Pravěk Země – prekambrium Toto geologické období začalo vytvářením zemské kůry a oceánů a skončilo vznikem živočichů s pevnými schránkami. Trvalo necelé 4 mld. let. Obvykle se dělí na éru prahorní (archeozoikum, archaikum), která trvala asi 2 870 mil. let a na éru starohorní (proterozoikum) trvající asi 1 030 mil. let. Měnil i povrch země, nejen nitro, a také, že ovzduší tvořily převážně jiné plyny než dnes. Zastoupen byl pravděpodobně hlavně vodík, dusík, hélium, metan, amoniak, oxid uhličitý, vodní páry aj. Kyslík byl zastoupen pravděpodobně jen zlomkem. Střídala se období teplejší a studenější, sušší a vlhčí První živé bytosti byly jistě velmi jednoduché. Postupně se zdokonalovaly. Nejstarší praorganismy, vzniklé někde ve středním archaiku, žily v prostředí bez kyslíku (anaerobně) a nebyly rozlišeny na rostliny a živočichy. K oddělení došlo z důvodu odlišné látkové výměny postupným vývojem, který skončil asi během středního proterozoika, čili dlouho před prvohorami. První ústrojenci se asi živili látkami organickými (ústrojnými), jako např. cukry, aminokyselinami aj. Když byly tyto látky vyčerpány, ústrojenci vyhynuli, nebo v sobě vyvinuli schopnost budovat těla z látek z neživé přírody (z neústrojných). Např. z oxidu uhličitého a vody. Někteří ústrojenci (primitivní rostliny) získali během vývoje schopnost pomocí speciálních barviv pohlcovat energii slunečního záření a štěpit touto energií vodu. Přeměna neústrojných látek v látky ústrojné se nazývá fotosyntéza. Krokem vpřed bylo spojení jednotlivých buněk v kolonie. Vznikli mnohobuněční. Zde byly buňky nebo jejich skupiny rozlišeny podle funkce a tvaru. Již v průběhu mladších starohor (proterozoika) se fauna i flora značně rozšířila. V oceánech byly pokročilejší řasy, v nichž se pohybovali první láčkovci (pozn. dnes název žahavci), červi a primitivní živočišné houby, předkové členovců, ostnokožců a snad i polostrunatců. Nejstarší nálezy zkamenělin jsou staré asi 7 mld. Let. Zbytky větších živočichů s pevnými schránkami nebyly zjištěny. Nalezeni byli jen živočichové s pevnou a houževnatou pokožkou. Doloženi jsou prastaří červi (Asterosoma, Planolites), první měkkýši (Bunyerichnus, Palagiognomus), ale pouze jen ze stop. Také máme prastaré medúzy (Ediacaria), prastaré kroužkovité červy (Annelida), předky trilobitů (Praecambridium) a snad nejstarší ostnokožce (Tribrachidium). Prekambrické vrstvy, kde byli tito primitivní živočichové nalezeni, jsou staré asi 600 – 700 mil. let. Více stop zanechaly rostliny. Např. tzv. stromatolitové vápence tvořené činností baktérií, sinic a dalších nižších rostlin
Starověk Země – prvohory (paleozoikum) Dělí se na 6 částí – kambrium, ordovik, silur, devon (starší prvohory) a karbon, perm (mladší prvohory). Tvořily je 2 velké vývojové cykly – kaledonský (skončil v polovině devonu) a variský, neboli hercynský (skončil koncem permu). Počátek prvohor charakterizuje velká záplava. V prvohorách se jednotlivé, horotvornými pochody poněkud zvětšené části původního celistvého prakontinentu nejprve zájemně vzdalovaly, ale brzy se opět pozvolna sunuly k sobě tak, že koncem paleozoika byla Pangea opět zcelená. Od počátku druhohor docházelo postupně k novému rozčleňování Pangey na jednotlivé kontinenty sunoucí se tak, že posléze zaujaly svou dnešní polohu. Superkontinenty se nazývaly Laurasie na severu, na jihu to byla Gondwana. Praoceán byl předchůdcem středozemního moře Tethys. Po kaledonském vrásnění během siluru se připojily k severnímu kontinentu oblasti dříve zaplavované mořem. Povrch tohoto kontinentu vlivem horkého a suchého podnebí větral. Rozpadem vznikaly usazeniny. Jejich částice byly povlečeny červenými oxidy železa. Rozsáhlá devonská pevnina se podle barvy sedimentů nazývá Starý červený kontinent. Zde se vyvinuly nové typy suchozemských rostlin, v Grónsku byly zjištěny i zbytky prvních suchozemských obratlovců, primitivních obojživelníků (krytolebců). V pozdějších prvohorách byla Gondwana, k níž patřila Jižní Amerika, téměř celá Afrika, Madagaskar, Indie a Antarktida, zaledněna. Její rozpad začal až počátkem druhohor. Na konci prvohor moře ustoupilo a hercynské pochody ustaly. V té době vymřelo mnoho primitivních rostlin a zvířat. Od počátku až do siluru ještě převládaly mořské řasy, později, do konce karbonu, se hojně vyvíjely sporonosné výtrusné rostliny (kapradiny). Na konci prvohor, zvláště v druhé polovině permu, převládaly hlavně rostliny nahosemenné. Zvířena na počátku měla již pevné kostry, schránky nebo štíty sloužící k ochraně a jako zásobárna anorganických látek pro rozměrnější stavbu těla. Živočichové s pevnými schránkami dosáhli v kambriu rychlého rozvoje
