V prodejně Telko byl zahájen předprodej vstupenek na
Vstupenky v předprodeji jsou za zvýhodněnou cenu 70 Kč
Poprvé v Zašové vystoupí jako hudební doprovod našeho plesu skupina
VYDÁNÍ PRO PŘÁTELE O zpestření programu se v průběhu večera postará
Děkujeme firmě KREMEL a všem ostatním sponzorům za podporu Sousedského plesu a
těšíme se na shledanou s Vámi
V SOBOTU 31. LEDNA v Kulturním domě v Zašové. Pozor, začínáme už v 19 hod. Srdečně Vás zvou zašovští lidovci, skupina Faťamorgana a Eldorado z Frýdku–Místku
Lidovecký zpravodaj - informační občasník zašovských a veselských lidovců. Pro členy a příznivce KDU-ČSL Zašová vydal svépomocí výbor místní organizace. web:
www.zasova.org
mail:
[email protected]
UVNITŘ NAJDETE: co je nemoc pietních tváří kdo je patronem politiků co se zašovským ústavem? o „tátovi“ Janu Pelárovi výročí „strýca“ Matalíka jak vznikla Valašská hymna lidovecké akce pro Vás Svatomartinské veselení o zašovských E-NOVINÁCH novinky Sousedského plesu Faťamorgana a Eldorado v Zašové!
PLESU
DOPŘEJ MI CHUŤ K JÍDLU, PANE… Papež František se o Vánocích sešel se svými spolupracovníky z římské kurie a měl k nim dlouhou řeč. Zřejmě jinou, než čekali. Papež je varoval před upadnutím do „nemocí“, které ohrožují všechny úředníky - nejen ty ve službě Apoštolského stolce. Jako první jmenoval „nemoc“ domnělé nezastupitelnosti. Tato nemoc pochází z patologie moci, z „komplexu vyvolených“ a jako léčbu doporučil papež návštěvu hřbitova, kde je množství těch, kteří možná také touto „nemocí“ trpěli. Mezi dalšími „nemocemi“ jmenuje funkcionářství, hašteřivost, úředničinu bez kontaktu s realitou, infekci pomluv a drbů, další nemocí je nadbíhání a „zbožštění šéfa“. Odsuzuje tajnosti s know-how, kdy ten zkušenější nedává své poznání k dispozici mladšímu kolegovi, varuje před workholismem i pracovním exhibicionismem… Za pozornost stojí „ nemoc uzavřených kroužků“, kdy se příslušnost k nějaké skupince stává silnější než příslušnost k podstatě, k celku; »každé království proti sobě rozdvojené zpustne« (Lk 11,17). „Nemocí pietních tváří“ nazývá papež pózu nevrlých a sveřepých lidí, kteří se domnívají, že k vážnosti potřebují melancholickou a přísnou tvář, a s druhými – zvláště těmi, které považují za podřadné – zacházejí rigidně a arogantně. „Neztrácejme onoho radostného ducha, oplývajícího humorem, ba sebeironií, jež nás činí lidmi oblíbenými i ve svízelných situacích. Je dobré často recitovat modlitbu sv. Tomáše Mora. Denně se ji modlím a dělá mi dobře,“ říká papež František. A jakouže modlitbu to má papež na mysli?
Dopřej mi chuť k jídlu, Pane, a také něco, co bych jed. Dej mi zdravé tělo, Pane, a nauč mě s ním zacházet. Dej mi zdravý rozum, Pane, ať vidím dobro kolem nás, ať se hříchem nevyděsím a napravit jej umím včas. Dej mi mladou duši, Pane, ať nenaříká, nereptá, dej, ať neberu moc vážně své pošetilé, malé „já“. Dej mi, prosím, humor, Pane, a milost, abych chápal vtip, ať mám radost ze života a umím druhé potěšit.
