1. Úvod V České republice je již několik měsíců ve společnosti diskutována skutečnost, že výrazně narůstá vliv bezpečnostních složek a jejich infiltrace do lidského soukromí nad rámec běžné potřeby zajištění veřejného pořádku. Signifikantním příznakem této skutečnosti se stal i údajný narůstající počet odposlechů prováděných Policií ČR a zpravodajskými službami. Vzrůst počtu odposlechů je odůvodňován nutností reagovat na nové bezpečnostní hrozby. V moderních společnostech je rovněž zdůrazňován zvyšující se význam konceptu lidské bezpečnosti, který znamená intenzivnější zájem státních orgánů o bezpečí každého individua a ne pouze státu jako celku. Při úsilí o zajištění bezpečnosti každého jednotlivce však může docházet ke snaze o takovou regulaci společnosti a získávání informací o lidech (potenciálně podezřelých z jejího ohrožení), že může být narušován model ochrany soukromí typický pro západní společnosti posledních desetiletí. V postkomunistickém prostoru tato skutečnost vyvolává i nebezpečná rezidua na totalitní minulost.
Bezpečnostní složky státu mohou podle zákonných úprav při odhalování závažné trestné činnosti využívat mimořádných prostředků. Tyto tzv. operativní prostředky se liší podle způsobu použití a podle technologického zařízení jež je přitom využíváno. K operativním prostředkům patří např. lustrace z databáze účastníků telekomunikačního provozu1, výpisy z provozu pevné linky a mobilních telefonů2, zjišťování dat o provozu internetové sítě a IP adres, odposlech a záznam telekomunikačního provozu, zjišťování obsahu doručených e-mailových zpráv, sledování
technickými
prostředky,
kterými
je
(nebo
není)
zasahováno
do
nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťování obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí, sledování pohyblivých objektů technickými prostředky, sledování věcí, atd. Základním principem použití těchto prostředků je skutečnost, že pro policii zájmová (kriminálně závadová) osoba neví o použití těchto operativních prostředků, a proto je jejich využívání velmi efektivním způsobem jak získávat zásadní informace pro průběh a výsledky vyšetřování. 1
Jde o zjišťování majitele telefonického čísla. V tomto případě se jedná o výpisy těch telefonických čísel, se kterými sledovaná osoba hovořila. 2
-1-
Snad nejvíce diskutovatelným využitím operativních prostředků je využití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, ve zkratce známé jako „odposlechy“3. S diskusí o správnosti využívání tohoto operativního prostředku se v posledních několika měsících veřejnost setkala v podobě mediálně zveřejněných záznamů odposlouchávaných telefonních stanic účastníků, kteří byli nějakým způsobem spojeni s vyšetřováním kriminálních případů. Ve většině případů se jednalo o porušení základních principů při nakládání s těmito prostředky, které se tak dostaly na veřejnost a vyvolaly řadu polemik o jejich možném politickém zneužívání.
Tato práce si neklade za cíl rozebírat jednotlivé konkrétní kauzy nelegálních zveřejňování odposlechů a otevírat diskusi o jejich možném politickém zneužívání. Práce je příspěvkem k zamyšlení nad společností nastolenou otázkou, zda-li jsou bezpečnostní složky státu (a jimi používané technické prostředky) využívány k politickým cílům a zda-li je možné (a politicky prosaditelné) vytvořit takové právní prostředí, které by tomuto zneužívání zamezilo. Práce je rozdělena na dva dílčí celky. První část této práce je zaměřena obecně na odposlechy a jejich využívání ve vyšetřování závažné trestné činnosti a na problémy, které vznikají při zveřejňování záznamů odposlechů. Ve druhé části je zaměřena na „vsazení“ této problematiky do politického prostředí a na aplikaci v politické teorii. V této části práce se mimo jiné budu zabývat skutečnostmi, jako např.kdo z politických aktérů by mohl mít zájem na zneužívání odposlechů a jaký to má dopad na bezpečnostní prostředí a bezpečnostní politiku, dále se budu zabývat aplikací teorií hrozeb a rizik na tuto oblast, aplikaci policy analysis nebo postoji jednotlivých politických aktérů (jednotlivců či politických stran). V průběhu práce budou vytvořeny hypotézy, které budou analýzou dostupných materiálů potvrzeny nebo vyvráceny. Primární hypotézou je otázka, zda-li mohou odposlechy (legální či nelegální) nebo úniky jejich záznamů na veřejnost, ovlivnit bezpečnostní prostředí České republiky, resp.zda-li představují hrozbu nebo riziko pro bezpečnost státu. Druhou, neméně důležitou tezí, je otázka, zda-li bezpečnostní příležitosti a výhody, které 3
V další části práce bude používáno pojmu „problematika odposlechů“, který je v rámci práce používán jako souhrn všech relevantních skutečností, týkajících se odposlechů – nasazování odposlechů, zneužívání odposlechů, apod.
-2-
odposlechy přináší bezpečnostním složkám ČR při jejich činnosti směřují k prosazení bezpečnostních zájmů a k eliminaci bezpečnostních hrozeb.
Tato práce je empiricko-analytickým příspěvkem k posouzení bezpečnostních hrozeb a rizik, vyvolaných zneužíváním operativních prostředků a činností, výlučně spojených s policejním vyšetřováním. V žádném případě si autor práce neklade za cíl normativními prostředky posuzovat správnost či nevhodnost (nebo protiprávnost) používání nebo zveřejňování záznamů policejních odposlechů. Základním cílem práce je pomocí analýzy dokumentů, dat, postojů a různých stanovisek politických aktérů v daném politickém prostředí vyvodit určité dílčí závěry, pomocí kterých by bylo možné zodpovědět otázku, jakým způsobem může zneužívání těchto prostředků ohrozit bezpečnost státu nebo ovlivnit politické prostředí.
Jako metodu, resp.techniku získávání dat jsem si pro svou práci vybral obsahovou analýzu4. Organizačně je obsahová analýza podobná jako kvantitativní výzkum. Východiskem jsou pracovní hypotézy, které pomohou rozhodnout o populaci a vzorku. Populací zde přitom není soubor osob, ale soubor sdělení. Souborem sdělení byly z hlediska zpracovávání tématu různé odborné články věnované této problematice, ale také publikované zprávy či stati v různých periodikách. Využil jsem samozřejmě i přímého pozorování a to hlavně v praktické rovině problému, kdy jsem měl možnost se seznámit s různými způsoby provádění odposlechů a jejich realizacemi. Snažil jsem se zachytit do největší možný časový úsek, po který byl tento problém ve společnosti i v politickém prostředí diskutován. Vzhledem k hektickému vývoji této problematiky v posledních měsících a týdnech a vzhledem k velkému počtu událostí, jsem svou práci (konkrétně sběr dat) časově omezil do počátku dubna letošního roku.
4
Obsahová analýza je kvantitativní, objektivní analýza sdělení jakéhokoliv druhu – může se zabývat právě tak obsahem sdělení, jako jeho formou, autorem i adresátem takového sdělení. Sféra uplatnění je široká – srovnání, jak objektivně různá masmédia referují o událostech, může být použita pro identifikaci autora, je používána pro objektivní určení obtížnosti textu pro čtenáře. Typickou doménou pro aplikaci obsahové analýzy je studium trendů na různých úrovních sociálního vývoje.
-3-
V průběhu práce jsem se potýkal se zásadním problémem. Tím problémem byl nedostatek konkrétní odborné literatury. Problematice odposlechů je sice v poslední době věnována značná pozornost, ale tato pozornost je však zaměřena spíše na právní aspekty této problematiky nebo na veřejnou (mediální) debatu o problému. Literatury, která by se odposlechům věnovala z hlediska dopadů na bezpečnost státu nebo z hlediska politologické analýzy, je velmi málo. Tato práce by tedy měla být jakýmsi prvním počinem v aplikaci problematiky odposlechů na bezpečnostní a politologickou teorii. Na závěr úvodní části bych chtěl ještě zmínit skutečnost, že i přes prvotní cíl mé práce - objektivní empirickou analýzu - jsem se v závěru nevyhnul určitému normativnímu hodnocení. Jde o vyjádření mého názoru na způsob řešení tohoto celospolečenského problému.
2. Co jsou to odposlechy5 S použitím telefonu jako komunikačního prostředku je také spojena možnost, že tento provoz může být nějakým způsobem monitorován a že mohou být zaznamenávány údaje nebo data s tímto provozem spojená. Co jsou to tedy vlastně odposlechy (záznamy telekomunikačního provozu) a jak je možné je získávat? Technicky vzato odposlouchávat je možné jak mobilní telefony tak i pevnou linku. Mobilní telefony byly z hlediska odposlechů dlouho považovány za bezpečné. Odborníci ale potvrzují, že existuje více způsobů a možností, jak zjistit obsah telefonátu vedeného z mobilu. Mobil může sloužit nejen k odposlechu telefonátů, ale jako flexibilní „štěnice“. Stačí do něj vmontovat odposlechové zařízení. Přijmutím hovoru štěnice začne monitorovat zvuky v okolí a pokračuje v tom i po skončení hovoru. Úprava je možná na každém mobilu, pokud lze odposlech umístit v dostatečné vzdálenosti od vysokofrekvenčních součástí telefonu. Pevnou linku lze „napíchnout“ nebo nainstalovat nejrůznější špionážní zařízení přímo u na telefonu doma či v kanceláři. Sledovaný si nemusí ničeho 5
V průběhu práce jsem se setkal se dvěma anglickými překlady tohoto výrazu – phone tapping a wiretapping. Zřejmě jde o dva ekvivalentní překlady pro jeden výraz.
-4-
všimnout, zařízení jsou miniaturní a odhalí je většinou pouze k tomu určená technika. Odposlech se dá ukrýt téměř kamkoliv; často se montuje ke zdroji elektrické energie. Výhodné jsou z tohoto pohledu hodiny, kouřové detektory, lampy, zásuvky, vypínače či telefonní linky. Existují také štěnice s baterií, nejčastěji se umisťují za obraz, pod desku stolu, do květináče či odpadkového koše. Tato zařízení mají dosah až padesát metrů. Zvuk na delší vzdálenost dokážou zaměřit až rafinovanější přístroje; například laserový odposlech nebo směrový mikrofon. Za nejrozšírenější způsob odposlechu jsou odborníky považovány takzvané přenosné sestavy. Používají je jak detektivní kanceláře, tak amatéři-jednotlivci. Klasickým příkladem je v tomto ohledu mikrofon v kuličkovém peru, vysílač instalovaný v krabičce od cigaret nebo umístěný v kancelářském šanonu, apod.. Proti nabídce odposlechových zařízení stojí stejně široká škála služeb opačných. Běžně se dá koupit například generátor šumu. Přístroj produkuje umělý šum a znemožňuje nebo alespoň výrazně ztěžuje odposlech. Na podobném principu pracují takzvané piezoelektrické měniče, které "zašumí" okenní tabulky a obvodové zdi a znemožní odposlech z vnějšku budovy. K vyhledávání štěnic slouží paměťový rádiový analyzátor: umí najít aktivní štěnici tím, že odhalí přítomnost její vysílací frekvence. Únikům informací prostřednictvím komunikačních zařízení zabrání kryptofaxy, kryptotelefony či speciální filtry, jež přenášejí data v zašifrované podobě. Odposlechy GSM dokáže eliminovat k tomu určená rušička. Existují také speciální mobilní telefony umožňující šifrovanou komunikaci. Všechny výše popsané způsoby odposlechů jsou na pomezí legálnosti jejich použití. Nicméně žádná konkrétní právní norma použití odposlechových zařízení nezakazuje. V českém právním řádu je však zakotven institut nedotknutelnosti obydlí a ochrany soukromí, o nichž bude pojednáno v dalších kapitolách práce.
Z hlediska tématu této práce bude pozornost zaměřena na odposlechy telekominikačního provozu, které využívají bezpečnostní složky státu. Tyto odposlechy nejsou v podstatě vůbec technicky náročné. V rámci Policie ČR provádí, resp.zařizuje odposlechy Útvar zvláštních činností (ÚZČ). Ten se po obdržené žádosti obrací na specializované pracoviště mobilního operátora nebo provozovatele pevných sítí. Specializované pracoviště operátora pak veškeré hovory
-5-
sledovaného čísla okamžitě posílá zvláštní linkou na pracoviště ÚZČ, kde jsou počítačově zpracovávány. Odposlechnuté hovory jsou pak zasílány přímo vyšetřovateli, který o odposlech požádal. Ten má poté dvě možnosti: buď požadovaný odposlech dostane přímo zvláštní linkou do svého počítače, nebo mu je hovor zaznamenán na přenosné zařízení (CD, DVD).6
Kromě
mobilů a pevné linky dokáže dnes ÚZČ monitorovat i internet.
Rozvoj moderních technologií však tomuto úřadu v mnohém komplikuje práci. Některé technologie úřad ještě neumí sledovat – např.komunikátory typu Skype nebo ICQ7. Na druhé straně je policie schopna zjišťovat telefonní čísla vyskytující se poblíž podezřelých8. K této činnosti používá mobilní systém Agáta.9 Na závěr této kapitoly je nutné se ještě zmínit o skutečnosti, že jsou rozlišovány odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které se zabývají v budoucnu teprve uskutečňovanými hovory (jsou „namířeny do budoucnosti“), a údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu, které monitorují již uskutečněné hovory10.
6
Přesné technologické postupy provádění odposlechů nejsou z bezpečnostních důvodů známy. Operátor je vázán zákonem a všechny podrobnosti přenosu odposlechů jsou přísně utajovány. 7 „Datový tok těchto technologií je silně šifrován a jeho prolomení je velmi složité. Výrobci těchto šifrovacích programů nejsou povinni předkládat policii klíče k dešifrování, navíc u některých typů šifer to prostě není možné. Prolomení jednoho hovoru by trvalo i týdny a vybavení by bylo nesmírně drahé. Počítače, které mohou prolomit tyto šifry jsou velmi drahé, šifrovací programy do mobilních telefonů jsou buď zadarmo, nebo jen za pár stovek korun“, říká expert na počítačové právo Roman Polčák. 8 Policie, resp.operátor mobilní sítě na žádost policie je také schopen identifikovat mobil podle identifikačního čísla, tzv.IMEI. V praxi to vypadá tak, že pokud pachatel odcizí mobil, nestačí mu vyměnit SIM kartu a dále mobil používat. Operátor je schopen určit přesnou polohu mobilního telefonu podle IMEI. Mnoho osob je pak velmi překvapeno, když si policie přijede pro mobil, který dotyčný nalezl a vyměnil si v něm SIM kartu a dále ho používal. I v tomto případě se totiž dopouští trestného činu, a to zatajení věci. 9 Systém Agáta je umístěn ve vozidlech maskovaných jako dodávka. Systém umí zaměřovat mobilní hovory a pomocí speciálního programu zjišťovat telefonní čísla v jejich okolí. Díky tomu se pak dají odposlouchávat i hovory lidí, kteří používají předplacené karty. Každá krajská policejní správa má toto zařízení a jedno vlastní i Bezpečnostní informační služba (BIS). Pomocí Agáty a speciálního analytického programu lze sestavit tzv.pavouka – tj.síť telefonických hovorů (ne jejich obsah) kdo, kdy, kde, s kým a jak dlouho vedl telefonický rozhovor. 10 V další části práce bude převážně pojednáváno o tzv.odposleších, které jsou stěžejními operativními prostředky a jejichž výstupy za určitých okolností podléhají utajení.
-6-
3. Technologický postup při provádění odposlechů Odposlech pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení (s výjimkou BIS a VZ – ty mohou provádět odposlechy i bez účasti policie) provádí Policie ČR, konkrétně Útvar zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (dále jen ÚZČ), který je tzv.servisním pracovištěm. Je jediným útvarem v rámci Policie ČR, který provádí a technicky zabezpečuje odposlech. ÚZČ pro zadávání požadavků telekomunikačním operátorům a sběr a distribuci výstupních informací pracovištím Policie ČR využívá technologický systém Národní telekomunikační server (dále jen NTS). Všechny části technologie NTS jsou umístěny na režimových pracovištích, chráněných mechanickým a elektronickým zabezpečovacím systémem s diferencovanými přístupovými právy do jednotlivých prostorů a zón. Přístup do samotného systému NTS je chráněn na všech pracovních stanicích. Pro oprávněné osoby jsou vytvořeny místní uživatelské účty. Bez uvedení jména a hesla není možné pracovní stanice spustit. Aplikace umožňující editaci nových požadavků jsou navíc chráněny dalším heslem, přidělovaným zcela individuálně jen vybraným pracovníkům (pracovník zodpovědný za vedení svazku příslušné akce a příslušný vedoucí pro možnost kontroly). Supervizi požadavků na zapojení odposlechu zajišťuje pracoviště Centrum informačních systémů (dále jen CIS). Na toto režimové pracoviště nemá přístup nikdo ze zadávajících policejních orgánů součástí Policie ČR. CIS má kontakt na straně policie pouze s pracovišti útvaru zvláštních činností, která přebírají požadavky a editují nové akce, na druhé straně s telekomunikačními operátory. Veškerá komunikace probíhá výhradně zabezpečeným počítačovým spojením (veškerý přenos dat je šifrován). Pracovníci CIS se podílejí pouze na zadávání nových požadavků a jejich ukončování. Nemají přístup k výstupním informacím z odposlechů, ty jsou směrovány mimo toto pracoviště.
-7-
Celý systém NTS je od okolního prostředí (lokální sítě pracovišť útvaru zvláštních činností, intranet Ministerstva vnitra) oddělen firewally, které garantují ochranu citlivých dat proti útoku zvenčí11. Povinnost právnických a fyzických osob zajišťujících veřejnou komunikační síť nebo poskytujících veřejně dostupnou službu elektronických komunikací vyplývá z ustanovení §97 zákona č.127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů.
Jednou z dalších zajímavostí v této problematice je povinnost provozovatele telekomunikační činnosti uchovávat a případně i vydat doprovodné a související údaje o již uskutečněném telekomunikačním provozu. Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o již uskutečněném telekomunikačním provozu (např. tzv. protokolové soubory – log files - obsahující například informace jako datum, čas, IP adresu identifikující PC a URL identifikující stránku, kterou daný klient navštívil), které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby, které vykonávají telekomunikační činnost, sdělily jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn (přiměřeně lze použít i náležitosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – viz. výše). Výslovná (a zřejmá) povinnost archivovat tyto údaje však v našem právním řádu dosud zakotvena není, a tudíž tato snaha nemusí být vždy efektivní. Na základě §84 odst.7 telekomunikačního zákona však musí být tato doprovodná (osobní a zprostředkovací) data po uplynutí dvou měsíců od ukončení telekomunikačního spojení vymazána nebo učiněna anonymními. Policie ČR je v tomto ohledu na základě §47a zákona o policii12 oprávněna žádat (a to již bez přivolení soudu) v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu policie od právnických a fyzických osob, které zajišťují telekomunikační činnost, 11
K zabezpečení jednotného postupu při vyžadování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na straně policie, po splnění všech zákonných podmínek, vydal policejní prezident dne 12.12.2001 závazný pokyn č.143/2001. 12 Zákon č.283/1991 Sb. o Policii České republiky
-8-
předávání dat souvisejících s poskytováním telekomunikační služby způsobem umožňujícím dálkový a nepřetržitý přístup. Uvedené ustanovení se do našeho právního řádu dostalo jednou z posledních novel této zákonné úpravy, která tak výrazně usnadnila a urychlila práci Policie ČR. Osoby, které zajišťují protokolové soubory (log files) a to předem dohodnutým způsobem (email, FTP přístup apod.). Právnické a fyzické osoby, které zajišťují telekomunikační činnost, jsou tak povinny žádosti policie bez zbytečného odkladu vyhovět ve vyžádané formě a v rozsahu stanoveném telekomunikačním zákonem. Provozovatel telekomunikační činnosti je totiž povinen na vlastní náklady sdělit oprávněným orgánům informace o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat, zejména údaje o veškeré komunikaci, kteréhokoli uživatele v uplynulých nejméně dvou měsících v rozsahu volané a volající číslo, použitá služba, datum, čas, doba trvání komunikace a místo připojení. Z trestního řádu a telekomunikačního zákona vyplývá tedy povinnost provozovatelů telekomunikačních síti vyhovět požadavku o sdělení provozních údajů. Zde je na místě poznamenat, že jednotliví provozovatelé telekomunikačních sítí, především operátoři mobilních či telefonních sítí, sice respektovali tyto zmiňované zákonné normy, avšak rozsah poskytovaných informací nebyl zdaleka jednotný. Touto problematikou se na základě stížnosti zabýval i Ústavní soud. Z jeho nálezu vyplynulo, že předmětem vyžádání orgánů činných v trestním řízení, může být zejména: •
číslo volané stanice,
•
datum a čas počátku hovoru,
•
doba jeho trvání a označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku spojení, a označení základové stanice, která hovor zajišťovala v momentu (jako např. lokalizace komunikujících SIM karet, apod.)
-9-
4. Právní normy a problematika odposlechů v českém právním systému Ústavní právo České republiky počítá s řadou prostředků, o kterých předpokládá, že jimi za normální situace zvládne jednání, které takové hodnoty státu a společnosti ohrožuje. Tyto prostředky jsou preventivní a kdykoli uplatnitelné a není třeba nějakého konstatování stavu ohrožení. Těchto prostředků je několik13, ale problematiky odposlechů se týkají tyto: •
běžná činnost orgánů policie a bezpečnostních služeb. Posláním těchto zvláštních složek státního mechanismu je zajišťovat v normální situaci zachování stávajícího systému. Ve srovnání s bezpečnostními službami jsou ovšem úkoly Policie ČR v této oblasti menší
•
běžná kontrola policie a bezpečnostních služeb
Tyto dvě skupiny prostředků zajišťují v normálním stavu společnosti jistou bezpečnostní rovnováhu, tedy stav, kdy bezpečnostní složky mají pod kontrolou, resp.jsou schopny eliminovat na nejnižší možnou míru kriminalitu (včetně závažné trestné činnosti) a využívají k tomu legálních prostředků, jejichž nasazení je kontrolováno legislativními prostředky.
S možností monitorovat a zaznamenávat podobná data je spojena řada zásadních otázek, z nichž mnohé jsou spíše filozofického a etického rázu. Pokud však pomineme tyto nepříliš praktické aspekty, zůstává nám možnost odposlechu a záznamu takových dat jako oblast, která podléhá jasně daným právním postupům a procedurám zakotveným v právních předpisech jednotlivých států, tedy i České republiky. Nejvýznamnějším dokumentem, který zaručuje ochranu soukromí člověka, je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), která ve svém čl.8 mimo jiné stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého života, obydlí a korespondence, přičemž státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva 13
Blíže Filip, J. (2002): Nástin problémů bezpečnosti státu z pohledu práva. In.Dančák, B., Šimiček, V.(eds.): Bezpečnost České republiky. Právní aspekty situace po 11.září 2001. Brno.Mezinárodní politologický ústav.s.14-17
- 10 -
zasahovat, kromě zákonem stanovených případů, a i to pouze v nezbytném rozsahu a okruhu případů (např. zájem národní či veřejné bezpečnosti apod.). Další předpis, který tuto ochranu rovněž poskytuje je Listina základních práv a svobod (dále jen Listina nebo LZPS), která ve svém čl.13 uvádí, že nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Vzhledem k tomu, že jde o ustanovení poměrně obecná, nemusí být vždy zřejmé, jak velkému okruhu údajů, resp. písemností a záznamů, je toto ochrana poskytována. V tomto ohledu lze ale vycházet z dosavadní soudní praxe14, podle které toto ustanovení chrání nejenom vlastní obsah zpráv a záznamů (lhostejno zda jde o zprávy či záznamy telefonické, elektronické, či jiné), ale také veškeré související údaje (např. údaje o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, informace o lokalizaci prostředku zajišťujících hovor apod.), které lze považovat za nedílnou součást tohoto obsahu. Jak ale vyplývá z výše zmíněných předpisů, právní řád výslovně dovoluje zákonné výjimky z této ochrany, a to především z důvodu nezbytného veřejného zájmu (např. tedy zájmu na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly náležitě zjištěny). Přípustný je tedy pouze takový zásah ze strany státní moci, který lze považovat za nezbytný, a to ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze této nezbytnosti, musí existovat systém účinných a fungujících pravidel a záruk, včetně efektivní kontroly jejich dodržování15. Náš právní řád neobsahuje vymezení pojmu telekomunikační provoz, a to navzdory skutečnosti, že s tímto pojmem poměrně často pracuje16. Tento pojem je tedy definován pouze v komentářích k trestnímu řádu, a to následovně: „Pod pojmem telekomunikační provoz se rozumí telefon, telefax, mobilní telefony, vysílačky i jiná telekomunikační zařízeni." Toto vymezení však není příliš přesné. Při vymezení pojmu telekomunikační provoz, resp. jeho odposlech a záznam, je patrně třeba vycházet z definic bezprostředně souvisejících pojmů uvedených v 14
Viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 Vzhledem k zaměření této práce, bude se dále za zásah do soukromí považovat pouze odposlech a záznam telekomunikačního provozu. 16 Tento pojem užívá téměř 100 právních předpisů; z toho však pouhých 12 jsou zákonné normy.
