ORATORNÍ SBOR ST.GALLEN Pamětní koncert k 70. výročí ukončení války
Memento Johannes Brahms
Chorálová předehra z op. 122 Fuga as-moll, WoO 8 Píseň osudu
Hans Krása Erich Wolfgang Korngold Píseň na rozloučenou Pesachový žalm
PÁTEK, 8. KVĚTNA 2015 V 19 HOD. KOSTEL VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ, TEREZÍN MĚSTO TEREZÍN
Koncert se koná na pozvání města Terezína a pod záštitou předsedy Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka, předsedy Spolkového sněmu Prof. Dr. Norberta Lammerta a předsedy švýcarské Národní rady Prof. Dr. Stéphane Rossiniho.
U. S. Holocaust Memorial Museum, courtesy of Aleksander Kulisiewicz
Země je Páně
Náš srdečný dík patří:
Memento Pamětní koncert k 70. výročí ukončení války
Městu Terezín za pohostinnost Danielu Trapanimu, starostovi Terezína Lukáši Krákorovi za cennou podporu Gaby Flatow (Nadace Hanse Krásy Terezín), bez níž by se tento koncert neuskutečnil Dagmar Lieblové za překlad programu Martinu Pozivilovi za překlad korespondence Janu Sitárovi, manažeru Moravské filharmonie Olomouc Česko-německému fondu budoucnosti Wofgangu Schwarzovi, kulturnímu referentu pro české země ve Spolku Adalberta Stiftera za spolupořadatelství Pověřenci Spolkové republiky pro kulturu a média za podporu na základě usnesení Spolkového sněmu Nadaci Stiftung für Chormusik Nadaci Steinegg Stiftung Nadaci Adolf und Mary Mil-Stiftung Nadaci Isaac Dreyfus-Bernheim Stiftung Soukromým osobám
Johannes Brahms
Chorálová předehra z op. 122 Fuga as-moll, WoO 8 Píseň osudu
Hans Krása Země je Páně
Erich Wolfgang Korngold Píseň na rozloučenou Pesachový žalm
a všem, kdo nám byli nápomocni.
SOPRÁN │ Julia
Küsswetter Gritschneder TENOR │ Jaroslav Březina BAS │ Luděk Vele ALT │Susanne
Titulní obrázek: Aleksander Kulisiewicz (1918-1982), zpěvák, básník a skladatel mnoha táborových písní, sebraných mezi lety 1940 a 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen
2
Oratorní sbor St. Gallen Moravská filharmonie Olomouc VARHANY │ Claire Pasquier DIRIGENT │ Uwe Münch
3
Uvítání
Zaklínat minulé: avšak k jakému konci? Nikoliv, aby přetrvávala nenávist. Jen znamení je nutno vztyčit v poslušnosti proti znamení Věčného, jež zní: «Jen potud a ne dál.» Znamení památky, napsané – kam a pro koho? Ach, do vzduchu píše, kdo na ně vzpomíná, na ně, jejichž pozemská část zanikla, prach a popel v zemi a větru. Zapomněli jsme. Je také třeba zapomínat , neboť jak by mohl žít, kdo neumí zapomenout? Avšak občas musí být někdo, kdo si vzpomene. Neboť tu je víc než popel ve větru. Je tu plamen. Svět by umrznul, kdyby tohoto plamene nebylo.
Jako terezínský starosta a patriot vítám každou kulturní akci, která se v našem městě koná, zejména jedná-li se o akci mezinárodní. Terezín se již několikrát stal místem setkání národů. Ať už se jednalo o období Rakouska-Uherska, kdy mezi jeho hradbami sloužili mladí muži v uniformách z celé rozsáhlé habsburské monarchie, nebo později, kdy byl pevnostní charakter města zneužit pro vytvoření židovského ghetta a policejní věznice, kam směřovali vězni z mnoha zemí Evropy. Do třetice se Terezín stal místem setkávání lidí z různých koutů světa po pádu železné opony. Tentokrát již naštěstí přirozeně a nenásilně. Velmi si vážíme této výsady a chceme i do budoucna podporovat všechny aktivity, které napomáhají zviditelnění našeho města a upozorňují na jeho krátkou ale kulturně bohatou minulost. Takový je i tento koncert, a přeji proto jeho organizátorům mnoho zdaru! Daniel Trapani starosta města Terezín
Albrecht Goes: Úvodní myšlenky k povídce Oběť zápalná
4
5
Pozdravy
Pro nás, Oratorní sbor ze St.Gallen, je zvláštní ctí a radostí, že jsme mohli uspořádat tento pamětní koncert zde v Terezíně pod trojí záštitou zemí účastnících se koncertu, Česka, Německa a Švýcarska. Upřímně děkujeme předsedům příslušných národních parlamentů, panu Janu Hamáčkovi, panu Prof. Dr. Norbertu Lammertovi a panu Prof. Dr. Stéphane Rossinimu za jejich angažovanou podporu a osobní pozdravy. Vážené dámy, vážení pánové, je mi opravdu velkou ctí, že jsem mohl společně se svým německým protějškem Norbertem Lammertem a švýcarským prezidentem Stéphane Rossinim udělit záštitu nad koncertem «Memento», který se v provedení oratorního St. Gallenského sboru uskuteční v