*** Tomáš More byl anglický politik, kancléř a osobní přítel krále Anglie Jindřicha VIII. Dodnes je považován za jednoho z největších vzdělanců své doby. Byl svatořečen a je prý patronem politiků a právníků. Zřejmě jako jejich vzor a příklad, protože jeho vlastnosti nejsou v těchto profesích zcela běžné: byl na vrcholu své kariéry, když se ocitl před osudovou volbou: zachovat věrnost králi, nebo svému svědomí? Tomáš More dal přednost svědomí…
Tomáš More nesouhlasil s osobním životem svého přítele a krále Jindřicha VIII. a odmítl se pružně přizpůsobit nové politické situaci. Když parlament uzákonil následnické právo pro potomky nelegitimní manželky krále, Tomáš More odmítl složit přísahu podle tohoto účelově vzniklého zákona a rezignoval na svou funkci. Byl zatčen a uvězněn v pevnosti Tower. V procesu, který prý nebyl řádný ani podle tehdejšího práva, byl přes protesty katolíků i evangelíků odsouzen k smrti. Král rozsudek, který měl být vykonán obzvlášť trýznivým způsobem, zmírnil, takže byl „pouze“ sťat. Humor jej neopustil ani před popravou. Zesláblý dlouhým vězněním požádal před strmými schůdky na popraviště: „Račte mi pomoci, abych se zdráv dostal nahoru, dolů to už půjde samo“.
CO BUDE S ÚSTAVEM? Roku 1901 odkoupil charitativně zaměřený spolek z Vítkovic podstatnou část budov zrušeného trinitářského kláštera a s pomocí školských sester de Notre Dame zde pod názvem Ústav svatého Josefa provozoval sirotčinec a soukromou dívčí školu (známá stavba s červenou cihlovou fasádou obohatila areál r. 1911). V roce 1950 byl ústav zrušen, ale pojmenování „ústav“ už celému areálu zůstalo, stejně jako socha sv. Josefa v průčelí. Stát do zabraných budov umístil Domov důchodců, později ale babičky a dědečky nečekaně vystřídali noví obyvatelé, tehdy po domácku oslovovaní „ogaři“. Toto důvěrné oslovení se dnes změnilo na odtažité „klienti“, což však není jediný důsledek tzv. transformace. Většina z těch, kterým byl ústav domovem i rodinou, bude rozptýlena kdovíkam a všechny budovy ústavu, které kdysi náš stát „tolik potřeboval“, jsou dnes pro změnu státu na obtíž. 3.12.2014 krajský úřad oficielně oznámil záměr převodu těchto nemovitostí. Propojení bývalého kláštera s místním kostelem v jeden architektonický, památkově chráněný celek a všechny další souvislosti včetně osobního, kladného vztahu občanů k areálu „ústavu“ jsou důvodem, proč by obec Zašová měla mít zájem o získání těchto nemovitostí do svého vlastnictví. Pouze tak bude mít obec bezprostřední možnost ovlivnit, jakému účelu budou tyto nemovitosti v centru obce sloužit. Domníváme se, že vzhledem k tomu, že stát tyto objekty v minulosti nabyl bezúplatně, pouhým administrativním převodem, na základě politického rozhodnutí, měl by být na tuto skutečnost brán zřetel i při tomto současném úředně ohlášeném „záměru převodu“.
„TÁTA“ JAN PELÁR a „STRÝC“ ANTONÍN MATALÍK Písnička My zme Valaši je známa takříkajíc notoricky. Kde se zde tato nejen na Valašsku známá písnička vzala, komu patří ta dvě jména Pelár a Matalík, o nichž se v písničce zpívá? Vše začalo na tzv. Národopisné výstavě českoslovanské v Praze. (Pozoruhodný je už přívlastek výstavy „českoslovanská“ - 23 let před vznikem Československé republiky.) Náš region reprezentovaly na výstavě skutečné valašské dřevěnice včetně hospody „Na posledním grošu“. Valašská expozice patřila k nejúspěšnějším a tento úspěch byl vlastně jedním z podnětů pro pozdější založení valašského skansenu v Rožnově. (Tuto návaznost dokládá i název hospody v muzeu – také Na posledním groši.) V hospodě na výstavišti hrála i valašská kapela, jejíž hlavou byl Jan Pelár, který si popularitu získal už v předcházejícím „oblastním kole“ národopisné výstavy ve Vsetíně. Říkalo se, že mnozí návštěvníci zapadli do hospody k Pelárovi a večer zjistili, že si vlastně „zapomněli“ prohlédnout výstavu, kvůli které do Prahy přijeli. Následující odstavec je převzat z oficiálních stránek obce Bystřička a foto pochází z jeho původního náhrobku v Pržně.
