Ministři jako Al Capone: ČSSD od Bamberku po Unipetrol 13

3

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVII. V 16.— 22. 1. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Štěstí milionářů z Nošovic 5 V Proč neslavit s Klausem 5 Vědecké lži jako dobrá zpráva 18 V Konzervativci opět v kurzu 11

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Ministři jako Al Capone: ČSSD od Bamberku po Unipetrol 13

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Před pár lety se členové pražského spolku Auto*mat bojující proti stále většímu ovládnutí města osobními auty rozhodli provést jednoduchou pouliční akci. Rozhořčeni tím, že magistrát pohrdá jejich projektem Den bez aut (kterým chtěli do Čech zavést tradici mnoha evropských měst, v nichž radní za pomoci dočasných uzavírek jednou za rok umožňují místním prožít alespoň několik hodin v ulicích

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Střední Evropa si líže rány Zpackaný start kapitalismu ovlivňuje náš život

Spanilá jízda Jana Bouchala bez všudypřítomných aut), si naplánovali, že vyvedou z klidu blahobytné řidiče na pražské magistrále a alespoň na pár vteřin zastaví jejich nerušenou jízdu protestním transparentem rozvinutým náhle před jejich čelními skly. Propagátoři městské cyklistiky z Auto*matu ale tehdy v září 2003 podcenili konspiraci. Na místě jejich pokusu o vzkaz řidičům už čekala policie, a když se dva dobrovolníci rozběhli s pruhem látky přes silnici, strážci pořádku provokaci v zárodku zlikvidovali. Toho zářijového odpoledne došli pražští jezdci k závěru, že bojovat s bezohlednými řidiči takhle amatérsky prostě nemá cenu. A že je načase zkusit něco jiného. Mezi městskými kolaři, kteří se v této konstelaci rozhodli, že končí s aktivismem, byl tehdy i sedmadvacetiletý novinář Jan Bouchal. On a jeho přátelé postupně vytvořili ze spolku Auto*Mat prostor, který místo partyzánského boje proti řidičům nabízí informace o dopadech automobilové dopravy na město a zároveň se pokouší spojovat všechny zájemce o propagaci veřejné, pěší nebo cyklistické dopravy. Tváří v tvář faktu, že se počet automobilů v Praze za posledních 16 let zdvojnásobil na dnešních téměř 800 tisíc, začali pravidelně svolávat symbolické jízdy, na nichž se v pelotonu několika desítek bikerů pokoušejí mnohdy značně agresivním řidičům vysvětlit, že nejsou žádní „dárci orgánů“ či „věční puberťáci“ komplikující provoz, ale že prostě jen potřebují pár metrů bezpečného prostoru. Postupně začali komunikovat s úředníky a politiky z magistrátu a přesvědčovat je o skutečnostech, o kterých se alespoň v některých městech Evropy nepochybuje: že městská cyklistika je nejen zdravá, levná a pro okolí bezpečná, ale v porovnání se zablokovanými auty i překvapivě rychlá. A především že v pražském centru dodnes prakticky neexistuje trasa, po níž by bylo možné se na kole bezpečně pohybovat. To, že se dnes lidé z pražského magistrátu chlubí tím, že každý rok věnují více a více peněz na výstavbu cyklostezek, je mimo jiné i zásluhou Jana Bouchala, který kromě práce v Auto*matu a v občanském spolku Oživení zároveň působil i jako zástupce šéfredaktora časopisu Ekolist. Jeho vstřícná mise ale bohužel netrvala dlouho. V pátek 6. ledna večer se jako již mnohokrát vracel na kole domů přes jednu z nejhorších křižovatek v centru. Když z vltavské navigace odbočoval na Strossmayerovo náměstí, smetl ho rychle jedoucí automobil. Zemřel v nemocnici o šest dní později. Martin Kontra Autor je spolupracovníkem Respektu.

Záměr – nebo hloupost? (Exministři Dlouhý a Dyba jdou slavit výročí návratu kapitalismu do Čech.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Č

eská společnost za hledání třetí cesty při obnově normálního ekonomického prostředí zaplatila vysokou cenu, jejíž úroky splácíme dodnes. Sebeoslavný duch konference „15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi“, kterou v Národním domě na pražských Vinohradech minulý týden uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku, je pro nezúčastněného pozorovatele nepochopitelný. Česká republika totiž ve srovnání s porovnatelnými zeměmi ve svém okolí neuspěla a její historicky daný civilizační a hospodářský náskok vůči bývalým postkomunistickým souputníkům se v oněch 15 letech výrazně snížil. Přechod od komunismu k demokracii a kapitalismu se ale bezproblémově nezdařil ani v jediné postkomunistické zemi. Poláci, Maďaři, Češi, Slováci ani Němci nedokázali najít způsob transformace, který by mohl být dáván za příklad. Nejen ekonomické, ale i morální důsledky transformace budou neblaze ovlivňovat vývoj v naší části Evropy ještě nejméně jednu generaci. Nedávný příklad polských prezidentských a parlamentních voleb, které byly protestním hlasováním Poláků proti zkorumpovaným politickým elitám, nezůstane ojedinělý. Stabilita našeho demokratického systému je velmi nečistým způsobem „budování kapitalismu“ dlouhodobě podkopána. Pokud někdo hledá důvody neklesající obliby Komunistické strany Čech a Moravy, pak toto je jednou z hlavních příčin. Česká cesta ke kapitalismu nebyla o nic lepší než polská nebo maďarská, v mnoha ohledech dokonce horší. Jejím výsledkem je, že Česká republika prohospodařila výjimečné postavení, které ještě počátkem devadesátých let mezi bývalými komunistickými zeměmi střední Evropy měla. Dnes je proto Česko po všech stránkách obyčejnou, byť stále ještě trochu bohatší zemí regionu.

ČSSR bez dluhů, ale i bez podnikatelů

Nejel s námi dlouho, bohužel. FOTO JITKA VRTALOVÁ

Startovní čára počátku devadesátých let byla klikatá. Maďarsko za sebou mělo víc než deset let „gulášového socialismu“. Ten dal volnost malému soukromému podnikání už v osmdesátých letech a k tomu otevřel Maďarům i západní svět. Také Polsko přes vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 zcela neopustilo cestu reformního otevírání se ekonomiky. Přestože polské státní hospodářství se prakticky celá osmdesátá léta pohybovalo na hranici bankrotu, statisíce polských trhovců zásobovaly individuálními dovozy ze Západu trh tak, že to v mnoha ohledech mohli Češi Polákům závidět. Československý komunistický režim došel v rámci státem řízené ekonomiky skutečně nejdál. Zestátnění se týkalo téměř všeho. S výjimkou určité autonomie družstev, nepatrného množství soukromých zemědělců a těsně před rokem 1989 prvního povoleného podnikání si komunisté ponechali kontrolu naprosto nad vším. Přes dlouholetou stagnaci, do níž se československé hospodářství dostalo v osmdesátých

letech, předávali ale oproti jiným zemím východního bloku českoslovenští komunisté hospodářství v relativně slušném stavu. Mezi socialistickými zeměmi předčila ve své výkonnosti Československo jen NDR, které pomáhala „vnitroněmecká výměna“ se Spolkovou republikou. Nastupující demokratická garnitura přebírala sice umrtvenou zemi, ale také stát, který byl ve srovnání se svým okolím téměř bez dluhů. Zatímco východní Němci se museli před bankrotem zachránit sjednocením a pro Maďary a Poláky byly dluhy mnoha desítek miliard dolarů obrovskou zátěží, Češi a Slováci po listopadu 1989 nic takového řešit nemuseli.

Návrat k národnímu socialismu V roce 1991 se Československo nevrátilo ke kapitalismu první republiky, ale k národnímu socialismu panujícímu v našem státě mezi roky 1945–48. Restituce a malá privatizace znamenaly ve své podstatě jen dosažení stavu, v jehož rámci alespoň částečně nepřestalo Polsko, Maďarsko nebo Německá demokratická republika nikdy fungovat. Komunisty prosazené a zbytky demokratických politických stran po roce 1945 provedené „velké znárodnění“ zůstalo v platnosti se všemi důsledky, které z toho vyplývaly. Kuponová privatizace na tuto „národně socialistickou“ cestu kapitalismu myšlenkově navazovala. Byla pokusem obejít normální tržní mechanismy, rozdělit majetek všeho lidu opět mezi všechen lid. Byla nacionalizačním pokusem, který ale bez odpovídajícího právního rámce a fungujícího kapitálového trhu skončil velkým morálním a ekonomickým fiaskem. Kdo nezapomíná, vzpomene si, jak vláda nového českého státu v polovině devadesátých let prohlašovala, že se nám podařilo tímto zázračným mávnutím kouzelného privatizačního proutku předběhnout všechny okolní země. V té době vznikla zahraničněpolitická teorie, podle níž se Česká republika natolik vzdálila Polsku, Maďarsku a Slovensku, že musí o vstup do Evropské unie usilovat samostatně. Ve Varšavě a v Budapešti byla tato česká nabubřelost pro smích. Velice dobře si vzpomínám na poznámky svých novinářských kolegů z těchto zemí, kteří tehdy tvrdili, že kuponová privatizace je velký podvod a skončí krachem. Všeobecný krach se sice nekonal, ale Češi, kteří měli pocit, že v kuponové privatizaci dostali skutečný podíl na národním bohatství, pak o něj byli brzy připraveni. Z většiny kuponových knížek se stala jen památka pro vnoučata. Samozřejmě byly i výjimky, ale v drtivé většině případů byli malí kuponoví akcionáři více či méně drsně okradeni. Konstatování, že ti, co svěřili své kuponové knížky „pirátovi z Prahy“ Viktoru Koženému, nedopadli ještě zdaleka nejhůř, je naprosto pravdivé. Bylo by zajímavé, kdyby někdo nyní udělal reprezentativní průzkum, kolik průměrný Čech získal za své kupony v obou kolech privatizace. S největší pravděpodobností by průměrný

zisk na občana nepřesáhl řád tisícikorun. Tedy jen zlomek tržní hodnoty státního majetku, který byl takto rozdělen. Zbytek byl občanům kuponově zcizen. Odpovědnost za to nese tehdejší politická reprezentace, která k této loupeži vytvořila právním vakuem podhoubí. Lze se jen dohadovat, zda šlo o záměr, nebo o hloupost. Druhým způsobem, kterým byli občané okradeni, se staly úvěry, jež na další českou část privatizace poskytly státní a polostátní banky. I v tomto případě se jedná o stovky miliard. Oddálení prodeje bank a opětovné zanedbání právního rámce je další velkou skvrnou na štítě reformátorů. Se stejnou otázkou na konci jako v případě kuponové privatizace. Česká národní cesta ke kapitalismu skončila v polovině devadesátých let ve slepé uličce. Praha se po pádu vlád reformátorů v tichosti vrátila na cestu, kterou mezitím ne tak efektně, ale efektivněji budovali kapitalismus ve Varšavě a v Budapešti. Zatímco Poláci a Maďaři museli splácet dluhy po komunistech, Češi pak spláceli sekeru po reformátorech počátku devadesátých let. I pražské vlády, shodou okolností sociálnědemokratické, proto musely prodat zahraničním investorům téměř vše, co ještě ze státního majetku zbylo, a lákat zahraniční investory a cizí kapitál.

Hypotéka po reformátorech Mnozí domácí vlastníci časem přestali tunelovat a pustili se do skutečného podnikání. Blížící se vstup do Evropské unie donutil politickou reprezentaci zlepšit právní systém. A továrny postavené zahraničními investory na „zelené louce“ rozjely výrobu a vývoz. Banky koupené zahraničními investory se začaly chovat tržně. A tak dnes v Česku máme to, co analytik PPF Pavel Kohout nazval „středněpříjmovou ekonomikou“. Hypotéku, kterou ale splácíme za „českou cestu“, můžeme každý den vidět na svých výplatních páskách, kde se výška našeho příjmu ani vzdáleně neblíží tomu, co vydělávají například i takoví Slovinci. Pánové Dlouhý, Dyba, Klaus a Kočárník mají pravdu v tom, že jejich domácí političtí oponenti neměli na počátku devadesátých let lepší recepty, snad s výjimkou prodeje Škodovky VW. To však neznamená, že jejich česká cesta byla úspěšná. Pokud srovnáme tu nejprůkaznější ekonomickou veličinu, tedy hrubý domácí produkt na obyvatele, náskok Čechů před Poláky, Maďary a Slováky se v průběhu minulých patnácti let výrazně snížil, byť stále ještě nějaký je. To, že východní Německo se ukázalo ještě horším způsobem transformace, může přesvědčit opravdu jen ty přesvědčené. Podle hesla: „Když se chce slavit, důvod se vždycky najde.“ Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

A co si o české cestě ke kapitalismu myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

Němci uklidnili Goliáše

EDITORIAL

Angela Merkelová nastavila v USA rozumné mantinely

P

áteční návštěva Angely Merkelové v Bílém domě, její první v úřadu německé kancléřky, nemohla být rozdílnější než podobná setkání Gerharda Schrödera. Za jeho vlády, hlavně v uplynulých čtyřech letech, byly německo-americké vztahy poznamenány jiným názorem na Irák a antipatií mezi ním a americkým prezidentem Georgem Bushem. Znamená to, že nejhorší novodobá krize vztahů EU–USA je definitivně za námi? Relativní součinnost obou strategických entit ohledně jaderného programu Íránu jako by tomu nasvědčovala. Přesto však mezi Evropany a Američany harmonie nezavládne, což za současné politické konstelace nemusí znamenat nic osudového.

Styl se počítá Washington uvítal Merkelovou jako spolehlivého přítele a spojence, stoupence silné euroatlantické vazby. A není divu. Pokud jde o diplomatické naladění, koaliční kabinet pod vedením dámy z bývalého východního Německa hraje v jiné tónině než maestro Schröder. Kontrast symbolů je výmluvný i teď. Zatímco Schröder je lobbistou ruského Gazpromu, této ozvěny komunistického energetického vydírání, dalo několik členů nynější vlády najevo zájem o potvrzení přátelských vztahů s USA. Vztahům s Ruskem se dostalo jen obligátní nálepky strategického partnerství. Styl, jenž se v diplomacii počítá, nedovolí německé koaliční vládě klesnout na roveň Schröderova antiamerikanismu ani tehdy, bude-li s vládou prezidenta Bushe nesouhlasit. Neshoda o Iráku sice trvá, Bush se však s německou pozicí smířil. Ví, že se od Merkelové nedočká vyslání Bundeswehru do Ramádí a Tikrítu. Kancléřka posílí tažení jinak, třeba rozšířením probíhajícího výcviku iráckých policistů. Navzdory disonantní rétorice socialistických a zelených ministrů minulé vlády fungovala a funguje spolupráce Němců s Američany dobře. Výzvědné služby si vyměňují informace, rozkrývají finanční cesty, jimiž teroristům proudí peníze a Američané oceňují působení německých vojáků na Balkáně, v africkém Džibuti a Afghánistánu. Na prosincovém turné americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové Evropou bylo dokonce oznámeno posílení kontingentu Severoatlantické aliance v jižním Afghánistánu o šest tisíc vojáků.

Schäuble v Oválné pracovně Tomuto svého druhu tání v euroatlantických vztazích předcházelo pár ne zcela známých, nicméně důležitých momentů. Před necelým rokem navštívil Washington Wolfgang Schäuble, tehdy opoziční politik, někdejší předseda CDU, dnes ministr vnitra. Při jednání, a také během setkání s novináři kritizoval Schäuble způsob, jakým Schröderův kabinet ventiluje vzájemný nesouhlas s Američany. Na jiné návštěvě v létě se pak Schäuble setkal s prezidentovým národně bezpečnostním poradcem Stevem Hadleyem, který ho nečekaně zavedl do Oválné pracovny, a Němec diskutoval s Bushem asi hodinu o budoucnosti transatlantických vztahů. Jak uvedl obvykle dobře informovaný konzervativní týdeník Weekly Standard, udělaly Schäubleho názory na prezidenta dojem. Sama kancléřka dala před svojí páteční návštěvou Bushovi vědět, že nebude aktivně prosazovat uvolnění embarga EU na vývoz zbraní do Číny, dokud se Spojené státy samy neujistí, že takový krok není v rozporu s jejich zájmy. A navzdory přání spolustraníků nebude Merkelová, jak dala najevo, sabotovat jednání s Tureckem o přistoupení k EU, položku, na níž Bushovi záleží. Merkelová však není naivní a ví, proč v německých volbách v roce 2002 tak zafungovala Schröderova protiamerická kampaň. Bushova vláda je nepopulární v západní Evropě masírované hlavním proudem médií oddávajících se protiamerickým stereotypům hrubého ražení. Při jejich sledování člověk skoro uvěří, že Amerika úpí pod knutou obtloustlých rasistů a ignorantů, manipulovaná klikou náboženských fanatiků a zkorumpovaných lobbistů. A tak se i Merkelová s prstem na tepu domácího veřejného mínění pustila do kritiky. Věznice na kubánské základně Guantánamo by se prý měla zavřít a s vězni by se mělo lépe zacházet. Za normální situace by se tato slova dala považovat za politický ekvivalent urážky. Kde má kancléřka důkaz o neužitečnosti Guantánama? Kde jsou důkazy o tamním údajném mučení, nepočítáme-li vyhlášení protibushovských aktivistů opírajících se o „svědectví“ samotných propuštěných vězňů? Pokud se týká ústavnosti držení zmíněných lidí – chycených se zbraní v ruce v Afghánistánu a Iráku na straně fanatických masových vrahů –,

rozhodne v této věci brzy Nejvyšší soud. Situace ovšem není normální, a tak Bílý dům onu „kritiku“ raději přešel bez komentáře.

Bouřka skončila pětkou Je tedy rozvod západní Evropy a Ameriky odložen? Je načase říci, že metafory manželství a rozvodu, případně jiného pojetí rodinných vztahů se v tomto ohledu vyčerpaly. Evropa má dost starostí s vlastní emancipací a uplyne ještě pár „generací“ politiků v EU, než bude jasné, kam Unie vlastně směřuje (a tedy: jaká bude její zatím neexistující zahraniční politika). Na bouřce o Irák byla jedna věc pozitivní – začala nutit obě strany sporu naučit se zvládat bytostný nesouhlas jednoho s druhým. Za výkon si obě strany zaslouží pětku, což může znamenat, že před námi je období nápravy. Ne však nutně. Americký politolog Michael Mandelbaum ve své nově chystané knize The Case for Goliath (Na obranu Goliáše) míní, že státníci v Evropě i Asii, kteří tak rádi veřejně kritizují Washington, jsou ve skrytu duše rádi, že Amerika jako vlídný hegemon plní úlohu vedoucí světové mocnosti. Nejsou to však na veřejnosti ochotni přiznat, protože by se jejich voliči mohli začít ptát na jejich vlastní odpovědnost za strategickou situaci, a proto Ameriku hlasitě kritizují tu za to, onde zas za ono. Ve skutečnosti však mají zájem rozumně spolupracovat, pokud je to nic nestojí. Mandelbaum má jako diagnostik pravdu, základní věc mu však uniká. Hodně totiž záleží na povaze oné kritiky. Bude-li to cosi na způsob villepainovsko-schröderovských tirád, může soustavná rétorická palba vytvořit takovou realitu, jež během let povede k roztržce v EU a strategickému přeskupení některých mocností proti Americe. To by vedlo k rozpadu NATO a konci transatlantické vazby. Přejme si tedy, aby ona občasná povinná kritika amerického Goliáše nepřekročila mantinely, které rozumně a s vhledem do věci nastavila slibná politička na čele klíčové evropské mocnosti Angela Merkelová. Tomáš Klvaňa Autor přednáší na New York University, je členem České euroatlantické rady a pracuje ve společnosti BAT ČR.

Q

Když se kácí les, lítají pacienti Ministru Davidu Rathovi se v těchto dnech daří naplnit plán na ovládnutí zdravotnictví. Nic nevysvětloval, nikoho ani nepřesvědčoval, promyšlenými kroky prostě získal moc ve složitém prostředí bílého rezortu. Kam tedy naše zdravotnictví povede? Tak zní Ale krizový manažer může jednat podle pravidla logická otázka, odpověď však od něho nečekejme. „když se kácí les, lítají třísky“. Rath má pro svůj vzestup jednoduchou a účinnou metodu. Využil finanční krize v rezortu a nabídl Krizový manažer v akci se sociálním demokratům jako ten, kdo pomůže. Pak využil možnosti, které nabízí role krizového Bylo by snadné kritizovat občanské demokraty za manažera. S nikým se neradí a podle situace pro- to, že se nedokážou bránit. Skutečně se dopustisazuje svou. Nejdříve vyhlásil nucenou správu li chyb, v principu to ale mají těžké. Když se snanad VZP, pak před očima překvapených poslanců ží Ratha znemožnit a vyvolat proti němu protesty, ODS ovládl zaměstnanecké pojišťovny a zabránil prohlubují tím krizi a paradoxně jeho pozici ješkrajům převést nemocnice na akciové společnosti. tě posilují. Také hrozící protesty lékařů mu jenom pomohNaposled v sobotu překonal počínající revoltu v lékařské komoře a zajistil funkci prezidenta svému ly. Operativně získal od vlády několik miliard. Nejde jen o předsunutou třímiliardovou platbu za spojenci, odboráři Milanu Kubkovi. V ruce má všechny trumfy a zřejmě jen forma- státní pojištěnce, kterou dostávají pojišťovny kažlitou bude úterní mimořádná schůze sněmovny, dý rok v lednu. Stát chystá ještě další mimořádnou která má odvolat ředitelku VZP Jiřinu Musílkovou dotaci čtyř miliard. Předchozí ministři žádali o poa místo v čele pojišťovny předat Josefu Čekalovi, dobnou pomoc třeba rok, Rathovi stačil týden. Patří ke stylu krizového manažera, že nereagudalšímu z věrných. Krizový manažer Rath využil mimořádnou pra- je na to, kam by vlastně chtěl svůj podnik dostat. vomoc k tomu, aby získal nad zdravotnictvím neo- Nemá čas, prostě bojuje s krizí. Kdyby představil mezenou kontrolu. Nelze mu však vyčítat, že dělá jasný plán nebo koncepci, přiznal by tím, že nejjen to. Také škrtá výdaje jako dosud nikdo před větší potíže vlastně už skončily. Jeho pravomoc ním. Nemocnicím, a hlavně ambulantním léka- by se potom mohla omezit. Ale když udrží zdání řům nařídil přísné stropy, kolik smějí utratit. Ještě krize dost dlouho, může změnit podnik ke svému tvrdší byl ve škrtech ve výdajích za léky a v mar- obrazu a stát se nepostradatelným. Otázka, kam míří pod Rathem zdravotnictví, žích lékáren. Sníží příjmy lékárníků, zvýší doplatky pacientů, možná se také omezí dostupnost péče. přesto zůstává a odpověď je také k nalezení – ve

Směr? Řekneme si po krizi. FOTO GÜNTER BARTOŠ

volebním programu ČSSD, jehož zdravotnickou část psali rovněž lidé od Ratha. Je až komické číst odstavce, kdo bude lékařům víc platit: stát, živnostníci, zřejmě i pacienti. Vše se děje v zájmu jedné profesní skupiny, aby měla co nejvíc peněz. Nedá se příliš namítat. Ať mají doktoři lepší platy! Přesto vzniká trochu nepříjemný dojem. Každý člověk přece do zdravotního rozpočtu přispívá, protože chce solidárně pomoci vážně nemocným. Teď je však svědkem trvalé krize, která je sotva něčím víc než rvačkou o moc a peníze. Není pochyb, že v delší perspektivě to povede k omezení solidarity. Nad tím rizikem by se měl ministr zamyslet. Petr Holub Autor je redaktorem Hospodářských novin.

3

Q

Vážené dámy, vážení pánové, česká média (Respekt nevyjímaje) si všímají poslanců obvykle jako lidí, kteří pořád zabírají nějaké nové baráky, nedokážou si koupit lístek do tramvaje, a proto ji musí mít zadarmo, a o zákonech hlasují podle všelijakých našeptávačů. V tomto Respektu jsme se pokusili na podobná klišé zapomenout a přinášíme reportáž o tom, jak práce poslanců vypadá – byť jde o Evropský parlament. V rubrice Téma vám nabízíme pohled do nitra české politiky, jak jej odhaluje případ „nepřítele státu“ Tomáše Pitra. Po měsíci jsme se také vrátili do Nošovic, kde peníze spojené s výkupem půdy pro továrnu Huyndai rozvrátily tamní komunitu. Také bych rád upozornil na rubriku Civilizace, kde přední český vědec a náš nový spolupracovník Pavel Jungwirth píše o etice vědeckého bádání. A konečně na stránce Diskuse vám přinášíme nový model polemiky. Přeji příjemný týden. Marek Švehla

GLOSA Extremistická Národní strana se chystá postavit v Letech u Písku balvan, na němž se kolemjdoucí dočtou, že zde za války nestál žádný koncentrační tábor. Jsou to neonacisté a ministr vnitra, starosta Let i vládní zmocněnec pro lidská práva říkají, že něco podobného nedopustí, mohli bychom se uklidňovat. Ke klidu ale mnoho důvodů není. Památka obětí romského holocaustu se v poslední době dočkala nejhoršího pohrdání od listopadu 1989 a vyhlídky na zlepšení nejsou valné.

Prezident, vlast, Lety Samozřejmě, že ze strany nacionalistů jde o chladný kalkul, který jim má přinést hlavně publicitu před letošními volbami – ne náhodou instalaci svého památníku ohlásili souběžně se spuštěním internetového rádia Vlast. Nápad se ale nezrodil jen tak náhodou. O Letech a nutnosti odstranit prasečák se mluví přes deset let, loni v létě však padlo jedno zásadní tabu. Prezident Václav Klaus v touze demonstrovat co nejsilněji své antievropanství po kritice Evropského parlamentu popřel, že by se na tom místě dělo něco zvlášť strašného: úřady zde prostě jen shromáždily osoby štítící se práce a ty pak umíraly na tyfus. Rozhodně žádný koncentrák. Stejně smýšlejícího europoslance Miloslava Ransdorfa (jenž je na rozdíl od prezidenta trestně odpovědný) pak za tytéž výroky policie odmítla stíhat. Popírání holocaustu dostalo zelenou a není divu, že do prezidentem otevřených dveří vrazili extremisté a navrhují Klausův objev vytesat do kamene, aby tak překřičeli pravdu – že totiž v Letech Češi na německou objednávku pomáhali vyhlazovat Romy. Takže tvrdí-li dnes oficiální autority, že hanbu s neonacistickým „pomníkem“ nedopustí, není jasné, kde berou tu jistotu. Budou-li národovci chytří a namísto obecních pozemků se pokusí najít v Letech soukromou půdu, můžeme očekávat ostudné přetahování o to, jestli je možné šlápnout na cizí hroudu a jejich zlopamátník odstranit. Co tedy s tím? Léky jsou známé. Zaprvé by se měl probudit prezident Klaus, uvědomit si, že se svými výroky o Letech zařadil mezi kriminálníky, a odvolat je. Stejně tak policie by bez ohledu na předchozí neúspěch s Ransdorfem měla předáky Národní strany pozavírat do vazby jako Rakušané Davida Irvinga a se vší vážností vyšetřit jejich zločin. Nic z toho bohužel není příliš reálné a kauza Lety tak pravděpodobně končí mimořádně tristně: slib premiéra Paroubka zbourat konečně prasečák a postavit zavražděným Romům památník pomalu vyšuměl do ztracena a nedá se očekávat, že po tolika neúspěších by si s ním nějaká další vláda pálila prsty. Hlavní slovo v debatě si berou rasisté a na obzoru se rýsuje chmurná vyhlídka: zatímco ještě včera jsme se bavili o tom, jak obětem naší lhostejnosti a zášti postavit památník, zítra se možná budeme dohadovat, jak odstranit „monument“, který na ně plive špínu. Petr Třešňák

4

ČESKÁ REPUBLIKA

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Češi se dluhů nebojí Církev lidi od půjček zrazuje, podle ekonomů nebezpečí nehrozí – zatím

Z

adlužení českých domácností dosáhlo koncem loňského roku rekordní úrovně 400 miliard korun, psychologové upozornili, že jejich péči kvůli neschopnosti splácet potřebuje stále více lidí a nečekaný apel přišel i ze strany církve. „Touha mít rychle a všechno, co mají druzí, není cesta ke štěstí,“ varovala před Vánoci před bezhlavým nakupováním na dluh ve svém prohlášení Česká biskupská konference. Řítí se české domácnosti do pasti obrovských dluhů?

Elektronika, mobily, hypotéky Uvedená čísla a varování vypadají skutečně dramaticky: spotřebitelský úvěr si vzaly loni více než tři miliony lidí, celkové zadlužení rodin se loni zvýšilo o plnou třetinu, a zatímco před pěti lety dávala průměrná rodina na splátky dluhů tři procenta svých příjmů, letos to bude již přes pět procent. Vypadá to dokonce, že Češi opravdu kupují především zbytné věci – žebříčku statků poříze-

ných na spotřebitelský úvěr vévodí spolu s ledničkami a pračkami elektronika a mobilní telefony. Nicméně podrobný pohled, a především srovnání se zahraničím dává překvapivé zjištění – i přes uvedených 400 miliard korun (tedy 40 tisíc na hlavu) není situace zdaleka tak hrozivá a svět máme v čem dohánět. „Je to absolutně zdravé číslo, stále je to čtyřikrát méně, než je průměr Unie,“ říká analytik ČSOB Petr Dufek. Snad nejobjektivnějším měřítkem zadlužení je totiž dluh domácností v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP). Zatímco u nás činí okolo třinácti procent, průměr původní evropské patnáctky je čtyřikrát vyšší. Nejvyšších hodnot pak dosahuje tradičně USA se zadlužením domácností dosahujícím 85 procent amerického HDP (namátkou: Británie 70, Rakousko 31 a Polsko 20 %). Ještě jednou věcí se dá zadlužení poměřit, a sice tím, kolik mají lidé naspořeno. Na jednoho člověka je to rovných sto tisíc korun, tedy dvaapůlkrát víc, než jsou jeho dluhy. Řada lidí přitom pragmaticky kombinuje obojí: co nejvíce svých úspor dá do stavebního spoření, k němuž stát nabízí až 25procentní státní příspěvek, a případné předvánoční nákupy pořídí na spotřebitelský úvěr. Řada prodejců jim přitom nabízí prodej na splátky bez jakéhokoliv navýšení. „Ten úrok je už započítán v ceně, navíc by jim to půl roku leželo ve skladě, než já na to ušetřím,“ vysvětluje Dufek.

