, kdy je opuštěné vozidlo umístěno na pozemní komunikaci . Tou se rozumí dálnice, silnice, místní komunikace účelová komunikace 17. Vyjma té poslední je zakázáno odstavovat silniční vozidlo, které je trvale technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích a není opatřeno státní poznávací značkou, nebo které je zjevně trvale technicky nezpůsobilé k provozu dále jen vrak). Vlastník vraku je povinen na výzvu vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace odstranit vrak do dvou měsíců od 16 17
Zák č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v aktuálním znění § 2/2 tamtéţ
42
doručení výzvy k odstranění. Neučiní. li tak, odstraní a zlikviduje vrak vlastník této pozemní komuni kace na náklady vlastníka vraku. Nemůţe-li vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace zjistit vlastníka vraku, zveřejní výzvu k jeho odstranění způsobem v místě obvyklým a po marném uplynutí lhůty dvou měsíců zlikviduje vrak na své náklady. Zjistí-li ho dodatečně, můţe vůči němu uplatnit nárok na náhradu nákladů vzniklých odstraněním a likvidací vraku 18. Z ustanovení §9 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v aktuálním znění vyplývá, ţe vlastníkem dálnice a silnice I. třídy je stát, silnice II. a III. třídy je kraj a vlastníkem místní komunikace je obec, pokud nejsou některá práva a povinnosti vyplývající pro vlastníka přenesena smluvně či na základě veřejné zakázky přenesena na organizaci správy a údrţby silnic nebo jinou osobu. Vlastník pozemní komunikace nebo obec, na jejímţ území je odstaveno opuštěné vozidlo zjišťují z důvodu získání vynaloţených nákladů majitele autovraku v registru motorových vozidel pomocí čísla VIN. Problém nastává v situaci, kdy vlastník vozu před odstavením vozidla
toto
identifikační
číslo
vozu
odstraní,
popřípadě
přepíše.
V prvním případě má obec moţnost vynaloţit další finanční prostředky na jiné
zjištění
vlastníka
anebo
uhradit
náklady
vzniklé
manipulací
s autovrakem a jeho likvidací sama. Tímto způsobem vznikají o bci nemalé výdaje podobně jako v případě pneumatik (viz výše). Řešením by opět mohla být smlouva uzavřená mezi obcí a provozovatelem zařízení pro nakládání
s autovraky
o
výhodnějších
podmínkách
převzetí
těchto
opuštěných vozidel. Vlastníkovi autovraku, kte rý si vozidlo z určeného odstavného parkoviště nevyzvedne, ekologicky jej nezlikviduje, vzniká problém s odhlášením vozidla z registru motorových vozidel a v souvislosti s tím i s pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla , jeţ je v takém případě i nadále povinen platit. Od 1. 1. je účinná novela zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
18
která
zavedla
povinný
příspěvek
§ 19/2-4 tamtéţ
43
vlastníků
nepojištěných
motorových vozidel zapsaných v registru motorových vozidel. Povinnost uhradit příspěvek vzniká od 1. ledna 2009 kaţdým dnem provozování nepojištěného vozidla. Výši příspěvku stanoví zákon a v závislosti na jednotlivých druzích vozidel se pohybuje v rozmezí 20 – 300 Kč na kaţdý den. Jelikoţ je tento příspěvek výrazně draţší neţ samotné pojištění, nutí provozovatele motorových vozidel pojistit a uhrazovat pojistnou částku. Vlastník potaţmo provozovatel vozidla, které obec na vlastní náklady zprostředkovala likvidaci vozu je tak nadále povinen platit pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla anebo povinnost uhradit příspěvek v případě, ţe tak nečiní. 3.3
Práva a povinnosti osob oprávněných k nakládání s autovraky
V rámci
této
kapitoly
nejdříve
shrnu
platnou
právní
úpravu
obsaţenou v ZoOd a prováděcích právních předpisech a na závěr se pokusím uvést problémy, které tato úprava přináší . Jak jsem uvedla jiţ výše, pojmem „autovrakoviště“ rozumím zařízení, které je oprávněno ke sběru, zpracování vyuţívání a odstraňování autovraků. Právní úprava tohoto zařízení je obsaţena ve zvláštní části ZoOd
v hlavě IV, jejíţ
ustanovení pak odkazují na některé povinnosti osob obsaţené v obecné části. Dále vyplývá z § 25/2 ZoOd, vztahují se na autovrakoviště také práva a povinnosti původců odpadů. Dle § 12/3 ZoOd je k převzetí odpadu do svého vlastnictví oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k vyuţití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu. V případě autovrakoviště jde o souhlas pro provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů dle §14/1 . V rámci řízení, které udělení souhlasu předchází, se posuzují všechna zařízení určená k provozu a provozní řád. Náleţitosti ţádosti jsou uvedeny v §1 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady v aktuálním znění. Ţádost musí obsahovat identifikační údaje provozovatele, u právnické osoby to znamená obchodní firmu nebo název, právní formu a sídlo a u fyzické osoby jméno a příjmení, bydliště a popřípadě místo podnikání, 44
pokud se liší od místa bydliště, identifikační číslo ţadatele, pokud mu jiţ bylo přiděleno a označení osoby, která má oprávnění za osobu jednat. Tou by
mohla
být
osoba
