Když nemůžeš běžet tak jdi, když už nemůžeš jít tak lez, když už nemůžeš ani lézt, tak se klidně i plaz, jen to nikdy nevzdávej! Dean
Opět Podještědí 19. 10. 2013 Na doporučení Radky Ch., která výlet do Podještědí absolvovala s Petrem Š. začátkem října, kdy jsem jel na kole po vinných stezkách Moravy, jsem se vydal v jejich stopách v sobotu 19. října. Vlakem jsem odjel v 7.33 hodin z Jičína přes Turnov do Pilínkova, což je jedna stanice osobního
vlaku
před
Libercem. V půl desáté jsem začal
putování
na
Ještěd,
dominantu severních Čech. Pilínkov (390) – Pláně pod Ještědem (780) 4 km – horolezecká chata Černý vrch (944) 5.5 km - Ještěd (1012) 7 km – Výpřež 10 km Pod Malým Ještědem (754) 13 km – Křižanské sedlo (576) 15 km – kaple sv. Kryštofa (595) 16.5 km – Kryštofovo údolí (375) 20 km – nádraží ČD 21 km – procházka po Liberci 24 km. Zatímco ráno bylo v Jičíně slunečno, pod Ještědem mlha,
která
se
stoupající
výškou ještě houstla. Bylo poměrně chladno, jen asi 6°C, ale při stálém stoupání lesem, po občas rozmoklé cestě, jsem se dostatečně zahřál. 1
Většina turistů vyjela nahoru lanovkou a čekala stejně jako já na rozpuštění mlhy, což se stalo před polednem, kdy jsem už sestupoval dolů. Na vrcholu jsem se za 7 km dlouhý výstup odměnil jablkovým koláčem a Tramínem. Zaujala mne větší skupina turistů, kteří si vypůjčili koloběžky a měli stejný cíl jako já – Kryštofovo údolí, ale po jiné trase. Je to prý obvyklá společenská akce pro zhruba 30 mladších lidí, podnikatelů z Liberecka Za půjčení každé koloběžky zaplatili cca 150 Kč, resp. celkově 4500 Kč. S kopce mne předjížděli, do kopce jsem je zase předcházel já. To už bylo překrásné slunečné počasí a
modrá obloha. Cesta vedla převážně lesem po Ještědském hřebenu a listnaté stromy zářily všemi barvami, nádhera. Turistů jako já jsem mnoho nepotkal, jen kolem kaple sv. Kryštofa, kde jsem se zastavil s dívkou, která opravovala turistické značení, zde červenou barvou. Cesta byla někde dosti bahnitá, ale pohorky všechno zvládly. 2
Až do malebného údolí, odkud byl překrásný pohled na rozhlednu Ještědu od architekta Hubáčka. Zde už bylo teplo a mnoho turistů, kteří si prohlíželi nad říčkou
Rokyta
dřevěný
barokní
kostel sv. Kryštofa, patrona
poutníků.
Pěkný je vesnický orloj naproti muzeu lidových betlémů a hlavně turisté přijeli na oběd do hospody U Uhlířů, kde mají specialitu pečenou husu. Já dal přednost obecní hospodě, kam přijížděli postupně všichni ze skupiny na koloběžkách, kde měli připravené občerstvení. Přizvali mne do své party a musel jsem s nimi ochutnávat uzenou teplou kýtu, kterou si přivezli z domova a popíjet slivovici a pivo. Cítil jsem se tam dobře a ani se mi nechtělo domů. 3
Vrátil
jsem
se
vlakem
přes
Liberec, kde jsem delší
přestávku
využil k procházce po
městě
až
na
náměstí Dr. Beneše, kde
byla
nasvícena
pěkně radnice
v novorenesančním stylu,
kopie
vídeňské radnice, a stejně jako mnoho německých
turistů
mne zaujala replika historické kamenné kašny.
