Optické klamy 3 Milí žáci. Zdá se vám na této mříži něco zvláštní?
Jestliže mříž přejedete pohledem, v bodech křížení bílých čar spatříte šedé tečky, které ve skutečnosti neexistují. Tento optický klam objevil roku 1870 německý fyziolog Ludimar Hermann. (Fyziolog je člověk, který zkoumá a vysvětluje činnost organismu.)
A tato mříž? Nezdá se vám, že ty bílé kruhy blikají?
Lvíček Barbara
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak vlastně spisovatelé píší knihy nebo scénáristé vymýšlejí náměty pro svůj film? Není to prý zase tak složité. Třeba jen tak jedou v metru a najednou je zaujme chování nějakého člověka, zaslechnou úryvek rozhovoru, přečtou si článek v novinách. Pak už se jim v hlavě začne odvíjet celý příběh. Teď si možná myslíte, že si vymýšlím, jenže přesně tak nám svou inspiraci k tvorbě knih popsala paní spisovatelka Martina Drijverová, se kterou se žáci I. třídy PRŠ jednoleté setkali na besedě 27. ledna v Knihovně Petra Bezruče. Během října, listopadu a prosince se zúčastnili tří kol soutěže vyhlášené knihovnou na téma: „Za strašidly našich hradů a zámků“. Kreslili strašidla, vyhledávali informace o bílých paních, vyráběli model středověkého hradu nebo zjišťovali, ve kterých českých pohádkách hrají strašidla hlavní roli. Musím přiznat, že velmi zdatným pohádkoznalcem byl Marek. Protože se nám podařilo všechny úkoly splnit, dostali jsme jako jednu z odměn pozvánku na besedu s paní spisovatelkou. Dověděli jsme se třeba i to, že napsala 72 knih, nejdéle psala knihu o chlapci s Downovým syndromem nazvanou Domov pro Marťany, kterou 8 let nechtělo vydat žádné nakladatelství a nakonec s ní získala 6 literárních cen. Myslím, že se nám všem líbilo její autorské čtení z knihy Příšerné zlobilky a České dějiny očima psa. Taky jsme se konečně dověděli, proč se náš prapředek praotec Čech usadil pod horou Říp a ne někde u moře. Protože jeho psa, který ho věrně provázel po celou dobu putování, už bolely tlapky a dál jít nechtěl. Takových úsměvných historek najdete v knize mnoho. Možná by stálo za to, si příště v knihovně nějakou knihu paní Drijverové půjčit. Nebo se můžete v novém pololetí zapojit do další soutěže, která bude věnována 50. výročí Večerníčka. Přejeme vám úspěšné luštění. Jana Silná a žáci I. PRŠ jednoleté
Knižní okénko „ Dříve než vám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíte Večerníčka, jak se uklání, pokud vám není moc, dobrý večer, dobrou noc, zamává čepičkou, z kouzelných hromádek, hází lístky pohádek maličkou ručičkou.“
Milá lvíčata, asi se divíte, že začínám básničkou , možná však někdo pozná, že je to vlastně písnička, ve které se zpívá o pohádkách, které nám již 50 let přináší každý večer, den co den , malý klučina ve žlutých tepláčkách, v šedomodrém roláku a v šedomodrých botkách s papírovou čepičkou na hlavě. Vítá nás pozdravem : „ Dobrý večer,“ loučí se a přeje nám : „ Dobrou noc.“ Proslulou postavičku kluka s papírovou čepičkou vymyslel a nakreslil výtvarník Radek Pilař, znělku zkomponoval hudební skladatel Ladislav Simon a tato večerníkovská znělka je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě. Zdá se to neuvěřitelné, ale ten náš „ VEČERNÍČEK “ oslavil 2. ledna 2015 půl století, tedy 50 let od svého prvního vysílání, které se uskutečnilo v roce 1965. Nejdříve se vysílalo černobíle a to pouze v neděli. Postupně se začalo vysílat i ve všední dny a od roku 1973 se s Večerníčkem setkáváme na televizní obrazovce denně a je barevný. Téměř všechny pohádky jsou animované. Jediným hraným večerníčkem jsou pohádky ……………………………………………………….Věděli byste název těchto hraných pohádek? / To je úkol pro vás - odpověď odevzdejte p. Bečákové do konce měsíce února /. Chtěla bych popřát našemu Večerníčku do dalších let ještě mnoho krásných pohádek, se kterými bude nadále navštěvovat naše domovy.
Luštěníčko Napiš názvy pohádek, se kterými ses mohl setkat na televizní obrazovce /odpovědi – p. Bečákové opět do konce měsíce února /.
……………………………………………
…………………………………………
……………………………………………
……………………………………………..
………………………………………………
……………………………………………..
……………………………………………
……………………………………………….