pamětní den - 8. května 2015 - v Terezíně. «Memento» používá hudbu jako symbol usmíření. Připomíná nám tragické události, které se v době druhé světové války odehrávaly právě v bývalém terezínském ghettu. S údivem a zároveň úctou s odstupem času vzpomínáme na tehdejší umělce. I v nejtemnějších dobách dokázali tvořit, zkoušet, uvádět svá díla, a dodávat tak lidem kolem sebe sílu, útěchu, důstojnost i odvahu. «Memento» znovu připomíná památku hudebního dědictví těchto terezínských skladatelů, aby se na ně ani v dnešní době nezapomnělo. Jsem přesvědčeným zastáncem projektů, jakým je právě koncert «Memento». Podobné kulturní události dokáží překlenout historické křivdy, kterých jsou zejména evropské dějiny plné. Národy žijící po staletí v těsném sousedství si musí umět odpouštět. Koncertu »Memento» přeji zasloužený úspěch a všem jeho návštěvníkům poutavý umělecký zážitek. Jan Hamáček předseda Poslanecké sněmovny PČR
6
Nám však je souzeno Nedojít nikde klidu Padají, hynou Trpící lidé Slepě vrháni Z času do času, Jak voda se řítí Z útesu na útes, V propast neznáma stále hloub. Friedrich Hölderlin Marcel Reich-Ranicki popisuje působivě ve svých vzpomínkách sílu hudby uprostřed pekla stvořeného lidskou rukou, uprostřed barbarství varšavského ghetta: «Avšak bylo něco, co na nás ještě silněji a hlouběji působilo než poezie, co nás vnitřně rozrušovalo, co nás opájelo. Byla to hudba.» Nepochybně se toto také a zvláštním způsobem hodí i na koncentrační tábor Terezín, který se stal synonymem pro «hudbu šoa». Pro mnoho «terezínských» se hudba stala zdrojem síly, dávala jim smysl a někdy také byla prostředkem, jak uniknout zlé skutečnosti, aby mohli přežít, avšak také aby se této skutečnosti vzepřeli. Mezitím se hudba z Terezína stala pro mnoho lidí pojmem: Naštěstí se zapomenutá díla Hanse Krásy, Viktora Ullmanna, Pavla Haase a Gideona Kleina opět dostala do koncertních síní, opět jsou hrána a oceňována. Mnohá jiná «odsuzovaná» díla však dodnes zůstávají neznámá. O to důležitější je «Memento» připomínající tuto dobu. Rád proto přebírám spolu s dalšími záštitu nad pamětním koncertem k 70. výročí osvobození Terezína a srdečně děkuji sboru s tak bohatou tradicí jako je Oratorní sbor ze St. Gallen za velkou angažovanost. Všem účastníkům přeji mocný hudební zážitek při provedení tak hluboce založených děl Johannese Brahmse, Hanse Krásy a Ericha Wolfganga Korngolda. Norbert Lammert předsedy Spolkového sněmu Ačkoliv jsme ve Švýcarsku zůstali ušetřeni 2. světové války, je naší povinností uchovávat v paměti oběti nacismu a stále být s nimi solidární. Koncert na památku mnoha lidí vězněných kdysi nacisty v Terezíně je důležitou připomínkou, abychom nezapomínali. Pro mne je to však zároveň i připomínkou, abychom neodvraceli zrak. Neboť zvěrstva opovrhující lidmi stále existují i nyní. Stéphane Rossini předseda švýcarské Národní rady
7
«Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem volal…»
Žádné město na světě nemělo tak žádoucí, po hudbě prahnoucí obecenstvo, jaké bylo právě v terezínském koncentračním táboře. Hudba nenahrazovala lidem zábavu, ani pro ně nepředstavovala neplodné rozptýlení po namáhavé práci; byla dobrovolnou, spontánní aktivitou, kterou věznění lidé demonstrovali svou sounáležitost s evropskou kulturou, z níž je chtěli ideologové třetí říše tak surovým způsobem vyobcovat. Terezínští umělci sice většinou zahynuli v nerovném zápase s fašistickou mocí, avšak památka i vzpomínka na to, co před svou smrtí dokázali, zůstává světlá. Představuje zkušenost, z níž mohou čerpat posilu generace současné i budoucí. (Milan Kuna) Naplňuje mě hlubokou vděčností, že smím tento koncert u příležitosti 70. výročí ukončení války a osvobození Terezína prožít s vámi na tomto zvláštním místě. Tři státy, Česko, Švýcarsko a Německo hovoří jedním jazykem, jazykem hudby, společně zpívají píseň lidského osudu a spojují se plni naděje ve vizi osvobození. Od té doby, kdy jsem jako teenager přímo «hltal» knihu Hudba na hranici života od Milana Kuny, mě už ghetto Terezín nepustilo. Sotva existuje vzrušenější metafora pro protismyslnost, a tím nevysvětlitelnost vztahu hluboce humánního a hluboce nehumánního v člověku, než je spojení bohatého kulturního života a mašinerie smrti pohrdající