ALEXANDRA NAVRÁTILOVÁ
Namlouvání láska a svatba v české lidové kultuře
Vyšehrad
Práce byla vydána za finančního přispění Ministerstva kultury ČR
Na přebalu: Svatba z Pecháčikovic (Kalikovského) mlýna na Plzeňsku roku 1847. Obraz Václava Kroupy, olej na plátně Strana 2: Selská svatba z Chebska kolem roku 1812
Kniha jako celek je výstupem výzkumného záměru EÚ AV ČR, v. v. i., Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy (č. AV0Z90580513). Lektorovali: PhDr. Jan Balhar, CSc. PhDr. Eva Večerková, CSc. Copyright © PhDr. Alexandra Navrátilová, CSc., 2012 ISBN 978-80-7429-238-5
Obsah
Úvodem 11
Namlouvání a láska Dětské lásky 17 Hry na lásku a svatbu 17 „Pacholčení“ a „dívčení“ 22 Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého 25 Chasa v projevech sebevědomého mládí 25 Polarity v orientacích lásky 34 Panenství a mládenectví v milostných vztazích 37 „Zkoušky poctivého spaní“ – péče o ctnost a mravnost 42 Panenství a mládenectví ve znacích a symbolech 47 Zálety a dostaveníčka 51 Svízele přespolních lásek 60 Staromládenectví a staropanenství – život v ústrcích 67 Tělo jako milostná výzva 72 Krása ztvárněná tradicí a přírodou 72 Půvab dívčího zevnějšku v přitažlivosti pohlaví 79 Lidová erotika v šifrách namlouvání a lásky 87 Řeč lásky 91 Obraznost slovní a písňové lyriky 91 Milostná korespondence 97 Dary lásky 100 Čas příznivý láskám 111 Máje – znamení lásky a soudržnosti 111
Velikonoční oslavy 117 Zakončení sklizně 125 České posvícení a moravské hody 127 Přástky 128 Vánoce, štěpánské a novoroční oslavy 133 Masopust v milostných hrátkách 136 Muziky 139 Poutě a jiné příležitosti 143 Magie ve službách touhy a lásky 146 Tajemství prolínání světů 146 Kouzelná moc bylin a koření 150 Zvířecí komponenty v úkonech a praktikách 157 Čarování pomocí tělesných sekretů 159 Talismany a amulety 161 Prostředky k vyvolání nenávisti a pomsty 161 Přírodní živly v praktikách magie 163 Magická síla slov 165 Bohyně a zaříkávačky ve službách náklonnosti 167 Předvídání osudu – mezi magií a pověrou 169 Katolické nebe ve víře zamilovaných 182
Námluvy a svatba Obraz svatby jako sociokulturního ztvárnění lásky Láska v proměnách věků 191 Projevy kontinuity 193 Prolínání hodnotových norem a potřeb společenství a rodin 198
Předsvatební čas ve znamení lásky a úcty k tradici Výběr partnerů v strategii rodinných zájmů a potřeb 205 Nevěsta a ženich v tradiční perspektivě „dobrého života“ 205 Dilema lásky a majetku 209 V co věříš a odkud pocházíš… 213
Námluvy v rituálním kontextu tradiční svatby 218 Ohledy (zpyty) aneb ověřování rodinných poměrů a šancí 218 Svatební smlouvy 220 Věno – pojistka manželské lásky 222 Výbava – projev rodinné odpovědnosti a lásky 224 Námluvy jako rituální akt 226 Církevní ohlášky – zveřejnění svatebních úmyslů 232 „Posílá tě vobrázky, hda budeš mít vohlášky…“ 232 Svatební obřadníci 237 „Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný…“ 237 Síla slov, písní a úkonů v svatební režii družby 241 Zvaní na svatbu 248 Role „zváčů“ v lidové etiketě 248 Obřadní proslovy – výraz úcty a sounáležitosti 251 Svatební darování 254 Dary nevěstě 254 Solidarita a vzájemnost 258 Svatební oblečení – přináležitost ke stavu a znakům kulturní identity 260 Loučení s dívčí a mládeneckou svobodou 271
Svatba – splétání pout manželské lásky Ženich jede pro nevěstu 277 Nevěsta v komůrce, ženich přede dveřmi… 277 „My nevěstu máme, vám ji nevydáme…“ 283 Odpros a rodičovské požehnání 287 Církevní oddavky 292 „Už mou milou do kostela vedou…“ 292 Kostel jako prostor posvátného slibu a lidových zvyků 300 „Už se navracíme z toho chrámu Páně…“ 302
Zahrazování cesty v svatební obřadnosti 308 Svatební hostina 313 Svatební stoly jako stvrzení manželského svazku 313 Hojnost a symbolika jídla 320 Svatební veselí v průběhu stolování 327 Svatební pečivo v lidové tradici 335 Pečivo jako prostředek svatební komunikace 335 „Nevěstinský“ koláč a stromek – symbol ctnosti a pomíjející identity 337 Čepení – obřadní proměna nevěsty 344 „Za zelený věneček, daly jsme ti čepeček“ 344 Ritualizace přechodu mezi vdané ženy 356 Ukládání na lože 362 Rozporné vnímání obřadního aktu 362 Uvádění nevěsty jako svědectví „konzumu“ manželství 363 Cesta k novému domovu 371 Převážení nevěstiny výbavy 371 Obřadní příchod a přijetí nevěsty do nového domova 379 Svatební a posvatební čas v slavení a zábavách 387 Svatební tance a taneční hry 387 Uvolněná erotika zábavných hrátek 391 „Popravky“ – posvatební hostiny a zábavy 396 Závěrem 399 Výběr z literatury a pramenů 403 Seznam vyobrazení 411 Resumé 416 Resümee 418 Резюме 420
Úvodem
Párový vztah založený společenským uznáním výlučného přivlastnění druhého provází lidstvo od dávných dob v rozmanitých variacích. Zjednodušíme-li, proměňoval se od násilného únosu dívek a žen přes kupní smlouvu muže s rodiči dívky k oboustrannému souhlasu partnerů s manželstvím před knězem či představitelem státní správy až k nesezdanému soužití druha a družky. Konkrétních způsobů rituálního vyjádření lásky spojených se svatbou je zřejmě v současnosti tolik, kolik je lidských kultur a snah veřejně „ozvláštnit“ okamžik manželského slibu. V české lidové kultuře byla po staletí nejméně do začátku 20. století respektovaným způsobem legalizace svazku mezi mužem a ženou svatba, konaná v souladu s místní a rodinnou tradicí. Současná kulturní historie i další obory postrádají určitý ucelený etnologický pohled na podoby milostných vztahů, utvářených a předávaných lidovou tradicí. Spojujícím článkem jejich velké rozmanitosti bylo pojetí svatby jako sociálně ekonomické nezbytnosti, naplnění cíle milostných komunikací a potřeba ritualizovat přechod od svobodné lásky mladých lidí k lásce manželské, spjaté s povinností naplňovat ji v pevném rodinném svazku. Tradiční obyčeje, spjaté s namlouváním a láskou lze dovodit ze záznamů stovek sběratelů a badatelů, kteří více jak dvě století usilovali o jejich zachycení v jednotlivých lokalitách Čech, Moravy a Slezska. Na svou dobu vyvinuli mimořádné úsilí doložit kontinuitu, spojitost a bohatost kulturně symbolických forem české lidové tradice. Na pozadí jejich snah bylo také prokázat svébytnost těchto projevů a vymezit je jak vůči vrchnostenským a měšťanským zvyklostem, tak i vůči záměrům panovnického dvora a většiny mocenských elit eliminovat jakákoli česká kulturní specifika. Podařilo se jim tak vyjevit a zvýraznit jednu z výrazných součástí kulturního sebe-vědomí a identity, která na sklonku 19. a počátku 20. století poskytla (spolu s jinými zdroji) argumentační oporu formulování konceptu „smyslu české otázky“ v evropském kontextu s důrazem na humánní a morálně náboženské základy české lidové kultury. Tradiční podoby namlouvání a svatby, odvozované od prožití „dobrého života“ udržovala zejména silná pouta příbuzenství, vědomí odkázanosti vesnického společenství na vlastní síly, stabilita majetkově Úvodem
11
p rávních představ a aktů a ukotvení v duchovním přírodně božském řádu. Etnologická rekonstrukce podob milostných vztahů v těchto souřadnicích nemůže sahat k pramenům v daleké minulosti. Opírá se ponejvíce o paměť lidové kultury v posloupnosti tří generací, která podle dokladů mohla sahat nejdále do období konce 18. věku. S pomocí poznatků kulturní historie, historické etnologie a demografie, srovnávacích, zejména mezislovanských studií a dalších materiálů (penitenciálů a jiných církevních pramenů, soudních zápisů, matrik, kronikářských záznamů, memoárů apod.) lze srovnávat souběh dějinných trendů s tradicí a využívat je ke zkoumání původu a kontinuity kulturních jevů. Základním rysem poznávání milostného života lidových vrstev zůstávají sdělení a šifry, generované v symbolických formách i pragmatických okolnostech strategií, potřeb a zájmů vesnického společenství, zejména selských rodin. Pro sběratele, zapisující různé projevy lidového života, bylo téma lásky a milostné intimity ve velké míře verbálně tabuizované a nepřijatelné, obklopené atmosférou studu. Pokud o něm pamětníci přece jen vypovídali, většinou přecházeli vše, co by mohlo být chápáno jako projev pověrečnosti, nemorálnosti nebo nedostatku křesťanské víry. Až na nemnohé výjimky se i sami národopisní badatelé a folkloristé vyhýbali všemu, co neodpovídalo představám o pravověrnosti a ušlechtilosti hodnot lidové kultury, zejména vulgarismů, skatologických a jiných pojmů. Interpretaci dokladů znesnadňuje i častá absence dobového zařazení údajů a nediferencované zobecňování jednotlivostí navzdory reálnému sociokulturnímu rozvrstvení vesnice. V rozsahu úvodní poznámky je třeba rovněž naznačit etnologický postoj k časování vzniku a zanikání jednotlivých jevů rodinného a životního obřadního cyklu, které z velké části postrádají historické datování. Je to přirozené v kontextu, při němž i zásadní uzlové body dějin českých zemí mají v sledovaném období zpravidla jen dočasný vliv na specifickou povahu kontinuity, převrstvování a zanikání tradičních rituálních složek a situací. Po dějinných událostech (války, hladomory, zvraty mocenských a církevních poměrů atp.) a následných výpadcích v dodržování tradičních norem soužití se v období obnovy „přirozených“ podmínek oživovala opět generační paměť kultury a většinou docházelo k reprodukci vžitých a respektovaných vzorů rodových a společenských tradic. Předesíláme tyto skutečnosti obšírněji proto abychom naznačili, nakolik je osvojování našeho tématu překrýváno různorodými okolnostmi, vyžadujícími porozumění specifice tradičního společenského formování a integrace, kritickou obezřetnost a otevřenost k jiným pohledům. I při vědomí naznačeného odstupu zdůrazňujeme, že etnografická zkoumání v minulosti nepřinášela nějaké „obrozenecké příběhy“ 12 Úvodem
