VŠ
Vysoká škola ekonomická v Praze fakulta národohospodářská
oborová
seminární
práce
ANTIMONOPOLNÍ POLITIKA USA
2001/2002
Patrik PANEŠ 0
Obsah
1. Úvod ................................................................................................................................. str. 1 2. Teoretická východiska antimonopolní politiky ...................................................................... 2 2.1 Koncepce hospodářské soutěže .................................................................................. 2 2.2 Narušování hospodářské soutěže................................................................................ 6 3. Praktické uplatňování antimonopolní politiky ..................................................................... 12 3.1 Americké antimonopolní zákonodárství................................................................... 12 3.2 Americká antimonopolní politika............................................................................. 16 4. Závěr..................................................................................................................................... 22 Literatura .................................................................................................................................. 24 Příloha....................................................................................................................................... 26 Abstract, Keywords, JEL Classification................................................................................... 28
0
1. Úvod Tato seminární práce si klade za cíl zmapovat proměny přístupu jednotlivých administrativ Spojených států amerických k politice ochrany hospodářské soutěže. Její pojetí se od přijetí prvního a základního antimonopolního předpisu, tzv. Shermanova zákona, v roce 1890 do dnešní doby výrazně změnilo. Antitrustová politiky znamenala v 19. století určitý průlom do kulturního zázemí hospodářské politiky i do právního vědomí podnikatelské a širší veřejnosti. V posledních třiceti letech bylo v oblasti porušení pravidel hospodářské soutěže vedeno jen několik málo soudních sporů. Mnohokrát byla dokonce diskutována možnost reformy antimonopolního zákonodárství. Americká protimonopolní politika je založena na základních zákonodárných aktech. V čase se mění díky precedenčnímu charakteru anglosaského práva a v delším časovém období díky novým přístupům. Každý nový významný případ výskytu vysoké koncentrace tržní moci, resp. jejího zneužití, a také každá nová významná ekonomická teorie měla v historii značný vliv na vládní postoj k otázce antimonopolní politiky. V historii se bohužel objevily i případy zneužití protimonopolního zákonodárství. Nemalou částí se totiž na změně vládního postoje podílela i zaujatost a lobbování. Odpůrci státních zásahů do tržního prostředí mluví o trestání úspěšných a efektivních firem. Na druhou stranu je v mnoha případech možno hovořit o evidentním zneužití dominantního postavení na trhu. Tato seminární práce nemá za cíl analýzu monopolu ani hodnocení oprávněnosti rozsudků amerických soudů nebo posuzování míry porušení pravidel hospodářské soutěže. Základní otázkou, na kterou získáme odpověď v závěru práce, je celková bilance protimonopolních
opatření,
které
byly
v minulém
století
vynuceny
americkými
administrativami, a možnosti úspěšnosti nařízení budoucích. V první polovině práce budou formulovány základní ideologické teze týkající se hospodářské soutěže, definovány základní pojmy zkoumané problematiky a stanoveny vztahy mezi nimi. Zároveň zde bude pojednáno o formách narušování hospodářské soutěže, jeho zjišťování a samozřejmě též boji proti němu. Ve druhé polovině bude představeno americké antimonopolní zákonodárství. Nakonec se práce soustředí na přehled antitrustových procesů, které ze všeho, co bylo zmíněno výše, vycházejí. Shrneme-li, nejprve budou objasněna teoretická východiska antimonopolní politiky a v návaznosti na to bude předvedeno jejich uplatňování v praxi americkou legislativou a posléze i administrativou. Velmi detailní analýza procesu Microsoft byla po dohodě s vedoucím seminární práce zcela vypuštěna. Vzhledem k omezenému rozsahu práce též nebylo možné rozpracovat některé pasáže do větší hloubky. 1
2. Teoretická východiska antimonopolní politiky 2.1 Koncepce hospodářské soutěže V tržní ekonomice je hospodářská soutěž důležitým společenským procesem, který umožňuje distribuci omezených zdrojů mezi vzájemně si konkurující ekonomické činnosti. Umožňuje podnikům svobodně disponovat svými využitelnými zdroji a zároveň dovoluje spotřebitelům volbu mezi alternativními nabídkami. Tím tedy zabezpečuje svobodu jednání a volby. Prostor svobody subjektu je ale i v tržním hospodářství ohrožován státem a také úsilím jednotlivých hospodářských subjektů. Úspěšné aktivity (např. rychlé přizpůsobení se změněné poptávce nebo uvedení nového produktu na trh) zužují jiným účastníkům trhu jejich prostor jednání. Bylo by však absurdní tyto aktivity odmítat. [Kasan 1994] Vedle pobídkové funkce, typické úsilím konkurentů získat výhodu ve směnné procesu prostřednictvím překonání svých soupeřů snižováním nákladů či technologickými inovacemi, působí hospodářská soutěž také jako řídící faktor. Tržní cena totiž působí jako indikátor nedostatkovosti, nástroj alokace, selekce a koordinace (fungování cenového mechanismu je nicméně podmíněno předpokladem, že jednotlivé ekonomické subjekty nemohou oslabit tlak hospodárnosti). Hospodářská soutěž má ještě třetí funkci, a to distribuční, která zajišťuje primární rozdělení výkonů na základě jejich ocenění trhem. Ekonomické subjekty se snaží oslabit tlak soutěže řadou protikonkurenčních způsobů chování (jakmile se jim to podaří, mohou docilovat zisk na úkor svých soupeřů, aniž by to odpovídalo jejich výkonům) – ekonomiky si proto postupně vybudovaly systém obranných pravidel – právní úpravu soutěžního uspořádání a vládní politiky jeho ochrany. Svůj cíl dosahují nepřímým ovlivňováním chování tržních subjektů nebo udržováním a podporou decentralizované rozhodovací struktury. Definovat, co je to decentralizovaná rozhodovací struktura nebo co je to samotná soutěž, je ovšem problém. To vede k závěru, že není možné přesně formulovat cíle politiky hospodářské soutěže. Chybí jednoznačná koncepce. Tvůrcům prokonkurenční legislativy, resp. soudům rozhodujícím o jejím porušení, chybí ekonomicky zdůvodnitelná rozhodovací kritéria a transparentní hodnotitelská měřítka, což může zájmovým skupinám výrazně ulehčovat snahu o výjimky ze zákonů. Teorie hospodářské soutěže poskytuje velký počet vzájemně si konkurujících hypotéz vyvinutých uplatněním jednotlivých ekonomických teorií a přístupů (např. někteří liberálové tvrdí, že ve svobodné společnosti nesmí nic takového jako zákon o hospodářské soutěži či nějaký státní úřad pro
2
hospodářskou soutěž existovat [Kinkor 1996] ). Jejich alespoň základní (vzhledem k rozsahu práce) výčet následuje. [Dědič, Švarc 1994] Koncepce svobodné soutěže klasického liberalismu (např. A. Smith) vychází z toho, že jednotlivec zpravidla sleduje hlavně své vlastní zájmy a dosažení svých vlastních cílů. Svobodná soutěž je pak nástrojem kontroly hospodářské moci a není tedy třeba použít státní moc. Stát má pouze právně zajistit systém svobody, která zabezpečí trvalou platnost neomezené soutěže. Tomuto názoru odpovídá „laissez faire“. Monopol je zde důsledkem státních aktivit. Doporučovanou situací na trhu je oligopol. [Kasan 1994] Zřídka kdy se sejdou příslušníci téhož druhu podnikání, i když je to jen k zábavě a rozptýlení, aby se nakonec jejich rozhovor nestočil na nějaké punktování proti společnosti nebo na vymýšlení nějakého způsobu, jak zvýšit ceny. - Adam Smith [Smith 1958 str. 142] Koncepce dokonalé konkurence Freiburgské školy (např. F. Böhm, W. Eucken) je založena na německé variantě neoliberalismu zvané ordoliberalismus. Podle něj má být prostor pro působení svobodné hry co největší, ale naproti tomu musí existovat institucionální struktura, která zabezpečuje, že hospodářské procesy probíhají organizovaně (tedy jakýsi element uspořádávání). Stát má být tedy podle ordoliberálů silný, zejména v působení proti snaze dosáhnout monopolního postavení nebo tvorbě dohod mezi podnikateli. Dokonalá konkurence musí být ustavena pokud možno všude. K jejímu uskutečnění má napomáhat např. rozbíjení příliš mocných podniků či zákaz kartelů. [Holman 1999] Koncepce optimální intenzity soutěže (např. E. Katzenbach) považuje dokonalou konkurenci za tak extrémní případ, že není funkční. Cílem má být naproti tomu vytvoření optimální intenzity soutěže s přesně definovanými požadavky (např. rychlý technologický pokrok). Doporučovaným ideálním modelem je široký oligopol s mírnou diferenciací produktu, protože jeho zásadní nedostatek – kartelizace – nemá dlouhého trvání a brzo se rozpadá. Stát k dosažení a udržení tohoto ideálního stavu může použít i rozbíjení příliš úzkého oligopolu či podporu homogenizace příliš diferencovaných produktů. Neoklasická koncepce svobodné soutěže (např. E. Hoppmann) byla původně rozvinuta jako kritika koncepcí dokonalé a optimální soutěže. Dále byla konkretizována a ovlivňována zvláště myšlenkami F.A. von Hayeka, takže je možné pozorovat blízkost Chicagské škole. Charakteristické jsou pro ni tyto tři teze: non-dilema (zabezpečení svobody tržního jednání zároveň zajišťuje ekonomickou efektivnost výsledků), rule-of-law (politika soutěže se vyčerpává vytvořením právních norem, které jako zákazy per se musí vytvářet pravidla hry pro uvážlivý tlak volné soutěže) a non-separabilis (není přípustné izolovat jeden analyzovaný
