1
„Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.“ Římanům, XIII, 12
V pátek večer jsem byl pozván na párty ke kolegovi z práce. Bylo nás tak třicet, samí střední kádři od pětadvaceti do čtyřiceti let. V jednu chvíli se tam jedna kráva začala svlíkat. Sundala si tričko, pak podprsenku, sukni a neuvěřitelně se přitom ksichtila. Chvíli se tam natřásala v kalhotkách, a protože nevěděla, co dělat jiného, začala se zase oblíkat. Absurditu jejího počínání jen podtrhovalo, že je to holka, která nikomu nedává. Po čtvrté vodce mi začalo být dost špatně, a tak jsem se šel natáhnout na hromadu polštářů za gaučem. Chvíli nato padly na gauč dvě holky. Hezké ty dvě nejsou ani trochu, taková dvě firemní jelita. Chodí spolu na oběd a pořád čtou knihy o vývoji jazyka u dítěte nebo něčem takovém. Začaly hned probírat nejžhavější novinky, jako že jedna holka přišla do práce ve fakt miniaturní minisukni, těsně pod zadek. A co že si o tom myslely? Jen to nejlepší. Jejich postavy vrhaly na stěnu nade mnou podivně zvětšené stínové obrazy. Jejich hlasy přicházely odněkud shůry, skoro jako Duch svatý. Nebyl jsem na tom ani trochu dobře, to bylo znát. Asi patnáct minut se předbíhaly v banalitách. A že mají přece právo se oháknout, jak chtějí, že to nemá nic společného se 7
sváděním chlapů, že se jen chtějí cítit dobře ve své kůži, líbit se samy sobě a tak. Poslední děsivé zbytky feminismu. V jednu chvíli jsem to dokonce řekl nahlas: „Poslední děsivé zbytky feminismu.“ Ale neslyšely mě. Té holky jsem si dobře všimnul i já. Těžko si jí bylo nevšimnout. Dokonce i šéfovi se postavil. Usnul jsem ještě před koncem rozhovoru, ale měl jsem zlý sen. Obě jelita se držela v objetí na chodbě před kanceláří, kopala nohama do výšky a zpívala z plných plic: „Když chodíme s holým zadkem, tak ne kvůli svádění! Chlupatý nohy ukazujem pro vlastní potěšení!“ Holka v minisukni stála ve dveřích, tentokrát však oděná v dlouhé, tajemně vyhlížející černé šaty prostého střihu. S úsměvem si je prohlížela. Na rameni jí seděl obrovský papoušek s šéfovými rysy. Čas od času ho lhostejně, ale zkušeně pohladila na břiše. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem se vyzvracel na koberec. Párty se blížila k závěru. Schoval jsem zvratky pod polštáře a pokusil se vstát, že vyrazím domů. A tu jsem shledal, že jsem ztratil klíče od auta.
8
2 Mezi Marcely
Pozítří byla neděle. Vrátil jsem se do té čtvrti, avšak auto jako by zmizelo. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem zaparkoval; všechny ulice se hodily stejně dobře. Ulice Marcela Sembata, Marcela Dassaulta… spousta Marcelů. Hranaté budovy, v nichž žili lidé. Pronikavý pocit totožnosti. Ale kde může být moje auto? Jak jsem tak procházel mezi Marcely, přepadla mě náhle jakási únava z aut a věcí tohoto světa. Od té doby, co jsem ho koupil, mi můj Peugeot 104 působil jen potíže: nespočet nepochopitelných oprav, lehké nehody… Jistě, protijedoucí se vždy tváří uvolněně a vytahují smírčí formulář se slovy: „Jasně, v pohodě.“ Ve skrytu duše vás však nenávidí – nic příjemného. A když se nad tím tak zamyslím, do práce jezdím metrem, na víkendy nikam nevyrážím, protože nemám kam, a dovolenou nejčastěji trávím na organizovaných zájezdech, občas v letoviscích. „K čemu auto?“ ptal jsem se rozčileně kráčeje ulicí Emila Landrina. Až v ulici Ferdinanda Buissona mě napadlo ohlásit krádež. Auta se dneska kradou hodně, hlavně na sídlištích; pojišťovna i kolegové z práce příhodu jistě přijmou s pochopením. Jak bych také mohl přiznat, že jsem ztratil auto? Byl bych za šprýmaře, za 9
