metodika manuál pro lektory Kurz cestování

metodika – manuál pro lektory

Kurz cestování

OBSAH

Použitá literatura R. Kalfus, D. Vojiřová. Kurz samostatného cestování, Praha: Rytmus, 2007

Vydalo Nakladatelství PASPARTA, o.p.s. v Praze roku 2015 Vydání první ©Nakladatelství PASPARTA, o.p.s., 2015

1. Obecná část

5

2. Speciální část

9

1. Seznámení se s kurzem – úvodní setkání

9

1.2 Návrh dotazníku pro rodiče

10

1.3 Návrh dotazníku pro účastníka nácviku

10

2. Bezpečnost na ulici

11

3. Mimořádné / krizové situace

13

3.1 Setkání s cizími lidmi – konflikt, obtěžování ap.

13

3.2 Zdravotní obtíže

14

3.3 Nehoda

14

3.4 Ztráta osobních věcí

14

3.5 Zabloudění

15

4. Odchod z domova aneb co si nesmíme zapomenout

16

5. Orientace ve městě

16

6. Plánování trasy

16

7. Bezpečný pohyb v MHD

17

8. Návštěva autobusového a vlakového nádraží

18

9. Závěrečné setkání – opakování

18

Praktická část určená pro lektory

19

1. Základní pravidlo: bezpečnost

19

2. Obecné zásady nácviku

19

3. Jak provádět individuální nácvik cestování

20

3.1 Příprava na cestování

20

3.2 Nácvik v terénu

20

3.3 Nácvik krizových situací

21

3.4 Kontakt s cizími lidmi

21

4. Jak provádět individuální nácvik konkrétní trasy

EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND PRAHA & EU: INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI

4.1 Individuální nácvik s lektorem

22

4.2 Osamostatňování s tajným asistentem

22

4.3 Nácvik krizových situací

23

5. Závěr

2. Speciální část

Nakladatelství Pasparta, o.p.s. – sociální podnik zaměstnávající lidi s poruchou au s ckého spektra, jehož zakladatelem je APLA Praha

22

23

9

Přílohy

24

Manuál pro účastníky kurzu

25

Pracovní listy

37

1. Obecná část Cílová skupina: Kurz je určen pro dospívající a dospělé jedince s diagnostikovaným Aspergerovým syndromem nebo vysokofunkčním autismem, kteří budou v  rámci kurzu i po jeho skončení samostatně cestovat. Kurz je určen jedincům, kteří chtějí projít nácvikem samostatného cestování a budou mít možnost osvojené dovednosti používat v praxi.

Délka kurzu: • 12 schůzek po max. dobu 3 měsíců. • Jedna schůzka trvá min. 60 minut. • Individuální nácviky samostatného cestování dle potřeb jednotlivců, celková délka kurzu však nepřesáhne 6 měsíců.

Charakteristika pracovní skupiny: • 6–8 účastníků. • 2 lektoři + osobní asistenti na vlastní nácvik cestování. • Účastníci mohou mít různé stupně znevýhodnění. Doporučujeme nabízet kurz ve dvou úrovních: pro jedince s  menšími potížemi (kteří samostatně cestují v  rámci jedné nebo několika dobře naučených tras) a pro jedince s většími potížemi (kteří cestují pouze s doprovodem). Je efektivnější, když mají účastníci v rámci jedné skupiny podobné zkušenosti se samostatným cestováním, např. pokud účastníci cestují pouze za doprovodu a chtějí se naučit absolvovat samostatně jednu cestu (např. do školy). Skupina složená ze stejně zkušených jedinců však není podmínkou. Různorodou skupinu by kvůli větší náročnosti měli vést zkušení lektoři. • Pokud bude mít některý účastník problémy s chováním, je nutné pro skupinu stanovit taková pravidla, aby se ostatní účastníci mohli soustředit na práci a setkání probíhalo bez větších obtíží. Pokud nedojde k  uklidnění skupiny, doporučujeme po vzájemné domluvě převést problémového klienta na individuální nácvik cestování. • Účastník nesmí mít takové problémové chování, které by mu bránilo v samostatném cestování.

Stručný obsah kurzu: Teoretická část zahrnuje: • pravidla pro samostatný pohyb na ulici, • orientace ve městě, • pravidla pro samostatný pohyb v MHD, • plánování cesty na známé vzdálené místo, • plánování cesty na neznámé vzdálené místo, • krizové scénáře a individuální plánování Speciální část zahrnuje: • praktický výklad v terénu, • individuální nácvik cestování.

Pracovní pomůcky: • • • • • •

Smlouva o účasti na Kurzu cestování, jež vymezuje práva a povinnosti jednotlivých účastníků Pracovní listy Složka pro každého účastníka na zakládání pracovních listů Hodnotící tabulky Individuální plán Krizové scénáře

Kurz cestování – metodika

5

Podmínky účasti: • Vstupní pohovor: zjištění, jakým způsobem účastník kurzu cestuje • Podepsání smlouvy o účasti v kurzu • V  případě potřeby je nutná spolupráce s  rodinou, zákonným zástupcem či klíčovým pracovníkem zařízení, kde účastník kurzu žije.

Práce s metodikou: • Metodika je určena pro lektory kurzu cestování. • Metodika je rozdělena na manuál pro lektory a manuál pro účastníky kurzu. Obě části jsou dále rozděleny na obecnou a speciální část. Ta je rozdělena do kapitol, přičemž každá kapitola se zaměřuje na jedno téma. Těmto tématům může lektor věnovat část lekce, celou lekci nebo více lekcí – to záleží na zakázce skupiny. Kromě základních informací, doporučených didaktických her a jiných doporučení k danému tématu určených lektorům obsahuje každá kapitola i pracovní listy pro účastníky kurzu, které jsou řazeny v manuálu pro účastníky kurzu. • Metodika je v  elektronické podobě uložena na společném serveru, aby si lektoři mohli jednotlivé pracovní listy snáz tisknout, případně upravovat dle potřeby skupiny.

Práce s pracovními listy:

6

• Pracovní listy jsou řazeny za  obecnou částí manuálu pro účastníky kurzu, kdy na začátku této části je seznam jednotlivých pracovních listů. Na konci každé kapitoly je napsáno, který list se dané kapitoly týká. Ty jsou vždy uvedeny zkratkou, číslem, názvem listu a případně obtížností (obtížnost 1 – jednodušší verze, obtížnost 2 – složitější verze); např. PL 1 – bezpečné přecházení silnice, obtížnost 1. • Pracovní listy jsou vždy na samostatných stranách, aby se mohly snadno tisknout či kopírovat. • Na začátku kurzu dostane každý účastník svou složku, do které si může v  průběhu kurzu postupně zakládat pracovní listy. • Pracovní listy mohou účastníci dostávat na vypracování i domů, ať už skupinově, nebo individuálně. Záleží na individuálním názoru lektora.

Práce lektorů ve skupině: • Je vhodné, aby kurz vedli dva lektoři. V  případě potřeby může lektorům pomáhat osobní asistent. • V  praxi se osvědčilo, že jeden lektor vede lekci a druhý ho pouze doplňuje a pomáhá účastníkům, kteří nepracují samostatně. Záleží pouze na domluvě, zda lektor vede celou lekci nebo zda se v průběhu lekce lektoři prostřídají. • V případě menší nebo nenáročné skupiny je možné, aby lekci vedl jen jeden lektor.

instruktáže či workshopu. Účastníci by si měli na co nejvíce věcí přijít sami. Lektoři by také měli účastníky dostatečně motivovat k práci. • Lektoři by neměli zapomínat se v průběhu setkání ptát účastníků, zda všemu rozumí a zda to je pro ně přínosné. • Kromě základních metod práce mohou lektoři využívat i následující: a. Popis situací Lidé s AS mají potíže instinktivně rozpoznat, co je v jednotlivých situacích vhodné a co ne. Často nevědí, co přesně se od nich očekává nebo co mají říct. Tím se zvyšují i jejich obavy z takových situací (jako např. nákupu jízdenky) a v některých případech se jim proto raději vyhýbají. V tomto případě je tedy dobré do podrobna na papír rozepsat situaci, která činí člověku s AS potíže. Tato strategie je vhodná při nácviku jak běžných situacích (např. kontroly revizorema zakoupení jízdného), tak i nečekaných situací (např. zabloudění či výluky). Pokud si ji člověk s AS dobře nacvičí a je schopen ji aktivně používat, tak z ní nemá tak velké obavy. b. Přehrávání rolí Přehrávání rolí je strategie, při níž se situace, z které má jedinec s AS obavy, zkouší nejprve v  tzv. umělém prostředí (např. v  rámci kurzu, příp. individuálně s  pracovním asistentem) a poté se postupně přechází do prostředí reálného. Její výhodou je, že pokud nastane nějaká chyba nebo neporozumění, je možné to v „umělém prostředí“ řešit tak dlouho, jak bude třeba, aby se člověk s AS v dané situaci cítil co nejlépe. Při nácviku pomocí této strategie je dobré se zaměřit pouze na jednu situaci. Projevy problémového chování, které se na začátku objevují a které zapříčiňují uživatelovy zvýšené obavy, se nepodaří odstranit úplně, ale určitě se je podaří snížit natolik, že budou sociálně přijatelné a uživatel bude schopen do dané sociální situace jít s nižšími obavami. c. Využití videa Lidé s  Aspergerovým syndromem často netuší, jak jejich chování působí na druhé, a to i v těch případech, kdy je na to druzí lidé upozorňují. Rčení „neuvěřím, dokud neuvidím“ vystihuje myšlení mnoha lidí s AS. V  těchto případech je vhodná strategie využití videa, která může motivovat ke změně např. nevhodného či nepřátelskéhochování. Na začátku uplatňování této strategie je nutné získat souhlas uživatele k tomu, že bude natáčen. d. Stanovení pravidel Lidé s Aspergerovým syndromem mají rádi věci, které jsou předvídatelné a konkrétní. To je také důvod, proč jsou jejich reakce lepší v situacích, které se opakují a mají svůj řád, svá pravidla.

Návrh struktury lekcí: • • • • • • • •

e. Formuláře Formuláře jsou přehledné a pro člověka s AS snadno pochopitelné. Lze je použít k rozepsání jakékoliv situace. V tomto případě se jedná o rozepsání problémové situace. Pomocí tabulky můžeme přesně naznačit, jak má uživatel postupovat. Výhodou je především usnadnění rozhodování v těchto situacích.

Přivítání (naladění) a zopakování předešlého tématu Kontrola domácí samostatné práce Sdělení průběhu a tématu aktuální lekce Výklad a diskuze o nové látce a práce s pracovním listem Kontrolní otázky na nově probranou látku Cvičení či hra prohlubující danou látku Shrnutí probraného tématu a zadání domácí samostatné práce Zpětné vazby a rozloučení

Metody práce vhodné pro osoby s AS • Během kurzu by lektoři měli využívat standardní metody vyhovující osobám s  PAS, jako jsou strukturalizace a vizualizace (např. na začátku lekce se řekne plán dnešního setkání a základní body se napíší na tabuli). Osoby s PAS hůře zpracovávají mluvené slovo, proto je pro přínosnější, pokud kurz není veden formou přednášení, ale formou např. brainstormingu, Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

7

Pan Karel má kromě PAS také poruchu hybnosti. V  dopravním prostředku raději sedí, protože je zvýšená pravděpodobnost pádu.

8

POKUD

Nastoupím do dopravního prostředku a je tam volné místo.

TAK

Se posadím.

POKUD

Nastoupím do dopravního prostředku a všechna místa jsou obsazena.

TAK

Požádám mladého člověka o uvolnění místa. Zároveň mu ukážu kartičku ZTP.

POKUD

Nastoupím do dopravního prostředku, všechna místa jsou obsazena a nevidím žádného mladého člověka.

TAK

POKUD

Sedím a přijde ke mně starší osoba a požádá mě o uvolnění místa k sezení.

TAK

Požádám o uvolnění místa určeného pro OZP nejvhodnější osobu (není příliš stará, není na ní vidět evidentní zdravotní problém nebo např. těhotenství). Zároveň mu ukážu kartičku ZTP. Omluvím se a ukáži mu kartičku ZTP.

f. Škály Lidé s AS mají velké obtíže slovně vyjadřovat své pocity a myšlenky a stejně tak mají problémy pochopit mnohé výrazy, které se používají v běžné řeči. Stupnice a škály hovoří k lidem s AS jejich jazykem, pomáhají jim „změřit situace“ (např. produktivitu, emoce, chování, hlasitost apod.). Jedná se o velmi efektivní strategii, která zprostředkuje srozumitelné informace jim samotným i jejich okolí. V číselně ohodnocených systémech se lidé s AS orientují lépe (např. „v hlučném dopravním prostředku se mluví na 3“ – na škále 1–5, kdy 1 = mlčení; 2 = šepot; 3 = běžná mluva; 4 = hlasitá mluva; 5 = křik).

2. Speciální část Většinou je třeba dlouhodobého nácviku, aby si uživatel zautomatizoval návyky nezbytné pro bezpečný pohyb po městě. Za dovednosti nezbytné pro samostatné cestování považujeme kromě bezpečného pohybu po chodníku, přecházení silnice a používání MHD také zvládání neobvyklých situací (co dělat když se ztratím, když mě někdo obtěžuje, když něco ztratím, když dojde k výluce ap.). Aby byl kurz pro účastníka co nejpřínosnější, je třeba navázat spolupráci s jeho rodinou či jeho nejbližším okolím. Je nutné, aby účastník své nové dovednosti procvičoval i v  běžném životě, v přirozeném prostředí. Proto je nutné, aby jej i rodina podporovala v samostatnosti, a to např. tak, že na kurzu se účastník učí bezpečně přecházet silnici a rodina ho nechává (samozřejmě pod dozorem) rozhodnout, kdy a kde může bezpečně přejít silnici. Lektoři by vždy měli rodinným příslušníkům sdělit, jak by měl probíhat nácvik dané dovednosti. U účastníků, kteří mají výrazné potíže bránící jim v samostatném cestování (např. těžká ztráta orientace), se pravděpodobně nepodaří během jednoho kurzu tyto potíže odstranit tak, aby jejich samostatné cestování bylo dostatečně bezpečné. U těchto účastníků je třeba trénovat dílčí dovednosti v  rámci rodiny nebo asistenční služby, která bude mít nácvikový charakter a bude směřovat ke snižování podpory. Po tomto individuálním, dlouhodobém a pravidelném tréninku se účastník může zúčastnit dalšího běhu Kurzu cestování, který by již mohl vést k samostatnému cestování. Velký důraz během celého kurzu je kladen na bezpečnost. K  tomu by mělo vést i neustálé vysvětlování a upozorňování na důsledky jednotlivých rozhodnutí a jednání. Lidé s PAS mají často velmi zkreslenou představu o tom, co se v různých situacích může stát, např. když odejdou někam s cizím člověkem nebo když je někdo požádá o zapůjčení mobilu. Často mívají různé informace podané formou „zákazů“ či „příkazů“ bez vysvětlení důvodu, jako např. „nesmíš přecházet na červenou“ a „nesmíš stát v  autobuse mezi dveřmi“. Tyto příkazy nebo zákazy samozřejmě nevyvracíme, nýbrž se bavíme se o tom, proč existují.

