MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Michaela Chalupová
Socializace mentálně postiženého jedince očima společnosti Bakalářská práce
Vedoucí práce: PhDr. Dagmar Přinosilová, Ph.D
Brno 2008
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně 2.2.2008
2
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Dagmar Přinosilové, Ph.D., za její cenné rady, obětavý přístup a odborné vedení bakalářské práce. Rovněž chci poděkovat svým rodičům a příteli za podporu a pomoc při zpracovávání této práce. 3
OBSAH 5
ÚVOD 1
MENTÁLNÍ RETARDACE
6
1.1
Vymezení pojmu
6
1.2
Klasifikace mentální retardace
7
1.3
Etiologie mentální retardace
9
1.4
Diagnostika mentální retardace
11
1.5
Terapie mentálního postižení
14
2
SOCIALIZACE
16
2.1
Socializace mentálně handicapovaných osob
16
2.2
Průběh socializace
17
2.3
Sebepojetí mentálně postižených osob
20
2.4
Průběh integrace mentálně postižených osob
21
2.5
Možnosti inkluzivního začlenění mentálně handicapovaných jedinců
22
3
ZJIŠŤOVÁNÍ
NÁZORŮ
VEŘEJNOSTI
NA
SOCIALIZACI
MENTÁLNĚ POSTIŽENÝCH OSOB
25
3.1
Stanovení cílů a hypotéz
25
3.2
Metodika průzkumu
26
3.3
Vlastní výzkumné šetření
28
3.4
Analýza průzkumného šetření
41
ZÁVĚR
44
RESUME
46
RÉSUMÉ
47
POUŽITÁ LITERATURA
48
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK
50
SEZNAM TABULEK
51
PŘÍLOHY
4
Úvod
Problematikou začlenění mentálně postižených jedinců do naší společnosti se věnuji již řadu let. Přivedl mě k tomu fakt, že mou sestrou je dívka s tímto postižením. Už odmala mě trýznily připomínky a urážky okolí, které si musela sestra vyslechnout. Proto jsem chtěla zmapovat situaci dnešní doby a zjistit, zda jsou jisté pokroky v názorech na takto handicapované lidi. Již v minulém roce jsem se zaměřila na toto téma a popsala jej v bakalářské práci s názvem „Problematika začlenění mentálně postiženého jedince do společnosti“. Průzkum, kterým jsem prověřovala názory rodičů na chování veřejnosti k jejich mentálně postiženým dětem ukázal, že se stále dost z nich (přesněji 61,93 % dotazovaných) setkává s netaktním chováním k jejich potomkům. Rovněž přes 60 % rodičů uznávalo, že se jejich dítě ve společnosti neznámých lidí cítí nepříjemně. Je to stále příliš na to, že je naše společnost chápána jako sociální a humánní. Proto jsem dala možnost vyjádřit se k tomuto problému i společnosti. Mentální retardace je v dnešní době velmi mediálním tématem. Začíná se poukazovat na fakt, že jsou v naší společnosti lidé s tímto handicapem, kteří patří do našich životů a society stejně, jako každý jiný. Samotná realita, že jsou těmto lidem poskytovány prioritní služby, výhody a jsou pro ně zakládány nové organizace, podmiňuje myšlenku, že se je společnost snaží přijmout a integrovat mezi sebe. Je to velký krok vpřed a nebojím se říci, že je to teprve začátek hapyendového příběhu soužití zdravých a postižených osob. Je však nadále otázkou zda opravdu nastane doba plné inkluze, čili začlenění do společnosti bez předchozí segregace. Již tisíciletí se rodí jedinci s nižšími rozumovými schopnosti, ale teprve až nyní v druhém tisíciletí se s těmito bytostmi začíná jednat jako s lidmi. Není to zarážející? Čím se dnešní společnost liší od těch minulých, co nás nastartovalo k tomuto kroku? Je těžké na tuto otázku odpovědět, ale faktem zůstává, že doba pokročila a názory na mentálně postižené jedince také. Snad čas doplyne i do doby, kdy se lidé s mentálním postižením budou v naší společnosti cítit jako rovnoprávné bytosti a nebudou se bát a stydět za to, že jsou jiní. Protože všechno jiné je přece krásné a to je třeba si uvědomit
5
1. MENTÁLNÍ RETARDACE První zmínky o lidech s mentálním postižením jsou podle Vágnerové1 již z roku 1552 před Kristem, v egyptském Thébském papyru. Postoje k těmto lidem byly už tehdy rozpolcené. Jedni je přijímali a ochraňovali, jiní zavrhovali a zabíjeli. V některých rukopisech jsou rovněž popisováni v rolích dvorních šašků, nebo jako oběti nekalých sexuálních praktik. V podstatě šlo vždy o to, jak se na ně daná společnost dívala. Zda k nim cítila soucit a potřebu opatrovnictví nebo k nim měla odpor a pociťovala opovržení. Totéž platí i v dnešní době. Jde vždy o to, jak se na lidi díváme a jaký si na ně uděláme názor. Kdo říká, že lidi nezařazuje do tzv. škatulek, tak neříká úplně pravdu. Každý má názor na člověka a byť je to jen vnitřní, nevědomý pocit, tak si o daném jedinci udělá obrázek dřív, než promluví. Není to špatné, ba co víc, je to lidské a právě proto bychom toho měli využít a dbát na to, aby povědomí o mentálně postižených bylo v naší společnosti co nejlepší, aby daný obrázek v našich myslích byl co nejušlechtilejší.
