MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Welfare u jednotlivých druhů hospodářských zvířat Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

MVDr. Jaromír Šívara

Michaela Pokorná

2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma WELFARE U JEDNOTLIVÝCH DRUHŮ HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, dne ………………

3

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své bakalářské práce MVDr. Jaromíru Šívarovi za připomínky k této práci, za podnětné rady a za jeho trpělivost.

4

Souhrn Tématem této bakalářské práce je welfare u jednotlivých druhů hospodářských zvířat. Welfare představuje stav úplného fyzického a psychického zdraví zvířete, který je v souladu s prostředím ve kterém se nachází. Tato práce v první části definuje welfare na více rovinách, vysvětluje důležitost dodržování welfare, ukazuje možnosti jak se dá pohoda zvířat zjišťovat a objasňuje pět základních principů welfare. V druhé části poukazuje na nejčastější problémy z hlediska welfare v chovu skotu, prasat, koní a drůbeže. Zabývá se především technologií ustájení, mikroklimatem, jejich psychickým a fyzickým zdravím, transportem a způsoby zacházení s hospodářskými zvířaty. Také poukazuje na účinná a vědecky ověřená řešení většiny těchto problémů. Nakonec uvádí právní ochranu hospodářských zvířat.

5

Summary The topic of my thesis is welfare by various kinds of livestock. Welfare stands for a state of complex both physical and psychical health of an animal that is conformable with the environment it lives in. In the first chapter I define the concept of what welfare is and what it concerns with. I introduce the five basic principles and explain why it is important to implement them on livestock breeding. Last but not least, let me mention several possibilities how to find out the welfare status of the animals. The second part of my work describes the most common issues regarding to cattle, pigs, horses and poultry welfare. Here I focus mainly the technology of their housing, microclimate, their physical and psychical health, transportation and handling with livestock. I also try to come out with acceptable solutions of these problems. In the end I supplement the chapter with basic information about the legal protection of the livestock.

6

OBSAH 1 ÚVOD………………………………………………….7 2 ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA WELFARE……..9 2.1 Definice welfare………………………………...………….....9 2.2 Původ welfare………………………………..……………......9 2.2 Význam………………………………….……………....……..9 2.4 Studium welfare a jeho hodnocení……………….…..…...10 2.5 Dělení welfare…………………………………..…………...12 2.6 Odborné dělení…………………………………...………….12

3 PĚT SVOBOD…………………………...……….…13 3.1 První svoboda………………………………………..…...…14 3.2 Druhá svoboda………………………………………………15 3.3 Třetí svoboda……………………………………….…….....16 3.4 Čtvrtá svoboda………………………………………..……..17 3.5 Pátá svoboda……………………………….…….………….18

4 WELFARE PROBLÉMY A ŘEŠENÍ………………19 4.1 Skot………………………………………………...…….......20 4.2 Prasata………………………………………………….…....24 4.3 Koně……………………………………………….……….....28 4.4 Drůbež………………………………………………………..31

5 PRÁVNÍ OCHRANA…………….………………….35 5.1 Zákony ČR……………………………………….………......35 5.2 Rada Evropy…………………………………….…..……….36

6 ZÁVĚR……………………………………...…..……37 7 POUŽITÁ LITERATURA…………………..……….39 8 PŘÍLOHY…………………………………………….44

7

1. ÚVOD Chov hospodářských zvířat je pro lidský život nepostradatelný. Hospodářská zvířata nám dávají kvalitní a zdravou potravu živočišného původu - maso nezbytné pro vývoj člověka, mléko poskytující mimo jiné vápník pro růst kostí, sádlo, vnitřnosti, vajíčka a mnoho dalších surovin pro potravinářský průmysl. I některá další průmyslová odvětví jsou na živočišných produktech závislá – textilní se neobejde bez kůže, peří a vlny, farmaceutický a kosmetický průmysl zase využívají produktů žláz s vnitřní sekrecí. V neposlední řadě chovem hospodářských zvířat získáváme nenahraditelná organická hnojiva v podobě hnoje, kejdy a močůvky. Pro člověka, který se zvířaty pracuje – chovatele či zootechnika - je toto všechno jen ta část práce se zvířaty, která mu přináší výdělek. Celkový přínos je mnohem větší. Hospodářská zvířata nám předávají svou zkušenost, lásku a veškerou důvěru, protože jejich život závisí jen na nás. Zvířata obohacují náš život. Některá plemena jsou dnes na pokraji vymření a v tom tkví další význam chovu hospodářských zvířat - v zachování jejich genofondu pro příští generace. Jedině tak budeme schopni udržet biodiverzitu těchto druhů a nepřijdeme o možnost využít v budoucnu takových jejich vlastností, které jsme dosud dostatečně neprozkoumali nebo nepotřebovali. Nezanedbatelnou se jeví také úloha, kterou hrají hospodářská zvířata v tvorbě a údržbě krajiny. Spásáním porostů se redukuje výskyt nežádoucích plevelů, s výkaly se vrací zpět do půdy potřebné živiny a půda se tím zúrodňuje. Nemluvě o estetické funkci luk s pasoucím se dobytkem.

Je pochopitelné, proč je ekonomika chovu hospodářských zvířat na prvním místě – ziskovost chovu samozřejmě rozhoduje o jeho další existenci. Zisk však nesmí být v hodnotovém žebříčku chovatele jediným kritériem. Hospodářská zvířata poskytují člověku tolik užitečného a nic za to nežádají. Nezaslouží si snad více, než od člověka na oplátku za své produkty nebo dokonce svůj život – dostávají? Touto otázkou se zabývá právě welfare neboli pohoda zvířat. Welfare požaduje takový psychický stav zvířete, který vyjadřuje spokojenost, vyrovnanost, pohodu. Welfare je směr, který se zabývá správným zacházením se zvířaty nejen v chovech, při transportu i na jatkách, řeší pohodlí zvířat, jejich zdravotní stav, fyzické i psychické potřeby.

8

Na celém světě se setkáváme s takovými chovy hospodářských zvířat, které naprosto neodpovídají jejich potřebám. Nejen proto, že je to finančně náročné, ale také kvůli lidské lenosti, bezohlednosti a hlavně neinformovanosti jsou hospodářská zvířata chována v nedostačujících podmínkách. Setkáváme se také s chovy, kde je zvířatům poskytnuto „všechno potřebné“ k životu. Tím všechno je myšleno krmivo, voda a místo, kde si lehnout. Lidé však zapomínají na psychiku zvířat a mylně se domnívají, že zvířeti stačí ukojit hlad a žízeň a víc nepotřebuje. Toto je typické obzvlášť pro intenzivní chovy. Právě proto je tu welfare a jeho nutnost. Nesmíme zapomínat - nebo spíše bychom se měli naučit počítat s tím - že i zvířata mají své pocity, psychické potřeby, že mají „duši“.

Welfare a spokojenost zvířat je velmi vážná otázka, a to nejen z morálního hlediska. Existuje mnoho světových studií zabývajících se komfortními chovy hospodářských zvířat a mnoho odborníků usilujících o jejich zavedení takovýchto chovů ve velkém měřítku. Téma welfare u hospodářských zvířat jsem si vybrala právě pro jeho naléhavost a aktuálnost. Chtěla bych poukázat na jeho problematiku v chovech v České republice a odhalit, v kterých oblastech našich velkochovů vyvstává nejvíce potřeba změn a vylepšení, nezbytných pro důstojnější a pohodlnější život zvířat. Neopomenu však ani finanční hledisko chovu těchto zvířat a pokusím se dosáhnout takového řešení, které by skloubilo etiku s ekonomikou.

9

2. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA WELFARE 2.1. Definice Pojem welfare je do češtiny nejčastěji překládán jako pohoda zvířat. HUGHES (1976) definuje welfare u hospodářských zvířat na všeobecné úrovni jako „stav úplného fyzického a psychického zdraví zvířete, který je v souladu s prostředím.“

2.2. Původ welfare Welfare pochází ze zkoumání vědního oboru etologie. Etologie představuje biologickou vědu, která se zabývá chováním zvířat. Počátky etologie jsou zaznamenány již v 18. století, kdy na francouzské akademii věd biolog G. Saint-Hillary použil termín etologie pro označení života zvířat v daném prostředí (HROUZ, 2000). Od té doby prošla etologie dlouhým vývojem a v dnešní době se jedná o vědní disciplínu, která s širokým záběrem studuje život a chování zvířat. Welfare v etologii postupně získalo na důležitosti až se osamostatnilo a dnes nacházíme mnohé odborníky studující pohodu zvířat. Welfare jako takové se studuje zhruba od 60. let 20. století a jeho původ a podrobné zkoumání a studie náleží Anglii.

2.3. Význam Welfare bylo vyzvednuto z prací filozofů P. Singera, T. Reagana a B. Rolina, kteří se zabývali etickými problémy chovu zvířat. Uvádějí, že zvířata, stejně jako lidé, reagují kladně na příjemné situace a podněty a negativně na nepříjemné. (HROUZ, 2000) Také WEBSTER ve své knize „Welfare, životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji“ (1999) zdůrazňuje pocity a vnímání nejen hospodářských zvířat a důležitost přístupu k chovaným zvířatům s ohledem na jejich potřeby a touhy. Je totiž zřejmé, že i u zvířat můžeme pozorovat chování zapříčiněná bolestí a strádáním stejně jako radostí a spokojeností. Nesmíme zvířata brát jako méněcenné tvory bez duše, ale jako hluboce vnímající bytosti. Welfare je tu proto, aby co nejschůdnější cestou zajistilo důstojný a spokojený život zvířat, spolu se splněním lidských požadavků (vysoká užitkovost, nízké náklady, kvalitní produkty živočišného původu atd.). Je očividné, že některé systémy chovu naprosto nezajišťují kvalitní život hospodářských zvířat a je potřeba je přehodnotit a upravit k dosáhnutí pohody těchto zvířat.

10

Již jsem zmínila významného etologa, odborníka na welfare a bývalého pracovníka FAWC (viz. dále) Johna Webstera, který je také profesorem chovu hospodářských zvířat na fakultě veterinárních věd Univerzity v Bristolu a jehož přístup k pohodě zvířat nejlépe objasní jeho citát : „Chci se nejdřív ptát : Co si žádají sama zvířata? Jak to cítí ona? Jak vnímají kvalitu svého vlastního života? Při zkoumání těchto otázek budu čerpat většinu informací z biologických věd, hlavně z fyziologie, etologie a psychologie, a pak se budu snažit uspořádat chov za pomoci zdravého rozumu a citu pro zvířata… Že bych vystavěl ráj, to nečekám – ale budu se usilovně snažit, abych byl ke všem spravedlivý.“ A to bychom měli být všichni, měli bychom se zamyslet, kolik jsme ochotni zaplatit za potraviny živočišného původu nejen po finanční stránce, ale i morální. Měli bychom mít čisté svědomí. Důležitý je také profesionální přístup, uvědomělost a informovanost o tomto problému, protože zaslepenost a fanatismus nepomůžou. Cílem by mělo být dosáhnout všeobecné dohody, která by stanovila morálně přijatelné standardy chovu hospodářských zvířat (HROUZ, 2000).