člověkem v bývalém koncentračním táboře Terezín. V tradičním koncertu o Květné neděli ve švýcarském městě St. Gallen v roce 2014 věnovaném 70. výročí smrti skladatele Hanse Krásy jsem mohl poprvé spojit hudbu a jeho kantátu, jež zazní i zde jako ústřední bod, do působivého pamětního koncertu. Bezpochyby lze Chorálovou předehru na známá slova «Ze srdce toužím...», jež prahne po smrti jako vysvobození z utrpení a bídy, počítat k uměleckému odkazu Johannese Brahmse. Klidné metrum Brahmsova oblíbeného 6/4 taktu, mollová tónina a rozdělení a vedení Cantus firmus a hlasů nám dávají tušit náznak věčnosti. Fuga v as-moll, kterou Clara Schumann dostala od svého muže Roberta k narozeninám, krátce před jeho smrtí, připomíná svým temným laděním Bachovu kantátu «Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen» a Crucifixus ze Mše h-moll, dává však vyznít i naději na vysvobození. Hluboké propasti lidského osudu jsou zřídka kdy tak výrazně vyjádřeny slovy jako v Hölderlinově Písni osudu. Kontrast mezi rajským světem bohů («Ve výšinách putujete světlem...») a trpícím potloukajícím se lidským pokolením 8
(«Nám však nebylo dáno spočinout v klidu...») inspiroval Brahmse k nádherné, drásavé skladbě pro sbor, kromě jeho Rekviem patrně nejvýznamnější. Dílo bylo uvítáno s velkými emocemi, od nadšeného přijetí až po rozhořčené odmítnutí. Brahms totiž po posledním řádku Hölderlinovy básně («Neznámo kam») opakuje neskonale jemnou, povznášející hudbu, jež v předehře charakterizuje svět bohů. A spor vedený především v estetické rovině, zda skladatel svým zhudebněním smí básníkovy verše komentovat či jim dát dokonce jiný význam, skrývá, tak je nám v takovýto pamětní den zřejmé, mnohem hlubší dimenzi: Je vhodné stavět proti sobě líčení bezmezného utrpení a myšlenky na útěchu? Na rozdíl od Brahmse, jemuž se působivě podařilo postavit vedle sebe utrpení a utopii, cítíme v žalmové kantátě Krásovy skladby Země je Páně všude úsilí vzchopit se z deprese, či dokonce zoufalství, k naději. Zdá se, jako by už z dálky cítil nepředstavitelné utrpení a toto tušení zformoval do díla velké osobní síly výrazu, čirosti a celistvosti. Asi půlhodinová kantáta byla v premiéře uvedena roku 1932 v Praze. Poté zmizela, jako četné jiné skladby židovských umělců, upadla v zapomnění a teprve úsilím Nadace Hanse Krásy byla s ohromným úspěchem opět uvedena v roce 2001 zde v Terezíně. Dirigentem byl tenkrát Israel Yinon, jenž se velice záslužně zasazoval o znovuobjevení Krásových děl, a jenž teprve před několika měsíci během jednoho koncertu tragicky zemřel. Stylisticky Krása využívá celé spektrum hudebního jazyka prvních třiceti let 20. století, od pozdně romantické chromatiky Gustava Mahlera až ke vznikající taneční hudbě. Hluboce se dotýkající témata zůstávají dlouho v paměti, jako například nejprve jen tázavé téma naděje «Bože můj, k Tobě jsem volal...» jež se krátce před závěrečnou apoteózou vrací, a textem «Zpívejte Hospodinu píseň novou!» se zdá být osvobozeno od veškeré nejistoty. Dech berou slova «Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem volal. Vysvobodil jsi mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou», přičemž se zdá, že posunutými nástupy slyšíme celý národ. Poté náhlý zlom, načež se tento národ spojuje unisono výkřikem: «Slova Tvého děsí se srdce mé». A jak grandiózní je rej «I obrátil jsi pláč můj v plesání», v němž se zdá být vzorem 4. symfonie Gustava Mahlera, a kde si nakonec nejsme tak zcela jisti, zda to skutečně je opojení radostí či zoufalstvím, do něhož mohutný vzestup ústí. Zůstává naděje, že se tomuto cennému dílu dostane dalšího rozšíření. Třetí z Písní na rozloučenou op. 14 Luno, již zase vycházíš pro alt a orchestr od Ericha Wolfganga Korngolda nám ukazuje utrpení jednotlivce. V křehkém 9
zabarvení a nesmírně hluboce, «hluboce smutně», komponovaném altovém partu (píseň pro orchestr je posazena ještě o tón níž než verze pro klavír) znovu pociťujeme, že utrpení jednotlivce se dá těžko zmírnit («Ach, v nitru cítím: srdce, jež sbohem musí dát, bez konce bude žárem plát.») Píseň je ve stejné tónině jako následující Pésachový žalm a vykazuje překvapivě podobný tematický materiál. Svátkem pésach a v něm vyjádřené víře v záchranu a uzdravení se symbolicky uzavírá oblouk koncertu. Na konci zhudebněného žalmu z roku 1941 stojí volání po míru, klidu a vysvobození naplněné nadějí pro všechny lidi, k čemuž bez všech pochyb patří triumfální «Hallelujah». Uwe Münch