4
„Krkonoše jedinečné navenek, přátelské uvnitř“
Krkonoše 23. 10. 2013 Výlet do neznáma V duchu motta z deníčku Vinné stezky Moravy „Samotná cesta může být cíl“ jsem začal své putování v Trutnově. Odjel jsem tam ráno v 5.33 hodin vlakem přes Ostroměř. Mezi stanicemi Martinice v Krkonoších a Kunčicemi byla výluka a tak spěšný vlak přijel do Trutnova později a nestihl jsem přípoj do Svobody nad Úpou, odkud jsem měl naplánovaný výlet do Jánských Lázní a přes Černou horu do Vrchlabí. Nevzal
jsem
turistickou dobrodružná
sebou
mapu
a
cesta
opravdu do neznáma
ani tak byla hned
v Trutnově. Trutnov – Peklo 6 km – Břecštejn 8 km – Nad Hrádečkem 9 km – Pod liškou 14.5 km – Hubertova výšina 18 km – Hostinné 21 km Za oblačného, ale teplého počasí jsem kráčel od nádraží na výpadovku směr Svoboda, kde jsem svůj plán konzultoval s místním pejskařem. Doporučil mi pěknou polní cestu směrem do Pekla u Hrádečku, kde měl svou chalupu bývalý prezident Havel. V osadě Peklo je mnoho chatiček a známá restaurace „Pod hrádečkem“. Zde dokonce byla modrá turistická značka, ale nebylo nikde uvedeno, kam vede. A tak jsem
stoupal
listnatým
lesem nahoru 5
a brouzdal se hustou vrstvou napadaného barevného listí a snažil se fotit ještě padající listí ze stromů. Bylo to jako v pohádce, když jsem přišel ke zřícenině hradu slezského typu Břecštejn z 15. století, o kterém jsem nikdy neslyšel. Zde byl turistický směrovník
a
na
něm
napsáno
Hostinné 13.5 km, což bylo sympatické. Vydal jsem se tímto směrem už po turistické cestě střídavě už smrkovým či smíšeným lesem a místy po polních cestách, kde byla orientace často velmi obtížná. V zimě bych tuto cestu asi nezvládl, neboť jsou úseky až jeden kilometr dlouhé bez značení! Za zříceninou hradu po 1 kilometru je informační cedule „Nad Hrádečkem“, kde popisují přírodní park a květnatou bučinu
a
jsou
tam
fotografie
prezidentovy chalupy, kde slavila pravidelně narozeniny jeho první žena Olga. Havel tam dokonce přijímal státní návštěvy a např. i generálního tajemníka
OSN
Kofi
Annana.
Hrádeček je také název přírodního parku, který je obklopen kopečky Skalka, Vlčí skála, Havran a Pekelský vrch. Z uvedených pojmenování vrchů dýchá romantika, která dopadala také na mne jako jediného poutníka dnes v této mystické části Podkrkonoší. 6
Příjemná, ale kopcovitá byla cesta na rozcestí „Pod liškou“. Bylo tak velké teplo, že jsem musel odložit i svou bundu. Tento malebný kraj Podkrkonoší je přirozenou branou do Krkonoš. Bývá odtud vidět mohutná Černá hora (1299) a
Světlá hora (1244). Za nimi jsou už tři nejvyšší hory České republiky, Sněžka (1603), kam půjdeme 28. října, Studniční hora (1554) a Luční hora (1555). Po obědě jsem se blížil městu Hostinné a na jeho periférii mi zastavila dodávka s mladým řidičem Tomášem, který se vracel do Chrudimi. Využil jsem jeho nabídky a za hodinu už jsem byl v Jičíně, neboť v Úlibicích, kde měl odbočovat, jel rovně do Jičína až do ulice, kde bydlím. Byl to krátký výlet s bleskovým návratem, ale bez prohlídky města Hostinné, což učiním příště. Nelitoval jsem změny
původní
trasy,
neboť
na
hřebenech Krkonoš se válely celé dopoledne černé mraky a viditelnost by byla minimální. Můj
brzký
návrat
využila
Jitka
k drobným úkolům pro mne, jako bylo vyluxování bytu a nákup v Tescu. Přesto jsem ještě stihl za 1.5 hodiny krátkou projížďku 48 km na kole a v 17 hodin už se odměnil pivečkem U Báry. Bylo ještě takové teplo, že jsem jel