jednatele
subjektu,
jeţ
bude
autovrakoviště
provozovat. Pro prokázání jejího oprávnění by pak slouţil přiloţený výpis z obchodního rejstříku, jehoţ kopie je jedna z vyţadovaných příloh ţádosti. A v případě jiné osoby by za tento doklad slouţila plná moc dle předpisů soukromého práva . 19 Dále musí ţádost obsahovat ozn ačení a adresu všech provozoven a výpis z Katastru nemovitostí, jeţ prokazuje vztah osoby ţadatele k daným nemovitostem. Další náleţitostí je název, účel a technický popis všech zařízení včetně přístupových tras k nim i technologického postupu nakládání s odpady, které musí být uvedeny na seznamu jako jednotlivé poloţky dle Katalogu odpadů a v neposlední řadě také způsob, jakým budou tyto jednotlivé sloţky skladovány. Pok ud má provozovatel autovrakoviště povinnost určit odpadového hospodáře, musí být v návrhu identifikován, tzn. jeho jméno příjmení a doklady o odborné způsobilosti vykonávat tuto funkci. Součástí ţádosti jsou i další , mezi něţ patří provozní řád, projektová dokumentace, plán odborného vzdělávání pracovníků, návrh sledování vlivu provozu zařízení na okolí, ţivotní prostředí a zdraví lidí. Jak vyplývá z logiky věci, ţádost o udělení povolení však osoba hodlající provozovat autovrakoviště podávat místně příslušnému krajskému úřadu aţ po dokončení stavebních činností na provozovně. Povolení dle §1 4/1 ZoOd je mimo jiné potřebné i pro získání kolaudačního
rozhodnutí
provozovny,
ale
nikoliv
pro
její
stavení
povolení. Oprávnění takto získané je provozovatel autovrakoviště povinen předloţit kdykoliv o to subjekt předávající mu autovrak nebo jeho část poţádá. Provozní
řád
je
důleţitým
dokumentem
nejen
pro
provoz
autovrakoviště, ale také jako dokument potřebný pro získání povolení dle § 14 ZoOd. Obsah provozního řádu je determinován tím, zda se jedná pouze o zařízení pro sběr autovraků nebo zda má v dané provozovně docházet také k jejich zpracování. Z tohoto důvodu musí mít provozní řád obsahové náleţitosti uvedené pod body 1 a 2 přílohy I vyhlášky a
19
Zák. č. 40/1964 Sb, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
45
provozovna musí mít technické parametry uvedené v bodech 1 a 2 přílohy II. Je vypracováván autorizovanou os obou, která má pověření ministerstva ţivotního prostředí a je schvalován krajským úřadem v rámci řízení o udělení souhlasu dle §14 ZoOd. Musí být kaţdoročně vyhodnocován a v případě potřeby novelizován, přičemţ kaţdá jeho změna musí být opětovně schválena. Musí být vyhotoven v minimálně třech výtiscích, z nichţ jeden je umístěn na viditelném, a všem zaměstnancům známém místě v provozovně, druhý je uloţen u osoby zodpovědné za provoz skladu a třetí je součástí technické dokumentace. Základní obsahovou náleţitostí jsou základní údaje o zařízení , to znamená název zařízení, identifikace jeho vlastníka a provozovatele s uvedením statutárních zástupců a telefonních spojení na ně, identifikace vedoucích zaměstnanců a provozovny. U té musí být kromě adresy uvedeno také parcelní číslo, katastrální území a kapacita zařízení včetně jeho stručného popisu a vymezení technologie a obsluhy zařízení. Součástí je i přehled odpadů, se kterými má být nakládáno a které případně druhotně vznikají, jejich zařazení dle Katalogu od padů a způsoby nakládání s nimi. Dále musí být uveden popis zařízení a to jak technického vybavení, tak i technologie a způsoby jeho obsluhy, kterými se rozumí povinnosti osob
– administrativní, praktické, kontrolní,
informační. Součástí je organizační zajištění provozu, vedení evidence odpadů, vzor provozního deníku a bezpečnostní opatření včetně označení plánovaného způsobu omezování negativních vlivů zařízení a opatření pro případy havárií. Zvláštními obsahovými náleţitostmi pro zařízení pro zpracování autovraků je navíc podrobnější kvalitativní charakteristika odpadů, seznam vyuţitelných materiálů, které jsou v rámci provozu získávány, monitoring zařízení a v neposlední řadě informace, které jsou nutné k věcně správnému a ekologicky šetrnému zpracování autovraků. Technické požadavky na zařízení a na nakládání s autovraky jsou uvedeny v příloze II vyhlášky pod čísly I a II. Jsou jimi podmínky pro skladování a zpracování autovraků stanovené tak, aby co nejméně ohroţovaly ţivotní prostředí ve všech fázích
jako je přejímka a
prozatímní uskladnění, odčerpání provozních kapalin, demontáţ, zničení
46
identifikačního
čísla
autovraku
a
přednostní
odstranění
některých
nebezpečných částí. Jednou
z obecných
povinností
kaţdého
subjektu
a
tedy
i
autovrakoviště je dle § 10 ZoOd povinnost každé osoby předcházet vzniku odpadů, omezovat jejich mnoţství a nebezpečné vlastnosti. To znamená usilovat o co nejmenší mnoţství vznikajícího odpadu. Jedná se o projev zásady prevence, která je obecnou zásadou ochrany ţivotního prostředí a všech jeho sloţek. Odpad, jehoţ vzniku nelze zabránit, pak musí být vyuţit v co největší moţné míře a způsobem, který je v souladu s ZoOd
a
se
zvláštními
předpisy.
