Milan Kubr není politik a ani jinak se politikou neživí. Proto o ní píše otevřeně a nepředpojatě. Osud mu dopřál hodně toho zažít: první republiku, protektorát, záblesk svobody po druhé světové válce, totalitu, emigraci, lesk a bídu evropské politiky, přímou demokracii ve Švýcarsku, procitnutí rozvojových zemí, rozpad sovětského impéria, renesanci demokracie v Česku, návrat rodné země do náruče matky Evropy a nástup světové globalizace. Přes třicet let pracoval ve vícekulturním a vícejazyčném prostředí mezinárodních organizací. Pracovní cesty ho zavedly do 75 zemí. Zkušenosti mu ukázaly, že se politické divadlo hraje ve všech demokraciích podle podobných ne vždy zdařilých scénářů a že by k němu herci i diváci měli mít nějakého solidního průvodce. Milan Kubr žije střídavě v Ženevě a v Praze. Management Consulting: A Guide to the Profession a jeho další práce z oborů řízení, správy, poradenství a vzdělávání byly publikovány ve čtrnácti jazycích. Vladimír Jiránek, autor ilustrací, má dlouholeté předplatné do divadla české politiky. Viděl v něm již bezpočet komedií, frašek i tragikomedií a své dojmy trpělivého avšak nikdy nekritického diváka vyjádřil stovkami politických karikatur. Vladimír Jiránek je stálým spolupracovníkem denního tisku, autorem a ilustrátorem desítek knih a tvůrcem řady krátkých filmů. Celý život je kreslířem a karikaturistou na volné noze. Žije v Praze. • Proč vypadá politika jako špatně hrané divadlo? • Kdo má z politiky prospěch? • Kdo se do politiky hodí a kdo by se tam neměl tlačit? • Proč i pravdomluvný politik lže? • Máme u nás demokracii, partajokracii nebo obojí? • Jak se manipulují volby, veřejnost a celá politika? • Proč je boj s korupcí předem ztracený? • Má demokracie ještě nějaké perspektivy? Průvodce politickým divadlem odpovídá na tyto a na další otázky, jimž se literatura nejraději vyhýbá. Autor ho proto doporučuje nejen hercům a přímým divákům, nýbrž i jako učební text pro všechny druhy a všechny stupně škol. Doporučená cena včetně DPH 169 Kč
Milan Kubr PRŮVODCE POLITICKÝM DIVADLEM
TITUL 27.5.2005 10:20 Stránka 1
Milan Kubr
E C D O V Ů PR M Ý K C I T POLI DIVADLEM
Ilustroval Vladimír Jiránek
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 1
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 2
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 3
PRŮVODCE POLITICKÝM DIVADLEM
PRAHA 2005
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 4
Milan Kubr: Průvodce politickým divadlem Vydání první. Copyright © 2005 Milan Kubr All rights reserved. Vydalo nakladatelství Baronet a. s., Křižíkova 16, Praha 8, www.baronet.cz v roce 2005 jako svou 1022. publikaci. Obálka a vazba © 2005 Ricardo a Baronet. Ilustrace © 2005 Vladimír Jiránek. Odpovědná redaktorka Alena Zatloukalová. Sazba a grafická úprava Ricardo, Přemyslovská 38, Praha 3 Tisk a vazba: FINIDR, s. r. o., Český Těšín. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 80-7214-799-4 BARONET Praha 2005
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 5
Milan Kubr
PRŮVODCE POLITICKÝM DIVADLEM pro herce i diváky
Ilustrace Vladimíra Jiránka
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 6
politicke
27.5.2005
9:25
Str. 7
OBSAH
ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
11
Oddíl 1 S CHUTÍ DO POLITIKY! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Co je a k čemu slouží politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Politik a sledování prospěchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Kdo má předpoklady pro politiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Politická kariéra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Opatrné zacházení s vlastní minulostí . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Vstup do politické strany a elity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7 Dobré rodinné a společenské odraziště . . . . . . . . . . . . . . 1.8 Ženy se politiky nemusí bát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.9 Hodnoty, ideologie, víra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.10 Nezastupitelná úloha politické lži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.11 Politické hrátky a marketing . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.12 Jazyk v politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.13 K čemu politik potřebuje hroší kůži . . . . . . . . . . . . . . . . .
17 17 24 30 34 39 42 44 49 51 60 68 76 82
Oddíl 2 DEMOKRATICKY K MOCI! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 2.1 Demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 2.2 Politický mandát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 2.3 Architektura demokratické moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 2.4 Nepřátelé a spojenci v politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 2.5 Politická strana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 2.6 Systém stran a nestrany v demokracii . . . . . . . . . . . . . . . . 115 2.7 Pravice a levice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 2.8 Volby a volební reformy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 2.9 Parlament . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
politicke
27.5.2005
2.10 2.11 2.12 2.13
9:06
Str. 8
Vláda a byrokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Rozdělování míst a funkcí, včetně jmenování poradců . . . . 150 Nejlepší z nejlepších: hlava státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Demokracie není zadarmo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157
Oddíl 3 OBRATNĚ V POLITICKÝCH HRÁTKÁCH! . . . . . . . . . . . . . . . . 163 3.1 Lid, veřejnost, občané, voliči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 3.2 Národ nade vše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 3.3 Péče o hospodářskou prosperitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 3.4 Synergie politiky a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 3.5 Kamarádství s médii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 3.6 Bratrství s justicí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 3.7 Politik, katastrofy a strach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 3.8 Demokratizace násilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 3.9 Jak se stavět ke střetu zájmů a ke korupci . . . . . . . . . . . . . 217 3.10 Mocní bývají nemocní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 3.11 Strategie pro odchod z politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Závěr o demokratické politice jako takové . . . . . . . . . . . . . . . . 233 Závěr pro politky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236 Závěr pro nepolitiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Příloha ČESKÉ POLITICKÉ DIVADLO 2005 (PŘÍPADOVÁ STUDIE) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 SEZNAM EXKURZŮ 1. Definice politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Politika je divadlo i hra, politik je herec i hráč . . . . . . . . . . 3. Politika je nejlepší příprava pro místo nahoře . . . . . . . . . . 4. Kontrolní seznam (check-list) potenciálně-negativních minulostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5. Potřebuje politik milenku? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6. Jonathan Swift o umění politické lži . . . . . . . . . . . . . . . . .
19 22 31 41 48 63
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 9
7. Statistika je věrný pomocník politika (metodické desatero) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 8. Sliby nejsou chyby! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 9. Politická kultura, či snad pakultura? . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 10. Několik perliček politické češtiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 11. Moudré hlavy o demokracii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 12. Polopřímá demokracie ve Švýcarsku . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 13. Rodinná moc a dynastie v demokracii . . . . . . . . . . . . . . . . 103 14. Ideové bohatství a poezie v názvech politických stran . . . . 109 15. Občanská společnost: upír dychtivý politické krve . . . . . . . 120 16. Bude hra na levici a na pravici bavit Evropu ještě sto let? . . 124 17. Principy koaličního vydírání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 18. Koaliční hrdinství raněného politika (případová studie) . . . 138 19. Proč vlády nevládnou? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 20. Jak úspěšně ministrovat (desatero přikázání) . . . . . . . . . . . 148 21. Jak vítězové zacházejí s poraženými . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 22. Populismus: nejoblíbenější politický styl . . . . . . . . . . . . . . . 165 23. Občanská neposlušnost: noční můra politiků . . . . . . . . . . 172 24. Obraz je tisíckrát silnější než slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 25. Desatero politika-demokrata, který nemá média pod kontrolou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 199 26. Co všechno může vstřícná justice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 27. Jak evropský politik vyzrál nad justicí . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 28. Jak američtí politici svou justici nezkrotili . . . . . . . . . . . . . . 206 29. Všichni musíme mít strach! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 30. Zákon klesající míry soudnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 10
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 11
ÚVOD
“Člověk je od přírody tvor politický.” Aristoteles
“V politice není nic hodné opovržení.” Jean-Baptiste Colbert (1619–1683), francouzský státník
Tato knížka nepřináší žádná senzační odhalení a neočerňuje žádné zasloužilé politiky. Naším cílem není bavit národ. Nepopisujeme politické skandály ani pikantní příběhy, ač by se jich daly uvést tisíce. Jde nám o podstatu věci. Proto jsme dali přednost nepředpojatému výkladu principů a praktik, jimiž se vyznačuje moderní demokratická politika. Pokud uvádíme konkrétní příklady, jedná se vždy o ověřené skutečné události a ilustrace skutečných vztahů, nikoli o historky přibarvené nebo dokonce vymyšlené pro pobavení čtenáře. Jestliže se někde odchylujeme od oficiální politické vědy, je to proto, že se přísně držíme reality. Naším cílem je přiblížit současné politické divadlo třem skupinám zájemců. Za prvé všem, kdo chtějí lépe poznat, jak to v politice skutečně chodí a proč to tak chodí. Za druhé těm, kdo by se do politiky možná sami rádi pustili, netroufají si však, protože se zbytečně podceňují a dosud k politikům vzhlížejí s jakýmsi respektem. Za třetí jsme mysleli i na potřeby aktivních politiků a státníků, kteří už v politickém divadle nějaký čas vystupují a měli by si o něm už konečně přečíst něco soustavného a objektivního. Pro přesnost je třeba zdůraznit hned na začátku, že náš průvodce se soustřeďuje na politické divadlo hrané v demokraciích a pseudopolitiky různých diktatur a totalitních režimů si všímá pouze okrajově, je-li vhodné upozornit na její historické souvislosti s politikou demokratickou. Určitá potíž je se samotným vymezením demokracie – někdy se velmi nesnadno posuzuje, zda se politickému systému určitého státu může již (nebo v jiném případě ještě) říkat “demokratický”. Demokracie se v životě národů rodí
11
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 12
těžce, žije nesnadno a umírá lehce. O podstatě a mezích demokracie se vedou a ještě dlouho povedou dlouhé debaty. Na jedné straně se píše o síle, ideálech a krásách demokracie, na druhé straně však o krizi demokracie, o ukradené demokracii, o skleróze a prázdnotě politických stran a o nesčetných dalších problémech. Pro nás je důkazem existence demokracie, že tato knížka může v Praze vyjít. V nedemokratickém režimu by to nešlo vůbec nebo by to pro autora i pro vydavatele mohlo dopadnout špatně. Setkali jsme se s desítkami definic politiky i demokracie a v našem textu seznámíme čtenáře s těmi nejdůležitějšími. Na demokratickou politiku je např. možné se dívat jako na “umění přimět lidi k dobrovolnému rozhodování i proti vlastním zájmům, pokud je o to politik žádá”. Lze ji charakterizovat jako “manipulování svobodných občanů ve velkém měřítku”. Přívlastky “dobrovolný” a “svobodný” mají zásadní význam. Diktatury a totality trpí chronickým deficitem svobody rozhodování a dobrovolnosti jednání, proto v nich standardní demokratická politika nemůže existovat. V demokracii se naproti tomu rozhodujeme svobodně a dobrovolně i tam, kde už někdo rozhodl za nás. O politickém divadle se říká, že ho politici nehrají pro sebe, nýbrž v zájmu lidu, národa, vlasti, občanů, veřejnosti, pracujících, utlačovaných tříd atd. Jiní lidé naopak tvrdí, že politici hrají jednu méně důležitou hru pro diváky a druhou důležitější pro sebe. Někteří kritici se nechávají slyšet, že termín “divadlo” je pro charakterizování politiky příliš obecný, protože se ve skutečnosti jedná o bídně režírovanou komedii, o draze placenou frašku, o ubohé pimprlové divadlo nebo o žalostnou tragikomedii. Tento stručný úvod do politické reality má tři oddíly. První se zabývá posláním politiky a osobou politika, včetně lidských a rodinných vlastností, vztahů a předpokladů, které z obyčejného člověka dělají člověka neobyčejného, tj. politika. Předmětem druhého oddílu je alchymie základního a zdaleka nejdůležitějšího politického procesu – cesty nahoru, po níž se politici, strany, koalice a různá jiná seskupení propracovávají demokraticky k moci. Nejde přitom jen o to, jak se k moci dostat, nýbrž také jak u ní co nejdéle a co nejpohodlněji zůstat. Třetí oddíl ukazuje, jak obratně si politici vedou ve vztazích k veřejnosti, k národu, k církvím, k justici, k médiím a dalším. V politice souvisí ovšem všechno se vším a všechno se vzájemně ovlivňuje a podmiňuje, rozdělení tématiky do oddílů a kapitol je proto třeba chápat pou12
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 13
ze jako metodickou pomůcku pro snazší orientaci čtenáře. Na samý konec jsme připojili přílohu obsahující případovou studii (case study) nazvanou “České politické divadlo 2005”, která je živou ilustrací široké škály principů a metod politických hrátek, o nichž se v našem divadelním průvodci píše. Hlavním podnětem k napsání průvodce byla léta pozorování politické scény v Česku a několika dalších státech, které jsou považovány za nejvyspělejší demokracie a zbytku světa jsou dávány nebo se samy dávají za vzor. Kdo se nezajímá o politickou kulturu jiných zemí, nemůže ji pochopit a vychutnat ani ve své vlastní zemi. Hlavním pomocníkem v tom jsou dnes média. Někteří reportéři a komentátoři vnášejí do temných koutů politické kuchyně mnohem více světla než sami politici. Díky nim se veřejnost dovídá věci, o kterých se nepíše v žádné učebnici politologie nebo sociologie a o kterých by politici nejraději mlčeli. Seriózním zájemcům o politické dění proto vřele doporučujeme, aby pilně četli noviny různého zaměření (i tzv. “nezávislý” tisk mívá vlastní zaměření), aby nepodceňovali ani nepřeceňovali to, co jim ukazuje televize, a hlavně aby se kolem sebe a dostatečně daleko pořád dobře rozhlíželi a pěstovali si kritické myšlení. Kdo je na to pohodlný, nemusí se namáhat ani čtením této knížky.
13
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 14
Pro prezentaci průvodce je třeba zmínit univerzální metodu politiky, kterou jsme také vybrali jako hlavní metodu naší “vědecké” analýzy i syntézy. Je to politická dialektika, kterou je celá historie i současnost (a nepochybně i budoucnost) politiky protkána. Čím lepší a čím obratnější dialektik, tím šikovnější z něho bude politický praktik. Aniž bychom chtěli předbíhat, tento vztah považujeme za metodologicky tak závažný, že ho musíme stručně vysvětlit na samém počátku. Základním stavebním kamenem politické dialektiky je dvojí i vícerá interpretace téhož jevu spojená se schopností politiky realitu podle potřeby vnímat, vstřebávat, přetvářet, upravovat, vykládat, zapírat a veřejnosti prodávat pod různými značkami, směry a ideologiemi, aniž by se cokoli lišilo ve skutečnosti. Politické dialektice vděčíme za následující fyzikální a společenské jevy: • černé může být zároveň nejen bílé, nýbrž i šedé, růžové a dokonce bezbarvé, • pravda a lež jsou dvě stránky jedné věci, • neúspěch je úspěch, • porážka je vítězství, • ztráta je zisk, • malost je velikost, • útisk je svoboda, • závist je přejícnost, • nekulturnost je kultura, • nesnášenlivost je tolerantnost, • bezpráví je právo. Návrh podaný politickou opozicí je v dialektickém pojetí vždycky špatný, i kdyby to byl ten nejlepší a dokonce jediný možný. Z přítele nebo spojence se snadno stane nepřítel a naopak. Politika může zařídit, že to, co existuje, ztratí existenci, a to dočasně nebo i natrvalo. Politika vdechne život do toho, co neexistuje. Z bláta uplácá žulu a žulu rozmělní na bláto. Kvantita se dialekticky změní v novou kvalitu např. tím, že se lež opakuje tak dlouho, až všichni na původní pravdu zapomenou a lež se jim stane jedinou pravdou novou. V politice můžete být jednou dole a jednou nahoře a tento cyklus se může vícekrát opakovat. Sami můžete posoudit, jste-li na správné nebo na špatné cestě. Všechno se dá hodnotit podle hledisek, která si hodnotitel sám vybere a prohlásí je za objektivní. Tato hlediska lze snadno a bez obav měnit. 14
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 15
Pro stručnost se v našem textu držíme v mezích politiky národní (vnitrostátní) a jen okrajově si všímáme odvěké nevraživosti mezi národy a státy, které se ohleduplně říká “politika mezinárodní”. Úplně ignorovat ji ovšem nemůžeme, protože je s politikou národní stále více propletena. Politické divadlo se dnes hraje na celosvětové scéně, mezinárodnímu divadlu by však bylo třeba věnovat samostatného průvodce. Současné mezinárodní dění svědčí o tom, že bude o čem psát a že to bude velice obtížné… Bystrý čtenář si samozřejmě všimne, že všechny autorovy myšlenky nejsou původní a že něco podobného už někde četl, možná i vícekrát. Bude to zřejmě správný postřeh. Jako ve všech jiných oborech i v politice opisují noví autoři od druhých stejně jako noví politici opakují to, co už před nimi řekl nebo udělal někdo jiný. Jinak by to ani nešlo. Jiný ještě bystřejší čtenář může dospět k závěru, že dílo mu nic nového nepřináší a že už vlastně věděl všechno, co v něm je. Takovému čtenáři lze jen pogratulovat. Je to člověk, který o politice přemýšlí a docela slušně do ní vidí. Doufejme, že mu náš text poslouží aspoň k osvěžení paměti a utřídění myšlenek. Najdou se i čtenáři, kteří budou s našimi pohledy na politiku hluboce nesouhlasit a budou se cítit dotčeni. Budou přitom vycházet ze svých osobních politických zkušeností a z upřímného přesvědčení, že jejich vlastní hodnoty a způsoby jednání jsou docela jiné, než se v této knížce píše. Nebo si vzpomenou na národní velikány, jejichž motivaci a zásluhy se nesluší zlehčovat. Jsme si vědomi toho, že takový závěr může být v jednotlivých případech poctivý a naprosto správný. Dokáže se tím však jen to, co už všichni víme, tj. že výjimka potvrzuje pravidlo.
15
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 16
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 17
Oddíl 1 S CHUTÍ DO POLITIKY!
V prvním oddíle začínáme politikou jako takovou: co to vlastně je a k čemu to slouží. Politiku provozují lidé, kterým se obecně říká politici. Ti se odněkud rekrutují, pro politickou dráhu mají lepší nebo horší předpoklady a do politiky se nějak dostávají. Nás bude zajímat, co z nepolitika dělá politika a z politika chabého politika úspěšného a mocného. Tento oddíl je zvláště důležitý pro nové a snaživé zájemce o angažmá v politickém divadle. Hodně užitečného může však přinést i starým politickým mazákům a všem zvídavým občanům.
1.1
Co je a k čemu slouží politika
“V naší době není možné zůstat mimo politiku. Všechny problémy jsou dnes politické a politika sama je směsice lží, vytáček, hloupostí, nenávisti a schizofrenie.” George Orwell
Politikou je prosyceno všechno kolem nás. Zatím selhaly všechny pokusy vymezit jí hranice a hlídat, aby je nepřekračovala. Politici jsou upřímně přesvědčeni, že se mohou a musí vyjadřovat ke všemu a dbát o to, aby se v lidských společenstvích (komunitách, státech, národech, obcích, kmenech, tlupách, smečkách, apod.) všechno dělalo správně. Občané to vnímají tak, že za vším vidí nekalé zájmy a dlouhé prsty politiků a ve stále větší míře od politiků požadují zodpovědnost, iniciativu, transparentnost a skládání účtů, a to i v záležitostech, o které by se nejlépe mohli postarat sami. Neteče voda, děti se nechtějí učit, studenti berou drogy, podceňují se cizí jazyky, je příliš mnoho opilců, není dost práce, povodně napáchaly nečekaně velké škody – to vše zavinila politika, vláda, pan ministr nebo strana, která právě vládě a národu vládne. Politici tuto odpovědnost rádi přijímají, pro-
17
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 18
tože tím získávají právo politicky a státnicky zasahovat i do záležitostí, ke kterým by je občané neměli vůbec pouštět. Televize, rozhlas a tisk nás politikou krmí od rána do večera. Všechno kolem nás bylo už dávno zpolitizováno a většinou i přepolitizováno, a pokud ještě nebylo, už jistě brzy bude. Vše už bylo řečeno, přesto to však slyšíme znovu a znovu a tváříme se, jako by to bylo nové. A tak tomu bude i nadále. Proto je v zájmu každého, aby se v politice uměl orientovat a aby si politický jazyk uměl překládat do normální lidské řeči. Pokusy o vyčerpávající definici politiky jsou marné a místo odpovědi na otázku položenou v názvu této kapitoly se raději omezíme na několik praktických pohledů na politiku. Především si přiznejme, že politika je dnes opravdu ve všem a za vším. Neberme vážně tendenční povídačky o tom, že politiku je třeba oddělit od ekonomiky a že politické zásahy do soukromých i státních podniků jsou nepřípustné. V dnešní době není pevnější jednoty, než je jednota politiky a ekonomiky. Podnikatelské kruhy, odbory a další zájmové skupiny zasahují všude stále více do politiky a přizpůsobují ji svému obrazu, neexistuje proto žádný důvod k tomu, aby se politika vůči nim chovala jinak. Politika zasahuje také čím dále tím hlouběji do lidského soukromí, proto je těžké se na ni dívat jen jako na “starost o věci veřejné” nebo na “službu společnosti”. Nedávno jsme se dočetli, že i “těla politiků jsou věc veřejná”. Politiku máme dnes na plážích, ve školách, na fotbalových stadionech, v nemocnicích, samozřejmě v hospodách a stále častěji i v ložnicích.
18
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 19
Nejvýstižnější a přitom nejstručnější charakteristika politiky je inspirována Andy Warholem, který definoval umění jako “to, co projde”. I politika je to, co projde. Čtenáře můžeme potěšit tím, že v politice toho projde ještě více než v umění. Definicí a charakteristik politiky je ovšem mnoho. V exkurzu 1 jsme shromáždili zvláště výstižné definice, které se v literatuře a mezi lidmi nejvíce používají. Termíny v závorkách ukazují, že tyto definice existují v četných obměnách. Čtenáři budou určitě znát i další definice. Exkurz 1
Definice politiky
• politika je správa věcí veřejných (starost o věci veřejné, obecné) • politika je nauka (věda) o správě (řízení) státu a jiných politických celků • politika je věda i umění vlády • politika je profese zabývající se veřejnou správou a veřejnými záležitostmi • politika je služba lidu (veřejnosti, občanům, národu, vlasti, apod.) • politika je boj o moc (cesta k moci, k vládě) • politika je umění možného (nemožného) • politika je správa veřejných záležitostí v soukromém zájmu (pro dosažení soukromého prospěchu) • politika je prosazování zájmů nízkých (soukromých, osobních, dílčích) pod pláštíkem zájmů vyšších (společenských, kolektivních) • politika je (výnosné, lukrativní) zaměstnání (podnikání, kšeft) • politika je prodejné zboží (děvka) • politika je činnost (soupeření, pletichy, machinace, intriky, tahanice, podrazy, zápolení, hrátky apod.) politických stran (partají) a jednotlivých politiků • politika je manipulování svobodných občanů ve velkém měřítku • politika je draze placená fraška (komedie, kabaret, panoptikum, šmíra aj.) • politika je špína (svinstvo) • politika je droga (opium) • politika je umění přimět lidi k dobrovolnému rozhodování i proti vlastním zájmům, pokud je o to politik žádá • politika je to, co projde
Moderní společnost se stala na politice tak závislou, že by bez ní už vůbec nemohla fungovat a zřejmě by se úplně rozpadla. Stejně jako nemůžeme žít bez policie a sami si už neumíme ani odhrabat sníh, neumíme se obejít bez služby, které se říká politika. Politici jsou si své nepostradatelnosti velmi dobře vědomi, proto rádi polykají všechny urážky a ponižování, jimiž je občané 19
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 20
s chutí častují. “Psi štěkají a karavana jde dál” – toto arabské přísloví neplatí nikde jinde tolik jako v politice. Lidské komunity potřebují iluze, chiméry, sliby, šéfy, hlídače, příkazy, zákazy, honby na čarodějnice a tresty. Všichni potřebujeme být klamáni. Všichni okolo sebe chceme mít lidi, kteří nás zbavují starostí o to, co nás nebaví a do čeho se nám nechce. Politika se o uspokojování těchto potřeb přeochotně stará buď přímo, nebo prostřednictvím svého nejlepšího nástroje a nejvěrnějšího spojence, jímž je byrokracie. K řádnému plnění svého poslání se politik potřebuje dostat k moci vládnout. V demokracii je politika vlastně jedinou cestou k moci a vládě, považovanou za slušnou. Politice se proto nevyhne nikdo, kdo se k opravdové moci vládnout chce dostat jinak než hrubým násilím. Politika se zabývá širokou škálou aktivit nutných k akvizici, rozšiřování, výkonu, zneužívání, ochraně, uchovávání a předávání moci. Stal se z ní vlastně samostatný podnikatelský sektor, jehož podíl na národním produktu se neustále zvyšuje bez ohledu na to, že národní statistiky a účty položku “politika” vůbec neobsahují a vědecký obor “ekonomika politiky” je dosud v plenkách. Politika je sektor, který obchoduje s mocí a přitom se stále více rozpíná a prolíná se všemi ostatními sektory. Dosud není úplně jasné, do jaké míry je politika sektorem národní produkt spoluvytvářejícím nebo z tohoto produktu pouze vyživovaným. Pravděpodobně jde o obojí. Politika umí zvyšovat národní produkt např. tím, že se stará o zvyšování daní a cen. Dokonce to umí velmi dobře. Kdybychom však přijali názor, že politické aktivity jako takové jsou přímými spolutvůrci národního produktu, ke zvýšení tohoto produktu by stačilo prodloužit projevy v parlamentě nebo svolávat častější schůze. I čtenáři bez ekonomické erudice je zřejmé, že se takový názor nedá teoreticky obhájit. Politika dodává na trh prodejné zboží jako každý jiný ekonomický sektor. Politik potřebuje své zboží dobře zpeněžit a přitom dosáhnout uspokojivé rentability svého soukromého kapitálu, který do politického snažení vkládá. Na druhé straně pultu stojí proti politikovi kupující, který ví, že si nějakou politiku musí koupit, nechce za ni však vydat více, než je nutné. Rád by za své peníze dostal něco lepšího než politiku, nebo aspoň tu nejlepší z možných politik, mnoho výběru však nemá. Proto si 20
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 21
zanadává, nakonec však koupí, co se mu nabízí. Politici dbají na to, aby v konkurenci mezi prodejci a kupci politiky měli vždy navrch prodejci. Politika si však musí poradit i s třemi dalšími typy konkurence. Za prvé je v soutěži s nepolitickými aktivitami, tj. s fotbalem, diskotékami, policejními filmy, kasiny, hospodami, televizními seriály, pobýváním na chalupě a jinými bohulibými aktivitami a zábavami. Cílem je přesvědčit občana např. o tom, že je pro něho zajímavější dívat se v televizi na předvolební debatu než na hokej. To je pro politiky obrovská výzva. V moderní době se raději vyhýbají přímé konfrontaci a usilují o symbiózu se všemi těmito aktivitami (např. vkládáním politických reklam do nejsledovanějších televizních pořadů, jako je americký Super Bowl). Za druhé, tvrdé konkurenční boje zuří uvnitř politického sektoru. Tyto vnitřní procesy jsou vlastně tou hlavní a ve stále větším počtu případů tou jedinou obsahovou náplní politiky. Každý politik je dnes v soutěži s jinými politiky na politickém trhu už etablovanými, i novými, kteří by na tento trh rádi pronikli. Jako každý podnikatel, i politik vidí získání monopolu a úplné kontroly politické scény jako nejvyšší ideál. Jeho situace je z právního hlediska jednodušší než situace podnikatelů v jiných sektorech – v politice zatím nepůsobí žádný antimonopolní úřad, politické strany mají proto velkou volnost v uzavírání kartelových a koaličních dohod, vytlačování malých konkurentů z trhu, likvidování nepohodlných konkurentů, používání libovolné bombastické reklamy a podobných praktikách moderního konkurenčního boje. Někteří politici neusilují už o nic jiného než o potření politických protivníků, protože jim na nic jiného nezbývá čas ani energie. Politická scéna vypadá jako kolbiště, kde cílem bojů je rozdrtit soupeře, nikoli dosáhnout nějakého pofidérního hospodářského nebo sociálního cíle (viz též exkurz 2). Za třetí, politika jako cesta k moci a výkon moci může nebo nemusí být v konkurenci s jinými druhy a centry moci ve společnosti – s mocí peněz, médií, armády, tajné policie, náboženství, a dalšími (viz kap. 2.3). Najít ideální vztah ke všem těmto druhům moci je jádrem politického umění. Dobrý politik se pozná podle toho, že správně vycítí, kdy je lepší s těmito dalšími druhy moci soutěžit, válčit, jednat, dělat kompromisy, bratrsky se 21
politicke
27.5.2005
Exkurz 2
9:06
Str. 22
Politika je divadlo i hra, politik je herec i hráč
K pravdě mají blízko ti, kdo v politice vidí hru. Lidská bytost je hravá svou podstatou a hraje si ráda jako dítě i jako dospělá. Ráda se dívá, jak si hrají jiní. Politici toto dobře vědí, proto lidem s chutí hrají politické divadlo, které bývá ponejvíce komedií nebo fraškou, může se však stát i tragikomedií nebo naprostou tragédií. Může být velice zábavné, často však je nudné a uspávající jako každé jiné divadlo. Dobrý politik je dobrý herec a vede si obstojně v různých rolích. V politickém divadle se nehraje samoúčelně, nýbrž vždy proti někomu a někdy i o něco. Dobrý politik musí tedy být i dobrý hráč, který podle potřeby umí vyhrát, prohrát, remizovat, dostat trestné body nebo žlutou kartu, opakovat zápas, vzdát prohraný zápas apod. Pro politiku je typické, že se hraje ve stranických (partajních) týmech, politici však zároveň absolvují řadu individuálních střetnutí a rvaček nejen se soupeřem, nýbrž i uvnitř vlastního týmu. Politické hry připomínají různé známé hry a sporty. Někdy je to ping-pong, jindy spíše rodeo, kopaná, stopovačka nebo “škatule, hejbejte se”. Velké oblibě se mezi politiky těší hry na schovávanou, na slepou bábu, na vojáky a na zloděje a na četníky. Také se říká, že politika je “kontaktní sport”. Politické špičky milují hry hazardní a sázení do loterie. Pro všechny tyto hry existují určitá pravidla, ta však není nutno respektovat, když se nikdo nedívá. Politicky zajímavým sportem je proto vodní pólo, při němž není vidět a netrestá se, co se děje pod hladinou. O hravosti politiků svědčí obliba sportovní terminologie. Premiér ve svém mužstvu “mění hráče” a dává povel k “tahu na branku”, vyjednávání končí “remízou” nebo “patovou situací”, hraje se “mezi mantinely”, parlamentní jednání je “maraton”, soupeři se “trumfují”, každý politik dostává rád “nahrávky na smeč”, někdy si však dá “autogól”, atd. Občanům dělá dobře, když nejsou úplně pasivními diváky a na politické hře se smějí aspoň trochu podílet. K tomu slouží přidružené hrátky a hračky, jako jsou volby, lidová hlasování, ankety, debatní večery, schůzování, petice, otázky politikům v televizi a na setkáních s občany, řadové členství a placení příspěvků v politických stranách, atd. Obyčejný občan může přijít do politického divadla, koupit si předplatné a sám si trochu pohrát, mezi profesionální herce však nepatří a na žádnou přední roli nemá nárok.
22
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 23
objímat nebo jim poníženě sloužit. Do předem prohraných a patových bojů se silnějšími centry moci se obratný politik nepouští. Rodnou sestrou a nejvěrnější služkou politiky je již zmíněná byrokracie, která se používá k vyplňování prostoru mezi držiteli politické moci a obyčejnými občany. Politici jsou si dobře vědomi toho, že by bez pomoci byrokratů byli naprosto bezmocní a směšní. Jak napsal Max Weber, “byrokracie je nejracionálnější známý prostředek k důsledné kontrole lidských bytostí”. Termínem “byrokrat” označujeme v této publikaci úředníky, podúředníky, zřízence, referenty, kontrolory, inspektory, dozorce, tajemníky, podtajemníky, státní sekretáře, ředitele, kancléře, písaře a četné další profese ve veřejné správě a službách. Byrokrat není totéž co politik. Jeho posláním je vykonávat správu a poskytovat služby, bez nichž by politiky ovládaná společenská jednotka nemohla fungovat. Byrokrat je v námezdním poměru ke státu, obci, městu, kraji nebo jiné správní jednotce a dělá to, co od něho žádají politici, kteří jsou právě u moci. Standardní politik dědí byrokracii od svých předchůdců a v rámci své moci a svých časových možností se snaží ji přizpůsobit svým potřebám a cílům. Chce z ní mít spolehlivou a účinnou pomocnici. Mezi politikou a byrokracií existuje zcela logická a přirozená symbióza. Dobrý politik si byrokracie cení, očekává od ní podporu a sám ji také podporuje. Rád by ji plně ovládl, je přitom však v určité nevýhodě, protože byrokrati zde byli před ním a budou zde i po něm. Vědí toho mnohem více o všech záležitostech, o kterých bude politik rozhodovat a z nichž se bude zpovídat. Politik se přesto považuje za něco vyššího, než je obyčejný byrokrat, a proti byrokracii může dokonce bojovat a potírat její nešvary. Nikdy však nezapomene, že si bez její součinnosti ani neškrtne. Kromě toho dochází k prorůstání politiky do byrokracie a naopak. Nejvyšší místa v byrokracii jsou obsazována volenými politiky a jejich chráněnci. Ministerský předseda čili premiér je nejvyšší státní byrokrat, ať se mu to líbí nebo ne. Ministr je “šéfbyrokrat” nadřízený všem ostatních byrokratům sloužícím v jeho rezortu. Vláda je hybridní orgán politicko-byrokratický (viz kap. 2.10 a 2.11). 23
politicke
27.5.2005
1.2
9:06
Str. 24
Politik a sledování prospěchu “Všichni se neustále a neúnavně ženeme za mocí... a zastaví nás v tom teprve smrt.” Thomas Hobbes (1588–1679), anglický filozof a politický myslitel
“Malé zloděje věšíme a velkým svěřujeme veřejné funkce.” Ezop, antický bajkař
“V České republice je politika jednou z nejsnazších a nejrychlejších cest ke zbohatnutí.” Jiří Hanák, český novinář, v Právu
Kdo je tedy politik a proč politiku dělá? Politika lze stručně popsat jako osobu, která se živí politikou, nebo o to aspoň usiluje, a sleduje přitom osobní prospěch (termín “osobní zájmy” je též vyhovující). Pro pochopení politiky je důležité vidět a přiznat, že osobní prospěch je jejím základem a nejniternějším jádrem. Každý politik (s výjimkou nepraktických nadšenců, které politická třída dříve nebo později vyvrhne) musí sledovat především svůj vlastní osobní prospěch. Jinak by byl již od počátku velmi podezřelý ostatním politikům, kteří by se museli pídit po skutečných pohnutkách jeho přítomnosti v politice a mohli by dospět k závěru, že se do ní dostal nedopatřením. Sledování osobního prospěchu není ovšem nic nemravného. Každý normální občan myslí především na sebe a na svou rodinu. Politik se od obyčejného občana liší v tom, že občan sleduje osobní prospěch přímo, poměrně prostou cestou. Politik sleduje osobní prospěch přímo i nepřímo, poněkud složitější a klikatější cestou. V jeho žargonu a někdy i přesvědčení je to prospěch (tj. uspokojení zájmů, rozvoj, zvýšení životní úrovně, spokojenost apod.) vlasti, národa, obce, okresu, regionu, národní ekonomiky, drobných podnikatelů, pracujících, dělníků, rolníků, chudých a diskriminovaných občanů, bezdomovců, celého lidstva, atd. Ukažme si to na příkladě. Občan-drobný podnikatel si snižuje daně jednoduše tím, že je neplatí, že vede dvojí účetnictví, že si nechává vystavovat falešné účty nebo že si do nákladů započítává položky, které do nich nepatří. Politik s podnikatelskými zájmy a konexemi to dělá také, navíc však usiluje o snížení daní novelizací daňového zákona, rušením místních přirážek, změnou 24
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 25
daňových sazeb, přesouváním daňového břemene na jiné poplatníky, vyhlašováním daňových amnestií a podobnými způsoby. Tím pomáhá nejen sobě, nýbrž i dalším zájemcům. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je evidentní. Politik je prostě v politice proto, že si sledování osobního prospěchu společně s nějakým jiným prospěchem vybral jako své zaměstnání. Vedle veřejně vyhlašovaného prospěchu může politik sledovat i prospěch, o němž je lepší mlčet. Takových případů může být celá řada a skuteční znalci politiky tvrdí, že je jich více, než si umíme představit. Běžný je např. případ místního politika, který bojuje za veřejně prospěšnou stavbu nebo nový územní plán proto, aby se zvýšila cena určitých stavebních pozemků. Pro poslance všude na světě je charakteristické, že rozpočtové změny zdůvodňované státními zájmy navrhují především tak, aby se zalíbili svým přímým voličům. Politiku lze tedy definovat též jako sledování osobního prospěchu oklikou, ve spojení s nějakým jiným prospěchem reálným nebo imaginárním, veřejně vyhlašovaným nebo zamlčovaným. Toto propojení osobního prospěchu s nějakým jiným prospěchem (jedním nebo i více prospěchy) je nepominutelný rys politiky, její hlavní hybná síla, zdroj legitimity, záruka přežití. Je zajímavé si všimnout toho, že sledování osobního prospěchu prostřednictvím jiného reálného prospěchu se uplatňuje spíše u politiků na nižší úrovni – obecní radní usilují např. o to, aby se v jejich obcích vybudovala lepší kanalizace, aby bylo více obecních strážníků nebo aby se opravily chátrající školní budovy. Tím objektivně prokazují obcím konkrétní, hmatatelnou a nikoli pouze imaginární službu. Naproti tomu o vysoké politice můžeme říci, že se v ní častěji setkáváme se sledováním osobního prospěchu prostřednictvím prospěchu imaginárního. Politik si prostě musí umět takový prospěch vymyslet a zdůvodnit. Musí si umět vytvořit klientelu (voliče, sponzory, aktivisty, atd.) a přesvědčit ji o tom, že jeho služby nutně potřebuje pro svůj prospěch, i když je vůbec nepotřebuje, nebo by potřebovala spíše někoho nebo něco jiného, nebo takový prospěch v jejím případě vůbec nepřichází v úvahu. Hlavně o tom se jedná v moderní politice. A jak uvidíme dále, politik toto nedělá jako osamocený jezdec, nýbrž sdružuje se s jiným zájemci o politickou kariéru v politických stranách a podobných “veřejně prospěšných” seskupeních. Na 25
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 26
sledování osobního prospěchu prostřednictvím jiného prospěchu se tak podílí celá síť politických institucí. Cennou vlastností kategorie nazývané “prospěch” (zájmy apod.) je její neurčitost a ohebnost. Nikdo neví, co vlastně prospěch je. Co jednotlivec vidí jako svůj prospěch, může ve skutečnosti být v jeho neprospěch. A naopak. U tzv. “veřejného prospěchu”, s nímž politici velmi rádi operují, je volnost výkladu ještě větší. Jaká dopravní omezení jsou prospěšná? Je lepší mít vysokou nebo nízkou daň z alkoholu? Je prospěšnější delší nebo kratší pracovní doba? Má být vláda sestavena z 15 nebo 30 členů? Kdo bude mít prospěch z úsporného státního rozpočtu? Má se stát méně či více zadlužovat? Je lepší mít ve státě více nebo méně boháčů? Je lepší vstoupit do nějaké nadnárodní unie nebo ne? Definice a měření veřejného prospěchu není věcí exaktního zkoumání, nýbrž politického uvažování, vyjednávání, dohadování, chytračení, přesvědčování i vydírání. Celý sektor zvaný politika z toho žije. K těmto myšlenkám se budeme ovšem na dalších stránkách vracet z různých hledisek. Ukážeme si, že kvalifikované sledování osobního prospěchu vyžaduje v politice určitou strategii, taktiku, organizovanost, technologii a styl. Demokratický politik musí ovládnout technologii vydávání osobního prospěchu za veřejný nebo společenský prospěch aspoň na takové úrovni, aby lidé neprotestovali a mohli se tvářit, že tomu všemu věří. Musí k tomu ovládnout standardní terminologii (hantýrku, žargon), která se liší od terminologie používané v normálním životě a styku mezi obyčejnými občany. Úspěšný politik v tom musí obstát lépe než konkurenti. V dlouhodobé perspektivě je důsledné sledování osobního prospěchu naštěstí také zárukou rovnovážného stavu politiky díky tomu, že různí politici spojují svůj osobní prospěch s protichůdným širším prospěchem. Jeden bojuje za snížení daní a druhý za jejich zvýšení, jeden chce více a druhý méně zásahů státu do ekonomiky, jeden chce podporovat a jiný omezovat dovoz, jeden podporuje imigraci a jiný ji odsuzuje. Jeden politik chce změnu rychlou, druhý pomalou a třetí žádnou. Tím dochází ke zdravému střetu protikladů a brždění snah jednotlivců i celých stran zajít při sledování osobního prospěchu a s ním sdruženého jiného prospěchu dále, než je únosné a než jsou ostatní ochotni připustit. Jednoduše řečeno, ve zdravém demokratickém systému 26
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 27
někdo politika odhalí a klepne přes prsty dříve, než bude pozdě. Jen proto může demokracie přežít a někdy i prosperovat. Pod osobním prospěchem si ovšem nesmíme zjednodušeně představovat jen touhu po penězích nebo jiných materiálních výhodách. Bohužel, takové představy jsou dosti zakořeněné díky novinářům, kteří rádi píší o “astronomických” a “nezasloužených” příjmech veřejných činitelů. Novináři také s oblibou píší, že vrcholným cílem politiků je “být u koryta” nebo “dostat se k lizu”. Peníze a materiální výhody nejsou pro politika nedůležité, jejich motivační roli však nepřeceňujme. Osobní prospěch má četné jiné formy, a to především moc. U většiny politiků je moc sama o sobě důležitější než peníze a bylo by neslušné urážet je tvrzením, že moc je pro ně pouze prostředkem ke zbohatnutí. Moc není nikdy pouze prostředkem k získání či plnění něčeho jiného, nýbrž je cílem sama o sobě. “Cílem moci je moc,” napsal George Orwell. Četným politickým realistům dokonce ke spokojenosti stačí, že pobývají v politice, aniž by se někdy dostali k moci nebo dosáhli čehokoli jiného. V jejich případě platí, že “cílem politiky je politika”. V praxi začne politik často docela malou mocí či mocičkou na místní úrovni, ta mu však brzy přestane stačit, zvláště když kolem sebe vidí všechny ty kariéristy a oportunisty, kteří se už s minimálním úsilím dostali k větší moci než on. Touha po stále větší moci ho žene výš a výš. A když už u moci je, nebo se na ní aspoň nějak podílí, nepustí ji dobrovolně z ruky. Někteří adepti politiky i pozorovatelé zvenčí si politickou moc představují jako ráj na zemi. Nejsou daleko od pravdy, protože výkon moci nad jinými lidmi skutečně politikům přináší rajské slasti. Vedle uspokojení a rozkoší přináší však i jiné stavy a pocity. Problém s mocí je ten, že v sobě vedle možnosti ovládat jiné a cítit se jako předák lidské smečky obsahuje i nutnost dělat věci, do kterých se politikovi nechce a které by nejraději svalil na někoho jiného nebo aspoň nadlouho odložil. Jsou to např. různé nepříjemné reformy, jimiž si politik může udělat jen nepřátele. Politik musí prostě někdy rozhodnout a vzít na sebe odpovědnost, protože neexistuje nikdo jiný, kdo by to udělal za něho. Politik musí také vytahovat kaštany z ohně za někoho jiného, kdo neuměl použít, nebo neobratně zneužil, své moci hospodářské, policejní, fyzické nebo jiné. Může se stát, že tato svízelná stránka 27
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 28
moci převládne nadlouho nad stránkou slastnou. Nejlepší je proto, je-li politik od přírody sadomasochista. To mu umožní prožívat slastně i období, kdy řeší jednu nepříjemnou situaci za druhou, rány na něj dopadají ze všech stran a přátelé se ho ptají, proč o tu moc tolik stál a jak to vůbec může vydržet. Z dalších forem politického prospěchu lze uvést uspokojenou ctižádost, ješitnost a samolibost, vyšší společenskou prestiž, obdiv a úslužnost ze strany druhých, pocit vlastní nepostradatelnosti a důležitosti, popularitu u veřejnosti, možnost být často viděn v televizi a citován v tisku, příležitost být fotografován ve společnosti bohatých lidí, manekýnek a filmových hvězd, pravidelná pozvání na recepce, oficiální oslavy, hony a golfové turnaje, doktoráty honoris causa, medaile za zásluhy, čestná občanství, velké pohodlné auto se šoférem, atd. Tyto formy prospěchu nemají jen absolutní, nýbrž spíše relativní dimenzi, kterou si politik ověřuje srovnáváním sebe sama s ostatními politiky a s jinými prominenty. Těší ho, dopadne-li takové srovnání v jeho prospěch. Nepodceňujme ani to, že politika poskytuje více občanské volnosti, než jaké se těší obyčejný člověk. Politik může moc nejen vykonávat, nýbrž také zneužívat. “K čemu by byla moc, kdyby se jí nezneužívalo?” tázal se velký francouzský komik a myslitel Coluche. V politice lze dávat relativně volný průchod pudům,
28
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 29
vášním a náladám, které v sobě všichni máme a které musíme neustále potlačovat. Politik může jiné politiky urážet způsobem, který by v běžném občanském styku byl žalovatelný. Zákony, vyhlášky, dopravní předpisy, jízdní řády a četné jiné zákazy a nařízení, které omezují všechny občany, omezují ovšem také politiky, avšak v menší míře. Politici mohou v případě potřeby zařídit změnu jakýchkoli předpisů. Mají obrovskou volnost v rozhodování o prostředcích, které nejsou jejich – o státních výdajích, zárukách, závazcích, smlouvách, nákupech, darech, rozprodejích, podporách, úvěrech, dlužních úpisech, odpisech nebo ztrátách. O miliardách rozhodují vesele i politici, kteří na svém vlastním účtě neviděli nikdy ani jediný milion. Ztráty, za které soukromý manažer přijde o místo nebo se dostane před soud, jsou v sektorech kontrolovaných politiky omluvitelné. Vrcholem politické volnosti je pak rozhodování o použití násilí proti spoluobčanům i proti jiným zemím, což je spojeno s určitým rizikem u diktátorů se skomírající mocí, avšak téměř s žádným rizikem u demokratických politiků, kteří přitom postupují přísně podle zákona. Všechny nefinanční formy prospěchu mohou mít u různých jednotlivců větší sílu než touha po penězích. V politice se setkáváme i se sebeobětováním (vlasti, národu, straně apod.), které se často uvádí jako důkaz toho, že velkým politikům nejde o žádný finanční nebo jiný nízký prospěch. Někteří jednotlivci skutečně přijdou následkem své politické angažovanosti o majetek, o rodinu, o zdraví, o svobodu a dokonce i o život. Z toho nelze vyvozovat, že by vysoce exponovaný politik přímo vyhledával příležitosti k sebeobětování. Přijímá však riziko osobní oběti, které je u jiných povolání mnohem menší nebo vůbec neexistuje. Ani politik, který dosáhl nejvyššího stupně sebeuspokojení za prokázané služby a je milován a uctíván jako národní monument, neví dne ani hodiny. Dokonce lze říci, že čím více politik pro svůj národ vykonal a čím více je obdivován a milován, tím více má nepřátel a tím většímu riziku je jeho život vystaven. Tak už to v životě chodí. Toto riziko je vysoké i v největších demokraciích. V Indii byl tak projeven vděk za služby národu zakladateli svobodného státu Mahatma Gandhimu, a později i ministerské předsedkyni Indíře Gandhiové (shoda jména s Mahatmou Gandhim je náhodná) a jejímu synovi Rajívu Gandhimu. V USA neunikli tragickému osudu prezidenti Abraham Lincoln a William McKinley. Dále byl zavražděn prezident John F. Kennedy, jeho bratr a prezidentský 29
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 30
kandidát Robert F. Kennedy a velký bojovník za černošská práva Martin Luther King. Z malých demokracií se zmiňme o Izraeli, kde byl zastřelen ministerský předseda Izák Rabin. I v mírumilovném a neutrálním Švédsku se vraždí na nejvyšší úrovni, jak dokazuje smrt premiéra Olafa Palmeho a před nedávnem ministryně zahraničí Anny Lindové. Tyto příklady snad stačí. Každý čtenář by měl také vědět, že v současné politické praxi se prospěch (zájmy) prosazuje často pod nálepkou “změna”. Aby dosáhl svého, politik musí skoro vždycky něco změnit nebo změnu slíbit. Dobrý politik žije změnou a pro změnu, bojuje proti silám, které změnám brání, a změnou hojně prošpikovává každý svůj projev a programové prohlášení. Změny se vzájemně doplňují se sliby (exkurz 8). Slibování změn i změny slibů jsou stěžejní pilíře politického umu s tím drobným rozdílem, že změny se slibují veřejně a co nejhlasitěji, zatímco sliby se zpravidla mění (čti: opouštějí, nedodržují, překrucují) potichu a co nejdiskrétněji. Běžně se stává, že se politikovi do požadované změny vůbec nechce, že v ní nevidí žádný prospěch nebo že ji považuje za příliš obtížnou. Proto o ní nepřestane mluvit, najde však způsob, jak se jí vyhnout.
1.3
Kdo má předpoklady pro politiku “V politice není hloupost žádný handikap.” Napoleon Bonaparte
“Politika je jediná profese, na kterou se nemusíte nijak připravovat.” Robert Louis Stevenson (1850–1894), anglický spisovatel
Nejcennějším rysem a zárukou absolutní demokratičnosti demokratické politiky je, že se do ní může pustit každý. Stačí chuť, troška odvahy a špetka drzosti. Ke kariéře v politice není nutné mít žádné vzdělání, neskládají se žádné zkoušky a nemusí se dosáhnout žádného titulu (i když v některých státech není doktorský nebo šlechtický titul na škodu). Není třeba být odborníkem v ničem. Není třeba mít povolení, osvědčení, vysvědčení, průkaz, certifikát, posudek, atestaci, licenci ani žádný jiný glejt, jaký se vyžaduje např. pro vymetání komínů nebo řízení autobusů. Ještě nikdo se nestal ministrem proto, že má vysoký IQ, ve škole se pilně učil a v kapse má svazek vysvědčení (viz též exkurz 3). 30
politicke
27.5.2005
Exkurz 3
9:06
Str. 31
Politika je nejlepší příprava pro místo nahoře
O vzdělání politiků lze vést nekonečné debaty. Je pravda, že mezi aktivními politiky je dnes stále více těch, kdo se mohou vykázat diplomy nejlepších univerzit. Pravdou je však také, že mnoho těchto vzdělanců na politické výšiny nedosáhne. Tam se dostanou ti, kteří se řemeslu vyučili přímo v politické praxi. Cenným rysem politiky je, že se v ní lze naučit zázračně rychle všemu a pro všechny situace a že není lepší přípravy pro místo nahoře. Získání přiměřeně vysoké politické funkce se rovná absolvování nejméně jedné vysoké školy. Jakmile je politik vybrán pro vyšší funkci, rozsah a hloubka jeho znalostí naroste prudce již samotným aktem potvrzení výběru pro tuto funkci. S autoritou funkční přijde autorita odborná. Politik bude schopen rozumět a vyjadřovat se k čemukoli od skleníkového efektu přes měnovou politiku k penzijnímu připojištění. Bude schopen rozhodovat o věcech, o jejichž existenci měl včera jen mlhavé představy. Podle okolností bude schopen řídit armádu, školství nebo zahraniční věci. Ve všech těchto a dalších otázkách bude umět rozhodovat energicky a s rozhledem, s plným uvážením všech vlivů a všech problémů, které by se mohly vyskytnout. Bude schopen vytyčovat směry budoucího vývoje a autoritativně odpovídat na jakékoli dotazy. Nikdy neodpoví, že je ve funkci teprve den a že by se k položené otázce vrátil rád tak za měsíc. Nebude k tomu potřebovat žádné experty, kteří se stejně utápějí v detailech, pro stromy nevidí les a pouze hledají důvody, proč se něco nedá udělat. Čtenáři, který se v politice chce dostat hodně vysoko, můžeme proto doporučit, aby neztrácel čas doktorandským studiem, výzkumnými projekty, večerními kurzy, čtením příruček nebo vyčerpávajícími nočními službami v nemocnicích. K zvládnutí všech oborů pro potřeby státnického rozhodování stačí být zvolen či jmenován patřičně vysokým veřejným činitelem nebo politikem.
Snadný přístup k politice ovšem neznamená, že pro ni máme všichni stejné předpoklady a že se kdokoli z nás může stát poslancem nebo dokonce ministrem. V politickém divadle se hrají nejrůznější druhy her, proto by bylo bláhové vypočítávat vlastnosti, které každý úspěšný politik musí nebo nesmí mít. Průzkumy v terénu však ukazují, že politik by neměl být nedůtklivý, zbrklý, přecitlivělý, ufňukaný, zakřiknutý, ustrašený, stydlivý, tvrdohlavý, paličatý, nepružný, nesmiřitelný, důvěřivý, upřímný a zásadový. Pokud některou z těchto vlastností má, není z politiky předem vyloučen, bude to však mít těžší…
31
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 32
Hlavní je, aby si politik uměl poradit v každé situaci, rychle se v ní zorientovat a přizpůsobit se novým okolnostem, pokud nejde o situaci pod plnou kontrolou, v níž se už okolnosti přizpůsobují jemu. Stručně řečeno, jen pružný a mazaný politik má naději přežít a projít nástrahami džungle, jíž je dnešní politika. Někdy se používá též termín “oportunismus” a politikům se opovržlivě říká “oportunisti”. Takové hodnocení je výrazem nepochopení politiky. Politik musí být přizpůsobivý a musí se chápat příležitostí dříve a rychleji než ostatní politici. Ani přívlastek “všemi mastmi mazaný” není v této souvislosti nijak negativní: vyjadřuje pouze, že důvěřivým dobrákům a bezelstným naivkům se v politice příliš nedaří. Nebýt přecitlivělý je zvláště důležité. V politice je to jako v rodinách – politika budou ve všech fázích jeho kariéry i po odchodu do ústraní pomlouvat, ponižovat a srážet i ti, kdo si nedovedou představit život bez něho. A bude to od nich bolet více než od oficiálních protivníků, u nichž se to dnes považuje za standardní chování. Na druhé straně i sám politik bude někdy muset dělat věci, které slušní lidé považují za nestandardní nebo dokonce za nelidské, a jeho svědomí se s tím bude muset rychle vyrovnat. Zbytečná citlivost je luxus, který si politik dovolit nemůže. Výzkumy ukázaly, že přecitlivělí politici často vnitřně trpí, v noci se probouzejí a útěchu hledají v alkoholu. Schopnost pracovat s emocemi musí být u politika velmi vyvinutá. Všichni se rozhodujeme spíše na základě emocí než na základě racionálních argumentů. Uděláme, na co máme chuť nebo z čeho máme strach, i když víme, že bychom to dělat neměli a že si tím uškodíme. Politik oslovuje lidi, kteří jsou na emoce zvyklí a nemají rádi chladné intelektuály ani politiky podobné mechanickým loutkám. Preferují politiky, kteří se umějí spravedlivě rozhořčit, zapálit se pro věc, projevit lásku a nenávist, dát najevo zklamání i soucit. Chtějí skvělé herce. Dobrý politik to rychle pochopí a naučí se rozvážně vybírat emoce (druh, intenzitu, moment, délku trvání, formu projevu), které se v tom či onom kontextu hodí dávat najevo. Působí přitom naprosto bezprostředně a přesvědčivě. Je na něm vidět, že je sám hluboce prosycen emocemi, které se snaží vyvolávat a využívat u druhých. Z politika by měla i v nejtěžších chvílích vyzařovat rozhodnost, ráznost, jistota, spokojenost s vlastním výkonem, sebedůvěra, optimismus a energie. Lidi chtějí být vedeni siláky, žádnými sla32
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 33
bochy a ukňouranými inteligenty. Pohrdají politiky nejistými a nerozhodnými. Slabý politik “hledá”, “přemýšlí”, “usiluje”, “projednává”, “zkoumá”, “pokouší se”, “čeká, jak se situace vyvine”, “doufá, že se to podaří”, “uvidí”, “zatím nemůže nic slíbit”, ale i jinak lidem ukazuje, že zápolí s něčím, co není v jeho silách. Silný politik ví, umí, rozhoduje, vytyčuje, jedná, koná, mění, nařizuje, prosazuje, napravuje, zachraňuje. Je energický, nikdy neváhá, chová se jako vůdce (tj. vedoucí charizmatická osobnost, nikoli Hitler) a pozitivně myslí i v beznadějné situaci. Sebeláska a sebeobdiv jsou v politice užitečné. Dobrý politik se má upřímně rád a vždy a za každých okolností se obdivuje svým nápadům, úspěchům, nenahraditelnosti i zjevu. Může to dělat tajně, třeba před zrcadlem nebo ve vaně, pokud mu ostych brání vyjevovat sebelásku veřejně. Nikdy nepropadne nezdravé sebekritičnosti a malověrnosti, která by pouze podlamovala jeho akceschopnost. Řeči o pokoře, skromnosti, sebekritice, potlačování osobních zájmů a podobných nepolitických vlastnostech a postojích nemají žádný jiný cíl, než rozrývat politikům půdu pod nohama. Lidé snášejí lépe politiky sebejisté, povýšené a samolibé než takové, kteří vypadají utrápeně, veřejně se bičují a stále se za něco omlouvají.
33
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 34
Z řečeného vyplývá, že s upřímností se politik musí na dlouhá leta rozloučit. Přesněji řečeno, prostor pro upřímné vyjadřování a vystupování se velice zúží, přibližně na vlastní rodinu a na pár přátel z mládí, jimž politik může ještě důvěřovat (tj. pokud se již nestali jeho konkurenty). V jakémkoli jiném styku je upřímnost v politice značně riskantní. Použije-li politik ve své billboardové reklamě heslo “Myslím to upřímně”, jedná se pravděpodobně o žert. Pro lidi je důležitější, jak politik vypadá, než co jim vykládá. Lidem není příjemné dívat se na ošklivé a umouněné řečníky v obnošených šatech. O politikovi ve starém černém obleku zažertují, že se už vystrojil na vlastní pohřeb. Přijde-li politik do televize se špatně vybranou kravatou, divačky zapochybují o jeho rozhodovacích schopnostech ve státnických záležitostech. Zkušení politici proto nešetří na oblecích, na kravatách, na kadeřnících ani na kosmetice. Jdou s módou jako mladá generace. Politik, který přichází do let, se dnes nemusí bát ani diskrétního liftingu, který se ještě před pár lety toleroval pouze u filmových hereček. Na konci této kapitoly musíme vyzdvihnout tu hlavní vlastnost, která člověka do politiky pudí, drží ho v ní a pomáhá mu přežít i chvíle neveselé. Je to ničím nebrzděná ctižádost. Ta znamená, že politik chce nahoru za každou cenu a po moci touží více než ostatní lidé. Za každou cenu chce dosáhnout blahého pocitu nadřazenosti, důležitosti a nadprůměrné společenské užitečnosti. Potřebuje respekt a obdiv. Je pro to ochoten přinést větší oběti a je schopen spolknout více než obyčejní občané. Tím si také zaslouží úspěch v politice a všechno ostatní, co tento úspěch přináší.
1.4
Politická kariéra “Neví nic a myslí si, že ví všechno. To jasně ukazuje na politickou kariéru.” sir Walter Besant (1836–1901), anglický spisovatel
“Čím jsem byl slavnější, tím jsem byl hloupější, což je zcela běžný jev.” Albert Einstein (1879–1955), německý fyzik
Kritikové politiků někdy říkají, že si politickou kariéru vybírají ti, jimž se nechce poctivě pracovat. To je lež a urážka politi34
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 35
ků. Normální politik pracuje úporně, nebo si to aspoň myslí. Politik je v politice proto, že to považuje za vhodný způsob dosahování osobního prospěchu a za výhodné zaměstnání, nikoli proto, že by se mu nechtělo pracovat. Všichni se musíme nějak živit. Je proto těžké souhlasit s Maxem Weberem, který psal o lidech, kteří žijí z politiky na úkor těch, kdo žijí pro politiku. Žít z politiky a žít pro politiku jsou dnes dvě stránky jedné věci u všech, kdo se rozhodli pro politickou kariéru. Kdo se dnes chystá na politickou kariéru, měl by vědět, že ho to plně vytíží a přímo absorbuje. Moderní demokratická politika se nedá dělat na půl úvazku jako melouch nebo černota, jako dobročinná nadační aktivita nebo jako koníček po pracovní době. Politika je profese. Politik-profesionál má politiku jako řádně přihlášené a legálně provozované (i když ne vždy jako jediné) zaměstnání a legální zdroj příjmů. Normální a plynulá politická kariéra má v současnosti čtyři hlavní stupně: a) politik-aspirant (asistent, pomocník, tajemník, studentský nebo mládežnický politik, člen vesnického zastupitelstva, apod.), který zpravidla funguje též jako nosič tašky, šofér, písař a informátor ve službách vyššího politika; b) politik na středním stupni (městský radní, okresní a krajský zastupitel, prefekt, člen stranického výboru, poradce vedoucího politika), c) politik ve vysoké politice (poslanec, senátor, tajemník strany, předseda malé strany, ministr, státní tajemník, předseda státního výboru, krajský hejtman, evropský komisař, apod.), d) politik na absolutní špici (předseda velké strany nebo parlamentu, premiér, místopředseda vlády, prezident státu, viceprezident). Existují ovšem i jiné klasifikace, jiné termíny a další funkce, které nemohly být pro stručnost v naší klasifikaci uvedeny. Všeobecně platí, že politik touží být co nejdříve v kategorii (c) a tajně sní o kategorii (d). Kategorie (c) není při poměrně skromných finančních nárocích politiků nedosažitelná, do kategorie (d) se však dostanou jen vyvolení. Obecně platí, že čím vyšší kategorie, tím větší tlačenice. 35
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 36
Kariéra každého politika má svou vlastní časovou dimenzi, tj. politik prochází jednotlivými stupni stejně rychle, rychleji nebo pomaleji než jiní, někdy dokonce přeskočí stupeň nebo spadne o stupeň zpět, aby se po čase opět dohrabal výše, vstoupí přímo do některého vyššího stupně a tak dále. Tato časová dimenze závisí jednak na okolnostech (při deficitu disponibilních politiků se pro vyšší stupně používají i ti méně vyzrálí), jednak na dravosti samého politika. Někteří mladí politici jsou velice netrpěliví a derou se nahoru rychleji, než stanoví zvyklosti, a to třeba přes mrtvoly. Neměli by přitom zapomínat, že jdou mnohým jiným politikům na nervy, že politické mrtvoly mohou obživnout a že žárliví kolegové čekají na jejich sebenepatrnější chybičku a s chutí jim při nejbližší příležitosti pomohou zpět na nižší stupeň. Známe dva základní typy kariérních drah v politice. První typ je kariéra celoživotní, kterou politik nastupuje už ve studentských/učňovských letech s cílem stát se co nejdříve profesionálním politikem. Někdo je v politice dokonce už od dětství, pokud se mu podařilo narodit se v rodině politika a dosti toho od rodičů pochytit ve věku, kdy je člověk nejvnímavější (viz dále). Politik v této první skupině o odchodu z politiky vůbec neuvažuje, politika je mu vzduchem a vodou a kromě toho se nikdy ničemu jinému nenaučil. Nemá kam se vrátit, protože do politiky odnikud nepřišel. Většinou stráví v politice celý život a do penze odchází (co nejpozději) jako politik. Přesto však za určitých okolností odejde, pokud je mu jako odměna za prokázané služby někde nabídnuto dobré místo bez nerozumných pracovních nároků. Druhý typ kariérní dráhy začíná později – do politiky se rozhodne vstoupit advokát, finančník, podnikatel, manažer, soudce, vědátor, vojevůdce, šéf špionážních služeb nebo jiný úspěšný člověk, protože se ve své profesi už začal nudit a jaksi přešlapovat na místě a manželka nebo někdo jiný ho přesvědčí, že by národu i rodině dal více v politice. Důvodem takového vstupu do politiky “z boku” může být i potřeba personálního propojení politické a nějaké jiné moci (viz kap. 2.3). Tato kariéra může nebo nemusí trvat až do penzijního věku. To si politik musí dobře rozmyslet. Politická aktivita totiž rychle přetvoří jeho profil a přitom dojde k poklesu odborné kompeten36
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 37
ce, pracně získané před vstupem do politiky. Přestože politikovi původní titul nebo hodnost zůstanou, nebudou již odpovídat jeho novému profilu. Politik odvykne kázni i poslušnosti a začne vše vnímat docela jinak, než když sloužil jako lékař, advokát, účetní nebo kantor. Bývalí kolegové si mezitím zvyknou na život bez něho a budou doufat, že se mezi ně nikdy nevrátí. Většina politiků to brzy pochopí a rozhodne se v politice setrvat. Někteří se po čase odhodlají k návratu k původní profesi, to však může být katastrofální rozhodnutí. Jiné politická scéna vyvrhne, protože se nepodřídili jejím zákonům. V takových případech bývá lepší nevracet se k původnímu povolání a raději odcházet na předem dobře připravené nové místo s nevelkou odpovědností podobně jako v případě politiků z první kariérní skupiny. Výjimkou jsou advokáti, jimž se pár let v politice zpravidla vrátí s úroky. Standardní politik počítá též s tím, že se během své kariéry může střídavě nacházet ve dvou stavech – ve stavu držitele nějaké politické nebo veřejné funkce (mandátu) a ve stavu nedržitele, který žádný oficiální mandát nemá.
37
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 38
O stav držitele mandátu čili politika někým do něčeho a někam zvoleného usilují až na malé výjimky všichni. Tento stav zaručuje moc a všechny výhody s ní spojené. Politik zvolený do veřejné funkce se stává “veřejným činitelem” a “zastupitelem nebo představitelem lidu”. Ještě lepší je stát se “zákonodárcem” a úplně nejlepší je být “státníkem”. Mezi držitele mandátu řadíme též politiky, kteří nikam zvoleni nebyli, přesto se však k něčemu zajímavému dostali jmenováním, delegováním, kooptováním nebo jiným způsobem za pomoci zvolených politiků. Takových funkcí může být mnoho, dokonce více než funkcí volených. Ve stavu nedržitele mandátu se nacházejí především ti politici, kteří se o mandát teprve ucházejí nebo ho proti své vůli ztratili. Kde je zájem o mandáty velký, nedržitelů mandátu může mezi politiky být velmi mnoho. Kde je zájem malý, takřka každý zájemce bude uspokojen a nedržitelů bude jen málo. Ve stavu nedržitele se po formální stránce nacházejí také ti politici, kteří o mandát ani neusilují a dokonce se mu brání, protože za ně všechno udělají ti, kteří byli někam zvoleni. I toto je forma politické kariéry – politik jako by žádný mandát neměl a zdržuje se skromně v ústraní, ve skutečnosti má však větší moc než držitelé oficiálních mandátů. Můžeme tomu říkat moc bez mandátu. Tato skupina nebývá velká, je však vlivná. Normální politik vnímá svou kariéru jako cestu od mandátu k mandátu směrem vzhůru, během níž bude hromadit zkušenosti, konexe a úspěchy, aby jeho vzestup nebylo možno zastavit. Jak vysoko dojde? Je zřejmé, že všichni zájemci se nikde nedostanou až na špici. Díky proslulému Peterově principu však víme, že se všichni mohou dostat “až na úroveň své neschopnosti”. Dostatek důkazů pro to přináší jak standardní praxe výběru poslanců, ministrů, premiérů, evropských komisařů a dokonce i hlav států v moderních demokraciích, tak skutečné výsledky, jichž tito politici ve funkcích často dosahují.
38
politicke
27.5.2005
1.5
9:06
Str. 39
Opatrné zacházení s vlastní minulostí “Nedovedu si představit, že by byl prezidentem zvolen člověk bez politické minulosti. Má politická minulost je nepochybně nezastupitelnou zkušeností.” Václav Klaus
“Pan premiér někdy minulost nevnímá jako něco podstatného a lidi si vybírá podle toho, jak mu jsou nyní schopni pomoct, jak jsou užiteční, loajální, a ne podle toho, co dříve dělali.” mluvčí Stanislava Grosse, 23. 8. 2004
“Člověk úplně čistý se za normálních okolností nedostane na špici politiky.” politolog, který chce zůstat v anonymitě
U druhé shora uvedené skupiny politiků si všimněme toho, že významným kvalifikačním předpokladem a konkurenční výhodou nebo přítěží politika, který má nějakou minulost, může být právě kvalita této minulosti. Z hlediska potřeb politiků rozeznáváme minulost pozitivní, neutrální a potenciálně negativní čili zatěžující. Všem čtenářům jsou známé pozitivní příklady oslnivých politických kariér bývalých generálů, maršálů nebo šéfů špionážních agentur. I minulost špičkových sportovců, úspěšných manažerů, finančních magnátů a filmových hvězd bývá politicky zpeněžitelná. Arnold Schwarzeneger byl řádně zvolen guvernérem Kalifornie, aniž by k tomu potřeboval nějakou nákladnou a rafinovanou volební kampaň. Jeho volební kampaní byla role Terminátora a silácké kousky před filmovou kamerou. To všechno jsou lidé, kteří zjevně nad někým vyhráli a hodně dokázali, nebo tak aspoň vypadají, proto vzbuzují důvěru a naděje. Ve střední Evropě se v prvních letech po pádu komunismu velice cenila též minulost disidentská. Bohužel, opravdových disidentů vhodných pro politické funkce bylo málo, avšak seriózních zájemců se špatnou minulostí hodně. Neutrální minulost nelze doporučit, protože je nezajímavá a lidi nudí. Nudy mají v obyčejném životě kolem sebe dost a nepotřebují k tomu ještě nudné politiky. 39
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 40
S minulostí potenciálně negativní čili zatěžující je třeba zacházet opatrně. Míru rizika nelze podceňovat, protože v minulosti politiků se z různých důvodů šťourají nejen političtí konkurenti a novináři, nýbrž celá armáda historiků, politologů a všelijakých aktivistů. Politik si nikdy nesmí naivně myslet, že o něčem nikdo neví a že se ho na to tedy nikdo nemůže zeptat. Nikdy neví, kdy byl kým odposloucháván nebo filmován, kdo ho zradí a jaké kompromitující fotografie se dostaly do nesprávných rukou. Musí mít předem připravené odpovědi na otázky, jak se vyvázal z vojenské služby, ač byl několikanásobným přeborníkem v plavání, proč dvakrát ujel z místa nehody a nechal na zemi těžce raněného chodce nebo proč byl kdysi u trockistů nebo anarchistů a co tam vlastně dělal. Nějaká uklidňující odpověď se většinou najde. Lidé vědí, že přílišná netolerantnost a prudérie by je připravila o všechny schopné politiky. Kdyby se však politik bál, že vysvětlení nenajde nebo že po něm tisk půjde dále bez ohledu na podané vysvětlení, měl by se raději vzdát záměru sloužit národu jako politik a pustit se do jiného méně exponovaného podnikání (kde do minulosti nikomu nic není). Minulost potenciálně negativní má svou soukromou a veřejnou složku. Potenciálně negativní soukromá minulost je to, co politik dělal nebo naopak nedělal, ač dělat měl jako prostý občan a soukromá osoba mimo politiku, tj. jako otec, syn, student u zkoušek, řidič při nehodě, pasažér na potápějící se lodi, majitel činžáku, nikým nepozorovaný zákazník v samoobsluze apod. Tato minulost může obsahovat stavy a činy, které je lepší zamlčet, a naopak i projevy udatnosti (např. záchranu dvou dětí z hořícího domu), o kterých by mělo vědět co nejvíce lidí. Potenciálně negativní veřejná minulost je politicky ožehavá, protože se týká politikovy poměrně nedávné účasti v politice a jiných společenských aktivitách. V podstatě o ní platí totéž co o složce soukromé s tím rozdílem, že je o ní obyčejně k dispozici větší počet informací a mnoho politických spojenců a bývalých přátel si je schovávalo pro strýčka Příhodu a rádo je dá k lepšímu. Ke kritice se pak ochotně přidají ti, kteří žádnou minulost nemají, i ti, jimž se vlastní negativní minulost podařilo lépe utajit. Jen málo kandidátů na politické posty se může chlubit vyloženě dobrou minulostí, které bychom také mohli říkat potenciálně pozitivní, a prokázat minulost disidentskou, chartistickou, anti40
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 41
komunistickou, protisovětskou, odbojářskou, pétépáckou, politicko-vězeňskou nebo jinak diskriminovanou. Politik bude spíše dotazován na jednu z 57 minulostí potenciálně negativních, které se dosud vyskytují v české kotlině i u sousedů (viz exkurz 4). Je to poměrně velké číslo, za které nemohou jednotliví politici nebo noví uchazeči o politické funkce, nýbrž nedávná historie. Nezapomeňme však, že jak pozitivní, tak negativní minulosti jsou pouze potenciální. Váha určité konkrétní minulosti se může během času měnit podle toho, jak se mění kritéria pro její posuzování. Někdy stačí trochu trpělivosti a zatloukání, aby se ožehavá minulost stala naprosto bezvýznamnou nebo dokonce pozitivní. Jindy stačí počkat pár měsíců a všechno se bude posuzovat jinak. Exkurz 4 • • • • • • • • •
• • • • • • • • • • • • • • •
Kontrolní seznam (check-list) potenciálně-negativních minulostí
anarchistická antichartistická antimilitarististická antisemitská antisionistická aparátnická ekologická emigrantská estébácká (též bezpečácká, policajtská, esenbácká, vnitrácká) fašistická fízlovská (též špiclovská a špehounská) fundametalistická funkcionářská kádrovácká (též sekernická) klerikální kolaborantská komunistická lidověmilicionářská marxistická mládežnická nacionalistická normalizátorská odborářská osmašedesátnická
• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
pacifistická pionýrská pozitivně lustrační prokurátorská prosovětská protiamerická rasistická (též xenofóbní) reálněsocialistická reformistická revizionistická (též renegátská) skinhedovská stalinistická stávkokazecká stávková svazácká teroristická trockistická udavačská (též donašečská či konfidentská) ultralevičácká ultrapravičácká nebo jiná minulost extrémistická, aktivistická či oportunistická, která se zejména u staršího člověka může vyskytnout.
