Předkové Jessiky Serran přišli do Kanady z bývalého Československa. Mladá výtvarnice se do Střední Evropy vydala heldat své kořeny, nakonec začala mapovat českou duši a její obrazovou podobu vydala knižně.
Pohanský Proud v České Mentalitě Jak vypadá česká duše? Kanadská umělkyně Jessica Serran, jejíž předci pocházejí z bývalého Československa, se ji pokusila výtvarně zmapovat. Publikace Atlas české duše přináší rozhovory a příběhy obyčejných lidí, které doplňují obrazy, portréty jejich nitra. Šimon Šafránek hudební publicista
Co vás přivedlo na myšlenku Atlasu české duše? Zvědavost. Moje prababička přišla do Kanady z Československa. Já jsem v téhle zemi nikdy před tím nebyla a vždycky jsem byla v rodině ta, kdo chtěl vědět, co se tu tehdy dělo. Co tu zůstalo? O čem se příliš nemluví? Proto jsem se v roce 2009 rozhodla odjet do Česka na umělecký rezidenční pobyt. Ten ale nebyl nekonečný… Potřebovala jsem přijít na to, co bych měla dělat, abych tu mohla zůstat a pokračovat ve zkoumání zdejší země. Jak to navíc udělat, aby to rezonovalo s mým uměleckým
cítěním a metodologií, již jsem vyvíjela, abych mohla malovat obrazy, na nichž využívám zážitky cizích lidí. Už jste předtím nějaký podobný Atlas dělala? Dosud jsem na zakázku kreslila jen příběhy neznámých lidí. Prostě mi řeknou, co se jim přihodilo a já to nakreslím.
U Atlasu jste postupovala podobně? Nejdřív jsem si vybrala devět lidí, s nimiž jsem se poměrně intenzivně setkávala a zpovídala je. Nevystudovala jsem ale žádné sociologické nebo antropologické školy, takže jsem jednoduše chtěla znát jejich pohled na věc. Co pro ně znamená být Čechem? Jak jejich identitu a osobnost utváří zdejší prostředí? Byl ve vašem výběru nějaký plán? Chtěla jsem původně mluvit s větším počtem lidí, také se zástupci menšin. Neměla jsem ale tolik peněz. Takže se nakonec ukázalo, že to nebylo příliš strategické. Většina ze zpovídaných například žije v Praze. Podařilo se mi však alespoň pokrýt široké věkové spektrum. Nejprve šlo o dopručení přátel a jejich přátel, po několika prvních rozhovorech jsem si ale začala víc vybírat. Nejlepší to bylo s těmi, kdo se na projektu chtěli podílet. S těmi, kteří o své identitě nikdy nemluvili, ale chtěli to zkusit. Co jste se během pořizování rozhovorů naučila? Všichni máme rádi pozornost. Je přece krásné, když někdo naslouchá vašim příběhům. Ptát se znamená pro některé lidi dar. Vy se ráda ptáte? Ráda zavádím lidi do nových míst, i když taky vždycky nevím, jak to tam bude vypadat. Odjakživa mě na lidech zajímala vrstevnatost. Proč přemýšlíte zrovna takhle? Co vás vedlo k tomu formulovat zrovna takový názor? Jsem dost introvertní, je mi příjemnější ptát se, než nabízet informace. To říkají skoro všichni umělci. Mám tendenci odsednout si a zvědavě uvažovat o tom, o čem se nemluví, co se neříká. Částečně jsem to začala dělat proto, že jsem řešila, proč se kdo chová, jak se chová. To jsou ty vrstvy, vrozená zvědavost. No a v jeden moment jsem se místo spekulování prostě raději začala ptát. U Atlasu duše jsem si zároveň od zpovídaných vyžádala fotografie, které jejich příběhy dokreslovaly. Podle toho všeho jsem pak začala malovat obrazy. Co na ně říkali? Někteří byli poctěni, jiní měli dojem, že jsem zasadila jejich vyprávění do nějakého pevnějšího rámce. Většina z nich se cítila být povinována, mít k malbě vztah. Přitom nevědí, co přesně si o ní mají myslet. A jeden člověk ten svůj obraz nemá vůbec rád.
Proč si myslíte, že nevědí, co si mají myslet? Přesto, že nás obrazy obklopují, jsou pro spoustu lidí těžké k pochopení. Koneckonců, já si taky nemyslím, že bych byla ve čtení obrazů nějak dobrá. Vážně? Obvykle potřebuju nad obrazem strávit hodně času, abych si s ním vytvořila vztah. Jistě, jsou obrazy, které prostě miluju a nemusím vědět, co znamenají, nechci to vědět. Třeba věci od Matthewa Barneyho nebo Kiki Smith. K jejich dílům mám silný vztah, ale jsou prostě lidi, před které dáte libovolnou fotku – a oni vyčtou spoustu významů, které jsem do té doby neviděla. S financováním projektu jste pomocí serveru Indiegogo, kde umělci a vynálezci žádají o podporu na své projekty, oslovila i veřejnost. Čechy to nechalo poměrně chladné, nejspíš proto, že se tu crowdfunding (forma sbírky, ketrá využívá možnosti intenetu - pozn. red.) ještě příliš nezabydlel. Pomohli mi mí followeři, lidé, kteří sledují mou tvorbu na sociálních sítích, a také cizinci, kteří buď žijí v Česku, nebo mají československé kořeny. Hlavní ale je, že jsem ty peníze dokázala sehnat. Mohla jsem knihu vytisknout a uspořádat výstavu.