Počátek prvohor – kambrium Na počátku počala záplava (transgrese). Záplavy postihovaly hlavně severní polokouli. Zachovány zůstaly povětšinou jen zbytky řas. Nejvýznamnější skupinou jsou trilobiti z kmene členovců. pozdního prekambria snad z jednoduchých mořských kroužkovitých červů. Již v nejstarším kambriu dosáhli překvapivého rozvoje. Dále velmi rozšířenými obyvateli moří byli archeocyatidi (Archeocyatha). Zastávali v mořích roli pozdějších korálů. Velmi hojně se vyskytují i ramenonožci (Brachiopoda) tvořící samostatný kmen. Mají spodní a horní, většinou chitinovou schránku. Existovali také ostnokožci (Echinodermata). Měkkýši (Mollusca) se vyskytují vzácně. Na Dálném východě byli objeveni primitivní hlavonožci (Cephalopoda), mlži a břichonožci (Gastropoda) jen v malém počtu. Nejstarším mlžem je Fordilla, známý z počátku útvaru. V usazeninách se hojně vyskytují zástupci vyhynulých hyolitů. Ve svrchních kambrických usazeninách Severní Ameriky byly nalezeny šupiny nejstarších obratlovců ze skupiny bezčelistnatých. Kambrická fauna se šířila na okrajích mořských pánví a obydlovala pouze mělké oblasti moří
Ordovik Charakterizován je sardinskou fází kaledonského vrásnění. Opět probíhal mořská transgrese, koncem moře ustoupilo (regrese). Moře byla značně rozšířená, souš plochá a jednotvárná. Vznikaly hlubší pánve mezi stabilními částmi pevninských bloků, v některých i sopečná činnost. Objevovaly se náznaky podnebných pásem, např. severní Evropa teplá a severní Afrika chladnější. Zbytky flory jsou vzácné. Např. v Estonsku zbytky řas a spor, v Čechách první cévnaté rostliny Boiophyton pragense a Kreiciella považované za první suchozemské rostliny. I přes malé množství vyšších rostlin je ordovik údobím, v němž se z valné části jejich vznik připravoval a utvářel. Přechodné typy mezi řasami a cévnatými rostlinami se nedochovaly ani nežijí. Rostlinstvo osídlilo zvětraliny na velké části pobřežních oblastí. Ve zvětralinách se déle držela voda a byly zde nerostné živiny. Moře obývali trilobiti, kteří dosáhli vrcholu (hlavně velký Isotelus), ramenonožci (i jejich nové skupiny) a v sedimentech graptoliti (nyní využíváni ve stratigrafii). Graptoliti tvoří samostatnou vymřelou třídu polostrunatců (Hemichordata), rozšířeni byli po celém světě. Schránku měli z látky podobné chitinu. Buď byli přisedlí, nebo se vznášeli mezi řasami. V ordoviku se také více rozvinuli měkkýši. Mlži měli již všechny základní řády. V plném rozvoji byli velcí hlavonožci loděnkovití. Nalézáme i první korálnatce, hojní byli i ostnokožci. Velmi rozšíření byli jablovci (Cystoidea). Máme nesporné doklady o existenci zástupců podkmene obratlovci (Vertebrata). Zahrnujeme je též do skupiny bezčelistnatých. Zbytky máme z Estonska a USA. Za možné předky obratlovců podle nejnovějších studií jsou považováni polostrunatci a ostnokožci. Polostrunatci jsou mořští živočichové, představují jednu z nejmladších vývojových skupin červů. Jsou to příbuzní ostnokožců a pravých strunatců (Chordata). Prvotní formy strunatců se značně podobaly dnes žijícímu kopinatci (Amphioxus). Hojnější zbytky nejprimitivnějších obratlovců nalézáme tedy v ordoviku. Patří do skupiny bezčelistnatých. Známe dvě skupiny: první, štítohlaví (Cephalaspidomorphi), dosud např. mihule, druhá, štítoploutví (Pteraspidomorphi), zcela je vymřelá, zahrnuje nejstarší známé zbytky obratlovců. Na mělkém mořském dně a ponořených skaliskách byli např. korály drsnaté i deskaté, mechovky i ramenonožci. Dno bylo místy hustě pokryto lilijicemi a primitivními hvězdicemi. Z rostlin zde byly pouze řasy.