nenormálního nebo za šaška, a to jsem nechtěl riskovat. O takových věcech se zásadně nežertuje; právě na jejich základě si člověk získává reputaci a vznikají nebo zanikají přátelství. Znám život, vím, o čem mluvím. Přiznat ztrátu auta se prakticky rovnalo vyškrtnutí ze společnosti; vsaďme na krádež. Později večer se má samota stala bolestivě hmatatelnou. Kuchyňský stůl pokrývaly papíry, mírně pokydané zbytky tuňáka po katalánsku. Byly to poznámky k jedné z mých zvířecích fikcí. Zvířecí fikce je literární žánr jako každý jiný, možná významnější než jiné; ať už je to jak chce, píšu zvířecí fikce. Tahle se jmenovala Dialog mezi krávou a klisnou a mohli bychom ji označit za etickou meditaci. K jejímu napsání mě inspirovala krátká služební cesta do leonského kraje; zde je jedna ze signifikantních pasáží: „Vezměme si nejprve bretaňskou krávu: po celý rok myslí pouze na pastvu, její lesklý čumák se sklání a zvedá s obdivuhodnou pravidelností a patetický pohled jejích světle hnědých očí nezahalí ani jediný záchvěv úzkosti. To vše vypadá velmi zdravě, zdá se, že to dokonce poukazuje na hlubokou existenciální jednotu, v mnoha ohledech záviděníhodnou shodu mezi jejím bytím-na-světě a jejím bytím-o-sobě. Filozof se však bohužel v tomto případě vystavuje nebezpečí omylu a jeho závěry, jakkoli vycházejí z upřímného a hlubokého vcítění, budou zpochybněny, pokud se předtím neporadil s přírodovědcem. Přirozenost bretaňské krávy je totiž dvojí. V určitých ročních obdobích (přesně určených neúprosným naplňováním genetické předurčenosti) prochází její bytost podivuhodným přerodem. Její bučení se zostřuje a protahuje a sama jeho harmonická stavba se mění tak, že někdy zarážejícím způsobem připomíná nářek lidského dítěte. Její pohyby se zrychlují a stávají se nervóznějšími, občas setrvává v drobném poklusu. Dokonce i její čumák, který se ve své blyštivé pravidelnosti zdál stvořen k vyjádření absolutní trvalosti moudrosti věků, se stahuje a kroutí pod vlivem nepochybně silné touhy. 10
Klíč k této záhadě jest velmi prostý a rád vám jej sdělím: to, po čem touží bretaňská kráva (která tak projevuje, je třeba jí to přiznat, jedinou touhu svého života), je, jak říkají chovatelé svým cynickým slovníkem, „nechat se nabouchat“. A tak ji více či méně přímo nabouchají; umělá inseminace může při této příležitosti i za cenu jistých citových komplikací nahradit býkův penis. V obou případech se kráva uklidní a vrací se do původního stavu pozorné meditace, s tím rozdílem, že o několik měsíců později porodí rozkošného malého býčka. Což mimochodem představuje pro chovatele jediný zisk.“ Chovatel přirozeně symbolizoval Boha. Puzen iracionální náklonností ke klisně jí v další kapitole nasliboval věčnou rozkoš nesčetných hřebců, zatímco krávu zhřešivší pýchou postupně odsoudil k chmurným slastem umělého oplodnění. Patetické bučení tura nemilosrdný rozsudek Velkého Architekta nemohlo zvrátit. Delegace ovcí, která chtěla vyjádřit krávě podporu, nedopadla o nic lépe. Bůh popsaný v této krátké fikci nebyl, jak vidno, Bohem milosrdenství.