1. Seznámení se s kurzem – úvodní setkání 1.1 Návrh struktury 1. lekce: 1. Představení jednotlivých účastníků kurzu. Účastníci mohou říct, jak se jmenují, kde bydlí (stačí město nebo část města), co dělají (zda studují či pracují a kde), proč se přihlásili na tento kurz a co od něj očekávají. 2. Představení lektorů 3. Seznámení účastníků s průběhem prvního setkání 4. Sdělení organizačních věcí (kdy a kde se setkáváme, jak budou setkání probíhat, zda a jak se platí kurzovné, co si mají brát účastníci s sebou, domácí příprava, pravidla na skupině atd.) 5. Seznámení účastníků s možnými tématy setkání (PL 1 – Témata jednotlivých setkání). Některá témata mohou být pro některé účastníky jednoduchá, je však třeba si ověřit, zda danou problematiku bezpečně zvládají. Těmto tématům se samozřejmě nemusíme věnovat nijak intenzivně. 6. Podrobné prostudování a podepsání smlouvy (v případě jedinců mladších 18 let dostávají účastníci smlouvu domů a podepisuje ji zákonný zástupce) 7. Vyplnění 2 dotazníků, které současně slouží jako individuální plán. Jeden dotazník je určen pro rodiče / zákonné zástupce / opatrovníky účastníka a druhý pro účastníka kurzu. 8. Hra Člověče odpověz (viz příloha č. 1) 9. Závěr – rozloučení a připomenutí tématu dalšího setkání

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

9

1.2 Návrh dotazníku pro rodiče:

Jaké doklady musíte mít u sebe, když jedete např. autobusem?

DOTAZNÍK pro účely nácviku cestování

Co byste udělal(a), kdyby Váš spoj, kterým jezdíte každý den, zrovna nejel? Byla by tzv. výluka? Koho je slušné v dopravním prostředku pustit sednout?

Jméno účastníka: Proč si myslíte, že v tuto chvíli nemůžete cestovat zcela sami? Datum vyplnění: Učil(a) jste se již cestovat samostatně a jak? Jméno lektorů kurzu: Kolik stojí jízdné? Jakou trasu byste chtěli, aby se Váš syn či Vaše dcera během nácviku naučil(a) zvládat samostatně (např. ze školy domů či na kroužek ap.)? Tuto cestu prosím podrobně popište (včetně dne a času, kdy se zpravidla odehrává). V čem vidíte překážky, které v současnosti brání tomu, aby tuto cestu samostatně absolvoval(a) (např. neznalost pravidel silničního provozu ap.)? Jsou nějaké další skutečnosti, které Vašemu synovi / Vaší dceři znemožňují samostatné cestování? Absolvoval(a) Váš syn či Vaše dcera již někdy nějaký nácvik samostatného cestování? Pokud ano, s jakými výsledky? Co se povedlo a co se naopak nedařilo? Napadá Vás cokoliv, co bychom měli ohledně cestování vědět, případně na co si dát pozor?

1.3 Návrh dotazníku pro účastníka nácviku: 10

DOTAZNÍK pro účely nácviku cestování

Kde a kdy se můžeme setkat s tímto hlášením: „Vážení cestující, nevstupujte za bezpečnostní pás, nenastupujte do přepravy.“?

Oznámkujte níže uvedené způsoby předávání informací na kurzu tak, nejvíce vyhovovaly (1 znamená vyhovovalo nejvíce, 5 znamená nejméně). - Poslech přednášejícího 1 2 3 - Samostatná práce (pracovní list) 1 2 3 - Práce ve dvojicích 1 2 3 - Práce ve skupině 1 2 3 - Přehrávání scének, situací 1 2 3 - Nácvik v „terénu“ (dopravní prostředek) 1 2 3 - Práce s Internetem 1 2 3 - Práce s jiným zdrojem informací 1 2 3 (např. kniha, leták ap.)

jak by Vám osobně 4 4 4 4 4 4 4 4

5 5 5 5 5 5 5 5

Napadá Vás cokoliv, co bychom měli ohledně cestování vědět, případně na co si dát pozor?

Jméno účastníka: PL 1 – Témata jednotlivých setkání Datum vyplnění dotazníku:

2. Bezpečnost na ulici

Jméno lektorů kurzu: Proč jste se přihlásil(a) na tento kurz? Jakou trasu byste chtěl(a), abyste se naučil(a) zvládat samostatně (např. ze školy domů či na kroužek ap.)? Tuto cestu prosím zkuste popsat (včetně dne a času, kdy se zpravidla odehrává). Kam jezdíte sám/sama a kam Vás doprovází někdo jiný?

Na začátku nácviku je nutné si uvědomit, že řada účastníků je zvyklá na vedení druhou osobou a není zvyklá při cestování vyvíjet aktivitu a soustředit se na cestu a bezpečnost. Jsou naučení, že někdo dává pozor, aby se jim nic nestalo. Řadu věcí mohou účastníci dělat automaticky, aniž by věděli proč. Je třeba, aby si v rámci debaty např. uvědomili, proč chodíme po chodníku vpravo. Je vhodné začít nějakou jednoduchou, krátkou cestou. Z pohledu rodiče jde o to, aby mohli pustit svého potomka ven bez dozoru a nemuseli se bát případných komplikací. Tato cesta může nejprve vést jen např. k tomu, že vynese odpadky a následně vyvenčí psa či zajde pro drobný nákup do nejbližšího obchodu.

Jak často cestujete sám/sama? Kam nejčastěji jezdíte? Jaká nepříjemná situace se Vám stala při cestování? Jak jste ji řešil(a)? Je něco, čeho se při cestování bojíte? Jakým dopravním prostředkem jezdíte rád(a)? Jakým dopravním prostředkem nejezdíte rád(a), případně je dopravní prostředek, kterým byste nikdy cestovat nechtěl(a)?

Kurz cestování – metodika

Daný jedinec by pro samostatné cestování měl umět dávat pozor, co se kolem děje (všimnout si, že se např. na chodníku hádají lidé a vyhnout se jim), rozeznávat nebezpečné předměty a situace (např. chodník v  rekonstrukci, kvůli němuž by měl přejít na druhý), vyhnout se překážkám na cestě (např. když na chodník stěhováci vyložili nábytek a nedá se po chodníku projít), vhodně reagovat na ostatní lidi nebo zvířata (např. volně pobíhající psy), umět se rozhlédnout a bezpečně přejít silnici a držet se dohodnuté cesty (dohodnutá cesta může být např. do obchodu a zpět, a to nejkratší cestou). Daný jedinec by měl také umět vrátit se domů (a tudíž především obsluhovat výtahy a odemykat dveře) a mít naučený postup pro nečekané situace.

Manuál pro lektory

11

Před samotným nácvikem bychom měli společně probrat a zaznamenat nejlépe na flipchart, jaký je rozdíl mezi silnicí a chodníkem (většinou je vyvýšený, s obrubníkem, stojí na něm lampy, odpadkové koše, tel. budky atd.). Dále důvod, proč chodníky máme – kvůli bezpečnosti, aby se auta a chodci potkávali co nejméně. Nutno připomenout, že na silnici nejen jezdí a parkují auta, ale i tramvaje a autobusy, a proto na silnici vstupujeme jen v nejnutnějších případech, když přecházíme nebo obcházíme překážky. Určitě bychom měli probrat pravidla bezpečnosti na specifických místech, kde se ve větší míře setkávají chodci a auta, jako jsou velká parkoviště (jsou určená pro auta, ale lidé se na nich také pohybují), pěší zóny (celá ulice je hlavně pro chodce, ale auta tam také smějí a jsou většinou v centru měst) a obytné zóny (bývá v hustě zastavěných místech s malým provozem, kdy auta musí jezdit hodně pomalu). V rámci diskuze nad těmito místy bychom měli ukázat dopravní značky, které nás na danou lokalitu upozorňují, a můžeme uvést příklady takovýchto míst, která účastníci znají (např. pěší zóny Na Příkopech, Celetná a Náměstí Republiky). Možná hra – připravíme si na velký formát nakreslenou ulici s chodníkem. Dále si připravíme pohyblivé auto, chodce, cyklistu aj. Připravíme si také dopravní značky pěší zóny, obytné zóny. Účastníci budou mít za úkol umístit auto, chodce a cyklistu na místa, kde se mohou bezpečně pohybovat.

12

Nesmíme samozřejmě zapomenout s  účastníky probrat pravidla pro pohyb po chodníku. Zaznít by měla především tato pravidla – díváme se na cestu, abychom do někoho či něčeho nevrazili, udržujeme si odstup od ostatních lidí, abychom se nestrkali, nešlápli jim na paty ap., lidem se vyhýbáme obvykle zprava, chodíme vpravo, pokud chceme někoho předejít, měli bychom to učinit zleva, dáváme pozor na průjezdy (často jsou poznat podle jiné dlažby vedoucí od domu k silnici), dáváme pozor na psy, snažíme se obcházet zastávky MHD, musíme dávat větší pozor na tramvajových ostrůvcích, protože je po obou stranách silnice, když slyšíme sirénu (např. sanitky, hasičů či policie), tak bychom měli dávat obzvlášť velký pozor. Pokud se chci na ulici zastavit (třeba si vyndat něco z batohu), udělám to na kraji chodníku, abych nepřekážel. Nezapomeneme připomenout účastníkům, co se může stát, když se danými pravidly nebudeme řídit. V nejhorším případě to může skončit nehodou (zraněním nebo smrtí), v lepším případě dostanu od někoho vynadáno (nebo pár facek) nebo budu mít štěstí a projde mi to. Na dodržování pravidel dohlíží policie (státní nebo městská). Policista mě může zastavit, požádat o doklady nebo v případě přestupku mi může dát pokutu (např. za přecházení na červenou, když budu obtěžovat lidi atd.). Při nácviku v  terénu můžeme hrát různé soutěže, např. kdo první uvidí průjezd do domu, překážku na chodníku, co udělat, když je chodník uzavřen ap. V rámci tohoto tématu bychom se samozřejmě měli věnovat i bezpečnosti chůze po krajnici neboli co dělat, když není chodník. Základní pravidlo je, že nesmím chodit po kraji silnice, kde je víc pruhů v jednom směru a jezdí tam hodně aut (např. magistrála, dálnice, víceúrovňové křižovatky). Na takových místech musím vyhledat jinou cestu (najít si chodník). U běžných komunikací platí zlaté pravidlo – držet se u kraje! To znamená jít tak, že máme silnici vpravo od sebe. Když jdu s někým dalším, tak jdeme za sebou. Aby účastník mohl cestovat sám, musí zvládat řadu dovedností. Musí umět např. bezpečně přejít silnici, uvědomovat si nebezpečí spojené s  přecházením, najít vhodné místo pro přecházení (přechod, přechod se semaforem, bezpečné místo bez přechodu, podchody a nadchody) a rozpoznat vhodný okamžik pro vstoupení do silnice. Je nutno si říct základní pravidla, která bychom neměli porušovat – nepřecházíme v  zatáčce nebo skrz křižovatku a nepřecházíme v  místech, kde je zábradlí. U děleného přechodu pro chodce pamatujeme Kurz cestování – metodika

na to, že je třeba se po přejití první části znovu rozhlédnout. Nesmíme zapomenout na to, že tramvaj má vždy přednost. Základní body naleznou účastníci kurzu v PL 2 – Bezpečnost na silnici.

3. Mimořádné / krizové situace Při teoretickém nácviku doporučujeme dávat co nejvíc možných příkladů a ukázkových scének. Je vhodné se naučit tyto situace řešit co nejobecněji (tedy zeptat se, zavolat či říct si o pomoc). Mezi krizové situace řadíme: • obtěžování a konflikt • zdravotní obtíže • nehody (drobné zranění) • ztrátu osobních věcí • zabloudění 3.1 Setkání s cizími lidmi – konflikt, obtěžování ap. Na začátku setkání je nutné zmínit preventivní opatření, tzn. pokud se budu chovat slušně a podle pravidel, nejspíš si mě nikdo nebude moc všímat. Dále je nutné respektovat osobní prostor, tzn. nechodit zbytečně blízko k cizím lidem, nedotýkat se cizích lidí, zbytečně je neoslovovat a nijak na sebe neupozorňovat (např. pouštěním si hudby nahlas). Dále je ale nutné zmínit, že stejně se občas stane, že nás někdo osloví. Je to normální; lidé se nás mohou zeptat na cestu, kolik je hodin nebo nám něco nabízet (např. leták, časopis, reklamu, operátora či služby). Zde stačí říct např. „Děkuji, nemám zájem.“ nebo danou osobu prostě ignorovat. Toto je celkem normální a běžné. Nebezpečné však je, když se nás cizí osoba ptá na osobní věci (společně si je vyjmenujeme – tel., adresa ap.), něco po nás chce (např. abychom je někam doprovodili) nebo se nás dotýká. Od takovýchto lidí je nutné co nejrychleji odejít, říct si o pomoc, oznámit to neprodleně doma, případně na policii. Vzhledem k  tomu, že řešit takovou situaci je nepříjemné pro každého, je vhodné si to v  chráněném prostředí vyzkoušet, naučit se říkat: „Nemám zájem.“; „Děkuji, nechci, nechte mě být.“ ap. Dále si říct, co dělat, když nás někdo pronásleduje, tedy jít na frekventované místo a zavolat rodičům nebo policii, a jak někoho požádat o pomoc. Daný telefonát si také vyzkoušíme (jak popsat co se děje a kde se nacházíme). S cizími lidmi ani nikam nechodíme, a to ani ve chvíli, kdy nevíme cestu a potřebujeme poradit. Od cizích lidí si na ulici nic nekupujeme ani nebereme (např. nějaký „dárek“). Nepříjemná situace také je, když někdo cizí komentuje naše chování (např. zvláštní pohyby nebo hlasitý projev) nebo vzhled (je dobré chodit upravený, aby to nebudilo pozornost). Zde platí zlaté pravidlo si toho nevšímat a nejlépe jít pryč. Každopádně je dobré to říct doma rodičům. Výjimku tvoří policisté, hasiči a zdravotníci. Ti po nás mohou chtít osobní informace a věci, případně s nimi někam jít, nebo mi zakázat pokračovat mým obvyklým směrem (např. vstoupit do metra, které je mimořádně zavřené). I zde však platí pravidlo co nejrychleji zavolat rodičům a informovat je o situaci. Je dobré si dát pozor na klasické „nebezpečné výroky“: • Svezu tě. • Zajdeme ke mně / k tobě na něco zajímavého. • Kup si / koupím ti / vezmi si to • Pojď se mnou… • Jak se jmenuješ a kde bydlíš? Manuál pro lektory