Silur Proběhla v něm také takonská fáze kaledonského vrásnění a na počátku bylo v četných oblastech, např. v Evropě vyzdviženo mořské dno. Mořská záplava trvala většinu siluru. Na konci moře povětšinou ustoupilo, dno se zvedalo a tím proběhla ardenská fáze kaledonského vrásnění. Toto vrásnění bylo nejsilnější v severní Evropě. Podnebí bylo poměrně teplé, existovala dvě pásma – teplé a studené. Vedle téměř všech skupin bezobratlých se rozšířili i obratlovci. Rovněž flora se rozmáhala a vedle velkého rozvoje a rozšíření řas byly hojnější i vyšší rostliny. Hojněji se objevily i nejprimitivnější rostliny cévnaté (Psilophyta)., často s nerozlišeným tělem. Zvláště velký rozvoj lze pozorovat u měkkýšů. Vývoj byl nejasný, protože se měkké části ve fosiliích nezachovaly. Náhodným chycením „živé fosilie“ Neopilina Galatheae se nyní jejich vývoj objasní. I jiná skupina měkkýšů, loděnky, dosáhly vrcholu. Jednou z mnoha přeživších je např. loděnka hlubinná (Nautilus pompilius). Mnoho loděnkovitých vyhynulo již v siluru. Žili také láčkovci (žahavci, Coelenterata) a graptoliti. Zvláštního významu nabyli korálnatci (Anthozoa), představovaní skupinou korálů drsných (Rugosa) a korálů deskatých (Tubulata). Vedle korálnatců hojně byla hojně rozšířena skupina stromatopor (Stromatoporoidea) s vápenitými kostrami. Během siluru pokračovali v rychlém rozvoji členovci (Arthropoda), např. obrovští různorepí (Eurypterida). Obývali moře a měli vztahy k dnešním ostrorepům (Xiphosura) a pavoukovitým (Arachnida). Patřili k největším bezobratlým své doby. Dno bylo přeplněno
lilijicemi (Crinoidea, kmen Echinodermata). Silný rozvoj zaznamenali i ramenonožci, kteří obývali i mělká moře a zde převažovali. Vedle primitivní skupiny bezčelistnatých se koncem siluru objevili i první obratlovci čelistnatých (Gnathostomata). Byly to ryby trnoploutvé (Acanthodii). V mělkém zálivu moře byly vidět zelené a červené řasy známé od ordoviku. Tam, kde se mísí sladká voda se slanou, šlo spatřit v houštinách hojné rybovité praobratlovce (Agnatha), jen zřídka se blízko skály mihl akantod. V čisté mořské vodě se míhali loděnkovití hlavonožci a v úkrytu číhal mohutný klepýtkatý členovec Pterygotus. Devon Délka trvání devonu je asi 50 mil. let. V první polovině doznělo kaledonské vrásnění a na severní polokouli vznikla obrovská pevnina. Vlivem teplého a suchého klimatu zvětral její skalní podklad a tyto nápadně červené, oxidem železa zbarvené zvětraliny se hromadily v pánvích v deltách řek a na rozsáhlých nivách. Angličané tyto sedimenty označili jako staré červené pískovce (Old red stone) – devonská prapevnina byla nazvána červený kontinent. Střední Čechy (Barrandien) jsou klasickou světovou oblastí pro sledování a vymezení hranice mezi silurem a devonem. Velké množství trilobitů. Koncem devonu však stouplo množství srážek a tím se zrychlil rozvoj suchozemských cévnatých rostlin, takže místy vznikaly první uhelné sloje. Nejen vznik Starého červeného kontinentu, ale i vznik rozsáhlých mělkých teplých moří se zálivy vhodnými pro rozvoj obratlovců, hlavně ryb, měl vliv na rozvoj života. Nová pevnina na severní polokouli s řekami, lagunami, jezery i močály, s rozvíjející se suchozemskou květenou a příznivým klimatem byla nejvhodnějším prostředím pro vývin prvních čtvernožců dýchajících vzduch. Na sklonku údobí se vytvořily první suchozemské pralesy, vznikly výše