Poděkování Na tomto místě bych chtěla věnovat pár řádků mému vedoucímu bakalářské práce panu Mgr. Zdeňku Kovaříkovi, kterému velice děkuji za odborné vedení, pomoc a cenné rady při vypracování mé bakalářské práce. Také musím poděkovat rodinným příslušníkům, kteří mi dali souhlas se zpracováním dat, pro tvorbu bakalářské práce. Mnohokrát děkuji i své rodině, která mi byla velkou oporou nejen při psaní mé bakalářské práce, ale i během celého studia.
Anotace Název bakalářské práce: Život s Alzheimerovou chorobou Jméno a příjmení autora: Eva Štrosnerová, DiS. Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2013/2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Zdeněk Kovařík
Anotace: Bakalářská práce se zabývala postupem Alzheimerovi demence u uživatelů Domova důchodců. Jejím cílem bylo zjistit, s jakými základními formami Alzheimerovi choroby se setkávají pracovníci v domovech důchodců u svých klientů. Práci tvořili dvě stěžejní oblasti. Jednalo se o část teoretickou, která popisovala a objasňovala základní pojmosloví s oblasti vzniku, průběhu a léčby Alzheimerovi choroby. Empirická část zjišťovala pomocí kazuistiky, s jakými formami Alzheimerovi choroby se setkávají rodinní příslušníci i pracovníci rezidenčních zařízení. Výsledky ukazovaly, že průběh tohoto onemocnění je formou nezvratnou a vede ke zhoršování zdravotního stavu klientů. Zjištění vyústila v konkrétní opatření v práci s klientem v průběhu vlastního onemocnění. Za největší přínos práce vzhledem k řešené problematice bylo možné považovat zjištění, že některými prostředky se dá průběh onemocnění zpomalit, a tím po delší dobu udržet v současném životním standardu. Klíčová slova: demence, Alzheimerova choroba, stáří, gerontologie, formy onemocnění, průběh onemocnění, léčba, životospráva
Annotations Title of Bachelor Thesis: Senior’s living with Alzheimer’s disease Name and Surname: Eva Strosnerova, DiS. Academic year of submission of the thesis: 2013/2014 Thesis Supervisor: Mgr. Zdenek Kovarik
Summary: Bachelor thesis dealt with the Alzheimer's disease process in occupants of the Retirement home. Its aim was to determine what basic forms of Alzheimer's disease are experienced by workers in nursing homes with their clients. The work consisted of two main areas. The theoretical part described and explained the basic terminology of the area of origin, process and treatment of Alzheimer's disease. Using case studies, the empirical part examined what forms of Alzheimer's disease family members and staff of residential facilities may encounter. The results showed that the progression of this disease is an irreversible form and leads to the deterioration of the health status of clients. The findings resulted in specific measures in working with the client during the illness. The greatest benefit of the work in relation to discussed problems can be considered as finding that certain agents can slow the progress of the disease, and thus to maintain the current living standards for a longer period of time.
Keywords: dementia, Alzheimer's disease, age, gerontology, forms of the disease, course of illness, treatment, diet
OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................... 9 TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU .................................................... 12 1 Demence........................................................................................................ 12 1.1 Vymezení pojmů .................................................................................... 13 1.2 Diagnostika demence ............................................................................. 15 1.3 Stádia demence ....................................................................................... 21 1.4 Typy demence s různou etiologií ........................................................... 24 1.4.1 Alzheimerova nemoc ...................................................................... 27 2 Problémové chování seniora ......................................................................... 31 2.1 Delirium nasedající na demenci ............................................................. 34 2.2 Komunikace s demencí .......................................................................... 34 3 Projevy demence ........................................................................................... 37 4 Poradenství pro rodinné příslušníky ............................................................. 39 4.1 Léčba demence ....................................................................................... 40 4.2 Demence a výživa .................................................................................. 44 EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................. 48 5 Cíl empirické části......................................................................................... 48 6 Popis zkoumaného vzorku a průběh průzkumu ............................................ 49 7 Použité metody .............................................................................................. 51 7.1 Kazuistika ............................................................................................... 51 7.2 Anamnéza ............................................................................................... 52 7.3 Analýza spisové dokumentace ............................................................... 54 8 Stanovení hypotéz .............................................................................................. 55 9 Získaná data a jejich interpretace ....................................................................... 56 10 Shrnutí výsledků empirické části ..................................................................... 63 ZÁVĚR ................................................................................................................. 71 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...................................................................... 75 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................... 78
8
ÚVOD Tématem předložené bakalářské práce je život seniorů s Alzheimerovou chorobou. Tento námět byl zvolen s ohledem na skutečnost, že seniorů s onemocněním Alzheimerovou chorobou neustále přibývá. Jsou okolo nás v sousedních rodinách, v čekárnách u lékařů, ale v poslední době se jimi plní i zařízení sociálních služeb. Cílem předložené bakalářské práce je seznámit čtenáře s životem seniorů, kteří trpí Alzheimerovou chorobou. Úkolem je zaměřit se na popis péče o takto nemocné seniory v různých vývojových stádiích tohoto onemocnění. Seznámit je s péčí a projevy onemocnění u seniorů v počátečním stádiu vzniku onemocnění a s náročností péče o tutéž osobu ve stádiích rozvíjejících toto onemocnění do pozdních stádií a s jejich potřebami v zajištění plnohodnotného života v době průběhu onemocnění. Předmětem předložené bakalářské práce je seznámení se a poznání života seniorů s onemocněním Alzheimerovou chorobou, jejich pracovní a volnočasové využití v době pokračujícího stádia onemocnění. Zaměření se na péči o seniory v domácím prostředí a v prostředí sociálního zařízení. Porovnání možností obou stran o takto nemocné a poskytnutí péče s edukačními a kompenzačními pomůckami pro seniory v průběhu nemoci. Bakalářská práce vychází z hlavního předpokladu, že mnoho lidí průběh tohoto závažného onemocnění u svých blízkých zpočátku nepozoruje a mírné změny, které nemoc provázejí, považují za obyčejné stárnutí a ponechají průběh nemoci dojít do vyššího stádia snadněji. Přikládáno je to také dnešní uspěchané době, kdy nezbývá moc času věnovat se vlastní užší rodině, natož širší rodině s prarodiči. Dnes většinou mladí žijí odděleně od svých mateřských rodin, stěhují se za prací i za bydlením. Zde se nabízí několik myšlenek - zda je schopen senior s Alzheimerovou chorobou žít sám a zvládat tím starost o svou osobu, zda je péče o seniora zvládnutelná v domácím prostředí ve všech stádiích průběhu onemocnění.
9
Pro ověření byla pro předloženou bakalářskou práci zvolena metoda kazuistiky. Kazuistika je metoda, která je v práci sociálního pracovníka nepostradatelná. Popisuje a analyzuje jednotlivé případy klientů. Odborně lze konstatovat, že líčí případ jedince na základě diagnostických údajů a z nich stanovených závěrů, které vyúsťují do diagnózy a v navrhovaná opatření – prognózu dalšího vývoje. Snahou každé kazuistiky tedy je optimalizace rozvoje osobnosti popisovaného případu. Další zvolenou metodou, která je nedílnou součástí jiných metod, které nám pomáhají, je studium spisové dokumentace. Tato metoda slouží především k dokonalému poznání vyšetřované osoby. Nejvýznamněji se používá spolu s anamnézou. Anamnéza znamená především popis vývoje jedince od jeho početí po současnost. Využívá se v různých odvětvích a vědách.
Vlastní bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. V teoretické části bakalářské práce se autorka zabývá teoretickým zpracováním samotného problému. Popisuje typy demence a vymezuje pojmy s demencí spojenými. Zaměřuje se na oblast diagnostiky demence a určení hlavních rozdílů, co je onemocnění a co tvoří součást stárnutí. Líčí jednotlivá stádia demence a jejich příznaky, typy demence s různou etiologií. V hlavní části se zaměřuje na vlastní Alzheimerovu nemoc, na problémové chování seniora, na projevy komunikace jedince s demencí a další způsoby projevů
tohoto
onemocnění.
V závěrečné
části
teoretického
zpracování
problematiky poskytuje autorka bakalářské práce poradenství pro rodinné příslušníky. Seznámíme se s léčbou demence a s tím, jaký význam má demence a výživa pro jednotlivce s tímto onemocněním konkrétně. V empirické části práce prostřednictvím vzorku respondentů tvořeném jedinci trpícími onemocněním Alzheimerovou chorobou je popsán průběh onemocnění u každého z jiného pohledu průběhu. Onemocnění má individuální charakter, proto poznání jednotlivých průběhů u vybraných respondentů. Technickým zázemím průzkumu je rodina s nemocným Alzheimerovou chorobou a ústav sociální péče, který se zabývá péčí o jedince nemocné s touto chorobou.
10
Práce je určena pro pracovníky v sociálních službách, pro jedince pracující v oblasti speciální pedagogiky, pro zájemce o pečovatelský kurz, pro rodinné příslušníky, kteří mají diagnostikovanou Alzheimerovu chorobu v rodině, zájemcům z řad léčitelství, ale i široké veřejnosti k seznámení se s problematikou průběhu a léčby tohoto závažného onemocnění.
Smyslem
a účelem
předložené
bakalářské
práce
obeznámit
čtenáře
s onemocněním Alzheimerovou chorobou. Poskytnout jim základní informace o vzniku, průběhu a možnostech léčby tohoto onemocnění. V neposlední řadě má poskytnout informace o stravování, výživě a volnočasových aktivitách pro jedince nemocné s Alzheimerovou chorobou.
11
TEORETICKÉ ZPRACOVÁNÍ PROBLÉMU
1 Demence Za nejčastější druh demence je považována Alzheimerova choroba. Jde o degenerativní onemocnění, které postihuje mozkovou tkáň. Tato nemoc narušuje část mozku. Tím dochází k poklesu kognitivních funkcí u jedince. Je zasažena především paměť, myšlení a soustředění, které patří do kognitivních funkcí. Toto onemocnění vede jedince k závislosti na pomoc druhých při každodenních záležitostech. „Alzheimerovu chorobu poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. Toto onemocnění dříve považované za vzácné se vyskytuje u 5% populace starší 65 let a u téměř třetiny populace starší 85 let.“ (Holmerová 2002, s. 57) Onemocnění se neprojevuje najednou, ale začíná postupně. Prvními projevy je zhoršená paměť krátkodobá. Poté nastávají problémy s vyjadřováním, klesá rychlost rozhodování se, jedinec nedokončuje myšlenky. Intenzita nástupu demence se liší od jedince. Pokud takového člověka potkáme po delší době, můžeme konstatovat, že se změnila celá jeho osobnost. Bohužel problémů přibývá a v posledních stádiích onemocnění se jedinec nedokáže o sebe postarat sám, zůstává odkázaný na celodenní pomoc blízkých nebo pečovatelů. Proto bývají tito jedinci trvale umístěni do ústavní péče. Jak uvádí Vágnerová, (2002, s. 137): „demence je označením pro syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek komplexu kognitivních funkcí, především inteligence a paměti.“ Demence není důsledkem stárnutí, ale důsledkem nemoci. Jde o získané postižení. Vzniká na základě organického poškození centrální nervové soustavy a vede k úmrtí pacienta. Projevuje se také zhoršenou kontrolou svého citového a sociálního chování.
12
„Kognitivní
poruchy
vedou
k postupnému
zhoršování
denních
činností.
Nezvládnutí péče o sebe, domácnost, riziko úrazu či způsobení nehody vede často k umístění seniora do ústavní péče.“ (Venglářová 2007, s. 31) „Demenci lze chápat jako získanou poruchu kognitivních funkcí, která je natolik závažná, že má zásadní vliv na další funkce a tím i život pacienta. Příznaky demence lze z hlediska praktického a didaktického rozdělit do tří základních skupin, které nazýváme A-B-C: narušení kognitivních funkcí (C – cognition), narušení aktivit denního života (A – activites of daily life), poruchy chování (B – behavior)“ (Pidrman 2007, s. 9)
1.1 Vymezení pojmů Deprese – „se projevuje nejrůznějším způsobem. Pocity smutku, pesimismu nebo sebelítostí jako reakce na bolestné události se někdy nazývají depresivní reakce. Tyto pocity, jež jsou normální, mohou být dost silné, ale většinou odezní během krátké doby bez nutnosti léčby.“ (Chaney 2001, s. 213) Deprese – „je často přítomna v počátcích demence. Obraz deprese změní symptomy demence. Především dochází ke snížení schopnosti popsat depresivní prožitky.“ (Venglářová, 2007, s. 19) Alzheimerova choroba – „degenerace mozkových buněk vede k těžké ztrátě paměti, zmatenému uvažování a změně osobnosti. Stav postiženého se neustále zhoršuje a vždy končí smrtí. Nicméně po projevu prvních známek onemocnění může pacient ještě žít deset i více let.“ (Chaney 2001, s. 50) Alzheimerova choroba – „progresivní forma demence objevující se ve středním věku či později, která je charakterizována ztrátou krátkodobé paměti, poruchami chování a intelektuální výkonností, zpomalením myšlení.“ (Kolektiv autorů 2007, s. 25)
13
Demence – „je syndrom, který vznikl následkem onemocnění mozku, obvykle chronického nebo progresivního charakteru. Dochází k narušení vyšších korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, schopnosti řeči, učení a úsudku, přitom vědomí není zastřené.“ (Pidrman 2007, s. 9) Demence – „chronická a trvalá porucha chování a vyšších intelektuálních funkcí způsobená organickým poškozením mozku.“ (Kolektiv autorů 2007, s. 94) Demence – „je označením pro syndrom, jehož nejvýznamnějším projevem je úbytek
komplexu
kognitivních
funkcí,
především
inteligence
a paměti.“
(Vágnerová 2002, s. 137) Delirium – „je kvalitativní porucha vědomí. Je definováno jako syndrom s akutním začátkem, který vzniká v důsledku tělesné nebo psychické choroby nebo poruchy, která přesahuje adaptační schopnosti CNS.“ (Pidrman 2007, s. 62) Stáří – „s přicházejícím věkem může dojít ke zintenzivnění některých povahových rysů. Psychické změny ve stáří bývají pro laiky označovány jako zhoršení povahy, do popředí se dostávají negativní rysy osobnosti.“ (Venglářová 2007, s. 16) Stárnutí – „probíhá u každého jinak, to je dáno výslednicí nejen involučních změn, ale také původního funkčního stavu (kostní denzita, stav svalstva), životního způsobu a podobně.“(Holmerová 2002, s. 18) Geriatrie – „se zabývá ve své péči obvykle pacienty staršími 75 let, a to proto, že většina z nich vykazuje změny typické pro stáří.“ (Holmerová 2002, s. 18) Gerontologie – „věda zabývající se změnami mysli a těla doprovázející stárnutí a problémy s nimi spojenými.“ (Kolektiv autorů 2007, s. 162) Senior – „starší člověk, důchodce“ (Kolektiv autorů 2006, s. 305) Senilita – „stav fyzické a duševní deteriorace, která souvisí se stárnutím.“ (Kolektiv autorů 2007, s. 442) Individuální plánování – „navazuje a rozvíjí sjednaný rozsah služeb ve smlouvě o poskytování sociální služby – IP mimo jiné individualizuje poskytování
14
základních činností služby, určuje způsob naplňování sjednané spolupráce – osobního cíle klienta.“ (Kolektiv autorů 2010, s. 261) Sociální služby – „jsou poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života, popřípadě je v maximální možné míře do společnosti začlenit.“ (Kolektiv autorů 2011, s. 16) Standard – „je obecně psaná nebo zvyková norma, která označuje žádoucí, cílové stavy a umožňuje konkrétnímu subjektu posuzovat míru jejich naplnění. V sociálních službách standardy představují soubor dohodnutých kritérií, který umožňuje posuzování kvality služby. Jedná se o základní zásady a pravidla poskytování sociálních služeb a měřítka pro hodnocení jejich naplnění.“ (Kolektiv autorů 2011, s. 53)
1.2 Diagnostika demence Volně podle Venglářová (2007, s. 26): Jak již vyplývá z vymezení pojmů, je demence stav, který vznikl následkem onemocnění mozku. Průběh onemocnění může být progresivní, ale i chronický. Dochází k narušení mnoha korových funkcí, včetně paměti, myšlení, orientace, chápání, uvažování, schopnosti učení. Zhoršení kognitivních funkcí je doprovázeno zhoršením kontroly emocí, sociálního chování a motivace. K posuzování jednotlivých seniorů, jak na tom jsou, nám poslouží test MiniMental State Examination. Jde o test, který je zaměřen na orientaci v čase a v místě, na bezprostřední vybavení, pozornost a počítání, řeč, pojmenování předmětů, opakování věty, čtení, psaní, kopírování a na plnění třístupňového příkazu. Jak uvádí Venglářová (2007, s. 28): „V rámci diagnostiky demence je třeba odlišit jiné příznaky! Běžné změny ve stáří. Reakce na změnu prostředí.
