Na straně národa KARDINÁL FRANTIŠEK TOMÁŠEK ( ) BOHUMIL SVOBODA V ZÁPASE S KOMUNISTICKÝM REŽIMEM

BOHUMIL SVO BODA

Na st ra ně ná roda KA R D I N Á L F RA N T I Š E K TOMÁŠEK V Z Á PA S E S K O M U N I S T I C KÝ M REŽIMEM

(1965 –1989)

V Y Š E H R A D

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Mé milé manželce Jarmile

Kniha vychází s laskavým přispěním Sozialwerk der Ackermann-Gemeinde e. V. © Bohumil Svoboda, 2006 ISBN 80-7021-843-6

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS167760

Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina … (Žalm 121)



Předmluva

Potkali jsme se na břehu moře na pláži nedaleko Říma. Biskup Tomášek hledal místo, kde by nebylo snadné naše rozhovory odposlouchat, a tam se uskutečnilo jeho setkání s kardinálem Beranem. Příliš se neznali, Praha je od Olomouce dost daleko a v té době byl styk mezi diecézemi nebezpečný. Tu přijelo auto a z něho vystoupil jmenovaný kardinál Josef Beran. Vzájemně jsem je představil, aby se mohli poznat a sblížit. Došlo tedy ke stisku ruky, ale bylo to tak nějak chladné. Biskup Tomášek pozdravil svého spolubratra s viditelnými rozpaky a pan kardinál mu také hned nepadl kolem krku. Co se vlastně stalo? Byl to jeden z úspěchů vatikánské diplomacie, na který byl snad arcibiskup Casaroli – tehdy ještě ne kardinál – hrdý. Šlo o takový „Bischofshandel“. Nově jmenovaný kardinál musel opustit Prahu, a biskup Tomášek měl převzít správu pražské arcidiecéze, jíž Beran zůstal plnoprávným arcibiskupem. Latinsky se to nazývá „apoštolský administrátor sede plena“. Pražský biskupský stolec nebyl totiž uprázdněn, „sedes byla plena, obsazena“, ale arcibiskup svou pravomoc nemohl vykonávat, protože mu to znemožňoval komunistický režim. Zatím ji vykonával vládou jmenovaný kapitulní vikář, který tímto zákrokem přišel o svou moc. Byl to „handl“, jímž ne všichni byli nadšeni. Ale v Praze začal působit z papežského pověření řádně vysvěcený biskup. Jaký asi bude? Tu otázku si položili mnozí katolíci, kteří zvažovali, zda ten „handl“ stál za to. A nemohl si ji neklást ani sám kardinál Beran, který za to zaplatil velmi vysokou cenu. Musel Prahu opustit s pasem, v němž byla připsána poznámka, že návrat do vlasti je možný jen s povolením ministra vnitra. Beran a Tomášek teU tady stáli proti sobě a svěřovali svou budoucnost Boží lásce. Česká církev měla nyní na vatikánském koncilu dva biskupy. Jak to vše dopadne?

7


O tom mluví kniha, kterou držíte v ruce. Já, žijící v té době v Římě, bych jen rád vyznal, že jsem se naučil mít biskupa Tomáška opravdu rád. Byl to jiný typ než kardinál Beran. Ale církvi byl dokonale věrný, opravdový dub, jak se o něm tenkrát v Římě mluvilo. Když přijížděl do Říma, dával mi vždy překládat do italštiny text zprávy, kterou připravil – z opatrnosti až v Římě – pro Svatého otce, a z něj vždy sálala jeho láska k církvi, ale také tíha starostí, které Svatému otci svěřoval. Cesta do Říma, byla pro něho vždycky dobou oddechu. V autě, kterým jsme ho přiváželi z letiště do města, bylo skoro slyšet padat na podlahu balvany, které tížily jeho srdce. Otec biskup Tomášek byl opravdu veliký dar Boží, za který je třeba neustále děkovat. Jsem proto velmi vděčný autorovi, že nám tohoto moderního mučedníka svou knihou přiblížil. Kéž ho Pán přijme mezi své vyvolené! ThDr. Jaroslav Škarvada emeritní biskup