41
politicke
27.5.2005
1.6
9:06
Str. 42
Vstup do politické strany a elity “Někteří lidé změní stranu kvůli svým zásadám, jiní změní zásady kvůli straně.” Winston Churchill
“Nezáleží na tom, co znáte, nýbrž na tom, koho znáte.” základní princip moderní politiky
O politických stranách se čtenář dozví více v II. oddílu. Již nyní je však nutno podtrhnout vliv volby strany na politickou kariéru. Zájemce o politickou dráhu se nevyhne rozhodnutí, které by často rád odložil, nejde to však – musí vstoupit do nějaké strany. Tím přijme závazek, že bude zastávat a propagovat politickou linii zvolené strany, i když mezi touto linií a jeho vlastními názory není žádná shoda. Je to volba závažná, ne však osudová, protože v demokracii má každý politik právo kdykoli přejít do strany jiné, a to dokonce i k opozici, která ho uvítá s otevřenou náručí (tzv. “politická turistika” nebo “převlékání kabátů”). Díky tomu lze obnovit prvenství osobního prospěchu nad prospěchem stranickým v případech, kdy omylem vybraná strana ctižádostivému politikovi dostatečně nepomáhá. Vstupem do strany se mladý politik stane kandidátem pro výběr do politické třídy či elity. Vlastní výběr uspíší tím, že se dostane do blízkosti politiků, kteří to už někam dotáhli, nabídne jim služby a vetře se do jejich obliby. Bude vnímán jako zdravá mladá krev a užitečný element se zajímavými nápady. O politické elitě sice lidé vysoké mínění nemají a v sondážích veřejného mínění jí nikdy nepřisoudí přední místo, politici však vědí, že elitou jsou a zůstanou. Tato skutečnost je ve svých důsledcích mnohem důležitější než volba vhodné strany. Jakmile někdo už k politické elitě patří, má velké šance udržet se tam tak dlouho, jak bude sám chtít. Stal se profesionálním politikem. Stal se jedním z povolaných s nadějí dotáhnout to mezi vyvolené. Díky tomu se dostane na nejrůznější seznamy důvěryhodných kandidátů, s nimiž se pro tu či onu funkci bude počítat. Vždy dostane přednost před jinými uchazeči. Musel by udělat hodně velkou hloupost, aby se pro politickou elitu stal nežádoucím. Dříve by se řeklo, že se usadil mezi “nomenklaturními kádry”, v demokracii však nomenklatura neexistuje. Existují pouze elity, kliky, klany, kasty, bratrstva, oligarchie, mafie, kamarily, seraily a dvory, což je něco zcela jiného. 42
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 43
Zvláště zajímavé je stát se oblíbencem a důvěrníkem vlivného politika, který má sám před sebou slibnou budoucnost a jeho oblíbenci ho na cestě vzhůru budou doprovázet. Starší politici si často hledají spolehlivé a oddané mladší nástupce jako své politické dědice, nebo prostě potřebují posílit své týmy lidmi z nové generace. Velmi vyhledávaní jsou mladí asistenti a asistentky, kteří splní všechna politikova přání a ujmou se všech záležitostí, do kterých se vyššímu politikovi už nechce. Jejich plat bývá zpočátku nízký, avšak naděje na bleskovou politickou kariéru vysoké – rozhodně vyšší než u těch, kteří začínají mravenčí prací v terénu a funkcičkami někde na obci či na okrese. Nezkušený politik by se měl nejprve poradit s někým protřelejším, aby se nerozhodoval zbrkle podle názvů nebo programů stran ani podle toho, co slyší v televizi. Rozhodovacích kritérií může být celá řada. Hlavní otázkou však zůstává: Jaké budu já mít v téhle straně šance? Jak jí budu moci využít ve svůj prospěch? Kdo mě potáhne za sebou a co za to budu muset dělat? Politik si proto např. nevybere stranu, která se mu jeví jako perspektivní a kde má i hod-
43
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 44
ně kamarádů, pokud uvidí, že zajímavá místa jsou již nadlouho dopředu obsazena nebo předplacena a že by kamarádi stejně přestali být kamarády, jakmile by se začal tlačit na jejich pozice. V takových případech bývá lepší jít rovnou ke konkurenci. Celkovou a dlouhodobou perspektivnost strany předvybrané podle hledisek osobních šancí a konexí nelze podcenit. Znalci říkají např. v souvislosti s tolerováním nevěry manželek, že je lepší být jedním z podílníků na dobrém obchodě než výlučným provozovatelem obchodu špatného. Totéž platí o členství v politických stranách. Schopný mladý adept politiky se musí dívat dále do budoucna než dosluhující politik. Zajímá se proto i o širší a hlubší otázky, jako je oblíbenost vyhlédnuté strany mezi mladšími lidmi a vlivnými podnikateli, pravděpodobnost udržení a zvýšení této oblíbenosti v příštích letech, vnitrostranické proudy a pnutí, již propuknuvší i latentní, které by v budoucnu stranu mohly oslabit, možnost získat finanční podpory nebo míra rizika trestního stíhání stranických špiček pro různé dosud neodhalené delikty. Jsou též jednotlivci, kterým se do politické strany nechce, proto do žádné nevstoupí a začnou dělat tzv. politiku nezávislou, nadstranickou, očistnou, ozdravnou, občanskou apod. Voliči někdy takovému odvážlivci naletí, zejména je-li sympatický a lidem odněkud dobře známý. Tyto případy zůstávají na okraji seriózní politiky a nelze je brát vážně. Jejich život bývá jepičí. Opravdu chytří nezávislí jednotlivci se dříve nebo později zařadí do nějaké solidně etablované strany nebo si novou stranu sami vybudují (viz též kap. 2.5 a 2.6).
1.7
Dobré rodinné a společenské odraziště “Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.” George Orwell (Farma zvířat)
“Říkají nám, že rozhodující jsou ‘rodinné hodnoty’. Myslí tím hodnotu správného rodinného původu.” Paul Krugman, americký ekonom a publicista
Po formální stránce mají dnes v demokraciích všichni občané stejná ústavami zaručená práva a stejné šance stát se politiky. Seriózní zájemci o politickou kariéru nejsou však tak naivní, aby 44
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 45
tomu věřili. Jsou si vědomi toho, že přídavné jméno “rovný” má v politickém jazyce několik stupňů a že vedle rovných práv a příležitostí existují také práva a šance rovnější a nejrovnější. Kromě ctižádosti a vhodných vlastností existují ještě další předpoklady pro úspěšnou politickou dráhu. Kdo tyto předpoklady nemá, nemusí být z politiky předem vyloučen, zcela určitě bude však muset vyvinout větší snahu než jeho osudem lépe obdaření konkurenti. Na prvním místě je třeba uvést rodinný původ. Mladý člověk, který se narodil a vyrostl v rodině důležitého politika nebo diplomata, má vstup do politiky mnohem jednodušší než ten, jehož rodiče drželi trafiku nebo pracovali na statku jako krmiči prasat. Dnes je naprosto běžné, že politik připravuje své potomky na politickou dráhu již od útlého dětství a podle toho jim vybírá školy, kamarády, kluby, zábavy a později i životní partnery. Mnozí politici jsou upřímně přesvědčeni, že jejich děti jsou to nejcennější, co mohou národu zanechat, protože jim předají své vzácné geny a ušlechtilou rodinnou kulturu. Děti politika se na budoucnost připravují bezděčně i tím, že poslouchají, co si rodiče a jejich hosté povídají, brzy přicházejí do styku s jinými politiky a jejich dětmi a okoukávají chování, jež se od nich v politice bude očekávat. Politické umění začínají nasávat vlastně již s mateřským mlékem. Dobrý politik tak připravuje svým dětem budoucnost nikoli v tom smyslu, že by jim někde ukládal dolary na tajné účty za účelem pohodlného života, nýbrž tak, aby se brzy připravily na pokračování v jeho společensky významném poslání. Zanechání určitých finančních prostředků není ovšem nikdy na škodu, politik usiluje však především o rodovou kontinuitu, která dobře fungovala v monarchiích a diktaturách, v prvních desítiletích rozvoje demokratických režimů se na ni však trochu pozapomnělo. To se nyní napravuje i v zemích velice demokratických. Mladý člověk, který pomýšlí na politickou dráhu, by se proto měl narodit v rodině úspěšného politika. Je zřejmé, že již narozeným zájemcům o politickou dráhu nebude tato rada příliš platná. Je však možné hledět do budoucnosti – pokud mně mí rodiče vstup do politiky nikterak neusnadnili nebo dokonce ztížili, mohu se přece snažit o to, abych to napravil a sám svým dětem posloužil lépe. Pokud se mi nepodařilo narodit se v dobře zavedené politické dynastii, mohu se snažit, aby se to mým dětem už 45
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 46
podařilo. Děti politiků nemají ovšem jen lehký život. Pokušení na ně číhá na každém kroku v podobě alkoholu, drog, sexuálních her, sportovních automobilů a četných dalších svodů a provokací. Číhají na ně senzacechtiví reportéři a jsou jim nastražovány pasti, do kterých snadno spadnou. Ochrannou ruku rodičů a jejich přátel proto potřebují více než děti obyčejných lidí. Kdo nepochází z dobré rodiny, měl by si aspoň vybrat dobrou školu. Statistiky jsou k dispozici a ukazují, že např. ve Francii je výhodnou přípravou pro budoucí politickou kariéru Institut politických věd (tzv. “Sciences Po” založená již v roce 1872) nebo postuniverzitní Národní škola státní správy (ENA), ve Švýcarsku je dobré projít univerzitou ve Fribourgu a v USA je šikovnou volbou jedna z univerzit patřících k tzv. “Ivy Ligue”, nejraději univerzita Yale, která dala národu řadu význačných státníků. Volba manželky je pro mladého politika neméně důležitým rozhodnutím. U mnoha politiků lze dnes a denně pozorovat, že tuto volbu podcenili a že se prostě ženili z lásky nemyslíce na to, že z nich jednou budou významné politické osobnosti. Proto mají manželky, které pro jejich exponovanou funkci příliš nevyhovují. Ty se pak stávají oblíbeným předmětem obhroublých vtipů, což politikovi jeho úlohu neusnadňuje. Bystří uchazeči o politickou kariéru vědí ovšem už v mládí, že správně programovaný sňatek usnadní vstup do vyšší politiky a rychlou kariéru. Pro mladého muže, který sám z vlivné politické rodiny nepochází, bývá velmi užitečné přiženit se do rodiny předního politika. Tím dožene to, co pro něho vlastní rodiče neudělali. Užitečnost správného výběru a následné výchovy manželky se projevuje v dalších fázích politické kariéry, zejména když se politik-muž uchází o vyšší funkce. Roli manželky je třeba správně koncipovat a režírovat, aby odpovídala jejím možnostem a nestavěla ji do nezvládnutelných situací. Manželka může fungovat jako politikovo druhé já, politický rádce a tajemník, neotřesitelná rodinná opora, neformální a neplacená ministryně pro kulturní a sociální záležitosti, návštěvnice nemocnic, sběračka fondů pro postižené děti, příležitostná vyslankyně a vyjednávačka, špionka, a rovněž jako dekorace. Některou manželku je lepší postrkávat do popředí, jinou je lepší moc neukazovat. Kariérní politik by měl být schopen demonstrovat, že má ideální rodinu a že rodinné 46
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 47
hodnoty jsou pro něho ty nejcennější. Neměl by být nikdy v situaci, že by se za manželku musel stydět. Bylo by též krásné, kdyby se manželka nemusela nikdy stydět za svého muže-politika, toho se však dosahuje obtížněji. Na manželích političek, kteří sami v politice nejsou, naproti tomu nijak nezáleží. Veřejnost je považuje za trubce a nezajímá se o ně. Pro aktivní a ctižádostivou mladou ženu se může její manžel-politik stát výborným odrazovým můstkem k politice. Podle okolností a vlastních preferencí může dotyčná začít dělat politiku souběžně s manželem, nebo si počká na vyšší mandát, který ve vhodný okamžik od manžela nebo po manželovi rovnou převezme. V současné společenské praxi se sdílení manželského lože s politikem považuje za výbornou přípravu na přímý vstup i do velmi vysokých politických funkcí. V každém případě je to jednodušší a efektivnější než začínat v politice od píky. Společné příjmení je vnímáno jako kvalifikační přednost a faktor stability. Dokazují to množící se případy vdov, které nejvyšší státní funkce získaly po manželech nikoli dědictvím nebo machinacemi, nýbrž poctivou demokratickou volbou. Odborná literatura o úloze rodiny, manželství a dědičnosti v demokratické politice (nikoli v monarchiích a diktaturách) je dosud skromná. Proto je třeba ocenit nedávné studie týdeníku The Economist o budování politických dynastií (20. 12. 2003, 10. 1. 2004, 29. 12. 2004 a 15. 1. 2005). Čtenář je jistě informován o dynastiích Gandhiů, Kennedyů nebo Bushů, možná však přehlédl, že dynastické kultuře se daří na všech úrovních politiky a v celé řadě demokratických zemí (viz též exkurz 13). Nahromaděný politický kapitál lze odkazovat dalším generacím a žádná dědická daň se z něj neplatí. Všimněme si dalších předpokladů. Pokud mladý politický adept nepochází přímo z rodiny špičkového politika, měl by se snažit pocházet alespoň z rodiny advokáta, vysokého státního úředníka, soudce, velkostatkáře nebo prostě někoho, kdo má blízko ani ne tak k politice jako takové, nýbrž k vlivným politikům. Tím neříkáme, že politik nemůže vyjít přímo “z lidu”, jako např. T. G. Masaryk. Jeho dráha bude však poseta překážkami, přes něž se dostane jen mimořádně průbojná osobnost, která má navíc hodně štěstí. 47
politicke
27.5.2005
Exkurz 5
9:06
Str. 48
Potřebuje politik milenku?
Nedílnou součástí života politiků mladých i starých jsou jejich milenky. Politik potřebuje milenku z několika důvodů bez ohledu na to, zda žije v naprosto spořádaném manželství. Díky milence se politik může odreagovat a dostane se mu zaslouženého avšak spíše aktivního odpočinku po dlouhých hodinách politických jednání. Milenka přiměřené úrovně (známá herečka, manekýnka, zpěvačka či baletka) dokresluje pozitivní obraz (image) politika a zvyšuje vážnost, jíž se politik těší u veřejnosti. Je též známo, že o dynamické a úspěšné politiky se uchází daleko více zajímavých žen než např. o poštovní úředníky nebo průvodčí na dráze. Politici, včetně těch na nejvyšších místech, bývají vystaveni až nestoudnému sexuálnímu harašení. Není divu, že ve chvilce slabosti a únavy po dobře vykonaném díle svodům snadno podlehnou. Pravděpodobnost, že politik bude mít milenku, roste směrem k vyšším politickým funkcím. To platí i o hlavách států, premiérech a podobných pohlavárech. Francouzský prezident François Mitterand stačil na dvě souběžné domácnosti. Milenka byla životní podporou německému kancléři Willy Brandtovi a četným dalším. Jsou zde i dvě rizika. Za prvé, existence milenky může být za určitých okolností proti politikovi zneužito. Národní politické kultury nereagují ovšem stejně – co se považuje za znak politické vitality v Česku a za něco banálního ve Francii, může (i když nemusí) politikovi pořádně zavařit ve svatouškovském prostředí. Čtenář si jistě pamatuje, jak americký Kongres kontrolovaný republikány vláčel ve špíně demokrata Billa Clintona. Druhým rizikem je finanční nenasytnost milenky. Ani politik na špici nemusí mít dostatek volných prostředků pro uspokojení všech materiálních požadavků milenky vyšší kategorie. Může se proto dostat do finančních potíží zejména v případech, kdy je i jeho vlastní manželka příliš náročná. Nebo se nemůže s milenkou rozejít, ač by rád, protože nemá dost peněz na slušné finanční vyrovnání. Jsme zastánci rovnoprávnosti, proto připomeneme, že obsah tohoto exkurzu se v zásadě vztahuje i na ženy političky. Jejich specifickým problémem je, že milenců odpovídajících jejich úrovni je nedostatek a že společnost není a dlouho nebude k ženám v politice tak tolerantní jako k politikům mužského pohlaví.
Dobré známosti jsou v každém případě nezbytné. Jak víme, ještě nikdo se nestal ministrem proto, že vystudoval politické vědy, právo nebo něco podobného s výborným prospěchem. Stal se jím proto, že si v mládí vybíral správné kamarády, kteří si na něho
48
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 49
v rozhodnou chvíli vzpomněli, a že si i po vstupu do politiky uměl vybírat přátele. Schopný politik zná hodně lidí, stále se s někým seznamuje, po celý život však dává instinktivně přednost známostem, které by se mu mohly hodit. I sportování je politicky prospěšné, a to hned z několika důvodů. Ve sportu se budoucí politik učí vyhrávat i prohrávat – obojí mu bude užitečné. Při sportování je možno se seznámit s mnoha dynamickými lidmi, pokud si člověk sporty správně volí. Užitečné známosti se určitě udělají na tenisových a golfových hřištích. U masových sportů, jako je fotbal, je oproti tomu lepší nezaniknout v kolektivu a raději se ukazovat na tribuně v lóži.
1.8
Ženy se politiky nemusí bát “Jedna ženská vidí dál než pět mužských s dalekohledem.” Jan Werich
“Chcete-li, aby se v politice něco řeklo, svěřte to muži, chcete-li, aby se něco udělalo, požádejte o to ženu.” Margaret Thacherová
V této knížce pojednáváme o politicích obojího pohlaví, tedy i o političkách. Základní principy politiky platí totiž pro ženy stejně jako pro muže. Není žádná politika mužská a politika ženská, je jen politika politická a ta je bezpohlavní. Je-li třeba lhát, musí se lhát bez ohledu na pohlaví. Je-li třeba rozhodnout o použití násilí, žena-politička to udělá stejně jako muž. Můžeme však jít tak daleko, že bychom v politice neviděli mezi muži a ženami opravdu žádný rozdíl? Rozdíly jsou a není jich málo. Největší rozdíl je v tom, že muži považují od pradávna politiku za svou doménu, a to bez ohledu na zákony, které sami odhlasovali. Mladá žena, kterou politika láká, má před sebou velkou výzvu. Především vidí kolem sebe a v televizi, jak si v politice vedou muži. Zcela logicky dospěje k závěru, že něco takového by ona svedla také, a to levou rukou. Mladá ctižádostivá žena proto nevidí důvodu, aby politika byla nadále chráněnou honitbou mužů a aby se jí ženy bály. A může to dát najevo velice agresivně např. tím, že se začne ucházet o funkci, na kterou si brousí zuby několik ambicióz49
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 50
ních hochů. Zde je kámen úrazu. Muži jsou ochotni pustit do politiky jen omezený počet žen, rozhodně ne takový, který by je připravil o kontrolu. Považují se za držitele odvěkého práva vybírat, která žena se do politiky hodí a která by jim mohla znepříjemnit život. Nepřejí si, aby se žena vybrala sama. To má své historické a kulturní pozadí, jehož součástí je volební právo žen. Ve Švýcarsku, které se často cituje jako model evropské demokracie, zablokovali muži volební právo žen ještě při referendu v roce 1959, aby ho nakonec na federální úrovni odsouhlasili teprve v roce 1971. Následkem toho neměla Ruth Dreifussová, prezidentka Švýcarska v roce 1999, volební právo do svých 31 let. Ve Francii získaly ženy volební právo v roce 1944, tedy o něco dříve, a v Anglii v roce 1928, ač o to sufražetky bojovaly udatně už v 19. století. Ani Margaret Thacherové se tak nepodařilo narodit se v zemi, kde ženy mají volební právo. Všem však předvedla, že dynamická politička může muže dohnat i předehnat. Poznamenejme pro zajímavost, že české, slovenské a americké ženy mají volební právo od roku 1920, tedy o půl století déle než Švýcarsko a o 24 let déle než Francie. Dalo by se diskutovat o tom, zda ve všech těchto zemích už byla demokracie, když ženy volební právo ještě neměly.
50
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 51
V poslední době se feminizace politiky zrychlila, ač je to mnoha politikům mužského rodu stále ještě proti srsti (“běda mužům, kterým žena vládne!”). Dnes již máme ministryně, předsedkyně stran a parlamentů, a stále častěji i premiérky a prezidentky významných demokratických států. Být poslankyní je dnes už docela banální věc. Politické strany se začaly předhánět, která že bude mít na kandidátkách větší procento žen. Ženám se svěřuje nejen zdravotnictví a sociální péče, nýbrž i “mužské rezorty” vnitra, státní bezpečnosti a národní obrany. Ministryní zahraničí bylo v roce 2005 už tolik, že si založily svůj vlastní mezinárodní klub. Ženy se tlačí do politiky ve stále rostoucím počtu, protože vidí, že na to mají. Některé z nich si navíc myslí, že by snad do politiky měly vnést trochu slušnosti, tolerance, svěžesti a citu. Někdy se to chvíli daří. Obyčejně se však brzy ukáže, že politické hrátky mají své pevné principy a praktiky, které se ubrání každému náporu nežádané slušnosti. Bohudík, ženy se učí rychleji než muži nejen na gymnáziu, nýbrž i v politice. Proto si obecný styl i jazyk politické praxe rychle osvojují a po nedlouhé době jsou v akci (naštěstí ne na pohled) od mužů k nerozeznání.
1.9
Hodnoty, ideologie, víra “Idealismus je noblesní háv, do něhož političtí gentlemani halí touhu po moci.” Aldous Huxley (1894–1963), anglický spisovatel
“Politiku jsem nikdy neviděl jako arénu morálky. Je to aréna zájmů.” Aneurin Bevan (1897–1960), britský politik a státník
“Ti, co říkají, že náboženství nemá nic společného s politikou, zřejmě nevědí, co je náboženství.” Mahatma Gandhi (1869–1948), indický filozof, politik a státník
Politici apelují na lidské hodnoty a rádi o nich mluví, od politika se proto právem očekává, že sám bude nějaké hodnoty vyznávat. Jak napsal Huxley, touze po moci sluší noblesní háv. Takovým hávem či zábalem mohou být morální principy, jednotlivé 51
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 52
politické ideje, celé ideologie, rodinné hodnoty, společenské hodnoty a v neposlední míře náboženská víra. Dobrý politik je dobrý “balič” prospěchu a zájmů. To není dnes vůbec nesnadné, protože o těchto věcech bylo už hodně napsáno a v technologiích balení došlo k obrovskému pokroku. Politici mají dnes velkou možnost výběru. Nabízí se jim mnoho ideologů a rádců. Kromě toho se zde jedná o kategorie značně široké, neurčité a málo závazné, proto se snadno zvládají a střídají. Občané očekávají pouze minimální míru logičnosti a důslednosti – věrohodný politik by neměl např. být dnes pro a hned zítra proti manželství mezi osobami téhož pohlaví. Věrohodný politik se chová tak, aby si o něm občané neříkali “kam vítr tam plášť” a nemohli mu vytýkat, že ideje nemá žádné nebo že s nimi pouze oportunisticky žongluje. Základním morálním imperativem dobrého politika je zachovat si ve všech těchto věcech chladnou hlavu a střízlivý odstup. Silné osobní přesvědčení a ideologický nebo náboženský fanatismus člověka zaslepují a brání mu vidět svět, jaký opravdu je. Pružné a politicky průchozí rozhodování přímo znemožňují. Moderní politik je pragmatik a žádné silné hodnoty nebo ideály nemá, a jestliže nějaké jako student měl a šel s nimi halasně do politiky nebo za ně dokonce manifestoval, zbavil se jich díky nadhledu, který v politice získal. To však není nutné nikomu vykládat. Víra a přesvědčení jsou soukromé záležitosti a nikomu není nic do toho, co si politik opravdu myslí a čemu věří nebo nevěří. Veřejný projev je jiná záležitost. Lidé sice tuší, jak to s přesvědčením politiků skutečně je, veřejné projevy nihilismu a cynismu se jich však dotýkají. Raději naslouchají politikům, kteří umí vystavit na odiv svůj zápal pro věc a společenské hodnoty, mezi něž patří dobro, poctivost, pravdomluvnost, občanská rovnost, svoboda, soukromé vlastnictví, pevná rodina, víra v boží spravedlnost a podobné věci. Člověka potěší, vidí-li u svých politiků vlastnosti a hodnoty, které sám postrádá. Jistě není třeba vykládat, co toto znamená pro získávání voličů a celý politický marketing. Ve věcech morálky, kterou Friedrich Nietzsche charakterizoval jako “ten nejlepší prostředek vodění lidí za nos”, je rozhodování politiků poměrně jednoduché. Ideální politik vyznává na veřejnosti zhruba takovou morálku, jakou vyznává většina lidí v jeho obci nebo státě. To je věc společenské a politické kultury. Dnes není zájem o politiky, kteří se chovají jako pe52
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 53
dantičtí moralisté a lidem neustále něco vytýkají a vnucují. Lidé chtějí mít jistotu, že je politik nechá na pokoji a že něco, co se běžně dělá (třeba manželská nevěra nebo neplacení dluhů), se najednou nestane vinou jejich politika-aktivisty nemorálním. Lidé jsou ovšem v podstatě rozumní a vědí, že nějaké vystoupení na podporu lepší morálky musí jejich politik čas od času udělat. Přejí si však, aby se to dělalo nenásilně, neadresně a nedůsledně. Proti veřejně vyznávané morálce stojí politikova morálka soukromá. K té se politická literatura nemůže vyjadřovat, protože by to byl nepřípustný zásah do základních občanských svobod. Politik zde má naprostou volnost. V soukromí může jednat přesně tak, jak vystupuje na veřejnosti, či právě opačně. Pokud se rozhodne jednat opačně, nechť si pamatuje, že o tom někdo může vědět (viz též kap. 1.5) a že drze vyzývavé a okázale nemorální chování projde snadno v diktatuře, v demokracii se však nemusí vyplatit. Ideje jsou něco, s čím může jednou přijít do styku každý politik. Ideje doporučují nebo přímo požadují, co by mohlo a mělo být a proč by to tak mělo být. Ideje jsou snad tím nejlepším a nejsnáze použitelným balicím materiálem pro prospěch, zájmy a skutečné cíle. Jejich výhodou je vysoká abstraktnost a pružnost. Zkuste např. definovat ideje “spravedlivého rozdělování” nebo “vítězství dobra nad zlem” a představit si jejich plné praktické uplatnění v jakékoli oblasti. Další výhodou idejí je jejich vznešenost. Díky idejím lze politickou debatu dostat do zcela jiných poloh, než když se jedná o rozbitých telefonních budkách nebo o nezasloužených platech a požitcích poslanců. Velkou politickou popularitu si již více než 200 let zachovává ideál svobody. Ve svém krátkém inauguračním projevu po druhém zvolení vyslovil např. George W. Bush slova “svoboda”, “svobodný” a “volnost” 49krát. Po svobodě touží bytostně každá osoba, hojným proklamováním svobody se proto nedá nic pokazit. Na neurčitou dobu lze odložit diskuse o tom, koho a čeho se svoboda má týkat, které svobody jsou důležitější, kdo na svobodu má větší a kdo menší nárok a kdo si ji vůbec nezaslouží, kdo bude rozhodovat o přípustné míře svobody a o strategii jejího zavádění, jaká omezení svobody jsou nutná v zájmu šíření svobody, atd. atd. 53
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 54
Jinou univerzální a politikům intimně známou hodnotou je tolerantnost. Normální politik o potřebě tolerantnosti k jiným lidem, rasám, národům, vírám, menšinám a dokonce i politickým názorům protivníků nejen hodně četl, nýbrž i jeho vnitřní hlasy mu říkají, že bez tolerantnosti je harmonický vývoj světa nemyslitelný. Cítí, že tolerantnost je pravděpodobně hlavním základovým kamenem konstrukce, které se říká lidská morálka, a že demokracie nemůže bez tolerance fungovat. V jeho nitru však probíhá stálý boj mezi silným sklonem k nesnášenlivosti a slabým sklonem k toleranci. Mnoho povzbuzení zvenčí se mu nedostane, protože v moderní politické praxi se tolerantnost příliš necení. Snáze se pracuje s nenávistí a paušálním odmítáním všeho, co je jiné. I politik v jádru poměrně tolerantní se proto často (ač nerad) chová netolerantně, pokud si to “situace žádá”. Dělá to “v zájmu věci” a aby se nestal bílou vránou. Kromě toho stojí často před nepříjemným rozhodováním jak reagovat na netolerantnost jiných. Ideje používané v politice se někdy seskupují do větších “balíků” (anglicky: packages), jimž se říká ideologie. Rozumí se tím ucelený souhrn vzájemně provázaných představ o organizaci a životě společnosti, které by se právě díky akci v politice měly stát realitou. Dnešní politik si nemůže dovolit ideologie úplně ignorovat. Je dobré být pro něco a proti něčemu. Politik si tedy vybere ideologii, která je blízká jeho povaze a osobnímu názoru na “správný, mravný a spravedlivý” společenský vývoj. Díky tomu bude mít cíl, který mu kdykoli poslouží jako reference a opěrný bod. Ne-
54
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 55
měl by se však příliš odchýlit od ideologie právě převládající v politické straně, kterou si vybral, pokud nemá v úmyslu podnítit vnitrostranický rozkol. Zejména se nehodí vystupovat příliš ideologicky ve straně, která už dávno všechny ideologie hodila za hlavu. Jsou však specifické situace, kdy se právě ideologie a obviňování soupeřů z revizionismu, z renegátství, z dogmatismu, z fundamentalismu nebo ideologické prázdnoty může stát účinným nástrojem vnitrostranických i mezistranických bojů. Výběr ideologií je nekonečný. I kdyby je studoval celý život, politik je všechny do detailu nepozná. O to se však nemusí ani snažit, protože hlavní ideologie byly dosti jasně propracovány a utříděny v literatuře. A ve stranách, které se k určité ideologii již přihlásily jako celé organizace, je pro nového politika výběr značně zjednodušen. Kromě toho je známo, že ideologie není žádná nevyléčitelná nemoc a že přechod od jedné ideologie k druhé může proběhnout bezbolestně. O detailní výklad ideologií se nebudeme pokoušet. Jen krátce si všimneme současné tržní nabídky, kterou lze roztřídit do čtyř velkých balíků. První balík tvoří ideologie konzervativní. Jejich cílem je zachovat a uhájit existující řád, pořádek a stabilitu, předejít zbytečným a kvapným změnám a zavčas zlikvidovat snahy, které dobře zaběhaný řád světa a spolehlivě fungující instituce narušují. Prohloubením humanistického myšlení na počátku nového tisíciletí jsou různé ideologie neokonzervativní, které se dobře prodávají zejména v USA. Jejich produkcí a distribucí si úspěšně vydělává na živobytí řada renomovaných “myslících tanků” (anglicky think-tanks). Propagátorům se zkráceně říká “neocons”. Druhý balík tvoří ideologie liberální. Jejich společným rysem je touha po osvobození občanů od nadvlády státu a snížení role byrokratů v regulování podnikání a jiných oblastí života. Liberál vidí především sebe sama a ve své seberealizaci nechce být omezován. Tyto ideologie existují v četných variantách a prošly několika vývojovými fázemi – v poslední době byly dosti oblíbené teorie a praktiky “neoliberální”, jako např. “thacherismus” nebo “reaganismus”. Třetí balík je ten nejrozsáhlejší a nejvíce heterogenní. Patří sem ideologie sociální, socialistické, socializující a sociálnědemokratické. Jejich společným leitmotivem je sociální spravedlnost a pokrok. Požadují (podle okolností v různé míře a kombinaci) 55
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 56
rovné šance, solidaritu, respektování práv pracujících, spravedlivé rozdělování, plnou zaměstnanost, odstranění vykořisťování, sociální jistoty, pomoc nejslabším, vyšší životní úroveň, zabezpečené stáří apod. V politické praxi jsou dnes tyto ideologické balíky nestejných tendencí pořádně promíchány a pragmatický politik si dle potřeby vybírá jednotlivé elementy z různých, a to i protichůdných ideologií. Konzervativec dělá reformy, které existující řád narušují. Sociální demokrat nenachází odvahy k proklamovaným sociálním změnám a již dosažené sociální výhody dokonce různě přistřihává. Liberál stále ještě fantazíruje o přiškrcení státu a absolutní svobodě podnikání, potichu však prosazuje tužší regulaci, kontrolu hranic, ochranu národního trhu a vyšší výdaje na armádu a policii. Radikál si říká stejně jako jeho předchůdci už před sto lety, ani sám však nemůže vysvětlit, v čem je ještě radikálnější než všichni ostatní politici. V této souvislosti se píše o pragmatické politice oproštěné od ideologií. Je to výstižné, ne však zcela přesné. Jde spíše o politiku, která si vybírá z různých ideologií a vybrané prvky používá pružně jako nástroje na cestě k politickým cílům. Hlavním cílem je získat co nejvíce voličů a vyhrát volby a tomuto cíli se používání ideologií, hodnot, nových myšlenek a čehokoli jiného podřizuje. Politik uvažuje jako racionální eklektik a používá přitažlivý politický slovník. Důležité je, co funguje, příliš neprovokuje a dobře se prodává. K vyjasnění těchto koncepcí přispěli teoretici kategorií “volební hodnoty”, což jsou hodnoty, s nimiž se doporučuje jít do voleb. Tyto hodnoty by se měly líbit všem potenciálním voličům. Po volbách se zpravidla přechází k tzv. “vládním” nebo “mocenským” hodnotám, které se v realistické politice mohou samozřejmě od volebních hodnot lišit. Chce-li politik občanovu duši opravdu potěšit, použije k tomu tzv. “konzumní hodnoty” – plné stoly jídla a pití, levný benzin, nové sportovní areály a vzrušující televizní hry jdou dobře na odbyt ve všech demokratických systémech (o infantilizaci a debilizaci veřejnosti viz kap. 3.1). Nové cesty razí britský premiér Tony Blair, který ve své politice vychází z vybraných a ideologicky co nejméně diskreditovaných hodnot, nikoli z tradičních doktrin. Jeho volební výsledky potvrzují úspěch jeho strategie. Objevil se též nový termín “hodnoto56
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 57
logie” (aglicky: valuology). Není tomu dlouho, kdy se za zrádce považoval politik, který zavrhl vyznávanou ideologii a přešel na druhou stranu. Dnes se lpění na zastaralé ideologii považuje za známku politické sklerózy a termín zrada se v politice používá jen při porušování osobních závazků, nikoli při opouštění zastaralých a špatně prodejných ideologií. Existuje ještě jeden (čtvrtý) balík ideologií, v němž najdeme ideologie extrémistické a fundamentalistické. Je jich už celá řada a stále jich přibývá. Vyznávají je tři druhy lidí: (1) notoričtí nespokojenci s tím, čeho se dosáhlo nebo spíše nedosáhlo s použitím právě popsaných “klasických” ideologií a jejich hybridních aplikací, (2) frustrovaní politici a exhibicionisté, kteří se chtějí výrazně zviditelnit a distancovat od konkurentů, a (3) osoby egoisticky založené a netolerantní k jiným rasám, národům, vírám a sociálním skupinám. Tyto ideologie si hledají místo buď napravo nebo nalevo od normálního politického spektra (viz též kap. 2.7). V obou případech mohou být více či méně vzdálené od středu a rozlišuje je i různá míra originality a agresivity. Opravdovým demokratům nejsou extrémistické ideologie a strany příliš příjemné, protože mohou nekontrolovaně rozčeřit stojaté politické vody a připravit nečekaná překvapení. Extrémisté získávají na svou stranu poměrně snadno voliče, kteří se nabažili sterility “oficiálních” ideologií a nemohoucnosti politiků. Extrémisté nejsou ochotni hrát normální a standardně zrežírované politické divadlo, neuznávají konvenční morálku, rádi provokují, nehodí se do zaběhaných koalic a nedá se na ně spoléhat. Většina politiků se od nich veřejně distancuje a s extrémisty se zásadně otevřeně nespojuje. Demokratičtí politici vědí však velmi dobře, že extrémistické ideologie přitahují voliče a připravují o hlasy jak levici, tak pravici. Hlasy jsou v politice důležitější než ideje a zásady. Je proto naprosto pochopitelné, že pravicoví politici navenek odsuzují levicové extrémisty jako své největší ideologické nepřátele, ve skutečnosti jsou však rádi, že je mají, protože levicoví extrémisté oslabují tradiční levici. Totéž platí o postojích levicových politiků k extrémistům pravicovým. Na obou stranách může též docházet k různým neveřejným dohodám o přenosu hlasů voličů extrémistických stran na kandidáty stran neextrémistických. 57
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 58
Podceňovaní extrémisté předvedli svou skutečnou sílu ve francouzských prezidentských volbách v roce 2002. Levicoví extrémisté připravili k velkému překvapení celé politické třídy favorizovaného kandidáta levice Lionela Jospina o tolik hlasů, že neprošel ani do druhého kola, kam se dostal kandidát pravého středu Jacques Chirac a ultrapravicový Jean-Marie Le Pen. Zvolení extrémisty Le Pena prezidentem republiky bylo třeba zabránit za každou cenu, Jacques Chirac proto ve druhém kole zvítězil hladce s podporou velké většiny levicových voličů. Ideologie považované za extrémistické a fundamentalistické mohou též pronikat do tradičních politických stran, které se pod jejich vlivem radikalizují a posouvají více doleva či doprava. Političtí komentátoři zaznamenali takové změny např. v americké republikánské straně. V několika posledních letech v ní vzrostl ideologický vliv konzervativní křesťanské pravice a díky tomu se zvýšil i počet voličů. K balení individuálních a kolektivních zájmů se v politické praxi používají také různé rozvojové vize. Politici jimi občanům sdělují své konkrétní tvůrčí představy o budoucí společnosti, k níž by se právě díky politikům a s dostatečnou podporou občanů mohlo za čas dospět. Vize vytváří naději, že se naše společnost stane produktivnější, bohatší, solidárnější a bezpečnější, proto se v ní bude každému žít spokojeně. A největší prospěch z toho budou mít naše děti. Konkrétnost vizí je jejich výhodou před obecnými idejemi a ideologiemi. Vize mají i další politické výhody. Umožňují eklektický přístup k ideologiím i k hodnotám a lze je prodávat i těm občanům, kteří se ke všem myšlenkovým proudům staví skepticky. Optimismus a pozitivní myšlení podporují slibováním změn a pokroku, jehož se oproti současnému stavu dosáhne. A nejsou nijak závazné – vždyť nejde o schválený plán a rozpočet, nýbrž pouze o dobře míněné představy (skeptik by řekl: chiméry). Nikdo nebude nikdy zkoumat, proč politik svou vizi vizionářsky nezrealizoval. Od ideologií a vizí budoucnosti je jen krůček k náboženské víře. Někdo dokonce považuje víru za ideologii, politiku za druh náboženství a náboženství za druh politiky. I víra definuje obrysy a zásady lepšího světa a na rozdíl od obyčejné ideologie nebo vi58
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 59
ze se zajímá též o to, co bude po smrti a co je věčné. Víra vysvětluje nevysvětlené a nevysvětlitelné. Náboženství nemá rádo narušování existujího řádu, proto má společné znaky s ideologiemi konzervativními. Zároveň se však zajímá i o chudé a hlásá sociální spravedlnost, což ho sbližuje s ideologiemi sociálně zabarvenými. Před vírou nesmí žádný politik zavírat oči a každý se s ní musí nějak vypořádat. Nikomu není nic do toho, zda politik je věřící nebo nevěřící. To je čistě soukromá záležitost, která nesouvisí nijak s tím, v jaké je politik straně, jakou si zvolil ideologii, jak vystupuje na veřejnosti a zda chodí do kostela. Dobrý politik však zná důležitost víry a institucí, které náboženskou víru obhospodařují, proto má pro věřící plné pochopení a veřejně se jim nikdy nevysmívá. Nechce si znepřátelit věřící voliče a zejména už ne církevní hodnostáře, kteří mají na věřící voliče silný vliv a mohou být politikovými nepřáteli nebo spojenci. Vztah k různým vírám a sektám pak politik přizpůsobuje místním podmínkám a konjunktuře. Někde se vyplácí tolerantnost a liberalismus, jinde je lepší být vnímán jako bytost zbožná a ja-
59
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 60
ko bijec všech pohanů a každé jiné než v daném místě dominantní víry. Pokud má tato víra silnou státní podporu nebo dokonce monopol na duše občanů, politik-bezvěrec (atheista, kacíř, pohan apod.) by neměl šanci a z omylů by byl rychle vyveden. K těmto praktickým otázkám současné politiky se vrátíme v kap. 3.4.
1.10
Nezastupitelná úloha politické lži “Těžko se věří, že vám někdo říká pravdu, když víte, že vy byste na jeho místě lhali.” Henry Louis Mencken (1880–1956), americký publicista
“Přijde-li jednou fašismus do Ameriky, bude se mu říkat antifašismus.” Huey Pierce Long (1893–1935), americký politik
“Umění politické lži je ušlechtilé a vznešené umění.” Jonathan Swift (1667–1745), anglický spisovatel
Lež je základní tmel a záruka koheze lidských komunit. Pravda je krutá a destruktivní. Lhát musí proto děti rodičům i rodiče dětem, manželé jeden druhému, podřízení svým šéfům a naopak, politici voličům, úředníci veřejnosti, prodávající kupujícím atd. atd. Kdyby nebylo lži, zášť a msta by ovládly všechny lidské vztahy a společnost by rozložily tak, že by ji už nikdy nikdo nedal dohromady. Vědecké výzkumy ukázaly, že každý obyčejný občan zalže průměrně jednou až dvakrát za den, přičemž 82 % lží se nikdy neodhalí. V politice je správné chápání a používání lži zvláště důležité proto, že politické svazky nejsou tak pevně zakotvené jako svazky pokrevní, manželské nebo majetkové, u nichž vedle lži působí i jiná pojítka. Je jednodušší zbavit se politika než vydědit nevděčného syna a rodiče se už vůbec nedají zapřít, ač by to leckdo s chutí udělal. Zkušení politici používají lži jako základního pracovního nástroje. Již od mládí se učí tomu, aby se při lhaní zbytečně nečervenali a aby byli imunní proti pokusům udělat z nich sprosté lháře. Sílu a inspiraci čerpají z přesvědčení, že bez lhaní se politika dělat nedá. Lžou tedy v čestném úmyslu a v zájmu věci – aby co nejlépe plnili své poslání a dosahovali konkrétních politických cílů. Lhaní 60
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 61
se jim nikdy nestane samoúčelem. Je proto nutné vyvarovat se základního omylu v hledání prapůvodu politické lži. Politik nelže proto, že by byl od přirození notorický a nenapravitelný lhář a člověk veskrze zkažený. V soukromí může být dokonce mile pravdomluvný. V politice se však lhát musí stejně jako se cihly musí spojovat maltou. Politická soukolí by se bez lži velmi rychle zadřela. Politická lež je zásadně spojena s bojem o moc a o vládu. Politika se proto pokud možno soustřeďuje na lži velké a účelové. Ty se v politice považují za odůvodněné a etické, zatímco triviální lhaní o bezvýznamných věcech vidí občané u svých politiků neradi a ani sami politici si v něm nelibují. Z metodického hlediska se v politice používají především tyto základní kategorie lži: 1. Popírání prokazatelných faktů (“u nás není žádná korupce”, “životní úroveň se nikterak nesnížila”, “žádný zákon nebyl porušen”, “žádný skleníkový efekt neexistuje”). 2. Zatajování, zamlčování a selektivní zveřejňování faktů (“toho pána neznám a nikdy jsem ho neviděl”, “tato informace nemůže být zveřejněna”, “žádný tajný protokol nebyl podepsán”, “žádná krize nehrozí”, “peníze mi půjčil jeden z příbuzných, na jméno si však nemohu vzpomenout”). 3. Překrucování faktů (“tak jsem to nemyslel, to novinář mě špatně pochopil”, “hlavním motivem naší intervence byla obrana svobody a lidských práv”, “jsme nejdemokratičtější zemí na světě”, “s rasismem jsme u nás skoncovali”, “moje kritika byla dobře míněná”, “všechny alternativy byly zváženy”, “Evropská unie je superstát”, “současná hospodářská prosperita je důsledkem naší politiky”). 4. Vymýšlení a šíření nepravd, polopravd, pomluv, fám a obvinění (“Irák tajně nakupoval uran od nigerské vlády”, “premiér si za peníze poplatníků koupil vilu na Riviéře”, “politik XY je agentem cizích tajných služeb”, “opozice chystá státní převrat”, “hlasováním pro mého protivníka uškodíte sami sobě”). 5. Nesplnitelné sliby (“odstraníme nezaměstnanost”, “skoncujeme s korupcí ve státních úřadech”). 6. Splnitelné sliby, s jejichž plněním se nepočítá (“zreformujeme veřejnou správu”, “akci čisté ruce dovedeme až do konce”, “podstatně zvýšíme výdaje na vzdělání”, “veřejnost budeme o všem včas informovat”, “snížíme schodek státního rozpočtu”, “u nás nebude nikdo žít v bídě”). 61
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 62
Politická lež fascinuje myslitele. Plato psal již ve starém Řecku, že lidé i bohové lež nenávidí a že bůh by určitě nikdy nelhal, přesto však doporučoval, aby “ideální vládcové” obyčejným lidem lhali, a to v jejich zájmu. Politickou lež Plato povýšil na “vznešenou lež”. Montaigne uveřejnil v 16. století studii “O lhářích”. Jonathan Swift (viz exkurz 6) se zamýšlel nad podstatou i praktickými stránkami lži a pokoušel se měřit, zda pravice lže více než levice, nebo naopak. Jeho závěr, že obě strany lžou v zásadě stejně, je nadčasový. Voltaire napsal, že lež je neřestí, jen když škodí, činí-li dobro, je ctností. Z četných moderních expertů na lhaní se sluší zmínit Lea Strausse, duchovního otce amerických neokonzervativců. Strauss učil, že jen vůdčí elita má znát pravdu a že ji má skrývat před obyčejnými lidmi. Masy je třeba ovládat, proto se musí klamat a říkat se jim má jen to, co podle názoru elity mají slyšet. Charakteristickým rysem politické lži je tedy univerzálnost a věčnost. Lež se však dialekticky vyvíjí, i když její prapodstata zůstává stejná. Současnou politiku charakterizuje obrovský rozmach a banalizace lži. Lže se všude a o všem a všichni jsme si na to již zvykli. Všechny morální zábrany byly odhozeny. Ještě žádná církev prolhaného politika nevyobcovala. Politikům lež již nikdo nevytýká a lidé se spíše podivují těm, kteří se z politické nezralosti pokoušejí říkat pravdu. Obyčejné pravdě už nikdo nevěří. Lež zpřístupnily, zlevnily a urychlily nové informační technologie a sdělovací prostředky. Vymýšlení a šíření poplašných zpráv a pomluv se stalo snadno dostupným i malým politickým seskupením, prostým občanům a dokonce i dětem. Většina lží se odhalí rychleji než dříve, to však nikomu nevadí. Největší lži přežijí všechna odhalení. Odhalenou lež lze snadno potvrdit jako pravdu nebo ji nahradit lží novou, vylepšenou. Důsledkem je široká demokratizace a popularizace lži, která probíhá mnohem rychleji než demokratizace jakékoli jiné oblasti života společnosti. Soudobý teoretik politické lži Jean-Jacques Courtine upozornil na rozdíl mezi totalitní a demokratickou lží. Z jeho výzkumů vyplývá, že v totalitě má přísně střežený monopol na velkou oficiální lež “strana a vláda”. Může si dovolit lhát nekvalitně až uboze. Všichni ostatní musí v zájmu svého přežití oficiální lži věřit. Potřebují ovšem také lhát. Nemají k tomu žádné povolení, proto se musí snažit, aby jim lež nebyla režimem prokázána. Podstupují 62
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 63
tak riziko a žijí ve strachu. Strach je však učí dobře lhát, což se jim i v demokracii bude hodit. Demokratická lež je naproti tomu pluralistická. Lhát i vyvracet lži lze bez obav z následků. Ve vztahu ke lhaní panuje velká tolerantnost – i čistá pravda se toleruje. Díky ostré konkurenci mezi největšími lháři (strany, vlády, jednotliví politici, kritici politiků, novináři, nátlakové skupiny atd.) se technologie lhaní rychle zdokonaluje a jeho kvalita se neustále zvyšuje. Exkurz 6
Jonathan Swift o umění politické lži
Jonathan Swift, autor Gulliverových cest, přispěl k teorii i praxi lži stručným pojednáním “Umění politické lži”. Podle Swifta je z fyziologického hlediska nutnost politické lži dána dvojstranností lidské duše. Její rovná strana, která pochází od Boha, odráží předměty, jaké jsou, zatímco její druhá strana, zděděná od ďábla, je zakřivená a všechno soustavně deformuje. Psychoetické zdůvodnění lži je však ještě významnější. Lidu je třeba lhát v jeho vlastním zájmu, pro jeho dobro. Umění politické lži je tedy především “umění přimět lidi, aby věřili užitečným nepravdám v zájmu dobré věci”. Je to umění ušlechtilé a vznešené. Swift přitom zdůrazňuje, že lid nemá na pravdu žádné právo. Vláda však nemá žádný monopol na lhaní, lid může a musí také lhát ve svém boji za vlastní zájmy a proti zvůli vlády. Swift třídí politickou lež na tři základní druhy: pomlouvání, které snižuje skutečné zásluhy, zveličování, které je dle potřeby nafukuje, a přesouvání na jiné, které zásluhy i chyby přisuzuje jiným osobám. Hlavní zásadou je nalézt správnou míru: lež musí vypadat pravdivě a nesmí být naprostým a na první pohled rozeznatelným nesmyslem, školácké přehánění lži je od samého začátku odsouzeno k nezdaru. Swift brojí proti novinářům, které vidí jako lháře hrubé a málo talentované, neschopné najít ve lhaní rozumnou míru a správné tempo. Kdo lže nekvalifikovaně, škodí umění lži a ztěžuje jeho používání v zájmu věci. Tomuto umění je třeba se učit a Swift k tomu doporučuje několik experimentálních technik, včetně praktického testování a vyhodnocování výsledků. Neschopných lhářů, kteří se červenají, používají příliš viditelné vnadidlo nebo jinak zjevně přehánějí, je třeba se zbavovat. Anglickou politickou scénu ovládali v tu dobu na pravé straně whigové (aristokraté) a na levé straně toryové (kteří se později přesunuli napravo). Swift si proto kladl otázku, zda si ve lhaní vede lépe pravice nebo levice. Dospěl k závěru, že na obou stranách se najdou geniální lháři, prodavači iluzí a žongléři s přeludy.
63
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 64
Lhaní usnadňuje politikům povaha vztahu mezi pravdou a lží. Jak pravda tak lež mají v politice pouze relativní hodnotu a je metodicky správné vnímat je jako dvě stránky téhož jevu. Co se jednomu politikovi jeví jako pravda, je zpravidla lží v očích jeho politického protivníka. I geografie a kultura zde hrají roli. Francouzský filozof a matematik Blaise Pascal napsal již v polovině sedmnáctého století, že “na této straně Pyrenejí jsou pravdy, které jsou bludy na straně druhé”. Co je pravdou dnes, může se stát lží zítra, a naopak. Má-li lež krátké nohy, má je i pravda. Platí-li, že “každý má svou pravdu” a že “pravda vítězí”, všichni jsou vítězi, ať tvrdí cokoli. A hlavně: co za pravdu prohlašují mocní, bude pravdou tak dlouho, jak dlouho budou oni chtít. Každý bude sice vědět, že jde o lež, bude se však tvářit, jako by šlo o pravdu. To ukazuje na těsnou souvislost mezi lží a mocí. Prozaicky řečeno moc má moc velkou moc měnit pravdu v lež a lež v pravdu též. Výhodou politiky je, že se týká jevů a procesů, které se nedají dobře postihnout a změřit a často se nedá ani prokázat, že vůbec existují. Pravda se proto mění v lež (a naopak) poměrně snadno a levně. Tato transformační lehkost pravdy a lži je nesmírně cenná. Politik může říkat pravdu a zároveň lhát a volně se mezi pravdou a lží pohybovat. Některé politické špičky v tom jsou tak dokonalé, že už ani samy nerozeznávají, kdy mluví pravdu a kdy lžou. Mají zvláštní dar od Boha, jehož nebylo jiným dopřáno: lež se jim mění v pravdu přímo na jazyku. Proto mají pravdu, i když prohlašují, že by nikdy v životě nezalhali. Politici v tomto duchu komunikují s veřejností, která lhaní politiků na všech úrovních již dávno přivykla a považuje je za standardní chování. Obviňování protivníků ze lži zaujímá však přesto ještě stále čelné místo mezi metodami politiky. Vládní a opoziční strany se v parlamentě vzájemně viní ze lži bez ohledu na to, co se skutečně stalo a co kdo opravdu prosazuje. Skutečnost se často vůbec nezjišťuje a nezkoumá, nýbrž se plynule přechází k dalším tématům a novým lžím. Dobrý politik nemůže nikdy přiznat, že ne jeho strana, nýbrž ta druhá měla pravdu nebo přišla s lepším návrhem. Státník nepřizná nikdy, že jeho vláda udělala chybu. Nikdo však od něho takové nestandardní jednání neočekává. 64
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 65
Nejvyšší příčka na žebříku lží patří nepochybně lhaní “v zájmu státu” a potažmo pro posílení vysokých morálních hodnot, na nichž je dotyčný stát vybudován. Přitom již koncept zájmu státu může být vylhaný nebo aspoň sporný, státnická lež proto většinou stojí na pyramidě jiných lží. Základnu této pyramidy tvoří zájmy velmi nestátní. Nový politik vstupuje do systému, jehož nosnou strukturou je tato pyramida lží, do státnického lhaní vnikne proto poměrně snadno. Je jím přímo pohlcen. K dispozici mu bude mnoho dobrých učitelů. Někteří méně zkušení jedinci nejsou však dosud o správnosti lhaní v zájmu státu plně přesvědčeni. Inspirací jim proto budiž největší státnická lež XXI. století – zdůvodnění invaze do Iráku tím, že tato země vlastní zbraně hromadného ničení a může jich rychle použít. Lhaní v zájmu státu je bezrizikové – zdůvodnění i omluva se najdou vždycky, pokud je vůbec třeba něco zdůvodňovat. Postih není možný. Jen vzácně dojde k nehodě, jaká potkala španělské-
65
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 66
ho premiéra José Maria Aznara a jeho lidovou stranu. Za lhaní před invazí do Iráku a za svalování odpovědnosti za teroristické útoky v Madridu na separatistickou organizaci ETA, která v nich neměla prsty, je v březnu 2004 španělští voliči odstavili od vlády a nahradili je Rodriguezem Zapaterem a stranou socialistickou, ač do poslední chvíle nasvědčovalo všechno tomu, že u moci zůstane Aznar. Seriózní zájemce o lhaní ve vysoké politice odkazujeme na četné odborné prameny, např. na monografii Al Frankena z roku 2003 “Lies and the lying liers who tell them” (Lži a prolhaní lháři, kteří je používají). Rostoucí počet publikací na toto téma reflektuje rostoucí oblibu a banalizaci lhaní v současném světě. Přímá transformace lži v pravdu a pravdy v lež nebývá však za všech okolností tím politicky nejschůdnějším řešením. Političtí nepřátelé, tisk nebo veřejnost (viz dále příslušné kapitoly) mohou např. znát a vyjevit skutečnou situaci a způsobit tím politikovi nepříjemné chvíle. Proto se často doporučuje přímo nelhat, nýbrž říkat polopravdu. V takovém případě jde o skutečnou pravdu, jíž byly amputovány přebytečné orgány nebo byla jinak odborně vyléčena a zachráněna pro využití v politice. U hodnocených skutečností nebo návrhů se zamlčí rizika, nedořešené problémy, za úvahu stojící alternativy, možný odpor obyvatel, vedlejší náklady, nedostatečná projektová připravenost, podceněný rozpočet a jiné skutečné nebo potenciální negativní efekty. Oblíbenou formou polopravdy je používání “dvojího metru” (anglicky: double standard) a principu “když dva dělají totéž, není to totéž”. Díky těmto metodám lze poměrně snadno udělat stejné závěry z rozdílných skutečností, nebo naopak zhodnotit jednu skutečnost dvěma i více rozdílnými způsoby. Současná politická praxe si veliké přednosti polopravdy uvědomuje a často ji upřednostňuje před prostou lží. Politikům je v hledání pravdy nápomocna statistika, která umí vytvářet vědecky zjištěné a zdůvodněné nepravdy a polopravdy, které vyznívají jako pravdy. Její velkou předností je, že pracuje s čísly a vyhýbá se všeobecným tvrzením, která se dají snadno prohlásit za nepodložená a nepravdivá. Musí se ovšem umět správně používat. Titulek v tisku vysázený velkým tučným písmem sdělí např. českému čtenáři radostnou zprávu, že 66
politicke
27.5.2005
Exkurz 7
9:06
Str. 67
Statistika je věrný pomocník politika (metodické desatero)
• Naučte se vědecky srovnávat. Srovnáte-li např. úmrtnost amerických vojáků v Iráku (cca 0,3 % v roce 2003) s úmrtností obyvatel města Prahy (cca 1,3 % v roce 2002), prokážete tím, že dýchat vzduch a chodit po ulici v Praze je mnohem nebezpečnější než válčit v Iráku. • Používejte vhodné výchozí srovnávací základny. Pokud se produktivita zvýšila oproti minulému roku o 3 %, nemusíte mluvit o tom, že je stále ještě 10 % pod úrovní dosaženou již před 10 roky. • Zamlčujte příznivé vlivy, které vám bez vaší zásluhy pomohly sledované ukazatele zlepšit (vzestup nebo pokles měnových kurzů, pokles cen dovážených surovin, důsledky rozhodnutí vašich předchůdců, apod.). • Používejte vhodně konstruované grafy. Začnete-li od nuly, poslední přírůstek ze 100 na 101 % vypadá malý. Začnete-li rovnou na stovce, přírůstek bude vypadat tak velký, jak budete chtít. • Vysvětlujte lidem názorně skutečnou velikost hodnot. Např. kdyby každý občan použil denně o jeden útržek toaletního papíru méně, ročně bychom tím zachránili 100 hektarů lesních porostů. Každého tak ohromíte svou informovaností, schopností syntézy a pragmatickým pohledem na složitou ekonomickou realitu. • Preferujte aritmetické průměry. Skryjí se v nich nepříjemné a politicky citlivé extrémní hodnoty, včetně hodnot nulových a záporných. I ten, kdo nic nevydělá, bude tak mít slušný průměrný výdělek. • Definujte správně obsah statistických ukazatelů. Nezaměstnost se dá např. snížit tím, že do ní nezapočítáme vězně, občany, kteří se nikde nezaregistrovali nebo už ztratili na podporu nárok, mládež vyšlou ze škol, která se dosud o zaměstnání neuchází, nemocné nezaměstnané, občany, kteří před justicí uprchli do ciziny, vojáky, kteří nemají co dělat, zahraniční dělníky, kteří nemají práci, předtím však pracovali bez povolení, uchazeče o azyl, kteří pracovat nesmějí, atd. atd. • Hlídejte si výběrová šetření a dohlížejte na to, aby byly pokud možno dotazovány osoby, které dají odpověď správnou z vašeho hlediska. V průzkumech veřejného mínění se tak dají dělat pravé divy! • Hlídejte si otázky v šetřeních kladené. Ptá-li se např. někdo občanů, zda souhlasí s tím, aby se politici dobrovolně zřekli jedné čtvrtiny svých platů,když stát nemá na platy učitelů a lékařů, víte předem, jak bude statistické rozložení odpovědí vypadat. • Nelze-li statistické údaje upravit žádným z doporučených způsobů, prohlašte je jednoduše za neúplné nebo zastaralé a vyhněte se jim.
67
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 68
“mzdy za 30 let jsou sedmkrát vyšší”. Až v textu článku je tato ohromující zpráva drobným písmem poopravena: “Když se vezme v úvahu růst cen za stejnou dobu, je zvýšení kupní síly zhruba poloviční.” Ani toto tvrzení není ničím doloženo. Exkurz 7 uvádí deset jednoduchých statistických technik vhodných pro použití v politice. Politik nebude většinou promovaný statistik, základním metodám “politické statistiky” se však naučí rychle.
1.11
Politické hrátky a marketing “Nezáleží na tom, jaký jste, nýbrž na tom, jak jste vnímán.” základní princip moderní politiky
“Skutečný vůdce umí přimět lidi, aby dělali, co dělat nechtějí, a aby se jim to líbilo.” Harry Truman (1884–1972), americký prezident
“Není žádný podstatný rozdíl mezi kampaní na prací prášek a kampaní prezidentskou.” Jacques Séguéla, francouzský expert na prezidentské volební kampaně
Dopustili bychom se omylu, kdybychom politiku považovali za pouhé lhaní a nic více. Tak jednoduché to není ani u politiků, kteří mají takřka neomezenou moc a lež si velice oblíbili. Nějak se musí vyplnit čas od jedněch voleb do dalších a je zřejmé, že se nedá vyplnit samým lhaním. Nějak se musí bojovat proti ostatním politikům, aby tito “nevyfoukli” všechny voliče a všechny zajímavé příležitosti. Nějak se musí přesvědčivě dokazovat, že politikovi jde výhradně a pouze o blaho těch, kdo ho budou příště volit. Nějak se musí demonstrovat, že politik je obětavý, nezištný, zapálený pro věc a svou odpovědnou funkcí nesmírně vytížený. Někdy se dokonce musí něco konkrétního zařídit. To vše je nutno předvádět občanům (veřejnosti) a jejich různým skupinám či subkategoriím, ostatním politikům, sponzorům, médiím i sobě samému a vlastní rodině. Tomu všemu se někdy říká “dělat politiku”. My tomu budeme říkat politické hrátky. Patří sem všechny činnosti, jimž se politik ve svém úsilí o lepší zítřky obětavě oddává, bez ohledu na to, zda přitom právě lže nebo mluví pravdu. 68
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 69
Politickým hrátkám věnuje každý normální politik velké procento svého času a někteří politici nedělají dokonce vůbec nic jiného. Kompetence politika je tedy především kompetencí hráče či aktéra politických hrátek. Ve druhém a třetím oddílu této publikace budeme postupně probírat různé oblasti a metody těchto hrátek. Všimneme si hrátek koaličních, parlamentních, vnitrostranických a dalších. Na tomto místě se omezíme na společné rysy všech těchto hrátek. O co jde v politických hrátkách? Obecným a všemu nadřazeným cílem (anglicky: superordinate goal) je samozřejmě dosáhnout co nejvyššího prospěchu z politiky včetně maximálního sebeuspokojení. Tento cíl je však příliš globální, k jeho dosažení sleduje proto politik dílčí cíle, které lze utřídit např. takto: • • • • • • •
být dobře viditelný, zalíbit se a zůstat oblíbený, najít si ochránce, spojence a sponzory, náležitě pošpinit a oslabit politické protivníky, dostat voliče na svou stranu a udržet si je, dostat se co nejvýše a zůstat tam co nejdéle, bavit národ i sebe.
K dispozici je široká paleta manipulačních i jiných technik, mezi nimiž politika upřednostňuje slibování (viz exkurz 8), lhaní, pomlouvání, ponižování, zveličování, svalování odpovědnosti na druhé, zatajování, zastrašování, provokování, vyhrožování, vydírání, osočování, zapírání, handlování, podbízení, licitování, lichocení, natřásání se jako páv a hraní komedie. Někdy se největšího efektu dosáhne tím, že se uvedou prostá fakta, bez překrucování a přikrášlování. Politické hrátky se zpravidla hrají pro několik klientských skupin zároveň. Řekne-li např. bývalý premiér o současném premiérovi “je to mafián” nebo “všechny nás zklamal, chlapec”, toto státnické sdělení je určeno občanům, tisku i ostatním politikům a zároveň slouží k autorovu sebeuspokojení. Aby neztrácel zbytečně čas, politik by měl vždy vědět, pro koho a proč právě hraje, tj. k čemu reálně slouží aktivity, jako je potřásání rukou voličům a voličkám, slibování nebe na zemi, braní cizích dětí do náručí před televizí, otcovské varování před úpadkem morálky, navrhování nejrůznější potřebných i nepotřebných zlepšení, diskutování 69
politicke
27.5.2005
Exkurz 8
9:06
Str. 70
Sliby nejsou chyby!
Proč je slibování nejcennějším a nejúspěšnějším nástrojem politických hrátek? Proč v politice nejsou sliby chyby? – Sliby hrají na citlivou lidskou strunu. Volte nás, říká politická strana, postaráme se o vaše štěstí a o budoucnost vašich dětí. Budete žít bez starostí. Váš hlas pro nás, záruka pro vás! Což po něčem takovém všichni netoužíme? – Sliby dodávají politice jasu. Zkrášlují šedý dnešek, vytvářejí světlý až zářný obraz zítřka. – Sliby jsou pozitivní a konstruktivní. Politik, který slibuje něco lepšího a spravedlivějšího (i když vzdáleného a nedosažitelného) působí na každého příjemněji a věrohodněji než ten, kdo stále jen kritizuje, rýpá, napadá, pochybuje, rozvrací, uráží a vyhrožuje. – Sliby nic nestojí a dělají se snadno. Zkušení politici a jejich poradci si umějí vymýšlet nové a nové sliby na běžícím pásu. – Sliby jsou pružné. Politik své sliby snadno přizpůsobí posluchačstvu, počasí, okamžité náladě a jakýmkoli jiným podmínkám. – Sliby jsou bezrizikové. Přímo napadnutelné nejsou, protože budoucnost ještě nenastala. V budoucnu se na ně stejně zapomene. A jestli ne, situace bude už natolik jiná, že se neplnění slibu snadno zdůvodní. Dokonce bude možné nahradit daný slib novým a zcela opačným slibem. A tak dokola. – Sliby mohou mít jinou časovou dimenzi než politický mandát. Navíc se lhůty plnění dají různě prodlužovat. Kontrola se tím znemožní.
o národní identitě, varování před ztrátou státní suverenity v rámci Evropské unie, hraní tenisu nebo golfu s jinými politiky a vlivnými podnikateli, sezení v první řadě při filmových festivalech a sportovních utkáních, zahajování dobročinných akcí a dávání prvních velkých příspěvků, projevování upřímné starosti o přírodu a životní prostředí, navštěvování mateřských školek a hasičských bálů, atd. atd… V politických hrátkách je naprosto zásadní stanovit, jakého efektu se má dosáhnout. Hrátky bez politického efektu jsou “uměním pro umění” (francouzsky: l’art pour l’art) a marněním času. Psychologie a další obory pomáhají zjistit, co na každou klientskou skupinu nejvíce působí. Je lepší lidi strašit, anebo v nich vzbuzovat soucit? Kdo bude našim slibům věřit a kdo ne? Je solidarita průchozí téma? Který politik se bude nejvíce líbit ženám a jaký efekt to bude mít na jejich hlasování? U všech těchto otázek se zvažuje, zda je 70
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 71
důležitější působit na rozum nebo na emoce. Jak již víme, emoce jsou v politickém rozhodování důležitější než fakta a rozumová argumentace, najdou se však i voliči, kteří mají zájem o fakta. U všech hrátek je vhodné sledovat ukazatel jejich míry. Ten nám říká, zda se všech v hrátkách obsažených možností náležitě využívá a zda se přitom nepřekračuje rozumná míra. Tato míra není přitom univerzální a různé oblasti hrátek a různá kulturní prostředí se vyznačují různými hodnotami míry. Dobrý politik se vyznačuje tím, že optimální míru platnou v jeho prostředí zná a obratně využívá, avšak překračuje pouze v nejnutnějších případech. Ukažme si to na příkladě. V české kultuře je např. míra tolerance pro urážky a sprostoty mnohem vyšší než v kultuře švýcarské. Švýcarský politik musí tuto nižší míru respektovat a při urážení a napadání protivníků hledat poněkud subtilnější slovník než politik český. Přesto se najdou techniky, které se hodí všude. Ve Švýcarsku vykreslila např. pravicová UDC Christopha Blochera ve svém letáku socialisty jako rudé krysy, které vyžírají státní kasu. V Česku prohlásil svého času premiér Miloš Zeman, že jeho levicová vláda bude působit především jako “deratizační jednotka”. Později se nechal několikrát slyšet, že deratizace bude ne-
71
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 72
zbytná i uvnitř jeho vlastní strany. Jak je vidět, krysy se v politice prohánějí na levici i na pravici, ve Švýcarsku i v Česku, uvnitř i vně politických stran. Míra hrátek není statická a stále se vyvíjí. Po skončení druhé světové války nebylo myslitelné, aby někdo srovnal demokratického politika s Adolfem Hitlerem. Dnes je situace úplně jiná a srovnávání s Hitlerem se těší velké oblibě. Často s ním jsou srovnáváni nikoli jen Joerg Haider nebo Jean-Marie Le Pen (evropští extrémisté), nýbrž také George W. Bush a John Kerry, zesnulý Yasser Arafat nebo Ariel Sharon. Stačí podívat se na internet. I Stalin a Brežněv se dnes hodí některým bystrým politikům jako srovnávací základna. Česká ODS vyrukovala v roce 2004 s originálním básnickým obrazem “grosstapo”. Jako srovnávací základna byl již vícekrát použit totalitní funkcionář Miloš Jakeš, což je v české politické kultuře obzvláště ponižující. Do stejné kategorie patří duchaplné přirovnávání Evropské unie k totalitní Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). U slibování se vhodná míra hrátek uplatňuje ve dvou hlavních směrech. Nejprve se vyhledává správná hodnota na stupnici mezi realistickými a nesmyslnými sliby. Realistické sliby jsou málo zajímavé a voliče dostatečně nemotivují, zatímco zjevně nesmyslné sliby vypadají zajímavě, u některých voličů však vzbuzují nedůvěru. Dále se stanoví ideální časový horizont. Volič vidí raději sliby okamžitého nebo aspoň velmi rychlého plnění, z hlediska politika jsou však tyto sliby nejriskantnější. Politik miluje jakékoli sliby s plněním za 10, 20 i více let, ty však voliče dostatečně nevzrušují. Stejné závěry jako o sprostotě, slibování, ponižování a jiných politických metodách platí o míře lži. Jak jsme viděli (kap. 1.10), již Jonnathan Swift varoval před lhaním nejapným a nehorázným, ač politické lhaní a zejména lhaní v zájmu občanů ctil a považoval je za ušlechtilou činnost. Tolerance k politické lži je velká všude na světě, pokud jde však o ochotu občanů spolknout jakoukoli lež bez ohledu na její míru, mezi národy jsou rozdíly. Ve Švédsku či na Islandu se např. nelže stejně jako v Rusku nebo v Americe. Kdo poruší toto pravidlo, neuspěje. “Horáznost” čili vhodná míra lži je určována národní kulturou, občanskou vyspělostí a selským rozumem. 72
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 73
Dosud uváděné příklady ukazují, že poměrně značná část politických hrátek je veřejná a dobře viditelná a jejím cílem je zabavit a pozitivně naladit veřejnost. Viditelnost je dokonce její hlavní znak, jinak by politik zbytečně plýtval energií. Existuje však menší a delikátnější část politických hrátek, která je a musí zůstat neveřejná a dokonce utajená, dokud se politik nerozhodne sám ji zveřejnit. Sem patří jednání s vlivnými sponzory, vnitrostranická a mezistranická ujednání o společných nepřátelích a jiných věcech společného zájmu, taktická opatření pro zkompromitování protivníků, dohody o rozdělování postů v budoucích vládách a v diplomacii, jednání o obsazování míst ve správních a dozorčích radách, kontrolních komisích, justici, armádě, tajných službách a podobných pomocných instrumentech politiky, apod. Těchto aktivit je velmi mnoho, proto je nemůžeme všechny ani vypočítat. Adept politiky si musí vštípit, že veřejná část politických hrátek je důležitá, část neveřejná je však ještě důležitější. Četní znalci říkají, že jen to je ta pravá politika. Někteří odborníci zastávají názor, že bohulibé činnosti, které tvoří jádro politických hrátek, by měly být hlouběji propracovány novým vědním oborem s pracovním názvem “intrikologie”. Patřilo by tam např. vytváření politických klanů, klik a bloků, rozbíjení existujících bloků, uzavírání a porušování dohod, rozdmychávání nepřátelství, vymýšlení a šíření pomluv a obvinění, vyvolávání paniky, postrkávání málo schopných politiků do funkcí, kde se rychle znemožní, nastražování nejrůznějších pastí, donášení, vydírání, vyhrožování, špehování, vyzrazování tajemství, obchodování s informacemi a jiné osvědčené techniky moderní politiky. Jiní odborníci považují další výzkumy za ztrátu času. Domnívají se, že intrikologie je již dokonale aplikována v soudobé politické praxi, která tak předběhla všechny teorie. Všimněme si rovněž těsného vztahu politických hrátek k aktivitám, pro které se používá souhrnný termín politický marketing. Dnes nezáleží na tom, jaký politik je, nýbrž jak je vnímán a jak se umí prodávat. Každý politik prodává sebe sama i své služby především voličům. Dobrý politik si proto nehraje jen pro vlastní pobavení nebo pro rozptýlení politických přátel, nýbrž nikdy neztrácí se zřetele marketingový cíl veškerého svého hrátkování. Jinak řečeno, dobrý politik se nabízí a prodává vždy a všude, i když zdánlivě dělá něco naprosto soukromého a s politikou nesouvisejícího. Neví dne ani hodiny. Prodávat se musí znovu 73
politicke
27.5.2005
Exkurz 9
9:06
Str. 74
Politická kultura, či snad pakultura?