Jan Pelár - slavný valašský muzikant, klarinetista 25. 5. 1844 (Hošťálková) – 9. 1. 1907 (Bystřička) Původně se měl stát truhlářem, pak knihařem, nakonec se vyučil řezníkem. Jen co poodrostl, vytvořil kapelu. Putoval s ní od vesnice k vesnici, hrál na muzikách, svatbách, ale také na národopisných slavnostech a hasičských bálech. Nejslavnější období kapely začíná v roce 1892 během národopisné výstavy ve Vsetíně. I proto byla vybrána pro propagaci Valašska na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. V expozici valašské dědiny si jej do hospody „Na posledním groši“ přišla poslechnout řada významných osobností tehdejšího kulturního života, mimo jiné spisovatelé Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Ignát Hermann, malíři Mikoláš Aleš, Adolf Liebscher a František Ženíšek… Jan Pelár se považoval za posledního ze starosvětských muzikantů z oblasti Vsetínska. Byl výborným klarinetistou a ve své době nejproslulejším muzikantem Valašska. Bydlel na Bystřičce č. p. 3. a v lednu 1907 po hraní v hospodě Na Nové na Bystřičce i zemřel a byl pohřben na hřbitově v Pržně. Jeho ostatky však byly později přeneseny do Valašského muzea v přírodě v Rožnově a jako první uloženy na Valašském Slavíně.
Na Pelárovu muziku navázal „Mezříčák" Antonín Matalík. Takto o něm vypráví jeho pravnučka Ing. Irena Brouwerová, majitelka vinotéky VINOPOLIS na Mostní ulici ve Valašském Meziříčí: ZME MY VALAŠI? Když tak přemýšlím, co asi dnešní kluci a holky ví o valašských tradicích, tak si iluze nedělám. Myslíte si snad, že rodiče mluví občas valašsky, aby dítko vsáklo nářečí? Dá se počítat s tím, že ve školách i školkách věnují pár hodin místním dějinám, valašským umělcům a osobnostem? Myslíte si, že se žáci dočkají vysvětlení, kdo to byl např. Pelár nebo Matalík? Silně pochybuji. A DYŽ SA VALÁŠEK NARODÍ... Rod Matalíků pochází ze Štramberka. Předkové „strýca Matalíka“ se kvůli živobytí přestěhovali do Valašského Meziříčí. Tady se narodil dne 6. července 1880 v domě č. 222 na Vrbenské ulici synek Antonín Matalík. Říkali mu hezky po valašsky Toneček, a když vyrostl, tak Tonek. Jeho otec zemřel dříve, než se Toneček narodil, a dokonce dříve, než si stačil vzít jeho matku… Tak se stalo, že staříček Václav byl jeho dědou i otcem zároveň. Vychovali ho se stařenkou jako vlastního. Tonkova maminka měla později malé hokynářství v místech „Nad schodkama“, kde pak měl kšeft obchodník Novák. Snad i proto dali Tonka vyučit prodavačem v textilním obchodě. Práce obchodního příručího v obchodě s látkami mu dvakrát nevoněla, měl spíš plnou hlavu muziky. Zejména housle mu učarovaly. Učil se hrát od starých muzikantů. Vrzal na housle každou volnou chvíli nebo se po večerech učil noty. Jakýsi talent pravděpodobně zdědil po mamince, prý hezky zpívala, a veselou povahu po staříčkovi. Když byl Tonek mladý, hrávala po bálech a hospodách Pelárova muzika. Pelár si mladého houslisty všiml, zpočátku hrával občas na záskok, nebo když bylo potřeba početnější kapely, později už hrával v kapele pravidelně až do Pelárovej smrti. Ne nadarmo se říká, že to byla valašská muzika, protože opravdu hráli od dědiny k dědině, svou hudbou poveselili kdejakou hospodu. Žádná televize, žádných tisíc radiostanic, žádný internet, jen sousedské tancovačky, bály a hospodské zábavy, tak vypadala zábava a volný čas na přelomu 19. a 20. století… S Pelárem se zřejmě dostal patnáctiletý Tonek v roce 1895 až do Prahy, ale není o tom přesvědčivý záznam. Tonkova manželka Marie pocházela z Ostravy a v Meziříčí byla ve službě. S Tonkem se seznámili u muziky. Zamilovanost byla sice pohádkově krásná,
