červen 2013
PO 16 LETECH JSME V NAŠÍ FARNOSTI PŘIVÍTALI BRNĚNSKÉHO BISKUPA VOJTĚCHA První červnová neděle byla velkým dnem nejen pro celou naši farnost, ale speciálně také pro čtrnáct našich spolubratří, kteří z rukou brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho přijali při mši svaté v 10 hodin dopoledne svátost biřmování a stali se z nich dospělí křesťané. Ve své homilii otec biskup připomněl mladým (a nejen jim), že potřeba evangelizace rok od roku roste a je proto důležité přinášet Krista do míst, kam jsou konkrétně posláni. V závěru mše svaté obdržel náš pan farář Mons. Vnislav Fruvirt při příležitosti svých 90. narozenin z rukou otce biskupa jako poděkování za léta obětavé kněžské služby medaili sv. Cyrila a Metoděje. Otec biskup zavítal do naší farnosti naposled před 16 lety (v říjnu 1997), kdy při příležitosti stého výročí posledního rozšíření a znovu posvěcení kostela rovněž udělil svátost biřmování.
Téma čísla: Víra se uplatňuje láskou (Gal 5,6)
SETKÁNÍ
červen 2013
Pod drobnohledem
JAKÁ JE NAŠE VÍRA? Katechismus katolické církve vyjmenovává čtyři vlastnosti víry, totiž, jaká musí být, aby nás přivedla ke spáse. Musí být obecná, pevná, živá a stálá. Tyto čtyři vlastnosti je třeba držet pohromadě, ztráta jedné působí, že víra je ve své podstatě defektní a nevede k cíli. Obecnou víru má ten, kdo věří všemu, co Kristova církev učí, a to bez výjimky. Bůh totiž chce, abychom mu věřili všechno, co zjevil. A své Zjevení svěřil Církvi. Nikdy nenaznačil, že nějaké těžší věci můžeme ignorovat nebo si o nich myslet své. Sám Kristus říká svým učedníkům, když odchází do nebe: „Učte všechny národy zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,20). Nejsme to my, kdo by měl rozhodovat, co pravdou víry je a co ne, co Bůh skutečně zjevil a co nezjevil. Vyloučit jedinou pravdu víry tak znamená přijít o všechny, protože v tom případě dáváme přednost své autoritě, svému úsudku před autoritou Boží, před Božím úsudkem o tom, co nám on sám chce o sobě říci. Druhou vlastností víry je pevnost, která zaručuje, že o zjevených pravdách nepochybujeme. Nedobrovolná pochybnost je pouhým pokušením a lze ji překonat modlitbou, která vzbuzuje důvěru v Boží pravdivost ve všech věcech. Pokud však nějakou pravdu víry sice nezavrhujeme, ale vědomě ji přehlížíme, abychom se podle ní nemuseli řídit, je to pochybnost hříšná a připravuje nás o víru. Proto se Abrahám nazývá praotcem víry, neboť ochotně přijímal za pravdu každé Boží zjevení, přestože netušil, jak by se to mohlo uskutečnit (např. rozmnožení jeho potomstva; oběť vlastního a jediného syna…). Proto také Nový zákon chválí jeho víru a dává nám za příklad její pevnost: „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost“ (Řím 4,3). Za třetí uveďme, že víra musí být živá, tedy že věřící žije podle toho, co po něm víra žádá. Nejde tu už jen o obsah a rozsah, neporušenost, ale o provedení – působení víry na náš konkrétní život. Víra, kterou nenásledují skutky, za kterou nejde život, se nazývá mrtvou podle onoho: „Neboť jako tělo bez duše je mrtvé, tak i víra beze skutků je mrtvá“ (Jak 2,26). Kdo tedy sice věří, ale nežije podle toho, má mrtvou víru. Víra bez skutků nepřivádí ke spáse, nechrání před věčnou záhubou. Poslední z vlastností víry je stálost. Naše víra je stálá, když jsme ochotni dát cokoli, třeba i život, než abychom od ní odpadli nebo ji zapřeli. Stálost víry, která neochabuje ani pod těžkými útrapami a věrně vytrvává až do konce, osvědčují všichni mučedníci. (v roce 2012 bylo pro víru zabito 105 000 křesťanů, převážně v Africe a Asii – Zpravodajské Noeviny 3. 1. 2013 - pozn. red.) Buďme tedy opatrní na to, jak se svou vírou zacházíme a čím ji živíme. Ptejme se, zda dobře známe obsah víry, jak se stavíme k doléhajícím pochybnostem, nakolik způsob našeho života odpovídá obsahu víry a jak jsme ochotní ji vyznávat v tomto světě, i když nesklízíme potlesk. P. Mgr. Cyprián Suchánek OP -hv- (čerpáno z RC MONITOR, roč.X č.1) 2
