POCHVALA SVATÉMU CYRILU, UČITELI SLOVANSKÉHO NÁRODA

Ročník XXV, číslo 2

Vyšlo 23.6.2013

POCHVALA SVATÉMU CYRILU, UČITELI SLOVANSKÉHO NÁRODA Proto žehnám tvým rtům, ó přeblažený otče Cyrile, jimiž mé rty byly zaplaveny duchovní sladkostí. Žehnám výmluvnému tvému jazyku, jímž mému jazyku vysvitla záře trojvěčného božství a zapudila temnotu hříchu. Žehnám přesvětlé tváři tvé, prozářené Duchem svatým, z níž mé tváři vzešlo světlo poznání božího a vykořeněn byl klam mnohobožství. Žehnám zlatotřpytným tvým očím, jimiž mým očím byla odňata bláznivá slepota a vešlo světlo poznání Božího. Žehnám tvým andělsky pronikavým zornicím, prozářeným božskou slávou, jež vypudily slepotu z mého srdce a osvítily je slovy vdechnutými Bohem, jimiž jsi spatřil padesát dní před svým skonem den svého odpočinutí. Žehnám tvým přectným rukám, z nichž na můj národ spadl déšť poznání božího a zavlažil rosou prýštící z Boha naše srdce, vyprahlá suchopárností hříchů. Žehnám tvým prstům, od Boha vedeným, jimiž byla sepsána mému národu mnohým utajená Boží moudrost odhalující tajemství poznání božího a osvobozující od jha hříchů. Žehnám zlatozářným tvým útrobám, z nichž vytryskla mému národu živá voda z výše se řinoucí tvými modlitbami. Žehnám světlozářným tvým nohám, jimiž jsi oběhl jako slunce okrsek zemský, osvěcuje jej naukou vdechnutou Bohem. Žehnám zlatotřpytným tvým stopám, kterými jsi uvedl naše stopy na cestu pravou. Žehnám přesvaté duši tvé, která zhojila vředy hříchů v mé duši a duchovními promluvami zaštípila rozum do našich srdcí. Žehnám tvému přeslavnému chrámu, v němž leží mnohovýznamný, o Bohu hovořící tvůj nástroj. Kliment, biskup velický, učedník apoštolů slovanských - zemřel 916 (ze staroslověnštiny přeložil Dr. J. Vašica)

Okénko

-2-

23. června 2013

MATRIKY VYPRAVUJÍ Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili: 17.3. Kristýna Peclová z Kobylnic 30.3. Bohuslav Pavel Kabrda z Velatic Eva Heinzová ze Šlapanic 6.4. Patrik Košíček z Jiříkovic Michaela Miklová ze Šlapanic 7.4. Zuzana Judita Hanáková z Jiříkovic Markéta Nezdařilová z Ponětovic Ondřej Jan Hošek z Olomouce 5.5. Patrik Gabriel Páviš z Jiříkovic Kateřina Jungová ze Šlapanic 8.5. Ondřej Fišer z Ponětovic 18.5. Lucie Strachoňová ze Šlapanic 9.6. Filip Zeman z Jiříkovic Kristína Košíková ze Šlapanic Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili: 20.4. Eduard Wiesner ze Šlapanic a Petra Pořízková ze Šlapanic 1.6. Michal Holý z Kyjova a Alena Vágnerová z Brna 8.6. Vladislav Buchta z Jiříkovic a Blanka Plotěná z Jiříkovic Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili: 27.3. 30.3. 1.4. 5.4. 13.4. 14.4. 12.5. 13.5. 16.5. 17.5.

Josefa Flochová z Blažovic Miloslava Matyášová z Jiříkovic Božena Odehnalová ze Šlapanic Růžena Fišerová z Ponětovic Tomáš Drlík z Újezda u Brna Marie Lišková z Brna Stanislav Rauš ze Šlapanic Petr Spružina z Hulína Zdeněk Skládaný z Ponětovic Václav Burian z Podolí

(*1933) (*1923) (*1930) (*1915) (*1920) (*1922) (*1936) (*1955) (*1938) (*1929)

Okénko

-3-

23. června 2013

Z KALENDÁŘE 4.8. 11.8. 13.8. 18.8. 1.9. 15.9. 15.9. 21.9. 21.9. 29.9.

Hody v Jiříkovicích Hody v Kobylnicích Návštěva nemocných ve Šlapanicích Šlapanické slavnosti Pouť do Tuřan Hody v Praci Pobožnost u červeného kříže v Podolí Pouť na Vranov Hody v Podolí Modlitba u kříže a Božích muk na Tuřance

OPRAVA VARHAN A ZMĚNA SYSTÉMU JEJICH OVLÁDÁNÍ Před rokem jsem vás informoval o podepsání smlouvy na generální opravu varhan a systému jejich ovládání. Vše bylo naplánováno v časovém rozmezí od května 2012 do května 2013. Když budete číst tyto řádky, tak již budete mít první dojmy z opravených varhan. To, že se dílo, nejen v mých očích, zdařilo, je výsledkem práce varhanářské firmy Varfi z Brantic a také mnohých, kteří jste opravu varhan podpořili finančně, či případně pracemi na kůru. Již loni jsem informoval o tom, že jsme na opravu varhan obdrželi podporu od více subjektů, a že další podpora je rozjednána. Chtěl bych proto poděkovat panu Janu Husákovi, poslanci Parlamentu České republiky, který nám pomohl a podpořil naši žádost u Nadace ČEZ, která nám následně poskytla částku 300.000 Kč. Chtěl bych poděkovat p. Václavu Horákovi, tehdejšímu náměstku hejtmana Jihomoravského kraje, který podpořil naši žádost na Krajském úřadě Jihomoravského kraje a zasadil se o poskytnutí částky 200.000 Kč. Chtěl bych poděkovat také zastupitelům města Šlapanice za příspěvek 100.000 Kč. Další poděkování patří panu Janu Zycháčkovi, který přispěl částkou 100.000 Kč. Poděkování patří také společnosti BONAGRO, od které jsme obdrželi dar 50.000 Kč. Na opravu varhan jsme průběžně dostávali další dary. Chtěl bych vám všem za to poděkovat, ať už jste věnovali anonymně 30.000 Kč či třeba jen na první pohled nepatrnou částku do sbírek, které jsme konali. Díky vaší štědrosti je částka 1.442.562 Kč zaplacena, aniž bychom měli nějaké dluhy. Věřím, že opravené varhany a nový systém jejich ovládání bude přinášet radost nejen varhaníkům, ale také všem přicházejícím na bohoslužby či koncerty duchovní hudby, a že vynaložené úsilí a finance budou postupně více a více zhodnocovány ke spokojenosti všech. otec Miloš

Okénko

-4-

23. června 2013

SLUNCE KRISTOVY LÁSKY OZÁŘILO FARNÍ DEN Farní den se stal typickou součástí života farníků ze Šlapanic a okolí. Každý rok se společně scházíme na dvoře šlapanické fary a trávíme zde chvilky plné hudby, soutěží a dobré nálady. Letošní rok nebyl žádnou výjimkou. Někteří z nás možná ztráceli naději ve slunný den nebo se rozhodovali, zda na setkání vůbec přijít. Nakonec však bylo poznat, že jsme měli víru, a bylo nám proto dopřáno užít si devátý farní den, plný slunečních paprsků a teplého počasí. Jelikož rok 2013 je rokem Cyrila a Metoděje, celý farní den doprovázelo vše, co se věrozvěstů týká. Převážně vědomostní soutěž měla prověřit naše znalosti o životech Cyrila a Metoda a ze všech, kdo se soutěže zúčastnili, byly nakonec vybrány dvě výherkyně – Karolína Klašková a Ludmila Vavrová. Celé odpoledne také probíhala soutěž několika týmů. Jednalo se o zástupce jednotlivých farních obcí, kteří reprezentovali města spjatá s působením a životem Cyrila a Metoděje. Jednalo se o Soluň se zástupci Kobylnic, Řím zastoupený týmem z Bedřichovic, Konstantinopol složený z farníků Šlapanic, Benátky se zástupci Ponětovic a nakonec Velehrad, zastoupený týmem z Jiříkovic. Všechny týmy se utkaly v několika soutěžích, z nichž nakonec jako vítězný vyšel tým Soluně. O soutěže nepřišly ani děti. Jako obvykle měly připravený program, tentokrát v areálu kostela. Na různých stanovištích se snažily překonávat překážky, dělat kotrmelce a šplhat. Odměnou jim potom byly sladkosti, které si svou snahou patřičně zasloužily. Krom těchto úkolů se dále mohli kluci i holky zúčastnit workshopů na faře, kde si mohli nechat namalovat něco pěkného na tvář, či si vyrobit vlastní chobotničku. Ti, kteří se neúčastnili soutěží, si užívali přátelskou atmosféru za doprovodu hudby a zpěvu pana Malého a pana Kopeckého a samozřejmě nechybělo ani občerstvení s velice originálními názvy. Atmosféru, která vládla během celého odpoledne, snad ani nelze popsat slovy. Bylo poznat, že se všichni bavili a úžívali si setkání s přáteli a farníky. Nutno dodat, že za farním dnem a jeho organizací stojí mnoho lidí v čele s otcem Milošem, kteří se zasloužili o jeho průběh, za což jim všem patří obrovské díky. Veronika Soldánová

PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ 2013 Poslední neděli v dubnu přijalo 18 dětí naší farnosti poprvé Tělo Pána Ježíše Krista v Eucharistii. Ze Šlapanic 10 dětí, z Jiříkovic a Prace 8. Několika z nich jsme se zeptali: Jak jste se připravovali na 1. sv. přijímání? E.V.: Na 1. sv. přijímání jsme se všichni připravovali s panem farářem každý týden v hodinách náboženství. Doma pak probíhalo opakování, vysvětlování a společné modlitby.

Okénko

-5-

23. června 2013

K.S.: Každý večer jsem se za to modlila. E.H.: Chodila jsem do náboženství, učila jsem se, mamka mi ušila šaty. S.B.: Na 1. sv. přijímání jsme se připravovali v náboženství. Š.S.: Chodil jsem pravidelně do náboženství, zpytoval jsem svědomí. T.H.: Připravovali jsme se tak, že jsme se vždy pomodlili na konci náboženství a v sobotu 27.5. jsme šli ke sv. zpovědi. Na co ses nejvíc těšil(a)? E.V.: Nejvíce jsem se těšila na krásné bílé šaty, které si obleču a které jsem měla vybrané a zamluvené půl roku ve svatebním salonu. Také jsem se těšila, že už nastane ten den, kdy už budeme přijímat Pána Ježíše celá rodina. K.S.: Že poprvé přijmu Tělo Páně. E.H.: Nejvíc jsem se těšila na nové boty a na nové šaty. S.B.: Na svaté přijímání. Š.S.: Na to, až budu přijímat Pána Ježíše. T.H.: Těšila jsem se na ty bílé šaty a na účes a na to, jak přijmu Pána Ježíše v Eucharistii. Bylo něco, čeho ses trochu bál(a)? E.V.: Nejvíc jsem se bála sv. zpovědi, nevěděla jsem, co mě čeká a byla jsem z toho nervózní.