8




Úvod

Osobnost kardinála Františka Tomáška k sobě stále přitahuje pozornost badatelů a bude tomu tak jistě ještě dlouho i v budoucnu. S prodlužujícím se odstupem vystupuje stále zřetelněji jako osobnost vskutku zlomová, a to jak po vnitrocírkevní stránce, tak zejména pokud jde o vztah církve a české společnosti. Jeho vývoj od tradičního katolictví přes desítky peripetií až k němu jako symbolu odporu proti komunistickému (a každému jinému) totalitnímu režimu a k jeho slavné větě pronesené v katedrále sv. Víta při bohoslužbě na poděkování za svatořečení Anežky Přemyslovny: „…stojíme já a celá katolická církev na straně národa“, je vyjádřen zlom ve vztazích katolické církve a české společnosti. Poprvé snad od doby Karla IV. v ní souzní cíle české společnosti a církve v plné harmonii boje o svobodu, lidská práva, celospolečenskou reformu a demokracii. Nelze to snad vyjádřit lépe, než to učinil krátce po této slavné události Tomáš Halík: „Měl jsem pocit jako by se staletá bolestná jizva napětí mezi katolictvím a češstvím při těchto slovech zavřela, jako by přicházel nový čas uzdravení a smíření.“ Touto tečkou se uzavírala rozporuplná kapitola austrokatolicismu, katolicismu jako státní církve rakouské monarchie. Tato kniha si klade za cíl seřadit a vystopovat nejdůležitější události z průběhu dvaceti šesti roků působení Františka Tomáška jako hlavy pražské arcidiecéze a postupně via facti hlavy katolické církve v celém tehdejším Československu. Narůstání jeho morální autority, jediné ve státě, pramenící z jeho neochvějné víry a loajality vůči papežům, zejména těm, s nimiž se setkal během svého života, a nejvíce samozřejmě vůči velkému polskému papeži Janu Pavlu II. Tomášek sice nepřinášel nějaké vlastní nové originální myšlenky, ale jako jediný český účastník všech čtyř zasedání II. vatikánského koncilu usiloval o uplatnění převratných zásad tohoto nejdůležitějšího církevního shromáždění 20. století, pokud to bylo v jeho možnostech. 11


Jeho prvním a základním cílem bylo zajistit v naší zemi trvání církve a její organizační struktury, čiré přežití, které v některých obdobích komunistické diktatury zdaleka nebylo samozřejmé, jak je vidět například ze stati Oty Mádra z té doby „Modus moriendi ecclesiae“, přirovnávané ke Komenského „Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské“. Druhým cílem bylo uhájení pravověrnosti tohoto tak členitého organismu, jakým církev je, a udržet její jednotu v době, kdy se dělila na oficiální a „tajnou“, „podzemní“, na tradicionalisty a progresisty, a kdy na povrch vystupovaly zejména některé tendence protikoncilní. Třetí oblastí byla obhajoba práv a svobody církve jak jako celku, tak pronásledovaných věřících jednotlivců, a později pod vlivem Jana Pavla II. stále víc i obrana pronásledovaných vůbec. Církev má povinnost stát za požadavky práva a spravedlnosti pro každého člověka, i když stojí mimo společenství věřících. Tomáškova prostá, silná, nekomplikovaná víra se s těmito novými požadavky nakonec propojovala zcela samozřejmě. Tomáškovy osobní vlastnosti: jeho mírnost, laskavost, přímost, srdečnost, ochota ku pomoci, umění odpouštět stejně jako schopnost se omluvit za vlastní omyl nebo chybu, jeho pevnost v zásadních otázkách, se objevují spíše v druhém plánu knihy. Stranou zájmu zůstává Tomáškova životní dráha před příchodem do Prahy, kterou kniha shrnuje jen ve stručné retrospektivě, stejně jako záměrně jen lakonicky zaznamenává závěr jeho požehnaného života. Kniha vědomě ponechává stranou jeho působení jako katechety (včetně činnosti publikační), kterou přenechává odborníkům, a sleduje takřka výhradně oblast jeho styků s orgány komunistického režimu. Používá přitom hojně jako prameny dosud publikované práce, zejména Jaroslava Cuhry, Aleše Opatrného a Václava Vaško, i sborníku „Kardinál Tomášek“, na němž s posléze jmenovaným autor spolupracoval spolu s Janem Hartmanem. Tento soubor vzpomínek osob kolem Františka Tomáška mohl suplovat potřebnou monografii jenom zčásti a po omezenou dobu. Předkládaná kniha soustřeUuje všechna základní fakta, zejména ta, která jsou jinak čtenáři jen těžko dostupná. Teprve jejich hutné seřazení objevuje celou plastickou podobu velké osobnosti a jejího růstu. Tomáškovo úsilí o duchovní a mravní obrodu církve není méně aktuální ani dnes, kdy je třeba ji realizovat v nových podmínkách sjednocující se Evropy a globalizace. 12


