Milan Dušek VSTŘÍC SVÉMU OSUDU Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Milan Dušek, 2013 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2013 ISBN 978-80-243-6116-1
VSTŘÍC SVÉMU OSUDU Představila se jako Saskie Kuříková. Byla to vysoká bruneta s hnědýma očima, výraznými ňadry a poněkud širšími boky, nemohlo jí být víc než pětadvacet. Roztěkaným pohledem přeběhla po kanceláři a plaše sdělila, že postrádá svého snoubence Šimona Chrtka. V pondělí ráno odjel ve svém černém audi na obchodní schůzku a dosud se nevrátil, ani o sobě nepodal sebenepatrnější zprávu. Čekala ho nejpozději v sedm, na půl osmou měli vstupenky do divadla. Ke všemu je měl u sebe. Marně ho očekávala. V noci toho příliš nenaspala, opakovaně volala do jeho bytu v centru, který mu současně slouží jako kancelář. Ráno zatelefonovala i jeho rodičům. Starý pan Chrtek jí sice řekl, aby si nedělala zbytečné vrásky, že syn se umí o sebe postarat, ona má přesto strach. Co když měl nějakou nehodu? „Třeba se zapovídal u některého kamaráda,“ poznamenal inspektor František Málek a v duchu ji politoval. Mladý Chrtek byl pro ně známá firma. Ještě mu nebylo pětadvacet a již mu hodně lidí nemohlo přijít na jméno. Zvláště ty víc než tři stovky žen, co jeho přičiněním přišly o práci. V prosinci koupil jednu z místních textilek, která měla největší potíže s odbytem svých výrobků, v únoru dalšího roku ukončil výrobu, co bylo ve skladu, rozprodal, brzy z hal zmizelo i strojové vybavení. Až ve sdělovacích prostředcích se přetřásalo, že zůstal dlužen Fondu národního majetku a že ho očekává soud, protože na něho bylo podáno několik trestních oznámení. Navíc byl vyhlášený flamendr a samec, který se vyspí s každou ženou, která před ním včas neuteče. Před necelým půlrokem vyšetřovali znásilnění jedné vdané dámy, kterou údajně opil, aby dosáhl svého cíle, ale než došlo k soudnímu projednávání, panička obvinění stáhla, nepochybně za tučné odškodné. Kriminalista si v duchu zrekapituloval, co o mladém Chrtkovi věděl, a přistihl se při myšlence, že postrádá chuť se v jeho prospěch angažovat. Jenomže Chrtek nebyl dosud trestán a policie je tu od toho, aby chránila bezúhonné občany! Vyptával se Kuříkové, kam její snoubenec odjel, za kým a proč. Vzpomněla si, že před ní v neděli večer utrousil, že se mu na tu schůzku vůbec nechce. V té souvislosti ji napadlo, zda zase nejde o nějaký dluh. Hodně si půjčoval a se smíchem prohlašoval, že pokud ten obchod bude ztrátový, nepřijde o peníze on, tohle že je riziko toho, kdo s ním do toho jde. Dlouho si myslela, že je to pouze způsob jeho žertování. Víc z ní Málek nedostal ani po upozornění, že se bude Chrtek obtížně hledat, když nevědí, kam jel a s kým se tam měl setkat. Sepsal s ní stručný záznam a požádal ji, aby ihned zavolala, kdyby se její snoubenec objevil. Když Kuříková odešla, Málek si záznam vytiskl a zamířil do komisařovy kanceláře. Bém jej kývnutím vyzval, aby se posadil, přelétl očima těch několik řádků, zvedl sluchátko a spojil se s komisařem Vandasem z hospodářské kriminálky, aby se informoval, jak jsou kolegové daleko s vyšetřováním vytunelované textilky. Když dost zachmuřený zavěsil, vybídl inspektora, aby připravil celostátní pátrání, ale že s ním počkají až do středy dopoledne. §§§ V noci inspektora Málka vyburcovalo zvonění telefonu. Dostal pokyn, aby očekával auto, že došlo k vloupání do vily inženýra Chrtka. Rozsvítil lampičku na nočním stolku a zjistil na budíku, že je za deset minut jedna. Teprve při spěšném oblékání si to v duchu spojil s dopolední návštěvou Saskie Kuříkové na kriminálce. Vila stála uprostřed rozsáhlé zahrady, od ulice byla oddělená nízkou zídkou a živým plotem,
