© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 77 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2016/01
O starovratislavickém spolkaření
P
olovina 19. století přinesla do jizerského podhůří zlatou dobu sdružování ve spolcích. Onoho nadšeného „spolkaření“, kdy lidé – ve svobodě zrozené ze zrušení nadvlády šlechty nad obcemi – měli najednou touhu společně řešit svoje zájmy, tradice, bídu i zábavu. Do té doby ve vsích mohla existovat možná tak různá kostelní či růžencová bratrstva, jejichž cílem bylo udržování kostelů, kaplí a křížových cest, pomoc trpícím či pěstování duchovních zvyků. Pravda: pospolité spolkaření zahájili asi právě tito hluboce věřící v touze pomáhat ostatním, a dále pak ještě váleční veteráni, kteří měli družnost a kamarádství v krvi. Jejich spolky byly ve městech a na vsích zakládány mezi prvními. Lavina spolkaření přišla ve druhé polovině 19. století, kdy začaly vznikat desítky spolků a sdružení, zabývajících se dnes někdy až těžko představitelnými činnostmi. Vedle spolků politických, čtenářských, záložních či zájmových se objevovala sdružení i tělocvičná, zprvu s obecným sportovním zaměřením, později specializovaná na turistiku, cyklistiku či různé hry. Zábavu pěstovaly i spolky pěvecké, kuřácké, či pijácké. Podle některých názorů vznikla idea sdružování v 19. století v Německu, kde se mělo zrodit spolkaření i družstevničení. Jedním z tamních otců sdružování byl právník, sociální reformátor a politik Hermann Schulze (1808–1883). Ten věřil, že na cestě k dobrodiní je důležitější než kuratela státu spíše potřeba nového organizování společnosti, kde svobodní lidé spojí svoje síly v plné odpovědnosti za své činění. Buď jak buď: německy mluvící obyvatelé údolí Nisy šli v jeho stopách a milovali v oblasti sdružování vedle svobody i organizovanost, formálnost a symboličnost. Spolky byly proto zakládány i pro činnosti, které by bylo možné pěstovat zcela volně a bez nejrůznějších statutů, regulí, vlajek, odznaků či stejnokrojů. Jenže zdá se, že právě tyto atributy a symboly sdružování v 19. století spolkaře bavily úplně nejvíce. Každý spolek se čas od času účastnil nějaké výstavy či průvodu, kde představoval svoje členy a činnost. Každý měl svoji stálou základnu v některé z hospod. Zde se v určený čas pravidelně scházeli, pili pivo a – prostě spolkařili. Zdá se, že sdružování vratislavických mužů (spolky byly zpočátku určeny téměř výhradně jim, ženy se v nich objevovaly až později) bylo – ne vždy, ale asi dost často – spíše únikem z běžného života do okruhu veselých kamarádů, než promyšleně vznešenou činností pro blaho lidstva. To ovšem nic nemění na faktu, že statistiky neúprosně dokládají nesmírnou oblibu spolkaření ve Vratislavicích nad Nisou na přelomu 19. a 20. století. „Spolkový život je ve Vratislavicích mimořádně rozvinutý,“ hlásala na počátku
609
20. století Resselova Vlastivěda. Ta v této době uvádí v obou sloučených vratislavických obcích celkem 35 spolků. Vypadá to tak, že skoro každý zde tedy byl členem nějakého sdružení a mnozí museli být i v několika sdruženích najednou…
N