po
dlouhé
době
v krátkém
cyklistickém dresu. Těším se na další pokračování cesty z Hostinného do Pecky, možná už v pátek 25. října. 7
Naposled ještě před svým odchodem, rád bych se pokochal pohledem v nádheru věčné přírody. Kéž by přede mnou zaskvěla se na horách, v údolí i v lese, z jitřních červánků lesku i hasnoucí září záblesku večerní pohody. Dny ostatní všechny, rozplynou se v nic. Jen příroda velkolepá, jako maják praodvěký osvětlí výhled můj do dálav bez hranic. (internet)
Z Hostinného do Pecky 25. 10. 2013 Jak jsem slíbil, tak plním. Opět ráno v 5.33 hodin stejným vlakem jsem odjel přes Ostroměř do Hostinného, odkud jsem se v půl osmé vydal pěšky nejprve na nádherné náměstí. Příjemnou společnost ve vlaku mi tentokrát dělal Tomáš Kracík z Carga, který jel do Trutnova, odkud bude stoupat po Žacléřském hřebenu na Rýchorské boudy; touto cestou opustil Jan Amos Komenský svou vlast. Pokračovat chce až na Pomezní boudy a za tmy zase zpět do Trutnova; je to borec! Ráno opět mlha a teplo, snad 10°C. Vystoupil jsem na nádraží Hostinné – město, odkud je to jen asi 500 m k děkanskému kostelu Nejsvětější
Trojice.
Je
to
nejstarší
kamenná stavba ve městě. Potom jsem došel na náměstí k renesanční radnici s věží s ozdobnými sgrafity. V průčelí věže jsou postavy dvou obrů Rolandů, vysoké 480 cm v římské zbroji. 8
Uprostřed náměstí je barokní morový sloup. Před gymnáziem je pomník císaře Josefa II. Město jsem opustil kolem Františkánského
kláštera, unikátních
kde
sídlí
odlitků
i
galerie slavných
antických soch, a potom šel kolem Krkonošských papíren Krpa, kde jsem jako mladý inženýr stavěl halu v zimních podmínkách, kdy bylo mínus 25°C. Hostinné (350) – Dolní Olešnice 4.5 km – Bradlo (540) 7 km – Debrné 8.5 km – Mostek (444), ČD 13 km – Mostek, hájovna 14 km – Staňkov 18 km – Pecka (410) 21 km. Po zelené turistické značce podél řeky jsem opustil město směrem Dolní Olešnice, kde jsem přešel státní silnici a stoupal lesem na Bradlo, kde je bývalé Hradiště. Problém nastal v mlze přes širokou a dlouhou louku, neboť nebylo žádné značení a musel jsem se část cesty vrátit a informovat se, kterým směrem pokračovat. Obcházel jsem kraj lesa, až jsem objevil 9
zelenou značku a dokončil výstup nahoru. Odtud jsem klesal do obce Debrné, abych znovu stoupal lesem přes kopec a sešel do Mostku, kde je při silnici kostelík sv. Anny. Pokračoval jsem až na nádraží ČD, kde jsem se rozhodl pro přímou cestu po modré značce do Pecky kolem nové hájovny. Cesta vede převážně lesem, ale první polovina je zpevněna kamenitým hrubým štěrkem, což není moc příjemné na chůzi. Mlha se však rozpustila a slunce začalo příjemně hřát asi od 10
hodin;
byly
odtud
pěkné
výhledy do širokého okolí. Před sestupem do Pecky byla vidět i Zvičina, kam
jsem měl původně namířeno. Už z daleka byl nasvícen kostel sv. Bartoloměje, který je barokně přestavěný. 10
Na náměstí jsem stačil vyfotit jen barokní kašnu, když přijel autobus, který pokračoval do Nové Paky, což jsem okamžitě využil. Prohlídku hradu, který je dominantou Pecky, jsem si nechal na příště. Jeho majitelem
byl
Kryštof
Harant
z Polžic a Bezdružic, jeden z 21 českých
pánů
Staroměstském protihabsburské
popravených
na
náměstí
za
povstání
v roce
1621.