ve chvíli jejich příjezdu zářila snad všemi okny. Starší nadpraporčík na komisaře Béma a inspektora Málka vychrlil, že pana Chrtka i jeho ženu našli v jedné místnosti v přízemí, měli svázané ruce i nohy, ústa zalepená širokou páskou. Vstupní dveře byly dokořán, zámek nenese stopy násilného otevření. Oba postižení tvrdí, že nikomu neotevřeli. Zatím není známo, kdo na sto padesát osmičku zavolal, pokud je informován, byl to mužský hlas, ale nepředstavil se, snad některý ze sousedů, je třeba je obejít. Sedmdesátiletý muž s bílými vlasy a knírkem pod výrazně ostrým skobovitým nosem, který jeho tváři dodával sveřepý výraz, oblečený v modrém županu přes světlé pyžamo, rázoval po místnosti zařízené jako pracovna a zamořoval ovzduší zápachem z doutníku. Když kriminalisté vešli, v obličeji inženýra Chrtka se objevila zloba. Sotva mu ukázali služební průkazy a představili se, spustil na ně, do kdy si kriminálníci budou v Česku dělat, co se jim zachce, a oni budou pouze přihlížet. Přes pozdní čas byl komisař ve formě. Vyzval starého pána, aby se uklidnil a snažil se soustředit na jejich otázky. Potřebují vědět, co se přesně přihodilo. Inženýr zrudl jako opařený, klesl do bytelného ušáku a mocně zabafal z doutníku. Oblakem smradlavého kouře se k nim prodralo něco jako omluva s dovětkem, že se mu snad ještě nestalo, aby ho někdo takhle ponížil. „Chápu, že takový zážitek s člověkem zamává, ale snažte se nám vyhovět,“ pravil komisař, a na inženýra ta klidně vyslovená slova zapůsobila, dokonce zvedl paži, opakovaným mávnutím rozehnal oblaka u své hlavy a spustil. Manželka asi v půl dvanácté zhasla televizi a odešla do poschodí, kde mají ložnici. Jemu se spát ještě nechtělo, čím dřív jde do postele, tím časněji se probouzí. Začetl se do svého oblíbeného Hemingwaye, znovu, už po několikáté čte jeho půvabnou knihu Komu zvoní hrana. Náhle z haly zaslechl cvaknutí dveří. V domnění, že se zastavil syn – nikdo jiný jejich klíče nemá – odložil knihu na stolek, ale než se zvedl, do pokoje vtrhli dva muži ve tmavém oblečení, s kuklami přes hlavy, mířili na něj krátkými samopaly. Ten vyšší postavy prohlásil, že mají jeho syna a že ho může dostat zpátky jen za rovný milión v bankovkách. Ta bezostyšná drzost, s níž to ten zakuklený chlap vyslovil, mu pomohla, aby se vzpamatoval. Rozkřikl se na ně, že mají smůlu, protože tolik peněz nikdy neměl, nemá a nebude mít. Ten menší, který zatím mlčel, k němu přiskočil, udeřil ho pěstí do tváře a zaječel, aby si nemyslel, že z nich může dělat hlupáky. Pak místnost chvatně opustil a za chvíli dovnitř přistrkal plačící manželku jen v noční košili. Byla rozespalá a tak vyděšená, že jim prozradila trezor ve zdi, zamaskovaný reprodukcí Špálovy Kytice. Vyšší prohlásil, že teď je řada na něm. Když nejevil ochotu učinit, co po něm požadovali, ten skrček, co manželku přivedl, přiblížil hlaveň samopalu k jejím zádům a vyhrožoval, že ji bez milosti zastřelí, pokud trezor neotevře. Co mu zbývalo jiného? Doufal, že se lupiči spokojí s obsahem a nechají je žít. Co znamenají peníze ve srovnání s lidským životem? Zmocnili se sto padesáti tisíc v bankovkách a rodinných šperků nejméně dvojnásobné hodnoty, ale před odchodem mu znovu zopakovali, že syna vrátí, pouze když složí milión. Než je svázali, upozornili ho, že se ozvou a že jakýkoliv kontakt s policií budou považovat za podraz a syna již nikdy nespatří. Bém vyzval inspektorku Dudovou, která dorazila později s technikem Vaňurou, aby si nahoře promluvila se starou paní, a pak spolu s Málkem pokračoval v rozhovoru s inženýrem, který se znovu rozvášnil. Takhle se s lidmi, jako je on, nezachází! Kdo se domnívá, že narve celý milión do chřtánu nějakým pobudům ze dna společnosti, je na omylu, ani náhodou se nedá vydírat! Komisař využil okamžiku, kdy Chrtek nabíral dech, a řekl, že minulý den dopoledne se dostavila na kriminálku Saskie Kuříková, aby ohlásila zmizení jeho syna, ale že se později už neozvala. Proč nějak nereagoval, když mu ráno synova snoubenka zavolala? Chrtek se zamračil a zabručel, že Saskie takhle telefonuje snad každý týden. Nebere její ustrašené