Na co to chcete? Ale přece jen vše není tak růžové. Stačí se podívat na strukturu zadlužení. „Když vezmeme celkové zadlužení, tak se nic neděje. Problém je v tom, na co jsou půjčky používány a kdo si půjčuje,“ říká šéf největší tuzemské firmy na vymáhání pohledávek od menších dlužníků Intrum Justicia Ivo Klimeš (jen loni se jejich portfolio rozrostlo o 400 tisíc nových pohledávek). „Bohužel u nás jsou časté případy, kdy si lidé půjčují například na dovolenou, kterou si nemohou dovolit – a ještě než ji splatí, už si půjčí na další,“ popisuje jeden z druhů svých „klientů“. Největší část pohledávek ovšem tvoří vymáhání

běžných faktur za služby jako telefon, energie či platby pojistného. Ve vyspělých státech navíc drtivá část zadlužení spadá na vrub hypoték – okolo devadesáti procent. Z tohoto pohledu se u nás situace lepší. Zatímco před pěti lety tvořily hypotéky a úvěry ze stavebního spoření pětinu celkového zadlužení obyvatelstva, nyní se tento poměr vyšplhal k sedmdesáti procentům. Jinými slovy: lidé si půjčují nyní nejvíce na pořízení bydlení, a to je podle ekonomů jednoznačně pozitivní trend (umocňují jej i extrémně nízké úroky posledních let). To, že půjčovat si na bydlení je „zdravé“, je ostatně vidět i na statistice problémových úvěrů. Zatímco se splácením hypotéky mají problém tři lidé ze sta, u spotřebitelských úvěrů je jich už dvanáct a při hotovostních půjčkách již podle hrubých odhadů více než dvacet ze sta. To je právě nejrizikovější – a také nejméně statisticky podchycená skupina (kromě firem půjčujících na ruku až do domu do ní patří i zastavárny nebo klasičtí lichváři či – v romském prostředí – „úžerníci“). ČNB ji do svých výkazů nezapočítává, pouze odhaduje, že půjčky v ní dosahují sumy okolo 40 miliard korun. Naopak někteří ekonomové či již citovaný Klimeš soudí, že to může být až sto miliard. A právě tito dlužníci se dostávají nejčastěji do problémů – roční úroky často činí 200 až 400 procent, takže například u nejznámější takové firmy Provident Financial člověk při půjčení 30 tisíc korun na rok zaplatí ve splátkách po tisícovce týdně plných 22 tisíc navíc. Není proto divu, že lidé v sevření takových dluhů nejčastěji končí na psychiatrii. „Náš typický klient je člověk s nižším vzděláním, který se dá snadno zmanipulovat reklamou. Často jsou to lidé, kteří vidí, že soused má novou televizi, chtějí ji mít taky a pak najednou nejsou schopni splácet,“ říká primář českobudějovické psychiatrie Jan Tuček a odhaduje, že za posledních pět let počet těchto lidí vzrostl trojnásobně. V drtivé většině přitom převládají lidé s půjčkami několika desítek tisíc korun, jen ojediněle prý mezi jeho klienty patří lidé, kteří nezvládnou splácet větší úvěr, třeba hypotéku. „Ti si většinou dokážou spočítat svoje možnosti.“

Půjčit? Nic jednoduššího! Nebezpečí zadlužování pomáhá čelit jedna věc – úvěrové registry. Jsou dva, bankovní a nebankovní, a firma, která klientům půjčuje, si v nich může najít, zda její budoucí klient někomu jinému nedluží příliš velkou sumu a nemá problémy se splácením. Jenže to má háček. V těchto registrech opět chybí ta nejrizikovější skupina zákazníků. Najdete v nich sice například firmy poskytující spotřebitelské úvěry jako Multiservis či auta na leasing, ale opět v něm nejsou zahrnuty firmy poskytující hotové peníze až do domu. Hrozba pádu do pasti přitom číhá doslova na každém rohu v podobě reklamy, která nás masíruje tvrzením, že dnes není nic jednoduššího než si půjčit. S tím se běžně setkávají i klienti banky, kteří přečerpali svůj účet do minusu (jsou v tzv. kontokorentu, který podle ČNB dosahuje celkem 15 miliard), a banka jim s oznámením o záporném stavu účtu pošle reklamní prospekty s nabídkou další půjčky. Na té praxi nevidí ekonomové nic divného. „Banky si vás dobře prověří, než vám půjčí,“ říká ekonom Dufek a s ním souhlasí i psycholog Tuček. „Je na lidech, aby zvážili svou schopnosti splácet,“ říká, ale dodává, že by se o těchto nebezpečích mělo víc mluvit, a oceňuje předvánoční upozornění církve. A co na to ministerstvo financí, které loni rozjelo velkou kampaň proti vysokým poplatkům bank? To zatím nepředpokládá, že by na toto téma iniciovalo diskusi. „Otázkou je, jaký bude další vývoj této zadluženosti. Je to relativně nový fenomén, který doposud u nás nebyl tolik znám ani využíván,“ říká mluvčí Růžek s tím, že proti okolním státům je zde zadluženost na jedné z nejnižších úrovní. Podle něj hlavní odpovědnost leží na domácnostech, aby si řádně rozvážily své možnosti. Marek Pokorný

Q

A co si o dluzích myslíte vy? Má pravdu spíš opatrná církev, nebo nebojácní analytici? Debatujme na www.respekt.cz.

Se španělským ptáčkem na věčné časy Komunisté v sobotu vybírali volebního lídra v Praze. Toto je krátký pohled do nitra současné KSČM. Praha se probouzí do studené inverze. Půl hodiny před devátou se sál v prvním patře hlavní budovy KSČM v ulici Politických vězňů začíná zvolna zaplňovat pány kolem padesátky v šedivých oblecích. Zapíšou se na listinu, strčí do kapsy stravenku v hodnotě dvaceti korun na oběd v místní kantýně. Sálem se nese halasné „ahoj, Karle“ a „nazdár, Fando“, soudružsky se tyká, co chvíli to zasyčí, to když si delegát bere z beden erární sodovku a otevře si ji otvírákem přivázaným silonovým špagátem k oknu, na stolech se červenají Haló noviny a Právo. Kolem umakart, oprýskané nátěry dveří, prošlapané hnědé linoleum, rozvrzané židle, studené zářivky, na stěnách vybledlé plakáty tvrdící, že „Mládež volí komunisty“ a „Ženy volí komunisty“. Jiný papír zdvořile nabádá: „Zhasínat!“

Modré z nebe Na chodbě se nad ranní cigaretou probírají rodinné poměry, skřípnuté ploténky nebo aféra poslance Krause a možný konec jeho dvacetiletého poslancování, což vede hlouček diskutérů k soutěži, kdo je v jaké funkci déle. Vítězí zastupitel Cyril Čapka, který v zastupitelstvu Prahy 8 sedí nepřetržitě třicet let. O volbách a o tom, kdo by v nich měl KSČM v metropoli vést, se moc nemluví. Jen nachystaný štos smluv „o další hmotné podpoře strany“ na stole v sále, jež zavazuje poslance podporovat deseti procenty příjmu svoji partaj během mandátu, ukazuje, že se budou vybírat kandidáti do sněmovních voleb. Delegátům nejdřív není moc do řeči. „Já si nic nemyslím,“ hlesne čtyřicátník s řídnoucími vlasy a zmizí v davu dřív, než z něj stačí novinář

vymámit jméno. Přichází favorit volby, dosavadní dvojnásobný lídr pražské kandidátky a místopředseda KSČM Václav Exner, tmavým oblekem a zastřiženým bílým plnovousem trochu vyčnívá, popíráním zločinů komunismu a vřelým vztahem ke zbývajícím komunistickým režimům ve světě naopak dokonale zapadá, a rozdává úsměvy na všechny strany. „Děkuju za všechny podpisy,“ třese rukou Karlu Jandovi, šéfovi Klubu českého pohraničí. Všemi těmi podpisy myslí velkou podporu, jíž se Exnerovi dostalo od pražských komunistů – ze série obvodních konferencí, kde se volalo po zastavení „antikomunistického běsnění“ a po „konci omlouvání“, vyšel Exner s největším počtem nominací. Naopak téměř propadl další z místopředsedů Jiří Dolejš, a znalci zákulisí tudíž – poté, co na jihomoravské kandidátce skončila na nevolitelném místě Zuzka Rujbrová – usoudili, že oslabuje křídlo komunistů označované za reformní. Pohraničník Janda má jasno: takoví lidé „nedrží linii strany“, Dolejš je pro něj „na pravém okraji pravé části KSČM“. „Když chtělo vnitro zakázat Komunistický svaz mládeže, inženýr Dolejš kritizoval vysoký radikalismus mladých komunistů a tvrdil, že to vedení nebude akceptovat,“ uvádí příklad pravičáctví Janda. „Naopak Exner řekl, že jim vedení nabídlo právní pomoc. Podpořil je a ještě jim podal pomocnou ruku, a s tím já souhlasím.“ Místopředseda Pražské rady Josef Gottwald přidává na seznam výtek Dolejšovo neposlušné ANO pro vstup do Unie, šéf mladých komunistů Milan Krejča zase jeho snahu prosadit do programu „pro nás nepřijatelné školné“. „My se nechceme transformovat na stranu sociálnědemokratického typu,“ kroutí hlavou Krejča. „Ale Jiří Dolejš je

Udrží linii? (Exner, Dolejš, Beneš – zleva, po demokratické volbě.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

mladý a ambiciózní, do strany přinesl mladého ducha,“ namítá jiný delegát Pavel Raček. „A mladí ho berou. Nemůžeme přece pořád žít z minulosti, musíme se vyvíjet.“ Schůze začíná, do sálu tisk nemůže, na chodbu nicméně doléhají útržky projevů, hodně velkých slov o nadcházejícím pětaosmdesátém výročí založení komunistické strany a šedesátém výročí „našeho vítězství ve volbách v roce 1946“ a chystaném boji proti antikomunismu, nakonec taky mohutně zapěná Internacionála. Po osmi hodinách s přestávkou na španělského ptáčka s knedlíkem je zvoleno. Jedničkou stovka přítomných delegátů překvapivě udělala prakticky

neznámého poslance Františka Beneše. Odepisovaný Dolejš skončil těsně druhý, favorit Exner těsně třetí – tato trojice má šanci dostat se do sněmovny, minule získali komunisté tři mandáty. Milan Krejča nad výsledky krčí rameny: „Nerozumím tomu, rád bych v čele viděl někoho jiného.“ Exner sám i jeho další příznivci omezují komentáře na trochu sklesle pronesené: „Byla to demokratická volba.“ Jiří Dolejš si výsledky pochvaluje: „My naší kandidátkou říkáme, že si nemyslíme, že volič je hloupý, proto mu nebudeme slibovat modré z nebe.“ Silvie Blechová

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

5

Štěstí milionářů z Nošovic V obci, pobídnuté státem k nenávisti, vášně neustávají

S

ilnice, kolem ní domy, auto projede jen občas. Sněhu je tu dva metry, mezi závějemi síť zledovatělých chodníčků. Je mráz, svítí slunce, ze střech visí rampouchy jak v pohádce. Žádná zimní idyla se však nekoná. Jsme v Nošovicích, proslulé české vsi, kde před měsícem několik zatvrzelců odmítlo prodat svá pole pro stavbu automobilky. Tím rozlítili všechny sousedy, kteří prodat chtěli. A stát, který se taky zlobil, poslal všem zklamaným ultimátum: máte dva dny na to, abyste přinutili těch pár bláznů ustoupit, jinak se bude stavět jinde a vašim snům o milionech sklapne. Ve vsi vybuchla nálož vzteku. Anonymní dopisy a výhrůžky smrtí spadly do schránek lidí odmítajících podepsat. Nejtvrdší mafiánský styl, poslední nabídka, kterou nelze odmítnout. Nakonec dali svůj souhlas všichni. A jak je to s vášněmi v Nošovicích dnes? Skončeno, podepsáno a zapomenuto? Ani náhodou.

Pátrání pokračuje Ti, kdo vyhrožovali zabíjením, se dosud možná klidně procházejí po vsi. Anebo jsou to lidé zvenčí? Policie po pachateli „intenzivně pátrá“ a místní se na každou cizí tvář dívají s nedůvěrou a podezřením. Možná k tomu mají ještě jiný důvod. Ze všech zídek a sloupů tu křičí plakátky typu: „Chcete zvýšit své jmění o 30 %? Zavolejte.“ Přihodil se totiž zázrak z telenovel a v zapadlé beskydské vsi najednou miliony vyrazily z půdy. Kolem nošovických se teď točí spekulanti a firmy nabízejí „zaručené zhodnocení“ jejich čerstvě nabytého pokladu. „Když to strháme, zas to vylepěj,“ ukazuje na letáčky starší žena, která košťátkem čistí vývěsku spolku hasičů od sněhu. Když zjistí, že mluví s novináři, zamračí se. Mediální smršť kolem její obce ji leká. „Píše se o nás jako o obci milionářů. To může přilákat zločince.“ Na otázku, zda je také milionářka, žena ve starých pracovních šatech a holinkách řekne: „Jestli peníze přijdou, jak mají, tak za 60 dní budu!“ Sbalí košťátko do igelitové tašky a zmizí mezi domy. A její mladá sousedka, která s dvěma dětmi právě přechází zledovatělou vozovku, si myslí, že peníze nikomu štěstí nepřinesou. „Byli jsme klidná obec,“ vyhrkne a už nechce říct ani slovo.

Museli ustoupit Zemědělské družstvo, proslavené nošovickým zelím, které se tu na úpatí Beskyd pěstuje, sklízí a šlape už přes padesát let, sídlí u silnice. Se zemědělstvím tu ale bude brzy konec. Zatím se

do dvora družstva sněhem a ledovou tříští ještě sjíždějí valníky naložené hnojem, z kterého se v mrazu kouří. Obecní úřad je hned vedle. Starostka Dana Tichá svou obec rozhodně nevnímá jako poklidný ráj zbohatlíků. „Je tu teď dost smutno. Výhrůžky a násilí jsou pořád ve vzduchu. Lidi, kteří byli donuceni podepsat, se cítí poníženi. A sousedé, kteří si ještě nedávno věřili, se teď ani nezdraví. Všichni bychom chtěli zapomenout. Ale nejde to. A ještě něco,“ dodává starostka. „Až policie vypátrá viníky, všem se uleví. Ale jestli to bude někdo odsud, nevraživost už nepřestane. Za ty peníze prostě platíme poničením sousedských vztahů.“ Honzovi Brabcovi (20), který po zledovatělé cestě kráčí s batohem na zádech, jsou ovšem sousedské vztahy v Nošovicích celkem ukradené. V baráčku, který bude kvůli průmyslové zóně zbourán, bydlel s otcem i dědečkem pouze dvanáct let. Lidí, kteří nechtěli prodat, je mu líto, ale sám peníze bere jako dar z nebe. „Prostě se odstěhujem a je to,“ říká. „Cenu jsme dostali slušnou.“ „Komu by to nebylo líto, že jsme rozhádaní?“ říká Marie Olšarová, která byla spolu se svým manželem velkou příznivkyní prodeje a se sousedy, co nechtěli prodat, absolvovala spoustu půtek. „Musím jen doufat, že čas to zahojí. Ale museli ustoupit a je dobře, že ustoupili. Už jen kvůli tomu, že tu vzniknou tisíce pracovních míst. Ta továrna přece pomůže mnoha lidem.“ V nošovické Družbě sedí přes poledne pár mužů, sledují televizi a pijí pivo. V koutě pleskají karty. Právě tady padala tvrdá slova o nutnosti prodat a sekerách, co už případné odpůrce přinutí k podpisu. Hospodská Anna se ale usmívá: „U toho jsem nebyla. Pro mě to jsou pivní řeči.“ Anna raději líčí, jak elegantní, usměvaví a zdvořilí jsou Korejci, kteří Družbu navštívili, jak milují Beskydy a jak jim chutná místní pivo. „A kšeft se pohne obrovsky,“ řekne a plácne rukou na pult. „A bude tu nová kanalizace, silnice, lidi si opraví domky…“ Anna z fabriky za humny strach nemá. A anonymy? „Hnusná věc,“ řekne. „To násilí rozdělilo lidi. Ti, co nechtěli podepsat, sem už na pivo nechodí.“ Mrzí ji to. Ale vlastně souhlasí se svou sousedkou, paní Olšarovou: „Nemohli dělat nic jiného než podepsat. Byla proti nim moc velká síla.“

Poslední Ten muž je nepřehlédnutelný. Stezkami mezi sněhem a ledem se po vsi pohybuje jen pár postav zachumlaných do bund, šál a čepic až po uši. Mohutný starší muž si rázně vykračuje v odraném flaušovém tříčtvrťáku, tesilkách, na hlavě

Den, kdy nás objala ruka trhu Pohádka o tom, jak Václav Klaus bojoval proti disidentům, třetím cestám a diktatuře Rolling Stones. Dlouhý had lidí, vinoucí se z útrob Národního domu na pražských Vinohradech až k lítačkám vedoucím do mrazivého lednového dne, dává tušit, že se zde koná něco mimořádného. O tom svědčí i škála osobností čekajících v padesátimetrové frontě na možnost odložit si kabát: bývalí ministři stojí vedle současného viceguvernéra České národní banky či vůdčích osobností někdejší dravé finanční skupiny Motoinvest. Pět set židlí velkého sálu je beznadějně obsazených. Zájemci stojí i kolem stěn a oči všech se upínají k pódiu, kam právě po krátkém úvodu moderátora přichází první řečník – prezident republiky Václav Klaus. Konference „15 let od počátku kapitalismu v naší zemi očima tehdejších aktérů“ začíná.

Musíme se pochválit „Musíme se tomu věnovat my, když už to nikdo jiný neudělá,“ otevírá Klaus svůj příspěvek posteskem, že nikde v současných médiích nenašel zmínku o tom, jak zásadním datem byl 1. leden 1991. Tehdy totiž vláda, v níž zasedal jako ministr financí, liberalizovala 85 procent do té doby direktivně stanovených cen. Takže nejde o nic menšího než o začátek tržní ekonomiky v Česku.

Byl to ovšem těžký krok, pokračuje řečník. Paradoxně nikoli pro odpor stoupenců starého pořádku, ale vinou disidentů a tzv. osmašedesátníků, co chtěli jít všemi možnými třetími cestami mezi kapitalismem a komunismem. S nimi, hlavně s tehdejším prezidentem Václavem Havlem a ministrem zahraničí Jiřím Dientsbierem, musel Klaus o správný směr tvrdě bojovat. „Chtěli svět, v němž by vládla skupina vyvolených, do níž by patřili oni sami, Rolling Stones a Bill Gates,“ říká prezident za potlesku a smíchu přeplněného sálu. Naštěstí se tu kolem tehdejšího ministra financí shromáždila skupinka statečných a schopných lidí, která – pokračuje řečník – „věděla, kam chceme jít, a dovedla o tom i přesvědčit veřejnost“. První roky kapitalismu v Česku byly podle prezidenta jedním velkým úspěchem, ať už nejnižší inflací ze všech transformujících se států či tím, že on sám svedl vítězně „urputný souboj s Mezinárodním měnovým fondem a neprovedl tak velkou devalvaci koruny, jak fond chtěl“. V dvacetiminutovém projevu zaznělo i přiznání jedné chyby a jedné malé pochybnosti. „Bohužel jsme nevystihli přesně okamžik, kdy jsme měli opustit fixní kurz koruny,“ říká Klaus s narážkou na krizové jaro 1997, kdy země musela uvolnit kurz měny

Sám mezi hyenami. (Stanislav Vojkovský na svých bývalých polích.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

oranžovou pletenou čepici. Na žádost o rozhovor zpočátku jen zabručí, fotografa odstrčí dost rázně od sebe. Ale na otázku po průmyslové zóně nakonec zahučí: „Beze mě by tu nebyla. Ale kdybych nepodepsal, možná bych tu nebyl já.“ Stanislav Vojkovský smlouvu o prodeji svého pozemku podepsal jako poslední. „Nejdřív nás bylo jedenáct. Nechali se zastrašit. Zůstal jsem sám, a tak jsem se vzdal. Proč bych riskoval život? Když jsem podepsal, náměstek hejtmana se mě ptal, proč na té půdě tolik lpím,“ říká muž. „Mlčel jsem. Nedokázal by to pochopit. Pole mám támhle,“ ukáže muž za ves. Právě tam bude průmyslová zóna. Tak tam jdeme.

Velká bílá pláň Na pláň se jde ze vsi nenápadnou březovou alejí jen pár minut a pak vám ten pohled vyrazí dech. Pole se táhnou, rovná a bílá, od nošovických humen skoro až k úpatí nejvyšší beskydské hory, Lysé. Vrcholky hor odsud vypadají jak zasněžené kopce. Na 270 hektarech tu vyroste obří továrna. Teď je tu rozházeno jen pár domků. Ty zmizí. Pan Vojkovský, což je v kraji doce-

a zavést známé úsporné balíčky. A pochybnost se pak týká toho, „zda jsme přece jen trochu předčasně neliberalizovali kapitálový trh“. Pak přebírá pochodeň řada dalších řečníků, například ekonomičtí exministři Vladimír Dlouhý a Karel Dyba či autor kuponové reformy Dušan Tříska. Ale nepřitahují už takovou pozornost jako „otec reforem“ a lehce unavené publikum nezakrytě vítá půlhodinovou přestávku. Po ní se role moderátora ujímá sám Klaus a na pódium si zve další hosty. „Lituji v podstatě jediného – že jsme tehdy pro nedostatek času a prohrané volby v roce 1998 nestačili deregulovat ceny nájemného,“ říká někdejší šéfka odboru maloobchodních cen Jana Fürstová, zodpovědná za cenové uvolnění. A její kolega Emanuel Šíp (později proslulý ředitel a reformátor Českých drah) zase popisuje, jak ještě za komunismu dělal coby refent České plánovací komise pro stranu analýzy, které zboží je nedostatkové, a poté v absolutní tajnosti připravoval onen lednový start tržní ekonomiky. „Že se nám přechod k trhu povede, jsem si byl jist ve chvíli, kdy jsem den po uvolnění cen viděl náklaďák, z něhož se prodávalo jen s nepatrnou přirážkou zboží přímo z mlékárny,“ říká Šíp. Po tříapůlhodinovém maratonu přednášky končí a moderátor Klaus ruší ohlášenou diskusi. „Vidím už v publiku unavené tváře,“ říká prezident a nikdo neprotestuje. „Myslím si ovšem, že dozrál čas na jinou konferenci: jestli opět není naše ekonomika čím dál víc regulována – ať už z domácích příčin či kvůli Evropské unii,“ dodává s úsměvem a zve všechny návštěvníky na raut v předsálí.

Stříbro v rodině Debata tedy nakonec odpadla, nicméně řada Klausových tehdejších spolupracovníků a souputníků vidí události naprosto odlišně. „Pithartova vláda privatizovala řadu podniků do rukou zahraničních partnerů, jako mladoboleslavskou Škodovku, všechny cementárny či teplický Sklo Union

la obvyklé jméno, si cestou mezi poli vykračuje bez šály a rukavic a zřejmě ho vůbec nezebe, zahřívá se hovorem. Na poli pracoval od sedmi let. Tehdy je odvodňovali v noci, přes den měli moc práce. Na pár hektarech kvalitní sprašové půdy pěstovali len, brambory, ječmen, zelí. Je to rodinný majetek už v šesté generaci. Proto nechtěl prodat. „Ale donutili mě!“ A pan Vojkovský se teď zlobí celou cestu až k Antoníčkovi, což je svatý obraz na rozcestí skoro uprostřed pláně. „Peníze tu změnily lidi v hyeny. Dřív jsme spolu všichni chodili na pivo, v hospodě vyhrávali na harmoniku, teď se lidi spolu nebavěj.“ A co poslednímu, který musel podepsat, ještě leží na srdci? „Komunisti nám půdu kolektivizovali, scelili, ale byli jsme aspoň v družstvu. Tahle vláda nám pole chtěla vyvlastnit! A vlastní lidi nám hrozili zabitím!“ říká pan Vojkovský dosud nevěřícně. A pak se legračně bouchne pěstí do hrudi v rozedraném kabátci. „Pozor! Tady jde velmi bohatý muž. A víte, co já udělám, až dostanu ty peníze? Hned se odsud odstěhuju. Tady bude mrtvá ves. Nošovice skončily.“ Jáchym Topol

Q

– a všechny fungují. A naopak se podívejte, jak skončila většina firem, které šly do kuponové privatizace,“ říká dlouholetý člen ODS a ministr vnitra Jan Ruml, který spíš za třetí cestu považuje to, že Klaus některé podniky z privatizace vyčlenil jako rodinné stříbro a neprivatizoval banky – a ty se později nesmírně draze zachraňovaly. „Ale za to – stejně tak jako za to, že se tady nevytvořily dohledové instituce – může celá vláda, ve které jsem seděl i já,“ přiznává Ruml. Podobně kritický je i někdejší ministr průmyslu české vlády Jan Vrba. „Na nutnosti reformy a přechodu ke kapitalismu jsme se shodli všichni,“ říká. „Debata šla o tom, jak rychle ta opatření činit a především – jakým způsobem privatizovat. Dělicí čára šla mezi stoupenci a odpůrci kuponové privatizace. A právě ta nepovedená privatizace byla pro další vývoj klíčová,“ vzpomíná Vrba, který v Pithartově kabinetu prosazoval, aby vláda na sebe vzala zodpovědnost za restrukturalizaci průmyslu, zatímco Klaus podle Vrbových vzpomínek prosazoval názor „zbavme se toho co nejrychleji, ať noví majitelé rozhodnou“. Smířlivější ke Klausovu projevu je ekonom Miroslav Zámečník, který v té době dělal Klausovi poradce a v roce 1991 přešel k Havlovi. „Mluvil v nadsázce. Je pravda, že pokusy o třetí cesty existovaly – jako například nechat velké podniky dále ve státních rukou. Kradlo by se v nich, musely by do nich neustále téct subvence a skoro žádná firma by dnes nebyla privatizována,“ říká Zámečník, podle něhož ovšem mezi zastánce těchto cest nelze považovat Havla či Dienstbiera, ale především již pozapomenutého místopředsedu vlády Jana Vlasáka. „Havel rozhodně nebyl blokem reformy, dokonce podpořil kuponovku,“ říká Zámečník, který s Vrbou souhlasí v hodnocení průběhu privatizace, kdy se trestuhodně zanedbala regulace kapitálového trhu, a stejně tak se podle něj měla věnovat větší péče transformaci velkých firem. Marek Pokorný

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Loni touto dobou se na autobusové lince Praha–Liberec stal malý zázrak: cena jízdenek klesla o třetinu ze 78 korun pod šedesát, staré rozkodrcané a často nevytopené Karosy vystřídaly mnohem prostornější autobusy značek Mercedes a Man a na palubu kromě šoférů nastoupily usměvavé hostesky roznášející kávu či koblihy zdarma. Navíc zhruba o polovinu vzrostl počet cestujících, protože řada lidí, která dřív kvůli nepohodlným Karosám jezdila osobním vozem, přestoupila opět na autobus.

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Úterý? Tak to nejsme v Belgii Reportáž ze života českých jezdců na Tour de Štrasburk

Autobus, kterým se nesmí jezdit Zázrak způsobilo to, že na linku tehdy vtrhli dva noví dopravci Hotliner a Student Agency a začali se přetahovat s dosud monopolní ČSAD Liberec o cestující. Nebylo to ovšem tak jednoduché: ČSAD si linku bránila zuby nehty a pomáhal jí v tom i krajský úřad, který uvedenou linku zařadil do „závazku veřejné služby“, kdy je dopravci úředně hrazena ztráta, a odmítal dát licenci na tuto trať jiným firmám. Na první pohled to byl rozpor: zatímco kraj vedl linku mezi těmi, na které kvůli ztrátovosti vyplácí dotace, na druhou stranu ji – a bez dotace – chtělo provozovat několik dalších firem. Licenci pak oba noví dopravci dostali až od pražského magistrátu, kde končí druhá část linky, a vzápětí nastal výše popsaný ostrý konkurenční boj. Ten se projevil třeba i tím, že ČSAD odmítla pustit konkurenční Student Agency na liberecké nádraží; a tyto praktiky nakonec musel zatrhnout až soud a antimonopolní úřad. V uplynulých dnech se ovšem rozhořel další spor. Loni na podzim ČSAD nevydržela tlak dravé konkurence a omezila počet spojů mezi krajským městem a metropolí z šestnácti na čtyři. Student Agency pohotově uvolněné místo zaujala a požádala současně o licenci, aby směla zastavovat v obcích, kde stavěla dřív ČSAD Liberec. Licenci sice k prvnímu lednu dostala, ovšem s výjimkou: smí nabírat cestující pouze pro dálkovou dopravu, tedy z jednoho kraje do druhého a ne v rámci jednoho kraje. Nastává tak paradoxní situace: autobus smí ve vsích na Liberecku vysadit cestující z Prahy, ale ty, co tam čekají na spoj do Liberce, nabrat nesmí. A naopak – pod hrozbou ztráty licence nesmí v Liberci nabírat pasažéry do tamních obcí, přes něž na své cestě jede. „Připadá nám, že nás kraj využívá v boji proti konkurenci ČSAD,“ stěžuje si Antonín Samek, starosta jedné z dotčených obcí. „Sice tady ČSAD má dost regionálních spojů, ale proč lidé musí čekat třeba hodinu na autobus ČSAD, když tady jede někdo jiný, dřív a prázdnější?“ Vedoucí odboru dopravy krajského úřadu Stanislava Jakešová (mimochodem Liberec je jedním z menšinových akcionářů dopravce) to vysvětluje rázně: „Pokud někde dotujeme nějaký spoj, tak nemůžeme dovolit, aby nabíral ještě větší ztrátu, protože mu cestující utíkají ke konkurenci.“ To by se však mohlo změnit. Liberecký kraj počítá, že vypíše soutěž na „základní dopravní obslužnost“ a dopravci budou soutěžit, kdo bude na Liberecku jezdit regionální spoje za nejnižší dotace. Student Agency nevylučuje, že se přihlásí. Marek Pokorný

Kufr v 11. patře, papíry v ruce, notebook v síti. A letenku nese asistent. (Parlamentní atrium) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

D

oma o nich není moc slyšet, ale každý den spolurozhodují o Evropě. Čtyřiadvacet českých europoslanců. Jeli jsme se podívat, co dělají a jak se jim v parlamentu žije.

Café au lait? Novinářský bufet Evropského parlamentu ve Štrasburku je příjemné, i když trochu zakouřené místo – šálek skvělé kávy tam pořídíte za euro. Číšníci v bílých košilích a „unijně“ modrých vestách kmitají sem a tam a vaří unaveným žurnalistům jedno kafe za druhým. Anglicky žádám o kávu s mlékem. Asi třicetiletý číšník zvedá obočí. „Café au lait?“ ptá se. Teď zase tázavě zvedám obočí já. „Café au lait, s´il vous plait?“ trvá obsluha na konverzaci ve francouzštině. Je to možné – v bufetu Evropského parlamentu, kde 732 poslanců ze 166 stran zastupuje 457 milionů občanů pětadvaceti zemí Unie, se nedomluvím anglicky? Je to tak. A stejně pohořím, když se z padesátnice v dalším bufetu v přízemí snažím dostat jeden „apple pie“, skončíme u gestikulace. „Když oni tady skoro všichni mluví francouzsky,“ směje se mému údivu o chvíli později dopisovatel slovenské agentury SITA Michal Havran, který ve Francii žije už deset let. Tvrdošíjní patrioti v parlamentních kantýnách se ale nakonec ukazují jako jediný problém, na který novinář ve štrasburském sídle Evropského parlamentu napoprvé narazí. Jinak totiž ta instituce působí ve všech ohledech překvapivě vstřícným dojmem. Rozlehlý komplex stojí pár metrů od vilové čtvrti s růžovými domky, kolem jejichž bílých okenic vytrvale joggují usměvaví Štrasburčané. Kdyby se jeden z těch běžců rozhodl do parlamentu podívat, je to snadné – ujme se ho průvodce, provede ho po veřejně dostupných místech, na galerii ke sledování jednání nebo do rozlehlé haly v přízemí, kde se může vyfotit před pětadvaceti vlajkami zemí Unie. Své v domáckém pocitu dělá i vstřícnost, s níž tu jednají zaměstnanci, úředníci, ochranka, asistenti poslanců také poslanci samotní – podrží dveře od výtahu, zdraví, usmívají se na sebe i na návštěvu.