Okénko

-6-

23. června 2013

K.S.: Bála jsem se trochu svaté zpovědi a že něco spletu. E.H.: Trochu jsem se bála zpovědi, ale už to přešlo. S.B.: Ano, svaté zpovědi. Š.S.: Bál jsem se, že něco zkazím, že něco zapomenu. T.H.: Trochu jsem se bála svátosti smíření. Co pro tebe bylo nejtěžší? E.V.: Nejtěžší pro mě bylo nasednout do auta v těch krásných šatech a také ta svatá zpověď. K.S.: Nic. E.H.: Nejtěžší pro mě bylo vydržet se nesmát. S.B.: Připravit se na svátost smíření. Š.S.: Vyznat se ze všech svých hříchů. T.H.: Všechno dobře zvládnout a uvěřit, že jsem teď na řadě já (a my ostatní), kteří jdou k prvnímu sv. přijímání. Z čeho jsi měl(a) největší radost? E.V.: Radost jsem měla úplně ze všeho. Byl to krásný slavnostní den, plných zážitků. Na sobotu při večerní společné modlitbě s poděkováním za sv. zpověď jsem se nemohla dočkat a moc jsem se těšila na zítřejší událost. Vstávala jsem už po páté hodině. Začalo to krásným účesem od tety Zdeňky Krčkové, nádherné bílé šaty, počasí se také vydařilo a hlavně ta sváteční atmosféra. Tu největší radost jsem měla, když nastala ta chvíle přijmout Pána Ježíše a konečně zkusit, co to znamená důvěrné přátelství s Pánem Ježíšem. Tato slavnost pokračovala i doma s rodinou. K.S.: Že jsem měla krásné bílé šaty jako nevěsta. E.H.: Největší radost jsem měla, když jsem to zvládla. S.B.: Největší radost jsem měl, že jsem mohl přijmout Pána Ježíše. Š.S.: Z toho, že mám čisté srdce. T.H.: Největší radost jsem měla z toho, že všichni (příbuzní) přijedou. Na co jsi myslel(a) při mši svaté, mohl(a) ses soustředit? E.V.: Myslela jsem na Pána Ježíše. Myslela jsem na to, jak je nablízku, jestli to vše zvládnu a jestli neudělám chybu. K.S.: Abych to zvládla, ano mohla jsem se soustředit. E.H.: Myslela jsem na Pána Ježíše, že ze mě musí mít radost, soustředila jsem se. S.B.: Ano, mohl jsem se soustředit. Š.S.: Ano, mohl jsem se soustředit. T.H.: Nejvíc jsem se soustředila na to, jak přijmu Pána Ježíše. Co bys chtěl(a) vzkázat dětem, které teprve k 1. sv. přijímání půjdou? E.V.: Ničeho se nebojte a pořádně si tuhle slavnost užívejte. Držím palce.

Okénko

-7-

23. června 2013

K.S.: Že se jim to bude líbit a že se nemají čeho bát. E.H.: Ať se ničeho nebojí, že nás má Ježíš rád. S.B.: Aby se nebály. Š.S.: Aby se na tuto slavnost těšily. T.H.: Aby se vůbec ničeho nebály, protože pan farář je hodný. Děkujeme: Elišce Vojtové, Káti Sedláčkové, Elišce Heinzové, Staníku Buchtovi, Šimonku Svobodovi a Terezce Horákové připravila Ivana Horáková

BYLI JSTE V PODOLÍ NA DUCHOVNÍ PŘÍPRAVĚ A NA POUTI? Člověk má tolik různých starostí a povinností, že slovům „nemám na to čas“ absolutně věří. Já jsem si ten čas udělala a zúčastnila jsem se i duchovní přípravy před poutí v Podolí, kterou vedl P. Pavel Kopeček. Ve čtvrtek hovořil o křtu, v pátek o biřmování a v sobotu o eucharistii. Pokřtěni jsme byli většinou všichni jako malé děti, pak jsme šli k první svaté zpovědi a prvnímu svatému přijímání. Po skončení základní školy by mládežníkům měla začít příprava na biřmování, neboť je to svátost křesťanské dospělosti. Dospět v duchovní rovině znamená nechat se vést Duchem Svatým. Při biřmování přijímá biřmovanec pečeť Ducha Svatého, je pomazán křižmem na čele, aby si uvědomil, že se stal člověkem duchovním. Co to znamená být duchovní člověk? Máme být citlivými pro duchovní záležitosti, zbožnými a modlit se? Úplně zásadní je klást Boha na první místo, vše mu svěřit a uvědomit si, že působením svého Ducha nás posvěcuje a pozvedá. Biřmování je impulsem k vnitřní proměně, již máme osobní zkušenost s Pánem a v této svátosti se má odkrýt naše budoucnost – o co se budeme ve svém životě snažit. V sobotu nám bylo řečeno, že Eucharistie je v napojení na Krista nejdůležitější svátost. Člověk by měl být duchovně zralý a uvědomit si, že se má přetvářet do duchovní podoby a neztrácet schopnost přesně rozlišovat. Být plně oddaný Pánu, odpovědný, dělat dobré věci a nedávat svým životem a jednáním pohoršení. V neděli začal pan farář promluvu tím, že když se blíží pouť k svatému Janu Nepomuckému, klademe si otázku, zda bude pršet. Na Podolskou pouť vždycky prší. Počasí jako by se spojovalo s tímto dnem. Déšť k té pouti prostě patří. Proč? Když se nad tím člověk zamyslí, tak si uvědomí, že svatý Jan Nepomucký je s vodou svázaný. Jan Křtitel je jeho křestní patron a poukazuje na vodu křtu. Voda se pro něho stala pramenem života věčného. Svatý Jan Nepomucký byl věrný závazkům, které při obmytí vodou přijal. Na konci jeho života je opět voda. Jeho tělo je shozeno z Karlova mostu do Vltavy. Byl obmyt vodou při křtu a vodou Vltavy byl obmyt k životu věčnému. On je nám příkladem, protože i my jsme se zrodili ve křtu a tato symbolika nás provází. Voda je dar, dává všemu růst a májový déšť je obraz milosti. Jestliže jsme přišli uctít odkaz sv. Jana Nepomuckého a připravujeme se na seslání Ducha Svatého, tak s tímto pohledem se

Okénko

-8-

23. června 2013

zamysleme nad působením Božího Ducha v našem světci. Něco, co bylo slabé a křehké, se stalo pevné a odolávalo nástrahám. Duch Svatý dával poznat sv. Janu cestu, kde je pravda a kde je láska. Kéž bychom nejen ten dnešní den prožívali s odkazem sv. Jana a byli věrni svému slovu: to co slíbíme, abychom vždycky dodrželi. Věci děláme nejen kvůli sobě, ale pro blaho církve a druhých. Sv. Jan Nepomucký se obětoval a postavil se proti ne zrovna čestnému jednání. Všeho byl schopen díky tomu, že sílu čerpal ze slavení mše svaté. Síla člověka je ovocem Ducha Svatého. Měli bychom s úctou vzhlížet k sochám sv. Jana Nepomuckého a vnímat odkaz tohoto světce, který miloval člověka i církev. Moje nitro však nejvíce zasáhla pouť šlapanické farnosti do Křtin. Otec Pavel zdůraznil, že sem přicházíme nejen, abychom se setkali s Pannou Marií a s Kristem, ale abychom si uvědomili, že náš život je cesta. Scházíme se na první jarní pouti v měsíci květnu, který je měsícem Panny Marie, kterou nazýváme královnou máje. V máji všechno kvete a je obrazem rajské zahrady, do níž se má člověk opět navrátit. Skrze Loretánské litanie si máme uvědomit, že Panna Maria nejen kraluje, ale především se za nás přimlouvá. V Sixtinské kapli je znázorněno, jak se Panna Maria přimlouvá za Krista. Apoštol Petr říká, že jsme královské kněžstvo, má v našem nitru vykvést tato zahrada mariánská. Vždyť z Panny Marie vykvetl ten nejkrásnější květ, jímž je Kristus. Boží království se uskutečňuje a klíčí v našem srdci. Má přinést to, co přineslo v Panně Marii. Našimi květy ať jsou láska, mírnost, trpělivost. Putování k Panně Marii je také obraz putování do našeho nitra. Máme jít také trochu zpátky a Boha máme chválit a velebit za všechno, co v našem životě vykonal, jak o tom vypráví kantikum Panny Marie. A věřte mi, někdy je to opravdu velmi těžké! Anna Kubišová

POSLEDNÍ KVĚTNOVÝ VÍKEND V BEDŘICHOVICÍCH Stalo se již tradicí, že v sobotu před poutí se mladí obléknou do krojů a prožívají hody a hodovou zábavu nejen s občany Bedřichovic, ale i s hosty a poutníky z okolních vesnic. Jako každý rok, i letos jsme měli strach z počasí. Sobota se vydařila - jen v jednu chvíli začalo mírně pršet. Bylo to však u domu, kde se mohla většina z nás stárků schovat pod velkou lípou. Potom už počasí vydrželo bez deště. Tak nám zbývala starost, jak tomu bude v neděli. Ráno, když se připravovalo vše potřebné ke slavení mše svaté v parku před kaplí, bylo zataženo. Naštěstí pršet nezačalo a v 10 hodin začala slavná poutní mše svatá, při které hrála dechová hudba Dambořanka. Mši svatou sloužil náš pan farář P. Miloš Mičánek. Velmi oslovující bylo kázání o Nejsvětější Trojici. Pan farář začal, že jsme slyšeli celkem tři abstraktní texty. Zkusme si to tajemství Nejsvětější Trojice aspoň trochu přiblížit. Představme si, že bychom chtěli člověku z doby bronzové něco povědět o letadle. Letadlo je jako velký pták. Člověk může do letadla vlézt a letět v něm. Nedokonalou představu má malé dítě, když se ptá tatínka, co je to moře. Tatínek odpoví, že je to takový moc velký rybník. Tato

