MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky
DIVADLO UTLAČOVANÝCH A JEHO EDUKAČNÍ MOŽNOSTI V SOCIÁLNÍ PEDAGOGICE Disertační práce Brno 2011
Školitel:
Autor práce:
doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D.
MgA. Lenka Remsová
Bibliografický záznam REMSOVÁ, Lenka. Divadlo utlačovaných a jeho edukační moţnosti v sociální pedagogice. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, 2011. 214 str. Vedoucí disertační práce doc. PhDr. Jiří Němec, Ph.D.
Anotace Disertační práce pojednává o moţnostech uplatnění divadla utlačovaných v sociální oblasti, konkrétně v sociální pedagogice. v souvislosti s tímto tématem pojednává práce o pedagogice utlačovaných Paula Freireho a divadle utlačovaných Augusta Boala – jeho filozofii i technikách. Autorka práce konkrétně představuje tvůrčí a výzkumný projekt zaměřený na problematiku odchodu mladých lidí z ústavní péče, který byl realizován v letech 2009 - 2010 a je podloţen kritickým a participačním akčním výzkumem na pozadí techniky legislativního divadla. v souvislosti s cílovou skupinou projektu představuje v práci i problematiku ústavní péče a sociálně-pedagogickou problematiku prostředí a jeho vlivu na vývoj jedince. v neposlední řadě popisuje autorka vývoj divadla utlačovaných v České Republice se zaměřením na vývoj divadla utlačovaných na Katedře sociální pedagogiky, Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a to v rámci specializace Dramatická výchova oboru Sociální pedagogika a volný čas. Realizovaný projekt je prezentován v tvůrčí a výzkumné části disertační práce, ostatní uvedená témata tvoří její teoretickou část.
Anotation The thesis deals with the possibilities of application of theatre within the social sphere, particularly within the field of social pedagogy. The thesis presents the Pedagogy of the Oppressed by Paulo Freire and Theatre of the Oppressed by Augutsto Boal – both its filosophy and techniques. The author also presents a creative and research project which was realized in 2009 – 2010 and is based on critical and participation action research, using the technique of legislative theatre. In relation to the project target group the work also focuses on the issues of institutional care and the issue of environment and its influence on a person's development, within the context of social pedagogy. And finally the work describes the development of theatre of the oppressed in the Czech Republic, particularly within the major subject Drama for the Social Pedagogy and Free Time field of study run by the Department of Social Education, Faculty of Education at the Masaryk University in Brno. The project is presented in the creative and research part of the thesis, whereas all the introduced topics are presented in the theoretical part.
Klíčová slova Sociální pedagogika, pedagogika utlačovaných, divadlo utlačovaných, legislativní divadlo, ústavní péče, kritický a participační akční výzkum
Keywords Social Education, Pedagogy of the Oppressed, Theatre of the Oppressed, Legislative Theatre, Institutional Care, Critical and Participatory Action Research
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem disertační práci vypracovala samostatně, s vyuţitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V Brně dne 8. Dubna 2011
Poděkování Děkuji doc. PhDr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za vedení mé disertační práce.
Poděkování Ráda bych na tomto místě vyslovila své poděkování. Mé doktorské studium bylo podloţeno dlouhodobým tvůrčím a výzkumným projektem, jehoţ vedlejším produktem byla evaluace metody divadla utlačovaných v oblasti sociální pedagogiky. Tento „objev“ sice vychází z mé vize, avšak v důsledku je kolektivní tvorbou a její reflexí, která je výsledkem spolupráce se studenty Katedry sociální pedagogiky PdF MU. v diskusi s nimi má autorská vize rostla, byla přetvářena, obohacována a znovu formována aţ do současné podoby, která se odráţí zejména v posledních třech letech naší spolupráce. Bez ohledu na to, jak hodnotný a úspěšný je výsledný písemný produkt mé disertační práce, který je pouze odrazem mých schopností a dovedností tvořit, konceptualizovat a sdělovat čtenářům závěry naší odborné diskuse písemnou formou, ráda bych podtrhla význam a hodnotu zmíněné kolektivní tvorby, která dalece přesahuje písemný text této práce. Mé poděkování tedy má poněkud holistickou podobu. Nemůţu jinak, neţ vyslovit upřímné poděkování Jiřímu Němcovi, mému školiteli a zároveň také vedoucímu katedry, na níţ působím; za důvěru, se kterou vloţil do mých rukou tvorbu koncepce specializace dramatické výchovy při Katedře sociální pedagogiky na PdF MU; za tvůrčí svobodu, kterou mi poskytl při realizaci této koncepce a díky níţ mohly volně dýchat a růst „naše“ projekty, a tím pádem i já a můj disertační projekt. Za jeho celkový přístup, který lze snad nejlépe vyjádřit slovem „lidský“, si jej velmi váţím a vyslovuji: „ Děkuji.“. Mé blízké spolupracovnici z univerzity Marii Pavlovské a stejně tak i všem mým kolegům z katedry patří mé upřímné poděkování za odborný dialog o potencialitě metody Divadla utlačovaných pro obor sociální pedagogiky, který se mnou byli ochotni vést; za motivaci, kterou mi po celou dobu přinášeli jak skrze kritické hodnocení, tak i skrze nadšený obdiv naší práce. Jmenovitě bych ráda vyslovila poděkování mým dvěma kolegům Dušanu Klapkovi a Radimu Šípovi za jejich osobní přínos a zapojení do multiplikační fáze projektu Legislativním divadlem ke změně!. „Vám všem děkuji.“ Mé poděkování patří také všem, kdoţ s námi v posledních sedmi letech v jakékoli míře spolupracovali na projektech divadla utlačovaných. Zejména pak mé poděkování patří akční skupině Podpořme změnu!, která se podílela na tvůrčím a výzkumném projektu Legislativním divadlem ke změně!, který je obsaţen v této práci
(a také v práci Lenky Ondráčkové) a klientům a pracovníkům Výchovného ústavu v Olešnici na Moravě, se kterými jsme vyvinuli velmi přínosnou a dlouhodobou spolupráci v projektu Zlatá klec. Byť výsledky naší spolupráce nejsou zohledněny ve výzkumné části této disertace. Její teoretická část je do značné míry naší spoluprací podloţena. „Děkuji.“ Mé největší poděkování však patří „mým“ studentům za jejich spolupráci, podporu, touhu po poznání, solidaritu, energii a nadšení dalece přesahující rámec studijních povinností, s nimiţ se vrhali do spolupráce se mnou na projektech divadla utlačovaných; za společně proţité tvůrčí konflikty a krize; a za otevřenost vůči partnerství, v němţ jsme si vzájemně byli „učiteli i ţáky“, a jeţ se po několika letech vytrvalé spolupráce proměnilo v přátelství. Své poděkování vůči nim si dovoluji vyjádřit citátem, který měl rád Augusto Boal: „Caminante, no hay camino: se hace camino al andar“ - „Poutníče, cesta není: Cestu tvoříš tím, ţe jdeš“. Antonio Machado
„Děkuji vám, ţe jste spolu se mnou vykročili.“ Lenka Remsová
OBSAH Předmluva ............................................................................................................................................. 2 Úvod ...................................................................................................................................................... 4 TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................................................. 6 1. Sociální pedagogika v souvislostech s aplikovaným dramatem .......................................................... 6 1.1 Vymezení sociální pedagogiky jako vědy ...................................................................................... 6 1.2 Specifika sociální pedagogiky vůči sociální práci a otázka prostředí v sociální pedagogice ......... 9 1.3 Životní prostředí v kontextu sociální pedagogiky a ústavní výchovy - rodina a její funkce a vrstevnické skupiny ....................................................................................................................... 11 1.4 Profesní uplatnění sociálního pedagoga v oblasti ústavní péče a náhradní rodinné výchovy ... 15 1.5 Možnosti a přínosy využití divadelních prostředků v profesi sociálního pedagoga: sociální divadlo a aplikované drama ............................................................................................................. 16 1.6 Sociální pedagogika a Augusto Boal ........................................................................................... 20 2. Pedagogika utlačovaných Paula Freireho ......................................................................................... 22 2.1 Praktická činnost Paula Freireho ................................................................................................ 23 2.2 Freireho kritika společnosti a vytváření útlaku .......................................................................... 24 2.3 Freireho kritika bankovního konceptu vzdělávání ..................................................................... 25 2.4 Freireho návrh vlastní koncepce vzdělávání a alfabetizace dospělých ...................................... 28 2.5 Freireho následovníci, aplikace jeho myšlenek a kritika jeho práce .......................................... 31 3. Divadlo utlačovaných Augusta Boala ................................................................................................ 35 3.1 Divadlo utlačovaných aneb Boj proti každodenní invazi ............................................................ 35 3.2 Útlak v pojetí divadla utlačovaných............................................................................................ 39 3.3 Augusto Boal a Paulo Freire ....................................................................................................... 41 3.4 Techniky divadla utlačovaných ................................................................................................... 43 4. Divadlo utlačovaných v České republice ............................................................................................ 59 4.1 Historie divadla utlačovaných v České Republice....................................................................... 59 4.2 Od divadla fórum k Divadlu utlačovaných Augusta Boala na Katedře sociální pedagogiky PdF MU ............................................................................................................................................. 63 4.3 Divadlo utlačovaných jako nástroj sekundární prevence a sociální změny ................................ 72 4.4 Srovnání přístupů k divadlu fórum na PdF MU .......................................................................... 86 4.5 Shrnutí ........................................................................................................................................ 90 5. Vhled do problematiky ústavní péče ................................................................................................. 92
TVŮRČÍ A VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................................... 102 1 Metodologie výzkumu ...................................................................................................................... 102 1.1 Výzkumné paradigma ............................................................................................................... 102 1.2 Výzkumná metoda .................................................................................................................... 104 1.3 Akční výzkum ............................................................................................................................ 105 1.5 Participační akční výzkum ........................................................................................................ 109 1.6 Umění a akční výzkum .............................................................................................................. 111 2 Legislativní divadlo jako nástroj kritického a participačního akčního výzkumu v problematice odchodu mladých lidí z ústavní péče ................................................................................................... 114 2.1 Legislativním divadlem ke změně! ........................................................................................... 114 3 Fáze 1.: Objasnění a diagnostikování praktické situace, kterou je třeba zlepšit .............................. 122 3.1 Výzkumná studie jako podklad pro divadlo fórum ................................................................... 122 3.2 Cíl výzkumné studie, výzkumné otázky, cílová skupina ............................................................ 123 3.3 Metody sběru dat ..................................................................................................................... 125 3.4 Metody analýzy dat .................................................................................................................. 127 3.5 Interpretace paradigmatického modelu .................................................................................. 131 3.6 Inscenace legislativního divadla jako zpráva z výzkumu .......................................................... 148 3.7 Shrnutí Fáze 1. .......................................................................................................................... 151 4 Fáze 2.: Formulace strategií jednání ke zlepšení situace, nebo k vyřešení problému ....................... 153 4.1 Cíl výzkumu, výzkumné otázky, participanti ............................................................................. 153 4.2 Metody sběru dat ..................................................................................................................... 156 4.3 Metoda analýzy dat .................................................................................................................. 157 4.4 Interpretace částí Legislativního divadla .................................................................................. 158 4.4.1 Část fórum ........................................................................................................................ 158 4.4.2 Část diskuze ...................................................................................................................... 169 4.4.3 Část akční plán .................................................................................................................. 171 5 Fáze 3.: Implementace strategií jednání a hodnocení jejich efektivity ............................................. 179 5.1 Design 3. fáze ........................................................................................................................... 179 5.2 Hodnocení strategií .................................................................................................................. 181 6 Fáze 4.: Objasnění situace, nové definice problémů nebo oblastí, které je třeba zlepšit ................. 185 6.1 Design 4. Fáze ........................................................................................................................... 185 6.2 Výzkumný závěr 4. fáze ............................................................................................................ 193 Závěr tvůrčí a výzkumné části ............................................................................................................ 198 Závěr ................................................................................................................................................. 201
Ohlédnutí .......................................................................................................................................... 203 Resumé ............................................................................................................................................. 204 Zdroje ................................................................................................................................................ 206 Seznam obrázků ................................................................................................................................ 213 Přílohy ............................................................................................................................................... 214
Předmluva Jak to všechno začalo? Nenápadně a nevinně - absolvováním studia dramatické výchovy na DiFa JAMU, spoluprací s dr. Marií Pavlovskou na PdF MU, externí výukou na zdejší Katedře sociální pedagogiky a rozhodnutím přihlásit se na doktorské studium na PdF MU s tématem divadla ve výchově - Divadla fórum Augusta Boala. Pokračovalo to hledáním rovnováhy mezi mnou jako divadelníkem pedagogem a pedagogem divadelníkem. Hledáním a nalézáním cesty výzkumu, která by dokázala skloubit obě tyto profesní polarity a objevováním netušených moţností skrývajících se v propojení mé osobnosti, dramatické výchovy a sociální pedagogiky. Za tuto zkušenosti mnohokrát děkuji všem, díky nimţ jsem ji mohla získat. Jak to všechno dopadlo? Paradoxně nalezením jiţ objeveného, avšak v naší republice doposud mezi odbornou veřejností málo diskutovaného – uplatněním dramatu v sociální oblasti. Adaptací Divadla utlačovaných Augusta Boala na české podmínky. Zachycením etapy současného vývoje divadla fórum na Katedře sociální pedagogiky PdF MU. Vyřčením zajímavých a snad sdělitelných úvah, které však nelze povaţovat za pravdy ani obecné ani mé vlastní, neboť je pravděpodobné, ţe v blízké době mohou být zcela popřeny či vysvětleny v jiném kontextu, ať uţ mnou, mými pokračovateli či odpůrci.
Moţností
nahlédnout
do
myšlenek
studenta
badatele
v jedinečném
a neopakovatelném období sedmi let. a konečně sepsáním disertační práce s tíţivou myšlenkou její pomíjivosti v důsledku budoucího vývoje diskutovaného tématu. Svou práci koncipuji jako sled mých dosavadních zkušeností, aktuálních myšlenek a úvah o propojení specializace dramatické výchovy a vzdělání sociálního pedagoga. Prostor k těmto úvahám jsem dostala v průběhu mého doktorského studia na Katedře sociální pedagogiky PdF MU od akademického roku 2004/2005 spolu s příleţitostí formovat celou zdejší specializaci dramatické výchovy. Ať uţ se mé myšlenky v průběhu této doby toulaly po různých peripetiích, scestích a postranních uličkách, všechny se nakonec propojily v hlavní proud vyuţít divadla v oblasti sociální pomoci. Tato prostá a jasně formulovaná úvaha je tedy cílem, k němuţ jsem dospěla v rámci budování vize specializace dramatické výchovy na Katedře sociální pedagogiky MU a budu se vám ji snaţit ve své disertační práci přiblíţit.
2
Abych lépe ozřejmila kontext, ve kterém celá disertační práce vznikala, dovolím si zde v krátkosti představit specializaci dramatické výchovy, která na Katedře sociální pedagogiky PdF MU existuje od akademického roku 2003/2004. Tato specializace je určena studentům prezenčního studia bakalářského oboru Sociální pedagogika a volný čas, kteří si od druhého semestru volí bliţší zaměření svého studia, a to výběrem ze tří specializací. o rozšíření této nabídky pro studenty se zasadil vedoucí katedry Jiří Němec ve spolupráci s Marií Pavlovskou. Díky podpoře Jiřího Němce se této specializaci dostává od počátku poměrně bohaté hodinové dotace, která umoţňuje studentům stát se „poloprofesionály“ v oboru dramatické výchovy. Slova „poloprofesionály“ zde uţívám záměrně, neboť specializace není ukončena státní závěrečnou zkouškou. Celá specializace dramatické výchovy trvá pět semestrů a zaměřuje se, jak název studijního oboru Sociální pedagogika a volný čas napovídá, na aplikaci dramatické výchovy z hlediska uplatnění sociálního pedagoga jak v oblasti volného času, tak v oblasti sociální pomoci. Ve své práci se však snaţím o vyslovení poněkud uţší myšlenky – pouţití divadla při práci se specifickými skupinami. Zaměřuji se tedy pouze na oblast vyuţití divadelních prostředků v práci sociálního pedagoga v oblasti sociální pomoci. Tomuto zaměření odpovídá také postupný vývoj specializace, kdy zpočátku bylo studium dramatické výchovy v souvislosti s oborem Sociální pedagogika a volný čas pojímáno pouze jako „naučení se řemeslu“, kterého by studenti mohli vyuţívat ve své pozdější sociálně-pedagogické a volnočasové praxi. Teprve později, s postupným seznamováním se a pronikáním do oboru sociální pedagogiky, jsem začala profilovat dramatickou výchovu na Katedře sociální pedagogiky pro konkrétní uţití v profesi sociálního pedagoga. Postupně jsme tedy od výuky dramatické výchovy jako takové přešli k projektům, které měly sociálně pedagogické zaměření – ať uţ tím, ţe byly zaměřeny na určitou specifickou skupinu, nebo tím, ţe obsahovaly sociálně pedagogické cíle při práci v oblasti volného času běţné populace. V uplynulých (a posledních) třech letech se zmíněná specializace stále více vymezuje a mění. Vedle vyuţití dramatické výchovy ve volném čase si klade za cíl směřovat vyuţití divadelních a dramaticko-výchovných metod a technik směrem k práci ve sféře sociální pomoci. Pomalu a s odvahou tedy vznikají zcela specificky zaměřené projekty jasně vymezující tento (snad lze říci) směr, jehoţ těţiště prozatím tkví zejména v Divadle utlačovaných Augusta Boala. 3
Úvod Disertační práce pojednává o divadle utlačovaných a moţnostech jeho vyuţití v sociální pedagogice při práci s znevýhodněnými skupinami. Cílem teoretické části práce je propojit pedagogická východiska divadla utlačovaných, pedagogiky utlačovaných
a sociální
pedagogiky.
v první
kapitole
představujeme
sociální
pedagogiku jako vědu a věnujeme se vybraným otázkám sociální pedagogiky v souvislosti s ústavní výchovou a problematice prostředí. Hovoříme také o sociálním divadle a aplikovaném dramatu v kontextu této vědy. Druhá kapitola je věnována Paulu Freiremu a jeho kritice vztahů ve společnosti se zaměřením na pedagogiku utlačovaných v souvislosti s kritikou bankovního konceptu vzdělávání a metodu alfabetizace. Věnujeme se zde také otázce útlaku jako důleţitému aspektu utvářejícímu vztahy ve společnosti tak, jej definoval Freire. Ve třetí kapitole přibliţujeme teoretická a filosofická východiska na nichţ staví metoda
Divadla
utlačovaných
Augusta
Boala
a dáváme
je
do
souvislosti
s pedagogickými myšlenkami Paula Freireho. Blíţe pak představujeme tři jeho techniky: divadlo fórum, duha touhy a legislativní divadlo, které byly důleţitým mostem k tvůrčímu a výzkumnému projektu disertační práce. Čtvrtá kapitola pojednává o vývoji divadla utlačovaných v České Republice. Blíţe se věnujeme vývoji specializace Dramatická výchovy v rámci oboru Sociální pedagogika realizovaným Katedrou sociální pedagogiky na PdF Mu, který směřoval od projektů divadla fórum k realizaci divadla utlačovaných. Poslední – pátá – kapitola teoretické části seznamuje čtenáře se systémem ústavní péče v České Republice v kontextu problematiky ústavní výchovy a odchodem mladých lidí do samostatného ţivota a s připravovanou (a částečně jiţ probíhající) transformací ústavní péče v České Republice. Tvůrčí a výzkumná část projektu disertační práce v sobě zahrnuje deskripci realizovaného tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně!, který se zabývá tématem odchodu mladých lidí z ústavní péče v kontextu metody divadla utlačovaných jako jednou z moţností uplatnění divadla utlačovaných pro znevýhodněné skupiny v rámci sociální pedagogiky. Cílem tvůrčího a výzkumného projektu bylo dosáhnout legislativních změn v souvislosti s odchodem mladých lidí z ústavní péče pomocí metody kritického a participačního akčního výzkumu, se 4
záměrem dosáhnout zvýšení kvality systému a poskytnout cílové skupině nástroj pro sebeaktivizaci. Design výzkumného projektu vychází z cyklického charakteru akčního výzkumu, konkrétně pak z kritického a participačního akčního výzkumu. v této kapitole si nejprve představíme zázemí vzniku tvůrčího a výzkumného projektu legislativního divadla a následně realizaci výzkumného projektu.
5
TEORETICKÁ ČÁST 1. Sociální pedagogika v souvislostech s aplikovaným dramatem Cílem této kapitoly je pojednat o poslání a předmětu sociální pedagogiky jako vědecké disciplíny a práci sociálního pedagoga v souvislosti s moţnostmi vyuţití různých forem sociálního divadla, nebo také jinak řečeno aplikovaného dramatu jako vzdělávacího prostředku. Tato kapitola tak zasazuje hlavní téma práce - divadlo utlačovaných - do kontextu sociální pedagogiky, ale také do širšího kontextu celosvětového dění dramatu1 orientovaného na proces. Pokusme si tedy nejprve vymezit definici sociální pedagogiky jako vědy.
1.1 Vymezení sociální pedagogiky jako vědy Odborná literatura jednotnou definici sociální pedagogiky neuvádí. Sociální pedagogika se vyvíjí v několika různých směrech a její definice a názory na poslání se liší. Někteří autoři její úkol spatřují v sociální prevenci (M. Cipro, Kraus a Poláčková), jiní ji vymezují ve vztahu prostředí a výchovy (S. Kawula, H. Radlinská, R. Wroczyński, M. Přadka, Z. Bakošová). Němečtí sociální pedagogové ji spojují s cílovou skupinou dětí a mládeţe, ale v konkrétních úkolech sociální pedagogiky se také liší (Wolf, J. Schilling – sociální pedagogika jako sociální pomoc; Winkler – úkolem sociální pedagogiky je znovunastolení moţnosti jednání; Tillmann – sociální pedagogika působící v určitých oblastech výchovy). (srov. Kraus, 2008; Kraus a Poláčková, 2001; Hopf, 2001). Cipro tedy uvádí, ţe úkolem sociální pedagogiky „má být spíše prevence neţ represe“ (In Kraus, 2008, s. 43); Bakošová „za předmět sociální pedagogiky povaţuje prostředí, jeho organizování ve smyslu utváření výchovně 1
Dovolujeme si vypůjčit anglický termín „drama“, ke kterému v českém jazyce neexistuje paralela. Přejatý termín drama chápeme jako pojem zastřešující dva hlavní proudy dramatu: drama směřující k divadelnímu tvaru a drama zaměřené na proces.
6
hodnotných podnětů
podle individuálních potřeb jednotlivců
a kompenzování
nevhodných vlivů v souladu se sociálně integrační pomocí“ (In Kraus, 2001, s. 13). Wolf uvádí, ţe pod pojmem „sociální pedagogika je míněna teorie a praxe primárněvýchovných
podpůrných
opatření
slouţících
k integraci
ohroţených,
sociálně
postiţených nebo sociálně vybočujících dospívajících do společenské reality“ (In Hopf, 2001, s. 19). Pročítáme-li jednotlivé definice, které odborná literatura uvádí, můţeme si povšimnout, ţe autoři mnohých z nich vnímají sociálně znevýhodněné jako „nefunkční“ části společnosti, které je třeba znovu začlenit do zdravé společnosti. Toto pojetí je v rozporu s pedagogikou utlačovaných, o které budeme hovořit ve 2. kapitole. Obecnou definici shrnující všechny rozdílné přístupy k sociální pedagogice uvádí Kraus, který vychází z širšího pojetí sociální pedagogiky (2001, s. 14): „Sociální pedagogika jako obor transdisciplinární povahy, který se zaměřuje na roli prostředí ve výchově, a to nejen v souvislosti s problémy rizikových, potenciálně deviantně jednajících, ohroţených a nějak znevýhodněných skupin, ale v souvislosti s celou populací. Sociální pedagogika by měla vytvářet soulad mezi potřebami jedinců a společnosti, tj. přispívat k optimálnímu způsobu ţivota v dané době a v daných společenských podmínkách.“ Specifikum brněnské Katedry sociální pedagogiky na Pedagogické fakultě MU ve vztahu k vymezení předmětu sociální pedagogiky, které se také promítá do praktické přípravy absolventů a do jejich profilu a které zároveň koresponduje se zaměřením této práce a vystihuje naše chápání této profesní činnosti, uvádí Jiří Němec: „Předmětem zájmu sociální pedagogiky je proces utváření osobnosti člověka v kontextu širších sociálních souvislostí. Oblast sociální pedagogiky má k dispozici daleko širší škálu výchovných metod, prostředků a technik, které nám umoţňují pracovat s dítětem, mládeţí nebo i dospělým člověkem efektivním způsobem. Ve srovnání s „klasickou školní pedagogikou“, která předmět svého zájmu upíná především na oblast procesů souvisejících s osvojováním vědomostí a dovedností ţáka, se sociální pedagogika zajímá o rozvoj osobnosti člověka, jeho sociálních vztahů k druhým, utvářením jeho sebepojetí, motivací k pozitivním ţivotním hodnotám a utvářením smyslu ţivota. Mimo předmět zájmu nezůstávají ani interakční a podpůrné sociální procesy pomáhající člověku v tíţivých a krizových situacích nebo oblast sociálně a kulturně znevýhodněných skupin obyvatelstva.“ (Němec, 2008, s. 23). 7
Bakošová (1994, s. 62) uvádí čtyři rozdílné přístupy k pojetí sociální pedagogiky: 1) sociální pedagogika jako pedagogika prostředí (objasňuje vztah výchovy a prostředí), 2) sociální pedagogika jako pedagogika zkoumající formování člověka (H. Lukas, L. J. Mees), 3) sociální pedagogika jako pedagogika, která chápe výchovu jako pomoc všem věkovým kategoriím (je orientována antropologicky) (J. Schilling), 4) sociální pedagogika jako pedagogika zabývající se odchylkami sociálního chování (H. Huppertz, E. Schnizler). Pro účely naší práce se ztotoţňujeme s pojetím sociální pedagogiky jako pedagogikou rozvoje sociálních vztahů v rámci daného prostředí. Jednou z cílových skupin, na které sociální pedagogika zaměřuje pozornost, jsou skupiny zasaţené sociální exkluzí, skupiny znevýhodněné. Děti s nařízenou ústavní výchovou jsou jednou ze čtyř podskupin tvořících širokou skupinu sociálně znevýhodněných ţáků v kontextu českého školství (Němec a Vojtová, 2009):
děti z rodinného prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením,
děti ohroţené sociálně patologickými jevy,
děti s nařízenou ústavní výchovou nebo uloţenou ochrannou výchovou,
děti v postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území České republiky. V souvislosti s cílovou skupinou našeho tvůrčího a výzkumného projektu je tedy
nejvíce relevantní definice Mouchy (1993), který spojuje obsah sociální pedagogiky s ústavní výchovou a náhradní rodinnou péčí a Klapilové (2000), která chápe sociální pedagogiku především jako teorii ţivotní pomoci ohroţené mládeţi. Právě specifické prostředí výchovných ústavů2 je důleţitým aspektem při výchově a vývoji osobnosti 2
O problematice ústavní výchovy budeme v této kapitole hovořit pouze v souvislosti s uplatněním aplikovaného dramatu v sociální pedagogice jako vědní disciplíně, a to vzhledem k cílové skupině tvůrčího a výzkumného projektu, který v naší práci představíme. Podrobněji pojednáme
8
dětí zde ţijících a přispívá k velkým problémům při jejich odchodu do samostatného ţivota. Také zde vnímáme sociálně-pedagogickou dimenzi vyuţití a působení forem aplikovaného dramatu3 (viz níţe), zejména pak divadla utlačovaných (viz níţe). Domníváme se však, ţe jednotlivé definice jsou všechny výstiţné a sociální pedagogiku souborně charakterizují, neboli ţe jednotlivé definice uváděné v odborných publikacích poukazují spíše na různé oblasti a moţnosti působení sociální pedagogiky, neţ ţe by ukazovaly její jediné pojetí. Sociální pedagogika má široké pole působnosti a můţe skutečně naplňovat všechny uvedené úkoly.
1.2 Specifika sociální pedagogiky vůči sociální práci a otázka prostředí v sociální pedagogice Sociální pedagogika úzce souvisí s oborem sociální práce, obsahuje však v sobě vedle sociální také pedagogickou dimenzi. Arnuld Hopf (2001) uvádí, ţe vztahuje-li se sociální práce na výchovu a socializaci dětí a mládeţe, získává specifické sociálněpedagogické určení.4 Dále rozšiřuje cílovou skupinu sociální pedagogiky z ohroţené mládeţe a dětí na děti a mládeţ v celé populaci. Sociální pedagogika v České Republice se však nevztahuje pouze k cílové skupině dětí a mládeţe (přestoţe právě tato skupina je pro naši práci nejvíce relevantní); sociálně-pedagogické působení se vztahuje i k dospělé populaci, opět jak k ohroţeným skupinám (lidé bez domova, etnické menšiny, přistěhovalci či jiné znevýhodněné skupiny), tak k běţné populaci (srov. Němec, 2008). Musí však vţdy obsahovat pedagogickou dimenzi. Dvě
dimenze
sociální
pedagogiky
definuje
Kraus
následovně
(2001, s. 24; 2008, s. 44):
sociální: tato dimenze je dána společenskými podmínkami v dané době a společnosti, které mohou často komplikovat, znesnadňovat optimální vývoj
3
4
o otázkách ústavní výchovy v 5. kapitole teoretické části práce. Aplikované drama však díky bohatosti jednotlivých forem zahrnuje práci s mnohem širší cílovou skupinou. Lze říci, ţe předmětu zájmu aplikovaného dramatu odpovídá právě pojetí předmětu zájmu sociální pedagogiky tak, jak jej chápe Němec (2008). Hopf ve svém tvrzení vychází z německého pojetí sociální pedagogiky, ve kterém je sociální pedagogika specifickým odvětvím sociální práce.
9
a socializaci jednotlivců či celých skupin. Sociální pedagogika se snaţí hledat způsoby, jak znevýhodněným skupinám pomoci a umoţnit jim zdravý a plnohodnotný vývoj.
pedagogická: spočívá v hledání způsobů, jakými sociální pedagogika můţe realizovat nalezená řešení výše popsané situace, jak zmenšovat rozpory ve společností nastavených podmínkách. Sociální pedagogika tak činí pomocí pedagogických prostředků. Realizuje se v oblastech, ve kterých standardní výchovné postupy selhávají anebo v oblastech, které vůbec nepokryjí. Sociální pedagogika se tedy zabývá vztahem prostředí (jako aspektu sociální
dimenze) k výchově a vývoji člověka (jako aspektu pedagogické dimenze) (srov. Kraus, 2008; Kraus, Poláčková, 2001; Přadka, Knotová, Faltýsková, 1998). Právě prostředí je určujícím prvkem při vytváření znevýhodnění mladých lidí, kteří odcházejí z ústavní péče do samostatného ţivota. Aplikované drama a sociální divadlo (viz níţe) pak v sobě obsahují obě dimenze sociální pedagogiky. Jako pedagogický prostředek vyuţívá divadla, které v sobě zároveň nese potenciál tvořivosti a sebeaktivizace člověka a jeho sil, vnitřního potenciálu a aplikuje jej v nejširších sociálních oblastech, tedy i v oblastech, ve kterých dochází ke znevýhodnění. Stejný vztah, který jsme zde uvedli (mezi aspektem sociální a pedagogické dimenze sociální pedagogiky), se zobrazuje ve dvou základních funkcích sociální pedagogiky, které uvádí Kraus a které odpovídají různým úrovním sociální prevence (2008, s. 46):
Preventivní – na základě analýzy oblastí rozvoje osobnosti, v nichţ je dominujícím faktorem působení prostředí (rodina, lokální prostředí, vrstevnické skupiny, hnutí) navrhuje sociální pedagogika pedagogické zásahy, které mají přispívat k neutralizaci ohroţujících činitelů. Při této činnosti se sociální pedagogika obrací jak na celou populaci, tak na sociálně znevýhodněné a ohroţené skupiny (Centra prevence, Linky důvěry, Nízkoprahová centra).
10
Terapeutická – výchovné působení v oblasti těch potřeb člověka a jejich uspokojování, u kterých způsobily negativní vlivy prostředí nedostatky. Jedná se o terciární prevenci v oblasti, kde dochází ke kritickému nesouladu mezi jedincem a společností (např. trestaní), u sociálně znevýhodněných skupin (např. nezaměstnaní, zdravotně postiţení, děti z ústavní péče). Do této oblasti spadá i působení ústavní péče či náhradní rodinné výchovy. Co se týče typů prostředí jsou pro sociální pedagogiku nejdůleţitější ty, které
spadají pod tzv. primární prostředí: rodinné, školní, lokální či regionální a skupinové (vrstevnické skupiny), pracovní a volnočasové. Pro účely naší práce jsou nejdůleţitější vrstevnické skupiny a chybějící rodinné prostředí, kterým se budeme věnovat nyní. Domníváme se, ţe tato dvě primární prostředí spolu se specifiky ústavní výchovy utváří ţivotní prostředí dětí, které v nich ţijí a tím výrazně ovlivňují jejich vnímání světa a sebe sama, vývoj osobnosti. Tyto oblasti míníme v kontextu sociální pedagogiky pouze naznačit, nejde nám o podrobný rozbor.
1.3 Životní prostředí v kontextu sociální pedagogiky a ústavní výchovy - rodina a její funkce a vrstevnické skupiny Rodina je jedním z nejdůleţitějších primárních prostředí, které ovlivňuje vývoj člověka. Sociální pedagogika na ni pohlíţí z hlediska funkcí, které plní v ţivotě člověka, a přináší kompenzační strategie v nefunkčních oblastech. Vedle funkce ekonomické a reprodukční se jedná také o funkci výchovnou, socializační, funkci sociálně-psychologické podpory a funkci citovou (srov. Přadka, Knotová, Faltýsková, 1998; Kraus a Poláčková, 2001; Kraus, 2008). Knotová (1998, s. 26, 28) uvádí, ţe „rodinné prostředí kaţdého člověka velmi výrazně utváří. Pomáhá uspokojovat jeho potřeby a přes něj jedinec vstupuje do společnosti... převaţují v ní bezprostřední a důvěrné kontakty, společné skupinové zájmy, plánování budoucnosti, vzájemná pomoc a spolupráce.“ Pro nás jsou tedy nejdůleţitější poslední tři jmenované funkce, jelikoţ jsou naplňovány díky vztahům natolik blízkým, které se utváří pouze v prostředí rodiny, a nelze je nijak nahradit. Podívejme se na tyto funkce podrobněji.
11
Socializačně-výchovná: rodina připravuje děti a posléze mladé lidi na vstup do praktického a samostatného ţivota. Tento proces je dnes jiţ díky rychlému vývoji např. v oblasti technologie oboustranný – mladí učí také starší. „Rodina je první sociální skupinou, která učí dítě přizpůsobovat se ţivotu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování běţné ve společnosti.“ (Kraus, 2008, s. 82).
Sociálně-psychická podpora: Stašová (2001) uvádí, ţe jiţ samotná příslušnost k rodině, pocit sounáleţitosti s určitými lidmi, moţnost s někým se identifikovat a na základě této identifikace získat pocit bezpečí tolik potřebný k poznávání světa a harmonickému vývoji, hraje u člověka velmi důleţitou roli. Vedle toho vytváří rodina také specifické sociální klima, „v němţ má významnou úlohu citová sloţka, utváření a udrţování vědomí, ţe jsem akceptován, uznáván, hodnocen“. (Stašová, 2001, s. 82). Jinými slovy bychom také mohli říci, ţe jsem „viděn“. Právě takové přijetí a uznání od rodiny vede k přijímání sebe sama a má tak při socializaci nesporný význam. Nicméně tato funkce můţe být omezena nebo narušována i ve fungující rodině.
Citová: tato funkce je zásadní a nezastupitelná. Kraus (2008, s. 83) upozorňuje, ţe „ţádná jiná instituce nedokáţe vytvořit podobné a tak potřebné citové zázemí, pocit lásky, bezpečí a jistoty, a tak podstata a smysl nemohou být nikdy proměněny.“ Chtěli bychom zde zmínit i funkci rekreační a relaxační, jejíţ aktivity mají
největší význam právě pro děti. Jedná se o společné trávení volného času a všech členů rodiny a společné slavnosti. Je-li tato funkce kvalitně plněna, pak úzce souvisí s výše zmíněnými funkcemi, přispívá také k jejich naplňování a má důleţitý vliv na utváření identity člověka (srov. Kraus, 2008). Ţivotní prostředí v domovech ústavní péče má díky absenci rodinného prostředí a jeho podnětů mnoho specifických rysů, které mohou být prostorem pro sociálněpedagogickou činnost. Vytváří se zde „umělé“ prostředí, které nedokáţe naplnit tolik důleţité funkce rodiny (vyjma funkce ekonomické) neboli blízkosti a lásky rodičů, takţe socializace u těchto dětí nemůţe přirozeně probíhat. Utváření vztahu člověka ke společnosti, jeho budování Já a spojení se světem, schopnost být jeho součástí a aktivně 12
jej utvářet, jsou narušeny. Přestoţe mají dětské domovy hlavní funkce rodiny suplovat a nahrazovat nedostatky nefunkčního rodinného prostředí, prostředí dětských domovů často způsobuje problémy v emocionálním vývoji dítěte (Klapilová, 2000). Klapilová (2000) předkládá tři principy socializace dětí vyrůstajících v dětských domovech: 1) dát dítěti trvalého vychovatele, tj. dospělou osobu či osoby, na něţ by se dítě mohlo vázat; 2) dát dítěti trvalé postavení v heterogenní skupině jemu vlastní; 3) dát dítěti trvalé prostředí, které bude plně imitovat domov a poskytne mu pocit bezpečí a jistoty, sounáleţitosti a příslušnosti k malé i velké sociálně skupině. Dle našeho názoru pro dítě, jeho vývoj a harmonický ţivot nejdůleţitější, námi prvně uváděný princip, se v současném prostředí dětských domovů internátního typu nedaří a nemůţe dařit naplnit. Popišme si klima těchto zařízení opět slovy Klapilové (2000, s. 51) : „Výchovnou skupinu vede několik vychovatelů, kteří si svou práci plánují a střídají se ve sluţbách. To má za následek proměnlivé klima DD a narušení podmínek k vytvoření emocionálních vazeb mezi dětmi a vychovateli. Dítě potřebuje ke zdárnému průběhu socializace pocit a vědomí, ţe někomu bezvýhradně patří a tato osoba stejně náleží jemu, coţ je podmínkou pro identifikaci s určitým vzorem.“ Právě tyto nedostatky vedou ke vzniku hluboké citové deprivace dětí vyrůstajících v dětských domovech (srov. Bittner, 2007). Vedle domovů internátního typu existují také dětské domovy rodinného typu, které se svým prostředím více blíţí fungování rodiny a dokáţí tak lépe naplnit její funkce, včetně utváření nezbytných vztahů a poskytnutí citové a psychické podpory. Kraus (2001, s. 99) definuje ţivotní prostředí jako „tu část světa (prostor, který člověka obklopuje), s níţ je člověk ve vzájemném působení, tj. na člověka působí svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se a také aktivně svou prací mění.“. Díky nedostatečné flexibilitě ţivotního prostředí ústavů nemají také děti, které zde vyrůstají, moţnost na ně působit a svým působením je aktivně měnit. z běţného dialogu a oboustranného působení se do určité míry stává monolog, coţ můţe v dětech vytvořit pasivitu a neschopnost řešit problémy v dospělosti. Kraus ve svých publikacích uvádí dvě sloţky prostředí: (srov. Kraus, 2001; Kraus, 2008): 13
1) Materiální neboli hmotné předměty. 2) Vztahová neboli nezbytné vztahy – duchovní systém, tj. prvky jako věda, umění, morálka. Obě sloţky obsahují podněty nezbytné pro rozvoj osobnosti. Další vymezení prostředí, se kterým se v odborné literatuře setkáme, je označuje jako podnětově nasycené (nebo aţ přesycené) a nenasycené (srov. Kraus, 2008). Spojíme-li obě výše uvedená vymezení prostředí, můţeme říci, ţe prostředí ústavní péče je nasycené a bohaté v oblasti materiální, ale chudé v oblasti vztahové. Druhým prostředím, které bychom rádi zmínili, jsou vrstevnické skupiny. Vrstevnické skupiny jsou důleţitým prostředím ve fázi dospívání, kdy představují přirozenou formu ţivota dětí i mládeţe. Jejich charakteristickým rysem je vedle věkové blízkosti také blízkost názorová. Jedná se o postupné vymaňování se z úzce proţívaného rodinného prostředí a realizace vlastních ţivotních cílů. Wroczyński (In Kraus, 2008, s. 88) hovoří o dvou funkcích vrstevnických skupin: 1. Příslušníci mají moţnost v nich ukázat, co se naučili tím, ţe se účastní ţivota dospělých. 2. Tím, ţe utváří vrstevnické skupiny, rozvíjejí jejich členové samostatné úsilí a uskutečňují své cíle, které nemohou realizovat v jiných formách aktivit, pokud nedosáhnou sociální dospělosti. Ţivotní prostředí ústavů je specifické také tím, ţe děti vyrůstají „odděleně“ od společnosti, obklopeni jen dalšími dětmi bez rodin. Domníváme se, ţe tyto vztahy, respektive jednostranné omezení členů vrstevnické skupiny, musí při jejich socializaci hrát taktéţ významnou roli.
14
1.4 Profesní uplatnění sociálního pedagoga v oblasti ústavní péče a náhradní rodinné výchovy Vraťme se nyní zpět k profesi sociálního pedagoga, kterého označujeme jako pedagoga připraveného „na pozitivní výchovné působení a rozvoj osobnosti dětí, mládeţe a dospělých, které ovlivňuje po stránce hodnotové a významnou měrou se podílí na utváření a výchově sociálních vztahů a postojů jako motivačních zdrojů pro zdravý ţivotní způsob a utváření smyslu ţivota. Sociální pedagog je odborník připravený nejen pro oblast pedagogickou (výchovnou a vzdělávací), ale i pro oblast sociální a společenskou.“ (Němec, 2008). Uveďme si zde úkoly, kterým by se měl sociální pedagog v uţším pojetí ústavní péče věnovat (Loukotová, 2008, s. 206):
poradenství a pomoc rodinám v oblasti výchovy;
pomoc rodinám a dětem či mládeţi při vyuţívání volného času (nabídka aktivit, podpora nově vznikajících nabídek volnočasových aktivit);
monitorování potřeb a zájmů dětí a mladistvých umístěných v ústavní výchově a jiných typech náhradní rodinné péče;
depistáţ ohroţených dětí a předávání zjištěných informací sociálnímu odboru příslušného obecního úřadu;
depistáţ osob vhodných stát se osvojiteli a pěstouny a předání informací;
spolupráce se státní správou a dalšími institucemi, včetně těch zajišťujících náhradní rodinnou péči;
výchovné působení na rizikové a sociálně znevýhodněné děti umístěné v náhradní rodinné péči;
podpora preventivních programů v oblasti sociálních deviací;
provádění sociální terapie;
pomoc se začleňováním dětí a mladistvých do běţného ţivota při opuštění ústavního zařízení;
účast na komunitním plánování;
streetwork (jako sociální asistent či pracovník nízkoprahového centra atp.).
15
Blahutová (2008) zase uvádí moţnosti uplatnění sociální pedagoga v rámci sanace rodiny5. Popisuje dvě pracovní pozice, které by mohly vzniknout v rámci připravovaných a v současnosti jiţ i postupně realizovaných změn v uspořádání a způsobu vykonávání ústavní péče, a to v oblasti, která aţ doposud fungovala minimálně. Jedná se o rodinného asistenta a klíčového koordinačního pracovníka. Rodinný asistent je pracovník, který poskytuje potřebnou asistenci a poradenství v oblasti výchovy a vzdělávání dětí, v otázkách sociálních a sociálně-právních těm rodinám, kterým odebrání dětí buď hrozí (sekundární prevence) nebo rodinám, kterým jiţ děti byly odebrány, aby se mohly do své rodiny vrátit zpět, a to buď hned nebo v co nejkratší moţné době). Koordinační pracovník má za úkol koordinovat případy ohroţených či dysfunkčních rodin, organizovat pracovní setkání zainteresovaných odborníků v rámci holistického přístupu a zajišťovat supervize.
1.5 Možnosti a přínosy využití divadelních prostředků v profesi sociálního pedagoga: sociální divadlo a aplikované drama Připomeňme si nyní, ţe sociální pedagog by měl efektivně působit nejen na skupiny znevýhodněné, ale také na běţnou populaci. Vzhledem k tomu, ţe cílovou skupinou „mohou být jak … „normální“ populace, tak především klienti ze sociálně znevýhodněného prostředí, příslušníci etnických minorit, lidé sociálně handicapovaní (týrané, zanedbávané děti) apod.“ (Němec, 2008, s. 29), má dramatická výchova a divadlo v oblasti sociální pedagogiky své specifické zaměření. Sociální pedagog se specializací dramatická výchova můţe uţívat k edukaci divadelních prostředků. v zahraničí bývá tento způsob práce označen několika termíny - sociální divadlo (Social Theatre), jinak také divadlo pro sociální změnu (Theatre for Social Change) či divadlo pro rozvoj (Theatre for Developement). Terminologie v oblasti divadelních prostředků uţívaných za účelem dosaţení sociální změny není ještě plně sjednocená a v různých zemích se pouţívají rozdílné názvy. Místo o sociálním divadle se tedy často hovoří také o aplikovaném dramatu (Applied Drama), popřípadě aplikovaném divadle (Applied Theatre), zejména v současné odborné literatuře vznikající ve Velké Británii. Díky této 5
Sanace rodiny je preventivní působení (pomoc, asistence) na ohroţené rodiny s dětmi prostřednictvím terénní práce s rodinou za účelem nápravy a vyřešení problémů, které způsobují dysfunkčnost rodiny, aby se dítě mohlo vrátit do dobrých podmínek.
16
situaci vyplývá z odborné literatury nepříliš jasná hranice mezi termíny sociální divadlo a aplikované drama. Tuto nejasnost si můţeme vysvětlovat různým zaměřením a pojmenováním „aplikovaného“ dramatu v různých zemích, v závislosti na místních potřebách. Všechna různá pojetí však sledují společný cíl: obohatit ţivot jednotlivce a tak působit na změnu ve společnosti. Pro účely naší práce si představíme termín sociálního divadla a aplikovaného dramatu podrobněji. Nejprve budeme hovořit o sociálním divadle. Termín sociální divadlo vešel ve známost počátkem 90. let 20. století. Příklady sociálního divadla jsou tzv. komunitní divadlo, divadlo utlačovaných, interaktivní divadlo, interkulturní divadlo, playback divadlo, divadelní terapie apod. Všechny tyto divadelní formy vyuţívají divadlo jako nástroj pro sociální změnu (Remsová, 2008). Cílem sociálního divadla je zvýšit povědomí o sloţitých a důleţitých otázkách, které nás ovlivňují; vychovávat ke kritickému myšlení; podpořit lidi k aktivním změnám v ţivotě - postavit se za to, co povaţují za pravdivé a morální; povzbudit je k vlastnímu názoru; nahlíţet otázky z více perspektiv. Sociální divadlo se vyznačuje následujícími znaky: přístupnost k lidem z různých kultur a prostředí, orientace do sociální oblasti, prozkoumání sociálních témat z odlišné a jedinečné perspektivy. Sociální divadlo se zaměřuje na vzrůstající kvalitu sociální interakce skrze individuální rozvoj, skupinovou dynamiku a kulturně-sociální zprostředkování. Chtěli bychom připomenout, ţe v sociálním divadle se také propojují obě dimenze sociální pedagogiky – sociální a pedagogická.
Sociální divadlo jako
nástroj změny můţeme v rámci sociální pedagogiky významně uplatnit na všech třech úrovních prevence a pro propojení všech zainteresovaných subjektů dané problematiky. Úřadům poskytne cenné informace ohledně reálného fungování systému a jeho nedostatků, nabízí příleţitost k vytvoření společného prostoru k diskusi a jejímu navození, znevýhodněným nabízí posílení a pomoc při realizaci změny své situace. Sociální divadlo tedy můţeme vyuţít k neformálnímu vzdělávání, k sociální inkluzi a uveďme, ţe bývá spojováno i s terapií6. Vyuţitím sociálního divadla v oblasti ústavní výchovy můţe sociální pedagog realizovat hned několik z následujících úkolů: pomoc se začleňováním dětí a mladistvých do běţného ţivota při opuštění ústavního zařízení, účast na komunitním plánování, monitorování potřeb a zájmů dětí a mladistvých 6
Terapeutické uţití sociálního divadla na Katedře sociální pedagogiky PdF MU nerozvíjíme. Jeho vyuţití zde chápeme v souvislosti s naplňováním pedagogické práce. (Avšak nelze vyloučit, ţe ta s sebou nemůţe přinést také terapeutický efekt.)
17
umístěných v ústavní výchově a jiných typech náhradní rodinné péče, pomoc rodinám a dětem či mládeţi při vyuţívání volného času, spolupráce se státní správou a dalšími institucemi včetně těch zajišťujících náhradní rodinnou péči, částečně se můţe podílet i na některých dalších jmenovaných úkolech. Mezi formy vyuţití divadla v sociální práci patří také projekt TWISFER7 (Theatre work in social fields). Svou myšlenkou není omezen pouze na termín sociálního divadla a výčet jeho divadelních technik, ale nabízí svobodnější prostor pro uplatnění nejrůznějších dramatických technik při práci v sociální oblasti. Jedná se o mezinárodní,
dnes
jiţ
uzavřený,
několikaletý výzkumný projekt
zaštítěný
organizacemi Socrates a Grundtvig. Odborníci v něm ověřovali dopad pěti modelových dramatických projektů na podporu osobních, sociálních a komunikativních kompetencí se zaměřením na cílové skupiny seniorů, přistěhovalců, mladé lidi, osoby se speciálními potřebami, ale i zdravotně postiţené osoby (divadlo jako způsob socializace) (Brhelová, 2005). Jako didaktického prostředku uţívali např. divadla utlačovaných, site specific, psychodrama, playback theatre, ale i divadla ve výchově apod. Projektu se účastnilo devět zemí s cílem vytvořit společný náhled na tradice v přístupech k divadelní práci v sociální oblasti. Jedním z výstupů projektu byla také tvorba modelu pro Evropská magisterská studia divadelní práce v sociální oblasti (European Masters Theatre work in social fields). (srov. Remsová, 2008) S termínem sociální divadlo se můţeme setkat také v České republice, např. v souvislosti s praţským divadelním souborem Jeţek a Číţek, který se zaměřuje na práci s lidmi bez domova. u nás tento termín vešel ve známost také v souvislosti s divadlem utlačovaných, které je povaţováno za jeho základní formu. Přejděme nyní k termínu aplikované drama a aplikované divadlo. Tyto termíny se začaly uţívat ve Velké Británii od roku 1990. Helen Nicholson (2005) uţívá záměrně obou termínů - jak divadlo, tak drama, protoţe mají různý význam. Theater má blíţe k divadlu, které směřuje k produktu, zatímco drama je zaměřeno převáţně na proces. Philip Taylor (2003) dodává, ţe drama pochází z řeckého „dram“, coţ znamená dělat, vytvářet a divadlo pochází z theatron, rozuměno jako ukazovat, představovat. Spojení obou těchto výrazů pak nastiňuje proces akce a reflexe, který leţí v samotném srdci aplikovaného dramatu. Aplikované drama tedy nevede pouze k tvorbě produktu, ale je zaměřeno na proces, tedy na dramatickou činnost, kterou můţeme pouţívat jako 7
www.twisfer.org
18
prostředek ke vzdělání. v naší práci se konečně přikláníme k uţívání termínu aplikované drama, neboť tento termín v sobě zastřešuje práci na procesu i produktu. Aplikované drama chápeme v duchu Nicholsonové jako interdisciplinární oblast spojenou s uměním, filosofií a společenskými vědami. Aplikované drama je přidruţené k široké škále dramatických aktivit jako jsou drama ve vzdělávání, divadlo ve vzdělávání, divadlo ve zdravotním vzdělávání, divadlo pro rozvoj, divadlo ve věznicích, komunitní divadlo, vzpomínkové divadlo, aj. (Nicholson, 2005). Aplikované drama tedy vnímáme jako zastřešující pojem pro práci s dramatem ve výchově, v terapeutickém a komunitním prostředí v závislosti na určité míře pouţití dramatu s dalšími disciplínami, které těţí z odvětví filozofických a sociálně-vědních disciplín jako jsou kulturální studia, kulturní etnografie, pedagogika, psychologie, sociologie, antropologie. Podle Judith Ackroydeové (2000) aspiruje aplikované drama ke zlepšení ţivota jednotlivců a vytváření lepší společnosti. Ackroydeová vnímá jako přínosné a hodnotné aplikované drama orientované jak na proces, tak na produkt. Záměrem aplikovaného dramatu je informovat, objasňovat, sjednocovat, směřovat a zvyšovat povědomí. Divadlo/drama se stává aplikovaným tehdy, jestliţe se umělecká forma stane prostředkem přetváření, kdy je divák nebo účastník svědkem přímé situace, s níţ se můţe konfrontovat a díky tomu přetvářet aspekty svého vlastního jednání i jednání druhých (Taylor, 2003). Podle Nicholson (2005) mají na podobu dnešního aplikovaného dramatu mimo jiné dopad dva pedagogické proudy 20. století: Freireho pedagogika utlačovaných a progresivní pedagogika. Aplikované drama přímo souvisí se vzděláváním. Proţitek, dialog a učení jsou efektivními prostředky ve formálním i neformálním vzdělávání. Helen Nicholson (2005) tento proces nazývá pedagogikou. Tvrdí, ţe jde o cyklický proces, ve kterém vzniká nová vize a teoretické poznatky jsou přetvářeny do praxe. Drama i pedagogika jsou aktivity vycházející z kulturního kontextu, ve kterém se odehrávají. Výhodou aplikovaného dramatu je, ţe jej lze pouţít v nejrůznějších prostředích. Neexistuje ovšem univerzální metoda, kterou bychom mohli aplikovat na všechny situace ve všech komunitách. Vţdy je třeba si uvědomit, ţe kaţdá skupina, se kterou pracujeme, je jiná. Proto ke kaţdé skupině přistupujeme citlivě a jedinečně. Můţeme říci, ţe aplikované drama jedná „globálně skrze lokální“. Jeho síla spočívá ve schopnosti aktivizovat změny skrze uvědomování si této potřeby, skrze lokalitu, ve které je aplikováno, skrze 19
jeho oboustranné sociální šíření. Aplikované drama se často vyskytuje v nedivadelním prostředí (školy, ústavní péče, vězení, nemocnice, pracovní prostředí, oblast politiky a lidských práv, tzn. prostředí nejrůznějších společenství neboli komunit), a to s cílem pomoci účastníkům řešit problémy místního zájmu (Nicholson, 2005). Termín aplikované drama v sobě skrývá velké mnoţství dramatických technik a směrů, z nichţ nejčastěji uţívané a nejvíce zastoupené ve všech zemích jsou tzv. komunitní divadlo a politické divadlo. Obě formy jsou však v různých zemích akcentovány dle místní potřeby. z toho důvodu vzniká nejednotnost v uţívané terminologii, kdy např. v Austrálii je uţíváno pojmu Community-based Performance, které je ve Velké Británii odborníky přiřazováno na roveň termínu Applied Drama8. Politické divadlo, které spočívá spíše v autorské tvorbě jednotlivců, se v současném pojetí aplikovaného dramatu pouţívá stále méně. Hlavním proudem současného aplikovaného dramatu je divadlo zaměřené na komunitu, které se také zaměřuje i na politická témata, která jsou však zpracována v kolektivní tvorbě komunity. Všechny směry, které bychom mohli souhrnně označit jako aplikované drama (v souladu s anglickou terminologií, viz výše), se odkazují na základní myšlenky divadla utlačovaných, pedagogiky utlačovaných, progresivní pedagogiky. Jejich nedílnou součástí je tedy poselství vychovávat diváka skrze aktivní spoluúčast na divadelním procesu k vědomí vlastní zodpovědnosti za dění v našich ţivotech.
1.6 Sociální pedagogika a Augusto Boal Jelikoţ se v naší práci zabýváme otázkou uplatnění divadla utlačovaných v práci se znevýhodněnou skupinou ústavní mládeţe, rádi bychom zmínili, jak se k otázce sociální práce a sociální pedagogiky vyjadřuje Augusto Boal (2006). Hovoří o sociálních strukturách ţivota ve věznicích a přeneseně i o podobných strukturách ve výchovných zařízeních pro mladistvé. Představíme si jeho myšlenky o navrhovaném fungování tohoto systému. Boal nevnímá problémy kriminality a výchovné péče jen jako problémy vymezené skupiny lidí, kterých se týkají, ale jako výsledek fungování celé společnosti. 8
o přehled a vymezení těchto různých termínů z hlediska jednotlivých zemí se pokusila Helen Nicholson (2005).
20
Boal tvrdí, ţe současná převládající mravnost (z latiny mores - zvyky) je v kolizi s etikou (z latiny ethos - hodnota, ke které směřujeme). Mravnost souvisí s tím, co je běţně akceptováno a etika nás vede k tomu, co bychom chtěli, aby bylo. Např. otroctví bylo povaţováno za morální ve starém Římě, ale jeho zrušení bylo později etickým postojem. Stejně taky my dnes ţijeme podle morálních zákonů, které však postrádají svou etickou hodnotu. Fakt, ţe naše společnost je organizovaná zločinem, nás nemá paralyzovat, odradit, ale stimulovat k její rekonstrukci, abychom ji učinili znovu etickou. Podle Boala je třeba, abychom porozuměli tomu, ţe tito mladí lidé (trestaní, s výchovnými problémy) nemají jinou volbu pro své jednání, nebo ji nevidí – jsou oběťmi (Boal, 2006). Věznice podle Boala nemohou být místem, kde se ţivot zastavil. i s lidmi, kteří spáchali zločin nebo mají problémy, je třeba pracovat. Boal si klade otázku: Co kdyţ je za zdmi těchto ústavů a institucí sociální struktura, nezdravá struktura, která produkuje delikventy? a odpovídá si, ţe tyto ústavy nesmí být pouhou „úschovnou“, kam se vězni a „problematické děti“ odkládají, ale je třeba zde vytvořit zdravou sociální strukturu, ve které budou mít vězni moţnost připravovat se na návrat zpět do sociálního ţivota, do společnosti. a tento způsob ţivota, který nebude v konfliktu se společností, si mají zkoušet uvnitř zdí věznice. Pro vězně je toto učení a zkoušení důleţité, aby mohli korigovat své hodnoty a cíle. Vězni musí rozumět tomu, co udělali a tomu, co by mohli dělat, a potřebují zkoušet různé způsoby ţivota ve společnosti. „Médium, které můţe nejlépe naplňovat tento cíl učení z konkrétních ţivotních příkladů skrze jednání a akce, je divadlo. Divadlo, které můţe umoţnit divákovi změnit sám sebe v protagonistu, je divadlo utlačovaných.“ (Boal, 2006, str. 110) Vidět jednání „vynesené“ na jeviště je podle Boala nejlepší způsob, jak je pochopení včetně jeho následků, nejlepší způsob představy budoucnosti a přípravy na ni. „Divadlo je reprezentací skutečnosti – realitou samo o sobě. Je laboratoří pro výzkum, pro experiment a analýzu.“ (Boal, 2006, str. 109) v této reprezentaci skutečnosti můţeme analyzovat okolnosti, ve kterých byly spáchány přestupky nebo zločiny. Můţeme také analyzovat jednání, které vedlo k potrestání a společnost, ve které bylo vykonáno. Můţeme zkoušet alternativní módy sociálních vztahů a znovu nalézat lidskost bytí. Akt učení tak vytváří lidské bytí odlišné od toho, kým jsme byli předtím. Kdyţ mladí lidé neuvidí před sebou nic jiného neţ „bílou zeď 21
postříkanou krví“ (Boal, 2006), kdyţ jim nenabídneme ţádnou inteligentní aktivitu, tak budou odsouzeni upadnout v pochybné myšlenky a hodnoty. Mladí lidé podle něj potřebují pomoci vytvořit estetické obrazy jejich reality, minulé i současné, a poté vytvořit budoucnost utvářenou eticky způsobem, který propojí jejich individuální minulost a současnost s budoucností a který jim umoţní pochopit souvislosti a příčiny. Boal dále popisuje způsob práce s lidmi, kteří mají tyto problémy a jejichţ jednání neschvalujeme. Vymezuje je proti práci s běţnou populací, s lidmi, s jejichţ hodnotami se ztotoţňujeme. v případě vězňů či dětí s výchovnými problémy máme totiţ partnery, kteří mají zaujaté jednání, jednání, které neschvalujeme. s těmito partnery se nemůţeme identifikovat, ale můţeme být schopni jim porozumět. Neschvalujeme ţádný zločin nebo přestupek, ale jsme schopni pracovat s těmi, kteří ho spáchali a nyní za to platí. (Boal, 2006) Přestoţe Boal pracoval hlavně s dospělými lidmi ve věznicích, věnoval se také mladistvým ve výchovných zařízeních. Mnohé z jeho myšlenek tedy můţeme vztáhnout také k ústavní péči.
2. Pedagogika utlačovaných Paula Freireho V tvůrčím a výzkumném projektu disertační práce se zabýváme moţnostmi jak pomoci zlepšit problémovou situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče. Techniky práce, které jsme za tímto účelem pouţili, vychází a staví na kritické teorii společnosti. Zejména se pak prolínají s pedagogickou činností Paula Freireho. Jedním z autorů kritických teorií 20. století byl brazilský pedagog, reformátor a zastánce nepodmíněné lidskosti, Paulo Freire. Jeho teorie se řadí k teoriím emancipačním (Prokop, 2005), jelikoţ jeho snahy spočívaly v osvobozování utlačovaných, respektive napomáhání k osvobození, aby se mohl kaţdý člověk stát pravým člověkem (srov. Freire, 1996). Yves Bertrand (1998) o P. Freirem hovoří v kontextu teorií tzv. kritické pedagogiky. Tento název, jakkoli není u nás příliš zavedený a v pedagogických kruzích je často dezinterpretovaný nebo zjednodušovaný, je např. ve Spojených Státech nebo Anglii často součástí nejen kurikula vzdělávání budoucích pedagogů ale také neoddělitelnou součástí pedagogického vědeckého diskurzu. Přestoţe se sám Paulo 22
Freire nedoţil začátku 21. století, zůstává otázkou, zda a proč mohou mít jeho myšlenky co říci i dnešním učitelům. V průběhu 60. let se myšlenky Paula Freireho šíří z Brazílie do celé Latinské Ameriky, Spojených Států i Evropy, kam později emigroval. Paulo Freire ve své kritice společnosti a vzdělávání vychází z vlastních ţivotních zkušeností z Brazílie, která v té době – jedná se o 40. - 60. léta - díky politice vládnoucí třídy procházela velkými sociálními otřesy. s podporou brazilské vlády byla přijímána americká technická pomoc a na základě jejich vlivu realizovány reformy a importována také kultura. Tato „pomoc“ byla jen nástrojem vytvoření politické a ekonomické závislosti Brazílie na Spojených státech amerických – ve svém důsledku potlačovala brazilský chudý lid, jeho vlastní kulturu a vedla ke zvýšení nezaměstnanosti v jeho řadách a útlaku celé této početné společenské třídy (Prokop, 2005).
2.1 Praktická činnost Paula Freireho Freire se narodil v chudé oblasti severovýchodní Brazilie. Přestoţe se narodil v rodině patřící ke střední třídě – jeho otec byl policejním důstojníkem – vnímal situaci útlaku chudého lidu kolem sebe a sám jejich nuzné podmínky i zaţil, kdyţ se jeho rodina kvůli krizi ocitla na nějakou dobu ve finanční tísni. Vyrůstal pod vlivem katolického náboţenství a velký vliv na jeho pozdější myšlení měl pravděpodobně i výchovný styl jeho rodičů, kteří s ním uţ od raného dětství vedli dialog (srov. Navrátil, 2001). v počátku své profesní kariéry pracoval ve státní agentuře SESI (Sociální práce v průmyslu) jako ředitel odboru edukace a kultury, kde organizoval tzv. dělnické kluby, v nichţ dělníky vedl k tomu, aby namísto předávání zodpovědnosti odborům přijali vlastní zodpovědnost za překonání svých obtíţí a aktivně se je snaţili řešit. v rámci své činnosti v katolických farnostech, které se v dalším období věnoval, spoluvytvářel vzdělávací programy pro ţáky i učitele (Prokop, 2005). Při své pracovní činnosti nasbíral cenné zkušenosti, které potom vyuţil při vytváření vlastní edukační koncepce v kontextu soudobé situace v tehdejší Brazílii. Později pracoval v rámci svých reformních snah na Univerzitě v Recife, kde se spolu se studenty aktivně podílel na řešení politických i ekonomických problémů spojených s útlakem chudého lidu. Freire mimo jiné také aplikoval svou vlastní metodu alfabetizace dospělých, o které budeme 23
hovořit později. Po státním převratu v roce 1964 musel odejít do exilu a ţil postupně v Bolívii a v Čile, kde ve své reformní práci pokračoval a věnoval se vzdělávání dospělých mezi rolníky. Určitý čas strávil také ve Spojených státech amerických, kde měl moţnost si uvědomit, ţe útlak a vyčlenění bezmocných z ekonomického ţivota neexistuje pouze v zemích třetího světa, ale také v rozvinutých zemích (v té době v USA probíhala rasová segregace černošského obyvatelstva či silné protesty proti válce ve Vietnamu, kam nuceně odcházelo mnoho mladých Američanů). Také zde napsal svou nejznámější publikaci Pedagogika utlačovaných, jejíţ první vydání vyšlo v roce 1970 (srov. Prokop, 2005, Navrátil, 2001). Pro doplnění ţivotní cesty Paula Freireho ještě uvedeme, ţe od roku 1970 ţil (stále v exiilu) v Ţenevě a do Brazílie se natrvalo vrátil aţ v roce 1980. Byl jmenován Ministrem školství v São Paulu a stal se spoluzakladatelem brazilské Dělnické strany. v době svého pobytu v Evropě pořádal mnoho vzdělávacích seminářů s pouţitím svých reformních metod ve státech Afriky (např. Sao Tome i Principe, Mosambique, Angola a Nikaragua) (srov. Prokop, 2005; Navrátil, 2001).
2.2 Freireho kritika společnosti a vytváření útlaku Stěţejní myšlenkou Freireho díla a práce bylo, ţe chudý lid byl v lidské historii vţdy utlačován vládnoucí vrstvou, ať uţ se jednalo o případy kolonizovaných zemí nebo obdobu tohoto útlaku v případě minoritních skupin ve společnostech ekonomicky rozvinutých zemí. Freire (2007) upozorňuje na různé formy útlaku, které jsou podstatou vztahů v dnešní společnosti. Takové nastavení vzájemných vztahů vkládá moc do rukou malé skupiny lidí a umoţňuje jim uplatňovat ji nad ostatními, čímţ dochází k útlaku a odlidštění, utlačovaní lidé jsou zbaveni práva na svobodný a plně lidský ţivot. „Odlidštění, které určuje nejen ty, jejichţ lidskost byla ukradena, ale také ty, kteří ji ukradli, je deformací sklonů stát se plněji lidskými. Tato deformace se objevuje v průběhu dějin lidstva; ale nejedná se o historickou dispozici. Pokud bychom připustili, ţe odlidštění je historickou dispozicí, vedlo by to k buď k cynismu nebo naprostému zoufalství. Boj za polidštění, za osvobození práce, za překonání odcizení, za potvrzení ţen a muţů jako lidských bytostí by neměl smysl. Tento boj je moţný jen proto, ţe odlidštění, ačkoliv se jedná o konkrétní historický fakt, není předem daným osudem, ale 24
výsledkem nespravedlivého řádu, který budí násilí v utlačujících, a které zase na oplátku odlidšťuje utlačované.“ (Freire, 1996, s. 26) Utlačovaní lidé nemají přístup k diskusi o utváření společnosti, nemohou vyjádřit svůj názor ani přání, ačkoliv často tvoří většinu společnosti. Freire takový stav nazývá kulturou ticha. Jedná se o situaci, kdy dominantní společenská vrstva a vládnoucí elita má naprostou kontrolu nad ţivoty utlačovaných a vytváří takový systém, ve kterém společnost utlačené skupiny lidí nevnímá (Navrátil, 2001). Prostřednictvím socializačních mechanismů (jako je např. škola) vládnoucí třída určuje, jak marginalizované skupiny vnímá společnost i jak tyto skupiny vnímají samy sebe. Díky uplatnění takových mechanismů marginalizované skupiny útlak přijímají a zvnitřňují jej ve vztahu k sobě i své identitě, povaţují jej za něco přirozeného a normálního či dokonce správného. To je hlavním důvodem, proč boj za osvobození musí vzejít přímo od utlačovaných a vzniknout skrze reflektivní dialog, jak uvedeme níţe. Důleţitým faktem je, ţe takové nerovnoměrné rozdělení sil a pozic ve společnosti se spolu s útlakem vytváří jiţ ve škole, je zakotveno a zakořeněno v tradičním způsobu školního vzdělávání, jehoţ formu určuje vládnoucí třída. V jistém ohledu by se dalo říci, ţe Freire sleduje stejný záměr jako pedagogický konstruktivismus, který rovněţ kritizuje tzv. transmisivní model vzdělávání – termín zaţitý v českém pedagogickém diskurzu. Ţák v tomto pojetí by neměl být pasivním příjemcem informací a někým, kdo do školy přichází jako tzv. tabula rasa, ale jako jedinec, jehoţ ţivotní zkušenosti jsou brány v potaz a zároveň jsou aktivně zpracovávány. Pro Freireho je spojení mezi ţivotními zkušenostmi ţáků a jejich ţivotem ještě hlubší. Vzdělávání je pro Freireho prostředkem k zplnomocnění a emancipaci.
2.3 Freireho kritika bankovního konceptu vzdělávání Freire výše popsaný tradiční vzdělávací systém označuje jako bankovní koncept vzdělávání. Přirovnává vzdělávací proces k ukládání peněz neboli znalostí do banky. Učitel je zde aktivním subjektem, který vlastní poţadovaný obnos, kýţené znalosti a ţák je jen objektem, který tyto znalosti pasivně přijímá a ukládá bez jakéhokoliv 25
porozumění či souvislostí s vlastním ţivotem ve své hlavě. Studenti jsou vedeni k mechanickému memorování vyprávěného obsahu, pouze naslouchají tomu, co učitel vypráví (Freire, 1996). Podívejme se na příklad, který uvádí Joan Wink9 ve své knize Critical Pedagogy: Notes from the Real World (str. 121): „ Učitelka stojí před tabulí a studenti ve svých lavicích uspořádaných do řad za sebou. Poslouchají a zapisují do sešitů. „ Mrkev je kořenová zelenina. Jíme mnoho druhů kořenové zeleniny. Je oranţová a je pro člověka zdravá. Mezi ostatní kořenovou zeleninu patří například: brambory, ředkev, cibule. Třído, doufám, ţe si zapisujete všechno, co říkám? Dnes vám rozdělím kořenovou zeleninu na tu, kterou jíme a na tu, kterou nejíme. Udělejte si dva sloupečky a zapište si kaţdou zeleninu, kterou vám nadiktuji. Zítra budeme psát test.“ Skutečnost, realita světa je na všech úrovních školství vnímána a předkládána studentům jako něco nehybného a předvídatelného, statického. Takové vzdělávání a formování člověka vede k tomu, ţe ten se potom útlaku nedokáţe ani nechce bránit, protoţe jej vnímá jako něco neměnného, předem daného (Freire, 1996). Jednou z vlastností tohoto systému je, ţe minimalizuje či úplně ničí „tvůrčí sílu studentů a naopak stimuluje jejich důvěřivou lehkověrnost“, coţ slouţí „zájmům utlačovatelů, kteří nemají zájem o objevování světa ani jeho proměnu.“ (Freire, 1996, s. 54). Slovy Freireho utlačovatelé naopak „vyuţívají své „humanitářství“ k zachování stavu, z něhoţ těţí.“ (Freire, 1996, s. 54). V bankovním konceptu dochází ke změně působení slov, coţ je jeho další důleţitou vlastností. Slova zde pozbývají svůj význam, působí pouze jejich zvučnost, čímţ ztrácí schopnost měnit. „Slova jsou vyprázdněna a zbavena své konkrétnosti a stávají se dutou odcizenou a odcizující mnohomluvností.“ (Freire, 1996, s. 52). Studenti nevnímají význam slov, nepřizpůsobují se jejich proměňující se sile, ale pouze jejich zvuk, znění, učí se slova nazpaměť. Například šest krát šest je třicet šest, hlavní město České republiky je Praha, Česká republika má tolik a tolik obyvatel... Úkolem učitele je naplnit prázdné nádoby (studenty) a čím lépe je naplní, tím lepší je učitel. Neexistuje zde ţádný vztah, který by vzdělávání obohatil, natoţ aby byl 9
Joan Wink je profesorkou pedagogiky na Kalifornské státní univerzitě
26
jakýmkoliv způsobem reciproční. Jiţ zde můţeme vidět nerovnoměrné postavení obou aktérů ve vztahu k přístupu ke znalostem a poznávání světa, a to včetně poznávání sebe sama. Tento systém vzdělávání, kde učitel je jediný, který má přístup ke znalosti stavu věcí, paradoxně vůči uspořádání lidského organismu a jeho spojení s okolním světem naprosto popírá schopnost lidí/studentů vnímat, poznávat a zkoumat realitu, svět, ve kterém ţijí, do nějţ se narodili stejně tak, jako jejich učitel, a jehoţ jsou nedílnou součástí. Freire (1996, s. 54) uvádí následující konkrétní přístupy a metody, ve kterých se tento paradox a rozpor v bankovním systému vzdělávání projevuje:
„učitel vyučuje a studenti se učí;
učitel ví všechno a studenti nevědí nic;
učitel myslí a o studentech se přemýšlí;
učitel mluví a studenti naslouchají;
učitel ukázňuje a studenti jsou ukázňováni;
učitel rozhoduje a svoji volbu prosazuje a studenti se přizpůsobují;
učitel zaměňuje autoritu vědomostí za svou vlastní profesní autoritu, kterou staví do opozice vůči svobodě studentů;
učitel je Subjektem vyučovacího procesu, zatímco ţáci jsou pouhými jeho objekty.“ Bankovní koncept vzdělání povaţuje lidi za přizpůsobivé, poddajné bytosti a je
v přímém rozporu se svobodou jedince a nesení zodpovědnosti za vědomou realizaci změn ve vlastním jedinečném ţivotě. Bankovní koncept uţ samotnou svou podstatou odporuje přístupu k jednotlivým lidským bytostem a ţivotu, jak jej popisuje Freire, a potlačuje jej; vychovává lidi k přesnému opaku – k pasivnímu přijímání zájmů vládnoucí elity. Freire udává, ţe „čím více studenti pracují na uskladňování svěřených vkladů, tím méně rozvíjejí kritické vědomí, coţ jim nakonec brání, aby vstoupili do světa jako lidé, kteří ho budou přetvářet.“ (Freire, 1996, s. 54). Řešení situace tak nemůţeme v tomto typu systému vůbec nalézt.
27
2.4 Freireho návrh vlastní koncepce vzdělávání a alfabetizace dospělých Freire přichází s vlastní koncepcí edukace, která spočívá ve vyrovnání se s útlakem skrze sebepoznání, poznání vlastní ţivotní situace a ţivotního prostředí v kontextu ostatních částí společnosti a světem. Svou koncepci nazval Pedagogika utlačovaných a my jí věnujeme následující odstavec. V úvodu svého článku o Pedagogice utlačovaných Freire (2007) uvádí, ţe utlačovaní začnou věřit v sebe aţ tehdy, kdyţ zjistí, kdo je utlačuje a zapojí se do organizovaného boje za své osvobození. Rozveďme tuto myšlenku dále slovy Freireho (2007), ţe osvobozující jednání musí tuto závislost rozeznat a proměnit ji v nezávislost pomocí reflexe a jednání. Abychom toho dosáhli, musíme vnímat člověka jako plnohodnotnou, rovnoprávnou bytost a ctít jej stejně, jako ctíme sami sebe. Za správnou metodu k osvobození lidí od útlaku označuje Freire dialog, odmítá propagandu či pouhé vedení utlačovaných někým jiným, jelikoţ tyto formy působí zvenčí. Jedině dialog můţe vést utlačované k pochopení vlastní ţivotní situace a útlaku („conscientização“) i uvědomění si moţnosti svou situaci změnit (Freire, 2007). Jedině tak je moţné dojít opravdové proměny a jedině skrze opravdovou proměnu můţeme útlak překonat. Freire tak přeformulovává vztah mezi vyučujícím a ţáky. Dost dobře totiţ nelze někomu pomáhat se osvobodit, aniţ bychom ho znali, aniţ bychom se v jeho cestě za osvobozením osobně angaţovali. Na druhé straně nelze předpokládat, ţe ţákovi bude stačit, kdyţ mu vyučující sdělí, co a jak má dělat a on se na základě toho „osvobodí“. Velmi zajímavě změnu ve vztahu mezi vyučujícím a studenty/kami popisuje ve své známé knize Teaching to Transgress (1994) Bell Hooks. Bell Hooks navazuje na Freireho a popisuje své vlastní zkušenosti, ale i zkušenosti svých studentů, vývoj a rozvoj jejich vztahů, boj s předsudky zaţitými stereotypy ve smyslu, jak se má chovat pedagog a jak se má chovat student/ka. V této souvislosti ještě uveďme Freireho naléhání, ţe je nezbytně nutné, aby si utlačovaní lidé uvědomili, ţe rozhodnou-li se bojovat za svou lidskost, přijímají tím i plnou zodpovědnost za svůj boj. Není moţné bojovat jen napůl, být jen „kolečkem v ústrojí“ (Freire, 2007, s. 26). Aby získali zpět svou lidskost, musí přestat být věcmi a bojovat jako muţi a ţeny, „nemohou začít bojovat jako věci, aby se potom stali lidskými bytostmi“ (Freire, 2007, s. 26). To nám Freire předkládá jako nekompromisní 28
poţadavek. Utlačovaní „nebojují pouze za osvobození od hladu, ale za svobodu tvořit a vytvářet, zajímat se a ţasnout, odváţit se a riskovat.“ (Freire, 2007, s. 26). Další metodou, kterou Freire rozvinul na základě svého vnímání společnosti a rozpoznání situace chudého lidu v Brazílii i jiných zemích Latinské Ameriky (potaţmo ale také v rozvinutých zemích) v souvislosti s útlakem, je program alfabetizace dospělých. Alfabetizace dospělých se zaměřovala na vzdělávání negramotných mas, tedy i dospělých. Freire pojímá alfabetizaci jako „akt poznání“, který spočívá v utváření kritického vědomí, jeţ směřuje k aktivnímu přetváření své utlačované pozice.V jeho kurzech nešlo pouze o to, aby se účastníci naučili číst a psát, ale aby dokázali rozumět souvislostem, uvědomit si svou situaci, přejít od naivity ke kritičnosti. Své učení tedy zasazoval do společenské reality tím, ţe slova i věty vţdy souvisely s konkrétními ţivoty účastníků kurzu a představovaly jejich skutečné problémy. Díky tomu se účastníci neučili jen lingvistickým dovednostem čtení a psaní, ale tím i konkrétním souvislostem svého ţivota. Tím pro ně učení nabylo naprosto odlišné dimenze a skrze ně u nich docházelo k probuzení uvědomění a aktivizaci. Edukační postup P. Freireho obsahoval následující kroky:
sledování sociálního ţivota v místě, kde bude probíhat alfabetizační program
výběr témat pro skupinu
předloţení problému skupině v zakódované podobě (filmy, fotografie)
skupinová diskuse o tématech a jejich rozluštění. (Prokop, 2005)
Díky Freireho alfabetizační metodě se stalo téměř 40 miliónu Brazilců gramotnými, tedy způsobilými jít k volbám, navíc vědomými si problémů vlastní země (Prokop, 2005). Své uplatnění našel tento program nejen v Brazílii, ale také v ostatních zemích Latinské Ameriky, kde byla vysoká negramotnost obyvatelstva. Prokop (2005, s. 109) cituje Freireho v této souvislosti takto: „Lidé, kteří získají moţnost hovořit o problémech, které je trápí a které byly do té doby utlumené, se dostávají z „kultury ticha“, překračují situaci útisku a podmanění. Mají moţnost proţívat skutečné lidské bytí, schopné existovat „se světem“ (a ne pouze „ve světě“), schopné nestrannosti, 29
mohou uvaţovat, tvořit vlastní existenci či bytí, … rozhodovat, tvořit a dorozumívat se.“. Mohli bychom říci, ţe takový stav je srdcem Freireho pedagogické koncepce a záměrem alfabetizace dospělých. Nazývá jej „conscientization“ neboli probuzení uvědomění (srov. Navrátil, 2001; Prokop, 2005; Freire, 1996). Z uvedeného vyplývá, ţe útlak nemůţeme řešit pomocí vytvoření dalšího útlaku, který budeme aplikovat na utlačující (Freire, 2007). Tím bychom dosáhli jen dalšího rozšiřování útlaku a následně odlidšťování a vzdalování se plnému lidství, realizaci svého skutečného Já u kaţdého jednotlivce i celé společnosti. Je třeba, aby se lidé postavili útlaku, který nakonec sídlí uvnitř jich samých a osvobodili se pomocí vlastního jednání, pomocí rozpoznání a pochopení své ţivotní situace a moţnosti aktivně utvářet svůj ţivot. Freire upozorňuje na to, ţe rozpoznání útlaku nemůţe být pouze intelektuálního rázu, ale musí zahrnovat jednání (Freire, 2007). Aby byla změna skutečná a pravdivá, je třeba, aby toto jednání utlačovaných vycházelo ze skutečné a pravdivé reflexe jejich ţivotní situace. Dále je třeba, abychom s utlačovanými (i se studenty) vedli kritický a osvobozující dialog v kterékoliv fázi jejich boje za svobodu. Pokud nejsou vztahy mezi lidmi (a potaţmo učiteli a studenty) ryze partnerské a postavené na základě vzájemného respektu a lidské rovnosti, není moţné, aby došlo ke skutečné vnitřní přeměně utlačovaného člověka a celé společnosti. Utlačování se tedy musí svého boje za svobodu (ať jiţ je tímto utlačovaným původní obyvatel kolonizované země či příslušník utlačované menšiny v zemi rozvinuté nebo, v kontextu sociální pedagogiky a sociální práce, příslušník sociálně znevýhodněné skupiny) aktivně
účastnit.
Chceme-li
dojít
skutečné
osvobozující
změny,
nemůţeme
k utlačovaným přistupovat jako k objektům naší záchrany (Freire, 2007). v tomto ohledu mají utlačovaní veliký úkol, neboť zde nejde jen o osvobození jich samotných, ale také o osvobození utlačujících, kteří se sami nedokáţí z vlastnictví a aplikace moci vymanit. Právě utlačovaní tak mohou přispět k proměně celé společnosti, k osvobození člověka.
30
2.5 Freireho následovníci, aplikace jeho myšlenek a kritika jeho práce V systému současného vzdělávání jsou myšlenky P. Freireho zpracovány do pojmu kritické gramotnosti, která našla své uplatnění v kurikulu zejména v Austrálii. „Mnoho z nás sdílí Freirovo přesvědčení, ţe nejpodstatnějším cílem vzdělávání je posílit u studentů schopnost a zvyk tázat se a být analytickými mysliteli. Ačkoli naši studenti nestrádají, přece jen jsou vystaveni skrytému působení společensky konstruovaných představ o gendru, spotřebě a také třídním předsudkům. Metody, které vyuţíval Freire v případě nejchudších z chudých, jsou dobře účinné i u našich dobře situovaných studentů.“ (Temple, 2001) Dílo P. Freireho, ale i jeho následovatelů (Ira Shor, Peter McLaren, Shirley R. Steinberg, Joe L. Kincheloe a další), ţije v kontextu multikulturní výchovy – konkrétně v teorii a praxi kritického multikulturalismu. v našich podmínkách se k těmto teoriím hlásí například antropologové Tomáš Hirt a Marek Jakoubek, ale i pedagogové multikulturní výchovy jako např. Jan Buryánek (tragicky zesnul), Eva Janebová a další. Nejen oblast výchovy, ale i kurikulum poněkud širšího konceptu inkluzivního vzdělávání se zdá být zřetelně ovlivněno Freirem a dalšími. Například Institute of Education v Londýně, který vydává mezinárodní časopis International Journal for Inclusive Education a dokonce nabízí moţnost studovat inkluzivní vzdělávání jako magisterské studium, zahrnuje dílo i Paulo Freire do základů studia (Module Handbook, 2010/2011). Pedagogy rozvíjející myšlenky P. Freireho, jako je Bell Hooks, Peter McLaren a další, můţeme najít v povinné literatuře mnohých zahraničních institucí připravujících budoucí pedagogy a sociální pracovníky (University of Edinburough, University of Minnesota, atd.). Na tomto místě si dovolíme uvést citaci Freireho (1974, s. 57) z knihy Pedagogika utlačovaných, která celou problematiku vkládá do kontextu se sociální pedagogikou a sociální prací: „Zájmem utlačovatelů je skutečně „proměna vědomí utlačovaných, nikoli situace, která utlačuje“, neboť čím více se podaří přimět utlačované k přizpůsobení se situaci, tím snadněji je lze ovládat. k dosaţení tohoto cíle utlačovatelé vyuţívají bankovní koncept vzdělání ve spojení s paternalistickým společenským zřízením, v jehoţ rámci dostávají utlačovaní eufemistické označení 31
„příjemců sociálních dávek“. Je s nimi zacházeno jako s jednotlivými případy, jako s lidmi na okraji, kteří představují odchylku od obvyklého uspořádání „dobré, spořádané a spravedlivé“ společnosti. Utlačovaní jsou pokládáni za patologickou výjimku zdravé společnosti, která tudíţ musí přizpůsobit tyto „neschopné a líné“ jedince ke své podobě, a to tím, ţe změní jejich mentalitu. Tito lidé na okraji musí být „integrováni“, „zahrnuti“ do zdravé společnosti, kterou „opustili“. Pravdou však je, ţe utlačovaní nejsou „na okraji“, nejsou to lidé ţijící „vně“ společnosti. Odjakţiva jsou „uvnitř“ - uvnitř struktury, která z nich činí „bytosti
pro druhé“. Řešením není
„integrovat“ je do struktur útlaku, nýbrţ transformovat tuto strukturu, aby se mohli stát „bytostmi pro sebe“. Jiţ samotná myšlenka zachycená ve výše uvedené citaci je podnětem a výzvou pro současné pojetí a strukturu pomoci, sociální pedagogiky i sociální práce, pro nahlíţení, vnímání a vztahování se k sociálně znevýhodněným skupinám a rozvrţení moci ve společnosti, pro určování normality. Freire často pouţívá a zdůrazňuje podstatu lidství, sebeuvědomění a být sám sebou. Součástí tolik propagované integrace menšin je i potlačení jejich osobitosti, jejich vlastního i skupinového Já, části jejich bytí. Je taková integrace opravdu tak nutná, jak se uvádí, nebo je nutná pouze pro to, abychom jako majorita naší společnosti mohli pohodlně a bez uvědomování si vlastního Já, bez práce na vlastním vývoji a kritickém myšlení dojít k dobrému výsledku? Smyslem Pedagogiky utlačovaných a potaţmo i Divadla utlačovaných (o němţ budeme hovořit později) není integrovat, ale pomoci utlačovaným jedincům kriticky myslet a reflektovat svou situaci ve stávajících podmínkách, svou bytost v kontextu ostatních lidí a skupin, kteří na mně působí a toto uvědomění pak vyuţít ke své aktivizaci, aby dokázali dojít zodpovědné změny svého ţivota s plným vědomím toho, kdo jsou, a plným vědomím svého nezadatelného práva na vlastní, jedinečný ţivot. Na Freireho kritickou teorii a pedagogiku utlačovaných navázaly v oblasti sociální práce antiopresivní přístupy, které se začaly objevovat na konci 80. a v průběhu 90. let. Přestoţe se jedná o přístup aplikovaný v sociální práci, domníváme se, ţe v souvislosti s uváděnou problematikou jej lze aplikovat také v sociální pedagogice. Jejich ústředním pojmem je „oprese“ jako strukturální znevýhodnění určitých skupin (Navrátil, 2001) a začaly se vyvíjet v reakci na problematiku vztahů mezi různými etnickými a kulturními skupinami – konkrétně konflikty ohledně pobytu 32
lidí, kteří utíkali z východních zemí, v Německu, vzrůstající nepokoje mezi černošskými obyvateli ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických. v naší společnosti bychom z oblasti zmíněné problematiky mohli uvést hlavně nevyváţené vztahy mezi Romy a majoritou, nicméně neméně důleţité jsou vztahy k jakékoliv menšině ţijící v České Republice. Autoři propagující antiopresivní přístup udávají, ţe znevýhodněným skupinám jsou (Navrátil, 2001, s. 139). Dominelli (In Navrátil, 2001, s. 139) pak vybízí ke skoncování s „opresivními hierarchickými vztahy“ a jejich nahrazení „vztahy rovnoprávnými, které usnadňují seberealizaci jedinců a skupin“. z pohledu práce sociálního pracovníka (či přeneseně sociálního pedagoga) je důleţité, aby si tento útlak a diskriminaci skupin a jednotlivců plně uvědomoval a uznával ji a při řešení situace člověka patřícího k znevýhodněné skupině z nich vycházel jako z klíčového rysu této situace. Opresi totiţ můţeme svým jednáním při intervenci buď odstranit, nebo ji posílit. Na závěr bychom chtěli zmínit jeden z imperativů antiopresivních přístupů, které uvádí Navrátil (2001). Je jím rovnost, kterou však autoři antiopresivních přístupů nevnímají jako stejnost. Upozorňují na rozdíly ve specifických potřebách kaţdého člověka. Smyslem tedy není tyto rozdíly mazat a tím docházet rovnosti, ale naopak je přijímat a dávat jim vzájemně prostor k existenci. v tom spočívá podle zastánců antiopresivních přístupů rovnost - „Nakládat s kaţdým stejně totiţ neznamená nakládat s kaţdým rovně.“ (Navrátil, 2001, s. 140). Poté, co jsme představili pokračovatele a zastánce Freireho Pedagogiky utlačovaných, bychom zde také rádi uvedli jeho kritiku v kontextu s tématem naší práce. Shrnutí kritických připomínek k Freireho pedagogickému konceptu uvádí Jiří Prokop (2005), z jehoţ publikace si zde dovolíme čerpat. Jednou z předkládaných kritik Freireho koncepce vzdělávání je tvrzení, ţe není teoreticky plně rozvinutou a vyrovnanou filozofií, ale ţe Freire rozvíjel pouze ty části výchovné koncepce, které jej zajímaly v kontextu
jeho
vlastních
osobních
zkušeností
a soudobé
politické
a ekonomické situace v Brazílii. Jeho koncepce je tedy povaţována jen za jistou syntézu jeho výchovných perspektiv a přesvědčení a chybí jí řádné teoretické zakotvení pomocí argumentace v duchu tradičních akademických poţadavků (Navrátil, 2001). Nejenom dikcí, ale i filozoficko-politickým směřováním je Freireho koncepce silně marxistická a pro
mnohé
akademiky
usilující
o politickou
neangaţovanost
díky
tomu 33
neakceptovatelná. Další kritickou připomínkou, která s výše uvedeným souvisí, je výtka, ţe se nikdy nepokusil vytvořit analýzu způsobů, jakými jsou dominující a nátlakové ideologie do zákonů, vztahů, tradic, systémů a procedur vkládány. Poslední kritika, kterou zde uvedeme, směřuje k moţnosti uplatnění jeho výchovné koncepce – podle kritiků je natolik svázána s konkrétní situací v Brazíli ve 40. - 60. letech, tedy s obdobím revolučním a porevolučním, ţe ji v jiných podmínkách, např. podmínkách současné evropsko-americké společnosti, nelze pouţít. Kritika týkající se kontextualizace díla Freireho je jistě relevantní, my se však domníváme, ţe společenská situace a bolestná problematika útlaku je stále aktuální a to v kterékoliv společnosti. Úkol pro další vyuţití Freireho poznatků spočívá ve zjištění, jak jeho myšlenky vyuţít pro konkrétní místo a konkrétní dobu – jakým způsobem je převést pomocí interkulturních kompetencí a kritického myšlení do nového, odlišného a jedinečného kontextu. Zdá se totiţ, ţe potřeba pracovat s útlakem a vzdělávat lidi na cestě k uvědomělému ţivotu s přijetím vlastní zodpovědnosti za svůj ţivot, jednání a za vlastní boj proti útlaku a nutnost probuzení „plného lidství v nás“ je stále naléhavá. Moţná, ţe útlak není v některých společnostech (tedy i v našich podmínkách) na první pohled viditelný. Existuje však oproti chudým zemím skrytě a o to je práce s ním důleţitější.
34
3. Divadlo utlačovaných Augusta Boala Jedním z následovníků Paula Freireho, kteří navázali na jeho práci a kritiku společnosti, byl brazilský reţisér, dramatik, teoretik, spisovatel a pedagog Augusto Boal (1931 – 2009). Augusto Boal byl tvůrcem Divadla utlačovaných a rozvíjel zejména Freireho myšlenku, ţe všechny lidské vztahy by měly být vůči sobě v dialogu. v této kapitole bychom tedy čtenáře rádi seznámili s prací Augusta Boala, jehoţ myšlenky byly srdcem a výchozím bodem prezentovaného výzkumného a tvůrčího projektu a jehoţ techniky jsme při realizaci projektu vyuţívali.
3.1 Divadlo utlačovaných aneb Boj proti každodenní invazi „To je náš vytouţený cíl, aby se divadlo utlačovaných nejenom snaţilo o pochopení reality, ale o její přeměnu tak, jak bychom si přáli. My utlačovaní.“ (Boal, 2006, s.7) Divadlo utlačovaných je souhrnem mnoha technik, her a cvičení, které Augusto Boal rozvíjel zhruba od 60. let 20. století. Hlavní myšlenkou Augusta Boala je obnovit chybějící dialog mezi lidmi skrze uměleckou formu, kterou nám propůjčuje divadlo; takový dialog, který „vytváří nesouvislost mezi jednou myslí a druhou, dvěma názory, pocity, moţnostmi...v němţ všechny názory jsou moţné, všechny myšlenky povolené“ (2006), a tím představuje demokracii. Svou myšlenku aktivovat utlačované skrze umění, určenou původně pro prostředí chudého brazilského obyvatelstva, se mu podařilo aplikovat později i v Evropě, kde se pohyboval během svého exilu v roce 1971. Brzy jeho práce vešla ve známost po celém světě (srov. Ganguly, 2009; Gigli, Tolomelli, Zanchettin, 2008). „Arzenál“ různých technik divadla utlačovaných, který Boal vytvořil, povaţoval za zbraň v politickém boji proti útlaku ve své zemi. Pomocí této „zbraně“ chtěl docílit revoluce, především takové revoluce, která se dotýká otázek etiky lidského bytí. Revoluce, která se odehrává v kaţdém jednotlivém člověku díky estetickému procesu zkoumání, odhalování a poznávání sociální reality, jíţ jsme všichni součástí.
35
Boal svou metodu neustále vyvíjel a připojoval k ní nové techniky, které vznikaly v souvislosti s novými podmínkami a potřebami zemí a skupin, v nichţ byly aplikovány. Ať uţ však své techniky aplikoval „v sociálních nebo politických bojích, v psychoterapii, v pedagogice, ve městech nebo na vesnicích, ke zpracování problémů městské části, nebo země s ekonomickými potíţemi, vţdy tak činil s akcentem na nezlomnou podporu divadla v boji proti útlaku“ (Boal, 2006, s.4). Od myšlenky politického boje utlačovaných obyvatel v Brazílii se v současnosti význam metody divadla utlačovaných přesunul do širšího kontextu – „boje (utlačovaných) proti kaţdodenní invazi“ (Boal, 2006, s.26) různých ideologií10, kterými jsme v našich ţivotech napadáni. Smyslem celého procesu a také hlavní myšlenkou celoţivotního díla Augusta Boala je transformace naší sociální reality, v níţ jsou uplatňovány mechanismy nadvlády, útlaku, globalizace apod., směrem k lidskosti a etickému rozměru na základě převzetí vlastní zodpovědnosti za podobu sociální reality jednotlivými subjekty, tedy námi – lidskými bytostmi. Pedagogický princip divadla utlačovaných je zaloţen na transformaci jedince skrze samotný proces tvorby, který, jak Boal (2006, s. 84) věří, je jiţ sám o sobě transformativní. „...věříme, ţe akt změny nás mění“. Boal věří, ţe skrze tvůrčí estetický proces, který podrobuje kritickému zkoumání konflikty námi ţité sociální reality, můţeme dosáhnout nejenom vlastního odhalení a poznání sociální reality, ale také její transformace. Ve své poslední knize The Aesthetics of the Oppressed (Estetika utlačovaných) se Boal (2006) zabývá estetikou jakoţto nástrojem pro odkrývání, pochopení, ale především procítění sociální reality (skrze smysly), v níţ jako jednotlivé subjekty11 ţijeme a na níţ se vlastním jednáním podílíme. K divadlu utlačovaných neodmyslitelně patří solidarita s utlačovanými a otázka etiky a morálky. Solidarita s utlačovanými můţe mít různé podoby. Nejčastěji se jedná o formu multiplikace, tedy šíření této metody. Synergie vytvořená poznáním vlastního útlaku produkuje další práci s různými skupinami utlačovaných a tím dochází k postupné transformaci světa. „Dělání divadla utlačovaných je vţdy výsledkem etické
10
11
Ideologii chápeme stejně obecně jako Thompson: „Studovat ideologii znamená studovat způsoby, jimiţ význam slouţí k nastolení a udrţování vztahů dominance.“(In Röhrich, 2008) Subjekt byl koncipován na základě Karteziánské soustavy R. Déscarta, coţ se stalo předmětem kritiky „post“ teorií. Subjekt byl chápán jako tvůrce objektové reality, coţ se přeneslo do vztahů, statusů a rolí mezi lidmi. v souladu s Gofmanem se jedná o tzv. proces stigmatizace znevýhodněného jedince, který je chápán jako objekt. Objekt je pasivním příjemcem vůle subjektu.( Goffman, 1999)
36
volby a vţdy znamená vybrat si stranu utlačovaných. Kdybychom divadlo utlačovaných zkoušeli transformovat do pouhé zábavy bez vědomí, to by bylo jeho popření; a kdyţ ho transformujeme do zbraně útlaku, mohlo by být zrazeno.“ (Boal, str. 104). Ţijeme ve světě, jehoţ pravidla si zvnitřňujeme. Boal však poukazuje na to, ţe dnešní svět je sice mravní, nikoli však etický. Jsme vedeni pouze mravními zákony, které určuje naše společnost, ale neptáme se po etice těchto zákonů. Tyto zákony mají pouze vnější formu, ale postrádají vnitřní hodnotu. Převládající mravnost (z latiny mores, tzn. zvyky), je v kolizi s etikou (z latiny ethos, tzn. hodnota, ke které směřujeme). Mores je to, co je, a ethos je tendence, kde bychom jednou chtěli být. Mores je minulost a přítomnost a ethos je přítomnost a budoucnost. Mravnost souvisí s tím, co je běţně akceptováno a etika vede k tomu, co bychom chtěli, aby bylo. Závěr vytvořený divadlem utlačovaných zní: Naším úkolem nemá být pouze reprodukovat kulturu, ale také se na ni kriticky dotazovat. Stejná schopnost kritického myšlení a dotazování nám umoţní vymanit se z útlaku a svou vlastní kulturu a realitu začít aktivně utvářet. v tomto kontextu se Augusto Boal zamýšlel nad znaky a rituály moci (Estetika utlačovaných). Uveďme si tedy nyní jeho myšlenky o fungování moci v lidské společnosti. Pro realizování sebe sama a svého autentického jednání je třeba, abychom rozpoznali struktury moci, kterou aplikujeme a která je na nás aplikována. Moc je předtím, neţ ji aplikujeme v konkrétní situaci, pouze abstraktním pojmem, čistým potenciálem před jednáním. Moc potřebuje jasnou hmotu (obsah), abychom ji dokázali na první pohled a poslech identifikovat, aby byla obávaná a respektovaná. Poţaduje hmatatelné příznaky tvořené signály, znaky a symboly, s velmi dobře strukturovanými rituály vědomými nebo nevědomými (Boal, 2006). Naše společnosti jsou v estetickém slova smyslu pozoruhodné, protoţe jsou zaloţeny na vztazích moci. Moţnostmi vyuţití divadla utlačovaných jako nástroje pro vzdělávání k míru a lidským právům se věnoval Roberto Mazzini, který prosazoval vědomou práci s konfliktem jako se sociální přirozeností lidí a jako zdrojem transformace a změny (snaha najít rovnováhu mezi „nekonat násilí“ a „nenechat násilí konat na sobě“) (Mazzini, 1992). Kaţdý člověk patří do několika různých sociálních skupin, ne vţdy si nutně vybírá skupinu, do které bude patřit. Někdy pouze získáváme moc nad určitou skupinou jen tím, ţe patříme k jiné skupině. Často tedy není naším osobním rozhodnutím, zda
37
budeme utlačovateli nebo utlačovanými. Nejedná se o otázku morality nebo otázku dobra a zla. Je to otázka naší příslušnosti k sociální skupině. V souladu s post teoriemi definuje tedy Boal moc „nikoli jako jednosměrný útlak, ale jako otázku mocenských vztahů, v nichţ je míra moci dostupná jednotlivým sociálním aktérům proměnlivá…“ (Zábrodská, 2009, str. 22). Díky tomu mohou „v závislosti na různých kontextech … různé sociální subjekty vykonávat moc odlišně, coţ znamená, ţe i příslušníci a příslušnice minorit mohou mít v určitých kontextech moţnost zvrátit mocenskou asymetrii ve svůj prospěch.“ (Zábrodská, 2009, str. 29). Jedním
z důleţitých
faktorů
utváření
mocenských
vztahů
a vytváření
a udrţování útlaku ve společnosti je řeč a jazyk. Boal se stejně jako kritičtí analytikové zabýval ideologickými funkcemi jazyka, a to právě v kontextu vytváření útlaku ve společnosti. Zábrodská (2009, str. 74) uvádí, ţe „hlavním předmětem kritických analytiků/analytiček je ideologická funkce jazyka, tedy role, kterou jazyk hraje při vytváření a udrţování vztahů moci a dominance.“ Podle Boala jsou slova, která jsou nositeli významů, v dnešním světě zahalena nebo se vytrácí. Abychom se přiblíţili podstatě významu slov, potřebujeme podle něj jiný způsob vnímání, a tím je estetický jazyk divadla. Divadlo, které je syntézou dramatického, výtvarného, hudebního a tanečního umění, je sumou všech jazyků a právě ty nám mohou pomoci znovu uskutečnit dialog. Na závěr kapitoly uveďme, ţe přestoţe Boal ve svých knihách konkrétně nepojmenovává teoretická východiska, jeho tvorba má svým zaměřením velmi blízko k „post“ teoriím. „Jako „post“ teorie můţeme chápat relativně nové směry sociálněvědní a feministické teorie a výzkumu, které rozpoznávají problematičnost takových pojmů jako pravda, realita, pokrok, jáství a zkušenost. „Post“ teorie nahlíţejí na tyto pojmy jako historicky a kulturně specifické konstrukty, jeţ nechtějí chápat jako chápání svého teoretizování a politiky, ale jako objekty kritického zkoumání. Záměrem těchto směrů není – a ani nemůţe být – objektivní poznání sociální reality, ale analýza způsobů, kterými je tato realita konstituována. Jejich cílem pak je rozšíření moţností kulturní srozumitelnosti, tedy otevření nových způsobů chování sociální reality, jeţ by překročily limity toho, co je v současné společenské konfiguraci myslitelné a legitimní.“ (Zábrodská, 2009, str. 21).
38
3.2 Útlak v pojetí divadla utlačovaných Jak vyplývá z předchozí kapitoly, stěţejním pojmem Divadla utlačovaných je útlak, který brání lidem v realizaci jejich pravého lidství. Právě okolo útlaku a se záměrem poskytnout lidem nástroje, aby ho dokázali rozpoznat a překonat, jsou vystavěny všechny nástroje tohoto sociálně-divadelního směru. Podívejme se tedy nyní na jednotlivé aspekty vnímání útlaku v rámci Divadla utlačovaných. Boal chápe útlak jako dynamický vztah mezi utlačovatelem a utlačovaným, přičemţ utlačovaný není definován ve vztahu sám k sobě12, ale právě ve vztahu k utlačovateli (Boal, 2006). Za utlačované či znevýhodněné jsou v duchu této pedagogické myšlenky povaţováni „...ti jedinci nebo skupiny, které jsou sociálně, kulturně, politicky, ekonomicky, rasově, sexuálně nebo jinak zbaveny svého práva na dialog nebo jsou jakýmkoliv způsobem omezeni ve výkonu tohoto práva.“ (Deklarace ITO13). Mluvíme-li tedy o útlaku, nemusí se nutně jednat o útlak, který je na první pohled viditelný. „Kaţdý z nás je určitým způsobem utlačovaný. Abychom mohli pracovat s ostatními utlačovanými, musíme si ujasnit svoji situaci. Musíme analyzovat svoji pozici, ptát se, protoţe být utlačovaný, ještě neznamená mít vţdy pravdu. Velmi záleţí na společenské situaci. Pokud je útlak kolektivním problémem, jedinec nad ním nemůţe vyhrát. Jedinci mohou čelit útlaku, ale k výhře nad útlakem je potřeba kolektiv, politická strategii, společný způsob cesty proti útlaku.“ (J. Boal, 2010, Pula) Otázkou, co je jednotícím prvkem pro zdánlivě nesouvisející témata (gender, ústavní péče, imigrace atd.), která jsou v představeních divadla utlačovaných často pod pojmem „útlak“ prezentována, se dlouhodobě zabývá Julián Boal, syn Augusta Boala. Julián spolu se svým otcem vedli mnoho workshopů po celém světě a měli moţnost se setkat s různými tématy, která si vykládáme pod slovem útlak.14 Svou definici útlaku na kaţdém z workshopů nejprve předkládají formou diskuse účastníkům, kterou posléze doplňují zaţitými příběhy. Augusto a Julian Boal se zamýšleli často nad schématy 12 13
14
Výjimkou jsou pouze introspektivní techniky Duha touhy viz BOAL, A. Duha touhy, 1995. International Theatre of the Oppressed Organisation (ITO), Declaration of principles http://www.theatreoftheoppressed.org/en/index.php?nodeID=23 Kdyţ vedl Julián Boal workshop divadla fórum v naší republice v roce 2008, poloţil účastníkům otázku, jaký útlak nás v naší zemi trápí. Naši odpověď jsme hledali velice těţko. Otázkou je, zda proto, ţe v naší republice útlak neexistuje, anebo proto, ţe jsme si ho ani sami nebyli vědomi.
39
tohoto typu: „Myslím si, ţe jsem utlačován x Nevím, ţe jsem utlačován“. (srov. Kasíková, 2008). Za nejzávaţnější povaţuje Julián Boal takový útlak, jehoţ si člověk sám není vědom. „...jedna ţena v Indii odpověděla na otázku, zda má problémy s domácím násilím, ţe ne, protoţe ji její manţel bije pouze tolik, kolik si zaslouţí.“ Naopak za útlak nepovaţuje situaci, kdy „ţena ze Švýcarska uvedla, ţe se cítí utlačovaná ţebráky“, neboť ten, kdo je utlačován, je z jeho pohledu ţebrák, a to systémem, který tuto situaci vůbec dopustil (J. Boal, 2010, Pula). Julián Boal si klade otázku, zda je správné definování útlaku jako situace, v níţ bylo pouţito násilí. Tvrdí: „Ne vţdy, kdyţ pouţíváte násilí, utlačujete. Například, kdyţ partyzáni bojovali ve Francii proti nacistickému reţimu, uţívali násilí, ale nebyli utlačovateli nacistického reţimu.“ (J. Boal, 2010, Pula). Útlak v Divadle utlačovaných tedy není Násilím. Augusto Boal také v souvislosti s útlakem upozorňoval na nebezpečí konformity vězně, s nímţ se setkal na jednom z workshopů v Norsku. Jde o situaci, kdy útlak přijímáme a bereme jako „normální“, jelikoţ se týká všech lidí náleţejících k utlačované skupině. Boal se k tomu vyjadřuje takto: „Jedna ţena tam řekla: „Ţeny tady dostávají za stejnou práci niţší platy neţ muţi.“ Tu větu jsem jiţ předtím slyšel mnohokrát v jiných zemích. Ale to, co řekla potom, mě rozesmutnilo. “Ale víte, je to tak normální a muţi s námi dobře vychází, takţe to nevadí. Více pomáhají, protoţe mají více peněz.” Protoţe muţi byli hodní, ţeny přijaly fakt, ţe jsou hůře placeny. To je velmi smutné, protoţe se jedná o konformitu vězně. Vězně, který říká: “Ano, jsem vězeň, ale můj pán je pánem i ostatním.” Ale to nic nemění na tom, ţe jste vězněm! Útlakem jsou podmínky, za kterých dostáváte za stejnou práci méně peněz neţ muţi. Produkt je stejný.“ (Boal, 2007, London). Slova oběť a vyloučený bývají mylně zaměňována za slovo utlačovaný. Termín oběť se podle J. Bola vztahuje k jednotlivci, nikoli ke skupině. Oběť je slabá, nemá dostatek sil na to, aby se bránila. o obětích mluvíme např. v souvislosti s přírodními katastrofami – po těchto událostech zůstávají oběti, nikoli utlačovaní. Termín vyloučený se pouţívá k odstranění hranice ve vztahu mezi utlačovanými a utlačovateli a popírá vztah mezi vyloučenými a začleněnými (J. Boal, 2010, Pula). Utlačovaný v Divadle utlačovaných tedy není Obětí ani Vyloučeným.