2.4. Studium welfare a jeho hodnocení Zásadní je studium welfare a metody vyhodnocení. Není možné vycházet z vlastního pocitu, ale z používaných a kvalitních metod a studií pohody hospodářských zvířat. Je ovšem jasné, že welfare nepředstavuje jednoduchý soubor, ale naopak se skládá z mnoha vzájemně se spojujících a prostupujících částí. Praktické by bylo stanovit přesné hranice pohody zvířat, ty ale z pohledu zvířat nelze určit přímo, protože úroveň komunikace mezi člověkem a zvířetem není na úrovni, která by to umožňovala. Člověk se snaží proto odvodit na základě řady nepřímých ukazatelů úroveň spokojenosti prožívání života zvířetem. Těmito parametry jsou obvykle

ukazatele

biofyzikální,

biochemické,

fyziologické,

patofyziologické,

farmakologické, klinické, etologické, produkční a další, a to vymezené pro jedno zvíře, skupinu zvířat, kategorii zvířat nebo jen druh zvířat. Přímé stanovení spokojenosti zvířete je také nesnadné s ohledem na individuální a časovou proměnlivost (VEČEREK a kol., 2001).

Pokud jde o vyhodnocení sledovaného welfare, zde se nám nabízí hned několik možností. Jedno z hledisek posuzování je měření behaviorálních potřeb (viz. Tab.1). Behaviorální potřeby představují sílu motivací a priorit zvířete. Rozlišujeme krátkodobé

11

preferenční testy, které nám poskytnou informaci o nějaké prioritě, ale neodhalí nám sílu této motivace či promyšlenost v jednání zvířete. Druhou možností jsou dlouhodobé preferenční testy které slouží ke zkoumání změn v motivačních prioritách a uvažování zvířete nad jeho možnostmi (HROUZ, 2000). V „Chorobách ošípaných“ (2003) nabízí hodnocení welfare z více odlišných hledisek. Prvním z nich je produktivita, která roste s pohodou zvířat. Příkladem může být klesající fertilita prasnic se kterými ošetřovatel zachází nevhodně. Měření produktivity pro posouzení welfare ale není nejlepší ukazatel. Dalším podobným hlediskem je mortalita a zdraví chovaných zvířat. I na těchto hlediscích se samozřejmě promítá pohoda zvířat. Například předčasná smrt je objektivním měřítkem welfare. Také špatný zdravotní stav bezpochyby poukazuje na narušené welfare. Ale ani toto hledisko nemůže platit za všech situací. I když má zvíře narušené psychické zdraví, nemusí se to vždy promítnout na zdraví fyzickém. Dále se nám nabízí etologická posuzování, sem bezpochyby patří i měření behaviorálních potřeb. Celkově se jedná o rozlišování jemných změn v chování studovaného zvířete, kdy chování zvířat je v tomto kontextu velmi rozšířenou praktickou metodou měření welfare. Sledování nálad zvířete, chování ve skupině, projevovaná agrese či samoporaňování jsou přímým a uznávaným ukazatelem jeho nepohody (viz. Tab.2). Jednou z možností studií je porovnávání chování zvířete s modelovým chováním, vyhodnocení se pak zakládá na přítomnosti abnormálního chování. Posuzováním z hlediska fyziologického se sleduje například výskyt stresu. Stres se projevuje sekrecí adrenalinu, snadno změřitelného v krvi. Otázkou je nakolik je samotné odebírání krve stresující a tudíž zvyšující hladinu adrenalinu v krvi. Imunologické pozorování vychází z faktu, že stresové životní prostředí může zvyšovat citlivost na onemocnění, a to hlavně u prasat. Zvýšená hladina kortikosteroidů při stresu totiž redukuje proliferaci lymfocytů a tím snižuje množství produkujících protilátek. Je dokázané, že prasnice v porodních klecích mají slabší imunitní odezvu na stimulaci antigenem a i jejich selata se rodí s nižší hladinou protilátek. Toto byly některé postupy určení welfare. Každý způsob má své výhody i nevýhody, k dosažení objektivnějšího hodnocení welfare je proto vhodnější citlivě kombinovat několik - nebo i všechny - takovýchto postupů navzájem.

12

2.5. Dělení welfare Pro zjednodušení se často welfare dělí na dvě kategorie, a to na fyzické a psychické welfare, která jsou ve vzájemné interakci (SRAW, 2003). Fyzické welfare je jednodušší jak pro chovatele, tak pro veterináře. Lze jej snadno kvantifikovat, často souvisí s dobrými biologickými a ekonomickými podmínkami chovu. Patří sem dobré zdraví, adekvátní krmení a vhodné ustájení. Přestavuje tzv. fyzický komfort. Hůře se posuzuje psychické welfare, kam spadá problematika strachu, behaviorální požadavky, instinktivní chování.

2.6. Odborné dělení Když v roce 1965 provedla Brambellova komise inspekci životní pohody zvířat, navrhla, že by všechna tato zvířata měla mít přinejmenším svobodu „vstát, lehnout si, otočit se, očistit si tělo a natáhnout si končetiny“. Tyto minimální požadavky vešly ve známost jako „Pět svobod“. Když poté John Webster pracoval v Britské radě pro ochranu hospodářských zvířat (Farm Animal Welfare Council, FAWC), upozorňoval, že tato hlediska jsou příliš omezená a věnují se jen prostorovému komfortu, nezajišťují ani právo na dobrou potravu. Tyto požadavky tedy byly dále upravovány a poslední verze Pěti svobod zní : Svoboda od žízně, hladu a podvýživy; Svoboda od nepohodlí; Svoboda od bolesti, zranění a nemoci; Svoboda uskutečnit normální chování; Svoboda od strachu a úzkosti (WEBSTER, 1999).

13

3. PĚT SVOBOD – zásady a kritéria welfare Jedná se o požadavky stanovené Britskou radou pro ochranu hospodářských zvířat (FAWC). Komplex všech pěti kritérií vytváří soubor pravidel, umožňujících hlubší poznání faktorů, které se podílejí na vytváření pohody zvířat.

Znění Pěti svobod uvedené v „Zásadách welfare a nové standardy EU v chovu skotu“ (DOLEŽAL a spol., 2004) je takovéto :

1. Odstranění hladu, žízně a podvýživy – neomezený přístup ke krmivu a čerstvé vodě v množství dostačujícím pro zachování dobrého zdravotního stavu, fyzické i psychické energie. 2. Odstranění fyzikálních a tepelných faktorů nepohody – zajištění odpovídajícího prostředí včetně zabezpečení před nepřízní makroklimatu a pohodlného místa k odpočinku. 3. Odstranění příčin vzniku bolesti, zranění, nemoci – v první řadě prevence onemocnění, popř. rychlá diagnostika a terapie. 4. Možnost projevů normálního chování – zajištění dostatečného prostoru, vhodného vybavení a možnosti sociálních kontaktů s jedinci téhož druhu. 5. Odstranění strachu a deprese (úzkosti) – vyloučení takových podmínek, které by způsobovaly psychické strádání a utrpení.

Toto podání Pěti svobod je trochu odlišné od nejčastěji zveřejňované verze, ale na druhou stranu je výstižnější a přímo nám ukazuje, jaké konkrétní požadavky pod danou svobodu spadají. Dále budu rozvíjet každou ze svobod samostatně :

14

3.1. Svoboda od hladu, žízně a podvýživy Hlad je primitivní vjem vyvolaný společným působením signálů z celé řady sensorických nervů zachycujících informaci o rovnováze mezi poptávkou tkání těla po živinách a jejich zásobováním. (WEBSTER, 1999) Jednoduše řečeno, hlad je přímý indikátor fyziologického stavu sledovaného zvířete. Pocit hladu znají všichni, ale ne všichni si dokáží jediným slovem říci o potravu. Problematika hladu by měla být řešena bezproblémovým přístupem zvířete ke zdroji nasycení, a to ke krmivu vhodnému a vyváženému pro druh a kategorii daného zvířete. S hladem úzce souvisí pojmy apetit, nasycení a uspokojení z přijímání potravy. Apetit, neboli chuť k žrádlu, je složitý vědomý vjem vyvolaný škálou podnětů přicházejících z vnitřního a vnějšího prostředí. Zahrnují vnitřní podněty výše uvedeného metabolického hladu, které trvají bez ohledu na přítomnost či nepřítomnost potravy, dále přímé vnější podněty jako vzhled a vůně potravy a sociální podněty jako soupeření anebo společný příjem potravy. Při vyhovění apetitu může zvíře zažívat intenzivní slast, na druhou stranu při neuspokojení chuti k žrádlu zvíře jen stěží trpí jako u neuspokojení metabolického hladu. Podněty působící na hlad a apetit znázorňuje obrázek č.1. Nasycení je motivační opak hladu, tj. pud, který pobízí zvíře vědomě zastavit žraní. Uspokojování z přijímání potravy má velký význam nejen z hlediska welfare. Když totiž zvíře dlouhodobě nenachází uspokojení z přijímání krmiv uchyluje se k činnostem, které mu dovolí na toto zapomenout. Tou činností je orální stereotypie, nutkavé dlouhotrvající vykonávání zjevně bezúčelných aktivit ústy, jako je stáčení jazyka u telat a vzájemné cucání jazyka mezi dvěma telaty, kousání do klecí u prasnic, okusování dřeva a polykání vzduchu u koní. Zvířata sice dostávají potravu uspokojující jejich nutriční nároky, ale tato potrava jim nedovolí překonat motivaci vykonávat všechny vzorce chování, které jsou v přirozené situaci spojené s příjmem potravy. Žízeň je instinktivní odpověď na dehydrataci, vyvolaná především vzestupem osmotického tlaku v krvi. Nedosažitelnost vody musí být snad nejsilnějším zdrojem utrpení. Projevuje se nevolností způsobenou dehydratací, bolestí hlavy, rostoucím pocitem slabosti a dezorientace, u vyšších savců je navíc doprovázena silným pocitem úzkosti, pokud zvíře nevidí možnost uhašení žízně. Abychom předešli strádání zvířete žízní, mělo by mít neustálý přístup k čerstvé pitné vodě v dostačujícím množství (WEBSTER, 1999).