Život na kufrech

Přece je nenecháme vyhrát. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Trvá mi jen pět minut, než se dostanu k českým poslancům rozstrkaným po patrech budovy, jíž se říká Tour a slouží jako základna pro poslance a jejich asistenty. S desítkami kanceláří natěsnanými v nekonečných chodbách Touru připomíná studentské koleje. Někteří poslanci cítí stejně jako studenti potřebu dát kolemjdoucím najevo, odkud

jsou nebo co si myslí. Poláci hrdě propagují krásy Opolskie, řecký poslanec Georgios Karatzaferis žaluje oxeroxovanými články z deníku The Sun na turecké sousedy, Brit Gerard Batten z extremistické UK Independence Party si vyvěsil Lenina s nápisem European Union – Worse is better (Evropská unie – Čím hůř, tím lépe), český komunista Jaromír Kohlíček se hlásí stranickými třešněmi, Tomáš Zatloukal z SNK propaguje Dětský festival ve Zlíně. Za bílými dveřmi Evropské demokratky Jany Hybáškové se skrývá miniaturní kancelář 3x3 metry, půlku zabere prostorný stůl, v rohu sestava skříněk s vyklápěcí rudou pohovkou pro usazení návštěv či nouzové přespání, za rohem malinká koupelna se záchodem a sprchovým koutem. Poslankyně za stolem mžourá do notebooku, její asistent vyřizuje jeden telefonát za druhým. Právě volají Izraelci a nabízejí Hybáškové, šéfce delegace EU–Izrael a expertce na Blízký východ, snídani s izraelským velvyslancem na příští den v osm ráno. „A má nějaké informace?“ ptá se Jana Hybášková. Ale pak vzdychne: „Samozřejmě, že půjdu. I když jsem chtěla spát...“ Vyspí se někdy „dosyta“? Odpovědí je němé zavrtění hlavou. Kočovný a vyčerpávající poslanecký život popisuje Hybášková takto: „Život na kufrech, v letadlech, na různých telefonních signálech, v různých elektrických sítích, jiné přípojky a jiné počítačové systémy, miliony různých USB portů... pořád flash disk, pořád maily v jednom i druhém i třetím počítači, kruci, kam jsem dala ten papír, aha, to bylo v Praze, ne, teď jsem v Belgii, a teď zase ve Francii...“ Právě teď je ovšem poslankyně ve štrasburském Touru a chystá se do hlavního sálu – promluvit ke zprávě o stavu lidských práv a svobody tisku v Tunisku. Jdu se na projev podívat na galerii hlavního sálu. Obrovský oválný prostor nasvícený stovkami zářivek zeje prázdnotou, drobná, nakrátko ostříhaná Hybášková v bílém svetříku se v nekonečných modrých řadách trochu ztrácí. Jejímu energickému, anglicky pronesenému prohlášení tu ospale naslouchá asi třicet poslanců. Ani na galerii není plno, v podvečer tam se sluchátky sedí jen skupina bulharských novinářů. „Prázdný sál neznamená, že se nepracuje a že nikdo neposlouchá,“ vysvětluje mi hned asistent Hybáškové Radomír Jánský – debatuje se v kuloárech, většina poslanců jednání poslouchá v kancelářích nebo sledují zápisy z jednání. Poslankyně nejdřív severoafrickou zemi pochválí za pokroky směrem k demokracii, ale pak vyzve parlament, aby dal jasně najevo, že nebude tolerovat snahu tuniského režimu zneužívat boj proti islámským extremistům k likvidaci opozice a omezování svobo-

dy projevu. Státní monopol na všechna média je přesným opakem toho, co nazýváme informační společností. To by měl být náš hlavní vzkaz tuniskému prezidentovi, končí stručnou řeč Hybášková. Poslanci mají na vystoupení dvě minuty – proto žádná vata, nedodrží-li řečník dvě minuty, řídící schůze ho nejprve zdvořile upozorní, když přetahuje dál, vypne mu mikrofon. Zpráva o Tunisu byla schválena ke spokojenosti Jany Hybáškové. Doufá, že se jí podaří ovlivnit i jinou zprávu: o Blízkém východě. „Pracuje na ní italský poslanec, jeho země má dobré obchodní vztahy s Íránem, takže on nepůjde do tvrdé kritiky Teheránu,“ pokyvuje hlavou Hybášková. „Ale přijdu já a prosadím si tam větu, že práva státu Izrael mají být chráněna.“

Jak se peče směrnice Bývalá senátorka a někdejší ministryně zdravotnictví Tošovského vlády Zuzana Roithová (KDU-ČSL) si ve své potemnělé kanceláři, kterou osvětluje jen stolní lampa, obléká černé sako a přičísne blonďaté, do drdolu vyčesané vlasy. Vzduch tu parfémuje patka uherského salámu. „Nestihla jsem se najíst,“ vysvětluje poslankyně. Pak se s pohledem na červenou pohovku suše zasměje: „Jestli chcete vidět poslancův den, můžete vidět i noc. Dnes tu snad i přespím.“ Na obrazovce počítače svítí její řeč ke zprávě o ochraně spotřebitelů v nových členských zemích. To je téma, ve kterém se Roithová našla. Je místopředsedkyní Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele a podporuje – zatím neúspěšně proti přesile socialistů – třeba liberalizaci služeb. Uspořádala už veřejné slyšení o dopadech směrnice na zdravotní služby a pacienty, kritizuje její zablokování v parlamentu, píše články... INZERCE

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

I need a drink. A vy? (Parlament uvnitř) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Od rozepsaného textu si poslankyně odskočí na schůzku své frakce, Evropské strany lidové (EPP). Vedle lidovců tam z české delegace patří i trojice za Evropské demokraty a devítka poslanců ODS. Čeká se vzrušená debata – EPP je sice nejsilnější, ale také velmi pestrá skupina parlamentu, a občas má problém se shodnout. A nyní to platí dvojnásob: diskutuje se totiž o tom, zda EPP podpoří návrh na uchovávání záznamů o telefonátech, sms zprávách a e-mailech, který má usnadnit boj proti terorismu. V kuloárech před sálem hloučky poslanců horlivě diskutují o tom, že šéf EPP Hans Gert Poettering se už dohodl s předsedou socialistů Martinem Schulzem, že obě skupiny návrh podpoří. „Tak je to upečené,“ říká poslankyně, když míjíme anglicky debatující poslance a vcházíme do zasedací místnosti. Debata se rychle rozjede. Finové jsou proti, Němci pro. Ohrožení občanských práv versus boj proti terorismu. Všichni mluví rodnou řečí. Angličtinu nebo francouzštinu poslanci používají většinou jen při rozhovorech v kuloárech. „Já mám větší strach z mezinárodního terorismu než ze ztráty občanských práv,“ odsekává zřetelně svoje stanovisko německý lidovec Hartmut Nassauer

a dlaní přitom každé slovo zatlouká do stolu. „Chci, aby se bojovalo s terorismem, ale ne takto,“ odpovídá mu sebevědomě Roithová. „Opatření lze lehce obejít a náklady na uchovávání dat ještě více sníží konkurenceschopnost evropských firem.“ O pár hodin později ve své kanceláři ale říká, že směrnici nakonec podpoří. Rozhodla se, když zjistila, že většinu kolegů ona ani další kritici směrnice nepřesvědčili a většina frakce je pro.

Slivovice na chodbě V jedenáctém patře Touru sídlí i devět poslanců nejúspěšnější strany loňských eurovoleb – ODS. Na rozdíl od britských konzervativních kolegů čeští unijní skeptici nehlásají na dveřích svoje výhrady, ani jako Poláci nedělají reklamu krásám své země. Silným turkem a novoročním přáním mě vítá lékař a někdejší náměstek ministra zdravotnictví Milan Cabrnoch. Po otázce na jeho pracovní program popisuje dlouhý seznam schůzí, porady výborů, jednání a hlasování. Za sebou už má kromě porady české národní delegace (na niž je ovšem novinářům vstup zakázán) i jednání výboru pro kontrolu rozpočtu, výboru pro zaměstnanost, výboru

pro... Vtom se mi uprostřed suchého výčtu schůzí dostane ukázky, že život europoslance má i pestřejší rozměr. Do kanceláře totiž z chodby dolehne známý hlas dalšího poslance ODS, Jana Zahradila, jak někomu říká: „Tak tu lahev slivovice už jsem skoro vypil...“ Milan Cabrnoch se rozesměje: „Neznámý poslanec z neznámé země imituje poměrně úspěšně český jazyk.“ Zdravotnický expert ODS Cabrnoch zůstal i v evropském sněmu u svého tématu, nejvíce si cení toho, že jako vůbec první český europoslanec „získal zprávu“. „Každý návrh Evropské komise, který přijde do parlamentu, má svého zpravodaje, který má poměrně silnou úlohu, silnější než v českém parlamentu,“ vysvětluje poslanec. „Na něm vlastně záleží, jak to dopadne. Vytvoří ke zprávě návrh usnesení parlamentu, přednese ho svému výboru, sesbírá pozměňovací návrhy, připraví je k hlasování, vede výbor a pak plénum hlasováním.“ „Cabrnochova zpráva“ se zabývala stavem zdravotnictví v zemích pětadvacítky a poslanec oceňuje, že v ní přes levicově naladěný parlament přežilo prohlášení, že spoluúčast pacientů je nezbytná. Pořádně silného turka dostanu i u Cabrnochova kolegy Ivo Strejčka. Překladatel vládnoucí skvělou angličtinou se nedávno se objevil v reportáži britské BBC, která referovala o tématu, jež dnes na ODS poutá největší pozornost – o možnosti, že by se toryové odtrhli od Evropské lidové strany a že by občanští demokraté odešli s nimi. Podle Strejčka by odejít měli. „Kdybychom byli mimo EPP, tak bychom mohli daleko hlasitěji a razantněji prosazovat liberálně konzervativní pohled na evropský integrační proces,“ říká poslanec a pochvaluje si, jak zaříznutím euroústavy dali občané Francie a Nizozemska najevo, že „ODS zastává názory většiny občanů Unie“. Po chvilce se Strejček dívá na hodinky, chystá se na schůzku s britskými konzervativci a zve mě, abych šla s ním. S konzervativci, s nimiž je ODS přidružená k Evropským lidovcům, totiž jako s jedinými předběžně konzultuje hlasování. Ale na téhle schůzce si Britové nakonec novináře nepřejí. Za hodinu je vše dohodnuto, tedy spíše nedohodnuto. Až na rybolov, kde ODS pomáhá Britům prosazovat, co chtějí, se tentokrát partnerské strany rozcházejí skoro ve všem. Pro uchovávání komunikačních dat zvedají konzervativci ruku loajálně s většinou EPP, modrý pták je proti, odmítá i finanční injekci pro Evropskou komisi a její plán D nebo evropskou dálniční známku.

S rastafariánem o ústavě Zatímco ODS si pochvaluje, že ústavní smlouva je mrtvá, se sociálním demokratem Liborem Roučkem se jdu podívat na schůzku politiků, kteří dnes snad jako jediní o dokumentu a jeho budoucnosti mluví. Ve stočlenné skupině federalistů jsou jak liberálové, tak socialisté či členové EPP. Na schůzku jich ovšem dorazilo asi jen třicet, další vyslali asistenty, kteří si teď horlivě zapisují. Jde vesměs o mládež mezi dvaceti a třiceti lety, nepřehlédnutelný je mládenec s dredy do půlky zad, které má stažené gumičkou v rastafariánských barvách. Debatuje se v ostrém tempu, a protože v sále nejsou překladatelé, poslanci plynule přecházejí z angličtiny do francouzštiny a zpět. Přes uvolněnou náladu a vtipkování je zjevné, že ani federalisté nemají jasno v tom, co si s do-

7

kumentem počít. Libor Rouček si bere slovo. Mluví spatra a říká, že teď je míček na straně vlád zemí, kde se ještě nehlasovalo, které by se měly k ústavě vyjádřit, nad konečnými čísly jednat, co s textem dál. Britský liberál Andrew Duff, neformální šéf skupiny, pokyvuje hlavou. Po hodině je jednání u konce a všichni vypadají už trochu opotřebovaně, není divu – parlament už jedná třetí den. Jdeme s Liborem Roučkem k výtahům, dveře od jednoho nám nohou podrží poslanec Duff. Než se výtah tiše snese o tři patra níž, růžolící padesátník si výmluvně povzdechne: „I need a drink.“ Ostatní poslanci ve výtahu pokývají hlavami – za pár hodin se všichni sejdou na britské vánoční party. Když se Roučka později v jeho kanceláři ptám, jestli se mu za rok a půl pobytu v parlamentu podařilo něco prosadit, chvíli přemýšlí a pak trochu rozpačitě řekne: „Třeba to, že setkání evropských socialistů bude na jaře v Praze.“

Ruce pryč od Běloruska Po ODS mají druhé největší zastoupení komunisté – europoslanců mají šest. KSČM je strana, která dlouhodobě požaduje vystoupení Česka z Unie a předloni vedla kampaň proti přístupovému referendu, paradoxně právě komunisté mají svoji evropskou činnost nejvíce zpropagovanou. Pod křídlem domovské frakce Evropská sjednocená levice vydávají každého čtvrt roku barevnou přílohu stranických Haló novin „Evropa zleva“, jejímiž výtisky mě ochotně zahrnuje bývalý komentátor Haló novin Daniel Strož, zvolený na komunistické kandidátce jako nezávislý. V jeho kanceláři se vznáší cigaretový dým a v televizi naladěné na ruský kanál právě mluví prezident Putin o Gazpromu. „Máte štěstí, že jste mě zastihla, zrovna jsem chtěl odejít dolů na svařené víno,“ vtipkuje s pohledem na nádvoří Touru, kde právě tančí nějaký folklorní soubor a do malých kelímků se rozlévá kouřící tekutina. Strož v padnoucím proužkovaném obleku nepůsobí jako typický komunista a během hovoru se několikrát dostává do rozpaků – ošívá se, jako by měl pocit, že se jeho názory úplně neshodují s linií strany, za niž byl zvolen. Třeba když mluvíme o smyslu Unie, již Strož, někdejší vydavatel exilového literárního časopisu Obrys, mnichovský emigrant a stále ještě německý občan, považuje za „velký přínos“ pro vztahy mezi národy – třeba francouzsko-německé. Na dveře klepe a nakukuje dovnitř plaše působící mladík s brýlemi, Strožův slovenský asistent Ján Gallo. „Mám ho jako asistenta, aby i slovenští komunisté měli někoho, kdo se za ně v parlamentu rozhlíží,“ vysvětluje Strož. Ve čtyřicetihlavé frakci fungují komunisté podobně jako ODS u evropských lidovců: coby solitéři. Se zeleným směřováním své frakce komunisté většinou nesouhlasí – mají pocit, že musí bránit tuzemský průmysl. Naposled třeba byli jako jediní z frakce pro plán Unie poskytnout Slovensku stovky milionů eur na odstavení jaderné elektrárny Jaslovské Bohunice. Jinak se naše třešničky profilují hlavně projevy na plénu – třeba když mají potřebu vystoupit proti „sílícímu tlaku, sankcím, démonizaci představitelů běloruského režimu“. Stejně jako občanským demokratům i Danielu Strožovi vadí evropská byrokracie, v Bruselu ale naopak oceňuje „absolutní svobodu projevu bez manipulací“. Silvie Blechová, Štrasburk

Q

INZERCE

LiRA – Liberálové ČR Liberální reformní strana 21. 1. 06, Praha, workshop volební program liberálů 2006

vzdělání, korupce, eutanázie, příroda, bydlení, penze, thc, e-ČR, Evropa-USE

jde o náš život! www.liberalnistrana.cz

KURZY ZNAKOVÉHO

JAZYKA

POPIS KCR: Novostavba v Roztokách u Prahy, **** hotel, 50 pokojů, 109 lůžek, kongresový sál 140 účastníků, 2 menší sály, 2 restaurace, bazén, bowling NÁPLŇ PRÁCE: zodpovědnost za provoz a hospodářské výsledky, za propagaci, marketing, naplnění kapacity, za personál, za dodavatele služeb POŽADAVKY:

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH Havlíčkova 4, 110 00 P-1 tel., fax: 222 328 900 e-mail: [email protected] www.cun.cz CENA 3000,- Kč / OD 6. 2. 2006 (5 měsíců 2× týdně 90 min.)








VŠ/SŠ (hotelová, cestovní ruch) praxe v oblasti cestovního ruchu na vedoucí manažerské pozici výborná znalost AJ slovem i písmem komunikační a organizační schopnosti časová flexibilita

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ: zašlete svůj životopis + aktuální fotografii + platové požadavky na e-mail [email protected] nejpozději do 30. 1. 2006. Z předložených nabídek bude vybrána skupina uchazečů do 2. kola, kteří podle upřesněných zadávacích podmínek pro 2. kolo vypracují studii provozování KCR. Z této skupiny bude vybrán vhodný kandidát na nabízenou pozici.

8

INZERCE

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

EKONOMIKA / INZERCE

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

Otesánek ČEZ Kdo může za jeho rekordní úspěchy

V

ypadá to impozantně: ČEZ čeká za loňský rok rekordní zisk kolem 16 miliard, hodnota jeho akcií vzrostla na rekordní úroveň 770 korun za akcii a současný šéf Martin Roman se minulý týden v Hospodářských novinách pochválil, že za pouhý rok zvedl hodnotu firmy o neuvěřitelných 147 miliard korun. Co se skrývá za ekonomickým zázrakem jménem ČEZ?

Čezská republika Většina údajů z úvodu je pravdivá – před pěti lety stály akcie ČEZ kolem šedesáti korun – dnes stojí více než desetinásobek. ČEZ je z hlediska tržní kapitalizace – tedy podle cen jeho akcií na burze – se 450 miliardami korun největší firmou ve střední Evropě. Je také nejziskovější společností u nás a jedním z největších českých investorů v zahraničí. Manažeři ČEZ, pokud započítáme opční program, jsou nejlépe placenými šéfy v Čechách a výší platu si nezadají s manažery obdobných společností v zahraničí. Nevídanou prosperitu ovšem přesto nepřinesli oni sami – pouze se včas ocitli na správném místě. A méně úspěšná by s celkem slušnou pravděpodobností nebyla ani většina alespoň průměrných manažerů v zemi. Hlavní důvody, proč cena akcií ČEZ vzrostla, lze totiž shrnout do tří bodů: úspěšné dokončení Temelína, vzestup cen elektřiny a láska české vlády, která ČEZ umožnila získat velké množství společností za hubičku a posílit jeho pozici na všech podstatných energetických trzích.

Temelín efekt Před pěti až šesti lety byl Temelín a jeho „třesoucí se turbína“ doslova postrachem investorů. Nikdo v té době nevěděl, jak dlouho jeho dokončení bude ještě trvat a kolik bude stát, byť se výstavba obou bloků chýlila k závěru. Nikdo ČEZ ohledně nákladů na Temelín po zkušenostech z devadesátých let nevěřil. Dnes je již zřejmé, že Temelín byl v podstatě dokončen a že funguje. Stejně tak nemá problémy ani s evropskými či českými regulátory či s orgány dohlížejícími na jadernou bezpečnost – ani mezinárodními, ani tuzemskými. Protesty rakouských odpůrců jsou dnes brány spíše jako folklor, stejně jako periodické zprávy, že tu a tam byl Temelín odstaven kvůli různým problémům na nejaderné části. Popularita jaderné energetiky, která nikdy v Česku nebyla nízká, pomalu začíná růst i v zahraničí a postupně se čím dál tím hlasitěji začíná mluvit o dostavbě Temelína. Z hlediska ČEZ se v případě výstavby jaderného zdroje v budoucnu jedná jednoznačně o nejvýhodnější řešení jak z hlediska nákladů, tak i provozu celé elektrizační soustavy. Ovšem vliv současného managementu na dokončení Temelína a na změnu veřejného vnímání jaderné energetiky a největší české elektrárny je nulový – nastoupil až dávno poté. V roce 2000 byly ceny silové elektřiny (tj. bez ceny za přenos) na evropském elektroenergetickém trhu a koneckonců i v Čechách na historických minimech. Pokud srovnáme jenom ceny, za které ČEZ prodával v rámci svého programu Duhová energie, tak většina z nich v mezidobí vzrostla o desítky procent. Třeba cena základního zatížení (neboli tzv. žlutá elektřina), která znamená dodávku určitého konstantního množství elektřiny po celý rok, vzrostla ze 734 korun za jednu MWh pro rok 2002 (první rok „Duhy“) na 1041 korun, tedy o 42 procent. Ostatní „barvy Duhy“ jsou na tom zhruba stejně. Naprosto shodné je to s cenami elektřiny, které ČEZ vyvezl do zahraničí – od konce devadesátých let, kdy ji prodával na úrovni zhruba šesti až sedmi set korun, se cena zvedla až o 60 procent. Ceny vstupů – především uhlí – rostly nižším tempem. Vliv současných manažerů na vývoj cen elektřiny na evropském trhu, který ovlivňuje i vývoj na trhu domácím, je samozřejmě nulový.

S láskou tvá vláda Od neúspěšné privatizace na přelomu let 2001 a 2002 sbírá energetický gigant při vyjednávání s českou vládou jeden úspěch za druhým. Největším obchodem, který změnil českou elektroenergetiku, byl nákup státního podílu u regionálních distributorů. Ten dojednal v první polovině roku 2001 za neuvěřitelně výhodných podmínek tehdejší ředitel ČEZ Jaroslav Míl a nakonec jej schválil i antimonopolní úřad. Po převzetí regionálních distributorů sice ČEZ dodržel dlouhodobé smlouvy s nezávislými pro-

ducenty elektřiny, nicméně od doby definitivního získání vlády nad distribucí razí takovou politiku, že neumožňuje získávat nezávislým producentům větší podíl na trhu a veškerý růst poptávky po elektřině kryje z vlastních zdrojů. Jedinou firemní energetikou, která poté, co distribuci ovládl ČEZ, významně zvýšila prodeje, je Energetika Vítkovice – avšak i ona je součástí Skupiny ČEZ a růst jejích prodejů je způsoben zejména tím, že od ní elektřinu kupuje ČEZ. Bez vlády nad distribucí by ČEZ neměl nikdy tak jednoduchou pozici na českém trhu, jako má dnes, a nikdy by ceny v Čechách nerostly tak rychle (ačkoliv jejich růst je nevyhnutelným důsledkem vývoje v Evropě). Současný management si nijak nemůže nárokovat zásluhy na získání regionálních distributorů, možná kromě jednoho – Severočeské energetiky. V podmínkách antimonopolního úřadu totiž bylo stanoveno, že ČEZ prodá jednu z pěti distribučních společností, ve kterých získal majoritu. Díky dobře provedenému lobbingu se mu však podařilo změnit zákon o hospodářské soutěži tak, aby mohl požádat o přezkoumání této podmínky, a rozhodnutí antimonopolního úřadu zvrátil. To se stalo již za vlády současného šéfa Romana. Není opět příliš pravděpodobné, že by se situace vyvinula jinak, kdyby v čele ČEZ zůstal Jaroslav Míl. Posledním obchodem mezi českou vládou a ČEZ byl prodej Severočeských dolů do jeho rukou. Stalo se tak již za současného managementu a opět je těžké spekulovat, jak by se situace vyvinula, kdyby Jaroslav Míl ve funkci zůstal. Koneckonců právě kvůli sporům o privatizaci dolů byl z funkce odvolán. Avšak tvrdit, že výhodný prodej dolů do rukou ČEZ byl výsledkem činnosti Romana a spol., je nadnesené. Státní úředníci v čele s ministrem Milanem Urbanem a jeho tehdejším náměstkem Martinem Pecinou (dnes šéfem antimonopolního úřadu, který tuto akvizici ČEZ loni na podzim promptně schválil) by Severočeské doly do rukou ČEZ vložili bez ohledu na to, kdo byl v jeho čele. A pokud ČEZ nyní získává body za expanzi do zahraničí – ta byla opět zahájena za předchozího šéfa.

Umět se prodat Jednou z mála věcí, již lze – ovšem opět s připomínkami – skutečně připsat současnému vedení k dobru, je jeho transformační projekt Vize 2008. Ten likviduje minulou strukturu ČEZ a distributorů a zcela společnost přetváří. Místo osmi regionálních distribučních firem jsou zde nové firmy jako ČEZ Zákaznické služby pro komunikaci s koncovým zákazníkem, ČEZ Měření pro správu měřidel či ČEZ Distribuce pro správu distribučních soustav. Nicméně ani v tomto případě by se situace nijak rozdílněji nevyvinula – část projektu by musela být provedena jenom z legislativních důvodů, protože rozdělení distribuce a obchodování s elektřinou, které v rámci Vize 2008 probíhá, požaduje Energetický zákon a samotná Vize 2008 je pokračováním projektu REAS, který byl zahájen hned po akvizici distributorů za ředitele Míla. Pokud by se tedy mělo někomu poděkovat za současné úspěchy ČEZ, pak v první řadě Úřadu vlády a ministerstvu průmyslu za neutuchající přízeň státní správy (díl z toho by měl směřovat i na antimonopolní úřad za přimhouření očí). V druhé řadě milionům spotřebitelů po celém světě za růst cen energetických surovin a elektřiny, a v třetí architektovi transformace ČEZ Jaroslavu Mílovi. Pokud je třeba zmínit i současné vedení, tak jen proto, že se umí prodat. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

9

10

ZAHRANIČÍ

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Izraelské období nejistoty I bez Šarona míří jeho strana k vítězství, ale úspěch Hamasu by vše změnil

Musíme Vpřed, ale neptejte se jak. (Úřadující premiér Olmert vpravo) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

A

riel Šaron založil novou izraelskou stranu Vpřed. Vzápětí vyrazil do voleb s tím, že dá Izraeli stálé hranice, za nimiž vznikne palestinský stát. Strana se dostala do čela průzkumů veřejného mínění a jejího zakladatele obratem sklátila mozková mrtvice. Jak teď bude vypadat cesta k vytčenému cíli bez jejího autora u kormidla? Nezmění svůj směr a rychlost? První odpovědi měl poskytnout minulý týden.

Šimon Peres táhne Po pravdě řečeno ale poskytl jen důležité náznaky a indicie. Důvodem je jednak úcta k premiérovi, který se ještě neprobral z umělého spánku na jednotce intenzivní péče, ale hlavně fakt, že až v minulém týdnu bylo potvrzeno konání voleb do palestinské samosprávy. Ty se uskuteční 25. ledna, dva měsíce před těmi izraelskými. A dokud nebude jasno o úspěchu či neúspěchu Hamasu, který Izrael neuznává a odmítá s ním jednat, žádný izraelský politik předem nevyrukuje s konkrétními plány a harmonogramy. Až 25. leden tedy ukáže, jak je nalajnované hřiště, a teprve v takto stanovených mantinelech se rozjede konkrétní volební kampaň. Zprávy z Izraele tak vyplňovaly v minulém týdnu hlavně informace o Šaronově zdravotním stavu – zda a kterou končetinou pohnul (pravou rukou i nohou), respektive při jaké hudbě (Mozart) a jaké vůni (pečené maso šuarma) ho lékaři probouzejí tím, že postupně snižují dávky sedativ. Druhé v pořadí byly spekulace o předvolebních personálních posunech. Šaronův Vpřed byl totiž poskládán z přeběhlíků z jiných stran a v nejisté situaci samozřejmě kroužila politická lasa. Vysocí činovníci Strany práce chtěli Perese na labouristické kandidátce jako číslo 2 za lídrem Amirem Perecem, nikdo nemluvil o zradě. Podobně lákal zpět své listopadové zběhy i Likud. „Chci zpátky všechny, dokonce Olmerta,“ řekl likudnik Uzi Kohen, „teď není doba na vyřizování účtů.“ Ale zvláště poté, co průzkumy ukázaly, že nejvíce hlasů přinese nové straně právě kandidatura Perese, vicepremiér setrval u Vpředu. Ten řeší svou kandidátku šalamounsky: číslo 1 dostal Ariel Šaron, číslo 2 Šimon Peres a číslo 3 ministryně spravedlnosti Cipi Livnatová (ta se po nedělní rezignaci Silvana Šaloma stává i první izraelskou ministryní zahraničí od doby Goldy Meirové), zatímco Olmert není tak vysoko, ale kandiduje na premiéra. To vše je samozřejmě hlavně symbolika, která má přitáhnout pozornost médií a voličů. Mnohem menší zájem vyvolávají reálná pravidla. Co se týče Šaronovy funkce premiéra, o tom rozhoduje nejvyšší státní zástupce, jenž na základě

posudku lékařů případně vyzve vládu, aby zvolila definitivního nového předsedu, respektive aby jím jmenovala Olmerta. A o definitivní Šaronově účasti ve volbách rozhodne zákon. Ten totiž předpisuje, že všechny kandidátky s vlastnoručními podpisy uchazečů musí ústřední volební komise dostat do 7. února. Je to prostě tak: pokud se Šaron nebude s to do 7. února podepsat, kandidovat nemůže, ať bude mít sebevětší podporu voličů a strana mu přidělí jakékoli číslo. Za personálními a mediálně vděčnými peripetiemi se skrývají programy, z výše uvedených důvodů zatím jen v obrysech. Ve zjednodušené formě je můžeme předestřít takto: Likud by vše víceméně zacementoval, rozhodně by nestahoval osady ze Západního břehu Jordánu a čekal by, až Palestinci splní svůj první závazek – odzbrojení ilegálních bojůvek. Strana práce by s nimi jednala, chtě nechtě by musela pokračovat tam, kde před pěti lety skončila v Camp Davidu a Tabě – vrácení 97 % Západního břehu a části Jeruzaléma. Vpřed by pokračoval v tom, co rozjel Šaron – určité stažení ze Západního břehu, nejspíše po protiteroristickou bariéru, z ní učinit hranici, oddělit Palestinu od Izraele, ale to vše podle vlastního rozhodnutí Jeruzaléma. V praxi to tak jasně vypadat nebude, neboť žádná ze zmíněných stran nepostaví vládu sama. Poslední průzkumy (Vpřed 44 mandátů, labouristé 16, Likud jen 13 z celkem 120) ukazují, že větší šance na vládu má spíše levý než pravý střed, takže kompromis by mohl vypadat ve stylu „separace, ale po dohodě“. Jenže opět zopakujme – vše se zkonkretizuje až po palestinských volbách, neboť s Hamasem by toho moc nevyjednalo ani levé křídlo labouristů.