Principy a metody politických hrátek se někdy shrnují pod globálnějším pojmem “politická kultura”, který není zcela přesný, protože se často jedná spíše o pakulturu. Politickou kulturou se rozumí navyklá a v každodenní politické praxi používaná pravidla politického vyjadřování, chování a jednání. Měla by být výrazem určitých politiky sdílených hodnot. Může to být kultura celonárodní, k níž se hlásí všechny strany a politici a která určuje, “jak se u nás dělá politika”. Specifickou kulturu či spíše její nedostatek může mít určitá strana nebo politická osobnost. Politik-jednotlivec si může pečlivě pěstovat svou vlastní osobitou kulturu a styl proto, aby se odlišoval od ostatních a v jakékoli situaci na sebe rychle upoutal pozornost. Jádro politické kultury tvoří etiketa (slušné vyjadřování a chování) a etika (více či méně korektní a solidní jednání s partnery i protivníky a hlavně s voliči a se všemi občany). Obojí je třeba rozlišovat. Pokud jde o formu projevu, politik se může vyjadřovat jako nevychovanec a hulvát, pod hrubou skořápkou se však může ukrývat citlivá duše a velké srdce. Častěji se setkáváme s opakem – politik vystupuje jako gentleman, pod jemnou skořápkou se však skrývá tvrdý hoch a morálkou nikterak neohrožovaný bojovník za vlastní práva. Dále patří do kultury různé procedury, rituály a symboly – např. způsob zahájování a řízení schůzí parlamentu, režie a styl předvolebních kampaní nebo tiskových konferencí, zacházení s důvěrnými informacemi, slovník politických hesel a plakátů, atd. atd. Politická kultura je produktem dlouholetých tradic a zvyklostí. Politici ji mění neradi, protože v neznámém kulturním prostředí ztrácejí orientaci. Poznávat a posuzovat se dá pouze nepředpojatým srovnáváním s jinými politickými i nepolitickými kulturami a pakulturami, čemuž se politici většinou vyhýbají.
a znovu a na rozdíl od prodavačů v maloobchodě nemá nikdy nárok na přestávku. Musí si dobře rozmyslet, co má na prodej, kdo si jeho “zboží” koupí a s čím v žádném případě na trh nesmí. A neustále se musí srovnávat s konkurenty. Pokud jde o běžné techniky marketingu, politik může např. neadresně “vysílat do etéru” prostřednictvím projevů k národu, televizních spotů, politických prohlášení, novinových reklam, billboardů, knih nebo teoretických statí. Nebo se může orientovat na naprosto adresný a výběrový marketing a budovat si politická a osobní přá-
74
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 75
telství, poskytovat drobné služby, slibovat a vyjednávat protekci, nechávat vyhrát sponzory na tenise nebo v golfu, promlouvat k malým zájmovým skupinám, bojovat za specifické dotace ze státního rozpočtu pro politické přátele, uzavírat dohody s jednotlivými mecenáši a společníky, prostě dělat cokoli, co mu evidentně získává konkrétní a hmatatelnou oporu, podporu, peníze a voliče. Dobrý politik počítá asi takto : Řekněme, že ke zvolení potřebuji kolem 20 000 hlasů. Kolik mi jich přinesou různé marketingové akce a techniky? Kolik lidí mohu kontaktovat osobně a aspoň jim potřást rukou nebo pochovat jejich děti? Kolik lidí si přečte můj článek a nebude se mu smát? Kolik lidí mi přijde na předvolební schůze? Dostanu-li se do televize, kolik voličů tak získám a kolik ztratím? Kolik voličů mi může přes své známé sehnat manželka? Kolik budu na všechno potřebovat a kde ty peníze seženu? Kdo by mohl mít takový zájem na mém zvolení, aby na ně přispěl z vlastní kapsy? Je toho hodně a jako jednotlivec by to zvládl málokterý politik. Naštěstí má za sebou svůj stranický aparát. Dále má k dispozici poradce, analytiky, pobočníky, asistenty, reprezentanty, mediální, “vlivové” nebo “píárové” (anglicky: public relations čili PR) konzultanty, reklamní agentury, ideology, myslící tanky (anglicky: think-tanks), mozkové trusty (anglicky: brain trusts), sociology, politology, psychology, psychiatry, astrology, lobbisty (více o nich
75
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 76
v kap. 2.3), agitátory, mluvčí, reportéry, novináře, moderátory, komentátory, fotografy a plno dalších pomocníků. Ti všichni se chtějí na politice nějak přiživit. Politik si musí vybírat opatrně a nespoléhat slepě na nikoho, protože četní pomocníci si dnes hledají pouze pohodlnou obživu a nejsou schopni odvést kvalitní práci. Mohou být též nediskrétní a zkorumpovaní opozicí. Nejvíce se cení “špiň-doktoři” (anglicky: spin doctors), kteří se specializují na manipulování veřejného mínění ve velkém měřítku v málo přehledných a politicky choulostivých situacích. Dobrý špiň-doktor je architekt lidských duší, producent kvalitní politicky využitelné špíny a umělec politických hrátek. Plánuje a řídí volební kampaně, vybírá manipulační a dezinformační techniky, pomáhá vyvolat paniku, vymýšlí hesla, fámy a pomluvy, orchestruje skandály, píše prohlášení a projevy, radí politikovi, jak měnit názory i spojence a co přiznat a co zalhat, opravuje chyby v politikově vystupování na veřejnosti a zaškoluje další pomocníky a manipulátory. V české politice jsou tyto služby dosud v plenkách. Všem těmto věcem je však možné se učit u životem prověřených praktiků, jako je washingtonský lobbista Chris Matthews (autor knihy “Hardball”), Clintonův ředitel volební kampaně a poradce James Carville, Bushův politický stratég a šedá eminence Karl Rove (jemuž se dokonce říká “Bushův mozek”) nebo francouzský expert na úspěšné volební kampaně Jacques Séguéla. Z politického marketingu se vyklubává slibný univerzitní obor a nedávno spatřil světlo světa odborný časopis “Journal of Political Marketing”.
1.12
Jazyk v politice “Hranice mé řeči jsou hranicemi mého světa.” Ludwig Wittgenstein (1889–1951), rakouský filozof
“Někteří poslanci si v Bruselu nepopovídají.” zpráva z českého tisku
Jazyk je nejdůležitější pracovní nástroj každého politika a u mnohých profesionálních politiků je nástrojem jediným. Jazyk je vyjádřením myšlenek, jazyk politiků by proto mohl být 76
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 77
jednoduchý. Měl by se dát zvládnout poměrně snadno. V praxi to však zřejmě tak snadné není. S politickým jazykem je trápení všude na světě. George Orwell uveřejnil již v roce 1946 studii “Politika a angličtina” (Politics and the English Language), kterou by si i dnes měli prostudovat všichni čeští politici a učitelé jazyků, včetně češtinářů. Orwell napsal, že “politický jazyk se dnes utváří tak, aby lež vypadala jako pravda a vražda jako šlechetný čin a aby čirý vzduch vypadal jako něco pevného a masivního” a “současný politický chaos je spjat s úpadkem jazyka”. Politici, kteří se vyjadřují v jazyce českém, se již delší dobu musí vypořádávat se svízelným problémem. Občané se na ně dívají v televizi a posmívají se jim. Občanům nedochází, o čem to politik vlastně mluví, proč jen málokdy sestaví souvislou větu a stále se z něčeho vykrucuje a k jakému vlastně směřuje závěru. Jak všichni víme, ve škole se toho politici mnoho nenaučili. Tím byli objektivně znevýhodněni např. ve srovnání s francouzskými politiky, jejichž jazykový projev je už ze školy vždy vybroušený, i když sdělovaná myšlenka může být stejně prostá jako v Česku. Každé mezinárodní srovnání nemusí však dopadnout v neprospěch české politiky. Srovnejme např. následující prohlášení: (1) “Ty zásadní věci, na kterých se dohodneme, budou v rámci těch dohod, na kterých jsme se dohodli. To není problém, na tom se dokážeme shodnout” (český politik) a (2) “Já vím, čemu věřím, a i nadále budu artikulovat, čemu věřím a čemu věřím – já věřím, že čemu věřím, je správné” (americký politik). Nevypadá to jako obojí ze stejných úst? Říká se, že na politické češtině se podepsala totalita. Jak je to v zemích, které totalitu dosud nepoznaly? Čemu vděčí ony za myšlenkovou hloubku a jasnost vyjadřování politických špiček? Standardně schopný politik (a jeho mluvčí) se dnes přes všechny kritiky poctivě snaží mluvit tak, aby politiku dostal na vyšší úroveň aspoň slovně. Posluchač by měl být prosycen pocitem, že politika je ta nejodpovědnější a nejčestnější společenská činnost a že politik rozumí ekonomickým, právním a jiným kategoriím, které jsou pro mentální schopnosti obyčejného člověka nedostupné. Proto potřebujeme politiky. Používá se k tomu abstraktnější a nadnesenější slovník a příhodné eufe77
politicke
27.5.2005
Exkurz 10
9:06
Str. 78
Několik perliček politické češtiny
• to ohrozí pozici České republiky v rámci EU i v rámci naší země… • materiál je třeba přepracovat panem místopředsedou… • systémy jsou nastartovány v případě nutnosti, že budou zařazeny do výkonu… • aktivita byla méně intenzívnější… • musela se brát v úvahu časová nedostatečnost, která tady byla… • je třeba, aby se objasnilo, zda ta situace byla pouze ve věci prezidenta… • motivací krádeže byla skutečnost, že pachatel chtěl prodat zcizený předmět… • kulturní stánky, jejichž zřizovatelem je státní a místní správy… • existuje určitý princip demokracie, že lidé považují za potřebné, aby hlavu státu volili přímo… • oslavujeme šestsetipadesáté výročí, kdy byla založena Karlova univerzita… • není třeba otálet, aby ministr vnitra opustil svou funkci… • ministr souhlasil i s veřejným zveřejněním… • počkám si na výsledek hlasování a pak budu přijímat rozhodnutí… • kandidáti se musí domluvit v angličtině nebo v anglickém jazyce… • výnosy mohou jít nejen do stamilionů, ale i do jednotlivých miliard… (Copyright česká politická elita, 2003–2005)
mismy. Usiluje se o bezpečnou míru neurčitosti a nepřesnosti. Ministerský předseda odpoví např. novináři, že “po skončení posuzování zjištěných relevantních skutečností vláda rozhodne o prioritních naléhavých opatřeních, která bude nutno přijmout”, místo aby nekultivovaně řekl “musíme ten průšvih dát rychle do pořádku”. Schopný politik nikdy nezapomíná, že jazyk je hlavním instrumentem politické lži a že nesmí svou pečlivě zkonstruovanou nepravdu znehodnotit lehkomyslně zvoleným slovním obratem. Jazyk slouží k tomu, aby lež zněla jako pravda a aby o tom nepochyboval ani ten, kdo ji vyslovuje. O jazykovou nadřazenost zdůrazňující specifičnost a náročnost jejich funkcí a zahalující nečinnost nebo neschopnost usilují z pověření svých politických šéfů i představitelé a mluvčí úřadů. Mluvčí policie proto neřekne “vraha už máme za mřížemi”, nýbrž “osoba podezřelá z provinění spáchání trestného činu zabití byla po uplynutí krátkého časového úseku zadržena příslušníky policie České republiky a byla neprodleně vzata do 78
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 79
vazby”. Mluvčí ministerstva nemůže říci “pan ministr dostal celý sektor do obtíží a zatím nevíme, co s tím”, nýbrž “shromažďujeme některé relevantní údaje pro kritické přehodnocení současných dočasných problémů vedením ministerstva, aby bylo možné zabezpečit obnovení proporční dynamiky prorůstové sektorové politiky”. Politik o svém podřízeném neřekne “asi ty peníze ukradl”, nýbrž “zjišťuje se, zda tyto prostředky dočasně nepoužil nestandardním způsobem bez vyžádání a obdržení příslušného předběžného povolení”. Rozkrádání se řekne cudně “používání veřejných prostředků na jiné než předem stanovené účely”. Zdražování je “vyrovnávání cenové hladiny vzestupným směrem”. Pokles národního důchodu je jeho “nikoli pozitivní růst”. Zvýhodňování je “pozitivní diskriminace”. V politice a ve státní správě se nic “nedělá” – všechno se “provádí, realizuje, uskutečňuje, řeší, zajišťuje, zabezpečuje, vykonává nebo koná”. Nikdo nic nerozhoduje, všude jsou “zvažována a přijímána rozhodnutí”. Místo “bude toho více” se řekne “četnější případy nastanou” atd. atd. Jedná-li se o politického nepřítele, volí se raději opačný přístup. Politik neřekne “druhá strana v této nejasné záležitosti pravděpodobně zastává mylný názor”, nýbrž “tahle zlodějská banda neví, o čem mluví, a chce nám vnutit naprosté nesmysly, místo aby šla hodně rychle od válu”. Jednou ze specifických starostí českých politiků je nalezení racionální míry lidovosti a bodrosti ve vyjadřování. Intuice jim říká, že příliš uhlazená knižní mluva působí nepřirozeně a lidé ji nemají rádi. Politici se proto často uchylují k druhému extrému – k obhroublosti až vulgárnosti, doufajíce, že se tím občanům zalíbí. Zapomínají však, že politik není dlaždič a že v jeho ústech vulgárnosti ztrácejí svůj přirozený půvab. Výrazy jako “póvl”, “prošustrovat”, “fízl”, “srab”, “coura” nebo “ksicht” se do politického projevu nehodí. Také se nedoporučuje urážet lidí odlišných ras, barev, náboženství, sexuální orientace, půvabů nebo jejich absence, váhy, tělesného vzrůstu a různých jiných vlastností a inklinací. Naproti tomu přímé politické nepřátele lze urážet bez zábran, avšak pouze v souvislosti s výkonem politické funkce a v rámci regulérních politických hrátek, nikoli jako pouhé občany. Nářečí může politik sem tam použít, vždyť tím ukáže, že vyšel z lidu a že na to ne79
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 80
zapomněl. Nesmí to však přehnat, aby to nevypadalo, že se nikdy nenaučil mluvit jinak než doma na návsi. Slangy by měl politik používat pouze v prostředí, odkud pocházejí, pokud ovšem není taktičtější se od takového prostředí úplně distancovat. Vcelku platí, že se dnes každý aktivní politik vyrovnává se čtverým tlakem na jeho veřejný projev. Za prvé se musí snažit nemluvit příliš zmateně, aby se posluchači nedohadovali, zda má popletené myšlenky nebo jen těžkosti s vyjadřováním. Za druhé musí mluvit tak, aby z jeho slov vyzařovala společenská vážnost politiky i jeho vlastní osoby. Za třetí musí hledat cestu k myslím a srdcím prostých lidí, aby ho nikdo nemohl prohlásit za inteligenta nebo nafoukance. Za čtvrté si musí dávat pozor na celou armádu kritiků, kteří by ho tuze rádi chytili při nějakém politicky nekorektním vyjadřování nebo aspoň přeřeknutí. Těžký život politika… Jak dosáhnout radikálního zlepšení? Bohužel, učebnice politické a byrokratické češtiny není dosud k dispozici a politici přebírají vyjadřovací zvyklosti od zkušenějších kolegů. To je ten kámen úrazu. Co tedy dělat? U nejednoho politika by snad bylo nejschůdnějším řešením přestat dočasně (na dobu jazykové rekvalifikace) mluvit. Tato alternativa však nepřichází v praxi v úvahu. Většina českých politiků usazených ve funkci ani mladých adeptů politiky si svých vyjadřovacích výkonů není dosud ani vědoma, natož aby se v nich najednou nechali omezovat nějakým kontrolorem češtiny. Každý politik si však může nechat diskrétně udělat jazykový a komunikační audit. Obrátí se na nějakého dobrého a pravděpodobně špatně placeného češtináře nebo na osobního přítele, který už politickou češtinu jakžtakž zvládl. Musí to být někdo, kdo se politika nebojí, nebude se mu za zády posmívat a nemá nerozumné finanční nároky. Této osobě předloží politik několik svých projevů a záznamů rozhovorů, případně pro ni napíše a přednese nový cvičný projev a poprosí o naprosto bezohlednou kritiku a o doporučení, co zlepšit. Nejde tedy o žádnou zkoušku z politické češtiny, která by se stala podmínkou působení v politické funkci. Myšlenkou takových zkoušek není vhodné se zabývat ze dvou důvodů: za prvé by ji politické strany ani parlament nikdy nepřijaly, a za druhé, kdyby ji přece jen 80
politicke
27.5.2005
9:06
Str. 81
nějakým nedopatřením přijaly, poslanecké lavice by pak dlouho zely prázdnotou. To si Česká republika rozhodně nemůže dovolit. Povinné doškolovací kurzy češtiny pro politiky by možná nebyly špatným řešením. Mohli by se jich účastnit i oficální mluvčí politických a veřejných orgánů. Jinou vhodnou technikou by mohla být bezprostřední jazyková zpětná vazba. Po každém projevu a rozhovoru by politik dostal ihned přehled svých chyb, nelogičností a neobratností. Upusťme však od návrhu dávat politikům po každé gramatické chybě a stylistické krkolomnosti drobný elektrošok přímo během projevu – bylo by jich tolik, že by to četní politici nemuseli fyzicky vydržet. Členství v Evropské unii rozvířilo v české politice jinou otázku, jíž se předtím politici úzkostlivě vyhýbali – znalost cizích jazyků. Památným se stal případ českého exministra, který byl vládou vybrán a do Bruselu vyslán jako oficiální kandidát na místo evropského komisaře, ač v angličtině nemohl sledovat ani jednoduchou konverzaci. I francouzský tisk se mu posmíval, ač francouzští politici byli donedávna proslulí svou neochotou komunikovat v angličtině. Nejeden český politik si myslí, že se Evropa bude učit česky a že na vysedání v evropském parlamentu bude stačit schopnost chvílemi sledovat oficiálního tlumočníka. Jsou také nejasnosti v tom, co je “znalost jazyka” a “pracovní znalost jazyka” a co znamená “domluvit se”. Politici i školské orgány si stále ještě pletou “umí si koupit lístek na vlak” a “umí sledovat, o čem se vede jednání, je schopen se ho bezprostředně účastnit a umí sám formulovat návrhy, které jsou přesné a účastníkům srozumitelné”. Jen proto mohl přední český politik vybraný pro vysokou funkci v Bruselu prohlásit, že angličtinu zvládne aktivně “do šesti měsíců”. Seriózním zájemcům o politickou dráhu lze doporučit, aby se už za mlada naučili česky. Učitelé jim v této snaze jistě nebudou bránit, vždyť nečekaný zájem o rodnou řeč je jen potěší. Dále jim doporučujeme, aby angličtinu a pokud možno ještě další evropský jazyk začali studovat v útlém věku, tedy dokud na to mají čas a jsou ještě dosti vnímaví, a přitom nespoléhali na to, co jim zadarmo dává škola a připlatili si na pořádné jazykové kurzy. Až budou ve vysoké politice a před televizní obrazovkou, na jazyky bude pozdě. 81
politicke
27.5.2005
1.13
9:06
Str. 82
K čemu politik potřebuje hroší kůži “Nosorožec má kůži tlustou dvě stopy, avšak žádný zájem o politiku. Jaká to škoda!” Randolph Silliman Bourne (1888–1918), americký spisovatel
“V politice to máte snadné, stačí mít dobré svědomí, a k tomu stačí špatná paměť.” Coluche (1944–1986), francouzský komik a myslitel
Politik má těžkou a nevděčnou práci. Přesto je obklopen závistivci a kariéristy, kteří si nepřestávají brousit zuby na jeho místo, ačkoli jsou nesrovnatelně méně talentovaní a méně pracovití. Kdo je již delší dobu v politice, ví zcela přesně, že rána může přijít kdykoli a odkudkoli, i od těch nejvěrnějších. Nemůže předvídat, jaká rána to bude. Proto musí být vždy bdělý, ostražitý a obalený kluzkým avšak tuhým krunýřem, po němž se bodné rány svezou a od něhož se střelné rány odrazí. Nejlepší a nejlevnější řešení je nechat si narůstat neprůstřelný krunýř už od mlada po vzoru moderních politických dorostenců. Někteří odborníci říkají této sebeochraně “teflonový povlak”. Jiní nepěkně rozhlašují, že politici jsou “splachovací”. Hroší kůže je nejlepším obranným prostředkem proti jevu, který je v soudobé politice velice rozšířený – proti ostudě. Kvalifikovaný politik je na ostudu zvyklý, snáší ji docela dobře a od pravého politického mazáka se ostuda odráží tak rychle, že ji ani nestačí vnímat. Příčinou tohoto jevu je ovšem také dialektická rozpornost ostudy. Co jiní politici, média nebo dokonce celá veřejnost vidí jako nebetyčnou ostudu, nebývá zpravidla vůbec ostudou v očích politika. Kdyby tomu tak nebylo, národy by přicházely o příliš mnoho schopných a zasloužilých politiků, které se někdo rozhodl zostudit. Na ostudu se naštěstí v politice rychle zapomíná nebo se najde jiná ještě zajímavější ostuda, která ji plně nahradí. Hroší kůže je za druhé nutná proti kritice. Kritizovat politiky za to, co dělají nebo nedělají, má dnes právo každý. Někteří, jako např. novináři, tohoto dnes již svatého práva doslova permanentně zneužívají, politik proto potřebuje naprosto nezbytně něco, od čeho se kritika odráží. Jinak by byl neustále zraňován na nejbolestivějších místech. Kritiky jsou často formulovány jako ob82
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 83
vinění ze lži a výzvy k odchodu z politiky. Ani tím se dobrý politik nenechá demoralizovat a přinutit k nepředloženému rozhodnutí. Hroší kůže je za třetí potřebná proti posměškům. Přecitlivělá osoba pravděpodobně v politice vůbec nebude, posměšky a jízlivosti nemá však ráda ani osoba méně citlivá. I zde je hroší kůže nejúčinnějším ochranným prostředkem. Nejlepší je tvářit se, že vás posměšky o vaší osobě upřímně baví a že si je se zájmem i s jmény autorů zapisujete, abyste je mohli dávat k lepšímu při setkání s přáteli. Nejlepší lekci hroší kůže dal světu prezident Bill Clinton, když byl vlastními zákonodárci pronásledován kvůli drobné milostné příhodě s Monikou Levinskou a svému rozhodnutí čestného muže nic dobrovolně nepřiznat. Nervy neztratil, šikany přežil, USA o prezidenta nepřišly. Hroší kůži po celém těle si nechaly narůst četné hlavy států, ministři, poslanci, městští radní a další prominenti v Česku i jinde v Evropě. Dovolujeme si vyslovit hypotézu, že se mezinárodní obliba hroší kůže zvyšuje exponenciálně. Hledají se nové prostředky pro stimulování a urychlování jejího růstu. Nezbytným doplňkem hroší kůže je selektivní slyšení. To umožňuje politikům automaticky vytříďovat urážky a požadavky, které se na ně valí. Politik, který selektivní slyšení ovládl,
83
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 84
slyší jen ty otázky televizních reportérů a jiných kritiků a zvědavců, které slyšet chce. Vše ostatní nechává proudit jedním uchem dovnitř a druhým ven a díky tomu se zbytečně nerozptyluje ani nerozčiluje. Stejně prospěšná je selektivní paměť. Politik zapomene, co je lepší zapomenout, a pamatuje si jen to, z čeho se v budoucnu dá něco vytěžit. Politici obdaření selektivní pamětí zapomenou dle okolností na nejrůznější počiny, přísliby, vyhrůžky, urážky, setkání, jednání, poklesky, ponížení, protěžování, dohody, podpisy, jména, úplatky, lži, zrady a mnoho dalších věcí. Nikdo nemůže mít politikovi za zlé, že si při své náročné funkci a rozvětvených vztazích všechno nepamatuje. Díky Bohu, selektivní slyšení a ochota zapomínat jsou vlastnosti velmi rozšířené i mezi nepolitiky. Všichni rádi zapomínáme na věci nepříjemné a na všechno, čemu nerozumíme. Proto jsme k politikům tak benevolentní.
84
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 85
Oddíl 2 DEMOKRATICKY K MOCI!
Předmětem tohoto oddílu je demokratická politika jako společenský systém. Budeme se zabývat analýzou institucí a procesů v politice probíhajících (nikoli politických procesů). Podíváme se zblízka na strukturu a nástroje moci. Nejprve však pojednáme o podstatě demokracie, díky níž se politici mohou dostávat k moci a držet se u ní zuby nehty demokratickým, tj. poměrně slušným a právně nenapadnutelným způsobem. Ukážeme názorně, jak různé složky demokratického systému fungují a jak svou ničím nenahraditelnou úlohu hrají nejdůležitější garanti moderní demokracie – politické strany neboli partaje.
2.1
Demokracie “Demokracie je vláda lidí, lidmi, pro lidi.” Abraham Lincoln (1809–1865), americký prezident
“Demokracie jednoduše znamená mlácení lidí, lidmi, pro lidi.” Oscar Wilde (1856–1900), anglický spisovatel
Začněme výkladem celkového systémového rámce, v němž politik zasévá a sklízí. Takovým rámcem je dnes demokracie, která byla charakterizována již Platonem a po něm Churchillem a dalšími velikány jako nejméně špatný ze všech špatných politických systémů. Pro demokracii je typické dobrovolné odevzdávání moci (včetně práva vládnout společnosti a řídit věci veřejné) občany do rukou jiných občanů. Je zajímavé, že občané se moci, jejímiž jsou podle všech teorií svrchovanými majiteli a držiteli, zbavují velice lehce, až lehkomyslně, bez jakýchkoli smluv a bez nároků na hmatatelnou protihodnotu.
85
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 86
Demokracie je v moderním světě nedotknutelná, ba přímo svatá, a každá její kritika je ihned odvržena jako pokus o návrat k totalitě, o nastolení diktatury (kde je moc odevzdávána nedobrovolně) nebo o anarchii (kde chce každý mít svou moc, ve skutečnosti ji však nemá nikdo). Demokracie je v dnešní době cílevědomě šířena, a to podle potřeby i ohněm a mečem, všude tam, kde dosud nezapustila kořeny. Státy, které se považují za nejvyspělejší demokracie, mají nejen morální právo radit druhým, jak u nich demokracii zakládat a prohlubovat, nýbrž mohou též svou vlastní demokracii bezcelně exportovat do jiných zemí, dohlížet tam na její vysazování, zalévání a hnojení a trestat všechny, kdo demokracii dosud nepochopili a snaží se jí vyhnout. Hlavním formálním znakem demokracie je co nejčastější svobodné hlasování o něčem nebo o ničem (volby, referenda, lidové iniciativy, plebiscity, místní volby, doplňkové volby apod.). Hlavním výsledkem hlasování je vytvoření tzv. demokratické většiny, která získá právo vládnout. Hlavním rysem úspěšné demokratické politiky je umění přimět lidi, aby přišli volit, i když se jim nechce, a aby dobrovolně hlasovali i proti svým zájmům, pokud je o takové hlasování politik žádá. Politici jsou s tímto stavem velice srozuměni. Demokracie je rybník, ve kterém se jim báječně plave. Politici ji vnímají též jako dobře vybetonovanou a bezpečnou silnici, po níž se vzhůru k moci vyjíždí pohodlně. Demokracie je doslova politikův ráj. Umožňuje mu nejen (1) cestu k moci bez velkých rizik (což je to hlavní), nýbrž i (2) péči o to, aby tato cesta nebyla přeplněná a aby na ní nepřekáželi ti, kdo se tam dostali nedopatřením, (3) v případě potřeby snadnou cestu dolů bez ztráty tváře a bez příliš velkých oděrek a (4) dostatek zaměstnání i rozptýlení při provozování široké palety politických hrátek, které demokracii oživují. Moderní politice porozumí jen ten, kdo podstatu demokracie plně pochopí. Po formální stránce je demokracie tou nejsvobodnější a nejdokonalejší vládou lidu. Existuje všeobecné hlasovací právo a i ten nejprostší občan má teoretickou možnost vyjádřit se úplně ke všemu a dostat se demokratickou cestou úplně nahoru. Svrchovaná moc je v rukou lidu. Lid se zbavil tyranů a pánů a vládne si sám. Ve skutečnosti je toto naprostá fikce bez ohledu na to, co se píše v literatuře. Což lid může vládnout a řídit stát? 86
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 87
Jak by to dělal? Vždyť prostý člověk se vyčerpá chozením do práce, starostmi o rodinu a přemýšlením o tom, jak vyjít do konce měsíce. Nemá čas ani na noviny. Jak by tedy mohl rozumět politickým a vládním programům, strategiím, prohlášením, projevům, slibům, zprávám a všemu ostatnímu, z čeho se politika skládá? Podle čeho by měl posuzovat schodek státního rozpočtu, ekonomicky racionální výši veřejného dluhu nebo prorůstová opatření? Navíc se o takové věci vůbec nezajímá. Jak by tedy o nich mohl mít nezávislý, ničím neovlivněný, nikým nezmanipulovaný a přitom správný vlastní úsudek, nutný k svobodnému demokratickému rozhodování? A kdo by shromáždil, porovnal a vytřídil a zohlednil výsledky nezávislého rozhodování všech jedinců, z nichž se lid skládá? Čtenář ví, že vládnout a řídit se musí. Politici to vědí ještě lépe. Proto provozují profesi zvanou politika (viz kap. 1.1), která se v demokracii ochotně ujímá všech záležitostí, o něž se obyčejní očané nezajímají, nebo se v nich nevyznají, ačkoli se o ně zajímají. Jde o přirozenou dělbu práce ve svobodném demokratickém systému, která rozděluje společnost na ty, kteří moc mají a na jejím podkladě rozhodují a jednají, a ty, kteří ji nemají a mohou si o ní svobodně povídat. Žádná demokracie tedy nefunguje přímo, nýbrž pouze a výhradně se svolením a prostřednictvím politiky. Tu mají v rukou politické strany (viz kap. 2.5 a 2.6). Z toho vyplývá další logický závěr, podle něhož je termín “par-
87
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 88
tajokracie” výstižnější než “demokracie” pro označení prostředí, které nás obklopuje a v němž žijeme. Lincolnovu proslulou definici demokracie by bylo vhodné upřesnit takto: “Demokracie je vláda partají, partajemi, pro partaje.” Pro zdárný výkon demokracie potřebují politici nějaký ohraničený a zvládnutelný rámec. Není technicky možné, aby se politik snažil demokraticky vládnout např. všem levákům nebo všem zelenookým na zeměkouli. Demokratická politika proto převzala instituci, která tu byla už před ní, a uzpůsobila ji svému obrazu. Převzala stát a dotvořila si ho jako stát demokratický. Politici si dali za cíl stát demokraticky ovládnout a pak ho používat k výkonu a k ochraně své vlády. Stát je nedotknutelný a zájem státu je ten nejvyšší možný zájem. Demokracie se realizuje vždy v rámci státu a jeho hranic. Jakmile překročíme státní hranici, s demokracií se daleko nedostaneme. Státy jsou suverenní. Prochází-li státní hranice vesnicí, na každé straně hranice platí pro vesničany jiné zákony. Mezi státy vládne právo silnějšího, které se s demokratickou ohleduplností balí do mezinárodních jednání a dohod, ty se však nemusí respektovat a dobrý politik je umí jak podepisovat, tak odepisovat. Stát je instituce přísná, chladná a většině lidí cizí. Demokracie pracuje proto ještě s dalším rámcem, jímž je národ (viz kap. 3.2). Národ je teplý a blízký lidským srdcím. Příslušníci národa se mezi sebou dorozumí. Spojuje je historie, národní mýty, kultura nebo její absence, hymna, jazyk, vlajka a obvykle i fotbalové nebo hokejové mužstvo. V národním státě funguje demokracie harmonicky v hranicích jednoho homogenního a solidního národního společenství. “Čistých” národních států se však najde málo. Žijí-li v jednom státě dva nestejně velké národy, právo silnějšího může zavládnout i uvnitř státu, a to naprosto demokraticky – vždyť jeden z národů má poctivou většinu již před volbami a nikoho o ni nepřipravuje. Preventivní ochrana proti nebezpečí tzv. “diktatury většiny” nad národnostní menšinou se proto hledá formou federálních a spolkových států, samosprávy územních celků, ústavních záruk menšinových práv, zrovnoprávnění jazyků, povinné výuky druhého národního jazyka, vícejazyčného textu úředních dokumentů, volebních a zastupitelských systémů posilujících vliv menšin, kvótami pro zaměstnávání ve státních institucích 88
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 89
a dalšími způsoby. Záminkou k třenicím, které se nevyřeší žádným většinovým rozhodováním, může být též rozdílné náboženství (včetně s ním spjaté životní filozofie a kultury) bez ohledu na to, že žádná víra jako taková nevyzývá k nesnášenlivosti a nenávisti. Příčinou rozporů mezi většinou a menšinou může být i rozdílná hospodářská a životní úroveň v různých regionech, rozdílné politické názory nebo prachobyčejná a hojně se vyskytující nesnášenlivost a netolerantnost. Ještě nikdo nevysvětlil, proč by mezi národy a mezi různými druhy naboženství neměla vládnout demokratická shoda ani tam, kde neexistují žádné neřešitelné problémy a lidé si už dávno zvykli žít pospolu. S netolerantností se nerodíme, nějak ji v sobě musíme vypěstovat a potřebujeme k tomu něčí pomoc. Dovolujeme si vyslovit podezření, že národní a náboženská nesmiřitelnost je produktem historického spiknutí politických a náboženských elit, které v ní vidí nástroj pro své uplatnění a pro nadřazení vlastního prospěchu nad všechny ostatní druhy prospěchu (viz kap. 1.2). Hříchy minulosti jim v tom pomáhají. Náboženská nevraživost by v demokracii zahynula, kdyby ji někteří političtí a církevní hodnostáři neshledávali politicky výhodnou. I národnostní rozdíly jsou častým nástrojem v rukou politiků a vděčným námětem politických hrátek. Existují-li někde skutečné rozdíly v životní úrovni (např. mezi italským jihem a severem), politici je samozřejmě nemohou ignorovat, tím však není řečeno, že by jich museli využívat především ve svůj prospěch. Porovnání různých demokracií je zajímavé a zasloužilo by si hlubší analýzy. Ve Švýcarsku nevládne mezi německy, francouzsky a italsky mluvícími kantony a mezi katolíky, protestanty a dalšími církvemi příliš velká láska, ve vytváření konfliktů nevidí však nikdo žádný prospěch, proto se jim všichni úzkostlivě vyhýbají. V belgické demokracii žijí francouzsky a vlámsky mluvící občané trpělivě pospolu, ač i zde se jedná spíše o manželství z rozumu než z lásky. Obyčejní Češi a Slováci si naivně mysleli, že mohou žít v jednom státě, dokud jim politici nevysvětlili, že to vlastně nejde, a nepostarali se o rozvod, aniž by znali přání rozváděných. V Severním Irsku se konflikty mezi katolíky a protestanty jeví již po leta jako naprosto neřešitelné. V Kanadě se politici pokoušeli již několikrát o odtržení francouzsky mluvícího Quebecku, k odtržení však nedošlo. Podobné zapeklité situace se najdou skoro v každé demokracii. 89
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 90
Náboženskou nebo národnostní menšinu, která nemá dobré zkušenosti s většinou, nedůvěřuje jí a není ochotna se jí bez odmlouvání podřídit, nelze ovšem v demokracii vyhnat ze země nebo dokonce postřílet. Takové praktiky patří minulosti, a pokud se s nimi setkáváme na počátku třetího tisícíletí, není to v demokraciích. Vadí-li mi, že můj soused nemluví mým jazykem nebo chodí do jiného kostela, nejsem ještě zralý na demokracii. Demokracie potřebuje toleranci k menšinám, ochotu ke kompromisům a trpělivost – to jsou však vlastnosti, s nimiž má mnoho politiků velké problémy. Před diktaturou většiny varoval Alexis de Tocqueville již v roce 1833, i dnes by však své varování mohl klidně zopakovat. Exkurz 11
Moudré hlavy o demokracii
• Demokracie je, když dva vlci a jehně hlasují o tom, co bude k obědu. Svoboda je, když po zuby ozbrojené jehně kontestuje výsledek tohoto hlasování. (Benjamin Franklin) • Hlas většiny nerozhoduje o tom, co je pravda. (Doug Gwyn) • Despoti a demokratické většiny jsou opilé mocí. (Ludwig von Mises) • Demokracie není zdrojem, nýbrž omezením moci, které brání v tom, aby se stala svévolí. (Friedrich August von Hayek) • Demokracie nevytváří pevné svazky mezi lidmi. Usnadňuje však soužití. (Alexis de Tocqueville) • Demokracie je systém, kde říkáte, co chcete, a děláte, co se vám říká. (Dave Barry) • Demokracie je režim, kde můžete říkat, co si myslíte, i když si nic nemyslíte. (neznámý autor) • Demokracie nemůže existovat bez morálky. (Jack Kemp) • Stačí mít možnost sesadit špatnou vládu hlasováním. To je demokracie. (Karl Popper) • Demokracie znamená, že pravidla hry se respektují, i když se rozhodčí nedívá. (Manfred Hausmann) • Nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. (Winston Churchill)
Obratní politici se uplatní v různých typech demokracie a poradí si s různými volebními systémy. Nabídka modelů je rozsáhlá – David Collier a Steven Levitsky jich ve studii “Demokracie s přídavnými jmény” zinventarizovali více než 100. Největší oblibě politiků se těší formy, v nichž se občané dobrovolně zříkají veškeré moci a souhlasně přihlížejí k tomu, jak si tuto moc přivlastňují a mezi sebou rozdělují politici. To je demokracie nepřímá neboli 90
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 91
zastupitelská. Politikům také vyhovuje, mohou-li termín “občan” vymezit tak, aby pokud možno obsahoval kontrolovatelné a ovlivnitelné bytosti. Méně atraktivní jsou z politického hlediska přímější a otevřenější formy, v nichž je zabudována větší účast občanů na vládě, delegování práv a odpovědnosti na občanské organizace, častější veřejná kontrola politického rozhodování, povinnost politiků informovat občany ve věcech, do kterých jim nic není, a vůbec větší a obtížněji uhlídatelná občanská nezávislost a neukázněnost. Demokratickou opozici politici vítají, protože ji nutně potřebují (viz kap. 2.4). Přejí si však, aby se pohybovala ve stanovených mantinelech a svou roli hrála podle dohodnutých pravidel. Protikladem zastupitelské demokracie je demokracie přímá, v níž voliči rozhodují přímým hlasováním, místo aby za ně hlasovali politici. Úplná přímá demokracie je jako způsob řízení státní politiky prakticky nepoužitelná a politici by ji nikdy nepřipustili, proto se s ní setkáváme jen v literatuře. V praxi se prosadila pouze jako doplněk demokracie nepřímé. Její základní formou, s níž se v některých zemích setkáme, je referendum přístupné všem oprávněným voličům.
91
politicke
27.5.2005
Exkurz 12
9:07
Str. 92
Polopřímá demokracie ve Švýcarsku
Nejvíce elementů přímé demokracie obsahuje polopřímá (německy: halb-direkte) demokracie švýcarská. Kromě povinných a nepovinných referend jsou to tzv. lidové iniciativy, jejichž prostřednictvím si lze vynutit všelidové hlasování o otázkách iniciativou položených. Stačí získat 100 000 podpisů oprávněných voličů a otázku či návrh formulovat v souladu se zákony. Sehnat 100 000 podpisů ovšem dokáže jen schopná organizace, nikoli “lid”, a potřebuje k tomu peníze. Politici toto vše dobře chápou, proto nenechávají nic náhodě a lidové hlasování raději sami “zdola” iniciují prostřednictvím svých stran a spřátelených nepolitických organizací. Na shánění lidových podpisů se najímají profesionální sběrači. Přidá-li se trochu propagandy, lze i u lidového hlasování dosáhnout týchž výsledků, jako kdyby hlasovali sami politici. Nepodaří-li se to napoprvé, dá se stejná věc předkládat k hlasování tak dlouho, až se žádoucího výsledku dosáhne. Od toho je politika. Např. v kantonu Ženeva odhlasovali občané v roce 1986 (po třiceti letech diskusí) většinou 68 % hlasů, že pro zlepšení dopravy v centru města požadují přemostění jezera novým mostem nebo spojení obou břehů tunelem. Politikům se do toho nechtělo, proto začali zadávat různé studie a předprojekty a v roce 1994 vypsali nové hlasování na stejné téma. Tentokrát Ženevané přemostění jezera i tunel k velké radosti politiků odmítli jako finančně neúnosné. Po dalších desíti letech, tj. roku 2004, byly však parlamentu znovu předloženy předběžné náměty na stejný projekt a je naděje, že kolem roku 2006, tj. po dvaceti letech od prvního hlasování, si občané budou opět moci na stejné téma zahlasovat. Cyklický demokratický proces tak může pokračovat. Pokračují také nekonečné diskuse o “mýtu” a praktických úskalích přímých forem demokracie. V přímé demokracii by to teoreticky mělo vypadat tak, že na jednoho voliče připadá jeden hlas a že všechny hlasy mají stejnou váhu. Tak jednoduché to však v praxi být nemusí. V roce 2002 bylo ve Švýcarsku referendum o vstupu do OSN, pro něž se vyslovilo 54,6 % voličů. V takových případech se však sčítají též kantony podle toho, zda v nich většina voličů hlasovala pro nebo proti. Hlasy voličů v malých kantonech mají proto větší váhu než v kantonech velkých. Situace zůstávala napjatá až do poslední chvíle, neboť výsledek hlasování podle kantonů byl pouze 12 ku 11. Nejmenší a nejméně zalidněné kantony byly proti a chybělo jen málo, aby ani jasně vyjádřená vůle většiny lidu nezachránila švýcarskou demokracii zemi před mezinárodní ostudou…
92
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 93
Referendum je nesporně zajímavý a často diskutovaný politický instrument. Občanům dává určitou možnost korigovat politiky tím, že v přímém hlasování odmítnou schválit předložený návrh nebo odpovědět na položenou otázku tak, jak by si politici u moci přáli. To je jeho hlavní přednost. Negativní odpověď nemusí však vyjadřovat nesouhlas s předloženým návrhem, nýbrž celkovou nespokojenost s politikou těch, kdo referendum vypsali. Je-li naproti tomu mezi převládajícím názorem politiků i občanů souhlas, výsledek bude stejný jako u demokracie nepřímé. Pravá úloha referenda je tedy opravná a brzdicí. Musí se s ním zacházet velice opatrně. Politici se referendu nemohou vyhnout v případech, kdy je jim přikázáno ústavou. Mají-li volbu, rozhodují se účelově a snaží se mít pod kontrolou podmínky vypsání referenda. Rozdělení Československa na dva státy důvodem k referendu nebylo. Naproti tomu přijetí ústavy Evropské unie se českým politikům jeví jako otázka, o níž nelze rozhodnout bez referenda bez ohledu na to, že se jedná o spletitý právní dokument o 350ti stránkách, v němž se laik nemůže vyznat. Zajímavý bude i konečný osud obecního “antireferenda” o přemístění brněnského nádraží, které proběhlo v roce 2004. Většina hlasujících přemístění odmítla, účast však nedosáhla potřebných 50 %, takže většina vlastně nic neodmítla a výsledek referenda brněnské politiky k ničemu nezavazuje. Historie projektu může pokračovat.
2.2
Politický mandát “Dali jste nám mandát, tak nás nechte vládnout!” standardní požadavek demokratických politiků
Legálním nástrojem dobrovolného předávání moci nepolitiky politikům je politický mandát. Politik bez mandátu toho mnoho nezmůže, cílem demokratických voleb a vůbec celé politiky a jejího podhoubí je proto získání a udržení mandátů, které politikům umožňují přecházet od slov k činům. Mandát je možno definovat jako zákonem podložené a chráněné pověření vykonávat určitá práva a disponovat prostředky, které politik nevlastní, a přitom se omezit na výkon co nejmenších povinností. Kvalitní politický mandát se vyznačuje pokud možno velkým nepoměrem mezi rozhodovací 93
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 94
pravomocí a odpovědností za přijatá rozhodnutí. V krajních případech držitel mandátu neodpovídá vůbec za nic. Toho lze poměrně snadno dosáhnout v politických orgánech, které rozhodují kolektivně a za svá rozhodnutí odpovídají jako instituce, nikoli jako fyzické osoby, a u nejvyšších ústavních funkcí (viz též kap. 2.12). Politik si od samého začátku ujasňuje a nikdy nezapomíná, jaké mandáty drží, kdo mu je poskytl a jaké jsou mezi nimi souvislosti. Jeho přístup musí být koncepční, nikoli hokynářský. Dobrý demokrat nepropadne povolební euforii ani vlasteneckému blouznění. Ví, že bez ohledu na formální stránku věci zůstává nejdůležitějším jeho mandát osobní, který si sám vybojoval a udělil díky svým vlastním schopnostem, ctižádosti a úsilí. Nezapomene tedy, čím je povinen především sám sobě a své rodině. Druhý je mandát stranický. Politik nedisponoval ani prostředky, ani organizací pro efektivní kandidování a už vůbec si nemohl sám obstarat a zaplatit všechnu potřebnou reklamu. Někde se dokonce ani nemohl sám napsat na volební listinu. Této laskavosti se mu dostalo od politické strany, jejímž je předním členem, nebo k ní má podobný blízký vztah. Do parlamentu nebo jiného zastupitelstva půjde proto politik především nikoli za sebe nebo za voliče, nýbrž za stranu, která od něho bude něco chtít. Nade vše bude očekávat poslušnost a plnění stranických příkazů při hlasování (viz níže). Většina stran se tím vůbec netají, ač politika nezvolily ony, nýbrž voliči. Třetí v pořadí i důležitosti je mandát voličský, který se vyznačuje tím, že je v popředí před volbami a chvíli po volbách a pak na něj všichni rychle zapomínají. I sám politik na tento mandát někdy úplně zapomene a vzpomene si, teprve až se opět blíží volby. Nejcennějším rysem voličského mandátu je, že při vhodné konstelaci sil poskytne politikovi i další mandát, kterému budeme říkat mandát nevoličský. Jinak řečeno, politik, který dostal jen část disponibilních hlasů (nedostal hlasy těch, kdo hlasovali pro jiného kandidáta, a hlasy těch, kdo volit vůbec nepřišli), získá politický mandát i od občanů, kteří ho nevolili. Vláda je vládou všech občanů, nikoli jen svých voličů. Nově zvolený prezident se rázem stane nejvyšším představitelem i těch, kdo ho z duše nenávidí. K takovému odevzdání mandátu je nemusel nijak nutit, protože mu ho předem zaručovala ústava. To je jedna z výhod demokratického volebního systému. 94
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 95
V této souvislosti se mluví o legitimitě, která je s poctivě získaným voličským mandátem spojena. V očích zvoleného politika je tato legitimita vždy totální, právoplatná a nepopíratelná. Polovinu hlasů čtvrtiny voličů vnímá politik jako absolutně legitimní mandát. Opozice a různé zájmové skupiny obyčejně namítají, že politik získal pouze legitimitu velice slabou a měl by se podle toho chovat. Podívejme se na čísla. K druhému kolu senátních voleb roku 2004 přišlo v Česku kolem 18 % oprávněných voličů. Volební právo má cca 80 % občanů. Novopečený senátor, který získal nadpoloviční většinu 51 %, má tedy mandát od 7–8 % občanů. George W. Bush zvítězil v prezidentských volbách 2004 v USA absolutní většinou 51 %, tj. 59,5 milionu hlasů. To se rovná mandátu od 20 % Američanů (z celkového počtu 290,3 milionu). K vládnutí jménem všeho lidu to naprosto stačí. Existuje však ještě jeden důležitý mandát, který bývá někdy podceňován nebo dokonce záměrně zamlčován. Je to mandát sponzorský, fakticky i když ne legálně udělený organizací nebo osobou, která měla skutečný rozhodující vliv na výběr politika za kandidáta a na jeho následující zvolení. Od mandátu politic-
95
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 96
kého se liší stejně, jako se politické strany se svými grémii a programy liší od sil, které je financují, usměrňují a skutečně jimi hýbou. K této otázce se vrátíme v dalších kapitolách. Tato síť mandátů je zamotaná jen zdánlivě, ve skutečnosti ji většina kompetentních politiků dobře chápe. Vědí, že i v politice musí platit: “Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.” Politici proto sponzorský mandát bez odmluv respektují a předcházejí tak situacím, v nichž by jim někdo musel tento mandát důrazně připomenout. Dávají si dobrý pozor, aby svůj sponzorský mandát nešidili ani při preferování svého mandátu osobního. K nedorozuměním dochází častěji u ostatních kategorií mandátů, zejména ve vztahu stranického a voličského mandátu. Některým politikům není zcela jasné, že mandát stranický má prioritu před mandátem voličským. Hlasují např. jinak, než od nich strana očekává, nebo se nechávají slyšet, že o takovém hlasování vážně uvažují, a to dokonce “v zájmu státu”, nebo “v zájmu voličů”. Takové narušování základních principů partajokracie vytváří zapeklité situace, v nichž se obyčejný občan obtížně orientuje. Mandáty lze také klasifikovat podle druhu institucí, jichž se týkají (mandát poslanecký, senátorský, starostovský, hejtmanský, ministerský atd.). Oblíbenou zábavou politiků je sbírání mandátů různého institucionálního typu. Někteří v tom úspěšně soutěží a jsou držiteli pěti i více zajímavých mandátů, čímž přispívají k lepší komunikaci a prokoordinování vzájemně nezávislých politických a správních institucí. Bohužel, méně výkonní a závistiví kolegové i obyčejní občané je za to někdy napadají a snaží se kumulaci mandátů omezit. Politik ovšem svůj mandát neukradl ani si ho jinak nepřivlastnil, nýbrž tento mandát mu byl někým na základě číselných volebních výsledků oficiálně nebo neoficiálně udělen, a to na celé volební období. Opoziční politici toto často nechápou a s oblibou napadají vládu nebo parlamentní majoritu a vytýkají jim, že svůj mandát překračují nebo že ho už dávno ztratily. Neuvědomují si, že mandát není dán ani kompetencí, ani zásluhami, ani spokojeností či nespokojeností občanů zjištěnou průzkumem veřejného mínění. Dobrým příkladem takového nepochopení se stal v Česku dopis opoziční strany ODS rozeslaný vládám zemí EU v červnu 2004, v němž ODS upozorňuje, že strany podporující vládu premiéra Špidly neuspěly ve volbách do Evropského parlamentu 96
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 97
a vláda tak “ztratila mandát” jednat v evropských záležitostech jménem České republiky. Autoři dopisu si popletli volby, parlamenty, mandáty, evropské instituce, oprávnění jednat jménem státu, procenta a další elementární pojmy. Furiantské hazardování s drženými mandáty se nevyplácí. Francouzský prezident Jacques Chirac vypsal v roce 1997 předčasné volby, protože si byl jist, že tím potvrdí a posílí svou parlamentní většinu. Výsledkem byla ostudná volební prohra, která pomohla socialistům získat na 5 let parlamentní většinu a mandát k ustavení vlády Lionela Jospina.
2.3
Architektura demokratické moci “Moc má ten, kdo platí.” Bertold Brecht (1898–1956), německý spisovatel
“Každý, kdo má moc, má snahu jí zneužívat.” Montesquieu (1689–1755), francouzský politický filozof
Po výkladu demokraticky získaného mandátu k výkonu moci si připomeňme něco, co o moci všichni víme nebo aspoň tušíme, na co však někdy zapomínáme. Otázka zní: Kdo všechno má v demokracii moc a jaký je vztah mezi politickou mocí a jinými druhy moci? Jsou-li i jiné moci než moc politická, jaký je jejich vliv na politiku a na demokracii? Která moc má poslední slovo? Odpovědět na tyto otázky nám pomůže znalost architektury demokratické moci. Demokraticky zvolený či jmenovaný politik získal moc politickou. Je to moc vykonávat vládu nad druhými a spravovat věci veřejné. Teorie říká, že tato moc pochází z lidu. Náleží svrchovanému lidu. Ten ji dle vlastního uznání postupuje politikům, které si sám vybral. Praxe ukazuje, že je to moc politických stran čili partají – nám již známá partajokracie. Politické strany se tím dnes netají nikde na světě. Právě naopak, rády ukazují, že politik-státník plní jejich linii, že důležitá státnická a správní rozhodnutí musí být schválena politickými grémii dříve, než se dostanou do vlády a do parlamentu, a že neposlušný ministr nebo jiný politik může být svou stranou vyplísněn a odvolán. Pro ctižádo97
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 98
stivého politika z toho vyplývá jedinný závěr – pod kontrolou je třeba mít nejen stát, nýbrž i vlastní stranu. Toho ovšem každý nedosáhne. Proto jsme denně svědky nedorozumění a tahanic, které se mohou na povrchu jevit jako koncepční nebo ideové, dokonce jako starost o blaho státu a lidu, ve skutečnosti jde však o nikdy nekončící boj uvnitř partají a jejich koaličních seskupení. Pochopení podstaty a plného dosahu partajokracie nám pomůže oprostit se od obstarožných avšak stále hojně opakovaných teorií o složkách politické moci v demokratickém státě. Tato moc, říkají učebnice politologie a příručky občana, je dělená a má tři složky: moc zákonodárnou (parlament), moc výkonnou (vládu) a moc soudní (soudy). To jsou její “základní pilíře”. Vzájemně se doplňují a kontrolují s cílem vyvarovat se chyb, chránit demokracii a ve správě věcí veřejných dosahovat těch nejlepších výsledků. Postupují v souladu s ústavou a v rámci své pravomoci rozhodují nezávisle. V partajokracii není nic takového prakticky možné. Strany řídí parlamenty i vlády, poslanci i ministři k nim chodí pro rozum i na kobereček. Členové vlád se rekrutují z poslanců, kteří se osvědčili jako nejvěrnější straníci. Někde musí ministři na poslanecký mandát rezignovat nebo je jejich mandát dočasně pozastaven, jinde uskutečňují nezávislost pilířů moci tím, že jsou ministry a přitom zůstávají poslanci. Toto se prý velice osvědčuje. Pokud jde o soudce, ti si otevřeně pro žádné politické direktivy nechodí, politici proto dbají na jejich “správný” výběr na všech úrovních, a to hlavně u nejvyšších soudů. Tzv. “nepolitické” soudce jmenují politici – vláda, senát, prezident apod. Tam, kde se soudci a prokurátoři volí, zabezpečují partaje zvolení kandidátů, které předvybraly. Volbám nepolitických soudců předcházejí politické kampaně. Dále (kap. 3.6) uvidíme, že synergii justice s politikou lze posilovat četnými nenapadnutelnými způsoby. Partajokracie musí však uspokojovat všechny své složky a oprošťovat politické špičky od tisíců drobných záležitostí místního dopadu. Proto se nemůže vyhnout určité vertikální dělbě moci na moc centrální a moc místní (regionální, krajskou, okresní, obecní). Ta by se teoreticky měla řídit principem subsidiarity, tj. na nižších stupních politické a správní hierarchie a přímo v terénu by se mělo rozhodovat o všem, co nevyžaduje řízení centrem. Na vyšší stupeň by mělo být “delegováno směrem vzhůru” pouze to 98
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 99
rozhodování vybraných záležitostí, které se kompetentně a efektivně nedá dělat dole. Tím se údajně politika i správa věcí veřejných přiblíží lidu. Skutečnost je samozřejmě jiná. Partaje a jimi usměrňované orgány státu praktikují vertikální dělbu moci tak, že pokud možno žádnou moc nedělí, pouze se zbavují starostí o nezajímavé záležitosti. Dělá se to pod hlavičkou prohlubování demokracie, decentralizace, delegace, detašování, delokalizace, přibližování se lidu, posilování místní iniciativy, zvyšování hospodárnosti, odstraňování duplicit, zeštíhlování ústřední správy a pod jinými známými hesly. Decentralizuje se práce, nikoli finance, a očekává se, že si nižší stupeň nějak poradí. Není divu, že mezi centrálními a nižšími stupni veřejné moci i uvnitř partají existuje stálé pnutí. Nejvíce komplikuje politikům život skutečnost, že vedle politické a státní moci existují v lidských komunitách ještě jiné druhy moci, které mají svůj vlastní názor na to, co je komu prospěšné. Politici by nejraději redukovali všechnu moc na moc státní pod kontrolou politiků, zkušený politik však velmi dobře ví, že právě toto není v demokracii možné, i kdyby ve volbách dostal plných 100 % hlasů. Vyjít hladce se všemi druhy a středisky moci ve společnosti je vrchol politického umu a touha každého politika-demokrata. Nejlepší politici se snaží využívat všech dalších, řekněme nepolitických, mocí ve prospěch svých politických zájmů a cílů. Ostatní centra moci se snaží o totéž ve vztahu k politice. Právě střet a průnik těchto snah je hybnou silou politiky. Podrobná analýza všech druhů moci a jejich soužití s mocí politickou by přesahovala rámec této publikace. Připomeňme si jen, že ve hře je rozsáhlá množina mocí: • • • • • • • • • •
moc majetku, peněz a kapitálu moc mediální moc náboženská (církví, sekt) moc vojenská a policejní, včetně moci policie tajné moc (síla) fyzická moc manželská, rodinná, rodová, dynastická, kmenová, etnická moc sexuálních partnerů moc tajných bratrstev, lóží, komor a podobných seskupení moc kriminálních spolčení moc držitelů znalostí a informací (nestačí ovšem něco vědět, nýbrž vědět to o někom, a vědět věci, které druzí nevědí) 99
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 100
• moc vůdcovská: přirozená moc silných osobností (anglicky: leadership) • moc mas v pohybu a moc organizací (např. odborů), které tento pohyb umí vyvolat (viz kap. 3.1) Tyto moci se překrývají a prorůstají nejen s politikou, nýbrž i mezi sebou. Není přitom důležité, zda jsou někde formálně zapsané a podložené zákony. Důležité je, po čem jdou a čeho mohou dosáhnout díky své síle. Tedy také, co si k nim demokraticky zvolení politici mohou dovolit. Reálná politika s existencí všech těchto sil i s propleteností jejich nesčíslných zájmů počítá. Praxe je taková, že žádný politik nemůže sloužit všem a všichni nebudou nikdy na jeho straně. Proto si s rozmyslem vybírá a drží si palce, aby si nevybral špatně a na svůj omyl nedoplatil. Cynický názor říká, že “světem vládnou peníze” a že politická moc je jen poslušným služebníkem moci peněz. Je na tom hodně pravdy, přesná pravda to však není. Peníze nerozhodují úplně všechno. I “nepeněžní” mocí mohu často přimět jiné lidi, aby jednali podle mých představ. Mohu pak rozhodovat nejen o jejich jednání, nýbrž i o majetku, o zaměstnání, o rodinách a dokonce i o duších. Moc nemusí přitom být podložena zbraněmi nebo hrubou fyzickou silou. Moc má nade mnou osoba, která ví, že něco potřebuji a chci, a přitom mi to může odepřít. Může mě kompromitovat a pošpinit mou pověst. Může mě přinutit k jednání, které se mi příčí. Každý druh moci má své vlastní nástroje jak pro postih těch, kdo se vzpírají, tak pro odměňování těch, kdo moci slouží. Manželky a milenky politiků toto vědí velmi dobře. Moc peněz (hospodářská, finanční, majetková, podnikatelská, kapitálová) zůstává i přes zmíněné výhrady nejdůležitější partnerkou moci politické. Všechno něco stojí, politika je drahá a obyčejní lidé si myslí, že odevzdáním hlasu toho už udělali dost. Finanční podpora politiky se od nich čekat nedá. Hlavním finančníkem musí tedy být moc peněz – kde tomu tak není, tam politika vegetuje (viz též kap. 2.13). Moc politická si zato musí moci peněz vážit a dělat pro ni vše, co je v jejích silách. V několika kapitolách 3. oddílu probereme různé konkrétní možnosti. Spojení moci peněz a moci politické je příliš důležité, proto se nenechává náhodě a náladě jednotlivých osob. Nejlepší je vypěstovat silnou politickou kulturu, v níž obě strany znají a respektují své nepsané povinnosti. 100
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 101
Vedle cílených finančních toků se těší oblibě i další způsoby výkonu moci, mezi nimiž vyniká personální unie. Ze známých podnikatelů a finančníků, kteří se s vlastní agendou dostali na špici demokratické mocenské struktury, uveďme např. premiéra Silvia Berlusconiho v Itálii, státního radu (ministra) Christopha Blochera ve Švýcarsku nebo viceprezidenta Dicka Cheneyho v USA. Švýcarský advokát Peter Hess byl v době svého zvolení předsedou parlamentu současně předsedou nebo členem 50 (slovy: padesáti) správních rad, včetně správních rad firem registrovaných v daňových rájích. Opustil je až pod tlakem veřejného mínění. Tím vysoko překonal národní průměr, který v roce 2005 ve Švýcarsku dosáhl pouhých 7,57 správních rad na každého z 246 poslanců Federálního shromáždění. S mediální mocí a jejím stoupajícím vlivem na veřejnost mají dnes demokratičtí politici největší potíže. Ta tam je doba, kdy politik mohl spoléhat na svůj deník a své novináře a věděl přesně, kdo je na straně politického protivníka. Mediální moc se osamostatnila, udělila si madát ochránce veřejných zájmů a zahájila sestrovražedný boj s politickou mocí. Díky technickému pokroku v sektoru telekomunikací se mediální moc snadno získává a ještě snáze zneužívá, je nekontrolovatelná a nepředvídatelná.
101
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 102
I student si dnes může zřídit za pár korun internetový blog a jeho prostřednictvím zaútočit na kteréhokoli politika. Může to udělat z legrace, bez politického úmyslu. Média jsou však nejcennějšími služebníky politické moci a zdaleka nejúčinnějším prostředkem politického marketingu. Politici se proto zcela logicky snaží mít média pod kontrolou nebo je aspoň nějak neutralizovat (viz kap. 3.5). Tisk a televize potřebují samozřejmě kapitál a ten se musí hledat tam, kde je dostupný. Vzniká z toho pevný trojúhelník moci – politika, peníze, média. Nedobytný není – ze všech stran a vrcholů se do něj pokoušejí proniknout další zájemci o kousek moci a místa na slunci. Demokratický politik se rozhoduje a jedná podle toho, (1) na jakém průsečíku různých mocí se osobně nachází a (2) jak vysoko stojí v hierarichii těchto mocí, (3) jaké cíle sledují různé druhy mocí a (4) jaká je jejich skutečná síla. Žádný podnikatel nemůže připustit demokracii ve své firmě, a je-li též politikem, má před sebou svízelnou úlohu jednat chvíli demokraticky a chvíli autokraticky. Žádná rozumná vláda ani politická strana neignoruje mediální moc. Náboženská moc je v některých státech obrovská a jinde nepatrná. Nejeden demokrat děkuje za své zvolení ne zcela demokratickému vlivu rodiny (exkurz 13) nebo nějakého neveřejného bratrstva, jemuž se zapsal krví. Čtenář by se v této souvislosti mohl tázat, jak se demokracie liší od oligarchie, v níž mají vládu v rukou rodiny, klany, finanční skupiny nebo různá výdělečná i nevýdělečná zájmová seskupení. Představme si tento vztah jako rozdíl mezi obsahem a formou: na oligarchii je možno se dívat jako na obsah, zatímco demokracie slouží jako forma (oligarchie se může oblékat jak do demokratických, tak do nedemokratických hávů, za nejslušivější však považuje demokracii). K předchozím odstavcům dodejme, že do vžité architektury demokratické moci na úrovni národního státu zasahují dnes ve stále větší míře mocenské síly nadnárodní. Vedle gigantických firem, bank a finančních agentur jsou to zejména mezinárodní unie a další organizace, jejichž některá rozhodnutí jsou pro členské nebo jinak zúčastněné země závazná a dokonce vynutitelná. Politici zvyklí na své výsadní postavení v čele národních států tím nejsou nijak nadšeni, reagují však nestejně. Někteří vítají možnost výmluvy na množící se mocensko-byrokratické zásahy 102
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 13
Str. 103
Rodinná moc a dynastie v demokracii
Pro diktatury je charakteristické, že se jejich vladaři snaží udržet moc jakýmkoli způsobem nikoli jen pro sebe, nýbrž i pro své potomstvo. Jak si však vysvětlit úspěch vladařských a dalších politických dynastií v demokracii? Základní motivace politika je v demokracii stejná jako v jakémkoli jiném režimu a společenském sektoru. Jestliže jsem jednou demokraticky získal moc (což mě stálo energii i peníze) a věčně u ní zůstat nemohu, není mou nejpřednější povinností zachovat tuto moc rodině? Díváme-li se na politiku jako na výdělečné podnikání (viz kap. 1.1), plně tuto motivaci chápeme. Což podnikatel rozpustí a zavře pracně vybudovanou firmu, když odchází na odpočinek? Což vyhodí svůj těžce shromážděný kapitál? Podnikatel zná svou konkureční výhodu, která může mít podobu oblíbené firemní známky, věrné klientely, působivé reklamy, oddaných a zkušených zaměstnanců, patentovaných výrobků a procedur, moderních strojů apod. Za svou morální povinnost považuje předat firmu v co nejlepším stavu potomkům. Jsou rodinné podniky, kde to tak funguje od nepaměti. V demokraciích by se teoreticky dalo “dědění” politických funkcí zakázat. To však žádná demokracie neudělá, protože to politická elita nepřipustí. Navíc by to odporovalo základním lidským právům: Což lze rodinu připravit o její soukromý a poctivě akumulovaný politický kapitál? Což lze někoho zbavit pasivního volebního práva a bránit mu v kandidování na vysoké funkce jen proto, že je už zastával jeho otec, děd, strýc, tchán nebo jiný předek? Hlavní důvod je však jiný. Lidé vědí, že nějakého šéfa si dobrovolně vybrat musí, vždyť proto mají demokracii. Mají jen omezený výběr – pouze z těch, které politická elita “pustila do ringu” podle zásad partajokracie. Silně zde působí dobře známý efekt firemní značky a reklamy. Voliči měli stejné jméno před očima milionkrát a zvykli si na ně – proč tedy kupovat něco jiného, zvláště když jim kandidát se slavným jménem slibuje hory doly a jeho partaj za ním stojí? Volič si proto bez zbytečného přemýšlení raději koupí jakýkoli výrobek od zavedené firmy než (snad) lepší výrobek od firmy začínající. Nikdo ho do ničeho nenutí. Politické dynastie vznikají demokratickým procesem a svobodnou volbou. Toto je dobré připomínat jejich kritikům.
zvenčí a jsou rádi, že za ně rozhoduje a odpovědnost přebírá někdo jiný. Jiní tyto změny vnímají jako smutný konec té pravé demokracie, která v jejich pojetí nemůže přesahovat hranice národního státu a musí národní suverenitu ponechávat po všech
103
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 104
stránkách pod kontrolou nikoli národa, nýbrž jeho politické třídy. Berme na vědomí, že jsme teprve na počátku tohoto procesu změn. Zamýšlejme se nad otázkou, co jsou vlastně národní a nadnárodní zájmy, jaký je smysl státní suverenity a proč by vlastně ti politici a partaje, které kolem sebe dnes vidíme, měli být jejich nejlepšími strážci. Průsečíků, v nichž dochází k průniku politické a státní moci s mocí hospodářskou a finanční i s četnými jinými druhy moci, je nepřehledné množství. To vedlo ke vzniku nové profese, tzv. lobbistů (z anglického “lobby”, tj. chodba či kuloár). Lobbisté už nejsou chodbaři a nebloumají předpokoji v naději, že tam někoho vlivného zastihnou a ten s nimi ztratí letmé slovo. Stali se tmelem, který propojuje nezávislé okruhy moci do struktur s vnitřní závislostí. Jsou to diskrétní zprostředkovatelé, poslové, pozorovatelé, informátoři, poradci, donášeči, atd. atd. Zařizují prostě nejrůznější věci, na které zaneprázdněný politik nemá čas nebo u nich nesmí být viděn. Hlavní náplní jejich práce je ovlivňování zákonodárců v zájmu firem a jiných organizací, které si je najímají buď jako stálé zaměstnance nebo jako příležitostné konzultanty. Nikdo se nemůže divit tomu, že velká banka nebo zdravotní pojišťovna nečeká pasivně na rozhodnutí parlamentu, který výrazně ovlivní jejich finanční výsledky. I univerzity, církve, muzea, dobročinné asociace a jiné instituce zaměstnávají stále více lobbistů. Tito prostě politikům pomáhají, aby rozhodovali podle potřeb skutečných klientů a s uvážením důsledků svých rozhodnutí, nikoli pouze podle vlastního rozumu a svědomí. V partajokracii nepracují ovšem lobbisté jen s jednotlivými politiky, nýbrž i s jejich stranami. Bylo by možné vznést námitku, že pod vlivem lobbingu bude politik mít sklon rozhodovat jinak, než očekávají jeho voliči. Již v předešlé kapitole jsme vysvětlili, že toto je v politice normální stav. Rájem a školou lobbistů je už dlouho Washington. Odhaduje se, že i v Bruselu, kde platí přesná pravidla pro styk EU s vládami a jejich činiteli i pro přijímání direktiv a jiná rozhodnutí, se dnes uživí na 20 000 až 50 000 lobbistů (podle toho, jak široce se tento termín definuje). Někteří pozorovatelé dosud lobbisty vnímají jako čachráře a příživníky, což je zásadní omyl. Lobbisté nejsou o nic horší než politici, lobbování je politika. Leckde už má svůj etický kód a profesní komoru.