ve smyslu některých historických a politologických prací k formování národního vědomí, ale sdělná popsání viděného, generačně tradovaného. Naše kniha je věnována potřebám, touze a postojům svobodných mladých lidí toužících po lásce. Vypovídá o svatbě jako přechodu do světa manželské starosti a existenciální úzkosti, o ohrožení neprovdaných/ neoženěných jedinců osamocením a odcizením, o obavách z neznámého a ze spoutání jejich svobody. Všímá si projevů soudržnosti, role odlišností (vlastní a cizí) v milostných vztazích, potřeb sdílení víry, kontinuity magických úkonů lásky, pověr a nadějí. Milostné projevy a svatební obyčeje měly řadu znaků, zprostředkovaně či přímo odvozovaných od místních demografických a v širším smyslu ekologických poměrů, typů produktivních činností, sociální situovanosti rodin a dalších podmínek. Tyto a další činitelé se v reálu navzájem kombinovaly a dotvářely osobité symbolické formy. Duchovní a hmotná svědectví uložená v četných krajových monografiích, souborných i dílčích studiích, ve sbírkových fondech muzeí či jiných institucí jsou svou šíří při současných podmínkách jen stěží zpracovatelná. V publikaci jsou naznačeny obrysy konceptu lidové milostné a svatební kultury, jehož výrazné rozvolnění v závěru 19. a počátkem 20. století je jedním z příznaků ztráty postavení a úpadku feudálního paradigmatu, spojeného s dynamickým moderním a postmoderním přehodnocováním hodnot a jistot manželského soužití. Tyto procesy však již stojí mimo rámec možností a záměru naší práce. Projevy zamilovanosti a svatební obřadnosti v minulosti byly v mnohém komplikovanější než lásky, sňatky a svatby současné. Za příklad nám může posloužit fakt, že v souladu s tradicí nevěsta při svatbě „usedavě plakala“. Zdánlivě jde o paradox – proč, když obecné svatební veselí bylo prosyceno atmosférou radosti a pozitivních očekávání rodiny i společenství od nového manželského páru. Od dětství byl život mladých lidí převážně časován na období před a po svatbě, v rodině i mimo ni byly běžné rozmluvy o vhodnosti či nevhodností možných partnerů, matky hlídaly nedotčenost svých dcer, kterým začínaly již od narození střádat na věno a dívky intenzivně snily své sny o budoucím ženichu. V prostředí plném zájmu o to, zda má již chlapec nevěstu a dívka ženicha byl „usedavý pláč“ při svatbě jedním z řady zdánlivě nesourodých tradičních projevů. Ale jen pokud nevíme, že rituální pláč nevěst v minulosti vypovídal o něčem podstatnějším. Slzy štěstí (sic!) nevěst dnešních, a „usedavý pláč“ nevěst v minulosti jsou jedním z vnějších svědectví dramatických proměn blízkého a uspořádaného světa na přelomu mezi 19. a 20. stoletím, zasahujících patriarchální struktury v rodině nově nastavovanými měřítky bohatství a chudoby, Úvodem
13
zvěcněním nároků na manželské soužití a v neposlední řadě novým postavením ženy v intimním, rodinném a veřejném životě. V svědectvích lidové svatební kultury starších období je v tomto směru uchován výmluvný svět představ, o kterých ví čím dál méně lidí. V kontextu zářících očí dnešních nevěst, pohasínajících při rozvodových stáních (během nichž se v současnosti do desíti let rozvádí 46 % manželství) není od věci si povšimnout, z jakých svátečních i pragmatických zdrojů se odvíjela stabilita i změny milostného obřadního chování. Nejde o to srovnávat nesrovnatelné a snahu oživovat nevratně zaniklé sociokulturní souvztažnosti života minulých generací. Spíše jde o snahu ukázat schéma provázanosti duchovních a materiálních cílů společenství v uceleném konceptu lásky a svatby, který svou vizi komplexního působení na myšlení a jednání dokázal v daných podmínkách efektivně reagovat na potřebu harmonizace protikladných sil a zájmů jednotlivce a společenství. V době obtěžkané alternativami různých způsobů soužití mužů a žen může připomenutí „prosté krásy“ a poselství tradiční lidové svatby evokovat alespoň na chvíli půvab dimenze lidského života založené na perspektivě svazku, v němž se sdílejí nejen prožitky a chvíle štěstí, ale i odpovědnost a závazek vůči druhému a blízkým. Připomíná nám jedny ze zpola zasutých kořenů našeho vědomí a souvislosti cest, které jsou živé i v současných rozpravách o šancích, připravenosti a způsobilosti mladých lidí prožívat lásku k druhému v prostředí manželského soužití.
14 Úvodem
Namlouvání a láska
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého Chasa v projevech sebevědomého mládí Dokud je chlapík svobodný, všude je svým pánem, a jak se jednou ožení, smrti naší ámen. (Kubín, České Kladsko, s. 41)
Chasa tvořila ve vesnickém společenství osobitou, věkově vymezenou skupinu, jejíž postavení se zakládalo na uznání jejích samosprávných funkcí uvnitř společenství. Chasníkem se stával výrostek v době, kdy jej hospodář přibíral k těžší práci náhradou za čeledína, a dívky dorůstající na vdávání vykonávaly již stejné práce jako děvečky. Za práci doma však nebývalo zvykem je odměňovat. Až do druhé poloviny 19. století (do osmdesátých až devadesátých let) platilo, že otec (děd nebo jiný nejstarší mužský člen rodiny) měl výhradní právo rozhodovat o chodu rodiny i konečné slovo při výběru partnera. Tento stav zachytil ve své kronice selského rodu Jan Herben: Všecko v domě chodilo po vůli starého: děti i vnuci musili poslouchat, jak jenom mrkl očima. A když starý řekl: „Hanyšo, broumovský Hrabec by tě chcel“, volky nevolky děvče se podrobilo vůli otcově.1 Podobné poměry panovaly v rodinách až do druhé světové války, ba i později: Ve všem jsme musely na slovo poslouchat a to i ve starším věku, protože dříve byl mladý člověk dospělým až v 21 letech. Volného času nebylo, někdy ani v neděli. Na tancovačky jsme nesměly samy chodit…2 Taková situace platila i mimo domov, jak svědčili pamětníci z obcí jihočeských Blat. Ještě počátkem 19. století zde měl právo šenku pouze rychtář (představený obce), do jeho světnice „za sousedské stoly“ chodili jen hospodáři. Také se u něj konaly taneční muziky, při nichž však 1
Herben, J.: Do třetího a čtvrtého pokolení 1. Praha 1963, s. 281. Veselská, J.: „Neměla jsem lehký život, ale ničeho nelituji…“ Život vesnických žen ve vzpomínkách. Národopisný věstník XXVI (66), 2007, s. 21. 2
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
25
dospělá chasa, měla-li chuť na pivo (ale neměla peníze) musela v létě sedět a popíjet venku u studny. V zimě se menší pitka odbývala buď na rychtě v síni, nebo někde ve stavení, a to jen tehdy, když chasníci měli peníze na celý soudek.3 Rozdílná pozice dospívajících chlapců a dívek je patrná i v terminologii; zatímco stav muže v tomto období označoval výraz „mládenectví“, pro dívky neexistuje v češtině vhodný ekvivalent odpovídající např. slovenskému „dievčenství“. Na Moravě i v Čechách se však říkalo, že od určitého věku (přibližně kolem 15 let) se děvčata začínají „dívčit“, tj. začínají si jich všímat chlapci. Dospívající mládež obojího pohlaví měla vedle obecného označení chasa (kterou ale na Nymbursku rozuměli jen mladou služebnou čeleď) i jiná pojmenování, např. na Podluží sloboda (svobodný muž byl sloboďák a ženatý mužák). Regionální či místní termíny pro děvče byly např. ďouka, mladice (Kladsko), děvucha, dívka, děvčica, cérka (Valašsko), pro chlapce pacholek, chasník, šohaj, synek, ogar. Na jihovýchodní Moravě (podobně jako na západním Slovensku) říkali chlapci také chauan a dívce hepa, což však mělo pejorativní význam. O milenecké dvojici se mluvilo jako o galánovi a galánce, frajírovi a frajírce, párníkovi a párnici (na Slovácku). Chlapci a někde i dívky se dále rozlišovali podle věku, např. na Kladsku nazývali výrostka mládek (mlaďák), na Nymbursku jmenovali děvče, jež opustilo školu, chlupka.4 V okolí Uherského Brodu a Uherského Hradiště byli chlapci až do odvodu (a zároveň i děvčata do 16 let) zváni cucáci, podříčičňáci, kobylinčáři, slepičáci, kaštánci, na Luhačovickém Zálesí želichovjané nebo metláře (protože dělali na pastvě metly), na Kyjovsku kaštánci, podškubci nebo podrúžňata atp. Jinde říkali hochům do 18 let podjařina, od 18 do 19 let jařina, ve 20 letech legrúti, ve věku 21–23 let mladá vojna a od 24 let stará vojna. I v tomto názvosloví existovaly ještě místní rozdíly. Např. v Nové Vsi u Uherského Ostroha rozeznávali zase mladší chasu, podlegrúty (19leté), legrúty (20leté do odvodu), vojáky (odvedence), starší chasu (nevojáky) a orlábníky (vysloužilé vojáky do ženitby). Rozdělení mužské mládeže mělo svůj význam při muzikách, na nichž mívaly jednotlivé skupiny svá sóla a možnost předvést se s vyvolenou dívkou. Mentalitu mladého muže ve věku chasníka na Slovácku charakterizoval Jan Húsek: Mládenec na Slovácku má tři vášně: lásku k pěkným koním, touhu po hodné (hezké) galánce, dychtivost po krásném kosárku 3
Frolík, V.: Ze sousedského zřízení na Blatech. In: Weiss, K.: Český jih a Šumava 14 –15, IV, 1941, s. 95. 4 Hajný, A.: O chase. Český lid 9, 1900, s. 321.