Hamas v Jeruzalémě Základní překážka pro termín palestinských voleb padla právě nyní – byla jí účast Arabů z Východního Jeruzaléma, kteří nemají izraelské občanství. Izraelská původní pozice zněla takto: ať volí, ale ne v areálu Jeruzaléma (aby se tak vytěsnila účast Hamasu v metropoli). Palestinci poté pohrozili odkladem, ale pak se do věci vložily USA s tím, že je to jediný argument Palestinců pro odklad. Olmert se poté sám rozhodl, že škody by převažovaly nad užitkem, a povolil hlasování z pošt jako před deseti lety při volbě předsedy samosprávy. Ministr obrany Šaul Mofaz prohlásil, že Izrael „nesmí připustit situaci, v níž by byl viněn za nezdar voleb“. Problém Hamasu nakonec Izrael vyřešil individuálně. Pokud jde o volební lístky s jeho pěti kandidáty (identifikované jako „listina pro změnu a reformu“), nechá je na pokoji. Ale

co se týče přímé účasti u voleb či v kampani, jsou vládní zdroje mnohem tvrdší: „Jakýkoli hledaný člen Hamasu, který se objeví ve Východním Jeruzalémě, bude zatčen.“ Právě Hamas své nevstřícné povolební plány nijak netají. Svědčí o tom názory jednoho z lídrů Hamasu v Gaze, Mahmúda Zahara, otištěné ve čtvrtek v listu The New York Times. I po případném vítězství by Hamas odmítal uznat Izrael a odzbrojit své militanty. Místo toho by je zapojil do celopalestinské armády, která by naopak odzbrojovala klany válčící proti sobě. A nejen to. Hamas by neuznal ani již dříve podepsané smlouvy mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou. (Na uklidnění ale Zahar dodává, že Hamas – bez ohledu na výsledek – nebude vládnout sám, nýbrž s Fatáhem.) Už tento výrok vyřazuje Hamas z běžné politické soutěže. Izraelský Likud, ač byl velkým oponentem dohod z Osla, po svém vítězství v roce 1996 všechny již podepsané smlouvy uznal a počátkem roku 1997 předal Palestincům velké město Hebron. V praktických věcech by se Hamas snažil o přímý obchodní styk se světem bez izraelského prostřednictví, neboť podle Zahara je třeba benzin v Gaze právě proto až pětkrát dražší, než kdyby byl dovážen přímo z Egypta. Podle izraelských zdrojů by ovšem vítězství Hamasu znamenalo úplnou destrukci Palestinské samosprávy, jediného orgánu, se kterým Izrael vyjednává. Tvrdí to v anonymitě citovaný bezpečnostní důstojník v listu The Jerusalem Post. Jeho skepse je ovšem ještě důslednější ve druhém plánu: pokud by prý palestinské volby byly odloženy (ať už kvůli sporu o voliče ve Východním Jeruzalémě nebo pro nějakou záminku na poslední chvíli ze strachu z vítězství Hamasu), Hamas vyvolá násilí. Pokud odloženy nebudou, Hamas vyhraje a s násilím vyrukují bojůvky Fatáhu. Je tedy zřejmé, že povolit volby i ve Východním Jeruzalémě, kde Hamas není zrovna v kurzu, je krok mířící k vyrovnanějšímu výsledku. Izraelská vláda ho měla schválit tuto neděli.

Neptej se, neříkej Jak na to vše reaguje svět? Zatím s výjimkou USA velmi opatrně. Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová hned po Šaronově mrtvici odložila cestu do Asie a s Olmertem konzultovala volby ve Východním Jeruzalémě. Jak ale píše Nathan Guttman, americký zpravodaj Jerusalem Postu, Spojené státy se chystají změnit způsob komunikace s izraelským premiérem. Ten prý v Šaronově případě spočíval na politice don’t ask, don’t tell: Bush se Šarona neptal, co hodlá učinit, a Šaron kromě

vágních výroků o „cestovním plánu“ nic neprozrazoval. Bílý dům tomuto přístupu sice nikdy netleskal, ale nikdy mu také neodporoval – Američané chápali, že Šaron potřebuje kvůli udržení své domácí pozice prozradit co nejméně. Nyní jsou jeho povolební plány zahaleny tajemstvím. Pro Američany z toho prý plyne, že s Olmertem musí navázat jiný modus vivendi. Naproti tomu sousedé Izraele podle názoru diplomatů zatím vše jen pozorují. Sýrie už nemá někdejší sílu k samostatné akci a spíše může podporovat Hizballáh v Libanonu. Egypt je rovněž zaměstnán svými problémy s Muslimskými bratry. Gazu Egyptu nabízel před čtvrtstoletím už Menachem Begin, ale Anwar Sadat s díky odmítl. Koneckonců když ji nedokázal zpacifikovat Izrael, jak by to mohl udělat Egypt, kterému dohody z Camp Davidu zapovídají těžké zbraně na Sinaji? A po loňském útoku al-Káidy v Jordánsku je stále zřejmější, že izraelští sousedé mají podobné problémy jako jejich letitý nepřítel – za Šarona i po něm. Zbyněk Petráček

Ehud Olmert a nová generace Úřadující premiér Ehud Olmert představuje stejně jako lídři Likudu (Benjamin Netanjahu) a Strany práce (Amir Perec) zcela novou generaci izraelských lídrů. Narodili se až po druhé světové válce (Olmert 30. 9. 1945), jejich vojenskou dráhu nezdobí fotografie z ubráněných či dobytých území a jejich životopisy jsou ve srovnání s lidmi typu Šarona dosti suchopárné. Olmert vystudoval práva na Hebrejské univerzitě, od roku 1973 byl poslancem za Likud, 1988–90 ministrem bez portfeje, pak dva roky šéfem zdravotnictví a v letech 1993–2003 starostou Jeruzaléma. V únoru 2003 vstoupil do Šaronovy vlády jako vicepremiér a v listopadu 2005 odešel se Šaronem z Likudu založit novou stranu. Je zajímavé, že jeho manželka volí levicovou stranu Merec. Sám Olmert je milovníkem fotbalového klubu Betar Jeruzalém, jehož fanoušci jsou považováni za pravičáky (známé jsou jejich potyčky při zápasech s arabským klubem Bnej Šachnin). Izraelští komentátoři ale tvrdí, že Olmert přispěl k Šaronovu názorovému vývoji a byl jeho velkou oporou v Likudu.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

11

Chilský zázrak pro všechny Ať vyhraje prezidentské volby Bacheletová nebo Piñera, bude to dobrá volba

J

e půl osmé, v kuchyni voní káva a děti si berou na stole přichystané svačiny. Zvoní telefon. Chilská ministryně obrany Michelle Bacheletová po chvíli pokládá sluchátko a její rozradostněné oči se střetnou s vyčítavými dětskými kukadly dcerky. „Budu prezidentskou kandidátkou,“ řekne omluvně dítěti. A to odvětí: „No jo, co se dá dělat.“

Dlouhá nudle uzavírá O téhle scéně vědí všichni Chilané z denního tisku a stejně tak ví, že favoritka druhého kola chilských prezidentských voleb chodí spát v jednu ráno a že sama shání dětem v papírnictví školní potřeby. Nekomplikovaná „domácká“ image dětské lékařky, jež není jako proutek a přitahuje především svou sympatickou tváří s moderními, na nose elegantně usazenými brýlemi, není zdaleka jediným klíčem k úspěchu ženy, kterou by v čele země rádo vidělo 46 % Chilanů. Rozvedená a nevěřící Michelle Bacheletová (54) už dávno nepředstavuje pro poměrně konzervativní a z 90 % katolické obyvatelstvo Chile žádný oříšek. V politice je přítomná od začátku devadesátých let, kdy vojáci předali moc civilním institucím. Její angažmá na ministerstvu zdravotnictví i obrany rozhodně nebyla neúspěšná a Chilanům je jasné, že v letošní volbě prezidenta se budou rozhodovat mezi dvěma stejně kvalitními kandidáty. Zemi ve tvaru dlouhé nudle se tak letos podaří poprvé symbolicky uzavřít minulost poznamenanou vojenským pučem v září 1973, za který se dodnes většina lidí především stydí. Byl to totiž jeden z mála výstřelků v dějinách jinak vysoce demokraticky založené země, která letos naváže na dlouholetou tradici regulérních voleb odehrávajících se od vzniku republiky v devatenáctém století. Zmíněné „uzavření minulosti“ sice zatím neznamená odškodné pro oběti a vyšetření všech zločinů spáchaných v období puče, ale i tak to bude pokrok. Pokud vyhraje Bacheletová, bude pokračovat v trendu nastoleném svým předchůdcem, ale posílí sociální programy, a pokud naopak vyhraje podnikatel a bývalý senátor Sebastián Piñera (56), bude to znamenat rehabilitaci pravice, která přestala po Pinochetově kralování budit důvěru (u moci se pak od roku 1990 držela koalice socialistických stran) Jestliže si Chilani zvolí Piñeru, znamená to, že chilská pravice opět získala status normální politické síly. Je to stejný průlom, jako kdyby se v Česku dostal

do druhého kola voleb velmi seriózní a všeobecně uznávaný komunistický kandidát.

Do důchodu s Pinochetem Všichni tři bývalí socialističtí prezidenti byli z hlediska přechodu k demokracii, a především makroekonomických čísel velmi úspěšní, chilská ekonomika začala po problémech v sedmdesátých letech stabilně růst a dnešní tempo představuje přibližně 6 % ročně. Tento „chilský zázrak“, jak někteří ekonomové poměry v Chile nazývají, však nespadl z nebe ani nevyrostl na zelené louce demokratických poměrů. Naopak. Po násilí a znárodňování marxistické vlády Salvadora Allendeho počátkem 70. let, kdy dosahovala inflace až 500 %, přišel Pinochetův puč, po němž inflační čísla vzrostla o dalších dvě stě procent a země se rozkrádala ve velkém. Když už nebylo co dál rabovat, museli se vojáci poohlédnout po racionálním řešení, aby se jejich režim nezhroutil. Proběhly dva pokusy o privatizaci zestátněného majetku. První, kdy se privatizovalo především na úvěr, nedopadl růžově, protože podniky nebyly schopné úvěry splácet, a tak musel stát znova znárodňovat finanční domy i firmy. Ve druhé polovině osmdesátých let, pod vlivem liberálních ekonomů, kteří studovali ve Spojených státech, začala probíhat privatizace znova, a především vznikla penzijní reforma pod vedením tehdejšího ministra práce Josého Piñery (jen pro zajímavost v roce 2003 radil ohledně důchodů také Slovákům). Bývalý Pinochetův ministr je bratr současného prezidentského kandidáta Sebastiána Piñery. A ten, pokud bude zvolen, naváže na jeho snahy, přestože sám s pinochetovým režimem nesouhlasil a v plebiscitu o jeho dalším pokračování v roce 1988 umístil do urny své „ne“. Důchodová reforma však byla klíčová pro celou zemi v tom, že i když dnes nefunguje zdaleka tak zázračně, jak se předpokládalo, vytvořila tzv. „dlouhé peníze“, čili zdroje úspor vložené povinně každým zaměstnaným do některého z penzijních fondů. Ekonomická prosperita tak tím pádem nezávisí na mnohdy nestálém zahraničním kapitálu. Fondy jsou přísně dozorované státem, a pokud by některý zkrachoval, stát bude spořiteli vyplácet tzv. „minimální důchod“. Metoda má i své slabiny, ne všichni jsou v Chile zaměstnaní a ne všichni lidé především z vyšší podnikatelské vrstvy či lidé na „volné noze“ ve fondech spoří na stáří, nicméně podstatné je, že důchodová reforma

nastartovala druhou vlnu privatizací, kdy penzijní fondy nakupovaly státní dluhopisy, investovaly do privatizovaných podniků a po čase začaly nakupovat i obligace v zahraničí.

Temná Villa Grimaldi Vraťme se však do temného roku 1975, zase zvoní telefon a zvedá ho tehdy jednadvacetiletá sympatizantka zakázané Socialistické mládeže a studentka medicíny Michelle Bacheletová. Volá její později umučený přítel a ona spěšně vychrlí smluvené heslo „nemůžu, musím ke kamarádce“, jež znamená – právě si pro mne přišli. Díky tomuto telefonátu mohli její přátelé upozornit na zatčení vysoké důstojníky, bývalé kolegy jejího otce, generála letectva, jenž zemřel na následky mučení juntou. Díky nim se nakonec nedostala spolu se svou matkou do kategorie tzv. „zmizelých“ a nedoplnila počet přibližně 3000 obětí Pinochetovy diktatury. Výslechům však neunikla, byla s páskou přes oči převezena do mučírny ve Ville Grimaldi. Bacheletová vzpomíná v mnoha rozhovorech především na „schizofrennost“ celé situace. „Mladí kluci, co do mě nejdřív kopali, pak nevinně vyzvídali, co se má jejich sestra naučit k přijímačkám na vysokou školu.“ Díky přímluvám bývalých otcových kolegů se nakonec dostala z vězení ven a pak i do emigrace v Austrálii a Německu, kde dokončila medicínu. Do Chile se vrátila poté, co Pinochet předal moc civilní vládě, a začala pracovat v nevládních organizacích na podporu lidských práv a později i v politice. Tam se pak setkaly v ministerských funkcích socialistického kabinetu Ricarda Lagose dvě silné ženské osobnosti – Michelle Bacheletová a Soledad Alvearová. Tato druhá žena, jež přivedla Chile jako ministryně zahraničí především ke smlouvě o volném obchodu s USA v roce 2003, byla také kandidátkou na prezidentku ve stranických volbách, ale nakonec se socialistické uskupení několika stran zvané Concertación rozhodlo pro Michelle Bacheletovou. Obě dámy představují pro Chilany úspěšnou politiku posledních let, jež staví zemi na špici v Latinské Americe. Rozdíl mezi nimi spočíval v tom, že Bacheletová upozorňuje ve své kampani především na věci, jež byly zatím na okraji zájmu. Především smutný fakt, že sociální rozdíly jsou v Chile druhé nejvyšší v celé Latinské Americe hned po Brazílii, a přestože se míru extrémní chudoby podařilo od nástupu socialistických vlád snížit o 18 %, pořád v zemi žije 5 %

lidí na úplném dně. Když se večer vydáte v hlavním městě Santiago de Chile na procházku, nemůžete nenarazit na stovky chudáků čekajících ve frontě na odpadky z McDonald’s a při večeři v restauraci musíte několikrát za hodinu odmítnout či obdarovat žebráka. Tzv. „poblaciones“ (chudinské čtvrti) dusí velká chilská města úplně stejně jako kteroukoli jinou latinskoamerickou megapoli. Zajímavé je, že na tyto věci upozorňuje nejen socialistická kandidátka, ale i pravice v čele s Piñerou. A pokud oba dva dodrží své sliby a skutečně se budou snažit navazovat na tradici nejméně zkorumpované země v regionu, kde se dá nejrychleji založit podnik, a pokusí se z tohoto úspěšného koláče ukrojit větší kus pro sociální programy či budou reformovat mouchy penzijního pojištění a školství, bude to v obou případech pro Chilany dobrá volba. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka.

Q

Od diktátora k prezidentce 1988 – Referendum, v němž se Chilané rozhodli proti setrvání Augusta Pinocheta v prezidentské funkci; 1989 – v demokratických volbách byl zvolen kandidát uskupení středo-levicových stran, tzv. „Concertación“, Patricio Aylwin; 1990 – v Chile začíná vyšetřovat zločiny vojenské junty tzv. Komise pro nápravu a národní smíření; 1993 – v dalších prezidentských volbách se stává vítězem opět kandidát „Concertación“ Eduardo Frei; 1998 – Augusto Pinochet opouští post vrchního velitele ozbrojených sil a stává se senátorem; 2000 – ve druhém kole prezidentských voleb vítězí další kandidát „Concertación“ Ricardo Lagos, jemuž by dnes dalo svůj hlas 70 % Chilanů; 2004 – odvolací soud v Santiagu de Chile rozhodl o ztrátě imunity generála Pinocheta; ten je nyní v domácím vězení obžalován ze zmizení více než 100 osob a z daňových úniků; 2005 – o post prezidentky se uchází první žena v historii Chile Michelle Bacheletová.

Toryové jdou zase do módy Thatcherismus v Británii definitivně končí. Důvodem nejsou vítězství Labouristické strany, ale radikální proměna konzervativců. „V lidském životě jde o víc než o vydělávání a utrácení peněz. Musíme se věnovat kvalitě potravin, které vkládáme do úst svým dětem, kvalitě ovzduší, které dýchají, kvalitě škol, do kterých chodí, a kvalitě dopravního systému, který je do nich odveze.“ Čtete apel moderní levicové strany? Kdepak, to jen britským voličům píše David. David? Podpis pod vzkazem si vystačí s křestním jménem, ale oni dobře vědí, o koho jde: David Cameron, nový šéf britských konzervativců. Ovšem tady „rozhovor“ s voličem teprve začíná. „Jak máme sladit potřebu bojovat se změnou podnebí s nutností zajistit stálé dodávky energie?“ ptá se vůdce na stranických webových stránkách. A připraven je formulář, ve kterém to můžete britské konzervativní straně obratem vysvětlit. David Cameron má za sebou něco málo přes měsíc v roli šéfa konzervativní opozice, a je to jízda. V řadách poradců se objevil prostořeký rocker Bob Geldof. Místní organizace, které donedávna s železnou pravidelností katapultovaly do parlamentu bělošské právníky s řídnoucími vlasy, musí napříště kandidáty povinně vybírat v primárkách ze seznamu sepsaného v londýnské centrále. Důvod? Přinejmenším polovinu předloženého „menu“ tvoří ženy a celým seznamem se proplétají černé, hnědé i žluté tváře příslušníků britských menšin. Nejbližší poradci nového šéfa pak ničí tradičněji založené spolustraníky bonmoty typu: „Nemůžeme stát na straně velkého byznysu, musí-

me se mu postavit.“ Nebo: „Volný obchod musí být vyrovnáván spravedlností a soucitem.“ Anebo: „Skutečným testem naší politiky bude, jak prospěje chudým, ne bohatým.“ Co to Cameron se stranou spojovanou s tradicí Margaret Thatcherové provádí? Podle všeho se ji jen snaží dostat zpátky do módy a daří se mu to. Konzervativci přestali omílat dokola své tradiční teze o snižování daní a zeštíhlování státní správy a začali se vyjadřovat k věcem, o kterých se mezi sebou baví běžní lidé. Třeba jak jejich vnoučata mizerně čtou nebo jestli jim umělá hnojiva neničí populace brhlíků v živém plotě. Cameronovi konzervativci tedy mluví o životním prostředí, potřebě bojovat s globální chudobou nebo o soužití s přistěhovalci a sčítají získané body. Podle průzkumu veřejného mínění prováděného firmou Populis ještě před rokem stačilo připsat libovolný výrok šéfovi konzervativní strany a automaticky s ním přestalo souhlasit dobrých 15 % lidí, kterým by jinak vůbec nevadil. Cameronovi se podařilo tento „deficit automatického nesouhlasu“ během jednoho měsíce vygumovat. Kdyby byly zítra v Británii volby, ve kterých by proti Cameronovi stál Blairův nástupce Gordon Brown, toryové by vyhráli. A průzkumy ukazují, že labouristy by poslali do opozice jejich tradiční voliči, dnes zbrusu noví fanoušci pravice – úřednice, sekretářky, zdravotní sestry, zkrátka průměrně bohaté ženy.

Thatcherová? A to je kdo? (David Cameron) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Život bez baronky Cameronova ofenziva ale nespočívá pouze ve změně image. Nový šéf strany vystupuje jako protřelý harcovník i na druhé frontě, při potyčkách v parlamentu. Zatím stihl vytočit několik programových piruet, to když plnou vahou podpořil státní zdravotnictví a Blairovu reformu školství, ale s jakou grácií! Cameron totiž nemíří jednoduše na pozice obsazené neporaženým Tony Blairem, on si vůdce labouristů rovnou přivlastňuje. Mírně zkoprnělý Blair si tak byl nucen vyslechnout pochvalu za svůj báječný návrh zákona o školství, který toryové s radostí odhlasují, pokud ho ovšem svými připomínkami nezkazí jejich i Blairovi protivníci z levicového křídla labouristů. Vzhledem k tomu, jak

malou většinou Blair v parlamentu disponuje a jak silné opozici z vlastních řad musí čelit, nemohla jít Cameronova vřelá pochvala hlouběji pod pás. A pak je tu obrat ze všech největší. David Cameron se zřekl dědictví legendární baronky Thatcherové. Její nepopulární, byť respektovaná postava nepřestala na tápající stranu vrhat stín od jejího odchodu z Downing Street, Cameronova klika však již nostalgií netrpí. „V příštích volbách bude rozhodovat celá jedna generace lidí, kteří se narodili až poté, co Margaret Thatcherová přestala být premiérkou,“ prohlásil David na začátku ledna. „Takže pokud jde o to, jak čelit výzvám, před kterými stojíme, já určitě nebudu zajatcem staré ideologie.“ Jiří Sobota

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

R

akušané překvapili v prvních týdnech svého evropského prezidentství, když se pustili do oživování debaty o evropské ústavě. Kancléř Schüssel prohlásil, že dokument podle jeho názoru není mrtvý, ba právě naopak, nachází se přímo uprostřed schvalovacího procesu. Následovala řada reakcí z různých koutů kontinentu, dokazujících, že ústavní

Evropa bez ústavy…

Už jsou zase v sobě. (José Barroso)

Jsi Gándhí, tak vládni Nástupce velké dynastie se učí, jak nezklamat Indii

J

eště nikdy nebyly naše vztahy tak dobré jako teď, chlubí se poslední dobou podezřele často politici při návštěvě nějaké země. Nic proti tomu, byť totéž patrně budeme muset vyslechnout i tento týden, až si bude Jiří Paroubek v Indii chladit pusu po tamním kari. Po nedávné cestě českého prezidenta do svaté země pod Himálaj zamířil tamtéž i premiér, což značí, že Indie a Česko si padly do oka. Jak tedy popsat indickou politiku a její hlavní vektory? Dnešnímu indickému premiérovi je tři roky po sedmdesátce, jeho předchůdce úřadoval dokonce v rovných osmdesáti letech. V zemi, kde je zvykem pohlížet na stáří s velkou úctou, nic divného. Přesto dnes ale „největší demokracie světa“ (jak o sobě Indové mluví) vzhlíží k muži, který nemá ani jeden šedivý vlas, dosud nezaložil rodinu a v posledních patnácti letech se Indii spíš vyhýbal. Za jeho oblibu teď může jeho jméno, které z pětatřicetiletého mladíka činí automaticky kandidáta na vůdce miliardového státu. Pokud tedy máme uvést jednu otázku, která hýbe indickou politikou, tak to může být třeba tato: Je Rahúl Gándhí, člen páté generace gándhíovsko-néhrúovského klanu, připraven k plnění svého úkolu?

Pro syna

FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

smlouva neztratila nic ze své schopnosti rozdělovat evropské politiky. Na Schüssela reagovali Nizozemci s tím, že když jednou dokument v referendu zamítli, znamená to, že ho doopravdy nechtějí. Prezident Chirac, jehož Francouzi ústavu také smetli, navrhl vyzobat z textu hrozinky a ty nechat schválit domácími parlamenty. Což obratem vylekalo německou kancléřku Merkelovou, která se chce celou věcí zabývat až v roce 2007, kdy dojde s evropským předsednictvím řada na ni. V tu dobu by se francouzským prezidentem mohl stát Nicolas Sarkozy, který minulý týden navrhl ústavu zkrátit a také poslat do parlamentu. Trochu v povzdálí probuzené debaty trval na svém předseda Komise Barroso. Ten se bojí nového kola hádek a raději žádá politiky, aby zkoušeli řešit problémy spojené s ekonomikou a nezaměstnaností.

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Indie je demokratická země, jejíž zakladatelé před devětapadesáti lety moudře rozhodli, že i poslední negramotná členka nejnižší kasty má mít stejný volební hlas jako boháč vzdělaný v Oxfordu. V zemi fungují svobodná média, důvěryhodné volební komise a nezávislé soudy. Indická politika tak patří mnohem víc do Evropy než do Asie a nikdo z politiků tam nemá nic jisté. Jenže jižní Asie je krajem silných tradic, a to se týká i politiky. Od vyhlášení nezávislosti tu z křesla premiéra plných třicet sedm let úřadovali členové rodiny prvního premiéra Džaváharlála Néhrúa (Indira Gándhíová byla jeho dcera). Stáli u získání nezávislosti, sepsání úctyhodné sekulární ústavy, vybojovali tři války s Pákistánem. Néhrúův pravnuk Rádžív sice jako premiér prohrál volby, právě on se ale důrazem na modernizaci, rozvoj technických škol a otvírání trhu s vyspělými technologiemi zasloužil o zrod dnešního indického úspěchu na poli počítačového byznysu. A Indové jsou fatalisté jako poleno, takže když byl Rádžív během předvolební kampaně v roce 1991 zavražděn, zapo-

mněli na své tisícileté předsudky vůči „nečistým“ cizincům a ukázali na vdovu po Rádžívovi – Soniu, původem ze severní Itálie. Ta sice po šestiletém přemlouvání přijala předsednictví státostrany Indický národní kongres, premiérskou pozici ale dvakrát odmítla. Připravuje totiž pozici pro svého syna Rahúla.

Prijanka a Rahúl Rahúl Gándhí se narodil v roce 1970, pět let poté, co se jeho rodiče seznámili na studiích v Cambridge. Jeho babička Indira byla úspěšnou předsedkyní vlády, přesto pamětníci vzpomínají, jak měla čas svého vnuka rozmazlovat. Když otec trval na tom, že Rahúl musí sníst večeři, babička za něj potají jídlo dojídala, a když byl malér, zamykala Rahúla před rozzlobeným otcem u sebe v pokoji. Doma v Dillí Rahúl navštěvoval soukromou základní školu, po vraždě Indiry Gándhíové v roce 1984 ale zůstal se sestrou Prijankou z bezpečnostních důvodů doma. Po maturitě nastoupil ke studiu historie na jednu z prestižních fakult v Dillí. Přijímací zkoušky se mu však nepovedly, tak byl přijat jako výtečný střelec z pistole až díky sportovní kvótě. Opozice a média sice hned spustily křížovou palbu kvůli podezření z protekce, Rahúl ale vytáhl ze skříně svých osm medailí z národního mistrovství a veřejné mínění se uklidnilo. Ještě před státnicemi dochází k vraždě jeho otce, Rahúl opouští Dillí a odjíždí studovat do Británie na Cambridge. Stejně jako předtím babička a otec. V Londýně pak zůstává a začíná pracovat jako finanční konzultant přední poradenské firmy. Chodí se svojí venezuelskou spolužačkou, těší se pověsti bystrého, vnímavého muže a vede bezstarostný život daleko od Indie. O politiku se mnoho nezajímá. Jenže blíží se konec devadesátých let a jeho matka naopak Indií a politikou žije. Jako první cizinka se stává předsedkyní kongresové strany a rozhoduje, že se Rahúl musí vrátit a připravit se na svoji roli politika. Indičtí novináři sice čas od času poznamenají, že nikoliv Rahúl, ale jeho o dva roky mladší sestra Prijanka je pozoruhodný politický talent: výřečná, průbojná, charismatická mladá žena s chutí politiku dělat. Přirozený dědic babičky Indiry, poznamenávali dříve indičtí komentátoři. Matka ale rozhodla, že nikoliv Prijanka, ale Rahúl se stane jejím nástupcem. Stejně jako o dvacet let dříve rozhodla Indira Gándhíová o kariéře Rádžíva, tehdy spokojeného pilota indických aerolinií.

Zatím se neukázal

V

Kišiněvě stydne topení v domácnostech. Zatímco spor o cenu dodávek plynu mezi Ruskem a Ukrajinou se k úlevě evropských zemí podařilo rychle zažehnat, kohouty do Moldavska zůstávají stále zatažené. Polovinu plynu nutného k vytápění domácností i výrobě elektřiny

…a Moldavsko stále bez plynu v tuto chvíli proudí do země z Ukrajiny, zpravodajové však hlásí citelný pokles teploty vody i topení. I v případě Moldavska jde o cenu plynu v kombinaci s podezřením, že se Moskva chce Moldavanům plést do domácí politiky. Kišiněv odebíral až dosud plyn za 80 dolarů na tisíc kubických metrů, ruský Gazprom chtěl od letošní zimy dvojnásobek. A stejně jako v případě Ukrajiny zdůvodnil náhlé zdražení nutností přejít na tržní ceny. Samotní Moldavané vidí problém v politice. V čele země stojí prezident Vladimir Voronin, jenž se netají prozápadní orientací a sní o vstupu země do Evropské unie. Zavřené plynové kohouty Gazpromu mají být z tohoto úhlu pohledu připomenutím, že stát k Bruselu čelem a k Moskvě zády nemusí být vždy výhodné. Samotná Evropská unie vyjádřila nad neschopností najít shodu obavy, Rusko ale nekritizovala. Moldavští úředníci doufají, že s nimi zástupci Gazpromu alespoň začnou v dohledné době jednat. Jiří Sobota

Když se stal Rádžív poprvé poslancem indického parlamentu, bylo mu 37 let. Rahúl to stihl o tři roky dříve. Přitom v loňských volbách měli podle všeho vyhrát nacionalisté. K překvapení všech se tak nestalo. Volby vyhrála Sonia Gándhíová a její sekulárně a socialisticky laděný Indický národní kongres. Svůj díl na tom má i Rahúl, který získal mandát v okrsku Améthí v srdci rovinatého, lidnatého, prašného, upoceného, hinduisticky nacionalistického státu Uttarpradéš ležícího těsně pod Nepálem. Přesně tam, kde kdysi poslancoval jeho otec.

Stalo se tak ve chvíli, kdy se Indie mění, bohatne, získává sebevědomí světové mocnosti. Pořád má nejvíce negramotných a chudých na světě a setkání se špínou, žebráky a malomocnými v ulicích může nepřipravenému Evropanovi způsobit šok. Indie má ale také střední třídu stejně početnou jako polovina Evropské unie. Už dávno je soběstačná ve výrobě potravin, třetí svět zásobuje léčivy, Západ softwarem a počítačovými inženýry. Značnou zásluhu na tomto vzestupu má posledních pět let proreformní vlády indických nacionalistů. Naproti tomu Indický národní kongres předloni vyhrál volby slibem korekce dravého kapitalismu a důrazem na pomoc chudým. Politika kongresu tradičně znamená boj proti přežívajícímu kastovnímu systému, podporu pozitivní diskriminace nedotknutelných a žen, snahu o přátelské vztahy s Pákistánem, opatrné reformy, sociální programy pro chudé, důslednou sekularizaci společnosti, což dnes mimo jiné znamená potlačení rostoucího hinduistického radikalismu. To všechno bude prosazovat i Rahúl. Když jezdil ve svém tradičním bílém oblečení a s květinovými věnci kolem krku na předvolební mítinky, přivezl také seznam rozvojových projektů (třeba nových silnic), které minulá vláda zastavila. Příjezdy „nového“ Gándhího provázelo nadšení, teď podle novin spíš panuje zklamání. V některých městech svého okrsku se Rahúl od voleb zatím neukázal. Před volbami sliboval přivést průmyslníky a jejich investice. Ti sice přijeli, vznik pracovních míst se ale nekonal. Rahúl se hájí tím, že dělá dost, problémů je ale příliš mnoho, a ocitá se tak v plném víru politiky.