………………………………………………
SKŘÍTEK OPA VYPRAVUJE … Ahoj holky a kluci, zima je už v plném proudu, ale mrazu a sněhu jsme si zatím moc neužili. Snad nám únor nadělí lepší sněhovou peřinu a zamrzlé rybníky. Já totiž moc rád bruslím a tak se každou sobotu večer po skončení všech tréninků a úpravě ledu tajně vplížím na zimní stadion a zkouším si své otočky, skoky a piruety. Vzpomínám při tom na doby, kdy se v centru Opavy bruslilo pod širým nebem. Že nevíte, kde stávalo veřejné kluziště? Mějte chvilku strpení a všechno se pěkně popořádku dovíte. V prosinci roku 1857 rozhodli opavští radní o zatopení části hradebního příkopu mezi opavským zámkem (o tom jsem vám už vypravoval) a Ratibořskou bránou. Už na Tři krále (6. ledna) 1858 se na zcela zamrzlém kluzišti bruslilo. Jeho délka byla 240 metrů a šířka přibližně 40 metrů. Svými rozměry bylo třetím největším kluzištěm ve střední Evropě. Za jednu sezónu ho navštívilo až 100 tisíc lidí. V roce 1908 zde proběhlo dokonce mistrovství světa v krasobruslení. Když si pozorně prohlédnete dobové fotografie, zjistíte, že se tehdejší brusle moc nepodobaly těm dnešním, že dámy bruslily v dlouhých sukních a s klobouky na hlavách. Také pánský bruslařský oblek měl k současné, hokejové výbavě daleko. Ale ani stejné kluziště už ve městě nemáme. Po válce z města odešla velká část německého obyvatelstva a zájem o bruslení opadl. V letech 1953 – 1954 byl tak v přední části kluziště vystavěn zimní stadion a o dva roky později byl i zastřešen. Bruslení pod širým nebem skončilo. Pokud se vám bude chtít zabruslit si někdy venku, stačí najít pořádně zamrzlý rybník nebo jezero. Dávejte však dobrý pozor, aby byl led dostatečně hrubý, a nejlépe uděláte, když s sebou vezmete i rodiče. A nenechte se odradit nějakými pády. I Jarda Jágr si jich jako kluk užil dost. Tentokrát mám na vás spíš prosbu než soutěžní úkol. Při bruslení je mi velká zima na hlavu. Moje čepice se už všechny rozpadly a rukavice jakbysmet. Nemohli byste mi nějaké namalovat? Vaše výtvory můžete předat paní učitelce Janě Silné do 27. února. Moc děkuji a přeji pěkné jarní prázdniny. váš školní skřítek Opa
KUCHAŘSKÁ POHOTOVOST PRAKTICKÉ ŠKOLY JEDNOLETÉ Milí spolužáci, dnes jsme si pro vás přichystali jednoduchý recept pro lehčí oběd nebo večeři. Dobrou chuť vám přejí žáci II. PRŠ Kuba, Bára, Lucka, Nikola, Péťa, David.
Zapečená bramborová harmonika Suroviny: 8 kusů větších syrových brambor, 2 klobásky, 150 g slaniny, 4 menší cibule, 100 g tvrdý sýr, 3 stroužky česneku, olej, sůl, pepř, zelené bylinky / petržel, pažitka / Postup: - oloupeme brambory / pokud mají čistou tenkou slupku, můžeme dělat se slupkou / - každou bramboru nakrojíme do „ harmoniky “/ zářezy asi do poloviny brambory / - připravíme si na plátky nakrájenou klobásu, slaninu, cibuli, česnek a jednotlivé kousky surovin střídavě vkládáme do připravené bramborové harmoniky - proložené brambory dáme do pekáčku, jemně pokapeme olejem, přikryjeme alobalem a pečeme při 200°C asi 45 minut / podle velikosti brambor / Poté sejmeme alobal, brambory posypeme strouhaným sýrem, zelenou bylinkou a necháme ještě 5 – 10 minut zapéci. Jako přílohu podáváme kyselé zelí nebo jiný zeleninový salát.
Turistický kroužek v sobotu 24. ledna 2015 na výletě V sobotu ráno jsme se sešli před školou a společně vyrazili na procházku městem. Cesta vedla parkem na ptačí vrch, kde jsme snědli svačinku a prolezli průlezkami. Mezi tím někteří schovali dopisy s úkoly a poklad. Když byly úkoly splněny a poklad nalezen, tak jsme pospíchali na bowling. Venku bylo docela chladno a sportováním jsme se rychle zahřáli. Hra se nám dařila a navzájem jsme se povzbuzovali. S dobrou náladou jsme se vrátili ke škole. Dana Urbánková
§ Znáš
Opavu?
Ahoj holky a kluci, víte, že se v našem městě narodila slavná spisovatelka? Ano je to pravda - jmenovala se JOY ADAMSONOVÁ. Nedávno jsme si připomněli už 105. výročí jejího narození. Narodila se 20.ledna 1910 v domě č.48 poblíž kulturního domu Na Rybníčku jako Friederike Victoria Gessnerová a v Opavě žila do svých dvanácti let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl významný rakouský podnikatel Carl Weisshuhn (čti vajson). Joy studovala hudbu, malovala, vyřezávala sochy a milovala květiny. A stále ji to táhlo někam jinam… Roku 1937 odcestovala do Afriky, kde začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malé lví sirotky. A po nich další, levhartí a gepardí. Díky cílevědomosti, trpělivosti a lásce ke zvířatům si mláďata brzy získala. Když šelmy vyrostly, neposlala je do zoologické zahrady, ale učila je lovit a žít v divočině. Jen tak mohl být napsán její příběh v knize Příběh lvice Elsy, která se nakonec vrátila mezi divoké lvy. Na svou člověčí mámu ale nikdy nezapomněla a jednoho dne se k Joy a Georgovi vrátila. Ale jen na okamžik, když se přišla pochlubit se svými mláďaty. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Bohužel roku 1980 v Africe v tragicky zahynula rukou zlého člověka, který ji okradl. Co myslíte, je zákeřnější divoká šelma, nebo člověk po toužící po bohatství?
Hádanka pro bystré čtenáře: Víš, kde najdeme rodný dům spisovatelky Joy Adamsonové?
Na správné odpovědi se těší
lvíček Eva