13

• Neměl bys deset korun? • Potřebuji 30 korun na lístek do Brna. • Máš peněženku? Můžu se podívat? • Ukážeš mi mobil? • Můžu si to na chvíli půjčit? • Ty seš … divnej/blbej/… • Ty si ale šikovná holčička, že takhle cestuješ sama. Můžeme se také pobavit o tom, že velmi nepříjemná situace je, když se nás někdo snaží oloupit. V takovém případě nám daná osoba vyhrožuje násilím (zbitím, hrozí zbraní), když mu nedáme, co chce. Zde platí pravidlo dát mu, co žádá (peněženku, mobil, cennosti) a neriskovat zranění. V případě, že by nás chtěl někam odtáhnout (nebo nás rovnou napadl), se musíme pokusit utéct a volat o pomoc. PL 3 – Kontakty s cizími lidmi v MHD 3.2 Zdravotní obtíže S účastníky kurzu prodiskutujeme, zda má někdo z nich zdravotní obtíže. V takovém případě by měl být schopen říct lidem okolo o pomoc (případně to mít uvedené někde v dokladech, včetně první pomoci – léky, přivolání záchranky ap.), případně dodržovat doporučení lékaře (např. při epilepsii se vyhýbat blikajícím světlům, při alergii se vyhýbat alergenům, při cukrovce dodržovat dietu ap.). Dále si probereme, jak poznáme a co máme dělat, když se nám udělá nevolno, např. sednout si (naučit se požádat o uvolnění místa k  sezení), vyhledat stín, napít se. V  případě, že stav je vážnější, bychom měli někoho požádat o pomoc (např. známého po telefonu, lidi okolo, záchrannou službu ap.), což si také vyzkoušíme. 14 Účastníky upozorníme na to, že si mají dát pozor na to, že když jsou unavení, tak nemusí dávat takový pozor např. při přecházení, mohou usnout v  dopravním prostředku a přejet cílovou stanici (a tak dojet třeba až na konečnou) nebo je za spánku někdo může okrást. 3.3 Nehoda S  účastníky prodiskutujeme, jaké nehody se nám mohou při cestování stát, např. upadnout a zranit se, něco na nás může spadnout, o něco se říznu / zraním se, srazí mě auto. Zde si pak řekneme zásady první pomoci; více o tomto obsahuje PL 4 – První pomoc. Dále je třeba se naučit předvídat obvyklé nebezpečné situace. Např. v zimě je náledí, prší a může nás postříkat jedoucí auto (kaluž). Je také nebezpečné být okolo stavby. Člověk by případně měl vědět, jak řešit nepříjemné, ale nijak nebezpečné situace, např. když mu upadne telefon a rozbije se nebo když se mu poškodí zip na bundě nebo na batohu. 3.4 Ztráta osobních věcí S účastníky si v rámci diskuze probereme, co dělat ve chvíli, kdy zjistíme, že nám chybí důležité osobní věci jako např. peněženka či klíče od domu. V rámci diskuze by mělo vyplynout, že je třeba se nejprve pořádně podívat, zda jsme danou věc nedali na jiné místo, než je obvyklé (např. do kapsy u kalhot místo do batohu), následně se zamyslet nad tím, kde jsme měli danou věc naposledy (např. když jsme platili v  obchodě) a případně se na dané místo jet podívat nebo tam zavolat.

O každé ztrátě bychom měli ihned informovat rodiče, aby nám danou věc pomohli řešit, např. vyměnili zámek u dveří, pomohli nám zařídit nové doklady či nám zablokovali telefon. PL 5 – Ztráta osobních věcí

Kurz cestování – metodika

3.5 Zabloudění Je situace, jejíž pravděpodobnost výskytu je poměrně vysoká. Musíme se tedy věnovat nejen její prevenci, ale hlavně jejímu případnému řešení. Účastníci kurzu velmi často nejsou schopni popsat místo, kde se nachází, a proto tomu věnujeme samostatný nácvik. Účastníci by měli znát adresu domů, název obecně známého místa, ze kterého již trefí (např. zastávky metra, MHD, významné budovy nebo náměstí). V  případě, že účastníci si toto nejsou schopni zapamatovat nebo danou informaci nejsou schopni srozumitelně sdělit, mohou ji mít napsanou na kartičce, kterou pak mohou ukázat. V případě, že se účastníci ztratí, vedeme je nejprve k tomu, aby se zastavili. Následně by se měli rozhlédnout, zda něco nepoznávají, případně se pokusit vrátit stejnou cestou na místo, které již znají. Může se také stát, že žádná z výše uvedených věcí ztracenému jedinci nepomůže. Proto účastníky vedeme k  osvojení strategie, kterou mohou uplatnit kdekoliv a kterou jsou schopni danou situaci vyřešit. Obvykle to je strategie zavolat rodičům nebo jiné osobě, která může danou situaci řešit. Zde je předpokladem, že daný účastník u sebe nosí mobil a umí jej bezpečně používat. Daný účastník by měl být schopen popsat místo, kde se nachází. Pokud ne, tak to musíme natrénovat. Zde se zpravidla trénuje schopnost najít a sdělit název ulice, ve které se daná osoba nachází. Rodič pak dá instrukci, co dělat (např. navigace na místo, které daná osoba již zná; navigace na místo, kde daná osoba může delší dobu bezpečně počkat na příjezd osoby, která jej dovede domů). Druhou strategií je požádání cizí osoby o pomoc. Zde je třeba nácvik rozpoznání vhodné osoby, tzn. osoby, která nespěchá (např. čeká na zastávce, s nikým si nepovídá, netelefonuje, venčí psa ap.). Pokud jsou v dohledu policisté (strážníci), můžeme se zeptat jich. Je dobré vybrat si někoho slušně vypadajícího – slušně oblečeného, čistého, kdo vypadá a chová se „normálně“ (nevypadá na alkoholika, bezdomovce, cizince, skinheada ap.). Následuje nácvik vlastního oslovení cizí osoby a požádání o pomoc (nezapomeneme, že je třeba přijít k  dané osobě zepředu a přiměřeně blízko, pozdravit a vyslovit prosbu). Účastník kurzu musí počítat s tím, že mu daná osoba nemusí být schopná pomoci (např. nezná to tam, je cizinec), a proto osloví osobu další. Zmíníme i základní pravidla pro oslovení. Samotnou prosbu je třeba si promyslet, aby byla pro druhé srozumitelná. Je třeba být slušný, vykat (dítěti mohu tykat) a otázku formulovat jako žádost, např. „Můžete mi prosím poradit? Nevíte, jak se dostanu…“. Dále je ale potřeba danou osobu sledovat, poslouchat a zapamatovat si, co říká. Když něčemu nerozumíme nebo zapomeneme třeba začátek instrukce, tak je třeba si nechat radu zopakovat („Můžete prosím ještě jednou, je to na mě těžké.“). Nesmíme zapomenout, že je výhodné soustředit se na úplný začátek popisu a ten si zapamatovat. Důležité je nechat se dobře nasměrovat na začátku, později se můžeme zeptat znovu. Zda účastníci jsou schopni orientace dle řečené instrukce, můžeme vyzkoušet v  rámci cvičení. Účastníkům popíšeme cestu, kam se v  okolí naší budovy mají dostat (v  případě nepřízně počasí nebo obavy z  bezpečnosti můžeme toto cvičení provést v rámci budovy) a následně je sledovat (můžeme využít pro účastníky kurzu neznámé asistenty). Nesmíme zapomenout s  účastníky probrat také možnost, že nám oslovená osoba může nabídnout, že nás někam dovede, což může to být ta nejlepší pomoc. Ale je potřeba dát si pozor, aby nás ten člověk nevedl někam do ústraní, kde nejsou žádní další lidé (tj. do bytu, auta, průjezdu, houští v parku ap.) a netahal z nás osobní informace. Samotný nácvik probíhá takto: opakujeme ve scénkách postup „promyšlení-osloveníprosba-vyslechnutí-poděkování-řízení se pokyny“. Když už si budou účastníci jistější a zvládnou se ptát ve scénkách, vyzkoušíme si ptaní na ulici s předem domluveným asistentem (kterého účastnící neznají). Až posledním krokem je ptaní se cizích lidí – náhodní chodci Manuál pro lektory

15

často účastníkům nerozumí, mnohdy se o to ani nesnaží. Je tedy důležité, aby si účastníci zvykli zopakovat svůj dotaz/prosbu, pokud jim oslovený člověk nerozumí. Účastník v terénu zkouší vybrat (a tudíž ukazuje lektorovi) vhodné osoby, kterých by se zeptal. PL 6 – Zabloudění

4. Odchod z domova aneb co si nesmíme zapomenout S účastníky krátce probereme, co bychom před odchodem z domova měli vždy zkontrolovat, zda jsme nezapomněli. Mezi nejdůležitější věci patří klíče, občanský průkaz, mobil, tel. čísla na blízké, adresa domů a léky. Dále je dobré mít s sebou rezervní peníze pro případ nouze (aspoň 5 Kč na veřejné záchodky, lépe dvacetikorunu na lístek a pětikorunu na WC). Následně je dobré si probrat, co dělat, když některou z věcí zapomeneme, např. co dělat, když nemáme klíče od domova (zavolat rodičům). PL 7 – Odchod z domova aneb co si nesmíme zapomenout?

5. Orientace ve městě

16

Pro bezpečný pohyb po městě je základem prevence, tzn. účastník by měl bezpečně znát cestu a umět se jí držet. Měl by ale také umět stále sledovat cestu, znát orientační body a umět je srozumitelně pojmenovat (např. kostel sv. Jakuba). Dále je vhodné znát několik názvů ulic, kudy účastník chodí. Účastník by měl umět pojmenovat, kam jde (adresa) a kde bydlí (adresa). Během cesty by si měl účastník najit důležité orientační body (budovy, obchody, navigační cedule ap.) a zkusit si je zapamatovat. Některým účastníkům může pomoci plánek, který si společně s asistentem na cestu vytvoří. Dále je vhodné ukázat účastníkům, kde jsou veřejně dostupné mapy (zastávky MHD) a informační stojany (v metru). Společně se naučíme tyto pomůcky využívat a naučíme se orientovat podle názvů ulic, výrazných orientačních bodů a pomocí MHD (např. cedule ve vestibulu metra).

6. Plánování trasy Naplánovat si trasu na neznámé místo je poměrně složité, a proto toto téma probíráme jen s účastníky s lehčí symptomatikou, kteří zvládají cestovat sami, např. na známých trasách. Tito účastníci by se také měli umět orientovat v mapách, v plánku MHD, v jízdních řádech a ideálně umět pracovat s  Internetem, konkrétně se servery www.idos.cz, www.mapy.cz nebo https:// www.google.cz/maps. Společně pak můžeme trénovat schopnost dojet na místo určení podle mapy nebo plánku, schopnost orientovat se na zastávkách metra, kde jsme nikdy nebyli, orientovat se dle názvů ulic, zeptat se kolemjdoucích, umět se rozhlížet. Dále je nutné, aby účastník byl schopen řešit základní krizové situace (např. zabloudění), protože jejich výskyt při neznámé trase je o něco vyšší. Některým účastníkům bude vždy někdo muset při plánování pomoci, např. s odhadem časuči s nakreslením plánku cesty. Toto rozhodně není důvod, proč by daná osoba neměla cestovat sama. Potřebuje jen dopomoc v dílčích oblastech. Nácvik tohoto cestování lze provést tak, že lektor a účastník společně naplánují cestu na místo určení a účastník pak jede na dané místo sám za dohledu „tajného“ asistenta, který zasáhne v případě nebezpečí. Kurz cestování – metodika

7. Bezpečný pohyb v MHD Nejprve si můžeme s účastníky projít přepravní řád a základní pravidla, která musíme dodržovat při cestování v MHD. Nejdůležitější body:Nesmíme bránit řidiči ve výhledu nebo se zdržovat v prostoru vyhrazeném pro řidiče (označeném žlutou čarou na podlaze – většinou v autobuse). • Za jízdy nesmíme mluvit na řidiče.Nejíme a nepijeme v MHD, abychom něco nebo někoho neumazali či nepolili. • Platí pravidlo nepřekážet-neomezovat-neohrožovat (např. hlukem, zbytečným stáním příliš blízko jiného člověka, špínou, zápachem ap.). Další velkou kapitolou jsou jízdní doklady. Uveďme základní typy: časové jízdenky, které jsou platné jen na určitý čas, jež si musíme před jízdou označit a které se dělí na přestupní (jsou na určitý čas a můžeme s  nimi neomezeně přestupovat), nepřestupní (nemůžeme s nimi přestupovat) a předplacené jízdné (platí po určitou dobu, nemusí se označovat). Více informací uvadí příloha PL 8 – Ceny jízdného na území Prahy. Cestovat mohou účastníci na průkaz ZTP nebo ZPT/P. Také nezapomeneme si říct, kde se dají jízdenky zakoupit (u automatu, řidiče, v trafice, u dozorčí v  metru či u prodejního místa Dopravního podniku) a při praktickém nácviku si vyzkoušíme koupi na některých výše uvedených místech. Ukázat si také můžeme, jak jízdenku můžeme označit a co vše se z označení dočteme. Vyzkoušíme si, jak řešit krizovou situaci, když zapomeneme doma průkazku ZTP nebo ZTP/P nebo „kupon“ (koupit si jízdenku nebo riskovat jízdu načerno). Zde navážeme na téma kontrola jízdného (jak poznáme revizora, jak probíhá kontrola, čím se musí prokázat atd.). Pokud revizor zjistí, že nemáme platný jízdní doklad, je to přestupek a musíme zaplatit pokutu. Musíme ukázat občanský průkaz (sdělit své jméno, příjmení a adresu bydliště) a revizor vyplní formulář, kde je napsáno, jakou máme zaplatit pokutu. Pokud nemám ani občanský průkaz, revizor může zavolat strážníka Městské policie, který nás může odvézt na stanici, kde si v počítači zjistí naši totožnost (trvá to dlouho, je to nepříjemné a pokuta je pak vyšší). V praktickém nácviku zajdeme s účastníky na zastávku MHD, kde si ukážeme, co vše se dá na zastávce zjistit (čísla linek dopravních prostředků, která na této zastávce zastavují, šipky, které ukazují nejbližší směr, kudy toto „číslo“ pojede, ikony označující druh dopravního prostředku, který na této zastávce zastavuje [bus/tramvaj/metro], jméno zastávky, noční spoje (čísla začínají číslicí 5), jízdní řády jednotlivých linek, který obsahuje seznam zastávek, počet minut mezi jednotlivými zastávkami, přestupní stanice na metro, zastávky na znamení, časy odjezdu a dodatkové poznámky [např. „končí na jiné stanici“, „nízkopodlažní autobus“ nebo „výluka“]). Před nástupem do dopravního prostředku musíme nejprve zkontrolovat „číslo“ a směr jízdy dopravního prostředku, do kterého se chystáme nastoupit. Nejprve musíme nechat lidi vystoupit, tzn. udělat přede dveřmi prostor na vystoupení (stojíme po straně dveří a netlačíme se). Dále by účastníci neměli zapomenout, že si po nástupu do dopravního prostředku musí co nejdříve označit jízdenku, že jsou povinni se za jízdy držet, aby za jízdy neupadli, že musí své osobní věci hlídát před krádeží a zároveň musí dávat pozor, aby s nimi nepřekáželi a neohrožovali ostatní (držíme zavazadlo v ruce před sebou nebo ho máme na klíně). Netlačíme se na lidi (pokud to není nutné v přeplněném dopravním prostředku), neobtěžujeme hlasitým hovorem, dáváme si pozor na vykládání osobních/intimních věcí, nemluvíme za jízdy na řidiče, nepřekážíme řidiči ve výhledu, nepřekážíme u dveří a pokud nejsme sami držitelé průkazu TP, ZTP či ZTP/P, tak jsme povinni uvolnit vyhrazená místa pro lidi se zdravotními potížemi, osobám majícím tyto průkazky. Případně je vhodné uvolnit toto místo osobám, které mají jakýkoliv problém se stáním a pro něž by stání bylo více nebezpečné (staří lidé, těhotné ženy, někdo s úrazem [např. zlomenou rukou či nohou v sádře]). Dále je nutné uvolnit vyhrazené místo pro cestující na invalidním vozíku a kočárek.