Účinkující
Julia Küsswetter Soprán
Julia Küsswetter studovala na Hudební škole Hannse Eislera v Berlíně, Hudební univerzitě ve Štýrském Hradci a Vysoké škole hudby a divadla v Mnichově. Studium zakončila koncertním diplomem. Poté dostala stipendium spolku Deutscher Bühnenverein a stala se finalistkou několika mezinárodních soutěží. Rozhodujících podnětů se jí dostalo v mistrovských kursech u Ruth Ziesak, Emmy Kirkby a Barbary Schlick. V letech 2004 až 2006 byla stálým členem opery v Saské Kamenici a vytvořila několik světových premiér na mnichovském Biennale. Od té doby se pěvkyně věnuje více koncertní činnosti. Julia Küsswetter spolupracuje mj. s orchestry jako Münchner Symphoniker, Münchner Philharmoniker, Pražský rozhlas a zpívá za vedení známých dirigentů. Angažmá ji provedlo celou Evropou.
Susanne Gritschneder Alt
Susanne Gritschneder se narodila v Mnichově. Studium zpěvu ukončila v roce 2010 u profesorky Elisabeth Glauser na Vysoké škole umění v Bernu s vyznamenáním a je nositelkou ocenění mezinárodních soutěží. Její repertoár obsahuje nosné party oper i duchovní hudby. Po dvou letech členství v souboru divadla v St. Gallen má pěvkyně nyní angažmá u opery v Lipsku. Již v roce 2014 převzala Susanne Gritschneder altový part při pamětním koncertu „Memento“ v St. Gallen. Inspirována hudebním a klavírním vzděláním u pianisty Roberta Kolbena, jehož rodina pochází z Prahy a kvůli vpádu nacistů musela prchnout do Austrálie, se mladá pěvkyně zabývala již během studia hudebníky internovanými v Terezíně a maturitní práci napsala o Viktoru Ullmannovi a Terezínu.
10
11
Jaroslav Březina Tenor
Jaroslav Březina studoval na pražské konzervatoři u profesora Zdeňka Jankovského a svou techniku dále zdokonalil u Václava Zítka. Již během studia se stal členem vokálního souboru Dobrý večer kvintet. Jeho koncertní činnost zahrnuje barokní i klasický repertoár a dovedla ho mj. do Japonska, Rakouska, Itálie, Německa a Francie. Od roku 1993 je Jaroslav Březina sólistou Národního divadla v Praze, kde ztělesňuje role jak českého, tak světového repertoáru. V nahrávkách na CD ho můžeme slyšet ve skladbách J. J. Ryby (Česká mše vánoční), J. D. Zelenky, L. Janáčka a A. Dvořáka, spolupracuje i s Českou televizí. Na pražské scéně účinkuje v této sezóně např. v Mozartových, Humperdinckových a Dvořákových dílech.
Luděk Vele Bas
Luděk Vele vystudoval pražskou konservatoř. Již v posledním roce studia dostal angažmá u opery v Liberci. Oblastní scéna mu umožnila, že umělecky rychle vyrostl a vypracoval si rozsáhlý repertoár českých a mezinárodních rolí, tak např. Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě, Vodníka v Dvořákově Rusalce, Angelottiho v Pucciniho Tosce, Mefista v Gounodově Faustu, Philippa ve Verdiho opeře Don Carlos či Leporella v Mozartově Donu Giovannim. Od roku 1983 je Luděk Vele sólistou Národního divadla v Praze. Za vynikající ztvárnění Chrudoše ve Smetanově Libuši a barona Ochse v Růžovém kavalíru Richarda Strausse získal Cenu Thálie. Spolupracuje s rozhlasem a televizí a je častým hostem operních a koncertních pódií v České republice i zahraničí. V roce 2014 zazpíval Luděk Vele tři z Biblických písní Antonína Dvořáka při zahajovacím koncertu restaurovaných varhan v Terezíně. 12
Claire Pasquier
Klavíristka, Varhanice, Korepetitorka
Původem Angličanka studovala klavír a housle na Royal College of Music. Vzdělání si doplnila na univerzitě v Melbourne a v Itálii a diplom sólistky získala s vyznamenáním. Angažmá ji zavedla na řadu míst jako Victoria State Opera Melbourne, La Scala Milano, English National Opera Studio a Royal Opera House v Londýně, English National Opera v Glyndbourne. Po dlouholeté činnosti v Israeli Vocal Arts Institute byla přijata jako sólová korepetitorka u divadla v St. Gallen a na festivalu v Bregenz. Claire Pasquier hraje a doprovází nyní po celé Evropě na klavír, v poslední době také na varhany. Studium varhan zakončí získáním diplomu v tomto roce. Oratorní sbor St. Gallen doprovází již mnoho let a je s ním spojena jako korepetitorka.
