„Paní Dýno, nechte to nádobí, to umejou jiný, vy jste nám navařila a dobře navařila, tak pojďte na skleničku. Zasloužíte si ji, jako vždycky, vždyť kdopak jinej umí zvěřinu připravit tak jako vy?“ „Skleničku? To tam ani nemusím chodit, vždyť to nestojí ani za to, aby se to kvůli tý kapce co já vypiju mazalo. No ale když jinak nedáš tak mezi vás zaskočím. Tak něco nalej a pulitřík piva by nebyl? Tak na zdraví kluci lovecký. Koukám, že máte i slivovici, jestli mne můj zrak a čuch neklame, tak sem trochu ulej, miláčku. Tak chutnalo vám, jak jsem slyšela, to mýmu muži chutnalo dycky. Vono vlastně těm dalším taky, Jirka, to jako ten první, na chuť nemoh přijít jen olovu co do něj nasypal starej Zachar. Jiřího Slámu jsem si vzala na jaře 1874, sedum let jsme se cukrovali no a pak šel jednou k podzimku na čekanou, jenže před ním už tam čekal ten Zachar. Já šla za ním, von přišel ze zámku posel se psaníčkem, no a byla jsem kousek vod něj, i posed jsem už viděla, když práskla rána a Zachar vyletěl z křoví. Já viděla Jiřího jak padá z posedu a ten zatracenej pytlák mě rovnou padnul do náruče. Povídám mu, „copak ti můj muž udělal žes ho picnul?“ Von jen čučel a chrčel, no zhasnul za chvilinku, asi jsem ho trošku víc objímala. Pohřeb měl dva dny před Jirkou, ten chudák oba proskučel než si pro něj Grůliška přišla. Nemáš tam něco sladkýho ať ty hořký myšlenky zaženu.“ „Nejsladší je tu asi griotka, paní Dýno, pročpak vám vlastně říkají Dýna?“ „Jo griotka? To bude vono, táta ji měl taky rád a copak si ji užil? Sotva půl páta demižonu, von umřel mladej, ani čtyřicet mu nebylo. Taky panskej hajnej, kousek vod Rychnova jsme bydleli na hájence. Táta byl posedlej touhle loveckou vášní a tak jsem pokřtěná Diana. Představ si, Diana Růžičková. No taky jsem si pro tohle jméno svý vytrpěla.
Pak přišli Prušáci, to bylo v šesašedesátým a u Hradce spráskali naše slavný vojsko. Pak se roztahovali všude okolo, co já vody musela nanosit těm jejich koňům a to mě bylo sotva deset. Pak nás odtáhli do Pruska, táta dělal zase hajnýho kousek od Lichtenvaldu, to je na hranicích Altmanovskýho panství. Za tátou chodil právě Jiří vyjednávat všelijaký věci, protože měl hájenku s revírem hned vedle, v Marientálu a jen táta umřel tak jsme měli svatbu. Tak copak jste bouchli dneska? Koukala jsem, že moc ne, jo hoši, já když se podruhý vdala, to mohlo bejt roku 1882, von ten můj druhej mužskej, nějakej Adolf Schmid, byl hlavním myslivcem u hraběte a já kuchařkou. Tři vozy pokaždý toho přivezli, to se to vařilo, to si páni žrali, no a chlastali. Koukej, já mám zase prázdo, copak je to žlutý, no nalej, vono je jedno jak se to menuje. Von Adolf taky dost bumbal, no a po sedmi letech dobumbal. Ani ne po roce jsem se vdala zase, zase za hajnýho, Roman Tell se jmenoval a měl hájenku nad Wölfelsgrundem, dnes to je v Polsku a říkaj tomu Mezihoří. To byl takovej chlap pomalej, jak na práci tak myšlení, no špatně jsem se u něj neměla, ale po sedmi letech nám vlezla do baráku zmije. Na co myslel nevím, ale jako myslivec myslel blbě když chytil toho hada za ocas. Kdyby mrchu rychle zvednul, tak tady moh bejt doteď, jenomže byl pomalej a vona rychlejší. Tak ze mne zase byla vdova a brzy novomanželka. Na Horní Moravě, Rolf Unkel tam tehdá vládnul v lese a já zase v kuchyni. Zase ta makická sedmička mýho života, zatracenej život, šplejchni něco na zapití. Znáš to tam, že? Kopec jako hrom a von jednou na ledu uklouz, nejmladší už nebyl, padesátku dávno za sebou a život taky. Pomlácenej byl pořádně když ho donesli a snad ani netrpěl. Von měl kamaráda vdovce, Lorenz Weick se jmenoval, dělal druhýho hajnýho nahoře na Moravě pod Sněžníkem, no a tak to nějak dohodnul s hrabětem, že se přistěhuje na Horní Moravu a já tam zůstanu mu vařit. Mě bylo padesát, jemu o pět míň a ani jsme nechtěli mít svatbu. Jenže přišla válka, ta první, a jeho, starýho dědka odvedli. Vzali jsme se narychlo abych byla nějak zajištěná, Dobře udělal, dva roky se mlátil kdesi na frontě a po těch dvou letech ho zabili rusáci. Já zatím dělala hajnou, to víš chlapi nebyli, sakra, to mám sedět na suchu? Koukej támhle to zelený, to neznám a přitom jsem taky nosila to zelený myslivecký sukno. Tak podej celou flašku, co to budeš bryndat po kapkách. No, válka ještě neskončila a přišel Ludvig Zapp, abych se nastěhovala k němu, tak jsem ani moc neváhala. To bylo roku 1918, mě bylo dvaašedesát a jemu o rok víc, tak jsme se vzali. Von dělal v Králíkách na lesní správě šéfa, byt měl vlastní a zaplať Pámbu mě ho odkázal. No dlouho tam nešéfoval, tak tři roky a šel do penze, ale špatně jsme se neměli. Sedum roků nám to vydrželo než si ho svatej Hubert vzal do svýho revíru. Vod tý doby jsem ctnostná vdova a … sakra! Nespad támhle pod stůl ten mladej co jste ho dnes pasovali za nimróda. Jo jo, ty mladý dneska už nic nevydržej. Ale koukám, že jich tady pospává víc, tak si dáme ještě poslední pulitřík a pudem do hajan, co na to říkáš? Do svítání
sice daleko, ale co s hajnejma který hajaj pod stolem, že?“
„To mě hoši řekněte, proč jste ten svůj spolek nazvali Pod Klepáčem? Skoro všichni jste králičáci a kdepak je Klepý? Pěkně daleko a vy, když se za zajíčkem štvete, doklopejtáte tak nanejvýš před Boříkovice, nebo nahoru nad Hedeč.“ „Paní Dýno, když jsme sem přišli po válce a začali zakládat myslivecké sdružení, tak povolili jen tři honitby. Okolo Jeřábu, pod Suchým vrchem a právě u Heřmanic a ve všech třech Lipkách. No a to je přeci pod Klepým, pod Klepáčem. Věřte mi, mnoho přemýšlení to dalo, ale je to snad výstižné, ne? Ale to je jedno kde kdo je členem, každý pracuje ve své domovské organizaci a na hony chodíme společně.“ „Jo, to mě povídej. Od války neuběhlo ani půl roku a vy pracujete v domovský organizaci. Jo pánové, vy myslivci jste prolhaný až běda. Říkáte tomu myslivecká latina a svý neúspěchy svádíte na nadpřirozený síly, ale já vám řeknu po pravdě jak to je, já ty vaše svatohubertovský spolky mám přečtený. Od narození se mezi bouchalama motám a tak vím vo co kráčí. Chlastáte před tím než jdete něco picnout a když se netrefíte tak se vymlouváte na Hubertovu nepřízeň nebo na zlýho lesního ducha. No ale někdy opravdu zasáhne vyšší moc. Jako před lety na Moravě, Mlýnská dolina nebo Mlýnice se tam říká a kotlina je to úzká, celý dopoledne ve stínu a mlhy se tam válej hodně často. Hajnej Pausch tam jednou střílel na srnce, z jednoho kopce na druhej, alespoň desetkrát po sobě. Srnec po každý ráně zvednul hlavu, zatřás s ní a pas se klidně dál. Celej tejden se to opakovalo, a tak si tam pozval nadlesního. Ten bouchnul taky parkrát a ta potvora, co měla bejt už dávno mrtvá se po nich ani nepodívala. Nadlesní přivez vrchního myslivce, ten taky netrefil, a tak to řeknul hraběti. Hrabě, ten mladej, picnul alespoň třikrát a zase nic. Večer to probíral s tátou, toho tam museli druhej den zavézt v kočáře a zabalenýho do kožichu. Akorát tam dojeli když srnec vystrkoval hlavu z mlází. „Blbci jste všichni, opar je nad řekou a ten to všechno zkresluje, to je zrovna jako v Africe fata morgana, po nohách musíš mířit. Hajnej, vohni se.“
Sednul na stupátko kočáru, položil hajnýmu flintu na hřbet, mířil tak dlouho, že pomalu usnul, bim a srnec v čudu. Vy vlastně říkáte v ohni. Bylo po něm, vy vlastně říkáte zhasnul. No a od tý doby tam nikdo neloví. To jindy, asi tak před sedmdesáti lety, objížděl vrchní správce z Mezilesí panství na takovým lehkým kočárku. Měl v něm zapřaženýho jednoho koně a nahoře nad Štajnbachem, tam přímo na hranicích je hospoda, tak von se v hospodě stavil a někdo mu mezitím do koně nalil kořalku. Některý lidi říkali, že koňoj pod ocas foukli pálivou papriku, ale to je jedno co bylo příčinou, nejhorší bylo že se kůň splašil. Rozběhnul se po loukách rovnou dolů a pod vesnici dotáhnul akorát půlku voje. Tak posbírali ty kousky který zbyly, odvezli je na zámek a co bylo železný dali kovářovi. Ty kočáry tenkrát bývaly pérovaný, to aby si páni neotlačili sedánky, kovář kouknul na ty péra a protože byl šikovný, udělal si z jednoho kuši, taky se tomu říká samostříl a střílelo se tím už za Žižky. Ženu měl z Lichkova nebo Mladkova, a tak když ho střílení z kuše přestalo bavit, tak ji dal tchánovi. Pak těch samostřílů udělal ještě hodně a každej pytlák u vlastní chalupy střílel jen kuší. Zvěř v zimě přicházela až k chalupě a koukala se dostat na seník, a tak se vesele střílelo pomalu z kuchyně. V tý době nad Lichkovem v hájence žil Daxer, tam se to myslivcování dědilo pár generací a tenkrát honil báby z lesa Josef. Říkalo se o něm, že v lese i spí a proto chlapi chodili raději pytlačit jinam. Přesto se kdosi odvážil a zabrousil k Vysokýmu kameni, no a tam mu Josef nasypal pár broků do těla. Pytlák se určitě naštval a střelil mu šipku do ramene. Zůstala mu trčet tím ostrým ze zad a kusem dřeva zepředu. Josef se nějak dobelhal domů, odvezli ho k doktorovi a začali prohledávat chalupy. Kuší našli spoustu, ale postřelenýho chlapa žádnýho. Za ty dlouhý léta jsem neslyšela, že by to někomu dokázali. Když jsem byla na Moravě s Unklem, tak za mým mužem přišel Hammer z Jodlova. Nadával celou dobu co u nás pobyl a při tom vykládal. „Šel jsem krajem lesa k Naißbachu a koukám, že tam je nějaký chrastí. Někdo to tam naházel a jen uprostřed nechal mezírku. Povídám si, co je to za čertovinu, vlezu do tý mezery a bim do nohy. Von kterejsi zmetek odhrabal na zaječím chodníku od kořenů smrku hlínu, provlek provaz, přehodil přes spodní větev a svázal oba konce k sobě. Pak mezi provazy dal klacek jak ruka silnej, zkroutil ho u udělal nějaký spouštědlo. Do něj jsem musel drcnout, klacek hned bác do nohy, a jen díky bohu, že jsem měl pořádný holínky nemám pačmák přeraženej. Jestli toho zmetka dostanu tak bude mít přelámaný nejen haxny ale i ruce.“
Byla jsem tenkrát vdaná na zámku za Schmidta šestej rok a přilít starej hrabě, aby se muž sebral a šel s ním a jeho hostama na lišku. Zrovna byla nějaká trachtace na zámku, už se to všechno nudilo, a tak prej trochu pohybu na čerstvým povětří jim neuškodí. Co měl muž dělat jinýho než sehnat asi tak třicet honců, naložit to na vozy a odvézt někde ke Sklarně. Tam pod lesem už netrpělivě čekal nalitej hrabě a s ním asi tak deset stejně nacucanejch jeho hostů. Honci se roztáhli od Dolníku po Sklarňu, pomalu šli směrem na Urvistu a hlomozili. No a jednu zrzavou potvoru hnali rovnou k hraběti. Jenomže on místo flinty držel zrovna flašku s kořalkou a povídá ji, jako lišce, ne flašce. „Lokni si kmotra, když už jseš tady.“ Picnout ji měl a ne s ní povídat. Ty jeho kámoši z toho měli obrovskou bžundu, ale on smrt. Co vám mám povídat, liška nakažená vzteklinou si nelokla, do natažený ruky s flaškou ho rafla a von se zanedlouho odebral pod kytičky. No manžel ho dlouho nepřežil, ne že by po něm tesknil až do hrobu, ale právě tohle bumbání v hraběcích službách ho tam dostalo taky. To víte sami jak se úspěšný lovy zapíjej. Jo hošánci, lidi z města si myslej, že vzteklinu může mít jen pes, ale to se mejlej. Vzteklej je každej hajnej, já to musím vědět, protože všechny co jsem znala ji měli. Každej když přijde mezi lidi je hodnej dědeček, ale v lese? Tam stačí aby uviděl babku jak něco sbírá. Borůvky, šišky a nedej pámbu dříví. Hned nadává, hrozí holí, dřív každej lesa pán s tím špacírštokem chodil a děcka mlátil. Ale hezký panenky ne, nebo mladý paničky. Zrovna jako Gheier, to byl hajnej v Rozentálu, Lesica se to dnes jmenuje, jo, taky už je dobře čtyřicet let na hřbitově zaopatřenej. Přijel tenkrát jakejsi válečnej zbohatlík z Drážďan a přivezl si paničku. Von tlustej, starej a blbej, vona hubená jak tyčka, vlasy
nakrátko, bubikopf se tomu tenkrát říkalo, a sukni ještě kratší, pomalu kolena tý necudě bylo vidět. Pitomá byla taky, a že prej ji příroda zajímá a Poldík hned, že ji tu přírodu ukáže, však mu to hrabě taky nakázal. Co tak čučíš? Jo nerozumíš? Von Gheier byl křtěnej Leopold, proto mu každej říkal Poldi, po česku je to Poldík nebo Polda. Jó hošánci, von tenkrát takovej hajnej byl nějakej pán. Hájenku po něm dědil syn, jestli nějakýho měl a hrabě to posvětil. Tady na český straně těch hájenek bylo šest z deseti, tam se těch generací vystřídalo třebas i pět. Na pruský straně je jich taky deset a v polovině to bylo taky tak. No tak ten Poldík ji ukazoval co moh, vodil do temnejch lesních zákoutí a kecal vo plachý zvěři. Stalo se to někde u Orlice, to jako řeky, Divoký Orlice, ta Tichá je tady v Čechách. Prej, kouknou paničko, viděj toho srnce? Stačí takhle tlesknout a srnec poběží pryč. Tlesknul, ale to zvíře zvedlo hlavu a rovnou k nim. Panička jásala, hajnej čučel, ten srnec jen došel k nim udělal „bek“ a rafnul ji do ruky. Vona ho kráva chtěla hladit. No jasně, že měl vzteklinu, vona ji dostala taky a dnes leží v Kladsku na hřbitově.
To mě nějak vyschlo v krku z tý smutný histórie. Hele, proč je na tý flašce veverka? Nepovídej, tohle že je medvěd? No jo, já už tak dobře nevidím, ale pamatuju na veveřici kterou dones apatykář z Hablšvertu domů dětem. Von byl sbírat bylinky někde u Dlouhopole a našel ji celou promočenou v lese. Co by faganům radost neudělal když to je zadarmo. No všecky tři pokousala, zůstal mu jen jeden, ale ten po vyléčení zůstal blbej, akorát holka, která ležela v kolíbce, se k ní nedostala a proto zůstala zdravá. Zato tlustá a tak ji nikdo za ženu nechtěl. Jenže bydlela v Kladsku a skončila špatně, při velký povodni ji voda vzala a bůhví kam zanesla. Nechce se vám to tady taky skončit? Koukám, že je každej celej zvadlej a pomalu spí, no nebojte se hoši, já vzteklinu nemám, copak na to vypadám?
Tak zase dobře najedený, že? Teď ještě dobře popít, cože? Že zůstaneš věrnej pivu? A to já můžu cokoli, copak ty víš o věrnosti? To psi, hlavně myslivecký, jsou věrný svýmu pánovi až za hrob. Hajnej z Potočku, Bitner, šel jednou do lesa s čoklem. Co to bylo za rasu nevím, já se v tom nevyznám, ale
vybaf na voba kanec. Vona to vlasně byla svině a pes hned na ni. Hajnej taky nemeškal, strhnul flintu a pic. No někam se trefil, protože ze svině krev cákala proudem. Tak prase běží pryč, pes za ní a pána neposlouchá, to jako aby se vrátil. Svině běžela asi daleko nebo pes neštěkal, a tak to za dlouhou chvíli hajnej vzdal, hodil svůj kabát na zem, to aby se pes orientoval kde pána ztratil a šel domů. Promrznul parádně, von totiž uhodil mráz samec. Ráno běžel tam kde střílel po bachyni, říká se tomu praseti tak, že? Tak mazal tam kde si picnul a nechal kabát. Zima byla ráno větší než večer, a tak tam našel potrhanýho psa ve svým kabátě zmrzlýho. Nějak tak na konci století přivezli s velkou slávou ovce z Anglie, na velkostatek v Rozentálu to bylo. Jenže ty potvory byly nakažený a odtamtud se ten mor, nebo co to bylo, začal šířit všude okolo. Na domácí zvířata, kozy, ovce a krávy ne, jen na ty divoký, co žily v lese. Tenkrát se o nemocech zvířat nic nevědělo a hajný moc chcíplejch nenašli. O ně se postaraly lišky a podobně. Hlavně však lidi, jak našli něco uhynulýho tak to zbaštili. Jenže ty chudý byly odolný a proto se jim ani nic nestalo. To až asi za dva roky panstvo udělalo hon, postříleli kupu těch nakažených, protože von ten nemocnej dobytek ani nemohl moc utíkat, a proto se stal snadnou kořistí. No a byla žranice, svatební, protože hraběcí holka se vdávala. Půl svatebčanů se nakazilo, pár jich prej i umřelo a samá šlechta to byla. Jó panáčci neměli tak odolný žaludky jak chudej lid. Okolo Divoké Orlice jsou hluboké lesy a patřily rychnovskem Kolowratům. Ale tihle se o lovení moc nezajímali, jejich jediný zájem o zvěřinu byl asi jen když jim to strčili pod nos na talíři. No a tak v těch lesích zvěře bývalo dost a přecházela i na naše panství. Zato kluci Altmanovi honili co mohli, ať už to byl poddaný a nebo jelen. Jednou, to jsem už byla vdaná za Schmida, se vypravil Hugo s nějakým hostem k Langenau. Tahle dlouhá vesnice je právě na konci lesů od Divoký Orlice, tam začíná rovina a jeleni se chodili pást na louky pod les. Hajnej Feder, co tam měl hájenku, přišel hraběti povědět, že se tam popásá kapitální jelen. Parohy jak jarmara, kupu těch vostrejch špic, já tomu nerozumím, ale byli z toho všichni paf. Starej hrabě teda ne, von taky miloval jelena jen na talíři, ale Hugo jo, a ten jejich host ještě víc. No a tak můj muž musel nechat zapřáhnout do kočáru, přinýst nějaký to papání a pití, naládovat flinty a jeli. Tenkrát se flinty ještě ládovaly, no alespoň některý a kule do nich bejvaly jak vlašskej ořech. Do Langenau to není daleko, tak hodinku jízdy, ale za tu hodinku stačili vypít asi dost, protože jim to moc nemyslelo. Do jelena se sice kterejsi trefil, to ubohý zvíře padlo, ale potom se prej chovali jako malý kluci. Křepčili okolo, popíjeli, parohy měřili a ten host si na paroháče sednul. Jenže jelen nebyl mrtvej, muž říkal, že se kolikrát stalo, že z těch starejch pušek koule jen omráčila, vona sice byla velká, ale záleželo na kvalitě prachu a kolik ho do laufu nasypali. No prostě ten padlej jelen vyskočil,
s hostem na hřbetě se rozběh pryč a jednu flintu nesl v paroží. Zlý bylo, že nabitou. Uběhnul prý kousek, zatřepal hlavou, pažba praštila milýho hosta ho hlavy a flinta vypálila. Zaplať Pámbu, že někam do luftu, ale vrátili se všichni jak spráskaný psi. Místo jelena kapitální opici, host potlučený obličej a nějaké oděrky po pádu na těle, no a Hugo parádní ostudu.
On Hugo měl z těch ostud mysliveckej kabát, vždycky to začalo chvástáním, pokračovalo chlastem a končilo trapasem. Jednou šli zase s hostem na tetřevy, nějakej Pruskej potentát to byl. Hugo Altmanovic sice jako myslivec tetřevy znal, no možná, ale jeho bratříček Wilibald a ten Prušák je viděli pouze na talíři. Von pečenej tetřev vypadá úplně jinak jak ten živej. Tak teda po rozbřesknutí jich nad starým Bobišovem picli asi tak dvacet a jeden, snad postřelenej, začal útočit na toho Prušáka. Wilda sice po něm bouchnul, ale většinu broků nacpal Prajzovi do nohou. Další broky schytali ti troubové od hajného Bitnera z Potočka, jemu totiž postříleli chovný krůty. Posledního medvěda na Sněžníku zastřelil asi v roce 1892 jeden Pruský baron. Jak se jmenoval už nevzpomenu, já ho konečně viděla jen chvíli když přijel, ale přivezl ho k nám do Mezihoří hraběcí myslivec. Že prej náš hrabě mu dovolil si něco picnout v jeho revíru. Von prej lovil i lvy v Africe a chtěl mít doma na zámku nějakou trofej od nás. Chlastali celou cestu k nám, jazyk se mu plet už pořádně a nohy se pod ním
podlamovaly. Tak muž zaskočil za Pachtlem, on v lese stahoval pokácený kmeny a měl koně. Nalitýho barona vysadili na hřbet koňovi a odešli s ním do lesa. Myslivec táhnul ruksak s chlastem a zavdávali si prý cestou zase pořádně. Muž je dovedl k nějaké pasece kam chodil parádní jelen. Hraběcí myslivec usnul jen co tam došli a baron za chvíli po něm. Pachtl povídal tomu mýmu, že než se tihle probudí, že by zajel na salaš, která tam byla někde poblíž pro kus sýra, protože si nevzali nic k jídlu sebou a o hladu že tu nebudou. Začalo se stmívat, baron se probudil, zase si párkrát loknul a najednou na konci paseky se cosi pohnulo. Baron tam kouknul přes dalekohled, vydechnul „medvěd“, popad flintu a prásk. Von měl tehdá takovou novou, pětkrát z ní moh prásknout a taky prásknul. Jenže medvěd začal řvát aby nestříleli. No přestal když už neměl čím, ale nový patrony do flinty cpal. Na paseku se vyřítil Pachtl, řval jak pominutej a klel hůř než pohan. Baronovi střihnul jednu po papuli, dal by mu víc, ale muž s probuzeným myslivcem ho zadrželi. Tak alespoň řval. „Ty ožralo, zastřelils mě koně. Mě to lítalo taky vokolo hlavy a Bohu díky, že sem nějakou nedostal.“ Baron mu slíbil koně zaplatit, strčil mu flašku kořalky do ruky a prej jak to koně když viděl jasně chlupatýho medvěda. „Copak je medvěd bílej? Kůži z berana jsem koňovi doma přehodil přes hřbet aby si ho neodřel, dyť jste na ní seděl celou cestu sem. No jo, dyť jste byl nalitej.“ Dopadlo to dobře, Pachtl dostal peněz na koně dva, baron si střeli jakousi mrchu v oboře u Naißbachu, muž taky nějakou tu marku dostal a dlouho se o zastřelení posledního medvěda na zámku vyprávělo. On to prý byl z vzácné čeledi poslední kus, Ursus Šnébergzis Bekledr Šnapstrinkus, čili medvěd sněžnický kozlokožec kořalkopitný. Tady u nás se dost pašovalo, co já pamatuju a pamatuju hodně, chodil za hranice skoro každej a to už za Rakouska. Financů na hranicích bývala spousta a každej z nich snaživej. On nějakej ňouma by neobstál a taky bývali odměňováni za chyceného pašíře. No a jednou, to bylo možná v roce 1900, to jsem byla tak rok vdaná za Unkela na Horní Moravě, tak chytli nějakýho pašíře z Těchonína. Ten aby dostal menší trest prozradil financům, že se chystá velkej pytláckej hon. Naplánovaný to měli pěkně, chtěli na Suchým vrchu postřílet co by uviděli a to zrovna když měli hajný honit zajíce na Horní Lipce. No a financi to oznámili lesnímu správci v Králíkách. Tak správce sehnal nějaký vojáky a poslal je do Těchonína. Pak si vyžádal četníky, nějaký finance, nahnal hajný místo do Lipky do Červený Vody, Boříkovic a Lichkova, a když padla první rána v lese, všechno vyrazilo na pytláky. Zatahovali tu léčku pár hodin, a tak se dostali na hřeben až pozdě odpoledne. Pak nastalo velký střílení. Povídal muž, jak se každej divil co těch pytláků tam bylo, za každým stromem někdo pálil a vydrželi to asi půl hodiny.
