NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
NAPŘÍČ
03 • 2 0 1 1
Málo výtisků
Jít, či nejít? [ Š K O L A ]
Když jsem tiskl druhé číslo Napříč, měl jsem k dispozici pouze cca 130 papírů formátu A3, což pokrylo skutečně jen těch 130 výtisků. Když to srovnám s minulým, prvním číslem, kopíroval jsem v led nu přes 170 novin. Tímto se omlouvám, že jste naše noviny jen s obtížemi sháněli. Pro další čísla, tj. březnové a dále, máme jasný a neúprosný plán – chtěli bychom realizovat alespoň 200 výtisků. Když jsem donesl noviny 15. 2. do Infocentra v Aši, bylo mi řečeno, že je o ně velký zájem. Proto zvyšujeme počet výtisků, těšte se na další měsíčníky. Novin bude víc. (Francis)
Toť otázka pro letošní ročníky pátých a devátých tříd. Zůstanu studo vat nadále na základní škole, nebo zkusím něco lepšího? Kam se vrt nu na střední? Pro někoho složitá, pro někoho naprosto jednoduchá otázka. Od toho tu máme v Aši naše gymnázium. Letos, už 26.-28.4, se bude konat přijímací řízení pro 8leté studium na gymnáziu a studium informatiky v ekonomice. V již zmíněných oborech je kapacita 30 studentů. Na školu se však hlásí méně a méně dětí. Ale proč? To je naše pověst opravdu tak špatná? Ale no tak, tomu nevěřím! Dle mého úsudku jsou to stejně všechno jen pověry. To spíš učitelé se snaží udržet si své žáky na základních školách. Ale my jsme taky jen škola, jako každá jiná. Od 6. až do 9. třídy se učíme to samé jako na ZŠ, snad jen víc do hloubky, je také trochu obtížnější uspět ve větší konkurenci. Pak si můžete vybrat – zůstanu a budu se nadále věnovat všeobecnému vzdělání, nebo odejdu na jinou školu se zaměřením. To už je na vás. Ale jedním jsem si jistá: Většina našich studentů zde zůstala do oktávy, odmaturovala a dnes jsou mnozí z nich velice úspěšní na vysokých školách. Opravdu, je to tak. Žádná fáma, žádná iluze. Překvapení? A co teprve již proslulé akce naší školy, které jsou samozřejmě dostupné veřejnosti. Každoroční Pasování primánů, Vánoční besídka a Majáles a spousta dalších. A učitelský sbor? Samá báseň, poradí, pomůžou, hodiny jsou zábavné. A proto vás, milí rodiče či studenti, nabádám, aspoň za tu zkoušku to stojí. Jsme škola jako každá jiná. A mimochodem, nekoušeme!
[ŠKOLA]
Otevřeli jsme se vám. . .
V pátek 18.2.2011 jste mohli navštívit naše gymnázium a seznámit se s budovou, výukou, s několika učiteli a studenty. Po 16. hodině, když se multimediální učebna zaplnila příchozími, mohl program začít prezentací komentovanou panem učitelem Jaroslavem Staňkem. Návštěvníci byli poučeni o našem výukovém programu, o letošních přijímacích zkouškách a o přípravě na ně, kterou naše škola právě poskytuje. Mluvilo se též o akcích, které škola pořádá, od témati ckých projektových dnů přes tradiční třídní výlety až po zahraniční zájezdy, které poučí a hlavně si z nich odvezete krásné vzpomínky (osobně mohu dosvědčit). Dále byla na programu příprava koktejlů, kterou měli na starost studenti oktávy. Namíchali alkoholický drink pro dospělé a nealkoholický pro děti. Byla možnost prohlédnout si i naše odborné učebny a chemickou laboratoř. Zakončení celé akce proběhlo v učebně hudební výchovy, kde zazpívaly za doprovodu klavíru paní učitelky Malotínové studentky sekundy. V téže budově si příchozí prohlédli i naši jídelnu. Doufáme, že se Vám u nás líbilo, a můžete si být jisti, že Vaše dítko by u nás nestrádalo! (Satan)
Mgr. Jaroslav Staněk prezentující Gymnázium a SOŠ Aš
Poradil, pobavil
[ŠKOLA]