Stejná ostýchavost Jak již bylo řečeno, Rahúl je dědicem moci a odpovědnosti, kterou Gándhíové vůči své zemi mají. Jenže i v Indii nároky na politiky rostou stejně jako kritika a skepticismus médií. Rahúla teď novináři popisují jako poslance, u něhož se zatím jen s obtížemi určuje, jaké má vlastně priority. Chvíli mluví o „chudobě“, chvíli o „rozvoji“. Když ale parlament hlasoval o důležitém zákoně zajišťujícím minimální mzdu nejchudším vrstvám, novináři si všimli, že Rahúl chyběl. Nedávno v Bombaji vystoupil na podporu rozvoje levných aerolinek v Indii. Média jej popisují jako uzavřeného muže, který si pečlivě chrání soukromí, do společnosti moc nechodí, stranickým akcím se spíš vyhýbá. Když vloni v létě mladí kolegové chystali velké oslavy jeho pětatřicetin, Rahúl se omluvil, že slavit bude jen se svojí rodinou. Pozorovatelé tedy poznamenávají, že zatímco vstup Rádžíva do politiky byl připravený tah podporovaný celou vládou kongresu, Rahúl bude potřebovat víc času, než si získá potřebnou autoritu u svých kolegů. K dispozici má přitom zkušené rádce a autoritu své matky, která mu razí cestu dopředu. Takže bez ohledu na pomalý rozjezd je Rahúl na cestě k nástupnictví po svém otci. „Když se dívám na Rahúla, vidím Rádžíva Gándhího. Má stejný styl chování, stejný úsměv, stejnou ostýchavost,“ prohlásil nedávno zasloužilý člen kongresu Murli Déora. A právě tohle jsou klady, které v Indii rozhodují. Marek Švehla

Q

Rahúl Gándhí 1970 – 19. června narozen v Dillí; 1994 – odchází studovat do Velké Británie; 1999 – poprvé doprovází matku při volební kampani; 2002 – vrací se z Londýna do Indie; 2004 – zvolen poslancem dolní komory indického parlamentu.

TÉMA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

13

Donedávna oblíbenec, dnes „nepřítel státu“: řekne všechno, co ví? (Tomáš Pitr jedná o propouštěcí kauci, Praha, leden 2006.) FOTO ČTK

Ministři jako Al Capone Cesta ČSSD od Bamberku po Unipetrol

Před poslaneckou komisí vyšetřující privatizaci strategické firmy Unipetrol se v těchto dnech odehrává mimořádně zajímavé divadlo. Svůj part tu odříkávají ministři i jejich nedávní podnikatelští chráněnci a nitky polozapomenutých, nikdy nevyřešených případů české politicko-tunelářské spolupráce se splétají ve srozumitelný příběh. Jinak řečeno: pomalu nám začíná být jasné, jak Zemanovy směnky z Bamberku souvisejí se zkaženou lyžovačkou „nepřítele státu“ Tomáše Pitra v Alpách o deset let později.

M

alostranský palác U Divého muže se proslavil počátkem 90. let, kdy jeho opuštěné prostory obsadila komuna moderních umělců a vyhlásila zde evropské kulturní centrum. Úřady čerstvě svobodného státu ale mladým nadšencům brzy zchladily hlavu: umění muselo vycouvat a Divý muž dnes patří do areálu luxusních sídel poslanecké sněmovny. V jednom z jeho sálů, za stoly sestrkanými do písmene U zasedá vyšetřovací komise k privatizaci petrochemického gigantu Unipetrol. Devět mužů a jedna žena, kteří tvoří její osazenstvo, by mělo objasnit, co se dělo za zataženou oponou prodeje jednoho z nejvýznamnějších tuzemských strategických podniků (viz rámeček Chemický Andrej). Tedy jestli byla mezi členy české a polské vlády skutečně rozdělena miliarda korun na úplatcích, jak tvrdí polští vyšetřovatelé, kdo celou privatizaci režíroval a kdo na ní prodělal. Pokud by komisaři zadání skutečně splnili, mohlo by to osvětlit pozadí proudu kšeftů, v nichž podezřelí kombinátoři už léta trhají miliony a miliardy ze státní kasy, ale vyšetřování se buď nevede, nebo končí v písku. Z jednání poslanecké komise si návštěvník odnese trochu mrazivý dojem: totiž že hlavní překážkou happyendu jsou členové vlády, která privatizaci schválila. Nic si nepamatují, nic neznají, nic neviděli, ničeho si nevšimli, netuší, jak vlastně rozhodli a proč. A osvěžit jim paměť není možné: ze souboru vládních dokumentů se totiž ztratil (nikdo samozřejmě neví jak) zápis z klíčového jednání, na kterém ministři náhle a bez obhájitelného důvodu vyřadili rovnou polovinu zájemců o Unipetrol, a otevřeli tak cestu pozdějšímu vítězi, tandemu Babiš – PKN Orlen. Živoucím příkladem výstupu à la Cosa Nostra se stal minulé úterý výslech ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana.

Muž, který lže Poslanečtí komisaři se už v zákrutech unipetrolovské privatizace zorientovali a při výslechu ministra jim jde hlavně o jedno – objasnit zase-

dání vlády z ledna 2004, při kterém vláda osekala soutěž o tři vážné zájemce. Porušila tím vlastní usnesení, podle něhož měla být jediným rozhodujícím kritériem nabídnutá cena, a neposlechla ani doporučení privatizačních poradců, aby do druhého kola postoupilo všech šest firem, protože všechny splnily počáteční podmínky pro zájemce o nákup Unipetrolu. Po nečekané vládní cenzuře měl miliardový obchod spád: dva ze zbývajících tří „schválených“ se do dalšího kola nepřihlásili, a tak bez potíží zvítězilo už zmíněné česko-polské duo. Teď tu tedy v hloubi Divého muže stojí člověk nejpovolanější – ministr průmyslu a obchodu Urban –, aby přizvanému policejnímu vyšetřovateli a zástupcům komise vládní krok vysvětlil. Jenže nikdo se nic nedozví. Ministr Urban si o druhé největší privatizaci své kariéry, která budila zájem médií i zlost odmítnutých podniků, vůbec nic nepamatuje. Dokonce ani to, jestli on sám zvedl ruku pro klíčové vyřazení tří uchazečů. Je to smutné divadlo. Ministr při výpovědi těká očima po přítomných komisařích a zástupcích tisku, odpovídá pomalu, opatrně volí slova a stále se prohrabuje v hromadě dokumentů, které leží na stole před ním. Svým výstupem chce poslance, policii i návštěvníky přesvědčit, že vládu této země tvoří parta naivků, kteří odklepnou miliardovou privatizaci strategického podniku jen tak mimochodem, bez informací o kupcích a z plezíru, naprosto bez příčiny některé z nich předem odstaví. Tomu se samozřejmě nedá věřit, nicméně lze to pochopit: podobně hloupými odpověďmi vysvětlují politici podezřelé případy už řadu let a dosud se to skoro vždy osvědčilo. Pod tíhou Unipetrolu ale ta strategie začíná praskat. Na světlo přitom vyplouvají souvislosti a nitky machinací, které buď ve své době naprosto unikly veřejné pozornosti, anebo veřejnost sice jejich podezřelý odér cítila, ale nedokázala rozkrýt, co se za nimi skrývá. Důležitým hybatelem tohoto vývoje jsou výpovědi podnikatele Tomáše Pitra, který odpoledne střídá Urbana na svědecké židli v zasedací místnosti komise.

Když chráněnec přestřelí Jeho jméno bylo známo do loňského podzimu jen zasvěceným. Patřil k lidem, kteří se tu během minulých let domohli pohádkového majetku – a to tak, že k tomu nemohlo dojít bez přímé podpory a protekce ze strany vysoce postavených politických „ochránců“. O Pitrově vazbě na některé lidi ze špiček sociální demokracie taky mezi znalci ekonomického zákulisí nebylo žádných pochyb. K náhlé změně došlo loni v létě, kdy mladý, dlouholetými úspěchy rozmazlený podnikatel „přestřelil“ a ve snaze utrhnout pro svoji finanční skupinu cenné části Unipetrolu rozpoutal skandál zpochybňující jeho předešlou privatizaci. Tak docela mu to ale nevyšlo: mocní, kterým jeho vyvádění zkomplikovalo život, brzy ukázali, že taky leccos dovedou. Krátce poté, co Pitr označil v médiích vládní byznys s Poláky a Babišem za podezřelou korupci, označil premiér Paroubek jeho za útočníka na „ústavní pořádek státu“ a zanedlouho pak Pitr u soudu vyfasoval osmiletý trest za zločin, který měl spáchat před jedenácti lety (tentýž soudce ho přitom za tentýž trestný čin rok předtím osvobodil). A aby to „nepříteli státu“ bylo úplně jasné: dva dny po pozvánce na výslech u poslanecké komise je na Pitra vydán mezinárodní zatykač a z hrozící vazby (stále za onen jedenáct let starý daňový prohřešek) ho dostane až rekordní patnáctimilionová kauce. Pitr přesto před komisí vystupuje suverénně. Usmívá se, odpovídá pohotově, působí informovaně. Poté, co pochopí, jak to před komisí běží, začíná bezděčnými gesty celé jednání řídit. Tu ukáže rukou na zapisovatelku, aby v klidu zapsala položenou otázku, jindy „dá slovo“ podobným gestem předsedovi komise. Tvrdí, že Unipetrol byl prodán pod cenou, jeho poradci prý spočítali, že hodnota privatizované části přesahovala dvacet miliard a že čtrnáct a půl, které zaplatili Poláci, je tudíž málo. Kritizuje vyřazení tří firem a dává k lepšímu, co si prý tehdy cvrlikali vrabci na střeše (ale Milan Urban to nikdy neslyšel): že dvě ze tří firem, které vláda posunula do druhé-

14

TÉMA

Zelinka: co se v Bamberku naučíš... FOTO ČTK

ho kola, nemají o privatizaci Unipetrolu skutečný zájem a výměnou za jiné budoucí výhody v byznysu Orlen pro vládu jen „stínují“. „Všechno bylo od začátku pojištěné pro Poláky a Babiše,“ říká Pitr komisařům. Výslech je u konce.

Ruce pryč od Commodities! Případ Unipetrol je zajímavý tím, že v něm proti sobě stojí skupiny, které se ještě nedávno objí-

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Gross a Palas: ...ve vládě jako když najdeš. FOTO GÜNTER BARTOŠ

maly. Otřesy doprovázející konec pevného vztahu nám dovolují mimořádnou věc: ohlédnout se za tím vztahem a mapovat jeho průběh. Návrat na počátek „unipetrolovské“ větve tuhého přátelení ČSSD s podnikateli sahá jedenáct let nazpět – do německého Bamberku. Právě v tomto starobylém městečku kousek za českou hranicí dohodl v roce 1995 předseda sociální demokracie Miloš Zeman tajně svůj proslulý kšeft: za 300 milionů korun do prázdné stranické

kasy písemně slíbil skupině podivných osobností kolem čechošvýcarského podnikatele Jana Vízka vlivná místa ve státní správě a možná i nějaké to ministerské křeslo – až ČSSD vyhraje volby. Informace o tomto zákulisním jednání tři roky nato odhalili a zveřejnili redaktoři České televize (po nástupu Zemana k moci za to zaplatili likvidací svého pořadu a vyhazovem). V té době už samozřejmě Zeman dávno věděl, že z obchodu nic nebude, protože Vízek je nesolventní, psy-

Vím, že nic nevím Přepis části výpovědi ministra Milana Urbana před poslaneckou komisí (podle písemných poznámek) Proč vláda vyřadila na svém zasedání ze soutěže o Unipetrol tři firmy? Šlo o bezpečnostní důvody. Měli jste k tomuto rozhodnutí nějaké písemné zdůvodnění od bezpečnostních expertů? Vláda neměla k dispozici žádný písemný elaborát. Ale každému zasedání vlády jsou přítomni zástupci speciálních služeb, kteří nám radili. Vzpomínáte si na jejich jména? Nepamatuju se, musí být v zápisu ze schůze. Vždy se zapisují. Zápis se ztratil. Na prezenční listině je ale jen jedno jméno, z vládního odboru pro bezpečnostní otázky, ale nikoli jména zástupců tajných služeb. Radil vám ten jeden expert? Vláda měla právo na takové rozhodnutí. Ale vy jste tak porušili vládní podmínku soutěže, že jediným výběrovým kritériem bude cena. Nikde nic nestojí o žádných bezpečnostních rizicích. Neporušili, žádné podmínky jsme neměnili, jen jsme rozhodli, že by se soutěže měly účastnit jen firmy zemí Evropské unie a NATO. Vyřadili jste ale také slovenskou Pentu. Slovensko není členem EU a NATO? Žádná odpověď. Kdo z členů vlády rozhodl, že se na zasedání vyřadí zmíněné firmy, respektive kdo přišel s nápadem, že se o vyřazení nějakých firem bude jednat? To už si nevzpomínám. Vy jste hlasoval jak? To si nepamatuju, mělo by to být v zápisu z jednání. Ale ten se ztratil! Jste ministrem tři roky a vaše vláda rozhoduje o tak důležité privatizaci jen zřídka. To si nepamatujete, jak jste hlasoval? Schůzí vlády bylo mnoho, nepamatuji se.

Tak tady je to místo, kde se ztrácí paměť. (Ministr Urban na zasedání kabinetu.) FOTO ČTK

Když už jste zvolili bezpečnostní hledisko, proč jste nepočkali do doby, než tyto firmy přijdou s finančními nabídkami, a teprve potom nezohlednili možná rizika? Prostě vláda měla na takové rozhodnutí právo.

chicky labilní dobrodruh. V roce 1995 se však sociální demokraté na jeho peníze těšili: z Bamberku do Prahy si odvezli dvě Vízkovy bankovní garance na jedenáct milionů švýcarských franků. Dokumenty byly vystaveny ve prospěch tuzemské zcela neznámé společnosti Intercontinental Commodities. Členem jejího představenstva byl předlistopadový svazák Vojtěch Slówik a členem dozorčí rady finanční auditor Ladislav Zelinka. V tu dobu naprosto neznámá jména, ale to se za pár let mělo změnit. Nad prozrazenou aférou Bamberk se brzy zavřela voda: Zeman uchopil moc a policie se vůbec jakoukoli možnou korupcí nezabývala. Ale na firmu Intercontinental Commodities (IC) narazila policejní služba pro odhalování korupce vedená Evženem Šírkem koncem tisíciletí. Jednou, když prověřovala převod úvěrů firmy s Komerční bankou (těsně před její privatizací), na kterém IC získala sedm set milionů korun. A podruhé šlo o převod „nevymahatelných dluhů“ z České spořitelny (taky těsně před privatizací) na firmu IC. Touto transakcí tratil stát stamiliony korun. V záplavě tehdejších finančních afér procházelo vyšetřování těchto kauz bez nejmenšího zájmu veřejnosti – až do chvíle, kdy byl v roce 2000 odvolán Evžen Šírek. Z policejních zdrojů totiž do médií unikly informace, že padl právě kvůli přílišnému šťourání v obou věcech. Tisk se dozvěděl i to, že krátce před pádem navštívil Šírka významný pracovník Národního bezpečnostního úřadu Martin Hejl a radil mu, aby vyšetřování IC zastavil. Protikorupční šéf neposlechl, a krátce nato byl obviněn z vykonstruovaného trestného činu (že údajným nepředpisovým připojením svého počítače na internet ohrozil bezpečnost policejních údajů) a musel odejít. I Hejlovo jméno je důležité. Zaprvé je to člověk, který spolu se svým dlouholetým kolegou Tomášem Kadlecem pracoval léta v tajné službě a vynášel odsud špičkám ČSSD informace zneužívané pak stranou v politickém boji. A zadruhé Hejl s Kadlecem měli jako pracovníci BIS v „portfoliu“ svých agentů dvě pro naše vyprávění zajímavá jména: Františka Mrázka a Miroslava Provoda. Oba – konečně je to tady – byli dlouholetými spolupracovníky Tomáše Pitra. A oba patřili mezi dlužníky České spořitelny, takže jejich složka se při vyšetřování nekalých obchodů této banky dostala na Šírkův stůl spolu s materiály o Slówikově a Zelinkově Intercontinental Commodities. Zatímco neposlušný Šírek padl (a vyšetřování zmíněných převodů se zametlo pod koberec), lidé, na nichž pracoval, postoupili v kariéře. Ladislav Zelinka byl v roce 2000 jmenován náměstkem ministra financí v Zemanově vládě. Odvaha postarat se o tajné stranické finance osvědčená v Bamberku došla ocenění. Během pětiletého pobytu ve funkci se Zelinka proslavil jako architekt nesmírně podezřelého vymáhání státních půjček od jiných zemí. Přes varování tajných služeb i médií prodal například s posvěcením Zemanovy vlády stomiliardový ruský dluh firmě Falkon Capital za necelou pětinu jeho hodnoty. Falkon Capital reprezentovali podezřelí kšeftaři, ale také třeba další bývalý podřízený Tomáše Kadlece Jaroslav Pacák. Rusové přitom uvolnili na splacení dluhu ze státního rozpočtu přes padesát miliard korun, cestou do Prahy se tedy někde „ztratilo“ přes třicet miliard. Vláda podobně jako teď v případu Unipetrol tvrdila, že je vše v pořádku a prodej byl výhodný a dokumenty o něm

TÉMA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

15

Vojtěch Slówik: správce lesů v malé zemi, kde se všichni znají. FOTO KOLOTOMOV

utajené, a policie se vyšetřováním masivně kritizované transakce vůbec nezabývala. Stejně tak jako dalším Zelinkovým kšeftem – prodejem třináctimiliardového kazašského dluhu. Úspěšnému náměstkovi srazila vaz až skutečnost, že při vymáhání peruánského dluhu od něj firma, s níž byl spřátelen, dostala za zisk padesátimilionového dluhu státní provizi 95 %. Případ začala vyšetřovat policie a Zelinka odstoupil. Jeho společník z IC Vojtěch Slówik se zase koncem devadesátých let stal asistentem tehdejšího šéfa zemědělského výboru sněmovny a od roku 2002 ministra zemědělství Jaroslava Palase. I Palasovo jméno figuruje v aféře Unipetrol: mozaika plodné spolupráce politiků a podnikatelů se začíná postupně vybarvovat.

Palasi, končíme Město Albrechtice. Zapadlá končina, o dva kilometry dál začíná Polsko. Sluneční svit zalé-

vá náměstíčko s „komunistickým“ obchodním střediskem, autobusovým nádražím a kavárnou. Odsud začal svou politickou kariéru předlistopadový nomenklaturní kádr a zemědělský boss Jaroslav Palas. Před rokem se odstěhoval, opustil řadovou vilku na břehu místní říčky a koupil si dům v Krnově. To byl na vrcholu své politické kariéry, od té doby jen padá. Na jaře opustil kabinet premiéra Grosse, který jej osobně vyzval k odchodu. Pravděpodobným vysvětlením je, že v souboji o Unipetrol stál na straně „nepřítele státu“ Tomáše Pitra proti zájmům Andreje Babiše, Grossova chráněnce. O víkendu byl vyškrtnut vedením strany z kandidátky sociální demokracie do poslaneckých voleb. „Byla to msta za to, že jsem kritizoval Grossovu privatizaci Unipetrolu,“ řekl Palas po jednání stranického vedení. Pravda je ale trochu dál. Onou „kritikou“ Palas myslí to, že těsně před odvysíláním proslulé televizní reportáže zachycující premiérova tajemníka Doležela žádajícího úplatek od polského lobbis-

ty navštívil Paroubka a varoval jej, že nezruší-li privatizaci Unipetrolu, „vyjdou najevo i další věci“. Těžko spekulovat, co tímhle krokem Palas sledoval – zda záchranu své kariéry nebo zájmy svého chráněnce Pitra. Jedno je ale možné říct přímo: Palas není v této hře kladným hrdinou. Prostě v mocenské a korupční hře hrál o větší porci koláče a prohrál. Předtím se mu ale podařilo dotáhnout do „vítězného konce“ dvě ministerské operace. Prodej třetinového podílu ve firmě Setuza Tomáši Pitrovi, na kterém stát tratí sto milionů korun, a vyhlášení vítězů miliardové veřejné soutěže na správce státních lesů, na které profitoval Vojtěch Slówik. Průběh veřejné soutěže kritizovala nedávno Evropská unie jako naprosto neprůhledný a korupční a žádala vysvětlení. Pokud bude nedostačující, hrozí Česku až miliardová pokuta – a hlavně ostuda. Ke kritice se přidali i bývalí kolegové z vlády a straničtí souputníci, kterým až do letošního podzimu ani jeden kšeft někdejšího ministra zemědělství

Chemický Andrej

O čtrnáct dnů později se Unipetrol dostal na titulní stránky i v Česku. Poté, co televize Nova odvysílala tajně pořízenou nahrávku, ve které si Paroubkův (a předtím Grossův) sekretář Zdeněk Doležel říká o pětimilionový úplatek Pitrovu lobbistovi v privatizaci Unipetrolu. Vzápětí byly zveřejněny na obou stranách hranice podmínky smlouvy mezi Babišem a PKN Orlen. Poláci měli prodat Babišovi pět firem Unipetrolu za tři miliardy korun. Nové vedení PKN Orlen přišlo s tvrzením, že cena Babišovy části je minimálně o pět miliard vyšší, a odmítlo prodej za původní cenu. Polská parlamentní vyšetřovací komise, která se privatizací Unipetrolu zabývala, vydala vzápětí závěrečnou zprávu, ve které tvrdila, že česká vláda by za Unipetrol dostala od jednoho ze zájemců o pět miliard vyšší nabídku, než zaplatil PKN Orlen. Takže počty byly jednoduché. O těch pět miliard přišel český stát a ušetřil by je Babiš (kdyby v Polsku nevznikla vyšetřovací komise, nezměnilo se vedení Orlenu a vše šlo podle původní dohody). Proč by měl dostat takovou slevu? Poláci tvrdí, že mohl ovlivnit přes Stanislava Grosse, s nímž měl velmi dobré kontakty, průběh privatizace u české vlády.

Unipetrol byl v roce 2004 privatizován Špidlovou vládou historicky podruhé. Tři roky předtím vyhrál soutěž Agrofert Andreje Babiše, přestože konkurenční nabídka od firmy Rotch Energy přebila Babišových 11 miliard korun o celou čtvrtinu. Vláda ústy Miloše Zemana zdůvodnila své rozhodnutí podezřením, že firma Rotch by prodala Unipetrol dál a bůhvíkomu. Což byl nesmysl, protože jedna z podmínek soutěže byla, že nový majitel nesmí osm let prodat žádnou část společnosti. Andrej Babiš ale nakonec za Unipetrol nezaplatil – a kolos se po roce vrátil do náruče státu. Přesto další kabinet do opakované unipetrolovské privatizace v roce 2003 Babiše opět pustil, tentokrát spojeného s polskou firmou PKN Orlen. A nechal toto „konsorcium“ vyhrát s nabídkou 13 miliard. Pochybnosti o čistotě transakce vybuchly naplno v srpnu loňského roku. Nejprve v Polsku, kde média zveřejnila informace tamní prokuratury o údajném miliardovém úplatku, rozděleném mezi tamní i tuzemské politiky – nikdy ovšem nebylo zveřejněno, kdo peníze poskytl.

nevadil. Zjednodušeně se dá spekulovat o tom, že Palas dlouho pracoval v intencích běžného „stranického zadání“, dělal to, co jeho kolegové už od Bamberku, ale Unipetrol je rozdělil.

Malá země Osudy důležitějších protagonistů by se daly popisovat ještě dlouho, ať už to bereme od začátku, tedy od Bamberku, nebo od konce, tedy od Unipetrolu. Jeden z hlavních jednatelů bamberské schůzky Karel Machovec byl až do loňského listopadu prvním místopředsedou Pozemkového fondu. Odešel až poté, co definitivně praskly milionové a miliardové machinace s levným odprodejem státních pozemků osobám nějak spřízněným s politiky, nicméně minimálně deset let takové kšefty procházely. Nebo je možné připomenout Radovana Krejčíře, legendárního utečence, muže, který patřil do party podnikatelů kolem Pitra a zároveň i Provoda a Mrázka, lidí, kteří se už minimálně pět let pohybují kolem obchodů Setuzy. Dnes Krejčíř z exilu vzkazuje, že vlastní směnku, splatnou v březnu letošního roku, která prý prokazuje, že před čtyřmi lety půjčil sociální demokracii přes Grosse šedesát milionů korun za slib, že vláda bude do jeho rukou privatizovat Čepro (monopolního dovozce ropných surovin ropovodem a správce strategických zásob paliv), podnik s ročním obratem dvacet miliard korun. A jako bonbónek si připomeňme, že Gross jmenoval do funkce šéfa Čepra svého dlouholetého muže na špinavou práci – Tomáše Kadlece. „Tato země je malá, všichni se v ní znají,“ komentuje Tomáš Pitr propletence politických a podnikatelských vztahů. Mimochodem stejnými slovy reagoval před deseti lety na propletenec svých obchodních kontaktů s Tykačovým Motoinvestem a dalšími pochybnými bankéři slavný tunelář a sponzor ODS František Chobot. Takže se za ty roky nic nezměnilo? Nebo se to snad ještě zhoršilo? Či je naopak stíhání Krejčíře a Pitra a dalších blýskáním na lepší časy a blíží se soumrak tunelářů? Nebo si s odchodem padlého vůdce Grosse a jeho nejbližších začaly mezi sebou mocenské skupiny vymezovat znovu své zájmové prostory a chránit už dobytá území? Podle výpovědí ministrů před vyšetřovací komisí privatizace Unipetrolu se dá vsadit na to poslední.

Nechce slevu zadarmo. FOTO ČTK Jaroslav Spurný

Q

16

ROZHOVOR

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Možná to je na generace S Johannesem Heimrathem o východě Německa, rudých ponožkách a vakuu zily macintoshe, jel jsem si ho okamžitě koupit. Hodně lidí říkalo: Teď je s tebou konec. Ale vyplatilo se to. Za chvíli jsme rozjeli vydávání knih a časopisů a grafické služby, což je dodnes náš hlavní zdroj příjmů. Byli jsme první, kdo začal vydávat alternativní tiskoviny, které vypadaly profesionálně, ne jako namnožené na xeroxu. Měli jsme odvahu pouštět se do nových věcí, i když lidé říkali, buďte opatrní, tohle by se nemělo... Vždycky jsme to zkusili. Na tomhle naše komunita začala.

Rodina Kolik vás bylo? Až do roku 1992 čítal nejužší kruh, lidé, kteří o sobě říkali, že jsou jedna rodina, sedmnáct členů. Kolem té skupiny žilo tak padesát rodin, které s ní byly více či méně spřízněné. Skupina měla společné peníze. Tehdy byl pocit společenství velmi silný, byli jsme mladí, méně zkušení a taky bylo snazší vydělat peníze než dneska.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Johannes Heimrath (1953) se po studiu na hudební akademii v Salzburku věnoval hře na historickou loutnu, středověké hudbě a hře na gongy; dnes komponuje a hraje současnou hudbu ve skupině Now!. V roce 1976 stál s několika hudebníky u zrodu komunity ve Wolfrathausenu poblíž Mnichova, která se věnovala projektům zaměřeným na fenomén zvaný „trvale udržitelná kultura“. V roce 1997 komunita přesídlila do polorozpadlé vesničky Klein Jasedow v nejchudší části bývalé NDR, kde se věnuje ekologickému zemědělství, výrobě hudebních nástrojů, vzdělávací a publikační činnosti (kromě knih vydává časopisy Kurs Kontakt, Hagia Chora, Feng Shui Journal). Loni v září byli Heimrath a jeho přátelé za svou činnost vyznamenáni vládní Německou radou pro udržitelný rozvoj.

N

ěmecko investovalo obrovské sumy, aby oživilo svá východní území, ale nedaří se to. Vy máte za sebou deset let sbližování s východem na vlastní kůži. Tušíte, v čem je ten neúspěch? Vždycky, když o tom přemýšlím, si musím připomenout chvíle, kdy padla berlínská zeď – bylo to jako zázrak, měli jsme pocit, že přichází nová éra. Samozřejmě se s tím pojila spousta naděje: dejme dohromady nejlepší, co máme, a vytvořme něco nového, nádherného. Všechno se událo moc hekticky, nikdo nedomýšlel důsledky. Nikdo nezohlednil fakt, že východní Němci jsou lidé s naprosto jinou socializací, jinými hodnotami, způsobem života. Mysleli jsme si, že oni jsou Němci jako my jen proto, že užívají stejný jazyk. Ve východoněmecké vsi, kam jsme se ze západu Německa nastěhovali, jsme si s každým dalším dnem uvědomovali, že jsme v cizí zemi. Že svým sousedům nerozumíme, ačkoli mluví stejnou řečí. Možná vám taky úplně nerozumíme. Dám vám příklad. Přesvědčil jsem lidi tady ve vsi, kteří s námi pracují, že by se měli naučit základy angličtiny, aby, když k nám volají zákazníci, uměli říct aspoň pár slov. Zorganizoval jsem ranní kurzy, a když už běžely, chtěla se k nám přidat jedna dáma. Zeptal jsem se lidí: Má někdo něco proti? Nikdo nic neměl, jenže později jsem zjistil, že ji lidé vlastně nechtěli. Snažil jsem se zjistit, jak jsem se měl ptát, abych se dozvěděl pravdu. Nakonec jsme se shodli, že jsem se měl zeptat: Kdo je pro, aby ta dáma přišla? Oni prostě nebyli schopni být proti něčemu. Jak se dá tenhle zážitek zobecnit pro celé Německo? Ukazuje to přinejmenším, že stejná slova pronesená na západě mohou mít na východě jiný význam. Východní Němci často říkají, že se cítí ponížení, převálcovaní těmi západními, nebo že přistoupili na něco, co nechtěli. Jejich kultura vyrostla v totalitě, vznikla indoktrinací, ale pro tehdejší přežití byla funkční. Když se otevřel západní trh, skončilo to. Teď měli být všichni zodpovědni sami za sebe, což je ale nikdo neučil. Západní Němci s jejich dobře vyvinutými egy jdou na všechno zhurta a museli v nich budit strach. Neuvědomit si východní mentalitu, to byl velký omyl.

