OBSAH
Pøedmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Proè nám to nelítá aneb odvaha vìøit . . . . . . . . . . . . Køesan v Evropì . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O fundamentalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ježíš huj, církev fuj! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . O existenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co s Desaterem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak ses stal èlovìkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Evangelík není antikatolík ani antisemita . . . . . . . . . Pod jedním obloukem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ani polovina evangelia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Blahoslavení, kteøí nevidìli, a uvìøili . . . . . . . . . . . . . Nespokojenost není nevdìènost . . . . . . . . . . . . . . . . . Rehabilitace pokání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hluboce vìøící? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Otèe náš – otèenáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pár slov, ale k srdci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Krùèek správným smìrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
13 17 21 25 28 32 35 37 41 45 49 53 57 61 65 69 73
Ctnost z nouze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Jak je snadné stát se kazatelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 Pøesvìdèivé kázání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Cesta k svatosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Hlavnì zdraví? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Chléb ze tøí mìøic mouky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 O církevních a svìtových dìjinách . . . . . . . . . . . . . . . 97 Pravý Bùh a pravý èlovìk aktuálnì . . . . . . . . . . . . . 100 Strach ze svìta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 Znovu se naroïte a obrate se! . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Není smrt jako smrt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Budoucnost církve . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Království Boží a øeè našeho kázání . . . . . . . . . . . . 116 Místo doslovu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Rejstřík biblických odkazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
11
PØEDMLUVA
Texty, které máte pøed sebou, byly napsány v devadesátých letech. Ale ne minulého století, jak by se dalo oèekávat, nýbrž v devadesátých letech autorova života. Evangelický faráø Josef Veselý, lidovì zvaný Pepíèek, je neuvìøitelný staøec ducha mladého, který ète, promýšlí a píše, jako by mu bylo o tøicet let ménì. Boží pøízeò mu nadìlila nejen vzpøímenou postavu a gentlemanské chování, ale také vzácný smysl pro humor, kterému se od nepamìti øíkává „suchý“. Pepíèek mi vždycky pøipomínal Paulova šíleného dìdeèka z beatlesáckého filmu Perný den, a tím vzbuzoval mou dobrou náladu, sotva se objevil. A co teprve když promluvil – je totiž vtipný a moudrý! A pøívìtivý, i když tøeba nesouhlasí! Je úžasné mít pøítele o šestaètyøicet let staršího… Èlánky publikované v tomto výboru pùvodnì vyšly vesmìs v Evangelickém týdeníku (Kostnické jiskry), kterému pøes všechny výhrady Josef Veselý zùstává celoživotnì vìrný. Výjimku tvoøí závìreèná sta „Království Boží a øeè našeho kázání“, kterou Josef Veselý pøednesl kolegùm na brnìnské pastorálce a která pak byla publikována v mìsíèníku Protestant. Jsem rád, že nìco z plodù výjimeèného èlovìka, písmáka a teologa zùstane takto uchováno v knížce. Aè jazyk mùže pøipadat mladé generaci pøece jen trochu døívìjší, naléhavost otázek a nesouhlasù je nepøeslechnutelná. Zaujatost evangeliem podle svìdectví Písma bude i nadále inspirativní. Hodnì zdraví, a dìkujeme! Štìpán Hájek, 1. záøí 2010 P. S.: Dìkuji také Evì Kvìtonové, Pavle Veselé a Annì Trusinové, které se na pøípravì knížky podílely.