ale realita je také dostihla. Tonek se sice zpočátku vodíval pod paží s Mariií podél Bečvy až do Hrachovce, ale často a rád vyměnil její ručku za housle, které tiskl k tělu, když spěchal do hospody hrát… Láska k Marii a valašské muzice se zkomplikovala rokem 1914, kdy byl v Sarajevu spáchán atentát na císaře. Narukoval jako ostatní a syrové válečné zákopy si vyžádaly jeho zdraví. Naštěstí mu holý život zůstal a mohl se vrátit k rodině o rok dříve, než strašná válka skončila. Od té doby ho trápilo silné astma. Jako válečný invalida se pak dostal k dráze. Měl hezké písmo, a tak se z něho stal načas ouřada. Šel až do Brešpurku (do Bratislavy), protože tehdy od nás na východ byl vzdělanějších lidí nedostatek. Tonek si vysloužil definitivu, která byla za první republiky tradiční výsadou státních úředníků. Byla odměnou za úředníkovu loajalitu a kompenzovala nižší úroveň platů ve veřejné správě. Možná, že by dostal i penzi, kdyby na Slovensku zůstal, ale po dvou letech - roku 1924 ho valašské srdéčko táhlo domů, za rodinou a za muzikou především. Té se také po návratu plně věnoval. V krásenských sklárnách u Reichů měli svou kapelu a její dirigent, nějaký pan Střítezský, o Tonkovi slyšel a přijal ho. Do takové kapely však housle nepasovaly. Na klarinet nebo trubku nebyl schopen foukat díky záduše uhnané z války, a tak si sedl k bubnu, protože povšechné hudební nadání mu to umožnilo. Tak si vydělával na živobytí a ještě si tu a tam přilepšoval opravami houslí a smyčců. MATALÍKOVY DĚCKA Rodina Antonína a Marie Matalíkových byla početná. Dětí se jim narodilo sedm a jako své osmé dítě vychovali i nemanželské dítě své dcery. Živit tak početnou rodinu bylo složité. Kyška a zemáky, to byl běžný jídelníček v rodině válečného invalidy a služebné. Bydlení bylo skromné (hned za náměstím v místě dnešního malého parkoviště před restaurací Modrá hvězda a později v Manském dvoře). Za druhé světové války byly bály a zábavy zakázány a to přineslo problémy do Matalíkovy rodiny, kterou hudba částečně živila. Prakticky se živitelkou rodiny stala maminka. Maminka byla vůbec osobnost a řídila i domácnost, protože Antonín byl každou chvíli pryč u muziky. (Jak se říká na Valašsku: život s muzikantem je dvakrát těžký.) Smutku si zažila také dost. Vždyť musela pochovat tři ze svých dětí. Marie byla přísná a na pořádek, o půl hlavy větší než „rošťák“ její manžel, muzikant a později také hlídač jízdních kol na meziříčském náměstí… MATALÍKOVA KAPELA Hudba byla odjakživa pro Antonína Matalíka vším. Když odešel do muzikantského nebe primáš Jan Pelár roku 1907, musel někdo převzít pomyslnou muzikantskou štafetu. I když mladý houslista nebyl zkušený, byl natolik nadaný a ponořený do hudby, že si v roce 1925 oficiálně založil kapelu vlastní. Nemusel daleko pro povolení chodit, protože hejtman okresního úřadu pan Vicena sídlil
u nás ve městě (což mimo jiné znamená, že naše město bylo významným administrativním centrem pro tehdejší Valašsko). Kapela měla deset hudebníků a nebyla jediná, hrály tu ve městě další tři a v blízké Zašové bylo taky hodně muzikantů, ale byla svou úrovní nejlepší a nejznámější. Tehdy se hledala obživa obtížně, a tak hudba nebyla jen koníčkem pro volný čas, ale i zdrojem příjmů. Aby se kapela nějak zviditelnila a odlišila od ostatních, navlékl primáš Matalík své hudebníky od roku 1928 do jednotného valašského kroje a začali se orientovat pouze na valašské písničky. Každý muzikant nosil režné či flaušové kalhoty modré anebo bílé, na nohách krpce nebo v zimě holínky, vyšívanou plátěnou košili s červenou pentlí u krku a brunclek karmínové barvy. Bez černého valašského klobouku s širokou střechou neudělali ani krok. Většinou hrávali v obsazení housle, klarinet, cimbál a basa. Někdy se přidala flétna nebo harmonika. Znali je v celém Podbeskydí, téměř