26 Namlouvání a láska
Pacholek a svobodná dívka z Hané. Rytina R. Mansfelda z roku 1786
(rekrutském pavím péru) za širáčkem jako odznaku osobní statečnosti. Hlavně od 18 let … naparuje se schlubně… před rovníky (vrstevníky) a před děvčaty nestrpí pohanění, mstě ihned jakoukoli urážku, před muzikanty v hospodě vede si hrdě, neuznávaje ceny peněz a na žebrač (chlapce chalupnické) dívaje se před rameno, hújá a hújá, očima blýská, děvčice šálí a mámí, po dědině zpívá a vyvádí… běda, kdo by se opovážil legrútovi (mladíku, který má jít toho roku k odvodu, mezi 20. a 21. rokem) plésti se do sóla nebo nositi za kloboukem legrútské péro (kosárek n. kosířek)! Na toho by se vrhli svorně a společně všichni legrúti a neustali by, dokud by jejich právo nenabylo vrchu.5 Období svobodného mládeneckého a dívčího stavu určovalo vědomí, že volba životního partnera zejména u selských a chalupnických dcer a synů nebude jen jejich volbou. Bylo kompenzováno jistou tolerancí k využití času svobody k nevázanému veselí a zábavě, k prožívání pozornosti a zájmu druhého pohlaví. Ba, dokud je (mlaďák, ďouka) na svobodě, to jsou zlaté časy, samé hejasasa. Možou se spolu pochtívat, na čajdas (procházku) chodit špásy troponit, veselí rádi se viděj. Láska im plyne pryč. Veděj, gde se dnes budou sečkat, kady spolu dou, ruce pugétu kytiček, uměj se k sobě přichlácholit a něco pěkného vejklaskouvat. Čas 5
Húsek, J.: Život v obci a v rodině, s. 475.
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
27
im utiká a votchodu vod sebe nemaj. Porádej něco slyšej hrajout (hrát), ale jen gde?6 Mužská chasa byla organizovaná na principu samosprávy (v Čechách pohůnská rada, na Moravě stárkovská organizace). Měla svou vnitřní hierarchii, společně sdílené zájmy, práva a povinnosti, nesla odpovědnost za mladé, dbala na dodržování místních tradic a norem a sankcemi korigovala jejich porušování.7 Vstup mezi chasu byl věkově diferencován (až do konce 19. století býval většinou spojován s odvedeneckým věkem) a pro mládence byl důležitým momentem jeho života. Dokud nebyl přijat, nesměl se zúčastňovat tanečních zábav a zejména chodit za děvčaty. Přijetí se odehrávalo podle obyčeje formou různých zkoušek, při nichž se uplatňovala soutěživost, vzájemné zápolení, fyzická síla a dovednost. Na Podluží musel šohaj vyzdvihnout půl druhé míry pšenice na rameno – dokud to nedokázal, nejenže nebyl jmenován pacholkem a nedostal se mezi chasu, ale současně neměl právo nosit fialové nohavice, jen modré nebo kožené. Každý v obci pak věděl, kam patří. Aby byl přijat, mládenec musel zaplatit přístupné, přijaté, přípovědné (pivo, láhev slivovice), při volbě stárka někde ještě cechovné, aby získal právo volit a sám být také volen. Ze svého středu si chlapci volili obřadním způsobem představitele (mládence, stárka). Stárkovství bylo rozvinuto téměř na celém území Moravy (s výjimkou Valašska, Vizovicka a Luhačovického Zálesí), přičemž v jednotlivých oblastech existovaly různé varianty. Volba stárka byla vždy spojena s významnými obyčeji v průběhu kalendářního roku, jejichž hlavními nositeli byla mládež. Stárci si vybírali jako partnerky stárky (obvykle své milé). Vůli stárka se museli všichni podřídit: měl značnou přirozenou autoritu i rozsáhlou „soudcovskou“ a výkonnou pravomoc nad mládeží. V určitých obdobích během roku, k nimž se vázaly některé obřadní tradice (zvláště masopust, letniční svatodušní svátky a hody), přejímal také od představeného obce jeho pravomoci. Po celý rok urovnával spory mezi domácí chasou, určoval vztah k přespolním, zodpovídal za průběh obřadních obchůzek, za taneční zábavy (které částečně i financoval), ručil za udržování pořádku, rozsuzoval a trestal provinilce, zastupoval mládež při jednání s obecním představenstvem. Chasa uplatňovala právo na zálety, stíhala a trestala přespolní vetřelce, mstila urážky svých členů, hájila zájmy celé obce vůči cizím. Bylo respektováno 6
Kubín, J. Š.: České Kladsko. Praha 1926, s. 41. Navrátilová, A.: Koncept svobodné mládeže v tradičním vesnickém společenství. In: Zvyky a obyčeje socioprofesních skupin. Uherské Hradiště 2005, s. 71. 7
28 Namlouvání a láska
Stárek se stárkou a fedrem – odznakem své hodnosti. Na holi se střapcem z brslenového dřeva je připevněn prapor zdobený aplikací ze stuh. Krumvíř na Břeclavsku, 1933
její právo vybírat při různých obyčejích příspěvky a hospodařit s nimi, někdy peníze věnovala i do obecní pokladny. Výsadní postavení stárka symbolizovaly vnější znaky – tři kosířky (dlouhá kohoutí, paví či jiná pera) za kloboukem, jenž nosil neustále, na rozdíl od ostatních, kteří je mohli mít jen v neděli a ve svátek. Dále to bylo právo, dřevěné žezlo v podobě paličky či hole, někde proutěná nebo dřevěná ferule na způsob vařečky.8 Tyto odznaky pravomoci stárkovi předával (v 18. století) o výročních obyčejích sám rychtář. Původně se zřejmě volil jeden stárek a ostatní byli jen pomocníci, které si sám určil, a teprve časem se stárků volilo více, např. na Hradišťsku dva až tři, na Horňácku stárek a mládek, jinde tři až čtyři stárci a také tzv. sklepník; rozhodčí pravomoc však byla soustředěna vždy do rukou prvního stárka. Místy byli stárci dva – selský a chalupnický. Stárkovství byla čestná funkce, získaná fyzickou zdatností, možností financovat určité akce a schopností sjednat pořádek a prosadit 8
Podrobnou typologií těchto artefaktů a jejich proměnami v průběhu 19. století se zabývá Večerková, E.: Lidové obyčeje a jejich výtvarné komponenty. Tvary a symboly. Brno 2010, s. 13 –56.
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
29
svou autoritu. Např. na Horňácku bylo zvykem, že zvolený stárek poručil mládeži v hospodě sud piva, který pak musel několikrát zvednout nad hlavu – když to nesvedl, nemohl si na stárkovství činit nárok. Než se pivo vypilo, byl sud i stokrát „hore“, protože všichni pacholci soutěžili, kdo jej zvedne víckrát. Ve stárkovské organizaci se do druhé poloviny 19. století udržely projevy, v nichž lze spatřovat určité stopy zaniklých sociálních institucí společenského života obce.9 Některé prvky lze pokládat za velmi blízké dospělostním rituálům, především způsoby přijímání dorůstající mládeže mezi chasu, připomínající priority budoucího života – přejímat zodpovědnost, podílet se na rozhodování, chránit společenství před vnějšími hrozbami. Od poloviny 19. století se souběžně s oslabováním rozhodčí a organizační funkce stárkovské instituce vytrácí její dosavadní postavení. V meziválečném období v její činnosti již převládají formální a reprezentativní stránky, způsobené i mnohostrannějším sociálním i politickým rozvrstvením vesnice, v němž úlohu organizátora kulturně společenského života přebírají vedle chasy i jiné instituce. Významným přelomem v životě mládenců byly odvody branců. Např. na Kyjovsku se chlapci začali nazývat hned po odchodu jejich o rok starších kamarádů na vojnu regrúty a na první muzice pro ně stárci vyhlašovali sólový tanec. Budoucí odvedenci při něm tančívali se svými milými a tímto sólem byli symbolicky uvedeni do specifického postavení, které zastávali celý následující rok a v němž se těšili různým výsadám. Podle vzpomínek pamětníků měli jen starosta, farář a rekruti v obci před první světovou válkou téměř neomezenou moc a mohli dělat málem, co chtěli.10 O svátcích, nedělích a na tanečních zábavách směli nosit regrútský kroj, ale zatím bez pavích per. Pravidelně se scházeli, po večerech společně obcházeli děvčata, prováděli žertovné schválnosti dívkám, vrstevníkům či méně oblíbeným hospodářům. Asenda (odvody) probíhala v jarních měsících, chlapci k ní chodili v 21 letech a již půl roku poté nastupovali tříletou vojenskou službu. Teprve by-li odveden, získal hoch právo nosit na širúchu (klobouku) a lajblíku (kabátku) vonici (kytku) s pavími pery. 9
Více k tomu Večerková, E.: Právní a dospělostní prvky v masopustních a hodových obyčejích na jihovýchodní Moravě. Časopis Moravského muzea 56, 1971, s. 139 –151; Šepláková, V.: Stárkovská organizace a její současné formy. In: Výroční obyčeje. Brno 1982, s. 81–93. Antonín Václavík přiřazoval některé prvky k biřmovacím a konfirmačním ceremoniálům a ve svatebních obyčejích shledával stopy postřižin dospívající mládeže, pro které z našeho území nejsou průkazné doklady. Václavík, A.: Genese obřadních plachet, koutnice a úvodnice. In: Franku Wollmanovi k sedmdesátinám. Praha 1958, s. 482–529. 10 Synek, F.: Odvody branců na jižním Kyjovsku. In: Čas života. Rodinné a společenské svátky v životě člověka. Brno 1985, s. 202.