13
PROÈ NÁM TO NELÍTÁ ANEB ODVAHA VÌØIT
Víra vzniká z kázání Božího slova pùsobením Ducha svatého. Na cestu víry jsme se pustili, když nás rodièe nebo pan faráø povzbudili tou cestou jít. Zdálo se nám, že jde o malièkost, rozhodnì ne o nejvìtší rozhodnutí života. Bibli jsme znali z domova nebo aspoò z církve. Teï pùjde jen o to, domnívali jsme se, abychom do ní hloubìji vnikli a osvojili si z ní to, co by nám pomohlo na cestì života. Co si máme myslet o Bohu, aby to bylo správnì, tak znìla naše otázka. A jak s ním máme mluvit, jak najít cestu k nìmu a jak se s ním spøátelit? Z tìchto všech otázek vykukuje starost èlovìka o sebe sama. Jako by tu Bùh byl jen k tomu, aby sloužil èlovìku. První pøekvapení pøijde, když èlovìk koneènì objeví, že Boží slovo vidí situaci zcela naopak, nejde o to, co si èlovìk má myslet o Bohu, ale co si Bùh myslí o èlovìku. A nakonec nejde o to, co èlovìk uèiní pro Boha, ale co Bùh uèinil pro èlovìka. Hledali jsme sami sebe a místo toho jsme nalezli Boha. Chtìli jsme se pøiblížit k Bohu a on se pøiblížil k nám. Postavil pøed nás otevøené dveøe, zatímco my jsme chtìli poznat jen smìr k nebi. Teprve tehdy se pøiblížil okamžik skuteèného rozhodnutí. Místo náboženství ve vlastní režii pøišlo zjevení, jak o nìm svìdèí Boží slovo. Teprve tehdy jsme stáli pøed volbou – buï Boží slovo, nebo naše náboženství. Boží slovo si èiní nárok uèit Boží službì v duchu a pravdì. Ale já mám své náboženství, svou zbožnost. Moje pojetí Boha nesouhlasí s Božím slovem. Kolikrát jsme slyšeli tuto vìtu ve známé formì: „Vìøím v Boha,
14
Vìøit a rozumìt
ale jinak, než uèí církve.“ Není to nic jiného než neochota dát se pøesvìdèit a dát Božímu slovu za pravdu. Radìji zùstanu pøi svém známém køesanství, jak je pìstovali moji rodièe, než abych se vydával na nejisté cesty za Božím slovem. Zapomínám, že podle Božího slova nejen smíme, ale máme toužit po tom, co pøesahuje všeliký rozum a každé pomyšlení. Mùžeme rùst, protože si to díky Bohu mùžeme pøát. Mùžeme si pøát, abychom prospívali a zráli Božími silami, jak o tom mluví Bible. Mùžeme dát za pravdu Bohu a ne sami sobì. Mùžeme mít odvahu vìøit, nebo tématem bible je Bùh a ne lidé, Boží zbožnost a ne zbožnost židù, køesanù nebo pohanù. Bible nás vede mimo lidské možnosti, otevírá pøed námi nový svìt, svìt Boží. Proto mìjme odvahu vìøit. Nepotøeboval bys ji, kdyby Bible obsahovala dìje lidí, kdyby vyprávìla o jejich ctnostech. Našel by sis mezi nimi vzor hodný následování. Bible však nabízí nový svìt, pøivádí na scénu Boha jiného, než jsme o nìm mysleli, vìtšího, který se v Bibli zjevuje za a nad lidmi a jejich skutky. Tato bible nám svými pøíbìhy klade otázku: vìøit nebo nevìøit? Kdo stojí za Abrahamovou vírou, komu Abraham uvìøil? Koho zvìstovali proroci? Jakou mocí vstal Ježíš z mrtvých? O kom, v jakém jménu apoštolé kázali? Obsahem Bible je Bùh jiný, vždy nový. Ale kdo je tento jiný, nový Bùh? Domníváme se, že dobøe známe odpovìï. Je to pøece mùj Spasitel, má duše se k nìmu obrátila jako k jedinému zachránci a Pánu. Stejnì dobøe známe odpovìï na otázku, co je ten nový svìt: je to království pøipravené našemu malému stádeèku v nebesích. Jiní øeknou, že Bùh je pro nì pramen života, který zaène proudit, když se odvrátíme od svìta, a nový svìt je pokoj duše, která se skryla s Kristem v Bohu. To všechno známe z Bible, vèetnì toho, že Bùh nás èeká a pøijme nás, abychom se tìšili z obèanství v nebesích, když nejprve projdeme soužením a nedostateèností života. Nový svìt je pak ta tichá vìènost, která jed-
Proè nám to nelítá aneb odvaha vìøit
15