Povinnost
každého
subjektu
přednostně využívat odpady je zakotvena v § 11 ZoOd a je proj evem nejen zásady prevence, ale také principu trvale udrţitelného rozvoje. Ukládá povinnost zajistit přednostní vyuţití odpadu před jeho likvidací s tím, ţe na první místo staví jeho materiální vyuţívání. Nutná je však existence technických a ekonomických předpokladů pro takové nakládání. V případě jejich absence je moţné pouţít jiné prostředky a způsoby pro likvidaci odpadů a tedy i autovraků, ale pouze tehdy, připouští -li to plán odpadového hospodářství dané oblasti. Zvláštní úpravu v pro autovraky nalezneme v § 37 odst. 7 písm. a) a b), podle kterého jsou povinni zavést systém sběru vybraných autovraků a jejich částí s přiměřenou hustotou sběrných míst, v nichţ s nimi musí nakládat tak, nakládat s vybranými autovraky a jejich částmi tak, aby bylo dosaţeno , ţe: 1)
nejpozději od 1. ledna 2006 budou vybrané autovraky opětovně
pouţity a vyuţity nejméně v míře 85 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok a opětovně pouţity a materiálově vyuţity v míře nejméně 80 % průměrné hmotn osti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok, s výjimkou vybraných vozidel vyrobených před 1. lednem 1980, pro které je míra opětovného pouţití a vyuţití stanovena na 75 % a míra opětovného pouţití a materiálového vyuţití na 70 %, 2)
nejpozději do 1. ledna 2015 budou vybrané autovraky opětovně
pouţity a vyuţity nejméně v míře 95 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok a opětovně pouţity a
47
materiálově vyuţity v míře nejméně 85 % průměrné hmotnosti všech vybraných vozidel převzatých za kalendářní rok . Pro dosaţení limitu znovu vyuţitých vybraných autovraků je nutná a
povinná
smluvní
úprava
mezi
provozovatelem
autovrakoviště
a
akreditovanými zástupci a výrobci vybraných vozidel. V rámci těchto smluv dochází k úpravě podmínek, za kterých dochází k zajištění sběru, zpracování, vyuţití a odstranění vybraných autovraků, které byly jako vozidla uvedeny na trh v České republice ode dne 1. ledna 2002. K tomu jsou povinni poskytnout všechny nutné informace o správném a šet rném způsobu zpracování vybraného autovraku, které mají formu příručky nebo technického nosiče dat. Dostávám se k situaci, kdy vlastník vozidla dopraví svoje motorové vozidlo do zařízení, které poskytuje sluţby v oblasti sběru autovraků s poţadavkem na vystavení dokladu o ekologické likvidaci vozu. To má povinnost převzít v souladu s provozním řádem veškeré autovraky nebo jejich části včetně veškerých pouţitých části vyjmutých při opravách vozidel. V případě vybraných autovraků tak musí učinit bezplatně . Jediným důvodem pro odepření bezplatného přijetí vybraných autovraků je situace, kdy neobsahují podstatné části anebo je v nich nalezen odpad nemající původ v tomto vozidle. V určení, zda je odpad původní by se v některých případech mohly vyskytovat probl émy. Vezměme v potaz například auta, která jsou přestavovaná (dnes stále více oblíbený tunning), která bývají často naprosto v jiném stavu neţ z výroby. Části, které by se daly kvalifikovat jako podstatné , bývají často měněny za jiné. Majitel takového motorového vozidla by pak mohl mít problém s jeho přijetím na autovrakoviště, popřípadě by po něm mohl být vyţadován poplatek za jeho přijetí. Dalším
důvodem
pro
odmítnutí
přijetí
tentokrát
jakéhoko liv
autovraku je situace, kdy vlastník z nějakého důvodu odmítne prokázání svojí
totoţnosti
předloţených
popřípadě
úředních
původu
listinách
autovraku,
neodpovídají
nebo
údaje
skutečnosti.
v takto Subjekt
oprávněný k převzetí autovraku a dále i k dalšímu nakládání s autovraky musí dle § 37b odst. 1 písm. g) vést evi denci o převzatých autovracích a o autovracích odeslaných ke zpracování a to za kaţdou samostatnou 48
provozovnu. Navíc, pokud nakládá s více neţ 50 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více neţ 50 tunami ostatních odpadů za stejné časové období, je povinen zasílat kaţdoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, mnoţství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
místně
příslušnému
podle
místa
provozovny
zařízen í.
Evidence musí vţdy obsahovat datum převzetí odpadu a číslo zápisu do evidence, údaje o převzatém autovraku a údaje o předávající osobě a jméno a příjmení osoby odpovědné za její vedení. Tím se také zapojuje do informačního systému sledování toků vybraný ch autovraků, který vede Ministerstvo ţivotního prostředí, a který zajišťuje provázanost údajů o převzatém vybraném autovraku a úda jů o odpadech. Mimo této musí vést podrobnou dokumentaci, kterou je povinen předloţit kontrolním orgánům, kterým musí umoţnit přístup do všech prostorů autovrakoviště. V rámci toho je povinen poskytnout veškeré informace související s nakládáním s autovraky. Při přejímce autovraku nechá zodpovědný pracovník autovrakoviště dovezený autovrak postavit na přejímací plochu a provede jeho podrobnou vizuální prohlídku. Při ní se zaměří na celkový stav a úplnost vozidla, dále kontroluje, zda nedochází k úkapům provozních kapalin nebo úniku plynu, zajistí zváţení autovraku a nechá vrak umístit na zabezpečené místo v odstavné hale. Vţdy jej při tom zabezpečí úkapovými nádobami. Dále vystaví bezplatné potvrzení o převzetí autovraku a zaeviduje jeho převzetí do provozního deníku. Provozovatel autovrakoviště je po převzetí vozidla, které obsahuje minimálně kompletní karosérii s označením identifikačního čísla VIN a motor s identifikačním číslem, povinen vystavit předávajícímu subjektu bezúplatně potvrzení. Od tohoto okamţiku se vlastníkem autovraku stává zařízení pro nakládání s nimi. Zařízení má pak povinnost zařazovat a třídit odpady vzniklé při rozebírání autovraku dle §5 a §6 ZoOd 20, soustřeďovat je dle jednotlivých druhů a materiálů a zabezpečit je před neţádoucím únikem znehodnocením či odcizením.