104
politicke
27.5.2005
2.4
9:07
Str. 105
Nepřátelé a spojenci v politice “V politice neexistují žádní přátelé.” Cicero
“V politice je sdílená nenávist skoro vždy základnou přátelství.” Alexis de Tocqueville (1805–1859), francouzský politický filozof
Mandát nestačí ještě na to, aby se dala dělat politika jako střet zájmů, idejí, mocenských vlivů a osobních ambicí. Každý politik potřebuje jako vodu a vzduch alespoň nějaké nepřátele. Bez nepřátel není nad kým vítězit, koho trestat a brát na milost a s kým se usmiřovat. Není s kým se srovnávat, proti komu intrikovat a koho zesměšňovat. Je z toho nuda. Každý schopný politik má proto nepřátele, a jestliže je nemá, tak si je udělá a pěstuje si je. Potřeba mít nepřítele je i v demokraciích tak naléhavá, že mezi politiky dochází k gentlemanským dohodám o tom, kdo komu bude v příštím období nepřítelem, jak bude svou roli hrát a v jakých mantinelech se bude pohybovat. Ve Washintonu se říká, že “večer po šesté jsou všichni politici a lobbisté kamarády”. V politice je vždycky lepší mít vstřícného a pružného nepřítele než nezajímavého a strnule zásadového přítele. Příkladem oboustranně výhodné dohody o přátelsky účelném nepřátelství byla v Česku dobře známá “opoziční smlouva”, na jejímž základě fungovala politická scéna v letech 1998–2002. Běžně se vyskytující nepřátelé jsou političtí protivníci v parlamentě, na místní politické scéně a ovšem i uvnitř vlastní strany. Někdy je účinnější a strategicky zajímavější mít velkého vnějšího nepřítele, jako jsou sousední vlády, mezinárodní terorismus, rozpínavá etnická menšina, náboženský extrémismus, přistěhovalci, el niňo, tuhý mráz nebo invaze sarančat (viz též kap. 3.7 o katastrofách). V dnešní době může schopný politik prohlásit za nepřítele kohokoli a cokoli, musí však vynaložit potřebné úsilí na marketing svého rozhodnutí. Nejpohodlnější je najít nepřítele, který se nemůže ohradit, že není žádný nepřítel, a musí úlohu nepřítele hrát chtě nechtě. Při trošce šikovnosti si politik může nepřítele dokonce vymyslet a označit ho za “zrádce vlasti”, “zaprodance ciziny”, “hrobaře národní suverenity”, apod. Na funkci nepřítele může též vypsat konkurs a ze zájemců vybrat toho, kdo se pro tuto funkci bude nejlépe hodit (např. z něho půjde největší strach). Oblíbené heslo politiků všech režimů
105
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 106
“kdo nejde s námi, jde proti nám” nabízí v demokracii možnost samovýběru. Každý se může svobodně rozhodnout, chce-li se stát nepřítelem. Politik potřebuje ovšem nejen nepřátele, nýbrž i spojence. Ani bez spojenců se politika nedá dělat. Politik samotář je jako meteor – prudce se odněkud vynoří a zazáří, ještě rychleji se však spálí a zmizí za obzorem. Dobrý politik si spojence vytváří tím, že, řečeno obrazně, zakope s některými nepřáteli na čas válečnou sekeru. Obě strany přitom vědí, že sekera není vlastně zcela zakopána, nýbrž jen trochu zahrabána pod povrchem. Ví se, kde je uložena, a může být kdykoli a velice snadno vyhrabána, což se mezi politickým spojenci běžně stává. Správná volba spojenců a budování pevných, avšak zlomitelných spojeneckých pout je jedním z velkých politických umění. Spojenci slabí vlivem i duchem nemívají valnou cenu, naproti tomu spojenci příliš silní a mimořádně schopní bývají nebezpeční. Zkušený politik hledá kompromis mezi silnými a slabými spojenci a ani na toho nejlepšího spojence nespoléhá na sto procent. Ví dobře, že všechna politická spojenectví jsou křehká a pomíjivá. Spojenectví v politice tak vyžaduje značnou bdělost a ostražitost. Spojencům se nesmí naivně důvěřovat, stejně jako není správné se proti politickým nepřátelům na věky zatvrzovat. Opravdový politik je v tom naprosto nepředpojatý. Kdykoli hodí přes palubu spojence, který mu přestal být užitečný, a kdykoli vykouří dýmku míru s odvěkým nepřítelem. Umí znovu přijmout za spojence i politika, který už byl jeho spojencem a pak proti němu záludně vykopal válečnou sekeru. K takové změně ve vztazích mezi politiky a celými stranami a klany může během politické kariéry dojít i vícekrát. Příkladem dynamického pojetí spojenectví a loajality v politice je dráha francouzského politika Nicolase Sarkozyho. V prezidentských volbách v roce 1995 vsadil vše na kandidáta Eduarda Balladura a tvrdě agitoval proti Jacquesovi Chiracovi. Balladur však prohrál a Sarkozy se musel uklidit z politické scény. Po čase se vynořil již jako jedna z Chiracových opor, za což byl po jeho znovuzvolení v roce 2002 odměněn postem ministra vnitra a od roku 2004 postem ministra hospodářství a financí. Posléze 106
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 107
se stal předsedou vládnoucí strany UMP díky tomu, že dosavadní předseda a Chiracův oblíbenec Alain Juppé byl odsouzen za politickou korupci.Těchto pozic začal Sarkozy ihned využívat k tomu, aby se pro prezidentské volby roku 2007 vyprofiloval jako nejschopnější kandidát Chiracovy vlastní strany a protikandidát samotného Chiraca. Konec této cyklické historie politického spojenectví nebude pravděpodobně znám před rokem 2007… V 1. oddíle jsme uvedli, že dobrý politik si nemůže dovolit luxus být marnivě zásadový. Při tvorbě spojeneckých dohod a svazků se to projevuje v tom, že se, obrazně řečeno, spojí i s ďáblem. Umí zatnout zuby a s úsměvem se sbratří i s tím, o kom ještě včera prohlašoval, že by mu z ideologických a morálních důvodů nepodal ruku.
2.5
Politická strana “Čím více čtete o politice, tím lépe vidíte, že jedna strana je horší než druhá.” Will Rogers (1879–1935), americký humorista, herec a letec
“To je strana jako guma. Hoďte ji a vyskočí i odskočí. Švehla o ní říkal, že je nejčeštější, a to je snad pravda, pokud jde o bezbarvost a nevyjasněnost.” T. G. Masaryk o národních socialistech
Politické strany neboli partaje jsou hlavní zákonem chráněnou formou spojenectví v politice. Sdružují se v nich osoby, které v nich vidí snazší a rychlejší cestu k moci, než kdyby to zkoušely jako izolovaní jedinci. Uvnitř politických stran existují ovšem stálé snahy vykopat válečnou sekeru, což je motivováno tím, že každý politik sleduje i uvnitř své strany především osobní prospěch a zbavuje se všech, kdo mu v tom brání. Předáci politických stran musí fungovat jako strážci stranické jednoty a přitom hájit své vlastní pozice. Proto se snaží, (1) aby se válečná sekyra uvnitř strany nevykopávala dnes a denně bez jejich vědomí a souhlasu; (2) aby se tedy osobní prospěch sledoval jaksi v lepším souladu s prospěchem stranickým; (3) aby se prospěch nižších funkcionářů a řadových členů disciplinovaně podřizoval prospěchu politických špiček. 107
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 108
Občané si občas kladou otázku, čím se jedna politická strana liší od druhé a podle čeho je možné ji bezpečně poznat. Odpověď na tuto otázku je velice obtížná, zejména pokud občan hledá podstatné rozdíly v programu, volebním prohlášení nebo jiném ideovém dokumentu. V minulosti se politické strany vyznačovaly tím, že mívaly určitý program a hledávaly osobnosti a prostředky pro jeho realizaci. Dnes je situace právě opačná. Politické osobnosti si vytvářejí a pěstují politické strany jako nástroje bojů o moc a pragmaticky k tomu sepisují nebo si nechávají od profesionálů za honorář sepsat programy. Strana je od toho, aby se vyhrávaly volby – ideologie a program se tomu podřizují. S názvy stran je to podobné. Volba je věc politického marketingu, nikoli vyjádření cílů a obsahu činnosti. Každá strana si název upraví, pokud jí to její mediální a marketingoví poradci doporučí (exkurz 14). Politické strany dělíme na velké a malé. Pojem “velká strana” se mezi lidmi běžně používá, proto ho nemusíme dlouze vysvětlovat. Malá strana je strana, která není velká, jako velká by se však ráda chovala. Existuje několik typů malých stran. Některé z nich jsou vyložení outsideři a chtějí jimi zůstat. Dosáhnou toho tím, že si svou troufalostí a svým exhibicionismem znepřátelí každého. Jiné malé strany nejsou vlastně strany, nýbrž spíše zábavní spolky. Sem patří strany alkoholiků a abstinentů, kuřáků a nekuřáků, zahrádkářů, chovatelů psů a koček, bojovníků za zrušení všech daní, přátel lesní zvěře, lovců, volné erotiky, automobilistů, motorkářů, apod. Existují též strany, které jsou výrazem generačního zoufalství a reakcí na netečnost mocných, jako např. strany penzistů. Naproti tomu třetí kategorie malých stran je velice důležitá a zaslouží si naší pozornosti. Malost těchto stran je vlastně jejich velikostí a ty nejlepší z nich dosahují vynikajících výsledků. Perouli se velké strany, malá strana může dodat i premiéra nebo hlavu státu, nebo přinejmenším několik ministrů. Takové malé strany pomáhají stavět a bořit vládnoucí koalice (viz též kap. 2.8). Předáci některých malých stran se stali koaličními mistry a pochopili, že zůstat pěknou malou stranou s koaličními předpoklady bude mnohem výhodnější, než se tlačit mezi velké s mlhavými nadějemi na úspěch. Nejcennější vlastností těchto malých stran je jejich schopnost otřást sebevědomím velkých a arogancí mocných. Mohou 108
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 14
Str. 109
Ideové bohatství a poezie v názvech politických stran
1. Svěžestí dýchající a naděje vzbuzující jména, která se bohužel nepoužívají: strana horských bystřin, strana věčného mládí, strana občanské cti a poctivosti, strana víry v člověka, strana bohatství pro všechny, strana splněných slibů, apod. 2. Standardní přívlastky v názvech stran: pokroková, progresivní, konzervativní, jednotná, sjednocená, unionistická, občanská, obrozená, nová, republikánská, revoluční, levá, reformní, nová, socialistická, komunistická, sociální, demokratická, národní, národní jednoty, národního sjednocení, národního porozumění, národního smíření, národního obrození, spolupráce, středu, svobody, liberální, radikální, křesťanská, lidová, dělnická, živnostenská, agrární, zemědělská, rolnická, venkova, apod. 3. Kombinace a permutace předešlého: lidově-demokratická, demokraticko-lidová, sociálně-demokratická, národně-demokratická, národně-křesťanská, národně-socialistická, lidově-sociální, křesťansko-demokratická, demokratickokřesťanská, dělnicko-rolnická, apod. 4. Místo “strana” lze též říkat: hnutí, unie, souručenství, sjednocení, jednota, sdružení, aliance, forum, fronta, svaz, liga, blok, síla, proud, garda, iniciativa atd. 5. Názvy, které nelze doporučit, ač by v některých případech byly velmi výstižné: protilidová, opatrnická, kompromisnická, oportunistická, neangažovaná, lhostejná, vyčkávající, izolacionistická, separatistická, neofašistická, populistická, nacionalistická, totalitní, militaristická, proimperialistická, protievropská, velkokapitalistická, netolerantní, xenofóbní, extrémistická, fundamentalistická, rasistická, zpátečnická, ultrapravičácká, ultralevičácká, apod. Tyto a četné další termíny se dají různě obměňovat a kombinovat, proto není těžké najít originální název pro jakoukoli novou stranu v jakékoli zemi s jakýmkoli programem nebo bez programu. Řešením může být též název lépe odrážející ideové bohatství a strategii politické strany, jako je např. strana “konzervativně-pokroková”, nebo proslulá “Strana mírného pokroku v mezích zákona” Jaroslava Haška. Ideologicky výstižný byl např. název ve Francii od roku 2002 vládnoucí “Unie pro prezidentskou většinu” (UMP). Tento název byl později změněn na ještě výstižnější “Unii pro lidové hnutí” tak, aby se dala zachovat stejná francouzská zkratka UMP. Nevšímáme si zde žertovných názvů různých straniček--outsiderů.
109
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 110
i z velice mocných udělat malomocné. Scénář je jednoduchý. Založí se nová strana s cílem odvést plánovaný počet voličů od strany velké. To se může stát osudným každé velké straně, která se takovým scénářem nechá zaskočit. Variantou tohoto scénáře je vystoupení skupiny známých politiků z velké strany, doplněné náležitou kritikou jejich bývalé (zkostnatělé a zbytnělé) strany. Nechce-li se těmto politikům hned z velké strany vystoupit, mohou začít s ostrou kritkou stranického vedení ještě jako “moderní či reformní křídlo” své velké strany. Budou vyzváni k pokání nebo odchodu, což jim jejich plán usnadní. Jde-li o populární osobnosti, velká strana tím může být bolestivě zasažena. Další alternativou je vystoupení z koalice, s níž velká strana napevno počítala, a proto se nechala zaskočit. Takovéto akce bývají nejúčinnější nedlouho před volbami, aby se velká strana nestačila vzpamatovat. Skutečným vítězem voleb se tak stane strana malá. Stačí jí k tomu pár procent hlasů – vždyť cílem nebylo něco vyhrát, nýbrž prohrát a přitom zařídit (při plném respektování všech pravidel demokracie), aby někdo jiný prohrál ještě více. Malá strana tím získá morální nárok na odměnu od vítěze.
110
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 111
Podobně jako malé strany si někdy vedou s podporou svých stran i ctižádostiví kandidáti na prezidentské funkce. Ač se o nich mluví jako o outsiderech, jejich vliv může být rozhodující. Bez přispění Ralpha Nadera, který nemohl nic vyhrát, avšak připravil Ala Gora o rozhodující hlasy, by se George W. Bush nebyl v roce 2000 stal prezidentem USA. Naderových 2,7 % hlasů zvrátilo výsledek v Bushův prospěch. O budoucím americkém prezidentovi rozhodl outsider. Malé strany a jejich kandidáti (kteří jsou ve skutečnosti jejich vládci) si rádi hrají s ohněm. Často jim to vyšlo a oheň spálil někoho jiného. Jindy na to doplatí. To je případ strany, která chce svých několik procent hlasů prodat na politickém tržišti za nekřesťanskou cenu odpovídající pouze krátkodobé konjunktuře. Na čas z toho vytěží, pokud velká strana její hlasy naléhavě potřebuje. To se však nemusí líbit voličům. A velká strana nezapomene na vydírání ze strany svého malého avšak příliš sebejistého partnera a dříve nebo později ho pošle tam, kam patří. Zvláštní místo mezi malými stranami zaujímají v posledních desítiletích tzv. zelení (ekologové). Ti stáli např. v roce 2000 v USA za Naderem. Není tomu dlouho, co zelení nebyli ještě politickými stranami, nýbrž svou starost o životní prostředí projevovali jako organizace občanské společnosti (viz též kap. 2.6) prostřednictvím různých manifestací, demonstrací, peticí a nátlakových akcí. Brzy však poznali, jak velkou ochranu a jaká privilegia poskytuje statut politické strany. Také poznali, že přivazováním k plotům elektráren a posíláním peticí poslancům se toho mnoho nezmění. Jejich stratégové se rozhodli pro budování “zelených” stran a účast ve vládních koalicích. Z nežádoucích a pronásledovaných elementů se tak stali součástí politické třídy se všemi s tím spojenými důsledky. V Německu se Joschka Fischer stal ze zeleného rebela vlivným koaličním partnerem a ministrem zahraničí. Všimněme si nyní některých zajímavých rysů vnitrostranické alchimie. Všechny politické strany, levicové i pravicové, velké i malé, dnes používají stejné, avšak poměrně dobře zaběhané procedury, struktury a způsoby předvádění se na veřejnosti. Všechny strany 111
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 112
mají zcela samozřejmě dvě souběžné rozhodovací struktury – jednu formální, popsanou ve stanovách a předváděnou veřejnosti, a jednu neformální, jejímž prostřednictvím rozhodují a přikazují ti, kdo mají opravdovou moc a prostředky bez ohledu na funkce, které právě zastávají. Nenechme se proto mýlit řečmi o tzv. vnitrostranické demokracii. Tento termín, který se často používá pro pojmenování procesů, které ve stranách probíhají, je velice zavádějící. Jestliže v demokracii vládnou lidu partaje a demokracie funguje jako partajokracie, jak by mohl lid vládnout uvnitř partají? Jaký by to mělo smysl? Už někdy někdo viděl, že by vedení nějaké strany vypsalo hazardní vnitrostranické referendum a pak udělalo to, co obyčejní členové rozhodli? Takové hlasování členské základny vypíše pouze politik, který je si svým vítězstvím předem jist a jemuž taková podpora členů pomůže zkrotit konkurenty uvnitř vlastní strany. Výsledek se pak vítězně oznámí veřejnosti, nikoli pouze členstvu. Uvnitř stran vládnou ve všech normálních případech skupiny, které si právo vládnout pracně vybojovaly a udržely v soupeření s ostatními méně úspěšnými skupinami. Říká se jim kliky či klany nebo, poněkud cudněji, avšak méně přesně, křídla, platformy, proudy, směry, skupiny apod. Pro označení vnitrostranických vztahů a procesů v říši partajokracie by se proto docela dobře hodil termín “klikokracie” nebo “klanokracie”. Nesprávný není ani termín “vnitrostranická oligarchie”. Příslušníci kliky či klanu si pomáhají na cestě k moci a při potírání konkurenčních klanů a ideologické rozepře jsou jim v tom podpůrným nástrojem. Klany se podporují při vnitrostranickém jednání a hlasování, vzájemně na sebe pamatují při obsazování vyšších pozic v politice i ve státě a často svou jednotu posilují mariášem a společným popíjením. Rozhodující jsou pouta vzájemné závislosti – zkušení politici vědí až příliš dobře, že je mnohem lepší být příslušníkem vlivného klanu, než prorážet o samotě. To také vysvětluje, proč po volebním vítězství nejsou povoláváni do vlády, do diplomacie. k nejvyššímu soudu a do jiných služeb vlasti jednotliví politici posbíraní z různých křídel a různých oblastních organizací vítězné strany, nýbrž ucelené klany, a to včetně jednotlivců, jimž se o tom dříve ani nesnilo. 112
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 113
Vnitrostranický boj je stálý, nekonečný a všudypřítomný i ve stranách, které jsou velice jednotné, jsou u vlády a svým hodnostářům mohou leccos poskytnout. Všimněme si zde rozdílu mezi demokracií a totalitou. Totalitní pseudopolitik, který odepře poslušnost vládnoucí klice, riskuje existenci a svobodu. I o život může přijít. Politik ve standardní demokracii nic takového neriskuje. Může vesele intrikovat a vytvářet nové a nové kliky, a když už v jedné straně definitivně všechno prohraje, požádá o členství v jiné straně nebo si pro sebe založí stranu novou. Tyto vnitrostranické hrátky (o politických hrátkách obecně jsme pojednali v kap. 1.11) mají tři hlavní stránky. Za prvé je tu stránka ideová či ideologická , tj. uvnitř strany se tvoří seskupení, která proklamují jiný názor než oficiální stranické vedení a třeba i požadují změnu stranické politiky. Toto se běžně stává ve stranách sociálnědemokratického typu, v nichž jsou odjakživa seskupení zaměřená spíše doleva nebo doprava, více či méně radikální, revoluční nebo reformní, více či méně sociálně nebo ekonomicky orientovaná, atd. Přitom je třeba rozlišovat mezi seskupeními, která opravdu usilují o změnu politické linie (což se občas stává), a těmi, kterým je tato linie víceméně lhostejná a ideový boj je pro ně nástrojem boje o moc uvnitř strany (což je dnes převládající praxe). S tím souvisí druhá stránka, jíž je vztah vnitrostranických klik k mocenským centrům mimo strany a jiným silám v politickém podhoubí. Situace bývá složitá ve velkých a málo vyhraněných stranách, které si těžko vybírají mezi požadavky svých různých sponzorů. Dochází naopak k tomu, že sponzoři si vybírají a přímo vytvářejí vnitrostranické skupiny z lidí, které považují za důvtipnější a spolehlivější zastánce svých zájmů. Ideálem sponzora je mít uvnitř politické strany své dobře vytrénované “koně”, na které stačí lusknout prsty, aby se rozběhli správným směrem. Třetí stránka je výrazem univerzální vnitřní dynamiky lidských kolektivů v jakýchkoli organizacích a zemích. I kdyby ideová jednota strany byla příkladná a nátlak sponzorů a dalších sil v podhoubí stran nulový, zůstanou rozdílné osobní a skupinové zájmy, závist, mstivost a různá intenzita touhy po moci a místě nahoře. Tento faktor je ve všech politických partajích důležitější než oba předešlé. 113
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 114
Pokud jde o členskou základnu, nějaké obyčejné členy potřebuje každá strana. Měla by však mít jasno o tom, k čemu jí členové vlastně jsou. Síla strany není dána počtem členů, nýbrž počtem poslanců v parlamentě. Mezi obojím není přitom žádná úměrnost. K získání velkého počtu poslaneckých mandátů není třeba mít hodně členů, nýbrž hodně peněz, sponzorů, konexí, dobrých řečníků, mediálních expertů a zdravé drzosti. Jeden táborový řečník má v politice větší cenu než tisíc členů. Jeden televizní spot má větší cenu než stovky členských schůzí. Bylo by možno namítnout, že členové platí příspěvky a že hodně členů znamená hodně peněz. Skutečnost je však jiná. Každý politický předák ví, že na příspěvcích se mnoho nevybere a že s velkou členskou základnou je zbytečně moc práce a starostí. Lepší politik se těmito otázkami ani nechce zabývat a běžnou práci s členskou základnou deleguje méně ambiciózním a méně bystrým kolegům. Ví dobře, že jako kandidáty pro funkce bude potřebovat politické profesionály, kteří se mezi obyčejnými členy stejně nenajdou. Tyto tendence mají číselné vyjádření. Britská Konzervativní strana měla 2 miliony členů v roce 1964, 1,2 milionu v roce 1983 a 350 000 v roce 2001. Labouristé klesli z 830 000 členů v roce 1964 na 400 000 v roce 1997. V Holandsku byla v roce 2003 organizována v politických stranách jen 2 % voličů. Česká sociální demokracie měla v roce 2005 kolem 16 500 členů, což odpovídá 0,165 % občanů. V parlamentu měla 70 poslanců, tj. na jednoho poslance připadalo pouhých 235 členů. Při takovém poměru čísel má každý agilní člen strany slušnou naději dostat se do užšího výběru a stát se i poslancem. Připomeňme však, že do skutečného počtu aktivních a platících členů vlastně nikomu nic není a údaje o členské základně jsou nekontrolovatelné. Z formálních stranických struktur si zaslouží pozornosti široké shromáždění delegátů, kterému se říká podle okolností sjezd, kongres, konference, valná hromada, konvent, koncil apod. Ve stranické liturgii je sjezd vrcholný rozhodovací, koncepční, sjednocující a politickou linii vytyčující orgán. Ve skutečnosti je to především nástroj politického marketingu a upevnění pozic nejsilnějších klik. K přípravě sjezdu se mobilizují velké energie – vybírají a volí se delegáti, diskutují se dlouhodobé cíle, hypotézy a strategie, formulují se teze, sepisují se nové programy a prohlášení, hodnotí se minulé úspěchy, dělají se sliby a závazky, formují se nové kliky a klany. Straničtí předáci se před sjezdem opatrně 114
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 115
k ničemu nevyjadřují a odvolávají se na nadcházející sjezd, který údajně vše moudře posoudí a definitivně rozhodne. Čekání na sjezd jim tak poskytuje zaslouženou chvilku intelektuálního oddechu. U sjezdů bývá zajímavá kvalita režie. Je to vlastně jejich jediná opravdu zajímavá stránka. Úkolem režie je udělat sjezd velkolepý, zábavný a hodně hlučný. Sjezdy politických stran se stále více podobají jarmarkům, karnevalům, koňským trhům a podobným lidovým atrakcím. Tento trend přišel z Ameriky a v Evropě se mu již velice daří. Strana, která organizuje nudné teoretizující a moralizující sjezdy a chce je pořídit lacino, si kope vlastní hrob. Zmiňme se i o tzv. předsednictvu (prezídiu či politickém byru, grémiu apod.). Tento na sjezdu vysvěcený orgán drží v rukou otěže a odpovídá za řízení politiky dané strany. U stran, které jsou u vlády, dozírá na činnost vlády s cílem zabezpečit, aby se do vlády delegovaní straníci vždy přísně drželi mandátu, který jim svěřila jejich strana. Ministři chodí pravidelně ke zpovědi a pro instrukce na svá stranická předsednictva, čímž se zabezpečuje hladké fungování partajokracie a vyhlazují se třecí plochy mezi státem a politikou. Poslanců bývá větší počet, proto se s nimi zpravidla pracuje prostřednictvím tzv. poslaneckých klubů (viz kap. 2.9). Některé strany mají též ústřední výbor, který funguje jako jakýsi mezičlánek mezi předsednictvem a sjezdem.
2.6
Systém stran a nestrany v demokracii “Politické strany jsou tvůrci moderní demokracie. Ta je bez stran nemyslitelná.” Elmer Eric Schattschneider (1882–1971), americký politolog
“Nemůžete nenávidět politiky a milovat demokracii, protože jedno bez druhého nemůžete mít.” Alan K. Simpson, americký senátor
Demokracie bez politických stran je utopie. Politologové toto zdůvodňují teoreticky a vysvětlují nám, že demokracie musí fungovat jako partajokracie, protože nikdo jiný než organizace ma115
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 116
jící všechny rysy politických stran neumí provozovat pravý “politický proces” a zaručovat jeho efektivní demokratičnost. Zdůrazňují, že je k tomu zapotřebí více než jedné strany, jinak by nebylo s kým soutěžit a nad kým vítězit. “Z čeho by mohli vycházet legitimní vládcové, ne-li ze soutěžení?” ptá se francouzský sociolog Raymond Aron. A dodává: “Není-li toto soutěžení organizováno, je vystaveno svévoli a násilí.” Jiní myslitelé zdůrazňují, že účastníky této regulérní soutěže mohou být výhradně plnokrevné politické strany, v žádném případě různé nestranické formy “lidského a občanského spolčování”. Voličům je tak vysvětlováno, že sami nejsou vhodnými přímými uchazeči o účast na moci a že nutně potřebují strany jako zprostředkovatele a provozovatele moci a ochránce pořádku. Strany se prý o moc neucházejí pro sebe, nýbrž v zastoupení voličů, kteří jim dali důvěru. Toto zastoupení je v praxi totální – strana se jménem voličů o moc uchází a pak si ji jménem voličů ponechává. Volič, který není stranou evidován jako jeden z potenciálních vykonavatelů moci (tj. nepatří k politické elitě), zůstane i po volbách prachobyčejným, na moci nikterak nezúčastněným voličem. Tyto principy partajokratického rozdělování a vykonávání moci bývají čas od času zpochybňovány. Již George Washington varoval spoluobčany před stranami a před duchem předpojaté stranickosti. Frakce a stranické organizace občanů uvnitř republiky odsuzoval Jean Jacques Rousseau. V novější době doporučovala zákaz všech stran pro zachování čistoty demokracie francouzská politička Simone Weilová. T. G. Masaryk, Karel Čapek a Václav Havel toužili po “nestranické” a “nepolitické” či “antipolitické” politice. Havel kritizoval “statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti”. S podobnými a možná ještě radikálnějšími stanovisky se budeme zcela určitě setkávat i v budoucích letech. V praxi se v žádné demokratické zemi nesetkáme s politikou bez stran nebo jen s jedinou politickou stranou. Demokracie potřebuje polarizaci, konkurenci, hádky a možnost volby, politici a jejich strany potřebují nepřátele, boje, vítězství a porážky. Politici potřebují zaměstnání a musí se plně vyžít. Demokratické 116
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 117
minimum představují proto aspoň dvě soupeřící strany, demokratické optimum je tolik stran, aby politická scéna uspokojila všechny seriózní zájemce a aby se daly hrát věrohodné politické hrátky. Nesnášenliví politici musí mít demokratickou možnost založit si vlastní stranu. V každém případě bude výsledkem něco, čemu se říká systém stran, obsahující nejméně dvě strany, často však až několik desítek stran. Musí to být systém otevřený. Politický stratég se vždycky dívá na politickou stranu jako na stavební materiál živého a nestatického systému. Jen tak lze pochopit, že strany stejného jména mohou zastávat v různých systémech zcela opačné pozice a role, že se strany lehce loučí s tradičními ideologiemi a že i silná strana může úplně zmizet z politické scény. Detailním studiem systémů stran se čtenář nemusí unavovat. Našel by stovky místních specialit, zvyklostí, osobních preferencí, kopírování i exportu zahraničních modelů, mezer v zákonech regulujících politiku, schválností i naprostých kuriózit. Jaké jsou však hlavní trendy?
117
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 118
Velké oblibě demokratických politiků se dnes těší systém dvou velkých soupeřících stran. Je po všech stránkách jednoduchý a poměrně hospodárný, protože snižuje celkové náklady na stranické sekretariáty a aktivity, zjednodušuje a zlevňuje tvorbu programů a jiných politických dokumentů a snižuje nároky na politickou analýzu, dohadování a reklamu. Proto činí celou lokální politiku intelektuálně méně náročnou a záživnější nejen pro občany, nýbrž i pro samotné politiky. Ti znají jen sebe a jednoho stálého úhlavního nepřítele. Mezi oběma stranami mohou, avšak nemusí být významné názorové rozdíly, pouze před volbami je třeba nějaké rozdíly vypíchnout a zabránit tak tomu, aby volby nezkrachovaly pro nemožnost rozlišení soupeřů. Nejsrozumitelnější je přitom rozlišení na pravicově a levicově orientovanou stranu, které se zejména v evropské politice už dlouho těší velké oblibě (viz kap. 2.7). Zpestřením tohoto modelu jsou dvě velké strany a vedle nich jedna nebo i více stran malých. Tím se vytvoří prostor pro koaliční politiku, živější politické hrátky, nečekaná překvapení, sportovní klání a někdy i zábavné vydírání (viz kap. 2.8). Tento systém připouští též vznik různých straniček a extrémistických seskupení, které na velkou politiku nemají valný vliv, bývají však neposedné a hlasité. Opačným modelem, který má v Evropě také bohatou minulost, avšak chudší budoucnost, je systém více stran, který funguje (někdy nefunguje) v různých variantách. Jeho charakteristickým rysem je multipolarizace do většího počtu politických stran, která může být názorová (ideová, programová), národnostní, regionální, osobnostní, kulturní nebo jiná. I v tomto modelu se těší oblibě rozlišení podle různého umístění na škále pravičáctví/levičáctví – strany mohou být krajně pravicové, pravicové, pravého středu, středního středu, levého středu, pohyblivého středu, levicové, více levicové, krajně levicové, extrémně levicové, více či méně liberální a radikální atd. atd. Žádná strana nemůže získat dostatečnou většinu sama o sobě, proto tento model nefunguje bez koalic. Ty zde hrají docela jinou úlohu než v případě dvou jasně převládajících velkých stran, které se někdy obejdou bez koalice. Koalice vznikají a zanikají, některé přežijí leta, jiné jen pár týdnů. Politická scéna se mění rychle a nečekaně, proto ji nestačí sledovat ani cvičení politologové, natož obyčejný občan. 118
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 119
Nejvíce zábavy a překvapení si po druhé světové válce užili Italové, jimž se díky sestavování a bourání křehkých koalic na pravici i na levici podařilo dosáhnout evropského rekordu v ukazateli počtu vlád na časovou jednotku. Od roku 1946, tj. za 58 let, měla Italie 59 vlád. Na jeden rok připadlo proto průměrně 0,984 vlády a průměrná doba trvání jedné vlády byla 1,017 roku. Nejkratšího vládního období bylo dosaženo v roce 1972 – 10 dní. Nejdéle byli u vlády na levici Bettino Craxi (1983-86) a na pravici Silvio Berlusconi (od r. 2001), oba s podporou koalic. Francie byla méně úspěšná než Italie a od roku 1947 se jí zatím podařilo vystřídat pouze 50 vlád vytvořených nejrůznějšími většinami a koalicemi. Možnost výběru mezi různými systémy stran souvisí úzce s volebním zákonodárstvím (kap. 2.8). Většinový volební systém podporuje koncentraci do menšího počtu větších stran, proto ho preferují velké a silné strany, znavené nekonečnými politickými tahanicemi a koaličním vydíráním ze strany trpaslíků. Pestrá paleta stran a straniček potřebuje poměrný systém, pokud možno ještě doplněný regionálními, etnickými nebo jinými preferencemi. Úplná volnost ve zřizování nových stran podporuje politický exhibicionismus a recesismus. Vraťme se však k nestranickým formám lidského a občanského spolčování. Je naprosto pochopitelné, že stěžejní aktivitou politiky je vykolíkování a hlídání mezí demokracie, tj. péče o to, aby lidé v demokratických státech nepropadali omylu, že jim demokracie dává právo libovolného zasahování do politiky a do veřejných záležitostí. Pud sebezáchovy nutí politickou třídu bojovat solidárně a všemi prostředky za zachování stávající dělby práce. Bojují proti politice mimo strany, proti nezodpovědnému zveličování úlohy a práv nepolitických občanských organizací, proti báchorkám o nepolitické politice a občanské společnosti, a hlavně proti všem pokusům o oklešťování práv politiků. Stručně řečeno, bojují proti nadměrné, hazardní a zbytečné demokratizaci demokracie. Politici pochopili už dávno, že se musí bránit proti samozvancům, jimž politika není živobytím a které nikdy nikdo do žádné funkce nezvolil. Stejně jako všechny ostatní profese a třídy, i politická třída se chová kolegiálně při obraně svého hájemství proti nájezdům se strany nepolitiků (viz exkurz 15).
119
politicke
27.5.2005
Exkurz 15
9:07
Str. 120
Občanská společnost: upír dychtivý politické krve
Politici vidí rádi, když občané spolu obcují ve spolcích, sdruženích a klubech a kolektivně provozují nejrůznější bohulibé aktivity. Politiky těší, když někdo lidi ve volném čase zabavuje a také když se někdo za málo peněz dobrovolně ujímá sociálních a kulturních věcí, do kterých se žádnému politikovi nechce. K občanské společnosti se proto staví v zásadě pozitivně. Standardní politik si občas vybere nějakou dobročinnou nebo sportovní akci a navštíví ji, aniž by zapomněl předem přizvat televizi a místní tisk. Také může osobně dát dar na humanitní účel a někdy dokonce za takovým účelem zařídí subvenci z veřejných prostředků. Podmínkou tohoto harmonického vztahu je respektování vzájemných rolí. Jak dobře víme, občané v demokratické zemi si politiky řádně zvolili, aby je tito řídili a vykonávali nad nimi moc. Občané proto nesmějí politikům z takto nahoru dobrovolně delegované moci ukrajovat. Politici správně zdůrazňují, že mandát je mandát, a kdo mandát nemá, nesmí se plést do záležitostí, pro něž je třeba mandát mít. Za svůj mandát považují také vymezování mantinelů, v nichž se občanská společnost smí pohybovat, a péči o to, aby je občané nepřekračovali. Vydávají proto předpisy o zřizování, právních formách, statutech, správních orgánech, financování, registraci, povinných hlášeních, zdanění, kontrolách a četných jiných stránkách existence organizací občanské společnosti. Bohužel, v praxi se množí nedorozumění, která tento tradičně čirý vztah zkalují. Nové a nové organizace občanské společnosti dnes vznikají nikoli proto, aby zadarmo pomáhaly přestárlým a tělesně postiženým občanům, nýbrž s otevřeným nebo skrytým cílem vykonávat nátlak na politiky a ubírat jim práci. Do občanské společnosti se hrnou občané, kteří dostali chuť si zapolitikařit, aniž by sami byli profesionálními politiky a měli k tomu řádný mandát. K ním se připojují nejrůznější moralisté, kteří cítí potřebu na chování lidí i na politice stále něco opravovat. Politici toto nebezpečí zpočátku podcenili, brzy jim však došlo, že jim občanská společnost začíná přerůstat přes hlavu. Vidí, že organizace občanské společnosti se mění v upíry dychtivé politické krve. Co lze v této složité situaci doporučit? Politici ovšem vědí, že nesmějí ani o píď ustoupit tézím o široké a přímé demokracii a o jakési “nepolitické politice”. Podvědomě cítí, že přímý útok na občanskou společnost by byl hazard – opozice s ní v takovém případě dočasně spojí síly, využije ji a politickými kartami to může zamíchat. Občan-
120
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 121
ská společnost je hydra. Sotva se jí jedna hlava usekne, deset nových jí naroste. Proto je lepší podnikat útok nepřímý a skrytý, s cílem zkompromitovat příliš agresivní složky občanské společnosti v očích veřejnosti, ukázat na jejich politickou dobrodružnost nebo je zmanipulovat zevnitř agenty do nich nasazenými. Je stále ještě dost nepříjemných záležitostí, které by se daly na občanskou společnost převalit. Její organizace budou tak více zaměstnány a uvidí, že je méně zábavné něco dělat než kritizovat. Také získávání předáků občanské společnosti pro kauzy prosazované politiky může být dobrou taktikou. Hodí se jmenovat je do různých komisí a delegací, zvát je na důležitá sezení, zadávat jim státem financované projekty a zakázky, dělat z nich stálé experty a konzultanty, zvýhodňovat členy jejich rodin a poskytovat jim stipendia a subvence. Boj za zkrocení občanské společnosti bude dlouhý, jde však o budoucnost partajokracie.
2.7
Pravice a levice
“Proč nejsou lidi schopni dát hlavy dohromady a vládnout společně? Proč neumějí jednat kompromisně a prosazují extrémy své vlastní linie?” naivní řečnická otázka občana České republiky
“Ať jsem levej nebo pravej, já chci hlavně zůstat zdravej.” Jiří Krampol, český herec
Interakce pravice a levice je jádrem a motorem současné politiky. Globální rozdělení stran na strany, které jsou pravicové a levicové, nebo si tak říkají, staví lidem před oči jednoduchou politickou strukturu a usnadňuje jim orientaci. Lidé přivykli také zpestření politického spektra dalšími aktéry ultrapravicovými, ultralevicovými, centristickými, středně levými a středně pravými (viz též pojednání o ideologiích v kap. 1.8). Na levici i na pravici může tak být jen jedna strana, nebo více stran, z nichž některé mohou být sdruženy v koalici a jiné zůstávat z vlastní vůle nebo z donucení o samotě. Takovéto uspořádání politické scény slouží jako ideově-obsahová i organizační základna politických hrátek. Nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li, že vzájemné potyčky levice a pravice a vnitřní boje o moc uvnitř levice i pravice jsou hlavní a leckde jen tou jedi-
121
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 122
nou náplní politických hrátek ve vyspělých demokraciích. Jsou pragmatickým vyjádřením již zmíněné potřeby mít v politickém divadle za každých okolností soupeře a předvádět různé techniky jeho potírání. Historie pravice a levice začala v Evropě už v XVIII. století, kdy si v britském parlamentu sedali progresivní liberálové nalevo a konzervativní toryové napravo. Strany se vyvíjely, vždy se však nějak dohodly o vyváženém obsazení levice i pravice, které tak nezůstaly nikdy prázdné. Ještě se nestalo, aby si všichni poslanci sedli nalevo nebo napravo. Ve Francii začali politici během francouzské revoluce hlasovat tím, že zastánci návrhu šli napravo a odpůrci nalevo od předsedajícího. Cíle a taktiky levice i pravice se postupem času měnily, prosadilo se však pojetí, podle něhož se levice vydává za zástupce chudých pracujících a usiluje o sociální spravedlnost a pokrok, zatímco pravice je solidní, opatrná a konzervativní, ochraňuje pořádek a hájí majetky a zájmy lidí, kteří zbohatli díky své píli. Tak se na levici a pravici pohlíží všeobecně dodnes bez ohledu na to, že skutečná politická situace může už být úplně jiná.
122
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 123
Dříve (v minulosti politiky) nešlo mezi pravicí a levicí o pouhé hrátky. Docházelo k opravdovým až krvavým střetům. Postupem času vyspěla však jak pravice, tak levice, a tiše se dohodly na střídání stráží. Když je pravice už příliš unavená a sotva se drží se na nohou, politická kultura žádá, aby nastoupila a stráž převzala levice. Ta se musí cítit a chovat jako politický vítěz, i kdyby se jí v tuto chvíli právě k moci nechtělo a spíše by se jí zdálo, že zůstat ještě chvíli v opozici by asi bylo výhodnější než dostat se k vládě. Proto převezme moc, která s vítězstvím nad opozicí přichází. Vymění se poslanci, ministři a tisíce úředníků. Parlament i vláda nastolí “novou linii”, která určuje, jak radikálně se všechno změní, hospodářský rozvoj urychlí, svázané ruce podnikatelů rozvážou, úvěry zlevní, státní správa decentralizuje a zhospodární, zaměstnanost, vzdělanost a sociální spravedlnost zvýší, chování a zdraví mládeže zlepší atd. atd. Zvláštní důraz se položí na programové cíle, na nichž voličům obzvlášť záleží, jako je snížení daní, levnější bydlení pro mladé lidi, větší bezpečnost a čistota předměstských čtvrtí a příkladné potrestání všech podvodníků. Vcelku jde o dobře zajetý rituál, jemuž se v různém převlečení a s použitím různé terminologie oddává jak levice, tak pravice. Nestane se však dohromady nic, protože na to nikdy nejsou peníze a volební období není na všechny slibované změny nikdy dost dlouhé. Většinou však politici žádnou změnu ani nechtějí, protože by si s ní stejně nevěděli rady. Tato hra na pravici a levici politiky baví, jsou na ni zvyklí a jinou politiku si už neumějí představit. Mnohým vydrží na celou kariéru, aniž by se naučili rozeznávat, co je opravdu levicové a co pravicové. Za nerealizované změny může levice (z hlediska pravice) nebo pravice (z hlediska levice). Protože levice a pravice se u vlády střídají, nemůže za ně ve skutečnosti nikdo. Což někdo může v Česku za lehkomyslné státní záruky, nevymahatelné úvěry, nezaplacené daně, vytunelované kampeličky a nepotrestané podvodníky? Což někdo může v Evropě za vleklou krizi sociálního a zdravotního pojištění a za to, že schodek veřejných financí se nikde nevejde do původně dohodnutých 3 % HDP? Je to vina levice nebo pravice? Může totéž dát ve Francii do pořádku pravice a v Německu levice (viz exkurz 16)? “Skandování levých i pravých hesel je ve městech zamořených výfukovými plyny zhruba stejně nezdravé,” poznamenal výstižně sociolog Jan 123
politicke
27.5.2005
Exkurz 16
9:07
Str. 124
Bude hra na levici a na pravici bavit Evropu ještě sto let?
Všichni Evropané vědí, že hra na levici a na pravici je osou evropské politiky a většina politiků nic jiného neumí. I občané si zvykli na parlamentní tahanice, demagogické sliby a programy, sabotování všeho, co prosadila druhá strana, oponování za každou cenu, házení klacků pod nohy, vymýšlění nových a nových pomluv, blokování neodkladných opatření, atd. atd. Z hlediska politiků tato hra funguje docela spolehlivě. Každý francouzský politik např. ví, že levice nebo pravice je u moci na pět let a pak ji od moci odstaví (opět na pět let) druhá strana.Tak to chodí už léta. Občané se dosud baví, začínají si však uvědomovat, že jsou diváky příliš draze placené komedie. Celou Evropu může tato hra přijít velice draho. Základní otázka je jasná a každému myslícímu občanovi srozumitelná: Proč má pravice odstavit levici (a naopak) od vlády stoprocentně, když si skoro polovina národa přála něco jiného a když levice ani pravice ve skutečnosti volby nevyhrála a stejně neudělá, co slibovala? Vládne se sice pohodlněji, uživí se více politiků, výsledky jsou však čím dále tím žalostnější. V každém rozhodnutí, které je jen levicové nebo jen pravicové, je zaděláno na budoucí problémy. Jak bude fungovat celá Evropská unie, když jeden potáhne hot a druhý čehý a navíc se tahači budou po pár kilometrech měnit? Kam se všichni dostaneme? Vždyť Evropa nebude nikdy jen pravá nebo levá a každé rozhodnutí prosazené proti vůli opačné strany narazí na její odpor a vyvolá jen nové problémy. Vše by vypadalo jinak, kdyby pravice i levice věděly předem, že volbami protivníka neodstaví od vlády, nýbrž budou od samého začátku muset vládnout spolu, v bratrském objetí a shodě, s plným přihlédnutím ke skutečně získanému mandátu a argumentům druhé strany, nikoli jako umínění kluci, kteří si obsadili hřiště a od té chvíle na ně nechtějí nikoho pustit. Někdo tomu říká pravo-levá nebo velká koalice, jiný vláda národní shody či jednoty. Je známo, že tento názor se veliké většině pravicových i levicových politiků jeví jako antidemokratický. Přejme si proto, aby prokoukli dříve, než bude pozdě. S dobrou vůlí a ochotou podílet se na moci s druhou stranou se dnes u většiny politiků počítat nedá. Zřejmě to nepůjde bez donucení a bez sankcí. Politiky, kteří pravo-levou souhlasnost a spolupráci odmítnou, bude třeba převádět na jiná méně placená místa, a kdyby to nestačilo, politiku jim přímo zakázat. Pro dosažení dohody ve stěžejních záležitostech, jako jsou daně, státní rozpočet, vzdělání, zaměstnanost, zdravotní pojištění nebo důchody, bude asi nut-
124
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 125
né politiky vždy někde zazdít, jako když se volí papež, a podávat jim malým otvorem jen pitnou vodu, dokud svorně nevyplodí schůdné řešení. Naproti tomu ochotu ke spolupráci a hledání společné pravdy bude vhodné odměňovat veřejnou pochvalou v tisku a před nastoupeným parlamentem, prémiemi a povyšováním.
Keller. A tak to hlavní, co dnes z polarizace na levici a pravici zbývá, je dezorientace, bezradnost a politické nálepky. Politici musí své protivníky někam zařadit, proto z nich udělají jednou “levičáky” a podruhé “pravičáky”. Tomuto zkratovému označení každý občan rozumí a střídání levice a pravice vnímá jako střídání dne a noci, i když už přestává rozeznávat, co je den a co je noc. Někteří politikové si své dilema levice-pravice vyřešili tím, že se rovnou usadili někde uprostřed a prohlásili se za centristy. Nebylo to ovšem z pouhé neschopnosti rozhodnout se, nýbrž jde o druh politické strategie. Jestliže levice musí dělat to co pravice, a naopak, když se po několika letech v opozici dostane opět k moci, a jestliže si levice s pravicí neustále dělají naschvály, proč to nezkusit jinak? Proč si nevybrat z levice i pravice to nejméně riskantní a nejméně napadnutelné a nenahradit levici i pravici? Toto je poměrně nový a ne zcela vyprofilovaný směr a četní centristé jsou dosud slabí a neobratní. Proto se nejlépe uplatňují jako koaliční pomocníci levice nebo pravice. Je však pravda, že centrismus vnáší do politického divadla šeď a nudu. Nebývá dosti přesvědčivý a zábavný. Proto se definuje a prodává hůře než již lépe zaběhaná a živější hra na levici a pravici. Centrismus má četné nepřátele nalevo i napravo proto, že jim komplikuje politické hrátky, ubírá hlasy a nutí je ke kompromisům. Bývá označován za “cestu na politický hřbitov”, za zradu levicových (nebo pravicových) ideálů, za renegátství a za rejdiště oportunistů. Margaret Thacherová o něm prohlásila, že je stejně riskantní “jako stát uprostřed frekventované silnice”. Přesto má dobré perspektivy, protože má blízko k stále více “odideologizované” mentalitě současné evropské společnosti (viz též kap. 1.8). O alternativu se pokusila švýcarská demokracie, která nepraktikuje otevřené “kdo s koho” v halasném pravo-levém konkurenčním klání, nýbrž déle než 60 let používá tzv. “konkordanci” (sou-
125
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 126
hlasnost). Vládu sestavuje a provozuje společně pravice, střed i levice a počty jejich ministrů odpovídají přibližně výsledkům voleb. Vláda nemá jinou možnost než povinně hledat kompromis a shodu a rozhodovat tak, aby to pokud možno uspokojilo zúčastněné strany. Tento systém se považuje za jediný možný v polopřímé demokracii (viz exkurz 12), kde by na vládě nezúčastněná avšak agresivní strana mohla nadělat velké škody nekonečnou řadou lidových iniciativ. Od “vládní” strany se očekává zdrženlivost, snášenlivost a schopnost dohody. Politici i komentátoři se v názorech na konkordanci různí. Zastánci spolupráce a kompromisu ji vychvalují. Politiky, kteří mají vždy svou pravdu, tento systém neuspokojuje. Východiskem se jim stala dvojaká hra – zdvořilá spolupráce a kompromisy ve vládě a navenek kritika vlády a podněcování lidových iniciativ namířených proti její oficiální politice.
2.8
Volby a volební reformy “O tom rozhodnou voliči!” oblíbené zaklínadlo politiků
“V demokratickém systému… občané na chvíli vystoupí ze závislosti, aby si vybrali své pány, a pak se do ní zase vrátí.” Alexis de Tocqueville (1805–1859), francouzský politický filozof
“Kdyby se hlasováním dalo něco změnit, zakázali by ho.” Emma Goldmanová (1869–1940), americká politička
Svobodné volby jsou páteří demokracie. Je to svatý rituál, jemuž se politik-demokrat nemůže vyhnout. Volby jsou vyvrcholením jeho či jejích politických hrátek a veškerého partajního snažení. Jde o kritický a nejviditelnější moment politického života, v jehož průběhu se z politika může stát státník a mocipán, nebo zkrachovaná existence. Politická strana může ovládnout stát nebo skončit v propadlišti. Volby jsou tedy zkouškou ohněm a maturitou každého politika i politického seskupení. Není to žádná procházka růžovým sadem: ve volbách musí politik předvést všechny své dovednosti, využít všechny informace a kontakty a použít všechny triky, jimž ho život v politice naučil. Ve 126
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 127
volebním boji je naštěstí takřka všechno dovoleno, včetně ran pod pás i do zátylku a urážek, které by jinak byly žalovatelné, politici se proto na volby upřímně těší. Žádné myšlenky, sliby nebo triky nemají přitom v předvolebním boji takovou sílu jako peníze. Vývoj demokracie ve světě se dnes vyznačuje tím, že volby jsou rok od roku dražší záležitostí (viz kap. 2.13). Velkou konkurenční výhodu mají proto již předem jednotlivci a strany, za nimiž stojí movití sponzoři, kteří vědí, co chtějí, a nechtějí to zadarmo. Politická teorie hlásá, že cílem účasti ve volbách je volby vyhrát, získat co nejvíce mandátů a dostat se tak demokratickou cestou k moci. Již jsme si řekli, že to vždy cílem být nemusí. U malých stran a podobných seskupení je zpravidla jasné, že nemohou za žádných okolností vyhrát a že jim často jde o něco jiného – např. aby mohly disponovat několika mandáty a výhodně s nimi obchodovat. I velká strana může jít do voleb s tajnou strategií prohrát pro příští období a podle toho si vybírá své kandidáty, programy i mediální politiku. Stává se však také, že politická strana je docela schopná a před volbami ze sebe vydá opravdu to nejlepší, a stejně prohraje. Může to být proto, že bila hlavou do zdi postavené volebním systémem. Volební systém je souhrn pravidel a procedur, zpravidla zakotvených v ústavě nebo ve volebním zákoně, podle nichž se volí. Volební systém samozřejmě nepředpisuje, kdo má koho volit, určuje však podmínky, které musí splnit kandidáti, volitelé i organizace, a průběh jednotlivých volebních operací. Aby byl demokratický, volební systém musí umožňovat volby svobodné, tj. takové, v nichž může kdokoli hlasovat pro kohokoli, nebo pro nikoho, nebo k volbám vůbec nejít. Bezbřehou a nikým nekontrolovanou svobodu si ovšem nemůže dovolit žádná země. Politická teorie i praxe se proto po dlouholetých zkušenostech s různými volebními systémy a praktikami shodly na četných omezeních svobody v zájmu svobodných voleb. Svoboda volebního systému i vlastního průběhu voleb se zabezpečuje jejich řádným zmanipulováním. Giovanni Sartori, italský expert na politické strany a na volby, považuje volební systém za “ten nejmocnější nástroj manipulování v politice, který může být úmyslně konstruován k dosažení určitých cílů”. Výstižnější charakteristiku neznáme. Pro celkovou strategii po127
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 128
litického manipulování z ní vyplývá, že volební systém je nutno zmanipulovat dříve, než se začne vynakládat energie na manipulování občanů a vlastních voleb. Souvislost mezi volebním systémem a systémem stran je přitom fundamentální otázkou politiky. Strany usilují o výhodné volební systémy a jako včeličky pracují na jejich zlepšování, existující volební systémy mají však silný vliv na rozhodování o struktuře a profilech stran i na sílu jednotlivých stran a předurčují jejich chování. Je to takový bludný kruh, něco jako: “Co bylo dříve, slepice nebo vejce?” Popis různých volebních systémů by byl vleklý a nezáživný. Museli bychom se probírat těžko srozumitelnými formulemi propočítávání vztahů mezi počty odevzdaných hlasů a počty zvolených, abychom např. vysvětlili, proč může být poslancem zvolen někdo, kdo dostal 7 000 hlasů, zatím co ten, kdo jich dostal 23 000, vyjde naprázdno, nebo proč strana s 18 % hlasů nemusí mít v parlamentě ani jednoho poslance. Pro čtenáře bude užitečnější, podíváme-li se poněkud podrobněji na různé možnosti manipulování. Východiskem všeho manipulování je výběr mezi poměrným a většinovým volebním systémem. Pro občana je nejlogičtější poměrný čili proporční volební systém, který přivede do parlamentu či jiného orgánu moci takové procento zvolených, jaké odpovídá procentu získaných hlasů. Takový systém vypadá velice spravedlivě a demokraticky. Politická strana, které občané dali 25 % hlasů, bude mít 25 % poslanců. Podmínkou vzniku majority je v tomto případě (o koalicích zatím nemluvíme) získání více než 50 % procent hlasů jednou stranou. To je v současných demokraciích vzácný jev. Většinový či majoritní volební systém se vyznačuje tím, že umožňuje vznik majority bez získání většiny hlasů. To je úžasně cenný a politiky milovaný systémový znak – vždyť jednotlivec nebo strana tak získá mandát i od těch, kdo by pro ně nikdy nehlasovali (viz kap. 2.2). Kandidáti zpravidla soutěží se svými protivníky v jednotlivých obvodech tak, že ti, kdo dostali méně hlasů, vypadávají naráz nebo postupně (ve dvou kolech), asi jako v televizních soutěžích. Vítězem je ve svém obvodu ten, kdo získal nadpoloviční nebo prostou (tedy ani ne nadpoloviční) většinu. Celkově se může stát, že jedna strana volby vyhraje ve větším 128
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 129
počtu obvodů, ačkoli vcelku nezískala větší počet hlasů. Je to jako v tenise, kde vítěz může vyhrát 3:2 na sety poměrem 7:6, 7:6, 0:6, 0:6, 7:6, tedy celkovým poměrem gamů 21:30. Něco takového se podařilo Georgi W. Bushovi v amerických prezidentských volbách roku 2000, v nichž poražený protikandidát Al Gore získal celkovou většinu hlasů (vyhrál tzv. “popular vote”), bylo mu to však málo platné. Mezi těmito krajními systémy existuje nekonečná řada hybridů, variant a kombinací. Menšinám (etnickým, regionálním apod.) se např. vyhradí určitý počet mandátů bez ohledu na to, že na ně nemají žádný nárok a nezískají dostatečný počet hlasů. A naopak, lze stanovit nutné minimum hlasů a vyřadit všechny strany, které na toto minimum nedosáhly. V českých a polských volbách do parlamentu je to např. 5 %. Zlomky procenta se zaokrouhlují nahoru nebo dolů podle různých matematických modelů. Vedle přímo získaných hlasů se někde připočítávají podle určitých kritérií ještě další hlasy. Také lze volit přímo určité strany, nebo (většinou) jednotlivé kandidující politiky podle obvodů, v nichž se o mandát ucházejí. Zvolen může být kandidát jediný, nebo několik kandidátů podle získaného pořadí. Občané musí volit kandidáty napsané na listinách, nebo si mohou sami sestavit vlastní seznam a pořadí a dávat hlasy kandidátům z jedné nebo i z více stran. Pořadí může být pevné nebo ho občan může měnit. Alternativ je spousta. Každá seriózní politická strana má své stratégy, kteří studují vztahy mezi volebním systémem, dřívějšími výsledky voleb, současnou silou strany, pravděpodobnými ostudami a skandály, možností volby nějak zmanipulovat a šancemi na lepší budoucí výsledek v rámci existujícího systému. Krátkodobá strategie bere existující systém jako daný a hledá možnosti jeho lepšího využití. Dlouhodobá strategie může přijít s požadavkem systém změnit. Vyslovit takový požadavek je snadné, může to být i součást rutinních politických hrátek. Pro skutečnou změnu je však třeba vymyslet dobrou argumentaci a získat spojence, kteří mají podobný zájem. Volební systém se totiž nedá změnit ze dne na den a každý návrh na změnu narazí zcela určitě na odpor, který může být velice tvrdý. Každá změna volebního systému někoho zvýhodní a někoho poškodí. V politice není však nic nemožné, a to ani v zemích se staletou tradicí v používání učitého systému. 129
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 130
Strany přitom sledují zhruba následující zájmy. Malé strany se chtějí nejen udržet při životě, nýbrž chtějí sílit a mít jistotu, že jim velcí různými triky úplně nezahradí cestu k mandátům. Kromě toho si brousí zuby na nabídky členství v koalicích a pěstují svůj obraz (image) ochotných a pružných koaličních partnerů. Chtějí mít co největší prostor pro koaliční hrátky (vyjednávání, kompromisy), v nichž se uplatní, slovy Sartoriho, jejich (a) koaliční potenciál, a (b) vyděračský potenciál (exkurz 17). Ze systému, který je může úplně vyřadit ze hry, mají proto hrůzu. Takové malé strany často opatrně oscilují kolem politického středu, což jim dává naději být jednou ve středopravé a jindy ve středolevé koalici, aniž by se zpronevěřily svým velkým ideálům. Pro příklady není třeba chodit do ciziny. Vysokého koaličního i vyděračského potenciálu dosáhla v Česku strana KDU-ČSL, která tento svůj potenciál již delší dobu cílevědomě využívá (viz též kap. 3.4 a případová studie v příloze). Velké a silné strany nenávidí malé koaliční vyděrače, kteří se sebevědomě natřásají v ministerských křeslech, aniž by na to měli morální nárok. Jsou znechuceny tím, že se o moc musí dělit s partnery, kteří nemyslí na nic jiného, než s kým bude výhodnější vytvořit koalici po příštích volbách. Děsí je myšlenka, že budou drzého vyděrače opět potřebovat. Velké strany zdůrazňují přednosti stabilní politické scény a často preferují většinový systém. Ne však za každých okolností. Většinový systém prosazuje strana, která je na vzestupné dráze a předpokládá, že bude výrazným vítězem příštích voleb. Většinový systém by její vítězství jen zvětšil. Česká ODS byla proto po roce 2004 nekompromisně pro většinový systém, ač dříve byla proti němu. Naproti tomu strana na sestupné dráze cítí, že jí většinový systém může zarazit poslední hřebíček do rakve. Kdo chce volby vyhrávat, musí si dávat dobrý pozor na strukturu volebních obvodů. Strana nebo koalice u moci může totiž využít svého postavení k restrukturalizaci obvodů. Nejprve je nutno si udělat hloubkovou analýzu, jak se kde v posledních volbách volilo a jak by to asi dopadlo nyní. Tuto informaci je třeba mít nejen globálně za celé obvody, nýbrž detailně za každý menší okrsek nebo obec. Tím se často zjistí nerovnoměrné geografické rozložení hlasů uvnitř obvodů. V další fázi se provede restrukturaliza130
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 17
Str. 131
Principy koaličního vydírání
Žádná politická strana nepůjde do koalice bezdůvodně. Velké strany potřebují někdy koalice k získání bezpečné většiny, pro malé strany jsou koalice jediným prostředkem k účasti na vládě a na všech výhodách, které z toho plynou. Koaliční potenciál strany je její schopnost vytvořit funkční koalici. Je to schopnost kompromisu a dohody, včetně vnitrostranické kázně, potřebné k zajištění hlasů k podpoře koalice. Jednotliví poslanci a další vlivní členové musí být ochotni podpořit to, co za ně vedení strany slíbí. Musí úplně pustit z hlavy, že se budou řídit přáním nějakých voličů nebo vlastními představami, pokud jim vedení strany dává odlišné direktivy. A musí na ně být spolehnutí. To lze zvyšovat jak vnitrostranickou výchovou, tak větší pečlivostí při výběru kandidátů ve volbách. U malé strany vyžaduje koaliční potenciál skromnost a uznání úlohy druhých houslí, u velké strany jistou velkorysost a schopnost přetvářky při jednání s malým koaličním partnerem. Velká strana musí být ochotna “přepustit” koaličnímu partnerovi nějaké výhodné ministerstvo, i když jí přitom srdce krvácí. Vyděračský potenciál je ukazatelem schopnosti vytlouci z koalice co nejvíce. Objektivní vyděračský potenciál je dán čísly. Jak nezbytně nás druhá strana potřebuje do koalice? Může vůbec vládnout bez nás? Má alternativy? Jaké alternativy máme my? Kdo jiný bude v koalici? Můžeme koalici úplně potopit? Můžeme z ní být vyhozeni? Můžeme přejít na druhou stranu? Co se potom může stát? Můžeme si to dovolit? Subjektivní vyděračský potenciál je hlavním faktorem a motorem koaličních hrátek. Není dán čísly, nýbrž politickým umem, drzostí, protřelostí, nestydatostí a tloušťkou hroší kůže stranických předáků. Vysoký potenciál má strana, která dokáže dostat pro své lidi z koalice více, než do ní vloží, a udržet přitom ostatní partnery ve stálé nejistotě. Lze např. požadovat větší počet ministerských křesel a jiné vysoké funkce, vybírat si ministerstva, kde se otáčejí větší peníze, odkládat rozhodnutí do poslední chvíle, měnit a zvyšovat požadavky, vyžadovat písemné dohody a smluvní záruky, požadovat změny v programu, vymlouvat se na členy, kteří dosud nejsou přesvědčeni a bude třeba si je nějak zavázat, atd. atd. K takovým hrátkám se ochotně připojí i tisk, jehož prostřednictvím si lze vyměňovat vzkazy a urážky s cílem dezorientovat budoucího partnera, snížit jeho vyděračský potenciál a zvýšit jeho povolnost.
131
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 132
ce tím, že se okrsky a obce přesouvají mezi obvody. Od jednoho obvodu lze tak odřezat okrsky a obce, které tradičně dominovala a asi i v budoucnu bude dominovat opozice. Tím se pozice vládní strany v obvodu upevní. Dobrou technikou je další posilování obvodů, kde je opozice už velmi silná a pro vládní stranu je obvod stejně už předem ztracený. Je-li tomu tak, proč tam opozici ještě neposílit připojením dalších okrsků a obcí, kde také dominuje opozice? Proč nevytvořit pár šikovných volebních ghet, kde bude opozice ještě silnější než posledně, když jí to nepřidá žádný mandát, a nedostat takto očištěné obvody pod kontrolu vládní strany nebo koalice? Říkáme “vládní”, protože jen vládní strana může zařídit restrukturalizaci obvodů, při níž je vždy třeba respektovat zákonem stanovený postup a nechat ji řádně odhlasovat. Popsaný postup může být považován za poněkud teoretický, ať se však čtenář nemýlí. Neocenitelné praktické zkušenosti se v této věci najdou v USA, kde se periodické revize hranic volebních obvodů za účelem oslabení opozice praktikují již od roku 1812, kdy s nimi vyrukoval guvernér státu Massachusetts Elbridge Gerry. Podařilo se mu vytvořit nový volební obvod tvaru salamandra, proto se kreativní restrukturalizaci volebních obvodů dodnes anglicky říká “gerrymandering”. Velké zkušenosti s ní od té doby získali jak republikáni, tak demokraté. K dispozici mají výkonné počítačové modely. Další oblastí manipulování voleb je výběr a rozmísťování kandidátů. Je to jako v kartách. Proč si nechat sebrat krále esem, když stačí podstrčit osmu a krále použít jinde? Kromě toho bývá v některých městských obvodech velká tlačenice vlivných a nadějných kandidátů, které je nutno převelet jinam. Je v tom kus politického umění, protože do volebních obvodů musí strany někdy přisouvat kandidáty, kteří ještě včera neměli o existenci takového obvodu ani tušení. Bohudík, lidé jsou na to zvyklí a někde dokonce vidí rádi novou tvář. Politik se musí se svým nově přiděleným “mateřským” obvodem rychle seznámit, získat místní voliče a přesvědčit je, že mu rozvoj jejich všemi zanedbávaného obvodu už dávno ležel na srdci. To se kupodivu většinou podaří. Místní lidé jsou šťastni, že si na ně někdo vzpomněl aspoň před volbami a zajel za nimi. Proto politikovi ochotně vylévají svá srdce a tajně doufají, že se z jeho slibů zrealizuje aspoň malé procento. Ze zkušeností vědí, že situace bude méně růžová po volbách, na to jsou 132
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 133
však už také zvyklí a vůbec jim to nevadí. Najdou se i bílé politické vrány, které si svůj nově získaný obvod oblíbí a pravidelně si tam zajíždějí pobesedovat a popít i po volbách, ač od voličů už nic nepotřebují. To vše se samozřejmě děje na obou stranách. Politický protivník nespí a nezapomene rozhlásit, že navrhovaný kandidát nemá s obvodem nic společného a s voliči hraje nesolidní hru. Hledají se důvody k znemožnění registrace kandidáta např. proto, že v obvodu nemá trvalé bydliště a před zaregistrováním tam nikdy v životě nebyl, nebo se tam k pobytu právě přihlásil jen proto, aby mohl kandidovat. Registraci kandidátů lze omezovat i jinak. Od kandidátů lze vyžadovat určité záruky, prohlášení, výpisy z rejstříků trestů a finanční depozity, právo předkládat kandidáty mohou mít pouze řádně registrované politické strany, kandidáti si musí předem opatřit stanovený počet podpisů starostů nebo jiných funkcionářů, kandidáti musí prokázat, že jsou nejen občany dané země, nýbrž že se tam také narodili. Existuje též názor, že by kandidáti měli prokazovat jistý minimální majetek, protože by byli méně náchylní ke korupci (viz též kap. 3.9). V rámci manipulačních strategií se dá pracovat i s rozsahem a složením sboru voličů tak, že se volební právo rozšiřuje na více občanů (např. nedospělou mládež) nebo naopak přistřihává, aby ho některé kategorie občanů byly zbaveny (např. vězňové, propuštění vězňové, asociální živly, nesvéprávní občané, vojáci ve službě, občané usazení v cizině, občané, kteří neumějí zazpívat státní hymnu nebo neznají jméno hlavního města, apod.). Při zavádění těchto opatření nesmí vládnoucí většina vycházet z nějakých abstraktních hesel o lidských právech a posilování demokracie, nýbrž z analýzy údajů o tom, jak tyto skupiny občanů volily nebo by příště volit mohly a zda si volební právo už nebo ještě zaslouží. Sem patří i regulování volebního práva přistěhovalců, kteří mohou platit daně, ne však volit. Státy Evropské unie nepřipouštějí k volbám do svých parlamentů občany jiných členských zemí, ani když jsou v nich usazeni na celý život a o návratu do země svého původu už dávno neuvažují. Někde však přece jen začíná jejich připouštění k méně zajímavým místním volbám. Další krok v manipulování voleb lze udělat ve fázi registrace voličů všude tam, kde se bez předběžného přihlášení k registraci 133
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 134
nedá jít k volbám. Registrační formuláře mohou obsahovat rubriky, s jejichž vyplněním mají méně vzdělaní voliči potíže, špatně vyplněné formuláře lze házet do koše nebo vracet k doplnění dostatečně pozdě, aby na opravenou registraci již nezbyl čas, registrační místa mohou být umístěna daleko pro ty, o jejichž registraci není zájem, a podobně. I vlastní volební proces skýtá velké možnosti manipulace. Dá se špatně počítat, mohou se ztrácet volební lístky, za neplatné se mohou prohlašovat lístky, protože jsou špatně vyplněné, a z mnoha dalších důvodů, o nichž voliči neměli předem ani tušení. Velmi nadějná je dnes technika elektronického hlasování a sčítání hlasů, a to hlavně v případech, kdy o hlasování jednotlivce neexistuje žádný písemný záznam nebo potvrzení. Používaný počítačový program může být konstruován tak, aby předvybraným kandidátům důsledně započítával o něco více hlasů, než skutečně dostanou, nebo aby hlasy dané méně žádoucím kandidátům dle nějakého algoritmu proškrtával. Kontrola je nemožná. V případě hrozícího vyzrazení lze vše vymazat nebo způsobit poruchu. Na rozvoji těchto slibných systémů se proto intenzivně pracuje, ač se tomu některé organizace občanské společnosti snaží bránit.
134
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 135
Staří političtí mazáci prošli už mnohými volbami a zažili i změny systémů, proto se snaží poradit si s každým systémem. Politický cit jim např. říká, že dobré je být prohlášen za vítěze již dlouho před volbami. K tomu mohou vedle televizních reklam a spotů posloužit průzkumy volebních preferencí (viz též kap. 3.1), které je ovšem třeba dobře koncipovat a načasovat. Vhodný okamžik nastane, když se dostatečný počet občanů začne o nadcházející volby vážně zajímat a klást si otázku, koho by měli volit a zda k volbám vůbec jít, nebo jet raději na chatu. Právě v tento moment by měli mít před očima čerstvou předvolební sondáž, která jim rozhodování usnadní. Existují i další techniky povzbuzování a směrování voličů a zvyšování počtu potřebných hlasů. Obecnou systémovou záležitostí je též tzv. kupování voličů. Přímé podplácení voličů a kupčení s hlasovacími lístky se všeobecně považuje za nedemokratické, proto je lze doporučit jen tam, kde se na to zaručeně nedá přijít. Vhodnější jsou subtilnější způsoby, jako jsou předvolební sliby finančních výhod (sociální podpory, snížení daní apod.) adresované vybraným cílovým skupinám, které disponují slušným počtem hlasů (o slibech viz exkurz 8).