30 Namlouvání a láska
Neodvedení byli tohoto práva zbaveni, museli si koupit velké vařečky, ostatním hochům zaplatit vonice a trpělivě snášet posměšnou přezdívku kripl. Na Horňácku jeli odvedení chlapci domů na voze, neodvedení museli jít pěšky. Časté byly krvavé bitky mezi rekruty z různých dědin i pro malicherné záminky, většinou šlo o to předvádět se před děvčaty. Neodvedeným chlapcem se dříve na dědině pohrdalo, říkalo se dyť ani nebýl vojákem! I přes délku a rizika vojenské služby znamenalo odvedení čest, dodávalo chlapci vážnost. Nejedno děvče dříve i pod tlakem rodičů a veřejnosti přestalo chodit s neodvedeným chlapcem, někde takovému psali na vrata i hanlivé nápisy. Za nedělních večerů se odvedenci (legrúti) procházeli po návsi, vždy dva nebo tři se držíce se kolem krku, za kloboukem měli voničku a paví peří, zrcátka a ceduličku (předvolací dopis). Na Moravě děvčata strojila rekrutům májku, se kterou prošli se zpěvem celou vesnici. Večer uspořádali odvedeneckou zábavu v hospodě, kde si ještě naposledy zatančili s tou svou. Mnozí se zpili do němoty, aby zakryli strach před vojnou a smutek z loučení. Za tebe mám dostat holku jinou, po straně šavličku ocelovou. My sme mládenci, sme odvedený! Sotva jsem počal svět znáti, když mě odvedli. Neplač má milá, holka rozmilá, za tři léta přijdu z vojny, budeš má milá. (Čečetka, Od kolébky do hrobu, s. 66)
Do roku 1781 byli vojáci získáváni nahodile a verbováním, potom však byla zavedena všeobecná povinnost vojenské služby, kdy byl vrchnosti a obcím úředně stanovený povinný počet branců. Vojna se týkala především nejchudších vrstev, na jejichž láskách ležela jako břemeno, jak vyjadřuje úsloví: Vojenská láska nestojí za ďáska. Její délka vedla k značné traumatizaci chasy, ke skrývání a sbíhání, zejména v době, kdy podle typu služby trvala čtrnáct, eventuálně dvanáct let (po roce 1802), jak zaznamenávají lidové písně, vyjadřující smutek a beznaděj z dlouhého odloučení milého od své dívky: Ach, ta vojna, vojna, ta neščasná vojna čekaj, moja milá, sedum roků na mňa.
A po sedmém roku čekaj ešče pět let, potom sa mňa pytaj, budu-li tebe chtět.
(Od Kyjova, Sušil III/1608)
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
31
Jarní odvody, na nichž se museli spolupodílet rychtář, konšelé, panský holomek či dráb, mládenci přečkávali schováváním na celé týdny do komor, do jam v zemi, do stodol, hor a lesů, než nebezpečí pominulo. Stávalo se, že jestliže byl čeledín poslušný, neprotivil se vrchnosti a měli ho v obci rádi, dostal zavčas výstrahu, aby utekl, nikoli však tehdy, když byl vzpurný a chtěli se ho zbavit.11 Takovému čeledínu se děvčata posmívala při přástce a zpívala mu: Dobře tak na Jeníčka, dobře tak na něho, když on nechtěl sečku řezat, dali ho na vojnu. (Skopalík, Památky obce, s. 100)
Do roku 1858 byli na vojnu bráni mladíci již ve věku 17 let a až na některé výjimky byla možnost vykoupení se zejména u chudších jedinců a sirotků velmi malá.12 V tomto věku většinou nebývaly lásky až tak pevné a jejich přervání na mnoho let nemohlo končit zpravidla jinak než rozchodem. Složitější situace nastávaly u starších, zejména selských synků, kteří se na Moravě zachraňovali před vojenskou službou útěkem do Uher nebo náhradní čeledínskou tříletou službou v panském dvoře. Od roku 1849 se situace změnila; zámožný hospodář mohl synovi připsat statek, on podal reklamaci, že je jediným dědicem starých a práce neschopných rodičů, mohl se z vojny vyplatit a poslat za sebe náhradníka. I když se z čtrnácti let vojna později zkrátila na „pouhých“ osm a ještě později na přelomu století na tři léta (1868), byla to pro mladé muže dlouhá doba odloučení. Mužná radost z odvedení, o níž jsme psali, často brzy vyprchala a zůstal stesk, jak o tom svědčí četná milostná korespondence. Vojenské písně, v nichž se rekruti loučí se svou milou, bývají proto velmi smutné, plné sentimentality a stesku: Páni, páni, vojenščí páni, nač ste vy mja na vojnu vzali? Tam mám strávit mladý věk, co sem mohl děvča mět, ach, přeškoda mojich mladých let. (Z Boršic, Sušil III/1625) 11
Skopalík, F.: Památky obce Záhlinic II. Brno 1885, s. 99 –100. Podrobné údaje k tématu vojenského života v armádě v 19. století viz Lenderová, M., Jiránek, J., Macková, M.: Z dějin české každodennosti. Život v 19. století. Praha 2010, s. 212–247. 12
32 Namlouvání a láska
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
33
Další zkrácení služby na dvě léta v roce 1912 mělo vedlejší efekt v oslabení rekrutských výsad. Jak poznamenává Antonín Václavík, dřívější rekrutská „zvůle“ se už vyčerpává zpravidla jen ušlechtilým zpíváním rekrutských písní večer po dědině.13 Ve srovnání s mládenci neměly formy sociokulturního potvrzení dívčí dospělosti zpravidla žádné relevantní limity. Hranice mezi dětstvím, dospíváním a zralostí byla u dívek pojímána mnohem volněji a milostné kontakty mohly navazovat od šestnácti, někde již čtrnácti, patnácti let. Jejich zájmy a lásky podléhaly bedlivé kontrole rodičů a veřejného mínění včetně církve. Osvojovaly si spíše pasivní postavení a většinou přijímaly role ostýchavých příjemkyň milostných podnětů. Zařazení mezi dospělou mládež (přibližně od šestnáctého roku i dříve) u nich probíhalo méně okázale, i když se odehrávalo rovněž na veřejnosti. Za přijetí dívky mezi chasu byla pokládána zejména její pozvání a účast na taneční zábavě. Organizování dívek v institucionální formě, analogické stárkovské organizaci, není v našich pramenech jednoznačně doloženo.14
Polarity v orientacích lásky Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali, už ťa za mně slubovali.
Šohaj, šohaj, laštovička odpadels mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jablko od halúzky.