15
Poruchy nálad, zejména deprese. Reakce na obtížnou situaci. Somatické onemocnění se znaky selhávání sebepéče.“ Bylo uvedeno, že demencí dochází k úbytku kognitivních funkcí. V reálném životě je tomu tak, že jedinec nezvládá denní činnosti samostatně bez pomoci druhého. Jde především o nezvládnutí péče o sebe samotného a o domácnost. Péče může vést přes snahu vše zvládnout samostatně ke zvýšenému riziku vzniku nehod a úrazů. Tyto skutečnosti pak bývají důvodem umístěním seniorů do ústavní péče. Také pro zjišťování skutečností, jak na tom senior je v oblasti denních aktivit lze orientačně zjistit pomocí Barthelova testu Základních všedních činností ADL (Activ of Daily Living). Tento test zkoumá, jak senior zvládá stravování, oblékání, koupání, osobní hygienu, kontinenci moči a stolice, použití WC, přesun na lůžko či židli, chůzi po rovině a po schodech. Zapisují se u jednotlivých položek body: 10 za samostatnost, 5 za pomoc a 0 za neprovedení. Sečtené body ukážou, jak si jedinec stojí. Může být nezávislý, lehce či středně závislý a vysoce závislý. Podle Pidrmana (2007, s. 21): „existují tři cesty, jak úspěšně identifikovat nemocného s příznaky kognitivního poškození: Pacient sám přijde k lékaři a stěžuje si na potíže s pamětí a myšlením, Rodina či přátelé nemocného upozorní lékaře na problémy, kterých si všímají, aniž by je na ně spontánně upozornil pacient, Lékař či zdravotnický personál při běžném vyšetření provádí jednoduchý screeningový test, který odhalí dosud nepoznanou kognitivní poruchu.“ Opět stojí za zmínku, že včasné odhalení a rozpoznání vlastní demence od ostatních poruch není snadné. Některé příznaky ji mohou imitovat a zastírat. Mohou to objasnit následující body: 1)Nemocný si nepřizná, že trpí poruchou paměti sám od sebe, protože si to neuvědomuje nebo vzniklý stav zastírá.
16
2)Okolí drobné odchylky v jeho nedostatcích přičítá stáří a snaží se je tolerovat. Nedokáže je identifikovat jako vzniklou poruchu závažného onemocnění. 3)Chybovat může i lékař, pokud neprovede u pacienta některé z jednoduchých testů, které má zdravotnický personál k dispozici. Při stanovení diagnózy demence bychom měli postupovat po jednotlivých krocích: Prvním je vyhledávání základních symptomů a jejich popis Následuje hodnocení symptomů, jehož výsledkem je stanovení základních syndromů Závěrečným krokem je stanovení vlastní diagnózy Pokud se tento postup zachová, je možnost snížit riziko přehlédnutí důležitých faktů, které by vedly ke stanovení nesprávné diagnózy. Tabulka č. 1: Tři kroky při klinickém hodnocení kognitivního deficitu Symptomy
Ztráta paměti Obtíže s vyjadřováním Potíže s řešením úkolů Deprese/úzkost Psychotické příznaky
Syndromy
Amnézie (izolovaná ztráta paměti) Delirium (fluktuace zmatenosti, agitace, výkyvy den/noc) Demence (progresivní, komplexní kognitivní deficity)
Nemoci
Alzheimerova nemoc Vaskulární nemoc Demence s Lewyho tělísky Fronto-temporální degenerace Mnohočetné vzácné demence
Zdroj: Pidrman (2007, s. 23)
17
Podle toho, jak se mění kognitivní funkce, odborníci rozlišují tři způsoby stárnutí: Úspěšné – znamená zachování funkčních schopností. Kognitivní funkce jsou neporušené a jedinec je výkonný. Tato výkonnost se dá porovnat se středním věkem. Zde se nesetkáme ani s poruchou paměti, ani s poruchou chování a ani s obtížemi v motorice. Normální – znamená určité oslabení kognitivních funkcí u běžné populace. Jde o drobné abnormality, sníženou paměť, zapomnětlivost, ale nenastává progrese. Hovoří se o věkem podmíněný pokles kognitivních funkcí. A o co vlastně jde? O několik charakteristických bodů, jako je věk nad 50 let, subjektivní zhoršení proti původnímu stavu, objektivně prokazatelná porucha paměti, test na demenci jsou v normě, není zvýšené riziko pro vznik demence, intelektuální výkonnost a sociální schopnosti jsou v normě. Patologické stárnutí – jde o změny v metabolismu mozkových mediátorů. Při jejich poruše nastávají zjevné chorobné stavy. (Pidrman 2007, s. 24 – 25) Pokud dochází k úbytku kognitivních funkcí, znamená to pro jedince nesmírné důsledky. Ty se projevují jak v riziku zdravotních komplikací, tak i vzniku společenských komplikací. Zkusme si některé z nich uvést. Jde především o omezení soběstačnosti, o omezení sociální komunikace, o zvýšené riziko úrazů a pádů, o snížení schopnosti obsluhy stroje – mnozí jezdí na kole, omezení běžných životních dovedností, což vede ke snížení kvality dosavadního života. Takto postižený jedinec vyhledává s pomocí rodinných příslušníků odbornou pomoc, což vede také ke zvyšování jak zdravotnických, tak sociálních služeb. Závěrem k diagnostice tohoto onemocnění si objasníme daná fakta, která nám pomohou určit rozdíl mezi stárnutím a demencí.
18
Stárnutí – potíže s pamětí jsou normálního nálezu, může je pozorovat rodinný příslušník.
Testy
i u neurologického
paměti
mají
vyšetření.
normální
Denní
nález
činnosti
u screeningových
jsou
v normálu
testů
u základní
sebeobsluhy i v péči o domácnost. Odborné vyšetření ukazuje, že neurofibrilární klubka jsou v normálním nálezu. Demence – potíže s pamětí jsou normálního až mírně patologického nálezu. Testy paměti
se
jeví
více
patologické
jak
u screeningového
vyšetření,
tak
i u neurologického vyšetření. V rámci hodnocení denních činností je péče o sebe sama od normálu do zvýšeného patologického nálezu a péče o domácnost je pouze patologického nálezu. Testy kognitivních funkcí se vyznačují patologickým nálezem. Neurofibrilární klubka jsou v patologickém nálezu. (Pidrman 2007, s. 27) Tabulka č. 2: Diferenciální diagnostika mezi demencí a depresí DEPRESE
DEMENCE
Náhlý začátek – dny, týdny
Pozvolný, nenápadný počátek - měsíce
Krátké trvání – týdny, měsíce
Dlouhé trvání - roky
Pozitivní psychiatrická anamnéza
Negativní psychiatrická anamnéza
Udává omezení schopností – výpadky paměti
Zatajuje neschopnosti – neuvědomí si ztrátu
Odpovědi „nevím“
Odpovědi s nepřesnostmi
Diumální proměny nálady, ale nálada celkově více konzistentní
Kolísání nálady den ode dne
Fluktuance možného kognitivního deficitu
Stabilní kognitivní deficit
Stresován neúspěchem
Snaží se podat výkon, ale je lhostejný
Možný deficit paměti pro nedávné
Zřetelné výpadky paměti na nedávné
události
i staré události
Depresivní nálada je primární
Deficit paměti je primární
Depresivní nebo úzkostná nálada, poruchy spánku, poruchy chuti a suicidální myšlenky
Nízká sociabilita, nespolupráce, hostilis, emoční nestabilita, zmatenost, dezorientace a snížená bdělost
Zdroj: Pidrman 2007, s. 62
19
Jak uvádí Schuler (2010, s. 72): „pro diagnostiku demence musí být kromě poruchy paměti (krátkodobá nebo dlouhodobá paměť) přítomna ještě alespoň jedna další porucha s důsledky pro každodenní život, např.: -porucha abstraktního myšlení (definice slov, smysl přísloví) -omezená soudnost -porucha orientace -porucha jiných vyšších kognitivních funkcí jako afázie, apraxie, agnózie, akalkulie -změna osobnosti“ Pro stanovení diagnózy vycházíme z faktu, že příznaky musí u jedince trvat alespoň půl roku. Není možné při prvních náznacích příznaků činit ukvapené závěry. Pro stanovení diagnózy demence nebereme v úvahu poruchy chování, i když při vlastní péči o nemocného hrají důležitou roli, neboť nemocný se chová agresivně. Obecná diagnostická kritéria pro demenci Úbytek paměťových funkcí – projeví se při učením se novým informacím, mizí i naučené dovednosti a návyky Úbytek dalších kognitivních funkcí – myšlení se stává stereotypní, informace nejsou řádně zpracovány, mizí schopnost logicky uvažovat Poruchy vnímání - nerozpozná známé objekty Apraxie – úpadek získaných motorických dovedností Poruchy řeči – nemocný opakuje jednu větu, nevybavuje si slovní výrazy, vázne komunikace s okolím Poruchy emotivity – nápadité je citové ladění, může přendávat věci, být apatický a otupělý Poruchy motivace – ztráta zájmu o okolí, a cokoli Poruchy spánku – posun cyklu spánku, který vede k noční aktivitě a denní ospalosti – vzniká tzv. „obrácený den“ Porucha osobnosti – jedinec se stává sobeckým, bezohledným, ztrácí sebekontrolu
20
Porucha orientace v prostředí – nemocný bývá dezorientován, bloudí ve známém prostředí, přestává být soběstačný, potřebuje pomoc druhých a trvalý dohled či péči jiné osoby (Vágnerová 2002, s. 137-139)
1.3 Stádia demence Stádium udává fáze nemoci. Jde o stav, kdy probíhá inkubační doba, což je dané období od expozice daného onemocnění do doby jejího objevení se prvních příznaků, které ji umožní identifikovat. Tabulka č. 3: Stádia demence PŘÍZNAKY -zapomínání nedávných událostí -neschopnost vybavit si jména, data, trasy -zvýraznění rysů II. stadium osobnosti -zpomalení myšlení -potíže rozhodnout se -ztráta zájmu -dezorientace III. stadium -ztráta soudnosti -zhoršení sebepéče -poruchy komunikace Zdroj: Venglářová (2007, s. 28) I. stadium
PROBLÉMY -chybné úkony -nedorozumění -ztráta zaměstnání -zvýšená dráždivost -slovní konflikty -apatie
-závažný rozvrat života, nutná celodenní péče a dohled -problematické chování
Projevem poruch jednotlivých schopností je problémové chování seniora. Toto můžeme členit do tří hlavních skupin: I.
Kognitivní poruchy u demence: sem především řadíme –
poruchy paměti – potíže udržet nové informace, stálé dotazování, špatná orientace
21
poruchy řeči – problémy v komunikaci, neporozumění myšlence, špatné řazení slov do vět poruchy pozornosti – neschopnost udělat činnost, snížené reakce, zmatené chování poruchy vnímání – nepoznává lidi a věci, neodhadne vzdálenost, nepamatuje si cestu poruchy úsudku – vše si bere osobně, ztráta zábran, nepředvídání důsledků, trvání na starých vzorcích chování II. Poruchy emotivity: mezi ně patří – poruchy nálad – především s depresivní poruchou, která může vyústit úvahami o sebevraždě, oploštělá emotivita – vymizení přiměřených emočních reakcí a nezájem o život v rodině, protože se nemocný stává pro své okolí nesrozumitelným, emočná labilita – jde o stavy, které vídáme u dětí – rychle se střídá smích a pláč ztráta vyšších citů – nemocný ztrácí představu o základních lidských postojích a hodnotách, chybí stud a zcela se rozpadají společenské zábrany – má hlad, tak si vezme a nepřemýšlí, jestli to není jídlo někoho jiného. III. Behaviorální symptomy – poruchy chování: Agresivní chování od verbálních projevů po hrubé fyzické napadání. Opakování dotazů. Zvýšená aktivita. Nedodržování osobní hygieny. Ztráta zájmů. Nezdrženlivé chování na veřejnosti. (Venglářová 2007, s. 29-31) Pokud porovnáme stádia, uváděná podle Venglářové, zjistíme, že autorka Holmerová má jiné členění stádií demence. Obě se ale v globálním hodnocení shodují.
22
„Průběh demencí lze schematicky rozdělit na tři stádia: 1)počínající a mírná demence, kdy dominují zejména poruchy paměti, koncentrace, poruchy chování a sociálních funkcí 2)středně pokročilá demence, která se již projevuje poruchou soběstačnosti a pacient vyžaduje častý či převážný dohled 3)pokročilá forma demence, kdy je pacient odkázán na nepřetržitou péči a pomoc ve většině sebeobslužných aktivit.“ (Holmerová 2002, s. 59) Z uvedených poznatků vyplývá, že s postupující progresí onemocnění pacient vyžaduje více péče a pozornosti. Toto klade nároky na obsluhující personál v domácím léčení. Nejprve na vlastní členy rodiny, kteří poté zvažují pořízení pečovatelky nebo umístění pacienta do ústavní péče. Vždy je důležitá co nejdelší doba v péči vlastní rodiny pro nemocného. U autora Pidrmana nalezneme jiné dělení stádií a průběhu onemocnění v nich: Časné stádium – zde se objevují první symptomy a stanovuje se diagnóza u pacienta, již v tomto období dochází k postupné ztrátě samostatnosti a k počátečnímu vzniku poruch chování Střední stádium – je typické postupující ztrátou samostatnosti, vznikem vyšších poruch chování a nastávající nezbytnou ošetřovatelskou péčí jak ze strany rodiny, tak zdravotnického personálu Konečné stádium – je typické nezbytnou ošetřovatelskou odbornou péčí a blížícím se koncem života jedince (Pidrman 2007, s. 35) Doposud nebyla zmínka o smyslových poruchách seniorů. Tyto jsou považovány spíše za součást procesu normálního stárnutí, ať již jde o zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Zde dochází také ke snížení vnímání vlastního těla – především jeho polohy a pohybu. Můžeme se setkat také se syndromem multisenzorického
23
postižení, kdy dochází u jedince k více smyslovým poruchám najednou. Pacienty potom kompenzujeme holí či chodítkem, abychom omezili jejich pády a úrazy.
1.4 Typy demence s různou etiologií Již bylo uvedeno, že prvořadým úkolem je správné diagnostikování onemocnění. Pak nastupuje určení její etiologie. Toto je velice důležité pro správné určení další léčby a možných kroků práce s pacientem. Důležité je odlišení pravé demence od stavů imitujících demenci. K tomu nám slouží tabulka určení stádia onemocnění. Poté se určuje její etiologie primární či sekundární a smíšené neboli stav demence reverzibilní nebo ireverzibilní.
