Mediální komunikace. Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D

Mediální komunikace Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D. 11. 11. 2015

Omilostit nemožno popravit

Teorie interpretace • analýza textu (rozbor): odhaluje systémové vztahy prvků textu • odborná interpretace (výklad) staví na analýze díla, funkce kritiky • interpretace čtenářská (v rámci recepční hry) vs. interpretace odborná • rozklad struktury textu = segmentace textu na jeho komponenty a popis vztahů mezi těmito komponenty po stránce obsahové, jazykové a funkční...

• významová struktura je výsledkem jazykového zpracování obsahu • proces porozumění textu a interpretace (pochopení smyslu textu) • interpretace jako finální fázi recepce, při níž recipient vyvozuje z komunikátu jeho smysl (vnější cíl – pragmatická hodnota promluvy), tj. dění vně textu • interpretační subjektivismus: individualita recipienta, hodnocení projevu

recipientem, individuální recepční situace, podmínky, manipulace, apod. sémiotický objekt – umělecké dílo – artefakt

Teorie interpretace 1. Počátky literární interpretace V 18. a 19. století se největší literární kritikové (Samuel Johnson, Matthew Arnold) zabývali převážně problémem uměleckosti díla. Hledali, kdy má být dílo čteno alegoricky, a kdy nikoliv. Významní literární kritikové přelomu 19. a 20. století byli Britové George Saintbury a Herbert Grierson. 2. Nová kritika Předchůdce nové kritiky Ivory Armstrong Richards vydal v roce 1929 dílo

Praktická literární věda. Vyžadoval, aby se každý formální a významový prvek básně bral při interpretaci jako nutná součást. Pojem nová kritika poprvé použil v roce 1941 John Crowe Ransom ve své knize The New Criticism. https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace

Teorie interpretace Noví kritikové zakládali učení na tom, že forma a obsah básně jsou neoddělitelné. Předními představiteli byli Američané Cleanth Brooks, William Kurtz Wimsatt, Monroe Beardsley a Thomas Stearns Eliot.

Pozdější nová kritika odmítala všechny historické a autorské vlivy. Z toho plyne jejich největší problém, totiž, že pokud tyto vlivy ignorujeme, nabízí se nám u všech textů obrovské množství interpretací.

Kenneth Burke se oproti novým kritikům neomezoval na samostatný text, ale snaží se rozšířit jeho význam nacházením vazeb s jevy psychologickými, sociologickými a kulturními. Snažil se „použít všechno, co se použít dá,“ to však

podle jeho kritiků vede k nekonečné alegorizaci. https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace

Teorie interpretace 3. Hermeneutika Pojem hermeneutika zavádí Američan Eric Donald Hirsch v díle Platnost v interpretaci. Hermeneutika je vlastně vědou o interpretaci. Hirschovým oponentem byl Němec Hans-Georg Gadamer. Ten zavedl pojem splývání horizontů – jakási identifikace čtenářské perspektivy v současnosti s

historickou perspektivou textu. Friedrich Schleiermacher – zakladatel moderní hermeneutiky – interpretaci dělí

na dvě metody: divinatorní a srovnávací. Divinatorní metoda se snaží pochopit autora jako jednotlivce, zatímco srovnávací ho zahrnuje pod obecný typ. Jeho typické rysy se pak snaží najít ve srovnání s jinými téhož typu.

Dalším představitelem byl Wilhelm Dilthey. https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace

Teorie interpretace 4. Poststrukturalismus V USA se do poststrukturalismu řadí zejména derridovská dekonstrukce. Tu uvedl Francouz Jacques Derrida svou přednáškou Struktura, znak a hra v

diskurzu věd o člověku (1966). Dekonstruktivisté popírají, že by měl text jakýkoliv význam, neboť každá interpretace je falešná – hledají v textu druhotné významy (traces – stopy) a dokazují, že protiřečí hlavnímu významu díla. 5. Marxismus, kulturní materialismus, nový historismus Původní marxisté zastávali názor, že literatura odráží socioekonomickou situaci

(Christopher Caudwell, György Lukács – teorie odrazu). Toto však popíral francouzský marxista Louis Althusser, který říkal, že literární díla nejsou determinována socioekonomickým stavem, ale jsou výsledkem komplexní sítě vztahů, které nelze tak snadno interpretovat. https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace

Teorie interpretace 6. Recepční estetika a čtenářsky orientovaná teorie V Německu, na univerzitě v Kostnici, vzniká jako protiváha západnímu materialismu tzv. recepční teorie. Jejím představitelem je Hans Robert Jauss (esej Literární dějiny jako výzva literární vědě). Tvrdí, že odesílatel sdělení je stejně důležitý jako jeho recipient, literární dílo je bez významu, pokud se znovu neobnoví ve čtenářově mysli. Zavádí pojem horizont očekávání, tzn. že čtenáři čtou dílo s jistým očekáváním, které se odvíjí od jejich znalosti jiných děl stejného žánru. Umělecké dílo očekávání naruší a čtenáře překvapí.