15

3.2. Svoboda od nepohodlí Tato svoboda v sobě zahrnuje dvě základní otázky technologie chovu hospodářských zvířat. První je vhodné prostředí, představováno hlavně správným mikroklimatem a druhá zahrnuje především přístřeší a pohodlné místo pro odpočinek. To znamená tepelné pohodlí v otázce první a fyzické pohodlí v druhé (WEBSTER, 1999). Hlavní požadavky na prostředí zobrazuje tabulka č.3. Savci a ptáci jsou teplokrevná zvířata a udržují svoji tělesnou teplotu na určité úrovni. K tomu jim slouží termoregulační mechanizmy. Nedostatek tepla a hrozbu podchlazení řeší zvířata tvorbou tepla chemickou cestou, zvýšenou svalovou činností – svalovým tonusem a svalovým třesem. Nadbytku tepla a hrozně přehřátí organismu se zvířata brání zrychlením dýchání (drůbež, prasata), pocením (koně), nebo kombinací obojího (skot). Pro předejití tepelného stresu je potřeba regulovat teplotu ve stájích a také ji přizpůsobovat chovanému druhu a kategorii zvířat. Zvířata chovaná v zajetí, uzavřená samostatně v kotcích, či skupinově na vyhřátém betonu v létě, nemají moc možností jak se dostat do tepelné pohody oproti volně žijícím zvířatům, která jednoduše popojdou ochladit se do stínu, nebo ohřát na slunce. Mikroklima stáje zahrnuje kromě teploty okolí vlhkost vzduchu, koncentraci jedovatých plynů (čpavek, sirovodík, oxid uhličitý), prašnost stáje, osvětlení a další. Fyzické pohodlí zahrnující zjednodušeně přístřeší a pohodlné místo k odpočinku. Přístřeší chrání zvířata před nepřízní počasí, před prudkým deštěm, sněžením a tím jim nastoluje tepelnou pohodu. Také zvířata chrání před strachem z přirozených nepřátel. Například výběh pro nosnice by měl být vždy částečně kryt, protože jsou to zvířata velmi lekavá a každý stín či prudký pohyb na obloze jim navozuje útok dravce a s ním související strach a stres z příliš otevřených prostor. Místo pro odpočinek by mělo plnit tři základní parametry : pohodlí, hygienu a opět bezpečí (viz. Tab.4). Pohodlné lože pro každý druh zvířete nese jiné nároky, základem je však vždy čistá a měkká podestýlka, která navíc často funguje jako obohacení prostředí (viz. dále). Hygienické prostředí umožňuje vyhnout se nepříjemnému znečištění a nebezpečí chorob (záněty způsobené bakteriemi a plísněmi. Bezpečné místo k odpočinku chrání zvíře jak před strachem z predátorů, tak před agresivním chováním ostatních jedinců ve stáji a před zraněním se zvířetem samotným (WEBSTER, 1999).

16

3.3. Svoboda od bolesti, zranění a nemoci Bolest je nejen smyslovým, ale i emocionálním prožitkem. Je vědecky dokázáno, že zvířata obdařená vědomím vnímají bolest velmi podobným způsobem jako lidé. Bolest můžeme rozdělit na akutní a chronickou. Akutní bolest se projeví ihned po zranění, ublížení nebo jiné činnosti co ji vyvolala a postupně se vytrácí. Chronická bolest je dlouhodobý pocit spojený s trvajícím poškozením a vyplavováním bolest působících látek. Příkladem akutní bolesti je použití elektrického biče, chronickou bolest zažívají například brojleři trpící poškozením kloubů. Vegetativní reakce na akutní a chronickou bolest jsou pocení, zrychlené dýchání, zvýšená sekrece nadledvinkových hormonů. Známkou utrpení je jistě kulhání a jiné příznaky ochromení končetin. Metody zjišťování bolesti nabízí tabulka č.5. Je důležité uvědomit si, že bolesti se na rozdíl od jiných somatických vjemů (dotyku, tlaku) nepřizpůsobíme (WEBSTER, 1999). Je potřeba zvířatům od ní pomoci. Nemoc je opakem dobrého zdraví. Hlavními příznaky nemoci jsou horečka, bolest, netečnost a deprese, snížený apetit nebo anorexie, ztráta tělesných tekutin. Některé tyto symptomy mohou přímo ohrožovat život zvířete, jako trvalý průjem či zvracení, jiné mohou zvíře psychicky trýznit, jako bolest a deprese (WEBSTER, 1999). Pomocí od bolesti a nemoci je pak prevence, rychlá diagnóza a léčba. Pod prevenci patří pravidelné kontrolování zdravotního stavu, nálady, chování zvířat. Rychlá diagnóza při zjištění zranění či nemoci zvířete by měla být provedena veterinárních lékařem, a ten by měl ihned nařídit následující postup a léčbu. Léčení nemusí vždy být pouze pomocí léků, v mnoha případech pomůže „jen“ zvýšená péče a úprava podmínek v kterých se zvíře nachází (viz. Tab.6). Na bolest a nemoc může navazovat usmrcení zvířete. I zde je důležité zachovat se humánně a mírnit zvířeti bolest a strach do posledního okamžiku a zbytečně neprodlužovat utrpení. Smrt by měla být rychlá a bezbolestná. Svoboda od zranění je naprosto samostatnou kapitolou, zvířata chráníme před zraněním jak nepřetěžováním, tak i zařízením stájí, míst ke krmení, výběhů atd. Musíme volit vhodné povrchy proti uklouznutí, vhodné materiály na krmné žlaby a misky, z povrchů nesmí nikdy vyčnívat ostré předměty a hrany, neměli bychom zvířata zbytečně děsit nebo dráždit aby si ve zmatku neublížili a neměli bychom je zraňovat sami nevhodným zacházením.

17

3.4. Svoboda uskutečnit normální chování Abychom zajistili zvířeti tuto svobodu, je potřeba mu poskytnout dostatečný prostor, vhodné vybavení a společnost zvířat stejného druhu. Prostor připadající na jedno zvíře by měl být tak veliký, aby v něm zvíře mohlo provést jakýkoli pohyb, věnovat se jakékoli činnosti, která je pro něj přirozená. Přirozenou činností, která se souhrnně nazývá komfortní chování, je řada odlišných aktivit jednotlivých druhů zvířat jako čištění srsti či peří, protahování končetin a krku, třepání ocasem atd. (WEBSTER, 1999). Dalším problémem je jednotvárné prostředí. Charakter většiny stájí a kotců by se často dal nazvat sterilní, a to v tom duchu, že je zařízen jen nejzákladnějšími věcmi, jinak je naprosto chudý. U zvířat v takovémto prostředí se často vyskytují tzv. pohybové stereotypie. Stereotypie souhrnně je vykládána jako přesměrované chování, které mělo původně sloužit úniku ze zajetí a nyní se změnilo na naprosto „bezcílnou“ aktivitu. Příklady tohoto chování jsou kolébání koní, přecházení šelem v kleci, kývání těla u mláďat primátů včetně člověka (viz. Tab.7). Proč vzniká stereotypie, ať už orální nebo pohybová, není stoprocentně jasné. Nabízí se tři základní směry, které by mohli vést ke vzniku stereotypie. Je to buď vnitřní utrpení zvířete rozumově si uvědomujícího svou frustraci, nebo úspěšná strategie na zvládnutí následků například nudy, nebo mentální poruchy vyvolané dlouhým strádáním (WEBSTER, 1999). V mnoha případech je účinnou zbraní proti stereotypiím obohacení prostředí. Také přítomnost zvířat vlastního druhu má pozitivní vliv nejen na psychiku zvířete. Jedna z velice důležitých věcí, které přináší společnost jiného zvířete je učení. Zvířata se hlavně v mladém věku učí většinou od svých rodičů nebo jiných dospělých zvířat jednak dovednostem jako zajištění si potravy, ale také se učí správnému sociálnímu chování. Takovéto zvíře má menší sklony k agresivnímu chování a celkově u něj zaznamenáváme hladší průběh interakcí s ostatními jedinci ve své skupině. Většina hospodářských zvířat je stádová nebo rodinného typu a izolace u nich vyvolává psychické strádání vedoucí často ke stereotypiím, frustracím až úhynu. Jednoznačným příkladem jsou ovce, které oddělené od stáda viditelně trpí. Často ale také u zvířat, především koní, pozorujeme motivaci vyhledávat společnost jiného vybraného jedince čistě kvůli vlastnímu potěšení, protože se spolu zjevně dobře cítí. Tímto dobrovolným společníkem nemusí ani být zvíře stejného druhu.

18

3.5. Svoboda od strachu a úzkosti Strach je vědomá, rozumová a citová odpověď na vnímané nebezpečí, která mohutně motivuje zvíře k akcím, kterými by se mělo nebezpečí vyhnout (WEBSTER, 1999). Zvíře může prožívat akutní strach vyvolaný mnoha situacemi, a dá se říct, že v menší míře je neškodný. Naopak učí zvíře reagovat na nové situace a vyhnout se pro příště bolesti nebo strádání. Pokud ale strach trvá delší dobu a zvíře nemá možnost podniknout proti jeho zdroji účinnou akci, přechází do chronické úzkosti (viz. Obr.2). Úzkost je závažnou podobou utrpení zvířete. Pokud zvíře prožívá toto psychické strádání, kdy je mu odepřena možnost kontrolovat „svůj život“, konstruktivně jednat ve svůj prospěch, svou záchranu a své blaho, může u něj vzniknout abnormální chování jako je přeskokové chování, kompenzační chování, stereotypní chování či naučená bezmoc. Přeskokové chování vzniká, když je zvíře vzrušeno intenzivním podnětem jako je potrava, a pak je frustrováno odepřením přístupu k ní. Dostaví se tedy náhradní aktivita, která je sama o sobě smysluplná (např. čištění se), ale nesouvisí s podnětem. Když je zvířeti znemožněno uskutečňovat určitou činnost určenou k uspokojování nějaké potřeby, bude se jí věnovat neobvykle dlouho, jakmile mu to znovu umožníme. Tomu se říká kompenzační chování. Příkladem je zvíře zbavené potravy na neobvykle dlouhou dobu, které bude žrát víc než obvykle, jakmile se přístup k potravě obnoví. Stereotypní chování, orální i pohybové, je uvedeno výše. Naučená bezmocnost se projevuje jako ztráta reaktivity na podněty u zvířat, kterým bylo po dlouhou dobu znemožněno uskutečnit konstruktivní akce k dosažení něčeho příjemného (např. potravy) anebo vyhnutí se bolesti. Toto chování vymezuje stav myšlení zvířete, které se vzdalo, které prožívá silnou beznaděj (WEBSTER, 1999). V každém chovu navíc existují situace přinášející zvířeti strach, kterým by se dalo snadno vyhnout. Patří sem zastrašování zvířete, křik, kopání, kroucení ocasů, používání elektrických naháněčů. Dále vhodné řešení stájí, odstraňování lesklých povrchů, kaluží ze země, které zvířeti nedovolí klidně projít, dostatečné prosvětlení manipulačních chodeb atd., by mělo být samozřejmostí. Tvoření stád či hejn z vhodného počtu jedinců také ubírá zvířeti stres z nadměrných bojů o postavení ve skupině. Situace, které prožívají matky především ve velkochovech, jako je odebrání telete krávě bezprostředně po porodu, kvičení selat při nevhodné manipulaci atd., musí jim způsobovat velké psychické utrpení. Individuální přístup ke každému zvířeti také velmi pomůže.

19

4. WELFARE PROBLÉMY A ŘEŠENÍ V této kapitole bych chtěla poukázat na nejčastěji se vyskytující a nejviditelnější zdravotní a psychické problémy hospodářských zvířat, a to odděleně pro jednotlivé druhy zvířat a někdy i kategorie. Současně s tímto popisuji světově zkoumaná a doporučovaná řešení pro zajištění lepší pohody těchto zvířat. To vše s respektováním možností v komerčních chovech.

Hospodářská zvířata jsou v nadneseném slova smyslu dělníci, kteří žijí, pracují a umírají, aby zajistili lidstvu živočišnou potravu. Stále málo lidí si uvědomuje, jaký život muselo ve velkochovu prožít prase, jehož maso nám slouží za pokrm. Málokdo viděl v jakých podmínkách – prostých bariérových klecích - žijí nosnice, jejichž vajíčka kupuje. A právě na nás, na lidech, záleží, v jakých podmínkách budou hospodářská zvířata dál žít.