Jak uvádí Pidrman (2007, s. 31): „Primárně degenerativní demence se dělí takto: Alzheimerova nemoc (nejčastější demence, představuje až 60% všech demencí) demence Lewyho tělísky frontotemporální demence“
Po primárních demencích nastupují demence sekundární, které mají více příčin svého vzniku. Právě podle odlišných příčin vzniku mají nesourodou skupinu svých příznaků příčin jejich vzniku. Jak uvádí Pidrman (2007, s. 31): „ nejzávažnější a nejčastější jsou: vaskulární demence (představuje do 20 % všech demencí) metabolické demence toxické demence demence při Parkinsonově chorobě demence při Huntingtonově chorobě
24
traumatické demence demence při nádorech CNS demence při infekcích Poslední skupinou jsou demence smíšené, které tvoří zbylých 15 % všech demencí. Jak uvádí Pidrman (2007, s. 32), patří sem tyto skupiny demencí: „smíšená Alzheimerova/vaskulární smíšená Alzheimerova/jiné primárně degenerativní demence ostatní smíšené“
Byla zmínka o dalším dělení demencí podle kritéria reverzibility a ireverzibility. Proto se opět klade důraz na správné diagnostikování, které v některých případech může vést k vyléčení nebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu nemocného. (Pidrman 2007, s. 32-34).
1)Ireverzibilní demence: Degenerativní nemoci: Alzheimerova nemoc Parkinsonova choroba Choroba s Lewyho tělísky Frontotemporální demence Vaskulární demence: Multiinfaktorová demence Artritida Postembolické demence Traumatická demence: Kraniocerebrální poranění Dementia pugilistica Infekce: Creutzfeldtova-Jacobova nemoc Progresivní multifokální leukoencefalopatie Postencefalitická demence
25
2)Potenciálně reverzibilní příčiny demencí: Novotvary: Meningiomy Gliomy Metastatické tumory, karcinomy, leukémie Metabolické poruchy: Nemoci štítné žlázy Hypoglykemie Hyperkalcemie Renální selhání Traumata: Akutní a chronický subdurální hematom Toxiny: Závislosti alkoholové a jiné Těžké kovy Organické jedy Infekce: Meningitida a encefalitida – bakteriální, parazitní, plísňová a virová Mozkový absces Primární AIDS Autoimunní nemoci: CNS vaskulitida Léky: Antidepresiva Hypnotika Antiarytmika Léky s anticholinergními účinky Nutriční nemoci: Deficit vitamínu B12 Deficit vitamínu B6 Jiné: Spánková apnoe Sarkoidóza Demence Alzheimerova typu je nejčastější ze všech demencí až do 70 %, vaskulární demence představují do 25 % a smíšené formy do 20 %. Frontotemporální demence mají průběh obdobný Alzheimerově demenci, ale jsou spojeny s poruchou osobnosti, neboť jedinec ztrácí společenský odstup. Nejhůře diagnostikovatelná je demence s Lewyho tělísky. Většinou bývá objevena až posmrtně. Jako další onemocnění, které bývá diagnostikováno v této kategorii, je uváděna Parkinsonova nemoc a Huntingtonova choroba. (Schuler 2010, s. 72)
26
Jak uvádí Vágnerová (1999, s. 139): „Typy demencí Atroficko-degenerativní demence (do této kategorie patří Alzheimerova choroba) Ischemicko-vaskulární demence Symptomatické, sekundární demence – jsou vyvolané jinými příčinami (např. infekčním onemocněním, úrazem, otravou – MKN-10, 1992)“
1.4.1 Alzheimerova nemoc Jak již bylo uvedeno, patří Alzheimerova choroba mezi nejčastější typy demence. Etiologie je u tohoto onemocnění multifaktoriální – podílí se na ní více faktorů, které diagnostikujeme. „Alzheimerova nemoc je progredientní onemocnění, které se vyznačuje charakteristickými klinickými a patofyziologickými příznaky. Její první popis podal vášnivý kuřák kvalitních doutníků, profesor Alois Alzheimer. V roce 1906 přednesl na konferenci v Tübingu v jihozápadním Německu sdělení „Neobvyklá porucha cerebrálního kortexu.“. Zde byl na veřejnosti poprvé systematicky představen případ jeho pacientky Augusty D., která trpěla příznaky, jejichž soubor se stal později nozologickou jednotkou pojmenovanou přednášejícím.“ (Pidrman 2007, s. 34) „Alzheimerova demence se vyvíjí pozvolna, jednotlivé příznaky se objevují postupně a zpočátku celkem nenápadně. Průměrná doba přežití od počátku klinických projevů je v rozmezí 3 – 7 let.“ (Vágnerová 2002, s. 139) Klinický projev onemocnění: 1) Změny osobnosti a nápadnosti v chování – nemocní přestávají postupně dodržovat společenská pravidla, ztrácí zájem o sebe i dění kolem sebe
27
2) Zhoršují se kognitivní funkce – zde se projeví úpadek velice zřetelně, nejprve zapomínání, pak bezvýznamné činnosti – peněženka do lednice, lhaní co bylo k jídlu, ukládání věcí bezvýznamným způsobem 3) Ztráta orientace v prostoru – netrefí známou cestou z autobusu domů, neví, co mají kde v pokoji, nepoznají blízké ani svůj obraz v zrcadle 4) Ztráta logicky uvažovat – neví si rady co dělat, jak se chovat v daných situacích, nerozumí příběhům vysílaných v televizi 5) Nerozumí verbálnímu sdělení – není možné se s nemocným dorozumět, nevíme, zda nám porozuměl a pochopil, co se od něj chce, nepochopí co si obléci a jak – vezme si svetr a na něj triko 6) Změny nálady – vyskytuje se depresivní a úzkostná nálada, bývají agresivní vůči blízkému okolí (Vágnerová 2002, s. 140-141) Počátek onemocnění je nenápadný, tak si jej nemusí rodinní příslušníci ihned všimnout. Prvním momentem jsou změny v osobnosti, především ve svých zvycích a návycích. Nemocný není již tolik aktivní a začíná se spíše stahovat k izolaci do ústraní. Nevýhodou je, že nemocný může maskovat zpočátku změny, které u něj nastávají. Pro nás je signálem změna orientace v prostoru. Jsou narušené i logické kroky, nemocný nedokáže vysvětlit běžné přísloví. U paměti dochází k narušení nejprve krátkodobé paměti, pak nastupuje stádium nezapamatování si nových poznatků. Dlouhodobá paměť je zachována až do pokročilého stádia. Zde se výpadky paměti doplňují konfabulacemi – smýšlenkami, ale ty jedince v rámci poruchy krátkodobé paměti zapomíná. Myšlení se časem stává chudé, ztrácí se schopnost logických úvah, snižuje se slovní zásoba, nastává opakování jednoho slova a jedné myšlenky. V pokročilém stádiu se mohou objevit bludy a halucinace. Objevují se také známky deprese a afekty vzteku. Osobnost nemocného se velmi rychle mění. A to je jeden z příznaků, který vlastně odlišuje Alzheimerovu nemoc od demence vaskulárního typu. Objevuje se
28
sobeckost a nemocní o sebe přestávají pečovat. Nemají ani zájem o aktivity, kterými vyplňovali svůj volný čas. Jde vlastně o ztrátu etických a estetických hodnot u takto nemocného jedince. Tabulka č. 4: Kritéria pro diagnózu Alzheimerovy nemoci MOŽNÁ
PRAVDĚPODOBNÁ
DEFINITIVNÍ
Atypický začátek
Demence určená klinickým vyšetřením
Klinická kritéria pro pravděpodobnou Alzheimerovu nemoc
Přítomnost sekundárních mozkových poruch postupně
Deficit ve dvou či více oblastech kognice, progresivní zhoršení paměti
Histopatologická evidence získaná z biopsie
Progredující kognitivní deficit
Nástup mezi 40. – 90. Histopatologická rokem, absence evidence získaná mozkového postižení z autopsie
Zdroj: Pirdman (2007, s. 38-39) Pro členy domácnosti a všechny laiky je pak nutno připomínat, že sice onemocnění demence začíná poruchou paměti a řeči, ale že nejde o běžné příznaky stáří. Proto je důležité odhalit příčiny demence včas a zahájit tak včasnou léčbu. K paměti a řeči se přidávají aktivity denního života. Zde se především zaměříme, jak senior zvládá korespondenci, zda správně určí čas, jak nakládá s penězi, jestli se správně obléká, zda zvládá stravovací návyky a jestli se intenzivně věnuje svým aktivitám, jako doposud. K rizikovým faktorům, které vedou k rozvoji onemocnění, patří především věk nemocného. Pokud se v rodině již demence objevila, je riziko jejího výskytu vyšší. Dalším z faktorů může být nižší vzdělání, úraz, opakované úrazy hlavy. I u Alzheimerovy nemoci je rizikem přítomnost vaskulárních onemocnění. (Pidrman 2007, s. 42)
29
„Významným patogenetickým činitelem je u Alzheimerovy nemoci i zvýšené množství volných kyslíkových radikálů. Do určité míry mají tyto kyslíkové radikály své fyziologické funkce. Za patologických podmínek jsou však uvolňovány nadměrně a CNS není schopna toto množství odbourat. Volné kyslíkové radikály pak vyvolají řadu nežádoucích reakcí. Pod jejich vlivem dochází např. k peroxidaci lipidů neuronální membrány, ale také k inaktivaci řady enzymů. Neurony, u nichž došlo k peroxidaci, se stávají rovněž apoptotickými.“ (Pidrman 2007, s. 42) Lze zde doporučit rodinám s nemocným, že pokud se zhorší stav nemoci a nemocný již není schopen sám sebeobsluhy, nechat pacienta hospitalizovat. Rodina v tomto stádiu již není schopna zajistit úplnou péči nemocnému.
30
2
Problémové chování seniora
Pokud pozorujeme nějaké příznaky poruchy chování, hned si uvědomíme, jak jsou pro nás v souvislosti s péčí o seniora stresující. Můžeme být v roli rodinného příslušníka, ale i pečovatele. Může jít o změny v chování, kdy se jedinec stává agresivní, mohou se objevit poruchy spánku, noční bloudění, stavy úzkosti, fobie a strach. U některých klientů lze pozorovat poruchy vnímání, myšlení, časté změny nálad a chování. „Poruchy chování ve stáří se vždy rozvíjejí spolu s poruchami kognitivních funkcí. Poruchy chování jsou však nápadné, bývají proto příznakem, který vzbudí pozornost. Mohou být prvním důvodem, který povede k vyšetření odborníkem, a tak může dojít k odhalení již přítomné demence.“ (Pidrman 2007, s. 79) Nejčastěji se setkáváme s náhlou změnou nálady. Jedinec s nemocí bývá smutný, ztrácí zájem o cokoli, bývá velice sebelítostný a unavený. Ztráta zájmu o jídlo se velice brzy odrazí na ztrátě jeho hmotnosti. Dalším znakem je zhoršení spánku. Toto se může objevit i s nočním blouděním. Jedinec nejprve brzy uléhá na lůžko, nežli byl zvyklý. Prodlužuje se doba, než usne. Dochází k častějšímu buzení v noci. Toto má za důsledek ranní buzení a vstávání. Dále také pozorujeme tendenci jedince uléhat během dne formou krátkých mikrospánků. Stav se může zhoršovat, až nastane fáze obráceného dne. Klient přes den prospí většinu času a v noci se stává aktivním. K tomuto nastane i řada vedlejších faktorů – kašel, dušnost, bolest nohou, noční močení. Celkově ve zhoršeném stavu pozorujeme také vznik paranoidních příznaků u jedinců. „Autoři zabývající se problematikou poruch chování u nemocných demencí (Zgola, Cohen-Mansfield, Tošnerová) třídí poruchy do tří kategorií. Vždy se opírají o související faktory, jako je prostředí, reakce okolí na chování. Jedná se o nerozpoznané potřeby, o chování posilované reakcemi okolí a o nutnost potřeby snížit stresory v okolí dementního člověka.“ (Venglářová 2007, s. 38)
31
Modely vysvětlení problematického chování I teorie nenaplněných potřeb Chování dementních seniorů je chápáno jako projev onemocnění. Starý člověk při svém onemocnění je nucen volit jiné náhradní způsoby uspokojování svých potřeb. Je tomu na základě jeho vzniklých poruch vnímání, myšlení, chápání orientace a schopnosti se učit nové poznatky. Proto musíme poskytnout jedinci základní fyziologické potřeby k jeho životu. Dát mu pocit bezpečí, blízkosti dalších členů rodiny, sociální vazby, prostor na komunikaci, míru rozhodování o sobě. II chování posilované reakcemi okolí Některé reakce klienta na okolí jsou různé. Svou podrážděnost dávají najevo problematickým chováním, upoutávají na sebe pozornost. Toto se může opakovat, budou-li vyžadovat, aby se jim někdo věnoval.
III vliv faktorů z prostředí Musíme si uvědomit, že na seniora působí mnoho vlivů – hluk, teplo, chlad, světlo v nedostatečném či nadměrném množství. Jedinec je různě náchylný na jeho příjem. Co je jednomu sympatické, může být pro druhého nesnesitelné. Pak se chová podrážděně a neúměrnými způsoby. Pokud se jedinec chová negativní způsobem, musíme zvolit možnosti pozitivního působení na jeho projevy nevhodného chování. Jde především o přístup ke klientům, na vhodné uspořádání prostředí, ve kterém se jedinec pohybuje, o zapojení rodiny a specialistů do plánování péče a na trávení volného času. Hlavní role ale zůstává na léčebném způsobu a podávání medikamentů, které se podílejí na zlepšení kognitivních funkcí, mají vliv na poruchy chování.
32
„Problémové chování vyjadřuje často snahu nemocného sdělit svoji potřebu, vzniká tedy jako důsledek nedostatečného souladu mezi potřebami nemocného a schopností okolí (prostředí) těmto potřebám vyhovět. Může jít o důsledek nudy nebo naopak únavy či o důsledek psychiatrické poruchy (například agresivita u psychologických příznaků či deprese). Jde výhradně o symptom demence, tedy ne o schválnost či zlý úmysl!“ (Jirák 2009, s. 74) Tady je důležité zmínit, že pokud se naučíme znát potřeby nemocného a uspokojovat je, můžeme tím předcházet těmto problémům. Mezi nejčastější problémy v jejich chování lze zařadit skutečnost, že se brání péči, jsou neklidní, mohou jednat agresivně, bloudí a toulají se, mají poruchy spánku, může se u nich projevit stav deprese a úzkosti. Jak tedy můžeme postupovat, pokud se objeví problémové chování u našeho klienta? Nejprve si musíme zhodnotit chování nemocného. Musíme určit, zda jde o problematické chování, nebo pouze o neobvyklý způsob vyjádření nějaké potřeby. Nemocný musí mít pocit partnerství, nikoliv závislosti. Proto úkoly členíme do jednotlivých kroků, kterým rozumí. Musíme mít na zřeteli, že klidný, vlídný a hlavně velice trpělivý přístup je prvním krokem v léčbě poruch chování u demence. Úspěch závisí na správné identifikaci příčiny. Hledáme varovné příznaky a snažíme se problémovému chování předejít. Cílem intervence u problémového chování u demence není chování zastavit, ale odstranit příčinu, která nežádoucí projevy spouští. Je zapotřebí si uvědomit, že postup, který platil u jednoho klienta, nemusí být použitelný u druhého. Vždy přistupujeme individuálně při řešení příčin. Pokud je okolo nemocného více pečujících, je zapotřebí, aby si vzájemně předávali zkušenosti a aby vzájemně plánovali další kroky. Hlavní péče o nemocného s demencí je přiřazena rodině. Jde o velkou zátěž emoční, fyzickou, finanční i sociální. Nemocný neocení práci pečujícího, naopak se péči často brání nebo ji zcela odmítá. Pečující bývá bezradný, vyčerpaný a má
33
pocit zbytečnosti. Proto i jemu musí být dána péče vedoucí k pohodě, aby mohl vykonávat starost o nemocného. Z uvedeného vyplívá i prevence vzniku problémového chování u jedince nemocného demencí. Především jde o včasné odhalení onemocnění lékařem. Dále prevenci vidíme ve vytvoření vhodných podmínek pro nemocné a ve vytvoření jim vhodného programu se správným přístupem v oblasti nevhodného chování. Pečující by měl navštívit organizovanou akci společnosti Alzheimerovské, kde získá kompetentní odpovědi na své otázky. Pro nemocného bychom měli zajistit návštěvy lékaře doma.