3
trh a tím ho vytrhnout ze systému celkového tržního procesu). [Kasan 1994] Jde tedy o navržení systému pravidel obsahujícího výlučně zákazy a zároveň respektujícího požadavek maximální svobody soutěže. Koncepce účinné soutěže Harvardské školy (např. E.S. Mason, J.M. Clark) spočívá ve zkoumání, nakolik je tržní soutěž v daném případě funkční, tj. účinná. Lze zde nalézt jistou příbuznost s Katzenbachovou teorií. Tržní výsledky jsou podle tohoto přístupu dány tržním chováním a tržní strukturou. V Harvardské škole lze rozeznat dva směry: strukturalisty (např. J.S. Bain), kteří nepřikládají tržnímu chování žádný zvláštní význam, a behavioristy (např. F.M. Scherer), kteří mluví o opaku. Proti tržní moci se má bojovat kvůli neefektivnostem vstupu i výstupu monopolu, kartelizace a selekce (např. cenová diskriminace) a kvůli existenci nákladů monopolního boje (např. náklady reklamy). Harvardská škola vyvozuje hypotézu, že ziskovost roste s trží mocí (koncentrací výroby). [Zemplinerová 1991] Vychází tedy z existence kauzálního stavu mezi strukturou (počet a velikost subjektů na trhu apod.), chováním (jde-li o nezávislé či koluzivní) a výsledkem (čili působení firem na ekonomický blahobyt, na alokační a výrobní efektivnost). [Žák 2000] Koncepce přežití Chicagské školy (např. M. Friedman) vychází z neorakouské školy (např. L. von Mises, F.A. von Hayek) a je možné nalézt jistou podobnost s koncepcí neoklasické soutěže. Pro neorakouskou školu je typické procesní myšlení, které staví na základech evoluce a má dlouhodobou časovou perspektivu. Akcentuje tedy stav nejistoty a neustále se měnící nerovnováhy. Pro dosažení pareto-optimální (tj. efektivní na vstupu i výstupu) výroby podle ní postačuje co možná nejširší osvobození od zasahování státu. Tržní procesy k ní mají vést automaticky. Antitrustových aktivit má postačovat pouze malé (více méně preventivní a korigující) množství. Celé učení bylo nejprve formulováno jako kritika Harvardské školy a její hypotézy struktura-chování-výsledek, kterou považuje za neopodstatněnou. Obě teorie se zásadně liší např. v pojetí příčin tržní síly: Chicagská škola mluví o výsledku lepší efektivnosti, Harvardská o zneužití postavení na trhu. Rozdíly mezi neorakouskou školou a Chicagskou jsou malé, jde např. zrušení ochrany hospodářské soutěže prosazované Rakušany oproti pravidlu rozumnosti (to porovnává možné společenské výnosy a náklady). Chicagská škola považuje protimonopolní politiku zbytečnou z těch důvodů, že ochraňuje neefektivní firmy, diskriminuje zvýšením cen (ve snaze vyhnout se žalobám) a narušuje konkurenci omezením fúzí. Produktová diferenciace je brána jako důsledek projevených spotřebitelských preferencí a jako jediný objektivní ex post test správnosti podnikatelských rozhodnutí je uznáván jen samotný tržní proces (u státu nelze předpokládat rozumný způsob náhrady). Trh není hodnocen podle své struktury či chování na něm, ale 4
podle alokační efektivnosti. I v případě, že je monopol efektivní a zamezí tak vstup nových podniků, není to odůvodnění státního zásahu. [Armentano 2000] Hlavní zaměření Chicagské školy lze shrnout takto: politika hospodářské soutěže by neměla za každou cenu usilovat o dokonalou konkurenci, státem udělované monopoly musí být co nejvíce vyloučeny, soukromé dohody o cenách musí zůstat zakázány, monopolizace výrobních faktorů je nežádoucí a musí se proti ní bojovat, omezení přístupu na trh může být zpravidla považováno za bezvýznamné, při tvorbě právních norem musí být uvažovány náklady na jejich prosazování a je-li to možné, musí být uplatněny zákony per se a vyloučeny škodlivé soudní pře a tím ušetřeny informační a správní náklady. [Kasan 1994] Menší zlem je pak soukromý nekontrolovatelný monopol oproti mnohem škodlivější státní kontrole či dokonce státnímu podniku. [Friedman 1993] Uvedené přístupy k politice ochrany hospodářské soutěže nejsou vyčerpávající, ostatní koncepce ovšem často obsahují prvky výše uvedených. Jde např. o koncepci J.K. Galbraitha. [Holman 1999] Podle něj by měl být dán hospodářství volný průběh, neboť pozice moci nemá dlouhé trvání, protože na kterékoli straně trhu jsou automaticky vytvářeny koalice, které původní moc neutralizují. Stát by pak měl pomoci takovéto utváření protimoci (v podobě kartelů a fúzí) organizovat. [Sojka 2000] Galbraith ve svém díle obviňuje americký Senát z nakloněnosti ke skupině bohatých vlastníků. Koncentrace moci dala podle něj trustům možnost koupit si zákonodárce a veřejné činitele, aby získali podporu státní moci. Vládne pak tzv. technostruktura. [Galbraith 1983] Na závěr subkapitoly několik názorových tezí klasiků liberalismu. Podle J.S. Milla má stát právo zasahovat tehdy, když se rozhodování a volba spotřebitelů deformuje nedostatkem informací, když nemohou být kolektivní statky poptávány individuálně, když se jedná o základní otázky sociálního zabezpečení nebo jsou v soukromé sféře ohrožovány přirozeně spravedlivé zájmy. Zároveň též uznává nutnost dohledu nad přírodními monopoly. [Kasan 1994] L. von Mises říká, že monopolní ceny lze trvale požadovat - pokud nejsou umožňovány státními zásahy - jen na základě disponování surovinami a přírodními silami. Osamocený zpracovatelský monopol dosahující vyšších zisků než obvyklých by totiž podnítil zakládání konkurenčních podniků, jejichž konkurence by zlomila monopol, načež by se ceny a zisky zase vrátily na obecnou míru. Monopolista podle něj neovládá trh a není ani s to diktovat ceny. O ovládnutí trhu a cenovém diktátu lze hovořit jen tehdy, je-li výrobek, o nějž jde, v nejpravějším a nejpřísnějším slova smyslu existenčně nepostradatelný a nenahraditelný nijakou náhražkou. Tento předpoklad není podle Misese dán u žádného výrobku. [Mises 1998] Celkově klade důraz na dynamickou povahu tržního procesu poháněného podnikatelskou vidinou dosažení budoucích zisků v radikálně nejistém světě. [Kirzner 2000] 5
Národohospodářům, kteří se nedokáží při posuzování národohospodářských problémů oprostit od instinktů závisti, se tyto (prvovýrobní) monopoly jeví již proto škodlivými, že by musely majitelům vynášet zvýšený zisk. Kdo se na věcí dívá nezaujatě, sezná, že vedou k úspornějšímu užívání nerostných surovin, jež má lidstvo k dispozici v omezeném množství. Závidí-li někdo monopolistům zisk, lze jej nechat plynout do veřejných pokladem zdaněním důlní renty. – Ludwig von Mises [Mises 1998 str. 80] I podle F.A. von Hayeka je trh procesem nepřetržitých změn, nikoli stavem klidu. [Ježek 1991]. Výsledky třebas i nedokonalé konkurence podle něj mohou být lepší ve srovnání s jakýmkoliv stavem, který může přivodit centrální řízení. Pokud je monopol výsledkem jeho vynikající dovednosti nebo toho, že má nějaký výrobní faktor jedinečně vhodný pro příslušný produkt, sotva by bylo spravedlivé nutit ho, aby jeho ceny jen pokrývaly mezní náklady. Hlavní je podle F.A. von Hayeka to, že nikoliv monopol jako takový, ale pouze zabraňování konkurenci je škodlivé. Nejnebezpečnější je možnost diskriminovat konkrétní subjekty a přimět je tak k chování, které monopolistovi vyhovuje. To by mělo být jednoznačně zakázáno. Lepší než udělat z toho trestný čin je podle Hayeka to, aby toto jednání bylo základem nároku na odškodnění. [Hayek 1994] Je důležitější, aby vláda monopolu nenapomáhala, než aby proti monopolu bojovala. [Ježek 1993] [Ježek 2001]. Správným přístupem je podle Hayeka prohlášení každé omezující dohody za neplatnou a právně nevymahatelnou (lepší než pokuta za kartelizaci s výjimkami). [Hayek 1994] Jak řekl Herbert Spencer, liberalismus požaduje právo každého na maximum svobody, která je slučitelná se stejným právem těch druhých. [Ježek 1991] A jak k tomu dodal Friedrich A. von Hayek, systém soukromého vlastnictví je nejdůležitější zárukou svobody, nejen pro ty, kteří vlastní, ale rovněž i pro ty, kteří nevlastní. [Friedman, Friedman 1991]
2.2 Narušování hospodářské soutěže Je obecně známo, že konkurence snižuje výrobní náklady a tím i ceny, zvyšuje kvalitu produkce a rozšiřuje sortiment výrobků (prosazuje ovšem lepší a nejlepší, tím však směřuje ke svému omezení a k výsadnímu postavení vítěze na trhu). Dokonalá konkurence je neexistující ideál. Její podmínkou je přítomnost dostatečného množství subjektů na trhu (soupeření vede k tomu, že žádný z nich nemůže ovlivnit cenu statku). Mezi základní znaky dokonalé konkurence dále patří volnost vstupu a výstupu z odvětví, nediferenciovanost produktu (všechny výrobky jsou stejné) a stejnost nákladových struktur a hladiny informovanosti konkurentů. Na dokonale konkurenčním trhu platí, že tržby rostou s růstem objemu prodaného zboží a optimalizace tržeb tak nemá smysl. [Soukupová 1996]
6