(Sušil III/247)
Pohlavní dospívání a nezbytnost zajistit morální a předsexuální distanci od druhého pohlaví provázely zvýšené požadavky církve a institucí lidové tradice na zdrženlivost a cudnost ve vztahu k tělesné kráse, tělesným požitkům, zábavám, tancům a hrám. Dobový vztah k lásce určovali teologové, kněží a moralisté, kteří neustále nabádali ve svých spisech a kázáních ženy a zvláště dívky k mravnosti a poslušnosti. Mezi jiným požadovali např. i přiměřený zevnějšek, který měl být střídmý, aby nevyvolával jakékoli náznaky erotiky, jak se dočítáme např. v právech a pravidlech soukromého i veřejného života českých bratří. V odstavci 13
Václavík, A.: Luhačovské Zálesí, Luhačovice 1930, s. 476. Např. na Slovensku se vytvářely specifické dívčí organizace, sdružující svobodné dívky, adekvátní mládeneckým skupinám. Podle místních tradic měla tato sdružení přesná společenská pravidla chování v jednotlivých věkových skupinách a sankce za jejich porušení. Srov. Komorovský, J. Tradičná svadba u Slovanov. Bratislava 1976, s. 20 –21. 14
34 Namlouvání a láska
věnovaném pannám se praví, aby stud milovaly, mezi mládence nechodily, objímání, dotýkání i řečí saukromých i pokautných se varovaly, milosti neslušné se stříhly; střídmost, pokoru, čistotu milovaly.15 Katoličtí i protestantští autoři vyzdvihovali nevinnost a „čistotu“ žen i panictví mužů, předmanželský a mimomanželský styk zcela zavrhovali a manželství přijímali jako jedinou cestu k uspokojení fyzických potřeb. Kněží dávali za příklad Pannu Marii, jejíž obraz, utvářený více než čtyři století, se stal v křesťanské tradici ideálem ženské čistoty. Vzor Marie byl přibližován např. ve srovnáních – byla opatrná v řeči, málomluvná, stydlivá v rozprávce, zatímco nynějším panenkám prý huba a jazyk jako mlejnské kolo se točí.16 Jako symbol skutečného ženství a krásy se vyskytuje v lidové průpovídce ze Žďárska: Krásná prý jest jenom panna Maria; ženské jsou jenom hezké nebo pěkné.17 Za pozornost stojí pojednání o významu panenské počestnosti a mravnosti ve spisech ranhojiče a spisovatele Heřmana Agapita Gallaše z první poloviny 19. století. Např. v duchovní příručce člověka nazvané Zrcadlo zlaté pro služebné děvečky, vydané roku 1828, se uvádí, že žena má být především družkou mužovou, vůdkyní domácnosti a matkou a vychovatelkou dětí: Úkol svůj plní pouze v manželství, pro něhož se má rozhodovat sama sice, ale ne proti radě rodičů, a do něhož má přinášeti vedle domáckých ctností lásku, věrnost a panenskou nevinnost, největší to dívčí ozdobu.18 Z podobných úvah vycházejí středověké kritiky zneužívání městských chrámů i farních kostelíků k milostným schůzkám. Jan Hus kritizoval, že mladí hejskové právě do chrámu chodívali na ohledy (námluvy) děvčat a vyčítal, že panošové dřív a spíš pokloní se mladé než tělu božímu na oltáři. Jak poznamenává Zikmund Winter z městského prostředí na konci 19. století, kdo prý se nemohl k děvčeti dostat v soukromí (což bylo ztíženo zvláště v patricijských rodinách), ten s ní hleděl v jakýs takýs styk vejíti v kostele.19 Kněží neustále vytýkali dívkám, že se do kostela parádí, a podezírali je, že tam chtějí „mužské pohlaví navnaditi a svést.“ K povzbuzení křesťanského ducha chlapců a dívek přispívaly tzv. růžové slavnosti, někde nazývané také „slavnosti panenství,“ inspirované z francouzsko-německého prostředí. Jedna z prvních se objevila v Horce nad 15
Výbor z literatury české, díl 2. Od počátku XV. až do konce XVI. století od Karla Jaromíra Erbena. Praha 1868, s. 1426. 16 Hrubý, H.: České postily. Studie literárně a kulturně historická. Praha 1901, s. 248. 17 Bartoš, F.: Deset rozprav lidopisných. Olomouc 1906, s. 21. 18 Souček, J.: Z Gallašovy literární pozůstalosti 10. Časopis Moravského musea zemského 1909, s. 192. 19 Winter, Z.: Staří Čechové v kostele. Lumír 23, 1895, s. 183.
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
35
Moravou v roce 1770, kde kněz Josef Pfleger odkázal svým farníkům obnos 1000 zlatých, z jehož úroků měli být každoročně odměňováni po 25 zlatých mládenec a dívka. Měli to být ti nejpilnější u slova božího, nejposlušnější, nejpracovitější, nejnevinnější, jedním slovem nejctnostnější, jeden bohatý a druhá chudá, v příštím roce naopak. Slavnosti se konaly s průvodem družiček v bílých šatech s věnečky na hlavách, kráčejících do kostela za zvuků hudby, se střílením z hmoždířů a dalšími ceremoniálními prvky. V proslovech byl v různých obměnách zdůrazňován hlavní cíl – přispět k rozmnožení ctnosti a zamezení rozpustilosti a nemravnosti. Slavnosti v Horce trvaly až do roku 1848. Počátkem 19. století se rozšířily i do dalších míst v Čechách a na Moravě.20 Panenství a panictví bylo pojímáno jako všeobecně platný koncept doby. Církev kontrolovala a usměrňovala zbožné a ctné chování mládeže prostřednictvím povinné zpovědi. Zejména první zpověď chlapců a dívek se věnovala výtkám jakýchkoli blízkých kontaktů včetně doteku a objímání. Podle otázek, formulovaných ve zpovědních zrcadlech, byla sledována úroveň sexuální zkušeností svobodných mladých lidí s cílem co nejvíce vyloučit útoky na jejich nevinnost a neznalost.21 Teprve kolem přelomu 19. a 20. století se v lékařských kruzích začíná šířit pojetí pohlavního aktu jako přirozeného projevu lidských potřeb a dochází k určitému zmírnění negativního pohledu na sexualitu. V oblasti mravních představ a norem se i v národopisných pramenech jeví 19. století jako pokrytecky cudné, zvláště ve formální komunikaci. Za velmi neslušné se pokládalo třeba jen vyslovit slovo pohlaví, mezi nežádoucí slova patřila např. slova porodnice, porod, těhotenství atp.22 Ani před nastávající nevěstou se nevyslovovalo nic, co souviselo s otěhotněním či porodem. V měšťanském prostředí byly ještě prudérnější poměry než na vesnici: „Dobře“ vychované městské dívky toho o pohlaví mnoho nevěděly. Den před sňatkem jim jejich matka obyčejně za velkého, snad dokonce obapolného červenání sdělila senzační fakt, že ženy mají genitál a muži také, že bůh si jaksi přeje… aby lidé nevyhynuli.23 Na venkově, kde měla mládež bližší vztah k přírodě i více příležitostí ke vzájemným 20
Večerková, E.: „Růžová slavnost“ v Horce u Olomouce a její národopisné, historické a regionální souvislosti. Folia ethnographica 27, 1993, s. 59 –70; táž: Růžové slavnosti – dobový pokud o mravní výchovu vesnické mládeže. In: Etika a tradiční lidová kultura. Strážnice 1998, s. 101–110. 21 Lenderová, M.– Rýdl, K.: Radostné dětství, s. 256 –259. 22 Podrobněji k tomuto tématu Navrátilová, A.: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha 2004, kapitoly o těhotenství a porodu. 23 Vondráček, V.: Lékař vzpomíná (1895 –1920). Praha 1978, s. 208.
36 Namlouvání a láska
stykům pohlaví, zpravidla nebyla nepoučenost tak tristní. Tělesný stud, cudnost a nahota byly pojímány diferencovaně – přiměřeně funkcím a souvislostem, v nichž tradičně nabývaly symbolický smysl (např. rituální nahota), popřípadě se vztahovaly k přirozeným činnostem života (porody, kojení, koupání atp.). Rychlost změn na vesnici postfeudálního období a ve městech s již postmoderními obrysy popisuje v roce 1905 Jan Oliva: Nedá se upřít, že dřívější dobré, přísné mravní názory vesměs od lidu jsou opuštěny… Nejhůře je to mezi čeládkou a dělnictvem, které přechází na práci do jiných krajin… Večerní táčky hochů s děvčaty jsou pravidelně příčinou zkázy; nejvíce dbají ještě cti dívky ze středních a vyšších vrstev venkovských. O jinoších týchž stavů se to již tak plně říci nemůže… Rozšiřuje se nyní velice zvyk žíti neoddaně spolu třebas po více let a před svatbou po čas tzv. známosti.24
Panenství a mládenectví v milostných vztazích Která je holka poctivá, zdaleka chlapcům vyhýbá. A když jim vyhnout nemůže, začervená se jak růže. (Erben 1864/258)
Vztahy mezi mladými lidmi předurčovala povinnost dívky až do svatby zachovat svůj panenský status. Dívčí „zachovalost“ byla již z dob archaických kultur výrazem čistoty nezbytné k ochraně posvátných symbolů a k službě božstvům, těšila se úctě a někdy i doživotní nedotknutelnosti. Z praslovanského období máme o významu panenství ve vztahu k lásce a erotice v běžném životě jen kusé vědomosti. Zvláště v době letních slavností spjatých se slunovratem jsou uváděny projevy pohlavní promiskuity, z níž zřejmě nebyli vylučováni ani mladí. Její existenci dosvědčuje rovněž zpráva arabského cestovatele Masúdího z 10. století o tom, že dívka, která neměla milence a zůstala pannou, byla pokládána za horší a méněcennou v očích muže, s nímž vstupovala v řádný sňatek, a který ji proto mohl zapudit.25 Zpráva, jak uvádí Lubor Niederle, se týká patrně obyvatel Rusi, ale domyslíme-li kritiky a výčitky kněží z našeho 24 25
Oliva, J.: Nábožnost našich venkovanů. Český lid 14, 1905, s. 361. Niederle, L.: Život starých Slovanů I/1. Praha 1911, s. 118.