Sen o akademii Už skoro třicet let žijete způsobem života, kterému se říká komunitní. Jak jste se k tomu dostal?

V patnácti se mi stala zvláštní věc. Šel jsem po ulici a najednou jsem měl velmi jasnou vizi, dodnes si pamatuji každý detail. A bylo mi naprosto jasné, že ta vize se mi někdy v životě naplní: představa akademie tvořivých lidí, z nichž každý něco dělá. O pár let později se ta představa vrátila. Po škole jsem se začal zabývat středověkou hudbou a živil se skládáním muziky. Ale brzy jsem z toho byl unavený, odpuzovalo mě, jak funguje hudební trh. Tak jsem skončil a přísahal, že budu dělat hudbu jedině s lidmi, kteří ji cítí jako já. Nakonec jsem takové našel a začali jsme spolu nejen hrát, ale i žít. Proč i žít? Koncem 70. let se v západním Německu hodně mladých lidí, kteří vzešli z hnutí hippies nebo New Age, snažilo hledat nové způsoby života a zakládali komunity. Bylo to různorodé spektrum: některé spojovalo komunistické přesvědčení, jiní následovali náboženského guru, další chtěli ekologicky hospodařit, žít zdravě nebo bez moderní techniky. My jsme nešli za žádným guru, za žádným -ismem, žádnou ideologií. Místo hlásání myšlenek nám šlo o vzájemné vztahy. Dnes ale patříte k propagátorům ekologického hospodaření, alternativního školství, soběstačnosti. To je přirozený důsledek toho, jak jsme se jako lidé začali definovat. Pomáhalo nám hodně přátel, náš dům ve Wolfrathausenu byl pořád otevřený, pěstovali jsme hudbu a brzy taky organické plodiny, a protože v okolí nebyl vhodný obchod, dodávali jsme lidem zeleninu, obilí nebo sýry do domu. Z toho vznikla malá firma, která se rozrůstala, potřebovala lidi a kolem nás se začali usazovat přátelé. Biopotraviny byly už tehdy tak populární? Naopak, šlo o něco úplně nového, což byla výhoda. Snažili jsme se sledovat vývoj, takže jsme měli jako první ekologický systém vytápění, solární panely, dovezené až z Anglie. Byly strašlivě drahé, ale investice do nejlepších technologií se nám vždycky nakonec vyplatila. Jak se dal ze zapadlé vesnice v době bez internetu a mobilních telefonů sledovat technologický vývoj? Měli jsme přátele z celého světa, kteří nám vždycky řekli, co se děje v USA nebo Japonsku. Někdy to chtělo riskovat. Tak třeba na německé alternativní scéně v polovině 80. let panovala představa, že počítač je něco ďábelského a je třeba se mu vyhnout. Já jsem si to nemyslel, počítače mi připadaly ohromné. Když dora-

Sedmnáct lidí a společné peníze? S tím nebyly problémy? Jednou ano. Založili jsme experimentální školku, která líp odpovídala tomu, jak jsme vnímali děti. Pro nás to nejsou nesvéprávná stvoření, ale lidé jako my, jen na začátku cesty. Proto jsme jim například dali do hudební třídy naše kvalitní nástroje, do dílen normální nářadí – tedy pomůcky, s kterými je nutné pracovat odpovědně a vážně. Když víte, že s touhle pilou si můžete uříznout prst, je pravděpodobné, že budete pracovat tak, abyste si ho neuřízli. Žádné dítě si ho samozřejmě neuřízlo. Na tehdejší poměry v Bavorsku to byl revoluční přístup. Úřady se snažily školku zakázat, ale pak nás vzala pod ochranu zemská vláda a prohlásila ji za modelový experiment. Dala nám na něj obrovskou sumu peněz a byli jsme absolutně nezávislí na dozoru úřadů, to bylo výborné. Ale zároveň to přineslo nový moment: vychovatelky ve školce byly placené ze státních peněz a vydělávaly mnohem víc než ostatní členové komunity. Kolem toho začaly různé boje. Ale jinak jsme se společnými financemi neměli problém. Měli jste nějaký konflikt s úřady? Jeden velký. V naší komunitě žil chlapec, který nechtěl chodit do školy, protože mu to působilo velké psychické problémy. Neposlat ho tam je ale v Německu trestný čin. Řekli jsme si, že ho budeme učit sami, a vymysleli jsme koncepci alternativní školy, která by mu vyhovovala. Úřady nám daly vysokou pokutu, vyhrožovaly, že dítě odeberou z domova. Asi po dvou letech boje se Spolkovou zemí Bavorsko jsme ten spor vyhráli u soudu. Je to jediný případ porušování povinné školní docházky, který dopadl ve prospěch obviněných. Rozsudek soudce byl natolik brilantní, že Bavorsko se ani neodvolávalo. Myslím, že ze strachu, že kdyby se spor dostal k vyšší instanci, byli bychom schopni změnit školský zákon, který vznikl ještě za nacismu a je velmi striktní. Jak jste argumentovali? Když dítě, které je jinak zdravé a normální, ve škole onemocní tak, že potřebuje péči psychiatra, není to jeho chyba. Vina je ve špatném systému, a ten se musí změnit, ne dítě. Život vaší komunity vypadá skoro idylicky. Proč jste tedy právě vy s těmi nejvěrnějšími nakonec odešel? To máte tak: něco začnete, máte nějakou vizi. Spousta lidí se k vám v různém stadiu přidá, jenže vaši vizi nesdílejí. To je konflikt, který postihl postupně téměř všechny podobné komunity v Německu. Co jste ještě chtěl? Já vlastně nevím. Nebylo to moc konkrétní a zformulované, jen pocit: z možností, které zůstaly nenaplněné. Poté, co jsme vyhráli soud s Bavorskem, jsem založil síť nevládních organizací, která chtěla spojit všechny aktivity za práva dětí a změnit vzdělávací systém. Ale v roce 1990 na to nebyl nikdo připraven. Zkrachovalo to. Lidé kolem mě si ale připadali naplnění a říkali mi – co pořád chceš? Ohrožuješ komunitu. To mě přivedlo k myšlence odejít a komunitu uchovat v konsolidované podobě, v níž měla šanci přežít. Přežila dodnes, ne sice jako komunita, ale na bázi dobrého sousedství. My jsme se tenkrát rozloučili v míru a s deseti lidmi odešli do Švýcarska.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

Klasický konflikt Co jste hledali ve Švýcarsku? Pozval nás kamarád, který rozjížděl výrobu finančního softwaru. Říkali jsme si, že tu vyděláme spoustu peněz a pak je investujeme do vlastních projektů. Vývoj softwaru v té době prožíval boom: kamarád programoval, my jsme se starali o design, dokumentaci, prodej. Skupina alternativců v luxusním obchodním centru s výhledem na jezero a hory, kudy protékaly miliardy. To snad ani nebyla realita! Neměli jsme žádný kontakt s okolním světem, jen dřeli od rána do noci a všechny peníze investovali zpátky do byznysu. A zrovna ve chvíli, kdy se začal rozjíždět, švýcarský kamarád zmizel. Zůstali jsme sami bez práce i pracovního povolení, prostě konec. Viděli jste ho ještě někdy? Doslechl jsem se, že před dvěma lety zemřel za podivných okolností v Nepálu. Co jste dělali? Měli jsme dohromady tak dvanáct tisíc marek. Bylo jasné, že musíme někam, kde je velmi levně, uvažovali jsme i o Česku. Pak se stala pozoruhodná věc. Šel jsem na záchod a vzal si s sebou na čtení Der Spiegel. Usadil jsem se a otevřel ho na stránce s titulkem „V prdeli světa“. Pojednával o vesnici Klein Jasedow na východě v Horním Pomořansku, nejchudším místě Německa s 80% nezaměstnaností. Po deseti řádcích se mi sevřelo srdce pocitem, že čtu článek o našem novém domově. V dokumentu „Osadníci v prdeli světa“, který o vás byl natočen, působí východ Německa ještě depresivněji než podobná místa v Česku – rozbité cesty, rezavé zbytky strojů, bahno. Jaké byly vaše první pocity z nového domova? Mám jednu životní zkušenost – pokud je vaše rozhodnutí tak jasné jako v tomhle případě, můžete si být jisti, že situace je pro vás připravená. Takové to bylo v Klein Jasedowě. Starosta měl z našeho zájmu radost, našli jsme dost ruin, které jsme mohli koupit na bydlení i pro kancelář, objevil se přítel, kterým nám půjčil do začátku peníze. Když se díváte zvenku, vypadá to jako pohádka, když jste uvnitř, cítíte, že věci jsou připravené, a není vám dovoleno šlápnout vedle. Jak vás přijali ostatní lidé? Klein Jasedow má jen 52 obyvatel, z toho 23 jsou členové naší komunity, s ostatními jsme přátelé. Pokračujeme tu ve vydávání knih, časopisů a tiskovin, děláme dokumentaci softwaru pro jednu švýcarskou firmu, rozjeli jsme pěstování léčivých bylin, kovářskou dílnu, výrobu hudebních nástrojů, zaměstnáváme celkem 40 starousedlíků. A také jsme se vrátili k mé staré vizi akademie, to je teď náš hlavní projekt. Chystáme akademii léčivých umění, kde se bude učit hudba, tanec a arteterapie. Lidé z různých částí Německa i světa by sem přicházeli vyučovat nebo studovat. První část akademie, koncertní sál, se bude otevírat letos, pro region to, myslím, bude velká věc. Dokumentární film ale zaznamenává konflikt se starousedlíky. Mluví o vás špatně, dokonce spekulují o tom, že praktikujete černou magii. Co jim na vás vadí? To jsou lidi z okolních vesnic. Co jim vadí? To je dlouhá historie. Pole se tu práškují herbicidem, který je účinný, ale reaguje nestále a při určité teplotě se samovolně šíří do okolí. V roce 2001 zničil rostliny v širokém okolí, včetně naší organické zahrady. Zjistil jsem, že tohle se stává všude, kde se ta chemikálie používá. Dělal jsem léta public relation, vím, jak způsobit pozdvižení v celém Německu za 24 hodin. Pro „rudé ponožky“ to byl šok. Předtím nikdo nevěděl, jaký máme potenciál. Byli otřeseni, začali o nás šířit nesmysly, měli pocit, že uděláme tribunál s konvenčním zemědělstvím a přijdou o práci. To byla samozřejmě hloupost: my jsme mířili proti chemickému průmyslu, který vyrábí tak nestabilní chemikálii. Loni se situace opakovala, ale možná uspějeme a ta chemikálie půjde z trhu. Dokument zachytil demonstraci, kterou proti vám místní zemědělci uspořádali. Neotrávil vás ten spor? To je klasický konflikt. Není namířený proti nám osobně, ale proti sociální funkci, kterou představujeme. Na východě Německa je vaku-

um: tradiční průmysl skončil, nic ho nenahradilo a kdokoli do toho vakua přijde, tak i když lidem slíbí, že jim žádnou škodu nezpůsobí, způsobí ji. V jejich očích už tím, že přišel. Tomu se nedá vyhnout, musíte zůstat a vydržet. Když chcete vytvářet nový způsob života, nové zdroje a příležitosti v oblasti, která je katastrofálně zničená, chce to čas. Možná to chce čas až do příští generace.

Věci se začínají měnit Jak vypadá dneska na východě Německa zemědělství? Je tu velmi těžké získat půdu, protože staré struktury z dob NDR ovládly všechno. Daří se jim ještě líp než za socialismu. Šlo to podle jednoho scénáře: šéf kolchozu nabídl drobným farmářům tak vyděračské podmínky, že mu raději půdu prodali za desetinu ceny. V okolí Klein Jasedowa patří padesát čtverečních kilometrů zemědělské půdy třem lidem, kteří měli v pravou chvíli dost zločinecké energie tohle udělat. Jeden jediný drobný farmář dokázal vzdorovat a prodal svou půdu nám. Bez něj bychom neměli nic. Podobná situace je všude? To samé se stalo v roce 1990 v celé NDR podle připraveného plánu privatizace. Když to později šetřila policie, prověřila 460 bývalých družstev a zjistila, že ani v jediném neproběhla transformace podle zákona. Ptal jsem se jednoho z těch vyšetřovatelů, jestli mu nevadí, že ze všech obviněných po deseti letech jeho práce nebyl ani jeden potrestán. Odpověděl mi, že ho to nezajímá, že je to politický problém. Tady jde o obrovský zločin. A nejhorší je, že tenhle agroprůmysl je kompletně placen z Evropské unie. My platíme tyhle kriminálníky. Co se teď s východem stane? Venkov se v příštích deseti letech vyprázdní. Není tu práce, mladí lidé odejdou na západ. Nechají tu rodiče a prarodiče, společnost bude stále závislejší na veřejné podpoře a nebude tu potenciál na nějakou tvůrčí změnu. Z jiného úhlu pohledu je ale ten špatný scénář dobrý. Máme tu vakuum a filozofie biotopů říká: vakuum bude naplněno novými myšlenkami, které v tuto chvíli nemůžeme vidět. Tušíte je aspoň? Trochu ano. Náš starosta v Klein Jasedowě pořád hledal investora, který přinese miliony. My mu říkáme: zapomeň na to, nemáš peníze ani na silnici, na kanalizaci, na nic. Udělej něco jiného. Nabídni levnou půdu na stavbu domů k bydlení, oslov tvořivé lidi, nabídni jim všechny příležitosti, domov, a uč místní, aby k nim byli přátelští. Změň trend – když lidé odcházejí, najdi takové, kteří půjdou sem. Budou to nejspíš lidé, kteří se spokojí s nízkými příjmy, ale chtějí maximální kvalitu života. A to je něco, co venkov na východě pořád může nabídnout. Už není farmářský, ale může být mnohem soběstačnější. Může přitáhnout lidi, kteří si postaví domy sami, kteří místo toho, aby z padesáti vesnic posílali děti do školy autobusem, vytvoří padesát malých škol, kde se budou děti cítit přirozeněji. To je úplně jiný obraz venkova. Východní země se můžou stát modelovým experimentem pro globální společenskou změnu. Je to velké pole k experimentu. Teorie je hezká věc, ale přijde někdo? I do naší komunity už přišli další lidé. Vydáváme časopis Eurotopia, který se touhle tematikou zabývá. Já působím jako koordinátor Budapešťského klubu, který dělá výzkum trendu změn v uvažování lidí, zkoumám to, čemu se říká kulturní kreativita. Ukazuje se, že vnímání hodnot části populace se dneska velmi mění a důležitými se stávají hodnoty nemateriální, jako kvalita života. A nejenom na venkově. Lidé, kteří chtějí žít jinak, se už nevydělují ze společnosti, nemají to tak striktně definované jako dřív: Pojďme hospodařit organicky, nebo pojďme učit děti doma. Cítí potřebu mít svůj prostor, a zároveň chtějí něco dát okolí, nějak přispět, podílet se na něčem bez určitého programu, jen s pocitem odpovědnosti vůči tomu, co považují za důležité. Říkám tomu inteligence srdce. Možná teď vidím příliš růžově, ale věci se opravdu začínají měnit. Petr Třešňák, Jiří Zemánek J. Zemánek je historik umění.

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Agilní spolek Obecní dům Brno připravil další zdařilé publikace, mapující osobnosti tamní architektonické scény. Tentokrát představuje tvorbu současného projektanta a pedagoga Viktora Rudiše (*1927). Ten studoval brněnskou techniku. Uznání si pak získal v 60. letech stavbou experimentálního sídliště Lesná, které je bezesporu nejúspěš-

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Proč vědci podvádějí Příčiny manipulací s vědeckými objevy

Knížka o Rudišovi, netypický funkcionalista a Šípek nějším pokusem, jak vytvořit navzdory panelové technologii kvalitní prostředí. A v roce 1970 rovněž stavbou československého pavilonu na světové výstavě v japonské Ósace (s V. Pallou a A. Jenčekem), který zdařile navázal na naše úspěšné expozice v Bruselu a Montrealu. O tom jsme se ovšem tehdy mnoho nedozvěděli, protože jména projektantů a výtvarníků spojených s touto realizací nebyla v době nástupu tzv. normalizace žádoucí. K velmi kvalitním příkladům patří i poslední Rudišovy realizace v Litomyšli, na brněnském výstavišti i adaptace Uměleckoprůmyslového muzea, na nichž spolupracoval s dalšími architekty. A ještě jednou Brno a publikace Obecního domu. Kniha o významném architektovi meziválečné éry Ernstu Wiesnerovi (1890– 1971) doprovázená komorní výstavou připomíná tvorbu projektanta, který nikdy nepatřil k typickým funkcionalistům. Studoval u prof. Ohmanna na vídeňské akademii a byl ovlivněn tvorbou brněnského rodáka Adolfa Loose. Víc než na vnější efekty dal na promyšlenou kompozici hmot a prostorů a dokonalé provedení stavby i všech detailů. Byl autorem řady vil s často v té době nezvyklými barevnými omítkami (Neumark, Stiassny, Haas, Stein), bankovních budov (Union, palác Morava s kinem Kapitol, Moravská banka) nebo kaváren, jimiž byla moravská metropole proslulá. Snad nejznámější Wiesnerovou stavbou je brněnské krematorium (1925–30), mysteriózní, a přece zcela moderní objekt, který fascinuje návštěvníky dodnes. Wiesner sdílel osudy řady našich židovských spoluobčanů: na poslední chvíli se mu podařilo utéci v roce 1939 do Anglie. Po válce se krátce vrátil do vlasti, ale nakonec zakotvil v Liverpoolu, kde přednášel a postavil řadu kvalitních domů. Ještě krátce o důležitých změnách na třech fakultách architektury tří technických univerzit. Novým děkanem malé školy v Liberci se stal známý designér Bořek Šípek, který zde hned otevřel nový obor – design v architektuře. V Praze byl zvolen Zdeněk Zavřel, někdejší Hubáčkův spolupracovník z libereckého SIAL, později úspěšně působící v Holandsku (rozhovor autora těchto řádek s ním přinesl Respekt již v roce 1990). V Praze čeká Zavřela hodně práce při transformaci poněkud zkostnatělé školy a rovněž stavba nové budovy pro fakultu. Zbývá ještě Brno, kde se volba nového děkana teprve chystá. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Wiesnerovo krematorium v Brně. FOTO ARCHIV

Dobrá zpráva o stavu vědy – ale bohužel té v Koreji. (Woo Suk Hwang přiznává ze své laboratoře gigantickou lež, Soul 2005.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

P

roč někteří vědci riskují ztrátu dobré pověsti a falšují své objevy či vynálezy? Tak se určitě většina veřejnosti ptala ve chvíli, kdy se provalilo, že nedávný úžasný objev při výzkumu kmenových buněk je vlastně obrovský podvod. To způsobilo naprostý šok zejména v Jižní Koreji, kde to celý loňský rok vypadalo, že Ježíšek nadělí tamním odborníkům Světové centrum pro výzkum kmenových buněk mimo jiné proto, že měli eso v rukávu – profesora Woo Suk Hwanga z Národní univerzity v Soulu. Hwang v letech 2004–5 zveřejnil dvě zásadní práce: naklonování afghánského chrta Snuppyho a naklonování lidského embrya pro terapeutické účely. Zejména druhý výsledek vzbudil velký ohlas a naděje pro léčbu celé řady nemocí. V listopadu loňského roku však vyšlo najevo, že ženská vajíčka nebyla pro výzkum v Hwangově laboratoři získávána eticky čistým způsobem. Některé ženy poskytly vajíčka za úplatu a ve dvou případech byla darována mladými členkami Hwangova týmu. Brzy poté se navíc objevilo podezření, že publikované výsledky týkající se terapeutického klonování lidského embrya byly uměle vytvořeny a nelze je z dostupných vzorků a laboratorních zápisů doložit, což v úterý definitivně potvrdila i vyšetřovací komise, zřízená na soulské univerzitě. Hwang v závěru loňského roku nabídl rezignaci na profesorské místo, časopis Science stáhl příslušný článek a osud Světového centra pro výzkum kmenových buněk v Soulu se zdá být v lepším případě ve hvězdách, v horším případě zpečetěn. Případ ale nastoluje obecnější otázku, proč dochází ve vědě k podvodům?

Stoupat ke hvězdám S případy falzifikace, plagiátorství nebo umělého vytváření dat ve vědě je to jako s leteckými neštěstími, obou je poměrně málo (létání je nejbezpečnější způsob přepravy a věda přinejmenším patří mezi slušnější obory lidské činnosti), když už se ale něco stane, je to mediálně velmi přitažlivé. Snad i proto, že do jisté míry stále přežívá naivní osvícenský obraz vědce jako nezaujatého hledače pravdy, který nedbá nepohodlí ani osobního prospěchu. Tím však nelze celou záležitost odbýt a je třeba se ptát po příčinách selhání konkrétních vědců a zamýšlet se nad možnou nápravou. První logickou otázkou je, zda podvodů je dnes ve vědě více nebo méně než dřív. Nakonec Hwangův případ se objevil jen krátce poté, co vychladl jiný velký skandál. Mladému německému fyzikovi Janu Hendriku Schönovi z amerických Bellových laboratoří, který v Science a Nature publikoval sérii průkopnických prací z molekulové elektroniky, ještě před pár lety všichni prorokovali hvězdnou nobelovskou budoucnost. Když se ale v celé řadě laboratoří nepodařilo Schönovy výsledky reprodukovat, ukázalo se nakonec, že většina publikovaných křivek nebyla naměřena, ale uměle vytvořena. Zčásti Schön jednoduše kopíroval jeden graf z článku do článku a zčásti nahrazoval údajná experimentální

data matematicky zkonstruovanými křivkami. Z dalších nedávných případů zmiňme ještě kauzu z konce devadesátých let, kdy byl prominentní německý hematolog Friedhelm Herrmann spolu se svými spolupracovníky usvědčen z falzifikace dat, která publikoval o imunitním systému a leukemii. Zdá se tedy, že podobných případů přibývá. Částečně je to prostě tím, že vědců je stále víc. Společnost je také otevřenější a na podobné věci citlivější. Působí tu ale i další skutečnosti. Profesor David Goodstein z Kalifornského technologického institutu, který se dlouhodobě otázkami vědecké etiky zabývá, tvrdí, že u případů vědeckého selhání jsou vždy přítomny tři „rizikové“ faktory. První je přesvědčení vědce, jako je Schön, že zná pravdu, že ví, jak by měl experiment dopadnout, kdyby si dal tu práci a skutečně ho se vší pečlivostí provedl. Není to tedy tak, že by se publikovaly zcela vymyšlené nepravdy, neboť ty by jen těžko prošly samočisticím sítem vědy ve formě recenzních řízení. Spíš se mohou publikovat domýšlené výsledky nedotažených pokusů. A protože provádění experimentů je stále nákladnější a tlak na rychlé a časté publikování roste, vzrůstá i počet vědeckých selhání. Dalším faktorem je kariérní tlak. Vědec se zřídka dopustí zásadního podvodu či chyby s vidinou přímého finančního zisku, spíše si chce pomoci v postupu po akademickém žebříčku. Počet pracovníků ve vědě přitom dnes roste výrazně rychleji než počet profesorských a dalších vedoucích míst, a tím i narůstá kariérní tlak. Nakonec k případům podvodů dochází mnohem častěji v oborech, kde je těžké výsledky přesně reprodukovat. Zatímco tradiční fyzikální pokus lze přímočaře provést znovu v jiné laboratoři, v biologických, fyzikálních, chemických a medicínských vědách je to složitější.

Právo mýlit se Pokud vědecká manipulace nepřeroste do kriminální kauzy, což se stává zcela výjimečně, je na vědecké obci, aby se s takovými případy vyrovnala. Existují přitom dva možné přístupy. První bychom mohli nazvat laissez faire. Není třeba provádět žádná zvláštní opatření, vědecká komunita má dostatečnou integritu, aby situaci neformálně zvládla. V mírnějších případech se kolegové s provinilcem prostě přestanou bavit, v horším případě to mateřská instituce nějak vyřeší, v krajní situaci vyhazovem. Tomuto přístupu je třeba přiznat značnou dávku zdravého rozumu. Případy podfuků jsou zřídkavé a neměly by komplikovat život ostatním, a hlavně by neměly ohrožovat základní právo každého vědce, totiž kvalifikovaně se mýlit. Věda jako činnost na hranici našeho poznání prostě bez chyb a omylů nemůže existovat, vědci ale umí odlišit povolenou mýlku z dobrého důvodu od nepovolené lži. Přední český biochemik Jan Konvalinka obhajuje neformální přístup a říká: „Bojím se, aby mi laboratoří nezačaly procházet komise kontrolující podepsanost každé stránky protokolu dvěma nezávislými kolegy a správné zapisování každé navážky soli v knize vážení. Výsledek by byl zjevný:

podvádět by se dalo i nadále, jen pracovat by se dalo mnohem hůře.“ V dnešním západním světě, který klade důraz na transparentnost a všemožné audity, spíš převažuje druhý, formálnější přístup. Každá větší americká univerzita má dnes kodifikovaná pravidla etiky vědecké práce a obdobné kodexy přijala v USA i Národní vědecká agentura a Národní institut zdraví. Podobně na našem kontinentě vytvořilo Sdružení evropských akademií Memorandum o vědecké integritě a například Německá vědecká agentura nedávno přijala pravidla „dobré praxe“ ve vědecké práci, která jsou závazná pro všechny příjemce finanční podpory z této instituce. Jakkoli jsou tato pravidla vesměs rozumná, vyžadují také od vědců řadu čistě formálních úkonů podobných těm, které zmínil docent Konvalinka. I u nás se v poslední době leccos děje. Na řadě českých univerzit a v Akademii věd byly zřízeny etické komise a vláda v roce 2000 v rámci přijatého programu národní politiky výzkumu a vývoje vyzvala všechny vědecké instituce k vypracování etického kodexu. Předsedkyně komise pro etiku vědecké práce a bývalá předsedkyně Akademie věd, profesorka Helena Illnerová k tomu dodává: „Jsme zavázáni vládním usnesením a etický kodex pracovníků Akademie věd je připravován. Já si myslím, že obecně důraz na poctivost, slušnost a pravdivost by měl stačit.“

Český tygřík Byť by se u nás menší a někdy spíše úsměvné prohřešky proti vědecké etice určitě našly, není zatím v Česku znám závažný případ podvodu ve vědě s významným mezinárodním dopadem. Svědčí to o tom, že etika českých vědců je na vyšší úrovni než jinde? Nebo spíš o tom, že u nás prováděný výzkum nestojí v takovém centru pozornosti jako badatelské výsledky vědeckých velmocí? Pravda bude asi taková, že až na malé výjimky nejsou výsledky našich badatelů natolik závažné, aby stálo za to se na ně podívat pod mezinárodním etickým drobnohledem. Je téměř jisté, že v celosvětovém měřítku řada podvodů unikne pozornosti prostě proto, že zveřejněné výsledky nejsou dostatečně významné, aby někdo jiný investoval čas a energii na jejich bližší zkoumání a verifikaci. Jak se ale postupně zlepšuje financování české vědy i zájem veřejnosti, je oprávněné očekávat, že v blízké budoucnosti budou i u nás ve větší míře publikovány světově významné výsledky. S velkou dávkou nadsázky by se dalo říci, že takový pořádný, šťavnatý případ vědeckého podvodu u nás, který by se propíral v prestižních světových médiích, by vlastně byl dobrou zprávou o stavu české vědy, signalizující, že se z nás stává když už ne přímo vědecká velmoc, tak alespoň takový malý tygřík. V ideálním případě však Česko postoupí v budoucnu do kategorie vědeckých šelem, a zároveň si uhlídá, ať s pomocí formálních či neformálních nástrojů, poměrně čistý štít. Pavel Jungwirth Autor je chemik.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

19

Evropa dobývá vesmír Co právě vám přinese projekt Galileo

P

ředstavte si, že se prodíráte neprůchodnou džunglí, ztratíte se a začínáte propadat panice. Pokud s sebou ale budete mít navigační přístroj napojený na projekt Galileo, budete moci svou polohu určit na metr přesně. Samozřejmě, že v Česku by stačilo vyšplhat na nejbližší kopec a rozhlédnout se, pro řadu firem a jiné zeměpisné oblasti to ale bude průlomová věc. Evropská unie už udělala první důležitý krok. Do vesmíru totiž vzlétla z kosmodromu Bajkonur raketa Sojuz, která dopravila na oběžnou dráhu kolem Země ve výši přibližně 23 tisíc kilometrů družici GIOVE-A. Média zajásala: máme první vlastní navigační družici ve vesmíru. Ve skutečnosti je to trochu předčasné radování. Tento satelit zatím není ani zkušebním prototypem družice plánovaného navigačního systému Galileo, pouze experimentální družicí, která má odzkoušet některé nové technologie. Nicméně jde určitě o projekt, který si zaslouží naši pozornost už dnes.