Pak kdosi začal křičet, aby se ty na druhý straně vzdali, a ty z druhý strany hulákali, ať se vzdaj oni. Čtvrt hodiny se nemohli dohodnout kdo se vzá, až kohosi napadlo a zařval, že četníci se nemůžou vzdát pytlákům a z druhý strany zase křičeli, že vojáci se taky pytlákům nevzdaj. Už vás možná napadlo, že tam po sobě stříleli hajný, četníci a vojsko. Teprve za pár dní se dozvěděli, že když vojsko šlo Těchonínem do lesa, tak je uviděl nějakej kluk a běžel to říct pytlákům. Ti samozřejmě mazali domů a o honce se nestarali. Oni pytláci jsou vůbec chytří hoši, to mohlo bejt v roce 1893, to ještě žil můj třetí manžel, začali chalupníci sušit seno jako divý. Udělali si z proutí pletený seníky hned kousek za chalupou i když každýmu doposud stačila na seno půda. Jenže oni to nesušili pro svý ušáky, ale pro ty polní. Taky si udělali na podzim luky a když hladem vyzáblý zajíček si k nim přihopkal pro něco k zakousnutí, tak pic a už ubožák ležel na pekáči v troubě. Kde to začalo neví asi nikdo, ale příští zimu se takhle pytlačilo už na obou panstvích, na pruským i rakouským. Hajný si mohli nohy ubrousit, ale co je to platný ukazovat na stopy k seníku a kapku krve? Dokud nechytnul chalupníka s kořistí v ruce, nic mu nedokázal. I četníci lítali po chalupách, do kastrólů nahlíželi, ale pokud já vím, tak zavřenej pro pytláctví nebyl ani jeden z těch vesnickejch strejců. Několikrát hajný zkoušeli hlídat vzadu za chalupama, ale z luku rána nebouchne a vesnice jsou dlouhý, neuhlídal nikdo takový lán. Samozřejmě se to dozvěděl i hrabě. Láteřil, honil hajný i četníky, hrozil pekelným trestem, ale platný to nic nebylo. Tenkrát v Boříkovicích byl hajným Truck a byl to kruťák. Ten byl horlivej ve službě a pytláky nenáviděl, říkalo se o něm, že nejmíň dva zastřelil. No a právě okolo Boříkovic během vánoc několik těch pletenejch seníků shořelo. Nikdo nepochyboval, že je podpálil on a ani se nikdo nedivil, když mu taky vyhořel seník. Jenže se nepoučil, ba právě naopak, vydal se jednou pálit seníky na Dolní Orlici. Podpálil dva a kousek od toho druhýho ho ráno našli. Vyšetřovali jeho smrt četníci, ale došli k názoru, že si polil šaty petrolejem, chytnul sám a uhořel. Prosím vás, kterej trouba by šel podpálit seno s petrolejem, vždyť to hoří i bez toho. Po čase si lidi povídali, že ho polili boříkovický pytláci a zapalili taky oni, i jména nějaká padla, ale po těch letech si je nepamatuju. Jenže potom začaly hořet tyhle seníky po celým kraji. Jednou tady, po druhý na jiným konci panství a skoro vždycky místní hajnej měl alibi. Tak jak hajnej zasednul v hospodě, sousedi vždycky utíkali hlídat svoje seníky. Trvalo to asi dva roky a kdosi ze zámku vynes ven, že si hrabě kohosi najal aby je zapaloval. Nikoho nepřistihli, ale asi po pěti letech ty pletence ze zahrad zmizely úplně. Ono hlavně pomohlo, že žádný hajný majitele takového obřího koše nezaměstnal a ani mu nedovolil jít do lesa na dříví nebo borůvky. My půjdem do hajan, ne? Už toho tady polehává dost. Tak nalej jeden šláftruňk a dem.“
„Proboha, paní Dýno, snad nechcete roznášet. Já vás přece prosil jen o dohled nad vařením a ne posluhovat, na to máte k ruce pět mladejch holek. Honem si sedněte tady do čela tabule, však jste tady určitě nejstarší, kolipak vám je vlastně roků?“ „Inu, Pepíčku, moc taktní zrovna nejsi. Copak se takovej cucák ptá starý osoby, a natož ženský, po věku? Dyk bys moh bejt mým vnukem, jenže já děti nikdy neměla. Von každej z těch mejch mužskejch koukal víc do lesa než na mně. No ale řeknu ti to, mě už na tom tak nesejde, tak před měsícem jsem mohla slavit devadesátku, ale zapoměla jsem na to. To víš, starosti a hloupá hlava…“ „Karlíčku, honem pivo ať naše kuchařka může zapít ten kuchyňský puch a griotku k tomu, že, paní Dýno. Vážení, připijeme k významnému životnímu jubileu tady přítomné paní Dýně a popřejeme ji po našem, ni pero ni chlup. Vždyť vlastně celý svůj život zasvětila svatému Hubertovi, protože byla dobrou manželkou několika myslivcům. Jakýpak byli ti vaši životní druhové?“ „Voni ty hajný jsou všichni stejný. Domů to chodí jenom přespat, najíst se a brblat. Jak padne neděle každej jde do kostela, ale hodně opatrně aby tam nepřišel brzo. V kostele se vymluví, že je to daleko a proto přišel pozdě, a sotva se pokřižuje, už sedí v hospodě, chlastá pivo a mastí čertovy obrázky. Každej kterýho jsem znala pil pivo a mlátil kartama o stůl. No a potom večír klopejtal domů. Každá hájovna je kus od hospody a cesta daleká. Ervín Vydrů z Horní Moravy si chtěl posvítít na cestu domů, a proto svýho psa učil nosit lucernu v tlamě před sebou. Dokud ji psisko nosilo nezapálenou tak to šlo všechno hladce, ale jen zapálil svíčku uvnitř tak nastalo obratce. Hafanovi se to nelíbilo,
určitě ten smrad a teplo mu šlo rovnou do čumáku, a tak ji pustil na zem. No Ervín na něj chtěl vyzrát, tak mu udělal takovej postroj se sedlem, no spíš s nosičem, a že to ponese na zádech. Taky to se Rafimu nelíbilo, Raf se jmenoval ten pes. Za posledním barákem ve vsi se vyválel po zemi, svíčka thasla, a tak Ervín klopejtal domů potmě do smrti. Ještě že pušku nechával v neděli doma a když sebou říznul na zem, tak ho nebouchla do šišky. Jo hošánci, vy dneska máte flintičky samej zázrak, strčíš tam patronu a bum. To za mejch mladech let to bylo jinačí. Copak panstvo a nebo bohatší hajný, ti taky mívali flintičky pořádný, ale práce s tím bývalo kupa. Můj táta zdědil po svým tátovi prastarou ládovačku a ten se něco nadřel než udělal pár koulí do ní. Olovo nalejt do formičky, ořezat ty okraje, mezi prkýnkama to válet, prach vážil pomalu jak v apatyce lékárník meducínu, no a než dal druhou ránu trvalo to pomalu půl dne. No a pytláci? Těm pomohly války, všelijakejch bouchaček se tu dalo posbírat dost. To ještě jako malá holka pamatuju u nás kováře, ten měl takovou mušketu možná ještě z třicetiletý války. Dlouhý to bylo, těžký a ďoura v laufu žes do ní pomalu ruku strčil. Von do ní vyvrtal ďouru na kapsli, uďál takovej…. No jak to do kapslíku klepne a cpal to doma dělaným prachem. Dřevěný uhlí měl, síra se dala koupit a ten sanytr ví bůh kde sháněl. Tak tohle všechno namočil do vody, utlouk v hmoždíři, přes sejto tu kaši protlačil a sušil na slunci. Jenže nikdy nevěděl kolik tam toho nacpat. Tenkrát mu na brambory chodily černý prasata. Von si nacpal tu flintu, dal tam prej asi tři kule a číhal na ně u pole. Dočkal se jich večír, tak tu ládovačku na ně namířil a zmáčknul. Fakt jedno trefil a zabil, ale sám pak ruku nezvednul dobře měsíc jak ho flinta kopla. Co bylo dál nevím, přišli prajzové, odvlekli nás a já se tam víc nevrátila. Právě po Prajzech zůstalo mezi lidma hodně těch jejich jehlovek a okolo Mezilesí s nima pytláci zvěř stříleli. Buď tam strčili tu originál patrónu s koulej a nebo kouli vylomili, přisypali prachu a přidali hrst doma dělanejch broků. Takhle nacpanej kvér byl prej horší než kartáčem nacpanej kanón. Ale ze záliby to nedělali, myslím to pytlačení, dycky jen kvůli tomu kusu žvance, každej chudák s chutí popadnul kus masa. Zato panstvo mělo všelijaký choutky a jejich představa o zábavě bejvala taky divná. To jsem ještě dělala kuchařku na zámku v Mezilesí a přijel jeden kouzelník z Itálie. Papučíny si říkal, nebo tak nějak, no a on mimo jiný tahal z klobouku zajce. Postavil klobouk na stolek, zalovil v něm rukou a vytáhnul králíka. Nejmladší syn hraběte bejval velkej lovec a ještě větší ožrala. Nějak přišel na to, že klobouk má ten vršek na pantu, ten stolek taky ďouru z vrchu a v tom stolku jsou ty králíci. Chytil kdesi kocoura, nalil ho kořalkou a strčil do stolku místo zajce. Von pak Papučíny čučel jako divej když místo ušáka vytáhnul kočku, brebentil cosi po talijánsku, vytáhnul i kudlu, to jako že by se pral. No ale kluk mu dal nějaký peníze a povídal ať to zopakuje, že už tam budou jen ty
zajci, za to mu ručí a ať si to klidně zkontroluje a večír ať to zkusí znovu. Papučín že jo, večír nahlídnul do bedýnky, všechno jak má bejt, a tak začal čarovat. Kluk Altmanovic tam dorazil rovnou z honu, vymlasknul půl flaše vína na lačno, sednul v mysliveckým kus od čaroděje a s přiblblým úsměvem čučel na ty čáry. Papuča vytáhnul králíka z klobouku, zvednul do vejšky a bác, kluk mu ho ustřelil rovnou z ruky. Jenže broky neletěly jen do zajce, pár jich schytal taky ten iluzionista. Stálo to tatíčka pěkný peníze aby ho čaroděj nežaloval. Jindy tatíčka připravil o penízky další taškařicí. Před honem postřílel pár zajíců, nechal je stáhnout, kůže vycpat senem a přidělat na takové vozíčky, spíše jen kolečka to byly. To vznešený panstvo postavil k průseku v lese a honci místo lítání a hulákání v lese přetahovali ty atrapy napříč průsekem. Samozřejmě se postaral aby byli lovci co nejméně střízliví a za čtvrt hodiny bylo po lovu a usmiřování trvalo nejmíň tejden.
Za pár let, to už jsem tam nebyla, poručil hajnem chytat polňáky živý. Stovku jich měl od půl léta zavřených ve stodole u Roztok a starý báby je musely vykrmovat, peněz ho to muselo stát hromadu, stovka ušáků toho musí sežrat kupu. No a na podzim zase pozval kamarádíčky a do rána s nima chlastal. Zatím ve stodole hajný chytali ušáky a vázali za zadní nohu zaječici k samci. Ráno tu opilou verbež šlechtickou vyved na pole k takovýmu remízku, zapískal na píšťalku a nastala řež. Vono se těm svázanem párům blbě běželo, taky to u nich bylo jako u lidí, zaječice chtěla na jednu stranu, zajc na druhou, mlelo se to tam prej jak vo posvícení v hospodě a panáčci práskali do všeho co se pohnulo. Samozřejmě pár hrstí broků poslali i do toho lesíka odkud pacholci ušáky vypouštěli a pár broků čeledi taky zůstalo pod kůží. Při výřadu pak Hugo vykládal popíjejícím kamarádům o poutu manželském. To prej zaječí farář je svázal tak, že je ani smrt nerozdělila. No a tatík zase penízky rozděloval postřelenem pomocníkům. Pak se chasa v hospodě chechtala, jak stačilo krví trochu zamazat zadek a nebo něco jinýho a hned bylo od hraběte na pěknejch pár žejdlíků. Nemyslete si, že pánbu není spravedlivej, alespoň ten zajčí. Pomstil se skrzevá jednoho takovýho starýho matadóra dřívějších honů. Mladej coural, jo vy říkáte šoulal, že, tak von trouba šoulal u Nový Vsi a nalitej byl jako vždycky. Viržínko v hubě, nabitou flintičku pověšenou na rameni laufem dolů, no a tenhle starej Janek vyrazil rovnou na něj. Ignác chtěl pušku honem strhnout z ramene, Ignác se menoval ten hraběcí kluk, teď si vzpomínám, že sem vám to neřekla, no a milej Nácek si voba laufy vpálil do nohy. Než ho našli a dovezli domů tak ztratil kupu krve, navíc prochladnul a do tejdne bylo po něm.
Voni Altmanovic kluci nebyli žádný větroplaši, spíš takový balíci, učili se hlavně hospodařit a bejvali klidný. To akorát tenhle Nácek, ten nejstarší. No ale když si ho Grůliška vzala, tak pak začal blbnout nejmladší, von byl dost do světa, jemu byl ten flák Mitvaldskýho panství malej, a tak se coural jinde. Pomalu století končilo když se vrátil z Ruska a přivez si mimo jiný krámy i flintu. Ale jakou, pánové, však jsme všichni viděli ty ruský zbraně když nás osvobodili. Němcům stačilo kilo železa na pořádnej kvér, Ivani na stejnej vypatlali pět kil. No tak ta flinta, vintóvka tomu říkal, když vedle ní stál tak mu koukala metr nad hlavu a malý děcko by do laufu ruku strčilo. Každýmu vykládal, jak v tom Rusku s tím lověj vodní ptáky, von bejval náruživej lovec a proto si ji taky přivez. Pak si nechal udělat loďku, dal ji na jeden rybníček za Mezilesím a čekal na podzim. Ono s podzimkem táhlo vždycky kupa hus, kačen a takovýho podobnýho ptactva a nocovaly na těch loužích mezi Slárňou a Mezilesím, kterem se říkalo rybníky,. No přišel podzim, přilítly husy a Hugo nasypal do vintovky pár hrstí prachu, přisypal půlitr broků, udusal to, založil ten kanon do vidlice na přídi loďky a s jedním mladým myslivcem vypluli mezi husy. Do půlky tý louže se dostali, myslivec začal hulákat, husy vylítly do vzduchu, Hugo odpálil ten kanon, pobil hus za půl vozu a vintovka prorazila dno loďky. Byl rád, že se neutopil, vintovku hodil do zbrojnice a na husy už do konce života chuť neměl. Zato chuť měla hraběnka, to jako jeho máma, sice ne na husy, ale kačeny. Musela ji je dělat kuchařka na jablkách a nebo na pomerančích. Jo hoši, to byl takovej blaf, že to nejedli ani sloužící, ale ona se po nich mohla utlouct. Jinak držela dietu aby byla hubená, ale kačku slupla na posezení. V tom čase přijel k Altmanom jakejsi princ Pruskýho krále, flintičku si přivez parádní a tvrdil, že trefí všechno co letí. Taky trefil kdejakýho brabce když se předváděl vzadu za zámkem, a tak že si mladý vyrazej na kačeny. Hugo měl tenkrát čubu vycvičenou právě na donášení těch kačen a taky ji vzal sebou. Princátko co rána to jedna kačka, ta čuba nestačila nosit, no a jednou picnul za kačerem, von moc střelenej nebyl, a proto ho chtěl z druhýho laufu dodělat. Jenomže ta horlivá psina ho už skoro držela v hubě a tak ty broky určený kačákoj dostala do zadku vona. To bylo to poslední co v životě dostala, Hugo se
naštval, a že prej ať kačáka donese princátko sám. Štěkali tam na sebe hodnou chvíli a když královskej kluk do vody nechtěl, skopnul ho tam Hugo sám vlastní nohou. Taky mu z vlastní flinty nasypal broky do gatí. Bylo to zrovna u těch rybníčků za Mitvaldem a utajit se to nedalo, bylo tam s nima kupa honců a kluků na nošení úlovků, no a od tý doby naše panstvo nesmělo na Pruskej dvůr ani páchnout.“ „Paní Dýno, váš táta byl myslivec, každý váš muž taky, to jste se od nich nenaučila myslivecké mluvě? Krev, huba, ocas, vždyť my říkáme barva, svěrák, morda, pírko.“ „Jo milánku, když starej Zachar střelil mýho prvního muže, Slámu myslím, tak z něj tekla krev, a že by barvil o tom nevím. Že pes do huby všechno neveme vím taky a to ostatní? Co mě je po tom? Že spousta psů do huby neveme chlast to víš sám určitě taky. No a Brok hajnýho Netušila z Petrovic byl úplně jinej, ten chlastal víc než jeho pán. Jen s ním došel do hospody, už pes loudil a prosit nepřestal dokud mu neporučil nalejt piva do misky. Jen si Karel poručil štamprle, už se musel dělit s Brokem, Netušil byl křtěnej Karel. Brok vylemtal i všechny slitky který si hospodskej slejval pro prase, no a někdy se stalo, že mu i jiný něco ulili ze svýho hosti. Brok pak bejval nalitej víc než hajnej, ten ho musel táhnout na zádech domů a kolikrát mu pes i záda poblil. No netrvalo dlouho a do hospody chodil hajnej sám. Jestli si myslíte, pánové, že chlastaj jen hajný a psi, tak to se mejlíte. Tady v Králíkách byl jakejsi Hoffer, von sice hajným nebyl, ale měl na starosti lesní školky a výsadbu stromků. Místo psa měl kočku. Nechal ji vykastrovat a Micka s ním chodila jako pejsek, i do hospody s ním šla, do Labutě. Von vypil tak dvě piva, ale kočka každou sladkou kořalku kterou ji někdo zaplatil. Nalili ji to na talířek, Micka k tomu sedla a pomalu lízala až se nalízala. Taky ji pak musel domů nosit, jako hadr mu na ruce visela. Ale zvíře to bylo chytrý a nebo ji kocovina držela dlouho, kolikrát to tejden trvalo než s ním do Labutě přišla. Není kočka jako kočka, teď jsem si vzpoměla na Doru, to byla dcera nájemce panský pily v Červeným Potoku. Holka škaredá jak půlnoc, proto zůstala na ocet. Ona měla papouška…, nebo kanára? Pámbu ví co to bylo, ale mluvilo to jako lidi, taky tak hloupě. Ona si nalila nějakej likér, postavila skleničku na stůl a pták hned přilít ke sklenici, ucucával a žvanil čím dál víc. No seklo to s ním taky, jako s lidma. Kolikrát jsem u toho byla když se na záda převrátil, šťukal, nožkama škubal a to by jste koukali co toho nabrebtal než usnul. Taky ho pak musela kolik dní ošetřovat než se vzpamatoval a kocovinu míval určitě taky pěknou. Taky jsem to parkrát viděla, vyšplhal se na svý bidýlko, hlava se mu asi zamotala a potom tam dělal veletoče jak Sokolové na hrazdě. No ale pták pitomá si to moc nepamatoval. Za pár dní už skřehotal, samozřejmě němčinou.
„Doro pít, nalej Doro kapku, cvaknem si.“ Když už jsem si vzpoměla na tu kapku tak nalej. Kapička se jmenoval, po německu je to Tröpfchen, hajnej v Tanndorf, dnes je to v Polsku Jódlow. To bejvala jedna z pěti prokletejch hájenek na panství. Mezihoří, Hněvošov a právě Jódlow, ty jsou za hranicema. U nás to je Horní Morava a Boříkovice. K těmhle pěti patřily velký polesí a hluboký lesy, no a v těhle odlehlejch revírech se dařilo pytlákům. Dělali si tam pomalu co chtěli. Jednou, to je tak šedesát let, šel pytlák Ulrych z Hovorova pro kousek masa do lesa a už se nevrátil. Asi za tejden šel Tröpfchen do lesa a nevrátil se taky. Toho našli viset za nohy nad mraveništěm asi po třech týdnech. Ulrych měl dvě tak desetiletý holky, sám byl jedináček a tak bylo nad slunce jasnější, že se hajnýmu dostalo pomsty od kamarádů pytláků. Lidi určitě věděli který to udělali a někdo to asi řek i sirotkům po hajným, protože asi za měsíc se nevrátil z lesa Bittner, taky chalupník z Hovorova. Po hajným zůstali tři kluci, tak okolo šesnácti osumnácti roků. Ten prostřední za pár dní po zmizení Bittnera vyšel ráno na dvůr, padla rána a kluk taky. Už za pár hodin žalovali hajnýho kluci hraběti a odpoledne vedli četníci pár chlapů z okolních vesnic v želízkách do vězení. V noci hájenka lehla popelem, vevnitř zůstala hajná s nejmladším klukem a nejstarší stačil vyběhnout na dvůr. Jenže tam dostal sekanýho olova dost na to aby vykrvácel. Dohadů pak bylo kupa, ale odsouzenej žádnej. Tak si na jejich památku připijem, vraždit ženský a děti není pěkný, pěkný není ani pohled na vás, pánové. Vždyť polovina z vás mžourá jak Hofferova kočka a druhá půlka má nožky nahoře jak Dóřin papouch. To bude kocovinka zejtra, co?“ "Tak jste se napapkali? Chutnalo, že, já umím vařit, to se musím pochválit sama když to jinej neudělá. No něco malýho k zakousnutí je tam ještě připravený a teď si snad můžem něco cvaknout. Tak minule jsem nakousla pytláky, že? Tak budem pokračovat, ne? Oni pytláci v hlubokejch lesích nechodili sami, pytlačili v partě a taková nejproslulejší banda byla z Neßelfleck. Chodili nejčastěji na Černěc a to byl revír Hněvošovskýho Ulfa.Tenkrát se hajný s pytlákama nijak nemazlili, hned pic a poslali za nima kuli nebo broky. Ulf taky jednou za kýmsi olovo poslal, ale hned musel upalovat domů, kamarádi toho postřelenýho po něm začali pálit. Zabarikádoval se v hájence, pobíhal od
okna k oknu a na všechno co se v okolí hnulo střílel. Dva dny a tři noci to vydržel, pytláci taky. Pak prej vylez ven, bez pušky a zařval k lesu. "No tak si střelte, ale ženu a holku nechte na pokoji." Tenkrát nestřelil nikdo a do týdne Ulf zmizel pryč. Nejvíc se pytlačilo po válkách. To nejdřív lovili zběhové pro obživu, flintičky si vzali kolikrát sebou když prchli vod vojska, střílet uměli a jíst se chtělo. Potom začali loupit lidem z vesnic. Ti to dlouho nevydrželi, za zběhama se vypravili, však lesy znali dobře a kluky vojenský pomordovali, nebo chytli a předali četníkům. Samozřejmě neozbrojený, ty jejich flintičky si nechali a pytlačili sami.
Po tý patálii u Hradce v šestašedesátým, se pár rakouskejch i pruskejch utečenců zdržovalo na Suchým vrchu. S nima měl častý spory hajnej Münck z Boříkovic. Nebylo dne aby si alespoň jednou po sobě nestřelili, ale štěstí mu přálo. Ty hladový vysílený hoši se do něj netrefili ani jednou, von do nich konečně taky ne. Přes měsíc to trvalo a potom najednou stál pár kroků vod prušáka. Ten s tou jejich dlouhou flintou ho chtěl picnout, ale mával s ní jako s hráběma a rána šla bůhví kam. Hajnej ho praštil sukovicej, svázal a hnal domů. Kdo ví, jestli ho praštil moc a nebo Prajz zašel na nějakou nemoc, prostě pár kroků před barákem sebou seknul na zem a duši vypustil. Hajnej ho sliknul z uniformy, vypral ji a dělal potom pruskýho zběha ve vlastním revíru. Vychytal je všechny do zimy, flintiček měl plnou komoru a plnej pytlík peněz za chycený pytláky. Ale neužil jich. Prej jeden z těch chycenejch utek, počkal si na Müncka kousek nad hájovnou a zabil ho. Tenhle Münck byl mladej a zůstala po něm vdova, taky mladá, no k ní se nastěhoval Siegurt z Hněvošova. Von taky starej nebyl a žena mu umřela při porodu. Pytláky honit nemusel, skoro všechnu zvěř vyhubili ti zběhové, a tak na Suchý vrch nikdo pro maso nešel, tak von honil ženský. Báby když trhaly borůvky a nebo sbíraly klestí z lesa vyháněl, ale ty mladý obtěžoval. Povídalo se lecos, ale pěknýho nic. Rok to takhle šlo než Boříkovským chlapům došla trpělivost. V Březný žila tenkrát mladá ženská, Zuzana se prej jmenovala, dvě děcka měla a každý s jiným. Tvářičku prej měla pěknou, pověstná bejvala prej taky široko daleko svým chováním, a tak si tuhle holku najmuli chlapi z Boříkovic k provedení svýho záměru. Holka kdesi u Bradla bušila sekyrou do stromků, kácela je, osekávala a samozřejmě hajnej přilít. Natřásal se před ní jako kohout, nakrucoval a netrvalo dlouho a byli svlečený voba. Jenomže v tu chvíli vyběhlo pár maskovanejch chlapů ze smrčiny, hajnýho svázali, natloukli mu, natřeli smolou a vyváleli v
jehličí. Pak zmizeli v lese a jeho šaty i s flintou si odnesli. Copak ulepenej hajnej by se dostal domů bez povšimnutí, ale oni hoši mstitelé mysleli na všechno. Poslali jakýhosi kluka na celnici v Lipce, že prej nad hájenkou se střílí hajnej s pašerákama a ran je to kupa. Hnali se financi k hájence a Siegurt jim padnul rovnou do náruče. Samozřejmě se vymlouval, jenže pokaždý nějak jinak a nejhorší bylo, že kdosi v noci položil uzlíček s jeho šatama, flintou a dopisem před četnickou stanici. Co se v něm psalo nevím, ale hajnej se potom na baby už ani nekouk. Místo Siegurta do Hněvošova přišel nějakej Krebs. To byl taky ras na lidi a dřív střelil než se ptal, ten za první rok postřelil těch pytláků alespoň deset. Chlapi drželi hubu a tahali si broky z těla doma sami, vždyť věděli za co jim je pod kůži hajnej vpálil. Jenomže jednou šel kluk nějakýho Paschela domů do Rozentálu z Mezilesí. Jeho teta co sloužila na zámku jim vzkázala, ať kluka pošlou pro obnošený šaty po hraběcích děckách. Klukovi mohlo bejt tak čtrnáct, uměl krásně zpívat a kvůli tomu zpívání ho panstvo zdrželo skoro do tmy. Naložili mu k šatům ještě nějakej žvanec a kluk s plným pytlem se štrachal k domovu. Kudypak jinudy než cestama okolo Čerňce, no a tam ho sprostě odbouchnul Krebs. Když zjistil, že to pytlák nebyl, to kuli těm hadrům v pytli, zaházel ho chrastím a šel domů. Jenomže i v nejchudších rodinách maj o děcka strach a když se nevrátěj kdy by měly, tak je začnou hledat. No i tady u Paschlů se táta večer sebral a šel mu naproti. Je jasný, že ho nepotkal a došel až do Mezilesí kde mu tetka řekla, že už dávno odešel. Tak se vrátil s nadějí, že se minuli. Ráno pak velkej poplach, i četníci se k tomu přichomejtli a k polednímu ho našli zaházenýho roštím. Svedlo se to na pytláky nebo zloděje, protože se pytel s hadrama nenašel. Kluka pochovali, starý si pobrečeli a život šel dál. Do druhýho roku na podzim to vydrželo, do tý doby než hajnej kopal brambory. Co čert nechtěl, šel okolo toho brambořiště Paschel. Koukne na úrodu, zachmuří čelo a pokračuje v cestě. U Krebsů brambory ve sklepě a táta druhou noc nikde. Našli ho četníci po dvou dalších dnech, hajnýho pes je doved na Černěc přímo pod pověšenýho hajnýho. Na větvi visela jeho flinta a na ní kus papíru. „Z ní jsem zastřelil Gintra.“ Gintr se jmenoval ten zastřelenej Paschelův kluk. Četníci byli buď hloupí a nebo se jim to nechtělo vyšetřovat, prohlásili, že se pověsil sám, že ho trápilo svědomí, protože puška zůstala na místě. Pytlák by ji určitě na místě nenechal a konec. Po letech, za války, umíral jeden z Hněvošovských pytláků a na smrtelný posteli prozradil starý Paschelový jak to bylo. Její muž poznal jejich pytel u hajnýho na brambořišti. Zrovna ten pytel se kterým kluk šel do Mezilesí za tetkou. Svěřil se tenkrát kamarádům, chytli hajnýho, vytloukli z něho pravdu a pověsili ho. Pušku s kterou spáchal vraždu nechtěl žádný a proto ji tam nechali.