S nárůstem intenzifikace chovů narostly i požadavky na zvířata až k hranici únosnosti. Právě většina „welfare problémů“ se vyskytuje u intenzivně chovaných zvířat ve velkochovech. Obrázek č. 4 zobrazuje dopad zvyšující se užitkovosti na životní pohodu zvířat. Vyšší užitkovost přinese zpočátku zvířatům prospěch, například zlepšením výživy a prostředí. V jistém bodě ale zvyšující se užitkovost začne životní pohodu snižovat, buď snižováním tělesné „zdatnosti“ (např. zvyšováním pravděpodobnosti poruch metabolismu, poškození kostry atd.), nebo snižováním momentální kvality života (např. problémy způsobené přílišnou hustotou zvířat, agresí, chronickými bolestmi) (WEBSTER, 1999).

Z tohoto pohledu má budoucnost malá část veřejnosti, která je ochotna jíst potraviny živočišného původu, ale požaduje vyšší standardy, jak v kvalitě masa, mléka a vajíček, tak v životní pohodě hospodářských zvířat (WEBSTER, 1999).

20

4.1. Skot Technologie ustájení : Systém ustájení a s ním související otázka vhodné podestýlky, mikroklimatu a tvorba skupin jsou nejdiskutovanějším problémem v chovu skotu u všech kategorií. Skot často zažívá chronické nepohodlí, zranění až vyčerpání způsobená špatným ustájením. U neznalých chovatelů na celém světě stále převažuje myšlení, že komfortní ustájení skotu patří mezi opatření, která jsou ekonomicky nenávratná. Proto se stále objevují snahy o co největší exploataci stájové plochy a prostoru zvířaty (DOLEŽAL, ABRAMSON, 1997). Opak je pravdou, spokojenost a pohoda zvířat je přímou cestou ke zvýšení produktivity farmy. Nejnevhodnějším systémem ustájení dojnic z hlediska welfare je vazné. Kráva prožije celý svůj produkční život na jednom místě aniž by udělala více jak dva kroky dozadu a do stran. Kolikrát jsou krávy tak natěsnány, že když leží dvě vedle sebe, třetí už musí stát. Také ve studii VAVÁKA (1997) bylo zjištěno, že během celého roku v průměru 49% krav při odpočinku přesahuje částí těla hranici svého místa k ležení. Dalším problémem je snášenlivost sousedících krav. Největší chybou je umístit vedle sebe dvě krávy, kdy jedna je výrazně hierarchicky nadřazená té druhé. Mnohem vhodnější, a z etologického hlediska nejzdařilejší, jsou volné systémy ustájení navazující na výběhy. Sara BIASUTTI (2005) ve své studii uvádí výsledky pozorování, při kterém se srovnávali tři systémy ustájení: vazné ustájení s pravidelným pohybem během léta, vazné ustájení s pravidelným pohybem celoročně a volné ustájení s přístupem do výběhu. Studie ukázala, že volné ustájení a pravidelný celoroční pohyb měli pozitivní vliv na snížení rizika chromosti, poranění struků a poporodní chování. Volné systémy ustájení byly obecně spojené se zlepšeným welfare oproti vazným systémům. Bodové hodnocení vhodnosti jednotlivých typů ustájení znázorňuje tabulka č.8. Při volném ustájení je pak lepší zvolit lehací boxy než souvisle podestýlané lehací plochy. Zde totiž dochází k menšímu počtu střetů (KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994). V případě lehacích boxů v bezstelivovém systému se na plochu boxů mohou použít pryžové matrace, elastické nylonové povlaky nebo tepelně-izolační lehký plastbeton.

21

I volný typ ustájení může ale být špatně řešen. U volného ustájení se častěji vyskytují špatně dimenzovaná lože a krmiště. Pokud pozorujeme více jak 5% krav ležících v boxech obráceně, nebo přední polovinou těla, či zcela na hnojné chodbě, je potřeba změnit parametry loží (délka, šířka, vymezovací zábrana, podlaha atd.). Také častý výskyt poranění boku, kohoutku, ramen, krku, zádě, je způsoben údery o stájové zařízení. Výskyt klečících krav u krmného žlabu, otlaky kohoutku a jeho zhmoždění svědčí o špatném dimenzování dna žlabu, požlabnice a žlabových zábran (DOLEŽAL, ABRAMSON, 1997).

V problematice mikroklimatu stájí je nejmarkantnější problém přísun čerstvého a ochlazujícího vzduchu. Nevětrané stáje totiž hrozí nadměrnou koncentrací amoniaku, jejímž důsledkem pak jsou dýchací potíže a respirační onemocnění (DOLEŽAL, ABRAMSON, 1997). Tepelný stres v letních měsících je dalším problémem, který se promítá do pohody dojnic. V těchto teplých měsících viditelně poklesá produkce mléka, protože krávy se brání přehřátí organismu. Zabránit se tomu dá například použitím umělé ventilace. Jedno z doporučení je instalace ventilátorů nad lehací boxy (RYTINA, 2004), jiné pak instalace trysek (mlžení) k evaporačnímu ochlazování zvířat, kdy obojí komfort ustájených zvířat zvýší (JEDLIČKA, 2005).

Dojírny : Nejen z hlediska welfare je také důležité správné zvolení dojírny. Jelikož je dojení každodenní rutinou, lze předpokládat, že je-li kravám dojení nepříjemné, představuje to vážný problém s welfare (DOLEŽAL, BÍLEK, DOLEJŠ, 2004). Dnes se nám nabízí mnoho vyhovujících moderních typů dojíren. KONOPÁSEK a WIEDERMAN (1994) doporučují jako technicky z hlediska welfare podstatně dokonalejší řešení tyto typy dojíren: autotandemová, trigon a polygon. Ve většině těchto moderních dojíren jsou zakomponovány přístroje signalizující vznik mastitidy (podle snížené dojivosti a odchylné elektrické vodivosti), začátek říje (podle zvýšené pohybové aktivity dojnice, dojivosti a elektrické vodivosti), rozpoznání onemocnění (podle tělesné teploty a teploty mléka) atd. Někteří autoři dokonce doporučují pro uklidnění krav v čekárně dojírny a při dojení použití nejen uklidňujících a povzbuzujících slov, ale i hudby (DOLEŽAL, ABRAMSON, 1997).

22

Zdravotní problémy dojnic : Nepopiratelným zdrojem strádání dojnic je bolest spojená s kulháním, nejčastěji způsobená chorobami paznehtů. Například krmení krav silážemi obsahujícími hodně vody vede ke tvorbě tekutých výkalů a znemožňuje ustájení na slámě. Krávy pak stojí dlouhou dobu na betonu pokrytém tekutou a kyselou kejdou a to zvyšuje riziko poškození nohou. Šlechtěním jsme navíc dosáhli utváření vemene obsahujícího až 20 litrů mléka mezi dojeními. S tím také souvisí vytlačení kolenních kloubů a nerovnoměrné zatížení vnitřních a vnějších paznehtů (WEBSTER, 1999). Nejčastější faktory způsobující kulhání dojnic jsou obsažené v tabulce č.9.

Lidský kontakt : Vztah mezi člověkem a zvířetem funguje v mnoha studiích jako ukazatel welfare. Faktory ovlivňujícími vztah mezi člověkem a zvířetem jsou mj. genetická dispozice a podmínky ustájení, jakož i (rané) zkušenosti, kvalita a rozsah kontaktu s člověkem a způsob, jak je se zvířetem zacházeno (DOLEŽAL, BÍLEK, DOLEJŠ, 2004). Belinda PARSONS (2001) ve své studii „Vztah člověk-zvíře a produktivita na farmě“ porovnávala dvě skupiny individuálně ustájených telat, kdy jedna skupina získávala nadstandardní kontakt s obsluhou (hlazení, mluvení na něj, dovolení sání prstu) během 21týdenního testu. Ve výsledku tato telata byla méně lekavá a rozrušená a méně kálela při pokusném transportu. Další test ukázal, že strach z lidí může mít praktické důsledky na produktivitu komerčních dojnic. Jako nejvíce stresující pro dojnice bylo shledáno křičení a kopání do nich, stejně jako používání elektrického poháněče. Stejné výsledky byly i v práci Katherine Anne BRISCOE na téma „Zlepšování welfare, klidné zacházení a produktivita telat pomocí zvýšeného kontaktu s člověkem a stanovení účinnosti běžného zacházení“ (2001). Tato práce navíc upozorňuje na nebezpečí plynoucí z mechanizace a automatizace chovů, kdy kladné působení lidí na zvířata, jako je krmení, mizí a negativní působení jako je nahánění a chytání, často pomocí děsivých praktik, může být v budoucnu jedinou zkušeností dobytku s lidmi. Všechny práce, které jsem v souvislosti s touto problematikou četla, se shodují v jednom závěru – že kladné zacházení se zvířaty, častý kontakt s nimi a ustoupení od zastrašovacích metod jako jsou elektrické poháněče atd. vedl nejen k zlepšení psychické formy zvířat, ale i k lepší manipulaci s nimi a nárůstu jejich produkce (nádoj1). Nevhodné chování ošetřovatelů zhoršuje výrazně pohodu dojených zvířat (KUNC, KNÍŽKOVÁ, 1996).

23

Jednoduše řečeno, vyděšený dobytek spíše poraní sebe i personál, než ten, který je navyklý na pravidelný lidský kontakt (Sally Jayne COGGINS, 2005). 1

negativní zacházení s krávou v dojírně záporně koreluje s výnosem mléka, obsahem bílkovin a tuku (Parsons, 2001).

Přeprava : Přeprava, hlavně na dlouhé vzdálenosti, je problematickou oblastí snad všech hospodářských zvířat. Možná je to také nejvíce stresující událost, jakou skot podstoupí během svého života. Dobytek je vystaven mnoha stresorům, jako je nakládání a vykládání, kontakt s neznámými zvířaty, pohyby a zvuky auta a nedostatek jídla a vody při transportu (EGAN, 2005). Nejvhodnějším řešením, pokud musíme zvířata transportovat na dlouhé vzdálenosti a nemůžeme je usmrtit v bezprostřední blízkosti farmy, jsou pravidelné zastávky spojené s napájením a krmením zvířat a dostatečným odpočinkem. Dále také školení osazenstva převozu na vhodné zacházení se zvířaty a zlepšení zařízení přepravních aut.

A proto : „Kravám je nutné naslouchat. Normálně jsou tiché. Jestliže začínají bučet, tak chtějí sdělit, že se děje něco chybného, špatného. Úkolem chovatele je kontinuálně hledat příčiny a odstraňovat je.“ (DOLEŽAL, ABRAMSON, 1997)

24

4.2. Prasata Technologie ustájení : Problémy vyskytující se v souvislosti s ustájením se nacházejí především ve velkochovech. Intenzivní systémy ustájení prasat, kladoucí jednostranně důraz na zvyšování normy obsluhy, snižování investičních nákladů za cenu zvyšování hustoty osazení podlažní plochy stájí, nedoceňují zásadní význam dostatku pohybu, optimálního prostředí či citlivého zacházení se zvířaty. Intenzivní chovy prasat přinesly řadu jevů, které etologové hodnotí jako poruchy chování zvířat. Patří mezi ně například kousání ocasů, zvýšená agresivita, vzájemné strkání nebo sání, kousání konstrukcí, apatie (KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994).