Okénko

-9-

23. června 2013

nedokonalá představa je pro dítě cenným poznáním. Také o Bohu a jeho vztahu k nám můžeme být poučeni na základě podobných, ale ne zcela přesných přirovnání. Ježíš, jak víme z evangelia, používal s oblibou podobenství. Starověký člověk na daném stupni vývoje by nebyl schopen porozumět tomu, co je to letadlo, jinak, než když ho přirovnáme k ptákovi. Kdyby měl znalosti z techniky, rozuměl by letadlu lépe. Mezi námi a starověkým člověkem je rozdíl tisíců let. Mezi námi a Bohem je však rozdíl věčnosti. My pomíjíme, ale Bůh je věčný. Někde tady je třeba hledat naši neschopnost dokonale a přesně poznat Boha. Nauka o Nejsvětější Trojici, kterou si dnes v církvi připomínáme, jen odhaluje cípek opony tajemství vnitřního Božího života. Navzdory všem pojednáním o Boží Trojici je výstižné přirovnání jedné školačky. Já myslím, že u Pána Boha je to nějak jako u nás doma. My jsme tři osoby. Tatínek, maminka a já. Jsme také jedno. Jsme jedna rodina. Teolog by možná nad tímto přirovnání potřásl hlavou. Nicméně i toto poněkud zjednodušené přirovnání dobře odráží symboliku dokonalého společenství. Jako křesťané, kteří věří v Nejsvětější Trojici, usilujme o dobré společenství, o dobré vztahy v rodině, na pracovišti, v sousedství, v obci, ve farnosti. To by měl být plod slavení dnešní bohoslužby. Nejdůležitější je, že nám v mysli zůstala promluva otce Miloše o prohloubení společenství mezi námi a Bohem, který je láskou, která se projevuje v nejvyšší míře skrze kříž Ježíše Krista. Promluva otce Miloše byla velmi poutavá a poučná. Co mne však moc potěšilo, bylo překvapení, kolik z nás krojovaných se bylo ochotno znovu obléknout do krojů a přijít na mši svatou přesto, že věřících bylo pouze malé procento. Byli jsme po protančeném sobotním odpoledni a noci dost unaveni. Nelenili jsme však vstát a ustrojit se opět do krojů, abychom svojí přítomností potěšili oči mnoha poutníků, kteří byli na mši svaté přítomni. V jednu chvíli se zatáhlo, dokonce i zahřmělo, fouknul vítr a mraky odehnal. Byl to učiněný zázrak. Počasí bylo sice chladné, ale k naší velké radosti nepršelo. Děkujeme Pánu Bohu za prožití letošních hodů a pouti a za docela příznivé počasí a také za posilu, kterou si z pouti poneseme do všedních dnů. za stárky: Radek Grolich

P. JOSEF VLČEK SLAVÍ ZLATÉ JUBILEUM KNĚŽSKÉHO SVĚCENÍ - 23. ČERVNA 2013 U příležitosti 50. výročí kněžského svěcení jsme požádali o rozhovor našeho rodáka a dnes výpomocného duchovního, P. Josefa Vlčka. 1. Jak vzpomínáte na okamžik svého svěcení a první roky kněžského působení? Bylo to 29. března 1963, kdy jsem byl po týdenních exerciciích svěcen v Litoměřicích, kde byla jediná bohoslovecká fakulta v českých zemích, na podjáhna

Okénko

- 10 -

23. června 2013

a 30. března na jáhna. Začátkem června 1963 jsem konal poslední zkoušku před kněžským svěcením u otce rektora P. Jana Peprly. Jemu jsem poslední dva měsíce pomáhal v kanceláři (byl současně sekretářem kapitulního vikáře Mons. Ed. Olivy) a navštěvoval jsem některé přednášky na fakultě. Ve stejnou chvíli odevzdával svou duši Bohu nezapomenutelný papež, blahoslavený Jan XXIII., a ve svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova byl zvolen papežem Pavel VI. A už v neděli 23. června leželo nás 17 jáhnů, kandidátů svěcení z českých a moravských diecézí, na zemi v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích před nitranským biskupem Mons. Eduardem Nécseyem, který byl pro svoji nebojácnost v době rudé totality jmenován Svatým otcem Pavlem VI. osobním arcibiskupem. Dr. Ambroz Lazík, biskup z Trnavy, totiž právě onemocněl a v českých zemích nebyl ani jeden biskup volný, všichni byli v izolaci a nesměli konat biskupskou službu. Po zpěvu litanií ke všem svatým jsem při vkládání biskupových rukou pocítil úžasnou sílu milosti a moci a děkoval ze srdce Pánu Bohu za toto vyvolení. Následovalo předání dalších symbolů kněžské moci. Byla to nezapomenutelná chvíle, za kterou celý život děkuji. První - primiční mši sv. jsem slavil 30. 6. v rodných Šlapanicích. Bylo velmi pěkné počasí, sluneční paprsky byly znamením Boží přízně. Motto primičního oznámení „Za hlasem Tvým jsem šel, Pane, dej sílu mé duši!“ mne pak provázelo jako má prosba. Místo zakázaného průvodu od domu jsem jel autem, které bylo obklopeno stárky ve slováckých krojích z Velkých Pavlovic. Před kostelem bylo přivítání za velké účasti. Církevní tajemník nepovolil primici venku, kostel byl ale přeplněný. O poslání kněze nadšeně kázal můj příbuzný P. Karel Válka, farář z Jimramova, kde působil 57 let. Asistoval náš soused katecheta P. Jan Komon a dva mí bratři, P. Milan a Jiří. Žehnal jsem rodičům ke stříbrnému výročí jejich sňatku. Novokněžské požehnání jsem uděloval pak na více místech. Prvním kaplanským místem byly Klobouky u Brna. Pan děkan Mons. Ladislav Simajchl byl vynikající kazatel a pastorační praktik. Jezdili jsme do Bohumilic, Velkých Hostěrádek a do Krumvíře, kde bydlel Stanislav Peroutka, tehdy dělník a náš pozdější kaplan. Po roce jsem byl přeložen do Ivančic, kde jsem se též hodně naučil u P. Jos. Ducháčka, který se po svém věznění vyučil zámečníkem. Měl různé příklady ze života ke katechismu. Jezdil tam J. Budil, pozdější kněz. Dělal jsem zkoušky na auto, za 2 roky jsem šel do Znojma k sv. Mikuláši. Tam byly dosti těžké poměry, chtěli mě, jako už předtím jiné kaplany, dát do výroby. Nakonec mne zachránil přechod do Podolí, kde jsem mohl konat dále kněžskou službu. Tam jsem prožil snad nejlepší léta svého kněžského působení. 2. Jaká byla Vaše cesta ke kněžství? Těžko se to dá vyjádřit několika větami. Od mládí jsme se denně večer vkleče všichni doma modlili před obrazem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jemuž je naše rodina zasvěcena, za to, aby někoho z nás si Pán Bůh vyvolil za svého kněze. V soutěži ministrantů jsem byl první. Ve 2. třídě jsem přečetl celý Nový Zákon a diktoval jsem jej tatínkovi do těsnopisného přepisu. Četl jsem Ráčkovy České a církevní dějiny. Takže nebylo velkým překvapením, že jsme se na kněžství už od mládí připravovali. Jenže

Okénko

- 11 -

23. června 2013

doba byla nepříznivá, maminka jako učitelka byla nucena, aby nás neposílala do náboženství, což bylo bezvýsledné. Když jsme pak dva šli do bohosloví, nesměla učit. Tatínek byl na stejný den, 30. 6. 1958, propuštěn z práce, musel dělat u pěnostrusky na Ostravsku. Bylo nás 5 dětí, sestry nesměly studovat, ale Bůh nás neopustil. Našli se dobří lidé, kteří nám pomáhali. Ve škole jsem dělal úspěšně biblické závody, pan kaplan P. Ant. Střelec mě učil latině. Bratr s ním taky vyvolával barevné fotky, což byla tehdy novinka. I maminčiny sestry byly velmi zbožné. Teta Jana byla svobodná a pomáhala spolu s babičkou při naší výchově. Tetička Marie zemřela mladá, v 21 letech, v pověsti svatosti a jistě se za nás přimlouvala. Jezdili jsme každý rok na poutní místo Sv. Hostýn, kde jsme se cítili tak dobře u Vítězné ochránkyně Moravy. Setkali jsme se tam i s panem kardinálem Tomáškem, on nám později přivezl z Říma obraz požehnání Sv. otce Pavla VI. pro naši rodinu (v r. 1966). Pamatuji ještě cvičení v Orlu, kdy jsme se modlili a dělali besídky. Nacvičovala se i divadla. My tři bratři v orelském kroji jsme byli na fotce spolu s dalšími dětmi v osvětlené skříňce pod vánočním stromem na náměstí. Pěšky jsme chodívali na pouť do Tuřan, na Vranov a do Křtin. Také do Žarošic, někdy do Sloupu. Pozitivně působily i letní katolické tábory ve Starém Městě pod Sněžníkem (vedoucí J. Papež, bohoslovec Tomáš Prnka) a v Lomnici u Tišnova (otec augustinián). Za lásku k povolání mohu děkovat působení mnoha dobrých šlapanických kněží (P. Soukup, P. Svára, P. Klempa, P. Michálek, P. Fučík, P. Mikulášek, P. Střelec, P. Gazda, P. Martinec, P. Brabec aj). Na Jedenáctiletce v Brně-Židenicích jsem maturoval se samým jedničkami. Přesto nebylo jisté, zdali se dostanu do semináře, protože záleželo i na posudku z obce apod. Ve Šlapanicích mi napsali, že nejsem doporučen k dalšímu studiu (s pozn.: mimo bohosloví). K přijímacímu pohovoru do Litoměřic jsme jeli s p. provinciálem od minoritů. Bratr P. Milan byl přijat za litoměřickou diecézi, já jsem zůstal za brněnskou, ale museli jsme losovat, kdo z nás čtyř „Brňáků“ půjde do českobudějovické. Nejlepší zážitky jsme měli jako bohoslovci z prázdninových exercicií pro kněze, kde jsme pomáhali – na Vranově u Brna a na Sv. Hostýně. Tam jsme se setkali s mnoha výbornými kněžími, kteří nás podpořili v úmyslu stát se kněžími. Modlila se za nás příbuzná ctihodná sestra Lucie Vašíková OSF, příbuzná s Duchaňovýni - Staňkovými. Připravila nám pěknou rochetku, ošetřovala nemocné na Mitrově, kde se narodila naše maminka. Na svátky jsme vypomáhali jako bohoslovci při obřadech např. v Brně-Líšni a v Brně-Židenicích. I v semináři jsem rád hrál ping-pong, odbíjenou a kopanou. Skončením studia r. 1962 ale moje cesta ke kněžství ještě neskončila, neměl jsem totiž kanonický věk (24 roků) ke svěcení, proto jsem musel rok ještě čekat. Dělal jsem skladníka v Kovopodniku v Brně, pomocníka při opravách na Sv. Hostýně, v zimě kostelníka v Brně-Husovicích (bylo tehdy hodně sněhu k odklízení kolem kostela Srdce Páně). Také mne pozvali k vojenskému odvodu a napsali mi titul „nevysvěcený kněz“; naštěstí mne vojna minula (pro slabý zrak). Byly i potíže od tehdejších úřadů, ale podařilo se je překonat, jak nám sdělil P. Románek. Svěcen jsem byl s bohoslovci ročníku studia 1958 – 1963.