No smutný to bylo, tak vám povím něco veselejšího. V Petrovicích hospodařili dva bratři, Hase, čili po česky Zajíc se jmenovali. Tak třicet jim tenkrát bylo, svobodný taky byli a hospodařili na chalupě po rodičích. No a aby neměli jen suchý brambory pytlačili. Jenomže u hranic není dobré střílet, za prve tam obchází petrovický hajný a za druhý kupa financů. No a tak chodili pro maso až do Ameriky. Ne za moře, jen za Divokou Orlici do žambereckejch lesů. Tam tou dobou byl hajným nějakej Králík. Čert tomu chtěl, že toho dne odpoledne za ním přišel jeho nadřízený, co byl zač nevím, ale jmenoval se Sova a doprovázel ho nějakej mladej adjunkt. Chvíli poseděli, dost dlouhou chvíli a pak povídaj jeho ženě, kde prej ho najdou. No kde, v lese, jenže les velkej, tak si prej pučte jeho psa, a von vás snad k němu zavede. Ten vořech je vláčel taky hodnou chvíli, ale páníčka vystopoval. Ležel jak bez života u dvou chlapů a zastřelený srnky. Pytláci, sakra, pytláci ho zamordovali a von je. Nebo se spolu ožrali, vždyť ještě dejchaj, určitě s nima táhnul za jeden provaz, protože mezi nima stál batoh plnej flašek s kořalkou a jedna nebo dvě prázdný. Sova poslal adjunkta pro četníky, zatknou ty ožralce tady, co oni dva by s nima zmohli. Ještě tak kousek olova by mohli schytat. Mladej nepřijel s četníkama, zaběhnul do Bartošovic k financům, a když se po hodině dotrmáceli, uviděli mezi pytlákama a hajným ležet i Sovu. Čučeli na to požehnání hodnou chvíli, pak ten jeden financ zvednul pohozenou flašku, čuchnul, zalovil v ruksaku pro jinou, čuchnul taky, opatrně líznul, vyplivnul a povídá. „Spinkaj, jako batolátka spinkaj a hajat budou asi pěkně dlouho, no jestli se vůbec probuděj. Tohle není kořalka, to je laudánum. To znamená opiové kapky. Tenhle ruksak by stačil uspat půl Prahy jestli ne celou. Musíme je dostat co nejrychlej do nemocnice.“ Sova se probudil po dvou dnech, hajnej Králík po třech, jeden Zajíc až po týdnu a druhej už vůbec ne. Teprve za dva tři týdny to četníkům líčil. „Střelili jsme srnu a vedle ní byl chvojím přikrytej baťoh. Jasný že jsme tam jukli. Kořalka tam byla a tak jsme si lokli. No hořký to bylo, ale silný. Já si možná lok třikrát a vod tý doby nic nepamatuju.“ I hajnej Králík přiznal pár pořádnejch doušků, když to bylo zadarmo a Sova prej ucucnul na zkoušku jednou nebo dvakrát. Kdo to pašoval se nikdy financi nedozvěděli, ale pytláci se od tý doby modlí.
„Svatej Huberte, spáso naše, pošli zas do lesa pytel paše, ať si loknou fořt i hajnej, úlovek pak bude snadnej." Jo chlast a broky to k sobě nejde, no přicmrdni mi do skleničky a poslouchejte. V Langenau, dnes je to Długopole a jsou to lázně, měl hajnej Feder hnědou kozu, schrastil ji někde dole v kraji už stelnou a koza pak měla pár hnědejch kůzlat. Jenže přišla průtž mračen, koza uvázaná u kolíku na louce se utopila a zůstal po ní jen jeden malej kozlík. Den nebo dva před tou průtrži Feder našel polouškrcenou srnu v oku, přines ji domů, ošetřil a nechal ji v kozím chlívku odpočnout. Ta srna měla určitě taky mladý a kozlíka nechala pít, přijala ho jako svýho. To bylo na jaře. Kozlíkovi srnčí mlíko svědčilo a na podzim už ho byl pořádnej kus a hlavně hravej. Alespoň on to trkání do lidí za hru považoval, jenže lázeňský hosti byli jiného mínění. Spílali hajnýmu a žádali odškodné za poničený šaty, a tak hajnýmu nezbylo než kozla na pastvě uvazovat. V lázních dělali pro hosty všelijaký zábavy a na ně jezdívali i ze zámku mladý hrabata. Hugo samozřejmě s flintičkou. No a tak se jednoho rána vraceli kočárem do Mezilesí a na protilehlý stráni uviděl Hugo jakýsi zvíře. Protože se chtěl pochlubit jakej je střelec, ani z kočáru neslez a bác. Trefil se výborně, ostudy z toho měl kupu a celou zimu na něj odvážnější kluci z Mezilesí mečeli.
Inu kluci mečeli pro srandu, ale hajnej z Lichkova, Daxer se jmenoval, ten bučel, vlastně troubil. Troubil zrovna jako jelen na podzim a uměl to prej přeukrutně dobře. Já nevím, já ho neslyšela, ale jiný to říkali a musela to bejt pravda, protože za ním chodil Hugo aby ho to naučil. Pak to Hugo trénoval celý léto a na podzim si vyšláp s Daxerem nahoru k Vysokýmu kameni. Parkrát si zatroubili a z druhý strany, jako těchonínský, jim nějakej paroháč odpověděl. Tak se prej lákali dobře dvě hodiny, zuřivý prej to bylo troubení, ale mrcha se na volném prostranství neukázal. Setmělo se, na krok nevidět a Hugo to už nevydržel a zařval. „Zadus se, paroháči parohatá!“ No světe div se, jelen odpověděl. „Proč bych to dělal?“ „To seš ty, Vobořil?“ Zavolal do tmy Daxer. „No a kdo jinej by v mým revíru trobil?“ On to byl hajnej z Těchonína taky s nějakým panáčkem. Dopadlo to jako vždycky. Jelen žádnej, zato opice pořádná. Jindy šel troubit syn hajnýho Heinla ze Sklárny nahoru na Urvistu. Parkrát zatroubil a ozval se mu sok od Medvědí, to je kopec nad Hovorovem. Tak Heinl
odpověděl a kus popošel. Lákali se pár hodin a mladej se dovlek až nahoru na Ovčí vrch. Ono to daleko od Sklárny není, pitomejch deset kilometrů, ale samá strž a kopce. Na vrcholu sedí Berghof, hajnej z Hovorova, hubu od ucha k uchu a halasí. „Moc ti to ještě nejde, mladej, učit se musíš. No ale zato ses pěkně prošel a teď si dáme pořádnej kus špeku, kořalku nemám, zato vody je tady dost.“ Taky mám nějaký sucho v krku, ale na vodu ne, co takhle čtvrtku červenýho? Tak na zdraví. Tohle troubení byla velká móda, i páni to zkoušeli. Starej hrabě se nechal zavézt k Marientálu, to je dnes vesnice Niemojów a tam končí jeho panství. S Hněvošovským hajným si tam vytrubovali, táhli lesem až k Divoký Orlici. Za prve je Orlice hraniční řeka s Čechama, tenkrát ještě s Rakouskem, za druhý tam taky končí Altmanovský panstí. Řeka tam protékala malou loučkou, vlastně to je ještě potok, tam tu Orlici ještě přeskočíš, a v lese nad loučkou hrabě vábil. Z druhý strany se taky ozvalo troubení a hned nato vyběhnul z rokytí jelen. Mladej, parohy nic moc a masa ještě míň. Hrabě hned bůů, jelen zavětřil a šup do potoka. Z druhý strany taky bůů. No a ten mladej vůl stál uprostřed potoka, hlavu točil na obě strany a nevěděl na kterýho soupeře vlítnou dřív. Hrabě popad flintu, bác a jelen leží v potoku. Celej šťastnej letí k úlovku a z druhý strany tam běžej taky dva chlapi. Von rychnovskej hrabě Kolowrat s myslivcem to tam troubil a střelil v tu samou chvíli jako Altman. Hádali se tam ti šlechtici naprosto nešlechetně. Spílali si jak malý kluci a dohodnout se nemohli komu to zvíře patří a kdo dal první ránu. Voba se totiž trefili do sdce, ale každý z jiný strany. Dopadlo to tak, že jelen tam leží možná dodnes a od tý doby spolu starý Altman a starý Kolowrat nemluví. Zvěř vábili i pytláci, jednoho takovýho přilákal sám starý hrabě nad Javorkem. To je taková zapadlá víska nad Mezihořím. No pískali na sebe jako srnci dobrou půlhodinku a chalupník právě z Javorku mu vlez na Široký kupě rovnou pod ruku. Hrabě jak když medu ukrajuje. „Copak tady děláš.“ Že prej nic, že si jenom zkracuje cestu. „A na co máš tu flintu pytlačku pod kabátem?“ Že na ochranu, co kdyby ho někdo přepad. „Ukaž,“ prej, „co to máš za křáp. Podíváme se pánové z čeho dneska pytláci pálej a čím nám zvěř vybíjejí.“ Chlap mu ji podal, hrabě na ni kouknul, přitisk mu ji k břichu a vypálil.
„Když nic, tak nic. Slyšeli jste to sami, pánové“ Povídal myslivcům který šli s ním, otočil se a šel klidně lovit dál. Jo tenkrát život pytláka neměl žádnou cenu. Nejen život pytláka, ale ani život hajnýho pro vrchnost cenu neměl. Mladej hrabě se vypravil tenkrát na Jodlov, tam chodilo jelenů ze sněžnickejch lesů fůra, a Winkler, hajnej z jedlovský hájenky šel s ním. Skoro tma byla když se jeden paroháč objevil pořádnej kus od nich. Hrabě zvednul pušku, pak ji dal dolů a povídal, že je to daleko, vidět není, rána nejistá, tak že půjdou blíž. Winkler byl horká hlava, proč to udělal ví bůh, ale povídá. „Houby, hraběcí milosti, toho by piclo i malý děcko.“ Namířil a šůs, jelen v plameni, nebo v ohni? Japak vy to říkáte? No prostě to zvíře padlo. „Tak já jsem malej fagan?“ Bác a ustřelil mu hlavu. Když to četníci vyšetřovali tak klidně prohlásil, že si tím byl vinej hajnej sám. „Odstřelil jsem ten kus na dálku, potmě a ten hajnej to nepřenes přes srdce, že na takovou dálku a tak se odbouch sám.“ Taky smutný, že, tak skoč pro pivko a načnem jinej soudek. Na Orlici, tady za Králíkama, na hájence seděl Janisch, tenhle byl tuším Peter, vono Jánišů tam sloužilo pár generací. No a tenhle Petr měl jezevčíka, vlastně to byla čuba. Na dvorku spala v krásný boudě, zateplený, krytý ještě zástěnou proti větru a byla už to stará dáma. Jednou začátkem zimy se chovala nějak divně. Kolikrát se ji nechtělo ven, i když jindy ráda doprovázela hajnýho do lesa, jak se někdo přiblížil k boudě tak na něho vrčela, no prostě dělala psí kusy. Ona je to stará babča, usoudil hajnej, necháme ji bejt a na jaře uvidíme, buď přes zimu uhyne a nebo se zmátoří. Nacpal ji do boudy náruč sena, to aby neležela na podlážce a šel ke kamnům do světnice. Za pár dní kouká, bouda skoro vysmejčená a čuba leží na podlážce. Tak ji podestlal zase jako koze a když seno nes po čtvrtý za měsíc, nedalo mu to, vytahnul čubu ven a koukne do boudy. Von se vám u zadní stěny krčil vypasenej polňák akorát tak na pekáč. Tak ho taky chytil, na pekáč položil a hned odpoledne přines jezevčíka psa. „Tady máš potvoro svý plemeno abys nemusela chrápat se zajcem.“ Povídal ji a večer jim hajná donesla ze zajce kosti.
Zajíci jsou kolikrát i chytrý a mazaný zvířata. Povídal z Hovorova Berghof, že tam okolo pobíhá starej janek a ten má jedno ucho ustřelený, jestli mu ho teda liška neukousla. Pozoruje už ho ale třetím rokem o honech. Von si prej pěkně pomalu hopká ke střelcům a jen myslivec flintu zamíří, tak najednou prudce
zahne do strany, je fuč a rána jde do země. Ten rok přijel na hon i jakejsi inspektor s paničkou. Von starej a ona mladá, pěkná a kroutila se před každým chlapem. Hugo ji přemluvil aby šla taky na hon, pušku ji pučil, a že prej ji bude radit. Vona flintu držela v ruce poprve a zrovna proti ní tej jednouchej hopkal. Ona tu brokovnici nesla jako koště, začala ji zvedat, podle Hugovy rady a najednou bác. Zmáčkla kohoutek jak flintu zvedala a jednouchej Janek dělá kotrmelce. Hugo jásal, zase ji ukazoval jak se správně míří a další ušák si to mete k nim. Panička flintu zalícenou, zmáčkla to taky jak měla, zajíc ji proběh pod nohama a vona sebou bácla na zem. Pánové, ta měla po tý ráně monokl stokrát větší než by ji chlap udělal kdyby ji jednu seknul. Ale on ji ten její starej dědek nebouchnul ani když se dozvěděl, že Hugo, … no vlastně je jedno co, že. Jinej starej dědek přijel jednou těsně po první válce. Byl to prej jakejsi ruskej kníže co utek před revolucej a měl sebou takovou mladou zrzatou ženskou. Prej to byla ošetřovatelka a nějak se zmínil, že by ji chtěl nechat ušít z veverčích kůží čepici a límec, od tý doby taky vím, že veverka se po rusky řekne bjólka. Ten hraběcí kluk, Herman to byl, mu nakecal, že u nás jsou veverky rezatý i černý jako u nich a potom vzácný černý, tak zvaný zemní. Říká se jim Holzkater, to znamená dřevokocour, protože často sedaj na stromě, hlavně když je pes honí. To prej by bylo něco k těm rezatem vlasům tý jeho ošetřovatelky. Tak že prej jo, a kdy bude hon. Byl hned jak Herman nechal přinýst asi deset černejch koček. Knížete zatáhli kamsi do polí, strčili do ruky dvojku, a prej z támhle toho hájku je honci budou vyhánět. No pár psů tam štěkalo o závod, voni jim dali k těm kočkám čuchnout a pak micky vytahovali z pytlů. Kočky hnaly od bafajících potvor pryč co jim nohy stačily a dědek po nich pálil jak mu stačili nabíjet. Mám dojem, že jich složil šest a spokojeně si kůže odvážel. V Kladsku mu z toho beranici a límec ušili, holce to slušelo a dědek musel bejt senilní když kočku nepoznal. Pak prej poslal tomu hraběcímu zmetkovi z Paříže bednu koňaku jako poděkování. Tak by jsme si taky skleničku koňáku mohli nalejt, co říkáš? To je božský pití, ale nám tady stačil vždycky obyčejnej šnaps, to je takový lidový pití, no a pytláci jsou taky lidi, ne? Proto jim nic lidskýho není cizí,
hlavně chlast, ale kterejpak pytlák má tolik peněz, nebo chlastu, aby si ho nosil do lesa? Správný pytlačisko má jen bouchačku, pár patron, kudlu a pytel na maso. Hlavně má hlad a proto pytlačí, že jo, ale bratři Ulfové z Domaškova tohle všechno měli, navíc hospodu a palírnu. Tak si vždycky sebou flanděru šnapsu do lesa vzali. Tak jednou šli do lesa pro maso a do lesa šel i hajnej Leitner z Nový Vsi se synkem. Klukovi mohlo bejt tak čtrnáct a tatík ho právě zaučoval do tajů myslivosti, proto ho vzal sebou. Nad Novou Vsí jsou v lese takový skalky, bludný kameny, něco jako Selský vrchy nad Moravou, no a tam ucejtili čmoud. Šli po čuchu až pod Širokou kupu a tam na pasece uviděli u skoro vyhaslého ohně tyhle Ulfovic chrápat. Vypitá flaška se válela mezi nima, ale flintu každej pěkně u ruky. „Tomáši,“ povídá hajnej, kluk byl křtěnej Thomas. „Seber jim ty flinty, já budu odtud koukat a jak se někerej pohne už bude po něm. Neboj, ale di ze zadu abych tě netrefil já.“ Kluk šel, vopatrně, jednu sebral, tu Adolfovu, ale řemen druhý měl bratříček Ulrych omotaný okolo ruky. Zatáhnul opatrně, ale Ulrich se probudil, bafnul za lauf, kluk cuknul a bác. Všechno svý olovo měl Ulrich v břiše. Po tom bouchnutí vyskočil i druhej, rozespalej Áda se probudil se až na věčnosti, protože hajnej do něj dostal všechno sekaná olovo ze svý bouchačky. No souzení bylo, ale jak mohlo dopadnout? Hajnej dělal svou práci, chránil svýho synka, pytlačit se nesmí a proto si za to mohli sami Ulfové. Jenže kluk od tý doby do lesa nevlez, všemu co střílení připomínalo se širokým obloukem vyhnul a dnes je knězem někde ve světě, prej až v Americe u Indijánů. Zato jeho mladší bratříček byl myslivcem až v Bavorsku. Ještě před válkou domů psal, že trofejí ze střelenejch pytláků má prej má víc než ulovenejch jelenů a dokud jich nebude rovná stovka na vejminek nepude. Ale co když se do něj nějakej pytlák trefí a udělá si trofej z něho. Vy si pánové myslíte, že jste vládci světa, že nad vás není nic dokonalejšího a lepšího, ale to se mejlíte. Ona každá ženská je o hodně lepší nežli vy a já to musím vědět, protože jsem těch chlapů přežila šest. Taky si myslíte, že myslivcem může bejt jenom chlap a to se taky mejlíte. Za všechen ten útisk na nás můžou mužský a církev. Dva tisíce let to do vás vtloukaj a vy si to po celou tu dobu blábolíte po hospodách mezi sebou. Novoveskej Leitner byl to samý, když v hospodě dvakrát do tejdne vyřvával, že ženská je náboba hříchu to mu bylo dobře, to jo. Konečně proč si ten hrnek bezbožnosti uvazoval na krk, ne? No a potom mu nasypal jakejsi pytlák hrst sekanýho olova do gatí. Zepředu, pomyslete si, ze předu. Doma skučel dva tejdny, nádoba hříchu mu broky po celou tu dobu ven tahala, omejvala ho, obědy a večeře vařila a on se pak v nestřežený chvili klidně zastřelil. No alespoň měla po starostech s ním, ale nový ji nastaly. Hned po pohřbu ji mladej hrabě povídal. „Ženská, budeš se muset vystěhovat, sem pude novej hajnej.“ Ona byla
odvážná a povídá. „A proč, milosti? Vždyť já tu službu zastanu taky. Copak takovej hajnej dělá? Chlastá, občas zajde do lesa, řekne co pokácet, co zasadit a to já znám ještě líp než můj bejvalej muž, dej mu Pán Bůh království nebeský. Navíc do hospody nechodím a tak mám víc času na les.“ „Co plácáš, ženská? Copak ty tomu rozumíš? Dyk ty nevíš co v lese dělat, ani jak zvěř vypadá, dyk ty ji znáš akorát zabitou a staženou, a to ti musej ještě říct z čeho ta flákota je. Kdyby šla vaše koza přes dvorek, tak přiběhneš ať si du střelit šestnácteráka.“ Vona přinesla takovou knížku vo myslivosti, položí ji před něj a ať se ptá na cokoli. Věděla všechno, von zase pochybovačně. „No ale tohle můžeš mít vyčtený a pamatovat co na který straně je, ale venku z toho budeš paf.“ „Tak to teda ne, pojďme na ten dvorek, jestli vy nepoznáte stopu na dvorku, tak budu hajným já, platí?“ Že prej jo. Venku poprašek sněhu sotva zem zakryl a vedle vyšlapaný cestičky k seníku cestička z důlků tak na dva prsty vedle sebe. Dobře loket daleko za sebou ty stopy byly. Kouká hrabátko, očumuje, měří, přemýšlí a nakonec si zavolal ostatní hajný který s ním přišli ke konzultaci. Všichni jsou bezradný. „Ženská, takový zvíře nezná nikdo, alespoň jeho stopy ne. No budiž, bude z tebe hajnej, vlastně hajná, ale teď pravdu.“ „No vidíte, milosti, to jsou stopy kapouna. Kapouna mýho muže, než se vodbouch v seníku tak se tam musel dobelhat. Popad násadu vod hrabiček, o ní se opíral a tohle jsou otisky po ní.“ Dobře patnáct let byla v Nový Vsi hajným ženská.
Nejenom hajnýho dělala ženská, ale bab pytlaček tu taky pár bylo. Například Berta Kürsten. Ona to neměla zapotřebí, v Lichkově měli hospodu a hostí dost, protože se tou dobou stavěla železnice. Jenže ji dycky něco jednou za dva tři týdny popadlo, pak bafla flintu a šup do lesa. Ta její flinta byla předělaná ptáčnice, pašovalo se to z Německa, lauf dlouhej tak půl metru, místo pažby jen takovej držák a protože na ptáky nebyl potřeba velkej náboj, každej z něho vylomil kulku, tu strčil do laufu a přisypal prach. Pak dal ten zbytek patrony no a moh si střelit. Berta střílela ponejvíc zajíce, na srnku si troufla jen když měla ránu sec sakra jistou a nebo když nasypala víc prachu. Tohle se ji stalo osudný. Naládovala pořádnou dávku, kde jedna srnka vylejzá věděla, a tak po ní střelila. Bůh ví, jestli prachu dala hodně, nebo už flinta byla opotřebovaná, prostě závěr ji vletěl do obličeje. Pod pravý oko ji vletěl, rozflákal ji to tam pořádně, horko těžko doklopejtala k panskýmu statku a tam duši vypustila. Četníci mysleli, že ji někdo zavraždil, ale pes je doved po krvavý stopě až do lesa a tam našli zbytky tý flintičky.