SETKÁNÍ
červen 2013
Velkomoravské dobrodružství na Petrově Úspěch v děkanátním kole Druhého května, kdy většina našich vrstevníků musela do školy:), se sedm dětí z naší farnosti, které postoupily z farního kola, vydalo na Petrov na děkanátní kolo vědomostní soutěže Velkomoravské dobrodružství o životě Konstantina a Metoděje, jejichž 1150. výročí příchodu na Velkou Moravu si letos připomínáme. Změřit svoje vědomosti s ostatními vyrazili: Terka V., Vašek Š., Tom D., David M., Marky Š., Vašek V. a Madlenka M. Vše začalo tím, že jsme si sedli spolu s ostatními 80 dětmi do přednáškového sálu a vyslechli jsme informační pokyny. Skvělý moderátor Luděk Strašák z Proglasu přítomné bavil vtipnými komentáři :-) Také nás nalákal na ceny, které můžeme vyhrát. Pro první tři místa ve dvou mladších kategoriích byly nachystány vstupenky do zábavného parku Bongo a pro starší kategorii vstupenky na výstavu o C+M pořádanou Moravským zemským muzeem. Po písemném testu jsme si vylosovali kamínek a podle jeho barvy nás rozdělili do osmi soutěžních skupinek. Věkově jsme byli namícháni, takže jsme si na stanovištích mohli vzájemně pomoci :-) Čekalo nás například přenášení světla víry (štafetové předávání zažehnuté svíčky), což bylo v dešti poměrně náročné. Za případné zhasnutí se pochopitelně body odečítaly. Na připomínku toho, že svatí Cyril s Metodějem překládali texty z bible jsme i my překládali. Nikoli však bibli, ale papír. A kdo na něm měl více přehybů, vyhrál. Nesnadné bylo i odhadování jmen méně známých a dříve užívaných nástrojů anebo rozhodování, které z nabízených plodin se v té době na Moravě pěstovaly. S pomocí buzoly a mapy jsme zase měli určit směr, kterým bychom vyrazili do Soluně… Body za plnění úkolů ovlivnily celkové hodnocení jen z jedné osminy, rozhodující byl písemný test. Posilněni svačinkami jsme napjatě čekali, až zazní jména postupujících do užšího finále. Podařilo se to hned třem soutěžícím z naší farnosti! Ve finále měl každý tři životy, a kdo je po špatných odpovědích ztratil, vypadl. Z druhé kategorie se kvalifikovala do užšího finále Terka Velanová, všichni jsme jí fandili a tuto kategorii se jí podařilo vyhrát! Z třetí kategorie postoupili Vašek a Marky - ta vybojovala druhé místo. Finalisté, kteří neskončili mezi třemi nejlepšími, převzali na památku studentský diář a každý účastník obdržel křížek na krk z Velehradu. Soutěž se nám moc líbila a doufáme, že zase někdy budeme moci naši farnost reprezentovat :) Markéta Š. (Více o soutěži na: http://brno.biskupstvi.cz/kc/Velkomor_dobrodruzstvi.html) Ukázka ze soutěže: Zkuste odpovědět! (Správné odpovědi na poslední straně) 1. K jaké zemi v současnosti patří Krym, tedy místo, kam šli C+M šířit víru k Chazarům a kde našli ostatky sv. Klimenta? 2. Jak se říkalo těm, kteří uznávali sloužení liturgie jen ve třech jazycích (hebrejsky, řecky a latinsky)? 3. Který papež přijal procesí s Cyrilem a Metodějem, kteří přinesli ostatky sv. Klimenta? 3
SETKÁNÍ
červen 2013
Dětskýma očima
CHCI SE SETKÁVAT S PÁNEM JEŽÍŠEM Zpěv, hledání pokladu i nocování na faře. To byly zážitky, které dětem z naší farnosti nejvíce utkvěly v paměti z třetího dubnového víkendu, který strávily na faře, jako součást příprav na den, kdy v našem farním kostele přistoupily ke stolu Páně. Co dalšího anonymní anketa prozradila? „Nových věcí o Pánu Ježíši jsem se dozvěděla hodně“, naznačila dívka, která jako jedna z mála odpověděla celou větou. Část dětí se svěřila, že jim při pobytu na faře chyběli „rodiče či sourozenci“, těm ostatním pak prostě „nic“. Pestrá škála odpovědí se vyskytla u dotazu, čím je pro děti Pán Ježíš: „Náš král a