15
- 11 -
zákoně č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, v platném znění (dále jen telekomunikační zákon), a to zejména pojmů telekomunikační služba (§2 odst. 5), telekomunikační síť (§2 odst. 2) a telekomunikační zařízení (§2 odst.1). S přihlédnutím k těmto definicím, lze pojem telekomunikační provoz vymezit jako „činnost telekomunikačních zařízení (např. telefonů, radiostanic, počítačových sítí atd.), která spočívá v přepravě nebo směrování jak obsahu komunikace (např. hovorů nebo písemných zpráv), tak i souvisejících provozních údajů (např. doprovodných dat identifikujících určité účastnické stanice apod.). Za samotný odposlech a záznam telekomunikačního provozu pak lze považovat „zákonný postup oprávněných subjektů (Policie ČR, Bezpečnostní informační
služby
a
Vojenského
obranného
zpravodajství,
resp.Vojenského
zpravodajství) spočívající v přenosu údajů telekomunikačního provozu na nosiče záznamu těchto oprávněných subjektů.“ Jak vyplývá z výše uvedeného vymezení, je zřejmé, že za telekomunikační provoz lze považovat i provoz realizovaný prostřednictvím počítačové sítě Internet (např. provozy typu TCP/IP) a jejich monitorování za odposlech a záznam ve výše uvedeném smyslu.
4.1. Právní úpravy provádění odposlechů Ochrana soukromí (ať již v podobě telekomunikačního, listovního nebo podobných tajemství) může být prolomena pouze na základě zákona a za podmínek, které stanoví zákon. Zásahy do tohoto práva je možné provést pouze buď v průběhu trestního řízení, a to na základě zákona o policii a trestního řádu (jde
zjevně o
nejčastější případ) nebo mimo trestní řízení, a to podle zákona o Bezpečnostní informační službě (BIS) nebo zákona o Vojenském obranném zpravodajství (VOZ). V jiných případech, či na základě jiných předpisů provést zásah do práva na soukromí v podstatě nelze.
Technické podmínky pro připojení a provoz zařízení pro odposlouchávání a zaznamenávání telekomunikačních provozu pak stanoví příslušná vyhláška ministerstva vnitra č. 191/2000 Sb. Podmínky pro postup soudce při rozhodování o povolení použití - 12 -
operativní techniky jsou obecně upraveny v řadě souvisejících instrukcích Ministerstva spravedlnosti. Tyto instrukce se poté přiměřeně aplikují i na postup předsedů senátů vrchních soudů při rozhodování o povolení k použití zpravodajské techniky podle zákona o BIS a zákona o VOZ17.
4.2. Zásady použití odposlechů v průběhu trestního řízení (dle trestního řádu) Jediným výlučně procesním předpisem, který umožňuje odposlech a záznam (dále jen záznam) telekomunikačního provozu k důkazním účelům, je pouze trestní řád. Samotná hranice pro pořízení a následné využití záznamu telekomunikačního provozu v rámci trestního řízení a mimo něj, není přesně specifikována, resp.je dána zahájením trestního řízení.18 Toto zahájení je ve většině případů určeno vypracováním záznamu o zahájení úkonů v trestním řízení (§158 odst.3 trestního řádu), výjimečně též provedením neodkladných nebo neopakovatelných úkonů před zahájením trestního stíhání (§160 odst.2 trestního řádu).
Ustanovení §88 trestního řádu Vzhledem
k faktu,
že
v souvislosti
s odposlechem
a
záznamem
telekomunikačního provozu dochází k zásahu do základních práv a svobod občanů, je orgán činný v trestním řízení povinen uplatňovat zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti (§2 odst.4 trestního řádu) spočívající v tom, že má být použito takové opatření, které nejlépe povede k dosažení účelu trestního řízení, ale zároveň nebude nepřiměřeně zasahovat do základních práv a svobod osoby, vůči níž je uplatňováno, a bude šetřeno její osobnosti v mezích daných povahou příslušného omezení.
17
Zpravodajské služby se v zásadě dělí na ty, co v zahraničí shánějí informace (rozvědky čili vnější, resp.ofenzivní služby) a na domácí , které jim v tom brání (kontrarozvědky čili vnitřní, resp.defenzivní služby). Do nedávné doby fungovaly v České republice čtyři samostatné zpravodajské služby. Dvě ofenzivní – ÚZSI (Úřad pro zahraniční styky a informace) jako civilní a vojenská rozvědka; a dvě defenzivní – BIS a vojenská kontrarozvědka. 18 Blíže §12 odst.10 zákona č.141/1961 Sb.o trestním řízení soudním (trestní řád).
- 13 -
Právní úprava důvodů nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (odposlechu) a postup jeho provádění je obsažena v §88 trestního řádu.19 Z tohoto ustanovení vyplývá, že předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce může nařídit odposlech po splnění těchto podmínek: a. Trestní řízení je vedeno pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (podle ust. §41 odst.2 trestního zákona20, jsou za zvlášť závažné trestné činy považovány trestné činy taxativně uvedené v §6221 téhož zákona, a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let) nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva b. Lze důvodně předpokládat, že telekomunikačním provozem budou sděleny skutečnosti významné pro trestní řízení
Příkaz k odposlechu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Kromě obecných náležitostí (§134 trestního řádu per analogiam) příkaz obsahuje určení druhu odposlouchávaného telekomunikačního provozu, telefonní číslo a místo odposlechu, údaje o vlastníkovi či uživateli telefonní či jiné stanice, údaje o trestném činu, musí být stanoven účel odposlechu a doba, po kterou může být prováděn. Tato doba nesmí být delší než 6 měsíců s tím, že ji může soudce opakovaně prodloužit o dalších maximálně 6 měsíců.22 Pokud s tím účastník odposlouchávané stanice souhlasí, může být odposlech proveden pro jakýkoliv trestný čin, a to i bez příkazu předsedy senátu nebo souhlasu soudce. V tomto případě může odposlech nařídit policejní orgán vlastním
19
Zákon č.141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) Zákon č.140/1961 Sb. o trestním zákoně 21 Podle tohoto ustanovení trestního zákona jde o tyto trestné činy: vlastizrada (§91), rozvracení republiky (§92), teror (§93 a 93a), záškodnictví (§95 a 96), sabotáž (§97), vyzvědačství (§105), válečná zrada (§114), nedovolené překračování státní hranice podle §171b odst.3, obecné ohrožení podle §179 odst.2,3, ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle §180a, zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle §180c odst.2, nedovolená výroba a držení omamných psychotropních látek a jedů podle §187 odst.4, vražda (§219), loupež podle §234 odst.2,3, braní rukojmí podle §234a odst.3, znásilnění podle §241 odst.3,4, pohlavní zneužívání podle §242, odst.3,4, krádež podle §247 odst.4, zpronevěra podle §248 odst.4, podvodu podle §250 odst.4, pojistný podvod podle §250a odst.5, úvěrový podvod podle §250b odst.5, genocidium (§259) nebo persekuce obyvatelstva podle §263a odst.3, dále trestný čin proti míru podle §1 zákona č.165/1950 Sb., na ochranu míru. 22 V praxi se odposlechy povolují na dobu 3 měsíců a to podle závažnosti trestné činnosti a míry účelu, pro jaký mají být odposlechy prováděny. 20
- 14 -
písemným příkazem, který vydá jen na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a odůvodňuje jej obdobně jako návrh na vydání rozhodnutí o odposlechu státnímu zástupci. Před vydáním příkazu policejní orgán musí zajistit písemný souhlas účastníka odposlouchávané stanice. Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit v řízení jako důkaz, musí k němu být připojen protokol o odposlechu. Kromě obecných náležitostí (§§55 a 56 trestního řádu) musí tento protokol obsahovat údaje o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu (zákon nepožaduje přepis jednotlivých hovorů), jakož i o osobě, která záznam pořídila (nebo s údajem, že záznam byl pořízen automaticky bez účasti konkrétní osoby). Do přílohy protokolu o odposlechu se přikládá CD obsahující záznam hovoru či jeho doslovný písemný přepis. Protokol o odposlechu, i s přílohami, je součástí trestního spisu (příkaz k odposlechu po dobu trvání odposlechu z důvodu utajení není součástí trestního spisu).23 Pokud při odposlechu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je nutno pořízené záznamy předepsaným způsobem zničit. (§88 odst.5 trestního řádu, nařízení ministra vnitra č.65/2002, o skartačním řádu). Toto zničení je policie povinna provést tak, aby byla znemožněna rekonstrukce a identifikace skutečností, které záznam obsahoval.24
Nahlížení do spisu - §65 trestního řádu Velmi důležitým z hlediska možného proniknutí záznamů o odposlechu k nepovolaným osobám, je ustanovení §65 trestního řádu, který upravuje právo nahlížení do spisů a právo činit si výpisy či poznámky a pořizovat si na vlastní náklady kopie spisů či jejich částí. Toto právo má obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci (s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka), dále zákonní zástupci obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže jsou tyto osoby zbaveny způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jejich způsobilost k právním úkonům omezena. Do spisu mohou nahlížet, činit si poznámky 23
Uspořádání trestního spisu, manipulace s trestním spisem, jakož i skartační lhůty trestních spisů u Služby kriminální policie a vyšetřování, jsou upraveny v závazném pokynu policejního prezidenta č.26/2003. 24 Odposlech komunikace mezi obhájcem a obviněným je nepřípustný. Pokud je taková komunikace zjištěna, musí policejní orgán ihned její odposlech přerušit a pořízený záznam zničit a informace nepoužít k jakémukoliv účelu.
- 15 -
nebo výpisky či kopie i jiné osoby (např.jiná osoba než obviněný, která žádá vyjmutí věcí ze zajištění, osoba , která může podat ve prospěch obviněného návrh na obnovu řízení, orgán pověřený péčí o mládež), pokud s tím souhlasí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce a pokud je to potřeba k uplatnění práv těchto osob. Pokud požádá některá z výše uváděných osob o nahlédnutí do spisu, musí se příslušné části spisu nejprve odtajnit, protože podléhají utajení, zpravidla se stupněm utajení „vyhrazené“. Nahlížet do spisu je možné pouze za přítomnosti pracovníka orgánu činného v trestním řízení, který spis v daném stádiu řízení vede. Kopie spisu či jeho částí je pořízena na žádost v součinnosti s příslušným orgánem činným v trestním řízení (žádostem o zapůjčení spisu za účelem pořízení kopie se nevyhovuje). O nahlédnutí a o pořízení kopie se vždy učiní úřední záznam, který se založí do spisu (trestního, soudního, dozorového nebo sběrného spisu příslušného soudu). Odepřít nahlédnout do spisu, a tudíž i učinit si poznámky či výpisky a pořídit kopii spisu či jeho částí lze pouze v přípravném řízení, a to ze závažných důvodů. Toto právo nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat si spisy. Za závažný důvod je považována možnost ohrožení nebo zmaření výsledků přípravného řízení. Z výše uváděného vyplývá, že okruh subjektů, který je oprávněn získat záznamy telekomunikačního provozu, resp.jeho kopie, je poměrně široký a neomezuje se jen na orgány činné v trestním řízení. Skutečnost, že by k úniků odposlechů docházelo při pořizování odposlechů a jejich následnému zpracování na straně Policie ČR, je vzhledem k mimořádným bezpečnostním opatřením téměř nulová, i když ji vyloučit nelze. Samozřejmě že nelze v této věci generalizovat a existují případy, kdy byly úniky zaviněny ať už úmyslným či nedbalým přístupem orgánů činných v trestním řízení. Větším problémem však je možnost úniku záznamů odposlechů ze strany obhájců nebo jiných zúčastněných osob, které mají právo do spisu nahlížet. Blíže se této problematice i jednotlivým kauzám bude věnovat samostatná kapitola této práce.
- 16 -
4.3. Možnosti provádění odposlechů mimo trestní řízení (dle trestního řádu) Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu provedené podle jiných zákonných norem, např.podle zákona č.283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění účinném do 31.12.2001 (§35, §36) nebo podle zákona č.13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 31.12.2001 (§37c písm.c), §37d)), lze použít pouze k účelu, který jim tyto zákony vymezují, tedy jako prostředek operativní techniky, a proto nejsou procesně použitelné v trestním řízení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byly provedeny za okolností, které by jinak byly důvodem pro jejich provedení v trestním řízení jako úkonů neodkladných nebo neopakovatelných. Jiná
situace
v souvislosti
s odposlechy
je
v případě
jejich
využití
Bezpečnostní informační službou a Vojenským obranným zpravodajstvím. 25 Zákon o Bezpečnostní informační službě26 Zákon o Bezpečnostní informační službě uvádí odposlech a záznam telekomunikačního
provozu
mezi
zpravodajskými
prostředky27.
Bezpečnostní
informační služba přitom získává, shromažďuje a vyhodnocuje informace důležité pro ochranu ústavního zřízení, významné ekonomické zájmy, bezpečnost a obranu ČR; k tomuto účelu může zpravodajskou techniku použít pouze po předchozím písemném povolení předsedy senátu Vrchního soudu (podle sídla Bezpečnostní informační služby), a i to pouze za předpokladu, že by odhalování nebo dokumentování činností, pro něž má být použita, bylo jiným způsobem neúčinné nebo podstatně ztížené nebo v 25
S nástupem nové koaliční vlády ODS, KDU-ČSL a SZ došlo ke sloučení vojenské rozvědky s vojenskou kontrarozvědkou do Vojenského zpravodajství. Nová vláda ohlásila také reformu tajných služeb. Podle expertů však je tato reforma směřována přesně opačně, než jak by směřovat měla. Plánovaná reforma již byla důvodem k odvolání ředitele civilní rozvědky (ÚZSI) i ohlášeného odchodu ředitele Vojenského zpravodajství. V rámci stejné reformy byl ředitel BIS jmenován také ředitelem civilní rozvědky. Ředitel rozvědky z poloviny 90.let Oldřich Černý tvrdí, že pokud by se služby měly slučovat, tak přesně opačně. „Styl, kdy se slučují dvě protichůdné služby, rozvědná a kontrarozvědná, jde proti moderním trendům“, tvrdí Černý. Zpravodajské služby by se podle jeho názoru měly spojovat ne podle resortů, ale podle náplně práce. „Dovedu si představit, že se spojí zahraniční část Vojenského zpravodajství s ÚZSI, a naopak kontrarozvědná část s BIS“, řekl dále Černý. (V době zpracovávání této práce nebyla ještě známa základní koncepce reformy – pozn.autora) 26 Zákon č.154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, v platném znění. 27 Blíže §8a odst.1, 2 zákona č.154/1994 Sb.
- 17 -
daném případě nemožné. Použití zpravodajské techniky nesmí překročit rozsah pověření soudce a nesmí zasahovat do práv a svobod občanů nad nezbytně nutnou míru. BIS má podle nové zákonné úpravy možnost sama a s pomocí svých technických prostředků provádět odposlechy a pořizovat záznamy telekomunikačního provozu. Rovněž zákon o Vojenském obranném zpravodajství28 dovoluje použití zpravodajské techniky pouze na základě předchozího písemného povolení k použití zpravodajské techniky, vydaného vrchním soudem (vydává předseda senátu vrchního soudu), a to pouze v případech, kdy odhalování a dokumentování činností, pro něž má být použita, je jiným způsobem neúčinné nebo podstatně ztíženo. Použití zpravodajské techniky smí omezit nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv jen v nezbytně nutné míře. Podobně jako BIS má i VOZ možnost provádět odposlechy bez účasti či technické pomoci Policie ČR.29
4.4. Odposlechy prováděné soukromými subjekty Kromě oficiálně schválených odposlechů, které jsou používány v průběhu trestního řízení, je možné se setkat s odposlechy, které provádí soukromé subjekty, nejčastěji soukromé bezpečnostní služby. Tyto odposlechy jsou prováděny „neveřejně“ a nepodléhají zmíněné proceduře uvedené v §88 trestního řádu. Jsou prováděny na základě žádosti klienta bezpečnostní služby a nejsou v podstatě zákonem nijak omezeny nebo zakázány. V této souvislosti je třeba zmínit skutečnost, do jaké míry mohou tyto nekontrolovatelné odposlechy narušit bezpečnost státu nebo jednotlivá práva občanů. Soukromé bezpečnostní služby využívají skutečnosti, že česká právní úprava nezná pojem odposlouchávání mimo trestní řízení. Žádný z ustanovení trestního zákona
28
Zákon č.67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, v platném znění Sloučením vojenské rozvědky a kontrarozvědky se sloučily i jejich zákonné působnosti, takže nové Vojenské zpravodajství má zákonnou působnost vnější i vnitřní. Bývalá vojenská kontrarozvědka (Vojenské obranné zpravodajství) s sebou nadto přinesla i oprávnění používat zpravodajské prostředky, takže Vojenské zpravodajství může pro získávání informací ve své působnosti používat i odposlechy a sledování. A to je v případě získávání informací, mající původ v zahraniční, nová skutečnost. To dosud vojenská rozvědka nesměla a civilní ofenzivní služba – ÚZSI to nesmí ani dnes. 29
- 18 -
tuto skutečnost nereflektuje. Tedy ne přímo, uvedením formálního znaku v trestním zákoně. I u těchto odposlechů samozřejmě platí, že je narušováno soukromí občana, které je zaručeno LZPS. V podstatě se ale osoba, která takový odposlech v rámci činnosti soukromé bezpečnostní služby provádí, nedopouští ani přestupku podle zákona č.200/1990 Sb.o přestupcích. Pokud jsou takovéto odposlechy prováděny na veřejnosti (pomocí směrových mikrofonů nebo jen prostým „šmírováním“) není možné toto jednání považovat za porušení práva na soukromí. Jiná situace by nastala, kdyby byly prostředky na takové odposlechy montovány v soukromém nebo jiném obydleném prostoru bez vědomí majitele. Ani zde by však z hlediska odposlouchávaných hovorů nedocházelo k porušení trestního zákona30, pouze za předpokladu porušení domovní svobody (pokud by byla osoba instalující odposlech přistižena při jeho montáži v cizím bytě bez souhlasu majitele). Jinou otázkou může pak být zveřejnění takto pořízených odposlechů. Zde by se již mohlo jednat o narušení práva na soukromí, ale v praxi bude opět (podobně jako u oficiálně povolených odposlechů) obtížné zjistit, kdo odposlechy nechal zveřejnit, nebo kdo nechal pořídit kopie záznamů. Na otázku, zda-li je možné, aby tyto nelegální odposlechy mohly ohrozit bezpečnost státu, nelze jednoznačně odpovědět. Za jistých teoretických předpokladů by mohlo dojít ke zhroucení právního systému, kdy by nebylo respektováno právo na soukromí a nikdo by si nemohl „být ničím jistý“. V praxi ale zřejmě k takové situaci nemůže dojít, protože informace získávané odposlechy jsou velmi „cenným“ zbožím, a subjekty, které je takto získávají, s nimi zacházejí velmi obezřetně, aby nebylo možné zjistit jakým způsobem informace získaly, resp.aby neprozradily zdroj svých informací.
Na závěr této kapitoly je nutné ještě zmínit skutečnost, že v našem právním řádu existuje trestný čin porušování tajemství dopravovaných zpráv.31 Tajemství již
30
K porušení formální stránky ustanovení trestního zákona by zřejmě došlo (§239), nicméně pokud by tyto odposlechy nebyly zveřejněny, nebyla by např.naplněna materiální stránka trestného činu (stupeň nebezpečnosti pro společnost). Pokud by však odposlechy byly použity jako zdroj informací pro jiné účely, zřejmě by se odposlouchávaná osoba nikdy nedozvěděla, že došlo k narušení jeho práv. 31 Ust.§239 zákona č.140/1961, trestní zákon – „Kdo úmyslně poruší tajemství, a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, při poskytování poštovní služby nebo jiným dopravním zařízením, nebo b) zprávy podávané telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením, bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců…“
- 19 -
dopravených zpráv však zákon nijak neupravuje.32 Samozřejmě je nutné vzít v úvahu skutečnost, že porušení již dopravené zprávy je společensky méně nebezpečné, než porušení tajemství dopravované zprávy (dopis, e-mail, apod.).33 Jsme však jednou z mála zemí Evropské unie, kde je taková beztrestnost možná.34
4.5. Kontrola použití odposlechů Zákon o Policii ČR v ustanovení §53a upravuje problematiku kontroly odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tuto kontrolu vykonává Poslanecká sněmovna, která za tímto účelem zřizuje kontrolní orgán složený z pěti poslanců výboru určeného Poslaneckou sněmovnou. Tímto orgánem je Stálá komise pro kontrolu použití operativní techniky Policie ČR (tzv.Velké ucho). Ministr vnitra má povinnost kontrolnímu orgánu nejméně dvakrát ročně, a dále na jeho žádost předložit veškeré požadované informace o použití záznamu telekomunikačního provozu. Dále má povinnost dostavit se osobně na schůzi komise, jestliže o to komise požádá, a podat požadované informace a vysvětlení, pokud jejich poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění (§39 odst.2 zákona č.90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny). Pokud komise nepožaduje osobní účast ministra, může se tento, na základě výslovného zmocnění, dát na schůzi zastoupit svým náměstkem.
32
Zde je možné aplikovat jiné skutkové podstaty trestných činů – krádež, zneužití obchodních informací, apod. Vždy však bude záležet na stupni nebezpečnosti pro společnost a na případné škodě, jako další z podmínek pro trestnost. 33 Listovní tajemství nebo tajemství jiných písemností upravuje také Listina základních práv a svobod, hlava II, čl.13 – „Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou nebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zprávy podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.“ 34 Náš trestní zákon nepostihuje nijak jednání, které porušuje tajemství dopravené zprávy. Uvedená dikce Listiny základních práv a svobod na tuto skutečnost sice pamatuje („uchovávaných v soukromí“), nicméně v trestním zákoně tato skutečnost není zohledněna. Podle ust.§1 trestního zákona je „trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně.“
- 20 -
V současné Poslanecké sněmovně pracuje komise ve složení: Kateřina Jacques (Strana zelených), Václav Klučka (ČSSD-předseda), Zdeněk Maršíček (KSČM) a Jan Vidím (ODS).35 Činnost tajných služeb (BIS, VZ) kontroluje parlamentní komise pro kontrolu BIS36, resp. Vojenského zpravodajství.37 BIS nemá ze zákona přímou povinnost předkládat kontrolnímu orgánu zprávu o použití odposlechů. 38 Podle §22 odst.3 zákona č.289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, předkládá jeho ředitel kontrolnímu orgánu na jeho požádání ….“b) zprávu o použití zpravodajských prostředků, vyjma zpravodajských prostředků použitých při zabezpečování informací majících původ v zahraničí, a to pouze ve věcech a v případech, ve kterých Vojenské zpravodajství svou činnost již ukončilo; c) souhrnnou informaci obsahující zaměření a počet případů a věcí, v nichž je Vojenské zpravodajství činné, vyjma případů a věcí při zabezpečování informací majících původ v zahraničí.“ V případě Vojenského zpravodajství je tedy jinak upravena povinnost informovat kontrolní orgán než u BIS. Ale i v případě Vojenského zpravodajství není povinnost uvádět kontrolnímu orgánu počty odposlechů nebo sledování a už vůbec ne podrobnější informace o použití této zpravodajské techniky. Navíc je kontrolní činnost „ztížena“ tím, že není možné kontrolovat to, co služba označí za „informace mající původ v zahraničí“. Při rozboru naznačené situace je možné pozorovat skutečnost, že zpravodajské služby lze jen velmi obtížně (resp.ne příliš konkrétním způsobem) v jejich činnosti kontrolovat. Na rozdíl od odposlechů nebo jiné operativní techniky, které používá Policie ČR a kde je kontrola striktně vymezena, zpravodajské služby
35
V minulém volebním období (2002-2006) pracovala komise v tomto složení: Jiří Bílý (předseda – ODS), Karel Černý (ČSSD), Václav Frank (KSČM), Svatopluk Karásek (USDEU), Vlasta Parkanová (KDU-ČSL), Jan Škopík (KDU-ČSL) a Robert Vokáč (US-DEU). 36 Komise pracuje ve složení: Jeroným Tejc (ČSSD-předseda), Zdeněk Boháč (ODS), Jan Hamáček (ČSSD), Kateřina Jacques (SZ), Zdeněk Mach (ODS), Zdeněk Maršíček (KSČM), Juraj Raninec (ODS). 37 Komise pracuje ve složení: Pavel Severa (KDU-ČSL-předseda), Michael Hrbata (ODS), Tomáš Kladívko (ODS), Pavol Kubuš (ČSSD), Antonín Seďa (ČSSD), Miroslav Svoboda (ČSSD), Jan Vidím (ODS). 38 Podle ust. §11 zákona č.154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě je prováděna kontrola průběhu používání zpravodajské techniky: ….“ (1) Soudce (míněno ten, který příkaz k odposlechu vydal- pozn.autora) je oprávněn požadovat od Bezpečnostní informační služby informace k posouzení, zda důvody pro používání zpravodajské techniky trvají. (2) Zjistí-li soudce, že důvody používání zpravodajské techniky pominuly, povolení k jejímu použití odejme.“
- 21 -
nemají stanovenou konkrétní kontrolu své činnosti, resp.nemusí kontrolnímu orgánu předkládat podrobné a úplné zprávy.