Manuál pro lektory

17

Dalším tématem jsou specifika pohybu v metru. Řekneme si, jak poznáme stanoviště dozorčího a k čemu slouží (má za úkol hlídat bezpečnost, mohu se na něj obrátit s žádostí o pomoc). Řekneme si důvod bílého přerušovaného pruhu na okraji nástupiště a důvod vodicích čár pro nevidomé (rovné čáry [rýhy] na podlaze podél celého nástupiště). Na některých nástupištích se nachází „počítač“, ve kterém si můžeme naplánovat trasu. Na peróně je řada cedulí – informační cedule (dva typy: „krátká“ – pouze směry [konečné stanice] a číslo koleje; „dlouhá“ – seznam všech stanic na trase, tak jak jdou za sebou, zvýrazněné přestupní stanice, odlišně bývá označena stanice, ve které právě jsem), směrové cedule na perónu – směr výstupu z metra, směr přestupu na jinou trasu metra ve voze (plánek nade dveřmi).

3. Praktická část určená pro lektory Nácvik v terénu Vše, o čem jsme mluvili v učebně, si vyzkoušíme i v terénu. Těmito praktickými ukázkami je vhodné prokládat teoretickou část. Vždy po probrané látce/oblasti (např. bezpečné přecházení silnice) je třeba si ji vyzkoušet v terénu. Po probrání látky jdeme ven a vyzkoušíme si ji nejprve v klidné ulici a poté v rušnější. Až po vyzkoušení si daných věcí v  terénu často účastníci pochopí danou látku. Předem je však nutné si říct, za jakým účelem ven jdeme a co budeme procvičovat. Někdy může být potřeba, aby se skupina z důvodu efektivnosti nebo bezpečnosti rozdělila tak, aby se lektor mohl věnovat jednomu, max. dvěma účastníkům. V těchto případech se může využít dalších asistentů nebo bude jeden lektor přednášet v učebně a druhý lektor bude provádět nácvik venku a jednotliví účastníci se postupně vystřídají.

Příklady her: 1. Vyjmenuj/napiš co nejvíce stanic metra A… 2. Seřaď stanice metra tak, jak jdou za sebou. 3. Vyjmenujte druhy prostředků Městské hromadné dopravy. 4. Určete druh dopravního prostředku na kousku fotografie? 5. Jaké je číslo dopravního prostředku na fotografii?

1. Základní pravidlo: bezpečnost PL 9 – Bezpečný pohyb v městské hromadné dopravě

8. Návštěva autobusového a vlakového nádraží

18

Součástí praktického nácviku by měla být i návštěva vlakového a autobusového nádraží. Ukážeme účastníkům, kde se dají koupit jízdenky, jak zjistíme odjezdy spojů a jízdní řády, co se můžeme dozvědět na informacích, k čemu slouží úschovna zavazadel, kde najdeme toalety a jaké další služby se na nádražích vyskytují (bufet, trafika, potraviny ad.). Prohlédneme si nástupiště, podíváme se, podle čeho se dělí (čísel a písmen) a ukážeme si osoby, které nám mohou pomoci (např. výpravčí nebo řidič). Nesmíme si zapomenout připomenout všechny bezpečnostní pokyny (např. nepřecházíme koleje, nestoupáme si za bezpečnostní pás, využíváme podchodů nebo nadchodů ap.).

9. Závěrečné setkání – opakování

Při nácviku v terénu uživatel nemusí mít z počátku dostatečné dovednosti k bezpečnému zvládnutí cestování. Lektor po celou dobu musí u každého uživatele individuálně zvažovat rizika a po celou dobu nácviku zodpovídá za jeho bezpečnost. Při tom by měl:Rozlišovat přijatelné riziko a velké riziko (i např. v učených dovednostech – není např. nutné se vždy držet madel na eskalátorech a stát, avšak vždy je nutné stát před bezpečnostní čarou na nástupišti v metru). Když účastník uvidí, že nějaký cestující pravidlo porušuje, vysvětlíme mu danou situaci s  možnými riziky, že např. neriskuje hodně (riziko je přijatelné) – např. běhá po eskalátorech, takže mu vysvětlíme, že je lepší se na eskalátorech držet pro případ, kdyby eskalátory nečekaně vypnuly, kvůli čemuž by člověk mohl upadnout a ublížit si.Být domluvený na postupu, když se uživatel lektorovi ztratí (že např. vystoupí z metra a zavolá mu).Při nebezpečí lektor neváhá uživatele strhnout do bezpečí (zde se řídíme metodikou Omezení pohybu uživatele).

2. Obecné zásady nácviku

V úvodní části setkání můžeme dokončit témata, která jsme nestihli. Hlavní část lekce bychom ale měli věnovat opakování veškeré probrané látky.

Jak bylo řečeno v úvodních informacích, vlastní nácvik cestování probíhá až po teoretické části kurzu a po praktickém výkladu v terénu.

Návrh her na opakování:Kartičky s otázkami (každý si vylosuje svoji kartičku)Upravený herní plán „Člověče odpověz“Upravená hra „Riskuj“Upravené pexeso – hledej dvojici (otázka a odpověď) Dotazník – test (s následným společným vyhodnocením)

Při nácviku vycházíme z  teoretické části kurzu, kdy nejprve vyzkoušíme, zda uživatel umí své teoretické znalosti použít v  praxi, a ty dovednosti, které uživatel nedokáže použít v  praxi, postupně nacvičujeme, případně dlouhodobě procvičujeme problematické dovednosti.

Ukázka otázek, které mohou zaznít při opakování: Na jaké straně chodníku chodíme a proč? Jaké jsou rozdíly mezi silnicí a chodníkem? Jaká znáte pravidla pro pohyb po chodníku? Co patří mezi osobní věci, které nikomu neříkáme? Co si vezmeme s sebou při odchodu z domova? Jaké znáte nebezpečné výroky, které nás mohou upozornit na možné nebezpečí? Co uděláte, když se vám udělá v dopravním prostředku špatně? Co uděláte, když zjistíte, že jste ztratili doklady? Podle čeho se můžete orientovat ve městě? Co vše můžeme zjistit na zastávce? Jaké znáte druhy jízdného? Vyjmenujte 3 pravidla z přepravního řádu. Jak probíhá kontrola jízdného? Komu je slušné uvolnit místo k sezení?

Při nácviku postupujeme od klidného prostředí a jednoduchých situací k  rušným místům a složitějším situacím.

Na závěr by měla proběhnout zpětná vazba účastníků, která může být ústní nebo písemná. Ve zpětné vazbě by mělo zaznít – Co se vám na kurzu líbilo nebo nelíbilo? Co vás na kurzu zaujalo? Je něco, co vám na kurzu chybělo? Je něco, co byste rádi lektorům vzkázali? Kdyby se v nabídce APLA objevil pokračující kurz, který by na tento kurz navazoval, měli byste o něj zájem? Co byste chtěli, aby bylo jeho náplní? Písemný dotazník je Příloha 5 – Hodnocení vzdělávací akce. Na závěr setkání můžeme přichystat malé pohoštění, na kterém se mohou účastníci kurzu podílet přinesením pochutin. Kurz cestování – metodika

Při nácviku situace, kterou uživatel nezvládá, je třeba ji strukturovat do menších kroků, až zjistíme, se kterou činností má uživatel největší problémy. Když neumí udělat více kroků najednou, pak uživatele učíme postupně řetězením (dopomoc ubíráme od posledního kroku postupně zpět) a návodní otázkou „Na co teď nesmíte zapomenout?“ a celou situaci postupně automatizujeme. Po skončení situace se ale zeptáme uživatele na důvod svého jednání; měl by vždy vědět, proč jedná právě tak a ne jinak. Postupnými kroky budujeme jeho sebejistotu a dovednosti zpevňujeme (např. pochvalou nebo návrhem, aby si za úspěšné zvládnutí situace uživatel mohl koupit něco dobrého). Je výhodné, když na řešení situace přijde uživatel sám, protože pak se mu vše lépe zapamatuje. Dáváme proto otázky k přemýšlení – např. v dané situaci: „Co si myslíte, že by bylo nejlepší nyní udělat?“

Manuál pro lektory

19

Pokud uživatel řeší nějakou situaci chybně, je dobré nechat ho zažít důsledky chybného rozhodnutí. Učí se tak z vlastních chyb a někdy je to také jediná možnost, jak získá důvěru ke správnému způsobu řešení situace. Každý uživatel s autismem je jedinečný a má jiné spektrum problémů. Při nácviku tedy musíme vycházet co nejvíce z jeho individuálních potřeb. Např. můžeme zjistit, že uživatel se ve městě perfektně orientuje, ale jeho nešikovný kontakt s cizími lidmi by ho mohl potenciálně zavést do nebezpečné situace. Proto se zaměříme více na nácvik kontaktu s cizími lidmi než na učení se orientace. Jindy můžeme zjistit, že má dobrou mechanickou paměť, perfektně se naučí danou trasu, ale při náhlé výluce nebo nehodě je úplně ztracený. Nacvičujeme proto především situace z Krizového plánu.

3. Jak provádět individuální nácvik cestování Individuální nácvik cestování (nikoliv nácvik konkrétní cesty) je vhodný spíše pro uživatele, kteří už umí cestovat samostatně. Potřebují však pomoci naučit se plánovat a zvládnout nové trasy, zvládnout krizové situace nebo kontakt s cizími lidmi. Dále uvádíme jednotlivé součásti tohoto nácviku. 3.1 Příprava na cestování Naučíme uživatele vytisknout si mapku a případně udělat plánek cesty se slovními pokyny. Využíváme přitom orientačních bodů, případně vizualizace (fotky metra ap.). Připravíme uživateli návod, jak mapku a plánek cesty udělat, aby si je pak mohl společně s druhými lidmi připravovat sám. Tato fáze je pro uživatele s autismem důležitá, protože se na cestu připravuje i psychicky.

20

3.2 Nácvik v terénu Uživatele neučíme konkrétní trasu; učíme ho se orientovat ve městě. Zejména se musí naučit propojovat plánek a mapku s  realitou, aby mu byly dobrým vodítkem. V  průběhu plánek měníme tak, aby ho uživatel dokázal v praxi použít (např. změnou míry strukturovanosti nebo volby pojmů). Trénujeme s uživatelem schopnost zeptat se na cestu nebo požádat o pomoc a učíme ho pojmy při cestování, jako např. co znamená „pořád rovně a druhá doprava“ nebo „stále rovně po kolejích“ (podél kolejí, nikoliv přímo po nich). Vedeme uživatele k samostatnosti. Doptáváme se např. „Co je třeba nyní udělat?“, „Podle čeho poznám, že musím odbočit?“ ap. Někdy je to také jediný způsob, jak uživatel pochopí nutnost konkrétního chování. Vysvětlujeme jednotlivé prvky při cestě, např. jak poznat nebezpečnou ulici – jezdí na ní autobus nebo tramvaj, je víceproudá, jak se zorientovat v jízdním řádu ap. Při nácviku se snažíme uživatele naučit: aby se soustředil na cestu a sledoval okolí; aby „se neřítil“, tj. aby se rozmýšlel, když neví kudy dál nebo si není jistý, případně aby se zeptal na cestu; že se může kdykoliv vrátit o kousek zpět (a rovněž ho učíme, jak to udělat); že by s sebou měl vždy mít mobil a alespoň 3 čísla lidí, kteří mu mohou poradit (kdyby se jednomu nedovolal). V závěru nácviku uživateli dáváme úkoly (např. „Dostaňte se z místa A do místa B.“). Při této cestě je uživatel sledován „tajným“ asistentem, což znamená, že uživatel jej nezná a neví o jeho sledování. Asistentem, který jednak sleduje bezpečné jednání uživatele, tzn. zda dodržuje bezpečnostní a společenská pravidla pro cestování (např. zda se řádně rozhlíží na silnici, zda stojí za bezpečnostním pásem v metru, zda dodržuje vzdálenost od ostatních atd.) a následně

Kurz cestování – metodika

jej může vyzkoušet z  řešení některých krizových situací (např. může jej požádat o drobné, o zapůjčení telefonu, svést ho z cesty, strčit do něj v MHD ap.). 3.3 Nácvik krizových situací Již nácvik cesty s lektorem je vhodné doplnit o nácvik krizových situací, pokud je to možné. Např. lektor řekne, že právě nejede metro, a uživatel se pokusí postupovat správně podle Krizového plánu. Krizový plán individuálně uživateli přizpůsobíme (co do vizualizace, struktury kroků ad.). Snažíme se vymyslet vždy nejjednodušší řešení (zlaté pravidlo, které můžeme použít i zde – při ztracení musím: zavolat mámě, babičce a tetě aoslovit řidiče tramvaje). U některých uživatelů je vhodné, aby měli vždy u sebe kartičku s jednoduchým sdělením svých potíží (např. „Mám problémy s orientací“) a s prosbou o konkrétní pomoc, např. „Ukažte mi, kde je nejbližší zastávka metra.“ Kartičku můžeme vyhotovit pomocí – Přílohy 3 – Podklad pro vytvoření kartičky pro případ krizové situace určený pro rodiče. Na konci osamostatňování tajný asistent (asistent, kterého uživatel nezná a o němž neví, že jej sleduje) vyzkouší uživatele v krizových situacích – např. osloví ho a zeptá se, jestli by mu dal svůj mobilní telefon. Mezi obvyklé krizové situace patří: • Nastoupení do špatného dopravního prostředku • Přejetí zastávky • Ztracení se • Ztráta tramvajenky, peněz, telefonu • Náhlá nevolnost nebo zranění • Obtěžování cizím člověkem • Dopravní výluka 3.4 Kontakt s cizími lidmi Lidé s  autismem mají narušené zejména schopnosti v  oblastech komunikace a sociální interakce. Proto této části nácviku věnujeme pozornost, a to nejen volbou cílů, nýbrž i zjišťováním individuálních schopností uživatele. Proto je vhodné vše s uživatelem předem probrat a v terénu zjišťovat, jestli jeho teoretické znalosti odpovídají realitě. Vše zvažujeme individuálně, postup může mít např. podobu obsaženou v PL 2 – Kontakty s  cizími lidmi v MHD. Téma osobního prostoru je častou slabou stránkou lidí s autismem. Pro ilustraci toho, co chceme uživateli vysvětlit, může posloužit nákres vnitřního řezu autobusu, kde můžeme figurkami přehrávat jednotlivé situace s  lidmi v  MHD. Stejně můžeme postupovat u eskalátorů nebo na zastávkách MHD. Jako u každých nácviků pro lidi s autismem i zde se nakonec vždy ukáže, že daná pravidla nejsou pro realitu dostatečně pružná. Přesto však může takový soubor pravidel být pro člověka s autismem dobrou strategií pro zvládnutí samostatného cestování. Obecný zákaz či nedoporučení bavit se s  cizím člověkem je jen malá daň za fakt, že se nedá do řeči s narkomanem, zlodějem nebo jiným deviantem. Bohužel je to i za tu cenu, že mu mohou zabránit v některých zcela bezpečných nebo přínosných situacích (např. si nepopovídá s pouličním pracovníkem Duhy, i když se zajímá o ekologii).