řeči vážně, ví o svém synovi dost na to, aby ho jeho toulky zneklidnily. „Co víte o obchodech svého syna?“ přidal Bém otázku. „Nemůžeme obrátit list, pane komisaři?“ zněla odpověď. „K věci, pane inženýre.“ „Tak na rovinu. Od té ostudy s textilkou se o tyto jeho aktivity nezajímám a moc nerad bych se ocitl v podezření, že s nimi mám cokoliv společného. Na domluvy jsem už rezignoval, Šimon si stejně dělá všechno po svém, skoro jakoby mně na truc. Pokud se znovu někde ocitl v maléru, je to pouze jeho záležitost,“ zakončil rozhodným hlasem. Ani inspektorka Dudová u staré paní neuspěla. Chrtková sice projevovala strach o synův osud, ale když měla hovořit o chování svého manžela při přepadení těmi dvěma ozbrojenými zakuklenci, do své výpovědi se zaplétala, ledacos si odporovalo, nakonec hledala záchranu v pláči. Začali uvažovat, zda je inženýr nenakrmil nějakou polopravdou, která by zastřela pravý smysl přepadení vily. Hospodářská kriminálka přece došla k závěru, že převážná část peněz z prodeje textilky skončila na kontě staršího Chrtka! Nikde ve vile se nenašly cizí otisky ani jiné stopy po pachatelích, poskytnuté popisy byly nedostatečné, mohly se hodit na kohokoliv. Ale drželi se hlavní verze, bylo třeba zjistit, kdo si usmyslil, že ze starého pána vytáhne milión. §§§ Cestou městem komisaře napadlo, že může být v nebezpečí i snoubenka Šimona Chrtka, a tak Málek strávil zbytek noci v autě zaparkovaném na dohled paneláku, ve kterém bydlela v pátém poschodí. Tuto činnost neměl inspektor příliš rád, ale šéf jeho poznámku, zda by nestačil telefonický kontakt s Kuříkovou, nevzal na vědomí. A tak civěl do tmy zředěné několika výbojkami uličního osvětlení a z dlouhé chvíle myslel na Mileninu dovolenou, kterou minulý týden strávila v Praze, kde nadále slouží její exmanžel. Představy, které se mu nabízely, jej brzy dost podráždily, a tak se raději myšlenkami vrátil k případu a napadlo ho, co když se ti zakuklenci po návštěvě vily zastavili u Kuříkové. Sedí tu jako pecivál a ona ve svém bytu leží svázaná. A co když ji odvlékli s sebou? zamíchalo se mu do myšlenek. Vzápětí tyto znepokojující otázky vypudil z hlavy. Zbytečně to dramatizuji! Pokud jde o peníze, od ní by těžko mohli asi očekávat částku, která by jim stála za pozornost. I tak musel opakovaně odolávat nutkání vystoupit z auta, dojít ke zvonkům, a až by se mu ozvala, vyslovit otázku, jestli je v pořádku. Když jej v sedm vystřídal mladý kolega Pecka, mohl jet domů, ale zamířil do budovy policie. V kanceláři kriminálky si vypil silného turka, který ho povzbudil, a pak se nabídl, že s kolegyní Dudovou vyjede do vilové čtvrti vyzpovídat sousedy inženýra Chrtka, což komisař přijal s povděkem, mohl se věnovat něčemu jinému. Nic moc si od toho neslibovali, už proto, že jejich noční pobyt ve vile nevzbudil žádný zvláštní zájem okolí. V předválečných vilkách, obklopených většími pozemky než je teď obvyklé, bydleli převážně starší lidé. Z rozhovorů s nimi zanedlouho pochopili, že pana inženýra Chrtka nemají ve velké oblibě. S nikým se nestýkal, často ani neodpovídal na pozdravy sousedů, když už se potkali, jako by se domníval, že je něco víc než oni. Jediný poznatek vyplynul od starého pána odnaproti, vybavil si, že kolem půl dvanácté zaznamenal před Chrtkovou vilou nějaké tmavé auto, ale nevěnoval mu zvláštní pozornost, jen si pomyslel: Zase je tu ten floutek, o kterém psali novinách!