Do třetice všeho dobrého Proč se vůbec Evropa snaží vybudovat vlastní navigační systém, když podobné družice už desítky let krouží kolem zeměkoule a každý, kdo si zakoupí navigační přijímač, je může s úspěchem používat? Je pravda, že existují již dokonce dva vzájemně se doplňující systémy: americký GPS a ruský GLONASS, které běžnému uživateli umožňují stanovit jeho pozici s přesností asi na osm metrů a s využitím speciálního vybavení – například pro geodetické účely na krátké vzdálenosti – i s přesností až na centimetry. To je sice pravda, ale oba dva existující kosmické systémy jsou vojenské, a jejich vlastníci mohou kdykoliv a bez udání důvodu přístup k nim zamezit, nebo alespoň snížit jeho přesnost natolik, že pro většinu dnes běžně používaných aplikací – například navigaci vozidel ve městech – bude nepoužitelný. To vedlo Evropskou komisi již na počátku 90. let minulého století k úvahám vybudovat

vlastní systém, který bude fungovat na částečně Původní zásadní odpor USA se v té době již zlokomerční bázi a bude určen primárně pro potřeby mil natolik, že mohly být zahájeny rozhovory o techcivilního sektoru, jak osobního, tak podnikatel- nických otázkách, zejména slučitelnosti nového ského. Samozřejmě tato idea nebyla příliš po chuti evropského navigačního systému s americkým syszejména Američanům, kteří v tom viděli jistou for- témem GPS. Na druhou stranu však USA striktně mu konkurence a případného vlastního ohrožení, odmítaly možnost nějakého vnějšího ovlivňování ani ne tak v oblasti bezpečnosti jako spíš na poli provozu systému GPS z evropské strany. Rusko bylo technologickém a ekonomickém. vstřícnější: přislíbilo jak technicDruhým impulzem pro Evropu kou podporu, tak úzkou spolupráse pak stal nápad vybudovat komci s ruským systémem GLONASS. Starý kontinent plexní celosvětový navigační systém Buďme však realističtí, za touto nové generace, který dostal oznaochotou stojí něco úplně jiného vyslal na nebe čení GNSS a jenž by měl zajišťovat než čirá chuť pomáhat. Ekonomicnejenom navigační služby v už- družici jako ké problémy Ruska nabyly v posledším slova smyslu, to jest zjišťování ním desetiletí takových rozměrů, vlastní pozice, ale i sledování pohy- předvoj velkého že se systém GLONASS ocitl téměř bu jednotlivých objektů (například v troskách a z požadovaného počtu snu: dohnat vozidel, lodí i letadel) a komunikadružic na oběžné dráze funguje v kosmu Ameriku ce s nimi v případě potřeby. Tento s bídou polovina. Úzké propojení nově vytvářený systém je šancí pro se systémem Galileo tak bude pro uplatnění velkého množství podni- a Rusko. Rusy laciným způsobem, jak rychle ků, a tudíž znamená i ekonomický dosáhnout provozuschopnosti kospřínos těm zemím, které se jej aktivmického navigačního systému bez ně jako spolutvůrci zúčastní. závislosti na Spojených státech. Proto Evropská komise (EK) došla v roce 1998 Definitivní souhlas Evropské unie s financovák závěru, že je nezbytně nutné vytvořit vlast- ním úvodních projektových prací na Galileu padl na začátku dubna 2002, kdy bylo uvolněno první navigační systém, který dostal jméno Galileo na počest tohoto významného evropského věd- ních 100 milionů eur. Současně EK stanovila, že celý systém by měl být zprovozněn nejpozději do ce a technika přelomu 16. a 17. století, jenž se zasloužil i o rozvoj některých principů navigace. konce roku 2008. Dnes je však zřejmé, že běžPřed šesti lety Evropská komise zveřejnila závě- ný provoz bude zajištěn až od roku 2010, dříve se nestihne všech 30 družic vypustit na oběžnou rečnou studii, ve které poprvé načrtla i finanční náklady na spuštění projektu. Mělo jít o úctyhod- dráhu a ověřit je ve zkušebním provozu. Systém Galileo bude složen celkem ze 30 družic, nou sumu v rozpětí od 2,2 do 2,9 miliard eur (dnešobíhajících ve výši 23 000 km. Díky vyšší dráze, než ní odhady se vyšplhaly na 3,4 miliard eur). Tyto nemalé prostředky měly jít zčásti z rozpočtu Evrop- má americký GPS i ruský GLONASS, umožní navigaci ské unie, se značnou spoluúčastí ze strany evrop- až do vysokých zeměpisných šířek. To znamená, že zahrne i nejsevernější oblasti evropského kontinenského průmyslu a finančních institucí. Po technické stránce měla mít dohled nad realizací celého pro- tu, jako je například sever Skandinávie. Z celkového počtu družic bude 27 v provozu, zbývající tři budou jektu Evropská kosmická agentura (ESA).

INZERCE

Výzva ke spolupráci při zakládání a podpoře

Evropské liberální strany v rámci České republiky V roce 2005 byla ustavena nevládní organizace Klub občanské svobody (KOS), jejímž cílem je založení Evropské liberální strany na území České republiky. Zveme všechny občany České republiky, kteří se chtějí podílet na přípravě této nové politické strany a mohou se ztotožnit s programem Evropských liberálních demokratů (www.eldr.org), třetí nejsilnější evropské politické strany, aby kontaktovali Radu KOS ([email protected]) nebo telefonicky pana Zdeňka Pavelku, předsedu Rady KOS (tel. 723 160 387). www.eldr.org

www.kosos.cz

sloužit jako operační záloha na oběžné dráze, aby mohly téměř okamžitě (v průběhu několika málo dnů) zaskočit za družici, která by selhala. Dalším rysem nového systému bude jeho vyšší přesnost. Díky poskytnutí služeb ve více frekvenčních pásmech bude možné polohu určit na pouhý jeden metr a v budoucnosti (ale v placených službách) až na 60 centimetrů. To umožní například využít systém Galileo i pro řízené přistání letadel za špatné viditelnosti. Aby bylo možné dosáhnout takové přesnosti, je naopak nezbytné znát dráhu družice s odchylkou nepřevyšující půl metru. Jestli je možné toho dosáhnout, má za úkol zjistit právě nedávno vypuštěná družice GIOVE-A. Ta má otestovat možnosti pozemních sledovacích stanic – zda budou schopny požadovanou přesnost ve stanovení parametrů oběžné dráhy dosáhnout. To ale není jediný úkol této družice – jsou na ní totiž atomové rubidiové hodiny, které se mohou za den předejít nebo zpozdit jen maximálně o 10 nanosekund, tedy o 10 miliardtin sekundy. Ale ani to nestačí. Na příští zkušební družici GIOVE-B, která by už měla být předprototypem operační družice, budou ještě desetkrát přesnější atomové vodíkové hodiny.

Na shledanou v Guyaně Zatímco první zkušební družici postavila malá anglická firma Surrey Satellite Technology, na stavbě druhé družice pracuje uskupení firem Galileo Industries z Francie, Německa, Velké Británie a Španělska. Kontrakt na stavbu operačních družic by měl být podepsán v průběhu letošního roku. Zatímco druhou zkušební družici opět vynese ruská raketa Sojuz z Bajkonuru, operační družice budou startovat většinou na evropské raketě Ariane z kosmodromu u města Kourou ve Francouzské Guyaně v Jižní Americe. Antonín Vítek Autor je vědeckým pracovníkem Knihovny Akademie věd ČR.

Q

20

DISKUSE

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3 INZERCE

S klimatem je problém Polemika nad řešením globálního oteplování

Z

ásluhy Václava Cílka o popularizaci vědy jsou jistě nesporné, o to víc pak překvapí způsob, jakým nakládá s klimatologií. Jeho článek Až zčerná Arktida (Respekt č. 1/2006) je dalším výsledkem podivné snahy českých neklimatologů: bagatelizovat a karikovat výsledky práce kolegů z jiného vědního oboru. Klimatologové podle Cílka o svém tématu vlastně skoro nic netuší („spolehlivě víme snad jenom to, že časy, ty se mění“) a nedokážou nic pořádného říct ani o vlivu člověka na tento nejvážnější ekologický problém planety. Celou věc může proto jednoduše odbýt mávnutím ruky a jako recept na probíhající změny podnebí doporučit nákup zavařovaček.

Neskládat ruce do klína Samozřejmě, že skoro žádný vědecký výsledek není na sto procent jistý. Vždy zůstává nějaká míra neurčitosti. Odborníci se proto nesnaží vydat pevný závěr, ale raději tuto nejistotu kvantifikovat. A to naštěstí umějí i klimatologové. Současný vědecký konsenzus (slovy Václava Cílka to, co klimatologie spolehlivě ví), lze shrnout do tří bodů: Země se otepluje, přinejmenším za větší díl tohoto problému může znečištění, a pokud se budou emise skleníkových plynů zvyšovat, také oteplování bude pokračovat. Cílek správně připomíná, že co se naopak ještě příliš neví, je to, jak změny podnebí ovlivní růst hub na Humpolecku. Ale

Třetí světová válka se bude týkat klimatu Myslím, že to byl G. W. F. Hegel, který se domníval, že každá generace a každá doba má nějaký úkol. Řekl bych, že hlavním úkolem minulého století, ve kterém se odehrály dvě světové války, byl boj proti jednoznačnému zlu. Očekávám, že v 21. století nebude hlavním lidským úkolem nějaká „Třetí světová válka“, ale způsob, jak se naučit žít v míru s planetou a zvládat klimatické, environmentální a sociologické změny.

Reálné scénáře Pokud má B. Lomborg, ekolog, který se vymkl ekologické ideologii (jež tak často karikuje a bagatelizuje výsledky seriózních klimatických bádání), v něčem pravdu, pak to je existence „litanie“. Litanie je podle Lomborga nevyvážená snaha vidět jenom černou stránku věci a neustále varovně hovořit o katastrofách, které nás čekají. Litanie je dlouhodobě kontraproduktivní. Po dvou či třech desetiletích naléhavých klimatických a ekologických varování lidé otupí a začnou odmítat i reálné scénáře klimatických změn.

DOPISY

podobně medicína nezná ještě úplně do detailů, jak funguje lidský mozek, a přesto může humpolecký psychiatr s úspěchem léčit některé duševní choroby svých pacientů. Jistěže se zemské podnebí měnilo v minulosti, mění se a bude měnit také vlivem přírodních faktorů. Z geologického hlediska se několik roztátých ledovců nebo zaplavení Bangladéše jeví jako málo významná událost. A takové zemětřesení, při němž zemře 100 000 lidí, z geologického hlediska ani žádná událost není. Jenže nás nezajímá hledisko geologické, nýbrž humanitární – změny podnebí, o nichž se bavíme, se na rozdíl od minulosti dnes už týkají šesti miliard lidí. O důvod víc, abychom neposilovali přírodní výkyvy ještě lidskou činností. Pokud ke změnám klimatu významně přispívá silnější sluneční záření, „pak můžeme zapomenout na Kjótský protokol“, soudí Cílek. Podobně můžeme tvrdit, že počtem zabitých při dopravních nehodách se vůbec nemusíme trápit, protože lidé beztak budou umírat také na infarkty. Čínské emise skutečně znamenají velký problém, protože tam žije hodně lidí. Nicméně evropský zvyk svalovat všechno na Čínu je poněkud nehorázný. Až bude mít polovina států starého kontinentu tak dobrý zákon o podpoře obnovitelných zdrojů, jako schválili loni v Číně, nebo až USA vykážou stejný trend emisí oxidu uhličitého jako tato asijská země v devadesátých letech (totiž pokles), hned se globální vyhlídky vylepší. Faktem zůstává, že Evropská unie má pětkrát větší exha-

Řadu chytrých a obětavých lidí odpuzuje od „ekologie“, kterou jinak mají rádi a podporují ji, katastrofický tón ekologických iniciativ i určitá manipulace s fakty. Všimněte si například, že ve svém článku říkám, že pokud by se prokázalo, že solární oteplování je silnější než lidmi způsobené oteplování, pak můžeme zapomenout na Kjótský protokol… nicméně se zdá, že přirozené oteplování může maximálně za 30 % pozorovaného oteplování. Na to vy reagujete odstavcem, ve které mi vyčítáte věci, které jsem vůbec neřekl, ale podle vašeho dojmu říci mohl. Základním motivem mého psaní je přesvědčení, že k nejvíc bolestivým transformacím společnosti dochází v okamžiku, kdy se protnou velké přírodní změny a velké sociální změny. To je přesně situace, ve které dnes jsme. Důležité je, že se i tyto změny dají při dobrém managementu zvládnout. Přijde-li velká klimatická změna, pak nejspíš zničí některá území světa a jiná jen ovlivní. Chci být v té druhé skupině států a k tomu potřebuji nejenom příznivé přírodní podmínky, ale i takový způsob informování o klimatických změnách, který neuvažuje jenom ideologicky o globálním oteplování, ale sofistikovaněji např. o letním oteplování a zimním ochlazování. Václav Cílek Autor je geolog.

jsem uvedl, že tuto otázku zamýšlíme v kontaktu s čínskou stranou dále sledovat. Jiří Paroubek, premiér

Odpověď premiéra Paroubka na tvrzení v článku „Čínský premiér převálcoval Prahu“ V článku uveřejněném dne 12. prosince 2005 v týdeníku Respekt č. 50 s názvem Čínský premiér převálcoval Prahu je uvedeno, že během návštěvy premiéra Čínské lidové republiky Wen Ťiao-paa nebyla mezi mnou a čínským premiérem dostatečně diskutována tak důležitá otázka, jakou je porušování lidských práv v Čínské lidové republice, a že se nezdá, že by čeští politici byli schopni během jednání s čínskou delegací upozornit na čínské vězně svědomí. Tato tvrzení, obsažená ve shora uvedeném článku, neodpovídají skutečnosti. Jako premiér České republiky jsem na jednání se svým čínským protějškem otázku lidských práv projednal. Tuto skutečnost jsem rovněž uvedl v tiskové zprávě ze dne 9. prosince 2005, která byla přístupná novinářské veřejnosti a kde bylo přímo uvedeno mj., že během rozhovorů s premiérem Čínské lidové republiky jsem nastolil otázku lidských práv a že k této otázce jsem se vrátil i během oficiální večeře na zámku v Kolodějích, kde

Muzeum Romů v Německu Romistka Karolína Ryvolová v Respektu č. 2 (Hádanka stará pět set let) označila otevření stálé expozice v Muzeu romské kultury v Brně o dvou sálech za světový unikát. Nezmiňuje se bohužel o Dokumentačním a kulturním centru německých Sintů a Romů (Dokumentations- und Kulturzentrum deutscher Sinti und Roma) v Heidelberku. Jeho stálá výstava zaměřená převážně na sledování nacistických zločinů byla otevřena v roce 1997 prezidentem Herzogem. Zaujímá celkem 700 čtverečních metrů. Centrum vyvíjí bohatou činnost – putovní výstavy, přednášky, publikace a kulturní akce. Více na www.sintiundroma.de. Zdeněk Vašíček

Putin je nebezpečný Jak jsou dnes platná slova vězenkyně sovětského gulagu, která při nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta prohlásila: „Dokud se Rusko

lace na jednoho obyvatele než Čína (Česko šestkrát a USA desetkrát). Skládat ruce do klína s tím, že růst velkého východního draka beztak všechno zhatí, budeme mít právo, až splatíme svůj dluh za větší část odpovědnosti za měnící se světové podnebí. Nemluvě o tom, že nové čínské uhelné elektrárny platí také česká vláda i daňoví poplatníci dalších západních zemí.

Vážný problém Jisté je i to, že Kjótský protokol klimatickou změnu neodvrátí. Protokol ovšem nikdy nebyl zamýšlen jako opatření, které problém vyřeší. Naopak: výslovně počítá s tím, že jde o první krok, po němž budou následovat další kola snižování emisí. Smyslem této globální dohody a mezinárodních jednání (jako například koncem minulého roku v Montrealu) je zabránit katastrofickým změnám klimatu, jež hrozí nám všem. Díky klimatologům už také víme, jaké oteplení by velmi pravděpodobně znamenalo opravdu vážný problém: zvýšení průměrné globální teploty o 2 stupně Celsia oproti úrovni před průmyslovou revolucí. K naprosté přesnosti tedy vědci mají ještě hodně daleko. Ale je to informace, se kterou už lze pracovat. Klára Sutlovičová Autorka pracuje v ekologické organizaci Centrum pro dopravu a energetiku.

Q

Hlavně něco dělat S doktorem Cílkem se zjevně shodneme v hlavním bodě: při „dobrém managementu“ se i klimatické změny dají zvládnout. Neshodneme se však na způsobu, jakým by se o podobě tohoto managementu měla vést veřejná debata. Proto polemizuji s názorem, že klimatologie zatím neví skoro nic spolehlivě. Ví dost na to, abychom problém klimatických změn mohli řešit. Zásadní otázkou totiž není, zda emise skleníkových plynů způsobily dosud pozorované změny, ale opačná kauzalita: jak další znečišťování ovlivní budoucí klima. Zatímco v Británii či Německu dnes na základě aktuálního vědeckého poznání diskutují, co s příspěvkem emisí ke globálním změnám podnebí udělat, u nás se stále řeší, zda podíl průmyslových exhalací vůbec považovat za problém. Proto se musím ohradit vůči poznámce o posouvání významu. Nepolemizuji o míře vlivu solárního oteplování na výkyvy podnebí. Přu se o tezi, že kdyby byl třeba 70 %, nemá smysl s tou zbývající (emisemi způsobenou) třetinou nic dělat. Pojďme se tedy bavit o tom, jak by takový dobrý management měl vypadat a čím může přispět Česká republika. A předesílám, že podle mého názoru má zlehčování v této debatě právě tak malý smysl jako litanie, z nichž – když už je řeč o karikaturách – autor viní ekologické organizace. Klára Sutlovičová

nevyrovná se svojí strašlivou sovětskou minulostí a dokud bude prezidentem bývalý agent KGB, nemůže moje zem zažít opravdovou demokracii!“ Plyn ani nafta nejsou výlučným majetkem Ruska. O to, že v zemi jsou, se Rusko nezasloužilo, stejně jako ostatní národy, které vlastní suroviny. Bohumil Řeřicha, [email protected]

V rámci celé Evropy Autorka článku Hádanka stará pět set let píše, že „takzvaná romská menšina je početně spíše většinou, přinejmenším ve srovnání s jinými evropskými minoritami“. Je mi líto, ale nevím, jak k tomu mohla paní autorka „početně“ dospět. Paní Ryvolová chtěla zřejmě naznačit, že počet Romů v rámci celé Evropy je srovnatelný s počtem příslušníků většinového národa leckteré evropské země. Avšak alespoň relativní většinou v rámci celé Evropy disponují jen Němci, případně Rusové. Pocit, že „romská menšina je početně spíše většinou“, by snad teoreticky mohl mít někdo, kdo se právě vrátil třeba z nějakého nápravného zařízení. Opravdu jedinečnému romskému muzeu, o němž paní Ryvolová v článku píše, nicméně přeji mnoho úspěchů a návštěvníků. Dan Macek, Praha

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Petr Dvořáček: Skanzeny do kapsy

49 Kč

KULTURA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

21

Trochu to vyhulte, please Veřejnoprávní rozhlasová stanice pro mladé je tu

U

ž dlouho nebyla rozhlasová mapa hlavního města a okolí přepsána tak radikálně jako v pátek třináctého ledna. Do éteru se totiž na frekvenci 100,7 vzneslo Rádio Wave, první česká veřejnoprávní stanice zaměřená na mladé publikum. „Máme své touhy, řekneme si svoje a uděláme si to podle sebe,“ zpíval frontman německé punkrockové kapely Donots v historicky první písni We Got the Noise, která na této stanici zazněla. Pak následovaly české kapely jako Sunshine, November 2nd nebo pražský romský rapper Gipsy. To není špatný začátek.

Bez Gotta „Můžete to trochu vyhulit? Tohle je moje oblíbená,“ křičí v „newsroomu“ studia Rádia Wave moderátorka Petra Schubertová a její kolega poslušně přidává pár dílků na zesilovači. Písnička DOA americké rockové kapely Foo Fighters rozvibruje prostor. Od spuštění stanice uběhlo pár minut, po chodbách okolo studií se potulují „podezřelí“ potetovaní týpci s melírem nebo čírem na hlavě a z úst vypouštějí oblaka dýmu. Rozlévá se šampaňské, napětí a nervozita pomalu povoluje a nejodvázanější moderátoři začínají na chodbě tančit. „Budeme se zaměřovat na hip hop, kytarovky, R & B, punk rock a britpop,“ vypočítává směřování stanice její dramaturgyně Markéta Pešková. Přes den chce rádio vysílat méně nezávislých věcí, aby nasálo více posluchačů. Mainstream to vša k údajně nebude. Máme své touhy a Langerovou nehrajeme. (Šéfredaktor Lindner-Kylar spolu s moderátorkou zahajují vysílání.) FOTO GÜNTER BARTOŠ „Chinaski, tak jak hrajou dneska, nebo Anety Langerové se u nás nedočkáte. Ledaže by Superstar natočila dobrou desku ze svých vlastních písniček,“ dodává Markéta. Je zřejmé, že miláčci z dob normalizace, tak oblíbení na Radiožurnálu, tady sporty, módu nebo rychlá auta. Ale jak bude stanice ších velkých aglomerací. Hlavně do Ostravy a Brna,“ ím, to se ukáže nejdřív za čtvrt roku. Jisté však je, nemají vůbec šanci. S Karlem Gottem nebo Hele- plnit svou veřejnoprávní roli? To vysvětluje editor- vysvětluje Kasík, jak bude dál veřejnoprávní firma že to bude konkurence pro všechny. „Jejich formát nou Vondráčkovou se počítá jen jako s tématy do ka Judita Hrubešová: „V různých pořadech bude- splácet svůj dluh mladé generaci. Kdy se ale dočká se v podstatě shoduje s naším. Navíc nemusejí me zkoumat třeba alkohol u mladých za volantem, mládež v jiných regionech, která je odkázána na vysílat reklamu, mají špičkové zařízení, k dispozikonfrontačních diskusních pořadů. Jistou zárukou hladkého startu stanice mají být extremistické skupiny typu skinheads, prostituci různé veřejnoprávní stanice z Polska, Rakouska, ci přenosové vozy a evropskou výměnnou síť pořazkušení borci, kteří prošli komerčními stanicemi mládeže nebo jejich problémy s drogama.“ Slovenska, zatím říct nedokáže. Mohou prý vysílání dů. V tomhle konkurovat nemůžeme,“ říká Saša Michailidis, šéf pražského Rádia 1, které plní v hlavjako Impuls, Expres, Kiss nebo Rockzone. O přiRádia Wave poslouchat alespoň na internetu. tažlivost pořadů zaměřených na různé hudeb- Zatím jen Praha Je příznačné, že u našich sousedů zajišťují ním městě roli veřejnoprávního média již patnáct ní styly se mají postarat známé osobnosti v roli veřejnoprávní stanice vysílání pro mladé už dlou- let. Pro jeho stanici, která se bude zatím spoléhat moderátorů. Hardcore a punk bude mít na staros- „Na své rádio čekali mladí posluchači dlouho, ale ho. O rakouské FM 4 není asi třeba moc mluvit. na loajální posluchače a léty vycizelovaný program, ti Kay Buriánek ze Sunshine, hip hop moderátoři ne naší vinou. Nebyly frekvence,“ říká ve studiu Její program nabízí světovou alternativu, elek- to může mít fatální následky, protože hrozí, že pro K-Hill a Poeta, hitparádu částečně Richard Kraj- první host vysílání, generální ředitel Českého roz- troniku, hip hop a nejrůznější osobnosti domácí dvě alternativní stanice není v Praze dost posluchačo a punk rock Rae ze skupiny Cloo. „Punk rock, hlasu Václav Kasík. Sám ale musí vědět, že to není scény nejen německy, ale také anglicky nebo fran- čů. „Přesto je dobré, že tady tahle stanice je, přibude kytary, californskej styl, to mi na zdejších rádiích úplně pravda. Rozhlas se prostě dlouho spokojil couzsky (angličtinu slibuje i Rádio Wave). Sloven- prostor pro alternativní scénu, což je příjemné,“ říká chybí a my tu mezeru vyplníme,“ říká sebejistě jen s oslovováním posluchačů od padesáti nahoru. sko má také už dávno veřejnoprávní FM Rádio pro nakonec Michailidis. Zajímavý a nakažlivě optimisRae, který si shání informace o novinkách větši- Mladou a střední generaci dobrovolně přenechal mladé, zaměřené ovšem víc na střední proud s ve- tický pohled má Josef Vlček, rozhlasový specialista nou z internetu nebo MTV (desky si prý zásadně napospas komerčním rádiím. Až na začátku svého černími úlety do alternativy či nezávislé scény. a jeden z tvůrců stanice Rockzone: „Nastává souobjednává), ale také jezdí objevovat kapely na kon- druhého ředitelského mandátu, tedy po šesti letech Veřejnoprávní stanice s cílovou skupinou 15–25 těž, což má svůj smysl, nejhorší je ztráta motivace. certy do zahraničí. v křesle, se podařilo Kasíkovi konečně prosadit, co let je nyní realitou také v Praze a okolí, tedy v čes- Rádio Wave nakonec může vyprovokovat na scéně Kromě hudby, která má zabírat přes tři čtvrti- si předsevzal. Frekvenci chvíli hledal v rozhlasových kém rozhlasově nejnabitějším a nejvíc komerčně nový pohyb a přitáhnout úplně nové posluchače.“ ny programu, budou lidé z Rádia Wave sledovat rezervách, ale nakonec ji pro Prahu a Středočeský vytěžitelném prostoru. Jak zamíchá tahle stanice trendy, které zrovna u mladých letí. Adrenalinové kraj našel. „Chceme teď dostat Rádio Wave do dal- kartami a dokáže odsát posluchače ostatním rádi- Jaroslav Pašmik Q

První republika jak od Shakespeara Jiří Kovtun vylíčil dějiny Masarykova státu coby drama silných osobností tančících na hraně možného. Česká společnost se dlouho utvrzovala v idealizaci Masarykovy první republiky, neboť se neslušelo zdůrazňovat výhrady vůči režimu, který komunisté ostouzeli. Ve svobodných poměrech si přehnané iluze řekly přirozeně o korekci. Mimořádnou roli v tomto ohledu sehrálo dílo loni zesnulého historika Alexandra Klimka, zejména kniha Boj o Hrad. Rozměrný spis Jiřího Kovtuna Republika v nebezpečném světě, který koncem loňského roku vydal Torst, lze mimo jiné chápat jako pokus začlenit nová kritická zjištění do širšího obrazu, spravedlivě je posoudit a „hradní“ angažmá v prvorepublikové politice pokud možno obhájit.

Osobnost v dějinách Vedle pěkného literárního stylu je nejzřetelnějším znakem Kovtunova díla odstup. Barvité divadlo myšlenek i vášní líčí autor po vzoru klasické anglosaské historiografie, jež si potrpí na živé, ostře vykreslené obrazy lidských charakterů ve vypjatých situacích. Jiří Kovtun přitom patří k dětem éry, kterou pojednává. Narodil se roku 1927,

kdy se budoucnost mladé republiky zdála skoro zajištěná, jenže v jedenácti zažil mnichovské trauma a v jednadvaceti ilegálně přešel hranice u Znojma, aby unikl gottwaldovskému teroru. Do novinářského řemesla jej v prvních poválečných letech zasvětil Pavel Tigrid, s nímž také později v emigraci úzce spolupracoval. Jiří Kovtun pracoval ve Svobodné Evropě i v Hlasu Ameriky, přispíval do exilového Svědectví a nakonec působil víc než dvacet let jako specialista na Československo v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Vedle publicistiky píše poezii i romány, nejznámější jsou však jeho historické práce věnované osobnosti T. G. Masaryka, které se často opírají o americké prameny. Poslední kniha, na které Kovtun pracoval víc než deset let, masarykovské téma dovršuje. Začíná triumfálním návratem osmašedesátiletého prezidenta z exilu do vlasti. Sledujeme první gesta a projevy, jimiž se Masaryk pokoušel novou skutečnost formovat podle svých představ, ale také řadu nedorozumění a sporů, které se mu hned na počátku stavěly do cesty. K nejpodstatněj-

ším patřil vztah k českým Němcům, u Masaryka mnohem velkorysejší, než byla domácí politická scéna ochotna připustit. Další příčinou napětí se postupně stávala Masarykem protežovaná osoba ministra zahraničí Edvarda Beneše, v němž obě strany viděly mladého a mimořádně schopného realizátora prezidentových koncepcí. Také Masaryk působil na české politické scéně cizorodě, jeho věk však vzbuzoval u domácích politických předáků naděje, že dříve nebo později předá moc ustáleným strukturám. Třiatřicetiletý Beneš se jim jevil jako nebezpečný pretendent, v němž by nově nastolené tradice mohly úspěšně pokračovat. Jasnými, úspornými tahy vykresluje Kovtun i hlavní protihráče: majestátního, čestného, zoufale zpozdilého Karla Kramáře, inteligentního, avšak bázlivého Bohumíra Šmerala, tvrdého, provokativně odvážného Aloise Rašína, jenž skvěle prosazoval zřejmě dost chybné koncepce, a mnohé další. Jejich charakteristiky mají skoro shakespearovský rozměr. V malých českých poměrech jsme uvykli historiografii, jež politické protivníky ráda zbavuje lidské důstojnosti, pamfleticky je zesměšňuje, nebo naopak démonizuje, nasazuje jim psí hlavy nebo ďábelské škrabošky, aby je s ostudou vystrnadila z dějin. Kovtuna povahopis skutečných mizerů příliš nezajímá, například Gottwalda zmiňuje pouze okrajově jako objektivní fakt, a tím větší pozornost věnuje opravdovým osobnostem. Z metodologického hlediska je takový důraz na jejich roli v dějinách možná překonaný, má však svůj čtenářský půvab. Vrací totiž do hry vpravdě osudové síly, jaké známe z klasických románů a dramat. Hrdinou autorova srdce je nepochybně Masaryk, ani ten však není líčen jednoznačně kladně. Kovtun připouští, že vyhlášený humanista z Pražského hradu dovedl občas sáhnout k dosti povážlivým prostředkům politického boje. Podrobně

například líčí jeho kontakt s ruským teroristou Savinkovem nebo tvrdé účtování s pravicovými oponenty Stříbrným či Gajdou, které rozhodně nebylo úzkostlivě korektní. Z literárního hlediska tím ovšem postava prvního prezidenta jen získává na poutavosti.

Umění možného S Klimkovou revizí tatíčkovské legendy se Kovtun opakovaně vyrovnává poukazováním na praktický a pragmatický rozměr Masarykovy činnosti, jež paradoxně občas ustoupila od čirých zásad, aby pomohla aspoň částečně naplnit jejich smysl. I proto hemžení v pražských politických kuloárech neustále zasazuje do širších kontextů evropské i světové politiky. Právě v této oblasti může jeho kniha poopravit některé ustálené představy. Benešova politika byla zřejmě mnohem nezávislejší, tedy méně poplatná Paříži, než se u nás pod vlivem německé propagandy tradovalo. Za pozornost rovněž stojí podrobné analýzy německé zahraniční politiky, jež byla vůči Československu i v liberálních letech výmarské republiky méně přátelská, než se tvářila. Mnohé, co nám dnes připadá jako naivita, bylo z hlediska vůdců první republiky především uměním možného při tanci na riskantní hraně. Jejich výkony se u Kovtuna jeví i přes neblahý vývoj docela úctyhodně. Viktor Šlajchrt

Jiří Kovtun: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1933, Torst, Praha 2005, 900 str.

Q

22

KULTURA

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

To nejlepší od Sufjana Album roku 2005 vás smíří s Amerikou

Bushovi nenadává, marihuanu nemusí a rád se toulá minulostí. (Sufjan Stevens a jeho nové album.)

N

ěkdy na přelomu tisíciletí se do hitparád vrátil hluk elektrických kytar a hudba, která pamětníkům připomíná Beatles, Rolling Stones anebo Joy Division. Další vlna, která ještě nabírá na síle, přináší tóny daleko klidnější a křehčí – hovoří se o nástupu „weird“, tedy podivného folku či „folkotroniky“, mísící experimentální zvukové postupy s tradičním žánrem. V Česku novou generaci folkařů teprve vyhlížíme, anglosaská hudba ovšem zažívá návrat písničkářů v plné síle. K těm nejzajímavějším patří Američan Sufjan Stevens, jehož desku Illinoise světoví hudební kritici hodnotili podle statistik jako vůbec nejlepší album loňského roku.