1.1 Vymezení pojmu
Označení pro tento typ postižení se neustále mění, neboť po určité době jsou psychopedické termíny společensky nepřijatelné. Příkladem jsou názvy z minulého století: Idiotie, imbecilita, debilita. V současnosti se již delší dobu používá označení mentální retardace. Pojem mentální retardace vychází z latinských slov „mens“ (mysl) a „retardare“ (opozdit), doslovný překlad by tedy zněl „opoždění mysli“ nebo také „zpomalený duševní vývoj“.2 Ve skutečnosti jde však o daleko závažnější poruchu, trvalého rázu, která narušuje celou osobnost. Vágnerová3 definuje mentální retardaci jako „postižení rozumových schopností, které se projevují neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit.“ Možnosti takto postižených lidí jsou omezeny, jak ve sféře vzdělání, výchovy, tak i v společenském zařazení.
1
VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. s.289 Srov. EBELSBERGER, L., KÁBELE, F., LUDVÍK, F., aj., Defektologický slovní. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. s. 326. 3 VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. s.289.
2
6
Klasifikace mentální retardace Česká Republika používá při klasifikaci mentálního postižení 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí, vypracovanou Světovou zdravotnickou organizací (WHO), v roce 1992.4 Bazalová5 dle ní rozdělila mentální retardaci na: A) Druh postižení F 70-79 Mentální retardace (dále jen MR) B) Stupeň postižení F 70 Lehká mentální retardace (IQ 69-50) F 71 Středně těžká mentální retardace (IQ 49-35) F 72 Těžká mentální retardace (IQ 34-20) F 73 Hluboká mentální retardace (IQ 19 a méně) F 78 Jiná mentální retardace: Stanovení stupně MR je nesnadné pro přidružené, senzorické, somatické postižení, těžké poruchy chování, pro autismus. F 79 Nespecifikovaná mentální retardace: Je určeno, že jde o MR, ale pro nedostatek znaků nelze jedince přesně zařadit. C) Typ postižení •
Eretický (dráždivý, nepokojný)
•
Torpidní (apatický, strnulý)
•
Nevyhraněný
Dobrovolská Macháček, Šmahel6 dále uvádějí, že se někdy přidružuje ještě čtvrtý znak, který určuje rozsah přidruženého onemocnění. Těmito znaky jsou: F 7x.0 – žádné nebo minimální postižení chování F 7x.1 – výrazné postižení chování vyžadující pozornost nebo léčbu F 7x.8 – jiná postižení chování F 7x.9 – bez zmínky o postižení chování.
4
Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace. Praha: Portál, 2000. s. 25.
5
Srov. BAZALOVÁ, B., Psychopedie. In PIPEKOVÁ, J., Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 271-272. 6
Srov. DOBROVOLSKÁ, M., MACHÁČEK, M., a ŠMAHEL, I., Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky a patopsychologie. Masarykova univerzita, fakulta pedagogická, 1991. s. 33, 34.