v každé valašské dědině. Hráli i na výstavách v Rožnově a Frenštátě. Nehrálo se pořád, v té době se dodržoval přísně advent před Vánoci a údobí po masopustu až do Velikonoc. A když se nehrálo? Jistě vzpomínáte, že jsme říkali, že měl Antonín pěkné písmo a dotáhl to až na písaře u slovenských drah, tak toho využíval a navíc znal dobře noty, tak si mohl přivydělat opisováním not, které mu nosil pan učitel Hanus (otec herce Františka Hanuse). Na učitelském ústavu a gymnáziu se vyučovalo povinně hře na housle, a tak se pár hodin našlo i pro Antonína Matalíka. Výjimečnost a originalita cimbálovky strýca Matalíka se šířila až do samotné Prahy. Jeho kapela byla tou poslední svého druhu. Zanechala nám podnes svoji nejznámější písničku. MY ZME VALAŠI... Jak vlastně vznikla dnes už zlidovělá stejnojmenná písnička? Píše se rok 1941, je počátek srpna. Druhá světová válka je na začátku. Valašská kapela dostala pozvání od Valašského kroužku v Praze, který tam pořádal Valašský večer. Nutno dodat, že velkou zásluhu na pozvání měl známý herec František Hanus. Naší muzikanti byli z velkoměsta celí nesví, a jakmile dorazili do hotelu, který byl opravdu na úrovni, šok z luxusu je úplně znejistěl. A pak vystoupení v Lucerně, v prvotřídním sálu té doby! Jejich úspěch byl však obrovský. Vystoupení v Praze museli opakovat v roce 1942. Z jejich hudby byla cítit láska ke kraji, odkud pocházeli, a vřelost jejich srdcí. To nadchlo i rodáky v publiku, kteří už na Valašsku nežili… Později hráli i ve Valašském šenku v Celetné ulici u Prašné brány, který si tam zařídil Ervin Sypták z Hošťálkové.
Jejich účinkování si musíte promítnout na pozadí válečné doby: potraviny na lístky, všude německé nápisy a němečtí vojáci… Nebylo jednoduché lidi rozveselit a oprostit se na chvíli od válečné bídy a strachu. I členové kapely vnímali válečnou realitu a nedýchalo se jim nejlépe v této atmosféře. Přeci jen na malém městečku a na kotárech jste tu válku až tak necítili v zádech jako tady v Praze. Začalo se jim stýskat po domově. Jeden večer po hraní, když tak seděli a mysleli na valašské kopce a doliny, na své blízké, promluvil primáš a navrhl jim, aby si složili nějakou písničku o Valašsku, jako kdysi za Pelára. Všichni se nadchli, a než byla půlnoc, měli ji jakžtakž zveršovanou a pojmenovali ji „My zme Valaši.“ Nikdy se neprokázalo, že by autorem byl sám Matalík, a tak se kloníme k názoru, že písnička patrně vznikla kolektivním dílem všech muzikantů a pravděpodobně i za přispění Františka Hanuse. Dnes už všeobecně známá „valašská hymna“ vznikla na melodii valašského kolového tance Hrubý křižák. Dnes ji zpívá doslova celý národ na lidových zábavách a besedách u cimbálu. Z jiného zdroje se zase dovídáme, že písničku My zme Valaši složil už v roce 1933 na podzim Antonín Matalík s Antonínem Ballnerem v hospodě u Bělků (na naměstí vedle městské spořitelny). Ať tak či onak, uvádíme text písničky, jak ho zaznamenal Zdeněk Kašpar z Jasénky, podle podání hudebníka jeho kapely Josefa Skýpaly, účastníka pražského zájezdu v roce 1942. My zme, muziganti, staří Valaši, hrajem a zpíváme po vlasti naší. Hrajem a zpíváme dycky veseľe, néni už na světě takéj kapeľe. My zme Valaši, jedna rodina,valašské hory sú na naša otčina. My zme Valaši, chlapci jako fík a náš kapelník, sú strýc Matalík. Hrajem a zpíváme, dyť to každý ví, že zme my Sirotci po Peľárovi. Tata nás opustil, je to třicet ľet, my po něm pěsničky máme jako květ. Až jednúc přestanem spívať pěsničky, budete spomínať na nás, lidičky. Až sa my budeme ubírati v dáľ, Ľojza nám zahraje k temu na cimbál. My zme Valaši, jedna rodina, valašské hory sú naša otčina. My zme Valaši, chlapci jako fík a náš kapelník sú strýc Matalík.