naděje“; „Je to můj Pán“; „Můj ochránce a můj druhý taťka“; někdo ponechal zcela bez odpovědi, ostatní děti konstatovaly, že „Vše“. Potěšitelné je, že u otázky proč jdou k prvnímu svatému přijímání, se ani jednou neobjevila odpověď, že by to bylo jen kvůli rodičům. Jaký důvod děti uvedly? „Abychom mohly přijmout Pána Ježíše“; „Protože chci“; „Abych se setkal s Pánem Ježíšem“; „Kvůli tomu, že budu jíst ty oplatky“; „Protože proto“; „Abychom se sblížily s Pánem Ježíšem“; „Protože se chci více setkávat s Pánem Ježíšem“. A co bychom (bez přípravy) odpověděli my ostatní - (velké Boží) DĚTI? Zkusme si to každý sám za sebe. -pš-
Zeptali jsme se našich farníků otázka pro teenagery: Kdy a zda Ti už víra pomohla? „Modlil jsem se za pana faráře, když byl nemocný, nevěděl jsem, jak bych mu jinak mohl pomoci.“ (chlapec, 12 let) „Když jsem byl malý, modlil jsem se, abych našel knížku o dinosaurech a poprosil jsem i babičku, aby mi svojí modlitbou pomohla. Zabralo to...“ (chlapec, 15 let) otázka pro dítě: Co je podle Tebe symbolem víry? „Symbol víry je pro mne holubice jako Duch svatý.“
(dívka, 9 let)
otázka pro rodiče malých dětí: Jak předáváte víru svým dětem? Myslíte, že je to v dnešní době těžké, těžší než, když jste byli malí vy? „Kéž by svým životem. Možná v tom tolik rozdíl není, rozdíl je v tom, že jako rodič mám pocit zodpovědnosti a tím i pochybnosti jestli jdu správnou cestou. Jako dítě jsem to nevnímala.“ (žena, 39 let) „Svým praktickým životem. Je to stejné.“ (muž, 40 let) otázky pro dříve narozené: Kdo Vám předal víru? Kdy jste pocítila největší radost, uspokojení, vděčnost z toho, že věříte? „Víru mi předali rodiče a poprvé jsem měla velikou radost a cítila vděčnost při mém prvním svatém přijímání.“ (paní, 71 let) -km4
SETKÁNÍ
červen 2013
Na slovíčko
VÍRA JE STĚŽEJNÍM SLOUPEM MÉHO ŽIVOTA Usměvavý, trpělivý, obětavý a ve svém věku stále obdivuhodně vitální. Ačkoli za smyšlenou velezradu byl odsouzen k deseti letům vězení, beznaděj mu byla cizí. Vším čím byl, byl rád. Našemu panu faráři Mons. Vnislavu Fruvirtovi v těchto dnech Pán života a smrti dopřál dožít se požehnaných devadesáti let. O svém životě mluví s obdivuhodným nadhledem, humor je mu často užívaným kořením života. Bez víry si svůj život nedokáže představit. Známé rčení koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje, jako by vypovídalo právě o něm. V naší farnosti působí otec Vnislav už od roku 1973 – tedy přesně 40 let! Otče, kdy a jak přišlo Vaše rozhodnutí stát se knězem? Jako kluk jsem měl pěkný prospěch, a tak jsem na základě doporučení našeho pana faráře nastoupil do chlapeckého semináře v Brně na Veveří (dnešní Petrinum). Tento seminář nebyl nijak závazný, a kdo chtěl, mohl z něj klidně vystoupit. To ale nebyl můj případ. Já jsem se definitivně rozhodl stát se knězem právě tam, ke konci gymnázia. Měli jsme dobrého spirituála, dnes už zesnulého pátera Parmu, který mě v mém rozhodnutí upevnil. Sice neměl doktorát, ale přednášel nám církevní právo a měl je doslova v malíčku. Za minulého režimu vystupoval proti komunistům, a tak po válce neobstál: komunisté mu zakázali přednášet a musel odejít.
se obhájit. S tím se však komunisté nespokojili a začali postupně odvolávat faráře z duchovní správy. Takové, které tehdejší režim považoval za nebezpečné. Já jsem v tu dobu dělal kaplana v Tvarožné u Brna, kde byl farářem páter Kosina. Nebyl vůbec nebezpečný a odvezli ho pryč vlastně jen proto, že byl okrskovým vzdělavatelem křesťanské organizace Orel. Po necelém roce ho propustili, ale na stejné místo už mu nedovolili se vrátit. A tak jsem tam jako duchovní zůstal zcela sám. Práce bylo až nad hlavu. Ještě, že mi aspoň s vyučováním náboženství, které ještě tehdy ve škole bylo povinné (a byla z něj i známka na vysvědčení), pomáhal místní katecheta.