2.9
Parlament
“Anglie se nedá zruinovat jinak než prostřednictvím parlamentu.” William Cecil Lord Burleigh (1520–1598), anglický státník
“Kapři si svůj rybník nevypustí.” lidová moudrost z rybnikářského kraje
Je všeobecně známo, že parlament je v demokracii nejvyšším orgánem zákonodárné moci a že za určitých podmínek může měnit i ústavu, z níž se všechno ostatní odvíjí. Zpravidla schvaluje vládu a její program a někde volí hlavu státu. Není divu, že cílem politiků-demokratů je mít parlament pevně v rukou. V praxi to znamená získat parlamentní většinu. Touhou politiků je zjednodušit vztahy a dosáhnout většiny absolutní. Ta se může např. rovnat 156 z celkového počtu 301 poslaneckého mandátu, taková většina je však slabá a k její ztrátě stačí dopravní nehoda či větší dávka alkoholu požitá jediným poslancem. Členové českého par135
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 136
lamentu i veřejnost vědí moc dobře, o čem je řeč. Na straně parlamentní většiny najdeme jednu stranu nebo koalici. Zbývající strany/poslanci se stávají regulérní opozicí, popřípadě sedí někde mimo a hlasují podle nálady. Případ od případu o ně pak může být velký zájem. Zajímavým jevem je změna, k níž získáním i nejtěsnější většiny dojde v hlavách politiků. I minimální majorita se v jejich hlavách okamžitě transformuje v totální vítězství a morální legitimitu spravovat stát dle vlastních představ. Zapomenou, že jejich majorita může být výsledkem omylu ve sčítání hlasů nebo špatného počasí a “blbé nálady” v několika horských osadách. Důkazy pro toto tvrzení jsou k dispozici i v nejdemokratičtějších zemích světa. Výsledkem může být, že 49,99 % voličů má sice formální zastoupení v parlamentě, toto zastoupení se však musí spokojit s obvyklým opozičním povykováním, pokud se neponíží a nezačne hlasovat tak, jak si přeje vládnoucí většina. Každá nová vláda začne ovšem vždy a v každém parlamentě prohlášením, že je si vědoma těsné většiny, která za ní stojí, a že se cítí a bude se chovat jako vláda všech občanů. To však nemůže udělat, protože by si tím popudila své vlastní strany, poslance, sponzory i voliče. Legálně získanou parlamentní majoritu je třeba udržet, a pokud možno ji ještě vylepšit s výjimkou situací, kdy se jeví jako výhodnější o ni přijít. Vedle slepování a rozlepování koalic se používají ještě další techniky. Pro diváky je zábavnou technikou přetahování poslanců, které může mít formu dobrovolné migrace jakoby z přesvědčení a v zájmu voličů (již dříve zmíněná politická turistika). Je-li rozdíl mezi počty hlasů majority a opozice malý, migrace i jen jednoho nebo dvou poslanců může způsobit politické zemětřesení. Někdy není nutná ani formální migrace, stačí např. poslance přesvědčit, aby ve vhodných situacích nehlasovali podle příkazů své strany nebo jednoduše zůstali doma. V českém parlamentu i jinde se osvědčilo i tzv. “párování”. Dva proti sobě stojící poslanci/poslankyně vytvoří družný párek, který se (v dohodě) jednání parlamentu účastní nebo neúčastní jako celek. Tím se vymkne diktátu partajních sekretariátů a poslaneckých klubů, které nutí poslance trávit nesnesitelně dlouhé hodiny v parlamentních lavicích pro zachování potřebného počtu hlasů. Spárovaní (nezaměňovat s “pářící se”!) poslanci a poslankyně si 136
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 137
tak mohou klidně vyjet za čerstvým vzduchem do hor, aniž by se tím dostali do konfliktu se stranickými kluby. Pro charakteristiku vlastní činnosti parlamentu se dobře hodí termín “parlamentní hrátky”. Ty představují vyšší a poměrně dobře zakódovaný stupeň politických hrátek, s jejichž podstatou jsme čtenáře již seznámili (kap. 1.11). Politik, který byl zvolen do parlamentu, pokračuje v politických hrátkách v podobném duchu a podobným způsobem, jako před svým zvolením. Svůj nový mandát vnímá především jako zasloužené privilegium říkat, co mu slina na jazyk přinese, bez rizika a bez obav z následků, nebo neříkat a nedělat vůbec nic podle osvědčené zásady, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. To vše se mu toleruje, pokud neporušuje základní pravidla poslaneckého chování. První pravidlo zní: Hlavní funkcí parlamentu je sloužit jako výhodná platforma pro marketing poslancovy politické strany i vlastní osoby. Výhodná proto, že parlamentní projevy jsou viditelné, dostávají se do televize, píše o nich tisk a přitom za ně platí poplatníci, ať se jim to líbí nebo ne, a ne sami poslanci nebo jejich strany. Opozice se může v parlamentu zadarmo veřejně nafukovat přesto, že právě propadla u voleb. Každá strana chce proto mít v parlamentu zapálené a ochotné řečníky. Líné poslance toleruje jen s ohledem na jejich minulé zásluhy. Druhé pravidlo zní: Parlamentní většina (nebo tolerovaná vládnoucí menšina) je povinna dělat věci nutné k fungování státu, a to především prosazovat potřebné i nepotřebné zákony a bohužel také různé ekonomické a sociální reformy (viz též kap. 3.3). Některá z těchto rozhodnutí budou poměrně rutinní, často však půjde o opatření kontroverzní, nepříjemná, riskantní a z různých stran velice napadaná. Jsou to reformy daňové, penzijní, zdravotního pojištění, armády, policie, školství, státní správy apod. Každý politik by se jim rád vyhnul, úplně to však nejde. Maximálně se dají odkládat a vina za odklady se dá svalovat na opozici, která ovšem takové obvinění vždycky odmítne. Třetí pravidlo zní: Opozice musí plnit svou funkci aktivního protivníka v parlamentních hrátkách. Jinak to v demokratickém parlamentě nejde (viz též kap. 2.4). Opozice je povinna házet vládnoucí majoritě klacky pod nohy a zásadovým vystupová137
politicke
27.5.2005
Exkurz 18
9:07
Str. 138
Koaliční hrdinství raněného politika (případová studie)
Do análů hrátek hraných českým parlamentem se svým hrdinským činem zapsal navěky poslanec a ministr Cyril Svoboda bez ohledu na skutečnost, že rok nato jeho strana KDU-ČSL vládnoucí koalici rozbila. V pátek 16. dubna 2004 utrpěl těžký úraz při automobilové nehodě způsobené šoférem jeho služebního auta. Dva dny nato podstoupil v Brně operaci páteře. Ještě těžší než riziko trvalé invalidity však pro něj bylo vědomí, že se v úterý 20. dubna má v parlamentě znovu hlasovat o novém zákonu o DPH. Protože hlava státu v rámci prezidentských hrátek zákon již jednou odhlasovaný odmítla podepsat, bylo ke schválení (tj. k přehlasování prezidentského veta) třeba získat nikoli pouhou většinu hlasů přítomných poslanců (ani to by nebylo lehké), nýbrž nadpoloviční většinu hlasů všech členů parlamentu. Pouhé párování poslanců mezi sebou nebo s poslankyněmi by proto nestačilo a poskytnout koalici pár chybějících hlasů opozice odmítala. Vládnoucí koalice disponovala 101 hlasem z celkového počtu 200 poslaneckých hlasů, Svobodův hlas byl proto nepostradatelný. Účast na parlamentním hlasování pouhé dva dny po delikátní operaci nepřicházela v úvahu. Svoboda byl však odhodlán do parlamentu přijet, jakmile to jeho zdravotní stav aspoň trochu dovolí. Hlasování se podařilo odložit o dva dny, což Svobodovi umožnilo dostavit se (proti doporučení lékařů) do parlamentu ve čtvrtek 22. dubna. Bojová akce se rozjela v devět hodin ráno v den hlasování. Vrtulník ministerstva vnitra převezl ministra z brněnské nemocnice do zahrady úřadu vlády. Tam byl přeložen do sanitky a v eskortu několika policejních vozů přepraven za houkání sirén do budovy parlamentu. Kancelář předsedy parlamentu byla předem upravena na nemocniční pokoj, kde ministr ulehl a čekal na okamžik hlasování. To vše v doprovodu lékaře a ošetřovatelky. Hlasovat se nedalo okamžitě, protože několik poslanců považovalo za nezbytné pronést ještě na poslední chvíli připravené projevy. Čerstvě operovaný politik musel tedy trpělivě čekat asi hodinu. Již začínal blednout vyčerpáním, pomohla mu však injekce. Narychlo oblečen a s krkem ve fixačním límci byl pak dotlačen na vozíku k nejbližšímu místu ve sněmovně, kde mu poslanec opozice laskavě přepustil své hlasovací zařízení, aby mohl konečně hlasovat. Zákon o DPH byl zachráněn. Šťastná to koalice, řekla by paní kněžna… Opozice nedala ani hlas, ačkoli věděla, že zákon stejně projde a že by se cestě těžce zraněného a čerstvě operovaného politika do sněmovny dalo snadno předejít.
138
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 139
ním napravovat to, co si zkazila volební prohrou. Cílem je, aby si voliči uvědomili, jaké osudové chyby se ve volbách dopustili, jak špatně si vybrali a jak tím poškodili sami sebe a celý národ. Opozice musí také bránit, co jí po prohře ještě zůstalo. Ve všech demokraciích se k tomu používají poměrně standardní techniky. Vedle zžíravé kritiky nekompetentní a zkorumpované vlády sem patří mnohahodinové projevy v parlamentě (které se ani nemusí týkat projednávaného textu), podávání tisíců doplňovacích a zlepšovacích návrhů k projednávaným zákonům, navrhování nových nepotřebných zákonů, znemožňování odhlasování již projednaných zákonů, procedurální námitky, žádosti o zřízení vyšetřovacích komisí v záležitostech vládnoucí majoritě nepříjemných, interpelování vlády, premiera a jednotlivých ministrů a různé jiné obstrukční techniky (tzv. “filibusters” v USA, kde se obstrukce v senátu velice osvědčily demokratům i republikánům). Praktikuje se přitom okázalá politická nesmiřitelnost. Opozice musí být zásadně a soustavně proti všemu, co nevyšlo z jejích řad, i kdyby měla stejný návrh již dávno připravený v šuplíku. Může klidně být proti, aniž by návrh viděla, vždyť každý ví, že se od vládnoucí strany nedá nic pořádného čekat. Může však přistoupit na kompromis, pokud za to vládnoucí většina něco slíbí. Jiný postoj by rozvrátil současný funkční mechanismus demokratických parlamentů a dezorientoval by občany. Kromě toho by došlo k neomezené a nijak nebrzděné vládě jedné strany či koalice se všemi dobře známými důsledky. Čtvrté pravidlo zní: Národ chce být baven parlamentem, na který si platí, a každý poslanec k tomu musí přispívat dle svých schopností. Zkušení poslanci se proto pravidelně radí se svými mediálními poradci a dbají více na to, jak co říkají, než co říkají. Lidé rádi poslouchají zesměšňování politických protivníků, vyzrazování zákulisních dohod a jiné nediskrétnosti, narážky na neschopnost vedoucích státníků, stížnosti na nepořádek a zlořády zanechané druhou stranou, obviňování z korupce, rozkrádání a špehování, urážení ministrů a podobné projevy vzájemné empatie, jimiž se v parlamentních debatách strany s oblibou častují. Ani dobře zrežírovaná pěstní bitka mezi poslanci (před televizní kamerou) není lidem proti mysli. V parlamentních fraškách se však nesmí zacházet příliš daleko, aby občané svůj parlament ne-
139
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 140
začali srovnávat s kocourkovskou radnicí. To by zbytečně poškodilo obraz politické elity jako celku. Plénum parlamentu neskýtá dostatek příležitostí pro celou paletu parlamentních hrátek a pro plné využití talentu každého poslance. Parlamenty si proto zřizují výbory, podvýbory, komise a subkomise, které si mohou přizvávat odborníky a nechávat si od nich různé záležitosti vysvětlit dříve, než o nich budou poslanci jednat. Proto fungují jako legální zprostředkovatel kontaktů mezi politiky a lobbisty a žádný novinář jim tyto dělné kontakty nemůže vytýkat. Velice se osvědčily též komise vyšetřovací. Již pouhým zřízením komise lze ukázat, že parlament bere každou stížnost velmi vážně a že na vyšetření stížnosti bude parlamentní většina s opozicí spolupracovat na “paritním” základě. Podvýbory a komise mohou vydávat dílčí a závěrečné zprávy a podávat návrhy a doporučení, nebo mohou nechat záležitost jednoduše usnout, zejména když objektivy reportérů už míří na další skandál. Největší služby prokazují výbory pitváním, předěláváním a “sušením” (zdržováním) návrhů zákonů, na jejichž schválení není momentálně politický zájem.
140
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 141
Součástí parlamentních struktur a hrátek je též instituce parlamentních klubů. Termín “klub” by zde mohl být chápán mylně jako označení místa, kde se popíjí a hraje kulečník. Ve skutečnosti jsou tyto kluby stěžejním nástrojem výkonu partajokratické moci. Poslanec, který by nebyl zařazen do příslušného klubu, by mohl svou roli pojímat mylně. Často by nevěděl, jaký názor zastávat a jak hlasovat, a to zejména v případech, kdy se mu jako zastupiteli lidu jeví stanoviska a návrhy opozice lepší než to, co mu našeptává jeho vlastní strana. V takových případech se může poslanec spolehnout na svůj klub, který mu pomůže nalézt politicky správnou pravdu. Čtenář samozřejmě už ví, že ani klub nic nerozhodne a že pokyny přijdou ze stranického předsednictva. Parlamentní kluby se tím ani netají. Tato technika komunikování mezi rozhodovacími centry a jednotlivými poslanci se vcelku jeví jako účinnější a levnější, než kdyby si každý jednotlivý poslanec musel před každým hlasováním chodit pro direktivy na partaj. Rozhodování jak hlasovat je v zastupitelské demokracii důležité a v žádném případě se nesmí ponechat na libovůli jednotlivých zástupců lidu. Kapitola o parlamentních hrátkách by nebyla úplná, kdybychom se nezmínili o existenci a fungování senátu nebo jiné podobné druhé (horní, vyšší apod.) parlamentní komory. Tyto další komory si politici vytvářejí v různých variantách a pod různými názvy proto, aby měli k dispozici větší počet mandátů pro sebe i přátele, včetně těch, kteří by už mohli mít nárok na politickou penzi. Někde se uplatňují hlediska teritoriální a horní komora je utvořena tak, aby se uspokojily i malé a málo zalidněné správní jednotky (státy, kantony, kraje), které by jinak své zástupce do parlamentu ani nedostaly. V americkém senátu má např. každý stát unie dva senátory bez ohledu na svou rozlohu a počet obyvatel. Ve švýcarské druhé komoře má každý kanton dva zástupce s výjimkou šesti malých kantonů, které mají nárok na zástupce jednoho. I zde ovšem platí, že hlavní slovo ve výběru zástupců a dirigování jejich práce nemají kantony, nýbrž politické strany. Horní komory se vyznačují velkými rozdíly v pravomoci, způsobech hlasování, obnově členství, dohadování s dolní komorou a dalších věcech. Všeobecně platí, že existence senátu zvyšuje obsahovou pestrost i zábavní koeficient parlamentních hrátek. Technikou, která se líbí veřejnosti, je např. vracení zákonů dolní 141
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 142
komoře k přepracování, což se někde s týmž zákonem může udělat i vícekrát. Ať to se zákonem dopadne jakkoli, senát takovým blokováním připomněl, že existuje a že jeho posláním je bránit parlamentu v poškozování národních zájmů. Někteří senátoři si po čase upřímně myslí, že jen díky nim bude prospěch státu a národa nadřazen sobeckým zájmům a tlakům, kterým se parlament neumí vyhnout. Existenci oddělených voleb do senátu považují senátoři za výraz vyspělé demokracie, zatímco voliči je většinou považují za ztrátu času a peněz. O zbytečnosti senátu se hodně diskutuje. Politici, jejichž stranám se v senátních volbáchu nedaří, by ho zrušili nejraději okamžitě. Senátoři si svůj “rybník” z pochopitelných důvodů hájí a nechtějí, aby jim někdo připomínal příklady Dánska nebo Nového Zélandu, kde byl senát zrušen. Přední český politik zdůvodnil potřebu senátu těmito závažnými argumenty: “Máme dvě komory, tak je třeba obě komory zachovat. Systém funguje dobře a voliči mají právo přijít a mají právo nepřijít.” Praktický problém je v tom, že senát se nikde nedá zrušit bez změny ústavy, ta se však nedá změnit bez souhlasu senátu. Zkušenosti ukazují, že nejlepší je od senátorů jejich mandáty a jejich přesvědčení o nezbytnosti senátu odkoupit za tržní cenu. Osvědčilo se nabídnout jim slušnou doživotní rentu nebo odpovědná místa někde jinde, kde se dá demokracie hájit se stejnou vervou.
2.10
Vláda a byrokracie “Vláda rozhodne, až budou proanalyzovány a zavrženy všechny schůdné alternativy.” mluvčí jakékoli vlády na tiskové konferenci
“Každý slušný člověk se stydí za vládu, pod kterou žije.” Harold Louis Mencken (1880–1956), americký publicista
Právem a povinností strany nebo koalice, která vyhrála volby a ovládla parlament, je sestavit a provozovat vládu jako nejvyšší orgán výkonné státní moci. K tomu existují různé ústavní rituály, zpravidla však musí celou vládu nebo jejího předsedu schválit parlament. V prezidentských demokraciích je prezident i předse142
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 143
dou vlády nebo má vládu pod přímou kontrolou. Rozhodující slovo při ustavování vlády má proto on jako nejvyšší představitel a garant demokracie ve státě. Vláda je od toho, aby vládla a rozhodovala ve všem, a to i ve věcech, kterým nemůže nikdy porozumět. Situace je vždy a všude taková, že vláda rozumí jen velmi malému procentu záležitostí, v nichž má právo i povinnost rozhodovat. Někdy se stane, že se do vlády náhodou dostane odborník v příslušné oblasti obhospodařované tím či oním ministerstvem. V současné demokratické praxi se však většina vlád skládá z kritiků předešlých vlád a dalších politiků, kteří se v předvolebních bitkách a jiných politických hrátkách osvědčili jako nejloajálnější a nejužitečnější opory svých stranických předáků. Důraz se klade na politickou spolehlivost a zásluhy, nikoli na znalost věci nebo manažerské kvality. Pravice i levice jsou zajedno v tom, že odborníci se do vlád pouštět nemají. Pokud se tam nějaký dostane, nemůže počítat s podporou a důvěrou profesionálních politiků, kteří mu spíše budou házet klacky pod nohy
143
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 144
a budou se bavit jeho politickou neohrabaností. Tak se to prostě v demokracii dělá odjakživa bez ohledu na to, že se dosud neprokázala žádná statistická souvislost pobývání v politice se schopností a legitimitou řídit stát, nebo i jen jediné ministerstvo. Tato praxe je pevně zakotvená a naprosto nenapadnutelná, politické špičky vědí proto předem, odkud si ministry smějí vybírat. I ten nejprůměrnější a nejméně seriózní politik ze stejné strany dostane vždy přednost před geniálním nestraníkem a příznivci opozice do vlády rozhodně nesmějí. Tím je zaručeno, že vláda bude spolehlivě hrát svou úlohu v provozování demokracie dle zásad partajokracie. Do čela vlády je postaven ministerský předseda neboli premiér (což zní lépe), pokud nejde o vládu přímo řízenou voleným prezidentem (např. americká vláda), o čemž pojednáme níže. Bývá to ten “nejzdatnější” a nejvíce důvěryhodný politik z hlediska zásluh získaných v politických a parlamentních hrátkách, počítaje v to prokázanou zdatnost intrikánskou a koaliční. Navíc musí mít hroší kůži a dobrý žaludek (kap. 1.13) a rád se ukazovat na veřejnosti. Nemusí to však být předseda nejsilnější strany a někteří předsedové stran se této méně pohodlné a méně jisté funkci přímo vyhýbají. Politická teorie věnuje hodně pozornosti vztahu mezi vládou a parlamentem, který pojímá jako vztah mezi výkonnou a zákonodárnou složkou státní moci. Zdůrazňuje se kontrola vlády parlamentem, tj. nejvyšším zastupitelským orgánem lidu. Přitom se raději nemluví o tom, že demokracie funguje jako partajokracie a že parlament i vláda podléhají týmž mocenským centrům. Pravidla a procedury parlamentních hrátek vytvářejí jistý prostor pro kritiky, výtky, interpelace, návrhy na vyslovení nedůvěry, obviňování vlády z neschopnosti nebo dokonce z vlastizrady a podobné projevy politické čilosti a vlastenectví. Teoreticky tedy vláda není nedotknutelná. Prakticky je však dotknutelná v případech, kdy k tomu přivolí strana nebo koalice, která má v rukou moc. Ve standardní partajokracii by to jinak nešlo. To se projeví při podání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě. Je-li v parlamentě jasná a solidní většina, opozice může takových návrhů podat libovolný počet a stejně nikdy neuspěje. Proto se takové návrhy podávají v situacích, kdy je určitá naděje na oslabení nebo úplné rozbití vládnoucí většiny a vytvoření nové koalice. Také se jich používá pro reklamní zčeření stojatých politických vod. 144
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 145
Demokratická vláda musí tedy mít správný politický profil a podporu a nemusí nic konkrétního umět. Ministr zemělství nemusí umět podojit krávu, ministr dopravy nemusí mít řidičský průkaz, ministr zdravotnictví nemusí umět ošetřit ani odřeninu, ministr spravedlnosti si může klidně plést obchodní a občanský zákoník. Kdyby noví členové vlád museli prokazovat jinou kompetenci než zběhlost v politice a loajálnost, sestavení vlády by se stalo nesmírně obtížným. Proto je z technického hlediska lhostejné, které kdo dostane ministerstvo. Také nevadí, zahraje-li si vláda čas od času “škatule, hejbejte se” a prohodí-li si její členové pro osvěžení rezorty, o něž mohou dokonce losovat nebo hrát v karty. Ministerstva nejsou však stejně ceněná jako nástroje moci a přístupu ke zdrojům. Někde se točí velké peníze, jinde se nanejvýše dávají almužny. Utváří-li vládu koalice, zúčastněné strany se vždy o ministerstva handrkují a dohadují různé směnné obchody. Tak tomu bylo v Česku při zrození nové Grossovy vlády v září 2004, kdy se veřejně licitovalo v novinách, v televizi, v kuloárech a bůhví kde jinde. Zdá se, že politici se bezelstně považují za ty pravé vlastníky ministerstev, s nimiž mohou obchodovat v zájmu vlastním a v zájmu svých stran. “Lidovecká ministerstva” se tak nabízela za “socdemácká” a dělaly se podobné státnické transakce. Strany se pyšní tím, že získaly více ministerstev a lepších, která vlastně koaličnímu partnerovi mazaně “vyfoukly”. Naštěstí existuje státní aparát, nebo, jak se někdy říká, byrokracie (již jsme o ní hovořili v kap. 1.1). Jejím posláním je zabezpečovat, aby vláda vládla, i když to vlastně nemůže umět, a aby vše řádně fungovalo jako dříve a nic se překotně a zbytečně neměnilo. Byrokracie na tyto věci musí dbát bez ohledu na to, která strana je právě u vlády, jaké byly její předvolební sliby, který prominent stojí v čele toho či onoho ministerstva a jestli se tato vláda byrokratům líbí nebo nelíbí. Byrokracie zachraňuje, co politici zkazí. Pud sebezáchovy vládním politikům říká, že nemohou celou byrokracii zpolitizovat a obsadit svými přáteli, protože v ní musí na práci zůstat zdravé jádro, které je imunní proti politickým tlakům a vrtochům. Kdyby tomu tak nebylo, celé státy by se při stávající kvalitě vlád a jejich častých změnách nacházely ve stavu permanentního chaosu. 145
politicke
27.5.2005
Exkurz 19
9:07
Str. 146
Proč vlády nevládnou?
Nejpřesnější charakteristika vládnutí v dnešní Evropě pochází z úst ruského premiéra Viktora Černomyrdina: “Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale vyšlo to jako vždycky.” Na příčiny současného deficitu vládnutí jsou různé názory. Všimněme si desíti nejčastějších: • Vládám se vládnout nechce, stačí jim být u moci… • Brusel jim ve všem poroučí a vládnout je nenechá… • Vlády spotřebují všechnu energii na své vnitřní šarvátky… • Byrokrati je ke skutečnému rozhodování nepustí… • Vládám poroučejí a naprostou poslušnost od nich vyžadují partaje… • Nic se nebojte, v důležitých věcech stejně rozhoduje někdo jiný… • Vlády se drží u vesla zuby nehty, ač je proud unáší neznámo kam… • Ještě dobře, že nevládnou, aspoň toho tolik nepokazí… • Takové vlády, jaké máme, stejně nemohou vládnout… • Dneska by už pořádně vládnout nedokázal nikdo…
Posviťme si na vztah politiky a byrokracie poněkud blíže. Historie nám ukazuje, že k sobě mají zapeklitě blízko, tak blízko, že se často nedá s určitostí říci, kde končí politika a začíná byrokracie. Bez spojenectví s byrokracií nemůže politik moc ani získat, natož vykonávat a upevňovat. Byrokracie potřebuje ochranu politiků nejen proti nájezdům ze strany občanů a jejich nátlakových organizací, nýbrž i jako garanta pravidelného přísunu prostředků k živobytí. Byrokracie potřebuje, aby ji nově jmenovaní ministři a podobní mocipáni příliš neobtěžovali a neztěžovali jí život nerozumnou vlastní iniciativou. Kromě toho je známé, že existuje čilá migrace mezi politikou a byrokracií, a to v obou směrech a na všech úrovních. Ve Francii, která tím obzvláště vyniká, vzešla např. celá polovina poslanců a jiných vyšších politiků z řad státní byrokracie. Symbióza politiky a byrokracie není však prosta rodinných třenic. Ty se někdy zvrhnou v sestrovražedný boj o moc – politika chce dostat byrokracii pod úplnou kontrolu a byrokracie se tomu z pochopitelných důvodů nejen brání, nýbrž snaží se posílit svůj vliv na politiku a vyslat do ní své špičky. Vztah politiky a byrokracie byl podroben hluboké analýze v dnes již legendárním televizním seriálu BBC “Jistě, pane ministře” (Yes Minister) a “Jistě, pane premiére” (Yes Prime Minister), jehož autory jsou politologové Jonathan Lynn a Antony Jay. Toto dílo, které je k dispozici v knižní verzi, je povinnou četbou všech seriózních zájemců o teorii a praxi politického dění.
146
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 147
Politik, který aspiruje na ministerské křeslo, si svůj vztah k byrokracii ujasňuje již v předvolebním období. Uvažuje jinak, je-li (1) sám byrokratem, nebo (2) již politikem ve státní funkci, který se naučil s byrokracií spolupracovat, nebo (3) ve vztahu k byrokracii novicem, který ještě tápe a hledá správnou proporci mezi kritizováním nešvarů byrokracie a přípravami na to, že v případě jmenování bude právě kritizovanou byrokracii nutně potřebovat. To ovšem neznamená, že by nemohl nic kritizovat. Na obecné neadresné kritiky, jako např. “celý státní aparát je prohnilý a zkorumpovaný a bude třeba ho vymést jako Augiášův chlév”, je byrokracie za ta léta už zvyklá, slyšela je od mnoha budoucích ministrů a dokonce se jimi docela baví, nesnáší však podlost kritik konkrétních a adresných. Do neuvážených kritik se dá ovšem vehnat jen nezkušený politik. Politici nezapomínají, že i byrokraté jsou voliči, že je jich hodně, že umějí dobře stávkovat a že se v případě nutnosti zmobilizují a dostaví k volbám v hojnějším počtu než jiné skupiny občanů. Zvolený politik by teoreticky měl co nejrychleji realizovat to, co před volbami sliboval. Kritizovaní byrokrati by se měli třást o živobytí. Nic takového se nestane. Rozvážný politik se omezí na několik menších viditelných úprav, jako např. spojení nebo rozdělení různých odborů nebo zrušení formulářů, které se stejně už nepoužívají. Zajímavým společenským jevem je zrod nového přátelského vztahu mezi právě jmenovaným ministrem a jeho byrokratickým aparátem. Obě strany chápou nesmyslnost vzájemných bojů, které by je obě oslabovaly, proto se bez ohledu na politické profily a předsudky snaží o spolupráci. Ministr si libuje, že ho jeho aparát neobtěžuje s lapáliemi, které by mu ubíraly čas potřebný pro politické hrátky a odpočinek, a že mu nehází klacky pod nohy. Cítí, že byrokrati za něj budou nejen pracovat, nýbrž i tahat kaštany z ohně, např. když veřejně prohlásí nějakou hloupost nebo slíbí něco nesplnitelného. Aparát si libuje, že ministr rozvážně zapomněl na své předvolební vyhrožování, že se nesnaží ukazovat, jak dobře nové koště mete, že se nehrabe ve věcech, kterým stejně nerozumí, a že se omezuje na občasné a zpravidla docela milé obecné seřvání svých náměstků a vrchních ředitelů. Byrokracie proto rychle zapomene na urážky, jimiž ji nový ministr ještě jako kandidát častoval. Rychle se smíří i s ministrovou nekompetentností a nezájmem o příliš konkrétní otázky. Ministr za to bude svůj úřední ministerský aparát též respektovat a bude ho hájit vždy a za každých okolností proti všem, jako kdyby šlo o jeho vlastní dítě. 147
politicke
27.5.2005
Exkurz 20
9:07
Str. 148
Jak úspěšně ministrovat (desatero přikázání)
• Buďte na sebe pyšný, ale moc se nenafoukněte. Dostal jste se vysoko, je to úspěch, ale ne zas tak velký, jiní ho dosáhli před vámi a dosáhnou ho i po vás. A hlavně – nikdy nezapomeňte, že vás někdo do vlády dosadil a kdykoli vás z ní může dostat. • Buďte iniciativní a viditelný, ale ne zas tak, aby premiér začal žárlit. Mohl by dostat strach, že si brousíte zuby na jeho místo, a hbitě se vás zbavit. • Rychle se spřátelte se svým aparátem, bude to váš největší pomocník a vy budete nejlepší zárukou jeho přežití. Nepleťte se mu do řemesla. Neválčete s ním. • Nastolte milé vztahy s nejvlivnějšími podnikatelskými a odborářskými kruhy, které jsou v kompetenci vašeho ministerstva (dopraváci, průmyslníci, finančníci aj.). Kdybyste se jim znelíbil, mohly by si vynutit váš odchod. Budete je potřebovat, až vám skončí madát. Budete-li hodný, postarají se o vás. • Klidně svádějte všechny nedostatky a nešvary na svého předchůdce, ať to byl opozičník nebo kolega ze stejné strany. Ničeho se nebojte. Všichni rozumní politici vědí, že to tak dělá každý. • Projednejte vše háklivé s kolegy ministry dříve, než s tím veřejně vystoupíte. Ještě lepší bude, když to všechno dohodnou vaši úředníci s jejich úředníky. Na vás zbyde sklízení pochval za iniciativu a za boj proti rezortismu. Když vás nikdo nepochválí, pochvalte se sám. • Nevzdávejte se dobrovolně žádných mocenských pozic ve prospěch jiných ministerstev, oslabíte tak sebe i svůj aparát a nic z toho nebudete mít. • Buďte vstřícný a milý k médiím, mají těžký chlebíček, a když jim ho nebudete dále ztěžovat, dobře se vám odmění. Neventilujte však před televizí a novináři nic, co jste si měl dohodnout a zkoordinovat s jiným ministrem, a to ani když se vám to nepodařilo. Tím naštvete kolegu i premiéra. Zapište si za uši: vlády nechodí se svým špinavým prádlem (a mají ho hodně) do veřejné prádelny! • Vyžeňte všechny neschopné a líné mluvčí (i když to znamená vyhnat všechny) a zbydou-li nějací, naučte je mluvit tak, aby vám nedělali příliš velkou ostudu. • Dostanete-li se do problémů, s nimiž si opravdu nevíte rady, podejte demisi a vinu svalte na někoho jiného. Nebo požádejte včas o přidělení jiného ministerstva. V krajním případě sveďte vše na premiéra dříve, než vám něco podobného provede on. Nikdy nečekejte na potupné odvolání, ani kdybyste si byl stokrát jist svou pravdou.
Vstřícné chování obou stran předchází vážným konfliktům, které by bylo nutno léčit chirurgickým řezem. Všichni víme, že byrokracie se zaříznout nedá. Řez by proto byl nutně namířen 148
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 149
proti nekooperativnímu a nepružnému ministrovi, který by o svou funkci a o vše, co je s ní spojeno, mohl přijít ze dne na den, bez předběžného varování. Každý premiér ví, že ministr se nahradí snadno, byrokracie je však nenahraditelná. Hybridem mezi vládou politiků a byrokracií je tzv. vláda úřednická, někdy nazývaná vládou odborníků. Jak jsme již řekli, politici pouštějí do vlády nepolitiky a odborníky jen velice neradi, protože se tím připravují o mocenský vliv a o všechno, co z něj vyplývá. Stane se však, že rozhádaní politici nedokážou vůbec sladit své osobní zájmy a sestavit dělnou vládu, nebo se jim nepodaří dosáhnout schválení nové vlády parlamentem. Vláda složená z vysokých státních úředníků a jiných osobností může pak být dočasným východiskem z nouze. Jejím úkolem je uklidnit politickou scénu a provést urgentní nepopulární opatření, do kterých by se politikům určitě nechtělo. Úřednická vláda toho však mnoho nezmůže bez ohledu na to, že po čistě technické stránce je vždy kompetentnější než vláda politiků. O to se i v krizové situaci postarají politici, kteří nemohou připustit jakýkoli úspěch delšího “nepolitického” vládnutí. Úřednickou vládu nelze nikdy nechat ve funkci tak dlouho, aby si na ni občané zvykli a začali si myslet, že jí to jde lépe než politikům. V takových situacích jsou všichni politici zajedno. V současné silně zmedializované době je ovšem do chování vlád a jejich aparátů dosti vidět. Nediskrétnost a neloajánost se staly pravidlem. Ministři musí počítat s tím, že nejen novináři, nýbrž i obyčejní občané budou mít radost z každé jejich nešikovnosti, každého přeřeknutí a každé narážky na neschopnost jiného ministra. Někteří intelektuálové požadují, aby vlády byly vzorem morálky, logického uvažování, týmové spolupráce, tolerantnosti, společenského chování, oblékání, vyjadřování, správného používání rodného jazyka a vůbec všeho, v čem je třeba národ vychovávat. “Jaký pán, takový lid. Lidé vždy a všude vzhlížejí nahoru a odtamtud si berou vzor,” napsal již velký Nicollò Machiavelli. Immanuel Kant vyslovil kategorický imperativ: “Jednej tak, aby tvé jednání mohlo být obecnou normou.” Ministři a celé vlády by podle toho měly být ostatním příkladem. S těmito požadavky nelze souhlasit. Vláda nemá žádný mandát ani důvod k tomu, aby musela být národu vzorem nebo ho jakkoli jinak vychovávala. A hlavně k tomu nemá potřebné lidské zdroje. Platí-li, že ná149
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 150
rody mají takové vlády, jaké si zaslouží, jak by je tyto vlády mohly vychovávat? Nakonec se zmiňme i o nevinné politické hračce – o tzv. stínové vládě. Není divu, že si opoziční politici v Česku i některých dalších zemích tento neoficiální nástroj demokratické politiky velice oblíbili. Ve stínové vládě politik ministrem zároveň je i není. Ministrem se v ní může stát i ten, kdo ve volbách prohrál na celé čáře nebo se jich vůbec neúčastnil. Stínový ministr se pak stejně jako řádný ministr může libovolně vyjadřovat i k problémům, o kterých nic neví a za které nenese ani stín odpovědnosti. Nebo se nemusí vyjadřovat k ničemu. Podle chuti může pospávat ve stínu, může však také občas vyjít na výsluní, zastínit na chvíli řádného ministra a poté se opět uklidit do stínu. Počet stínových vlád není nikde regulován ústavou, proto je možné, aby jich v jedné zemi působilo souběžně i několik. Stínovou vládu si může v demokracii ustavit vlastně každý občan a lze jen litovat, že této zajímavé možnosti dostatečně nevyužíváme.
2.11
Rozdělování míst a funkcí, včetně jmenování poradců
“Podpoříte-li naše kandidáty, dáme vám za to jedno ministerstvo navíc, tři vyslanectví, tři místa náměstků, dva generální ředitele státních podniků a předsednictví kteréhokoli parlamentního výboru kromě výboru rozpočtového.” záznam z vyjednávání představitelů stranických grémii
“Není člověk, který nikoho není. Já takového neznám.” český politik
Pro normální demokratické volby je tedy charakteristické, že je někdo vyhraje a dostane se k vládě, a jiný je prohraje a nedostane se nikam. Je to proces společenské selekce, charakteristický pro demokracie. K selekci dochází však též uvnitř politických stran a seskupení. Jasně se diferencují ti, kdo byli zvoleni do veřejných funkcí a tím se dostali k jádru moci, a zbývající funkcionáři a členové stran a klanů, kteří zůstali stranou a na moci se budou muset podílet nepřímo, nebo se k ní vůbec nedostanou. Mezi 150
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 151
politiky, kteří se stali státníky a veřejnými činiteli, a ostatními politiky tak vzniká nový druh pnutí a očekávání. Pnutí se zpravidla uvolní tím, že zvolení představitelé nezapomenou na své morální dluhy vůči politickým kolegům a zajistí jejich jmenování nebo volbu na místa ve veřejném sektoru, která jsou k dispozici, nebo budou za tímto účelem nově vytvořena. Pokud zapomenou, zahájí tím proces stranického nebo koaličního rozkolu. Nejde však jen o odměnu za věrnost a pomoc ve volbách. Zkušený politik ví, že moc je složitý systém a že i vítěz voleb zůstane v izolaci a bude mít svázané ruce, pokud by slepě spoléhal na nepolitičnost a loajálnost byrokracie. Ví, že i v byrokracii jsou zahnízděni přívrženci opozice a jiní sabotéři, kterým nelze věřit, proto se snaží co nejrychleji dostat “své lidi” aspoň na strategická místa. V rozvinutém demokratickém systému je zajímavých míst pro chráněnce politiků dostatek: jsou to ředitelé státních podniků, agentur a režií, předsedové a členové řídicích, správních a dozorčích rad, zvláštní pověřenci, delegáti a komisaři, členové státních komisí, rad a výborů, velvyslanci a vyslanci, šéfové misí a delegací, náměstkové a poradci ministrů, ředitelé ministerských kabinetů, soudci u nejvyšších soudů, prokurátoři, vysocí policejní úředníci a četní další. Patří sem i vyšší funkce v Evropské unii, OSN a dalších mezinárodních institucích. Politici si dávají velký pozor, aby se nenechali horlivými reformátory vehnat do rušení nebo slučování pozic, které budou potřebovat pro přátele a spojence. Vědí dobře, že kdyby některou z těchto pozic nerozvážně zrušili, bude jim při rozmísťování přátel chybět a opozice ji stejně obnoví, až se opět dostane k moci. Na dobrá místa si samozřejmě činí nárok celá koalice všude tam, kde by nejúspěšnější strana sama na vládu nedosáhla. Předáci pomocných koaličních stran očekávají spravedlivou odměnu za koaliční loajalitu a lukrativní místa považují za nejkorektnější způsob odměny. Jsou stále na pozoru, aby jim hlavní strana v koalici vše nesebrala před nosem. Na zaslouženou odměnu čekají také nepolitici, a to zejména sponzoři a sháněči peněz (viz kap. 2.3 a 2.13). I finančníci a průmyslníci někdy zatouží po změně a neodmítnou prestižní funkci, pro niž je nekvalifikovalo studium ani praxe, nýbrž finanční pří151
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 152
spěvek vítězné straně. Obchodník ojetými auty se tak stane velvyslancem u OSN, známý tunelář může být jmenován náměstkem ministra financí a jurista pokáraný advokátní komorou za neetické praktiky se klidně stane členem nejvyššího soudu. Všechny tyto příležitosti k vyrovnání starých a vytváření nových závazků a k posílení vlastních pozic mají jednu nesmírně cennou vlastnost – jsou zákonné, oficiální, otevřené a nenajde se v nich ani špetka korupce (viz kap. 3.9). Vždyť zákonné právo jmenovat náměstky, ředitele nebo velvyslance obsahuje i právo vybírat kandidáty méně kompetentní, pokud je vítězný politik vnímá jako politicky zajímavé. V důsledku toho dochází po volbách i později během mandátu k rozsáhlým personálním změnám ve veřejném sektoru i v soukromých organizacích a institucích, které by vítězné straně nebo koalici mohly být užitečné. Odbornost a organizační schopnost se samozřejmě za překážku jmenování nepovažují. Proto se může stát, že jmenovaná osoba bude nejen politicky na správném křídle, nýbrž dokonce i schopná svou funkci dobře zastávat. V rámci těchto změn je možné sesadit, přeložit a někdy i propustit kteréhokoli generálního ředitele, náměstka, vyslance, delegáta, předsedu představenstva apod., jehož místo se má uvolnit pro někoho politicky užitečnějšího. Zdůvodnění se vždycky najde, pokud se vůbec musí hledat. Také se dají zřízovat nové funkce. Jedná se o jednu z nejúžasnějších předností současné demokratické politiky, bez níž by četné strany i jednotliví kandidáti těžko získávali všechnu potřebnou podporu. Politici této možnosti využívají a ukazují tak celému národu, čím prospěchem je třeba se v politickém rozhodování řídit. Osvědčenou institucí je funkce poradců, v níž lze umístit osoby nejrůznějšího profilu, jimž politik něco dluží, nebo které na něho něco vědí. Tato funkce je absolutně nenapadnutelná, ať je poradcem jmenován kdokoli. Žádný zákon nezakazuje jmenovat poradcem psa nebo kočku. Politik rozhoduje svobodně, čí rady potřebuje. Musí se však vyvarovat osudné chyby. Nesmí politickými přáteli obsadit všechna místa poradců. Pár míst si musí za každou cenu nechat pro poradce vybrané podle schopností, konexí a pracovitosti. Udělá si z nich své asistenty, důvěrníky, lobbisty a služky pro všechno. Jinak by se v naléhavých záležitostech nemohl na nikoho spolehnout. 152
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 21
Str. 153
Jak vítězové zacházejí s poraženými
Slušné a prozíravé zacházení s poraženými nepřáteli je jedním z hlavních etických principů moderní demokratické politiky. Každý politik ví předem, že v demokracii není možné nepřátele postřílet nebo pozavírat. Proto s poraženými zachází slušně bez ohledu na to, jak se o nich na veřejnosti vyjadřuje. Řídí se osvědčenou zásadou: “Nečiň jiným, co nechceš, aby činili tobě.” Tím získá nepsaný nárok na budoucí slušné zacházení, až bude sám jednou poražen. Zkušený politik ví, že to může být už zítra. Navíc víme, že bez nepřátel se politika dělat nedá. Politik proto usiluje o oslabení a zkrocení nepřítele, nechce však opozici úplně zničit. Tím by ztratil možnost proti někomu nebo něčemu bojovat, poukazovat na omyly a zlou vůli opozice, stěžovat si, že mu opozice všechno hatí, a ve vhodný moment jí přepustit vládu, aby si prsty zase začala pálit ona. Toto slušné zacházení se však nesmí přehánět. Nedoporučuje se nechávat v rukou opozice strategické posty. Existuje však mnoho míst v různých výborech a komisích, kulturních a dobročinných institucích, neškodných mezinárodních organizacích nebo odborných institucích bez politického vlivu. Politický vítěz-demokrat nabídne vždy přiměřenou část takových míst opozici.
2.12
Nejlepší z nejlepších: hlava státu “Všichni chceme hlasovat pro toho nejlepšího, ten však nikdy nekandiduje.” Kin Hubbard (1868–1930), americký publicista a satirik
“Od nepaměti jako by se česká kotlina upínala k císařům, králům a nakonec i prezidentům s jakousi až mystickou nadějí.” Václav Havel
I ten, kdo po léta úspěšně ministroval nebo dirigoval vše z přítmí a svrhl nejednu vládu, zatouží jednou po nejvyšším veřejném uznání a projevech lásky celého národa. Funkce hlavy státu se těší všude hluboké úctě. Lidé měli vždy hrůzu z prázdnoty a bezvládí a vždy milovali své císaře, kancléře, vévody, krále, knížata, místodržitele, chány, náčelníky, principály a dokonce i diktátory a tyrany. I demokraticky zvolený prezident ví velice dobře, že jeho hlavním posláním je uspokojovat tuto základní lidskou potřebu.
153
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 154
Politik na místě hlavy státu dosáhl nejvyššího možného společensko-politického naplnění, i když nemusí mít žádnou výkonnou moc. Dostal se nad zákon a nad každodenní politické hašteření, které ho už stejně přestávalo bavit. V některých zemích se zákonnou cestou definitivně zbavil veškeré odpovědnosti. V České republice např. není prezident z výkonu své funkce odpovědný ani sám sobě (čl. 54 ústavy). Demokratické systémy se liší v pojímání funkce hlavy státu. Variant je mnoho, všimněme si proto jen tří nejvýraznějších: 1. Prezident je skutečná a nejvýše stojící hlava (z toho nelze ovšem povrchně vyvozovat, že je hlavním myslícím orgánem země). Takový prezident je zároveň ministerským předsedou čili premiérem, šéfuje vládě a skutečně poroučí. Jde z něj strach. Tak funguje např. americký model. Nebo má ministerského předsedu, kterému přepustí nějaká práva, zůstává však šéfem, jako např. ve francouzské “poloprezidentské” demokracii, která bývá též charakterizována (a často kritizována) jako “prezidentská monarchie”.Tato první varianta velice vyhovuje mocichtivým a dravým politikům. 2. Prezident je pouze čestná a reprezentativní funkce, něco jako král v Norsku či ve Švédsku. Poroučet může nanejvýše manželce a sloužícím. Řekne-li něco troufalého politikům, rychle mu připomenou, kde je jeho místo a komu za ně vděčí. Nikdo se ho nebojí. Skutečným šéfem je ministerský předseda nebo kancléř (a samozřejmě jejich strany). Takové řešení vyhovuje mírným, povolným a po klidu toužícím osobnostem. Na jejich politickém profilu nezáleží. 3. Prezident a ministerský předseda se podílejí o právo vládnout, tj.používá se jedna z mnoha variant někde mezi oběma zmíněnými extrémy. Takové státy jsou vlastně jako dvouhlavé saně, hlavy se pořád koušou a někdy je nutno přistoupit k jejich operativnímu oddělení. Tato varianta je však daleko nejzajímavější z hlediska politiků i občanů zvláště v případech, kdy se prezident a ministerský předseda rekrutují ze znesvářených politických táborů, což se občas stane např. ve Francii (francouzsky: “cohabitation”). Čilé hlavy států přinesou v této variantě národu mnoho zábavy. Bohužel, hlava státu se těžko vybírá. Její kvalita se jeví jako obtížně řešitelný problém bez ohledu na to, která ze shora uvedených 154
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 155
variant se používá. Je to dáno především tím, že zájemců může být dostatek, avšak nejlepší z nejlepších by se o toto místo nikdy neucházel, a kdyby se ucházel, nikdy by neprošel politickými síty až na samý vrchol. V některých zemích dokonce nejlepší z nejlepších ani neexistuje. Druhým důvodem je, že politici ani politická podhoubí nejlepšího z nejlepších ve funkci prezidenta vlastně vůbec nepotřebují. Mají-li volbu, vždy dají přednost někomu mile usměvavému a neškodnému. Ačkoli všichni říkají, že nechtějí pouhého pokladače věnců, ve skutečnosti po něm velice touží. Snadno se tak stane, že místo hlavy státu vyberou jen hlavičku. Pokud jde o vlastní proceduru vyhledávání a volby prezidenta, musíme rozlišovat mezi různými systémy. Ve většině demokratických zemí se ústavně praktikuje přímá volba prezidenta a do soutěže se může s určitými restrikcemi (např. dosažení zákonem stanoveného počtu podpisů starostů obcí a čistý trestní rejstřík) přihlásit kdokoli. To činí někdy první kolo volby podobným spíše televizní soutěži o ceny nebo přehlídce zapomenutých hrdinů než opravdové volbě. Proslulou se např. stala prezidentská kandidatura velkého komika Coluche v roce 1981, kdy se ve Francii stal prezidentem François Mitterand. V prvním kole se mohou za státní peníze vyřádit i trockisté, anarchisté, ultranacionalisté a jiní levicoví i pravicoví extrémisté, fundamentalisté a exhibicionisté. Výsledek přímé volby závisí do jisté míry na intelektu
155
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 156
a vystupování kandidáta samého. Rozhodující vliv má však od samého začátku zamíchání a rozdání karet politickými stranami, marketingová strategie prezidentské kampaně a hlavně peníze, které kandidát na svou kampaň sežene (viz kap. 2.13). V některých zemích se dosud praktikuje volba hlavy státu parlamentem nebo shromážděním oprávněných volitelů podle osvědčených feudálních tradic. Občané si nesmějí vybírat prezidenta přímo a musí počkat, koho jim vyberou zastupitelé nebo pro tuto příležitost vybraní volitelé. Pro politickou třídu by to měla být ta nejslavnější ceremonie, která se opakuje jednou za čtyři až sedm let, nejeden politik se jí tedy účastní jen jednou za život. Politici by měli zapomenout na včerejší šarvátky, obléknout si své nejlepší šaty, dostat se do slavnostní nálady, připravit si státotvorné projevy a svorně hledat, jak v zájmu národa zvolit toho, kdo má k prezidentskému formátu co nejblíže. Tak to však funguje pouze v literatuře. Ve skutečnosti je volba jen episodou politických hrátek, a dojde-li k sérii nedorozumění a ostud, což se stalo českým politikům v roce 2003, považuje se to za standardní běh událostí. Mnohý nový zvolenec nabude přesvědčení, že se od něho očekává chování otce vlasti a náprava všech nepravostí, které zůstaly po jeho předchůdcích a které se s jeho vizí světa a osobní morálkou neshodují. Přes noc se totiž stal nestranickým a nadstranickým bez ohledu na svou stranickou minulost, přítomnost i budoucnost. Získal odstup a nadhled. Upřímně věří, že je vlasti za důvěru něčím historicky výjimečným povinen a chce jí proto zanechat duchovní a mravní dědictví pokud možno ještě větší než všichni jeho předchůdci. Poselství svých velkých předchůdců opravuje a doplňuje velice ohleduplně, aby lidem nebral jejich idoly a přesto ukázal, že i on by měl být mezi národní idoly co nejrychleji zařazen. Potřeba nějak se definitivně zapsat do dějin je u politiků na této úrovni naléhavá a zvyšuje se s klesající soudností (viz exkurz 30). Nestranickost a nadstranickost ovšem neznamená, že by prezident měl úplně zapomenout, komu za zvolení vděčí. Právě naopak. Vhodný způsob podporování stranických a sponzorských zájmů najde při trošce snahy každý schopný prezident. I v bavení národa může pokračovat, jak se naučil v předchozích funkcích.
156
politicke
27.5.2005
2.13
9:07
Str. 157
Demokracie není zadarmo “Bez peněz do politiky nelez!” základní politické přikázání
“Záplava peněz, která se dnes valí do politiky, znečišťuje demokracii.” Theodore H. White(1915–1986), americký novinář a publicista
“Kde neplatí žádná pravidla, tam se nedá švindlovat.” ze švýcarského tisku
Již v kapitole 1.1 jsme vysvětlili, proč politika nemůže být zadarmo. Kdo chce demokracii, parlamentní hrátky, zábavné předvolební bitky opepřené notnou dávkou urážek a podrazů a aspoň minimálně únosné fungování všech zvolených i nezvolených politických a státních institucí, musí být ochoten za to platit. Občan na politiku platí (někdy se používá termín “doplácí”) vždycky, i když se o ni nazajímá. Platí si na celé spektrum politických hrátek, včetně stran, o jejichž existenci nemá ani potuchy. Platí nejen na zvolené poslance, nýbrž i na poražené kandidáty a na všechny, kdo se kolem politiky točí. Není-li ochoten platit, nic to na věci nezmění – leda by se z moderní civilizace odstěhoval někam daleko do pralesa. A i tam by si ho politika našla. Čím je politika demokratičtější, tím je dražší a tím více si žádá, aby na ni všichni platili. Cena a financování politiky se dnes vyznačují trvale vzestupnou dynamikou spočívající na pevných základových piliřích. Z čistě teoretického hlediska by si politické strany i jednotlivé politiky měli platit ti, kdo si je vytvořili nebo vybrali k prosazování svých zájmů a prospěchu. I poslance by si měli platit ti, kdo je do parlamentu vyslali a očekávají za to dobré služby. Tím by odpadly hádky o tom, zda poslanec má dostávat třináct nebo čtrnáct platů, na kolik letenek má nárok a zda si svůj plat vůbec zaslouží. To však není možné, protože jen velmi málo občanů by na politiku platilo dobrovolně přímo jednotlivým stranám nebo politikům. Všechny strany a všechny zástupce lidu by tak museli financovat boháči. Členové politických stran odvádějí sice v některých případech příspěvky, které nejsou zcela zanedbatelné, jsou však naprosto nedostatečné (viz kap. 2.5). Politici prosadili proto ve všech demokratických zemích zákony o financování politických stran a volebních kampaní s cílem mít aspoň minimální zaručený přísun veřejných peněz. Tyto zákony jsou požehnáním malých 157
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 158
a vetchých stran, které tak získávají prostředky, o nichž by se jim jinak ani nesnilo (např. pevně stanovenou částku za každý získaný hlas). Pro větší a ctižádostivější strany jsou však všechny tyto veřejné fondy pouhou almužnou. Politici přitom vědí, že další pokusy o zvýšení přídělů ze státního rozpočtu na financování politiky by narážely na odpor veřejnosti. Politici si sice mohou odhlasovat, co chtějí, cítí však, že to nemusí být ta nejlepší strategie. Základní strategickou otázkou, před kterou dnes politik stojí, proto není “jaký je můj politický cíl a jak přesvědčím občany (jimž chci sloužit), že jsem pro ně ten nejlepší kandidát”, nýbrž “kolik potřebuji peněz, abych zaručeně vyhrál, a jak se k těm penězům dostanu pokud možno legální cestou a diskrétně”. Totéž lze říci o celých stranách. O tom, co je legální, rozhoduje místní kultura a legislativa, není proto snadné zobecňovat. Je také třeba být připraven na různé překážky i na prachsprostá udání. Probereme proto několik forem, které se ukázaly jako nejschůdnější. Nejlepší je samofinancování. To si však může dovolit politik, který se dobře oženil nebo získal velké dědictví, který vládne televizi a tisku nebo který již zastává skvěle honorovanou podnikatelskou či veřejnou funkci. Existují dvě rizika: obvinění, že politiku chtějí ovládnout finanční a televizní magnáti, kteří na to mají, a obvinění ze zneužívání veřejných prostředků (tedy i času placeného z těchto prostředků) na soukromé a partajní účely. Obměnou je zaměstnávání politiků a stranického personálu ve veřejné službě bez požadování jakékoli práce. Tato metoda je však trestná a stále obtížněji aplikovatelná. Dobrou technikou je využívání organizací občanské společnosti a církví pro politickou propagandu. I zde jsou určitá omezení a rizika, většinou se však dají obejít. Americké neziskové asociace si např. musí dávat pozor, aby se přímým podporováním politického kandidáta nepřipravily o daňové výhody a nemusely daně zpětně doplácet. Agitace pro určitého politika a stranu nesmí být neomalená a naivně direktní, nejlepší je nevyslovit vůbec žádné jméno a kázat či agitovat pro myšlenky a mravní hodnoty tak, aby z toho bylo každé kuchařce jasné, koho volit. Přímé kupování hlasů obyčejných voličů sehrálo svou úlohu při budování velkých demokracií a dosud se někde praktikuje. Je to však metoda velice pracná a nejistá – vždyť konkurence může 158
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 159
nerozhodného voliče přeplatit. Nespolehlivý volič si může nechat zaplatit a místo k volbám jít rovnou do hospody. Naproti tomu selektivní kupování důležitých hlasů může být dobrou strategií. Doporučuje se nešetřit úsilím ani prostředky k získání podpory pečlivě vybraných veřejnosti známých osobností, jejichž vystoupení mohou mít na nerozhodné občany značný vliv. Všechny tyto metody něco stojí, to však není nic proti televizi, která se na dlouhá léta stala největším žroutem politických peněz. Vedle televizních spotů, reklam, skečů, debat, projevů atd. je dále třeba financovat rozhlasové programy a vystoupení, výrobu reklamních a agitačních materiálů a billboardů, tisk a vylepování plakátů, hlídání plakátů, strhávání plakátů vylepených konkurencí, výrobu a distribuci letáků a brožur, internetové stránky a e-mailové reklamy, telefonické nahánění voličů, kupování místa v novinách a psaní oslavných článků, ovlivňování tisku zadáváním reklam a jinými způsoby, najímání mediálních poradců a agentur, ankety oblíbenosti politiků a stran, provoz sekretariátů a volebních štábů, najímání a provoz autokarů, letadel, helikoptér, zvláštních vlaků a pancéřových aut, ostrahu kandidátů a volebních štábů, organizaci a technické vybavení předvolebních mítingů, recepce a pohoštění, výrobu a prodej odznáčků, obrázků kandidátů, potištěných šátků a triček, pastelek, ořezávátek, lízátek ve stranických barvách, a jiných hodnotných propagačních a upomínkových předmětů, atd. atd. Z politiky a zejména z voleb žijí i tisíce dalších – analytici, prognostici, komentátoři a teoretici, sepisovači programů, zaměstnanci “myslících tanků”, tiskárny a nakladatelé, výrobci a provozovatelé hlasovacích zařízení, registrátoři stran a kandidátů, sčítači hlasů a hlídači těchto sčítačů, nezávislí pozorovatelé, inspektoři a kontroloři, antikorupční policie, policie střežící volební a jiné místnosti a politické akce, fotografové, hoteliéři a pronajímatelé sálů a zasedacích síní, dekoratéři, kresliči, programátoři, atd. atd. Je zřejmé, že oficiální příděl veřejných prostředků a stranické příspěvky postačí vždy jen na nepatrný zlomek těchto důležitých výdajů. Každá ambiciózní politická strana i kandidát na prezidentskou, poslaneckou nebo jinou volenou funkci místní, krajskou i centrální si musí najít sponzory a tito sponzoři musí mít nějaký důvod sponzory být. Sponzoři musí být také ochotni riskovat – 159
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 160
vždyť nemusí být předem jasné, jak volby dopadnou. Míru rizika si někteří sponzoři snižují tím, že přispívají oběma soupeřícím stranám a mají tak jistotu, že jejich favorit bude vždycky zvolen. Rozdíly mezi demokraciemi jsou v této oblasti obrovské. Největší know-how ve věci získávání politických sponzorů je dnes soustředěno v USA, kde se ze získávání prostředků od dobrovolných dárců na nejrůznější účely včetně politiky (tzv. fund-raising) stala samostatná respektabilní profese. Není to jen praxe, je to už umění a věda. Politici si přitom musí dávat pozor na spletité a neustále se měnící zákonodárství, jehož pohyblivým cílem je zvýhodnit pro příští volby stranu, která je právě u moci a zákony si k tomu upravila, a jejího prezidentského kandidáta. Detailní popis procedur by čtenáře nudil a nebyl by mu k ničemu. Jen pro zajímavost uveďme, že od roku 2002 platí v USA zákaz přímých darů subjektů z podnikatelské sféry jednotlivým stranám. To bylo samozřejmě nutno ihned obejít, což umožnil dnes již slavný odst. 527 daňového zákona. Místo politických stran se adresátem příspěvků staly přes noc desítky nezávislých asociací, které si tyto strany a jejich příznivci sami založili. Bylo
160
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 161
také třeba docílit zvýšení povolené částky darů soukromých osob na volební kampaň. Jednotlivec smí dát jen 2000 dolarů, nic však nebrání vytvoření systému sbírání peněžních darů osobami na kandidátovi nezávislými, které vědí, že z finanční pomoci jim později vznikne příjemná závislost. Součástí schématu je udělování hodností či titulů osobám, které od jiných dárců shromáždily stanovenou minimální částku. George W. Bush propůjčoval osobně hodnost “Patriot” za částku 100 000 dolarů a “Ranger” za 200 000 dolarů, zatímco republikánská strana jmenovala “Superrangery” za 300 000 dolarů. Demokratická strana postupovala obdobně. Odhaduje se, že prezidentské a kongresové volby roku 2004 přišly Američany na 4 miliardy dolarů. Je zřejmé, že ve srovnání s Amerikou musí strany a kandidáti v Česku a četných jiných státech vyjít s částkami, které lze právem označit za žebrácké peníze. Kromě toho jim svazují ruce stále podrobnější předpisy, které je přímo nutí hledat nové a nové zdroje a způsoby financování. Není třeba si zoufat, nějaké řešení se vždycky najde. Nejjednodušší řešení našla švýcarská demokracie, kde se ve finacování politiky nemusí nijak švindlovat, protože není regulováno žádným zákonem ani jiným předpisem. Existuje pouze registr zájmových svazků parlamentu, jehož úloha je jen informativní. Každý ví, že politici a jejich strany musí odněkud dostávat peníze a nikdo si s tím zbytečně neláme hlavu.
161
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 162
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 163
Oddíl 3 OBRATNĚ V POLITICKÝCH HRÁTKÁCH!
Čtenář, který došel až na začátek třetího oddílu, už jistě dobře rozumí pojmu “politické hrátky” a má na tyto činnosti svůj vlastní názor. Ještě však nemusí vědět úplně přesně, kde všude se tyto hrátky provozují a jak si v různých situacích vedou obratní politici. Na tyto otázky se pokusíme odpovědět ve třetím oddíle. Snažili jsme se vybrat to nejpodstatnější, bystrý čtenář však v našem výkladu najde zcela určitě četné mezery. O každém z témat, která jsme pro tento oddíl vybrali, by se daly napsat celé knihy (a řada jich už existuje).
3.1
Lid, veřejnost, občané, voliči “Ať sami politici volí svůj lid!” Bertolt Brecht (1898–1956), německý spisovatel
“S lítostí musím říci, že veřejné mínění snese obrovské množství nesmyslů. Stěží se v náboženství, politice, vědě nebo společnosti najde tak velká absurdita, aby ji veřejné mínění nepřijalo.” Ralph Waldo Emerson (1803–1882), americký filozof a spisovatel
“Ulice nám poroučet nebude!” standardní kredo demokratických politiků
Veškerá politika pracuje s lidmi, staví na lidech, někdy se dokonce pro lidi dělá a lidé na ni v každém případě platí. Politici si proto během času vytvořili několik praktických kategorií, do nichž lidi pro své potřeby zatříďují. Na lidi pohlížejí podle okolností jako na lid, veřejnost, občany nebo voliče. Voliči jsou v tomto sledu kategorií nejméně početnou, avšak nejpřesněji definovanou a politicky nejcennější. Lid ani veřejnost nehlasuje, jen občan, který je též oprávněným voličem, může hlasovat.
163
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 164
Lid je ten nejširší a nejhonosnější pojem politické teorie i praxe. O lidu mluví každý politik s pokorou a úctou. Politika vyrůstá z lidu, lid je zdrojem moci, politik vyšel z lidu, slouží lidu, učí se od lidu, má k němu blízko a umí nahmatat tep jeho srdce. Pod pojmem lid si můžeme představovat všechny lidi, kteří žijí v nějaké vymezené oblasti a mají něco společného. Např. český lid, korzický lid. Politik mluví “k lidu”, aby zdůraznil obecný zájem, zakryl svou stranickost a získal co nejširší podporu bez ohledu na ideologie, politické směry a výsledky nedávných hlasování. Takto pojímaný “lid” se však nemůže používat v každém projevu, protože jde o pojem nadnesený a spíše sváteční. O lidu v tomto smyslu se mluví ve slavnostních projevech, v předmluvách oficiálních dokumentů nebo ve výjimečných situacích, kdy politik žádá všechen lid o důvěru a o podporu a slibuje mu modré z nebe. V historii politiky se “lid” používal spíše v užším, avšak politicky důraznějším smyslu. Nikoli pro označení všech lidí, nýbrž lidí obyčejných, pracujících, vykořisťovaných a bezejmenných, jimž politika nabízela lepší budoucnost, a proto chtěla mít jejich podporu. O lidu se hovořilo v souvislosti s bojem za jeho práva, sociální pokrok, rovnost a spravedlnost. Důraz se kladl na rozdíl mezi životními podmínkami a potřebami lidu a vládnoucích či privilegovaných tříd, které k lidu nepatřily a žily z jeho potu. Politici se na lid takto pojímaný rádi odvolávají i dnes. Nemusí se pouštět do definování, kdo pro ně lidem je a kdo není. Ať si každý vybere sám. Nejlepší je mluvit tak, aby se posluchač instinktivně s lidem ztotožnil a cítil se jako jeho součást a aby politika viděl jako někoho, kdo staví zájmy lidu nad zájmy různých blíže nedefinovaných privilegovaných a lidu škodících vrstev. Na tomto principu byl vyvinut nejoblíbenější styl současné politiky, jímž je populismus (exkurz 22). Další kategorií, s níž dnes politici běžně pracují, je veřejnost. Tato kategorie není zatížená žádnými ideologickými pohledy ani historickými zkušenostmi, proto se dá používat kdykoli a kdekoli. Pragmatickým politikům se jeví jako prakticky užitečnější než lid. Veřejnost jsou všichni lidé, k nimž se politik obrací svým projevem a s nimiž komunikuje a obcuje. Veřejnost není nikde vědecky definována a o její struktuře a hranicích by se dalo diskutovat. 164
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 22
Str. 165
Populismus: nejoblíbenější politický styl
Populismus je jedním z nejoblíbenějších pojmů politiky na počátku nového tisíciletí. Populista je někdo, kdo využívá svého charisma, svých mediálních a hereckých schopností a svého politického instinktu říkat právě to, čím se lidem nejsnáze zalíbí. Všechny techniky a argumenty se hodí. Theodore Roosevelt řekl již před sto lety, že “nejúspěšnější politik je ten, který říká co nejčastěji a co nejhlasitěji to, co si každý myslí”. Populistický politik hlásá: “Co boháč, to zloděj,” “Vysoké příjmy je třeba více zdanit, protože nejsou zasloužené,” “Emigrantům nic nevracejme, nahrabali si dost v cizině,” “Nezaměstnanost je vysoká vinou cizinců, kteří u nás žijí bez povolení a pracují na černo,” “Socani vám chtějí sebrat majetek,” “V Evropské unii se náš národ rozplyne jako kostka cukru v rybníce,” “Anonymní byrokrati z Bruselu nám nebudou poroučet,” nebo “Nedáme si sahat na naše národní hodnoty.” Populista neapeluje na rozum, nýbrž na vášně a pudy, jako je chamtivost, závist, strach, národní nesnášenlivost nebo rasová nenávist. Slibuje rychlá a laciná řešení problémů, s nimiž si ve skutečnosti nikdo neví rady. Velebí tradiční a všem drahé hodnoty, v čemž mu je současná odideologizovaná a selektivní “hodnotologie” nesmírně užitečná. Populista vystupuje jako zachránce ohroženého národa a varuje před existujícím nebo vymyšleným nebezpečím. Brojí proti zlům a rizikům, která nás všechny obklopují, a kritizuje neschopnost všech ostatních (samozřejmě zkorumpovaných) politiků pravicových i levicových cokoli proti nim podniknout. Jitří nezahojené rány a pobízí k činům. Populismus je spíše způsob manipulování veřejnosti než politický program. Proto se běžně stává, že po úspěchu ve volbách populista svůj jazyk poopraví – vždyť cíle bylo dosaženo a věci lze opět nazývat pravými jmény. Kromě toho se občas musí něco udělat. To, co populista sliboval, je většinou neproveditelné. Politici-demokrati populismus jako takový svorně odsuzují. Chcete-li politického protivníka potupit, nazvěte ho populistou. To je mnohem účinnější, než ho nazvat pouze demagogem, prospěchářem, lhářem nebo ničemou. Zároveň však můžete techniky populismu sám používat. Dnes už to dělá každý politik, pravicový i levicový, který chce být hodně viditelný a oblíbený. Dělají to i nejvyšší politické špičky, včetně těch, které se od populismu svých politických protivníků distancují. Dělá to už hodně novinářů. Doporučuje se pouze určitá střídmost a sebekontrola. Nezřízený a příliš průhledný populismus přestává být věrohodným
165
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 166
Kojenci jsou zřejmě součástí lidu, do veřejnosti však ještě nepatří. Patří však do ní sami politici? Asi ne, pokud se už dostali k moci – vždyť tuto moc vykonávají nad veřejností a k veřejnosti mluví z politických výšin jako k objektu své činnosti. Politici v opozici a bez moci se však za součást veřejnosti nejen považují, nýbrž zjišťují, že mezi nimi a veřejností je vřelý vztah. Četní politici tak chvíli součástí veřejnosti jsou a za chvíli zase nejsou. Pokud jde o občany, součástí veřejnosti jsou jak voliči, tak nevoliči. Dobrý politik si to uvědomuje a neorientuje se krátkozrace jen na oprávněné voliče. Myslí také (1) na budoucí voliče, jako jsou dospívající děti nebo přistěhovalci, kteří za čas stejně dostanou občanství, a (2) na další osoby (včetně cizinců), které sice voliči nejsou ani být nepotřebují, na politiky i na veřejnost mají však určitý vliv díky svým finančním a jiným prostředkům. Veřejnost se vyznačuje tím, že někdy může mít vlastní tzv. veřejné mínění. Politik se zajímá zvláště o tuto stránku veřejnosti a o její vliv na politiku. Ví, že veřejné mínění nemusí být v souladu s jeho představami a touhami. Samozřejmě ví také, že veřejné mínění neexistuje samo od sebe, nýbrž pouze jako produkt vlivů, mezi nimiž má čelné místo sama politika, kam však patří též náboženská kázání, školní vzdělání, laskavost i arogance soused-
166
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 167
ních zemí, minulé životní zkušenosti a v neposlední míře působení skupin, které politikům v manipulování veřejnosti konkurují. Čelné místo v nich patří médiím a různým organizacím občanské společnosti. Dobrý politik také ví, že veřejné mínění není nikdy jednolité a vždy obsahuje různé proudy. Před projevem se svých asistentů vždycky zeptá, kdo vlastně na schůzi přišel a jaké nálady mezi posluchači převládají. Zkušený politik veřejné mínění nikdy nepřeceňuje a nijak před ním nepoklonkuje, protože ví, že je vrtkavé a dá se poměrně snadno ovlivnit. Často k tomu stačí špetka čerstvé demagogie či populismu ochucená několika lichotkami a sliby. Opravdový politik považuje manipulování veřejného mínění za své právo a povinnost a znalost manipulačních technik za stěžejní součást politického umu. Ví, že v manipulování veřejnosti musí být lepší než opozice. Opozice to ví také, díky tomu se tedy celková kvalita, pracnost i finanční náročnost manipulování veřejnosti neustále zvyšuje. Technik manipulace veřejného mínění je celá řada a jejich vyčerpávající popis by přesáhl rámec této publikace. Již jsme o nich pojednali v kapitolách o politických a parlamentních hrátkách a budeme o nich hovořit v souvislosti s médii. V exkurzu 29 (kap. 3.7) ukážeme, jak cenným nástrojem manipulování je v dnešní politice nahánění strachu. Populární a snad nejvděčnější pozitivní technikou je ovšem lichocení veřejnosti. Bez ohledu na skutečnost a na to, co si o lidech skutečně myslí, politik hovoří o jejich hrdosti, statečnosti, dobrém srdci, tradiční pohostinnosti, zlatých ručičkách, obětavosti, nezištnosti a jiných pěkných vlastnostech Mirků Dušínů a dalších čítankových hrdinů. Lichocení veřejnosti se vymezuje i restriktivně, tj. definováním toho, co lidi neradi slyší, proto se jim to neříká. Kvalifikovaný politik nikdy nevytýká občanům lenost, nízkou produktivitu, nekulturnost, nečistotu, nespolehlivost, proradnost, chamtivost, sobeckost, rasismus, netolerantnost, závistivost a podobné hojně se vyskytující lidské vlastnosti. Nikdy jim nepřipomíná minulá pochybení. To ponechává namyšleným intelektuálům, kteří nemají v úmyslu ucházet se o politický mandát, a proto si proti sobě mohou veřejnost popudit. Ani v informování veřejnosti by politik neměl být skoupý. Dobrý politik je dobrý komunikátor. Pokud není co říci, je třeba si něco vymyslet. Zvědavost je přirozená lidská vlastnost a lidé se raději nechají manipulovat politiky, kteří se s nimi jakoby podílejí o in167
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 168
formace. Lidé většinou nemají možnost posoudit, zda se jedná o informace užitečné a věrohodné. Zkušený politik informuje proto veřejnost často a pravidelně a dbá na to, aby měl tiskovou službu a mluvčí, za které se nemusí stydět. S informováním veřejnosti se to však nesmí přehánět – “informační lehkomyslnost” se nevyplácí. Politologové doporučují dávat lidem informace, které vypadají jako upřímné, věrohodné a úplné, aniž by se vyzrazovaly věci, které mají vědět jen politici. Jak jsme již dříve uvedli, na informace stejně jako na pravdu nemají lidé žádné “přirozené” právo. Existuje též názor, že extrémní transparentnost by zahubila demokracii a znemožnila jakékoli vládnutí. Výhodnou a lidmi dobře přijímanou technikou manipulování jsou průzkumy veřejného mínění, protože tuto práci dělá za politika někdo jiný a výsledek vypadá naprosto objektivně. Díky průzkumům se lidé dovídají, že nevěděli, co vlastně vědí a co si myslí. Dostávají také rady a varování pro budoucí myšlení a rozhodování. Předností průzkumů je, že se mohou týkat čehokoli a že je možné jich k ovlivňování veřejnosti využívat jaksi průběžně, opakovaně a poměrně levně. Je-li třeba, dají se snadno a rychle improvizovat a velmi prostě zmanipulovat. Nikdo nikdy nekontroluje, kdo se koho ptal a zda sugestivní otázky přímo nepobízely k žádoucí odpovědi. Položí-li se např. otázka: “Zasloužila by si naše země lepšího premiéra?”, nedá se odpovědět, že ne, vždyť každý rozumný vlastenec touží všude po stále lepší vládě a schopnějším premiérovi bez ohledu na to, jak je vnímán premiér současný. Z odpovědí lze pak správně vyvodit, že veřejnost je s premiérem velmi nespokojena. Politici naproti tomu milují a podporují průzkumy, které “objektivně” ukazují na růst jejich popularity. Zkušený politik ovšem veřejné mínění také nepodceňuje, a to ani v případech, kdy se mu veřejnost jeví jako zaostalá, málo chápavá nebo nevděčná. Ví, že jeho argumentace nemusela vždy padnout na živnou půdu, že veřejnost opravdu může být nedorostlá nebo pomýlená, nebo že novináři a politická konkurence mohli být v manipulování veřejného mínění úspěšnější. Proto je vždy připraven poopravit své jednání a zkusit to znovu tak, aby nepádil hlavou proti zdi a nepouštěl se do předem ztracených bitev. Znalost obecných zásad a technik zacházení s veřejností je důležitá, v praktické politice je však ještě důležitější rozumět dynamice veřejnosti v daném národním prostředí a historickém obdo168
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 169
bí. Není veřejnost jako veřejnost a všude dochází ke změnám. Všimněme si proto současného stavu a některých tendencí vývoje veřejnosti v evropských demokraciích. Jde o tendence, které politiky právem znepokojují a nutí je k hledání nových metodologií politických hrátek. První tendencí v současné Evropě se zdá být pokles počtu ovcí a nárůst počtu samostatně myslících lidí uvnitř veřejnosti. Nejde dosud o masový jev, jeho existenci však nelze popírat. Politikům to ztěžuje práci a kvalita jejich komunikování s veřejností svědčí o tom, že se s tímto jevem obtížně vyrovnávají. Nad mnohými veřejnými projevy a jinými kousky politických špiček tak zůstává lidem hlava stát. Jejich politici si snad opravdu myslí, že mluví ke stádům přežvýkavců, nikoli k Evropanům, kteří už lecos viděli a zažili. Politici se domnívají, že občané jsou ze zákona dělby práce v demokracii povinni spolknout každou nehoráznost, a občané si kladou otázku, zda je politici považují za primitivy nebo sami uvažují jako primitivové. Proti vzdělanosti a kritickému myšlení veřejnosti se naštěstí dá bojovat různými způsoby a moderní politika si tyto způsoby rychle osvojuje. Snad nejcennější je pro politiky masová “infantilizace” občanů, v níž účinně pomáhají televizní soutěže a hry, převážná část filmové produkce včetně televizních seriálů, reklama, pouťové atrakce, loterie a hrací automaty, diskotéky, bulvární tisk, četné internetové stránky a jiné moderní osvětové prostředky. Někteří autoři používají raději termínu “debilizace”, který se jim jeví jako výstižnější. Infantilizace i debilizace zjednodušují úlohu politika. Politici proto neúnavně infantilizují i debilizují své projevy k veřejnosti, jednání s druhými politiky a vystupování v parlamentě. Zatím v tom dosahují docela slušných výsledků. Výsledkem je, že mnozí občané z dětských let nikdy nevyrostou a jako dospělí nebudou nikdy uvažovat. Jiní se do dětských let s přispěním politiků rychle vracejí. Co platí o občanech, platí ovšem i o mnohých politicích. Podobného efektu jako infantilizací se dosahuje cílenou orientací na hodnoty a výdobytky konzumní společnosti. Občan je především chtivý a nikdy neuspokojený spotřebitel, proto je dobré zaměstnávat jeho mysl odpovídajícími hodnotami – občan pak vidí politiku skrze kvalitu a cenu piva, zdanění benzinu, poplatky za televizi, povolení mít doma střelnou zbraň, právo nechat volně 169
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 170
běhat psy a nemuset za nimi nic uklízet, a podobné věci. Obratný politik přitom prezentuje sebe sama jako artikl, který je součástí spotřebního koše, a jako garanta jeho věčné bohatosti. Druhou současnou tendencí je rostoucí únava veřejnosti z politiky a lhostejnost k jejími čelným představitelům. Veřejnost je dnes nevděčná a svých politiků si dost neváží. Ta tam je obdivná úcta, jíž se u občanů těšili velikáni jako Masaryk, de Gaulle, Churchill nebo Adenauer. Občané nad politikou zívají a ani profesionálně hrané politické hrátky je nevzrušují. Dostat je k volbám je stále obtížnější. Jen nejostřejším parodiím a nejvulgárnějším vtipům o politicích a jejich manželkách jsou ještě ochotni chvíli naslouchat. U mnohých politiků si občané kladou otázku, jak se vůbec tito výtečníci na takové výšiny dostali a kdo je tam vlastně drží. Již v prvních kapitolách jsme vysvětlili, že sledování vlastního prospěchu nelze u politiků považovat za nic nenormálního a nemorálního, pokud tento prospěch obratně sledují ve spojitosti s nějakým jiným, řekněme “vyšším” prospěchem. Kámen úrazu je dnes v tom, že u většiny politiků se občané pídí zcela marně po úsilí o dosažení nějakého vyššího prospěchu a kladou si otázku, zda ten či onen politik je vůbec schopen starat se o něco jiného než o svůj vlastní prospěch. Ovládání veřejnosti se pro politiky stává namáhavějším také proto, že je ve stále větší míře agresivně manipulována organizacemi občanské společnosti. Jak již víme (viz kap. 2.6), jsou to jacísi příživníci regulérní partajokratické demokracie, kteří se rádi vydávají za něco jiného, než čím opravdu jsou. Vědí, že největšího efektu se dosáhne, dostane-li politik z veřejného mínění upřímný strach, proto se zdokonalují v nahánění strachu politikům. Místo citlivě upravené pravdy, kterou ji tradičně zásobují politici, dostává veřejnost hrubou konkurenční pravdu od jiných skupin nebo si dokonce sama svou pravdu lehkomyslně vymýšlí. Politici jsou proto nuceni vydávat mnoho času a energie na uvádění věcí na pravou míru a na udržování organizací občanské společnosti v korektních mezích. Od veřejnosti přejděme k občanům. Termín “občan” se na první pohled zdá být úplně jasný a bezproblémový. Politici mluví běžně a s lehkou myslí o službě občanům, o ochraně občanů, o komunikování s občany atd., aniž by dodávali, koho vlastně mají na mysli. Občanství je termín právní a správní. Vztahuje se k určité státní jednotce a získává se narozením nebo udělením. Občan nevisí ve 170
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 171
vzduchoprázdnu, nýbrž je vždy občanem určitého státu, kantonu, obce či jiné správní jednotky, a zpravidla někde bydlí. Součástí občanství jsou určitá práva a povinnosti. V téže správní jednotce přitom žijí a s občany i politiky obcují lidé, kteří občany nejsou. Žádá se od nich, aby mysleli a jednali jako občané, aniž by jimi byli. Dokonce se od nich žádá větší kázeň a slušnost, aby si jednou občanství “zasloužili”. Musí např. platit daně jako občané, aniž by měli jejich práva. A v tom je v současné době kámen úrazu. Mluví politik k občanům, ke všem obyvatelům, k plátcům daní nebo k voličům? Koho všeho se jeho požadavky a sliby vlastně týkají? Tyto otázky mohou znít akademicky v zemích s malým podílem usazených cizinců. Opačným příkladem je Švýcarsko, kde dnes pobývá dlouhodobě 20 % cizinců z celkového počtu obyvatel. V Česku by stejné procento znamenalo 2 miliony usazených cizinců, což si žádný český politik neumí představit ani ve snu (zatím je jich kolem 250 000, nepovolené pobyty nepočítaje). Neobčané nemají volební právo a některá další práva bez ohledu na to, že jsou v zemi usazeni třeba natrvalo a nikdo je nikdy jinam nepřestěhuje. Někteří neobčané dokonce nikdy nikde jinde nebydleli a ve svém rodném jazyce by si neuměli přečíst ani noviny. Tempo naturalizace neobčanů bývá přesto nizoučké – v roce 2003 bylo ve Švýcarsku naturalizováno 2,5 % v zemi usazených cizinců. Vcelku platí, že stěhování lidí a trvalé či přechodné usazování v jiných zemích je problém, s nímž se současná politika neví rady. S chutí ho přesouvá na budoucí generace. Za normálních okolností má demokratický politik k lidu, k veřejnosti, k občanům i voličům laskavý až blahosklonný vztah bez ohledu na to, že nejde o vztah bezproblémový. Vnímá je všechny jako součást svého života a svou velkou rodinu. Vždyť pracuje nejen pro svůj vlastní, ale především pro jejich prospěch. Rozumí si s nimi. To vše se rázem změní, jakmile události z “normálního” chodu vybočí. K tomu dojde, když lidé přestanou chápat svou úlohu a své povinnosti v demokratické společnosti a začnou vidět jen svá práva, nebo si dokonce začnou nová práva vymýšlet. Důsledkem bývá nepřijatelný nátlak na politiky, který může mít podobu demonstrace, manifestace, mírového pochodu, stávky, ultimáta, blokování dopravy, obsazování veřejných budov a továren, vypínání elektrického proudu, ponechávání zapáchajících odpadků v ulicích milionového města, apod. Tedy žádné uctivé prosby nebo petice (viz též exkurz 23). 171
politicke
27.5.2005
Exkurz 23
9:07
Str. 172
Občanská neposlušnost: noční můra politiků
Občanská neposlušnost (anglicky: civil disobedience) je agresivní forma nátlaku na politiky pokojnou cestou. Proto se pod tento pojem nezahrnuje normální každodenní neposlušnost, jako je překračování rychlostních omezení nebo vyvenčování psů na zakázaných místech. Pro takovou “malou” neposlušnost mají politici velké pochopení a sami se na ní podílejí. K “velké” neposlušnosti se občané uchylují, pokud politici ignorují požadavky, které se občanům jeví jako důležité a odůvodněné. Přitom se poruší nějaký zákon nebo jiný předpis, které by poslušný občan bez odmluvy respektoval. Neposlušný občan nezaplatí daň, hodí do koše předvolání na úřad, lehne si na koleje, přiváže se k tovární bráně, vytrhá sazenice geneticky vyšlechtěné kukuřice. Standardní politik nemůže mít takového občana rád. Jako veřejný činitel ví, že občanskou neposlušnost nelze tolerovat. Jako politik cítí, že to není tak jednoduché. Rád by dal občana potrestat, neví však jak na to. Zpravidla se totiž nejedná jen o neposlušného jedince, nýbrž o dobře připravenou a zmedializovanou akci nějaké občanské organizace. Ty jsou stále troufalejší a nebojí se porušit zákaz demonstrování na hlavním náměstí nebo přehradit hlavě spřáteleného státu cestu z letiště. Televize je zcela jistě nablízku a čeká na politikovu chybu. Je z toho zmatek v hlavách politiků i veřejnosti. Občanská neposlušnost má dlouhou tradici. Její vznik je spojen se jménem Henri Davida Thoreaua (1817–1862), občana amerického státu Massachusetts, který odmítl platit daně na protest proti otrokářství a válce s Mexikem. Důvody vysvětlil ve svém díle “Občanská neposlušnost”. Nejznámějším a nejúspěšnějším představitelem občanské neposlušnosti byl zakladatel Indické republiky Mahatma Gandhi. Oblíbenou osobností francouzského veřejného života je občansky velmi neposlušný agrární odborářský předák José Bové. Pobyt ve vězení za občanskou neposlušnost jen posílil jeho popularitu.