Skončili obcházení dřív, a tak Málek zavolal šéfovi, že by se mohli zastavit u Saskie Kuříkové, jestli neví něco nového. Dostali souhlas. Zajeli k paneláku, ohlásili se interkomem. O noční návštěvě ozbrojených a maskovaných lupičů u budoucího tchána nevěděla. Když připustili, že její snoubenec může být skutečně v moci neznámých násilníků a zmínili se o požadovaném výkupném ve výši jednoho miliónu, značně pobledla. Jak na vydírání zareagoval Šimonův otec, se nezeptala, znala ho nejspíš lépe, než se domnívali. V očích se jí zakalilo, slzy jí kanuly po lících, nepochybně už myslela na nejhorší. Na otázku, zda si s odstupem času a vzhledem k tomu, co se v noci stalo, nevzpomněla na cokoliv, co by jim nějak přiblížilo místo schůzky a osoby, se kterými se mohl její snoubenec setkat, po chvíli mlčení zamumlala, že Šimon dost často využíval chatu svých rodičů u přehrady. Několikrát tam s ním byla. Klíče pokaždé bral z prostřední zásuvky stolu v pokoji, který si zařídil jako kancelář. „Slečno, vzhledem k vývoji situace by nebylo marné podívat se do té chaty. A kdybyste nám to umožnila vy, nemuseli bychom se zdržovat žádostí o povolení k prohlídce,“ zkusil to Málek. „Udělám všechno, abych Šimonovi pomohla z nesnází,“ vyhrkla a s na první pohled nefalšovanou horlivostí se začala chystat. V autě se rozhovořila o vztahu svého snoubence k otci. Nebyl ideální už v době, kdy ji Šimon představil rodičům, ale poslední dobou se podstatně zhoršil, nemohl otci přijít na jméno, nejednou si postěžoval, že už nechce jít do sebenepatrnějšího rizika, že sedí na rodinných kontech jako kvočna na vejcích, dokonce Šimon všechny své poslední neúspěchy připisoval na vrub otcovy začínající senility. Ve dvoupokojovém bytu Šimona Chrtka však klíče od chaty u přehrady nenašli a tato skutečnost mohla znamenat, že konečně nabírají ten správný směr. V diáři inspektorka Dudová objevila na pondělí poznámku: P-10, ta jim to potvrdila. Korespondence v zásuvkách stolu příliš nebylo, scházela sebemenší kartotéka, mladý Chrtek zřejmě papíru nevěřil. Laptop, jehož existenci Kuříková připomněla, bohužel chyběl. §§§ Když se mluví o chatě, převážná většina lidí si představí stavbu ze dřeva. Stavení, k němuž je navedla snoubenka Šimona Chrtka, bylo z cihel a nejen díky rozloze by zazářilo i v městské zástavbě. V zátiší nedaleké zchátrale kapličky a zbytku vysokého smrkového lesa, který nepochybně musel uvolnit místo, takových stálo pět. Před tím, na které ukázala Kuříková, parkovalo policejní auto. Sotva za ním Málek zastavil, objevili se na terase dva policisté v uniformě a zavalitý muž v šedé teplákové soupravě a zeleném klobouku. Inspektor za volantem utrousil k Dudové, aby zatím zůstaly s Kuříkovou ve vozidle, vystoupil a vykročil k trojici. Se starším podporučíkem se znal z několika případů, které u přehrady už řešili. Když si s Vozábem stiskl ruku, představil mu majitele sousední chaty. Pekař byl hovorný člověk, bylo na něm vidět uspokojení z toho, že může mluvit. Když večer dorazil s úmyslem, že časně ráno vezme prut a půjde na ryby, před sousední chatou stálo Chrtkovo černé audi. Vzal láhev koňaku, že si se sousedem dá pár skleniček a popovídají, jak jde život. Spřátelili se při chytání na břehu přehradního jezera, ale dobrého půl roku se tady už nepotkali. Otevřel mu vysoký udělaný chlap ve tmavém konfekčním obleku s obličejem vysloužilého boxera, takoví týpci dělají vyhazovače v lokálech, kde se to často rve a prodávají se tam drogy. Zavrčel na něho, že mají soukromou společnost, ať neotravuje, a přirazil mu dveře před nosem. Nejdřív ho napadlo, že Šimon třeba někomu chatu půjčil na nějakou oslavu, ale nešlo mu z hlavy audi před