Už jste byl knězem, když v noci ze 13. na 14. dubna 1950 došlo při tzv. „Bartolomějské noci řeholníků“ k likvidaci mužských řádů. Jak jste vše vnímal? Byla to zcela bezprávní situace. Do klášterů vtrhla při akci s krycím názvem K na základě příkazu tehdejších mocipánů ozbrojená složka, zabrala veškerý majetek a řeholníci byli odvezeni do internačních táborů, aniž by dostali možnost
V květnu 1952 jste byl z Tvarožné přeložen do Mašovic u Znojma. Je to tak? Ano. Bylo to kolem svátku „tří zmrzlých mužů“ a pamatuji si, že byla citelná zima. Přiznám se, že z Tvarožné se mi neodcházelo lehko. Do Mašovic jsem byl přeložen zrovna v době, kdy se z kriminálu vrátilo sedm kněží. Do pohraničí 5
SETKÁNÍ přitom jít nesměli a někam je biskup umístit potřeboval. V listopadu téhož roku jsem rukoval na vojnu a v lednu roku 1953 mě přišli zatknout, jelikož jsem prý v mém prvním působišti vyvíjel protistátní činnost. Při výslechu se ode mě nic nedozvěděli. K jejich nelibosti jsem nikoho neudal. U následného soudu vyšlo najevo, že mě chtěli udělat vůdcem tzv. protistátní skupiny, ale nezdařilo se jim to. Označili mě tedy aspoň za duchovního vůdce oné skupiny a za velezradu jsem byl odsouzen k deseti letům vězení.
červen 2013
volávací rozkaz a nastoupil jsem 1. 11. 1952 do Uherského Hradiště. Je o Vás známo, že máte rád humor. Neztratil jste ho ani ve vězení? Vzpomenete si na nějaké životní období, kdy Vám nebylo do smíchu? Asi Vás to překvapí, ale myslím, že žádné takové nebylo. Já jsem se snažil i těžká období s Boží pomocí zvládnout. Smysl pro humor mi pomáhal držet se nad vodou. Vzpomínám si, že ve vězení se mnou byl jeden asi pětadvacetiletý ženatý muž, na kterého doma čekala manželka a dvě děti. Komunisty byl odsouzen na dlouhých 20 let a byl z toho pochopitelně celý vedle. Jelikož nejhůře na tom byli vězni, kteří se nechali zlomit psychicky, snažil jsem se ho utěšit a říkal mu, že si to moc bere. Už mnohokrát v životě se mi osvědčilo nad nepříjemnostmi mávnout rukou a jít dál.
Jak vzpomínáte na své první působiště – na Tvarožnou, na její farníky? Pan biskup Skoupý nám říkával, že první farnost bude taková naše první láska. Začátky nebyly snadné, bylo potřeba všechno někde obkoukat a naučit se veškeré potřebné záležitosti. Tím spíše, že přede mnou v Tvarožné působil dnes již zesnulý páter Soukop, což byl jeden z nejschopnějších kněží v naší diecézi vůbec. Když byl přeložen, tvaroženští farníci se s ním těžko loučili.
Vězení pro kněze u nás ale nebylo pouze jedno. Kde všude vás věznili? Všichni kněží s trestem do 10 byli v roce 1953 přemístěni do Valdic, ti s vyššími tresty, skončili v kriminále na Mírově nebo v Leopoldově u Trnavy. Nikoho z nás vězňů na jednom místě nenechali moc dlouho, ale přemisťovali nás. Tomuto jejich systému jsme mezi sebou na celách v nadsázce říkali „Poznej svou vlast“. Veškeré svoje osobní věci měl každý z nás v jedné krabici, takže když se někdo takovou informaci dozvěděl, krabici si snadno sbalil a jel jinam.