Tím se změní i identita – lid a veřejnost se v očích politika stanou masou a davem. Ze zúčastněných občanů se stane ulice a v krajních případech lůza. Pro demokratického politika je to ta nejnáročnější výzva. Ví, že pravdu má on a že někdo masy či dav proti němu poštval. Často ví zcela přesně, kdo to byl. To mu však v tuto chvíli není příliš platné. Ze stávky či masové demonstrace má normální politik hrůzu, pokud není sám jejím iniciátorem a manipulátorem. Neumí si představit, co všechno
172
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 173
se může stát. Je bolestně zklamán nevděkem těch, jimž se obětuje. Cítí, že jeho pozice se může během několika dnů sesypat jako hromádka z karet. Nebezpečí je reálné a obtížně kontrolovatelné. Dobrý politik se pozná podle toho, že správně odhadne sílu mas v pohybu a rizika spojená jak s ustupováním jejich nátlaku, tak se sveřepým trváním na vlastní pravdě. I v takové situaci se osvědčují standardní techniky politických hrátek – vyjednávání, slibování, vyčkávání, odsouvání problému na další den, kompromis, ústup, útěk, svalování viny na druhé, hledání a obětování beránků. I nesplnitelné sliby se osvědčují. Používat hrubého násilí proti masám a davu ve vlastní demokratické zemi se nedoporučuje – politik může tak sám sobě podepsat rozsudek politické smrti. Současná praxe ukazuje, že násilí vůči masám se vyplatí jen zcela výjimečně a že je lepší omezit ho na opatrně vybrané jednotlivce, za něž se masy nepostaví. Úplně nejtaktičtější je najít příčinu nepokojů někde za hranicemi, slíbit tvrdou nápravu (o tom více v kap. 3.8) a umožnit tak spoluobčanům, aby protesty ukončili bez ztráty tváře.
3.2
Národ nade vše “Politik je člověk, který položí váš život za svou vlast.” “Texas” Guinan (1884–1933), americká herečka a podnikatelka
“I přes žvanění šlechetných duší dnes národ není nic jiného než prázdná opora státní identity.” Giorgio Agamben, italský filozof
“Tak vyměňte národ, když vám nevyhovuje!” Bertolt Brecht (1898–1956), německý spisovatel
Ještě užitečnější a oblíbenější kategorií než lid je v současné demokratické politice národ. Jak jsme již uvedli (kap. 2.1), k národu mají lidé citový a nikoli rozumový vztah, s pojmy jako národní zájmy, národní svrchovanost, národní identita, národní tradice, národní kultura, národní hrdost nebo obrana národa se proto politikům výborně pracuje. Národ je útočiště, bezpečný přístav, vrchol lidského bratrství. Je to prostředí, na které jsme 173
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 174
zvyklí a v němž je nám dobře. Přijme nás s otevřenou náručí, když nás už nikde jinde nechtějí. O vřelém vztahu politiků k národu existuje bezpočet důkazů. Každý normální politik se prezentuje především jako služebník svého národa, teprve v druhé řadě jako člověk, demokrat, světoobčan, Evropan nebo něco podobného. Přívlastek “národní” najdeme v názvech desítek demokratických stran. Stejné oblibě se těší i v režimech nedemokratických. V politice vůbec nevadí, že nikdo neumí národ definovat. Je příslušnost k národu určena místem narození, stálým bydlištěm, jazykem, kmenovou příslušností, barvou pleti, kulturou, společnou historií, náboženstvím, státním nebo jiným občanstvím, cestovním pasem, volebním právem nebo nějak jinak? Jsou Maďaři usazení v Rumunsku Maďaři nebo Rumuni? Jsou Italové ve švýcarském kantonu Ticcino italsky mluvící Švýcaři nebo Italové se švýcarským občanstvím? Jsou Romové žijící v Česku Češi, Romové nebo obojí? Jak je to s lidmi, kteří žijí v několika národních kulturách a ovládají plynně více jazyků, mají však jen jeden pas? A co ti, kteří znají s bídou jeden jazyk, zato však vlastní několik cestovních pasů? V politice se s národem zachází jako s gumovým míčem. Dle potřeby se z něj vypustí nebo se do něj nepřipustí emigranti pohodlně usazení v cizině, ziskuchtiví přistěhovalci, tuláci, národnostní menšiny žijící na stejném území teprve 500 let či jiné osoby a skupiny. Nebo se naopak přifoukne. Politik se přitom opatrně vyhýbá debatám o sporných záležitostech různých nejasných skupin a menšin. Nejvděčnějším politickým instrumentem, politiky náležitě využívaným, jsou samozřejmě národní zájmy. Občan, který slyší o národních zájmech, se nikdy neptá, co to vlastně je. Vysvětlování je zbytečné. Občan je automaticky přesvědčen, že politik má na mysli právě jeho osobní zájmy jako nejdůležitější součást zájmů národních. Proto mu plně důvěřuje. Označit opozici nebo cizí stát za nepřítele ohrožujícího zájmy národa je jednoduché a může to být zvláště působivé. Většina občanů tak snadno zapomene na drobné vlastní bolístky, jako je nejisté zaměstnání nebo špatné starobní pojištění. Zapomene na to, že ještě včera mluvil politik jinak. Jsou-li zájmy národa ohroženy zvenčí, nebo nevidi174
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 175
telným, avšak zcela určitě nesmírně nebezpečným a všudypřítomným nepřítelem, kdo by si dobrovolně neutáhl opasek, nezřekl se práv a svobod a nepřestal požadovat něco, na co jeho ohrožený národ právě nemá? Kvalifikovaný politik umí pracovat s národní minulostí. Lidé jsou většinou na národní minulost hrdí i tam, kde pro to neexistují žádné objektivní důvody. Obratný politik národu pravidelně připomíná velké chvíle z jeho minulosti, a to jak u národů, které byly mocnými impérii a zaslouží si věčný vděk civilizovaného světa, tak u národů, které nezlomilo ani staleté utlačování těmito impérii. Nějakou šikovně využitelnou minulost si politik najde u každého národa, a má-li s tím potíže, musí si takovou minulost umět vymyslet. V národní historii a u uznávaných lidových hrdinů se pak najde inspirace pro zvýšení procítěnosti politického projevu. Dobrý politik se stará o stavění pomníků, přejmenovávání ulic, podporování národních museí a archivů, zřizování na-
175
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 176
dací a památníků, vydávání starých rukopisů, rozdávání medailí a řádů, restaurování rodných domů národních buditelů, organizování státních pohřbů a vše ostatní, co slavné národní tradice oživuje. Velkou politickou chybou je pochybování o morálním profilu a zásluhách národních velikánů a připomínání událostí, o kterých lidé neradi slyší. V praxi je situace poněkud zkomplikována tím, že z hlediska současné politiky není jen jedna národní minulost, nýbrž nejméně dvě: (i) minulost dávná, a (ii) minulost nedávná (cca do 30–40 let). Politik nežije ve vakuu, proto vnímá své konání jako pokračování nebo jako negaci něčeho, co se v národě odehrálo v dávné i nedávné minulosti. V žádném případě si nesmí různé historické epochy a jejich názvy plést a musí na ně mít zdravý názor, i když je sám nezažil a kolem sebe slyší názory i naprosto protichůdné. Zacházení s dávnou národní minulostí je poměrně snadné. Politikům v tom pomohli dřívější historikové a politici, kteří tuto minulost již vytřídili, očistili, přikrášlili a připravili pro moderní konzum. Proto existuje celková shoda o osobách a událostech, o nichž je lepší pomlčet nebo které je lepší podávat v některé z přislazených verzí. Politik se může bez rizika soustředit na velká heroická období z národní minulosti, na národní mýty a na nedotknutelné národní buditele a hrdiny. V české politice se četné osobnosti vždy hlásily k dědictví velikánů, jako byl svatý Václav, mistr Jan Hus, Jan Žižka, Karel IV. a v novější době samozřejmě T. G. Masaryk. Americká politika má oblíbených velikánů velký výběr a ani Francie netrpí jejich nedostatkem. Naproti tomu v Německu je poměrně velká shoda na Konradu Adenauerovi, při výběru dalších nezpochybnitelných vzorů se však musí postupovat obezřetně. Zvláště obratný politik si milovaného národního velikána může dokonce natrvalo přivlastnit tím, že se prohlásí za jeho duchovního dědice a za tvůrčího pokračovatele v jeho historickém, avšak stále živém díle. Tím ho “obsadí” pro své účely a doslova ho “vyfoukne” ostatním politikům. Všeobecně platí, že se nejlépe pracuje s národními hrdiny neurčitého profilu z dávné minulosti (např. ve Švýcarsku Vilém Tell nebo ve Francii Panna Orleánská) a s vysněnými hrdiny zformovanými tak, aby byli blízcí národnímu charakteru (proto se v Česku těší mimořádné oblibě Jára Cimrman).
176
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 177
Zacházení s národní minulostí nedávnou a často ještě bolestivou je otázka ožehavá, která vyžaduje politický um. Je to dokonce jeden z prubířských kamenů politického umu. Již mnoho politiků si popálilo prsty, protože s čerstvou minulostí zacházeli lehkomyslně. Mladičký politik nemusí o nedávné národní minulosti vědět nic a může se od ní i distancovat, pokud se ovšem této minulosti aktivně neúčastnil někdo blízký z rodiny. Starší politik se samozřejmě nemůže tvářit, jako by o nedávné minulosti nic nevěděl. Odpověď na dotěrnou otázku musí být vždy připravena a prodiskutována s politickými poradci z mladší generace. Někdy je však lepší nepouštět se do riskantní přímé odpovědi, zejména má-li politik na nedávné události názor, který není populární. V takových případech se dá odpovědět, že politik nemá o události nebo osobě přesné informace, že dříve platily jiné zákony, že to byla těžká doba a že se na tuto již minulou dobu nedá pohlížet dnešníma očima. Pokud jde o politikovu osobní účast na nedávné minulosti, ta byla řádně vysvětlena již v kapitole 1.5 a není třeba se k ní vracet. Zdaleka nejúčinnější je národu lichotit. Přístup je obdobný jako u veřejnosti (kap. 3.1), jsou zde však určité odlišnosti. Nejvíce se dosáhne obratným srovnáváním s jinými národy. Nemá ovšem smysl srovnávat Čechy s Korejci nebo Brazilce s Tunisany. Pro srovnávání je nejlepší použít blízkého mocného národa. Lidé mají velice rádi srovnání se sousedy, a to zejména s národy většími. Jejich spokojenost roste, slyší-li často, oč jsou oni sami kulturně vyspělejší a schopnější, přesto že jejich země je menší a osud jí často nepřál. V ústech dobrého politika je vlastní národ vždy čistý, zdravý, hrdý, statečný, šlechetný, mravně pevný a nezlomný. Lidé snadno uvěří povídačkám o výjimečnosti, nadřazenosti a historické úloze jejich národa. Miliony Američanů jsou dnes díky svým politikům upřímně přesvědčeny o vyšším poslání jejich národa a jeho morální odpovědnosti za šíření svobody a demokracie po celé zeměkouli. Ostatním národům lze přisuzovat nejrůznější lepší nebo horší vlastnosti dle potřeby a okolností. Cennou a přitom jednoduchou technikou je vydávání úspěchů jedinců a malých týmů za výkony celého národa. To se může týkat vědy a kultury, největší efekt to však má z hlediska politiky ve sportu. Zlatá olympijská medaile českých hokejistů se tak stane historickým vítězstvím celého Česka (a politiků, kteří svůj národ vedou od úspěchu k úspěchu), zatímco porážka zů177
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 178
stane porážkou málo bojovného a nespolehlivého týmu. Každá šikovná hlava státu dnes posílá telegramy vítězům největších sportovních klání, publikuje svá blahopřání v novinách a třeba i knižně a nechává se pravidelně fotografovat s národními sportovními idoly. V zacházení s nadnárodními zájmy je naproti tomu dobrý politik nesmírně opatrný. Nepopírá úplně jejich existenci, přiznává však jen takové, které jsou v souladu s jeho vlastním chápáním zájmů národních. Někdy se hodí upozorňovat na nebezpečí, které přichází s upřednostňováním regionálních, kontinentálních nebo dokonce všelidských zájmů před zájmy národními. Tyto “vyšší” a “univerzálnější” zájmy lze prohlásit za byrokratické výmysly a podvrhy expertů, které nemají žádné vědecké opodstatnění. Novou módou se v kruzích evropských politických špiček stalo charakterizovat vztahy vlastních zemí a národů k Evropské unii nikoli jako prospěšné vztahy k vlastnímu a blízkému celku, nýbrž jako nežádoucí vztahy k cizímu, anonymnímu a ke členským státům “byrokraticky necitlivému” superstátu. Politici varují před ztrátou národní suverenity, čímž ovšem myslí ztrátu suverenity své vlastní osoby a svých politických přátel. Není třeba dělat srovnávací analýzu ztrát a zisků, hledat poučení v historii ani se příliš rozhlížet po současném světě. Stačí apelovat na národní cítění a zvedat varovný prst státníka-vlastence, který nemyslí ve dne v noci na nic jiného než na svrchovanost a blaho svého národa. V tomto duchu sepsal své výhrady proti ústavě Evropské unie český prezident Václav Klaus. Vydalo to na urážlivé desatero, podle něhož se z Česka stane “pouhý region nebo provincie”. Autoři byli označeni za “samozvané majitele evropanství”. Takové překrucování skutečnosti nemohlo zůstat a také nezůstalo ze strany EU bez odpovědi… Z textu této kapitoly vyplývá několik obecnějších závěrů. Politici mají srdce i ústa plná národa a jeho zájmů, protože tím nejsnáze působí na city občanů a získávají podporu pro své vlastní zájmy a cíle. Ve skutečnosti jim jde spíše o stát než o národ. Cesta k moci vede státem, národ je jen šidítko. Politici se přitom orientují na tak velký a tak složitý územní a národnostní celek, jaký jim poskytne nejpříhodnější podmínky pro 178
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 179
jejich vlastní působení a maximální šance na uplatnění. Proto se najdou i politici, kteří se spokojí s provinční úrovní a nikam nahoru se nederou. Aby vymezili identitu svého politického loviště a zdůvodnili svou nezbytnost, politici na všech úrovních pak staví především na rozdílech, zvláštnostech, rizikách a nebezpečích zvenčí, zhora, zprava, zleva, zespodu, zezadu a zepředu, nikoli na shodných podmínkách, společných problémech a zájmech, sdílených hodnotách, potřebě spojit síly a odpovědnosti k vyššímu celku. Politika, která překračuje dobře zažitý rámec státu a národa, je obtížná a hůře prodejná. Musí se v ní hodně vynalézat a experimentovat. Pohodlně v ní vynikat je takřka nemožné. Většina politiků z malých i velkých zemí si v ní neví rady z jazykových a kulturních důvodů bez ohledu na to, co o svých jazykových schopnostech a kulturní otevřenosti lidem vykládají. Politické hvězdy cítí podvědomě, že na nadnárodním nebi se jejich záře vytrácí, i když na něm není ani mráček. Proto zůstávají raději doma, věnují se boji za národní suverenitu a do nadnárodních i mezinárodních institucí vysílají své věrné s příkazem hájit tam stůj co stůj jen “zájmy národní”.
179
politicke
27.5.2005
3.3
9:07
Str. 180
Péče o hospodářskou prosperitu “Vláda, která nežije nad poměry, nemá žádnou představivost.” neznámý politik
“Stavte aquaparky, blíží se volby! Na ceně nezáleží.” titulek v Lidových novinách
Moderní ekonomická teorie je velice liberální a učí, že trh potřebuje svobodu a že politika nemá do hospodářství zasahovat. Politici ve státních funkcích by prý měli pouze uzákoňovat rámcová pravidla pro svobodné fungování ekonomických subjektů ve zdravém konkurenčním prostředí. Moderní politická praxe s touto líbivou doktrínou nepolemizuje, aplikuje ji však nedogmaticky. Podle okolností dělá různou hospodářskou politiku, tj. do ekonomiky zasahuje více či méně a používá k tomu přiměřené nástroje. Netrápí se tím, zda si vede jako větší nebo menší liberál – východiskem je vždy a zásadně posouzení politického dopadu zasahování nebo nezasahování do ekonomiky. Klasickým příkladem je politik, který proklamuje svobodný obchod, zároveň však schvaluje exportní subvence a dovozní kvóty podle přání příslušných vývozců, dovozců nebo výrobců. V jiných (méně častých) případech se může dokonce rozhodovat podle zájmů spotřebitelů. Obecně řečeno, politická praxe je o zájmech a vlivech, ne o ekonomických teoriích. S výjimkou úplných začátečníků dnes každý držitel politické moci ví, že národní hospodářství je jeho nejdůležitější materiální základnou a zdrojem příjmů. Politik bez hospodářských konexí a zdrojů je chudák, který nemá co nabídnout. Proto od nikoho nic nedostane a nikdo ho nebere vážně. Zato styk s velkými penězi otevírá nový svět. Politik vycítí důležitost svých rozhodnutí a brzy si uvědomí, jak snadno se dělají a jak malá odpovědnost z nich vyplývá. Najednou má v rukou miliardy státních peněz a všude kolem se tlačí žadatelé, kteří by z nich rádi kousek dostali. Všichni slibují protislužby a protihodnoty. Hlava se z toho točí, i nezkušený politik si však na tuto situaci rychle zvykne a začne ji vnímat jako něco standardního. Na miliardové projekty a kontrakty se naučí dívat s blahosklonným nadhledem. Přestane se obávat, že nemá dostatek zkušeností a že by svým rozhodováním mohl někomu uškodit. Neví-li si rady, poradí mu dobře vybraný lobbista, přítel bankéř nebo kolega politik, který se v těchto věcech už naučil chodit. 180
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 181
Každý učenlivý politik se také rychle naučí správně interpretovat oficiální statistiky (viz též exkurz 7) a všechna ostatní čísla o stavu ekonomiky. Jsou-li dobrá, je to vždy zásluhou vládnoucí strany nebo koalice, která včas rozpoznala a odstranila všechny překážky hospodářského rovoje a “vytvořila potřebný prostor” pro podnikatelskou iniciativu. Jsou-li špatná, je to důsledek dobrodružné politiky předchozí vlády, který stále ještě přetrvává. Kromě toho je možné se vymlouvat na negativní vnější vlivy, které by ani ta nejschopnější vláda nedokázala změnit (např. konkurence čínských exportérů, rostoucí ceny ropy nebo přehnané hygienické předpisy prosazované Evropskou unií). Kritiky místní podnikatelské třídy a odborů je naproti tomu třeba dobře rozmýšlet a být v nich velice opatrný. Není jistě třeba dodávat, že opoziční politik vnímá hospodářskou situaci právě opačně než politik u moci. Nejcennějším specifickým nástrojem v rukou politiků a nejvděčnějším předmětem politických hrátek jsou veřejné rozpočty. Je to na prvním místě rozpočet státní (federální), dále rozpočty krajů a všech nižších politických a správních celků. Politik potřebuje mít v disponování s rozpočtem maximální volnost, politická třída jako celek se proto musí bránit vysokým tzv. “mandatorním” výdajům, o nichž se volně rozhodovat nedá. O “krájení koláče” nebo “porcování medvěda”, jak někteří politici rádi říkají, se však vedou líté boje. Bojuje se na všech úrovních a proti všem – ministerstva proti sobě, strana proti straně, kraje proti ústředí, obce proti jiným obcím, jeden politik proti druhému. Rozpočtové debaty bývají živé a dlouhé u položek, na nichž poslanci mají osobní zájem a v nichž se dobře vyznají, jako jsou cestovní náklady nebo ceny občerstvení v parlamentním bufetu. Politici se velice zasazují o schválení položek, na nichž mají přímý zájem voliči v jejich okrsku. Proto se jim často podaří dosáhnout prioritního přídělu ze státního rozpočtu na akce, jako je oprava můstku přes vyschlý potok, odbahnění zapáchajícího vesnického rybníka nebo rozšíření parkovací plochy před hokejovým stadionem jejich oblíbeného klubu. Velké a nákladné investiční akce, popsané v tisícistránkové technické dokumentaci, politiky obtěžují a zdržují. Proto projdou hladce a rychle. Politici se za toto nemusí nijak stydět, neboť rozpočtová praxe soukromých firem je stejná. Ve veřejném i soukromém sektoru platí totiž následující Parkinsonův zákon: “Čas strávený kterýmkoli bodem programu je nepřímo úměrný projednávané částce.” 181
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 182
Politici veřejné peníze velice rádi rozdělují a přerozdělují. Je to viditelný doklad jejich moci a užitečnosti. Kromě toho platí, že čím více se přerozděluje, tím menší je přehlednost a možnost veřejné kontroly. Politici přitom předpokládají, že prostředky plynou do rozpočtů jaksi automaticky. Byrokrati jim sice připomínají, že by se leckde mohlo ušetřit a celkový rozpočet snížit, příjmy zvýšit zlepšením výběru daní nebo zdroje přesměrovat na důležitější účely, do toho se však politici pouštějí s nechutí. Nikdy nevědí, jak se jim zbrklé krácení té či oné položky vymstí. Naštěstí existuje instituce veřejného dluhu (nejen státy, ale i okresy, kraje, kantony, města a vesnice se mohou zadlužovat). Je to instituce politicky nesmírně cenná a flexibilní – díky ní je možné si vypůjčovat jakékoli částky bez jakékoli osobní odpovědnosti a bez povinnosti splácení. “Snižujte daně a půjčujte si!” zní základní deviza moderní hospodářské politiky. Jsou však ekonomové-sýčkové, kteří se staví vždy a za každých okolností proti zvyšování veřejného dluhu. Argumentují tím, že se tak žije na účet budoucích generací (tedy vlastních dětí), které budou tento dluh muset splácet. I dosud nenarozené děti jsou prý již zadluženy. Tato argumentace čiší krátkozrakostí. Vlády a parlamenty (tedy též strany u vlády) se zadlužování nemusí bát, vždyť to tak dělá odjakživa každý. Rostoucí rozpočtové výdaje stačí zdůvodnit nutností financovat účinná “prorůstová” opatření, stimulovat zvyšování zaměstnanosti nebo dávat více na národní bezpečnost a potírání kriminality. Je-li přece jen nezbytné trochu
182
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 183
ušetřit, protože by už nikdo státu nepůjčil, jediným schůdným řešením je ubrat všem stejně, např. 5 % všech výdajů. Nemá smysl pouštět se do neproveditelných analýz a do politicky nezvládnutelných debat o tom, kdo musí kolik ušetřit, jaké škody z toho vzniknou a komu by se naopak mělo přidat. Vždy a všude je rozumné řídit se přitom další devizou zdravé hospodářské politiky: “Musí se šetřit, ať to stojí, co to stojí.” Zvýšení rozpočtu, které by se někomu mohlo zdát hořké, lze osladit drobnými pamlsky úspor, proti kterým nemohou protestovat žádné mocenské síly. V Anglii ušetřili např. za vlády Margaret Thacherové politici tím, že zrušili funci obecních stříhačů nehtů přestárlých občanů. O nezodpovědném a nestoudném zadlužování státu na úkor budoucích generací se toho hodně napíše a každá normální opozice ho v parlamentě náležitě využije k ostouzení vlády, nakonec však všechno projde jako obvykle. V politice je nejdůležitější dnešek, nezapomíná se na příští volby, starosti o vzdálenější budoucnost se však přenechávají těm, kdo přijdou po nás. Ještě nikdo nepřeválcoval opozici tím, že občanům předložil vizi lepší a spravedlivější společnosti za 20 let. Ještě nikoho si veřejnost nezamilovala kvůli projektům, na které se musí vynaložit spousta peněz dnes, ačkoli přinesou první výsledky nejdříve za 10–15 let. Ještě nikdo neprohrál volby proto, že velké výdaje odložil na příští období. Pokud jde o praktické metody interakce s ekonomikou, politici i podnikatelé chápou nejlépe přímé finanční zvýhodňování vybraných zájemců (firem, podnikatelů, investorů) různými subvencemi a výhodnými kontrakty. Podnikatelům se s takovými podporami dobře pracuje a navíc není třeba jim vysvětlovat, za co jsou komu dlužni. Bohužel, toto zvýhodňování má dnes špatnou pověst a stává se stále obtížnějším. Je nejriskantnější a musí být vždy dokonale právně ošetřeno a profesionálně provedeno. S naprostým utajením se počítat nedá. Velké firmy dnes podávají žaloby k soudu na všechno, co se jim nezdá – zcela určitě na “zvýhodnění” konkurence ve výběrovém řízení při nákupu zbraní, ačkoli by taková rozhodnutí důležitá pro obranu země měla teoreticky být naprosto tajná a žádný soukromník by do nich neměl vidět. Stížnosti u Světové obchodní organizace (WTO) a u Evropské unie se množí. Tím byla postižena např. slavná dvojice odvěkých konkurentů – americký Boeing a evropský Airbus. Americká vláda poskytla v letech 1992–2004 soukromé fir183
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 184
mě Boeing prostřednictvím Pentagonu a státních agentur kolem 23 miliard dolarů, hlavně formou podpor výzkumu a vývoje. Evropská unie podporuje naproti tomu již delší dobu vývoj, výrobu i prodej Airbusu a hodlá v tom pokračovat. Obě strany se pravidelně vzájemně žalují. Něčemu takovému se politici mohou vyhnout pouze spravedlivým rozdělováním, aby se postupně dostalo na všechny, kteří by se mohli ozvat se stížností. Politici se žádostem o individuální zvýhodnění nemohou úplně vyhnout – tlak na ně je příliš velký a výnosnost zdárně realizovaných akcí neodolatelná (viz též kap. 3.9). Opatrní jedinci, kteří se stůj co stůj chtějí vyhnout skandálům a v politice zůstat dlouho “s čistým štítem”, dávají však přednost plošným a nestranně vyhlížejícím zásahům formou sektorových a regionálních subvencí, podpor výzkumu a vývoje, státních programů přeškolování pracovníků, daňových úlev, změn technických norem, rušení schvalovacích procedur a kontrol, náhrad za ztráty a újmy způsobené přírodními pohromami a podobných forem méně adresné pomoci. Je-li podporovaný sektor dosti přesně a úzce definován, lze dosáhnout takřka stejného efektu jako příliš riskantním přímým subvencováním vybraných firem. Je-li třeba, změní se příslušné zákony nebo se povolí výjimky. Tyto metody jsou zvláště vhodné v zemědělství, kde se dá s finanční podporou Evropské unie subvencovat i naprostá nečinnost. Nepodceňujme ani státní záruky. Na první pohled nejde o žádnou nezodpovědnou podporu, vždyť se stát zaručuje za snaživé místní podnikatele, kteří vše brzy vrátí na daních a na nových pracovních místech. Stát jistě ví, proč a za koho je vhodné se zaručit. A riziko je minimální. Tak to provedlo v devadesátých letech hned několik českých měst a vesnic. Na mizinu přišly tím, že se veřejným majetkem zaručily za podnikatelské iniciativy přátel a chráněnců radních. Ani český stát nezůstal pozadu: Díky žalobě amerického podnikatele Laudera, který byl bez ohledu na platné dohody o ochraně cizích investic proti neoprávněným státním zásahům připraven o peníze investované do televizní společnosti Vladimíra Železného, přispěl každý český občan na odškodnění zahraničního investora 1 000,– Kč. Stovky stránek by se daly popsat dalšími formami zásahů, jimiž politici přispívají ke zvyšování konkurenční schopnosti národních ekonomik a k blahu všeho lidu. V kontextu mladé české demokracie by bylo nespravedlivé nezmínit se pochvalně aspoň o privati184
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 185
zaci provedené v devadesátých letech s velkým státněpolitickým rozhledem. Prodej státního majetku za jeho skutečnou cenu nepřicházel po sametové revoluci v úvahu, protože cenu nikdo neznal a nikdo nebyl schopen ji zaplatit. Bezplatné rozdělování všem občanům také nepřicházelo v úvahu – to by byl ekonomický romantismus a lidé by stejně nevěděli, jak se snadno nabytým majetkem naložit, jak ostatně ukázala kuponová privatizace. Veřejný majetek bylo třeba rozprodat právně čistým způsobem výhodným pro stát. Politici se o to odpovědně postarali, a kde nevěděli jak na to, pomohli jim zahraniční odborníci na projektování a ražení tunelů. Nikdo neměl peníze a rychle privatizovat se muselo, aby starým strukturám náhodou znovu nenarostly narychlo sťaté hlavy, obětavým investorům se proto musely půjčit (čti: darovat) státní peníze. Demokratičtí politici nemohli v těchto revolučních dobách předvídat, že budou často zrazeni, že se z objektivně vybraných investorů-podnikatelů často vyklubou nepoctivci a že se jen zlomek poskytnutých úvěrů do státní pokladny a do bank vrátí. Žádný velký skandál z toho naštěstí nevznikl, protože v moci politiků bylo též úvěry odepsat nebo převést na konzolidanční agenturu a pak levně rozprodat. Nejeden dlužník si tak mohl odkoupit svůj vlastní dluh za zlomeček vypůjčené částky a svůj závazek státu čestně vyrovnat. Jeden z předních aktérů privatizace komentoval politickou odpovědnost těmito slovy: “Za vytunelování privatizovaných podniků odpovídají jejich vlastníci, a pokud jde o akciové společnosti, také slabý a dlouho neexistujíci dozor nad kapitálovým trhem” a “právníci jako obec přispěli k transformaci velmi málo, přičemž bylo jasné, že budování právního státu je práce spíše pro ně než pro ekonomy.” Z toho vyplývá, že politici jako třída odpovídají jen za klady privatizace, které naštěstí byly také a nebylo jich málo. Pštrosí politika (nikdo nám nic nehlásil, nikdo si nestěžoval, nic se nestalo, žádný zákon nebyl porušen, nevíme o žádných závadách) není dosud plně doceňována jako moderní metoda podpory ekonomického rozvoje. V životě je často politicky nejmoudřejší strčit hlavu do písku a nic nevidět ani neslyšet. V Evropě to platí např. o zaměstnávání cizinců na černo a o stínové ekonomice všeobecně. Světlým, avšak dosud nedostatečně vyhodnoceným příkladem pštrosí politiky se v devadesátých letech stala v Česku akce lehkých topných olejů (LTO). Motorová nafta byla při dovozu deklarována jako LTO a na vnitřním trhu prodávána jako nafta. Přísluš185
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 186
né orgány prokázaly svůj politický formát tím, že nezaplacené daně pojaly jako novátorskou formu státní podpory nadějnému hospodářskému sektoru a rozvážně se vystříhaly zbrklých reakcí na různé stížnosti a udání. Odhaduje se, že se tak do zúčastněných soukromých firem podařilo přečerpat na 60 miliard korun. Morální povinností politiků v systému volné soutěže je dělat přímý státní marketing soukromých i veřejných exportních dodávek a investic do jiných zemí, což se nikde nepovažuje za přímé a neoprávněné zvýhodňování jednotlivých firem. Je to služba vlasti a podpora zaměstnanosti. Dobře to umí např. francouzský prezident Chirac, který se v říjnu 2004 vrátil s velkou slávou ze státní návštěvy Číny v doprovodu 52 představitelů největších francouzských firem. Během krátké státní návštěvy bylo s čínskými partnery podepsáno 20 nových kontraktů ve výši cca 100 miliard Kč, počítaje v to objednávku 26 airbusů za 55 miliard Kč. V české politice není tato metoda neznámá, je však dosud málo politiků, kteří by dokázali něco v zahraničí prodat. I čeští politici však již zvládli některé jednodušší marketingové techniky, jako je nošení triček se jmény jejich oblíbených sponzorských firem nebo pózování fotografům vedle značkových sportovních či jiných spotřebních předmětů. Žádný zákon o střetu zájmů tyto moderní techniky nezakazuje. Jsou hospodářské sektory, kde by se bez politiků nepohla ani myš. Každý, kdo může, vyváží dnes zbraně, a to do všech zemí, kde je někdo ochoten za zbraně platit. Armádní ekonomové se vývozem rádi zbavují zbraní zastaralých a už dávno nepoužívaných. K tomu je však nutno mít státní požehnání nebo aspoň záruku toho, že stát v potřebný okamžik přivře oči a zapomene na embargo, k němuž se zavázal v mezinárodních dohodách. Politikům u moci se někdy přihodí, že se během funkčního období nevyhnou velkým hospodářským a sociálním reformám, jako jsou reformy sociálního a zdravotního zabezpečení, daňové reformy, reformy pracovního zákonodárství a podpor v nezaměstnanosti, změny rozpočtových pravidel nebo zpřísnění finančních kontrol. Normální politik takové reformy z duše nenávidí a právem si naříká na svůj osud, pokud se jim nemůže vyhnout. Každá taková reforma je totiž výsledkem dlouhého procesu. S největší pravděpodobností si nad ní lámali hlavu už předchůdci, podařilo se jim však reformu nějak zablokovat a odložit. Prostě ji přenechali nástupcům, což je zvláště moudrý krok v situaci, kdy 186
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 187
se k vládě dostává opozice. V demokratické politice není nic chytřejšího a účinnějšího, než odkázat opozici velká nepříjemná rozhodnutí, jimiž si udělá jen nové nepřátele. Normální politik si samozřejmě položí otázku, zda by i on nemohl reformu dále protahovat a rozhodování se vyhnout. Je mu jasné, že program reformy je nad jeho schopnosti i síly. Vše je příliš zapletené, nejasné a politicky výbušné. Finanční a sociální dopady neumí nikdo spočítat, politické důsledky jsou nepředvídatelné. Odklad se často podaří, vždyť právě tomu se politik učil od svých předchůdců všech politických profilů. Není-li další odklad technicky proveditelný, politik přestane váhat a kurážně rozhodne o reformě, udělá to však tak, aby se odpovědnost co nejvíce rozložila. Nejlepší je přimět opozici, aby se i ona musela “ve veřejném zájmu” za reformy postavit a stala se jejich komplicem. Záchrancem politiků se stala Evropská unie, která svým členům četné reformy doporučuje a staví se za proreformní politiky. Někdy jim poskytne i finanční pomoc. Uvádí se, že přibližně 60 % příslušných pravidel, včetně pravidel, která si vynucují velké reformy, určuje EU a členské státy je musí převzít do svého zákonodárství. Někteří státníci tuto změnu ještě nestrávili, ošívají se a varují před definitivní ztrátou národní suverenity v oblasti ekonomiky (viz též kap. 3.2). Většina, levá stejně jako pravá, autoritu EU přijímá, ráda se na ni odvolává a svaluje tak odpovědnost na někoho jiného.
3.4
Synergie politiky a náboženství
“Kdo chce vytvořit pevný stát, lid svorný a ukázněný, musí pečovat o neporušenost nosných pilířů náboženství, podporovat a posilovat vše, co náboženství prospívá, ať už v jeho pravdy sám věří či ne.” Niccolo` Machiavelli (1469–1527), italský politický myslitel
“Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.” 5 Mojž 5,11
“Bůh je na straně všech lidí… a v poslední instanci je na straně těch, kdo mají spoustu peněz a velké armády.” Jean Anouilh (1910–1987), francouzský spisovatel a dramatik
187
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 188
V kap. 1.9 jsme si ukázali, jak se na profilu politikovy osobnosti a jeho postojů podílí náboženská víra jako duchovní hodnota. V této kapitole se budeme zabývat náboženstvím jako oblastí a nástrojem politických hrátek. Vztah politiky a náboženství provází politika po celou kariéru a záleží jen na něm a na jeho straně, bude-li tento vztah synergický, antagonistický nebo nijaký. Interakce s náboženstvím a jeho institucemi představuje celoživotní výzvu pro politiky jako osoby i pro celá politická hnutí bez ohledu na sledovaný prospěch a vyznávané ideologie. Náboženství přežije všechny politické doktriny a systémy. Praktickým východiskem je pochopení mocenských pozic a vlivu náboženství. Náboženství má své vlastní hodnoty a cíle. Politik s nimi své vlastní cíle a hodnoty porovnává a zjišťuje, co je společné nebo aspoň blízké a přizpůsobitelné. Nepodceňuje, že náboženství pracuje na lidských duších trpělivě, důsledně a po celý lidský život. Pomáhá v tom rodinná výchova – rodiče se s dětmi modlí, berou je s sebou do kostela a posílají je na katechismus, ne na politické školení. Ve srovnání s politikou je manipulační potenciál náboženství nesrovnatelně vyšší. Politik prostě nemá šanci nad náboženstvím nějak vyzrát, a jsou-li někteří občané laicisty či atheisty, stali se jimi určitě bez přispění politiků. Agresivní pokusy o odvedení lidí od náboženské víry mají efekt právě opačný – občané je vnímají jako útok na základní svobodu. Vzorem pragmatického přístupu státníka k náboženství je již od roku 1593 francouzský král Jindřich IV., který se v zájmu sjednocení a posílení Francie zřekl protestantské víry a dal se ke katolíkům, zůstal však tolerantním panovníkem a v roce 1598 vydal proslulý “Nantský edikt” zaručující svobodu víry. Jeho výrok “Paris vaut bien une messe” (Paříž stojí za mši) je dodned nejslavnějším bonmotem francouzské historie. Podmínky a kritéria pro pragmatickou interakci politiky a náboženství nejsou samozřejmě všude stejné. Někde stačí o víře mlčet a být k ní tolerantní. To je případ Česka, kde se pod vlivem historických zkušeností rozšířil atheismus a s ním náboženská tolerance. Příkladem dnes již tradiční české tolerantnosti vůči náboženství jsou reakce politiků na vysvěcení poslaneckých lavic katolickým knězem, o něž se iniciativně postaral lidovecký poslanec Jiří Karas. Dotazovaní politici se shovívavě usmáli a někteří laskavě poznamenali: “Škodit to nemůže, a co kdyby to 188
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 189
třeba pomohlo?” Mlčet o víře se naproti tomu nevyplácí v USA. Ankety zjistily, že až 90 % Američanů by si nevěřícího člověka v roli prezidenta vůbec nedovedlo představit, zatímco v Česku (kde věří v Boha 37 % občanů) a četných jiných evropských zemích by nikoho ani nenapadlo takovou otázku položit. V Americe, kde v existenci pekla věří více než polovina lidí, může politik též přisuzovat různé špatnosti ďáblovi a pekelným silám. Odborníci poukazují na různé přístupy politiků k zacházení s vírou a náboženstvím. První přístup je nenásilně státnický. Omezuje se na příležitostné zmínky o Bohu a křesťanství v úvodech a závěrech politických projevů. Prosí se o boží požehnání. Politik tím naznačuje, že respektuje tradice, že chápe smysl a význam víry a že jeho politika stojí na stejně pevných morálních hodnotách jako náboženská víra. Připravuje tak půdu pro korektní nekonfliktní vztahy s věřícími různého vyznání a s náboženskými hodnostáři. Do detailů se pouštět nemusí. Druhý strategický přístup je výrazně proaktivní a mediální. Politik se ostentativně a při každé vhodné příležitosti vyznává z víry a chce, aby se o tom vědělo. Nedělá to v diskrétní intimitě, nýbrž na veřejných shromážděních i před televizí. Druhé přikázání pro něj neplatí. Při každé příležitosti se odvolává na Boha a modlí se z nejrůznějších důvodů – za národ, za vlast, za svobodu, za stát, za vojáky, za oběti, za zbloudilé, za vítězství ve válce, za automobilový závod bez nehod nebo za úspěch ve volbách. Mediálně pobožný politik vyslovuje puritánské názory ve věcech morálního zájmu církví, jako je manželství, antikoncepce, abstinence, potraty, euthanasie, náboženská výchova ve školách, obracení lidí na pravou víru apod. Politik tak vysílá několik důležitých signálů. Věřícím, kteří vyznávají podobné hodnoty, signalizuje, že je jedním z nich, že by tedy právě on a nikdo jiný byl jejich ideálním politickým vůdcem. Církevním pastýřům signalizuje, že je jejich nejlepším pomocníkem a ochráncem, že by proto bylo nanejvýše moudré, aby ho i oni všemožně podporovali. Takový přístup pomohl Georgi W. Bushovi výrazně v prezidentských volbách roku 2000 a ještě více při znovuzvolení v roce 2004. Svůj vztah k Bohu komentoval Bush takto: “Slyšel jsem volání… Myslím, že Bůh si přeje, abych kandidoval na prezidenta.” Tom DeLay, mluvčí republikánů v americkém Kongresu, k tomu ve svém proslovu k baptistické kongregaci v Houstonu prohlásil mi189
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 190
mo jiné:”Bůh vyslal George Bushe do Bílého domu a dnes ho využívá k uskutečnění biblické vize světa.” Byl to týž DeLay, jemuž etický výbor Kongresu vytkl korupční jednání již čtyřikrát. Svou úlohu zde sehrál obchodní duch amerických evangelických církví, které viděly svou historickou šanci. Víra je předmětem jejich podnikání, potřebují proto, aby rostla poptávka a aby v tom politika pomáhala. S vírou se obchoduje jako se zbožím, koupit se dá nejen útěcha a pokoj duše, nýbrž i požehnání vydělkům, podnikatelským záměrům, nahromaděnému kapitálu, volebním kampaním či novým luxusním rezidencím. Na trhu víry soutěží již několik set církví a jejich počet stále roste. Pastoři-podnikatelé vlastní a provozují katedrály a kaple, sbory a orchestry, společenské domy a jídelny, televizní a rozhlasové stanice, vydavatelství zbožných tiskovin a videokazet, internetové mše a další bohulibé služby věřícím. V nabídce jsou festivaly křesťanského rocku, romány pro křesťany, turnaje zbožných zápasníků a vzpěračů a jiný showbyznys s vysokých obsahem morálních hodnot. Věřící vegetariáni šíří své hodnoty pod heslem “Ježíš byl vegetarián.” Kulturní revoluce, jíž jsme svědky, posloužila v Americe straně republikánů, nikoli demokratům, přesto že i mezi demokraty převládají věřící a některé církve jsou otevřeně na jejich straně. Důvodem je rafinovanější politická strategie a orientace na konzervativní hodnoty, díky níž si republikáni udělali spojence z fundamentalistické “náboženské pravice” (anglicky: religious right). To se podařilo nejlépe v jižních státech, které jsou součástí tzv. “Biblického pásu” (anglicky: Bible Belt). Kandidátovi demokratů Johnu Kerrymu nepomohlo ani to, že jako dítě ministroval, že svou víru deklaroval v každém předvolebním projevu a že pohodlně zvítězil ve státech, kde konzervativní církve nemají tak velký vliv. Volební prohra demokratům ukázala, že budou svůj vztah k církvím a jejich hodnotám muset pragmaticky zrevidovat. Třetí přístup, který má v demokraciích už dlouhou tradici, spočívá v zakládání křesťanských, křesťansko-demokratických, křesťansko-lidových a podobně nazývaných politických stran. Symbióza politiky a náboženství tak dostává institucionální vyjádření pod jednou střechou. Občanům se sděluje již samotným názvem, že nosným piliřem politického programu strany je obhajoba a šíření křesťanských hodnot. Vztah k církvi a jejím hodnostářům je 190
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 191
velice těsný. Taková strana zůstává však otevřena širší veřejnosti a ve volbách ochotně přijímá hlasy i od nevěřících. V každodenní politické praxi se těžko rozeznává od stran laických. Křesťanští demokraté jsou důležitými politickými aktéry v Německu (CDU založená Konrádem Adenauerem), v Itálii nebo ve Španělsku, na světská politické scéně ve Francii pro ně však není místa. V Česku je pokračovatelem staleté tradice křesťanské politiky velmi kritizovaný, avšak ještě více vyhledávaný koaliční partner KDUČSL (viz též kap.2.8 a exkurz 17). Ač neradi, pro úplnost se musíme zmínit ještě o čtvrtém přístupu, který do demokracie nepatří, někteří politici se s ním však nedovedou rozloučit. Je to rozněcování zášti a nepřátelství mezi náboženskými komunitami, které vedle sebe žily po staletí a zvládaly by to i nadále, kdyby jim v tom političtí a církevní hodnostáři nebránili. Četným demokratickým politikům pravicovým i levicovým by prospělo, kdyby překonali počáteční ostych a předsudky, přestali náboženství podceňovat a snažili se svůj vztah k víře i k církvím zlepšit. Budou přijati s otevřenou náručí. Kázání i jiné náboženské obřady jim budou k dispozici pro šíření politického poselství, a to za mnohem nižší cenu než reklama a televize. Dosáhne se synergie, která bude výhodná pro všechny zúčastněné. Ať je ovšem jeho niterný i veřejně na odiv vystavovaný postoj k náboženství jakýkoli, každý aspoň trochu gramotný politik církve bedlivě pozoruje a učí se od nich po celý život. Obdobně si vedou i celé strany. Bible je od svého vzniku tou nejlepší příručkou aplikované politologie. Stará i moderní politika vznikala a vyzrávala ve stínu náboženských doktrin, imperativů, liturgií, tradic, symbolů, ceremonií, kázání a institucí. Stejně jako jiné organizace a bratrstva, politika převzala, přivlastnila si a dále zdokonalila četné obřadní praktiky. Využívá jich na stranických sjezdech a schůzích, na slavnostních shromážděních, při oficálních i neformálních oslavách, při agitování, při získávání a výchově nových členů a příznivců, při shromažďování finančních prostředků, při vylučování a napravování zbloudilců, při komunikování s veřejností i v jiných důležitých politických aktivitách. Bohužel, mnozí politici mají stále co dohánět, jak ukazuje prostoduchost jejich projevů ve srovnání s hloubkou a procítěností kázání i toho nejmladšího vesnického kaplana. 191
politicke
27.5.2005
3.5
9:07
Str. 192
Kamarádství s médii “Lidi jsou jako králíci. Musí se chytat za uši.” Mirabeau (1749–1791), francouzský politik a státník
“Špína! Musíme vyhrabat nějakou špínu!” Peter Gruenstein, americký novinář
Sdělovací prostředky neboli média jsou jedinou silou, která dnes umí zmanipulovat veřejné mínění účinněji a za menší peníze než politika. Dovedou politikům nahnat větší strach než kdokoli jiný. Zkušený politik to dobře ví, protože to už zakusil na vlastní kůži, nebo viděl, co se stalo nejednomu z jeho přátel i nepřátel. Přirozenou touhou politika je proto dostat média pod kontrolu nebo si je nějak zavázat. Touhou novináře je vychovat politiky k uctivosti k médiím a přimět je, aby v médiích viděli své duchovní vůdce a strážce veřejných zájmů. Novinář však politiky nutně potřebuje, aby měl o čem psát. Existují zde proto objektivní předpoklady pro vznik přirozeného přátelství, které přestojí všechny bouře. Slabý politik se před médii třese strachem. Silný politik k nim má nenuceně přátelský vztah, využívá jich k propagování svých cílů a své osoby a nezapomíná, že pro ně za to musí něco dělat. Uvědomme si, že politik dnes nemá žádnou jinou možnost efektivního komunikování s veřejností a s voliči než prostřednictvím médií. Politické mítingy nikoho nezajímají, letáky vhazované do poštovních schránek lidé okamžitě házejí do popelnic a chozením mezi lidi se dá získat s bídou pár hlasů. Politik potřebuje televizi, rozhlas, tisk a internet jako vodu a vzduch. Musí být všude viděn v tom nejlepším světle, aby si voliči zvykli na jeho zjev a jméno a nemuseli se unavovat srovnáváním nudných politických proklamací. Srovnávat tváře a postavy je jednodušší a zábavnější. Demokracie se stala mediální a teátrální demokracií, lidé chtějí divadlo a chtějí ho mít doma v teple. Politika musí chtě nechtě stavět stále více na mediálních celebritách, které hrají dobře před kamerou, a stále méně na nezáživných ideologiích a programech. Problém je ovšem v tom, že přízeň médií vyhledávají všichni politici. Ještě důležitější je, že média mají svůj vlastní život a dynamiku, své vlastní zdroje, zájmy a ambice, v nichž lze nalézt mnoho společného s politikou. Mezi médii a politikou existuje velká žárlivost, pokud jde o moc a vliv na veřejnost. Politici soustavně 192
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 193
poukazují na nenormální a nekontrolovanou moc, zvůli a aroganci médií a ta tvrdí totéž o politicích. Na rozdíl od manželství není však v tomto případě rozvod možný. Proto se hledají kompromisní formy symbiózy a oboustranně výhodné spolupráce. Daleko nejzajímavější situací je kontrola sdělovacího prostředku politikem, jeho stranou nebo silami za touto stranou stojícími. Média jsou na prodej stejně jako politika. Dají se získat naprosto čistými způsoby i v demokracii, kde si každý může založit svůj vlastní tisk nebo si dobře zavedené noviny prostě koupí s celou redakcí a tiskárnou. Přijde to levněji než kupovat celou politickou stranu. Politik sám nebývá ovšem až na výjimky (jako např. Silvio Berlusconi nebo Vladimir Železný) televizním a tiskovým magnátem, může se však s takovým magnátem sblížit za účelem společné realizace ušlechtilých cílů. Příkladem takové harmonie je úloha mediálního magnáta Ruperta Murdocha a jeho vlivné televizní sítě Fox News ve volební kampani amerického prezidenta George W. Bushe. Fox News byly v této souvislosti nazvány “neobjektivní propagandistickou mašinou Bílého domu”.
193
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 194
Po oddaném a spolehlivém tisku touží každý velký politik. Za první republiky byl týdeník Přítomnost založen s finanční podporou prezidenta Masaryka s tím, že bude především prohradním listem. Vydavatel Jaroslav Stránský prohlásil, že týdeník vydává “hlavně pro prezidenta”. Tzv. “prohradní novináři” z několika listů se s prezidentem pravidelně radili jak psát a Karel Čapek na podporu prezidenta dokonce založil přátelský blok novinářů. Podobných případů bylo v dějinách více. Většině obyčejných politiků je ovšem finanční kontrola médií nedostupná – prostě na ni nemají. Pokud je výrazně neprofinancují sponzoři, zbývá jim pěstování vztahů vzájemného porozumění a spolupráce tím, že ochotně odpovídají i na nejnejapnější otázky novinářů a televizních reportérů, nechávají se urážet, zvou novináře na recepce, hostí je na tiskových konferencích, platí jim cesty do ciziny jako členům svého doprovodu, zařizují jim granty na reportáže v mondénních letoviscích, pomáhají jejich dětem najít zaměstnání a jsou k nim vždy a za každých okolností ochotní a vstřícní. Dojde-li k neshodě názorů, politik nezaútočí, nýbrž raději počká, až novinář vystřílí munici a vzduch se vyčistí. Opačnou extrémní situací je boj na život a na smrt, do takového boje se však má pouštět jen politik, který má výhru předem zaručenou. Výhrou není omluva na patnácté stránce v pravém rohu dole, nýbrž pouze zkrocení sdělovacího prostředku. Pokoření nestačí, za ně se sdělovací prostředek bude určitě mstít. Výhry se dosáhne zpravidla nepřímým útokem, a to zejména prostřednictvím majitele novin nebo televize nebo hlavních inzerentů. Radikální hrozba, že vyschnou příjmy z reklamy a inzerátů, je nejspolehlivějším prostředkem k výchově novinářů, účinnějším než jakákoli sterilní polemika, podávání žalob nebo vyžadování omluv, které stejně nikdo nebude číst. Technicky je ovšem možné novináře zažalovat a dát odsoudit, vsadit ho do vězení, pohrozit mu únosem dětí, vytlouci mu okna, rozbít mu kameru, zakázat vydávání novin nebo zdevastovat redakci. Tyto způsoby se dosud ve světě používají, do vyspělých demokracií se však již nehodí (o násilí v demokracii viz též kap. 3.8). Statistiky kromě toho ukazují, že zničit novináře je zpravidla obtížnější než zničit politika. Jen málo demokratických politiků má dnes takovou moc, aby se před nimi všechna média třásla strachem. 194
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 195
Mediální scénu lze dnes také pročišťovat udělováním a odebíráním vysílacích licencí. Politik může podporovat koncentraci médií v menším počtu rukou za účelem vyšší kvality a snazší komunikace. Může iniciovat zakládání nových televizí, rozhlasových stanic i novin. Všeobecně platí, že úloha médií je ve vzájemné interakci snazší než úloha politiků. Novinářům stačí sbírat a publikovat fakta a vybírat pěkné pasáže z toho, co politikům skutečně vyšlo z úst. Někdy stačí zveřejnit pár autentických snímků (viz exkurz 24). Fakta jsou dostatečně průkazná a novinář si nepotřebuje vymýšlet. Naproti tomu politik musí umět popírat skutečné události, dokazovat, že nikdy neřekl, co řekl, a vysvětlovat, že cizí názory, od kterých se odjakživa distancuje, byly tiskem vydávány za jeho názory. Musí umět prokazovat, že to, co tisk navrhuje, není nic nového, protože o tom jeho strana už dávno uvažovala a konkrétní návrhy má připravené v zásuvce. Úhlavním nepřítelem politiků je dnes tzv. investigativní žurnalistika. Její provozovatelé vidí svět jinak než pragmatičtí politici. Mají své morální principy a nejsou přístupní rozumné domluvě. Politik cítí instinktivně, že jediným řešením je nepustit takového novináře k citlivým informacím. Ten si je však stejně najde a politikovi pak nezbývá než zapírat a zapírat. To nemusí vždy skončit dobře. Redaktoři deníku Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward se zapsali do dějin zveřejněním špionážní aféry Watergate, která v roce 1974 donutila prezidenta Richarda Nixona k rezignaci. Seymour Hersh z týdeníku The New Yorker popsal a zdokumentoval v roce 2004 utajované mučení vězňů v irácké věznici Abú Ghrajb, zburcoval proti němu světové veřejné mínění a donutil americkou vládu, aby ho přestala tajit a začala se jím oficiálně zabývat. Investigativní žurnalisté vynášejí na světlo špínu, kterou by politici rádi pohřbili v nejhlubších šachtách. Má to však háček. Pořádná přírodní špína je totiž nedostatkové zboží. Je drahá. Její hledání není bez rizika ani v demokracii. Není jí dost k tomu, aby se jí naplnila všechna média a uživili všichni žurnalisté. Ti jsou navíc pod stálým tlakem vydavatelů, protože po politické špíně je obrovská poptávka. Podnikaví jedinci se proto uchylují k vymýšlení a praktikování politické špíny umělé čili syntetické. Největších úspěchů se však dosahuje se špínou polosyntetickou, která je dnes od přírodní špíny už takřka nerozeznatelná. Žurnalis195
politicke
27.5.2005
Exkurz 24
9:07
Str. 196
Obraz je tisíckrát silnější než slovo
Jediný snímek může mít větší efekt než tisíce zpráv a článků. Nikdo se nezajímal o to, co americká armáda dělá vězňům v bagdádské věznici Abú Ghrajb, dokud televize ABC nevysílala (mezi jiným) snímek, kde jednadvacetiletá dobrovolnice Lynndie Englandová drží ztýraného, nahého, spoutaného a po zemi se ploužícího iráckého vězně na vodítku pro psy. Tento snímek, který vešel do dějin fotografie i světové politiky, dosáhl většího účinku než všechny zprávy Mezinárodního červeného kříže, Amnesty International a nezávislých reportérů. Lynndie Englandová se rázem stala mediální hvězdou známou po celém světě. Jediný dokumentární film má větší sílu než stovky politických projevů a programů, pokud je ovšem autor talentovaný jako Michael Moore. Předvedl to jeho film “9/11 Fahrenheita” sestavený z autentických dokumentárních záběrů amerického prezidenta Bushe a válečných i jiných situací, které jsou důsledkem jeho politiky. Tento film získal v roce 2004 Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Jediná karikatura může zbourat pečlivě budovanou pyramidu lží a postavit politika do oslepujícího světla, z něhož již nevyjde. Některé televize si vedou zdařile v zesměšňování politiků prostřednictvím škodolibých parodií a skečů. Evropskou špičkou jsou “Informační maňáskové” (les Guignols de l’information) francouzské televize Canal Plus, kteří neuznávají žádné tabu. Národním hrdinou je ve Francii satirický týdeník “Spoutaná kachna” (Canard enchaîné), který za 90 let své existence vyčenichal již stovky politických a korupčních skandálů. Talentovaní imitátoři a karikaturisté politiků se najdou všude. V Česku to lidoví umělci předvedli důvtipným přepisováním a dokreslováním billboardů Stanislava Grosse se slogany “Jsem sociální demokrat” a “Myslím to upřímně”. Politici tento druh kultury upřímně nenávidí, tváří se však, že se takovým nevinným humorem výborně baví. Efekt se zvýší, pokusí-li se potrefený politik parodii nebo karikaturu zakázat. Lze doufat, že normální politik se nikdy nedostane do extrémně delikátních a médii snadno zneužitelných situací. Přesto platí už dávno, že na fotografy a kameramany si politik musí dávat větší pozor než na to, co vypouští z úst. Nikdy nenechá pořídit snímek, který by se mu jednou mohl stát nepříjemným a jehož věrohodnost by se nedala popřít. Kameru nepustí tam, kde nemá co dělat. Chce ji však mít všude tam, kde sám podniká něco, co se cení, a kde sám dobře vypadá. Za tímto účelem se spřátelí s vybranými fotografy a s médii, která budou předem sjednané pozitivní snímky ochotně uveřejňovat.
196
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 197
ta vyhledá nějakou drobnou přírodní (reálně existující a pravdivou) špínku, což se podaří skoro u každého politika. S tou se pak odborně pracuje. Nevinný výlet s vlastní sekretářkou se tak ministrovi změní v dlouholeté zneužívání pravomoci, sexuální harašení a rozvracení morálky ve státní správě. Z malé slevy při odkoupi městského bytu se dá udělat zneužívání pravomoci veřejného činitele, střet zájmů, podvod, korupce a rozkrádání obecního majetku. Z rodinné půjčky se stane praní špinavých peněz a daňový únik. Z víkendu na soukromé jachtě se stane pád do osidel mafie. Profesionalita a tvořivost novináře se projeví v tom, co z drobné špínky udělá s vynaložením minimálních prostředků. Nejlepší strategií je rozjet vlak částečně naložený špínou a počítat s několika zastávkami. Se svou špínou tak mohou přistoupit další zájemci, novináři, politici i prostí občané. Najdou se i noví ochotní strojvedoucí. Takový rozjetý vlak se obtížně zastavuje a může dojít i k těžké srážce. Ve většině případů se však podaří vlak poslat na opuštěnou slepou kolej, kde není již nikomu nebezpečný. Využitá špína v něm zůstane a všichni na ni rádi zapomenou. Demokratické politiky trápí ze všech těchto důvodů přílišná svoboda tisku. Nevědí si s ní rady. Svobodný novinář se často chová jako škodná k odstřelu, má však na své straně zákon a veřejné mínění. Politici kromě toho vědí, že i jim může svoboda tisku jednou posloužit. V přistřihávání křidélek novinářů jsou tedy taktní a opatrní. V současné době se ohrožovaným politikům jeví jako lepší strategie stimulovat novinářskou kulturu správného státotvorného myšlení. Novináři, který tuto kulturu vstřebal, není třeba nic říkat. Svobody tisku využívá střídmě a ohleduplně. Sám ví, co od něj politici u moci potřebují a jak hezky o nich má psát, jaká témata jsou tabu, která špína je toxická, a proto se na ni nesahá, a které myšlenky a činy je žádoucí propagovat v zájmu veřejnosti. Novinář tak praktikuje uvědomělou a kreativní autocenzuru, svoboda tisku je zachována a žádnou úřední cenzurou či represí se hrozit nemusí. V mediální demokracii potřebuje politik mít na své straně především televizi. Lze říci bez přehánění, že televize si za poslední desítiletí přisvojila vrcholnou vládu nad veřejným míněním, politik se proto do televize musí dostat za každou cenu, lépe s něčím negativním nebo komickým než vůbec ne. Neodmítne proto pozvání ani do programu úrovně “Kotle”. Rozhodně neodmítne předvolební televizní duel, i když ví, že protivník je lepší řečník a herec. 197
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 198
V televizi není čas na nic hlubokého. Ideální jsou častá, výrazná, co nejpovrchnější, avšak elegantně hraná vystoupení. Politik se při nich nestačí zamotat do klubka svých myšlenek a moderátor nemá čas na příliš mnoho rýpavých otázek. Divák si zapamatuje hlavně to, co viděl (viz exkurz 24). Jeho sluchová paměť přijme pouze prohlášení stručná a jednoduchá. Rozhodně se nedoporučuje, aby se politik nechal do televize prostě pozvat a nevěděl, co se tam na něj sesype. Jen málo politiků si může dovolit nechat se zatáhnout bez přípravy do debat o složitých filozofických nebo ekonomických otázkách. Mediální poradci jsou od toho, aby s televizí předem projednali režii a dohodli pravidla závazná pro všechny účastníky. Vysoce ceněným rysem dobrého politika je, že se naučil hovořit plynule a bez zajíkání k jakémukoli tématu a že odpoví na jakoukoli otázku, na kterou odpovědět chce. Jeho asistenti se postarají, aby na tiskové konferenci nechyběli nikdy novináři, kteří vědí, jaké správné otázky mají položit. Pokud mu nebyla položena otázka, po které toužil, politik na ni může začít odpovídat v souvislosti s jakoukoli jinou otázkou, nebo prostě prohlásit: “Někdo v zadních řadách se mě také tázal, zda…,” a spustit odpověď. Tak to dělal Charles de Gaulle, zatímco Henry Kissinger rád zahajoval svá setkání s tiskem otázkou: “Má někdo nějaké otázky na mé odpovědi?” Nechce-li politik na něco odpovědět, nikdo ho k tomu nesmí vyprovokovat. Chce-li říci, na co se ho nikdo neptá, stejně to řekne. Schopný politik prostě mění a spojuje témata s takovou plynulostí a přesvědčivostí, že tazatele plně odzbrojí a ten si nedovolí na své původní otázce trvat. Internet je dnes k dispozici nejen všem politikům, nýbrž i všem jejich kritikům. Je levný. Není třeba mu hrozit, nemusí se uplácet ani se s ním nemusí vyjednávat o protislužby. Reaguje ochotně a okamžitě. Program pro zřízení a provozování vlastní webové stránky a adresy – tzv. blogu (weblogu) – nestojí takřka nic a není k tomu nutná žádná odborná pomoc. Politik může na svůj blog umísťovat prohlášení, která mu nikdo nechce otisknout. Může vystupovat proti jakékoli oficiální linii a pravidlům “správného” myšlení. Občany i protivníky může vyzývat k blogové diskusi a jejich odpovědi uveřejňovat. Může zájemce navádět na další (spřátelené i nepřátelské) blogy. Totéž platí o novinářích, komentátorech, politolozích i o občanech-nepoliticích, kteří pocítí potřebu vyjádřit svůj názor nebo sdělit veřejnosti informaci třeba utajovanou a někomu nepříjemnou. Redakční ani úřední cenzurou se neprochází. 198
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 25
Str. 199
Desatero politika-demokrata, který nemá média pod kontrolou
Nejdůležitější myšlenky kapitoly ohledně médií jsme shrnuli do stručného desatera, které by si měl zapsat za uši každý politik, který nemá média pod úplnou kontrolou: 1. Nepodceňujte vliv a schopnosti médií: nejednomu politikovi se to už nevyplatilo! 2. Neházejte je všechna do jednoho pytle. Jsou sice média, která mají pod kontrolou vaši nepřátelé a vy to nezměníte, dost médií je vám však stále k dispozici pro šíření vašich cenných myšlenek! 3. Nepřehlédněte, že novináři vás potřebují stejně jako vy je. Jinak by neměli o čem psát! 4. Informujte se dobře o skutečném vlivu různých médií. Obdivný článek v časopise, který nikdo nečte, vám není k ničemu! 5. Buďte k novinářům vlídný a vstřícný, ať si o nich myslíte cokoli! Neváhejte jim pomoci, když vaši pomoc potřebují! Snažte se mezi nimi najít přátele, ani těm však naivně nedůvěřujte! 6. Zdůrazňujte při každé příležitosti, že si s médii rozumíte, že si vážíte jejich stanovisek a že svoboda slova je pro vás svatá! Nabízejte jim spolupráci a žádejte je o podporu ve vaší zodpovědné práci! 7. Nebuďte však pokorný a ustrašený, chápali-by to jako výraz vaší nejistoty a špatného svědomí! 8. Ohromte je občas připraveností na jejich otázky a znalostmi, které přesahují jejich obzor (toto si raději nechte připravit někým, kdo dané otázce skutečně rozumí)! 9. Neztrapňujte se (a) hraním na schovávanou nebo na mrtvého brouka, novinář si vás vyhledá a zostudí vás; (b) odmítáním odpovídat a vyhazováním zvídavých novinářů (výrazy jako “neotravujte”, “vypadněte” nebo “pustím na vás psy” patří do úst mafiánů, nikoli politiků; politik se pozná podle toho, že si vždycky najde slušnou odpověď; a (c) trestním stíháním novinářů – šetřte si ho pro nejextrémnější případy poškozování vašich “státních” zájmů, nikoli vaší ješitnosti! 10. Vystříhejte se (a) urážení a ponižování novinářů, nejsou o nic horší než vy a mnozí jsou dokonce lepší a svou práci dělají za méně peněz, a (b) jakéhokoli fyzického ohrožování a napadání novinářů, jež se do demokracie naprosto nehodí.