40
Utlačovaný v pojetí divadla utlačovaných není člověk, který je v depresi doprovázené pasivitou, ale člověk, který se aktivně pokouší nějakým způsobem dosáhnout aktu liberalizace, avšak prohraje. Utlačovaný je člověk, který si v prezentovaném divadelním modelu klade otázku „Co byste udělali na mém místě?“; otázku, která motivuje diváka, aby vstoupil do hry, hledal a vyzkoušel různé alternativy jednání v prezentované situaci útlaku (Boal, 2006). Boal často upozorňoval na to, ţe jeho techniky nejsou fixně stanoveným a neměnným pracovním návodem. Naopak upozorňoval na nutnost hledání vlastních forem práce v souvislosti s konkrétní skupinou lidí v dané zemi, na potřebu přizpůsobovat techniky podmínkám. Skupina GTO Paris, v níţ působí Julián Boal, si tedy vytvořila vlastní pracovní definici útlaku. „Útlak nedefinujeme jako vztah dvou jednotlivců, ale jako konkrétní vztah různých sociálních skupin. Vztah, ve kterém jedna skupina určitým způsobem vyuţívá tu druhou.“ (J. Boal, 2010, Pula).
3.3 Augusto Boal a Paulo Freire Tak jako je Freireho pedagogika zaloţena na rozvoji kritického myšlení prostřednictvím kladení otázek, je i divadlo utlačovaných „otázkou upřímně poloţenou publiku ve formě divadelní scény. Je to upřímná touha konfrontovat různé názory, myšlenky a jednání.“ (Boal, 2006, s. 122). Obě pedagogické metody jsou zaloţeny na vedení sokratovského rozhovoru, pomocí nějţ chtějí Augusto Boal i Paulo Freire docílit probuzení kritického myšlení u svých „ţáků“. Divadlo utlačovaných Augusta Boala vzniklo stejně jako Freireho kritika společnosti a koncept vzdělávání v reakci na politickou a sociální situaci v zemích Latinské Ameriky v 60. - 70. letech 20. století. Mohli bychom na ně tedy nahlíţet jako na „překlad“ pedagogiky utlačovaných do divadelního jazyka. Přestoţe Boal ve své první knize Divadlo utlačovaných 15 Freireho pedagogiku utlačovaných jako jedno ze svých teoretických východisek přímo neuvádí, je zřejmé, ţe Freireho „obhajoba „conscientizaçâo“ (viz 2. kapitola), jeho raná metodologie, jeho
15
Svou práci Augusto Boal přiblíţil v několika knihách, které si získaly takovou oblibu, ţe byly přeloţeny do více neţ 25 jazyků (do českého jazyka ne) a jsou známy po celém světě.
41
důraz na vztah ţáka a učitele, jsou styčnými body mezi prací Boala a Freireho.“ (Milling a Lay, 2001, s. 191). Boal s Freirem se poprvé setkali v roce 1960, na severovýchodě Brazilie, kdyţ byl Boal na turné s Teatro de Arena v nejchudším regionu státu, kde Freire v té době zkoušel svou metodu v praxi (Babbage, 2004; Boal, 2005). v době jejich prvního setkání nemělo Boalovo divadlo ještě zdaleka pozdější formu sokratovského rozhovoru. Bylo zaloţeno na principu politického divadla16, které lidi přímo nabádalo k tomu, aby se zbavili útlaku a ukazovalo jim různé moţnosti. Herci z Teatro de Arena tehdy divákům předkládali otázku jiţ vyřešenou. Freire jiţ našel svůj způsob, jak lidem ţijícím v chudobě a bezpráví přiblíţit poznání a tehdejší Boalův způsob výuky kvůli tomuto prvku kritizoval. Freire tedy přiblíţil Boala k myšlence zapojit diváky do samotného hledání odpovědí na otázky, které divadlo pouze poloţí. k tomuto názoru se přiklánějí také Milling a Lay (2001) a Babbage (2004). Babbage (2004, s.19) uvádí, ţe je zřejmé, ţe Freire „...významně ovlivnil Boalovo myšlení a nepřímo také jeho pracovní techniky.“ Sám Augusto Boal v jednom z rozhovorů uvedl, ţe svou první knihu pojmenoval Divadlo utlačovaných17 jako poctu Freiremu a o svém vztahu k Freiremu píše v knize Legislativní divadlo (1996). Dalším, i kdyţ nepřímým spojením Freireho pedagogiky utlačovaných s Divadlem utlačovaných je Boalova účast na vzdělávacím programu gramotnosti ALFIN18 v Peru roku 1973 (Babbage, 2004). Přestoţe se jej Freire osobně nezúčastnil (tou dobou byl jiţ v Evropě), program vycházel z jeho vzdělávací a sociální koncepce vedoucí ke „conscientizaçâo“, kritickému uvědomění. Konkrétní způsoby prolnutí Freireho pedagogických principů do Boalovy tvorby zmíníme dále v průběhu kapitoly. Určité souvislost v činnostech obou muţů můţeme sledovat i v politické oblasti. Freire zaloţil v roce 1980 Dělnickou stranu v São Paulu (Prokop, 2005). Boal za Dělnickou stranu kandidoval do městské vlády v Riu de Janeiro, kde byl v roce 1992 zvolen radním (tzv. Vereadorem). Ačkoliv Boal svůj přátelský vztah k Freiremu rozvíjel, politické události, které se odehrály v letech 1960 – 1980, a jejich pracovní ţivoty po dlouhou dobu jejich veřejné pracovní setkání neumoţnily. Poprvé se před zraky veřejnosti setkali aţ
16
17 18
Pojem politické divadlo se snaţí o prosazení vítězství určité teorie, společenského přesvědčení či filozofického záměru. Estetika je v tomto divadle podřízena ideologické debatě. (Pavis, 1996) http://www.democracynow.org/2005/6/3/famed_brazilian_artist_augusto_boal_on „Operación Alfabetización Integral“ neboli Operace komplexní gramotnosti
42
v březnu roku 1996 na Druhé výroční konferenci Pedagogiky utlačovaných v Omaze19, kde společně pro publikum reflektovali „osvobozující“ pedagogiku 20. Na této konferenci obdrţeli oba titul Doctors Honoris Causa na University of Nebrasca (Boal, 2001, 2005). Boal si dlouholetého přátelství a společného duchovního smýšlení s Paulem Freirem velmi váţil. Na Třetí výroční konferenci Pedagogiky utlačovaných v Omaze v polovině května roku 1997, tedy krátce po Freireho smrti, pronesl: "Jsem velmi smutný, přišel jsem o posledního otce. Nyní vše, co mám, jsou bratři a sestry..." (Boal, 2005). Na závěr bychom poukázali na jedno symbolické spojení těchto dvou pedagogů. Paulo Freire a Augusto Boal oba zesnuli 2. května, přestoţe kaţdý v jiném roce.
3.4 Techniky divadla utlačovaných Nyní si představíme tři hlavní techniky Divadla utlačovaných Augusta Boala, které se staly inspirací pro tvůrčí a výzkumný projekt disertační práce. Jedná se o Divadlo fórum, Duhu Touhy a Legislativní divadlo. Divadlo utlačovaných se ve všech svých formách vţdy snaţí o transformaci společnosti směrem k osvobození utlačovaných. Divadlo utlačovaných je akcí samotnou a zároveň přípravou na akci v reálném ţivotě. „Jak všichni víme, nestačí pouze interpretovat realitu: je nezbytné ji také měnit!.“ (Boal, 2006, s.6) Divadlo utlačovaných A. Boal přirovnává k ţivému stromu, z jehoţ kmene vyrůstají různé větve – další jeho techniky, které jsou mezi sebou pevně spjaty filosofickým, etickým a politickým posláním tohoto divadla. Divadlo utlačovaných tedy nelze vnímat jako pouhé techniky. Pokud hovoříme o divadle utlačovaných je nutno na něj pohlíţet v komplexnosti jeho poslání. „Divadlo utlačovaných je skutečně strom. Není to jen jedna část tady a další tu a další támhle, které si můţete posbírat, jako v obchodě u pultu. ... Můţete jednotlivé části stromu odřezat, ale přijdete o to podstatné. To podstatné je etické chování, coţ je
19 20
Pedagogy of the Oppressed Conference, University of Nebraska, Omaha, březen 1996 http://www.ptoweb.org/boal.html
43
politika. Je to země, půda, která nám dává jídlo. Tento strom roste z půdy etického chování.“ (Boal, 2007, London; srov. Boal, 2006) Základem divadla utlačovaných jsou hry, které se podobají našemu ţivotu ve společnosti. Stejně jako ţivot i ony mají svá pravidla. Hra však zároveň nabízí prostor pro tvůrčí svobodu, bez které se nemůţeme obejít ani v našem ţivotě.21
Divadlo fórum Divadlo fórum je nejdůleţitější technikou stromu divadla utlačovaných, která se jako celek zrodila v roce 1973 v Peru, ale jejíţ počátky leţí jiţ v Boalově reţijní práci v Teatro de Arena. Jedná se o techniku, v níţ je publiku (utlačovaným) předloţen krátký příběh s problémovým tématem útlaku, v němţ se protagonista – hlavní postava (utlačovaný) příběhu snaţí bojovat proti antagonistovi (utlačovateli), avšak prohraje. Potom Joker (facilitátor) vyzve publikum k diskusi a také k jednání na jevišti. v divadle fórum se z pasivního diváka stává aktivní herec, který pátrá po moţných strategiích jednání, jak se proti útlaku v předloţené situaci vzepřít. Nyní si přiblíţíme vývoj této metody na pozadí Boalovy tvorby. Počátek této metody lze sledovat v 60. letech, kdy Boal i se souborem Teatro de Arena byli součástí tzv. Movimento de Cultura Popular (MCP) - Hnutí lidové kultury, které nezáviselo na oficiální, burţoazní kultuře. (Hendl, 1983) Tehdy společně podnikli turné po nejchudším severovýchodním regionu Brazílie, kde se snaţili bojovat proti „novodobému otroctví“ tím, ţe nabádali rolníky k revoluci prostřednictvím politického divadla, avšak sami se tohoto boje nikdy nehodlali zúčastnit. Za to pak právem kritiku u těchto chudých obyvatel Brazílie: „...Nato se zamyslel ... a řekl: „Takţe, kdyţ mluvíte o krvi...myslíte vlastně naši, selskou krev…ne tu svoji hereckou…protoţe se samozřejmě chcete vrátit do svých pohodlných domů ve městě.“ (Boal, 2001, s. 194) Tehdy Boal změnil svůj pohled na „...umění, a v neposlední řadě i ...náhled na divadlo a jeho uţitečnost.“ (Boal, 2001, s. 200) Uvědomil si, ţe nabádat diváky k řešení je hluboce nemorální a ţe naopak řešení musí na jeviště přinášet sami diváci. Připomeňme, ţe právě v této době se Boal poprvé setkal s Freirem.
21
Představu všech technik stromu divadla utlačovaných Augusta Boala můžete nalézt v příloze.
44
Druhým krokem k technice divadla fórum byla příhoda, kterou Boal zaţil, kdyţ v Santo André opět pod záštitou MPC v roce 1964 vedl dramaturgický seminář pro dělníky ţelezáren. Dělníci zde tvořili hry, které byly zaloţeny na podkladě skutečné události – jejich stávky, kterou před lety zorganizovali. v průběhu této hry, vznikla mezi dělníky hádka, v průběhu níţ na scénu vstoupil divák, aby osvětlil své pohnutky, které ho vedly k jeho tehdejšímu jednání. „...Nakonec vznikl kompromis: Tlusťoch četl scénář a Hubeňour si průběţně tvořil svůj a podával tak simultánně svoji verzi událostí.“ (Boal, 2001, s. 204) Toto představení ještě nebylo technikou divadla fórum, ale bylo fórem na divadle. Boal byl fascinován tím, jak fikce prorostla do reality a poprvé začal přemýšlet o překonání této hranice „mezi pravdou fikce a fikcí pravdy“ (Boal, 2001, s. 205). V pořadí třetím krokem na cestě k divadlu fórum bylo objevení ţolíkového principu, jeţ Boal vyuţil ve své hře Arena conta Zumbi22 (Aréna vypráví o Zumbim) od Guarnieriho a Boala s muzikou od Edu Lobo (1965), která byla reakcí na novou politickou situaci23. v této hře, inspirován Brechtem, Boal poprvé rozvinul ţolíkový princip (Joker system), který se později v jiné formě stal součástí divadla utlačovaných. Ţolíkový systém fungoval podobně jako v kartách. Boal se snaţil ţolíkovým principem zničit všechny stylistické konvence současného divadla. Ţádná postava by neměla být „soukromým vlastnictvím“ ţádného z herců. Všichni by měli mít právo hrát kohokoli, muţi ţeny a naopak. Boal chtěl zdůraznit, ţe je rozdíl mezi charakterem postavy a charakterem herce. Show mohla být přerušena Jokerem. Mohl hrát cokoli; vysvětloval politickou situaci v době historického příběhu o Zumbim a dával ji do kontextu se současnou politickou situací v Brazílii; reprezentoval Arénu a její stanoviska; rozvíjel dialogy s postavami na jevišti, které nahrazovaly monology postav. v tomto představení byly poloţeny základy dialogu Jokera s divákem a vůbec základ divadla fórum. Detailně je pak tento systém popsán v knize Divadlo utlačovaných. (Boal, 1996). 22
Na pozadí historické události - boje historické osobnosti Zumbiho za osvobození afrických otroků v 17. stol.
Aréna slavila minulé boje proti krutovládě a skrze to nabízela odsuzování nově nastolené diktatury. Hudba podtrhovala emocionální sílu představení tak, aby byl posílen jeho ideologický význam. Toto muzikálové představení nebylo estrádou. Velký důraz byl kladen na to, co herci zpívali a ne jak. 23
V roce 1964 byl prezident Goulart svrţen a nahrazen Humbertem Castelem Branco. Nastal nový reţim s cenzurou
a četnými omezeními. Činnost MPC byla novou vládou zakázána.
45
V roce 1971 byl Boal uvězněn za protivládní postoje, byl drţen v samostatné cele a mučen. Na nátlak mezinárodní veřejnosti byl po třech měsících propuštěn. Boal i s rodinou po této nepříjemné události odešel do exilu. Nějakou dobu Boal pobýval také v Peru, kde zůstal aţ do roku 1973. (Hendl, 1983) Zabýval se zde organizací a podporou lidového divadla. v Peru se odehrály dvě významné události v Boalově pracovním ţivotě. Jednak zde prolnul postupy divadla utlačovaných s Freireho pedagogickými postupy účastí na vládním projektu zvyšování gramotnosti - právě během tohoto projektu vznikla technika Divadla fórum. (Milling; Lay 2001). V roce 1973 se zde Boal zapojil do vzdělávacího programu gramotnosti ALFIN, který vycházel z Freireho pedagogiky utlačovaných. Tato kampaň byla programem vlády, která chtěla zvýšit gramotnost v této čtrnáctimilónové zemi s mnoha rozdílnými jazyky i dialekty a s téměř třímiliónovým negramotným nebo pologramotným obyvatelstvem. (Babbage, 2004) „Cílem bylo umoţnit komunikaci napříč těmito jazyky a to jak skrze jazyky umělecké,
tak
i lingvistické,
bez
nadřazenosti
jednoho
nad
druhým.“
(Babbage, 2004, s. 20) Gramotnosti se tedy vyučovalo dvojjazyčně ve vlastním jazyce a španělštině, ale také skrze všechny dostupné jazyky jako jsou umění (divadlo, fotografie, loutky, film, novinářství atd.) (Boal, 2000) Boal vyučoval v Peru gramotnosti (ve smyslu kritického uvědomění) prostřednictvím divadla. Boal vedl studenty podle zásad Freireho k transformaci od vnímání sebe sama jako objektů, jako jedinců, kteří jednají podle jiných, k vnímání sebe sama jako subjektů – jedinců schopných samostatné akce. (Babbage, 2004) Tedy k jejich přeměně z role pasivních diváků do role aktivních herců. Činil tak skrze:
Poznání našeho vlastního těla – hry a cvičení na poznání těla (jeho limity a moţnosti, jeho sociální deformace a moţnosti jeho rehabilitace).
Vyjadřování vlastního těla – hry a cvičení, ve kterých začínáme vyjadřovat sami sebe skrze tělo a opouštíme jiné běţnější formy vyjadřování.
46
Divadlo jako jazyk – uţívat divadla jako jazyka, který je ţivý a přítomný, ne jako ukončený produkt zobrazených obrazů z minulosti:
Jako simultánní dramaturgii – divák „píše“ simultánně s jednáním herců. Pozvání pro diváka na jeviště bez nutnosti jeho přítomnosti na jevišti. Diváci instruují herce k akci za účelem změny, tedy píší scénář simultánně s jejich hrou. Herci ihned jednají.
Jako divadlo obrazu – diváci intervenují přímo „ mluvením“ skrze obrazy tvořené z těl herců.
Jako divadlo fórum – divák intervenuje přímo v dramatické akci a jednání.
Divadlo jako diskurs – jednoduché formy, v nichţ divák - herec vytvoří „brýle“ podle jeho potřeby diskutovat určitá témata nebo cvičení určitých akcí (např. novinové divadlo, neviditelné divadlo, divadlo foto-román, prolomení útisku, divadlo mýtu, divadlo (soudu nebo utrpení), masky a rituály). (Boal, 1996)
Augusto Boal se snaţil vytvořit metodu, jeţ by přiměla diváka být aktivním spoluúčastníkem na představení. Divadlo fórum jako takové se zrodilo na základě toho, kdyţ Boal nerozuměl tomu, co se mu diváci snaţili říct. v Chacalayo v Peru v roce 1973 Boal vedl workshop o lidových formách divadla. Tehdy s herci pouţíval princip tzv. simultánní dramaturgie, kdy herci na jevišti jednali tak, jak navrhlo publikum. Hráli hru o ţeně, která zjistila, ţe její manţel má milenku v jiném městě. Jí – manţelce – říká, ţe tam staví pro ně nový dům. „Byl to skutečný příběh – ţena středního věku, která nám jej řekla, seděla na scéně a čekala, jaké padnou z obecenstva návrhy. Její skutečný manţel se měl od milenky vrátit na druhý den. Scénu jsme přerušili ve chvíli, kdy se manţel vrací a klepe na dveře. Co by teď měla ţena udělat? Plakat, předstírat, ţe nic neví, zuřit, zakousnout ho, nakopat mu zadek? Všechno jsme vyzkoušeli, dokonce i variantu, kdy jedna tlustá ţena navrhla: „Odpustila bych mu, po krátké a jasné domluvě!“ Herečka na scéně se opravdu snaţila, aby konverzace byla dostatečně jasná, ale tlustá ţena stále spokojená nebyla. Tak jsme ji pozvali na jeviště, aby názorně ukázala, co je podle ní „krátká a jasná domluva“. Opravdu, přišla na jeviště, chňapla násadu od koštěte a uštědřila manţelovi báječný výprask. Byl to vynikající herec – nikdy 47
nezapomenu jeho jedinečný výkon, plný emocí, přesně podle Stanislavského – jak se bránil úderům a sliboval, ţe uţ ji nikdy, nikdy nepodvede. Jsem přesvědčený, ţe ten herec nikdy nikoho nepodvedl. Po této „jasné domluvě“ tlustá ţena odpustila svému manţelovi – předtím jí ale ještě musel přinést z kuchyně tác s jídlem, protoţe jí po všem tom bití pořádně vyhládlo.“ (Boal, 2001, s. 205-206) „Od tehdy jsem bral Forum Theatre jako způsob práce – a vţdy jsem vysvětlil, ţe
divák
můţe
dělat
cokoli
se
mu
zamane
...kromě
bití
účinkujících.“
(Boal, 2001, s. 207) Teprve divadlo fórum podle Boala začalo klást ty pravé otázky divákům. Otázky, na něţ v sokratovském rozhovoru dávali diváci sami odpověď. „V Santo André jsem viděl hrát herce určité postavy – a zároveň lidi, podle kterých ty postavy byly napsány. v Chacalayo to bylo přímé. Aktuální situace ze ţivota se stala uměním. Diváci – skuteční lidé – vnikli do onoho posvátného estetického prostoru a tady se jejich ţivot rozdvojil. Jednak fungovali jako oni sami – a jednak představovali určitou postavu. Rozdvojený ţivot – oni a jejich představy – se stal mnohem srozumitelnější. Kaţdá osoba se rozdvojila – kaţdý coby herec se mohl „reţírovat“ sám, vymyslet si své vlastní cesty, vlastní řešení. v těch představách si mohl kaţdý vyzkoušet jednání pouţitelné pak i ve svém skutečném ţivotě.“ (Boal, 2001, s. 207) Boal je povaţován za zakladatele Divadla fórum, ale jeho moţnou paralelu lze vnímat také v britském TIE (theatre in education), které naplňovalo stejné cíle: zaktivizovat diváky a vytvořit struktury, které by usnadnily divákům účastnit se dramatu. (Vine, 2005)
Dramaturgická linka divadla fórum Příběh hraný technikou divadla fórum klade divákům otázku, na níţ potom společně hledají odpověď. Joker (facilitátor diskuse), který celou akci řídí, se musí snaţit zachovávat neutralitu při hře a nevkládat vlastní myšlenky do hry. Jeho neutralita však neznamená, ţe nemá názor, je podloţena etickým výběrem stát na straně 48
utlačovaných. Jeho neutralita je nutná z hlediska rozvíjení kritické diskuse s diváky. Svými otázkami diváky provokuje k myšlení, ale i k jednání na jevišti. V divadle fórum se v konfliktní situaci utkávají utlačovatel a utlačovaný. Boal (2006) upozorňuje na to, ţe není moţné je povaţovat za kladného a záporného hrdinu. v našich ţivotech mohou být také utlačovatelé, se kterými je moţné vést dialog a se kterými jsme schopni dosáhnout určité změny. Protagonista (utlačovaný) musí být někdo, kdo bojuje za svou věc, avšak nezná moţnosti, jak ve svém jednání svého výsledku dosáhnout. Tento moment je výzvou pro diváka začít vstupovat do hry a jednat. Publikum se identifikuje s postavou, snaţí se jí pomáhat svými intervencemi. Tato identifikace se můţe odehrát na třech úrovních: Absolutní identita – kdyţ se protagonista inkarnuje do přesně stejného problému, kterému čelí publikum. Analogie – kdyţ problém publika není přesně ten, který je ukázán, ale existuje silná analogie neboli podobnost mezi jejich problémem a problémem ukázaným Solidarita – obavy publika nejsou identické, ani analogické, ale je ustanoven vztah hluboké solidarity, který vede diváka - herce k nabídce jeho citlivosti a poznání zkusit otevřít různé moţnosti, v nichţ protagonista můţe najít řešení pro svůj problém Divadlo fórum operuje na etické úrovni. Etická úroveň je kreativní, dotazuje se po nových nápadech a alternativách, které je však potřeba zdůvodnit také z etického hlediska.
Duha touhy Techniky Duhy touhy jsou velmi diskutovaným tématem z hlediska jejich úzkého vztahu směrem k terapii. Augusto Boal tyto techniky vyvinul za účelem poznání naší sociální reality a sám je představil jako moţné techniky práce v terapii. u nás se o divadle utlačovaných v souvislostí terapií zmiňuje Milan Valenta (2007), který jej řadí mezi jeden z tzv. paradivadelních systémů s moţným přesahem do oblasti sociodramartu. Záleţí tedy na kaţdém z nás, za jakým účelem se je rozhodneme pouţít. V našem pojetí a zejména potom z hlediska tvůrčího a výzkumného projektu zabývajícího se ţivotem jedince v ústavní péči, jsou tyto techniky velmi zajímavé 49
v kontextu nikoli terapeutickém, ale společenském. Tedy v kontextu, jenţ se snaţí odhalit mechanismy útlaku, které jsou konstruovány naší společností. Technikami souhrnně nazvanými Duha touhy se Augusto Boal začal zabývat po svém odchodu do exilu začátkem 80. let, kdyţ ţil v Lisabonu a Paříţi. Na workshopech divadla utlačovaných, které pořádal pro imigranty, učitele, muţe a ţeny, dělníky atp. se tak jako doposud společně zabývali útlakem, který vytváří např. rasismus, sexismus, nevyhovující pracovní podmínky, nedostačující mzda, policie zneuţívající svou moc, atd. Tito lidé však vedle této vnější formy útlaku, měli potřebu zabývat se také útlakem jako např. osamělost, nemoţnost komunikovat s druhými, strach z prázdnoty atd., který rovněţ zaţívali a který bychom mohli označit jako vnitřní. Augusto Boal tomuto útlaku nejprve nevěnoval pozornost, ale postupně začal svůj původní postoj vůči těmto neviditelným formám útlaku přehodnocovat. Uvědomil si, ţe díky své zkušenosti, s krutou a brutální sílou útlaku v Brazílii, vţdy hledal k boji proti tomuto útlaku pouze konkrétní policisty, kteří tuto moc aplikovali. Avšak začal se zabývat myšlenkou, jací „policisté“ způsobují tento neviditelný, vnitřní útlak. (Boal, 2006) Na začátku 80. let 20. století let Augusto Boal vedl workshop nazvaný Flic dans la Tête (Policajt v hlavě), pro nějţ si vyslovil hypotézu, „ţe policisté jsou sice v našich hlavách, ale jejich velitelství a kasárna jsou venku.“ (Boal, 2006, s. 8). Cílem workshopu bylo objevit, jak se tito policisté dostávají do našich hlav a vynalézt způsob, jak je odstranit. (Boal, 2006) Soubor technik Duhy touhy tedy nabízí analytický proces, který pouţívá slov a ţivých obrazů k prozkoumání původu vnitřního útlaku v osobnosti. Technika Duhy touhy spočívá v myšlence, ţe všechny morální a politické hodnoty společnosti, všechny její struktury dominance a moci, všechny její mechanismy útlaku jsou obsaţeny (prostoupeny) také v nejmenších jednotkách naší sociální organizace jako jsou např. pár, rodina. Pokud tedy mluvíme o jednotlivém případu, mluvíme také o obecné platnosti podobných případů a mluvíme o společnosti, ve které se tento konkrétní případ můţe objevit. (Boal, 2006) V této myšlence je také formulován základní argument pro vymezení divadla utlačovaných, nebo také technik duhy touhy, vůči terapii, s níţ bývají tyto techniky často zaměňovány. Argumentem je právě generalizace jednotlivého příběhu, „...protoţe skrze generalizaci ...opouštíme terén, který je více vhodný pro studium psychoterapeutů a odkazujeme se k tomu, co je naším terénem a naším právem, k divadelnímu umění.“ 50
(Boal, 2006, s. 40). Divadlo pouţívá symbolický význam, který skrývá příběh jednotlivce do celku společnosti. Rovněţ podle Barbary Santos se techniky Duhy touhy nesnaţí léčit jedince, ale kolektivním zkoumáním chtějí přispět k odhalení mechanismů útlaku. Má za to, ţe i kdyţ útlaky mohou být různé, „všichni utlačovatelé chodili do jedné školy.“ (Santos, 2010, Pula). Znovu podtrhněme, ţe tento přístup Boalova zkoumání sociální reality má nápadně blízko k post teoriím, které zkoumají „...jak jsou udrţovány nerovné mocenské vztahy mezi jedinci nebo skupinami...“ (Zábrodská, 2009, str. 69) a které se shodně s Boalem snaţí o přispění k řešení aktuálních společenských problémů. Boal si klade otázku, jak lze změnit nabízenou realitu světa, která je nám předkládána? Odpověď hledá ve svých technikách, které se na realitu pokouší pohlédnout v souvislostech celého světa. v nich hledá formy jednání, které by dovedly tuto realitu k revoluci, které by ji dokázaly změnit. Pokud chceme něčeho takového dosáhnout, nemůţeme přemýšlet o sobě jako o individuu, ale o celé naší společnosti. Jak Augusto Boal zjistil, techniky Duhy touhy nejsou aplikovatelné pouze na evropskou společnost, ale skutečně v celém světě, kde pomáhají osvětlit mechanismy útlaku. o jejich smysluplnosti v zemích třetího světa se přesvědčil v Indii v roce 1994. Na workshopu si skupina Jana Sanskriti vybrala podrobit kolektivnímu zkoumání téma touhy mladých indických ţen vybrat si muţe na základě vlastní volby a nikoli na základě volby jejich otce. (Boal, 2006) Rádi bychom na tomto místě uvedli myšlenku, ţe techniky Duhy touhy lze z našeho pohledu povaţovat za samostatnou výzkumnou metodu, která je zaloţena na analýze vnímání reality skrze estetický jazyk divadla. Navíc je však toto zkoumání obohaceno o pedagogický potenciál, neboť my sami se podílíme na odhalování mechanismů útlaku, které jsou do nás společností vkládány, a tím docházíme k vlastnímu poznání reality. Domníváme se, ţe v těchto úvahách se nabízí moţné pole pro další výzkumy, které by propojovaly metodu divadla utlačovaných s analytickými postupy kritické diskursivní analýzy. Pro účely této práce však budeme o této metodě přemýšlet pouze v souvislosti s moţnými mechanismy útlaku, které mohou souviset s ţivotem mladých lidí v ústavním zařízení.
51
Legislativní divadlo Kaţdá společnost ke svému fungování potřebuje pravidla, které vyjadřuje pomocí zákonů. Martin (2006) povaţuje zákony za nástroj, který dokáţe korigovat a usměrňovat různé protichůdné tendence. Zákony nám mohou pomoci dovolávat se našich práv, ale v případě, ţe jsou stanoveny příliš úzce, mohou se stát nástrojem útlaku. „Legislativní divadlo je spojením divadla fórum a konvenčních rituálů parlamentu s cílem formulovat logicky promyšlené a ţivotaschopné předlohy zákonů. z tohoto místa potom následuje rutinní cesta prosazení zákona od jeho prezentace v legislativní komoře a přes tlak na zástupce legislativy k jeho prosazení.“ (Boal, 2006, s. 6) Myšlenkou, jak převést v platnost návrhy vzešlé z publika během divadel fórum, se Boal začal zabývat, kdyţ se v roce 1986 vrátil zpět do Brazílie. Tehdy započal práci na projektu Divadla utlačovaných v Integrovaných centrech pro lidové vzdělávání CIEPS (Integrate Centres for Popular Education) v Rio de Janeiru, které byly podporovány vládou. Jejich cílem bylo poskytnout moţnost vzdělávání v různých oblastech široké mase lidí, pocházející z chudinského prostředí. Se svými prvními kolegy Boal připravil představení divadla fórum o nejzávaţnějších problémech v Riu (nezaměstnanost, zdraví, bytové problémy, sexuální násilí, incest, postavení ţen a mladých lidí ve společnosti, duševní zdraví, drogy, apod.), které hrávali před zhruba třísetčlenným publikem. Lidé navrhovali, jak by se tyto problémy mohly řešit. Tehdy se Boal poprvé začal zabývat tím, jak by bylo moţné tyto návrhy skutečně zrealizovat. Zhruba po roce činnosti CIEPS se proměnila místní vláda, která jiţ dále jejich činnost nepodporovala. Boal spolu s ostatními se však rozhodli ve své práci pokračovat, ale potýkali se s těţkou finanční situací. v roce 1989 potom Boal se svými bývalými kolegy z CIEPS zaloţil hlavní organizaci Divadla utlačovaných v Rio de Janeiru – Center for the Theatre of the Oppressed (CTO - Rio), ale jejich situace se příliš nezlepšila. v roce 1992 se rozhodli, ţe svou činnost ukončí. Dohodli se, ţe svou spolupráci završí podporou divadelní volební kampaně Dělnické strany24 (Workers party. s představiteli strany se dohodli, avšak za podmínky, ţe jeden z nich – divadelníků, bude kandidovat na křeslo Vereadora (radního) v Riu. Protoţe všichni měli 24
Připomeňme si, že jedním ze zakladatelů Dělnické strany (1980) byl Paolo Freire.
52
za to, ţe je nikdo nemůţe zvolit, souhlasili. Kdyţ volili, kdo z nich by měl jít do místního parlamentu, skupina se obrátila na Boala. Ten z této myšlenky nebyl nadšen, neboť měl pracovní povinnosti po celém světě, kterých se nechtěl vzdát, ale pod tíhou argumentu, ţe určitě volby nevyhrají, nakonec svolil. (Boal, 2005) V průběhu volebního období tedy hrávali představení divadla fórum o denních událostech na náměstí pro lidi, kteří se k nim mohli přímo vyjadřovat; zpívali písně; dělali průvody; estetizovali ulice. Jejich popularita rostla. k tomu přispěla i jejich obrazová přitaţlivost pro fotografy a noviny. Ke konci volebního období tak nakonec „hrozilo“, ţe Boal bude zvolen. Jeho kolegové z CTO mu vnukli myšlenku, která se mu velmi zalíbila. Tím, ţe by se stal zastupitelem, bylo by moţné začít uplatňovat návrhy vzešlé z publika v přímé demokracii. (Boal, 2005) V roce 1992 byl Boal zvolen jedním z radních Ria de Janeira a od roku 1993 se započal neobyčejný projekt
Legislativního
divadla, který rozvíjel
myšlenku
prostřednictvím divadla dělat politiku a nikoli pouze hrát politické divadlo, tak jako tomu bylo v 60. letech 20. století. (Boal, 2005) V době, kdy Boal se svým kolektivem CTO začal rozvíjet Legislativní divadlo, v Brazílii byl stále patrný dopad dlouholeté neaktivity voličů během diktátorských reţimů (Bendelak, 2009). a právě Legislativní divadlo dokázalo hravou formou prostřednictvím divadla fórum vtáhnout do politiky také lidi, kteří se o politiku příliš nezajímali. Zapojením se do “diskuse” v divadle fórum se tito lidé vlastně přímo podíleli na tvorbě legislativy, neboť návrhy publika jsou zpracovávány odborným týmem do podoby vyhlášek a zákonů, které jsou potom dále podstoupeny městské radě k projednání. Projekt byl zaloţen na spolupráci tzv. legislativních asistentů a divadelní skupiny (sloţené z biologů, chemiků, sociologů, vědců, bankéřů, umělců, ţen v domácnosti a studenů) (Bendelak, 2009). Boal usiloval o návrat divadla do centra politické akce tak, aby se stalo centrem rozhodování. Spolu s týmem specialistů v divadle utlačovaných CTO – Rio začali školit v metodě divadla utlačovaných nové aktivní skupiny, které potom dále pracovaly s obyčejnými lidmi, od nichţ sbíraly názory na určité situace. Mezi ně patřily například obce, školy, okolní sdruţení, církve,
53
černošští vysokoškolští studenti, domácí pracovníci, bezzemci, osoby s tělesným postiţením, mladí lidé ţijící na ulicích, atd25. Podle Martina (2006) se lidé díky divadlu dokáţí spojit dohromady a kriticky se postavit proti autoritám. Tento akt je velmi důleţitý z hlediska komunity, neboť tím je utvářena její identita. Legislativní divadlo připomíná, ţe politika je lidskou přirozeností a ţe naše jednání je nutně politické, neboť i nezájem o politiku je politickým jednáním. Během Boalova mandátu bylo navrţeno 39 zákonů a schváleno 13 městských vyhlášek. Po ukončení jeho mandátu v roce 1997 byl prosazen první brazilský zákon o ochraně svědků zločinu na federální úrovni. (Boal, 2005) Jednotlivé vyhlášky jsou uvedeny v příloze. V roce 1996 po zkončení Boalova mandátu CTO-Rio v projektu Legislativního divadla pokračovalo, avšak bez přímého napojení na zastupitele. v roce 1998 získal projekt Legislativního divadla podporu z Ford Foundation´s founding, díky níţ vzniklo sedm nových skupin divadla fórum, které se zabývají tématy těhotenství dospívajících, AIDS, homosexualita, práva sluţebných v domácnostech atp. Od roku 2003 začali rozvíjet projekt Legislativního divadla také ve věznicích. (Bendelak, 2009) Klíčem k úspěchu legislativního divadla je shromáţdit návrhy zákonů, které se zapisují při kaţdé prezentaci divadla fórum, navázat kontakt s odborníky v této oblasti a s právními poradci. “Naše kaţdodenní moţnost být právoplatným občanem vychází z okamţiku, kdy opustíme naši pasivitu a vydáme se hledat moţné alternativy pro řešení našich problémů.” (Bendelak, 2009) Legislativní divadlo je příkladem, jak můţe být praktikováno občanství v celé populaci. Augusto Boal věřil, ţe jeho legislativní divadlo je metoda, která nebude slouţit pouze Riu, ale ţe můţe být stejně dobře aplikovatelné také v jiných zemích, neţ je Brazílie. Legislativní divadlo se rozšířilo do několika zemí, kde je většinou aplikováno bez přímého napojení na zástupce vlády (Německo, Francie, Portugalsko...). Podle Uchytilové (2003) má potom spíše symbolický charakter. v Portugalsku legislativní divadlo rozvíjel mladý zastupitel parlamentu José Soeiro26. v jeho pojetí legislativní divadlo sleduje dvě hlavní linie. Buďto jej můţeme pouţít jako nástroj, který upozorňuje na potřebnost dodrţovat zákony, které jsou v legislativě jiţ ukotveny, ale 25
Kompletní seznam těchto skupin divadla utlačovaných lze nalézt v knize Legislativní divadlo (Boal, 2005, s. 106 – 113) 26
Seznam skupin zabývajících se legislativním divadlem lze nalézt na stránkách Mezinárodní organizace Divadla utlačovaných.
54
v naší společnosti nejsou dodrţovány. v tom případě jdeme cestou od zákona k ideální realitě. Druhou variantou je pak situace, kdy zákon neexistuje, ale ze strany společnosti vychází potřeba k jeho vytvoření. v tomto případě pak vycházíme z problému reality a jdeme směrem k zákonu. Tyto zákony pak mohou nabývat různé právní síly, mohou být například vyhláškami, prováděcími předpisy apod. (Soeiro, 2009)
Cardboard Citizens Divadlo utlačovaných Augusta Boala je v současné době rozšířeno po všech obydlených kontinentech světa, jeho díla se překládají do desítek světových jazyků a inspirují další lidi k vytváření nových divadelních skupin vyuţívajích jeho metody v boji proti různorodým formám útlaku. Jednou z těchto skupin je i londýnská skupina Cardboard Citizens, kterou bychom Vám chtěli blíţe představit. Společnost Cardboard Citizens (Kartóňáci, Krabičáci, Krabicoví lidé), kterou bychom mohli z našeho pohledu označit jako neziskovou organizaci, zaloţil v roce 1991 Adrian Jackson27, dlouholetý spolupracovník Augusta Boala a překladatel jeho knih do anglického jazyka, s myšlenkou pomoci lidem bez domova a lidem ohroţeným bezdomovectvím, kteří byli donuceni opustit svůj domov, skrze divadlo znovu najít své místo ve společnosti a porozumět ţivotu většinové společnosti. Touha zaloţit tuto společnost byla podpořena jeho tehdejším působením v londýnské divadelní společnosti Booble, kde se pokoušel rozvinout práci s technikou divadla fórum právě s lidmi ţijícími na ulici a také spoluprací s Augustem Boalem. (zdroj workshop Jackson, 2007) Dnes působí Adrian Jackson jako umělecký šéf společnosti, jejímţ cílem je snaha vytvářet takový druh divadla, které přináší skutečnou a pozitivní změnu do naší společnosti. Východiskem pro tento cíl je poznání, ţe divadlo můţe být katalyzátorem pro změnu, růst a učení jak pro ty, kdoţ se účastní jeho tvorby, tak také pro publikum. Ať jiţ se jedná o publikum, kterého se téma bezdomovectví a nuceného vystěhování přímo dotýká a které tak ve společné diskusi skrze sdílené příběhy můţe nalézat vzájemnou oporu pro řešení problémových situací souvisejících s bezdomovectvím a nuceným vystěhováním; anebo se jedná o publikum sloţené z většinové společnosti, která skrze sdílené příběhy získává povědomí o této problematice.
27
http://Cardboardcitizens.org.uk
55
Vedle tvůrčí práce společnost poskytuje také praktickou podporu lidem bez domova a lidem, kteří byli donuceni opustit své domovy v oblasti ubytování, vzdělávání, zaměstnanosti, zdraví, kariéry a osobnostního rozvoje. Společnost je zaloţena na principech partnerství. Pro uţití divadla fórum respektive divadla utlačovaných v oblasti sociální pedagogiky byl pro mne velice inspirativní model, který společnost Cardboard Citizens vytvořila pro práci s lidmi na okraji společnosti a jehoţ základní myšlenku se Vám budu snaţit zprostředkovat. Tento model je zaloţen na cyklickém charakteru programu divadla fórum, který je vytvářen přímo s cílovou skupinou a následně hrán pro cílovou skupinu, z níţ jsou potom dále ke spolupráci vyzváni noví členové. v podstatě se jedná o tzv. multiplikaci divadla utlačovaných. Lenka: Proč jsi se rozhodla dělat tento typ divadla s lidmi bez domova? Terry: Protoţe mě samotnou to změnilo, takţe to není abstraktní teorie. Změnilo mě to. a myslím, ţe kdyţ jste částí vyloučené kasty je opravdu velmi těţké se kreativně vyjadřovat a tento typ dramatu to umoţňuje. … Je tu prostor pro skutečné příběhy. Ţe nepřemýšlíš jaké to asi je, být bezdomovec, ale přímo to zaţíváš skrz tyto pravdivé příběhy, a pravda dělá dobré drama. Uţ jsem byla na představeních, kde je to jen čisté divadlo, ale já prostě miluji kontakt s publikem, je velmi zvláštní s nimi být, i kdyţ pak odejdou... Jedním z programů, které společnost Cardboard Citizens nabízí pro lidi bez domova a lidi, kteří se byli nuceni odejít z domova, jsou kaţdodenní umělecké workshopy, jejichţ smyslem je posílit víru ve vlastní schopnosti a sebe sama prostřednictvím kreativity. Skrze umělecký proces a proţitek získaná, nebo mnohdy znovunabytá, víra ve vlastní schopnosti a dovednosti můţe mít pozitivní dopad na změnu celkové ţivotní situace účastníků. Tento předpoklad je potvrzen bezmála dvacetiletou praxí společnosti, která spíše neţ ve statistických číslech, podává jasnější důkazy při osobních setkáních s lidmi, kteří pro sebe touto cestou našli novou ţivotní šanci. Workshopy v oblasti herectví, zpěvu, hudby, kreativního psaní a tance kaţdodenně probíhají v budově Crysis Skylight v centru Londýna. Jsou vedeny profesionálními lektory a jsou volně přístupné pro kohokoli z cílové skupiny.
56
Na základě absolvování workshopů je dále ze strany Cardboard Citizens vytvářena nabídka pro další, trvalejší a placenou spolupráci. Ta se odvíjí ve třech rovinách. Jednak se můţe jednat o doplnění pracovního týmu společnosti Cardboard Citizens ve smyslu trvalé nabídky, dále se můţe jednat o krátkodobější i trvalejší hereckou spolupráci na profesionálních divadlech, a konečně také o jednoletou nabídku spolupráce na turné divadla fórum, které se hrává v londýnských tzv. hostels – ubytovnách pro lidi bez domova, charitách atp. a které právě oslovuje lidi bez domova k nové spolupráci a účasti na workshopech, kde mohou sdílet své ţivotní zkušenosti. „...je opravdu velmi důleţité aby naše publikum vědělo, ţe naši herci nejsou jenom herci, ale ţe měli tu zkušenost s bezdomovectvím, protoţe jinak bychom se mohli dostat do váţného problému, pokud by to byli pouze profesionální herci. Kdyţ jsem se byla poprvé podívat na představení, byla jsem naštvaná, protoţe aby mi parta naleštěných herců říkala jaké to je, to teda! Zatímco, kdyţ víš, ţe to ten člověk opravdu zaţil, ţe to v sobě má, je to jiné.“ Terry O´Leary28 „Vlastně je to hodně dobré být hercem ve foru, teď v ţivotě více přemýšlím dopředu a dělám těď méně hloupostí, třeba jako i kdyţ se opiju a někdo na mě dotírá uţ ho nepraštím jako kdysi, teď si uvědomuji, ţe je lepší odejít nebo se nějak jinak uklidnit. Celé je to zaloţené na tom, ţe ţiješ ze dne na den a snaţíš se najít způsob jak to změnit a z publika dostaneš tolik různých nápadů na které ani sám nepřijdeš. Ohromující věci.“ Sharon29 Od roku 2009 společnost Cardboard Citizens nově nabízí také jednoletý program pro mladé lidi ve věku 16-25 let, kteří jsou bez domova, nebo kteří byli nuceni opustit domov.
28
Terry O´Leary je současným Jokerem skupiny Cardboard Citizens, stejně jako její ostatní členové, i ona
do skupiny původně vstoupila jako člověk bez domova 29
Sharon je současná herečka skupiny Cardboard Citizens, i ona přišla do skupiny „z ulice“
57
Přestoţe není moţné zachytit osudy lidí, kteří prošli spoluprací s Cardboard Citizens a jejich úspěšnost i v dalším ţivotě, je zřejmé, ţe se tato společnost významnou měrou podílí na řešení situace a problematiky spojené s bezdomovectvím v Londýně.30 Lenka: Kolika lidem je moţné změnit divadlem ţivot? Terry: To je velmi těţko říct, vlastně jsme o tom mluvili minulou noc, někteří lidé hned po představení říkají: Wow, chci udělat ve svém ţivotě změnu, můţu přijít na workshop nebo pomůţeš mi pozměnit tohle... a to můţeme zdokumentovat, avšak můţe to zabrat i šest měsícu neţ řeknou: Ok, teď jsem připraven. Takţe se můţe stát, ţe potkáte někoho na workshopu a ten Vám řekne: Minulý rok jsem viděl vaše představení a tak jsem přišel. a vy v duchu na to: to sis dal na čas. Terry O´Leary
30
Viz
přehledy
statistik
společnosti
Cardboard
Citizens
na
http://www.Cardboardcitizens.org.uk/p155.html srov. http://www.homeless.org.uk/region-london
58
4. Divadlo utlačovaných v České republice V následující kapitole představíme vývoj divadla utlačovaných v České republice,
seznamíme
čtenáře
s osobnostmi
a skupinami,
které
se
divadlem
utlačovaných u nás zabývají. Naším záměrem není analyzovat a srovnávat přístupy jednotlivých skupin zabývajících se divadlem utlačovaných, ale pouze o nich informovat. Podrobně si klademe za cíl představit vývoj formy divadla utlačovaných pouze na Katedře sociální pedagogiky PdF MU, neboť u formování divadla utlačovaných na zmíněné katedře stojí autorka práce od začátku aţ do současnosti. v závěru kapitoly uvedeme analýzu dvou přístupů k technice divadla fórum, které jsme uplatňovali, a na jejím podkladě vysvětlíme časté omyly a mýty o divadle fórum.
4.1 Historie divadla utlačovaných v České Republice První zmínky o divadle utlačovaných v České republice můţeme najít jiţ v 80. letech minulého století jednak v souvislosti s publikací J. Hendla Lidové divadlo Augusto Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe (1983), která je mimo jiné výběrem, zpracováním a překladem Boalových prací; jednak v souvislosti s prací reţiséra Petera Scherhaufera, který s neviditelným divadlem, tedy s jednou z technik arzenálu divadla utlačovaných, začal experimentovat. s kolektivem herců divadla Husa na provázku na brněnském Náměstí Svobody hrál scénu Ţena na psí šňůře. (Scherhaufer, 1992) Divadlo utlačovaných v rámci univerzitního vzdělávání Do popředí se však u nás dostává divadlo utlačovaných a zejména pak technika divadla fórum aţ od 2. pol. 90. let. 20. stol. díky Ateliéru dramatické výchovy brněnské JAMU. v roce 1996 začal ateliér spolupracovat s britským lektorem dramatu Rogerem Sellem z Dartington College of Arts, který zde představil různé techniky Divadla utlačovaných Augusta Boala (Divadlo fórum, Neviditelné divadlo a Divadlo Obrazů). Výstupem z dílny byla realizace představení divadla fórum pro ţáky deváté třídy ZŠ a studenty ateliéru a také inscenace neviditelného divadla. Od akademického roku 59
1997/1998 byl do studia oboru Dramatické výchovy poprvé zařazen předmět Divadlo fórum. v roce 1998 pak spolupráce s Dartington College of Arts pokračovala návštěvou lektorky dramatu Sandy Ackerman, jejíţ práce byla zaměřena zejména na seznámení s hrami a cvičeními Divadla utlačovaných. Výstupem dílny pak byla prezentace krátkých scén divadla fórum pro studenty ateliéru. v roce 2000 s JAMU začali spolupracovat holandští lektoři dramatu Jet Vos a Ton van Vlijmen z Hogeschool voor de Kunsten Utrecht. Společně se skupinou studentů připravili a realizovali divadlo fórum pro ţáky ZŠ na témata krádeţ, přátelství a kouření. Součástí dílny byl také výzkum, sběr aktuálních témat pro ţáky na ZŠ. Jako metody sběru dat byly pouţity dramatické lekce, neformální rozhovory a dotazník. (Macková, 2002) Na dílně participovali také studenti z Katedry výchovné dramatiky z praţské DAMU. z brněnské JAMU se divadlo fórum postupně rozšířilo také na další vysoké školy. V Praze se od roku 2001/2002 věnovali divadlu fórum Hana Kasíková a Josef Valenta na Katedře pedagogiky FF UK a také na DAMU. Také oni navázali spolupráci s holandskými lektory Jet Vos a Tonem van Vlijmenem, se kterými realizovali představení pro zdravotní sestry Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí a v nemocničním prostředí v Ostravě. (Uchytilová, 2003) Jejich představení byla většinou určena různým stupňům škol. Akcent kladli zejména na oblast výzkumu a edukační dimenzi divadla fórum, kterou obohacovali o principy osobnostní a sociální výchovy.31 Na PdF MU se divadlo fórum objevilo v roce 2001 díky spolupráci s Ateliérem dramatické výchovy DiFa JAMU. Marie Pavlovská ve spolupráci s Lenkou Remsovou32 zde organizovala víkendové dílny pro učitele v rámci dalšího vzdělávání a pro studenty specializace DV. Později se tato spolupráce rozrostla do podoby několika dalších dílen Divadla Fórum pro pedagogy v rámci grantu Cesta současné školy ke škole tvořivé (Vzdělávací nadace Jana Husa,2002). Vedle pravidelné výuky divadla fórum se v roce 2006 tato výuka rozšířila ještě o nabídku dvousemestrálního předmětu pro všechny studenty z MU díky podpoře projektu Řešení problémových situací pomocí Divadla Fórum ( FRVŠ, 2006). Výuky se v menších skupinách zúčastnilo celkem 78 studentů. z tohoto předmětu vzniklo 12 výstupů – divadelních představení, která byla realizována přímo na školách (Pavlovská; Remsová, 2006).
31
E-mailová korespondence Remsová – Valenta 4. 4. 2011
32
Tehdy ještě studentkou 5. ročníku oboru Dramatická výchova na DiFa JAMU
60
V současnosti je předmět Divadlo fórum vyučován na DiFa JAMU v Brně v Ateliéru Divadlo a výchova. (Předmět se vyvíjel v rukou Silvy Mackové, Petry Svozilové-Drahanské, Radky Mackové a Zuzany Ţákové.); dále na DAMU v Praze na Katedře výchovné dramatiky (Kasíková, Valenta, Remsová) a také na pedagogických fakultách – na PdF MU na Katedře sociální pedagogiky a donedávna i Katedře pedagogiky (Pavlovská, Remsová); na PdF UP při studiu Dramaterapie (gar. Valenta). Kaţdá z akademií i univerzit si techniku divadla fórum přizpůsobuje dle svého zaměření, tedy dle cílových skupin, na které se zaměřují obory jednotlivých studií, ale také dle časové dotace na tento předmět. Specifické postavení a nepřehlédnutelný přínos na uvedených vysokých školách pak mají samostatné projekty studentů, kteří se divadlem fórum zabývají ve svých závěrečných pracích. Divadlo utlačovaných mimo univerzitní půdu Divadlo fórum si v naší republice získalo hodně příznivců i za hranicemi akademií a univerzit, a proto vzniklo několik organizací, které se divadlem fórum zabývaly, anebo stále zabývají. Velkému obdivu se těšilo o.s. Augusto (2004 – 2009), jeţ zaloţili studenti JAMU a které se zaměřovalo na uplatnění divadla fórum jako metody osobnostně-sociálního rozvoje. Vrcholem jejich společné práce byla technika, kterou si pojmenovali jako Otevřené jeviště, která spočívá v přímé tvorbě scény divadla fórum s cílovou skupinou v zhruba půldenním programu. Cílová skupina si sama vybírá problémové téma - konflikt, kterým má potřebu se zabývat a skrze adaptovanou techniku divadla fórum posléze zvolený konflikt analyzuje. Přestoţe o.s. Augusto zaniklo, produkt Otevřeného jeviště je dále rozvíjen v SVČ Luţánky (Maxa, Třešková), kam přišel s jedním ze členů původní skupiny. v současnosti je divadlo fórum zařazeno v nabídce výukových programů pro základní a střední školy. Další, tentokráte neziskovou organizací, která vyuţívala techniky divadla fórum pro práci s romskou mládeţí, bylo IQ Roma servis, o. s. – Kropáčková (IQ Roma servis, 2007). Dlouhodoběji se divadlu fórum věnuje praţské občanské sdruţení Divadelta (Šebesta, Říčařová), které zaloţili v roce 2009 absolventi Katedry výchovné dramatiky DAMU Praha. Dříve jeho zakladatelé působili pod občanským sdruţením APU-AD, kde rovněţ realizovali programy divadla fórum pro děti základních škol (Divadelta, 2010). Od roku 2001 do roku 2002 se divadlem fórum zabývala také divadelní skupina EMIL v čele s absolventkou Katedry výchovné dramatiky Barborou Uchytilovou, jejíţ 61
práce byla inspirována francouzskou stáţí v centru Divadla utlačovaných (Uchytilová, 2003). S modifikovanou technikou divadla fórum nazvanou Divadlo v managementu se můţeme setkat v nabídce firemního vzdělávání Outward bound Česká cesta, spol. s. r. o. (Drahanská). Technika slouţí k řešení konfliktních situací na pracovišti a to jak mezi zaměstnanci navzájem, tak i mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Konkrétní konfliktní situace, dle zadání firmy, jsou lektorem zakódovány do jednotlivých scén interaktivního divadla. Scény jsou posléze rozděleny mezi skupiny účastníků, které je samy zpracují a postupně hrají pro své kolegy. Na základě volby účastníků dále sami vstupují do jednání na jevišti, kde se snaţí podívat na situaci z různých úhlů pohledu a následně situace řešit. Je samozřejmostí, ţe v duchu Boalovy filosofie si technika divadla fórum u nás od 2. pol. 90. let prošla svým specifickým vývojem a ţe se po leckdy strastiplném a zdlouhavém tápání zainteresovaných divadelníků a divadelních pedagogů proměnila dle potřeb a moţností naší české společnosti. Snahou o zachycení aktuální diskuse a prostorem pro sdílení získaných zkušeností bylo setkání jednotlivých skupin divadla fórum v naší republice na nultém ročníku festivalu FeDiFo, který uvedly v ţivot studentky Atelieru divadlo a výchova v roce 2008 (Festival divadla fórum, 2008). Zahraniční lektoři divadla utlačovaných v České Republice Českou republiku také navštívili významní světoví představitelé divadla utlačovaných. v roce 2006 to byli Awino Okechová – instruktorka Divadla utlačovaných z Keni a Flávio Sanctum člen skupiny divadla utlačovaných z brazilského Rio de Janeira (CTO – Rio) v rámci mezinárodního projektu zaměřeného na nenásilné řešení konfliktů Play4Peace, který zaštiťovala Obecně prospěšná společnost Člověk v tísni (Nádvorník, 2006). V roce 2007 přijal pozvání na 13. celostátní dílnu dramatické výchovy DRAMATICKÁ VÝCHOVA VE ŠKOLE ´07 Julián Boal, syn Augusta Boala, který zde vedl dílnu s názvem Divadlo utlačovaných a jeho prostředky. Akci pořádali společně Sdruţení pro tvořivou dramatiku, K-klub Jičín, Katedra výchovné dramatiky DAMU a občanské sdruţení Ráj srdce Jičín ve spolupráci s Centrem dětských aktivit NIPOS – ARTAMA a s městem Jičín (Dramatická výchova ve škole, 2007). Dalším z lektorů, který spolupracoval s PdF MU v letech 2005 – 2007, byl rakouský divadelní 62
pedagog Andreas Keckeis zabývající se divadlem utlačovaných určeným pro lidi se specifickými potřebami. Trvalejší spolupráci navázala také ZUŠ Pod Klikovkou (Svobodová) v Praze se švédskou lektorkou divadla utlačovaných Asou F. Lunquist z univerzity v Umea, která zde představila techniky Duhy touhy. Významný vliv na utváření podoby divadla utlačovaných v naší republice však neměli pouze pozvaní zahraniční lektoři, ale také uskutečněné zahraniční cesty vysokoškolských studentů a pedagogů, kteří se na zahraničních festivalech, dílnách a stáţích snaţí načerpat nové zkušenosti a poté je uplatnit ve své práci. Tím se pomalu, ale jistě obohacuje paleta barev moţného vyuţití tohoto divadla v našich podmínkách. Je nutné však připomenout, ţe abychom se naší tvorbou mohli hlásit k divadlu utlačovaných a techniky, které vyuţíváme pod něj řadit, musíme následovat také jeho etickou volbu stát na straně utlačovaných. Tedy tvořit divadlo utlačovaných s utlačovanými, pro utlačované a o utlačovaných. Pokud tak nečiníme, zrazujeme jeho myšlenku a poslání a potom jiţ dále nemůţeme o něm hovořit jako o Divadle utlačovaných Augusta Boala. (srov. Kasíková, 2008)
4.2 Od divadla fórum k Divadlu utlačovaných Augusta Boala na Katedře sociální pedagogiky PdF MU Na Katedře sociální pedagogiky je vyučován předmět Divadlo fórum pro studenty se specializací dramatická výchova oboru Sociální pedagogika a volný čas prezenčního bakalářského studia od akademického roku 2003/2004. u výuky tohoto předmětu stojím od počátku a je nutno konstatovat, ţe za dobu své existence prošel výraznou proměnou. Tuto proměnu lze dokumentovat na základě vývoje tohoto předmětu od práce s cílovými skupinami základních a středních škol směrem ke specifickým cílovým skupinám. Rovněţ se v průběhu let změnilo postavení předmětu ve studijním plánu a zvýšila se jeho časová dotace. Na výuku předmětu jsme však i po zvýšení časové dotace často navazovali samostatnými projekty studentů jakoţto neformálních skupin, které byly podpořeny různými fondy a projekty. Propojovali jsme tedy oblasti formálního a neformálního vzdělávání. Později pak tyto projekty, které probíhaly nad rámec studia, byly podpořeny stipendijním programem PdF MU jako jedna ze studentských aktivit. Největší podíl na proměně techniky divadla fórum 63
směrem k uţití při práci se specifickými skupinami v profesi sociálního pedagoga, pak bezesporu měla setkání s různými celosvětovými osobnostmi divadla utlačovaných, s nimiţ jsem se setkala na domácí půdě, na dílnách ve společnosti Cardboard Citizens v Londýně, ale také na festivalu divadla utlačovaných Pula Forum v Chorvatsku. Tyto jednotlivé proměny se Vám nyní pokusím chronologicky zprostředkovat a ozřejmit. Divadlo fórum jako pedagogický nástroj primární prevence Kdyţ jsme s divadlem fórum na Katedře sociální pedagogiky začínali, vycházeli jsme z přístupu, který měla autorka práce moţnost osobně poznat na semináři s holandskými lektory Jetou Vosovou a Tonem van Vlijmenem z Hogeschool voor de Kunsten Utrecht, který pořádala JAMU v roce 2000. Tato forma divadla fórum byla zaměřena na cílovou skupinu ţáků základních a středních škol. Nejprve jsme oslovili ke spolupráci určitou školu, pomocí rozhovorů se ţáky a vyučujícími jsme zjistili problémová témata, která se na škole řešila, a na základě výsledků předvýzkumu jsme vystavěli příběh divadla fórum. Témata pro zpracování jsme vybírali s ohledem na jejich souvislost s předmětem zájmu oboru sociální pedagogika a také s ohledem na průřezová témata pilotního RVP pro ZŠ. Vzniklé divadlo fórum jsme posléze realizovali na školách jako formu preventivního programu pro ţáky ZŠ a SŠ. Podobně se divadlu jako pedagogickému nástroji věnuje také italský kolektiv autorů (Gigli, Tolomelli, Zanchettin, 2008). Struktura a způsob realizace divadla fórum Celý program divadla fórum měl následující strukturu:
Seznámení s účastníky.
Průpravné hry a cvičení divadla utlačovaných.
Vysvětlení pravidel divadla fórum:
Joker.
STOP.
Horká ţidle.
Vnitřní hlas.
Simultánní dramaturgie.
Hra v roli.
Dodrţování charakteru. 64
První přehrání divadla fórum.
Zahájení komunikace o tématu s Jokerem.
Druhé chronologické přehrání divadla fórum zastavované publikem:
Po úspěšných intervencích publika se další scéna odehrávala v závislosti na nové,
Změněné situaci.
Zpětná vazba s publikem.
Poděkování. Jednotlivá představení divadla fórum jsme hrávali přímo na školách
v uzpůsobeném prostoru školní třídy. Před hraný příběh jsme zařazovali různé hry a cvičení, která napomáhala k lepší komunikaci mezi diváky a herci a která připravovala diváky k aktivnímu vstupu na jeviště. Po té jsme upravili prostor pro divadlo fórum a začali pracovat buď s diváky, kteří seděli do půlkruhu v jedné aţ dvou řadách, nebo s diváky, kteří seděli v několika řadách za sebou. Vţdy byl prostor uspořádán tak, aby se diváci i ze zadních řad mohli dostat snadno na jeviště. Představení divadla fórum začínalo vysvětlením pravidel. Diváci byli seznámeni s tím, ţe se jedná o divadlo se špatným koncem a my je nyní vybízíme k aktivnímu zapojení do představení tak, aby pomohli hlavní postavě příběhu řešit těţkou ţivotní situaci. Byli seznámeni s tím, ţe celou diskusi řídí postava tzv. Jokera, která zprostředkovává komunikaci mezi postavami a publikem. Dozvěděli se, ţe se příběh odehraje nejprve v celku, tak aby se s ním seznámili, a teprve při druhém hraní do něj mohou zasáhnout podle určitých pravidel: Při druhém hraní diváci stopují představení zvoláním STOP v situaci, kdy tuší, ţe se hlavní postava příběhu (popřípadě také některá z vedlejších postav) mohla zachovat jiným způsobem. Diváci mají právo vyměnit postavu na jevišti a zahrát situaci tak, jak si představují, ţe by se mohla postava zachovat, aby situace dopadla lépe neţ v původním příběhu. Dále mají diváci právo, pokud nechtějí přímo hrát na jevišti, navrhnout postavě, jak by se měla v dané situaci zachovat. Aby diváci získali o postavách příběhu více informací, mohou si kdykoli kteroukoli z postav pozvat na tzv. horké křeslo a přímo s ní komunikovat, klást jí otázky. Protoţe na horkém křesle nemusí postava vţdy mluvit pouze pravdu, mají moţnost se jí ptát na její tzv. vnitřní hlas. Postava pak pravdivě odpovídá, co si o situaci
65
skutečně myslí, jak o problému přemýšlí apod. Pokud diváci neměli další dotazy, které by Joker zodpověděl, přistoupilo se k prvnímu hraní. Po prvním hraní Joker zahájil diskusi s diváky rekapitulací jednotlivých scén a tzv. titulkováním, tedy nalezením názvů pro jednotlivé scény. Posléze se ptal diváků, zda se postava v příběhu mohla zachovat jinak v určité situaci. Po úvodní diskusi s diváky Joker připomenul základní pravidla divadla fórum a spustilo se druhé hraní. Ačkoli není moţné zprostředkovat celý průběh dílny divadla fórum následující po prvním odehrání příběhu, pokusíme se zde upozornit na situace v komunikaci s divákem, které se v naší pozdější tvorbě s divadlem fórum výrazně proměnily. Při druhém přehrání příběhu se scény hrály za sebou chronologicky. Příběh byl zastaven vţdy v momentě, který si diváci určili, a dále se odvíjel jiţ v pozměněné formě na základě úspěšných návrhů řešení z publika, které byly na scéně realizovány ať uţ diváky-herci, nebo herci samotnými. Pokud diváci našli řešení problémové situace jiţ v úvodních scénách, Joker jim nabídl moţnost prozkoumat scény další. Herci, kteří zrovna ve scéně nehráli, seděli po stranách jeviště na ţidličkách popřípadě na zemi. Herci, pokud nebyli vyzváni publikem, nebo zrovna nehráli na scéně, měli po zbytek dílny divadla fórum pasivní roli. Po intervenci diváka-herce na scéně, herec, který původně hrál zrovna vyměněnou postavu, hodnotil, zda divákem-hercem navrţené jednání bylo v rámci charakteru dané postavy. Diváci-herci byli vţdy Jokerem slovně oceněni za svůj vstup na jeviště. v závěru dílny divadla fórum např. Joker poprosil diváky, aby dali hlavní postavě nějakou radu. Dílnu divadla fórum uzavíral Joker diskusí s diváky. Dotazoval se na důleţité okamţiky pro diváky z průběhu hry a na jejich hodnocení programu. z diváků se vyjadřoval pouze ten, kdo chtěl. Mezi nejoblíbenější techniky, které diváci pouţívali v komunikaci s herci, byla technika horkého křesla. Celé toto „školní” setkání trvalo obvykle hodinu a půl - vzhledem k poţadavkům škol, na kterých byla dílna divadla fórum realizována. Další práci s cílovou skupinou jiţ realizační tým divadla fórum neinicioval. Cílem těchto představení bylo otevřít diskusi nad problémovými tématy a ukázat, ţe kaţdý problém má více příčin i více řešení. Tuto koncepci, kterou jsme pouţívali v letech 2003/2004 – 2006/2007, tedy lze z hlediska vymezení cíle označit jako formu programu primární prevence pro základní a střední školy. Témata, která jsme pro školy zpracovávali, byla obecnějšího charakteru 66
(vyčlenění z kolektivu třídy, anorexie, domácí násilí) a byla koncipována jako primární prevence patologických jevů. Představení byla hrána pro skupiny třídního kolektivu bez zjevného propojení tématu divadla fórum s jejich osobními tématy. Příběh, který se odehrával na jevišti, a postavy, které na jevišti vystupovaly, patrně byly podobné těm, které znají ze svého skutečného ţivota, avšak nelze říci, ţe by tato skupina jakékoli z těchto témat řešila na úrovni skupiny, tzn., ţe by se určité téma dotýkalo všech lidí ve skupině. Diváci, které jsme měli na scéně, se spíše identifikovali s rolí spojence pomocníka protagonisty, neţ s protagonistou samotným. z hlediska Boalovy teorie můţeme konstatovat, ţe diváci vstupovali do diskuse na základě solidarity a analogie. Práce v programu divadla fórum se třídou byla pro školy prezentována jako forma preventivního programu. Výjimkou bylo pouze představení divadla fórum Vlasta nebo Vlasta?, o němţ pojednáme níţe. V tomto období probíhala tvorba divadla fórum pouze v jednom jediném semestru. Předmět byl koncipován jako seminář, v němţ studenti získali jednak teoretický vhled, ale také vystavěli divadlo fórum33, které posléze hráli pro zvolenou cílovou skupinu. Tento jednosemestrální předmět měl velký handicap v časové dotaci, která se pak odráţela v divadelní propracovanosti a zejména v ochuzení realizační fáze. (Hrálo se jedno aţ tři představení, která přesahovala časové moţnosti předmětu.) Je zřejmé, ţe v tomto období jsme divadla fórum v naší práci vyuţívali pouze jako techniky bez uplatnění širšího kontextu a etických hodnot divadla utlačovaných. Pozvolný přechod
k divadlu
utlačovaných
a
k práci
se
specifickými
vzdělávacími skupinami byl naznačen v samostatných projektech studentů. Ty byly odrazem bouřlivých diskusí o útlaku, o poslání sociálního pedagoga a moţností dramatu v profesi sociálního pedagoga, které jsme společně vedli (Jmenované závěrečné projekty studentů jsou uvedeny v seznamu literatury.). Koncepce divadla fórum na Katedře sociální pedagogiky v letech 2003/2004 – 2006/2007
Akademický rok 2003/2004 33
Více o postupech výstavby divadla fórum in Pavlovská; Remsová, 2006
67
Předmět divadlo fórum byl vyučován pro studenty specializace ve 2. semestru jejich studia jako jednosemestrální předmět s dvouhodinovou dotací. Se studenty 1. ročníku jsme vytvořili divadlo fórum Pišťák a Plecák na téma vyčlenění z kolektivu. Představení bylo realizováno celkem 7x pro ţáky 5. a 6. tříd ZŠ. Také bylo realizováno v rámci semináře dalšího vzdělávání pedagogů ZŠ pro skupinu učitelů účastnících se semináře. Koncem akademického roku odjeli studenti tohoto ročníku na divadelní dílnu do Vídně, kde se blíţe seznámili s různými cvičeními a hrami Divadla utlačovaných Augusta Boala a také s prací na divadle fórum pod vedením rakouského divadelního pedagoga Andrease Keckeise. s ním později PdF MU navázala spolupráci.
Akademický rok 2004/2005 Výuka předmětu divadlo fórum se nekonala z důvodu přesunutí ze 2. semestru do 3. semestru bakalářského studia oboru Sociální padagogika a volný čas, ale právě v tomto semestru jsme měli moţnost ve spolupráci s Andreasem Keckeisem vést seminář divadla fórum pro rakouské pedagogy základních a středních škol ve Vídni. Vídeň jsme společně se studenty navštívili k neformální spolupráci ještě jedenkrát.
Akademický rok 2005/2006 V akademickém roce 2005/2006 v rámci jednosemestrální výuky předmětu divadlo fórum vznikla dvě představení pro 8. a 9. třídy ZŠ a 1. ročníky SŠ Anorexie a Blondýna. Opět byla tato představení formou primární prevence. Zabývala se tématy anorexie a odlišnosti jedince ve skupině. v tomto roce jsme se začali zabývat otázkou nutnosti dodrţovat charakter hlavní postavy. Od striktního dodrţování charakteru postavy jsme začali pomalu upouštět za cenu pestrosti návrhů z publika. Výuka byla doplněna o nepovinnou dílnu pod vedením Andrease Keckeise zaměřenou na techniky Divadla utlačovaných Augusta Boala - Novinového divadla, Neviditelného divadla a Divadla soch. Dílna se stala podkladem pro jeden ze samostatných studentských projektů Ţenská práva jsou lidská práva34, v němţ divadlo soch a pouliční divadlo se staly součástí doprovodné akce ke stejnojmenné výstavě pořádané Ligou lidských práv.
34
Práce je dostupná pouze v písemné podobě na Katedře sociální pedagogiky PdF MU.
68
V tomto roce vznikly také první absolventské projekty zabývající se divadlem fórum. Projekt divadla fórum s romskými dětmi Amaro Teatros. Naše divadlo Terezy Mertové35 a projekt divadla fórum se studentkami VOŠ sociální Divadlo fórum – síla měnit Veroniky Vorlové36. S kolektivem studentů jsme uskutečnili výzkumnou sondu dokumentující dramatický projekt s jinou tváří – neviditelné divadlo v kontextu zkoumání předsudků37. Výzkumníci – herci na sebe vzali po dobu čtrnácti dní určitou sociální roli, která se vyznačovala nápadnými vizuálními znaky (např. gothic style). o svých proţitcích ze sociálních interakcí posléze vypovídali v ohniskových skupinách. Získaná data byla zpracována na úrovni otevřeného kódování. (Němec, Remsová, 2006). v tomto typu výzkumu se otevřela otázka validity výzkumu. Do jaké míry jsou proţitky získané při hře v roli podobné těm reálným? Můţeme na základě proţitků ze hry popisovat realitu38? Z hlediska vývoje koncepce předmětu divadlo fórum i celkové specializace dramatické výchovy směrem k profesi sociálního pedagoga povaţujeme za důleţité projekty Ţenská práva jsou lidská práva, Amores Teatros. Naše divadlo. Tyto práce dokumentují posun v pohledu na cílovou skupinu realizovaných projektů. Na cílovou skupinu je zde nahlíţeno jako na skupinu, které je společné určité problémové téma, tedy jako na skupinu, v níţ příběh jednotlivce je generalizován do obecného sociálního problému, nebo můţeme říci konfliktu, na jehoţ řešení se posléze skupina podílí.
Akademický rok 2006/2007 V podzimním semestru tohoto akademického roku byl předmět divadlo fórum propojen s volitelným předmětem Řešení problémových situací pomocí DF, který byl zaveden v rámci projektu FRVŠ. Díky zvýšené časové dotaci (4h/týden) jsme mohli věnovat více času na přípravu představení a sehrání hereckého týmu. Studenti druhého ročníku vytvořili představení, které mělo formu preventivního programu pro ţáky 8. a 9. tříd ZŠ a studenty 1. aţ 3. ročníku SŠ na téma Domácí násilí. Při realizacích jsme se opět dohodli na omezení kontroly charakteru postavy v intervencích diváků.
35
Práce je dostupná pouze v písemné podobě na Katedře sociální pedagogiky PdF MU. Práce je dostupná pouze v písemné podobě na Katedře sociální pedagogiky PdF MU. 37 Projekt byl realizován za podpory fakultního výzkumného projektu MUNI/41/46-B-C/2005 Divadlo Fórum při řešení problémových situací v sociální skupině. 38 Těmito otázkami se zabývá i současný výzkum v dramatické výchově ve světě, který má východiska etnografickém výzkumu. 36
69
Závěrečné projekty zabývající se divadlem fórum, jejichţ cílem byl jednak osobnostně-sociální rozvoj účastníků, ale také realizace preventivních programů, uskutečnili v roce 2007 studenti Jan Socha (2007) - Divadlo fórum na Mendláku se studenty a pro studenty SŠ a Alena Opluštilová (2007) (Třešková) Rasismus se studenty PdF MU pro ţáky ZŠ a studenty SŠ. Nela Ţivčáková ve svém závěrečném projektu Oběti? Ţeny! Poznejte sami sebe! vyuţila technik divadla utlačovaných při práci s ţenami ohroţenými domácím násilím. V listopadu 2006 jsem uskutečnila kvalitativní výzkumnou sondu 39 - setkání ohniskové skupiny odborníků zabývajících se divadlem fórum v Brně. Výzkumná data jsem analyzovala metodou otevřeného kódování. z diskuse vyplynuly otázky k různosti pojetí cílů divadla fórum jednotlivých účastníků, dodrţování charakteru při intervencích diváků na jevišti, o struktuře představení divadla fórum a úloze Jokera v divadle fórum. V témţe měsíci jsem se ve Velké Británii ve společnosti Cardboard Citizens zúčastnila dílny Joker weekends in London vedené Adrianem Jacksonem, blízkým spolupracovníkem Augusta Boala a s hereckou skupinou programu Forum Tour jsem se účastnila turné po několika ubytovnách pro bezdomovce a charitách, kde se hrála představení z cyklu Urban WildLife. Inspirací pro další směřování předmětu divadlo fórum na naší fakultě se právě stal cyklus programu Forum Tour, tedy proces, kdy se z lidí, kteří ţili na ulici stanou zaměstnanci společnosti - herci divadla fórum na dobu jednoho roku. V únoru 2007 jsem se v Londýně účastnila workshopů Forum theatre week in London a Rainbow of desires week s Adrianem Jacksonem, s Augustem Boalem a Julianem Boalem. Na tomto workshopu jsem se posunula od vnímání divadla fórum jako velmi dobře fungující techniky k vnímání celku divadla utlačovaných jako filosofické myšlenky a jasné etické volby kaţdého jednotlivce, která stojí na straně utlačovaných. Divadlo fórum pro mě přestalo být jen technikou a stalo se nástrojem pro boj proti útlaku. Toto porozumění přišlo na základě zhlédnutí dokumentárního filmu Jana Sanskriti od Jeane Dose, který pojednává o obrovském indickém hnutí divadla utlačovaných. V jarním semestru, inspirováni novými podněty, jsme se studenty vytvořili nad rámec výuky další dvě zcela jiná představení divadla fórum. o prvním z nich jsme se jiţ zmiňovali v úvodu této kapitoly. Divadlo fórum Vlasta nebo Vlasta? zpracovávalo téma 39
Výzkum byl podpořen fakultním projektem MUNI/41/56/2006 Směr divadla fórum v ČR
70
šikany přímo na objednávku konkrétní střední školy, v níţ se šikana odehrávala. z nových zkušeností jsme při výstavbě představení pouţili techniky Duhy touhy z celku Divadla utlačovaných Augusta Boala. Představení bylo součástí jednoletého dramatického projektu realizovaného s touto třídou, který se zaměřoval na osobnostní a sociální rozvoj studentů a posílení vztahů ve skupině. Na celém projektu jsme pracovali pod supervizí psychologa. Druhé představení na téma nezaměstnanost jsme vytvořili rovněţ na objednávku pro brněnskou charitu Celsus, která pracuje s dlouhodobě nezaměstnanými lidmi. v představení jsme vytvářeli modelové konfliktní situace, v nichţ se klienti Celsusu mohou ocitnout, nebo je přímo zaţívají (pracovní pohovor, neshody v rodině z finančních důvodů, sociální vyloučení apod.). Témata pro modelové situace jsme získali na základě rozhovorů s pracovníky charity. Pracovníci Celsusu potvrdili vhodnost techniky divadla fórum s touto cílovou skupinou. Účastníky byla pozitivně hodnocena zejména moţnost sdílet proţitek z modelových situací a následná diskuse ve skupině. Tento projekt poprvé pracoval s cílovou skupinou dospělých lidí, na řešení sociálního problému s cílem změnit jejich sociální realitu. Práce na tomto projektu byla pokusem o zaloţení skupiny divadla fórum, který se bohuţel nezrealizoval. Potenciálními členy skupiny byli: Alena Opluštilová (Třešková), Lenka Dvořáková, Irena Tinková, Pavla Cvečková, Jiří Nováček a Lenka Remsová. v tomto představení divadla fórum jsme poprvé uplatnili nové principy pojetí role Jokera, volnosti komunikace postav s publikem, absence vysvětlování pravidel před představením a hlavní postavu jsme vystavěli jako oppressed – utlačovanou a bojující, nikoli deppressed – v depresi a pasivní. Charakter hlavní postavy byl vystavěn jako poměrně silný, coţ nám umoţňovalo nehodnotit intervence diváků na jevišti z pohledu, zda by se tak naše postava zachovala či nikoli, ale zaměřovali jsme se na mnohem důleţitější poslání divadla fórum pro práci se specifickými skupinami, a to bylo nalézání různých strategií jednání v situacích útlaku. Tento přístup ve svých hrách rovněţ uplatňovala herecká skupina divadla fórum Cardboard Citizens. Tento projekt můţeme označit za první, který překročil onu pomyslnou hranici a vydal se na prozatím nedokončenou cestu od „divadla fórum k Divadlu utlačovaných Augusta Boala“.
71
4.3 Divadlo utlačovaných jako nástroj sekundární prevence a sociální změny Zásadní proměna v přístupu k technice divadla fórum přišla v akademickém roce 2007/2008. Tuto proměnu vystihuje slovo uvolněnost. Odváţili jsme se začít experimentovat v komunikaci s diváky. Postavám na jevišti jsme dali svobodu v přímé komunikaci s publikem (nečekalo se na vyzvání jokera, nebo na diváka). Postavy se staly právoplatnými účastníky odehrávající se diskuse. Herci byli po celou dobu představení v roli, pouze v průběhu zpětné vazby měli moţnost (vedle osobní zkušenosti) zhodnotit také zkušenost, která k nim přišla skrze postavu, a také měli moţnost popsat své vnitřní pozorování proţitků, které zaţívala postava. Hlavní postava byla vystavěna jako silná a bojující a cílem „fóra“ bylo nalézat různé strategie jednání v konfliktních situacích. Rozhodli jsme se do tvorby představení zapojit také hudbu. Tento nápad bohuţel nebyl zrealizován. Po představení jsme zařadili volné dikuse s herci jako prohloubení přirozené zpětné vazby pro diváky i herecký tým. Joker nevysvětloval pravidla před prvním, ani před druhým hraním. Jeho úkolem bylo vyzývat diváky k účasti na jevišti. Pokud bylo potřeba, sám si určoval vhodné techniky pro posun komunikace s diváky (simultánní dramaturgie...) a analýzy konfliktní situace (ţivé obrazy, titulkování, horké křeslo...). Inspirováni programem Forum Tour londýnské společnosti Cardboard Citizens a dokumentárním filmem Jana Sanskriti jsme začali hledat nová témata a nové cílové skupiny diváků, které by byly blíţe oblasti zájmu sociální pedagogiky, podobně jako tomu bylo u skupiny dlouhodobě nezaměstnaných. Kritériem bylo nalézt skupinu s podobnou zkušeností s určitým problémovým tématem – formou útlaku. Tím, ţe jsme se zaměřili na práci s cílovou skupinou, která odpovídá tomuto kritériu, zároveň se také přesunul cíl, který jsme divadlem fórum kladli. Jiţ se nejednalo o pouhé vyuţití techniky divadla fórum v preventivním programu. Naším hlavním cílem byla snaha dosáhnout sociální změny při práci s cílovou skupinou; uţít divadlo fórum jako pedagogický nástroj „bitvy“ proti útlaku; společně s účastníky skrze estetické prostředky kriticky analyzovat zvolené téma a zasadit jej do širšího kontextu naší sociální reality; společně s účastníky diskuse odhalovat mechanismy útlaku v naší společnosti v rámci zvoleného tématu a v estetickém prostoru jeviště nalézat strategie jednání proti tomuto útlaku. (Např. kdyţ mluvíme o náboţenské válce, měli bychom se 72
seznámit s širšími okolnostmi, které k ní vedou. Můţe v ní být zahrnuto mnoho lidí, mnoho důvodů a souvislostí, které nejsou na první pohled viditelné, ale jsou důleţité.) Vycházeli jsme z předpokladu, ţe změny, kterých je schopen dosáhnout divák v estetickém prostoru techniky divadla fórum, bude schopen přenést a uplatnit také v ţivotě mimo tento estetický prostor. Pokud bychom měli naznačit způsob práce s technikou divadla fórum v tomto období, mohli bychom tak učinit následovně:
Volná komunikace se skupinou – navázání prvního kontaktu.
Představení skupiny.
Představení role Jokera.
Vysvětlení principu divadla.
První hraní.
Zahájení komunikace s diváky.
Výběr scén s největší resonancí pro diváka.
Druhé hraní, vybrané scény:
Analýza konfliktu mezi protagonistou a antagonistou technikou divadla obrazu.
Různé strategie jednání diváků-herců.
Další alternativy zapojení diváka volené Jokerem na základě vývoje představení (modifikace horkého křesla, našeptávání, ring, rady apod.).
Druhé hraní jiné scény...
Pozorovatel při analýze představení shrne důleţitá místa a situace.
Rady postavám.
Krátká zpětná vazba, diváci.
Krátká zpětná vazba, herci.
Poděkování.
Neformální diskuse herců s diváky (podle situace včetně doprovodu).
Rozloučení. Představení je doplněno principem druhého jokera jakoţto postav, které mají
moţnost posouvat situace přímou komunikací s diváky. v rámci postavy kladou divákům otázky, které vedou ke kritické diskusi s diváky. Představení je doprovázeno hudbou. 73
Divadlo „Přemýšlej“ Se studenty 2. ročníku specializace jsme nakonec vytvořili projekt Divadlo „Přemýšlej“, který se zabýval uplatněním divadla fórum při práci s romskou mládeţí. Na projektu jsme spolupracovali s Kabinetem multikulturní výchovy na Katedře sociální pedagogiky PdF MU a později i s DROM, romským střediskem, které nám umoţnilo projekt realizovat v jejich prostorách „přímo pod pavlačemi“ v lokalitě Brna s převáţnou částí romských obyvatel. Projekt vycházel z myšlenky pedagogiky utlačovaných P. Freireho, v níţ nahlíţí na útlak jako na historické dědictví. Dědictví způsobu vnímání sama sebe jako utlačovaného (Freire, 1996). Přeneseme-li tuto myšlenku do realizovaného projektu, znamená to, ţe vyrůstají-li některé romské děti například ve vztahu ke vzdělávání v přesvědčení, ţe nemá smysl se snaţit, protoţe …, mají obrovský předpoklad stát se v tomto ohledu skutečně pasivními, protoţe tomuto dědictví uvěří, jsou v něm utvrzovány, přičemţ nepřáteli jsou jim jak majoritní většina, která je v jejich jednání utvrzuje svými předsudky (… jenom se flákají …), tak i vlastní kulturní dědictví způsobu vnímání sama sebe “jako utlačovaného”. Uskutečnění změny se pak můţe odehrát díky osvojení schopnosti kritického myšlení, které nám pomáhá pojmenovat vlastní problémy a analyzovat jejich příčiny (Freire, 1996). Původním cílem projektu bylo navázat spolupráci s mladými Romy a zaloţit romskou skupinu divadla fórum, která by i nadále v těchto divadelních aktivitách pokračovala. Naše snaha spočívala v tom, ţe nebudeme řešit problémy romské komunity zvenčí - intervencemi majoritní společnosti - prostřednictvím cizí pomoci, ale přímo vlastní iniciativou zevnitř komunity. Tento cíl jsme museli přehodnot v závislosti na vývoji projektu. Novým cílem projektu tedy bylo se skupinou účastníků analyzovat předloţené situace útlaku a hledat strategie jednání proti tomuto útlaku. Témata pro inscenace divadla fórum jsme vybírali na základě předvýzkumu realizovaného metodami rozhovoru, skupinového rozhovoru a ohniskové skupiny s romskými studenty MU, ale i s neromskými pracovníky zabývajícími se romskou problematikou. Na základě rámcové analýzy jsme se rozhodli pro zpracování témat Jak se nebát být jiný a Od nedůslednosti k záškoláctví.
74
Při výběru hrála roli tato kritéria: témata by se neměla týkat pouze romské populace, měla by být blízká vybrané věkové skupině teenagerů, neměla by být příliš kontroverzní. Ke zpracování se nabízela velmi zajímavá, v romských komunitách tabuizovaná, témata např. postavení neplodné ţeny v romské rodině, homosexualita. Právě tato tabuizovaná témata by našla nejlepší uplatnění v divadle fórum, které chce zejména otevřít diskusi, vést ke kritickému myšlení, sdílet jednotlivé názory a otevřít tak prostor pro vlastní zpracování problémového tématu, avšak skupinou informantů byla označena za příliš přímá a těţce dostupná. Na základě výsledků z předvýzkumu jsme se oproti našemu původnímu plánu (zaměřit se na věkově neomezenou skupinu v přirozeném prostředí) zaměřili zejména na romskou mládeţ ve školním prostředí. Jednalo se především o ţáky druhého stupně základních škol a základních škol praktických. V rámci projektu jsme zrealizovali celkem 18 představení divadel fórum pro téměř 400 diváků ze čtyř vybraných brněnských základních škol s převáţnou většinou romských ţáků. Představení jsme také prezentovali na festivalu divadla fórum FEDIFO a před studijní skupinou romských pedagogických asistentů. Výjimečnou byla realizace obou divadel fórum ve spolupráci s DROM, romským střediskem v rámci festivalu dramatické výchovy na PdF MU Drápek. v květnu 2008 se nám v prostorách pavlačového domu na ulici Bratislavská v Brně, kde tato organizace sídlí, alespoň částečně podařilo naplnit původní myšlenku hrát tato představení v přirozeném prostředí romské komunity. Tato realizace měla svá specifika (věkově různé publikum, hluk, průchozí prostor apod.), avšak tuto realizaci jsme povaţovali za jeden z nejsilnějších záţitků v průběhu projektu. Měli jsme moţnost vyzkoušet reálný dopad divadla v přirozeném prostředí, které nebylo svázáno konvencemi školního prostředí. Představení doprovázeli romští hudebníci ve věkovém rozpětí 12 – 30 let. Z pohledu divadla utlačovaných, některé scény představení Od nedůslednosti k záškoláctví, se nám nepodařilo vystavět jako výzvu pro diváka-herce k boji proti antagonistovi. Tyto scény většinou sváděly ke schematičnosti a k účelovému jednání, k jednání, které se ode mě očekává (nemám kouřit, nemám utrácet peníze). Nepodařilo se nám tyto scény vystavět dostatečně do hloubky. Oproti tomu v druhém představení k tomuto účelovému jednání vůbec nedocházelo a rozvíjela se s ţáky kritická diskuse. Při reflexích jednotlivých představení jsme došli k závěru, ţe ţáci se více ztotoţňovali s příběhem, který 75
vyjadřoval touhu protagonisty dosáhnout svého snu i přes těţké ţivotní okamţiky. Diváci se dokázali ztotoţnit s hlavní postavou. Zatímco druhé téma je oslovovalo mnohem méně, a proto se s ním nedokázali ztotoţnit. Projekt částečně naplňoval původní záměr vytvořit hereckou skupinu divadla fórum z účastníků představení. Na školách, kde jsme hráli, jsme vţdy avizovali zaloţení krouţku divadla fórum pro ţáky, kteří se představení účastnili. Krouţku se kolísavě účastnily čtyři aţ dvanáct romských i českých dětí z oslovených škol. Realizace jednotlivých představení divadla fórum přímo na školách se ukázala jako silný motivační prvek pro ţáky něco sám dokázat. Krouţek byl veden menší skupinou realizátorů projektu, kteří s dětmi pracovali na osvojování základních hereckých dovedností, hledali téma pro jejich vlastní představení a vytvářeli nové divadlo fórum hrané přímo dětmi. Jako téma ke zpracování si vybrali pouliční souboje – Fights. Skupina, která se na krouţku stýkala, nedospěla k závěrečnému představení. Cíle projektu byly naplněny pouze v té oblasti, ţe skrze divadelní prostředky skupina analyzovala toto téma. (srov. Mašková, 2009). Aby bylo moţné zrealizovat tento jednoletý projekt, dohodli jsme se se studenty, ţe propojíme předmět Divadlo fórum s předměty Projekty v dramatické výchově 1 a 2. Cílem těchto předmětů bylo vytvořit v průběhu obou semestrů akademického roku libovolný ročníkový dramatický projekt. Tímto jsme získali větší hodinovou dotaci (4h v podzimním semestru a 2 h v jarním semestru), která nám umoţnila zabývat se tvorbou a realizací divadla fórum hlouběji. Projekt Divadlo “Přemýšlej”, však probíhal i nad rámec těchto setkání na výuce, a proto jsme se rozhodli jej finančně podpořit programem Nadace Vodafone Česká republika. V tomto akademickém roce vytvořila závěrečný projekt neviditelného divadla studentka Pavla Cvečková. Projekt spojený s kvalitativním výzkumem je detailně popsán v její bakalářské práci s názvem Neviditelní herci v reálném ţivotě. (srov. Cvečková, 2008) Odehrála se nová důleţitá setkání se zahraničními lektory divadla utlačovaných jednak v ČR, jednak v Chorvatsku. Já osobně jsem se účastnila workshopu s Juliánem Boalem v Jičíně, který zorganizovalo STD. Při diskusích o útlaku jsme jako skupina 76
narazili na problém, ţe neumíme nalézt v našich ţivotech společné téma útlaku. Rovněţ nám dělalo problém dávat příběh útlaku zobrazeného v příběhu jednotlivce do širšího kontextu souvislostí. V témţe roce jsme navštívili první ročník festivalu Pula fórum v Chorvatsku. Inspirativní pro naši práci bylo zhlédnutí představení o řešení izraelsko-palestinského válečného konfliktu pomocí divadla utlačovaných, které připravil Chen Alon (Combatants for Peace , 2011), major (dnes uţ bývalý), který se rozhodl protestovat proti praktikám moci, které uplatňuje v tomto konfliktu armáda, která hájí politické zájmy. Napsal petici, za níţ byl uvězněn. Díky medializaci problému a další vlně odporu vojáků, kteří tuto petici podepsali, byl propuštěn. Soustředil kolem sebe skupinu izraelských a palestinských vojáků i civilních občanů, kteří se tajně stýkali na území Palestiny, aby se společně zabývali řešením vzájemného válečného konfliktu. z počátku těchto setkávání panovala ve skupině obrovská nedůvěra mezi jednotlivými stranami. Tu se jim však postupně podařilo překonat a pomocí technik divadla utlačovaných začali pátrat po mechanismech útlaku, které jsou do nich vkládány ideologiemi politických zájmů. Na festivalu jsme zhlédli představení skupiny GTO – Paris, v jejímţ čele stojí Julian Boal. Představení The Cook says to the Rabit: Let´s make a dinner together vyuţívalo prvku Agit-prop divadla propagandy. v tomto představení byl příběh jedince francouzské matky samoţivitelky- dán do kontextu s principem kapitalistického fungování státu, který byl představen právě formou divadla Agit-prop. V Pule jsme se také zúčastnili workshopu, který vedl italský lektor Roberto Mazzini. Snaţil se nám ukázat moţnosti propojování technik divadla fórum. Např. techniky systému - policajt v hlavě a duha touhy- dával důrazně do kontextu sociální reality. Pomalu jsme začali tyto myšlenky aplikovat do způsobu tvorby příběhu s útlakem v našich podmínkách.
Akademický rok 2008/2009 V rámci jednoletého projektu jsme vytvořili divadlo fórum Volným pádem jako preventivní program pro o.s. Podané ruce. Tento projekt byl zaměřen na cílovou skupinu ţáků se specifickými vzdělávacími potřebami (poruchy chování, lehká mentální retardace, střední mentální retardace). 77
Představení se skládalo ze čtyř krátkých scén, které byly zaměřeny na témata: vztahy v rodině, zneuţití nezletilých dívek v prostředí disco, faiths (pouliční souboje) a šikana. Pro lepší orientaci ţáků ve scénách jsme pracovali s barevným odlišením scén a digitální projekcí na plátno, kde se zobrazovaly fotografie jednotlivých scén. Zvolená témata si ţáci vybírali na základě hlasování. Nejpřitaţlivější pro ně byla témata zneuţití nezletilých dívek a faith. v prostorách občanského sdruţení jsme realizovali 7 představení. Podle hodnocení vyučujících měla realizace těchto představení největší sílu v dopadu programu na projevy ţáků během představení. Učitelé byli naprosto ohromeni spoluprací ţáků po celou dobu trvání programu. Technika divadla fórum se ukázala jako efektivní forma komunikace s těmito dětmi a to jak vzhledem k hloubkové analýze tématu, tak i vzhledem k vzájemné komunikaci uvnitř skupiny. Joker mohl dobře působit jako facilitátor diskuse a dávat prostor realizaci nápadů všech ţáků ve skupině, čímţ se vytvořilo prostředí důvěry ve skupině. Tím, ţe se mohli ţáci aktivně zapojovat a navrhovat svá řešení, hovořit s postavami atd., byli naprosto fascinováni a vtaţeni do hry natolik, ţe vydrţeli sedět hodinu a půl, někdy aţ dvě hodiny, na místě, popřípadě intervenovat na jevišti, diskutovat, vymýšlet nápady apod. Přitom po celou dobu byli aktivně zapojeni do hry. Většinou jsme analyzovali dvě zvolené situace. Při práci s touto specifickou skupinou jsme pouţili nové přístupy a techniky. Při příchodu skupiny jsme se zaměřovali na práci s prostorem a navazování kontaktů tak, aby se herci přirozeně vmísili mezi ţáky a krátce se seznámili ještě před představením. Představení začínalo vzájemným uvítáním a představením jmen a krátkými informacemi o hercích a posléze divácích. Diváci jiţ v tuto dobu seděli na svých místech. Nezařazovali jsme hry na rozehřátí a přípravu vstupu do role. Kdyţ některým ţákům činilo problém převzít roli a jednat přímo na jevišti za postavu, umoţnili jsme jim vstoupit na jeviště a našeptávat postavě jak má jednat (jedna z technik Duhy touhy). Postava potom na základě jejich instrukcí jednala. Také jsme vyuţívali techniku Ring (jedna z technik Duhy touhy), kdy kaţdá postava - antagonista a protagonista (popřípadě divák-herec zastupující protagonistu) měla své poradce – ţáky na kraji jeviště. Protagonista, antagonista, Joker, nebo tým poradců mohli říci Time v momentě, kdy se scéna neodehrávala tak, jak si předsevzali, a jít si pro nové rady a strategie jednání do svého týmu. Vybaveni radami, namasírovaní a posilnění (technika je doprovozena simultánní dramaturgií jokera, který vytváří atmosféru 78
skutečného boxerského zápasu) šli potom protagonista (popřípadě divák-herec) jednat proti antagonistovi znovu. Atmosféru představení jsme doplňovali hrou na bongo. Jednotlivé strategie jednání diváků-herců uplatněné na jevišti jsou diváky analyzovány z hlediska jejich funkčnosti v dané situaci. Ke konci představení postava pozorovatele, který pečlivě sledoval a zapisoval si průběh diskuse, shrnula důleţité okamţiky celého fóra. Zmínil pouţité strategie a společně s diváky hodnotil jejich účinnost v situaci. Diváci dávali rady hlavním postavám jednotlivých scén. Kaţdý z herců i diváků mohl v krátkosti vyjádřit nejdůleţitější okamţik z celého představení a sdělit proč byl pro něj důleţitý. Velmi oblíbenou částí programu pak byla neformální diskuse s herci po představení. Tato diskuse dávala prostor pro vyjádření dalších důleţitých okamţiků či sdělení ze strany diváků. Obsahy těchto neformálních rozhovorů jsme si zaznamenávali na diktafon. Práce s těmito dětmi byla obrovskou „kalorickou bombou“ pro naše další aktivity na naší katedře a určením dalšího vývoje práce se specifickými skupinami. Za zmínku stojí také důleţitost spolupráce s občanským sdruţením Podané ruce. Tato spolupráce nám umoţnila soustředit se pouze na tvorbu a realizace jednotlivých představení. Hereckému týmu ubyla starost o organizaci a koordinaci celého projektu, coţ bylo z časového hlediska velmi přínosné. Princip představení byl zaznamenán do krátkého propagačního filmu pro školy ve spolupráci s ateliérem Vizage. Tento propagační materiál byl natočen díky podpoře o.s. Dynama a programu Mládeţ v akci.
Legislativní divadlo Ve stejném akademickém roce, tzn. 2008/2009, se začal na Katedře sociální pedagogiky odvíjet projekt legislativního divadla, který se zabýval situací odchodu mladých lidí z ústavní péče. Projekt je popsán ve výzkumné části projektu, a proto se mu zde dále nebudeme věnovat.
Inspirace práce Podle našeho názoru je důleţité zmínit setkání s lektory, kteří dále ovlivnili způsob naší práce. Na semináři Otevřeného jeviště o.s. Augusto jsme se nechali inspirovat postavou tichého pozorovatele v hledišti, který dokumentuje průběh diskuse a posléze na 79
vyţádání jokera shrnuje přede všemi důleţité momenty představení. Tato postava se nám jevila jako uţitečná pro začínající jokery, kteří se často stíhali soustředit pouze na komunikaci s divákem, ale soustředit se na celek a shrnutí smyslu celého představení pro ně bylo těţkým úkolem. Na tomto semináři jsme si také v menší skupině účastníků vyvinuli techniku Joker Time opět pro začínající jokery. Spočívala v tom, ţe joker jiţ před začátkem druhého hraní divákům představí tuto techniku, která mu umoţňuje poradit se s hereckým týmem o dalším průběhu představení. Při aplikaci této techniky jsme dospěli k závěru, ţe nijak zvlášť nenarušuje chod představení. Pokud tato technika byla pouţita, diváci v průběhu této minipauzy dále spontánně volně diskutovali o tématu. Při návštěvě Festivalu Pula fórum 2009 (Chorvatsko) jsme navštívili dílnu legislativního divadla (Iwan Brioc a José Soeiro ). v témţe roce jsme se dále účastnili projektu Casa per la Pace v Miláně, který se zabýval nenásilným řešením konfliktů.
Akademický rok 2009/2010 V tomto roce mělo premiéru představení Legislativním divadlem ke změně! 40, které se zaměřovalo do oblasti ústavní péče. Snaţili jsme se oslovit co nejširší škálu aktérů účastnících se situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. Tento projekt je blíţe popsán v tvůrčí a výzkumné části disertační práce. Na projekt se napojili studenti niţšího ročníku, s nimiţ jsme dále pracovali na projektu Zlatá klec. Ke spolupráci na projektu Zlatá klec jsme přizvali také mladé lidi vyrůstající bez rodiny. Hlavním cílem projektu bylo aktivizovat mladé lidi, jichţ se situace odchodu z ústavní péče dotýká, ke zodpovědnosti sama za sebe. Projekt byl podpořen také výzkumným šetřením, které je prozatím ve fázi zpracování. Hlavní výzkumná otázka, kterou jsme si při výstavbě představení kladli, zněla: Jak vnímají situaci odchodu z ústavní péče a náhradní rodinné péče mladí lidé těsně před odchodem nebo po odchodu? Na projektu participovalo celkem pět mladých lidí, jichţ se situace odchodu dotýkala, jeden vychovatel z výchovného ústavu, deset studentů PdF MU, pedagog PdF MU a zástupce NNO poskytující psychologickou 40
Projekt byl podpořen programam mládeţ v akci a stipendiem PdF MU
80
supervizi. Vytvořili jsme představení divadla fórum na podkladě výpovědí mladých lidí a za jejich přímé účasti jsme potom dále jezdili po zařízeních ústavní péče v České republice. Zde bylo dosaţeno efektu multiplikace, tedy pedagogického působení. Mladí lidé, kteří se podíleli na tvorbě a realizaci projektu a Ti kterým hráli, společně mezi sebou sdíleli myšlenky, které vedly k návrhům strategií jednání v situacích útlaku a také k jejich aplikaci. Bliţší závěry jednotlivých představení i výzkumu z projektu Zlatá klec jsou prozatím ve fázi analýzy dat. Přesto povaţujeme za přínosné uvést zde alespoň dílčí závěry. První z nich rozvíjel původní příběh hlavní postavy Magdy po odchodu z dětského domova, jejíţ touha byla: Být jiná, neţ její matka. Hlavní otázka, kterou představení divákům kladlo, byla: Jak se mám zvládnout postavit na vlastní nohy, kdyţ jsem aţ do teď ţila ve „zlaté kleci“? Magda se v představení potýkala s následujícími situacemi útlaku: vše za ni raději udělají ostatní – není zodpovědná sama za sebe; je s přítelem, přítel nepracuje a „tahá“ z Magdy peníze – přijdou o byt; přítel jí slibuje, ţe se polepší, ale v důsledku přijdou i o dítě. (Scénář je součástí přílohy.) Druhý příběh popisoval cestu mladého Davida do výchovného ústavu. Otázka, kterou jsme kladli v představení divákům zněla: Jak zůstat sám sebou i v prostředí ústavu, v síti nepsaných pravidel vrstevníků? David se v představení potýkal s těmito situacemi útlaku: nezájem ze strany matky; neporozumění ze strany otčíma; tlak vrstevníků; tlak instituce. (Scénář je součástí přílohy.) Obě představení jsme hráli celkem ve čtyřech zařízeních ústavní péče v ČR (dva dětské domovy a dva výchovné ústavy). Technika divadla fórum byla pozitivně hodnocena vychovateli i klienty jednotlivých zařízení. Scény, které pro diváky nejvíce resonovaly byly: v Příběhu Magdy: Magda Ti půjčí, viď Magdo?, Zaplatils ten nájem?, Máte na to měsíc, můţete se na mě obrátit; v Příběhu Davida: Buď jsi s náma, nebo proti nám, Nebuď srab!, Zkusím dodrţovat pravidla, mami, Kdyţ pro nás něco uděláš, my Tě nepráskneme. Navrhované strategie jednání v situacích útlaku budou teprve analyzovány.
Na festivalu Pula Forum 2010 jsme se setkali se skupinou CTO-Rio, se kterou jsme podrobili analýze tři naše představení (Legislativním divadlem ke změně, Zlatá klec – Příběh Magdy a Příběh Davida), s nimiţ jsme na festivalu vystupovali. Velmi důleţitým a inspirativním workshopem na tomto festivalu byl pro nás z hlediska 81
analýzy představení workshop s názvem Invaze do mozku (Invasion of the Brain), který byl zaměřen na práci s vnitřním útlakem a odhalováním ideologií, které jsou do nás v průběhu ţivota vkládány. Tyto techniky jsme vyuţili při evaluaci projektu Zlatá klec. Jiţ v průběhu první výstavby obou představení z cyklu Zlaté klece jsme naráţeli na to, ţe útlak, který v sobě hlavní postavy nesou, je ponejvíce útlakem zvnitřněným. z hlediska dramatizace pro nás bylo obtíţné tento vnitřní útlak přenést ven na jeviště. Právě tyto techniky nám pomohly lépe pojmenovat jednotlivé – ideologie, jimiţ jsou mladí lidé v ústavní péči ovlivněni a které v nich posléze vyvolávají pasivitu a nízkou schopnost být zodpovědný sám za sebe a své jednání. Díky této technice jsme podrobili analýze jednotlivé postavy v představení, které produkují následující ideologie: Sama to nezvládneš. – (Přítel Magdy, Matka); Zajímám se jenom o sebe. – (přítel Magdy); Rodina je pouze, kdyţ je celá. - (Matka, Otec Magdy); Nejste jediná. – (Úředník, Zaměstnavatel). (Scénář je součástí přílohy.) V tomto roce se ve své bakalářské práci Veronika Hrubá (2010) zabývala divadlem fórum s dlouhodobě nězaměstnanými Divadlo fórum jako metoda pro skupinovou práci s nezaměstnanými . Tento projekt rozvíjel jiţ dříve započatou spolupráci s brněnskou charitou Celsus. Akademický rok 2010/2011 S novým představením z cyklu Zlatá klec - Příběh Magdy jsme pokračovali v turné po výchovných ústavech a dětských domovech v České republice.41 V tomto akademickém roce jsme se dále věnovali tématu odchodu dětí z ústavní péče. Od projektu Legislativním divadlem ke změně! jsme postupnými kroky směřovali k cíli posílit „utlačované“. Multiplikaci projektu Zlatá klec jsme započali projektem i cesta můţe být cíl s mladými lidmi v ústavní péči. Navázali jsme spolupráci s Výchovným ústavem v Olešnici, kam jsme pravidelně dojíţděli realizovat krouţek divadla utlačovaných. Do krouţku docházeli mladí lidé na základě dobrovolnosti v rámci odpoledních aktivit. Do krouţku docházela skupina šesti aţ dvanácti mladých lidí (chlapci i dívky). Společně jsme pátrali po tématech, které povaţovali za důleţité. Ty se potom staly podkladem pro jejich vlastní představení divadla fórum. Vedle témat jako byly šikana, leţ ve vztahu, neporozumění v rodině, se nakonec skupina dohodla 41
82
pracovat na tématu, které se zabývalo jejich cestou do ústavu celkově. Hlavní otázka, kterou představení kladlo, byla Jak řídit svou cestu? Představení s názvem Konečná zastávka výchovný ústav skupina prozatím prezentovala dvakrát. Jednou před svými vrstevníky v ústavu a podruhé ve SVČ Labyrint pro širší veřejnost. Cílem celého projektu bylo prostřednictvím estetického prostoru divadla podrobit analýze jednotlivé mechanismy útlaku, které jsou v představení zobrazeny (nezájem rodiny, vliv vrstevnické skupiny). Při realizacích jednotlivých představení potom společně s diváky hledat strategie řešení vůči utlačovatelům, kteří je produkují. Projekt i cesta můţe být cíl je zpracován v bakalářské práci Michaely Zapletalové. Uvedené projekty Zlatá klec a i cesta můţe být cíl42 jsou produktem, který navazuje na tvůrčí a výzkumný projekt disertační práce. Rovněţ tyto projekty jsou podloţeny výzkumem na němţ se podílí celý kolektiv participantů, a který bude v blízké době zpracován. Přesto si dovolíme jiţ na tomto místě vyvodit několik závěrů, které vycházejí z evaluace jednotlivých fází projektu. Je zřejmé, ţe práce s ústavní mládeţí formou divadla fórum se stala efektivní metodou pro kritickou analýzu témat souvisejících s odchodem z ústavní péče. Mladí lidé se v průběhu našeho turné téměř bez rozdílu zapojovali do hry a měli potřebu zabývat se jednotlivými tématy předloţenými v příběhu a také nalézat nové strategie řešení v situacích útlaku. Příběh hlavní postavy, s níţ se dokázali identifikovat na různých úrovních, jak je popisuje Boal, je motivovala ke kritické diskusi a intervencím na jevišti. Skutečný dopad techniky divadla fórum na diváky, kdy pouze jednou nárazově navštívíme ústavní zařízení nelze dopátrat. o dopadu techniky divadla utlačovaných se dozvídáme zprostředkovaně od vychovatelů, kteří se na představeních také účastní. Jednak reflektují dopad techniky ihned po představní, kdy jsou překvapeni mírou zaujetí diváků, jejich aktivitou a spoluprací. z toho můţeme usuzovat, ţe tato technika je vhodná pro práci s touto mládeţí. Dále nám také vychovatelé reflektují „návratnost“ k tématu připravenosti na odchod v další pedagogické práci s těmito mladými lidmi. Za přínosnější a prokazatelnější povaţujeme dopad této techniky na přímé účastníky celého projektu. Tedy ty, kteří si projedou procesem analýzy konfliktní situace skrze dramatické techniky, výstavbou představení divadla fórum, ale zejména potom 42
Oba projekty byly podpořeny fakultním stipendiem.
83
multiplikační fází. v ní je dle našeho názoru soustředěn největší pedagogický potenciál, který je zaloţen na myšlence, ţe já sám se nejlépe učím tím, ţe své zkušenosti předávám někomu druhému. A nemůţeme opomenout zmínit také osobnostní růst lektorů a proměny, které vyvolala tato metoda v nás samotných.
V současnosti se připravujeme na projekt divadla utlačovaných s migranty, kde se chceme zabývat analýzou útlaku pomocí metody divadla utlačovaných a doplnit ji výzkumnou metodou kritické diskursivní analýzy.