Wolfgang Iser klade důraz spíše na čtení, než na historickou recepci, a odmítá interpretaci jako hledání objektivního významu či skrytého smyslu. Norman Holland a Stanley Fish tvrdí, že čtenáři by měli interpretaci přijmout jako interakci mezi svým jedinečným intelektem a textem.

Teorie interpretace 7. Feministická interpretace Zástupkyně feministické interpretace: Kate Milletová (Sexuální politika), Josephine Donovanová, Mary Ellmannová, Elaine Showalterová, Jane Tompkinsová, Jacquelin Roseová (Hamlet – Mona Lisa literatury), Catherine Belseyová.

8. Antiinterpretační postoj Nejdále od interpretace má formalistická literární věda, která nehledí na obsah, ale zabývá se pouze stylistickou kvalitou textu. Nejznámější odpůrkyní vůbec byla Američanka Susan Sontagová. Vydala knihu Proti interpretaci (1964). Proti zpochybněné nové kritice se staví i strukturalisté

v čele s Francouzem Rolandem Barthesem. https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace

Teorie interpretace Filozofický slovník v hesle hermeneutika: „smysl textu je vždy společným dílem toho, kdo jej zanechal, a toho, kdo s ním pracuje“ Kolektiv autorů, Filozofický slovník, Olomouc 1998, s. 168.

Hermeneutika je všeobecně považována za (filosofickou) nauku o metodách správného chápání a výkladu textů. Kromě vlastní interpretace zahrnuje proces tzv. exegézy – výkladu, vysvětlení, objasnění za pomoci veškerých dostupných historických údajů.

Rozvoj hermeneutiky začíná od druhé poloviny 17. století. Od poloviny 18. století vzniká moderní hermeneutika, která je spojena například s Wilhelmem von Humboldtem (1767–1835) nebo Friedrichem Schleiermacherem (1768– 1834). Německý romantický filozof a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher například tvrdil, že textu lze porozumět pouze tehdy, když porozumíme celku všech souvislostí, v nichž text vznikl.

Teorie interpretace Dalším hermeneuticky orientovaným myslitelem byl také německý filozof, psycholog a představitel filozofie života Wilhelm Dilthey (1833–1911), který ve spise O vzniku hermeneutiky vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. V tomto díle se objevuje idea o tom, že hermeneutika má obsahovat obecná pravidla výkladu, na nichž by se mohly zakládat všechny duchovní vědy, které dle Diltheyho stojí na výkladovém vědění, co by posílilo jejich nezávislost na metodách přírodních věd.

Z Diltheyho pojetí hermeneutického kruhu vyšel německý filozof a fenomenolog Hans-Georg Gadamer (1900–2002). Tvrdil, že tento kruh má počátek v určitém předporozumění textu, se kterým čtenář přistupuje ke konzumaci textu

samotného. Dalším významným bodem hermeneutického přístupu je nalezení spolehlivého, pokud možno původního textu daného literárního díla, a srovnání původního textu a jeho dalších vydání, resp. v historickém kontextu.

Teorie interpretace Hans-Georg Gadamer určil ve svém spise Pravda a metoda mimo jiné další složku správné interpretace textu. Touto složkou je tradice, kterou definoval jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, jež se předává pomocí řeči, a stává se tak součástí našeho jazykového světa. Při interpretaci textu tak přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Při výkladu textu je ovšem nutné snažit se od tradice distancovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli

zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku. Martin Heidegger (1889–1976) tvrdil, že porozumění se nevztahuje primárně na něco mimo nás, např. na text, ale že se vztahuje přímo na naše vlastní bytí, tj. na faktický život. K našemu vlastnímu bytí se dle Heideggera vztahujeme tak, že mu nějak rozumíme, a jsme takoví, jak mu rozumíme.