2.1 Delirium nasedající na demenci „Delirium je typická kvalitativní porucha vědomí s typicky náhlým začátkem a fluktuujícím průběhem. Deliria představují vážné stavy zhoršující prognózu přežití. Jde o poruchu, která má u geriatrických pacientů vysokou moralitu i přes adekvátní léčbu.“ (Venglářová 2007, s. 34) Toto je jeden z problémů geriatrie. Deliriu se dá předcházet včasnou léčbou. Péče o pacienty patří mezi nejnáročnější. Nároky jsou kladeny na trpělivost, dovednosti, znalosti a komunikaci. Rysy deliria lze popsat sníženou schopností udržet pozornost, poruchou myšlení, sníženou úrovní vědomí, poruchou spánku, změnou tempa aktivit, dezorientací v čase, místě i osobou, poruchou paměti.
2.2 Komunikace s demencí Základem vztahu mezi pečujícím a klientem je komunikace. Jde o předávání informací, pocitů, citů k druhým. Předpokladem vhodné komunikace je soulad
34
verbálního a neverbálního sdělení. Staří lidé mluví pomaleji, proto je zapotřebí jim ponechat čas na promyšlení odpovědi. Při komunikaci se setkáváme s bariérami na straně klienta. Jde především o nedůvěru, neochotu komunikovat, o obavy, jak se bude zacházet se sdělenými skutečnostmi. Komunikaci negativně ovlivní únava, stres, úzkost. Ze strany pečovatele to může být zábrana ve věci komunikace o smrti, o nevyléčitelných nemocech, špatná zkušenost z minulosti, nedostatek času. Špatně se komunikuje v prostředí hlučném, bez soukromí, ve spěchu. „Specifický přístup vyžadují lidé trpící demencí. Především poruchy paměti ovlivňují průběh komunikace.“ (Venglářová 2007, s. 76) U klienta s demencí vycházíme ze znalosti, jaké obtíže klient má a jak se je snaží kompenzovat. Můžeme se setkat s obtížemi nezapamatování si informací, stálými dotazy na jedno téma, neporozuměním slovům, s poruchou vyjadřování, netrpělivostí, s vymýšlením si. Při komunikaci vycházíme ze skutečnosti, že klienta známe. Snažíme se najít význam ve sdělení. Rozhovor zahájíme v čase, kdy klient není rušen jinými podněty. Slova doplníme příkladem a ukázkou. Používáme úsměv a pohled do očí. Sledujeme neverbální projevy, které nám sdělení doplní. Volíme slova, která klient přijímá a podáváme je v krátkých jednoduchých větách. Nezapomínáme si ověřovat sdělené, aby nedošlo k omylům v pochopení skutečností. Nevhodné projevy přehlédneme. Všemi způsoby se snažíme zachovat důstojnost člověka s demencí. Komunikace s pacientem demence má postup: Jak uvádí Schuler (2010, s. 77-78): „Pomalu a zřetelně mluvit, důležité informace podle potřeby opakovat, nevést diskuze, ignorovat obvinění, trpělivě naslouchat, dát dementnímu člověku dostatek času, pominout vady rozhovoru, vyvarovat se překladům v rámci jedné
35
nemocnice, indikaci k odeslání do nemocnice pečlivě zvážit, vyšetření na jiných místech omezit na minimum, důležité je drobné zaměstnávání, k dobré pohodě může přispět aromaterapie, na podporu orientace označit toaletu nebo pokoj, vytvořit klidné prostředí, geriatrický tým by měl o dementních nemocných v každodenním provozu co nejvíce hovořit: Proč jsou agitovaní, agresivní? Jaké oslovování jim vyhovuje? S kým se dementní pacient domnívá, že hovoří? Jak ho nejlépe zaměstnat? Mohou rodinní příslušníci a známí často/častěji přicházet?“ Součástí sociálního kontaktu je především vzájemné dorozumívání v rámci komunikace. U starších lidí může komunikace váznout hned z několika důvodů. Těmito faktory může být skutečnost, že mnoho z nich již trpí nedoslýchavostí, mluví velice pomalu, mají poruchy paměti a hůře si vybavují potřebné terminologické pojmy, mají tendenci svá sdělení opakovat. „Při rozhovoru s pacientem je nejefektivnější méně hovořit. Dávejme pacientovi najevo, že ho chceme poslouchat, že nás zajímá, že máme na něho čas. V komunikaci není šance na efektivní komunikaci, „komunikační akt“, pokud druhá strana nepotvrdí informaci a nenapojí se. Nemusíme souhlasit s pacientem, ale i tak jej vyslechneme. Vytvoříme prostředí jistoty pro obě strany („Mluvte, já vás poslouchám“, když tato věta zazní současně při otvírání a zavírání šuplíků a přehrabávání se ve spisech – je to projev neúcty a zaručený způsob, jak pokazit rozhovor.“ (Nemčeková 2008, s. 79) Proto se dá konstatovat, že komunikace se skupinou je větším problémem, nežli vedení rozhovoru s jednotlivcem. Hluk a šum zhoršuje slyšení na těchto setkáních. Někteří jednotlivci se nedokážou individuálně prosadit, proto takováto setkání raději nevyhledávají.
36
3
Projevy demence
Při učení se novým věcem se projevuje nejnápadněji úbytek paměťových funkcí. V rámci progrese dochází k obtížím při vybavování si starších vědomostí. Nemocný se nedokáže soustředit a má problémy se zapamatováním si nových informací. Ani staré nabyté vědomosti se snadno nedostanou do vědomí. Postupně tak dochází k úbytku osvojených vědomostí. Bohužel se můžeme setkat s pacientem, který si nevybaví ani své jméno. Dalším projevem jsou úbytky myšlení. To se stává stereotypním. Nemocný ztrácí schopnost zpracovat běžné informace, není schopen plánovat a organizovat své další činnosti. Prostě si najednou neví rady v situacích, které běžně zvládal. Přestává logicky myslet, může být zmatený a jeho uvažování nám připadá nesmyslné. Součástí mohou být i bludy, které mohou být posilovány poruchami paměti, a nemocný zapomíná, co si kam uložil a osočuje okolí, že mu to sebrali. Další poruchy, se kterými se můžeme setkat u nemocných demencí, je porucha vnímání. Ta se projevuje především gnostickými poruchami. Jde o projev. Kdy nemocný nepozná známé objekty. U takto nemocných dochází také k úbytku naučených motorických dovedností, již vžitých stereotypů a ke ztrátě používání běžných nástrojů, jako jsou pro všechny z nás běžně používané nůžky. Stav se projevuje tak, že postižený neví, jak je použít. U nemocného pozorujeme poruchy řeči. Verbální projev je ulpívavý a nemocný může stále opakovat stejnou větu. Nemoc pokračuje dále tím, že nemocný přestává rozumět mluvené řeči, dělá mu problém vybavit si běžné potřebné výrazy a není schopen adekvátně se vyjádřit. Vše může vyústit ve stav, kdy nemocný přestává s okolím komunikovat úplně.
37
Typickým příznakem demence jsou poruchy emotivity. Nejprve se projevují nápadností v citovém ladění, změnou kontroly emocí od dráždivosti k afektivním výbuchům. Nemocný produkuje nesmyslnou aktivitu, nejvíce útěky z domova nebo bezvýznamně přendává věci z místa na místo. Ve vyšším stupni onemocnění se stává citově otupělý až apatický. U většiny takto nemocných dochází ke ztrátě iniciativy a zájmu z okolí o cokoli. Typickým problémem se také stává posun cyklu spánku. Nemocný má tendenci k noční aktivitě a denní ospalosti. Toto vede postupně ke zhoršování celé osobnosti nemocného. Některé osobnostní rysy se mění až k extrémům. Nemocní přestávají respektovat běžné normy chování a stávají se bezohlednými a sobeckými. Nejsou schopni zaregistrovat ve svém chování pocit viny a studu. Přestávají být ke svým projevům chování kritičtí, protože ztrácí sebekontrolu a začínají se chovat bez zábran. „S úpadkem paměti souvisí i porucha orientace v prostředí. Nemocný se cítí dezorientován, neví kde je a bloudí i ve známém prostředí. Nechápe ani běžné mezilidské vztahy, nezvládá běžnou činnost v oblasti sebeobsluhy. Postupně může dojít až ke ztrátě identity, kdy nemocný neví ani kdo je. Za těchto okolností přestává být soběstačný, potřebuje trvalý dohled a péči jiné osoby.“ (Vágnerová 2002, s. 139)
38
4
Poradenství pro rodinné příslušníky
Zde je zapotřebí si na základě již zjištěných poznatků o nemoci samotné uvědomit, že zátěž členů rodiny, kteří pečují o jedince s demencí, je velice enormní. Zde je alespoň stručný návod získaných poznatků, jak postupovat: „podporovat pochopení pro výpadky paměti způsobené demencí, mírnit nepřiměřená očekávání rodinných příslušníků U vaskulární demence poučit o kolísavosti průběhu“ (Shuler 2010, s. 78) A nyní několik praktických rad při problémech souvisejících s demencí: U nemocného podporujeme paměť tím, že mu klademe otázky na čas, kalendář, členy rodiny Nemocnému zavedeme strukturovaný režim dne, tak jak tomu bývá u nemocných s autismem Jedincům poskytujeme písemné informační materiály, vedeme s nimi často rozhovory Ihned se zaměříme na řešení problémů s péčí o klienta a nabídneme mu co nejvíce externí pomoci z naší strany Pokud si nevíme rady, obrátíme se na odbornou pomoc – třeba na pečovatelské domy nebo denní stacionáře – uvědomíme si, že na problém nejsme sami Rodinám nabídneme svépomocné skupiny Nezapomínáme, že jde o člena rodiny, proto s ním udržujeme neustálý kontakt v komunikaci ČALS Česká Alzheimerovská společnost je občanským sdružením založeným v roce 1997 s myšlenkou sdružovat rodinné a profesionální pečující o lidi s demencí.
39
Cílem sdružení je pomoc a podpora lidem postiženým demencí. Demencí jsou přitom postiženi jak samotní nemocní, tak jejich rodinní pečující. V současné době je ČALS respektovaným členem významných mezinárodních organizací Alzheimer Europe a Alzheimer Disease International. ČALS zajišťuje velké spektrum projektů a služeb. Pořádá přednášky a odbornou konferenci, Pražské gerontologické dny, vydává informační materiály (informační letáky, brožury i knihy) určené hlavně laické veřejnosti, na svých webových stránkách (www.alzheimer.cz a www.gerontologie.cz) uveřejňuje informační listy tzv. „dopisy“ pro nemocné nebo pro rodinné pečující, zabývající se jednotlivými problémy a situacemi spojenými s onemocněním (www.alzheimer.cz). Svým klientům poskytuje poradenství prostřednictvím kontaktních center a help-linek. Zmínila jsem také sdružení ČALS, které je pečujícím důležitým pomocníkem a rádcem v obtížné životní situaci, kterou péče o dementního člověka bezesporu je.
4.1 Léčba demence Vzhledem ke skutečnosti, že se lékařská věda propracovává k novým metodám léčby, lze konstatovat, že některé demence jsou léčitelné i vyléčitelné. Bohužel toto nelze říci v případě Alzheimerově nemoci. Jediné co je pozitivní, je skutečnost, že lze vhodnou léčbou průběh onemocnění zpomalit a tím i oddálit těžká stádia demence a tím i zlepšit kvalitu života jedincům takto postiženým. Léčebné přístupy se uvádějí biologické a nebiologické. Vhodné je, když pro léčbu zvolíme kombinaci obou způsobů, které se budou vzájemně doplňovat. Jak uvádí Jirák (2009, s. 88): „z biologických léčebných přístupů je nejpoužívanější farmakoterapie. Farmakoterapii lze zhruba rozdělit na kognitivní farmakoterapii,
ovlivňující
především
40
porušené
poznávací
funkce,
a na
nekognitivní farmakoterapii, ovlivňující přidružené poruchy nálad a afektů, chování, spánku.“ V léčbě demencí se zkouší řada látek, které působí na nervové buňky a způsobují jejich nové zapojení. Využívají se také antirevmatické látky, které v mozku potlačují zánětlivé reakce. Ve fázi rozvinuté demence se využívají metody nefarmakologické. Sem řadíme programované aktivity. Jde o to, systematicky zapojit jedince s onemocněním do jednotlivých činností. Nelze je nutit. Šetrně je vedeme k zachování si denního životního rytmu. Zaměříme se již na ranní hygienu. Zapojujeme je do chodu běžných domácích činností – mohou být nápomocni při prostření stolu, uklízení nádobí, umytí hrnků po kávě. Musíme tím co nejvíce udržovat jejich soběstačnost. Zajistíme jim jednoduchou dopolední aktivitu, pak se mají podílet na přípravě stolů pro obědy. Po obědě jim ponecháme čas na odpočinek, ale nemělo by se jednat o dlouhý čas spánek, ale jen krátké zdřímnutí klidně v pohodlném křesle. Odpoledne se snažíme vystřídat alespoň dvě aktivity. Volíme podle počasí i pobyt venku na zahradě či terase nebo doma. Musíme mít stále na mysli, že do aktivit klienty nenutíme, nabídneme a pokud mají zájem, zapojí se. Ponecháme je i v prostoru s ostatními, aby měli možnost komunikovat či jen ostatní pozorovat. Ve vyšších stupních onemocnění volíme individualizované aktivity. Jedinci se stávají snadněji unavitelní, nemívají o akce zájem, nebo svým chováním dávají najevo, že je jim aktivita nemilá. Tady musíme dávat pozor, aby jedinec neměl tendenci ke zhoršování svého zdravotního stavu, když pociťuje, že aktivita mu nepřináší žádný užitek. Snažíme se jim proto nabízet aktivity různě pestré a jednoduché, vedeme je k sebeobsluze, i když již potřebují více pomoci při většině úkonů. Novými metodami v péči o jedince s Alzheimerovou demencí v poslední době se jeví reflektivní podpora. Jde o přiměřenou stimulaci smyslů. Vždy jednáme v souladu s přáním člověka s demencí. Sledujeme proto pečlivě jeho chování
41
a slovní vyjadřování. Během léčby a péče stále reflektujeme momentální stav a potřeby klienta. Nabízíme mu a poskytujeme všechny podněty, pokud jsou danému člověku příjemné a eliminujeme nepříznivé vjemy. Komunikací jim poskytujeme podporu a pocit bezpečí a jistoty. Nejstarším přístupem při léčbě jedinců s Alzheimerovou demencí je orientace realitou. Jak uvádí Jirák (2009, s. 95): „orientace realitou vznikla z původní reakce pečujících na stav. Kdy je člověk s demencí dezorientován, a z poněkud mylné domněnky, že nejlepší cestou je nabízet člověku s demencí řešení, pomůcky a upomínky k tomu, aby se mu usnadnila orientace.“ Tato léčba byla mylná a u pacientů se objevili poruchy chování. I přesto nelze léčbu orientací realitou zcela zavrhnout. Její prvky se užívají dodnes – například práce s hodinami, kalendářem, nástěnkou, ročními obdobími. Další úspěšnou metodou při léčbě Alzheimerovy demence je kognitivní trénink. Jedinci plní úkoly, které považují za hru, přitom je rozvíjena jejich dlouhodobá paměť a motorika. S jedinci se pracuje také formou vyvolávání vzpomínek. Tím, jak je zachována jejich dlouhodobá paměť, nese metoda úspěch. Využívá se zde i krabička vzpomínek. Klient zde má předměty ze svého života a vyvolanými vzpomínkami vypráví, s čím je daný předmět spojen. Pro vyvolání vzpomínek lze využít i starý film, hudba, tanec. Pozor při tom musíme dát na skutečnost, abychom u klientů nevyvolali nepříjemné a nežádoucí vzpomínky. To by pro ně bylo bolestné. Stále musíme mít na mysli zachování podporu lidské důstojnosti člověka s demencí. Roli v léčbě hraje také prostředí pro jedince s demencí. Musíme mít na mysli odstranění bariér, jako jsou prahy, kabely, klouzavé koberce, jedovaté květiny, horká voda, plyn a jiné neduhy domácnosti. Naopak se snažíme zvýšit bezpečnost madly, neklouzavými rohožemi, uklizením léků a chemických přípravků, ale také vymezení prostoru ke zlepšení orientace pomocí barev a označení.