Shrnutí Desetileté období výuky divadla fórum na PdF MU prošlo hlubokým vývojem. Jak z uvedeného vyplývá, začínali jsme s jedinou technikou. v současnosti jiţ vyuţíváme celou škálu technik tohoto divadla. v našem pojetí práce s technikou divadla fórum se postupně přibliţujeme k pojetí Divadla utlačovaných Augusta Boala. Povaţujeme za důleţité podtrhnout, ţe klíčem k tomuto pojetí je pracovat s útlakem jako takovým. Tedy nalézat situace útlaku v naší sociální realitě, přičemţ se nemusí jednat pouze o útlak, se kterým se potýkají specifické skupiny, s nimiţ jsme začali pracovat, ale můţe se jednat i o útlak, kterému jsme vystaveni v kaţdodenním ţivotě. Jako klíč k divadlu utlačovaných pak vnímáme volbu etického rozhodnutí těch, kdo jej praktikují, postavit se na stranu utlačovaných a společně s nimi čelit boji proti tomuto útlaku. Tedy mít touhu, avšak zároveň potřebu tuto situaci změnit. Od „oni“ se přesunout k „my“. V prvním období (2001 – 2006), které můţeme označit za období divadla fórum jako prevence patologických jevů, jsme vyuţívali jedinou techniku a pracovali ve školním prostředí. V druhém období v letech 2007 – (prozatím) 2011 došlo k významným změnám. Těţiště naší práce se přesunulo do mimoškolních zařízení a docházelo k postupnému vývoji pojetí divadla fórum, jak dokumentují jednotlivé projekty, které jsou v této kapitole uvedeny. Celek tohoto přístupu jsme se snaţili uplatnit zejména v posledních 84
projektech divadla utlačovaných zabývajících se vybranými tématy z oblasti ústavní výchovy. Je zřejmé, ţe prozatím nejsme schopni naplnit všechny cíle tak, abychom se mohli směle hlásit k divadlu utlačovaných, ale projekty, které jsme v poslední době realizovali, jdou výrazně tímto směrem. Jako jednu z překáţek při naplňování tohoto cíle vnímám zejména otázku krátké ţivotnosti jednotlivých projektů, která většinou končila odchodem studentů ze studia. i v této záleţitosti se nám však podařilo nalézt určité moţnosti, kdy práce na konkrétním tématu útlaku je rozvíjena dalšími nastupujícími ročníky. Je však zřejmé, ţe výše uvedené cíle můţe mnohem lépe naplňovat skupina lidí, která se divadlu utlačovaných bude dlouhodobě věnovat. i k tomu naše snahy se studenty směřují. Cíle, které naplňujeme metodou divadla utlačovaných, jsou pedagogické. Divadlo utlačovaných můţeme označit za formu celoţivotního vzdělávání, která se zabývá rozvojem osobnosti jedince, naplňováním zdravých sociálních vztahů, analyzováním sociálních situací, odhalováním útlaku ve společnosti a nalézáním moţností k jeho odstranění. v divadle utlačovaných přicházíme na to, jak se v dnešním světě, v němţ jsme kaţdodenně napadáni různými ideologiemi (masovou kulturou, globalizací...), můţeme dobrat k vlastní podstatě našeho bytí.
85
4.4 Srovnání přístupů k divadlu fórum na PdF MU Jiţ v roce 2006, kdy jsme se poprvé sešli se skupinou brněnských divadelníků, kteří se věnují divadlu fórum, bylo zřejmé, ţe naše vize o divadle fórum jsou poněkud odlišné. Se skupinou odborníků43 jsem se pokusila nahrát rozhovor ohniskové skupiny. Smyslem není prezentovat celý výzkum, ale upozornit na určité kategorie z naší diskuse, které vnímám jako zásadní i z dnešního pohledu. Jiţ v této první společné diskusi byla největším otazníkem práce s výměnou rolí v průběhu dílny divadla fórum. Otazníkem, nad kterým lze v této souvislosti přemýšlet, je, zda lze „měnit charakter“ hlavní postavy; zda striktně trvat na jeho dodrţení, nebo lze postavu pouţít pouze rámcově pro řešení dané konfliktní situace a charakter nedodrţovat, hrát na úrovni simulace; zda tím, ţe divák není tolik chráněn charakterem postavy, do které vstupuje na jeviště a za niţ jedná, se jiţ nevyskytujeme v oblasti terapie. Připomeňme si, ţe dále se lišila různost přístupů k pojetí cílů divadla fórum u jednotlivých účastníků výzkumu. Dalším tématem, kterým jsme se ve společné diskusi zabývali, bylo, zda při druhém hraní, kdy při změnách, které divák udělá na jevišti svým jednáním, máme dále odehrávat příběh s důsledky těchto změn, anebo zda je lépe pouţít přístup, kdy se divadlo fórum neodehrává chronologicky, ale diváci si hned na začátku volí, do které situace z příběhu se chtějí jít podívat. Kaţdá z uvedených moţností má svá specifika, svá pro a proti a své místo i opodstatnění v kontextu naší reality, která je právě tak různá. K těmto tématům se vyjádříme na základě komparace přístupů, které jsme v průběhu naší tvorby s divadlem fórum pouţívali. Přístupy se pokusíme vyloţit na podkladě níţe uvedeného schematického obrázku, který představuje model, který jsme pouţívali při práci s divadlem fórum na začátku – divadlo fórum jako nástroj prevence a model, ke kterému jsme začali směřovat později – divadlo fórum jako nástroj sociální změny. Příklad je vysvětlen na tématu bezdomovectví a vyčlenění z kolektivu.
43
Setkání ohniskové skupiny se uskutečnilo dne 29.11. 2006. Vzhledem k tomu, ţe zde neprezentuji výsledky výzkumu, dovolím si zde uvést jména účastníků výzkumného šetření: zástupci o.s. Augusto - Michal Procházka a Jana Kučerová, Radka Macková – DiFa JAMU, Lenka Remsová PdF MU.
86
Obr č.1: Schematický obrázek modelu divadla fórum jako nástroje prevence
Obr č.2: Schematický obrázek modelu divadla fórum jako nástroje sociální změny 87
Popis obrázku začneme vyloţením hlavní myšlenky divadla utlačovaných. Společnost
Cardboard
Citizens
uplatňuje
základní
poţadavek
divadla
utlačovaných – divadlo je realizováno „PRO“ utlačované (diváci), „S“ utlačovanými (hrají pro ně herci, kteří mají předchozí zkušenost s bezdomovectvím) a „O“ utlačovaných
(představení
zobrazuje
situace
útlaku
dotýkající
se
tématu
bezdomovectví). Právě proto, ţe publikum samo v reálném ţivotě čelí útlaku zobrazovanému na jevišti, plně se s hlavní postavou ztotoţní – tzv. Sympathy (Boal, 2006) Představení, která jsme hrávali zpočátku, tento základní poţadavek nenaplňovala. Byla hrána „PRO“ skupinu s různou zkušeností s vybraným tématem útlaku (školní třída), „Se“ skupinou herců studentů s různou zkušeností s tématem útlaku a „O“ utlačovaných (představení zobrazovalo téma útlaku). Právě proto, ţe publikum mělo rozdílnou zkušenost s předloţeným tématem útlaku, dokázali se s protagonistou příběhu identifikovat na různých úrovních. Někdo v publiku mohl být např. v minulosti sám z kolektivu vyčleněn, někdo jiný byl v minulosti např. hlavním iniciátorem vyčleňování, někdo jiný mohl této situaci pouze přihlíţet a někdo se s touto situací prozatím nesetkal. Po tomto krátkém úvodu rozkryjeme postavu protagonisty, s níţ souvisí právě diskuse o dodrţování charakteru postavy při intervencích diváků. Postava protagonisty v příběhu o bezdomovectví je nastavena jako silný charakter. Protagonista je sice utlačovaný, ale silný. Jeho síla je vyjádřena v jeho touze něčeho dosáhnout a zobrazením aktivního jednání na jevišti – bojem proti utlačovateli. Častou dramaturgickou chybou (nejenom našich představení) je, ţe postava protagonisty je nastavena jako slabý charakter. Protagonista je utlačován. Sice touţí něčeho dosáhnout, ale svou touhu nedokáţe vyjádřit, nebojuje za ni. Je pasivní a nechá s sebou vláčet, je tzv. v depresi. Od diváků vyţaduje pomoc pouze v rámci svého pasivního charakteru tak jako je tomu ve druhém případě. Pokud je charakter protagonisty pasivní, aktivita se přesouvá do role spojence, která nabízí otevřenější moţnosti, jak situaci řešit. Zatímco silný protagonista umoţňuje vstupovat divákům do role a beztrestně v intervencích na jevišti pátrat po různých strategiích jednání proti útlaku, slabý protagonista po divácích vyţaduje pomoc v rámci
88
jeho pasivního charakteru, který jiţ předem vylučuje určité intervence diváků, například ty, které jsou příliš odváţné. Tím, ţe je aktivita přesunuta do role spojence stává se vlastně protagonistou, neboť on je ten, který bojuje proti útlaku (ať uţ viditelnému antagonistovi na jevišti, nebo svému vnitřnímu útlaku, který mu v reálné ţivotní situaci útlaku zabraňuje být aktivní). Také postava spojence-protagonisty potom nabízí divákům pátrat po různých strategiích jednání proti útlaku. Zatímco v prvním případě je cílem představení v divadelním prostoru jeviště nalézt moţné strategie proti útlaku a ty pak pouţít také v reálném ţivotě, a tím dosáhnut sociální změny; ve druhém případě je cílem představení vcítit se do pozice utlačovaného a hledat pomoc pro jeho konkrétní případ a slabý charakter. v horším případě pak situaci útlaku řešit za něj, čímţ se stává ještě mnohem více utlačovaným, je mu odebráno ono právo na vyjádření a na dialog. Dovolím si zde doplnit svou úvahu k intervencím utlačovaných-diváků (bezdomovců) na jevišti za postavu utlačovaného. Takovýto divák vstupuje na jeviště, kde uskutečňuje hru v roli na úrovni simulace. Simulace je takovým typem role, kdy divák-herec jedná sám za sebe v určité roli. Simulace je typem role, která nejméně chrání diváka, a proto nám snad tento přístup můţe připadat terapeutický. Zdůrazněme ovšem, ţe cílem divadla utlačovaných není řešit příběh jednoho konkrétního diváka, coţ by byla terapie, ale kolektivně se zabývat takovými situacemi útlaku v naší sociální realitě, které jsou společné všem divákům a společně nalézat moţnosti pro jejich prolomení. Sdílení nápadů a strategií diváků je velmi důleţité, neboť to, co se snaţí nalézt, není pomoc jednomu konkrétnímu charakteru proti utlačovatelům, ale jsou to východiska – strategie v boji proti útlaku, který vytváří systém naší society - např. předsudky vůči bezdomovcům. Jde o odhalování mechanismů útlaku a o snahu nalézat strategie jednání jako zbraně proti těmto mechanismům. Ve druhém případě pak divák vstupuje do hry na jeviště na úrovni charakterizace. Tato úroveň hry v roli nejvíce chrání diváka-herce od ztotoţnění s postavou a procesu terapie. Domnívám se, ţe terapeutický efekt na diváka můţe mít jakákoli intervence na jevišti, ale ani jednu z nich, podle mého názoru nelze označit za terapii. (srov. Valenta, 2007) 89
4.5 Shrnutí Divadlo utlačovaných vznikalo v zemích Latinské Ameriky, kde bylo vyuţíváno jako zbraň proti politickému útlaku, tedy útlaku, který byl velmi zřejmý a viditelný, v němţ proti sobě stojí skuteční utlačovaní a skutečný utlačovatel. Za útlak v duchu divadla utlačovaných je povaţována taková situace, která se netýká pouze jednotlivce, ale celé skupiny lidí. Tedy postava utlačovaného v divadle fórum musí zastupovat celou skupinu utlačovaných, kteří se potýkají se stejným utlačovatelem. S příchodem této techniky do evropských zemí Augusto Boal narazil na zcela jinou formu útlaku, útlak skrytý, více psychologický. Avšak i tento útlak si v sobě nese podmínku toho, ţe není pouze individuálním, ale kolektivním. Můţeme zde tedy mluvit o útlaku viditelném, vnějším, který lze nalézat v souvislosti se skupinami se sociálním znevýhodněním (migranti, menšiny, sociálně vyloučené skupiny, děti a mladí lidé vyrůstající v ústavní péči, apod.), tedy s těmi, kdo přímo pociťují, ţe jsou utlačováni; a útlaku neviditelném, vnitřním, který lze nalézt v celé naší societě (první skupinu nevyjímaje) a který je často spojován s tím, ţe si jej plně neuvědomujeme, nebo jej přehlíţíme (problémy globalizace, genderu, tlak institucí atp.) Pokud tedy budeme pátrat po tématech vhodných pro divadlo fórum, mějme na paměti, ţe postava protagonisty zastupuje celou skupinu lidí, kteří jsou utlačováni jedním a tím samým utlačovatelem, který je zosobněn na jevišti. Divadlo utlačovaných je „O“ utlačovaných. V naší republice panuje mnoho mýtů o tom, co je a co není divadlo fórum a jak se má a nemá dělat. Ráda bych na tomto místě zdůraznila myšlenku Augusta Boala, ţe metoda divadla utlačovaných oţívá aţ v rukou konkrétního člověka, který se jí zabývá. Zejména na něm tedy záleţí, jak tuto metodu uchopí, zda bude ostatním předávat myšlenku a cíle divadla utlačovaných, anebo se omezí na pouhé uţití této metody bez další návaznosti na její cíle. Různost pouţití forem divadla fórum se tedy nemusí lišit pouze v jednotlivých státech, ale také v závislosti na sociální realitě jednotlivých společenských skupin uvnitř jednoho státu. Na základě naší dlouhodobé práce máme za to, ţe rozdíly v pojetí techniky divadla fórum v naší republice jsou dány těmito faktory: 90
Mírou příslušnosti techniky divadla fórum k etickým a politickým východiskům divadla utlačovaných. (Ačkoli jsou techniky divadla utlačovaných pouţity v různých zemích, v různých kontextech a s různými cílovými skupinami, divadlo utlačovaných by mělo být vţdy aplikováno pro utlačované, s utlačovanými a o utlačovaných. Jedná se tedy o cíl, který podtrhuje naše pozdější přístupy k technice divadla fórum.) V definování útlaku, utlačovaného a utlačovatele. Rozdílností témat mezi útlakem vnějším a vnitřním. Nastavením slabého nebo silného charakteru protagonisty. Sloţením cílové skupiny, která se představení účastní. Divadlem fórum se zabýváme jiţ deset let a naše pojetí DF se za tuto dobu značně pozměnilo. Závěry, ke kterým jsme dospěli, jistě nejsou konečné. Zatím je můţeme shrnout do následujících bodů: Cílová skupina je klíčem k jednotlivým pojetím divadel fórum hraným nejenom u nás na Katedře sociální pedagogiky, ale obecně v naší republice a kdekoli na světě. Cílová skupina předurčuje cíl celého programu. Změna protagonisty, který se má sám podílet na svém osvobození z útlaku, není moţná, pokud je jeho charakter nastaven úzce. Zobrazený útlak se netýká pouze jednoho protagonisty, ale celé skupiny. v ní je kaţdý jiný, kaţdý má různý charakter, ale příčiny, které ho dovedly na dno, a překáţky, se kterými boje jsou podobné. Důleţité je nezaměňovat charakter postavy se strategiemi jednání. Strategie jednání nemusí být nutně závislé na charakteru. Kaţdý z nás má určitý charakter, ale kaţdý z nás někdy můţe jednat např. v afektu, v legraci, rozčileně, citově vydírat atp. Divadlo fórum nabývá největšího účinku, pokud je tvořeno a hráno samotnými utlačovanými pro utlačované.
91
5. Vhled do problematiky ústavní péče V poslední kapitole teoretické části práce představíme problematiku ústavní péče v naší republice, která byla východiskem pro tvůrčí a výzkumný projekt této disertační práce, jehoţ cílem bylo přispět ke zlepšení stávající situace v oblasti odchodu mladých lidí z ústavní péče. „Dle statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví ţije v České republice přibliţně 20 000 dětí v zařízeních ústavní péče, coţ je, v porovnání s jinými evropskými státy, počet alarmující. Nejčastějším způsobem řešení situace selhávající rodiny dítěte je jeho umístění do ústavu, byť by takové opatření mělo být aţ řešením nejzazším.“44 V souvislosti s problematikou odchodů dětí z dětských domovů a jejich následným samostatným ţivotem a problematikou ústavní výchovy jako takové bychom nejprve rádi představili základní rysy systému ústavní výchovy v České republice a věnovali se aspektům ţivota v těchto zařízeních.45 Dětské domovy spadají do systému náhradní výchovné péče v České Republice, konkrétně pak do systému náhradní institucionální péče. v souvislosti s náhradní péčí se hovoří o ohroţených dětech46. Jsou to ty děti, o něţ se rodiče neumí, nejsou schopni nebo nechtějí postarat tak, aby byly vytvořeny řádné podmínky pro jejich fyzický i psycho-sociální vývoj. v takové situaci zasahuje stát, aby zajistil řádnou péči o dítě. Ústavní výchova má být podle Zákona o rodině47 posledním krokem při řešení nastalé situace, poté, co selhala všechna ostatní výchovná opatření. Problematika náhradní výchovné péče v České republice spočívá v tom, ţe stávající systém nevytváří podmínky pro vyuţití jiných metod řešení problematických rodinných situací, ale upřednostňuje řešení situace hlavně pomocí umístění dítěte do ústavní péče. Odborníci však upozorňují na to, ţe se tím opomíjí moţnost naplňování 44
Bittner, P. a kol. Děti z ústavů! Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte. Praha: Liga lidských práv, 2007. s. 29. 45 Informace získané studiem odborné literatury jsou doplněny také o novější poznatky. 46 Podrobnější popis a vymezení této cílové skupiny čtenář nalezne ve výzkumných zprávách: Monitoring problematiky ohroţených dětí v ČR, Nadace SIRIUS; Hodnocení systému péče o ohroţené děti, Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra. 47 Zákon o rodině č. 94/1963 Sb., §46
92
psycho-sociálních potřeb dítěte, které je pro zdravý a šťastný vývoj člověka naprosto nezbytné, a upřednostňuje se materiální zabezpečení dítěte. Důvodem nařízení ústavní péče bývá totiţ často pouze nedostatečné zabezpečení hmotných podmínek ze strany rodičů (srov. Děti z ústavů!, 2007; Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot, 2006). Velkým problémem je i nedostatečné fungování systému sanace48 rodiny a prevence. Orgán sociálně právní ochrany dítěte, který ji má vykonávat, tak nečiní téměř vůbec, a také počet neziskových organizací v této oblasti je mizivý (srov. Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot, 2006; Monitoring problematiky ohroţených dětí v České republice, 2008). Dysfunkční rodiny tak nedostávají potřebnou podporu a asistenci k řešení svých problémů a následkem toho odebrané děti setrvávají v ústavní péči. Mgr. Jana Havigerová, pracovnice Ligy lidských práv, přitom upozorňuje na to, ţe „rodina, kde jsou vytvořeny emocionální vazby, představuje jedinou jistotu v ţivotě kaţdého dítěte a je povaţována za nejvhodnější prostředí pro jeho výchovu, byť vykazuje určité nedostatky např. materiální. Proto je třeba soustředit pozornost na aktivní práci s rodinou a to nejen preventivní,
ale
i následnou,
tedy
po
nařízení
ústavní
výchovy.“
(Havigerová, 2007, s. 1). Nyní bychom se rádi krátce vyjádřili k hlavním rysům ústavní výchovy v dětských domovech. Ţivot dětí v dětských domovech se do značné míry vyznačuje kolektivností a neosobností (Monitoring problematiky ohroţených dětí v České republice., 2008) a jiţ svou podstatu se významně liší od běţného ţivota v rodině. Děti nemají příleţitost čerpat vzorce chování od pečujících rodičů. Autoři publikace Děti z Ústavů! s podtitulem Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte např. udávají, ţe „stabilní citový vztah s jedním pečujícím člověkem … je zásadní podmínkou pro rozvoj dalších citových vazeb, jejich diferenciaci a přiměřenost v dospělosti a přirozeně k vlastním dětem na základě proţité zkušenosti a pocitu citového bezpečí.“ (Děti z ústavů!, 2007, s. 65). Děti si dále nemohou osvojit dovednosti nutné pro běţný samostatný ţivot ve společnosti (např. zacházení s penězi, samostatné rozhodování, přijetí zodpovědnosti, příprava jídla, 48
Sanace je oblast sociální práce podporující fungování a zachování rodiny. Jedná se o metodu
preventivní práce s rodinou v případech ohrožení vývoje dítěte. Šíře práce je veliká od doprovázení rodiny odborníkem po znovunavazování kontaktu rodiny s dítětem v ústavní výchově.
93
atp.). v souvislosti s tímto rysem dětských domovů citujeme zprávu Veřejného ochránce práv z roku 2006 (In Hodnocení systému péče o ohroţené děti., 2007, s. 8): „Reţim dne či týdne, který je koncipován jako absolutní dohled pracovníků nad činností a projevy dětí. … Takový reţim, který jsou děti nuceny dodrţovat, podporuje pouze jejich pasivitu a manipuluje s nimi. Kaţdé dítě je striktním uplatňováním reţimu trvale formováno; je naučeno jíst v přesný čas, spát stanoveně dlouho, hrát si v přesně vymezený čas. Nerozhoduje se, nepřemýšlí, pouze pasivně přijímá rozhodnutí jiných.“ Zmíněná publikace Děti z ústavů! poukazuje na řadu aspektů psycho-sociální deprivace dětí, které jsou „vytrţeny“ z rodinného prostředí a vyrůstají v ústavních zařízeních, tedy i dětských domovech. Mezi nimi zmiňuje i otázku vytvoření identity a potřebu „otevřené budoucnosti“. Autoři upozorňují na to, ţe kdyţ je dítě vytrţeno z přirozeného prostředí a umístěno do ústavního zařízení, dochází u něj k omezení v přirozených sociálních podnětech a tím se znemoţní přirozené vytváření identity dítěte a „přebírání přirozených sociálních rolí, pozic, uznání jeho kompetencí získaných prostřednictvím vlastní aktivity ve vývojově se rozšiřujících sociálních situacích a rolích“ (Děti z ústavů!, 2007, s. 66). Potřeba „otevřené budoucnosti“ spočívá ve víře člověka v pozitivní budoucnost, ţivot v bezpečí a s dostatkem lásky, která je nezbytná pro harmonický ţivot. Fakt, ţe děti, které vyrostly v dětských domovech, nedokáţí tuto potřebu naplnit, můţe souviset s nedostatkem motivace a schopnosti aktivně a pozitivně utvářet svůj vlastní ţivot po odchodu z dětského domova. V neposlední řadě bychom zde chtěli upozornit na fakt, ţe zařízení ústavní péče mají ve své kompetenci tři různá ministerstva: Ministerstvo zdravotnictví (dětská zařízení léčebně-preventivního charakteru; mezi tato zařízení patří hlavně kojenecký ústav a dětský domov pro děti do 3 let), Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy (náhradní výchovná péče pro děti ve věku od 3 do 18 let; mezi tato zařízení patří především diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav) a Ministerstvo práce a sociálních věcí (Orgán sociálně-právní ochrany dětí a zařízení sociálně-právní ochrany dětí, zařízení pro výkon pěstounské péče, zařízení sociálních sluţeb a domovy pro osoby s tělesným postiţením). Ministerstvo práce a sociálních věcí se k současnému stavu systému náhradní péče vyjádřilo takto: „Péči o ohroţené děti v České republice dosud komplikovala roztříštěnost agendy, která spadá pod pět ministerstev. Přestoţe jednotlivé resorty dlouhodobě usilují o zkvalitňování práce s ohroţenými dětmi, tyto aktivity jsou nekoordinované a někdy dokonce 94
protichůdné. v ústavech se ocitá zbytečně vysoký počet dětí, neboť nabídka alternativních forem práce s ohroţeným dítětem a jeho rodinou je nedostatečná. Neexistuje jediná společná legislativní norma, která by obsahovala zákonný rámec péče o ohroţené děti. Tento stav vyţaduje rychlé řešení.“ (MPSV, 5.10.2009). Zmíněná roztříštěnost brání změně současného systému náhradní péče, který je zastaralý a nevyhovující a je důleţitým prvkem v jeho obtíţné a zdlouhavé transformaci (srov. Péče o děti odebírané z biologické rodiny, 2007; Hodnocení systému péče o ohroţené děti, 2007). Na roztříštěnost řízení kolektivní výchovy upozornili i respondenti výzkumu Nadace Sirius tím, ţe „dítě putuje podle věku mezi resortními ministerstvy a snahy o sjednocení pod jedno ministerstvo pak vyvolávají u pracovníků obavy a nejistotu, která se přenáší i na děti“ (Monitoring problematiky ohroţených dětí v České republice, 2008). Díky uvedeným rysům ústavní výchovy v souvislosti s různými následky psychické deprivace, kterou dítě zaţívá, nemůţe-li vyrůstat v rodinném prostředí, mají mladí lidé po odchodu z dětských domovů problémy, které mnohdy vyústí v páchání kriminálních činů (Hodnocení systému péče o ohroţené děti, 2007). Podle Monitoringu problematiky ohroţených dětí v České Republice (Monitoring problematiky ohroţených dětí v České republice, 2008) zaţívají mladí lidé při vstupu do ţivota po ukončení ústavní výchovy komplikace v následujících oblastech:
při hledání bydlení a v moţnostech placení za bydlení (mladí lidé jsou zvyklí na určitý standard bydlení a snaţí se jej opět zajistit navzdory tomu, ţe nejsou schopni tak činit z vlastních prostředků),
při hledání práce (díky průměrně niţšímu stupni vzdělání mívají menší šanci získat stálou práci),
v návycích (zejména z ústavní výchovy), jelikoţ mladí lidé ze zařízení ústavní péče nejsou zvyklí situace samostatně řešit (např. neschopnost umět hospodařit s penězi, protoţe pro dětský domov je jednodušší nákupy fakturovat; neumí vařit; chybí jim pracovní návyky jako ranní vstávání bez vzbuzení vychovatelem; dlouhodobější podávání vyrovnaného výkonu; neznají ceny zboţí; písemnou smlouvu povaţují za neţádoucí kompilaci, ad.),
ve ztrátě nepřiměřené ochrany dětského domova před biologickou rodinou nebo partou (která na ně můţe mít patologický vliv). 95
Souvislost mezi rysy ţivota v zařízeních ústavní péče a problematickými oblastmi při vstupu do ţivota se nám zde jeví jako zřejmá. v souvislosti s poslední zmíněnou oblastí jsme se zmiňovali o tom, ţe problémy v dysfunkčních rodinách se nejčastěji řeší odebráním dítěte a jeho zařazením do ústavní péče. Odborníci přitom poukazují na to, ţe takovým zásahem se sice daří socio-patologický vývoj dítěte značně omezit či dokonce zastavit (Děti z ústavů!, 2007), avšak problémy rodin tím přetrvávají a po té, co se mladí lidé po odchodu z dětských domovů s biologickou rodinou opět setkají, začnou znovu působit, jelikoţ na odstranění problémů se s rodinami dostatečně nepracuje. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva v právní komparativní studii Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot uvádí následující (2006, s. 53): „Podle článku 29 Úmluvy má výchova dítěte směřovat k rozvoji jeho osobnosti, nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu a k přípravě na zodpovědný ţivot ve společnosti. Výchova ohroţených dětí by měla naplnit tyto poţadavky. Je všeobecně prokázáno, ţe děti a mládeţ opouštějící ústavní
zařízení
jsou
pobytem
ve
velkokapacitních
zařízeních
poznamenány
a osobnostně deformovány.“. Studie dále upozorňuje na to, ţe mladí lidé při odchodu z dětských domovů „opouštějí místo, na které byli zvyklí a ocitají se v prostředí bez pevných vztahů a opor“. Jako největší problém, s kterým se tito lidé setkávají, uvádí sníţenou nebo nízkou schopnost ţít ve společnosti a zastávat různé společenské role. Také zde vidíme jasnou souvislost problémů s nedostatky stávajícího systému ústavní péče. Odborníci také poukazují na to, ţe mladí lidé jsou nuceni dětské domovy opustit v příliš mladém věku a nejsou ještě dostatečně sociálně zralí na to, aby dokázali samostatně ţít. Dalším aspektem přispívajícím ke vzniku jejich problémů je fakt, ţe počet zařízení a sluţeb poskytujících pomoc mladým lidem, kteří se ocitají v kritické ţivotní situaci, a podporu ve formě dočasného ubytování (např. Domy na půli cesty), je malý a naprosto neuspokojuje poptávku (srov. Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot, 2006). Lucie Kulhavá, Magdalena Moravcová, Anna Píbilová a Adéla Roedlová uvádí ve své práci Nedostatečná připravenost mladých lidí odcházejících z dětských domovů pro ţivot ve společnosti. (KULHAVÁ, L. a kol., 2010) následující příčiny problému 96
nedostatečné připravenosti pro samostatný ţivot u mladých lidí odcházejících z dětských domovů. Tímto výčtem doplňujeme charakteristiku systému ústavní péče v souvislosti s odchodem mladých lidí z dětských domovů, kterou jsme uvedli výše.
Psychická deprivace dětí jako následek ústavní výchovy.
Nemoţnost přejímání rolí v rodině.
Chybějící individuální přístup a plánování.
Znevýhodnění ve vzdělávacím procesu.
Nedostatek praktických zkušeností pro ţivot ve společnosti.
Nedostatek neziskových organizací zabývajících se problematikou odchodu dětí do ţivota.
Absence obecné komplexní metodiky pro přípravu dětí na reálný ţivot za zdmi ústavu.
Problém ve fungování systému náhradní rodinné péče v ČR.
Národní akční plán a navrhované změny v zákonech Na zmiňované problémy systému náhradní péče zareagovala vláda vytvořením Národního akčního plánu transformace a sjednocení systému péče o ohroţené děti a návrhem změny Zákona o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb (i souvisejícího Zákona o rodině č. 94/1963 Sb.). Novela zákona naplňuje obecná opatření vyplývající z rozsudků Evropského soudu pro lidská práva v kauzách Havelkovi a Wallovi (schváleny usnesením Vlády ČR č. 882 ze dne 7. prosince 2010) v oblasti činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Novela zároveň reaguje na nálezy Ústavního soudu v oblasti sociálně-právní ochrany dětí, na poznatky praxe včetně stíţností občanů na postupy orgánů sociálně-právní ochrany dětí a na závěry nejnovějších výzkumů a analýz v oblasti systému péče o ohroţené děti a rodiny. Cílem reformy systému péče o ohroţené děti je pak zabezpečení výchovy a všestranného rozvoje dítěte v jeho přirozeném rodinném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí. Reformou dojde ke změně orientace systému směrem k prevenci, díky níţ odpadne nákladná a v mnoha případech neúčinná práce s dlouhodobě neřešenými problémy. Nejdříve si představíme oblasti transformace navrhované národním akčním plánem a poté navrhované změny v zákonech. 97
Transformace systému práce s ohroţenými dětmi a rodinami navrhovaná v národním akčním plánu je zaměřena na několik oblastí (MPSV, 5.10.2009): Zvýšení kvality práce a dostupnosti sluţeb pro ohroţené děti a rodiny (ukotvením společných standardů kvality péče o ohroţené děti, nastavení systému celoţivotního vzdělávání pro pracovníky v systému péče o ohroţené děti, síťováním a optimalizací sluţeb pro ohroţené děti a rodiny, přenesením důrazu na primární prevenci, která zabrání zbytečnému, byť krátkodobému, umísťování dětí do ústavní péče, optimalizací řízení, kontroly a financování péče o ohroţené děti).
Sjednocení postupu pracovníků při řešení konkrétní situace ohroţení dítěte (případová konference, individuální plán práce s klientem).
Sníţení počtu dětí dlouhodobě umístěných ve všech typech ústavní péče (posílením preventivní sloţky práce s ohroţeným dítětem a rodinou, rozvojem podpůrných
sluţeb
pro
ohroţené
dítě
a rodinu,
navýšením
počtu
kvalifikovaných pracovníků).
Zvýšení ţivotních šancí dětí, podpora rozvoje osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu a zachování ţivotní úrovně nezbytné pro jejich tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální vývoj.
Národní akční plán byl navrţen na období 2009 – 2011. Transformace celého systému měla probíhat ve třech hlavních krocích. Prvním krokem byla analýza celkového stávajícího systému péče o ohroţené děti a rodiny, následovat měla odborná příprava všech sloţek systému a na závěr proběhnout zavádění nových prvků do systému – změna (Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti na období 2009 aţ 2011, 2010). v letošním roce by mělo dojít na základě výstupů z celkové analýzy k jejich upřesnění a měly by být definovány cíle realizace transformace pro další období. Základním dokumentem národního akčního plánu 2009-2011 se má stát Národní strategie péče o ohroţené děti, která má být předloţena do vlády v průběhu tohoto roku. Na ni pak naváţe nový Národní akční plán na období 2012-2015. Dílčí změny v systému jiţ průběţně probíhají a jednotlivé kraje realizují své projekty v této oblasti. v současnosti nejvýznamnější navrhovanou změnou je novela 98
zákona o sociálně-právní ochraně dětí s účinností od 1. ledna 2012 a zákona o rodině, které jsou nyní předloţeny k projednání. s hlavními body si vás nyní dovolíme seznámit.
Zákon o sociálně-právní ochraně dětí č. 359/1999 Sb. V rozsahu rozhodování o dávkách pěstounské péče a jejich výplatě a v rozsahu výkonu inspekce poskytování sociálně-právní ochrany je orgánem sociálně-právní ochrany také Úřad práce České republiky – jeho krajské pobočky. Povinnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností budou rozšířeny o povinnost provádět vyhodnocování situace dítěte a rodiny ve spolupráci s odbornými sluţbami, a to zejména z hlediska toho, zda se jedná o dítě, na které se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí (§ 6 odst. 1), a z hlediska druhu a rozsahu opatření nezbytných k ochraně dítěte a k poskytnutí pomoci rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu. Návrhy soudu pro odebrání dítěte nelze podat, jsou-li pro podání návrhu jen důvody nedostatečných materiálních, sociálních nebo bytových poměrů rodičů, pokud jsou jinak rodiče způsobilí plnit povinnosti vyplývající z jejich rodičovské zodpovědnosti. Výchova dítěte není váţně ohroţena nebo váţně narušena majetkovou nedostatečností rodiny. Pouhá chudoba nebo nedostatek bydlení jsou řešitelné za pomoci orgánů státu či orgánů obecní samosprávy. Zákon nově stanovuje nejvýše přípustný počet dětí umístěných v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Počet dětí umístěných v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, který připadá na jednoho pracovníka zařízení zajišťujícího přímou péči o děti, nesmí přesáhnout počet 4 dětí. v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc bude moţno v jedné budově či ve více budovách v jednom objektu zajišťovat současně péči nejvíce o 10 dětí. Činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí bude upravena standardy kvality práce. Zavedení Individuálního plánu ochrany dítěte. Plán bude zpracováván v součinnosti s klientem a multidisciplinárním týmem subjektů a osob podílejících se na řešení případu s důrazem na přijetí opatření, která umoţní setrvání dítěte v jeho
99
přirozeném prostředí (péče rodičů nebo jiných blízkých osob), případně která umoţní co nejrychlejší návrat dítěte do rodiny. Zavedení Případových konferencí pro lepší spolupráci úřadů s rodinami. Případová konference bude jednou z metod práce Orgánu pro sociálně-právní ochranu dítěte při poskytování sociálně-právní ochrany. Případová konference spočívá v zapojení rodičů, jiných osob zodpovědných za výchovu, dětí, jiných osob blízkých rodině a dítěti a dalších subjektů podílejících se na ochraně dítěte a řešení jeho situace.
Zákon o rodině č. č. 94/1963 Sb Pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské zodpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Soud přitom přihlédne i k širšímu sociálnímu prostředí dítěte. Soud v řízení rovněţ zjišťuje, zda orgán sociálně-právní ochrany dětí učinil ve vztahu k dítěti, rodičům, příbuzným, případně dalším osobám dítěti společensky blízkým vše, co mu ukládá zvláštní právní předpis, a při hodnocení důkazů k tomu přihlédne. Mezi preventivní výchovná opatření se navrhuje vloţit opatření spočívající v uloţení povinnosti dítěti a/nebo rodičům podrobit se odbornému poradenství, která v současnosti chybí. Zejména se však umoţňuje, aby povinnosti bylo moţno stanovit nejen rodičům, ale i dítěti samému, coţ má důleţitý význam především u dětí starších 12 let, které se jednání soudu zásadně účastní, u nichţ se vyskytují výchovné problémy, a navrhovaná úprava tak zvyšuje moţnost preventivního působení soudu na dítě samotné. Mezi preventivní opatření se řadí i úpravu dočasného odnětí dítěte ze stávajícího prostředí. Uvedená úprava přichází v úvahu v případě, kdy zde na jednu stranu nejsou důvody pro nařízení předběţného opatření podle § 76a občanského soudního řádu, zároveň je však v zájmu dítěte nezbytné jeho dočasné odnětí z dosavadního výchovného prostředí. o jiţ poměrně rasantním zásahu do rodinného prostředí můţe z povahy věci rozhodnout pouze soud. Kaţdé odnětí dítěte z jeho dosavadního výchovného prostředí je ze své podstaty dočasné. „Dočasnost“ v případě zde navrhovaného institutu nařízení pobytu ve specializovaném zařízení je zdůrazněna 100
stanovením nejvyšších přípustných lhůt, průlom do maximálních dob pobytu není však ani v reţimu prodluţování platnosti opatření moţný. Upřesňuje se rovněţ tzv. nezájem rodičů o dítě (co se rozumí tím, ţe rodiče „zjevně nemají o dítě zájem“). Jde o případy, kdy rodiče neprojevují o dítě vůbec ţádný zájem, a takto trvale hrubě porušují své rodičovské povinnosti, a to aţ v míře ohroţující fyzické nebo psychické nebo morální zdraví dítěte. Soud musí i zde zváţit všechny rozhodné skutečnosti podle svých vlastních zjištění, přičemţ by měl vţdy brát zřetel především na poznatky, případně i názory toho, v jehoţ péči se dítě právě nalézá (např. kojenecký ústav, tzv. profesionální pěstoun). Zjevnost nezájmu lze uvaţovat jiţ poté, co se rodiče po šest měsíců chovali způsobem, který lze označit za hrubé porušování rodičovských povinností. Pokud ale v jejich chování nelze hrubé porušování rodičovských povinností spatřovat, je třeba, aby především byli orgánem sociálněprávní ochrany dětí poučeni o moţných důsledcích svého chování a aby od takového poučení marně uplynuly alespoň tři měsíce.
101
TVŮRČÍ A VÝZKUMNÁ ČÁST Praktická část disertační práce seznamuje s realizovaným tvůrčím a výzkumným projektem divadla utlačovaných zabývajícím se problematikou odchodu mladých lidí z ústavní péče. Výzkumný projekt disertační práce doprovází linii tvůrčího projektu disertační práce, jehoţ zaměření a koncepce přímo odpovídá paradigmatu kritického výzkumu, který nás vedl také k volbě výzkumné metody akčního výzkumu s prvky kritického výzkumu. Společným hlavním cílem tvůrčího i výzkumného projektu je přispět k návrhu legislativních změn v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče směrem k pozitivní změně.
1 Metodologie výzkumu Metody sběru a analýzy dat odpovídají kvalitativnímu výzkumnému přístupu. Byly voleny v závislosti na jednotlivých fázích tvůrčího a výzkumného projektu. Jsou charakteristické kontroverzností subjektivního poznání na základě uplatnění umění ve vzdělávávací akci a poznání vědeckého. Závěry výzkumu jsou prezentovány v jaké formě? Nyní si blíţe představíme výzkumné přístupy, které nás vedly k volbě metodologie disertační práce.
1.1 Výzkumné paradigma Kaţdý výzkum, ať uţ kvalitativní či kvantitativní, se opírá o základní předpoklady a úsudky o validitě a vhodnosti pouţitých metod, pomocí nichţ můţeme validity dosáhnout. Jelikoţ zde budeme prezentovat výzkum kvalitativní, budeme dále hovořit jen o tomto výzkumném směru. Na základě přístupu k validitě a vhodnosti metod vymezuje Guba (1995) čtyři základní výzkumná paradigmata kvalitativního výzkumu: pozitivistické, post-pozitivistické, interpretativní a kritické. Paradigmatem, kterým se řídí námi realizovaný výzkum, je paradigma kritického výzkumu.
102
Kincheloe a McLaren (2005) uvádí pět směrů, ve kterých se kritický výzkum vyvíjel: Frankfurtská škola (Habermas, Adorno, Marcuse), kontinentální sociální teoretikové (Foucault, Derida), myslitelé Latinské Ameriky (Paulo Freire), francouzští feministé (Kristeva, Cixous) a ruští sociolingvisté (Bakhtin, Vygotsky). Výchozí přesvědčení kritických výzkumníků je, ţe sociální realita je historicky utvářena a reprodukována lidmi. Cílem kritického výzkumu je navodit změnu takových situací či oblastí ve společnosti, v nichţ je aplikováno bezpráví a dochází k určité formě nespravedlnosti, konfliktu či útlaku. Kritický výzkum je formou sociální a kulturní kritiky. Výzkum
v kritické
tradici
má
formu
sebeuvědomělé
kritiky.
Pojem
sebeuvědomělý zde pouţíváme v tom smyslu, ţe výzkumníci se pokouší uvědomit si ideologické imperativy i subjektivní předpoklady, takţe „vstupují do zkoumání uţ s vyloţenými úsudky na stole a nikoho nemůţe tedy zmást epistemologická politická zátěţ, kterou si s sebou do výzkumu přináší“ (Horkheimer, in Kincheloe; McLaren, 2005 s. 305). Aby bylo moţné vyvolat sociální změny, je zapotřebí změnit individuální i skupinové vědomí. (Griffin; in Hendl, 2005, s. 140) Kritický výzkumník se pokouší pomáhat utlačovaným lidem odstranit příčiny útlaku a posílit jejich sebevědomí. Jedním z kritických výzkumníků, na něhoţ se budeme v naší práci odkazovat, je brazilský pedagog Paulo Freire. Freire svůj výzkum aplikoval v boji za lepší svět a vedl lidi k tomu, aby přemýšleli o vlastním způsobu myšlení (Kincheloe; McLaren, 2005). „Zatímco tradiční výzkumníci vidí svůj úkol v popisování, interpretaci nebo reanimaci úryvků reality, kritičtí výzkumníci často povaţují svou práci za první krok k formám politického jednání, které můţe napravit bezpráví, jeţ v dané oblasti nalezli...“ (Kincheloe; McLaren, 2005, s. 306). Tvůrčí projekt disertační práce se odvíjí z aplikace metody Divadla utlačovaných brazilského pedagoga, divadelníka a politika A. Boala, čímţ také předurčil námi zvolené paradigma a základní metodologické přístupy k výzkumnému projektu disertační práce. Divadlo utlačovaných se shodně s kritickým výzkumem „pouţívá pro ovlivňování sociálních procesů, kdy jde o překonání nějaké formy útisku“ (Hendl, 2005, s. 141). Vychází z potřeb skupiny utlačovaných a pouţívá „...různé divadelní a paradivadelní formy k iniciaci kritického diskursu, přičemţ účastníci se vypořádávají s problémy své komunity nebo si zkoušejí určité akce....“ (Hendl, 2005, s. 141). Jeho smyslem je aktivizovat utlačované skrze proces kritického uvědomování 103
prostřednictvím různých diskursivních technik na pomezí umění a sociálního tréninku jako jsou např. divadlo soch, novinové divadlo atd. (Hendl, 2005, s. 141), pomocí nichţ je odhalován útlak. O divadle utlačovaných A. Boala lze říci, ţe je převedením pedagogiky utlačovaných, ale také výzkumného přístupu P. Freireho do podoby divadelního jazyka. v tomto kontextu bychom rádi poukázali na to, ţe Freire nevnímal informanty výzkumu jako pasivní subjekty, ale jako partnery ve výzkumném procesu zkoumání, analýzy a interpretace a lidé se tak učili myslet na jiné úrovni, myslet kriticky a reflektovat ty prvky, které utvářejí jejich ţivoty (Kincheloe a McLaren, 2005). Dovolujeme si na tomto místě uvést myšlenku, ţe na metodu divadla utlačovaných lze pohlíţet jako na samostatný kritický výzkum se specifickými metodami sběru a analýzy dat, v němţ jsou pomocí divadelního jazyka odhalovány, analyzovány a posléze výzkumníky reflexivně interpretovány ideologie produkující útlak, coţ zúčastněné výzkumníky můţe vést k osvobozujícímu jednání v sociální realitě. Zejména bychom chtěli poukázat na techniku duha touhy, o níţ pojednáváme v teoretické části. Také v technice „novinového divadla“ (viz příloha č.2) je např. v přenesené formě uplatňována metoda kritické diskursivní analýzy. Jsme si vědomi toho, ţe tyto myšlenky prozatím nemůţeme definovat jako tvrzení a ţe jejich potenciál bude nutné nejprve prokázat. Pro účely tohoto tvůrčího a výzkumného projektu disertační práce jsme se snaţili nalézt v odborné literatuře alespoň argumenty, o něţ bychom mohli opřít tyto naše myšlenky a pomohli nám nahlédnout také tvůrčí část projektu jako výzkumnou, neboť se dle našeho názoru, tvůrčí i výzkumná část projektu v duchu kritického přístupu vzájemně prolínají. v tomto ohledu pro nás byl velice uţitečný tzv. umělecký akční výzkum a nové výzkumné přístupy dotýkající se umění, o nichţ později také krátce pojednáme. Navíc
v sobě
myšlenka,
povaţovat
proces
tvůrčího
projektu
divadla
utlačovaných za výzkumnou metodu, nese – mnohem více neţ samotný kritický výzkum – protiklad k objektivizující nezaujatosti pozitivistické vědy.
1.2 Výzkumná metoda Stejně jako existují různá filozofická paradigmata kvalitativního výzkumu, můţeme volit i z různých kvalitativních výzkumných metod. Volba výzkumné metody 104
určuje způsob, jakým výzkumník sbírá či analyzuje data. Konkrétní výzkumné metody s sebou také nesou různé dovednosti, předpoklady a výzkumné praktiky (volně z Myers, 1997).49 Zvolené paradigma výzkumu nás vedlo také k volbě metody výzkumu. Vzhledem ke specifickému charakteru tvůrčího a výzkumného projektu jsme jako hlavní zvolili metodu akčního výzkumu, která je doplněna prvky kritického výzkumu, který Hendl (2005) rovněţ uvádí jako jednu z výzkumných metod. Autoři Kemmis a McTaggart (2005) v této souvislosti hovoří o kritickém akčním výzkumu. Dalším typem akčního výzkumu, z nějţ vycházíme je participační akční výzkum. Vzhledem k charakteru tvůrčího a výzkumného projektu, jenţ je zaloţen na metodě divadla jako prostředku vzdělávání, je z našeho hlediska také v mnohém inspirativní umělecký akční výzkum.
1.3 Akční výzkum Akční výzkum je základním metodologickým přístupem kvalitativního výzkumu, který lze uplatnit při dosahování změn. Můţe představovat jak specifický přístup k řešení problémů, tj. výzkumné paradigma, tak i vlastní proces řešení problému, tedy výzkumnou metodu. Akční výzkum je v naší republice znám zejména v souvislosti s pedagogickým výzkumem (Nezvalová, 2003; Janík, 2004; Walterová, 1995), ale v zahraničí je uplatňován také v oblasti sociálního výzkumu, který právě odpovídá potřebám našeho tvůrčího a výzkumného projektu disertační práce. Akční výzkum, tak jak jej chápeme v této práci je „...takovým výzkumem, který má navodit určitou změnu, obvykle se zaměřením na sociální spravedlnost, zatímco cílem učitelského výzkumu je často pouze prozkoumat jeho třídní praxi, aby ji mohl zlepšit anebo lépe chápal, jak funguje.“ (Fichtman, Yendol-Hoppey, 2009, s. 4). Model akčního výzkumu aplikuje vědeckou metodu zkoumání a řešení problémů do situací naší sociální reality. Jeho cílem je formulace návrhu a zavedení programu změny. Vedle toho, ţe akční výzkum přispívá ke zlepšování praxe, Janík (Janík, T. 2004) upozorňuje na druhý významný cíl akčního výzkumu - produkci poznání, který však bývá často opomíjen a díky subjektivnímu charakteru poznání, toto poznání 49
http://www.qual.auckland.ac.nz/
105
nebývá označeno jako vědecké. Akční výzkum, stejně tak jako kritický výzkum, chce dosahovat společenských změn na základě akce – jednání. Akční výzkum spočívá ve spirálovitém či cyklickém procesu, při kterém se střídá plánování změny, jednání a reflexe a poté se celý tento proces přesune na „vyšší“ úroveň, kdy jsme jiţ plánovanou změnu provedli. Robson (2002) udává následující fáze procesu akčního výzkumu: 1) plánování změny; 2) jednání a potom pozorování, co se stane po změně; 3) reflexi těchto procesů a následků; 4) plánování dalšího jednání; 5) opakování cyklu. Podobné vymezení uvádí i Elliot (in Fichtman,Yendol Hoppey,. 2009, s. 4): 1) „objasnění a diagnostikování praktické situace, kterou je třeba zlepšit, nebo praktického problému, který je třeba vyřešit; 2) formulace strategií jednání, aby se situace zlepšila nebo problém vyřešil; 3) implementace strategií jednání a hodnocení jejich efektivity; 4) a objasnění situace, které vyústí v nové definice problémů nebo oblastí, které je třeba zlepšit; 5) a tak dále k další spirále reflexe a jednání.“. Podrobnější popis jednotlivých fází spirálovitého procesu nám pak poskytuje Bassey (in Robson, 2002, s. 218), avšak upozorňuje, ţe jako u většiny reprezentací toho, co se děje ve výzkumu, je tento náčrt ideálem a v praxi se nikdy nebude odehrávat tak čistě, jak jej předestřel.
106
1.4 „Fáze akčního výzkumu“ 1) Definujte bádání
Co je předmětem znepokojení?
Jaké výzkumné otázky si klademe?
Kdo se bude účastnit?
Kde a kdy se to stane?)
2) Popište situaci
Co zde potřebujeme udělat?
Co se zde pokoušíme udělat?
Jaké myšlení podepírá to, co děláme?
3) Sesbírejte evaluační data a analyzujte je
Co se děje teď v této situaci v tom smyslu, jak to chápou různí účastníci?
Pouţijeme-li výzkumné metody, co o ní můţeme zjistit?
4) Přezkoumejte data a hledejte rozpory
Jaké rozpory zde existují mezi tím, co bychom chtěli, aby se stalo, a co se podle všeho děje?
5) Vypořádejte se s rozporem tím, ţe zavedete změnu
Pokud provedeme kritickou a tvořivou reflexi rozporů, jakou můţeme zavést změnu, o níţ se domníváme, ţe bude pravděpodobně přínosem?
6) Sledujte změnu
Co se děje den za dnem po zavedení změny?
7) Analyzujte evaluační data o změně
Co se děje v této situaci teď – v tom smyslu, jak to vnímají různí účastníci – následkem zavedených změn?
Pouţijeme-li výzkumné metody, co o tom můţeme zjistit?
8) Přezkoumejte změnu a rozhodněte se, co uděláte dál
Stála změna za to? Budeme v ní v budoucnu pokračovat? Co uděláme dál? Je změna dostatečná?“
107
Jak udává Nezvalová (Nezvalová, 2003), akční výzkum se od tradičního výzkumu liší tím, ţe tradiční výzkum je realizován nezaujatými, nezainteresovanými výzkumníky, jejichţ hlavním cílem je objektivita a její zobecnění. To znamená, ţe výzkumníci při tradičním výzkumu sledují činnost druhých lidí a ve výzkumné situaci nejsou osobně angaţováni. Oproti tomu probíhá akční výzkum ve spolupráci všech účastníků výzkumu i výzkumníka, vyznačuje se sdíleným vlastnictvím výzkumného projektu a účastníci výzkumu se nějakým způsobem zapojují do všech fází výzkumu a podílí se na něm (Fuller; Petch, 1995). Akční výzkum nepřistupuje k respondentům jako pasivním a odcizeným „subjektům“ výzkumu, ale jako k rovnocenným partnerům. Tímto způsobem se podle Robsona „demokratizuje jak volba tématu, tak procesy výzkumu … a závazek vůči úspěšnému dokončení i vůči jednání na základě zjištění získává jednu úroveň navíc“. (2002, s. 6) Jak jsme se jiţ zmínili, v našem tvůrčím výzkumném projektu jsme si akční výzkum zvolili jako metodu realizace kritického výzkumu, konkrétně se pak jedná o kritický participační akční výzkum. Zatímco cílem školního akčního výzkumu je prozkoumat a zlepšit třídní praxi a vyučování, cílem akčního výzkumu jako takového (jehoţ konkrétními typy jsou participační a kritický akční výzkum) je navodit změnu ve společnosti v oblasti, v níţ dochází ke znevýhodnění, nespravedlnosti a útlaku (Fichtman, Yendol-Hoppey, 2009). Kritický akční výzkum
Kritický akční výzkum vznikl z podnětu nespokojenosti s akčním výzkumem ve škole, „který nepracuje se širokým pohledem na roli vztahu mezi vzděláním a sociální změnou“; kritický výzkum má silný závazek jak „v účasti, tak v sociální analýze v tradici kritické sociální vědy, která odhaluje zbavení moci a nespravedlnost, jeţ se utváří v průmyslových společnostech“ (Kemmis; McTaggart, 2005, s. 561).
108
1.5 Participační akční výzkum Potřeba participačního akčního výzkumu vyvstala z předchozího vývoje akčního výzkumu. Dovolíme si zde uvést stručný nástin toho vývoje, jak jej uvádějí Kemmis a McTaggart (2005). Akční výzkum začal myšlenkou přisuzovanou sociálnímu psychologovi Kurtu Lewinovi, který usiloval o demokratizaci sociálního výzkumu ve smyslu aktivizace a přenesení hlavní role výzkumu na respondenty (srov. Janík, 2004); jeho první práce se vztahovaly ke komunitním akčním programům v USA během 40. let 20. st. Nicméně snaha reinterpretovat a obhájit akční výzkum z hlediska převaţující pozitivistické ideologie ve Spojených státech zde vedla k dočasnému úpadku vývoje akčního výzkumu. Druhá generace akčního výzkumu se zaměřila na rozvoj organizací a navázala tím na britskou tradici. Takové praktické zaměření akčního výzkumu vyvolalo v Austrálii zájem o akční výzkum zaměřený na otevřenější kritiku i zrovnoprávnění. Podobné prosazování kritického impulzu se objevilo i v Evropě. Tyto snahy byly třetí generací akčního výzkumu. Čtvrtá generace akčního výzkumu se objevila ve spojení mezi kritickým zrovnoprávňujícím akčním výzkumem a participačním akčním výzkumem, který se rozvinul v kontextu sociálních hnutí v rozvojovém světě (prosazovali ho Paulo Freire, Orlando Fals Borda, Rajesh Tandon, Anisur Rahman, Marja-Liisa Swantz, ad.). Jedním z klíčových témat tohoto směru akčního výzkumu, které je pro náš výzkumný projekt určující, byla „potřeba vytvoření participačního akčního výzkumu, aby se mohlo vytvořit spojení se širšími sociálními hnutími“ (Kemmis; McTaggart, 2005, s. 560). Kemmis a McTaggart (2005) dále uvádějí, ţe participační akční výzkum je alternativní filozofií sociálního výzkumu a často se pojí se sociální transformací ve třetím světě. Původem je mimo jiné spojený s neomarxistickými přístupy ke komunitnímu rozvoji (např. v Latinské Americe). Prvky, kterými se odlišuje od konvenčního výzkumu, jsou následující:
sdílené vlastnictví výzkumných projektů
analýza sociálních problémů zaloţená na komunitě
orientace na komunitní jednání.
109
Kemmis a McTaggart (2005, s. 560) také v souvislosti se smyslem participačního akčního výzkumu upozorňují na to, ţe „navzdory svému tvrzení o hodnotové neutralitě slouţí ortodoxní sociální věda normálně ideologické funkci obhajování pozice a zájmů bohatých a mocných“. Role kolektivu v participačním akčním výzkumu Jedním z prvků, kterými se participační akční výzkum významně odlišuje od tradičního výzkumného přístupu, je aktivní zapojení kolektivu do výzkumného procesu. v souvislosti s rolí kolektivu v tomto typu výzkumu si dovolíme citovat Kemmise a McTaggarta (2005, s. 569) : „V afektivním aspektu subjektivity vytváří proces akčního výzkumu příleţitost, aby se vytvořil přístup k pocitům a tyto byly prozkoumány. Zároveň vytváří i příleţitosti pro to, abychom mohli prozkoumat hlubší příčiny a významy toho, jaké pocity lidé proţívají ohledně své situace, a aby účastníci mohli rozlišit závaţné a trvalé starosti a přechodné a periferní reakce na bezprostřední obtíţe.“ Lidé si díky vyuţití dynamiky kolektivu ve výzkumu uvědomí, ţe jejich pocity jsou různého druhu a zaměření. Jsou také schopni své vlastní pocity z různých situací přesně vymezit a definovat a tím dojít k přesnému vytříbenému jednání, díky kterému dosáhnou kýţené a vnitřně potřebné změny. „Politická agenda je důsledkem posíleného porozumění a motivace. Tím, ţe se mobilizují afekty a jasněji objektivizuje a chápe zkušenost, znalosti i pocity se vyjádří a ukázní se pomocí kolektivu směrem k rozváţnému jednání. v oblasti individuálního jednání se čím dál tím více jedná o jednání informované, které je plánováno s podporou a moudrostí druhých, kteří se přímo v situaci účastní souvisejícího jednání.“ (Kemmis; McTaggart, 2005, s. 569) Kolektiv tedy poskytuje podporu pro rozvoj osobní politické agendy a také kiritcký „dav“ pro závazek změny. Jak zdůrazňují Fuller a Petch (1995), výzkum zahrnuje při rozvíjení nápadů o tom, co se bude zkoumat, spolupráci s druhými, o kterých se tradičním způsobem smýšlí spíše bezvýznamně jako o „subjektech“ výzkumu; mohou se také aktivně podílet na provádění studie a na interpretaci výsledků. Takţe počáteční myšlenky o výzkumných tématech a prioritách můţeme rozvíjet společně ve formální či neformální diskusi s kolegy profesionály nebo skupinami uţivatelů nebo těch, co stojí o změnu. Ti druzí se pak mohou zapojit do sběru a analýzy dat nebo (moţná častěji) do diskusí 110
o interpretacích zjištění a jejich diseminaci. Tímto způsobem se demokratizuje jak volba tématu, tak procesy výzkumu a vlastnictví výzkumu patří více lidem neţ jen samotnému výzkumníkovi a závazek vůči úspěšnému dokončení i vůči jednání na základě zjištění má o jednu úroveň navíc (in Robson, 2002, s. 6). Objasnění a identifikace praktické situace, kterou je třeba zlepšit Za účelem objasnění a hlubšího porozumění problémové situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče jsme uskutečnili dvě studie. Nejprve jsme se seznámili s výzkumy a odbornou literaturou, které se zabývají problematikou ústavní péče potaţmo problematikou situace odchodu z ústavní péče. Po té jsme realizovali rozhovory s mladými lidmi po odchodu a před odchodem z ústavní péče a s pracovníky neziskového sektoru zabývajícího se následnou péčí. Po té jsme si rozhovory v realizační skupině společně poslechli a provedli jsme jejich rámcovou analýzu. Vydefinovaná témata obsaţená v rozhovorech jsme dali do souvislosti s informacemi získanými studiem odborné literatury a dále jsme s nimi pracovali procesem dramatizace. z uskutečněných studií vznikla výzkumná zpráva v podobě inscenace legislativního divadla. Abychom zvýšili validitu výzkumu, zprávu z výzkumu v podobě legislativního divadla jsme předvedli zástupcům jednotlivých cílových skupin projektu (tj. mladý člověk po odchodu z ústavní péče, zástupce neziskového sektoru se zaměřením na následnou péči, zástupci legislativy, odborná veřejnost). Ti se mohli ke zprávě o výzkumu vyjádřit a popřípadě ji ještě doplnit. Nyní přiblíţíme jednotlivé kroky uskutečněné v rámci první fáze kritického a participačního akčního výzkumu.
1.6 Umění a akční výzkum Na tomto místě bychom se chtěli krátce zmínit o vztahu umění a akčního výzkumu. Téma našeho výzkumu i celé dizertační práce s vyuţitím akčního výzkumu v umění v mnohém souvisí. Některé prvky uměleckého akčního výzkumu jsme uplatnili v tvůrčím a výzkumném projektu disertační práce, a to v souvislosti s metodou sběru a analýzy dat a prezentace výzkumných zjištění v určitých fázích projektu. Dovolte nám tedy v krátkosti představit i tento výzkumný přístup. 111
Vycházíme z tvrzení, ţe věda a umění byly vţdy propojeny a sdílí společný závazek vůči inovaci a tvořivé imaginaci (Beveridge In McNiff, 1998). Myšlenka uměleckého akčního výzkumu je známa zejména v souvislosti s výtvarným uměním, kdy se zaměřuje buď na introspektivní zkoumání umělce - výzkumníka při samotném procesu tvorby uměleckého díla, nebo můţe být akční výzkum v umění aplikován za účelem dosáhnout změn v pedagogickém procesu tvorby uměleckého díla, podobně jako je tomu i v akčním výzkumu uplatňovaném na školách. Za pojící prvek v akčním výzkumu a uměleckém procesu lze povaţovat akt reflexe, který zahrnuje také dokumentaci změn ve způsobech myšlení, výběru technik a vyjádření (Räsänen, 2005 In Mason). v uměleckém akčním výzkumu, který je orientován na reflexivitu procesu tvorby uměleckého díla, se však otevírá otázka subjektivity výzkumu. Výzkum vztaţený k praxi umělecké a designérské tvorby odkazuje k průzkumu v oblasti obrazů, jehoţ vyvrcholením je nové umělecké dílo (Mason, 2007). Introspektivní povahou zkoumání umělce ve vztahu k tvorbě uměleckého díla se zabýval také McNiff (1998) v souvislosti s terapií kreativním uměním. McNiff doporučuje integrovat empirické a introspektivní zkoumání. Poukazuje na to, ţe zkoumáme-li povahu umělecké zkušenosti, děje se tak na základě vyuţití smyslů a vedení fyzických tělesných experimentů. „Kdyţ zkoumáme obraz, který sami vytvoříme, tak máme moţnost přímějšího setkání s vnitřními motivacemi a kreativní silou, Heuristická dimenze tohoto typu výzkumu zvyšuje validitu toho, co říkáme o procesu vytváření obrazu toho konkrétního, protoţe výzkumník sám přímo zaţil proces investigace, zkoumání sebe sama. Tento typ bádání výzkumníky umělci nabídne popisy vnitřních a transformativních sil, které jsou základem disciplíny terapie kreativním uměním.“ (McNiff, 1998, s.61). Naše chápání vztahu mezi uměním a výzkumem neomezujeme pouze na akt uměleckého vzdělávání, ale chápeme jej také jako vzdělávání prostřednictvím umění, máme tedy blízko k pojetí McNiffa. Některé studie z výzkumu orientovaného na praxi nahrazují tradiční metodologie umělečtějšími/literárními technikami, jako např. dialogickými rozhovory s vnitřními hlasy, záznamy toku myšlení, kresbami a koláţemi, které umoţňují přístup k emocionálním a symbolickým dimenzím učitelské zkušenosti. Jak uvádí Mason, metodologiím zaloţeným na umění se věnuje např. Americká asociace pro výzkum ve 112
vzdělání (Mason, 2009). Nástroje a formy komunikace, nyní zaváděné do metodologie pedagogického výzkumu, jako např. vizualizace, metafora a autobiografie, přináší vzrušující moţnosti zkoumání způsobů jejich integrace do metodologie akčního výzkumu. Vzrůstá počet prací o výzkumu zaměřeném na praxi umění a designu (McNiff, 1998, Candlin, 2000 in Mason, 2009). David Ecker (1966) vykládal umělecký proces jako formu kvalitativního řešení problému, která obsahuje stádia reflexivního myšlení, jeţ jsou charakteristická pro myšlení vědecké. Upozorňoval však na to, ţe řešení výtvarného problému zachází s vizuálními znaky a obrazy, nikoli se slovy, a odehrává se v oblasti výtvarných vyjadřovacích prostředků, jako je linie, prostor a barva, a pouţívá materiály, jako je dřevo, kov a kámen. Navíc prokazoval rozlišení mezi vědeckým a uměleckým řešením problémů na základě toho, ţe přístupy ke kontrole kvality jsou odlišné. Sdílíme přesvědčení, ţe kvalitativní výzkum je svou povahou blízký procesu výtvarného vzdělávání díky důleţitosti, kterou obě disciplíny přikládají výzkumníkovi jako tvůrci nikoliv jenom jako zapisovateli výzkumných zjištění (Mason, 2009).
113
2
Legislativní
a participačního
divadlo
jako
nástroj
akčního
výzkumu
kritického
v problematice
odchodu mladých lidí z ústavní péče Tvůrčí a výzkumná část projektu disertační práce v sobě zahrnuje deskripci realizovaného tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně!, zabývajícího se tématem odchodu mladých lidí z ústavní péče v kontextu metody divadla utlačovaných. Design výzkumného projektu vychází z cyklického charakteru akčního výzkumu, konkrétně pak z kritického a participačního akčního výzkumu, který jsme si představili výše. v této kapitole si nejprve představíme zázemí vzniku tvůrčího a výzkumného projektu divadla a později také realizovaný kritický a participační akční výzkum.
2.1 Legislativním divadlem ke změně! Tvůrčí a výzkumný projekt Legislativním divadlem ke Změně! vznikl jako iniciativa osmnácti studentek prvního ročníku magisterského studia oboru Sociální pedagogika na Katedře sociální pedagogiky vyučující na PdF MU - autorky práce. Projekt zpočátku vznikal v rámci seminární výuky povinného předmětu Dramatická výchova v profesi sociálního pedagoga (jarní semestr akademického roku 2009).50 Vzhledem k tomu, ţe se v předmětu setkávají studenti s různou mírou zkušenosti s dramatickou výchovou, jsou stanoveny pouze obecné cíle předmětu51 a konkrétní obsah je domlouván s celou skupinou studentů aţ na začátku semestru. 50
Později jsme se vzhledem k plánovanému rozsahu projektu rozhodly podat projektovou ţádost v rámci programu Mládeţ v akci. Hlavní koordinátorkou projektu a zodpovědnou osobou za plnění a řešení projektové ţádosti se stala Lenka Ondráčková. Část tvůrčího a výzkumného projektu je rovněţ zpracována v její magisterské práci. 51 Obecné cíle předmětu Dramatická výchova v profesi sociálního pedagoga jsou definovány takto: Studiem a zpracováním zahraniční odborné literatury vytvářet teoretickou oporu v oblasti vyuţití divadla v sociální oblasti, které bývá v zahraničí označováno buď termínem Applied Drama nebo také Social Drama. Pod vedením pedagoga se seznámit a proţít přímou zkušenost s jedním ze zvolených přístupů dramatu, které pod sebou zastřešuje odborný termín Applied Drama (Social Drama). Přispívat k informovanosti o aplikovaném dramatu (sociálním dramatu) v České republice. Umoţnit absolventům specializace dramatické výchovy participaci na vedení předmětu.
114
Charakteristika iniciátorek tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! Realizátorky projektu absolvovaly různé univerzity i humanitní obory a měly různou mírou zkušenosti s dramatickou výchovou. Na projektu se podílely: Lucie Freibergová, Markéta Jeţová, Lenka Kristková, Kateřina Kulhánková, Taťána Mádlová, Helena Přibylová, Iva Navrátilová, Kamila Hamplová, Marie Kučeříková, Martina Rabušicová, Lucie Švancarová, Sylvie Kudová, Milana Hurníková, Hana Kociánová, Lenka Ondráčková, Katarína Pavlíková, Klára Hrdličková, Zuzana Opluštilová a Lenka Remsová. Třináct studentek mělo zprostředkovanou nebo přímou zkušenost s vyuţitím dramatické výchovy při práci s různými sociálními skupinami a rovněţ také s metodou divadla utlačovaných, konkrétně s technikou divadla fórum. Jednalo se o absolventky denního bakalářského studia oboru Sociální pedagogika a volný čas a absolventku kombinovaného bakalářského studia oboru Sociální pedagogika na PdF MU. Přímou zkušenost s dramatickou výchovou mělo sedm studentek díky absolvování tříleté specializace dramatické výchovy (specializace je završena soubornou zkouškou a realizací samostatného závěrečného dramatického projektu zaměřeného do oblasti sociální pedagogiky). v průběhu studia specializace se mimo jiné seznámily přímo s aplikací metody divadla utlačovaných (absolvování předmětu Divadlo fórum a realizace projektu divadla fórum Vlasta nebo Vlasta? zaměřeného na prevenci šikany ve třídním kolektivu pro ZŠ a SŠ). Zprostředkovanou zkušenost s dramatickou výchovou
pak
mělo
šest
studentek
díky
zhlédnutí prezentací
realizovaných
dramatických projektů v rámci akce Sympózium Katedry sociální pedagogiky. Tyto studentky měly také alespoň jednu přímou zkušenost diváka v divadlech fórum prezentovaných na Festivalu dramatické výchovy PdF MU Drápek. Jedna z nich měla navíc základní zkušenost s dramatickou výchovou, neboť participovala na jednom z dramatických projektů svých spoluţaček v průběhu studia, a jedna měla základní zkušenost s dramatickou výchovou, neboť absolvovala povinně volitelný předmět v rámci studia.
115
Zbývajících pět studentek nemělo ţádnou zkušenost ani s dramatickou výchovou při práci s různými cílovými skupinami, ani s metodou divadla utlačovaných. Tyto studentky absolvovaly bakalářský obor na jiných univerzitách či fakultách. Vyučující
předmětu
měla
dlouhodobou
zkušenost
s metodou
divadla
utlačovaných. Volba techniky legislativního divadla Na jednom z prvních setkání, které jsme se studentkami měly, jsme se dohodly, ţe cílem našeho předmětu bude realizovat dramatický projekt s konkrétní cílovou skupinou. Jedna ze studentek vyjádřila přání realizovat projekt, který bude svým charakterem přesahovat hranice univerzity a bude se přímo podílet na řešení problémové situace z oblasti sociální pedagogiky. Tím se pro nás stala stěţejní technika legislativního divadla, jedna z metod divadla utlačovaných, která v sobě tento potenciál nese. Myšlenkou se nechala strhnout většinová část skupiny a tak i přes zřejmý fakt, ţe takový projekt dalece přesáhne povinnosti studentů i vyučujícího v rámci studovaného předmětu, projekt legislativního divadla nakonec v hlasování zvítězil nad představou komorního projektu tzv. komunitního divadla v jednom z panelových domů na brněnském sídlišti. Připomeňme si zde nyní v krátkosti základní fakta a vývoj techniky legislativního divadla. Tuto techniku vyvinul brazilský divadelník, pedagog a politik Augusto Boal, kdyţ se v roce 1992 stal radním (Vereadorem) v Rio de Janeiru. Vývoj techniky navazoval na jeho celoţivotní práci v oblasti vzdělávání širokých mas prostřednictvím umění. Smyslem techniky legislativního divadla je oslovit veřejnost k přímé participaci na tvorbě zákonů. Se svou skupinou CTO - Rio ztvárňovali problémová témata do podoby divadla fórum. Diváci měli moţnost do představení zasahovat a hledat řešení pro daný problém, a to nejprve formou jednání přímo na jevišti a posléze po kritické diskusi o problému také formou návrhů pro legislativní změny. Zástupci z oblasti práva zformulovali návrhy publika do podoby návrhů na legislativní změny, popřípadě do podoby nových zákonů, které byly dále postoupeny k hlasování městské radě. Jelikoţ ţádná z realizátorek projektu neměla přímou zkušenost se zvolenou technikou divadla utlačovaných, začaly jsme studiem odborné literatury a dostupných 116
internetových zdrojů. Rovněţ jsme se přihlásily na blízké workshopy legislativního divadla pod vedením Iwana Brioce a Josého Soeira (Pula Forum 2009 v Chorvatsku) a Juliána Boala (Welt Forum Theater Festival Österreich 2009 v Rakousku), které se konaly postupně v průběhu celé realizace projektu. Získané zkušenosti jsme postupně zapracovávaly do přípravy i realizace projektu. Výběr tématu Po výběru techniky a vytvoření zevrubné představy o projektu jsme stály před volbou konkrétního tématu a cílové skupiny projektu. v souladu s posláním studia sociální pedagogiky jsme se zaměřovaly na sociálně znevýhodněné skupiny a taková témata, k jejichţ řešením můţeme přispět z pozice sociálního pedagoga. v souladu s posláním divadla utlačovaných jsme si pak obecně definovaly cílovou skupinu jako utlačovanou. Za útlak v souladu s Boalem povaţujeme takovou konfliktní situaci, která se týká celé skupiny lidí, nikoli pouze jednoho člověka, jenţ by byl utlačován. Vzhledem k ambicím projektu přispět k řešení problémového tématu i na legislativní úrovni jsme se dále zaměřovaly zejména na témata, která jsou sice jiţ v legislativě našeho státu ukotvena, avšak způsobem, který se z pohledu naší sociální reality jeví jako nedostačující, nebo na témata, která sice jsou ukotvena v legislativě našeho státu, avšak související zákony nejsou dodrţovány. z navrhovaných témat vystupovala zejména dvě: domácí násilí a odchod z dětského domova, které se později rozvinulo na téma odchodu z ústavní péče obecně. Rozhodujícím pro naši konečnou volbu byl fakt, ţe se nám téma odchodu z ústavní péče jevilo jako méně medializované a realizací projektu jsme chtěli mimo jiné přispět k jeho zviditelnění. Participanti tvůrčího a výzkumného projektu
Skupina participantů tvůrčího a akčního výzkumu byla poměrně rozsáhlá. Nyní přiblíţíme jednotlivé skupiny participantů. Z pohledu divadla utlačovaných se jako zřejmá cílová skupina projektu (ti, kteří jsou v terminologii divadla utlačovaných nazýváni utlačovanými – ti, kterým je odebráno právo na dialog), jevila skupina mladých lidí těsně po či před odchodem z dětského domova. 117
Vzhledem k principům útlaku, který je vyvíjen ze strany státu jsme se za utlačované rozhodli označit také ty, kteří se staví na stranu mladých lidí v ústavní péči a aktivně bojují za zlepšení současně nastaveného systému (konkrétně za to, aby děti a mladí lidé vyrůstali v rodinném prostředí; pokud jiţ děti musí být do ústavní péče umístěny, bojují za zlepšení přípravy na samostatný ţivot po odchodu z ústavní péče i za zlepšení funkčnosti celého systému52). Druhou cílovou skupinou projektu pro nás tedy byli pracovníci neziskových organizací, jejichţ činnost je spojena s tzv. následnou péčí – tzn. péčí poskytovanou mladým lidem po odchodu z ústavní péče, ať uţ je to formou domova na půli cesty nebo formou doprovázení. Tyto organizace se svou činností snaţí státu pomoci řešit problémy související s přechodem těchto mladých lidí do samostatného ţivota. Snahou neziskových organizací je i navrátit mladým lidem právo na dialog, které jim bylo ţivotem v instituci odebráno53. Pracovníky neziskových organizací tedy vnímáme jako další cílovou skupinu s potenciálem aktivní změny, která můţe postupně napomoci osvobození z útlaku také mladým lidem ţijícím v ústavní péči. Třetí cílovou skupinou byla široká odborná veřejnost v oblasti ústavní a následné péče. Vedle cílových skupin, jejichţ členy jsme si definovali jako utlačované, povaţujeme také za důleţité, aby se v diskusi o nápravě systému setkal co největší počet stran zainteresovaných v otázce odchodu mladých lidí z ústavní péče, které v sobě nesou potenciál přispět k řešení stávající situace. Do třetí cílové skupiny patřili pracovníci ústavních zařízení, zástupci z oblasti práva, městští a krajští zastupitelé a odborná veřejnost (pedagogové a studenti vysokých škol, ţadatelé o pěstounství atp.) Čtvrtou cílovou skupinou byla veřejnost, kterou jsme chtěli podnítit k zájmu o tuto problematiku. Cíle tvůrčího a výzkumného projektu
52
Stát přebírá za děti a mladé lidi zodpovědnost pouze na omezenou dobu. Po uplynutí této doby se zodpovědnosti za další osud mladých lidí zbavuje. Aţ dosud jim nedával právo na to ţít v dialogu a očekává, ţe tito mladí lidé onoho dialogu budou schopni. 53 Dialog se neodehrává, pokud je monologem. Ačkoli instituce můţe být zřizována s dobrým úmyslem, vytváří jednostranný monolog.
118
Tématem společné diskuse zúčastněných participantů byla nevyhovující stávající legislativa v oblasti odchodu z ústavní péče a aktivizace mladých lidí k převzetí zodpovědnosti za svůj samostatný ţivot. Hlavním cílem tvůrčího i výzkumného projektu legislativního divadla bylo dosáhnout „legislativní“ změny směrem ke zlepšení situace v oblasti odchodu z ústavní péče. Pod pojem legislativní změna jsme zahrnuli (shodně se Soeirem) zákony různé právní síly nejenom návrh či novelizaci zákona, ale i změnu pravidel (či vytvoření nového pravidla) na jakékoli úrovni systému ústavní a následné péče či změnu směrem k dodrţování jiţ schváleného zákona. Dílčí cíle tvůrčího a výzkumného projektu byly:
Zorganizovat diskusi všech zainteresovaných stran ve prospěch změny, která se přímo bude dotýkat těch, které z našeho pohledu můţeme označit jako utlačované, tedy mladých lidí v ústavní péči a zástupců neziskového sektoru.
Smyslem tvůrčího a výzkumného projektu bylo umoţnit prostor pro diskusi mezi úrovněmi všech zainteresovaných stran v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče skrze techniku legislativního divadla.
A dále v tomto tvůrčím prostoru skrze společnou diskusi nahlédnout moţnosti pro změnu ve stávajícím systému, který je nastaven pro odchod z ústavní péče.
Šlo nám zejména o to, dosáhnout aktivního zapojení mladých lidí do tvorby vlastních osudů, a nabídnout jim moţnost je ovlivňovat.
Kritický a participační akční výzkum, který doprovázel tvůrčí projekt zaloţený na metodě divadla utlačovaných, popíšeme na základě fází podle Elliota (In Fichtman; Yendol-Hoppey, 2009): 1) objasnění a diagnostikování praktické situace, kterou je třeba zlepšit, nebo praktického problému, který je třeba vyřešit; 2) formulace strategií jednání, aby se situace zlepšila nebo problém vyřešil; 3) implementace strategií jednání a hodnocení jejich efektivity; 119
4) a objasnění situace, které vyústí v nové definice problémů nebo oblastí, které je třeba zlepšit; 5) a tak dále k další spirále reflexe a jednání.
Postupně představíme dílčí cíle výzkumu. a také metody sběru a analýzy dat doprovázející jednotlivé fáze. Chtěli bychom na tomto místě zdůraznit pojetí tohoto výzkumu jako participačního. Předloţený projekt zaloţený na metodě divadla utlačovaných, neprosazuje striktní objektivitu v duchu klasických výzkumných postupů. Divadlo utlačovaných
vzniká
v přímé
spolupráci
s utlačovanými.
Účastníci
tvůrčího
a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! tedy nebyli pouze „pasivními“ respondenty, ale aktivně se podílejícími participanty výzkumu. Celý tvůrčí a výzkumný projekt je tedy nutno chápat jako společnou partnerskou práci všech zúčastněných, kteří byli zapojeni jak do sběru, tak i analýzy a interpretace dat a to zejména do analýz a interpretací, které probíhaly v průběhu práce s dramatickými technikami, na které se snaţíme v naší práci poněkud netradičně nahlíţet jako na moţný výzkumný přístup. Dále také v tom smyslu, ţe z tvůrčího a výzkumného projektu čerpalo k závěrečným pracím více autorů (Remsová, Ondráčková).
120
Obr č.3: Fáze kritického a participačního akčního výzkumu
121
3 Fáze 1.:
Objasnění a diagnostikování praktické
situace, kterou je třeba zlepšit V první fázi našeho kritického a participačního akčního výzkumu jsme uskutečnili dvě studie. Teoretickou studii, kterou jsme učinili za účelem objasnění a hlubšího porozumění problémové situaci odchodu z ústavní péče, jsme jiţ představili jako součást teoretické části disertační práce. Druhá výzkumná studie si kladla za cíl zjistit problémy současné legislativy, které se dotýkají situace odchodu z ústavní péče z pohledu utlačovaných a převést je do podoby divadla fórum.
3.1 Výzkumná studie jako podklad pro divadlo fórum
Jak víme, divadlo utlačovaných vychází z osobních příběhů jednotlivců, které jsou generalizovány na základě útlaku, který je společný určité skupině lidí. Také v našem případě jsme při zobrazení útlaku na jevišti v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče vycházeli z osobních příběhů a zkušeností utlačovaných. Uskutečnili jsme výzkumnou studii, která seznamuje s vnímáním tohoto útlaku z pozice utlačovaných (mladých lidí po odchodu z ústavní péče a pracovníků neziskových organizací). Realizovali jsme hloubkové a skupinové rozhovory s mladými lidmi po odchodu z ústavní péče ţijícími v domovech na půli cesty a s pracovníky domova na půli cesty a z neziskové organizace zabývající se následnou péčí. Data jsme analyzovaly kombinací metod rámcové analýzy, otevřeného a axiálního kódování, které se prolínaly s postupy dramatizace na dramatických zkouškách. Z uskutečněné
studie
vznikla
výzkumná
zpráva
v podobě
inscenace
legislativního divadla, které otevíralo skupinovou diskusi ve druhé fázi výzkumu. Abychom zvýšili validitu výzkumu, zprávu z výzkumu v podobě legislativního divadla jsme předvedli zástupcům jednotlivých cílových skupin projektu (tj. mladý člověk po odchodu z ústavní péče, zástupce neziskového sektoru se zaměřením na následnou péči, zástupci v oblasti práva, zástupci odborné veřejnosti). Ti se mohli ke zprávě o výzkumu vyjádřit a popřípadě ji ještě doplnit. 122
Nyní se Vám pokusíme přiblíţit jednotlivé kroky uskutečněné v rámci 1. fáze kritického a participačního akčního výzkumu.
3.2 Cíl výzkumné studie, výzkumné otázky, cílová skupina Objasnit a identifikovat a „popsat“ jazykem divadla (znakovým jazykem) problémy současné legislativy dotýkající se situace odchodu z ústavní péče z pohledu utlačovaných. Dílčí cíle výzkumné studie Zjistit problémy současné legislativy dotýkající se situace odchodu z ústavní péče z pohledu utlačovaných. Analyzovat zjištěné problémy. Odkrýt a pojmenovat utlačovatele v této situaci. Transformovat výsledky analýzy do znakového jazyka divadla.
Výzkumná otázka Hlavní výzkumná otázka, kterou jsme si poloţili, zněla: Proč je situace odchodu z ústavní péče vnímaná jejími aktéry jako problematická?
Problémové otázky, které jsme si dále kladli, byly následující:
Jaké problémové okruhy témat povaţují za stěţejní v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče pracovníci z oblasti následné péče?
Jaké problémové okruhy témat povaţují za stěţejní v situaci odchodu přímo sami mladí lidé vyrůstající v ústavní péči?
Jak jsou mladí lidé ţijící v ústavní péči na situaci odchodu připravováni?
Jaké jsou potřeby mladých lidí, kteří opouštějí ústavní péči?
Jak se mladí lidé po odchodu vyrovnali s přechodem do samostatného ţivota?
123
Cílová skupina Jedním z poţadavků divadla utlačovaných je podle Boala (2007) vyjádření jasného stanoviska, ţe stojí na straně utlačovaných. Pro tvorbu legislativního divadla jsme hledali skutečné příběhy, které se odehrály v ţivotech mladých lidí po odchodu z ústavní péče. Proto jsme se chtěli zaměřit na rozhovory s mladými lidmi po odchodu z ústavní péče, kteří jiţ ţijí svůj samostatný ţivot. Jak se však ukázalo, oslovení mladí lidé ani na rozhovorech ani na projektu neměli zájem participovat, neboť se nechtěli vracet ke kapitole, kterou se ze všech sil snaţili ve svých ţivotech uzavřít, a oprostit se od stigmatu, které jim dává nálepku „dítěte z děcáku“. Tento moment byl pro skupinu realizátorů velmi silnou motivací v projektu pokračovat. Jako skupinu utlačovaných jsme si v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče vydefinovali dvě cílové skupiny. První cílovou skupinou byli mladí lidé, kteří mají zkušenost s odchodem z ústavní péče a pobývají v domově na půli cesty, popřípadě se osamostatnili. Tuto skupinu tvořilo osm participantů. u dvou participantů jsme data získali pomocí hloubkového rozhovoru, u šesti jsme pouţili skupinový rozhovor spolu s metodou nedokončených vět. Druhou cílovou skupinu tvořili dva pracovníci z domova na půli cesty, u nichţ jsme data sbírali metodou skupinového rozhovoru; a jedna bývalá zaměstnankyně dětského domova zakládající neziskovou organizaci zabývající se následnou péčí, se kterou jsme provedli hloubkový rozhovor.
124
Stručná charakteristika cílové skupiny (Pokud byl rozhovor prováděn se skupinou, je uvedena pouze charakteristika skupiny, nikoli jednotlivých participantů.)
1) Klienti po odchodu z ústavní péče pobývající v domovech na půli cesty Klient 1 – klient domu na půli cesty, 18 let, jiţ od raného dětství vyrůstal v dětském domově Klient 2, 3, 4, 5, 6, 7: klienti domu na půli cesty, ve věku 18 – 25 let po odchodu z výchovných ústavů a osamostatnění Po odchodu Ţ1: mladá ţena z řady odborné veřejnosti s osobní zkušeností s ústavní výchovou 2) Pracovníci v oblasti následné péče Sociální pracovnice neziskové organizace se zaměřením na následnou péči Sociální pracovnice NNO - zástupkyně občanského sdruţení, které působí v oblasti navazujících sluţeb a péče pro mladé dospělé, kteří odcházejí z ústavní péče a bývalá zaměstnankyně dětského domova Sociální pracovníci domu na půli cesty Sociální pracovník – pracovník v domu na půli cesty, absolvent vysokoškolského studia zaměřeného do sociální oblasti, v zařízení pracoval prvním rokem Sociální pracovnice – pracovnice v domu na půli cesty, absolventka vysokoškolského studia zaměřeného do sociální oblasti, v zařízení pracovala druhým rokem
3.3 Metody sběru dat Jak jsme zmínili, ke sběru dat jsme pouţili tři různé metody: hloubkový rozhovor,
skupinový
rozhovor
a skupinový
rozhovor
v kombinaci
s metodou
nedokončených vět. Metodami fixace neboli zaznamenání dat byl audiozáznam (srov. Miovský, 2006) a shrnující protokol. Jeden z hloubkových rozhovorů (Po odchodu Ţ1) byl zaznamenán pouze ve formě shrnujícího protokolu. Tuto techniku jsme pouţili v rozporu s Hnedlem, který uvádí, ţe se pouţívá v případě, ţe by byl celkový přepis zbytečný (Hendl, 2005). My jsme jej pouţili jako zápis z rozhovoru, který proběhl původně nad rámec výzkumu. Vzhledem k tomu, ţe výpovědi informantky pro nás byly inspirující, rozhodli jsme se je zařadit do výzkumné studie zařadit. Další rozhovory byly doslovně přepsány a analyzovány v této podobě. v příloze a v interpretacích dat jsou 125
však v upravené podobě. z mluveného projevu jsme je převedli do podoby přijatelné pro písemný projev. Upravili jsme zejména slovosled ve větách, a odstranili slovní vatu. Význam vět zůstal zachován. Hloubkový rozhovor je jednou z hlavních metod kvalitativního výzkumu a vyznačuje se snahou odhalit pohnutky respondentů k určitému jednání, na jejich osobní postoje a proţívání ţivotních situací. Klade důraz na otázky „Jak to?“, „Co si o tom myslíte?“ a „Proč si to myslíte?“. (Barker, 1999) Švaříček uvádí, ţe prostřednictvím hloubkového rozhovoru zkoumáme členy „určitého prostředí, určité specifické sociální skupiny s cílem získat stejné pochopení jednání událostí, jakým disponují členové dané skupiny.“ (Šeďová, Švaříček, 2007, s. 159). k našemu účelu jsme pouţili polostrukturovaný hloubkový rozhovor, to znamená, ţe jsme měli předem připravený plán témat, která jsme v průběhu rozhovoru strukturovali do otevřených otázek, které umoţňují větší spektrum subjektivního uchopení otázky neţ pevně vymezené otázky v dotazníku (Šeďová, Švaříček a kol., 2007). Skupinový rozhovor je formou kvalitativního rozhovoru, kterého se naráz účastní více lidí s cílem probrat určité předem stanovené téma (srov. Šeďová, Švaříček a kol., 2007; Hendl, 2005). Výhodou oproti hloubkovému rozhovoru je, ţe respondenti slyší odpovědi ostatních a mohou na ně reagovat. Dalším přínosem je i přímá kontrola kvality poskytovaných informací mezi účastníky navzájem, větší mnoţství informací získaných za krátký čas a v neposlední řadě i moţnost sledovat další aspekty skupiny a tématu, jako je např. míra zamítání či přijímání určitých typů názorů či tvrzení (Hendl, 2005). Ve skupinovém rozhovoru se ale nepracuje tolik se skupinovou dynamikou, jako je tomu u skupinové diskuse. Opodstatněním skupinového rozhovoru je také fakt, ţe mnoho názorů a postojů se tvoří v kontextu sociálních vztahů, na které nestačí jednotlivec sám, ale které vznikají právě ve skupině (Hendl, 2005). Úskalím skupinového rozhovoru můţe být nedostatečná kompetence vedení rozhovoru, která můţe vyústit v ovládání skupiny pouze několika jedinci a tím potlačením názorů ostatních členů. Také je důleţité si připravený čas dobře navrhnout, neboť k zodpovězení jedné otázky je třeba více času, neţ při vedení hloubkového rozhovoru pouze s jedním člověkem. Skupinový rozhovor namísto hloubkového jsme pouţili v případě pracovníků domova na půli cesty z toho důvodu, ţe uvedení dva pracovníci byli ze stejné 126
organizace a skupinová dynamika mohla podpořit reflexi jejich zkušeností s prací v následné péči a zvýšit mnoţství i přehlednost námi získaných informací. v jednom případě byl skupinový rozhovor s mladými lidmi motivován metodou nedokončených vět, pomocí níţ jsme chtěli zkoumat jejich názory na situaci odchodu z ústavní péče a jejich představy o moţných změnách, které by této situaci v legislativě pomohly. „Jde o písemnou metodu, která je svou volností prostorem pro spontánní vyjádření a jeţ slouţí ke zkoumání mimokognitivních vlastností, sféry postojů, představ, názorů, zájmů, přesvědčení, pochybností, kdy podnět navozuje široké pole moţných reakcí a kreací.“ (Somr, 2007) Oproti Somrovi jsme s touto metodou pracovali jako s podkladem ke skupinové diskusi bez písemné opory. Kaţdý z participantů obdrţel seznam těchto vět, které se staly základem pro diskusi. Data jsme sbírali od poloviny do konce jarního akademického semestru 2009. Sběr dat provedla skupina pověřených studentek a vyučující (Pavlíková, Kristková, Remsová, Jeţová, Navrátilová). Kombinace metody skupinového rozhovoru s metodou nedokončených vět byla přínosnou inovací studentek (Jeţová, Navrátilová).
3.4 Metody analýzy dat Při analyzování získaných dat jsme pouţili kombinaci metod rámcové analýzy, otevřeného kódování a axiálního kódování v duchu akčního výzkumu. s daty jsme dále pracovaly následujícím způsobem. Nahrané rozhovory jsme si nejprve ve skupině iniciátorek projektu společně poslechly. Na základě opakovaného skupinového poslechu rozhovorů jsme si zaznamenaly témata. k tématům jsme si dělaly poznámky do deníku o výrazných pasáţích z rozhovorů. Tyto poznámky se staly základem pro tvorbu dramatických situací a postav v legislativním divadle (celá skupina). Tento způsob práce s výzkumnými daty nazýváme rámcovou analýzou.
Rámcová analýza Hendl (1997, s. 361) udává, ţe při této metodě „se sběr dat provádí strukturovaněji, neţ je v kvalitativním výzkumu zvykem, a analytický postup má explicitnější charakter.“. Rámcová analýza se provádí v pěti fázích: 127
první seznámení s materiálem; cílem této fáze je sestavit seznam základních témat, která se v datech objevují pomocí opakovaného čtení přepisů textů;
identifikace tematického rámce; v této fázi zjišťujeme základní témata a podtémata, pomocí nichţ můţeme materiál označovat; výsledkem je vypracování podrobného seznamu, pomocí něhoţ v následující fázi označujeme jednotlivé úseky dat, abychom je dokázali snadněji identifikovat;
označování; ve třetí fázi námi vypracovaný seznam základních témat a podtémat aplikujeme zpětně na výzkumná data (materiál) a kontrolujeme, zda přesně vystihují jejich podstatu; označujeme přitom vybrané části textu kódy (textovými či číselnými), které jsme našim jednotlivým tématům a podtématům přiřadili; jeden úsek textu můţe být označen více kódy;
tabulky a grafy; nyní řadíme na základě nalezených témat a podtémat data do tabulek nebo grafů; smyslem této fáze je moţnost porovnávat případy pro daný tematický okruh;
zobrazení interpretace; na závěr analýzy vytváříme typologie, hledáme asociace mezi tématy a vysvětlení souvislostí mezi jednotlivými daty a tématy. (Hendl, 1997). My jsme pro účely naší práce pouţily z rámcové analýzy pouze první dva kroky
(a lze konstatovat, ţe při výstavbě divadla fórum také krok pátý). Další naší modifikací této metody byla práce s poslechem při definování témat. v prvním kroku rámcové analýzy jsme si definovaly tato témata: Vztah k dětskému domovu a lidem v něm. Osamělost po odchodu z ústavu. Útlak způsobený odebráním práva zodpovídat sám za sebe. Nereálné představy o ţivotě. Příprava na samostatný ţivot. Materiální kompenzace nedostatku lásky. Vztah k penězům. Trvalé bydliště jako překáţka v naplňování samostatného ţivota. Nespolupráce. Vnitřní síla osobnosti utlačovaného. Absence práce s rodinou. Lokalita domova na půli cesty. Nenaplněná kapacita. Odborné vzdělání vychovatele. Touha po svobodě. Neinformovanost a nezájem veřejnosti. Stát jako viník situace. Tato analýza však byla podpořena také analýzou s textovou oporou (Remsová). k tématům byly na úrovni druhé fáze v textové podobě přiřazeny jednotlivé pasáţe rozhovorů, které dokumentovaly a vystihovaly dané téma. Dále jsme metodu rámcové analýzy kombinovaly s analýzou dat pomocí otevřeného a axiálního kódování, které 128
jsme navázaly za druhý krok rámcové analýzy.
Otevřené kódování Analýzu pomocí otevřeného kódování jsme tedy provedly jiţ v rámci jednotlivých témat. Uveďme si nejprve definici otevřeného kódování od Strausse a Corbinové (1999, s. 42), kteří pouţívají otevřené kódování jako první fázi kódování dat s cílem vytvořit zakotvenou teorii: „Otevřené kódování je proces rozebírání, prozkoumávání, konceptualizace a kategorizace údajů“. Základem procesu otevřeného kódování je analytický postup „porovnávání a kladení otázek“. Badatel se nejdříve snaţí označit jednotlivé jevy a pojmy, které se ve zkoumaném materiálu objevují; to znamená, ţe si klade otázku: o čem účastníci výzkumu vlastně hovoří?. Označené jevy následně seskupuje do kategorií a subkategorií na základě společných a odlišných prvků; zde si klade otázky: Souvisí to, co říká účastník nyní, nějakým způsobem s tím, co zaznělo dříve? Jak to souvisí?. Odhalujeme tedy v datech určitá témata a hledáme mezi nimi souvislosti (Hendl, 2005). Při otevřeném kódování jsme provedly přesnější označení jevů. Jednotlivé jevy jsme posléze seskupily do kategorií a dále u nich rozvíjely dimenze a vlastnosti. Vzniklé kategorie většinou navazovaly na rozvinutá témata. Pouze v některých případech jsme kategorie buďto sloučily, nebo jinak přeskupily. Seznam jednotlivých kategorií a jejich vlastností a dimenzí z fáze otevřeného kódování je uveden v příloze s názvem Výsledky otevřeného kódování. Blíţe se zde o nich nezmiňujeme, neboť jsou zapracovány do axiálního kódování a jeho interpretace. Axiální kódování Podle Strausse a Corbinové axiální kódování zpravidla navazuje na otevřené kódování tak, aby údaje byly uspořádány novým způsobem. v procesu axiálního kódování jsou mezi údaji v kategoriích z otevřeného kódování vytvářeny nové vztahy a spojení tím, ţe je vkládáme do paradigmatického modelu. Tento model zahrnuje „podmiňující vlivy, kontext, strategie jednání a interakce a následky“. (Strauss, Corbinová 1990, s. 70). 129
Vysvětleme si nyní jednotlivé sloţky paradigmatického modelu podle Strausse a Corbinové, stejně jim můţeme rozumět i v modelu této výzkumné studie. Příčinné podmínky: označují cokoliv, co vede ke vzniku jevu. Jev: je ústřední kategorií, myšlenkou, událostí, situací celého modelu, k němu se vztahují všechny další kategorie. k tomuto jevu se vztahují zejména strategie jednání. Kontext: je soubor vlastností nějaké události, situace, místa a času, v němţ jsou uplatňovány strategie jednání. Představuje „konkrétní soubor podmínek“. (Strauss, Corbinová 1990, s. 70) Intervenující podmínky: váţí se na strategie jednání, které usnadňují neb naopak ztěţují. Strategie jednání: je interakce, která je uplatňována k „zvládání, ovládání, vykonávání nebo reagování na jev za určitého souboru podmínek“ (Strauss, Corbinová 1990, s. 70) Následky jsou výstupy po uplatnění nějaké strategie Díky tomu, ţe jsme data v procesu otevřeného kódování zpracovávaly v rámci určitých témat, tento nám většinou nabízel moţnost přemýšlet o příčinách a následcích ústředního jevu. Proto jsme si současně s otevřeným kódováním dělaly také poznámky k paradigmatickému modelu axiálního kódování. Takto popsaná data – kategorie, vlastnosti, dimenze jsme dále dávaly do vzájemných vztahů. k centrální kategorii jsme potom vztahovaly jednotlivé subkategorie paradigmatického modelu. Uvedený postup analýzy dat jsme dále kombinovaly s postupy dramatizace na zkouškách divadla fórum a analytickými technikami systému Duha touhy. v případě potřeby jsme analyzovaná data daly do kontextu s informacemi získanými studiem odborné literatury vztahujících se k tématu odchodu z ústavní péče. Naším cílem nebylo dospět k zakotvené teorii, ale vytvořit paradigmatický model, tedy vzájemné souvislosti mezi kategoriemi, na jejichţ podkladě bychom mohli vyprávět divadelní příběh. Divadelní příběh, který jsme chápaly jako transformovaný paradigmatický model axiálního kódování, vyprávěný z pohledu utlačovaných, nám slouţil jako základ pro další výzkum strategií jednání a intervencí za účelem zlepšení situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. Nyní si představíme paradigmatický model vzniklý na základě axiálního kódování, rámcový scénář a nakonec i scénář k legislativnímu divadlu doplněný o jednotlivé citace, které nás k této tvorbě inspirovaly.
130
3.5 Interpretace paradigmatického modelu Kategorie s jejich vlastnostmi a dimenzemi jsme uspořádaly do dvou paradigmatických modelů, ve kterých se do popředí dostaly dva centrální jevy, kolem kterých lze identifikovat kontext, příčinné proměnné, intervenující proměnné, strategie jednání a interakce a následky. Tyto dva centrální jevy jsou sociální izolace dětí pocházejících z ústavní péče a nezvládnutý odchod z ústavní péče. Mezi těmito dvěma centrálními jevy je moţné sledovat cyklický kauzální vztah, kdy sociální izolace dětí vyrůstajících v dětském domově je původcem a zároveň následkem nezvládnutého odchodu dětí z ústavní péče. Sociální izolace dítěte vyrůstajícího v ústavní péči je tedy nejdříve produktem institucionálním, a to systémové chyby ve státním aparátu, institucí působících ve státním
a nestátním
neziskovém
sektoru,
interakcemi
mezi
nimi
a aplikací
pedagogických metod v oblasti osobnostní, sociální a dovednostní přípravy dítěte na budoucí odchod z ústavní péče. Současný institucionální systém vlastně izoluje dítě od sociálních vazeb mimo ústav a od běţných ţivotních situací a starostí. Po nezvládnutém odchodu z ústavní péče je sociální izolace produktem uţitých osvojených postojů, naučených vzorců chování a osobnostní a sociální nepřipravenosti na svět mimo ústav.
Interpretace paradigmatického modelu s ústředním jevem Sociální izolace
JEV Ústředním jevem prvního paradigmatického modelu vzniklého z axiálního kódování byla sociální izolace mladých lidí vyrůstajících v ústavní péči, která byla doprovázena určitými znaky. Dítě vyrůstající v instituci ústavní péče, ţije v tzv. „Zlaté kleci“ (Po odchodu Ţ1). Tato sociální izolace se projevuje v odebrání práva rozhodovat sám o sobě dítěti a odevzdáním ţivota dítěte do rukou instituce. Dítě se tak stává objektem, nad nímţ má instituce absolutní moc. „...Ty dětské domovy chtějí mít ty děti pořád pod kontrolou a je to vlastně zděsí, kdyţ vidí, jakou tady mají volnost.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 4) „… Nedostatečné svěřování kompetencí v rozhodování se o sobě sama, ve vyřizování běţných záleţitostí - koupě šalinkarty, běţný nákupy např. potravin - …“ (Po odchodu Ţ1) 131
Jev sociální izolace se odráţí také v uzavřenosti instituce vůči svému okolí, která je zastoupena vysokou mírou nedůvěry v dospělé a cizí lidi vůbec. „Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník" ve světě dospělých, páč komu to děcko věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1) „Zásadním problémem při odchodu je totiţ i nedůvěra v cizí - lidi, instituce, páč děcka jsou dopředu stigmatizovaný děcákem.“ (Po odchodu Ţ1) Sociální izolace se dále projevuje stigmatizací mladých lidí, v níţ jsou udrţovány ze strany instituce, která nad nimi má moc. „Myslet trošku na…jejich budoucnost a neříkat jim: „Musíte se snaţit, jinak pojdete hlady, nebo takový ty tipy ţenským - holky, musíte si najít bohatýho kluka, jinak to...nedáte.“ a to tak je...a...„Pánové - ţenskou klidně i s dítětem, s bytem, hlavně s bytem.“ Taky nám radili v té době ještě: „No, kluci, co půjdete na vojnu, zůstaňte na ní, jinak vy nikoho nemáte, celej ţivot nikoho nemáte, nebudete mít nic.“ Tak to jsou...rady takový…špatný...“ (Klient č. 5) Ve výsledku jednotlivé vlastnosti jevu sociální izolace lze vnímat jako jednotlivé ideologie, jimiţ jsou napadeni, jak mladí lidé ţijící v ústavní péči, tak i pracovníci v oblasti ústavní péče. Útlak je způsobován několika ideologiemi, které jsou implemenovány jak do mladých lidí, tak i do pracovníků v oblasti ústavní péče, kteří jsou rovněţ prací v instituci nutně ovlivněni (zbavení práva rozhodovat sám za sebe, nedůvěra a stigmatizace).
KONTEXT O sociální izolaci zde hovoříme v kontextu zlomové ţivotní situace odchodu mladých lidí z ústavní péče, který můţe mít různou povahu. Buďto je mladými lidmi touţebně očekáván jako konečný akt liberalizace a touhy převzetí osobní zodpovědnosti za své jednání „Hlavně abych uţ byl pryč a mohl se sám rozhodovat.“, anebo jako zlomový okamţik, který znamená ztrátu jediného opěrného bodu, jistoty vztahu s institucí a lidmi v ní, obáván. „To ubytování, to je opravdu problém. …Jsou tam děti…dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou.“ (Klient č. 2) 132
„Největší problém při zařízení pro mě bylo … ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č. 3). Přičemţ tento odchod nabývá různých podob dle míry připravenosti dítěte na odchod, na němţ se různou mírou podílejí instituce ústavní výchovy; ať uţ samy, anebo ve spolupráci v organizacemi zabývajícími se následnou péčí. „Ten ředitel řekl, ţe…diagnosťáky tam chcou dávat nový a ţe já uţ nemám ústavku, ţe sem plnoletej, tak říkal, ať si něco najdu.“ (Klient č.1) „Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt...se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat...bydlení a občas existují nějaké...sociální...byty, ale…těch je tak málo oproti...širokému poli zájemců.“ (Sociální pracovnice NNO) „Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient č. 1)
PŘÍČINNÉ PODMÍNKY Sociální izolace je způsobena systémovou chybou, v níţ hraje hlavní roli stát, který svým nezodpovědným jednáním produkuje útlak vedoucí k sociální izolaci. „Stát to neřeší, protoţe...ze zákona ústavní péče končí...plnoletostí a pokud ten člověk studuje a...domluví se a dají...ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti...ale on odejde a...stát...neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho...kurátoři ani nepředají na sociálce. ( Sociální pracovnice NNO) „... existují nějaké...sociální...byty, ale…těch je tak málo oproti...širokému poli zájemců.“ ( Sociální pracovnice NNO) Jednou z velmi závaţných systémových chyb, které dále prohlubují sociální izolaci mladých lidí ţijících v ústavní péči je nevyřešená otázka ohledně místa trvalého bydliště (např. na jednom konci republiky) a místem dosavadního ţivota v instituci, kde mladý člověk měl utvořeny alespoň minimální sociální vazby (na druhém konci republiky). Tato překáţka na cestě k naplňování vlastního ţivota a rozvíjení jiţ započatých sociálních vztahů je způsobena systémovou chybou. „…Je problém, kdyţ jste třeba [obyvatel města 1] a jste v domově v [městě 2]. Celej ţivot vyrůstáte v [městě 2], nebo máte v [městě 2] kontakty, školu, …ale v [městě 2] nedostanete ani korunu, protoţe máte v občance [obyvatel města 1]. Nemá peníze na to,
133
aby se dopravoval do dvou měst, tak kde si má vyřídit ty kontakty. To trvá měsíc, dva měsíce…je dva měsíce bez peněz…, takţe…ţivoří.“ (Klient č. 2 a Klient č. 3) „A právě: Proč chcete po [městě 1] byt? a já říkám nevím, jsem celej ţivot vyrůstal na [okrese v okolí města 2]. Tam mi zase řekli, ţe nemám nic chtít po nich, ţe jsem se narodil tady. Takţe si mě přehazujou jak horkej brambor.“ (Klient č. 2) Za největší systémovou chybu, která vede k sociální izolaci mladých lidí v ústavní péči a po odchodu je označen důvod odebrání dítěte z původní rodiny z důvodu nedostatečné péče o dítě, avšak díky tlaku přicházejícímu z Evropské unie, je jiţ v poslední době přehodnocován s ohledem odebírat děti z původních rodin pouze v nejzávaţnějších případech. „Uţ se konečně snad začíná přehodnocovat, ţe je rozdíl...zanedbané dítě a je rozdíl deprivované dítě. Tak, ţe se nemůţou klást tak velké nároky na to zanedbání, takové to...materiální, ale kdyţ tam to dítě prospívá citově, tak je to mnohem důleţitější…“ (Sociální pracovnice NNO) INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY Sociální izolaci, ať uţ míníme izolaci dítěte umístěného do ústavní péče, anebo sociální izolaci instituce od okolního světa, do značné míry podporují zejména nespolupráce a nezájem veřejnosti, avšak ty v sobě nesou potenciál pro moţnou změnu. Jednak se nespolupráce projevuje na úrovni vnitřního systému fungování zařízení (ať uţ následné, či ústavní péče), kde mnohdy pro zaměstnance chybí podpora vedení pro tlak na změny. Nutno dodat, ţe vedení samo je podřízeno moci instituce. Ředitel, nebo ředitelka tak zodpovídají za chod instituce, ovšem sami musí jednat podle pravidel nesprávně nastaveného systému. „...My tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. ... Jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci, se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme, aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) Dále se nespolupráce projevuje mezi zařízeními ústavní a následné péče. Zájem o spolupráci je mizivý, vychází zejména ze strany zařízení následné péče. Zařízení následné péče nejsou prozatím v systému náhradní péče o dítě akceptována. „ [Systémovou chybou je]Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém 134
není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5) „Jako neformálně v dětském domovu nám říkají, pokud jde dítě do domu na půli cesty znamená to, ţe naše práce nebyla dobrá...berou to jako svoji prohru, neberou to jako návaznost.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Pokud se nějaká spolupráce mezi těmito zařízeními uskuteční, většinou se jedná o spolupráci krátkodobou a navázanou aţ těsně před odchodem mladého člověka z ústavní péče. „Taky vnímáme, ţe bychom s tím klientem potřebovali pracovat dřív, neţ nám sem přijde.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Další úrovní nespolupráce je potom absence provázanosti jednotlivých zařízení ústavní a následné péče s OSPOD. „Sociálka nám ho sem pošle s tím, ţe je to naprosto bezproblémový člověk, je to chudáček a nemá kde bydlet. Pak třeba zjistíme, ţe byl v jiném zařízení, tak si tam zavoláme, protoţe někteří se mezi sebou známe a dostaneme informaci, která je konkrétní. Víme, ţe odtamtud utekl s dluhy, má duševní poruchu apod. Nehledal jinou sluţbu, ale utíká a víceméně ta sociálka ho naprosto vychválí a my prakticky nevíme co.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Další intervenující podmínkou v oblasti, které je moţné vyvíjet tlak na změny, je nezájem veřejnosti o aktivní podíl na řešení této problematiky například formou pěstounství, který vychází z nedostatečné informovanosti o této problematice, která je ze strany veřejnosti doprovázena i předsudky. „Jsou další moţnosti samozřejmě. Pokud...není moţné se vrátit do rodiny, tak jiný způsob náhradní peče, takţe náhradní rodinná péče, to taky je v naší společnosti problém a to je hrozně hluboké, ať uţ tradiční, nebo nedostatečně …propagovaná záleţitost. Spousta mýtů, předsudků kolem toho, a pak je to taky demotivační pro…případné zájemce o ty dospělé lidi a tu pěstounskou péči.“ (Sociální pracovnice NNO)
STRATEGIE Strategie, které se kolem jevu sociální izolace soustřeďují, jsou jednak zaměřené na zmírnění následků sociální izolace po odchodu, ale také na ty, jeţ sociální izolaci dále prohlubují. Strategie, které prohlubují sociální izolaci, jsou zaměřeny na 135
materiální pomoc bez akcentu práce na rozvoji osobnosti dětí i mladých lidí vyrůstajících v ústavní péči. Přitom snaha poskytnout materiální pomoc přichází jak ze strany ústavních zařízení, které mají potřebu se o své bývalé klienty dál starat a pokračovat v kompenzaci citů skrze materiální prostředky, tak i ze strany organizací zabývajících se následnou péčí, které se zaměřují zejména na uspokojení základní poptávky a potřeby mít kde bydlet. „Neziskový sektor se...snaţí dělat to, co...stát nedělá pro ně, a...formy následné péče jsou různé...kdyţ je tam následná péče, tak mi přijde, ţe je hodně...zaměřená…prakticky, aby...bydleli, aby si našli práci a nějakou dobu jsou tam na půli cesty...ale v podstatě, kdyţ je pak vypustí, tak většina z nich stejně tu práci nemá nebo si ji neudrţí a bydlení si taky úplně nenajde.“ (Pracovnice v neziskové organizaci v oblasti následné péče) „…Mám pocit, ţe si je ty domovy moc hýčkají. Ţe bohuţel kompenzují nedostatek nějaké lásky materiálně, a to někdy přehnaně.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „Oni se je snaţí zajistit nějak ze svých zdrojů, protoţe mají pořád tendenci se o ty své děti starat, dál mít o nich přehled a pomáhat jim vlastními silami. Ono jim uţ jenom v tom materiálním vybaveni je hrozně znát rozdíl mezi dětským domovem a tím naším domovem... to je nebe a dudy... (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) Strategie, která v systému následné péče prozatím není rozvinutá do té míry, jak by bylo potřeba, je změřit se na osobnostní a sociální rozvoj těchto mladých lidí a na oblast terapie. Strategie, která je zaměřená na zmírnění důsledků sociální izolace je příprava na samostatný ţivot, která je nabízena ze strany neziskového sektoru, který tak ochotně vyplňuje mezeru v přechodu do samostatného ţivota, kterou stát způsobil. Tato strategie můţe být buďto podhodnocená ze strany ústavního zařízení. a někdy nemusí probíhat vůbec „Myslím, ţe by tam měla být povinná příprava... Ne jenom škola...pak uţ to není jen o tom jít do...rodiny a s tetou si vykládat a dělat úkoly. Ale opravdu příprava, protoţe…jednorázové akce nemají efekt. ...Na tři dny jim vysvětlit realitu ţivota, to nejde. …Já mám pocit, ţe ta příprava je hodně podhodnocená, vzhledem k tomu, ţe to uplatnění je stále těţší a těţší.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Nebo v ústavním zařízení příprava na samostatný ţivot probíhá a to buď nárazově,
ale
i pravidelně.