4.6. Problematika úniků záznamů odposlechů na veřejnost Odposlechy jsou v českém právním systému připuštěny jako důkaz. Jde o důkaz jednoznačný a přesvědčivý. Problém odposlechů souvisí s tím, jak často jsou nasazovány a jestli orgány činné v trestním řízení při využití operativních prostředků nepostupují jen formálně. Jde o to, jestli policie předtím, než přistoupí k tomuto kroku, který je vážným zásahem do osobních svobod, učiní vše pro to, aby si důkazy opatřila jiným způsobem. Policie, podle kritiků, často sahá k tomuto úkonu jako k nejrychlejšímu a nejjednoduššímu. Protože ale zasahuje do osobních svobod, musí být skutečně nasazován jen v případech, kdy policie není schopna získat důkaz jinak. Český právní systém neumožňuje občanovi, který má podezření, že je odposloucháván, obrátit se na policii a získat informace o tom, z jakého důvodu a jak dlouho je nebo byl odposloucháván. Policie totiž vede trestní řízení, které je neveřejné. Dokud není ukončeno, nemůže o něm poskytovat informace. Tím by došlo k rozkrytí celého vyšetřování a to by se stalo zbytečným.
Únik odposlechů použitých bezpečnostními složkami při vyšetřování trestné činnosti patří mezi nejzávažnější problém. Úniky odposlechů mohou vyvolat v zásadě dvě závažné situace. Tou první je ohrožení vyšetřování v jeho průběhu nebo zmaření výsledků vyšetřování. Druhou rizikovou situací je neoprávněný zásah do osobnostní práv občana, především do práv respektujících nedotknutelnost soukromí.
4.6.1 Úniky záznamů odposlechů v průběhu nebo po skončení vyšetřování Úniky záznamů utajovaných skutečností obecně patří mezi nejzávažnější jevy, které provázejí nasazení operativních prostředků policií. Ne všechny úniky informací - 22 -
mohou být z hlediska bezpečnosti státu škodlivé. Některé úniky informací pomohly paradoxně upozornit na skryté problémy související např.s odposlechy. Obecně můžeme rozeznat pět druhů úniků utajovaných skutečností:39 1. Cílený a časovaný únik vybraných informací do médií – je zaranžován jako „náhodný“ v rámci legální zpravodajské hry nebo v intencích vyšetřovací taktiky. Tento specifický modus operandi je užíván zřídka a pouze v důležitých případech (tedy nikoliv vůči politikům). 2. Vybrané informace jsou diskrétně a za úplatu poskytnuty kriminálním klientům nebo subjektům zpravodajského zájmu (aniž by byly zveřejňovány). Jde o nebezpečný kriminální delikt. 3. Vybrané informace jsou cíleně a za úplatu poskytovány ve vhodném čase médiím, s cílem ovlivnit privátní, skupinové, hospodářské či bezpečnostní zájmy. Jde opět o závažný kriminální delikt. 4. Různé informace unikají nahodile a neúmyslně indiskrecí a nesprávnou manipulací; náhodný příjemce či nálezce je pak poskytne tisku. Tento jev lze omezit, nikoliv však vymýtit, své tu hraje lidský faktor. Jde o trestně postižitelné, avšak nedbalostní jednání. 5. Vybrané informace o vnitřní situaci v bezpečnostních složkách jsou zveřejněny – bez ohledu na příhodný čas, spontánně – aby vybudily reakci politického vedení státu. Takové jednání je postižitelné z hlediska ochrany utajovaných skutečností a porušení zákonem uložené mlčenlivosti.
Pro odborníka bývá obtížné, pro laika v podstatě nemožné rozhodnout, o jakou z uvedených kategorií úniků jde, resp.jaká „hra se hraje“.
Aféry týkající se úniků záznamů odposlechů, které v posledních letech zasáhly českou politickou scénu je možné s určitou mírou pravděpodobnosti zařadit do páté kategorie, i když toto zařazení nemusí být přesné (nelze s jistotou říci, jaké pohnutky vedly osobu nebo osoby ke zveřejnění záznamů odposlechů).
39
Schneider, J. (2006): Chvála úniků informací. In.Euro č.9/2006,s.50-51.
- 23 -
V českém prostředí dochází k únikům odposlechů na veřejnost v podstatě dvěma způsoby. Tím prvním způsobem je možnost, že záznamy odposlechů uniknou úmyslným nebo nedbalým postupem samotné policie, a to buď při přenosu dat nebo při jejich uchovávání nebo skartaci. Druhou možností je únik odposlechů při procesních úkonech od osob, které se jich účastní, při tzv.nahlížení do spisů (§65 trestního řádu).
Pokud se podrobněji podíváme na první možnost, tak po aplikaci předchozích dvou teoretických kapitol o způsobech zabezpečení můžeme vyloučit nedbalost nebo úmysl při přenosu dat ze strany policie. V průběhu přenosu dat je prakticky vyloučena možnost úniku. Data jsou šifrována a průběh přenosu je natolik zabezpečen, že policie nemá na tuto fázi žádný vliv. Rovněž podobným způsobem lze vyloučit nedbalost při uchovávání a skartaci záznamů. Kontrolní systémy policie jsou několika stupňové a prakticky není možné, aby po jednom selhání následovalo i druhé. Větším rizikem je však úmyslné jednání ze strany policie (nebo jejich jednotlivých příslušníků). Tato možnost se nedá nikdy vyloučit a kontrola by zde byla také obtížnější. Úmyslně jednající policista může totiž ze znalosti problematiky některé kontrolní mechanismy obejít. Například jen obtížně jakýkoliv kontrolní mechanismus zabrání tomu, aby si policista záznamy zkopíroval, resp.jiným způsobem zaznamenal. Při závěrečné fázi přenosu se záznamy dostávají přímo na počítač policisty (vyšetřovatele), který o odposlechy žádal. Po zadání předem stanoveného hesla, které zná jen on sám, může tento policista s odposlechy nakládat. Technicky je ale možnost přímého zkopírování vyloučena. Data jsou zabezpečena takovým způsobem, který vylučuje přímé zkopírování souboru s odposlechem. Existuje však možnost jiného způsobu „přepisu“ odposlechu. Tou může být např.zkopírování přenosného média nebo zkopírování již provedených přepisů odposlechů. V tuto chvíli záleží tedy jen na policistovi samotném, zda-li nezneužije svého postavení. Nikdo jiný totiž nemá k zašifrovaným záznamům přístup, resp.jej nemůže bez příslušného hesla vůbec z počítače stáhnout nebo je rozšifrovat. Zde se samozřejmě nachází velmi nebezpečné místo pro korupci policisty.
Druhou možností, jak se záznamy odposlechů mohou proniknout na veřejnost, že už zmíněná možnost při tzv.nahlížení do spisu. Tuto možnost má obviněný, jeho
- 24 -
zástupce (obhájce), poškozený (nebo jeho zástupce) a zúčastněná osoba. Zde je však nutné počítat i s jinou „ochranou“. Záznamy o odposlechu totiž podléhají stupni utajení, nejčastěji to bývá první stupeň utajení – „vyhrazené“ (V).40 Aby se mohla oprávněná osoba s těmito záznamy seznámit, je nejprve nutné tyto záznamy odtajnit. Toto je možné pouze se souhlasem soudce. V průběhu vyšetřování však k tomu zpravidla nedochází a to z důvodu taktiky vyšetřování, kdy by mohlo být předčasným odtajněním vyšetřování zmařeno. Odtajnění záznamů se provádí zpravidla až po ukončení odposlechu. Každá z oprávněných osob má tedy možnost po odtajnění záznamů si pořizovat výpisky nebo na vlastní náklady kopie přepisů těchto záznamů. V tu chvíli záleží již jen na jednání těchto oprávněných osob, zda-li zveřejní tyto záznamy či nikoliv. Velmi těžko se pak prokazuje, kdo záznamy zveřejnil nebo je nechal zveřejnit. Je samozřejmé, že záznamy obsahující vyšší stupeň utajení než V, znamenají rovněž vyšší riziko pro bezpečnost státu. Takovéto záznamy pak podléhají přísnějšímu režimu a jejich odtajnění nepřichází v úvahu. Jinou možností, jak mohou záznamy odposlechů cíleně proniknout na veřejnost, je za pomoci již zmíněného institutu “nahlížení do spisu“. Prohlédnutím odtajněného spisu je totiž možné legální cestou získat informace z trestního řízení. Jak 40
Stupně utajení jsou podle zákona č.148/1998 Sb.o ochraně utajovaných skutečností celkem čtyři. Prvním stupněm je V=vyhrazené, druhým stupněm je D=důvěrné, třetím stupněm je T=tajné a čtvrtým stupněm je PT=přísně tajné. Do stupně utajení vyhrazené se utajovaná skutečnost klasifikuje v případě, že neoprávněné nakládání s ní by mohlo být nevýhodné pro zájmy České republiky. Pokud chce získat osoba tento stupeň prověrky vyhodnocují se podkladové materiály (např.výpis z rejstříku trestů). Prověření pro první stupeň utajení má většina policistů-vyšetřovatelů. Do stupně utajení důvěrné se utajovaná skutečnost klasifikuje v případě, že neoprávněné nakládání s ní by mohlo způsobit prostou újmu zájmům České republiky. U osoby žádající o tento stupeň prověrky, tvoří tuto prověrku posouzení evidence z trestního rejstříku, šetření zpravodajských služeb a policie. Prověření druhého stupně mají velitelé na vyšších stupních řízení (např.krajský, okresní nebo městský ředitel). Do stupně utajení tajné se utajovaná skutečnost klasifikuje v případě, že neoprávněné nakládání s ní by mohlo způsobit vážnou újmu zájmům České republiky. U prověrky v tomto stupni se navíc ověřuje identita prověřovaného člověka, zpravodajské služby zkoumají život členů domácnosti starších 18 let a lidí, kteří se s prověřovaným člověkem stýkají. Prověrku třetího stupně utajení mají osoby, které se setkávají při výkonu svého povolání s tajnými informacemi, týkající se bezpečnostní politiky státu (z policistů ji má např.policejní prezident). Do stupně utajení přísně tajné se utajovaná skutečnost klasifikuje v případě, že neoprávněné nakládání s ní by mohlo způsobit mimořádně vážnou újmu zájmům České republiky. U osoby, která žádá o tuto bezpečnostní prověrku zpravodajské služby navíc zjišťují, zda se nevyskytují „bezpečnostní rizika“ v prostředí, ve kterém se prověřovaný člověk pohybuje. Posledním stupněm prověření disponují pouze osoby, které se mohou setkat s přísně tajnými dokumenty důležitými nejen pro bezpečnost republiky, ale pro bezpečnost mezinárodního charakteru .
- 25 -
to v praxi funguje? Osoba, která má na určitém vyšetřování zájem, podá trestní oznámení, a průběhu samotného vyšetřování vystupuje též jako poškozená osoba41. Policie provede rutinní vyšetřování, ve kterém mj.rozpracuje kontakty podezřelé osoby, nasadí operativní techniku, provede lustrace bankovních účtů, apod. Po skončení vyšetřování (nebo ještě v jeho průběhu), pokud to nenaruší další průběh vyšetřování, může být soudce, který odposlechy povolil, požádán, aby odposlechy (jejich přepisy) odtajnil. V tu chvíli má poškozená osoba právo nahlédnout do těchto dříve utajovaných skutečností a zjistit vše o „své“ zájmové osobě. Je to do jisté míry alarmující, ale uskutečnitelné a naprosto v souladu se zákonem.
Legislativní opatření k zabránění úniků odposlechů na veřejnost nejsou podle odborníků dostačující. Předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů Igor Němec sdělil v rozhovoru pro Právo ze dne 6.2.2007, že systém nakládání s odposlechy je v České republice pojat vágně a nesystémově. K odposlechům se podle něj může dostat až 3.000 lidí, a to nejen policistů. A proč tak vysoký počet? Němec to zdůvodňuje faktem, že do policejních služeben ve značné míře dorazily počítače a internet. V souvislosti s tímto faktem dále zdůraznil, že v době, kdy se odposlechy zaznamenávaly na magnetofonové pásky, byla manipulace s nimi obtížnější a možnosti úniků omezené.42 „Toto musí vyřešit parlament a musí si stanovit pravidla, jakým způsobem chce s odposlechy zacházet a jak to vtělit do zákona. Ten zákon a ta pravidla jsou ale tak volná, tak nesystémově se navzájem různě doplňují, že pokud takovýto odposlech unikne, tak nelze najít místo, odkud se tak stalo“, řekl doslova Němec43. Problematice úniku informací ze záznamů odposlechů pořízených Policií ČR, je ze strany orgánů činných v trestním řízení v poslední době velká pozornost. To potvrzuje i jednání, které se konalo dne 28.2.2006 na úrovni zástupců Policejního prezídia Policie ČR, Nejvyššího státního zastupitelství v Brně a Vrchního soudu 41
Samotný oznamovatel trestného činu, tedy ten, který není přímo úmyslným jednáním pachatele poškozen, nemá právo do spisu nahlížet. 42 Němcův úřad provedl v roce 2006 u policejních orgánů rozsáhlou kontrolu. Hlavním důvodem byl právě fakt, že z policie v poslední době uniká nebývale mnoho důvěrných a tajných dat. Z výsledků kontroly vyplynulo, že k odposlechům mají často přístup nejen policisté, ale i další osoby. V závěrečné zprávě se uvádí příklad dvou datových souborů s odposlechy: k jednomu z nich bylo evidováno 4305 aktuálně používaných přístupových oprávnění, ve druhém případě bylo oprávněných přístupů dokonce 33 tisíc. 43 Blíže Zabránit úniku odposlechů nelze, domnívá se Němec. Tisková zpráva ČTK. Právo 6.2.2007.
- 26 -
v Praze. Výsledkem jednání je rozhodnutí o nutnosti ofenzivnějšího přístupu ze strany orgánů činných v trestním řízení, a to zejména v těchto směrech: •
Zavedení nových prvků technické ochrany v případě pořizování kopií. Tyto prvky však nemohou v žádném případě vyloučit možnost dalšího kopírování, ale mohou jej významně ztížit;
•
V personální bude nutné se zaměřit na posílení pozic tiskových mluvčích s cílem lepšího působení na profesní etiku;
•
Nutná bude analýza stávajících právních norem, včetně interních aktů řízení, s cílem odhalit nedostatky právní úpravy a jejich následné odstranění. Účastníci jednání dále navrhli zvážit možnost změny §88 trestního řádu, který
problematiku odposlechů upravuje. Tato úprava by měla směřovat k zákazu využívání získaných informací a jejich distribuci mimo orgány činné v trestním řízení.
S problematikou úniku utajovaných informací souvisí i jiná trestní norma a tou je zákon č.148/1998 Sb., o ochraně utajovaných informací. Blíže se problematice odposlechů a zákona o ochraně utajovaných informací v souvislosti s bezpečností státu věnuje samostatná kapitola této práce.
4.6.2 Některé příklady úniků záznamů odposlechů na veřejnost Pro příklad problematického zacházení se záznamy odposlechů je pro účely analýzy možné použít dvou rozdílných případů. Před červnovými volbami v roce 2006 vyvolalo velkou politickou, společenskou i mediální odezvu zveřejnění tzv.Kubiceho zprávy44. Tato zpráva obsahovala informace získané bezpečnostními složkami státu, mimo jiné i za pomoci odposlechů
a
informátorů
nebo
sledování
osob.
Ředitel
Útvaru
pro
boj
44
Vzhledem k tomu, že případ Kubiceho zprávy je v současné době velmi frekventovaným tématem v české společnosti a vzhledem k tomu, že tento případ je velmi dobrým příkladem pro aplikaci různých témat týkajících se problematiky odposlechů, bude tato zpráva, resp.některé okolnosti jejího vzniku a úniku na veřejnost, rozebírána a používána jako příklad v několika kapitolách této práce.
- 27 -
s organizovaným zločinem plukovník Kubice ji přinesl na zasedání branněbezpečnostního výboru Parlamentu České republiky. Tato zpráva byla v režimu utajení „V“45 a všichni členové výboru byli prověřeni na stupeň tohoto utajení. V přestávce jednání výboru nechal tehdejší člen výboru a stínový ministr vnitra Ivan Langer tuto zprávu v místnosti na stole. V průběhu přestávky byli do místnosti vpuštěni novináři, aby pořídili záznamy z jednání. V této chvíli, podle jedné z verzí, některý z novinářů zprávu ofotil a následně zveřejnil.46 Později bylo zahájeno vyšetřování proti Ivanu Langerovi, který byl obviňován z toho, že úmyslně nechal utajované materiály volně položené na stole a umožnil tak novinářům zprávu získat. Tato situace je typickým příkladem nedbalého (možná pragmatického) nakládání s utajovanými skutečnostmi. Záznamy odposlechů, která zpráva obsahovala i zpráva samotná, byly v nějakém režimu utajení. Její projednávání mohlo být prováděno pouze v určené místnosti a s určenými osobami. Je těžké nyní polemizovat, kdo zavinil situaci, kdy byly utajované skutečnosti „vyneseny“ na veřejnost (I.Langerovi se nakonec vina neprokázala). Své nepochybně sehrála Langerova nedbalost a také skutečnost, že se nikdo z přítomných v místnosti nepřesvědčil, zda-li v okamžiku vpuštění novinářů do místnosti jsou utajované písemnosti mimo dosah nepovolaných osob. Konkrétní vina se však konkrétní osobě nepodařila prokázat.
Jiným příkladem je případ Ing.Doležala, bývalého poslance ČSSD. Dne 17.1.2006 došlo ve sdělovacích prostředcích ke zveřejnění písemných materiálů, protokolů o záznamu telekomunikačního provozu, pocházejících z vyšetřovacího spisu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR (dále jen ÚOKFK). Záznam telekomunikačního provozu byl pořízen na základě příkazu soudce pro Prahu 1 v průběhu přípravného řízení. Dne 13.1.2006 tyto písemné materiály dosud neznámá osoba rozeslala prostřednictvím České pošty sdělovacím prostředkům. V době svého vzniku výše uvedené písemnosti podléhaly stupni utajení „Vyhrazené“ (v souladu se zákonem č.148/1998 Sb.). Jelikož pominul důvod utajení, bylo dne 8.12.2005, na základě pokynu dozorující státní 45
Jde jen o pravděpodobnost, protože oficiální verze zprávy nebyla nikdy zveřejněna. Ze zpráv uveřejněných na toto téma však vyplývá, že dokument byl v jistém režimu utajení. 46 Druhou verzí byla skutečnost, že neznámá osoba zaslala kopii zprávy některému z novinářů, který ji následně zveřejnil.
- 28 -
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, policejním komisařem ÚOKFK rozhodnuto o zrušení stupně utajení. Kopie části svazku vyšetřovacího spisu byla dozorující státní zástupkyní dána k dispozici Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (Ing.Doležal byl v té době poslancem, Poslanecká sněmovna rozhodovala o zbavení imunity). Tato kopie části svazku a kopie písemností získaných od sdělovacích prostředků byly dány k odbornému vyjádření Kriminalistickému ústavu Praha. Vyhodnocením srovnávacích kopií z části svazku, která byla poskytnuta Poslanecké sněmovně a následným porovnáním těchto kopií s kopiemi získanými od sdělovacích prostředků, které byly zveřejněny, bylo zjištěno, že zveřejněné kopie pocházejí z tohoto svazku. Na základě nalezeného shodného markantu je zřejmé, že všechny kopie byly vyhotoveny na shodném kopírovacím zařízení. Jednoznačně bylo prokázáno, že kopie nebyly pořízeny na kopírovacím zařízení, které má k dispozici ÚOKFK. Ministr vnitra požádal
předsedu
Poslanecké
sněmovny
o
sdělení
informací
souvisejících
s předmětným spisovým materiálem. Zjištěné skutečnosti však nenasvědčovaly tomu, že neznámá osoba svým jednáním nespáchala trestný čin. V úvahu by přicházelo spáchání trestného činu ohrožení utajované skutečnosti47 nebo neoprávněného nakládání s osobními údaji.48 V postupu policistů v případě utajení obsahu písemného materiálu a jeho následném zrušení, nebylo bezpečnostním oddělením Policejního prezídia ČR zjištěno pochybení a nedošlo k ohrožení utajované skutečnosti ve smyslu ust.§106 trestního zákona. Nedošlo ani ke spáchání trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji, neboť s ohledem na charakter informací, které byly zveřejněny, se jeví stupeň nebezpečnosti pro společnost jako nepatrný49 (zejména ve vztahu ke zjištěnému následku činu). Pokud je stupeň nebezpečnosti nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu (formální i materiální znaky). Policie ČR případ odložila ve smyslu ust.§159a odst.1 trestního řádu, neboť se nejednalo o podezření ze spáchání trestného činu.
47
Podle ust.§106 odst.1 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon ve znění pozdějších změn a doplňků 48 Podle ust. §178 odst,1,3 písm.b) stejného zákona 49 Podle ust.§3 odst.2 stejného zákona
- 29 -
Odlišným příkladem je případ Mgr.Větrovce, bývalého statutárního zástupce a učitele Vysoké školy ekonomické Karla Engliše v Brně. Dne 5.2.2006 zveřejnila Česká televize ve večerním zpravodajství úryvky telefonických hovorů Mgr.Větrovce s dalšími osobami.
Dle České televize se mělo jednat o autentické rozhovory
zachycené odposlechem Policie ČR. Po zrušení stupně utajení „Vyhrazené“ bylo na pokyn dozorující státní zástupkyně obviněným, případně jejich obhájcům, předáno 7 totožných sad, každá o 29 kusech CD, se záznamem telekomunikačního provozu. ÚOKFK, na jehož žádost byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízeny, předložil při vyšetřování úniku informací odboru vnitřní kontroly CD obsahující záznamy všech telefonických rozhovorů ve dnech uvedených v České televizi. Poslechem bylo zjištěno, že reportáž České televize skutečně čerpala z obsahu těchto hovorů. Při vyhodnocování poslechu prvního zveřejněného hovoru a jeho písemného přepisu byly zjištěny některé rozdíly, které nasvědčovaly tomu, že byl zveřejněný záznam dodatečně upravován. Doposud však nebylo zjištěno, kdo a za jakým účelem zvukové záznamy upravil. Ani v tomto případě nebyl zjištěn únik ze strany ÚOKFK a případ byl stejně jako předchozí odložen.
Všechny tři uváděné příklady mají jednoho společného jmenovatele. Ani v jednom z případů nebyl zjištěn viník úniků odposlechů, přičemž bylo nepochybné, že šlo o autentické záznamy odposlechů. O čem tato skutečnost vypovídá? Je zřejmé, že zákonné předpisy byly porušeny. Pokud by nedošlo k porušení konkrétních zákonů o ochraně utajovaných skutečností (zveřejněné hovory byly odtajněny nebo nebyly totožné s původními), může se jednat o porušení práva na ochranu soukromí, protože se jednalo o soukromé hovory. Je však těžké prokazovat porušení tohoto základního osobnostního práva, pokud není možné určit osobu nebo osoby, které příslušné zákonné normy porušily.
- 30 -
4.7. Neoprávněný zásah do práva na soukromí ve spojení s odposlechy „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručená. Omezit ji je možné pouze v případech stanovených zákonem.“ (čl.7 odst.1 LZPS) Podmínky odposlouchávání mocenskými složkami státu jsou předmětem úpravy vnitrostátních právních řádů, ale i mezinárodních úmluv o lidských právech, kterými se přiznávají ochrany osobám, proti kterým směřuje použití informačnětechnických prostředků. Podle čl.8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat mimo případy, které jsou v souladu se zákonem a nevyhnutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházením nepokojů a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Evropský soud pro lidská práva o použití informačně-technických prostředků dohledu způsobem znamenající omezení práva na soukromí uvedl, že prostředky tajného dohledu nad občany, které jsou typické pro policejní stát, jsou tolerovatelné podle Úmluvy jen potud, pokud jsou striktně nevyhnutelné pro ochranu demokratických institucí.50 Podle čl.2 odst.2 LZPS je státní moc možné uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Mocenské (bezpečnostní) složky státu mají ústavní postavení shodné s ústavním postavením jiných státních orgánů. Ústava neuvádí žádné výjimky z obvyklého ústavního postavení státních orgánů pro mocenské složky. Znamená to tedy, že i mocenské složky podléhají zásadě uvedené v čl.2 odst.2 LZPS.