Ve středu 23.2. nás na gymplu navštívil pan doktor Petr Kovář z Ostravy. Pan Kovář je gynekolog a přijel za námi se svou prezentací s názvem „Rady začínajícím milencům“. Jeho výstup jsme shledali věcným a poměrně důležitým. Poradil nám, co dělat, aby při sexu nedošlo k nechtěnému oplodnění, a když už dojde, jak se k pro blému postavit. Také silně brojil proti smrtelným nemocem, které jsou přenosné sexem, a snažil se nám svůj názor důkladně vštípit. Ukázal nám všechny druhy antikoncepce, popsal jejich použití, cenu, jejich spolehlivost – to vše velice vtipnou a zábavnou cestou. Přednáška byla totiž doprovázena různými animacemi, nechyběla vtipná videa a obrázky v počítačové prezentaci, což ji činilo pro mladé atraktivnější. Já jsem byla spokojená, přijde mi důležité, aby o takových věcech mladí věděli, v dnešní době, kdy s milostnými akty začínají sotva vyspělí „puberťáci“. Však se také akce zúčastnili studenti ve věku 14-17 let, pro něž je toto téma nejvíce aktuální. A dostali jsme letáčky, takže si nemůžeme stěžovat vůbec na nic. Jsme zase o něco moudřejší, snad i rozumnější, a doufám, že nám to dlouho vydrží. (Satan)
•1•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
Hořkosladký bonbón
03 • 2 0 1 1
[HUDBA ]
Předmluva Využiju příležitosti vzniku naší nové, organizační struktury, abych se úvodem vyjádřil k téhle rubrice, a tak trochu jí i předdefinoval, neboť si myslím, že je to vskutku potřeba. Nehodlám se omezovat na souvislý text, a tak jsem se rozhodl dát této předmluvě podobu bodového manifestu jménem „manifest hořkosladkého bonbónu” [ 1 ] Autor si vyhrazuje právo se oprostit od jakýchkoliv žurnalistických žánrů a zcela se oddat nezávaznému popisování dojmů a představ. [ 2 ] Subjektivní názor autora bla, bla, bla... pokud máte jiný názor, sesmolte to a vylepte si tím toaletu, popřípadě jiný novinový útvar. [ 3 ] Autor má sklony k obscénním přirovnáním, které by při čtení starými lidmi mohly způsobit náhlé záchvaty pobouření, popřípadě zne chucení. Proto je pro určité osoby rizikové tuto rubriku číst. [ 4 ] Autor přijímá veškerou kritiku, autor chce kritiku! [ 5 ] Autor není Jiří Krampol, proto není dokonalý.
Destroyer - Kaputt
Kanada, znáte to. Hustě zalesněná tvář divočiny ještě k smrti ne zulíbala rety motorových pil, ve které můžete stále zažít ony roz tomilé chvilky v přírodě, jako být zaživa roztrhán a sežrán medvědem. Drsná země, drsní lidé a ta úchvatná směsice kulturních vlivů domorodých obyvatel a koloniálních velmocí, především Francie a Británie, vytváří nezaměnitelný ráz.Tenhle rozmanitý duch se pro jevuje především ve folku. Silné, hluboké a emoce drásající příběhy spojené především s hrubým zvukem kytar a tradičních nástrojů. Tak přesně takový Destroyer alias Dan Bejar není. Tedy je, ale vlastně není. Spíš než k Neilu Youngovi má blíž k Bryanu Adamsovi a jestli tedy vůbec k někomu tak k Davidu Bowiemu. Vše se podřizuje tomu být jemný, melodický a lehký, tak lehký, že se při doteku rozletí na tisíc trylků. Označit zvuk, který se line s Bejarových úst za zpěv je velmi nadnesené. Většinou se jedná o ukolébavý a snový šepot. Folková tradice je pečlivě zachovávna v přítomnosti dechových nástrojů jako trumpet a saxofonů spolu s pravdelným rytmem bicích okořeněným o pestré midi zvuky (Michal David feeling). V textech je velmi jednoduché rozpoznat vliv european blues i folku. Když k tomu přičteme časté parafroázování jiných umělců nebo třeba Ronalda Reagana, vznikají citlivé a často matoucí zpovědi v nichž se sem tam mihne nějaký ten kokain a lehké dívky. Celý hudební dojem se vlastně blíží zpovědi. Je upřímný, osvobozující a ze začátku se nelehce poslouchá.