„To
by
musela
být
dlouhodobější
příprava.“
(Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
136
„Třeba tam byla týdenní komunita a tam se rozebíralo, jak si představujeme, kam z diagnosťáku odejdem a co se týče našeho chování, a jestli chceme jít pracovat, na dohodu o provedení práce, nebo studovat a tak. a vţdycky nám dávali na výběr, protoţe...ať uţ se jedná o pasťák nebo děcák, jsou...v nějaký vesnici a obor je tam bud kuchař nebo zedník, takţe moc na výběr nemáme...“ (Klient č.1) Hlavní potřebou a moţnou strategií ze strany utlačovaných je potom ukotvit přípravu na odchod z ústavní péče a následnou péči v legislativě státu. „Určitě tam je nedostatek, ve smyslu vůbec ustanovení. Jednak..., aby…děti a mladí lidi na...odchodu byli na...samostatný ţivot uţ připravení. a jednak ten problém vidím v...nedostačující nebo v podstatě ţádné následné péči, po tom, co tu ústavku opustí. …Není tam [v zákonech] dostatečně ošetřené, vysvětlené, nebo dokonce dané, co se má dělat proto, aby ty děcka odcházeli v nějaké pohodě...připravené na to, co je můţe ve světě potkat...péče následná po odchodu, tak tam je určitě minimálně popsaná a z mého pohledu i docela nesrozumitelně. Tam není kompetence, kdo, co, jak, můţe. Kdy a jak pomoci tomu mladému člověku.“ (Sociální pracovnice NNO) „Já si myslím, ţe...by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Je toho opravdu málo... Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku. a pak to vede…k tomu, ţe…děcka, kor z domova, který…nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, pak to vede k...drogám, kriminalitě, alkoholu, prodeji holek...“ (Klient č. 2)
NÁSLEDEK Pakliţe by došlo ke změně legislativního ukotvení přípravy na samostatný ţivot po odchodu z ústavní péče a systém fungování následné péče, mohlo by dojít ke zmírnění následků, které jsou produkcí nefungujícího systému, projevujících se nezvládnutím situace odchodu u mladých lidí v ústavní péči. „Největší problém při zařízení pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č.3)
137
Interpretace paradigmatického modelu s ústředním jevem Nezvládnutý odchod z ústavní péče Připomeňme si, ţe tento paradigmatický model je nahlíţen zejména z pohledu problémových situací, které byly předmětem výzkumu a podkladem pro tvorbu legislativního divadla, které se zaměřuje na sdílení problémových, nebo konfliktních situací. z toho důvodu je potřeba i na zde uvedený paradigmatický model pohlíţet jako na jednu stranu mince, která není podpořena například kategoriemi o úspěšném odchodu z ústavní péče atd. Tento model přibliţuje vnímání problémových situací z pohledu mladých lidí po odchodu z ústavní péče a z pohledu pracovníků následné péče. (Z našeho pohledu těch, kteří jsou systémem utlačovaní).
JEV Ústředním jevem druhého paradigmatického modelu, který cyklicky navazoval na model předchozí, byl nezvládnutý odchod z ústavní péče. „Největší problém ... pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle“ (Klient č.3). K němu se vázaly další subkategorie, které vám nyní přiblíţíme.
KONTEXT Neúspěch při přechodu do samostatného ţivota mladí lidé zaţívají v kontextu zlomového okamţiku svého ţivota odchodu z ústavní výchovy, kdy jsou v důsledku útlaku, který na ně instituce vyvíjí poprvé v ţivotě odkázáni spolehnout se sami na sebe. Pro některé mladé lidi je tento okamţik obávanou zkušeností, neboť s odchodem mnozí z nich ztrácejí jedinou pevnou vazbu, kterou ve svém ţivotě mají. „To ubytování, to je opravdu problém. …Jsou tam děti…dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou.“ (Klient č. 2) Pro jiné je naopak tento okamţik velmi dlouho očekávanou chvílí, která jim umoţní být svobodný ve svých rozhodnutích. Po odchodu z ústavu, mladý člověk po tak dlouhou dobu „drţený v kleci“, touţí zaţívat pocit svobody.
138
„Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je...ţe celou dobu… Já uţ se těším, aţ vypadnu z...děcáku a budu ţít…“ (Klient č. 2) Avšak toto okouzlení je pouze dočasné, neboť náhlá přílišná svoboda se můţe v kontextu toho, jak byl mladý člověk vyrůstající v ústavní péči připraven na samostatný ţivot ze strany ústavu, proměnit v nedostatečnou schopnost zorientovat se v ţivotě bez hranic. Přičemţ příprava na samostatný ţivot, jak jsme si popsali v předchozím modelu, nabývá různých úrovní. Jednak můţe být ze strany ústavu příprava dobrá (vyřízení trvalého bydliště, pravidelná komunitní setkávání), nebo standartní, anebo ţádná. o přípravě na samostatný ţivot v tomto ohledu rozhodují pouze samotná zařízení. PŘÍČINNÉ PODMÍNKY Na interpretaci příčinných podmínek se pokusíme nahlédnout ze dvou moţných úhlů. Jednoho, který vede linku od příčinných podmínek, které jsou zakotveny v systému ústavní péče (vnější útlak), ke druhému, který pátrá po tom, jak se tento vnější útlak můţe promítat do osobností mladých lidí vyrůstajících v ústavní péči, tedy kdy se tento vnější útlak odrazí v jejich vnitřním světě, v jejich osobnostech a stane se útlakem vnitřním. SOCIÁLNÍ IZOLACE Na sociální izolaci můţeme nahlédnout také jako na jednu z příčinných podmínek nezvládnutí situace odchodu z ústavní péče. Tím, ţe jsou mladí lidé v ústavní péči dlouhodobě izolováni v umělém prostředí ústavu, které je zaloţeno na systému kontroly: „…Ty dětské domovy chtějí mít ty děti pořád pod kontrolou...“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty); nemají dostatečný přístup k informacím. Jsou od nich izolováni: „Problémová situace při odchodu z DD je nedostatečná informovanost o světě mimo DD“ (Po odchodu Ţ1). Jednou z vlastností sociální izolace je absence moţnosti učit se „věcem“ skrze přirozený způsob nápodoby. „Nemají tu moţnost ... ústavní zařízení nefunguje jako normální rodina. Tak se tady ty věci nápodobou nemůţou přirozeně ... naučit..“ (Sociální pracovnice NNO).
139
Sociální izolace je dále kontrolována odebráním práva rozhodovat sám za sebe, coţ se projevuje tím, ţe jsou těmto mladým lidem nedostatečně svěřovány různé kompetence „...ve vyřizování běţných záleţitostí; koupě tramvajenky a běţné nákupy např. potravin; nebo nákupy ve [městě] jsou pouze na sešit (na sekeru). Děcka nemají absolutní přehled o cenách ani u základních potravin. Prostě se vše jen zapíše do kníţky. On to domov potom vyrovná…“ (Po odchodu Ţ1). Sociální izolaci prohlubuje také stigmatizace mladých lidí v ústavní péči. Stigmatizace je do značné míry provázána také s nedostatečnou informovaností o celé problematice ze strany veřejnosti. Mladé lidi vyrůstající v ústavní péči přitom stigmatizuje jak široká veřejnost, „Na byťáku no. Tam mi řekli: Další případ.“ (Klient 1); tak i veřejnost odborná: „... nebo takový ty tipy ţenským: „Holky, musíte si najít bohatýho kluka, jinak to...nedáte.“ a to tak je...a …„Pánové, ţenskou klidně i s dítětem, s bytem, hlavně s bytem.“ Taky nám radili v té době ještě: „No, kluci, co půjdete na vojnu, zůstaňte na ní, jinak vy nikoho nemáte, celej ţivot nikoho nemáte, nebudete mít nic.“ Tak to jsou...rady takový.. .špatný...“ (Klient 5) Díky stigmatizaci, kterou vůči mladým lidem vyrůstajícím v ústavní péči uplatňuje jak většinová, ale i odborná veřejnost, jsou utvrzováni o své pozici toho, kdo je „slabý“ a o koho musí být postaráno. Tato stigmatizace způsobuje vysokou míru nedůvěry v cizí lidi, a to zejména vůči dospělým a zvláště pak těm, kteří zastupují určitou instituci. „Zásadním problémem při odchodu je totiţ i nedůvěra v cizí lidi a instituce, protoţe děti jsou dopředu stigmatizovaný děcákem.“ (Po odchodu Ţ1) Nedůvěra zabraňuje mladým lidem po odchodu z ústavní péče navazovat nové vztahy, které by rozšířily jejich sociální vztahovou síť. Tato situace se týká také nedůvěry ve smysluplnost navázání vztahu se sociálními pracovníky, popřípadě kurátory, po odchodu z ústavní péče ze strany mladých lidí. Tím, ţe tyto vztahy mladí lidé nemají důvěru navazovat, ztěţují si svou situaci při osamostatnění. „Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník"ve světě dospělých, protoţe komu to dítě věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1)
140
Osobnost Tím se volně přesouváme k dalšímu okruhu příčinných podmínek, které mohou mít vliv na nezvládnutí situace odchodu z ústavní péče u mladých lidí a které jsou postupně „zvnitřněny“ v jejich osobnosti jako důsledek ţivota v instituci. Tyto příčinné podmínky nám nabízí moţný úhel pohledu na to, proč jsou mladí lidé po odchodu z ústavní péče dezorientovaní a mají potíţe zařadit se do většinové společnosti. „... v takových těch běţných záleţitostech typu - něco si vyřídit, někam si zajít, něco podepsat. Něco si sehnat ... a potom si...udrţet práci třeba. Se vztahama je to všechno prolnutý...určitě to není úplně jednoduché ve vztazích, ať uţ...s blízkými nebo potenciálními partnery či partnerkami. Jak v běţných vztazích, třeba na pracovišti někde, nebo s autoritami... Taky s penězi…se potýkají. ...Znát hodnotu peněz, …věcí, a pak...hlavně být nějak schopný s těmi financemi...zodpovědně nakládat.“ (Sociální pracovnice NNO) Překáţkou na cestě k dosaţení úspěšného osamostatnění můţe být mladým lidem vyrůstajícím v ústavní péči nedostatek vnitřní síly. Nejde tedy pouze o problematiku toho, ţe se tito mladí lidé neumí něčemu naučit, ale otázku mnohem hlubší podstaty, která pátrá po moţných příčinách proč tomu tak je. Jedním ze společných jmenovatelů můţe být malá důvěra ve vlastní schopnosti. Jde tedy o problematiku, která je spojena právě s osobnostní sloţkou těchto jednotlivců54. „Často nemají stavět na čem, protoţe nemají dostatečně vyvinutou sebeúctu, sebehodnotu, nevěří si. ...Problémy, místo toho, aby je řešili, tak dělají, ţe nejsou, vytěsňují, ale ony se kupí. Často to [zajít si na úřad práce atp.] prostě neudělají, protoţe si myslí, ţe je to divné, ţe to neumí...ale to není o tom, ţe si tam neumí zajít. To je o tom, ţe nemají...vnitřní sílu.“ (Sociální pracovnice NNO) Dalším společným jmenovatelem, který je odrazem osobnostní sloţky mladých lidí vyrůstajících v ústavní péči, je jejich malá schopnost hospodařit s penězi.
54
Rádi bychom v této souvislosti poukázali na Boalovu techniku Cops in the Head. Tato technika pátrá po mechanismech útlaku skrze jednotlivé příběhy. Pátrá po jednotlivostech v určitém příběhu, které se opakují také v dalším jednotlivém příběhu. Tím jsou tyto jednotlivosti zmnoţeny a mohou nám poskytnout společnou informaci o utlačovateli, který je společný pro všechny uvedené příběhy. Na základě dalšího vývoje tohoto tvůrčího a výzkumného projektu, jsme v navazujícím projektu Zlatá klec při práci na výstavbě představení Příběh Magdy pouţívali se skupinou mladých lidí vyrůstajících bez vlastní rodiny, kteří se podíleli na tomto projektu, právě tuto dramatickou techniku. Lze konstatovat, ţe při pátráních po utlačovatelích skrze tuto dramatickou techniku, jsme dospěli k podobným výsledkům, které jsou shrnuty ve výzkumné kategorii Osobnost mladého člověka vyrůstajícího v ústavní péči.
141
„Všechno pro ně je samozřejmost…vůbec jim nedochází, ţe ty peníze si nikdo netiskne.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Podobně jako jsou díky sociální izolaci mladí lidé dezorientováni ve vnějším světě, jsou dezorientováni také ve vztazích vůči lidem, coţ je spjato s emocionální sloţkou jejich osobnosti. „Je to…jak kdyby pustili malé kuřátko do světa a ti supi tě úplně oklovaj..., i ty druhý děcka, nepoznáš darebáka, nepoznáš to, protoţe ten domov je taková ulita.“ (Klient 2). V záleţitostech týkajících se vyřizování na úřadech tito mladí lidé nemají mnoho dovedností. „Sociální pracovnice, ona uţ tam ty zákony psala, coţ já neznám, tak nám to psala a já sem to jenom podepsal.“ (Klient 1). Jejich praktické dovednosti jsou malé a namísto toho, aby byli druhými podporováni k tomu se v této oblasti pokusit zorientovat, jsou jimi utvrzováni ve svém jednání spoléhat na pomoc druhých, kterou povaţují za samozřejmou. Jsou natolik zvyklí z ústavní výchovy předat zodpovědnost sami za sebe do cizích rukou, ţe mnohdy ani nevědí, ţe v něčem potřebují pomoct a ţe by někoho o pomoc měli poţádat. „...Nejsou zvyklí, ţe si mají zařizovat ty věci sami. Oni jsou zvyklí, ţe to někdo zařizuje za ně a berou právě i automaticky, ţe to někdo zařizuje, takţe ani nepřijdou poţádat nebo říct tohle potřebuju.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Protoţe za pobytu v ústavu nemají prakticky ţádnou zodpovědnost, na ţivot ve společnosti nejsou připraveni. „Chodí nepřipravení, nevím, jak se tam s nimi pracuje, ale chodí naprosto nepřipravení. Díky tomu, ţe asi takové ty problémové věci za ně domov zařídí. Sem dojdou naprosto nepřipraveni na to, ţe se mají starat sami o sebe. ... podle mě neumí třeba dojít s prosbou, jsou zvyklí nejít.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty). Tím, ţe nebyli zvyklí překonávat ţádné překáţky, neboť vše za ně vyřídil někdo jiný, nemají příliš rozvinuté kompetence k řešení problémů. Pokud se před nimi objeví nějaká překáţka, raději, neţ aby ji zdolali, volí strategii úniku. a to, i pokud se jedná například o práci, která by jim měla poskytnout obţivu. „Výdrţ v práci se počítá na dny, oni fakt nejsou zvyklí dělat.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty). Nebo pokud jde vůbec o to určitou překáţku pojmenovat. Únik před řešením problémů podporuje právě instituce, tím, ţe dítěti vezme veškeré právo za sebe zodpovídat. Navíc ho v tomto úniku dále podporuje tím, ţe s mladým člověkem nepracuje na přípravě na odchod. 142
Naopak od zařízení následné péče očekávají, ţe budou vedena ve stejném duchu absolutní kontroly, jako tomu bylo v dětském domově nebo výchovném ústavě. „Očekávají pokračování té ústavní výchovy...“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Například téma odchodu se stává v zařízeních ústavní péče jakýmsi tabu, neboť mladí lidé tuší, ţe zvládnout tuto situaci nebude vůbec snadné. Přesto je však důleţité, aby právě jiţ za pobytu v ústavu byli mladí lidé na tuto ţivotní situaci připravováni. „...Minimálně…problematiku odchodu...otvírat, coţ vidím jako velký problém, ţe to často bývá tabu, ţe se o tom raději nemluví...ty mladý lidi o tom nemluví právě proto, ţe...vnitřně cítí, ţe to bude problém, bojí se toho, neví, co je čeká, často je vlastně vůbec nic nečeká a … to je myslím přirozená reakce. …Kdyţ se něčeho bojím, tak před tím buď uteču, nebo se tomu postavím, tak oni se moc věcem stavět neumí, protoţe…nemají se jak postavit, tak se utíká a to...je problém zase těch zařízení.“ (Sociální pracovnice NNO) „Největší problém ...pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle“ (Klient 3) Přestoţe instituce produkuje určitou formu útlaku, který si tito mladí lidé zvnitřňují, úspěšnost jejich přechodu do samostatného ţivota je dána také dalšími sloţkami jejich osobnosti. Kaţdý z nich se můţe uchopit šance realizovat svůj ţivot jiným způsobem. u některých tedy můţe být přechod k samostatnému ţivotu zdařile uchopenou výzvou. „Ţe nejsu závislej na nikom uţ, …osamostatnit se, nic jiného mně nezbývá“ (Klient 1) u jiného však méně. Mladí lidé, jsou na samostatný ţivot nepřipraveni. Touha po svobodě, kterou po odchodu realizují tak můţe být nevyzrálá. „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je...ţe celou dobu... Já uţ se těším, aţ vypadnu z...děcáku a budu ţít...“ (Klient 2) Velký vliv na osobnost dětí a mladých lidí ţijících v ústavní péči má rodina, která pro mnohé bývá opakovaným zdrojem zklamání. Kaţdý z dětí a mladých lidí, přestoţe vyrůstají v ústavu, touţí po naplnění blízkého vztahu ve své rodině. Tato touha zaslepuje realitu situace, která je sloţitá v několika ohledech. Tím, ţe nikdo s mladými lidmi v průběhu ústavní péče nepracuje na uspořádání tohoto vztahu s rodinou, nebo 143
k rodině, můţe po odchodu propadat marné iluzi, ţe se do rodiny vrátí a tyto vazby naplní. Protoţe však s rodinou, která má určité potíţe nikdo nepracuje, mladí lidé se po odchodu vracejí do stejně patologického prostředí, ze kterého vyšli. „Rodina je zdrojem opakovaného zklamání. v lepším případě, kdy jim oni slíbí, ţe přijedou a v horším případě se je snaţí i vycucávat z peněz.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) Ze strany pracovníků následné péče vychází poţadavek pracovat na tzv. sanaci rodiny, aby se minimalizoval počet dětí ţijících v ústavní péči. „Problém, co vnímáme, ţe ten domov před odchodem podle mě moc nekomunikuje s biologickou rodinou. Hodně často dojdou děti a mají naprosto růţové brýle o tom, jak je to s biologickou rodinou a ţe vlastně tady budou a pak si je oni vezmou domů. Oni hodně pořád spoléhají na tu biologickou rodinu a takhle to opravdu nefunguje. Ve většině případů opravdu nefunguje, nebo se rodina začne ozývat aţ právě, kdyţ mohou dosáhnout na nějaké dávky. Vycucávat je. Zpětně...naráţíme na to, ţe dáváme hodně klienty do kupy po střetnutí se s realitou, jak je to s biologickou rodinou. a to očekávání je vţdycky strašně přehnané.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Poţadavek pracovat na deziluzi o rodině projevují i bývalí klienti ústavní péče. „…nebo i nějaké deziluzi o rodině ze strany toho dítěte..., mamka je super, ona doma maká na tom, abych se tam mohl vrátit...maminka mezitím třeba paří automaty někde, pak najednou osmnáctka na krku a co, tak půjdu domů k mamce, však ona mi poradí…“ (Po odchodu Ţ1) SHRNUTÍ PŘÍČINNÝCH PODMÍNEK Pro přehlednost nabízíme krátké shrnutí příčinných podmínek nezvládnutého odchodu z ústavní péče. Pokud na nezvládnutou situaci odchodu z ústavní péče nahlíţíme jako na důsledek sociální izolace v kombinaci s osobnostní sloţkou mladých lidí, jichţ se situace týká, lze říci, ţe za těmito dvěma pohledy můţeme hledat dva hlavní utlačovatele, kteří plodí v dětech ţijících v ústavní péči pasivitu. Jednak je to instituce, která jim odepírá právo zodpovídat sám za sebe. Ale také původní rodina, která dítěti působí hluboké emocionální zranění, které se dále odráţí v růstu jeho osobnosti, která je bez vnitřní síly, důvěry v sebe sama, citově dezorientovaná, neschopná řešit problémy, neschopná hospodařit s penězi, spoléhající se na pomoc druhých, mající nereálná očekávání. Na ţivot ve společnosti jsou mladí lidé
144
nepřipraveni jak po vnější, tak i vnitřní stránce. Oboje se projevuje v jejich osobnosti určitými očekáváními, naplněním schémat, která byli aţ dosud zvyklí pouţívat. INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY Intervenujícími podmínkami, které v sobě nesou potenciál pro změnu v otázce úspěšného přechodu do samostatného ţivota u ústavní mládeţe vidíme v potřebě naplnění blízkého vztahu. Vycházíme z předpokladu, ţe pokud tento mladý člověk bude mít naplněnu a realizovánu potřebu po blízkém vztahu, dokáţe se lépe s touto mezní ţivotní situací vyrovnat, neboť jeho blízcí mu mohou poskytnout oporu. Pokud však je tato potřeba po vztahu nenaplněná, nese s sebou celou řadu těţkostí pro mladého člověka, zejména vnitřních překáţek, se kterými se musí vyrovnat. Ptřebu blízkého vztahu se primárně snaţí mladí lidé vyrůstající v ústavní péči naplňovat ve své původní rodině. Tyto vztahy však bývají naplněny pouze zřídka, jak jsme si ukázali v předchozí interpretaci. „Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy...pokud tam není takový ten základ, ...pokud se s tím nepracuje...“ (Sociální pracovnice NNO) Další moţností, kde mladí lidé přirozeně hledají moţnost naplnit blízké vztahy, je s vrstevníky i dospělými v ústavním zařízení, v němţ vyrůstali. Tyto vtahy jsou ty nejbliţší, které v ţivotě měli. i tak mohou nabývat tyto vtahy různých dimenzí. Mohou být buď vzájemně otevřené, vůči sobě vstřícné, nabízející oporu. Mladí lidé se buďto dále s pracovníky, k nimţ cítí důvěru, dále stýkají osobně „Ţe [vychovatelé v DD] dokáţou pomoct psychicky.“ (Klient, 2 ); „...ty děcka, které tam jsou zvyklé na ty tety, tak se na ty tety obracejí.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty). Druhou moţností je, ţe jejich vztah jako podpora funguje alespoň na dálku „Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient 1). Avšak odchod z ústavu můţe zpřetrhat i tento vzájemně otevřený vztah. Tento blízký vztah bychom mohli dále označit jako částečně naplněný. Další dimenzí vztahu k lidem v ústavní péči, kde dosud mladý člověk vyrůstal a kam vkládal svou důvěru, můţe být vztah pouze formální, který je ze strany instituce uzavřený a tím pádem nenaplněný. Jen mají tady tři místa, to je všechno. Uţ máš osmnáct let tak tady nemáš co dělat.“ (Klient 1). V obou dimenzích tohoto vztahu však „Chybí ..nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své 145
nestrannosti by mohl získat i důvěru. Jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník" ve světě dospělých, protoţe komu to dítě věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1).
STRATEGIE Situaci nezvládnutí odchodu z ústavní péče a přechodu do samostatného ţivota se tito mladí lidé snaţí řešit několika moţnými způsoby. Jednak se snaţí kompenzovat si nedostatek lásky, který při přechodu do samostatného ţivota pociťují, materiálními hodnotami. „To já jsem zase rozhazoval peníze. Ţe jsem...nepoznal...hodnotu...peněz, vţdycky jsem měl všechno pod nosem, tak vlastně, ţe jo. Kupoval jsem si kamarády, no, přesně tak, no. Chtěl jsem ohromit své okolí, abych byl ten nejlepší.“ (Klient 5). Avšak tato strategie má své omezení ve finančním limitu jejich peněţního konta, které většinou velmi rychle mizí . „…Oni mají našetřené nějaké peníze svoje. a to jsou peníze, které jim musíme dát k dispozici opravdu, podle toho jak chtějí oni. Tam bohuţel, i kdyţ to jsou kolikrát třeba desetitisícové částky, tak ty peníze jsou třeba během týdne pryč.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Často se stává, ţe tyto našetřené peníze poskytnou své rodině v naději na blízký vztah, který však bývá zřídka naplněn. „... v horším případě se je snaţí i vycucávat z peněz.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Pokud mladí lidé nejsou po odchodu z ústavní péče vítáni svou původní rodinou, musí se snaţit nalézat alternativy, jak si zajistit alespoň základní potřeby k ţivotu. Jako potřebné a poměrně koncepční řešení ze strany neziskového sektoru jsou domy na půli cesty, popřípadě azylové domy, kde se tito mladí lidé mohou ucházet o místo. Tato moţnost je ze strany mladých lidí velmi vítána, neboť se mnohdy ocitají v situaci bez střechy nad hlavou. Poptávka po těchto zařízeních však dalece převyšuje moţnou kapacitu, kterou tyto domy mají. „Já si myslím, ţe...by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Je toho opravdu málo... Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku. a pak to vede…k tomu, ţe…děcka, kor z domova, který…nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, pak to vede k...drogám, kriminalitě, alkoholu, prodeji holek...“ (Klient 2). Poptávka po domovech na půli cesty je mnohem vyšší ve městech, kde mají mladí lidé lepší moţnosti vyţití „Nepůjdu někam, kde chcípl pes.“ . a dále lepší moţnosti pracovního uplatnění, oproti domovům na půli cesty, které jsou umístěny na 146
vesnicích. „...Nám se sem hlásí spíš ta nemotivovaná klientela. Protoţe ti, kteří fakt chtějí makat a osamostatnit se a vydělat si peníze, tak ty jdou spíš do těch domů, které jsou třeba ve městech, kde je více těch pracovních příleţitostí.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty). Kapacita domovů na půli cesty umístěných na vesnici bývá nenaplněná právě z toho důvodu, ţe většina mladých lidí touţí jít do města. „Patnáct míst, jako kapacita není naplněná. o tu sluţbu tady v tom prostředí není takový zájem. My spadáme pod [město], ale víceméně tím, ţe jsme od [města] je to pro nás trošičku problematické.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) Tento údaj však neznamená nepotřebnost domů na půli cesty pro klienty, ale pouze nevhodnost jejich umístění. Jednou z moţných strategií, která je v současné době velmi diskutovaná je sanace rodiny. Avšak z pohledu mladých lidí i pracovníků následné péče je tato moţnost stále nerozvinutá. „Můj případ, kdy jsem pak ze dne na den šla do původního "nespravenýho" prostředí, nebo spousty jiných. Ono totiţ i během toho pobytu v tom DD dochází k nějakým, moţná jenom zdánlivým ale, ztrátám těch vazeb. Nebo nevím, jak to jinak říct.... Ale prostě, návštěvní neděle jsou jednou měsíčně, to znamená, ţe dítě svoje rodiče vidí jednou měsíčně a kdyţ si rodiče během roku nevyřídí ţádné povolení přes sociálku, tak jsou tyto neděle jediným kontaktem. ...“ (Po odchodu Ţ1) „Kdyţ uţ se to stane a to dítě je odebrané, tak ale pak je průšvih, ţe se nedělá nic pro to, aby se dítě mohlo vrátit zpátky do té rodiny.“ (Po odchodu Ţ1 „ Kdyţ uţ se dítě dostane do domova, mám pocit, ţe je málo případů, ţe se vracívá do rodiny, ţe se pro to ani ze strany společnosti a ze strany státu...ani moc nedělá.“ (Sociální pracovnice NNO) „Není to...dočasná, přechodná záleţitost, ţe to dítě je v...ústavce a chce se, aby se co nejdřív vrátilo, coţ se v našich podmínkách prostě neděje, ...protoţe se nemá kam vrátit, vracelo by se do stejného systému odkud bylo odebraný. Takţe ţádná změna.“ (Sociální pracovnice NNO)
147
NÁSLEDKY Následkem uplatněných strategií v řešení situace odchodu mladých lidí z ústavní péče a přechodu do samostatného ţivota je pocit úplné osamělosti těchto lidí. Který je v jejich ţivotě dlouhodobě přítomný. „Často se stává, ţe se taky nemají kam vracet, ţe nemají to zázemí ţádné. a nemají se od čeho odrazit...“ (Sociální pracovnice NNO). „Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy...pokud tam není takový ten základ, … pokud se s tím nepracuje...“ (Sociální pracovnice NNO). „...Uţ máš 18 let tak tady nemáš co dělat.“ (Klient 1).
3.6 Inscenace legislativního divadla jako zpráva z výzkumu Na scénář legislativního divadla pohlíţíme jako na zprávu z výzkumu, podobně jako o tom hovoří Räsänen (2005, s.13) v souvislosti s uměleckým akčním výzkumem: „...výzkumné zprávy mohou brát na sebe podobu vizuálního nebo verbálního narativu, jenţ je charakterizován osobní, poetickou a uměleckou expresivitou.". Na základě výše uvedených dvou axiálních modelů jsme se rozhodli vyprávět příběh legislativního divadla z pohledu dvou hlavních postav – utlačovaných. Paní Zíbrtové – pracovnice neziskové organizace zabývající se následnou péčí, která pro nás představovala moţnost změny v systému ústavní výchovy a mladé Magdy, která odchází z dětského domova. Scénář doprovázel dramaturgickou linku divadla utlačovaných: Vyjádření tuţeb antagonisty a protagonisty. Kvalitativní a kvantitativní konflikt ve scénách. Čínská krize (poráţka protagonisty a zároveň výzva pro diváky). Validita výzkumné studie Z uskutečněné studie tedy vznikla výzkumná zpráva v podobě inscenace legislativního divadla. Abychom zvýšili validitu výzkumu, zprávu z výzkumu v podobě legislativního divadla jsme předvedli zástupcům jednotlivých cílových skupin projektu 148
(tj. mladý člověk po odchodu z ústavní péče, zástupce neziskového sektoru se zaměřením na následnou péči, zástupci legislativy, zástupci odborné veřejnosti). Ti se mohli ke zprávě o výzkumu vyjádřit a popřípadě ji ještě doplnit. Drobné připomínky, které zazněly, jsme do příběhu zapracovaly, avšak byly nevýznamného charakteru z hlediska zjištěných souvislostí. Rámcový scénář Zíbrtová zvolila strategii osobní komunikace s dětským domovem, aby navázala spolupráci a mohla zahájit kurs přípravy na samostatný ţivot s dětmi v domově. Ředitelka domova nemá zájem o spolupráci. Vychovatelka z dětského domova stojí o navázání spolupráce se Zíbrtovou, ale ředitelka ji odmítá, protoţe nechce, aby vypadali tak, ţe svou práci nedělají dobře. Magda se potkává s kamarádkou, která s ní není ochotna sdílet svou těţkou zkušenost odchodu z dětského domova. Magda je vůči programům přípravy lhostejná. Nezajímá se o to, co s ní bude. Touţí jít zpět do rodiny a touţí po volnosti. Magda se po odchodu rozhoduje, co udělá s penězi, nemá o tom reálnou představu. Všechny peníze nakonec utratí za nový mobil, který si nechá vnutit od prodavačky. Má radost z mobilu, ale zjišťuje, ţe nemá komu zavolat. Magda si neumí vyřizovat věci na úřadech , úřednice ji označí za dítě z děcáku, které nic neumí a raději za Magdu vyplní papíry sama. Magda se přirozeně obrací na tetu z dětského domova a ţádá ji o pomoc v těţké situaci. Protoţe nedávala matce peníze, vyhodila ji z domu a nemá kde být. Přiznává tetě, ţe kontakt, který od ní dostala při odchodu na domov na půli cesty, kde pracuje Zíbrtová, nevyuţila, protoţe je na vesnici, kam se jí nechce. Vydírá tetu, aby ji nechala přespat v domově. Teta ji vezme k sobě domů pod podmínkou, ţe zítra zavolá Zíbrtové. Po nějakém čase. Magda jde poděkovat Zíbrtové za to, ţe ji zvedla ze dna. Zíbrtová jí oznámí, ţe je zavírají, protoţe nenaplnili kapacitu. Magda opět nemá kam patřit. Kolektivní postava systému jde symbolicky zavřít domov na půli cesty. Zíbrtová argumentuje nesmyslností hodnocení na základě naplnění kapacity. Magda protestuje.
149
Magdu systém umlčí a se Zíbrtovou bojuje. Zíbrtová se nevzdává a rozhodne se, ţe s tím chce něco dělat. Zíbrtová se ocitá v davu kolemjdoucích a prosí je o spolupráci. Ti ji odbývají. Zíbrtová vyzývá ke spolupráci své kolegy z neziskových organizací a zástupce dětských domovů. Odmítají investovat svou energii. Nevěří ve změnu systému, anebo jej povaţují za funkční. Zíbrtová to tak nenechá a jde s tím výš. Dočká se podpory. S podporou jde jednat ještě výš, kde jsou však odmítnuti pro neatraktivnost tématu pro voliče. Podpora Zíbrtovou zradí. Je opět sama a začíná propadat skepsi. Uţ nemá sílu bojovat.
Scénář Legislativním divadlem ke změně! Scénář k divadelnímu představení povaţujeme za výzkumný závěr první fáze akčního výzkumu. Situace, postavy a jejich jednání vychází z poznání, které jsme nabyli prostřednictvím rozhovorů se sociálními pracovníky z navazujících sluţeb pro klienty odcházející z ústavní péče a s klienty domů na půli cesty. Jednotlivé scény jsme si pojmenovaly následujícím způsobem: 1) My vás nepotřebujeme. Takových nabídek máme plno. 2) Nikoho cizího tady nechci. 3) Na přípravu kašlu. Však tys to taky zvládla, ne? 4) Konečně z děcáku. Co udělám s tolika prachama? 5) Ale ten draţší je přesně pro vás. Opravdu. 6) Ale já potřebuju prachy hned. Ne aţ za měsíc. 7) Nepůjdu někam, kde chcípl pes! 8) Nenaplnili jste kapacitu, nejste potřeba. 9) Stejně to jsou všichni kriminálníci. 10) Nechápu, proč chcete měnit systém, který tolik let funguje? 11) Kolego, jsou důleţitější věci. 12) Máte pravdu, to je důleţitý problém. 150
13) Opravdu to nikoho nezajímá? Hlavní otázka, kterou jsme skrze představení legislativního divadla kladli publiku, zněla: Jak se mohou mladí lidé vypořádat se zahájením vlastního života, když je jim vstupem do ústavního zařízení odebráno právo na dialog? Na tomto místě laskavě prosíme čtenáře, aby, neţ bude pokračovat v dalším čtení práce, zhlédl představení Legislativním divadlem ke změně!, které je součástí CD přílohy. Rovněţ doporučujeme, aby současně alespoň nahlédl do přílohy s názvem Scénář - Legislativní divadlo, kde za kaţdou částí scénáře nalezne uvedené citace z rozhovorů, které vedly k zařazení scény do scénáře.
3.7 Shrnutí Fáze 1.
V první fázi kritického a participačního akčního výzkumu jsme dospěli k objasnění a identifikování problémových situací, které mají dopad na úspěšnost přechodu do samostatného ţivota u ústavní mládeţe. Tyto problémové situace jsou ukotveny jednak v současném systému legislativy, který participanti této studie (mladí lidé po odchodu z ústavní péče a pracovníci z oblasti následné péče) povaţují za nedostačující a to zejména z hlediska absence podpory následné péče ze strany státu (nedostatek zařízení typu domovů na půli cesty, azylových domů, málé mnoţství grantových nabídek pro NNO zabývajících se touto problematikou), nepovinnou přípravou na odchod z ústavního zařízení apod.; ale také v osobnostních předpokladech mladých lidí, kteří jsou do značné míry ovlivněni ţivotem v instituci a jeho zaběhaných schématech. Mezi nejzávaţnější problémovou situaci z hlediska dalšího rozvoje osobnosti těchto mladých lidí řadíme akt odebrání práva na vlastní rozhodování a zodpovědnosti sama za sebe s příchodem do instituce. Zjištěné
problémové
situace
jsme
zobrazili
v divadelním
představení
Legislativním divadlem ke změně!, které vycházelo z uskutečněných rozhovorů s mladými lidmi po odchodu z ústavní péče a s pracovníky z oblasti následné péče. v divadelním příběhu byly prolnuty výše uvedené paradigmatické modely, z nichţ jeden se vázal na jev sociální izolace a na postavu pracovnice NNO touţící po prosazení změn 151
v této problematice a druhý na jev nezvládnutý odchod a na postavu mladé dívky po odchodu z ústavní péče, Magdy, která se snaţí zorientovat v samostatném ţivotě. Teoretická studie zařazená do teoretické části práce a výzkumná studie zde uvedená se staly východisky pro objasnění a identifikaci problémové situace odchodu mladých lidí z ústavní péče, kterou jsme zobrazili divadelním představením. To, je zároveň závěrem první fáze realizovaného kritického a participačního akčního výzkumu. Na podkladě výzkumné studie k Fázi 1. jsme došli k důleţitému zjištění z hlediska dalšího směřování tvůrčího a výzkumného projektu zaloţeného na kritickém a participačním akčním výzkumu podloţeného technikou legislativního divadla. Mladý člověk tím, ţe ţije v kontextu ústavní sociální reality se postupně stává sám sobě utlačovatelem, coţ je patrné při jeho vstupu do samostatného ţivota, kdy přetrvává v zaţitých schématech. Uvrţen do pasivity, ţivotem v instituci, sám není schopen bojovat proti tomuto systému. Ten, kdo bojuje za něj, kdo má „právo na dialog“ jsou zástupci neziskových organizací, které vyvíjejí tlak nejenom v oblasti neoprávněného umísťování dětí do ústavní péče, ale také v případě jejich odchodu z ústavu. Z tohoto hladiska je, dle našeho názoru, velice důleţité zabývat se pedagogickou prací na pozadí metody divadla utlačovaných se všemi skupinami aktérů, kteří se účastní situace odchodu mladých lidí z dětského domova a nikoli pozuze s cílovou skupinou mládeţe. Ti, jak vyplynulo z výzkumné studie, nemohou být v dlůsledku ţivota v ústavní výchově jediní zodpovědní za posun změn v této oblasti. z hlediska této situace je logické, ţe potenciál pro změnu daleko lépe nabízejí pracovníci v oblasti následné péče. Největší pedagogický potenciál metody legislativního divadla potom spatřujeme v moţné spolupráci všech zúčastněných stran v legislativním divadle. Cílem divadla utlačovaných je posílit Ty, kteří jsou málo podněcováni k důvěře ve vlastní schopnosti a kritické myšlení. Neţ však bude vůbec moţné k tomuto kroku v naší republice dojít, je nejprve nutné skutečně se pokusit změnit nastavení systému ústaní péče, k čemuţ se zejména vyjadřují pracovníci neziskových organizací.
152
4 Fáze 2.: Formulace strategií jednání ke zlepšení situace, nebo k vyřešení problému Ve druhé fázi našeho kritického a participačního akčního výzkumu představíme další dílčí výzkumnou studii, kterou jsme uskutečnili v průběhu premiérového představení Legislativním divadlem ke změně! S participanty výzkumu – 81 diváky jsme vedli skupinovou diskusi na podkladě divadelního představení o potřebách mladých lidí a také jednotlivých zúčastněných stran v situaci odchodu z ústavní péče. Na základě kritické diskuse jsme se dohodli na návrzích legislativních změn, v tvůrčím a edukativním prostoru, který nabízela metoda divadla utlačovaných – legislativní divadlo. Tato výzkumná studie je rozdělena do tří samostatných výzkumných celků, z nichţ první část Legislativní divadlo – část fórum a třetí část Legislativní divadlo akční plán, jsou zpracovány v této práci; a druhá část Legislativní diskuse je zpracována v práci Lenky Ondráčkové (2010). z druhé části vám představíme pouze vybrané návrhy na změny v zákonech, na kterých se skupina dohodla. Na podrobnější analýzu vás odkazujeme do práce Lenky Ondráčkové. Celý průběh diskuse na premiérovém představení naleznete v příloze.
4.1 Cíl výzkumu, výzkumné otázky, participanti Cílem výzkumu bylo na základě potřeb aktérů, kteří se aktivně účastní situace odchodu mladých lidí z ústavní péče, formulovat v kontextu legislativního divadla návrhy zákonů různé právní síly a strategie jednání, které povedou ke zlepšení této situace. Ačkoli by se nám mohl jevit cíl výzkumu zaměřující se na změny do oblasti legislativy jako odtrţený od předmětu zájmu sociální pedagogiky, na základě předchozího výzkumného zjištění máme za to, ţe nelze dosáhnout celkové změny odtrţením jednoho od druhého. Tedy pedagogického působení na skupinu společně se snahou o změnu v systému na úrovni legislativy. Pokud bychom se zaměřili pouze na jednu sloţku tohoto celku, druhá by byla v nerovnováze a v podstatě by tak zabraňovala 153
celkové změně. Jako poslání sociální pedagogiky zde tedy chápeme jak práci s cílovou skupinou znevýhodněné mládeţe po odchodu z ústavní péče, tak ale také s celou skupinou aktérů účastnících se této situace a to směrem k probouzení kritického uvědomění naší sociální reality. Pedagogickou práci s cílovou skupinou ústavní mládeţe tedy v tomto tvůrčím a výzkumném projektu dáváme do kontextu práce se širší skupinou všech zúčastněných participantů výzkumu, v níţ se mohou vzájemně jeden od druhého učit a společně přispívat k poţadované změně, která teprve bude mít za důsledek prolomení kultury ticha, v níţ tyto mladí lidé vyrůstají. Mladý člověk tím, ţe ţije v kontextu ústavní sociální reality se postupně stává sám sobě utlačovatelem, coţ je patrné při jeho vstupu do samostatného ţivota, kdy přetrvává v zaţitých schématech. Uvrţen do pasivity, ţivotem v instituci, sám není schopen bojovat proti tomuto systému. Ten, kdo bojuje za něj, kdo má hlas a právo na dialog jsou zástupci neziskových organizací, které vyvíjejí tlak nejenom v oblasti neoprávněného umísťování dětí do ústavní péče, ale také v případě jejich odchodu z ústavu. Cílem divadla utlačovaných je posílit Ty, kteří jsou málo podněcováni k důvěře ve vlastní schopnosti a kritické myšlení
Dílčí cíle výzkumu Zjistit aktuálnost potřeby ke změnám legislativy z řad participantů výzkumu. (Část fórum) Navrhnout potřebné změny v legislativě. (Legislativní část) Formulovat strategie jednání ke zlepšení situace a k dosaţení změn v legislativě. (Akční plán) Hlavní výzkumná otázka Hlavní výzkumná otázka zněla: Jaké legislativní změny potřebují a navrhují aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče k jejímu zlepšení? 154
Dílčí výzkumné otázky Jaké legislativní změny potřebují aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče k jejímu zlepšení? Jaké strategie řešení navrhují diváci pro dosaţení změn při hře v průběhu představení? Jaké legislativní změny navrhují aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče k jejímu zlepšení? Jaké strategie jednání zvolí aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče k dosaţení navrţených změn? Jak já sám za sebe, mohu přispět k prosazení navrhovaných změn?
Stručný přehled participantů výzkumu Na představní Legislativním divadlem ke změně! se dne 19. 11. 2009 sešlo celkem 81 účastníků kritického a participačního akčního výzkumu. Všechny je označujeme jako participanty, i kdyţ se na sběru dat a analýze výzkumu podíleli různou měrou. Přesto, nelze nikoho z nich z participace na výzkumu vyloučit, neboť kritická diskuse, která se odehrála na základě představení legislativního divadla a která se dále směřovala k vytváření návrhů legislativních změn, byla společným dílem všech zúčastněných. Participanti výzkumu byli osloveni na základě záměrného výběru. První komunikaci a spolupráci s participanty výzkumu jsme zahájili jiţ v jarním semestru akademického roku 2008/2009. v době konání představení trvala komunikace přibliţně půl roku. Náš výběr byl řízen záměrně tak, aby se představení Legislativním divadlem ke změně! účastnilo co nejvíce aktérů, kterých se dotýká situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. v publiku byli zastoupeni:
mladí lidé před odchodem z ústavní péče (18, dětské domovy)
mladí lidé po odchodu z ústavní péče (30, dům na půli cesty),
pracovníci ústavní péče,
pracovníci z neziskových organizací zabývajících se následnou péčí,
zástupci legislativy, 155
odborná veřejnost,
veřejnost.
Dalšími participanty výzkumu byla skupina iniciátorek projektu.(18, studentky) Všichni participanti výzkumu, popřípadě osoby oprávněné k tomuto úkonu u nezletilých, souhlasili s natáčením a uveřejněním výzkumu v závěrečných pracích studentů PdF MU s tím, ţe bude zachována jejich anonimita. u citací pouţitých v práci je z důvodu zachování kontextu výzkumu označena pouze příslušnost k uvedeným skupinám participantů.
4.2 Metody sběru dat V průběhu výzkumu jsme s participanty pouţili skupinovou diskusi a nepřímé nezúčastněné
pozorování
formou
videozáznamu.
Skupinová diskuse
je metodou
kvalitativního výzkumu, při které se při vyjadřování zkušeností a názorů a v omezené míře je moţné pracovat se skupinovou interakcí55. v našem výzkumu jsme skupinovou diskusi pouţili v souladu s Hendlem (2005, s. 182), který uvádí, ţe při skupinové diskusi „se uvolňují racionalizační schémata a psychické zábrany a diskutující snadněji odhalují své postoje a způsoby jednání, své myšlení a pocity v běţném ţivotě“. Metodu skupinové diskuse povaţujeme za paralelu procesu v divadle fórum. Podotkněme však, ţe z 81 participantů byli někteří, kteří se diskuse účastnili přímým zapojením a jednáním a jiní, kteří se jí účastnili, ale přímé jednání v diskusi neuplatnili. Data z nepřímého nezúčastněného pozorování jsme zaznamenávali pomocí videozáznamu. Jednalo se o záznam interakcí participantů výzkumu v průběhu práce s dramatickými scénami legislativního divadla. Miovský (2007) o videozáznamu udává, ţe oproti audiozáznamu máme k dispozici také obraz, čímţ se rozšiřují moţnosti analýzy a díky tomu je také dokonalejší formou záznamu dat. Videozáznam skýtá totiţ moţnost pozorovat a analyzovat také řeč těla, a to v kontextu s mluveným slovem. Videozáznam zachycuje audiovizuální data zakotvená v situačních kontextech (Miková; Janík, 2007). Zmíněné vlastnosti videozáznamu jako nepřímého nezúčastněného pozorování jsme mohli ideálně vyuţít k reflexi jednání účastníků výzkumu při řešení 55
Vymezení skupinové diskuse ve vztahu se skupinovou interakcí se liší (srov. Miovský, 2006; Hendl, 2005). Mohli bychom ji však, co se týče míry práce se skupinovou interakcí, zařadit mezi skupinový rozhovor (nepracuje se se sociální interakcí vůbec) a ohniskovou skupinu (skupinová interakce a dynamika je určujícím prvkem této metody).
156
problematických situací. Videozáznam nám slouţil jako ukázka zachycené reality při interakci participantů výzkumu do připravených situací.
4.3 Metoda analýzy dat V průběhu výzkumu jsme s participanty pouţili skupinovou diskusi a nepřímé nezúčastněné pozorování formou videozáznamu. Skupinová diskuse je metodou kvalitativního výzkumu, při které se při vyjadřování zkušeností a názorů a v omezené míře je moţné pracovat se skupinovou interakcí56. v našem výzkumu jsme skupinovou diskusi pouţili v souladu s Hendlem (2005, s. 182), který uvádí, ţe při skupinové diskusi „se uvolňují racionalizační schémata a psychické zábrany a diskutující snadněji odhalují své postoje a způsoby jednání, své myšlení a pocity v běţném ţivotě“. Metodu skupinové diskuse povaţujeme za paralelu procesu v divadle fórum. Podotkněme však, ţe z 81 participantů byli někteří, kteří se diskuse účastnili přímým zapojením a jednáním a jiní, kteří se jí účastnili, ale přímé jednání v diskusi neuplatnili. Data z nepřímého nezúčastněného pozorování jsme zaznamenávali pomocí videozáznamu. Jednalo se o záznam interakcí participantů výzkumu v průběhu práce s dramatickými scénami legislativního divadla. Miovský (2007) o videozáznamu udává, ţe oproti audiozáznamu máme k dispozici také obraz, čímţ se rozšiřují moţnosti analýzy a díky tomu je také dokonalejší formou záznamu dat. Videozáznam skýtá totiţ moţnost pozorovat a analyzovat také řeč těla, a to v kontextu s mluveným slovem. Videozáznam zachycuje audiovizuální data zakotvená v situačních kontextech (Miková; Janík, 2007). Zmíněné vlastnosti videozáznamu jako nepřímého nezúčastněného pozorování jsme mohli ideálně vyuţít k reflexi jednání účastníků výzkumu při řešení problematických situací. Videozáznam nám slouţil jako ukázka zachycené reality při interakci participantů výzkumu do připravených situací.
56
Vymezení skupinové diskuse ve vztahu se skupinovou interakcí se liší (srov. Miovský, 2006; Hendl, 2005). Mohli bychom ji však, co se týče míry práce se skupinovou interakcí, zařadit mezi skupinový rozhovor (nepracuje se se sociální interakcí vůbec) a ohniskovou skupinu (skupinová interakce a dynamika je určujícím prvkem této metody).
157
4.4 Interpretace částí Legislativního divadla 4.4.1 Část fórum V interpretaci části fórum budeme sledovat odpovědi na otázky: Jaké legislativní změny potřebují aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče k jejímu zlepšení? Jaké strategie jednání navrhují diváci pro dosažení změn při hře v průběhu představení?
Průběh představení Před představením jsme se přivítali s publikem, vysvětlili cíle celého projektu, představili skupinu realizátorů i diváků a vysvětlili princip práce s divadlem fórum a legislativním divadlem, který aktivizuje diváka k jednání na jevišti a ústí v návrh zákonů, vyhlášek, nebo pravidel. Poprosili jsme diváky, aby si v průběhu představení všímali zejména jednání protagonistky Magdy (utlačované), další protagonistky Zíbrtové (utlačované) a popřípadě také spojenkyně (tety Věry). Při prvním hraní se v publiku nevyskytly ţádné hlasité projevy komentující dění na scéně. Po prvním odehrání Joker zahájil komunikaci s publikem. Nejprve diváci dostali krátký prostor k diskusi mezi sebou. Témata z diskusí, která souvisela se scénami příběhu, posléze sdíleli s ostatními. Jednalo se o nedůvěru v moţnost změny systému ze strany kolegů protagonistky Zíbrtové, potřeba blízkého člověka, nevyhovující systém kontroly zařízení poskytujícího sociální sluţby a o odlišné zkušenosti o schopnosti mladých lidí po odchodu z ústavní péče nakládat s penězi. Diváci nakonec hlasovali o třech scénách, kterými by se chtěli zabývat: scéna „Systém“ (31 hlasů), scéna „Magda s penězi“ (28 hlasů), scéna „Mobil – komu zavolám?“ (6 hlasů). Další diváci se zdrţeli hlasování. Joker vyzval diváky k diskusi a intervencím na jevišti, kde bylo cílem nalézat nové strategie řešení jednolivých konfliktních situací. Nyní přiblíţíme analýzu Legislativního divadla – části fórum s akcentem na potřebu změn a návrhy strategií jednání jednotlivých účastníků v oblasti této problematiky.
158
1.
Potřeba ukotvit následnou péči v legislativě
Analýza scény „Systém“ s diváky
Nejvíce pro diváky resonovala scéna, v níţ je znázorněno fungování systému. Scéna schematicky představuje boj protagonisty – zástupce neziskových organizací - za zlepšení situace ohledně odchodu mladých lidí z ústavní péče na různých úrovních systému. Nejprve se obrací na své kolegy, u kterých hledá oporu, kterou nenalézá. (Tento bod publikum vybralo pro intervence na jevišti.) Jde o „stupínek výš“, kde se sice podpory dočká, avšak pouze dočasně. Obě postavy jdou se svým návrhem ještě o „stupínek výš“, kde jsou odmítnuty. Postava společníka rezignuje a protagonista se opět ocitá sám. Scéna je vystavěna tak, aby si diváci mohli sami dosazovat - projektovat, které postavy v obraze na jednotlivých stupínkách v systému vidí. Scéna neobsahuje ţádná konkrétní oslovení. Postavy ve scéně si diváci popsali jako zástupce neziskových organizací a ústavní péče – na nejniţším stupínku; jako ministra školství, nebo odbor na krajském úřadě – na středním stupínku a ministerstvo – na nejvyšším stupínku. Mezi postavami systému postrádali sociální pracovnice, která by se měla o dítě starat dva roky po odchodu z ústavního zařízení. Podle diváků však v praxi „...tento zákon selhává, protoţe sociální pracovnice mají na starost tak velký počet dětí, ţe není v jejich silách individuálně jim pomoci.“ (NNO M1)
57
Obdobná situace pak podle diváků
nastává u sociálních kurátorů, kterým výkon jejich povolání ztěţuje absence jednotného řídícího orgánu a metodických pokynů, jak pracovat s těmito mladými lidmi. „Kdyţ se podíváte na povinnosti sociálních kurátorů k těmto dětem, tak oni vlastně ţádné povinnosti nemají. Oni systémově v zákoně nemají ţádné povinnosti. Stejně tak přistupují k dětem, jako k těm, co přichází z výkonu trestu. Co přichází z ulice nebo
57
Seznam zkratek lze nalézt také v příloze v části Legislativní divadlo – fórum.
Herec M1: „předseda místního shromáţdění“ (student), Herec Ţ1 – Ţ6: herec, ţena (studentky tvořící představení), Joker: pedagog dramatické výchovy, NNO M1, M2; Ţ1: pracovník neziskové organizace (azylové domy, domy na půli cesty a jiné formy náhradní péče (SOS vesničky), Odborná veřejnost Ţ1 – Ţ10: zahrnuje odborníky z různých oblastí i studenty, P Magda: postava v představení Magda, studentka Sociální pedagogiky PdFMU, P Petra Zíbrtová: postava v představení Petra Zíbrtová, studentka Sociální pedagogiky PdFMU, P ředitelka: postava v představení P ředitelka, studentka Sociální pedagogiky PdFMU, Po odchodu M1, M2: mladí lidé po odchodu z ústavní péče, Právník Ţ1 – Ţ2, M1: zastupuje neziskovou organizaci zabývající se lidskými právy, Před odchodem Ţ, Ţ2: mladí lidé z dětského domova, Soudce Ţ1: soudc, Veřejnost M1-M3, Ţ1 – Ţ3: publikum divadelního představení, Ţadatel o pěstounství M1: pěstoun, Zaměstnanec ÚP Ţ1: zaměstnanec ústavní péče (DD,VÚ), Zastupitel města Ž1: zastupuje magistrát města. Je členem školské komise zastupitelstva města.
159
odkudkoli. Ţádné metodické pokyny nejsou, ani jednotný orgán, který by to řídil.“ (NNO M1) Strategie k dosažení ukotvení následné péče v legislativě: Sjednotit systém následné péče Jako hlavní problém ve scéně diváci pojmenovali roztříštěnost neziskového sektoru, v němţ se kaţdá nezisková organizace zabývá starostmi o vlastní přeţití, které je zaměstnávají natolik, ţe nevidí potřebu se spojit a jednat společně. Postavy kolegů protagonistky Zíbrtové projevovaly ve scéně naučenou bezmocnost, která byla podle diváků způsobena ztrátou důvěry v moţnost řešení současné situace odchodu, ale také v sebe sama. „Ty lidi, co byli na tom niţším postavení, tak ţe se báli, ţe s tím nebudou moct nic udělat.“ (Po odchodu M1) v důsledku toho, ţe postavy nevěří ve zlepšení, raději zůstávají v nečinnosti. Jejich pasivita však není pouze důsledkem produkce útlaku, který je vyvíjen v současně nastaveném systému ze shora dolů, ale také, a to je mnohem závaţnější, útlaku, který je produkován z vlastních řad moţným přehlíţením problémů a nekooperací. „Ale v čem tedy spatřujete problém?“ (P ředitelka) „Spatřuju ho v tom, ţe komunita neziskovek je roztříštěná. Celý tento systém je roztříštěný.“ (Veřejnost M1) „Tak to jsem ráda, ţe mě se to netýká.“ (P ředitelka)
Analýza strategií jednání v intervenci diváka-herce na jevišti Při druhém hraní, divák -herec58 zastavil divadlo v naráţce postavy ředitelky „Tento systém funguje jiţ několik let, akorát selhává na neschopnosti některých lidí. (P ředitelka) Před vstupem na jeviště si divák-herec formuloval strategii zatlačit na postavu ředitelky a konkrétně pak v intervenci na jevišti pouţil strategii konfrontaci postavy s realitou. Veřejnost M1: „Teď se přehrává scéna, kdy se říká, ţe kaţdý má nějaký problém, ale jiní tvrdí, ţe ten systém funguje. Tak nějak zatlačit na to, ţe nemáte pravdu (k ředitelce).
58
Rozumějme divák, který vstoupil do herního prostoru jeviště.
160
Tady se bavíme o tom, ţe ty problémy jsou, takţe ten systém nemůţe aţ tak dobře fungovat.“ V interakci s divákem postava ředitelky uplatnila strategii polarizace problému, v němţ sebe povaţuje za schopnou a ty druhé – neziskový sektor za neschopný a nefunkční. P ředitelka: „Tento systém funguje jiţ několik let, akorát selhává na neschopnosti některých lidí.“ Divák-herec pak v jednání proti antagonistovi uplatnil strategii útočné obhajoby. Veřejnost M1: „No, je nás tady pět a kaţdý máme nějaké problémy. To všichni, co tady sedíme, jsme neschopní?“ Antagonista vyvinul strategii obhajoby sama sebe a strategii polarizace rozdělením zúčastněných postav ve scéně na ty kdo mají problém- neziskové organizace a na ty, kteří ţádné problémy nemají. P ředitelka: „No to jsem neřekla. Neřekla jsem nikdy, ţe máme nějaký problém.“ Vůči strategii polarizace divák-herec v dalším jednání pouţil strategii usvědčení postavy ředitelky z nezájmu o řešení situace a obvinění z její nepřístupnosti k uznání závaţnosti situace. Dále strategii útlaku s vymezením polarizace, v níţ dává najevo, ţe i kdyţ postava ředitelky bude závaţnost situace ignorovat, oni ostatní budou aktivní. Dává jí moţnost se k nim připojit, ale zároveň jí zdůrazňuje, ţe se nevyhne tomu, ţe oni budou v tomto směru dále aktivní, bez ohledu na ni. Veřejnost M1: „No vy moţná ne, ale ostatní lidi v této řadě mají problém a chtějí ho řešit.“ Strategie útlaku a polarizace ze strany diváka-herce vedla opět ke strategii polarizace, ale také legitimizace. Postava ředitelky se opět vymezuje proti těm druhým a to jí opravňuje k tomu před problémem zavřít oči a zbavit se jej, neboť jí se netýká. P ředitelka: „Ale v tom případě se bavte s nimi, protoţe my problémy nemáme.“ Divák-herec učinil výzvu ke společné diskusi, ke sjednocení různých subjektů diskuse a vyvinul organizační aktivitu. Veřejnost M1: „Měli bychom se sjednotit, ujasnit si, co chceme řešit a pak zatlačit...“ „Měli bychom si to sepsat a pak jít za Vámi.“ (Hovoří nejprve k postavě ředitelky i zástupců neziskových organizací a potom ukáţe na nejvyšší stupeň ministerstvo.)
161
Tato strategie vedla k opozici u postavy ředitelky. Protoţe nechce působit jako „ta špatná“, potřebuje nalézt důvod, který by obhájilo její stanovisko. Proto nabídla výzvu ke střetu. P ředitelka: Ale v čem tedy spatřujete problém? (ironicky) Divák-herec sdílel svůj pohled na problém a pokusil se jej vysvětlit a dále rozvíjel strategii spojit síly. Veřejnost M1: „Spatřuju ho v tom, ţe komunita neziskovek je roztříštěná. Celý tento systém je roztříštěný. Měli bychom táhnout za jeden provaz.“ Postava ředitelky pouţila strategii legitimizace. Potvrdila si, ţe jí se téma roztříštěnosti neziskových organizací skutečně netýká. P ředitelka: Tak to jsem ráda, ţe mě se to netýká. Hodnocení strategií jednání v intervenci na jevišti Přestoţe tento krok by měl být obsaţen aţ v další fázi našeho výzkumu, vzhledem k tomu, ţe i při představení probíhá analýza uplatněných strategií s diváky, uvádíme ji jiţ na tomto místě. V průběhu výměny se mezi divákem-hercem a antagonistou objevily tyto strategie jednání: Z jeho strany – „zatlačit“ na postavu ředitelky, strategie konfrontovat ji s realitou, strategie útočné obhajoby, strategie usvědčit, strategie útlaku s vymezením polarizace, strategie spojit síly. Z její strany - strategie polarizace problému, strategie obhajoby, strategii polarizace, strategie legitimizace, opozice. Souhrnnou strategii, která zastřešovala tuto intervenci na jevišti, diváci označili jako tlak ze spodu nahoru. Strategie dosahovat změny v legislativě zevnitř systému se z jejich ohledu jevila jako málo efektivní. Diváci v této scéně navrhli ještě další strategie jednání, které jsme ve hře z časových důvodů neuplatnili. Přestoţe si je představíme zde, spadají svým způsobem aţ do následující fáze výzkumu:
Nové návrhy strategií
162
Prosadit změnu shora dolů - Scéna stupínky
1.
Jako další návrh strategie jednání pro dosaţení změny v situaci odchodu z ústavní péče, diváci v této scéně navrhli komunikovat přímo s partnerem, který nese zodpovědnost za vzniklou situaci, tedy přímo s ministerstvem a snaţit se změnu prosadit nikoli směrem ze zdola nahoru, ale směrem ze shora dolů. „ ...je třeba mluvit s někým, kdo zaštiťuje celou tu oblast...“ „Ta instituce, která tohle zařizuje; stará se o to, kam ty děti dál půjdou; je asi někdo jiný, neţ dětský domov. Tedy nejednat s představiteli dětských domovů, protoţe oni skutečně „nemají problém“. Oni zajistí tu péči do osmnácti let, jak jim ukládá zákon a jak to bude potom, to uţ řešit nemusí.“ (Odborná veřejnost Ţ5) Divák poukázal na instituci (dětský domov, ale doplňme i výchovný ústav) jako na sloţku systému, která je ovládána vyšší ideologií, která instituci přiděluje pouze omezenou pravomoc účastnit se na ţivotě mladých lidí.59 Příklad dobré praxe - Scéna u ředitelky Ve scéně, v níţ jde protagonistce Zíbrtové o vyjednání spolupráce mezi neziskovou organizací a dětským domovem, diváci navrhli protagonistce Zíbrtové pouţít strategii sněhové koule, kdy se na základě doporučení nabalují kontakty ke spolupráci. Nebo můţeme říci také příkladu dobré praxe, tedy obrátit se na ty dětské domovy, které jsou samy aktivní a snaţí se překonávat omezenou pravomoc, která je jim ideologií přidělena. Obrátit se na ty dětské domovy, „...které zjistily, ţe jejich děti (po odchodu pozn. autora) mají problém a řešily to. s těmi bych se snaţila spojit. Protoţe takhle mi to přijde jako zeď, kterou nemůţu nikdy prorazit.“ (Odborná veřejnost Ţ5) Dovolujeme si na tomto místě podtrhnout důleţitost strategií příkladu dobré praxe a sněhové koule, neboť sami realizátoři celého tvůrčího a výzkumného projektu
59
Ten, kdo přebírá zodpovědnost za dítě, tím, ţe je odebráno z rodiny je stát. Stát je zhmotněn v instituci,
která vykonává jeho moc. Stát nemá emoce, neproţívá, nemůţe nabídnout citovou oporu dítěti. Citovou oporu dítěti mohou nabídnout lidé, kteří jsou však omezeni mocí instituce, která nemůţe překročit tyto hranice.
163
byli po celou dobu trvání projektu odkázáni zejména na tyto dvě strategie při jeho realizaci. Přestoţe jsme oslovili ke spolupráci na projektu všechny dětské domovy v Jihomoravském kraji, ochotu ke skutečné spolupráci jsme pocítili zejména od těch, které bychom mohli nazvat příkladem dobré praxe a které jsou jiţ nyní sami velmi aktivní.
2.
Potřeba ukotvit v legislativě přípravu na odchod z ústavní péče
Analýza scény „Magda s penězi“ aneb Neuměla se zachovat jinak, nebyla na to připravená
Druhou scénou, která pro diváky resonovala, byla scéna s protagonistkou Magdy, dívky, která právě odešla z dětského domova a rozhoduje se, co udělá s penězi, které dostala při odchodu. Téma této scény jsme pojmenovali jako nepřipravenost hlavní postavy na samostatný ţivot. Mezi diváky panovaly rozpory ve vnímání odrazu reality v této scéně, respektive v názoru na míru připravenosti těchto mladých lidí na samostatný ţivot - umět nakládat s penězi a znát jejich hodnotu. Zatímco někteří povaţovali situaci aţ za absurdní „...mám takový dojem, ţe ta Magda, kdyţ si kupovala ten mobil, a byla tak jednoduchá, ţe byla podceněna...“ (Soudce Ţ1), jiní ji povaţovali za naprosto reálnou „...já to zas vnímám jako realitu, protoţe dítě dostane nějaké mnoţství peněz a na některé věci nemělo, takţe si jako koupí cokoli.“ (NNO M1) „S tím mobilem je to zcela reálné. Za dva měsíce po odchodu přijde dítě, ţe mělo třicet tisíc korun na kontě a uţ nemá ani korunu.“ (NNO M1). Úroveň připravenosti mladých lidí na samostatný ţivot po odchodu z ústavní péče můţe být různá, avšak tento příklad dokládá malou informovanost veřejnosti o důsledcích nepřipravenosti, které se skutečně dějí. To potvrzuje důleţitost našeho záměru uskutečnit tuto diskusi s co nejširším moţným publikem, aby společně v diskusi mohli nahlédnout na vybranou problémovou situaci a to jinak, neţ v běţném ţivotě, neboť stimulem pro diskusi byl emotivní záţitek z divadelního představení. Podle některých diváků utrácení peněz můţe zastupovat nenaplněnou potřebu být šťastný. „Většina mladých lidí nemá stanoveny rozumné cíle. Snaţí se být šťastní, ale ve zvláštní míře. Ví, jak peníze utratit, ale neví, jak je budou potřebovat do budoucna. Jak by se mohly našetřit a rozmnoţit.“ (Po odchodu M2). Ţivotem v instituci
164
je dítě emotivně deprimováno a je u něj také oslabována sloţka učení se nápodobou z rodiny, a proto je nutné, aby se na přípravě na samostatný ţivot s dětmi pracovalo.
3.
Potřeba zajistit dostupnost bydlení pro mladé lidi odcházející
z ústavní péče Dalším tématem, které v diskusi diváci po představení rozvinuli, byla problematika dostupnosti bydlení v domovech na půli cesty popřípadě v azylových domech. Přestoţe některé domovy na půli cesty nejsou kapacitně zcela naplněny, nelze z toho usuzovat na jejich nepotřebnost. Naopak. Nenaplněnost se týká většinou domovů na půli cesty, které jsou situovány mimo velká města, kam mladí lidé nemají touhu jít. Jednak proto, ţe jsou zde menší pracovní příleţitosti, ale také proto, ţe mladí lidé mají přirozenou touhu po kulturním ţivotě ve městě. „...my, protoţe jsme v [město], tak máme problém, ţe jsme přeplnění a musíme odmítat. ... a je pochopitelné, ţe se snaţí ty děti dostat do měst, protoţe na vesnicích je ten kulturní ţivot a pracovní ţivot trochu slabší.“ (NNO M1). Domovy na půli cesty situované ve městech tedy zdaleka nepokrývají celkovou poptávku klientů, kteří odchází z dětských domovů nebo výchovných ústavů. Přestoţe se dětem odcházejícím z ústavní péče věnuje mnoho neziskových organizací, jejich práce je zaloţena na aktivitě jednotlivců, avšak nemůţeme ji označit za systémovou. Neziskové organizace zabývající se následnou péčí, doprovázením, nemohou zcela zaplnit systémovou mezeru, kterou začal produkovat stát umístěním dětí do ústavní péče a nyní po jejich odchodu se zříká zodpovědnosti za jejich ţivoty. Jako jediné systémové zařízení, které se snaţí tuto situaci řešit, jsou právě domovy na půli cesty. Umoţňují klientům; kteří nemají po odchodu z ústavní péče kam jít, na koho se obrátit, kde bydlet; nalézt zázemí za přijatelných finančních podmínek a nekončit na ulici. „My vlastně nemáme ţádný systém. Protoţe neziskovky fungují na tom, ţe nějaký aktivní člověk něco zaloţí. Ale systémově slouţí akorát ty domy na půli cesty. a těch je tak málo, ţe to nemůţe pokrýt tu potřebu.“ (NNO M1)
165
4.
Potřeba změnit systém hodnocení kvality služeb Dalším diskutovaným tématem, které v divácích z představení resonovalo, bylo
hodnocení posuzování kvality sluţeb systémových zařízení, jako jsou domovy na půli cesty. Současně nastavený systém hodnocení, povaţují za nevyhovující, protoţe jsou hodnoceni „...podle papírů...“ a nikoli podle kvality sluţeb. Uvítali by „...legislativní změnu tak, ať kontrolují kvalitu sociální práce tak, ţe budou kontrolovat její efektivnost a ne podle papírů“. (NNO M1) z diskuse však jednoznačně nevyplývá, co se skrývá pod pojmem efektivita.
5.
Potřeba utvořit vazbu na blízkého člověka Jako další důleţité téma pro diváky vyvstalo téma potřeby blízkého člověka,
touha někam patřit. „...kdyţ si ten mobil koupila, tak se jí splnil nějaký sen. Ale to, ţe neměla komu zavolat, to byl silný moment! a za pár momentů říkala, ţe potřebuje někam patřit. Dítě potřebuje nějakou svou osobu, se kterou můţe něco sdílet.“ (Ţadatel o pěstounství M1) Je zřejmé, ţe během pobytu v ústavní péči děti mohou navázat vzájemný citový vztah s vychovateli, kteří se o ně starají, neboť jsou mnohdy osobami pro ně blízkými, kterým se svěřují. „… tak ty děti se k nám vrací…“ „Volají nám, chodí k nám, mají můj mobil. Takţe u nás mají nějakou osobu, ke které se vrací.“ (Zaměstnanec ÚP Ţ1) Avšak otázkou zůstává, nakolik je moţné přenést tento vztah z roviny pracovní, do roviny osobní. Je moţné, aby se vychovatelé, kteří se věnují dětem v ústavu, mohli plnohodnotně věnovat i nadále po odchodu. Přestoţe se tedy mezi dětmi a vychovateli můţe vytvořit blízký vztah, je nutné se i nadále zabývat otázkou koncepce systému ústavní péče, díky níţ je při odchodu tento vztah přetrţen. Jednou z moţností, kam mladí lidé mohou jít po ukončení ústavní výchovy je rodina. Podle zkušeností diváků se jim tato moţnost nejevila jako příliš reálná. „Kdyby se někdo paní ředitelky zeptal, kolik dětí jí odešlo a nemá kam jít. Jestli má statistiku a jestli o tom ví. Protoţe jít do rodiny, která ho nechtěla a nechala ho v dětském domově, to bývá podle mě z 90-ti % nereálné. Protoţe oni si ho třeba vezmou, protoţe 166
začne pracovat, tak mu můţou vzít nějaké peníze, ale to dítě stejně po nějaké době uteče. a skončí v azylovém domě.“ (NNO M1)
6.
Potřeba odhalit utlačovatele v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče
Na tomto místě uvedeme část diskuse z premiéry, která výstižně dokládá tuto kategorii. Čí je ten problém?
Žadatel o pěstounství M1: „Já bych se jenom zeptal paní ředitelky (postavy pozn. autora), jak je moţné, ţe nevidí problém, kdyţ podle některých statistik aţ 95% dětí opouštějící dětské domovy má velký problém. Přes 50% jich končí v kriminálech a velké procento má problémy. Takţe kdyţ to není váš problém, paní ředitelko, čí je to problém?“ P Ředitelka: „No to já nevím. My se snaţíme dělat pro ty děti to nejlepší. a co potom dělají, aţ vyjdou, to my prostě neovlivníme.“ Žadatel o pěstounství M1: „To já chápu, ale čí je ten problém?“ Pátrání po moţnostech změny souvisí také s odhalením utlačovatele, který na první pohled nemusí být zřejmý. Ač se situace odchodu mladých lidí z ústavní péče můţe jevit tak, ţe leţí na bedrech konkrétních pracovníků ústavních zařízení a konkrétních pracovníků neziskových organizací
a samozřejmě mladých lidí
vyrůstajících v ústavní péči samotných, je více neţ zřejmé, ţe tito nemohou nést celkovou zodpovědnost za fungování systému nastaveného státem. V pátrání po útlaku se tak připojujeme k těm, kdo vyzývají k zodpovědnosti za celkovou situaci především stát, tedy orgány, které v sobě nesou potenciál pro umoţnění legislativních změn vedoucích ke změnám v systému náhradní péče celkově. Ačkoli se v současnosti ubírá transformace systému péče o ohroţené děti směrem k oslabení institucionální výchovy, i tak je pravděpodobné, ţe instituce ústavní péče bude zachována, v tom případě je však nutné udělat změny, které doplní prozatím chybějící části systému ve smyslu celkové zodpovědnosti za dítě v ústavní péči i za umoţnění podmínek pro jeho úspěšné osamostatnění po odchodu z ústavu.
167
7.
Potřeba příkladu dobré praxe
„… trochu jste poplivali dětské domovy.“ (Zaměstnanec ÚP Ţ1) Jsme přesvědčeni, ţe na tvůrčím a výzkumném projektu participovaly dětské domovy, které vnímají problémovost tématu odchodu z ústavní péče a samy jsou proto aktivní v jednání s neziskovými organizacemi zabývajícími se následnou péčí a přípravou na samostatný ţivot svých klientů. Přesto se ukázalo, jak citlivé téma otevíráme naším divadlem, jeţ zobrazuje nezájem o spolupráci ze strany dětského domova, v jedné z reakcí diváků: „...já pracuji v dětském domově a nechci říkat, ale trochu jste poplivali dětské domovy. Protoţe kdyţ mi zavolaly slečny, já jsem řekla, přijeďte, není ţádný problém.“ (Zaměstnanec ÚP Ţ1). Uvedená scéna, která vyvolala tuto reakci, však zobrazovala výpovědi ze zkušeností účastníků výzkumu. Byť v naší republice jsou ústavní zařízení, která se aktivně podílí na řešení problému odchodu z ústavní péče, čehoţ důkazem je i realizace celého tohoto projektu, nemůţeme zároveň vyloučit fakt, ţe zde jsou také ústavní zařízení nespolupracující. a i kdyţ se spolupracující instituce podílí na řešení této problematiky, nemůţeme vyloučit ani fakt, ţe však stále zůstávají institucemi, které produkují útlak a nemůţeme tedy přehlíţet současnou snahu neziskového sektoru o jejich zrušení, popřípadě transformaci. Dovedeme-li tuto myšlenku dále: instituce sama o sobě nespolupracuje na řešení tohoto problému. Ti, kdo spolupracují, jsou lidé, kteří v instituci pracují a jsou si vědomi útlaku, který produkuje. Výzkumný závěr – fórum Při představení diváci měli potřebu řešit tato témata: Potřeba ukotvit následnou péči v legislativě. Pouţitá strategie dosáhnout změny zevnitř systému se pro dosaţení změn v legislativě jevila divákům jako málo efektivní. Proto navrhli prosadit změnu shora dolů a podpořit příklady dobré praxe. Další potřeba ze strany diváků byla ukotvit v legislativě přípravu na odchod z ústavní péče a zajistit dostupnost bydlení a moţnosti blízkého vztahu pro mladé lidi po odchodu. Zvláštní potřebou potom bylo změnit systém hodnocení kvality sluţeb. Na pozadí diskuse se otevřela také důleţitá potřeba identifikovat utlačovatele 168
v této situaci a potvrdila se potřeba příkladu dobré praxe. . Uvedená témata se stala zdrojem pro formulaci zákonů různé právní síly v oblasti odchodu mladých lidí z ústavní péče do samostatného ţivota v další části.
4.4.2 Část diskuze Po pauze následovala legislativní část tvůrčího a výzkumného projektu formou skupinové diskuse. Cílem legislativní diskuse bylo podpořit v participantech tvůrčího a výzkumného projektu odvahu podílet se na tvorbě demokratického systému v našem státu a probudit zodpovědnost za jednání, anebo i nejednání, které jej přímo ovlivňuje. Na analýzu skupinové diskuse Vás odkazujeme na práci Lenky Ondráčkové (2011). My se zde pouze pokusíme přiblíţit cíl této výzkumné studie a její výsledek ve formě zákonů schválených publikem.
Cíl výzkumné části Cílem legislativní diskuse bylo navrhnout a jednoduše formulovat pravidla, či zákony, které by vedly ke zlepšení stávající situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. Dílčí cíle Diskutovat návrhy zákonů v plénu a podpořit je argumenty pro nebo protiargumenty. Participanti výzkumu Skupina participantů byla totoţná jako v části fórum. Pouze se zmenšila o participanty z dětského domova z důvodu dopravy do jiného města.
Metody sběru dat Kaţdý z participantů si nejprve zformuloval pravidlo nebo návrh zákona pro sebe na papír. Po té vytvořili skupinky ke skupinové diskusi na základě příslušnosti jejich návrhů k jednotlivým tématům z diskusního fóra a divadelních intervencí, které jsme 169
průběţně zaznamenávali při představení. Ve skupině se měli dohodnout na jednom návrhu, který jako skupina povaţují za nejzávaţnější a kterému se budeme v průběhu večera ještě věnovat. Další návrhy, pokud zazněly, měly skupinky alespoň písemně zaznamenat, aby bylo moţné se k nim vrátit v pozdější diskusi. Tato fáze několika menších skupinových diskusí nebyla předmětem analýzy. Skupinová diskuse, kterou jsme zaznamenali na diktafon, se uskutečnila opět se všemi participanty najednou. Kaţdá ze skupin prezentovala svůj návrh, proti kterému mohly zaznít pouze strukturovaně argumenty a protiargumenty. Po zaznění argumentů jsme o návrzích zákonů hlasovali a to ve formě principu nikoli doslovného znění. Metody analýzy dat Otevřené a axiální kódování (Ondráčková, 2011) Výzkumný závěr – diskuse Skupina participantů odhlasovala principy těchto návrhů na změny v legislativě: Nastavení limitu počtu dětí na jednoho sociálního pracovníka tak, aby nedocházelo k nezvládání situace, tak jak tomu je dnes a to především z důvodu vysokého počtu dětí na jednoho sociálního pracovníka. Ukotvení hostitelské péče v zákonech jako vhodné formy pro učení sociálních dovedností a navázání vztahů mimo zařízení ústavní péče. Zákon o „klientelismu“neboli rozšíření dětských práv. Konkrétně pak právo na asistenci nebo právo na participaci vlastní volby na své ţivotní dráze. Průvodcovství před a po odchodu z ústavní péče a moţnost tzv. případové
konference
(setkání
klienta
s průvodcem
a skupinou
odborníků jako jsou psycholog, sociální pracovník, kurátor) za účelem přípravy mladého člověka na odchod z ústavní péče. Moţnost průvodcovství byla definována jako oboustranná dobrovolná volba.
170
Legislativní diskusi jsme završili návrhem akčního plánu, tedy návrhy strategií jednání, pomocí nichţ můţeme my, obyčejní lidé, ovlivnit to, co potřebujeme a přejeme si uzákonit zevnitř systému, tedy návrhy na dosaţení změn.
4.4.3 Část akční plán Dílčí cíle výzkumu Formulovat strategie k dosaţení navrţených změn v legislativě. (Akční plán) Výzkumná otázka Jaké strategie jednání aktéři aktivně se účastnící situace odchodu mladých lidí z ústavní péče zvolí k dosaţení navrţených změn? Jak já sám za sebe, mohu přispět k prosazení navrhovaných změn? Akční plán je vlastně návrhem strategií jednání, pomocí nichţ můţeme dosáhnout zamýšlených změn v návrzích zákonů. Východiskem skupiny realizátorů tvůrčího a výzkumného projektu byla představa nadále facilitovat odbornou diskusi, avšak za předpokladu, ţe získá nejenom podporu, ale také přímé zapojení ze strany participantů do společné práce na prosazení navrhovaných změn. Základní otázka pro formulaci akčního plánu vycházela z principu participativní demokracie, ţe kaţdý z nás nese zodpovědnost za dění v našem státě a ţe kaţdý z nás má moţnost toto dění ovlivnit vlastní aktivitou. Základní otázka do akčního plánu k legislativnímu divadlu tedy zněla: Jak já sám za sebe, mohu přispět k prosazení navrhovaných změn? Skupina realizátorů nabídla do akčního plánu: Převzít zodpovědnost za šíření tématu odchodu mladých lidí z ústavní péče a výsledků diskuse k projektu Legislativním divadlem ke změně! v rámci různých konferencí a odborných setkání. Šířit výsledky diskuse na webových stránkách projektu Legislativním divadlem ke změně! a koordinovat internetovou diskusi a hlasování o navrţených zákonech.
171
Iniciovat vznik akční skupiny Podpořme změnu! z řad participantů tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! a facilitovat nová setkání této skupiny.
Z řad odborné veřejnosti vzešla nabídka: Medializovat téma odchodu z ústavní péče a tvůrčí a výzkumný projekt Legislativním divadlem ke změně! v kulturním deníku nebo týdeníku. Participovat na setkávání akční skupiny Podpořme změnu! Z řad právních zástupců vzešla nabídka: Informovat o tvůrčím a výzkumném projektu Legislativním divadlem ke změně! v kanceláři ombudsmana, kde se přímo zabývají problematikou ústavní péče na oddělení omezování svobody. Poskytnout skupině Podpořme změnu! pomoc s formulacemi znění návrhů na změny v oblasti odchodu z ústavní péče. Z řad zástupců města vzešla nabídka: Participovat na sekávání akční skupiny Podpořme změnu! Z řad zástupců neziskového sektoru: Rozvíjet projekty a sluţby v oblasti doprovázení. Participovat na sekávání akční skupiny Podpořme změnu! Z řad veřejnosti: Aktivizovat mladé lidi ţijící v ústavní péči v zájmu o tuto problematiku, která se jich bezprostředně dotýká. „...mně chybí ta práce s těmi dětmi samotnými… Pokud se nebude současně pracovat s nimi jinak, a to nejen na úrovni dětských domovů, ale i s lidmi, kteří tam dělají, já nevím kolik milionů povinností, ale i na úrovni škol, právě na úrovni nějakých mimoškolních aktivit, tak to pořád bude jenom strašně formální. Tady zase moţná přibudou nějaké zákony, někdo je bude dodrţovat víc, někdo míň, ale s těmi konkrétními lidmi se nebude pracovat.“ (Odborná veřejnost Ţ10) Tento podnět posléze rozvinula i participantka ze skupiny realizátorů v nabídku další praxe se studenty, která se bude zaměřovat tímto směrem. Participovat na setkávání akční skupiny Podpořme změnu! 172
Nové potřeby formulované do strategií U participantů tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! během formulování strategií jednání akčního plánu vzešly následující potřeby:
Zdůraznit vztah tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! k ústavní péči obecně, nikoli pouze k dětským domovům. Jiţ v průběhu tvůrčího a výzkumného projektu začalo být čím dál zřejmější, ţe ačkoli byl projekt původně nastaven na cílovou skupinu pouze mladých lidí odcházejících z dětských domovů, podobné problémy řeší také mladí lidé z výchovných ústavů. Logicky tak vznikl poţadavek ze strany participantů, aby se projekt vztahoval na všechny mladé lidi, kteří jsou v situaci odchodu z ústavní péče. „Proč pořád mluvíme jen o dětských domovech? Hovořme o ústavní péči, o všech dětech z ústavní péče. Protoţe dětské domovy mají ještě méně problémů, neţ mají výchovné ústavy. Takţe je to potřeba spojit. Ústavní výchova jednoznačně.“ (NNO M1)
Nalézt vedoucího nově vzniklé akční skupiny Podpořme změnu!, která vzešla z participantů tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně! Pro setkávání akční skupiny Podpořme změnu! vznikla potřeba najít vedoucího skupiny, který by její iniciativu zastřešil a prosazoval. Skupina Podpořme změnu! sloţená původně pouze ze studentek a vyučující PdF MU svou pozici ve skupině vnímala spíše v rovině facilitátora. Ze slov zúčastněných participantů bylo patrno, ţe ani nikdo z nich svou pozici ve skupině nevnímal jako vůdčí.
Sdílet zkušenost proţitku jednoho z participantů z řad odborné veřejnosti z tohoto setkání zejména v tom, ţe oceňoval, ţe se na něm podíleli nejenom dospělí, ale byli na něm účastni i mladí lidé. Ti se tak, byť poněkud, v pasivnější roli, zapojili do řešení vlastní ţivotní situace. Jejich míra zapojení odpovídala jejich věku a schopnostem. Aktivnější byli zejména mladí lidé jiţ po odchodu z ústavní péče. i u nich i u mladších však byla jejich aktivita omezena nesmělostí hovořit otevřeně před velkou skupinou dospělých. Avšak v menších skupinkách byli mladí lidé vtaţeni do diskuse, kde měli prostor se vyjádřit, 173
zejména ve fázi formulace návrhů na zákony.
Najít společný prostor k diskusi s právními zástupci, kteří by ukotvili potřeby změn participantů tvůrčího a výzkumného projektu v návrhy legislativních změn. „...našli nějakou společnou řeč mezi těmi, kteří to v praxi dělají a potřebují něco vyřešit, například problém, který bolí. a mladí nadšení právníci, aby hledali cesty, jak to udělat a ne, jak to nedělat. Jak to interpretovat, případně jakou legislativní změnu udělat, aby to lépe fungovalo.“ (NNO M1)
Upozornit na roztříštění zodpovědnosti problematiky ústavní péče mezi tři ministerstva, coţ celou situaci značně znepřehledňuje i znesnadňuje jakékoli jednání ve snaze o zlepšení situace. „Štěpená působnost, to je problém, který jsme teda tady vůbec neotevřeli, kdy ani jedno z těch ministerstev se k tomu nechce ani pořádně přihlásit. My samozřejmě tím, ţe spolupracujeme s vládou, se to snaţíme změnit.“ (Právník M1)
Zodpovědět si otázku nedodrţování zákonů v praxi nebo špatného vykládání zákonů v praxi. v neposlední řadě vznikla potřeba participantů zabývat se tímto tématem, která se vyvinula v novou diskusi. Participanti se v kritické diskusi zamýšleli nad tím, z jakého důvodu, pokud nám zákon něco nezakazuje a tím pádem nás opravňuje k určitému jednání, tak v praxi nečiníme. Tento fakt upozorňuje na zbytečnost tvorby nových zákonů v určitých situacích odchodu z ústavní péče. „Ale já tomu právnímu pozitivismu – mít předpis na všechno – opravdu nefandím. Zvětšit práva dětí – tak přečtěme si úmluvu o právech dítěte. Je to poměrně moderní právní dokument, a ty práva jsou tam dost široká a to co jste poţadoval, já to tam umím přečíst nebo vidím, ţe to tam je... já si myslím, ţe těch zákonů je poměrně hodně, některé kupodivu jsou i poveden. Jenom je potřeba je zkusit, neţ je budeme zase měnit, se je naučit pořádně aplikovat.“ (Právník M1) 174
Otázka zbytečnosti tvorby nových zákonů však dala podnět další diskusi, která byla mnohem závaţnější a dotýkala se moţnosti jiţ zavedené zákony porušovat, nedodrţovat je. „Pan právník ... krásně řekl, ţe ono v těch zákonech uţ skoro všechno je. Kdyţ si vzpomenu na tu listinu, na tu úmluvu o právech dítěte, tak je v ní napsané, ţe pro dítě se má upřednostňovat rodina a ústav je vlastně aţ na posledním místě, ale přesto ten ústav je u nás na prvním místě.“ (Ţadatel o pěstounství M1) O moţnosti zapůsobit na změnu nastavení systému ve smyslu trvat na dodrţování zákonů, které v praxi dodrţovány nejsou, bylo smýšleno poněkud skepticky, neboť tato snaha je jiţ systematicky vyvíjena také např. přímo z kanceláře ombudsmana, který k odebírání dětí z rodin ze sociálních důvodů vydal jiţ několik stanovisek. Ani tak se však situace v praxi nemění. Nejde tedy pouze o to mít nějaké zákony, ale také o to, abychom se je skutečně naučili pouţívat v běţném ţivotě. Posláním legislativního divadla je nejenom navrhovat nové zákony, nebo změny, ale také upozorňovat na stávající zákony, které nejsou dodrţovány. Byť tato diskuse svým tématem o rozhodování umístění dětí do ústavní péče spadá do oblasti problematiky před odchodem
z dětského
domova,
nelze
popřít
její
přímou
souvislost
s problémovými situacemi, které se týkají odcházení mladých lidí z ústavní péče. Tato diskuse v sobě vystihuje vnímání současné situace v problematice náhradní péče. Dovolíme si připojit ukázku diskuse, která podle našeho názoru tuto problematiku výstiţně rozvíjí a v níţ se participanti tvůrčího a výzkumného projektu snaţili nalézt a pojmenovat příčiny a následky uvedené situace. Právník M1: ... samozřejmě, ví to všichni. Ale my jsme na nic nepřišli, to se prostě ví. My jenom konstatujeme, ţe tam změna není. Ale s tím nic neuděláte. Joker: Ale proč? Tak řekněte, odkud se to dá teda změnit? Kdyţ v tom zákoně uţ to je. Právník M1: Ombudsman na to vydal asi sedm stanovisek. Na odebírání z rodiny ze sociálních důvodů. … Právník M1: To je zřejmé. Ale vy chcete legislativní změnu. Tak já vám řeknu, ţe tam můţe být napsáno, co chce, ţe to má být poslední moţnost a přesto se nic 175
nezmění. ... Žadatel o pěstounství M1: Tak tam dejme domahatelnost toho stávajícího práva. a pokud to v těch zákonech je a nedělá se to, tak je to binec. (Šum v publiku, mluví víc lidí najednou.) NNO M1: Nemusíme měnit legislativu, rozšiřovat, ale dělat to, co se dělat dá. Zastupitel města Ž1: Já bych se teda ještě zeptala, právník nám to moţná vysvětlí, proč je to tak sloţité, aby ty pěstounské rodiny, které mají zájem si ty děti vzít, je dostaly? Proč to jinde ve světě jde a u nás to pořád nejde? Právník M1: Teď mě sníte a upálíte zaţiva, ale to je prostě vina těch dětských domovů. Ničím jiným. To je na ministerstvu prostě vidět, je jasné, kdo tam sedí a čí zájmy hájí. Jestli najdou pěstouni a dětské domovy nějaký „modus vivendi“... Teď jsou spíš proti sobě neţ spolu, jeví se mně to tak zvenčí. Žadatel o pěstounství M1: Je to tak. Právník M1: ... Já nevím, kam to právo tam pořád chcete dát. Ono uţ tam je...(zkráceno) Zastupitel města Ž1: Ne, já se Vás ptám, jestli tam je, tak mě překvapuje to, co říkáte. Já myslela, ţe to existuje jen u stavebních firem. Žadatel o pěstounství M1: NE! Zastupitel města Ž1: To uţ je tedy s námi hodně špatné. Žadatel o pěstounství M1: Já, jako ţadatel o pěstounskou péči jsem do té zkušenosti dospěl po mnoha letech, ţe státu vyhovuje, ţe děti má, ţe se o ně musí starat ...“ (Úryvek diskuse z části Akčního plánování na premiéře tvůrčího a výzkumného projektu Legislativním divadlem ke změně!) Vzhledem ke sloţitosti tohoto tématu se zúčastnění participanti dohodli o tomto tématu hovořit v příštích setkáních. Tato diskuse však vyústila aţ v nový návrh na změnu v zákoně, který by měl ošetřit monopolní provoz dětských domovů, který by mohl být jednou z příčin střetu zájmů v situaci umísťování dětí do ústavní péče. Dovolíme si jej uvést v celém znění, tak jak byl nabídnut a prezentován participantem tvůrčího a výzkumného projektu formou metafory. „Mně ta myšlenka přišla, kdyţ tady vlastně mluvil pan právník ..., ţe je vlastně nějaká lobby dětských domovů. Já začnu malinko z jiného soudku: manţelka je 176
učitelka, přišla za ní ředitelka a říká: Hele, tady Pepíček by chtěl na gymnázium. Prosím Tě, rozmluv mu to, rozmluv to jeho rodičům, aţ přijdou. Vţdyť by nám ubyl ţák, vţdyť by nám ubyly peníze. Švagrová je lékařka, ne ţe by se ti pacienti pouštěli podle toho, jak se uzdraví, ale padla tady obloţnost jakoby těch domů na půli cesty. Ono je to asi hodně podobné podle těch dětských domovů. Ten kamarád, co zná ten náš příběh (nesvěření dítěte do pěstounské péče), je analytik u elektrárenské společnosti ... a on mi řekl: „Podej podnět na antimonopolní úřad! Podej podnět v tom, ţe pokud je společný zřizovatel dětských domovů a těch orgánů, které umisťují do dětských domovů, tak tady je střet zájmů. To se u elektřiny rozdělilo. To se rozdělilo jako dopravní cesty. Něčí jsou koleje a něčí jsou ty vlaky. Něčí jsou dráty a někdo jiný prodává tu elektřinu.“ Takţe tady by měl být někdo jiný zřizovatel pro dětské domovy a někdo jiný by měl rozhodovat o tom, koho tam dají. Pojďme to rozdělit. Dejme do toho návrhu zákona změnu, ať se to rozdělí. Ať o tom rozhodují buď ti sociální pracovníci, nebo nějaké neziskovky, ale ať to nemá stejného zřizovatele, který rozhoduje, kolik dětí v těch dětských domovech bude.“ (Ţadatel o pěstounství M1) Ačkoli tato tvrzení o lobby dětských domovů nejsou podloţeny ţádnými pádnými argumenty, domníváme se, ţe je velmi důleţité přiblíţit, jak je tato problematika vnímána lidmi, kteří s ní mají přímou zkušenost. Nepřísluší nám hodnotit pravdivost těchto tvrzení, ale přísluší nám informovat. Ačkoli se tento názor otevřeně odhodlali vyjádřit pouze dva z participantů, nikdo z dalších nevyslovil vůči tomuto tvrzení ţádnou námitku. Máme za to, ţe tuto situaci lze označit za situaci související s tzv., kulturou ticha, o níţ jsme jiţ blíţe pojednali ve 2. kapitole. a ţe byť je toto tvrzení velmi provokativní a odváţné a jistě je nelze globalizovat, je důleţité, aby našlo své místo v této práci, neboť dokládá jeden z moţných názorů na fungování systému a moci instituce.
177
Výzkumný závěr – akční plán Navrţené strategie jednání k dosaţení legislativních změn při odchodu mladých lidí z ústavní péče bychom mohli shrnout následujícím způsobem: Navrţené strategie v akčním plánu sledují dvě hlavní strategie. Působit na změnu ze spodu nahoru a shora dolů.
Mezi navržené strategie, které se snaží vyvíjet aktivitu shora dolů a které jsme si označili jako politické, patří: Informovat o výsledcích diskuse v kanceláři ombudsmana. Nalézt společný prostor pro vzájemnou spolupráci právních zástupců a zástupců NNO Pomoc při formulaci návrhů ve znění zákonů. Působit na antimonopolizaci systému ústavní péče v naší republice. Medializovat výsledky projektu. Šířit informace o projektu na odborných setkáních. Upozornit na tříštivost systému spadajícího pod tři ministerstva. Vyjasnit si otázku nedodrţování stávajících zákonů, které jiţ jsou v legislativě ukotveny. Mezi navržené strategie, které se snaží vyvíjet aktivitu ze spodu nahoru a které jsme si označili jako pedagogické, patří:
Iniciovat vznik pracovní skupiny. Nalézt vedoucího skupiny. Spojit síly. Participovat. Zaměřit se na příklady dobré praxe u zařízení ústavní péče. Zaměřit se na příklady dobré praxe u mladých lidí. Vzdělávat. Vyjasnit si otázku nedodrţování stávajících zákonů, které jiţ jsou v legislativě ukotveny.
178
5 Fáze 3.: Implementace strategií jednání a hodnocení jejich efektivity 5.1 Design 3. fáze Výzkumný cíl Zhodnotit implementované strategie. Výzkumná otázka Které ze strategií byly efektivní a které méně z hlediska dosahování změny v problematice odchodu mladých lidí z ústavní péče?
Participanti výzkumu Skupinové diskuse se účastnili ti z participantů výzkumu, kteří přislíbili svou účast na akčním plánu stanoveném na premiéře legislativního divadla a také noví hosté, kteří byli „výsledkem“ aplikované strategie.
18 původních iniciátorek projektu Zastupitel města Ţ1: zastupuje magistrát města. Je členem školské komise zastupitelstva města. Ţadatel o pěstounství M1: pěstoun. Zastupitel města, Dům půl M1: zastupuje magistrát města, oddělení sociální rehabilitace které zřizuje azylový dům pro mladé dospělé do 26ti let, dům na půli cesty a nízkoprahové zařízení pro děti a mládeţ. SOS dospívající M1: zástupce komunity mládeţe SOS dětské vesničky (organizace pro starší děti, které studují střední školu nebo učiliště). Socped pedagog Ţ1: vysokoškolský pedagog působící na Pedagogické fakultě MU, jedna z iniciátorek projektu „Podpořme změnu“. Socped student M1: student Pedagogické fakulty MU. Jeden z iniciátorů projektu navazujícího na projekt „Podpořmě změnu“. Socped pedagog M1: vysokoškolský pedagog působící na Pedagogické fakultě MU. 179
Socped pedagog M2: vysokoškolský pedagog působící na Pedagogické fakultě MU.
Noví participanti, kteří se stali součástí strategií jednání NNO Ţ1: zástupkyně občanského sdruţení, které působí v oblasti navazujících sluţeb a péče pro mladé dospělé, kteří odcházejí z ústavní péče. SOS vedení Ţ1: ředitelka SOS dětské Vesničky. Pracovník kanceláře VOP Ţ1: pracovnice z kanceláře veřejného ochránce práv, zaměřuje se na výkon sociálně-právní ochrany dětí, kam spadají i návrhy na umístění dětí do ústavní péče. Právník Ţ1: zastupuje neziskovou organizaci Liga lidských práv. NNO Ţ2: zastupuje občanské sdruţení Děti patří domů. Sdruţení se zabývá hostitelskou péčí a podporou komunikace mezi rodinou a institucemi a organizací odlehčovacích pobytů pro děti pěstounů. Dům půl M2: pracuje jako ředitel domu na půli cesty. Sběr dat Data jsme sbírali metodou skupinové diskuse. Skupinová diskuse byla zaznamenána na diktafon a doslovně přepsána. Na ţádost participantů přepis není obsahem přílohy disertační práce. Analýza dat V přepisu skupinové diskuse jsme se zaměřili pouze na pasáţe textu, které se dotýkají navrţených strategií jednání a jejich hodnocení. Jednotlivé strategie jednání a jejich hodnocení jsme označili kódy. Strategie jsme utřídili do dvou hlavních kategorií. Na ty, které participanti hodnotlili jako efektivní (Pokud jejich efektivita nebyla přímo pojmenována, posuzovali jsme tyto strategie jednání v kontextu dosaţení, nebo nedosaţení dílčích cílů, ke kterým jednotlivé strategie vedly.); a dále na ty, které se jevily jako málo efektivní.
180
5.2 Hodnocení strategií Po premiérovém představení legislativního divadla jsme dle stanoveného akčního plánu za původní skupinu Podpořme změnu! iniciovaly setkání odborníků, kteří měli motivaci se dále setkávat a situaci řešit na legislativní úrovni. Toto setkání v sobě zahrnovalo dvě výzkumné fáze. Jednak jsme ve Fáze 3. (Implementace strategií jednání a hodnocení jejich efektivity) kritického a participačního akčního výzkumu měli moţnost zhodnotit, jaký efekt měly námi implementované strategie jednání z navrţeného akčního plánu, ale zároveň toto setkání přerostlo ve Fázi 4. (Objasnění situace, které vyústí v nové definice problémů nebo oblastí, které je třeba zlepšit), v níţ jsme si formulovali nové problémy a nové strategie, které jsme povaţovali za důleţité pro další vývoj tvůrčího a výzkumného projektu a pro dosaţení změn. Uvedené strategie jednání v akčním plánu byly v průběhu měsíce uvedeny do chodu jednotlivými participanty výzkumu. Na setkání akční skupiny, jsme si vzájemně prezentovali, jakých efektů jsme dosáhli implementací jednotlivých strategií.
Strategie uplatněné skupinou iniciátorů projektu
Iniciovali jsme vznik akční skupiny Podpořme změnu! E-mailovou korespondencí jsme poslali pozvánku všem zúčastněným participantům projektu. Na setkání akční skupiny Podpořme změnu! se sešlo 28 participantů výzkumu a 4 pozvaní hosté, potenciální členové nově vznikající pracovní skupiny. Diskuse byla moderována jedním ze členů původní realizační skupiny.
Domluvili jsme prezentaci legislativního divadla v rámci festivalu Jeden svět v Brně.
Jako efektivní se ukázala strategie šíření výstupů projektu. (Později jsme díky tomuto výstupu navázali velmi zajímavou spolupráci. Hrát divadelní představení na různých konferencích se ukázalo jako velice efektivní strategie šíření výstupů a myšlenky projektu. Díky těmto ţivým vystoupením jsme získali další příznivce a to nejenom z Jihomoravského kraje, ale také z kraje Moravkoslezského a z kraje Vysočina, kteří měli zájem participovat na projektu a na návrzích změn.) 181
Jako neefektivní se ukázala komunikace přes webové stránky. (Webové stránky měly malou návštěvnost po celou dobu tvůrčího a výzkumného projektu. v pozdějších etapách tvůrčího a výzkumného projektu jiţ frekvence jejich uţívání klesla také ze strany participantů, kteří zde například vkládali zprávy o navazujících projektech atd. )
Strategie uplatněné odbornou veřeností
Odborná veřejnost se vedle účasti na setkání dle akčního plánu podílela na medializaci projektu.
Jeden z participantů zaštítil tým tzv. Mediální úderky. Mediální úderka byla menší skupina tří participantů z řad studentů PdF MU. Společně se začali podílet na přípravě článku pro kulturní deník, nebo týdeník. Podařilo se nám také sepsat a rozeslat tiskovou zprávu, která je volně přístupná na webových stránkách. Na tvorbě zprávy jsme jiţ spolupracovali se zástupcem odborné veřejnosti.
Na webové stránky projektu Legislativním divadlem ke změně! jsme umístili výsledky skupinové diskuse z premiéry – znění návrhů zákonů (pravidel), které by bylo potřeba zlepšit. Na webu se nepodařila rozběhnout internetová diskuse o moţnost internetového hlasování či komentářů k návrhům. Tato snaha byla nad kapacitní moţnosti realizačního týmu.
Na základě osobních kontaktů jsme oslovili člověka, jenţ se zabýval psaním článků do kulturního deníku. Snaţili jsme se získat více informací o tom jak prosadit do médií článek s tímto tématem. Jak jsme se dozvěděli, našemu tématu nedával příliš velkou šanci na uplatnění v deníku. Téma bychom museli prezentovat jako „horor“, coţ však bylo v rozporu s našimi etickými cíli. Dále nám doporučil, ţe bychom měli mít na webových stránkách co nejvíce informací k tomu danému problému. „I přes přípravu, kterou jsme této medializaci věnovali, se nám nepodařilo projekt v denících prosadit. (to)...moţná souvisí s tím, ţe v tom ještě neumíme chodit...“. Jako další strategii jednání navrhla skupina mediální úderky zpracovat jednotlivá problémová témata, o kterých jsme hovořili na setkáních. (3)
182
Lze říci, ţe v mediální úderce byly uplatněny dvě hlavní strategie. Spolupráce v rámci skupiny, která se prokázala jako efektivní – vznikla tisková zpráva, byly nachystány podklady pro článek. a strategie ţádosti o pomoc, která se ukázala jako efektivní pouze omezeně, neboť nepřinesla ţádné konkrétní výstupy.
Strategie uplatněné právními zástupci Strategie uplatněné právními zástupci byly následující: Jeden z právních zástupců informoval o projektu legislativního divadla v kanceláři
ombudsmana.
Ke
spolupráci
byla
přizvána
právní
zástupkyně, která se specializuje na výkon sociálně právní ochrany dětí. Rovněţ jsme zaštítili potřebu posílit právní sloţku celého projektu, a proto jsme ke spolupráci přizvali jednu z neziskových organizací poskytující právní sluţby. Obě organizace vyslaly na setkání své zástupce. Ani jeden z právních zástupců však neměl kapacitu projekt podpořit. Přestoţe oba právní zástupci byli přínosem pro setkání akční skupiny, vzhledem k jejím dlouhodobým cílům se tato strategie projevila jako neefektivní. Spolupráce na formulacích návrhů změn do jazyka práva se neuskutečnila. Zástupkyně města se podílela na setkáních pracovní skupiny. Navázání spolupráce se zastupitelkou města se ukázalo jako efektivní zejména z hlediska navazování dalších kontaktů pro dosahování změny. Strategie uplatněné pracovníky v neziskovém sektoru Neziskový sektor rozvíjel aktivity v oblasti doprovázení a následné péče v rámci své původní činnosti. Pro dosahování změn tato strategie byla ţádoucí. Participace zástupců neziskového sektoru se ukázala pro projekt jako klíčová. Tito zástupci byli hlavním motorem projektu a zdrojem informací a kontaktů, které projekt posouvaly vpřed.
183
Strategie uplatněné veřejností Veřejnost se zapojila do setkání akční skupiny. Strategie aktivizovat mladé lidi ţijící v ústavní péči v zájmu o problematiku, prozatím nebyla naplněna. Strategie vyvinuté iniciátory projektu v reakci na potřeby skupiny
Na potřeby skupiny jsme v mezidobí reagovali následujícími strategiemi jednání:
Vztah tvůrčího a výzkumného projektu k ústavní péči obecně, nikoli pouze k dětským domovům jsme zdůraznili navázáním spolupráce s mladými lidmi ţijícími v domovech na půli cesty, ve výchovných ústavech a v komunitním zařízení SOS dětských vesniček. Tito mladí lidé byli vyzváni ke spolupráci na novém projektu divadla fórum se studenty PdF MU, který by rozkrýval situaci z jejich pohledu. Tím jsme naplnili také potřebu zapojit tyto mladé lidi do diskuse „o nich, s nimi“. Tato strategie se ukázala jako efektivní.