Nemyslete si, hoši, že pytláci jen courali po lese a bouchali po zvěři a hajnejch. Oni měli i jiný spády. Už je to alespoň padesát let, tenkrát dělal hajnýho v Javorku nějakej Wilhelm Ungr. V Javorku se hajný střídali taky jak roční doby, to až po něm přišel Elstner a jeho synové tam sloužili leta.. Ungrovi tenkrát mohlo bejt taky tak padesát, ženu pohřbil před lety, děti rozběhlý po světě a vařila mu nějaká Ulrika. Jak se jmenovala dál nevím, každej ji říkal Šnapsmutr, to jako že ráda pila kořalku. No a Ungr si ji taky neodepřel, on chodil do hospody až do Nový Vsi vždycky ve čtvrtek. Proč to nevím, ale říkal, že v pátek je půst, v soboru se nejvíc krade a neděle patří Pánubohu. Taky dycky celý dopoledne se promodlil v tý novoveský katedrále. Odpoledne když bylo léto připravoval dříví na zimu, nebo pracoval na poli či zahradě. Zato v zimě ty odpoledne pročet v bibli nebo jinejch svatejch knížkách, on byl totiž strašně zbožnej. Tak teda před tím půlstoletím ve čtvrtek po velikonocích se chlapi z Javorku nějak víc napili, koukali na hajnýho jak do sebe lije kořalku a zapíjí pivem a přemejšleli co hajnýmu zlýho udělat. Oni s ním nekamárádili, neměl ho rád nikdo, protože honil děcka i baby z lesa a ranama nešetřil. Na pytláky taky rači střílel než s nima mluvil. No a Umlaufa napadla čertovská věc, on totiž Umlauf nejen že byl pytlákem, on dělal po vsi i Mikuláše a děckám naděloval dárky. On byl chlapisko vysoký, rozložitý, a tak si sebral ještě jednoho stejnýho jako sám, navlekli na sebe čertovský kostýmy, do andělskýho nacpali novoveskýho učitele a čekali na hajnýho u lesní cesty. Nacamranej Unger se potácel k hájence a dva čerti mu zastoupili cestu. Takový to brbly brbly ze začátku a pak. „Viléme, Viléme, sám pekelný kníže se na tvý činy dál dívat už nemůže, tak si vlez sem do pytle a šupito presto letíme do pekla.“
Vildovi to nějak do palice nevešlo, tu měl plnou pivního oparu, pustil se do nich jak do pytláků, spílal jim, kdyby měl flintu tak do nich určitě střelil a tak ho Umlauf píchnul vidlema. Hajnej trochu zkrotnul, ale museli ho píchnout víckrát něž z něj kapánek chlastu vyprchal. Prej hodinu mu tam vyčítali každou rozšlapanou babskou nůši, každou facku dítěti danou. Pak zkrotnul jako ovečka, na kolenou je prosil a vším možným se zaklínal aby ho nechali bejt. Pustili ho, sto kroků ušel, pasíčka tam byla a měsícem ozářená. Tam anděl, rozsvícenou svíci v ruce, křídlama pomalu mával a taky mu vyčítal jeho zlý skutky. Taky alespoň půl hodiny a dobrou půlhodinu se ještě hajnej modlil sám. Posílen Boží milostí doklopejtal k nejbližšímu průseku, taky sem měsíček vrhal svý bledý třpyt, no a čerti v cestě. „Prej ti pánbu odpustil, ale jen jestli se budeš slušně….“ Jo, slušně je jakýmsi klackem přetáhnul, tak věřil Boží pomoci, že i čerty napadnul. Napitej hajnej i napitý čerti se do sebe pustili naplno. Skončili pod cestou v potůčku, ten schladil hlavně čertovský hlavy a hajnýmu pomoh i anděl. „Sakra pitomci! Táhněte k čertu, copak se chcete dostat do kriminálu kvůli blbosti. Nemyslíte že už toho bylo dost?“ Tak je učitelskej huboval. Podle hajnýho ty andělský slova zněly. „Svatá pomoci, pomož zahnat pekelné mocnosti k ostatním hloupejm čertům, protože jich má Otec nebeský už plný zuby.“ Jestli si myslíte, že hajný Unger přestal mlátit děcka, babám rozšlapávat nůše nebo chlastat tak to se hrozně mejlíte. Byl pomalu ještě horší, jen místo do novoveský hospody chodil do Javorku. Odtud to měl domů o trošku dál a hlavně mu to trvalo dýl. On v každý zatáčce se dlouho modlil a vydržela mu ta zbožnost do svatýho Mikuláše. První čtvrtek po tomhle nadílení se vracel domů, samozřejmě klečel v každým rejdu a nejdýl pod starým kostelem svatý Kateřiny. Jeho zbytky jsou sotva tři sta metrů od hájenky a tam taky ráno umrzlýho hajnýho našli. Šnapsmutr dnes leží na Javoreckým hřbitově vedle něho, strčili je tam najednou a o jak dlouho přežila Vildu ví jen Pán Bůh. Kolik do sebe kořalky nalila po tom, co ji zmrzlýho hajnýho donesli domů, ví taky jen Otec nebeský, ale muselo ji bejt dost na to, aby ji ráno našli v kuchyni taky studenou. Dva roky před koncem století se začal objevovat v lesích okolo Sněžníku bílý jelen. Někdo říkal, že je to zámora s parohama křivejma jak trnkový křoví, jinej zase viděl monstrum jak stodola velkýho, no a někteří se dušovali, že z parohů má kříž zrovna takovej co nosí na hlavě jelen od svatýho Huberta. Copak lidi, ty toho nalžou fůru, normální člověk se nad tím moh jen zasmát, horší ale bylo, že ten kdo ho uviděl brzy umřel. Tohle byla krutá pravda, i když přikreslená, ale opravdu pár jich umřelo. No a tak se z toho bílýho jelena stal obávaný přízrak. Strašil lidi do podzima, jak napadnul sníh tak zmizel. Bodejť by nezmizel když ho na sněhu vidět nebylo. To až na jaře se zase objevil a žádnej hajnej ani
pytlák by po něm nestřelil ani za pytel zlata. Druhý strašidlo se usadilo na mezileským zámku. Kterejsi mladej hrabě sebou přitáhnul Habsburskýho levobočka. To byla postavička za všechny prachy. Vysokej jako normální mužskej, ale hubenej jako tyčka, tak hubenýho chlapa jsem nikdy neviděla. Ksicht taky dlouhej a hubenej, připomínal skoro vyždímanej hadr na podlahu, na levým oku monokl, ne modrej, skleněnej. Druhým okem čučel do blba a hlavně lidem nad hlavu, táhnul se jako smrad, krok rychlejší neudělal, pil jen rakouský vína a když promluvil, tak jenom „Si.“ Von prej byl vychovanej někde ve Španělsku a to je jako u nás ano. No prostě kdo se na tohle boží požehnání podíval poprve tak hned poznal, že je pořádně degenerovanej. No a tenhle dáreček chodil jen v mysliveckým a hlavně na lov do lesa. Celý dni procoural kdesi v temnotách lesa, a když zvěř neutekla než těma zpomalenejma pohybama flintu zved a zalícil, tak se někdy i trefil. Prej se to stalo třikrát za celý dva měsíce co tu byl. Tak teda pár měsícu před koncem století pod Sněžníkem obcházela strašidla dvě. Každej se bál do lesa nos strčit aby jednoho z nich nepotkal, hrůzyplnejch báchorek kolovalo mezi lidma čím dál víc, ale samozřejmě nejvíc o tom bílým jelenu. Že to je sám Štämmichmann, to jako duch Sněžníku, von je tady něco jako Krakonoš v Krkonoších. Svíčkový báby zase rozšiřovaly proroctví o konci světa a jelen že je spasitel. Nově vzniklý pokrokový turisti a milovníci přírody hlásali, že se jedná o albína a pořádali výlety aby ho viděli. Hajný naopak byli rádi, že ho neviděj a hlásali, že ho vidět nechtěj, naopak slaboduchý pasák Bruno z velkostatku rozhlašoval, že ho viděl a snažil se založit novou církev. Tvrdil tak dlouho, že byl jelenem k tomu vyzván, až ho farář nechal odvézt do blázince. V obou panstvích, králickým i mezileským to vřelo, i pár fackovaček proběhlo, jedinej kdo tohle nevěděl byl ten degenerovanej levoboček s habsburskou modrou krvěj. Ten si klidně špacíroval po zámku, odpovídal na všechno Si, lil do sebe ryzlink po kyblech a plížil se v lesích. S komorníkem do lesa chodil, s pravým rakouským panem Francem. To byla taky figurka. Taky v mysliveckým, taky lidi přehlížel s nosem nahoře, taky mu v bedně muselo harašit, protože normální člověk by to u toho podivína nevydržel. Konečně tenhle pan Frac taky mnoho řečí nenadělal. Von jen štěkal, „pán bude snídat,“ “vyčisti pánovi boty,“ „ sežeň myslivce,“ „pán se odebere na lože.“ Tohle říkal když pána ze země zvedal a vlekl do postele. Zrovna byly Dušičky, každej pořádnej člověk zapaloval svíčičky na hrobech předků, když zplihlý a bahnem obalený pan Franc doklopýtal na zámek. „Pán se odebral k Pánu. Zapřáhněte kočár a jedem pro něj.“ Každej z toho byl paf protože kloudnýho slova z něj nevypadlo, no ale přece jen po čase a za Hugova velení kočár vyjel do tmy. Pár služebníků s lucernama je doprovázelo, jako svatojánský broučci poletovali okolo kočáru k Dolníku, pak se vlekli až do Jodlova a nakonec do rána hledali pod Klepáčem. Habsburka
našli až před polednem kousek od pramenů Nysy. Ztuhlej tam ležel vedle bílýho jelena. Přece jen ten albín byl pomalejší než člen rakouskýho panovnickýho rodu, přece jen ho odbouchnul. Jenže při svý pomalosti Habsburk byl dost rychlej na to, aby došel ke kořisti před tím než zhasla. Určitě postřelenej jelen stačil hlavou hodit a jednu tu špici z prapodivně rostlejch parohů mu do břicha píchnul. Tak se potvrdilo, že je zvěstovatelem smrti. Levoboček v Pánu, komorník pan Franc ho tam doprovodil, prej zápal plic, ale lidi říkali že ze žalu nad skonem svého pána. No a starej hrabě po čase dostal jakýsi vyznamenání a truhličku peněz s děkovným dopisem. Pochopitelně sprostej lid si to vyložil po svým. „Von mu císař děkoval, že ho zbavil jednoho z jeho debilních bratrů či bratranců. Co by mu neposlal hrst peněz když živej kretén ho stál tisíckrát víc.“ Nejdrsnější kout tady okolo je Mezihoří, dřív se to jmenovalo Wölfelsgrund, to znamená vlčí pozemek, plácek, a pojmenovali to dobře, protože je tam všechno zvlčilý. Řeka s vodopádem v uzounký soutěsce, na pár chalup v úzkém údolí zasvítí slunce tak dvakrát do roka sotva hodinu, na některý snad ani to ne a lidi? Ty na sebe bejvali taky jako vlci. To až pozděj z toho udělali vyhlášený horský turistický středisko, ale před asi šedesáti lety tam žili jen dřevorubci a každej musel pytlačit aby se uživil. Taky každej hajnej tam přežil sotva rok. Tak když pomalu končilo minulý století skončil život i mladýho Biglera. Našli ho zastřelenýho v lese a pytlačku měl vedle sebe. Každej usoudil, že pytláky střílej hajný, a tak konce měsíce nedožil ani hajnej, jak se jmenoval už nevím, jak jsem říkala, střídali se tam rychle. Hajnej nastoupil jinej a za měsíc našli mladýho Hanse Kampa děravýho jak řešeto na půl cestě ke Sněžníku a novej hajnej šel na hřbitov za pár dní po něm. Starej Bigler uviděl ještě žlutý lesy v tom bohem zatraceným kraji, on je to okolo samej listnáč, a mladá žena dalšího hajnýho se stala vdovou o tři tejdny pozdějc. Tyhle dva taky sešli olovem. Další mordy zastavila zima a na jaře kopali hrob dalšímu z rodu Kampů. Taky ho hajnej doprovodil. Jenže za tohodle posledního poslali starýho Pfefra, to nebyl žádnej nezkušenej zajíc, ten měl s pytlákama řádný zkušenosti, a tak si tu smutnou a krutou historii posledního roku vyposlechl v hospodě, pročechral plnovous a zašel za četníkama. Jestli četníci sebrali první Biglerovic nebo Kampovy kluky nevím, ale od obou odvezli spoustu flintiček a všecky mužský. Do tejdne vyšla pravda najevo. Za všechno mohla Anerl, dcera chalupníka Temlla dole z Javornice. Koketovala s oběma, jak s Biglerem tak i s Kampem, tak Hans odstřelil soka aby mu holka zůstala, no a hajnej měl smůlu, svez se do hrobu s ním. Toho odpráskul starej Bigler, alespoň to synáčci tvrdili. Krevní msta pokračovala a nevinný hajný vozili na hřbitov s nima.
Tenhleten Pfefr byl záhadnej chlap. Vysokej alespoň dva metry, silnej jako kůň a plnovous pomalu do pasu. Přitáhnul si ho hrabě ze svýho panství v Oslavanech, tam mu prej brzy po svatbě pytláci zastřelili ženu. Vyšla chuděra za tmy pro dříví na dvůr, v kabátě svýho muže, pic a byl vdovcem. Spletli si ji s ním. No a Pfefr přijel s jednou bednou, flintou a peřinama. S tímhle sromným majetkem putoval na pytláky nejvíc ohrožený místa, nebo na výpomoc míň schopnem hajnem, von byl totiž děsně chytrej. On skoro nepil, do hospody šel jen když to bylo nezbytný, to si nechal nalejt do pulitru deci vína, dolil vodou a to dokázal cucat celej večír. Zato při poslední leči do sebe lil co viděl, vždycky potom přenocoval někde pod stolem, ale největší pitku si dopřál prvního dubna. Ne proto, že bylo Apríla, ale první duben pil na žal za svou zavražděnou ženu. Možná kdyby tenkrát vylezla ven s rozsvícenou lucernou, s jakou malujou svatýho Makária kterej ten den má svátek, pytláci by ji poznali a on nemusel pít. No buď jak buď ten den pil, pivo, víno, šnaps, prostě všechno co teče, samozřejmě místo vody, no a pak se natáhnul zase pod stůl. Na Apríla roku 1899 to bylo stejný, tenkrát chlastal v hospodě co je přímo na hranicích nad Kamenčíkem. Nebylo to ani tejden po tom co předal četníkům pár pytláků z Českých Petrovic, z dnešních Petroviček i z Kamenčíku, s nima se svezlo i pár pašeráků, a tak se není co divit, že na něj mělo zlost lidí dost. Největší nějakej Hanes Heiling, toho čekal trest nejen za pytlačení, ale i za pašování, bydlel v Petrovičkách a do hospody přišel zrovna v tu chvíli když Pfefrovi hlava padla na stůl. Hanes nelenil, smluvil se s kamarádama, Pfefra vyvedli ven, položili na záda, fousy mu podložili novinama a v plechovce ohřejvali smůlu. Pravou a poctivou smůlu ze smrků pro kterou Hanes nelenil zaběhnout domů. Napatlali mu plnovous rozehřátou pryskyřicí tak na dva palce pod bradu, zatáhli ho na seník a nechali prospat. Ráno měl Pfefr příšernou kocovinu, šaty olepený senem a místo fousu smolný prkno. To mu prej hospodskej Šulc okolo poledne ustřihnul, uvařil mu úkrop na spravení chuti a od tý doby hajnýho Pfefra nikdo neviděl. Jen panstvo se mezi sebou domlouvalo, že od tý doby, co na jejich polesí v Čechách nastoupil ten starej holobradej nadlesní po pytlácích není ani slechu. No nalej chlapče, do prvního dubna daleko, tak ať tu nezaschnem.
Tohleto zasmolování svých zlobivých bližních nebylo nic neobvyklýho, Natírali se pytláci i hajný, sedláci i podruhové, páni i kmáni. Smoly bejvalo v chalupách dost, starý dědci chodívali do lesa nařezávat stromy, pod řez strčili nějakou nádobku, kolikrát jen kornoutek z kůry a stačilo pár dní počkat a to co vyteklo přinýst domů. Vykupovaly ji hlavně pivovary nebo bednáři, a neplatily za ni moc, smůly mezi lidma bylo dost. Tenhleten Pfefr měl vlastně velký štěstí. To bořikovickej hajnej, tenkrát tam byl Radler, ten dopadnul daleko hůř. Von taky byl daleko horlivějši při hájení panskejch lesů než jiný. To mohlo bejt tak ve dvaadvacátým roce když uviděl nahoře pod Vysokým kamenem trhat borůvky pár děcek. Opatrně se k nim připlížil, vylítnul na ně ze křoví a chytil Mikyskovu holku. Tej mohlo bejt tenkrát tak čtrnáct a vrátila se domů skoro nahá a samá modřina. Mikyska dělal na dráze, pytlačit nechodil a dobře věděl, že od úřadů toho moc čekat nemůže, ale kdyby hajnýmu na život šáhnul, že bude viset. Tak se smluvil s pár kamarádama a když měl službu, tak kamarádi chytli Radlera. Za prve mu rozbili preventivně hubu aby moc nekřičel, pak ho zatáhli hloub do lesa, stáhli kalhoty, natřeli teplou smůlou a kalhoty mu zase navlíkli. Pak ho hodili do potůčka aby smola ztvrdla a šli spokojeně domů. Hajnej taky, jenže mu to trvalo do rána. Von byl jako egyptská mumie, poplplanej smůlou, obalenej kalhotama a tuhej že krok neudělal. Jeho žena ho pak rozpouštěla petrolejem tejden a spotřebovala za tu dobu petrolínu víc než za rok svícení. Do třetice o tý smůle, jenže moc podrobností nevím. Za prve kdo ví, jestli jsem je znala tenkrát, za druhý se to stalo někde u Jablonýho a za třetí se to stalo strašně dávno. To se stavěla akorát železnice z Kyšperka do Hanušovic, to znamená před sedmdesáti lety a na stavbě pracovala kupa dělníků, některý prej až z Itálie. Právě do takovýho Taliána se zamilovala holka z Těchonína. Jak už to bývá, velká láska, velký sliby a jen holka zjistila, že je samodruhá, po Taliánovi se slehla zem. Tak děvenka honem k řece a hup do tůně. Možná ji nebylo ani dvacet a už chtěla ze světa pryč, ale zrovna poblíž byl těchonínskej hajnej. Taky hup do vody, vytáhnul ji na břeh a zaved domů. Parkrát se na ni přišel podívat a protože se mu líbila, tak si ji vzal za ženu. Ono se říká, že mladá žena z dědka blázna dělá a tady to platilo na sto procent. On už byl tenkrát postarší, prej přes čtyřicet, no a jakej moh bejt za deset let? Dědek, plesnivej dědek prolezlej reumatizmem. Ona prej tenkrát přímo kvetla, no bodejť, třicetiletá ženská a jenom s jedním faganem, von hajnej se nezmoh na žádnýho, toho jedinýho si uhnala s tím prvním amantem. Tak v tý době měl hajnej rači teplý papuče než manželský lože a vona si sehnala miláčka k potěšení v Těchoníně. Kluk dělal sudy když byl hajnej doma, ale jen táhnul do lesa už oplacával hajnou. Jak dlouho to trvalo věděli jen oni a Bůh, ale jednou se to domák i hajnej. I když to pozdějc vyšetřovali četníci, pravdy se nedobrali, ovšem podle lidskejch řečí jednou za dědkem zaklaply dveře, před mladým se otevřely, ale
než do nich vlez už ho drželo pár maskovanejch chlapů a zatáhlo ho do lesa. Tam jako obvykle, gatě dolů, rozehřátá smůla na tělo, no a hlavně na takový ty hodně skrytý místa. Obyčejně pak trestanece vyváleli v jehličí, ale tihle ne. Měli sebou kybl vyschlýho a na prach rozdrcenýho jílu, tím mu smůlu zasypávali. Pěkně vrstva smůly, vrstva jílu a dělali to tak dlouho, až měl z toho pěkně tlustý trenky. Domů se nedovlek, našli ho ležet někde u cesty a ještě k tomu v bezvědomí. Zkoušeli rozpustit pryskyřici v petroleji jako obvykle, ale spojená s tím jílem byla prej jak beton. Řezat nožem se báli, co kdyby řízli někde vedle, a tak než zavolali na pomoc doktora trvalo do rána. Doktor taky nepřijel hned, stejně si nevěděl rady a tak než mu udělali dirku aby ze sebe vypustil přebytečnou vodu, už bylo pro mladýho milovníka pozdě. Dostal nějakej zánět, den prořval bolestí a noc protrpěl zachvácenej otravou krve. Vysvobodila ho až Krůliška kosou. Jak jsem povídala, četníci nic nevyšetřili. Hajnej byl v lese, hajná nikoho nepoznala a mladej byl po smrti. Lidi to stejně sváděli na hajnýho, a štěstí pro něj byl fakt, že asi za dva roky potom umřel přirozenou smrtí, i když zase lidi tvrdili, že ho pánbůh potrestal. Na Dolní Orlici bydlel jinej milovník, Batz se jnenoval a miloval pytlačení. On bez toho nemoh bejt, čtyřicítku dávno za sebou, svobodnej, jeho ženský nějak nezajímaly, on miloval jen svou flintu. Neměl toho zapotřeba, žil ve výměnku u svýho bratra a dělal v zrovna postavený plynárně, tu otevřeli tak někdy deset let úpřed tou první válkou. Chodil do práce rovnou přes Dolní les, v létě i zimě. Že se z práce nevrátil si nikdo nevšim pár dní, kdo taky když žil sám. S bratrem a jeho ženou se viděl akorát když jim nějaký maso z pytlačení přines. Začali ho shánět až tak tři tejdny po novým roce, to až když se někdo zeptal proč tejden nebyl v práci. Po tejdnu chumelení najděte stopu, ani četnickej čmuchací pes na nic nepřišel, a tak možná do půl dubna byl ztracenej. Tenkrát ho našla nějaká bába skoro u Boříkovic když sbírala klestí v Dolním lese. Ležel v mlází, lyže na nohou a okousanej byl od lišek k nepoznání. Zavolali četníky a ty hned že byl zabitej. Lebku na kolika místech proraženou a vedle něj ležel kus železný trubky. Vyšetřovali dlouho, podezírali kdekoho, ale na nic kloudnýho nepřišli. Po prvním roce války přišlo orlickýmu hajnýmu Janischovi oznámení, že jedinej syn padnul. To víte, že pro Janische to byla rána, jedinej syn, hájenku měl převzít po tátovi, máma nemocná, no a on sám pomalu myslel na vejminek a teď tohle. Do tejdne jeho ženu strčili na krchov, prasklo ji srdce ze žalu a hajnej pak seděl doma zavřenej a jen čučel do prázdna nebo ležel v posteli. K čemu je hajnej kterej nechodí po lese? K ničemu, že? Tak se za ním vypravil šéf lesní správy Zapp, to jako můj poslední muž, byli jsme spolu tím časem sotva pár dní. No a hajnej ho prosil. „Pane Zapp, udělejte pro mne křesťanskej skutek, přivezte sem faráře s posledním pomazáním, ale nejdřív mi podejte z kredence flašku se šnapsem.“
Ludvík, jako můj muž, přivezl faráře, zašli dovnitř a hajnej povídá. „Zůstaňte tady taky, pane nadlesní. Tíží mne hroznej zločin a důstojný pán by o tom nemohl mluvit kdyby to bylo zpovědní tajemství. Vy to pak můžete oznámit četníkům i rodině. Zabil jsem před lety Batze. Kolikrát jsme vysadili bažanty a koroptve víte sám a kolik jich zůstalo taky. Ani jeden, všechno vybil ten Batz. Mnohokrát jste mne káral za jejich špatnou ochranu, co já se s tím natrápil a všechno marný. Všechno sežrala Batzova rodina. No kupa jich uhynula, vždyť tady není pro bažanty vhodnej kraj, ale já se užíral kvůli Batzovu pytlačení. Tenkrát jsem si na něj počkal až pojede do plynárny. Tu trubku na plyn jsem měl přichystanou dlouho, a když tenkrát tak pěkně chumelilo, zajel jsem k tý cestě kterou každej den jezdil do práce, vylít na něj a hlavu mu rozmlátil. Pak jsem mu sundal lyže, na nich ho odtáhnul do toho cípu lesa k Boříkovicům, nacpal do smrčiny a lyže mu zase připnul. Trubku jsem hodil k němu. Ani za mnou četníci nepřišli, i když se vědělo jakej to bejval pytlák. Hajnýho nepodezřívali, hajnej po pytlácích střílí a nemlátí železem do hlavy. Zajděte do komory, je tam zelená flaška se slivovicej, loknul bych si před tím než dostanu poslední pomazání a vy prosím počkejte venku.“ Bylo jak si poručil, loka si dal, pomazání dostal a jen se farář otočil, bác, a flintou kterou skovával v posteli si ustřelil hlavu. Povídal muž, že s farářem zvraceli venku pěkně dlouho, slivovici dopili za chvíli a pro četníky zajeli k večeru. No hoši, na slivku teď chuť zrovna nemám, ale něco ostrýho by bodlo. Jo bodání, v Heřmanicích bejvala taky taková dědičná hájenka, Wilhelm Karpf na ni seděl. Strejček postarší, pomenší a kliďas jako nikdo jinej. Do hospody zašel tak jednou za měsíc, vypil dvě piva a dvě rafny, koupil klukovi dva preclíky a šel domů. V hospodě to neměl lehký, tam dvakrát do měsíce popíjel i Erik Bartl a hajnej měl tu smůlu, že se s ním tam pokaždý potkal. Bartl dělal v králický cihelně, samozřejmě přes den, v noci vybíjel zvěř v Karpfově revíru. Hajnej mu domlouval po tátovsku, ale Bartl se mu vysmíval do očí. Moh si to dovolit, o hlavu byl vyšší, ramena dvakrát tak široký nežli hajnej a hlavně nerozvážný mládí mu kalilo rozum. No nejenom mládí, taky pivo, von ho vycucal za večer putýnku. Povídal mi to druhej muž, Schmid, bydleli jsme tenkrát na zámku, že našli jakýhosi mladíka ubodanýho přímo na hranicích. Určitě to byl pašerák a pohádal se s jinejma pašířema. Nože to jsou jejich zbraně, financové střílej kule a hajný broky. Nožema se taky píchaj kluci o holky. Taky takový menší vyšetřování, taky se na nic nepřišlo, jenom že je to nějakej Bartl a škoda ho není, protože to byl nenapravitelnej pytlák. No a tak život šel dál. Uběhlo nerušeně pár let a u Bártlů chystali svatbu. Holka jim dorostla a měla si brát synka z největšího statku ve vesnici. Adolf French se kluk jmenoval a loučil se zrovna se svobodou v hospodě když hajnej Karpf došel na svý dvě obvyklý piva. Už je měl skoro vypitý když si ho Adolf všimnul. „Hajnej, připijte nevěstě, vždyť je to nejkrásnější holka ze vsi.“
„No děkuju ti synku za poctu, jako by se stalo, ale já mám už svý vypitý.“ „Tak to prr, kdo se zejtra žení? Já! Tak číše hore.“ „Chlapče, nenuť starýho člověka pít víc než snese…“ „Chyťte ho, kamarádi.“ Chytli, podrželi a mladej do něj nalil skoro půl flašky kořalky. „No vidíte hajnej, ani to moc nebolelo. Proč zrovna mě se stavite na odpor? Dřív Erik poručil a zalez jste jako spráskanej pes.“ „Dřív bylo dřív, pak stačilo jedno píchnutí, Erik drží hubu a žerou ho červi. Chceš taky kudlou do břicha jako von? Houby mu byly ty jeho široký ramena platný.“ Hospoda ztichla, hajnej vypadnul a našli ho až ráno na půl cesty z hospody k hájence zastřelenýho.Sám si vpálil broky do hlavy. Kdyby to neudělal nikdo by si na tu rozmluvu v hospodě nevzpoměl, ale takovejhle konec byl jako podepsaný přiznání.
Tímhle Vilémem skončil rod Karpfů v Heřmanicích. Jeho kluk byl ještě mladej aby tam nastoupil, ale spíš hajná šla někam pryč aby klukovi neprřipomínali tu vraždu, vždyť pozůstalej tam bylo dost. Přišel tam Hurt a přivez si místo ženy sestru. Pánové ta měla zadek že dveřma neprošla a přitom nebyla větší než jeden a půl metru. Oba to byli takoví morousi, hajnej pomalu
nepromluvila vona už vůbec ne. No ale peněz museli mít dost, protože on první věc kterou na hájence udělal, bylo zorání louky na pole a zasázení brambor. Druhým činem byla stodola a to prosím stodola s komínem. Postavit si ji nechal a zaplatil tesařům královsky. Za třetí si nechal přivézt plnej vůz sudů a teprve potom se staral o zařízení bydlení. Do vánoc Hurt jezdil s vozem každý třetí týden do Lipky na dráhu. Vždycky mu naložili bednu velkou a těžkou, že s ní dva chlapi měli co dělat. Lidem to samozřejmě vrtalo v hlavě, je jasný že ho pozorovali a drbali o něm. Nejvíc po něm koukali pytláci a koumali jakej bude, i tu stodolu mu tajně prošmejdili, ale přišli jen na to, že bedny mu posílá taky nějakej Hurt, jestli dobře pamatuju tak z Nymburka, určitě tedy bratr Ovšem na odpověď si museli počkat dlouho. Za pár měsícu už hoši pytlácký věděli, že tenhle hajnej pro ně hrozba nebude. Do lesa chodíval ve dne tak po desáté a nebo jedenácté, flintu sebou nenosil, jen koženou tašku přes rameno. V noci to jo, to často odcházel, kolikrát i odjížděl a to ozbrojenej, no měl asi strach, že. Přišel podzim a ta jeho sestra dřela na brambořišti od rána do večera. Dost často ji hajnej pomáhal, vždyť sklidit ten lán nebyla žádná sranda. Brambor prý měli za tři vozy, všechno tahali do stodoly a vrata zamykali obrovským zámkem. To už se do ní nikdo podívat nemohl protože na dvoře pobíhal obrovskej pes. Co byl ale pes platnej, když hajnýho zradil smrad, typickej lihovarnickej puch. Hned to bylo jasný, hajnej pálí kořalku z brambor a pálí ji pro sebe. Proto dokud neměl z čeho pálit si ji nechal v bednách dovážet. No a tak od té doby si pytláci dělali v lese co chtěli. Takovejch pět let jim to vycházelo, ale potom si pro hajnýho přišli četníci a tak se konečně lidi dozvěděli co to bylo za ptáčka. Sčuchlej byl s hajnýma z Horní Moravy a Jedlova, vytěžený dříví prodávali sami, v lesích pod Sněžníkem bouchali co jim pod ruku přišlo a maso prodávali hlavně v Prusku. No tak nalejte, hlavně ne líh z brambor, takhle jeřabinka kdyby byla. To s tím pálením jsem si na ni vzpoměla. Nahoře na Zlatým Potoce, když dete z Orlice tak to byl buď první nebo druhej statek, tam žil Pointer. Samoty to jsou, statek a okolo pole, do vesnice daleko a do hospody taky. Tak Pointer jak si musel vypěstovat živobytí tak taky pálil pití. Taky ze všeho z čeho šlo a hlavně z jeřabin. Těch rostlo na Zlaťáku a okolí spousta, natrhat to jde lehko a hlavně brambory nebo obilí zůstanou na jídlo. Nejlépe se trhaly jeřabiny okolo cesty z Kláštera na Trojici. Vždyť to tam znáte, od křižovatky nad mysliveckou chatou jich je možná alej ještě dneska, tak tam šel vždycky nejdřív. Jenže to se nelíbilo hajnýmu Janischovi, tomu jak pozdějc zamordoval Batze. Parkrát Pointrovi domlouval, že alej je v jeho revíru a on tam jeřabiny trhá pro vlastní zvěř na zimu, párkrát mu hrozil, ale všechno marný, dycky mu je Pointer orval.