50
Case of Klass and Others.Publications of the European Court of Human Rights. Series A: Judgements and Decisions. Koln-Berlin-Bonn-Munchen, Carl Heymanns Verlag KG, 1979, č.28, §41
- 31 -
Kontrola používání odposlechů by měla být z hlediska individuálního posouzení jednotlivého případu, tak i z hlediska obecného použití těchto prostředků, tedy dohledem nad používáním odposlechů ve všech případech, kdy byly tyto prostředky nasazeny. Jako příklad individuální kontroly je možné uvést ust.§13 odst.5 zákona č.46/1993 Z.z.o Slovenskej informačnej službe, podle kterého: „Soudce, který dal souhlas na použití informačně technických prostředků, je povinný soustavně zkoumat trvání důvodů jejich použití. Jakmile důvody pominou, je povinný bezodkladně rozhodnout o ukončení jejich používání.“ (překlad autor). Toto nebo podobné ustanovení ale v českém trestním řádu chybí. Příkladem obecné kontroly použití odposlechů je již zmiňovaná česká právní úprava v ust.§36a zákona č.283/1993 Sb.o Policii České republiky, podle které kontrolu vykonává Poslanecká sněmovna, která za tímto účelem zřizuje kontrolní orgán.
Podle výše uvedených zákonných norem a mezinárodních úmluv jsou bezpečnostní složky povinny co v možná nejmenší míře zasahovat do práv občanů51. Jiná situace nastává, pokud odposlechy zveřejní soukromá osoba. Osoba, která zveřejní záznamy odposlechů se vystavuje riziku, že poruší jeden ze základních principů, popsaných v předchozích odstavcích.
V praxi bývá však velmi obtížné
prokázat konkrétní osobě úmyslné jednání (nebo eventuální, nepřímý úmysl), které směřovalo k zásahům do osobnostních práv.
Příkladem tohoto jednání mohou být zveřejněné odposlechy aktérů kauzy Horník a spol. Jednalo se o kauzu ovlivňování fotbalových výsledků ze strany funkcionářů a rozhodčích. Policie při vyšetřování jiné trestné činnosti v podstatě náhodou odposlechla hovor manažera žižkovského fotbalového klubu Ivana Horníka, ve kterém byly obsaženy skutečnosti, které by mohly vést k ovlivňování výsledků 51
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, upravený v ust.§88 trestního řádu a po novele provedené zákonem č.265/2001 Sb. i v ustanovení §88a o vyžadování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, je za podmínek vymezených v těchto ustanoveních dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením (čl.13 LZPS). V čl.13 druhé větě LZPS se stejně jako v případě listovního tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Citované ustanovení se netýká zásahu do svobody prostřednictvím tzv.prostorového odposlechu (kde se uplatní zejména ustanovení §158d trestního řádu o sledování osob a věcí).
- 32 -
fotbalových utkání. V průběhu vyšetřování se však část záznamů dostala na veřejnost a byla zveřejněna pomocí internetové sítě. Některé fragmenty byly dokonce použity k hereckému představení. Bohužel, v těchto záznamech byly obsaženy i ryze osobní názory a hodnocení, které s vyšetřovaným případem neměly nic společného. Jednalo se např.o nepříliš taktní hodnocení osobnosti rozhodčí Pavlíny Damkové ze strany jednoho z fotbalových funkcionářů. Pavlína Damková také podala trestní oznámení na neznámého pachatele, ale policii se nepodařilo zjistit, kdo odposlechy zveřejnil.
5. Statistiky odposlechů Policejní prezídium zpracovává podle údajů poskytnutých ÚZČ velmi přesnou statistiku.52 Poprvé však byla tato statistika zveřejněna až v lednu roku 2005. Vývojový trend provedených odposlechů telekomunikačního provozu v letech 1999-2005 vykazuje dle statistiky poskytnuté servisním útvarem PČR (ÚZČ SKPV) neustálý nárůst (viz graf). Maximální rozdíl zaznamenaný mezi roky 1999 a 2000 činil 58%, v dalších dvou letech následoval konstantní nárůst pohybující se kolem 17% a v roce 2003 se zvýšil na 27,6 %. V roce 2004 se tento trend nárůstu snížil o 9,2%. V roce 2005 se celkový počet odposlechů snížil na 7.357 provedených odposlechů, což je snížení o 23,8%.53 V roce 2006 bylo 7.846 odposlechů, což je ve srovnání s rokem 2005 nárůst zhruba o 500 případů.
52
V této statistice nejsou zahrnuty odposlechy, které provádí BIS nebo Vojenské zpravodajství. Tyto složky mohou dle zákona provádět odposlechy (a tedy je i evidovat) svými vlastními technickými prostředky. 53 Na tomto výrazném snížení počtu odposlechů má zřejmě vliv několik mediálně zveřejněných afér, týkajících se odposlechů významných politických osobností.
- 33 -
Počty odposlechů 12000 10000 8000 6000 4000 2000 0
1999 2000
2001 2002
2003 2004 2005
2006
Počty odposlechů 3166 5019
5907 6930
8844 9660 7357
7846
Zdroj: Policejní prezídium
Tuto statistiku můžeme doplnit o srovnání dat, a to za roky 2004 až 1.pololetí roku 2006. Policejní prezídium zveřejnilo za toto období zajímavé tabulky. V první tabulce můžeme vidět srovnání počtu zkrácených a počtu prodloužených odposlechů, tedy těch odposlechů, kde nebyla dodržena původní, žádaná doba odposlechu (byla buď zkrácena nebo prodloužena).
Tab.1 Zkrácení/prodloužení odposlechu §88 TrŘ odposlechy Procento zkrácených Procento prodloužených
I.pol.2004 II.pol.2004 I.pol.2005 II.pol 2005 I.pol.2006 69,9%
63,6%
64,7%
56,2%
57,8%
4,6%
5,1%
6,4%
7,3%
6,6%
V tabulce můžeme opět vidět „ohlas“ některých afér s odposlechy, kdy ve druhé polovině roku 2005 a první polovině roku 2006 klesl počet zkrácených odposlechů, zatímco počty prodloužených se za sledované období příliš neliší.
Ve druhé tabulce je zachycena skutečná průměrná délka odposlechu ve dnech. Zde se průměrná délka za sledované období pohybuje okolo třech měsíců, což je v praxi průměrná doba, na kterou jsou odposlechy realizovány. - 34 -
Tab.2 Skutečná průměrná délka odposlechu §88 odposlechy
I.pol.2004 II.pol.2004 I.pol.2005 II.pol.2005 I.pol.2006
Průměrná délka (dny)
77,54
84,91
88,36
89,15
87,81
Ve třetí tabulce jsou zaznamenány průměrné délky platnosti prvního soudního příkazu (bez prodloužení). Tato doba se za sledované období výrazně neodlišuje a odpovídá době, na kterou jsou odposlechy soudci povolovány. Ve srovnání se skutečnou délkou odposlechů pak je patrné, že skutečná délka odposlechů je mnohem nižší, než doba, na kterou je odposlech povolen.
Tab.3 Průměrná délka platnosti prvního soudního příkazu (bez prodloužení) §88 odposlechy
I.pol.2004 II.pol.2004 I.pol.2005 II.pol.2005 I.pol.2006
Průměrná délka (dny)
-
121,81
132,1
127,6
132,14
Ve čtvrté tabulce jsou zachyceny poměrně málo známé počty (procenta z celkového počtu odposlechů) odposlechů se souhlasem odposlouchávaného. V tomto případě může být odposlech proveden v rámci vyšetřování jakéhokoliv trestného činu, a to i bez souhlasu předsedy senátu (v přípravném řízení soudce). Příkaz vydává policejní orgán sám, když si předtím zajistil písemný souhlas odposlouchávaného.
Tab.4 Odposlechy se souhlasem §88 odposlechy Procento z cel. počtu
I.pol.2004 3,33%
II.pol.2004 I.pol.2005 2,64%
3,00%
II.pol.2005 I.pol.2006 2,65%
2,42%
Z uváděných srovnání můžeme pozorovat, že za poslední dva roky celkové počty odposlechů klesají.54 Počet odposlechů za rok 2006 sice znamenal mírný nárůst 54
Praktické zkušenosti z realizovaných odposlechů potvrzují dopady aktuálního trendu masového používání mobilních telefonů. Pachatelé trestné činnosti využívají zejména praktických výhod, které rozvoj mobilní komunikace přináší. Kladně je přijímáno především
- 35 -
ve srovnání s rokem 2005, ale nižší počet ve srovnání s rokem 2004. Co tyto výsledky znamenají? Především je zřejmé, že „extrémním“ rokem z hlediska počtu odposlechů byl rok 2004. Tlak, který společnost v oblasti odposlechů vyvíjela způsobil, že toto téma se stalo středem pozornosti. Tato skutečnost pak zapříčinila pokles počtu odposlechů za roky 2005 a 2006. Celkový trend zvyšování počtů odposlechů je především zapříčiněn zvyšováním počtu zákazníků mobilních operátorů (vyšší počet SIM karet). Častější využívání prostředku odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu souvisí také se stále se zvyšující profesionalizací, organizovaností a technickou vybaveností pachatelů závažné trestné činnosti. Komunikační technologie je v současné době jedním z nejdůležitějších a nejčastěji používaných organizačně-technických prostředků organizovaného zločinu. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je mnohdy jediný způsob, jak trestnou činnost odhalit a pachatele následně usvědčit.
Závěrem této kapitoly je nutné připomenout, že odposlech telekomunikačního provozu je využíván jako prostředek pro získávání informací důležitých pro trestní řízení. Je jej možné využít jen za zákonem striktně stanovených podmínek. Jeho prostřednictvím je možné získat informace vedoucí ke zjištění pachatelů či objasnění závažné trestné činnosti, k rozkrytí vazeb v rámci organizovaných skupin pachatelů55 a zejména k získávání důležitých důkazních materiálů.
anonymní vlastnictví a nekontrolovatelné a neomezené možnosti změn telefonních čísel (většina zemí Evropské Unie se snaží zcela zakázat používání aktivačních anonymních karet, tato restrikce je již dnes zavedena např. na Slovensku). Realizované odposlechy přináší poznatek, že pachatelé trestné činnosti používají zpravidla více než jednu mobilní účastnickou stanici (výjimkou nejsou pachatelé mající postupně ve svém vlastnictví více než 30 mobilních telefonů s celkovým počtem až 200 použitých aktivačních karet). Tento trend potvrzují výsledky srovnání počtu odposlouchávaných účastnických linek a odposlouchávaných osob, kdy průměrně připadají na 1 osobu přibližně 2 účastnické linky. 55 Definicí pojmu organizovaný zločin existuje více. Souvisí to s odlišným kulturním a sociálním prostředí, v němž se organizovaný zločin zrodil a rozvíjel, s odlišnými ideologickými koncepcemi bezpečnostních složek různých zemí apod. Mezinárodní Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu přijala tuto charakteristiku: „Skupina organizovaného zločinu znamená strukturovanou skupinu tří či více osob existující po určité časové období a jednající ve vzájemné shodě za účelem spáchání jednoho či více závažných trestných činů či trestných činů stanovených v souladu s Úmluvou (OSN) za účelem získání přímého či nepřímého finančního či jiného hmotného prospěchu.“ (Nožina, M. (2003): Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha. Themis. s.15-16)
- 36 -
6. Právní úprava použití odposlechů v jiných zemích Právní úpravy použití odposlechů jako prvku operativního získávání informací v procesu trestního řízení se v evropských i světových vyspělých zemích příliš neliší. Ve většině zemí jsou tyto odposlechy povolovány podobnou procedurou jako u nás a také jsou používány podobné technologie a způsoby jejich provádění. Trendem v evropských zemích je větší informovanost občana o odposlechu, což lze také pozorovat v judikatuře štrasburského soudu. Z těchto judikátů se dá vyvodit, že občan má právo na tyto informace a že to vyplývá z jeho práva na ochranu soukromí. Celkově lze říci, že počty odposlechů v ČR (viz graf) se nijak neliší od západoevropských zemích. V západoevropských zemích jsou však odlišné názory veřejnosti na informovanost o použitých odposleších. Tak např.v sousedním Německu mají pro občany informace o použitých odposleších (dotyčná osoba je upozorněna, že byla odposlouchávána a může v některých případech i požadovat náhradu škody za zásah do soukromí) a dokonce nyní existuje na německé politické scéně iniciativa dále otevřít použití operační techniky občanům. Možnost informovat občana však není v Německu příliš využívána. Naopak je zde mají institut čtyřiceti osmihodinových odposlechů, které se vůbec nepodchycují, nemonitorují. Toto je velmi zvláštní zákonné ustanovení, které nemá obdobu v žádné jiné evropské zemi. Tento způsob odposlechů je však v Německu jen velmi ojedinělý a v praxi se příliš nevyužívá. Jinou zvláštností je již zmíněný institut individuální kontroly používání operativní techniky na Slovensku, kde má soudce, který odposlech povolil možnost, resp.povinnost zkoumat, zda-li důvody pro odposlech i nadále trvají. V případě, že tomu tak není, může rozhodnout o jeho okamžitém ukončení. V roce 2003 vydaný zákon dokonce zakázal soukromé odposlechy.56 Jiným příkladem využívání odposlechů může být případ ze Spojených států amerických. Tam byly v souvislosti s teroristickými útoky z 11.září 2001 odposlechy prováděny Národní bezpečnostní agenturou (NSA) bez soudního povolení na základě tajného programu schváleného prezidentem USA Georgem Bushem. Po prozrazení 56
Slovenská policie v roce 2005 (dva roky po zavedení přísnější normy na odposlechy) provedla 1123 odposlechů (ve 172 případech byl výsledek použit jako důkaz v trestním řízení). Česká policie jich ve stejném období nasadila mnohem více – 7357. Kolik z toho vzešlo důkazů není známo. (Hospodářské noviny, 18.4.2007, s.11)
- 37 -
tohoto programu a jeho zveřejnění G.Bush přiznal, že bez obvyklého povolení byly odposlouchávány jen mezinárodní hovory osob podezřelých ze spojení s teroristickou organizací Al-Káida. Podle článku zveřejněného v časopise New York Times bylo ve skutečnosti sledováno obrovské množství mezinárodních a domácích hovorů a emailových spojení, z nichž se tajná služba snažila vytipovat takové, které by mohly s terorismem souviset. Významní vládní činitelé podle těchto informací osobně kontaktovali vedoucí představitele velkých telekomunikačních firem, aby s nimi dojednali přístup k jejich sítím. V řadě případů se jednalo i o spojení mezi dvěma různými cizími zeměmi, která se uskutečňují prostřednictvím amerických technických zařízení.57 Prezident Bush nakonec zakázal prodloužení tohoto kontroverzního programu. Tato zpráva je potvrzuje skutečnost, že odposlechy jsou velmi silnou zbraní v boji proti mezinárodnímu terorismu. Bohužel ne zřídka, a ne jen v USA, mohu být odposlechy zdrojem nepřípustného zasahování do soukromí osob nebo zdrojem pro průmyslovou a obchodní špionáž.
6.1 Odposlechy jako zdroj pro průmyslovou špionáž Rozsah a škody způsobované tzv.konkurenčním zpravodajstvím (jedná se jen o eufemismus pro průmyslovou a obchodní špionáž) se stávají jedním z faktorů strategie úspěšných managementů velkých, středních i řady malých podnikatelských subjektů. Německé průzkumy financované podnikatelskými svazy prokazují, že již každý druhý průmyslový podnik se prokazatelně stal obětí špionáže zdaleka ne vždy iniciované
pouze
jinými
soukromými,
podnikatelskými
subjekty.
Příslušné
specializované státní bezpečnostní složky SRN (Úřad na ochranu ústavy) přiznaly, že 62% všech zahraničních zpravodajských služeb působících proti německým zájmům se soustřeďuje na ekonomické, tedy privátní objekty. Teprve menšinový zbytek připadá na dříve dominující objekty, jako jsou politikové a armáda. Aktuální odhady škod způsobených německým podnikům na přelomu století neklesaly pod 11,5 miliard EU (20 miliard tehdejších DM). 57
V odstavci je citováno ze zdrojů ČTK.
- 38 -
Za příklad může sloužit přístup velké Norimberské pojišťovny (Nurnberg Versiche rung) v době, kdy se stěhovala do nově vybudované, bezpečnostními systémy doslova prošpikované budovy. Podnik, obávající se průmyslové špionáže, veškerá citlivá místa podrobil před započetím činnosti kontrole specialisty a konzultoval plány pravidelných bezpečnostních kontrol jimi vytipovaných rizikových zón.58
7. Odposlechy a politické prostředí České republiky V českém politickém prostředí se případy odposlechů prováděných Policií ČR začaly diskutovat v roce 2004. Mediálně však byla problematika odposlechů veřejně diskutována již v roce 2003 v souvislosti s tehdejším poslancem ODS Vlastimilem Tlustým, který tvrdil, že byl odposloucháván. Našel v hlasové schránce svého mobilního telefonu záznam jednání ze své kanceláře.59 V únoru 2004 oznámil předseda železničních odborů Jaromír Dušek, že našel odposlech ve služebním autě i v kanceláři. Trestní oznámení však nebylo podáno. V březnu 2005 našel několik odposlechů ve svém soukromí poslanec Josef Hojdar. Byl tehdy předsedou hospodářského výboru Dolní komory Parlamentu. Policie pachatele nikdy nedopadla. Všechny tyto mediálně zveřejněné kauzy měly jedno společné, byly to případy nelegálních odposlechů, které nebyly popsanou procedurou povoleny. Dodnes ani není známo, kdo si odposlechy objednal, resp.kdo je realizoval.
Další kauzy, ve kterých hrály odposlechy hlavní roli a které se objevily v nejvyšších politických kruzích, byly odposlechy, které měly Policii sloužit k odhalení trestné činnosti. V květnu 2006 byla na zpravodajském serveru Aktuálně.cz zveřejněna část záznamů odposlechů hovorů předsedy ODS Mirka Topolánka s jeho asistentem Markem Dalíkem. Tyto odposlechy byly nařízeny Policií v rámci vyšetřování případu
58
Novák, F.(2003): Insider Trading. Jak to chodí jinde., In.časopis Policista č.9/2003, Ministerstvo vnitra ČR. (autor je členem katedry bezpečnostních služeb Policejní akademie ČR) 59 V tomto případě je možné (podle vyjádření odborníků), že si sám V.Tlustý omylem hovor v místnosti nahrál nechtěně do mobilu sám, technicky je toto možné
- 39 -
poslance Kořistky, který obvinil M.Dalíka z toho, že mu nabídl úplatek za hlasování s tehdejší opozicí. Pachatel však nebyl nikdy nalezen, a Policie případ v únoru 2007 definitivně odložila. V září 2006 ministr vnitra Ivan Langer na tiskové konferenci oznámil, že má podezření, že byl za vlády ČSSD odposloucháván. Později vyšlo najevo60, že ministr vnitra byl od 4.9.2006 odposloucháván společně s dalším poslancem (Vidím), třemi policisty (např.ředitel ÚOOZ Jan Kubice), dvěma novináři
a jedním lékařem.
Odposlechy byly nařízeny Obvodním soudem pro Prahu 5 v souvislosti s vyšetřováním úniku tzv.Kubiceho zprávy do médií v květnu roku 2006. Obvodní soud tehdy nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu 46 telefonních stanic na dobu do 5.12.2006.61 Případ tzv.Kubiceho zprávy
nakonec
skončil rozhodnutím státního zástupce o zrušení trestního stíhání Kubiceho i jeho dvou podřízených. Pozdější šetření neprokázal dokonce ani podezření ze spáchání přestupku. Odposlechy byly zastaveny již dříve, a to 20.9.2006. Teprve až mnohem později vyšlo najevo, že v souvislosti s odposloucháváním ve vyšetřování úniku Kubiceho zprávy na veřejnost byli odposlouchávány i osoby, které neměly s kauzou nic společného. Jednalo se o rodinné příslušníky nebo o známé uváděných osob. Tato skutečnost byla veřejností vnímána se znepokojením, protože šlo o průlom do soukromí nezainteresovaných osob. Z právního hlediska a z hlediska taktiky vyšetřování lze takové odposlechy zdůvodnit (osoby si mohou půjčovat mobilní telefony nebo jsou odposlouchávány jako osoby, které jsou v kontaktu se zájmovými osobami), ale z hlediska ochrany práva na soukromí je tato problematika veřejností vnímána zcela jinak. Např.se nabízí otázka, jakým způsobem zjistila policie kolik čísel případně sledované osoby používají, apod. Těmto ale i dalším negativním aspektům budou věnovány další kapitoly práce.
60
Tyto skutečnosti potvrdil ředitel ÚZČ Policie ČR Tomáš Almer, který z vlastní iniciativy prověřoval, nakolik je obsah Langerovy zprávy pravdivý, a zjistil, že Inspekce ministra vnitra skutečně při vyšetřování úniku Kubiceho zprávy odposlouchávala politiky i novináře. Almer tyto skutečnosti později sdělil mj.i ministru spravedlnosti J.Pospíšilovi. 61 Podle znění příkazu k odposlechu byly uživatelé těchto stanic 3 policisté, 2 politici, 2 novináři a 1 lékař. Jeden z policistů měl být uživatelem sedmi telefonů, druhý čtyř a třetí jednoho. První z politiků měl užívat 19 telefonů a druhý deset. Novináři byli údajně jeden uživatelem dvou, druhý jednoho telefonu. Lékař měl užívat dva telefonní přístroje. (citováno ze zprávy ministra spravedlnosti JUDr.Pospíšila, přednesené v Poslanecké sněmovně)
- 40 -
Mimo tyto odposlechy v politických kruzích je možné připomenout již zmíněnou kauzu odposlechů v souvislosti s korupční aférou mezi fotbalovými funkcionáři a rozhodčími z roku 2004 a 2005.
Tyto odposlechy byly nařízeny v souladu s právní legislativou, v souvislosti s řádným vyšetřováním. Mají však jedno společné. Většina těchto odposlechů pronikla prostřednictvím médií na veřejnost. V této souvislosti bylo ve společnosti nastoleno několik otázek - jakým způsobem mohlo k těmto únikům dojít, kdo je za ně odpovědný, jaké legislativní nebo jiné kroky je nutné učinit, aby k nim nedocházelo, apod. Cílem práce není rozebírat okolnosti, za kterých k únikům došlo, nicméně se ukázalo, že toto je velmi závažným problémem, který bude nutné co nejdříve legislativně řešit. Ve stávající právní úpravě se k těmto odposlechům mohou dostat jen osoby, které jsou ve vyšetřovaném případu, ve kterém byly odposlechy nařízeny, nějakým způsobem zainteresovány. Zákon přesně stanoví o které osoby jde – obviněný a jeho právní zástupce, poškozený a jeho právní zástupce a další zúčastněné osoby (jde např.o osoby, u kterých soud vyslovil zabrání jejich majetku). Kdo v konkrétním případě pochybil lze zpětně jen těžko prokazovat, ale jedna skutečnost je zřejmá již na první pohled. Došlo totiž k vážnému narušení ochrany soukromí odposlouchávaných osob. Většina případu byla totiž tzv.“živých“, tedy případy, které byly v šetření. Pokud orgány činné v trestním řízení nerozhodly zda budou odposlechy použity jako důkaz, jsou tyto odposlechy vedeny v režimu utajení a mohou se s nimi seznamovat pouze osoby s příslušnou bezpečnostní prověrkou. Poslední případy s odposlechy tak uvedly do společnosti rozsáhlou diskusi, ve které se k tomuto problému vyjádřily všechny politické strany.