Ustájení zapouštěných a březích prasnic : V České republice se vyskytují tři základní typy ustájení zapouštěných a březích prasnic. Nejméně vhodné z hlediska pohody prasnice je individuální ustájení v boxech s trvale omezeným pohybem prasnice. Tento systém se uplatňuje hlavně ve velkochovech při bezstelivovém provozu. Toto nevyhovující ustájení nedovolí prasnici téměř jakýkoli pohyb, otočit se, či si jen vybrat místo k ležení. I ze zootechnického hlediska je tento typ nevhodný. Provozní zkušenosti chovu prasnic totiž ukázaly, že při trvalém omezení pohybu prasnice mohou být potíže v projevech a zejména v rozpoznání příznaků říje. Trvalé individuální ustájení je již dnes v ČR minimální (PULKRÁBEK, 2005). Okrajově se vyskytovalo i vazné ustájení prasnic. V něm byly prasnice fixovány buď krčním vázáním (pomocí jařma a řetízků), nebo vázáním hrudníku (popruhem či řemenem). Při krčním vázání prasnic dochází často k bolestivým otlakům prasnic v krajině krční. I tento způsob nevyhovuje požadavkům welfare (HÁJEK, JELÍNEK, 2005). Vazné ustájení, případně chov prasnic v individuálních boxech se bez výskytu poruch chování neobejde. Lze uvést například kousání zábran, žvýkání naprázdno, ale i takzvané truchlení (psí posed). Tento jev je někdy vysvětlován nedostatkem podnětů z okolí a celkové frustrace prasnice (KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994).

25

Kladné vyhlídky čekají všechny zapuštěné a březí prasnice a prasničky od roku 2013. Podle směrnice rady EU č. 2001/88/ES musí být všechny prasnice od 4 týdnů po zapuštění do týdne před očekávaným porodem ustájeny skupinově (BOTTO, 2005). Skupinové ustájení se praktikuje právě od potvrzení březosti, kdy prasnice přechází do skupiny z individuálního ustájení, do sedmi dnů před porodem. Rozměry kotce a jeho tvar jsou dány zejména počtem prasnic v kotci a použitým způsobem krmení. Právě od něj se odvíjí následující čtyři typy : ustájení v návaznosti na tekuté krmení, na odsypávané krmení, na automatické krmné boxy a ustájení na hluboké podestýlce (HÁJEK, JELÍNEK, 2005). Kompromisem jsou pak boxové kotce, kdy je lože rozděleno na jednotlivá stání, která umožňují podle požadavku chovatele buď fixaci, nebo volný pohyb prasnice (HÁJEK, JELÍNEK, 2005). Životní pohodu březích prasnic ve třech různých systémech ustájení ukazuje tabulka č.10. Prasata dávají přednost kolektivnímu ustájení a mají ráda slamnatou podestýlku, která jim pomáhá redukovat nenormální stresové chování. Z toho vyplývá, že nejvhodnější ustájení prasnic je skupinové stelivové, případně na hluboké podestýlce.

Ustájení vysokobřezích, rodících a kojících prasnic : Existují dva základní typy ustájení – individuální a skupinové - a jejich různé obměny. Individuální ustájení rodících a kojících prasnic bez podestýlky zůstává i nadále nejrozšířenějším systémem, zejména v chovech o vyšších kapacitách, a je také nejnevhodnější z hlediska welfare. Pohyb prasnic je zde omezen fixačními zábranami po celou dobu pobytu prasnice na porodně. Důvodem je výrazné snížení ztrát selat zalehnutím prasnicí (HÁJEK, JELÍNEK, 2004). Omezení pohybu prasnici nedovoluje uplatnit širokou škálu jejího vrozeného mateřského chování. V přírodě chovaná prasnice po pečlivém výběru místa staví hnízdo, často i několik hnízd, přitom ujde denně dva až šest kilometrů. Po porodu zůstává u mláďat a o hnízdo pečuje. Před ulehnutím selata z hnízda vyžene, hnízdo doplní, přeryje a upraví. Možnost zalehnutí selat je tak snížena na minimum. Bezstelivové stání a omezený pohyb prasnice takové chování nevyvolá. Prasnice lehá náhle, bez kontroly lože (KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994). Individuální ustájení může být dále stelivové, a kromě varianty trvale omezeného pohybu existují i varianty s dočasně omezeným pohybem a s volným pohybem prasnice. U dočasně omezeného pohybu je prasnice fixována pouze první týden až 10 dnů po

26

porodu. Tento typ i typ volného pohybu chrání selata před zalehnutím pomocí ochranných zábran (BOTTO, 2005). Druhý základní typ je skupinové ustájení kojících prasnic na podestýlce. Je to způsob, který maximálně odpovídá přirozeným požadavkům. U nás není příliš rozšířen. Prasnice týden před porodem a 10-14 dnů po porodu jsou ustájeny v individuálních kotcích v porodně, poté jsou i se selaty přehnány do skupinového kotce, obvykle pro 4-6 prasnic, oprasených v průběhu jednoho týdne (HÁJEK, JELÍNEK, 2004). Velice zajímavý postřeh je v práci Elizabeth ARNOTT (2001), která zkoumala jak snáší přechod prasnice do fixačních porodních klecí z různých typů předešlého ustájení. Obecně hůře se s tím vyrovnávají prasnice přicházející z volného skupinového ustájení. Z toho vyplývá, že je potřeba také zajistit návaznost jednotlivých ustájení v průběhu reprodukčního cyklu prasnice.

Ustájení prasat ve výkrmu : Ustájení selat po přechodu do odchovny a výkrmu není z hlediska welfare tak problémové jako předešlé dvě kategorie chovu prasat. Stres může seleti přinést předčasný odstav, protože za přirozených podmínek dokončuje prasnice proces odstavu okolo 12. týdne po porodu (WEBSTER, 1999). Navíc se dostávají do skupiny s jinými, neznámými selaty. Je velice důležité sestavit vhodně velikou a vyrovnanou skupinu, jinak boje o postavení jsou nadměrné a přechází do přehnané agresivity. Michelle TOLHURST (2004) ve své studii zjistila, že skupina může být i větší než je obecně doporučovaná (30 členů) pokud je prostor kotce adekvátní počtu jedinců a krmení rovnoměrně rozložené.

Mikroklima : Z hlediska mikroklimatu je nejproblémovější teplota prostředí. Každá kategorie vyžaduje jinou teplotu. Navíc prasatům dělá problémy jak zima, většinou vzniklá průvanem, tak teplo, protože prasata mají totiž omezenou možnost odvodu tepla – nemohou se potit jako například skot. Vyrovnání se s přehřátím je i zásadní problém při transportu prasat dlouhou cestou na jatky, společně s dehydratací a vyčerpáním (WEBSTER, 1999). Řešením jsou opět vhodně konstruované stáje a přepravní vozy.

27

Chudé životní prostředí : K nejvýznamnějším faktorům vyvolávajícím poruchy chování patří ochuzení životního prostředí o podněty a předměty vyvolávající a také uspokojující určité vrozené vzory chování. Pozorováním divokých prasat bylo doloženo, že 85% aktivní doby věnují právě této činnosti – hledání potravy, rytí, žvýkání, polykání. Tato činnost může trvat až 12 hodin denně. Na rozdíl od této rozsáhlé aktivity zaujímá příjem krmiva v průmyslových

technologiích

přibližně

3%

aktivní

doby

(KONOPÁSEK,

WIEDERMAN, 1994). V jednotvárném prostředí jsou pro ně náhradními objekty např. kovové zábrany, napáječky, ale také sama zvířata. Výsledkem je vzájemné hryzání, rytí do břišních partií, žvýkání ocasů apod. Obohacením životního prostředí o vhodné objekty (podestýlka,

pneumatiky,

řetězy

atd.)

lze

aktivitu

prasat

vhodně

usměrnit

(KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994). Ke stejnému závěru došla i Anna DEAN (2001), která porovnávala chování selat v chudých a obohacených prostředích (kotec s pěti oblastmi – rašelina, sláma, bouda vystlaná trhaným papírem, krmiště, oblast pití). Selata z chudého prostředí trávila více času zkoumáním ohrady i ostatních selat v kotci, přes očichávání po kousání a žvýkání. Obohacené prostředí snížilo agresivní chování.

Manipulace : Stejně jako u skotu, i u prasat je důležité vhodné a přiměřené zacházení nepůsobící zvířatům zbytečný strach a bolest. Velký zmatek na jatkách, hluk, cizí zvířata, elektrické poháněče, křik, kopání, to vše zvířata stresuje. Některé studie, jako například od Madeleine BAMFORD (2003) tvrdí, že tyto zásahy do psychiky prasete mají vliv nejen na jeho blaho, ale i na kvalitu masa a proto produktivitu farmy. I na samotné farmě musíme zajistit aby ošetřovatelé zacházeli s prasaty kladně. V Austrálii prováděli výzkum, kdy jedna skupina prasat byla plácána a rušena krátkými šoky elektrickým bičem a druhá nebyla. První skupina kromě toho že ztratila důvěru v člověka a bylo poškozeno její psychické welfare, měla dokonce o 50g nižší denní přírůstek, čímž se snížil výnos farmy.

Z výše uvedených argumentů je jisté, že je potřeba racionálních změn postupů v chovu prasat ve směru hledání alternativních systémů (nejen) ustájení k zajištění jejich welfare (KONOPÁSEK, WIEDERMAN, 1994).