Naše vlast byla po válce v mnoha směrech zdivočelá. Rukovali v té době kněží na vojnu? Za první republiky kněží na vojnu vůbec nerukovali. Stačilo jen, aby biskup napsal žádost, že jsou nepostradatelní v duchovní správě, a pak už jen absolvovali (zpravidla v létě) asi čtyřtýdenní pořadová cvičení, po kterých byli zařazeni do tzv. náhradních záloh a mohli se vrátit zpět na faru. Ale vzhledem k situaci, která panovala mezi církví a státem v roce 1948, všechno zůstalo „trčet“. Kněží ani na krátkou vojnu nechodili. Až ministr obrany a Gottwaldův zeť, generál Čepička, v roce 1952 rozhodl, že to bude jinak: kněží narození v roce 1922 a starší nastoupili na kratší cvičení a všichni od 23 let výše museli na roční prezenční službu. Já jsem tedy jako ročník 1923 dostal po-
Uvězněn byl i Váš oblíbený básník Václav Renč. Setkal jste se s ním osobně? Já ne, ale někteří mí kamarádi ano. Čím Vám jeho básně učarovaly? Ze všeho nejvíc asi tím, že to, co v kriminále složil, dogmaticky sedí a je literárně nádherně ztvárněno. Svoji tvorbu přenášel pouze na cigaretové papírky, jiný materiál k dispozici neměl. Faráři se pak jeho verše učili zpaměti 6
SETKÁNÍ a ústní formou si poezii předávali. Co se týče známé Pražské legendy, tu asi skládal v době, kdy měl nablízku kněze. Pražskou legendu jsem se nazpaměť učil prvně. Uměl jsem ale recitovat i celou Renčem zbásněnou Litanii loretánskou a některá jeho další díla. Do naší farnosti jste přišel v roce 1973. Jaký byl pro Vás první den v Bystrci? Nastoupil jsem jako vicarius adiutor (kněz pomáhající faráři – pozn. aut.) Všechno se točilo kolem stěhování, se kterým byla spojena spousta starostí. Setkal jsem se s tehdejším kostelníkem panem Wurmem a než jsem se nadál, byl večer: májová pobožnost, litanie a moje první bystrcká mše svatá. Tak jsem tady do toho působení vpadl hned první den rovnýma nohama. Čím vás bystrčtí farníci překvapili? Člověk musí být připravený na vše, takže asi ničím. Farář musí umět ledacos vyslechnout. Vždycky si vzpomenu na otce Kadaníka, generálního představeného kongregace petrínů, se kterým jsem byl ve vězení. Pocházel z Podkrkonoší a svým typickým nářečím často říkával: „Lidé jsou různé.“ Snažím se tím řídit. Čtyřicet let ve farnosti. Není to už únavné být stále mezi týmiž farníky a často dokola řešit opakovaně totéž? Viz předchozí odpověď. Ani kněz se nezavděčí úplně všem. Protože i kněz, jako každý člověk, má své chyby. U naší fary stojí služebny městské i republikové policie. Cítíte se tu bezpečně? Myslím, že se tady cítím dost bezpečně. (smích) Cestovat za totality bylo prakticky nemyslitelné. Máte přesto k nějakému českému poutnímu místu bližší vztah? Příležitostně jsem sice chodil na poutě, ale že bych měl k nějakému místu blíže
červen 2013
než k jiným, to říct nemohu. Z Tvarožné jsme se vydávali autobusem na Zlatou sobotu do Žarošic, pěšky jsme chodívali na slavnost Seslání Ducha svatého do nedalekých Křtin, kdy je tam hlavní pouť. Ráno jsem v Tvarožné odsloužil mši svatou a pak jsme vyrazili na cestu. (Večerní bohoslužby tehdy nebývaly). Moje babička mi vykládala, že za ní se chodívalo na několikadenní poutě až do Vambeřic. Někdy kolem roku 1952 vládnoucí garnitura veškeré poutě úplně zatrhla. A co poutní místa v cizině? Za totality nás nikam nepustili. Po sametové revoluci jsem si vyřídil pas a na naléhání p. Krmíčka jsem se vydal do Maria Zell. Pak už mě to vzhledem k mému věku ani nikam jinam nelákalo. Jméno Vnislav je poněkud nezvyklé. Měl jste s ním v životě nějaké trable? Jen malé. K jménu jsem přišel tak, že moje maminka četla jakousi knihu, kde byli hlavními hrdiny Běla a právě Vnislav. A jí se to jméno líbilo tak moc, že se o něm zmínila před svým bratrem Janem a jeho manželkou, kteří mi šli ke křtu za kmotry. A oni, snad proto, aby mamince udělali radost, nadiktovali panu faráři mé jméno při křtu. Křest proběhl bez účasti mých rodičů a bylo to celkem běžné. Tehdy se křtilo bez odkladů, aby dítě neumřelo dřív, než svátost přijme. Víte o někom, kdo se jmenuje jako Vy? V mém příbuzenstvu dala jméno Vnislav svému synovi jedna má sestřenice. Jinak to jméno bylo zcela neznámé a nefiguruje ani ve starých knihách. Čím je pro Vás v životě víra? Pro mě je to záležitost zcela zásadní stěžejní sloup mého života. Kdybych 7
SETKÁNÍ nevěřil, marně bych hledal smysl života. Můj život by byl prázdný a bez cíle.