I. PRAHA

V únoru roku 1965 byla česká veřejnost, zvláště katolická, překvapena krátkou zprávou v oficiálních sdělovacích prostředcích. Rudé právo, hlavní deník komunistického režimu, deník lidové strany Lidová demokracie a další přinesly dne 20. února a následně pak 28. února i Katolické noviny, jediný povolený katolický časopis pro širší veřejnost, následující text: JMENOVÁNÍ DO FUNKCÍ

(čtk) Dr. Josef Beran, jehož jmenování kardinálem ohlásil papež Pavel VI., odletěl 19. II. do Říma. Zúčastní se slavnostního vyhlášení nových kardinálů, které bude zahájeno dne 22. února. Na přání své i Svaté stolice zůstane již trvale v Římě pro plnění funkcí vyplývajících zejména z kardinálské hodnosti. V souladu se zákony upravujícími vztah státu k církvi, složil biskup dr. František Tomášek, kterého papež Pavel VI. jmenoval apoštolským administrátorem v Praze, 18. února slib věrnosti ČSSR do rukou prvního náměstka ministra školství a kultury dr. Františka Kahudy.

Text byl všude naprosto stejný – žádná redakce by se tehdy neodvážila změnit ani písmenko – a nesl neklamný rukopis Státního sekretariátu pro věci církevní. Jenom titulky a podtitulky se lišily: Lidová demokracie: Kardinál dr. J. Beran odejel do Říma – a podtitulek: Biskup dr. F. Tomášek složil slib věrnosti. Katolické noviny: Jmenování do funkce. Oba zároveň reprodukovaly obrázek usměvavého hierarchy v církevním úboru. Oznámení dále pokračovalo Tomáškovým stručným životopisem: J. E. biskup ThDr. František Tomášek, apoštolský administrátor pražský, narodil se 30. června 1899 ve Studénce, okres Nový Jičín. Pochází 13