7.1 Odposlechy a postoje českých relevantních politických stran Na úvod této kapitoly je třeba zdůraznit, že se postoje parlamentních politických stran k odposlechům příliš neliší. Všechny strany se shodnou na tom, že stávající právní úprava povolování odposlechů, jejich realizace a následné zacházení - 41 -
s nimi je dnes již nedostačující. Rozdíly jsou jen ve způsobu, jakým politické strany chtějí dosáhnout těchto změn. Strana zelených nemá ve svém programu přímo konkrétní možnosti řešení problematiky odposlechů. Jedním z témat, se kterým strana kandidovala do Parlamentu v loňském roce bylo téma Svoboda a bezpečnost, kde jsou taxativně uvedeny některé bezpečnostní priority - tendence k omezování lidských práv, antiteroristická kampaň versus lidská práva, biometrická data, čipy, kamerové systémy, odposlechy, nové technologie a kontrola obyvatelstva, svobodný přístup k informacím, atd.62 Rovněž KSČM nemá přesně vyhraněný názor na kauzy odposlechů. Obecně však KSČM souhlasí se zpřísněním legislativy v souvislosti s odposlechy. Občanská demokratická strana se v minulém volebním období jako opoziční strana poměrně často a důrazně vyslovovala směrem ke změnám stávající právní úpravy odposlechů. Ke konci předchozího volebního období v lednu roku 2005 podala trojice poslanců ODS – Jiří Pospíšil, Ivan Langer a Jiří Bílý návrh na změnu trestního řádu a trestního zákona. Novelou trestního zákona měl být do zákonné normy prosazen paragraf „neoprávněný odposlech.“63 Další součásti návrhu mělo být např. právo na informace o prováděném odposlechu64 nebo umožnění odposlouchávané osobě podat žalobu v občanském soudním65. V důvodové zprávě k tomuto návrhu bylo mj.uvedeno: …. „Kontrola vykonávaná v současnosti Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR
62
http://www.zeleni.cz „Kdo neoprávněně provede odposlech nebo záznam odposlechu sítě telefonního, datového či jiného podobného komunikačního provozu nebo provozu se záznamem přepravovaných zpráv, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ (In.Sněmovní tisk č.974/2005, Parlament České republiky) 64 „Jestliže do jednoho měsíce ode dne skončení odposlechu telekomunikačního provozu a jeho záznamu nebylo osobě, jejíž telekomunikační provoz byl odposloucháván a zaznamenáván, doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, jež se podle odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání opírá o skutečnosti získané z tohoto odposlechu a jeho záznamu, zašle soud, jehož soudce příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal, kopii tohoto příkazu a žádosti o jeho nařízení osobě, jejíž telekomunikační provoz byl odposloucháván a zaznamenáván….“ (In.Sněmovní tisk č.974/2005, Parlament České republiky, s.3) 65 „Pokud osoba, která byla vyrozuměna soudcem (viz výše) nebo zjistila ze spisu, že její telekomunikační provoz byl odposloucháván a zaznamenáván, sdělí písemně soudu, jehož soudce odposlech nařídil, že podala žalobu v občanském soudním řízení podle zvláštního zákona, v níž tvrdí, že nařízením odposlechu bylo protiprávně dotčeno její právo na ochranu soukromí, nesmí být záznamy zničeny dříve než uplynutím třetího měsíce po měsíci, v němž nabylo právní moci rozhodnutí, jímž se toto řízení končí, anebo dříve než uplynutím třetího měsíce po měsíci, v němž předseda soudu, jehož soudce odposlech nařídil, zjistil, že žaloba podána nebyla….“ (In.Sněmovní tisk č.974/2005, Parlament České republiky, s.4) 63
- 42 -
podle §53a zákona č.283/1991 Sb., o Policii ČR je považována v praxi za nedostatečnou, a proto je v návrhu vymezena přesněji a podrobněji. K zabránění neoprávněně provedených odposlechů by mělo přispět zavedení nové skutkové podstaty trestného činu neoprávněného odposlechu. Tím by se měl vyřešit zásadní nedostatek současného trestního řádu, jehož skutkové podstaty neumožňují v této souvislosti stíhat jiné jednání než porušování tajemství dopravovaných zpráv.“….66 Nová úprava také obsahovala další dílčí změny. Např. stanovila, že v případě prodlení by měl rozhodovat o odposlechu státní zástupce. Pak by musela být oprávněnost nasazení operativní techniky do 48 hodin přezkoumána soudem, a pokud by ten označil důvody za nedostatečné, musely by být okamžitě zastaveny. Novela také zpřísňovala formální záležitosti, kdy např.lhůta pro odposlech byla zkrácena z šesti měsíců na čtyři měsíce, a orgánům činným v trestním řízení stanovila povinnost sledovat, jestli stále trvají důvody, pro něž byl odposlech povolen. Pokud by nadále netrvaly, musel by být odposlech neprodleně ukončen. V roce 2006 se změny pokoušel samostatně prosadit exposlanec Bílý, ale neúspěšně. Tento návrh nebyl dosud přijat67. Je však třeba dodat, že tato navrhovaná úprava trestního řádu je v ČR průlomová a dosud nebyl žádný podobný návrh projednáván.68 Významná osobnost historie ODS, její čestný předseda a současný prezident České republiky Václav Klaus, podobně jako většina politických stran napříč politickým spektrem, nesouhlasí s vysokými počty odposlechů. Vyslovuje názor, že tak vysoký počet odposlechů je závažným zásahem do práva na soukromí a svědčí o tom, že odposlechy nejsou využívány efektivně a často jen pro zjednodušení práce policie.
KDU-ČSL se ve svém volebním materiálu z roku 2006 přímo zabývá reformou Policie ČR. Součástí tohoto materiálu je i názor, že by útvar zajišťující velmi citlivé informace neměl být součástí složky odpovědné za oblast vyšetřování, ale měl by mít ve struktuře Policejního prezídia určitou silnější pozici, která zajistí jeho
66
Sněmovní tisk č.974/2005, Parlament České republiky.s.12 Při projednávání v Poslanecké sněmovně byl návrh hlasy levicových poslanců odmítnut. 68 V době psaní této práce byla konečná verze nového zákona v připomínkovém řízení, kde se k ní mohou vyjádřit všechna ministerstva, především ministerstvo vnitra, dále soudci a státní zástupci.
67
- 43 -
jednotný a neovlivnitelný přístup. Nejlepším řešením je podle KDU-ČSL jeho podřízení přímo policejnímu prezidentovi69. ČSSD také souhlasí se zpřísněním legislativy v oblasti odposlechů. Nejvíce se zasazuje za přísně trestání úniků odposlechů na veřejnost. Také sociální demokracie souhlasí se změnou zákona směrem k větší informovanosti občanů o nasazených odposleších. Současný stínový ministr vnitra Bublan např.souhlasí s nutností úpravy odposlechů, ale kritizuje přitom skutečnost, kterou do novely zákona prosazuje ODS. Bublan je proti tomu, aby policie musela odposlouchávaného informovat, pokud do tří měsíců nezahájí trestní stíhání. „To je něco, co by policii ochromilo, protože jsou případy, které se táhnou třeba několik let,“ řekl Bublan.
Od nástupu druhé Topolánkovy vlády v únoru 2007 se ministr vnitra Langer zasazuje o novou legislativní úpravu v oblasti odposlechů. Po schůzce s prezidentem Klausem řekl, že se zasadí o změnu pravidel pro nasazování odposlechů a o to, aby k odposlechům měl přístup co nejmenší počet osob. Langer se chce dále zasadit o to, aby policie, resp.policejní prezident musel pravidelně každý rok sestavovat pro parlament zprávu o počtu a efektivnosti použitých odposlechů. Tato zpráva by pak byla k dispozici i veřejnosti. S prezidentem Klausem se Langer shodl na tom, že do konce roku 2007 by měl být vypracován nový zákon, který by problematiku odposlechů upravoval. Součástí tohoto nového zákona by měla být i legislativní norma, která by zakazovala provádění odposlechů soukromými bezpečnostními službami. Poslední aktivitou ministra vnitra Langera byla snaha o technické a organizační zlepšení zabezpečení záznamů odposlechů. Reagoval tak na kritiku předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů Igora Němce, podle něhož má k těmto záznamům přístup příliš mnoho lidí. Langer se bude zasazovat podle svých slov o to, aby se počet těchto záznamů redukoval, aby byla zlepšena evidence kopií, které se ze záznamů zhotovují. ČSSD jako současná nejsilnější opoziční strana vyslovila nesouhlas s některými návrhy ODS. "Navrhované změny považujeme za nesystémové a ve svém důsledku ohrožující bezpečnost občanů a efektivitu policejní práce v nejzávažnějších případech kriminality," uvedl na internetových stránkách sociálních demokratů 69
http://www.kdu-csl.cz
- 44 -
předseda Bezpečnostní komise ČSSD Jeroným Tejc. Podle něj by některé navrhované změny v mnoha případech mohly vést až k ochromení činnosti policie. Podle Tejce návrhy ministra vnitra řeší spíše následky, než aby posílily prevenci. "Analýza efektivity odposlechů má být učiněna pro období jednoho roku a to je s ohledem na páchání i vyšetřování závažné trestné činnosti nic nevypovídající doba," uvedl Tejc. Podle něj jsou minimální dobou odposlechu dva roky. Sociální demokraté navíc požadují srovnávací analýzu povolování odposlechů v ostatních zemích EU s vyspělou demokracií. "Výroky ministra vnitra o nárůstu odposlechů v posledních letech jsou zavádějící a snaží se vyvolat dojem, že došlo k masivnímu nárůstu odposlouchávaných osob. Přitom hlavním důvodem nárůstu je rozšíření mobilní technologie a její dostupnost," pokračuje Tejc. Sociální demokraté jsou podle svých slov připraveni nad návrhy legislativy, které povedou ke snížení nezodpovědných zásahů do soukromí, diskutovat. ČSSD zároveň přichází s vlastními návrhy řešení, které vidí v zavedení skutkové podstaty trestného činu nedovoleného odposlechu. Dále zavedením výrazných sankcí za únik odposlechů spolu se snížením počtu osob, které budou mít k těmto datům přístup70. Poslední aktivitou ČSSD v této problematice je návrh, aby odposlechy povolovali pouze soudci Nejvyššího soudu. Tento postoj je zdůvodňován skutečností, že takto povolovaných odposlechů by bylo méně a policie by více zvažovala nasazování tohoto prostředku. Tento návrh sociálních demokratů však kritizoval jak ministr spravedlnosti J.Pospíšil, tak nejvyšší státní zástupce R.Vesecká. Kritika směřovala hlavně k tomu, že tímto krokem by byl ohrožen průběh vyšetřování, protože by se proces schvalování neúměrně prodloužil.
Na závěr této kapitoly je nutné ještě zmínit jednu diskutabilní skutečnost, která se v posledních týdnech objevovala v médiích. Jde o situaci, kdy mohou politické strany využívat nelegálních odposlechů (tedy těch mimo trestní řízení) k získávání informací o svých politických protivnících. Bylo by možné o takových odposleších vést nějakou diskusi nebo polemiku, ale tato diskuse by nutně musela být vedena spekulativně, protože dosud nikdo nepodal jediný důkaz o tom, že se tak skutečně děje.
70
Podle www.socdem.cz
- 45 -
8. Politologické aplikace (policy analysis) Tato a následující kapitoly práce jsou věnovány aplikaci základních politologických teorií (policy analysis, trojdimenzionální pojetí politiky, politické arény, politický cyklus, atd.) na problematiku odposlechů. Klasickou definici pojmu analýza policy napsal Thomas D.Dye: „Policy analysis is finding out what governments do, why they do it, and what difference it makes.“
71
Centrálním prvkem policy analysis je tedy obsah (what), determinanty,
důvody, příčiny (why) a účinky, výsledky a souvislosti (what difference it makes) státní politiky.72 Základní úvahou je teze, zda-li použití odposlechů, resp.jejich možné zneužívání na politické scéně, je nějakým způsobem definovatelné jako prostředek (prvek) státní politiky a také to, zda-li prováděné odposlechy mohou ohrozit bezpečnostní prostředí České republiky. Jak již bylo zmíněno, odposlechy jsou výlučně záležitostí prostředků trestního práva. Informace jako takové (tedy i le/negálně získávané pomocí odposlechů) jsou důležitým prvkem státní politiky, konkrétně její části týkající se bezpečnosti . Můžeme vnímat jejich obsah, určení, důvody pro které je o ně takový zájem, ale i příčiny, které informace vyvolaly, účinky, které jejich používáním vznikají, jakož i výsledky a souvislosti, které za pomocí informací lze dosáhnout.
8.1
Trojdimenzionální
pojetí
politiky
a
aplikace
na
problematiku odposlechů Politiku můžeme (mimo jiných přístupů) vyjádřit za pomocí tří dimenzí, které jsou označeny termíny polity, politics a policy. Polity označuje normativní,
71
Dye, T. (1976): Policy analysis. What Governments Do, Why They Do It, And What Difference It Makes. Tuscaloosa, University of Alabama Press. 72 Fiala, P., Schubert, K. (2000): Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno. Barrister&Principal.s.13
- 46 -
institucionální (formální) složku, politics vyjadřuje procesuální aspekt politiky a policy potom zbývající obsahovou a materiální stránku.73 Dimenze polity u problematiky odposlechů představuje především souhrn legislativních a zvykových norem, které vymezují jejich účinnost, definují činitele (aktéry), kteří jsou v souvislosti s odposlechy prezentováni, stanovuje hranice, podle kterých je možné legálním způsobem tyto prvky operativní techniky používat
a
reguluje vzájemné vztahy mezi aktéry a legislativou. V rámci této dimenze politiky je možné si představit veškeré organizační struktury (složky, které tyto prostředky využívají – Policie ČR, BIS, apod.) a legislativu, která je spojená s použitím těchto prostředků a kterou bezpečnostní složky v této souvislosti využívají (trestní zákon, trestní řád a související prováděcí předpisy). Dimenze politics postihuje dynamický (procesní) aspekt vytváření politiky, tj.zejména proces tvorby politického rozhodování. Na české politické scéně existují snahy o řešení problematiky odposlechů napříč politickým spektrem. Jak už bylo uvedeno v kapitole o postojích politických stran k problematice odposlechů, mezi českými relevantními politickými stranami existuje shoda na nutnosti legislativních změn. To, v čem se politické strany rozcházejí, je způsob jakým by měla být problematika legislativně ošetřena. Pokud se však budeme tento aspekt podrobněji zkoumat, je nutné si položit otázku, zda-li je možné zařadit rozhodování o používání této operativní techniky jako způsob politického rozhodování. Z hlediska tvorby legislativy, podle které se řídí nasazování odposlechů a jejich určení, je nepochybné, že tato legislativa je vytvářena „s pomocí“ politického rozhodování. Jiná situace však nastává, pokud tyto prostředky slouží jako zdroj informací, které jsou potom základem „pro“ politická rozhodování. Zde je zřetelně vidět rozpor mezi dvěma způsoby použití odposlechů – ten první způsob, legislativně prosazený, má sloužit k získávání informací, které nestranně slouží zájmům vnitřní bezpečnosti státu, ten druhý způsob je však zpochybnitelný v tom, že informace takto získané jsou použity k jednostrannému využití konkrétním politickým aktérem, kterému přinášejí určitý politický zisk. Dimenze policy představuje konkrétní podobu politiky, tj.výsledek politics dosažený a prováděný prostřednictvím polity. Výstupem této dimenze v problematice 73
Blíže tamtéž
- 47 -
odposlechů jsou konkrétní právní normy, které tuto oblast upravují, nebo v tom mimolegislativním rámci, konkrétní reakce politického aktéra na informace tímto způsobem získané. Legislativní opatření v souvislosti s problematikou odposlechů vznikla poměrně nedávno. Podle předchozí zákonné úpravy byly odposlechy prováděny na základě zákona o Policii ČR, a to až do konce roku 2001. Od roku 2002 je problematika odposlechů (možnosti nasazení a způsoby jejich provádění) součástí trestního řádu. Od roku 2002 tedy nebyla tato problematika předmětem nových zákonných úprav. Stranické pokusy o změnu legislativy sice nějaké byly, ale žádná nová úprava neprošla hlasováním v Parlamentu.
8.2 Koncepce aktérů a aplikace na problematiku odposlechů Součástí policy analysis je také zájem o jednání, důvody a smysl jednání jednotlivých politických aktérů v určité politické oblasti. Tuto součást policy analysis reprezentují teoretické přístupy vycházející z teorie jednání. Existují tři základní koncepce, které vycházejí z teorie jednání: 1.politické arény, 2.politické cykly, 3.politické sítě. V další části práce se budu tedy věnovat aplikaci problematiky odposlechů na tyto koncepce.
8.2.1 Politické arény Prostředí politických arén je determinováno základní otázkou. Na čem vlastně politický proces tj.řešení problému závisí? Theodore J.Lowi vytvořil k tomuto přehlednou a výstižnou definici: „Policy determines politics“74 – obsah politiky určuje proces politického řešení problému. Na základě této definice vytvořil Lowi model politických arén, který opřel o úvahu, že politické problémy se nikdy neobjevují na politické scéně izolovaně, ale vždy se setkají s konkrétními, již existujícími socioekonomickými situacemi a předem danými politickými strukturami. Lowi zavedl 74
Lowi, TJ. (1972): Four Systems of Policy, Politics, and Choice, In: Public Administration Review 33, s.298-310
- 48 -
nejprve tři modely politických arén: 1) distributivní politiku, 2) redistributivní politiku, 3) regulativní politiku, které později doplnil 4) arénou konstitutivní politiky. Zásluhou R.Salisburyho se začal později prosazovat typ 5) samoregulativní politiky a 6) persuasivní politiky.75 Při aplikaci problematiky odposlechů na prostředí politických arén, lze tuto problematiku uvažovat jako druh distributivní politiky, kde distribuujícím statkem je zájem státu na potírání závažné kriminality (odposlechy zde hrají důležitou roli). Tato policy by měla přinášet užitek všem (zvýšení bezpečnosti, snížení kriminality, ochrana ekonomických zájmů různých skupin), ale zároveň se také může všech bezprostředně dotýkat a legislativně omezovat některá práva. Tento znak je ale spíše znakem regulativní politiky, kdy dochází k regulaci individuálního chování, resp.k zásahům do základních práv a svobod.
8.2.2 Politické cykly Problematika používání odposlechů je také součástí politického procesu (policy cycle). Realizace politiky je dynamický proces. Politika se zpravidla týká konkrétních problémů, které vyvstávají v určitých situacích, a snaží se pro ně najít vhodná řešení odpovídající povaze dané věci.
Jde o iterativní (opakovaný) proces a bývá
znázorňován jako cyklus rozdělený do různých fází, jenž slouží jako analytický vztažný rámec k vyšetřování daných situací a působících veličin. Při konstruování modelu politického cyklu vycházíme z jednoduchého Eastonova modelu politického systému, který představuje cyklus kybernetických pravidel a skládá se z faktorů input – conversion – output a z feedback mezi výstupy a vstupy. Celý cyklus začíná formulací politik; výsledkem této fáze jsou zpravidla politické programy, které musí být implementovány, tedy prosazeny a realizovány. Výsledek implementace politiky – output – je vyhodnocen v další fázi. Evaluace (vyhodnocení politiky) vede buď
75
Blíže Fiala, P., Schubert, K. (2000): Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno. Barrister&Principal, s.67-75
- 49 -
k ukončení (uzavření) určité politiky (terminaci) nebo reformulaci (přeformulování nebo novému formulování) dané politiky.76 Než se budeme věnovat aplikaci problematiky odposlechů na teoretický rámec politického procesu, musíme si uvědomit, že zde máme dva problémy týkající se odposlechů. Tím prvním je způsob nasazování odposlechů a jejich efektivní využívání (podle zákonných norem), a tím druhým je nelegální únik odposlechů mimo proces trestního řízení. Máme tak vytyčeny dva okruhy problémů, které jsou společností vnímány a diskutovány. Problematika odposlechů a jejich použití (a i případné následné úniky na veřejnost) se v poslední době týká hlavně první části politického procesu – iniciace. Odposlechy jsou v této fázi vnímány jako problém, na který je nutné politicky reagovat a který je brán jako problém politicky závažný. Společnost, ale i politická reprezentace, začala „divoké“ používání odposlechů vnímat jako cosi nekalého, svým způsobem nebezpečného, něco, co může ohrozit soukromí osob, resp.informační vyváženost nebo stejný rovnostranný přístup k informacím. Problém, který je takto společností definován, začíná být artikulován a vnímán jako kontroverzní, diskutovatelný problém (political issue). Takto jsou vnímány obě části problému, které spolu sice souvisí (základ – odposlechy – mají stejný), ale stupeň vnímavosti nebo chceme-li, stupeň nebezpečnosti je v obou případech rozdílný. V prvém případu, kdy společnost vnímá použití odposlechů jako nadměrné a příliš zasahující do jejich soukromí, je tato problematika vnímána spíše obecně, tedy v obecné rovině porušování osobnostních práv, a také nepochybně jako nástroj pro „špiclování“, tak nechvalně spojovaným s praktikami bývalého režimu. Ve druhé fázi vnímání problematiky společností jde spíše o konkrétní kauzy, týkajících se konkrétních osob. Zde je problém vnímán podobně jako v první fázi (tedy jako ohrožení práva na soukromí), ale také jako možný nástroj pro diskreditaci určitých osob nebo určitého politického či společenského prostředí. Procesem estimace problém prochází, když jsou hledána alternativní jednání a konkrétní návrhy pro jednání. Jde tedy o to, aby bylo zjištěno, co se má na vzniklém problému vlastně řešit. Cílem estimace je tedy přesně strukturovat problém a určit
76
Jiný způsob rozdělení fází politického cyklu vypracovali G.D.Brewer a P.de Leon – 1.iniciace, 2.estimace, 3.selekce, 4.implementace, 5.evaluace, 6.terminace.
- 50 -
konkrétní dílčí cíle. Při aplikaci této fáze na problematiku odposlechů se jedná o nastolení problému a o hledání alternativ k jeho řešení, tj.hledají se postupy, jak výstupy z analýzy bezpečnostních hrozeb a rizik správně pojmout (např.výstupy z analýzy bezpečnostních hrozeb a rizik, které mohou nelegálně se šířící záznamy odposlechů způsobit), interpretovat a poté správně určit podobu politiky, která bude problematiku odposlechů legislativně upravovat. V této fázi procesu politického cyklu jde hlavně o to, aby se kromě bezpečnostních složek a legislativy, zapojila bezpečnostní komunita77, která v demokratických státech poskytuje politickým činitelům a dalším aktérům, kteří se podílejí na problematice odposlechů specializované poradenství a představuje zpětnou vazbu na dostatečně kvalifikované odborné úrovni. Zapojení bezpečnostní komunity do fáze estimace v problematice odposlechů není však jednoznačné. Tato problematika bývá v České republice většinou diskutována u odborných, resp.přímo zainteresovaných aktérů, ať už politických (na půdě Parlamentu) nebo aktérů z řad bezpečnostních složek (policie) či příslušných ministerstev (Ministerstvo spravedlnosti – státní zastupitelství, soudy, Ministerstvo vnitra). Bezpečnostní komunita se k této problematice vytváří hlavně z řad novinářů, kteří se zaměřují na bezpečnostní problematiku nebo z řad soukromých firem, které se zabývají problematikou vývoje nebo prodeje technologií, ale také z řad odborných univerzitních pracovišť, které se bezpečnostní problematice věnují. Problémem je však stav, kdy nedochází k nějaké zpětné vazbě mezi legislativou a bezpečnostními složkami na jedné straně a odbornou veřejností na straně druhé. Problematika odposlechů je v této oblasti stále jakousi dominantou bezpečnostních složek, které nepřipouští odbornou nebo veřejně-odbornou diskusi. Z úzkého pohledu bezpečnostních rizik by se tyto postoje mohly zdát jako správné. Pokud ale připustíme, že odposlechy jsou nejen nástrojem proti zločinu, ale také možným (a problematickým) nástrojem k prolomení práva na soukromí, již se nám tato argumentace nemusí zdát tak precizní.
77
Bezpečnostní komunita je dobrovolné, neformální a relativně ustálené společenství zástupců odborné i laické veřejnosti aktivně se vyjadřující k otázkám bezpečnosti státu a k jeho bezpečnostní politice. Toto společenství vzniká a funguje na základě společného monotematicky zaměřeného zájmu o bezpečnostní problematiku a jeho činnost je vedena snahou po zkvalitnění, ovlivňování a veřejné kontrole rozhodování státu v této oblasti. (Frank, L.(2002): Bezpečnostní komunita. In.Zeman, P.: Česká bezpečnostní terminologie.Výklad základních pojmů. Brno. Masarykova univerzita.Mezinárodní politologický ústav. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.