Manuál pro lektory

21

4. Jak provádět individuální nácvik konkrétní trasy Individuální nácvik konkrétní trasy je vhodný spíše pro uživatele s  těžší symptomatikou či poruchou orientace nebo paměti. 4.1 Individuální nácvik s lektorem Většina uživatelů s  autismem ocení vizualizaci trasy (např. formou mapky a seznamu stanic). Tu je dobré projít před započetím vlastního nácviku a na samotnou cestu vytvořit jednoduchý plánek. Uživatele tak na trasu připravíme i psychicky. Pokud je uživatel citlivý na specifické vjemy (zvuky, světla, pachy ap.), musíme tyto vlivy při cestování minimalizovat (např. použitím pecek do uší, MP3 přehrávače, slunečních brýlí ap.). Nejdříve lektor nacvičuje s uživatelem danou trasu společně. Při tom se snaží, aby uživatel trasu a všechny situace s ní související pochopil. Postupem času se stahuje, až chodí několik metrů za uživatelem, aby musel jednat sám a bez nevědomých náznaků lektora (protože např. může sledovat, kdy se lektor rozhlíží ap.). Během cesty se uživatel může naučit orientační body, např. kde zabočit (u pošty) nebo odkud zavolat v případě nouze (vyjet nad eskalátory). Při cestě MHD musí uživatel vědět, kde jsou zastávky, kdy má nastoupit a vystoupita umět poznat správné číslo tramvaje a správný směr. Uživatel by měl z teorie znát pravidla pro chování v MHD. U uživatele s autismem jde zejména o sociální pravidla chování („Pokud mi někdo šlápne na nohu, nekřičím na něj, jen upozorním.“ „Pokud je tramvaj prázdná, nesedám si hned vedle cizího člověka.“ „Udržuji se v co největším odstupu od lidí.“ „Nenavazuji oční kontakt.“ „Nedávám se do řeči s cizími lidmi.“ ad.). Jeho chování proto sledujeme při nácviku a řešíme případné nedostatky.

vzniklé situaci. Během nácviku můžeme nasimulovat i situaci, které se uživatel nebo jeho blízcí obávají, že se stanou, např. že ho někdo bude obtěžovat či výluky. I po úspěšném nácviku ale individuálně hodnotíme, jestli účastník kurzu danou trasu umí a chová se bezpečně. 4.3 Nácvik krizových situací Postupujeme podle kap. 3.3. V případě výluky můžeme účastníka kurzu naučit náhradní trasu, pokud je na to dostatek času a účastníka kurzu to zbytečně nezmátne. Uživatel však může trasu po čase zapomenout. Druhým způsobem je v krizovém plánu určit, kde účastník kurzu v případě výluky počká na rodiče nebo příbuzného, případně může počkat na sjednaném místě a rodič mu zavolá taxi. V  každém případě doporučíme účastníkovi kurzu / rodičům sledovat jednou týdně webové stránky MHD, kde se včas dozví výluky, které jsou plánovány dopravním podnikem s předstihem. 4.4 Kontakt s cizími lidmi Postupujeme podle kap. 3.4, ale snažíme se postup co nejvíce zjednodušit.

5. Závěr Po osamostatňování by mělo následovat samostatné cestování účastníka kurzu. Účastníci kurzu s  těžší symptomatikou mohou dovednosti rychle zapomínat. V  případě potřeby je možné se domluvit na zopakování krizových situací (např. po půl roce) nebo zopakovat nácvik cesty po delší pauze (např. po prázdninách). Lektor dělá ze všech nácviků zápisy a dovednosti účastníka kurzu vyhodnocuje (viz Příloha 4 – Hodnotící tabulka dovedností).

22

23 U většiny uživatelů je vhodné, aby u sebe vždy měli kartičku s  jednoduchým sdělením svých potíží (např. „Mám problémy s orientací“) a s prosbou o konkrétní pomoc, např. „Ukažte mi, kde je nejbližší zastávka metra.“ (viz Příloha 3 – Podklad pro vytvoření kartičky pro případ krizové situace určený pro rodiče) Připomínka na závěr: pokud je cesta dlouhá, vytipujeme místo, kde si může uživatel odskočit na toaletu a naučíme ho toto místo poznat. 4.2 Osamostatňování s tajným asistentem Během závěrečné fáze osamostatňování uživatele sleduje tajný asistent (účastník kurzu ho nezná), aby zajistil jeho bezpečnost. Účastník kurzu samostatně zvládá danou cestu ve chvíli, kdy ji dokázal minimálně 8krát ujet sám bez cizí pomoci. Pokud se např. při pátém pokusu ztratí, je třeba s osamostatňováním začít znovu. Doporučuje se, aby účastník kurzu min. 5× jel bez zásahu asistenta, během 1 nácviku asistent simuloval běžnou nepříjemnou situaci (např. asistent o účastníka kurzu zavadí, šlápne mu na nohu nebo mu překáží v cestě). Při následném nácviku asistent (měl by být jiný než u předešlého nácviku, aby si ho účastník kurzu nepamatoval) účastníka kurzu osloví s běžným dotazem, např. „Kolik je hodin?“, a zeptá se ho na cestu. Poslední zkouškou účastníka kurzu je, že tajný asistent se pokusí účastníka kurzu zlákat z  naučené cesty. Po domluvě s blízkými se pokusí účastníka kurzu zlákat něčím pro něj opravdu atraktivním, např. pozve ho do fastfoodu, na akci oblíbené osoby (např. zpěváka, herce) nebo ho požádá o ukázání nějakého místa, které se nachází mimo naučenou trasu. Účastník kurzu by si měl umět poradit ve všech situacích a neměl by sejít z cesty. Následně by měl doma informovat o

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

PŘÍLOHA 1 – HRA ČLOVĚČE ODPOVĚZ

PŘÍLOHA 2 – UKÁZKA KRIZOVÉHO PLÁNU Příklad krizového plánu - Filip Kor Toto je krizový plán, který se Filip naučil s pomocí asistenta naplňovat, a který dál bude upevňovat při osamostatňování.

Když nejede metro 1. Vystoupím nad jezdící schody. 2. Zavolám mámě. Když se nedovolám, zavolám babičce. Když nemám kredit nebo mi nefunguje telefon, zaťukám na dozorce v metru a dám mu svojí kontaktní kartičku. Dozorce kontaktuje mámu přímo nebo přes policii. • Na trase C umím dojet zpátky do školy. • Na stanici Florenc umím zavolat z přestupu od výtahů, vyjet výtahem nad povrch a počkat v restauraci McDonald’s. • Na trase B počkám na mámu, až pro mě dojede.

Když nejede autobus 1. Zavolám mámě z místa, kde není hluk. 2. Počkám na mámu (třeba i 45 minut). 24

25 Když mě obtěžuje cizí člověk 1. Vím, že když mě obtěžuje jakýkoliv cizí člověk, nemusím a neměl bych se s ním bavit. 2. Pokud mě přepadne zloděj, vím, že mu mám dát to, co chce, a utéct. 3. Po každé z těchto situací to musím říct mámě doma. 4. Když se mi udělá špatně, vím, že mohu zavolat mámě nebo kontaktovat dozorce či řidiče.

V Praze dne 21. 2. 2011

Tomáš Hudec

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

Filip Kor

PŘÍLOHA 3

PŘÍLOHA 4

Podklad pro vytvoření kartičky pro případ krizové situace určený pro rodiče

Hodnotící tabulka dovedností Jméno účastník kurzu:

První dvě věty jsou pro všechny rodiče stejné. Z  následující tabulky vyberte individuálně, co se vztahuje na vaše dítě. POKUD ČTETE TUTO KARTIČKU, PRAVDĚPODOBNĚ JSEM SE ZTRATIL/A NEBO JSEM SE DOSTAL/A DO OBTÍŽNÉ SITUACE. Mám autismus, což je postižení, které se u mě projevuje problémy v  oblastech komunikace, sociálního chování a dalších. (Do pravého sloupečku prosím zaškrtněte možnost, která odpovídá chování vašeho dítěte a kterou byste chtěli mít na vaší kartičce, aby byla v případě potřeby co nejefektivnější.)

Zvládne sám

Zvládne s pomocí

Nezvládne

Riziko

Rozeznat ulici od jiného prostředí

 

 

 

 

Rozeznat chodník od silnice

 

 

 

 

rozdělení na chodník a silnici

 

 

 

 

Fyzicky

Poznat peší zónu

 

 

 

 

Vůči sobě

Rozumět pravidlům pro chůzi po chodníku

 

 

 

 

Dávat pozor co se kolem deje (a rozumět proč)

 

 

 

 

– Nenavazuji oční kontakt.

Všimne si menší překážky na cestě (popelnice)

 

 

 

 

– Hůře navazuji oční kontakt.

Nevstupovat bezdůvodně do silnice

 

 

 

 

– Nemusím Vám vůbec či adekvátně odpovědět na Váš dotaz.

Udržovat odstup od cizích chodců

 

 

 

 

– Mluvím velice spisovně, pedanticky.

Chodit v pravé polovině chodníku

 

 

 

 

Vyhýbat se a obcházet ostatní chodce

 

 

 

 

– Opakuji slyšené.

Uvolnit cestu pro invalidní vozík, kočárek,

 

 

 

 

– Mohu po Vás vyžadovat přesné informace (čas, prostředí ap.).

nevidomého chodce

 

 

 

 

Chodit v bezpečné vzdálenosti od silnice

 

 

 

 

– Mám úzkost z cizích lidí.

(ne po obrubníku)

 

 

 

 

– Mé chování může být nevhodné, neslušné.

Bezpečně chodit po schodech

 

 

 

 

Všimnout si průjezdu

 

 

 

 

– Jsem nevhodně bezprostřední.

Bezpečně projít davem lidí (zastávka)

 

 

 

 

– Špatně tlumím své emoce.

Nepřekážet na chodníku pokud nejdu

 

 

 

 

Reagovat na auto se sirénou

 

 

 

 

Bezpečně se vyhnout vetší překážce

 

 

 

 

na chodníku-obejít po obrubníku

 

 

 

 

Bezpečně se vyhnout vetší překážce

 

 

 

 

na chodníku - vstoupit do silnice

 

 

 

 

Bezpečně reagovat, když je chodník

 

 

 

 

uzavřen (obejít, přejít silnici)

 

 

 

 

Bezpečně reagovat, když něco jede

 

 

 

 

po chodníku (cyklistika, auto se sirénou)

 

 

 

 

Nosit s sebou potřebné věci, když jsem

 

 

 

 

mimo domov (doklady, telefon, peníze)

 

 

 

 

Vedět, co to jsou osobní údaje

 

 

 

 

Vědet, komu je bezpečné osobní údaje říci

 

 

 

 

V důsledku níže uvedených obtíží mohu být AGRESIVNÍ:

KOMUNIKACE

Jednotlivé dovednosti

Verbálně

Rozumět důsledkům nedodržování pravidel

– Nemluvím. – Mluvím o zvláštních tématech .

– Nemusím Vám rozumět.

– Nerozumím abstraktním výrazům, dvojsmyslům, slovním hříčkám, vtipům. – Mohu se Vám zdát netaktní.

26

27

– Moje projevy jsou zvláštní. – Vyjadřuji se tak, že mi nebudete rozumět.

SOCIÁLNÍHO CHOVÁNÍ

– Nedodržuji společenské konvence – nerozumím jim. – Kontakt navazuji zvláštním způsobem.

– Vztekám se. – Nepřiměřeně se směji. – Bezdůvodně pláču. DALŠÍ

– Jsem dezorientován/a v prostředí a čase. – Neodhadnu nebezpečí. – Mám své oblíbené rituály. – Zvláštně se kývu, třepetám prsty, plácám rukama. – I když jsem se asi ztratil/a, nepláču; neuvědomuji si, v jaké jsem situaci. – Fascinují mě různé věci, materiály, mám nutkání je osahat, očichat, ochutnat.

VOLEJTE NA TELEFONNÍ ČÍSLA UVEDENÁ NA DRUHÉ STRANĚ KARTIČKY A SNAŽTE SE PROSÍM UDRŽET OSOBU NA BEZPEČNÉM MÍSTĚ, ZABRAŇTE VBĚHNUTÍ DO VOZOVKY AP. Děkujeme Vám za Vaši pomoc. Jméno a příjmení dítěte: Adresa: Diagnóza: Telefon na rodiče (a další osoby, které by bylo vhodné v případě potřeby kontaktovat): Matka : Otec:

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

Zvládne sám

Jednotlivé dovednosti

28

Zvádne s pomocí

Nezvládne

Riziko

Zvládne sám

Jednolivé dovednosti

Zvládne s pomocí

Nezvládne

Riziko

Neříkat osobní údaje před a cizím lidem

 

 

 

 

Dát najevo, že chci přejít

 

 

 

 

Znát důsledky sdělení osobních udajů

 

 

 

 

Vědět, co mám na silnici sledovat -

 

 

 

 

Uvědomit si, že jsem zabloudil

 

 

 

 

co mě ohrožuje a co ne

 

 

 

Nezmatkovat, když si nevím rady

 

 

 

 

Věnovat pozornost pouze tomu,

 

 

 

 

Umět telefonovat z mobilu

 

 

 

 

co mě ohrožuje

 

 

 

 

Umět telefonovat z telefoní budky

 

 

 

 

Rozpoznat bezpečnou vzdálenost

 

 

 

 

Umět oslovit cizího člověka (koho a jak)

 

 

 

 

jedoucího auta

 

 

 

 

Umět se zeptat na cestu (jasně, slušně)

 

 

 

 

Umět sledovat celkovou situaci

 

 

 

Rozumět tomu, co mi člověk říká

 

 

 

 

na silnici - např. i auta z vedlejší silnice

 

 

 

 

Umět odmítnout, když cizí člověk

 

 

 

 

Umět přejít, když mě auto pouští

 

 

 

 

chce mé věci (peníze, telefon, batoh)

 

 

 

 

Rozhlédnout se, i když mám zelenou

 

 

 

 

Znát důsledky, když cizímu dám své věci

 

 

 

 

Nepřecházet na červenou

 

 

 

 

Nebrat si nic od cizího člověka

 

 

 

 

Umět v klidu přejít, když mi v průběhu

 

 

 

 

Znát důsledky, když si

 

 

 

 

přecházení skočí na semaforu červená

 

 

 

 

od cizího člověka něco vezmu.

 

 

 

 

Sledovat semafor, když čekám na zelenou

 

 

 

 

Nekupovat si nic od cizího člověka na ulici.

 

 

 

 

Poznat, že nefunguje semafor

 

 

 

 

Znát důsledky, když si něco

 

 

 

 

Vědet, že má tramvaj přednost před chodci

 

 

 

 

koupím od cizího člověka na ulici.

 

 

 

 

Umět přejít silnici s tramvajovými kolejemi

 

 

 

 

Nechodit nikam s cizím člověkem

 

 

 

 

Samostatně se rozhodnout, zda mohu přejít

 

 

 

 

Znát důsledky, když někam

 

 

 

 

Nenapodobovat přecházející jednotlivce

 

 

 

 

půjdu s cizím člověkem

 

 

 

 

Umět využít přecházející skupinu lidí

 

 

 

 

Nenechat na sebe nikoho sahat

 

 

 

 

Umět si říci o pomoc při přecházení

 

 

 

 

Umět si hlídat svoje věci

 

 

 

 

Být trpělivý, když dlouho nemůžu přejít

 

 

 

 

Umět říci, když mi něco vadí,

 

 

 

 

Umět najít a použít podchod nebo nadchod

 

 

 

 

něco nechci - důrazně, srozumitelně

 

 

 

 

Umí se vyhýbat ostatním chodcům

 

 

 

 

Umět odejít, když mi něco vadí

 

 

 

 

V průběhu přecházení stále sledovat

 

 

 

 

Umět si říci o pomoc (např. tel.)