chatou. Ne že by si pamatoval espézetku, ale připadala mu známá. Vypil dvě sklenky, aby se mu lépe spalo, ale stejně nemohl zabrat. Před jedenáctou audi někam odjelo a vedle byla tma. Když se za kuropění probral, šel se napít vody, audi tam už zase stálo. Ještě si na chvíli lehl. V polodřímotě zaznamenal nějaký výkřik, druhý už byl utlumený. Podíval se z okna. Dva muži táhli mezi sebou třetího k autu. Hodili ho dovnitř jako balík, nastoupili a odjeli. Nepoznal ani jednoho, ale vzpomíná si, že ho napadlo: Ten je zralý pro záchytku! Když šel pak rybařit, neušlo mu, že dveře u sousední chaty zůstaly dokořán. Už se na břehu chystal nahodit, když mu došlo, že Šimon Chrtek se mohl stát obětí těch dvou. Donesl věci ke své chatě a vydal se k felicii, kterou parkuje u kapličky, vidí ji z okna. Rozjel se na druhou stranu přehradního jezera na policejní stanici. „No a my tady zjistili, že chatu někdo otevřel vylomením vložky. Že vnitřek převrátili naruby, ale jestli se něco ztratilo, zatím nevíme. U jednoho křesílka jsou na koberci krevní skvrny, možná tu došlo k rvačce, ale třeba se jen některý z nich poranil, tohle už bude vaše záležitost,“ vyslovil s úlevou ve tváři podporučík Vozáb, a když zaznamenal, že se znovu chystá spustit Pekař, položil mu dlaň na rameno a přidal: „Šetři si dech. Zbytek nám řekneš na oddělení, musíme s tebou sepsat záznam.“ „Podporučíku, ten váš záznam tolik nepospíchá, nejdříve si pana Pekaře vyzpovídáme my,“ zasáhl Málek. „Beru na vědomí, inspektore. Zlomte vaz,“ rozloučil se podporučík. „Vy si zatím můžete uvařit kafe,“ navrhl Málek Pekařovi. Vyšel s nimi na terasu a sledoval, jak jdou policisté k autu a Pekař se loudá k sousední chatě. Po tom, co vyslechl od rybáře, mu rychle došlo, že nepůjde o žádnou vykrádačku. Vytáhl mobil a zavolal svému šéfovi. Stručně vysvětlil situaci po příjezdu k chatě Chrtkových, požádal o příjezd technika. Čekání na Vaňuru vyplnil vytěžováním svědka. Posadil se s ním na lavičku před jeho chatou a snažil se z něho vydolovat další detaily. K popisu muže, jemuž stál navečer tváří v tvář, přidal, že mu mohlo být kolem čtyřiceti let a že měl na rukou tmavé kožené prstové rukavice. A že byl možná o půl hlavy vyšší než ten, s nímž táhl toho opilce – pokud to byl opilec – do auta. Málek byl stále víc přesvědčen, že jde o dvojici, která se v noci vloupala do vily inženýra Chrtka. Jenomže kdo byl ten údajný opilec? Šimon Chrtek, kterého se zde nebo někde jinde zmocnili? Schválně předstírali hledání, nebo opravdu něco hledali? Pokud to byl mladý Chrtek, schovali si ho zde, než uskuteční návštěvu jeho otce? Kam ho odtud pak odvezli? Ale co když šlo pouze o divadlo, které sehráli, když se tu objevil jeho soused? Proč ho nechali odejít? Obvykle se při podobných akcích svědci nenechávají… Bylo to hodně otázek najednou a žádnou nedokázal vyřešit. Jak předpokládali, v chatě se nalezli pouze otisky prstů Šimona Chrtka a Kuříkové. Ta se jim v autě znovu rozvzlykala a neuklidnila ji ani taktická lež, že zřejmě šlo pouze o zloděje, kteří si usmyslili, že pro tentokrát si k lupu přivydělají vydíráním, a z toho vyplývá, že Šimonovi nehrozí bezprostřední ohrožení života. Za jízdy zpátky do Újezda s Kuříkovou inspektorka Dudová znovu probírala, co všechno ví o podnikání svého snoubence. Vycházeli z možného předpokladu, že mladý Chrtek potřeboval peníze a ty jsou zaručeny dodáním většího množství drogy na ilegální trh. Existuje však riziko, že se takový podnikavec zaslepený vidinou peněz dostane dříve či později do konfliktu s lidmi, kteří tento trh kontrolují, protože to chápou jako zásah do svého podnikání. A tohle jsou lidé, kterým nezáleží, jak se nekalé konkurence zbaví, a nějaký ten zmařený život pro ně nic neznamená. V souvislosti se záležitostmi kolem textilky Kuříková vyslovila jméno advokáta Němečka, ale nic bližšího o něm bohužel nevěděla. Málek s Dudovou se zastavili v bytě Šimona Chrtka, znovu a důsledněji zalistovali v torzu starší korespondence. Na rozdíl od první návštěvy teď věděli, co hledají. Již prastaré české přísloví praví, že trpělivost růže přináší. Advokát Petr Němeček byl