Tak jednoho roku, jen jeřabiny dozrály, vartoval denodeně tam. Jak dlouho nevím, ale musel bejt už tím hlídáním unavenej a usnul. Přesně na svatýho Michala tam znovu došel, krásný babí léto prej tenkrát bylo, bodejť by si nezdřímnul, no a probudil se zrovna když Pointer měl leřabin plnej vozejček. „Ty hajzle! Necháš toho.“ Zařval čerstvě probuzenej hajnej. Pointer na něj udělal dlouhej nos, popad vojátko a že jede domů. No broky byly rychlejší a vozejk s jeřabinama si odtáhnul hajnej. Proklínal hajnej svatýho Michala dlouhý léta. Na soud musel jet až do Olomouce, Šumpereckej sudí si s tím nevěděl rady. V Olomouci usoudili, že lesní a polní plody, pokud nejsou na vysloveně soukromým pozemku, může sbírat kdo chce, navíc lesní revíry se sběrem nemají vůbec nic společného. Proč by si nemohl Moravan na Český straně utrhnout hrst borůvek, natož vozejček jeřabin, který stejně k ničemu nejsou. No a za těch deset broků, vytáhnutejch ze zadku pana Pointra, hajnej zaplatí stovku zlatejch jako bolestný, padesát jako pokutu a rovný dvě stovky za soudní výlohy. Jo milánkové, za třistapadesát zlatejch šlo koupit tenkrát čtvrtka chalupy.
Jo chalupa, to mě připomělo Hütteschnepfe, to je po německu chalupová sluka, nebo nějak tak podobně. Češi tomu tenkrát říkali chalupářka, ale co to bylo za ptáka nevím, viděla jsem je poprve když jsem vařila na zámku a opravdu to sluky připomínalo. Záda hnědý jako oranice, břicho šedý, zobák do černa a běháky taky do černa. Jen bejvaly větší a hlavně vypasený, oni totiž přelétávaly na podzim od severu do teplejch krajin. Jestli lítaly i dřív nevím, ale asi po deseti letech se už tady neobjevila ani jedna. Přes den se pásly na louce a večer sedaly na stromech a hodně rády taky na střechách stodol a baráků. Podle toho je lidi asi pojmenovali. Přílítaly vždycky na začátku října, do kopců se jim nechtělo, ale louky od Boříkovic po Vilkanov toho bejvaly plný. Panstvo po celej tejden, jak to boží požehnání přiletělo, pomalu vidět nebylo. Celý dny couralo venku a bouchaly i paničky, dokonce i stará hraběnka se nechávala vyvézt na kopec za Mezilesí a parkrát si střelila, no střelila si, ale trefila leda starou belu, vona skoro neviděla. Pytláci taky měli žně a lovil ty ubohý ptáčky skoro každej. Chytali je hlavně na lukách kde se pásly, z provázku si nadělali maličký smyčky, přivázali je na nějakou tyčku alespoň po deseti a nalíčili ten klacek do trávy.
Oni ty chalupářky chodily dost legračně. Zvysoka nakročily, potáhly druhou nohu travou, zvedli ji dopředu a zase zvysoka nakročily. Proto se taky snadno navlíkly do smyčky. Když se chytly tak žádný mlácení sebou, voni ty ptáci sedli a čekali kdo je přijde vysvobodit. No přišel pytlák a místo osvobození jim zakroutil krkem. Tohle se dělo brzy ráno, to aby hajný neviděli a pak lítalo peří po celý vesnici. Dědci, babky, školní haranti, všechno to dralo peří a hospodáři ptáky věšeli v udírně. Druhej způsob odpravení bejval nebezpečnější. Naládovala se pytlačka sekaným olovem, po žebříku chlap vylez ke štítu chalupy tak, aby měl ty ptáky skoro v řadě a vypálil. Když byl šikovnej a měl štěstí, popadalo všechno co hřadovalo na hřebeni. Jenže chalupy a hlavně stodoly bejvaly tenkrát krytý ponejvíc doškama, ty jsou ze slámy, jak víte, a když bylo sucho, tak si podpálil vystřeleným prachem střechu nad hlavou. V prvních letech kdy tyhle ptáci přilétaly hořelo pomalu každou noc někde. Hajný a četníci se mohli zjevit jak lítali po lukách a honili sedláky s chalupníkama. Každej se bránil tím, že na vlastní louce si může sbírat co mu pánbu nadělil. Sporů o právo lovu leželo u soudu mnoho desítek ne li set a nepomohlo ani nadílení broků do zadků. Hovorovskej hajnej Berghof dokonce přišel málem o život když kdosi mu olovem oplatil a přítž tomu udělala sama příroda. Jednoho roku ti hloupí ptáci nepřiletěli a potom už taky ne. No ale povím vám, takový uzený ptáček chalupář byl pěkně chutné papáníčko. Papání míval rád i hajnej Pichlhöfer ze Sklarny, ten vám přímo žral. Dovolit si to mohl, vyženil takovej nemalej statek v Bobišově, najal čeledíny s děvečkama a jeho žena je chodila dost často kontrolovat. Hlavně dovážet jídlo vypěstované na statku. Tím přejídáním byl proslulej, že ho často i na zámek zvali. To hlavně když tam mívali hosty. Na svatýho Václava dojížděl pravidelně, to na švestkové knedlíky. Na Václava se na zámku držel půst, protože druhý den má svátek svatý Michael a ten je patronem celýho hraběcího rodu. Tak když se panstvo nacpalo švestkovejma knedlíkama, začal se cpát hajnej Pichhöfer. Hosti ho při tom okukovali jak cizokrajný zviřátko a sázeli se, kolik jich do sebe dostane. Já vám to řeknu kolik, nejmíň rovnou stovku, no ale musím se přiznat, že jsem mu pomáhala fixlovat. Pro hajnýho jsem vždycky udělala knedlíky jen s půlkou švestky, to aby jeho sláva neutrpěla a tu stovku do sebe určitě dostal. No cpal se synek, cpal a pecky řadil po desítkách před sebe na stůl. Jednou se švestky u nás neurodily a hrabě poslal někam k Brnu pro ně povoz, to aby tradice neutrpěla. Nepřejte si vidět tu kaši kterou tenkrát dovezli. Nedivte se, cesty kamenitý, selskej vůz se kodrcal tři dny po nich, a tak to bylo roztřesený až běda. No odbočila jsem, tak zpátky k hajnýmu. Jednou hrabata hostili nějakýho církevního potentáta, ten jim kázal o obžerství a objevil se tam hajnej. Hugo ho hned doved před toho Bóžiho posla a prej jaký obžerstí u nich, ať se podívá kolik jejich sloužící snědí k obědu. Nechal přinýst šunku, tříkilovej pecen chleba a džbán piva. Za slabou hodinku to bylo v hajným a ten se
omlouval, že do sebe víc nedokáže po obědě dostat. Pak jsem se vdala do Mezihoří, to jsem ho nevídala, jenom muž o něm občas povídal, jak je tlustej, že už mezi stromama neprojde. Už nemoh dělat hajnýho když musel chodit jen po cestě a taky nohy už ho neunesly. Odvezli ho na statek do Bobišova a tam si pro něj přišla Krůliška s kosou. Rakev mu museli udělat z trámků a do hrobu ho spouštělo dvanáct chlapů. Pravým opakem byl Lubošek. Proč mu tak říkali ví Bůh a nebo svatý Hubert, ale kdo ho potkal ten se křižoval a mumlal. „Odstup tetka, dyk já nejsem tak starej abys pro mně šla. Sakra, to jste vy hajnej? Fuj to jsem se vyděsil, já myslel, že jste smrtka. Co se taky trochu nenajíte abyste nestrašil?“ No on se nenajedl trochu, co mu chutnalo toho zbodnul kupu, ale pak dokázal nejíst kolik dní. Lubošek měl revír po nás v Mezihoří a narodil se na šťasný planetě, na co šáhnul to se mu podařilo, dokonce vyhrával pravidelně v loterii. Jednou za rok si zašel až do Hablšvertu koupit los a nebo podat ty čísla do lotérie, no a vyhrál dycky. Velký peníze ne, nejvíc tak sto zlatejch, ale jak říkaval. „Malý ryby taky ryby a štěstí se nemá pokoušet.“ Pytláci po něm stříleli snad stokrát, ale nikdy nedostal ani brok, všechno mu prolítlo kloboukem a nebo kabátem. Jak měl šťastnej život tak smrt ne. On začal z ničeho nic pít kořalku a od tý doby se přímo ztrácel před očima. Tak tři čtvrti roku ji do sebe lil, pálil si ji sám, no a potom jednoho rána se nepostavil na nohy. Hajná mu přinesla flašku do postele, parkrát si loknul a přestal vidět. Tak loknul znovu a večer bylo po něm. Jakejsi doktor pak prohlásil, že kořalku pálil špatně, že v tom byl ten metyl a ten ho zahubil. No tak si nalejem pořádnou slivovici, ne? No podívej se na ty padavky, už je to zase pod stolem. Jo tohle za mejch mladejch let nebejvalo. Koukám, že po jídle se jen zaprášilo, moc jste toho zatím nevypili, tak vám povím to složitý vypravování. Tak přines Karlíčku pivko a štamprli a vy poslouchejte. Ferdinand Habsbuskej měl před sebou ještě rok života když přišel za starým hrabětem pravvnuk Maxmilián, že by se chtěl oženit. „Kterápak to je?“ Ptá se pradědek Kvído, on byl tenkrát ještě hlavou rodu. Že prej Hildegarda von Zwesperburg, povídal mladej a starej zakvílel. „Mazej pro dědka.“ Když přišel Ferdinand, táta Maxmiliánova táty, Kvído spustil. „Já věděl, že z těch tvejch záletů budou problémy. No vysvětli vnoučkovi proč si nemůže vzít mladou Zwesperburgovou. Nechce se ti, viď, s Marií Luisou se spustil můj synáček a Herbert Zwesperburg je jeho syn. Její manžel Gregor na něm nemá žádnou zásluhu, ten tenkrát krvácel na Italským bojišti když přines
jeho pozdravy tady Ferda. Gregor přijel o měsíc pozdějc a dodnes si myslí že má syna. Ty troubo, nemůžeš si vzít …. Ježíš Marjá koho? Copak to je vlastně za příbuzenstvo? Snad sestřenici?“ Maxi šel za tátou, vylíčil mu co se dozvěděl a táta se drží za hlavu. „Pane Bože, čert mě byl ten hon dlužnej a chlast taky. Vona není tvou sestřenicej, vona je tvoje nevlastní sestra. Přijel jsem tam na hon, Herberta měsíc před tím odvolali k vojsku a já tam měsíc zůstal. S jeho ženou jsem tam byl, s Vilemínou von Hallenburg, no a za osm měsíců se narodila Hildegarda. Bože milosrdný, jak tohle dopadne? Jak my se ze svatby vykroutíme, snad už taky není v tom?“ „Jo, to je, To nás snad zavřou do kriminálu, ne?“ Prásknul dveřma a šel se vyplakat k mámě. Tam to bylo úplně jiný. „Neřvi troubo. Čeho se bojíš? Krvesmilstva? Tak to si synáčku zajdi přečíst kroniku rodu. Měla bych říct našeho, protože snad do něho patřím i když jsem rozená von Vieselberg. Kdepak byl tvůj tatíček devět měsíců před tím než ses narodil? V Olomouci byl a chlastal u Lichtenštejnů. Jo milánku, to je to latinský pater semper incertus v praxi, otec vždy nejistý je to po našem, tak to chodí ve světě. Podívej se i na starší zápisy, hlavně na data narození tvejch předků. Tvá bába Černínová taky porodila nějak předčasně, pár měsíců předtím pradědek kdesi válčil a ona v Drážďanech poskakovala na plesech u dvora. Prabába von Ritterwald to samý, pradědek byl v Rusku u cara a ona pořádala tady na zámku plesy. Kvídova máma, baronesa Rick- Kertis, s Metternichem táhla Francií a to prosím měla dva roky po svatbě. Její muž tou dobou, ale to máš jedno. Klidně chystej svatbu, víš co, nech zabalit tak na tejden a zajedem to k Zwesperburgům domluvit a ty koukej ať se ti nevěsta nikde necourá, hlavně si piš do kalendáře kde jste kterej kdy byl. No vono to máš konečně jedno, běž ať začnou balit.“ Takhle jsem to slyšela vypravovat Hetzlovou, ta tenkrát vařila na zámku. A chcete vědět jak to dopadlo? Samozřejmě špatně, za pár tejdnů udělali svatbu. Přežrali se, ožrali, jo, a my tu sedíme na sucho. Dva tejdny tu trachtaci slavili a mladý odjeli hned po ní na svatební cestu. Tenkrát se jezdilo do Itálie, to byla móda. Vlakem jeli, na podzim to bylo, zapršelo v Alpách a vlak voda smetla do řeky. No alespoň má Maxmilián v nebi jistotu, že nedal jméno nějakýmu cizímu spratkovi.. Nejenom lidi maj synky nepovedený, i zvířatům se kolikrát naroděj zrůdičky. Po Janischovi nastoupil na Orlici Payer a ten někde sebral opuštěnýho koloucha.. To byla taková zrůda, i když byl alespoň pět let starej, pořád měl takový ty bílý skvrnky jako maj kolouši, hlavu o kus větší než by měl mít a parůžek za celej život mu nevyrost. Oči jako modrý korálky a vypadal spíš jako hračka pro dětim protože ani moc nevyrost. Milý zvíře to bylo, od děcek se nechával trápit a i k cizím si pro pohlazení přišel.
Ovšem když skončila první válka změnila se móda a ženský začaly nosit sukně pod kolena. Za Rakouska by každou takovou farář z kazatelny proklel, tenkrát musela bejt cudnost a sukně po zem. Ona taky krátká sukně byla odznakem chudoby. Zkrátka paničky odhalily lejtka, chlapům se to líbilo, ale tomu srncovi, říkali mu Kurt, tomu ne. Jak se některá s krátkou sukní objevila na dvoře u hajnýho, nepozorovaně se dostal za ní a začal ji olizovat nohy. Jo pánové, to bejvalo křiku a pištění. Ovšem Kurt si dovedl paničku dohnat někam do kouta, když teda na něho někdo z baráku nevylez a blízal hodně vysoko pod sukni. Jednu tu olízanou káču museli dovézt až do nemocnice v Červený Vodě s nervovým šokem. Kurt sešel ze světa škaredě. Co to bylo za baby už nepamatuju, nějaká velká honorace. Velká byla hlavně matinka, dceruška jen takový bledý vyžle okolo osumnácti. Procházkou šly okolo hájenky, a dcerunka že půjde pohladit to zviřátko. Pohladila a zviřátko hned pod sukně. Alespoň takhle to vykládal sám Payer, on se prej díval za záclonou v okně jak to dopadne. No špatně, vždyť jsem to říkala. Ta vyžraná mutr letěla zachránit dcerušku, popadla poleno a zink Kurta po lebeni. Hajnej Bitner poslal kluka na praxi do jinejch hájoven, ať se kluk otrká než převezme tu jejich v Potočku. Kluk nebyl pryč ani dva měsíce a umřela mu máma. Táta kluka nechal dál praktikovat a místo mámy si sehnal kotě, to prej aby mu nebylo smutno. Pořídil si ho když mu zamordoval mámu. Divoká kočka to byla, co takový kočky dovedou víte sami, prostě zbavil se škodné. Co ji tam okukoval dobalilo se mu k nohám rezatý kotě, tak ho strčil do kapsy a povídal si, že ho vychová jinak. To vám povím, že vychoval. Když bylo hodně malý, tak ho nosil do lesa v kapse, potom v tašce a po roce mu ušil ruksáček, on to byl totiž kočičák a říkal mu Haryku. Asi po dvou letech už Haryk chodil s hajným sám, kousek za ním cupital, a když nemoh dál tak zamňoukal a už ležel v ruksaku. To už Bitner musel mít pořádnej batoh, on macek dorost za půl psa. Taky jako pes se choval, ne neštěkal, jak se uculuje támhle Buchal, ale zvěř hlásil, hlavně lišky. To hajnýho předběhl, očuchal zem, zvednul přední packu, naježil se a zamručel jak kocouři při záletech na sebe. Jednou taky šli někde pod Hleďsebe, kocour popoběh dopředu, naježil se, zamručel a už měl rysa na sobě. Než hajnej strnhul flintu z ramene kočičákova
dušička putovala do kočičího ráje. Tak alespoň prásknul rysa a šel se podívat jestli kocourovi přeci jenom ještě nějakej z těch devíti životů nezbejvá. Jenže ten střelenej rysí kocour mávnul naposled prackou a škrábnul ho do ruky. Bitner místo ošetření rány kopal Harykovi hrob a ronil slzy. No tetanus to byl co hajnýho za pár dní poslal za kocourem. Zazvonil zvonec a na hájovnu přišel Bitner junior. Haryka měl taky hajnej Crha z Horní Lipky. To byl, kluci myslivecký, pejsek. Pravej ohař, vycvičenej až bůh ví kde v nějaký hafanský vysoký škole, však na to měl Crha papíry. Chytrej byl, poslušnej, samozřejmě ten pes, a páníčkovi splnil každej povel, však mu ho taky každej myslivec záviděl. Přepláceli ho, prosili, ale Crha neprodal. Jenomže papíry byly na prd oběma. Začátkem adventu na Roudným pobíhal toulavej pes, bez papírů o výcviku, bez rodokmenu a bez pána. Crha bafnul pušku, bim a psisko rylo čenichem zem. Šli k němu pomalu, podle mysliveckýho řádu, ale přeci jen dost rychle na to aby v posledním tažení nekousnul ten střelenej Haryka do packy. Haryk došel domů ještě po svejch, ale za dva dny ten rafanec se zanítil, noha otekla, pes blouznil a určitě se modlil ke svýmu pánbíčkovi. Ten ho vyslyšel, asi to vzteklina nebyla, a jen sníh slez tak Haryk zase poskakoval na dvoře. Spadnul hajnýmu kámen ze srdce, popad flintu, otevřel vrátka a písknul na Haryka. Dolů k Prostřední Lipce šli, podle potoka a pes najednou hlásí. Ten trouba poskakoval okolo žáby a choval se jak mladý štěně. No pes se potřebuje uvolnit, vyblbnout, nemoc s ním zamávala tak ať si užije, myslí si Crha. Jenomže od tý doby Haryk ztratil o zvěř zájem, ani pána neposlouchal jako dřív a hodil za hlavu jak veškerou učenost tak i vznešenost, přes to, že byl šlechtic. Ano pánové, v rodokmenu měl napsáno Sigfrid Karl von Harygstein. Hloupý psisko kvůli pitomý žábě se vzdalo vznešeného původu. No na druhou stranu se mu nedivím, vždyť i v rodině Habsburků kvůli sukýnkám mladej žabců se vzdali trůnu. Kvůli tý žabí vášni taky skončil svůj mladej život. Jednou hopsal před křovím u Lipeckýho potoka okolo mladýho skokana a pytlák kterej se tam ukryl ho odprásknul jako prašivýho psa. Tím pytlákem byl mladej Mikl z Heřmanic a do smrti nepochopil, proč do hajnej neodprásknul na místě, když ho o psa připravil. Prosim vás, Mikl měl doma dělanou flintu na jednu ránu, tou odpravil psa a hajnej za ním stál s nabitou dvojkou. Dokonce ji ani z ramene nesundal a ještě mu dal loka z kapesní flašky. Hajnej loknul taky a povídá. „Takhle je to lepší, fakt je to lepší pro nás oba. Doraz to, Mikl a vykašli se na pytlačení, ať nedopadneš jak ten pes.“ A víte že dopadnul, hned za pár dní šel do lesa doma, nad Heřmanice a tam ho natrapíroval Hurt, heřmanickej hajnej. Ten mu nedal ani loknout z flašky, ani šanci si vystřelit a poslal ho do pytláckýho nebe, z obou laufů mu olovo nasypal do břicha. Potom se chlubil.
„Připlížil se k lesu a nevěděl, že tam stojím. Zařvu stůj, von nestál, zvedal tu svou bouchačku, a tak jsem ho poslal k čertu.“ Když už je řeč o čertech, tak asi rok před tím než umřel můj třetí muž, přijel k nám hraběcí myslivec. Přijel se poručením a hned ho meldoval. „Poslouchejte, Tell, hrabě přikázal slídit po zubrovi. Že se nějakej toulá okolo Sněžníku, a tak jak na něj někerej hajnej padne, tak hned má letět k hraběti aby si na zubra střelil.“ Zmoklej byl durch und durch, protože ho cestou chytla průtrž. Tak mu povídám, aby se u nás usušil, vždyť takhle jde o život, nebo alespoň o pořádný nachlažení. Kroutil se, nechtěl o tom slyšet, ale jen jsem řekla, že mu ohřeju hrnek medoviny to byla jiná. To hned z koně dolů, s šatama taky, vylusknul jeden hrnek a znovu nastavoval. Co kdybychom si taky hrníček něčeho dali? To aby se líp povídalo, on po druhým se taky rozpovídal. Že to začalo asi před měsícem, přiletěla nějaká ženská která sázela stromky na vývratu nahoře u hranic. Za farářem v Jodlově běžela, že tam viděla čerta. Jak dva chlapi byl vysokej, rohy na metr široký a porostlej rezatejma chlupama. Až na zem prej ty chlupy měl. Farář ji moc nevěřil, nějak to zamluvil, ale druhej den přilítla jiná a za pár dní to samý v Nový Vsi. Tentokrát ten čert na ni čučel z březinky u Jahodový skály. Pak ho viděli dřevorubci, ty do kostela moc nechoděj, a tak viděli jen velkou krávu s velkejma rohama a rounem skoro k zemi. No rezatá prej byla, ne jako krávy, ale víc do hněda, takový vyšisovaný ty chlupy měla a taky světlý jak kůň žemlák. Takže hrabě usoudil, že se jedná o zubra a on by si ho rád odprásknul. U nás v Mezihoří se nic takovýho neukázalo, vždycky jen okolo Hleďsebe, Klepáče nebo u Bílého kamene. Pak hrabě slíbil odměnu, tuším že padesát zlatejch a u hranic začalo courat lidu ze všech vesnic okolo. To tu krávu naštvalo a odstěhovala se k Rozentálu. Zase ji odtamtud lidi vyštvali a do října byl klid. Pak se ozval žamberecký milostpán, jestli by Hugo nechtěl vidět pravýho Tibetskýho yaka. To jo, Hugo chtěl, zajel do Žamberka a tam tu rezatou krávu viděl zastřelenou. Někde u Rokytnice ji hajnej složil, a proto se na yaka jezdili dívat do Žamberka a Hugo moh puknout vzteky, že promarnil vzácnou příležitost.
Králík sněžnický větší, po latinsky Oryctolagus nivalis maior, je taková místní rarita, endemit tomu říkal profesor Lobitzer z pražské univerzity. Pojmenoval ho patrně podle stop který zanechává, zrovna jako zajc nohy klade. Vono to stvoření je na úpohled docela pěkný, slyšela jsem, že ho lidi párkrát chytili živýho a zkoušeli chovat dětem pro radost jako třeba kočku. Von jim ale buď utek a nebo v králíkárně uhynul.
Tak tahle potvora žije jen na severních stráních masivu Králického Sněžníku a vidět ho můžete jen když sníh sleze a novej ještě nenapad. O kus je větší než polňák, dvoubarevnej, rezatej jako modřínový jehličí na podzim a má úzký černý pruhy, kvůli tomu aby nebyl vidět v křoví. Zadní nohy má taky daleko větší nežli by měl mít a to proto, aby když panáčkuje viděl nad maliním, však dobře víte co těch malinovejch keřů pod Sněžníkem je. Kolik sběraček malin už vyděsil když z keřů hlavu vystrčil kousek před nima. No a hlavně ho poznáte podle ocasu, jako veverka ho má, bez něj by vypadal jako klokan, jako tělo má ten chvost dlouhý, taky tak chundelatý a taky pruhovaný. Tím se prý v zimě přikrývá a nebo si na něj lehá aby ho břicho nestudilo, protože na zimu se ukládá k zimnímu spánku. Kam na to dodnes nikdo nepřišel, protože jeho zimní pelech ještě nikdo nenašel. Maso má velice chutný, spásá hlavně to maliní, na jaře mladé výhonky smrků a nepohrdne prý ani zelenou šiškou když ji vítr srazí. Rád se cpe i muchomůrkou růžovkou, proto se někteří hajní bojí jeho maso jíst, ale je to pověra. Za prve ty růžovky nežere, za druhý já jich upekla nejmíň padesát a nikdo se po nich neotrávil. Hajnej kterej by jich v životě odstřelil pět by musel bejt zázrak, dva nebo tři si každej picnul, to jo, ale víc určitě ne, protože je jich strašně málo. Některej je za celej život ani neviděl.“ „Paní Dýno, tohle je určitě myslivecká latina. Nehoupejte nás, už jsme v životě lecos viděli a slyšeli, ale o tomhle sněžnickým králíkovi ani slovo.“ „No dyť ti to říkám, vzácný jsou a ulovíš ho jen v létě. Kolipak ti je roků? Copak jsi v životě viděl? Počkej až ti bude jako mě a pak povídej. Taky se třeba dočkáš, že ho uvidíš a když budeš mít štěstí tak ho i bouchneš. Teď nalej, v hubě mám sucho až se mě z ní práší.