Matalíkovu kapelu nejvíce proslavily tzv. daremné písničky, které zpívali po hospodách i na národopisných výstavách. Ty jim přinesly popularitu. Písničky byly vtipné, peprné, s líbivým textem odrážejícím valašský život na dědině. Antonín Matalík vždy přišel s nápadem, složil hudbu a text uhladil a dal do rýmů jistý Jozef Stromšík zvaný Osyka, který pracoval na místním okresním úřadu. Některé z písniček také posbíral z kotárů PhDr. Arnošt Kubeša. Polkový a valčíkový rytmus písní s úpravou pro deset hráčů a zpěv se dostal později do kapely Zašovjanka, která po smrti a rozpadu Matalíkové kapely převzala některé z písní. Ale to už jsme daleko od původní folklorní tvorby. Samozřejmě, že hlavními pokračovateli Sirotků po Pelárovi jsou dnes cimbálovky z našeho valašského regionu. POSLEDNÍ ROKY Když bylo město Valašské Meziříčí z kraje května osvobozeno, vlila se znovu do žil naděje, že od teďka se bude hrát ostošest. Matalík s kapelou jezdil nejraději do rožnovského skanzenu do hospody, tam hrála kapela nejčastěji. Byla tam výborná atmosféra a jejich písničky do dřevěného městečka pasovaly. Hospoda „Na posledním groši“ byla třetí stavbou vznikajícího Dřevěného městečka a byla postavena podle originálu Žingorovy chalupy z rožnovského náměstí. A název „Na posledním groši“ pochází z památné hospody na pražské Národopisné výstavě z roku 1895, kde kdysi s tak obrovským úspěchem vystupovala Pelárova muzika. Přišel však smutný rok 1954. Manželka začala stonat a její srdce sláblo, až v říjnu vypovědělo zcela svou službu. Strýca Matalíka, kterému bylo 74 let, zaplavila tesknota a takový žal, že jej i hudba přestala obveselovat a jeho radost vyzařující oči jakoby vyhasly… Antonín Matalík zemřel 28. března 1955 na mozkovou mrtvici. V den pohřbu v neděli 30. března vysvitlo sluníčko a kolem druhé hodiny přišlo mnoho lidí ve smutečním i ve valašských krojích. Dorazily dvě dechové kapely a taky Matalíkovi „Sirotci“, jejichž hudební nástroje byly černým suknem potažené. Od Manského dvora na Žerotínově ulici kráčel smuteční průvod přes kaštanovou alej až na krásenský hřbitov. „Hory, hory, hory černé...“ zpívali mu jeho kamarádi a slova stékala se slzami po tvářích smutných hudebníků. Až všichni odešli a u hrobu zůstali sami, zazpívali naposledy svému primášovi: „My zme Valaši, jedna rodina… a náš kapelník byl strýc Matalík.“ Dnes se už ale zpívá nadále: „…a náš kapelník je strýc Matalík“. Snad proto, že odkaz velkých osobností i lidových písní bude stále v čase přítomném. Nic lepšího si pro lidového muzikanta Antonína Matalíka nemohu přát. Podle vyprávění Ing. Ireny Brouwerové, pravnučky Antonína Matalíka (zkráceno).
