Poděkování patří autorům obsahu: Jan Vláčil, Ondřej Kříž, David Beran
ÚVOD
Ahoj, po dlouhé době se Vám zase hlásíme z redakce našeho školního časopisu METEORU. Úvodem bych se Vám já, jako šéfredaktor časopisu chtěl omluvit, že jsme nějakou dobu nevycházeli, ale bylo to způsobeno tím, že jsme připravovali velké změny, na které se můžete těšit v září. Do tohoto čísla jsme umístili ty články, které jsme nestihli během školního roku vložit do jiného čísla. Pokud bych se měl zmínit o změnách, které jsme připravili, budu velice stručný a nepovím Vám toho moc, protože by to nebylo překvapení J. Jednou z velkých změn je úplně přepracovaná grafika časopisu (kterou využijeme až v září. Další změnou, nepříliš podstatnou pro Vás, čtenáře je změna vedení časopisu, které se snad pustí to práce v měsíci, který jsme již prozradil. Zajímavou změnou, kterou můžete z části využívat již dnes jsou nové webové stránky ( www.c-meteor.xf.cz ) a nové emailové adresy (ve tvaru
[email protected] ). Centrální e-mail časopisu je tedy nyní:
[email protected] . Snad se Vám změny, které budeme využívat od nového školního roku, budou líbit. Za redakci školního časopisu Jan Vláčil
Vtipy
Ptá se Pepíček paní učitelky: "Mohu být potrestán za něco, co jsem neudělal?" Učitelka: "To v žádném případě!" Pepíček: "Tak to je dobře. Já jsem totiž neudělal domácí úkol!" Zazvoní telefon. Zvedne ho tříletý klouček. Z telefonu se ozve: "Můžu mluvit s maminkou?" "Chlapeček do telefonu zašeptá: "Ona má moc práce." "Tak s tatínkem." "Taky má moc práce." "A je u vás doma ještě někdo?" "Jo, policajt." "A mohl bych mluvit s ním?" Další zašeptání: "Ten má taky práci." "A není tam ještě někdo?" Opět se ozve šepot: "Ještě hasiči." "A může teda mluvit s někým z hasičů?" "Oni mají taky práci." "A co tam všichni dělají?" "Hledají mě." Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na ty boty a říká: "Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně." Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká: "To ale nejsou moje botičky." Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: "To jsi nevěděl dřív," tak s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: "To jsou botičky mého brášky. Maminka říkala, že je mám nosit taky." Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: "A kde máš rukavičky?" Chlapeček odvětí: "Rukavičky mám nacpané v botičkách." Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc.
Kviz—etiketa
1. Společensky významnější jsou: a) žena, starší, nadřízený ší b) mladší, muž, podřízený znamný c) všichni jsou si rovni
2. Ruku nabízí: a) společensky významnějb) společensky méně výc) ten, kdo chce
3. Z těchto osob je společensky nejvýznamnější: první: a) starší muž b) žena c) nadřízený (muž) 5. Společensky významnější osobu: a) si vedeme po levici přeje b) si vedeme za sebou c) si vedeme po pravici 7. Jestli-že se osoba při představení znamnou zmíní, že má titul: a) oslovujeme ho jím b) k oslovení ho neužíváme
4. Do dveří vchází a) starší muž b) mladší žena c) ředitel (nadřízený)
6. Oslovujeme: a) tak, jak, jak si dotyčná osoba b) tak, jak uznáme za vhodné c) jakkoliv 8. Můžeme osobu oslovit výfunkcí? a) ano b) ne
9. Představujeme (nebo se představuje) jako první: a) společensky významného méně významnému b) společensky méně významného společensky významnějšímu
Soutěž v IT schopnostech
V pondělí 4.června 2012 jsme se my, vyslaní zástupci třídy 8.A ze ZŠ Meteorologické vypravili na již druhý ročník soutěže v IT dovednostech. Programem se kterým jsme pracovali byl Microsoft Office. Soutěžní disciplíny se týkaly Wordu, Excelu a Powerpointu. Na soutěž jsme se vypravili s panem učitelem Turinkem do Smíchovské střední průmyslové školy, která soutěž pořádala. Po první formalitě, jíž bylo zapsání do soutěže nás studenti zavedli do zasedací místnosti, kde jsme čekali až skupiny, které byly na pořadníku před námi, dopíšou soutěžní test. Jelikož každá skupina měla na vyplnění jen 35 minut a před námi jich bylo jen pár, jsme byli na řadě přibližně za hodinu. Přišla řada na nás. Sotva jsme se usadili do vcelku pohodlných kancelářských křesel před počítači, nás čekalo nejedno vcelku nepříjemné