- 51 -
Třetí fází politického procesuje fáze selekce. Ve fázi selekce je přijato konečné rozhodnutí o dosud diskutovaném řešení problému. Přitom není vždy samozřejmé, že existuje výběr mezi dvěma či více alternativami. V případě odposlechů se jedná o rozhodnutí, jakým způsobem snížit (nebo zcela odstranit) riziko neoprávněných zásahů do soukromí prostřednictvím problematicky schválených odposlechů, nebo zamezit nelegálnímu šíření záznamů odposlechů ve veřejnoprávních či soukromých médií. Fáze selekce určí konkrétní nástroje, které je nutné k tomu použít. Může se jednat o technologicko-bezpečnostní opatření, která zamezí neoprávněnému kopírování záznamů, ale také (a to v hlavní míře) o vytvoření takového legislativního rámce, který sníží na minimum zásahy do soukromí prostřednictvím odposlechů nebo alespoň vytvoří takové kontrolní mechanismy, které tyto zásahy do soukromí neumožní. V této fázi je rovněž stanovena odpovědnost aktérů v rámci politicko-administrativního systému, prověřeny a případně změněny legislativní a zdrojové limity zvoleného řešení a jeho politická akceptovatelnost.78 Ve fázi implementace jsou politické záměry převedeny do praktické realizace. Konkrétně to znamená, že zákony, nařízení, programy a předpisy existující dosud jen na papíře jsou použity v praxi. Také v této fázi se zpřesňuje a konkretizuje přijaté řešení. Ani tato specifikace se však neobejde bez vnějších vlivů, z nichž lze jmenovat např.vliv jiných ministerstev, vliv jiných dosud nezúčastněných úřadů nebo vnějších aktérů, např.zájmových skupin. V problematice odposlechů nedochází v této fázi k žádným zásadním změnám. Většina přijatých zákonů či jiných opatření je po procesu schvalování většinou bez problémů realizována v praxi, a jen zřídka bývá do takto schválených opatření ještě nějak zasahováno ze strany jiných, než na procesu schvalování zúčastněných aktérů. Výsledky, které byly dosaženy v praktické realizaci, pak bývají ověřovány ve fázi evaluace. Evaluace je vlastně ocenění, zhodnocení politických záměrů převedených na činy. V této fázi politického procesu jsou hodnoceny výsledky a 78
Tato skutečnost však může být v dané problematice velmi komplikovaná. Technické prostředky, které by např.umožňovaly „bezpečné“ odposlouchávání bez rizika následných úniků, jsou velmi nákladné. Navíc, kriminální činnost organizovaných skupin je velmi specifická a technicky stále náročnější. Bezpečnostní složky se tak musí potýkat s nedostatkem finančních prostředků, které by mohly „síly vyrovnat“. Např.na zařízení na odposlech internetu, které policie do nedávné doby neměla, bylo vynaloženo 1,2 milionu eur (33,5 milionu korun). Další nemalé prostředky budou poté vynaloženy na školení českých policistů, které absolvují u německých kolegů. Tyto vzdělávací programy jsou částečně hrazeny i z prostředků EU.
- 52 -
efektivita zvoleného řešení ve vztahu k definovanému problému. V problematice odposlechů to nejčastěji bývá sledování statistik, které napovídají, do jaké míry byly počty odposlechů sníženy nebo pro jaké konkrétní účely (na která ustanovení trestního zákona) byly odposlechy použity. Tato statistika je důležitá z toho důvodu, aby bylo možné vyhodnotit, jakým způsobem jsou odposlechy využívány, tj. že jsou využívány jen v těch případech, kdy policie nemůže použít jiné prostředky nebo jde o vyšetřování tak závažných případů, kdy nasazení jiných operativních prostředků by selhávalo. Jestliže se v průběhu evaluace ukáže, že příslušné výstupy politik nedosáhly patřičného uplatnění a nevedly k zamýšlenému efektu (snížení počtu odposlechů a účel použití), dochází znova k přehodnocení a znovu uvedení do fáze estimace. Terminace, ukončení politiky, je označení pro poslední fázi policy cycle. Ukončení politiky je však spíše výjimkou, proces není nikdy ukončen. Skutečnost, že dosud nebyla nalezena politická shoda na řešení problematiky odposlechů naznačuje, proces jeho cyklování nekončí a budou hledána nová řešení. Problematika odposlechů bude vždy v permanentním procesu, a to z toho důvodu, že jde o významný zásah do osobních práv, které jsou základem demokratického právního řádu.
V případě problematiky odposlechů je nutné zmínit, že se stala intenzivním zájmem politických řešení a dostala se do politického cyklu až v posledních pěti letech. Zatím nebylo dosaženo shody na tom, jakým způsobem má být tato problematika řešena. Většina politických aktérů se shoduje na to, že je nutné problém řešit, ale dosud nebylo nalezeno potřebné a shodné řešení. Při aplikaci na fáze politického cyklu můžeme říci, že problematika odposlechů je ve fázi selekce, kdy jsou hledána optimální řešení. Problém byl definován, většina aktérů se shodne na nutnosti jeho řešení, ale není možné najít shodu na konkrétním politickém řešení, a tím posunutí do fáze implementace.
8.2.3 Politické sítě Politické jednání a myšlení spojuje určité prvky strategie, taktické orientace a cílevědomosti. V politickém procesu je nanejvýš důležité, kdo se jich účastní, z jakým
- 53 -
cílem, a s kým jsou ochotni se jednotliví političtí aktéři spojit, aby dosáhli své představy politického rozhodnutí. V politickém prostředí tak dochází ke vzniku různých vztahových vzorců, ze kterých pak vyplývají různá řešení problémů. Podle toho, jací političtí aktéři se procesu účastní (straničtí nebo vládní politici, odborní úředníci, reprezentanti hospodářských a společenských zájmů – zájmových skupin, vědci, politicky či odborně důležití jednotlivci), můžeme rozlišit různé soubory vztahů (politických sítí). Je však nutné rozlišovat mezi politickou arénou (policy arena), která představuje modelovou, teoretickou konstrukci, a politickou sítí (policy network), která je heuristickým přiblížením reality politických rozhodovacích a implementačních procesů.
Politické sítě se mohou vytvářet ve vztahu k jednotlivým politickým problémům nebo situacím (issues), ale mohou se také vztahovat k jednotlivým politickým oblastem (policy) a mohou mít různou dobu trvání. Veřejností zvednutá vlna zájmu o problematiku odposlechů začala v posledních letech vytvářet soubory vztahů mezi určitými druhy politických aktérů. V minulosti, kdy nebyla odposlechů věnována taková pozornost, existovala také politická síť jednajících aktérů, která se však v mnohém lišila od té dnešní. Právní úprava, která stanovila současná pravidla pro odposlechy, jsou platná od roku 2002. Současně se vznikem této právní úpravy se formovaly vztahy zúčastněných aktérů. Odposlechy v té době byly záležitostí, na které se účastnil omezený počet aktérů – policie jako žadatel i realizátor, soudy jako schvalovací instance a určité kontrolní instituce jako garant, který má zamezit zneužití, a pochopitelně přímí účastníci – odposlouchávané osoby. Tento vztahový rámec, vytvořený převážně z aktérů, kteří byli součástí bezpečnostně-právních vztahů, nebyl, až na výjimky, doplňován dalšími např.politickými aktéry nebo aktéry z řad zájmových skupin. Jinými slovy , odposlechy byly „velkou neznámou“ jak pro politickou, tak i pro společenskou sféru zájmů. Menší zájem těchto aktérů si lze vysvětlit tím, že se odposlechy nedotýkaly přímo politických procesů (to by snad ani neměly), ale ani jejich přímými účastníky nebyli aktéři z řad stranických nebo vládních politiků, resp.problematika odposlechů nebyla tak společensky diskutována, aby vzbuzovala zájem i mimopolitických aktérů (zájmových
- 54 -
skupin). Navíc byly odposlechy jakousi „skrytou“ zbraní policie a dalších orgánů činných v trestním řízení, a tito aktéři neměli zájem na veřejné diskusi na toto téma. S příchodem mediálně zveřejňovaných kauz s problematikou odposlechů se předtím ustanovená politická síť začala měnit, resp.doplňovala se o nové aktéry. Do hry začali vstupovat političtí aktéři, protože se zmíněné mediálně zveřejněné odposlechy dotýkaly práce i soukromí politiků. Se zapojením těchto politických aktérů vstoupila do hry i média, která zaktivizovala mimopolitickou oblast – různé zájmové skupiny, které vystupují na ochranu práv občana (např.Amnesty International, Iuridicum Remedium, Privacy International79, atd). Ve vztahu k politickému tématu (odposlechy) se vytvořila síť aktérů, kteří určovali a i nadále určují další směřování zájmu o tuto problematiku. Za pomocí některých aktérů této politické sítě se problematika odposlechů stala součástí celospolečenské diskuse, která není stále uzavřena. Aplikací případů odposlechů na teorii politických sítí lze vyvodit skutečnost, že ze zpočátku uzavřeného okruhu zájmů uprostřed původní sítě (orgány činné v trestním řízení, kontrolní orgány, konkrétní zainteresované osoby) může vzniknout síť s mnohem větším okruhem aktérů. Jinak řečeno, z původní exkluzivní sítě, která sdružovala jen zainteresované a informované aktéry (pevná síť), se postupně stávala síť volnější, kde figurují i jiní přímo nezainteresovaní, a se svými zájmy i protichůdní aktéři.
79
Právě ta věnovala problematice rozsáhlou pasáž v hodnotící zprávě o ochraně soukromí, kterou vydává každý rok. Česká republika si v mezinárodním srovnání vedla spíše podprůměrně, na čemž měly velkou zásluhu zmíněné odposlechy. „Zákonný rámec pro odposlechy ze strany tajných služeb negarantují, že jich bude využito pouze v nezbytných případech, protože rozhodnutí, zda odposlech ohrožuje základní práva a svobody, je pouze na tajné službě. V případě, že podle názoru tajné služby takovéto ohrožení nepředstavuje, není potřeba soudní povolení,“ uvádí se mimo jiné ve zprávě, která jako vypovídající o stavu ochrany soukromí v naší zemi připomíná dnes již okřídlený výrok policejního prezidenta Jiřího Koláře: „Já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Nelíbí se jí také malá možnost veřejné kontroly odposlechů a to, že neoprávněný odposlech u nás není trestným činem.
- 55 -
8.3 Input – conversion – output a aplikace na problematiku odposlechů Politický systém je rámec, ve kterém dochází k přeměně vstupů na výstupy (input – conversion – output).80 Z hlediska tohoto pojetí politického systému je problematika odposlechů, resp.její rizikovost ve smyslu ohrožení osobních práv, vstupem (input). Součástí vstupu jsou požadavky (demands) a podpory (supports), které v aplikaci na odposlechy tvoří nutnost přijetí takového politického výstupu, který by minimalizoval na nejnižší možnou míru zásahy do osobních práv a zároveň tento požadavek dostává v rámci systému podporu k urychleném řešení problému. Výsledkem výstupu (output) pak bude konkrétní politika přijatá k řešení problému. Pokud tedy výsledkem procesu v politickém systému bude nějaká konkrétní politika, která by nějakým způsobem upravovala použití odposlechů, pak bude tento výsledek podroben kontrole celého systému, který prostřednictvím reakce a zpětné vazby (feedback) vytvoří nový vstup pro politický systém, tedy nové politické opatření (další, zpětnou reakcí vyvolané úpravy), které problematiku odposlechů „posune“ dále. Tímto se řetězec uzavírá. Problematika odposlechů a její řešení se za poslední dva roky velmi výrazně posunula směrem k celospolečenské diskusi. Zájem o tuto problematiku ve společnosti vyvolal reakce v politické oblasti a výsledkem tohoto zvýšeného zájmu se staly nové politické výstupy ve formě navrhovaných nebo již přijatých legislativních opatřeních. Celospolečenský zájem zaktivizoval politické strany, které nyní více připouští skutečnost, že této problematice nebyla doposud věnována dostatečná pozornost a že je nutné přijmout společenskou diskusi a snažit se o nalézání shody k řešení problémů spojených s odposlechy.
80
Blíže Fiala, P., Schubert, K. (2000): Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno.Barrister&Principal, s.55-66
- 56 -
9. Pojmy bezpečnost, bezpečnostní politika, zájem, hrozba, riziko a sekuritizace 9.1 Bezpečnost Bezpečnost je životním zájmem každého jednotlivce, nejrůznějších sociálních skupin, státu i mezinárodního společenství. Lidská historie je proto úzce spjata s hledáním cest, způsobů a forem zajištění bezpečnosti V odborných textech a slovnících vycházejí definice pojmu bezpečnost z jeho obecného používání a v různých vědních oborech se vztahují především k absenci určitých hrozeb. V tomto smyslu je bezpečnost pojímána jako ideální typus, protože většinou je možné dosáhnout pouze určitého rozsahu eliminace hrozeb či ochrany před hrozbami. Podle Petra Robejška v realitě nedosahuje bezpečnost ani přibližně onu úroveň, kterou sugeruje pojem sám, nýbrž zprostředkuje spíše obecnou ideu o žádoucím stavu a nasměrování pokusů ke snížení rizik. Pojem bezpečnost bývá doplňován i různými adjektivy, která se vztahují především k charakteru (původu): a) hrozeb, které bezpečnost ohrožují, b) objektů, jejíchž bezpečnost má být chráněna, c) opatření, nástrojů či institucí, které mají bezpečnost zajišťovat a chránit Proto je vymezována např.bezpečnost vojenská, ekonomická, ekologická, sociální, lidská, atd. Především z hlediska objektu, jehož bezpečnost má být chráněna, lze rozlišovat bezpečnost vnitřní (jde-li o existenci, potlačování a eliminaci hrozeb, které pochází zevnitř objektu) a bezpečnost vnější (jde-li o existenci, potlačování a eliminaci hrozeb, které mají svůj původ vně objektu). Slovní spojení vnější bezpečnost však bylo a je často používáno v podstatě synonymně pro bezpečnost vojenskou a pojem vnitřní bezpečnost synonymně pro bezpečnost v oblasti policejní (kriminální). Známé je také dělení na tzv. „tvrdou“ (tj.tradiční vojenskou) a „měkkou bezpečnost“ (tj.kriminalita, organizovaný zločin, nevojenské hrozby životnímu prostředí, apod.).
- 57 -
9.1.1 Vnitřní bezpečnost Z hlediska tématu této práce je důležité více si přiblížit pojem vnitřní bezpečnost81, protože tento pojem úzce souvisí s problematikou odposlechů, které jsou nejčastěji využívány k odhalovaní závažné kriminality, která je součástí vnitřního bezpečnostního prostředí. Objektem, resp.celkem, jehož vnitřního stavu se bezpečnost týká, je zpravidla národní stát. Vnitřní bezpečnost je pak výsledkem politiky, která zabezpečuje mírové soužití občanů ve svobodném právním státě. Spočívá na vnitřním míru (tj.na politickospolečenském stavu, kdy je v demokratickém právním státě zabezpečen život ve svobodě, míru a sociální spravedlnosti) a slouží k vytváření lidsky důstojného a svobodného života občanů v právním řádu, který umožňuje účinně chránit občany a jejich svobodu. Pravomoci státu jsou omezeny, aby ve svobodné společnosti byly v souladu obrana před nebezpečím a zajištění materiálních základů lidské existence se svobodnými prostory pro individuální rozvoj společnosti.82 Cílem je na jedné straně obrana před hrozbami pro individua, na straně druhé zajištění politického, sociálního a hospodářského řádu.83 Je však sporné, zda se pojem vnitřní bezpečnost vztahuje na veškerý komplex bezpečnosti uvnitř státu (tj.na bezpečnost sociální, ekonomickou, ekologickou, apod.), či zda je třeba jej vnímat v užším pojetí, které je charakterizováno spíše vazbou na kriminalitu a na antisystémové aktéry uvnitř státu. Vnitřní bezpečnost jako „politické pole“ odkazuje i na to, že na základech politické produkce se zde vedle exekutivních institucí (jako jsou např.policie nebo státní zastupitelství) podílejí i další aktéři, jako jsou ministerstva vnitra, parlamentní instituce (výbory pro vnitřní bezpečnost, kontrolní orgány vnitřních tajných služeb), politické strany (např.jejich 81
„Vnitřní bezpečnost je stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby ohrožující objekt (zpravidla národní stát, popř.mezinárodní organizaci) a jeho zájmy akcemi zevnitř a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních vnitřních hrozeb efektivně vybaven a k ní ochoten. Hrozby demokratickému národnímu státu i jeho opatření proti nim se přitom týkají ohrožování demokratického politického systému od extrémistů, sociálního systému od masové kriminality, hospodářství od korupce a ekonomické kriminality a sociálního, hospodářského a politického systému celkově od organizovaného zločinu.“ (Mareš, M. (2002): Vnitřní bezpečnost. In.Zeman, P. (2002): Česká bezpečnostní terminologie. MU Brno, Mezinárodní politologický ústav, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně. s.24 82 Buchbender, O., Buhl, H., Kujat, H. (1992): Worterbuch zur Sicherheitspolitik.3, vollstanding uberarbeitete Auflage. Berlin, Bonn, Hamburg, Verlag E.S. Mittler&Sohn, s.20 83 Schmidt, M.G., Bull, P. (2001): Innere Sicherheit. In Nohlen, D.(2001): Kleines Lexikon der Politik. Munchen: C.H.Beck. s.204-205.
- 58 -
odborné komise) i organizované zájmové skupiny (např.v některých zemích existují policejní odbory).84 Pojetí vnitřní bezpečnosti v „kriminálně-policejní“ dimenzi odpovídá v českém právním řádu i vymezení úkolů Policie České republiky v zákoně č.383/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, kde je v §2 v první větě uvedeno, že policie plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti.85
9.2 Aplikace pojmů bezpečnost a vnitřní bezpečnost na problematiku odposlechů Odposlechy patří do skupiny prostředků, které nevyžadují nasazení „vojenské“ (tvrdé) síly. Patří spíše do skupiny prostředků tzv.informační války86 a jejího stupně – války založené na syntéze a analýze informací (včasná a přesná analýza informací protivníka je často základem pro další nasazení dalších třeba i „tvrdších“ prostředků pro boj s kriminalitou). Odposlechy jsou nástrojem bezpečnostních složek, kterými se snaží čelit vzrůstající kriminalitě, založené a páchané s pomocí nových technologií. Jsou využívány hlavně z toho důvodu, aby napomohly k odhalování závažné trestné činnosti, resp.k odhalování vazeb organizovaného zločinu. Z obecného hlediska tedy jde o získávání informací. Náskok v podobě vlastnictví důležitých informací patří v globalizovaném a informačním světě k těm nejdůležitějším prvkům v boji s kriminalitou. Společnost, a především její ekonomika, je - a v blízké budoucnosti zcela bude
-
postavena
na
informačních
technologiích
(informační
společnost,
infoekonomika) a na vzájemném propojení informačních systémů do sítí, kdy dominantní roli bude hrát veřejná informační a komunikační síť - internet. Technologický náskok některých skupin organizovaného zločinu by mohl způsobit získání převahy a narušení rovnováhy vnitřní bezpečnosti. 84
Lange, H-J. (1999): Innere Sicherheit im politischen Systém der Bundesrepublik Deutschland. 1.Auflage, Opladen: Leske+Budrich, s.16. 85 Zákon č.383/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění. 86 Hlavním cílem informační války je využití nejnovějších technologických postupů a nástrojů pro zahájení rychlých, obtížně zjistitelných, široce působících a velmi destruktivních útoků na civilní a vojenskou infrastrukturu nepřítele (In.www.specialista.info)
- 59 -
Legální využití odposlechů nepochybně může přispět k posílení vnitřní bezpečnosti.87 Pokud tedy stát (jeho bezpečnostní složky) disponují potřebnou „silou“ – technologickou i právně-legislativní, a je ochoten a schopen prosadit vůči společnosti opatření, která takový zásah do soukromí umožní, pak bude použití těchto prostředků legitimní a ve shodě s právním řádem. Vnitřní bezpečnost státu je závislá na míře použití bezpečnostních opatření, které samy o sobě nutně musí některá práva občanů omezovat. Nasazení odposlechů tedy závisí nejen na ochotě státní moci zasahovat do práv občanů, ale i na ochotě občanů podrobit se zásahům do svého soukromí. Použití odposlechů jako nástroje pro vyšetřování závažné trestné činnosti však neznamená ohrožení vnitřní bezpečnosti. Naopak, k ohrožení vnitřní bezpečnosti by mohlo dojít za situace, kdyby stát nedisponoval vhodnými prostředky, aby mohl čelit vzrůstající kriminalitě organizovaných skupin. Je nepochybné, že odposlechy mají vliv na
posílení
vnitřní
bezpečnosti
státu,
resp.jsou
významným
prostředkem
bezpečnostních složek, které chrání vnitřní bezpečnost. Pokud bychom uvažovali o odposleších jako o prostředku, který, pokud by byl zneužit, může vnitřní bezpečnost ohrozit, pak bychom museli zaznamenat zvýšený a nekontrolovatelný nárůst odposlechů. Hlavním cílem takovýchto nekontrolovatelných odposlechů, resp. těch, kteří by tyto odposlechy zneužívali, by bylo nelegální získávání informací a protiprávní narušování soukromí osob. Takový výskyt odposlechů však v posledních letech nebyl zaznamenán. Podle statistik jsou sice počty odposlechů nadprůměrné ve srovnání s ostatními evropskými
státy, nicméně
nebyly dosud zaznamenány případy
neoprávněných odposlechů, tedy těch, které neprošly příslušnou schvalovací procedurou. Tato skutečnost se ale týká odposlechů, které realizují oficiální bezpečnostní složky státu. Neexistují žádné statistiky, které by zaznamenávaly aktivitu soukromých firem a osob.88
87
Objekt (stát) je k eliminaci stávajících i potenciálních vnitřních hrozeb efektivně vybaven a k ní ochoten.“ (Mareš, 2002). 88 Určitou vypovídající hodnotou v oblasti soukromě prováděných odposlechů mohou být statistiky prodeje odposlouchávacích zařízení. Na českém trhu podle jedné ze zainteresovaných firem působí aktivně asi 90 společností, které obchodují s útočnými prostředky (štěnicemi) a dalších 3500 koncesovaných detektivních kanceláří, které je využívají za účelem získání informací pro klienta.
- 60 -
Zájem o problematiku odposlechů v posledních letech v české společnosti vzrostl. Jednalo se však jen o jednu ze souvislostí, které problematiku odposlechů provázejí – o úniky odposlechů na veřejnost. Problematika odposlechů tedy není přímo bezpečnostní hrozbou, jde o problém, který je společností jako problém označován. Tento jev je označován pod pojmem sekuritizace a bude o něm pojednána samostatná kapitola této práce.
9.3. Bezpečnost a svoboda projevu Otázka bezpečnosti státu úzce souvisí se svobodou projevu. Svoboda projevu je v právním řádu České republiky zakotvena v čl.17 LZPS a to jako první mezi politickými právy. Podle tohoto ustanovení svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Svoboda projevu, jako možnost nerušeně vyjadřovat své individuální názory, je doplněna o právo na informace. Stát zaručuje nejen právo být informován, ale i právo informace vyhledávat a šířit. Právo na informace jako právo politické proto znamená, že každý má právo být informován o záležitostech veřejného zájmu (a nejen o nich) a současně má právo na přístup k informacím.89 Svoboda projevu může být však zákonem omezena. Omezení svobody projevu je výslovně předvídáno v čl.17 odst.4 LZPS, podle kterého lze omezit svobodu projevu a právo na informace za podmínky: •
že se tak děje zákonem
•
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro (1) ochranu práv a svobod druhých, (2) bezpečnost státu, (3) veřejnou bezpečnost, (4) ochranu veřejného zdraví a mravnosti
Úmluva o ochraně lidských práv a svobod stanoví v čl.10 odst.2 omezení svobody projevu v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné 89
Blíže Herczeg, J. (2004): Meze svobody projevu. Praha. Nakladatelství Orac.str.9-15
- 61 -
bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní mocí. Z těchto ustanovení je zřejmé, že svobodu projevu lze legitimně omezit z důvodu ochrany národní bezpečnosti. Omezení svobody projevu předpokládá i ústavní zákon č.110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu. Omezení svobody projevu v zájmu národní bezpečnosti má za cíl zejména udržení v tajnosti určitých informací, jejichž prozrazení by mohlo státu způsobit škodu, a proto se všude na světě přistupuje k jejich ochraně a postihu jejich neoprávněného vyzrazení. Ochrana utajovaných skutečností je zakotvena v zákoně č.148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, který vymezuje skutečnosti, které je nutno v zájmu zachování ústavnosti, svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné bezpečnosti, ochrany důležitých ekonomických a politických zájmů, práv a svobod fyzických a právnických osob a ochrany života nebo zdraví fyzických osob utajovat.90
Jak už je uvedeno na jiném místě práce, odposlechy jsou v průběhu vyšetřování vedeny v režimu utajení „V“ (vyhrazené) a tedy podléhají výše uváděnému zákonu. Únik záznamů těchto odposlechů by mohl naplnit skutkovou podstatu některého z uváděných trestných činů. Jiná situace vznikne, pokud jsou záznamy odposlechů soudem odtajněny přístup k nim je umožněn osobám, které mají právo nahlížet podle trestního řádu do policejního spisu. V tuto chvíli však může dojít k situaci, kdy sice k ohrožení utajované informace nemůže dojít, ale může nastat konflikt bezpečnosti státu a svobody projevu. Podle LZPS má každý občan právo na informace a tyto informace také zveřejňovat, ale zároveň je stejnou právní normou tato možnost omezena. Důležitou je tedy skutečnost, 90
Zákon definuje utajovanou skutečnost jako: 1. skutečnost, se kterou by neoprávněné nakládání mohlo způsobit újmu zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné, 2.která je uvedena v seznamu utajovaných skutečností. Seznamy utajovaných skutečností vydává vláda svým nařízením.Povinností mlčenlivosti je vázána nejen každá určená osoba, ale každý, kdo se s utajovanou skutečností seznámí. Postihem za porušení mlčenlivosti jsou jednak sankce správní dle §71 zákona č.148/1998 Sb.a jednak sankce trestněprávní dle §105 (trestný čin vyzvědačství), 106 (trestný čin ohrožení utajované skutečnosti), 107 (trestný čin ohrožení utajované skutečnosti z nedbalosti).