z rolnické rodiny. V letech 1918 –1922 vystudoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen r. 1922. Později působil jako profesor bohoslovecké fakulty v Olomouci. V posledních deseti letech byl administrátorem v Moravské Hůzové. Je členem Ústředního výboru Celostátního mírového hnutí katolického duchovenstva. Překvapení, ba ohromení, katolické veřejnosti bylo naprosté. Po více než patnácti letech drtivého náporu na katolickou církev, po monstrprocesech s představiteli hierarchie a představenými řádů, po uzavření katolických škol a zrušení spolků, po hromadném zatýkání kněží i laiků a zatlačení veškeré náboženské činnosti téměř výhradně do kostelů, po zabrání všeho majetku, to byla první zpráva, naznačující jistou změnu ve vztazích církve a státu, jakýsi, by^ nepatrný, posun. K lepšímu? Ale zároveň budila i krajní pochybnosti a nedůvěru. Proč to dělají? Jaký mají komunisté důvod ke změně kurzu? Tlak ze Západu? Není to nějaká klička, léčka nebo past? I sama postava nového pražského administrátora vyvolávala spíše otázky: biskup z Moravy, širší veřejnosti do té doby téměř neznámý, kterého znaly spíše jen odborné kruhy jako mimořádného profesora pedagogiky a katechetiky na olomoucké Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, dokud ji komunistický režim neuzavřel, autora řady katechetických prací. Působil v několika farnostech, byl internován v bývalém klášteře v Želivě. Je dávno v důchodovém věku, což byla ovšem tehdy v kléru zdecimovaném už nacistickým pronásledováním – a vlastně trvá do jisté míry dodnes – běžná věc, všichni sloužili takříkajíc do roztrhání, pokud jim to ovšem režim dovolil. Tomášek se zúčastnil jednání II. vatikánského koncilu, v českém tisku byl ovšem uváděn jen jako člen delegace bez biskupského titulu. Zpráv nebylo mnoho a tak veřejnost připomínala spíše zvíře zahnané do kouta, přikrčené a připravené k obraně, nedůvěřivě sledující svého trýznitele, přistupujícího k němu najednou s přátelsky nataženou rukou. n n n Před Arcibiskupským palácem na pražských Hradčanech zastavilo oficiální naleštěné auto s tmavým nátěrem a z něho vystoupil statný starší pán v tmavém oblečení, s kolárkem, označujícím duchovní osobu, který bylo v té době možno vidět jen velice zřídka, a zamířil, doprovázen pánem v noblesním úřednickém obleku, do budovy. Někdo jim

14


otevřel prosklené dveře na schodiště a biskup s doprovodem pomalu, těžce stoupal honosným barokním schodištěm po vyšlapaném červeném koberci do prvního patra. V rozlehlé místnosti, spíše sále, s vysokými okny i dveřmi, který bude napříště jeho pracovnou, je očekávala malá skupina zbylých pracovníků konzistoře, v uplynulých letech okleštěné na minimum, v čele s kapitulním vikářem Antonínem Stehlíkem, obtloustlým prelátem s ocelově modrou barvou tváře po oholení černých vousů, a kancléřem Janem Dočekalem. Zástupce Státního sekretariátu Karel Hrůza představil biskupa Tomáška jako nového správce diecéze. Tomášek formálně předložil svůj jmenovací dekret, vystavený Svatým stolcem, a prelát Stehlík, aniž si jej – by^ zběžně – prohlédl (byl zřejmě dobře dopředu instruován), pozdravil Tomáška jménem svým i ostatních a popřál mu v jeho práci apoštolského administrátora hojnost Božího požehnání. Řekl, že si je samozřejmě vědom, že tím končí jeho činnost kapitulního vikáře, že už vyklidil všechny prostory, příslušející hlavě arcidiecéze, a přestěhoval se do bočního křídla paláce. Je panu biskupovi plně k dispozici, bude-li si jeho spolupráci přát. A stejně tak i celá konzistoř. Tomášek vlídně poděkoval za přivítání a požádal přítomné, aby pokračovali ve své práci, a totéž aby vyřídili i ostatním, kteří nejsou přítomni. Že nebude dělat žádné personální změny – jedinou změnou, která vyplývá z jeho příchodu jako diecézního biskupa, je konec funkce kapitulního vikáře, jak už se zmínil pan prelát Stehlík, který však zůstává i nadále proboštem svatovítské kapituly a tak druhým hlavním představitelem arcidiecéze. Když zaklaply vysoké intarzované dveře, za nimiž zmizel jeho doprovod i uvítací delegace, odložil si Tomášek svůj obstarožní zimník (obrácený, po tatínkovi, tenkrát se ještě dělaly pořádné štofy) na starobylý kovový věšák v rohu místnosti, a rozhlédl se po galerii tmavých olejomaleb v těžkých zlacených vyřezávaných rámech s portréty jeho předchůdců. Shlíželi na něj tu přísně, tu s lehkým, možná ironickým úsměvem, ale jeho bezprostřední předchůdce, arcibiskup Beran, mezi nimi chyběl. Zato tam dosud visel – zapomenut nějakým omylem – komunisty nenáviděný papež Pius XII., dávno už následovaný naopak režimem pozitivně přijímaným Janem XXIII. a současným Pavlem VI. Tomášek přistoupil k oknu a zahleděl se dolů na Hradčanské náměstí pokryté sněhovým popraškem, se Salmovským palácem naproti, 15