organizované kapraďorosty, vytvořily se i první typy stromovité. Zde poprvé rostlinstvo předbíhá živočišstvo. Z mořských řas vznikaly typy nejdříve bažinné, později přizpůsobené k životu na souši, čili bez přímého dosahu vody. Nejstarším prvotním suchozemským rostlinstvem, rozšířeným ve spodním devonu, byl nejprimitivnější typ rostlin tajnosnubných cévnatých, který dnes už nemá příbuzného. Byla to Psilophyta, nejdůležitější skupina devonských výtrusných rostlin. Vyrůstala z bahnitých půd a snad vznikla ze zelených řas. Jejich tělo již mělo pevnou pokožku s průduchy a vyvinutá pletiva pro různé funkce, objevil se i lignin způsobující dřevnatění buněčných stěn. Ve středním devonu se také vyvinuly rostliny přesličkovité a plavuňovité, takže se ráz květeny blížil k rostlinstvu karbonskému. Primitivní kapradinovitou rostlinou ve středním devonu v Čechách byl např. druh Protopteridium hostimense. Protože v devonu nastaly převratné změny horotvorné i klimatické, mnoho starších specializovaných živočišných skupin vymřelo. V teplých mělkých mořích se rozvíjeli korálnatci, hlavně deskatí a drsnatí. Koráli, stromatopory a vápenité řasy vytvářeli další útesy. Vrcholu dosáhli ramenonožci, obývali mělčiny, později i hloubky. Značně rozvinutí byli i měkkýši. Byli to hlavně drobní primitivní zástupci skupiny amonitů (Ammonoidea). Mlži (Lamellibranchia) i břichonožci byli zastoupeni primitivními formami, ale mlži již v této době dosáhli rozkvětu a pronikali i do sladkých vod. Devonské vody byly příhodné pro rozvoj ryb. Vedle nich nastal rozvoj čelistnatých. Prvně se objevili pancířnatí (Placodermi), podobající se bezčelistnatým, ale měli čelisti. Objevili se i předci pravých žraloků, rozvinuly se i ryby kostnaté (Osteichthyes), z nichž se koncem devonu vyvinuli první obojživelníci. Skoro každá skupina ze spodního devonu koncem vymřela. Přežili pouze trnoploutví, žijící od siluru do permu jisté druhy kostnatých ryb. Nejznámějším řádem pancířnatců byl Antiarchi. Obývali dno nad nímž veslovali. Jiný řád Arthrodira (kloubnatci) – zahrnoval opět rybovité obratlovce (např. Coccosteus či Dunkleosteus). Vedle plakoderm se objevily i pokročilejší skupiny, jako ryby trnoploutvé, žralokovité a kostnaté. Typičtí akantodi obývali sladké vody, někteří přešli do moře. Patří mezi nejstarší čelistnatce. V mořích žili jak předci ryb kostnatých, tak i žraloků. Žraloci (Selachii) se řadí do paryb (Chondroichthyes). První zbytky žraloků jsou z moří středodevonských . Jsou to jen zuby nazvané Cladodus. V pozdním devonu byly nalezeny jiné zbytky z těla, pojmenovány byly Cladoselache. Předci dnes běžně rozšířených ryb kostnatých se objevili počátkem devonu. Koncem devonu byli už vedoucí skupinou obratlovců ve sladkých vodách. Lze mezi nimi rozeznat tři větší skupiny – ryby paprskoploutvé (Actinopterygii), dvojdyšné (Dipnoi) a lalokoploutvé (Crossopterygii). Ryby paprskoploutvé jsou dnes nejrozšířenější. Nejcharakterističtější jejich prvohorní skupinou jsou paleoniscidi (řád Palaeonisciformes). Koncem triasu měli centrum ve vodě slané. K moderním rybám paprskoploutvým patří většina mořských druhů, z nichž se mnohé však vrátily během doby do vod sladkých. Dělí se na – Chondrostei, Holostei a Teleostei.Ryby řídkokostné (Chondrostei) zahrnují primitivní, prvohorní a triasové ryby i několik rodů recentních, co patří do řádu jeseterů (Acipenseriformes).Ryby