ejstarším doloženým vratislavickým spolkem bylo Bratrstvo činné lásky k bližnímu (Bruderschaft der tätigen Nächstenliebe) připomínané zde již roku 1786. Podporovalo zdejší chudé a práce neschopné a bojovalo se žebráctvím a bylo tak i jakýmsi zárodkem budoucích dobročinných a charitativních spolků. Jako první opravdová sdružení se na Liberecku objevily ale až spolky válečných vysloužilců, v nichž byli angažováni také muži z údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem. Veteránský spolek (Militär-Veteranenverein) zde vznikl v roce 1851, ale zajímavé je, že úředně potvrzen byl až o tři roky později. Vlastivěda pak zaznamenává ještě jeden důležitý okamžik z jeho života – roku 1863 mu byl udělen a vysvěcen spolkový prapor. V roce 1862 vznikl ve Vratislavicích také pěvecký spolek nazvaný Sängerbund – Svaz pěvců, úředně registrován byl ale také až o dva roky později, zdá se, že hranice spolkové svobody často v počátcích končila na území pomalé rakouské byrokracie. Ve Svazu byli – na rozdíl od současné podoby podobných sdružení – organizováni výhradně muži. Později přibyly i dámy a na fotografiích z oslavy 60. výročí spolku, pořízených před ginzkeyovským zámečkem, je již podíl mužů a žen zhruba vyrovnaný. Roku 1886 k tomuto spolku přibyl ještě Musikverein (Hudební spolek), který měl vedle pěvců i vlastní orchestr, později včetně dechovky. Pro obyvatele Nové Rudy vznikl roku 1887 Sängerkreis in Neurode (Kruh pěvců na Nové Rudě) a roku 1891 ještě Männergesangsverein Lyra (Mužský pěvecký spolek Lyra). V roce 1896 byl zřízen ještě Musikerverein für Maffersdorf und Umgebung (Spolek hudebníků pro Vratislavice a okolí) a Liederkranz (Věnec písní), spolek, jehož název byl pro pěvecká a hudební sdružení velmi typický a dodnes se s ním můžeme setkat u podobných spolků nejen v Německu a Rakousku, ale i ve Spojených státech. Vratislavičtí zemědělci si v roce 1883 založili Landwirtschaftliches Kasino (Zemědělské kasino). Dlouho jsem pátral po možném významu takového spolku, dokonce jsem uvažoval, nebylo-li to sdružení provozující jakési sázky či loterie. Ale podle všeho je zde slovo kasino použito v méně častém významu jídelna. Podobně, jako v případě důstojnických jídelen, které sloužily i jako jakési klubovny, do nichž mohly chodit jen lidé určitého postavení. V tomto případě tak mohlo kasino sloužit setkávání a hájení zájmů zdejších sedláků.
610
Na tradici Vratislavic jako zemědělské a katolické vsi navazoval i Saatgängerverein neboli Spolek rozsévačů, založený roku 1864. Jeho význam byl veskrze duchovní. Katolický páter Karl Sommer založil ve vsi roku 1918 také velmi aktivní katolický Volksbund (Lidový svaz), který organizoval zábavu a ponaučení dětem z rodin zdejších věřících, často nepříliš majetných. Svaz pořádal společenské akce a oblíbené výlety. Na pouť do Hejnic s ním často vycházel i páter Sommer. Dlouhou tradici zde měly také spolky vzdělávací. Již roku 1868 se objevilo první takové sdružení – Fortbildungsverein (Spolek dalšího vzdělávání). Spolek pořádal každý týden přednášky na různá témata z oblasti vědy. Ve své době měl také rozsáhlou knihovnu s 1 200 svazky. Pravda: byly zde i větší, například tovární knihovna pro ginzkeyovské dělníky tehdy čítala dokonce celé tři tisíce knih. Roku 1871 se přidal ještě Arbeiterbildungsverein (Spolek vzdělávání dělníků), který se orientoval na značný počet obyčejných pracujících v obci, často nepříliš vzdělaných. Roku 1879 vznikl také Lese- und Bildungsverein für Neurode (Čtenářský a vzdělávací spolek pro Novou Rudu) a v roce 1884 pak i vratislavická sekce Deutsches Schulverein (Německý školský spolek). Mezi vzdělávací spolky by bylo možné zařadit i v roce 1897 založený Stenographenverein (Spolek stenografů) a sdružení Esperantofreunde (Přátelé esperanta) vzniklé v časech 1. republiky. Zvláštní kapitolou byl vratislavický studentský