specialista na daňové záležitosti, fungoval jako poradce mnoha podnikatelů v okolí Újezda. Málek s Dudovou zavezli domů Kuříkovou a při její ochraně je vystřídal stín v podobě nové posily kriminálky inspektora Voldána, kterého služebna dostala po několikaletém připomínání nadřízeným orgánům. Voldán byl čerstvým absolventem policejní školy a ještě se u nich ani nerozkoukal, ale komisař rozhodl, že je to příležitost, která prověří jeho schopnosti samostatného rozhodování. Informovali Béma a po dohodě s ním si telefonicky domluvili schůzku s advokátem, odpoledne se k němu dostavili. Petr Němeček měl ve svých šestatřiceti letech téměř holou hlavu a asketicky vyhlížející obličej. Kouřil jednu camelku za druhou a vypadal značně nervózně, ale dalo se poznat, že se moc snaží neklid ukrýt. Když inspektor Málek položil otázku ohledně Šimona Chrtka, chvíli mu trvalo, než se uráčil odpovědět, že má závazky pouze k jeho otci, ale než vyslovili druhou otázku, pokračoval: „Ano, v minulosti jsem se angažoval i ve prospěch syna, ten však míval svou hlavu a bylo by hloupé, kdybych před vámi zatajil, že jsme se nerozešli v dobrém.“ „Je nám jasné, že můžete namítnout, že chráníte práva svých klientů, ale zkuste být konkrétnější,“ požádala Dudová. „Když bude třeba, můžeme si opatřit povolení. Jde o únos a ledacos nasvědčuje, že brzy dospějeme i k horším závěrům,“ přidal Málek. „Pokud jde o syna…“ Němeček ještě zaváhal. „Nebudu vám to komplikovat, chci k vám být vstřícný. Od jeho aktivit jsem se distancoval po jeho značně neprůhledném jednání se zakoupenou textilkou. Balancoval na samé hraně zákona a nerespektoval mé rady a upozornění.“ „Nešlo by být ještě konkrétnější?“ „Podám prst a vy chňapnete po ruce…“ zamračil se. „V tomhle směru jsem vypovídal při předvolání na hospodářskou kriminálku a tak nevidím důvod, proč by se měly ty staré záležitosti znovu přemílat.“ „Pokud si vzpomínám, nic moc jste jim tehdy nesdělil,“ utrousil Málek a škublo mu v koutcích úst. Naservíroval advokátovi, co se přihodilo ve vile a že k únosu přibylo i vydírání inženýra Chrtka. Němeček se zatvářil, jako by to byla pro něho úplná novinka, a mlčel. Na další otázky odpovídal ještě víc vyhýbavě a kriminalistům brzy došlo, že pokud by ho chtěli rozpovídat, museli by mít v ruce něco, co by ho k tomu donutilo. Domluvili se očima a zvedli se. Málek ujistil advokáta, že se ještě určitě setkají, a vyšel za kolegyní z kanceláře, jejíž vybavení svědčilo o tom, že advokátské řemeslo má nepochybně zlaté dno. §§§ Na základě jejich poznatků komisař Bém ihned rozšířil okruh neustále sledovaných o advokáta Němečka a požádal o povolení k odposlechu jeho telefonu, ale v tomhle jim bohužel nebylo vyhověno. Pátrání po Šimonu Chrtkovi a dvojici ozbrojených mužů, kteří používají jeho černé audi, zatím nepřinášelo kýžené výsledky. Stíny sledovaných osob nehlásily nic neobvyklého, ale kriminalisté si uvědomovali, že nemohou pouze nečinně čekat. Bém s Málkem navštívili inženýra Chrtka podruhé, ale jejich rozhovor znovu uvázl na mrtvém bodu, Chrtek prohlásil, že jim už nemá co říct. Možná nechtíc jim pomohla jeho manželka, její pláč zřejmě poněkud nahlodal manželovu zatvrzelost. Připustil, že by mohl požadovanou částku obětovat, ale jedním dechem dodal, že si nepřeje, aby do toho jakýmkoliv způsobem zasahovali. „V předání výkupného vám samozřejmě nemůžeme bránit, ale je naší povinností se vmísit v okamžiku, kdy už to vašeho syna nebude ohrožovat,“ reagoval Bém a přidal, že z toho důvodu by