Jako efektivní se prokázala strategie podílet se na setkáních projektu. Všichni z participantů, kteří se na premiéře vyslovili, ţe se chtějí dál aktivně podílet na dosahování změn v oblasti zlepšení situace odchodu mladých lidí z ústavní péče se znovu sešli. Tuto strategii bychom mohli přesněji označit jako spolupráce, která měla společné jmenovatele potřebu a touhu dosáhnout změny.
Shrnutí uplatněných strategií V akčním plánu byly uplatněny tyto strategie jednání: Sdílet - společnou diskusi, potřebu a touhu změnit stávající situaci a podílet se na projektu (setkání skupiny). Spolupracovat uvnitř skupiny – vzájemné poskytnutí pomoci a převzetí dílčí zodpovědnosti (mediální úderka), propojení činnosti směrem ke společnému cíli (nový projekt s ústavní mládeţí). Vykonávat odbornou činnost – postupná cesta k cíli, náplň jednotlivých organizací zaměření činnosti směrem ke společnému cíli. 184
Prosazovat změnu díky osobním kontaktům. Tato strategie měla dvě polohy. Efektivní tato strategie byla v oblasti prezentace projektu na veřejných akcích. Málo efektivní tato strategie byla ve vztahu k medializaci projektu a navázání spolupráce s právními zástupci.
6 Fáze 4.: Objasnění situace, nové definice problémů nebo oblastí, které je třeba zlepšit
6.1 Design 4. Fáze Cíl výzkumné fáze Objasnit stávající situaci. Vydefinovat nové problémy, které je potřeba zlepšit. Výzkumná otázka Jaké další postupy navrhne skupina k dosaţení změny v oblasti legislativy týkající se odchodu z ústavní péče? Participanti výzkumu Participanti čtvrté fáze výzkumu se shodovali s participanti třetí fáze výzkumu. Sběr dat Data jsme sbírali metodou skupinové diskuse. Skupinová diskuse byla zaznamenána na diktafon a doslovně přepsána. Na ţádost participantů přepis není obsahem přílohy disertační práce. Analýza dat Skupinový rozhovor jsme analyzovali otevřeným kódováním. z analýzy dat jsme vyloučili kategorie, které se netýkaly nových návrhů strategií a objasnění situace.
Interpretace dat
185
Cesta k dosaţení změny v legislativě týkající se odchodu mladých lidí z ústavní péče byla dlouhodobého charakteru. Po uplatnění prvních strategií jednání bylo potřeba vydefinovat další kroky, které skupina podnikne za cílem dosaţení změny. Nejprve v krátkosti shrneme jednotlivé body, které dále podrobněji rozvedeme interpetací dat. Cíl skupiny Iniciovat nějaké zlepšení a změny v přípravě dětí na odchod a v oblasti následné péče.
Charakteristika participantů Participanti se označili jako akční pracovní skupina, ve které se potkávají zástupci oblastí, kterých se dotýká problematika ústavní péče. Důleţitým momentem při objasnění stávající situace byla také proměna základního týmu legislativního divadla. v projektu se po dotaţení premiérového představení rozhodlo pokračovat pouze několik studentů, kteří skutečně cítili potřebu a touhu v této problematice dojít ke změně. Z původního sloţení skupiny se rozhodly v akční skupině zůstat tři studentky a vyučující. Ti se dohodli na tom, ţe budou nadále iniciovat setkání a koordinovat skupinu. Dále se skupina herců z představení dohodla na tom, ţe pokud bude moţnost, rádi představení zahrají, ale nemohou se jinak aktivně angaţovat v projektu. Zbytek skupiny se rozhodl nepokračovat vůbec. Na tuto změnu mělo vliv jednak ukončení jednoletého projektu, ale také závěr studia popřípadě další nezaujetí studentek. Dohodli jsme se setkávat jednou měsíčně a vzájemně se informovat o tom, co jsme podnikli.
1)
Skupina neměla vedoucího, pouze koordinátora (Remsová).
2)
Na setkání akční pracovní skupiny jsme si definovali cíle a postupy, kterých bychom chtěli jako skupina dosáhnout.
3)
Netvořit nové zákony.
4)
Zaměřit se na rozpracování prováděcích předpisů a metodických pokynů na odchod mladého člověka z ústavní péče.
5)
Dát připomínky k Národnímu akčnímu plánu na kraj.
6)
Informovat se vzájemně o připomínkování.
7)
Zvýšit medializaci projektu příkladem dobré praxe. 186
8)
Rozdělit se podle kompetencí a pracovat na jednotlivých krocích, které podpoří NAP ve třech rovinách: Pokračování
v aktivitě
Legislativního
divadla
(projekt
Legislativním divadlem ke změně! a Zlatá klec, který by se zaměřil na přenesení zodpovědnosti na dítě). Metoda divadla utlačovaných jako nabídka na vzdělávání vychovatelů. Připomínkování NAP Medializace projektu Strategie jednání Za strategii jednání jsme si při dosahování změn zvolili tlak na změnu systému jednak zevnitř - ze spodu (vzdělávací projekt divadla utlačovaných Zlatá klec), ale také shora (připomínkování NAP). Hlavním tématem setkání bylo nalézt strategie, jak se napojit na bliţší spolupráci s krajským úřadem, který by posléze mohl připomínkovat NAP. Jako velice pozitivní se toto setkání projevilo
z hlediska vzájemné
informovanosti.
Objasnění situace Nejprve si skupina musela zkonkretizovat a zúţit cíl, kterého chce společně
dosáhnout. V diskusi a v iniciativách, které skupina rozvíjela, byly svázány dvě oblasti, jichţ se projekt Legislativním divadlem ke změně! dotýkal. Byla to prorodinná problematika a problematika odchodu z domova. Přestoţe celkové zaměření skupiny podporuje myšlenku omezit ústavní výchovu na nejnutnější minimum a podporuje hlavní myšlenku, ţe dítě patří do rodiny (ať uţ vlastní, či náhradní), kde má mnohem lepší podmínky pro svůj rozvoj, skupina se rozhodla zaměřit se směrem k nápravě a transformaci systému ústavní péče, která jako taková v současné chvíli stále přetrvává. Lze říci, ţe se skupina nezaměřila na odstranění příčiny problematiky odchodu z ústavní péče do běţného ţivota (tedy tlakem na zrušení ústavní péče), ale na řešení důsledků způsobených systémovou chybou. Myšlenka prorodinné politiky není v naší republice nová. Protoţe jsme na samé špici pomyslného ţebříčku počtu dětí umístěných v ústavních zařízeních v zemích 187
Evropské unie. Na Ministerstvo školství je vyvíjen obrovský tlak ze strany Evropské unie, aby k tomuto problému zaujalo nějaké stanovisko. Změny v systému ústavní péče se tedy jistě odehrají, avšak jejich nástup bude pomalý. Proto si pracovní skupina poloţila za cíl zabývat se právě situací přechodu mladých lidí z ústavní péče do samostatného ţivota, dokud tyto změny skutečně nenastanou. „Přeci nebudeme jen nečinně přihlíţet a čekat. Vţdyť ty děti jsou v ústavní péči a ještě tam dlouho budou. Proto mi přijde nevhodné, zabývat se pouze zrušením ústavů a ochranné výchovy. Oni tam nyní jsou a ještě dlouho budou. Co s nimi?“ (NNO Ţ1)
Problematika zákonů Skupina se shodla na tom, ţe hlavním problémem je roztříštěnost celé legislativy
a nikoli absence zákonů. Většina zákonů v naší republice je. Máme úmluvu o právech dětí, Listinu práv a svobod, máme Zákon sociálně právní ochrany dětí, Zákon o rodině i Zákon o sociálních sluţbách. Zákony sice existují, ale aby mohly být uváděny v praxi, je třeba mít kvalitní prováděcí předpisy, které v těchto případech chybí. Skupina se tedy dohodla na tom, ţe není potřeba nových zákonů, ale ţe je potřeba konkretizovat a rozpracovat zákony stávající a vytvořit k nim metodické pokyny a prováděcí směrnice. „Bylo mi řečeno, ţe zákony řešící tento problém tu jsou a ţe ředitel dětského domova skutečně můţe pustit dítě do hostitelské péče. Ale rizika spojená s tím, kdyby se něco onomu dítěti stalo, jsou pro ředitele příliš vysoká. a toto by například mělo být lépe ošetřeno v zákoně. Zákon sice máme, ale není rozpracovaný natolik, aby byla jasná pravidla, dle kterých se postupuje a hodnotí. To je důvod, proč si ţádný z ředitelů nedovolí dítě pustit.“ (Zastupitel města, Dům půl M1) Vnitřní snaha skupiny dobře navazovala na vnější aktivitu ze strany vlády sjednotit roztříštěnost péče o děti, které nevyrůstají v rodině. Ministerstvo školství dalo od 30. 11. 2009 výzvu pro veškerá školská zařízení ústavního a ochranného typu a neziskové organizace, aby se vyjádřily a podávaly návrhy na úpravu a doplnění zákona č. 109 o ústavní a ochranné výchově. „Zde tedy vidím šanci na změnu k lepšímu. Je třeba rozšířit tento zákon... který je velice obecný, neobsahující metody, postupy ani určení, kdo za co zodpovídá. Například
188
dva roky po opuštění zařízení je dítěti poskytována pomoc při tíţivých ţivotních situacích. Kdo ji zajišťuje? Nic víc k tomu řečeno není.“ (NNO Ţ1) Určujícím okamţikem pro další vývoj této pracovní skupiny byla informace, kterou nám poskytl zástupce ombudsmana, ţe vláda projednala opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené dítě (NAP). Jak jsme zjistili, ohledně NAP byla ve skupině velká neinformovanost. Pro některé z participantů skupiny byla tato informace zcela nová, někteří o ní měli pouze povědomí. Pouze jedna z participantek věděla o moţnosti připomínkovat NAP, protoţe měla přímý kontakt s ministerstvem. Blahut:... . i my jsme to připomínkovali přes nějakou instituci. Pan Procházka: Vy uţ jste něco připomínkovali? a ke mně se nic nedostalo. Jak to? Michaela Blahutová: Ono se o tom totiţ příliš neví a to je ten problém. k nám se to dostalo proto, ţe máme kontakty na různých úrovních ministerského aparátu. Pan Procházka: Říkám to hlavně proto, ţe jako pracovník sociálního odboru bych se to moţná dozvědět měl. Vzhledem k provázanosti aktivit akční pracovní skupiny z legislativního divadla na NAP, jsme se rozhodli, ţe bude naším výchozím cílem připomínkovat NAP. ...Kdyţ si vezmeme akční plán a lépe se na něj podíváme, zjistíme, ţe obsahuje mnoţství věcí, které jsme řešili. Proto navrhuji vzít si ho a pracovat s ním a připomínkovat ho. Řešit věci, které jsou teď aktuální...Je třeba vybírat si hlavně věci, které nesou tu zodpovědnost. Ne tedy jen říci, tohle by se mělo, ale také jak toho docílit.“ (NNO Ţ2)
Nové návrhy strategií K tomu, abychom jako pracovní skupina mohli přispívat připomínkami k NAP bylo potřeba zahájit komunikaci s ministerstvem. Skupina se dohodla, ţe chce pracovat na zakotvení systému následné péče, jako moţné pomoci pro Ty, kdo si ji dobrovolně zvolí. „Pomáhat můţete jenom tomu, kdo chce. Ale kdyţ chce pomoct, tak my musíme mít nástroje, abychom mu
189
pomohli.“(1) Nástroje, kterými lze pomáhat a které lze ukotvit v tomto systému mohou být různé. Jako jedna z moţných cest to můţe být např. hostitelská péče...“ K tomu, aby bylo moţné uskutečnit tyto vize, bylo by potřeba naplnit dva hlavní poţadavky. Mít dostatek nestátních organizací na krajích a vypracované metodiky pro práci s odcházejícími, které by byly v ideálním případě ukotvené ve vyhláškách. „... a já bych k tomu ještě přidala to, aby to bylo někde dané, aby to nevzniklo jenom a nebylo to ...někde hozené. a buď chci a pouţiji to, anebo nechci, a nemusím to pouţít, protoţe mě nikdo nenutí. (Zastupitel města Ţ1) V diskusi o odcházení z domova byly navrţeny tyto strategie: 1) Zpracovat metodiku případové konference. 2) Zaměřit se na práci s původní rodinou. 3) Rozvíjet edukativní potenciál divadla utlačovaných při práci s ústavní mládeţí.
Strategie „Tlak shora“ Jednou ze strategií, kterou se skupina rozhodla pouţít při dosahování svých cílů,
byl tlak shora. Tedy prosadit úpravu zákonů tak, aby kaţdý ředitel ústavu byl nucen připravovat dítě na odchod. „Já se domnívám, ţe by to moţné bylo a nebylo by to špatné.“ (Pracovník kanceláře VOP Ţ1) K tomuto návrhu strategie vedla participanty také zkušenost z premiérového setkání. „Slyšeli jste, ţe minule se cítila jedna zaměstnankyně dětského domova dotčena a ohroţena tím, ţe se snaţíme zasahovat do jejích kompetencí a pravomocí a měnit systém. Proto se domnívám, ţe u nás funguje více cesta shora. My zákony nepřipravujeme, ale kraj ano a proto by bylo záhodno připravit kvalitní dokument, který by bylo moţno za město kraji podat.“ (Zastupitel města Ţ1) Strategie „Tlak zespodu“ Další strategií bylo vyvíjet tlak zvrchu i ze spodu „...V takovém případě připomínkujeme a navazujeme partnerství a zároveň zespodu spolupracujeme s obyčejnými lidmi. Myslím, ţe by se to mělo brát komplexně.“ (Právník Ţ1)
190
Vzhledem k charakteru celého projektu si skupina zvolila vytvářet tlak z obou směrů. Tlak ze spodu představovaly pokračující aktivity legislativního divadla (navazující projekt Zlatá klec). Problém, který jsme zaţili na premiéře legislativního divadla, se týkal toho, ţe se do skupinové diskuse zapojovala převáţně skupina odborníků. Protoţe jsou však pro nás také důleţité názory lidí, kteří situaci odchodu přímo zaţívají, rozhodli jsme se, ţe uděláme pouze s nimi tzv. divadlo fórum. Ke spolupráci jsme přizvali mladší ročník studentů a mladé lidi vyrůstající mimo rodinu. „...snaţíme se zapojit právě i mladé lidi, kteří vyrůstali mimo rodinu a to mi přijde jako velký posun. Aby se podíleli na tvorbě příběhu, aby sami uţ na tom spolupracovali a moţná ţe to víc vede právě k zodpovědnosti sám za sebe.“ (R) Do práce s mladými lidmi jsme zapojili nový návrh strategie, ţe ty děti mají získat uţ v době, kdy jsou v ústavní péči, určitou zodpovědnost i v rámci právního hlediska, ... ţe o tom dítěti pořád rozhoduje někdo jiný a ţe ono nemá právo rozhodovat samo o sobě. a jakmile někde nefunguje samospráva, tak ty děti, tím ţe jim je 18 se ji samy nenaučí.(5)
5) Medializace projektu Další strategií pro dosahování změn byla medializace projektu. Bylo zřejmé, ţe medializace projektu nebude snadné dosáhnout. Při setkání skupiny se opět objevila strategie vzájemné pomoci. Přítomní participanti z neziskových organizací, kteří se medializací zabývají dlouho, nabídli skupině pomoc ve smyslu poskytnutí know how s prosazením v médiích. Skupina se dále zabývala tím, jaké strategie k propagaci vnímá jako vhodné vzhledem k projektu. „kritika vyvolá vţdy jen obranu a jiný útok. ... Znám příklady a lidi, kteří táhnou velkou spoustu věcí. Toto je třeba medializovat. Tam, kde jsou lidé otevření. Ať jsou za to pozitivně vnímáni společností. Ať je to motivuje k tomu, aby vytrvali. i ten domov má potom dobrou vizitku a ostatní jsou motivované, aby se o nich také psalo. Pokud se píše negativně, co z toho domovy mají? Pouze popotahování s krajem. a opět se uzavřou proti neziskovým organizacím. (NNO Ţ2)
Zvýšení povědomí o dění k projektu na webových stránkách
191
Další strategií, kterou si Mediální úderka vyţádala bylo zvýšit povědomí o dění k projektu na webových stránkách. Na web si vyţádala vyvěsit odkazy na stránky participantů skupiny. Strategií vzájemné pomoci a spolupráce uvnitř skupiny byla také nabídka uveřejnit článek ve zpravodaji SOS vesniček, který vychází jednou za čtvrt roku. Zajímavou sloţkou strategí jednání, byly strategie, které se objevovaly uvnitř skupiny. Skupina svou různorodostí co se týče členů nabízela velký potenciál pro růst projektu.
Strategie vzájemné spolupráce a pomoci uvnitř skupiny
Prostory
„Tak mi můţeme nabídnout ty prostory – k setkávání té skupiny třeba.“ (4)
Záštita projektem
Můţu vypracovat grantovou nabídku.
Konzultace
„...určitě co můţeme nabídnout, tak je ta konzultační činnost, jak uţ jsme se teď tady bavili – jako ohledně třeba PR, nebo medializace, co s webem – tak tyhle věci, se kterými máme letitý zkušenosti, tak si myslím, ţe tohle nabídnout můţeme.. (C)
Medializace
„..spolupráci při té medializaci, protoţe uţ kontakty některé máme navázané, tak tam by se potom dalo propojit – třeba my potom uţ nemáme dostatek času na vyhledávání různých statistických údajů a podobně, které by byly do těch článků fajn mít a tak podobně, takţe kdybychom s pracovní skupinou takhle spolupracovali, myslím, ţe to by taky bylo pro nás příhodné. ..abychom měli tu energii vyváţenou.“ (A)
Spolupráce na tvorbě představení
„Já teďka za sebe teda můţu říct, ţe samozřejmě budu pokračovat, je to věc, která mě hrozně zajímá a rád nabídnu našim klientům, aby se zapojili do tvorby toho představení.“
Město
„Kdybyste vy něco spíš potřebovali ode mě, nebo já mám tu moţnost v těch komisích leccos prosadit...nic víc nabídnout nemůţu, na druhou stranu si myslím, ţe 192
to je dost důleţité pokusit se získat další lidi, které by to mohlo zajímat a myslím si, ţe všichni z těch 55 nejsou tak špatní, jak se vám třeba zdá....“ (1)
Potřeby, které se skupině nepodařilo naplnit:
Najít ve svých řadách vedoucího skupiny.
Najít společný prostor k diskusi s právními zástupci, kteří by ukotvili potřeby změn participantů tvůrčího a výzkumného projektu v návrhy legislativních změn.
Potřeby , které se podařilo naplnit:
Upozornit na roztříštění zodpovědnosti problematiky ústavní péče mezi tři ministerstva, coţ celou situaci značně znepřehledňuje i znesnadňuje jakékoli jednání ve snaze o zlepšení situace.
Zodpovědět si otázku nedodrţování zákonů v praxi nebo špatného vykládání zákonů v praxi.
6.2 Výzkumný závěr 4. fáze V pravidelných měsíčních setkáváních pracovní skupiny legislativního divadla jsme se rozhodli vyvíjet aktivitu dvěma směry, které se setkávají ve společném cíli přispět ke změně situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. Obě aktivity pak podporovala medializace projektu. Nejprve se v krátkosti zaměříme na zhodnocení strategií jednání a jejich efektivity v činnosti pracovní skupiny, jejímţ cílem bylo připomínkování NAP a posléze se zaměříme na podrobný popis projektů rozvíjejících tlak ze spodu, tedy pedagogickou práci s mladými lidmi a konkrétními institucemi. Hodnocení dosaţených cílů pracovní skupiny zaměřené na připomínkování NAP (zpracováno na podkladě deníkového záznamu. Data nebyla kódována, ani jinak analyzována.) Jak jsme si řekli, připomínkování NAP a se stalo stěţejním cílem, kterého chtěla skupina dosáhnout. Bylo zřejmé, ţe občanská iniciativa, která se zde odehrávala, měla
193
přímou návaznost na aktuální dění v transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti, tedy na aktivitu kolem NAP. Část skupiny, která se ujala připomínkování NAP, musela vynaloţit velké úsilí, aby se dopátrala moţnosti, jakým způsobem se zapojit do jeho připomínkování. Velká neinformovanost mezi členy pracovní skupiny, jak se později ukázalo, byla způsobena zejména tím, ţe k přímé práci na připomínkování akčního plánu bylo osloveno pouze pět krajů, mezi které Jihomoravský kraj nepatřil. Zřejmě proto se také tato informace nedostala cestou přes kraj na městský sociální odbor. Proto hledala skupina jiné strategie, jak mít moţnost dění, které paralelně vzniklo v kraji, jenţ nebyl k této přímé účasti vyzván napojit na NAP. Bliţší moţnosti se nám podařilo získat díky napojení na Neformální skupinu NNO zabývajících se NRP (náhradní rodinnou péčí), kterou zaštiťovalo informační středisko Mikuláš, o.p.s.. Aktivně jsme se zúčastnili jednání této skupiny, na kterém byli přítomni také zástupci MPSV a MŠ. Protoţe jsme v průběhu našich setkávání diskutovali témata týkající se systému Náhradní rodinné péče, která svým obsahem spadala pod MPSV (hostitelská péče, ...), rozhodli jsme se jako jednotlivé subjekty pracovní skupiny zapojit do této iniciativy a diskutovat na jiţ vytvořené platformě velmi dobře fungující sociální celorepublikové sítě a výsledky této diskuse sdílet se skupinou. Do připomínkování NAP se v naší skupině zapojily dvě neziskové organizace a také pracovník sociálního odboru. Cíl, který jsme si vytyčili, tedy připomínkovat NAP a vytvořit metodiku v oblasti přípravy na odchod z ústavní péče však svým obsahem spadal spíše pod MŠ. v této oblasti se naší pracovní skupině nepodařilo dosáhnout velkých změn. Uvnitř skupiny jsme zpracovávali jednotlivé metodiky (případová konference a divadlo fórum jako prostředek pedagogické práce s ústavní mládeţí), avšak ve skupině chyběla vůdčí osobnost, která by prosazovala zájmy pracovní skupiny v této oblasti na veřejnosti a zaštiťovala komunikaci s ministerstvem. Připomeňme, ţe komunikaci ztěţovala situace Jihomoravského kraje, který nebyl vyzván k přímé účasti na mezirezortní skupině, která se podílela a stále podílí na návrzích změn. Určité příčiny lze spatřovat také v jednání MŠ, které je oproti časovým termínům uvedeným v NAP ve skluzu. Moţnou příčinou tohoto skluzu je výměna vlády a tedy i lidí na ministerstvu, kteří tuto mezirezortní skupinu řídí. Rádi bychom
194
upozornili na strategii jednání NNO s MPSV, kteří vytvořili koordinovanou komunikační síť, v jejímţ čele stojí zástupce skupiny. Pro jednání s MŠ podobná síť nevznikla. Nevytvořila se síť organizací (do níţ by patrně spadaly instituce ústavní výchovy a organizace zabývající se následnou péčí), které by mezi sebou spolupracovaly na celostátní úrovni a dále tlumočily své poţadavky, návrhy a připomínky MŠ. Za naši pracovní skupinu jsme se rovněţ snaţili pouze o přímé napojení na MŠ, nebo o připojení k jiţ vzniklé síti, ale nikoli o koordinaci a záštitu celostátní komunikační sítě. Dva členové skupiny zaštítili komunikaci a připomínkování NAP s MPSV a MŠ. Vedle vlastních zájmů, zde tlumočili také návrhy k transformaci odsouhlasené skupinou na premiéře Legislativním divadlem ke změně (viz legislativní část). Tato komunikace i připomínkování v současné době stále trvá. V našem shrnutí bychom chtěli také upozornit na členy, které jsme pro dosaţení cílů uvnitř pracovní skupiny postrádali. Charakteristika chybějících participantů Vedle vedoucího, který naší skupině chyběl, jsme v jejím sloţení postrádali také další články. Za přínosné bychom povaţovali navázat komunikaci také se zástupci OSPOD a sociálními kurátory. Velmi významným chybějícím článkem v naší skupině pak byl zástupce z oblasti práva. Námi navrţené strategie z diskuse premiéry legislativního divadla jsme uplatnili zprostředkovaně při komentování připravovaných novel v Neformální skupině NNO zabývající se NRP a to nikoli jako skupina, ale jako jednotlivé organizace, které tyto novely připomínkovaly.
195
Celkové hodnocení strategií
Strategie prezentovat projekt Legislativním divadlem ke změně! Strategie prezentovat projekt Legislativním divadlem ke změně! a také aktivity
skupiny Podpořme změnu! se ukázala jako prospěšná z hlediska získávání nových kontaktů pro plánované změny, a to jak v oblasti připomínkování NAP, tak i v oblasti získávání konkrétních kontaktů v oblasti ústavní péče k realizaci našich projektů. Představení jsme prezentovali celkem pět krát: 25.3. 2010 Festival o lidských právech Jeden svět; 11.5. 2010 Festival dramatické výchovy Drápek na PdF MU; 3.6. 2010 Festival ateliéru Divadla a výchovy Sítko na JAMU v Brně; 20.6. 2010 Mezinárodní festival divadla utlačovaných Pula Forum v Pule v Chorvatsku; 29.10. 2010 Visegrádská konference pěstounské péče „Děti patří domů“. K prezentaci projektu slouţí také dokumentární film k projektu a závěrečná zpráva projektu Legislativním divadlem ke změně!, jejichţ vznik byl podpořen programem Mládeţ v akci.
Strategie medializovat projekt Legislativního divadla Z hlediska medializace se nám nepodařilo rozšířit myšlenku Legislativního
divadla mezi širší veřejnost. Informace o projektu byly medializovány na webových stránkách projektu , v deníku Metro, v měsíčníku Muni.cz a v časopise Průvodce náhradní rodinnou péčí.
Strategie sdílení Setkávání pracovní skupiny probíhalo od ledna roku 2009 prozatím do ledna
roku 2011 v průměrném intervalu dvou měsíců. s narůstajícím časem se sniţovala míra zapojení jednotlivých členů pracovní skupiny. Na tuto situaci mohl mít vliv chybějící článek vedoucího skupiny. Rovněţ se pak na schůzkách setkávali zejména spolupracující členové pracovní skupiny za jednotlivé okruhy, na kterých jsme pracovali (Mediální úderka, projekt Zlatá klec a připomínkování NAP).
196
Strategie osobních kontaktů Lze konstatovat, ţe projekt Legislativním divadlem ke změně a aktivity skupiny
Podpořme změnu! byly podpořeny zejména strategií osobních kontaktů. Díky nim vznikly zejména návazné projekty Zlatá klec a i cesta můţe být cíl, které jsou blíţe představeny v teoretické části práce (Kapitola Divadlo ulačovaných v České republice.)
197
Závěr tvůrčí a výzkumné části V tvůrčím a výzkumném projektu Legislativním divadlem ke změně jsme se zabývali problematikou nevyhovující současné legislativy v kontextu situace odchodu mladých lidí z ústavní péče. Hlavním cílem tvůrčího i výzkumného projektu legislativního divadla bylo pomoci zlepšit situaci v oblasti odchodu mladých lidí z ústavní péče a navrhnout moţná řešení na úrovni „legislativy“ vedoucí k této změně na pozadí techniky legislativního divadla a to za přímé participace mladých lidí po odchodu nebo před odchodem z ústavní péče. Za tímto účelem jsme uskutečnili tvůrčí a výzkumný projekt, který byl realizován jako kritický a participační akční výzkum, na němţ se podílelo velké mnoţství participantů - aktérů účastnících se situace odchodu mladých lidí z ústavní péče (mladí lidé před a po odchodu z ústavní péče, pracovníci NNO z oblasti následné péče, odborná veřejnost, veřejnost, zástupci z oblasti práva). Projekt byl realizován ve čtyřech fázích kritického a participačního akčního výzkumu. Jednotlivé fáze přinášely dílčí závěry, které nás vedly k rozvinutí strategií, které z našeho pohledu přispívají k celkové změně systému. Z uskutečněného kritického a participačního akčního výzkumu vyplývá, ţe za největšího utlačovatele v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče participanti výzkumu povaţují stát, respektive tehdejší nevyhovující legislativu (2009/2010). Participanti výzkumu navrhli následující změny v oblasti legislativy, které povaţovali za nejzávaţnější: Nastavení limitu počtu dětí na jednoho sociálního pracovníka tak, aby nedocházelo k nezvládání situace, tak jak tomu je dnes a to především z důvodu vysokého počtu dětí na jednoho sociálního pracovníka. Ukotvení hostitelské péče v zákonech jako vhodné formy pro učení sociálních dovedností a navázání vztahů mimo zařízení ústavní péče. Rozšíření dětských práv. Konkrétně pak právo na asistenci nebo právo na participaci vlastní volby na své ţivotní dráze. Zavedení průvodcovství před a po odchodu z ústavní péče a moţnost tzv. případové konference. 198
Na dosahování změn se dále podílela akční pracovní skupina sloţená z řad odborné veřejnosti, veřejnosti, zastupitelů města a pracovníků NNO. Ti se rozhodli uplatnit dvě hlavní strategie jednání pro dosahování změny a to zapojit se do připomínkování NAP a pedagogicky působit na mladé lidi v ústavní péči skrze metody divadla utačovaných, které se dále rozvíjejí. Navrţené strategie v akčním plánu sledují dvě hlavní strategie. Působit na změnu ze spodu nahoru a shora dolů. Mezi navrţené strategie, které se snaţí vyvíjet aktivitu shora dolů a které jsme si označili jako politické, patří
Informovat o výsledcích diskuse v kanceláři ombudsmana.
Nalézt společný prostor pro vzájemnou spolupráci právních zástupců a zástupců NNO
Pomoc při formulaci návrhů ve znění zákonů.
Působit na antimonopolizaci systému ústavní péče v naší republice.
Medializovat výsledky projektu.
Šířit informace o projektu na odborných setkáních.
Upozornit na tříštivost systému spadajícího pod tři ministerstva.
Vyjasnit si otázku nedodrţování stávajících zákonů, které jiţ jsou v legislativě ukotveny.
Mezi navrţené strategie, které se snaţí vyvíjet aktivitu ze spodu nahoru a které jsme si označili jako pedagogické, patří:
Iniciovat vznik pracovní skupiny.
Nalézt vedoucího skupiny.
Spojit síly.
Participovat.
Zaměřit se na příklady dobré praxe u zařízení ústavní péče.
Zaměřit se na příklady dobré praxe u mladých lidí.
Vzdělávat.
Vyjasnit si otázku nedodrţování stávajících zákonů, které jiţ jsou v legislativě ukotveny.
199
Co se týče poţadavku zapojení samotných mladých lidí do přímé participace na svém vlastním osudu, projevila se druhá hlavní strategie jednání při dosahování změn v oblasti nedostačující legislativy v situaci odchodu z ústavní péče jako velice ţádoucí. Na podkladě výzkumné studie k Fázi 1. Kritického a participačního akčního výzkumu jsme došli k důleţitému zjištění , ţe mladý člověk tím, ţe ţije v kontextu ústavní sociální reality se stává postupně sám sobě utlačovatelem, coţ je patrné při jeho vstupu do samostatného ţivota, kdy přetrvává v zaţitých schématech. Uvrţen do pasivity, ţivotem v instituci, sám není schopen bojovat proti tomuto systému. Ten, kdo bojuje za něj, kdo má „právo na dialog“ jsou zástupci neziskových organizací, které vyvíjejí tlak nejenom v oblasti neoprávněného umísťování dětí do ústavní péče, ale také v případě jejich odchodu z ústavu. Z tohoto hlediska je, dle našeho názoru, velice důleţité zabývat se pedagogickou prací na pozadí metody divadla utlačovaných se všemi skupinami aktérů, kteří se účastní situace odchodu mladých lidí z dětského domova a nikoli pozuze s cílovou skupinou mládeţe. Ti, jak vyplynulo z výzkumné studie, nemohou být v důsledku ţivota v ústavní výchově jediní zodpovědní za posun změn v této oblasti. Z hlediska této situace je logické, ţe potenciál pro změnu daleko lépe nabízejí pracovníci v oblasti následné péče. Největší pedagogický potenciál metody legislativního divadla potom spatřujeme v moţné spolupráci všech zúčastněných stran v legislativním divadle. Cílem divadla utlačovaných je posílit Ty, kteří jsou málo podněcováni k důvěře ve vlastní schopnosti a kritické myšlení. K úspešnosti tohoto kroku je však nutné skutečně se pokusit změnit nastavení systému ústavní péče. Připomínkování NAP a další pedagogická činnost se staly stěţejními cíli, kterých chtěla akční pracovní supina dosáhnout. Bylo zřejmé, ţe občanská iniciativa, která se odehrávala, měla přímou návaznost na aktuální dění v transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti. Do připomínkování NAP se v naší skupině zapojily dvě neziskové organizace a také pracovník sociálního odboru. Ti zaštítili komunikaci a připomínkování NAP s MPSV a MŠ. Vedle vlastních zájmů, zde tlumočili také návrhy k transformaci odsouhlasené skupinou na premiéře Legislativním divadlem ke změně (viz legislativní část). Tato komunikace i připomínkování v současné době stále trvá. Za nejefektivnější strategii jednání v průběhu celého kritického a participačního akčního výzkumu povaţujeme strategii spolupráce. 200
Závěr
V disertační práci jsme se zabývali otázkou vyuţití divadelních prostředků v profesi sociálního pedagoga, konkrétně pak aplikací Divadla utlačovaných jako nástroje sociální prevence. Zaměřili jsme se na filozofii Pedagogiky utlačovaných a Divadla utlačovaných a jeho techniky a jejich souvislosti se sociálně-pedagogickou oblastí a věnovali jsme se také otázkám prostředí a jeho vlivu na vývoj jedince v kontextu práce sociálního pedagoga a problematice ústavní výchovy. v práci jsme se věnovali i vývoji Divadla utlačovaných v České Republice, přičemţ jsme se zaměřili na jeho vývoj na Katedře sociální pedagogiky, kde se Divadlo utlačovaných rozvíjí v rámci oboru Sociální pedagogika a volný čas, jelikoţ právě v tomto prostředí vznikl prezentovaný tvůrčí a výzkumný projekt. V neposlední řadě jsme tedy prezentovali tvůrčí a výzkumný projekt s názvem Legislativním divadlem ke změně!, který byl realizován na Katedře sociální pedagogiky na PdF MU v letech 2009 – 2010. Projekt proběhl mimo jiné také v rámci výuky Dramatická výchova v profesi sociálního pedagoga, který je akreditovaný jako součást specializace Dramatická výchova pro obor Sociální pedagogika a volný čas. Na jeho realizaci se tedy podíleli také studenti navštěvující tento předmět v uvedené době. Hlavním cílem tvůrčího i výzkumného projektu legislativního divadla bylo pomoci zlepšit situaci v oblasti odchodu mladých lidí z ústavní péče a navrhnout moţná řešení na úrovni „legislativy“ vedoucí k této změně na pozadí techniky legislativního divadla a to za přímé participace mladých lidí po odchodu nebo před odchodem z ústavní péče. Lze konstatovat ţe realizací kritického a participačního akčního výzkumu jsme jako participanti kritického a participačního akčního výzkumu přispěli alespoň k dílčím změnám v současné proměně stávající legislativy napojením na připomínkování NAP. Připomínkování NAP a další pedagogická činnost se staly stěţejními cíli, kterých jsme jakoţto participanti tohoto výzkumu chtěli dosáhnout. Z uskutečněného kritického a participačního akčního výzkumu dále vyplynulo, ţe největšího utlačovatele v situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče participanti výzkumu povaţují stát, respektive tehdejší nevyhovující legislativu (2009/2010). 201
Druhým největším utlačovatelem v situaci odchodu z ústavní péče je si potom mladý člověk sám sobě. A právě zde vidíme potenciál metody divadla utlačovaných jako edukačního prostředku k dosahování změn v oblasti práce s útlakem v kontextu problematiky ústavní péče. o moţnostech edukačního potenciálu svědčí navazující projekty divadla utlačovaných Zlatá klec a i cesta můţe být cíl, které jsme dále realizovali se studenty niţších ročníků specializace Dramatické výchovy na katedře sociální pedagogiky. Pokud budeme přemýšlet o realizovaných tvůrčích a výzkumných projektech z hlediska meziúrovňové prostupnosti akčního výzkumu (srov. Janík, 2004), lze konstatovat, ţe jsme se z makro úrovně, kdy jsme se snaţili zapojit všechny aktéry podílející se na situaci odchodu mladých lidí z ústavní péče do řešení této problémové situace, posunuli na meziúroveň, kdy jsme implementovali navrţenou strategii z kritického a participačního akčního výzkumu vytvořit představení ve spolupráci přímo s mladými lidmi vyrůstajícími v ústavní péči o „odcházení z ústavní péče“ z jejich pohledu. Se vzniklými představeními (Příběh Magdy a Příběh Davida) jsme realizovali turné po České republice a snaţili jsme se navázat spolupráci s jedním z ústavů, který naše další snahy v tomto dlouhodobém kritickém a participačním akčním výzkumu posunul na mikroúroveň. Poslední projekt byl realizován ve spolupráci s výchovným ústavem v Olešnici na Moravě a to tak, ţe jiţ sami klienti výchovného ústavu vytvářeli své představení divadla fórum na motivy problémových témat, v nichţ jsme zkoumali moţné mechanismy útlaku. (srov. Zapletalová, 2011; Havlíček, 2011) Divadlo utlačovaných nabízí prostor na nápady a změny. Estetický prostor, v němţ mohou být naše nápady proměněny v akci a prostor v němţ ověřujeme fungování změn. v rámci tohoto projektu se nám podařilo pouţít divadlo utlačovaných jako vstup do diskuse, ale budoucnost divadla utlačovaných spatřujeme v potenciálu této metody pro další projekty, které budou pracovat přímo se skupinou mladých dospělých opouštějících instituce ústavní péče.
202
Ohlédnutí Svou práci zakončuji slovy Augusta Boala, která mě a realizátorky projektu Legislativním divadlem ke změně! provázela v průběhu celého procesu tvůrčího i výzkumého. „Divadlo je zrcadlo, ve kterém můţeme vidět naše neřesti a ctnosti a také můţe být transformováno v magické zrcadlo tak, jak je tomu v divadle utlačovaných. Zrcadlo, do něhoţ můţeme vstoupit, pokud se nám nelíbí jeho obraz, který nám ukazuje a vyzkoušet modifikace tohoto obrazu tak, abychom ho přetvořili ke své spokojenosti. v tomto zrcadle vidíme přítomnost, ale můţeme vymyslet budoucnost pro naše sny: akt transformace je transformativní sám o sobě. Akt, kdy měníme náš obraz, je zároveň aktem, kdy měníme sami sebe a tím, ţe změníme sami sebe, měníme svět“
Augusto Boal, 2006
203
Resumé V disertační práci jsme pojednali o moţnostech uplatnění divadla utlačovaných v sociální oblasti, konkrétně v sociální pedagogice. Přiblíţili jsme souvislosti mezi Divadlem utlačovaných Augusta Boala a pedagogikou utlačovaných Paula Freireho s odkazem na pedagogickou práci se znevýhodněnými skupinami v sociální pedagogice. Konkrétně jsme představili tvůrčí a výzkumný projekt zaměřený na problematiku odchodu mladých lidí z ústavní péče, který byl realizován v letech 2009 – 2010 a jenţ byl podloţen kritickým a participačním akčním výzkumem na pozadí techniky legislativního divadla. v souvislosti s cílovou skupinou tvůrčího a výzkumného projektu jsme si představili problematiku ústavní péče a sociálně-pedagogickou problematiku prostředí a jeho vlivu na vývoj jedince. v práci jsme se dále zaměřili na vývoj divadla utlačovaných v České republice a zejména potom na Katedře sociální pedagogiky Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a to v rámci specializace Dramatická výchova oboru Sociální pedagogika a volný čas. Realizovaný projekt kritického a participačního akčního výzkumu nám přinesl poznání, ţe k dosaţení navrţených změn směrem ke zlepšení situace odchodu mladých lidí z ústavního prostředí můţeme mimo jiné přispívat pedagogickou prací na pozadí techniky divadla utlačovaných.
204
Summary In the thesis we dealt with the possibilities of applying Theatre of the Oppressed within the field of Social Pedagogy. We presented the relations between Theatre of the Oppressed by Augusto Boala and Pedagogy of the Oppressed by Paulo Freire in the context of the social pedagogy work with socially disadvantaged groups. We also presented a creative and research project which focused on the issues of young people leaving institutional care and was realized in the years of 2009/2010. The project was based on critical and participatory action research using the technique of the Legislative Theatre. In relation to the project target group we also discussed the questions of institutional care in the Czech Republic and the problematics of environment and its influence on a person's development. In our thesis we focused on the development of the Theatre of the Oppressed in the Czech Republic, particularly within the Department of Social Pedagogy at the Faculty of Education, Masaryk University in Brno. The findings of the presented project of critical and participatory action research let us to realize that we can contribute to the improvement of the situation concerning young people leaving institutional care homes also by performing pedagogical work with applying the Legislative theatre technique.
205
Zdroje Monografie
ANDERSON, G. L.; HERR, K. The politics of participation in school reform, 1998. BABBAGE, F. Augusto Boal. 1. vyd. Abingdon : Routledge, 2004. 155 s. ISBN 0-415-27326-9. BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika ako ţivotná pomoc. 3. vyd. Bratislava : Promotion, s. r. o., 2008. 251 s. ISBN 978-80-969944-0-3. BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika. Vybrané problémy. 1.vyd. Bratislava : FFUK, 1994. 80 s. ISBN 80-223-0817-X. BARKER, G. Pouţití kvalitativních výzkumných metod při postupech rychlého posuzování zneuţívání drog ve společnosti. 1.vyd. Boskovice : Albert, 1999. 64 s. ISBN 80-85834-78-2. BLAHUTOVÁ, M. Příčiny dlouhodobých pobytů dětí v ústavní péči a moţnosti uplatnění sociálního pedagoga v rozvíjející se sanaci rodiny. 1. vyd. In KLAPKO, D. (Ed.). Symposium sociální pedagogiky na PdF MU. s. 172 – 180. Brno : MU, 2008. ISBN 978-80-210-4676-4. BOAL, A. The Aesthetics of the Oppressed. 1. vyd. Abingdon : Routledge, 2006. 133 s. ISBN 0415-37177-5. BOAL, A. The Rainbow of Desire. Překl. z portugalštiny Adrian Jackson. New York : Routledge, 2006. 188 s. ISBN 0-415-10349-5. BOAL, A. Hamlet and the baker´s son: My life in theatre and politics. 1. vyd. London : Routledge, 2001. 366 s. ISBN 0-415-22989-8. BOAL, A. The Aesthetics of the Oppressed. 1. vyd. Abingdon : Routledge, 2006. 133 s. ISBN 0415-37177-5. BOAL, A. Theatre of the Oppressed. 1. vyd. London : Pluto press, 2000. 197 s. ISBN 0-74531657-3. BOAL, A.; SANTOS, B. Metaxis. 1. vyd. Rio de Janeiro : Petrobrad, 2008. 81s. BOAL, A. Games for Actors and Non – Actors. New York : Routledge, 2006. 301 s. ISBN 0415-26708-0. BOAL, A. Legislative theatre. New York : Routledge 2005. 246 s. ISBN 0-415-18241-7. BRANČIĆ, A.; GAJIĆ, L. aj. Ne raspravljaj igraj! 1. vyd. Zagreb : Hrvatski centar za dramski odgoj, 2007. 142 s. ISBN 978-953-99945-3-0. BULSKA, J. Význam ţivotního prostředí dítěte pro stav jeho zdraví. In Sociální pedagogika ve střední Evropě: Současný stav a perspektivy. Sborník příspěvků z mezinárodní konference. DENZIN, N. K.; LINCOLN, Y. S. aj. The Sage Handbook of Qualitative Research. 3. vyd. Thousand Oaks : Sage Publications, Inc., 2005. 1213 s. ISBN 0-7619-2757-3. DENZIN, N.; LINCOLN, Y. The Qualitative Inquiry Reader. London : Sage Publications. Ltd., 2002. 399 s. ISBN 0-7619-2492-2. DENZIN, N. K.; LINCOLN, Y. S. (Eds.). The Sage Handbook of Qualitative Research. 3. vyd. Thousand Oaks : Sage Publications, Inc., 2005. 1213 s. ISBN 0-7619-2757-3. ECKER, D. (1966): The Artistic Process as Qualitative Problem Solving. In: Eisner, E. - Elliot, W. - Ecker, D. W.: Readings in Art Education. Waltham, Mass.: Blaisdell Pub. Co. pp. 57 – 68. EISNER, E. The Enlightened Eye: Qualitative Inquiry and the Enhancement of Educational Practice. Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall. 1998. 264 s. ISBN: 0-13-531419-4. FICHTMAN DANA, N.; YENDOL-HOPPEY, D. The Reflective Educators Guide to Classroom Research. Learning to Teach and Teaching to Learn through Practitioner Inquiry. 2. vyd. Thousand Oaks : Corwin Press, 2009. 240 s. ISBN-13: 978-1412966573. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. New York : The Seabury Press, 1974. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. In KUPPERS, P.; ROBERTSON, G. (Eds). The Community Performance Reader. Abingdon : Routledge: 2007. 283 s. ISBN 978-0-415-39230-3. FREIRE, P. Pedagogy of the Oppressed. London : Penguin Group, 1996. 164 s. ISBN 0-14025403-X. FULKOVÁ, M. Diskurz umění a vzdělávání. Nakladatelství H&H, 2008. 335 s. ISBN 978-807319-076-7. FULLER, R.; PETCH, E. Practitioner research: the reflexive social worker. Open University Press, 1995. 212 s. ISBN 978-0335193233. GANGULY, S. Where we stand. 1. vyd. Kolkara : CAMP, 2009. 180 s. ISBN 81-86883-01. GIGLI, A.; TOLOMELLI, A. aj. Il Teatro dell´Oppresso in educazione. 1. vyd. Roma : Carocci editore, 2008. 126s. ISBN 978-88-430-4717-8.
206
GOFFMAN, E. Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v kaţdodenním ţivotě. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 1999.247 s. ISBN 8090248241. GUBA, E.G.; LINCOLN, Z.S. Competing paradigms in qualitative research. In: DENZIN, N.K., LINCOLN, Y. (eds.) Handbook of qualitative research. Tousand Oaks, 1994. HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha : Karolinum, 1997. 243.s. ISBN 8071845493. HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. 408 s. ISBN 80-7367-040-2. HENDL, J. Lidové divadlo Augusta Boala jako prostředek třídního boje v Latinské Americe. 1.vyd. Praha: Kulturní dům hl.m. Prahy, 1983. 93 s. HOPF, A. Sociální pedagogika pro učitele. Pomoc pro kaţdý všední den. 1. vyd. Praha : UK, 2001. 181 s. ISBN 80-7290-053-6. HOOKS, B. Teaching to transgress. Education as the Praktice of Freedom. London : N.Y. Routledge, 1994. 216 s. JANÍK, T. Akční výzkum. In MAŇÁK, J., ŠVEC, V. Cesty pedagogického výzkumu. Brno : Paido, 2004. 51-68 s. ISBN 80-7315-078-6. KASÍKOVÁ, H. Kooperativní učení a vyučování. Praha : Karolinum, 2007. 179 s. ISBN 978-80246-0192-2. KEMMIS, S.; MCTAGGART, R. Participatory Action Research. Communicative Action and the Public Sphere. In DENZIN, N. K.; LINCOLN, Y. S. (Eds.). The Sage Handbook of Qualitative Research. 3. vyd. Thousand Oaks : Sage Publications, Inc., 2005. 1213 s. ISBN 0-7619-2757-3. KINCHELOE, J. L; MCLAREN, P. Rethinking Critical Theory and Qualitative Research. In DENZIN, N. K.; LINCOLN, Y. S. (Eds.) The Sage Handbook of Qualitative Research. 3. vyd. Thousand Oaks : Sage Publications 2005. 303-342 s. ISBN 0-7619-2757-3. KLAPILOVÁ, S. Kapitoly ze sociální pedagogiky. Dotisk 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2000. 63 s. ISBN 80-7076-669-8. KRAUS, B. Obsah sociální pedagogiky a její postavení ve struktuře vědních disciplín. In Kraus, B; Poláčková, V. et al. Člověk – prostředí – výchova. k otázkám sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno : Paido, 2001, s. 24 – 32. ISBN 80-7315-004-2. KRAUS, B. POLÁČKOVÁ, V. Et al. Člověk – prostředí – výchova. k otázkám sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno : Paido, 2001, 199 s. ISBN 80-7315-004-2. KRAUS, B. Prostředí a jeho vliv na jedince. In Kraus, B; Poláčková, V. et al. Člověk – prostředí – výchova. k otázkám sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno : Paido, 2001. s. 99 – 109. ISBN 807315-004-2. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha : Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-807367-383-3. KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. Praha : Portál, 2008. 215 s. ISBN 978-80-7367-383-3. LIETCH, R. DAY, C. Action Research and Reflective Practice: Towards a Holistic View. Educational Action Research, 2000. 179 – 193 s. LOUKOTOVÁ, V. Instituce zaměřené na kompenzaci funkcí rodiny a sociální pedagog. In Konstituování Sociální pedagogiky jako vědeckého oboru. Sborník příspěvků z odborného semináře uskutečněného ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně. 1. vyd. Brno : Institut mezioborových studií, 2004. s. 202 – 208. ISBN 80-902936-5-4. MACHKOVÁ, E. Jak se učí dramatická výchova. Didaktika dramatické výchovy. Praha : AMU, 2004. ISBN 80-7331-021-X. MACHKOVÁ, E. Úvod do studia dramatické výchovy. Praha : IPOS, 1998. ISBN 80-7068-1039. MARTIN R. Political theatre: Staging the political: Boal and the horizons of theatrical commitment. In Cohen-Cruz J.; Schutzman M. a Boal Companion: Dialogues on theatre and cultural politics. 1. vyd. New York : Routledge, 2006. s. 23-32. ISBN 0-415-10349-5. MASON, R. Response to Papers by Eisner and Sharp El Shayeb: Improving the Quality of Art Teaching. In: Boughton, D. - Eisner, E. – Ligtvoet, J. (Eds.): Evaluating and Assessing the Visual Arts in Education International Perspectives. New York : Teachers College Press, 1996. 113 – 128 s. MAZZINI, R. Il teatro dell´Oppresso come strumento per l´educazione alla pace e ai diritti umani. Giolli: Amnesty International Pordeone, 1992. MCNIFF, J.; WHITEHEAD, J. Action Research: Principles and Practice. 2 vyd. London : Routledge/Falmer. 2002. MCNIFF, S. Art-Based Research. London: Jessica Kingsley Publishers, Ltd., 1998. 222 s. ISBN 1-85302-620-4.
207
MEDISON, D. S. Critical Ethnography as Street Performance. Reflections of Home, Race, Murder and Justice. In DENZIN, N. K.; LINCOLN, Y. S. (Eds.). The Sage Handbook of Qualitative Research. 3. vyd. Thousand Oaks : Sage Publications, Inc., 2005. 1213 s. ISBN 07619-2757-3. MIKOVÁ, M. JANÍK, T. Pořizování videozáznamu jako metoda sběru dat. In ŠEĎOVÁ, K.; ŠVAŘÍČEK, R. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha : Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha : Grada Publishing, a. s., 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4. MOUCHA, Z. Historické aspekty vývoje vědního oboru sociální pedagogika. Éthum, 1993. 4-10 s. MUSIL, L.; NAVRÁTIL, P. Přístupy k práci s minoritami. In Základy sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 267-292. ISBN 80-7178-473-7. NAVRÁTIL, P. Teorie a metody sociální práce. 1. vyd. Brno : MZ, 2001. 162 s. ISBN 80903070-0-0. NAVRÁTIL, P. Vybrané teorie sociální práce. In Matoušek, Oldřich. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2001, s. 183-260. ISBN 80-7178-473-7. NAVRÁTIL, P. Krizová intervence. In Sociální práce/ Sociálna práca, Brno : ASVSP, 2001. od s. 61-72, 11 s. ISSN 1213-6204. NĚMEC, J. Reflexe oboru Sociální pedagogika – brněnská škola na PdF MU. In Klapko, D. (Ed.). Symposium sociální pedagogiky na PdF MU. 1. vyd. Brno : MU, 2008. s. 20 – 37. ISBN 978-80-210-4676-4. NICHOLSON, H. Applied Drama: The Gift of Theatre. Basingstoke : Palgrave Macmillan, 2005. 196 s. ISBN 9781403916464. PAVLOVSKÁ, M.; REMSOVÁ, L. (eds.). Jak na divadlo fórum. Brno: MSD, 2006. 94 s. ISBN 978-80-86633-56-5. PROKOP, J. Škola a společnost v kritických teoriích druhé poloviny 20. století. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1008-6. PŘADKA, M. Vybrané problémy vztahu výchovy a prostředí. 1. vyd. Brno : UJEP v Brně, 1983. 173 s. 55-953-83. PŘADKA, M.; KNOTOVÁ D.; FALTÝSKOVÁ, J. Kapitoly ze sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno: MU, 1998. 45 s. ISBN 80-210-1946-8. RÄSÄNEN, M. Multi-rolled and skilled teachers of art. International Journal of Education through Art, 2005. 53-63 s. REMSOVÁ, L. Interaktivní divadlo v kontextu pedagogického výzkumu. In Dramatická výchova pro děti se speciálními potřebami v kontextu RVP ZV. In Sborník 1. vydání. Brno : MU, 2009. od s. 165-172, 233 s. ISBN 978-80-210-4849-2. REMSOVÁ, L. Sociální divadlo jako východisko pro specializaci dramatické výchovy na Katedře sociální pedagogiky PdF MU. In KLAPKO, D. (Ed.). Symposium sociální pedagogiky na PdF MU. s. 71 – 80. Brno : MU, 2008. ISBN 978-80-210-4676-4. ROBSON, C. Real World Research. 2. vyd. Oxford : Blackwell Publishing, 2002. 603 s. ISBN 0-631-21305-8. RÖHRICH, A. Ideologie, jazyky, texty: analýza a interpretace textů Rudého práva z roku 1953 a 1975 a Práva z roku 1997. Liberec : Bor, 2008. ISBN 978-80-86807-96-6. SCHERHAUFER, P. Takzvané pouliční divadlo. Brno : Edični středisko JAMU, 2002. ISBN 80-85429-72-1. SILVERMAN, D. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava : Ikar, a. s., 2005. 327 s. ISBN 80551-0904-4. STANĚK, M. Monitoring problematiky ohroţených dětí v České republice. Median s.r.o.; Nadace Sirius, Praha, 2008. 50 s. ISBN 978-80-902847-0-8. STAŠOVÁ, L. Rodina jako výchovný a socializační činitel. In Kraus, B; Poláčková, V. et al. Člověk – prostředí – výchova. k otázkám sociální pedagogiky. 1. vyd. Brno : Paido, 2001. s. 78 – 87. ISBN 80-7315-004-2. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice : Albert, 1999. ISBN 80-85834-60. ŠEĎOVÁ, K.; ŠVAŘÍČEK, R. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha : Portál, 2007. 384 s. ISBN 978-80-7367-313-0. TAYLOR, P. Applied Theatre: Creating Transformative Encounters in The Community, Portsmouth : Heinemann, 2003. 168 s. ISBN 0-325-00535-4. VALENTA, M. Dramaterapie. 2.vyd. Praha: Portál, 2001, 150 s. ISBN 8071785865.
208
VINE, CH. TIE and the Theatre of the Oppressed. In Jackson T. Learning through theatre: new perspectives on theatre in education. 2. vyd. Abingdon : Routledge, 1993. 295 s. ISBN 0-41508610-8. VOJTOVÁ, V.; NĚMEC, J. Inkluzivní vzdělávání jako faktor socializace dětí se sociálním znevýhodněním. In Němec, J.; Vojtová, V. Vzdělávání ţáků se sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Brno : MUNI PRESS, 2009. s. 21-38. ISBN 978-80-210-5033-4. WINK, J. Critial pedagogy: Notes from the Real World. 3 vyd. Boston, MA: Allyn a Bacon, 2004. YVES, B. Soudobé teorie vzdělávání. Vyd. 1. Praha : Portál, 1998. 247 s. ISBN 80-7178-216-5.
Články ze sborníků:
BRHELOVÁ E., a kol. Divadelní práce v sociální sféře. Reflexe účastníků mezinárodních dílen v Rakousku a Slovinsku. Tvořivá dramatika [online]. 2005, XVI, č. 3, s. 6 – 14. ISSN 1211-8001.
ČERMÁKOVÁ, I. Augusto Boal a dramatická výchova. Tvořivá dramatika, 1999, X, č.1, s. IXII. ISSN 1211-8001. ICHOVÁ, E. Divadlo utlačovaných a Boalové. Tvořivá dramatika, 2008, XIX, č.1, s. 4-7. ISSN 1211-8001. KASÍKOVÁ, H. Divadlo utlačovaných: o zkoušce na revoluci v po(st)revoluční době. Tvořivá dramatika, 2008, XIX, č.1, s. 8-11. ISSN 1211-8001. NAVRÁTIL, P. Sexuální výchova v logoterapeutické perspektivě: výchova k lásce. Scripta bioethica, Brno : Gloria Rosice, 1, 2s. 16-23. ISSN 1213-2977. 2001. NEZVALOVÁ, D. Akční výzkum ve škole. Pedagogika, 2003, roč. 53, č. 3 s. 300-308. ISSN 0031-3815.UCHYTILOVÁ, B. Divadlo forum Augusta Boala. Tvořivá dramatika, 2003, XIV, č.2, s. I-II. ISSN 1211-8001. VALENTA, J. Divadlo fórum – nemluv a hraj! Tvořivá dramatika, 2008, XIX, č.1, s. 1-3. ISSN 1211-8001.
WALTEROVÁ, E. Akční výzkum v podmínkách české školy. In Sborník z III. Konference ČAPV. Brno: MU, 1997. s. 24–29.
WALTEROVÁ, E. Akční výzkum v podmínkách české školy. In Sborník z III. Konference ČAPV. Brno: MU, 1997.
209
Absolventské práce:
BLAHUTOVÁ, M. Příčiny dlouhodobých pobytů dětí v kojeneckých ústavech a dětských domovech: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 2008, 91 s., 10 s. Příl. Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Lenka Gulová, PhD.
CVEČKOVÁ, P. Zachovám se zítra stejně jako dnes? Aneb neviditelné divadlo v kvalitativním výzkumu. bakalářská práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2008, 101 s. Vedoucí práce: MgA. Lenka Remsová.
HRUBÁ, V. Divadlo fórum jako metoda pro skupinovou práci s nezaměstnanými. bakalářská práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2010, 94 s. Vedoucí práce: MgA. Lenka Remsová
MACKOVÁ, R. Divadlo Fórum. Postupy Divadla Fórum Augusto Boala v práci s dospívajícími u nás. diplomová práce. Brno: Divadelní fakulta JAMU, 2002. 235 s.
MAŠKOVÁ, K. Divadlo jako nástroj vedoucí ke kvalitativnímu výzkumu fenoménu street fight u školní mládeţe. bakalářská práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2009, 44 s. Vedoucí práce: MgA. Lenka Remsová
OPLUŠTILOVÁ, A. Divadlo fórum jako nástroj pro změnu postojů. bakalářská práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2007, 85 s. Vedoucí práce: MgA. Lenka Remsová
SOCHA, J. Alternativa prevence sociálně patologických jevů na gymnáziích – divadlo fórum. bakalářská práce. Brno: Pedagogická fakulta MU, 2007, 90 s. Vedoucí práce: MgA. Lenka Remsová
UCHYTILOVÁ, B. Metody a techniky divadla Augusta Boala. diplomová práce. Brno: Divadelní fakulta DAMU, 2003. Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Valenta, CSc.
Webové zdroje:
ACKROYD, J. Applied Theatre: Problems and Possibilities. Applied Theatre Researcher [online]. 2000. ISSN 1443-1726. Dostupné na: www:
.
Association for information systém, 1997, Dostupné na www: .
BENDELAK, O. Teatro Legislativo: Exercício pleno da Cidadania [online]. 2009, [cit. 3.4.2011]. Dostupné na www: .
BITTNER, P. Péče o děti odebírané z biologické rodiny. Systémové doporučení Ligy lidských práv [online]. Liga lidských práv, 2007, 11 s. [cit.04. 03. 2011]. Dostupné na www: .
BITTNER, P.; HAVIGEROVÁ, J.; JANIŠOVÁ, I.; LANGHANSOVÁ, H. Děti z ústavů! Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte [online] Liga lidských práv, 2007, 72 s. [cit.04. 03. 2011]. ISBN 978-80-903473-4-2. Dostupné na www:
Combatants for Peace, 2011, Dostupné na www: .
Děti z ústavů!: Právní a psychologické dopady ústavní výchovy z pohledu ochrany rodiny a nejlepšího zájmu dítěte [on-line]. Liga lidských práv. Praha: Liga lidských práv, 2007, 72 s. ISBN 978-80-903473-4-2. [Cit. 03-03-2011]. Dostupné na www: .
Dostupné na www: .
Dostupné na www: <www.twisfer.org>
DIVADELTA, Divadlo ve výchově – Divadlo fórum. 2010, Dostupné na www: .
Diverse Arts, 2011, Dostupné na www: .
210
Dramatická výchova ve škole, Divadlo utlačovaných a jeho prostředky. 2007, Dostupné na www: .
Festival divadla fórum, Co je Divadlo fórum. 2008, Dostupné na www: .
HAVIGEROVÁ, J. Sanace rodiny po nařízení ústavní výchovy. Via Iuris – Bulletin pro právo ve veřejném zájmu [on-line]. 3. 10. 2007. [Cit. 28-02-2011]. Dostupné na www: .
Hodnocení systému péče o ohroţené děti [on-line]. Odbor prevence kriminality Ministerstva vnitra. Praha, 2007, [Cit. 28-02-2011]. Dostupné na www: .
Kaţdé dítě musí dostat šanci. [Cit. 28-02-2011]. Dostupné na www: .
KULHAVÁ, L.; MORAVCOVÁ, M.; PÍBILOVÁ, A.; ROEDLOVÁ, A. Nedostatečná připravenost mladých lidí odcházejících z dětských domovů pro ţivot ve společnosti. výzkumný projekt OPPA [on-line]. Praha: Fakulta sociálních věd UK, 2010, 47 s. [nepublikováno]. Dostupné na www: .
Legislativní divadlo, 2009, Dostupné na www: .
MASON, R. „Výtvarní pedagogové a akční výzkum“ [online]. Metodický portál, 2009, [cit.04. 03. 2011.]. Dostupný z www: . ISSN 1802-4785.
MASON, R. Výtvarní pedagogové a akční výzkum. Metodický portál [online]. 2009, [cit.04. 03. 2011].ISSN 1802-4785. Dostupné z www: .
Myers, M.D. Qualitative Research in Information Systems [on-line]. 1997, Dostupné na www: .
NÁDVORNÍK, O. Zahrajte si na konflikt. People in need, 2006, Dostupné na www: .
Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohroţené děti na období 2009 aţ 2011. [Cit. 28-02-2011]. Dostupné na www: .
Péče o děti odebírané z biologické rodiny. Systémové doporučení Ligy lidských práv č. 3 [online]. Praha: Liga lidských práv, 2007. [Cit. 03-03-2011]. Dostupné na www: .
IQ Roma servis, Dramatická výchova a divadlo. 2007, Dostupné na www: http://iqrs.cz/search.php?rsvelikost=sab&rstext=all-phpRS-all&rstema=99.
RIEL, M. Understanding Action Research. Pepperdine University, Center for Collaborative Action Research, 2010. [online] datum [cit.04. 03. 2011]. Dostupné na www: .
Siaf, 2007 Dostupné na www: http://www.siafvolterra.it
SOMR, M. Základní metody výzkumu: Vybrané kapitoly z metodologie pedagogického výzkumu. [on-line]. České Budějovice, 2007. [cit 05-03-2011]. Dostupné na www <www.eamos.cz/amos/kat_ped/.../zakladni_metody_vyzkumu.doc>.
Tesol, 2007, Dostupné na www: .
TEMPLE, Ch. Kritické listy 25 [online]. [Cit. 02-03-2009]. Dostupné na www: .
Wikipedia, Theatre from development, 2011, Dostupné na www: .
211
Zákony:
Novela zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. [Cit. 30-01-2011]. Dostupné na www: .
Prezentace MPSV o novele zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. [Cit. 2802-2011]. Dostupné na www: .
Připomínky k novele zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. [Cit. 28-02-2011]. Dostupné na www: .
Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot. Právní komparativní studie. [online] Poradna pro občanství, občanská a lidská práva. Praha: 2006. 134 s. [cit. 04. 03. 2011] Dostupné z www: .
Zásahy veřejné moci do rodičovských práv a jejich dopad na rodinný ţivot. Právní komparativní studie. Poradna pro občanství/Občanská a lidská práva [on-line]. Praha: Nadace Open Society Fund, 2006. 132 stran. [Cit. 03-03-2011]. Dostupné na www: .
Video, film:
REMSOVÁ, L. Divadlo fórum volným pádem (filmový vzdělávací dokument) Neformální skupina - Aletier VIZAGE, 1. vyd. Brno: Dynama, o.s., 2009.
Carboard Citizen's Promotional Video. Dostupné na www: .
An Open Book by ACT NOW, Cardboard Citizen. Dostupné na www: .
Up On The Roof by ACT NOW, Cardboard Citizen. Dostupné na www: .
Cardboard Citizens The Big Anual Review. Dostupné na www: .
Jiné:
Valenta, J. – Remsová, L. - emailová korespondence z 4. 4. 2011.
SOMERS, J. Představení, mezikulturní dialog a souţití: perspektiva anglického venkova. (Přednáška) Brno : PdF MU, 2008.
Workshopy:
José Soeiro: workshop na festivalu PULA Forum Theatre Festival 2008. Augusto Boal: workshop Cardboard Citizens, 2007. Barbora Sántos: workshop na festivalu PULA Forum Theatre Festival 2010. Juliano Boal: přednáška na festivalu PULA Forum Theatre Festival 2010. Adrien Jackson: workshop Cardboard Citizens, 2007.
212
Seznam obrázků Obr č.1: Schematický obrázek modelu divadla fórum jako nástroje prevence Obr č.2: Schematický obrázek modelu divadla fórum jako nástroje sociální změny Obr č.3: Fáze kritického a participačního akčního výzkumu
213
Přílohy Přílohy ............................................................................................................................................... 214 Přílohy k teoretické části ..................................................................................................................... 215 Příloha č.1: Zákony (vyhlášky) přijaté během Boalova mandátu (Boal, 1998 in Uchytilová, 2003, s. 52-53) ............................................................................................................................................. 215 Příloha č.2: Strom divadla utlačovaných ........................................................................................ 217 Obrázek Strom Divadla utlačovaných Přílohy k 1. fázi akčního výzkumu ....................................... 219 Příloha č.3: Scénář- Legislativní divadlo ......................................................................................... 220 Příloha č.4: Rozhovor se sociálními pracovníky .............................................................................. 234 Příloha č.5: Rozhovor s klientem domu na půli cesty ..................................................................... 255 Příloha č.6: Rozhovor s pracovnicí NNO zaměřené na následnou péči .......................................... 263 Příloha č.7: Další rozhovor s pracovnicí NNO zaměřené na následnou péči .................................. 272 Příloha č.8: Shrnující protokol z rozhovoru s klientkou po odchodu z ústavní výchovy ................. 275 Příloha č.9: Nedokončené věty jako metoda pro sběr dat s klienty z domu na půli cesty ............. 276 Příloha č.10: Skupinový rozhovor s klienty domu na půli cesty ..................................................... 277 Příloha č.11: Výsledky otevřeného kódování ................................................................................. 290 Příloha č.12: Paradigmatický model pro jev Sociální izolace .......................................................... 294 Příloha č.13: Paradigmatický model pro jev Nezvládnutý odchod z ústavní péče ......................... 298 Přílohy k 2. fázi akčního výzkumu........................................................................................................ 306 Příloha č.14: Legislativní divadlo - fórum ....................................................................................... 306 Příloha č.15: Legislativní diskuze .................................................................................................... 317 Příloha č. 16: Legislativní divadlo - akční plán ................................................................................ 335 Přílohy k navazujícímu projektu „Zlatá klec“ ....................................................................................... 346 Příloha č.17: Rámcové scénáře k projektu „Zlatá klec“ (navazujícího na projekt Legislativním divadlem ke změně!) ...................................................................................................................... 346 Příloha č.18: Scénář- Příběh Davida ............................................................................................... 347 Příloha č.19: Scénář- Příběh Magdy (1) .......................................................................................... 353 Příloha č.20: Scénář- Příběh Magdy (2) .......................................................................................... 360 Ostatní přílohy ..................................................................................................................................... 367 Příloha č.21: DVD - DIVADLO UTLAČOVANÝCH a JEHO MOŽNOSTI v SOCIÁLNÍ PEDAGOGICE ...... 367
214
Přílohy k teoretické části Příloha č.1: Zákony (vyhlášky) přijaté během Boalova mandátu (Boal, 1998 in Uchytilová, 2003, s. 52-53) „Během čtyřletého volebního období vzešlo z Boalovy práce 34 návrhů zákona, ze kterých bylo uzákoněno těchto třináct: 1) Zákon 2384/95 – Všechny městské nemocnice musí mít lékaře specializované na geriatrické nemoci a problémy. (První zákon, který Boal prosadil. Do této doby nemocnice tyto specialisty neměli.) 2) Zákon 2384b/95 – Všechny městské nemocnice musí mít určitý počet lůţek vybavených pro geriatrickou péči. (Do této doby staří lidé, které přivezla do nemocnice rychlá záchranná sluţba, nemohli zůstat v nemocnici přes noc.) 3) Zákon 1174/95 – Všechny městské nemocnice musí být schopny poskytnout starším pacientům moţnost doprovodu příbuzných, či přátel. (Je zřejmé, ţe přítomnost blízké osoby prospívá pacientově rehabilitaci.) 4) Dodatek k Městské ústavě: 33, 35, 36, 37, 38 a 42/95 – Veškeré léčby mentálních nemocí, které způsobují trvalé následky, jsou zakázány. (Mezi tyto dodatky patří „věznění“ v místnostech s přísnou ochranou, elektrické šoky, jakákoli fyzická i psychická agrese, apod. 5) Zákon 35/95 – Všechny veřejné telefonní budky musí být umístěny na vyvýšeném, specifickém podstavci, aby byli snadno identifikovatelné pro nevidomé. (Telefonní automaty umístěné na svaţujících se podstavcích byli častou příčinou váţných zranění.) 6) Zákon 848/96 – Všechny závěsné odpadkové koše (zabezpečené proti kočkám a psům) musí stát také na vyvýšeném podstavci, z důvodů uvedených u zákona předešlého. 7) Zákon 2449/96 – Jedna ze státních škol v Riu dostala název „Svobodný Timor“. (V této době téměř nikdo v Riu neslyšel o Indonéské genocidě ve Východním Timoru.) 8) Zákon 2528/96 – 7. prosinec je uznán Dnem solidarity s obyvateli Východního
Timoru. (Jedná se pouze o symbolický akt.) 9) Zákon 1308/95 – Město je povinno zajistit plastikové pytle pro trhovce, na úklid odpadků po skončení prodeje. (Tímto mělo být ukončeno obtěţování obyvatel zápachem z hnijících zbytků. Návrh přišel od chudých trhovců, kterým na tento úklid chyběli prostředky.) 215
10) Zákon 2493/96 – Casa das Palmeiras (Palmový dům - zařízení pro mentálně nemocné pacienty) byl prohlášen za „veřejně prospěšný“. (Tímto mu byla umoţněna nejrůznější legální privilegia, jako například zproštění daňové povinnosti.) 11) Zákon 1119/95 – Všechny motely jsou povinny účtovat stejnou cenu pro všechny páry, bez ohledu na jejich sexuální orientaci. (Tyto hotely jsou určeny pro krátkodobé pobyty do čtyř hodin, takţe hosté nejsou nuceni platit cenu za celý den a noc. Některé z těchto hotelů účtovali o 50% vyšší cenu pro homosexuály a dokonce aţ o 100% více pro lesbické páry. ) 12) Zákon 1485/96 – Všechny státní školy musí zajistit moţnost hlídání dětí svých učitelů, ostatních zaměstnanců i studentů. (Rodiče mají moţnost vybrat si zařízení, kde pracují, nebo školu nejbliţší jejich bydlišti.) 13) Nejdůleţitější zákon: Dodatek k Městské ústavě 43/95, který upravuje zákon 1245/95 - Zákon na ochranu svědků. Tento zákon vytváří povinnost města ochránit svědky trestných činů v souvislosti se Zákonem 1245/95. (Mimo jiné město je povinno poskytnout ubytování z dosahu nebezpečné oblasti, novou práci, prozatímní a fiktivní identitu po dobu trvání ohroţení, podporuje meziměstské dohody o přepravě svědků. Tento zákon, první tohoto druhu v Brazílii, byl impulsem pro přijetí stejného zákona i u dalších měst a podkladem pro zákon státní.)“
216
Příloha č.2: Strom divadla utlačovaných Divadlo utlačovaných A. Boal přirovnává k ţivému stromu. Mezi všemi technikami divadla utlačovaných existuje striktní vztah, neboť jejich kořeny vyrůstají ze stejné půdy jako etika, politika, historie a filosofie. Hnojivem pro tuto půdu je nový projekt divadla utlačovaných, který je pojmenován jako estetika utlačovaných, a který směřuje k rozšiřování kapacity vnímat svět skrze všechny prostředky umění a ne pouze skrze divadlo. Ovoce, které uzraje na stromě divadla utlačovaných, dopadá na ţivnou půdu, čímţ je završen koloběh a dosaţeno efektu multiplikace. Synergie vytvořená poznáním vlastního útlaku produkuje další práci s různými skupinami utlačovaných, a tím dochází k postupné transformaci světa. Důleţité je nejenom poznání vlastního útlaku, ale také poznání útlaku druhých. Solidarita s novými skupinami je nezbytnou součástí divadla utlačovaných. Kořeny se spojují do jednoho kmene. Ten v divadle utlačovaných tvoří hry, protoţe jsou podobné ţivotu v societě. Stejně tak jako společnost, i hry mají svá pravidla. a kromě pravidel hry vyţadují od hráčů také tvůrčí svobodu. Tedy ani ţití našeho ţivota nemůţe znamenat bezduchou poslušnost. Hra se neobejde bez pravidel a ţivot bez svobody. Hry nám pomáhají odmechanizovat naše tělo a osvobodit naši mysl od kaţdodenních rutinních úkolů, které se váţí k naší práci, ekonomice, environmentálním a sociálním podmínkám ve kterých ţijeme. (Naše tělo při hře i v práci vytváří podněty a zároveň reaguje na ty, které přijímá a tím vytváří svalovou masku, která je stejně silná jako maska sociálního chování. Obě pak působí přímo na myšlení a emoce, které se tímto stávají rozvrstvenými. Slovo je největším vynálezem lidského bytí. Vynález slova však sebou nese důsledek oslabení dalších forem vnímání. Umění je hledání pravdy skrze prostředky našeho smyslového vnímání. v divadle obrazu je slovo upozaděno. Důraz je kladen na rozvíjení jiných forem poznání skrze tělo, výrazy tváře, předměty, vzdálenosti a barvy, které nás nutí rozšiřovat náš rejstřík ukazatelů, v němţ jsou ukazatel , a to, co je označované, neoddělitelné, jako slzy patří neoddělitelně ke smutku a naopak úsměv k naší tváři. Tento jazyk je upřednostněn před symbolikou slov, které nás oddělují od konkrétní, smysly vnímané reality. Novinové divadlo je soubor deseti technik, které transformují novinové články a později i veškerá mediální sdělení do divadelních scén, v nichţ jsou kombinovány formy obrazu a slova s cílem demystifikovat relativitu nestrannosti médií. Existence médií je vţdy závislá na těch, komu slouţí. Nemohou být nestranná, protoţe se vţdy potřebují zavděčit těm, kdo umoţňují jejich existenci. Smyslem novinového divadlo je odhalovat významy skryté mezi řádky. Podobný analytický proces se odehrává v introspektivních (sebe pozorujících) technikách systému Duha Touhy, které uţívají slov, a hlavně obrazů, ke zviditelnění 217
našich zvnitřněných útlaků. Obrací se na nás jako jednotlivce, avšak s akcentem na hledání rezonance ve skupině, neboť smyslem techniky je ukázat, ţe naše vnitřní útlaky mají svůj původ v našem sociálním ţivotě. Divadlo forum je nejznámější a nejrozvinutější technikou stromu divadla utlačovaných. Diváci, kteří se stávají herci, jsou vyzváni k participaci na jevišti. Zde, skrze divadelní prostředky a nikoli pouze skrze slova, mohou vyjádřit své myšlenky, touhy a strategie, které se mohou stát paletou moţných nápadů pro řešení konfliktů v reálném ţivotě. Divadlo forum nekončí po odehrání představení, ale samotné představení je teprve začátkem pro nutnou sociální transformaci. Je cvičením pro budoucí akci v našem reálném ţivotě. Divadlo utlačovaných ve všech svých formách se vţdy snaţí o transformaci společnosti směrem k osvobození utlačovaných. Divadlo utlačovaných je jak samotnou akcí, tak přípravou na akci v reálném ţivotě. „Jak všichni víme, nestačí pouze interpretovat realitu: je nezbytné ji také měnit!.“ „As we all know, it is not enough to interpret reality: it is necessary to transform it!“(Boal, 2006, s.6) Moţné cesty změny lze také hledat v divadelně realizovaném konání v reálném ţivotě, divadle nezjevených forem, kde si náhodný divák svého diváctví není vědom. Jedná se o interpretaci fikce do reality a zároveň interpretaci reality do fikce. Role diváka a herce se překrývá, diváci mohou zasahovat do řešení problémové situace, která byla divadelně připravená, avšak odehrává se v reálném ţivotě na náměstí nebo v dopravních prostředcích. Přímé akce v kontextu divadla utlačovaných vyuţívají divadelních prvků, jako jsou masky, písně, tance, choreografie apod. v protestních demonstracích, rolnických pochodech, světských průvodech, přehlídkách, setkáních dělníků a jiných organizovaných skupin atd. V Brazílii, ani nikde jinde na světě, nefungují zákony vţdy ve prospěch lidí. Legislativní divadlo je spojením divadla fórum a konvenčních rituálů parlamentů s cílem formulovat logicky promyšlené a ţivotaschopné předlohy zákonů. z tohoto místa potom následuje rutinní cesta prosazení zákona od jeho prezentace v legislativní komoře a přes tlak na zástupce legislativy k jeho prosazení. CTO Rio takto prosadilo 15 místních zákonů a 2 zákony celostátní. Smyslem celého stromu divadla utlačovaných je zplodit úrodu - plody, semena a květiny: „Náš vytouţený cíl je, aby divadlo utlačovaných se nejenom snaţilo o pochopení reality, ale přeměnilo ji tak, jak bychom si přáli. My, utlačovaní.“ (Boal, 2006, s.4-7)
218
Obrázek Strom Divadla utlačovaných
219
Přílohy k 1. fázi akčního výzkumu Příloha č.3: Scénář- Legislativní divadlo
Postavy Magda: Odchází z dětského domova, chce být svobodná a nezávislá, ale neví, jak se o sebe postarat. „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je ... Ţe celou dobu.. . Já uţ se těším, aţ vypadnu z ... děcáku a budu ţít..“ (Klient 2) Zíbrtová: Snaţí se pomoci dětem odcházejícím z ústavní péče, má vůli něco změnit a jde za svým cílem, nakonec ale podléhá davu. Ředitelka DD: Přesvědčena o tom, ţe systém přípravu na odchod mají zajištěnou. Ona vše dělá nejlépe a nejlépe ví, co děti potřebují. Nechce, aby jí kdokoliv mluvil do její práce, uzavírá domov před nabídkami jakékoliv spolupráce. „ [Systémovou chybou je]Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5) Teta Věra: Je hodná a chce Magdě pomoci, na druhou stranu ví, ţe nemůţe překročit určité meze. Myslí si, ţe by příprava na odchod z dětského domova měla být podpořena programy zvenčí. „...my tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. ... jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 1-2) Kamarádka: Je pryč z dětského domova, ví, jak je to těţké, moţná by chtěla Magdě pomoci radou, ale nechce otevírat svou minulost a to, co uţ je za ní. Úřednice: Dělá rutinní práci, není příliš ochotná. Děti z dětského domova bere jako ty „co nikdy nic neví.“ Prodavačka: Jde jí především o to, aby měla co největší trţbu. Kolemjdoucí: Nemají čas zabývat se cizími problémy. Systém: Hromadná postava v maskách. z jeho strany přichází útlak, představuje chybu v systému ústavní péče. „Stát to neřeší, protoţe ... ze zákona ústavní peče končí ... plnoletostí a pokud ten člověk studuje, a ... domluví se a dají ... ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti... ale on odejde a ... stát ... neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho ... kurátoři ani nepředají na sociálce. Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt ... se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat ... bydlení a občas existují nějaké ... sociální 220
... byty, ale … těch je tak málo oproti ... širokému poli zájemců.“ (Sociální pracovnice NNO, s. 4)
Stupně systému Konference: Členové konference představují zástupce neziskových organizací a dětských domovů. Většina z nich chápe problém paní Zíbrtové a to, čeho chce dosáhnout, nechtějí s tím ale mít nic společného. Záleţí jim hlavně na fungování jejich vlastní organizace. „Nízký“ politik: Má zájem na změně, ale nechce si nic brát na vlastní zodpovědnost. Sám je utlačován systémem. „Vysoký politik“: Dává přednost takovým změnám, které přilákají hlasy voličů. Scény: My vás nepotřebujeme. (Ředitelka, Zíbrtová) V děcáku – nabídka neziskovky ředitelce. Zíbrtová klepe na dveře. Ředitelka: Dále. Zíbrtová: Dobrý den, paní ředitelko Ředitelka: Dobrý den, Jeţová. Zíbrtová: Zíbrtová. Ředitelka: Aaa, Věra uţ mi říkala, ţe přijdete, posaďte se. Zíbrtová: Já jsem Vám přišla představit a nabídnout program přípravy na odchod dětí z náhradní péče. My jsme o tom mluvily s Vaší sociální pracovnicí a prý ten náš program navazuj na to, co tu máte vy. Ředitelka: Ano…já samozřejmě znám tyto programy, máme jich tady spoustu. v tomto směru jsou naše děti kvalitně zásobovány informacemi. a dostáváme spoustu podobných nabídek z různých neziskových organizací. Zíbrtová: (Povzdech) Já vím. Ale my máme úplně nový program, kde se snaţíme vycházet z potřeb dětí, jak můţete tady vidět. (leták) Ředitelka: Ukaţte, ano…. Vy nabízíte nácvik praktických dovedností, jak tady čtu…to je zajímavé…. Víte, mně osobně váš program velmi zaujal, máte to moc hezky zpracované, ale abych byla upřímná, nevím, jestli děti projeví dostatečný zájem. Zíbrtová: Ale absolvování těchto programů je pro budoucnost dětí klíčová. Ředitelka: To já samozřejmě chápu, ţe je to důleţité. My se je samozřejmě snaţíme pro tyto věci motivovat, ale děti jsou uţ přehlceny, opravdu vám tady účast nemohu zaručit. 221
Navíc jistě znáte ten jejich pocit, ţe ony vědí vše nejlépe a do jejich vlastního ţivota jim nemá kdo co mluvit. Ale podívejte, my to dáme na nástěnku a probereme to na poradě, ano? Zíbrtová: To budete hodná. Tak já Vám za týden zavolám. Ředitelka: To je v pořádku, nejdříve to musíme probrat s kolegyněmi a my se Vám pak ozveme. Zíbrtová: Tak děkuji, na shledanou. Ředitelka:Na shledanou. „ [Systémovou chybou je]Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5) „Jako neformálně v dětském domovu nám říkají, pokud jde dítě do domu na půli cesty znamená to, ţe naše práce nebyla dobrá... berou to jako svoji prohru, neberou to jako návaznost.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 1) „Taky vnímáme, ţe bychom s tím klientem potřebovali pracovat dřív, neţ nám sem přijde.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5) Nikoho cizího tady nechci. (Vychovatelka, Ředitelka) Ředitelka jde s papíry, potká se s vychovatelkou Věrou. Vychovatelka: Báro dobrý den, prosím vás chtěla jsem se zeptat, jak to dopadlo s tou paní Zíbrtovou? Dohodly jste se? Ředitelka: No já jsem naznala, ţe to u nás není potřeba, protoţe prakticky něco podobného vlastně sami děláme ţe? Vychovatelka: Jo ale my jsme se bavili, ţe ty programy na sebe tak přesně navazují a ţe by nám byli ochotni vyjít vstříc. Ředitelka: Ale Věrko, vy si snad myslíte, ţe nám tady něco chybí? Vţdyť to máme tak komplexně rozpracované. Vy to s těma dětma tak umíte. Vţdyť vás mají rádi. a sama víte jak je pro ně těţké zvykat si na nového člověka. Vychovatelka: Ale já si myslím, ţe nám tady něco takového prostě chybí. Ředitelka: Ale Věrko, to přece není potřeba, navíc vy to s těma dětma tak umíte. Vţdyť vás mají rádi. a sama víte jak je pro ně těţké zvykat si na nového člověka. Vychovatelka: A nechcete nad tím ještě popřemýšlet? Ředitelka: No dobře já to ještě promyslím, zatím nashle.
222
„...my tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. ... jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci, se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme, aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 1-2)
Na přípravu kašlu. (Kamarádka a Magda) V obchodě na nákupech, Magda se potká s kamarádkou Marťou Magda: Jeţiš čaaaaaaau Marťo, co ty tady? Kamarádka: Tyjo, ahoj Magdo, no co ty tady? Magda: Jak se máš? Kamarádka: No jde to, vod tý doby co sem z děcáku, tak je to jako na houpačce. Magda: Jak to? Venku to přece musí být super! Kamarádka: Hm, já se o tom nechci bavit. Ale nějak to zvládám. a jak se máš ty? Co novýho v děcáku? a co teta Lída, ještě tam dělá? Magda: Né, ta uţ je dávno pryč. Kamarádka: Jé, to je škoda, to byla dobrá vychna, vypadala, ţe vydrţí. Magda: Jo, nebyla špatná, ale, vţdyť to znáš, tam se to pořád střídá, ty nejlepší vţdycky odejdou. Kamarádka: To je fakt. a co ty, počkej, ty bys měla taky teď nějak odcházet ne? Magda: Jó, hrozně moc se těším, protoţe teď do nás cpou pořád nějaký programy… Kamarádka: Jaký programy? Magda: Nějaká příprava na ţivot nebo co, strašnej vopruz a nuda. To nepotřebuju ne. Hlavně, ţe vypadnu, se o sebe nějak postarám. Kamarádka: A máš uţ nějaký bydlení nebo práci? Magda: Né, na co, to se nějak udělá. Však ty taky nějak bydlíš ne? Kamarádka: No to ale tak jednoduchý nebylo, jak si představuješ. Být tebou, tak tam chodím. Magda: Jé to je hezký tričko. Kamarádka: Hmm, jak myslíš. „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je ... Ţe celou dobu.. . Já uţ se těším, aţ vypadnu z ... děcáku a budu ţít..“ (Klient č.2, s. 10) „Tohle [hospodaření s penězi]třeba moc nechápou z těch dětských domovů nebo ústavu, kdyţ nám ty děti dávají, protoţe oni vlastně vše řeší za ně, zařizuji za ně.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 4)
223
„Všechno pro ně je samozřejmost … vůbec jim nedochází, ţe ty peníze si nikdo netiskne.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 6) „je to.. jak kdyby pustili malé kuřátko do světa a ti supi tě úplně oklovaj ..., i ty druhý děcka, nepoznáš darebáka, nepoznáš to, protoţe ten domov je taková ulita.“ (Klient č.2, s. 6)
Konečně z děcáku. (Magda) Magda v ţivém obraze, světlo na Magdu. Magda: Konečně venku z děcáku. a co udělám s tolika prachama? Půjdu pařit s kámošema, koupím pořádný hadry... Ale prvně potřebuju novej mobil. „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je ... Ţe celou dobu.. . Já uţ se těším, aţ vypadnu z ... děcáku a budu ţít..“ (Klient č.2, s. 10) „To já jsem zase rozhazoval peníze. Ţe jsem ... nepoznal ... hodnotu ... peněz, vţdycky jsem měl všechno pod nosem, tak vlastně, ţe jo. Kupoval jsem si kamarády, no, přesně tak no. Chtěl jsem ohromit své okolí, abych byl ten nejlepší.“ (Klient č.5, s. 10) „..Oni mají našetřené nějaké peníze svoje. a to jsou peníze, které jim musíme dát k dispozici opravdu, podle toho jak chtějí oni. Tam bohuţel, i kdyţ to jsou kolikrát třeba deseti tisicové částky, tak ty peníze jsou třeba během týdne pryč.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 4) Ale ten dražší je přesně pro vás. (prodavačka, Magda) V obchodě. Prodavačka: Tak který si teda vyberete? Magda: Kdyţ mně se fakt strašně líbí tady ten červený, ten je hezký… je ale draţší, ţe? Prodavačka: Je, o tisíc korun. Tady ten stojí 6000 a ten červený 7000. Magda: No jo, ale je červenej a já jsem vţdycky chtěla červenej Prodavačka: A má více funkcí. Navíc se k vám přesně hodí. Magda: … ale tak teda jo, já si ho vezmu. Prodavačka: Ano, tak já vám ho zabalím…. Magda: To ani nebalte, já si ho vezmu rovnou. 224
Prodavačka: Tak 7000 poprosím… děkuji. Tady ho máte, na shledanou. Magda: Naschle.... Ale komu vlastně zavolám? „Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy... pokud tam není takový ten základ, ... pokud se s tím nepracuje...“ (Sociální pracovnice NNO, s. 3)
Ale já potřebuju prachy hned. (Magda, úřednice) Na úřadě. Úřednice:Dále. Magda: Dobrý den, já jsem si přišla tady s těma papírama…pro nějakou práci, kdybyste pro mě měli… Úřednice:Dobrý den, aha, ţádáte o práci, tak mi to ukaţte…tady ten papír ještě nemáte vyplněný, tak si to dopište. a dejte si pozor na kolonky, tady to všichni pletou, tak ať Vám to nemusím vracet. Magda: Hm…tak to snad zvládnu…. Úřednice: Ještě Vám tady chybí trvalé bydliště. Magda: No já jsem právě úplně nevěděla co tam napsat. Teď jdu k našim, ale do teď jsem bydlela na Kamencích. Úřednice: No jo, vy jste z děcáku, ty nikdy nic nevěděj. a co máte v občance? Ukaţte, dejte mi to, já vám to radši vyplním…. Úřednice: a o jakou práci byste měla zájem? Magda: No já jsem vyučená kosmetička, tak to by se mi líbilo. Taky někde v okolí, abych to neměla moc daleko. Úřednice: Tak já si to tady zaloţím a 12.12. se tady zastavte. Magda: Coţe, to je aţ za měsíc! Ale já potřebuju ty prachy hned. Úřednice: Nejdřív vám snad musíme sehnat práci, abyste mohla začít vydělávat. Magda: A co podpora v nezaměstnanosti? Úřednice: Na to ale nemáte odpracovanou dostatečnou dobu. Magda: Hm…Peníze snad dostávají i ti, co nepracujou, ne? Úřednice: To ale musíte zajít na sociální odbor. Magda: Aha, tak to jo. Naschle… Úřednice: Na shledanou. „Tohle [hospodaření s penězi]třeba moc nechápou z těch dětských domovů nebo ústavu, kdyţ nám ty děti dávají, protoţe oni vlastně vše řeší za ně, zařizuji za ně.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 4) „Všechno pro ně je samozřejmost … vůbec jim nedochází, ţe ty peníze si nikdo netiskne.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 6) 225
„Sociální pracovnice, ona uţ tam ty zákony psala, coţ já neznám, tak nám to psala a já jsem to jenom podepsal.“ (Respondent č. 7, s.3) „Oni mají opravdu nereálné očekávaní, ţe bychom jim měli dát pevný reţim, ţe bychom jim měli dát jídlo, ţe je prostě pořád budem vodit za ručičku...“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 4) ... „Nejsou zvyklí, ţe si mají zařizovat ty věci sami. Oni jsou zvyklí, ţe to někdo zařizuje za ně a berou právě i automaticky, ţe to někdo zařizuje, takţe ani nepřijdou poţádat nebo říct tohle potřebuju.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 6) „Očekávají pokračování té ústavní výchovy..“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 4) Nepůjdu někam, kde chcípl pes. (Magda, teta) Zpátky v děcáku - Magda přichází, teta skládá prostěradla (v novější verzi teta zametá, scéna je více rozpohybovaná). Magda: Čau, této, já ti s tím pomůţu. Teta: Ahoj Magdo, co tady děláš? Magda: Já jsem sem přišla dneska přespat. Teta: Jak přespat? Magdo, vţdyť přece víš, ţe to nejde. Uţ jsi přece pryč z domova. Magda: Teto, ale já nemám kde spát, prosím aspoň jednu noc. Teta: No a co doma? Magda: Tam to nejde. Matka mě vyhodila, protoţe jí prej nedávám prachy na domácnost. a stejně tam o mě nikdo nestojí. Teta: Hm… No tak ještě jsme ti dávali ty kontakty, bylas tam? Magda: Nooo. Jooo, byla, ale tam není místo. Teta: Ty jsi byla jenom tady ve městě, ţe jo? Magda: No jasně, protoţe tam jsou všichni od nás. Jinam nikdo nechodí. Teta: Ale to je jasný, ţe tam nebude místo, kdyţ tam jdou všichni. Je tam nával. a jinde jsi nebyla? Magda: Ne. Jinde nikoho neznám. a nepůjdu někam, kde chcípl pes. a vůbec, já uţ nikam takhle nechci. To je furt jak v kriminále, furt něco musím. Já uţ chci být dospělá, přijít kdy chci, dělat co chci. Furt něco nemuset. Teta: Co musíš je vyřešit si tuhle situaci. Magdo, uţ se o sebe musíš postarat sama!!!! Magda: Teto aspoň jednu noc. Prosííííím. Já nemám kde spát. Teta: Já tě tady nemůţu nechat. Vţdyť je to nezákonný. To by pak takhle mohl udělat kaţdej! Magda: Této, já to na tebe neřeknu, to se nikdo nedozví. Teta Lída by mě tady nechala. Teta: Tak dobře, dneska přespíš u mě, Magda: Jé, děkuju, jsi zlatá. 226
Teta: No ale počkej! Pod podmínkou, ţe hned zítra půjdeš a vyřídíš si to. Magda: Ano, slibuju. Díky teto! „To ubytování, to je opravdu problém. … Jsou tam děti … dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou.“ (Klient č.2, s. 2) „Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient č.1, s. 3) „Ţe [vychovatelé v DD] dokáţou pomoct psychicky.“ (Klient č. ?, s. 8) „Dětský domov má ještě dva roky povinnost jim podávat nějaké poradenství... ty děcka, které tam jsou zvyklé na ty tety, tak se na ty tety obracejí.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 4) „Nepůjdu někam, kde chcípl pes.“ „Patnáct míst, jako kapacita není naplněná. o tu sluţbu tady v tom prostředí není takový zájem. My spadáme pod [město], ale víceméně tím, ţe jsme od [města] je to pro nás trošičku problematické.“ „Já si myslím, ţe ... by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Je toho opravdu málo... Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku. a pak to vede … k tomu, ţe … děcka, kor z domova, který … nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, pak to vede k ... drogám, kriminalitě, alkoholu, prodeji holek...“ (Klient č.2, s. 2) Nenaplnili jste kapacitu, nejste potřeba. (Magda, Zíbrtová) V následné péči, Zíbrtová vaří a Magda přichází děkovat) Magda: Ahoj Petro, co vaříte? Zíbrtová: Zeleninovou polívku. Magda: Můţu vám nějak pomoct? Zíbrtová: No jasně, podej mi prosím tě vegetu. Magda: Víte, já jsem vám chtěla něco říct. Zíbrtová:Poslouchám. Magda: No já jsem nakonec ráda, ţe jsem tady. Ţe je to tady vlastně hrozně dobrý. i to ţe je nás tady tak málo. Je to takový rodinný a taková dobrá atmosféra tady je. Tak jsem vám chtěla poděkovat, ţe jste nám všem takhle pomohli. Zíbrtová: No to jsem moc ráda, ţe si to myslíš. Ale měla bych ti něco říct. Prostě nemyslí si to všichni, ţe je to tady tak dobré. Magda: Jak jako? a kdo si to nemyslí? 227
Zíbrtová: Nemyslí si to lidi, kteří o tom rozhodují víc neţ my. Magda: A co to jako znamená? Zíbrtová: Ţe to tady budeme muset zavřít. Magda: Jak jako zavřít? Zíbrtová: No prostě nedostaneme peníze, protoţe vás je tu tak málo a bude se to tu zavírat. Magda: Jako ţe uţ tady nebudeme bydlet? Zíbrtová: Jo přesně tak, ţe uţ tady nebudeme bydlet. Magda: A kde jako budeme?! Zíbrtová: Něco zkusíme vymyslet. Magda: To je fakt výborný. Člověk konečně najde nějaký zázemí, kam patří, a nakonec musí někam do háje. Zíbrtová: Hele mě to mrzí stejně jako tebe ale nemůţu s tím nic udělat, jsem jenom zaměstnanec. „Neustále se dostáváme do konfliktu s tím, ţe ... naše financováni je dáno tím, abychom měli určitý počet klientů. Takţe ... pak se hraje na to, aby byl dostatečný počet klientů.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 2) … Předpisy hovoří jasně! (Magda, Zíbrtová, systém) Systém nasazuje masky, hlavní postava systému jde pomalu dopředu (hra s maskou), začne dialog a lepení- Systém lepí pásky přes Magdu a Zíbrtovou, ostatní postavy ze systému se pomalu seskupují do útvaru. Průběh dialogů: lepení – štronzo – slovo – slovo – lepení Magda: Já nechci pryč. Systém: Ale tady zůstat nemůţeš. Zíbrtová: a co s nimi jako bude? Systém: To není moje/naše věc. Magda: To není fééééééééééér. Systém: Předpisy hovoří jasně. Zíbrtová: Vţdyť to má smysl i pro těch pár lidí! Systém: Nenaplnili jste kapacitu, nejste potřeba. Magda: Petro! Systém zalepí páskou ústa Magdy. Systém, který se mezitím seskupil v útvar, začíná útočit na Zíbrtovou. Pomalu se k ní posouvají a tlačí ji i Magdu na kraj jeviště, vydávají nepříjemný zvuk, který se zintenzivňuje. Na signál Systém chňapne po Zíbrtové. Začne ji tlačit s protitlakem dolů a do středu jeviště. Zíbrtová zakřičí NEEEEEEEEE a rozrazí Systém, ten si během rozraţení sundá masku, tím přestává být systémem a stává se davem veřejnosti:
228
(Magda od této chvíle zůstává přítomna na scéně jako torzo. Postupně ze stoje se choulí na zem v pomalém pohybu aţ do konce celého divadla, kdy leţí na zemi na straně jeviště, ale stále viditelná.) „Stát to neřeší, protoţe ... ze zákona ústavní peče končí ... plnoletostí a pokud ten člověk studuje, a ... domluví se a dají ... ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti... ale on odejde a ... stát ... neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho ... kurátoři ani nepředají na sociálce. Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt ... se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat ... bydlení a občas existují nějaké ... sociální ... byty, ale … těch je tak málo oproti ... širokému poli zájemců.“ (Sociální pracovnice NNO, s. 4) „
Stejně to jsou všichni kriminálníci. (kolemjdoucí, Zíbrtová) Dav se pohybuje po jevišti, vytváří atmosféru denního shonu na ulici. Zíbrtová se je snaţí oslovit. Vţdy na hudbu se dav pohybuje. Kdyţ se hudba ztiší, štronzo a ozve se replika. Zíbrtová: Prosím Vás. Kolemjdoucí 1: Promiňte, nemám čas Kolemjdoucí 2: Myslím, ţe jsou důleţitější problémy neţ tenhle Kolemjdoucí 3: Tomu nerozumím a asi mě to ani nezajímá Kolemjdoucí 4: Stejně jsou to kriminálníci Kolemjdoucí 5: No tak se nějak dohodněte, ty děcáky a neziskovky. Co já s tím mám dělat? „…nebo nedostatečně … propagovaná záleţitost. Spousta mýtů, předsudků kolem toho, a pak je to taky demotivační pro ... případné zájemce o ty dospělé lidi a tu pěstounskou péči.“ (Sociální pracovnice NNO, s. 3-4) Nechápu, proč chcete měnit systém, který tolik let funguje. (Zíbrtová, 4 členové konference) Na scéně jsou vidět tři stupínky a na nich rozmístěné postavy, které zobrazují systém. Zíbrtová postupně jde na všechny úrovně stupínků. Scény se rychle střídají, jsou prostřiţené světlem. Konference neziskových organizací. Zíbrtová: Kolegové, tato situace je neúnosná! Máte stejné problémy jako my? Člen 1: My tyto problémy samozřejmě známe, ale nás se momentálně netýkají. 229
Zíbrtová: No jo, jenţe je nesmysl, ţe nás někdo posuzuje podle počtu klientů a ne podle kvality sluţeb Člen 2: No jó, my jsme se to snaţili prosadit, ale na to jsme moc nízko, na to jsme malí páni. Zíbrtová: Jenţe jsme se to snaţili prosadit kaţdý sám za sebe, kaţdý zvlášť! Kdyţ se spojíme a budeme táhnout za jeden provaz, tak přece dokáţeme mnohem víc! Člen 3: Ano v tom máte naprostou pravdu, v tom s vámi souhlasím. Člen 4: No já teda nechápu, proč nabouráváte systém, který tolik let funguje, vţdyť to všechno selhává jenom na neschopnosti některých lidí! Zíbrtová: Ale my přece nejsme neschopní! a sami jste říkali, ţe jste ty problémy měli, ţe je máte, ţe jste se je pokoušeli řešit, ale ţe vám to samotným nešlo, kdyţ se spojíme, tak přece můţeme dokázat mnohem víc! Pomůţete mi? Přidáte se? Člen 1: Nezlobte se, ale jak jsem říkala, nás se to momentálně netýká. (Nasadí si brýle.) Zíbrtová: a co vy? Člen 2: No, já si prostě myslím, ţe na to jsme malí páni. (Nasadí si brýle.) Člen 3: Sama jste říkala, ţe v jednotě je síla! (Nasadí si brýle.) Člen 4: No, víte, nás dětských domovů se tato problematika prakticky vůbec netýká. Stejně byste s tím musela výš! (Nasadí si brýle.) Zíbrtová: Já k tomu nechci být lhostejná! Zkusím to i bez vás. (trošku sklesle a rezignovaně) „...my tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. ... jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci, se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme, aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty, s. 1-2) „ [Systémovou chybou je]Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5) Jako neformálně v dětském domovu nám říkají, pokud jde dítě do domu na půli cesty znamená to, ţe naše práce nebyla dobrá... berou to jako svoji prohru, neberou to jako návaznost.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 1) „Taky vnímáme, ţe bychom s tím klientem potřebovali pracovat dřív, neţ nám sem přijde.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 5)
Kolego, jsou důležitější věci. (Zíbrtová, úředník) 230
Úředník: Ano to je opravdu zajímavá problematika, myslím, ţe by se s tím mělo něco dělat, ale ze své pozice nic nezmůţu Zíbrtová: a podpoříte mě i výš? Úředník: Samozřejmě, máte moji plnou podporu. „Myslim si, ţe jeden velký problém, který je systémový je adresa trvalého bydliště. My dostanem klienta, který má trvalé bydliště 300km odtud a nemá ani korunu. a je potřeba, aby se zaregistroval na pracáku, tady ho nevezmou a on musí jet. Tohle je jeden velký kámen úrazu... kdyţ se nám daří komunikovat s tím zařízením dřív, tak to zařízení udělá. Vezme ho do auta, má na to moţnosti, protoţe oni na to finance mají, aby s ním ten domov ty věci objezdil, dřív neţ dojde sem. Ale pokud uţ je tady tak my na to finance nemáme.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 6) „I kdyţ jsme zařízení [města 1], tak paradoxně nejvíc k nám chodí [město2], [město 3].“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty, s. 1)
Máte pravdu, to je důleţitější problém. (Zíbrtová, úředník, systém) Systém: Kolego, tohle není přece naše priorita, my teď řešíme úplně jiné a důleţitější věci. a zajímá to vůbec někoho? Zíbrtová: Ale já jsem veřejnost a mě to zajímá. Systém: Kolego, podívejte se, uvědomte si, ţe to je běh na dlouhou trať, těţko vám to někdo podpoří. a víte jak to je, kdyţ jste v něčem sám, budete z toho mít jenom problémy. Ale jak myslíte. (Nasadí si brýle a podá brýle úředníkovi.) „Stát to neřeší, protoţe ... ze zákona ústavní peče končí ... plnoletostí a pokud ten člověk studuje, a ... domluví se a dají ... ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti... ale on odejde a ... stát ... neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho ... kurátoři ani nepředají na sociálce. Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt ... se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat ... bydlení a občas existují nějaké ... sociální ... byty, ale … těch je tak málo oproti ... širokému poli zájemců.“ (Sociální pracovnice NNO, s. 4)
Úředník přijme brýle a popřeje hodně štěstí. Zíbrtová schází dolů, postupně ztrácí barvy. Zůstane pouze v šedém oděvu jako ostatní. Pomalu jde do publika. Zíbrtová: Opravdu to nikoho nezajímá?
231
V publiku se v přední řadě objeví ruka s brýlemi. Zíbrtová přistoupí. Vezme si brýle z publika, ostatní pomalu přicházejí, utvoří dav kolem Zíbrtové a odchází přes Magdu. „Největší problém při zařízení pro mě bylo … ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle“ (Klient č.3,)
232
233
Příloha č.4: Rozhovor se sociálními pracovníky Tazatelka: studentka Sociální pedagogiky PdF MU Sociální pracovník: pracovník domu na půli cesty Sociální pracovnice: pracovník domu na půli cesty Tazatelka: My tady zprostředkováváme našim kolegyním, co je to vůbec za zařízení a tak, protoţe by bylo asi nevhodné, kdybychom se sem přijeli podívat všichni. Tak jestli byste to mohli jen krátce představit, co tady děláte, jak dlouho tady fungujete a tak. Sociální pracovník: Fungujeme jako my, jako pracovníci nebo? Tazatelka: Ano i vy jako pracovníci i jako, ţe klidně můţete .. no takhle to si asi kaţdý můţe přečíst na internetuSociální pracovník: No já nevím, kolik máte informací, co jsou domy na půli cesty nebo k čemu se to směřuje, protoţe ze zákona víte, k čemu patří. My jsme tu necelý rok. Jako pracovníci a je to, jako čím se zabýváme, no my jsme tu na přímou práci s klientem. Víceméně řešíme nějaký individuální plán, řešíme rozvoj klienta a přijímáme ho, plus víceméně jsme ti pracovníci, kteří by s ním měli dělat v první linii a defakto mít nejvíce informací, kdy my vlastně posbíráme informace od ostatních pracovníků a děláme na tom víceméně. My to řešíme, to je tak asi. Tazatelka: Chci se zeptat, kolik tady máte klientů a odkud? Sociální pracovník: No tak to se jako různí jo, jako teď momentálně šest, ale s tím, ţe je moţné výhledově, tak v průběhu týdne, ţe přibydou čtyři. Tazatelka: Jaká je tady kapacita? Sociální pracovník: Patnáct míst, jako kapacita není naplněná. o tu sluţbu tady v tom prostředí není takový zájem. My spadáme pod [město], ale víceméně tím, ţe jsme od [města] je to pro nás trošičku problematické. Sami jste sem jeli nějakou dobu a moţná jste se i prošli, neţ jste se sem dostali. Tazatelka: Dostali jsme se sem výborně, ale chci se zeptat … vy jste zmínil, ţe komunikujete s jinými zařízeními. Tak mě zajímá, jak ta spolupráce funguje a jestli existuje nějaká provázaná síť, jak si ty informace vyměňujete apod. Jestli existuje, jestli třeba navazujete konkrétní dětské domovy nebo zkoušíte navázat jiné, nebo jak funguje komunikace s těmi zařízeními?