Jen 15 minut jsem měl na přestup do autobusu v Nové Pace do Jičína, kde jsem si letmo prohlédl Masarykovo náměstí. Uprostřed stojí barokní sloup se čtyřmi sochami a v rohu je původní gotický farní kostel sv. Mikuláše. Ve 14 hodin jsem už vystoupil doma v Jičíně. Byl to krátký a zajímavý výlet a těším se, až se na Podzvičinsko - perlu Podkrkonoší, brzy vrátím. 11
Cestička k domovu známě se vine, hezčí je, krásnější než všecky jiné. Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak jako po ní. A kdybych ve světě bůhvíkam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych ve světě smutně se díval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval. K. V. Rais
Podzvičinsko 27. 10. 2013 Z Bílé Třemešné přes Zvičinu do Lázní Bělohrad Tentokrát jsem se vydal po oblíbené cestě K. V. Raise do jeho rodiště. O této cestě napsal známou báseň “Cestička k domovu“, kterou jste si právě zopakovali stejně jako já. Bílá Třemešná (360) – Lázně pod Zvičinou 2 km – Zvičina (671) 4.5 km – Vyšehrad 7 km – Borek – Vřesník 13.5 km – Brtev 15.5 km – Lázně Bělohrad (290) 18 km – Lázně Bělohrad ČD 19 km – Ostroměř + 2 km = 21 km Ráno jsem odjel vlakem v 7.33 hodin přes Hradec Králové a Jaroměř do Bílé Třemešné, kde jsem začal v 8.50 hodin pěší putování
lesem
po
červené
turistické značce přes bývalé lázně 12
pod Zvičinou na majestátný vrch Zvičina. Musel jsem vystoupat 310 výškových metrů za příznivého počasí s teplotou kolem 16°C a bezvětří. Byla velká oblačnost a jen občas zasvitlo sluníčko. Z vrcholu je nejkrásnější výhled do okolí a také na Krkonoše. Potkal jsem tam několik cyklistů a několik
návštěvníků
kamenného
barokního kostela zasvěceného sv. Janu Nepomuckému, který byl překvapivě otevřen. Zato Raisova chata naproti se otvírá jen v sobotu a v neděli od 11
hodin. s oblibou
Tuto
chatu
navštěvovali
jak K. V. Rais, tak i K. J. Erben, J. Vrchlický, K. H. Mácha a další básníci a spisovatelé. 13
Já sem často jezdím jak na kole, tak chodím pěšky z Lázní Bělohrad, pokud
tam
v místních
bývám slatinných
lázních na léčení. Dolů jsem sestupoval střídavě lesem nebo po loukách a občas i po silnici po žluté turistické značce. Moc se mi líbily upravené
samoty
včetně
zahrad
kolem
Vyšehradu. U Borku byly bukové porosty na okolních stráních a silnice vedla podél Bystrého potoka do Kalu. Zde jsem vystoupal po sjezdovce do Vřesníku. Krajina je tu velmi členitá s překrásnými výhledy a zvláště listnaté stromy „hrály“ všemi barvami. Ve vsi Brtev je zajímavá menší kaplička. Do Lázní Bělohrad jsem přišel kolem rybníku Pardoubek a nového lázeňského komplexu „Strom života“. Hned vedle je starší budova Anenských slatinných lázní, kterou
14
využívám každé dva roky alespoň
tři
týdny k rehabilitaci, což je velmi
příjemné. Cestu jsem ukončil u Fričova muzea, kde
je
zároveň pomník K. V. Raise. Líbily se mi prosté vřelé verše, které napsal Rais na hrob svým rodičům: 15
„Dvě hlavy dobré leží tady v hrobě dvě srdce hodná světlé paměti, jim bylo blahem odpírati sobě a všechno dáti z lásky pro děti. Jsou zase spolu jako byli v žití a známé zvony jim tu budou hrát – kéž drahým duším věčné světlo svítí a bůh jim odplať všechno nastokrát.“ Z Lázní