28

4.3. Koně Stereotypní chování : Stereotypie patří k poruchám chování, z nichž u koní má především význam klkání, tkalcování, okusování dřeva, sebepoškozování, manéžové pohyby v boxu a vyhazování proti zdi. Tyto formy chování jsou většinou považovány za nezpůsob nebo neřest, mohou ale znamenat i reakci na stres, která se stane samostatným problémem. Stereotypie většinou začínají jako náhradní aktivita či odreagování při nedostatku pohybu nebo napodobováním činnosti jiného narušeného koně (WINTZER, 1999). Nejčastější formou klkání je klkání s opěrou. Koně se zachytí řezáky za hranu žlabu nebo za jinou vhodnou tvrdou podložku. Pak natáhnou krk do vodorovné polohy a napnou přední partie krčních svalů. Tím se přemístí hrtan a kořen jazyka a hltan se rozšíří a otevře, což způsobí nasátí vzduchu. Existuje také méně časté klkání bez opěry (lapání vzduchu). Většinou kůň nejprve skloní hlavu na prsa a pak ji vyhodí dopředu a nahoru. Při tom v hltanové oblasti vzniká stejná situace. Klkání postihuje často mladé a temperamentní koně, kteří nejsou dostatečně zaměstnáni. Při tkalcování se hlava a krk koně kývají ze strany na stranu, hrudní končetiny, které jsou pro udržení rovnováhy poněkud rozkročené, se mohou střídavě při kmitání trochu zvedat ze země. Manéžové pohyby představují často i hodiny trvající nutkavý pohyb, který probíhá v boxu do kruhu, ve výběhu podél ohrady, a to stále na jednom místě. Tento způsob chování by mohl být považován za výraz pocitu osamění při chovu jen jednoho zvířete nebo při nedostatečné péči ošetřujícího personálu. Automutilace neboli sebepoškozování je vážný problém, vyskytující se především u hřebců. Jeho nejobvyklejší forma je kousání se do slabin, někdy také do kůže prsou a končetin. Také tato forma může být chápána jako náhražková činnost při stresu, frustraci nebo strachu. Když kůň bez viditelných vnějších příčin pohazuje hlavou, a to úporně a často, takže je obtížné nebo dokonce nebezpečné na něm jezdit, jedná se o nenormální formu chování. Vysvětluje se často jako příznak netrpělivosti vzrušeného koně před začátkem tréninkové práce (WINTZER, 1999). Anne DAMPNEY (2003) ve své práci studující výskyt stereotypního chování u koní nabízí řadu vyzkoušených postupů na snížení, vyvarování se a odstranění této poruchy chování. Jako první doporučuje dopřát koni pastvu. Pastva jako bohacení, stejně jako

29

používání slámové podestýlky je účinná zbraň proti stereotypii. Na pastvě kůň tráví více času jedením, slaměná podestýlka ho motivuje k hledání jídla a zvíře nepociťuje nudu a osamělost. K obohacení ustájovacího prostředí je velice vhodné zvýšení kontaktu s koněm, ať už ve vztahu kůň – kůň, či člověk – kůň. Pokud musíme chovat koně izolovaně od ostatních koní, nebo vlastníme jen jednoho, je vhodné mu pořídit jiného zvířecího společníka. WINTZER (1999) doporučuje například kozu nebo králíka. Umístění zrcadla umožňuje koni vizuální a mimický kontakt s „jiným koněm“ a rozptýlení. Izolace koně jako „lék proti stereotypii“ je nevhodné, frustrace koně se tím jen prohlubuje.

Přeprava : Česká republika nechová a tím pádem nepřeváží jatečné koně. Přesto ale se jí tato problematika úzce dotýká. Přes ČR projíždí kamiony s jatečnými koni z Polska. Jedou většinou dlouhou cestu do Itálie, někdy dokonce až na Sardinii. Pokud nemíří na jih, směřují kamiony do Francie a Belgie. Tito koně podstupují opravdu dlouhou a často strastiplnou cestu, která může trvat i čtyři dny. Koně během transportu můžou trápit stejné problémy jako skot či prasata. Velikým problémem je opět přehřátí organismu během dlouhé cesty, zvláště ve špatně větraných dopravních přepravcích. Tepelný stres vzniká kvůli rostoucí akumulaci tepla uvnitř koně, často doprovázený dehydratací. V ideálních podmínkách dochází k rozptýlení 2/3 tohoto tepla pocením se ztrátami potu až 10 litrů za hodinu. Zbytek tepla odchází přes dýchací ústrojí nebo se ukládá v těle koně (GALLAGHER, 2001). Rada Evropy (VEČEREK a kol., 1997) vydala doporučení na přepravu koní, usilující o zamezení utrpení koně během transportu. Koně neradi vstupují do temných místností, kamion by měl být tedy uvnitř přiměřeně osvětlen. Nástupní rampa je místo nejčastějších zranění koní, kluzký materiál ve spojení s křikem a ranami naháněčů je někdy přímo smrtelná kombinace. Lidé by s koni měli zacházet klidně a hlavně trpělivě. Je zakázané používat elektrické bodce. Uvnitř kamiónu by měli být koně uvázáni, ne ale příliš nakrátko, aby mohli stát v přirozené poloze. Dlouhá cesta je pro koně vyčerpávající nejen psychicky, ale i fyzicky. Udržet se dlouhé hodiny na nohách může být pro hladová a vyděšená zvířata velký problém. Proto by bylo lepší kdyby kůň měl prostor si lehnout. To je ale téměř nemožné v přeplněných kamiónech. Šetření místa je i šetření nákladů na přepravu. Dále je potřeba v pravidelných intervalech koně napájet a při cestách nad 24 hodin i krmit. Přestávky na uklidnění a provětrání koní by byli

30

ideální, ale nejspíš je nikdo nepraktikuje. Ventilace přepravních prostor je další problém... Tato doporučení dokud nebudou ustanovena jako nařízení budou obcházena a koně budou během transportu trpět dál. Přeprava koní má i své negativní ekonomické důsledky. Bylo zjištěno, že již při 24hodin trvající přepravě dochází až k 6%ní ztrátě tělesné váhy, pravděpodobně kvůli ztrátě potu a úbytku náplně střev. Jeden den v tranzitu tedy zahrnuje změny v metabolismu svalu, stres, dehydrataci a ztrátu tělesné hmotnosti (GOLDMAN, 2002).

Koně v cirkusech : Vystoupení koní v cirkuse vládlo plných 150 let, teprve v polovině minulého století se prosadily další žánry, jako exotické šelmy, létající akrobaté či žongléři. Nejspíš ale v žádném dnešním cirkuse nechybí alespoň krasojezdkyně nebo drezůra řady lipicánů. Z toho vyplývá, že i v cirkusech je potřeba dbát o welfare koní. Chov zvířat v cirkusech je specifický a nelze jej porovnávat s jinými klasickými chovy. Jde v podstatě o velmi úzké přátelství mezi člověkem a zvířetem. Je nezbytné znát anatomii, biologii, výživu, fyziologii zvířat s jejich prostorovými potřebami, čímž také vzniká přátelství a porozumění v dané oblasti. Člověk se zde stává zároveň chovatelem, ošetřovatelem i cvičitelem, tak vzniká sociologický vztah, kdy člověk se stává členem skupiny (BEROUSEK, 1997). Kůň má jistě oproti jiným zvířatům v cirkuse výhody. Je ustájen podle svých potřeb (oproti šelmám v klecích s minimálními a chudými prostory). Každý den se s ním pracuje (s ostatními zvířaty také) a tak se zbavuje nasbírané energie. Pokud je výcvik pojmut správně, stává se pro něj hrou a kůň se na něj těší. Drezůra samozřejmě nesmí probíhat pomocí zastrašovacích metod, pomocí metody „cukru a biče“ – cukr jako odměna za správnou odpověď, bič za chybnou. Taková zvířata jistě psychicky trpí, mohou prožívat jak akutní stres během výcviku tak dlouhodobé deprese a úzkost. Oproti přepravě hospodářských zvířat má transport zvířat v cirkusech pozitivní aspekty. Zvířata jsou navyklá na vysokou frekvenci přepravy, také jsou často přepravována v zařízeních, která slouží současně k jejich ustájení, tzn. prostředí pro zvířata důvěrně známá (nejedná se o koně). Zvířata jsou navíc přepravována ve stabilních skupinách s vytvořenou sociální hierarchií. Naproti tomu může negativně působit délka přepravy a nevhodné mikroklima (NOVÁK a kol., 1997). V dobře vedeném cirkuse se tedy zvířata mohou mít mnohem lépe než v intenzivních chovech. Srovnáním života koní v cirkusech a jatečních koní máme přímo jistotu.

31

4.4. Drůbež Chov nosnic : Nejrozšířenější chov nosnic je v tzv. neobohacených klecích. Jedná se o prostou klec, v které na jednu slepici připadá 550 cm2 podlahové plochy, 10 cm krmítka a 2 napáječky. Podle počtu slepic se klece rozdělují na individuální a skupinové, nejvhodnější osazení klece je 3-4 nosnicemi. Uspořádání klecí může být bateriové, polokaskádové či kaskádové (viz. Obr.3). Tento chov je ekonomicky nejvýhodnější, protože na plochu podlahy připadá nejvíce nosnic ze všech typů ustájení. Ale to, že slepice má pro sebe prostor zhruba o velikosti listu papíru formát A4 se zdaleka nepřibližuje životní pohodě nosnic (SKŘIVAN, 2000). Z etologického hlediska jsou tyto klece naprosto nevyhovující. Etologické požadavky nosnic vyplývají z jejich hlavních přirozených životních projevů. Je to lokomoční chování (chození, běhání, mávání křídly), klidové chování (hřadování), shánění potravy a pití (zobání, hrabání), snášení vajec (potřeba hnízda) a komfortní chování (popelení) (KONOPÁSEK, 1994). Chování slepic v různých technologických systémech znázorňuje graf č.1. Prostředí musí splňovat biologické potřeby zvířat a nelze se snažit „adaptovat“ zvířata na prostředí a postupy vedoucí k jejich mrzačení (DOUSEK, NOVÁK, 1997). Právě z výše uvedených důvodů mnohé práce preferují alternativní chovy. A to chov v obohacených klecích a chov ve voliérách (také nazýván chov na hluboké podestýlce). Do obohacených klecí jsou oproti základním klecím „navíc“ integrovány některé další, pro nosnice vyhovující, součásti. V každé kleci musí být prostor s podestýlkou k hrabání a zobání, tzv. podestýlková lázeň. Jako podestýlku lze využít hoblovačky, drcená kukuřičná vřetena, drcený papír nebo písek. Dále v kleci musí být snáškové hnízdo, kdy v prostoru hnízda nesmí být podlahy z drátěných mřížek. Také tam musí být plocha pro zkracování drápů. Problémy s dekalcifikací kostry slepic nastávají i v obohacených klecích, proto je nutné je řešit optimalizací výživy (KLECKER a kol., 2004). U voliérových systémů nosnice využívají třetí dimenze, tj. výšky haly. Etážově umístěné klece a výškově umístěné hřadové tyče dovolují nosnicím pohybovat se a žít přirozeně jako v přírodě (KOŠAŘ, 1997). Pozitivní prvky jsou volnější tělesný pohyb a použitelnost snáškových hnízd, což působí zejména kladně proti častým problémům

32

chování v podobě hysterie, kanibalismu, vyklovávání peří apod.. Ve snášce také nejsou rozdíly oproti klecovým chovům (KONOPÁSEK, 1994). Ukázka voliérových chovů je na obrázku č.5. Výběhový chov nosnic se pro velkovýrobu vajec v podstatě nevyužívá, zejména pro náročnost na půdní plochu a horší hygienické podmínky (KOŠAŘ, 1997). Nejdokonalejším řešením dnešní situace v chovu nosnic je náhrada klasických klecových technologií obohacenými klecovými technologiemi, které splňují požadavky na většinu projevů chování slepic, zabezpečují ještě dosažení efektivní produkce vajec včetně hygieny provozu, jež neovlivňuje kvalitu finálního produktu – vajec a rovněž neovlivňuje negativně zdraví slepic (KLECKER, 2004). Důležitá je stejně jako u ostatních hospodářských zvířat i návaznost technologií. Jako uvádí Martin JEDLIČKA (2005) ve svém článku o voliérovém odchovu kuřic, adaptace kuřic z klecí do alternativních systémů a naopak není bezproblémová. Pro zavádění alternativních chovů nosnic je důležitým argumentem i fakt, že kuřice odchované ve welfarových technologiích jsou vitálnější.