Učebnicová vysvětlení vzniku rovnováhy, která poskytuje teorie hlavního proudu, nepředstavují nic víc než zjevný důkaz toho, co je již předpokládáno. ... Model, který má dokonalou informovanost ve svých předpokladech, je nutně modelem již dosažené rovnováhy. - Friedrich August von Hayek [Kirzner 1998 str. 26] Nedokonalá konkurence pak vzniká porušením jakékoliv výše uvedené podmínky. V jejím rámci rozlišujeme monopolistickou konkurenci (diferenciace produktu), monopol (jeden nabízející), monopson (jeden poptávající, např. odbory) a oligopol (několik málo prodávajících) rozlišovaný na diferencovaný a klasický (zde existuje sice identický výrobek, ale trh ovládá dominantní výrobce). Mezi příčiny vzniku nedokonalé konkurence pak patří rozdílné nákladové podmínky (existující úspory z rozsahu - neplatí zákon klesajících výnosů, což vede k tzv. přirozenému monopolu, tj. výroba je efektivněji uskutečňována jedním podnikem na trhu [Synek 1999]), právní omezení (veškerá duševní práva atd.), nestejná míra informovanosti, vlastnictví důležitého faktoru jednou firmou, zásahy státu (regulace cen), politické okolnosti (např. vznik kartelu OPEC) a diferenciace produkce (díky dopravním problémům či místním zvyklostem) rozlišovaná na místní a kvalitativní. Právní restrikce a diferenciaci produktu souhrnně nazýváme překážkami konkurence. [Macáková 1998] Monopol je charakterizován těmito znaky: jediný výrobce v odvětví, produkt nemá blízké substituty a vstup do odvětví je uzavřen. Na čistě monopolním trhu má poptávková křivka obecný tvar (tvar klesající čáry zleva doprava), monopol postupně určuje cenu a množství tak, aby dosáhl maximálního zisku. Rovnováha monopolu je určena průnikem jeho mezních příjmů a nákladů. Při tomto objemu produkce je marginální cena vyšší, než by byla za dokonalé konkurence. Zbraněmi monopolů jsou cenové diskriminace (tří typů – dle subjektů, jejich skupiny a dle rozsahu dodávky [Varian 1995]), závazné a vazbové kontrakty, výhradní dohody s obchodníky, získávání podílů konkurujících společností a propojení řízení konkurujících podniků. S uplatněním těchto zbraní potom souvisejí výtky proti monopolům: monopol usiluje o co nejvyšší ceny (zákazník nemá alternativu), omezuje
ekonomické
příležitosti (vede ke špatné alokaci zdrojů), způsobuje deformace v rozdělování důchodů (koncentruje zisk) a nakonec ohrožuje politickou svobodu. [Kasan 1994] Monopoly vznikají z konkurence (kdy nejlepší soutěžitel zaujme výsadní postavení, delšího trvání se ovšem nedočká a tak se snaží zajistit svou pozici) a z regulace (ve chvíli, kdy se stát domnívá, že je schopen regulovat cenu, množství či počet účastníků lépe než trh). Mezi dlouhodobé monopoly vytvořené z regulace patří též monopoly z patentu, který je ochranou hradící náklady na vědu a výzkum (po jejím vypršení ovšem dochází k vymizení jedinečnosti inovace [Polanyi 1973]). Náklady na vytvoření a udržení monopolu pomocí úplatků,
7
financování politických kampaní nebo jiných forem ovlivňování státních autorit jsou neproduktivní a představují ztrátu. Stát používá k regulaci monopolu či k usměrňování jeho činnosti tyto způsoby: daňová politika, státní vlastnictví monopolu (např. silniční nebo telefonní síť v některých evropských zemích), antitrustové zákony (ty zakazují určité chování firem na trhu a omezují různými způsoby sílu monopolu) a regulace monopolní ceny (její snížení na úroveň mezních nákladů). [Samuelson, Nordhaus 1995] Dlužno dodat, že na obranu monopolu existuje velmi silný argument v podobě Schumpeterovské hypotézy. Podle ní jsou monopoly motory dynamického růstu invencí a technologických změn v kapitalistické ekonomice. Mají totiž silný stimul k investování do výzkumu a vývoje. Pouze velké firmy si mohou dovolit rozsáhlé náklady na vývoj a marketing nových produktů, kromě toho malý výrobce pravděpodobně nestihne příliš využít prospěch z patentu (v USA z něj platí práva po dobu 17 let). [Holman 1999] [Sojka 2000] Oligopol je někdy nazýván „malá skupina“. Je charakteristický malým počtem zpravidla velkých subjektů, existencí jistých substitutů produktu, menší kontrolou ceny a jen částečnými bariérami vstupu. Chování firem je ovlivněno jejich vzájemnou závislostí. V případě oligopolu je častější necenová konkurence. Mikroekonomická teorie rozeznává dva druhy oligopolu: koluzivní (uzavřeny tajné dohody, což vede k monopolizaci, protože firmy dojdou k závěru, že cenová válka by je oslabila a bude tak lepší rozdělit si trh a zvyšovat tak společný zisk, takže každá firma se pak ve svém vymezeném teritoriu chová jako monopol) a s cenovým vůdcem (dominantní postavení jedné firmy na trhu - v rámci větší části trhu, který si ponechá, se silná oligopolní firma chová jako monopol). [Macáková 1998] Monopolistická konkurence je považována za nejreálnější trh. Je charakterizována velkým množstvím malých firem, heterogenním produktem (ale s velice blízkými substituty), nejmenší monopolní silou (tím se blíží alokační efektivnosti) a úplně volným vstupem i odchodem z odvětví. Vzhledem k diferencovanosti produktu má každá firma v rámci svého výrobku monopolní postavení a monopolní sílu, a tak si sama stanoví jeho cenu. V dlouhém období je tento monopolní zisk stlačen na nulu v důsledku volného pohybu mezi odvětvími. V tomto modelu platí pravidlo, že cirkulace firem skrz odvětví ustane v okamžiku, když všechny přítomné firmy realizují pouze normální zisk. [Frank 1995] Koncentrace znamená soustřeďování podnikatelských činností i výrobních faktorů do stále větších podnikatelských celků. Může být realizována interně (pomocí investic na základě rostoucí poptávky) či externě (akvizicí již existujícího podniku). Externí růst nezvětšuje kapacitu trhu, zatímco interní růst ano, a znamená tak konec fáze rozvoje podniku. Kromě růstových motivů se mohou podniky spojovat kvůli stabilizaci či flexibilizaci. Z koncentrace 8
plynou výhody jako je větší kapitálová síla podniku, větší rozsah investic do vědy a výzkumu, větší rozsah investic obecně, vyšší produktivita práce apod. Koncentrace má ale i své ekonomické hranice: růst fixních výrobních (na administrativní aparát, dražší větší strojní zařízení atd.) a přepravních nákladů (rozsáhlejší logistika). Pokud při koncentraci podniky ztratí svou právní samostatnost, jde o fúzi. Splynutím buď všechny podniky zanikají a vzniká nový podnik, nebo jeden podnik existuje dále a ostatní do něj vplynou. Rozlišujeme horizontální (mezi konkurenty, spojují se zde dva podniky stejné výrobní fáze a stejného odvětví), vertikální (mezi potenciálním nebo skutečným dodavatelem a odběratelem, spojují se zde podniky různých výrobních fází na sebe navazujících) a konglomerátní (nijak nepropojené podniky). Hlavním důvodem fúze je snaha o synergický efekt (při horizontální fúzi vznik úspor z rozsahu, při vertikální z lepší organizace a plánování výroby). Ekonomický zisk z fúze vznikne tehdy, bude-li po fúzi hodnota nové firmy vyšší, než byla hodnota jejích předchůdců. Vyhodnocení úspěšnosti fúze vyžaduje dobu minimálně tří let. V hospodářství probíhá kromě koncentrace také proces výrobní kooperace (spolupráce mezi podniky). Sem lze zahrnout také kartely a trusty. V trustu jednotlivé podniky ztrácejí hospodářskou a většinou také právní samostatnost a jejich řízení se uskutečňuje prostřednictvím jednotného vedení. Trust vzniká monopolním spojením obchodních společností tak, že jejich do trustu převedené akcie jsou vyměněny za trustové certifikáty. K hlavním cílům trustu zpravidla patří ovládnutí trhu. Protože činnost trustů může být v rozporu s principy svobodné konkurence, je jejich zakládání v řadě zemí zakázáno. Kartel představuje smluvní spojení výrobců nebo obchodníků stejného oboru, kteří si zachovávají právní a hospodářskou samostatnost a vytvářejí organizaci často nazývanou syndikát. Jejím smyslem je odstranění vzájemné konkurence a tím i zvýšení zisku. K hlavním cílům kartelu patří ovlivňování tržních elementů, například cen, výroby, prodeje, vývozu atd. (tím rozlišujeme kartel cenový, výrobní, odbytový atd.) Dále rozlišujeme kartely podle vzájemného postavení členů na trhu (vertikální, horizontální) a podle mocenského postavení na trhu (symetrický, asymetrický). Právní normy řady zemí zakazují činnost kartelů, která by znamenala omezování konkurence (vyňaty jsou např. dohody o jednotném používání obchodních, dodacích nebo platebních podmínek a racionalizační dohody). [Synek 1999] Kartelizace je vlastně kolektivní monopolizací. Kartelové dohody jsou dohody obsahující např. přímé nebo nepřímé určení cen, závazek omezit přístup na trh podnikatelům, kteří nejsou členy dohody, závazek omezení nebo kontroly výroby, odbytu, technologického vývoje či investic nebo rozdělení trhu či nákupních zdrojů. Pokud tato opatření nejsou účinná, dojde k rozpadu kartelu, ať již zvnějšku (silou konkurence) nebo zevnitř (bojkotem dohody). 9