234
Sociální pracovník: Osobně z mého pohledu moc nefunguje, my jsme jako kdyby přímé zařízení a jako nemáme návaznost na ţádné zařízení. Víceméně je to na nás, kdy jezdíme do domovů a snaţíme se, zjišťujeme, děláme depistáţ, jestli tam ti klienti jsou, a nebo nejsou. Tazatelka: Jak často taková věc probíhá? Sociální pracovník: Kdy jsme ty kolečka dělali? No ono z domovů se vychází standardně v červnu, na konci června a to potřebují jít bydlet. Protoţe oni dostudovali a myslím, ţe jsme jezdili, tady ten duben moţná březen. Ani si teď nepamatuju, ale vím, ţe do těch dětských domovů, to byla nárazová věc, kdy jsme udělali jako kolečka, objeli a zjistili, jestli budou nebo nebudou. Sociální pracovnice: Není to nic plánovaného nebo pravidelného. Sociální pracovník: Je to, ono to jako kdyby odrůstá. Je taky problém v tom, ţe nejvíce klientů je jako, i kdyţ jsme zařízení [města 1], tak paradoxně nejvíc k nám chodí [město 2], [město 3]. a to jsou aspoň dětské domovy, které aspoň komunikují dopředu. Druhá otázka jsou výchovné ústavy, kdy ta spolupráce se nám nezdá úplně ideální, protoţe jsou schopni nám v pátek odpoledne dovézt klienta s tím, ţe mu je v sobotu 18 a ať ho ubytujeme. a přitom jsme zařízení od 18, takţe vůbec to neřeší a prakticky nám ho sem dovezou, ţe buďto půjde sem nebo ho pustí na ulici. Takţe tam jako ta spolupráce se mi nezdá úplně dobrá. a mám taky pocit, ţe domy na půli cesty nejsou brány jako součást nějakého systému. Jako neformálně v dětském domovu nám říkají, pokud jde dítě do domu na půli cesty znamená to, ţe naše práce nebyla dobrá. Oni jsou pro dát dítě do domu na půli cesty s tím, ţe s ním třeba dělali osm let a pokud skončí tak, ţe nemá zaměstnání nebo nemá kam jít to berou jako svoji prohru, neberou to jako návaznost. Tazatelka: Jste říkal, ţe děláte ty workshopy nebo to seznámení s domy na půli cesty. Máte nějakou zkušenost, ţe probíhá příprava na zaměstnání v tom dětském domově? Kdyţ jsem přijdou takhle..mám ještě jednu vsuvku, ţe kdyţ budete odpovídat - odpovídejte, my budeme respektovat to, ţe vás nebudeme natáčet, ale uslyšíme vás, takţe to je fajn, abyste se nemusela bát. Sociální pracovnice: Já jsem jenom chtěla být ze záběru. Tazatelka: Já bych vás chtěla poprosit, jestli byste mohli třeba krátce charakterizovat klienta tohoto zařízení, jaký člověk sem prostě přijde, jaký z toho máte pocit? Sociální pracovnice: No my tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. Jako jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci, se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme, aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách. 235
Tazatelka: Co byste chtěli, aby to fungovalo jinak? Sociální pracovnice: Všechno. Tazatelka: Dobře, ne hele klidně, tohle nepůjde nikam do televize, to je prostě pro nás, mně třeba osobně zajímá jako v čem? Sociální pracovnice: Je to na... Sociální pracovník: Jsou to jakýkoliv prostory, v kterých bychom mohli pracovat s klientem, nemáme teď prostory na organizaci, utváření nějaké moţnosti, abychom my mohli pracovat s klientem. a vzhledem k tomu, ţe klientů je nedostatek, tak to znamená, mám pocit, ţe uţ ani nejsme nízkoprahové zařízení, ale podprahové zařízení. Sociální pracovnice: Neustále se dostáváme do konfliktu s tím, ţe se teď řeší odloţnost, protoţe zase naše financování je dáno tím, abychom měli určitý počet klientů. Takţe v podstatě pak se hraje na to, aby byl dostatečný počet klientů, aby byla nějaká smysluplnost té sluţby. Takţe my jsme pak v podstatě okleštěni v té naší práci. Tazatelka: Ještě se chci zeptat, jak ta vaše práce probíhá, jestli tady mají nějaký reţim? Nějaké vyhrazené odpoledne nebo nějaký den v týdnu, abyste s nimi pracovali nebo jestli vás klienti vyhledávají sami, kdyţ mají pocit, ţe chtějí pomoc něco vyřešit? Jak to funguje? Sociální pracovník: No mělo by to fungovat tak, ţe fungují obě dvě strany. Teď funguje jenom ta jedna, ţe si nás klienti vyhledávají. Momentálně tu není ţádný reţim, ale vzhledem k tomu, ţe kdyţ se nastaví nějaký reţim, tak to zapříčiňuje odchod nějakých klientů, tak prakticky reţim není. Sociální pracovnice: Za tu relativně krátkou dobu, co tady jsme, tak proběhl docela zběsilý. Vlastně neţ jsme sem nastoupili my, tak ta sluţba byla zaměřená spíše na zemědělství, farmu a jakoby pracovně. Ta sociální sluţba jako taková, po tý odborný stránce zatím celkem pokulhává. v podstatě tu nebyl nikdo s odborným vzděláním, tak právě, kdyţ jsme přišli my byla snaha posunout tu sluţbu na nějakou skutečně lepší pozici. a kdyţ jsme sem vlastně přišli, tak kolega byl umístěn dřív neţ já, tak v podstatě jsme tu sluţbu rozjíţděli úplně od začátku. a já si myslím, ţe se nám to i povedlo s těma klientama pracovat a samozřejmě z počátku jsme museli chodit my za nima. Pak oni přicházeli i sami, bohuţel jak se tady začly řešit ty problémy s nedostatkem klientů tak se nám to trošku celý rozjelo v tom smyslu, ţe jsme tady museli být my, co tady udrţejí nějaký hranice. a naopak vedení se snaţilo dělat vše pro to, aby tady zůstavali klienti za kaţdou cenu, takţe nechci říct vycházet jim vstříct, to by bylo přespříliš, ale
236
opravdu odstranit všechny hranice který by ty klienty nějak omezovaly, takţe teď jsme tady v podstatě v té situaci, ţe ti klienti ten reţim nemají ţádný. Sociální pracovník: Jako nemusí, je to teď na dobré slovo, protoţe nemáme jakoukoliv páku je k tomu prostě dokopat. Tazatelka: Jak dlouho tady můţou zůstat nebo jak dlouho tady zůstávají, kdyţ můţou? Sociální pracovnice: Ta smlouva se uzavírá na rok, s tím, ţe odejít můţou v podstatě kdykoliv, to je na jejich vůli. a ta smlouva, je moţné ji i prodlouţit mělo by to být v nějakých odůvodněných případech, nicméně teď z nedostatku klientů se ta smlouva prostě prodluţuje. Tazatelka: Těch šest lidí, co tady ţije, tak vlastně vyuţíváte chráněné dílny nebo práce na farmě nebo pracují nějak jinak? Sociální pracovnice: Tady v podstatě chráněná dílna ani práce uţ neprobíhá. Ta farma tady jakoby funguje, ale to je jen pro ty klienty v rámci aktivizačního programu, kdy oni tam můţou být ve svém volném čase. Není za to ţádná odměna a je to vyloţeně dobrovolná činnost. Tazatelka: Vyuţívá toho někdo nebo ne? Sociální pracovnice: Moc ne. Sociální pracovník: Moc ne, musí se do toho hodně, hodně kopat, aby tam šel. Moc se jim tam nechce a pracovat se jim moc obecně nechce. Tazatelka: a kdybyste mohli tedy charakterizovat vaše klienty, kdyţ sem někdo přijde, jestli mají nějaké společné rysy, něco charakteristického, nějaký pocit? Sociální pracovník: Nejvíc charakteristická je nemotivovanost a zase naprosto nemotivovaní klienti. Ty co jsou motivovaní něco dělat, tak se tu vlastně ani neobjeví. a nicméně bývá to tak, ţe sem přijde naprosto nemotivovaný klient, a pak se k tomu nabírají věci, coţ je asi trend módních dnů, coţ jsou zápisy v rejstříku apod. Těch se teď objevuje, i tím ţe máme spoustu klientů z výchovňáku apod., ale myslím si, ţe u těch klientů to tak bývá a víceméně toho bude přibývat. a my jim můţeme umoţnit, aby si práce odpracovali tady. Tazatelka: Můţou to tedy tady odpracovat? Sociální pracovník: Můţou, ale nefunguje to právě. Jsou nemotivováni, a jakmile se na ně klade nějaký nárok, tak z toho prostě zdrhnou. Tazatelka: Jaké tady máte pravidla nebo vůbec pravidla, postihy?
237
Sociální pracovník: Základní pravidlo je, ţe pravidla nejsou. Ne my se snaţíme udrţovat pravidla v tom základním, ţe se tu nesmí chlastat, vevnitř se nesmí kouřit, nesmí tu být drogy apod. Ale víceméně jako je to na našem zváţení, jestli si dají venku pivo a dojdou sem je mi to jedno. Nechci je tady prostě sťaté, byly spíš problémy, ţe se někdo oţral a vybíjel si to na ostatních tady. Vlastně, kdyţ to tahá do baráku tak je to pro nás zlé. Nebo to samé, kdyţ naši klienti kouří venku trávu, tak ji kouří. Jako víme o tom svoje, ale pokud se tady objevily problémy s tvrdýma drogama, tak jsme byli nekompromisní. Tazatelka: Jako mění se to nějak, jako ta charakteristika toho klienta, v průběhu co tady ţije? Kdybyste charakterizovali toho klienta jedním slovem, kdyţ uţ vlastně musí fungovat samostatně. Sociální pracovník: Samostatně to moc nefunguje, mám pocit, oni jsou docela komunita, ţe si hodně vypomáhají vevnitř. v tomhle jsou zase naprosto úţasní a tolerantní. Je jim jedno jestli je někdo černý, bilí, barevný, jestli je někdo na hlavu padlý. Mezi sebou toho hodně tolerují, coţ si myslím, ţe v normální společnosti venku by to lidi netolerovali. Takţe v tomhle jsou naprosto tolerantní, dokáţou si opravdu vycházet vstříct. Třeba, kdyţ nemají za co jíst, tak se dokáţou semknout a nějakým způsobem se mezi sebou nakrmí. Sociální pracovnice: Oni tady neţijí sami za sebe, oni v podstatě, kdyţ nemají za co jist, nemají příjem. Tak mezi sebou si nějak vypomůţou, tam funguji jako komunita, ne kaţdý sám za sebe. Sociální pracovník: Ta výpomoc tady je, kdyţ někdo na začátku přijde s penězma, tak se snaţí finančně vypomáhat. Pak zjistí, ţe se mu to nevrací, takţe z toho couvají. Ale co se týče takové té soběstačnosti, tak to dokáţou na nějaký zvláštní setrvačník docela dlouho fungovat, aniţ by pracovali. s tím, ţe my zas nemáme páky a nemůţeme jim říct - buď půjdeš pracovat, nebo letíš. Tak oni prostě dokáţou přeţívat. Tazatelka: Ještě jste zmiňovali, ţe vlastně kontaktujete zařízeni. Tak chci vědět, jestli máte nějaké zařízení, jste zmínil [město 1], [město 2], ale jestli máte vytipovaný nějaké, s kterým pravidelně komunikujete a nebo teda jestli oni oslovuji vás. Jestli máte nějaký systém, jak oslovovat a jestli sledujete ty situace v dětských domovech. Sociální pracovnice: Tohle by teoreticky mělo být na vedoucím. Ale nevím, úplně do toho nevidím, jak moc pravidelně tyhle věci dělá. Vím, ţe tam jsou navázané hodně ty vztahy s tím [městem 1] a se [městem 2]. Ale jinak si myslím, ţe nějaká extra pravidelná komunikace tam není, ale ono je to i tím, ţe máme informace z těch domovů, ţe tam nemají ani výhledově ty klienty, kterým by bylo těch osmnáct roků, a odcházeli odtamtud. v podstatě my jsme všechny ty zařízeni, co připadali v úvahu, oslovovali teď během jara, ale bohuţel odtamtud nebyla ţádná zpětná 238
reakce. Krom těch dětských domovů a výchovných ústavů, kde to uţ bylo celkem zmapované. Ze strany toho vedení, jsme ještě oslovovali probační sluţby, vězeňskou sluţbu, hospody po celém [kraji] a v podstatě reakce na to ţádná nebyla. Tazatelka: Takţe nějaká provázaná síť, která by fungovala mezi těmito zařízeními, prostě neexistuje? Sociální pracovník: Ne, ono hlavně kaţdé zařízení funguje úplně jinak. My taky jezdíme do domu na půli cesty a opravdu, co dům na půli cesty, to úplně jiný systém, jiná práce s klientem, prostě co dům to individualita. Sociální pracovnice: Je to stejné jako třeba u dětských domovů, které nejsou v neziskové sféře. Sociální pracovník: Ty dětské domovy mají asi pevnější platformu. i u těch dětských domovů, z mého pohledu se tam odráţí, kolik ty ředitele hýčkají své děti. Kdyţ řeknu v uvozovkách, jestli se snaţí profinancovat všechny prachy, co můţe, dopřává jim maximální luxus, a nebo je drţí v nějakých reálných představách, a kdyţ ví, ţe na to dosáhnou, tak nevyuţívat úplně všechny moţnosti, které mají. To si myslím, ţe se rozdíl dětských domovů mění, tak jak jsem je poznal já, ale rozdíl v domech na půli cesty je od toho jestli se to táhne, ţe klienti jsou na práci nebo k tomu ze někdo někde napsal, ţe je potřeba takové zařízení mít. Tak se to tam zrovna hodilo nebo někde, kde je reţim aţ podobný výchovného ústavu. Tazatelka: a nemáte zkušenost, jestli třeba mezi těmi zařízeními mimo domu na půli cesty, jestli existuje nějaká taková provázanost? Sociální pracovnice: Já si myslím, ţe ne, protoţe ty dětské domovy děti do domu na půli cesty dávat nechtějí. Sociální pracovník: Opravdu to co mě neformálně řekli, ţe pokud dostanu problémového klienta v sedmnácti, tak vám ho dám. Ale klienta, kterého mám od dvanácti nebo ho mám osm let, tak vám ho prostě nedám, tak si ho prostě zabezpečím. Fakt to berou jako prohru, nevnímají to jako návaznou sluţbu, i kdyţ se k nám jezdí dívat, tak si myslím, ţe trendem domů je teď zařizovat si nějaké obecni byty a mít byty pro klienty. Mají hodně těch, ty domovy prostě přemýšlí, dělají ty startovací byty, coţ je vlastně pro tu motivovanou klientelu, takţe k nám přijde akorát to, co se jako kdyby nechytlo. Sociální pracovnice: Oni se je snaţí zajistit nějak ze svých zdrojů, protoţe mají pořád tendenci se o ty své děti starat, dál mít o nich přehled a pomáhat jim vlastními silami. Ono jim uţ jenom v tom materiálním vybaveni je hrozně znát rozdíl mezi dětským domovem a tím naším domovem. Opravdu, jak jsme se byli v těch dětských domovech podívat, o proti třeba tomu našemu vybavení to je nebe 239
a dudy. Kdyţ se sem třeba člověk přijde podívat z nějakého dětského domova, tak jednak si myslím, ţe sám klient, kdyţ to vidí, tak by sem nechtěl, protoţe by to pro něj byl hrozný skok. Obzvlášť, kdyţ je to dětský domov, který je ve městě. Potom přijede sem na vesnici. Opravdu ty dětské domovy chtějí mít ty děti pořád pod kontrolou a je to vlastně zděsí, kdyţ vidí, jakou tady mají volnost. Sociální pracovník:No spíš vidí i náš styl práce, který spíš odráţí to, ţe jim je 18 let, v té době jsou prostě svobodní. Oni mají opravdu nereálné očekávání, ţe bychom jim měli dát pevný reţim, ţe bychom jim měli dát jídlo. Ţe je prostě pořád budem vodit za ručičku. Sociální pracovnice: Přesně tak oni prostě očekávají pokračování té ústavní výchovy, která v podstatě všechno zařídí za ně, a oni se sami na ničem nepodílí, kam ho zaregistrujete k doktorovi, kam ho dovedete, uděláte za něho. Tazatelka: Tam je trochu ten rozpor, ţe kdyby vlastně šli do těch startovacích bytů, tak jako chápu to správně, ţe uţ je to víc na nich? Sociální pracovník: No to je i není, ono dětský domov má ještě dva roky povinnost jim podávat nějaké poradenství a ty děcka, které tam jsou zvyklé na ty tety, tak se na ty tety obracejí. Ten dětský domov je opravdu musí ještě dva roky zabezpečit, spousta klientů má ještě nějaké peníze, co kdyby v tom domově a pak se obrací na ten původní domov, to pouto je tam velké. Tazatelka: Kdyţ přijdou sem, dostanou od domova nějaké finance, kolik to tak dělá? Sociální pracovnice: Oni vlastně mívají, třeba kdyţ pobírali nějaký sirotčí důchod, tak mají peníze svoje, které jim domov naspořil, a pak vlastně mají nárok na patnáct tisíc, přímo z financí domova. Tazatelka: To je nárazová částka? Sociální pracovnice: Ano. Sociální pracovník: Oni přes to dávají nadace, ale mám pocit, ţe sem přišel klient, který to ani neměl, oni to tak trochu berou jako vyhození peněz, protoţe vědí, jak to funguje. Tazatelka: Oni to nemusí dat? Sociální pracovník: Ne nemusí, tady většinou to, co jim zabezpečují, tak je ubytovaní na 2, na 3 měsíce. Plus jim tu nechají kapesné 2000, to je to, co dává domov. Sociální pracovnice: Oni jim dají tisícovku, dvě na to kapesné s tím, ţe to jsou peníze, pokud jsou peníze právě od toho ústavu, tak to jsou peníze, které jim pak máme přidělovat nebo máme nějakou moţnost rozhodovat a omezovat to, aby třeba ty 240
prachy neutratili za jedno odpoledne. Rozdíl je v tom, kdyţ právě oni mají našetřené nějaké peníze svoje. a to jsou peníze, které jim musíme dát k dispozici opravdu, podle toho jak chtějí oni. Tam bohuţel, i kdyţ to jsou kolikrát třeba deseti tisicové částky, tak ty peníze jsou třeba během týdne pryč. To je taková základní věc, na kterou tady naráţíme, ţe tím, ţe jsou ty lidi plnoletí, svéprávní, mají samostatné rozhodovací právo. My jim nemůţeme nic zakazovat, ono to konečné rozhodnuti je vţdycky na nich. Tazatelka: Takţe hospodaření s penězma je velký problém? Sociální pracovnice: Tohle třeba moc nechápou z těch dětských domovů nebo ústavu, kdyţ nám ty děti dávají, protoţe oni vlastně vše řeší za ně, zařizuji za ně. My vlastně tuto moţnost pak nemáme, tady to je pak na těch klientech. Sociální pracovník: v tomhle bychom se pak chovali protizakonně. Tazatelka: Jasně, ale vy jste říkali, ţe oni očekávají ten reţim, ale přitom jste říkali, ţe kdyby tady ten reţim byl, tak oni by odešli. v tom chápu rozpor, ţe oni jsou na něj zvyklí a očekávají ho, ale kdyby.. Sociální pracovnice: To očekávají, ty, co jsem, ty klienty dávají. Ty chtějí právě, abychom tady měli pevný reţim, ty věci zařizovali za ně, coţ my vlastně nemůţeme. Ty klienti pak nastaveni, ani ne nějakého pevného reţimu, ale nějakých hranic, vnímají jako omezeni. Sociální pracovník: Mimo to sem přicházejí s tím, ţe uţ jim je více neţ osmnáct a ţe měli nějakou dohodu, ţe v těch zařizeni budou déle. Právě přicházejí sem s tím, ţe uţ nechtějí reţim, prostě utíkaji ze zařizení, kde ten reţim je. Sociální pracovnice: My tady, kdyţ bych to mohla říct za nás dva, tak my jako osobně ani nemáme zájem jim nastavovat nějaký reţim- vkolik musíš vstát, pak dvě hodiny musíš dělat tohle. Spíš nastavit nějaké hranice, ale bohuţel my jsme to měli zaţité tak, ţe tady budeme mít ty klienty hodné vstřícné, se kterými budem moc ty věci řešit na bázi dobrovolnosti a spolupráce. v případě kdyby to nějakým způsobem nefungovalo, tak vedeni nastaví ty hranice, coţ prostě bohuţel úplně nefunguje, takţe ty hranice musíme nějakým způsobem nastavovat my. Spíše to vedeni ty hranice ještě povoluje, právě v zájmu toho, aby klienti neodcházeli, takţe my to máme tak trošičku nevyřešené. Tazatelka: Tady probíhá nějaká příprava, kromě té farmy? Jestli nějaké workshopy, zacvičování do společnosti, začleňování do pracovního procesu. Jestli to funguje nebo ne. Jste říkali, ţe kdyţ se něco řekne, tak oni tady vlastně nejsou. Sociální pracovník: Ta klientela je natolik ruzná, ţe se to snad ani nedá dělat, jakmile by byl nastavený nějaký práh, který by překročili jen někteří klienti, tak by to mohlo byt moţné. Ale mám pocit, ţe kdyţ si promítnu individuálni plány, které 241
my přímo sestavujeme s klientem, tak tam nějaká vztyčná plocha snad ani není. Opravdu ten klient je hodně, hodně různý. Tazatelka: Vy jste teda říkal individuální plánování, takţe to není jenom tak, ţe by ten klient si vás vyhledal kdyţ chce, ale třeba ţe diskutujete, o tom čeho by chtěl dosáhnout. Jako bavíte se o tom a pak máte nějaké setkáváni, kdy si třeba řeknete tehdy a tehdy se setkáme nebo vyloţeně je to na nich. Sociální pracovník: Tak musíme je odchytnout. My vlastně co tři měsíce bychom měli sestavovat ten idividuální plán, pořád na něm pracovat. Tohle se nám plus mínus daři, kaţdé ty tři, čtyři měsíce, záleţí na tom, kdy toho klienta naţenem. Tak pracujeme na tom individuálnim plánu, který mám pocit, ţe to odráţi. My máme v hlavě cíle, sluţby a snaţíme se tam dát nějaké věci. Ale viceméně je to na klientovi do čeho chce, nechce jit. Pro nás je to spíš upozornit je na problematicke oblasti, které oni třeba vůbec nevnimaji, příkladem je zdravotní pojištění. Oni se nechaji vyhodit z pracáku a vůbec jim nedochazí, ţe někde nabíhá dluh, takţe tohle je spiš taková moţnost, kdy se na to nějakým způsobem zeptáme nebo to mimo řečí řeknem, aby neměli překvapeni, kde něco třeba opomněli a jako kdyby je k tomu dotlačit. Sociální pracovnice: Kdyţ jsem sem nastupovala, tak jsem měla představu, jakoţe ti klienti vychází se sociálním pracovníkem, nějaké konzultace a tak Coţ jsem pak pochopila, ţe to tak není, ţe to je spíš tak, ţe si ty klienty musíme prostě odchytnout, abychom s nimi mohli něco řešit. Sociální pracovník: Jako pokud nedojdou, nehrozí jim prakticky ţádný postih. Tak proč by chodili, to je jejich mentalita. Oni jsou hodně sociálně inteligentní na tyhle věci, oni vycítí jakýkoliv rozpor nebo vzpomínky, to oni dokáţou velmi dobře vycítit a velmi dobře se v tom pohybují. Sociální pracovnice: No ono to řikal i [sociální pracovník 2], ţe se nám tady objevuje to, ţe nám se sem hlásí spíš ta nemotivovaná klientela. Protoţe tí kteří fakt chtějí makat a osamostatnit se a vydělat si peníze, tak ty jdou spíš do těch domů, které jsou třeba ve městech, kde je více těch pracovních příleţitostí. Jednak tím, ţe je krize je té práce méně a na vesnici obzvlášť. Tady ta práce teď ani není, a tak se nám sem hlásí spíš klienti z výchovných ústavů, kteří si uţ táhnou nějaké problémy s sebou. Tazatelka: Oni si to financují sami nebo z čeho se to financuje? Sociální pracovnice: Měli by sami. u těch, co nám sem nastupují právě z výchovného ústavu, tak jim ten ústav zaplatí právě ty 2-3 měsíce pobytu. Oni pak uţ ty peníze sami za sebe ani moc neřeší.
242
Tazatelka: Já mám z toho, co si tady teď povídáme pocit, ţe velký problém je ta motivace. Ale jestli tady vnímáte nějaký ten problém, který by byl vůbec v tom systému? Systému těch domů na půli cesty a takových zařízení, nějaká systémová chyba ? Sociální pracovník : Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne. Tazatelka: Co by tomuhle mohlo pomoc? Sociální pracovník: Těţko říct, fakt nevim, co by tomu mohlo pomoc. To, co nabízíme, my jsme nabízeli třeba i prázdninové pobyty, pokud jim je 18 nebo neţ jim je 18, tak my nabízíme, ţe se sem klidně na týden mohou podívat a my je ubytujeme. Uţ s tím klientem budeme pracovat dopředu. Taky vnímáme, ţe bychom s tím klientem potřebovali pracovat dřív neţ nám sem přijde. Pak řešíme některé věci zbytečně a znova. Problém je, ţe se nám sem sjíţdějí klienti z celé země a myslim si, ţe jeden velký problém, který je systémový je adresa trvalého bydliště. My dostanem klienta, který má trvalé bydliště 300km odtud a nemá ani korunu. a je potřeba, aby se zaregistroval na pracáku, tady ho nevezmou a on musí jet. Tohle je jeden velký kámen úrazu, hlavně na začátku, protoţe kdyţ se nám daří komunikovat s tím zařízením dřív, tak to zařízení udelá. Vezme ho do auta, má na to moţnosti, protoţe oni na to finance mají, aby s ním ten domov ty věci objezdil, dřív neţ dojde sem. Ale pokud uţ je tady tak my na to finance nemáme a hlavně je to strašně daleko. To vyřizování na těch úřadech defakto ještě u klientů, kteří mají trvalé bydliště v domově nebo na úřadě, tak nám to jen přidělává práci. Pak my máme klienta dostat někam, kde pojede 6 hodin a 5x přesedat. Sociální pracovnice: Teď to přesně řešíme s klienty, posíláme je někde 300km daleko. Je to právě takový ten klient, který je nemotivovaný. Který ani nevidi důleţitost toho si tohle zařídit a vlastně poslat ho samotnýho, aby si tohle vyřídil, kdyţ vlastně ještě nikdy nic nezařizoval a je taková komplikovaná cesta, to je fakt problém. Obzvlášt pro nás, jako neziskovku. Sociální pracovník: s tím, ţe na druhou stranu je výhoda, ţe jsme tady domluveni s úřadem, který nám ty klienty automaticky bere. Třeba kdyţ je potřeba podat ţádost, ale je ptořeba ji podávat v místě trvalého bydliště, tak kdyţ se zaregistruje musí napsat, ţe chce převézt sem. Tady s tím musí souhlasit, ale kdyţ lidi napíšou, ţe jsou naši klienti, tak s tím automaticky souhlasí. Kdyby se mohli jít sem zaregistrovat, tak nám to v úvozovkach ubere hodně práce, energie a moţná i na to jak jsou nemotivovaní, tak by to bylo lepší.
243
Tazatelka: Já mám taky tuhle zkušenost s tím trvalým bydlištěm, protoţe jsem pracovala jako kontaktní pracovník. Pokud bychom specifikovali tu oblast ústavní výchovy a podobných zařízení, tak jestli máte nějaký legislativní problém, který znemoţnuje nebo ztěţuje tu práci. Další jestli je to věc v tom systému, ne úplně v tom komplexnim, ale v těch dětských domovech. Sociální pracovník: Chodí nepřipravení, nevim jak se tam s nimi pracuje, ale chodí naprosto nepřipravení. Díky tomu, ţe asi takové ty problémové věci za ně domov zařídí. Sem dojdou naprosto nepřipraveni na to, ţe se mají starat sami o sebe. Neumí si třeba říkat, podle mě neumí třeba dojít s prosbou, jsou zvyklí nejít. Oni prostě neřeší, ţe bychom měli být průvodce, oni prostě dojdou a dej. Sociální pracovnice: Oni nedojdou, prostě nejsou zvyklí, ţe si mají zařizovat ty věci sami. Oni sou zvykli, ţe to někdo zařizuje za ně a berou právě i automaticky, ţe to někdo zařizuje, takţe ani nepřijdou poţádat nebo říct tohle potřebuju. Očekavaji, ţe to budou mit zařízené, tak tohle je určitě problém, ţe nejsou schopni si o to říkat. Tazatelka: Ono vlastně není nikde ukotvené to, ţe by to tak mělo být v kaţdém zařízení. Ţe tam je třeba trénink a připrava tady na to, ţe oni já vím, ţe to některé domovy právě mají, ţe připravují děti, ale právě nemám vůbec celkovou zkušenost. Sociální pracovník: Já mam pocit, ţe sem došli klienti, kteří byli na takových těch akcích, co dělají v [městě]. a vim, ţe dům na pul cesty v [městě] dělá tady tu přípravu, ale nepřišlo my teda nějak, ţe by z toho něco měli. To asi není cílené, je potřeba s nimi pracovat déle, ono je taky problém, ţe kolikrát nejsou úplně zdatní. Tazatelka: Ještě mě zajímá, proč myslíte, ţe to tak je. Proč to tak je, ţe jsou nepřipravení? Sociální pracovník: Buď se nechce nebo se zabezpečuje, ţe mají jednak školu. Tak chápu, ţe tam většinou mají dokud nedostudují. Ale jako čím to je myslím, ţe cíleně nepřipravují,nejsou zvyklí na to být samostatní. Jestliţe vnímám, jak jsem to měl já v rodině, kdy sice první brigádu mi zařídili naši, ale pak mě do toho kopali. První krok někdo udělal, ale pak uţ sem musel já, mám pocit ţe u nich pořád ten první krok bude někdo dělat. Kdyby šli do práce, ţe je to na domluvě domova a firmy a firma je bere, protoţe to jsou děti z domova, ne protoţe potřebují pracovníky. Mám pocit, ţe si je ty domovy moc hýčkají. Ţe bohuţel kompenzují nedostatek nějaké lásky materiálně, a to někdy přehnaně. Kdyţ nám dojde dítě z domova a má na půl chodby jenom se své věci a dojde dítě z výchovňáku a má tři igelitky. Sociální pracovnice: Oni mají i jinak ty nároky na ty materiální věci. Oni jsou zvyklí, ţe ty domovy jsou zabepečeny klasicky. Ještě mají spoustu věci navíc od 244
sponzorů, takţe oni jsou zvyklí na dovolené u moře, špičkové vybavení, ať dvd, Mp3. Všechno pro ně je samozřejmost, takţe tady, kdyţ se řešili nějaké Vánoce, tak to bylo, ať koupíme satelit, zařídíme tamhleto tohleto. Vůbec jim nedochází, ţe ty peníze si nikdo netiskne. Mimo to problém je tady ten nájem nebo nájem, ten poplatek za sluţby. Spousta z nich ani třeba neplatila, protoţe neměli zabezpečené svoje finance. Řešíme tady pořád svícení, pokud jim nedochází, ţe všechny tyhle provozní věci stojí peníze a jsou schopni vyprat v pračce jednu košili, protoţe ty úspory nemají zaţitý. Na druhou stranu očekavají to materialni zajištění , protoţe já to chápu. Oni byli zvyklí, ţe to vţdycky přislo odněkud a neřešilo se to. Oni nevidí, ţe se na něco šetří, ţe nejsou peníze. Oni měli peníze od sponzorů a vţdycky to nějakým způsobem tam bylo. Sociální pracovník: No my máme takovou fantazii, ţe oni nevědí, neznají hodnotu práce. Vzhledem k tomu, ţe pokud jsou na domově, tak tam vlastně nikdo neodchází do práce. Co já jsem viděl doma, ţe naši jsou v práci, abychom mohli ţít. Tak oni nevidí, protoţe ta teta dojde za nima a je v práci u nich a dochází odtamtud domů, ale nevidi to, ţe někdo chodí do práce. Sociální pracovnice: Oni ani nás nevnímají, ţe pracujeme, ţe jsme jako v práci . a i co se týká třeba těch financí, tak někdo na to zaměstnání má nerálné očekavani v tom, ţe jednak jsou zvyklí být oceňováni za snahu. Oravdu, ţe tam se střetávají v tom, ţe kdyţ je uţ někdo vezme do práce, tak očekává, ţe budou makat. Vzhledem k tomu, ţe vlastně většinou nejsou ani vyučený, tak jdou dělat manuální práce, který jsou určitě makačka. Oni jsou z toho samozřejmě vykulený a většinou to za dva dny vzdají, protoţe nejsou zvyklí makat a berou to jako útok na sebe, ţe s nimi někdo vymetá, protoţe na tu práci nejsou zvyklí a jsou zvyklí být oceněni jen za to, ţe se snaţili. Coţ bohuţel ten zaměstnavatel jim takhle vstříc nevychází. Mají i nerálné očekávání mzdy. Oni opravdu očekávají, ţe nástupni plat budou mit 15-20 tisíc čistýho, ţe třeba kdyţ budou dojíţdět do práce, tak jim to samozřejmě bude zaměstnavatel proplácet a tak. Nejsou úplně s tou realnou situaci srovnaní. Sociální pracovník: Ta realita tam je jiná. Já mám pocit, ţe se jim opravdu hodně věci neřiká, vzhledem k tomu, ţe to jsou děti z ústavu nebo z ustavni vychovy. Aby se to nebralo špatně, tak jim tam vycházejí maximálně vstříc, pak ta realita je docela jiná. Tazatelka: Co by to mohlo, co by tomu mohlo pomoci v tom ustanoveni? Jestli vnimate, ţe je to problém dám vám příklad, pár příkladů. Ţe tam pracují neodborni pracovnici, ţe funguje špatně komunikace nebo nějaké sociální uchopení nebo jestli se tam nacházi nějaký problém, který by šel uzákonit. Ať je to uzákoněnná supervize nebo něco, co by tomu pomohlo tady v té situaci, kterou popisujete.
245
Sociální pracovník: Myslím, ţe by tam měla být povinná příprava nějakým způsobem. Ne jenom škola, ale pak uţ to není jen o tom jít do té rodiny a s tetou si vykládat a dělat úkoly. Ale opravdu příprava, protoţe takové ty jednorázové akce nemají efekt. Zas bude probíhat nějaká akce příští víkend, ale to je na tři dny jim vysvětlit realitu ţivota, to nejde. Oni si tam víceméně pochytí, to co potřebují, ţe asertivní jednání je dosáhnout svého, o ničem jiném to není, a pak to taky tak prezentují a myslí si, ţe to dělají dobře. Já mám pocit, ţe ta příprava je hodně podhodnocená, vzhledem k tomu, ţe to uplatnění je stále těţší a těţší. Sociální pracovnice: Ono to by musela být dlouhodobější příprava, protoţe oni v těch dětských domovech určitě mají snahu na tu přípravu. Třeba stylem, ţe jednou za týden v neděli odpoledne půjdou na nákup a připraví si nějakou svačinku, coţ mně přijde, ţe je spíš stylem nějakého krouţku. Ţe to není tim stylem pravidelně dlouhodobě, aby to těm dětem docházelo. Takhle to prostě funguje pořád. Ale já je zas nechci úplně hodnotit, protoţe v té ústavní výchově jsem nikdy nepracovala. Nevim přesně, jak to mají ošetřené, tak nechci vynášet nějaké rozumy, kdyţ sama moc nevim. Tazatelka: Chci se zeptat, jestli vy s klienty individuálně plánujete. Jestli v těch dětských domovech taky? Předávaji vám nějaké informace nebo nějakou kartu klienta nebo něco takového? Sociální pracovník: Většinou moc ne. Tazatelka: Začínáte úplně od nuly? Sociální pracovník: Začínáme úplně odznovu a problémje, ţe jsou klienti kteří dokáţou velmi dobře krouţít po různých domech. Sociálka nám ho sem pošle s tim, ţe je to naprosto bezproblémový člověk, je to chudáček a nemá kde bydlet. Pak třeba zjistíme, ţe byl v jiném zařízení, tak si tam zavoláme, protoţe někteří se mezi sebou známe a dostaneme informaci, která je konkrétní. víme, ţe odtamtud utekl s dluhy, má duševní poruchu apod. Nehledal jinou sluţbu, ale utíká a víceméně ta sociálka ho naprosto vychválí a my prakticky nevíme co. Tazatelka: Tak to je zrovna systémový problém, myslíte funguje to tak jen mezi váma, ţe jste jako jiné zařízení nebo ţe jste v neziskové sféře? Nebo je to tak celkově a tam kde jsou státní jestli si myslíte, ţe tam to je provázané ? Víte o tom ţe by se ty informace předávaly o klientech ? Sociální pracovník: Předávaji se tam, kde jsou osobní vztahy. Tazatelka: Není to automaticky? Sociální pracovník: Není to automatické a my prakticky pokud mně klient neřekne, tak já ani nevím proč byl v dětském domově nebo ve výchovném ústavu. Vejde sem 246
a v 18ti mi můţe nakukat, co chce a já si to nemám, kde ověřit. Zjišťujeme to postupem času. Sociální pracovnice: Je to tak, ţe kdyţ klient se nám sem hlásí, tak má příhlášku, kterou ale vyplňuje on sám. Takţe tam kaţdý můţe napsat cokoliv, a pak kdyţ jde na pohovor k psycholoţce, sdruţení pěstounských rodin, tam je to zase na tom, co on ji řekne. Takţe tam ta anamnéza je sloţená od klienta, není tam informace odněkud jinud. Sociální pracovník: Docela mám pocit, ţe to funguje u klientů, o které to zařízení má pořád zájem. Máme tu pár klientů, kteří měli dobrou spolupráci a cítí pořád nějakou zodpovědnost i po letech. Dokáţou nám ty informace říkat, pokud vidí, ţe jdeme stejným směrem a máme fakt zájem o toho klienta. Zas u klientů u kterých v úvozovkách byli rádi, ţe se jich zbaví, tak tam nám to neřeknou. Jako samozřejmě hlavně pořád to pozitivní. Tazatelka: Ještě asi taková poslední věc co mě napadá, jestli, kdyţ vám sem dětský domov pošle klienta, jestli s vámi pak ještě komunikuje, jak se má ,jak to s ním vypadá? Sociální pracovnice: Tak co se týká výchovných ústavů, tak tam vůbec. a co se týká dětských domovů, tak je pravda, ţe tady nejsme natolik dlouho, ale je pravda, ţe jsme tady těch klientů z těch dětských domovů moc neměli. u těch co byli z těch děstkých domovů, tak tam jsme komunikovali, ale spíš my. Kdyţ jsme byli s klientkou, co byla z dětského domova vyřizovat nějaké úřední věci právě ve městě, kde původně byla, tak jsme se tam stavili na návštěvu. Neţ, ţe oni by se nějak zajímali, to ne. Tazatelka: Posíláte nějake zprávy, kdyţ jste řikali individuální plán s klientem, tak jestli si posíláte zprávy, jak to vypadá? Sociální pracovnice: Ne. Tazatelka: a jak to vypadá, kdyţ odchází ten klient, jestli na sebe nechává nějaký kontakt, nebo jak to vypadá, kdyţ ho vypouštíte pryč? Kdyţ uţ tady nechce být, jak to vypadá? Sociální pracovník: Ve většině případů uteče oknem a uţ se neobjevi. Pokud se to zadaří, tak odchází s tím, ţe nám tu nechá nějaký kontakt, protoţe chceme, kdyby mu něco došlo, chodí mu sem pošta. Ale jestli ten kontakt pak bude fungovat nebo ne, tak to uţ je druhá věc. Máme kontakty, stalo se nám, ţe klienti třeba ještě chvíli komunikovali, ale víceméně to v průběhu opadne. Sociální pracovnice: Jinak co se týká informování o těch klientech. My vlastně ani nemůţeme nikoho informovat, pokud k tomu nemáme souhlas klienta. Tak jako my si ţádné informace nedáváme a teďka akorát jsme tady měli klientku, která 247
odcházela minulý týden a ta byla z dětského domova a tam ta spolupráce s tím domovem byla výborná. Tam to byl případ právě, ţe se o ty své dětičky zajímají i potom, oni nám i dost pomáhali s vyřízením nového bytu, kam odcházela. Jim se vlastně podařilo vyřídit ji obecní byt, takţe tam se to vlastně zadařilo, tak jak mělo. Ţe uţ ona sama se mohla zabydlet a být jakoby na svým. Tazatelka: Já chápu, ţe teď, kdyţ uţ jim je 18, tak je to komplikované. Vůbec vyměňování informací, kdyţ to pro ně není důleţité a podstatné. Ale mě třeba překvapil ten fakt, ţe tvám nepředávají zdřívějška ty informace. Sociální pracovník: Nepředávají a ve většině případů nechtějí. Je to pak moţná náš boj, ţe mě napadá, ţe třeba ten problém, co vnímáme, ţe ten domov před odchodem podle mě moc nekomunikuje s biologickou rodinou. Hodně často dojdou děti a mají naprosto růţové brýle o tom, jak je to s biologickou rodinou a ţe vlastně tady budou a pak si je oni vezmou domů. Oni hodně pořád spoléhají na tu biologickou rodinu a takhle to opravdu nefunguje. Ve většině případů opravdu nefunguje, nebo se rodina začne ozývat aţ právě, kdyţ mohou dosáhnout na nějaké dávky. Vycucávat je zpětně. No a mám pocit, teda nevim, jak se pracuje nebo jakým zpusobem se pracuje, ale pokud se o ní ví, tak si myslim, ţe by se pracovat mělo, protoţe pak naráţíme na to, ţe dáváme hodně klienty dokupy po střetnutí se s realitou, jak je to s biologickou rodinou. a to očekávání je vţdycky strašně přehnané. Sociální pracovnice: Opravdu na to, ţe to jsou dospělí lidé, kolikrát ta jejich rodina vůbec nekomunikovala a oni vlastně pořád čekají z té strany rodiny pomoc a zázemí. Prostě ţe to, spíš ta rodina je zdrojem opakovaného zklamání. v lepším případě, kdy jim oni slíbí, ţe přijedou a v horším případě se je snaţí i vycucávat z peněz. Sociální pracovník: Jako opravdu 12 let se v domově neobjeví, a kdyţ jim je 18, tak vnímají, ţe mají nějaké peníze tak se většinou ozývají . No ale vlastně zase občas ty děcka na to skočí. Je to prostě lákavé, chápu to, ale ten střed je pak prostě těţký. Tazatelka: No a teď těch 6 klientů, co tady jsou, tak můţete nám říct třeba, kluci, holky? v jaké věkové kategorii, jak jsou tady dlouho? Sociální pracovnice: Tak kluků je absolutní věština, je tu 5 kluků a jedna holka. Sociální pracovník: Vţdycky těch kluků bylo víc, co si pamatuju, tak vţdycky víc. Tazatelka: Ta věková kategorie je teda od těch osmnáti do devatenácti. Ty co jsou krátkou dobu od odchodu z toho dětského domova, tak těch tady máte kolik? Sociální pracovnice: Já bych řekla, ţe tady je nejvíc ta kategorie od těch osmnácti do dvaceti. 248
Sociální pracovník: Těch starších moc není. Tazatelka: Máte nějaký strop? Sociální pracovník: Dvacet šest je maximum, co tu můţou být. Ono respektive dvacet pět u nás, pokud vlastně přesáhnou dvacet šest, tak ze zákona tady nemají co dělat, je to do dovršení dvaceti šesti. Tazatelka: Ještě jak dlouho tady ti klienti jsou, těch šest lidí? Sociální pracovnice: Ten jeden ten je tady dlouho, ten uţ je tu přes dva roky. Sociální pracovník: Ten přišel z azylového domu, ten je tu dlouho. Pak tu máme jednoho ten je z chráněného bydlení, tady taky nevíme v jeho případě, a tak víceméně jsou to kluci, kteří přišli na ty prázdniny plus minus, ten jeden tu byl celý rok. Sociální pracovnice: No vlastně ten jeden, to je dva roky, ten jeden necelý rok a ti ostatní ty vlastně teď přišli během pár měsíců, takţe tu jsou opravdu čerstvě. Sociální pracovník: Je tu jedna, co odešla a pak se zase vrátila. Tazatelka: Kdyţ vám někdo uteče, přijímáte ho pak zpátky nebo uţ ne? Má nějakou stop hranici? Sociální pracovnice: Záleţí na tom, jakým způsobem to bylo, kdyţ ten člověk jde klasicky ukončit ten pobyt, pak mu to nějak nevyjde. Je rozdíl, kdyţ nám vlastně uteče, nic neřekne a pokud moţno ještě s nějakým dluhem nebo s nějakými problémy. Kdyţ tohle jsou věci, které se nedaji moc obecně říct. Za sebe, tady to pak bylo ovlivněné nedostatkem klientů. Jako by je jiný ten přístup, ale teoreticky by to mělo být, ţe kdyţ tady klient ukončí pobyt, tak by nemohl být přijatý. Sociální pracovník: Vnímáme, ţe kdyţ je to do nějakého měsice, dvou tří, tak jako mu to nevyjde, tak nad tim zavřeme oči a bereme ho zpátky. v případě, ţe to byl vlastně klient v úvozovkách bezproblémový. Sociální pracovnice: v podstatě my na těch standartech jakoby pracujeme, ţe se upravují do nějaké reálnější podoby. Sociální pracovník: Prosadili jsme tam nějakou návaznou sluţbu, ţe se snaţíme toho klienta, pokud standartně odchází tak minimálně kontakty na nás, plus další zařízení,kde by zprostředkovali ten kontakt další. s tím, ţe mu taky říkáme, pokud ti to nevyjde, vrať se, ozvi se a uvidíme, co se dá dělat. Neslibíme ti, ţe tě přijmeme, ale to ubytováni ti nemůţeme slíbit. Ale určitě se ti budeme věnovat,
249
co se dá dělat, my tu nabídku normálně dáváme. Ty co normálně odcházejí a stihneme jim to říct, tak tu nabídku normálně dostávají. Tazatelka: Já moc děkuji, my vás tady zdrţujeme od práce a jestli by bylo moţné, kdybyste nám třeba představili ty vaše prostory? Sociální pracovnice: Určitě, mě spíš trošku mrzí, ţe přicházíte v situaci, kdy my sami tady tak trošičku bojujeme, je to pak prostě znát no. Sociální pracovník: Já uţ odcházím, jako končím, jsem tu do konce měsíce. Trochu natlačuji, aby to bylo rychlejší, protoţe teď uţ do toho konce měsice kontakt plus-mínus nula. Sociální pracovnice: Já teda taky budu odcházet. Sociální pracovník: Zase jako dostanete reálný pohled na věc, někteří to tady furt prezentují a vypadá to tu strašně růţové a to není. Tazatelka: Já jsem ráda, ţe jste tak otevření. Sociální pracovnice: Spíš to vnímám jako problém, ţe jsme otevření, ne vůči vám, ale jako v rámci organizace. Sociální pracovník: Prostě se sekli. Tazatelka: Taky s tim mám občas problém. Sociální pracovník: To je problém v organizaci, oni si vezmou vysokoškoláka, který přemýšlí a přitom nechtějí někoho, kdo přemýšlí. Tazatelka: Doufám, ţe to na novym místě pro vás bude o mnoho lepší. Sociální pracovnice: Tak mě přijimali jako blondýnku v růţovém světříku, tak moţná právě měli to očekávání, ţe budu ta, co bude psát ty papíry a nebude u toho přemýšlet. Sociální pracovník: Nás berou jako klienta, já si teda doteď tady platem, no ještě půl roku a já jim musím vysvětlovat, ţe nejsem klient. Sociální pracovnice: Nebo s vedoucím naopak, který tady pak chodí po okolí. Tazatelka: Je tady teda zajímavé, ţe já to vnimám jako ten problém, ta provázanost na to poskytování informací, ţe by to fungovat mohlo. Sociální pracovník: My třeba opravdu nevíme, co se dělá na té stupnici níţ. My třeba dojdem na dvou-hodinovou návštěvu a maximálně nasákneme atmosféru, je to spíš pohled vybavenosti. Jakoţe vnímáme tam pak ten propastní, někde opravdu 250
aţ propastní rozdíl mezi tim, co mají v domově. Pak přijdou sem a dostanou se prakticky do kasáren, v úvozovkách do nevybaveného, do bílých zdí a prostě jedné postele, která jim je k dispozici a pár skříní. Tazatelka: Já to zkusim nějak zjistit, jak je to níţ. Já se chci zeptat, vy odcházíte do měsíce a vy? Sociální pracovnice: Prosinec, přelom. Sociální pracovník: Já mam jako smlouvu do konce měsíce, ale já tam mám pak výcvik a takovéhle věci. Tazatelka: To jsou praktické věci. Tak myslíte, ţe je to realné, ţe bychom se podivali? Sociální pracovník: Jsou klienti, kteří okradli své zaměstnavatele. Došli jednou, dostali stravenky a uţ se neukázali. Takţe i tahle zkušenost s těmi zaměstnavateli, nejvíce s těmi malými je ve většině připadech negativní. Máme tady jednu spolupráci, která je spíš díky personalistce, která bych řekl je trochu prosociální a snaţí se dávat tu šanci. Pokud můţe, tak jí dá. Ale taky se spálila tolikrát, ţe mám pocit, ţe se dveře taky zavírají. Sociální pracovnice: Tady bohuţel ze strany našeho vedení, my celou dobu voláme, co jsme tady, po potřebě řešit nějakou dlouhodobou koncepci toho domova. Kam to můţeme vézt. Nějak se nám to nedaří, vţdycky se přijde s nárazovým řešením, které je vytrţené z kontextu a nedaří se ani nějaká domluva. Coţ nás jako spíš mrzí, protoţe víme, ţe by se to dalo tady dělat, i s tím, ţe nám sem chodí skuteční klienti, spíš problémoví v úvozovkách, ale i tak by se to opravdu dalo. Není problém v té práci s těma klientama, spíš je na té úrovni interview, coţ nás mrzí, protoţe s těma klientama by se dalo, ale nemáme na to podmínky. Tazatelka: Ještě se chci zeptat, kdo je majitel tady toho objektu, sdruţení? Sociální pracovnice: Sdruţení pěstounských rodin. Sociální pracovník: Nejsme v nájmu coţ je výhoda, ale tak je to strašně energeticky náročný. Stojí to hrozně moc peněz, co se týče jenom té údrţby a nějakého toho chodu, jako topení. Kdyţ se topí dřevem, tak ty prostory jsou šíleně velké a vytopit to je fakt velký problém. a hlavně ty klienti se k tomu nedostanou. Tazatelka: Kolik tady z toho mají klienti, je to strašně obrovský..nebo sídlí tady ještě někdo jiný? Sociální pracovnice: No ono to zas tak veliký není. Tazatelka: Jen to tak vypadá velké?
251
Sociální pracovník: My se snaţíme, aby bydleli sami, pokud by došlo, ţe by nemohli bydlet sami, abychom jim nabídli to soukromí. Kapacita je nastavena na dvoulůţkové, tří-ĺůţkové pokoje, takţe barák se vyuţívá, ten přístavek patří správcovi a jsou tady technické budovy. Sociální pracovnice: Oni v podstatě učení končí uţ v sedmnácti, a pak ten rok jako kdyby měli čekat neţ budou moc přijít k nám. Coţ motivovaní k nám fakt nepřijdou, protoţe za ten rok pokud chtějí, tak si najdou práci a třeba i s ubytováním. a nebo, jak jsem zjistila při komunikaci s těmi domy, hlavně ty holky najdou si přítele a jdou bydlet k němu, takţe vpodstatě ani do toho domu nepotřebují. Sociální pracovník: Tam si myslím, ţe ta hranice, kdyby se posunula níţ, ţe je vyhodná. v tom, ţe ještě v sedmnácti jim můţeme kecat do penězů, mít nad nimi tu páku. a podařilo se nám sem, máme i sociálně-právní ochranu dětí, dostali jsme jí přímo na dům, protoţe jsme tu měli mladé matky, ale nepracujeme s těmi klientami. Buďto je teda připravovat v těch dětských domovech nebo je sem dostávat dřív, byť třeba by sem jezdili jen víkendově, nějaky reţim. Kdyby poznali i pracovníky zdejší, věděli by i kam jdou, protoţe on ten rozpor mezi tím, kam si myslí ţe jdou a kam se dostanou je také velký. Sociální pracovnice: Oni se sem dostanou v osmnácti a my jim nemůţeme mluvit do ničeho. Tak oni uţ od začátku to neberou. Hlavně i my vnímáme, ţe klienti si mezi sebou dávají vědět, ţe je tu klient z výchovného ústavu a ví uţ od klienta z výchovného ústavu, který tady uţ byl před tím. Tak prostě ví, ţe tohle nemusíš, na tohle se vykašli a prostě v podstatě jde sem s tím, ţe tady nic nemusí. Sociální pracovník: Jsou sociálně chytří. Sociální pracovnice: Jsou sociálně inteligentní. Tazatelka: Prosím vás nemáte spracovanou nějakou z tady těch zařízení s kterými komunikujete nebo něco podobného, jak jste vy třeba nějaké jiné domy na půli cesty nebo nějaké takovéhle ubytovny? Kam chodí tyto klienti? Kromě vás nemáte něco takového? Sociální pracovník: Asi víceméně se tady odráţí jejich trvalé bydliště, jako oni se prostě vrací a my tu opravdu komunikujeme nejvíc [město 1], [město 2], [město 3]. Sociální pracovník: Ty dětské domovy, a domy na půli cesty to jsme v podstatě v kontaktu akorát s [městem 1] a s [městem 2]. Tazatelka: a v [kraji], jakoţe nějaké ubytovny takovéhle?
252
Sociální pracovník: Jako jsou azyláky v [městě1], ale víceméně problém je nezisková sféra konkurenční. Protoţe podle těch statistik vychází nevim kolik Xtisíc dětí z dětských domovů, ale víceméně naplnit ty kapacity je problém. Mám pocit, ţe my jsme na tom ještě dobře, třeba ty [město 2] tam sice z mého pohledu nefunguje sociální práce, ale taky nemá na základě čeho, protoţe tam měli jednoho klienta naposled. a to spíš jako je na takové té dobré vůli, aby nebyli na ulici a dlouhodobě mám pocit, ţe to[město1]prostě u azyláku je pár pokojů domu na půli cesty, hodně často jsou ty domy na půli cesty v rámci azylových domů. Pak klient přechází z domů na puli cesty do azyláku. Tazatelka : Moc díky, máš ještě něco[tazatelko 2]? Tazatelka 2: Ještě k těm dětským domovům, něco jako brigády tam asi neprobíhá? Jako kdyby si zvykali na tu práci? Sociální pracovnice: Já si myslím, ţe brigady tam asi i měli. Sociální pracovník: Měli jsme tady jendoho klienta, kterého i z té brigady vyhodili. Sociální pracovnice: To zas byla brigáda domluvená, ne ţe by ten klient aktivně chtěl brigádu, ale ţe ten dům měl navázanou spolupráci s nějakou organizací, která jím teda ty děti na tu brigádu vzala. Zase určitě s nějakými chráněnými podmínkami, ale bohuţel i z takovéhle brigády byl ten klient vyhozen. Sociální pracovník: Vţdycky je to, mám pocit, v nějakých chráněných podmínkach, třeba se hodně tady rozvedlo, ţe se tady zaměstnávali klienti. Ptali jsme se čemu je to naučí, kdyţ zase budou v chráněných prostředí, kdyţ se potřebují uplatnit, kdyţ jim neustále budu stavět skleník tak to nepovede k ničemu, povede to, ţe si nabije tu drţku aţ odejde. Sociální pracovnice: v podstatě by se mu tady ten skleník jen prodlouţil. Kdyţ jsme právě koukali do papíru jednoho toho klienta, který tady byl zaměstnaný, tak on zas prostě ráno nepřišel do práce, přišel o dvě hodiny později a tak. Zase tady nebyla ta tendence ho vyhodit, je to tu hodně chráněné a hodně rozdílné, oproti tomu vnějšímu světu, ţe jakmile by šel pracovat ven tak by si hned narazil. Sociální pracovník: Je problém najit nějakého vstřícného zaměstnavatele, který má reálnou představu o těch klientech. To se nám taky podařilo, ţe fakt jako došel chlap a sám se zeptal jestli nemáme někoho, koho by zaměstnal. a věděl, ţe to nebude v růţových brýlích, on mu dal i solidní plat a vyšel mu maximalne vstříc. a on tam taky nevydrţel, protoţe nechtěl pracovat osm hodin denně, ale čtyři hodiny denně, aby měl čas na ty kamarády, jako mít prostor na ty kamarády a přitom tenhle konkretně měl platit jak mourovatý za věci, které si dotahl. To si myslel, ţe jako no mně by stačilo tolik a pracovat půl dne, to by mu ani nepokrylo, to co má platit. 253
Sociální pracovnice: Ten pán opravdu nabízel práci, kterou přeplácel, nabízel k tomu i ubytování, kde v podstatě jakoby hradil veškeré ty náklady, takţe ten klient by v podstatě bydlel zadarmo přímo v míště té práce. Ani by se nepředřel, jako jidlo měl, všechno. Přesto tam nevydrţel a to ještě byl klient nad kterým visel, hrozil mu soud. Sociální pracovník: Který ještě chtěl, byl docela motivován, ale i docela motivovaný klient to prostě nevydrţel, tady je opravdu ta práce, výdrţ v práci se počítá na dny, oni fakt nejsou zvyklé dělat. Sociální pracovnice: Ten pán a jeho celá rodin,a jako ten zaměstnavatel hodně chtěl pomoc, protoţe sám měl nabídky od lidí pracujících, který mu tam chtěli jít pracovat. Ale on chtěl právě člověka, kterýmu by tímhle pomohl, ale bohuţel se nepodařilo. Sociální pracovník: Další rizika je prostě divná nepřipravenost, asi taky sami necítíme, kde úplně je ten kámen úrazu. Pro mě je to asi to, ţe nevidi, ţe se chodi do práce. Ţe za nima vţdycky někdo přišel a oni neví, ţe někdo pravidelně chodí, ţe odejde ráno a vraci se aţ večer. Ţe je to normální nebo nedej boţe dojíţdět do práce, dojíţdět do [města], deset minut na kole atd. Tazatelka: Děkujeme.
254
Příloha č.5: Rozhovor s klientem domu na půli cesty Tazatelka 1: studentka Sociální pedagogiky PdF MU Tazatelka 2: studentka Sociální pedagogiky PdF MU Klient 1: kluk, 18 let, v ústavní výchově od raného dětství Tazatelka 1: My zkusíme jako divadlem něco změnit jo a hledáme jakoby problémy s přechodem z nějakých zařízení, jako ústavních s čím se lidi potkávají a co by se s tim dalo dělat. a my pak budeme diskutovat s různými lidmi , jaký jsou potřeby lidí , kteří prostě odcházejí a jak se dají podpořit a co se dá udělat jinak. Šlo by to? Tak tam vám to visí, tak si to pak můţeš prohlídnout a můţeš si to pak i nechat. Takţe bylo by moţný, kdyby ses nám představil, nějak stručně neformálně nebo co bys o sobě chtěl říct, kdo jseš, co děláš? Klient 1: (vyslovuje své jméno), je mi 18 let, pocházím ze [města], vlastně sem jsem se dostal, ţe sem byl hned po narození v kojeňáku, matka mě porodila ve 14ti, otec za to šel pak sedět. Potom děcák byl v [městě 1], potom jsem byl u otce pět let, tam to neklapalo, tak sociálka mě dali do [města 1] do diagnosťáku a z tama tady do děcáku do [město 3], z tama jsem přešel sem, protoţe ústavka byla do osmnácti ţe jo. Tazatelka 1: To je teda střídání. Klient 1: a řikám toto je poslední, teda doufám. Tazatelka 1: a tady je to jaké zatím? Klient 1: Jako jo dá se to. Tazatelka 1: Dá se to? Jaké tady jsou podmínky? Jak se tady bydlí, jak se tady ţije? Klient 1: Tak nájem platíme 1600 měsíčně , je to vlastně bez stravy, tu si kaţdý kupuje sám, můţeme si tady prát, ţehlit, na pokoji jsme kaţdý sám zatím, protoţe těch klientů tu moc není . Tazatelka 1: a jaký jsou ty ostatní? Klient 1: Jo vpohodě, my si tak spíš pomáháme kaţdý navzájem. Tazatelka 1: Ty se chystáš do školy někam? Klient 1: No. Tazatelka 1: Studuješ teda ještě? 255
Klient 1: Tady v [městě]. Tazatelka 1: V[městě]. Klient 1: Jo na prodavače. Tazatelka 1: Na prodavače? Super. Klient 1: Aspoň něco, ţe jo. Tazatelka 1: Jo to je super. Já se chci zeptat, ty máš nějaké zkušenosti, tak vidíš nějakou, nějaký problém v jak to v těch dětských domovech, ústavech chodí? Klient 1: Jako jsou tam různí lidi, ţejo, třeba nevim..někdo je agresivní, takţe šikana, druhý navádí na šikanu a tak, někdo třeba řekne ţe na to není a potom hned nezapadá do kolektivu. Třeba tam někdo kouří a oni nemají peníze tak chce cigarety, ten druhý mu třeba nedá a uţ začínají konflikty, jo takový no..tak různá šikana atak. Tazatelka 2: Takţe myslíš konflikty mezi těmi dětmi, co tady jsou? Klient 1: a potom vychovatelé do toho zasahují a takový a potom z těch děcáku chodí do výchovných ústavů. Tazatelka 1: Jak do toho zasahují vychovatelé, dobře nebo špatně? Dělají to dobře nebo špatně? Klient 1: Tak jako. Tazatelka 1: Tak jak do toho zasahují? Jsi říkal? Klient 1: Tak třeba zmírňují hodnocení a mají třeba o třicet korun ztrhlé kapesné a buďto to s tim člověkem něco udělá, ţe chce ty peníze a nebo to dělá dál a toho pak převezou do výchovného ustavu, tam si s nima poradí. Tazatelka 2: Takţe motivace penězmi, kapesným? Klient 1: No , protoţe vlastně na den je 30Kč a kdyţ se vlastně ten klient chová tak má ztrhlé určité peníze a potom to jsou měsíčně třeba příklad 400 Kč. Tazatelka 2: a funguje ta motivace? Klient 1: Jak u koho no, u někoho to je jedno, protoţe těm slabším říká o peníze a oni mu je ze strachu dají třeba , někdo toho zneuţívají a dělají to neţ na to přijdou. Tazatelka 1: Jak to potom řeší kdyţ uţ ani ta motivace nefunguje? Kdyţ uţ je v mínusu? 256
Klient 1: No tak rodiče ještě platěj jim vyţivné, takţe stravu tam má v těch děcákách, akorát ţe si nemuţe uţ ve volném čase na vycházkach koupit něco třeba. Tazatelka 1: a jako ty seš tady teda krátce viď? Tak jak ses připravoval na ten odchod z toho? Klient 1: Bylo to těţké ten měsíc, protoţe jsem si vlastně vyřizoval, jelikoţ ještě studuju a nevydělávám, takţe všelijaké ţivotní minima, přídavky na dítě, nezletilé ditě, teďka na soud jsem dal ţádost o výţivný a takový no. Tazatelka 1: Kdo ti s tím pomáhal nebo jak dlouho celá ta příprava vůbec ? Klient 1: Tak ten měsíc určitě, protoţe taky oni buďto to přizná, ţe jo městský úřad to ţivotní minimum nebo ne. Ţe to trvá to papírování a jelikoţ já mám ještě v [městě 1] sociálky, takţe se všechno papírově přesunovalo do [města 2], takţe to taky trvalo. Ale chodí mi to no, ještě akorát na ten soud čekám, třeba dneska v deset a je to odročený na 16. Tazatelka: Teda klobouk dolů, ţe to všechno, ţe se s tím takhle dobře pereš. Klient 1: To mi říká kaţdý, ale jako kdybych z toho měl dělat jako, tak skončim jinde ţe. Tazatelka 1: To je fakt super, ţe to bereš takhle. Klient 1: To ještě mezi tim dělám školu ţe jo. Tazatelka 2: a pomáhal ti někdo s tím vyřizováním? Klient 1: Sociální pracovnice, ona uţ tam ty zákony psala,coţ já neznám, tak nám to psala a ja sem to jenom podepsal. Tazatelka 1: a z dětského domova ti někdo pomáhal s tim? Jak si byl dlouho v tom posledním zařízení? Klient 1: Od srpna do června, do konce školního roku, rok jsem tam byl no. To je soukromi tam, tam byli jen tři pokoje a ten ředitel řekl, ţe prostě diagnosťáky tam chtějí dávat nové a ţe já uţ nemám ustavku, ţe jsem plnoletý, tak říkal ať si něco najdu no. Buď jsem měl jít do Prahy, jak je Praha Libeň nebo tady . Tady sem šel protoţe tam měli plno. Tazatelka 1: Takţe tam ti někdo pomáhal s těma sociálníma věcma, s tím vyřizováním? Klient 1: Tam buď ředitel etoped a nebo sociální pracovnice nebo taky vychovatelé, ale jinak taky jednou za tři měsíce tam jezdila sociálka pro nezletilý, tak se ptali 257
jestli chceme s něčim pomoc a tak teďka mám v Šumperku vlastně taky kurátorku pro dospělé, protoţe pro děti uţ nemám. Tazatelka: a vnímáš nějaký problém v tom, co znemoţňuje vlastně se lidem připravit na ţivot, na výstup z toho kromě těch papírů, něco co by mohlo pomoc usnadnit ten odchod člověka? Klient 1: Nejlepší je, kdyţ vydrţí v tom děcáku neţ se vyučí, potom můţe jit pracovat a kdyţ vydrţí v takovýmhle zařízení, mezi tím si na měsíc vydělá, mezi tim si muţe najit nějakou ubytovnu moţná, jako nejlepší je se v nějakém zařízení vyučit, a pak uţ je problém kdyţ chodí do práce. Tazatelka: a třeba jsi v kontaktu, třeba s tim poslednim zařízením nebo s nějakym zařízení? Klient 1: Jako oni řikali, ţe kdykoliv budu potřebovat tak mám zavolat, ale ještě sem tam nevolal, nepotřebuju to. Tazatelka 2: Ale máš tu moţnost? Klient 1: Hmm. Tazatelka 1: a jako třeba z dřívejška nějaky zařízení? Třeba nevim ? Klient 1: Jako psal jsem mail do [města] a jako etoped se ozval taky mi odepsal to jo. Tazatelka: Jako jestli tam vznikly nějaké vztahy třeba s pracovníkama? Klient 1: To jo, oni mě měli jako rádi, jako nedělal jsem, nebyl jsem drzí, nějakou šikanu nebo tak, ale taky jsem se nenechal ţejo, taky to na mě zkoušeli, já prostě jako pff a ti druzí jakoţe no. Tazatelka 2: a myslíš, ţe ta příprava těch, co odchází na ten ţivot funguje nebo ţe kdyţ vyjde z toho ústavu, kde byl tak ? Klient 1: Tak jsou i určití lidi, ţe buďto ochranná vychova nebo ústavni výchova nebo předběţné opatření a i rodiče si některý domu berou, jako na zkoušku a ti kteří si neberou, tak buď se v tom zařízeni vyučijou nebo jak já no, studují a zařídí si nějake zařízení no, coţ není uplne nejlepší. Tazatelka: a myslíš, ţe takhle je to dostatečný? Ţe třeba ten měsíc? Jestli ses třeba v tom nějakym zařízení připravoval na to, jak je třeba nakládat s penězma nebo co by tě mohlo potkat? Klient 1: To ne takovéhle přednášky jsme neměli.
258
Tazatelka: a nakupovali jste třeba sami nebo co ste mohli dělat sami? Co za vás nikdo nedělal ? Klient 1: Tak oni to sledovali tim, ţe nám dávali jako kapesné. Sledovali co si kupovali, jako oni to neřeknou nám, ale sledují to a vědí. Tazatelka 2: a snaţili se vám třeba říkat, zkus šetřit, tohle je zbytečné? Klient 1: Nevim to je jako ono jim to bylo jedno co děláme, oni to neřešili a potom kdyţ neměl, tak neměl no, nikdo mu nepomohl. Tazatelka 1: a co třeba oceňuješ, ţe ses tam naučil, cos teďka třeba musel teď postavit sám na vlastní nohy, tak jako co ti třeba pomohlo? Klient 1: Ţe nejsem zavislý na nikom uţ , třeba na vychovateli. a tak ţe jako osamostatnit se, nic jineho mě nezbývá. Tazatelka: To jo, ale jestli si pamatuješ třeba na něco, co ti v tomhle pomohlo, kdyţ se takhle dobře začleňuješ, ţe prostě studuješ a ţe prostě si zvládl všechno tady to papirovani a ty úřady? Jestli ti to pomohla ta jejich příprava nebo to bylo úplně jedno? Klient 1: To je úplně jedno, to spíš ta socialni pracovnice, tak ja neznám nějaké ty paragrafy, kdyţ jsem napsal doporučený dopis soudu, tak nevim. Tazatelka 1: a tam si teda měl sociální pracovnici, ale řešila to aţ tady s tebou? Klient 1: To bylo takové soukromi, ja nevim oni to neřešili, protoţe tam bylo hodně lidí, co chodili domů odtamtud. Teďka jsem po roce prý první, co odešel takhle do zařízení, jinak si je brali domů na zkousky a ten ředitel se o to i staral, aby i rodičům volal nejprve na dovolenky ať to zkouší. Takţe o mě se neměl kdo starat, máti ţije v Rakousku no a otec má pět dětí a manţelku jako a k němu sem ani bydlet nešel, takţe u mě to ani nijak jinak nešlo, aby to řešil ředitel a u těch druhých jo no. Tazatelka 2: Myslíš si, ţe by tam třeba mělo jako tak být, aby ti někdo řekl, co a jak, co se dá dělat třeba aţ vyjdeš, kam se dá jít nebo tak ? Klient 1: Tak to jo, to oni zase pomohli, ţe tady je to nejblíţ, protoţe kurátorka mi napsala ţe do [města] jít, tam jsou taky ubytovny a tak. Ale zase řikám tam to byla obchodka, kde jsem dělal prvák, bych musel jit do druháku, kdyţ tady uţ jeden rok a sem vyučenej, a nemusim znova tři roky. Řikám ja radši vydrţim tady , ja potřebuju jít pracovat a ne tady tři roky studovat ještě, tak řikám zůstanu tady na [část republiky] a dodělám tady rok, jestli to dodělam, to je taky otázka. 259
Tazatelka 1: Tak je to v tvých silách. Tazatelka 2: a tady se ti líbí, jako tady ten moravský kraj tady? Klient 1: Furt lepší neţ [část republiky 2], tady sou takovy jinačí lidi, takový nevim no jinačí to je, tak v rámci [města 1] nebo [města 2]. Tazatelka 1: Tak mě jenom napadá, ţe my prostě chceme, jako ţe jsme se shodli na tom, ţe vlastně, já jsem pracovala s lidma, kteří byli třeba na ulici a bylo tam právě hodně lidí z dětských domovů. a právě jsme se bavili o tom, ţe co jim znemoţňuje ten stát v tom normalnim ţivotě jo a řikali jsme si, ţe bychom fakt jako tady těm lidem prostě třeba, co budou vycházet chtěli pomoc, ţe jestli by se dalo udělat něco, co by se dalo uzákonit, aby to těm lidem pomohlo. Napadá tě takovýho něco? Klient 1: Tak to já nevím, protoţe by mě ztrhli všelijaky dávky, kdyby se tady něco umoţnilo si myslim. Tazatelka 1: Co myslíš, ţe by se ztrhly dávky? Klient 1: Jako jak to myslíš? Tazatelka 1: Já myslím třeba uzákonit, ţe třeba musí být nějaká příprava, jako taková příprava která musí obsahovat tohle a tohle. Klient 1: v zařízení neţ nastoupim někam? Tazatelka 1: Třeba nebo nějaká takováhle věc, co by pomohlo, co třeba vůbec v tom celém systému těch věcí, ty prostupnosti, ţe lidi odcházejí z různých zařízení do různých. Jestli tě napadá něco, co tě jako fakt štvalo a co ti házelo klacky pod nohy, tak jestli tě něco napadá takovéhleho? Klient 1: Já nevim, přemýšlím, nějaký přednášky, jinak mě fakt nic nenapadá krom těch přednášek, protoţe jinak to si etopedi dělají sami, to etopedi rozmisťují. Tazatelka 2: Myslíš, jako přednášky pro vás, co by vás mohlo čekat, co by třeba jste měli zařizovat a tak? Klient 1: Protoţe ti etopedi, třeba tam byla týdenní komunita a tam se rozebiralo, jak si představujeme z diagnosťáku, kam odejdem a co se týče našeho chování a jesltli chceme jit pracovat. Jako dohoda o provedeni práce nebo studovat a tak a vţdycky nám dávali na výběr, protoţe někteří ať uţ je to pasťák nebo děcák, jsou třeba v nějaké vesnici a je tam buď kuchař nebo zednik, takţe moc na výběr nemáme, třeba s těma oborama , kdyby to bylo na výběr nebo tak. Tazatelka 1: Takţe spíš jako větší informovanost ? 260
Klient 1: T taky sem narazil na děcák, to muţu poděkovat etopedovi z [města], ţe já jsem v týdnu na internátu a o víkendech tam, ţe toto taky kaţdej děcak nemá ţe jo . Tazatelka 1: a jinak jako ten systém celý těch zařízení ti připadá jako dobrý, připadá ti, ţe je to dobře vymyšlené? Klient 1: Tak není jo, protoţe někteří klienti si vezmou rodiče a ty co rodiče nechtějí, tak se o sebe musí postarat sami. Protoţe oni zase spíš přihlednou k tomu,ţe na těch co jdou domů, tak dokáţou poradit jen mají tady tři místa, to je všechno. Uţ máš 18 let, tak tady nemáš co dělat Tazatelka 1: a jaké mista ti poradili, kromě tech [město] a ? Klient 1: Jako můţu říct, ţe jen tady to fakt. Potom jsem si na internetě sám sehnal v [městě 1], v té [městě 2] a v [městě 3] taky dům na půli cesty. Tazatelka 1: a ještě se chci zeptat jestli si v kontaktu s nějakými lidmi s kterýma si bydlel, jestli máte nějaký kontakt mezi sebou? Klient 1: Jo mai jenom. Tazatelka 1: a komunikujete mezi sebou? Klient 1: Jo nebo i na icq, ţe jo . Tazatelka 1: a znal si někoho z tadyma, kdyţ si sem šel? Klient 1: Ne. Tazatelka 1: Neznal si nikoho z dřívějška? Klient 1: Jako na [část republiky] jsem rok, kdyţ jsem byl v děcáku tak tam, nebo někdy i na vikendech doma ve Svitavách u otce. No a jako vycházky, ţe by mohli byt víckrat. v diagnosťákách to je dvakrát v týdnu a v děcákách jednou týdně. Tazatelka 1: a na jak dlouho? Klient 1: My jsme měli 4 hodiny v neděli. Tazatelka 2: a jinak jste byli furt v areálu? Klient 1: Ale za to bylo soukromi, jsme jezdili do [nákupního střediska] nakupovat nebo na bazény jsme jezdili na noční koupáni s etopedkou nebo na týden na koně. Takţe zase nemohli jsme si stěţovat jo, jako kaţdej děcak nebo pasťák vám nekoupí značkové hadry ţe jo. Nebyla tam kuchyň, tam je to malé, tak nám vozili stravu, takový rodinný dům spíš. Tazatelka 1: Vařili jste si někdy? 261
Klient 1: Jo o vikendu, protoţe nikdo nedováţel, to vţdycky sociální pracovnice udělala takový jídelní lístek a podle toho jsme vařili s vychovateli. Jinak jako s ředitelem fotbal jsme chodili hrát, do [nákupního zařízení 2] do [města] jsme jezdili hodně, protoţe na to mají tu kartu. No tak je to soukromé nestátni a kdyţ jsem odešel tak mi dali pět tisíc na zaplaceni na dva měsíce nájmu, kdyţ budu něco potřebovat tak telefon znám. Zkusim tady ten rok dodělat a potom chci pracovat a někde si najit podnájem, protoţe nebaví mě zařízení jako pořád. Tazatelka 1: Dobrý, napadá tě ještě něco? Tazatelka 2: Ani ne. Tazatelka 1: Hele a je moţný, ţe bys nam dal maila nebo icq, ţe kdyby nás něco napadlo, ţe bys nam pomohl? Klient 1: Určitě, tak já nevím, jestli chcete icq? Tazatelka 1: Klidně icq. Klient 1: Nebo mám i skype jako mně je to úplně jedno. Tazatelka 1: Klidně mail i icq a kdyţ tě neseţenem na icq tak pošlem mail. Klient 1: Kidně maii icq a kdyţ tě neseţenem na icq tak pošlem mail. Tazatelka 1: Ne v pohodě, dělej, co potřebuješ.
262
Příloha č.6: Rozhovor s pracovnicí NNO zaměřené na následnou péči Tazatelka: studentka Sociální pedagogiky PdF MU Sociální pracovnice NNO: zástupkyně občanského sdruţení, které působí v oblasti navazujících sluţeb a péče pro mladé dospělé, kteří odcházejí z ústavní péče.
Tazatelka: Já bych se ráda zeptala, jestli v oblasti odchodu z ústavní péče vnímáš nějaký problém, který by šel řešit na základě legislativy? Nebo jestli je tam legislativa dostačující nebo nedostačující, popřípadě jak to vnímáš, nebo jakou s tím máš zkušenost? Sociální pracovnice NNO: No tak mám zkušenost, jednak s děčkama z ústavka, obecně z náhradní péče. Takţe jednak s děckama z ústavní výchovy, ale i zkušenost s děckama z náhradní rodinné péče. a my jsme teda ústavní péče, ţe jo, takţe to bychom se mohli nějak vztáhnout k zákonu o ústavní a ochranné péči, myslím. No a z toho, co a tak já zběţně vím, tak určitě tam je nedostatek, ve smyslu vůbec ustanovení. Jednak toho, aby ty děti a mladý lidi na tom odchodu byli na ten samostatný ţivot uţ připravení, a jednak ten problém vidím v tom dalším, v té nedostačující nebo v podstatě ţádné následné péči, potom co tu ústavku opustí. No kdyţ se budu jakoby drţet té legislativy, tak co vím, tak, jednak tam není dostatečně ošetření, vysvětlené, nebo dokonce dané, co se má dělat proto, aby ty děcka odcházeli v nějaké pohodě, klidu, vyrovnané, s tím, co je pravděpodobně potká, nebo vyrovnané, spíš připravené na to, co je můţe ve světě potkat. Tak to tam myslím, není ošetřené vůbec. a ta péče následná po odchodu, tak tam je určitě minimálně popsaná a z mého pohledu i docela nesrozumitelně. Tam není kompetence, kdo, co, jak, můţe. Kdy a jak pomoci tomu mladému člověku. Takţe ten problém tam vidím. Vidím ho hlavně na těch mladých lidech, s kterými se potom vidím. Tazatelka: To je, jak jako vidět třeba? Sociální pracovnice NNO: No, je to vidět v tom jak se jim těţce, ne všem samozřejmě, nechci to nějak zobecňovat, ale prostě mají potíţe s tím se zařadit do běţné společnosti. Nějak, aby se z toho nebláznili. Nebo aby to bylo pro ně nějak únosný, protoţe jsou poměrně dezorientovaní. v takových těch běţných záleţitostech typu - něco si vyřídit, někam si zajít, něco podepsat. Něco si sehnat, sehnat si a potom si tak udrţet práci třeba. Se vztahy je to všechno prolnuté, to je provázané, tak určitě to není úplně jednoduché ve vztazích, ať uţ jakoby s blízkými nebo s potencionálními partnery, či partnerkami. Jako v běţných vztazích, třeba na pracovišti někde, nebo s autoritami problémy. Také s penězi, to je docela takové téma, jako s kterým se potýkají. Vůbec jako znát 263
hodnotu peněz, znát hodnotu věcí, a pak jako hlavně být nějak schopný s těmi financemi nějak zodpovědně nakládat, kdyţ uţ je mají vůbec. Tazatelka: Dokázala bys třeba říct, čím to vlastně je, ţe tady ty hodnoty nebo kompetence v sobě jako.. Sociální pracovnice NNO: Nemají? Tazatelka: v sobě nemají, no. Nebo co ty si o tom myslíš? Sociální pracovnice NNO: Třeba u těch ústavních dětí, jo? Tazatelka: Ehm. Sociální pracovnice NNO: No já si totiţ myslím, ale to je moje teorie nějaká, která prostě nemusí být vůbec správná, ale právě potom, co jsem poznala jednak jako děti a mladé lidi, kteří si prošli ústavní výchovou a znovu zdůrazňuji, ţe teda jako ne všichni z nich mají problémy, řada z nich to velmi dobře zvládá. Ale ţe jsem si prošla prací s dětma z ústavky a prošla jsem si prací s dětma vyrůstajících v náhradní rodinné péči. a ono se tak často o tom mluví, ţe ty děti z té ústavní výchovy tady ty kompetence nemají, protoţe nemají tu moţnost s tím, jak to ústavní zařízení a nefunguje to jako normální rodina. Tak se tady ty věci nápodobou nemůţou přirozeně nějak naučit, coţ určitě je pravda. Nicméně, právě po té zkušenosti s obouma typama klientů je ten zakopaný pes, teda z mého pohledu, ještě někde jinde. Protoţe velmi podobné problémy mají právě potom co se mají nějak samostatně postavit do ţivota. Někteří z těch dětí, nebo mladých lidí, kteří vyrostly v pěstounské péči. Tazatelka: To znamená, ţe jako víc. Sociální pracovnice NNO: Takţe si myslím, ţe ten problém jakoby je. Já to tak jakoby občas říkám. Tak vy to asi znáte, taky se ve škole učíte takovou tu Maslowovu hierarchii potřeb. Tazatelka: Ano. Sociální pracovnice NNO: a ty děcka, tím co si v ţivotě projdou, těmi traumaty, které mají tou deprivací, kterou si buďto přinesou, která se jim i v těch ústavních zařízeních prohlubuje. a nebo i třeba v rodině, kdyţ úplně dobře nefungují ty vztahy. Chybí takové ty základní. Uspokojení základních potřeb typu vztahových, bezpečí, jistoty a takové ty potřeby typu nějak se uplatnit ve společnosti. To znamená, pracovat, s těmi penězi vycházet, slušně bydlet atd. Tak jak my to povaţujeme za běţné, tak to je prostě na topu té pyramidy a ve chvíli, kdy nemáme uţ z dětství, nebo nám to tam je traumatizovaný, tyhle ty potřeby nějak uspokojené, popřípadě nějak ošetřené, pokud tomu nerozumím, pokud ty vztahy nemám a nevím jak se to dělá, tak je ani moc neumím 264
navazovat. Myslím si, ţe to je ten problém, ty věci následné. Já taky dneska neumím jít na pracák a vyplnit tam nic, přesto, ţe mám vysokou školu. Ale kdyţ ztratím práci, tak vím, ţe tam mám jít, coţ oni často vědí taky, ale já jakoby překonám ten ostych, to ţe to neumím vyplnit. Já v sobě mám na čem stavět, abych si tam zašla, oni často nemají stavět na čem, protoţe nemají dostatečně vyvinutou sebeúctu, sebehodnotu, nevěří si. Ty věci, ty problémy, místo toho, aby je řešili, tak dělají, ţe nejsou, vytěsňují, ale oni se kupí. Já klidně na ten úřad půjdu a řeknu, ţe to prostě neumím vyplnit, ať mi s tím někdo pomůţe, oni to často prostě neudělají, protoţe si myslí, ţe je to divné, ţe to neumí a ale to není o tom, ţe si tam neumí zajít. To je o tom, ţe nemají tu vnitřní sílu. To to prostě udělá a v tom si myslím, ţe potřebují nějak podpořit. Jednak to najít tu svou hodnotu a to je na roky práce, pak taky prakticky v tom mít nějakou oporu, kdo by jim řekl, co se v jakých situacích dělá a popřípadě jim s tím pomohl, tam s nima zašel. Teď nevím, jestli jsem se neodklonila od té otázky trošku, jo abych to tak vrátila. No určitě to u té ústavky, tam to je jakoby jasné, ţe to není, ţe tam je ten problém, ţe se to nemají, jak naučit, pokud jsou tam dlouhodobě, protoţe tydle ty věci se učíme nápodobou. Já myslím, ţe ten problém je ještě jako trošku jiný a hlubší. Já nevím, jestli z toho, co jsem řekla, je to srozumitelné. Tazatelka: Já se moţná ještě jenom doptám. To znamená, ţe třeba ani v té náhradní rodinné péči se jako nemusí podařit navázat, nebo spíš uspokojit ty svoje potřeby? Jako emoční. Sociální pracovnice: No kdyţ se s tím nepracuje, tak ne, pokud se s tím nepracuje, pokud to ten náhradní rodič nevnímá, nerespektuje, nevidí to jakoby, ţe je to něco. Ty děti prostě potřebují jakoby ne stoprocentního rodiče, ale dvěstěprocentního rodiče a to je někdy hrozně těţké to dostat. Jakoţe tam je potřeba brát to, ţe ty děti prostě mají ty traumata a ţe je potřeba s tím pracovat. Tam je to hodně vidět. Dobré, dobré a ve chvíli, kdy začnou dospívat, se začnou ukazovat první problémy. a říkám, ne zase všude, no a taky ta pěstounka končí v 18ti letech, takţe pokud to tam nefunguje, tak si myslím, ţe pro toho pěstouna je mnohem jednodušší toho člověka odstřihnout. Často stává, ţe se taky nemají kam vracet, ţe nemají to zázemí ţádné. a nemají se od čeho odrazit, já si myslím, ţe je to mnohem hlubšího rázu, ţe to přijít si na úřad, něco vyřídit, to se dá prostě naučit, to se naučím, já to taky neumím, neţ tam jdu, ale problém je jakoby v tom, ţe tam nejdou a proč tam nejdou, jako ty příčiny, kdyţ jsem třeba u téhleté věci. Tazatelka: No, kdyţ to zase vztáhnu k tomu tématu, tak v podstatě ta ústavní výchova u nás nějakým způsobem je a vlastně tady s těmi dětmi vlastně pracuje. Tak jestli tam vidíš nějaké moţnosti, toho co by mohlo být jinak. a nebo jestli, tak jak to je, je to maximum, popřípadě ještě, kdyţ třeba jsou i nějaký vize, tak proč se to nemůţe naplnit? 265
Sociální pracovnice NNO: Určitě, jako vţdycky je co zlepšovat, jako kdybych řekla, ţe jako je to super, tak rozhodně jako super není. Kdybych řekla, ţe to je na prd a uţ se s tím nedá nic dělat, tak to si taky nemyslím. Pořád je to o lidech, takţe určitě tam ty rezervy jsou a teď je otázka na kolik ty samotné lidi, které v tom pracují, dokáţou mít nadhled nad tím, ţe třeba dělat to jinak, nebo dělat to ještě nějak, jako něco navíc, co se třeba nedělá, nebo to já nevím. Tazatelka: Proč třeba myslíš, ţe vlastně ten program nebo nějaká příprava na ten odchod, tak proč ta naše diskuze začala tím, ţe to nestačí, nebo ţe to je takové? Sociální pracovnice NNO: No tak to je dané tím východiskem té věci, tím ţe to je instituce, ţe to není rodina, ţe to není přirozené prostředí, ţe to je něco umělého, ţe tam právě nejsou ty vztahy typu, tak jak já vyrůstám v rodině a mám někoho pro sebe, jenom já a jenom jednoho nebo dva rodiče, pro sebe. Tak to tam nefunguje, není, ač se ti vychovatelé určitě snaţí pro ty děti být, tak to prostě tou věcí samotnou, jak to je, tak to nejde, to není moţné. Takţe to je jedna věc, pak asi určitě se dá něco udělat, nebo něčeho dosáhnout tím, ţe se teda udělají nějaké ty rodinné, ţe se to teda předělá na domovy rodinného typu. Tak to určitě taky na druhou stranu, furt tam budou ty stejné vychovatelky a furt to budou jenom jako vychovatelky, nebude to máma a táta a pořád to budou dvě vychovatelky. Kdyţ se zadaří, tak vychovatel tam bude nějaký, ale furt to bude jakoby osm dětí třeba, nebo minimum snad, nevím jak to tam je. Minimum šest ve skupině myslím, no tak doma taky nemáme šest dětí a taky to není jako práce nebo většinou nemáme šest dětí, a taky to není práce. Je to jako ten rodinný ţivot. Tam oni chodí do práce, takţe tam je to jiné a nikdy to nemůţe být jako stejné, ţe jo, uţ tím, ţe to je instituce a tak to je takové z čeho se dá vycházet. Nicméně se pro to určitě můţe něco udělat, minimálně ta témata, a tu problematiku odchodu jako otvírat, coţ vidím jako velký problém, ţe to často bývá tabu, ţe se o tom raději nemluví, a často vlastně ty děcka nebo ty mladý lidi o tom nemluví právě proto, ţe cítí, jakoţe vnitřně cítí, ţe to bude problém, bojí se toho, neví co je čeká, často je vlastně vůbec nic nečeká a jakoţe to je myslím přirozená reakce. Ţe kdyţ se něčeho bojím, tak před tím buď uteču, nebo se tomu postavím, tak oni se moc věcem stavět neumí, protoţe zase nemají, nemají se jak postavit, tak se utíká a to uţ je problém zase těch zařízení a moţná to dělají já nevím, někteří moţná jo. No tak prostě tohle začínat tady od těch věcí. Pak říkám takové ty praktické, jako učit se psát ţivotopis, nebo já nevím, nebo poslat někoho na nákup, aby věděl kolik stojí chleba, no tak jako jo, super a to je bezva, dřív to nebylo vůbec, ale stejně si myslím, ţe pokud tam není takový ten základ, jako co na čem stavět, pokud se s tím nepracuje, tak.. Tazatelka: Tak ti nepomůţe, ani, ţe si umíš koupit chleba. Sociální pracovnice NNO: Ták, přesně, nebo napsat ţivotopis, to jako, asi jo. Stejně, ale jejich problém, samozřejmě je problém, ţe nemají práci, ţe nemají peníze, 266
často jsou třeba na ulici. Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy no. Tazatelka: Můţe tam v tom nějak zafungovat tady ten systém? Nějaký jako náš ve kterém ţijeme? Nebo? Sociální pracovnice NNO: Společnost? Tazatelka: Nebo i stát, prostě cokoliv tě napadne k tomu. Jak to vlastně, protoţe to je téma, které prostě je s námi. a jak to řešit v podstatě? Sociální pracovnice NNO: To je asi jakoby strašně široký kontext, ale to bych jako začala úplně od prvopočátku. Kdy teda, například je rodina a někde jsou problémy, v té rodině. Tak jednat, kdyţ začnu tady, tak rozhodně je téma, o tom se mluví, jako v politice nebo na resortech, na resortech ministerských, jako odebírání dětí, proč se děti odebírají z rodin, takţe uţ se konečně snad začíná přehodnocovat, ţe je rozdíl prostě zanedbané dítě a je rozdíl deprivované dítě. Tak, ţe se nemůţou klást, tak velké nároky na to zanedbání, takové to běţné materiální, ale kdyţ tam to dítě prospívá citově, tak je to mnohem důleţitější, takţe určitě začátek tady u toho. Kdyţ uţ se to stane a to dítě je odebrané, tak ale pak je průšvih, ţe se nedělá nic pro to, aby se dítě mohlo vrátit zpátky do té rodiny. To znamená, ţe se nepracuje s tím dítětem, prostě se někam vezme a teď si s tím teda poraď, někde jsi, zvykej si na nové společenství lidí, na nějaká pravidla, která neznáš, na totální ztrátu soukromí, novou školu a tak dál. Ale taky se moţná dobře najíš, a máš nové hadry, to je dobré jako. Ale pak se taky právě nepracuje s tou rodinou, aby se to dítě, pokud je to moţné, v některých případech to není moţné, pokud jsou děti týrané, ţe jo, zneuţívané, tak samozřejmě, jako ten problém. Pokud jsou to děti zanedbávané, ale s tou rodinou nikdo nepracuje a není to jako dočasná, přechodná záleţitost, ţe to dítě je v té ústavce a chce se, aby se co nejdřív vrátilo, coţ se v našich podmínkách prostě neděje, no tak to je problém, protoţe se nemá kam vrátit, vracelo by se do stejného systému odkud bylo odebrané. Takţe ţádná změna, a pak jako to, ţe se to nějak neděje, kdyţ uţ se děcko dostane do domova, mám pocit, ţe je málo případů, ţe se vracívá do rodiny, ţe se pro to ani ze strany společnosti a ze strany státu se teda ani moc nedělá. Jakoţe by to mělo být na prvním místě a pokud to jde a pokud jsou tam alespoň trochu podmínky, aby to šlo, pokud se tomu dítěti neubliţuje a tak, ale, ţe většinou podle toho, s tímhle tím se podle mě vůbec nepočítá, ţe jako pak se řeší, aby to nějak prošlo tou ústavkou s co nejmenšími, co nejmenšími problémy pro ty lidi, kteří tam dělají. Aby moc nezlobilo, ţe jo, aby mělo aspoň, aby dochodilo nějakou školu. Takové ty jiné moţnosti mně přijde, ţe se moc nehledají. Pak jsou další moţnosti samozřejmě, pokud tam není moţné se vrátit do rodiny, tak jiný způsob náhradní peče, takţe náhradní rodinná péče, to taky je v naší společnosti problém a to je hrozně hluboké, ať uţ tradiční, nebo nedostatečně, jakoby propagovaná záleţitost, 267
spousta mýtů předsudků kolem toho, a pak je to taky demotivační pro ty případné zájemce o ty dospělé lidi a tu pěstounskou péči, tam by toho šlo najít hrozně moc. Tazatelka: Ještě kdyţ se teda vrátíme k té ústavní výchově, tak teďka teda vlastně to dítě odchází a…? Sociální pracovnice NNO: Odchází z domova? Tazatelka: No z domova a teď teda nastupuje nějaký ten svůj ţivot, za který uţ je teda zodpovědný sám a jestli teda tady v téhle oblasti, protoţe jsou snahy, ţe jo, jsou domy na půli cesty, jsou nějaká, nebo jsou nějaká občanská sdruţení, neziskovky, které se věnují tady té náhradní péči. Tak jestli i v té oblasti je nějaká problematika nebo není, myslím jako třeba ze stran těch organizací, které se tady tomu věnují. Jestli je dostatečný prostor tady k tomu, jaká je třeba podpora? Sociální pracovnice NNO: No není no prostě. Není, ten problém je tam, ţe stát to neřeší, protoţe vlastně ze zákona ta ústavní peče končí jakoby plnoletostí a pokud, ten člověk studuje, a prostě se domluví a dají nějakou ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti, tuším, pokud studuje. No, ale on odejde a ten stát vlastně neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho snad kurátoři ani nepředají na sociálce. Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt jakoţe se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat nějaké bydlení a občas existují nějaké to sociální bydlení, byty, ale to je tak jako, těch je tak málo oproti tomu širokému poli zájemců. Takţe takhle. No a ze strany nezisku. No a ten neziskáč se snaţí, neziskový sektor se teda snaţí dělat to, co ten stát neděla pro ně, a ty formy následné péče jsou různé, ať uţ ty domy na půli cesty, ty jsou asi jako nejznámější a to je teda, ţe ten člověk má nějaké zázemí nějaké bytové, nebo ubytování, nebo tak plus pomoc v rámci toho fungování ve společnosti, takţe najít si práci a tak. No pak uţ je méně organizací, které se zabývají těmi příčinami toho a snaţí se jakoby těm děckám věnovat i ve smyslu vztahovém. Jo jako, kdyţ je tam následná péče, tak mi přijde, ţe je hodně právě zaměřená na to, jako prakticky, aby teda bydleli, aby si našli práci a nějakou dobu jsou tam na půli cesty, tak tam teda můţou bydlet, ale v podstatě, kdyţ je pak vypustí, tak většina z nich stejně tu práci nemá nebo si ji neudrţí a to bydlení, si taky úplně nenajde, takţe jsme zase tam u toho, co jsem mluvila no, ţe tydhe ty věci mi přijdou jako takové zástupné nebo nějaké následné, ţe pokud tam není, něco navíc. Ale to jsou moje, to jsou moje zkušenosti, to nikomu nevnucuji a moje nějaké teorie. a problém toho neziskového sektoru jsou peníze, ţe jo, aby to mohli dělat, aby to bylo dostatečně pokryté. Tak uţ jenom mají peníze, najít ty lidi, kteří by to byli ochotní za ty peníze dělat a tak no, klientů je aţ dost, myslím.
268
Tazatelka: Mě ještě zajímají dvě otázky. Jedna z nich je, jestli ses někdy setkala s nějakým, nějakou negativní odezvou při spolupráci s dětskými domovy nebo i výchovnými ústavy? Jak myslím, ve spolupráci, nebo s nabídkou spolupráce, s nabídkou budoucí spolupráce, při přechodu těch děcek, právě do toho ţivota. Sociální pracovnice NNO: No v tom je potřeba být jakoby hodně citlivý a opatrný, protoţe v podstatě ty sluţby, které nabízíme, tak nějakým způsobem suplují to, co jako není, ţe jo. a tak je to hodně citlivé v tom, aby to ty lidi nebrali osobně, ţe něco nedělají, tak to jako hodně důleţité i pro sebe si říct, ţe řada z nich dělá maximum, co můţe, které jako znám, ale ten systém jako určitá omezení, která oni nepřekročí, ani kdyby chtěli, ţe jo, takţe si myslím, ţe ty lidi dělají, jako většina z nich, co můţou, ale asi by tu práci nedělali, kdyby to neměli rádi a kdyby tu práci neměli rádi, a tak. No a negativní odezvu, asi ne, spíš pozitivní musím říct, a negativní ne. a kdyţ někdo nemá zájem, tak jakoby nemá zájem, ţe se neozve pro ty sluţby, i kdyţ o nich třeba ví, ale kdyţ ví, tak buď začneme spolupracovat, nebo nezačneme. Kdyţ začneme, tak to znamená, ţe se jim to zdá asi dobrý a pozitivní, kdyţ nezačneme, tak to ale pro mě neznamená, ţe to je pro mě negativní. Jenom je to, ţe nezačneme, protoţe to za tím můţe být řada věcí, třeba to nepotřebují, ale dost dobře to dělají, já nevím. Neberu to tak, ţe kdyţ někdo nespolupracuje, to ţe to jeho odmítnutí, nebo negativní odezva na tu nabídku sluţby, to asi ne a vyloţeně ne. Tohle to ne, nebo, ţe by někdo to bral třeba nějak osobně, ţe tohle teda jako nepotřebujeme, protoţe my tohle všechno s našimi dětmi děláme, tak to jsem se vůbec zatím naštěstí nepotkala. Ty lidi jsou jako soudný a stejně tak si myslím, ţe ani my neděláme všechno, co můţeme a není všechno v našich silách. Tazatelka: Měla jsem ještě jednu otázku, ale tu jsem úspěšně zapomněla, ale byla docela zajímavá. Jedna byla tady o té reakci jejich, nevím teď si nevzpomenu. No ještě něco tě k tomu napadá, o čem jsme třeba nemluvili a přijde ti to důleţitý? Sociální pracovnice NNO: Přemýšlím. Sociální pracovnice NNO: Tady o tomhle, je jako zajímavé u těch negativních odezev. Tak tam bych řekla, tak ţe u té jednotlivé ţeny není problém jako s těma jednotlivými zařízeními, protoţe ty si myslím, ţe velice dobře vnímají, ţe ty děcka jsou v něčem o něco ochuzený, a ţe prostě vnímají ty svoje limity, které prostě mají a které jsou dané systémově. Takţe tam to jako nevnímám, já to spíš právě vnímám, a to taky nevím jestli úplně negativní, spíš zase tu pasivitu takovou nebo pasivitu u těch, kteří se podílí v podstatě na vývoji toho dítěte, ale nepřímo, takţe to jsou soudy a jejich práce, a jak dlouho jim to trvá. Vlastně nezájem dívat se na ty věci z různých pohledů, a pak taky jako úřady, a úředníci, kteří prostě mají na to vliv co se s tím dítětem. Mají vliv, ale přímo tam s ním nepracují a to jsou teda státní orgány a tady vnímám jako určitou ne negativitu, 269
ale spíš pasivitu. Pasivitu a zrovna tu tady vnímám zejména v oblasti [kraje] a vidím to třeba na přístupu těch lidí a je to vidět třeba osobně, kdyţ se s nimi potkám. Pak je to vidět na hloupých dotačních řízeních, které tady u nás třeba neprobíhají v rámci kraje, nebo i [města], nebo neprobíhají vůbec jako tituly, dotační tituly, které by byly zaměřeny tady na tu problematiku. My se prostě nemáme jak do čeho vejít. Kdyţ budeme u školství, tak tam je jenom sport a volný čas, a kdyţ budeme u sociálního, no tak tam zas člověk musí být registrovanou sociální sluţbou, no a kdyţ jakoby není, tak máš smůlu a přitom ta problematika se prolíná několika resortama od zdravotnictví, školství, vnitra a ministerstva práce a sociálních věcí. Pak tam vidím ten problém nekoordinovanosti toho vůbec, té péče o to dítě mezi jednotlivými tady těmi oblastmi, ţe spolu nespolupracují. a tak no. Tazatelka: Ještě kdyby ses podívala právě, já uţ jsem si vzpomněla na tu druhou otázku, do toho jak spolu právě spolupracují ten neziskový sektor. Jestli existuje nějaká rivalita, nebo jestli existuje jako nějaká myšlenka nebo vize, kterou sdílíte, nebo kaţdej sám to vytváří, kaţdej sám do toho přispívá? Kdybys to měla nějak popsat jak to vnímáš? Sociální pracovnice NNO: (smích) Sociální pracovnice NNO: No jo, já myslím, ţe nějaká přirozená rivalita jako musí být, ne v rámci trhu si myslím, ţe je to jako zdravé. Ale nějaká taková, která člověka nebo ty lidi motivuje, aby tu práci dělal dobře, nebo aby se na nějaká ta témata zaměřovali, já osobně s tímhle tím nemám problém, ale je pravda, ţe jsem člověk, který o tomhle nepřemýšlí, a tyhle ty věci si nepřipouští, kdybych takhle přemýšlela, tak kaţdá organizace, která se zabývá tímhle tím tématem jako naše a ubírá nám peníze při dotačních řízeních, tak samozřejmě jako to bude problém pro mě, ale já o tom takhle nepřemýšlím, já jsem zaplať pán bůh za kaţdé lidi, kteří to dělají a ať mě ty prachy klidně berou to je jako dobrý, takovej hamoun myslím nejsme. Tak to bych řekla, ţe to tak funguje, nemám pocit v tom neziskovém sektoru no a myslím, ţe ten neziskový sektor je hodně silný v tom hlase a v tom tlaku, ţe to je ten tlak zespodu, který můţe a dělá to a mám pocit, ţe na to i slyší i ty resorty ministerský, ţe prostě jednají s lidmi z neziskovýho sektoru, ţe je to zajímá, nedělají to všichni a všude. Ale je tam jako řada na jednotlivých ministerstvech je řada lidí, kteří mají zájem o názory právě lidí z praxe a ví, ţe to nejsou lidi na úřadech, ale ví, ţe jsou to ty lidi z neziskovýho sektoru, kteří prostě dělají tu klientskou práci, a který nejlíp asi ví, nebo nejlíp ví, to ví samotný klient, ale nejlíp se můţou přiblíţit k těm potřebám, těch jednotlivých klientů. Zase nejsou ty potřeby obecné, nebo jsou, ale pak jsou zase ty velice individuální potřeby. No takţe to myslím docela funguje, mezi neziskovkama já mám tu zkušenost, ţe dobře. a pak jako by ze strany neziskovek ke státu to funguje taky dobře, a ţe i naštěstí uţ je i odezva od státu k neziskovým organizacím. To spíš je problém, ţe třeba ty jednotlivé resorty 270
mezi sebou nespolupracují, nekomunikují, kaţdý si jede svůj plán a svoje transformace a přitom jde pořád o to jedno stejné dítě, no. o to jedno stejné dítě. Tazatelka: Tak jo, chceš tam ještě něco doplnit? Sociální pracovnice NNO: (smích) Já nevím takhle z hlavy, nebo teď mě nic jako nenapadá v rámci reakcí na otázky, ale o tom bychom se mohli bavit hrozně dlouho. Je to hodně široké, já myslím, ţe totiţ, to je hodně široký kontext, jako který někdy není vidět nebo nechce být vidět. Ale, ţe to není jenom o tom jestli ty děcka tu práci najdou a vlastně budou vydělávat peníze a nebudou zavření, vlastně to ještě o jiných věcech, kterým jim jako společnost dluţí. Tazatelka: Tak jo díky.
271
Příloha č.7: Další rozhovor s pracovnicí NNO zaměřené na následnou péči
Tazatelka: studentka Sociální pedagogiky PdFMU Sociální pracovnice NNO: zástupkyně občanského sdruţení, které působí v oblasti navazujících sluţeb a péče pro mladé dospělé, kteří odcházejí z ústavní péče. Sociální pracovnice NNO: No, ţe jsem měla jednání s [sociální pracovnicí 2], kvůli tomu Národnímu akčnímu plánu o ohroţených dětí rok 2009 - 2011 to má být vypracovaný, ne? Tazatelka: No? Sociální pracovnice NNO: No a my jsme se tam s [jméno] domluvili, ţe on pojede teda taky, bylo to právě, ţe ministerstvo pozvalo právě neziskovky, tady k tomuhle. a v podstatě to bylo informační, co se kolem toho jako od toho roku 2009 událo, nebo stalo a [jméno] teda jakoţe by jel taky, takţe jsme jeli společně to bylo hrozně fajn, protoţe jsme jeli autem (smích) a byla ta kalamita napadl ten sníh, víš, takţe to bylo super. Takţe jsme jeli asi tři a půl nebo čtyři hodiny, ale zpátky uţ to bylo dobré. No a to bylo jako hrozně zajímavé, jako bylo to dobré jo. Tam jsou lidi, bylo to na ministerstvu práce a sociálních věcí, tam jsou lidi, kteří fakt jako to vnímají tuhle tu problematiku, zabývají se tím, prostě teď se budou měnit ty zákony té sociální právní ochrany děti a jako fakt hodně makají na tom. Jenţe tam je problém s tím, ţe jak, jo a Národní akční plán měl být vypracován jako během let 2009 – 2011. Dneska jsme v roce 2011 jako a tam je problém s tím, ţe tu dobu se vyměnili asi tři vlády, to znamená tři ministři a tři, a různé typy, jakoby lidí, protoţe ani ty úředníci na těch ministerstvech nevydrţí s tím, ţe si je vodí s sebou, nebo já nevím, jak to tam chodí jo. No a tam vlastně z téhle schůzky, jakoby vyplynulo, jednak hrozně dobrá věc to, ţe to ministerstvo práce to vnímá jako problém, ţe s tím chce něco udělat, ţe ty lidé se o to fakt jako zajímají jsou hodně orientovaní, ţe to nejsou jenom úředníci, ale ţe jsou prostě v té problematice orientovaní a mají jako velkou snahu problém je ten, ţe, ţe je rok 2011 a má ten národní akční plán být jako hotový. a byly tam i jednotlivé termíny, kdy, jako který věci, fáze tady toho mají být vlastně ukončeny, vyhodnoceny, nějaký výstup z toho a tak. My jsme se na to tam s ni podívali, tak ty věci byly maximálně jako zahájený, tam se prostě k ničemu, oni nic neví , nic se prostě buďto nezačalo, nebo. Tazatelka: Kdo to měl koordinovat?
272
Sociální pracovnice NNO: No ministerstvo, no to je pro mě taky otázka, kdo za to nese zodpovědnost. Jako to my kdybychom se měli nějako z neziskáče dovolili prostě napsat si projekt a nedodrţovat termíny, prošustrovat peníze, no to bychom samozřejmě museli vracet, tam nikdo jakoby neví, kdo za to nese zodpovědnost. Jak to, ţe to není dodrţené, jak to, ţe z toho nejsou výstupy. Jenom, co je pozitivní na tom, ţe oni otevřeně řeknou, ţe to není. To mně přijde jako uţ dobrý posun v naší politice, ţe to prostě není a to mě docela jako uspokojilo, to ţe nevím, kdo za tím je, kdo za to nese zodpovědnost, kdo to zaplatí, to mě štve jako z pozice neziskového sektoru, protoţe my to musíme dělat všechno poctivě a transparentně a tam to vlastně, jde úplně to. Tak to je, to mě štve, nicméně se to, snaţím neotravovat ţivot jo, to je jenom taková zajímavost. Takţe z toho vyšlo, ţe nic vlastně, ani pilotní, není pilotní projekt rozběhnutý. Jenomţe někde se vědělo, ţe se to mělo udělat a do takového data vyhodnotit, ale prostě to není, a není to tím, ţe se tam ty lidi střídají. Jenţe mezitím se vlastně změní, ţe jo a pak zase někdo, a ţe se ty věci nedotahují. No nicméně teď, co jsou tam ty lidi, jestli tam nějakou dobu vydrţí, já nevím, jestli nebude převrat nějaký nebo jako jestli nám vládu zase nějak ne to, tak jako ty mně přišli, ţe jsou na to hrozně dobře nastavení, ţe by se tam s tím mohlo něco dít. Tazatelka: a ještě mě zajímá jestli, kdyţ jste odtamtud odjíţděli, tak jestli oni vám řekli, něco jako konkrétně co? Jako co by pro vás mohlo být konkrétně uţitečné, nebo řekli pojďte teda s námi spolupracovat a nebo ne, nebo jak to tam je? Sociální pracovnice NNO: Asi jo, jako asi v tom, ţe jako nějaké ujištění, ţe se na tom pracovat jakoby bude, a ţe budou další schůzky, kde by měli říkat nějaké výstupy jak to vypadá. s tím, ţe se vytvořila taky nějaká mezi resortní komise, která na tom národním akčním plánu ohroţené dítě, jako pracuje mezi resortama a byli do toho přizvaní lidé z neziskového sektoru, odborníci. Takţe jako jo, taková pracovní skupina. Tazatelka: (není rozumět) Sociální pracovnice NNO: Jo to je přesně ono, kde je ta [jméno] vlastně za ty neziskovky no a teď mám pocit, teď bude ta schůzka, to ti asi taky přišlo, 24. ten [jméno 2] posílal v podstatě tam uţ má být jako vypracovaný návrh. Návrh zákona o té sociálně právní ochraně dětí, nový takţe zapracovali, udělali jako určitě kus práce, tak to jo, pak ještě se měnil vlastně nebo v podstatě vloni toudle tou dobou, nebo loni uţ od léta v roce 2009, v létě 2009. To v podstatě začali řešit na ministerstvu školství, pod který spadá pod ústavní výchovy a ti taky dělají změny v zákoně 109 o ústavní a ochranné péči nebo jak se to jmenuje. Takţe to tam taky chtěli připomínkovat od kohokoliv a taky myslím teda, ţe vytváří nějakou podobu, která by měla někdy snad nevím kdy, jako se dávat ke schválení do parlamentu. Nevím v jaké to je fázi, u toho ministerstva školství tam se mi zdá, ţe s těmi neziskovkami jakoby méně spolupracují, ţe oni si to 273
hodně tak jako hlídají. Jako byli tam lidi, ale ti uţ tam teďkom s novou vládou nejsou, kteří taky byli šikovní a zájem měli, ale teď nevím, já nevím jak to na tom školství funguje, to ministerstvo práce mě v tomhle tom přijde mnohem akčnější, mnohem průhlednější, transparentnější, co se jakoby děje a mnohem otevřenější. Mám já takový pocit, s tím školstvím nevím, moţná se tam jako nedostávám do těch správných vod, jo třeba se to děje a já o tom akorát nevím, ale já mám takový pocit, ţe moc ne. Tazatelka: Já si myslím, ţe je právě hlavní problém, ţe se o tom vůbec nemluví. Sociální pracovnice NNO: No ví, ale radši se o tom nemluví, protoţe by se nemuselo přiznat, ţe něco děláme blbě, ţe jo a přitom do toho rveme strašné prachy. Takţe to jako, i kdyţ se podíváš na web MŠMT tak tam sice jsou jako nějaké pracovní skupiny, ale zase zabývají úplně jako něčím jiným. Tam zase jsou ty drogy a nevím co, ale tahle ta problematika a vůbec to ohroţené dítě a vůbec ten národní akční plán, tam to nějak nevidím, ale, říkám, třeba to nevidím, jako nevím o tom. No takţe posun jako je, to určitě jo.