Bělohrad
jsem
cestoval vlakem do Ostroměře a odtud stopem do Jičína, kam jsem přijel v pohodě ve 14.35 hodin. Závěrem
ještě
toto
mé
vyznání: šel jsem převážně lesem, po terénu občas klouzavém, ale nikoliv nebezpečném. Nemusel jsem se soustřeďovat na cestu a duchem jsem se mohl odpoutat od svého snažení a bloudit v úplně jiném čase a prostoru, kde ubíhající okolní stromy a mýtiny vytvářely ideální kulisu. Kvůli této očistně tak rád chodím především podzimní a zimní pochody, které tento duševní stav podbarvují temnou oblohou a mlživými opary. Vůbec mi nevadí, když občas i drobně prší. Užívám si přírody až do morku kostí. Na naučné stezce K. V. Raise se snoubí nádherné krajinné scenérie s historickými památkami lidové architektury. Bylo to příjemné uklidnění v dnešní rychlé době. 16
Opět ještě Podzvičinsko z Mostku do Nové Paky 1. 11. 2013 Můj pozitivní postoj k životu a ke světu se nezměnil ani po volbách. Myšlenky jako „život za nic nestojí“ a podobné odmítám. Užívám si nádherné dny v přírodě, vnímám krásu podzimního padajícího listí a slunečného října. To, co nemohu změnit, mi nezkazí život. Nechci se nechat otrávit negativními postoji jiných, a tak se raději setkávám s mladými a pozitivně naladěnými lidmi, přáteli, jako například při výstupu na Sněžku, kdy mi bylo báječně, a cítil jsem se šťastný. Nenechám se otrávit, neboť svět nezměním, ale mohu změnit možná sám sebe. Mostek ČD – Mostek, hájovna (511) – 1 km – Horní Brusnice (360) 3 km – Zvičina, obec 5,5 km – Vyšehrad 7 km – Kal 10 km – Pecka (410) 13 km – Bělá 15.5 km – Přibyslav 19.5 km – Nová Paka, ČD 22 km Opět brzy ráno v 5.33 hodin jsem odjel vlakem přes Ostroměř a Starou Paku na nádraží ČD v Mostku.
Už
před
sedmou hodinou jsem začal stoupat po červené turistické
značce
do
Horní Brusnice. Počasí ráno
bylo
příznivé;
velmi slunečno,
bezvětří, skoro modrá obloha, ale jen 4°C. Cesta lesem byla velmi pohodlná
a
rychle
ubíhala. V obci je kostel sv. Mikuláše a mnoho starších dřevěných chalup, ale 17
pěkně upravených. Po
silnici
stoupal
jsem
do
obce
Zvičina a na jejím začátku
odbočil
vpravo
směrem
k Vyšehradu
a
polní cestou došel do Kalského údolí, kde býval Bystrý mlýn u pramene řeky Bystřice. Ten však v roce 2005 vyhořel a jsou tu jen nová dřevěná stavení. Na místní ceduli je i báseň o řece Bystřici. První zvonící verše jsou následující: Bujaře, překotně, vesele pádí, rozmladlým lesem, divoška – nezkrotné bláznivé mládí, kapradím, vřesem. Nedbá, že zdržuje kořání stromů, balvany v cestě, dráhu si razí jak ozvěna hromu v travinách klestě … Odtud jsem přišel polní cestou do obce Kal, kde je na návsi se zvoničkou barokní panská kovárna z 18. století. Dále už po místní komunikaci a za postupně zhoršeného počasí se zataženou oblohou jsem došel k hradu nad Peckou a nad potokem Javorkou,
18
který byl sice uzavřen, ale mohl jsem si prohlédnout přízemí, kde pracovali
zedníci. Odtud jsem sestoupil na náměstí, kde je morový sloup a vedle
Nedaleko
je
Mikuláše,
který
kostel se
něho
barokní
kašna.