James Blake - James Blake
Pop (ten nekřiklavý) vykazuje posledních pár let určité symp tomy přeměny nebo spíše mutace. Plazí se v temných koutech okrajových žánrů a snaží se od nich leccos pochytit, a často ty nejtalentovanější přetáhnout na svou stranu. Poslední album Jamese Blakea budiž příkladem za všechny. Jeho dřívější alba jsou něco, čím se škatulka jménem dubstep může vychloubat před svými žánrovým příbuzenstvem, a přece bude plkat. James Blake je spíš černou ovcí rodiny dubstepu, ne-li přímo levoboček. Rezignuje na rodinný pod nik, který preferuje výrazné wobble bassy (zní trochu jako digeri dou) a kooperativní dojem všech drum efektů, o nějaké osnově nebo konceptu ani nemluvě. Poslední album asi nejtalentovanějšího elek tronického producenta současnosti přináší ty nejneotřelejší způsoby minimalismu, které jsou pracně rosekané do mikroskopických částeček. Téměř se zdá jakoby se Blake snažil zjistit, do jakých rozměrů dokáže svůj překrásný hlas vokodérovat, rozmačkat a po tom poslepu namačkat na už tak rozkouskované pozadí. Ony chuch valce zvukových stop a textů, které místy víc připomínají sos dialogy se mezi sebou spíše hledají, než aby tvořily přímočarý myšlenkový pochod. Velkou roli hraje i jako na jeho předchozí desce klavír, jehož hru Blake vystudoval a která do velké míry utváří jeho hudební zjev. Celá deska je zalitá notnou dávkou melancholií, i když i ta místy graduje do míst, ve které připomíná spíše samotu génia. Perfektní pro noční přemítání.
Maxim Turbulenc - Antiethanol párty no.1
Pod pojmem „tuzemská scéna” si představím hned několik věcí. Něco co má drahá polovička nazývá „božská muka”, což je věčná a slávu nikdy neztrácející kombinace přelétavého slavíka Karla Gotta a Pe tra Muka (budiž mu země lehká). Potom lehce konspirační doměnku o tajné vládě Tuzemáku nad českými hudebními háji a bezpochyby Kabáty, které jsou i přes nespory s kapelou Kumbál stále drsnější než neoholený, dětský zadek. Je nad slunce jasné, že české scéně už pár let vládne dlouhá noc, ze které se ne a ne probudit. Pár se jich o to pokusilo, ale pro jejich nonstop výtržnictví byly brzy vzati pod ochranná křídla Stb -skupina tvořící budoucnost, ve které se uh nízdil vývad českého éteru. Polská punkerka s velkou slabostí pro ostravské fárání, její o rok mladší superstar parťák z incestu anebo o pár let starší, utajovaná dcera utajené sestry Alexandra Vondry a to vše za otcovské podpory krále éček, géček, nebo céček, whatever. Ovšem skutečně kultovní česká uskupení hrají na trochu jinou notu. Pro hvězdy formátu Maxim Turbulenc je samozřejmě už jenom hraní not něco, co trochu zavání amatérismem a je toho mnohem víc, co trochu zavání. V zásadě o nich nedá mluvit jako o skupině, protože jejich projev je natolik celistvý, že zní jako jeden Downovým syn dromem postižený muž. Něco k historii. Vznik se radiokarbono vou metodou odhaduje někam do pleistocénu, éry neandrtálců (od toho pojem kultovní), přesotže krycí rok zní 1994. Kapela si prošla děsivým vývojem od cover bandu skupiny Tři sestry, Tři čuníci, na který také odkazují v jednom ze svých hitů, přes propagační skupinu dětské pornografie, jejíž vlajkovým hitem byla skladba Jede, jede mašinka odkazující na metody používané při dětských únosech až po stálice české dechovky. Úctihodný rozsah. Jejich nová deska, o které se mimojiné proslýchá, že má výhru prestižních hudebních cen typu Satan nebo Havran rezervovanou na několik let dopředu, je prostě bomba. Je dokonce natolik profesionální, že první dojem je hnedle i ten poslední. Zárveň si za tři minuty dokážete udělat komplexní obraz o myšlence, provedení i atmosféře desky, což velmi šetří čas, protože si už desku nebudete muset nikdy znovu pustit. Hodnocení nebo snad rozbor je naprosto zcestný a zbytečný. Na závěr několik teorií, které se snažé osvětlit úmysly nejenom těchto paš/s/á/í/ků Za a) turbulentní páni chtějí upozornit na globální trend plytkých až retardovaných písní vytvořením tzv anti-hudby. Pokud je to tomu tak, klobouk dolů. Páni jsou tak dobří, že se jim tenplán už několik let daří dokonale skrývat. Za b) páni jsou posedlí představou mimozemské invaze, a tak se rozhodli vzít otěže záchrany planety do svých tučných rukou. do vesmírného ticha vysílají zvuky, které by měly každého případného útočníka odradit v domění, že jsme teprve nedávno vylezli z moře, popřípadě z Edenu. Za c) páni už několik let tajně spolupracují s mučícími odděleními vrcholových zpravodajských služeba výměnou za imunitu, která už je několik let potajmu chrání před defenestrací z rukourozhořčeného lidu. Tak jako tak, hurá na Střelák! (chaot.) •2•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
Oscarová ocenění
03 • 2 0 1 1
[FILM]
Pohádka o králi, snílkovi, schizofrenní baletce a cracku Oscar, Academy Award nebo zlatá soška. Ať už toto ocenění pojmenujete jakkoliv a ať už si o něm myslíte cokoliv, nic to nemění na faktu, že jsou to právě tito plešatí Oscaři, které ve světě filmu převracejí misky vah. Jméno údajně pochází z úst knihovnice akademie Margaret Herrick, která při spatření sošky zvolala: „Vypadá úplně jako strýček Oscar.“. Již od roku 1929 se každý únor (pozn. redakce – až na tři výjimky) s pravidelností hurikánů na Floridě prožene ulicemi Los Angeles oscarová horečka, která postupně zachvátí celou Ameriku a poté i zbytek světa. Je paradoxem, že přívlastek tohoto panáčka je zrovna zlatý, když ve skutečnosti je možná méně zlatý než zuby vaší babičky. Už jen fakt, že za 2. světové války se kvůli nedostatku kovů vyráběl ze sádry, mluví sám za sebe. Navzdory tomu vás provedeme napříč letošními vítězi i poraženými.