červen 2013
mladší než Vy, že se taky odeberete na zasloužený odpočinek? Benedikt XVI. je příkladem toho, že lze bez bázně učinit i neočekávaný krok. I já už bych mohl říct: Otče biskupe, tak já už teda odcházím. Ale zatím to neplánuji. Netajím se tím, že jsem tzv. prase (pracující senior – pozn. aut.). Kdyby mi však biskup Vojtěch řekl: „Tak už jdi“, poslechnu a odejdu. Když mě však tady nechává, budu na Pánově vinici sloužit dál.
Jak byste poradil mladým lidem, kteří váhají nad duchovním povoláním? Každý se musí rozhodnout sám, je to věc jeho vlastního svědomí. Pokud si není jist, ať se obrátí na svého duchovního vůdce a modlí se za správné rozhodnutí. Jakou modlitbu byste doporučil v těžké životní situaci? Pravá modlitba je především rozhovor s Bohem - nekonečnou Láskou. Proto bych i v těžkých situacích doporučil modlit se vlastními slovy.
Jste obdivuhodně vitální, máte výbornou paměť. Jak se udržujete ve formě? Mám po operaci obou kyčlí, takže každý den ráno cvičím, aby neochably svaly, které udržují umělý kloub ve správné poloze, jak mě o tom ortoped poučil. Bez pravidelného cvičení bych na tom byl výrazně hůř. Mám i další zdravotní problémy, ale nestěžuji si. Mám teď dost málo času, protože všechno mi už trvá poněkud déle. Na co jsem před lety potřeboval jednu hodinu, na to jsou mi dnes i dvě hodiny skoro málo.
V roce 1947 vás bylo na kněze vysvěceno 33. Pořádali jste někdy později mezi sebou setkání? Ano, setkávali jsme se. Za totality jednou za pět let, a setkání se vždycky konalo na Petrově, kde mši svatou sloužil kapitulní vikář dr. Kratochvíl a později otec biskup Vojtěch. Naživu jsme už jen tři. Asi deset let jsme už setkání neměli. Kdyby ne knězem, čím byste se asi stal? Vidíte, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Můj tatínek byl muzikant – hrával na housle a byl vedoucím kapely, maminka zase krásně zpívala. Já už jsem velmi brzy začal s hraním na housle. Takže kdoví, zda bych se neživil hudbou.
Jak nejraději relaxujete? Ještě nedávno jsem si rád zahrál na housle. Zdědil jsem je po tátovi a teď měly sto let. Už je ale nemám. Daroval jsem je jedné rodině, kde je hudebníků dostatek, a tak tyhle památeční housle budou moci dál rozdávat radost. Rád se také občas v televizi podívám i na detektivku či na sport.
Kdy kněží odcházejí do důchodu? Věková hranice pro odchod do důchodu je pro kněze stejná jako pro ostatní občany a kdo má podle věku nárok, může si o něj zažádat. Realita je však taková, že kněží ubývá a dorost není. Tak sloužíme pořád, dokud to jde. V mnoha případech až do smrti. Být knězem je určitá oběť a jde o rozhodnutí na celý život.
Starší lidé často vyhledávají klid a hluk jim vadí. Vy ne. Nevadí vám, že na faře trénuje schola? Jsem rád a nijak mě to neruší. Těší mě, že schola u nás funguje už přes 20 let. A díky tomu, že odcházející zpěváky postupně nahrazují mladší, věřím, že tu bude i dál. Naše schola je výborná věc a jsem za ni opravdu rád.