Webové stránky jednotlivých politiků, politických stran, vlád, politologů, médií a nejrůznějších občanských organizací jsou v roce 2005 běžným zdrojem informací a komentářů. V poslední době se technologie blogů zpružnila a počet blogů provozovaných jednotlivci nebo skupinami začal růst jako houby po dešti. Rodí se “blogosféra”. Těžko říci, kam až to dojde a jaké potěšení z toho bude
199
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 200
mít etablovaná mediální moc i politická třída. Už se však objevují překvapivé výsledky. Americké blogy např. odhalily a rozšířily počátkem roku 2005 informaci, že údajný reportér James Dale Guckert z neznámé Talon News Agency byl pod falešným jménem Jeff Gannon zván na pravidelné tiskové brífingy Bílého domu proto, aby jeho mluvčí dostával “správné” otázky… Veřejně ponižovat novináře a televizní reportéry se rozhodně nevyplácí, i když se tím občané mohou chvíli bavit. Ze současné historie české politiky víme, že se příliš neosvědčuje jednat s novináři ve stylu Miloše Zemana: “Milý pane redaktore, již třikrát jsem vám vysvětlil, že kdybyste mě bedlivě poslouchal, místo abyste se pouze šťoural v nose, a kdyby vaše redakce zaměstnávala alespoň jednu osobu, která zná ty nejelementárnější pojmy ze statistiky, tak byste mi tuto pitomou otázku nemohl nikdy položit.” To zní žertovně, čtenář se poprvé zasměje, podruhé si zívne a potřetí zavrtí nevěřícně hlavou, novinář se však musí pomstít nebo ho z profesní solidarity pomstí kolega.
3.6
Bratrství s justicí “Kde není žalobce, tam není soudce.” lidová moudrost
“Jestliže zákony regulují koupi a prodej, je třeba začít kupováním a prodáváním zákonodárců.” Patrick Jake OįRourke, americký satirik a publicista
“Nic není horšího pro republiku než nějaký zákon vydat a vzápětí ho porušit.” Niccolo` Machiavelli (1469–1527), italský politický myslitel
Zkušený politik se dnes nenechá svést z cesty báchorkami o nepolitičnosti a nezávislosti demokratické justice. Je-li politika ve všem, nemůže nebýt v justici. V partajokracii nelze nic nechat náhodě. Je proto logické, že si politik v justici hledá věrné spojence. Neprohlašuje, že v ní “mohou pracovat jen lidé choromyslní, kteří se antropologicky odlišují od zbytku lidské rasy”, jak v návalu zlosti učinil italský premiér Silvio Berlusconi. Také neprohlašuje, že “nezná línější a neschopnější bandu než jsou čeští 200
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 201
soudci beroucí horentní mzdy za (čest výjimkám) nicnedělání”, jak bez návalu zlosti učinil český premiér Miloš Zeman. Rozvážný politik usiluje o vzájemné porozumění a spolupráci a k útoku na justici se uchyluje jen v krajních případech a tuze nerad. Justice má za povinnost držet se litery zákona, ten je však produktem politiky. Politici zákony a jim podobné předpisy vymýšlejí, navrhují, projednávají, schvalují, ruší, doplňují, opravují, vracejí k přepracování atd., a to tak dlouho, dokud s nimi nejsou zcela spokojeni. Hra na pravici a na levici (viz kap. 2.7) a jiné politické tahanice se v zákonech náležitě obrážejí a znalci vědí naprosto přesně, který paragraf byl navržen levicí a která slova bylo nutno vyškrtnout nebo doplnit na žádost pravice. Výsledkem bývají mistrovská díla, která působí mnoho potěšení všem, kdo je mají vykládat a podle nich rozhodovat. Nesmějí v nich chybět (1) pečlivě zapracovaná bílá místa, která prozíravě ponechávají rozhodování v rukou úřadů (potažmo politiků) a (2) formulace, jež se dají vykládat více způsoby. Zkušenosti ukazují, že z politického hlediska se osvědčuje být “legislativně aktivní”, tj. navrhovat a schvalovat hodně zákonů nebo jejich novel. Ideální je přijít s celým novým zákoníkem. Veřejnost to obyčejně nevidí jako legislativní průjem, nýbrž jako upevňování právního státu. Ve skutečnosti se tak vytváří zajímavý chaos, v němž se politikům volněji dýchá a justici obtížněji škodí. Čím více zákonů, čím častější změny zákonů a čím více rozporů mezi zákony a jejich paragrafy, tím lépe pro politiky a tím hůře pro soudy. Nejdůležitější oblastí interakce politiky a justice je už tradičně výběr soudců. Tam, kde se soudci volí, ovlivňují politici výběr osob, které se dostanou na seznamy kandidátů. Jsou demokracie, kde se o soudcovský mandát může ucházet jen osvědčený straník. Také jmenování soudců a prokurátorů podléhá přímé nebo nepřímé kontrole a s ní spojenému handlování politických stran. Tento výběr se zpravidla provádí na 5–10 let nebo dokonce na doživotí, nesmí se tedy propásnout. V tomto směru je pravice zajedno s levicí, a naopak. Obě strany vědí, že překročily-li by ve využívání justice proti oslabenému politickému protivníkovi racionální a tradičně respektovanou mez, porušily by tím pravidla hry a vystavily by se zbytečnému riziku odvety, až se opět k vládě dostane druhá strana. Přesto bývá jistější obsazovat důležité pozice v justici (nejvyšší soudy 201
politicke
27.5.2005
Exkurz 26
9:07
Str. 202
Co všechno může vstřícná justice
Obecné techniky justiční pomoci politice: • • • • • • • • • • • • • • • • • • •
ztratit nebo nechat uležet soudní spis, nepředat obvinění, nepředvolat nežádoucí svědky, dohodnout se svědky odvolání výpovědí, prohlásit svědky za nevěrohodné a jejich výpovědi za neplatné, slíbit beztrestnost nebo snížený trest za spolupráci se soudem, odmítnout průkazní materiál jako nedostatečný nebo nepřijatelný, prohlásit soud za nekompetentní pro dotyčnou záležitost, ztratit průkazné předměty a dokumenty, vyžádat si další znalecké posudky a vybrat k tomu “kompetentnější” znalce, upravit zápisy a protokoly, nereagovat na nedostavení se k soudu, vzít nebo nevzít inkriminovanou osobu do vazby, prodloužit nebo zrušit předběžnou vazbu, udělat procesní chybu a z tohoto důvodu pak zastavit řízení, vyměnit soudce nebo porotce z důvodu předpojatosti, přeložit soudce na jiné pracoviště nebo upozornit na možnost takového přeložení, přidělit případ neschopnému, línějšímu, chorému, nebo vstřícnějšímu soudci, vyhlásit trest na nejspodnější možné hranici (pokud se mu již nelze vyhnout).
Další osvědčené a politicky vhodné justiční zákroky: • rušení nebo schvalování volebních výsledků, • odmítání protestů a žalob proti zmanipulovaným a podvodným volbám, • odmítání nebo rušení registrace kandidátů, • nařizování opakovaných voleb, • odmítání žalob proti státu, armádě a policii jako nepřijatelných, • rušení výběrových řízení, • nařizování opakování výběrových a podobných řízení, • osvobozující rozsudky nebo urychlené uzavírání procesů v případech, které by mohly vyvolat masové protesty a nepokoje, • usnadňování rychlého zmizení obviněných za hranicemi, • nařizování nebo zamítání výplat odškodného různým postiženým, propuštěným, uraženým, diskriminovaným, vězněným, nespravedlivě odsouzeným, týraným apod.,
202
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 203
• vyzrazování důvěrných politicky využitelných informací médiím a jiným zájemcům, • odmítání právní pomoci nebo poskytování nepoužitelných informací a dokladů, • stíhání a trestání nezodpovědných a nevychovaných novinářů za urážky a pomluvy, pohrdání soudem, odmítání sdělit prameny informací, porušování soukromí, ohrožování státní bezpečnosti, vyzrazování státního a vojenského tajemství, šíření poplašných zpráv, spolčování s kriminálními živly, neposkytnutí pomoci, pobuřování, porušování autorských práv atd.
v každém případě) spolehlivými vlastními lidmi. Tato praxe je velice rozšířená např. v USA, kde však má opoziční strana k dispozici vyzkoušené obstruční techniky (“filibuster” již zmíněný v kap. 2.9), jimiž se brání proti ovládnutí justice vládnoucí stranou. Je známo, že justice má v rukou dlouhou řadu možností respektovat přání politiků, aniž by docházelo ke zjevnému porušování zákonů a riskovaly se parlamentní interpelace nebo stížnosti různých aktivistů a kverulantů. Schopný ochránce spravedlnosti si ví rady v každé situaci. Většinou stačí využít jedné z obecných nebo specifických možností uvedených v exkurzu 26. Tento laický přehled obsahuje 32 možností, na úplnost si však nárok nečiní.
203
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 204
Jindy se hodí protahovat proceduru tak dlouho, až se na případ zapomene, žalobce umře, vše bude promlčeno, případ bude nutno odložit nebo o něj všichni ztratí zájem. I po spravedlnosti nejhlasitěji volající média tento zájem za pár týdnů ztratí stejně jako ve všech jiných aférách. Skandál se nekoná. Co začalo jako senzační odhalení a proces století, skončí v prachu regálů a v zatuchlých sklepích prokuratur a soudů, ačkoli se nikomu neprokáže porušování předpisů a nedostatek dobré vůle. Soudci vědí, jak toto vše provádět nenápadně a v mezích zákona, začínající politici si proto od nich mohou dát poradit. A když ani toto všechno nestačí a proces musí řádně proběhnout, soudci stále zbývá možnost obžalovaného politika osvobodit a plně rehabilitovat nebo již udělený trest zrušit či zmírnit v odvolacím řízení. Tohoto se dosahuje snáze u soudů vyšších instancí, které bývají politicky více uvědomělé, a proto k politikům vstřícnější. Pravděpodobně nejcennější justiční zásah do politiky v historii demokratických systémů provedl Nejvyšší federální soud v USA, který v prezidentských volbách roku 2000 nařídil většinou jednoho hlasu okamžité zastavení přepočítávání chybně vyplněných volebních lístků na Floridě. Díky tomuto zásahu byl prezidentem prohlášen George W. Bush, aniž by pravda o skutečném výsledku voleb na Floridě vyšla kdykoli na povrch. Ve Francii se justice postavila proti bývalému premiérovi Alainu Juppému, zakladateli a předsedovi vládní strany UMP. V roce 2004 byl Juppé odsouzen za zpronevěru veřejných prostředků (financování stranických funkcionářů z rozpočtu pařížské radnice) na 18 měsíců podmíněně a na 10 let zákazu veřejných funkcí. Prezident Chirac, místo něhož seděl vlastně Juppé na lavici obžalovaných, zasáhl okamžitě. Již odsouzeného Juppého pozval na večeři a pro televizi ho nazval “nejlepším z nás”. Premiér Raffarin ho před televizí oficiálně ujistil podporou a vyslovil přání, aby odvolací soud vyslovil “jiný rozsudek”. Naproti tomu socialistická opozice okamžitě odsoudila “nepřípustné vměšování” do fungování justice a “přímý nátlak” vlády na odvolací soud. Ten politickému tlaku úplně nepodlehl, rozsudek však zmírnil na 14 měsíců s podmínkou a jeden rok zákazu veřejných funkcí. Nejpoučnější živou zkušeností je ovšem pro všechny seriózní zájemce o politiku dlouholetý boj premiéra Silvia Berlusconiho se zatvrzelou italskou justicí (viz exkurz 27), který s napětím sledo204
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 205
vala celá Evropa. Naproti tomu v případě Terri Schiavové (exkurz 28) politikům jejich plán zkrotit justici nevyšel. Exkurz 27
Jak evropský politik vyzrál nad justicí
V prosinci 2004 zprostil milánský tribunál premiéra italské vlády Silvia Berlusconiho žaloby za korumpování úřadů a soudů, k němuž údajně docházelo ve druhé půli osmdesátých let. Prokurátor žádal osm let vězení a doživotní zákaz veřejných funkcí. V jiné záležitosti z roku 1991 Berlusconi žaloby již zproštěn být nemusel. Věc byla prohlášena za promlčenou díky tomu, že soud rozhodl o výjimečném zkrácení normální promlčecí lhůty z 15 na 7 let. Soud byl Berlusconiho advokátem zavčas varován, že “jeho rozhodnutí by mohlo změnit historii země a ovlivnit její pověst”. Usnesení milánského soudu je posledním aktem v nepřehledné řadě obvinění, udání, šetření, vytáčení, žalob, rozsudků, osvobození, odvolání, odkladů, pozastavení, promlčení, amnestií, revizí a rušení rozsudků, jimiž Berlusconi prošel za 10 let nejprve jako soukromý podnikatel, televizní magnát a opoziční politik, poté jako premiér a šéf vládní koalice. Všechna obvinění se týkala velkých finančních afér: korupce veřejných činitelů, falšování rozvah, daňových podvodů, nedovolených převodů prostředků, “černé” pokladny, nelegálního financování politických stran a porušování antimonopolních zákonů. V letech 1997–1998 byl Berlusconi třikrát odsouzen v první instanci, kasační soudy však rozsudky zrušily nebo došlo k promlčení. V roce 2003 se mu podařilo prosadit nový zákon o imunitě nejvyšších politických činitelů země. Berlusconi byl rovněž stíhán ve Španělsku, od roku 2001 je však vyšetřování zastaveno. Trestu však neušlo několik přátel a spolupracovníků. Den po zproštění Berlusconiho byl za podvody a spojení s mafií odsouzen k 8 letům a doživotnímu zákazu veřejných funkcí Marcello DellįUtri, zakladatel Berlusconiho strany Forza Italia. Rozhodnutí milánského soudu udělalo tečku za patnáctiletým bojem mezi italskou politickou třídou a justicí, zahájeným nadějnou akcí “Mani pulite” (Čisté ruce). Politici vyšli z tohoto boje s oděrkami, avšak s hlavou vítězně vztyčenou. Prokurátoři i soudci se museli vrátit tam, kde je politici potřebují mít. Navíc se mohou těšit na reformu omezující práva a nezávislost justice, kterou jim vláda Silvia Berlusconiho již přislíbila.
Pokud by se justice nad politiky vyvyšovala a domluva k ničemu nevedla, lze zvážit různá opatření korigující její nebezpečné 205
politicke
27.5.2005
Exkurz 28
9:07
Str. 206
Jak američtí politici svou justici nezkrotili
Každý pokus o “zkrocení” neposlušné justice nedopadne dle představ politiků. To se stalo v březnu 2005 v USA v mimořádně zmedializované a celým světem sledované kauze Terri Schiavové, žijící 15 let v kómatu a udržované umělým vyživováním při životě ve vegetativním stavu. Přes odpor rodičů postižené a protesty konzervativních křesťanských kruhů vydal floridský státní soud na žádost manžela postižené (po desíti letech žádostí, stížností, žalob, soudních pří, rozsudků a odvolání) definitivní souhlas s odpojením vyživovací trubice a ukončením života postižené přirozenou cestou. Lékaři trubici okamžitě odpojili. Již den nato zasáhl prezident Bush a americký Kongres kontrolovaný republikánskou stranou. Během hodin byl sněmovnou i senátem projednán a schválen a prezidentem ještě týž den v noci podepsán nový zákon “šitý na míru”, jmenovitě určený pouze rodině Schiavových. Kongres udělal bezprecedentní výjimku ze standardní legislativní a justiční praxe a povolil rodičům postižené ještě další odvolání k federálním soudům proti rozhodnutí státního soudu. Soudy nedostaly žádný přímý pokyn těmto odvoláním vyhovět, očekávání prezidenta a signály vyslané zákonodárci byly však nad slunce jasné. V následujících deseti dnech bylo postupně podáno a soudy okamžitě projednáno osm různých odvolání, včetně dvou odvolání k Nejvyššímu soudu Spojených států. Všechna byla zamítnuta nebo soudy rozhodly, že se jimi nebudou zabývat. Postižená zesnula 13 dní po zastavení umělé výživy. Americký tisk ocenil, že federální soudy nepodlehly hrubému politickému nátlaku. Případ byl označen za zneužití osobní tragédie k politickým cílům a za protiústavní politický zásah do soudní moci provedený jako služba republikánské strany konzervativní křesťanské pravici. Soudce S. F. Birch z Atlanty ve svém vyjádření k rozhodnutí soudu poznamenal, že “obětuje-li se nezávislost soudů dnes, vytvoří se tím precedens pro porušování ústavy zítra”.
postoje. Nejlepší technikou pro přistřihnutí křidélek justice je již zmíněná změna samotných zákonů, na níž se při dobré vůli zpravidla shodnou politici pravicoví i levicoví. Imunitu politiků lze zákonem zaručit na 10–15 let po skončení mandátu nebo raději na doživotí. Promlčecí lhůty lze v zájmu věci zkracovat nebo prodlužovat, justicí nebo opozicí zneužitelné paragrafy lze ze zákonů odstraňovat. Také štědrých finančních, daňových, devizových a jiných amnestií a úlev se dá dobře využívat.
206
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 207
Jindy poslouží přísnější pravidla pro zacházení se státním tajemstvím s cílem chránit je před dotěrnými soudci, nebo zpřísnění periodického přezkušování a atestování soudců a prokurátorů. Zaměstnancům justice lze též pohrozit revizí jejich nezaslouženě vysokých platů a práci soudů lze ovlivňovat reorganizacemi, omezováním počtu soudců, zmenšováním jejich pomocného aparátu a seškrtáváním prostředků na expertízy a informační technologie. Naproti tomu přímé fyzické trestání prokurátorů a soudců za politickou dobrodružnost se v demokraciích praktikuje jen zcela výjimečně (jeho obliba klesá i v Italii, kde bylo dříve poměrně dobře zavedené) a nelze je doporučit. Potřebu těchto a podobných korekcí lze snižovat výchovou. Soudce i státní zástupce lze vést k tomu, aby se sami hlouběji zamýšleli nad svým společenským postavením a nad smyslem svých rozhodnutí a vyvarovali se školáckých politických chyb. Situací, které vyžadují přímé či nepřímé opravné zásahy politiků do justice, včetně trestání soudců za neposlušnost, bude pak méně a spokojenost bude na obou stranách. Prevence bývá vždy lepší než kurativa.
3.7
Politik, katastrofy a strach
“Vládě, která v průběhu krize neudělala vážnější chybu, věcná reakce na povodeň upevnila prestiž.” z českého tisku, září 2002
“Lidi je vždycky možné dostat tam, kde je vůdcové chtějí mít. Je to jednoduché. Stačí jim říct, že na ně někdo útočí, a obvinit pacifisty z nedostatku vlastenectví a z vystavování země nebezpečí. Tak to funguje v každé zemi.” Hermann Göring (1893–1946), německý nacistický politik
V současné historické epoše mají politici stále častěji co do činění s katastrofami. Jsou to dary seslané prozřetelností. Katastrofy probouzejí lidi z letargického spánku a vyvolávají v nich nejistotu a strach (exkurz 29). “Co kdyby se něco takového stalo mně nebo mým dětem?” táže se vystrašený občan. A od svých politiků očekává uklidňující odpověď. Ti ho nenechají če207
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 208
kat. Politik miluje katastrofy, protože mu umožňují rázně zasáhnout, zviditelnit se a během kratičké doby dosáhnout něčeho, oč po léta marně usiloval. Najednou má před sebou jasného nepřítele a přesný cíl. Velký politik má rád velké katastrofy a tuto lásku ke katastrofám umí skrývat za velkými slovy, krokodýlími slzami soucitu s postiženými a sliby rychlého odčinění všeho, co lidi postihlo. Tato láska ke katastrofám je politická, nikoli lidská. Osobní pocity jsou vedlejší. Jako člověk může být politik katastrofou zdrcen a s postiženými hluboce soucítit. Jako politik vidí politickou využitelnost katastrofy. Největší oblibě politiků se těší místní katastrofy v oblastech, kde voliči mohou ocenit politikovu rozhodnost a starost o jejich blaho. Není přitom příliš důležité, o jaký typ katastrofy se jedná – může být zcela přirozená a přírodní (pěkná stoletá voda, zemětřesení nebo velké sucho), nebo plně či částečně vyvolaná člověkem (rozsáhlý lesní požár, výbuch chemičky nebo teroristická akce). Rozhodující je, (1) aby katastrofa měla dostatečně působivý společenský dopad (počet obětí, velké ztráty na majetku, rozvrácená doprava, přerušená dodávka elektrického proudu, panický strach, nebezpečí epidemií, velká touha po odvetě), (2) aby politik měl možnost rozhodovat o záchranných a nápravných opatřeních nebo jinak je svou autoritou výrazně ovlivňovat. Tím je určena reálná míra politické využitelnosti. Aby takto mohl racionálně uvažovat, politik si musí být jist, obrazně řečeno, “pravidelným přísunem” katastrof. Statistiky ukazují, že se to politické třídě různých zemí díky zacházení s přírodnímu zdroji a zvolené rozvojové politice (“po nás potopa”) již podařilo. Bylo-li v roce 1980 zaregistrováno na světě kolem 120 přírodních katastrof, v roce 2000 jich bylo již přes 400. Asi polovinu jich způsobil člověk, globální oteplování ani války v tom však započítány nejsou. Bylo by samozřejmě nespravedlivé vinit politiky z úmyslného vyvolávání katastrof. Mají však prsty v rozvojových politikách a projektech i v hrubě zanedbané ochraně životního prostředí. Proto se množí povodně, záplavy, eroze, sesuny půdy, laviny, sucha, hladomory, ztráty zemědělské půdy, zplundrované lesní porosty, tornáda, cyklony, exploze továren a skladišť, zřícené budovy a mosty, epidemie, oblasti zamořené chemickým odpadem, požáry a další větší i menší katastrofy. Politika se podílí na celém cyk208
politicke
27.5.2005
9:07
Exkurz 29
Str. 209
Všichni musíme mít strach!
Obrovskou hybnou silou politiky je strach. Studiu strachu, experimentování se strachem a šíření strachu věnuje proto moderní politická psychologie stále větší pozornost. Jsme v tom však teprve na samém počátku. Možnosti využívání strachu v demokratických systémech nebyly ještě zdaleka doceněny a lidé se ještě dost nebojí. Proto by bylo žádoucí založit nový vědní obor – strachologii, který by se zabýval studiem příčin i důsledků strachu, jakož i zdokonalováním metod, které pomáhají strach zvětšovat. Strach musí mít především sám politik. Měl by se pořád o něco bát – o mandát, o moc, o přízeň sponzorů a vyšších politiků, o hlasy voličů, o plat, o vedlejší příjmy, o prozrazení nezdaněných příjmů, o autoritu, o reputaci, o majetek, o bezpečnost, o životní standard, o služební auto, o rodinu, o navyklý způsob života. Není naškodu, bojí-li se i o svobodu, o národ, o mravnost nebo o něco jiného velice vznešeného. Strach živí a inspiruje politikovu čilost, ostražitost, nedůvěřivost, podezíravost a jiné důležité vlastnosti. Strach je nejlepším rádcem při rozhodování. Za jinak stejných okolností se dobrý politik rozhodne vždy pro alternativu, z níž má on nejmenší strach, která však nahání největší strach občanům. Politik, který má pro strach uděláno, se chová jako hazardér a páchá škody. Naprosto zásadní význam má schopnost používat strachu vůči veřejnosti jako nástroje moderní politiky. Obyčejní občané se rozhodně musí bát více než politici, a tito vědí, jak toho bezpečně dosahovat. Za jinak stejných okolností se vystrašený občan rozhodne vždy pro alternativu, kterou by jinak nikdy nezvolil. Zřekne se práv a svobod, za které by se jinak šel bít. I patřičně vystrašený politický spojenec, protivník nebo dokonce cizí stát se chová rozumněji, než kdyby z důsledků svých projevů a činů nemusel mít žádný strach. Doporučuje se proto důrazně občanům připomínat a věrohodně zveličovat všechny hrozby, které nad nimi neustále visí: terorismus samozřejmě na prvním místě, ale i ztrátu zaměstnání, kriminalitu, sexuální úchylky, AIDS, tabák, drogy, úpadek morálky, invazi přistěhovalců, epidemie, znečištěné ovzduší, skleníkový efekt, povodně, inflaci a jakékoli jiné hrozby, které mohou politikům posloužit. Moderní politika staví především na těchto strašácích. O stavu strachu je třeba mít čerstvé informace, aby se lidé zbytečně nestrašili něčím, co na ně už nepůsobí. Podle výsledků nedávných anket věří např. jen 17 % dospělých v nejvýznamnějších evropských zemích politikům, že jim říkají pravdu o nebezpečí teroristických útoků. To ukazuje, že metodologie strašení není ještě dobře promyšlená…
209
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 210
lu, počítaje v to jak nechtěné napomáhání katastrofám, tak chtěné odstraňování jejich následků a ve skromnější míře též příčin. Ve chvíli katastrofy není ovšem žádný přesný propočet politické využitelnosti k dispozici. Politik se proto rozhoduje spontánně a instinktivně, po bleskové poradě se svými mediálními, vlivovými či píárovými experty (viz kap. 1.11). Je hned na místě katastrofy, protože tím se nedá nic pokazit. Prochází je neohroženě, dává instrukce záchranářům, slibuje rychlou nápravu a potrestání viníků, promlouvá s raněnými, holýma rukama začíná sám odklízet trosky a vůbec se činí, aby všem ukázal, že je na něho spolehnutí a že ho katastrofa nijak nezaskočila. Musí být úplně všude – pokud je tam i televize. K tomu musí být k dispozici vojenské helikoptéry a jiné prostředky, i když je o ně v době katastrofy nouze. Potíž může být v tom, že na místo katastrofy začnou najednou spěchat hordy politiků a vznikne mezi nimi určitá soutěž o logistickou podporu. Čtenář jistě chápe, že přivážet a převážet politiky je důležitější než odvážet do nemocnic bezejmenné raněné. Kromě zviditelnění v přímé rozhodné akci vytěží ovšem pohotoví politici z katastrof mnoho dalšího. Snáze se mění státní i místní rozpočty, zdůvodňují a odepisují ztráty, zařizují zvláštní podpory, poskytují úvěry, vypisují půjčky, bourají staré budovy, přesídluje obyvatelstvo, realizují po leta odkládané terénní úpravy, instalují kontrolní televizní kamery, vytvářejí oblasti se zvláštní ostrahou, zvyšují stavy policistů a mnoho dalšího. Investiční projekty ve fázi rekonstrukce budou skýtat nové zajímavé možnosti korupce zejména proto, že bude nutno jednat velmi rychle a dělat výjimky ze zdlouhavých procedur. Vznikne také odůvodněný nárok na zvláštní podpory z mezinárodních zdrojů. Obecně lze říci, že všechny tyto možnosti využití katastrofy jsou politicky cennější než pomíjivé zviditelnění přímo po katastrofě. S vyhodnocováním příčin katastrofy a úvahami o tom, zda se jí dalo předejít, není třeba se ukvapovat. Takové analýzy bývají obtížné a riskantní. Politik je nemá nikdy úplně pod kontrolou a snadno by se mohly obrátit proti němu a jeho spojencům. Proto je nejrozumnější nespěchat. Dobrý politik také ví, že katastrofa není vhodnou příležitostí k lacinému napadání opozice, a to ani tehdy, když tato svou minulou nedbalostí a zjevnou zko210
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 211
rumpovaností ke katastrofě přispěla. K takovým obviněním bude vhodnější se vrátit později a nechat si za tímto účelem vypracovat zprávu “nezávislou” vyšetřovací komisí. V době katastrofy je třeba sevřít řady a na starou nevraživost zapomenout aspoň na chvíli. Zvláštním případem katastrof jsou velké teroristické akce. Z technického hlediska stojí v takovém případě politik před podobnou situací jako u jiných katastrof – jedná se o zmařené lidské životy, utrpení, hmotné ztráty a potřebu co nejrychlejší nápravy. Politický kontext je však odlišný. Viníkem nejsou přírodní síly ani lidská neopatrnost. Viník má zakuklenou tvář a za touto tváří se skrývá zlý úmysl. Tím se situace radikálně mění. I zde je třeba odstraňovat hmotné následky a organizovat humanitární pomoc a politik se tomuto úkolu nevyhýbá. Zcela jiná je však politická využitelnost samotného teroristického aktu, a to zejména v případech, kdy viník není znám, pravděpodobně disponuje nebezpečnými zbraněmi a velkými finančními prostředky, nachází se na neznámém místě a může svůj zločin kdykoli zopakovat. Veřejnost očekává, že politikova reakce bude přiměřená zrůdnosti teroristického útoku i riziku jeho opakování. “Přiměřenost” je však věcí politikova hodnocení politické využitelnosti. Jako příklady v praxi již využitých způsobů reakce lze uvést urychlené přijímání mimořádných zákonů o kontrole, bezpečnosti a výjimečném soudním řízení, omezování zbytečných práv a svobod, zatýkání a věznění podezřelých osob, vypovídání mezinárodních dohod pod záminkou, že cizí vláda má v teroristickém aktu prsty, obsazování cizích (nedemokratických) zemí, konfiskování bankovních účtů, kontrakty pro zbrojařské koncerny a subvence sektorům, které by budoucím teroristickým útokům mohly údajně zabránit, rozšiřování policejních aparátů, odposlechy telefonních hovorů atd. atd. Strach z opakování teroristického útoku lze podle potřeby udržovat a čas od času přiživovat varováním před stále hrozícím avšak blíže neurčitelným nebezpečím. Patří sem ovšem i mučení za účelem snazšího získávání informací (viz dále kap. 3.8). V politické teorii nejsou tyto nové metody a podmínky pro jejich politicky správné demokratické používání dostatečně prozkoumány a vyhodnoceny. Dosud nebylo vyjasněno, jaké činy se mají považovat za teroristické, jak se terorismus liší od legitimního odboje proti 211
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 212
okupaci cizím státem, jaké reakce na terorismus jsou v demokracii přiměřené, jak se teroristé mají trestat a jaká preventivní protiteroristická opatření jsou účinná a ekonomicky rentabilní. Nad pravými příčinami terorismu se dosud nikdo vážně nezamyslel. Zatím víme pouze, že je plodem zla a nenávisti, nevíme však, odkud pochází zlo a nenávist, jaké mají kořeny, co je živí, jak si vybírají cíle a jak se proti nim má bojovat. Nevíme vlastně ještě nic. Vraťme se však ještě k humanitárním katastrofám. Politik dnes kolem sebe vidí stále více velkých katastrof postihujících cizí země a celé kontinenty. Zítra mohou být celoplanetární. Politikův zásadní přístup k takové katastrofě v zahraničí se řídí podobnými hledisky jako u domácích katastrof. Spolu s čistě lidskými a humanitárními hledisky uplatňuje politik hlediska geopolitické, strategické a osobní využitelnosti. Výsledkem je selektivní přístup k různým humanitárním tragédiím. Důvodem totálního nezájmu politiků-humanistů o genocídu jednoho milionu Tutsiů ve Rwandě v roce 1994 bylo, že tato přelidněná země nemá naftu, suroviny, strategickou polohu, pláže ani mezinárodní prestiž. Pomoc Rwandě byla obtížná a nebyla politicky atraktivní. K vyvražďování domorodých kmenů v sudánském Darfúru přihlížejí politici s naprostým nezájmem a pomoc přichází po kapkách. Rok po zemětřesení, které zničilo iránský Bam, se k postiženým dostala jen 2 % z celkové oficiálně přislíbené pomoci. Takových případů jsou desítky. V jiném světle se jeví první reakce na zemětřesení a ničivé vlny tsunami, které postihly 11 jihoasijských a východoafrických zemí v prosinci 2004. Ztráty na životech byly obrovské, geopolitický kontext velmi zajímavý, zájem médií mimořádný, soucit světové veřejnosti hluboký a upřímný, počet zabitých turistů z bohatších zemí nikdy dříve nevídaný. Politici pochopili ihned, že politická využitelnost předčí v tomto případě všechny přírodní katastrofy minulých desítiletí. Začaly mezinárodní závody o to, který ministr bude dříve na místě, kdo shromáždí více darů, kdo slíbí větší pomoc, kdo pošle více vojáků a vrtulníků, kdo přijde s nejlepšími nápady na nápravu škod. Nechyběla kritika druhých pro jejich pomalost, sobectví, bídnou organizaci, neochotu ke spolupráci, nevhodnou pomoc a mnoho jiného. Znovu se potvrdilo, že politici poskytují pomoc raději přímo a ostentativně než prostřednictvím anonymních fondů a agentur a že v počáteční humanitární euforii dovedou být štědří, nikdy 212
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 213
však nezapomínají, co přijde potom. Týdeník The Economist (8. 1. 2005) k tomu např. poznamenal, že Tony Blair i další vlády začaly katastrofu využívat “k získání hlasů voličů doma”. Americký ministr zahraničí Colin Powell vyslovil naději, že pohled na americké vrtulníky rozvážející humanitární pomoc “poskytne muslimům příležitost vidět americkou šlechetnost a ocenit americký hodnotový systém”.
3.8
Demokratizace násilí “Mluvte jemně, mějte však u sebe pořádnou hůl, dotáhnete to daleko.” Theodore Roosevelt (1858–1919), americký prezident
“Je nezdravé a pro národ ponižující mít zákon, který prezidentovi zakazuje dát příkaz k zabití.” Henry Kissinger, americký státník
“Odmítání násilí není zbraní slabého. Je to zbraň toho nejsilnějšího a nejstatečnějšího.” Mahatma Gandhi (1869–1948), indický filozof, politik a státník
Na tomto místě je vhodné pohovořit o delikátním tématu, jímž je vztah politiky a násilí. Je zde ovšem souvislost i s justicí: pokud se politik rozhodne pro násilí, je vždy lepší, aby to bylo násilí zákonné a legitimní, tedy zákonodárci posvěcené a orgány státu (policií, tajnou službou, ochrankou, armádou, vězeňskou službou, letectvem, námořní pěchotou, národní gardou, prezidentskou gardou apod.) přímo provedené. Monopol na zákonné násilí má v demokracii stát. K nezákonnému násilí se demokratičtí politici uchylují jen zdráhavě a opatrně. Mluvit o násilí je jim proti srsti. Připomíná jim to režimy neblahé paměti, s nimiž nechtějí mít nic společného. Spory o přípustnosti násilí v demokracii však daleko nevedou. Politici slyšeli již mnohokrát, že k násilí se uchyluje slaboch, jemuž se vláda hroutí pod rukama. Gandhi napsal, že demokracie a násilí jdou špatně dohromady, a měl pravdu. Jdou dohromady špatně, ale jdou. Pravý demokrat nemá násilí rád a bojuje proti němu všemi nenásilnými i násilnými prostředky. Ví však, že má 213
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 214
co do činění s mnoha záludnými nepřáteli demokracie a své vlastní osoby, u nichž se ničeho nedosáhne po dobrém, a že násilí zůstává nezastupitelným a v některých případech dokonce jediným účinným nástrojem politiky. Obecně řečeno, násilí je zbraní v boji dobra se zlem, morálky se zvrhlostí a demokracie s diktaturou, a takového bojování je dnes na světě tolik, kolik budou politici chtít. Ukazují to ostatně zkušenosti minulých desítiletí, současná živá praxe i nejčerstvější zprávy Amnesty International. Zacházení s lidmi, které lze označit jako mučení, se dnes v zájmu státu používá běžně v 70 a příležitostně ve 130 zemích, kde je zákonem zakázáno. Mnohé z těchto zemí jsou na předních místech v oficiálních seznamech vyspělých demokracií. To samozřejmě neznamená, že politik musí být násilník a přímo si v brutalitě libovat. Právě naopak – politik může být velice jemný člověk, milovník komorní hudby a zapřísáhlý nepřítel každého násilí. Může se k němu uchylovat jen proti svému niternému přesvědčení a probdít kvůli němu nejednu noc, nebrání však jeho používání v případech potřeby. Ochota a umění použít násilí patří totiž mezi základní kompetence moderního politika. Politik musí být schopen zvážit, kdy a jakým způsobem má násilím reagovat na násilí, kdy je lepší použít násilí již preventivně a výstražně a jak je třeba násilí zdůvodňovat veřejnosti a žádat o její morální podporu. Zde vidíme jednu z velkých předností politiky před konáním obyčejných lidí. Pro násilí vyvolané politiky “v zájmu státu, svobody, demokracie a národní bezpečnosti” neplatí stejná kritéria jako pro násilné činy normálních smrtelníků. Za co jde obyčejný člověk do basy i na doživotí, za to dostane politik metál a obnovený mandát. Bohužel, případů, v nichž je nutno uchýlit se k násilí, v očích politiků spíše přibývá. Podle okolností může být nutné použít násilí, aby se politicky žádoucí změny dosáhlo, nebo naopak, aby se změně zabránilo. Násilím lze trestat násilí a předcházet hrozícímu a možnému násilí, rozhánět nebezpečné demonstrace, manifestace, stávky, oslavy a mírové pochody, exportovat svobodu a demokracii do zemí, které dosud nepochopily, jak urgentně je potřebují, odstraňovat potenciální nebezpečí agrese a rozvracení morálky zvenčí i ohrožení státu a občanů zevnitř, bránit spřátelené režimy a diktátory proti revolucionářům, chránit revolucionáře před kontrarevolucionáři a diktátory, nebo získávat a chránit 214
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 215
přístup k životně důležitým zdrojům (jako jsou voda, nafta, písek nebo orná půda). Důvodem k legitimnímu vojenskému násilí může být naléhavá potřeba dát drzému a uličnickému státu (anglicky: rogue state) lekci ze slušného chování. To je jen pár vybraných příkladů, čtenář zná jistě sám celou řadu dalších důvodů k legitimnímu násilí. Častým důvodem ke státnímu násilí je dnes terorismus (viz též kap. 3.7). Je sám násilný a agresivní. Je slepý a nehumánní, může udeřit kdekoli a kdykoli. I násilná odveta a dokonce i prevence může proto být slepá a nehumánní. Nutností prevence a širokého záběru lze zdůvodnit stupňování násilí i vývoj nových forem násilí, fyzického i morálního. Ve volbě konkrétních nástrojů násilí se demokratické režimy neliší od jiných. Pacifisté považují za extrémní a naprosto nepřijatelnou formu násilí válku, v tom se však liší od normálního politika a zejména od politika ve vysoké státní funkci. Ten ví, že s funkcí přijal nejen právo, nýbrž i povinnost použít v případě nutnosti jakéhokoli násilí a nezastavit se ani před válkou, pokud se jeho vládě jeví jako spravedlivá, preventivní nebo vyprovokovaná chováním nepřítele. Jak víme od Clausewitze, “válka je pokračování politiky jinými prostředky”. I četné jiné dříve v tisku
215
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 216
pravidelně ostouzené formy násilí se dnes opět jeví jako legitimní a akceptabilní (zejména při použití v jiné zemi) a proti jejich selektivní aplikaci se již tolik neprotestuje. I demokratický svět sahá opět k internačním táborům. Úmluva OSN z 10. 12. 1984 se k mučení vyjadřuje takto: “Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.” Přesto se zdá, že mučení lidem příliš nevadí, pokud se používá někde hodně daleko a zbytečně se o něm nepíše. Má tu výhodu, že se jím dá získat jakékoli přiznání i od těch, kdo v době inkriminovaného činu byli na druhé straně zeměkoule nebo nebyli ještě ani na světě. Boj proti zlu, nenávisti, lhaní a neposlušnosti byl návratem k mučení velice zracionalizován a zdokonalen. Je-li třeba, podpora zákonodárců se dá zajistit. Novou cestu zde naznačili v letech 2002–2003 právníci Bílého domu a ministerstva spravedlnosti USA, podle jejichž vyjádření nejsou již při rozhodování o použití násilí v boji proti terorismu závazné ani mezinárodní úmluvy, ani národní zákony. Mučení nevinných musí být údajně přípustné proto, že před zahájením mučení a často ani po jeho skončení nebyly tyto osoby schopny svou nevinnost nijak prokázat. Také se ukázalo, že definice mučení se dá zúžit na zacházení, jehož následkem je ztráta života nebo trvalé poškození životního orgánu. Jiné “ohleduplnější” formy lze z definice mučení úplně vyloučit. Historie odůvodněného mučení v zájmu státu a demokracie nezačala ovšem v Americe 21. století. Francouzská vláda prohlásila např. příslušníky alžírské FLN (Fronty národního osvobození) za teroristy a odsouhlasila jejich mučení již v padesátých letech minulého století. Zastavila ho teprve pod tlakem médií a veřejného mínění a k vítězství v alžírské válce jí to stejně už nepomohlo. Nemá-li ovšem politik na špici násilí rád nebo obává-li se, že by mu použití násilí mohlo být někdy v budoucnu vytknuto, může se vhodnou formou od rozhodnutí použít násilí distancovat. Lidé ochotně přijmou vysvětlení, že politik byl ve vládě nebo v parlamentě přehlasován, že se rozhodl proti své vůli, že byl při projednávání tématu “násilí” právě na WC, že tajná služba jednala o vlastní újmě bez písemných pokynů nebo že 216
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 217
v armádním velení došlo k šumu při předávání rozkazů a že tato chyba byla již příslušnému veliteli dle interních předpisů vytknuta. Ač s lítostí, v závěru této kapitoly musíme čtenáře informovat, že násilí v demokratickém světě má před sebou ještě dlouhou budoucnost a že ani nejmladší čtenáři se jeho konce nedožijí.
3.9
Jak se stavět ke střetu zájmů a ke korupci “Snaha o korupční jednání je přirozenou součástí lidské povahy… Korupčními specifiky se vyznačuje každá oblast lidské činnosti.” Ministerstvo vnitra České republiky
“Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.” lord Acton (1834–1902), anglický historik
“Nezkorumpovatelní jsou ti, které se nikdo nepokusil koupit.” závěr z vědeckého výzkumu francouzské politické scény
Strašidlo střetu zájmů a korupce krouží kolem politiků všude na světě. Některým nedá spát, jiní si na ně už zvykli a mají k němu afektivní vztah. Nikoho však nenechává lhostejným. Střet zájmů i korupce jsou nejvděčnějšími tématy politických a parlamentních hrátek, médií všeho druhu i hospodských debat o prohnilosti všech politiků. Pro boj s korupcí se zakládají mezinárodní organizace. Korupcí jako předmětem zkoumání se živí univerzitní profesoři a neziskové nadace. Důvodem je skutečnost, že střet zájmů a korupce patří mezi nepominutelné a všem nástrahám unikající rysy politiky. Ani milovaní političtí velikáni, kteří jsou školním dětem kladeni všude za vzor, se nevyhnuli střetu zájmů, ač o to někteří z nich dlouho poctivě usilovali. Jak již dobře víme, u aktivního politika je kategorie osobních zájmů nebo prospěchu nadřazena ostatním kategoriím zájmů. Politika je něco jako hra se zájmy (tj. s různými druhy prospěchu) a zájmů je tolik a většinou jsou tak nepřehledné a protichůdné, že k nějakému konfliktu mezi nimi musí jednou dojít. Ve skutečnosti je střetů zájmů nesmírné množství a dochází k nim jaksi na běžícím pásu, o všech se však neví a nepíše, 217
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 218
proto to někdy vypadá, že ke střetům snad ani nedochází. To je však pouhé zdání. Je to také věc názoru – novináři a závistivci vidí často střet zájmů tam, kde ho politik nevidí. Kategorie střetu neboli konfliktu zájmů je totiž docela mlhavá, poctivý politik proto opravdu často nechápe, oč vlastně jde, je-li ze střetu zájmů obviňován. Jeden český ministr k tomu případně poznamenal, že “je to tak trošku problém, že každý má někde svého příbuzného”. Jiný špičkový politik se vyjádřil, že on přece nemůže za rozhodnutí několika firem přibrat jeho manželku vzhledem k její mimořádné odborné kvalifikaci do dozorčí rady. Spornou kategorií je tzv. “klientelismus”, který je tiskem a veřejností často vydáván za střet zájmů a zneužívání pravomoci, politici ho však vnímají spíše jako soulad zájmů a poctivě míněnou pomoc bližnímu. Je snad nesprávné, že za pomoc někomu potřebnému politik také něco dostane? Což se sluší zapomenout na přítele jen proto, že jsem se stal politikem? O střetu a souladu zájmů i o tom, co je opravdu v zájmu veřejném a co v zájmu soukromém, by se daly vést nekonečné debaty…
218
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 219
S korupcí je to podobné. Mladý nadšenec jde často do politiky s přesvědčením, že se nikdy nedá zkorumpovat a že se nesníží ke korumpování jiných. Daleko s tím však nedojde. Nemusí ovšem propadnout primitivním způsobům korupce, jako je podstrkávání obálek pod stolem. Nevyhne se však desítkám subtilnějších forem, které zákon za korupci často ani nepovažuje. Politici prostě žijí v prostředí, které je korupční a funguje s pomocí korupce, a nemohou se bláhově domnívat, že v něm udělají nějaký protikorupční převrat. Kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti. Třeba to chvíli půjde bez korupce, ta však politika brzy dostihne a ukáže, kdo má větší sílu. Je ovšem třeba uznat, že přes všechny skandály rozmazávané v novinách nemají politici jako osoby výrazně větší sklony ke korupci než zaměstnanci obecních úřadů, dopravní policisté a většina prostých občanů. Nejsou zkorumpovaní od přirození. Projevují se zde i geografické a kulturně-historické faktory. Co je korupcí v jedné zemi, je úctyhodnou a nenapadnutelnou formou jednání v jiné. Co je odsouzení hodnou korupcí ve Skandinavii, může být normálním během věcí leckde na jihu a na východě Evropy a v celém rozvojovém světě. Bylo by chybou zavírat oči před nejhlubšími příčinami korupce. Politik má v rukou monopol na distribuci zboží, u něhož poptávka převyšuje nabídku (např. zakázka se má přidělit jen jednomu z desíti uchazečů). Může proto stanovit monopolní cenu, kterou bude muset vybraný uchazeč zaplatit. Jinou formou monopolu je, že nikdo jiný než určitý politik či úředník nemůže v dané (třeba i běžné) věci rozhodnout. V tomto případě je možno stanovit jednotnou monopolní cenu pro všechny zájemce o kladné rozhodnutí, aniž by šlo o vydírání nebo zvýhodňování. Je to úplně stejné jako v soukromém sektoru, kde monopol a žádaná firemní značka umožňují prodej za ceny, které se skutečnou hodnotou mají jen málo společného. Je nabíledni, že korupce je do politiky vnášena zvenčí ziskuchtivými soukromníky a jejich firmami. Soukromníci zároveň praktikují rozsáhlou korupci mezi sebou a rádi se nechávají korumpovat zákazníky i dodavateli. Toužím-li po něčem, co nedostane každý, a rozhodování je v rukou někoho jiného, politika nebo soukromníka, rád mu připlatím. Všimné mu budu vnucovat, jen aby nerozhodl ve prospěch někoho jiného. Kritikové zkorumpo219
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 220
vaných politiků připomínají rodiče obézních dětí. Ti vodí děti po McDonaldech a po cukrárnách, aniž by je k tomu kdokoli nutil, a pak naříkají nad dětskou obézitou a žalují potravináře za neetické poškozování zdraví jejich dětí. Specifické pro politickou třídu je to, že je vystavena mnohem větším tlakům a většímu pokušení než nepolitici. Má více příležitostí nechat se zkorumpovat a rovněž větší a naléhavější potřebu korumpovat jiné osoby i organizace v zájmu věci. Mezi obojím je souvislost: musím-li sám více korumpovat, potřebuji na to větší prostředky. Jsem-li sám korumpován, musím usilovat o to, aby se do osidel korupce dostali i ostatní. Chci-li uspět v korupčním prostředí, nesmím si hrát na svatého. Dosáhl bych jen toho, že se mě kolektiv bude bát, dříve nebo později mi někdo nastraží past a z korupce budu nakonec usvědčen já sám. Politik si také musí najít cestu k navýšení svého poměrně malého platu. Vždy a všude musí počítat s tím, že v politice nebude věčně a že by bylo proviněním na rodině i na sobě samém propásnout příležitosti, které ho přežijí. Nevyužije-li je on, udělá to stejně někdo jiný. Dodejme, že ty, kdo si velice všímají korupce u politiků, korupce v jiných vrstvách společnosti a v jejich vlastních řadách obyčejně nijak nevzrušuje. Zajímavou a dosud ne plně prozkoumanou otázkou je systémový vztah mezi korupcí a kompetencí, který se vyskytuje ve čtyřech variantách. Všichni máme hrůzu z politiků a úředníků sice nezkorumpovaných, avšak nekompetentních. Politiků kompetentních a nezkorumpovaných je málo a je takřka nemožné je najít. Občanům i firmám se nejlépe jedná s politiky sice zkorumpovanými, avšak kompetentními, pokud dodržují pravidla korupční etiky. Najde se jich dost a s jejich pomocí se dá zařídit nemožné. Všechno na nich stojí. Bohužel, často se narazí na někoho ze čtvrté kategorie – z politiků a úředníků zkorumpovaných a zároveň nekompetentních. S těmi je ještě větší svízel než s první skupinou. Po tomto teoretickém uvedení tématiky se pokusme o odpověď na otázku položenou v názvu kapitoly. Především je třeba usilovat o co nejširší liberální pojetí střetu zájmů a o co nejmenší zákonná omezení. Nejlepší je nemít žádný zákon nebo kodex, což se politikům v nejedné zemi podařilo. Byl-li zákon navržen, jeho 220
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 221
přijetí se dá oddalovat. Stane-li se zákon nevyhnutelným, je třeba ho omezit na co nejméně funkcí a situací, které by se daly vydávat za střet zájmů. V žádném případě nelze připustit, aby zákon o střetu zájmů zasahoval do soukromého práva členů politikovy rodiny podnikat a vydělávat podle svých možností a chutí. Nikomu není přece nic do toho, co dělá politikova manželka, děti, rodiče, sourozenci, bratranci, strýcové, tety a další rodinní příslušníci, odkud na to berou peníze a kdo je za co platí, za co může politik sám brát honoráře a co musí dělat zadarmo (ačkolik si za to každý jiný nechá platit), v kolika správních radách (představenstvech, dozorčích radách, řídicích výborech, grémiích apod.) může sedět, která firma dobrovolně přispívá z řádně zdaněných prostředků na politikovu kancelář a předvolební kampaň, zda politik vlastní akcie firem, které se ucházejí o veřejné zakázky, zda na vysokou funkci vybere svého nepřítele nebo přítele, zda používá státních prostředků pro financování své politické strany, atd. atd. Všechny možné situace a jejich varianty se ještě nikomu nepodařilo sepsat a my se o to nebudeme ani pokoušet. Vznesená obvinění je nejlepší ignorovat a počkat, až vše přejde. Není-li to možné, doporučuje se trpělivě vysvětlovat, že vlastně k žádnému konfliktu nedošlo, že se nedá mluvit o předpojatosti, že hlavním vodítkem byl zájem veřejný a jen náhodou došlo k jeho souladu se zájmem osobním a že nikdo nebyl neoprávněně zvýhodněn. Dojde-li k soudnímu nebo podobnému vyšetřování, doporučuje se postupovat podle okolností. Nejlepší je zapírat, zapírat a zapírat, pokud se ovšem nemůžete skrýt za imunitu a všemu se jednoduše vyhnout. Stejně jako u střetu zájmů, i u korupce je nejlepším řešením pěstování liberálního a tolerantního prostředí. V takovém kulturním prostředí se korupce považuje za normální a dokonce za prospěšný společenský jev, jména zkorumpovaných politiků každý zná, nikdo jim však nic nezazlívá a nestěžuje si na ně. Součástí tohoto prostředí je též rozumně fungující justice, která se korupcí zabývá jen s nechutí a je ráda, může-li co nejvíce případů odložit pro nedostatek důkazů. Jeden z dřívějších českých ministrů spravedlnosti se například ostře ohradil proti tvrzení zahraničních firem, že korupce je v České republice hodně velká a že se proti ní nic nepodniká. Jako důkaz neobjektivnosti takového nařčení uvedl, že “jemu si dosud žádná cizí firma na konkrétní případ korupce 221
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 222
nestěžovala”. Jinak řečeno, všichni špiní dobré jméno politiků pomluvami, nikdo však není ochoten svá tvrzení doložit. To vše ovšem neznamená, že by politik musel o korupci úplně mlčet. Právě naopak, lidem nevadí obecná tažení a sliby rázných zásahů proti korupci. Vědí ze zkušenosti, že politici musí nějakou protikorupční aktivitu vyvíjet, a že mezi těmito akcemi a skutečným postojem ke korupci není žádný vztah. Hlavní akční zásadou efektivní korupce je i v celkem příznivém prostředí diskrétnost. Jen zelenáči a opilci se chvástají tím, koho se jim podařilo koupit nebo co za prokázané služby výhodně získali. Dobrý politik se vyhýbá nediskrétním formám, a to zejména přímým úplatkům od neznámých osob. Takovéto formy ponechává svým nižším podřízeným a má s nimi krví podepsanou dohodu, že v případě nepříjemností vezmou vše na sebe. Sám dává přednost formám kultivovanějším, méně direktním a obtížněji prokazatelným. Tyto formy jsou často odložené, dlouhodobé a nepeněžní. Dobrý politik není nedočkavý. Teprve po jeho odchodu z funkce začne plnění odměny za služby prokázané ve funkci, např. formou zaměstnání nebo společenství v podnikání, honorářů za expertízy a přednášky, členství ve správních orgánech společností, odprodeje státních pozemků, zvýhodňování členů rodiny, doktorátů honoris causa apod. Je tu ovšem určitý zádrhel. Za prvé je nutno mít spolehlivé partnery, kteří politika nezradí a své sliby splní i po jeho odchodu z funkce. Za druhé je nutná určitá stabilita hospodářského i politického systému, aby partneři prostě nezmizeli ze scény dříve, než budou moci splatit svůj dluh. Za třetí se nedoporučuje používat tuto metodu s příliš vzdálenou perspektivou, tj. u politiků, kteří chtějí ve funkci ještě delší dobu zůstat. Není totiž příjemné ani motivující čekat na zaslouženou odměnu příliš dlouho. I pro druhou stranu bývá pohodlnější vyrovnat se hned a vyhnout se pozdějším diskusím o skutečné ceně prokázané služby a o úrocích z odloženého plnění. Zkušený politik dbá na to, aby všichni zúčastnění znali a respektovali kodex korupční etiky. Nedopustí, aby korupční sazby převyšovaly nepsané místní zvyklosti, aby nejchudší občané byli ožebračováni nestoudnými požadavky malých byrokratů, aby se neplnily dané sliby a aby si někdo ponechal přijatý úplatek, ač222
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 223
koli se mu nepodařilo slib dodržet. Nejhorším nepřítelem korupce je nesolidnost v jednání a nezřízená chamtivost korumpujících i korumpovaných! Dobrý politik je opatrný v osočování opozice a jiných politických protivníků z korupce. Neporušuje nepsané zákony korupční solidarity, která platí přes hranice politických táborů. Ví, že porušení těchto zákonů se dříve nebo později může obrátit proti němu nebo jeho blízkému okolí. K přímému antikorupčnímu útoku se proto uchyluje jen ve výjimečných situacích, kdy již není jiné cesty a kdy je si vítězstvím předem jist. Snad nejčastěji zmiňovanou oblastí, kde jsou politici opakovaně obviňováni z korupce, jsou dnes veřejné zakázky. Stejně jako byrokrati, politici musí proto ovládnout větší počet způsobů, jak zajistit výběr nabídky, ke které mají bližší vztah, a přitom přísně respektovat procedury výběru komisemi, zalepených obálek, zavázaných očí, tahání z klobouku, nezávislých expertů, notářského dozoru, čestných prohlášení a jiných předepsaných kroků a podmínek. Někdy se musí jeden z těchto způsobů nezbytně použít, aby se výběr vůbec mohl provést. Nic se však nesmí nechat náhodě. Jsou-li všechny nabídky stejně mizerné a předražené (což se většinou stává), jak jinak by měl politik situaci zachránit a vybrat vítěznou nabídku než s přihlédnutím k výhodám, které mu tento výběr přinese? Lze toto nazývat korupcí? Pro politiky je zvláště cenná tzv. “velká korupce”, kterou teorie korupce odlišuje od korupce malé a běžné. Příležitosti k velké korupci se neobjevují každý den, nýbrž pouze v souvislosti s velkými vojenskými zakázkami, rozsáhlými investičními projekty (jako jsou dálnice, železnice nebo přehrady), rozprodejem státního majetku, nákupem statisíců tun surovin a potravin a udělováním těch nejzajímavějších televizních, komunikačních nebo těžebních licencí. Politik, který je u toho, nesmí takovou příležitost podcenit a myslet si naivně, že by se mohla zrealizovat bez korupce. Opatrnost zde však musí být maximální. Do těchto případů je zpravidla zasvěceno hodně lidí, které není technicky možné všechny zkorumpovat, nebo by to přišlo příliš draho. Firmy, které byly ze soutěže vyřazeny, protože nabídly málo nebo musely být vyloučeny z technických důvodů, se mohou mstít nejen podáváním stížností, nýbrž i šířením obvinění a pomluv tiskem. Rychle se k nim přidají po skandálech se pídící organizace občanské společnosti. Mo223
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 224
hou politika nechat filmovat a sledovat soukromým detektivem. Mohou se pokusit o provokaci a vydírání. I drobná chybička pak může přerůst v osudný omyl, což postihlo již řadu významných i malých politiků v Evropě i jinde na světě. Ve hře je však velmi mnoho – zisk z opravdu velké korupce může politika v nejlepších létech zaopatřit až do smrti a jeho stranu zachránit před vyschnutím životních zdrojů. Nejschopnější politici proto hledají – a často nacházejí – “čisté” a právně obtížně postižitelné formy této velké korupce. S malou korupcí si ruce nešpiní. Velká korupce se přesto někdy nevyplatí a může se to stát po létech. Podnětem k odhalení korupce při nákupu italských vrtulníků Augusta se v roce 1991 stala v Belgii vražda známého politika a bývalého ministra André Coolse. Následné vyšetřování, které vedla soudkyně Véronique Ancia, odhalilo několik korupčních skandálů, přivedlo náčelníka generálního štábu letectva Jacqua Lefèbvra k sebevraždě a stálo místo několik ministrů a generálního tajemníka NATO Willyho Claese. Ukázalo se, že levice, střed i pravice na těchto akcích spolupracovaly bez ohledu na staré ideologické rozmíšky. Podobných případů je více, není to však důvod k panice. Na veřejnost vyjde jen nepatrná část velké politické korupce. Politik na místní úrovni musí striktně respektovat již zavedený způsob udělování veřejných zakázek, stavebních povolení a různých licencí místním stavebním a jiným podnikatelům. Tím prokáže, že má blízko k občanům, že rozumí jejich potřebám a že mu rozvoj místního podnikatelského sektoru a zaměstnanosti leží velice na srdci. Vyhne se nepříjemnostem a může také počítat s účinnější podporou v příštích volbách. Střídmě zkorumpovaný politik na obecní a komunální úrovni si tak svou funkci dokáže udržet až 30-40 let, což se na národní úrovni takřka nedá docílit. Nikomu přitom neškodí a nikoho neprovokuje. Inspiraci lze čerpat v odborné literatuře – např. senátor George Washington Plunkitt z New Yorku publikoval již před sto lety svůj odkaz budoucím generacím pod titulem “Poctivá korupce” (Honest Graft). Je politováníhodné, že poctivá korupce nebyla dosud zařazena do kurikula žádné právnické ani politickovědní fakulty, ač by o její výuku byl určitě velký zájem. Mezi předměty drobnější politické korupce je často zmiňováno i tzv. “čachrování” s byty. O byty politiků si veřejnost dělá pod silným vlivem tisku starosti nikoli proto, aby její politická elita 224
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 225
měla slušné a reprezentativní bydlení, nýbrž právě naopak, aby nebydlela zbytečně luxusně a nepolepšila si za veřejné peníze. Převládá názor, že politici se snaží využívat všech svých možností k získání lepšího a levnějšího bydlení na úkor druhých. Proč např. potřebuje novopečený mladý ministr najednou luxusní služební byt 1+5 v historickém centru, když mu dosud stačil 1+2 v paneláku na sídlišti? Odkud se bere takový nárok a kdo za to bude platit? Jak to, že politik neplatí tržní nájemné, ačkoli vydělává více než obyčejný občan? Tyto otázky si klade znovu a znovu mnoho novinářů i řadových občanů. Francouzský ministr hospodářství Hervé Gaymard musel v roce 2005 podat demisi a opustit svůj státem placený služební byt v centru Paříže proto, že se závistivým médiím a občanům zdál být zbytečně luxusní a drahý (duplex 600 m2, měsíční nájemné 14 000 EUR) a že se nacházel nedaleko Gaymardova soukromého bytu, který byl mezitím dán do výhodného pronájmu. Opletačky s byty měl ve Francii ministerský předseda Alain Juppé a pařížský starosta Jean Tibéri, v Anglii ministr obchodu Peter Mandelson, v Maďarsku ministr zemědělství József Torgyán,
225
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 226
v Německu předseda zemské vlády Dolního Saska Gerhard Glogowski. Kdyby se podařilo sestavit úplný seznam, zabral by desítky stránek… Nikdy se to však nepodaří. Pro politika je otázka bydlení důležitá z více důvodů, proto ji musí řešit bez ohledu na to, že se proti jeho postupu mohou objevit výhrady. Politik totiž ví, že jako představitel státu nebo obce má morální nárok na lepší bydlení než obyčejný občan. Proto musí usilovat alespoň o patřičný služební byt, což je však nejméně výhodné, protože se zánikem mandátu bývá nutné takový byt vyklidit. Mnohem zajímavější je diskrétní zvýhodnění při přidělování státního nebo obecního bytu, při privatizaci bytů ve veřejném vlastnictví nebo při rozprodeji bytů ve zvláště atraktivních oblastech za účetní a nikoli tržní ceny. V takových případech se politik (nebo někdo z rodiny) stává definitivním majitelem bytu, i když z funkce za několik týdnů odejde. Nikdo mu byt nevezme, i když se začne hovořit o korupci. Politik ovšem často byt potřebuje nikoli pro sebe a rodinu, nýbrž pro splacení politického dluhu nebo získání potřebné podpory. Všechny tyto a další alternativy se v demokratických systémech používají. V souvislosti s korupcí lze někdy slyšet názor, že politik má být bohatý, aby byl méně zkorumpovatelný. Bohužel, na podporu tohoto zajímavého sociologického názoru nebyly dosud přineseny žádné důkazy. Právě naopak, velcí boháči zpravidla vyžadují velké úplatky, zatímco chudák si to netroufne. Připomeňme si nakonec, že ožehavým tématem se v posledních letech stal odložený postih korupce po vypršení politikovy imunity (viz též kap. 3.6). Podnět nepřichází zpravidla od jiných politiků, nýbrž od mstivé justice a žárlivých aktivistů. Nejlepší ochranou je ovšem neopouštět státnickou funkci, která s sebou imunitu nese. Francouzskému prezidentu Chiracovi je zlomyslně přisuzován výrok: “Chcete se vyhnout trestnímu stíhání? To je snadné, stačí stát se prezidentem!” Odchod se však nedá odkládat věčně, proto je dobré si imunitu pojistit právně i na období po odchodu z funkce (viz kap. 3.11). S takovým řešením souhlasí zpravidla i opozice, protože se to bude jednou hodit jejím prominentům. Vždyť i z morálního hlediska je naprosto nepřijatelné, aby zasloužilí politici neměli kvůli pár korunám (dolarům, euro apod.) a lidské závisti právo na pokojné stáří. Státům, 226
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 227
kterým toto dosud nedošlo, může být příkladem rozhodnutí českého parlamentu z roku 2004 ponechat všem poslancům imunitu až do smrti.
3.10
Mocní bývají nemocní “Ti marodi, co nám vládnou” a “Ti marodi, co dělají dějiny.” tituly bestselerů francouzských autorů P. Accoceho a P. Rentchnika
“Každý významný politik má nějaké psychopatické stigma.” Harold D. Lasswell (1902–1978), americký sociální psycholog
Toto téma se netýká všech politiků, kteří statisticky trpí nemocemi a vyrovnávají se s nimi zhruba jako obyčejní občané, nýbrž výhradně politických špiček, včetně špiček nejvyšších. To jsou osoby věkem a politickými hrátkami zpravidla značně opotřebované, pravděpodobnost výskytu nejrůznějších neduhů je proto u nich vyšší. Téma politik a nemoce je již delší dobu předmětem odborných studií a zvědavosti novinářů. I prostý lid se rád dovídá o nemocích politiků a již dávno se smířil s tím, že vedoucí politik může být ve stejnou dobu mocný i nemocný. S diskrétností médií se nedá v žádném případě počítat – tón dnes udává bulvární tisk a ani seriózní tisk si nemůže dovolit přecházet nemoce oblíbených nebo nenáviděných politiků mlčením. Politik je věc veřejná a to platí i o jeho zdravotním stavu. Není ovšem nemoc jako nemoc a politik i jeho okolí si musí dobře rozmyslet, jak o ní veřejnost informovat. Rozhodně nesmějí dopustit, aby někdo uvedl v pochybnost politikovu schopnost vládnout nebo vykonávat jinou vyšší funkci z důvodu nemoci. O některých nemocích (např. srdeční choroby) a zraněních lze veřejnost bez zdráhání informovat a ukazovat, jak se churavý politik obětuje pro vlast, místo aby sobecky myslel jen na své zdraví (viz příklad z české politiky v exkurzu 18). Jiné méně chutné nemoce a parazity (např. AIDS nebo tasemnici) a zejména zákeřné duševní choroby je lepší tajit, dokud to jde. Dosti závažnou otázkou by mělo být, zda nemoc politikovi ve výkonu vyšší funkce vadí nebo nevadí. Výzkumy ukázaly, že záleží na konkrétní situaci, druhu nemoci, osobnosti politika a ná227
politicke
27.5.2005
Exkurz 30
9:07
Str. 228
Zákon klesající míry soudnosti
“Čím déle člověk pobývá v politice a čím je v ní úspěšnější, tím menší je jeho soudnost.” Tak zní zákon klesající míry politické soudnosti, objevený díky dlouholetému mezinárodnímu studiu politických elit. Pokleslá míra soudnosti se projevuje mnoha způsoby, dva z nich jsou však nejčastější. Za prvé, politik ztrácející soudnost začíná být upřímně přesvědčen, že si může dovolit cokoli a že mu všechno projde, protože pro něho platí jiné zákony a jiná kritéria než pro obyčejné smrtelníky. Za druhé, politik ztrácející soudnost je přesvědčen, že deficitem soudnosti netrpí on, nýbrž ostatní politici, novináři a obyčejní občané. Myslí si proto, že je možné jim dávat jakékoli informace či dezinformace a jakékoli odpovědi na jejich otázky, protože budou stejně všemu věřit. Z dalších projevů ztráty soudnosti lze uvést rostoucí neschopnost vybírat spolupracovníky podle skutečných kvalit a neodolatelnou potřebu udílet knížecí rady, o které nikdo nestojí. Pokles míry soudnosti nelze zarazit žádnými známými léky. Může dojít až k její úplné a nenávratné ztrátě, pokud politik setrvává ve vyšších funkcích déle, než je zdrávo. Ztrátě soudnosti uniknou pouze ti, kdo nemají co ztratit, protože jim soudnost chyběla již při vstupu do politiky. Poměrně novým rychle se šířícím jevem je předčasný avšak bleskový pokles soudnosti u úspěšných politiků mladé generace.
rocích jeho okolí. Agilní a obětavý politik může často svou funkci zastávat a přímo v ní excelovat, ačkoli je paranoik, psychopat, depresivní maniak, narcisista, hysterik, neurotik nebo jinak duševně postižený člověk. Někteří politici jsou autisté. Ani chronická fyzická nemoc nemusí být žádným praktickým handikapem. I velmi nemocný politik může po léta zastávat tu nejvyšší funkci, ulehčuje-li mu pracovní a rozhodovací zátěž vládnutí někdo z jeho okolí nebo vede-li při podepisování politikovu zesláblou ruku někdo z rodiny. Churavým politikům, kteří ztrácejí energii a morálku, může být vzorem papež Jan Pavel II. Alkoholismus se považuje za chorobu jen u mladých a začínajících politiků. Totéž platí o exhibicionismu. Trpí-li jím snaživý mladý politik, měl by ho tlumit až do doby nástupu do nějaké vyšší státní funkce. Ve vyšší funkci je už situace jiná 228
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 229
a riziko nulové: politik v ní může klidně exhibovat samolibost, sebelásku, špatnou náladu, nezřízenou žravost, nevychovanost, ignoranci, aroganci a jakékoli jiné rysy své osobnosti, aniž by se vystavoval riziku represí ze strany politických kolegů nebo občanů.
3.11
Strategie pro odchod z politiky “Všechny politické kariéry končí neúspěchem.” Enoch Powell (1912–1998), anglický básník a politik
“Na to dobro, co jste vykonali, jste zde zasedali již příliš dlouho. Odejděte, říkám vám, a skoncujme to. Ve jménu božím, jděte!” Oliver Cromwell (1599–1658), anglický státník
“Smrt je ve smlouvě.” Vladimír Špidla
Všechno na světě má svůj konec, proto ani kariéra v politice nemůže být věčná, ač by si to nejeden politik přál. Dříve nebo později čeká každého politika smutná chvíle, kdy bude muset politiku opustit, ať je dole či nahoře, ať je oslabený neduhy nebo zdravý jako řípa. Největším problémem je stanovení správné doby odchodu. Většina politiků o odchodu často mluví, ve skutečnosti však touží po tom, aby k němu nikdy nedošlo. Narážky na délku jejich mandátu, nedostatek nových nápadů a potřebu mladé krve je nechávají chladnými. Rozhodnutí může být usnadněno volební nebo jinou politickou prohrou, která je jakýmsi signálem vyzývajícím k odchodu politika. Ten ovšem může, jak se často stává, vnímat svou prohru jako vinu neschopných poradců a zrádných spojenců, nečekaných vnějších okolností nebo opozičních intrik. Prohru si vyloží jako výzvu vzchopit se, změnit taktiku a lépe se připravit na příští šanci, ačkoli ji všichni ostatní chápou jako tvrdou výzvu k definitivnímu odchodu. Je ovšem pravda, že se díky statečnému osobnímu postoji některým vysloužilým, avšak předčasně pohřbívaným politikům podařilo vstát z mrtvých a ukázat, že pravdu měli oni a ne mladíčci, kteří už tančili nad jejich hroby. 229
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 230
Nechuť opouštět politiku je častým jevem zejména u chátrajících politiků na špici. Nejenže se obávají nudy všedního života a prudkého poklesu příjmů, nýbrž upřímně nechtějí svým předčasným odchodem poškodit svou vlast (viz též exkurz 30). Málo politiků končí zcela standardním způsobem, např. odchodem do důchodu při dosažení penzijního věku, nebo demisí na funkci a změnou zaměstnání. V Anglii se říká: “Správný politik nepodává demisi nikdy a umírá málokdy.” Jedním z důvodů je také, že nic jiného než politiku už dávno neumějí, politika je jejich každodenní drogou a život bez ní si představují jako pomalé umírání (viz kap. 1.4). Určitou naději vzbuzují pokroky v klonování lidských bytostí. Klonováním významného špičkového politika by se dalo dosáhnout jeho věčného pokračování a tím zajistit, že o něj národ nikdy nepřijde. Technologie klonování je však nová a dosud ne zcela zvládnutá. Ekologické a náboženské kruhy proti ní z různých důvodů protestují. Proto počítejme s tím, že politické špič-
230
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 231
ky budou muset za své klonování ještě léta bojovat, a nebude to boj lehký. I v jejich vlastních stranách bude proti jejich klonování odpor. Mladí a snaživí politici stojí tak často před otázkou, jak se přesluhujícího předáka humánně zbavit. Ne vždy se jim podaří najít nejvhodnější způsob, z čehož vznikají trpké generační boje, rozkoly uvnitř partají a jiné prekérní situace. Nástupce odcházejícího velkého politika musí počítat s tím, že ovzduší jeho nové kanceláře může být přiotrávené. Měl by pořádně vyvětrat. Se svým předchůdcem by se měl snažit dohodnout přesná pravidla hry a doufat, že je vysloužilý předchůdce bude dodržovat. Z nedávné historie známe případy odcházejících politiků, kteří těsně před odchodem nezapomněli jemně připomenout, že nikdo sice není nenahraditelný, že však nahradit právě je bude takřka nemožné. Do historie české politické kultury se zapsal Miloš Zeman svým proslulým výrokem, že za svého nástupce doporučuje Vladimíra Špidlu jako politika “s nejmenším deficitem inteligence, pracovitosti a charakteru” ze všech kandidátů, neboť žádní nedeficitní nejsou k dispozici. Margaret Thacherová dělala vše, co bylo v jejích silách, aby znemožnila svého nástupce Johna Majora, což se jí skutečně podařilo. Odcházející politik může přímo nabídnout, že bude opět nezištně obětovat své síly vlasti, pokud by se jeho nezkušený nástupce neosvědčil. Jednoduše řečeno, politik to svému nástupci může pořádně polepit a od okamžiku opuštění funkce se může utěšovat, že bude brzy povolán zpět jako blanický rytíř. Bohužel, převážná většina odcházejících politiků se žádného vděku nedočká. Dostane se jim sice hromady poděkování, státních vyznamenání a medailí, povýšení do šlechtického stavu, ulic a sálů nesoucích jejich jméno, jmenování čestným nebo zakládajícím předsedou, doktorátů honoris causa a jiných velikých poct, to však nejsou výrazy vděku, nýbrž náplasti na nevděk. S nevděkem je lepší počítat předem a dobře se na něj připravit. Přijde s ním totiž také samota. Už nikdo nebude pociťovat potřebu točit se kolem vysloužilého politika, posluhovat a lichotit mu, jak byl dříve zvyklý. Bude mu to chybět. Nedočkají se ani ti, kdo čekají na úpěnlivou prosbu k návratu. I když se strany rozpadají a státy hroutí, to poslední, po čem politici touží, je návrat jejich předchůdců. 231
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 232
Zasloužilému vysloužilci tak nezbývá nic jiného, než sednout k počítači a pustit se do psaní pamětí. Alternativou je najmout si písaře, který umí takovou knihu sepsat i z nesouvislého vyprávění. Po pamětech politických veličin je stále poptávka a nejlépe se prodávají ty, v nichž se autor vystříhá planého filozofování a soustředí se na skandály a pikantnosti.