42
Prostor pro jejich pobyt by měl být přehledný, příjemný a vybavený možnostmi k odpočinku. Měl by být i snadno dostupný a odchod z něj by neměl být komplikovaný. Klidně při otevření dveří použijeme daný signál, který nás upozorní na pohyb nemocného. Již bylo uvedeno, že nemocní mohou bloudit, tak jim musíme zajistit bezpečí. V žádném případě nepoužíváme zamykání nemocného v pokoji! Toto můžeme uplatnit pouze u vchodových dveří, abychom zabránili toulání nemocného. Nemocného se snažíme udržovat v tělesné kondici i přes jeho handicap. Snažíme se s nimi cvičit na židli, vodit je na procházky. Do pohybových aktivit lze zařadit také tanec. Vnímání hudby je atmosférou radosti, klidu, důvěry a empatie. Délku pohybové aktivity řídíme zdravotním stavem nemocného a jeho možností. Velice jednoduchou a osvědčenou metodou jsou i dechová cvičení. Vždyť dýchání nás provází celý život. Dýchání je pro nás přirozeným pohybem. Nádechem přijímáme energii a s výdechem odstraňujeme látky, které naše tělo nepotřebuje. Jak uvádí Klevetová (2008, s. 132): „domníváme se, že dechová cvičení jsou stále podceňována. Připomeňme, že podpoří nejenom vlastní funkci dýchacího systému, ale mají velký podíl i na dodávání kyslíku do všech buněk lidského organismu, a ovlivňují tak činnost všech orgánů v těle – mozku, srdce, svalů, střev imunitního systému.“ Je důležité mít na paměti, že dechová cvičení nejsou náročná a můžeme je s nemocnými provádět kdykoliv a při jakékoliv činnosti. Vždyť klidný dech přináší uspokojivé pocity. A jistě můžeme použít i myšlenku, že má příznivý vliv na harmonizaci našeho organismu. Naopak neschopnost správně dýchat nás omezuje ve všech oblastech života. Především nás okrádá o paměť, tvořivost a soustředění. Zkrátka – špatné dýchání nás ochuzuje o radost ze života.
43
4.2 Demence a výživa Z pohledu společnosti lze konstatovat, že správná výživa je ve vyšším věku zanedbávána. Nemocní ve vyšším věku nejsou schopni si dodržovat správné stravovací návyky. Důvodem ke špatnému stravování může být nechutenství, tělesný stav nemoci, poruchy trávení, stav dutiny zubní, samotná demence, ekonomické důvody, fyzická osamělost, neschopnost obstarat si stravu, ale i dlouhodobá hospitalizace. Nedodržování správného stravování sebou přináší mnoho úskalí. Objeví se snížená obranyschopnost, zvýšená náchylnost k infekcím, dochází k úbytku svalové hmoty, ztrátě fyzické výkonnosti, zhoršení pohyblivosti a k omezené soběstačnosti. Toto sebou přináší další nedostatky, které se objeví především zvýšenou možností úrazů a pádů, tím k horšímu hojení způsobených ran a zranění. Úbytkem svalové hmoty trpí i samotný srdeční sval. Pokud jedinec trpí chronickým onemocněním, i toto vede ke zhoršujícímu se stavu. Jak uvádí Pidrman (2007, s. 156): „Péče o výživu nemocných s demencí patří mezi základní léčebná opatření. Co nejdelší udržení optimálního stavu výživy je proto jednou z podmínek pro zpomalení progrese onemocnění. Umožňuje účinné provádění specifické léčby demence. Včasné poznání narušení výživy u pacienta a následná včasná intervence jsou nedílnou součástí úspěšné komplexní terapie demence, jsou rovněž nezanedbatelnou prevencí vzniku komplikací souvisejících s malnutricí.“ Alzheimerovu demenci provází různé formy narušení výživy, což vede k hubnutí. U klienta dochází k uzavřenému kruhu problémů: nemocný nemá chuť k jídlu – nemá tudíž dostatečný přísun energií – nevytváří se mu svalová hmota- nehýbe se – nemá chuť k jídlu.
44
Pro zajištění úspěšné léčby jsou nezbytné tyto zásady: fyzická aktivita – co nejdéle v přiměřené míře stavu klienta energetický příjem – sledovat klienta a nabízet mu potravu častěji v malých dávkách Na zdravotní stav dementních nemocných z hlediska správné výživy má vliv i několik dalších faktorů: Hygiena a kultura stolování – ponechat nemocnému dostatečné množství času na stravu, dbát na skladbu jídelního lístku – dostatek vitamínů a minerálů Stav dutiny ústní – pozor na nevhodné zubní náhrady Příjem tekutin – dostatečná nabídka, chuťová pestrost a podávané množství hrají roli Podávání léků - řada léků negativně ovlivňuje chuť k jídlu Ze zjištěných skutečností lze vyvodit preventivní zásady, které je zapotřebí sledovat: -včas zjistit nechuť k jídlu -sledovat hmotnost a svalovou sílu -dodržovat pravidelnost v podávání jednotlivých chodů -zachovávat stolování -zajistit dostatek tekutin -dbát na zásady správné výživy, na složení jídla -respektovat chuť nemocného -sledovat zkonzumované množství -zapojit nemocného do přípravy pokrmů a prostření stolu „U starších osob je vždy potřeba věnovat pozornost stavu výživy. Podvýživa je ve stáří tj. ve věku nad 75 let prognosticky nepříznivá. Naopak mírná nadváha je z hlediska očekávaného dožití příznivá:“ (Schuler 2010, s. 314)
45
Z tohoto vyplívá, že je zapotřebí u rizikových pacientů sledovat množství přijaté stravy z důvodu zjištění nutričních hodnot. Strava s nedostatečným přísunem základních živin – cukrů - sacharidů, tuků - lipidů, bílkovin - proteinů, vitamínů rozpustných ve vodě i v tucích, minerálních látek, vody a vlákniny – buničiny; sebou přináší mnoho útrap a dalších komplikací, které není možné přehlížet. Může se objevit únava, slabost, funkční poruchy, bolesti hlavy a nedostatek energie. Situace je nelehká u pokročilých stádií, kdy nemocný mají poruchy v přijímání potravy. To se projevuje tím, že pacient jídlo odmítá, nemá na něj chuť, má problémy s polykáním. Pak přichází na řadu umělá výživa. Jak uvádí Jirák (2009, s. 134): „zdravotničtí pracovníci často považují dostatečnou výživu za nezbytnou součást kvalitní péče. Na druhé straně je třeba respektovat, že odmítnutí jídla je jednou z mála možností, jak může člověk s pokročilou demencí vyjádřit svou vůli.“ Doporučení ke zlepšení stravovacích návyků ve stáří: -pravidelně se stravovat v malých dávkách -dbát na estetickou úpravu jídla -energeticky obohatit pokrmy -ovoce a zeleninu doporučovat jako potřebný zdroj vitamínů, minerálů a vlákniny -dodržovat pitný režim -doporučit vhodné tekutiny -při nechutenství zvýšit příjem energeticky bohatých tekutých přídavků -žádat seniora o recepty – nechat je pokrmy připravit samotné -sdělit význam nutriční podpory -sledovat příjem potravin a tekutin (Klevetová 2008, s. 152) „Kromě běžné úpravy stravy – umletí, rozmačkání vidličkou, uvaření doměkka, je možno použít i jiné prostředky. Za pozornost stojí zvláště u potíží s polykáním tekutin možnost změnit konzistenci tekutin na konzistenci jogurtu či kaše. K tomu
46
je možno použít různé přípravky, které dodávají potravinářské a farmaceutické firmy. Záleží potom na nás i pacientovi, bude-li s přípravkem spokojený i po chuťové stránce.“ (Holmerová 2002, s. 85-86) Na závěr si dovoluji upozornit, že jídlo patří mezi základní biologické potřeby – udržuje nás při životě. Jídlo může být i zdrojem slasti, může se stát odměnou za splněný úkol či za nějaký úspěch. Jak uvádí Vágnerová (2002, s. 229): „jídlo funguje jako náhrada za jinou, aktuálně nedosažitelnou slast, v situaci frustrace či stresu. Je známé, že slouží ke kompenzaci neuspokojení v oblasti sociálních vztahů, při nedostatku lásky či neúspěchu. Ulehčuje zvládání zátěže a vyrovnává emoční rozladění jakéhokoli původu.“
47
EMPIRICKÁ ČÁST 5
Cíl empirické části
Cílem této bakalářské práce je seznámit čtenáře se životem seniorů, kteří trpí Alzheimerovou chorobou. Úkolem je popsat, jaká je péče o tyto seniory v různých stádiích onemocnění – především v počátečních a poté v pozdních. Hlavní směr poznatků je veden na poznání jednotlivých projevů nemoci a na skutečnosti, co je důležité pro tyto osoby. Jelikož se onemocnění projevuje u každého v jiném časovém období, různou mírou a má také různý průběh ve formě rychlejší a pomalejší, bude úkolem seznámit nás s jednotlivými klienty a jejich vlastním průběhem onemocnění konkrétně. Zaměříme se na poznání života s tímto onemocněním a můžeme si tyto získané poznatky ověřit v běžném životě typického seniora bez tohoto onemocnění. Jde především o lidské hledisko prožití podzimu života plnohodnotně. Podíváme se na to také ze strany seniorů s Alzheimerovým onemocněním. Zda je schopna rodina sama si poradit s tímto onemocněním, či zda je zapotřebí mít seniora s Alzheimerovým onemocněním umístěného v zařízení sociální péče. Pro získání úplnosti poznatků k této problematice se podíváme také do zařízení, které pečuje o tyto klienty, zda jim poskytuje potřebnou péči, pomoc a oporu. Budeme se snažit zjistit, zda senior s Alzheimerovou chorobou může mít stejné prožitky, jako senior bez této nemoci.
48
6
Popis zkoumaného vzorku a průběh průzkumu
Pro zpracování této bakalářské práce si autorka zvolila klienty, se kterými se setkala především v jejich vlastní rodině. Proto může popsat podmínky, které jim poskytovala jejich vlastní rodina a rodinné zázemí, ve kterém se mohli cítit dobře. Druhou stranou pozorování budou senioři s Alzheimerovou chorobou, kteří jsou umístěny v Domovech důchodců. Zde se přímo podíváme na jejich život v Domově důchodců v Jindřichovicích pod Smrkem, kde jsou v prostředí klidné oázy Jizerských hor. Výhodou zpracování zkoumaného vzorku je poznání života seniorů v rodinném prostředí při šetření v domácím prostředí a poté, jak pokračuje jejich život s Alzheimerovou chorobou v ústavu sociální péče. Pro konkretizaci tohoto problému se podíváme na tři kazuistiky seniorů jednotlivých případů onemocnění Alzheimerovou chorobou. Porovnáme, jaké jsou podmínky pro jejich život s touto chorobou v jednotlivých stádiích průběhu nemoci. Vybraným vzorkem jsou klienti Domova důchodců v Jindřichovicích, se kterými se setkala autorka práce již v rodinném prostředí. Zde se pak z různých důvodů, které neumožňovali rodině se starat, jak by si představovali o své rodinné příslušníky, byli umístěni do sociálního zařízení k následné péči. Samozřejmě, že zde role rodiny nekončí. Stále zůstávají členy rodiny a kdykoli je mohou ostatní členové rodiny navštěvovat a být s nimi v kontaktu. Pro svou vlastní práci jsem si vybrala tři klientky, u kterých byl průběh tohoto závažného onemocnění s různými příznaky v jednotlivých stádiích a také s jiným koncem léčby. Průzkum jak již bylo naznačeno, probíhal s klienty v jejich rodinách při šetření, poté v sociálním zařízení, kde následovala jejich další péče. Ve vlastním průzkumu byla spolupráce se zákonnými členy rodiny vytipovaných klientů.
49
Nezbytným materiálem pro jejich poznání bylo studium spisové dokumentace a jejich vlastní anamnéza. Velice dobrým pomocníkem se ukázaly materiály, které jsem si vedla o průbězích jednotlivých návštěv u klientek. Do domova důchodců se žádosti o umístění podávají již s ročním předstihem, protože jsou dlouhé čekací doby. Toto zařízení poskytuje seniorům a především jejich rodinám odlehčovací službu. Při umístění na odlehčovací službu, bylo první vytipování seniorů, kteří jsou s onemocněním Alzheimerovou chorobou. Před nástupem do zařízení probíhá šetření v rodinách, aby se zjistilo, co klient zvládá sám a v čem potřebuje asistenci či úplnou pomoc. No a třetí fází je pak vlastní umístění seniora v zařízení s trvalým pobytem a tím možnost jeho každodenního pozorování.
50
7
Použité metody
Pro lepší poznání klientů a průběhu onemocnění, které budou tvořit základ empirické části, nám poslouží různé metody. Hlavní část práce je zaměřena na kazuistiky seniorů. Jde tedy o případové studie, kdy popisujeme a analyzujeme jednotlivé případy práce. Budeme se opírat také o anamnézu. Zde zjistíme průběh života klientů od narození po dnešek s přihlédnutím k rodinným či dědičným poznatkům. K získání těchto údajů nám poslouží rozhovor s klientem, ale také s jinou osobou, která jej zná a může nám o něm cokoli sdělit. Odborné znalosti se dovíme se spisu dokumentace seniora. Jde vždy o citlivá data a je zapotřebí s nimi také podle toho zacházet, abychom neporušili práva na ochranu osobních a citlivých osobních dat podle zákona číslo 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Veškeré údaje byly sbírány se souhlasem rodinných zástupců, kteří souhlasili s popisem rodinných příslušníků v této bakalářské práci.
7.1 Kazuistika Kazuistika je metoda, která je v práci sociálního pracovníka nepostradatelná. Popisuje a analyzuje jednotlivé případy klientů. Odborně lze konstatovat, že kazuistika popisuje případ jedince na základě diagnostických údajů a z nich stanovených závěrů, které vyúsťují do diagnózy a v navrhovaná opatření – v prognózu dalšího vývoje. Cílem každé kazuistiky tedy je optimalizace rozvoje osobnosti popisovaného případu. Diagnostické závěry tvoříme na základě více zvolených metod. Zde to bude anamnéza a rozbor spisové dokumentace. Velmi účinnou součástí získání dat je i rozhovor, pokud jej bude klient schopen. Souhrnně můžeme kazuistiku považovat za součást případové práce, která má své nezbytné fáze.
51
V odborné literatuře také najdeme mnoho druhů kazuistik, které se dají využít pro získání údajů o klientovi. Je to především popisná kazuistika, která se týká osobních údajů o vývoji života daného jedince. Podává nám ucelený obraz o daném jedinci s důrazem na podstatné informace. Komplexní kazuistika nám podává vývoj, popis i rozbor celého studovaného případu. Vždy pracujeme s kazuistikou raději celkovou, nežli částečnou, aby nám neunikla data podstatná, abychom získali co nejúplnější celkový obraz případu s jeho podrobnějšími údaji pro další zpracování. Podle zaměření cíle kazuistiky pracujeme v sociální praxi s kazuistikou klinickou. Jde zde především o volné prezentování výsledků vyšetření, vývoje klinického obrazu na pozadí osobní a rodinné anamnézy s naznačením diagnostických a prognostických opatření. Cílem této klinické kazuistiky je především nalézt adekvátní a efektivní pomoc konkrétnímu jedinci.
7.2 Anamnéza Anamnéza znamená především popis vývoje jedince od jeho početí po současnost. Využívá se v různých odvětvích a vědách a zde je její zaměření však odlišné. Jedná
se
o klinickou
diagnostickou
metodu,
prostřednictvím
níž
jsou
shromažďovány a analyzovány podstatné údaje a okolnosti o dosavadním vývoji jedince, ale také o vývoji v jeho rodině a sociálním prostředí. Podle toho, od koho informace o osobě získáme, rozlišujeme anamnézu osobní, rodinou a sociální. Osobní anamnéza a rodinná anamnéza jsou povinnou součástí kazuistik. Je tomu tak z důvodu toho, protože současný duševní stav jedince nejlépe pochopíme jen v rámci jeho rodinného prostředí a širšího sociálního okolí. Vše k tomu společně posuzujeme na základě jeho dosavadního vývoje.