Na koho se nedostalo
Možná překvapivě vyšel naprázdno Danny Boyle, režisér kultovního Trainspotting i Oscary oceněného filmu Slumdog Millionaire, který se představil se svým snímkem 127 hodin pojednávajícím o síle lidské vůle. Dokonce i vedoucí postavy amerického nezávislého filmu bratři Coenové (Fargo, No Country for Old Men, Burn After Reading) na letošních Oscarech se svým spíše mainstreamovým westernem True Gift, na němž je ale stále citelně znát rukopis těchto ikon, neuspěli. Rok 2010 toho nabídl doopravdy mnoho a lidé můžou být s verdik tem akademiků spokojeni a taky se jim může příčit, ale rozhodně ho nezmění. Všechny tyto filmy vám rozhodně doporučujeme a s další filmovou rubrikou se na vás těšíme v příštím čísle. (druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce, chaot.) •3•
VERDIKT AKADEMIKŮ
„Největší filmy“ Narozdíl od minulého ročníku, kdy si to spolu rozdaly vizuální epos Avatar a sice aktuální, avšak nepříliš originální snímek The Hurt Locker (Smrt čeká všude), se letos bojovalo na úplně jiné frontě. Už v létě všem vyrazilo dech geniální sci-fi Inception, jež však dalece přesahuje hranice svého žánru a které si podle reakcí diváků suverénně nakročilo hned k několika nominacím. Výborný a efekty přímo přetékající, na psychiku náročný film, jenž se dotýká nás všech, našeho zdánlivého světa, v němž se meze nekladou. Po tomto letním trháku následovala relativně dlouhá odmlka, která se ale nakonec ukázala jako klid před bouří, protože „chvilku“ před tímto slavnostním ceremoniálem se strhla filmová smršť, která na poslední chvíli zamíchala kartami. Vše odstar toval příběh celosvětového fenoménu a jeho zakladatele, který nejed nomu z nás změnil život. Řeč je samozřejmě o The Social Network a o jednom z největších géniů 21. století Marku Zuckerbergovi, kterého ztvárnil Jesse Eisenberg, u něhož by se dalo i přes nízký věk 27 let hovořit o životní roli. Famózní dialogy, zasazené do prostředí elitní společnosti, které vás donutí zamyslet se nad tím, zdali nejste jen další profil na facebooku. Z dílny Darena Aronofskeho, odkud pochází i kultovní psychodrama Requiem for a Dream, byla vypuštěna schizo frenní černobílá labuť, pomyslný symbol souboje našich já. Natalie Portman si dotančila pro svou smrt a za tento počin se stala favo ritkou v kategorii hlavní herečka. Jako outsider se mezi těmito filmy mohl zdát snímek Fighter, který režíroval relativně neznámý David O. Russell. Onu nevědomost narušoval pouze Christian Bale, známý především jako Batman ze snímku The Dark Knight, jenž si zahrál vy haslého, drogově závislého boxera, za kterého si vydobyl doopravdy velké šance na ocenění v kategorii vedlejší herec. Mezi nominacemi však nakonec zavládl neočekávaný snímek The King´s Speech. Tram poty královských rodin tvoří mezi filmy velmi vděčné téma, možná až moc vděčné. Avšak brilantnost a mistrovství, se kterou byl vystavěn příběh koktavého anglického prince Jiřího VI., který se proti své vůli a řečnickým schopnostem nakonec stane králem, je typickým případem poctivého filmařského řemesla. O Colinu Firthovi se v roli prince dá už jen s velkým sebezapřením nemluvit jako o jednom z nejlepších britských herců a Helena Bonham Carter svým britským akcentem a vytříbeným chováním patřičné dámy jen podtrhla celý obraz tohoto díla.