poznání. Nejenže tato verze programu, kterou my vlastně moc neznáme, je úplně nepřehledná, ale to, co umíme ve starší verzi za pár minut jsme v nové smolili mnohem déle. Druhým šokem bylo množství úkolů, které měl každý jednotlivec ze skupiny stihnout za pouhých 35 minut, což po rozpočtu na počet úloh jsme měli na každou úlohu necelé tři minuty a to i na ty náročnější. Naštěstí mně ani mým spolužákům netrvalo moc dlouho alespoň nějaké nástroje ke splnění zadání objevit. Po napsání testu nás čekala příjemná prohlídka školy. Bylo nám umožněno si prohlédnout učebnu fyziky, kmenovou třídu, tělocvičnu a další učebny. Zajímavou částí bylo i zázemí pro studenty, chcete-li studentský klub. Ve středu nás čekalo vyhlášení vítězů a vlastně i celkového pořadí soutěžících a soutěžních skupin. Já osobně musím říci, že mě nepřekvapilo, že jsme se neumístili na vítězných místech, ale milé překvapení bylo, že jsme přeci jen dopadli lépe, než jsem očekával. No, posuďte sami, je osmé místo z dvaceti skupin špatné? Dozvěděli jsme se, dokonce jak jsme se umístili i jako jednotlivci. David Beran byl třináctý z třiceti umístění, Jakub Koura byl osmnáctý a já, Jan Vláčil jsem byl patnáctý. Závěrem bych chtěl říci, že soutěž byla velice zajímavá a vlastně jsme se řídili pořekadlem: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“. Ještě bych chtěl tímto poblahopřát těm, kteří zvítězili a získali kromě zajímavých cen, i bodový odpočet pro příjmací řízení na tuto střední školu, které jak jsem věděl bych (alespoň já) stejně nevyužil, protože ačkoliv je tato škola a její obory zajímavé, já mám radši humanitní obory a mám již vybraný jeden, který bych chtěl (jestli se mi to podaří) za ten necelý rok a čtvrt studovat.
Ondra cestovatel
Vážení a milí čtenáři, je to už velmi dlouho, co v Meteoru vyšel nějaký můj článek. Proto jsem se zmožen angínou (respektive tou nudou, která mě doma užírá) rozhodl, trochu si zkrátit samostudium lomených výrazů, názvosloví vodných kyselin apod., tím, že se po velmi dlouhé době pokusím stvořit něco do školního časopisu, kde jsem dříve velice aktivně působil. No, chvíli jsem usilovně přemýšlel, kde najít inspiraci. Když už jsem to vzdával, tak jsem si jen tak procházel své již dávno zapomenuté složky a objevil jsem fotky z adrenalinového zážitku v pražské katedrále svatého Víta. Nenechte se však odradit, ujišťuji vás, že tu dnes nebudu rozumovat, že dnes neuslyšíte žádná historická data (až na to, kdy se mi podařilo tento zážitek uskutečnit) a nebudu vás poučovat ani o Matyášovi z Arrasu ani o Petru Parléřovi nebo snad o Josefu Mockerovi či Kamilu Hilbertovi. Dnes vám budu totiž vyprávět příběh, jehož hlavním aktérem jsem já, můj bratr a strýc, pár strýcových přátel a jedna anonymní persona, díky jíž se to vše uskutečnilo. Však s ohledem na bezpečnost naší republiky, pana prezidenta a areálu Pražského hradu její jméno nezveřejním, v našem příběhu ho tedy zastoupí muž jménem Alboš. Ale konec zbytečného tlachání o ničem a raději se spolu vydejme na Pražský hrad. Je neděle 29. 5. 2011, zhruba 27⁰C 10:01, já a můj bratr se před předraženou restaurací Lví dvůr setkáváme se svým strýcem Tondou a pomalu vyrážíme. Náš směr je katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Přecházíme Jelení příkop po Prašném mostě a procházíme podchodem pod reprezentativními prostory Pražského hradu. Vítá nás druhé nádvoří Pražského hradu, kaple svatého Kříže a téměř dvoumetrový chlápek. „Hola, Alboši!“ zdraví ho můj strýc, odpovědí mu je Albošovo „Nazdar, to jsou ti tví synovci?“ „Ano“ strohá odpověď mého strýce, strohá ale výstižná. Nyní již s Albošem pokračujeme z druhého na třetí nádvoří, kde je sraz s ostatními. Jakmile projdeme průchodem, zastavím a ohromeně civím. To, co vidím, jsem viděl už mnohokrát, ale kdykoli se mi ten pohled naskytne znovu, vždy ohromeně civím. To, co mě tak uchvátilo, bylo západní průčelí katedrály svatého Víta. „Ta rozeta má deset metrů“ poučuje Alboš, nevědíce, že tento fakt mi není cizí. „Alboši, tomuhle tomu to říkat je jako házet perly sviním, tenhle kluk o tý katedrále ví tolik, že by tu mohl dělat průvodce.“ odvětil mu můj strýc.