52
Pokud jsme dané informace získali od osoby zkoumané přímo, hovoříme o získání informací pomocí autoanamnézy. Pokud nám informace o zkoumané osobě poskytne jiná osoba, hovoříme o datech získaných pomocí heteroanamnézy. O tato data jde i v případě, že jsme je získali studiem spisové dokumentace dotyčné osoby. U seniorů musíme brát v potaz ztížení získaných dat chybami, které vystaveny nebezpečí zkreslení výsledků. Jedná se především o nepřesné vzpomínky, o ochotu sdělit nám danou informaci nebo o emoční vztah k události. Při hodnocení údajů z heteroanamnézy musíme vzít v úvahu, v jakém vztahu je referující osoba k vyšetřovanému jedinci. Pokud ji nebude mít rád, sdělí nám informace opět zkreslené. Je proto zapotřebí naučit se odhadnout míru možného vzájemného záměrného i bezděčného zkreslení. Proto je vhodné kombinovat a konfrontovat veškeré anamnestické údaje. Anamnéza nám poskytne tvrdá data – objektivní, která jsou daná pro konkrétní osobu: datum narození, dosažené vzdělání, lékařské závěry. Jsou to data snadno ověřitelná a vyznačují se vysokou mírou objektivity. Dále používáme měkká data – subjektivní: údaje o vyšetřované osobě od jiných osob, která mohou být zatížena mírou subjektivity. Anamnestické údaje o zkoumané osobě získáme pomocí anamnestického rozhovoru, pomocí dotazníku nebo studiem spisové dokumentace vyšetřované osoby. Při získávání anamnestických údajů hraje roli několik okolností, které mohou získané údaje zkreslit. Proto je potřeba mít důvěru klienta, interpersonální kontakt, zaručení diskrétnosti informací, nepřítomnost dalších osob, schopnost porozumět problémům vyšetřované osoby, ale také sledování neverbálních projevů během šetření.
53
7.3 Analýza spisové dokumentace Studium spisové dokumentace je nedílnou součástí jiných metod, které nám pomáhají k dokonalému poznání vyšetřované osoby. Nejvýznamněji se používá spolu s anamnézou. Pomocí ní lze získat o klientovi obvyklé údaje – již zmíněná tvrdá data, která pro nás mají vysokou míru objektivity. U této metody uvádíme poznatky o osobě doplněné především vlastními stanovisky ke zkoumané osobě. Neuvádíme pouhou citaci ze spisu. Vždy ji doplníme
o poznatky.
Které
k vyšetřované
osobě
jsme
získali
sami,
a komentujeme zapsané se získaným. Popřípadě doplníme o informace zjištěné z jiných metod o zkoumané osobě. Při citaci ze spisové dokumentace opět pracujeme se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
54
8 Stanovení hypotéz Ve své bakalářské práci se autorka opírá o tři hypotézy. Ty se bude snažit potvrdit nebo vyvrátit na základě získaných dat a jejich interpretací. Hzpotéza č. 1: Péče o seniora s Alzheimerovou chorobou je zvládnutelná v domácí péči ve všech stádiích onemocnění. Hypotéza č. 2: Senior s Alzheimerovou chorobou je schopen žít sám a zvládat péči o svou osobu. Hypotéza č. 3: Společnost je dostatečně vybavena zařízeními pro seniory s Alzheimerovou chorobou.
55
9 Získaná data a jejich interpretace Kazuistika č. 1: Paní Božena ročník1935 je bývalá učitelka mateřské školy. Její práce nespočívala pouze v péči o předškolní děti v pracovní době. Věnovala se jim také odpoledne v různých sportovních kroužcích. Svého času se aktivně zapojovala do nácviků spartakiády. Dá se tedy konstatovat, že její život se točil okolo sportovních aktivit. Ze svého manželství má dceru, která s ní v domácnosti nežije. Po dokončení vysokoškolského studia zůstala v hlavním městě, kde si založila rodinu a buduje si svou kariéru. Matku pravidelně navštěvuje, i když mezi jednotlivými návštěvami jsou delší časové úseky z důvodu jejího pracovního nasazení. Po smrti otce se matka začala měnit. Její domácnost nebývala krásně uklizená. Našlo se zde neumyté nádobí, prázdná plotna, pohozené věci či povadlé květiny. To dříve nebylo zvykem. Matka vždy dbala na pořádek a čistotu bytu. Také její zevnějšek již nebyl takový jako dříve. Dcera vše přičítala její osamocenosti po smrti otce. Věděla, že ji ztráta manžela bolí a těžko si zvyká na novou situaci. Když se její stav časem nelepšil, obrátila se dcera na praktickou lékařku, která doporučila vyšetření u psychiatričky. Ta po několika vyšetřeních a shrnutých výsledcích
konstatovala
diagnózu
onemocnění
Alzheimerovou
demencí.
Ošetřující lékařka ji předepsala kognitiva – léky, které ji měly způsobit zmírnění příznaků a oddálení dalšího stádia onemocnění. Stav její maminky se ale nelepšil. Ba naopak. Přestávala mít zájem o dění kolem sebe. Již si nezapínala rádio ani televizi s oblíbenými pořady. Odložila i své oblíbené knihy. Nejhorší, co dcera pozorovala, byla skutečnost, že matka přestává komunikovat. Zjistila, že ona jí stále něco vypráví a povídá, ale že maminka nereaguje. Pokud se zapojovala do komunikace, tak jen hádkami, odmítáním dceřiny pomoci, protože měla stále pocit, že péči o svou osobu zvládne sama.
56
Situace se pro dceru stala zátěží. K matce se natrvalo přestěhovat nemohla, její děti jsou malé a vyžadovaly její péči ve vlastní rodině. Tak po dovolené strávené s matkou u ní v rodném domku a konstatování, že sama v bytě zůstat opravdu nemůže, se rozhodla umístit ji do sociálního zařízení pro jedince s Alzheimerovou demencí, kde o ni bude pečováno dvacet čtyři hodin denně. Paní Božena se přizpůsobila podmínkám života v sociálním zařízení tak, jak ji to její onemocnění umožňuje. Zapojuje se do aktivit s ostatními obyvateli, i když její výkonnost není nikterak vysoká. Ale občas se snaží komunikovat, je mezi lidmi, opět se snaží pozorovat televizi, být zapojena do rukodělných činností, poslechu hudby či sleduje vystoupení dětí s jejich kulturním programem. Její sociální vazby se posílily, není odkázaná na samotu svého bytu. Stav, ve kterém se nachází nyní, nebyl zpočátku takový. Nejprve byla klientka u nás na odlehčovacím pobytu. To je již před pěti lety. Pak zůstala v lůžkovém oddělení se stálým pobytem. Je u ní diagnostikovaná demence smíšená. Svým vystupováním působí dezorientovaně, ale je stále chodící. Ve své péči vyžaduje přísný dohled při příjmu potravy a tekutin. Projevuje se u ní Alzheimerova demence s pozdním začátkem, která se nejvíce projevuje u organických poruch nálad – je velice afektivní. Její zdravotní stav se stále mění. Za pár uplynulých týdnů vyžaduje již také dozor při oblékání, má tendenci bloudit areálem, přetrvávají poruchy příjmu tekutin, musí se její pitný režim kontrolovat pečovatelkami. Podle psychiatrického vyšetření jsou její kognitivní funkce postiženy ve všech složkách. Paměť se jeví jako nefunkční jak ve sféře paměti krátkodobé, tak i paměti dlouhodobé. Projevuje se u ní demence smíšená na podkladě difúsní atrofie mozku. Lékař se pokoušel u ní udělat test MM, ale nedosáhlo se žádných výsledků, protože pacientka nespolupracuje při vyšetřování.
57
Při nástupu do zařízení byla paní Božena dezorientovaná časem, ale ne místem. Její denní rytmus byl v normě, dbala o svůj zevnějšek, komunikovala s klienty i se zaměstnanci. Pomoc blízké osoby k adaptaci byla dobrá. Nevytvářela si konflikty s okolím, ani se neúčastnila aktivit domova. Její účast na pracovních terapiích však byla. Ve svých zájmových aktivitách pracovala pouze částečně. Navštěvoval ji její přítel a dobře si rozuměla se svou spolubydlící, často si spolu povídaly. Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností vyšly v hodnocení stupně závislosti jako závislost středního stupně. Po třech měsících pozorování se výsledky záznamu adaptace klientky podstatně změnily. Orientace v místě se jeví v silné dezorientaci, ponětí o čase již není žádné, a také orientace osobou již zcela vymizela a není žádná. Denní rytmus u ní zůstává v normě, již nepečuje o svůj zevnějšek, nekomunikuje s klienty, ale se zaměstnanci ještě ano. Pomoc blízké osoby k adaptaci zůstává dobrá. Konflikty s okolím nemá, neúčastní se aktivit domova a ani již se neúčastní pracovních terapií, přestala i pokračovat ve svých vlastních zájmových aktivitách. Stává se čím dál tím více uzavřenější. Během července a srpna letošního roku byla hospitalizována v nemocnici Frýdlant. Zde se projevovala sice zmateně, ale její chování bylo klidné. Není orientovaná v čase, místě, částečně osobou. K dosavadním problémům se přidala pravostranná hemisféra. Kazuistika č. 2: Paní Veronika narozena v roce 1930 svůj život zasvětila vesnici. Pracovala ve statku, kde pečovala o dojnice. Práce ji vyhovovala svým časovým rozvržením, protože během ní stíhala péči o své tři dcery a domácnost. Když se dcery osamostatnily, přestěhovala se s manželem do nedalekého města. Ještě v důchodu oba pracovali ve dřevozpracujících závodech. Odpoledne spolu trávili procházkami po okolí. Spokojená léta skončila po smrti manžela.
58
Samozřejmě, že roky přibývaly a naše maminka se měnila. Nejdříve jsme si se sestrou myslely, že je to stářím. Ale její chování nám místy přišlo až nepochopitelné. Nezbývalo, než dostat maminku k lékaři. Obvodní lékař nám dal doporučení k psychiatričce. Ta po několika vyšetřeních sdělila výsledek – onemocnění Alzheimerovou demencí. Byl to pro nás šok. Nic jsme nevěděli o tomto onemocnění o jeho průběhu a léčbě, tak jsme shledali na internetu dostupné materiály a podrobnosti o tomto onemocnění. Získané materiály nás nepotěšily. Je to nevyléčitelné! To byla věta, která mě provázala několika bezesnými nocemi. První změna, která nastala, bylo přestěhování maminky k nám domů. Jsem nejmladší ze sester a zůstala jsem bydlet v domku po rodičích. Maminka to zde znala a byla ve svém. Myslela jsem, že jsem udělala maximum pro její dobro. Jaké bylo ale mé zklamání. Maminka během mé pracovní doby opouštěla domek a my ji hledali po vesnici. Sousedům vykládala, že nejedla a že má hlad. Na mne byla hrubá a vulgární, stala se agresivní. Situaci jsem řešila s manželem a to tak, že jsme se u ní střídali. On ráno a já odpoledne. Má práci, kde mohl chodit na odpolední směny. Situace byla den ze dne těžší a my už si nevěděli rady. Tak po konzultaci s maminkou, která nám vše odsouhlasila zřejmě, aniž vnímala, o co jde a se sestrou, jsme se rozhodli o umístění do domova pro seniory s Alzheimerovou demencí. Maminka zde byla umístěna v poměrně krátké době. Dle mého zde byla spokojena. Zdálo se mi při některých návštěvách, že se její stav trošku lepší. Stejného mínění byla i sestra. Proto se rozhodla, že si vezme maminku k sobě domů. Jak se rozhodla, tak učinila. Maminku měla doma asi tři měsíce a její stav se začal opět zhoršovat. Péči se svou dcerou o maminku nezvládali. Tak byla maminka opětovně umístěna do
59
ústavu sociální péče. Její stav se zde ale velice rychle měnil stále k horšímu. Po třech měsících vydechla naposledy. V době, kdy jsem klientku poznala v domově, měl její adaptační list hodnoty potěšující. Byla sice dezorientovaná místem, kde se nacházela, ale ponětí o čase bylo částečné. Orientace osobou byla normální. Denní rytmus byl v normě, dbala o svůj zevnějšek, komunikovala s klienty, s personálem také ano. Pomoc blízké osoby pro adaptaci byla dobrá. Konflikty s okolím neměla. Pracovních aktivit domova se neúčastnila, účastnila se pracovních terapií, ve svých koníčcích nepokračovala. Byla velice zmatená, lítostivá, stýskalo se jí. Stále měla dojem, že je v nemocnici. Proto chtěla domů. Velice ráda sledovala filmy pro pamětníky. Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností byly hodnoceny stupněm - lehké závislosti.
Kazuistika č. 3: Paní Elvíra ročník 1925 je žena se středoškolským vzděláním. Celý život pracovala jako vychovatelka. Měla spokojené manželství, ze kterého se narodily dvě děti, ale navštěvuje ji syn Josef každý den, dcera jen příležitostně. Po smrti svého manžela si ji vzal syn Pepa k sobě domů. Žije sám a nechtěl, aby jeho matka byla sama a strádala po smrti manžela. Věnoval se jí, jak jen mu to pracovní vytížení dovolilo. Mezi prací a výlety pomalu nepozoroval drobné změny v matčině chování. Z nákupu se vrátila bez nákupu, občas byl doma nepořádek, někdy mu neodpovídala na jeho dotazy a nepečovala o sebe jako dřív. Když se její nezájem o domácnost začal stupňovat, dělal si Pepa starosti. To nemůže být samo sebou, říkal si. Jednoho dne matka upadla a zlomila si krček. Ležela v nemocnici nejprve na běžném oddělení, kde mohl její předešlé změny v chování konzultovat s lékaři. Po odborném vyšetření se dověděl, že matka trpí Alzheimerovou demencí. Během
60
dlouhodobého pobytu v nemocnici na léčebně pro dlouhodobě nemocné se mu matka začala úplně ztrácet před očima. Přestala komunikovat, neměla zájem o časopisy ani televizi. Jen tam ležela a ani jíst nechtěla. Byl zoufalý, protože v tomto stavu si ji nemohl vzít do vlastní péče. Začal jednat a vyjednal si umístění do ústavu sociální péče v nedaleké vesnici. Jeho vztah s matkou je velice úzký a silný. Každý den ji navštěvoval a sledoval, jak po čase došlo ke změně. Matka začala komunikovat. Nestala se z ní upovídaná dáma, ale dokázala si říct o pití a na co má chuť. Zvládla s pomocí chodítka chůzi na hygienu. Už opět občas sleduje televizi. Dívá se na svět kolem sebe. Syn pookřál a pečující personál má také z této změny radost. Je to ale otázka času, kdy i přes působení léčiv bude nemoc progresivně pokračovat dál. Do domova přestoupila po hospitalizaci v nemocnici Frýdlant. Vyžadovala pobyt na lůžku, pobyt na křesle byl s dopomocí dvou osob. Byla dezorientovaná a vyžadovala pomoc při všech úkonech sebeobsluhy, byla inkontinentní, musela mít kalhotky. Její diagnóza je G301 – Alzheimerova nemoc s pozdním začátkem. Projevoval se u ní depresivní stav již odeznívající, ale rychle progredující kognitivní deficit v rámci Alzheimerovy demence. Objektivní nález lékařem líčí, že je lucidní, orientovaná občas místem a osobou, ne časem. Předepsaný režim je lůžko – postel. Diagnóza je demence s rychlou progresí, v.s. Alzheimerova typu. Důležitý je dohled jiné osoby nad příjmem potravy – někdy je nutné klientku krmit. Nezvládá sama hygienu, tak i zde je výpomoc jiné osoby nutná. Doporučuje se fixace trupu jako prevence pádu. Na počátku pozorování byla paní Elvíra dezorientovaná místem, ponětí o čase neměla, odpovídala jedním až dvěma slovy, pamatuje si na syna, není kolik je jí let. Její denní rytmus je v norně, nedbá o svůj zevnějšek, nekomunikuje s klienty, se zaměstnanci však komunikuje. Pomoc jejího syna k adaptaci je velice dobrá, každý den ji navštěvuje, komunikuje s ní. Konflikty s okolím nemá. Na aktivitách domova se nepodílí, pracovní terapii nemá, nepokračuje ani ve svých aktivitách.