Uwe Münch Dirigent
Po studiu skladby a dirigentství, jež zakončil s vyznamenáním, získal Uve Münch místo nejprve jako korepetitor, poté jako dirigent a sbormistr u opery v Hagenu (Německo). Tam obdržel v roce 2006 cenu Theaterförderpreis za vynikající umělecké výkony. Uwe Münch získal stipendium Společnosti Richarda Wagnera a pracoval s mnoha orchestry a sbory v oblasti divadla, koncertů a rozhlasu. Více než deset let je také činný jako vysokoškolský učitel, po letech na Vysoké hudební škole v Kolíně nad Rýnem, nakonec na Vysokých hudebních školách Trossingen a Stuttgart i na odborné hudební škole Mittelfranken. Od roku 2009 je Uwe Münch také hudebním vedoucím Oratorního sboru St. Gallen.
13
Skladatelé a díla Moravská filharmonie Olomouc Moravská filharmonie, jež vznikla před 50 lety z olomouckého operního orchestru, je jedním z nejstarších a nejúspěšnějších orchestrů České republiky. V jejím čele stály vynikající osobnosti jako Otto Klemperer, Yehudi Menuhin či Václav Neumann. K jejím hostům patřili slavní sólisté jako Svjatoslav Richtěr , Igor Oistrach, Gidon Kremer, Pierre Fournier, Josef Suk, José Carreras nebo Agnes Baltsa. Orchestr věnuje svou pozornost mistrovským dílům 19. a 20. století, přičemž zvláštní důraz klade na uvádění děl Gustava Mahlera, jenž v Olomouci jeden čas působil. K repertoáru patří pochopitelně klasikové české hudební kultury – Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů. Četná turné zavedla orchestr do téměř všech zemí Evropy. V neposlední řadě je Moravská filharmonie také kulturní institucí, jež v Olomouci rozhodujícím způsobem utváří hudební život. Organizuje mezinárodní hudební festival Olomoucké hudební jaro a Mezinárodní varhanní festival Olomouc. Oba festivaly se konají každoročně v působivých olomouckých chrámech.
Oratorní sbor St. Gallen Historie Oratorního sboru St. Gallen, jednoho z nejstarších švýcarských sborů, sahá až do začátku 17. století. Z počáteční domácí a příležitostné hudby se během doby vyvíjely profesionální koncerty až k vysoce kvalitním představením současnosti. Repertoár sahá od barokní k současné hudbě, mezi tím jsou četné místní i švýcarské premiéry. Každoroční koncerty o Květné neděli pořádané spolu se symfonickým orchestrem St. Gallen a významnými sólisty patří už více než 150 let ke kulturnímu životu města i regionu St. Gallen a staly se jeho důležitou součástí. K dlouhému seznamu uvedených děl patří jednak známé velké skladby jako Bachovy Matoušovy a Janovy pašije, Haydnovo Stvoření, Händelův Mesiáš, Mozartovo, Brahmsovo, Verdiho a Dvořákovo Rekviem atd., ale i zřídka uváděná díla jako Schönbergův Přeživší z Varšavy či Brittenovo Válečné rekviem. Kromě toho je každým rokem, většinou na podzim, jakýmsi kontrapunktem další koncertní projekt. Od roku 2009 řídí sbor Uwe Münch, podporovaný korepetitor kou Claire Pasquier.
14
Johannes Brahms (1833–1897) Na začátku koncertu zazní dvě skladby na teprve nedávno restaurovaných, romantických varhanách, dvě z mála skladeb, které Brahms složil pro tento nástroj: Chorálová předehra «Ze srdce toužím» a Fuga as-moll, v tónině, «jež nevpustí paprsek světla ani dovnitř ani ven», jak bylo jednou řečeno. Obě skladby líčí zvukové obrazy plné nářku, smutku a bolesti z loučení. Brahms se v různých dílech vypořádával s existenciálním vykořeněním člověka, zvláště intenzívně a výrazně v Písni osudu. V roce 1868 se mu u přátel dostala do rukou báseň: Hyperionova Píseň Osudu z lyrického románu Hyperion aneb eremita v Řecku. Hluboce zasažen tímto textem, začal hned téhož dne se zhudebněním pro sbor a orchestr. Dílo bylo v premiéře uvedeno roku 1871 a Brahms ho sám dirigoval. Píseň osudu čerpá v textu i hudbě z ostrého kontrastu mezi rajsky božským a bolestně lidským. Ti «nebeští» žijí blaženě a ve věčné čistotě ducha vysoko nahoře ve světle, člověka však osud strhává do hloubi, «jak voda se řítí útesu se na útes», do útrap a nejistoty. Zatím co Hölderlin slovy «v propast neznáma stále hloub» zakončuje báseň stroze fatalisticky, dává Brahms svému zhudebnění překvapivý obrat. Zatímco úvodní předehra orchestru ještě jednou zazní v pozměněné tónině (C-dur) a instrumentalizaci, vrací se hudba beze slov do nebe – nadějný náznak účasti člověka na božském klidu plného útěchy a naděje.