sv. právě
opravuje. Po červené turistické značce jsem pokračoval po louce do Bělé a po silnici stoupal do vsi Přibyslav. Zde už mlha značně zhoustla. Do Nové Paky cesta jen klesala a tak už v 11.46 hodin jsem přišel na první vlakové nádraží, kde jsem chtěl zjistit spojení do Jičína. Právě
přijížděl
opožděný
spěšný vlak z Trutnova a tak jsem ho okamžitě využil k návratu přes Ostroměř do Jičína, kam jsem přijel neuvěřitelně brzy: už ve 12.24 hodin a vrátil se domů na pozdní oběd. Bylo to 22 pohodových kilometrů, opět v podzimní přírodě a ve velkém klidu. 19
Karel Jaromír Erben Kytice – Holoubek Okolo hřbitova cesta úvozová; šla tudy, plakala, mladá hezká vdova. Plakala, želela pro svého manžela; neb tudy naposled jej doprovázela. Od bílého dvora po zelené louce jede pěkný panic, péro na klobouce. „Neplač, nenaříkej, mladá, hezká vdovo škoda by tvých očí, slyš rozumné slovo. Neplač, nenaříkej, vdovo, pěkná růže a když muž ti umřel, vezmi mne za muže“. Jeden den plakala, druhý ticho minul, třetí žal její pomalu zahynul. V témž dni umrlého z mysli vypustila; než měsíc uplynul, k svatbě šaty šila. Okolo hřbitova veselejší cesta; jedou tudy, jedou ženich a nevěsta.
Novopacko Cesta K. J. Erbena 4. 11. 2013 Pokračuji po romantických cestách ve svém okolí; chodím po stopách básníků a sním o jejich pěkném životě, který prožívám také v překrásném podzimu i „podzimu“ svého života. Šel jsem po cestě miletínského rodáka, který byl českým básníkem, prozaikem, historikem a sběratelem lidové tvorby. 20
Nejznámější je jeho Kytice složená z mnoha balad jako je např. Svatební košile, Zlatý kolovrat, Vodník, Záhořovo lože a další, a z jedné jsem uvedl pár veršů úvodem. Trasa: Nová Paka, město (430) – po městě 3 km - Česká Proseč 6 km – Štěpanice 7.5 km – Zboží 9 km – Úbislavice (354) 10.5 km – Stav, u kostelíčku (460) 14 km - Mokřice, bývalé tvrziště (400) 15 km – Hřídelec u rybníka(375) 20 km – Lány 24 km - Nová Ves (270) 26 km – Lázně Bělohrad, 27.5
km
nám.
(290)
–
Lázně
Bělohrad, ČD 28 km. Z Jičína
jsem
odjel
vlakem v 6.33 hodin přes Ostroměř do Nové Paky město a odtud začal pěší cestu kolem Suchardova domu
k
paulánskému
klášternímu
chrámu
Nanebevzetí
Panny
Marie, který byl osvícen ranním
sluncem.
Poté
jsem se vrátil na Masarykovo náměstí a fotil farní kostel sv. Mikuláše, fontánu
a
morový
sloup
se sousoším. 21
Obtížné bylo najít dřevěný kostelík z Podkarpatské Rusi, který je vysoko nad městem na Husově kopci v hustém oploceném lese po modré turistické
značce,
ale
je
nepřístupný; klíče od něho má údajně pan Josef Kout bydlící
poblíž. Město jsem opustil kolem nádraží po červené a potom modré turistické značce do České Proseče, na jejímž konci je malá kaplička. Vpravo
jsem zahlédl na obzoru zříceninu hradu Kumburk, kde bývám jeho častým návštěvníkem,
hlavně
s vnoučaty.
Počasí bylo ráno slunečné, ale teplota jen 6°C. Dále vedla cesta střídavě po silnici a loukách, až do Úbislavic, kde je kostel Narození Panny Marie. 22
Odtud jsem začal stoupat po zelené značce úvozovou cestou do osady Stav ke gotickému kostelíku sv. Petra a Pavla, kde se obloha trochu zatáhla. Zde
začíná
červená
turistická
značka a pohodlná Erbenova cesta,
kromě části Mokřice, kde je bývalá tvrz. Zde jsou velké muldy, cesta nahoru a dolů a všude mnoho vzrostlých buků. Do Hřídelce už vede pohodlná hřebenová cesta, převážně smrkovým lesem a některé úseky cesty byly lemovány vysokou ostrou žlutou trávou, což bylo velice pěkné. Z Hřídelce vedla cesta po okraji listnatého lesa do obce Lány, kde je kaplička zasvěcená sv. Václavu. Poslední část cesty
do
Lázní Bělohrad vede mezi poli až do Prostřední Nové
Vsi.