20
K tomu blíţe viz. pojem autovrak
49
Konkrétní podmínky
jsou pro autovraky stanoveny v příloze II Vyhlášky. Jednotlivé odpady z nich musí být umístěny na vhodných místech v nádobách k tomu určených a označeny názvem a číslem jim přidělený m v Katalogu odpadů a to tak aby nedocházelo k poškozování nebo ohroţování ţivotního prostředí. Navíc nesmějí být jednotlivé odpady přechovávány nepřiměřeně dlouhou dobu. Z toho vyplývá, ţe musí být zajištěn jejich pravidelný odběr jinou oprávněnou osobou, která má povolení k nakládání s nimi dle ZoOd. Jiné osobě není moţné tyto látky předat. Provozovatel autovrakoviště je dále povinen plnit povi nnosti upravené v§ 37c jako povinnosti při nakládáními s autovraky a dále vyuţívat takto získané materiály dle § 19 ZoOd. K nim patří úplné odčerpání provozních kapalin, které musí být, jak uţ jsem uvedla výše, skladovány
odděleně
ve
vyhovujících
a
označen ých
nádobách,
demontování všech znovupouţitelných a nebezpečných částí včetně těch, které obsahují olovo, kadmium, še stimocný chrom a rtuť a to způsobem neohroţující ţivotní prostředí. U vybraných autovraků je také nutné zajistit zničení identifikačního čí sla (VIN) takovým způsobem, aby bylo vyloučeno jakékoliv jeho moţné opětovné pouţití. Jednotlivé části pak můţe
nabízet
výrobci,
dovozci,
popřípadě
jinému
kvalifikovanému
zájemci k opětovnému pouţití, jímţ se rozumí právnická nebo fy zická osoba oprávněná k podnikání v oborech servisu a opravy motorových vozidel a v dopravě. Jak dále vyplývá z Vyhlášky, provozovna musí být vybavena nezbytnými zařízeními sociálního charakteru včetně prodejní plochy, dílny,
skladu,
kanceláře,
umývárny,
WC
a šatny.
Musí
splňovat
poţadavky stanovené zvláštními právními předpisy na ochranu ţivotního prostředí a zdraví lidí a musí být provozováno a vybaveno tak, aby nedocházelo ke znečišťování jeho okolí vyuţívanými, odstraňovanými, sbíranými nebo vykupovanými odpady. Musí být vy baveno manipulačními a skladovacími prostory, technickými prostředky umoţňujícími příjem odpadů, monitorovacím
systémem předpokládaných
dopadů
provozu
zařízení na jednotlivé sloţky ţivotního pro středí. Dalšími poţadovanými součástmi jsou technické vybavení a organizační opatření zabraňující přístupu nepovolaných osob a vyuţívání nebo odstraňování odpadu v 50
rozporu s provozním řádem a právními předpisy . Ke zpracování autovraků musí být ukládány na zpevněných plochách autovrakoviště, nikoliv však navršené na sobě nebo převrácené na bok. Rozebírání autovraků probíhá na místech k tomu určených, jimiţ mohou být například kryté haly . S převzatými autovraky musí být manipulováno tak, aby se nemohly poškodit části autovraku obsahující provozní kapaliny (např. olejov á vana,
palivová
nádrţ,
brzdová
potrubí).
Následuje
odebírání
nebezpečných látek z autovraků (motorová paliva, oleje, nemrznoucí směsi, brzdové kapaliny atd.), k jejich třídění, uskladňování a k zničení identifikačního čísla vybraného autovraku (VIN). Poté jsou odstraněny části a materiály obsahující škodliviny, které musí být při zpracování autovraků
odstraněny
přednostně.