Letos se dožíváte požehnaných 90 let. Nenapadlo Vás třeba v souvislosti s rezignací Benedikta XVI., který je
Děkuji za rozhovor -pš8
SETKÁNÍ
červen 2013
Soutěž pro všechny bystrcké farníky aneb zachyťte
ROK VÍRY V NAŠÍ FARNOSTI Máte-li chuť, čas a odvahu namalujte obrázek, napište báseň či příběh, vyfoťte snímek, prostě vytvořte cokoli, co se bude týkat naší bystrcké farnosti Soutěž je určena pro všechny zájemce - bez věkového omezení Svůj příspěvek prosím označte jménem, příjmením adresou a uvedením kategorie (viz níže) a poté odevzdávejte až do 15. září 2013 na farním úřadě Evě Máchové nebo po páteční dětské mši svaté v Arše H. Valentové nebo K. Malinkové Soutěžní výtvory budou rozděleny do čtyř věkových kategorií (0-7 let, 8-15 let, 16-55 let a od 56 let) Tři nejlepší příspěvky porota vyhodnotí a jejich autoři budou odměněni! Všechna díla se objeví na podzimní výstavě (přesný termín a místo konání se včas dozvíte) Na vaše soutěžní příspěvky se těší redakční tým časopisu Setkání ≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈ 9
SETKÁNÍ
červen 2013
Mohl byste mi požehnat? „Vzpomínám si, že jednou, když jsem byl ve městě Salta na svátek tamějšího patrona, jedna prostá paní tam prosila kněze o požehnání. Ten jí odpověděl: »Dobře, ale byla jste přece na mši« a vysvětlil ji celou teologii požehnání při mši. Ona mu na to správně řekla: »Ach, ano, otče, děkuji, otče« a když kněz odešel, požádala jiného: »Mohl byste mi požehnat?« Celé to předchozí vysvětlení bylo zbytečné, protože ona potřebovala něco jiného, chtěla, aby se jí Pán dotknul přímo. Toto je víra, kterou stále nacházíme, a tuto víru vzbuzuje Duch svatý. My ji máme usnadňovat, umožňovat a pomáhat jí růst...“ (z homilie papeže Františka v kapli Domu sv. Marty, 25. května 2013)
Vyznání víry Dnešní podoba Apoštolského vyznání víry má své kořeny pravděpodobně již ve 2. polovině 2. století nebo na počátku 3. století. Písemně je doloženo v latinských a řeckých rukopisech ze 4. století jako tzv. „Římské křestní symbolum“ (symbolum pochází z řeckého slova „symbolon“ a znamená „souhrn“ či „pravidlo“ víry). Toto vyznání bylo později rozšířeno v Apoštolské vyznání. Kolem roku 500 již mělo dnešní podobu a rozšířilo se po celé západní církvi. Název „Apoštolské vyznání víry“ budí dojem, že jeho autory jsou apoštolové. Jisté je, že bylo sepsáno v duchu apoštolského učení, na základě spisů Nového zákona. Již kolem roku 400 však vznikla legenda, že je složili sami apoštolové zvláštním vnuknutím Ducha svatého - a sice, že každý z dvanácti apoštolů řekl jeden článek Vyznání. (Apoštolské vyznání víry najdeme v Kancionále pod číslem 002). V naší liturgii se používá text Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry. Je součástí zhudebněných ordinárií, v Kancionálu uvedených pod čísly 502, 503, 504 a 505. Najdeme zde i latinský text č. 509. Víra, jako božská ctnost, je vždy spojená s ostatními božskými ctnostmi, tedy s nadějí a láskou. (v Kancionálu najdeme modlitbu vzbuzení tří božských ctností pod č. 019). -hv10
SETKÁNÍ
červen 2013
A tuto už jste četli? Četli jste zajímavou knížku? Nenechte si to pro sebe a zkuste se několika slovy podělit o dojmy, které ve Vás zanechala! Využijte tuto rubriku a doporučte titul ostatním! Máte-li zajímavý tip, ozvěte se do redakce! Dominik Duka: TRADICE, KTERÁ JE VÝZVOU • rok vydání: 2011, nakladatelství: Portál Kniha rozhovorů dvojice publicistů – českého a polského - s primasem českým, která vznikla v klášteře v Jablonném v Podještědí. Autoři hovoří s o. Dominikem Dukou o smyslu tradice, kořenech víry a věrnosti církvi, dějinách dominikánského řádu, ale probírají také jeho názory na minulost naší církve, českou společnost a stát, stav dialogu státu a církve apod. Široký záběr rozhovoru dává jedinečným způsobem nahlédnout do jeho myšlenkového světa. Osobně mě překvapil široký rozhled pana kardinála i jeho povědomí o skutečném stavu církve dnes u nás. Zároveň to však vzbudilo otázku, proč tyto skutečnosti – alespoň jak to vnímám já – jsou jen málo reflektovány. Úryvek Jaký je váš názor na kategoriální pastoraci, o níž se dnes občas hovoří? Pro část církve je farnost a farní pastorace určitou modlou. Odvážím se tvrdit, že farnosti jsou zhruba ze sedmdesáti procent památkové chráněné artefakty, které existují jenom v pojetí památkářů, a nikoli v životě. Současná mobilita a migrace lidí nedávají možnost setkat se s nimi v běžném pastoračním provozu. Na druhou stranu těch třicet procent farností nezbytně potřebujeme, protože je to základní síť, kde máme záchytné body. Lokální pastorace bývá někdy pasivní. Kněží čekají, až lidé přijdou. Kdežto kategoriální pastorace musí být založena na aktivním přístupu – musíme jít za člověkem a vstoupit do jeho života. -kk-