Okénko

- 12 -

23. června 2013

3. Kde všude jste jako kněz působil a na kterou farnost nejraději vzpomínáte? Po třech kaplanských místech, která jsem vzpomněl dříve, jsem v roce 1968 nastoupil do Podolí jako výpomocný kněz, protože tam nebyl plat od státu a měl jsem invalidní důchod 214 Kč měsíčně. Na faře jsem měl jen dvě místnosti se svou tetou Janou a malou kancelář. Nebyl tam vodovod a pro vodu jsme chodili nahoru na ulici; ani splachovací WC, ani zavedené topení, jen obyčejná kamna. Přesto na toto místo rád vzpomínám, protože byla doba „Pražského jara“ a náboženský život se aspoň po určitou dobu mohl svobodně projevovat. Roku 1969 jsme uctili ostatky sv. Cyrila (1100. výročí jeho úmrtí) s dětskou akademií v kostele, s nácvikem ochotně pomohla má teta, která znala mnoho básní a výstupů zpaměti ještě z Orla. V roce 1970 bylo velkolepé Boží Tělo po vesnici s dlouhým průvodem hudbou, atd. Každý rok bývalo pěkné svaté přijímání dětí. Opravoval se kostel sv. Jana, budovalo se elektrické zvonění na věži a interní úprava podle návrhu architekta Ludvíka Kolka z Brna (domluvil P. Románek s kostelními hospodáři, později mne pojistil). Také vznikla nová barevná okna se symboly utrpení a oslavení Páně podle růžencových tajemství, v presbytáři zasazena boční okna s naznačením chleba a vína, obětních mešních darů. V r. 1971 proběhla oslava 100. výročí od narození bývalého podolského duchovního správce P. Josefa BlažkaPavlovického, oblíbeného lidového spisovatele. Shromáždili jsme 27 knih, které napsal, a 5 divadel, která složil. V bývalé orlovně bylo divadelní vystoupení dětí, nacvičené tetou. Zástupce obce p. Divácký měl proslov. Zvali jsme kněze, kteří mívali tématická kázání. Jezdil jsem vypomoci také s bohoslovci a do šlapanické školy, někdy i do Prace. Známí ze Slovenska mi pomohli s pořízením auta pro duchovní správu. - Po osmi letech na Dušičky 1976 jsem byl přeložen do „Stojanových“ Dražovic. „Tatíček Stojan“ tam působil celých 20 roků a postavil kostel sv. Petra a Pavla v přifařených Podbřežicích. Setkal jsem se ještě s několika pamětníky jeho působení. Prelát L. Horký, kapitulní vikář brněnský, mi domluvil mé jmenování administrátorem. Na Dražovice (chrám sv. Jana Křtitele) také rád vzpomínám, bylo tam dosti obětavých věřících lidí. Po 3 letech zase na Dušičky 1979 jsem byl převeden do Jaroslavic na rakouských hranicích (kostel sv. Jiljí). Dojížděl jsem do farností Slupu (poutního místa u P. Marie „pod vrbami“) a Strachotic

Okénko

- 13 -

23. června 2013

(kostel sv. Jiří). Filiální kostel Sv. andělů strážných byl v Micmanicích. Opravy a ostatní podrobnosti jsem popsal v knížce „K výšinám“. Potěšila nás návštěva kardinála Groëra z Vídně (má rodiče pochované v Telnici u Brna) na podzim 1992, kdy bylo 200 let kostela a svěcení nových jaroslavických zvonů, a v roce 2000 kardinála Schönborna, který v jubilejním roce šel s vídeňskými farníky pěšky po našich čtyřech kostelích až do Tasovic, rodiště sv. Klementa Marie Hofbauera, patrona Vídně. Rádi jsme vítali P. Stanislava Krátkého z nedalekého Hrádku, který byl tajným biskupem a výborným kazatelem. Do Hlubokých Mašůvek jsme jezdili na první soboty k P. Marii, také mám její sošku jako odměnu za své kázání na pouti. Po neuvěřitelných 23 letech působení, kdy mi pomáhal tatínek v důchodě jako kostelník a průvodce cizinců, jsem odešel do důchodu do rodných Šlapanic. Zde působím jako výpomocný kaplan již 10 roků. Zprvu jsem nechtěl ani věřit, že se dostanu vlastně domů, ale stalo se to skutkem a mohu zde mezi svými chválit Boha a přivádět k němu lidské duše. Kéž nás Boží milosrdenství sytí, abychom se mohli radovat a jásat, jak říká žalm 90 – na mém jubilejním obrázku k 50. výročí svěcení, které mám 23. června. 4. Můžete vzpomenout nějakou veselou historku? Jistěže ano. Říká se, že humor je kořením života. Rád si veselé příhody zapisuji a používám jich i v myšlenkách na den, které posílám známým. V semináři nás občas rozesmál profesor latiny – laik, který učil na gymnáziu v Litoměřicích. Každého nějak pojmenoval, jen aby to bylo velice krátké a výstižné. Bratru Milanovi říkal „Ček jedna“ a na mně volal „Ček dvě“ nebo „lupulus“ (= vlček). Když se mu odpověď nelíbila, vyskakoval, kopal do lavice a dříve prý i běhal po lavicích. - Jednou jsem tak tvrdě spal, že mě spolubratři vynesli i s postelí, abych je pochrupováním nerušil ze spaní. - Při exerciciích kněží na Vranově jsem nosil obědy; byl tam dlouhý stůl v refektáři, ale kněží seděli těsně vedle sebe. Podával jsem guláš a Otec se právě otočil a vrazil do talíře, takže mu jídlo nateklo za košili. Ani mi nevynadal. – Jeden starší známý bohoslovec přemáhal své pocity, do polívky si nalil kompot nebo na Velký pátek se „obětoval“ a dojedl housky, které si ostatní u snídaně odřekli. - Jezdili jsme na svátky do Židenic a P. Gross nás vzal na oběd k sv. Jakubu, kde humorem vynikal P. Oldřich. Jednou prý se tak rozohnil při kázání, že kostelník chodil pod kazatelnou a cinkal klíči, aby už přestal... – Na pouti na Kostelíčku v Líšni p. farář volal na ministranty, oblečené v červeném obleku i s límcem, „páni kardinálové“! - Když jsem vypomáhal ve Šlapanicích, P. Vladimír vždy přede mší sv. zkoušel ministranty, kolik dní chybí ještě do Vánoc? Tak se učili dobře počítat. – P. Románek nesnášel jednu paní. Když něco donesla, říkal, že o ni rozbije deštník. – V Jaroslavicích jsme se těšívali na P. Stanislava Krátkého. Když přijel, obyčejně se zpovídal, i když sám byl tajný biskup, ale vždy nás pak rozesmál. Dovedl vše obrátit v žert, což je důležité pro zachování optimismu. Tatínkovi říkal „Velký Vlk“ a mně „Malý Vlk“. Na poutě a i pohoštění nás vždy pozval, sám u nás kázal a u nich mi také dal v kostele slovo. Zvonici v Křídlovkách nazval „sedmipočetníků“ (svatých Cyrila a Metoděje a 5 žáků), tvrdil též, že řeka Dyje se jmenuje podle toho, že tam křtili diaci

Okénko

- 14 -

23. června 2013

(žáci sv. Cyrila a Metoděje), na což ukazuje i jméno obce Krhovice (Crha = Cyril) a Strachotice (Strachota = Metoděj), tyto dvě obce jsou vedle sebe. Do Strachotic jsem jezdíval. Byl tam kostelník p. Somr, příbuzný herce Josefa Somra z Vracova ze Slovácka. Léta zvonil ručně. Zavedl jsem elektrický pohon. V Micmanicích (pan kanovník Franta jim říkal „Nicmanice“) jsme opravovali věž. Podíval jsem se nahoru, cosi teče dolů, padlo mi to do oka, a to jeden kluk se svrchu vyčural. Ještě, že jsem neoslepl. Raději už přestanu. Dost veselých příhod je v knížce „K výšinám“, kterou jsem vydal třikrát. 5. Jak vnímáte naši šlapanickou farnost? Co vás zde těší a kde vnímáte největší rezervy? Na tuto odpověď se necítím zcela kompetentní. Máme zde duchovního správce. Pamatuji různé Otce, kteří zde působili. Každý měl něco, co obohatilo a zkrásnělo naši farnost. Mohl bych potvrdit, že jsme měli štěstí od Boha na dobré a horlivé kněze. Myslím, že oni také na dobré a věrné farníky. Několik kněží bylo i uvězněno v době totality. Dnes je potřeba poděkovat těm, kteří pomáhají při duchovních obnovách a předsváteční svátosti smíření. V poslední době se mi líbí podchycení dětí a mládeže. Jistě máme děti a mladé povzbudit, aby po prvním sv. přijímání vytrvali a po biřmování se zapojili i do života farnosti se svou pomocí podle svých schopností a možností. Pozitivně působí soubor mladých. Stále je co zlepšovat v životě rodin a udržovat světlo Kristovo v duších, aby nepohaslo a vydávalo teplo lásky a oběti. Dalo by se přát i nové a další duchovní povolání. Pochvalu si zaslouží jáhen Ruda Staněk, kostelníci, varhaníci a hudebníci, zpěváci, pracovníci a pracovnice s dětmi a mládeží i lektoři a akolyté, ministranti a ostatní, co pomáhají v kostele při úklidu, výzdobě a v kroužcích na faře, farní knihovně a kavárně, farním časopise, ti kdo pracují v informativních službách apod. Dbá se o nemocné a o fungující rodinná společenství. Říká se „Ve zdravém těle zdravý duch“ - těší mě úspěchy mladých v orelských soutěžích. - Důležité je pěstovat pozitivní smýšlení a vidět to pěkné, co nám život přináší. Děti se v cyrilometodějské soutěži Velkomoravské dobrodružství dobře umístily. Paní Markéta občas nacvičí divadlo a dalo by se pokračovat dál. Dobrá vůle mnoho zmůže. - Chci ještě poděkovat za hezkou albu k mému minulému jubileu a za soubor o svatých. - Velkou zásluhu za zdárný chod farnosti má duchovní správce P. Miloš, se kterým se máme loučit. Nechce se tomu věřit, ale život přináší různá překvapení. Je naše přání - podle jeho slov, aby farnost stále prospívala. - Jsem připraven pomáhat ve farnosti i nadále. - Cítím se jako doma a doufám, že tomu tak bude i nadále. Děkuji za modlitby a přátelství. Všem žehnám! – P. Josef Vlček Za rozhovor poděkoval Petr Horák P.S.: Redakce Okénka se připojuje se svojí gratulací a vyprošuje hojnost Božích milostí a zdraví pro Vaši další službu!