Mám pocit, že Čechy nic nerozdělí a nezničí, protože zůstávají pasivní. Pohybujete se automaticky, s davem. Je to jednodušší než proti pohybu masy bojovat, nic se vám totiž nestane.
Co vás na české mentalitě překvapilo? Překvapuje mě, kolik toho ještě nevím! Přijde mi, že identitu velmi ovlivňuje historie a taky místo, kde žijete. Mám pocit, že Čechy nic nerozdělí a nezničí, protože zůstávají pasivní. Je to, jako když se na koncertě ocitnete v kotli tancujících a najednou se dostanete do transu. Pohybujete se automaticky, s davem. Je to jednodušší, než proti pohybu masy bojovat, nic se vám nestane. Je to jakýsi instinkt přežití. Nejsem si jistý, jestli je pasivita v životě tou nejlepší kartou. Taky se mi zdá, že si často život zbytečně komplikujete. Jakou část české duše považujete za nejzajímavější? Společenské chování. Jako Kanaďanka jsem vychovaná k tomu, abych se chovala se mile. Jsem ráda milá. A připadá mi, že Češi mají jakousi výjimku. Možná to není nejlepší pro Čechy samotné, ale pro cizince je to určitě zajímavé. Když jedu metrem, najednou na mě někdo zírá, jako dítě. Drží ten pohled. No teda! Drží ho dál. V Severní Americe se tohle prostě nedělá.
Je to necivilizované? Když se dívám na filmy jako Markéta Lazarová, začnu si tu uvědomovat tenhle pohanský spodní proud. Jako kdyby tu občas lidi chodili v medvědích kůžích. Pozorujete spodní proudy i v Americe? Každý je tam odněkud jinud. Ta historická vazba je přervaná a mě osobně třeba chybí. Stejně jako autentická cizí kultura. V Americe je Kanada, Spojené státy a pak oceán Nebo dole Mexiko. Všichni jsou už nějak asimilovaní, zatímco tady jedu čtyři hodiny autem a dostanu se do úplně cizí kultury. Je důležité znát své kořeny? Já jsem nikdy necítila velké vlastenectví, ale myslím, že je důležité vědět, odkud pocházíme. Jde o kraj, který můžete obejít pěšky, nebo je v tom hledání ještě něco víc? Také tradice a zvyky. V Severní Americe se teď, až po několika generacích, snažíme zjistit, odkud vlastně jsme.
Jessica Serran. Canadian artist, studied Illustration in Detroit and Transformative Arts in Berkeley, has lived in the Czech Republic since 2009. She creates paintings, drawings and installations in which body parts are regularly intertwined with words and sentences. In 2013, in cooperation with Divus Publishing House, she published the book, Field Guide to the Czech Psyche.
Proč? Nejlépe bych to přirovnala k dětem. Nemám sice své vlastní, ale když se na ně dívám, líbí se mi, jak si krok za krokem rozšiřují svůj svět. A vždycky se můžou vrátit někam… domů. Kam se vracíte vy, kde je váš domov? Vyrostla jsem na farmě. Všude samí zemědělci a dělníci. Žádní umělci. Máte to místo vůbec ráda? Nikdy jsem k té zemědělské oblasti nenašla silné pouto. Nejbližší mětso jsem nenáviděla. Zato jsem radši jela do přes řeku do amerického Detroitu. Tam jsem to milovala. Kdybych jela do Kanady teď žít, ani nevím, kam bych se nejraději přistěhovala. Žila jsem dlouho v San Francisku, to je pro mě domov.