NEJEN SOUSEDSKÝ PLES Skladba kulturně-společenských akcí pořádaných naší MO byla v minulosti pestřejší než dnes. Paradoxně po změně politických a odvozeně i společenských poměrů zájem o některé z nich opadl. Například mikulášskou besídku si v době ignorace křesťanských tradic troufla uspořádat pouze naše strana. Dnes absolvují děti „setkání s Mikulášem“ hned několik - od školky přes obecní Rozsvěcení vánočního stromu až po firemní večírky jejich rodičů. Také o hromadné zájezdy už není v době prakticky neomezených možností individuálního cestování takový zájem. Z podobného důvodu jsme upustili od kdysi populárního zájezdu do vinného sklípku. Tato tradice vznikla v době, kdy prodejny Pramene a Jednoty nabízely pouze vína typu „Ostravský kahan“ nebo „Kardinál“. Dnes jsou k dostání kvalitní moravská sudová vína „na každém rohu“. Naše veřejné kulturní aktivity se v současnosti omezily na pořádání Sousedského plesu a na tradiční svatodušní smažení vajíček – tzv. škračenici. Letos poprvé chceme kulturní a společenský život našich spojených obcí obohatit o novou podzimní akci, které jsme dali název Svatomartinské veselení ve Veselé. Mělo by jít o odpolední společenský program, který by byl příspěvkem k oslavě tradičních Veselských hodů (svátek sv. Martina) a svým způsobem by to mohla být i jakási reminiscence někdejších zájezdů do vinařské Blatnice pod svatým Antonínkem (tradice svatomartinských vín).
Využijte možnosti zakoupit si vstupenky v předprodeji za zvýhodněnou cenu 70 Kč. Předprodej zajišťuje paní Tomanová v prodejně TELKO.
Letos jsme pro Vás a pro Sousedský ples připravili tři novinky:
Poprvé v Zašové vystoupí jako hudební doprovod našeho plesu skupina FAŤAMORGANA O zpestření programu se v průběhu večera postará taneční country skupina ELDORADO z Frýdku-Místku Třetí novinkou je, že začínáme o hodinu dříve, tedy už v 19 hodin, abychom si hudby, tance a zábavy užili víc!
Vystoupení našich milých hostů z country taneční skupiny Eldorado neznamená, že celý ples bude ve stylu „country“. Hudba Faťamorgana hraje osvědčený „plesový“ repertoár a je připravená přizpůsobit se požadavkům publika.
www.zasova.org = E-NOVINY V loňském roce jsme inovovali naše staré webové stránky. Smyslem změn bylo potlačit jejich politické zaměření a poskytnout prostor VŠEM spoluobčanům. Web jsme rozdělili na tři sekce a pouze jedna z nich je naše „lidovecká“, zbývající dvě rubriky - „ČLÁNKY“ a „INZERCE“ jsou určeny všem, může do nich přispívat (při dodržení jednoduchých podmínek) prakticky kdokoliv. Vše velmi jednoduše, z domu a zdarma. Přestože tuto službu poskytujeme už téměř rok, málo lidí ji aktivně využívá. Zdůrazňujeme slovo AKTIVNĚ, protože PASIVNÍCH uživatelů (to znamená čtenářů) mají naše „E-NOVINY“ poměrně hodně. Podle statistiky jsme na našich stránkách za uplynulý rok zaznamenali přes 19 000 návštěv, což je více než 50 denně, a návštěvnost má stále stoupající tendenci. Odložte tedy ostych a podělte se s ostatními o svůj názor, postřeh, zážitek, komentář, oznámení…a nemusí se to týkat výhradně života naší obce. V uplynulém období jen velmi málo lidí využilo možnosti vložit do ENOVIN inzerát, přitom i tato služba je zdarma a má tu výhodu, že svůj inzerát můžete kdykoliv změnit, stáhnout nebo znovu vyvěsit, doplnit o fotografii atd.
Díky štědrosti našich sponzorů se můžete těšit na tradiční tombolu s netradiční hlavní cenou. Sousedský bar bude dobře zásoben a jeho obsluha personálně posílena, abyste kvůli čekání u pultu nezanedbávali tanec.