Cestu
jsem
ukončil
v Lázních
Bělohrad, kde jsem se zastavil na
pěkně
vyzdobeném hřbitově díky nedávnému svátku Dušiček a fotil farní kostel všech svatých. Před 14. hodinou jsem stihl spěšný vlak do Ostroměře a přípoj do Jičína, v kterém jsem teprve snědl svou svačinu. Obědval jsem až doma před 15. hodinou a chutnalo mi po zvládnutí 28 km moc. 23
Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly. I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateří-douškou nazvaly. Mateří-douško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti! Natrhal jsem tě na dávné mohyle komu mám tebe přinésti? Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu; do šírých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu. Snad že se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snad že i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní!
Kytice
Podzvičinsko - po stopách K. J. Erbena 6. 11. 2013 Jak jsem slíbil, tak činím. Po dni „odpočinku na kole“ s Pepou Kuželem jsem se vydal do rodného města básníka Erbena. Úvodem jsem si připomněl povinnou četbu ze základní školy a jeho nejznámější baladu Kytice. Vlakem jsem odjel z Jičína v 5.33 hodin přes Ostroměř do Bílé Třemešné, kde jsem vystoupil v 7.10 hodin. Venku poletoval mokrý sníh a asi hodinu ještě trochu pršelo. Teplota jen asi 4°C a navíc mlha. Bílá Třemešná ČD – Bílá Třemešná 0.5 km - Perná u kříže 2.5 km – sedlo Pod Zvičinou 3.5 km – Třebihošť 5.5 km – Miletínské lázně 8.5 km – NS Erbena Miletín (334) 11 km – Červená Třemešná 14.5 km – Byšičky (337) 24
18 km – po stopách Raise Lázně Bělohrad 21 km – Lázně Bělohrad ČD (296) 22 km. Po červené turistické značce jsem přišel do obce pod most, odkud jsem začal stoupat směrem na Zvičinu, ale po zelené značce; pohodlnou lesní cestou za drobného deště s deštníkem v ruce ke křížku Perná. Krajem lesa a polní cestou jsem došel do sedla Pod Zvičinou, kde jsem odbočil vlevo na modrou značku a po asfaltové silnici s kopce došel do obce Třebihošť ke kostelíku, kde déšť ustal. V obci se mi líbilo mnoho starších upravených dřevěných chalup. Po úzké asfaltce už za prodírajících se slunečních paprsků jsem se zastavil v Miletínských lázních, dříve Svatojánských lázní, u kaple
a
zaujal mne
starý
kamenný most. Je zde zmínka o Erbenově příteli K. H. Máchovi.
25
Do Miletína jsem kráčel pomalu po naučné stezce Erbena a vychutnával si cestu asi stejně jako básník před 180 roky a u jednoho panelu se zastavil, abych se kochal pohledem na Miletín a potom četl doslov ke Kytici od kronikáře Špringera (1940). „Vystupujeme na zpáteční cestě od lázní z lesa a zastavujeme na okraji. Před námi Miletín, město Erbenovo! Kolikrát básník stál tu, pohnut tímto obrazem. Zde máš před sebou scenérii Kytice. Na mezi voní mateřídouška, tam na východě Velehrádek s pokladem a za ním Kuks s Betlémem a Garinem, předobrazem Záhoře. Na západě z lesa hledí kostelíček Červenotřemešský: na pahorku
mezi
buky
kostelíček s věží nízkou“. První zastávka v Miletíně byla v továrně „Pravé“, kde vyrábějí
pravé
trubičky,
hořické
které
v podnikové
jsem prodejně
koupil
své
ženě
Zrovna
tak
později
náměstí Miletínské
Jitce. na
v cukrárně modlitbičky,
neboť je to zdejší tradiční
výrobek. Miletín je rodiště K. J. Erbena a uprostřed náměstí je jeho velký památník, kde pod jeho bustou sedí chlapec čtoucí knihu a z druhé strany stojí chlapecká postava Génia. Na podstavci dole jsou bronzové reliéfy „Záhořovo lože“ a „Svatební kytice“. 26
Pro básníka Erbena byla krajina Podzvičinska skvělým inspiračním zdrojem. Tak např. děj básně Polednice se odehrává na břehu říčky Bystřice. Z lesa nad Miletínem vykukuje švarný pán z básně Zlatý kolovrat, pod hladinou rybníka Hluboký u Lázní Bělohrad asi žije Vodník.