měli vědět, kdy a kde se transakce uskuteční. Na tohle Chrtek odpověděl tvrdošíjným mlčením. Naštěstí mohli použít povolení k odposlechu, které před časem získali kolegové z hospodářské kriminálky. Díky tomu dostaly události následující den rychlejší spád. §§§ Zatímco inženýr Chrtek navštívil místní pobočku Komerční banky, advokát Němeček si vyjel na schůzku na parkoviště nedávno otevřeného marketu, kde se kontaktoval s mužem v černé audi s espézetkou Šimona Chrtka. V té chvíli to vypadalo, že se štěstí přiklonilo na stranu kriminalistů, ale vzápětí jako by se někam vytratilo. Než tam dorazili, audi se vzdálilo a ztratilo se jim v ulicích města. Přes opatření na výpadovkách nedošlo k jeho zastavení, jediným posunem v tomhle ohledu byl poznatek, že neopustilo město a nejspíš stojí v některé garáži. Věnovali tedy veškerou pozornost advokátovu jasně zelenému citröenu, zpovzdálí ho sledovali. Volnou jízdou zamířil k sídlišti. Když Němeček zmizel ve vchodu paneláku, kde bydlela Saskie Kuříkova, kriminalisté řešili záhadu, o co nahoře v bytě jde. Že by Kuříková věděla víc, než jim pustila? Nebo se dokonce aktivně zúčastňuje? Pokud šlo o advokáta, ty jeho řeči o přerušení spolupráce s Šimonem Chrtkem mohly být lži, které je měly zmást? Ale mohlo to být i tak, že tam Němeček šel na pokyn Šimonova otce. Jenomže jak by ho dostal, když ve vile nebyl a inženýrův telefon měli pod kontrolou? Za dvacet minut se Němeček vrátil do auta a odjel do své kanceláře v centru města, znovu si ho převzal jeho stín. Asi za půl hodiny se ozval z auta na dohled paneláku benjamínek Voldán, že Saskie Kuříková nasedla do taxíku, který samozřejmě sledoval. Odvezl ji k vile inženýra Chrtka. Kuříková vstoupila do domu a taxík čeká. Zákonitě se nabízela otázka, zda tato návštěva navazuje na tu Němečkovu v paneláku. Připadalo jim to víc než pravděpodobné, pokud věděli, Kuříková si od zmizení jejího snoubence s jeho otcem pouze telefonovala. Její návštěva ve vile byla kratší než ta advokátova u ní. Noc proběhla v klidu, ale už zrána začalo přihořívat. Před půl devátou inženýr nastoupil s koženým černým kufírkem do taxíku, v Komerční bance vybral peníze ve výši výkupného a pak dobrých dvacet minut jezdil po městě, jako by měl zájem o jeho pamětihodnosti. Když obdrželi informaci, že Chrtek vystoupil poblíž městského parku, Bém s Málkem a Peckou zamířili do stejného místa a současně se tam stahovaly i policejní hlídky. Inženýr si nejspíš svého stínu všiml a zmizel mu mezi okrasnými keři. Komisař pochopil, že Chrtek nechce jejich asistenci, ale nehodlal riskovat, že jim vyděrači uklouznou. Povolal zásahovou jednotku, která měla pohotovost. S její pomocí se nepřehledný terén parku snažil uzavřít a významnou úlohu měl sehrát i pátrací pes Brix. Ten starého pána objevil na jedné lavičce uprostřed hájku za altánem, který sloužil ke schůzkám milenců. Jednu ruku si křečovitě tiskl na hruď, lapal po vzduch a chroptěl, na otázky neodpovídal, černý kufřík s miliónem v bankovkách zmizel. Zatímco Bém s Málkem poskytovali první pomoc, inspektor Pecka mobilem požádal o záchranku. Než dorazila sanitka, starý pán definitivně dodýchal, lékař konstatoval smrt. Pes je vedl šikmo přes park do první navazující uličky, kde měli pachatelé nejspíš auto. S kočárkem tam korzující mladá maminka jim potvrdila, že dva muži s černým kufříkem prolezli dírou v plotě, nastoupili do černého auta a ve spěchu odjeli.