Sama nelegálnost kartelu jej totiž činí díky pokušení málo stabilním. [Holman 2001] Podle liberálů ale koordinace cen s sebou nese mnoho pozitivních efektů v podobě omezení cenových změn, snížení nákladů cenového přizpůsobení, snížení nákladů na získávání informací o cenách, snížení rizika, zvýšení prodeje a výstupu, stabilizace fluktuace výstupu a zásob v krátkém období, v dlouhém pak podnícení růstu výstupu a snížení nákladů, snížení nejistoty vstupu na trh pro nové firmy, zintenzivnění necenového soupeření a zvýšení investic do vědy a výzkumu a tím i inovací. Procesy koncentrace a kooperace tedy mohou vést k omezení hospodářské soutěže (ve smyslu soupeření podnikatelských subjektů s cílem předstihnout jiné subjekty a dosáhnout hospodářského prospěchu). K jejímu zneužívání dochází nekalou soutěží nebo nedovoleným omezováním. Nekalá soutěž zahrnuje klamavou reklamu, označení, parazitování na pověsti, vyvolání nebezpečí záměny, zlehčování, porušování obchodního tajemství, podplácení a ohrožování zdraví a životního prostředí. Nedovoleným omezováním hospodářské soutěže pak rozumíme dohody narušující soutěž, zneužití monopolního či dominantního postavení, spojování podniků omezující konkurenci (fúze je hodnoceny jako podporující, omezující nebo neutrální k hospodářské soutěži), zásahy orgánů státní správy a obcí a dumping (vývoz zboží a jeho prodej v cílové zemi pod normální tržní cenou). Protimonopolní zákony pak primárně bojují proti zneužívání monopolního (podnik není vystaven prakticky žádné konkurenci) a dominantního (podnik není vystaven žádné podstatné konkurenci) postavení na trhu. Pozoruhodný vztah leží mezi antimonopolní a antidumpingovou politikou. Jde o – sice nedokonalé, ale přece – substituty. [Colonescu 1997] Pokud totiž domácí výrobci konkurují na tuzemském trhu, prodají zde více a méně pak v zahraničí, což vede ke snížení exportu (v cílových zemích by se ceny zvedly). [Scherer, Ross 1990] Zneužití monopolního/dominantního postavení znamená omezení konkurence tím, že nutí tržní subjekty k určitému chování nebo brání potenciálním konkurentům ve vstupu na trh. Formy zneužití trží síly zahrnují cenovou diskriminaci, výsadní dohody (exkluzivitu), vázané obchody (podmínění nákupu), reciproční obchody, omezení dodávek nebo odběru (též diskriminace) a odbytové dohody. Zneužití tržní pozice je posuzováno ve třech krocích: vymezením relevantního trhu, stanovením dominantní pozice a dokázáním jejího zneužití. Relevantní trh je určován substitučními vztahy mezi produkty pomocí křížové elasticity, jejíž kladná hodnota ukazuje na dostupnost substitutů. Je vymezen výrobkově, časově a prostorově. Používají se též pomocná kritéria, např. fyzicko-technická či funkcionální (to je ovšem spojeno s určitou subjektivností při jejich vyhodnocování). Jako kritérium získání
10
dominantní pozice je obvykle stanoveno dosažení určitého podílu na definovaném relevantním trhu. Zneužití této pozice je pak posuzováno opět značně subjektivně. [Žák 2000] Intenzita soutěže je dána silou závislosti úspěchu jednotlivého nabízejícího na reakci jeho konkurentů. Podnik, který je členem organizovaného kartelu nebo sám ovládl trh, může docilovat vyšší zisky s malým rizikem. Míru konkurence, resp. tržní moc (stupeň kontroly nad cenou) můžeme měřit zásadně dvěma ukazateli: a) koncentrační poměr (procentuální podíl výstupu čtyř největších firem na trhu na celkovém výstupu odvětví) – při čistém monopolu 100 %, při dokonalé konkurenci téměř 0 % (pro porovnání, v roce 1972 činil tento poměr v americkém zpracovatelském průmyslu 38 % [Samuelson, Nordhaus 1995]). Postižitelný jistě není podíl 30 %, naopak podíl 60 % ano. Dosažení úrovně 50 – 90 % indikuje prostředí, ve kterém existují dominantní firmy. [Žák 2000] Problémem (nedostatkem) tohoto indexu je nezahrnutí zahraniční konkurence. b) Herfindahlův-Hirschmanův index (HHI, součet čtverců tržních podílů vyjádřených v procentech) – při čistém monopolu 10 000, při dokonalé konkurenci konverguje k nule. Postižitelný jistě není index do 1 000 bodů, problematický je hodnota vyšší než 1 800 bodů (to odpovídá čtyřem firmám s celkovým tržním podílem 70 %). Tento index je používán vládou USA od roku 1982. [Scherer, Ross 1990] [Henderson, Poole 1991] Dále je možné měřit monopolní sílu, která vyjadřuje schopnost stanovit cenu vyšší než mezní náklady, také Lernerovým indexem. Ten může mít hodnotu v intervalu od nuly do jedné, přičemž čím více se hodnota indexu blíží jedné, tím je stupeň monopolní síly dané firmy vyšší. Lernerův index se vypočítá jako podíl rozdílu ceny a mezních nákladů a ceny. Úzce souvisí s elasticitou poptávky. Index je její převrácenou hodnotou. [Browning, Zupan 1996] Hlavním problémem při měření tržní moci je otázka definice relevantního trhu (na příliš širokém trhu neexistuje tržní moc nikdy a na příliš úzkém pak vždy) a poté složitá interpretace naměřených výsledků (údaje o koncentraci nezachycují vertikální propojení podniků). Používání zisku jako kritéria pro vyjádření tržní síly je přinejmenším diskutabilní, protože výrazná moc na trhu nemusí nutně znamenat vysoké zisky (ty naproti tomu mohou být výsledkem např. vyšší provozní efektivnosti). [Scherer, Ross 1990] Na závěr subkapitoly nutno dodat, že při omezování účinků tržního selhání projevujícího se monopolním chováním existuje řada nebezpečí, která souhrnně nazýváme vládní selhání. Jedná se o vlastnictví neúplných informací vedoucích k nepřesnému nebo chybnému rozhodnutí (informační zpoždění), délku rozhodovacího procesu státních orgánů (časové zpoždění) nebo neúspěch při realizaci státního opatření. Realizace mikroekonomické politiky tedy není vůbec jednoduchou záležitostí. [Soukupová 1996] 11
3. Praktické uplatňování antimonopolní politiky 3.1 Americké antimonopolní zákonodárství Ochranu hospodářské soutěže jako instituci představuje vše, co slouží k uskutečňování cílů politiky hospodářské soutěže. Patří sem určité tržní zvyklosti a příslušné právní normy (a také státní orgány). Je potřeba zdůraznit, že americké právo je založeno na principech anglického zvykového práva (značnou úlohu v něm hrají precedenty). Jako příklad lze uvést rozhodnutí soudce Tafta o nezákonnosti cenové dohody per se z roku 1897. [1] Na základě prvních federálních protimonopolních zákonů se rozvinulo soudní právo, ve kterém jsou zakázány některé skutečnosti per se (např. dohody o cenách), jiné naproti tomu jen při převažujícím škodlivém působení (např. výlučné vazby). Existují ale určitá odvětví, která jsou vyloučená z působnosti antitrustového zákonodárství (zemědělství, odbory, přirozené monopoly). Jsou podřízena státnímu dohledu, který je prováděn regulačními komisemi (Regulatory Commission). Přestupky proti kartelovému právu v USA mohou být potrestány až třemi lety vězení, ale je možné se dohodnout i na vyrovnání. Za určitých okolností může být opatření zrušeno. Možné jsou i soukromoprávní žaloby o náhradu škody. Pro lepší pochopení smyslu a rozsahu legislativních opatření i praktických kroků v protitrustové oblasti hospodářské politiky může být užitečné nahlédnutí do historie amerického antimonopolního zákonodárství. [Klusoň 1993] Reakce na průmyslovou moc v USA v 19. století přišla přímo z jádra klasické ekonomie. Monopoly (dobře viditelné například v segmentu oceli, nafty, tabáku a železnic) byly v přímém rozporu s ideálem konkurence. Odpovědí na jejich moc mělo být obnovení konkurence nebo zavedení regulace. To vedlo nakonec ke snaze rozbít trusty a přijmutí odpovídající legislativy. Celý proces byl započat v roce 1887 přijetím zákona o mezistátním obchodu (The Interstate Commerce Act) – tento předpis umožnil založení federální Mezistátní obchodní komise (Interstate Commerce Commission), která měla regulovat železniční dopravu přecházející přes hranice států Unie. [Galbraith 1983] Prvním antitrustovým zákonem je tzv. Shermanův zákon (The Sherman Act) z roku 1890. Shermanův zákon zakazuje každou smlouvu, spojení nebo tajnou úmluvu, jejichž cílem je omezení obchodu, jakoukoliv monopolizaci nebo pouhý pokus o ní a tajné úmluvy s jinými subjekty (s cílem monopolizovat nějakou část obchodu nebo trhu). Porušení zákona se trestá pokutou nebo vězením a poškozená osoba může viníka žalovat o náhradu až do výše
12
trojnásobku způsobené škody. Původní návrh zákona přednesený republikánským senátorem Johnem Shermanem z Ohia, předsedou příslušného výboru, byl rychle projednán na půdě Senátu, ale pak byl v zásadních rysech pozměněn při projednávání v justičním výboru, a závěrečnému přijetí pozměněného návrhu předcházela jen zběžná diskuse. Pro konečný návrh zákona hlasovalo 242 z 327 členů Sněmovny reprezentantů a 52 z 76 senátorů. [Telser 1990] Zákon podepsal president Benjamin Harrison. Znění zákona odráželo tehdejší smíšené pocity zákonodárců. Byli si dobře vědomi případů zneužívání ze strany trustů, ale rovněž se domnívali, že mnohá spojení dovedla ekonomiku do stavu velkovýroby, což přineslo užitek i pro spotřebitele. Jako východisko zapsali navrhovatelé do zákona pouze zákaz monopolizace, čímž zjevně chtěli označit aktivní proces zajištění monopolu, který by šel za rámec pouhého vlastnictví monopolního postavení jako důsledku lepší efektivnosti. [Scherer 1990] Ustanovení Shermanova zákona jsou značně obecná a proto byl jeho výklad obtížný. Dlouho se nevědělo, které konkrétní aktivity jsou zakázány. Dalším problémem bylo, že neexistoval orgán, který by zákon v praxi prosazoval. Až třináct let po přijetí Shermanova zákona, tj. v roce 1903, bylo na ministerstvu spravedlnosti (Department Of Justice) zřízeno Antitrustové oddělení (Antitrust Division), jež bylo úkolem prosazování a uplatňování tohoto zákona v praxi pověřeno. Ukázalo se tedy, že rychlé schválení zákona bylo pouze symbolickým aktem, když vlády během deseti let následujících po jeho vstoupení v platnost vedly jen 18 antitrustových soudních sporů. [Tindall, Shi 2000] V roce 1903 Kongres posílil také vládní regulaci - tím, že založil ministerstvo pro obchod a práci a schválil Elkinsův zákon (The Elkins Act), podle nějž bylo pro společnosti protizákonné přijímat i udělovat slevy. Úřad pro obchodní společnosti, který byl novým federálním odborem nového ministerstva, byl pověřen, aby sledoval mezistátní společnosti a podával o nich zprávy. Vzal si za cíl pomáhat společnostem při nápravě jejich nekalých praktik. Mnohé společnosti s odborem spolupracovaly, jiné se držely zpátky. Na to mj. doplatila též Standard Oil. President Theodore Roosevelt ve snaze vyhnout se konfliktu v Kongresu stáhl několik dalších návrhů protitrustových zákonů. Je nutné poznamenat, že za Rooseveltovy administrativy bylo podáno kolem 25 žalob proti trustům. [Tindall, Shi 2000] Dále ale přetrvával problém s určitou vágností řeči legislativy (a s tím související možností různého výkladu a následného zneužití). K větší konkretizaci Shermanova zákona však došlo až v roce 1914, kdy byl vydán tzv. Claytonův zákon (The Clayton Act). Ten vyjmenovává aktivity, jež jsou zakázány, pokud omezují soutěž či podporují monopolizaci: 1. cenová diskriminace, pokud sleva z ceny nebyla poskytnuta „v dobré víře“, 2. vázané kontrakty (případy podmínění prodeje poptávaného zboží koupí jiného zboží), 13