 

 

 

 

situaci na silnici - nedívat se do země

 

 

 

 

Umět volat o pomoc

 

 

 

 

Reagovat bezpečně na změny

 

 

 

 

Zastavit se na konci chodníku

 

 

 

 

v průběhu přecházení - nezmatkovat

 

 

 

 

Věnovat pozornost pouze přecházení -

 

 

 

 

Sledovat cestu (je pozorný)

 

 

 

 

nepovídat si, netelefonovat

 

 

 

 

Umět si sám najít orientační body

 

 

 

 

Využít k přecházení přechod pro chodce

 

 

 

 

Zapamatovat si spontálně trasu,

 

 

 

 

Poznát místo k přecházení (není přechod)

 

 

 

 

když ji jednou s někým projde

 

 

 

 

Znalost správného postupu při rozhlížení se

 

 

 

 

Zapamatovat si trasu po opakovaném projití

 

 

 

 

Mít dostatečný a bezpečný výhled

 

 

 

 

Využívá navigační a informační tabule

 

 

 

 

na silnici (daleko/blízko od okraje).

 

 

 

 

Znát adresu domů

 

 

 

 

Popojít si bezpečně do silnice,

 

 

 

 

Trefit ze známých míst domů

 

 

 

 

když mi něco brání ve výhledu (auto).

 

 

 

 

Znát adresu do práce/školy

 

 

 

 

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

29

Zvládne sám

Jednolivé dovednosti

30

Zvládne s pomocí

Nezvládne

Riziko

Zvládne sám

Jednolivé dovednosti

Zvládne s pomocí

Nezvládne

Riziko

Znát adresu volnočasovích aktivit

 

 

 

 

Poznat správnou zastávku podle nápisu

 

 

 

 

Trefit na volnočasovou aktivitu

 

 

 

 

Poznat správnou zastávku podle okolí

 

 

 

 

Znát názvy ulic, kudy obvykle chodí

 

 

 

 

Použít tlačítko otevírání dveří

 

 

 

 

Vědět, kde hledat tabule s názvy ulic

 

 

 

 

Včas vystoupit (sleduje signalizaci dveří)

 

 

 

 

Uvědomovat si, že je na neznámém místě

 

 

 

 

Bezpečně vystoupit

 

 

 

 

Umět se vypořádat se zablouděním

 

 

 

 

Poznat, když jede špatným směrem

 

 

 

 

Umět se vrátit zpět „po svých stopách“

 

 

 

 

Umět se vrátit, když jede špatným směrem

 

 

 

 

Umět se zeptat kolemjdoucích na cestu

 

 

 

 

Poznat, když jede špatným prostředkem

 

 

 

 

Dokázat se řídit slovními pokyny

 

 

 

 

Bezpečně vyřešit, když jede špatně

 

 

 

 

Umět si říct o pomoc s přípravou

 

 

 

 

Poznat, když přejede zastávku

 

 

 

 

nebo plánováním trasy

 

 

 

 

Umět se vrátit zpět, když přejede

 

 

 

 

Umět si zapsat popis trasy

 

 

 

 

Vědět, jak jsou zastávky za sebou

 

 

 

 

Rozumět napsanému popisu trasy

 

 

 

 

Poznat, když si neví rady

 

 

 

 

Umět si nakreslit plánek trasy

 

 

 

 

Držet se při jízdě na eskalátoru

 

 

 

 

Dokázat se vypořádat s výkyvy počasí

 

 

 

 

Umět číst v jízdním řádu

 

 

 

 

Mít u sebe jízdní doklad

 

 

 

 

Rozumět systému metra

 

 

 

 

Koupit si jízdenku

 

 

 

 

Umět číst ve schématu metra

 

 

 

 

Označit si jízdenku

 

 

 

 

Najít výstup z metra

 

 

 

 

Zvládnout kontrolu jízdenek

 

 

 

 

Orientovat se podle informačních cedulí

 

 

 

 

Sledovat platnost jízdenky

 

 

 

 

Sledovat piktogramy a ukazatele směru

 

 

 

 

Znát cestu na zastávku

 

 

 

 

Poznat přestupní stanice (ve schématu)

 

 

 

 

Dojít bezpečně na zastávku

 

 

 

 

Umět přestoupit na jinou trasu metra

 

 

 

 

Poznat správný dopravní prostředek (číslo)

 

 

 

 

Umět přestoupit na stejné zastávce

 

 

 

 

Poznat správný směr jízdy

 

 

 

 

Umět přestoupit z metra na bus nebo tram

 

 

 

 

Dávat pozor do čeho nastupuje

 

 

 

 

Umět přestoupit z busu nebo tram na metro

 

 

 

 

Dávat přednost vystupujícím

 

 

 

 

Umět přestoupit mezi busem nebo tramvají,

 

 

 

 

Nepřekážet (u dveří, pod schody)

 

 

 

 

když nevidí zastávku (orientace, ptaní se)

 

 

 

 

Používat tlačítko otevíraní dveří

 

 

 

 

Poznat, když se děje něco neobvyklého

 

 

 

 

Bezpečně nastoupit

 

 

 

 

Vědet, co znamená výluka

 

 

 

 

Nastoupit včas (sleduje signalizaci dveří)

 

 

 

 

Umět vyřešit výluku

 

 

 

 

Neohrožovat (např. batohem)

 

 

 

 

Znát náhradní trasu

 

 

 

 

Držet se za jízdy

 

 

 

 

Umět bezpečně dojet náhradní trasou

 

 

 

 

Pokud je třeba požádat o místo k sezení

 

 

 

 

Cestovat s potřebnými doklady

 

 

 

 

Dodržovat slušné chování

 

 

 

 

Nosit u sebe funkční mobilní telefon

 

 

 

Dávat si pozor na své věci

 

 

 

 

Vědět název zastávky, kde má vystoupit

 

 

 

 

Přečíst si název zastávky

 

 

 

 

Sledovat hlášení zástávek

 

 

 

 

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

31

PŘÍLOHA 5 – HODNOCENÍ VZDĚLÁVACÍ AKCE

6. Jak hodnotíte organizační zajištění kurzu (materiály, místo ap.)?

Hodnocení vzdělávací akce

Doplňte slovní komentář: ………………………………………………………......................…

1

2

3

4

5

……………………………………………………………………… ……………………………………………………………………….

1. Co se Vám na kurzu líbilo / co Vám vyhovovalo? ………………………………………………………………………………………………........................................

(Vyberte hodnocení od 1 do 5 jako školní známkování: 1 – výborné; 2 – chvalitebné; 3 – dobré; 4 – dostatečné; 5 – nedostatečné)

………………………………………………………………………………………………........................................ 7. Jak hodnotíte lektory? ………………………………………………………………………………………………........................................

Doplňte slovní komentář: 2. Co se Vám na kurzu nelíbilo / co Vám nevyhovovalo?

1

2

3

4

5

………………………………………………………………………

………………………………………………………………………………………………........................................

……………………………………………………………………….

………………………………………………………………………………………………........................................

Doplňte slovní komentář:

………………………………………………………………………………………………........................................

1

2

3

4

5

……………………………………………………………………… ……………………………………………………………………….

3. Využijete získané znalosti v pracovním životě?

Doplňte slovní komentář: 32

33

Doplňte slovní komentář: 1

2

3

4

5

1

2

3

4

5

………………………………………………………………………

……………………………………………………………………… ……………………………………………………………………….

………………………………………………………………………. (Vyberte hodnocení od 1 do 5 jako školní známkování: 1 – výborné; 2 – chvalitebné; 3 – dobré; 4 – dostatečné; 5 – nedostatečné) 8. Máte další postřehy či doporučení? 4. Jaké téma Vám přišlo nejvíce užitečné?

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

5. Jaké téma Vám přišlo nejméně užitečné? Co Vám chybělo?

Jméno a příjmení (dobrovolné):

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

………………………………………………………………………………………………........................................

Datum:

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

PRAVIDLA SKUPINY

Manuál pro účastníky kurzu 1. Obecná část

1. Mluvíme běžným hlasem, tzn. ani nekřičíme, ani nešeptáme.

Kurzem Vás budou provázet: Jméno lektora:

Tel.:

E-mail:

Jméno lektora:

Tel.:

E-mail:

2. Kdo chce něco říct, zvedne ruku a počká, až dostane slovo. Jméno asistenta:

Tel.:

E-mail:

Jméno asistenta:

Tel.:

E-mail:

3. Nebudeme si nijak ubližovat, ať už fyzicky (napadením ap.), slovně (např. nadávkami) či jinak. Setkání budou probíhat:

34

1.

Datum:

Čas:

Místo:

2.

Datum:

Čas:

Místo:

3.

Datum:

Čas:

Místo:

4.

Datum:

Čas:

Místo:

5.

Datum:

Čas:

Místo:

6.

Datum:

Čas:

Místo:

7.

Datum:

Čas:

Místo:

8.

Datum:

Čas:

Místo:

9.

Datum:

Čas:

Místo:

10.

Datum:

Čas:

Místo:

11.

Datum:

Čas:

Místo:

12.

Datum:

Čas:

Místo:

4. Nemluvíme sprostě ani neslušně.

35

5. Do hovoru vstupuje jen lektor(ka) kurzu.

6. Neposmíváme se ostatním. Pokud se nemohu dostavit na lekci, omluvím se telefonicky nebo e-mailem: ……………………………………………………………………………………………….......................

7. Neskáčeme si do řeči. Jednotlivé lekce budou většinou probíhat takto: 1. Přivítání a zopakování předešlého tématu 2. Kontrola domácí práce 3. Sdělení průběhu a tématu lekce, na kterou účastníci přišli 4. Výklad a diskuze o nové látce (práce s pracovními listy)

8. Nedáváme si nohy na stůl.

5. Cvičení, hra na dané téma nebo nácvik v terénu 6. Shrnutí probraného tématu a zadání samostatné domácí práce 7. Hodnocení setkání a rozloučení

Změny v pravidlech dělá lektor(ka) kurzu.

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

SOUHLAS SE ZPRACOVÁNÍM OSOBNÍCH ÚDAJŮ A POSKYTNUTÍM INFORMACÍ A POUČENÍ O PRÁVECH SUBJEKTU ÚDAJŮ

PRACOVNÍ LISTY PL 1 – Témata jednotlivých setkání

Poučení pro uživatele služby poskytované Asociací pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, střední Čechy, o.s. o jejich právech podle § 12 a 21 zákona č. 101/2000 Sb.

PL 2 – Bezpečnost na silnici PL 3 – Kontakty s cizími lidmi v MHD

Uživatel služby poskytované Asociací pomáhající lidem s autismem – APLA Praha, střední Čechy, o.s. (dále jen uživatel služby) má právo požádat o informaci o zpracování svých osobních údajů. Příjemce je povinen tuto informaci bez zbytečného odkladu předat, přičemž má právo požadovat přiměřenou úhradu. V případě, že se podpořená osoba domnívá, že příjemce provádí takové zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života nebo v rozporu se zákonem, má právo příjemce požádat o vysvětlení a o odstranění takového stavu. Nevyhoví-li příjemce podpořené osobě, má podpořená osoba právo obrátit se přímo na Úřad na ochranu osobních údajů.

36

PL 4 – První pomoc PL 5 – Ztráta osobních věcí PL 6 – Zabloudění PL 7 – Odchod z domova aneb co si nesmíme zapomenout PL 8 – Ceny jízdného na území Prahy PL 9 – Bezpečný pohyb v městské hromadné dopravě

Účel zpracování osobních údajů V souladu s § 5 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů jsou údaje uvedené v kartě klienta shromažďovány a zpracovávány výhradně za účelem informovanosti zaměstnanců APLA Praha, střední Čechy, o.s. a za účelem zpracování a podání žádosti o přidělení dotace a pro prokázání řádného a efektivního nakládání s prostředky státního rozpočtu, rozpočtu hlavního města Prahy, rozpočty jednotlivých městských částí hlavního města Prahy a jinými prostředky, které byly poskytnuty APLA Praha, střední Čechy, o.s. na realizaci jednotlivých služeb. Údaje tohoto evidenčního listu mohou být kontrolovány pracovníky implementačních struktur nebo osobami pověřenými implementačními strukturami k provedení kontroly při zachování mlčenlivosti o všech kontrolovaných údajích. Implementačními strukturami jsou zejména úřady státní správy (např. krajské úřady, Magistrát hl. m. Prahy, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo financí) a orgány Evropské unie kontrolující nakládání s prostředky z rozpočtu EU.

37

Způsob zpracování osobních údajů Osobní údaje jednotlivých uživatelů služby jsou zpracovávány manuálně v písemné formě nebo automatizovaně v elektronické formě. Dobrovolnost poskytnutí osobních údajů Uživatel služby není podle žádného obecně závazného právního předpisu povinen poskytnout své osobní údaje ani svůj souhlas s  jejich zpracováním za účelem uvedeným výše. Poskytnutí osobních údajů a souhlasu s jejich zpracováním je zcela dobrovolné. Pokud se však uživatel služby rozhodne své osobní údaje nebo souhlas s jejich zpracováním neposkytnout, nebude moci být navázán smluvní vztah nutný pro zahájení služby v rámci APLA Praha, střední Čechy, o.s. Souhlas se zpracováním osobních údajů Coby uživatel služby poskytované APLA Praha, Střední Čechy, o.s. souhlasím se zpracováním osobních údajů obsažených v  tomto evidenčním listu příjemcem pro účel stanovený výše po dobu poskytování služby a zároveň po dobu tří let od ukončení služby, kdy jsou údaje archivovány pro účely kontroly implementačních struktur a pro statistické účely. Zároveň si jsem vědom svých práv podle § 12 a 21 zákona č. 101/200 Sb., o ochraně osobních údajů. Se všemi vyplněnými částmi tohoto evidenčního listu jsem byl seznámen, všechny uvedené údaje jsou pravdivé a jsou poskytovány dobrovolně.

V 

dne

podpis

Témata jednotlivých setkání Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

1. Základní informace, smlouva + vstupní dotazník

PRACOVNÍ LIST 1

PRACOVNÍ LIST 2

2. Bezpečný pohyb na uliciPravidla pohybu na chodníkuPřekážky na chodníku, např. chodník je 3. uzavřenPřecházení ulice + rozhlížení se

• Neustále dávat pozor, co se kolem děje (rozeznávat bezpečné a nebezpečné situace). • Vyhýbat se překážkám na cestě (např. výkopu či dopravní nehodě). Pokud se objeví nějaká překážka, musím dávat velký pozor (např. zaparkované auto se může začít rozjíždět) a překážku bezpečně obejít. • Vhodně reagovat na ostatní lidi (i na zvířata). • Vstupovat bezpečně do silnice, jen pokud chceme přecházet, obcházet překážky nebo nám tam něco spadne. Před vstupem do silnice se několikrát pečlivě rozhlédneme.

3. Říkání si o pomoc a řešení mimořádných situací:Někdo cizí mě oslovil.Někdo potřebuje pomoci.Někdo mě obtěžuje.Jsem v nepříjemné situaci.Musím se zeptat na cestu, koho je vhodné se zeptat a jak?Mám zdravotní potíže a potřebuji pomoci.Stala se nehoda, např. dopravní (tzn. bouračka).Ztratil jsem osobní věci. 4. Co vše mít s sebou, když odcházím z domova?