Tenhleten pražskej vědátor tady objevil ještě dva ty endemity. Děcka co drbaly borůvky občas ubily takovýho jako přerostlýho ježka bez bodlin. Vlastně vypadá úplně jinak než ježek. Šedivý to je jako myš, kožich s krátkým chlupem taky jako myš, nohy nadobro jiný než ostatní zvířata, na předních tlapách má jen dva paznehty jako koza, spíš jako rak klepeto, tím si drží borůvčí jako kleštěma. Na zadních má čtyři velký drápy, ocas bílej a jako chumáč vaty kdybys mu na zadek nalepil. Vršek hlavy plešatej, to asi jak se prodírá tím borůvčím a oči černý, zapadlý do hlavy, určitě taky kvůli tomu aby mu je větvička nevyšlehla.
Krasavec to není a říkalo se tomu v místním nářečí Bérfrasla, však sami víte jak se tu komolí němčina. Po Česku by to mohlo bejt bobuležrout, protože žere hlavně ty borůvky a jiný bobule. No pro chudinu to bylo přilepšení ke stravě, já to nikdy do huby nevzala a viděla jsem ho popásat se v borůvčí aspoň desetkrát za život. No viděla, hlavně slyšela, on totiž mlaská příšerně nahlas a podle toho čochnění ho taky nejlíp najdete. Takhle po sluchu ho objevil i profesor Lobitzer. Napsal o něm dlouhý pojednání, říkal mu Heidelbeerebär protože ho poprve uviděl v borůvčí a latinsky ho pojmenoval sec sakra vznešeně. Pamedvěd borůvkový sněžnický menší Od konce první války jsem ho už neviděla ani o něm neslyšela, myslím tím pamedvěda, ne profesora. Je to možná tím, že jsem do lesa už nešla a nebo že je lidi stačili sežrat.
Pilzschvein, čili houbové prase je ten třetí exemplář. Jo to je pánové, taky pěkný podívání. Málokdy je větší než pořádnej kocour, zadní nohy jsou mohutný, takový stehno z něj vydá na oběd pro tři lidi. Bůček k podzimu tlustej za dva prsty a přední nohy má samej sval, to od toho jak celej den hrabe, taky drápy má pořádný a dost podobný veverčím. Kůži pokrývají tmavě hnědé štětiny, hodně tvrdé a tlustší než u divočáka. Tohle mini prase žere z jara všechno, trávu spásá, brouky i hlemýždě chytá, ale jak začnou růst houby, tak se živí převážně nima. Je mu jedno jestli to jsou holubinky nebo hříbky. S prvním sněhem uléhá do nory a spí patrně celou zimu.
Zásoby si prý nedělá a na jaře to je jenom kostra potažená kůží. Vyskytuje se hlavně v masivu Sněžníku, i když pár jich ulovili i v lesích okolo Divoké Orlice. Ulovit ho jde těžko. Za prve jich je hodně málo a za druhé je strašně rychlé. Sluch prý má lepší nežli pes, však taky uši má pěkně velký, a jdoucího člověka slyší prý na kilometr. Maso je hodně podobné vepřovému, jen jemnější a jinak než pečením nejde upravit. Zkoušela jsem řízky, roštěnky, sekanou, ale není to ono. Ještě tak roláda plněná zeleninou na způsob svíčkové, ta jde dusit dlouho a nevyschne. I péci se musí dlouho, tak tři nebo čtyři hodiny. Nejlépe je vypátrat jeho brloh těsně po tom co ulehne. Ten poznáte snadno po čuchu. Prase totiž před zimou požírá hojně václavky a vyprazdňuje se poblíž svýho bydliště, no a ty prasečince z václavek strašně smrdí. Zato maso v tý době je nejchutnější. Koukám, že támhle máte whisky, americkou nebo anglickou? Mě osobně je to jedno, já v tom rozdíl nevidím, ale americkou jsem parkrát pila u Málka v Herzogswalde, to jsou dneska Nagodzice. Málek se narodil v Králíkách, uměl hrát asi na deset nástrojů a nádherně zpíval. Šel za chlebem do světa a skončil u cirkusu, vzal si za ženu jakousi hopsandu, prej akrobatku, no a jak říkal on, spokojeně si žili. S tím cirkusem objel celou Evropu a dostal se až do Ameriky. Jenže kdesi na Divokým západě se kovbojové rozdivočeli, poprali a cirkusovej stan porazili. Málkovi něco spadlo na levou ruku a pošramotilo prsty, tý jeho hopsandě to zlomilo nohu. Tak bylo po hraní a poskakování. Zkoušeli pak chovat krávy v Texasu, jenže je to brzy přestalo bavit, všechno prodali, popadli dva kluky který měli a šup do Nagodzic. Koupili stateček, obdělávali pole a Málek pytlačil. Zkoušel to po cizím jak to viděl ve světě, klukovi povídal. „V Holandsku to je rovina jako tady a taky málo stromů. Tam udělaj velkou kozu jako my máme na řezání dřeva, přehoděj přes ni kravskou kůži, přidaj na papundeklu namalovanou kravskou hlavu, samozřejmě vystřiženou, no a chlap ji nese po poli a je skovanej za tou kůží. Divoký zvířata jsou na krávy zvyklý, však se jich tu pase kupa. Chlap si klidně přijde k srncovi, kozu postaví na zem, popadne flintu, bim a za hodinu se vaří guláš.“ Za nějakej čas jim srnčí přestalo chutnat a táta povídá. „V Americe indiáni lovili jinak. Vycpali jelení hlavu tak, aby si ji mohli navlíknout. Okolo těla měli řemen, na řemenu dozadu klacek jako kohout ocas, a na klacku vycpanou kůži z jelena. Jeden se do toho navlík, druhej se plížil po boku a troubil jako jelen. Vždycky se nějakej parohatej trouba nechal nachytat a vylez ze křoví. Pak to schytal von a hned se vařil jelení guláš. No voni ho spíš pekli nad ohněm. Zejtra to uděláme taky tak.“ Udělali, mladej vlez do tý atrapy, starej šel vedle a troubil jak posedlej. Fakt jeden mladej trouba jelen se vyřítíl z lesa, zahrabal nohama, sklonil parohy a rozběh se. Prej to byla pecka pořádná když toho vetřelce trknul Však taky potom u Málků nevařili guláš, ale mladýmu hlavu tejden fačovali do studenejch zábalů.
Každej druhej by se poučil, Málek ne. „Já tomu trkálkovi ukážu zač je toho loket.“ Hulákal po baráku i vesnici. Jednou zvečera si oblík tu maškarádu sám a táhnul k remízkům u Rozentálu. Vytruboval po jelením, ne jako dřív u cirkusu, ale cirkus z toho nakonec byl. Od jednoho remízku se ozvala odpověď. No pokecali si, Málek se došoulal pár metrů od remízku a švih. Pytlák Pohl se trefil přímo na komoru. Jenomže kde má jelen komoru, měl Málek v převleku zadek. Kule mu projela oběma půlkama, no projela, ona se jen tak pěkně hluboko otřela, ale stačilo to na to, aby Málek nemoh dva tejdny chodit a měsíc sedět. Kdyby troubové alespoň o tom mlčeli, ale to ještě po letech si posměšků užili fůru a můžu vám říct, že to byly žerty hodně hrubý. Von Málek nebyl jedinej Amerikán tady okolo. I Huff z Bobišova tam nějakej čas pobyl. Jenže ten se dostal do tý jižní. Pámbu ví jak, ale vrátil se chytrej jak opice. Taky tady zkoušel pytlačit po cizím. Nechal si u kováře udělat dvě železný koule s očkem, zrovna takový koule jak maj kominíci na štětce do komína. Přivázal je na provaz asi metr dloudej a v půlce toho provazu přivázal provaz jinej, delší. Za ten uzel to pak chytnul, zatočil s tím nad hlavou a hodil po srncovi. Jak to letělo, tak se koule rozletěly do stran a po dopadu omotal provaz srnce buď okolo parůžků nebo nohou. Skoro dycky ho strhnul na zem a jednalo se jen o to, aby Huff brzy přiběhnul, častokrát se prý z toho srnec vymotal. Já to viděla na vlastní oči. Při pytlačení ho jednou chytli četníci a dovedli na zámek. Hrabě nechtěl věřit tomu, že ty dvě koule svážou srnce, a tak to dole u rybníčka musel předvádět na koze. Všechny panský hajný k tomu tyjátru nahnali a z celýho zámku služebnictvo se přišlo kouknout dobrovolně. Třetí Amerikánec byl v Mexiku, zatáhnul ho tam s vojákama Maxmilián Habsburskej, ten co ho Franc Jozef chtěl mít císařem mexickým. Jmenoval se Knupp a bydlel potom skoro nahoře na Horní Lipce. Von měl štěstí. Jen do toho Mexika dopluli, tak chytil jakousi tamní nemoc, povídal jak seděl na záchodě, do huby lil vodu a ta mu hned zadem tekla ven. Vojenský doktoři si s tím nevěděli rady a tak povolali jakýhosi šamana. Ten čaroděj prej zapálil ohýnek, desetkrát ho obtancoval, plivnul mu do ksichtu, vytáhnul jazyk a namazal jakousi mastěj. Týden spal a když toho měl dost, tak vstal a začal jíst. Ale ne jíst, žrát přímo strašně a ta žravost ho neopustila dodnes. Pět let si v Mexiku zvykal na podnebí a pracoval jako zámečník. Oni prej ty domorodci jsou strašně líný a nechápavý. Oni prej jen ležet ve stínu, cpát se fazolema, pít příšerně silnou kořalku a jedinou práci kterou uznávaj je loupení. Banditos si říkaj a jsou prej ve ksichtě jak uzený. No vydělal prý pěkný peníze, cestu přes moře si zaplatil jak nic, barák tady koupil a ještě mu zůstala kupa na přilepšenou. Přilepšoval si taky pytlačením, ale mazaně. Přivez si pár kaktusů, takový mrzáčci malý to byly, ale silný, pánové, ty by porazily deset volů jednou kapkou šťávy co z nich mačkal. Von
taky ty kaktusy mačkal, tu vodu z nich ředil a mazal s ní řepu, brambory, jablka, seno, no prostě co zvěř žere. To roznášel po lese na svý místa a čekal co se otráví. Tu polomrtvou zvěř odnes domů, počkal až se vzpamatuje a jed z ní vyprchá a pak dělal zabíjačku. Tenkrát hrabě nechal udělat v Naißbachu oboru a v ní choval jakýsi vzácný daňky. Obora měla z větší části plot udělanej z klád, jen malej kousek byl z drátěnýho pletiva a právě do toho pletiva trkal daňčí samec tak dlouho, až ho potrhal natolik aby moh utýct. Jenomže pletivo se mu omotalo okolo paroží a on s tím běhal po lese. Hrabě pomalu brečel, že o takovej vzácnej kus přijde, protože chytit ho nešlo, a tak nezbejvalo než ho odstřelit. Jenže někdo vyzradil jak Knupp uspává zvěř a pak si na ni pochutnává. Hrabě prej Knuppa dlouho musel přemlouvat než mu stádo otrávil a myslivci to znovu nanosili do obory. Od tý doby prý Knupp už nepytlačil a každý týden mu kus masa ze zámku posílali.“ „Tomu se, paní Dýno, pomalu ani věřit nechce, že by zlý feudál byl tak štědrý. Ale poslouchejte. Povídali jsme si, že bychom dětem udělali besídku. Co vy na to? Navařila by jste i pro děti?“
„Jakpak vám chutnalo, děti? Chutnalo asi, protože jste talíře i vylízaly. Tak vám ještě přinesou dort jak kolo od vozu a já vám povím pár pověstí které si
tady lidi říkali za zimních večerů. Dávno předávno žil na zámku v Králíkách jeden hrabě a ten rád lovil, jenže neměl žádného myslivce který by se staral o psy a jiné potřeby pro lov. Nechal namalovat zajíce na kus prkna a rozhlásil po kraji, že dvorním myslivcem bude ten, kdo při měsíčním světle ze sta kroků trefí toho zajíce. Střílet se bude přesně za tři týdny až bude měsíc v úplňku. Kus za hranicema je Černá hora, dnes se jmenuje Černěc, a o ní se říkalo, že tam žijí čerti. Jeden myslivecký mládenec se chtěl stát tím panským lovčím a proto se vypravil na Černou horu aby se upsal čertu. Chtěl po něm aby mu udělal kouzelnej šíp kterým trefí všechno na co namíří. Tenkrát ještě flinty nebyly, tenkrát se střílelo kuší, proto chtěl ten šíp. Čert mu ho udělal, mládenec se trefil a stal se tím myslivcem u hraběte. Deset let mu sloužil a čert sloužil jemu, ale po deseti letech si odnes jeho duši do pekla. Dodnes ten mládenec straší v okolních lesích a lidi mu říkají Černý lovec. Marně čeká na vysvobození, protože ho může vysvobodit jen ten kdo mu prostřelí šípem jednou ranou srdce. Jenže dnes se šípama už nestřílí a tak se osvobození nedočká. Proto se zlobí na lovce a kde může jim škodí. Takovej myslivec třeba míří na srnce, křup za ním větvička a srnec v čudu. Jinej mířil na jelena a Černej lovec jelena plácnul po zadku a bylo po ráně. Někdy se promění třeba na kance a vodí celej den lovce po lesích, kolik jich už takhle zabloudilo. Mnohokrát se i lidem ukázal, vždycky je zahalený do černého pláště, černý klobouk mu zakrývá půl obličeje a černý kudrnatý plnovous tu druhou. Mluví hlasem nepříliš nahlas, chraptí a vždycky poradí jak nejhůř umí. Pravým opakem je Bílý lovec. Před mnoha a mnoha rokama žil na Moravě hajnej a byl mimořádně hodnej, starý báby nechal sbírat roští a kolikrát i oko zamhouřil, když si nějakou soušku uřízla. Dětem ukazoval místa s nejlepšími borůvkami a po pytlákovi nikdy nestřelil. To se nelíbilo tomu Černému lovci a zavedl ho, přeměněný za jelena, na Podbělku. Zrovna první sníh napadl, tak stačilo toho dobráka jen trochu popostčit, on upadnul a nohu si zlomil. Domů daleko, les prázdný, tak se ani pomoci nedovolal a zmrznul tam. Od tý doby pomáhá myslivcům v nouzi. Jako mlžný mrak zabloudilce obklopí a mezerou ukazuje cestu k lidem. Jindy jako bludička zahrazuje cestu do nebezpečných míst a někdy se i lovcům ukáže. Povětšinou má na sobě světlounce zelený šaty, vysoký boty ze skoro bílé kůže, vousy nemá, ale obličej bílý jak tvaroh. Ani klobouk nenosí, je prostovlasý a šedé dlouhé vlasy mu ve větru vlají. Hlas má příjemný, vždy dobře poradí a starým ženským kolikrát i nůši se dřevem domů donesl. Pověstí jak dobrým lidem pomohl je mnoho, to bychom neskončili ani za dva týdny, jen dvě, tedy z těch co znám já, jsou zajímavé. Anička z Moravy šla do lesa na borůvky. Musela jít podle dolní hájovny a kouká, že v řece se plácá asi dvouletý dítě. Silný vodní proud po dešti ho koulel v řečišti a možná málo scházelo aby se dítě utopilo. Holka skočila do řeky,
caparta vytáhla, ale nevěděla co s ním, hlavně čí je. Jenže holka byla chytrá, povídá si, odkud takový malý dítě přinese voda? Z vrchu a kus proti proudu je hájenka. Tak ho tam zanesla, hajná spráskla ruce a začala hořekovat. Že si myslela jak kluk spí, ona že pekla koláče a pachole zatím uteklo k vodě. No děkovala ji za záchranu jedinýho dítěte a nasypala ji do košíku celý pekáč buchet. Hodinu trvalo než Aničku pustila, kafe ji nalila, do čerstvě upečený bábovky zakrojila, na mámu a tátu se vyptala a když zjistila, že jsou chudý, ještě nějaký to jídlo přislíbila. No holka došla na paseku s borůvkama skoro v poledne a na pařezu seděl bělovlasej chlap. Pozdravila ho, dědečku povídala, bílý vlasy přeci maj jen dědkové, no a prej co je takovej smutnej, jestli nechce koláč. Von že ne, že hlad nemá a že vypadá dycky smutnej. Taky se ptal proč tolik koláčů nosí do lesa. Děvče nemlčelo, vylíčilo celou příhodu a ten starej povídá taky že je hodná, že dobře udělala, no a aby koláče nesnědla všechny, aby se rozdělila doma. Plnej košík borůvek holka stihla natrhat za chvíli, děda ji ukázal místečko kde rostly velký pomalu jak třešně, a tak se domů vrátila brzy. Sotva ten koš plnej borůvek a koláču domů dovlekla jak to bylo těžký. Jenže koláče jíst nešly, ze stříbra byly a místo povidel zlatej písek. Doma se potom dohadovali, jestli ji odměnil Bílej lovec a nebo Krulišák, ale protože měl světlý šaty tak to byl ten první. Krulišák nosí tmavě modrej plášť, tmavej klobouk a hůl se slonem. V každý vesnici tady okolo se říká, že se to stalo právě u nich. Jedný tmavý propršený noci u krajní chalupy kdosi tlouk na okno. Hospodář vykouknul ven a co prej se děje. Venku stojí chlap a prej. „Ty máš velkýho a silnýho syna, že? Tak se ustrojte a pojďte se mnou.“ Chalupník se bál, ale probudil syna a šli. Chlap před nima, lucernu neměl, ale přeci se od něj svítilo, že na cestu viděli. Dlouho šli a do hlubokýho lesa, až došli na malou paseku. Pod břízkama ležel chlap zalitej krví. Ten neznámej sdrhnul z březový větvičky lístky, strčil je starýmu do jedný kapsy, odrhnul druhou větvičku a šup s lístkama do kapsy mladýmu. Pak povídá. „Znáš ho?“ A ukázal na raněného. Chalupník přikývnul, baže by neznal souseda. „Tak ho popadněte a zaneste domů. Listí z jedný kapsy dejte u nich na stůl, druhou si vyberte doma. Střelil ho váš hajnej, to abys to věděl a teď dem, já vám posvítím na cestu.“ Svítil skoro k chalupě toho postřelenýho, pak se najednou ztratil. Tak došli těch pár kroků potmě, probudili hospodyni, uložili postřelenýho pytláka do postele, omyli a obvázali a nejednou soused ucejtil nějakou tíži v kapse. Plnou peněz ji měl místo listí, bodejť by ji vysypal jak ty hloupý služky když dostaly do nůše zametený smetí od vodníka či jinejch čerchmantů kterem sloužili. Japak by si na listí vzpoměli když nesli raněnýho, navíc s tím svítícím chlapem za zády.
Jak to dopadlo dál? Mladej obrátil kapsu doma, taky fůra peněz na stole, a hajnej? Kdosi ho za nějakej čas namazal v hlubokým lese medem a posadil svázanýho do mraveniště. S ním to dopadlo podle toho jak krvelačnej byl vyprávěč. Od nečekanýho vysvobození po děsivou smrt než ho mravenci sežrali.
Když skončila třicetiletá válka, tak na hraběcím velkostatku v Králíkách dělal panského správce nějakej Falber. Podle vyprávění to byl velkej nelida který honil sedláky do roboty a strašně rád je nechával bít pro každou maličkost. Taky rád lovil, každou chvilku popad flintu a šel do lesa. Chodil s loveckým psem a ten pes prý zakusil víc bití nežli poddaný. Jednou si vyšel k Jeřábu, pes vyčuchal jelena a hnal ho hloub do lesa. Falbr běžel za nima, pískal na psa aby se vrátil, ale pes štval jelena dál. Někde nad kapličkou u svaté Trojice jelen nabral psa na parohy, bacil s ním do křoví a pomalu ho rozdupával. Falbr doběhnul, střelil do jelena a začal láteřit. „Čert tě vem mrcho peská, to ses nemoh vrátit. Čert aby sebral taky tebe, bestie parohatá….“ Zaměstnal by čerta tím braním asi na hodně dlouho, kdyby pekelníkovi nedošla trpělivost a neodnes si správcovu duši. Od tý doby správce straší po okolních lesích, běhá za psem, píská na píšťalku a místní mu říkají Běžící lovec, nebo jen Lovec, po německu Jäger. Jo jeleni jsou potvory, kolik už psů na parohy nabrali a kdyby jen psů. Tak šplejchni něco do sklenice a poslouchejte. Před mnoha a mnoha lety přišli první osadníci do Mezilesí, postavili chýše, vyklučili les a udělali si pole. Po dalších letech jejich děti založili osadu Smrčinu, jejich děti Bobišov a pak rozšiřovali osídlení až do Králík. Zvěře bývalo tehdá hojnost, ale po čase ubývala, a tak ji museli lovit po okolí v hlubokých lesích. Po dalších letech si všimli, že každým rokem na podzim se ozývá na kopci nad Potočkem troubení mnoha jelenů. To staří jeleni tam sněmovali, volili si krále a dohadovali kde který bude mít rajon. Tenkrát patřilo Mezilesí Černhauzům, ti bývali velcí lovci. Jan, který tenkrát panoval, se doslechl o tom sněmování a usmyslel si, že z těch jelenů si udělá zásoby masa na zimu. Neposlechl varování starších lidí, nedbal na výstražný sen své ženy, neodradilo ho ani chumelení ten den kdy se vypravil, s několika sloužícími, na lov. Do Potočku dojeli na několika vozech, počítal s tím, že zpátky je povezou plné, avšak všechno bylo jinak. Odpoledne vykročili k lesům, vedlo je mohutné troubení a před večerem dorazili na vrchol kopce. Tři desítky statných paroháčů
se tam povalovalo v kruhu, jeden troubil přes druhého tak, že ani neslyšeli přibližující se lovce. Do vášnivé debaty se zabrali natolik, že ani neviděli vraždit své sousedy a dobře polovina už svůj život dokonala, když jejich nově zvolený král čerstvě vyskočil, zlostně zaryčel a vrhl se na vetřelce. Ta hrstka živých ho napodobila a za malou chvíli skoro celá lovecká výprava ležela mrtvá na mýtině. Zachránil se jen jeden, štěstí mu přálo že se opozdil a proto stačil vyšplhat na strom. Tam ho vysvobodili až vesničané druhý den, když se přišli podívat proč se jejich pán z lovu nevrací. Od té doby se kopci říká Jelení vrch a obchází tam nejen duch utrkaného Jana Černhauze, ale i přízraky ubitých jelenů. Černhauz se občas zjeví osamělému lovci bloumajícímu v lesích Jeleního vrchu, varuje je, ale jeho varování nikdo nerozumí, protože mluví staročeštinou a tady dřív žili především Němci. Duchy jelenů je slýchávat za podzimních mlh a je to ryk tak děsný, že na Jelení vrch se tou dobou nikdo neodvážil ani pohledět natož vkročit. Před lety se pár opovážlivců, kteří tento příběh neznali, tam vydalo. Jenže nevrátil se nikdo a jejich kosti poházené po lese našli až na jaře když slezl sníh. Kdysi dávno bývala myslivna i pod Bochňákem. To je kopec nad Mezilesím, a z myslivny na zámek je to kousek. Povinností tamního myslivce bylo chovat psy k lovu. To víte, na zámku by hafani rušili štěkotem panstvo, a proto psinec zřídili na dohled. Stačilo na zámku vyvěsit prapor a myslivec už s pejskem letěl za pánem. Tenkrát tam žil nějaký Heuriger a měl ženu uštěkanější víc nežli všichni psi v psinci. Jméno měla krásný, Hildeburg Bernhilde, ale všichni ji říkali Maulberte, to jako hubatá Berta, protože to byla ženská hádavá, čím byla starší tím se stávala závistnější a záviděla každýmu všechno. Nejvíc ji zlobilo, že její chlap není myslivcem na zámku, že je jen u psů. Tak v ní uzrál pekelnej nápad. Nasbírala jedovatý kytky, namočila je do kořalky a čekala kdy přijde zámeckej myslivec. Dočkala se brzy, já to teda nevím přesně, to jen lidi tak vyprávějí, a tak mu nalila pořádnou dávku. Myslivec to vyzunk, já bych si taky lokla něčeho dobrýho, co vy na to pánové. Tak to teda do sebe hodil, oklepal se, seklo to s ním a zaklepal bačkorama. Panskej myslivec se z Heurigra nestal, protože byl starej, hrabě si vzal mladšího, Berta zežloutla vzteky a sebral ji čert do pekla. Tři sta let už Berta obchází okolní lesy, pronásleduje lovce a lidi tomu přízraku říkají Gelbberta, nebo Gelbla či Gelbela, to je po česku Žlutá Berta. Ale nemyslete si, že je to nějaká postava z mlhy, to ne, ona je spíš jen taková nažloutlá mlha nebo opar. Lovec namíří na jelena, před očima najednou žluto a prásk pánu bohu do oken. Nebo jinej šmajdá po lese a najednou okolo něho žlutá tma a milej strejc neví kam jde. Úplně nejraděj udělá z nějakýho pokroucenýho smrčku nebo pařeru třeba srnce, no a myslivec vystřílí kupu ran než přijde na to, že pálí do přeludu.
Taky se vypráví o Šedé paní. To bylo vždycky smutný vyprávění, to si ženský při draní peří vždycky poplakaly. Některý ty vypravěčky to dokázaly pěkně napnout. Já vám to povím zkrátka. Před víc než dvěstě letama přišel do boříkovický hájovny mladej chasník, aby se vyučil u starýho hajnýho. Kluk to byl pěkný, černovlasý, kudrnatý a hodně hodný. Není se co divit, že se zamiloval do jediný dcery hajnýho. Holka taky vyrostla do krásy, no a tak se milovali jako hrdličky. Táta umřel, mladýho udělali hajným a vzal si holku za ženu. Pět let spolu žili, tři děti měli, rádi se měli jako dřív a mladýmu se všechno dařilo. Ale jen do doby než divoký prasata rozryla stružku s vodou, tenhle potůček jim přiváděl vodu k hájence. Hajnej se o tom zmínil hraběti hned ráno, měl akorát nějaký řízení na zámku, starej hrabě jen mávnul rukou, že ho to nezajímá a ať ty potvory klidně odstřelí a přiveze na zámek, že maj zrovna nějaký hosty a kousek masa se hodí. Byl u tý rozmluvy i mladej hrabě, večír popil s hostama, potom sed na koně a tradá nad Boříkovice. Ráno hajná na sebe hodila kožíšek, popadla putýnku a běžela pro vodu kus nad hájenku k potůčku. Zrovna svítalo, mladý hrabátko uviděl cosi tmavýho běžet k vodě, zvednul pušku, bác a hajnej byl vdovcem. Na pohřbu siroty brečej, hajnej roní slzy, farář lituje pozůstalý a lidi proklínaj hraběcího spratka. Je to houby platný, mámě tím život nevrátili, ale přeci jen, když se tohle všechno doneslo k hraběcímu sluchu, dědek sirotám poslal pytel peněz a mámin duch začal bloudit po lese okolo hájovny.