mnohokostné (Holostei) jsou charakteristické pro střední druhohory. Recentní zástupci již dožívají, např. rod Lepisosteus (kostlín), žijící ve sladkých vodách Severní Ameriky a rod Amia (kaproun), obývající vody Severní a Střední Ameriky. Ryby celokostné (Teleostei) zahrnují většinu recentních ryb sladkovodních i mořských. Ryby lalokoploutvé nevynikají počtem, ale vývojem. Představují totiž základní skupinu obratlovců, z níž se vyvinuly všechny další vyšší skupiny obratlovců, i člověk. Lalokoploutvé ryby shrnujeme do dvou skupin, a to Actinistia a Rhipidistia. Actinistia (Coelacanthiformes) představují větev nedůležitou. Nadřád Rhipidistia lze rozdělit na
dva řády – Porolepiformes (devon) a Osteolepiformes (devon-perm). Obě tyto skupiny se ve středním a svrchním devonu mnoho nelišily a z obou vzniklo mnoho významných rodů. Nejznámějšími primitivními obojživelníky (krytolebci) jsou svrchnodevonští krytolebci. Ichthyostegidae, kteří žili převážně ve vodě a byli nalezeni v Grónsku.
Karbon Uloženiny černého nebo kamenného uhlí. Počátek znamenalo hercynské vrásnění, během něj se od konce devonu do počátku druhohor vyvrásnila mohutná horstva. Sever tvořila obrovská severoatlantská pevnina, jih zaledněná Gondwana. Oblast karbonského moře Tethys byla dost neklidná. Vzniklo variské horstvo místo devonských moří, spodnokarbonských moří a močálů. Uhelnatěla rostlinná hmota a vznikala ložiska černého uhlí. Mořská voda znovu někdy zaplavovala uhelné močály, pak ustoupila a vynikly nové pralesy – proces se opakoval. Konec karbonu je nejasný, charakteristickou horninou je kamenné uhlí. Nastal ohromný rozvoj rostlinstva, neboť moře Tethys bylo teplé, podnebí vlhké a teplé. Díky sopečné činnosti bylo více oxidu uhličitého, který odebíraly rostliny, a tím se stávalo podnebí sušším, ve svrchním karbonu nastalo pouštní klima, které trvalo až do permu! Vznikaly obrovské pralesy. Rostlinstvo bylo převážně ze skupiny tajnosnubných cévnatých (stromovité přesličky a plavuně). Vyrůstaly nové typy rostlin, a to nahosemenné. Ze stromovitých plavuní jsou nejznámější Lepidodendron a Siggilaria. Měly rády vlhko a vyrůstaly hlavně y vod jezer, bažin a močálů. V kamenouhelných pralesích vznikaly četné stromovité kapradiny. Již vymřelou zvláštní třídu kapradinovitého vzhledu označujeme jako kapraďosemenné (Pteridospermophytina). Jejich nejstarší představitele známe ze spodního karbonu, snad tedy skupina vznikla v devonu. Je významná, neboť ukazuje, jak z rostlin výtrusných (tajnosnubných) vznikaly rostliny nahosemenné. V kamenouhelných pralesích rostly rostliny blízké nahosemenným, tzv. kordaity. Byly to stromy, patrně jedny z největších své doby. Jinými velikány kamenouhelných pralesů byly i nejstarší nahosemenné rostliny lebachie (Lebachiaceae). Patří k nim první jehličiny. V době, kdy na severní polokouli vyrůstaly pralesy právě popsané starobylé květeny, rostly na zčásti zaledněné jižní polokouli odlišné rostliny. Byla to květena gondwanská s rody Glossopter a Gangamopteris, patřícími mezi kapraďosemenné. V karbonu můžeme rozeznat 2 velké zeměpisné oblasti s různou květenou. První oblast zahrnuje Evropu, Severní Ameriku, severní část Asie a severní Afriku. Vyznačuje se tzv. květenou evropskou (vlastně „euroamerickou“). Druhou oblast tvoří východní Indie, jižní a jihovýchodní Afrika, Jižní Amerika, Austrálie a Antarktida. Je charakterizována