spolek Tuiskonia, založený v roce 1904; šlo o klasické buršácké sdružení vysokoškolských studentů se všemi těmi typickými šavlemi, čapkami a šerpami a zvláštními zvyky. Hasičské spolky byly ve Vratislavcích hned čtyři! Freiwillige Gemeindefeuerwehr (Dobrovolní obecní hasiči) založení roku 1869, Ginzkey'sche Fabriksfeuerwehr (Hasiči Ginzkeyovy továrny), Feuerwehr der Brauerei (Pivovarští hasiči) a Werkfeuerwehr der Fabrik Wagner (Hasiči Wagnerovy továrny). Bez hasičů by nebylo obecního ani spolkového života! Všem vratislavickým hasičům i jejich kolegům ze sousední Proseče proto musí být v mém vyprávění věnována samostatná kapitola… Na činnost Bratrstva činné lásky k bližnímu navazovalo od roku 1875 sdružení Krankenunterstützungsverein (Spolek pro podporu nemocných). V roce 1891 ve Vratislavicích vznikl i Notstichverein (Spolek nouzový), taktéž podporující své členy v potížích. Podpůrčí byly i nemocenské pokladny, do nichž skládali členové své příspěvky a v časech nemoci z nich dostávali podporu. Roku 1876 zde byla založena Algemeine Krankenkasse (Všeobecná nemocenská pokladna) a roku 1889 Bezirkskrankenkasse (Okresní nemocenská pokladna) a konečně v roce 1900 pak ještě Krankenkasse der Ersten gemischten Genossenschaft (Nemocenská pokladna Prvního smíšeného družstva). Do jisté míry
611
Objekt pravovobřežní tělocvičny byl pro zdejší turnery postaven architektem Edmundem Trossinem v tehdy moderním historizujícím stylu
612
výpomocný charakter měla i činnost Konzumního spolku s tradičním přídomkem Jednota (Konsumverein Einigkeit) založeného roku 1890 a sdružujícího zaměstnance Ginzkeyovy továrny, pro které výhodně zajišťovala potraviny. Tělesným radostem i strastem byly určeny další spolky: v roce 1897 vznikl Landwirtschaftlich-gewerbliche Geselligkeits-Klub (Rolnicko-živnostnický spolek pospolitosti) a Rauch- und Geselligkeits-Klub Fidelia (Kuřácký a společenský klub Fidelia). Zájem o přírodní léčení neduhů zase sdružoval členy Spolku přírodního léčení (Naturheilverein) vzniklého roku 1893. Řada sdružení se orientovala na koordinované hájení či bránění zájmů určitých skupin obyvatel Vratislavic. Roku 1890 byl založen Hausbesitzerverein (Spolek majitelů domů), v roce 1891 místní sekce Verband der Steinarbeiter Oesterreichs (Svaz kameníků Rakouska), roku 1892 pak Místní skupina Unie textilních dělníků (Ortsgruppe der Union der Textilarbeiter). Od roku 1901 nemohla chybět ani Místní skupina Svazu Němců v Čechách (Ortsgruppe des Bundes der Deutschen in Böhmen). Za první republiky byl také velmi aktivní německý Kulturverband (Kulturní svaz), který pořádal četné slavnosti a akce pro mládež. Zde je však třeba zmínit, že činnost sdružení hájících v Československu čistě německé zájmy byla od poloviny 30. let 20. století značně kontroverzní, neboť od kultury a tradic se postupně přecházelo k politice a řada členů podporovala henleinovce a později nacisty. Velká část Vratislavických byla angažována ve sportovních sdruženích. V roce 1875 vznikly na obou březích řeky, rozdělující tehdy ještě dvě samostatné obce, naráz tělocvičné spolky. Na pravém břehu to byl Erster deutscher Turnverein (První německý tělocvičný spolek) a na protilehlé straně pak Turnverein Eintracht (Tělocvičný spolek Svornost). Za pozornost stojí, že oba spolky do svých řad velmi brzy začaly přijímat i ženy a dívky. Svornost si na levém břehu, v dnešní Dlouhomostecké ulici, postavila hned po založení svoji menší tělocvičnu, tzv. Linkser Turnhalle (Tělocvična Levácká byla pojmenována podle břehu Nisy). V roce 1929 byla značně přestavěna a rozšířena. Svému účelu sloužila až do konce války, později v ní bylo sběrné středisko pro odsun vratislavických německých obyvatel. V 50. letech byl objekt přestavěn pro potřeby divadla, ale po dalších dvou desetiletích byl notně zchátralý zcela odstraněn. Na pravém břehu řeky vznikla v roce 1884 podle projektu libereckého architekta Edmunda Trossina, autora budovy vratislavické školy, podstatně velkoryseji pojatá Rechtser Turnhalle (Tělocvična Pravácká). V roce 1897 ji pak jablonecký stavitel Anton Ulbrich ještě rozšířil o přístavbu jeviště, které umožnilo pořádání četných kulturních akcí a představení. Vedle
613
tělocvičny vzniklo také velké sportoviště, později přeměněné na fotbalové hřiště. I když to do historie starovratislavického spolkaření již úplně nepatří, stojí za to zmínit, že v pravobřežní tělocvičně byl 28. října 1945 slavnostně obnoven vratislavický SOKOL, činný již v dobách 1. republiky v hospodě U Hyšků na vratislavicko-prosečské hranici a po okupaci zaniklý. Tělocvična vedle hasičské zbrojnice je dnes sice velkoryse přestavěna, ale dávné průkopníky tělocviku zde stále připomíná polozasypaný pomník bez desky, postavený zde kdysi za členy spolku padlé v 1. světové válce. Roku 1899 byl ve Vratislavicích založen i Arbeiterturnverein Fortschritt (Dělnický tělocvičný spolek Pokrok), čistě orientovaný na tovární dělníky. Je třeba si uvědomit, že dnešní pohled na sportovní sdružování je poněkud jiný, než tomu bývalo v minulosti. Až na výjimky dnes sport stírá politickou, stavovskou či majetkovou úroveň. Na počátku 20. století se ale tělovýchova silně pojila s politikou. Dělnické tělocvičné spolky byly levicově orientované, často v nich rezonovaly socialistické i komunistické myšlenky; SOKOL byl silně pročeský a pročeskoslovenský. Turnéři byli zase spojeni s proněmeckým národním hnutím, ve 30. letech stáli již jednoznačně na straně henleinovců. To bylo důvodem většího počtu spolků, než by bylo zdánlivě potřeba – někteří lidé společně kdysi v jednom sdružení býti nemohli, i když je spojoval stejný zájem. V roce 1896 k obecným tělocvičným spolkům přibyl ještě Radfahrerverein Kurier (Cyklistický spolek Kurýr), jméno si po čtyřech letech změnil na Maffersdorfer Deutscher Radfahrerverein (Vratislavický německý cyklistický spolek). V dobách první republiky zde podle některých informací působil i spolek Blitz (Blesk), provozující uměleckou cykloakrobacii. V roce 1894 založili v Kyselce vratislavičtí nadšenci v čele s Ing. Adolfem Rechenbergem vratislavickou tenisovou tradici. V roce 1903 z ní vznikl místní Lawn Tennis Klub (Tenisový klub) – první svého druhu v celém okrese. Svoje kurty měl na rovince nedaleko kina. V té době moderní anglický název KLUB, ve sportovním prostředí znějící mnohem progresivněji než tradiční německé VEREIN, používali nejen vratislavičtí tenisté, ale i plavci. Roku 1903 zde totiž vznikl i Schwimmklub (Klub plavců). V hospodě založili studenti a plavci Alfred a Alois Baudischovi, Willy Günthel, Karl Haschek, Bruno Halbig, Josef Nöhrig a Willy Schäfer společně s plaveckým mistrem Heinrihem Broschem, který se – podle některých taškářů – tehdy ještě sám učil plavat. Rok 1903 bude patrně letopočtem registrace spolku, podle některých údajů byla totiž zakládající hospodská schůze již v roce 1902. Koneckonců i zkratka názvu spolku MSK02 obsahovala i číslice, odkazující k tomuto roku.