Ochraňovala ty svý ubohý sirotky dokud nedorostly a potom bděla nad všema který v lese měli práci. Říká se ji Šedá paní a vidět ji můžete mezi stromy jako kus mlhy, nejčastěji když první paprsky slunce začnou prosvětlovat les. Kolik ona už dřevorubců odstrčila z místa kam dopadl poražený strom, kolika dětem ukázala cestu z lesa když zabloudily. I na paseku s největšíma borůvkama je vodila, ale hlavně bdí nad lovcema. Nějakej trouba se vydá do lesa kterej nezná a Šedá paní ho pomalu tlačí k cestě, tím se podobá Bílýmu lovci. Nejvíc životů zachránila když odkloní broky nebo koule vypálený od opilců. Hlavně opilce trestá. Kolik těch namazanejch skončilo v potoce kam je srazila, kolik jen jich někde v lese uspala, to se nikdo nedopočítá. Ale nepleťte si ji s šedým nebo bílým mrakem nad lesem. Tomuhle páření z lesa se říkalo, že starý lišky vaří kaši liščatům a nebo, že Gribedyr si suší kožich. Tenhle Gribedyr je záhadný zvíře který má žít ve sněžnických lesích. Říká se mu taky chňapající zvíře a nikdy ho nikdo neviděl. Starej musí bejt hodně, protože už Vikingové si o něm povídali a vyřezávali si jeho podobu na lodě nebo vozy. Tady u nás každá vypravěčka si ho představovala jinak. Jedna mu dala lví tělo, místo ocasu hada a na hřbet druhou hlavu, pokad možno rohatou. Druhá na kančí tělo hlavu jelení, a tak by to šlo probírat do nekonečna. Ovšem všechny se shodovaly v tom, že Gribedyr žere lidi, ať už zlý nebo hodný. Jak někdo zašel hloub do lesa, už si z něj ta potvora udělala oběd a kosti našli rozházený po celým lese. Střílelo po něm spousta myslivců, žádnej však netrefil, každýho sežral no a řekněte mi jak po něm moh střílet, když ho nikdo neviděl. Jedno takový povedený povídání vám teď řeknu, stará Kendlová to líčila takhle. Jednou na jaře přišla velká bouřka, lilo jak z konve, vítr skučel, ohýbal stromy k zemi a ty praskaly jak třísky. Dva dny taková čina byla a třetího se vypravil myslivec z Moravy obhlídnout škody. Na Maliník si to namířil, ten je nejvíc vystavenej větru a taky polomy tam byly obrovský. Skoro navrch došel a najednou slyší za vyvráceným stoletým smrkem chrápání. Opatrně se přiblížil, nakoukne za vývrat a tam Gribedyr chrní. Hned ho poznal i když ho uviděl poprve, tělo z jelena s kančí hlavou, na hřbetě beraní hlava s mohutnejma rohama a obě hlavy spaly. Nespala však obrovská zmije kterou ta zrůda měla místo ocasu. Napolo vztyčená se rozhlížela na všechny strany, jazykem mlela a výhružně syčela. Myslivec nejdřív chtěl tu příšeru zastřelit, ale dlouho přemýšlel do který hlavy střelit první, zmije plácla tělem do beraní hlavy, ta zabečela a probudila hlavu kančí. Jelení tělo vyskočilo, prasečí hlava do myslivce zabořila kly, beraní hlava trkala do čeho dosáhla a ta mohutná zmije myslivce přidržovala. Gribedyr mu nejdřív ukousnul obě ruce a pak ho pomalu žral od nohou, do večera se myslivec musel dívat jak ho nestvůra požírá než umřel.Tři dny to trvalo než z něho zůstaly jen kosti a to ještě přelámaný a rozházený dokola.
Kdo nevěří ať tam běží, ale musí si dávat bacha aby tam Gribedyr na něj nečekal. Tak dětičky, šup ať mažete domů a venku koukat okolo, co kdyby nějaká potvora na vás čekala.
Tak si to dětičky minule pěkně užily, co? No začala jsem s pověstma a dnes budu pokračovat. Tady v okolí jich bejvalo jako všude jinde, ale já vám řeknu jenom takový ve kterejch je zapletený něco o myslivosti. Nalej pořádnej pohár vína, protože začnu loupežníkama, ti pili víno, že? Na polský straně Divoký Orlice je asi pět zřícenin starejch hradů, oni to velký tvrze nebyly, možná že jen velký statky, ale ve všech prý žili lupiči jako byl Jan Pancíř ze Žampachu. Toho prý nechal pověsit Karel IV. na zlatým řetěze kterej mu před časem dal sám. Z těhle pěti tvrzí je nejznámější Schnallenstein, dnes se mu říká Ščerba, a okolo je prej zakopaná spousta zlatejch pokladů. To víte, silniční lapkové zlata nakradli kupu a co s ním? Jen zakopat na horší časy. Zlato prý přitahuje zase zlato a tam za Mezilesím to prej dělal jelen se zlatejma kopejtkama. Vždycky když je nejkratší noc tak ten jelen pobíhá po lesích a kde je nějakej zlatej poklad tak tam nad ním tancuje. Jak nevím jak, já žádnýho jelena tancovat neviděla, ale musel ho vidět hajnej z dnešního Hněvošova a to kousek nad tím pobořeným hradem.
Jak se jmenoval pověst nevypráví, jen že byl posedlej hledáním pokladů. Mládí prošustroval touhle vášní, jedinej poklad na kterej padnul mu doma vařil a zahřejval postel, ale to von neocenil. Rači každým rokem se v tý nejkratší noci potuloval po lesích, a druhej den ráno se pak naštvanej vrátil domů. Ten rok ne a tím rokem byl ten, jak Napoleona hnali od Moskvy. Lidi si to pamatovali, protože zrovna někde tady prchal a v Kyšperku na útěku zapoměl sáně. Taky jsem se byla na ně podívat, ale prosím vás, co na nich je k vidění? Tak teda když druhej den hajná svýho muže neviděla, a domů se nevrátil ani třetího dne, sehnala pár chlapů ze vsi, pučila jim hajnýho psa a ten je doved nad zříceninu. Tam v zemi vykopaná jáma metr hluboká a v ní mrtvej hajnej. Samozřejmě potrhanej od zlejch duchů, okolo to čpělo sírou a ve vyházený hlíně obtisklý čertovy kopyta. Pár let byl od hledání jelena se zlatýma kopytama pokoj, pak to přeci lidem nedalo, hlavně těm mladším a zkoušeli to znova. Na vlastní oči jsem kluka Hubnerova z Rožanky viděla a jeho povídání slyšela. „Šel jsem tu noc do lesa, nebylo to poprve, ale poprve jsem potkal ducha hajnýho. Od zříceniny to daleko nebylo když vylez z mlází a povídá. „Kam deš? Vykašli se na to, nic nenajdeš a čerti tě roztrhaj jako mně. Do svítání jsem tam hrabal, mimo kamení na nic nenarazil a co teď z toho mám? Jen dlouholetý strašení, nechtěl bys mně vysvobodit? Dobře se ti odměním…..“ Víc jsem neslyšel, upaloval jsem domů, nejmíň do dvaceti stromů vrazil, stokrát upadnul a ještě mně jakejsi pes ve vsi pokousal. Víc do lesa v noci nejdu, celej poklad mě může bejt ukradenej.“ Jestli nešel nevím, ale pravdu jsme se dozvěděli asi za dva roky. U hajnýho v Hněvošově byl na učení nějakej Rybka. Kluk mladej, a taky chtivej pokladu, si tenkrát vyšel zbohatnout. Místo čarovnýho jelena uviděl Hubnerovic kluka a držel k němu tu řeč, co jste před chvílí slyšeli. Prozradil to tenkrát hajnýmu když odcházel po vyučení. Dobře udělal, že to nezradil hned, von by ho určitě Hubner za tu pohanu odstřelil. Za daleko menší věci tenkrát hajný byli zabíjený. V Heřmanicích asi před sto lety byl hajným Schuster. Jedinýho kluka měl a taky ho zaučoval, no kluk, tenkrát mu mohlo bejt pětadvacet, proháněl holky po tancovačkách a pořád nevěděl kterou si vybrat. Při jedný tý tancovačce povídal mladýmu Procházkovi. „Se ti divím, Pepku, táhneš Andulu Berkovu do lesa a vykládáš ji jak se kácej stromy. Skácet jsi měl ji….“ Nedořek to jakou dostal na papulu. Taky ji hned oplatil, ale hubu měl druhej den oteklou víc než Procházka, to byl dřevorubec, ruku měl pádnou a pro ránu daleko nešel. To jen na to namlouvání bejval trouba. Za pár dní se mladej Schuster nevrátil domů. Hledali ho dobře čtvrt roku, jak hajnej nepřijde domů, je jasný, že leží někde pod roštím střelenej od pytláka. Taky to četníci vyšetřovali, ale jakýpak ptaní pytláků jestli mladýho náhodou neodstřelil. I kdyby nějakýho chytli jak rdousí hajnýho tak bude zapírat do
aleluja. No a mladej Procházka nepytlačil, to se všeobecně vědělo a proto za ním žádnej žandár ani nezašel. Nikdo by pravdu nezvěděl kdyby asi po třiceti letech Procházku nepoštípaly včely. Možná to byly vosy, ale hnízdo si udělaly zrovna v tom stromu který skácel. Buď jak buď, naštvaný potvory vyletěly z hnízda a poštípaly ho do hlavy. Nateklou ji měl během chvilky jak kybl a potácel se mezi životem a smrtí celej tejden. Pak ještě pár dní skučel bolestí než to z něj vylezlo. Schustra majznul klackem do hlavy Na Vyhlídce, to je kopeček nad Heřmanicema, a odnes ho podle Heřmanickýho potoka na půl cesty do Prostřední Lipky. Tam u jakéhosi pole ho zahrabal pod hromadu kamení. Jen to vypověděl tak se mu ulevilo, otok splaskl, bolest polevila, a tak zašel do stodoly a tam se pověsil. Před padesáti lety prý strašili oba, hajnej v polích a Procházka ve stodole. Vdova nechala udělat smírčí kříž tam v polích, za muže odsloužit pár mší a když vymřeli pamětníci tak bylo po strašení. Strašilo i v hájence na konci Orlického lesa. Ten býval před asi tři sta lety o hodně větší než dnes a nejvíc do něj chodili páchat lesní pych sedláci z Červený Vody. Hlavně jakýsi Liška, to byl svobodný sedlák, ne poddaný a statek míval někde na Horní Červené Vodě. Proto měl do Kolvapuš, jak se dřív Orlický les jmenoval, nejblíže. Jeho pole končila právě na hranicích Čech a Moravy, což byla zároveň hranice Králického a Štíteckého panství. Proč by se měl Liška trmácet někam pod Suchý vrch když měl les u huby? Děcka poslal okouknout kde je hajný Donat a když byl z doslechu tak s čeledínem hup do lesa, podříznul dva tři stromy, naložil je na vůz a s veselou se ubírali domů. Pohodlně si tak navozil dříví na celou zimu. Jenže tohle plundrování lesa se nelíbilo hajnýmu ani vrchnosti. Kolikrát si stěžovali, hajnej u hraběte, hrabě u červenovodskýho rychtáře a bylo jim to houby platný. Tak vzal Donat spravedlnost do svých rukou. Že ho mladý Liščata sledujou věděl, a tak se jim jednou ztratil, oběhl je a rovnou za zvukem pily došel Liškovi za záda. Pak už jen houkla rána a Liška měl plný gatě broků. Dvakrát ho tak jedno léto postřelil a potřetí na podzim. Do jara se z těch ran Liška vylízal a co tak ležel, mudroval jak se hajnýmu pomstít. Jaro se přehouplo do krásnýho léta a drvoštěpové z Orlice nevěděli do čeho říznout. Týden už jim hajnej práci nezadal, týden už ho neviděli, a proto jeden zaběhnul do hájenky. Smutný pohled se mu naskytnul na hajnýho uprostřed kuchyně, zdutý byl k prasknutí a silně zapáchal. S hajnou to bylo to samý, jen v posteli ležela a jejich roční děcko taky mrtvý v kolíbce. To muselo vydechnout naposled snad pár hodin před tím, než tam dřevař dorazil. Jak celá rodina zhynula nikdo netušil. Pohřbili je, vrchnost dosadila nového hajného a to byl mladý zelenáč, ani ženatej ještě nebyl a půl roku trvalo než si nevěstu přived. Čtrnáct dní tam hospodařila a jednou večer hajnej příde domů, jenže nevěsta fuč. Celej v obavách letěl k jejím rodičum. Oni na něj nějak divně koukali a holka bulí, že jeho druhou ženskou nebude. Lezlo to z ní jak z chlupatý deky, šla venku z pole
a za oknem vidí mladou ženskou, s děckem v náručí, jak na ní z okna čučí. Šla dovnitř a tam nikdo. Určitě se někde skovala a hajnej si ji vydržuje. Vrátila se, přemlouvání to dalo a pár dní byl klid. Za tejden to samý. Po čtvrtý když utekla tak už to vrtalo v hlavě všem. Její máma šla tenkrát s hajným, vařila mu tam a na pole chodila sama. Za pár dní tu ženskou viděla taky a pak ji viděl i hajnej. To už chumelilo, tak tchýně zůstala v kuchyni a hajnej vartoval u plotu. Třikrát ji uviděl a tchýně se dušovala, že do kuchyně nikdo nevlez. Tak běželi za farářem, že v kuchyni straší, ať to tam vykropí. Vykropil, na dvůr postavili kříž s pánbíčkem a zdálo se, že je pokoj, ovšem mladá se nevrátila. Na Štědrej den u Lišků vylez po večeři hospodář s hospodyní ven, do sadu šli sypat kosti z ryby ke stromům, jak je zvykem, a u plotu takovej celej bílej chlap s flintou na rameni a prej. „Do hub, Liško, do prašivek, a pak hned na krchov.“ No a byl ten tam. Liška bledej, Lišková taky a od tý doby houby se u nich v jídle nesměly objevit ani sušený. To až v červnu přilítla děvečka s košem růžovek, na Lišku volá. „Pantáto, koukněte co jich mám, zrovna na kraji lesa jich je plno.“ S Liškou to seklo, do postele ho uložili, mluvit nemoh, jen tak blábolil a pravou ruku nezved. Kdepak tenkrát felčara volat, pro kněze skočili a ten hned olejem mazal, už měl svý zkušenosti s mrtvicej. Samozřejmě ho nejdřív vyzpovídal a nebylo to pěkný poslouchání. Rači pak zavolal paňmámu a čeleď aby jim to Liška vypověděl sám. Bylo to asi takhle. Dlouho sedlák přemýšlel jak se pomstít za broky v zadku. Parkrát zašel k hájovně na čumendu a viděl, jak hajná když navaří letí okopávat na pole. Nasbíral pár jedovatejch hub, pokrájel, a druhej den, když mladá na poli dřela, ji polívku vylepšil. Dopadlo to jak chtěl. Hajnej bez života, jeho ženská taky, jen to jejich děcko tam řvalo čtyři dny. Výčitky svědomí neměl, tenkrát ničeho nelitoval, až teď, jenže je už pozdě. Tak ať alespoň postavěj u hájenky kapličku aby jeho duše měla pokoj. Do večera si ho potom čert odnes a kaplička tam stojí dodnes. Houby to ale bylo platný, do hájenky žádná ženská nechtěla, až asi za dva roky tam přišel Butel. To byl hajnej jako bubák, ženskou neměl, zvířectvo taky žádný, jen asi pět slepic, černech slepic jako noc. Když promluvil, tak na každýho jen hurtem, samá nadávka, samý bručení. I těm dřevařům jen holí ukazoval co skácet. Nejraděj coural uprostřed lesa nebo v tom cípu ke Králíkám, samá bažina to tam je a lidi to jmenujou bůhvíproč Peklo nebo V Pekle. Peklo si každej představuje jinak, tahle bažina by se spíš měla líbit vodníkům a ne čertům. Asi po pěti letech došlo k tomu co se dalo očekávat. Hajnej se zbláznil. Tancoval po lukách, tancoval na dvorku u hájovny a černý slepice s ním. Utancoval se jednoho úplňku na orlickým kopečku u silnice k Červený Vodě. Lidi tomu plácku začali říkat Čertovka a dokud tam nepostavili školu, tak tam
duch hajnýho po nocích poskakoval. (V současné době, tj. roku 2011, je tam vyhlášená restaurace Na Čertovce.)
Kapličku hajnýmu Wiesnerovi sice nepostavili, ale dřevěnej kříž jo. Stával na cestě z Pisar do Jodlova, kousek od odbočky do Potočku, a byl na něm letopočet 1768. Je tam zůžené údolí, přímo rokle, okolo les a na tomhle místě přecházeli pytláci z Urvisty do lesů nad Heřmanicema. Tak tomu bylo i toho roku 1768. Někdy začátkem léta šel Wiesner domů do Jodlova a z lesa se vyloup chlap se srncem na zádech. Hajnej nemeškal a pytláka složil ranou na komoru v cuku letu. Jenže netušil, že za pytlákem jdou jeho kamarádi a kamarádi taky hned bim do hajnýho. První ránu prej dostal do nohy a než si uvědomil co se děje, už ležel na zemi. Pak si z něho pytláci udělali terč. Jedna rána do ruky, druhá do zdravý nohy, třetí do boku a tak ho pomalu rozstříleli na cucky. Tenkrát už to bylo na Pruským území a prušáci měli rádi pořádek, navíc hrabě chtěl takhle surovou vraždu krutě potrestat. Vždyť v hajným našli čtrnáct ran a to střílení trvalo skoro hodinu. To tvrdil hajnej z Potočku, když to chvíli poslouchal šel se podívat jestli zase není válka, inu byla, ale pytlácká. Taky mu prej pár broků nad hlavou hvízdlo, ale kdo střílel nevěděl. Jak to bylo se lidi dozvěděli až po mnoha letech když všichni ti střelci pomřeli. Tak na hajnýho paměť postavili akorát ten kříž a Wiesnerův duch tam prej leta pod ním sedával. Duch zmizel spolu s křížem někdy kolem sedmatřicátýho roku. To už tady řádili
ordneři a utečenci z Čech. Jezdili provokovat Československý vojáky na hranicích a jakejsi opilej šofér do něj vrazil. Podobnej kříž postavili taky hajnýmu Elsterovi z Javorka a kameníku Patzeltovi z Roztok. Elster byl na pytláky ras, stejně jako ostatní hajný, no a tak když v polích u Hajníku potkal po soumraku chlapa jdoucího kdesi od Nový Vsi, vlítnul na něj co tam dělá. Hlavně co to prej nese pod kabátem. „Zajíčka, viď? Upytlačenýho do oka, že? Sem s ním!“ A začal se mu sápat pod kabát. To dělat neměl, možná se to ani za živa nedozvěděl, protože chlapovi cosi vypadlo z pod kabátu, velkej blesk a ještě větší rána a dali je do hrobu společně, protože z těch pár kousků masa rozmetanejch po okolí nevěděli, kterej patří komu. Všecko to vidělo pár dělníků z kamenolomu v Nový Vsi, vraceli se taky z práce domů, ale nechtěli jít s Patzeltem. Ten ukrad flašku s nitroglycerínem, to byla tenkrát novinka na trhání skály. Tenkrát ještě dynamit nebyl, trhalo se po staru prachem a zkoušel ten nitroglycerín, houby věděli co to dovede, ale kradli ho na trhání pařezů. Podobně dopadnul starej Cerha z Horní Lipky. Tenkrát už dynamit byl a hlavně zůstaly velký zásoby dělostřeleckej granátů po první válce. Kdosi jich přivezl plnej vůz, a jen hajnej nebyl v dohledu, nacpali chlapi granát pod pařez, přidělali zápalnou šňůru a utekli se skovat. Na Horní Moravě bydlel i starej Potůček se svejma klukama. Pytláci na slovo vzatý, nebylo půl roku aby je četníci nehonili, ale jinak dělali v lese. Taky tenkrát, asi v jednaadvacátým roce dobejvali pařezy pod Klapáčem. Bouchli si jednou, bouchli si po třetí a když po čtvrtý ráně šli okouknout jestli dědek vyletěl ze země, našli Cerhova dědka s rozmlácenou hlavou kus od vystřelenýho pařezu. Co tak koukáš? Jo ty nevíš, že dědek se říká pařezu, hlavně těm který jdou těžko ven z kamenitý země, no tak teď to už víš. To byl potom mazec, pánové, to se nedá povídat. Možná by hajnýho mrtvolu hodili do jámy po pařezu a zasypali, ale přiběhnul jeho syn, taky slyšel ty pecky vod granátů, taky jako jeho táta to dřevařům zakazoval, no a teď letěl za četníkama. Ti zavřeli všecky mužský od Potůčků a nastalo vyšetřování. Že prej ubili hajnýho kamením protože je přistihnul pytlačit, že se chtěli pomstít za častý udání, no čtrnáct dní je v kriminále drželi, nic nevěřili že se tam nachomejt v nepravej čas a zabilo ho kamení po výbuchu. Zachránila je až pitva, maličkej kousek toho granátu v hajným našli a proto zavřeli jen starýho a ne nadlouho. Rozbitá hlava u hajnýho bylo něco tak běžnýho jako si ráno ukrojit chleba. Když jdete po Hraběcí stezce, tak asi v půl cesty z Černýho dolu k silnici na Hedeč je prudkej sráz, říká se tam Ďáblova rokle a to nejmíň dvě stě let. Tenkrát to prej byla paseka od vrcholu až dolů k silnici a z jara tam šel orlickej hajnej pokoušet čerta. O čem spolu jednali samozřejmě nikdo neví, ale hajnýho našli
ráno dole na Orlici u cesty s rozbitou hlavou. Určitě se nepohodli, protože mu čert rozbil nahoře na Zaječáku hlavu, chtěl ho odnést do pekla, ale po ledu se mu nohy smekaly, taky hajnej prej nebyl žádná podvýživa a proto ho neuzved, zkrátka ho vláčel těch dobrejch tři sta metrů dolů a zbyla za ním jen široká krvavá cesta. Děcka tam nechtěj od tý doby chodit, starý báby, než tam projdou, se křižujou a můj poslední muž, když kdosi u nás o tom povídal, se namích a rozpovídal. „Jo, tohle znám a vím taky jak to bylo. Ožrala to byl, dříví prodával a peníze strkal do vlastní kapsy aby měl na chlast. Ten den celý opoledne ukazoval jakýmusi sedlákovi z Hedeče kde co pokácet, do večera s ním chlastal a za tmy odešel. Proč nešel rovnou domů ví Bůh, ale čert ho dovedl na Zaječák, tam uklouznul, hlavou třísknul o kámen a po zledovatělým sněhu dojel až dolů k cestě. Proto ta krvavá stopa. Tu zimu sněhu nachumelilo po kolena, přes den to roztálo, k večeru umrzlo, no a nad takovou klouzačkou by se haranti určitě radovaly. Tomu ožralci to bylo určitě jedno, protože když po hubě dolů jel musel bejt mrtvej. Alespoň tak to je napsaný na našem úřadě v lejstrech.“ Takovejch hajnejch co rádi bumbali a po pítí dělali psí kusy bejvalo víc. Třeba takovej Draxer z Lichkova. Žádný velký chlapisko nebyl, spíš takovej menší strejček, on měl jen velkej strach a to ze všeho. Nejvíc snad ze tmy, ale to ho neodradilo od vysedávání u piva do pozdní noci. Proto si sebou do hospody nosil lucernu, kdepak by taky tenkrát byly baterky jako dnes. Nes si ji i jednou asi tak před šedesáti lety, na podzim se to odehrálo, úroda sklizená a chlapum z chalup ubyla práce. Seděla jich parta v hospodě, upitý měli a hlavně dlouhou chvíli. Tak se radili jakou kulišárnu komu udělaj. No hajnej přišel jako na zavolanou a za chvilku měli taškařici vymyšlenou. Když si Draxer poručil osmý pivo a rafnu šnapsu, dopili, zaplatili a tma je pohltila. Po chvíli dopil i hajnej, krčmář mu zapálil lucernu, von by to po tom pití nesved no a vyprovodil ho ven. Hajnej zamířil domů, cesta to bejvala dlouhá i ve střízlivým stavu, po osmi pivech ještě delší a to se ještě musel zastavit u každýho druhýho keře. Za prve se zbavit piva, ale hlavně na pokec, on totiž v tomhle stavu si s každým rád popovídal. Na půl cestě k hájovně býval březový hájek a zrovna na kraji šel proti němu chlap, taky se motal a taky si svítil lucernou. Sevřelo se srdce hajnýho strachem, přidal na hlase a hlavně hlaholil jako by měl sebou kamarády. „Jaký si vykopal brambory, Vašku? Už se ti kráva uzdravila, Pepku? Nepočkáme na Heinze?“ Stál tam a brebtal hodnou chvíli. Chlap taky stál kus od něj. Rozhazoval rukama, mával lucernou, ale hlásku nevydal. Hajnýho se zmocnil strach ještě větší, pomalu už chtěl volat o pomoc, pivo se mu z hlavy vypařovalo nebývale rychle a v jednom jasnějším okamžiku uviděl, že chlap má na rameně flintu. Hrklo v něm přímo hlasitě, zezadu taky ucítil jakési mokro v gatích a to ho asi probralo. Strhnul vlastní dvojku, natáh ty camprlíky na střílení a bim, švác. Pak se ozvalo jakési zvonění a chlap zmizel. Prchal i Daxer,
uřícenej doprchal domů, flintou praštil do kouta a šup do budky na hnoji. Tam nemusel spěchat, už z něj víc než měl v kalhotách nevyšlo, zato ráno vyšla pravda najevo. Přišli dřevaři, přinesli mu lucernu a s vážným ksichtem, jestli není jeho, se ptali jestli se nepořezal o to rozbitý zrcadlo u cesty. Strašně podobný to je s Opakovačem, tam u Dlouhopole mu říkaj Repetýr, Právě tam se nejčastějc objevoval. Že by to tam byla rovina se říct nedá, krajina je zvlněná, než se teda dojede do lázní, a v takovým dolíku tam teče Nysa. Jak přijde podzim, tak je to kolikrát ponořený do mlhy celej den a právě v tomhle dolíku a mlze to strašidlo nejčastěc chodí. Potkat ho tam můžete dost často a od nepaměti, místní ho vídaj tak často, že si už na něj zvykli a když se z mlhy vyloupne, tak jen pozdravěj a dou klidně dál. On nikomu nikdy neublížil, ale na druhou stranu ani nepomoh. Ke smrti pomoh akorát pár vojákům, ale to byli Prušáci když před dvěstě lety zabírali Slezko. Jenže troubové se postříleli navzájem. Jeden oddíl tam v mlze odpočíval, druhej je došel a mezi nima Repetýr, hlídka houkne „Wer da,“ to jako kdo je tam a strašidlo opakuje. „Da, da, da.“ On totiž opakuje poslední vyřčený slova jako ozvěna. Taky se to tak ztrácí jako při ozvěně, no a nastala řež. Každej kdo měl ruce a flintu pálil do mlhy, čoud od prachu ještě viditelnost zhoršil, a tak po slabý hodince palby pruskej král přišel asi o dvě stovky vojáků. Vy si myslíte, že kecám. Stará senilní bába si vymejšlí, ale to se mejlíte, holenkové. Co takhle štamprlička na osvěžení paměti? Nebyla by? No vem větší sklenici, copak si myslíš, že vojáci by pili z takovýho kalíšku. Jo ty museli tenkrát lemtat kořalku z kýblu aby se vzpamatovali. Tak teda nekecám, hošánci. Já ho viděla na vlastní oči. Proč jsem tam courala si už nepamatuju, ale na to jak se najednou třepal v mlze proti mně nezapomenu do smrti. Co bych zapírala, taky jsem si cvrnkla pod sukni, do spodního prádla ne, to se tenkrát nenosilo, a povídám. „Gu, gu, gutn tagggg.“ Von hned. „G g g g.“ Mazala jsem tam odtud pěkně rychle, taky jsem musela loknout pulitřík šnapsu než jsem se vzpamatovala, taky to ve mně leželo leta. Vlastně až do první války. To z těch lázních udělali lazaret pro raněný vojáky a já tam pár měsíců učila vařit nadšený německý nanynky vlastenky. Jedním z tam nahnaných doktorů byl profesor Ollinger, von byl přes duše a tomu jsem se svěřila s tím Repetýrem, konečně i se svou zatíženou dušej. „Paní Dýno,“ povídal mi. „Z toho si nic nedělejte. Já ho viděl taky, osmkrát. To je úplně normální. Víte co je fata morgana? To je zrcadlení obrazu na poušti. Nejste zrovna hloupá ženská,“ to je kompliment, že? Dovedete to vůbec ocenit, pánové? Asi ne a tak dolejte. Pak povídal dál. „Mlha je podobná těm horkem a studenem vzduchům nad rozpáleným pískem. Tam to je jako zrcadlo a proto vidíte svůj rozmazanej obraz. Tady slyšíte ozvěnu svýho hlasu, proto ten přízrak opakuje jen pár posledních hlásek.