Z našeho farního úřadu Do náruče našeho Otce se vrátila 6. 5. Miloslava Vojáčková Z vody a z Ducha svatého se narodili 31. 3. Filip František Chloupek 31. 3. Dennis Sellner 7. 4. Jiří Silly 7. 4. Denisa Rafaela Sabolová 14. 4. Richard Svoboda 14. 4. Amálie Ludmila Francová 14. 4. Michal František Hložek 21. 4. Anežka Lenka Juračková
Ke stolu Páně poprvé přistoupili (26.5.) Kučera Petr Petrla Daniel Krajčovič Lukáš
Slabá Kristýna
Munzarová Magdalena
Chládek Jakub
Přibyl Marek
Suchý Tomáš
Viznerová Magdaléna
Kintr Pavel
Morávek David
Švejnoha Ondřej
Dvořáková Kateřina
Burianová Tereza
11
SETKÁNÍ Dary Ducha svatého přijali (2. 6.) Mišustov Ondřej Morávek Petr Došlová Jitka Vizner Jan Vizner Vojtěch Bartek Petr Horká Tereza Hotová Tereza Nováková Daniela Šťastná Markéta Šimonová Natálie Krčálová Dominika Klementová Zdislava Scavino Dominik
červen 2013
Slíbili si lásku, úctu a věrnost 13. 4. Petr Vaněk a Jana Válová 13. 4. Aleš Koubek a Kateřina Venyšová 20. 4. Pavel Fasora a Marie Zámečníková 4. 5. Martin Chmelík a Jana Bečičková 1. 6. Pavel Baprawski a Veronika Jelínková 8. 6. Dominik Schmidt a Veronika Lojdová -em-
Plnomocné odpustky v Roce víry Sv. otec Benedikt XVI. vyhlásil možnost získání plnomocných odpustků u příležitosti Roku víry (tj. od 11. 10. 2012 do 24. 11. 2013). Podmínkou k získání je splnění obvyklých čtyř podmínek (svátost smíření, sv. přijímání, modlitba na úmysl Sv. otce, vykonání některého ze skutků, s nímž je spojen odpustek v Roce víry – viz dále): 1. Navštívit nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu nebo Katechismu katolické církve. 2. Vykonat pouť do jedné z papežských bazilik, křesťanských katakomb, katedrálního chrámu nebo na místo k tomu zvlášť určenému místním biskupem. Tam je pak třeba zúčastnit se mše svaté nebo se alespoň zdržet k rozjímání, zakončeným modlitbou Otče náš, vyznáním víry a modlitbou k Panně Marii, apoštolům či patronům daného místa. 3. Ve dnech k tomu zvlášť určených místním ordinářem zúčastnit se eucharistie či modlitby breviáře a vyznat svoji víru. 4. Navštívit místo vlastního křtu a obnovení křestních slibů. -hv- (dle www.radiovaticana.cz)
******************************************************************
(Správné odpovědi ze str. 3: 1. Ukrajina; 2. Pilátníci= trojjazyčníci; 3. Hadrián II.)
Od ucha k uchu Kde je Ježíš? Malý chlapec se bojí tmy. Jednoho dne mu maminka řekne, aby šel na dvorek a přinesl jí smeták. Chlapeček se k mámě otočí a řekne: „Mami, já tam nechci, je tam tma“. Maminka se na svého syna konejšivě usměje. „Nemusíš se bát tmy“, vysvětluje mu. „Ježíš je tam. Dá na tebe
pozor a bude tě chránit.“ Chlapeček se upřeně zadívá na maminku a zeptá se: „Jsi si jistá, že tam venku je?“ „Ano, jsem si jistá. Je všude, je vždy připravený ti pomoci, kdykoli ho budeš potřebovat.“ Chlapeček se na chvíli zamyslí, pak popojde ke dveřím a trochu je pootevře. Zamžourá do tmy a zavolá: „Ježíši? Jestli tam jsi, podal bys mi, prosím tě, ten smeták? -vv-
Téma příštího čísla: LÁSKA K BLIŽNÍMU • Předběžná uzávěrka příštího čísla: 15. 9. 2013 • SETKÁNÍ – občasník farnosti u sv. Janů. ZDARMA. Vydává římskokatolický farní úřad Brno-Bystrc. Příspěvky, náměty a připomínky předávejte osobně na farním úřadě nebo pište na
[email protected]. Na tomto čísle spolupracovali: E. Máchová, K. Malinková, H. Valentová. Vedoucí redakčního týmu: P. Šoba. Ilustrace: L. Jersáková, jazyková korektura: V. Šteflíčková. • Uzávěrka tohoto čísla: 16. 6. 2013, vyšlo: 23. 6. 2013. Příští číslo vyjde v říjnu 2013.
www.faby.cz