Teorie interpretace Umberta Eca

dichotomie empirický – modelový autor, empirický – modelový čtenář Empirický autor = reálná postava autora Modelový autor = "anonymní hlas", o němž víme jen to, co nám sdělí mezi prvním a posledním slovem románu – Eco ho pojmenovává Nerval Empirický čtenář = každý, kdo čte

Modelový čtenář = ideální typ; čtenář, kterého si pro svůj text přeje autor čtení dvěma způsoby: prvoplánové, účelové, nebo hlubší, s požitkem Modelový čtenář druhého stupně čte text několikrát a nakonec odhaluje modelového autora a pochopí, co od něj žádá. Fabule (story) je příběh, souhrn událostí a příběhů časově a příčinně spojených.

Syžet (plot) je schéma díla, konkrétní naplnění fabule. čas příběhu, čas diskursu a čas čtení

1. a) b) c)

Statut textu: kompletní (jak na to?) nekompletní (kdy? jak?) chybějící (proč?)

2. V čem je problém? Co potřebujeme vědět? Jaké zdroje používáme/plánujeme použít? Primární: analýza, rešerše, dotazník, odkazy, citace Sekundární: googlování 3. Výzkum – průzkum a) hypotézy – předpoklady b) respondenti – vzorek c) výzkumný problém (koncepce, teorie) d) metoda, metodologie e) uskutečnění – výsledky (data) 4. Kontrola, opravy, úpravy, revize...

Základní metódy výzkumu médií: a) Obsahová analýza - výzkumník vymezí reprezentativní vzorek nějakého typu mediálních obsahů (např. tisku, násilných scén...), pojmenuje jeho jednotlivé části a prvky a pak sečte, kolik položek našel pod jednotlivými kategoriemi b) Obrazová analýza - rozbor jednotlivých prvků zkoumaného obrazu a zjišťuje se ní, jak jsou do obrazu vloženy významy, z kterých je konstruovaný.

• analýa zájmů (agenda setting) • vizuální obrazová analýza • sémiotická obsahová analýza DVOŘÁKOVÁ, Ilona. Obsahová analýza, formální obsahová analýza, kvantitativní obsahová analýza. In: Antropo Webzin. Plzeň: AntropoWeb při Katedře antropologie FF ZČU v Plzni, 2005-, roč. 2010, č. 2. Dostupné z: http://antropologie.zcu.cz/media/webzin/webzin_2_2010/Dvorakova__I-2-2010.pdf TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4.

Základní metódy výzkumu médií: Obsahová analýza - sečtení slov v textu: hypertrofie (příliš moc) autotrofie (příliš málo)

Zvolíte tento text: Jako zdroj? Jako přílohu? Ke srovnání s dalšími? Relační – kvalitativní – analýza: srovnání vybraných slov se sousedními slovy - pojmy, synonyma, kontext použití - objasnění kontextu vs. zavádějící použití

Trampota a Vojtěchovská definují výzkum nastolování agendy jako kombinující analýzu dvou oblastí komunikace: 1. analýzu mediálních obsahů, kterým jsou příjemci vystavováni 2. analýzu mediálních příjemců

Koncepci nastolování témat (agendy) vysvětlují tak, že „média vybírají do svých obsahů určitá témata, kterým věnují různě velký prostor v různých časových

bodech, a míra, do jaké se tématům věnují, následně ovlivňuje vnímání důležitosti těchto témat konečnými příjemci.“ TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s.

ISBN 80-7367-683-4. s. 242.

K historii výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská uvádí, že počáteční výzkumy prováděné v roce 1972 autory konceptu McCombsem a Shawem „používaly kvantitativní metodiku a srovnávaly, do jaké míry koreluje mediální zájem o určitá témata – vyjádřený postavením témat v rámci mediální agendy zkoumaných médií za určité časové období s hodnocením důležitosti těchto témat, jak je vnímána

příjemci médií... Jednoduchou matematickou korelací bylo poté poměřeno, který typ média má jak silnou schopnost ovlivňovat vnímání důležitosti témat veřejností.“ TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4. s. 242.

K aplikaci metody výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská uvádí, že „...v zásadě ani nedisponuje svou vlastní specifickou metodou, ale

spíše vhodnou kombinací ustavených nástrojů výzkumu médií a jejich příjemců.“ TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4. s. 244.