614
Domovem plavců se pochopitelně stalo vratislavické koupaliště, kde byly pořádány plavecké závody i slavnosti. Svoje síly ale často plavci měřili s jabloneckými kolegy i na tamní přehradě. Klub plavců byl velmi pokrokový a to nejen názvem. Zajímavostí je, že měl též svoji lyžařskou sekci, která roku 1928 na pozemcích pivovaru ve stráni Prosečského hřebene nad pivovarem postavila podle plánů vratislavického projektanta Ing. Waltera Nowaka skokanský můstek. Tento můstek, po válce obnovený, sehrál důležitou roli v rozvoji celorepublikového skokanského sportu. Soutěžila na něm řada špičkových sportovců své doby, například Leoš Škoda či Dalibor Motejlek. Také bruslení má ve Vratislavicích dlouhou tradici – objevilo se zde již roku 1887, kdy v mrazivých dnech vzniklo ze soukromé iniciativy první kluziště. Provozovatelem byl Spolek pro další vzdělávání, který jej upravoval především pro školní děti. V roce 1894 našlo vratislavické kluziště trvalé místo na ploše u Nisy pod kostelem a spravoval jej Tělocvičný spolek. Na začátku století pak vše převzal Tenisový klub, který zřídil i ozdobnou ohřívárnu a elektrické osvětlení obloukovkami. Vypadá to, že vše provozoval na ploše svých kurtů u kina. Později bylo za silných mrazů jako kluziště upravováno koupaliště. Mezi spolky a sdruženími hrál velmi významnou roli Spar- und Vorschußverein (Spořitelní a záložní spolek), který byl – na principu družstevní záložny – zdejšími bohatými patrioty zřízen 4. prosince 1877 a činnost pak zahájil k 1. lednu následujícího roku. Nešlo o jediné finanční sdružení ve Vratislavicích. Vedle něj zde působila i Spar- und Darlehenskasse (Pokladna spoření a půjček, od roku 1894), ale ta neměla zdaleka takový význam jako Spořitelní spolek. Ten pracoval pod heslem: Arbeite – Sammle – Vermehre! Čili Pracuj – Střádej – Rozmnožuj! V jeho orgánech byla známá vratislavická jména jako Staatz, Hopf, Gärtner, Skolaude, či Appelt, objevuje se zde také otec Ferdinanda Porscheho Anton i jeho bratr Oskar. Záložna měla navíc sídlo na významném místě v bývalé rychtě levobřežní obce – dodnes stojícím domě č. p. 530 v Prosečské ulici. Téměř dvě stovky vratislavických podnikatelů a živnostníků místní záložnu uvítaly s nadšením a sám Ignaz Ginzkey později poznamenal, že obrovský hospodářský vzestup Vratislavic je z velké části dílem tohoto sdružení. O úspěchu spolku svědčilo i to, že na začátku stálo jen 28 členů se svými vklady, později se počet členů zvýšil na 472 a vkladů byly téměř čtyři tisíce! Spolek vydělával a podporoval i bohulibé činnosti jako péči o chudé, školu, obecní lázně, kostel a knihovnu. Za ředitele Alfreda Gärtnera, který tuto funkci zastával od roku 1928 až do zániku spořitelny
615
v roce 1945, významně přispěl také na stavbu rozhledny na Prosečském hřebeni a zřízení hřebenovky, nazvané po něm Alfred Gärtner Weg (Cesta Alfreda Gärtnera). Drtivá většina spolků a sdružení pěstovaných a rozvíjených ve Vratislavicích zdejšími německy mluvícími obyvateli paradoxně zanikla velmi brzy po připojení československých pohraničních území k Německu po roce 1938. Některé splynuly s celoněmeckými svazy, jiné byly zcela zrušeny pro ideologickou závadnost, jiné zanikly jako něco, co nová doba prostě již nepotřebovala. Většina mužských členů bývalých spolků navíc beztak zmizela na frontách války a na zábavu a ponaučení ve sdruženích neměla čas ani pomyšlení. Po válce z vratislavického spolkaření, kdysi tak mimořádně bohatého a čilého, nepřežilo téměř nic, jen pár praporů, odznaků a zaprášených ročenek se seznamy německých jmen. Zvláštní a přívětivé ale je, že na začátku 21. století zase řada nejrůznějších spolků a sdružení ve Vratislavicích funguje a rozvíjí svoji bohatou činnost, zejména kulturní či sportovní. A právě pro jejich členy by snad mohlo být poučné přečíst si toto poněkud nudné a táhnoucí se povídání o tom, kdy se jejich oblíbené spolkařské aktivity v organizované podobě objevily v údolí úplně poprvé. Protože nejen hasiči, ale i celá řada dalších sdružení dnes neváhá svoje výročí odvozovat od založení prastarých sdružení někdy v 19. století. Koneckonců proč ne: vždyť nadšení, oslavy a veselá mysl byla se spolkařením spojena od jeho vzniku.
Objekt bývalé levobřežní rychty byl ve druhé polovině 19. století využit pro potřeby vratislavické družstevní záložny
616