15
Hans Krása (1899–1944) Kantátou «Země je Páně» si na tomto koncertu připomínáme jednu z obětí terezínského ghetta. Hans Krása je jedním z nejznámějších skladatelů, kteří byli vězněni na tomto místě. Jeho dětská opera Brundibár zde dosáhla tragické proslulosti. Až dodnes se jako symbol vzpomínek uvádí znovu a znovu. Hans Krása, pocházející z pražského německožidovského prostředí, se narodil 30. listopadu 1899. Jeho otec, advokát, pocházel z české, matka z německé rodiny. Dobře situovaná rodina umožnila mladému Krásovi kariéru komponujícího «zázračného dítěte». Už v letech 1910 a 1913 byly dvě orchestrální skladby mladého hudebníka uvedeny v Salzburgu a v St. Moritz. Jeho učitel Alexander Zemlinsky, ředitel Nového německého divadla v Praze, uvedl roku 1921 v premiéře Krásovou závěrečnou práci, Orchestrální grotesky podle textů básní Christiana Morgensterna. Úspěch byl obrovský; mluvilo se o «nové hvězdě zářící na hudebním nebi». Po studijních pobytech v Německu a ve Francii pracoval Krása jako korepetitor v Novém německém divadle v Praze. V těchto letech složil Smyčcový kvartet, Symfonii pro malý orchestr, Pět písní pro zpěvní hlas s doprovodem klavíru, jakož i velice oceňovanou operu Zásnuby ve snu podle Dostojevského novely. Kromě různých jiných, méně známých skladeb vznikla roku 1931 kantáta «Země je Páně» a téhož roku byla uvedena její premiéra. V letech 1938/39 složil dětskou operu Brundibár, své nejznámější a dodnes hrané dílo. Opera byla poprvé uvedena v roku 1942 v židovském sirotčinci v Praze. Několik měsíců předtím, v srpnu 1942, dostal Hans Krása povolání do transportu do Terezína. Tam byla dětská opera Brundibár uvedena padesátkrát v nové instrumentalizaci přizpůsobené okolnostem v ghettu. Z nyní již nevelkého počtu přeživších, kteří v těchto představeních účinkovali, o tom vyprávějí mnozí ještě dnes a se zářícíma očima si připomínají melodie. – Avšak obsazení se často měnila; neustále odcházely transporty do Osvětimi. Ani jinak se Krása v ghettu nevzdal své hudební tvorby. Složil řadu instrumentálních i vokálních skladeb a podílel se spolu s ostatními umělci velice aktivně na kulturním životě v Terezíně. Jako pro mnoho ostatních hudebníků a skladatelů v ghettu byla hudba záchranou v dvojím ohledu. Tím, že se hrála 16
hudba, se jednak uspokojovala cynická potřeba nacistických pochopů mít navenek kulturní zábavu a kulturní fasádu a bylo možno tak uniknout jejich hrůzné zvůli. Jednak bylo možno nacházet v hudbě duchovní útěchu a rozptýlení v bezmezné nelidskosti každodenního života v táboře. «Hudba – to byl život...», vyprávěli později pamětníci. Poté co musel Brundibár dvakrát vydržet využití pro propagační účely – v nařízeném představení u příležitosti inspekce tábora Mezinárodním Červených křížem (23. června 1944) a v srpnu pro natáčení propagačního filmu Hitler daroval židům město, splnil skladatel mocipánům svůj účel. Kulturní život v Terezíně udržovaný po dobu asi dvou a půl let, s počátkem podzimních transportů do Osvětimi prakticky zanikl. Spolu se skladateli Pavlem Haasem, Gideonem Kleinem a Viktorem Ullmannem byl Hans Krása v noci na 16. říjen deportován jedním z největších transportů do Osvětimi, kde byl Transporttafel 1944 Hans Krása krátce po příjezdu zavražděn.