274
Příloha č.8: Shrnující protokol z rozhovoru s klientkou po odchodu z ústavní výchovy Po odchodu Ţ1: klient po odchodu z ústavní výchovy, absolventka oboru Sociální pedagogika PdF MU odchodu z DD, zahrnuto v sociální izolaci a to je podle mě, současně s nedostatečným posilováním sociálních kompetencí jediným problémem Problémová situace při odchodu z DD nedostatečná informovanost o světě mimo DD sociální izolace-"zlatá klec" nedostatečné svěřování kompetencí v rozhodování se o sobě sama, ve vyřizování běţných záleţitostí-koupě „šalinkarty“, běţný nákupy např. potravin – nákupy ve [městě] pouze na sešit(na sekeru)-děcka nemaj absolutní přehled o cenách ani u základních potravin,prostě se vše jen zapíše do kníţky, on to domov potom vyrovná díky sociální izolaci je pak totální dezorientace ve světě "venku", třeba při vyřízení běţného účtu v bance, páč děcka v ţivotě na úřad předtím nevstoupí ani v doprovodu někoho Za zásadní problém při odchodu z DD povaţuju i nedostatečnou terapeutickou práci s primární rodinou, zdánlivě to s tím nesouvisí, můj případ, kdy jsem pak ze dne na den šla do původního "nespravenýho"prostředí, nebo spousty jiných, ono totiţ i během toho pobytu v tom DD dochází k nějakým moţná jenom zdánlivý, ale ztrátám těch vazeb, nebo nevím,jak to jinak říct, to je asi blbý výraz, ale prostě, návštěvní neděle jsou jednou měsíčně, tzn., ţe dítě svý rodiče vidí jednou měsíčně a kdyţ si rodiče během roku nevyřídí ţádné povolení přes soicálku, tak jsou tyhle ty neděle jediným kontaktem dítě vs. rodina a to podle mě, chtě nechtě vede k nějakým ztrátám vazeb, nebo i nějaké deziuluzi o rodině ze strany toho děcka, jakoţe jo, mamka je super, ona doma maká na tom, abych se tam mohl vrátit, a ona maminka mezitím třeba paří automaty někde, pak najednou 18tka na krku a co, tak půjdu domů k mamce, však ona mi poradí.. ono totiţ podle mě není zásadním problémem při odchodu nic co se odehraje v těch 18ti nebo kdy to dítě odchází, ale celá to doba, celá ta práce s ním. Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník"ve světě dospělých, páč komu to děcko věří,kdyţ rodiče ho zklamali, paní na sociálce to všechno zavinila a tety v domově mě nutí jenom uklízet, ale jinak jsem jm jedno, protoţe maj na krku dalších sto malých, takţe jednak to a jednak právě pro to překlenovací období odchodu..Zásadním problémem při odchodu je totiţ i nědůvěra v cizí-lidi, instituce, páč děcka jsou dopředu stigmatizovaný děcákem.
275
Příloha č.9: Nedokončené věty jako metoda pro sběr dat s klienty z domu na půli cesty
Největší problém při odchodu ze zařízení pro mě bylo... Na programu věnovanému přípravě na odchod ze zařízení bych změnil/a... Co dělat po odchodu ze zařízení jsem se dozvěděl/a... Dítě po odchodu ze zařízení můţe... Děti ze zařízení nejčastěji odcházejí... Na práci vychovatelů bych ocenil/a... Ideální ţivot po odchodu ze zařízení si představuji... Kaţdé dítě by při odchodu ze zařízení mělo vědět... Při odchodu ze zařízení jsem... Při odchodu ze zařízení mi nejvíce pomohl/o...
Nedokončené věty jsou dílem studentek Markéty Jeţové a Ivy Navrátilové
276
Příloha č.10: Skupinový rozhovor s klienty domu na půli cesty Tazatelka1–Žena1: studentka oboru Sociální pedagogika PdFMU Tazatelka2 –Žena2: studentka oboru Sociální pedagogika PdFMU Klient 2, 3, 4, 5, 6, 7: klienti domu na půli cesty, po odchodu z ústavní výchovy Klient 3: a k čemu ..., k tomu tématu, ... co tady bude? Ţena 2: k tomu … jestli si … myslíte.. nebo máte uţ nějakou konkrétní představu, kde ta chyba je? ... Klient 2: Tak to je.. No, já nevím, to je asi kaţdý domov o něčem jiným. Protoţ třeba tam, kde jsem byl já, tak nás ... připravovali na to, co bude asi potom, ţe to nebude mít člověk lehký, kor kdyţ nikoho nemá. To je třeba právě můj případ. ... Jsem úplně bez rodiny - v pětadvaceti, coţ je teda terno... Uţ jsem tady od třinácti. ... Nevím, kam ty peníze jdou, … nevím jak to je. ... Jak ty peníze vlastně ten dětský domov získává.., aby mohl to děcko ţivit, šatit, nakupovat mu dárky, platit mu ..., to vím, ţe jsou asi v podobě ... sponzorských darů, ale tomu člověku, který tam je …, tak mu chodí určitě i ... sociální dávky … od 15 let ..., tak to by mě zajímalo, kam to těm děckám ... mizí. Třeba u nás právě ne, u nás tam vţdycky kaţdý měl od patnácti zaloţenou kníţku a na to mu chodily vlastně veškerý peníze, který mu ten domov vyřídil a na který měl právo, takţe kdyţ odcházel z domova tak ... nebyly tam zrovna nemalé částky. Samozřejmě podle toho, jak dlouho tam byl, jak dlouho tam vyrůstal. .... To ubytování, to je opravdu problém. Protoţe ţe jo, já jsem tam byl pět let, ale jsou tam děti, ty jsou tam dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou, jo, prostě, přesně jak to tam máte. Dají vám kontakty, kam by se ten člověk měl obrátit, teď ještě problém je, kdyţ jste třeba Brňák a jste v domově v Ostravě. Celej ţivot vyrůstáte v té Ostravě, nebo máte v Ostravě kontakty, školu, toto, tamto, ale v Ostravě nedostanete ani korunu, protoţe máte v občance "Brňák". … To je třeba případ tady toho kolegy. Nemá peníze na to, aby se dopravoval do dvou měst, tak kde si má vyřídit ty kontakty? Jako ty potřebný věci aby dostával, … nějakou tu korunu na obţivu. Samozřejmě musí to řešit elektronickou poštou, písemnou poštou, ... Klient 3: To trvá měsíc, dva měsíce.. Klient 2: To třeba je dva měsíce bez peněz jo, takţe vlastně ţivoří.
277
Klient 2: Nevím, já si myslím, ţe ... by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Samozřejmě s nějakými pravidly, … aby … tam taky bylo všechno jak má být, ale mělo by jich být víc. Je toho opravdu málo. Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku ... a pak to vede … k tomu, ţe … děcka, kor z domova, který … nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, tak ţe jakýkoliv problém, který dítě z normální rodiny, nebo člověk s láskou odjakţiva, … přejde, řekne si - Jo, bude to lepší - … tak ten člověk z toho domova … to vidí … dvacetkrát ,,, výš a ... - Jeţiši, mě někdo ukradl telefon, co budu dělat.. - a pak to vede k ... drogy, kriminalita, alkohol, prodej holek, prodej.. Ţena 1: No, co vy ostatní, … chápu to dobře, ţe všichni uţ jste ... odešli z domova a tady uţ jste ... v chráněném bydlení? ... Klient 2: No, v podstatě ubytovna pro děcka z dětskýho domova. ... Dům na půli cesty. Klient 3 : To kdyţ vystuduješ, to se bere uţ pak jako osoba nezaopatřená. Klient 2: No, ale to uţ je zase něco úplně jiného. Klient 3: To jsem já, studujem a ... osoba nezaopatřená. Ţena 1: ... Jsem si ... pro vás připravila takovou malou aktivitku, kdyţtak zatím po jedné … takové kartičce si berte, zatím si to jenom přečtěte, nemusíte ukazovat, můţete popřemýšlet co na tom stojí … a já vám řeknu za chviličku … co dál s tím.. a ještě nám zbyly, takţe ještě jedno kolo. … Podívejte se na ty lístečky, je tam jedna … fráze, ale ještě to není dokončený, a ... na vás je, abychom to nějakým způsobem dokončili, … podle svého uváţení, podle své situace, nebo podle toho, co znáte ze zkušenosti ... Zkuste si sami to nějak doformulovat, nějak to doplnit, aby z toho byla smysluplná věta. Moţná i přetransformovat, jestli vám to takhle nesedí ... Tak klidně přemýšlejte, … tak mi dejte nějaký znamení, aţ budete připravení. ... Klient 3: Tak já tady mám: Kaţdé dítě by mělo při odchodu ze zařízení vědět, co dělat. Mělo by vědět teda. Noo, ţe můţe jít do nějakých takových věcí jako je CESOP třeba. Nebo do těch azylových domů.. kdyţ nemá … fakt nikoho ... To je asi ... nejlepší věc. Ţena 1: Co má udělat? Klient 3: No asi, nebo sociálka nebo.. Tady: Kaţdé dítě by při odchodu.. Ţena 1: Ještě ... vydrţ, ještě tě zastavím jo? …. Ještě vydrţíme u té první věty. Ta byla: Kaţdé dítě by mělo při odchodu ze zařízení vědět... Tys říkal, co má dělat ... zeptám se ještě ostatních, jestli mají … něco jiného k tomu ... 278
Klient 4: … Tak kaţdý by měl vědět, co je sociálka. Klient 5: … Umět se pohybovat tady v těchhle.. (Hluk, více hlasů) Ţena 1: Ještě jednou prosím? Klient 6: ... aby věděli, na koho se ... můţe obrátit, kdyţ něco budou potřebovat. Klient 2: a na co má a nemá nárok. Co můţe a co nesmí. Ţena 1: Ještě něco vás napadá ..., kluci? Klient 6: Třeba rodina. Klient 7: Proč jsou vůbec z domova pryč nebo tak..? Klient 6: Mm, jsou někteří takoví jedinci, kteří se o to zajímají. Jako proč, jak... Kdo je jejich rodič. Ţena 1: … máte ještě někdo něco k tomu? Nic? Co tady nepadlo. Ještě tak mě napadlo, tys říkal o té rodině, mě teďka napadá něco ve smyslu spolupráce rodiny a nějakého zařízení. Jestli by tam mělo něco probíhat a nebo uţ je to zbytečný? Klient 6: Mělo, určitě. Ţena 1: a proč? Proč by to tak mělo být? Klient 2: Jako do 18 nebo uţ nad 18 se bavíme? Ţena 1: No, klidně i před tím. Kdyţ třeba ta rodina dá to dítě, teoreticky mu ho odeberou, jestli by ten dětský domov nějak měl spolupracovat s tou rodinou. Myslíte si, ţe by to bylo dobrý? Klient 2: No, to se ale děje. Většinou ti rodiče... To je právě super, kdyţ to dítě ... jim vemou, ... nevím jestli vám někdo psal, tak je to super, kdyţ rodiče píšou, přijedou na ... návštěvy, na prázdniny to dítě můţe jezdit domů a na jakýkoliv svátek .... Takţe pokud je to takhle vzájemně propojený, tak je to perfektní. Tak je tam chyba určitě jenom po sociální stránce, ţe … mají třeba malej byt nebo něco takovýho. u nás byl klučina na půl roku jenom proto, ţe měla maminka jeho nějakou nemoc váţnou, nemohla se pohybovat, tak by nezvládala jeho výchovu, tak tam byl ve stylu něco jako internátní škola. Úplně perfektně to fungovalo. Takţe ... určitě jo, vţdyť … pro to dítě je to lepší, kdyţ … ví, ţe někoho má. To je jako vy jste byli na táboře, ... taky jste byli rádi, ţe vám přišel dopis a ţe máte komu napsat. To je úplně to stejný. Jenomţe ve větším ... měřítku pro to dítě. Teda, to si myslím já .... 279
Ţena 1: a ty ještě … jsi ... říkal, ţe … spolupráce by tam měla probíhat, ţe ... Klient 6: Určitě. Klient 6: No aby ... ti rodiče věděli … třeba jak se učí to dítě ... celou dobu.. aby tam ten kontakt byl určitě. Klient 4: Tak: Co teda při odchodu ze zařízení mi nejvíce pomůţe, nebo pomohlo? No tak asi by mi pomohly peníze, potom by mi pomohlo asi nějak.. No, navázat, jako udobřit se nějak s rodinou, no a kdyby to asi bylo, tak bych šel asi k babičce, nebo k prarodičům, teda k prababičce, babičce třeba nebo k dědovi... Ţena 1: k někomu z rodiny prostě. Klient 4: No jasně. Klient 4: a kdyby to nic, tak aspoň ty peníze a najít si ubytování a zaměstnání. Sám. Ţena 1: To by ti při odchodu nejvíce pomohlo. Klient 4: Jo. Klient 6: Tak mě ... nejvíc pomohlo, ţe jsem věděl, do čeho jdu. Já jsem měl taky bráchu v domově a ten ... odešel dřív jak já, takţe já uţ jsem .... Klient 6: Já uţ jsem vlastně věděl, do čeho jdu. ... já jsem s bráchou vlastně v kontaktu pořád,... Klient 2: On tady totiţ bydlel před ním. Klient 6: Takţe jsem ... věděl, do čeho jdu, takţe uţ jsem ... neměl strach, akorát.. Ţena 1: a v čem to tkvělo ta připravenost...? Co ti řekl, do čeho jdeš? Klient 6: No tak ... ţe tady to je ... docela dobrý, ţe je tu ... řád, kterej se musí dodrţovat, potom co se vlastně děje, kdyţ se nedodrţuje řád a tak podobně. Ţena 1: Takţe on tě ... přímo ... informoval tady o tom zařízení, ty jsi věděl přesně, ţe půjdeš sem. Klient 6: No jasně. Klient 2: Však on sem jezdil i na prázdniny. Klient 6: Já jsem tu za bráchou jezdil, takţe.. to uţ tak nějak.. Ţena 1: Super. Co ještě ostatním ... při odchodu ze zařízení nejvíc pomohlo? k tomu, ţe jste … tady, teď zrovna. 280
Ţena 2: ... Mě by zajímalo, kdo se to dozvěděl ... z toho domova. ... komu ten ... pracovník … domova řekl ... Klient 2: Mm, to mě ne.To vlastně dostanete adresu přímo na sociální pracovnici ...která vyřizuje ... sociálku, … hmotnou zodpovědnost... a ta vám aţ poradí ... kam můţete jít. Anebo uţ i ... domov ..., pokud spolupracují a znají se, ... potom je propojenej zájem. … děcko neţ vychází tak ... domov uţ mu … zajistí, aby mělo kam jít. Ale ne kaţdej domov to asi dělá .... Ale většinou jo. … tobě to taky domluvil ten domov ne? Klient 6: No právě... Klient ?: Mně to domluvili tady ... uţ v ... práci. To bych v ţivotě nevěděl, ţe něco takovýho existuje. Klient 2: No tady ... bydlí i normální děcka, ... který jenom nemají kam jít. To není jenom … pro děti z dětskýho domova. Takţe se to tady ... míchá - ty světy. Ţena 2: a je to dobře nebo špatně? Klient 2: To je podle mě dobře i špatně .... Klient 2: Protoţe ... mně to ... vadí, protoţe vím sám, kdyţ jsem přijel do [města 1] ... úplně první den, kdyţ mě vlastně.. Napřed mě poslali do [města 2], tam řekli ... ţe ne, ţe jsem ... [obyvatel města 1], ţe jsem se narodil v [městě 1], tak ţe mám jet do [města 1], tak jsem dojel sem, tady jsem spal první dva dny na nádraţí, protoţe ... sociálka mi řekla, ţe vůbec nic nemá, tak pak jsem tam došel a jsem si sedl s kuframa.. a hnedka, tak mě poslali na cesop a ... napřed říkali, ţe ne, ţe musím počkat ještě 14 dní, tak jsem bydlel tady na ubytovně a.. Vím, ţe ... je hromada děcek, který to potřebují víc, neţ tady kluci, který se doma pohádaj s rodinou, ţe nechcou v 18 doma platit nájem, nebo poklidit po sobě nebo ... prostě .. To je potom chyba toho jedince ... ale. Ţena 1: Trošku to asi souvisí s tím, jak jsi říkal, ţe by toho mělo bejt víc, takových zařízení. Klient 2: Rozhodně no. Klient: Tady v [městoě 1] máte armádu spásy.. Klient
2: Jo, ale zese v 18 bydlet s padesátiletýma smradochama nebo s bezdomovcama.. To je taky perfektní. To tě naučí no. Ne vopravdu by to chtělo víc ... a aby ty domovy se trošku ještě zajímaly. Co s tím děckem je, ne jenom zdar.. ...jestli nekrade, ... nepotřebuje s něčím pomoct, takovej … dohled. Jak kdyţ děcko na vysoký. Na koleji. ... Ale to tak není .. u kaţdýho no, jenom u těch hodných. 281
Klient 2: Kaţdý svého osudu strůjce. Ţena 2: Já bych se ještě zeptala jestli cítíte ... nějakou rivalitu mezi ... organizacema? … třeba ţe se tahají o ... klienty, nebo ţe prostě vás třeba najednou pošlou.. Klient 2: Soukromý jo? Ty soukromý, protoţe ty ... jedou na dotace. To jsou takový ty Klokánky a tady toto. To jsou darebáci. Ti se pasou na druhým neštěstí. ... bylo by to … zase jiný. a nebo nevím, jestli znáte ústav v [městě]? To je soukromý ústav, ... pan inţenýr Škuta, to je … pracovní tábor pro kluky do 18, co ... mají problémy se zákonem. a ten teda ... ty děcka opravdu ţdímá. Oni tam dělají za 10 korun na hodinu, kdeţto on za ně kasíruje normální peníze, a ... sociálka, která chodí klukům na to, aby zaplatili ten pobyt, ... tak to on si nechá a hradí to z těch peněz, který mu vydělaj. a všude jsou tam kameny. Všude. Klient 3: Největší problém při zařízení pro mě bylo... Tvoji vlastní rodiče ti řeknou: Vem si věci a vypadni. a ... kdyţ jsem se chtěl obrátit znovu na ... dětský domov, tak mi řekli: Rodiče tě chtějí doma. Ţena 2: Dobře, díky. Máte ostatní nějakej jinej největší problém? Nebo napadá vás třeba nějaký ... někoho koho znáte? ..... Klient 2: No ještě zodpovědnost. Klient 2: … to je nejhorší. Ţe vlastně ztratíte ... pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí .., ţe se fakt potom na všechno vykašle. Ţena 2: Co by tomu mohlo ... pomoct? Klient 2: To nevím.. To nevím, fakt. To i já … si ..někdy.. říkám, ţe jsem pako z toho … systému, kterej je nastavenej. a pak uţ nic..
Klient : Já mám poslední ...: Na práci vychovatelů bych ocenil... Ţe mi pomohla s učením.. Ţena 1: … ještě promiň, já se ještě vrátím, teď mě napadla ... taková myšlenka.. jestli ta zodpovědnost, … vyrovnat se s tou zodpovědností není v tom, ţe na ni spíš nejseš připravenej, neţ ţe by najednou přišla. Klient 2: To nevím, ale tak nikdo nás to tam ... nikdy neučil .... samostatnosti úplně stoprocentně, já nepotřebuju ani ţenskou do budoucna. … štupovat ponoţky, to ... tě všechno naučí. Ale právě .. je to.. jak kdyby pustili malé kuřátko do svěla a ti supi tě úplně oklovaj ..., i ty druhý děcka, nepoznáš darebáka, nepoznáš to, protoţe ten domov je taková ulita. Tam ... teta nebo strýc, ... děcka, se kterýma
282
vyrůstáš, se kterýma jíš ráno, koupeš se s nima... No pak najednou pffff nic a uţ … vidíš jak … kaţdej druhej - přesně, člověk neví. Klient : Na práci vychovatelů bych ... ocenil, ţe mi pomohla s učením, se vším všudy, udělala si vţdycky volný čas na mě, jak se mám oblíkat, jak mám slušně pozdravit, jak pomoct s něčím.. Klient : Se vším všudy. Ţena 1: Dobře... tak co vás ještě dál napadá na větě: Na práci vychovatelů bych ocenil... . Klient : Ţe půjčujou peníze rychle. Klient 2: No, hlavně by to měli dělat... lidi s odborným vzděláním. a ne tady údrţbář... To tak chodí většinou no, to tak chodí. Klient 2: ...aby o tom něco věděli. Klient 6: … jak by měli zacházet s těma děckama. Klient 2: Přesně tak Klient 6: To je .. To ... některý to dělaj fakt jenom ... ţe ... nemají vůbec k těm děckám vztah. Klient 2: Opravdu u ... severních komunistů se ještě dělávalo, ... týden ty děcka mlátí. Klient 6: No právě, děcko se na něco zeptá, ale nemůţe. Klient 2: .... Škoda kaţdé facky, která padne vedle, ţe jo. Klient 2: Ale je to ... takový špatný no.. Kdyţ údrţbář můţe dělat vychovatele a řve na děcka: Prasata, poďte ţrat, a to je ... oznámení, ţe je večeře, tak to se mi nelíbí taky ... a je to tak. Funguje to tak. Klient 3: Já bych nic neoceňoval na vychovatelech. Ţena 1: Nic bys neocenil? a co bys ocenil, kdybys mohl? Kdybys jim tu vlastnost mohl dát ...? Co bys chtěl...? Klient 3: No já nevím. Já jsem se potkal, ţe... u nás vychovatelé (dále nesrozumitelné) Ţena 1: Takţe ty bys chtěl, aby se chovali prostě hezky. Klient 3: No, třeba. Profesionálně. Jako náhradní rodiče například. Ne jako.. (dále mu opět není rozumět). Jsou tam spíš pro peníze, ne pro ... děcka. To se mi nelíbí. 283
Ţena 1: a ty bys chtěl, aby tam byli víc pro .. děcka, neţ pro ... peníze. Klient 3: No, aby věděli opětovat tu náhradnú mamu a otca .... Takých jsem ještě nikdy nepotkal. Ţena 1: Právě je.. moţnost to změnit. Klient 3: No uţ je pozdě. Ţena 1: Tak pro tebe uţ ne, ale můţeš to změnit do budoucna pro ostatní. Klient 3: Já neplánuju mít děcka! Ţena 1: To je hrozný.(smích) Pro jakýkoliv jiný.. Klient ?: Adoptuješ.. Klient 3: Ne já nechci ţádné děcko. Nechci aby trpělo jako já. Ţena 1: Dobře. Tak v tom případě asi popojedem. Tak ocenil bys něco na práci? Klient : Ţe dokáţou pomoct psychicky. Někdy teda. Jak kteří... Ţena 1: a je něco, co bys chtěl ocenit, ale nemůţeš, protoţe takovou vlastnost nemají? Klient : Mmm.. Asi právě ten přístup k těm děckám. Ţena 1: Jak jsme na tom časově? Zvládáme zatím? Za půl hodiny? Tak to musíme ještě stihnout.. Ţena 2: Jo, já myslím, ţe určitě. Klient 4: Ideální ţivot po odchodu si představuji.. Klient 2: Ideální ţivot, to snad ani neexistuje. Klient 4: Ţe budu mít práci, ... ţe budu mít kde bydlet, nějaký zázemí ... Klient 2: Mm, chtěl bych no, postavit barák, zasadit strom.. zplodit syna, Klient 6: Zasadit syna a zplodit strom (smích) Klient 2: Přesně jak řekl … - perfektní práce, nějakou tu cimru.. (hluk) Ţena 2: a kdyby byl strom a dům, tak by nebyly děti?
284
Klient 3: ... já bych se asi nedokázel postarat o děcka. Nejsem tak připravený, ţe bych uměl se postarat o děcka. Ale dom, to by bylo hezký, práci nějakou, uţívat si ţivota, auto, jachtu třeba (smích), řádit na slunci.. Klient 3: Dobře placený, přijdeš do krámu, kde nemusíš čumět do výloh jak kretén.. Protoţe ta věc se ti líbí a ty na ni čumíš. Prostě přijdeš – beru – Nashledanou. Tady máš dýško.. (smích) Jó to by bylo dobrý. Ale taku prácu to jsem nikdy neviděl, ţe by byla fakt dobře placená no. Ţena 1: Moţná politici. Klient 2: Mm, mohli by si trošku ubrat, to je ... docela do nebe volající, to, co tady dělají. Ţena 1: To by bylo taky téma na tři hodiny (smích). Klient 2: To mě vţdycky rozčiluje. Ta politika, já na to čučím.. a to je důleţitá věc, protoţe to ovlivňuje vlastně veškerý chod naší republiky.. Klient 2: No! To by se mělo. Ať si týden zkusí to co my. Fakt, ty co nemaj a začínaj ... z nuly. a ty podmínky, který jsou pro to nastavený... Kdyby to zkusili, tak si myslím, ţe by hnedka se s tím něco dělalo... Ţena 1: No, ti, co o tom rozhodujou, moţná. Klient 2: a věříte opravdu, ţe se to dostane aţ tak nahoru jo? a to je nějak medializovaný...? Ţena 1: Bude. k tomu se ještě dostanem. …. Klient 5: Tak: Dítě po odchodu ze zařízení můţe: ... já nevím, můţe třeba tančit (smích), já nevím, nechápu jak.. Klient 6: Můţe sám pomoct druhým, aby se ... nedostali do dakových problémů. Klient 5: Můţe zakopnout. Klient 5: Sebevraţda no, ale je aţ v tom nejhorším případě. Klient 4: Ale to většinou dělají děcka. Zabíjejí se. Klient 2: Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je ... Ţe celou dobu.. Toto je fakt absurdní. Ti starší, ti mají vţdycky pravdu. … vţdycky nám ... vychovatelky nadávají. Já uţ se těším, aţ vypadnu z ... děcáku a budu ţít a.. a oni vţdycky: Vy si na nás vzpomenete. Je to tak. Máte pravdu. (smích) Pak si člověk vzpomene, co by za to dal se tam zase vrátit. 285
Klient 2: Aţ budete mít premiéru, pozvete nás? (smích) Chtěl bych teda. Ţena 1: .. kdo tam ještě co máte? Klient 4: Já mám. Děti ze zařízení většinou odcházejí.. Buď na dům na půli cesty, nebo k rodičům, který by chtěli být s nima ... nebo … skončej špatně nebo na ulici a vezmou si ţivot. Ţena 1: Jo, taky se to stává? Klient 4: a hodněkrát často. To je největší problém v tejto dnešní době...., … děcko odejde ze zařízení, neví, co má dělat. Kaţdý se na něho vysere... a jede. Tu skočí pod vlak,... předávkuje se a.. Většinou tohle se děje. To je největší problém. … znám spoustu kamarádů, co jeho brácha například skočí pod vlak, … nevěděl co má dělat se sebou.... Podlehne drogám a jede to. Ţena 1: Jak se to dá vyřešit? Nebo co by tomu mohlo zabránit? Klient 4: .... To dítě nezvládá bý samo prostě, kaţdý ho odstrčuje, nikdy nezaţije lásku rodičovskou, tak prostě to ukončí, ţe skočí, vezme si ţivot...většina to dělá tak. Ţena 1: ...Tak jo … pojďme na další. Klient ?: Při odchodu ze zařízení jsem... (odmlka) Klient ?: … ţe jsem se dostal tady a ne, ţe jsem skončil někde na ulici.. ... ţe jsem se trochu sblíţil (?) s rodinou, ale ne moc. Ţena 1: Dobře, díky. ... Dokončil by to někdo jinak? Klient 6: Ţe jsem se snaţil zapojit jako normálně.. do ţivota. Prostě jít dopředu, nedívat se co bylo, ale co bude. ... Klient 5: To já jsem zase rozhazoval peníze. Ţe jsem ... nepoznal ... hodnotu ... peněz, vţdycky jsem měl všechno pod nosem, tak vlastně, ţe jo. Kupoval jsem si kamarády, no, přesně tak no. Chtěl jsem ohromit své okolí, abych byl ten nejlepší. Ţena 2: Super. a ... setkali jste se někdy s nějakým takovým předsudkem? … s něčím takovým, jako ţe řekli: No, ty jsi ... z domova.. Klient 2: Na byťáku no. Tam mi řekli: Další případ. a právě: Proč chcete po [městě1] byt? a já říkám nevím, jsem celej ţivot vyrůstal na [okrese v okolí města 2]. Tam mi zase řekli, ţe nemám nic chtít po nich, ţe jsem se narodil tady. Takţe si mě přehazujou jak horkej brambor .... 286
Klient 2: Mmm, ale zase mockrát jsem se jako setkal, ţe mi to i pomohlo.... Ţe pokud to je normální člověk, a .. nemá to ten člověk v ţivotě lehký, tak ... já jsem dělal jednu školu, hlásil jsem se na vejšku, tam jsem se nedostal, tak jsem začal dělat druhou školu a … ta kurátorka moje - vynikající ţenská, ta opravdu udělá všechno - ta … mi pomohla jak s penězi tak i s tím ubytováním. Ţena 1: ... Chce ještě někdo něco tady k té, nebo se vrhnem na další.. Takţe další ... Klient 6: Na programu věnovanému přípravě na odchod ze zařízení bych změnil: Tak asi bych o tom víc informoval, ţe bych třeba udělal nějaký ... sezení mezi ... domovama a tak, aby se … děcka o tom dozvěděly. Tak já jsem třeba o tom nevěděl, ... aţ potom kdyţ odešel brácha, tak potom ... mi říkali, ţe je ... moţnost, ţe bych tam ... mohl jít taky, pokud … tady bude ... místo. Takţe bych asi tady ... takový to sezení dělal. ... aby děcka věděly vo tom, ţe kdyţ odejdou z ... domova, ţe mají ... nějaký ... zázemí . Ţena 1: Jiná změna někoho napadá? Co by změnili, jestli mají ty programy, který moţná teďka v nějakých domovech nebo zařízeních probíhají, moţná taky ne? Čeho by se třeba ty programy měly týkat? Nebo co by tam mělo určitě být a není tam, co vám tu chybí? Klient 5: Tak třeba kdyţ ... děcko nedodělá vzdělání, tak ho teda nepouštěj, aspoň rekvalifikační kurz. Přes ... pracák pomalu ... To je taky docela důleţitá věc. On pak vyleze v 18, nebo ona, prej jsou peníze, nemá náladu něco dělat a pak ve 30 je úplně ten člověk odepsanej. Tak je na tom taky docela špatně. Takţe myslet trošku na ... jejich budoucnost a neříkat jim: „Musíte se snaţit, jinak pojdete hlady, nebo takový ty tipy ţenským - holky, musíte si najít bohatýho kluka, jinak to ... nedáte.“. a to tak je ale... a zas „Pánové - ţenskou klidně i s dítětem, s bytem, hlavně s bytem.“. Tak to jsou ... rady takový.. Špatný. ... to je skoro všude, to jsem zaţil jak v Ostrohu, tak v Bojkovicích, tak v Brně, kaţdá vychovatelka vţdycky.. Aţ budete dospělí, ...pak aţ budete vycházet, snaţte se.. u kluků byla ještě moţnost vojna ..., ţe ... se upsali jakoby na 5 let na vojnu a tam dostali potom byt..., to taky nám radili v té době ještě. „No, kluci, co půjdete na vojnu, zůstaňte na ní, jinak vy nikoho nemáte, celej ţivot nikoho nemáte, nebudete mít nic.“. To taky.. Ţena 1: ... Co váš ještě napadá, jiná změna …? Klient 2: Aby se dávalo víc peněz. Ţena 1: ... víc peněz na děcka nebo na ty programy? Klient 2: ... na ty programy.. hlavně na ty programy, protoţe vzdělání je k nezaplacení, a potom na ten provoz ... Nechápu proč … třeba, kdyţ se tady zabaví na těch trţnicích ... oblečení, který se potom pálí, proč to ... stát nedá ... dětským 287
domovům nebo do ... pasťáků. Vţdyť … nic by to nestálo, zuţitkovalo by se to, nevim. Ţena 1: Dobře. a poslední? Myslím, ţe poslední uţ jenom.. Klient 6: Co dělat po odchodu ze zaţízení jsem se dozvěděl od vychovatelů... Jak tady od těch tak od těch... Nebo spíš ... od školy... Ţena 1: Bylo to dostačující pro tebe? Klient 6: Částečně jo no. Ţena 1: Jo? Má to někdo jinak? Je to tak, ţe vychovatelé hrajou ... největší roli..? Klient 6: No jasně no. Klient 5: No já uţ jsem půl roku dopředu věděl, ţe je nějaká sociálka, ţe mám nárok na to... Ţe to … ty vychovatelky kolem, ...kmenový, připravujou.. Klient 6: Nebo ten výchovný poradce ve škole. Klient 5: No, taky. Klient 6: Ţe ví, ţe jste z domova, tak se vám snaţí poradit nebo tak.. Klient 5: Je tam taky ... větší péče o to, jestli se to děcko začlenilo... To ... je lepší. Ve škole...jedině ... děcka ... se vám posmívají. Ale jinak, co se týče ... učitelky, to je vţdycky perfektní. To je právě jedno ... takový malý plus, co vám pomáhá. Pokud jste normální, ..(?) Ţena 2: Souhlasíte s tím? Jo? Klient 2: ... v domově je to tak nastavený, ţe kdyţ jste na základce, tak hnedka po obědě máte povinný dvě hodiny učení. Takţe potom pokud nejste debil a nemáte nějakou mozkovou vadu, tak horší známku jak trojku to děcko nikdy nedostane. Naopak děcka z dětských domovů jsou nejlepší ţáci základních škol. Ne všichni samozřejmě, ale … kromě … darebáků. Znám mnoho děcek … z děcáku a mají dobrý prospěch. Ţena 1: Takţe ... příprava ... do ... školy tam je. Klient 2: Mm, rozhodně, ... na ... základní škole stoprocentně! ... aţ na střední ... vám dají pokoj. To uţ jim je pak jedno - Vy se učítě pro sebe, ne pro nás. Ţena 1: ... Tak já ... dám teďka ještě prostor pro všechny … co tady ... nepadlo a vy jste to chtěli říct...
288
Klient 2: Tak ... to, co zavedli, ten novej systém. Ţe udělali ty dětský domovy ţe to bude dohromady. Jak kdybyste bydlela normálně doma. a teď je to udělaný tak, kdyţ jsem byl naposledy u nás v domově, tak to přestavili tak, ţe je to na 3 skupiny. ...ty děcka se spolu ani nevídaj. ... kaţdá ... skupina je jakoby samostatnej malej byt jo, ...aby ta bychovatelka ... měla vlastně víc.. Ţena 2: ...jako ten rodinný tým.. Klient 2: Jasně, chápu, ale to je teda takový ... blbý. Nevím, nevím, já v tom nevyrůstám, ... ale není to právě to, co jsem zaţil, to bylo podle mě nejlepší. Všichni stáli při sobě, jak kdybychom byli bráši, opravdu ..., kdyţ byl průser, tak jsme to dostali všichni ... Znali jsme se, vopravdu jsme se znali. Dneska ty děcka tam ... kolem sebe lítaj a ... jak ve škole. Ani si neřeknou ... ahoj. Klient 4: a ţe ţivot v rodině jako. Kluk 1: To jsou ale úplně zbytečné peníze, protoţe ty domovy kaţdej rok se budou muset určitě přestavět, to ..je zrovna úplně zbytečný, kdyby to radši vyuţili nějak jinak, nevím, to jsou právě ty blbosti, ţe se někdo večer dobře vyspí, něco se mu zdá, on si to napíše a pak to právě zkouší v reálu. a ... děcka jsou pokusný králíci... Ţena 1: Tak na kom jiným to zkoušet, ţe jo. Klient 2: Tak jasně, jasně, no ale.. Ţena 1: Třeba to něco dobrýho přinese ... Klient 2: No to jo, ... Ţe ... Vychovatelka má ... Třeba 10 děcek. To je velký plus. Ţena 1: No můţe se kaţdýmu věnovat zase, ţe jo. Klient 2: To jo ..., to je pravda. a ... Lituju tu paní, teda vlastně toho pána, kterej bude mít ... Nějakou skupinku a budou tam ... Jenom samí hajzlíci. Ţena 1: ... tak jo, tak ještě bychom dali prostor pro všechny, tak jestli někdo má něco teďka, tak ať to zazní ... … Nic, … já myslím, ţe to můţem uzavřít ...
289
Příloha č.11: Výsledky otevřeného kódování Potřeba blízkého vztahu (název kategorie) Vztah k lidem v dětském domově a k instituci (vlastnost) Vztah vzájemný, otevřený, částečně naplněný (dimenze) Na dálku (pddimenze) Osobní Zpřetrhaný Vztah formální, uzavřený, nenaplněný Bez zájmu Zpřetrhaný Vztah k lidem mimo instituci Nenaplněný Osamělost Dlouhodobá Úplná Kompenzace nedostatku lásky Materiální Převyšuje Osobnost mladého člověka vyrůstajícího v ústavní péči Vnitřní síla Nedostatečná Důvěra ve vlastní schopnosti Malá Schopnost hospodařit s penězi Malá Emocionální sloţka Dezorientovaná Praktické dovednosti Malé Ţádost o pomoc Nevyslovená Brána jako automatická Řešení problémů Únik 290
Sociální izolace Právo rozhodovat sám o sobě Ţádné Nedůvěra v cizí lidi Vysoká Vzájemná Stigmatizace Předurčená Příprava na samostatný ţivot Podhodnocená Příprava probíhá nárazově Pravidelně Neprobíhá Ukotvená v zákoně Nedostatečně Do budoucna povinná Pravidelná Touha po svobodě Oprávněná Omezovaná pravidly Nedospělá Nerozumná Zodpovědná Očekávání Nereálná Velmi Odchod z ústavu Zlomový okamţik Obávaný Touţený Připravený s pomocí ústavu Dobře připravený Připravený 291
Nepřipravený Rodina jako opakovaný zdroj zklamání Důvěra v rodinu Zklamaná Slepá Nekorigovaná Systémová chyba Trvalé bydliště jako překáţka v naplňování samostatného ţivota Nevyřízené před odchodem Vyřízené před odchodem Potřebnost následné péče Poptávka po domovech na půli cesty ze strany dětí Velká Kapacita domova na půli cesty ve městě Nedostačující Naplněná Kapacita domova na půli cesty na vesnici Nenaplněná Umístění domova na půli cesty Ve městě Vyhovující poptávce Na vesnici Nevyhovující poptávce Intervence neziskových organizací Materiální Více Bez trvalých úspěchů V osobnostním rozvoji Méně Potřebná pro zvládání ţivotních situací Nespolupráce Spolupráce uvnitř organizací Nepodporující vedení Spolupráce mezi ústavy a domovy na půli cesty Mizivá Jednostranná Bez uznání Krátkodobá 292
Pozdě uskutečněná Spolupráce mezi OSPOD, domovy na půli cesty a ústavy Neprovázaná Stát jako viník situace Přehodnocení důvodů odebrání Zanedbání dítěte Méně Návrat do rodiny Práce s původní rodinou Ţádná Chování státu Na nejvyšší úrovni (státní orgány) Nezodpovědné Pasivní Částečně přehodnocující podíl zodpovědnosti Nepodporující pro neziskový sektor Na místní úrovni Řešící situaci Více Méně Zaměstnanci ústavní péče a následné péče Vzdělání Odborné Mimo obor Nezájem veřejnosti Informovanost Nízká
293
Příloha č.12: Paradigmatický model pro jev Sociální izolace JEV
Sociální izolace
„Problémová situace při odchodu z DD je nedostatečná informovanost o světě mimo DD, sociální izolace "zlatá klec" a díky sociální izolaci…“ (Po odchodu Ţ1)
Právo rozhodovat sám o sobě Ţádné
„...Ty dětské domovy chtějí mít ty děti pořád pod kontrolou a je to vlastně zděsí, kdyţ vidí, jakou tady mají volnost.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
Nedůvěra v cizí lidi
„… Nedostatečné svěřování kompetencí v rozhodování se o sobě sama, ve vyřizování běţných záleţitostí - koupě šalinkarty, běţný nákupy např. potravin - nákupy ve [městě] pouze na sešit (na sekeru) - děcka nemaj absolutní přehled o cenách ani u základních potravin, prostě se vše jen zapíše do kníţky, on to domov potom vyrovná…“ (Po odchodu Ţ1)
Vysoká Vzájemná
„Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník" ve světě dospělých, páč komu to děcko věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1) Stigmatizace Předurčená
KONTEXT
„Myslet trošku na…jejich budoucnost a neříkat jim: „Musíte se snaţit, jinak pojdete hlady, nebo takový ty tipy ţenským - holky, musíte si najít bohatýho kluka, jinak to...nedáte.“ a to tak je...a...„Pánové - ţenskou klidně i s dítětem, s bytem, hlavně s bytem.“ Taky nám radili v té době ještě: „No, kluci, co půjdete na vojnu, zůstaňte na ní, jinak vy nikoho nemáte, celej ţivot nikoho nemáte, nebudete mít nic.“ Tak to jsou...rady takový…špatný...“ (Klient č. 5)
Odchod z ústavu
„To ubytování, to je opravdu problém. …Jsou tam děti…dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou.“ (Klient č. 2)
Zlomový okamţik Obávaný Touţený
„Největší problém při zařízení pro mě bylo … ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č. 3) „Hlavně abych uţ byl/a pryč a mohl/a se sama rozhodovat.“ „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je...ţe celou dobu...Já uţ se těším, aţ vypadnu z...děcáku a budu ţít...“ (Klient č. 2)
Připravený s pomocí ústavu
„Ten ředitel řekl, ţe…diagnosťáky tam chcou dávat nový a ţe já uţ nemám ústavku, ţe sem plnoletej, tak říkal, ať si něco najdu.“ (Klient č.1)
294
Dobře připravený Připravený Nepřipravený
PŘÍČINNÉ PODMÍNKY
„Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient č. 1) Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt...se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat...bydlení a občas existují nějaké...sociální...byty, ale…těch je tak málo oproti...širokému poli zájemců.“ ( Sociální pracovnice NNO)
Systémová chyba
„To trvá to papírování, a jelikoţ já mám ještě v [městě] sociálky, takţe se všechno papírově přesunovalo do [města 2], takţe to taky trvalo.“ (Klient č.1)
Trvalé bydliště jako překáţka v naplňování samostatného ţivota
„A právě: Proč chcete po [městě 1] byt? a já říkám nevím, jsem celej ţivot vyrůstal na [okrese v okolí města 2]. Tam mi zase řekli, ţe nemám nic chtít po nich, ţe jsem se narodil tady. Takţe si mě přehazujou jak horkej brambor.“ (Klient č. 2)
Nevyřízené před odchodemVyřízené před odchodem
„…Je problém, kdyţ jste třeba [obyvatel města 1] a jste v domově v [městě 2]. Celej ţivot vyrůstáte v [městě 2], nebo máte v [městě 2] kontakty, školu, …ale v [městě 2] nedostanete ani korunu, protoţe máte v občance [obyvatel města 1]. Nemá peníze na to, aby se dopravoval do dvou měst, tak kde si má vyřídit ty kontakty. To trvá měsíc, dva měsíce…je dva měsíce bez peněz…, takţe…ţivoří.“ (Klient č. 2 a Klient č. 3)
INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY
Stát jako viník situace
„Stát to neřeší, protoţe...ze zákona ústavní péče končí...plnoletostí a pokud ten člověk studuje a...domluví se a dají...ţádost, tak v tom domově můţe zůstat aţ do šestadvaceti...ale on odejde a...stát...neudělá téměř nic, dokonce občas jsou i takové případy, ţe si ho...kurátoři ani nepředají na sociálce. Někdy to funguje ale zase dobře, ţe fakt...se snaţí a uţ dopředu se těm lidem snaţí sehnat...bydlení a občas existují nějaké...sociální...byty, ale…těch je tak málo oproti...širokému poli zájemců.“ ( Sociální pracovnice NNO)
Přehodnocení důvodů odebrání
„Uţ se konečně snad začíná přehodnocovat, ţe je rozdíl...zanedbané dítě a je rozdíl deprivované dítě. Tak, ţe se nemůţou klást tak velké nároky na to zanedbání, takové to...materiální, ale kdyţ tam to dítě prospívá citově, tak je to mnohem důleţitější…“ (Sociální pracovnice NNO)
Zanedbání dítěte Méně Nespolupráce Spolupráce uvnitř organizací Nepodporující vedení Spolupráce mezi ústavy a domovy na půli cesty Mizivá Jednostranná Bez uznání Krátkodobá Pozdě uskutečněná Spolupráce mezi OSPOD, domovy na půli cesty a ústavy
„...My tady teďka s kolegou trošičku řešíme problém, ţe názory na práci se úplně neshodují s názory vedení. Máme tady teďka docela velké potíţe, rozpory. ... Jsou věci, které můţeme říct sami za sebe, ale prostě jsou věci, se kterýma nic neuděláme. Kdyţ chceme, aby něco fungovalo jinak, tak to bohuţel není v našich silách.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „ [Systémovou chybou je]Nespolupráce, jako pokud to má být nástavba, tak ty pod náma musí vědět, ţe jsme nástavba, ne ţe jsme jejich odkladiště. To mám pocit, ţe ten systém není nastavený, ţe bychom se vnímali jako partneři. Nebo my je jako partnery vnímáme a oni nás ne.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „Jako neformálně v dětském domovu nám říkají, pokud jde dítě do domu na půli cesty znamená to, ţe naše práce nebyla dobrá...berou to jako svoji prohru, neberou to jako návaznost.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „Taky vnímáme, ţe bychom s tím klientem potřebovali pracovat dřív, neţ nám sem přijde.“ (Sociální pracovník,
295
Neprovázaná
Dům na půli cesty) „Sociálka nám ho sem pošle s tim, ţe je to naprosto bezproblémový člověk, je to chudáček a nemá kde bydlet. Pak třeba zjistíme, ţe byl v jiném zařízení, tak si tam zavoláme, protoţe někteří se mezi sebou známe a dostaneme informaci, která je konkrétní. víme, ţe odtamtud utekl s dluhy, má duševní poruchu apod. Nehledal jinou sluţbu, ale utíká a víceméně ta sociálka ho naprosto vychválí a my prakticky nevíme co.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty)
Nezájem veřejnosti Informovanost Nízká
STRATEGIE
Intervence neziskových organizací Materiální VíceBez trvalých úspěchů
v osobnostním rozvoji Méně Potřebná pro zvládání ţivotních situací Příprava na samostatný ţivot Podhodnocená
„Jsou další moţnosti samozřejmě. Pokud...není moţné se vrátit do rodiny, tak jiný způsob náhradní peče, takţe náhradní rodinná péče, to taky je v naší společnosti problém a to je hrozně hluboké, ať uţ tradiční, nebo nedostatečně …propagovaná záleţitost. Spousta mýtů, předsudků kolem toho, a pak je to taky demotivační pro…případné zájemce o ty dospělé lidi a tu pěstounskou péči.“ (Sociální pracovnice NNO)
„Neziskový sektor se...snaţí dělat to, co...stát nedělá pro ně, a...formy následné péče jsou různé...kdyţ je tam následná péče, tak mi přijde, ţe je hodně...zaměřená…prakticky, aby...bydleli, aby si našli práci a nějakou dobu jsou tam na půli cesty...ale v podstatě, kdyţ je pak vypustí, tak většina z nich stejně tu práci nemá nebo si ji neudrţí a bydlení si taky úplně nenajde.“ (Pracovnice v neziskové organizaci v oblasti následné péče)
„Aby se dávalo víc peněz. Hlavně na ty programy, protoţe vzdělání je k nezaplacení, a potom na ten provoz…“ (Pracovnice v neziskové organizaci v oblasti následné péče)
„Myslím, ţe by tam měla být povinná příprava... Ne jenom škola...pak uţ to není jen o tom jít do...rodiny a s tetou si vykládat a dělat úkoly. Ale opravdu příprava, protoţe…jednorázové akce nemají efekt. ...Na tři dny jim
296
Příprava probíhá Nárazově Pravidelně Neprobíhá
vysvětlit realitu ţivota, to nejde. …Já mám pocit, ţe ta příprava je hodně podhodnocená, vzhledem k tomu, ţe to uplatnění je stále těţší a těţší.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „To by musela být dlouhodobější příprava.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „Třeba tam byla týdenní komunita a tam se rozebíralo, jak si představujeme, kam z diagnosťáku odejdem a co se týče našeho chování, a jestli chceme jít pracovat, na dohodu o provedení práce, nebo studovat a tak. a vţdycky nám dávali na výběr, protoţe...ať uţ se jedná o pasťák nebo děcák, jsou...v nějaký vesnici a obor je tam bud kuchař nebo zedník, takţe moc na výběr nemáme...“ (Klient č.1) / „Aby se dávalo víc peněz. Hlavně na ty programy, protoţe vzdělání je k nezaplacení, a potom na ten provoz…“ (Klient č.2)
Ukotvená v zákoně Nedostatečně Do budoucna povinná Pravidelná
„Určitě tam je nedostatek, ve smyslu vůbec ustanovení. Jednak..., aby…děti a mladí lidi na...odchodu byli na...samostatný ţivot uţ připravení. a jednak ten problém vidím v...nedostačující nebo v podstatě ţádné následné péči, po tom, co tu ústavku opustí. …Není tam [v zákonech] dostatečně ošetřené, vysvětlené, nebo dokonce dané, co se má dělat proto, aby ty děcka odcházeli v nějaké pohodě...připravené na to, co je můţe ve světě potkat...péče následná po odchodu, tak tam je určitě minimálně popsaná a z mého pohledu i docela nesrozumitelně. Tam není kompetence, kdo, co, jak, můţe. Kdy a jak pomoci tomu mladému člověku.“ (Sociální pracovnice NNO) / „Já si myslím, ţe...by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Je toho opravdu málo... Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku. a pak to vede…k tomu, ţe…děcka, kor z domova, který…nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, pak to vede k...drogám, kriminalitě, alkoholu, prodeji holek...“ (Klient č. 2)
Kompenzace nedostatku lásky Materiální Převyšuje
NÁSLEDKY
Nezvládnutý odchod z ústavu
„…Mám pocit, ţe si je ty domovy moc hýčkají. Ţe bohuţel kompenzují nedostatek nějaké lásky materiálně, a to někdy přehnaně.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „Oni se je snaţí zajistit nějak ze svých zdrojů, protoţe mají pořád tendenci se o ty své děti starat, dál mít o nich přehled a pomáhat jim vlastními silami. Ono jim uţ jenom v tom materiálním vybaveni je hrozně znát rozdíl mezi dětským domovem a tím naším domovem... to je nebe a dudy... (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
„Největší problém při zařízení pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č.3)
297
Příloha č.13: Paradigmatický model pro jev Nezvládnutý odchod z ústavní péče JEV
Nezvládnutý odchod z domova
„Největší problém při zařízení pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle“ (Klient č.3)
KONTEXT
Odchod z ústavu
„To ubytování, to je opravdu problém. …Jsou tam děti…dvanáct let, devět, a je to pro ně opravdu domov. Ţe si na to zvykly, na ten řád, na ty děcka, na to všechno, a najednou v osmnácti, kdyţ ještě si myslím, ţe člověk vyzrálý není, tak vás opravdu vykopnou.“ (Klient č. 2 )
Zlomový okamţik
„Největší problém při zařízení pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č. 3, )
Obávaný Touţený
„Hlavně abych uţ byl/a pryč a mohl/a se sama rozhodovat.“ „Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je...ţe celou dobu… Já uţ se těším, aţ vypadnu z...děcáku a budu ţít…“ (Klient č. 2)
Připravený s pomocí ústavu Dobře připravený Připravený Nepřipravený PŘÍČINNÉ PODMÍNKY
„Ten ředitel řekl, ţe...diagnostaky tam chcou dávat novy a ţe já uţ nemám ústavku, ţe jsem plnoletej, tak říkal, ať si něco najdu.“ (Klient č. 1) „Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient č.1)
Sociální izolace
„Problémová situace při odchodu z DD je nedostatečná informovanost o světě mimo DD, sociální izolace - "zlatá klec" a díky sociální izolaci…“ (Po odchodu Ţ1)
Právo rozhodovat sám o sobě Ţádné
„…Ty dětské domovy chtějí mít ty děti pořád pod kontrolou a je to vlastně zděsí, kdyţ vidí, jakou tady mají volnost.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „… Nedostatečné svěřování kompetencí v rozhodování se o sobě sama, ve vyřizování běţných záleţitostí-koupě šalinkarty, běţný nákupy např. potravin- nákupy ve [městě] pouze na sešit (na sekeru)- děcka nemaj absolutní přehled o cenách ani u základnách potravin,prostě se vše jen zapíše do kníţky, on to domov potom vyrovná…“ (Po odchodu Ţ1)
Nedůvěra v cizí lidi
„Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem
298
Vysoká Vzájemná
pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník"ve světě dospělých, páč komu to děcko věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1)
Stigmatizace
„Myslet trošku na...jejich budoucnost a neříkat jim: „Musíte se snaţit, jinak pojdete hlady, nebo takový ty tipy ţenským - holky, musíte si najít bohatýho kluka, jinak to...nedáte.“. a to tak je...a …„Pánové - ţenskou klidně i s dítětem, s bytem, hlavně s bytem.“ Taky nám radili v té době ještě: „No, kluci, co půjdete na vojnu, zůstaňte na ní, jinak vy nikoho nemáte, celej ţivot nikoho nemáte, nebudete mít nic.“ Tak to jsou...rady takový.. .špatný...“ (Klient č. 5)
Předurčená
„Zásadním problémem při odchodu je totiţ i nědůvěra v cizí-lidi, instituce, páč děcka jsou dopředu stigmatizovaný děcákem.“ (Po odchodu Ţ1)
Osobnost mladého člověka vyrůstajícího v ústavní péči
Vnitřní síla Nedostatečná Důvěra ve vlastní schopnosti Malá
Schopnost hospodařit s penězi Malá
„Mají potíţe s tím se zařadit do běţné společnosti. Jsou poměrně dezorientovaní. v takových těch běţných záleţitostech typu - něco si vyřídit, někam si zajít, něco podepsat. Něco si sehnat - sehnat si a potom si...udrţet práci třeba. Se vztahama je to všechno prolnutý...určitě to není úplně jednoduché ve vztazích, ať uţ...s blízkými nebo potencionálními partnery či partnerkami. Jak v běţných vztazích, třeba na pracovišti někde, nebo s autoritami... Taky s penězi…se potýkají. ...Znát hodnotu peněz, …věcí, a pak...hlavně být nějak schopný s těmi financemi...zodpovědně nakládat.“ (Sociální pracovnice NNO) „Často nemají stavět na čem, protoţe nemají dostatečně vyvinutou sebeúctu, sebehodnotu, nevěří si. ...Problémy, místo toho, aby je řešili, tak dělají, ţe nejsou, vytěsňují, ale ony se kupí. Často to [zajít si na úřad práce atp.] prostě neudělají, protoţe si myslí, ţe je to divné, ţe to neumí...ale to není o tom, ţe si tam neumí zajít. To je o tom, ţe nemají...vnitřní sílu.“ (Sociální pracovnice NNO)
„Tohle [hospodaření s penězi]třeba moc nechápou z těch dětských domovů nebo ústavu, kdyţ nám ty děti dávají, protoţe oni vlastně vše řeší za ně, zařizuji za ně.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „Všechno pro ně je samozřejmost…vůbec jim nedochází, ţe ty peníze si nikdo netiskne.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
Emocionální sloţka Dezorientovaná
„Je to…jak kdyby pustili malé kuřátko do světa a ti supi tě úplně oklovaj..., i ty druhý děcka, nepoznáš darebáka, nepoznáš to, protoţe ten domov je taková ulita.“ (Klient č. 2)
299
Praktické dovednosti
„Sociální pracovnice, ona uţ tam ty zákony psala, coţ já neznám, tak nám to psala a já sem to jenom podepsal.“ (Klient č.1) „Výdrţ v práci se počítá na dny, oni fakt nejsou zvyklí dělat.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty)
Malé Ţádost o pomoc Brána jako automatická
„...Nejsou zvyklí, ţe si mají zařizovat ty věci sami. Oni jsou zvyklí, ţe to někdo zařizuje za ně a berou právě i automaticky, ţe to někdo zařizuje, takţe ani nepřijdou poţádat nebo říct tohle potřebuju.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „Chodí nepřipravení, nevím, jak se tam s nimi pracuje, ale chodí naprosto nepřipravení. Díky tomu, ţe asi takové ty problémové věci za ně domov zařídí. Sem dojdou naprosto nepřipraveni na to, ţe se mají starat sami o sebe. Neumí si třeba říkat, podle mě neumí třeba dojít s prosbou, jsou zvyklí nejít.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty)
Řešení problémů Únik
Touha po svobodě Oprávněná
„Největší problém při zařízení pro mě bylo…ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle“ (Klient č. 3) „...Minimálně…problematiku odchodu...otvírat, coţ vidím jako velký problém, ţe to často bývá tabu, ţe se o tom raději nemluví...ty mladý lidi o tom nemluví právě proto, ţe...vnitřně cítí, ţe to bude problém, bojí se toho, neví, co je čeká, často je vlastně vůbec nic nečeká a … to je myslím přirozená reakce. …Kdyţ se něčeho bojím, tak před tím buď uteču, nebo se tomu postavím, tak oni se moc věcem stavět neumí, protoţe…nemají se jak postavit, tak se utíká a to...je problém zase těch zařízení.“ (Sociální pracovnice NNO)
„Hlavně abych uţ byl/a pryč a mohl/a se sama rozhodovat“
300
Omezovaná pravidly Nedospělá Nerozumná Zodpovědná
„Ţe nejsu závislej na nikom uţ, …osamostatnit se, nic jiného mně nezbývá“ (Klient č. 1)
Očekávání Nereálná Velmi
„Oni mají opravdu nereálné očekávaní, ţe bychom jim měli dát pevný reţim, ţe bychom jim měli dát jídlo, ţe je prostě pořád budem vodit za ručičku...“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty)
„Hlavně si uţívají svobody. To je ten nejkrásnější pocit. To je ta euforie. To je jediná euforie, která z toho je...ţe celou dobu...Já uţ se těším, aţ vypadnu z...děcáku a budu ţít...“ (Klient č. 2)
„...Nejsou zvyklí, ţe si mají zařizovat ty věci sami. Oni jsou zvyklí, ţe to někdo zařizuje za ně a berou právě i automaticky, ţe to někdo zařizuje, takţe ani nepřijdou poţádat nebo říct tohle potřebuju.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) „Očekávají pokračování té ústavní výchovy...“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
Rodina jako opakovaný zdroj zklamání Důvěra v rodinu ZklamanáSlepáNekorigovaná
„…nebo i nějaké deziuluzi o rodině ze strany toho děcka, jakoţe jo, mamka je super, ona doma maká na tom, abych se tam mohl vrátit, a aona maminka mezitím třeba paří automaty někde, pak najednou 18cka na krku a co, tak půjdu domů k mamce, však ona mi poradí…“ (Po odchodu Ţ1) „Problém, co vnímáme, ţe ten domov před odchodem podle mě moc nekomunikuje s biologickou rodinou. Hodně často dojdou děti a mají naprosto růţové brýle o tom, jak je to s biologickou rodinou a ţe vlastně tady budou a pak si je oni vezmou domů. Oni hodně pořád spoléhají na tu biologickou rodinu a takhle to opravdu nefunguje. Ve většině případů opravdu nefunguje, nebo se rodina začne ozývat aţ právě, kdyţ mohou dosáhnout na nějaké dávky. Vycucávat je zpětně...naráţíme na to, ţe dáváme hodně klienty do kupy po střetnutí se s realitou, jak je to s biologickou rodinou. a to očekávání je vţdycky strašně přehnané.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „Rodina je zdrojem opakovaného zklamání. v lepším případě, kdy jim oni slíbí, ţe přijedou a v horším případě se je snaţí i vycucávat z peněz.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
301
INTERVENUJÍCÍ PODMÍNKY
Potřeba blízkého vztahu (název kategorie) Vztah k lidem v dětském domově a k instituci (vlastnost)
„Říkali, ţe kdykoliv budu potřebovat, tak mám zavolat.“ (Klient č.1) „Ţe [vychovatelé v DD] dokáţou pomoct psychicky.“ (Klient č. ?)
Vztah vzájemný, otevřený, částečně naplněný (dimenze)
„Největší problém při zařízení pro mě bylo … ţe vlastně ztratíte tu pevnou půdu pod nohama. Někoho to zlomí no, ţe se fakt potom na všechno vykašle.“ (Klient č. 3)
Na dálku (pddimenze) Osobní Zpřetrhaný Vztah formální, uzavřený, nenaplněný Bez zájmu Zpřetrhaný Vztah k lidem mimo instituci Nenaplněný
„Dětský domov má ještě dva roky povinnost jim podávat nějaké poradenství...ty děcka, které tam jsou zvyklé na ty tety, tak se na ty tety obracejí.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty) „…Jen mají tady tři místa, to je všechno. Uţ máš 18 let tak tady nemáš co dělat.“ (Klient č. 1) „...Určitě se dá...něčeho dosáhnout tím, ţe se...to...předělá na domovy rodinného typu. …Na druhou stranu, pořád to budou jenom dvě vychovatelky, nebude to máma a táta.“ (Sociální pracovnice NNO) „Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy...pokud tam není takový ten základ, ...pokud se s tím nepracuje...“ (Sociální pracovnice NNO) „Chybí tam nestranný pracovník, s působištěm mimo sociálku a mimo DD, který by s tím dítětem pracoval, a díky té své nestrannosti by mohl získat i důvěru, jednak by pro něj mohl být něco jako "důvěrník"ve světě dospělých, páč komu to děcko věří, kdyţ rodiče ho zklamali.“ (Po odchodu Ţ1)
STRATEGIE
Kompenzace nedostatku lásky Materiální Převyšuje
„To já jsem zase rozhazoval peníze. Ţe jsem...nepoznal...hodnotu...peněz, vţdycky jsem měl všechno pod nosem, tak vlastně, ţe jo. Kupoval jsem si kamarády, no, přesně tak no. Chtěl jsem ohromit své okolí, abych byl ten nejlepší.“ (Klient č. 5) „…Oni mají našetřené nějaké peníze svoje. a to jsou peníze, které jim musíme dát k dispozici opravdu, podle toho jak chtějí oni. Tam bohuţel, i kdyţ to jsou kolikrát třeba desetitisícové částky, tak ty peníze jsou třeba během týdne pryč.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
Potřebnost následné péče
„...Nám se sem hlásí spíš ta nemotivovaná klientela. Protoţe ti, kteří fakt chtějí makat a osamostatnit
302
Poptávka po domovech na půli cesty ze strany dětí
se a vydělat si peníze, tak ty jdou spíš do těch domů, které jsou třeba ve městech, kde je více těch pracovních příleţitostí.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty)
Velká
„Já si myslím, ţe...by mělo by být víc takových těch azylových domů a těch domů na půli cesty. Je toho opravdu málo... Tady na jednu postel čeká dvacet lidí venku. a pak to vede…k tomu, ţe…děcka, kor z domova, který…nemají kam jít, nebo ani komu zavolat, s kým se poradit, pak to vede k...drogám, kriminalitě, alkoholu, prodeji holek...“ (Klient č. 2)
Kapacita domova na půli cesty ve městě Nedostačující Naplněná Kapacita domova na půli cesty na vesnici Nenaplněná Umístění domova na půli cesty Ve městě Vyhovující poptávce Na vesnici
„Nejlepší je … kdyţ vydrţí v takovýmhle zařízení, mezi tím si na měsíc vydělá, mezi tím si můţe najít nějakou ubytovnu moţná, ...nejlepší je se v nějakým zařízení vyučit ... pak uţ je problém kdyţ chodí do práce.“ (Klient č. 1) „Nepůjdu někam, kde chcípl pes.“ „Patnáct míst, jako kapacita není naplněná. o tu sluţbu tady v tom prostředí není takový zájem. My spadáme pod [město], ale víceméně tím, ţe jsme od [města] je to pro nás trošičku problematické.“
Nevyhovující poptávce
Návrat do rodiny Práce s původní rodinou
„Můj případ, kdy jsem pak ze dne na den šla do původního "nespravenýho"prostředí, nebo spousty jiných, ono totiţ i během toho pobytu v tom DD dochází k nějakým moţná jenom zdánlivý, ale ztrátám těch vazeb, nebo nevím, jak to jinak říct, to je asi blbý výraz, ale prostě, návštěvní neděle jsou
303
Ţádná
jednou měsíčně, tzn. ţe dítě svý rodiče vidí jednou měsíčně a kdyţ si rodiče během roku nevyřídí ţádné povolení přes sociálku, tak jsou tyhlety neděle jediným kontaktem dítě vs. rodina a to podle mě …“ (Po odchodu Ţ1) „…Nebo i nějaké deziluzi o rodině ze strany toho děcka, jakoţe jo, mamka je super, ona doma maká na tom, abych se tam mohl vrátit, a ona maminka mezitím třeba paří automaty někde, pak najednou 18cka na krku a co, tak půjdu domů k mamce, však ona mi poradí…“ (Po odchodu Ţ1) „Kdyţ uţ se to stane a to dítě je odebrané, tak ale pak je průšvih, ţe se nedělá nic pro to, aby se dítě mohlo vrátit zpátky do té rodiny.“ „ Kdyţ uţ se děcko dostane do domova, mám pocit, ţe je málo případů, ţe se vracívá do rodiny, ţe se pro to ani ze strany společnosti a ze strany státu...ani moc nedělá.“ „Není to...dočasná, přechodná záleţitost, ţe to dítě je v...ústavce a chce se, aby se co nejdřív vrátilo, coţ se v našich podmínkách prostě neděje, ...protoţe se nemá kam vrátit, vracelo by se do stejného systému odkud bylo odebraný. Takţe ţádná změna.“ (Sociální pracovnice NNO) „Problém, co vnímáme, ţe ten domov před odchodem podle mě moc nekomunikuje s biologickou rodinou. Hodně často dojdou děti a mají naprosto růţové brýle o tom, jak je to s biologickou rodinou a ţe vlastně tady budou a pak si je oni vezmou domů. Oni hodně pořád spoléhají na tu biologickou rodinu a takhle to opravdu nefunguje. Ve většině případů opravdu nefunguje, nebo se rodina začne ozývat aţ právě, kdyţ mohou dosáhnout na nějaké dávky. Vycucávat je zpětně… naráţíme na to, ţe dáváme hodně klienty do kupy po střetnutí se s realitou, jak je to s biologickou rodinou. a to očekávání je vţdycky strašně přehnané.“ (Sociální pracovník, Dům na půli cesty)
304
„Rodina je zdrojem opakovaného zklamání. v lepším případě, kdy jim oni slíbí, ţe přijedou a v horším případě se je snaţí i vycucávat z peněz.“ (Sociální pracovnice, Dům na půli cesty) NÁSLEDKY
Osamělost Dlouhodobá Úplná
„Často se stává, ţe se taky nemají kam vracet, ţe nemají to zázemí ţádné. a nemají se od čeho odrazit...“ (Sociální pracovnice NNO) Co je ale velký problém, tak oni jsou osamělí, nemají o koho se opřít, nemají vztahy...pokud tam není takový ten základ, … pokud se s tím nepracuje...“ (Sociální pracovnice NNO) „...Jen mají tady tři místa, to je všechno. Uţ máš 18 let tak tady nemáš co dělat.“ (Klient č. 1)
ulice
305
Přílohy k 2. fázi akčního výzkumu Příloha č.14: Legislativní divadlo - fórum Joker: pedagog dramatické výchovy P ředitelka: postava v představení P ředitelka, studentka Sociální pedagogiky PdFMU Po odchodu M1, M2: mladí lidé po odchodu z ústavní péče Před odchodem Ž, Ž2: mladí lidé z dětského domova Soudce Ž1: soudce P Magda: postava v představení Magda, studentka Sociální pedagogiky PdFMU P Petra Zíbrtová: postava v představení Petra Zíbrtová, studentka Sociální pedagogiky PdFMU Odborná veřejnost Ž1 – Ž6: zahrnuje odborníky z různých oblastí i studenty Veřejnost M1, Ž1 – Ž2: publikum divadelního představení Žadatel o pěstounství M1: pěstoun Zaměstnanec ÚP Ž1: zaměstnanec ústavní péče (DD,VÚ) NNO M1: neziskové organizace (azylové domy, domy na půli cesty, apod.) Vzhledem k tomu, ţe rozhovory byly zachycovány v divadelních sálech, stávalo se, ţe reakce publika nebyly zachyceny na diktafonu. Přesto je bylo moţné zaznamenat z úst jokera, který kaţdou poznámku z publika opakoval a reprodukoval zpět do publika. z přepisu se můţe zdát, ţe myšlenky a poznámky jsou produkovány jokerem, ve skutečnosti však joker pouze opakuje informace a věty, které byly vysloveny někým z publika.
Po představení Joker: Tak, vydechněte a dáme se do diskuze. Zkuste se pobavit s lidmi, kteří jsou kolem Vás o tom, co ve Vás po představení zůstává? Co Vás zaujalo? o čem přemýšlíte? a hlavně se pobavte o těch postavách, o kterých jsme si povídali na začátku. o paní Zíbrtové, o Magdě nebo o tetě Věře (pozn.: postava z příběhu viz scénář). Zda mohl někdo udělat v tomto příběhu něco jiného. Tak prosím směle do diskuze.
Diváci se neřízeně baví mezi sebou. Joker: Poprosím Vás, jestli můţete nechat zaznít do většího davu, o čem jste se bavili. Řekněte nám, co pro Vás bylo v tomto divadle zajímavé a co Vás štvalo. Našli jste nějaký moment, o kterém bychom se měli společně bavit? Zkuste to teď říci všem. 306
Po odchodu M1: Mohu? Myslím, ţe ty lidi, co byli na tom niţším postavení, tak ţe se báli, ţe s tím nebudou moct nic udělat. To je podle mě blbost. Joker: Ţe se jeden vymlouvá na druhého, je blbost? Po odchodu M1: Jasně. a chodí to tak pořád dokola. Joker: Čili pro nás tím vyvstává otázka, zda se s tím dá něco dělat. a kde a kdy? o čem jste se ještě bavili? Soudce Ţ1: Třeba jsme se bavili o tom, ţe mám takový dojem, ţe ta Magda, kdyţ si kupovala ten mobil, a byla tak jednoduchá, ţe byla podceněna... Myslíme si, ţe měla přece jen trošku větší přehled. Shodli jsme se, ţe by nikdo z nás tak nejednal. P Magda: Ale paní, prosím Vás, to byl krásný mobil, tak kdo by si ho nekoupil? Joker: Magda to tak má. Ale spíš se bavíme o tom, ţe by tato scéna mohla být posunuta jinam. Magda by mohla mít víc informací. Ta scéna je do jisté míry vyhrocená. Vyvedená do absurdity. Doufám, ţe jste si všimli našich krásných rekvizit a průvodního komiksu. i v komiksu jsou tyto věci hodně vyhrocené. Odborná veřejnost Ţ1: Já tohle vnímám jako realitu, protoţe dítě dostane nějaké mnoţství peněz a na některé věci nemělo, takţe si koupí cokoliv. Joker: Ještě tuto situaci dovedu dál. Dalo by se říci, ţe Magda se v té situaci mohla zachovat i jinak. Je to tak? Odborná veřejnost – Ţ2: Neuměla se zachovat jinak, nebyla připravená na situaci, ţe by měla víc peněz a neuměla s nimi hospodařit. Joker: Takţe mohla, ale neuměla. Dobře, děkuju! Prosím. Ţadatel o pěstounství M1: Pro mě tam byl velmi silný moment, kdyţ si ten mobil koupila, tak se jí splnil nějaký sen. Ale to, ţe neměla komu zavolat, to byl silný moment! a za pár obrazů říkala, ţe potřebuje někam patřit. Dítě potřebuje nějakou osobu, se kterou můţe něco sdílet. a to v ústavu prostě nemá, kdyţ se tam tety pořád střídají a vychovatelky odcházejí. Joker: Dobře, takţe tady otevíráme diskuzi o tom, ţe nám chybí osoba, ke které je moţné se vracet a tady v divadle nám to demonstruje scéna s mobilem. Moment, kdy Magda zjistí, ţe je moţná víc sama neţ s někým. Odborná veřejnost Ţ3: Pro mě bylo nejvíc překvapující zjištění, ţe je tak neprůchozí otevřít dům na půli cesty. a ţe se zavírá z důvodu nenaplněné kapacity – to mě hodně překvapilo. Myslím si, ţe to tak není, ţe jsou nějaké zdroje na financování a ţe ten projekt je uţ schválený. 307
Ţadatel o pěstounství M1: Ale děcka tam nechtějí, protoţe v tom vidí další instituci. Joker: Slyšíte i vzadu, co se teď říkalo? P Petra Zíbrtová: Mohu? Ráda bych, kdybychom neříkali „děti“, protoţe uţ jsou to dospělí a… P Magda: Díky, Petro... P Petra Zíbrtová: …a co se týče těch domů na půli cesty, holt jsou ţivené z peněz státních a nestátních a pokud prostě nenaplníme kapacitu, tak ty peníze nedostaneme, to dá rozum. Joker: Chce ještě někdo přispět do diskuze? Zaměstnanec ÚP Ţ1: Já dělám v dětském domově a nechci nic říkat, ale trochu jste poplivali dětské domovy. Protoţe kdyţ mi zavolaly slečny, já jsem řekla, přijeďte, není ţádný problém. a mám tady děti, a budu jim říkat děti, o které se starám, které se k nám vrací. Dělám v tom domově 16 let. Volají nám, chodí k nám, mají můj mobil. Takţe u nás mají nějakou osobu, ke které se vrací. Joker: Díky za připomínku. Vy jste totiţ náš „akční plán“ a jeden z jeho bodů ukazuje, ţe není všechno tak depresivní, jak tady v tom divadle, a ţe jsou místa, kde to právě funguje. Ale tohle divadlo je schválně tak vystavěné. u Vás je to moţná štěstí. Máte skvělé spolupracovníky. Ale je taky ta druhá realita, která někdy nefunguje. Tenhle model divadla nám umoţňuje hovořit o tom, proč to vlastně nefunguje. Kde na to navázat, aby se náš akční plán podařilo splnit. Já ještě vysvětlím schéma. Teď holky reagují jako postavy. Kdyţ uslyší, ţe se jich něco týká, zareagují v rámci postavy. P ředitelka: Tak jestli taky mohu, tak chci říci, ţe naše děti máme rádi a respektujeme je. Kdyţ se vrací a mají nějaký problém, rádi jim pomůţeme. Ale v zákoně je napsáno, ţe pokud se naše děti do domova vrátí a chtějí přespat, tak nemohou. To by bylo nezákonné. Joker: Máte ještě nějaké zajímavé postřehy? Rozvinula se ještě nějaká zajímavá diskuze? Odborná veřejnost Ţ4: Chci se zeptat, zda to vychází z reality, ţe nějaký dům na půli cesty musel být zrušen kvůli nenaplněné kapacitě? Protoţe moje osobní zkušenosti s chráněným bydlením jsou takové, ţe je problém se tam dostat.
P Petra Zíbrtová: Samozřejmě, jak to tak bývá, na některých místech je přetlak, na některých je to naopak. Tady Magda řekla, ţe nechce jít někam, kde „chcípl 308
pes“. a já to chápu. Spousta lidí k nám nechodila, protoţe je problém najít si u nás práci a někoho blízkého. Ty domy jsou většinou na vesnici a tam takové zázemí není. Ţadatel o pěstounství M1: Já jsem se na to ptal na veřejné generálce před 14 dny. Tam jsem se dozvěděl, ţe děcka do domovů na půli cesty nechtějí, protoţe to je pro ně další instituce a neumí dodrţet reţim, který tam je. Joker: Já se spíš ptám Vás mladších, jak je to u Vás, jak to vnímáte? Protoţe tady zatím mluví samí dospěláci. Jak to vidíte Vy? Po odchodu M1: Já jsem byl na probačním programu (pozn. autora: Probační a resocializační program pro klienty Probační a mediační sluţby) v Ratolesti a tam jsem mluvil se dvěma psychology a chtěl jsem si rozšířit náhled na ţivot, abych nedělal různé trestné věci. a nebyl problém si tam s nimi o čemkoli popovídat. Je to taková „v pohodě“ organizace. Ti lidi si u mě získali velkou důvěru, mohl jsem jim všechno říci. Jsou tam individuální setkání, skupinová a společný výjezd. Ale nedá se tam spát nebo tak. Joker: Kolika z Vás se ještě týká příběh Magdy, kdy má těsně předtím, kdy odchází z dětského domova? Joker počítá. Čtyři. Děkujeme za odvahu. a máte představu, kam půjdete a co s vámi bude? Nechcete o tom mluvit? Ne? Tak děkuji. Takţe my se podíváme ještě jednou na naše představení a Vy budete mít moţnost do průběhu divadla zasahovat. Říkat STOP, ptát se postav, proč se něco děje, tak jak se to děje, různě ho měnit. Zaznělo, ţe je divné, ţe se jeden odkazuje na druhého a celkově to nefunguje. Proč to tak je a jestli můţe k nějaké změně dojít. a dále, ţe Magda mohla jednat úplně jinak, kdyby bývala věděla... Dalším tématem je, ţe Magda je sama bez vztahu. a nezapomeneme ani na dům na půli cesty s nenaplněnou kapacitou. Kam se chcete podívat jako první? Čtyři moţnosti. První moţnost je „Systém“. Je to ta scéna, kdy stojí postavy na schodech a kaţdý se odkazuje na někoho jiného. Vizuálně – prosím stoupněte si tady, jenom si to připomeneme. Druhá je „samotná Magda“. Čili prosím Magdu. Třetí je „Magda a mobil“ v situaci, kdy zjistí, ţe nemá komu zavolat. a čtvrtá je „Dům na půli cesty“. a teď se ptám, jestli to máme víc zkonkretizovat. Chcete se vrátit k diskuzi, kdy ony dvě sedí, nebo chcete řešit Systém? Je to na Vás. Zaměřte se teď na tyto tři scény: Magda mobil, Magda peníze, Systém. Vyberte si, kam se chcete podívat. Kaţdý sám za sebe. Jestli chcete, můţete se o tom poradit. a budeme hlasovat. Ukáţeme si scénu, která získá nejvíc hlasů. Tak máte vybráno? Poprosím, scéna první: Systém. Ruce nahoru, kdo jste pro. Koho by tato scéna zajímala? Napočítala jsem 31 hlasů… Magda s penězi – poprosím ruku nahoru. 28 hlasů. a třetí: Mobil – komu zavolám? 6 lidí. Tak je to jasné. Začínáme Systémem. Sestavte scénu „Systém“, prosím. My si ji přehrajeme ještě jednou. Vy se nebojte ozvat v momentě, kdy si myslíte, ţe by se tam mohlo odehrát něco jinak. Zkuste to 309
stopnout a já Vás vyzpovídám. Nicméně zaměřte se na to, jak to můţe ovlivnit paní Zíbrtová. Co s tím můţe dělat? Můţeme? Hra! Děvčata přehrávají scénu. STOP! Zazní ve chvíli, kdy pí Zíbrtová říká: „Proč nabouráváte systém, který tu uţ funguje řadu let. Akorát selhává na neschopnosti některých lidí.“ Veřejnost M1: Teď se přehrává scéna, kdy se říká, ţe kaţdý má nějaký problém, ale jiní tvrdí, ţe ten systém funguje. Tak nějak zatlačit na to, ţe nemáte pravdu. Tady se bavíme o tom, ţe ty problémy jsou, takţe ten systém nemůţe aţ tak dobře fungovat. Joker: Čili zatlačit na Zíbrtovou. Odborná veřejnost M1 : Zatlačit na paní ředitelku. Joker: Dobře. Je řada na Vás, mladý muţi. Odborná veřejnost M1 se přemisťuje mezi herce. P ředitelka: Tento systém funguje jiţ několik let, akorát selhává na neschopnosti některých lidí. Veřejnost M1: No, je nás tady pět a kaţdý máme nějaké problémy. To všichni, co tady sedíme, jsme neschopní? P ředitelka: No to jsem neřekla. Neřekla jsem nikdy, ţe máme nějaký problém. Veřejnost M1: No vy moţná ne, ale ostatní lidi v této řadě mají problém a chtějí ho řešit. P ředitelka: Ale v tom případě se bavte s nimi, protoţe my problémy nemáme. Veřejnost M1: Měli bychom se sjednotit, ujasnit si, co chceme řešit a pak zatlačit nahoru. Třeba na pána, který nad námi hrozí. Měli bychom si to sepsat a pak jít za Vámi. P ředitelka: Ale v čem tedy spatřujete problém? (ironicky) Veřejnost M1: Spatřuju ho v tom, ţe komunita neziskovek je roztříštěná. Celý tento systém je roztříštěný. Měli bychom táhnout za jeden provaz. P ředitelka: Tak to jsem ráda, ţe mě se to netýká. Joker: Dobře. Chcete k tomu ještě něco dodat? Veřejnost M1: Asi jsem všechno řekl. Joker: Měli jsme tam ještě jedno STOP a já ho vyuţiju předtím, neţ si shrneme, co všechno se tam odehrálo. 310
Ţadatel o pěstounství M1: Já bych se jenom zeptal paní ředitelky, jak je moţné, ţe nevidí problém, kdyţ podle některých statistik aţ 95% dětí opouštějící dětské domovy má velký problém. Přes 50% jich končí v kriminálech a velké procento má problémy. Takţe kdyţ to není váš problém, paní ředitelko, čí je to problém? P ředitelka: No to já nevím. My se snaţíme dělat pro ty děti to nejlepší. a co potom dělají, aţ vyjdou, to my prostě neovlivníme. Ţadatel o pěstounství M1: To já chápu, ale čí je ten problém? Veřejnost Ţ1: Spíš tím spojením s neziskovkami přimějete děti ţít lépe. Nechci říkat přinutíte, ale aspoň je k tomu navedete. P ředitelka: Ale my samozřejmě v komunikaci s neziskovkami problém nemáme. Máme nakontaktované právě ty, kam jdou naše děti. Veřejnost Ţ1: Ale na začátku byl ten problém, kdy za vámi přišla neziskovka a Vy jste jim řekla, ţe si to promyslíte. Ale dál jste to neřešili. P ředitelka: Ale to jsme se bavili o nějakém programu a teď se bavíme o tom, kam ty děti půjdou. Coţ máme zajištěno perfektně. Veřejnost Ţ1: Kdyţ je to zařízeno perfektně, tak by ty děti měli mít svá místa, kam potom půjdou, jistá. a ta by se neměla rušit, protoţe dětí je daleko více. P ředitelka: Ale za to zrušení my přece nemůţeme. Většina dětí odchází do rodin a rodiče podepíší, ţe se rodina pak následně postará. Ale v reálu je nemůţeme nutit, aby to udělali. Veřejnost M1: Takţe to je to perfektní místo, ta rodina, kam se vrací. Joker: Děkuji. Musím upřesnit právě probíhající diskuzi. Takţe se tady staly dvě věci. Je tady podle mě otázka, kdy Zíbrtová nejdřív nabízela leták. Ale co nabízí podle Vás? Sluţbu? Jakou! Pomoc? Veřejnost Ţ2: Nabízí jakýsi workshop, který by mohl pomoci dětem či lidem připravit se na ţivot, aby viděli na té organizaci něco pozitivního a nejen organizaci, která by je svazovala. Joker: o čem mluvila paní ředitelka? o tom, ţe mají nějakou návaznost, která se netýká toho programu, který by nějak informoval. Ale to je pořád propojení s neziskovými organizacemi. Protoţe kdyţ děti nejdou domů, jdou někam jinam. Ale kam? Teď ještě vyprovodíme tohoto odváţného muţe ze scény. Ale nejdříve se ho zeptám, jak se mu podařilo změnit postavy. Bylo to lehké?
311
Veřejnost M1: Nebylo to lehké. Tyhle věci nejsou nikdy lehké. Já nevím, jestli jsem je změnil. Na to jsem neměl tolik času. Joker: Byla tam i podpora někoho z nich? Ne. Veřejnost M1: To je podle mě naschvál. Ale myslím, ţe jsem je stáhl na svou stranu. Joker: Čili je v tom strategie „nebýt sám“ a připoutat k sobě lidi. Prosím. Odborná veřejnost Ţ5: Já nevím, jestli je to nutné, tento systém. Mně se zdá, ţe je to postavené, podle mě, špatně. Protoţe já bych nešla jako zástupce neziskovky, který nabízí dobrou sluţbu, vyjednávat s představiteli DD o tom, abychom se spojili, protoţe oni skutečně „nemají problém“. Oni zajistí péči do osmnácti let, jak jim ukládá zákon a jak to bude potom, to uţ řešit nemusí. Podle mne je třeba mluvit s někým, kdo zaštiťuje celou tu oblast nejen do osmnácti let. Ta instituce, která tohle zařizuje; stará se o to, kam ty děti dál půjdou; je asi někdo jiný, neţ dětský domov. Tedy nejednat s představiteli dětských domovů, protoţe oni skutečně „nemají problém“. Oni zajistí tu péči do osmnácti let, jak jim ukládá zákon a jak to bude potom, to uţ řešit nemusí.“Co se děje dál s těmi lidmi a kam spadají, kdyţ uţ jsou dospělí? a kdo by měl být partnerem pro ty, kteří jsou čerstvě dospělí a mají problémy se zařazením do společnosti? To je asi někdo jiný, neţ konkrétní dětský domov, ze kterého vyšli. a kdybych chtěla jednat s dětskými domovy, asi bych to řešila s těmi, kde to dělají dobře. Například s těmi domovy, které zjistily, ţe jejich děti mají problém a řešily to. s těmi bych se snaţila spojit. Protoţe takhle mi to přijde jako zeď, kterou nemůţu nikdy prorazit. Joker: Jinými slovy, někdo mezi těmito osobami je má na starost. a je to výš, neţ tady na tom menším stupni. Jednotlivé postavy uţ máme vystavěné, ale chceme po Vás, abyste je pojmenovali. Třeba tady dole jsou lidi z neziskovek a paní ředitelka. Zajímá mě, kdo je podle Vás tato postava? (Hlas z pléna odpovídá.) Ministr školství, odbor na krajském úřadě. a tato postava? (Hlas z pléna odpovídá.) Ministerstvo. Takţe se ptám, kam bys šla? Sem nebo sem? Zaměstnanec ÚP Ţ1: a kde máte sociální pracovnici? Joker: Kde podle Vás sedí? Sedí tady nebo ne? Ţadatel o pěstounství M1: Ona tam není. Joker: a kde by měla být? Tady? Zaměstnanec ÚP Ţ1: Měla by být dole a starat se o to dítě. Dva roky po odchodu z DD. Ze zákona. Jenţe to dělá tak jedno procento. Ţadatel o pěstounství M1: Spíš blíţ k tomu krajskému úřadu – on ji zřídil. 312
Joker: a já se Vás teď ptám. Proč to dělá jen to jedno procento? NNO M1: Já pracuji v azylovém zařízení a v domě na půli cesty v [město] a chtěl jsem říci, ţe já to zas vnímám jako realitu, protoţe dítě dostane nějaké mnoţství peněz a na některé věci nemělo, takţe si jako koupí cokoli. s tím mobilem je to zcela reálné. Za dva měsíce po odchodu přijde dítě, ţe mělo třicet tisíc korun na kontě a uţ nemá ani korunu. To je zcela běţné. Ale co se týče naplněnosti, tak my, protoţe jsme v [město], tak máme problém, ţe jsme přeplnění a musíme odmítat. Co se týče toho problému naplněnosti, tak to skutečně takhle funguje. Máme grant z EU a musíme vykazovat obloţnost. a co se týče tohoto problému, tak je fakt, ţe v tom není ţádný systém. Sociálních pracovnic – OSPOD, je málo a mají ve své agendě tolik dětí, ţe nejsou schopné vše stihat. Mají problém pomoci dítěti, které odchází z dětského domova. My vlastně nemáme ţádný systém. Protoţe neziskovky fungují na tom, ţe nějaký aktivní člověk něco zaloţí. Ale systémově slouţí akorát ty domy na půli cesty. a těch je tak málo, ţe to nemůţe pokrýt tu potřebu. Takţe problémy těch dětí skutečně takové jsou. a je pochopitelné, ţe se snaţí ty děti dostat do měst, protoţe na vesnicích je ten kulturní ţivot a pracovní ţivot trochu slabší. a to by se mělo respektovat. Kdyţ se podíváte na povinnosti sociálních kurátorů pro dospělé, tak se dá říci, ţe nemají vůči těmto dětem ţádné povinnosti. Oni systémově v zákoně nemají ţádné povinnosti. Přistupují k těmto dětem stejně jako k dospělým, kteří přichází z výkonu trestu, z ulice nebo odkudkoli. Ţádné metodické pokyny nejsou, ani ţádný jednotný orgán, který by to řídil. Co se týče tohoto problému, měl by tam být sociální pracovník malinko výš, neţ jsou ředitelky. Sociální pracovnice by se měla starat o dítě do osmnácti let a pak by měl nastoupit kurátor pro dospělé. Vyšel zákon o sociálních sluţbách a tam je napsáno, kdo by to měl zabezpečovat. Jsou tam povinně inspektoři. Inspektoři kvality. Existuje teď systém hodnocení kvality sociálních sluţeb. a ten se hodnotí podle papírů. Joker: Ne podle kvality. NNO M1: Kdyby se někdo paní ředitelky zeptal, kolik dětí jí odešlo a nemá kam jít. Jestli má statistiku a jestli o tom ví. Protoţe jít do rodiny, která ho nechtěla a nechala ho v dětském domově, to bývá podle mě z 90-ti % nereálné. Protoţe oni si ho třeba vezmou, protoţe začne pracovat, tak mu můţou vzít nějaké peníze, ale to dítě stejně po nějaké době uteče. a skončí v azylovém domě. Ale to jsem chtěl ještě říci. Kdyţ budete chtít legislativní změnu, tak ať kontrolují kvalitu sociální práce tak, ţe budou kontrolovat její efektivnost a ne podle papírů. Joker: Já to chci právě zvizualizovat. Potlesk. Vypůjčíme si jednu tuto postavu, která k ní má nejblíţe. Asi Kamila. Bude představovat člověka, který je sociálním pracovníkem a dál komunikuje s dětmi. a jestli jsem to dobře pochopila, tak je 313
tam ještě jedna postava, a to je inspektor kvality. a ten je ještě výš. Na úrovni kraje. Je to jakýsi prostředník mezi nimi. Ale jak chceme posuzovat tu kvalitu? NNO M1: Inspektoři mají asi sedmnáct bodů a podle těch kontrolují kvalitu všech sluţeb, třeba i domovů důchodců. Sledují efektivnost, to je podle mne podstatný rozdíl. Joker: a oni mají systém těch pravidel sepsaný? (Odpověď z pléna Ano.) Chcete ještě někdo doplnit něco k tomuto obrazu? Pokud něco máte, nechte si to do diskuze k rautu. Teď ještě pojďme dát prostor Magdě a penězům a představě, jak s nimi naloţí. Poprosíme Magdu, aby to zas přehrávala. a ještě se zeptám. Je to ta scéna, kdy si kupuje mobil nebo ta, kdy přemýšlí? (Odpověď z pléna.) Kdyţ přemýšlí. Monolog Magdy „Konečně z děcáku!...“ Joker: a já se ptám, jak by mohla Magda přemýšlet, kdyby byla poučena z DD? Před odchodem Ţ1: Měla by popřemýšlet o tom, kde bude bydlet. Spíš neţ o tom, koho pozve na „mejdlo“. Co bude jíst a co bude potřebovat do ţivota. Nebude potřebovat slavit to, ţe je pryč z děcáku. Joker: Uděláme jednu věc. Protoţe nápadů je tady mnoho. Vy řeknete, co si Magda myslí a Magda to zachytí a zopakuje to nahlas. Takţe třeba by měla přemýšlet, kde bude bydlet. Takţe Magda řekne… P Magda: Ale já jdu přece k našim. Před odchodem Ţ1: Ale i vašim musíš dávat peníze. P Magda: To jsem nevěděla. Odborná veřejnost Ţ6: Já si myslím, ţe by měla být s klienty v domově nějaká interakce dřív neţ od sedmnácti nebo osmnácti let. Právě jak nakládat s penězi a tak. Joker: Chápu a vracím se k tomu, co teď řešíme. Po odchodu M2: Většina mladých lidí nemá stanoveny rozumné cíle. Snaţí se být šťastní, ale ve zvláštní míře. Ví, jak peníze utratit, ale neví, jak je budou potřebovat do budoucna. Jak by se mohly našetřit a rozmnoţit. Joker: Kdyţ se bavíme o těch hodnotách, jaké si myslíte, ţe jsou teď „in“? Veřejnost Ţ2: Myslím, ţe hlavní myšlenka nás mladých lidí je si co nejvíc uţít. a nemyslet na nic a jen se bavit. Ale ono to pořád nejde. 314
Joker: Já Vám děkuji. a teď se dostaneme k tomu, kdy lidé z publika budou „vnitřním hlasem“ Magdy. Neříkáte, o čem asi Magda přemýšlí, ale jste její vnitřní hlas. a Magda zopakuje to, o čem by mohla přemýšlet, kdyby věděla. Nabízejte věty, ona se s tím popere. Teď zopakujte ty myšlenky, které uţ zazněly. Před odchodem Ţ1: Kde budu bydlet? P Magda: Teď sice ţiju v děcáku, ale kde pak budu bydlet? Joker: Co dál? Před odchodem Ţ2: Co budu jíst? P Magda: Co budu jíst? Joker: Kdybych věděla, co s těmi penězi rozumně udělat. P Magda: Kdybych jen věděla, co s těma prachama udělat. Po odchodu M2: Jak dlouho mi ty peníze vydrţí? P Magda: Jak dlouho mi ty prachy vydrţí? No asi moc ne. Joker: Ještě něco? Co se jí honí hlavou? Budu si muset najít práci. P Magda: No jo, budu si muset najít práci. To bude vopruz jak sviňa! Joker: Ještě o něčem Magda přemýšlí? Hm, koho se zeptat, co mohu dělat… P Magda: Kam půjdu pro radu vůbec? Ke známým? a mám já vůbec nějaký známý? Asi nemám! Joker: Kde a kdy dostanu nové peníze? P Magda: No jo, a kde já vůbec dostanu nový prachy? Asi bych si je měla nějak vydělat, ţe? Joker: Ještě o něčem Magda přemýšlí? P Magda: a proč se sakra spolíhat na někoho jinýho? Joker: Ještě o něčem přemýšlí? P Magda: No moţná proto, ţe se neumím spolehnout sama na sebe. Je toho moc a moţná mi bylo i v děcáku líp. Tam se o mě starali. Bylo mi tam teplo a všechno jsem měla a neváţila jsem si toho. Joker: Měla jsem navařeno, vypráno. 315
P Magda: Měla jsem navařeno, vypráno. Jak to, ţe to někdo umí a já ne? Tak kdo mně sakra pomůţe? Joker: Nikdo! Sociálka. Magda: Asi jedině sociálka. Joker: Vidíme, ţe Magda přemýšlí o různých věcech. a díky Vám si uvědomila, komu můţe zavolat a komu ne. a teď poprosím o svůj akční harmonogram. Ano, bude občerstvení. Vy si v sobě uchovejte to, o čem jsme se bavili. Moţná jsme se o některých věcech pobavit nestihli. a my Vás zveme vedle na občerstvení. Za půl hodiny se tu sejdeme a Vy popřemýšlejte, jak zformulovat pravidlo, které by mohlo vylepšit to, co se tady děje.
316
Příloha č.15: Legislativní diskuze Joker: pedagog dramatické výchovy Herec Ž1 – Ž6: herec, ţena (studentky tvořící představení) Herec M1: „předseda místního shromáţdění“ (student) NNO M1, M2; Ž1: pracovník neziskové organizace (azylové domy, domy na půli cesty a jiné formy náhradní péče (SOS vesničky) Zastupitel města Ž1: zastupuje magistrát města. Je členem školské komise zastupitelstva města. Právník Ž1 – Ž2, M1: zastupuje neziskovou organizaci zabývající se lidskými právy. Odborná veřejnost Ž7 – Ž9 Veřejnost M2 – M3, Ž3 Žadatel o pěstounství M1: pěstoun Soudce Ž1: soudce Vzhledem k tomu, ţe rozhovory byly zachycovány v divadelních sálech, stávalo se, ţe reakce publika nebyly zachyceny na diktafonu. Přesto je bylo moţné zaznamenat z úst jokera, který kaţdou poznámku z publika opakoval a reprodukoval zpět do publika. z přepisu se můţe zdát, ţe myšlenky a poznámky jsou produkovány jokerem, ve skutečnosti však joker pouze opakuje informace a věty, které byly vysloveny někým z publika.
Joker: v tuhle chvíli uţ jsme v takovém sloţení, jaké se nachází v tomto sále. Vyprovodili jsme děcka, která uţ musela odcházet kvůli tomu, aby stihla autobus. Nicméně jsme domluveni, ţe to, co tady individuálně proběhne u nás ve skupině, proběhne ještě v jejich, menší skupině. a o to, na co přijdou oni, stejně tak jako na co přijdeme my, se společně podělíme na internetu. Tak… legislativní část je před námi. v podstatě je zaloţena na jedné myšlence. Nějakým způsobem chceme podnítit kaţdého z nás, tak jak tady jsme, a asi k tomu máme nakročeno dobře, abychom v sobě našli odvahu zodpovídat za věci stejně jako za to, jak ţijeme a kde ţijeme. a odpověděli si na otázku, jestli já, jako obyčejný člověk, s tím mohu něco udělat. Zda mám nějakou sílu ovlivnit náš demokratický systém a to, jak by to mělo fungovat v našem státě. Na začátku jsem ještě říkala, ţe Augusto Boal a legislativní divadlo pochází z Brazílie. a chci říci jednu věc, kterou je asi důleţité si uvědomit a to, ţe Augusto Boal, který vymyslel toto divadlo, byl zvolen přímo radním. a to, ţe se tohle divadlo odehrálo, mělo přímou návaznost na zákonodárnou moc. Čili on sám měl tu moţnost prosazovat věci, které se díky tomu divadlu dozvídal od lidí. Pak je navrhl jako zákon a některé tyto zákony byly schváleny. Jenom řeknu, ţe byl radním ve městě, kde fungovaly městské zákony, ale prosadil 317
i jeden zákon, který byl potom přijat v celé Brazílii. Byl to zákon na ochranu svědků v soudním procesu, protoţe v Brazílii ta situace nebyla úplně snadná a lidé se báli svědčit. Tak a teď zpět k nám. Jestli jste si všimli, my nemáme přímou návaznost na nějakou zákonodárnou moc. Nicméně je tady moţná moţnost něco takového uskutečnit. Bude to záleţet na nás všech, ale přesto se můţeme pokusit vyjádřit náš názor. To, co bychom chtěli, jak to vidíme, jak si to moţná i představujeme. a potom se budeme bavit o tom, co je reálné a co není a jak toho dosáhnout. To je náš akční plán. v průběhu naší diskuze jsme skrz divadlo zachytili určitá témata. Teď Vás ještě na začátku poprosím, abyste si kaţdý z Vás, zkusili na papír formulovat pravidlo, o kterém jste přemýšleli, a které by mohlo něco zlepšit v naší diskuzi. Nastala chvíle sepsat si toto pravidlo. Kdo nemáte papír, přihlaste se prosím. Já počkám, aţ si to uklidíte. Po rozdání papírů. Tak… pokud uţ kaţdý máte, berte jakékoli místo. Tak ještě jednou poprosím a zopakuju, co máte dělat. Ještě se rozdávají tuţky, takţe chvilinku. Nyní bychom Vás rádi poprosili, abyste si zformulovali sami pro sebe, o čem jste přemýšleli a zformulovali to do jakéhosi pravidla. To znamená do něčeho, jak si to představujete, ţe by to opravdu mělo být a fungovat. Je to tedy pravidlo, které by nějakým způsobem ošetřilo to, co se dělo tady v tomto divadle. Něco, co Vás oslovilo. Teď není na místě říkat Vám příklady. Zkuste prostě to, co Vás napadne, zformulovat na papír. Jestli o tom potřebujete ještě diskutovat, můţete, ale máte na to zhruba dvě minuty. Ne víc! Nejde, prosím Vás, o bravurní formulace, to v ţádném případě. Dejte prostě myšlenku na papír, pak se o ní ještě budeme dál bavit a diskutovat. Moţná jich někdo má i víc. Po chvilce šumu v publiku. Děje se něco? Píše se? Pozor! Poslední minuta. Po chvilce. Zkuste tam dát opravdu první nápad, který Vás napadne, netrapte se formulacemi v ţádném případě. Stačí nápad, o čem bychom se měli dál bavit. Kde je to důleţité místo. Kde to podle mě nefunguje a mohlo by se to odehrávat jinak. a jak? Podle jakého pravidla? Šeptání v publiku, chvilka chaosu… Tak zdařilo se? Potřebujete někdo víc času? Můţeme to ukončit? Vloudila se nám tady technická. Máte-li někdo sklenici, pošlete ji na konec řady, my si ji vybereme. Smích. Děkujeme. Tak co máte, máte. Co nemáte, se ještě můţe zrodit. Teď… v průběhu tohoto představení vznikala témata, o kterých jsme se bavili. Teď plán, který moţná nemusí vyjít, ale moţná taky ano. My jsme ta jednotlivá témata zachytili na flipcharty a moţná se to, co jste napsali, vztahuje k tomu jednomu určitému tématu. Poprosím [jméno], jestli by mohla tato témata prezentovat. Herec Ţ1: Tak jedno z témat bylo: Kam potom? Kam následovat po dětském domově? Kdo to má na starosti? Jestli se o to stará dětský domov. Zda jsou ty domovy spíš ve městech nebo na vesnici? Místo pro diskuzi bude u schodů. Je tam vylepený flip, u kterého jsou napsané tyto otázky. Další oblast, o které jsme se bavili, byly neziskovky. Jestli je moţnost je sjednotit, je-li vůbec nějaký koordinátor a jaké je vlastně hodnocení efektivity. To je tady na stojanu. Potom 318
tady za mnou jsou vylepená dvě témata. Nalevo sociální pracovnice, Jak je daný zákon, jak funguje realita a jestli je opravdu sociálních pracovnic málo, jak tady zaznělo. a další téma je před odchodem z dětského domova, zda funguje příprava na odchod z dětských domovů, jak funguje spolupráce dětských domovů – to znamená paní ředitelky, pana ředitele s neziskovkami. a pak tady máme jeden volný papír, který bude vzadu za pódiem - to kdyby Vás napadlo ještě nějaké další téma, které by se nevlezlo do těchto čtyř bloků. Joker: Teď Vás poprosíme, abyste se seskupili u těchto témat. Omezíme to časově – je 7:45. a dáme Vám na to 10 minut. Pravděpodobně podle toho, co máte napsáno. Pokud máte něco jiného, nebojte se jít do jiné sekce. Aţ se ve skupince sejdete, tak si zkuste prezentovat, co jste vlastně napsali. Přečtěte, řekněte, o čem jste přemýšleli, co máte napsáno a co je vaším úkolem. Kaţdá ta skupina má za úkol vyprodukovat, shodnout se, navrhnout jedno pravidlo, o kterém bychom se tady měli bavit veřejně ve skupině. Moţná ale pozor, upozorňuji, moţná se jich tam nabídne víc, protoţe ne všichni se trefíte do jedné věci. Proto prosím, zachyťte to jedno nej, co je pro Vás nejdůleţitější. To, o čem se ještě dnes večer musí stoprocentně mluvit. Budou – li tam i jiná, zachyťte prosím na flipcharterové papíry i ta další témata, na která dneska večer moţná nedojde. Ale proč by na ně třeba nemělo dojít v internetové diskuzi a podobně? Čili jedno nej plus další, pokud jsou. Zkuste se pobavit o tom, co tam přinášíte a zformulovat jedno pravidlo za kaţdou skupinu. Tak, je na to čas deset minut, za deset minut se sejdeme a vzájemně si to sdělíme. Pozor! Nejhorší bude hlasování, legislativní proces. Rozhodnout se o tom, zda onu formulaci přijímáme, proč ano, proč ne. Anebo… ano… zda ne, protoţe proto… Co se s tím ještě dál bude dít? Nemáme přímou vazbu na zákonodárnou moc, ale můţeme s tím na naší úrovni nějakým způsobem bojovat. Co s tím dál, necháme na patnáctiminutové diskuzi. Je to hodně informací. Pokuste se prosím rozdělit do těch skupin a dát dohromady jedno pravidlo. Mluví osoby sedící ve skupinkách. Zastupitel města Ţ1: Já se jmenuji [jméno], jsem v zastupitelstvu města. Dlouhá léta jsem pracovala v neziskovkách, pak jsem čtyři roky starostovala a mám s úředníky zkušenosti. Takţe… k neziskovkám je myslím, nejenom v [město], ale všeobecně nedůvěra. Právník Ţ1: Systém těch ústavů je špatný, i kdyţ uţ jsou menší a je tam těch dvacet dětí, tak je to pořád… Zastupitel města Ţ1: Tady ten pán o nich mluvil. Inspektoři by měli vydat nějakou zprávu, pro neziskovky, aby kdyţ v sociální komisi někdo napadne [název organizace], ţe to dělají špatně …, ty se starají o narkomany, moţná je znáte…, se mohly bránit. a neziskovkám v sociálních sluţbách, oni se musí 319
bránit. Je potřeba myslet na to v zastupitelstvu, kde se bude hlasovat o rozpočtu, ale musíme říci, ţe i kdyţ [politická strana] a [politická strana] nejsou v koalici, tak nikdo nemá jako prioritu sociální sluţby. a my jsme malé strany a jsme většinou přehlasovaní. Krátká diskuze v další skupince. Záběr na tabuli. Herec Ţ3: Potom tady byl návrh, aby byly konference i půl roku po odchodu, kdy se konkrétní klient setká se svým učitelem, se svým vedoucím… Herec Ţ2: Takţe ten hlavní problém vidíte v penězích. Zastupitel města Ţ1: Jo, to je ono. Odborná veřejnost Ţ7: Tak to mají nejen na Slovensku, ale i v Maďarsku. z toho jde jedno procento občanským sdruţením, jedno procento církvím, ale celý ten systém má jedno velké ALE. Já jsem byla člověk, který prosazoval, aby se to nějakým způsobem dalo. Dovedete si, ale představit, ţe třeba FC Sparta zaloţí neziskovou organizaci a fotbaloví fanoušci budou dávat své daně neziskovce, která o něco pečuje a nedá to do sportu nebo tak? Herec Ţ2: Já Vás teď musím zastavit. Pojďme se vrátit k tomu, co mají ostatní, jestli mají něco jiného. Nový záběr po chvilce. Joker: Určitě nebylo snadné se tak nechat tlačit časem, určitě nebylo snadné ukončit diskuzi a vměstnat se do něčeho jako je pravidlo. Přesto Vám děkuju, ţe jste se o to i v tak krátkém čase pokusili. a teď bych Vás poprosila, abyste za jednotlivé skupiny představili svoje výstupy. Jedna skupina po druhé, to jedno pravidlo, o kterém si myslíte, ţe bychom o něm měli dnes mluvit, takţe stačí jen verze bez diskuze. Heslovitě, abychom věděli, o čem se budeme bavit, a abychom si mohli udělat pojem o čase. Tak poprosím heslovitě jedno téma, které jste si vybrali. Herec Ţ3: Tak heslovitě bych asi vybrala hostitelskou péči a lépe ji ukotvila v zákoně, aby se do ní nebály domovy svěřovat děti, a aby i rodiny neměly nepřiměřená očekávání. Joker: a kdyţ tak ještě prosím Tě popiš, ve kterém jsme sektoru. Herec Ţ3: Nacházíme se před odchodem do dětského domova. Joker: Takţe se budeme bavit o hostitelské péči. Tak super. o čem dál se budeme bavit ve skupinách? Kdokoli. 320
Herec Ţ4: Za skupinu sociální pracovnice jsme se tak nějak dohodli, ţe by se měl uzákonit nějaký počet dětí na jednoho sociálního pracovníka. Měl by se zřídit průvodce pro problémové rodiny, to znamená v rámci prevence, takţe ještě před samotným odchodem do dětského domova. Joker: Hm, hm, dobře. o čem dál se budeme bavit? Vyberte si jedno téma. Herec Ţ5: Chci Vám představit naši skupinku, byla malá, byla jsem to já a tito pánové. Vydiskutovali jsme si samostatné téma - po odchodu z dětského domova. v rámci dětského domova by se zřídila zpětná vazba, kde by měli bývalí klienti moţnost řešit svoje problémy s vychovatelem, který by jim mohl nabídnout nějakou pomoc. NNO M1: My jsme došli na totéţ, ale máme jiné téma. Herec Ţ5: To je výborné. Super. Joker: Přesuneme se volně k Vám. Jak byste si to naformulovali pro sebe? NNO M2: My se ještě úplně neshodujeme, ale hovořili jsme o tom, ţe klient by měl dostat průvodce, který je i pracovníkem dětského domova, a který pokračuje i v tom odcházení. Je to člověk, který je vedle něho, kdyţ odchází. a samozřejmě má moţnost se za ním vracet, takţe se neptáme kam, ale s kým. Joker: Jenom si to ujasním. Je to to samé, kdyţ tady zaznělo, ţe chceme, aby to byla osoba v dětském domově. a tam je to osoba, která je mimo? NNO M2: Je to osoba, která pracuje v domově a proţívá odchod s tím, kdo odchází. Joker: Čili to propojení tam je, vlastně by to byla osoba v dětském domově. Dobře. Tak já děkuju. Co dál? No… jestli můţeme dozadu. Odborná veřejnost M1: My jsme tady v podstatě měli reakci taky na ten papír. My jsme druhá skupina, která má domy na půli cesty, ale zákon, který jsme vymysleli, byl zákon o klientelismu, kdyţ to takhle nazvu. Ale jde vlastně o rozšíření dětských práv: právo na asistenci, právo na participaci, podílení se na tom, kam půjdu dál. Je tady zákon, který je o fungování dětského domova, i z hlediska orgánů, které jsou mimo dětský domov. Je tady vlastně snaha o systematickou výchovu, která bude v rámci dětského domova, která bude právě tím klientelismem. Tedy ne, ţe za mě někdo rozhoduje, ale přímo já se na tom podílím. Takţe je to rozšíření dětských práv. Jinak řečeno, stručně. Joker: Dobře. Děkuju za to shrnutí. Tak co ještě? Ještě… ano… Herec Ţ2: My ještě pracujeme. Jsme poslední. Joker: Je ještě jiná skupina? 321
Herec Ţ2: My jsme se ještě úplně nerozhodli, ale mohu Vám to přednést. Přednesu objekt. Jeden návrh je o tom, ţe by mělo fungovat zadávání veřejných zakázek. Uvedu takový příklad. Město by vypsalo: Hledáme někoho, kdo vytvoří neziskovky, nízkoprahové centrum pro děti. a neziskovky by měly mezi sebou konkurz. Druhá věc je, ţe by se mělo změnit hodnocení kvality sluţeb, to znamená méně čísel. Měly by se vytvořit standardy, co by měla zařízení splňovat. Joker: Takţe je na Vás, abyste si vybrali. Herec Ţ2: Já poprosím, kdo byl tady v té skupině, kdo je pro veřejné zakázky? Nikdo. NNO M1: To je škoda, ţe se nikdo nepřihlásil, protoţe mně to přijde jako výborný nápad. Tady v tom městě nebo v tom kraji je třeba takováto sluţba a forma veřejné zakázky by měla zájem vyvolat. Joker: Pozor, pozor, začíná nám tady diskuze a to my nechceme, protoţe bychom tady byli aţ do rána. Takţe se omlouvám, ţe Vás utínám… Herec Ţ2: a za naši skupinu, protoţe se nikdo nehlásí. Znamená to, ţe by se měla zhodnotit ta sluţba ne kvantitativně, ale kvalitativně. Od státu by mělo vzejít, co všechno to znamená. Měly by být určené standardy a supervizor, který by do těch organizací docházel a byl by z té strany. Joker: Hm, jenom drobná kontrola, kdo je z této skupiny pro toto? Bezva, bezva, bezva. Rozjíţdí se nám to dobře. Tak pozor! Mně nezbývá, neţ představit roli. Poslední role našeho divadelního kusu. Je to předseda místního shromáţdění. Herec M1: Dobrý večer, dámy a pánové. Potlesk. Joker: a tady rolí a funkcí pana předsedy je zcela nekompromisně řídit hlasovací proces. Protoţe ta diskuze svádí. Bude pro ni prostor, ale pouze a jen pro argumenty pro a proti. k diskuzi Vás to bude svádět. Je to správně, ţe budete odcházet naštvaní a neuspokojení. a ţe o něčem ještě budete chtít mluvit. a je důleţité, kdyţ budete takhle pěkně naštvaní, aby se to objevilo třeba i na tom internetu. Protoţe ne všechno jsme tady schopni obsáhnout. Nebo je druhá forma. Aţ se rozloučíme, můţete se dál ještě druţit, hovořit a podobně. Tak teď tedy, jak to bude. Kaţdá skupina si vybrala jedno téma, o kterém nyní budeme hlasovat. Bude to tak, ţe skupina přednese téma v přesném znění. Pan předseda povede diskuzi, bude řídit, co a jak má být. Bude formulovat přesné znění, potom budou, pane předsedo, argumenty. Herec M1: Potom se k tomu budete moci vyjádřit, jak jsme říkali. Nemůţeme si tady z časových důvodů, to určitě chápete, dovolit ţádnou velkou diskuzi, ale svůj 322
argument pro anebo proti budete moci vyjádřit. Znova zdůrazňuji, ţe by se to nemělo zvrhnout v obrovskou diskuzi. Jde jen o to, abychom se mohli nějakým způsobem vyjádřit, a podotknout, co nás trápí. Joker: Já ještě doplním. Kdyţ budeme hlasovat pro a proti, nebudeme hlasovat tak, jak si to tady naformulujeme. s tou věcí se dá pak dál pracovat. Hlasujte o principu, jestli s tím souhlasíte. Kdyţ to budete chtít nějak doplnit, rozhodně napište jak k tomu příslušnému flipu. Je to jasné, máte k tomu někdo nějaké otázky? Tak pokud nejsou otázky, pojďme do procesu. První skupina. Herec Ţ3: Lépe vydefinovat pojem hostitelská péče a seznámit s tím všechny zúčastněné strany. Herec M1: Dobře, já děkuji skupině „před odchodem“. a chci se zeptat na ty argumenty. Nejdřív kdo je pro nebo kdo by s tím chtěl vyjádřit souhlas. Takţe kdo je pro? Ještě nehlasujeme, jen argument pro. Právník M1: Já bych se chtěl zeptat, co je to hostitelská péče. Jsem právník a nevím to. To není definované v zákoně. Právník Ţ1 : Jestli to někoho zajímá, tak v tom zákoně to není jako hostitelská péče, ale jako krátkodobý pobyt dítěte mimo ústav, a je to v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí. Ale pouţívá se ten pojem hostitelská péče. a jde vlastně o to, ţe zejména u starších dětí, u kterých není naděje na nějakou jinou formu náhradní péče, vhodnější, dlouhodobější, tak ředitel dětského domova dítěti můţe povolit pobyt na kratší dobu, to znamená 14 dní, mimo ústav v nějaké rodině. Pokud to jde, tak u biologických rodičů. Pokud rodiče nemají zájem, tak u nějakých jiných lidí. Dítě má šanci poznat pobyt v rodině, seznámit se s tím, jak to funguje, naučit se základní sociální dovednosti, třeba nakupování, vaření, praní a tak dále. Herec M1: Dobře, děkuji. Jsou ještě nějaké argumenty, které by chtěly tento návrh podpořit? Soudce Ţ1: Ten legislativní zákon je upraven tak, jak kolegyně zmínila. Je potřeba to v tom paragrafu správně opravit, aby nebyly obavy z toho, do jakých rodin ty děti půjdou. Stejně pro rodiny, kde ty děti budou. Prostě nějak právně to definovat. Aby měli jistotu, ţe nedojde k nějakému zneuţívání. Herec M1: To by bylo k argumentům pro. Budeme uţ muset přejít k argumentům proti. Má někdo něco hodně důleţitého nebo závaţného? Prosím. Právník M1: Tak já s tou změnou nesouhlasím, pokud sama víte, co to je, tak v rámci současného právního vztahu, se vejdeme tady interpretačně do toho, abychom tedy věděli, co je to hostitelská péče. Já osobně nejsem přítelem nějakého nového legislativního nabalování. Uţ takhle je to poměrně sloţitá věc. Já 323
patřím k té skupině právníků, kteří si myslí, ţe pokud je zřejmý úmysl, tak musí sám o sobě stačit. Pomoci interpretačních pravidel to jako právník nemám problém vyloţit. Ten pozitivismus, to znamená, ţe tam nabalíte víc, budete našněrovávat víc, víc a víc. To dá prostor těm menším tzv. nadpozitivním pravidlům a ve finále bude ten výsledek stejný. Jen si tím víc sešněrujete ruce. Nejsem přesvědčen o tom, ţe to pomůţe. Soudce Ţ1: Já jsem shodou okolností taky právník a Vy mluvíte přesně jako právník. Já to neberu jako právník, jde tady jen o to, aby se přesně nastavila pravidla. Právník M1: Ale kdo o tom pak bude rozhodovat, kdyţ bude průser? Zase právníci. Takhle to prostě je. Právník Ţ1: Mohu k tomu něco říci? Je to pravda, ale nemůţe být upravený základ institutu. Jako kdybyste u pěstounské péče upravil jen, co to je a nenastavil byste práva a povinnosti pěstounů a vzdělávání. Herec M1: Já mám trošku pocit, ţe se nám to teď trochu zvrhává k nějaké právnické diskuzi a to my úplně nechceme. Chceme najít nějaký konkrétní návrh, který se tady dá odhlasovat. Odborná veřejnost Ţ8: Kdyţ se to tak vezme, tak toto funguje i ve více odvětvích. Čím víc se snaţíme zaměřit na to, aby tomu ta rodina vyhovovala, tak tím víc si tam dáváme mosty a překáţky k nalezení opravdu té správné rodiny. Nějaká rodina třeba nebude vyhovovat díky tomu, ţe nemají to, nemají tamto, ale pro dítě by byli zase lepší. Ale díky tomu, ţe tam budou ta pravidla daná, tak se tam dítě nebude moci dát. Jenom kvůli tomu, ţe… Ţadatel o pěstounství M1: Dítě se tam nedostane, protoţe ty pravidla tam nejsou. Já mám poslední zkušenost, ţe ředitelka řekla, ţe hostitelská péče není v zákoně zodpovězená a ji to nezajímá. Ţádné děcko není vhodné k tomu tlačit. Herec M1: Budeme to muset zkrátit. Asi ještě jeden argument proti? Nějaký krátký, úderný. Soudce Ţ1: Jenom bych si dovolila ještě, ţe pan kolega, o tom jako první řekl, ţe o tom vůbec nic neví. Kolegyně, která se zabývala výzkumem v dětských domovech, ta to řešení navrhuje a navrhuje tuto legislativní změnu. Vy jste v úvodu řekl, ţe o tom nevíte vůbec nic. Herec M1: Tuto diskuzi určitě budeme moci rozvinout na internetových stránkách, kde bude probíhat diskuze dál. Teď na to bohuţel nemáme časové prostředky. Joker: Vezmu si technickou. Vypátrala jsem tady dva proudy diskuze. Zdá se mi, ţe by se toto dalo posunout i to, o čem se mluvilo, ale to uţ nebude to, o čem budeme hlasovat… Jenom to ukotvuji. Jak to podpořit odezvou? Hledat tady moţnosti, 324
aby to, co uţ je v zákoně, fungovalo. Tak jen takové malé shrnutí. Děkuji za vstup. Herec M1: Přistoupil bych k hlasování. Budeme hlasovat pro a proti. Ke kaţdé sekci se budete moci vyjádřit jedním hlasem. Pokud bude mít návrh nadpoloviční většinu, aspoň o jeden hlas, tak ho můţeme uznat za přijatý. Herec Ţ3: Hlasujeme o vydefinování hostitelské péče a potřebě poučit všechny zúčastněné strany, aby věděly, o co jde. Šum a zmatek v publiku.