Jimi
jsou
baterie
a
nádrţe
na
zkapalněný plyn nebo stlačený plyn, potencionálně výbušné součásti (např. airbagy) a pokud je to technick y proveditelné, také všechny části obsahující rtuť. Znovu pouţitelné části autovraku, mezi které patří například pneumatiky, plasty, sklo a některé kovové části jsou po vyjmutí nabízeny k výkupu. V případě ţe zbytek autovraku neobsahuje ţádné nebezpečné látky, je slisován, drcen, šrédrován nebo zpracováván jiným způsobem, který vede ke sníţení jeho objemu. Znovu pouţitelné části musejí být skladovány a pouţívány takovým způsobem, aby nedošlo k jejich poškození a tím k znemoţnění nového pouţití těchto částí . Provozovatel je povinen seznámit zaměstnance s fungováním celého zařízení, jeho funkcí a samozřejmě také s provozním řádem. Dále je v rámci monitorování povinen zabezpečit stálou činnost zařízení, starat se o pravidelnou kontrolu mnoţství shromáţděných odpadů, jejich včasné předání k dalšímu zpracování, kvalitu sběrných nádob a jejich včasnou výměnu. Je povinen umoţnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení a na vyţádání předloţit veškerou výše uvedenou dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace související s nakládáním s odpady. ZoOd pro zařízení k nakládání s autovraky percentuálně stanovuje v § 37 odst. 7 písm. b) minimální limity, kterých má být dosaţeno v rámci recyklace autovraku, přičemţ upřednostňuje materi ální vyuţití před jiným. Automobilky mají svou činností dosaţení těchto kvót napomáhat 51
přizpůsobením technologie výroby. Auto ŠKODA na svých internetových stránkách uvádí: „V rámci podrobných demontáţních studií ověřujeme splnění legislativních poţadavků a uzpůsobení konstrukce vozů Škoda z pohledu recyklační
recyklace. kvóty
a
Sledujeme
materiálové
vyhodnocujeme
sloţení
demontovatelnost
vozu,
splnění
specifikované
skupiny dílů. Na základě demontáţních studií je následně vytvořena pro zpracovatele autovraků demontáţní příručka IDIS, která stanovuje vhodné způsoby demontáţe, separace a likvidace. Byly vytvořeny a jsou realizovány procesy zajišťující splnění všech legislativních poţadavků. V rámci kaţdoročního auditu Integrovaného systému řízení (systém řízení kvality ISO 9001 + systém řízení ochrany ţivotního prostředí ISO 14001) nezávislou akreditovanou organizací prokazujeme funkčnost a kontinuální zlepšování procesů.“ 21 Jak je vidět, dochází k obrovským investicím ze strany výrobců automobilů do recyklovatelnosti jimi vyráběných vozů. Postup by měl usnadnit nakládání s těmito vozy ve chvíli, kdy se z nich stanou autovraky. Bohuţel skýtá uvedená právní úprava pro provozovatele zařízení pro sběr těchto vozidel s ukončenou ţivotností hned několik problémů, které ústí v neufinancovatelnost celého systému nakládání s autovraky. Dle Jana Volejníka, předsedy sdruţení Svazu zpracovatelů autovraků je to způsobeno faktem, ţe, „ systém nakládání s autovraky nenaplňuje základní zásadu ‚Kdo znečišťuje, ten platí.‘ “ 22 Automobily de facto spadají do reţimu zpětného odběru, a tudíţ nelze od vlastníků, kteří je předávají k ekologické likvidaci inkasovat peněţní protiplnění. Mylně upíraná naděje k pomoci ze strany státu také nepřichází. Provozovatelé autovrakovišť doufali v dotační příspěvek plynoucí z nově zavedených ekologických poplatků. Ostatně konstrukce poplatku tomu více neţ napovídá. Jediné dva současné způsoby financování jsou prodej částí určených k dalšímu pouţití a prodej druhotných surovin získaných při recyklaci autovraku, coţ jsou kovy. Výkupní ceny této suroviny jsou však pod cenou a zařízením pro sběr, zpracování a vyuţívání autovraků takto získaná částka nepokryje ani celé náklady vynaloţené na ekologickou
21 22
Škoda a.s.. Udrţitelný rozvoj. [Citováno 20. lisotpadu 2009]. Dostupný z: http://www.skoda-auto.cz Autor neuveden. Autovraky: Chystá se stíţnost do Bruselu. Odpady 2009, č. 9, s.14
52
likvidaci. „ Zpracovat vrak stojí zhruba 3000 Korun. Při současných cenách ţelezného šrotu je ekologická likvidace hluboce ztrátová a náklady převyšují výnosy o 800, - aţ 1400,- Kč.“ 23 Uvádí pak Volejník. V době vzniku systému sběrných a zpracovatelských míst, tj. v roce 2003, přepokládal Realizační program Plánu odpadového hospodářství maximální počet 32 (tj. 30 sběrných, 2 určená na zpracovávání autovraků) těchto zařízení v České republice. Krajským úřadů asi při udělování povolení dle § 14 odst. 1 tato čísla známá nebyla, protoţe v současné době jejich počet dosahuje téměř 13-ti násobku. V podmínkách takto přesyceného
trhu
nemůţe
být
systém
zaloţený
pouze
na
prodeji
druhotných surovin funkční. Zvláště, kdyţ ZoOd ukládá provozovatelům zařízení pro sběr autovraků převzít kaţdý autovrak. Při tak obrovské nabídce existuje minimální poptávka po kovech a podle toho se také pohybují jeho ceny. Novela ZoOd s účinností k 1. 1. 2009, která zakotvila povinnost platit ekologické poplatky při první registraci či přeregistraci do registru silničních vozidel způsobila nárůst počtu likvidovaných autovraků a situaci provozovatelům autovrakovišť příliš neulehčila a zavedení tolik diskutovaného šrotovného samo o sobě také nepomůţe. Pomoc by měla přijít ze strany zákonodárců, MŢP A Státního fondu ţivotního prostředí České republiky. Dalším problémem, který právní úprava nakládání s autovraky přináší provozovatelům autovrakovišť je nemalá administrativní zátěţ v podobě vedení evidencí. Tu by snad měl částečně odstranit nově chystaný zákon o odpadech, který počítá se zvýšením hranice dosaţení evidenční povinnosti na dvojnásobek.