17
Johannes Brahms Píseň osudu Erich Wolfgang Korngold (1897–1957) Korngold a Krása byli současníci – avšak jak různě probíhal život a vývoj obou umělců! Šťastné okolnosti uchránily Korngolda od osudu podobného Krásově. Z jednoho pobytu v Americe se do Evropy nevrátil. Dílům E. W. Korngolda se dnes opět dostává větší pozornosti, poté, co po jeho smrti upadala víc a víc v zapomnění. Dnes zazní nejprve třetí píseň z Korngoldova díla Písně na rozloučenou op. 14 pro altové sólo a orchestr. Dílo vzniklo v roce 1921 na báseň Ernsta Lothara a naříká v touze po milovaném člověku a bolesti, že musí žít bez něj. Pésachový žalm pro sólový soprán, smíšený sbor a orchestr, jedno z mála Korngoldových sakrálních děl, je hymnem podle hebrejských modliteb z Hagady. Poprvé bylo uvedeno roku 1941 v Los Angeles pod taktovkou skladatele. Prosba, aby Bůh vysvobodil svůj lid, jako tenkrát z otroctví v Egyptě a daroval mu mír, dnes není méně aktuální než tenkrát.
Johannes Brahms Chorálová předehra
Herzlich tut mich verlangen nach einem selgen End, weil ich hier bin umfangen mit Trübsal und Elend, ich hab Lust abzuscheiden von dieser argen Welt, sehn mich nach ewgen Freuden: O Jesu, komm nur bald! 18
Ze srdce toužím po blaženém konci, neb zde jsem obklopen utrpením a bídou, mám chuť se odloučit od tohoto zlého světa, toužím po věčném míru: Ó Ježíši, přijď brzy!
Ihr wandelt droben im Licht Auf weichem Boden, selige Genien. Glänzende Götterlüfte Rühren euch leicht, Wie die Finger der Künstlerin Heilige Saiten.
Kráčíte světlem ve výši Po hebkých luzích, blažení duchové! Zářivé božské vánky Zlehka vás hladí Jak prsty líbezné Múzy Posvátné struny.
Schicksallos, wie der schlafende Säugling, atmen die Himmlischen; Keusch bewahrt In bescheidener Knospe Blühet ewig Ihnen der Geist, Und die seligen Augen Blicken in stiller, Ewiger Klarheit.
Svobodni jak spící Děcko dýchají bohové; Cudně skryt V skromné svinuté poupě Věčně jim kvete Tvořivý duch A jejich blažené oči Hledí do tichého Věčného jasu.
Doch uns ist gegeben, Auf keiner Stätte zu ruhn; Es schwinden, es fallen Die leidenden Menschen Blindlings von einer Stunde zur andern, Wie Wasser von Klippe Zu Klippe geworfen, Jahrlang ins Ungewisse hinab.
Nám však je souzeno Nedojít nikde klidu Padají, hynou Trpící lidé Slepě vrháni Z času do času, Jak voda se řítí Z útesu na útes, V propast neznáma stále hloub. Přeložil Antonín Pešek
19
Hans Krása Země je Páně ze žalmů
Tenor-Solo / Chor Die Erde ist des Herrn und was darinnen ist; der Erdboden und was darauf wohnt. Machet die Tore weit und die Türen in der Welt hoch, dass der König der Ehren einziehe! Wende Dich zu mir und sei mir gnädig. Denn ich bin einsam und elend.
Tenor sólo / sbor Hospodinova je země, a plnost její, okršlek země, i ti, kteříž obývají na něm. Pozdvihnětež, ó brány, svrchků svých, pozdvihnětež se vrata věčná, aby vejití mohl Král slávy. Vzhlédniž na mne a smiluj se nade mnou. Já pak chudý a nuzný jsem.
Soli Mein Gott, ich hoff ' auf Dich. Lass mich nicht zuschanden werden, dass sich meine Feinde nicht freuen über mich.
Sóla Hospodine, Bože můj, k Tobě jsem volal. Vysvobodil jsi mne, aniž jsi obradoval nepřátel mých nade mnou.
Soli / Chor Das Geheimnis des Herrn ist unter denen, die ihn fürchten, und seinen Bund lässt er sie wissen. Die Angst meines Herzens ist gross.
Sóla / sbor Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se ho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou. Slova Tvého děsí se srdce mé.
Soli Da ich schrie zu Dir machtest Du mich gesund.
Sóla K Tobě jsem volal a uzdravil jsi mne.
Soli / Chor Du hast mir meine Klage verwandelt in einen Reigen. Den Abend lang währt das Weinen, des Morgens aber Freude.
Sóla / sbor I obrátil jsi pláč můj v plesání Z večera potrvá pláč, ale z jitra navrátí se prozpěvování.
20
Bass-Solo Singet dem Herrn ein neues Lied! Er wird herabfahren, wie der Regen auf die Aue, wie die Tropfen, die das Land feuchten. Zu seinen Zeiten wird blühen grosser Friede, bis dass der Mond nimmer sei; denn er kommt das Erdreich richten. Verlasset euch nicht auf Fürsten, denn des Menschen Geist muss davon. Und er muss wieder zu Erde werden. Der Herr ist König ewiglich.
Bas sólo Zpívejte Hospodinu píseň novou! Jako když sestupuje déšť na přisečenou trávu, a jako tišší dešťové skrápějí zemi.. Tak vzkvete ve dnech jeho spravedlivý a bude hojnost pokoje, dokud měsíc trvá. Bude soudit okršlek světa v spravedlnosti. Nedoufejtež v knížatech. Vychází duch jejich, navracejí se do země své. Hospodin je králem navěky.