noho dne pøijme vìøící. To vše jsou èisté biblické pravdy, na nichž èasto chceme mít dosti. Nejsou však úplné. Že by se udály ty velké dìje od Abrahama po Krista, od seslání Ducha svatého na apoštoly až po obrácení apoštola Pavla jen proto, aby se jednotlivá duše, moje a vaše mohly obrátit, nalézt pokoj a pøijít jednoho dne do nebe? Slyšíte a cítíte, jak lidé a my s nimi zužujeme dìje, které se týkají celého stvoøení, na malièké jevištì svého života nebo jeho malé èásti. Cožpak Bùh není vìtší? Vezmìte do ruky Bibli a listujme. Kolik je tu ohromujících dìjinných zvratù, kolik mocností a bojù, usilujících o nadvládu, a kolik slibù, stále obnovovaných, že budoucnost svìta a lidí je v Božích rukou! A my bychom si chtìli myslet, že jde o nás, jak se známe z kostela? Mìøíme Boha svým mìøítkem, myslíme o nìm svými pøedstavami a podle svých pøání si pøejeme, aby nás ochraòoval. Vìtší než naše pøedstavy je náš Bùh! Ale Bible nám neustále vkládá do úst otázku: Kdo je vlastnì Bùh? Kdybychom se dali pøivést až na práh Božího království, naše odpovìdi by nebyly pøíliš malé, pøíliš úzké a krátké. Na prahu Božího království se nebudeme tázat, budeme vidìt, slyšet, vìdìt. Tážeme-li se, kdo je Bùh, a jsou-li naše odpovìdi malé, úzké a krátké, je to tím, že jsme se zastavili nìkde na cestì, která vede k otevøeným dveøím nového svìta. Nedovolili jsme Bibli, aby k nám promluvila svobodnì, pøestali jsme skuteènì vìøit. Tomu, kdo se zastavil, se pravda zatemní, stane se z ní vìc problematická, ponurá, nudná a bezvýznamná. Kdo si dal pøistøihnout køídla nebo si je sám pøistøihl, nech se nediví, že „mu to nelítá“. A naopak, najdeme-li Boha v Bibli a nevzpíráme se tomu, co jsme tam vidìli a slyšeli, dostáváme se do situace Pavla, který se pøed Damaškem nevzepøel nebeskému vidìní: uvìøil Bohu a poznal jej jako milosrdného, jenž odpouští všechny nepravosti. Pavlovi odpustil jeho zlou minulost, že v nevìøe a nevìdomosti
16
Vìøit a rozumìt
se rouhal a pronásledoval církev Pánì. Jak by nám neodpustil všechno, èím jsme zatížili svùj život? Kéž bychom se odvážili vìøit, že Bùh je náš nebeský Otec, jenž uèinil vìènost pro tento èas a již ji v tomto èase zaèal zjevovat. On má v úmyslu stvoøit nový svìt. Kéž bychom se odvážili vìøit, že Boží Syn je nejen náš prostøedník, ale i Spasitel celého svìta a všechno stvoøení po nìm sténá. Kéž bychom se odvážili vìøit, že Duch svatý nejen uklidòuje naše srdce, ale proniká do svìta a nepøestane pùsobit, dokud se tu nezjeví svìt nový. To nám Bible slibuje. Kéž Bùh nám pomáhá od nevìry k víøe!
17
KØESŤAN V EVROPÌ
Jeho vlast je však v nebesích, To ho nìkdy svádí k tomu, aby svou pozemskou vlastí pohrdl. Právem se chlubí, jestliže obstál ve víøe v nebeské obèanství jak za republiky, tak za temné vlády komunistù. A nyní opìt je naklonìn nedbat pøíliš toho, že se z nìho, obèana Èeské republiky, stal také obèan Evropy. V køesanství existuje nìkdy zjevnì, nìkdy skrytì tendence uèinit køesana tak svobodným, jako jsou nebeští ptáci, kteøí neznají žádných hranic, nejsou na zemi nikde doma. Domovské právo mají ve vesmíru, v nebesích. Církev odsoudila jménem Pavlovým tyto tendence a køesanùm v Øímì pøipomnìla, že mají vlast také na zemi. Pavel v 13. kapitole svého listu pøikázal øímským køesanùm velice rozhodnì a zøetelnì, aby se každý podøizoval vládní moci, a to z báznì pøed Bohem, pro svìdomí, nikoli z báznì pøed trestem, nebo vládcové jsou v Boží službì, když se drží svých úkolù. Jsou Božími služebníky k našemu dobru. A ještì jim pøipomene, že øímští køesané dobøe èiní, když platí danì. Apoštol nevidí, že by Bùh mìl konkurenci v civilní vládì; ta je Božím služebníkem. Teprve kruté pronásledování pøimìlo církev, aby odhalila protibožskou koalici státu a nazvala ji babylonskou nevìstkou. Avšak za normálních okolností platilo a platí, co Klement Alexandrijský napsal v 3. století o køesanovi: „Stará se i o vìci svìtské a o záležitosti toho místa, v nìmž se zdržuje. Když však je odvolán, nemá dùvod obracet se zpátky, dychtí po vìèném pøíbytku, zde na zemi je host, jeho vlast je v nebesích.“
18
Vìøit a rozumìt