7
Tab. 1 Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace7
Lehká mentální retardace IQ 50-69
Označuje se jako slabomyslnost, lehká mentální subnormalita, lehká oligofrenie, debilita.8 Do tří let se jejich postižení výrazně neprojeví, až na zpomalený psychický vývoj. Později se projeví jejich malá slovní zásoba, problémy v učení, vadami řeči, omezenou schopností logického myšlení apod. Většina těchto osob je schopna v dospělosti pracovat, navazovat a udržovat dobré sociální vztahy a být prospěšnými členy společnosti.
Středně těžká mentální retardace IQ 35-49
Dříve označována jako imbecilita, středně těžká mentální subnormalita, středně těžká oligofrenie.9 Projevuje se značně opožděným vývojem v dětství ( v chůzi, řeči myšlení). Mohou dosáhnout určitého stupně nezávislosti. Potřebují vyšší podporu společnosti pro zvládání života a práce.
Těžká mentální retardace IQ 20-34
Dřívější názvy byly imbecilita, těžká mentální subnormalita, těžká oligofrenie.10 Projevuje se podobně jako u středně těžké MR, ale výrazněji. Tyto děti potřebují neustálou pomoc a podporu.
Hluboká mentální retardace IQ 19 a méně
Dřívější termíny pro tento stupeň postižení byly idiocie, hluboká mentální subnormalita, hluboká oligofrenie.11 Tito jedinci nejsou schopni sebeobsluhy, jsou plně závislí na pomoci a péči druhé osoby. Chápání a komunikace je velmi jednoduchá, proto je těžké, až téměř nemožné změřit jejich IQ.
Jiná mentální retardace
Tato kategorie se používá tehdy, když je nemožné stanovit stupeň postižení pomocí běžných metod. Je to např. u dětí s těžkými poruchami chování, osob s autismem, či u jiných přidružených vad, jako u nevidomých, neslyšících, němých aj.
Nespecifická mentální retardace
Do této kategorie jsou zařazeni jedinci, u nichž je prokázaná MR, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit klienta do jedné z výše uvedených kategorií.
7
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika.Praha: Graga Publishiong, 2007, s. 114.
8
Srov. ZVOLSKÝ, P., Speciální psychiatrie. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 155.
9
Tamtéž, s. 155. Tamtéž, s. 155. 11 Tamtéž, s. 155. 10
8
1.3
Etiologie mentální retardace Příčiny mentálního postižení jsou velmi různorodé. Už od pradávna se lidé snaží
přijít na to, co způsobuje duševní nemoci. Filosofové se přikláněli k působení vyšší moci, astrologové k síle hvězd, mudrci k moci všeličeho. Až v 18. století Filip Pinel rozdělil mentální retardaci na vrozenou a získanou.12 Postupem technologií se však prokázalo, že má mentální retardace multifaktoriální charakter, což znamená, že k jejímu vzniku přispívá více faktorů. Dále můžeme vlivy působící na vznik mentální retardace rozdělit na: 1. Exogenní vlivy Bazalová13 tyto vlivy dále rozdělila podle toho v jakém období života vznikly, a to na: a) Prenatální – před narozením Jde o infekce matky, špatnou výživu, působení toxinů, úrazy matky apod. b) Perinatální - v období porodu a bezprostředně po něm Protrahovaný porod, hypoxie plodu, klešťový porod apod. c) Postnatální - po porodu, do 2 let dítěte Infekce novorozence, záněty mozku, úrazy, špatná výživa a podobně. Zvolský14 do těchto exogenních vlivů zařadil rovněž i: o Sociální faktory – je způsobena sociokulturní deprivací v rodině. Odráží se od výchovy v nižších sociálních vrstvách, spjatých s špatným materiálním zabezpečením a nestabilními rodinnými vztahy. To vše vede k tomu, že dítě, přestože by mohlo být inteligenčně v pásmu průměru, není dostatečně motivováno a jeho schopnosti nejsou rozvíjeny, čili samo tzv. zakrní.
12
Srov. ZVOLSKÝ, P., Speciální psychiatrie. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 157. Srov. BAZALOVÁ, B., Psychopedie. In PIPEKOVÁ, J., Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 271. 14 Srov. ZVOLSKÝ, P., Speciální psychiatrie. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 160.