Okénko

- 15 -

23. června 2013

ROZHOVOR S MILANEM VAVREM Milan Vavro je knězem ve farnosti Slavkov a od svých 5 let žil s rodiči a bratrem ve Šlapanicích. Letos oslaví významné jubileum. K této příležitosti jsme otce Milana požádali o rozhovor. Jste rodák ze Šlapanic? Přímo ne. Narodil jsem se ve Starovicích u Hustopečí, kde jsem prožil první 4 roky svého života. Ve 4 letech si už člověk něco pamatuje, takže to poslední léto si hodně pamatuji. Cítím se být prvorodák ze Starovic, ale říkám, že jsem ze Šlapanic. Jak jste se sem dostali? Můj otec pracoval jako zedník, přestěhovali jsme se kvůli jeho práci. Navíc dům ve Starovicích byl starý německý statek a zřejmě jsme nebyli připraveni na to, abychom se starali o pole a hospodářství. Maminka byla švadlena a byla tedy doma s mladším bratrem Ivanem. Co si pamatujete ze svého dětství, jak probíhalo? Dědeček jezdil s koňmi a babička dělala domácí práce na dvoře. Zažil jsem tehdy, jaké je bydlení na vesnici. Potom, když jsme se přestěhovali do Šlapanic, nebylo zde mnoho kamarádů. Až od 5. třídy, od dob kdy jsme začali aktivně ministrovat, jsme se více skamarádili. Bylo to za působení otce Karla Moštěka. Kam jste chodili do kostela? Ve Starovicích si pamatuji, že babička v kostele uklízela. Dříve se malé děti braly do kostela méně. Pravidelně jsem to začal vnímat až ve Šlapanicích, kdy jsme chodili s rodiči každou neděli. Byly tehdy dětské mše nebo jiné aktivity pro děti? Ne, to za komunismu nesmělo být. Více aktivit pro mládež začal v roce 1981 otec Vít Severa. Ve větším měřítku potom rozběhl mše pro děti otec Pavel Dokládal, v roce 1982. Do té doby nic nesmělo být a ministrantské schůzky probíhaly tajně. V kolika letech jste začal přemýšlet o tom, že se stanete knězem? Ve 14 letech, díky příkladu otce Karla Moštěka. Tehdy mu bylo kolem 45 roků a hodně na mě zapůsobil. Měli jsme ministrantské schůzky, chodili jsme na vycházky. Mluvil jste o tom, že chcete být knězem s rodiči nebo s bratrem? Moc se o tom nemluvilo. Prvně jsem se vyučil automechanikem a potom jsem pokračoval na střední průmyslové škole strojnické v Brně na Sokolské.

Okénko

- 16 -

23. června 2013

Potom už přišel Pavel Dokládal, který zde působil 8 roků. On mi navrhl, abych si ihned podal přihlášku do semináře, protože byly dlouhé čekací doby, tak abych měl náskok. Studovalo se v Litoměřicích, kde byla za socialismu povolená jediná bohoslovecká fakulta. Po revoluci se zrušila, protože byly obnoveny fakulty v Praze a Olomouci. Přijali mne na poprvé. Co by mohli nevěřící ve víře nalézt, co jinde postrádají? Jsou dva typy lidí. Lidé, kteří hledají zevnitř, řeší svůj vnitřní problém, prázdné místo, něco jim schází. Hledají, najdou víru a nechají se pokřtít. Druzí jdou přes aktivity – baví je ministrovat, zpívat ve sboru, zaujme je společenství, kde jsou přijati – kvůli lidem, kvůli přátelům. Jaká je hlavní úloha kněze? Ta je dána Božím povoláním a svěcením. Kněz zastává službu kněžskou, pastýřskou, učitelskou. Zprostředkuje lidem svátosti, duchovně vede a vyučuje ve víře. Toto bude vždy hlavní úloha, nehledě na to, co kněze baví. Měl by být knězem, učitelem a pastýřem. Co Vás nejvíce baví a kvůli čemu byste se svojí práce nevzdal? Kněžství se nedá nazvat pojmem „práce“. Kněžství je služba a také zasvěcení. Bez zasvěcení nikdo nemůže být knězem, také pokud to není jeho osobní rozhodnutí. Nevzdal bych se služby třeba jen proto, že by mě něco nebavilo. Proto je to služba, ohled na to, co mne baví, není rozhodující. Přesto, co Vás baví nejvíce z běžných úloh kněze? Někoho více osloví pastorace mezi lidmi, někdo rád studuje nebo učí, někdo má rád bohoslužbu. Baví mě ta pestrost. Bylo by těžké, kdybych měl vykonávat jeden z těch úkolů, baví mě rozmanitost. Jsem rád mezi lidmi, hodně mě baví rekonstrukce kostelů a jejich úpravy. Nyní mám na starosti 7 kostelů. Kde jste působil dříve? Byl jsem ve Znojmě, Šatově, Havraníkách. Potom jsem šel do Slavkova. Byla tam půlroční přestávka, kdy jsem byl duchovním pro české krajiny v Německu, ve Franfurktu nad Mohanem. Byl jste v pohraničí, jaká tam byla práce, jací lidé? Byla to oblast sudetského pohraničí, které bylo vystěhované. Ti, kdo vydrželi, to je několik rodin. Měli problém s těmi, kteří ztratili víru, nebo byli ve straně. Byl jsem tam hned po vysvěcení jako kaplan, avšak prakticky jsem byl farářem ve 3 pohraničních farnostech. Od otce Pavla Dokládala jsem byl dost vycvičený, takže jsem dokázal pracovat samostatně. Zajímavé bylo rekonstruovat kostely po mnoha desetiletích. Bavila

Okénko

- 17 -

23. června 2013

mne práce s lidmi, i když jich bylo v pohraničí méně, byl jsem tehdy velmi nadšen. Lidé byli v 90. letech více otevření, pak se to vytrácelo. Když Vás překládali, bylo to s Vámi konzultováno? Ano. Bylo to včas, nebo příliš brzo? Nebo pozdě? Bylo to akorát. Jak jste dlouho ve Slavkově? 16 roků. Farnost tvoří Slavkov a 3 vesnice. Chodí zde asi 650 lidí do kostela za neděli. Když jste nastoupil po studiích, co Vás překvapilo? Co Vás zaskočilo? Byl jsem připraven. Zajímavé tehdy bylo, že průměrně každý měsíc přišel jeden člověk, který se vrátil k Bohu, nebo požádal o křest. Měl jste období, kdy jste s tím chtěl „seknout“? To ne, neměl, nikdy. Určité těžkosti byly, ale nikdy jsem nechtěl přestat. Lákala by Vás jiná profese? Jsem rád knězem. Být farářem znamená dotknout se více profesí. Jinak mám koníčky, baví mne stavitelství a také filmování. S naším farním divadlem Simsalabim natáčíme dokument, hraný film Cyril a Metoděj. Pokud se podaří, film uvidíme na podzim. Budeme mít také své hudebníky. Nikdy jsem nebyl sportovec, ale za zámkem je golfové hřiště, tak jsem si udělal zelenou kartu a sem tam jdu hrát. Kam se chcete podívat po světě? Rád bych se vrátil na některá místa, ale navštívil i některá nová. Exotika to nebude, spíše země s historií, přírodou a zajímavými stavbami. Projel bych si třeba jižní Francii, ta mne láká. Řekněte nám za závěr příběh, který Vás zaujal. Který životní příběh na Vás zapůsobil? Co se podařilo? Takových příběhů je více. Znám jednu rodinu v mé farnosti. Mají zvláštní charisma, vyprošují milost pro lidi ve své vesnici. Zvláště za nemocné nebo umírající. Jednou se stalo, že zemřel jejich soused. Oni přišli a ptali se mne, zda byl zaopatřen. Jel jsem ten

Okénko

- 18 -

23. června 2013

den po nemocných. Jeho manželka viděla mé auto a požádala mne o návštěvu. Muž souhlasil s přijetím svátosti a se zpovědí. Později jsem se dozvěděl, že ta rodina se modlila se za to, abych si našel cestu k umírajícímu muži, až to bude potřeba. Ten člověk zemřel posilněn svátostmi. Je to příjemné, že jste poblíž rodiny? Ano, má to výhody i nevýhody. Nevýhoda je, že se u rodičů zastavím třeba jen na půl dne. Když je člověk dál, jezdí na delší návštěvy. Také mne těší, že udržuji kontakty s mnoha šlapanickými, třeba s kamarády i s vrstevníky mých rodičů. Za rozhovor děkuje Lenka Malíková

VÝLET S NÁBOŽENSTVÍM – 7. TŘÍDA V polovině května se vydala větší část sedmáků na výlet „s náboženstvím“ na faru v Oskavě v podhůří Jeseníků. Dorazili jsme ve středu večer na čerstvě zrekonstruovanou faru a byli tak jejími prvními obyvateli po delší době. První den jsme vyrazili na celodenní výlet na Křížový vrch, kde se nachází historická křížová cesta z konce 19. století. Cestou dolů jsme nakoukli do kostelíka v Rudě a pokračovali k Rešovským vodopádům. Někteří neodolali koupeli ve vodopádech a většina si prolezla, kam se dalo dostat. Další den již bylo trošku horší počasí, ale i přes to jsme se vydali z Bedřichova na