3.4 23
Výkon veřejné správy v oblasti nakládání s autovraky
Tamtéţ
53
Výkon
veřejné
správy
v oblasti
odpadového
hospodářství
je
upraven §§ 71 – 81 ZoOd. Pro z důvodu přehlednosti uvádím pouze jednotlivé pravomoci orgánů v rámci úpravy nakládání s autovraky. Ministerstvo životního prostředí je ústředním orgánem státní správy v oblasti nakládání odpadového hospodářství a vykonává vrchní státní dozor v oblasti odpadového hospodářství. Pověřuje právnické osoby nebo fyzické osoby k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů a prodluţuje jeho platnost. Zařazuje odpad v případech, kdy nelze odpad jednoznačně
zařadit
podle
Katalogu
odpadů
a
zpracovává
plán
odpadového hospodářství České republiky, návrh závazné části předkládá vládě ke schválení stejně včetně jeho změn. Rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí inspekce a krajského úřadu, Ministerstvo zdravotnictví vykonává vrchní státní dozor a řídí výkon státní správy v oblasti ochrany veřejného zdraví při nakládání s odpady. Pověřuje právnické osoby nebo fyzické osoby k hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, prodluţuje platnost tohoto pověření a odnímá ho. Orgány
ochrany
veřejného
zdraví
jsou
dotčeným
správním
úřadem při rozhodování ve věcech, které se dotýkají zájmů chráněných podle tohoto zákona v oblasti ochrany lidského zdraví a vyjadřují se k provozním řádům zařízení k vyuţívání, odstraňování, sběru a výkupu odpadů. Inspekce kontroluje, jak jsou právnickými osobami, fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi dodrţována ustan ovení právních předpisů a rozhodnutí ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti
odpadového
hospodářství
a
zda
pověřené
osoby
dodrţují
stanovený způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů, a dává ministerstvu podněty k uplatnění vrchního státního dozoru. Spolupracuje s obecními úřady, orgány ochrany veřejného zdraví, celními úřady, Hasičským záchranným sborem, Policií České republiky a územními finančními orgány, popřípadě dalšími správními úřady, kraji a obcemi a poskytuje jim odbornou pomoc. Její úkoly inspekce plní inspektoři, kteří se při kontrolní činnosti prokazují průkazy inspekce. 54
Celní orgány při vnitrostátní přepravě nebezpečných odpadů kontrolují, zda je odpad vybaven doklady dle ZoOd a prováděcích právních předpisů a zda odpad odpovídá ú dajům, které jsou v dokladech uvedené. V rámci této kontroly jsou oprávněny zastavovat vozidla, nařizovat odstavení vozidla na vhodné místo, kontrolovat doklady provázející
odpad
a
zboţí,
doklady
prokazující
totoţnost
osoby
přepravující odpad, provádět fyz ickou kontrolu odpadů a zboţí, odebírat a analyzovat vzorky a pořizovat fotodokumentaci. Kraj zpracovává plán odpadového hospodářství kraje pro jím spravované území, provádí jeho změny, zasílá kopii jiţ schváleného plánu e ministerstvu a vyhlašuje obecně závaznou vyhláškou kraje závaznou část a její změny. Uděluje své připomínky k návrhu plánu odpadového hospodářství České republiky. Krajský
úřad
v přenesené
působnosti
uděluje
souhlas
k
provozování zařízení, který můţe vázat na podmínky. Kontroluje, jak js ou právnickými osobami, fyzickými osobami oprávněnými k podnikání a obcemi
dodrţována
ustanovení
právních
předpisů
a
rozhodnutí
ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti odpadového hospodářství. Rozhoduje o odvolání proti rozhodnutí obecního úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností a dále v řízení o pochybnostech, zda se movitá věc příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 ZoOd povaţuje za odpad. Vede, pravidelně aktualizuje a zveřejňuje seznam osob oprávněných ke zp racování autovraků a doplňuje informační systém sledování toků vybraných autovraků . Obecní úřady obcí s rozšířenou působností vede a zpracovává evidenci autovraků a způsobů jejich zpracování. Kontroluje, jak jsou právnickými osobami, fyzickými osobami opr ávněnými k podnikání a obcemi
dodrţována
ustanovení
právních
předpisů
a
rozhodnutí
ministerstva a jiných správních úřadů v oblasti odpadového hospodářství a zda pověřené osoby dodrţují stanovený způsob hodnocení nebezpečných vlastností odpadů. Hrozí -li poškození lidského zdraví nebo ţivotního prostředí nebo jiţ k němu došlo, můţe zajistit ochranu lidského zdraví a ţivotního prostředí na náklady odpovědné osoby. Ukládá právnickým osobám a fyzickým osobám oprávněným k podnikání pokuty za porušení 55
stanovených povinností podle § 66 odst. 2 a 5 ZoOd a současně můţe stanovit opatření a lhůty pro zjednání nápravy samostatným rozhodnutím. Obecní úřad obce s rozšířenou působností dává vyjádření zejména ke zřízení zařízení k odstraňování odpadů a v územním a stavebním řízení z hlediska nakládání s odpady, Obecní úřad v přenesené působnosti a újezdní úřad ukládá fyzickým osobám pokuty zabavení se autovraku v rozporu s ZoOd a současně
můţe
stanovit
opatření
a
lhůty
pro
zjednání
nápravy
samostatným rozhodnutím, Inspektoři a pověření zaměstnanci ministerstva a ostatních správních úřadů a zaměstnanci krajů a obcí zařazení do krajských a obecních úřadů vykonávajících působnost v oblasti odpadového hospodářství jsou oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíţdět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů uţívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních právních předpisů. V rámci toho mohou poţadovat potřebné doklady, údaje a písemná nebo ústní vysvětlení týkající se předmětu kontroly a odebírat vzorky a pořizovat fotodokumentaci. Jsou povinni se při výkonu své činnosti prokázat průkazem, zachovávat mlčenlivost o skutečnostech tvořících předm ět obchodního a sluţebního tajemství, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem své kontrolní činnosti. Před vstupem do cizích objektů informovat provozovatele, respektovat provozní, bezpečnostní a další předpisy upravující činnost provozovatele, pořizovat protokol o provedené kontrole a šetřit majetek kontrolovaného subjektu.