Jak se rodiče koukají na vaše umění? Otec to nechápe, ale snaží se mě podporovat. Nemůžeš kreslit krajinky, ptá se mě třeba. Nějak to ale kousne. Máma je skvělá. Je trošku spisovatelka, dříme v ní básnířka. Každopádně na mě tohle prostředí hodně doléhalo, když jsem začala studovat ilustraci. Pořád jsem si říkala, jestli bych neměla dělat něco užitečnějšího. Umění mi připadalo jako obrovský luxus. Co jste při tvorbě zažívala? Je to jako zrození. Připadá mi, že řvu, rodím a ptám se, proč jsem si, sakra, myslela, že tohle všechno je dobrý nápad. Tyto temné fáze jsou nutné, aby mohly vzniknout nové věci. Měla jsem profesora na malbu, kterého jsem se ptala na jeho vlastní tvorbu a pocity. Odpověděl mi, že když vejde do ateliéru, stane se z něj pitomé zvíře. Přesně takový přístup miluju. Jaká je vaše největší noční můra? Vracel se mi sen, ve kterém jsem na rodné farmě. Útočí na nás cizí lidi a já nás musím bránit. Žádná sranda. Co vás naopak nejlépe uklidňuje? Moje matka ještě umí trochu slovensky. Několikrát už za mnou přijela a procestovaly jsme celou zemi. Pokaždé jsme našli nějaké příbuzné. Ve vsi u Rožumberoka jsme navštívili příbuzné z matčiny strany, žije tam bratranec mé babičky. Najednou jsem tam uviděla množství knih, ruskou a filmovou literaturu. Došlo mi najednou, odkud jsem doopravdy vzešla. Mají v rodině i malíře a varhaníka. Tohle zjištění mi pomohlo a uklidnilo mě. Ale ne že by mi to změnilo život. Ovlivnilo vás hledání kořenů i v tvorbě? Začala jsem se pouštět mnohem hlouběji. Do vnitřností. Maluju teď mnohem detailněji, i když vždycky pracuju dost rychle, rychlé čáry, tahy. Když jsem pracovala na Atlasu české duše, postupovala jsem pomaleji, protože jsem se pokoušela dostat tam všechny ty vizuální zdroje, které mi lidé poskytli. Aby z toho vznikly skutečné mapy a krajiny. Je pro vás rozdíl, když malujete ze sebe, nebo když ilustrujete cizí osudy? Když maluju o sobě, jsem ochotná říct víc. Když jde o cizí příběhy, jsem opatrnější. Díky tomu pak obrazy možná postrádají trošku sílu. Nemělo by to tak být. Nemyslím tím, že jsou špatné, ale řekla bych, že dokážu prostě víc. Co vás inspiruje? Významy příběhů. A taky móda, která se, stejně jako moje obrazy, týkají těla. Jenže zatímco mě zajímají vnitřnosti, móda je čím dál víc sochařina. Nedívá se dovnitř, ale ven. Líbí se mi kreace od módní návrhářky Iris van Herpen z Holandska. Používá hodně přírodních materiálů, které stylizuje do divokých forem. Vypadá to, jako kdyby na lidském těle žili nějací noví tvorové.
Části lidského těla se ve vašich obrazech objevují často. Chci se jich dotýkat, ať už jsou hezké, nebo hnusné. Pamatuju si to ještě z venkova, když jsem se na farmě hrabala v hlíně, obklopená tvory, kteří tam žili a umírali. Jinak řečeno: velmi mě baví tělesné procesy.
V Kanadě jsem byla vychovaná k tomu, abych se chovala mile. Jsem ráda milá. Češi asi mají nějakou výjimku. Prostě jako by se mile chovat nemuseli. .
Týká se to i stárnutí? Ženské v tomhle mají nad muži jistou výhodu, protože naše těla pracují neustále. Proměňují se vůně, jsou tu pravidelné cykly. Dobře si uvědomuji, že moje tělo je jiné, než bylo před třemi týdny. Je tu také pocit ztráty, který jako žena prožívám, když přemýslím o dětech. Vajíčka ubývají. Žádná nová nevznikají. Blíží se konec hry. Existuje dnes nějaká síla pohlaví? Muži a ženy jsou tu pro zachování druhu, jak jsme se to učili ve škole. Mě připadají zajímavé i ty další variace pohlaví. Ti, u kterých je těžké říct, do jaké kategorie spadají. A tak vzniká třetí typ, který mi připadá velice krásný. To klasické mužství i ženství ovšem zřídlo, ztratilo svůj potenciál. Otázkou je, zda se to děje vědomě nebo ne. Co zřídlo na ženách? Temné ženství, jehož cílem není zrození, ale destrukce a smrt. V přírodě bych to přirovnala k bouři a hurikánu, prostě tyhle destruktivní síly, které vás smetou. Já myslím, že tuhle vlastnost okolo sebe pořád vidím. Nemyslím, že by úplně zmizela, ale ustoupila do nevědomí. Často si čtu v knize Dancing in the Flames, která se věnuje právě temnému ženství. Co podle vás mizí z mužské stránky? Síla penetračního meče, který ví, kdy se má vnořit. Je mi ale jasné, že v reálu takový člověk bude majetnický a nesnesitelný.
Bojíte se něčeho? Nejvíc se bojím toho, co ve mně vyvolává obraz bezdomovce. Nemít své místo, mít hnijící duši a nemít už jiskru. Nic už neudělat.
Jessica Serran kreslí osudy lidí, ketří jí převyprávějí svůj příběh. Ona je pak výtvarně zpracuje. Práce na Atlasu české duše prý trvala dost dlouho, aby mohly z pocitů vzniknout mapy a krajiny.