3. ovládnutí konkurujících společností získáním kontrolních balíků jejich akcií (tvorba trustů), 4. personální propojování představenstev konkurujících si společností. Konzervativní síly v Senátu byly ochotny tato opatření uznat až o připojení zmírňující věty „kde by výsledkem mohlo být podstatné zmenšení konkurence“. Naproti tomu mělo být vedení společností osobně zodpovědné. Claytonův zákon výslovně udělil výjimku odborům. Byl předložen alabamským demokratickým poslancem Henry D. Claytonem z právního výboru Sněmovny. Šlo o výsledek aktivity administrativy presidenta Wilsona, který z otázky rozbití trustů učinil hlavní bod svého volebního programu nové svobody. [Tindall, Shi 2000] Významným krokem bylo také založení Federální obchodní komise (Federal Trade Commision), ke kterému došlo na základě zákona (The Federal Trade Commision Act) vydaného v roce 1914. Úkolem této komise, která je pětičlenná a pracuje na základě stížností i z vlastní iniciativy, je prosazování antitrustových zákonů. Osoba, která je podezřelá z porušení uvedených zákonů, musí ve lhůtě 30 dnů své údajně protizákonné chování vysvětlit. Není-li ani po takovém vysvětlení komise o nevině podezřelého přesvědčena, nařídí mu, aby od sporného jednání upustil a přikročí k podrobnému šetření. Komise nahradila Rooseveltův Úřad pro obchodní společnosti. Cenovou diskriminaci drobných, tzv. nezávislých obchodníků se zabývá RobinsonůvPatmanův zákon (The Robinson-Patman Act) z roku 1936. Byl odezvou na ostrou soutěž, které byli vystaveni drobní obchodníci ze strany v té době vznikajících jednotkových obchodů, jež využívaly nekorektních praktik cenové politiky. Navrhovatelé tohoto zákona tvrdili, že nižší ceny, za něž jednotkové obchody prodávaly své zboží, nebyly výsledkem jejich nižších nákladů, nýbrž jejich vyjednávací síly, kterou uplatňovaly vůči svým dodavatelům, ve většině případů přímo vůči výrobcům nakupovaného zboží. Zákon proto mj. zakazoval např. poskytování cenových a jiných výhod jen vybraným odběratelům apod. Tvoří doplněk Claytonova zákona jako zákaz tvorby predátorských cen. [Henderson, Poole 1991] Na ochranu spotřebitelů před nepoctivými a podvodnými praktikami byl v roce 1938 vydán Wheelerův-Leaův zákon (The Wheeler-Lea Act). Zakazuje mimo jiné falešnou reklamu potravin, léků, kosmetických přípravků a zdravotních pomůcek. Tento zákon umožňuje Federální obchodní komisi zvýšit pokutu, pokud obviněný do 60 dnů neuposlechne příkazu, aby zanechal činností, jež jsou předmětem obvinění. Tento zákon rozšířil pravomoci komise ve směru obecné ochrany veřejnosti před nesoutěžním chováním podnikatelů. Claytonův zákon sice zakázal získávání akcií konkurentů, nikoliv však jejich aktiv. Tuto mezeru vyplnil Cellarův-Kefauverův zákon (The Cellar-Kefauver Act) z roku 1950 upravující legálnost fúzí. Zakazuje získávání akcií nebo aktiv konkurujících si společností 14
v případě, že se tím podstatně oslabuje soutěž anebo se nastoluje tendence k vytvoření monopolu. Znamená to ale, že fúze jako takové nejsou bez dalších podmínek zakázány. Zákon se zejména netýká malých podniků, ale fúzí podniků velkých, popřípadě splynutí velkého podniku s podnikem malým, protože se tím dominantní pozice velkého podniku zvyšuje. Zákon Federální obchodní komisi uděluje pravomoc schvalovat fúze ještě předtím, nežli k nim došlo. Proto společnosti, jež zamýšlejí splynout, mají povinnost svůj záměr předložit této komisi k posouzení. Ta se pak vyjádří k legálnosti zamýšlené fúze. Zákon (The Antitrust Procedures And Penalties Act) z roku 1974 novelizuje sazebník pokut a trestů. Sazba pokut za porušení Shermanova zákona byla zvýšena až na hranici 100 tis. USD pro fyzickou osobu a na 10 mil. USD pro osobu právnickou. Porušení zákona může být považováno za trestný čin (nikoliv jen za přestupek) s maximální sazbou 3 roky vězení. Procedurálními otázkami antitrustové praxe se zabývá zákon (The Antitrust Improvement Act) vydaný v roce 1976. Mj. zavazuje prokurátory jednotlivých států, aby podávali žaloby na tržní subjekty, jež na území jejich států poškozují spotřebitele. Dohled nad dodržováním zákonů tedy mají dva orgány: Antitrustové oddělení ministerstva spravedlnosti a Federální obchodní komise. Podněty k šetření vycházejí převážně ze stížností poškozených nebo ohrožených. Případné žaloby u federálního oblastního soudu podává ministerstvo. Podniky, které se chtějí vyvarovat případného budoucího stíhání za porušení některého z antitrustových zákonů, se na něj mohou obrátit se žádostí o konzultaci v otázce legálnosti plánované akce. Pokud tento orgán dojde k závěru, že zamýšlená akce nebo aktivita není v rozporu se zákonem, má to pro daný podnik ten význam, že Antitrustové oddělení nedá v budoucnosti podnět k trestnímu stíhání v případě, že by akce nakonec k omezení soutěže vedla. Zahájí pouze správní řízení, jehož účelem není trestat, nýbrž obnovit soutěž přijetím adekvátních opatření. Často používanou formou bývá dohoda o pravidlech, jež budou v budoucnosti dodržována, popř. o opatřeních, jež budou podniknuta. [Klusoň 1993] Tohoto způsobu ochrany soutěže se nyní používá stále častěji, zejména v případech možného porušení Shermanova a Claytonova zákona, protože jím lze předejít velkým soudním sporům. Stojí ještě za zmínku, že hospodářská politika presidenta F. D. Roosevelta nazývaná New Deal obsahovala na základě zákona o obnově národního průmyslu (NIRA) též vytvoření „kodexů čestné konkurence“ (v podstatě kartelů), v nichž se podnikatelé za součinnosti státních orgánů dohodli na způsobu překonání nadvýroby stanovením odbytových kvót na vnitřním trhu a o minimálních cenách. Tyto dohody obsáhly většinu průmyslu, až kvůli nesouladu těchto kodexů s protitrustovým zákonodárstvím v letech 1935 a 1936 Nejvyšší soud Spojených států rozhodl o zrušení příslušných zákonů New Dealu. [Faltus, Průcha 1999] 15
3.2 Americká antimonopolní politika Snahy o aplikaci tehdy úplně nového Shermanova zákona za vlády presidentů Harrisona, Clevelanda a McKinleyho byly polovičaté. Mnohé postihy trustů byly zamítnuty díky amatérskému postupu administrativy (např. pro procedurální chyby), soudy se také neshodly v definicích základních ekonomických pojmů. Vyšlo najevo, že do jisté míry nelze obnovit konkurenční schopnosti malých závodů i proto, že rozbití rozsáhlých svazků bylo téměř nemožné. Proto se americká administrativa zaměřila spíše na regulaci velkého obchodu než na jeho rozmělňování. [Tindall, Shi 2000] Svůj cíl hledala opatrně. Prvním reálným vítězství vlády bylo prohlášení nelegálnosti fúze, která měla upevnit kontrolu nad železnicemi Great Northern a Northern Pacific. V roce 1904 Nejvyšší soud totiž nařídil rozdělení holdingové společnosti Northern Securities, která je obě řídila. [2] Důležitější krok pak následoval v roce 1911, kdy Nejvyšší soud (Supreme Court) rozhodl, že Standard Oil Company ve státě New Jersey nelegálně monopolizovala průmysl zpracování nafty. [3] Standard Oil byla v roce 1870 ve státě Ohio založena Johnem Davidsonem Rockefellerem s kapitálem jeden milion dolarů. V průběhu 90. let 19. století se jí podařilo udržet 90 % všech trhů. Toho dosáhla fúzováním s více jak 120 bývalými obchodními soupeři. Zajistila si totiž výhodné ceny za námořní i železniční přepravu, zastavila dodávky nafty svým soupeřům a údajně vedla zákeřnou cenovou válku za účelem jejich likvidace (ti museli navíc čelit tehdy nepoznané gigantické marketingové akci). Tím je měla dovést do ideálního stavu pro převzetí. V roce 1892 Nejvyšší soud v Ohiu nařídil rozpuštění trustu (de jure, de facto trust nebyl zrušen). V roce 1899 Rockefeller soustředil společnosti pod holdingovou společnost v New Jersey. Toto uspořádání bylo ale také právně napadnutelné. Tentokrát podle Shermanova zákona. Nejvyšší soud potvrdil výrok oblastního soudu o vině ([4]) a stanovil důležitý precedent – monopolizace napříště musela obsahovat dva základní prvky, a to získání monopolního postavení na trhu a záměr toto postavení pomocí likvidace konkurentů získat. Soud pak nařídil, aby se holding rozpustil a aby jeho kontrolní akcie v 33 regionálních firmách byly rozděleny mezi akcionáře. [Telser 1990] Růst Standard Oil byl ale výsledkem úspěšných obchodních jednání, promyšlených investic do výzkumu a vývoje, přísného finančního účetnictví, vertikální a horizontální integrace k dosažení efektivnosti v konkrétních aktivitách a řady manažerských inovací. Interně vytvářená efektivnost umožnila společnosti nákup dalších firem. Ceny v průběhu třiceti let klesly na 20 procent a tržní podíl Standard Oil v roce 1911 byl již jen 64 procent.