- 62 -
o jaké informace jde. Z tohoto pohledu se tak může zdát, že např.zveřejnění Kubiceho zprávy nebylo tak závažným rizikem pro bezpečnost státu. Posuzovat ale tuto skutečnost bez relevantních informací, by přineslo jen spekulativní závěry. V tomto konkrétním případu lze vyvodit závěry jen ze známých faktů. To, že zpráva byla v režimu utajení je zřejmé,91 protože její obsah byl projednáván na uzavřené schůzi parlamentního výboru. To, že došlo k jejímu úniku na veřejnost je také známá věc, neznámou zde zůstává jen osoba, která únik zprávy umožnila a která také mohla být za ohrožení utajované skutečnosti trestně stíhána. Podívejme se na tento případ z hlediska konfliktu práva na informace a bezpečnosti státu. Zpráva obsahuje některé skutečnosti, které by mohly bezpečnost státu ohrozit. Má tedy občan v tomto případě právo na tyto informace? Odpověď není tak jednoznačná. S přihlédnutím na ustanovení čl.17 LZPS, tedy na skutečnost, že občané mají právo na informace, by i v tomto případě měla mít veřejnost možnost se s obsahem zprávy seznámit. Naopak odst.4 stejného ustanovení LZPS, určuje kdy je toto právo omezeno z důvodu bezpečnosti státu. V tomto konkrétním případě je tedy jen na posouzení státního orgánu, zda-li tyto informace budou z hlediska bezpečnosti státu občanům odepřeny. V souvislosti s Kubiceho zprávou existuje mnoho nevyjasněných událostí bez jejichž znalostí nelze jednoznačně určit, zda-li šlo o utajovanou skutečnost, která má souvislost s bezpečností státu (a tudíž není možné ji zveřejňovat), a nebo informace ve zprávě obsažené nebyly zpravodajského charakteru a tedy její zveřejnění nebylo v rozporu s ochranou utajovaných skutečností. Konflikt práva na informace a bezpečnosti je i v případě Kubiceho zprávy zřetelný. Na tomto konkrétním případu je však také možno pozorovat jak je těžké určit hranici, kdy může dojít k ohrožení bezpečnosti a stavem, kdy občan má právo na informovanost. Důležité tedy bude posouzení určitého konkrétního případu a jeho vyhodnocení z hlediska bezpečnosti.
91
Důležitou skutečností z hlediska utajení je fakt, že zpráva nebyla označena podle předpisů jako tajná, tedy že nebyla opatřena nápisy TAJNÉ nebo PŘÍSNĚ TAJNÉ.
- 63 -
9.4. Bezpečnostní politika Bezpečnostní politika je chápána jako souhrnná kategorie zahrnující bezpečnost, obranu a ochranu občana a státu. Definuje se jednak jako souhrn politických cílů a prostředků k dosažení bezpečnosti, obrany a ochrany státu a jeho občanů, jednak jako souhrn aktivit vedoucích k realizaci této bezpečnostní politiky. Je to politická koncepce a soubor státních opatření k zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti státu. Po obsahové stránce zahrnuje ochranu státu před napadením zvenčí, ochranu bezpečnosti občanů včetně jejich práv, majetku a ochranu státního zřízení a právního řádu. Vytyčení zásad bezpečnostní politiky je záležitost zákonodárných orgánů státní moci, její provádění spadá do kompetence vlády, zejména ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti.92 Bezpečnostní politika se provádí pomocí zahraniční, obranné a hospodářské politiky a politiky v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejné informovanosti, které jsou rovnocenné, soudržné a navzájem provázané. Při zajišťování bezpečnosti je důležité aktivní a preventivní působení v celém spektru bezpečnostní politiky. Bezpečnostní
politika
především
vychází
z
analýzy
a
hodnocení
bezpečnostních ohrožení a z nich vyplývajících rizik a jejich predikce a je závislá na lidských, finančních, materiálových aj. zdrojích. Analýza a prognóza bezpečnostní situace vyúsťují ve scénáře důsledků pro bezpečnostní politiku České republiky, která se skládá z cílů bezpečnostní politiky, systému, logistického a legislativního zajištění a demokratické kontroly bezpečnostní politiky. V blízké či vzdálenější budoucnosti může být v České republice jako reakce na živelní pohromy, ekologické a průmyslové havárie ap. ve značné míře ohrožující životy, zdraví či majetek nebo vnitřní pořádek a bezpečnost, vyhlášen vládou nouzový stav. Bude-li ohrožena svrchovanost státu, jeho územní celistvost nebo jeho demokratické základy, může parlament na návrh vlády vyhlásit stav ohrožení státu nebo přímo válečný stav. Ozbrojené síly mají tudíž víceúčelové využití včetně eliminace nevojenských ohrožení, např. překrytí hranic na určitém ohroženém úseku.
92
Frank, L. (2002): Bezpečnostní politika. In.Zeman,P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno. Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.134
- 64 -
V dokumentu Bezpečnostní strategie93 ČR 2006 se vláda ČR mj. intenzivně zaměřuje na boj proti korupci a závažné hospodářské kriminalitě, které jsou jedním z nástrojů pronikání organizovaného zločinu do veřejné správy a jež ohrožují hospodářskou soutěž a základní principy demokratického zřízení. Za jeden z prioritních úkolů ČR považuje vytvoření legislativních předpokladů pro předcházení korupci ve veřejné správě a formulování protikorupčního programu zaměřeného na vyhodnocení korupčních rizik spojených s činností volených zástupců státu. Na zajištění vnitřní bezpečnosti aktivně participují všechny prvky bezpečnostního systému. Vláda klade velký důraz na profesionalitu a vysoké kvality příslušných bezpečnostních složek a orgánů činných v trestním řízení. Velmi důležitou roli sehrává odpovědnost a podpora občanů. I přes všechna opatření může dojít k situaci, kdy jsou bezpečnostní složky vystaveny dvojímu tlaku. Z jedné strany jsou v situaci, kdy musí zajistit bezpečnost a svobodu svých občanů, z druhé strany jsou nezřídka vystaveny i tlaku politickému. I zde může být dobrým příkladem Kubiceho zpráva. Její vlastní obsah vyvolával dojem o propojení organizovaného zločinu s veřejnou sférou. Tato zpráva, která měla být vypracována na základě informací bezpečnostních služeb, se dosud nevyjasněnou cestou dostala na veřejnost a dokonce byla po určitou dobu uvedena na internetu. Z případu
tzv.Kubiceho
zprávy
vyplývají
z hlediska
bezpečnosti
a
bezpečnostní politiky dvě závažné skutečnosti. Tou první je vlastní obsah zprávy. Ačkoli většina zveřejněných informací nebyla prověřena, jde o informace závažného typu, které by mohly za jistých okolností ohrozit bezpečnost státu. Zpráva pokazuje na činnost skupin organizovaného zločinu na našem území (ať už zahraničních nebo českých). Závažnost dokumentu podtrhuje skutečnost, že je psána „zpravodajským jazykem“, jinak řečeno, informace v ní obsažené svědčí o tom, že byly vypracovány bezpečnostními službami. Pozitivní je na zprávě to, že bezpečnostní služby organizovaný zločin pečlivě monitorují. Z hlediska
93
Obecně je bezpečnostní strategie bezpečnostně politický dokument, který vychází z kompletního pojetí bezpečnosti, identifikuje národní zájmy země v mezinárodním prostředí, podává výčet hrozeb a z nich plynoucích rizik, stanovuje cíle a priority a definuje dlouhodobé záměry a opatření bezpečnostní politiky v návaznosti na politiky (policies) další, tj.na politiku zahraniční, hospodářskou, sociální. (Blíže Janderka, R.: Bezpečnostní strategie státu. In.Zeman, P. (2002): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno. Masarykova univerzita. MPÚ.Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.
- 65 -
tématu této práce je také pozitivní skutečnost, že bezpečnostní služby používají při své činnosti ve velké míře zpravodajských prostředků (odposlechy, sledování osob a věcí, atd.). Zpráva je dokladem toho, do jaké míry jsou tyto prostředky důležité pro činnost těchto služeb, a že bez těchto prostředků by jejich činnost nebyla ani zdaleka tak efektivní. Druhou, závažnější skutečností, která vyplynula ze zveřejnění zprávy je to, že se pro bezpečnost tak důležitý dokument dostal na veřejnost. Závažnost této situace byla ještě umocněna tím, za jakých okolností se tak stalo. Pokud pomineme to, o jak závažný dokument se jedná, tak způsob jeho úniku na veřejnost je velmi znepokojující. Ačkoli policie nezjistila, kdo zprávu zveřejnil, je nepochybné, že se zveřejnění zprávy stalo nástrojem k vyvolání politických sporů. Vzhledem k důležitosti zprávy pro vnitřní bezpečnost státu, by v žádném případě je neměla být „katalyzátorem“ politických aktivit, které z bezpečností státu nemají nic společného. Zveřejnění zprávy je dokladem toho, že je nutná právní norma, která by přísněji postihovala takové jednání, a která by zároveň poskytla bezpečnostním složkám „větší prostor“ při vyšetřování těchto úniků. Jiným příkladem úniků záznamů odposlechů na veřejnost, který měl souvislost s bezpečností státu je již zmiňovaný případ zveřejnění odposlechů hovorů předsedy ODS Mirka Topolánka s jeho asistentem Markem Dalíkem. Tyto odposlechy byly nařízeny Policií v rámci vyšetřování případu poslance Kořistky. Určitou rizikovost pro bezpečnost státu lze v tomto případě spatřovat ve skutečnosti, že v případě M.Topolánka se jednalo o politicky vysoce postavenou osobu a zveřejněním odposlechů hovorů by mohlo dojít k vyzrazení určitých „citlivých“ informací, které by mohly ohrozit bezpečnost státu. S pomocí výše uváděných příkladů je možné pokusit se analyzovat použití odposlechů v těchto případech a zodpovědět již uváděnou hypotézu, zda-li bezpečnostní příležitosti a výhody, které odposlechy přináší bezpečnostním složkám při jejich činnosti směřují k prosazení bezpečnostních zájmů a k eliminaci hrozeb.
Odposlechy jsou bezesporu velmi silnou zbraní bezpečnostních složek při potírání zločinu. Jde do jisté míry o kontroverzní operativní prostředek, který na jedné straně umožňuje bezpečnostním složkám efektivnější možnosti boje proti zločinnosti, na straně druhé však svým charakterem působení zasahuje do oblasti práva na
- 66 -
soukromí občanů. V obou uváděných
případech se jednalo o riziko zveřejnění
některých důležitých informací, které již nesouvisely jen s vlastním vyšetřováním příslušné kauzy, ale které mohly svým obsahem bezpečnost státu ohrozit. Není zde mým úmyslem posuzovat obsah jednotlivých sdělení, ale vzhledem k tomu o jakých osobách a případech bylo ve zprávě hovořeno (v případě Kubiceho zprávy), resp.kdo byl odposloucháván (v případě M.Topolánka) není možné informace takového druhu podceňovat. O tom, o jak závažné zprávy šlo, rozhodnou bezpečnostní složky státu, ale již nyní je zřejmé, že došlo k narušení bezpečnostního systému, a to únikem rizikových zpráv. Jako osoba nezúčastněná mohu jen obtížně posoudit důležitost zprávy, resp.rozhovoru mezi M.Topolánkem a M.Dalíkem pro bezpečnost státu. Pokud však byly tyto informace, získané pomocí odposlechů utajeny, v žádném případě by neměly být zveřejňovány. Odposlechy
byly
v těchto
případech
použity
v rozkrývání
závažné
hospodářské kriminality, resp.k rozkrytí závažné korupce. Odposlechy měly být v obou případech výhodou pro bezpečnostní složky a zdrojem důležitých informací. V těchto případech se však zveřejněním (byť i jen částečným) výhodnost a efektivita nasazení těchto operačních prostředků znehodnocuje, protože byl narušen hlavní smysl, který tato operativní technika přináší – zisk informací, které umožní získat bezpečnostním složkám převahu a náskok. Informace jsou tím základním kamenem každé bezpečnostní strategie a narušení jejich získávání nebo dokonce jejich zveřejňování může bezpečnost státu ohrozit. Bylo by alibistické omlouvat tyto úniky závažných informací sdělením, že nešlo o závažné informace, resp.že šlo o jakési fragmenty z celku sbíraných informací. Skutečnost, jak je zpráva pro bezpečnost státu důležitá nemůže laik (čtenář tisku) dobře posoudit a pro samotného zpravodajce může nabýt zpráva důležitosti až mnohem později nebo v souvislosti s jinými informacemi.
Na otázku, zda-li bezpečnostní příležitosti a výhody, které odposlechy přináší bezpečnostním složkám při jejich činnosti směřují k prosazení bezpečnostních zájmů a k eliminaci hrozeb lze za pomocí rozborů jednotlivých případů (a to nejen těch uváděných) jednoznačně odpovědět, že odposlechy jsou silnou zbraní proti kriminalitě a tím i silnou zbraní k ochraně bezpečnosti. V současné době nelze tento operativní
- 67 -
prostředek ničím nahradit. Moderní komunikační technologie (internet, ICQ, atd.) sice mohou v blízké budoucnosti telefonická spojení omezit, nicméně telefon a telekomunikační provoz, resp.jejich monitoring, stále zůstává základním a velmi efektivním prvkem vyšetřování kriminálních činů. Např. i Kubiceho zpráva může být (i podle slov bývalého ministra vnitra a ředitele ÚZSI Bublana) významnou zpravodajskou informací. Některé informace v ní obsažené mají spojitost s nejvyššími ekonomickými či politicko-bezpečnostními zájmy státu. Pro laika může tato zpráva působit chaoticky a nevěrohodně, pro zpravodajce však může být zdrojem důležitých informací , které mohou v budoucnosti významně přispět ke snížení nebo eliminaci bezpečnostních hrozeb. Odposlechy tedy jsou významným pomocníkem pro bezpečnostní složky, ale jejich úniky na veřejnost znehodnocují jejich okamžité i pozdější využití a tím jejich základní smysl. V činnosti zpravodajských služeb jsou informace důležitým prvkem, neméně důležité je však utajení těchto informací, tedy i ochrana těchto informací před těmi, proti kterým jsou odposlechy nasazovány.
9.5 Zájem „Zájem“ je ústřední pojem společenských věd, zejména politologie, mezinárodních vztahů, filozofie, sociologie, ekonomie a psychologie. Užívá se jak v obecné mluvě, tak zejména v odborných textech výše uvedených disciplín. Termín „zájem“ se vyskytuje velmi často, avšak s jeho stručným a jednoznačným definováním mají společenské vědy jisté potíže. V odborné literatuře najdeme řadu pokusů o definici zájmu.94 Pro potřeby vědecké analýzy jakékoliv politiky, a tedy i politiky bezpečnostní je důležité definovat „politický zájem“. Politický zájem politologie definuje jako „soustředěné, trvalé zaměření lidí, sociálních skupin a ostatních subjektů společenského života na uspokojování určitých potřeb v oblasti celkového uspořádání společnosti, vytyčování směrů a cílů jejího vývoje, principů jejího fungování a způsobů 94
Blíže: Zeman, P.(2002): Hrozba a riziko. In.Zeman, P.(2002): Česká bezpečnostní terminologie. MU Brno, Mezinárodní politologický ústav. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.58-60.
- 68 -
jejího řízení.“95. Politika je z jistého úhlu pohledu procesem konkurence mezi jednotlivými zájmy, k jejichž prosazování se formují politické strany a zájmové skupiny. Ty pak mezi sebou soutěží o prosazení vlastních zájmů. V oblasti analýzy politiky se zájem v užším pojetí často chápe jako cíl, kterého se snaží zkoumaný objekt (individuum nebo politická instituce, např.stát) dosáhnout.96 Podrobnější analýza tohoto pojmu a jeho aplikace na problematiku odposlechů vyplyne z obsahu dalších kapitol této práce.
9.6 Hrozba a riziko a metody jejich analýzy Hrozba je primární, mimo nás nezávisle existující, vnější fenomén, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu. Závažnost hrozby je úměrná povaze hodnoty a toho, jak si danou hodnotu ceníme. Hrozba může být jevem přírodním, definovaným fyzikálně – takovou hrozbu nazýváme neintencionální. Realizace neintencionální hrozby je stochastické povahy. Zcela jiného původu je hrozba působená či zamýšlená činitelem nadaným vůlí, úmyslem (hrozba intencionální) – zamýšlí ji, připravuje, spouští či realizuje lidský jedinec nebo kolektivní aktér. Termín ohrožení je synonymem termínu hrozba. V politickém sektoru jsou existenční hrozby tradičně definovány s odkazem na konstitutivní princip státu – jímž je suverenita, někdy však také oficiální státní ideologie. Suverenita může být existenčně ohrožena jakýmkoliv děním či jednáním, které zpochybňuje všeobecné uznání, legitimitu nebo autoritu vlády. Riziko je pravděpodobnost, že dojde ke škodlivé události, jež postihne danou hodnotu. Jinak je riziko možnost, že s určitou pravděpodobností vznikne událost, jež se liší od toho, co si přejeme. Riziko je odvozená závisle proměnná a dá se určit nebo
95
Adamová, K, Křížkovský, L, Šouša, J., Šoušová, J. (2001): Politologický slovník. Praha. Zeman, P.(2002): Hrozba a riziko. In.Zeman, P.(2002): Česká bezpečnostní terminologie. MU Brno, Mezinárodní politologický ústav. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.61. 96
- 69 -
odhadnout tzv.analýzou rizik. Riziko je reakcí na hrozbu, též na stav naší připravenosti (zranitelnosti) a je spojeno s rozhodováním.97 Analýza bezpečnostních hrozeb a rizik je základním zdrojem pro vypracování bezpečnostní politiky. Tato metoda má tři stupně: a)identifikace hrozby, b)posouzení jejího rizika ve vztahu k chráněné hodnotě případně ve vztahu k rizikům jiných hrozeb, c)hodnocení rizika, resp.rozhodnutí, zda je riziko přijatelné. Na základě analýzy bezpečnostních hrozeb a rizik je pak vypracováván soubor bezpečnostních opatření, které vedou ke snížení nebo k eliminaci hrozby. K analýze bezpečnostních hrozeb jsou využívány dva typy metod - kvalitativní a kvantitativní. Vzhledem k tomu, že případě bezpečnostních hrozeb nejsou k dispozici „tvrdá data“, resp.že je jich nedostatek, používá se metod kvalitativních. Jde o využití názorů, stanovisek či zkušeností expertů v oboru. Kvalitativní metody mohou být výzkumné nebo normativní. Výzkumné metody zpracovávají informace z minulosti a přítomnosti, které aplikují směrem k budoucnosti. Normativní metody se používají jen v menší míře a mají postup téměř opačný – začínají v budoucnosti (zajištění určitého stupně ochrany konkrétní chráněné hodnoty) a o ní se vrací do přítomnosti zjišťováním s jakými zdroji a technologiemi jsou tyto cíle dosažitelné.
9.6.1 Aplikace pojmů hrozba a riziko na problematiku odposlechů Jak už bylo naznačeno v kapitole, pojednávající o aplikaci problematiky odposlechů na vnitřní bezpečnost, není současné používání odposlechů (nebo jejich možné zneužívání), byť ve společnosti kritizováno, bezpečnostní hrozbou nebo rizikem. Na základě shromážděných materiálů lze s vysokou pravděpodobností vyslovit názor, že nejde o tzv.intencionální hrozbu, tedy hrozbu záměrně vyvolanou lidským jedincem nebo kolektivním aktérem. Nekontrolovatelné a protiprávní 97
Zeman, P.(2002): Hrozba a riziko. In.Zeman, P.(2002): Česká bezpečnostní terminologie. MU Brno, Mezinárodní politologický ústav. Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.93-94
- 70 -
používání odposlechů by za jistých okolností mohlo vyvolat určitou hrozbu a to ve smyslu ohrožení základních práv a svobod, tedy ohrožení základního demokratického principu. Za současného stavu používání těchto prostředků však o takové hrozbě nelze hovořit. V případě aplikace problematiky odposlechů na možná rizika, lze na základě shromážděných materiálů vyslovit závěr, že existují určitá rizika spojená s nelegálními odposlechy. Nelze totiž vyloučit pravděpodobnost, že navzdory oficiálním statistikám, jsou odposlechy využívány různými soukromými agenturami protiprávně. V této souvislosti není na místě hovořit o hrozbě, protože i když nejsou k dispozici žádné statistiky o tomto druhu odposlechů, nemohou být používány v takovém rozsahu, aby narušily vnitřní bezpečnost, tedy aby byly pro společnost hrozbou. Za určitých předpokladů by nekontrolovatelné šíření odposlechů mohlo způsobit bezpečnostní rizika, nicméně tato situace v české společnosti zatím není aktuální.
Samotná problematika odposlechů se dotýká pouze vnitřní bezpečnostní politiky státu. Není to však dáno apriori, protože odposlech jako jedna ze složky operativních prostředků může být nasazen i proti mezinárodním teroristickým organizacím operujícím na našem území nebo střídavě v zahraničí.98 Odposlechy slouží především k odhalování závažné trestné činnosti a jejich použití je součástí strategie bezpečnostních složek v boji proti organizovanému zločinu. Legislativní opatření vlády směřují k tomu, aby měly bezpečnostní složky státu zajištěn co možná nejúčinnější prostředek, který by mohl výrazně přispět k potírání organizované kriminality.
98
Ať už se fyzicky SIM karta a její uživatel nachází v době odposlechu kdekoliv, k odposlechu tak dochází vždy na území ČR (a to policejním orgánem ČR, přičemž povinnost zavazuje českého operátora a příkaz k odposlechu vydal český soudce). Proto není důvod, proč by po dobu, kdy je SIM karta a její uživatel v zahraničí, ztrácel příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na tuto dobu platnost, nebo by neměl českého roamingového partnera (tj.českého operátora) vykonávajícího službu pro zahraničního operátora zavazovat k umožnění provedení odposlechu v souladu s §88 trestního řádu a §97 zákona o elektronických komunikacích. Zákon totiž nikde nehovoří o telekomunikačním provozu „uskutečněném pouze na území ČR“, hovoří pouze obecně o telekomunikačním provozu, u kterého lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení, a to ve vztahu k vymezeným trestným činům. Nevymezuje tedy telekomunikační provoz teritoriálně, což ani dost dobře nelze. (In.Stanovisko odboru bezpečnostní politiky k žádosti Národní protidrogové centrály SKPV o právní stanovisko ohledně odposlechu telekomunikačního provozu zahraničních SIM karet resp.tuzemských SIM karet v zahraničí).
- 71 -
Česká společnost není lhostejná k problematice bezpečnostních rizik. Z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR z roku 2006 vyplývá, že občané pociťují jako největší hrozbu mezinárodní organizovaný zločin. Do výzkumu Naše společnost 2006 byla mj.zařazena otázka: „Domníváte se, že některá z následujících skupin představuje reálnou hrozbu pro mír a bezpečnost v České republice?“
Tab.4: Rizika pro mír a bezpečnost v ČR (%) Velká hrozba Malá hrozba Žádná hrozba
Neví
Národ. menšiny žijící v ČR
11
50
34
5
Uprchlíci z jiných zemí
18
53
22
7
Teror.skupiny či jednotlivci
59
31
5
5
Mezin.organizovaný zločin
69
25
2
4
Zdroj: Tisková zpráva Po 70129. Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR
Z odpovědí respondentů vyplývá, že za závažnou hrozbu pro mír a bezpečnost v ČR občané považují zejména mezinárodní organizovaný zločin. Ten za „velkou hrozbu“ v šetření označily více než dvě třetiny dotázaných. Menší závažnost mezinárodnímu organizovanému zločinu přisuzuje jen čtvrtina oslovených, a názor, že mezinárodní organizovaný zločin nepředstavuje žádnou hrozbu pro mír a bezpečnost v ČR se vyskytoval pouze sporadicky. O něco menší, i když stále ještě výrazně většinový byl i podíl dotázaných, kteří za „velkou hrozbu“ pro mír a bezpečnost v ČR považují teroristy a teroristické skupiny. V šetření se tak vyjádřilo asi šest z deseti dotázaných. Naopak malou závažnost hrozbě terorismu připisují tři desetiny Čechů, jeden z dvaceti dotázaných pak soudí, že teroristé mír a bezpečnost v ČR vůbec neohrožují. Na základě výsledků tohoto průzkumu si nyní přiblížíme dvě největší hrozby pro mír a bezpečnost v ČR, tak jak je označili respondenti, v souvislosti s použitím odposlechů při vyšetřování této závažné kriminality.