Chor Machet die Tore weit und die Türen in der Welt hoch, dass der König der Ehren einziehe!
Sbor Pozvihnětež, brány, svrchků svých, pozdvihnětež se vrata věčná, aby vejíti mohl král slávy.
Sopran-Solo / Chor Singet dem Herrn ein neues Lied!
Soprán sólo / sbor Zpívejte Hospodinu píseň novou! Český text dle Bible kralické, vydání z roku 1613
21
Erich Wolfgang Korngold Píseň na rozloučenou Alt Solo Mond, so gehst du wieder auf überm dunklen Tal der ungeweinten Tränen? Lehr, so lehr mich's doch, mich nicht nach ihr zu sehnen, blass zu machen Blutes Lauf, dies Leid nicht zu erleiden aus zweier Menschen Scheiden.
Alt sólo Luno, již zase vycházíš nad temným dolem neplakaných slz? Nauč mě, nauč, po ní netoužit krve běh zeslabit, bolestí netrpět z loučení dvou lidí.
Sieh, in Nebel hüllst du dich. Doch verfinstern kannst du nicht den Glanz der Bilder, die mir weher jede Nacht erweckt und wilder. Ach! im Tiefsten fühle ich: das Herz, das sich musst' trennen, wird ohne Ende brennen.
Hleď, do mlhy se halíš. Ztemnit nemůžeš jas obrazů, jež bolestně a divoce mě budí každou noc. Ach, v nitru cítím: srdce, jež sbohem musí dát, bez konce bude žárem plát.
Erich Wolfgang Korngold Pesachový žalm Chor Come, let us hail Him, let us extol Him, come let us sing Him songs of praise, Him, who wondrous wonders did for our fathers and us their children. He opened the gates, He brought us forth from serfdom to freedom, from woe to joy.
22
Sbor Pojďme a chvalme Hospodina vzdejme Mu úctu, zpívejme chvalozpěvy Jemu, jenž zázraky učinil pro naše otce a nás, jejich děti. Otevřel brány, vyvedl nás ven z otroctví na svobodu ze strasti k radosti.
He opened the gates, He showed us the path from mourning to laughter, from darkness to light.
Otevřel brány, ukázal nám cestu ze žalu ke dni blaha, z temnoty na světlo.
Sopran Solo Boruch ato Adonoy. Be praised, Adonoy, Thou art our Redeemer.
Soprán sólo Baruch ata Adonaj Budiž pochválen, ó Pane, Ty jsi náš Vykupitel.
Chor Hear, we beseech Thee: redeem us again, give shelter the wayworn, grant peace our souls, and quiet give Thy children, quiet Thy people, that wanders from land to land, from hate to hate, from trial to trial. Redeem us, Thy people, the child of Thy choice!
Sbor Slyš, snažně Tě prosíme, vysvoboď nás opět, ochraň znavené poutníky, dej mír našim duším, a klid svým dětem, klid svému lidu, jenž putuje od země k zemi, od záští k záští, od starosti k starosti. Vysvoboď nás, svůj lid, jejž jsi vyvolil!
Sopran Solo / Chor And when Thou hast brought us to freedom, then we`ll rise again, hail Thy glory and shall praise Thee Redeemer as of yore.
Soprán sólo / sbor Až nás osvobodíš vždy znovu povstaneme, Tobě vzdáme úctu a Tebe, našeho Vykupitele, budeme opěvovat jako kdysi.
Hallelujah!
Halleluja!
23
«Jsou tu elektricky nabité dráty z Osvětimi a je tu hudba, hudba mého života...» (Yehuda Bacon) «Da sind die elektrischen Drähte von Auschwitz und da ist Musik, die Musik meines Lebens…» (Yehuda Bacon)
Yehuda Bacon přišel roku 1942 jako třináctiletý do Terezína a v roce 1943 byl deportován do Osvětimi. Zatímco rodiče a sestra zahynuli, Bacon přežil vyhlazovací tábor i pochody smrti do KT Mauthausen a Gunskirchen, kde se 8. května 1945 dožil osvobození. Dnes žije jako umělec na volné noze v Jeruzalémě. Jehuda Bacon, kresba tuší, perem a štětcem, ručně kolorovaná, bez názvu © Yehuda Bacon Yehuda Bacon kam 1942, 13-jährig, nach Theresienstadt und wurde 1943 nach Auschwitz deportiert. Während Eltern und Schwester starben, überlebte Bacon das Vernichtungslager und die Todesmärsche in die KZ Mauthausen und Gunskirchen, wo er am 8. Mai 1945 die Befreiung erlebte. Heute lebt Bacon als freischaffender Künstler in Jerusalem. Yehuda Bacon, Tusche in Feder und Pinsel, handkoloriert, ohne Titel © Yehuda Bacon
24
25