11
3
Potíž je v tom, že nestačí tak úplně žít podle pravidel. To se vám (někdy skutečně o fous) daří. Vaše daňové přiznání nemá chybu. Faktury splácíte před lhůtou splatnosti. Nikam nechodíte bez občanského průkazu (a zvláštního pouzdra na bankovní kartu…!). Přesto jste bez přátel. Pravidla jsou složitá a mají mnoho podob. Kromě pracovní doby je třeba nakoupit, u bankovního automatu vybrat peníze (často po dlouhém čekání). A především zaplatit různým organizacím, zabývajícím se jednotlivými stránkami vašeho života. Navíc můžete onemocnět, což vyvolává další poplatky a papírování. I tak zbývá volný čas. Co s ním? Jak ho využít? Věnovat jej pomoci bližnímu? Bližní, když o tom tak přemýšlíte, vás příliš nezajímá. Poslouchat hudbu? Kdysi by to bývalo řešení, dnes však musíte uznat, že vás hudba dojímá stále méně. Kutění, v nejširším slova smyslu, může být to pravé. Popravdě řečeno vás však nic nemůže zachránit před stále častějším i chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení. A přitom se vám stále nechce umřít. 12
* * * Mívali jste vlastní život. Byly doby, kdy jste měli svůj vlastní život. Pravda, už si na to moc nevzpomínáte, ale existují fotografie, které to potvrzují. Bylo tomu tak pravděpodobně během vašeho dospívání nebo chvíli potom. Jak velká byla tehdy vaše chuť do života! Existence vám připadala plná lákavých možností. Mohli jste se stát zpěvákem ve varieté či odjet do Venezuely. A co je ještě překvapivější, měli jste vlastní dětství. Zaostřete teď na sedmiletého chlapce, hrajícího si s vojáčky na koberci obývacího pokoje. Pozorně ho prosím pozorujte. Od rozvodu je bez otce. Matku, která má důležité místo v jedné kosmetické firmě, moc nevídá. Přesto si hraje, a jeho zaujetí pomyslným světem a válkou se zdá velmi velké. Jistě, již mu trochu chybí láska, avšak jak velký jeví zájem o svět! I vy jste se zajímali o svět. Už je to dlouho, zkuste si na to, prosím, vzpomenout. Území vyznačené pravidly vám začalo být těsné, už jste v něm nemohli déle žít, a proto jste museli vstoupit na bitevní pole. Vybavte si prosím v paměti onu chvíli. Už to je dávno, že? Vzpomeňte si: voda byla ledová. Nyní jste již od břehu daleko: ó ano! jak již jste daleko! Dlouho jste věřili v existenci druhého břehu; dnes už ne. Přesto plavete dál, a každé tempo vás přibližuje k utonutí. Dusíte se, plíce vás pálí. Voda vám připadá stále studenější a hlavně hořčí. Nejste už nejmladší. Za chvíli zemřete. To nic. Jsem tu s vámi. Nenechám vás v tom. Pokračujte v četbě. Ještě jednou si vzpomeňte na svůj vstup na bitevní pole. Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž jsem hrdinou. Volba autobiografie vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnos13
ti, myšlenku realismu. Nezbaví nás krvavé mlhy, v níž se plácáme, avšak aspoň vytváří pár záchytných bodů. Chaos je jen o několik metrů dál. Chabý úspěch, po pravdě řečeno. Jaký kontrast s absolutní, kouzelnou mocí četby! Život věnovaný četbě by splnil všechna má přání, to jsem věděl už v sedmi letech. Tkáň světa je bolestná a neodpovídající; nezdá se mi, že by byla změnitelná. Skutečně si myslím, že život zasvěcený četbě by mi vyhovoval víc. Takový život mi nebyl dán. Právě mi bylo třicet. Po chaotickém startu se mi podařilo spíše úspěšně vystudovat; dnes jsem středním kádrem. Jako analytik-programátor v jedné firmě poskytující služby z oboru informatiky pobírám dvouapůlnásobek minimální mzdy – to už je docela slušná kupní síla. Mohu doufat ve