Toto pøeložení tìžištì života do nebes se nám dnes jeví jako neodùvodnìné. Naše køesanství chce být záležitostí vezdejší. Domníváme se, že Nový zákon nás k tomu pøivádí. Vìrnost, kterou požaduje, se týká vezdejších vztahù. Táže se: Jak chceš milovat Boha, když nemiluješ svého bratra? Bùh v bratru je ten Bùh, kterého máš milovat. V tomto smyslu nebe je na zemi. Kdyby nás však Nový zákon nenapomínal: „Co platno èlovìku, kdyby celý svìt získal, ale duši své uškodil“, snad bychom se dopustili omylu a rozumìli mu toliko jako návodu, jak žít na zemi. Nový zákon má však také druhou stránku: Uèí nás umírat svìtu a oèekávat nový život v slávì nebes. Uzavøeme: Bùh pro nás stvoøil nebe i zemi. Ztratíme-li nebe, nezvìtšíme zemi, jen ji zmenšíme. Cena života je v tom, že v sobì spojuje zemské s nebeským. Zemské ani nebeské samo nestaèí vytvoøit podmínky k dobrému a šastnému životu. Nyní je tedy køesan v Evropì, v politickém a hospodáøském seskupení mnoha vìtších i menších státù. Pokud by politika byla jeho prvotním zájmem, ozval by se se svými politickými pøedstavami. Zejména by upozoròoval na nebezpeèí, kdyby se nìkterý z vìtších státù chtìl postavit do èela Unie a rozhodovat podle svých zájmù. Avšak køesanùv prvotní zájem leží jinde: záleží mu pøedevším na biblické zvìsti o ospravedlnìní høíšníka z Boží milosti pouhou vírou. Záleží mu na tom, aby se tato zvìst dostala k dnešnímu èlovìku, jenž je postaven pøed velké zmìny dnešního svìta. Kdo mu mùže podstatnì pomoci v jeho strachu i v jeho nadìjích? Cílem zvìstování ospravedlnìní je svoboda. Je to zvláštní svoboda, nebo jí vytváøí evangelium o ospravedlnìní. Zdá se, že o svobodì vìdí snad všichni lidé, ale chápou ji jako nezávislost na pomìrech, na vìcech i lidech. Evangelická svoboda je jiná. Zajisté je také takovou nezávislostí, ale hlavnì je svobodou vnitøní, osvobozuje èlovìka od nìho samého, totiž od jeho høíchu, a tedy od viny, a èiní ho svobodného pro
Køesan v Evropì
19
službu Bohu i bližnímu. Nazývám ji evangelickou pro její pùvod. Vím ovšem, že ona je také na programu všech konfesí, i øímského katolictví. Aby èlovìk mohl žít pokojnì se svým bližním a mohl místo samospravedlnosti hledat smíøení, musí být svobodný. Jinak všechna øeè o svobodì je kulhavá, nikam nedojde. Nedokáže smíølivì jednat ani ve svém národì. Jak by mohl takový èlovìk smíølivì žít ve spoleèenství mnoha národù, jejichž jinakost jej dráždí k nechápání a k nepøátelství? To, co evangelický køesan chce pøinést do Evropy, je evangelium, pro nì žádá otevøené dveøe, tak aspoò to zamýšlel pro Evropu zajatec apoštol Pavel. Šlo mu také o osobní svobodu, proto se odvolal k císaøskému soudu, avšak v najatém bytì pøijímal všechny, kdo za ním pøišli, zvìstoval Boží království a uèil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez báznì a bez pøekážek. (Sk 28,30.31) Evangelická svoboda pøipravovala od doby reformace uznání všech lidských práv a svobod, svobodu svìdomí, náboženskou svobodu a jiná lidská práva. Evangelický køesan chce žít svobodnì se všemi lidmi ve všech oblastech života. Vztah mezi køesanskou svobodou a listinou lidských práv a svobod nelze pøehlédnout, i když víme, že se lidská svoboda napájela a napájí z mnoha zdrojù. Pøesto si køesanská svoboda podává ruku se všemi, jimž jde o svobodného èlovìka. Mnohý dnešní Evropan je vytváøen hodnotami, které se odvozují z evangelické svobody, jakože tyto hodnoty tvoøí základ demokratického státu. Evangeliètí køesané se k takovému demokratickému státu hlásí a nemají jiné ambice, než aby mohli bez báznì a bez pøekážky zvìstovat evangelium. Evangelická køesanská svoboda si ovšem nemùže ani nechce èinit nárok, aby stát pøijal køesanství jako státní ideologii a byl køesanský. Klidnì a spokojenì souhlasíme, aby stát byl svìtonázorovì neutrální. Køesanská zvìst se obrací na všechny lidi bez nároku na spoleèenskou ideologii; nechce jí být a proti jiným ideologiím nebojuje. Nemá v nich
20
Vìøit a rozumìt
nepøátele na úrovni, jimi jsou jen ïábel a smrt. Nemá také pøátele v tak zvaných lidech té dobré vùle, která je ochotna znovu zaplést církev se spoleèností. Naopak se snaží tento nepravý svazek pomáhat rozplést. Vùèi státu a jeho politickému vedení nemá tedy požadavkù, leè každé jeho rozhodnutí chce hodnotit podle toho, jak zajišuje osobní svobodu, sociální spravedlnost a mír, i podle toho, jak udržuje životní prostøedí. Nezapomeòme, že evangelické církve jsou v Evropì menšinou. Jejich síla záleží podstatnì na živosti jejich sborù, a sbory jsou neseny samostatným svìdectvím jednotlivého køesana tam, kde žije.