16
Roku 1911 firmě konkurovalo 147 subjektů, mezi nimi Gulf, Texaco či Shell. Soudce White při odvolání neuvažoval žádnou detailní analýzu, jen „nerozumnost“ fúzí. [Armentano 2000] Čtrnáct dní po vítězství nad Rockefellerem obrátila antimonopolní mašinérie svou pozornost na American Tobacco Company. Ta byla shledána vinnou z monopolizace obchodu s cigaretami a dalšími tabákovými výrobky tím, že stavěla bariéry proti novým konkurentům a prováděla dravou cenovou politiku a tím nutila konkurenty k výprodeji svých akcií. Oblastní soud (jehož výrok pak posvětil i soud nejvyšší) nařídil rozdělení trustu na šestnáct částí. [5] Během několika následujících let zaznamenala americká vláda další, i když méně výrazná vítězství během svého tažení proti trustům – např. případy Powder Trust a Eastman Kodak Company. [6] [7] Dalším důležitým precedentem se stal případ U. S. Steel, ve kterém byla vláda poražena. [8] Společnost vznikla v roce 1901 sloučením několika podniků a získala tak kontrolu na 65 % domácí výroby ocelových ingotů. Dále se rozrůstala (např. spojení s Tennessee Coal and Iron Corporation, mj. schválené administrativou presidenta Roosevelta), ale přitom stanovila své ceny oceli dostatečně vysoko na to, aby podnítila rozvoj a vstup nových výrobců. Nebyla tedy obviněna ze snahy vytlačit své konkurenty pomocí nízkých cen a dalších bezohledných praktik. Tržní podíl U. S. Steel klesal – v roce 1915 na 52 %. Vláda se přesto rozhodla, že se pokusí společnost rozbít. Soud (včetně odvolacího) v roce 1915 ale rozhodl v neprospěch ministerstva spravedlnosti, neboť velké množství svědků vypovídalo o korektním chování U. S. Steel. [9] Konkurenti mj. svědčili, že nebyli v žádném případě nijak omezování cenovými opatřeními firmy. Soudy tímto případem potvrdili precedent z případu Standard Oil, že velikost per se není žádným proviněním – použily opět „pravidlo zdravého rozumu“. Tím byl stanovena praxe, že dominantní firmy budou trestány pouze v případě, že se budou chovat agresivně vůči svým soupeřům. [Scherer, Ross 1990] O dva roky předtím podle tohoto precedentu Nejvyšší soud rozhodl o nevině společnosti United Shoe Machinery. [10] Dospěl totiž k názoru, že více než 80 % podíl na trhu byl udržován pomocí vyšší efektivnosti a zákonným využíváním patentových práv. V roce 1916 vláda utrpěla další porážku, tentokrát u obvodního soudu ve své žalobě proti společnosti American Can Company. [11] Ministerstvo spravedlnosti se vzdalo odvolání. Dále byl žalován jen jediný případ monopolizace, proti společnosti International Harvester Company, ale Nejvyšší soud opět potvrdil, že velikost nedoprovázená nezákonným chováním není nelegální. [12] Vláda se pak více než 10 let vzdala všech útoků podle Shermanova zákona.
17
Uplatňování protitrustových zákonů za administrativy presidenta Wilsona bylo pro energické pokrokáře velkým zklamáním. Ve 30. letech se kurs protitrustové politiky změnil. President Franklin D. Roosevelt, zbavený iluzí o politice ve prospěch kartelů dle zákona o národní obnově, jmenoval Thurmana Arnolda do čela obnoveného protimonopolního odboru. Ten pak zahájil řadu soudních řízení. Měl podporu ve vládě ve skupině vedené Harry Lloydem Hopkinsem a ministrem vnitra Haroldem LeClairem Ickesem. Roosevelt též dohlížel na jmenování soudců, a tak se soudy postupně zaplnili sympatizanty s vládními zásahy zaměřenými na nápravu tržních selhání. Toto vše vyústilo v případ Alcoa. [Tindall, Shi 2000] Společnost Aluminium Company Of America vznikla v roce 1888 a využívala patent na elektrolýzu. Žádný pokus o vstup do odvětví až do roku 1940 nebyl úspěšný, důvodem byla nízká atraktivnost vzhledem k cenové politice Alcoa (ta byla ale výsledkem velkých úspor z rozsahu a technologických výhod ve výzkumu a vývoji). Slyšení u oblastního soudu v roce 1937 trvalo 358 dní a společnost byla zproštěna viny ve všech bodech obžaloby s tím, že byl použit precedent případu U. S. Steel. [13] Vláda se odvolala a soud v roce 1945 shledal Alcoa vinnou z monopolizace. [14] Rozhodujícím faktorem se stala příliš úzká definice relevantního trhu, která znamenala 90 % podíl na trhu – soudce Hand tvrdil, že to je dost na vytvoření monopolu. V poslední fázi soud musel prokázat úmysl monopolizovat – to se mu podařilo díky tomu, že Alcoa vlastnila výrobní kapacity, které byly vyšší než poptávka. Alcoa nepomohlo ani tvrzení, že nikdy nevytlačovala konkurenty a pouze se vždy chopila příležitosti. Akcionáři byli donuceni zbavit se Aluminium Ltd. Of Canada. [Armentano 2000] Toto rozhodnutí znamenalo negaci precedentu z případu U. S. Steel a znamenalo možnost soudit nelegální monopolizaci bez důkazů o nepřiměřených praktikách, které vytlačovaly konkurenty z trhu. Ta byla využita v obnoveném jednání proti United Shoe Machinery Corporation (důležitým důkazem žaloby u tohoto případu bylo cenové zvýhodňování výrobců využívajících strojní vybavení této společnosti). [15] Otřesení tvrdého přístupu proti dominantním firmám ale znamenalo rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1956. [16] Nevinnou byla shledána společnost Du Pont (výrobce celofánu). Základním problémem se opět stala definice příslušného trhu – zatímco ministerstvo spravedlnosti se jako vždy rozhodlo pro velmi úzkou, okresní soud ve Wilmingtonu ve státě Delaware přijal širší. Celkově vláda poté upustila od tvrdého prosazování antimonopolních zákonů. Aplikace této (širší) definice trhu se zdá nejistá, ale zdá se nám, že du Pont by neměla být shledána vinnou z monopolního postavení ve výrobě celofánu, existuje-li konkurence spočívající v možnosti nahradit ho jinými materiály. - Nejvyšší soud Spojených států [16]
18
V 70. letech došlo k růstu případů monopolizace charakterizovaných rozhodnutím vybojovat bitvu u soudu až do konce. Došlo totiž k „renesanci“ velkých případů, protože se zrodil koncensus, že vysoká koncentrace vede v průměru k abnormálně vysokým ziskům, které zase znamenají utlumení cenové konkurence. Presidentem Nixonem nově jmenovaní členové Federální obchodní komise iniciovali v roce 1969 žalobu proti postavení firmy IBM v počítačovém průmyslu a v roce 1974 i telekomunikační firmu AT&T. [Scherer, Ross 1990] V případě IBM vláda trvala na úzké definici relevantního trhu, na němž měla IBM v roce 1962 podíl 82 %. [17] Na trhu, o kterém mluvila IBM, měla společnost podíl jen 32 %, což nestačilo k označení za monopolistu. IBM se dostala do dominantní pozice využíváním příležitostí a vysokou výkonností svých strojů, ne stavěním překážek ke vstupu konkurence na trh. Nedosáhla svého převládajícího postavení slučováním a ani nepohlcovala konkurenty, kteří byli poškození jejími strategickými rozhodnutími, ale dosáhla tržního podílu podstupováním rizik výzkumu a vývoje. A navíc se ani nezastavil příliv konkurentů na trh. V důsledku toho se při jakékoliv definici tržní podíl IBM snižoval. Společnost byla konfrontována s ostrou a početnou konkurencí menších a středních firem, jako např. Compaq, Microsoft, Apple a další. IBM se navíc bránila tvrzením, že je trestána za úspěch. Případ se stal historickým přežitkem a vláda tedy měla dobrý důvod k tomu, aby žalobu stáhla. Vláda potrestala antitrustové orgány, které tím, že vedly válku, oddálily výkon spravedlnosti do doby, kdy už dané problémy byly událostmi překonány. Dnes je IBM vystavena ostré soutěži. O co marně usiloval proces po dobu třinácti let, s tím si poradila dravá konkurence. AT&T byla žalována za to, že využívala svého monopolu na místní hovory k prosazení monopolu na trzích meziměstských hovorů a telefonního zařízení. Případ se soustředil na to, jakým způsobem společnost reagovala na překotné technologické a institucionální změny v oboru. Pokrok byl vyvolán přílivem nových firem nabízejících bezdrátové telefony, automatické záznamníky atd. V dálkových službách firma tlačila na Federální komisi pro komunikace (Federal Communication Comission), aby zakázala vstup nových firem. Odmítla propojit svou síť s konkurenty. Nedařilo se jí zavádět nové zařízení, které zákazníci žádali. Kontrola nad výrobcem zařízení Western Electric přinášela střety zájmů. AT&T reagovala na obvinění tvrzením, že její chování bylo nutné pro zachování integrity telefonního systému USA a že konečný výsledek byl dobrý, tj. že Spojené státy mají nejlepší telefonní systém na světě. Nakonec, z obavy o vyústění soudního procesu, společnost souhlasila s dohodou. [18] Je ovšem zřejmé, že kdyby AT&T bojovala stejně silně jako IBM, došlo by k pozdržení o mnoho let.
19
Oba velké případy skončily 9. ledna 1982. Případ IBM byl vedoucím protimonopolní politiky Reaganovy administrativy, zástupcem generálního prokurátora Williamem Baxterem (který se opíral o chicagský názor na antitrustovou politiku) jednostranně ukončen bez výsledku, v případě AT&T bylo dosaženo vzájemné dohody. Společnost byla reorganizována, 22 regionálních společností bylo odděleno do 7 skupin, ale mateřská AT&T si ponechala služby v oblasti dálkového spojení a výrobní kapacity Western Electric. V současnosti se společnost rozděluje dobrovolně s cílem zvýšit tržní hodnotu firmy na burze. [Plesl 2000] Federální obchodní komise mezitím prováděla své vlastní protitrustové iniciativy. Nejrozsáhlejší snahou tohoto typu byl záměr rozdělit tři vedoucí výrobce obilných vloček na osm stejně velkých společností. Obvinění z monopolizace tedy bylo vzneseno ne proti dominantní firmě, ale proti třem společnostem kontrolujícím 90 % prodeje. Pracovníci Federální obchodní komise tvrdili, že možnosti vstupu nových firem na trh byly zmařeny rozšířením různorodosti výrobků. Společnosti se hájily tím, že pouze reagovaly na poptávku spotřebitelů po diferencovanosti potravin. Soudce po vyslechnutí závěrečných svědků nařídil, aby byla žaloba odvolána. [19] Komise uznala, že obavy z protikonkurenčních následků výkonu oligopolní moci nemohou dát mandát správnímu orgánu k rozsáhlé restrukturalizaci průmyslu. [Armentano 2000] [Scherer, Ross 1990] Pokud existují tržní alternativy, které spotřebitelé mohou použít pro své účely, nemůže existovat nelegální monopol jen proto, že se údajně monopolizovaný produkt liší od ostatních. – Nejvyšší soud Spojených států [20] Společnost Borden monopolizující dle výroku soudu trh citronové šťávy diskriminačními cenami neuspěla ani při odvolání. [21] Jakmile ale pracovníci Reaganovy administrativy získali většinu ve Federální obchodní komisi (šéfem se stal James Miller, zastánce názoru laissez faire), zajistili si povolení Nejvyššího soudu a nahradili rozsudek mírnějším prostředkem. Další případ údajné monopolizace dravou cenovou politikou se dostal k projednání v odvolacím řízení ke komisi až v době, kdy již byla pod kontrolou presidenta Ronalda Reagana, a byly zamítnuty (šlo o řízení proti General Foods Corporation). [22] Dravá cenová politika a analogické praktiky byly více prošetřovány v soukromých žalobách. Odmítnutí projednávání federálního protimonopolního případu proti IBM a revize směrnic o fúzích (vydává je ministerstvo spravedlnosti, jedná se o úroveň maximálního zvýšení Herfindahlova indexu proto, aby fúze nebyla zakázána) z počátku osmdesátých let znamenaly novou kapitolu v americké protimonopolní politice.