• Chodit po chodníku. Ten je většinou vyvýšený, s obrubníkem, nejezdí po něm auta, je u domů a stojí na něm lampy, značky, semafory atd. • Chodit pouze tam, kde to známe (nenechat se zlákat něčím zajímavým). • Umět se vrátit domů (odemknout dveře, jet výtahem, vrátit se včas). • Umět bezpečně přecházet silnice. K  tomu slouží přechody, podchody a nadchody. Před vstupem do silnice se nejprve rozhlédneme vlevo, pak vpravo a pak znovu vlevo. • Umět se bezpečně pohybovat po parkovišti. Na parkovištích se pohybují lidé i dopravní prostředky, musíme dávat pozor a držet se nejlépe někde při kraji (u zaparkovaných aut). • Umět se bezpečně pohybovat po pěší zóně, což je ulice určená hlavně pro chodce, ale auta tam také smějí. Je vyznačena dopravní značkou a auta by měla dát chodcům přednost.

5. Orientace ve městěZabloudil jsem.Práce s mapouTvorba plánku cesty 6. Plánování trasy pomocí Internetu

• Umět se bezpečně pohybovat v obytné zóně, která bývá v hustě zastavěných místech s malým provozem, mívá chodník ve stejné úrovni se silnicí a je vyznačena dopravní značkou.

38

• Při chůzi po chodníku musíme dávat pozor např. na auto z průjezdu, cyklistu, otevřený kanál, kaluž, psí výkaly ap. Nelepíme se moc na cizí lidi. Když jde někdo proti mně, snažím se aspoň trochu uhnout, abychom se nesrazili. Chodíme po pravé straně, avšak když někoho chci předejít, tak bych ho měl obejít z levé strany. • Dávat velký pozor, když slyším blížící se sirénu (neboť ji používají sanitky, hasiči a policie). 7. Bezpečný pohyb v Městské hromadné dopravě (MHD)JízdnéOrientace na zastávceBezpečnost na zastávceVýstup a nástupBezpečnost během jízdyVýlukaJaké druhy MHD známe? Čím se jednotlivé druhy dopravy liší?Orientace v metruJízdní řády • IDOSZtratil jsem se. 8. Návštěva autobusového nádraží

• Bezpečně chodit po kraji silnice. Nesmí se chodit po kraji silnice, kde je víc pruhů v jednom směru a jezdí tam hodně aut (magistrála, dálnice a jiné).

9. Návštěva vlakového nádraží 10. Samostatný nácvik cestování – nácvik konkrétní trasy

Bezpečnost na silnici Kontakt s cizími lidmi v MHD

Co musíme dělat pro bezpečný pohyb po ulici: Kurz cestování – metodika

1. Drtivou většinu lidí v MHD tvoří slušní lidé, kterých se nemusímobávat. Musím ale dodržovat Manuál pro lektory následující společenská pravidla, abych s nimi dobře vycházel:

39

PRACOVNÍ LIST 3

PRACOVNÍ LIST 4

• Udržuj osobní prostor (měj kolem sebe místo když stojíš, nesedej si v  prázdném autobuse vedle jediného sedícího člověka, toleruj, když je autobus přeplněný a někdo se na tebe musí mačkat, pouštěj první vystupující).Nedělat věci, které mohou druhým vadit (tzn. nesahej na ně, nestrkej do nich a pouštěj důchodce, lidi se ZTP, těhotné paní a malé děti si sednout).Když do tebe někdo vrazí nebo ti šlápne na nohu (nebo se stane jiná malá nehoda), slušně upozorni na to, co se děje, a nezvyšuj na nikoho hlas. • Nenavazuj oční kontakt, s nikým se nedávej do řeči a konflikty se snaž co nejrychleji ukončit, neboť v MHD jsou spolu lidé jen proto, že musí.

„PRVNÍ POMOC“ Tři kroky! 1. ROZHLÉDNI SE! • Co se stalo? • Hrozí nám nějaké nebezpečí? Bezpečnost všech především; nejdřív tvoje vlastní a pak všech přihlížejících postižených nehodou. • Kolik lidí je zraněných? • Jak se to stalo? 2. REAGUJ! • Je při vědomí? • Dýchá? • Tepe mu/jí srdce? • Jak se to stalo?

2. Co se může se stát, když mne někdo v MHD osloví: • Pokud se ptá na čas nebo na cestu Æ slušně odpovím a nedávám se s ním více do řeči. • Pokud mě osloví revizor, policie, hasiči nebo záchranka à požádám je o ukázání jejich průkazu/ů a pak s nimi spolupracuji. • Pokud po mně někdo něco chce Æ platí, že nikdo na ulici po mně nemá právo nic chtít (ani peníze nebo informace), nemusí mi nic nabízet ani prodávat a mám právo každého ignorovat (kromě policie, hasičů, záchranky nebo revizorů). 40

3. Pokud mě osloví někdo, kdo po mě něco chce (např. telefon či peníze), chce vědět nějaké informace nebo mi něco nabízí, musím umět odmítnout. • Řeknu důrazné „NE!“„NE!“ mohu několikrát zopakovat a snažit se od dotyčného odejít. • Pokud ani potom dotyčný nepřestane naléhat, mohu zvolat „Nechte mě být!“ • Pokud je dotyčný agresivní, je nejlepší utéct mezi lidi a případně volat o pomoc. • Pokud mi dotyčný řekne nebo naznačí, že mě zmlátí nebo ublíží, pokud mu nedám peníze, dám mu je a až potom uteču.

4. Někdy se může stát, že v MHD potřebuji pomoc. Je to hlavně když se mi udělá nevolno -> zavolám mámě, příp. někoho požádám o pomoc nebo Zavolám 155;zraním se při nehodě à volám mámu, příp. někoho požádám o pomoc nebo volám 155;dostanu se do situace, když je někdo druhý v ohrožení života -> volám 155. 5) Když se děje něco vážného, musím si vybrat správného člověka, kterého poprosím o pomoc. Nejlépe si vybrat takového, který: • nikam nespěchá (nejde rychle); • nebudí ve mně strach a působí na mě dobře; není skinhead, bezdomovec, narkoman, příliš mladý nebo příliš starý člověk ap. Nejlépe, když je to policista. • O každé příhodě řeknu doma rodičům.

3. ROZMÝŠLEJ! • Hledej další zranění! • Ptej se na příčinu, obtíže, léky, alergie, vzpomínky na událost, poslední jídlo a pití. • Sleduj vědomí a puls. Když nehrozí NEBEZPEČÍ 1. Oslovení (bdělý, oslovitelný, reagující pouze na bolest, nereaguje) 2. Podnět – poklep na zem vedle hlavy, dotek, zatřesení rameny, zatlačení na kost (vyvolání bolesti) pod uchem 3. Záklon – umožnit dýchání Přivolání rychlé záchranné služby Jediná pomoc, kterou jste povinni poskytnout, je přivolání lékařské pomoci. Ostatní pomoc je vždy na vašem uvážení. Za každé situace je třeba dbát na vlastní bezpečí a zdraví. Počet osob s infekčními onemocněními jako tuberkulóza, hepatitida B a C a HIV každým rokem roste. Dojezdový čas lékařské služby je okolo 8 min. Mozek vydrží bez kyslíku max. 4 min., než dojde k nenávratnému poškození! Proto je laická první pomoc rozhodující pro další osud postiženého! Telefonní čísla na záchrannou službu: 155 (číslo platné pro ČR) 112 (číslo jednotné pro celou EU) Postup volání: • Představit se. • Popis situace: co se stalo, kolik je zraněných, kolik z nich je dětí. • Adresa, popřípadě detailní popis okolí (výrazné stavby – kino, park ap.). • Vyčkat případných dotazů dispečera. • Dispečer může mj. poradit, co dělat, než dorazí odborná pomoc. • Telefonní číslo se dispečerovi automaticky zobrazí. Popáleniny Příčiny: nejčastější příčinou popálenin je oheň či horká tekutina. Popáleniny však mohou být způsobeny i horkou párou, chemickými látkami nebo elektrickým proudem.

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

41

Dělení: podle závažnosti poranění se popáleniny dělí na 4 stupně: • 1. stupeň: zarudnutí • 2. stupeň: puchýř • 3. stupeň: poškození hlubších struktur • 4. stupeň: zuhelnatění

Poranění elektrickým proudem Prvním krokem při zasažení elektrickým proudem je odstranění postižené osoby z dosahu zdroje. Nejprve je nutno vypnout proud, zasaženého se nikdy nedotýkáme.    Nelze-li zdroj odpojit, odstraňujeme postiženého z oblasti vlivu pomocí nějakého nevodivého předmětu (např. násady koštěte ap.).  Drží-li se zasažený zdroje, je možno sevření uvolnit tím, že ho uhodíme přes končetiny nevodivým předmětem. Zasažený sevření reflexně povolí.

Stanovení rozsahu: rozsah popálení nám pomáhá stanovit PRAVIDLO DEVÍTI: • hlava = 9 % • každá horní končetina = 9 % • každá dolní končetina = 18 % • tělo zepředu = 18 % • tělo zezadu = 18 % • genitálie = 1 %

Zvláště opatrně je třeba postupovat při spadlých drátech vysokého napětí. V okolí drátů může vzniknout tzv. krokové napětí, které vás může poškodit, aniž byste se dotkli přímo vedení. Ošetření:  elektrický proud může způsobit popáleniny, které ošetřujeme stejně jako jiné popáleniny.  Elektrický proud ale také může způsobit poruchu srdečního rytmu s následnou srdeční zástavou. V tomto případě poskytneme první pomoc a neprodleně zavoláme záchrannou službu.

Je-li popáleno více než 20 % těla u dospělého a 10 % těla u dítěte, je vždy nutné vyhledat lékaře, a to i v případě lehkých popálenin. Hrozí totiž riziko infekce a ztráty velkého objemu tekutin. V případě závažných popálenin je nutno vyhledat lékařskou pomoc i v případě, že je postiženo méně než 20 % dospělého a 10 % dětského tělesného povrchu. Ošetření:lehčí popáleniny pouze chladíme. Těžší překryjeme sterilním krytem. Použijeme nejlépe mastný tyl, nikdy však ne suchou tkaninu. Puchýře nikdy nestrháváme. Je-li k ráně přiškvařen kus oděvu, neodtrháváme ho. Stejně tak nestrháváme z postiženého hořící ošacení, nýbrž se snažíme je co nejrychleji uhasit.

42

Poranění oka Oko je velmi citlivý orgán, a proto jsou všechna zranění oka nebezpečná. Mohou vést k poškození zraku.  Ošetření:  ze zraněného oka se nikdy nesnažíme vytahovat žádné předměty. Oko pouze vypláchneme co největším množstvím pokud možno sterilního roztoku (můžeme použít i čistou vodu) a překryjeme. S postiženým okem by zraněný neměl pohybovat. Protože existuje souhyb očí (obě oči se pohybují současně), je lépe zakrýt i druhé oko.  Nemocného transportujeme na pohotovost nebo přímo k očnímu lékaři.

43

Stabilizovaná poloha Stabilizovaná poloha je poloha na boku relativně nejlépe zajišťující bezpečnost postiženého. Ukládáme do ní každého postiženého, který dýchá a má funkční krevní oběh (tzn., že mu tepe srdce). Stabilizovaná poloha není stejná pro všechny postižené, avšak měla by se té ideální co nejvíce blížit (stabilní poloha na boku bez tlaku na hrudník). Postup: • Postiženého uložíme do polohy na zádech (pokud se v ní již nenachází). • Přiklekneme k němu ze strany. • Bližší horní končetinu podsuneme pod tělo, pokrčíme vzdálenější dolní končetinu v koleni a vzdálenější horní končetinu pokrčíme v lokti a přiložíme k bližší tváři. • Uchopíme postiženého za vzdálenější bok a rameno a pomalu přetáčíme směrem k sobě. • Leží-li postižený na boku, uvolníme spodní horní končetinu a necháme ji ležet za zády. • Hlavu mírně zakloníme. Postižený je zapřen o pokrčenou dolní končetinu a zajištěn tak proti úplnému přetočení na břicho. • Nachází-li se postižený ve stabilizované poloze déle než 30 min., přetočíme ho na druhý bok.

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

PRACOVNÍ LIST 5

PRACOVNÍ LIST 6

Ztráta osobních věcí

Zabloudění

Pokud ztratím nějakou osobní věc (klíče, peněženku, batoh, oblečení ap.), tak: 1. Zamyslím se, kde jsem svoje věci naposledy měl/a, kde jsem je naposled používal/a nebo viděl/a. Může se třeba stát, že zapomenu čepici na věšáku u kamaráda, batoh na lavičce, když jsem si vyndával/a svačinu, klíče v zámku, když jsem odcházel/a z bytu ap. 2. Podívám se, jestli jsem nedal/a tu věc jinam, než jsem zvyklý/á (např. klíče nebo peníze budou v jiné kapse). 3. Pokud to není daleko a moc složité, mohu zkusit vrátit se na místo, kde si tu věc pamatuji naposledy. 4. Zkusím jít zpátky po cestě, kterou jsem šel/a (např. klíče mi mohly vypadnout, když jsem si vytahoval/a kapesník), a pozorně se dívám na zem, jestli to neuvidím někde ležet. 5. Když si nejsem jistý, jestli jsem to s sebou opravdu měl/a, mohu se zkusit někoho blízkého zeptat (např. zavolám mámě, jestli mi doma někde neleží klíče). 6. Pokud ztratím něco důležitého (jako průkaz, klíče, telefon ap.), musím situaci nějak vyřešit, tzn. říct o tom rodičům (asistentům) a situaci sám/a nebo společně řešit, např. vyměnit zámek, požádat o nové doklady, zablokovat telefon.

Zablouděním se myslí, když se dostanu někam, kde to neznám, a nevím, jak se odtamtud dostat na místo, kde to znám.

Měl/a bych znát svou adresu (a umět ji srozumitelně říct) nebo ji mít někde napsanou. Dále bych měl/a znát orientační body (výrazné/vysoké stavby, most, kostel, obchody ap.) v okolí bydliště nebo jména nejbližších zastávek MHD. Jak poznám, kde jsem? • Rozhlédnu se. Poznávám to, co vidím? Mohu popojít na křižovatku a znovu se rozhlédnout, zda neuvidím něco, co znám. • Podívám se na název ulice, zastávky MHD, jestli to náhodou neznám. Když zjistím, že jsem někde, kde to neznám, tak: 1. Zastavím se a v klidu se pořádně rozhlédnu. 2. Podívám se kolem, jestli náhodou neuvidím nějaký známý bod. 3. Zkusím se vrátit zpátky, odkud jsem přišel/a. 4. Mám dvě možnosti:

44

a. Zavolám rodičům/asistentům a řeknu, že jsem se ztratil/a. Musím dokázat popsat, kde se nacházím, tzn. stojím před výraznou/známou budovou (divadlo, kino, nákupní centrum atd.), přečtu jméno ulice (cedule bývá na začátku a konci ulice) či zastávky MHD. Dále se držím instrukcí, které se dozvím (např. mám čekat na místě, mám jít, kam mi řeknou ap.). b. Zeptám se kolemjdoucího. Nejprve ale musím vytipovat vhodnou osobu k  oslovení (např. paní s kočárkem, osobu venčící psa, slušně a čistě působícího člověk, policistu). Pokud se mi nikdo nezdá, chvíli počkám. Pokud najdu vhodnou osobu, pozdravím ji a zeptám se, kde je nejbližší místo, které již znám, např. zastávka MHD či významná budova (škola, divadlo ap.). Vyslechnu si instrukce, a pokud jsem něčemu nerozuměl/a, zeptám se znovu. Snažím se zapamatovat především začátek instrukce, později se mohu zeptat znovu. 5. Dojdu na místo, které již znám, nebo počkám na blízkou osobu, která mě vyzvedne.