Ve chvíli, kdy zamračený komisař Bém nařídil předvedení Kuříkové, zazvonil na jeho stole telefon. Z policejního oddělení u přehrady oznámili, že se u nich objevil Šimon Chrtek ve značně zbědovaném stavu a dezorientovaný, tvrdí, že se mu podařilo uprchnout svým únoscům. Pochopitelně šlo všechno stranou a okamžitě si pro něho jeli. §§§ Šimon Chrtek měl dost zablácený oděv, poškrábaný obličej a monokl na levém oku, celé jeho vzezření potvrzovalo, že útrapy, o kterých hovoří, skutečně prožil. Neustále byl spoutaný, měl zalepená ústa nějakou páskou a dokonce zavázané oči. Poté, co se ti dva zmocnili jeho klíčů a obrali ho o všechno, co mělo nějakou cenu, se k němu prostě chovali, jako by ho již nepotřebovali. Když pak vyslechl, co chystají, obával se o svůj život ještě víc, protože zná otcovo skrblictví. Nevěřil, že by za něho dal celý milión. Postupně se v jeho líčení začaly objevovat trhlinky, zvláště když popisoval, jak ho jeho únosci zavlekli do chaty, ale přičítali je na konto jeho špatnému psychickému a fyzickému stavu. Podezření, že to může být docela jinak, se poprvé objevilo po výpovědi Saskie Kuříkové, že za ní přijel advokát Němeček a poslal ji za snoubencovým otcem, aby mu sdělila, že pokud nepředá druhý den požadované peníze v městském parku do deseti dopoledne, vyděrači jeho syna nemilosrdně zlikvidují. Jestli i pak kriminalisté ještě váhali, sám advokát přihodil na váhu. Dostali zprávu od jeho stínu, že se tam objevilo černé audi. Jeden z dvoučlenné osádky zůstal u volantu, druhý s černým kufříkem zamířil do Němečkova domu. Komisař znovu vyburcoval zásahovou jednotku. Šli do akce s pevným odhodláním, že jim vyděrači tentokrát nesmějí uniknout. Přes veškerá opatření jim i tentokrát černé audi ujelo. Advokát Petr Němeček samozřejmě tvrdil, že muž, kterého zadrželi v jeho kanceláři, je běžný zájemce o jeho právnické služby a že nemá tušení, co jeho kufřík obsahuje. Během několika minut návštěvníka identifikovali jako celostátně hledaného Pavla Horváta, který už byl jednou za vydírání odsouzen, ale výkon trestu nenastoupil, podařilo se mu za přispění komplice uprchnout při převozu ze soudní budovy do věznice. Zatímco advokát trval na předchozích informacích, Horvát rychle pochopil, že nemá sebemenší šanci, a ochotně vypověděl, že ho i s komplicem Vaškem Jandou najal Němeček k vydírání inženýra Chrtka. Prozradil, že únos Šimona Chrtka byl fingovaný, prostě se měl jenom držet stranou, aby měl skálopevné alibi. Němeček samozřejmě všechno popřel a tvrdil, že se do toho případu zapletl až na prosby starého pána, aby s těmi vyděrači vyjednával. Kontaktoval je a snažil se všemožně snížit částku, ale vyděrači rezolutně odmítli. Protože dobře zná neústupnost inženýra, použil k tomu Saskii Kuříkovou, neušlo mu, že má pro ni slabost. Tuto část advokátovy výpovědi pustili kriminalisté mladému Chrtkovi. Šimon zrudl a vypěnil. Když se vynadával, začal vypovídat. V pozadí veškerých jeho transakci vždycky stál otec. Na jeho konta převedl i peníze získané rozprodejem textilky. Pak potřeboval peníze na jiný svůj nápad, ale otec prohlásil, že jde o nepřiměřené riziko, a odmítl to financovat. Když se nemohl domoci podílu na předcházejících akcích, snažil se přimět Němečka, aby otce přivedl k rozumu. Advokát se netajil skutečností, že i jemu se nelíbí pouhých deset procent podílu, své služby si cenil na víc. Když ani
Němeček neuspěl, uvažoval, že se obrátí na soud. Tohle mu advokát rozmluvil, vyšlo by najevo i co musí zůstat skryto, ale vyrukoval s plánem, jak z otce vytáhnout nejprve milión a postupně i víc. Připadalo mu to šílené, ale zrovna byl pod tlakem několika dotírajících věřitelů, a tak nezbývalo, než oběť únosu sehrát. Postupně se mu dokonce zalíbila advokátova myšlenka se zvyšování požadavků, které povedou k odstavení jeho otce, a smířil se i s jeho požadavkem, aby se stal padesátiprocentním podílníkem, tedy spolumajitelem firmy. O otcovu smrt však neusiloval. A že ti dva vzali z trezoru peníze i šperky, taky nevěděl, učinili to na vlastní pěst. Vyšetřování předstíraného únosu a následného vydírání vneslo světlo i do případu, který řešila hospodářská kriminálka. Saskii Kuříkové neprokázali, že by o podvodných aktivitách svého snoubence věděla, jejich duchovní otec inženýr Chrtek odešel na věčnost. Šimon Chrtek, advokát Petr Němeček a ti dva, kteří za ně vykonali špinavou práci, stanuli zaslouženě před soudem. Pavel Horvát a jeho komplic Janda byli shledáni vinnými z loupeže, vydírání a nedovoleného ozbrojování a byli odsouzeni každý k sedmi letům ztráty svobody, prvně jmenovanému samozřejmě přičetli předcházející trest, který nenastoupil. Petr Němeček, jehož vyloučili z Advokátní komory, a Šimon Chrtek si odsedí po šesti letech za návod a organizování vydírání. Tyto dva však ještě čeká soud pro podvod při koupi textilky od Fondu národního majetku.