Po tomto pochvalném proslovu jsem se narovnal, vypjal hruď a poplácal se po ní. V ten moment jsem však cítil nějaký smrad, no jo, samochvála smrdí. Po seznámení se s ostatními členy prohlídky (černovlasou, cca čtyřicetiletou Evou, jejím čtrnáctiletým synem Pavlem a ještě s hnědovlasou Janou starou dvaačtyřicet let jsme se vydali směr zlatá brána. Když jsme došli před Velkou jižní věž, vešli jsme do vnitřní části úpatí věže, kde kdysi bývala kaple. Připomíná ji tu už jen starý kamenný oltář, na kterém jsou v zaprášených rámečcích latinské modlitby. My se však nejdeme modlit. Míjeje pult, kde se platí vstupné, se šplháme po točitém schodišti. No jo, když má někdo známé, nemusí platit vstupné ani na nejvyšší věž pražské katedrály. Po několika desítkách schodů se mi naskytne známý pohled do zvonice. Dnes se však nedívám přes okno. Alboš vytahuje svazek klíčů a odemyká ta zamřížovaná dvířka. Procházejíce kolem trámů nesoucích spodní část zvonice, vidím největší zvon v České republice – Zikmunda. Poté stoupáme o patro výše, kde se nachází druhá část zvonice. Zde jsou tři zvony, nejmenší Josef, prostřední Jan a nevětší Václav. Ti znějí každé nedělní poledne, kdy je zároveň můžeme slyšet jako ohlašovatele polední zpravodajské relace na ČRo. V ten moment však přichází parta několika chlapů a pár žen. Za jejich slov „dneska to bude fajn“, poodstupujeme, abychom těmto profesionálům nepřekáželi. Vtom slyším jednu z těch dam, z party profesionálních zvoníků: „tři, dva, jedna….“. Po dořeknutí poslední ho čísla vedoucí zvoníků začne rozhoupávat zvon Josef. Po pěti minutách se přidává i Jan a nakonec i Václav. Jedná se o mimořádně emotivní zážitek, kdy člověku vrní vnitřnosti, klepou kolena a projíždí jím vlna jakého-si blaha. Po dozvonění se vydáváváme na pokračování ve své pouti. Vracíme se na točité schodiště a stoupáme vzhůru. Po několika minutách funění a škrábání se po schodech jsme dorazili nahoru. Byla to čtvercová místnost, kde se ve vitríně nacházel hodinový stroj. Byly tu dvoje dveře, jedny vedly na ochoz, kde se mačkala zhruba desítka turistů, ty nás však nezajímaly. Cílem našich kroků se staly dveře druhé. Alboš, vytahujíce z kapsy obrovský svazek klíčů, pravil: „My půjdeme tudy.“ Otevřely se dveře a před námi byl jaký-si tmavý prostor, kde bylo pár schůdků. Po nich jsme vylezli a rozprostřel se nám pohled dosud nevídaný. Stáli jsme uprostřed zelené barokní přilbice. Bylo tam veliké horko a vše bylo ze dřeva. „Tady se asi nesmí kouřit.“ poznamenal můj bratr. Alboš mu dopověděl: „No, to nesmí. Kdyby to tu chytlo, tak je celá věž i katedrála v háji. Dřevěná konstrukce by shořela a celá ta plechová nádhera, která má něco přes pětatřicet tun by se začala bortit.“ „Ale tady je nějaké hasící zařízení.“ poznamenal můj strýc.