4. Závěr Cílem diplomové práce byla analýza právní úpravy nakládání s vybranými druhy odpadů, konkrétně s autovraky, která v podmínkách
56
Evropských společenství dosáhla poměrn ě vysoké úrovně. Na členské státy je vyvíjen neustálý tlak, aby co nejdříve implementovaly tyto předpisy do svých právních řádů z důvodu dosaţení určitého standardu v odpadovém hospodářství. Je jisté, ţe pokud by k tomuto postupu nedošlo, dopěla by situace vzhledem k narůstající míře automobilizace populace s likvidací autovraků do ekologicky neúnosné situace. Základní zásadou celé úpravy je třídění odpadů do jednotlivých skupin a upřednostňování recyklace před likvidací. V případě autovraků se tato snaha promítla do zřizování malých autovrakovišť a zpřísnění právní úpravy v oblasti skladování, rozebírání autovraků na jednotlivé části, se kterými
je pak nakládáno zvlášť dle přesně stanovených kritérií.
Pozornost právní úpravy se nyní od preferování kovů obrací k dalším jejich částem, které tvoří cca 50 jiných materiálů a látek. Navíc je „automobilová doprava vedle vytápění domácností hnědým uhlím největším viníkem zhoršující se kvality českého ovzduší.“ Společně s hospodářskou krizí je to důvodem k zavedené mnoha poplatků, které mají slouţit nejen jako environmentální, ale také jako sociální a ekonomická opatření. Bohuţel v podmínkách České republiky nesměřují ke všem subjektům stejnou měrou. Neustále jsou v rámci pomoci pomíjena
zařízení
pro
sběr,
zpracování,
recyklaci
a
odstraňování
autovraků, bez kterých by systém nemohl fungovat. Řešením by mohlo být poskytování finančních příspěvků plynoucích z tzv. ekologických poplatků ze strany státu, zjednodušení administrativních povinností těchto subjektů a popřípadě i stanovení minimálních limitů pro výkupní cenu druhotných surovin. Otázkou zůstává, zda by poslední opatření nebylo v podmínkách Evropské unie bráno jako diskriminační. V tomto případě bychom snad mohli argumentovat zvýšeným zájmem na ochraně ţivotního prostředí a šetrným vyuţíváním nerostného bohatství. Dalším
řešením
současné
situace
by
mohlo
být
vytvoření
integrovaného systému nakládání s autovraky nebo vybranými výrobky a odpady celkově. Plán odpadového hospodářství počítá se zavedením regionálních systému, které by měly být navzájem propojeny do jednoho celostátního celku a který by měl obsahovat kompletní odpadové
57
hospodářství. Řešení by vedlo ke zjednodušení nakládání s jednotlivými druhy pro všechny povinné subjekty. Obecným problémem, který v oblasti nakládání s odpady spatřuji, je nedostatečné vzdělávání obyvatelstva v oblasti nakládání s jakýmikoliv odpady, autovraky nevyjímaje. Jedinou motivací pro správné nakládání stále zůstávají ekonomické a sankční nástroje. Dle mého názoru by měla být tato problematika součástí výuky uţ na prvních stupních základní ch škol. Je nutné, aby si široká veřejnost uvědomila, jak omezená jsou mnoţství surovina a jak je důleţité je třídit a recyklovat. V některých zemích je uţ tento postup naprosto běţný.
Dochází k třídění odpadů
v domácnostech, na pracovištích i provozovnách. Lidé to povaţují za naprostou samozřejmost. Druhým pozitivním faktorem by pak měla být i podpora ze strany státu v podobě jiného přístupu k poplatkům za odpad. Příkladem
je
i
systém
zpoplatnění
odpadů
z domácností
v našich
podmínkách. Lidé nemají potřebu ohlíţet se na ţivotní prostředí a třídit odpady, protoţe ve většině případů za ně platí paušálně s ohledem na počet osob ţijících v domácnosti. Často pak dochází k situacím, kdy je odpad, který je kvalifikován jako nebezpečný včetně částí autovraků umístěn do sběrných nádob slouţících pro komunální odpad. Situace by však byla jiná, kdyby docházelo ke zpoplatnění mnoţství odpadů, kterého se domácnost zbavuje. Nově připravovaný zákon by obdobnou p rávní úpravu měl zavést. Z největší pravděpodobností se tak ale nestane z důvodu obtíţné proveditelnosti. Dle mého názoru jsou právní normy, které upravují problematiku vybraných odpadů a tedy i autovraků, značně nepřehledné. Prováděcí předpisy často reagují na jejich změny s velkým zpoţděním. Pro subjekty, které se jakýmkoliv způsobem s nakládání s nimi setkávají, je orientace v nich velmi obtíţná. Je to důsledek neustálé změn y právního prostředí. Řešením by snad mohl být nový zákon o odpadech, který by snad měl přinést určitou stabilizaci právní úpravy. Zda se toho podaří dosáhnout a zda to s sebou ponese zlepšení stavu ţivotního prostředí a všech jeho sloţek budeme moci posoudit aţ po delší době.