Joker: Čili kdo je pro? Herec M1: Tak kdo je pro, prosím? Ruku nahoru! Asistentka mi to spočítá. Herec Ţ5: Nadpoloviční většina. Herec M1: Můţeme určitě říci, ţe to byla nadpoloviční většina. Takţe tady tenhle návrh jsme schválili. Můţeme přejít k další sekci. a poprosím třeba tady. Herec Ţ5: Já mám problém, my máme dvě. Já bych ještě poprosila kolegu, jestli by mně pomohl. Mám říci ten první nebo ten druhý? To znamená limit pro sociálního pracovníka nebo zřídit průvodce do problémových rodin? Všichni: To i to! Herec M1: Teď budeme mluvit jenom o jednom. Joker: Který je teď důleţitější! NNO M1: Jsem asi pro ten limit. Herec Ţ5: Jsem pro, děkuji, ţe jste mě podpořil. Takţe my máme: Musí se uzákonit limit dětí na jednoho sociálního pracovníka, který se bude... Ţadatel o pěstounství M1: Děcek je prostě moc a oni to nestíhají. Veřejnost M2: z hlediska minima nebo maxima? Herec Ţ5: Maxima! Herec M1: Ještě k tomu chcete něco doplnit? Herec Ţ5: Bavili jsme se o tom, ţe pracovník, který má na starosti děti po odchodu ze sociální péče, jich má moc, nezvládá to, a proto to pravděpodobně vypadá tak, jak to vypadá. My chceme uzákonit, aby ten limit byl určitě menší. Nevíme kolik, ale určitě menší. Tak, aby to zvládal. 325
Herec M1: Dobře, díky. Tak jako předtím Vás poprosím, jestli chcete sdělit nějaké argumenty pro a znova kladu důraz na to, aby tady nevznikala ţádná velká debata, ale spíš, abyste se k tomu jenom vyjádřili a navzájem na sebe nějak nereagovali. Děkuji. NNO Ţ1: Mám k tomu jenom to, ţe bych nehodnotila tu kvantitu, ale tu kvalitu. Fajn, já nevím, 10 klientů na jednoho pracovníka nebo 20 klientů, ale nehledě na to, ţe 10 klientů můţe být záhul, stejně jako 40, protoţe jsou sloţitější. Takţe dívat se na tu individuální stránku. Herec M1: Ano, díky, takţe klademe důraz spíše na tu kvalitu. Právník M1: Já jsem taky pro, nicméně jako protiargument, který to bude mít, je samozřejmě zvýšení nákladů. To ale všichni ví, takţe nevím, jaká je realita. a lineární zvýšení počtu pracovníků nepřinese lineární zvýšení kvality těch sluţeb. Jinými slovy, kaţdý říká, ţe má málo pracovníků, a kdyby jich bylo víc, bylo by to lepší. Ale přesto si myslím, ţe tohle je dobrý nápad. Herec M1: Dobře, děkujeme. Ţadatel o pěstounství M1: Bylo by to přehlednější, bylo by míň patologie. Děti to budou lépe zvládat a nebudou končit v kriminálech. Muselo by to být trochu levnější, i kdyţ tohle je draţší. Herec M1: Dobře, díky. NNO Ţ1: Já mám k tomu jenom to, ţe v současné době mám pod sebou 80klientů. a popravdě nejsem schopna se na všechny podívat nebo všechno stíhat. Herec M1: Dobře, díky. Ještě poslední argument pro? Herec Ţ5: Já mám ještě taky argument pro. Kdyţ je problém s financemi, myslím si, ţe by mělo být stanoveno, kdo přesně to bude financovat. Klidně se můţe zřídit nějaká nezisková organizace. Herec M1: Teď přejdeme k argumentům proti. Jestli má někdo něco opravdu závaţného, s čím nesouhlasí tady u tohoto návrhu? Výborně! Takţe teď, jestli se nikdo nechce vyjádřit, tak můţeme přistoupit k hlasování. Zeptám se kdo je pro a chtěl by schválit tenhle návrh? Herec Ţ5: Je to nadpoloviční většina. Herec M1: Kdo je proti? Nikdo nezvedl ruku. Dobře, děkuju, tohle jsme jednohlasně schválili. Můţeme se přesunout k další oblasti. Tamhle na zábradlí vidím opuštěný papír, můţe se k němu někdo přihlásit? Joker: To je to samé, ne? 326
Herec Ţ4: Není, oni si to nepsali na papír. My to máme napsané. Herec M1: Dobře, tak pojďme sem, tady je prakticky to stejné. Joker: Shodneme se na tom, ţe to bude jedno téma? Jedno hlasování? Herec Ţ4: Vy to doplníte. Já jsem věděla, co chcete říci, víte? v rámci dětského domova bude fungovat zpětná vazba klienta s vychovatelem v pravidelných intervalech po odchodu z dětského domova. Prosím o doplnění. NNO M2: Kaţdý mladý člověk odcházející z dětského domova má právo na svého průvodce. Herec M1: Já si myslím, ţe se docela shodujeme. Moţná je to jen otázka formulace. a myšlenka je vcelku stejná. Teď znovu argumenty pro. Veřejnost Ţ3: Já mám argument, ţe by to mohlo souviset s tím sociálním pracovníkem. Měl by si vymyslet nějakou fintu a to by byla nějaká individuálnější forma poskytování těch pomocí sociálních anebo… Herec M1: Hm, dobře, tady… Ţadatel o pěstounství M1: Já si myslím, ţe by to nemusel být zrovna sociální pracovník, ale ţe by to mohl být někdo z veřejnosti. Někdo, kdo má zájem takovou sluţbu poskytnout. Občan, který třeba vychoval děti ve škole a má chuť postavit do ţivota nějaký fyzický argument. Třeba formou výzvy, která by třeba… Herec M1 a Ţadatel o pěstounství M1 zároveň: Dobrovolnictví. Odborná veřejnost Ţ9: Klidně by to mohl být pracovník z dětského domova, který to dítě zná, má s ním nějaký určitý vztah, tedy měl by mít, kdyţ se to tam nestřídá jak na běţícím pásu, a bylo to částečně i ulehčení sociálním pracovníkům a řešilo by to trošičku i finanční stránku. Nebylo by to tím zatíţené, nebyli by tam další pracovníci a normově by se nabízeli. Ty horní mantinely by byly vlastně o tom, ţe se jim to takhle ulehčí. a pracovníci v dětských domovech ty děti znají. Herec M1: Tady ještě... Herec Ţ4: Já bych ještě chtěla říci, ţe tento nápad vyšel od kluků, kteří s tím mají zkušenosti z domu na půli cesty, kde to funguje. a oni sami řekli, ţe je to dobré, tak proč by to nebylo dobré i pro ostatní děti, kdyţ pro ně to dobré je. Je to ze zkušenosti. Herec M1: Argument ze ţivota. Tamhle ještě jeden argument. 327
Ţadatel o pěstounství M1: Já se chci zeptat. Doplnil bych to o to, jestli to bude dobrovolník nebo sociální pracovník nebo někdo z děcáku. To je všechno moţné, ale zakotvil bych tam to, aby si klient sám vybral. Aby to bylo na dobrovolnosti, aby se sám rozhodl v rámci skupiny, kterou opouští. Aby tam chodil rád, aby to nebylo z povinnosti a aby to bylo s někým, kdo mu dovede pomoci se do ţivota postavit. Aby tam byla zakotvená ta rovina, ţe klient si můţe vybrat. Herec M1: Ještě poslední příspěvek. NNO M1: Já bych chtěl podpořit tuto myšlenku, protoţe stanovovat někoho někým asi nebude dobré. On by si měl vybrat. Nevím, proč jsme přeskočili tu případovou konferenci. Mělo by to být právě tam, kde se stanovuje jakýsi individuální postup a výstup ze zařízení po určitou dobu. Tam by mělo být stanoveno, kdo bude jeho průvodce, koho si vybere. Herec M1: Dobře, díky. Argumenty proti. Šum mezi diváky. Argumenty proti! Kdo si myslí, ţe by to vůbec nefungovalo nebo ţe by tam byl nějaký velký problém? NNO Ţ1: Já nemám argument proti, ale takovou obavu. Tohle jsem zaţila v jedné terapeutické komunitě, kde vznikla silná vazba mezi bývalým terapeutem a klientem. a v podstatě se ten klient nebyl schopný vrátit. Vracel se neustále tam, kde to znal, tam kde byl, ale nebyl schopný přijmout jinou sluţbu. Tak to je pouze obava. NNO M1: Za prvé si myslím, ţe toto je skutečně výjimka. a za druhé ten průvodce s tím taky musí souhlasit. Herec M1: Díky, ještě... jeden argument proti? Někdo? Dobře, můţeme přejít k hlasování? Já se nejdřív zeptám, kdo je proti? Komu se to nějak nezdá, nelíbí? Nevidím ţádnou ruku nahoře. Zase můţeme říci, ţe jsme to jednohlasně schválili. Ţadatel o pěstounství M1: Ne! Musíme to odhlasovat! Herec M1: Zeptám se, kdo je pro? Tak všichni, někteří i dvouruč! Můţeme přistoupit k další sekci. Kdo ještě nemluvil? Neziskovky. Tamhle se hlásili nahoře, moţná o něco dřív. Herec Ţ2: Jo, Vy jste ještě taky ještě nemluvili. Odborná veřejnost M1: v podstatě to vyplývá z toho, o čem jste se bavili Vy teď. Pouze jsme to dotáhli trošku dál v tom smyslu, ţe to máme přímo nazvané „zákon o klientelismu“. a znamená to rozšíření dětských práv. Jde o to, ţe děcka tady jsou tím hlavním a čeká se, aţ jim někdo pomůţe a přitom by si mohly taky pomoci samy. Jde o to, aby se systematicky připravily na tu cestu, 328
která bude potom. Proto je logické, aby měly práva uţ v době, kdy jsou v dětském domově. Takţe já to jenom stručně přečtu. Je to právo na asistenci, která začíná před odchodem, ale uţ mnohem dříve. Právo na participaci při volbě ţivotní dráhy. Zákon o kontrole dětského domova. Zvýhodnění, třeba spoření na byt, které uţ děti mohou mít od patnácti let a stejně se to tak neděje nebo jsme se aspoň tak shodli. Budou na to vyškolení i vychovatelé, aby tak děcka brali. Čili ten zákon o klientelismu je o tom, ţe dítě si během pobytu v dětském domově určuje svoji další dráhu. Nikoli kdyţ uţ má odcházet. Takţe rozšíření dětských práv. Herec M1: Dobře. Díky. Zeptám se na argumenty pro. Byly to vyčerpávající informace. Joker: Já asi nemám přehled, o čem tedy budeme konkrétně hlasovat. Ţadatel o pěstounství M1: Prostě to schválíme. Právník M1: Já se zase zeptám a asi budu napaden. Právě ten pozitivismus… co brání dělat to uţ teď, tímto způsobem? Co v tom brání? Kde jsou ty zábrany? Jo… co Vám zakazuje toto dělat? Co Vám to zakazuje, proč chcete tu legislativu změnit, pokud Vám to tedy zakazuje. NNO M1: Příteli, já Vám to řeknu, jo? Existuje zákon o rodině, který ukládá rodičům jakési povinnosti, a protoţe tam není ţádná sankční část, tak všichni právníci říkají, ţe všechno se dá ošetřit jinými právy. a o děti, o které se nestarají jejich rodiče, se začne starat stát a dá je do ústavu. Nikdo ty rodiče nepotrestá, nikdo jim neřekne, budete muset platit tolik a tolik. Kdyţ nebudete platit, tak Vás zavřeme. Nic! Prostě existuje to, co Vy říkáte. Všichni tvrdí, ţe to ošetřuje jiný paragraf. Právník M1: Ne, já jsem nic takového neříkal. Já se jen ptám, co Vám teď zakazuje chovat se takto? To, co říkal pan Odborná veřejnost M1, jestli se nepletu…jo? Co Vám teď zakazuje tady toto dělat? Je nějaký předpis, který Vám to zakazuje? Ne, já se jen ptám, jestli Vám to něco zakazuje? Odborná veřejnost M1: Je listina práv a svobod a tam to prostě není. Navíc za ty děcka pořád někdo ručí v zákoně… Právník M1: Tak pokud argumentujete listinou, tak máme úmluvu o právech dítěte. Já jsem v tomto minimalista, fakt. Mluví zároveň s Odbornou veřejností M1. Odborná veřejnost M1: Ale teď mluvím já, tak nevím, proč mi do toho skáčete. Dělají na sebe posunky. Joker: o čem to je, o čem budeme hlasovat? Jsme to nějak… 329
Odborná veřejnost M1: Zákon o klientelismu. Protoţe za děcka z děcáku nikdo neručí a pak najednou vypadnou z děcáku a jsou ztracení sami pro sebe. Takţe nevím. Právník M1: Já s tím nesouhlasím, protoţe ne všechno je potřeba ošetřovat zákonem. Herec M1: Teď by měly být spíš argumenty pro. Ale nějak plynule jsme přešli k argumentům proti. Ještě někdo tady s tím nesouhlasí? Herec Ţ4: No já, protoţe tomu nerozumím. Smích publika. Já prostě nevím. Rozumím zájmu o klientelismus, ale ten obsah mi asi uniká. Mně uniká ten zákon, ani ne obsah. Herec M1: Můţeme to nějak upřesnit, protoţe spousta lidí tomu moţná nerozumí? Odborná veřejnost M1: Tak já to moţná mohu nazvat jinak, aby to nevyznělo tak blbě, ţe je to klientelismus. Ale v podstatě jde fakt o rozšíření dětských práv. Ta děcka jsou hříčkou systému, který nefunguje a jsou výsledkem nefungujícího systému. a kdyţ jsme viděli ty statistiky, tak je jasné, ţe ten systém nefunguje. Byl bych pro to, aby bylo rozšíření dětských práv a tím pádem ty děti, ony to nejsou ve skutečnosti děti, vědí, co chtějí a hlavně mají k tomu být vedené. Jakmile mají moţnost volby, tak ta zodpovědnost přejde i na ně. Znamená to, ţe oni budou díky tomu mnohem lépe připraveni, neţ kdyţ pořád čekají, aţ to za ně někdo rozhodne. Jo… tady je vlastně nastavený systém na to, ţe pořád čekáme, ţe nějaký orgán, to je další nějaká neosobní instance, rozhodně o lidském osudu a ty děti vypadnou z děcáku a nemají kde bydlet, kde pracovat, protoţe… Herec Ţ4: o čem konkrétně budou ty děti rozhodovat? Herec Ţ5: o sobě… Herec Ţ6: Mně připadá, ţe to spadá pod to, co jsme řešili předtím. Je to vlastně to právo spolupracovníka, který s ním bude potom spolupracovat a tak… NNO M1: Řekl bych to moţná asi takhle. Bylo by dobré dát dětem právo na to, aby si mohly dopředu volit svoji další cestu. z toho vyplývá povinnost pro jejich opatrovníky jim toto umoţnit. Znamená to dělat s nimi semináře, dělat s nimi případové konference. Je povinnost stanovovat jim takové moţnosti a pak to musí mít zakotveny jako povinnost, aby si mohly určit vlastní práva. Herec M1: Myslím si, ţe teď se to nedá úplně konkretizovat. Tady se někdo ptá na hrozně moc konkrétních věcí. Tohle měl být jen návrh pravidla nebo principu. Joker: Princip, ano, připomínám princip. Herec M1: Princip byl vysvětlen docela dobře a ptát se na detaily je docela zbytečné, 330
protoţe se za 10 minut nedá vymyslet úplně všechno. Takţe jestli není někdo vyloţeně proti, kdo by se k tomu chtěl vyjádřit, tak bychom mohli přistoupit k hlasování. Herec Ţ5: Já jsem vyloţeně proti, protoţe si myslím, ţe tohle je u nás v České republice nevynutitelné. Tak to prostě v ţivotě nemůţe fungovat, ač je mi to líto. Připadá mi to jako hrozně pěkné, aby děcko mělo takové právo, aby to bylo někde napsané. Já tomu prostě rozumím, jak to myslíš, ale kdyţ je to nevynutitelné, tak to prostě nemůţe fungovat. Pokud má to dítě… Já mám taky svoje právo na něco, ale pokud mě někdo nepřinutí to právo mít nebo nedá mi tu moţnost nějakým způsobem to realizovat tak se to prostě nebude rozvíjet. Herec M1: Jo, díky. NNO M1: Mohu k tomu? a o to právě jde, ţe to jeho právo můţe spočívat v tom, ţe budou mít pracovníci za povinnost mu nabídnout tady ty moţnosti. Mají za povinnost zorganizovat dejme tomu případovou konferenci. Pořád tady o tom hovořím. Musí to mít jako povinnost, ne ţe mohou. Nebo chtějí… Šum v davu, mluví více lidí najednou. Herec M1: Tak já to moţná shrnu a zkusím trochu smazat ty otazníky, které se všude vznáší. Chci znovu podotknout, ţe hlasujeme o principu toho návrhu a o tom, ţe bude zajímavé se tím dál zabývat. Nepotřebujeme to dělat fixně tak, jak bylo řečeno. Takţe zeptám se, kdo je pro? Tak tady moţná budeme muset počítat. 28 hlasů je pro. Zeptám se, kdo je proti? 12. Je to 28 ku 12-ti., Můţeme říci, ţe nás tohle určitě zajímá. Díky. Přejdeme k další oblasti. Tady skupina. Co řešili? Prosím. Herec Ţ2: My máme hodnocení kvality sociálních sluţeb a vlastně jsme zjistili, ţe… Joker: Nahlas, prosím. Herec M1: Poprosím o klid! Potom tady není rozumět. Herec Ţ2: Máme změnu zákona v hodnocení kvality sociálních sluţeb a zjistili jsme, ţe uţ to funguje, ale nefunguje to úplně v praxi. Zjistili jsme, ţe funguje určitá nedůvěra v neziskovky. To znamená, ţe by měl existovat nějaký státní aparát, respektive aparát sociálních sluţeb. Je to tak nebo není? Měl by to být někdo z praxe, ale jeho profesionalitu by měl zajišťovat stát. a jde o to, ţe pokud má nějaké zařízení určitý počet klientů, a je to málo, ale ví, co se s těmi jeho klienty děje a je tam návaznost na jiné zařízení, ta kvalita by měla být posuzována jakoby na úkor těch… Herec M1: Takţe jestli to mohu trošku shrnout, zpřísnění kontroly tady toho inspektora, jak jsi říkala. 331
Joker: Změnit způsob náhledu na hodnocení kvality. Herec Ţ2: Změnit způsob náhledu na hodnocení kvality sociálních sluţeb. Herec M1: Dobře. NNO M1: Hodnotit víc praktické věci, faktické, spíš výsledky neţ papíry. Herec Ţ2: Přesně tak, praktické věci. Herec M1: Takţe přihlíţet víc k výsledkům neţ k papírům. NNO M1: Já si myslím, ţe tady v té oblasti je potřeba, aby byla v kaţdém místě, kaţdém kraji skutečně provázanost v rámci komunitního plánu sociálních sluţeb. Aby nějakým způsobem navazovala jedna na druhou, aby o sobě věděli, kdo co dělá, jak to dělá, kdyţ chce hravě od nás, kam ještě můţe jít. Kdo jiný mu pomůţe. Aby se specializovali jedni na jedno, druzí na druhé, aby to nebylo tak, ţe tady v [město] máme pro drogově závisle dvě nebo tři centra, ale někde není ţádné. Aby to kaţdý kraj zkoordinoval a bylo to spojené jako systém. Takhle je to roztříštěné, kaţdý dělá to, na co má peníze. a kdyţ se dělá komunitní plán sociálních sluţeb, tak tam všichni chodí jenom proto, aby dostali nějaké peníze. Nehodnotí se, jestli je tam ta sluţba ještě potřeba, nebo nějaká jiná, ale kaţdý si tam jde vybouchat svoje, protoţe jinak nedostane příspěvky. Herec M1: + Joker: Díky, další argumenty. Herec M1: Další argument pro? Zastupitel města Ţ1: Já jsem taky pro, jen bych řekla, jaký ten problém v komunitním plánování v [město] je, protoţe ve dvou skupinách sedím. Město si nedokáţe zadat, jaké sluţby chce a v jaké kvantitě. Neziskovky tam přijdou a městské organizace nic nenabízejí, protoţe oni mají své jisté. Neexistuje, aby někdo poskytoval v [město] pečovatelskou sluţbu o víkendech, kromě jedné malinké organizace, a to absolutně nestačí. Ale město říká, my na to nemáme peníze. Jestli se toho chce nějaká neziskovka ujmout, ať to dělá, ať si na to někde finance seţene. a to zadání proto nemůţe fungovat, to výběrové řízení na sluţby, protoţe město to nedokáţe zadat, takovou sluţbu. Dám příklad. Město řekne, ţe má pro neziskovky 45 miliónů, víc nemáme. a jestli se to do toho nevejdete, tak se prostě o víkendech sluţba poskytovat nebude. a město nemá stanovenou hranici, co v této oblasti chce, i kdyţ se chlubí tím, ţe má zpracovaný komunitní plán sociálních sluţeb. Herec M1: Děkujeme, to bylo určitě upřímné. NNO M1: Paní, jestli k tomu ještě mohu, abychom si rozuměli. Komunitní plán má 332
zpracovat zadavatel, poskytovatel a uţivatel sociální sluţby. Uţivatelé u nás nechodí. Třeba já jsem ve skupině těch programových, tam nechodí nikdo z uţivatelů. Zadavatel nic nezadává, ten po nás nic nechce, takţe jsou tam jenom ti poskytovatelé, kteří potřebují dostat peníze na ten rok. a tím je komunitní plán spláchnutý. NNO Ţ1: Proč jsme to takhle formulovali? Je to proto, ţe kdyţ přijde do sociální komise poţadavek pro neziskovky, tak to politici zpochybňují tím, ţe říkají, vţdyť oni to nedělají tak dobře, jako ta naše státní nebo městská pečovatelská sluţba, ţe. a my nemáme argument, jak říci, proč si myslíte, ţe to ta naše neziskovka nedělá stejně kvalitně? a to existuje pouze to, ţe oni jsou zařazeni podle zákona o sociálních sluţbách, ale to jaksi není pro politiky argument. Herec M1: Dobře, děkujeme. Ještě nějaký argument? Tady slečna se hlásila… NNO Ţ1: Já jsem chtěla jen podotknout, ţe standardy sociálních sluţeb se vztahují na všechny sociální sluţby a jsou stejné. Já bych to třeba odlišila. Myslím si, ţe práce s drogově závislými vyţaduje úplně jiné standardy neţ s mentálně postiţenými, s Romy a tak dál. a potom vzniká to, ţe já pracuju s Romy a musím se řídit podle těch standardů sociálních sluţeb. Ale dělám v podstatě úplné hovadiny, jak bych to řekla, abych naplnila ty standardy. a já to vůbec ke své práci nepotřebuji. a vlastně ztrácím účast. Herec M1: Dobře, děkujeme. Jsou argumenty proti tomuhle? Tak vypadá to, ţe ne. Tak můţeme znovu hlasovat. Kdo je pro? Jestli mohu poprosit tu skupinu ještě, aby přesně zopakovala, pro co vlastně hlasujeme? Herec Ţ2: Hodnocení kvality sociálních sluţeb není dáno kvantitou, ale kvalitou, která je nějakým způsobem ošetřená. a specifikace standardů - dodatek. Aby byly šité na míru. Herec Ţ4: Mohu mít protiargument? Vy si jako dokáţete představit… Herec M1: Uţ hlasujeme! Smích publika… Joker: Bylo to 33. Herec M1: 33 lidí… 34 lidí bylo pro. Kdo je proti? Herec Ţ4 zvedla ruku. Paní ředitelka! Smích… Herec Ţ4: To je můj přítel! Odborná veřejnost M2: v této části jsem neslyšel protiargument. Nikdo nic neříkal. Moţná by to stálo za to, abych věděl… Herec M1: Dobře, dáme jediný argument, který nám tady vyvstal později, ale byl tady. 333
Tak mu dáme prostor. Herec Ţ4: Děkuji. Já si nedokáţu představit, ţe by byl zákon na 150 stran, kde by bylo napsané, ţe s Romy se bude pracovat tak a tak. s drogově závislýma tak a tak… Já si dokáţu představit zákon, kde bude napsané, ţe kaţdý sektor si můţe zvolit, jakým stylem si nastaví standardy nebo něco takového. Ale nedokáţu si představit, ţe to bude takhle rozpracované. …Ale to by muselo být ve všem. Soudce Ţ1: Ale Vy tady mluvíte o zákonu. To je přesně tak, jak tady paní, která má zkušenosti z praxe a pracuje jako sociální pracovnice s Romy, má konkrétní zkušenost. Potřebovala by takovou úpravu, aby byly standardy konkrétně pro její činnost. a o tom mluvíme. Nikdo tady neřekl, ţe budeme psát další zákony, ţe budeme zaplevelovat právní řád a tak dále. Mluvíme o nějakých legislativních změnách a to mohou být předpisy různé právní síly. Tady se mluví o tom, aby se tak nastavily ty standardy. Pro jednotlivé konkrétní oblasti sociální sluţby. o tom se tady mluví. Herec M1: Dobře, dobře… Děkujeme. To byl argument proti. Jestli to takhle stačilo. Veřejnost M3: Mohu ještě k těm standardům? Já osobně to spíš vnímám jako šablonu, kterou si kaţdá neziskovka můţe upravit standardním řešením oblastí, přesně jak tady bylo řečeno. Jak danou oblast té sociální sluţby řeší v tom svém zařízení, čili jako ty standardy jsou šablona. Soudce Ţ1: Ale my nemluvíme o neziskovkách, my mluvíme o celém systému! Pokračuje v argumentaci. Veřejnost M3: Ne, teď jsme mluvili o standardech, ţe byste… Vrtí hlavou jako nesouhlas. Teď se ale mluví o tom, ţe chcete…Je to i o osobě toho inspektora, jestli řekne, ano, jak si tuhle oblast řešíte v těch standardech. a on řekne, jestli je to dobře nebo špatně, ale ty standardy jsou obecně šablona, kterou si mohou řešit. Herec M1: Děkujeme. Teď zazněly i argumenty proti, takţe se zeptám, kdo byl pro? Uţ jste se hlásili. Kdo je proti? Nebo popřípadě jestli někdo změnil svůj hlas? Proti není tedy nikdo. Nebo dva, dobře. Ale i tady můţeme říci, ţe jsme tenhle princip schválili. Takţe bychom se tím dál rádi zabývali. Na programu dnešního hlasování a schvalování uţ nic není, mám pocit, ţe se vyjádřily všechny skupiny, jestli se nepletu a dobře jsem počítal. Takţe já Vám děkuji za tuhle část a předávám slovo zpět Jokerovi.
334
Příloha č. 16: Legislativní divadlo - akční plán Joker: pedagog dramatické výchovy Herec Ž1 - Ž6: herec, ţena (studentky tvořící představení) Herec M1: „předseda místního shromáţdění“ (student) NNO M1 - M2; Ž1: pracovník neziskové organizace (azylové domy, domy na půli cesty a jiné formy náhradní péče (SOS vesničky) Zastupitel města Ž1: zastupuje magistrát města. Je členem školské komise zastupitelstva města. Právník Ž1 – Ž2, M1: zastupuje neziskovou organizaci zabývající se lidskými právy. Odborná veřejnost Ž7 –Ž10 Veřejnost M2 – M3 Veřejnost Ž3 Žadatel o pěstounství M1 Soudce Ž1 Vzhledem k tomu, ţe rozhovory byly zachycovány v divadelních sálech, stávalo se, ţe reakce publika nebyly zachyceny na diktafonu. Přesto je bylo moţné zaznamenat z úst jokera, který kaţdou poznámku z publika opakoval a reprodukoval zpět do publika. z přepisu se můţe zdát, ţe myšlenky a poznámky jsou produkovány jokerem, ve skutečnosti však joker pouze opakuje informace a věty, které byly vysloveny někým z publika.
Joker: Jsem ráda, ţe jsme se zdárně dobrali aţ sem. Také mě těší, ţe zaznělo, ţe není třeba zahlcovat právní řád novými věcmi a jsem ráda, ţe také zaznělo, ţe se nemusí všechno týkat jen zákonů, ale i moţností, které jsou na niţší úrovni. To, co nyní nabízíme, je závěr diskuze a to je: co s naším společným záţitkem budeme dělat dál. Teď poprosím, ať zůstanou jen ti, kdo s námi dál chtějí spolupracovat. Jak vidím, zůstávají skalní příznivci. Nyní si pojďme říci, co kdo z nás můţe nabídnout, aby nezapadlo to, co jsme dnes společně zaţili. Vám i mně by mělo jít o další posun této myšlenky, která se zde dnes vynořila. Na jaké úrovni – to záleţí na nás všech. Tak a my začínáme rozvíjet tuto myšlenku. Začínáme za naši skupinu. Do našeho akčního plánu jsme si navrhli tyto věci, které si myslíme, ţe jsme schopni přinést anebo se starat o to, aby nezanikly v tomto tématu. Je tedy třeba odehrát další představení tohoto typu na konferencích, pokud bude zájem z vaší strany, kde se sejdou lidé, kteří mají k tomuto tématu co říci. To znamená zařadit naše představení na akce, které se budou pořádat na seminářích a tak podobně. Na internetu budou také prezentovány závěry z dnešního setkání a navíc bychom se chtěli zavázat k tomu, ţe by tam byla i nadále aktivní diskuze. Chceme vymyslet nějakou 335
formu hlasování proč pro, proč proti, a tak podobně. a poprosím ještě jednu z děvčat o poslední bod. Herec Ţ5: Jak jsem se tady s některými z Vás bavila, naznačili jste mi, ţe by byl zájem o další společná setkání. Zájem projevili hlavně ti, co odešli, ale to nevadí. z naší strany by to třeba mohl být bod, jak se pokusit posunout naši myšlenku. Takţe setkání se zájemci, kteří jsou ochotni spolupracovat, ještě proběhne. Příště to nemusí být v takhle velkém počtu. Přemýšleli jsme, ţe bychom ještě uspořádali takovéto velké setkání klidně bez představení, ale určitě s nějakou panelovou diskuzí. Joker: Já bych to doplnila navíc o bod, který nazvu „čeho jsme dosáhli“. Sešli bychom se znovu a řekli: „Tak tohle se nám podařilo a toto ne. Tahle věc opravdu nejde a toto moţná půjde.“ Tento bod nazvu „čeho jsme dosáhli“. a já se ptám, co nabízíte Vy? Někdo z publika: Aplaus. Joker: To nám nestačí. Ale děkuji. Takţe zatím se scházíme sami. Nevadí. Odborná veřejnost M2: Mě napadá jedna věc. Mám pocit, ţe toto setkání bylo nesmírně inspirativní a zajímavé. Pro mě určitě. Mělo by se to nějakým způsobem medializovat, aby se příště na dalším setkání divadla sešlo víc lidí a to z řad lidí, kteří nad tímto problémem a záţitkem do té doby nepřemýšleli. To znamená třeba pronajmout větší sál. Můj opravdový návrh je ten, ţe jsem za sebe ochoten pomoci nějakým způsobem s medializací v nějakém kulturním deníku nebo týdeníku. Popřípadě bych se mohl zkusit dostat i do jiných typů časopisů. Předpokládám, ţe Vy budete psát nějakou zprávu v rámci grantu, ale to je něco, co visí na webu a nikdo se k tomu nedostane. Takţe to je věc, kterou třeba nabízím já za sebe. Joker: Děkujeme. Ţadatel o pěstounství M1: Já bych se přidal za tuto oblast. Snaţil bych se metodu, kterou jste dnes představili, aplikovat v úplně jiných odvětvích - v ţivotním prostředí a v odpadovém hospodářství. Poţádal bych Vás o prezentaci na jedné odborné konferenci, kterou za chviličku pořádám. Tam by děvčata odprezentovala tuto metodu, která se dá pouţít i v úplně jiné oblasti. Joker: Je to tedy o metodě, ne o diskuzi jako takové. Čili to je věc, kterou bych zařadila jinam. Ale dáme ji také sem - „metodu“. Tak ta tu uţ je. Ano? NNO M1: Mě by třeba potěšilo, kdybychom se sešli ještě s těmi nadšenci, kteří projevili zájem o nové setkání. Plus Vy jste, jak jsem pochopil, někteří studenti práv, ţe? Případně Vy, který jste asi uţ vystudovaný právník. Takţe bych chtěl poţádat Vás, vystudované právníky, abyste našli nějakou společnou řeč mezi 336
těmi, kteří to v praxi dělají a potřebují něco vyřešit, například problém, který bolí. a mladí nadšení právníci, aby hledali cesty, jak to udělat a ne, jak to nedělat. Jak to interpretovat, případně jakou legislativní změnu udělat, aby to lépe fungovalo. Joker: Já se k tomu ještě vyjádřím, protoţe jsem hrozně ráda, ţe tady ta tenze je. z toho, co tu dnes zaznělo, si odnáším opravdu důleţitou věc: „Kdyţ mi to nikdo nezakazuje, tak proč to nedělám?“ NNO M1: Protoţe to nedělají, no. Joker: Proč jsme se tady vlastně dneska sešli jenom my a proč tady nejsou třeba ti další? NNO M1: Je to sloţité… Joker: To je jasné. Je nějaká touha po tom, abychom došli k něčemu obecnějšímu, v rámci tohoto setkání. To znamená… Doplníme… Spojení dvou různých pohledů. Zkušenost versus právo. NNO M1: Pojďme tedy dát dohromady takovou skupinu pod vaším vedením… Joker: Smích. Pod naším vedením. To je zajímavé. NNO M1: No tak děvčata to mají pod patronátem. Joker: To je právě to, čím si nejsem jistá. NNO M1: Skončil projekt a uţ na to kašlou… Joker: To ne. v našem akčním plánu máme určité body. Nicméně pokud se nenabídne nebo nenaskytne jedna vůdčí osobnost, bude nám právě chybět. To je věc, která nás velmi tíţí. Ţadatel o pěstounství M1: Takţe to jsi ty! Joker: To nevím. Proč to není někdo z Vás z praxe, proč jsme to my? Právník M1: Já se o tomto problému mohu zmínit v práci kolegům. Smích všech zúčastněných. Nicméně všechno, co jsme tady probrali, tam uţ řešíme. a dlouho. Herec Ţ4: Moţná byste měl říci, odkud pocházíte. Právník M1: Pracoval jsem u ombudsmana v jednom oddělení. Dělal jsem věznice, nicméně kolegové, kteří pracovali tady v těch detencích, to znamená v odděleních omezování svobody, kam tedy paradoxně dětské domovy taky 337
patří. Neradil bych jim, aby tam dělali kontrolu. Coţ je ale asi to, čím se ţiví. Tady o tomto problému se dlouhodobě ví, snaţí se komunikovat právě mezi tu vštěpenou působnost ministerstva práce a ministerstva sociálních věcí. Štěpená působnost, to je problém, který jsme teda tady vůbec neotevřeli, kdy ani jedno z těch ministerstev se k tomu nechce ani pořádně přihlásit. My samozřejmě tím, ţe spolupracujeme s vládou, se to snaţíme změnit. Ale ten přístup ke zdroji tam přes doktora [jméno] samozřejmě je. Moţná jsem tady byl trošku za skeptika, ale ono to není tak jednoduché. Je to fajn, ţe si tady řekneme, co se dá dělat s tou legislativní změnou. Já se tedy omlouvám, ţe jsem Vám skočil do řeči, ale Vy jste říkal... Odborná veřejnost M2: Já jsem Vám to odpustil. Právník M1: Díky. Ale je to determinované tím, kde pracuji. Ale já tomu právnímu pozitivismu – mít předpis na všechno – opravdu nefandím. Zvětšit práva dětí – tak přečtěme si úmluvu o právech dítěte. Je to poměrně moderní právní dokument, a ty práva jsou tam dost široká a to co jste poţadoval, já to tam umím přečíst nebo vidím, ţe to tam je. Pokud se bavíme o technických věcech, jestli má mít dítě příspěvek na oběd takový, jestli dítě má být v dětském domově do tolika a tolika let, a tak dál, to jsou věci jiné. Ale to obecné, generální, já si myslím, ţe těch zákonů je poměrně hodně, některé kupodivu jsou i poveden. Jenom je potřeba je zkusit, neţ je budeme zase měnit, se je naučit pořádně aplikovat. Musíme se je naučit pořádně aplikovat. Já to sice nedělám, já mám jinou specializaci, ale trošku mi přijde, ţe ještě neţ se to zkusí, tak uţ je tendence dělat nějakou změnu. To je ten hlavní vzkaz. Já se zítra šéfové, která se v tom angaţuje poměrně hodně, o tom zmíním. Aspoň jí vzkáţu, ţe tento problém je vnímaný jako závaţný. Ţe se o tom lidé, konkrétně Vy, chtějí bavit. Pokud ji pozvete na nějakou debatu, ona Vám ráda, pokud o to budete stát, nějaké myšlenky předá. Existují nějaké závěrečné souhrnné zprávy ombudsmana z návštěvy zařízení. Právě tyto záleţitosti jsou tam reflektované. Takţe já mohu přispět něčím takovým. Joker: Ještě se zeptám, jestli je moţné přispět i dalším setkáním a srovnáváním té zkušenosti ze dvou stran a najít nějakou společnou řeč. To není otázka jenom na Vás, ale na všechny, kteří jste z právního světa. Nevíte, o čem je řeč? My jsme si říkali, ţe je pro nás zajímavé setkávání s různými lidmi a jejich pohledy na věc. Dívat se na tu zkušenost, tak jak my ji máme, a ukotvovat ji v právu. Tahle část diskuze, která teď s vámi probíhá, je moc důleţitá. Ještě raději znovu připomínám: Boal, Brazílie, velký zákon. Ale my nemusíme mít velký zákon, můţe to být i pravidlo, které je moţná ještě někde níţ neţ v tom zákoně. Náš poţadavek byl, aby se této akce zúčastnili i lidé z oboru práva. Je tady teď v sále někdo ochoten takto spolupracovat dál? Je to jasnější? NNO Ţ1: Já to takto vnímám, ţe by tady měly být dvě strany. o tom Legislativní 338
divadlo také je. Joker: Ano, a já se ptám: Je teď v tuto chvíli od Vás nabídka pro tuto skupinu? Jsem právník a budu se s vámi dál setkávat? NNO M1: Já si myslím, ţe ta ochota tady je. Joker: Já nevím, musí se vyjádřit ostatní. NNO M1: Bude se hlasovat. Právník Ţ1: Já sama jsem vystudovaná právnička. Ještě nepracuji, takţe s vámi mohu dál spolupracovat. Já jsem to taky tak chápala, ţe to bylo Legislativní divadlo. Takţe by v rámci tady té diskuze nebo v rámci všech těch názorů, které se tady shromáţdily, měl vyplynout nějaký závěr. Ţe tady někdo zformuluje konkrétně ty kroky, které by měly k legislativním změnám vést. Takţe ty návrhy by měly potom jít asi pravděpodobně někam výš, ţe? Joker: Píši si vaše jméno. Právník Ţ1: …Reálně jako… Herec Ţ4: Uţ jste napsaná. Uţ se z toho nevyvlíknete. Joker: Jak se jmenujete? Právník Ţ1: Prosím? Konkrétní jméno a příjmení. Joker: Má to přišité. Je to její. Ţadatel o pěstounství M1: Já jenom… Taková malá poznámka. Pan právník od ombudsmana krásně řekl, ţe ono v těch zákonech uţ skoro všechno je. Kdyţ si vzpomenu na tu listinu, na tu úmluvu o právech dítěte, tak je v ní napsané, ţe pro dítě se má upřednostňovat rodina a ústav je vlastně aţ na posledním místě, ale přesto ten ústav je u nás na prvním místě Čili ono to v tom zákoně je, ale tak jak říkal exprezident Havel v sobotu v televizi: „Je to tady takový nějaký divný. Ta země vzkvétá, ale divně.“ Joker: Pojďme k akčnímu plánu. Je to ještě k diskuzi nebo? Zastupitel města Ţ1: Ještě si myslím, ţe bychom se setkávat měli. Já o to taky zájem mám. Ale teď ta myšlenka, kterou jsem nechtěla říci, dokud tady byly ty děti z dětských domovů. Kdyţ tady jsou od ombudsmana, moţná nám něco řeknou. Třeba co se posouvá? Protoţe my jsme se za 20 let neposunuli v tom, proč je tolik dětí pořád v dětských domovech. Kdyţ jsem viděla to představení, pěkně hrála ta studentka tu dívenku, tak si myslím, ţe domov ji nikdy nenaučí to, co se naučí v rodině. Paní ředitelka domova říká: „My to s nimi děláme dva roky.“ 339
Ale další lidé z domova říkají, ţe při tom počtu, co tam mají, to po nich nemůţeme chtít. My jim to říkáme, naučte se hospodařit s penězi. Jenţe to, co zaţijí v rodině, je nikdo naučit nemůţe. Proč jsme pořád první v Evropě s počtem dětí, které dáváme do ústavů a do domovů? Právník M1: To je to, co jsem si já napsal na papír soukromě. Na coţ nedošla řeč. Říkám, nejsem odborník, ale Vy jste citovali ze zprávy ligy lidských práv. Ano, jsme první v Evropě v umísťování dětí do dětských domovů. Ten posun je tam minimální a pouţívá se to jako první. z mého subjektivního pocitu neříkám, ţe je to pravda. Jako první, ale nikoli jako ten poslední prostředek. Je to prostě nejpohodlnější. NNO M1: Ale proč? My, co tady všichni máme ty fousy, my to víme. Právník M1: Jasně, ví to všichni. Ale my jsme na nic nepřišli, to se prostě ví. My jenom konstatujeme, ţe tam změna není. Ale s tím nic neuděláte. Joker: Ale proč? Tak řekněte, odkud se to dá změnit? Kdyţ v tom zákoně uţ to je. Právník M1: Ombudsman na to vydal asi 7 stanovisek. Na odebírání z rodiny ze sociálních důvodů. NNO M1: Mohu Vám něco říci? Ombudsman můţe vydávat a vykládat, co chce, dokud je tady sociální pracovník, který má 300 klientů na rok. Právník M1: To je jasné. Ale Vy chcete legislativní změnu. Tak já Vám řeknu, ţe tam můţe být napsáno, co chce, ţe to má být poslední moţnost a přesto se nic nezmění. NNO M1: Kdyţ se změní to, ţe bude mít 80 klientů na rok, tak to bude lepší. Ţadatel o pěstounství M1: Tak tam dejme domahatelnost toho stávajícího práva. a pokud to v těch zákonech je a nedělá se to, tak je to binec. Šum v publiku, mluví více lidí najednou. NNO M1: Nemusíme měnit legislativu, rozšiřovat, ale dělat to, co se dělat dá. Zastupitel města Ţ1: Já bych se teda ještě zeptala, právník nám to moţná vysvětlí, proč je to tak sloţitý, aby ty pěstounský rodiny, který mají zájem si ty děti vzít, je dostaly? Proč to jinde ve světě jde a u nás to pořád nejde? Právník M1: Teď mě sníte a upálíte zaţiva, ale to je prostě vina těch dětských domovů. Ničím jiným. To je na ministerstvu prostě vidět, je jasné, kdo tam sedí a čí zájmy hájí. Jestli najdou pěstouni a dětské domovy nějaký „morus bendi“. Teď jsou spíš proti sobě neţ spolu, jeví se mně to tak zvenčí. 340
Ţadatel o pěstounství M1: Je to tak. Právník M1: Já nevím. Nevím, kam to právo tam pořád chcete dát. Ono uţ tam je… (zkráceno). Zastupitel města Ţ1: Ne, já se Vás ptám, jestli tam je, tak mě překvapuje to, co říkáte. Já myslela, ţe to existuje jen u stavebních firem. Ţadatel o pěstounství M1: Ne! Zastupitel města Ţ1: To uţ je s námi hodně špatné. Ţadatel o pěstounství M1: Já, jako ţadatel o pěstounskou péči jsem do té zkušenosti dospěl po mnoha letech, ţe státu vyhovuje, ţe děti má, ţe se o ně musí starat… Není přesně rozumět. Joker: Prosím, řekni to nahlas. NNO M1: Prostě se musíme znovu sejít. Herec Ţ2: Asi se budeme muset znovu sejít. Toto setkání bylo především o odchodech z dětských domovů a tohle, co tu teď řešíme, je ještě před naším příběhem. Určitě to bude dobrý podnět pro příště. Joker: Tak… Já se ptám, zda máte ještě někdo nějakou připomínku k našemu společnému akčnímu plánu? NNO Ţ1: Já mám ještě takovou potřebu vyzdvihnout ty klienty, kteří tu dnes byli. Mně to dalo nový rozměr, jak tady byla ta děcka. Ţe tu nebyli jen kolegové z branţe, ale i děti. Joker: Jsme spokojeni? Chybí nám něco? Odborná veřejnost Ţ10: Mně chybí ta práce s těmi dětmi samotnými, ale teď nevím, jak to mám vyjádřit. Pokud se nebude současně pracovat s nimi jinak, a to nejen na úrovni dětských domovů, ale i s lidmi, kteří tam dělají, já nevím kolik milionů povinností, ale i na úrovni škol, právě na úrovni nějakých mimoškolních aktivit, tak to pořád bude jenom strašně formální. Tady zase moţná přibudou nějaké zákony, někdo je bude dodrţovat víc, někdo míň, ale s těmi konkrétními lidmi se nebude pracovat. a mě třeba napadají určité projekty, protoţe moje pole působnosti je v projektech s mladými lidmi. Ale třeba je to jenom jedna kapka v moři. Joker: Ale můţe být součástí akčního plánu, i kdyţ to je kapka. Protoţe to je něco za člověka, který tady teď je a můţe do toho něco osobně přinést i nadále. Asi se k tomu připojím. v tom případě to napíši sem. Je moţnost, ţe třeba na praxích 341
se studenty, které mám, se budeme věnovat tomuto tématu. Je to sice malá oblast, ale třeba se tím zvětší povědomí ve škole. Je to tedy působení zespod. Odborná veřejnost Ţ10: Určitě, protoţe děti z dětských domovů v těch školách jsou. To znamená vybrat téma, udělat z nich cílovou skupinu nebo cílové téma. a zbytek třídy se na tom můţe podílet. Můţe se dozvědět, jak ten člověk ţije, jaké má zázemí, proč přemýšlí tak nebo onak. Čili to je spíš práce asi s jednotlivými třídami nebo s projekty pro tuhle cílovou skupinu a myslím si, ţe by se měla dělat. Joker: Ještě se zeptám, jestli i ty nás můţeš podpořit v tom, ţe by ses ve svých projektech zaměřila taky na tuto věc anebo jestli je to jenom výzva. Odborná veřejnost Ţ10: Je to výzva, ale potřebovala bych vaši pomoc. Určitě umím vymyslet projekt, kde ta cílová skupina je. Jsou to děti z dětských domovů. Budu ale potřebovat pomoc lidí, kteří s nimi uţ někdy pracovali. To znamená smíšená skupina. Část dětí z dětských domovů, část třeba vašich studentů. NNO M1: Mohl bych k tomu jenom doplnit. Proč pořád mluvíme jen o dětských domovech? Hovořme o ústavní péči, o všech dětech z ústavní péče. Protoţe dětské domovy mají méně problémů, neţ mají výchovné ústavy. Takţe je to potřeba spojit. Ústavní výchova jednoznačně. Joker: Můţete. Ţadatel o pěstounství M1: Mně ta myšlenka přišla, kdyţ tady vlastně mluvil pan právník od toho ombudsmana, ţe je vlastně nějaká lobby dětských domovů. Já začnu malinko z jiného soudku: manţelka je učitelka, přišla za ní ředitelka a říká: Hele, tady Pepíček by chtěl na gymnázium. Prosím Tě, rozmluv mu to, rozmluv to jeho rodičům, aţ přijdou. Vţdyť by nám ubyl ţák, vţdyť by nám ubyly peníze. Švagrová je lékařka, ne ţe by se ti pacienti pouštěli podle toho, jak se uzdraví, ale padla tady obloţnost jakoby těch domů na půli cesty. Ono je to asi hodně podobné podle těch dětských domovů. Ten kamarád, co zná ten náš příběh (nesvěření dítěte do pěstounské péče), je analytik u elektrárenské společnosti ČEZ a on mi řekl: „Podej podnět na antimonopolní úřad. Podej podnět v tom, ţe pokud je společný zřizovatel dětských domovů a těch orgánů, které umísťují do dětských domovů, tak tady je střet zájmů.“ To se u elektřiny rozdělilo. To se rozdělilo jako dopravní cesty. Něčí jsou koleje a něčí jsou ty vlaky. Něčí jsou dráty a někdo jiný prodává tu elektřinu.“ Takţe tady by měl být někdo jiný zřizovatel pro dětské domovy a někdo jiný by měl rozhodovat o tom, koho tam dají. Pojďme to rozdělit. Dejme do toho návrhu zákona změnu, ať se to rozdělí. Ať o tom rozhodují buď ti sociální pracovníci, nebo nějaké neziskovky, ale ať to nemá stejného zřizovatele, který rozhoduje, kolik dětí v těch dětských domovech bude. 342
Joker: Čili já to ukotvím. Je to tedy téma. Ţadatel o pěstounství M1: o tom bychom mohli i hlasovat. Joker: Teď? Ţadatel o pěstounství M1: Ano. Joker: Nechme to na příště. Aspoň máte důvod přijít. Pokud o tom chcete hlasovat, tak laskavě přijďte. Smích. Ale teď shrňme téma, ať se nám nevytratí. a to téma je? Ţadatel o pěstounství M1: "Rozdělení kompetencí." Podnět, který od nás můţe vyjít na papíru. Podnět na antimonopolní úřad a šetření. Prověřit obloţnost a proč stejný zřizovatel provozuje děcák. Střet zájmů, přesně tak. Jeden zřizovatel má budovy a stejný zřizovatel tam dodává ty klienty. To je, myslím si, špatně. Joker: Mám Vás tu. Na příští setkání si to připravíte. Ţadatel o pěstounství M1: Dík. Joker: Teď... Ţadatel o pěstounství M1: Ale jo, podáme to. Joker: Chybí nám tam ještě něco? NNO M1: Moc tam chybí. Joker: Mám na mysli, ne to, o čem se budeme bavit, ale to, co jsme schopni s tím udělat. Do příštího setkání. Ne dnes. Zároveň pro sebe, co s tím mohu dělat já. Ze své pozice, tam, kde jsem, kde se nacházím. NNO M1: Já s tím dělám 15 let. Herec Ţ4: Kaţdý si někoho vezme domů. Joker: No… NNO M2: Moţná je to v těch nabídkách. Za to naše zařízení, kde pracuji já, mohu říci, ţe my uţ máme nějakou zkušenost s průvodcovstvím a odcházením dětí z naší péče. Takţe to můţeme nabídnout my. Nebo tedy já. Joker: Pojďte to prosím někdo napsat. „Nabídnu zkušenost s průvodcovstvím.“ Tak ... je ještě něco, co nám tam chybí? Poslední výzva! Opravdu poslední. Tak pokud ne, tak obrovský dík všem, kteří jsme přeţili, vydrţeli. Moţná, jediné, co mě v tuto chvíli tíţí, ţe nemám představu, kdy a kde se sejdeme. Ale myslím si, ţe jsme nějakým způsobem schopni to vymyslet, dát tomu podnět. Poprosím Vás, pokud jste někdo z těch, kteří jste tady zůstali, nenechali svoje 343
emailové adresy na listině při podpisu, kdyţ jste vcházeli, tak je ještě doplňte. Asi nejlépe sem na flipový papír a ... ţadatel o pěstounství M1: Zkusme dát aspoň nějaký návrh, ţe bychom se setkali v [město] a ţe tomu budeme věnovat březen nebo leden. Joker: My tedy máme asi takovou představu, ţe se někam přidruţíme. Moţná Vás obešleme. Ale pokud budete vědět o tom, ţe se někde něco děje, budu vděčná za podněty. Třeba se také budeme moci zúčastnit. Můţeme třeba udělat i něco zvlášť, ale přijde mi škoda nevyuţít ten prostor, který pro to je. Dejme si závazek, se kterým se rozloučíme. a to, ţe do určité doby se sejdeme. a to bude do kdy? Do jednoho měsíce? Herec Ţ5: Do jednoho měsíce. Joker: Jste schopní to vymyslet? Ano? Souhlasíte? Herec Ţ5: Jasně. Joker: Do jednoho měsíce. Ţadatel pěstounství M1: To budou zrovna Vánoce, to je hotové. Joker: Mě nenapadá, jak se rozloučit. Poděkováním. Herec Ţ3: Poděkování je mé. Jednak děkuji všem, co přišli, co se zúčastnili a vydali ze sebe energii. Potlesk. Dál bych chtěla poděkovat děvčatům za představení. Potlesk. Chtěla bych poděkovat Jokerovi za odborné vedení celého projektu a ţe nás tady celý večer provázela. Potlesk. a pak taky kameramanům a fotografovi, ţe to tady zdokumentovali a budeme to moci prezentovat dál. a osvětlovači támhle v kabině. Potlesk. Soudce Ţ1: a já bych si ještě teda dovolila za nás za všechny, co jsme tady mohli být, Vám poděkovat za to, jak jste to krásně připravili. Ţe jsme se úplně shodli na tom, ţe smekáme před profesionálním výkonem, který jste předvedli. a opravdu Vám přejeme, aby se Vám dařilo a abyste nebyli zklamaní do budoucna. Potlesk. Joker: Já jsem ještě chtěla poděkovat Martě, která dělala komiks a která navrhovala scénu a dnes tu s námi není. Ale je to hrozně důleţitá slečna. Potlesk. Jdeme domů? Ţadatel o pěstounství M1: Ne. 344
Joker: Diskutujte. Dělejte, co můţete. Mějte se hezky.
345
Přílohy k navazujícímu projektu „Zlatá klec“ Příloha
č.17: Rámcové scénáře k projektu „Zlatá klec“ (navazujícího na projekt Legislativním divadlem ke změně!)
346
Příloha č.18: Scénář- Příběh Davida Nevíme, kde se příběh odehrává, zeptáme se diváků. Postavy Nemá rád svého otčíma, chytil se špatné party, má problémy, záškoláctví, drobné krádeţe. Vzdorovitý vůči rodičům. v ústavu se chce osamostatnit, ale nechce vyčnívat z party, chce být její součástí. Nedokáţe se ubránit ani staré partě. Matka: Má Davida ráda, ale na výchovu nestačí. Chce, aby David respektoval jejího nového přítele. Otčím: Vadí mu, jak se k němu David chová, ale sám nevyvíjí snahu. Vychovatel: Snaţí se být vstřícný, oceňuje Davidovu snahu, ale je zklamán, ţe nedodrţel, co slíbil. Kluci z ústavu: Nejdůleţitější je pro ně hulení, nějak přeţívají, hlavně aby nebyla nuda. Nechápou Davidovu snahu o zodpovědnost a osamostatnění. Kamarádi: Parta, se kterou David dělal problémy, neţ odešel do ústavu. Mohou na Davida říct hodně věcí, proto se ho nezdráhají vydírat. Snaţí se ho strhnout zpátky. David:
Scény: Je to normální kluk s problémama (matka, otčím, David) Otčím: Matka: Otčím:
Kde zas je? Nevím. Aha, ty nevíš. Zase ho přivede domů policie?! o tom vykradeným obchodu tady určitě taky něco ví! David přichází. David: Ahoj. Matka: Davide, pojď si k nám sednout. David: Co je? Matka: Volala nám učitelka. Ty nechodíš do školy. Kam chodíš? David: Ale já jsem tam byl. Otčím: Nelţi nám! David: Nemluv na mě, nejsi můj otec! Otčím: Co si to dovoluješ?! Matka: Kam chodíš? Uţ měsíc jsi tam nebyl! David: Mami, řekni mu, ţe mi nemá co říkat! Otčím: Ty na mě budeš drzej? Tak víš co, tak to vypadni odsud! David: Tak jo! Tak já jdu a uţ se nevrátím! 347
David naštvaně odchází. Matka: A vrať se, aţ se zklidníš! Otčím: Tohle nebere konce, nejlepší bude dát ho do pasťáku! Tam si s ním budou vědět rady! Parchant jeden. Matka: Nemluv o něm takhle, je to můj syn. Otčím: Vţdyť je to pravda, potřebuje převychovat! Matka: Asi máš pravdu… Uţ jsme to udělali, dej nám cigára (David, vychovatel, ostatní kluci) Náraz na ţivot v ústavu; chci zůstat sám sebou; vychovatel mu podává ruku, ale on ji spíš odmítá; rozehrát systém hodnocení v zařízení. Příchod Davida; vysvětlení pravidel domu; ţerou mu svačinu; vychovatel se ptá, ale David se snaţí být drsný jako parta. Kluci: Tak jsme vytřeli ty hajzly. Dáš nám to slíbené cígo, Johnny? Vychovatel: a dobře jste je vytřeli?:) Kluci: Jasně, vţdyť nás znáš. Vychovatel: No jasně, ţe vás znám… Tak tady máte. Za 15 minut je sraz a půjdeme makat ven. vychovatel štronzo, zády ke dveřím, odkud přijde potom David Kluci: (kouří venku) To je na hovno tady, furt něco dělat. Aspoň ţe to cígo dostaneme, kdyţ to dobře šlape… kluci štronzo; přichází David Vychovatel: Tak vítej, Davide, já jsem Honza, ale říkej mi Johnny. Pojď se posadit, něco si tady k tomu řekneme. Uţ jsi potkal kluky? David: Jo, zahlídnul jsem je. Vychovatel: No, to se máš na co těšit. Projdeme si pravidla. Tady tohle si pročti. David a vychovatel štronzo. Kluci:
Hele, nějakej nováček, viděls to?! Haha, nějakej blbeček, to zas bude svačina na víc!
kluci štronzo Vychovatel: Tak podívej, jsou tady jistá pravidla a bodování. Kdyţ se snaţíš, máš výhody. Kdyţ se nesnaţíš, máš mimořádku. David: A co je jako ta mimořádka? Vychovatel: To je mimořádném reţim. Omezený vycházky, zákazy… 348
(kouká do pravidel) To se jako nesmím jen tak dívat na TV? a musím vytírat záchody? Vychovatel: No, jasně, pravidla jsou pravidla. Jinak, hulíš? Na férovku… David: Ne, uţ půl roku ne. Vychovatel: To je dobře, tak doufám, ţe zase nezačneš. Kaţdopádně, děcka tady na domě hulit nesmějí, ani nic přechovávat. Kouřit se tady taky nesmí, maximálně venku. No, potom kluci si někdy dělaj z nováčků legraci, dělají blbiny, tak ale kdyby něco, tak za mnou určitě přijď a nějak to vyřešíme. David: Tak snad se o sebe umím postarat, ne? David:
Umím se o sebe postarat (David, vychovatel, ostatní kluci) Vychovatel: Svačina!!! Kluci: Ahoj! (berou si svačinu a mrkají na sebe a dohadují se, kdo zabaví vychovatele, jeden se s ním dá tedy do řeči) Johnny, co to furt píšeš? Vychovatel: Ty se ptáš, jak kdybys to nevěděl. Zápis ze dne. Kluci: (ten druhý bere třetí svačinu a hází si s ní) Ajo, tak ať to jde, čau! potom přichází David David: Uţ nezbyla svačina? Vychovatel: Je tam něco? David: Ne. Vychovatel: Tak nezbyla… Počkej, tys neměl? David: Jo, aha, ne, měl, já jen jestli nezbyla… Vychovatel: Určitě jsi ji měl? David: Jo, v pohodě, přece se umím postarat o svačinu, já jen jestli nezbyla. Hlavně to nezvorej (kluci, David) (jde za vychovatelem) Ahoj Johnny, já bych potřeboval poradit s papírama, jdu dneska na pohovor kvůli té brigádě. Vychovatel: No to jdeš teda včas. Tak to ukaţ. Aha, tak tady je adresa a tady ti pak dají razítko, tak to neztrať, to ti musím zaloţit do kartotéky. Dojdi tam včas, ten automechanik je můj kámoš, dost jsem se přimlouval, čekají tam na tebe. Ať nemáš průšvih (podmínku?). Ale věřím ti, jsem na tebe zvědavej. Budou se tě asi ptát, cos uţ dělal a tak, tak se na to připrav. David: A co mám jako říct, kdyţ jsem nikdy ještě nikde nedělal? Vychovatel: No, tak řekneš, ţe jsi ještě nic nedělal. David: Dobře. Ty jo, super, automechanik, to bude paráda. a vlastní peníze. Těším se, aţ se postavím na vlastní nohy. Vychovatel: To je dobře, ţe chceš, spousta lidí ani nechce… Tak běţ. a nemuchlej ty papíry. David:
349
David:
Nojo, vţdyť uţ jdu.
Buď jsi s náma , nebo proti nám. (postavy: David, kluci) parta ho nebere, ale on by k ní chtěl patřit, tak se nechá stáhnout (ne šikana, ale spíš hraní sociálních rolí tak, aby jeden zapadl k ostatním – soc. masky!) Kluci:
David: Kluci: David: Kluci: David: Kluci: David: Kluci: David:
(hulej na lavičce) To byla prča, haha, dobrý, no. Dobrej matroš. Prý přijde zase nějakej nováček, to zas budou svačiny na víc, haha. Jé, Davide, ahoj! Kam jdeš? (nervózně) Ahoj, no já tak tady jdu kolem, no… Pojď si dát s námi, ne? Ne, hele, mně nějak není dobře, já nevím… (berou mu papír) Ukaţ, co to máš? Automechanik? Haha, co blbneš? Jdu na brigádu, no… Haha, ty seš magor, dej si s náma, ne!? Ale já to Johnnymu slíbil. Jeţiš, dyť mu něco můţeš nakecat… (Dlouze se dívá na formuláře a dlouze na jointa) No, jasně, to byla stejně taková šmelda na Johnnyho, haha..
(kluci odcházejí a David zvedá z bláta formuláře) Tos zvoral. (David, vychovatel, kluci) Kluci hrají fotbálek, vychovatel přichází. Vychovatel: Ahoj kluci, hele, Davide, můţeš se mnou na chvíli do kanceláře? David: Jo, jasně. Kluci: (pokukují a mrkají na něho, aby nic neprásknul) v kanceláři, kluci u fotbálku štronzo Vychovatel: Hele, tak jsem mluvil s tím automechanikem. Tys tam vůbec nedošel. Kdes byl? David: No, já jsem byl nakoupit a tam byla fronta a pak jsem to nestihl… Vychovatel: Jo, tak to vyprávěj někomu jinýmu. Kdes byl? David: Fakt na nákupu… Vychovatel: Hm, jasně. Myslel jsem, ţe seš teda jinej frajer, to za prvý. Za druhý máš u mě podmínku, nesplnil jsi slíbený úkol. Nebuď srab! (David, ostatní děcka, vychovatel) Nuda, hulení na pokoji - chci se bavit; porušují pravidla a důvěru vychovatele, který je nachytá. 350
Vychovatel: (na komunitě) Takţe konec týdne, shrnutí… No a co budete kluci dělat teď? Fotbálek? Filmy? Kluci: No, my jdem asi nahoru. David: No, tak ale mohli bychom něco zkouknout. Kluci: Ne, my jdem na pokoj. kluci odchází na pokoj - vychovatel odchází ze scény Kluci: David: Kluci: David: Kluci: David:
Tady je děsná nuda… Hele, co kdybychom dali brko? Coţe? Tady? Zbláznili jste se? Otevřem okno, nebuď srab, nikdo na to nepřijde. Hele, já uţ mám díky vám průser ze včera, nechci mít další. Stejně ti uţ bude 18, tak ti o nic nejde, Davide. Nojo…
Zklamal si mě. kluci kontrolují dveře, otevírají okno, zapalují hulení, vychutnávají, do toho přichází vychovatel Vychovatel: Ještě jsem chtěl… Co? Děláte si ze mě srandu? Pět minut po komunitě a vy tady hulíte?! Zbláznili jste se? Kluci: My nehulíme, to tady smrděj ponoţky… Vychovatel: Myslíte si, ţe jsem úplnej pitomec?? Kluci: Tady fakt smrdí něco jiného. Vychovatel: Nechte si ty výmluvy! Mimořádka pro všechny! a tebe, Davide, vůbec nechápu, kdyţ uţ máš jeden průšvih. Kdo to vymyslel?? Kluci: No, David… David: Co to kecáte, kluci! To přece není pravda! Kluci: Ale nekecej, byls to ty. Vychovatel: No, hlavně ţe se tak pěkně shodnete. Davide, stav se pak za ředitelem, určitě s tebou bude chtít mluvit. vychovatel odchází ze scény David: (hned naštvaně strká do kluků) Vy pitomci!! rvačka, zhasne světlo Zkusím dodrţovat pravidla, mami. (David, matka) Matka: David: Matka:
Dobře, můţeš být doma, ale uţ ţádný hulení ani pití. Budeš domů chodit včas, ne toulat se celé noci venku. a budeš respektovat Roberta. Dobře, ale on by se měl taky snaţit. Ano, ale je to můj partner, tak jestli se ti to nelíbí, tak jdi bydlet jinam. 351
Kdyţ pro nás něco uděláš, my Tě nepráskneme. (David, staří kamarádi ze sídliště) na diskotéce, David stojí u baru ve štronzu Kámoši:
Hele, musíme to někam schovat. Já uţ nemůţu, naši se vrátěj z dovolený. /Já taky ne, nám na privát choděj poldové, něco asi tušej, protoţe ta nová spolubydla je bonzačka./ Hele, ale tamhle stojí u baru David… Co si ho trochu podat, mohl by nám pomoct. Ahoj Davide, dlouho jsme se neviděli. David: Ahoj kluci, nojo, já byl teď dlouho mimo. Kámoši: Něco bychom od tebe potřebovali. David: A co jako? Kámoši: Schovat něco u sebe, u nás to teď být nemůţe. David: Hele, kluci, neblbněte, já nemůţu, teď jsem se vrátil. Kámoši: To odmítneš svoje starý kamarády, jo? David: Hele, sorry, ale fakt to nejde. Kámoši: (mrknou na sebe) Tak to se asi někde budeme zmínit, jak to tenkrát bylo s tím obchodem… David: Coţe? Zbláznili jste se? Kámoši: Tak pomůţeš nám nebo ne? David: Vy byste jako bonzovali? Kámoši: Ne, od toho jsou jiný lidi, hehe. David: Tyjo… Tak co potřebujete? předají mu balíček trávy Policie? Chci udat svého syna. (matka) matka stojí sama, drţí v ruce balíček s trávou, přemýšlí, potom zvedá telefon, vytáčí trojčíslí a rozklepaným hlasem říká: Matka: Policie České republiky? Chtěla bych udat svého syna…
352
Příloha č.19: Scénář- Příběh Magdy (1) Postavy Magda:
Teta:
Tomáš:
Monika:
Petr:
Šéfová:
Klientka dětského domova, která je ve věku, kdy ho musí opustit. Je u ní znát absence zodpovědnosti i schopnost orientace v „normálním“ ţivotě. Má vůli na sobě pracovat a být dobrou matkou. Chce vztah a rodinu. Teta=vychovatelka z dětského domova, chce Magdě pomoci, má ji ráda. Často za ní ale přebírá zodpovědnost a tím ji bere moţnost připravit se na ţivot mimo dětský domov. Je ve věku Magdy, chce hlavně volnost, nic neřešit. Vyuţívá Magdu. Nechce se podílet na chodu domácnosti. Není připraven na to být otcem a být zodpovědný. Kamarádka Magdy, cítí, ţe Tomáš Magdu vyuţívá, ale nechce se s ní hádat. Je jedináček a nezná problémy, jaké musí řešit Magda. Líbí se jí Petr. Kamarád Tomáše, neustále si od někoho půjčuje peníze, je nezodpovědný. Chce si uţívat ţivota a nic neřešit. Vyuţívá toho, ţe má Magda ráda Tomáše. 32 let, pracuje v prestiţním kosmetickém salonu, svou práci má ráda, cílevědomá, asertivní, se smyslem pro disciplínu.
Sociální pracovnice: 40 let, chce pomoci, ale má hodně práce, potřebuje vidět snahu, je překvapena podmínkami v Magdině a Tomášově bytě i Tomášovými reakcemi. Scény 1. Chci být jiná neţ mojemáma (Magda, vnitřní hlasy) Světlo tlumené, do něj pomalu vchází Magda a přemýšlí – ţivé hlasy herců. Magda dává najevo, co chce, čeho chce dosáhnout. Hlasy:
Magda: Hlasy:
Ţivot je nespravedlivej. Všichni mají rodinu, jenom já ne. Taky uţ bych chtěla svoji rodinu. Budu lepší matkou. Nikdy jí to neodpustím. Dokáţu jí to odpustit? Nikdy nebudu jako moje matka. Je to tak, nikdy taková nebudu. Zvládnu to.
353
2. Magdi, zařídila sis to? (Magda, teta) Scéna: teta si dělá v kanceláři svou práci, ozve se zaklepání na dveře, vchází Magda Magda: Teta: Magda: Teta: Magda: Teta: Magda: Teta: Magda: Teta: Magda:
Ahoj teto! Co jsi potřebovala? Ahoj Magdi! Posaď se. Jak jsi daleko s těmi inzeráty, co jsem ti dávala? Volala jsi tam? Zkoušela ses domluvit na práci? No, já jsem to zkoušela, ale víš, teto, mě to nejde… Co ti na tom nejde? Kdyţ já se vţdycky zakoktávám a nemůţu se pořádně vymáčknout, co chci a tak, no. Hlavně, ţe tady máš vyřídilku dobrou… Kdyţ já je neznám, ty, co jim mám volat! Teto! Pomoz mi s tím… Ty tak hezky umíš jednat s lidma. Oni ti vţdycky všechno splní… To by ses ale přece měla naučit ty! Ale to se ještě naučím! Jen mi to teďka vyřiď, ju? Já ti uvařím kafčo. Dva cukry a mlíko, ţe? Teto! Magdo, ty víš, jak na mě, co? Tak dobře, ale příště uţ ty, sama! Díky, teto. Tak teď to kafe, ne?
3. Mám práci a byt. Teta mi to zařídila. (Magda a Tomáš) Scéna: Tomáš sedí v parku na lavičce a přichází nadšená Magda Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Parta: Magda: Tomáš:
(nadšeně, radostně) Ahoj Tome, teta všechno zařídila, budu mít práci, budu mít byt! A co budeš dělat? Budu dělat v kadeřnictví! Tyjo, to je super… Já chci taky takovou tetu a byt. Vţdyť tam budeme spolu! Fakt, hej, tak to je super! Budu vydělávat, ty jo náš byt, musíme to oslavit! Zavoláme lidem z party, to bude super! Poslední pařba na lavičce! „hvízd“ Hele, támhle jsou! Pojďte sem, máme pro vás novinu!!
4. Magda Ti půjčí. Viď, Magdo.. (Magda, Tomáš, Monika, Petr) Monika a Tomáš jsou sami doma. Monika:
Ty jo, tak kde ta Magda je? 354
Tomáš: Monika: Tomáš: Monika: Tomáš: Monika: Tomáš: Monika: Tomáš: Monika:
No, nevím, uţ tady měla bejt, asi se zase zdrţela v práci Hm, asi jo no. a co ty, Tome, ty uţ máš nějakou práci? Uţ si konečně něco našel? Noo, ještě nee To si děláš srandu?? Jak ještě nee? Tak vţdyť Magda práci má a peníze domů taky nosí a zatím se zvládáme uţivit, takţe není zatím úplně potřeba něco hledat? Jak není potřeba nic hledat? To vás jako bude furt ţivit Magda? Tak zatím jo a časem si něco najdu Jak časem? Čím dřív, tím líp. Co kdyby náhodou Magda o práci přišla? Co byste dělali? Kde byste vzali nějaký prachy na nájem, na jídlo? Tak nějak by se prachy vţdycky našly, přece. No, to tak maximálně někde něco čornout.
Domů přichází Magda. Monika: Tomáš: Magda: Monika: Magda: Tomáš: Magda: Monika:
No konečně, uţ jsi tady měla dávno být, kdes vůbec byla tak dlouho? Jé, ahoj Magdi. Musela jsem zůstat v práci dýl, za to jak jsem minule přišla pozdě. Ajo, ale uţ to máš v pohodě, ne? Jo, jasný, ale musím si uţ dávat pozor, abych uţ nikdy pozdě nepřišla. Hele, Magdi, dneska nemusíme chodit na nákup, přijde k nám Petr a přinese nějaký vínko a tak, tak si dáme. Jo, tak fajn. Jů, on přijde Petr:)
zvonek, přichází Petr Crrrrrrr Tomáš: Petr: Parta: Magda: Petr: Monika: Magda: Petr: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš:
Jé, to uţ bude asi Petr, jdu otevřít. Tak jsem vám tady dovezl nějakej ten chlast. Tak si dáme, ne? Jasný. A jak jsi přijel? No, károu ne, mám novou, táta mi ju koupil Ty jo, Ty máš auto jo? Ty vole, dobrý. Počkej a to jako pak pojedeš, kdyţ tady teď piješ? No, já jsem si říkal, ţe bych u vás přespal, můţu, ne? Uţ zase??? Magdi, Ty s tím máš nějakej problém, jako vadí Ti to nějak? Nooo, neee, no, co mám dělat., uţ jsem si zvykla. (tváří se otráveně) Tak super, tak se můţem aspoň voţrat:)
5. Ale já ho mám ráda 355
kluci štronzo, Magda se víc přisune k Monice a proběhne konverzace Monika: Magda: Monika: Magda: Monika: Magda: Monika:
A jak to máte s Tomem? Chodí do práce nebo tak? No, teď ne, ale hledá si ji. Já nevím, mně přijde, ţe tě celkem vyuţívá, a ţe to není dobře. Co to říkáš? Co ty o tom víš? Ty ani kluka nemáš! Ale já se nechci hádat, ale prostě mi to tak přijde. Nech toho, ty máš doma všechno, o co si řekneš, maminčin jedináček! Hele, tak se nehádejme, vţdyť jsme kamarádky.
holky štronzo, kluci si povídají Tomáš: Petr: Tomáš: Petr: Tomáš:
Hej, tak co to fáro? No, dobrý, fotr se plácnul přes kapsu! Hele a co ta kámoška Magdy? Kus, co? No, ale je taková trochu nudná, furt moralizuje. No jo, ale zas má pěkný kozy, tyjo, nebejt Magdy…
6. Ale já musím zítra do práce. zase všichni paří Petr: Magda: Monika: Magda: Tomáš: Petr:
Jojo, dobrej nápad, pořádně to dneska rozjedem. No, já moc radši ne, musím vstávat zítra do práce. No, tak hele, kdyţ tady spí Petr, tak já tady budu spát taky a budu zítra vstávat spolu, hm? Já jdu na brigádu, tak půjdeme zároveň. Hej, tak jo, to je dobrej nápad, tak super. Tak paříme!!! Jo, jdem na to.
holky, smích... Konec scény, zhasnou světla 7. Vstávej. Přijdeš pozdě. (Magda, Monika, Tomáš, Petr) Všichni leţí, spí, Monika se po chvilce probouzí a kouká na hodinky. Monika: Magda: Monika: Tomáš: Magda: Monika:
Magdi, dělej, vstávej, zaspaly jsme. Coo?? (ospale, pořád leţí) Hej, dělej, prober se! Moniko, neřvi tady tak. Mně je blbě, včera jsme to asi přehnali. No, moţná jo, ale teď musíš vstát, uţ jsme měly být dávno na cestě, tak dělej 356
Magda: Monika: Petr: Magda: Monika: budeš Magda: Monika:
Já na to kašlu. Hej, ty vole, musíš tam jít, zas přijdeš pozdě. Moniko, uţ drţ hubu. No a co, si to zas nahradím a bude. Magdo, ty seš fakt úplně blbá, tvoje chyba! Počkej, aţ Tě vyhodí, se pak divit. Ale nevyhodí. Nic, s Tebou není řeč, kašlu na Tebe. (zvedá se a odchází)
Konec scény, zhasnou světla. 8. Zítra uţ chodit nemusíte (Magda, šéfová) Magda: Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová:
Magda: Šéfová: Magda: Šéfová:
Dobrý den. (zadýchaná) No, dobrý den. (trochuprovinile) Já se moc omluvám, mě nějak nezvonil budík a tak sem zaspala... Jsem si stihla všimnout. Já se moc omlouvám. Uţ se to nebude opakovat. Víte, po kolikáté uţ je to tento týden?! No...hmm. (provinile) A tenhle měsíc?! (vyčítavě) Já se fakticky omlouvám. Ono mi to vţdycky nějak nevyšlo. Však já se pustím do práce teď hned a doţenu to všechno. “No to asi těţko. Paní Kapinusová tady čeká uţ přes půl hodiny. Vzala ji za vás Lucie. Já vám nemohu takové chování trpět. Nejsem vaše vychovatelka. Uţ jste dospělá. My jsme luxusní salon a musíme se podle toho taky chovat.” Ale kdyţ... Je mi líto slečno. Jste ve zkušební lhůtě. Jste nejspíš ještě unavená, ţe? (přikývne) Tak běţte domů a odpočiňte si. a zítra uţ nechoďte.
9. To jsem si nemyslela, ţe se na mě vykašleš. (Magda, teta) Scéna: Teta v kanceláři, zaklepání na dveře, vchází Magda Magda: Teta: Magda: Teta: v práci?
Ahoj teto! Magdi! Ahoj, co tady děláš? Přišla ses na nás podívat? No… (teta ji přeruší) Dáš si kafe? (Magda přikývne a teta ho jde chystat) a jak se máš? Co
357
Magda: Teta: Magda: Teta:
Magda: Teta: Magda: Teta:
Magda:
Teta:
O to tak trochu jde… Teto, oni mě vyhodili. Magdo! Jak je to moţné? Ještě jsi tam nebyla ani dva měsíce! No ono se to tak nějak všechno seběhlo. Já jsem za tebou přišla kvůli… potřebovala bych půjčit na nájem. Ty nemáš ani na nájem? Vţdyť jsi i od nás dostala peníze, kdyţ jsi odcházela. a v práci jsi taky nedostávala zrovna málo, ne? a co ten tvůj Tomáš? Ten nepracuje? No teď zrovna ne… Ale já bych ty peníze potřebovala hrozně nutně. Půjčíš mi je? A kam jsi dala to všechno, co jsi měla? Tak asi jsem to utratila, ne? Magdo, já ti půjčit nemůţu. Tady máš telefon na město, zavolej tam a domluv si splátkový kalendář. Oni ti jistě vyhoví. a zajdi si na úřad práce, a … (Magda ji přeruší) Ale to jsou zase jen kontakty! (hodí na zem papír s tel. číslem) Já potřebuju peníze, ne nějaký čísla! To jsem si o tobě teda fakt nemyslela, ţe se na mě vykašleš jen, co budu z děcáku pryč! (Magda naštvaně odchází) Ale Magdo…!
10. Já uţ takhle dál nechci. (Magda, Tomáš) Hlas: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš:
Zloději!! (Tomáš a Magda utíkají po scéně) (Přestane utíkat – Tomáše zatáhne za ruku, aby se zastavil) Uţ za náma stejně neběţej. (zkontroluje situaci) Jo, máš asi pravdu. (Magda si sedne na zem) Tomáši, mě uţ to takhle nebaví, já uţ takhle nemůţu dál. Proč? Vţdyť nám to zatím vţdycky vyšlo. Ale já chci ţít normální ţivot, tohle kradení a všechno kolem mě uţ nebaví a nikam to nevede. (chvilku se odmlčí) Máš mě rád? Samozřejmě, ţe jo, co tě to zase chytá? (sedne si vedle Magdy) Víš, já jsem v tom. Jak v tom? Jak asi? Jsem těhotná. (Je udivený) Proto chci začít znovu a líp, chci, abychom byli rodina. Těšíš se na to dítě? To víš, ţe jo. (odpovídá způsobem - všechno jí odkývám) To bychom se mohli taky vzít, co ty na to? Aby se narodilo do opravdový rodiny. To víš, ţe jo. (rozhlíţí se) Ale teď uţ raději nezdrţuj a pojď, co kdyby se tu objevili z toho obchodu. 358
11. Zaplatíš ten nájem?(Magda, Tomáš, sociální pracovnice) Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda:
(Má dítě v náruči, dělá něco v kuchyni) (Přijde z venku) Ahoj holky. (Pohladí dítě) Byl jsi na nákupu? Jo jasný koupil jsem víno a cigára, chtěla jsi něco jiného? A nenapadlo tě třeba, co bude jíst malá? Tak tu snad krmíš ty, ne? Uţ bohuţel ne. Tak já nevím, jak vy dvě to máte pořešený. A co ten nájem? Zaplatil si ho? Jsem půjčil nějaký prachy Petrovi. Jak Petrovi? a to tě nezajímá, ţe nájem je důleţitější neţ nějakej Petr?! A tak Petr je dobrej kámoš, to brzo vrátí. No ten určitě!
12. Máte na to měsíc. Můţete se na mě obrátit. (Zvonek) Tomáš: No vidíš, to je určitě Petr, jsem říkal, ţe je spolehlivej. Soc.prac.: (zazvoní) Tomáš: (jde otevřít) Soc.prac.: Dobrý den, Marta Linhartová, odbor péče o dítě. Jste pan Bláha? Tomáš: (přikývne) Soc.prace.: Můţu se zeptat, co potřebujete? Tomáš: Pane Bláho, přicházím kvůli stíţnosti, kterou náš úřad obdrţel. Vy a Vaše paní prý hrubě zanedbáváte péči o své dítě. Sousedi si stěţují na neustálý hluk do pozdních nočních hodin, který je doprovázen pláčem dítěte. Toto skutečně není vhodné řešit na chodbě. Dovolíte? (otevře dveře, obejde Bláhu a vklouzne do bytu) Tomáš: (rezignovaně za sociální pracovnicí zavře dveře a následuje její kroky.) To je nějaká blbost. Nevím, kde jste na to přišla, ale nic z toho není pravda. Soc.prac.: Pane Bláho, toto znamená hrubé porušení Vaší rodičovské povinnosti a pokud to došlo tak daleko, ţe si na Vás stěţují ostatní nájemníci domu, jsem ze zákona povinna tuto věc náleţitě prošetřit, ať uţ se Vám to líbí nebo ne. Pokud byste mi v tom chtěl zabránit, bude mi muset asistovat Policie. (prochází bytem, prohlíţí si ho, dělá si poznámky do formuláře) Také mám zjištěno, ţe jiţ delší dobu máte problémy s úhradou nájemného stejně tak i úhradami za energie. Toto věrohodnosti vašemu tvrzení příliš nepřidává. a jak se tak dívám na pořádek ve vašem bytě, začínám být přesvědčena, ţe stíţnosti ostatních jsou více neţ 359
Magda: Soc.prac.: Magda:
Tomáš: Magda: Tomáš: Magda:
opodstatněné. Dobrý den paní Bláhová. (pozdraví Magdu, která stojí s dítětem v obývacím pokoji) Vţdyť vaše dítě nemá ani dětskou postýlku a nevidím zde ani ţádné hygienické potřeby pro kojence. Toto by opravdu nešlo! Váţení, domluvíme se tak, ţe dostanete měsíční lhůtu, během které máte šanci všechny tyto hrubé nedostatky napravit. Pokud budete potřebovat s něčím poradit, kontaktujte mě. Pokud však do měsíce nenastane zlepšení, je více neţ pravděpodobné, ţe vám bude dítě odebráno. (sklesle pozoruje sociální pracovnici, jak odchází) Nashledanou, za měsíc se opět setkáme. (k Tomášovi) To je všechno kvůli tobě! Kdybys ten nájem zaplatil, nekupoval jenom chlast a nepůjčoval prachy kamarádíčkům, tak to nemuselo taklhe dopadnout! Neřvi na mě! (zapálí si) Kdyby se nekupovalo tolik cigaret, taky bychom ušetřili, musíš zase kouřit., kdyţ s tebou mluvím?! To cigáro je jediný potěšení, který mi zbylo! A my nejsme tvoje potěšení? Na nás uţ, koukám, jenom pěkně sereš!
13. Nikdy jsem nechtěla být jako moje máma. (Magda, sociální pracovnice) Tlumené světlo. Na scéně sedí Magda a chová dítě. Vedle ní stojí sociální pracovnice s nataţenýma rukama pro dítě. Je to ţivý nehybný obraz zpočátku. Magda se dívá na dítě a je vidět, ţe k němu má lásku. Magda:
Nikdy jsem nechtěla být jako moje matka.
Magda předá dítě do rukou sociální pracovnice. Ta se otočí a obraz zmrzne. Pomalu se setmí.
Příloha č.20: Scénář- Příběh Magdy (2) Změněný scénář, který vznikl po podrobení hry technikám Duhy touhy
Postavy
360
Spoléhá na to, ţe bude s matkou, to jí nevychází. Chce mít rodinu, místo, kam bude patřit. Touţí potom být zodpovědnou matkou, ale selţe. Boj ale nevzdává. Matka: Chce svůj vlastní ţivot, z předchozích zkušeností ví, ţe souţití s Magdou není moţné. Působí velmi neoblomně, v jádru ale má Magdu ráda a asi to s ní myslí dobře. Chce ale, aby byla Magda samostatná. Tomáš: Je ve věku Magdy, chce hlavně volnost, nic neřešit. Vyuţívá Magdu. Nechce se podílet na chodu domácnosti. Není připraven na to být otcem a být zodpovědný. Teta: Má Magdu ráda a doufá, ţe se jí dobře povede. Moc nevěří, ţe by se Magdě podařilo uspět doma. Šéfová: Vypočítavá, vyuţívá Magdiny dobroty a naivity, jde jí hlavně o peníze. Soc.prac.: Snaţí se pomoci, je jí líto, ţe musí Magdě dítě odebrat. Snaţí se jednat v zájmu dítěte, kdyby ji Tomáš nevyhodil z bytu, byla by moţná schopná pomoci. Úředník: Má hodně práce, nechce poslouchat ţádné osobní příběhy, protoţe mu je denně vykládá několik lidí. P. Kapinusová: Magdina zákaznice, tak trochu drbna, ale myslí to v dobrém. Má Magdu ráda. Magda:
Scény 1. Odchod z děcáku (Magda, teta) Teta: Magda: Teta: Magda: Teta: Magda: Teta:
Magda: Teta: Magda: Teta: Magda:
Magdi, nadešel tvůj den. Tady máš peníze. Jo,jo, díky. No, moc toho není. To víš, dělali jsme, co jsme mohli. a co, uţ máš zařízené nějaké bydlení? Já půjdu za mámou. Já chci bydlet s mámou, tak jdu za ní. Počkej a máš i nějaké náhradní řešení, kdyby to třeba nevyšlo? Ne, to prostě vyjde, já s ní chci bydlet. No dobře, ale tak pro jistotu si ještě něco najdi. Pojď sem. (obejmou se, postupně řeknou své vnitřní myšlenky, druhá postava je přitom ve štronzu) Co kdyţ má teta pravdu? Co kdyţ to s mamkou opravu nevyjde? Já ale venku nikoho neznám. Doufám, ţe jí to vyjde. Bude mi chybět. (konec objetí) Tak ahoj této. Měj se, Magdi, hodně štěstí. a nezapomeň- zodpovědně! Jasně, této!
361
2. U matky (Magda, matka) (Matka utírá stůl, slyší zaklepání, jde otevřít dveře, za kterými je Magda) Magda: Matka: Magda: Matka: Magda: Matka: Mami: Matka: Magda:
Matka:
Magda:
Ahoj, mami! Magdo? (nepříjemně překvapena) (hrne se do dveří a vydává dárky) Dívej, mami, já jsem ti něco přinesla, to je mp4 pro tebe a bluetooth pro Frantu. No, díky. Tak to, prosím, poloţ na stůl. Magdo, ale co tady děláš. No víš, mami, já bych tady s tebou chtěla bydlet. (chce se k matce přiblíţit, ale ta uhýbá, dělí je stůl) Jako… To, Magdo, nepřichází v úvahu. Naposledy, kdyţ jsi tady byla, tak jsme si vůbec nerozuměli. Ale, mami, já uţ jsem úplně jinačí, tak mi dej šanci, ať se víc poznáme. Jinačí? Jak jinačí, podívej se, co jsi zase koupila! Můţeš mi říct, proč jsi ty peníze nedala třeba na nájem? Ale mami, já jsem ti chtěla udělat radost. Já chci, abychom k sobě měly zase blíţ. Ty jsi mě před tím nechala, ale já chci, abychom byly zase spolu. Magdo, ty víš, ţe to není moţné. Víš, ţe to mezi námi nefungovalo. Navíc, já to dělám, pro tvoje dobro. Ty se, Magdo, musíš naučit být samostatná. a aţ se to naučíš, potom za mnou můţeš přijít. Tak ahoj. (vystrčí ji ze dveří) Ale, mami!
3. Přijetí do práce (Magda, šéfová) Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová:
Tak Magdi, v pondělí uţ můţete přijít do práce. To je skvělé, děkuji moc. a smlouvu podepisovat nebudeme? Tak, já myslím, ţe si můţeme důvěřovat, ne? Ţádnou smlouvu ze začátku podepisovat nemusíme. No a nebudou z toho nějaké problémy? Nebojte, Magdi, já myslím, ţe to pro obě strany bude z počátku výhodnější.
(Obě ţeny si podají ruce.) Šéfová: Magda:
Tak v pondělí se na Vás budu moc těšit. Já taky, na shledanou.
4. Seznámení s Tomášem (Magda, Tomáš)
362
Venku. Magda s Tomášem jdou vedle bylo být s tím druhým, své představy láskyplný vztah a rodinu, Tomáš chce nebude muset řešit ţádné starosti. znázorňující Tomášovy představy.
sebe a oba si navzájem představují, jaké by to znázorňují pomocí ţivých obrazů. Magda chce přítelkyni, která ho bude obdivovat a se kterou Na konci scény, zůstávají postavy v obrazu
5. Vyhazov (Magda, paní Kapinusová, šéfová) V zaměstnání – kadeřnictví. Magda stříhá zákaznici vlasy. Obě se smějí a o něčem baví. Magda: P. Kapin.: Magda: P. Kapin.: Magda: P. Kapin.: Magda:
Jo jo, to jsou ty ţivotní příběhy. A co vy Magdi, jak se máte? Jo, všechno dobrý. My teď s Tomášem čekáme miminko, tak je to takové veselejší. (nadšeně)Váţně? Vy čekáte miminko? Jé, tak to Vám přeju, to je novinka, téda. No, on sice Tomáš ještě nemá ty tatínkovské pudy, ale já věřím, ţe to ještě přijde. No jo, to jsou ti chlapi. Tak uţ to máte paní Kapinusová, dobrý?
(Do místnosti vstupuje šéfová.) Šéfová: P. Kapin.: Šéfová:
Dobrý den, paní Kapinusová, dobrý den. Uţ jste hotovy? Spokojená? Jé, to se vám povedlo. Krásné, Magda je moc šikovná. Tak pak za mnou přijďte na pokladnu.
(Paní Kapinusová podává Magdě ruku, zatím co šéfová odešla na pokladnu.) P. Kapin.: Magda: P. Kapin.:
Tak Magdi, ať ti to všechno vyjde. Jo, děkuji mockrát. Mějte se pěkně, nashle. Vy taky. Na shledanou.
(Paní Kapinusová odchází na pokladnu.) Šéfová: P. Kapin.: Šéfová: P. Kapin.: Šéfová: P. Kapin.:
Tak 350 poprosím, tady máte lísteček a děkuji. Taky děkuji. a mohla bych se příště objednat ještě ke slečně Magdě? Ale proč by ne, Paní Kapinusová? Vy to ještě nevíte? Ona čeká miminko. (překvapeně) No, tak to nějak vyřešíme. Zavolejte si a objednáme Vás. Na shledanou. Na shledanou.
363
(Paní Kapinusová odešla a šéfová jde za Magdou.) Šéfová: Magda:
Magdi, aţ to tady uklidíte, mohla byste za mnou dozadu? Jo, jo, uţ to bude.
Magda: Šéfová: Magda: Šéfová:
Tak copak jste potřebovala paní vedoucí? Víte, Magdi, já Vám musím něco říct. Aha. My bohuţel z ekonomických důvodů budeme muset propouštět, a protoţe vy jste u nás teprve ve zkušební době, budu muset propusti právě Vás. Coţe? Já u Vás pracuji uţ rok, tak jaká zkušební doba?
Magda:
(Šéfová vezme Magdu kolem ramen.) Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová: Magda: Šéfová:
Jak si jistě vzpomínáte, tak smlouvu jsme podepisovaly teprve před dvěma měsíci. Vy jste ji nečetla? Ale vy jste říkala, ţe si můţeme důvěřovat. Co to má znamenat? Důvěřuj, ale prověřuj Magdičko. To je určitě kvůli tomu, ţe jsem těhotná, co? (falešná radost) Jé, vy jste těhotná? Tak to Vám moc gratuluju. Ale já ty peníze potřebuju, co teď budu dělat. Vţdyť máte přítele, Magdi, ten se o vás určitě postará. Ale, já vám věřila. Nashle (otáčí Magdu)
6. Monolog Magdy (Magda) Magda je těhotná. Vysvětluje, jak to měla těţké, ţe na úřadech vzhledem k práci bez smlouvy se ţádostí o peníze moc nepochodila, ţe Tomáš pořád ještě není připravený na miminko, ale doufá, ţe to nějak zvládnou.
7. Hádka, sociálka (Magda, Tomáš, sociální pracovnice) Doma. Magda s dítětem chodí po bytě. Tomáš vchází do bytu. Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda:
Nazdar Ahoj, cos přinesl? Hm, chleba jsem koupil… A ještě? A uţ nic, to je všechno. A z čeho ti uvařím večeři? 364
Tomáš: Magda: Tomáš: Magda:
Mně vařit nemusíš, jsem se stavil ve městě. o mě se starat nemusíš, dobrý. Tak mi dej alespoň zbytek peněz, co jsem ti dávala. Já jsem byl zaplatit nájem, nic nezbylo. No počkej, tak něco muselo zbýt, ne?
Bouchání na dveře Tomáš: Soc.prac.: Tomáš: Soc.prac.: Tomáš: Soc.prac.: Magda: Soc.prac.: Magda: Soc.prac.:
Magda: Soc.prac.: Magda: Soc.prac.: Magda: Soc.prac.: Magda: Soc.prac.: Magda:
Co zas? Dobrý den Dobrý den, Havlíková, odbor sociální péče o dítě. Dvořák, dobrý den. Můţu dovnitř? Pojďte Děkuji. Dobrý den Dobrý den, Havlíková Nováková Víte, my jsme dostali stíţnost, ţe tady zanedbáváte výchovu svého dítěte, ţe je zde v nevyhovujících podmínkách, tak bych se tady rády porozhlédla. Samozřejmě, ale to bude asi nějaký omyl. My se o malou staráme, jak můţeme. Kde má malá postýlku? No, postýlku nemá. My spíme v loţnici. Zatím. z finančních důvodů. Takţe spí s vámi v posteli, ano? Ano, ale chceme to vyřešit, jakmile budeme mít víc peněz. A máte nějaké hygienické věci? Vaničku, plínky a podobně? To máme tady v koupelně, ve skřínce. Aha. Tak podívejte se, jak tak koukám, není to tady úplně v pořádku. Je tady stále spousta nedostatků. Tak to my zařídíme, já tady uklízím a tak. Tomáši….
(Tomáš kouří cigaretu.) Soc.prac.: Magda: Soc.prac.:
Magda: Soc.prac.: Magda: Tomáš:
Vy tady normálně kouříte? Ne, on normálně chodí ven. Víte co? Dám Vám ještě měsíc. Pak si to přijdu zkontrolovat. a pokud tady nebude vše v pořádku, tak bohuţel hrozí, ţe vám odebereme vaše dítě. No, to rozhodně ne! Co potřebujete, abychom napravili? V prvé řadě byste po třech měsících uţ konečně mohli zaplatit nájem. Prosím? No, holky, uţ jste si pěkně popovídaly, ne? Nashle. 365
Soc.prac.: Tomáš:
Pokud byste ještě potřebovaly, tak tady je kontakt. Jasně.
(Sociální pracovnice opustila nuceně byt. Předala však Tomášovi kontakt.) Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš: Magda: Tomáš:
Tomáši, dej mi ten kontakt. Na co ho budeš potřebovat? A co to říkala o tom nájmu? Není zaplacenej, no! Ale vţdyť mi kaţdý měsíc říkáš, ţe to platíš, tak kde jsou ty peníze? Nebuď hysterka. Já tě nehodlám poslouchat. Jdu do hospody. Do hospody? a z čeho to asi zaplatíš? Co já vím? Běţ si a uţ se nevracej. Mám s tebou jenom samé problémy. Já ţe se nemám vracet? Podívej se na sebe! Beze mě bys skončila jako tvoje matka. Protoţe ty na to nemáš!
8. Na úřadě (Magda, úředník) Úředník má plno papírování, znázorněno symbolicky. Úředník:
papíry
Magda se snaţí úředníka oslovit, ale on dělá, ţe ji nevidí. Magda:
Prosím…
Úředník konečně reaguje Úředník:
Vyplňte
Magda vyplní papíry. Úředník: Magda: Úředník: Magda: Úředník: Magda: Úředník:
Zaloţím. Ale já potřebuji pomoc uţ teď. Podívejte se, paní, sama vidíte, kolik toho tady mám. To je případ od případu a já to nemůţu stíhat. No, ale mně jinak vezmou dítě. Podívejte se, já chápu, v jaké jste situaci, ale mně sem chodí kaţdý den ještě horší případy. Já to ze své pozice nejsem schopen nijak urychlit. Tak mi prosím řekněte, kdo mi můţe pomoct. Na shledanou.
366
Úředník se otočí a má zase napilno. 9. Odebrání dítěte (Magda, Tomáš, stěhováci, sociální pracovnice) Doma. Magda s Tomášem mlčky stojí u stolu. Vstupují stěhováci a odnášejí stůl Stěhováci:
Nesplatili jste nájem.
Tomáš odchází a nechává Magdu samotnou s dítětem. Magda hovoří k dítěti, jeţ má celou dobu v náručí. Já tě neopouštím. Ale teď to nezvládám. Promiň. Budu dělat vše proto, abychom byly zase spolu. Slibuji.
Magda:
K Magdě přistupuje soc. pracovnice a mlčky jí odebírá dítě.
Ostatní přílohy Příloha č.21: DVD - DIVADLO UTLAČOVANÝCH a JEHO MOŽNOSTI v SOCIÁLNÍ PEDAGOGICE Obsah:
Záznam představení Zlatá klec – Příběh Davida
Záznam představení Zlatá klec – Příběh Magdy
DVD \Priloha_19\03_ZK_Magda2.avi
Záznam představení Legislativním divadlem ke změně!
DVD \Priloha_19\02_ZK_Magda.avi
Záznam představení Zlatá klec – Příběh Magdy 2
DVD\Priloha_19\01_ZK_David.avi
DVD \Priloha_19\04_Legislativnim_divadlem.avi
Axiální kódování
DVD \Priloha_19\05_axialni_kodovani.xls
367