20
Těmito kroky se antimonopolní zákon z valné části zřekl ranného populistického úmyslu rozbít veškerou koncentraci na trhu z důvodu bezmocnosti jednotlivce vůči ní. Za Reaganovy administrativy byly protimonopolní zákony zaměřeny pouze na zlepšení ekonomické efektivnosti. Tato změna vyplynula z technického rozvoje a zjištění, že výkonnost nesouvisí vždy úzce se strukturou. Dalším faktorem byla změna pohledu na konkurenci. Ekonomové (Chicagská škola) došli k názoru, že intenzívní soupeření vznikne i na vysoce koncentrovaných trzích. Pod jednou podmínkou: že bude zabráněno dohodám. Posledním faktorem bylo opět tvrzení chicagských ekonomů, že monopolní moc pochází z vládních zásahů. Důsledkem také bylo to, že v letech 1982 – 88 nejenže poklesl celkový počet případů vedených ministerstvem spravedlnosti, resp. jeho Antitrustovým oddělením, ale nebyla napadena ani jediná konglomerátní fúze. Změny v nazírání na funkci, užitečnost či škodlivost velkých podniků byly také důsledkem rostoucí zahraniční konkurence, která již řadu let těžce doléhala na domácí americký trh. Ukázalo se, že adekvátní opatření hospodářské politiky, jakým je např. liberalizace zahraničního obchodu, mohou být v mnoha případech účinnějšími a spolehlivějšími nástroji ochrany a podpory tržní soutěže nežli často zdlouhavé a těžkopádné monstrózní antitrustové procesy. Revoluce v uplatňování protimonopolní regulace byla krátkodobá. Noví úředníci na ministerstvu spravedlnosti a ve Federální obchodní komisi v období Bushovy a zejména Clintonovy administrativy rozšířili uplatňování protimonopolní regulace. Například Bushem jmenovaní pověřenci James F. Rill (ministerstvo) a Janet Steigerové (komise) jasně vyjádřili zájem o širší a aktivnější uplatňování protimonopolní regulace oproti svým předchůdcům z Reaganovy administrativy. Úsilí o prozkoumávání a uplatňování protimonopolní regulace se ještě více zvýšilo během Clintonovy administrativy, v období působení zástupkyně generálního prokurátora Anne K. Bingamanové a jejího nástupce Joela Kleina. [Armentano 2000] Vedle výrazného nárůstu pokut vybraných za domnělé fixování cen Clintonovi úředníci dramaticky zvýšili počet přezkoumávaných fúzí, iniciovali řízení ve vztahu k vertikální integraci, podpořili internacionalizaci uplatňování protimonopolní regulace a podávali žaloby v prestižních řízeních např. proti společnostem Intel a Microsoft. [23] Protimonopolní regulace se tedy navzdory desetiletím intelektuální kritiky vrátila zpět, k principu strukturachování-výsledek. Nejnovějším velkým případem antitrustového řízení je návrh z léta 2000 na zahájení procesu proti společnostem Visa a MasterCard, které ovládají 75 % trhu platebních karet a byly obviněny ze zneužití své finanční síly k vytlačení konkurentů. [Picková 2000] 21
4. Závěr Je zřejmé, že se v americké protimonopolní legislativě historicky projevuje větší důraz na vztah mezi strukturou, chováním a výsledkem, třebaže striktnost jejího uplatňování se proměňovala v čase, jak je vidět ve třetí kapitole. Z ní je také zřejmé, že se v 80. letech projevila silnější tendence (v teorii i v praxi) k přejímání idejí Chicagské školy. Na konkrétní podobu antitrustové politiky působila i soudní praxe – ta uplatňovala spíše pravidlo rozumnosti oproti pravidlu nezákonnosti per se. S výjimkou případu AT&T přinesla vlna monopolizačních soudních řízení vedených vládními protitrustovými agenturami během 70. a 80. let málo výsledků. Některé z nich vláda prohrála, od některých bylo v jejich průběhu upuštěno a s výjimkou AT&T nebyla zamýšlená restrukturalizační nápravná opatření realizována, dokonce ani když vláda dosáhla nominálního vítězství. Reaganova administrativa měla sklon se domnívat, že existuje málo problémů monopolizace v soukromém sektoru a tak nedocházelo k novým zahajováním případů proti monopolizaci, které by měly za cíl restrukturalizaci. Tím, stejně jako dříve, byla tato vlna ukončena. Budoucnost ukáže, zda se tento cyklus znovu rozběhne. Dosavadní výroky administrativy presidenta George W. Bushe naznačují, že historie se opakuje. Předpokládám, že dříve nebo později se bude monopolní moc zmenšovat. Pokud však neexistují překážky pro přístup dalších firem do dané oblasti, bude zanikat relativně rychleji. Na druhou stranu v tom případě, že dominantní firmy budou používat strategie podobně agresivní jako je použití mezních cen, bude postavení vedoucích firem jen posíleno. Vládní politika působící proti koncentrování jim tento postup pouze ztíží. Jedním z účinků monopolizační doktríny totiž byla změna chování dominantních firem. Strach z paragrafu 2 Shermanova zákona vedl k omezení konkurenčních snah a ke snažení nepřesáhnout oněch magických 60 % podílu na trhu. Společnosti začaly dávat přednost soustřeďování své energie na pronikání na nové trhy místo budování zákonem napaditelných pozic na svých tradičních trzích. Kromě nepřímých účinků na jednání společností byl (a je) vliv Shermanova zákona na snížení koncentrace trhu malý. Od roku 1890 nařídily soudy strukturální reorganizaci jen ve 33 případech, z toho jenom v osmi po roce 1950. Jen několik jich pak bylo drastických: např. případ Standard Oil (1911, rozbití na 34 částí), případ American Tobacco (1911, rozbití na 16 částí) a případ AT&T (1982, rozbití na 8 částí). Eliminace monopolní síly přinesla zvýšení společenského prospěchu o 0,1 % HDP. [Havlín 1991]
22
Jedním z důvodů pro relativně malý počet zásadních reorganizací byla přirozená neochota federálních soudů nařizovat tvrdá nápravná opatření, aniž by splnila svůj účel. Navíc během posledních desetiletí dochází v tisícům dobrovolných restrukturalizací ročně. Čas a tržní síly jsou velice silné podněty – mnohem silnější, než kdy byly ve Spojených státech protitrustové zákony. Pokud by ale byla přijata včasná opatření směřující ke zvýšení konkurence, nemuselo se čekat na to, až zahraniční konkurence a trh vykoná své. Co ovšem zůstává zřejmé je to, že vládou nařízená rozhodnutí jsou finančně náročná. Restrukturalizační opatření byla také zpomalována obrovskou složitostí a náklady na zásadní protimonopolizační soudní řízení (soudní a s tím spojené další výdaje v případě Spojené státy vs. IBM překročily částku 200 milionů dolarů, v procesu proti AT&T dokonce 250 milionů, přičemž administrativní náklady činily plných 90 % [Browning, Zupan 1996]). To by mělo vést k zásadní změně v postupu antimonopolní politiky, k odklonu od rozsáhlých vyšetřování. Rozhodně by se pak mělo odstoupit od obecných postupů řešení problémů. Hospodářská politika by se měla soustředit na specifika jednotlivých případů, na původ tržních postavení jednotlivých subjektů a na existenci bariér vstupu. Role politiky ochrany hospodářské soutěže se by se tedy měla zúžit na rozpoznávání a odstraňování cel, koluzivních praktik, blokujících patentů atd. Soudní procesy by pak měly brát v úvahu duch zákonů. Právní úprava ochrany hospodářské soutěže by neměla být využívána jako nástroj k prosazování aktuálních a arbitrárních hospodářskopolitických záměrů. Jde o nástroj zachování či posilování hodnoty rovných příležitostí a nesmí být deformován silnými lobbystickými skupinami k obrazu svému. Tyto zájmové skupiny, které nejsou konkurenceschopné, bojují proti svým soupeřům soudní cestou. Velká nespokojenost s danou situací byla příčinou mnoha návrhů na reformu. Žádný z nich ale nezískal dostatečnou podporu v Kongresu. Dokonce ani návrh presidenta Ronalda Reagana na rozsáhlou revizi antitrustových zákonů z roku 1986. Mezi jeho hlavní opatření patřilo např. zrušení úhrady trojnásobku škod v případě porušení protimonopolních zákonů nebo převedení směrnic o fúzích do zákonné podoby. I bez širokého společenského konsensu je ale procedurální reforma nutná. Antimonopolní politika je v praxi ovlivňována více výkladem právních norem nežli ekonomickou analýzou daných případů. Čerpal jsem názory z děl nejvýznačnějších světových ekonomů a nositelů Nobelových cen a dospěl jsem k závěru, že koncepce Chicagské školy spočívající na základech neorakouských teorií, prováděná v praxi administrativou presidenta Ronalda Reagana v letech 1982 - 1988, sice není bezchybná, ale v rámci možností je tím pravým, správným přístupem k ochraně hospodářské soutěže. 23
Literatura ARMENTANO, D.T.: Proč odstranit protimonopolní zákonodárství, 1. vyd. Praha, Liberální institut 2000. Počet stran 136. ISBN 80-86389-04-9. BROWNING, E.K., ZUPAN, M.A.: Microeconomic Theory And Applications, 5th ed. New York, Harper Collins College Publishers 1996. Počet stran 630. ISBN 0-673-52381-0. COLONESCU, C.: Antidumping, antitrust and competition, 1. vyd. Praha, CERGE-EI 1997. Počet stran 22. ISSN 1211-3298. DĚDIČ, J., ŠVARC, Z. a kol.: Učebnice práva pro ekonomy, 1. vyd. Praha, Prospektrum 1994. Počet stran 912. ISBN 80-85431-95-5. FALTUS, J., PRŮCHA, V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, 1. vyd. Praha, VŠE 1999. Počet stran 194. ISBN 80-7079-931-5. FRANK, R. H.: Mikroekonomie a chování, 1. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1995. Počet stran 772. ISBN 80-205-0438-9. FRIEDMAN, M.: Kapitalismus a svoboda, 1. vyd. Praha, Liberální institut 1993. Počet stran 184. ISBN 80-85787-33-4. FRIEDMAN, R., FRIEDMAN, M.: Svoboda volby, 1. vyd. Praha, Liberální institut 1991. Počet stran 320. ISBN 80-85467-85-2. GALBRAITH, J. K.: The Anatomy Of Power, 1st ed. Boston, Houghton Mifflin Company 1983. Počet stran 206. ISBN 0-395-34400-X. HAVLÍN, V.: Monopol a trh, 1. vyd. Praha, ÚÚNV Praha 1991. Počet stran 64. ISBN 80-7076-312-4. HAYEK, F.A. von: Právo, zákonodárství a svoboda - nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie, 1. vyd. Praha, Academia 1994. Počet stran 416. ISBN 80-200-0241-3. HENDERSON, J.V., POOLE, W.: Principles Of Economics, 1st ed. Lexington, D.C. Heath and Company 1991. Počet stran 1235. ISBN 0-669-14491-6. HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, 1. vyd. Praha, C.H. Beck 1999. Počet stran 542. ISBN 80-7179-238-1. HOLMAN, R.: Ekonomie, 2. vyd. Praha, C.H. Beck 2001. Počet stran 714. ISBN 80-7179-387-6. JEŽEK, T.: Antologie liberálního myšlení, 1. vyd. Praha, VŠE 1991. Počet stran 144. ISBN 80-7079-949-8. JEŽEK, T.: Liberální ekonomie – kořeny euroamerické civilizace, 1. vyd. Praha, Prostor 1993. Počet stran 240. ISBN 80-85190-21-4. JEŽEK, T.: Zásady liberálního řádu, 1. vyd. Praha, Academia 2001. Počet stran 240. ISBN 80-200-0852-7. KASAN, J.: Cenová politika a politika hospodářské soutěže, 1. vyd. Praha, VŠE 1994. Počet stran 166. ISBN 80-7079-245-0. KINKOR, J.: Trh a stát, 1. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1996. Počet stran 173. ISBN 80-205-0522-9.