Okénko

- 19 -

23. června 2013

zříceninu hradu Rabštejn. Bohužel nás přeháňka trošku předčasně z vrcholu vyhnala a cestou do Bedřichova jsme se také trošku nedobrovolně vysprchovali. A kdo měl té vody málo, mohl si ji užít v bazénu v Uničově. Mezitím zbytek osazenstva vytvořil parádní palačinky . Poslední den jsme navštívili kostel v Bedřichově, který byl donedávna 32 let mimo provoz. I dnes jsou tam slaveny mše sv. pouze výjimečně, a jednou do měsíce také křížová cesta. Oblast byla do války převážně osídlena Němci a dnes, co se týká návštěvy bohoslužeb, můžeme mluvit o „pohraničí“. Dětem se výlet líbil a někteří už plánovali příští rok. Především patří dík našemu Pánu za příhodné počasí, i když dny předtím propršely, pak Ivetě a Simči za pomoc s dětmi, farníkům z Oskavy a otci Vladimírovi za umožnění pobytu na faře. Fotky z výletu jsou na nástěnce na faře a měly by se objevit i na stránkách www.akceatabory.cz. Petr Machain

SBÍRKA ZNÁMEK A POHLEDNIC MÁ SMYSL Z peněz získaných prodejem známek a pohledů, které se sbírají nejen ve šlapanickém kostele, bylo v letošním roce darováno 4.000,- Kč sestrám Vincentkám v Praze na odeslání 4 pytlů speciálních obvazů pro malomocné do Indie a 10.000,- Kč společnosti „MAGNA děti v tísni“, která pomáhá lidem v krizových oblastech světa a realizuje humanitární a rozvojové projekty ve světě zaměřené na pomoc lidem v nouzi. Dalších cca 500,- EUR bude předáno v létě německým kněžím působícím v Indii. Děkuji, že pomáháte. Dana Bergerová

NOVINKY VE FARNÍ KNIHOVNĚ Můj bratr papež: Rozhovor s Michaelem Hesemannem / Georg Ratzinger Praha: Portál, 2012 Starší bratr emeritního papeže Benedikta XVI. ve svém obsáhlém rozhovoru vypráví o dětství a mládí, hovoří o nástupu nacismu a společném povolání obou chlapců ke kněžství, o létech hnědé totality strávených v semináři i o prvních kněžských létech v nově budovaném poválečném Německu. Z knihy je možné lépe poznat život a dílo Benedikta XVI., který o svém bratru Georgovi říká: „Od samého počátku mého života mi byl bratr nejen průvodcem, ale i spolehlivým vůdcem. Svým jasným úsudkem a rozhodností pro mě představoval orientační bod. Vždy mi ukazoval, jakou cestou se mám dát, a to i v obtížných situacích…“.

Okénko

- 20 -

23. června 2013

Papež František: Život a výzvy / Saverio Gaeta Praha: Paulínky, 2013 Kniha zkušeného žurnalisty a odborníka na záležitosti Vatikánu Saveria Gaeta nám představuje nového papeže Františka. Dozvíme se o jeho rodině, jak to bylo s jeho studiem chemie, proč se musel naučit vařit i jiné další zajímavosti. Autor shrnuje hlavní myšlenkové linie papeže Františka i úkoly a výzvy, které na něj čekají na Petrově stolci. František: Papež chudých / Andrea Tornielli Praha: Ikar, 2013 Autor další knihy o papeži Františkovi je také novinář, který se specializuje na dění ve Vatikánu. Ve své knize skládá výroky a citáty papeže Františka, který je známý svou skromností. Vyvstává tak obraz nejvyššího představitele církve, jehož pontifikát „dává tušit novou cestu.“ Daniel Herman: Srdcem proti ostnatému drátu / Jan Jandourek Praha: Portál, 2013 Kniha rozhovorů Daniela Hermana obsahuje autobiografické prvky i obecnější úvahy dvou obecně uznávaných osobností kulturního a společenského života. Ani autoři, ani nakladatelství Portál však netušili, že kniha vyjde v době, kdy se jméno Daniela Hermana bude ve společnosti skloňovat jak v souvislosti s odvoláním z čela Ústavu pro studium totalitních režimů, tak s ohledem na budoucnost této instituce. Ambicí knihy je živě popsat reálie a atmosféru toho, co se ve společnosti a církvi dělo v posledních třech desetiletích, a to s nadhledem, a přitom s dosud nepublikovanými skutečnostmi. Lenka Klašková

OBNOVA V DUCHU SVATÉM (setkání po roce) Počátkem minulého roku šestice farníků ze Šlapanic a Jiříkovic absolvovala obnovu v Duchu svatém ve Slavkově u Brna. Jednalo se o duchovní přednášky v režii společenství z Dolních Bojanovic, které vede a dlouhodobě formuje P. Petr Karas. V sobotu 18. května letošního roku, tedy rok a kousek po té, nás P. Milan Vavro pozval na setkání, kde jsme si mohli vyměnit zkušenosti s Božím vedením za těch 14 měsíců. Setkání začalo na faře v 17 hodin. Zahrnovalo chvály, prosby a díky

Okénko

- 21 -

23. června 2013

a možnost přímluvné modlitby. Vy, kteří přesně nevíte, co si pod tímto pojmem představit, jedná se o službu modlitby, kdy se dva (a více) lidí modlí nad třetí osobou. Ta nejprve řekne, za co by se chtěla modlit, někdy ale je úmysl tak bolavý nebo intimní, že jej nevyslovuje a jen požádá o přímluvnou modlitbu. Přímluvci pak položí ruku na rameno nebo hlavu, či ruku potřebného (není to ale podmínkou) a předloží Pánu za tohoto potřebného jeho úmysly a přimlouvají se za Boží pomoc, požehnání, útěchu, vedení Ducha sv., apod. Je to podobný způsob modlitby, jakým se za nás všechny neustále přimlouvají svatí v nebi . Tedy žádná novinka. A jak prožívají svůj vztah s Bohem „po“ obnově její účastníci? Zeptali jsme se, kde čerpají sílu pro svůj duchovní život a co jim obnova dala. Drahomíra Sedláková: „Sílu čerpám z knih, některé mám jako vzácný poklad. Myslím si, že mám knihy, které mně dávaly odpovědi na spousty otázek. Načerpala jsem na charismatické konferenci v Brně a hodně se těším na letošní. Velkou silou jsou pro mě večery chval u Minoritů, přímluvné modlitby. Čerpám vždy při setkání s Bohem v adoraci, při mši sv., na společenství. Obnova to odstartovala, uvědomila jsem si, že nechci být povrchní křesťan. Chci zajet v setkání s Bohem na hlubinu. Učím se Mu důvěřovat - pracuji, žiji tam, kam mě poslal a říkám Mu - použij mě!! Ale netvrdím, že by mně to zrovna šlo, pořád se učím. Lída a Pavel Sillyovi: „Už je to rok a čtvrt, co jsme měli možnost se zúčastnit obnovy v Duchu svatém ve Slavkově. Připadá nám, jako by to bylo včera. Co nám obnova přinesla? Pořádně s námi Duch svatý „zacvičil“. Naučili jsme se denně číst Boží slovo, čerpat z Jeho síly, rozpoznali jsme dary Ducha svatého, které jsme dostali při křtu, pravidelně se scházíme na „chválovém spolču“, které nás neskutečně nabíjí, poznali jsme sílu přímluvné modlitby a v osobním životě jsme dokázali provést některé zásadní kroky a změny, na které jsme před obnovou prostě neměli. Zkrátka - Duch svatý si vane kdy chce a kde chce a u nás udělal pořádný průvan .“ Ladislav Sedlák: „Obnova Duchem svatým - to je má obnova, obnova mého vztahu k Bohu. To je poznávání milujícího Otce. Bylo to veliké pozvání. A já jsem jenom řekl ano. A pak přišlo neskonale větší obdarování. Díky za to. A to byla pro mě obnova v Duchu svatém ve Slavkově 2012. Vzpomínám rád na všechny, kteří mě provázeli.“ Ivana Horáková: „Už delší dobu jsem toužila se svým duchovním životem udělat něco zásadnějšího. Prosila jsem za to Pána. Když se pak objevila možnost tohoto semináře, pořádaného charismatickou obnovou, přála jsem si jej absolvovat. Velký dík patří manželovi, který souhlasil a vzal si na starost logistiku naší domácnosti . A pak už jsem se mohla plně ponořit do poznávání našeho Pána. Stále víc si uvědomuji, že On je mou největší Láskou, největší Touhou a že všechno, co dělám, od uklízení, umývání nádobí, pečování o děti, přes nakupování i setkávání

Okénko

- 22 -

23. června 2013

s přáteli, vysílání v Proglase až po odpočinek, všechno se učím dělat s Ním, v Něm a pro Něho. Stále méně mě zajímá, co si o mně pomyslí druzí, toužím se dívat především do Jeho očí a naslouchat Jeho hlasu. Naslouchám, zda se to, jak jednám, líbí Jemu. Vážím si Boží trpělivosti a Jeho odvahy to se mnou nevzdávat, znovu a znovu mi odpouští. Čas od času napíšu několik řádků, které se mi derou ze srdce, jako poděkování, toužení, smutnění po Jeho stále ještě malé přítomnosti v mém životě. Nesmírným přínosem je pro mě na obnově doporučovaná každodenní četba Písma a kratičké rozjímání a s tím spojené vedení si modlitebního deníku. Sem si píši postřehy, které mě při četbě napadnou, a modlitby, které vyplynou z momentální životní situace. Postupem času hlouběji prožívám mši svatou, na kterou vždycky nesu mnoho úmyslů a dalším způsobem čerpání jsou přednášky z www.tv-mis.cz, dobré knihy, např. S. Omartianová: Síla rodičovské modlitby, Síla manželčiny modlitby. Jsem velmi vděčná Pánu a učím se stále častěji děkovat za, jakoby všední, dary každého dne. Chvála Pánu! ___ Něco o původu Obnovy v Duchu svatém: Jejím autorem je P. Ernst Sievers, pocházející z Ghany. P. Sievers patří k misijní kongregace Bílých otců, působící ve třetím světě, zvláště africké Ugandě. Text obnovy sestavil v r. 1985 v době, kdy se věnoval mladým lidem nakaženým virem HIV. Zjistil, že potřebují lásku k Ježíši, která je natolik naplní a uchvátí, že nebudou mít touhu plnit se dalšími mnoha, často i nebezpečnými, vztahy, věcmi, závislostmi. Víra a láska ke Kristu pak v Ugandě pomohla snížit počty nakažených až polovinu, zatímco v ostatních afrických zemích počty stále stoupají. P. Ernst říká: „…Bůh tě chce oslovit zcela osobně, jestliže ty sám s ním denně prodlíš „chvíli ztišení“. Jsi tedy pozván, abys prodléval každý den - v neděli i ve všední den minimálně 15 - 20 minut v tichosti, v osobní modlitbě u Pána. Přitom velmi brzy zakusíš, kolik milosti ti Bůh během této "chvíle ztišení" daruje.“ Ivana Horáková