Já se vám divím, že jste si toho v tomhle horským kraji nevšimla dřív, ausgerecht vy, která celej život žijete v lese. Rači přemejšlejte, jakou pečeni uděláte z jelena kterýho uštvali naši rekonvalescenti a právě vlečou ke kuchyni.“ Víte že měl pravdu? Když jsem potom o tom přemejšlela, tak jsem si vzpoměla, že v mlze je vidět vlastí obraz i slyšet ozvěnu svejch slov.
Na Moravě a okolí se vypráví o Langhansovi, přeloženo to je Dlouhej Honza a dlouhej byl kolikrát i pár set metrů, vlastně vysokej. Ten nic neopakoval ani neříkal, jen pomaloučku kráčel po kopcích na český straně. Mezi válkama na jedný poslední leči na něj přišla řeč a mladej Schmidt z dolní hájenky na Moravě povídal. „Nebudete věřit, pánové, ale Langhans jsem vlastně já. Před třema rokama, jak tak strašně mrzlo, zafoukala vichřice a na samým vrcholu Sviní hory polámala spoustu stromů. Páni z lesní správy chtěli vědět, jak velká škoda tam vznikla, tak jsem musel nazout lyže a trmácet se nahoru. Paseka to byla pořádná, stromy ulámaný skoro u země a všechno zafoukaný pod sněhem. Tak to tam obhlížím a najednou vidím jak po stráni Hleďsebe se plíží chlap. Na tom bílým nadělení byl pěkně vidět, kolena měl v údolí a hlavu v půl kopce. Zastavím, on taky, pohnu se, to samý on. Slunce mi pražilo do zad, otřu čelo a postava zrovna tak. Zamávám na něj, samozřejmě to opakoval. Tak mě to bylo jasný. Můj vlastní stín se na protější straně producíruje. Tajtrlíkoval jsem tam dobře půl
hodiny, měl jsem z toho švandu, ale pak se stín začal rozmazávat a bylo po představení, slunce zakryl mrak a já mazal domů.“ „Jo tak tohle jsem viděl taky.“ To povídal Vydra, hajnej z vrchní hájenky. „Doprovázel jsem na podzim jakýhosi hosta na Sušině, jelena si tam měl odstřelit. Sněžník zakrytej mrakem, slunce vylezlo a náš stín taky na mrak promítlo, jen nebyl tak vysokej, jak říkal tady Anton. Já bych řek, že sotva padesát metrů. Taky jsme poskakovali jak malí kluci, co bych se to styděl přiznat.“ Zhádali se tam potom všichni. Půlka tvrdila, že to je naprostá myslivecká latina, druhá polovina se hádala, jak ten stín může bejt vysokej. O žádný velký vejšce nejde mluvit u Šnirgla. O něm pověsti jsou naopak na druhý straně Hleďsebe a Sněžníku. Nebejvá lidem ani do půl stehen, sotva nad kolena. Hrbatej je, tělo porostlý černýma chlupama, ksicht bílej, hubu našpulenou a hrozný tesáky. Nemluví, jen vydává strašný ječení, před lidma prchá, ale když ho někdo překvapil tak i kousnul a bejvaj to rány hrozný. Živí se hlavně ovocem, vidět je hlavně na poli a v sadech, přiblížit se mu jde těžko, jak někoho zmerčí maže po čtyřech pryč. Tak, tolik pověsti a pravda je taková. Když Prusové před dvě stě lety vtrhli do Bystrice, zrovna tam stál cirkus. Ukazovali v něm dva cvičený šimpanze a vojáci je dráždili. Hlavně jim při tom otevřeli klec a vopice na nic nečekaly a utekly. Potulovaly se potom pod horama od Mezihoří po Sklárňu, sklízeli lidem ovoce a děsily je. Druhým rokem je už nikdo neviděl, zahynuly patrně v zimě a zůstala po nich jen pověst o Šimarglovi. Ono na mnoha pověstech je kousek pravdy, i na tý o hajným Eisbachovi. Ten měl mít hájenku nad Heřmanicema a na poddaný byl jako pes. Honil každýho, koho moh tak zmlátil a kdo byl kousek dál, tak si musel vyslechnout alespoň kupu nadávek. Taky měl neuvěřitelný štěstí, kolikrát po něm pytláci střelili ani nepočítal, netrefil se nikdo. Taky kolikrát střelci flinta selhala, kolikrát někdo hajnýho posunul kus vedle a dost často kulka spadla neškodně hajnýmu k nohám. Není se co divit, že už za jeho života lidi povídali, že se upsal čertu. Ne že by kvůli tomu lidi přestali krást nebo pytlačit, ale dávali sec sakra pozor aby mu nepřišli do cesty. Vždyť už taky jich pár stačil pomordovat a nic se mu nestalo. Naopak ho vrchnost chválila. To bylo v době když kraj vedle zabrali Prajzové. Na Roudným sbíralo pár dětí borůvky, hajnej se k nim se spíláním řítil, děcka páděj z lesa a najednou za nima ticho. Ten den hajnej domů nepřišel, nepřišel potom už nikdy, jen jeho ženská ho sháněla. Až sem do Králík na panskou kancelář došla a plakala vrchnímu na rameni, že ji pytláci muže zahubili. Vrchní se rozčílil, povolal dráby a šlo se pátrat. Pár známem pytlákům na zadek nasekali, všude se vyptávali a i s hajnýho psem po lese lítali. Až od děcek se dozvěděli, kde hajný na ně naposled řval. Tak honem na
Roudný. Tam díra do země, vedle díry hajnýho klobouk a dolů se nikdo neodvážil. Dodnes hajnýho kosti práchnivěj někde v probořený štole po hornících. Prej se na Roudným před spoustou let ruda těžila a po rudě taky má svý jméno. Tady zůstala akorát pověst jak hajnýho čert odnes do pekla a pojmenování místa Fořtova jáma.
Netrvalo dlouho a do hájenky se nastěhoval novej lesa pán. Jmenoval se Novák, Nováček, Novotnej, prostě něco od novoty a nebyl to žádnej poděs. S lidma vycházel dobře, nikoho z lesa, když nemusel, nehonil. Děcek na borůvkách si nevšímal, jen jednou seřezal lískovým prutem jakýhosi smrada když hnízdo ptákům vybíral. Dokonce se povídalo, že pytláka se zajcem v ruce nevidí a sám se jednou v hospodě nechal slyšet, že neví jestli by pytláka vůbec trefil. Ale ať si nikdo nežádá vědět, co se stane s tím kdo by hraběcího srnce nebo jelena oddělal. Ženu měl mladou, sám taky let neměl moc, dětičky sice žádný, ale po roce už jeho žena čekala. Právě v tý době se jednoho večera nevrátil. Hledalo ho kupa lidí, ani jeho vlastní pes si rady nevěděl, vyptávání nepomohlo a i do několika starejch šachet nakoukli. Hajnej se prostě vypařil a nebo ho taky odnes čert. Skoro tři roky od jeho zmizení utekly když na okno hájenky kdosi tluče. Ten kdosi vypadal jak smrtka, bledej, šaty rozedraný a hubenej. „Co chceš, vagabunde?“ Se na něj obořil novej hajnej. „Vidět svou ženu, já jsem Novák, před pár lety jsem tu bejval hajným…“ povídal ten přízrak a sesul se hajnýmu k nohám. To byla jiná, kolegovi se pomoci musí, na postel ho položil, kořalku nalil, svíčkovou z pečenýho jelena uctil a hlavně se vyptával. Všechno marný, po čtvrt litru kořalky ten ubožák spal do večera druhýho dne. To už z panský kanceláře tam byl správce a mohl si taky poslechnout. „Tenkrát jdu lesem podle nový hranice. Najednou vyskočej Prajzi, svázanej jsem byl za chvíli a se zavázanejma očima mně kamsi vedli nejmíň hodinu. Pak hodili do slámy na vůz a od tý doby jsem slunce neviděl. Celou tu dobu v jakýmsi sklepě, snad ve vězení, nikdo se mnou nepromluvil, jídla jen abych neumřel a vody jsem se poprve dosyta napil až když mne shodili z vozu na hranicích za Starým Bobišovem. Akorát v tom sklepě bylo takový malý okýnko a tím jsem slýchal vojenský povely. Jestli já nebyl až někde v Bystřici nebo
dokonce v Kladsku.“ Taky se nikdo víc nedozvěděl, ale s tím Novákem to dopadlo dobře. Svou ženu s dceruškou našel v Králíkách, práci a bydlení jim tam na hraběcí pokyn poskytl správce a hrabě poslal Nováka na jakési své jiné panství. Prý co nejdál od Pruský hranice aby brzy zapoměl. Další pověst si vyprávějí také pouze na západní straně Sněžníku. Povídá se, že za Žižky husitské vojsko vpadlo do Kladské kotliny, vyplenilo Mezilesí a táhlo na Bystřici. Samozřejmě že pověst mlčí o předcházejícím vpádu slezského vojska do Čech, konkrétně šli slezští přívrženci Zikmunda, lišky zrzavé, namlátit Mikuláši Žampachovi z Potštejna. Tak tedy husiti prý spěchali na Bystřici, plundrovali kraj a páchali zvěrstva na pokojném obyvatelstvu přijímající pod jednou. Jenže u Bystřice čekalo udatné vojsko Vratislavských, milé husity rozprášili a hnali k horám na obzoru. Božím bojovníkům spadlo srdce do kalhot a bezhlavě se hnali po neexistujících cestách ke Sněžníku. Jen vlezli do hlubokých lesů, jejich pánbíček je opustil a strachy zkameněli. Hlavně podél cest z Mezihoří, Nové Vsi a Hovorka na Sněžník. Dodnes je tam ty zkamenělé husitské vozy vidět. Vojsko to muselo být početné, těch skalek a balvanů je v lese nejmíň stovka a některé vozy musely být přímo gigantické podle toho jak jsou některé ty skály velké. Inu kočírovat takový vůz v pralese muselo být pro poděšené vozky hračka. O době trochu pozdější vypráví jiná pověst. Tenkrát Jan Žampach si postavil nad Mladkovem srub a hrdě ho nazval Bílý zámek. Z týhle chatrče vyjížděl na lov, protože zámecký páni to tehdá dělali. Kdepak tenkrát flintičky, kudlu, luk se šípama a oštěp, to muselo k lovu stačit, ještě tak sekyru, ale tou bejvali ozbrojený pacholci. Tenhle Žampach si jich sebou určitě několik vzal, rozhodně myslivce Boříka, jestli tenkrát už myslivcem byl, a s tátou Boříkem jeli asi i dva synáčci. Štrachali se při kraji lesa někde pod Vysokým kamenem, slídili po nějakým tom kousku masa jenže je vyslídili dva medvědi. Taky by si asi dali kousek masa, protože strhli koně pod Žampachem, pod Honzou, ne hradem. Tak lovecká tlupa se hnala pod lesem k jihu, méďové za nima a ještě nebyli pod Boudou když Honzovi uklouzly nohy. Už už ho měli v drápech přibíhající líté šelmy, ale Bořík zasáhl. Prvního bacil sekyrou, silnej musel chlap bejt, medvědí hlava v mžiku na dvě půlky, no a s druhým se popadli. Chvíli potancovali, chvíli se pokouleli, až synáčci si taky sekyrkou sekli. Leží dva medvědi v krvi, leží táta v krvi a Honza se přibelhává. „Ó ty věrný služebníku, ó ty můj zachránče, nasadils vlastní život za život svýho pána, jak se ti odměním: No potrhanej seš Bořku pěkně, než by tě donesli na zámek tak duši vypustíš, tak si tu zůstaň. Koukám, že tady nad náma je pěknej vejvrat, kluci máš silný, tak mládenci chutě do díla a z těch polámanejch kmenů postavte chatu pro tatíka. Jestli to přežije bude bouda vaše a von mým
prvním myslivcem.“ Podle pověsti to přežil a tahle hájenka byla první na Králicku. Později pod ní založili vesnici a pojmenovali Boříkovice. Později boříkovickou hájenku postavili jinde, dodnes tam stojí, a asi tři roky před první válkou se do ní nevrátil mladý adjunkt. Tak nějak po žních to mohlo bejt a po klukovi ani stopy. Četníci ho hledali, hajnej s čuchacím psem chodil po lese, dřevařů se vyptávali a nic. To trvalo do ledna, tenkrát se dříví z velkejch kopců vozilo na sáních, kdepak s vozem, to by koně mohlo zavalit. Však to znáte, kůň vytáhne několik sáněk rohaček k hromadě dřeva, kláda se na ně těžším koncem položí, dřevař sedne, kamarádi odstrčej a pak záleží jen na síle nohou, umění řidiče a štěstí. Holt když řidič štěstí nemá tak ho zavezou na hřbitov. Tenkrát na hřbitov vezli adjunkta. Jen se dostali u jedný hromady klád až dolů, našli ho pod nima placatýho. Pohled to pěkný nebyl, ležel tam, i když v relativním chladu a přikrytej, od podzima. Myši a jiný potvory ho taky moc neohryzaly, jen ty těžký klády slisovaly. Přišli četníci a hned jim to bylo jasný. Mladej něco dělal u hromady, ta se sesypala a už klepal na nebeskou bránu. Ale hajnej byl jinýho mínění. „Kdyby ho srazily rozsypaný klády, tak by ležel napříč a ne souběžně s nima. Tam ho někdo musel položit a dřevo na něj navalit. Koukejte.“ Zapíchnul klacek vedle hromady, přikulil kládu a fakt ta klacek přiválcovala naštorc. No zjištění to bylo pěkný, ale co s ním když se nikdo k vraždě nepřiznal. To přiznání přišlo až asi pátej den po zabrání pohraničí. Vyzradil to na sebe Kurt Lanz z Boříkovic když se vyzpovídal velebnýmu pánu. On měl smrt na jazyku a zavinil si to sám. Ten den, jak německá armáda překračovala hranice, šel hajlovat k cestě od hranic. Posilnil se na to šnapsem a zalejval ho pivem. Zima bylo a tak se zahřejval tou kořalkou, pohybem taky. Mával u cesty německým praporem, poskakoval nadšením tak divoce, až skočil do cesty jakýsi pásový potvoře. Ten obrněnec byl silnější než Kurt, byl silnější i než nejsilnější kořalka a nezastavil se ani před kořalkou nacucaným Kurtem. Vojenskej doktor doprovázející okupační armádu mu rozdrcený nohy uříznul na místě, nechal ho dovézt domů a hned povídal jeho ženě, že do tejdne bude vdovou. Jak to moh vědět nevím, ale vyplnilo se to do písmene. Právě pro tuhle jeho ženu přišel o život ten mladej adjunkt, pálili za ní oba, ustoupit nechtěl žádnej a proto Kurt bacil soka kamenem do hlavy, natáhnul u hromady a zavalil. Dva nebo tři roky po první válce umřel hajnej z Mladkovský hájenky. Zájemců o tu službu bylo víc, i mladejch, ale přišel tam Guger, tomu tenkrát táhlo k šedesátce, prostě starej dědek. Nesloužil tam dlouho když jakási borůvkářka mu přišla říct, jak v hromadě roští objevila hořící svíčku. Zavedla ho k tý hromadě a ono to bylo časovaný zařízení k podpálení lesa. To víte, že hajnej
babce děkoval, pomalu ji ruce líbal a koupil ji alespoň kilo čokolády. Vždyť zachránila pořádnej kus lesa před vyhořením. Ať to tajili jak mohli, přece jen babce přišlo asi dvakrát anonymní psaní s výhružkou, že když nechtěla vidět hořet les, uvidí hořet vlastní střechu. Anonymní udání došlo i na lesní správu, Guger je prej starej a neschopnej revmatickej dědek, kterej do lesa nepatří. Tohle psaní dostali četníci a vyšetřovali to hodně po tajmu, když jim hajnej prozradil pokus o zapálení lesa. Za pár tejdnů objevil svíčku v hromadě roští mladej Eule, on odvětvoval polom kousek odtud a divil se co prej hoří. Šel po čuchu a svejm očím nechtěl věřit co viděj. Do třetice to bylo horší, to oheň vzplál v hromadě roští plnou silou, jediný štěstí že ho uhasila náhlá bouřka. Žádnej další pokus o podpálení lesa už nebyl, mladej Eule seděl ve vězení. Četníkům stačilo jen se zeptat kdo by měl z odstranění hajnýho prospěch. Vyšlo jim, že jedině Eule a nějakej hajnej od Žamberka, to byli před časem další uchazeči o to místo.
Tenhle ten Eule, po česky Sova mi připoměl jinou historku. Když po třicetileté válce získali králické a mezileské panství Altmanové, tak chtěli přesně vyznačit hranice své říše. Na to byla potřeba komise, dokonce komise dvě, Česká a Moravská. Těch darmožroutů v ní nebylo málo a pánům muselo sloužit i pár lokajů, kočích, kuchařů a podobně. Taky museli někde bydlet a když tenkrát vyměřovali na Sněžníku, hrabě jim poskytl dvě lovecký chaty. Jednu na Vilemíně a druhou u vodopádu. Copak na Vilemíně, tam prožili noc klidnou, ale u vodopádu to byla noc hrůzy. Městský panáčkové do rána oko nezamhouřili, klepali se strachem a prosili Boha o pomoc. Nepomoh jim pámbu, ale svítání, protože teprve za rozbřezku sovy zavřely zobáky a uložili se k denímu spánku. No a od tý doby se tam tomu místu nad vodopádem říká Strašidla. Přibližně ze stejné doby je pověst a pojmenování protilehlého kopce. Sviní hora, po německu to bylo Saukoppe a zasloužil se o ní hajnej ze Skleného. Ty kopce po pravé straně sněžnického pohoří patří Kolštejnskému panství protože řeka Morava je zemskou hranicí. To sice znamená, že chalupy na Velké a Dolní
Moravě, postavené na levém břehu, by měly taky patřit Kolštejnu, ale není tomu tak, je to jedna vesnice a ta patřila vždycky ke Králickému panství. Hajnej ze Skleného dostal proto příkaz, aby si pohlídal Altmanovy poddaný, protože oni rádi chodí plundrovat kolštrejnský lesy. Jenže uhlídej stovku moraváků, les velkej a když budeš nad Velkou Moravou, tak dolnomoraváci klidně řežou dříví nad svejma chalupama. Dlouhej čas hajnej přemýšlel jak těm zlodějům v kradení zabránit, až jednou dostal geniální nápad. Možná vypreparoval doopravdickou kančí hlavu, možná si jenom vyrobil její maketu, ale od tý doby když chodil v lese nad Moravou si ji nasazoval. Taková babka před třista lety, když uviděla chlapa s hlavou divokýho prasete, ta musela bejt pěkně vyjevená. I faganům se brzy znelíbilo chodit na borůvky, no a když po sklizni začali sedláčci jezdit na dřevo, rozšířil hajnej svou výbavu. To začal po lese poletovat v ženským převlečení, to se ví že i s tou prasečí ozdobou. Určitě to nějakej čas pomáhalo, ale po letech hajnej umřel, svinská hlava přestala chodit a tak dodnes zůstalo jen pojmenování kopce.
Ono i jméno Králík má pochopitelně dávnej původ. Tak svý osadě začali říkat první lidi kteří sem přišli. Celá ta vyvýšenina na který město stojí bývala hustě prošpikovaná králičíma norama a nerost tu ani jeden strom. Všecko co z náletu semen vyrašilo, ti králíci ohlodali a udrželi prostranství holé. Chodili se pást po okolí a to nejvíce nahoru pod Klášter. Tam měla být louka, nebo pole, a dařilo se tam nejen šťavnaté trávě, ale i zelí. Jenže nebyli sami kdo tam chutné lupení spásal. I polním zajícům tam chutnalo a proto docházelo k četným střetům. Příležitostné potyčky dospěly až k válce. Mydlilo se tam všechno až chlupy kolem lítaly a protože polňákům nikdo nevelel, vítězem se stalo králičí vojsko. Při každý další válce to dopadlo stejně, zajíci od tý doby žili převážně na kopci nad Amálkou a říká se mu Zaječák. Pak sem vpadli první osadníci, nedělali žádný rozdíl mezi ušatými bojovníky. Jen byl některý dopaden, už se rozvaloval na pekáči….“ Rozražené dveře zaduněly o zeď, mezi popíjející posluchače vbíhají pistolkama a samopalama mávající příslušníci Sboru národní bezpečnosti. „Všechno ke zdi, ruce za hlavu, jste zatčeni, kde máte zbraně?“ Taky nedělají žádný rozdíl, spoutali nimrody i jejich ženy, sebrali dvě
brokovnice z věšáku a všechno odvážejí pryč. „Proboha, paní Dýno, já myslela, že jste ve vězení? Celý město o ničem jiným nemluví než o tom, jak četníci sebrali nějakou protistátní skupinu. Všichni myslivci prý tam byli a vás že zastřelili na místě?“ „Tak to vidíte, paní Kučerová, jak lidi kecaj. Zatkli mně, spoutali, obvinili, ale nic dokázat nemohli. Flintičku doma jsem neměla nikdy, to mý manželové jich měli kolik a nikomu to nikdy nevadilo, já se vždycky držela kastrólu a vařečky. To až tihle soudruzi, ti těm myslivcům sebrali všechno z čeho jde střelit, prej i špuntovky jejich děckám zabrali. Chlapi prej připravovali státní převrat, chtěli prej svrhnout vládu, prosím vás jakou vládu? Vždyť snad ještě ani žádnou nemáme, vždyť je to sotva měsíc co Beneš odstoupil. No nezlobte se sousedko, musím jít, pozvali si mně na četnickou stanici.“ „Podívej se, soudružko Zapová. Všichni obvinění tvrdí, že jsi v tý jejich protistátní skupině jen vařila, prej dobře vařila a jejich teroristickejch jednání se nezúčastnila. Prej ti nemohli věřit, protože jsi ukecaná ženská. Tak je trestní stíhání proti tobě pozastavený, rozumíš soudružko, jen pozastavený. Stačí jeden chybnej krůček a máš na krku dvacetiletej žalář. Jak povídaj tak umíš dobře vařit a my připravujeme výroční stranickou schůzi, týden před prvním májem bude a přijede i soudruh Gottwald. Co kdyby ses ujala kuchyně, aby ta oslava byla důstojná?“ „Jo milánku, za prve mi netykej, husy jsme spolu nepásli. Já už třiadevadesát roků koukám na svět a tobě, cápku, je sotva třicet. Neříkej mi taky soudružko, já byla dycky řádně vdaná a ničí družkou nebyla. To vaření pusť z hlavy, já už neuvařím ani sobě. V tom studeným vězení, kam jste mně šoupli, se mi zhoršilo regma, že nůž už neudržím a sem jsem sotva dolezla. Tak spánembohem, soudruhu, spánembohem.“
Vysvětlívky Diana – starořímská bohyně lovu. Pačmák, haxny – nohy. Bžundu – legraci, srandu. Špacírštok – vycházková hůl. Šláftruňk – pití před spaním, poslední lok. Jehlovka – zezadu nabíjená ručnice zaváděná v druhé půlce 19. stol. V pruské armádě. Kartáč – zde dělostřelecký náboj. Rokytí – křovinatý porost. Krůliška, Grůliška s kosou – lidové pojmenování smrti. Původ má od kostlivců na Dušičkovém oltáři v ambitech Hory Matky Boží na Hedeči.
Vartoval – čekal, hlídal, střežil. Ausgerecht – zrovna, akorát, Naštorc – napříč. Rejd – zatáčka. Krchov – hřbitov.
Pojmenování obcí a míst použitých v textu. Hovorově Bochňák Černěc Dlouhopole Dolník Domaškov Hablšvert Hněvošov Hovorov Javorek Javornice Jodlov Kamenčík Kyšperk Nahodice Petrovice Petrovičky Potoček Roudný Roztoky Sklárna Utržený
Německy Salz Kuppe Schwarzer Berg Langenau Schönthal Ebersdorf Habelschwerdt Seitendorf Lauterbach Urnitz
nynější polský název Bochniak – kopec v Polsku Czerniec – kopec v Polsku Długopole - P Dolnik - P Domaszków - P Bystryca Kłodzka - P Gniewoszów - P Goworów - P Jaworek - P Jawornica u Mezihoří -P Thanndorf Jodlów - P Steinbach Kamieńczyk - P Geierberg městečko v Čechách, od 1950 Letohrad Herzogswalde Nagodzice - P Böhm. Petersdorf Č Deutsch Peterrsdorf - Č Neißbach Potoczek - P Hofstellen B. kopec v Čechách Schönfeld Roztoki - P Schreibensdorf Szklarnia - P Gläser Berg Urwista – kopec v Polsku