58
Přehled použité literatury Knižní a časopisecká literatura o KURAŠ, M. a kol. Odpadové hospodářství. vyd. 1. Chrudim: Ekomonitor, 2008. o FILDÁN, Zdeněk. Příručka pro odpadové hospodářství podle zákona č. 1485 Sb., o odpadech. Tachov: Envigroup s.r.o., 2009 o DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo ţivotního prostředí. vyd 2. Praha : C. H. Beck, 2007, o RYŠAVÝ, Ivan. Ojeté pneumatiky: Radnicím nezbývá, neţ za ně platit. Odpady, 2009, č. 9, s.14 o Autor neuveden, Autovraky: Chystá se stíţnost do Bruselu. Odpady, 2009, č. 9, s.14 o VRABEC, Jiří, POLÍVKA Emil. Šrotovné a autovraky. Odpady, 2009, č. 7 – 8, s. 13 o KAŠPAR, Jakub. Registrace starých aut je zatíţena poplatkem. Odpady, 2009, č. 1, s. 24
Právní předpisy o Zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů o Zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů o Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů o Nařízení vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky. o Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. o Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů o Zákon č. 311/1991 Sb., o státní správě v odpadovém hospodářství, ve znění pozdějších předpisů o Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
59
o Zákon č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů o Vyhláška MŢP č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů. o Vyhláška MŢP č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů). o Vyhláška MŢP č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s autovraky, ve znění pozdějších předpisů. o Vyhláška MŢP č. 521/1991 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků, ve znění pozdějších předpisů o Nařízení vlády ČR č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů o Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES, ze dne 22. července 2002 o Šestém akčním programu Společenství pro ţivotní prostředí. o Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou ţivotností o Směrnice Rady 2006/12/ES o odpadech Internetové odkazy www.cizp.cz www.mzp.cz www.env.cz www.enviweb.cz www.srotovne2009.cz www.euractiv.cz www.skoda-auto.cz
Resumé
60
The main goal of this dissertation work is an analysis of the law adaptation of treatment with specific waste mainly focused on car wrecks which are under the condition of European Union on high level. Member countries are being pushed to make necessary steps to ensure specific standards in waste economy. It’s sure that if these steps won’t be taken, the situation with car wrecks and waste connected to it will come to eco uncontrollable state. The main point of this legislative is s orting garbage to groups and prioritizes recyclation in front of disposal. Facing the car wrecks there has been created a lot of small scrap yard and closer focus on law direction especially on storaging and disassembling these wrecks with defined criteria. Law adaptations are now focused on other car wrecks waste which is consisting from another 50 materials and chemicals. Another problem is that car traffic is the second biggest reason of deteriorating conditions of Czech air (the first reason is using b rown coal for heating). Together with the economic crisis it’s an argument to the introduction of many fees to serve not only as environmental, but also as social and economic measures. Unfortunately, in the Czech Republic does not point to all entities equally. Still in order to help are neglected facilities for the collection, processing, recycling and disposal of car wrecks, without which the system would not work. Solution could be to provide financial contributions arising from the so -called eco-taxes from the state, the simplification of administrative responsibilities of these entities and possibly setting a minimum limit for the purchase price of recycled materials. The question remains whether the latest measures would not in terms of the European U nion take as discriminatory. In this case, perhaps we could argue the increased interest in environmental protection and sound use of mineral resources. Another solution to the current situation would be to create an integrated management system of car wrecks or selected products and wastes in general. Waste Management Plan provides for the establishment of regional systems, which should be linked together into one national unit, which should include a complete waste management. This solution would lead to simplify the management of individual species for all compulsory subjects. General problem in the 61
area of waste management as I see it is a lack of education of the population in the management of any waste, including the car wrecks. The only motivation for the proper management is still economic and punitive tools. In my opinion, these issues should be part of teaching from the first elementary schools. It is necessary that the general public be aware of how limited are the quantities of raw material and h ow important it is to sort and recycle. In some countries this process is entirely normal. There is a sorting of waste in households, workplaces and facilities. People consider this absolutely natural. The second positive factor should be the government support in the form of different approach to the fees for waste. An example is the charging system of household waste in our conditions. People do not need to look at the environment and sort waste, because in most cases they pay a flat rate with respect to the number of people living in the household. People do not need to look at the environment and sort waste, because in most cases they pay a flat rate with respect to the number of people living in the household. In practice situations where the waste is c lassified as hazardous, including parts of car wrecks, are then located in the collection containers used for communal waste. Situation would be different if there was a charge quantity of waste which is household discards. New law prepared by similar legislation was introduced. But the chance for approval is very low because of difficult feasibility. In my opinion, the legal standards governing the issue of selected wastes and hence car wreck, are very confusing. Implementing regulations are often reacting to their changes with a long delay. For entities that are in any way in contact with them, is the orientation very difficult. This is due to constant changes in the regulatory environment. Solution might be a new Law on waste, which is supposed to bring stabilization in legislation. Whether this can be achieved and whether it will entail improving the environment and all its components will be able to assess in the long term.
62