MALLORCA - KATEDRÁLA SVĚTLA Znamení duhy „…Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi…Gn 9,1-17“ Opět se splnilo jedno z mých přání vyslaných do nebeských výšin už v době, kdy cestovní kanceláře začaly vydávat katalogy Španělska s katedrálou La Seu na titulní straně. Zase mohu stvrdit přesvědčení, že čas a přání, které je otcem myšlenky, pracuje za nás. Mé přání bylo vyslyšeno a já jsem mohla pobýt na Mallorce s těmi, které mám

Okénko

- 23 -

23. června 2013

ráda, s manželem a vnučkou Simonkou. Mohli jsme se podívat do města, jehož srdcem a symbolem je La Seu – Katedrála světla, jeden z nejkrásnějších chrámů Evropy. Výlet do hlavního města jsem pojala jako pouť s úmyslem, že si prohlédneme i nesčetné dochované památky. Z okrajové části směřujeme ke Starému městu, které založili Římané v roce 123 před Kristem. Během dvou tisíc let město zažilo vzestupy i pády, různé panovníky a vládce. Procházíme ulicemi kolem starobylých honosných domů s krásnými fasádami s bohatou výzdobou dřevěných okenic a balkóny zdobené květinami typickými pro středomoří. Dá se nahlédnout i do vnitřních partií, objevujeme krásná romantická zákoutí plná zeleně. Na široké ulici Rambla, kterou lemují vzrostlé platany, se můžeme projít po květinovém trhu s křiklavě pestrou, pro nás nezvyklou vazbu květin. Nedaleko náměstí Placa Major míjíme divadlo Teatre Principal a krásnou Arabskou fontánu. Vzrostlé palmy zdobí ulice a už se objevuje náměstí Placa del Cort. Před budovou barokní radnice ze 17. století roste „prý“ nejstarší olivovník na ostrově. Jeho stáří se odhaduje na dva tisíce let. Kdo ví? Jeho kmen je tak spletitý, zcela unikátní, zvláštní výtvor a rozmar přírody. Nesčetné výrůstky, zaobliny a vrásčitá kůra kmene připomíná hroší a sloní kůži dohromady. Je obdivuhodné, jak tak starý kmen může vyvinout natolik životadárnou sílu, aby na něm mohlo vyrůst tolik větví s nádherně stříbrozelenými listy a plody. Nedaleko je nejstarší kostel ve městě, s krásnou zvonicí. Můžeme vejít, dveře jsou otevřené, zapaluji svíci tak, jak je ve Španělsku zvykem. Kostel je zasvěcený svaté Euálii, oblíbené španělské světici. Narodila se okolo roku 292 v Méridě v křesťanské rodině a zemřela jako obhájkyně Ježíšova učení v roce 304. Ve svých dvanácti letech se postavila proti císařským úředníkům, rozbila obraz modly a vytkla jim, že pronásledují křesťany. Svou víru a lásku k Ježíši Kristu neodvolala, ani když ji mučili, její touha směřovala k naplnění Ježíšova příslibu: „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu já se přiznám před svým Otcem v nebi“ (Mt 10,32). Zacházíme k nedalekému klášteru svatého Františka, jehož křížová gotická chodba, o které se píše v průvodci, se považuje za nejkrásnější v Evropě. Tady štěstí nestálo na naší straně, bylo zavřeno. Dá se projít královskou zahradou pod palácem Almudaina a po schodech se vystoupí na hradby s výhledem na Palmský záliv. Dříve se mořské vlny rozbíjely o hradby, po vybudování nábřeží vzniklo jezero s vodotryskem Parc de la Mar. Nádherná vyhlídka a to už je jen pár kroků na náměstí Placa de Almonia. Vpravo stojí Katedrála světla, symbol města Palma de Mallorca a vlevo královský palác Almudaina. Vznik katedrály je spojen s legendou o králi Jakubovi I. aragonském, který stál v čele výpravy za osvobození ostrova od Arabů na počátku 13. století. Arabové ovládali ostrov více jak tři sta let. Islámští vládcové byli tolerantní a schopní, zemi obohatili o mnohé vymoženosti, zavedli důmyslný zavlažovací systém, založili terasovité zahrady, přivezli na ostrov mandlovník, datlovník, fíkovník, stavěli hrady a paláce, rozvíjela se města, kvetl obchod a řemesla, přesto zvítězila touha španělských králů osvobodit ostrov od Arabů. Tak se dala do pohybu výprava za osvobození ostrova vedená Jakubem I.

Okénko

- 24 -

23. června 2013

Když se král Jakub I. přibližoval se svou flotilou k ostrovu, přišla velká bouře. Mezi posádkou zavládl zmatek a strach ze smrti. Král se začal na palubě modlit k Panně Marii o pomoc. Po té bouře ustala a král slíbil své zachranitelce v bouři, že když se mu podaří vyhnat Araby, nechá postavit na nejkrásnějším místě ostrova krásnou katedrálu. Co všechno je člověk ve své víře schopen slíbit a z vděčnosti následně vykonat, aby se dostal z tíživé situace, nebo aby se mu splnilo přání. A ne všichni splní, to co slíbí. Král Jakub svůj slib Panně Marii dodržel. Na Silvestra roku 1229 se podařilo vojsku aragonského krále prorazit opevnění města, po třech stech letech osvobodit zemi od Arabů a obnovit na ostrově křesťanství. Základní kámen katedrály jako poděkování za Boží pomoc a ochranu Panny Marie položil Jakub I. ihned po kapitulaci arabských vojsk 1.1.1230. Pro katedrálu na počest „Panny Marie“ vybral místo v mořské zátoce. Dnes se Palma právem honosí stavbou, která patří k nejkrásnějším katedrálám světa. Stavební práce trvaly tři sta let. Interiér se dokončoval v minulém století. Katedrála stojí na základech bývalé mešity jako směsice různých slohů, od převládající gotiky až po Gaudího modernismus. Monumentální stavba postavena z okrového pískovce, je 44 metrů vysoká a 161 metrů dlouhá, vyztužena mnoha pilíři a oblouky. Věž se vypíná do výšky 60 metrů a rozeznívá se v ní 9 zvonů. Nad gotickou bránou I‘Almoina je umístěna největší rozeta světa o průměru jedenácti metrů. Je sestavena z 1236 barevných skel. Po stranách je ještě šest dalších růžicových oken. Krása, souměrnost, symbol majestátnosti. Ke katedrále ladí i protější palác Almudaina, který ohromuje svým průčelím. Byl kdysi pevností arabských vládců, později rezidence malorských králů, pak sídlo guvernéra. Dnes palác využívá král Juan Carlos ke státním návštěvám, pokud pobývá na Mallorce. Před palácem stojí mohutné kanóny a na jedné ze čtyř věží má vše pod kontrolou bronzový anděl. Samozřejmě katedrála je středem pozornosti pro milovníky a obdivovatele umění i pro ty, co chtějí rozmlouvat s Bohem. Vstupuji do Katedrály světla a prostoru, jak jí říkají Španělé. Jen zalituji, že se uvnitř nesmí fotit. Vchod je poněkud netradiční, do hlavních prostor katedrály se vstupuje přes muzeum, kde jsou vystaveny sakrální předměty. Uvnitř katedrály mě oslní světlo duhových barev. Sluneční svit proniká do šera katedrály skrze geometrické vzory veliké rozety, proniká skrze 1236 barevných skel a vytváří obraz Božské nádhery v podobě duhy. A tak tu chvíli sedím, a rozmlouvám se svým vlastním „Já“. Děkuji Bohu, že mohu takovou krásu vidět zblízka a dokonce si na ni mohu sáhnout. A tak sleduji, jak světelná energie duchovních sfér vrhá duhové světlo skrze 120 metrů vnitřního prostoru katedrály, až k hlavnímu oltáři, který vybudoval počátkem minulého století génius katalánské secese Antoni Gaudí. Nad oltářem umístil veliký baldachýn. Po bočních stranách se nachází 18 kaplí, 14 štíhlých sloupů nese 44 metrů vysoký strop centrální lodi. Musím hodně zaklonit hlavu, abych dohlédla na klenbu katedrály a rozsvícenou rozetu.

Okénko

- 25 -

23. června 2013

Mám ráda symboly a ráda si je připomínám. V symbolech vidím něco hmotně a smyslově viditelného, což poukazuje na něco smyslově nepostižitelného. Podle Starého zákona je duha symbolem spojení člověka s Bohem, spojení Božského a pozemského. Pojímám tak i duhu v katedrále – jako symbol smlouvy, kterou Bůh ustanovil se svým lidem, na počátku věků, která je předpokladem a podmínkou všeho života na zemi. Znamení duhy, které si určil Bůh pro sebe, je vlastně znamením pro nás, abychom si stále připomínali hranice našich možností, odkud a kam se ubíráme, kam vede naše cesta… Večer se na nasvícenou katedrálu jezdí dívat turisté z celého ostrova, aby se vrátili domů s nezapomenutelným zážitkem světla… Miroslava Jetelinová

KONSTANTIN VZPOMÍNÁ V klášteře se ohlásil mladý muž a žádal o návštěvu mne. Když jsem ho přijal, uklonil se a představil se tvrdou, nepříliš dobrou latinou: „Zdravím tě, učiteli. Mé jméno je Slavomír a jsem synovcem krále Rastislava z Moravy. Byl jsem pověřen vedením poselstva k řeckému císaři, a proto jsem tě vyhledal.“ Byl to šikovný člověk. Nevím, kolik ho to stálo, než mu chartofylax nebo nějaký zasvěcený písař prozradil mé jméno jako jméno člověka, který má být vyslán do jeho země. Zadarmo to určitě nebylo a za císaře Michala a tehdejšího nevázaného života byly taxy veliké. Ale zaplatil, aby se o mně dověděl, a přišel za mnou. Ne aby mne prověřil, jak jsem se domníval ze začátku, ale aby mne přemluvil. Byl to skvělý člověk a Rastislav si nemohl vybrat lepšího pro toto poslání. "Má země je velká a krásná," začal vyprávět. "Je v ní mnoho zvěře a i ryb, mnoho lesního medu i polí, která obděláváme. Ale nemáme klidu pro svou práci, protože se na naše území tlačí Frankové a Bavoři, vyvyšují se nad naše lidi a chtějí poroučet v našich největších městech. Jakým právem, ptali jsme se jich. Z počátku tvrdili, že právem dědiců císaře Karla. Pak poznali, že to nestačí, protože naši předkové se Karlovi Velikému nikdy neklaněli. A tak obvinili Moravany z pohanství a přišli s novým Bohem. Přinesli do naší země Krista, to ano. Král Rastislav vyznává víru v jednoho Boha, přijal ji, když byl, podobně jako já, rukojmím v Regensburgu. Na Velehradě i v Nitře stojí kostely k uctívání Trojjediného. Já sám jsem kněz vysvěcený biskupem Ambrichem v Regensburgu a je řada jiných, vysvěcených v Pasově, kam jsme byli přiděleni papežem. Ale způsob, jakým vnášeli Bavoři víru do lidských hlav, zavinil, že lid novou víru nenávidí. Nikdo nerozumí jejich důvodům, proč je třeba vyvracet modly Svantovíta a Radegasta, proč je třeba kácet a vypalovat posvátné háje. Naši lidé viděli hněv v jejich očích, když jednali v rozporu s evangeliem, ale nechápali, co dělají špatně. Neměl jim to kdo vysvětlit, a proto viděli v šíření víry jen násilí proti sobě a uzavřeli svá srdce nové víře nenávistí. Naštěstí však biskupové pasovské diecéze vysvětili několik Moravanů na