24
KIRZNER, I.: Jak fungují trhy, 1. vyd. Praha, Liberální institut 1998. Počet stran 94. ISBN 80-902270-5-8. KLUSOŇ, V.: Spojené státy americké: Antitrustové zákonodárství, Týdeník Ekonom, 1993, č. 22, s. 55-56, ISSN 1210-0714. MACÁKOVÁ, L. a kol.: Mikroekonomie – základní kurs, 4. vyd. Slaný, Melandrium 1998. Počet stran 280. ISBN 80-901801-2-4. MISES, L. von: Liberalismus, 1. vyd. Praha, Liberální institut 1998. Počet stran 192. ISBN 80-86119-08-4. PICKOVÁ, Z.: Platební karty: Další hon na čarodějnice, Ekonomický týdeník Euro, 2000, č. 25, s. 55, ISSN 1212-3129. PLESL, J.: AT&T&T&T&T, Ekonomický týdeník Euro, 2000, č. 44, s. 63, ISSN 1212-3129. POLANYI, G.: Which way to monopoly policy?, 1st ed. Eastbourne, The Institute Of Economic Affairs 1973. Počet stran 70. ISBN 0-255-36047-9. SAMUELSON, P.A., NORDHAUS, W.D.: Ekonomie, 2. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1995. Počet stran 1012. ISBN 80-205-0494-X. SCHERER, F. M., ROSS, D.: Industrial Market Structure And Economic Performance, 3rd ed. Boston, Houghton Mifflin Company 1990. Počet stran 720. ISBN 0-395-35714-4. SMITH, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů – kniha I. – III., 1. vyd. Praha, SNTL 1958. Počet stran 401. ISBN nezjištěno. SOJKA, M. a kol.: Dějiny ekonomických teorií, 1. vyd. Praha, UK 2000. Počet stran 300. ISBN 80-7184-991-X. SOUKUPOVÁ, J. a kol.: Mikroekonomie, 1. vyd. Praha, Management Press 1996. Počet stran 536. ISBN 80-85943-17-4. SYNEK, M. a kol.: Manažerská ekonomika, 1. vyd. Praha, Grada Publishing 1996. Počet stran 456. ISBN 80-7169-211-5. SYNEK, M. a kol.: Podniková ekonomika, 1. vyd. Praha, C.H. Beck 1999. Počet stran 456. ISBN 80-7179-228-4. TELSER, L.G.: A Theory Of Efficient Cooperation And Competition, 1st ed. New York, Cambridge University Press 1990. Počet stran 306. ISBN 0-521-30619-1. TINDALL, G. B., SHI, D. E.: Dějiny Spojených států amerických, 4. vyd. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000. Počet stran 926. ISBN 80-7106-452-1. VARIAN, H. R.: Mikroekonomie, 1. vyd. Praha, Victoria Publishing 1995. Počet stran 643. ISBN 80-85865-25-4. ZEMPLINEROVÁ, A.: Současné směry antimonopolní politiky, Politická ekonomie, 1991, č. 11/12, s. 941-948, ISSN 0032-3233. ŽÁK, M. a kol..: Učebnice hospodářské politiky II., 1. vyd. Praha, VŠE 2000. Počet stran 202. ISBN 80-245-0028-0.
25
Příloha č. 1 – Nejvýznamnější americké antimonopolní soudní procesy [1] United States vs. Addyston Pipe and Steel Co. et al., 84 F. Supp. 293 (1897) [2] United States vs. Northern Securities Co. et al., 193 U.S. 197 (1904) [3] United States vs. Standard Oil Company of New Jersey et al., 221 U.S. 1,47,76 (1911) [4] United States vs. Standard Oil Company of New Jersey et al., 173 Fed. 177 (1909) [5] United States vs. American Tobacco Company, 221 U.S. 106 (1911) [6] United States vs. E. I. du Pont de Nemours & Company, 188 Fed. 127 (1911) [7] United States vs. Eastman Kodak Company et al., 226 Fed. 62 (1915) [8] United States vs. United States Steel Corporation et al., 251 U.S. 417,451 (1920) [9] United States vs. United States Steel Corporation et al., 223 Fed. 55 (1915) [10] United States vs. United Shoe Machinery Company of N. J. et al., 247 U.S. 32 (1918) [11] United States vs. American Can Company et al., 230 Fed. 859,861,903 (1916) [12] United States vs. International Harvester Company et al., 214 Fed. 987 (1914) [13] United States vs. Aluminium Company of America et al., 44 F. Supp. 97 (1939) [14] United States vs. Aluminium Company of America et al., 148 F. 2d 416,424,430 (1945) [15] United States vs. United Shoe Machinery Corporation, 110 F. Supp. 295 (1953) [16] United States vs. E. I. du Pont de Nemours and Company, 351 U.S. 377,404 (1956) [17] United States vs. International Business Machines Corp., Docket 69, Civ. SD N Y (1969) [18] United States vs. American Telephone & Telegraph Co., 524 F. Supp. 1336,1381 (1981) [19] United States vs. Kellog et al., 99 FTC 8,16 (1982) [20] United States vs. Johns-Manville Corporation, 231. F. Supp. 690 (1964) [21] United States vs. Borden, 92 FTC 669 (1978), 674 F. 2d 498 (1982), 461 U.S. 940 (1983) [22] United States vs. General Foods Corporation, 103 FTC 204 (1984) [23] United States vs. Microsoft Corporation, Civ. Action No. 98 5012 (1998)
[Armentano 2000]
26
Příloha č. 2 – Základ amerického protimonopolního zákonodárství Shermanův protimonopolní zákon (1890, doplněný) § 1 Každá dohoda, spojení ve formě trustu či jinou formou, anebo úmluva směřující k omezení směny nebo obchodu mezi různými státy Unie, nebo s cizími státy, se prohlašuje za zákonem zakázanou. § 2 Každá osoba, která monopolizuje nebo se pokusí monopolizovat anebo se s jinými dohodne nebo spolčí k monopolizování jakékoli části směny nebo obchodu mezi různými státy Unie, nebo s cizími státy, bude považována za vinnou těžkým zločinem ...
Claytonův protimonopolní zákon (1914, doplněný) § 2 Za nezákonné se považuje ... prodávat různým kupcům za různé ceny komodity podobného druhu a kvality ... kde důsledkem takové diskriminace může být podstatné oslabení konkurence nebo tendence k vytvoření monopolu v libovolném druhu obchodu ... Stanoví se, že nic zde uvedeného nebrání cenovým rozdílům, které berou náležitý ohled pouze na rozdíly v nákladech ... § 3 Je nezákonné, aby libovolná osoba ... pronajala nebo prodala nebo kontrahovala ... pod podmínkou či za předpokladu dohody nebo úmluvy, že nájemce nebo kupec komodity nebude používat nebo nakupovat ... komodity konkurence ... kdy důsledkem ... může být podstatné oslabení konkurence nebo tendence k vytvoření monopolu v libovolném druhu obchodu. § 7 Žádná (korporace) ... nezíská ... celou či libovolnou část ... jiné (korporace) ... kdy ... důsledkem takové akvizice může být podstatné oslabení konkurence nebo tendence k vytvoření monopolu.
Zákon Federal Trade Commission (1914, doplněný) § 5 Nekalé metody konkurence ... a nekalé nebo klamné činy nebo postupy ... se prohlašují za nezákonné.
[Samuelson, Nordhaus 1995]
27
Abstract This seminar work maps the changes of the approach of single U. S. administrations to the competition policy. The concept of this type of economic policy was very changed from the passing of the first and basic antitrust act, so-called Sherman Act, in 1890 to the present. Antitrust policy signified in the 19th century certain breakthrough into the cultural base of economic policy and law consciousness of entrepreneurial and wider public. But the number of large actions in law, which were launched in the branch of infringing of antimonopoly law, was small in the last thirty years. The possibility of the reform of the antitrust law was discussed many times in the last decades. In the first part of the work there are formulated basic ideological theses about the antitrust policy, defined basic concepts and settled the relationships among them. There are also defined basic forms of the infringing of the antimonopoly law, the identifying of them and apparently the contest against them. In the second part there is presented U. S. antitrust law. Eventually the work focuses on the antitrust actions, which occured in the United States of America.
Keywords antimonopoly policy antitrust law competition policy monopoly trusts
JEL Classification K210 Antitrust law L400 Antitrust policy: general L410 Monopolization, horizontal anticompetitive practises
28