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

45

PRACOVNÍ LIST 5

PRACOVNÍ LIST 6

Odchod z domova aneb co si nesmíme zapomenout?

Ceny jízdného na území Prahy

• Klíče Jízdenky a kupony MHD

• Občanský průkaz Druh jízdenky/kuponu

Dospělý

Dítě x

Junior

Student +

Senior x

• Mobil • Léky

Základní 90 min.

32 Kč

16 Kč

32 Kč

32 Kč

16 Kč

• Telefonní čísla na blízké (pro případ ztráty nebo rozbití telefonu)

Krátkodobá 30 min.

24 Kč

12 Kč

24 Kč

24 Kč

12 Kč

• Adresu domů, pokud si ji nepamatuji nebo mám potíže s komunikací

1 den # 24 hod.

110 Kč

55 Kč

110 Kč

110 Kč

55 Kč

• Je dobré mít s sebou rezervní peníze pro případ nouze (aspoň 5 Kč na veřejné záchodky, lépe padesátikorunu na lístek, WC či něco drobného k jídlu či pití).

3 dny # 72 hod.

310 Kč

•

310 Kč

310 Kč

•

• Vhodné oblečení dle počasí

Doplňkový prodej – ři40 Kč dič 90 min.

20 Kč

40 Kč

40 Kč

20 Kč

• Pro tuto skupinu není v tomto časovém tarifu zvýhodněné jízdné. • x Pro děti od 6 do 15 let pozn. a seniory od 65 do 70 let pozn., kteří jsou držiteli Opencard s nahraným platným „Dokladem o nároku na zvláštní ceny jízdného“ (cena dokladu je 120 Kč), je cena jízdného pro cesty po Praze (tarifní pásma P, 0 a B) 0 Kč. Dětem od 6 do 10 let pozn. postačuje osobní průkazka ověřená jejím vydavatelem (právnickou osobou), která obsahuje jméno, příjmení, datum narození a fotografií. • + Od 1. srpna 2011 nemohou studenti vyšších odborných škol a vysokých škol použít průkaz ISIC jako potvrzení o studiu u předplatních časových jízdenek pro území hl. m. Prahy (tarifní pásma P, 0 a B). U studentů středních škol se způsob prokazování nároku na zvýhodněné jízdné nemění. Nadále mohou předložit platné potvrzení o studiu či osobní kartu ISIC s uvedenou školou s akreditací Ministerstva školství ČR a platnou prolongační známkou.

46

• # Jízdenky platné 1 a více dní opravňují v rámci své časové a pásmové platnosti k bezplatné přepravě jednoho z předmětů podléhajících placení přepravného s výjimkou vlaků zařazených do PID. Nevztahuje se na přepravu psů. Pozn.: platí vždy ode dne narozenin uvedeného věku do dne předcházejícího dni narozenin uvedeného věku.

Měsíční

550 Kč*

•

260 Kč

260 Kč

250 Kč

30denní

•

•

•

260 Kč

•

Čtvrtletní

1 480 Kč*

•

720 Kč

720 Kč

660 Kč

90denní

•

•

•

720 Kč

•

5měsíční

2 450 Kč*

•

1 200 Kč

1 200 Kč

1 100 Kč

10měsíční**

•

•

2 400 Kč

2 400 Kč

•

Roční

4 750 Kč*

•

•

•

•

• Pro tuto skupinu není v tomto časovém tarifu zvýhodněné jízdné.

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

47

(Airport Express) se pes v úseku Praha hl. n. – Praha Masarykovo nádraží – Náměstí Republiky – Letiště Ruzyně přepravuje za 30 Kč, v úseku Dejvická – Letiště Ruzyně za 20 Kč.

Jízdenky a kupony MHD Druh jízdenky/kuponu

Dospělý

30denní/měsíční

670 Kč

90denní/čtvrtletní

1 880 Kč

365denní/roční

6 100 Kč

Dítě x

Junior

Student +

Senior x

Bezplatně se přepravuje dětský kočárek s dítětem. Kolo se přepravuje bezplatně pouze v metru, na přívozech, na lanové dráze na Petřín a v určených časech ve vybraných tramvajových úsecích. Ve vlacích PID na území Prahy cestující s platnou jízdenkou PID přepravuje jízdní kolo bezplatně. • Předplatní časové jízdenky lze koupit bez poskytnutí osobních údajů, tzv. přenosné, a to s volitelným počátkem platnosti od libovolného dne v roce. Platí pro všechny výše uvedené kategorie (neplatí *).

Dospělý Jsem dospělý, je mi 15 a více let. pozn. Dítě x Jsem dítě od 6 do 15 let (od 10 let povinnost prokázat věk dítěte průkazkou se jménem a příjmením, datem narození a fotografií, ověřenou jejím vydavatelem). pozn. Junior Jsem junior od 15 do 19 let. pozn. Student + Jsem student od 19 do 26 let, držitel průkazky PID „Student 19–26“ pozn., pro přiznání slevy se vyžaduje potvrzení ze školy akreditované MŠ ČR. Senior x • Jízdenky – Jsem dospělý od 60 do 70 let. Platí pouze s průkazkou PID „Senior 60–70“. pozn. • Kupony – Jsem dospělý od 60 do 65 let. pozn. 48

• Pozn: platí vždy ode dne narozenin uvedeného věku do dne předcházejícího dni narozenin uvedeného věku. • x Pro děti od 6 do 15 let pozn. a Seniory od 65 do 70 let pozn., kteří jsou držiteli opencard s nahraným platným „Dokladem o nároku na zvláštní ceny jízdného“ (cena dokladu 120 Kč), je cena jízdného pro cesty po Praze (tarifní pásma P, 0 a B) 0 Kč. Dětem od 6 do 10 let pozn. postačuje osobní průkazka ověřená jejím vydavatelem (právnickou osobou), se jménem, příjmením, datem narození a fotografií. • + Od 1. srpna 2011 nemohou studenti vyšších odborných škol a vysokých škol použít průkaz ISIC jako potvrzení o studiu u předplatních časových jízdenek pro území hl. m. Prahy (tarifní pásma P a 0 vč. B). U studentů středních škol se způsob prokazování nároku na zvýhodněné jízdné nemění. Nadále mohou předložit platné potvrzení o studiu, nebo osobní kartu ISIC s uvedenou školou s akreditací Ministerstva školství ČR a platnou prolongační známkou. • * Cestující, který je držitel platné předplatní časové jízdenky pro dospělé, může o sobotách, nedělích a státních svátcích přepravit bezplatně s výjimkou vlaků PID 1 dítě do věku 15 let (od 10 let povinnost prokázat věk dítěte). pozn. • ** S omezeně volitelným počátkem platnosti v období od 15. 8. do 1. 11.

Bezplatně se přepravují zavazadla do rozměru 25 × 45 × 70 cm včetně, zavazadla tvaru desky do rozměru 100 × 100 × 5 cm včetně, zavazadla tyčovitého tvaru do délky 150 cm a do průměru 20 cm včetně, zvířata ve schráně do rozměru schrány 25 × 45 × 70 cm včetně, maximálně dva páry lyží včetně lyžařských holí v jednom obalu (lyže bez obalu jsou z přepravy vyloučeny), snowboard či nákupní taška na kolečkách.

Prokazování věku dětí při hromadných školních akcích Jako doklad pro cestování dětí ve větších skupinách při školních akcích se uznává „Hromadné potvrzení o věku pro děti pro společnou školní akci“ vydané školou. Děti účastnící se takové akce mají nárok na přepravu za zvýhodněné jízdné nebo za zvláštní ceny jízdného za splnění následujících podmínek: Seznam musí být vyhotoven na hlavičkovém papíře školy, potvrzen odpovědnou osobou školy a musí na něm být otisk razítka školy. Musí obsahovat datum akce a seznam dětí účastnících se oné akce (s jejich jmény, příjmeními a daty narození). „Hromadné potvrzení o věku pro děti od 6 do 10 let pro společnou školní akci“ lze použít jako doklad o nároku na zvláštní ceny jízdného při hromadných školních akcích na území hl. m. Prahy v pásmech P, 0 a B v prostředcích PID s výjimkou vlaků PID. 49 „Hromadné potvrzení o věku pro děti od 10 do 15 let pro společnou školní akci“ lze použít jako doklad o nároku na zvýhodněné jízdné dle tarifu PID na území hl. m. Prahy v pásmech P, 0 a B při hromadných školních akcích v prostředcích PID s výjimkou vlaků PID. V případě, že děti od 10 do 15 let chtějí na území hl. m. Prahy v pásmech P, 0 a B využívat přepravu za zvláštní ceny jízdného, je nutné, aby měly „Doklad o nároku na zvláštní ceny jízdného pro dítě od 6 do 15 let“ nahraný na Opencard. Škola svým osvědčením zodpovídá za to, že údaje žáků jsou pravdivé. Jsou-li ve skupině děti obou věkových kategorií, vystaví škola dvě potvrzení. Potvrzení nelze uznat při individuálních cestách jednotlivých žáků, a to ani v případě, že by se jeho kopií prokazoval každý žák.

Přeprava zavazadel • Zavazadla: 16 Kč • Kočárky, bicykly a pes ve schráně: 0 Kč Cena přepravného za zavazadlo, psa bez schrány nebo dětský kočárek bez dítěte je 16 Kč. Časová a pásmová platnost jízdenky za zavazadlo nebo psa bez schrány je shodná s časovou a pásmovou platností jízdenky cestujícího, který zavazadlo přepravuje, max. však 240 min. Přepravné za psa beze schrány na 24 hodin na území hl. m. Prahy je 55 Kč, ve všech pásmech PID 80 Kč. 30denní jízdenka pro přepravu psa platná ve všech pásmech PID stojí 460 Kč. Na lince AE

Kurz cestování – metodika

Manuál pro lektory

PRACOVNÍ LIST 9 Bezpečný pohyb v městské hromadné dopravě

50

Pohyb na stanici MHD: 1. Nesmíme překážet u stojanu s jízdním řádem. 2. Musíme dodržet bezpečnou vzdálenost od dopravního prostředku (může mě uhodit např. zrcátko dopravního prostředku). 3. Chováme se slušně a ohleduplně k  ostatním cestujícím, např. říkáme „s dovolením“, když potřebujeme projít, snažíme se stát tak, abychom nepřekáželi (mezi dveřmi, u eskalátorů, pod schody atd.) 4. Na zastávce lze zjistit: • čísla linek dopravních prostředků, která na této zastávce zastavují, • šipky, které ukazují nejbližší směr kudy toto „číslo“ pojede, • ikony označující druh dopravního prostředku, který na této zastávce zastavuje (bus/tramvaj/ metro), • jméno zastávky, • noční spoje (jejich čísla začínají číslicí 5), • jízdní řády jednotlivých linek, které obsahují seznam zastávek, počet minut mezi jednotlivými zastávkami, přestupní stanice na metro, zastávky na znamení, časy odjezdu a dodatkové poznámky („končí na jiné stanici“, „nízkopodlažní autobus“ nebo „výluka“). Nástup a výstup z dopravního prostředku 1. Pravidlo – nejdříve nechat lidi vystoupit – netlačit se do dveří, když lidé vystupují a udělat přede dveřmi prostor na výstup – stát po straně dveří, ne přímo proti nim, teprve až všichni vystoupí, mohu nastupovat, netlačím se. 2. Tlačítko pro otevírání dveří – je potřeba ho zmáčknout, aby se dveře otevřely. 3. Signalizace dveří (zvukové – bzučení a světelné – blikání) upozorňuje, že se dveře budou zavírat. V  tuto chvíli již nesmíme začít nastupovat/vystupovat, nesmíme zůstat stát mezi dveřmi, ale urychleně dokončit nastupování/vystupování.

Kurz cestování – metodika

Základní pravidla při cestování v MHD: • Nesmíme bránit řidiči ve výhledu nebo se zdržovat v prostoru vyhrazeném pro řidiče (označený žlutou čarou na podlaze – většinou v autobuse). • Nesmíme mluvit na řidiče za jízdy. • Nejíme a nepijeme v MHD, abychom něco nebo někoho neumazali nebo nepolili. • Pravidlo nepřekážet-neomezovat-neohrožovat, např. hlukem, zbytečným stáním příliš blízko jiného člověka, špínou, zápachem ap. • Před nastoupením si sundáme batoh ze zad a držíme ho v ruce, nandáme si ho až po vystoupení. • Pokud je třeba, tak si co nejdříve po nástupu musím označit jízdenku. • Cestující je povinen se za jízdy držet. • Osobní věci si hlídáme před krádeží a zároveň dáváme pozor, abychom s nimi nepřekáželi a neohrožovali ostatní. • Opět dodržujeme pravidla slušného chování (netlačíme se na lidi, neobtěžujeme hlasitým hovorem, nemluvím o intimních věcech).

• Vyhrazená místa pro lidi se zdravotními potížemi Nárok na sedadlo má držitel průkazky TP, ZTP a ZTP/P, ale obecně je vhodné a slušné umožnit si na ně sednout lidem, kteří mají jakýkoliv problém se stáním (staří lidé, těhotné ženy, někdo s úrazem [např. zlomeninou ruky či nohou v sádře], osoby s malými dětmi atd.). • Vyhrazené místo pro cestující na invalidním vozíku a kočárek – pokud potřebuje někdo nastoupit, tak mu musím tento prostor uvolnit. Výluka • Výluka znamená, že tramvaj nebo autobus nejede po své obvyklé trase a metro jede jen na určitém úseku nebo v některých zastávkách nestaví, nýbrž jimi jen projíždí, anebo nejezdí vůbec. • Jakákoliv výluka je napsána na informačních tabulích nebo ve vestibulu v metru. • Na zastávce je jízdní řád výluky napsaný na žlutém papíře. • Při výluce je většinou zřízena náhradní doprava. Ta je označená písmenem X a číslem původního dopravního prostředku (např. místo tramvaje 11 jede autobus X11). • Po skončení výluky jezdí tramvaj nebo autobus po své obvykle trase. Metro • Má 3 trasy (A – zelená; B – žlutá; C – červená). • Metro má vestibul (jsou zde různé informační tabule, jízdní řád, automaty na jízdenky, stanoviště dozorčího, veřejné WC [za poplatek], výtah nebo plošina). • Stanoviště dozorčího je prostor, kde sedí zaměstnanec Dopravního podniku, který má za úkol hlídat bezpečnost a můžeme se na něj obrátit s žádostí o pomoc nebo radu. • Na eskalátorech se máme držet a neměli bychom po nich běhat. Ohrožujeme tak zdraví naše i ostatních. • Nástupiště je většinou uprostřed mezi dvěma kolejemi, ale jsou i stanice (např. Vyšehrad a Hlavní nádraží), kde to tak není. Na okraji nástupiště je bílý přerušovaný pruh. Za tento pruh nesmíme vstoupit. • Na některých nástupištích mohu vidět „počítač“, ve kterém lze najít informace o dopravě (jízdní řády).

Manuál pro lektory

51