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
37
území na „dívčí oddávání se ďáblu, na ztrátu dívčí čistoty“ apod. z doby raného křesťanství i z pozdějších staletí, zdá se, že v sexuálním styku obou pohlaví dříve panovala značná volnost. I když nemáme z našeho území hodnověrné informace, které by umožnily vyslovit paralely ke zjištění polského badatele Kuchowicze, stojí za zmínku, že v oblasti Podhalí se ještě z poč. 19. století dbalo na manželskou věrnost, ačkoli mládež spolu souložila od nejútlejšího věku a to oficiálně. Každý hoch měl svou milenku, se kterou spával. Je divné, že takovéto předsvatební souložení nebylo považováno za neřest, ba naopak dívka by se cítila zahanbena, kdyby neměla žádného milence.26 Z oblasti jihovýchodní Moravy zaznamenal Niederle na sklonku 19. století, že zálety na Uherskobrodsku nejsou nijak čisté a bylo mi tvrzeno, že přes 90 % nevěst je deflorováno,27 což ovšem nevypovídá o možném oddání se jen muži, který se posléze stal manželem. Od středověku do počátků 20. století zůstávalo panenství normou dívčího stavu a s podporou církevní výchovy vymezovalo morální a socio kulturní identitu dívek. Požadavek sexuální zdrženlivosti se vztahoval i na chlapeckou část populace nárokem na panictví, které nemělo až tak jednoznačný výklad, např. v Právu kutnohorském můžeme číst, že mládenectví bez studu dělá ostudu.28 Pohlavní „zachovalost“ dívek a mládenců neměla srovnatelná společenská měřítka a vztahovala se především na dívky. V lidové tradici znamenala vystříhat se do sňatku nezávazného sexuálního styku, v náboženském smyslu řídit se duchovním vzorem čistoty Panny Marie a lásky ke Kristu. V praxi bylo panenství chápáno zejména ve spojení s fyziologickou netknutostí panenské blány, která hrála, jak dále uvidíme, klíčovou roli při svatebním ukládání na lože. Její obyčejově právní význam měl především paternitní dosah – prvorozenec měl být počat z manželského lože, o čemž neměla vzniknout sebemenší pochybnost. Panenství bylo považováno za jednu ze základních hodnot děvčete a obecně se předpokládalo, že „slušná dívka jde k oltáři pod věncem“. Obsah pojmu „slušná“ zahrnuje přibližně to, o čem podle pamětnic vypovídal hodový věnec v Sobůlkách na Kyjovsku, nazývaný sedmák. Symbolizoval sedm vštěpovávaných dívčích ctností: panenství, poctivost, pracovitost, poslušnost, pravdomluvnost, pobožnost, pokoru. Magická sedmička se objevovala i v dalších atributech věnce, na němž nesmělo 26
Kuchowicz, Z.: Miłość staropolska: wzory, uczuciowość, obyczaje erotyczne 16 –18 wieku. Łódż 1982, s. 12. 27 Niederle, L.: Život starých Slovanů I/1, s. 120. 28 Právo kutnohorské, rkp. 1529. Cit. Obrátil, K.: Kryptadia III, s. 599.
38 Namlouvání a láska
Namlouvání svobodného páru na hořickém panství, kolem roku 1826
chybět sedm svící a symboly mládí – zimostráz a rozmarýn. Ověšen byl květy, zlacenými ořechy a cukrovím, praporky s monogramy stárků aj. Shrnovaly vzory hodnot, kterými se mělo orientovat každé děvče, chtělo-li si získat mládence podle svých představ.29 Panenství nebylo jen momentálním stavem těla a sebe-vědomím, bylo také aktivní, v určitých situacích a souvislostech magicko-náboženskou složkou ochrany a prosperity společenství. Panenská čistota měla nejen váhu ctnosti, ale obsahovala i náboj nerozvinuté síly a potenciality. Proto se panenství (a v menší míře i panictví) připisovala důležitá role v obřadech a obyčejích.30 Nositelé tohoto atributu „nedotčenosti“ měli mít podle 29
Vlasáková, O.: Hodový symbol sedmi panenských ctností. Malovaný kraj 2005/3, s. 15. V jarním či letním období prováděly dívky-panny obřadní čištění studánek nebo jiných vodních zdrojů, v němž byly racionální úkony spojovány s magií a křesťanským kultem. Nedotčené dívky se využívaly také při rituálním přivolávání vláhy v době déletrvajícího sucha atd. 30
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
39
lidové víry schopnost zapuzovat nebezpečí a hrozby či zvyšovat účinek magických úkonů. Ojedinělý záznam rituálu přivolávání deště z našeho území pochází z roku 1697 od Ferdinanda Zelechovského, misionáře bechyňského kraje v jižních Čechách: V okolí Lomnice, Zalší a Drachova dívky vesnické, žádají-li sobě deště, scházejí se četně za soumraku na luzích, zpívají hlasitě písně ženců a velí konečně, aby jedna z nich nahá a to neposkvrněná panna (obyčejně volí se k tomu dívka osmiletá), sestoupila do studánky a z ní vodu vůkol vylévala; tím prý svolá s nebe déšť na osení.31 Panenský stav byl využíván i v jiných případech, např. dívky-panny se spolu s mladými ženami válely zjara po osení a po lnu, aby bylo dosaženo větší úrody; krčmářkám a šenkýřkám se radilo, aby při načínání nového sudu nechaly první holbu odměřit pannou, že se jim tak pivo či víno rychleji mine.32 Také v situaci, kdy byl „okouzlen dům“, měla mít konfrontace mravní a pohlavní čistoty s magickou silou zla úspěch, zvolil-li se tento postup: Pravá panna neb pravý panic kup kafru za groš a zakopej pod prahem, kudy lidé i hovadí chodí, v husím písku nebo v plechové nádobě, k příčině tomu pepře. Jisto jest.33 Ve starších herbářích a lékařských knihách lze spatřit mnohé návody, jak tento „nedotčený“ stav rozpoznat. Z více příkladů uveďme jeden úsměvný z lékařského spisu Kryštana z Prachatic z 15. století: O pannách: spal opich a dej před nosem, nenieliť panna, uští se.34 Ještě donedávna se mezi samotnými dívkami tradovaly způsoby, jak rozpoznat panenství, jak je zřejmé z dívčího rozhovoru z jižní Moravy: S tú Franckú Lineckých to bude přece nejaký… včera idem s ňú z pola a u modrýho kříža uvidíme Královo zelí, to pchavlavý (pichlavé). Děvčata, kerá je poctivá, alo! Vykúsnút (vykousnout) prostředek ze zelího. Všecky sme ho pane vykúsly a Francka si netrúfala.– Dyž néni poctivá, beztak ho nevykúsne, protože by ju popchalo (popíchalo).35 Literatura a prameny z lidového prostředí naznačují rozšíření milostných a sexuálních praktik bez deflorace při nočních návštěvách dívčích komůrek či jiných příležitostech. Pokud však měla dívka takové styky s mládenci častěji, musela počítat se zpochybňováním své počestnosti s důsledky pro svou pověst, podstatnou pro získání dobré životní partie. 31
Podlaha, A.: Zprávy misionářů o českých pověrách lidových z druhé pol. XVII. st. Český lid 4, 1895, s. 289 –291. 32 Zíbrt, Č.: Pokusy o přirozený výklad pověr československých. Český lid 7, 1898, s. 290. 33 Bartoš, F.: Moravský lid 1. Telč 1892, s. 154. 34 Špott, J.: Lékařové a lékařství za kr. Sigmunda a válek husitských. Časopis lékařův českých 23, 1883, s. 511. 35 Šebestová, A.: Lidské dokumenty, s. 64.
40 Namlouvání a láska
O tom, že o takovou, která příliš střídala chlapce, mládenci moc nestáli, svědčí píseň: Co je po takové panence, ta, která miluje tři, štyry mládence. Jeden stojí v síni, dvá venku, nechtěl bych takovó panenku. (Z Nemonic u Koryčan, Sušil III/314)
Není pochyb o tom, že v různých životních situacích i dobré dívky ve snaze získat muže slevovaly ze své pověsti. V barokním kázání Tomáše Xavera Laštovičky, působícího v letech 1729 –1740 v kostele sv. Jiří v Uherském Hradišti, se uvádí: Naše panenky za chlapama až mřou, běhají za nimi i v noci po hospodách… jako čupky stojí za oknama, u dvéří, a číhají, až některý kozel je trkne rohem a vezme je k tanci.36 Ztráta panenství byla vždy posuzována nejen jako selhání dívky, hanba padla na celou rodinu. Způsob chápání této situace nám přibližuje (a to již v období zesilující nábožensko-mravní vlažnosti) úryvek ze vzpomínek Hedviky Tomanové, narozené 1935 v Ratíškovicích na Hodonínsku: Když dcery dospívaly, matka je hlídala. My dvě mladší jsme rády chodívaly k muzice, matka vydržela až do konce, a když nás chlapci vyprovázeli, chodila jako poslední s tím průvodem. Strašila nás mužským pokolením. Říkala: „Chlapci sú svině, chcú enom to jedno.“ Ale co to jedno bylo, nám neřekla. Moje starší sestra Marie v osmnácti otěhotněla a musela se vdávat. „Tož vidíš,“ řekla mě tenkrát matka. „Ani nemožem dát na dveřa věnec, taková haňba!“ Dyž se tenkrát děvče u nás muselo vdávat, nesmělo zapírat, i když to na ní ještě nebylo vidět. Protože čistá nevěsta měla ve svatební den na dveřích věneček. Tetičky si totiž dovedly spočítat, za kolik měsíců se dítě po svatbě narodilo, a marně je mladá matka přesvědčovala, že ten pěkný cvalíček je nedonošený. Prostě měla ostudu. Vzpomínám si, že když jsem se vdávala já, provedla matka pořádný výslech, málem jsem musela přísahat, že se vdávat nemusím, a ona sama přibila věneček nad okno naší jediné světnice, kde jsme my novomanželé spali. Ve čtyři hodiny ráno nás probudil šramot, to moje maminka šla sundat věnec, protože tam prý už nepatřil.37
36
Těthal, V.: Muž a žena v barokních kázáních z Uherského Hradiště. In: Svět mužů a žen. Muž a žena ve svědectvích lidových tradic. Uherské Hradiště 2011, s. 32. 37 Tomancová, H.: Téměř obyčejný život (1935 –2005). Brno 2005, s. 23.