232
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 233
ZÁVĚR
“Zkušenosti a historie nás učí, že lidé ani vlády se z historie nikdy ničemu nanaučili.” Georg Friedrich Wilhelm Hegel (1770–1831), německý filozof
“Největší problémy, před nimiž stojíme, nelze vyřešit na úrovni myšlení, na níž jsme byli, když jsme je sami způsobili.” Albert Einstein (1879–1955), německý fyzik
Závěr o demokratické politice jako takové Po trpkých zkušenostech s autokraciemi a diktaturami různých barev a příchutí si dnes v Česku ani nepřipustíme myšlenku, že bychom my sami nebo naše děti mohli ještě jednou přijít o demokracii. Romantičtí myslitelé pohlížejí na demokracii růžovými brýlemi, píší o ní v superlativech a rozplývají se nad její dokonalostí. Pokud konstatují nějaké problémy, vidí je v dosud malé politické vyspělosti občanů, v jejich chabém zájmu o věci veřejné a, obrazně řečeno, v tom, že demokracii je třeba dlouho trpělivě pěstovat a chránit ji před nepohodou jako křehkou květinku. Promění se tak v silný kmen, který přestojí všechny bouře. Zlatý věk se přiblíží na dosah ruky, budeme-li se všichni více a lépe snažit být opravdovými demokraty. Příčiny problémů musí tedy každý hledat především v sobě, ne v demokracii jako takové nebo snad v politicích. Francis Fukuyama, označovaný za amerického guru geopolitického optimismu, vyhlásil dokonce “konec dějin” a myslel tím završení ideologického vývoje lidstva, jímž je univerzalizace dokonalého modelu západní liberální demokracie. Proti romantikům a utopistům stojí už odedávna političtí realisté (kteří nemusí být cyniky ani pesimisty). Jako realista se na demokracii díval už Plato. Alexis de Tocqueville, autor slavného díla “O demokracii v Americe”, si všiml již v roce 1840 degene233
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 234
rativních procesů, které v sobě novověká demokracie obsahuje. Po něm se nad nebezpečnými úskalími demokracie zamýšleli mnozí další. Hodně bylo napsáno o diktatuře většiny i o diktatuře menšiny, o tom, jak snadné je neinformované a málo přemýšlivé voliče zmanipulovat, o “mediální demokracii” dominované tiskem a televizí, o oligarchii přestrojené za demokracii, o demokraticky zvolených diktátorech, o demokracii v přechodu, o demokracii bez demokratů, o zárodcích totality v demokratických režimech, o absenci demokracie ve vztazích mezi státy a o naprosté nemožnosti zabezpečit, aby demokratický stát vždy spravedlivě respektoval potřeby a tužby všech, kdo v něm žijí. Demokracie dostává nové a nové přívlastky: ukradená, vytunelovaná, okleštěná, nedospělá, zneužitá, zrazená, znásilněná. Francouzský advokát Jacques Vergès dokonce svou knihu o Bushově vládě nazval “Demokracie s obscénní tváří”. Jiní píší o konci civilizace, konci státu, konci ideologií, konci práce a jiných nepříliš vábných koncích. Vysvětlení lze zřejmě nalézt v tom, že demokracie je pouze křehká skořápka. Vejde se do ní leccos a politici rozhodují, co to bude. Dávají si velký pozor, aby se jim toto rozhodování nevymklo z ruky. V žádném případě k němu nemohou připouštět ty, kdo se notoricky vyhýbají stranické práci, nekandidují ve volbách a nemají od voličů žádný mandát. Obyčejní lidé by se stejně nemohli rozhodovat nezávisle a se znalostí věci, protože nemají dost informací a nerozumí záležitostem, které vyžadují politické zkušenosti a státnický rozhled. Proto musí demokracie fungovat jako partajokracie. Politici si s občany popovídají, poskytnou jim nějaké povyražení a trochu jim polichotí. Udělají-li to profesionálně, bude zbytečné něco dále rozebírat a vysvětlovat. Vždyť balení a reklama jsou už dávno důležitější než obsah, a to nejen v politice. Nezáleží na tom, co se říká, nýbrž jak se to říká, kdo to říká a jak politik vypadá před televizní kamerou. Proto se tak dobře daří nejdynamičtějšímu oboru současné politiky, jímž je politický marketing. V této souvislosti se hovoří o “hře na demokracii” nebo o “teatrální demokracii”. Politici prý pokračují ve svém starém divadle, lidé si na ně zvykli a často si už myslí, že toto divadlo je tou pravou a jedině správnou politikou a že jsou jejími přímými účastníky. Z manipulování nemají proto lidé žádné obavy. Vždyť se vše odehrává přímo před jejich očima, nic se neskrývá, politici se 234
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 235
před občany ochotně vysvlékají, každý občan se může ke všemu vyjádřit, na každou otázku přijde odpověď. Nároky na úroveň politického divadla nejsou vysoké – občan většinou ani nemá s čím ho srovnávat. V zákulisí politického divadla se ovšem musí dělat skutečná politika jako nikdy nekončící boj o moc a političtí režiséři rozhodují obezřetně, co z ní pustit na otevřenou scénu. Někdy se jim zdá nejjistější nepouštět nic a permanentně hrát jednu hru pro sebe a jinou pro diváky. Dvojakost politické hry skýtá nedozírné možnosti a politici jich stále lépe využívají. Znovu a znovu zkoušejí, co všechno v demokracii “projde”. A zjišťují, že i na začátku třetího tisíciletí toho prochází hodně. Velkou zásluhu na tom má samozřejmě politická lež. Štěstí že ji máme. Díky lhaní v zájmu pravdy, svobody, mravnosti, dobra a celé řady dalších hodnot víme dnes všichni, čemu věřit a co je správné. Snáze se orientujeme, nehledáme zbytečné problémy a politikům neztěžujeme jejich namáhavou práci. Pouze si občas opatrně položíme otázku, co nás vlastně v příštích létech čeká. Pochopit současnou dynamiku politiky nám snad pomůže přírodní věda. Podle zákona entropie (druhého zákona termodynamiky) se systém ponechaný sám o sobě (v případě partajokratické demokracie systém nadřazený společnosti a obrněný proti nepolitikům a nestranám) mění tak, aby dosáhl termodynamické rovnováhy, tedy aby se snížila jeho schopnost měnit tepelnou energii v užitečnou mechanickou práci. Entropie uzavřeného termodynamického systému vzrůstá. V partajokratické demokracii to znamená, že i při své dokonalosti tento systém produkuje stále méně energie (užitečných výsledků, splněných programů, potřebných společenských změn, vyšší životní úrovně, spravedlnosti, svobody, lidského štěstí, spokojenosti), než jí spotřebuje (času, lidské energie, zdraví politiků, lží, úplatků, zbraní, vojáků, lobbistů, reklamních spotů, papíru, poradců, peněz). Důsledkem je pokles efektivnosti “dokonalé” politiky a vzrůst nespokojenosti a lhostejnosti těch, pro jejichž blaho byl politický systém původně vybudován. Ani profesionálně hrané politické divadlo pak už nepomáhá. Lékem by mohl být velký třesk, který by systémem aspoň zatřásl a pootevřel ho, k tomu však ve standardní demokracii nedochází. Ani si nepřejeme, aby 235
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 236
k třesku došlo, protože zatím nevíme, co by následovalo, a prázdna a nejistoty se bojíme ze všeho nejvíce. Čeká nás tedy soumrak demokracie? Nebo už dokonce nastal? Na takovou možnost nechceme ani pomyslet. Vždyť po soumraku následuje noc – dovedeme si však představit noc demokracie? Může si ji přát někdo, kdo už politickou noc zažil? Lepším řešením se nám zdá být přítmí demokracie. To může být trvalé a nemusí se změnit v temou noc, i když k úplnému vyjasnění také nikdy nedojde. V přítmí se lecos skryje, zvláště když se světla ještě přitlumí – viz česká cesta privatizace nebo korupční skandály v předních demokraciích. Někdy se vyjasní – viz regulérní volební likvidace krajních extrémistů v několika evropských zemích. Střední hodnota přítmí se však vždy prosadí. Dá se v něm docela obstojně žít, vždyť to celé národy zvládají po staletí. Pod vedením politiků samozřejmě, bez nich by lidé neuměli žít v žádném osvětlení. Proto bude rozumné zachovat určité přítmí i v budoucnu – žádné politice přece prudké světlo nesvědčí a přehnaná transparentnost politického a veřejného života by prý mohla demokracii úplně zničit. Jaké praktické závěry se z toho všeho dají vyvodit? Záleží na tom, z jakého úhlu se na demokratickou politiku díváme. Nám se zdá, že užitečné jsou pohledy ze dvou úhlů: pohled politiků a pohled nepolitiků. Nejlepší je dívat se oběma pohledy zároveň.
Závěr pro politiky V našem průvodci jsme dokázali, že být politikem je dobré zaměstnání a že stojí za to snášet urážky a příkoří, jichž se politikům od nevděčné veřejnosti dostává. To je ten nejdůležitější závěr. Politika jako obor činnosti a povolání má před sebou světlé perspektivy a dlouhý život. Poptávka po politicích poroste, zatímco lékařů je už dnes nadbytek a historik umění je rád, když si něco přivydělá jako průvodce znuděných turistů. Nároky na politiky zřejmě neporostou, protože by to stejně k ničemu nevedlo. Není proto důvodu k pesimismu a poraženeckým náladám. Co na tom, když se něco nepodaří nebo musí-li dojít k nečekanému střídání politických stráží. Co na tom, že se bude muset ustoupit 236
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 237
od proklamovaných principů a změnit kurs. Změna je v politice zdravá. Zítra je také den, jsi-li dnes v politice dole, zítra budeš nahoře, na minulost se rychle zapomíná. Politik se proto nemusí obávat ani o sebe, ani o své děti, které nepochybně už od kolébky pro politiku připravuje. Průzkumy ukazují znovu a znovu, že občané považují ve většině zemí politické strany za nejzkorumpovanější sektor společnosti a hned na druhé místo odzadu dávají parlamenty a zákonodárce. Z toho však není třeba vyvozovat poraženecké závěry. Lidé na politiky naříkají, vysmívají se jim, radují se z jejich ostudy, dávají je na poslední místa v průzkumech popularity, tím to však končí. Ti největší kritici by se rychle někam schovali, kdyby se měli sami pustit do politiky a pálit si vlastní prsty. O bídě politiky a potřebě její totální obrody se toho hodně dočteme, praktický dopad těchto kritik bude však zanedbatelný. Toho jsou si pragmatičtí a života znalí politici dobře vědomi. Kromě toho jsou pevně přesvědčeni, že se vždycky najde nějaké rozumné vysvětlení nedostatků, které lidi na politice nalézají. Druhým důvodem k optimismu je to, že většina problémů, které před sebou politici mají, se koneckonců vyřeší sama. Nějak vyhnije. Každému je dnes jasné, že ani v jedné evropské zemi ani jinde na světě politici nevymyslí a neprosadí spravedlivý a trvale udržitelný (anglicky: sustainable) penzijní systém. Proti každému návrhu se zvedne vlna odporu. Nikdo neví, jak na to. Nikdo nedovede spočítat, kolik by to stálo. Proč se tím tedy tolik trápit? Což lidstvo nepřežilo bez penzí tisíciletí? Budoucnost to určitě nějak vyřeší. Buď bude méně penzistů, nebo si přitáhnou opasky, nebo je znovu budou muset živit jejich děti, nebo se omezí délka života či aspoň časového nároku na penzi, nebo se prostě najde něco jiného. Historie nás učí, že nějaké řešení se najde vždycky. Třetím důvodem je, že pravou dimensi a důsledky současných světových problémů si umí představit jen pár expertů. Budeme-li např. vysávat světové zásoby ropy stejným tempem jako dosud a bude-li třeba uspokojit i energie stále lačnější Čínu a Indii, energetická krize gigantických rozměrů může nastat už za nějakých třicet let. Současná mladá generace a její děti si ji zřejmě plně vychutnají. Toto varování se však nebere vážně, protože experti rádi přehánějí. Nikdo si takovou situaci neumí představit a zkušenosti ukazují, že minulé paniky kolem energie byly umě237
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 238
le vyvolány s cílem zvýšit její cenu. Politici si kromě toho uvědomují, že jakékoli dlouhodobé preventivní řešení je v takových záležitostech nad jejich schopnosti a síly. Politicky by bylo příliš riskantní a nikdo by je nepodpořil. Politici se proto omezují na drobná varování a doporučení, která si navíc nechají připravit experty, a pak opatrně zvažují, co se lidem hodí říci a o čem je lepší pomlčet. Vlastní problém předají s chutí svým nástupcům jako horký brambor. “Standardní politika má obrovskou výhodu v tom, že si narůstající dramatičnosti situace přímo programově nevšímá,” poznamenal Jan Keller ve své Demokracii s ručením omezeným. Čtvrtým důvodem je, že hodně důležitých věcí dnes za politiky zařídí někdo jiný. Evropská unie sňala z národních politických beder břemeno rozhodování v mnoha věcech, kterými se před vstupem do Unie museli národní politici aspoň nějak zaobírat. Dnes stačí říci: je to direktiva EU, my za nic neodpovídáme a nejste-li spokojeni, běžte si stěžovat do Bruselu.Tím končí diskuse a politické hrátky se mohou zaměřit na něco jednoduššího. Politici-vlastenci tím též získali vítanou možnost kritiky “anonymního, necitlivého a národní specifika neskutečně přehlížejícího rozhodování nedemokratické a zbytnělé bruselské byrokracie”. Unie se těmto kritikám neumí bránit, politici mohou proto její direktivy přijímat a prosazovat (dokonce sami navrhovat), a zároveň bez zábran kritizovat a sabotovat. I tak se v dnešní politice uplatňuje dialektická metoda… Největší cenu mají pro politiky celosvětové trendy, které tu prostě jsou, jako kdyby spadly z nebe. Na lidstvo je poslal Všemohoucí. Nedá se s nimi nic dělat, ač se o nich dají pořádat vědecké konference a může se proti nim i manifestovat. Varovná vystoupení proti nekontrolovatelné globalizaci, delokalizaci pracovních míst, diktátu světových finanančních center, kriminálním praktikám mezinárodních koncernů, přelidnění světa, nenasytnosti farmaceutických koncernů, masovému hladovění a dětské úmrtnosti v rozvojových zemích, globálnímu oteplování a podobným jevům jsou v politice docela populární. Ukazují veřejnosti, co vše by politik udělal, kdyby na to měl prostředky a kdyby věděl, jak na to. Ulamují ostří kritiky ze strany veřejnosti a dokonce vzbuzují soucit s politiky. Ti např. rádi slibují, že za pár let zabezpečí plnou zaměstnanost. Každý, kdo má za sebou jen rok studia na vysoké ekonomické, ví, že je to na238
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 239
prostý nesmysl a že kdyby se to v některé zemi opravdu na chvíli podařilo, bylo by to na úkor chudáků, kteří by tak přišli o práci někde jinde. Nikdo to však politikům nevytkne a nikdo se jich za čtyři roky nezeptá, proč to vlastně slibovali a nesplnili. Z pohledu standardního demokratického politika jsou tedy všechny tyto trendy a okolnosti spíše vítané. Snižují rizikovost jeho počínání. Zbavují ho starostí o věci mentálně příliš náročné a takové, kde se nedají ukázat rychlé výsledky. Umožňují mu volat po změnách, aniž by se cokoli muselo měnit. Umožňují mu varovat občany před škodlivými trendy a budoucími katastrofami, aniž by se jimi sám příliš trápil. Politici se nikdy zbytečně nezajímali o dlouhodobou perspektivu, která přesahuje jejich mandáty. Nikdy nebrali vážně řeči o globálních a celoplanetárních zájmech, mezinárodní solidaritě a budoucích generacích. Vždyť budoucí generace ještě nehlasují a kdoví, co se jim jednou bude líbit. Vždyť se všechno mění a vývoj je nepředvídatelný. Politik se proto raději soustředí na věci jednoduché a krátkodobé, kterým rozumí lépe on sám i sponzoři a voliči. Pomoc při vývozu obrněných transportérů do země, kam se zbraně vyvážet nesmějí, nebo vyjednání státní subvence pro přítele-farmáře, jsou konkrétní politicky prospěšné činy s měřitelnými důsledky, zatímco boj za záchranu životního prostředí a šetrné zacházení s přírodními zdroji na celém světě je něco mlhavého a pravděpodobně marného. Politik ve standardní demokracii na to vlastně nemá žádný mandát a nevidí žádnou souvislost těchto dalekých obzorů s prospěchem, kvůli kterému se on dal na politiku.
Závěr pro nepolitiky Druhý závěr je určen nepolitikům. Všechny nepolitiky nelze ovšam házet do jednoho pytle, protože jejich vztahy k politice nejsou stejné. Především zde máme seriózní avšak dosud váhavé a plaché zájemce o politiku z důvodů, o nichž jsme toho v průvodci dost napsali. Jsou to převážně mladí lidé, kteří musí myslet na svou kariéru. Při trošce snahy a zdravé drzosti se z nich v politice 239
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 240
uplatní každý. Nikdo od nich nebude chtít, aby ukázali vysvědčení a prokázali, že své tituly neužívají neoprávněně. Nikdo je nebude zkoušet ze slušného chování ani z cizích jazyků. Politici hledají mladou krev a nové zájemce přivítají s otevřenou náručí, pokud budou ochotni respektovat zavedený řád a nebudou se drát nahoru neomaleně a netrpělivě. Najdou se však i strany a státy, kde cesta nahoru může být zázračně rychlá. To platí zejména o mladých demokraciích. Je na politickém adeptovi, aby si takové příležitosti hledal a hlídal. Druhou skupinu tvoří občané-nepolitici, kteří se cítí být jaksi občansky spoluodpovědni za (dle jejich názoru) neutěšený stav politické scény a snaží se něco pozitivního udělat, což je typické pro aktivisty a celé organizace občanské společnosti. Chtějí být uvědomělými občany a vlastenci. Tato skupina dělá dnes politikům největší starosti. Její členové mají tendenci překračovat rozumnou míru a mají nadbytečnou energii. Jsou netrpěliví, dělají si stále nějaké starosti a od politiků toho chtějí příliš mnoho.
240
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 241
Nejčilejší z nich se vidí v roli reformátorů a záchranců společenské morálky nahlodané zkorumpovanými politiky. Někteří z nich dokonce prohlašují, že politika je příliš důležitá na to, aby mohla zůstat plně v rukou politiků. Zakládají tedy nepolitické organizace, aby mohli sami dělat politiku. Politici jim musí znovu a znovu připomínat, že k tomu nedostali žádný mandát, že si své politiky vybrali dobrovolně a že jejich zasahování do mandátů politiků je porušováním demokracie. Povinností všech politiků bylo, je a bude chránit národy před dobrodružnými pokusy o odpolitizování a destabilizování politických institucí a pořádků. Nepolitici musí počítat s tím, že politici tento boj nikdy nevzdají. Je štěstím politiků, že většina občanů patří až do třetí skupiny. Ta zahrnuje lidi rozvážné a vyrovnané, kteří nechávají císařovi, co je císařovo, hledí si své práce a dělají to, oč je politici žádají. Dívají se na politické divadlo, které je v nabídce, a po jiné kultuře zbytečně nevolají. Proto je v nich síla a budoucnost národů. Někteří z nich přestali brát politiku vážně. Na politiky pohlížejí s hlubokým pohrdáním a nad každým jejich novým slibem mávnou rukou. To však naprosto nevadí, pokud se nemíchají do věcí, po nichž jim nic není, a pokud neodmítají chodit k volbám. Stačí přijít jednou za čas, aby se vždy dosáhlo zákonem předepsané minimální účasti a volby se nemusely opakovat. Dnes jsem šel k volbám já, příště půjde soused. Hlasovat proti politikům ve funkci a žádat změnu? Možné to je, nemá to však cenu. Místo Květomluva nastoupí Krasomluv a kdoví zda nebude ještě horší. Nakonec musí stejně být někdo zvolen a na Květomluva jsme si již zvykli… Politici všech tendencí s touto chápavou kategorií občanů dobře vycházejí, proto k ní jsou tolerantní a vlídní. Doufají, že na ni bude spolehnutí i v budoucích létech. Učí ji myslet pozitivně a hledět optimisticky dopředu, nezveličovat nedostatky, vidět ve všem tu lepší stránku a i nadále důvěřovat politikům. Měli by se tedy občané o politiku více zajímat? Měli by politiku ostřeji kritizovat nebo dokonce usilovat o její reformu? Politice i politikům by to asi prospělo, jednoduché to však nebude. V závěru proto můžeme čtenářům zodpovědně doporučit, aby nebyli naivními nadšenci ani zarytými škarohlídy, nýbrž realis241
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 242
ty bez iluzí. Není třeba se od politiky distancovat. Není třeba se bát, že nastane soumrak a po něm tma, stačí hlídat si střední hodnotu přítmí a čekat, co přijde. “Čekám, jestli naše civilizace dospěje”, napsal Robert Fulghum. S dospělostí civilizace se možná jednou dočkáme i dospělosti politiky.
242
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 243
Příloha
ČESKÉ POLITICKÉ DIVADLO 2005 (případová studie)
Úvod Nová autentická hra byla v národním divadle české politiky uvedena na scénu 17. 1. 2005 článkem MF DNES o financování bytu premiéra Stanislava Grosse. Od této události se hraje denně. Nejprve se jí říkalo “kauza Grossova bytu”, z toho se však postupně stala “koaliční krize”, “politická krize”, “vládní krize”, “ústavní krize” a “morální krize české politiky”. Hra je živou demonstrací široké palety politických hrátek popisovaných v našem průvodci. Proto jsme jí dali podobu případové studie (anglicky: case study) a připojili ji na samý konec publikace. Události jsme sami nehodnotili proto, aby čtenáři nebyli předem ovlivněni a mohli studii použít jako podklad ke své vlastní nezávislé analýze toho, co se před jejich očima odehrálo. Vzájemné hodnocení, napadání a odsuzování jedněch aktérů druhými je ovšem podstatnou částí standardních politických hrátek. V politice jsou stanoviska důležitější než fakta a čím mocnější a agresivnější je politik, tím blíže mají jeho názory k pravdě. Názorům a soudům vyslovovaným hlavními aktéry jsme proto museli věnovat poměrně velký prostor. Jména autorů jsme uvedli jen u památných výroků předních politiků. Ve všech ostatních případech jsme jména diskrétně vynechali. Případu byly a ještě budou věnovány tisíce stránek komentářů a článků, desítky rozhovorů, parlamentní interpelace, nesčetná prohlášení a tiskové konference, televizní debaty, řada průzkumů veřejného mínění, sjezdy, konference a jiná zasedání politických i státních orgánů, jednání parlamentu o důvěře vládě, neveřejná vyjednávání, udání a žaloby a kdoví co ještě. Reprodukování celé původní dokumentace v naší případové studii je
243
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 244
nemožné a ani by nemělo smysl. Prostřednictvím internetových stránek médií, politických stran, státu i jednotlivých komentátorů je možné si opatřit všechny materiály pro detailní studium tohoto případu. České politické divadlo prvních měsíců roku 2005 bude mít pokračování, naše případová studie proto nemá konec. Zůstala otevřená. Čtenářům se tak nabízí příležitost, aby si ji samostatně dopisovali a analyzovali její další fáze. K dispozici jim bude nejen dále se vyvíjející politická realita, nýbrž i desítky statí a možná i celé knihy, které se v příštích měsících určitě objeví.
Obraz 1: Grossův byt a strýc Vik Hra se dostala na program pod názvem “kauza Grossova bytu” proto, že ji deník MF DNES odstartoval novým článkem o financování bytu premiéra Stanislava Grosse, o něž se tisk zajímal již několik let. Investigativní aritmetika novinářům prokázala, že podle jejich měřítek nemohly všechny Grossovy příjmy stačit na zaplacení tohoto “luxusního” bytu v novém barrandovském sídlišti, pořízeného v roce 1999 za smluvní cenu 4,3 mil. Kč. Od matky premiéra se novináři dověděli, že chybějící prostředky pokryl půjčkou poskytnutou starým strýcem Františkem Vikem, který je třicet let v důchodu. Sám Vik nejdříve uváděl, že si potřebnou částku vypůjčil od příbuzných v cizině, později se však ukázalo, že mu ji proti směnce na částku 900 000.- Kč půjčil bývalý novinář Rostislav Rod. Rod informaci potvrdil. V tisku se objevila řada spekulací a kritik, nic nezákonného se však nezjistilo. Zdálo se, že by vysvětlení mohlo projít a kauza “vyšumět” jako obvykle.
Obraz 2: Podnikatelské aktivity Šárky Grossové a Libuše Barkové Tomu předešel 7. 2. týdeník Respekt svou reportáží “Standa Gross v říši Escade” o podnikatelských a investičních aktivitách premiérovy manželky Šárky Grossové a o jejím obchodním spojení s podnikatelkou Libuší Barkovou, majitelkou několika firem 244
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 245
a realit, včetně budovy v Nuslích, kde je provozován erotický klub Escade (obratem přejmenovaný na nevěstinec a hned nato na bordel). Respekt se tak vrátil k tématu styků rodiny Grossových s Barkovou, které také nebylo nové a psalo se o něm již dříve. Uvedená reportáž a zprávy publikované v následujících dnech informovaly dosti podrobně o společném podnikání obou dam. Šlo o spojení a aktivity, proti nimž bylo možné vznášet různé námitky. Začalo se psát o tom, že premiérova manželka financuje své podnikání z pochybných zdrojů, že za ni paní Barková ručí příjmy z prostituce a že všechny jejich finanční operace nemusí být úplně “čisté”. Paní Barková údajně spáchala i pojišťovací podvod. Pitvání celé této záležitosti a všech publikovaných faktů a dohadů není předmětem naší studie.
Obraz 3: Kritiky, interpelace, vysvětlování Rozpoutala se bouře kritik podnikání Grossovy rodiny, parlamentních interpelací, komentářů v tisku a televizi, výzev k demisi premiéra, vyjádření rozhořčených prostých občanů a dalších průzkumů aktivit a financí Libuše Barkové. Stále větší důraz byl kladen na morální stránku věci: premiér byl obviňován z neschopnosti rozpoznat jednání, jehož se vysoký veřejný činitel musí vystříhat. V této souvislosti se připomínalo i nedávné Grossovo rozhodnutí jmenovat šéfem Úřadu vlády bývalého důstojníka SNB Pavla Přibyla, jehož jednotka se podílela na potlačení studentských demonstrací v listopadu 1989. Přibyl z funkce odešel teprve pod velkým tlakem veřejného mínění. Prezident republiky prohlásil 11. 2. v rozhlase, že “případ financování Grossova bytu diskredituje Českou republiku, a to jak navenek, tak i dovnitř”. Nazítří přidal, že důvěryhodnost “těmito eskapádami… trpí způsobem nesmírným”. Naproti tomu bývalý prezident Václav Havel se vyjádřil smířlivěji: “Jakmile se někdo stane nejpopulárnějším politikem, tak je třeba ho kopnout do kotníku, ať už něco provedl nebo neprovedl.” Premiér Gross podal několik vysvětlení, která byla dle některých pozorovatelů poněkud ukvapená a nepříliš přesvědčivá a mohl si je ušetřit. Uškodil si prořeknutím v parlamentu: “Měl jsem strach, že klienti manželce utečou. Ukazuje se, že klienti naopak 245
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 246
přibývají, takže nakonec na tom možná ještě vyděláme.” Zároveň se ohrazoval proti zasahování do soukromí, překrucování skutečností a vykonstruovanému obviňování své manželky z nedovoleného a nemorálního podnikání. Šárka Grossová se vyjádřila, že “v Česku se nedá podnikat”, což bylo považováno za nešťastný výrok z úst manželky předsedy vlády, který nese hlavní odpovědnost za stav podnikatelského prostředí ve státě. V parlamentní interpelaci dne 10. 2. označil Gross případ nákupu bytu a spekulace o podnikání své ženy za “uměle vyvolané”. Po několika dnech však oznámil, že se rozhodl vyhovět požadavkům kritiků, rychle splatit “podezřelou” půjčku na koupi bytu a zároveň ukončit veškeré podnikání své choti. I Libuše Barková, která se mezitím díky tisku a televizi stala bez vlastního přičinění mediální hvězdou, se údajně rozhodla provést některé změny v orientaci svého podnikání a zbavit se domu v Nuslích, v němž klub Escade sídlí. Na kampaň v médiích reagovala slovy, že “novinářská etika je něco imaginárního”. Medializace případu v českém tisku zastínila rychle vše ostatní, co se dnes ve světě děje. Kritiky premiérova chování a “pokleslé morálky” české politické elity a výzvy ke Grossově demisi se množily jako houby po dešti. Kdekdo si začal přisazovat. Objevila se staronová i originální stanoviska k širším společensko-politickým tématům: např. že “politika nemá být zdrojem obživy”, že “nutně potřebujeme většinový volební systém”, že “jsme součástí vyššího řádu” a proto “politik na vrcholném místě by měl být věřící člověk”. Občané byli v tisku poučeni, že “když se holka z bufetu provdá za nádražáka, nezačne podnikat”. Publikována byla též politologická moudrost, že “dějiny jsou plné pijanů a děvkařů, kteří prospěli svým národům mnohem více než mnozí slušní, bezproblémoví a spořádaní gentlemani”. Živě se diskutovalo o prostituci a nevěstincích v politice, o příjmech a bytech veřejných činitelů, o mládí a nezralosti některých politiků, o celkově pokleslé politické kultuře, o neschopných poradcích, o dědictví minulosti, o střetu zájmů a majetkových přiznáních, o deziluzi občanů, o zklamání z politiky, o svobodě a odpovědnosti tisku a o právu médií mluvit jménem veřejnosti. Médiím se začalo vytýkat, že určují tón diskuse a diktují politikům, co mají dělat. Tématika, slovník a způsoby argumentace bulvárního tisku pronikaly rychle i do vážených médií. Podnikavci z reklamního sektoru 246
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 247
rozjeli výrobu a prodej billboardů za 3 000.- Kč kus, na nichž si jednotliví zájemci z řad občanů mohli vyvěsit na veřejnosti svou vlastní fotografii v nadživotní velikosti s textem “stydím se za svého premiéra”. Stanislav Gross si v této atmosféře média proti sobě ještě více popudil článkem “Moje zamyšlení nad médii”, v němž 26. 2. psal o “aktu msty” vůči své osobě a dovolil si několik dalších poznámek, které novináři nemají rádi. Jako jistá pikantnost se jevil čin Michala Simkaniče, předsedy v parlamentu nezastoupené strany České pravice, který dle svých slov odkoupil Vikovu směnku od Roda a hned ji spálil, čímž byl Grossův dluh po právní stránce smazán. Skutečné pohnutky tohoto dobrého skutku se nevysvětlily, později se však zjistilo, že Simkanič směnku před spálením nezaplatil a Rodovi za ni zůstal dlužen. Tento dluh však uhradil sám Gross začátkem dubna a cyklus “finančních transakcí” spojených s financováním jeho bytu byl tak uzavřen.
Obraz 4: Boj KDU-ČSL a ODS za politickou morálku Rozhodující krok pro rozpoutání politické krize na základě této aféry učinil předseda vládní koaliční strany KDU-ČSL a poslanec Miroslav Kalousek, který v polovině února zahájil generální ofenzivu za očistu české politiky se zvláštním zaměřením na Stanislava Grosse. Z původního požadavku, aby premiér dal finanční a podnikatelské aktivity své rodiny do pořádku a vhodnou formou se omluvil, se stala výzva k demisi veřejně adresovaná koaličnímu partnerovi. Kalousek k tomu svolal mimořádnou tiskovou konferenci. Zdrcující kritiky na Grossovu adresu jen pršely: “Individuální problémy premiéra ohrožují důvěryhodnost republiky,” “Financování Grossova bytu a podnikání jeho ženy mají ústavní rozměr,” a později: “V každé civilizované zemi by jakýkoli člen vlády už dávno rezignoval” nebo “Veřejnost je znechucena chováním předsedy vlády.” Kalouskovy kritiky, požadavky a výzvy k demisi procházely přitom vývojem. Měly svou gradaci a inscenaci. Sílily, aby opět na chvíli utichly. Když se Gross omluvil a oznámil ukončení podnikatelských aktivit své manželky, Kalousek toto vysvětlení nepřijal. Nadále požadoval, aby se ČSSD zbavila premiéra Grosse 247
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 248
a vyřešila politickou krizi svými vnitřními silami. Přitom zdůrazňoval, že další setrvávání ve vládě vedené Grossem by pro KDU-ČSL nebylo přijatelné. Na druhá straně však opakoval, že jeho strana je s výsledky dosaženými koalicí spokojená, nemá důvodu odstupovat od programu koaliční smlouvy a nehodlá ji sama vypovídat. Političtí komentátoři tím byli zmateni. Kladli si otázku, zda se v tomto případě jedná o spontánní reakci křesťanského politika na politickou “špínu”, která se mu jeví jako neúnosná a nesmí být dále tolerována, nebo o novou strategii koaličních hrátek. Kalousek byl několikrát označen za koaličního vyděrače a KDU-ČSL za “nespolehlivou a nebezpečnou za každé situace”. Předseda parlamentního klubu opoziční ODS Vladimír Tlustý charakterizoval KDU-ČSL jako “naprosto spolehlivou v tom, že podrazí každého”. Političtí odborníci připomínali, že volební období se blíží ke konci a volební preference ČSSD mají klesající tendenci, v zájmu KDU-ČSL by tedy mohlo být rozbití stávající vládní koalice a vyvolání předčasných voleb. Tím by prokázala službu ODS jako pravděpodobnému vítězi příštích (buď řádných nebo předčasných) voleb a získala tak “morální nárok” na přímý přechod ze současné koalice do koalice nové, která se pravděpodobně utvoří kolem ODS. Kalousek i jeho strana se pochopitelně proti podobným nařčením ohrazovali. Útoky opoziční ODS na premiéra a ČSSD byly stejně ostré. ODS obnovila svůj staronový požadavek ukončení mandátu “slabé vlády, která neumí vládnout a poškozuje Českou republiku” a co nejrychlejšího vypsání předčasných voleb. Předseda ODS Mirek Topolánek použil variantu známého politického hesla “kdo nejde s námi, jde proti nám” a prohlásil, že “kdo podporuje Grosse ve funkci premiéra, je stejný jako Gross”. V podobném duchu se vyjadřovali i další představitelé ODS. Veřejnosti byla hbitě poskytnuta řada moderních možností vyjádřit se ke kauze pohodlným, avšak účinným způsobem – pouhým kliknutím na jednu ze tří několikaslabičných odpovědí na internetových stránkách předních deníků. Občan si mohl např. bez obav z prozrazení a bez zbytečného přemýšlení kliknout, že “škůdcem je Gross” nebo že “Gross musí rezignovat”, a přispět tím přímo od svého stolu k demokratickému řešení krize.
248
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 249
Aféra Grossova bytu zároveň otevřela Pandořinu skříňku. Objevilo se podezření, že ani financování nemovitostí Miroslava Kalouska nebylo zcela v pořádku. Znovu se začalo psát o již dříve provětrávaných finančních záležitostech rodiny Vladimíra Tlustého. Oba politici však projevili při informování o svých finančních zdrojích poněkud větší obratnost než Gross. Tlustý prohlásil, že si věřitelé nepřejí, aby sdělil jejich jména veřejnosti, což bylo přijato jako vysvětlení. Kalousek uvedl, že mu s financemi pomohl již mrtvý příbuzný a že pražský byt získala jeho manželka od téhož příbuzného v rámci rodinného vyrovnání. Přesto však rezignoval na svou funkci předsedy rozpočtového výboru parlamentu, aby umožnil ničím neovlivňované vyšetření svých údajných finančních problémů a ukázal, jak se má přední politik v podobné situaci zachovat. Zdůraznil přitom, že “nejsme všichni Grossové” a že “většina z nás stojí o evropskou politickou kulturu a jsme připraveni přinášet i osobní oběti”. Komentátoři však jeho rozhodnutí charakterizovali jako teatrální gesto a “promyšlený šachový tah”. Kalousek byl dokonce nazván “Al Caponem české politiky”. Znovu byla opakována podezření, že Kalouskovi a jeho straně nejde o nic jiného, než aby posloužili ODS a co nejlépe zpeněžili svůj velký “vyděračský potenciál”. Později byl v denním tisku uveřejněn tento názor: “Skutečnost, že právě Kalousek vystupuje v kauze Grosse jako morální velikán, je jedna z největších politických i mediálních frašek.”
Obraz 5: Obrana a vnitrostranické hrátky ČSSD ČSSD vnímala požadavky na Grossovu okamžitou demisi jako neseriózní, nepřiměřené a zakrývající jiné cíle. Zpočátku je možná podceňovala, brzy se však proti nim začala ostře ohrazovat. Přední představitelé ČSSD charakterizovali tyto požadavky jako “politicky zcela nehorázné”, připomínali, že “vůle občanů vyjádřená ve volbách je významnější než různé mediální kampaně a hrátky jednotlivých politiků požadujících Grossovu demisi”. Ohrazovali se slovy “my se poradíme a my si tu věc vyřešíme, ale určitě se nebudeme řídit tím, co nám diktují lidovci”. Gross byl uvnitř své strany kritizován a poněkud lehkomyslné jednání mu bylo vytýkáno, strana se však za něj postavila a opřela se požadavkům na jeho demisi. Žádala, aby se Grossova koaliční vláda 249
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 250
hodnotila podle skutečných výsledků a dobrém stavu české ekonomiky, nikoli na základě “uměle zveličovaných osobních problémů”. Požadavek předčasných voleb ČSSD odmítala jako taktický tah ODS, naprosto nepřiměřený vzniklé situaci. Bylo však stále jasnější, že ČSSD je celá aféra krajně nepříjemná a že si s ní zatím neví rady. Premiér po poradách uvnitř své strany rezignaci odmítl a vyzval Kalouska k ukončení nepřátelské kampaně. Dne 5.3. se v krátkém televizním vystoupení veřejnosti omluvil za své neobratné výroky a vysvětlení (nikoli za své jednání), omluva však nevyzněla přesvědčivě a krizi neukončila. Premiér též prohlásil, že je připraven předložit veřejnosti do měsíce “novou společenskou smlouvu”, která zabezpečí řešení prioritních problémů státu až do konce volebního období (za 16 měsíců). Reakce na tuto nabídku byly vlažné, četní kritici prohlásili tento slib za pouhý pokus odvést pozornost od skutečných problémů. Na novou společenskou smlouvu se brzy zapomnělo. Pokračovaly spekulace o možných východiscích z krize, včetně ustavení menšinové vlády a přeformování koalice. Spekulovalo se o vlivu KSČM na další průběh krize a riziku spojeném s vytvořením menšinové vlády bez účasti KDU-ČSL, neboť taková vláda by v parlamentě potřebovala podporu komunistů. Premiér dostával další rady zleva i zprava, od politických a osobních přátel i nepřátel. Na vrcholu krize vyšel bestseler bývalého předsedy ČSSD a premiéra Miloše Zemana “Jak jsem se mýlil v politice”, v němž Zeman zopakoval své dřívější jedovaté soudy o Stanislavu Grossovi a o dalších funkcionářích strany. Objevily se dohady o tom, zda kniha vyšla v tuto dobu pouhou náhodou nebo byla úmyslně načasována tak, aby současnému vedení ČSSD zasadila “smrtící úder” ve chvíli pro ně nejtěžší. V této značně přiotrávené atmosféře dokončovala ČSSD přípravy svého řádného XXXII. sjezdu, jehož termín byl stanoven již před vypuknutím aféry. Ve straně se přetřásaly otázky jejího více nebo méně levicového zaměření, distancování se od KSČM, nejvhodnější reakce na “koaliční zradu” Miroslava Kalouska, vhodnosti oddělení funkcí předsedy strany a předsedy vlády, ozdravění nejvyšších stranických orgánů a eventuality menšinové vlády po případném odchodu ministrů KDU-ČSL. Rostl po250
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 251
díl vnitrostranických záležitostí ventilovaných v tisku. Vznikal dojem, že někteří přední členové ČSSD již nechtějí mezi sebou komunikovat přímo a názory na politiku vlastní strany si raději vyměňují prostřednictvím médií. I dřívější a současní premiérovi osobní poradci začali svého chlebodárce kritizovat a radit mu v novinách. Významným vnitrostranickým problémem se v předsjezdovém období stalo osobní soutěžení mezi Stanislavem Grossem a Zdeňkem Škromachem o funkci předsedy strany, uvolněnou odchodem Vladimíra Špidly a dosud neobsazenou. Šlo zároveň o určitý střet dvou koncepcí politiky. Škromach hájil sociální orientaci strany shodnou s původním “levicovějším” programem, Gross naproti tomu “modernější” a spíše centristický přístup bližší evropské ekonomické a sociální realitě a politickému modelu britského sociálnědemokratického premiéra Tony Blaira. Spor se stával velmi osobním. Škromach pečetil své mínění o Grossovi slovy, že se “hodí jenom na plakáty”. Přes tyto rozmíšky začal však v ČSSD převažovat pud sebezáchovy a vědomí nutnosti sevřít řady a zabránit tak rozkolu, který by byl velice výhodný jak pro ODS, tak pro KSČM. V tomto duchu se vyjádřovali vedoucí představitelé ČSSD. Poslední předsjezdové Kalouskovo ultimátum ČSSD mělo formu nabídky dočasného příměří (s eufemistickým názvem “postní dohoda”) až do konce sjezdu s tím, že po tomto sjezdu KDU-ČSL koalici opustí, pokud si sám sjezd nevyřeší vnitrostranické problémy a Stanislav Gross ve funkci premiéra zůstane.
Obraz 6: Sjezd ČSSD Sjezd ČSSD se sešel o Velikonocích v Brně. O programových otázkách sice věcně diskutoval a přijal k nim usnesení, tyto otázky však byly zastíněny výběrem nového předsedy strany a začínajícím rozpadem vládní koalice. Volbu vyhrál Stanislav Gross a jeho největší soupeř Zdeněk Škromach nezískal ani místopředsednickou funkci. ČSSD tím vyslovila “perzekvovanému” premiérovi důvěru a podporu. Sjezd straně znovu zakázal spolupráci s KSČM na vládní úrovni, čímž potvrdil tzv. “bohumínské usnesení” z roku 1995. Odmítl však odvolat Stanislava 251
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 252
Grosse z funkce premiéra a nechal tak celou záležitost otevřenou. Gross získal stranický mandát pro další koaliční jednání a dokonce i pro vytvoření menšinové vlády ČSSD, nedojde-li v rámci stávající koalice k dohodě. Na osobní účty se ve sjezdových hrátkách nezapomnělo. Ministr zemědělství Palas označil nového předsedu za “vyhořelé palivo”, na což mu Gross odpověděl: “Byl bych rád, aby ses zamyslel nad tím, jestli ses necítil trapně, když jsi za mnou několikrát byl, abych tě nechal v nové vládě. Jsou na to svědci!” Delegátům, kteří nepovažovali za nutné na sjezdu zůstat až do konce, Gross vzkázal, že “na sjezdu měli setrvat do konce především ti, kteří i díky sociální demokracii získali posty a možnosti, které bez sociální demokracie by nikdy mít nemohli”. Zeman, který se sjezdu rovněž účastnil, řekl, že potvrzením Grosse ve funkci předsedy spáchala ČSSD “politickou sebevraždu”. Skupina delegátů nespokojená s posilováním centristických tendencí v ČSSD založila přímo na sjezdu novou vnitrostranickou “Frakci sociálnědemokratické levice”. Reakce na průběh a na výsledky sjezdu byly rozmanité. Podle jedněch komentátorů sjezd “nevyřešil nic”. Podle druhých “vyjasnil situaci”. Strana po sjezdu byla označena za “loď, do které ze všech stran teče a kde část posádky s chutí provrtává další díry, aby se pomstila nenáviděným důstojníkům”. Zvolení Stanislava Grosse za předsedu strany bylo jedněmi označováno za vítězství moderního křídla, druhými však za závážnou chybu, protože “politicky těžce otřesený premiér může vést svou stranu jen k drtivé volební porážce”.
Intermezzo 1: Role KSČM na české politické scéně Komunistická strana Čech a Moravy má v českém politickém divadle zvláštní roli. Do divadla byla připuštěna podle zákona a má na to doklady. Zaměstnává poměrně velký počet herců (41 poslanců), ti však sedí většinou “na střídačce”. Oficiálně je nikdo nechce zařadit do svých představení jako partnery v řádných rolích. ČSSD se řídí zmíněným “bohumínským usnesením”, které jí zakazuje spolupracovat s KSČM na vládní (nikoli na místní) úrovni. ODS k tomu má své “liberecké usne252
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 253
sení”. Hlavním důvodem ostrakismu je neuzavřené dědictví minulosti. Komunistům je vytýkáno, že neodsoudili chyby a zločiny svých předchůdců z období totality, že jsou pokračovateli staré KSČ a že některé jejich programové cíle nejsou demokratické. Komentátoři upozorňují, že KSČM se nezřekla svého starého cíle vybudování socialistické společnosti. Pravicová ODS vystupuje proti KSČM velmi útočně, existence KSČM jí však prý vyhovuje, protože brání vytvoření jednotné a silné levice. Mít rozpolcenou levici je pro pravici výhodné. KSČM tak plní úlohu účinného “strašáka” využívaného politiky dle okolností. Většina veřejného mínění považuje totiž přímou spolupráci jiných politických seskupení s KSČM za morálně nepřijatelnou. Komunistické hlasy v parlamentě se přesto považují za přijatelné a počítají se jako hlasy ostatních poslanců. To platí zejména o tajném hlasování. Pravicové ODS tak komunističtí poslanci pomohli při zvolení Václava Klause prezidentem republiky. Ten k tomu tehdy poznamenal: “Musí-li být nadpoloviční většina, je přece naprosto jasné, že se jí zúčastní všichni hlasující. A kdo by se sám vzdal některých hlasů, udělal by chybu.” Levicovou ČSSD zachránili poslanci KSČM před vyslovením nedůvěry vládě. Gross se vyjádřil v podobném duchu jako Klaus: “Já chci říci, že se neštítím nikoho, kdo získal ve svobodných volbách poctivý mandát, a ať se mně to líbí nebo nelíbí, poslanci KSČM tento poctivý mandát získali.” I v Praze platí, že jde-li do tuhého, dobrý je každý hlas, i hlas politického nepřítele. V českém politickém divadle 2005 se nyní hraje též o budoucí úlohu a vliv KSČM, která se začala profilovat jako jazýček na vahách v parlamentním hlasování. Tato úloha by jí za příhodného rozložení hlasů mohla zůstat, pokud si to sama bude přát. Kvalita politických výkonů ostatních politických stran a klesající důvěra občanů k politikům jí spíše “nahrává” a KSČM je si toho vědoma. Předseda poslaneckého klubu Pavel Kováčik dokonce 1. 4. poděkoval v parlamentu Miroslavu Kalouskovi, že vyvoláním politické krize připravil půdu pro vstup KSČM na hlavní divadelní scénu české politiky. Smířlivý perspektivní postoj vůči KSČM zaujal nový premiér Jiří Paroubek svým prohlášením, že “komunisté už tuhle zemi nikdy neovládnou… KSČM se bude muset integrovat do demokratického spektra, ať chce ne253
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 254
bo ne”. Tento názor není ojedinělý. Existuje však i opačný názor, dle něhož se současná KSČM nemůže reformovat a měla by být zakázána.
Obraz 7: Hlasování o nedůvěře vládě Opoziční ODS splnila svou hrozbu a 29. 3. (bezprostředně po sjezdu ČSSD) požádala o hlasování parlamentu o vyslovení nedůvěry vládě. Schůze byla svolána na 1. 4., k čemuž někteří komentátoři poznamenali, že to byl “podařený apríl”. Od voleb roku 2002 mají strany v parlamentě tyto počty poslanců: ČSSD 70, ODS 58, KSČM 41, KDU-ČSL 21 a US 10. Vládnoucí koalice vytvořená koaliční smlouvou mezi ČSSD, KDU-ČSL a US dosahuje tak pouze minimální nadpoloviční většiny 101 hlasu a k této struktuře potřebné většiny existují pouze tři teoretické alternativy: tzv. “velká” koalice ČSSD s ODS (128 hlasů), levicová koalice ČSSD s KSČM (111 hlasů) nebo extrémní a takřka nemyslitelná koalice ODS, KSČM a jedné z menších stran. Bylo zřejmé, že číselné relace budou hrát rozhodující úlohu i v hlasování o důvěře vládě. ODS navrhla vyslovení nedůvěry, věděla však předem, že k tomu nebude stačit ani odchod KDU-ČSL a eventuelně Unie svobody z koalice, nýbrž že vše bude záležet na stanovisku a na hlasování poslanců KSČM, pokud ČSSD nebude hlasovat sama proti sobě. Jinak řečeno, uskutečnění záměru ODS bylo možné pouze ve sjednané nebo nesjednané součinnosti s KSČM. ČSSD byla ve stejné situaci s tím rozdílem, že ona hlasování o nedůvěře nevyvolala. KSČM měla tak technickou i morální volnost v rozhodování, zda se hlasování účastní a na čí stranu se postaví. Věděla, že její hlasy rozhodnou o výsledku v každém případě a že její podpora poslouží buď ČSSD nebo ODS. KSČM se parlamentní debaty aktivně účastnila a pronesla četné kritiky na adresu ČSSD (zejména pro odchýlení od původního levicového programu a pohoršivé chování premiéra Grosse), rozhodla se však “levicovou” ČSSD podpořit tím, že se všichni její poslanci zdrželi hlasování a ODS nemohla v žádném případě dosáhnout většiny. Představitelé KSČM zdůrazňovali, že k současné vládě důvěru nemají, že však bez ohledu na nespokojenost s politikou ČSSD nepomohou 254
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 255
svým hlasováním ODS k rozbití vlády a převzetí moci. Program ODS známý pod jménem “Modrá šance” označili za mnohem horší alternativu než pokračování Grossovy vlády v jakékoli konstelaci. Ke svržení vlády a vyvolání předčasných voleb nepomohlo ODS ani hlasování poslanců KDU-ČSL proti vládě, v níž měla dosud tři ministry. Parlamentní diskusi předcházející hlasování o nedůvěře vládě lze považovat za tragikomickou. Bylo zřejmé, že si poslanci vážnost politické situace uvědomují, že však nepropásnou žádnou příležitost k propagování svých vlastních stran a osob a k špinění protivníků prostřednictvím vystoupení zdarma vysílaných televizí. Hlasování o nedůvěře dopadlo dle očekávání a nedůvěra vládě vyslovena nebyla. Pro nedůvěru hlasovala jen opoziční ODS a vládní KDU-ČSL. V závěru zasedání Kalousek napadl svého koaličního partnera, který svou pozici před parlamentem právě obhájil, těmito argumenty: “Chcete zničit koalici, abyste zůstal ve funkci, ale nemáte takovou hodnotu. I když na jednu misku vah položíte vedle vlastní osoby hodnotu nevěstince paní Barkové, pořád nemáte takovou hodnotu. Pokud to uděláte, zůstane tady opravdu jenom bordel.” Mimo parlamentní půdu si někteří pozorovatelé kladli otázku, proč přední křesťanský politik vystupuje tak nesmiřitelně proti sexuálním službám pro občany jako předmětu podnikání, proti obchodování se zbraněmi ani proti bombardování bezmocného obyvatelstva v různých zemích však neprotestuje.
Obraz 8: Balet ministerských demisí Balet ministerských demisí začal již na sjezdu ČSSD. Neúspěšný kandidát na místo předsedy strany Zdeněk Škromach ho otevřel svým prohlášením, že do týdne zváží vhodnost své další účasti ve vládě vedené Stanislavem Grossem. “Odejde-li Škromach, jdu také,” prohlásil nato ministr zemědělství Jaroslav Palas. Z vlády však neodešli. Pak byli na tahu křesťanští demokraté, kteří s demisemi nečekali na výsledek hlasování o důvěře vládě. Dne 30. 3., tj. dva dny před schůzí parlamentu, se sešla konference KDU-ČSL a roz255
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 256
hodla o odvolání tří lidoveckých ministrů z vlády. Lidovci přitom zopakovali, že chtějí zůstat v koalici, avšak bez Stanislava Grosse. ČSSD toto znovu odmítla. Protože demise nebyla prezidentem republiky ihned přijata, vznikla tím nezvyklá situace: lidovečtí ministři jako poslanci hlasovali v parlamentě sami proti sobě a členy vlády zůstali i po podání demise a pokusu o rozbití vlády ústavní cestou. Po hlasování o nedůvěře vládě změnili stanovisko ministři delegovaní do vlády Unií svobody, vyzvali vládu k demisi jako celek a pohrozili vlastní demisí. Ministr Vladimír Mlynář však svou demisi podal hned s odůvodněním, že by nemohl zůstat ve vládě závislé na podpoře komunistů. Nestraník Jaroslav Bureš rezignoval s odůvodněním, že vláda nebude již schopna plnit svůj program v legislativní oblasti, za kterou on odpovídá. O možné demisi dalších členů vlády se spekulovalo v souvislosti s úvahami o možnosti vzniku menšinové vlády závislé též na hlasech komunistických poslanců. Několik ministrů ČSSD prohlásilo, že by pravděpodobně v takové menšinové vládě nezůstali. KDU-ČSL je údajně přesvědčovala k okamžité demisi, aby se dosáhlo počtu 10 odstupujících ministrů z celkového počtu 18, což by znamenalo pád celé vlády. Po nezdaru pokusu o restrukturalizaci vlády (viz dále) podali demisi zbývající ministři US, oficiálně odstupujících ministrů tak bylo již 7, nikoli však 10. Prezident republiky se během baletu ministerských demisí několikrát vyjádřil, že žádnou demisi nepřijme, dokud mezi stranami nedojde k dohodě o struktuře a většinové parlamentní podpoře (tj. opět 101 hlasů) nové vlády. Prezident prohlašoval, že vznik menšinové vlády nepřipustí, a vyzýval koaliční strany k dohodě. Premiér Gross reagoval prohlášením, že prezident zachází za rámec ústavy, která mu nepovoluje demisi nepřijmout, na ústavní soud se však neobrátil. Grossovo stanovisko podpořilo několik komentátorů – prezident byl např. označen za “aktivistického” a jeho jednání za pokus o posun směrem k “prezidentské demokracii” a za vystupování “čestného předsedy ODS” ve funkci prezidenta. Odborníci připomínali, že prezident nemá právo odmítnout ani demise, ani žádosti premiéra o odvolání jednotlivých členů vlády, ústava však nestanoví žádnou lhůtu, proto by prezident mohl přijetí demise dlouho odkládat a vládní krizi tím prodlužovat. Stále více politiků 256
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 257
a komentátorů však zastávalo odlišný názor. Připouštěli, že prezident si ústavu vykládá poněkud liberálněji, než je zvykem, že však postupuje v zájmu státu. Jeho tlak na rozhádané a do sebe zahleděné politiky je užitečný a k vyřešení krize určitě napomáhá.
Obraz 9: Pokus o obrodu vlády První náznak východiska z politické krize přinesla nabídka prezidenta republiky, že by po demisi vlády a odchodu Stanislava Grosse pověřil sestavením nové vlády opět představitele ČSSD. Po pětihodinovém jednání předsednictva ČSSD dne 7. 4. učinil Gross prohlášení, že by za této podmínky byl připraven k demisi, doplnil ho však několika požadavky. V nové vládě by mohli být ministři ze tří koaličních stran, avšak nikdo z těch, kdo starou vládu přímo rozbíjeli nebo z ní dobrovolně odešli, a žádné stranické špičky KDU-ČSL. Koalice dle jeho názoru již přestala existovat bez ohledu na to, že prezident demise dosud nepřijal a dosavadní vláda fungovala dále. Nově navrhovaná vláda neměla již být po rozpadu dosavadní koalice pojímána jako koaliční, nýbrž jako vláda vytvořená na základě jednorázové dohody zúčastněných stran. Jejím předním úkolem bude zajistit splnění prioritních úkolů vládního programu do příštích voleb, především přijetí nové evropské ústavy Českou republikou. Půjde proto o vládu výrazně proevropskou, nikoli však výrazně politickou. Pro funkci nového premiéra vybral Gross se souhlasem ČSSD velvyslance ČR u Evropské unie Jana Kohouta. Jak se dalo čekat, tento nový návrh vyvolal okamžitě bouřlivé reakce politiků i tisku. Menší koaliční strany US a KDU-ČSL byly zjevně potěšeny tím, že nepřijdou o místa ve vládě bez ohledu na události minulých dnů. KDU-ČSL však protestovala proto, že premiér prohlásil její současné ministry, kteří se “ničím neprovinili”, za nežádoucí pro funkce v nové vládě. Myšlenku nové vlády bez účasti stranických špiček KDU-ČSL “nechápala” a odmítala jako požadavek motivovaný “prestižními” důvody. Kritizovala se přitom neurčitost premiérem navrhované “jednorázové dohody” o vytvoření vlády a upozorňovalo se na nebezpečí, že dohoda by mohla být ze strany ČSSD využita pouze pro ustavení vlády, která pak bude mít volnou ruku v pro257
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 258
sazování svých záměrů i s parlamentní podporou KSČM. KDU-ČSL a US proti tomu žádaly záruky. Velké námitky byly vznášeny proti profilu zamýšlené vlády, která byla od počátku označována za málo politickou pro danou situaci, za “poloúřednickou” a za slabou “loutkovou” vládu v rukou Stanislava Grosse. Kohoutova schopnost vládnout v situaci rozbouřené stranickými vášněmi byla od počátku zpochybňována. Používaly se termíny jako “vláda nul”, “druhá a třetí liga u vlády” nebo “premiér bez mandátu”. Představitel ODS zažertoval: “Pan Kohout je takový strýc Vik.” Koaliční partneři však přesto pokračovali v jednání s cílem dojít k přijatelnému kompromisu. Bezvýsledných jednání a změn stanovisek ve věci složení vlády a nové dohody koaličních partnerů bylo mnoho. Premiér Gross a jiní představitelé ČSSD hrozili, že pokud KDU-ČSL bude i nadále neústupná, ČSSD raději zvolí alternativu menšinové vlády nikoli s podporou KSČM, nýbrž usilující o podporu “napříč politickým spektrem” podle povahy projednávaných záležitostí. Nejostřejšího odmítnutí se jim dostalo ze strany ODS, která zopakovala svou zásadu “nulové tolerance” k takové vládě a svůj požadavek předčasných voleb. V této napjaté situaci považoval prezident republiky za nutné znovu iniciativně zasáhnout a vyzvat koaliční politiky, aby se tentokrát už konečně dohodli “během několika hodin”. K dohodě skutečně došlo po pohnutém jednání v noci z 13. na 14. 4. Výsledek byl kompromisem. Vznikl obecný dojem, že krize skončila. Ještě týž den však došlo k nečekanému zvratu ve stanovisku Stanislava Grosse, který na nočním jednání s výsledkem souhlasil jako člen čtyřčlenného “vyjednávacího” týmu ČSSD a o pozitivním výsledku hned poté informoval hlavu státu, několik hodin nato však návrh předložil ke schválení schůzi předsednictva ČSSD a sám tam hlasoval proti němu. Jako důvod Gross uvedl, že se v noci jednalo pouze o předběžném a nikoli definitivním návrhu dohody, o němž prý věděli všichni již od začátku jednání, že ještě podléhá konečnému schválení ČSSD. Vysvětloval, že noční dohoda byla příliš velkým ústupkem vůči KDU-ČSL a že ji předsednictvo ČSSD odmítlo velkou většinou hlasů jako potupnou a pro stranu nepřijatelnou.
258
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 259
Tento postup Stanislava Grosse vyvolal špatný dojem. Prezident se považoval “za podvedeného”. Komentátoři psali o kotrmelcích, trapnosti, neserióznosti a politické sebevraždě. Gross si zjevně odradil i ty, kdo považovali finanční záležitosti jeho rodiny za uměle zveličené, a proto stále ještě doufali, že Gross přijatelné východisko z krize najde.
Obraz 10: Máme vládu! V následujících pěti dnech vládla v české politice pochmurná nálada. Projevovala se všeobecná únava z nekončícího představení. Politici i komentátoři opakovali jen známá stanoviska a čekali, co bude dále. Patovou situaci naštěstí odblokovala “v hodině dvanácté” KDU-ČSL, když 19. 4. oznámila rozhodnutí svých současných ministrů a zároveň kandidátů na místa v nové vládě opustit místopředsednické funkce ve straně a splnit tak jeden z hlavních požadavků ČSSD. Toto rozhodnutí bylo kvitováno jako vstřícný krok a nabídka nového kompromisu, který si ČSSD již nemůže dovolit odmítnout. O možnosti obnovit jednání tak rozhodlo státnické cítění a osobní obětavost členů vedení KDU-ČSL. Předvybraný nový premiér Jan Kohout, který se celého vyjednávání účastnil, se nakonec své nevděčné role zřekl. Pochopil, že myšlenka jím řízené poloúřednické vlády narážela na příliš mnoho překážek. Později poznamenal, že nahlédl do “kuchyně” české politiky, kde “chybí silná vazba na Evropskou unii a nadřazování obecného, státního zájmu nad zájmy partikulární, tedy osobní, stranické či jiné”. Přípravou návrhů na novou vládu pověřila ČSSD v další fázi svého místopředsedu a ministra místního hospodářství v Grossově vládě Jiřího Paroubka s tím, že jakmile novou koaliční vládu sestaví a projedná, dosavadní premiér Gross podá demisi a prezident dá ihned Paroubkovi ústavní pověření sestavit novou vládu. Reakce politiků i komentátorů se opět značně různily. Negativní bylo od samého počátku stanovisko obou opozičních stran ODS a KSČM, jejichž představitelé charakterizovali Paroubka jako “Grossovu loutku”, obnovovanou koalici jako “spojenectví bezcharakterních a neschopných” a připravo259
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 260
vanou novou vládu jako “Grossovu vládu bez Grosse”. Obě opoziční strany hlásily předem, že tento nový kabinet s jejich podporou počítat nemůže. Opačných stanovisek bylo však v politických kruzích i v médiích více. Paroubek byl charakterizován jako zkušený a pragmatický politik, který nepodléhá extrémním tlakům a umí nacházet kompromisy. Tyto osobní rysy byly v dané situaci považovány za podstatné a výběr Jiřího Paroubka na funkci premiéra za dobrý tah. Jednání o osobním složení nové vlády trvala týden a proběhla již hladce. Výsledný návrh obsahoval pouze 4 nová jména, kontinuita tak byla z velké části zachována. Dne 26. 4. ráno byla podepsána obnovená koaliční dohoda. V týž den podal Stanislav Gross demisi vlády do rukou prezidenta, který hned nato oficiálně pověřil Jiřího Paroubka sestavením nové vlády a několik hodin poté vládu skutečně jmenoval. Formální podmínky ukončení politické krize tím byly splněny, i když premiér a vláda musí ještě do 30 dnů požádat parlament o vyslovení důvěry. Nezodpovězené otázky však zůstaly a s nimi i pocit trpkosti. Stanislav Gross je nadále přesvědčen, že celá krize kolem jeho osoby byla jen zástupný problém a že byla uměle vyvolána a podněcována s cílem znemožnit jeho osobu. Pohnutky hlavních aktérů (stran, politiků, médií) se nevyjasnily a stanoviska se nadále různí. Dle nového premiéra “zbývá jen pachuť z pronásledování médii, protože Gross se stal štvanou zvěří, do které si každý mohl kopnout”. Kalousek říká: “Vládní krize vznikla z krize předsedy vlády. My jsme ji jen pojmenovali… Že občané museli přihlížet onomu nedůstojnému divadlu, je nám samozřejmě líto, ale necítíme to jako svoji vinu.” Krize jako celek je charakterizována jako “mnoho povyku pro nic” nebo jako “bouře ve sklenici vody”, avšak též jako událost, která “české politice jen prospěje”. Zatímco jedni jásají nad odchodem Grosse a vítají vítězství zdravého rozumu, jiní varují, že se nic nevyřešilo, že Gross kontrolu nad vládou stejně neztratil, že nový premiér je snad až příliš pragmatický a dohodne se s kýmkoli, že zvítězilo vyděračství, že prohrály české politické elity jako celek, že politiku ovládla nevídaná zášť a nenávist, že v ní dojde ještě k velkým změnám a že krize ukázala její nevyspělost a nekulturnost v plné nahotě. Píše se 260
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 261
o “nejsmutnějším období české politiky” od sametové revoluce a o naléhavé potřebě totální politické renesance. Média se však již pídí po nové špíně a politici již vymýšlejí nové intriky, zdá se proto, že bude nejen smutno, nýbrž zároveň veselo.
Intermezzo 2: V království partajokracie V divadle české politiky se bude hrát ve stejném stylu dále, proto si můžeme dovolit umístit naše druhé “intermezzo” až za poslední obraz obsažený v této případové studii. Další obrazy si čtenář už bude psát a analyzovat sám, neměl by však zapomínat, že demokracie musí fungovat jako partajokracie. Vyhne se tím romantickému blouznění. O moderní partajokracii jsme pojednali v několika kapitolách průvodce, nebude však na škodu její principy ještě jednou stručně zopakovat. Na českou politickou krizi roku 2005 je možné se dívat také jako na masové školení občanů v principech a metodách aplikované partajokracie. V partajokracii jsou zájmy stran nadřazeny zájmům státu a občanů. Strany mají monopol na moc a na jeho základě vládnou vládám, parlamentům a pokud možno i soudům. Případ od případu si moc předávají, rozdělují a směňují. K tomu slouží koaliční, opoziční, volební, parlamentní, prezidentské a podobné politické hrátky. Všichni přitom hrají svou oblíbenou hru na levici a na pravici. V rámci hrátek vnitrostranických probíhá boj o moc a prosazení zájmů nejsilnějších skupin i jedinců uvnitř stran. Ty pak rozhodují o tzv. “stranické politice”, podle níž se bude řídit “tato země”, a o rozmísťování stranických elit do veřejných funkcí. Výběr členů koaliční vlády je výhradním právem “suverénních” stran, které určují, koho ze svých řad do vlády “dodají”. Z počtu poslanců v parlamentu jim vyplývá nepsaný nárok na odpovídající počet ministerských postů. Designovaný premiér čeká, kdo mu bude koaličním partnerem dodán jako ministr a protestovat může jen z velmi závažných důvodů. Neschopnost, neodbornost ani lenost mezi tyto důvody nepatří. Výhodou je, že premiér se u špatně pracujících ministrů může vymlouvat na koaliční strany, počítaje v to i jeho vlastní. Nestraník je osoba bez mandátu a nespolehlivá, proto může být ve vládě jen v situaci nejvyšší nouze 261
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 262
a na co nejkratší dobu. Největším proviněním proti zákonům partajokracie je navrhnout úředníka-nestraníka na místo premiéra. V normálně fungující partajokracii něco takového nepřichází v úvahu, pokud se uvnitř koaličních stran ještě najdou nějací zájemci o toto místo. Svým troufalým návrhem na jmenování Jana Kohouta, který si nic podobného stranickou prací nevysloužil, se proto Gross dotkl nedotknutelného – nejvyššího partajokratického monopolu na moc a vládnutí. Tím se dopustil svatokrádeže a pokořil stranické elity jako celek. V partajokracii nezastupují poslanci občany, kteří je zvolili, nýbrž své strany, které mají právo s poslaneckými hlasy volně “obchodovat”. Poslanec, který by z jakéhokoli důvodu stranický příkaz nerespektoval, se stane černou ovcí a dříve nebo později se s ním zatočí. Ministři nejsou ministry vlády, nýbrž svých partají, které ve vládě zastupují. Strany a ministři se na dobu mandátu stávají “vlastníky” poctivě získaných ministerstev a jejich povinností je prosadit tam co nejlépe a co nejrychleji stranické a jiné specifické mocenské zájmy, kvůli kterým jsou v politice. K tomu potřebují dostat co nejvíce svých straníků na místa náměstků, hlavních poradců, vrchních ředitelů, předsedů představenstva a různých dalších šéfů. Strany zpravidla hlásí předem, že v parlamentě se bude vždy hlasovat podle partajních kabátů (legitimací, poslaneckých klubů apod.) bez ohledu na předmět hlasování, složitost rozhodování a riziko škody. Nejzásadovější v tom byla ODS, která svůj princip “nulové tolerance” k vládě Stanislava Grosse i eventuální koaliční nebo menšinové vládě následnické vícekrát zopakovala. Stanovisko některých pozorovatelů, že by menšinová vláda – pokud si povede dobře a bude předkládat návrhy, které jsou ve všeobecném zájmu – mohla existovat a fungovat i bez podpory KSČM, bylo vždy ihned smeteno ze stolu jako nadbíhání komunistům a zrada demokracie. O zájmech této země a jejích občanů mluví samozřejmě všichni s neskrývanou láskou, myslí tím však své stranické a osobní zájmy. Partajokracie není žádnou českou specialitou. Běžně se praktikuje i jinde a může vést až k nastolení “vlády jedné strany” demokraticky čistou cestou. Příčinou tohoto stavu není licoměrnost, chamtivost ani únik od odpovědnosti, nýbrž solidární názor politické třídy na práva a povinnosti suverénních stran a upřímné přesvědčení drtivé většiny politiků, že standardní demokracii lze provozovat pouze 262
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 263
jako standardní partajokracii. Na tu jim nikdo nesmí sahat. S nezájmem se proto setkala slova Václava Havla na okraj politické krize: “Systém, který není otevřený, není demokratický,” a “To současné lehce groteskní politické dění beru spíš jako něco, co může vzpouru proti dnešnímu establishmentu jedině posílit a přiblížit.”
Pomocné otázky ke studiu a diskusi: 1. Co se za 14 týdnů krize vlastně změnilo? Odpovídá výsledek vynaložené energii? Co se vyjasnilo? Kdo na krizi vydělal a kdo prodělal? 2. Co bylo hlavním cílem? Bylo podnikání Grossových jen záminkou? Šlo o ozdravění české politiky, o likvidaci nepohodlného premiéra, o oslabení ČSSD před nadcházejícími volbami, o přímou službu opoziční ODS nebo o vyřizování osobních účtů? 3. Postupovali hlavní aktéři podle nějaké předem promyšlené strategie? Tahal někdo nitky za scénou? K jakým posunům v chování zúčastněných aktérů docházelo? 263
politicke
27.5.2005
9:07
Str. 264
4. Byla medializace kauzy přiměřená, nepředpojatá a vkusná? Byl průběh krize médii úmyslně nebo neúmyslně ovlivňován? 5. Jakou úlohu hrálo veřejné mínění? Bylo manipulováno? Jaká pocity převládaly mezi občany? 6. Jakými kroky a slovy si premiér uškodil? Jaké udělal taktické chyby? Jak mu pomáhalo jeho okolí? 7. Využila KDU-ČSL svůj “vyděračský potenciál” ve vhodnou chvíli, obratně a efektivně? 8. Čím se vyznačuje současná česká politická kultura a morálka? Můžete je srovnat s jinými demokratickými státy? Jaké procento politických moralistů a reformátorů by vypadlo ze hry, kdyby museli prokázat čisté ruce? 9. V čem byste vy postupovali jinak? Můžete to odůvodnit? 10. Jak se bude česká politika nadále vyvíjet? Je třeba ji změnit? Kdo to udělá?
30. 4. 2005
264