61
Výsledky jejího Barthelova testu základních všedních činností byl vyhodnocen stupněm závislosti - vysoce závislý. Po třech měsících pozorování se sice záznamy v listě adaptace klienta nezměnily, ale byl vidět pokrok na paní Elvíře. Měla snahu se usmívat, chtěla více komunikovat, byla ráda za společnost, oči se jí rozjasnily. Dá se její pobyt hodnotit pozitivně. Je na tom lépe po stránce zdravotní i psychické. Usmívá se a více komunikuje, dokáže si říci, co potřebuje. Stravu je lepší kašovitou nebo krájenou na malé kousky, popřípadě ji namočit. Má ráda ovocný čaj. Protože má citlivé oči, musí pečující personál dohlížet, aby měla brýle. Stále trvá podpora edukce a neustálé kontroly. Na pokoji je milá, oblíbená. Rodina je s péčí o maminku velice spokojena. Jsou nadšeni jejím zlepšením.
62
10 Shrnutí výsledků empirické části Z uvedených poznatků jednotlivých kazuistik lze vyzdvihnout několik společných poznatků, které sebou progresivní onemocnění Alzheimerovou chorobou přináší: 1) Příznaky onemocnění se zhoršují – zde už si jedinci marně vzpomínají, kdy vše začalo. Jde o to, že při povrchním kontaktu nemusíme změny vůbec zaznamenat. Když už nějaké změny zaznamenáme, nevěnujeme jim pozornost. Považujeme je spíše za projevy stáří, nežli za projev vážného zdravotního onemocnění. Vždyť se o seniorech říká, že jsou podruhé dětmi. 2) Příznaky Alzheimerovy demence se často projeví při zátěži – v uvedených kazuistikách to je shodně u všech klientek smrt manžela, v posledním případě je to i těžký úraz paní Josefky. 3) Nemoc bývá odhalena při vyšetření psychiatrem – základní vyhledávací metodou pro odhalení Alzheimerovy demence je test MMSE, který hodnotí orientaci nemocného – například: Kolikátého dnes je?, Kde jsme teď?, nebo na schopnost zapamatovat si a vybavit si daná slova, napsat větu, něco spočítat, dokreslit obrázek. 4) Nemoc se projevuje v komunikaci – mezi první příznaky onemocnění patří porucha paměti ve smyslu zapomnětlivosti. Klient se v hovoru opakuje, ptá se na to samé, často vypráví o minulosti – o svém mládí. O tom, co se stalo nedávno, neví nic. Mezi projevy zapomnětlivosti patří i skutečnost, že si nemocní zapomenou vzít léky, nezvládnou nakoupit více předmětů najednou, nakoupené věci nesprávně ukládají, což vede k poznatku, že neustále něco hledají. Mezi další projevy nemoci v komunikaci patří porucha řeči. Nemocný ztrácí schopnost pojmenovat předměty správným výrazem, proto je pojmenovává spíše opisem nebo na některé věci ukazuje.
63
5) Nemocný má problémy naučit se novým věcem – špatně se aklimatizuje na nové prostředí, většinou v něm selhává, není schopen sledovat rozhovor více lidí současně, není schopen řešit složitou situaci nebo jen k ní říct svůj názor či mínění. 6) Mění se povahové vlastnosti nemocného – jedinec se může projevovat jako osoba vznětlivá, výbušná, podrážděná, podezíravá, apatická, přestává mít zájem o své záliby. Zde především zájem o televizi, rádio, knihy, časopisy u kazuistik. 7) Pacient ztrácí pojem o čase – přestává se orientovat – ráno - večer, den – noc, dopoledne – odpoledne. Přestává se orientovat v prostoru. Většina nemocných si chybování neuvědomuje a nemá náhled do nemoci. Dokážou nás nařknout, že si vše vymýšlíme, že jim chceme ublížit. 8) Alzheimerova demence je onemocnění, které nedokážeme vyléčit – ano, jsou v současné době léky – kognitiva, které mohou při včasném nasazení zmírnit příznaky, zpomalit i přechodně zastavit postup nemoci a tím oddálit nejtěžší stádia nemoci. Ale je problém včas odhalit nemoc a tím včas zahájit potřebnou léčbu. 9) Péče o nemocného vyčerpává fyzicky i psychicky – neboť jde o velmi namáhavou činnost pro slabé jedince. Proto je dobré, aby během domácí péče byla rozdělena mezi členy rodiny a neležela jenom na jednom jedinci. V kazuistice č. 2 paní Veroniky je popsáno, jak si její nejmladší dcera péči vyřešila se svým manželem v ranních a odpoledních směnách v pracovních dnech. Tím nebyla veškerá tíha pouze na její osobě. Starší dcera se o péči dělila se svou dcerou – vnučkou paní Veroniky. Pokud v okolí bydliště je služba sociálních a zdravotních služeb, lze požádat o pomoc i tyto odborníky školené pro péči o dlouhodobě nemocné.
64
10) Nemocný s Alzeheimerovou demencí si svou nemoc neuvědomuje – bývá to z důvodu, že se cítí tělesně zdraví a nijak netrpí. Situace je v reálu ale velice složitá a obtížná pro okolí nemocného, než pro něj samého. Ano, demence nebolí, ale má nedozírné následky. 11) Kritickým okamžikem v péči je problémové chování – toto se projevuje blouděním, neklidem, bráněním blízkým v péči o svou osobu, podezíravostí, obviňováním, bludy, halucinacemi, nepoznáváním blízkých nebo jejich záměnou za jiné osoby. Velice pěkně tyto stavy líčila dcera paní Veroniky. I když při jejich představách mi běhal mráz po zádech. 12) Alzheimerova demence je onemocnění progresivní – její příznaky se neustále zhoršují. Na počátku onemocnění se jedinec dokáže o sebe postarat sám nebo jen s mírnou pomocí při řešení obtížnějších úkolů a úkonů. Ale s pokračujícím rozvojem nemoci však ubývá činností, které je schopen nemocný vykonat sám. V nejtěžším stádiu tohoto onemocnění již není schopen nemocný se sám najíst, není schopen udržovat hygienické návyky. Pro své okolí se tímto stává zcela závislým na jejich péči. Ale i přes toto všechno mějme na mysli, že i senior s Alzheimerovou demencí potřebuje lásku svého okolí, vlídný dotek a sociální kontakt. Abychom se necítili bezradní, když vidíme, jak se nám blízká osoba mění před očima, musíme porozumět změnám, které nemoc provázejí. Velice častým projevem u onemocnění Alzheimerovou chorobou je porucha paměti, kdy si jedinec nemůže vzpomenout, jak to bylo, co se dělo. Proto jej neopravujeme, abychom u něj nevyvolali agresi. K nemoci se mimo poruch paměti řadí také poruchy chování a s nimi spojená dezorientace. Nemocný jedinec stále něco hledá a jeho mozek nedokáže vytřídit, co se děje v současnosti a co patří již k minulosti. Toto může vyústit v nejistotu nemocného. Tu zmírníme, když použijeme klidný, milý a vstřícný přístup k jedinci.
65
Při komunikaci volíme raději krátké a jasné věty, aby nám nemocný porozuměl. Řeč doprovázíme kontaktem s klientem – stisk ruky, pohlazení ramene či paže. Odstraníme okolní zvuky – vypneme rádio či televizi. Nemocného obklopíme známými předměty, aby se cítil dobře a bezpečně. Pro vzpomínky můžeme prohlížet dávné fotografie, povídat si o dávných zážitcích, abychom se snažili vzbudit co nejvíce vzpomínek. Věci jim ponecháváme na svém místě. Změny jim neprospívají, mohou vyvolat agresi a zmatek. Vhodné jsou nemocné Alzheimerovou nemocí jednoduché činnosti, které tvoří denní režim, který opakujeme. Ke stravě jim poskytujeme to, co mají rádi k jídlu i k pití. Procvičujeme paměť procházkou po známých místech, opakujeme denní náležitosti – den v týdnu, kolik je hodin, je dopoledne či odpoledne, co bude následovat za část k jídlu – snídaně, přesnídávka, oběd, svačina, večeře. Klienta nezapomeneme pochválit a povzbudit. U nemocného nastávají stavy vzteku, únavy, nechuť s námi komunikovat, odsekávání v odpovědích. Práce proto vyžaduje klid a trpělivost. Důležitá pro klienta je bazální stimulace. V primární části je to příjem potravy, dýchání, vyprazdňování. V sekundární části jde o polohování, podporu pohybové činnosti, vykonávání sebeobslužných úkonů, důvěru v sebe sama, získání pocitu jistoty a především bezpečí, rozvíjení komunikace, orientování se ve svém okolí, zůstat zapojený do běžného života – být potřebný. Diagnóza Alzheimerovy nemoci je velkým a náročným zásahem do chodu rodiny. Naruší celý rodinný systém. K tomu, aby nemocný mohl zůstat v rodinném prostředí a v péči vlastní rodiny co nejdéle, stát aktivně podporuje pečovatele příspěvkem na péči. Příspěvek je poskytován osobám s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem – což znamená, že takový stav u nemocného trvá minimálně jeden rok a spíše více nebo osobám s předpokladem trvání nemoci. Do této druhé kategorie s předpokladem trvání nemoci je zařazena Alzheimerova nemoc.
66
V obou případech jde o osoby, které jsou závislé na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci, což znamená péči o vlastní osobu a zajištění soběstačnosti. Sociální služby by měly v maximálním možném rozsahu pomáhat žít běžným životem. To znamená, umožnit co nejdéle pracovat, nakupovat, vykonávat volnočasové aktivity, postarat se o svou osobu, vést svou domácnost a to i ve chvíli, kdy se objeví zdravotní stav nebo událost, která jim v tom bude bránit. Jde o to, aby měl klient zajištěnou odbornou pomoc, ale zároveň, aby mohl využívat další zdroje společnosti. Vždyť zásadou moderní sociální služby je začleňování a aktivní působení na klienty. Proto bychom měli mít na mysli, jak uživatele motivovat a podpořit, aby i v nemoci vedli život jako jejich vrstevníci zapojení do každodenních aktivit. Příklady aktivit pro nemocné s Alzheimerovou demencí: Kvízy, hádanky, bludiště, doplňovačky, skládanky, puzzle, poznávání slavných osobností, doplňování dvojic – Romeo – Julie Práce s příslovím a pranostikami – doplňování Stolní hry a karetní hry Diskuze nad Velikonocemi, Vánocemi Prohlížení fotografií Rozpoznávání materiálů a předmětů hmatem, vůní, zrakem Péče o blízkého s Alzheimerovou chorobou je velmi náročná emočně, tělesně, finančně, i časově. Na druhé straně nás ale může tak nějak jinak naplňovat, uspokojovat, obohacovat. Může nám také přinášet nové známé. Někdo péči zvládá s úsměvem, jiný v slzách, někdo ji po krátké či delší době vzdá. Nikdo z nás není schopen předem říct, jak by se on sám v podobné situaci zachoval a nikdo nemá právo druhého za selhání soudit. Kdo péči nezvládá, neměl by se stydět říct si o pomoc.
67
V závěru se vrátíme k hypotézám, které si autorka bakalářské práce stanovila. Na základě získaných dat a jejich interpretací je buď potvrdí, nebo vyvrátí. Hypotéza č. 1: Péče o seniora s Alzheimerovou chorobou je zvládnutelná v domácí péči ve všech stádiích onemocnění. U svých vybraných kazuistik se klientky ve všech případech svého progresivního onemocnění dostaly přes péči domácí do ústavu sociální péče. Především šlo o důvody nezvládnutí péče v domácím prostředí z profesních důvodů, z důvodu dalekého bydliště a nemožnosti přestěhování se jinam. Všechny klientky byly v době onemocnění vdovami, tak péče od manželů nebyla možná. Hlavní roli hraje náročnost péče o nemocného, což bylo zřejmé u paní Veroniky, která byla přes svůj zlepšený zdravotní stav vzata zpět do domácího léčení, ale při opětovném zhoršení svého zdravotního stavu byla opětovně umístěna do zařízení sociální péče k odborníkům. Tuto hypotézu nelze zcela vyvrátit, neboť o opaku nás přesvědčí kniha autorky Vandy Frankové Paní Anežka má demenci aneb Příručka pro pečující a rodinné příslušníky nemocných s Alzheimerovou chorobou. Zde se dovídáme, že péče možná je, ale vyžaduje plné nasazení všech členů domácnosti. Zde se na péči podílí oba manželé se svými dospělými dcerami plných dvacet čtyři hodin denně v určeném rozvrhu. Hypotéza č. 2: Senior s Alzheimerovou chorobou je schopen žít sám a zvládat péči o svou osobu. Na základě dosažených znalostí o průběhu onemocnění nazvaného Alzheimerova choroba již můžeme na sto procent sdělit, že toto možné není. Bylo by to možné pouze na samém počátku vlastního onemocnění. Ale jelikož toto onemocnění má progresivní charakter, není možné, aby senior zůstal doma sám a pečoval o sebe.
68
Vždyť je třeba dbát na pacientovo pohodlí a zajistit mu přiměřený příjem jídla a pití, dbát na vhodné oblečení, dostatek světla a maximální pohodlí. Pravidelně zajišťovat stav brýlí, či naslouchadel. Je nutné dbát na celkový tělesný stav nemocného a léčit všechna přidružená onemocnění - vysoký krevní tlak, cukrovku, poruchy močení, zácpa. Je zapotřebí nemocnému zajistit užívání nezbytně nutných léků ve správné denní dávce. Nemocný s Alzheimerovou chorobou ztrácí schopnost se sám o sebe postarat, proto potřebuje pomoc druhé osoby. Hypotéza č. 3: Společnost je dostatečně vybavena zařízeními pro seniory s Alzheimerovou chorobou. V současné době žije v České republice nad 100 000 lidí postižených demencí Alzheimerova typu. Část těchto lidí je umístěna v ústavních zařízeních sociální či zdravotní péče, kam patří především psychiatrické léčebny, léčebny dlouhodobě nemocných, ústavy sociální péče, domovy pro seniory. Cílem péče o nemocného s Alzheimerovou chorobou je jeho spokojenost. Zařízení mají zajišťovat pocit bezpečí a jeho sociální začlenění. Aktivity mají směřovat ke kompenzaci ztrát mozkových funkcí a maximálnímu využívání zachovaných schopností s cílem co nejdelšího uchování funkčních dovedností. Příkladem je využití reminiscenční terapie, která je založena na dlouhodobé paměti a vzpomínkách nemocného. Při sestavování individuálního programu v sociálních zařízeních je třeba brát v úvahu konkrétní osobnost nemocného. Vychází se z toho, co nemocný dříve dělal a jaké měl zájmy. Aktivity musí být smysluplné a nemocného musí těšit. Musí podporovat zachované schopnosti
a zároveň vyrovnávat existující
nedostatky. Volnočasové aktivity se odvíjejí hlavně od zájmů nemocného a nejsou zaměřené na výkon.
69
Sama bych se přikláněla k vybavení více takovýchto zařízení. Neboť se domnívám, že nemocných s tímto onemocněním bude přibývat a klienti jsou v těchto zařízeních po zbytek svého života.