Namlouvání a láska věku panenského a mládeneckého
41
„Zkoušky poctivého spaní“ – péče o ctnost a mravnost Když chceš být poctivú panenkú, nesmíš léhat pod chlapskú halenkú… V tradiční vesnické komunitě podléhaly styky mezi mládeží, respektive návštěvy mládenců u dívek, veřejné kontrole. Bývalo zvykem, že představení obce chodívali v noci po domech a zjišťovali, zda u svobodných děvčat nenocují mládenci. Většinou u nich mohli zůstávat jen do deseti hodin v noci a za nedodržení pravidel byli trestáni. Na Luhačovicku děvčeti, u něhož „úřadé“ přistihli galána, sebrali peřinu, kterou si pak musela vyplatit. Pamětníci vzpomínali, že mládenci jdoucí po desáté hodině večer od galánek bývali zadržováni a že tresty na takové noční „palúdání“ bývaly velmi přísné, jak vypovídají i písně: Šél sem g miléj o půnoci, vjezdičky ně svítily. Přišli na mňa úřadové, tam mňa chytře chytili.
Ruky, nohy ně zvázali, púta ně na ně dali, časně ráno za svítání na Svjetlof ňa odvédli.38
Později se již upustilo od věznění a chycenému mládenci byly ukládány mírnější tresty, ponejvíce různé pracovní povinnosti, jako úprava veřejných cest nebo pasení husí všem obyvatelům obce. Děda Smilek z Hřivného Újezdu na Luhačovicku dostal za pokutu povinnost zvonit celoročně ráno i večer klekání a tak prý si zvykl, že to dělal až do své smrti. Po zrušení patrimoniální správy začali představitelé obce především vybírat od provinilců pokuty, které propíjeli v hospodě. Motiv vězení zůstal zachován v písni: Luhačofský zámek, dokola klenutý, a v něm je syneček v železoch zakutý. A my sme nespali, my sme enom stáli, ti zlí úřadové na nás přisahali.
Proč ťa tam, synečku, proč ťa tam zakuli, pro tebe, má milá, že sme spolem spali.
(Václavík, Luhačovské Zálesí, s. 187) 38
Nedaleký zámek, kde bylo vězení. Václavík, A.: Luhačovské Zálesí, s. 234.
42 Namlouvání a láska
Seznam vyobrazení
Na obálce:
Svatba z Pecháčikovic (Kalikovského) mlýna na Plzeňsku roku 1847. Obraz Václava Kroupy, olej na plátně. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 13069.
Strana 2:
Selská svatba z Chebska, kolem roku 1812. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 84005.
Strany:
19 Dětská velikonoční pomlázka z Chodska, pohlednice. Podle originálu akad. malíře J. Mukařovského, 1922. 27 Pacholek a svobodná dívka z Hané. Rytina R. Mansfelda z r. 1786. Z časopisu Český lid 7, 1898, s. 237. 29 Stárek se stárkou a fedrem – odznakem své hodnosti. Krumvíř na Břeclavsku, 1933. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2750. 39 Namlouvání svobodného páru na hořickém panství, kolem roku 1826. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 48764. 45 Svádění, kresba J. Mánesa. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 17394. 48 Dívčí vínky z Chotěšovska kolem roku 1950. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 3705. Vínky z okolí Turnova, vyšívané karmazínem a hedvábím. Repro z knihy B. Šotková – V. Šmirous, Československé lidové kroje v barevné fotografii, Praha 1956, s. 48. 51 Klobouk svobodného mládence s voničkou a kosárky. Uherskohradišťsko, čtyřicátá léta 20. století. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E28487. 57 Perníkové srdce z roku 1830. Kresba k článku Č. Zíbrta, Em. Fryšové dílo o Blatsku, Český lid 23, 1914, s. 115. 61 Namlouvání – velikonoční „kupačka“ na Valašsku, pohlednice. Kresba J. Knébla z cyklu Valašské zvyky a obyčeje. 69 Nová píseň. (Měla jsem pěkného ptáčka). V Jihlavě. Rypplův tisk a sklad. (1838 –1860) Kramářský tisk – píseň o marném snažení neprovdané dívky. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR Praha, pracoviště Brno, sig. E 25/45. 78 Děvče ze Žítkové u Starého Hrozenkova. Kresba J. Kouly k článku J. Černíka zpěvy moravských Kopaničářů, Český lid 18, 1909, s. 236. 81 Strakonická selská dívka a hoch. Akvarel nezjištěného malíře k dožínkové slavnosti, připravované ke korunovaci císaře Ferdinanda 1836. Z knihy K. Weisse, Český jih a Šumava v lidové písni, díl 11 a 12, 1935. 88 Glazovaná hrnčina s nápisem: Sestro, už mě Martin zvihal košulu pod plotem. Březolupy, kolem r. 1880. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E19327. 93 Zpěvník 25 českých erotických písniček, sebral a nakreslil J. Houdek. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 70627. 98 Milostný dopis Terezie Červenkové z Kanic Františku Schützmeistrovi z Plzně z druhé poloviny 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 02843. Škrabaná kraslice s motivem ptáčka. Morava, první polovina 20. století. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. IMG 9753.
Seznam vyobrazení
411
100 Pomlázková kraslice. Ježov u Kyjova, kolem roku 1900. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. IMG 9744. 102 Perníkové formy z Plzeňska ve tvaru srdíček, 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 67150.05 104 Detail šátku do nohavic s milostným věnováním, Kyjovsko 1919. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E16-239. 105 Dřevěné roubíky z Písecka, zdobené vyřezáváním a vylévané olovem, dávané jako dary z lásky. Užívaly se k utahování zavázaných povřísel na snopech. Kresba V. Rocmana, 1957. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. K55. 106 Dřevěná forma na perníkové srdce z Plzeňska, 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 65044. 108 Prací píst z jednolitého kusu dřeva s vyřezaným monogramem jako dar lásky. Morava, 19. století. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, fond Vesna, i. č. 51161 A. 116 Tanec na návsi pod májí, Loketsko, polovina 19. století. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 00026. 118 Obřadní vylévání cestiček mezi domy milenců v Podolí na Uherskohradišťsku, první polovina 20. století. Z knihy A. Václavíka, Výroční obyčeje a lidové umění, Praha 1959, TAB. XXII. 121 Velikonoční mládenecká „šlahačka,“ Petrov na Strážnicku, 1930. Sbírky Etnografického ústavu MZM , Brno, i. č. 10521. 129 Přástevnice z Luhačovicka z první poloviny 20. století. Z knihy A. Václavíka, Luhačovské Zálesí, Praha 1930, TAB XCV. 140 Tancovačka v hospodě. Detail malby na selských hodinách, Mariánské Lázně, 19. století. Sbírky Muzea Mariánské Lázně, i. č. 000495. 149 Milostná kouzla středověku. Ilustrace z knihy S. K. Neumanna, Dějiny ženy III, Žena středověká a renesanční, Praha 1932, s. 38. 168 „Bohyňa“ ze Žítkové u Starého Hrozenkova. Kresba J. Kouly k článku J. Černíka Zpěvy moravských Kopaničářů, Český lid 18, 1909, s. 23. 196 Píseň o důstojenství stavu manželského. Rýmování složené Šimonem Lomnickým k sňatku pana Petra Voka s Kateřinou z Ludanic, konaného dne 14. února 1580. Dobřenského sbírka, Strahovská knihovna, sign. DR I 21a. 206 Kterému srdce dám – perník z jihočeských Blat z první poloviny 19. století. Kresba k článku Č. Zíbrta, Em. Fryšové dílo o Blatsku, Český lid 23, 1914, s. 116. 210 Vesnické dostaveníčko. Kresba E. Zillicha, Světozor 1883, s. 421. 221 Svatební smlouva mezi Matějem Karpíškem a Annou Čadkovou z 20. ledna 1831, Křimice (Plzeň-město). Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 00654. 227 Námluvy na chebském venkově z přelomu 19. a 20. století. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 000016. 232 Naučení pro ženicha a nevěstu před oddavkami z roku 1798. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR Praha, i. č. 583961HK. 239 Selský družba z Hořicka z třicátých let 19. století. Z knihy F. Šafránka, Kronika a popis různých událostí v Hořicích II, 1894. Sbírky Městského muzea v Hořicích, i. č. 001106. 241 Starší družička a družba z okolí Králova Městce, devadesátá léta 19. století. Kresba z knihy F. J. Čečetky, Královéměstecko, Praha 1896, s. 172. 244 Řeči na svatební služby z roku 1765. Dobřenského sbírka, Strahovská knihovna. 254 Dřevěná svatební truhlička na šperky – dar nevěstě. Černice u Plzně, počátek 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 14501. 259 Svatební průvod z Vyškovce na Horňácku z roku 1955. Družičky v čele nesou svatební dar (obraz s náboženským námětem) k posvěcení do kostela. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 4413.