Tato metoda výzkumu tedy od začátku využívala kvantitativní měření obsahovou analýzou – sečtením sledovaných prvků v analyzovaném obsahu. Trampota a Vojtěchovská ale uvádí, že postupně se rozvinula také analýza

takzvané agenda setting druhého stupně, tedy „nastolování agendy atributů“. TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4. s. 243.

Výzkum druhého stupně nastolování agendy znamená „...výběr a zdůraznění konkrétních atributů v mediální agendě,“ tedy nejen sledování výběru a šíření témat či agendy, ale také sledování způsobu prezentace témat s ohledem na postoje a názory.

Rámcování komunikátu např. výběrem určitých prvků podporujících důležitost agendy, konkrétního vysvětlení či řešení se nazývá framing a zdůraznění

určitých témat či agendy tzv. vypíchnutím se nazývá priming. TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4. s. 243-245.

Literatura Červenka, Miroslav et al. Kapitoly z teorie literárního díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1993. 179 s. ISBN 80-7066-758-3. Eco, Umberto. Lector in fabula: role čtenáře, aneb, Interpretační kooperace v narativních textech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. 290 s. Možné světy; sv. 3. ISBN 978-80-200-1828-1. Haman, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Vyd. 1. Jinočany: H & H, 1999. 179 s. ISBN 80-86022-57-9. Krč, Eduard a Zbudilová, Helena. Úvod do teorie literatury: literární terminologie a analýza literárního díla. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. 161 s. ISBN 978-80-244-2903-8. Newton, Kenneth. Jak interpretovat text: kritický úvod do teorie a praxe literární interpretace. Olomouc: Periplum, 2009. 257 s. ISBN 978-80-86624-471. Urbanová, Svatava. Pohyby = Movimientos. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2010. 143 s. Spis OU; č. 209/2010. ISBN 978-80-7368-753-3.

Literatura Gejgušová, Ivana. Interpretace uměleckého textu v literární výchově na základní škole. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2009. 117 s. ISBN 978-80-7368-729-8. Höflerová, Eva, ed. a Doupalová, Eva, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: problematika tvorby pro děti a mládež a její recepce na konci 20. století: sborník příspěvků z odborného semináře pořádaného katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mádež, literární a jazykové komunikace KČJL PdF OU v prosinci 1999. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2000. 93 s. ISBN 80-7042-168-1. Novák, Radomil, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: svoboda jazyka - jazyk svobody: sborník příspěvků z odborné konference pořádané katedrou českého jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mládež, jazykové a literární komunikace PdF OU 21. a 22. června 2012. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2012. 275 s. ISBN 978-80-7464-173-2. Aktuální otázky literatury pro děti a mládež a její reflexe. 1. vyd. Slavkov u Brna: BM Typo, 2007. 82 s. Ladění. ISBN 978-80-903707-3-9.

Literatura M. Čechová, K procesu přijímání textu, AUC-SlavPrag XXXII, 1988. F. Daneš, Předpoklady a meze interpretace textu, Slavica Pragensia XXXII, Univerzita Karlova, Praha 1988. K. Hausenblas, Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, AUCSlavPrag XXXII, 1988. K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Universita Karlova, Praha 1972. J. Hoffmannová, Interpretace literárního textu, in: Stylistika a…, Trizonia, Praha 1997. J. Holý, Možnosti interpretace, Perineum, Olomouc 2002. K. Horálek, Sémantika textu z hlediska překladatelského, SaS 28,1967. J. Hrbáček. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. In Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 1. Dostupné elektronicky: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7813 Z. Hrbata, Smysl a význam. Poznámky k jejich použití a vymezení, Česká literatura 40, 1992. R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Československý spisovatel, Praha 1967.

Literatura J. Kraus, K typologii situací porozumění, AUC-SlavPrag XXXII, Praha 1988. M. Kubínová, Kritéria (ne)adekvátnosti interpretace literárního díla, sb. Realismus ve vědě a filosofii, Praha 1995. J. Mukařovský, Místo estetické funkce mezi ostatními. Studie z estetiky,Odeon, Praha 1966. J. Mukařovský, Problémy estetické hodnoty. Cestami poetiky a estetiky, Čs. spisovatel, Praha 1971. K. Stierle, Co je recepce u fikcionálních textů, sb. Čtenář jako výzva, Strukturalistická knihovna, sv. 8, Brno 2001. L. Tondl, Mezi epistemologií a sémiotikou, Deset kapitol o vztazích poznání a porozumění významu, Filosofia, Praha 1996.

Děkuji za pozornost!

PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD. V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]