Okénko

- 26 -

23. června 2013

kněze a naučili je číst svatá Písma. Proto jsem pochopil, že Bůh, za kterého se ukrývají, hlásal něco jiného než oni. Ne hněv, ale lásku, ne smrt pro hříšníky, ale život věčný pro spravedlivé. Pochopil jsem, že nás Bavoři učí špatně a pod jejich vlivem se Moravané křesťany nikdy nestanou. A že čím déle budou mezi našimi lidmi působit, tím menší bude naděje na jejich skutečné obrácení na pravou křesťanskou víru. Ne, nechci Bavorům křivdit. Přišla mezi nimi i spousta poctivých, kteří žili svatým životem a učili lidi v našich vsích lásce. Zejména pak muži, kteří se dovolávali na otce Kolumbána, neměli násilnické chutě. Ale při práci s něčím tak křehkým, jako je lidská duše, jeden lotr pokazí vše, co budovalo deset spravedlivých, a mezi Němci není ani zdaleka tento poměr mezi kořistníky a Kristovými rybáři. Řekli jsme to mému strýci, králi Rastislavovi, a on, protože nikdy nemiloval rozpínavé a naduté Bavory, i když má bavorskou manželku, vyhnal všecky cizí kněze ze země. Jenomže pak se teprve ukázalo, jak směšná hrstka je nás, kněží moravského původu, a jak nedostatečně nás naši učitelé v Pasově připravili na práci s lidmi. Jsme jako lékaři, kteří znají chorobu, ale nemají léky ani znalosti a často tedy nemocnému víc ublíží, než pomohou. Proto jsme přišli sem k vám. Abyste nás naučili léčit chorou duši našeho národa." Pozoroval jsem toho muže. Byl mladý, i když patřil už k mé generaci. Stále ještě jsem nevěřil, nevěděl jsem, zda mne nepřišel zkoušet. Tvář měl upřímnou, světlé vlasy s vystříhanou tonsurou na temeni, která dosvědčovala, že je knězem. Jeho latina nebyla dobrá, ale oči byly upřímné. Přímé modré oči, které neskrývaly žádný úklad. Ještě chvíli jsem váhal, ale pak začal hovořit. Ne latinsky, cosi mne pokoušelo, abych Slavomíra oslovil jazykem svého dětství, jazykem Slovanů z okolí Soluně. A neříkal jsem svá slova, ale pokušení bylo tak silné, že jsem začal citovat Řehoře Bohoslovce. Byl jsem překvapen, jak tyto myšlenky, vybroušené v brilantní řečtině, zní náhle v mých ústech prostě, ale srozumitelně v jazyce jiném. "Je třeba obrovské bedlivosti, abychom správné léčili, ale aby jiní se léčit dali, napravili svůj život a tělo podrobili duchu. Nemá přece tutéž mysl a touhu muž a žena, stařec a jinoch, bohatý a chudák, veselý a sklíčený, zdravý a nemocný, kníže a sluha, učenec a nevzdělanec, odvážlivec a zbabělec, člověk v dobru utvrzený a začátečník často klesající. Některým lidem prospěje pochvala, jiným pokárání, ale totéž použito v nevhodný čas a nevhodným způsobem může uškodit. Některé napraví laskavé napomenutí, jiné ale jen přísná důtka, a tu zas je třeba, aby někteří veřejně, ale jiní jen soukromě byli napomenuti a pokáráni. Jsou totiž lidé, kteří nedbají, napomeneš-li je tajně, ale veřejným pokáráním se napraví, naopak jiní pozbudou všechen stud, dotkneš-li se jich veřejně sebeméně, ale jsou-li tajně pokáráni, poddají se a za takto prokázanou šetrnost se odmění poslušností. Některým musíme ukázat hněv, ač se nehněváme, opovržení, ač jimi neopovrhujeme, zoufalství, ač nad nimi nezoufáme, tak si to žádá každá zvláštní a jedinečná povaha, jiné ale musíme léčit shovívavostí, když jim ukážeme, že máme důvěru v jejich nápravu. Tak je posláním kněze i trochu klamat ve jménu cíle, který sleduje, jeho úkolem je však snažit se pochopit toho, ke kterému přistupují."

Okénko

- 27 -

23. června 2013

Slavomír mi doslova visel na rtech. Pak promluvil slovansky a já jsem s ulehčením zjistil, že jeho řeč se jen málo liší od té, kterou jsem k němu promlouval slovy Teologa, tak málo, že rozdíl ve výslovnosti a některých slovech nebránil našemu dorozumění. "Hovoříš krásně," řekl zasněně. "Tak nás měli učit kněží v Pasově a Regensburgu. Ale tam nás učili jen odříkávat mši v latinském jazyce a jen z vlastní vůle jsem se latinsky naučil tolik, abych věděl, co v kostele říkám. A věřím tomu, že ani oni často neumějí přeložit do němčiny to, co hlásají před oltářem. Nikdy ke mně žádný z nich nepromluvil tak moudře a chápavě jako ty." "To nebyla má slova," usmál jsem se, "tyto věty kázal už před pěti sty léty velký mudrc Řehoř z Nazianu." "A odkud je znáš ty?" užasl vyslanec moravského krále. "Z knih příteli," vysvětlil jsem mu. "Protože psané slovo přetrvá na věky, ale mluvené zmizí jako ranní mlha, když na ni zasvítí slunce." "A tak se ztrácí moudrost našeho národa," řekl Slavomír. "Nemáme znaky, kterými bychom zachytili to, co chceme říci svým lidem. Latinka se prý hodí jen pro latinu, tvrdí Bavoři a řečtí misionáři se marně snažili zachytit náš jazyk svými písmeny. Nemáme písmo, a proto žijeme jako barbaři ze dne na den." "Bez knih jsou národy nahé a nemohou bojovat bez zbroje proti hubitelům našich duši," podotkl jsem, "Pane," žádal Slavomír s úzkostí a prosbou v hlase, "dej nám písmo. Nauč nás psát naším jazykem, abychom mohli lidem v celé naší zemi stejně vysvětlovat evangelium. Viď, že to uděláš! Vím, cítím, že to dokážeš. Prosím tě jen o to, abys chtěl. Abys pocítil alespoň lítost k našemu národu, který stojí skutečně nahý proti zakutým Němcům. Bojím se, že bez tvé pomoci zahyneme." Tehdy jsem se rozhodl. Až tehdy. Z lásky k tomuto upřímnému mladému muži. Pocítil jsem, že přišla chvíle, abych se pokusil o úkol, jenž na mne čekal celý můj život. A řekl jsem: "Dobrá, Slavomíre. Vytvořím písmo a pravidla pro jazyk, kterým budeš učit svůj lid věřit v Krista." A tak jsem přislíbil. Z historického románu "Bratři ze Soluně" - 1995

OTČE MILOŠI, DÍKY! Asi už každý čtenář Okénka ví, že po 10 letech působení v naší farnosti odchází náš pan farář, otec Miloš Mičánek, do farnosti Luka nad Jihlavou. A tak mi dovolte, abych jménem čtenářů našeho farního časopisu a jménem všech farníků otci Milošovi na tomto místě poděkoval. Otče Miloši, děkujeme ti za 10 let tvé služby v naší farnosti. Děkujeme ti za tvou službu kněze a pastýře, za tvoje přátelství a kamarádství. Udělal jsi tady velkou spoustu práce, oslovil jsi mnoho lidí, kteří díky tobě našli cestu k Bohu a cestu do našeho společenství. Díky tobě se mnoho farníků aktivně zapojilo do života a také do služby v naší farnosti.

Okénko

- 28 -

23. června 2013

Děkujeme ti za to, jak ses věnoval dětem a mládeži, za tvoji práci a výchovu ministrantů, lektorů, akolytů a katechetů. Děkujeme ti za všechny poutě a duchovní obnovy, které každému z nás napomohly k jeho duchovnímu růstu, ale i za všechny farní dny, farní plesy a další podobné akce, které stmelily naši farnost, napomohly vzájemnému sblížení lidí a také jejich zapojení do života v naší farnosti, jak jsem psal hned na začátku. A tak bych mohl pokračovat výčtem dalších tvých aktivit a činností, a bylo by jich jistě hodně. Rád bych ale připomenul ještě tvou službu nemocným a také pravidelné mše svaté v okolních obcích a také tvoji dobrou spolupráci se školami a obcemi v naší farnosti. Poděkování ti patří i za celou redakci Okénka, která se vždy mohla spolehnout na tvoji podporu. Na závěr bych ti chtěl poděkovat i za to, žes měl na nás čas, žes měl pro nás pochopení, úsměv a dobré slovo, žes s námi prožíval naše radosti, problémy i starosti. Díky za tvá častá povzbuzení jednoduchými, ale výstižnými slovy: „Buď dobré mysli!“ Díky za tvoje dobré nápady, díky za to, žes naplno žil pro tuto farnost. Přejeme ti, ať se ti v novém působišti dobře daří, ať ti Pán žehná a pomáhá ti najít dobré spolupracovníky pro tvé dobré dílo v nové farnosti. jáhen Ruda Datum uzávěrky dalšího čísla časopisu Okénko: 30.8.2013 Plánované datum vydání: 15.9.2013 OKÉNKO – časopis farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Vydává Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, Masarykovo nám. 9, 664 51 Šlapanice telefon: 544 245 280, e-mail: [email protected], http://www.farnostslapanice.cz NEPRODEJNÉ!