Méně nebezpečnou skupinou z hlediska výsledků průzkumu je terorismus. Terorismus patří z hlediska odhalování mezi nejzávažnější formy kriminality. Boj proti němu se stává součástí bezpečnostní strategie nejen jednotlivých státu, ale i - 72 -
nadnárodních bezpečnostních složek (Interpol, Europol). Terorismus je velmi obtížné definovat. Řada autorů nabízí různý úhel pohledu a různé definice pojmu.99 Vlastní termín „terorismus“ pochází z latinského pojmu znamenající zastrašování či nahánění strachu. Terorismus je možné řadit do oblasti kriminality, v užším pohledu do oblasti organizované kriminality.100 Stejně jako je obtížné terorismus definovat, je i obtížné hledat proti němu účinné prostředky k jeho eliminaci. Pro účely této práce zůstaneme u pojetí terorismu jako organizované kriminality (organizovaného zločinu). Terorismus je třeba chápat jako útok na jistoty demokracie a na základní práva občanů. Je to hrozba, která bezprostředně ohrožuje bezpečnostní prostředí.Terorismus je závažný jevem i z hlediska boje proti němu. Pro tak velkou hrozbu jakou terorismus je, je nutné vyčlenit i nejúčinnější prostředky. Stejně tak jako terorismus může zasáhnout základní principy demokracie, mohou tyto principy zasáhnout i prostředky proti němu použité. Zde je možné znovu zmínit čl.7 LZPS „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručená. Omezit ji je možné pouze v případech stanovených zákonem.“ Stát si tímto ustanovením zajišťuje možnost narušení demokratických práv, což v případě terorismus předpokládá nasazení takových prostředků, které mohou výrazným způsobem tato práva narušit. Odposlechy jsou jedním z těch prostředků, které splňují výše popsaná „kritéria“. Výrazný zásah do práv a svobod občanů, ale také výrazná pomoc v boji proti terorismu. Musíme si také uvědomit, že terorismus není jen otázkou určitého státu nebo regionu. Není tedy možné nasadit klasické operativní prostředky (informátory, sledování osob, apod.). Je nutné nasadit takové technologie, které by umožnily sledovat aktivity teroristické organizace ve větším měřítku a „bez hranic“. Zde se samozřejmě žádná z národních bezpečnostních složek neobejde bez spolupráce s bezpečnostními složkami jiných států. Odposlechy však vždy zůstanou základním prvkem z operativních prostředků bez kterých si nelze boj proti terorismu představit. Takovým klasickým příkladem použití odposlechů v případě terorismu jsou události z 11.září 2001 a následné pátrání po teroristických skupinách, které se na tomto teroristickém útoku podílely. Bezpečnostní složky nasadily v souvislosti s vyšetřováním velké množství různých operativních prostředků, mezi nimiž sehrály 99
Blíže Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno. Centrum strategických studií. Strmiska, M.(2001): Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzivního teroristického násilí v soudobých demokraciích. Brno.Masarykova univerzita. MPÚ. 100 Mareš, M. (2005): Terorismus v ČR. Brno. Centrum strategických studií.s.22-24
- 73 -
odposlechy významnou roli. V souvislosti s tímto nasazením operativních prostředků je nutné zmínit skutečnost, že samotné nasazení odposlechů hraničilo s hrubým zasahováním do soukromí osob, které neměly s útokem nic společného (viz kapitola Právní úprava použití odposlechů v jiných zemích). Pokud uvážíme tuto skutečnost, tak se nám nabízí otázka vztahu svobody a bezpečnosti, vztahu, kterým na jedné straně stát zajišťuje bezpečnost svých občanů, a na druhé straně významným způsobem zasahuje do soukromí občanů, do jejich základních svobod (blíže se této problematice věnuje kapitola o bezpečnosti a svobodě projevu). Trochu odlišný pohled nabízí použití operativních prostředků v rámci boje proti
organizovanému
zločinu.
Organizovaný
zločin
představuje
univerzální
bezpečnostní riziko.101 Aktivity organizovaného zločinu se projevují jako zvlášť komplexní forma páchání trestné činnosti s přesahem do dalších oblastí závažné kriminality i do mnoha oblastí společenského života. Organizovaný zločin je založený na odlišné principu než terorismus, má odlišnou motivaci. Pro terorismus je typická politická motivace, zatímco pro organizovaný zločin je to motivace založená na ziskovém principu (finanční nebo ekonomický prospěch).102 Cílem bezpečnostní strategie zaměřené proti organizovanému zločinu je zamezit realizaci jeho aktivit a eliminovat tak jeho negativní společenské následky. Plně rozvinutý organizovaný zločin chápeme nejen jako činnost organizovaných skupin, ale jako působení zločinných spolčení. Organizovaný zločin je založen na spolupráci více osob se specificky vymezenými úkoly, dopouští se závažné trestné činnosti s úmyslem získat prospěch nebo moc, vyznačuje se důkladnou přípravou akcí, dokonalým vybavením, disciplínou. Většinou funguje na mezinárodní úrovni. Uvnitř skupin se moc koncentruje v rukou nejvyššího vedení, vlastní páchání trestné činnosti je delegováno na tzv. střední články. V některých případech používá organizovaný 101
Zločinecké organizace působící na území ČR jsou založeny převážně na národnostní či etnické příslušnosti (zaznamenávána je spolupráce a kooperace mezi jednotlivými strukturami bez ohledu na tuto příslušnost), každá organizace má jinou podobu pokud jde o početní složení, o hierarchické rozvrstvení, sféry zájmů i způsoby páchání trestné činnosti, i pokud jde o jejich spolupráci s českými občany. Jejich aktivity jsou spojené zejména s organizováním nelegální migrace a převaděčstvím, krádežemi motorových vozidel, organizováním obchodu s lidmi včetně organizované prostituce, paděláním platebních prostředků, zboží či dokladů, překupnictvím odcizeného zboží, vymáháním dluhů na objednávku, obchodováním se zbraněmi, podvody a další trestnou činností. 102 Blíže Pikna, B.M. (2006): Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie. Praha. Linde.
- 74 -
zločin i násilí - většinou však pouze tehdy, nenarušuje-li to plnění hlavního cíle, tj. dosahování finančního zisku. Organizovaný zločin se snaží využívat kontakty na politiky, pracovníky veřejné správy, orgány prosazování práva a výkonu spravedlnosti, představitele finančních a obchodních kruhů, média. Od všech těchto složek chce buď získat nepřímou podporu pro svoje aktivity, potřebné informace nebo dosáhnout snížení rizika při své činnosti. Důsledkem
působení
organizovaného
zločinu
není
pouze
ohrožení
bezpečnosti. Negativně působí zejména to, co není navenek příliš patrné. Organizovaný zločin programově usiluje o to, aby ovlivnil ty odpovědné pracovníky, kteří mu mohou jakýmkoli způsobem prospět. Tím destabilizuje celý společenský systém - narůstá nedůvěra vůči odpovědným složkám společnosti. Organizovaný zločin také výrazně ohrožuje ekonomiku. Vnáší do ní praktiky, které jsou používány ve zločineckém prostředí. Kromě toho postihuje ekonomiku tím, že na boj proti němu musí být vynakládány značné
finanční
prostředky. Organizovaný zločin vnáší
určité
disharmonické prvky i do sociální struktury. Umožňuje zločincům získat značné majetky a někdy i vysoké postavení na společenském žebříčku. To může u řady lidí vést i ke změně hodnotových preferencí. V neposlední řadě narušuje organizovaný zločin společenský systém tím, že nabízí lidem nelegální zboží a služby. Do života společnosti tak vnáší patologické jevy. Aby bylo možno opravdu účinně postihovat činnost zločineckých organizací, které se často kryjí legálními podnikatelskými aktivitami, je třeba zavést trestní odpovědnost právnických osob (podnikatelských subjektů i dalších organizací). Půjde o průlom do dosavadního pojetí trestnosti založeného na individuální odpovědnosti. I když jde z hlediska právní teorie o ne zcela bezproblémové řešení, v některých zemích EU se postupně prosazuje. Vzhledem k tomu, že organizovaný zločin zasahuje celý společenský systém, mohou všechny složky tohoto systému obsahovat prvky, které může zneužít. Základním krokem jsou tedy opatření, která budou chránit celý společenský systém a plně využívat mezinárodní spolupráci. K tomu je nezbytná analýza možných kriminogenních faktorů v životě společnosti a vypracování návrhů a omezení jejich účinku. Časový horizont je zde relativně dlouhý. V současné době je tato koncepce sice akceptována, ale nezačala být dosud plně uplatňována.
- 75 -
Boj proti organizovanému zločinu vyžaduje mimořádné prostředky. Nelze vyloučit případný dopad prostředků používaných k potlačování organizovaného zločinu (odposlechy, kontrola pohybu finančních prostředků, kontrola kontaktů podezřelých subjektů, nasazování skrytých policejních agentů) do oblasti lidských a občanských práv. Objevuje se problém jak udržet náležitou rovnováhu mezi garancí těchto práv a nezbytnými zásahy státních mocenských orgánů do této sféry. Prostředky,
které
bezpečnostní
složky
používají
při
odhalování
organizovaného zločinu se příliš neliší od těch, které jsou používány v souvislosti s terorismem. Odposlechy jsou i zde stěžejním prvkem. Jejich nasazení však bývá v tomto případě účinnější, protože v případě organizovaného zločinu jde o skupinu zaměřenou na určitý cíl, který má zaručit ekonomický nebo jiný hmotný prospěch. Cíle skupiny jsou konkrétnější a jsou snazším způsobem sledovatelné než u terorismu. Tedy i použití odposlechů je v tomto případě úspěšnější. Příkladem úspěšného použití odposlechů v případě odhalování organizované skupiny je případ tzv.Berdychova gangu, který se zaměřoval výhradně na organizované útoky s hmotným podtextem. Bez použití odposlechů by se zřejmě nepodařilo odhalit propojení kriminálně závadových osob s policejními složkami. Podobné účinné nasazení odposlechů je možné i v případě odhalování korupce. Nasazení odposlechů je i tomto případě adresnější a méně plošné, jako tomu bývá u terorismu. V případě korupce jsou kromě odposlechů i významným prvkem tzv.řízené provokace. Zde je nutné zmínit skutečnost, že Policie ČR sice zná institut agenta (může použít osobu, kterou infiltruje do sledované organizace), ale nemůže tyto provokace sama provádět. Za odhalením korupce např.veřejných činitelů pak stojí většinou novináři nebo jiné neziskové organizace. Příkladů závažné korupce v českém politickém prostředí je mnoho. Některé již byly zmíněny na jiném místě práce (kauzy Doležal, Dalík a Kořistka, atd.), z jiných je možné připomenout případ nákupu stíhaček Gripen nebo některých vojenských zakázek. I v těchto případech sehrávají odposlechy žádoucí roli, které jiné operativní prostředky jen stěží mohou nahradit.
Za pomoci výše uváděných korupčních afér je možné pokusit se o analýzu nasazení odposlechů z hlediska eliminace hrozeb jako je terorismus, organizovaný zločin nebo korupce.
- 76 -
Všechny uváděné druhy kriminality jsou závažnou hrozbou pro bezpečnost státu, ohrožují stát zvenčí i zevnitř. Vzhledem k tomu, že neexistují přesné statistiky, do jaké míry jsou odposlechy při vyšetřování těchto druhů kriminality efektivní, je možné se spolehnout jen na statistiky, které zpracovávají úspěšnost bezpečnostních složek při vyšetřování této závažné kriminality. Policie ČR nevede zvlášť statistiku trestných činů s přívlastkem teroristický nebo trestných činů v rámci organizovaného zločinu. Ve statistikách se pouze objevují jednotlivé trestné činy, které jsou součástí těchto forem zločinnosti. Jedná se o trestné činy zločinného spolčení (§163a trestního zákona) a trestné činy páchané v organizované skupině (§128a/2a, 140/3a trestního zákona). V roce 2006 Policie ČR evidovala 19 trestných činů zločinného spolčení a 630 trestných činů spáchaných v organizované skupině, ze kterých bylo 590 objasněno, stíháno za tyto trestné činy bylo celkem 603 osob, z toho 119 cizinců103 S přihlédnutím k této statistice je možné říci, že bezpečnostní složky (konkrétně Policie ČR a její složky) jsou v odhalování tohoto druhu trestné činnosti úspěšné. Vezmeme-li dále v úvahu, že tento druh kriminality bývá zpravidla tou nezávažnější formou páchání trestné činnosti a jeho odhalování k nejobtížnějším, pak jsou tato čísla velmi optimistická. Z pohledu použití operativní techniky, tedy i odposlechů, je možné říci, že míra úspěšnosti jejich nasazení je téměř totožná. Operativní technika se při vyšetřování tohoto druhu trestné činnosti používá až na výjimky téměř v každém případě. S přihlédnutím na specifika, která tyto formy trestné činnosti přináší, je nasazení odposlechů velmi účinným prostředkem. Ve většině případů se totiž jedná o organizované skupiny, které v maximální míře využívají různých druhů komunikace. Odposlechy jsou tedy nezbytným prostředkem, pomocí nichž lze rozkrýt vzájemné vazby uvnitř skupiny a tím skupinu oslabit a eliminovat její nejsilnější zbraň – vysoký stupeň organizovanosti. Odposlechy tedy nepochybně přispívají k eliminaci hrozeb, které představují formy organizovaného zločinu nebo terorismu.
103
Zdroj: Zpráva o bezpečnosti ČR 2006. (In.www.mvcr.cz/dokumenty.html)
- 77 -
9.7 Sekuritizace Při zkoumání problematiky odposlechů je nutné se také zmínit o pojmu sekuritizace. Tento pojem z oblasti bezpečnosti se vztahuje k určitému zájmu politických aktérů, resp.k jejich obavě z toho, že určitý dílčí problém se může rozrůst do takových rozměrů, které mohou být zdrojem pro ohrožení společnosti. Vlivní politikové, vláda či mezinárodní organizace mohou varovně upozorňovat na problém, který by se mohl stát hrozbou pro referenční objekt104, jehož jménem vystupují. Sekuritizace je
intersubjektivní proces,
který se
odvíjí
od vyhodnocování
bezpečnostních hrozeb, pro jejichž definování mají různé státy rozdílné prahy. Sekuritizaci můžeme charakterizovat jako samoreferenční proces – hrozba ve skutečnosti ani nemusí existovat nebo nemusí být příliš naléhavá. Stačí, když nějaký problém je jako bezpečnostní hrozba prezentován tak dlouho, až se s takovým náhledem ztotožní většina společnosti.105 Sekuritizace je tedy jakýsi proces konstrukce hrozeb a rizik, které v podstatě neodráží skutečné a reálně hrozící nebezpečí. Toto nebezpečí je však jako hrozba prezentováno a tato prezentace je společností přijata (subjektivistický přístup).106 Aktéři, kteří prohlašují referenční objekty za ohrožené a jsou tak hybateli procesu sekuritizace, jsou označováni jako aktéři sekuritizace. Těmito aktéry mohou být politici, média, různé expertní skupiny, apod. Tito aktéři se zaměřují na určité nebezpečí a snaží se soustředit pozornost veřejného mínění na domnělou hrozbu. Sekuritizaci lze tedy považovat za radikálnější verzi politizace. Z hlediska teorie může být jakékoliv veřejné téma umístěno na škálu sahající od depolitizovaného (stát s tím nemá nic do činění a nestává se z něj předmět veřejných debat) přes 104
Referenční objekt je jednotka, na jejíž bezpečnostní zájmy se odvolávají činitelé bezpečnostní politiky. Jménem referenčního objektu a jeho zájmů (zejména pak životních a strategických) se zdůvodňují všechna důležitá rozhodnutí v oblasti bezpečnostní politiky. Nejvýznamnějším a nejčastějším referenčním objektem je stát, který je v důsledku vestfálského vymezení jediným legitimním vykonavatelem síly. (Eichler, J. (2002): Referenční objekt bezpečnostní politiky. In. Zeman, P.: Česká bezpečnostní terminologie.Výklad základních pojmů. Masarykova univerzita v Brně, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.172-175) 105 Eichler, J. (2002): Sekuritizace. In. Zeman, P.: Česká bezpečnostní terminologie.Výklad základních pojmů. Masarykova univerzita v Brně, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně.s.165-168) 106 Waisová, Š. (2005): Bezpečnost: Vývoj a proměny konceptu. Plzeň. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk.s.92
- 78 -
politizované (téma je součástí veřejné politiky) k sekuritizovanému (téma je chápáno jako existenční hrozba, jež si žádá mimořádných opatření a ospravedlňuje konání vybočující ze standardních mantinelů politických procedur).107
9.7.1 Aplikace pojmu sekuritizace na problematiku odposlechů Problematika odposlechů (tedy jejich zneužívání) je do jisté míry uměle vytvářená hrozba. Podle zveřejněných statistik je možné konstatovat, že počty odposlechů za poslední roky neustále narůstají (i když celkový trend je spíše sestupný). Tento nárůst však není možné vysvětlovat jako „absolutní“, pokud neuvážíme tu skutečnost, že zároveň s počty odposlechů narůstá i počet mobilních telefonů, používaných jednotlivci. Tato skutečnost pak celkové statistiky určitým způsobem deformuje. Jednotlivci, politické strany nebo zájmové skupiny, které poukazují na zvýšený počet odposlechů (a tím i na riziko jejich zneužívání), se většinou orientují na „absolutní“ čísla, která udávají celkový počet odposlechů, prováděných ÚZČ. Tyto počty odposlechů však nekorespondují s počty odposlouchávaných osob. Ve rámci těchto skutečností pak může být problematika odposlechů (jejich počty) uměle zveličována. V této souvislosti je také třeba zmínit, že veřejný zájem o tuto problematiku souvisí s „velkými“ případy, které se dotýkaly stranických špiček nebo mediálně známých osob. Odposlechy, které provádí Policie ČR v rámci vyšetřování jsou jaksi mimo veřejný zájem, a právě tyto odposlechy tvoří podstatnou část zveřejňovaných statistik. Ohrožení referenčního objektu (státu) v rámci sekuritizace není aktuální. Aktéři sekuritizace využívají zájmu veřejnosti a médií o tuto problematiku a uměle ji zveličují. Při této své činnosti však aktéři sekuritizace (politici, zájmové skupiny) upozorňují i na reálnou skutečnost. Tou může být např.nedostatečná legislativa nebo špatně nastavené kontrolní mechanismy. Nicméně podle analýzy dostupných materiálů se hrozbu pro bezpečnost státu nejedná. Veřejnost se pouze „ztotožnila“ s některými 107
Buzan B., Weaver, O., Wilde J.de (2005): Bezpečnost. Nový rámec pro analýzu. Brno.Centrum strategických studií.s.34
- 79 -
případy, které zasáhly mocenské a politické složky státu a přijal způsob prezentace odposlechů jako možného zdroje rizik.
10. Závěr Odposlechy jsou spolu s použitím informátorů významným druhem operativních prostředků, které mohou zásadním způsobem zlepšit práci bezpečnostních složek. Bez odposlechů si lze jen těžko představit získávaní informací, které jsou důležité pro bezpečnost státu. Odposlechy jsou ale také významným zásahem do práva na soukromí. Na jedné straně tedy stojí zájem státu na zajištění bezpečnosti obyvatel, na straně druhé musí stát omezit některá práva svých občanů, aby jim tuto bezpečnost mohl zajistit.
Z hlediska politologické a bezpečnostní aplikace se mi tedy jeví používání odposlechů spíše jako zájem státu (viz kap.9.5) než bezpečnostní hrozba či riziko. Je určitým cílem státu, resp.jeho mocenských složek, aby pomocí odposlechů nebo dalších operativních prostředků, dosáhly určitého bezpečnostní ochrany obyvatel před nebezpečím v podobě závažné trestné činnosti. Političtí a jiní zúčastnění aktéři se k této problematice vyjadřují spíše jako k zájmu, který je ve společnosti diskutován a který politické prostředí a jeho aktéry v určitých postojích spojuje nebo v jiných rozděluje, než k bezpečnostní hrozbě. Analýzou nebyly zjištěny žádné zásadní argumentace nebo vyjádření, které by odposlechy prezentovaly jako bezpečnostní hrozbu nebo riziko.
V úvodu byly stanoveny základní teze, na které jsem chtěl svou prací najít odpověď. Základní tezí byla otázka, zda-li odposlechy přispívají k posílení bezpečnosti a čí bezpečnosti. Na tuto otázku lze jednoznačně odpovědět - odposlechy posilují prvek vnitřní bezpečnosti. Pomocí této operativní techniky jsou rozkrývány závažné trestné činnosti, které by mohly, např.ekonomicky, destabilizovat společnost. Základním zájmem při nasazování odposlechů je tedy zajištění vnitřní bezpečnosti státu. Na druhou otázku, na kterou jsem se pokoušel najít odpovědět - z jakých důvodů je téma odposlechů politizováno a co sledují aktéři politizováním odposlechů –
- 80 -
není již tak jednoznačná odpověď. Bezpochyby je jedním z důvodů neustálý nárůst počtu odposlechů a obava z jejich nekontrolovatelného používání. Odposlechy nebyly ještě před pěti lety v centru pozornosti společnosti i její politické reprezentace. Teprve až vlna případů, u kterých vyšlo najevo, že byly odposloucháváni i vrcholní političtí představitelé, přivedla k pozornosti k tomuto tématu i politiky. Z analýzy dostupných dokumentů je zřejmé, že zasažení politické scény problematikou odposlechů je pro politiky mnohem závažnější než samotné statistiky a tedy celkový vzestupný trend v používání této techniky. Politizací tohoto tématu je nepochybně sledováno výrazné omezení odposlechů, a také poukázání na skutečnost, že mohou být zneužívány pro politický boj. V průběhu zpracování analýzy nebylo těžké si všimnout, že odposlechy jsou využívány pro politický boj a to za účelem získávání důležitých informací, které by bylo možné použít proti politickému protivníkovi. Je nepochybné, že za tímto účelem jsou zneužívány i oficiálně schválené odposlechy, jejímž původním účelem bylo monitorování trestné činnosti. Analýza také potvrdila, že v politickém boji není výjimkou používání i nelegálních odposlechů. Tuto skutečnost však nelze jednoznačně potvrdit, pouze je možné na základě některých dílčích informací o této možnosti uvažovat.
Politizování odposlechů má vliv i na bezpečnostní prostředí České republiky. Jakékoliv „veřejné“ diskutování nasazení odposlechů v konkrétních kauzách je velmi nebezpečné pro jejich zdárné ukončení a k naplnění účelu jejich nasazení. Zástupci médií i veřejnost by si měli uvědomit, že předčasným zveřejněním některých důležitých informací mohou být narušena konkrétní vyšetřování nebo zničeny pracně vytvořené vazby a informační kanály. Je jistě důležité veřejně diskutovat způsoby používání odposlechů, ale diskuse nad jejich smyslem se mi zdá až příliš absurdní. Bezpečnostní složky nemají (snad kromě informátorů) žádnou jinou a účinnější zbraň proti závažné kriminalitě. Politici, média, veřejnost by ve spolupráci měli bezpečnostním složkám umožnit co nejefektivnější způsob boje proti zločinnosti. Bezpečnostní složky by naopak měly těchto mimořádných prostředků využívat jen v rámci vyšetřování závažné kriminality a co nejméně zasahovat do soukromí občanů.
- 81 -
Odposlechy jsou dvojsečnou zbraní. Na jedné straně není možné si bez nich představit boj proti závažné kriminalitě, na straně druhé „obtěžují“ narušováním našeho soukromí. Zájmem každé politické reprezentace by tedy mělo být co nejmenší politizování této problematiky a její zneužívání k politickým účelům, a naopak vytvoření co největší rovnováhy mezi použitím těchto prostředků a ochranou soukromí občanů.
- 82 -