Inception 8 nominací 4 Oscary
kamera, mix zvuku, střih zvuku, vizuální efekty
The Social Network 8 nominací 3 Oscary
adaptovaný scénář, střih, hudba
Black Swan 5 nominací 1 Oscar
herečka v hlavní roli
Fighter
6 nominací 2 Oscary
herec a herečka ve vedlejší roli
King´s Speech 12 nominací 4 Oscary
nejlepší film, režie,
herec v hlavní roli, původní scénář
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
03 • 2 0 1 1
Cesta za zarostlým San Franciscem,
zelený, zelená, zelené umíme nejen vyskloňovat [ E K O ]
Účel těchto novin je informovat naše studenty, rodiče, přátele školy, nepřátele školy a ostatní o tom, jak škola žije. Ale škola nežije jen sama pro sebe, snaží se udžovat život i jiným než jsme my, lidé. A to tím, že je ekologicky aktivní a je zapojena do projektu „Slunce do škol“ nebo už jen tím, že jsou na chodbách koše určené na recyklaci odpadu. Mnozí učitelé se aktivně podílejí na tomto „ekochodu školy“ a je třeba, aby i studenti vzali situaci do vlastních rukou, jelikož jde i o jejich kvalitu prostředí. Dnes o již zmíněném projektu „Slunce do škol“. Systém byl dán do provozu 22.10.2004 firmou SOLARTEC. Je nainstalováno 12 panelů, které jsou nasměrovány na jih. Životnost panelů je zhruba 50 let (už jen proto je třeba udržet školu v provozu ;)) Byla nainstalována také zobrazovací jednotka (ve vestibulu vedle plánu školy), díky níž máme přehled, jak je celé zařízení výkonné. Ale teď to nejdůležitější: snížení emisí CO2 (kdyby se měla energie vyrobit například v tepel ných elektrárnách) je 3,915t/rok. Což o úspoře životního prostředí něco vypoví. Závěrem snad jen říct, že je třeba se dívat nejen před sebe, ale i kolem sebe. Nad sebe, pod sebe, vedle sebe, tam všude je naše Země, která nám dává. Je třeba nejen brát. Inu slunce nejen v duši! (Já)
[HUDBA]
Ágćtis Byrjun
„Růže vítězství rozkvetla na Islandu.“ Určitě by bylo zajímavé vědět, co vás při této první větě napadlo a nad čím přemýšlíte. Málokomu se vybaví přesně ta věc, o které budu v tomto článku psát. Někomu ale napověděl již nadpis a právě „Růže vítězství“ je ještě více utvrdila v jejich domněnce. O co se tedy jedná? Začneme „kousek vedle“, ale postupně se dostaneme k jádru pudla. Na Islandu, státu nám natolik blízkém a zároveň tak vzdáleném, se mluví jazykem, který zůstal po mnoho staletí téměř nezměněný. Především právě díky této „izolaci“. To je důvod, proč se dochovala i nádherná jména, která jsou na tomto os trovním státu téměř běžná a nikdo se nad nimi nepozastaví. Nám ale budou připadat více než krásná. Mezi ně patří i Sigurros – doslovně přeložené jako „růže vítězství“. Sigur Rós je islandská hudební skupina. Teď očekáváte, že popíši škatulku, do které patří, ale ne! To dělat nebudu, taková totiž neexis tuje. Aby toto člověk pochopil, musí tento Islandský národní klenot slyšet na vlastní uši a hlavně ho také pochopit. Členové Sigur Rós ví, že existuje spousta neobjevených věcí na poli hudby, a to jim dává neopakovatelnou příležitost vytvořit první písně svého druhu. Nemusí se ale jednat o něco přehnaného. Stačí vědět, jak zaujmout, a uvědomit si, že na běžné nástroje není nutné hrát tradičními způsoby. Nový styl hraní nemusí být vůbec nepříjemný, jak některé kapely s ochotou představují a předhání se, kdo udělá na kytaře více druhů nechutných zvuků. Kupodivu různé způsoby hraní mohou daleko více uklidňovat a umožní podívat se na hudbu pod zcela jiným světlem. Z jejich děl přímo čiší minimalismus a původní jazyk – ze kterého se vyvinuly dnešní germánské – zpívaný fallsetem (méně odborně se jedná o druh fistule) dotváří mistrovské dílo, které se na první pohled nezdá. Styl nemusí vyhovovat každému, ale je dobré si uvědomit i prin cipy a důvod skládání jejich muziky. Přečtěte si překlady písní a pochopíte, co znamená otřepaná fráze – měj radost ze života. Ještě důležitější je snaha o překonání dnešního stereotypu, který je okolo nás v rádiích, nedejbože televizních hitparádách a našich ajPodech. Jedná se rozhodně o Ágćtis Byrjun – dobrý začátek.