Nedaleko
od
náměstí
je
Miletínská věž neboli renesanční zvonice Na Parkáni a za ní kostel Zvěstování Panny Marie. Asi 200 kroků odtud je rodný domek Erbena. Město jsem opustil po červené turistické značce Miletínskou bažantnicí a po polní, trochu rozbahněné
cestě jsem přišel do obce Červená Třemešná, kde už zase svítilo a hřálo slunce. Zde je gotický kostel sv. Jakuba Většího, o kterém psal Erben báseň „Poklad“. Pohodlnou
lesní
cestou
smíšeným lesem jsem přišel na Byšičky, kde je kolem návrší křížová cesta a poutní kostel sv. Petra a Pavla,
27
který byl inspirací Erbenovi k napsání básně Svatební košile v jeho Kytici. Ve své baladě charakterizuje krajinu rázu „neveselého a truchlivého; cesta byla
nížinou, přes vody, luka, bařinou a po bařině po sluji modrá světélka laškují“. Do Lázní Bělohrad jsem přišel po žluté turistické značce lázeňským parkem přímo
k hlavní budově
Anenských
lázní, kde jsem v přijímací kanceláři předložil
svůj
lázeňský
poukaz
s žádostí o rehabilitaci ještě do konce letošního roku. Bylo mi sděleno, že zatím mají všechny termíny obsazené a tak jistotu budu mít až v lednu, pokud
někdo dříve lázně nezruší např. pro nemoc. Doufám, že i zde se na mne slunce usměje a brzy do lázní budu dojíždět. Cestu jsem ukončil opět na vlakovém nádraží a přes Ostroměř se vrátil ve 13.24 hodin do Jičína, kde jsem teprve obědval. Výlet byl kratší a počasí rozmanité, spíše jako v dubnu, aprílové; spokojený. 28
vrátil
jsem
se
opět
Těším se už na páteční večer, kdy jsem pozval své přátele z hor na přátelské setkání v Jičíně U Báry. Jsem rád, že všichni oslovení přijali mé pozvání, bohužel nemohou přijít Jiranovi, neboť Mirek slaví svou „70“. Nemohl jsem pozvat všechny, neboť kapacita místnosti je pouhých 30 židlí. Hermann Buhl řekl: kamarádství je mnohem důležitější než vrchol - jen tehdy je krásně na horách". Deníček končím částí balady Poklad. Někomu to připomene jeho školní léta a rád si zavzpomíná na své mládí: Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou; s věže pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou. Není zvuk to zvonka jemný, tratící se v blízké stráně: dřevatě to rachot temný, zvoucí lid do chrámu páně. A tu z vísky k boží slávě zhůru běží zástup hojný: veský lid to bohabojný, a dnes velký pátek právě. V chrámě truchlo: holé stěny; oltář černá rouška kryje, na roušce kříž upevněný; v kůru zpívají pašije. A hle! co se bělá v lese, v černém lese za potokem? Nějaká to veská žena, ana v náručí cos nese. I jde rychlým žena krokem, svátečně jsouc oblečena, tam tou strání za potokem — pacholátko malé nese. Běží žena, dolů běží, pospíchá do chrámu páně:
tuť na blízku lesní stráně kostel na pahorku leží. A v úvale ku potoku náhle ubystřuje kroků; neb jak větřík volně věje, z kostela slyšeti pění: v kůru tam se právě pěje Krista pána umučení. Běží, běží podlé skály: „Co to? mám-li věřit oku což mě moje smysly šálí?“ Stane, ohlíží se kolem — rychle kroky zpět obrací, stane zase, zas se vrací — „Tam ten les, a zde ty klesty, tamto vede cesta polem — vždyť jsem nezbloudila s cesty! Bože, co se se mnou děje! což zde nejsem u kamena? jaká se tu stala změna!“ Zase stojí, zase spěje, celá jsouci udivena, oči rukou si protírá, o krok blíže se ubírá: „Bože, jaká to tu změna!“
V Jičíně postupně od 19. 10. do 7. 11. 2013 Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013
29
Ivan