„To sice je, ale mimo provoz. To sem instalovali ještě za tatíčka Masaryka.“ pravila zasvěcená osoba Alboš, my jsme však stále stoupali dřevěnou konstrukcí výše a výše. Nepředstavitelné dusno, pot a prach na všem, čeho se člověk dotkne, tak by se dal specifikovat vnitřek zelené barokní přilbice. Stoupajíce po dřevěném desetimetrovém žebříku si říkám, proč se já, člověk, který má strach z výšek plahočím po tomto životně nebezpečném žebříku, kupředu mě však žene ten pocit, že toto byl vždy můj sen, a tak si to musím užít. Po dvaceti sekundách jsme dorazili do horního, pro nezasvěcené nepřístupného ochozu, kde jsem pořídil pár fotografií. Někteří odvážlivci dokonce lezli výše, do nejvyššího přístupného místa katedrály, ale na to už jsem neměl. Držíce se všeho, čeho se dalo, jsem si užíval nádherný výhled.Po několika minutách obdivování jsme se opět vydali stejnou cestou dolů. Když jsme vylezli z věže na třetí nádvoří, byl jsem plný euforie z toho, že jsem opět oběma nohama na pevné zemi, prohlídka však neskončila. Obešli jsme katedrálu a zastavili se na úpatí té menší, černé, severní věže. Alboš odemknul malá dvířka, jimiž jsme všichni vstoupili do věže. Opět stoupání po točitých schodech a funění… Po několika minutách jsme vystoupali zhruba do druhé třetiny cesty, kde bylo odpočívadlo. Všichni jsme se na chvilku zastavili a obdivovali neogotiku. Poté, kdy přišel i poslední nám Alboš začal, že ty motanice, co se tu povalují, jsou hasičské hadice, které Pražský hrad obdržel před návštěvou B. Obamy. Následně jsme zase začali stoupat. Asi po třech minutách jsme dorazili do malé mnohoúhelníkové místnosti a poté, co jsem zdvihl hlavu, jsem uzřel samotnou špici věže. Po ukončení kochání jsme se vydali do okapu katedrály, ano do okapu. Tím jsme prošli zhruba do půli hlavní lodě, kde se nacházely dveře na půdu. Půda byla velice rozlehlá, nad gotickými a neogotickými klenbami vedla lávka, po níž jsme šli. Taky zde jsem udělal pár fotografií, ale jsou trochu horší kvality. Poté jsme procházejíce pod konstrukcí, která nese střechu, došli do místa, kde se kříží všechny lodě katedrály svatého Víta. Zde se křížila i nosná konstrukce. V celém tom moři prvorepublikových nosníků se nacházel, a to nepřeháním, dvacetimetrový žebřík do Sanktusníku (zelená věžička v místě, kde se kříží katedrální lodě). Tak jo, začínám šplhat. Nemyslím na to, co by se stalo, kdybych spadl. Co by se vlastně stalo? No, spadl bych z dvaceti metrů, zabil bych se a mých šedesát kilo by rozdrtilo tenoučkou gotickou klenbu a způsobil bych rozpad kated…. NE!!! Nesmím na to myslet….. Poté, co jsem zvládl vyšplhat nahoru, dostal jsem se do zmíněného sanktusníku. Následně jsme sešli na půdu a opět jsme putovali okapem, tentokrát však zpět do té černé věže. Ve věži jsme se vydali směrem dolů. Než jsme však slezli úplně dolů, tak Alboš opět otevřel další vrátka a hle, stáli jsme na pseudogotickém kůru v západní části hlavní lodě. A vydali jsme se na cestu po triforiu. Bylo to nezapomenutelné, ten pocit, že pod vámi je korunní komora, kde je uložen nejdražší poklad České republiky, ten pocit pomíjivosti, když stojíte přímo před obrovskou vitráží Posledního soudu a tak dále.Poté, co jsme prošli nad kaplí svatého Václava, nastal „bustový úsek“, respektive část triforia, kde jsou busty královské rodiny, pražských arcibiskupů stavitelů katedrály středověkých i novověkých..
Triforiem jsme obešli vnitřek katedrály a věží slezli dolů. Byl to velice krásný zážitek. Dovolte mi, abych též prostřednictvím tohoto článku vyjádři vřelý dík panu Albošovi a svému strýci Tondovi.