a pak doleva na část Hradu se sídlem prezidenta. Píše se rok 1965 a prezidentem, který tam sídlí, je Antonín Novotný, první tajemník ÚV KSČ (Ústředního výboru Komunistické strany Československa), kde také spočívá skutečný zdroj jeho moci. Katedrálu sv. Víta, teU Tomáškův biskupský chrám, tady odsud, z tohoto okna, není vidět. To by se musel hodně vyklonit anebo vyjít na balkon před ním. Jenže je zima. Ačkoliv – co by, proč ne, je snad dost otužilý. Otevřel dveře vedoucí na balkon, ovanul ho studený březnový vzduch. Vyšel ven a podíval se doleva. Ze „svého“ kostela viděl jen věže – tyčily se vysoko nad masivem hradních budov. Jako se tyčí věci Boží nad věcmi pozemskými, pomyslel si, a moc Boží nad mocí světskou. Tady v Československu teU mocí naprosto nepřátelskou náboženství vůbec a katolické církvi zvláš^. Za sedmnáct let své naprosto neomezené vlády zlikvidovala tato moc většinu církevních zařízení, zbavila funkcí prakticky všechny její vedoucí činitele a stovky kněží pozatýkala či uvěznila, často bez soudního řízení. Mnozí z nich tuto perzekuci padesátých let nepřežili, jiní žijí v ústraní, mimo duchovní správu, s nepatrnými důchody, jež jim strana a vláda laskavě vyměřila a které sotva stačí na přežití. Hospodin, Bůh zástupů, Pán dějin, však často dopouští, ale neopouští, důvěřují jeho věrní. Tomášek se vrátil do místnosti a pozorně za sebou zavřel dveře od balkonu. Pak se zadíval dolů na obílené střechy hlavního města. Na chvíli si zakryl tvář rukama a pak je sepjal před sebou. Při pohledu na střechy metropole a Hrad v sousedství se mu před očima začal odvíjet příběh jeho života, který ho dovedl až sem. Od rodné Studénky v beskydském podhůří, kde jeho strýc Josef byl kdysi starostou a tatínek František učitelem, vlastně nadučitelem, říkalo se tenkrát, a taky varhaníkem v kostele, kde přísně shlížel z kůru na děti shromážděné vpředu před lavicemi. A dobře viděl, když některé zlobilo. Takže Tomášek nebyl vlastně z rolnického rodu, jak o tom píší teU oficiální životopisy, leda kdysi, před několika generacemi. Ve škole se učilo česky, ale všechny písemnosti se vedly německy, němčina byla samozřejmost. Doma se ovšem mluvilo česky, ve slezském nářečí, ,kratce‘, s krátkými samohláskami, vlivem polštiny. Ten „kratký zobák“ mu zůstal trochu dodneška. A cítilo se slovansky, všeslovansky. Pamatuje si, jak za rusko-japonského konfliktu v roce 1905 zpívaly děti – ani nevěděly, kde se ta válka vlastně odehrává – posměšnou písničku: 16


Na straně národa KARDINÁL FRANTIŠEK TOMÁŠEK ( ) BOHUMIL SVOBODA V ZÁPASE S KOMUNISTICKÝM REŽIMEM

Recommend Documents