významný postup ve firmě, pokud se ovšem nerozhodnu, jak tomu bývá v mnoha případech, přejít k některému z klientů. Krátce řečeno, se svým sociálním postavením mohu být spokojen. V sexuální oblasti je to horší. Poznal jsem více žen, vždy však na omezenou dobu. Protože postrádám krásu i jakýkoliv osobní šarm a často podléhám návalům deprese, neodpovídám ani v nejmenším tomu, co ženy hledají především. Proto jsem u žen, které mi otevřely svůj orgán, často cítil lehký odpor; v podstatě jsem pro ně představoval nouzové řešení, což, jak uznáte, není ideálním východiskem pro trvalejší vztah. Od rozchodu s Veronikou před dvěma lety jsem vlastně neměl žádnou; následné slabé a nepřesvědčivé pokusy končily očekávaným neúspěchem. Dva roky, to už se zdá dlouho. Ve skutečnosti, hlavně když člověk pracuje, to však uběhne rychle. Všichni vám to potvrdí: uběhne to opravdu rychle. Je možné, milý čtenáři, že jste žena. Nic si z toho nedělejte, to se stává. A kromě toho to nic nemění na tom, co se vám chystám říct. Mám široký záběr. * * * 14
Mým cílem není oslnit vás subtilními psychologickými poznámkami. Nechystám se získat si váš uznalý potlesk důvtipem a humorem. Jsou autoři, kteří věnují svůj talent vytříbeným popisům různých duševních stavů, charakterových vlastností apod. Mezi ně nepatřím. Všechny ty realistické detaily, určené k vykreslení zřetelně odlišných postav, jsem vždy považoval, omlouvám se za ten výraz, za pouhou hovadinu. Daniel je přítel Hervého, ale k Gérardovi zaujímá jistý odstup. Pavlovy fantazie, ztělesněné Virginií, cesta mojí sestřenice do Benátek… co vám budu povídat. To můžete rovnou pozorovat humry, lezoucí po sobě v akváriu (stačí zajít do rybí restaurace). Kromě toho se s lidmi příliš nestýkám. K dosažení svého neméně filozofického cíle budu naopak nucen krátit. Zjednodušovat. Postupně odstranit horu detailů. Do ruky mi přitom bude hrát i prostý historický vývoj. Náš svět se uniformizuje, telekomunikační prostředky se zdokonalují, vybavení bytů je stále bohatší. Mezilidské vztahy se pomalu stávají nemožnými, což zmenšuje počet anekdot, z nichž se skládá život. A za tím vším se zvolna objevuje tvář smrti v celé své kráse. Třetí tisíciletí bude fajn.
15
4 Bernarde, ach Bernarde
Když jsem se následující pondělí vrátil do práce, zjistil jsem, že naše společnost právě prodala ministerstvu zemědělství sadu programů a že jsem byl vybrán, abych obstaral školení. Oznámil mi to Henry La Brette (na tom y si velmi zakládá, jakož i na rozděleném příjmení). Henry La Brette je stejně jako já třicátník a je mým přímým nadřízeným; naše vztahy se obvykle odvíjejí v atmosféře tichého nepřátelství. Rovnou mi proto sdělil, jako by mu činilo osobní potěšení mě otravovat, že nová smlouva si vyžádá několik přesunů: do Rouenu, do La Roche-sur-Yon a bůhvíkam ještě. Podobné přesuny mi vždy naháněly hrůzu; Henry La Brette to ví. Mohl jsem odvětit: „Tak já tu končím.“ Ale neudělal jsem to. Ještě než se dostal tenhle výraz do módy, vypracovala si naše společnost svébytnou firemní kulturu (včetně vytvoření loga, rozdávání triček zaměstnancům, motivačních pobytů v Turecku). Byla to výkonná firma, těšící se ve svém oboru záviděníhodné pověsti; v každém ohledu dobrá značka. Chápete, že přece nemohu odejít jen tak, z náhlého popudu. Je deset hodin dopoledne. Sedím ve světlé tiché kanceláři naproti týpkovi, který je o něco mladší než já; do firmy přišel teprve nedávno. Myslím, že se jmenuje Bernard. Jeho průměrnost 16