70
ZÁVĚR Jak z uvedeného vyplívá, onemocnění Alzheimerovou chorobou je nevyléčitelné. Přesto ale je jistá míra cvičení, které pomůže její průběh oddálit či zmírnit jejich průběh. Jak psychologové doporučují, jde o cvičení posilování a tvorby paměťové stopy. V průběhu onemocnění se již netvoří paměťová stopa, proto je zapotřebí její tvorbu posilovat v průběhu života. A to například tím, že si budeme léčit vysoký krevní tlak, protože způsobuje cévní změny na mozku. Je zapotřebí paměť celoživotně zatěžovat. Tím se posílí a zachová si představy, vybavování, vzpomínky a to především krátkodobé. Odborníci radí posilovat neustále v průběhu života paměť matematickou hraním sudoku, ručními výpočty bez pomoci kalkulačky, paměť prostorovou hraním pexesa s dětmi a vnoučaty, Kimovou hrou a v neposlední řadě paměť slovní třeba luštěním křížovek, vyprávěním příběhů. Experti také tvrdí, že výbornou prevencí před vznikem Alzheimerovou chorobou je důležitá fyzická aktivita ve středním věku. Proto bychom se měli udržovat fit nejen v mládí, ale po celý život, chceme-li mít užitek z podzimu života. Lidé s intelektuálními zájmy mají větší zálibu v mentální činnosti a setrvávají v ní i ve vyšším věku. Stálá stimulace mozku oddaluje stárnutí nervové tkáně. Lidé si neuvědomují, že jako nedostatečné používání fyzických funkcí vede k ubývání fyzických schopností, stejně tak nepoužívání mozkových buněk může vést ke zhoršování paměti a tím i ostatních schopností. Varovné jsou také výsledky České alzheimerovské společnosti, která varuje před stoupajícím počtem jedinců s Alzheimerovou chorobou. Společnost uvádí, že se počet jedinců žijících u nás každoročně zvyšuje. Varovné jsou i výsledky ve věku výskytu tohoto onemocnění. Již se zcela nelze vyjadřovat o skutečnosti, že nemoc postihuje pouze seniory. Četnost výskytu stoupá s věkem, ale vzácností nejsou ani padesátiletí pacienti. Situaci má zlepšit plán národní péče o nemocné s Alzheimerovou nemocí, který je zaměřen na depistáž – vyhledávání nemocných.
71
Cílem je snaha o co nejčasnější rozpoznání symptomů demence a o poskytnutí rychlé odborné a sociální péče. Všeobecné povědomí o příznacích Alzheimerově chorobě je nedostatečné. Jeho zlepšení se pak odrazí na kvalitě života pacientů, ale i na kvalitě života těch, kteří o ně pečují. Vlastní kvalitní péče o takto nemocné jedince je stále problémem. O nemocné pečují především jejich partneři, dospělé děti, příbuzní, ale také přátelé. Tito pečující jsou vystaveni mimořádnému psychickému tlaku, který se časem odrazí na jejich zdraví. Péče o takto nemocné jim může také přinést změnu v sociálním postavení. Toto nastane v případě, když se kvůli náročné péči o nemocného musejí vzdát své pracovní šance. Proti demenci se můžeme bránit zdravým životním stylem. Především pravidelnou duševní a tělesnou aktivitou, racionální stravou s dostatkem ovoce a zeleniny, stravou obohacenou vlákninou. Jedince se snažíme vést k různým aktivitám,
ale
nezapomínáme
také
na
dostatečný
odpočinek.
Léčbou
kompenzujeme vysoký krevní tlak, cukrovku, zvýšenou hladinu cholesterolu. Tímto vším riziko vzniku demence snížíme, ale bohužel nevyloučíme. Péči o svého blízkého nemocného lze sdílet s profesionálními poskytovateli sociálních služeb. Ty najdeme v registru poskytovatelů sociálních služeb na internetové adrese: iregistr.mpsv.cz. Zde nalezneme pro svého blízkého možné zařízení podle regionu, kde bydlíme. Jsou zde uvedeny základní údaje: název, sídlo, druh služby, cílová skupina poskytované služby a kontakty. Péči rodinných příslušníků lze kombinovat s různými druhy sociálních služeb profesionálních poskytovatelů. Mezi tyto služby řadíme: pečovatelskou službu, osobní asistenci, odlehčovací služby, centra denních služeb – denní stacionáře, domy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, domácí zdravotní péči. V dnešní době je domácí péče považována za formu péče o nemocné, které svým charakterem navazují na ambulantní péči v z jednoho hlediska a z druhého na péči ústavní. Ošetřovatelský proces realizují samostatné zdravotní sestry, na které jsou
72
ovšem kladeny velice vysoké nároky jak teoretické, tak především praktické. Obstojí zde pouze ty z nich, které jsou schopné se samostatně rozhodovat v psychicky vypjatých situacích, schopné komunikovat jak s pacienty, tak i s jejich rodinnými příslušníky. Musí být schopné se přizpůsobovat novým situacím a podmínkám, které sebou přinášejí následující dny nemocného klienta. Pokud zvládají vysoké nároky této práce, lze hovořit o jejich vysoké míře profesionality. Můžeme zde hovořit o skutečnosti, že domácí péče je kompetenčně blízká práci v lůžkovém zařízení zdravotnickém, kde je ale sestra bez svých kolegyň odkázaná na vlastní okamžité rozhodování a jednání. U klientů v sociálních zařízeních akceptujeme adaptační proces. Jde o proces, během kterého se klient přizpůsobuje novému sociálnímu prostředí a snaží se vnitřně se vyrovnat s novou situací. U pobytových služeb bývá tento proces náročnější, protože si uživatel zvyká na nové bydliště, mění se mu zaběhlý způsob života, musí respektovat určitá pravidla a mění se mu okruh lidí v blízkém okolí. Další novou změnou je pro ně individuální pozornost. Někteří klienti si o ni umí říct, ale někteří nemají možnost a schopnost dát o sobě vědět z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Proto v rámci individuálního plánování jim věnujeme zvýšenou pozornost. Zjišťujeme jejich potřeby, hledáme způsoby podpory a péče. Tímto nejen zvyšujeme kvalitu poskytované služby, ale především tím prokazujeme svou lidskost. Ze společenských nároků vycházejí i sociální potřeby. Každý jedinec má potřebu sociálního kontaktu. Potřebujeme k sobě druhého člověka. Chceme poskytnout ochranu, být chráněni, pomáhat a spolupracovat. Potřebujeme sociální začlenění a pozitivní sebehodnocení. Vždyť nikdo nestojí o to být nulou, protože každý má své ambice. Biologické potřeby bývají většinou naplněny. Ovšem je zapotřebí mít na mysli, že neuspokojení potřeb ať již biologických, sociálních, psychických či spirituálních vede jedince ke strádání a deprivaci. Což sebou přináší další komplikace v péči o nemocného.
73
Síly, které vedou jedince k určitému jednání, se nazývají motivy. Jsou to osobní příčiny chování zaměřené na uspokojování potřeb. Proto při práci s klienty používáme motivační proces. Ten ovlivňuje lidské chování a zaměřuje jej na určitý cíl, dává mu sílu a dobu trvání. Probíhá uvnitř psychiky jedince, ale ovlivňují jej i podněty z vnějšího prostředí. Vycházíme při něm z cíle, proč chceme motivovat a čeho tím chceme dosáhnout. Stáří je poslední etapou našeho života. Etapou uzavírání a bilancování. Proto musíme informovat o stáří a starých lidech. Větší informovanost pomůže ke zkvalitnění mezigeneračních vztahů a umožní nám připravit se na vlastní stáří a vše, co s ním souvisí. Vždyť současní senioři nás pouze předběhli v čase. Tam, kde jsou oni dnes, budeme za pár let i my. Proto péče pro starší a staré lidí je nutností a povinností celé společnosti. Je třeba s nimi počítat ve zdravotnictví i v sociální péči. Budoucnost pečovatelské služby by měla být založena především na zviditelnění služeb v terénu, rozšíření její dostupnosti na celý týden a v přínosnosti udržitelnosti schopností a dovedností seniorů a v aktivizaci jedinců v seniorském věku, zaměřené na podporu v potřebné míře, nikoliv jen na poskytování péče vedoucí k pasivnímu dožití. Závěrem bych chtěla zdůraznit, že kontakt s nemocným vyžaduje maximální trpělivost a vlídnost. Vždy se snažíme navodit pocit bezpečí a pohody. Je třeba si uvědomit, že člověk s demencí často nerozumí tomu, co říkáme, ale vnímá způsob, jakým mu to říkáme. De facto stejně jako malé dítě „zrcadlí“ náš přístup k němu. Budeme-li vlídní a laskaví, bude na nás reagovat stejným způsobem a naopak.
74
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ČÁMSKÝ, P., SEMBDNER, J., KRUTILOVÁ, D., 2011. Sociální služby v ČR v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0027-7. DUŠKOVÁ, K., HASALÍKOVÁ, M., 2010. Speciální aspekty o nemocného s Alzheimerovou chorobou. 1. vyd. Praha: Pfizer. FRANKOVÁ, V., 2011. Paní Anežka má demenci. 2. vyd. Galén. ISBN 978-807262-760-8. HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., NOVÁKOVÁ, H., 2004. Alzheimerova nemoc v rodině. 5. vyd. Praha: Pfizer. HOLMEROVÁ, I., JAROLÍMOVÁ, E., SUCHÁ, J., 2007. Péče o pacienty s kognitivní poruchou. Gema. HOLMEROVÁ, I., JURAŠKOVÁ, B., ZIKMUNDOVÁ, K., 2002. Vybrané kapitoly z gerontologie. 1. vyd. Praha. ISBN 978-80-254-0177-4. CHANEY, E., aj., 2001. Rodinný domácí lékař. 1. vyd. Praha: Práh. ISBN 807252-049-0. JIRÁK, R., HOLMEROVÁ, I., BORZOVÁ, C., A KOL., 2009. Demence a jiné poruchy paměti. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-2454-6. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I., 2008. Motivační prvky při práci se seniory. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-2169-9. KOL. AUTORŮ, 2006. Slovník cizích slov. 1. vyd. Praha: nakladatelství Plot. ISBN 80-86523-77-4.
75
KOL. AUTORŮ, 2007. Výkladový ošetřovatelský slovník. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-2240-5. KOL. AUTORŮ, 2010. Pečovatelská služba v České republice. 1. vyd. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky. ISBN 978-80-9046680-7. KOL. AUTORŮ, 2011. Individuální plánování a role klíčového pracovníka v sociálních službách. 1. vyd. Tábor: Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky. ISBN 978-80-904668-1-4. KUČEROVÁ, H., 2006. Demence v kazuistikách. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 80-247-1491-4. MATOUŠEK, O., 2008. Slovník sociální práce. 2. přeprac. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-368-0. NAVRÁTILOVÁ, M., 2011. Výživa a Alzheimerova nemoc. 1. vyd. Praha: Pfizel. NEMČEKOVÁ, M., a kol., 2008. Etika v ošetrovateľštve. 1. vyd. Prešov: Prešovská universita. ISBN 978-80-8068-812-7. Ošetřovatelská péče, 2012, roč. 3, č. 1. ISSN 2336-1603.
PIDRMAN, V., 2007. Demence. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 97880-247-1490-5.
SCHULER, M., OSTER, P., 2010. Geriatrie od A do Z pro sestry. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-3013-4. VÁGNEROVÁ, M., 2002. Psychopatologie pro pomáhající profese: variabilita a patologie lidské psychiky. 3. vyd. Praha: Portál. ISBN 80-7178-678-0.
76
VENGLÁŘOVÁ, M., 2007. Problematické situace v péči o seniory. 1. vyd. Praha: GRADA Publishing. ISBN 978-80-247-2170-5.
77
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha A: Jednoduchý test ke zhodnocení kvality paměti a orientačních schopností…………………………………………………………………………I Příloha B: Co vás čeká u lékaře?…………………………………………………II Příloha C: Nezapomeňte!………………………………………………………..III
Příloha D: Adaptace klienta……………………………………………………..IV Příloha E: Individuální plán denní péče………………………………………..VII Příloha F: Individuální průběh služby…………………………………………..IX Příloha G: Barthelův test základních všedních činností…………………………X Příloha H: Test instrumentálních všedních činností…………………………….XI Příloha CH: Bazální stimulace…………………………………………………XII Příloha I: Souhlas se zpracováním údajů………………………………………XIV
78
Příloha A Jednoduchý test ke zhodnocení kvality paměti a orientačních schopností 1. Zeptejte se vyšetřovaného, kolik je mu let. 2. Zeptejte se, kolik minut zbývá do nejbližší celé hodiny. 3. Řekněte vyšetřovanému nějakou adresu a požádejte ho, aby si ji pamatoval. (Po skončení testu jej požádejte, aby ji zopakoval.) 4. Zeptejte se, jaký je právě rok. 5. Zeptejte se vyšetřovaného na adresu místa (nemocnice, bytu apod.), kde se právě nacházíte. 6. Zeptejte se vyšetřovaného na jména dvou osob, které nesporně dobře zná a které se v tu dobu nacházejí poblíž (např.: jméno lékaře, sestra apod.). 7. Zeptejte se vyšetřovaného na datum jeho narození. 8. Zeptejte se vyšetřovaného, v kterém roce vypukla první světová válka. 9. Zeptejte se vyšetřovaného, jak se jmenuje současný prezident. 10. Požádejte vyšetřovaného, aby počítal sestupně od dvaceti do jedné.
Hodnocení. Za každou správnou odpověď je 1 bod. Pokud vyšetřovaný dosáhne skóre 6 nebo méně, je vhodné zajistit další vyšetření u lékaře.
I
Příloha B Co vás čeká u lékaře? Na co se vás lékař bude ptát: • Jaké má nemocný příznaky (čeho zvláštního jste si všimli)? • Dochází ke zhoršování? • Vyskytovaly se podobné poruchy v rodině nemocného? • S čím se nemocný léčí, jaké vážné nemoci či operace prodělal? • Jaké bere léky? • Má nějakou alergii (nesnášenlivost některých léků)? • Jaké měl zaměstnání? Co ho bavilo? • Jak tráví den? • V čem se nejvíce změnil? • Je schopen se sám najíst, obléknout se, dodržovat hygienu? • V jakých oblastech potřebuje vaši péči? • Může být sám doma? Jít sám ven? • Neobjevuje se u něj problémové chování, neklid, poruchy spánku?
K lékaři vezměte: • lékařské zprávy z důležitých vyšetření či hospitalizací • seznam všech užívaných léků včetně dávkování • zprávu od praktického lékaře (v případě, že svého blízkého objednáte přímo k odbornému lékaři, vyžádá si tento zprávu od praktického lékaře dodatečně)
II
Příloha C Nezapomeňte! • Máte-li podezření na Alzheimerovu demenci u sebe nebo svého blízkého, kontaktujte svého lékaře. • Léčba má největší šanci na úspěch při včasném zahájení, nečekejte, až se příznaky stanou neúnosnými. • Alzheimerova demence je nemocí celé rodiny, celá rodina, celé blízké okolí nemocného jsou jí zasaženi. • Snažte se zjistit o Alzheimerově demenci maximum. • Nezapomínejte na sebe – vaše tělesné i psychické zdraví vám pomáhá zvládnout situaci. • Je třeba, aby péče nikdy neležela jen na jednom člověku, zapojte do péče co nejvíc lidí. • Nebojte se požádat o pomoc. • Obraťte se na svého lékaře nebo na Českou Alzheimerovskou společnost, kde získáte základní informace o nemoci a o možnosti pomoci v jednotlivých regionech.
Některé důležité kontakty: Česká alzheimerovská společnost,
[email protected], 283 880 346, Šimůnkova 1600, 182 00 Praha 8, www.alzheimer.cz www.gerontologie.cz www.pecujici.cz
III
Příloha D
IV Adaptace klienta Tento formulář se vyplňuje při nástupu nového klienta. Zapisuje se zde změna adaptace v určitých intervalech pobytu v Domově. Sleduje se změna stavu po 1., 2., 4., 6., 8. a 12. týdnu.
IV
V
VI
Příloha E Individuální plán denní péče Vyplňuje se každému klientovi, podle jeho potřeb. Sám si řekne s čím chce pomoci.
VII
VIII
Příloha F Individuální průběh služby
IX
Příloha G Barthelův test základních všedních činností
X
Příloha H Test instrumentálních všedních činností
XI
Příloha CH Bazální stimulace Při používání a polohování klienta s pomůckami bazální stimulace se použití zapisuje do formuláře.
XII
XIII
Příloha I Souhlas se zpracováním údajů
XIV
XV
XVI