[MĚSTO]
kasinem a citronem
Když jsem přemýšlela nad námětem na můj další článek, inspirovala jsem se mým prvním, tím který vás měl ovlivnit v rozhlížení se po ašských – no, prostě řečeno po Aši. Byla jsem venku, v ulicích a na padla mě zvláštní věc. Napsat vám pár vět o několika ašských vilách, jež ztratily svůj lesk. Když jsem šla poprvé ulicí Na Háji, hned mě upoutala vilka s věžičkou, připomínala mi něčím San Francisco. Přesto mě z ní mra zilo, vypadala, jako by se tam každou chvíli chtěl usídlit Střihoruký Edward, bylo jí tou dobou necelých 118 let. Dnes její stáří dosahuje patrně 122 let a je ještě v horším stavu, pohledem do vysklených oken zjistíte, že trámy jsou ohořelé, fasádní ozdoby pláčou nad svým osudem a zahradě by nějaký střihoruký jen prospěl. Mohu jen doufat, že až zde půjdu za nějakých deset let, bude na mě ze srázu shlížet bu dova, jež bude sloužit tak, jak sloužila skoro stovku let, jako rodinný domek. Když se od této vily otočím směrem na jihozápad, padne můj zrak na Základní a Praktickou školu, což upoutává můj zájem na bud ovu stojící vedle ní. Prý dříve patřila k soudu, který měl své sídlo v sousedící budově, a bydlel v ní soudce. Tuto informaci nemám podloženou žádným faktem, jen si pamatuji, že mi to někdo řekl. V archivu Stavebního úřadu v Aši se nachází pouze kopie původního plánu z roku 1917 a několik plánů na přestavbu této vily na kasino, ty byly nakresleny v roce 1993. Za první datum se nám přimlouvají secesní ozdoby kolem oken vily, ale že by byla kasinem? Ledaže by rekonstrukce znamenala zabednění oken. Posledním cílem mé cesty je vila stojící v rozlehlé zahradě s několika ovocnými stromy, a pěnišníkem mezi Kmochovou a Štefánikovou ulicí. Už několik let zde probíhá a zároveň stagnuje stavba nové střechy. Omítka vypadá jako citron, jehož kůru maminka nastrouhala do bábovky. A dobře umístěný, stále zelený keř jen dodává nádech kdysi upravované zahrady, která rozlohou může soupeřit s Poštovním náměstím. Zbývá už jen přání, ať majitel dokončí započatou opravu a dům se zahřeje rodinným krbem. Na závěr dodávám: Stavební úřad se snaží kontaktovat majitele těchto objektů, aby pečovali o svůj majetek, čož jim ztěžuje fakt, že majitelé ne vždy bydlí na uvedené adrese, či jejich stopy vedou do ciziny. Zatím nelze dělat nic jiného, než vydat nostalgický vzdech. V honbě za materiálem jsem využila svých vzpomínek, ochoty úředníků na místním stavebním úřadě, za kterou jim ještě jednou moc děkuji, a ušpinila si boty v bahně, což se ale podle mých zkušeností pojí s každým mým projektem. (tram)
Jedna ze zmíněných vil. Více fotografií budete moci brzy vidět na připravované stránce našich novin na gymsos.com, nebo se vydejte do ulic (v tento čas doporučuji nazout si gumáky). •4•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
03 • 2 0 1 1
Rjú Murakami [ L I T E R A T U R A ]
Pád do zapomnění [ M Ě S T O ]
Pokud jste příznivcem japonské moderní prózy, jistě se vám, když se zmíní Japonsko, vybaví kromě suši, japonských zahrad, Yakuzy a pestrobarevných neonů nočního Tokia, i proslulé jméno Haruki Murakami. Málokdo však v našich končinách ví o existenci, pro japonce neméně významného autora, Rjú Murakamiho, který se na rodil 19.2.1952 v přístavním městě Sasebo. Vyrůstal tedy v Japonsku v době vojenské přítomnosti USA, poblíž americké vojenské základ ny, což výrazně ovlivnilo veškerou jeho budoucí tvorbu. Později studoval na umělecké vysoké škole Musašino v Tokiu, studia však zanechal, aby se mohl plně věnovat svému psaní. Český čtenář se s tímto mnohostranně nadaným, literárním „enfant terrible“ mohl poprvé seznámit teprve v roce 2008, kdy naklada telství Argo vydalo jeho psychologický román o setkání tokijského studenta, jenž si přivydělává jako „noční průvodce“ amerických turistů, s jeho posledním zákazníkem – masovým vrahem, nazvaný V polévce miso či prostřednictvím o rok později vydaném románu Čáry, kritizujícím současnou, japonskou, konzumní společnost. Počátky jeho tvorby však sahají až do roku 1976. Za krátkou nove lu Nekonečná téměř průhledná modř tehdy obdržel, kromě ceny v literární soutěži časopisu Gunzó, také prestižní Akutagawovu cenu. Knihu o tři roky později přepsal do podoby filmového scénáře a sám se ujal i režie. A jaký je vlastně svět Rjú Murakamiho? Snoubí se v něm vychodní střídmost s rychlým spádem, typickým spíše pro kulturu západní. Dává přednost nočním klubům a barům, stejně jako temným uličkám třináctimilionového Tokia, kde čas od času někdo beze stopy zmizí. Je ponurý, temný a mnohdy beznadějný, není tu nouze o perverzní sex, drogy, násilí a krutost, ale nechybí ani láska, přátelství, radost z všedních maličkostí a obyčejné lidské osudy – typicky japonská kombinace slaného a sladkého. Hrdinové Murakamiho knih bývají mladí a často velmi osamělí. Zmatení a revoltující hledají nápň svých prázdných životů a nutno podotknout, že ne vždy se jim podaří ji naleznout. Obě knihy, ktéré zatím vyšly v českém překladu (V polévce miso a Čáry), mohu vřele doporučit všem, kteří mají rádi svět daleko za Uralem, okořeněný špetkou akce, chce to však pevné nervy a dobrý žaludek. Nakladatelství Argo v současné době připravuje také překlad již zmiňované novely Nekonečná téměř průhledná modř. Časem by se snad mělo dostat i na ostatní tituly, jako např.: Děti z nádražních skřínek, 69 sixty nine, Fašismus v lásce a iluzích nebo Co by se dalo koupit za ty peníze. (dw)
Jak každý ví a zná, v Aši máme jeden kojenecký ústav a dva dětské domovy. Ale jak to bude dál? Opravdu přijdeme i o kojenecký ústav? Je to fáma, straší nás, nebo se to opravdu stane skutečností? Pokud je mi známo z různých zdrojů, letos se ke kojeneckému ústavu měly připojit jesle. Ale... jesle nebudou. Dále jsem se doslechla o plánované školce, taky nic. A co se nakonec nedozvím? Ani jesle, ani školka, ale ani kojeňák. Nic. Kojenecký ústav se má prý zrušit z důvodu nedostatku doktorů a dětí. Děti budou proto poslány do jiných, podobných ústavů po celé republice. Jenže, ti drobečkové za to opravdu nemůžou. Teprve se narodí, nikdo je nechce nebo nemá na to se o ně starat a pošle je do kojeneckého ústavu. A jak to asi bude vypadat v Aši, až se tu někdo takový objeví? Kam dá své nechtěné děcko? Pojede kvůli tomu do Chebu nebo jinam? O tom silně pochy buji. Buď si to dítě nechá a zkusí se o něj starat, a neboho položí na ulici a nechá zmrznout, jak už se stalo v mnoha případech. Nebo ho zabalí do igelitky a strčí do popelnice. Ale proč? Ti tvorečkové se přece jen narodili a stejně jako my mají právo žít. Trochu jsem odbočila od tématu, ale nevadí. Otázkou zůstává, zda náš kojenecký ústav opravdu zruší, nebo jak to s ním bude dál. Je vůbec udaný důvod pravou příčinou? (tram)
slech í č v a i z á 20 let Gymn Téměř 1000 studentů 2 ředitelé 5 zástupců ředitele 52 učitelů a externích pracovníků 17 zahraničních lektorů cizích jazyků 3 východní poradci 2 metodikové prevence 35 povinných a povinně volitelných předmětů 14 nepovinných předmětů a zájmových kroužků Kolem 90 % studentů pokračuje v dalším studiu na VŠ Téměř 500 studentů bylo zapojeno do ekologické výchovy (ekologická konference, příhraniční spolupráce, školní projekty, spolupráce se ZŠ aj.)