tzv. květenou gondwanskou. V některých arktických oblastech se objevuje ještě třetí typ květeny podobné gondwanské a to květena angarská. V mořích se rozšířili prvoci ze skupiny dírkovců (Foraminifera). Pro dělení karbonských vrstev mají význam hlavně koráli a ramenonožci. Vrcholu dosáhli lilijice. Z měkkýšů si zaslouží pozornost hlavonožci, zvláště goniatiti, určují a srovnávají mořské vrstvy. Jiná skupina měkkýšů, břichonožci, pronikla i do sladkých vod. Trilobiti zvolna vymírali. Karbon se vyznačoval rozvojem suchozemských členovců, hlavně čeledí hmyzu, stonožek, štírů, pavouků aj. Nejhojnější byl, jako i dnes, hmyz. Ve spodním karbonu není po zkamenělém hmyzu téměř ani stopy, ale ve svrchním karbonu byl kontinent hmyzem přímo zaplaven. V půdě žili švábi, na rostlinách poskakovaly kobylky. Ve vzduchu létala obrovská pravážka, dravá Meganeura. Existovaly již jepice, později, ke konci prvohor, i brouci, pisivky, pošvatky, třásněnky, stejnokřídlí, síťokřídlí, srpice, chrostíci aj. Nejznámější, v prvohorách vymřelou, skupinou hmyzu byli pramřížonerví (Palaeodoctyoptera), jediný hmyz se 6 křídly. Z vyšších poloh sestoupily nahosemenné a kapraďosemenné rostliny a postupně vytlačily z nížin stromovité přesličky, plavuně a pravé kapradiny. Tato změna katastrofálně ovlivnila hmyz, který z nich těžil potravu. Proběhla největší revoluce ve vývoji hmyzu. Hmyz dělíme na bezkřídlý (Apterygota) a křídlatý (Pterygota). Bezkřídlí se postupně odštěpili snad již v ordoviku od společného kmene blízkého skupině stonoženkovitých (Symphyla). Od tohoto kmene se snad později vyvinuli i křídlatí. Vedle hmyzu žilo v karbonských pralesích mnoho dalších skupin členovců. Např. stonožky (Chilopoda), jedovatí štíři (Scorpionida) a pavoukovci (Arachnida). Největším členovcem byla obrovská stonožka Arthropleura. V bahnitém dně jezer a močálů žili červi, v čistých vodách mlži, po vodních rostlinách lezli vzácně břichonožci. Ve vodě byli drobní korýšci, vzácněji i hrotnatci (Merostomata), pradávní předci ostrorepů. Velmi rozšíření byli drobní akantodi. V jezerech a řekách žili velcí pražraloci z řádu Xenacanthida. Poměrně hojné byly ryby kostnaté, dvojdyšné a paprskoploutvé. Velký rozmach bezobratlých živočichů, zvláště členovců a pralesích, silně podpořil také rozvoj primitivních obojživelníků – krytolebců neboli stegocefalů. Krytolebci vznikli z lalokoploutvých ryb a na karbonských pevninách, kde téměř neměli nepřátel, se nesmírně rozmnožili. Obývali vlhké břehy jezer a klidně tekoucích řek, hlavně ale močály a tůně pralesů. Suché podnebí zcela převládlo, ubylo již koncem karbonu vlhkých pralesů a zvětšily se suché pustiny. To vše ovlivnilo živočišstvo, které se muselo stáhnout tam, kde se udržovala voda, ale i tam jej postupně sucho hubilo. Někteří se přizpůsobili zrohovatěním pokožky, která tvořila pevné krunýře a bránila rychlému vypařování. Tito živočichové začali místo do vody vajíčka zahrabávat pod tlející rostlinstvo nebo do písku. Vodu, nezbytnou k vývoji zárodků, nahrazovala tekutina
v tzv. amnionové dutině vajíček. Toto zařízení zůstalo dodnes u ptáků, plazů a savců, tedy u obratlovců skupiny Amniota. Také se v základě změnila stavba kostry. Tak vznikla nová, důležitá skupina zvířat – první plazi. Fosilní zbytky karbonských plazů jsou však velmi vzácné. Hojnější jsou zbytky savcovitých plazů – pelykosaurů (např. Edaphosaurus).