Chov brojlerů : Chov brojlerů se uskutečňuje ve vysokokapacitních halách, dobře klimatizovaných, se snadným přístupem ke krmivu i vodě a na hluboké podestýlce. V podstatě tedy tyto systémy z velké části odpovídají požadavkům pěti svobod. Tyto systémy ale vážně porušují jedno ze dvou zásadních kritérií dobré životní pohody, tj. potřebu zvířat zachovat si tělesnou zdatnost. Cílená genetická selekce kuřecích brojlerů na rychlý růst a masivní hypertrofii prsního svalu vyvolala vážný problém, tzv. „syndrom slabých nohou“, u těch nejtěžších, nejrychleji rostoucích linií. Jedná se o početný a deprimující soubor patologických poruch na kostech, kloubech, šlachách a kůži. Asi čtvrtina kuřecích brojlerů z těžkých linií stráví třetinu života v chronických bolestech (WEBSTER, 1999). Selekce na vysokou hmotnost výrazně změnila chování brojlerů v souvislosti s krmením. Přestože průměrné množství spotřebované směsi na jedno krmení se nezměnilo, zdvojnásobil se počet jednotlivých krmení u běžných linií oproti lehkým liniím v průběhu dne (KONOPÁSEK, 1994). Řešení změnou technologie, oproti chovu nosnic, nikam nevede. U těžkých linií kuřat se choroby nohou vyskytují ve vysoké četnosti ve všech typech ustájení. Opravdové řešení je zmírněním selekce na rychlý růst anebo snížením přísunu živin během raného vývoje.

33

Obě tato řešení zpomalují produkci, ale pomaleji rostoucí linie znamenají zdravé linie. Pozvolnějším růstem brojlerů získáme chutnější drůbeží maso, které mělo čas nejen narůst, ale i získat chuť (WEBSTER, 1999). Jiné řešení, vhodné ještě dalších studií, nabízí ve své práci Patrik MAGUIRE (2004). Navrhuje obohacení prostředí brojlerů o zvláštní místa s pískem, která lákají ptáky ke hrabání a popelení. Tím pádem se zvětší jejich aktivita. Dále uvádí, že bylo zjištěno, že pohyb 400 metrů za den může omezit abnormality noh. Jeho obohacení dosáhlo ovšem zvýšené aktivity pouze po dobu 2-3 dnů. Je tedy potřeba dalších experimentů, jak docílit vyšší pohybové aktivity brojlerů.

Pro chov brojlerů jsou dále typické velké skupiny (5 000 - 50 000 zvířat), což znamená ke konci výkrmu velmi vysokou hustotu ptáků na plochu. Vysoké hustoty osazení částečně omezují některé přirozené aktivity charakteristické pro welfare (hrabání, popelení) a nejsou proto etologicky žádoucí. Problém velkého počtu ptáků vyúsťující v agresivitu či kanibalismus se u brojlerů oproti nosnicím vůbec nevyskytuje. Pokud jde o pohyb, hustota osazení podlažní plochy výkrmové haly není limitujícím faktorem, pohyb však bezprostředně průkazně omezuje rychle zvětšující se hmotnost kuřat (KONOPÁSEK, 1994).

Manipulace s drůbeží : Manipulace s drůbeží bývá v mnoha případech velice nešetrná. Při vyskladňování haly s 5 000 brojlery jde spíše o čas než o to vzít šetrně každého ptáka do rukou a přenést do přepravních kontejnerů. Často dojde ke zranění ptáků, některé studie ukazují, že při odstraňování starých slepic z klecí dochází v průměru k nejméně jedné zlomenině kostí na ptáka (WEBSTER, 1999). Ale právě zvláštní pozornost by měla být věnována manipulaci s drůbeží. Při odchytu je třeba vyvarovat se vyvolávání paniky. Ptáci by neměli být nošeni hlavou dolů a v každém případě pokud jsou drženi, mělo by to být za obě končetiny. Slepice z klecových baterií, vzhledem k náchylnosti ke zlomeninám, je třeba vyjímat z klecí jednotlivě a podepírat je při tom v prsní krajině (DOUSEK, NOVÁK, 1997). Zvláštní péče by měla být věnována těžkým liniím brojlerů se syndromem slabých nohou, protože tato zvířata již prožívají silné útrapy před uchopením. Studie Lyndy SHAW (2004) porovnávala účinky chytání brojlerů manuálně a pomocí speciálních strojů. Ve výsledku byla zranění častější u brojlerů chytaných ručně než u

34

těch strojově, z čehož vyplývá, že použití mechanických chytačů brojlerů by mohlo vést ke značnému snížení rizika poškození ptáků oproti běžné manuální sbírce. Pokles zranění by samozřejmě vedl k snížení celkové bolesti a stresu ze zranění. Transport drůbeže z farem na jatky je v dnešní době také velice problematický. Ptáci jsou natěsnáni v přepravních kontejnerech a často trpí tepelným stresem. Vše by se dalo zlepšit především modernizací vybavení přepravních kamionů. Proces porážky téměř všech kuřat spočívá v zavěšení ptáků za nohy hlavou dolů na linku, která je unáší k zařízení, jež je má elektricky omráčit a pak vykrvit, přičemž pod linkou stojí člověk, který usmrcuje zvířata, která stroj nedokonale „zpracoval“. Tato procedura musí zmnohonásobit bolest u kuřat s deformovanými končetinami, také musí vyvolávat intenzivní strach a úzkost. Uspávání pomocí kysličníku uhličitého s argonem přímo v přepravních kontejnerech by bylo mnohem humánnější (WEBSTER, 1999).

Ještě jedna praktika praktikovaná v chovech drůbeže je sporná. Jedná se o potřebu zkracování zobáků. Z hledisek ekonomického i welfare je potřeba redukovat výskyt zobání per a kanibalismu u drůbeže. Toho se v běžném provozu dosahuje zkracováním zobáků. Experimenty ukazují, že tento proces způsobuje minimálně dočasnou bolestivost a stres kuřat (HUGHES, 2005). Existují ale i dobré důkazy, že slepice trpí trvalou přecitlivělostí a nepříjemnými vjemy na zobáku poté, co jim byl částečně amputován. Tyto slepice mají výraznou nechuť používat zobák k čemukoli jinému než ke žraní, což znamená, že pouhý dotyk zobáku je zdrojem akutní bolesti (WEBSTER, 1999). Nabízené řešení je obohacení prostředí. Je dokázáno, že jednoduchý bílý provázek snižuje zobání do jiných ptáků a ptáci o něj významně neztrácí zájem (HUGHES, 2005).

35

5. PRÁVNÍ OCHRANA HOSPODÁŘSKÝCH ZVÍŘAT Ochrana zvířat může být vymezena jako vytvoření podmínek, které umožní zvířeti prožívat život na určité úrovni jeho spokojenosti. Ochrana zvířat na úrovni právní je představována takovými podmínkami v chovu a zacházení se zvířaty, které jsou stanoveny právními předpisy. Takovéto podmínky jsou obvykle určitým kompromisem mezi podmínkami ochrany zvířat na úrovni morální a podmínkami ochrany zvířat na úrovni ekonomické. Tyto podmínky obvykle nedosahují podmínek pro zabezpečení schopnosti prožívat život zvířaty na úrovni jeho spokojenosti, chrání však zvířata před nejčastějšími, nejznámějšími a nejvýraznějšími formami strádání, utrpení a týrání. Právními předpisy jsou stanoveny povinné podmínky pro zabezpečení pohody zvířat (VEČEREK a kol., 2001).

5.1. Zákony České republiky Zákon na ochranu zvířat proti týrání, č. 246/1992 Sb.. Tento zákon je nejdůležitějším právním nástrojem na ochranu zvířat u nás. Chrání zvířata proti strádání, utrpení, týrání, poškozování zdraví a usmrcováním bez důvodu. Zákon definuje týrání zvířat a to zejména v oblasti podmínek chovu, krmení a napájení zvířat, podávání léčiv a přípravků, chirurgických zákroků na zvířatech, působení vlivů na zvířata, zacházení se zvířaty, využívání zvířat. Zákon dále upravuje zvláštní ochranu hospodářských zvířat a obsahuje vyhlášku o porážení hospodářských zvířat.

Zákon o veterinární péči, č. 166/1999 Sb.. Tento zákon v aspektech ochrany zvířat vymezuje veterinární péči, v zákoně jsou stanoveny povinnosti všech chovatelů, další povinnosti chovatelů hospodářských zvířat, jsou stanoveny podmínky přemisťování, dále podmínky přepravy zvířat a podmínky pro svody zvířat. Jsou určeny také povinnosti provozovatele jatek a pro prodej zvířat a živočišných produktů.

Zákon o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, č. 154/2000 Sb., zde jsou významná ustanovení týkající se označování zvířat.

36

Zákon o krmivech, č. 91/1996 Sb., obsahující ustanovení týkající se zacházení s krmivy zejména z pohledu dodržování podmínek pro používání doplňkových látek, určitých proteinových krmiv, limitů nežádoucích látek a produktů, a účelu používání krmiv s obsahem nežádoucích látek a produktů a také ustanovení o dodržování zdravotní nezávadnosti krmiv, doplňkových látek a premixů.

Zákon o léčivech, č. 79/1997 Sb., v aspektu ochrany zvířat jsou významná zejména ustanovení týkající se zacházení s léčivy z pohledu způsobilosti zacházení s léčivy, výdeje léčiv a používání léčiv. (Vše VEČEREK a kol., 2001)

5.2. Rada Evropy Kromě zákonů funguje v České republice ještě jeden orgán na ochranu zvířat. Je to Rada Evropy (RE). Jedná se o mezivládní politickou organizaci Evropy a jednou z jejích oblastí činnosti jsou i hospodářské problémy. Problematikou ochrany hospodářských zvířat se zabývají Stálý výbor pro ochranu zvířat chovaných pro hospodářské účely, Pracovní skupina pro ochranu zvířat při mezinárodní přepravě a Pracovní skupina pro ochranu jatečných zvířat. RE je organizací pro nevládní spolupráci, která nemá žádnou vlastní pravomoc vůči členským státům. RE funguje na základě Dohod a Doporučení. Dohody jsou právní formou návrhů mezinárodních dohod a Doporučení jsou aktivity navrhované členským státům v určité oblasti. Existují tedy Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely, která obsahuje Doporučení pro Českou republiku týkající se skotu, prasat a kura domácího, Evropská dohoda o ochraně jatečných zvířat a Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní dopravě obsahující Doporučení výboru ministrů členským státům o přepravě koní, skotu, prasat a drůbeže (VEČEREK a kol., 1997).

37

6. ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo vysvětlit co nejpodrobněji pojem welfare a jeho souvislosti a poukázat na nejzávažnější a nejviditelnější problémy v chovech hospodářských zvířat z hlediska jejich životní pohody. I když jsou tyto problémy rozdílné u jednotlivých druhů zvířat, je zřejmé, že v řadě chovů se alespoň některé z nich vyskytují. Pokud jde o chovy skotu, nejzávažnější problém je vazný systém ustájení omezující většinu jejich životních projevů. Dnes již naštěstí i řada velkochovatelů přechází na vyhovující volné ustájení u kterého jsou i průkazná zlepšení produkce dojnic (pozitivní vliv na % bílkovin) a reprodukční

ukazatele – délka inseminačního intervalu.