[HUDBA]
Madam poezie
„Jste mi věrná a já jsem věrný Vám.“ Přesně takhle zní slova z písničky Madam Poezie. Tuto skladbu složili mladí kluci, říkající si BPM. Rap zná v dnešní době každý, a ten český už tuplem. Ale BPM zná málokdo. Jedná se o rap v básnickém provedení. Žádné vulgární výrazy, nic takového, jen čistá poezie sama o sobě. Žádné umělé upravování hlasu nebo samotné písně jako takové. Zpívají přesně tak, jak umí. U BPM nepotřebujete nic upravovat, jde o to, co umíte. Jde o přednes – jako když přednášíte báseň před publikem, lehce do rytmu. V pozadí hraje hudba jako u normálních skladeb, ale u jakých zpěváků uslyšíte, jak se při zpěvu nadechují, aby mohli pokračovat? U nikoho, každý to ve své písni vystříhá, BPM to nemá zapotřebí. Dalo by se říct, že jsou „přírodní“ zpěváci, nebo taky básničkáři. „Podle kánonu, podle řádu, podle hvězd, nechávám se vést. Abych pochopil, že jsem to byl pouze já, kdo vždycky zaplatil za špatnej smysl svejch cest.“ Doporučuji poslechnout si alespoň jednu skladbu až do úplného konce a zkusit ji srovnat např. s takovým Rytmusem či PSH. Když se to tak vezme, Rytmus i BPM jedou zdánlivě na stejné vlně, a přeci je v tom velký rozdíl.
520 studentů se účastnilo zahraničních poznávacích zájezdů (6x Anglie, 2x Skotsko, Irsko, Švédsko, Francie, Pobaltské republiky, Rakousko, Švýcarsko) Přibližně 48 studentů vykonalo zkoušku z Nj, Sprachdiplom Přibližně 83 studentů se zúčastnilo studijních pobytů v zahraničí (Selb, Bayreuth, Pegnitz) 650 studentů se zúčastnilo tanečních kurzů Každoročně připravují studenti své školní akce: pasování primánů, vánoční besídka, maturitní ples, majáles, účinkují na Ašlerkách a mnoha dalších kulturních i sportovních akcí. Reprezentují svojí školu v různých soutěžích a olympiádách, některé i na celorepublikové úrovni. •5•
NOVINY GYMNÁZIA A STŘEDNÍ ODBORN É ŠKOLY AŠ
03 • 2 0 1 1
e i z e o P o k S ja Jaro
Okamžik bytí
Zima je ta, tam.
Slunce se vznáší nad barevnou, svítí mi do oken, roznáší svou záři skrz větve na střechy, do všech ulic v Aši.
Sníh roztál, Slunce svítí, vylézají hadi, hlemýždi a štíři a děvčata v sukýnkách s krásnými hýžděmi. Kluci na ně radostnými kukadly hledí, z hlavy se jim kouří, jsou bledí. To děvčata jim z hlavy chmůry vyhnaly, takto jen mozek zcvrklý měli.
Popadnu štětec, tempery, jako Monet své kupky sena, maluju těch obrazů několik.
Nebýt jara, lidem zimou, některé orgány rychle zhynou. To jaro za to může, že se jejich orgány podrobily terapeutické kůře. Nač léky, když Slunce trápení přemůže, nezralá jablka si naházíme do nůše a lidstvo k množení teď připraveno být může.
Nestíhám, zapadá, barva zasychá, plátno je prázdné, ale paměť, ta si vše ukládá. (tram)
Stráně už Slunce zahřálo, spousta děvčat nohy roztáhlo. Líčka červená jako jablíčka, třeba to bude holčička. Klukům je jedno velice, jestli jsou to mladice, slepice, či shnilá bába z Prčice.
Vyhasnutí
Snad abstinenční příznaky by to mohly být? Kéž by s rodiči v jedné místnosti nemuseli žít! Páry se válejí na stráni a je jim jedno, jestli je mravenci štípou do tkání. Hlavně že se rádi mají a nic si vzájemně nevyčítají.
ve výrazu tváře úsměv sukničkáře ukrývá strach prázdné kalamáře básně do diáře dávno vzal prach
Chmůry sou ty, tam. To jaro je vymetlo z hlavy nám. (stan)
v podvečer u baru žaludek na vodě dnes už jen z rozmaru žehnáme svobodě
nad sklenkou whisky a poslední cigaretou hledíme v zisky s hrdostí plnoletou
[grafická úprava] Marian Pekár
[redaktoři] Dominik Čech Sarah Erbanová Michael Irišek Stániš Opltová Míša Michalová Marian Pekár Matěj Tkadlec Michaela Trávníčková Kačka Valová
[šéfredaktor] Michal Trkal
Březnové vydaní Napříč pro vás připravili...
když s prázdnými frázemi padáme - držkou - k zemi (dw)
•6•