Perm Horotvorné pochody hercynské doznívaly. Jiné životní podmínky byly v první polovině, jiné zase v druhé. Měnilo se podnebí i povaha prostředí. Starobylé typy květeny a zvířeny vystřídaly typy mladší, modernější, novější. Hlavní význam pro určení hranice karbon-perm má květena. Důkazem počátku permu je kapraďosemenná rostlina Callipteris conferta. Pro stanovení svrchní hranice v mořském vývoji jsou nejdůležitější dírkovci rodu Fusulina, někteří ramenonožci a hlavonožci. Zvětšení souší a stoupání průměrné nadmořské výšky bylo hlavní příčinou změny podnebí. Na severní polokouli se utvořila rozsáhlá, poměrně suchá pustinná oblast. Vlhčí podnebí se přesunovalo dále k východu. Velké části jižní prapevniny Gondwany byly zaledněny. Ve spodním permu ještě převládaly rostliny výtrusné kapraďosmenné jako v karbonu, ale ve svrchním permu převážily rostliny nahosemenné. Ve složení květeny svrchního a spodního permu je rozdíl. Na rozhraní končí totiž starší období vývoje rostlin (paleofytikum) a začíná období střední (mezofytikum). Vyznačuje se převahou rostlin nahosemenných. Ve spodním permu mizely Lepidodendrony, sigilárie zůstaly jen v malé počtu. Z kapradin a rostlin kapraďosemenných se objevily nové druhy. Zkřemenělé kmeny kapradin nazýváme psaronie. Ve spodním permu doznívaly i kordaity. Začaly se objevovat typy jinanovitých a cykasovitých rostlin. Nejvíce se rozšířily rostliny jehličnaté. Vývoj živočišstva byl poněkud opožděn. Rostliny se začaly rozvíjet už ve svrchním permu, živočichové až koncem permu. Poměrně hojní jsou mlži. Z hlavonožců se vedle posledních goniatitů vyskytují již první praví amoniti. Velmi hojní jsou ostnokožci, hlavně poupěnci a lilijice. Z obratlovců se rozvíjí hlavně plazi, ostatní obratlovci, např. některé ryby a obojživelníci, jsou na ústupu. Z ryb, jež se od karbonských mnoho nelišily, žil ve sladkých vodách početný rod Xenacanthus a drobný Acanthodes. Velkého rozvoje dosáhl netypický rod Palaeoniscus. Předkové jsou již z počátku karbonu, někteří se přesunuli ze sladkých vod do moře. Vývojově velmi důležitou skupinou jsou plazi vzniklí z obojživelníků. Koncem druhohor začali rychle vymírat. První plazi u konce karbonu jsou vzácní. V permu, po ústupu obojživelníků, dosáhli vrcholu. Existují 2 význačné řády – Captorhinomorpha a Pelycosauria. Captorhinomorpha jsou většinou velcí plazi připomínající krytolebce. Byla to nejprimitivnější skupina plazů. Pro kaptorhynomorfy jsou charakteristické četné primitivní znaky. Řád se rozdělil na 2 skupiny. Od jedné pokračoval vývoj k savcovitým plazům a dále pak k savcům a člověku. Druhá představuje předky dnešních ještěrek, želv i tříoké haterie. Do této druhé skupiny patří i podivná čeleď Pareiasauridae. Jiná skupina plazů ve svrchním permu byli předkové ještěrek pozdějších hadů, řád Eosuchia. Vznikl snad z primitivních kaptorhinomorfních platů a v triasu se z něj vyvinul řád Rhynchocephalia. Druhá velká skupina primitivních plazů z konce karbonu a permu patří mezi „plazy savcovité“ – (Synapsida). Jsou to pelykosauři, přes které se lze dostat přímo k počátkům savců a člověka. Savcovití plazi však byli jednou z prvních skupin plazů, která se na Zemi vyskytla. Hojně se vyskytují v usazeninách z konce karbonu a počátku permu hlavně v Texasu.