Úspěšnost přechodu z vazného na volné ustájení znázorňuje i tabulka č.11. V chovu prasat je největším problémem individuální ustájení rodících prasnic a individuální ustájení březích prasnic. Pokud jde o individuální ustájení rodících prasnic omezených fixačními zábranami po celou dobu kojení nejsou zatím světlé vyhlídky do jejich budoucnosti. Tento systém je nejrozšířenější v České republice, ale také nejnešetrnější z hlediska welfare prasnic. Dnes již řada alternativních systémů zajišťuje podobný počet selat ve vrhu a zároveň lepší podmínky prasnic. Zrušení individuálního ustájení prasnic po celou dobu březosti je dnes již ošetřeno Evropskou unií a vstoupí v platnost v roce 2013. Chovy koní v České republice jsou bez výraznějších welfare problémů. Pokud se nějaké vyskytují, je to spíše individuální problém u jednoho koně nebo chovu. Jedinou bolestnou praxí jsou transporty koní na jatky přejíždějící i přes ČR a silně volající po změně. V chovech drůbeže jsou dva nejzávažnější problémy z hlediska jejich životní pohody. Jedná se o chov nosnic v bateriových klecích a chov kuřecích brojlerů těžkých plemen s vysokým výskytem nemocí končetin. Prosté klece naprosto nevyhovují životním potřebám slepic, řešením je jejich nahrazování obohacenými klecemi, které umožňující běžné způsoby chování slepic a dosahují efektivní produkce vajec (viz. Tab.12) a hygieny provozu. Úlevou od chronických bolestí způsobených nemocemi končetin brojlerů se dá zabránit pouze zmírněním selekce na rychlý růst a upravením krmiva vykrmovaných kuřat.

38

Je vidět, že chovy hospodářských zvířat, zejména velkochovy, volají po změnách. Z hlediska welfare jsou změny bezesporu nutné, z hlediska ekonomiky není žádný systém chovu ideální. Nové komfortní chovy jsou nákladné nejen při zřizování, v některých případech způsobují i snížení výnosů. Ovšem dál chovat zvířata v nevyhovujících podmínkách, kde výrazně strádají a trpí, je nepřijatelné. Proto je potřeba kompromisů přijatelných jak pro chovatele, tak pro chovaná zvířata.

Celkový výhled chovaných zvířat do budoucna je velice nadějný. Přichází řada impulzů a návrhů převážně ze západních zemí, Ameriky a Austrálie, kde je welfare již zakotvené v zákonech na ochranu hospodářských zvířat. Také Česká republika vstupem do Evropské unie částečně přechází na komfortní chovy a s pomocí dohod a doporučení Rady Evropy vznikají nové vhodnější velkochovy a staré se renovují. Ideálním příkladem chovů citlivých ke zvířatům jsou ekologické chovy po celém světě.

Doufám, že tato práce pomůže poukázat na základní welfare problémy u jednotlivých druhů hospodářských zvířat a alespoň částečně je vysvětlí a poslouží i jako zjednodušený návod ke zlepšení situace zvířat v chovech v České republice.

39

7. POUŽITÁ LITERATURA ARNOTT, Elizabeth. The Effect of Housing on Sow and Piglet Welfare [online]. Sydney : University of Sydney, 2001 , Last Modified: Wednesday 28 July, 2004 [cit. 2006-03-21]. Dostupný z WWW: .

BAMFORD, Madeleine. The effect of behaviour, handling and attitude of stockpeople on the welfare and productivity of pigs in intensively housed systems [online]. Sydney : University of Sydney, 2003 , Last Modified: Friday 22 July, 2005 [cit. 2006-03-21]. Dostupný z WWW: .

BEROUSEK, K. Vztah zvířat a lidí v cirkusech. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. s. 9-10. ISBN 80-85114-15-1.

BIASUTTI, Sara. Intensive dairy systems: health implications of confined housing and the influence of stress management on welfare [online]. Sydney : University of Sydney, 2005 , Last Modified: Friday 27 January, 2006 [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: .

BOTTO, L´ubomír. Technológie chovu ošípaných a maštal´né prostredie. Náš chov. 2005, č. 2, s. P21-P25.

BRISCOE, Katherine Anne. Improving the welfare, ease of handling and productivity of calves through increased human contact and assessment of efficacy of current handling aids. [online]. Sydney : University of Sydney, 2001 , Last Modified: Wednesday 28 July, 2004 [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: .

40

COGGINS, Sally Jayne. Measurements of fear in dairy cattle: a review of latest findings [online]. Sydney : University of Sydney, 2005 , Last Modified: Friday 27 January, 2006 [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: .

DAMPNEY, Anne. A discussion of stereotpyic behaviour in horses, its management, and welfare implications [online]. Sydney : University of Sydney, 2003 , Last Modified: Friday 22 July, 2005 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: .

DEAN, Anna. Environmental enrichment in the commercial pig industry [online]. Sydney : University of Sydney, 2001 , Last Modified: Wednesday 28 July, 2004 [cit. 2006-03-21]. Dostupný z WWW: .

DOLEŽAL, O., ABRAMSON, M. Komfortní ustájení, podmínka welfare chovu skotu. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. s. 25-26. ISBN 80-85114-15-1.

DOLEŽAL, O., BÍLEK, M. Kritéria hodnocení kvality chovného prostředí z hlediska welfare zvířat a jejich uplatnění při ustájení skotu. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1996. s. 36. ISBN 80-86020-06-1.

DOLEŽAL, Oldřich, BÍLEK, Miloslav, DOLEJŠ, Jan. Zásady welfare a nové standardy EU v chovu skotu. Praha : Ústav zemědělských a potravinářskch informací, 2004. 65 s. ISBN 80-86454-51-7.

DOUSEK, J., NOVÁK, P. Problematika welfare v chovech kura domácího. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. s. 32-33. ISBN 80-85114-15-1.

41

EGAN, Siobhan. The effects of road transport on the welfare of cattle [online]. Sydney : University of Sydney, 2005 , Last Modified: Friday 27 January, 2006 [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: .

GALLAGHER, Juliana M.. Developments in the reduction of heat stress in the endurance horse [online]. Sydney : University of Sydney, 2001 , Last Modified: Wednesday 28 July, 2004 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: .

GOLDMAN, Kristi. Horse Transportation and its Implications for Animal Welfare [online]. Sydney : University of Sydney, 2002 , Last Modified: Friday 22 July, 2005 [cit. 2006-03-23]. Dostupný z WWW: .

HÁJEK, Jan, JELÍNEK, Tomáš. Úpravy stájí pro prasnice respektující standardy pro ochranu zvířat. Náš chov. 2005, č. 9, s. P33-P37.

HÁJEK, Jan, JELÍNEK, Tomáš. Zásady welfare a nové standardy EU v chovu prasat. Praha : Výzkumný ústav živočišné výroby, 2004. 55 s. ISBN 80-86454-45-2.

HROUZ, Jiří, et al. Etologie hospodářských zvířat. 1. vyd. [s.l.] : MZLU Brno, 2000. ISBN 80-7157-463-5. Welfare chovu, s. 58-69.

HROUZ, Jiří, ŠUBRT, Jan. Obecná zootechnika. 1. vyd. [s.l.] : MZLU Brno, 2000. ISBN 80-7157-426-0. Pohoda zvířat – welfare, s. 144.

HUGHES, Jesse. Welfare issues associated with beak trimming in poultry [online]. Sydney : University of Sydney, 2005 , Last Modified: Friday 27 January, 2006 [cit. 2006-03-24]. Dostupný z WWW: .

JEDLIČKA, Martin. Investice do pohodlí zvířat. Náš chov. 2005, č. 9, s. P22-25.

JEDLIČKA, Martin. Voliérový odchov kuřic v praxi. Náš chov. 2005, č. 6, s. P28-P29.

42

KLECKER, Dalibor, et al. Nové technologické systémy chovu slepic. [s.l.] : MZLU Brno, 2004. 50 s. ISBN 80-7157-745-6.

KONOPÁSEK, Václav. Stavby pro chov drůbeže z hlediska welfare. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací, 1994. 45 s. ISBN 0862-3562.

KONOPÁSEK, Václav, WIEDERMAN, Gustav. Stavby pro prasata a skot z hlediska welfare. Praha : Ústav zemědělských a potravinářských informací, 1994. 51 s. ISBN 0862-3562.

KOŠAŘ, K. Co přináší welfare v chovu slepic. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. s. 43-44. ISBN 80-85114-15-1.

KUNC, P., KNÍŽKOVÁ, K. Dojírny a welfare dojnic. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1996. s. 36. ISBN 80-86020-06-1.

MAGUIRE, Patrick. Environmental enrichment and its applications in broiler welfare [online]. Sydney : University of Sydney, 2004 , Last Modified: Thursday 12 January, 2006 [cit. 2006-03-24]. Dostupný z WWW: .

NOVÁK, P., et al. Otázky zoohygieny a welfare v cirkusech. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. : VFU Brno, 1997. s. 30-31. ISBN 80-85114-15-1.

PARSONS, Belinda. Human-Animal Relationships and Productivity on the Farm [online]. Sydney : University of Sydney, 2001 , Last Modified: Wednesday 28 July, 2004 [cit. 2006-03-20]. Dostupný z WWW: .

RYTINA, Lukáš. Proti tepelnému stresu. Náš chov. 2004, č. 5, s. 12-13.

43

SKŘIVAN, Miloš, et al. Drůbežnictví 2000. Praha : Agrospoj, 2000. Technologické postupy v chovu slepic, s. 70-71.

SRAW, B.E., et al. Choroby ošípaných. Bratislava : H&H, 2003. ISBN 80-88700-58-2. Welfare alebo pohoda zvierat, s. 777-785.

TOLHURST, Michelle. Dominance hierarchy issues associated with group-housing of pigs [online]. Sydney : University of Sydney, 2004 , Last Modified: Thursday 12 January, 2006 [cit. 2006-03-21]. Dostupný z WWW: .

TŮMOVÁ, Eva. Základy chovu hrabavé drůbeže. Praha : MZe ČR, 1994. ISBN 807105-086-5. s. 15.

VAVÁK, V. Správanie sa kráv vo vzt´ahu k ustajňovacej pohode chovatel´ského prostredia. In OPATŘIL, Michal, NOVÁK, Pavel, LATINI, Jiří. Ochrana zvířat a welfare ´97. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. s. 102-103. ISBN 80-85114-15-1.

VEČEREK, Vladimír. Ochrana zvířat. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 2001. ISBN 80-7305412-4.

VEČEREK, Vladimír. Pravní předpisy Rady Evropa na ochranu zvířat. 1. vyd. [s.l.] : VFU Brno, 1997. ISBN 80-85114-03-8.

WEBSTER, John. Welfare : životní pohoda zvířat : aneb Střízlivé kázání o ráji. Marek Špinka. 1st edition. Praha : Nadace na ochranu zvířat, 1999. 264 s. ISBN 80-238-4086X.

WINTZER, Hanns Jürgen. Choroby koní. Překlad J. Kottman. [s.l.] : H&H Bratislava, 1999. ISBN 80-88700-45-0. Stereotypie a poruchy chování, s. 434-436.