412 Seznam vyobrazení
261 Ženy v úvodních plachtách na svatbě z Javorníka na Horňácku v roce 1940. Repro z publikace A. Václavíka, Genese obřadních plachet, koutnice a úvodnice, Praha 1958. 263 Svatební pár s družbou a družičkou. Muži mají dlouhé kabáty se soukenným límcem, opentlené klobouky a v ruce proutky. Domažlice, kolem roku 1850. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 84074HK. 264 Svatební pár z těšínského Slezska z osmdesátých let 19. století. Kresba z knihy F. Slámy, Vlastenecké putování po Slezsku, Praha 1886, s. 185. 265 Ženich opásaný vyšívanou šatkou, zvlášť pořízenou ke svatbě. Horňácko, Velká nad Veličkou 1957. Repro z knihy A. Václavíka, Genese obřadních plachet, koutnice a úvodnice, Praha 1958. 266 Svatební pár. Hýsly na Kyjovsku, 1942. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2893. 267 Detail svatebního „huadění“ nevěsty z Velké nad Veličkou, 1950. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 6825. 272 Hanácké dívky připravují svatební věnečky, akvarel M. Gardavské. Z knihy J. Bečáka, Lidové umění na Hané, Velký Týnec u Olomouce 1941, T XV. 278 Svatební rodiče žehnají synovi. Ratíškovice na Hodonínsku, 1960. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu, Praha, i. č. 22819 HK. 279 Ženich s průvodem jede pro nevěstu. Hořicko, první polovina 19. století . Z knihy F. Šafránka, Kronika a popis různých událostí v Hořicích II, 1894. Sbírky Městského muzea v Hořicích. 288 Odpros snoubenců v Boršicích u Blatnice (Uherskohradišťsko), 1953. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. F510. 289 Rodičovské žehnání ženichovi a nevěstě v selské světnici na Chebsku, přelom 19. a 20. století. Sbírky Muzea Cheb, i. č. 000002. 295 Svatební průvod z Chebska, počátek 20. století. Sbírky muzea Cheb, i. č. 00003. 296 Svatební praporec z Horní Olešné, 1841. Kresba k článku F. Lega, Svatební praporce z okolí Počátek, Český lid 3, 1894, s. 98. 297 Svatební kytice z Litomyšle z devadesátých let 19. století. Repro z článku T. Novákové, O rozličném nádobí a nářadí na Litomyšlsku, Český lid 2, 1893, s. 400. 304 Svatební průvod z okolí Domažlic. Kresba Weningera z roku 1838 . Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 24147. 305 Mládenec s pistolí ve svatebním průvodu z Chebska. Akvarel z první třetiny 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 64067. 306 Svatební pár před hospodou. Vpravo nevěsta s družbou, vlevo ženich s družičkou. Stráž na Domažlicku, polovina 19. století. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 84116HK. 309 „Zalikování“ svatebčanů v Ořechovičkách u Brna, kolem roku 1890. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2577. 310 Svatební „zálik“ v Náměšti na Hané, 1940. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 10677. 314 Skupina svatebčanů se svatebním koláčem v Derfli na Slovácku, kolem roku 1900. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. 2719. 316 Svatebčané z Křenovic na Hané na Národopisné slavnosti v Kojetíně 1892. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2320. 322 Hosté u svatebního stolu v jižních Čechách, počátek 20. století. Kresba Z. Vorlové – Vlčkové z knihy Naše písně. Upravil a vlastním nákladem vydal A. Vorel, Brno 1912, s. 95. 325 Koláč řičice ze Soběslavi. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 000805.
Seznam vyobrazení
413
329 Starší družička pronáší vinš na svatební hostině, Javorník na Horňácku 1962. Repro z knihy Horňácko, Brno 1966, s. 268. 336 Svatebčané z Čech u Přerova, kolem roku 1920. Z Národopisné slavnosti v Přerově v roce 1930. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2373. 338 Mládenci se svatebním koláčem z Kněžpole na Uherskohradišťsku, kolem roku 1920. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 3105. 341 Svatební koláč z Bosonoh na Brněnsku, 1930. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 2701. 345 Svatební „růža“ nevěsty z Dolních Bojanovic na Hodonínsku. Kresba J. Dostála, 1959. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR v Praze, i. č. 01K 328. 347 Nevěsta v čepení. Humpolecké Zálesí, druhá polovina 19. století. Kresba F. Mančala. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR v Praze, i. č. OF Mančal 001. 363 Jakub a Ráchel v manželském loži. Miniatura ve Václavově bibli z konce 14. století. 372 Převážení svatebního „roucha“ v Černicích na Plzeňsku, počátek 20. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni , i. č. NZP 17706. 375 Vůz s nevěstinou výbavou a kmotřičkami. Náchodsko, polovina 19. století. Kresba K. Líbala k článku Staročeská svatba v kraji B. Němcové, Od kladského pomezí, roč. XV, s. 32. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 46746 HK. 376 Převážení výbavy na Národopisné slavnosti v Uherském Hradišti, 1939. Na konci vozu tzv. páté kolo s figurínou muže a ženy. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 3103. 377 Detail „pátého kola“ za vozem s nevěstinou výbavou. Sbírka fotografií Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 3104. 382 Ženich štípe sukovité poleno. Ratíškovice na Hodonínsku, 1960. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 22820 HK. 387 Svatební tance v západních Čechách, polovina 19. století. Kresba G. Zindela, Karlovy Vary. Sbírky muzea v Karlových Varech, i. č. 002753. 389 Svatební tanec, malba na dřevě. Vimperk, třicátá léta 19. století. Dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR, Praha, i. č. 001197. 390 Tanec svatebčanů v Bušovicích na Plzeňsku, kolem roku 1920. Z dokumentačních fondů Západočeského muzea v Plzni. 392 Mužská robota“ (holení mužů) na svatbě v Derfli na Uherskohradišťsku. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. 2720. Strany 15, 33, 75,170, 187 kresby Mikoláše Alše z knihy Špalíček národních písní a říkadel, Praha 1941.
Seznam vyobrazení v barevné příloze 1. Milostný dopis z Plzeňska z roku 1892. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 22164. 2. Majolikový svícen s motivem Adama a Evy u stromu poznání. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E 34066. 3. Kraslice s milostným nápisem z Velkých Pavlovic na Uherskohradišťsku, 1942. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E21900. 4. Dar z lásky – kapesní šátek s křížkovou výšivkou a písničkovým textem. Horňácko, první čtvrtina 20. století. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 52105. 5. Svatební motiv na kraslici z Bukovan na brněnském Kloboucku. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. P9071878. 6. Holba s figurálními motivy. Fajáns zdobený muflovými barvami. Šternberk, první třetina 19. století. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. 20619B.
414 Seznam vyobrazení
7. Klobouk svobodného mládence z Podluží s voničkou a kosárkem. Čtyřicátá léta 20. století. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E 19-944a. 8. Odvedenecký klobouk z Kyjovska zdobený pavími pery. Třicátá léta 20. století. Sbírky Slováckého muzea v Uherském Hradišti, i. č. E 4270. 9. Svatební jehlice nevěsty z Plzeňska z poloviny 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 09358. 10. Mosazný svatební přívěsek pro nevěstu. Chebsko, kolem poloviny 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 39286. 11. Svatební korunka z Chotěšovska na Plzeňsku, kolem roku 1860. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 11197. 12. Svatební prsten nevěsty. Plzeňsko, polovina 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 68207. 13. Svatební věnec ze Srbska na Berounsku, polovina 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 70045. 14. Svatební čepec z dracované krajky. Plzeňsko, první polovina 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. NMP 723. 15. Svatební pryska s motivem holubičky, zdobená emailovou malbou. Českomoravská vrchovina, první polovina 19. století. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno. i. č. Sk 0014A. 16. Modlitební knížka pro nevěstu. Sbírky Muzea Mladoboleslavska, i. č. 000412. 17. Svatební dar nevěstě – truhlička na šperky ze skleněných malovaných destiček. Plzeňsko, 19. století. Sbírky Západočeského muzea v Plzni. i. č. NMP 15066. 18. Hanácká nevěsta z Tovačovska s „pantlékem“ z období před rokem 1910 Akvarel M. Gardavské z knihy J. Bečáka, Lidové umění na Hané, Velký Týnec u Olomouce 1941, s. 25. 19. Svatební účes z Velkých Opatovic na Malé Hané z přelomu 19. a 20. století. Kresba P. Vacové, ze soukromé sbírky J. Pařeza. 20. Strojení hanácké nevěsty. Akvarel M. Gardavské z knihy J. Bečáka, Lidové umění na Hané, Velký Týnec u Olomouce 1941, s. 27. 21. Úprava hlavy nevěsty z Blat. Repro z knihy B. Šotková – V. Šmirous, Československé lidové kroje v barevné fotografii, Praha 1956, s. 31. 22. Kroj nevěsty z Luhačovicka z počátku 19. století. Kresba z knihy A. Václavíka, Luhačovské Zálesí, Praha 1930, TAB CLVII. 23. Svatební prapor z Telečska s figurální výšivkou z roku 1850. Sbírky Etnografického ústavu MZM, Brno, i. č. vy-09354. 24. Svatební koláč z Vojtěchova u Hlinska. Sbírky Městského muzea v Hlinsku, i. č. 0161. 25. Družba z oblasti luhačovického Zálesí. Kresba z knihy A Václavíka, Luhačovské Zálesí, Praha 1930 26. Družice z Luhačovicka z let 1870. Kresba A. Frolky z knihy A. Václavíka, Luhačovské Zálesí, Praha 1930, TAB CLXX. 27. Svatební průvod z litomyšlského panství na korunovační slavnosti v Praze. Kvaš F. Hlaváčka, 1836. Kresba z knihy D. Stránské, Lidové kroje v Československu, díl 1. Čechy, Praha 1949, tab. 54. 28. Stěhování nevěsty do nového domova. Olejomalba G. Zindela. Sbírky muzea v Karlových Varech, i. č. 002757. 29. Chodská svatba. Litografie V. Kretschmera kolem roku 1860. Sbírky Západočeského muzea v Plzni, i. č. 6790. 30. Převážení výbavy selské nevěsty z Chebska. Vůz s peřinami a ženy s kuželem lnu. Akvarelová litografie z první poloviny 19. století. Sbírky muzea v Chebu, i. č. 001410. 31. Selský mládenec jedoucí na svatbu. Kresba z knihy F. Štěpánka, Kronika a popis různých událostí v Hořicích II, 1894. Sbírky muzea v Hořicích, i. č. 001107.
Seznam vyobrazení
415
Alexandra Navrátilová
Namlouvání láska a svatba v české lidové kultuře Obálka a grafická úprava Vladimír Verner, s použitím návrhu Magdaleny Říčné Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1117. publikaci Redakčně zpracovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Marie Válková Vydání první. AA 22,83. Stran 424 Vytiskla tiskárna S-tisk, Vimperk Doporučená cena 388 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-238-5