Otcovy návraty Už samo o sobě zní Illinoise pozoruhodně – asi jako kdyby si Frank Zappa prohodil životní inspirace s Bobem Dylanem a namísto černých bluesmanů se v dospívání zamiloval do Woodyho Guthrieho. Vyprávěcí písničky tu pádí v lichých rytmech a hoboj, na nějž Stevens hraje od dětství, je přinejmenším stejně důležitý jako kytara. Jenomže to zdaleka není všechno. Album je sou-

částí na první pohled trochu bizarního projektu, který začne dávat smysl, když se podíváme, co dali Stevensovi do vínku jeho rodiče. Otec a matka dnes třicetiletého Američana patřili ke generaci duchovně otevřených a permanentně hledajících hippies. Neustále procházeli novými a novými fázemi duchovních objevů, od makrobiotiky přes léčivé krystaly až k životu v muslimské komunitě, díky níž se celá rodina vzdala svých původních jmen (odtud nezvyklé jméno Sufjan). Vývoj dospívajícího chlapce to paradoxně nasměrovalo do zdánlivě klidných vod. „Všichni se vzpouzeli vůči tradicím a institucím, zatímco já jsem se později vzbouřil proti neustálým změnám a nejistotě ve vlastní rodině,“ vysvětloval nedávno Stevens, proč se v dospělosti nakonec přiklonil k celkem konvenčnímu protestantismu. O jeho smíru s rodinnou minulostí ovšem svědčí, že si bojovné jméno („Ten, jenž přichází s mečem“) ponechal dodnes. Pokusy a omyly rodičů vedly nejen k častým změnám náboženství, ale i bydliště. Nakonec se manželé s šesti dětmi, psy a hospodářskými zvířaty stěhovali z předměstí průmyslového Detroitu na venkov za levnějším živobytím. Vůbec nejsilnějším Stevensovým zážitkem z dětství prý je, jak si jeho

Důkaz, že věřit se dá všemu Film Johna Maddena přichází do českých kin s Pulitzerovou cenou za předlohu a obklopen šeptandou o šancích na Oscara. Někdy to nestačí. První hra amerického dramatika Davida Auburna Důkaz z roku 2000 je údajně nejúspěšnějším broadwayským dramatem od dob Shafferova Amadea. Na newyorské scéně Walter Kerr Theater se udržela pět let a roku 2001 za ni dvaatřicetiletý autor získal divadelní cenu Tony a Pulitzerovu cenu. Filmovým zpracováním jeho sled zářivých úspěchů pokračuje: režie se ujal John Madden, jehož Zamilovaný Shakespeare z roku 1998 trhal kasovní rekordy, hlavní role v Důkazu hrají Anthony Hopkins a Gwyneth Paltrowová. John Madden režíroval hru i na divadle a byl si předem jistý zdařilým výsledkem.

Geniální objev Jde o komorní drama z univerzitního prostředí v Chicagu. Sedmadvacetiletá Catherine pět let

obětavě pečovala o svého otce Roberta, geniálního matematika, který propadl duševní chorobě. Vzdala se vlastních matematických studií a zdánlivě rezignovala na svůj talent. Teď otec zemřel a nervově labilní Catherine připravuje jeho pohřeb spolu se sestrou (které byl otec vždycky lhostejný) a otcovým žákem (svým milencem). A najednou se v zásuvce Robertova psacího stolu objeví sešit. Obsahuje složitý matematický důkaz z oblasti prvočísel, geniální objev, který matematika hledá už po staletí. Catherine tvrdí, že autorkou důkazu je ona. Dá se jí věřit? Odpověď spočívá v samotné konstrukci Auburnova dramatu. Divák se z filmu dozví, kde je pravda. Ale není možné ji objektivně ničím doložit, protože žádný důkaz autorství v matematice neexistuje, stejně jako nikdo nedokáže říci, zda Robert či jeho dcera byli nebo nebyli natolik objevné práce schopni. Svět úspě-

FOTO DENNY RENSHAW

otec každou sobotu zakouřil marihuanu, vytáhl bonga a doprovázel černošské hvězdy, které pouštěli v místním rádiu. Otci ostatně Sufjan věnoval píseň He Woke Me Up Again (Znovu mě vzbudil), která vypráví o jednom jeho nočním návratu, kdy všechny probudil a oznámil jim, že se celá rodina obrátí na katolickou víru. Ze vzpomínek a postřehů z dětství a dospívání vzniklo album Greetings From Michigan: The Great Lake State (2003) – zčásti autobiografie, zčásti zápisník odpozorovaného, popisů krajiny, historie i tradovaných místních legend. Když Stevens desku o Michiganu dokončil, přemýšlel, jak na ni upozornit, a tak médiím prozradil, že hodlá natočit album o každém státu americké Unie. Původně prý šlo o žert, jenomže nakonec se rozhodl vzít sám sebe za slovo. Tak vznikl projekt 50 States.

Kdo vlastně jsem Nedávno vydané album Illinoise je tedy druhou zastávkou maratonu, ale na rozdíl od Michiganu už nevychází z přímé zkušenosti. Sufjan Stevens na něm zhudebnil příběhy a mýty „Lincolnovy země“, jak je tento stát pojmenovaný na poznávacích znač-

chu a exaktní vědy se střetá s principem důvěry, náklonnosti a těkavosti lidských vztahů.

Sedávej, panenko, v koutě Otcem realistického amerického dramatu je Bernard Shaw. Ten prý kdysi napsal jednomu mladému dramatikovi: „Drahý kolego, ve vaší hře je mnoho nového a mnoho dobrého. Bohužel, to dobré není nové a naopak.“ O Auburnově hře se dá říci přesně totéž. Cynikové, ironici, postmoderní pochybovači a matematici z povolání ať raději zůstanou doma. Ti ostatní ať si připraví do kina kapesníky pro případ, že je tenhle kandidát na Zlatý gobus a možná i Oscara dostane. Ale i oni se asi budou cestou z kina sobě i filmu smát. Zápletka je neuvěřitelně naivní a krok za krokem sleduje poučky z kurzu tvůrčího psaní. Půdorys dramatu kopíruje pohádku o Popelce a poslání možno shrnout do poučky „sedávej, panenko, v koutě, budeš-li poctivá, najdou tě“. Bylo by také zajímavé vědět, co si o autorem decentně zamlženém důkazu z oblasti teorie prvočísel myslí skuteční matematici. A hlavně: Důkaz je film z minulého století. Kdyby ho někdo natočil o dvacet, třicet nebo padesát let dříve, vypadal by stejně. Jestli je tohle komerčně nejúspěšnější broadwayský počin od roku 1979, kdy byl uveden Amadeus, dá se to pochopit, protože jde o skvěle odvedený kýč převlečený za intelektuální drama. Ale pokud je to zároveň kritikou a porotami ceněný umělecký počin, pak je to smutné a vypovídá to hlavně

kách tamních automobilů. Zpívá tu o chicagském básníku Carlu Sandburgovi, slavné světové výstavě v Chicagu roku 1893, létajících talířích spatřených poblíž města Highlandu i o muži v masce klauna, úspěšném podnikateli a vzorném členu Demokratické strany Johnu Waynovi Gacym Jr., který v 70. letech minulého století zabil 33 mužů a chlapců a většinu z nich pohřbil ve sklepě svého domu. V písničkách slyšíme narážky na staré spirituály, novozákonní příběhy, protestantskou pracovní etiku. Název písně Krátké opakování pro Mary Toddovou, která se zbláznila, ovšem z velmi dobrých důvodů patří na albu k těm kratším. Zazní tu 22 skladeb, ovšem některé z nich jsou jen krátké instrumentálky. Je slyšet, jaký vliv měla na Stevense tvorba minimalisty Phila Glasse, kapel Sonic Youth, Stereolab nebo aternativních rockerů The Ex z Holandska. Díky nim znějí Sufjanovy desky navenek nekomplikovaně a téměř rozmarně jako pozvání k tanci, ačkoliv pečlivější poslech odhalí bohatě strukturované aranže. Zatímco na turné k desce Michigan doprovázela Stevense dvanáctičenná kapela a pěvecký sbor ve skautských uniformách, Illinoise předvádí na pódiu se sedmi hudebníky v modro-oranžových teplákových soupravách, které sám ušil na singrovce po babičce. „Snažíme se vzbudit pocit radosti a patriotismu, který je poněkud potměšilý a sarkastický, ale je v něm opravdová úcta,“ řekl Sufjan Stevens nedávno britskému týdeníku Observer. „Zajímá mě, co dnes znamená být Američanem.“ Poslední zprávy hovoří o tom, že Stevens už pracuje na deskách věnovaných Oregonu a Rhode Islandu. Sufjan Stevens se shodou okolností narodil v roce 1975, kdy vyšla významná kniha amerického rockového kritika Greila Marcuse Mystery Train. Autor v předmluvě píše: „Je snadné zapomenout, jak je tato země mladá, jak malá vzdálenost nás ve skutečnosti dělí od počátku mýtů, jako je ten Lincolnův, které stále pronásledují představivost národa... Ohlédneme-li se po jejích zákoutích, můžeme objevit, v čí Americe v dané chvíli žijeme a odkud pocházíme.“ Stevensovy desky mu i dnes dávají za pravdu. A oba autory spojuje ještě něco – Marcus vydal své dílo o americké popkultuře těsně po válce ve Vietnamu, Stevens svá místopisná alba nedlouho po válečných taženích USA proti Afghánistánu a Iráku. Oba, i když každý v jiné době, vrací Ameriku v našich představách tak trochu nohama zpátky na zem. S válkou proti teroru a vcelku propastným rozštěpením společnosti se z dnešních USA do světa hojně šíří všemožně politicky zabarvená popkultura, plná ostrých výroků a vymezování se. Patriotismus bývá ve válečných dobách používán jako ideologická zbraň, Stevens tento pocit ovšem zachycuje v jeho vznešenosti i směšnosti. Svět ideologií se v jeho příbězích mění v kulturu idejí. Album Illinoise je vlastně stará písnička: okouzlená Amerikou v její rozmanitosti, pestrosti vyprávění a ne tvrdosti soudů. Příjemná změna. Petr Vizina Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

o tom, že realistické americké drama se od dob Lilian Helmannové neposunulo vůbec nikam. Přestože zoufalou kýčovitost nelze filmu upřít, herci hrají naprosto skvěle a věříme jim každou banalitu. U Anthony Hopkinse je to samozřejmost, ale důvěryhodná a strhující je tu také Gwyneth Paltrowová (skoro celou dobu v teplákách!), a zejména Hope Davisová v roli její nesnesitelné newyorské sestry. John Madden navíc brilantně zvládl úskalí přepisu divadelní hry do filmu, s příjemnou ironií vykreslil snobské prostředí Chicagské univerzity a nijak se nesnažil předstírat duchovní hlubiny, které Auburnově hře chybí. Jako režisér osvědčil už v Zamilovaném Shakespearovi schopnost vrhat originální osvětlení na naprosté banality. V případě Důkazu ji prohloubil, a navíc předvedl formální návrat ke kritickému realistickému stylu, který kdysi zosobňovali třeba Sydney Pollack či Lawrence Kasdan. S důležitým rozdílem: zatímco jejich snímky jako Tootsie nebo Náhodný turista (a naposledy Americká krása z roku 1999) překvapovaly ostrým a originálním pohledem na důležité pohyby v americké společnosti, Maddenův Důkaz nepřekvapuje vůbec ničím. Je to nedůvěryhodná sentimentální konstrukce. Na její obranu se dá namítnout, že není nudná. Je mimořádně zábavně napsaná, zahraná a natočená, a pokud se zrovna někdo potřebuje dojmout věcmi, na kterých vlastně vůbec nezáleží, báječně si při filmu odpočine. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

SCÉNA

RESPEKT 3 V 16.–22. LEDEN 2006

KNIHY

TELEVIZE

DIVADLO

23

KULTURNÍ TIP Po letech relativní stagnace se česká hudební scéna prudce rozvíjí. Nastupuje nová generace a s ní nové styly i nová média, která hudební realitu reflektují. Jedním z těch výjimečných médií, které ze skromných začátků vyrostlo v důležitý inspirační zdroj, je hudební dvouměsíčník HIS Voice. Zrovna teď slaví páté narozeniny a vychází jeho jubilejní číslo se zaměřením na vztah hudby a technologie. Najdeme v něm zajímavý rozhovor s tvůrcem zásad-

Inspirace jménem HIS Voice

Český film zatím žádné muzeum nemá, avšak dvě velké obrazové publikace, které nakladatelství Gallery věnovalo Barrandovu, je svým způsobem předjímají. První díl zachycuje archaickou éru předbarrandovskou, druhý s názvem Zlatý věk dokumentuje zrod a prvních pět let Hollywoodu nad Vltavou. Svým pojetím kniha připomíná jakési polosoukromé album obrázků z kulis i zákulisí ateliérů, ale také z jejich venkovského okolí. Doprovodný text Pavla Jirase zní rovněž jako komentář důvěrně zasvěceného průvodce dějištěm kdysi slavných událostí, úspěchů, nezdarů, afér i skandálů. Dokumentární fotografie prostředí zajímavě kontrastují s aranžovanými snímky, hranice mezi iluzí a realitou se vytrácí a celá publikace působí trochu jako přelud. Dějiny lokalit dobře dokreslují obraz minulosti. Zde je zachyceno místo, kde si doba sama o sobě vyprávěla pohádky.

Kdo chce sobotní večer strávit před obrazovkou, určitě neudělá chybu, když ve 21.05 zapne na ČT 1 film Přeber si to. Komedie sršící černým humorem ukazuje mafiánské prostředí z poněkud nezvyklé perspektivy. Respektovaný kmotr Paul Viti není od smrti milovaného otce ve své kůži. Trápí ho panické ataky, záchvaty úzkosti, třes rukou a při telenovelách pláče jako želva. Na vraždy a násilí, nezbytnou náplň své profese, není schopen ani pomyslet, a to se zrovna chystá velká válka gangů. Svěřit se v mafiánském prostředí samozřejmě není komu, a tak si Paul v obavách ze ztráty prestiže najímá psychiatra. Sloužit prvnímu muži podsvětí je práce na plný úvazek, která se těžko odmítá, takže po první konzultaci se lékař stává takovým mafiánovým osobním otrokem.

Soubor Déjà Donné patří k nejslavnějším kompaniím současného tance, které mají ve svém čele osobnost z Česka, konkrétně tanečnici a choreografku Lenku Flory. Nyní, po dlouhé době, přijíždí soubor ze svého italského azylu v překrásné vesnici Tuoro sul Trasimeno, aby na půdě pražského Divadla Archa 18. a 19. ledna předvedl novou choreografii jménem Piotr and the Stars of Tut (Petr a hvězdy z Tut). Podle všeho to bude vlastně jedna velká mystifikace, reflexe současné mediální reality, pokus o stvoření imaginárního lidu Tut, zábavná folkloristická archeologie a nezvyklé čekání na Godota. Půjde každopádně o choreografii daleko divadelnější, než na jaké jsme byli od Déjà Donné zatím zvyklí.

Na středeční večer (21.55) připravila ČT 2 vysílání dokumentu Afoňka už nechce pást soby, který před rokem zvítězil v soutěži dokumentárního festivalu v Jihlavě. Režisér Martin Ryšavý zachytil dilema mladého sibiřského pastevce Afanasije, který nechce žít tradičním způsobem života jako jeho předci a sní o odchodu do města.

Drobná, virtuózní próza skotské spisovatelky Louisy Welshové Tamerlán musí zemřít připomíná drobný malířský skvost historického žánru. Pozadí paláců i tržišť alžbětinské éry je nahozeno v elegantní zkratce, v popředí se odehrávají mistrovsky komponované výjevy. Jejich protagonistou je anglický pravzor prokletého básníka Christopher Marlow, génius srovnávaný se Shakespearem, ale také zhýralec, rouhač, velebitel homosexuality a královnin špeh. Kniha líčí poslední tři dny předcházející jeho vraždě, která dodnes zůstává nevyjasněna.

Pozdní čtvrteční večer (ČT 2, 22.20) bude patřit norsko-britské road movie Aberdeen. Úspěšná právnička Kaise neochotně svolí, že doprovodí svého alkoholického otce na léčení do Skotska. Nechtěný výlet plný problémů rozpohybuje jejich léta pochroumaný vztah. V hlavní roli opilého otce exceluje Stellan Skarsgard.

Neúnavný český divadelník Miroslav Bambušek připravil další představení mapující temné stránky našich nedávných dějin. Tentokrát se pod kusem poeticky nazvaným Útěcha polní cesty (podle krátkého textu Martina Heideggera), který můžete vidět ve smíchovském prostoru La Fabrica 19. a 28. ledna (v Přístavní ulici číslo 22), skrývá divadelní dokument o odsunu Němců z Brna v květnu 1945. Režisér představí dramatické události jako stylizovanou konferenci a taneční operu. Pokusí se tak po drsných naturalistických dílech, jako byla například Porta Apostolorum, od fenoménu odsunu poněkud poodstoupit. Hudbu k dílu napsal Petr Kofroň, další informace o projektu hledejte na www.perzekuce.cz.

– VŠ –

– PT –

– JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Jak tatíček Kubitschek k Brasílii přišel Dokáže si český televizní divák představit telenovelu o tom, kterak se tatíček Masaryk poprvé, podruhé či potřetí zamiloval? A také o tom, jak jeho sestřenice pracovala v nevěstinci jako tanečnice a jejího milého zastřelil zlý latifundista? Pro brazilského televizního diváka uvyklého permanentní smršti telenovel jsou historické postavy už dávno lidmi z masa a kostí. Není tomu jinak ani s nejmilovanějším brazilským prezidentem s českými kořeny Juscelinem Kubitschekem, o němž se právě v těchto dnech dozvídají z televizních obrazovek díky „minisérii“ – na rozdíl od telenovel se Krásný princ měl dobrý vkus, který se projevoval také výběrem milenek. FOTO ARCHIV J. K. nekonzumuje měsíce, ale jen pár týdnů – nazvané JK (čti Žota Ka). Je to zkratka a zároveň přezdívka, jíž Brazilci dávají přednost před nevyslovitelným prezidentovým příjmením. JK přivedl do země první zahra- žit paměť diváků, je tu vypravěč. Především jde o to hlasy, odmítajících stavět v odlehlých oblastech školy niční průmyslové investory, a zejména architekta ukázat, kolik citu se skrývalo v prezidentově duši a budovat nemocnice, protože hloupí a závislí voliči Oskara Niemeyera, aby uskutečnil dávný sen a po- a v duších všech jeho souputníků. Malý Juscelino jsou mnohem snáz manipulovatelní. stavil Brazílii nové hlavní město. Kubitschek spo- ztratí otce, a když nebohého tatínka odvážejí v rakvi, Zatím nejzajímavějším dílem byla cesta mladélu s novou metropolí Brasílií v zemi symbolizuje mrtvola na chlapečka spiklenecky mrkne. Českému ho lékaře Juscelina po Evropě, kam se vypravil na pokrok, národní hrdost, velkorysost, demokratické divákovi by asi tahle scéna připadala komická, ale lékařský kurz. Přes protesty své ženy, krásné Sáry, zásady a inteligenci. Brazilci ho prostě milují nejen pro brazilské diváky, z nichž mnozí věří spiritistic- tvrdí, že musí poznat svět. Podívá se i do Prahy, kvůli tomu, že za něj začaly jezdit po rozlehlé zemi kým znalcům a obřadům candomblé, je všechno odkud píše matce pohlednici: „Tady je tolik Kubíčprvní „fuscas“ čili brouci Volkswagen, ale také pro jasné úplně jinak. Tatínkův duch pomůže chlapci, ků jako u nás Oliveirů, mami!“ V každém dílu se šarm a vkus, s nímž si vybíral milenky. když bude nejhůř. Symboly jsou opravdu naprosto tak skrývá vzdělávací poselství: je důležité cestoČeši se také rádi podívají s mísou brambůrků odlišné, a když se zjeví na scéně o několik dílů poz- vat a poznávat evropskou kulturu jako Juscelino. na F. L. Věka, brazilská minisérie má ovšem sku- ději zloduch latifundista, tzv. „coronel“, není potřeba Brazilci mají také neuvěřitelnou schopnost udělat tečný „telenovelový“ říz. Kulisy jsou historické, ale příliš vysvětlovat, co všechno takový ďábel beztrestně ze sebevážnějšího tématu pohádkovou podívanou. děj všichni beztak znají zpaměti ze školních učeb- může. Proti vlivu představitelů tzv. „coronelismu“, A Juscelina vybavili vším, co potřebuje krásný princ nic, takže scenáristi neměli příliš velkou práci se čili zbytku otrokářského systému, bojoval Kubits- k získání princezny Sáry a později vším, co potřesáhodlouhým vysvětlováním různých revolucí, válek, chek za své politické kariéry nejvíc. Nevymítil ho buje moudrý král, aby si zasloužil své království. sebevražd politiků a jiných reálií, které se za 74 popi- docela – zejména v severovýchodních státech je styl sovaných let udály. Když je přece jen potřeba osvě- „coroneis“ dodnes v módě u politiků kupujících si své Markéta Pilátová Q

ního hudebního softwaru Max/MSP Millerem Puckettem, který svým vynálezem radikálně ovlivnil tvář hudební avantgardy druhé poloviny devadesátých let, ohlédnutí za kulturou Do it yourself (neboli Udělej si sám) v bývalém Československu, profil Roberta Mooga, představení žánru breakcore a mnoho dalších cenných textů. Je třeba připomenout, že redakční tým z HIS Voice dnes nevytváří jen časopis, ale každou sobotu vysílá hudební pořad na Rádiu Akropolis a stojí také za důležitým festivalem Stimul s výrazně objevnou dramaturgií. Pokračování tohoto projektu se připravuje v únoru, kdy v jeho rámci přijede z Gdaňska do pražského klubu NoD kapela Pink Freud, jeden z hlavních představitelů současného elektronického jazzu v Polsku. Zkrátka a dobře, HIS Voice a jeho tým dělají svou práci čím dál lépe a řadí se spolu s časopisy Taneční Zóna, Cinepur nebo Umělec k důležitým kamenům reflexe současného umění u nás. Ale nakonec přece jen jedna výtka mladé redakci slibně se rozvíjejícího časopisu: bohužel je to naprosto pánská jízda. Muži zde píšou mužům o mužích. Chybí nezastupitelný hlas dam, který by jistě nabídku časopisu rozšířil o další témata a učinil jej ještě přitažlivějším. Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM Pokud by si někdo chtěl rozšířit znalosti o Anthony Hopkinsovi, může navštívit české oficiální stránky filmu Důkaz. Dozví se tam, že „svůj režisérský debut učinil Hopkins v roce 1995 filmem August,

Počátky euročeštiny adaptací Chekhova ,Uncle Vanya‘, pro který složil hudbu a sám hrál Vanya“. Zbytek pětistránkového textu je celkem v pořádku. Jeho autor či překladatel ovládá češtinu bez problémů, i když někdy na jejích finesách trvá i navzdory zavedeným pravidlům: například Amadeus píše s -á-. Jen ten, kdo prošel otravným českým školstvím s jeho biflováním a často fašistickými praktikami v hodinách češtiny (za jednu chybu v diktátu stupeň dolů), ví, jak mu bylo blaze, když ze školy konečně vypadl. Málo se o tom mluví, ale zatímco nositelé jedniček z češtiny často nakonec vedli nudný život s razítkem v ruce někde na přepážce, z těch ostatních se někdy stali autoři z povolání. A kdoví, třeba to potká i toho, kdo tak pěkně popsal Hopkinsovy režijní začátky. Nakonec se toho tolik nestalo: asi jen chyběl ve škole, když zrovna probírali Čechova, a pak už o něm nikdy neslyšel. Teoreticky jsou tu tři možnosti. První: Chekhov a jeho drama Uncle Vanya jsou prvními vlaštovkami moderní euročeštiny. Koneckonců, čeština, kterou známe dnes, je tu s námi sotva sto šedesát let a kdo říká, že je definitivní? Jazyk se vyvíjí, nebo ne? Druhá: můj duch stárne. Kdysi se vzdělanci rozčilovali, že jejich děti už nečtou Tacita latinsky. Mně se dneska stejně hloupé zdá, že znát Strýčka Váňu má smysl pro život. A konečně možnost třetí: autor textu o Hopkinsovi je primitiv a může si za to sám. Vyberte si, Chekhové. Tereza Brdečková

24

MINULÝ TÝDEN

16.–22. LEDEN 2006 V RESPEKT 3

Mráz vyhnal z ulic bezdomovce. Lidé na celém světě se modlili za přežití izraelského premiéra Ariela Šarona, kterého zasáhla mrtvice. Pod žlutými prapory a obrazy císaře pána táhli Prahou monarchisté. Zadlužení státu vzrostlo na 700 miliard korun. Tehdejší střet o to, kam jít a jak tam jít, nebyl ani na chvilku veden mezi autentickými reformátory a obhájci starých pořádků či komunistickými strukturami, ale našim systémovým změnám bránili především reformní komunisté a disidenti jako Havel či Dienstbier, prohlásil prezident republiky Václav Klaus na konferenci s názvem „15 let od obnovení kapitalismu v českých zemích“, kterou v Praze uspořádala jeho organizace Centrum pro ekonomiku a politiku. Město Příbor odstartovalo přípravu na velkolepé oslavy blížících se 150. narozenin svého slavného rodáka Sigmunda Freuda. Vahou sněhu se prolomila střecha na domě osamělého muže v Horních Bludovicích u Frýdku-Místku. V Labi se koupali otužilci. Děčínská radnice nabídla k prodeji pískovcovou sochu osvoboditele města od nacismu maršála Pavla Rybalka, kterou na jejím dosavadním místě u městského hřbitova

už dvakrát zhanobili neznámí vandalové. Na jednodenní seminář pro studenty Vyšší filmové školy přijel do Zlína slavný americký animátor Andy Schmidt ze studia Pixar. Španělsko oznámilo, že letos možná otevře Čechům svůj pracovní trh. Inflace klesla pod dvě procenta. Poprvé po sedmi letech klesly ceny. Policie v Českých Budějovicích vyzvala státního žalobce, aby postavil před soud tři pracovníky řetězce Julius Meinl, kteří svým podřízeným nařizovali dávat do prodeje shnilé maso. Růst úroků zdražil hypotéky. Testy Národního referenčního centra pro pitnou vodu prokázaly, že oblíbený filtr prodávaný za třicet tisíc korun libereckou firmou Aguel Bohemia nejenže nevyrobí z běžné vodovodní vody „křišťálově čistou“, jak slibuje reklamní slogan, ale naopak nezávadnou tekutinu promění v mrtvolný, smrtelně nebezpečný nápoj. Počet lidí bez práce opět překročil půlmilionovou hranici. Po týdenním boji s komatem zemřel v pražské nemocnici Jan Bouchal (30), hlavní postava občanské iniciativy Auto*mat, zaměřené na redukci automobilů a podporu cyklistické, pěší a hromadné dopravy, kterého při jízdě na kole srazil a smrtelně zranil neopatrný řidič. Za protestů veřej-

nosti vyzbrojené transparenty „Neberte nám domov“ a „Uhlí není vše“ začalo v Ústí nad Labem projednávání územního plánu, jehož obě navržené varianty počítají s prolomením patnáct let starých limitů těžby a s likvidací dalších vesnic kvůli hnědému uhlí. Doufáme, že to bude podobně úspěšný projekt, jako byla naše nedávná expozice ke čtyřicátému výročí Večerníčku, komentoval mluvčí radnice Prahy 5 blížící se společnou výstavu Karla Gotta a Václava Klause ve vile Portheimka na pražském Smíchově. Bez výbuchu a bez zranění havarovalo u Svitav nákladní auto vezoucí tunu Semtexu. Kvůli nespokojenosti s prosazovaným programem úspor ministra zdravotnictví Davida Ratha zahájila lékárnická komora přípravu na vyhlášení stávky. Lesníci vykoupili zásoby sněžnic. Jihomoravský krajský úřad provedl s pomocí najaté firmy tajnou prověrku, co při návštěvě tamních úředníků zažívají a jak se cítí obyčejní lidé. Doživotní trest dostali v německém Heilbronu dva tamní dvacetiletí mládenci, kteří loni v západních Čechách nejprve unesli, znásilnili a nakonec umučili prostitutku. Česká měna dosáhla prozatím rekordně silného postavení vůči evropské poměrem

28,80 koruny za 1 euro. Na svůj mandát v poslanecké sněmovně rezignoval delegát ODS Vladimír Doležal, jejž kolegové v dolní komoře nedávno zbavili imunity a vydali policii, která jej podezírá z korupce. Měl jsem k tomu určité důvody, odpověděl premiér Jiří Paroubek na otázku médií, proč si od policie vyžádal trvalou ochranku pro svou ženu. Neonacisté z Národní strany se rozhodli podpořit prezidenta Václava Klause a oznámili, že do Let u Písku umístí třítunový kamenný „pomník“ s nápisem „Zde byl sběrný tábor. Nejednalo se o koncentrační tábor“, čímž chtějí dodat váhu prezidentově myšlence, že v Letech nešlo za války o žádný holocaust, neboť zde uvěznění romští civilisté včetně žen a dětí „pouze“ pod českou stráží čekali na odvoz do Osvětimi a – jak napsal nedávno do novin Klaus – „umírali většinou jenom na tyfus“. Pro technickou závadu byl v polích za Červenkou donucen přerušit jízdu rychlovlak Pendolino a pasažéři museli přestoupit na náhradní spoj. Tomáš Řepka přestoupil do Sparty z West Hamu United. [email protected]

Q

INZERCE

NADACE ČESKÝ LITERÁRNÍ FOND vypisuje výběrové řízení na poskytnutí

grantů a stipendií v roce 2006

Cena Josefa Hlávky za rok 2005

a to z vlastních prostředků a z výnosu prostředků Nadačního investičního fondu v roce 2005.

Také v letošním roce bude Nadace Český literární fond společně s Nadáním Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových udělovat Ceny Josefa Hlávky za původní knižní práci z oblasti vědecké a odborné literatury publikovanou v České republice v hodnoceném kalendářním roce.

Veškeré informace včetně formulářů a uzávěrky podání žádostí jsou k dispozici na internetových stránkách nadace:

Návrhy na ocenění (včetně 1 výtisku publikace) může zaslat každá právnická i fyzická osoba

www.nclf.cz

do 31. 1. 2006

event. v sídle Nadace Český literární fond 120 00 Praha 2 Pod Nuselskými schody 3 telefon 222 560 081-2 fax: 222 560 083 e-mail: [email protected] [email protected]

na adresu: Nadace Český literární fond 120 00 Praha 2 Pod Nuselskými schody 3 telefon: 222 560 081-2 fax: 222 560 083 e-mail: [email protected] www.nclf.cz

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Multikulturní centrum Praha, o. s.

vypisuje konkurz na pozici

VÝKONNÝ/Á ŘEDITEL/KA Náplň práce: personální a finanční řízení organizace, plánování projektů organizace v součinnosti se správní radou. Předpokládaný nástup: 1. 4. 2006. Požadujeme: předchozí zkušenosti s finančním vedením projektů či organizace, nebo odpovídající vzdělání, komunikační a organizační schopnosti, zájem o občanskou společnost a interkulturní dění, aktivní znalost Aj. Nabízíme: atraktivní a samostatnou práci v příjemném kolektivu v centru Prahy. Více na tel.: 296 325 349. Bližší informace o činnosti organizace: www.mkc.cz V případě zájmu zašlete, prosím, svůj životopis s detailně popsanou profesionální zkušeností a motivačním dopisem na adresu: MKC Praha, Vodičkova 36, 116 02, Praha 1 nebo e-mail: [email protected] Uzávěrka žádostí je 3. 2. 2006.

Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 15. 1. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.