13
9
2. Endogenní vlivy Zvolský15 uvádí jako nejčastější příčinu mentální retardace, z endogenních vlivů, tyto faktory: a) Dědičnost – intelektové schopnosti dítěte jsou výsledkem průměru intelektu rodičů. Což je většinou případ dětí s lehkou mentální retardací. Metabolické poruchy a jiné abnormality se vyskytují zřídka. b) Specifické genetické příčiny – do této skupiny řadí: •
Dominantně
podmíněné
–
jsou
velmi
vzácné,
patří
sem
např. fakomatósa nebo neurofibromatósy. •
Recesivně podmíněné – je to největší skupina z těchto specifických genetických poruch a zahrnuje fenylketonurii, galaktosemii apod.
•
Podmíněné poruchou pohlavních chromozomů – vyskytuje se více u mužů a jedná se o trizomii pohlavních chromozomů. Zde řadíme dvě onemocnění: Klinefelterův syndrom (XXXY), který se vyskytuje u chlapců a Turnerův syndrom (XO), který postihuje výhradně ženy. Tyto syndromy bývají spojeny s normální inteligencí nebo lehkou mentální retardací.
•
Podmíněné chromosomovými abnormalitami – nejznámější je Downův syndrom, který je z 95 % způsoben trizomií 21. chromosomu. Děti s tímto syndromem se pohybují v rozmezí lehké až středně těžké mentální retardace.
c) Nespecificky podmíněné poruchy – Neobjasněná příčina mentální retardace bývá asi v 15 až 30 % případů.16 Renotierová17 dále uvádí další dvě hlediska příčin mentální retardace a to: a) Hledisko akceptující dědičnost a více či méně podceňuje vnější vlivy. b) Hledisko zdůrazňující především vlivy prostředí a nezohledňují vlivy genetické.
15
Srov. ZVOLSKÝ, P., Speciální psychiatrie. Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 158.
16
Srov. PIPEKOVÁ, J., Pedagogika osob s mentálním postižením – psychopedie. In VÍTKOVÁ, M., Integrativní speciální pedagogik., Praha: Univerzita Karlova, 2001. s. 295. 17 RENOTIEROV, M., LUDVÍKOVÁ.L., Speciální pedagogika, Olomouc: univerzita Palackého, 2003, s.159.
10
1.4
Diagnostika mentální retardace Jestliže je mentální postižení definováno slovy: „Postihuje jedince ve všech
složkách osobnosti – duševní, tělesné, sociální“, jak to charakterizovala Bazalová18, pak bychom také měli předpokládat komplexní přístup v diagnostice. Proto je nezbytné, aby se na procesu rozpoznání postižení podíleli nejen pediatři a psychiatři, ale rovněž psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci, popřípadě jiní odborníci. Tento komplexní přístup je nezbytný pro správné stanovení diagnózy a případnému předcházení zaměnění mentální retardace za jiné postižení. Valenta19 přiblížil několik stavů, které mohou být za mentální postižení neprávem považovány, a to jsou: smyslové vady, především sluchové poruchy řeči (dysfazie, mutismus aj.) ADHD, ADD syndrom psychická či kulturní deprivace syndrom CAN (týraného a zneužívaného dítěte) duševní poruchy typu pervazivní vývojové poruchy, popř schizofrenie Velký pokrok v diagnostice vidí Černá, Novotný a Stejskal20 po roce 1905 zavedením Binetovy stupnice inteligence. Kern21 dále dodává, že „Binet vyhledal úkoly různého druhu (pro porozumění řeči, početní rychlost atd.). Každý testovaný výkon měl být provázán s průměrnou úspěšností ostatních dětí stejného věku. Úkoly tedy bylo možné seřadit podle věku (úkoly, které vyřeší dítě tříleté, čtyřleté atd.). Z úspěšně vyřešených úkolů celého testu lze určit výkon průměrně inteligentního dítěte určitého věku.“
18
Srov. BAZALOVÁ, B., Psychopedie. In PIPEKOVÁ, J., Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 269. 19 Srov. VALENTA, M., Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. s. 67. 20 Srov. ČERNÁ, M., NOVOTNÝ, J., a STEJSKAL, B., aj., Kapitoly z psychopedie. Praha: Univerzita Karlova, 1995, s. 24. 21 KERN, H., Přehled psychologie. Praha: Portál, 2006. s. 91-92.
11
Slowík22 definuje IQ (inteligenční kvocient) jako „poměr mentálního a fyzického věku“. Pro výpočet hodnoty IQ platí následující vzorec:
IQ = mentální věk /chronologický věk x 100
Což znamená, že pokud se osmnáctileté dítě rozumově projevuje na úrovni devítiletého, bude jeho IQ 50, což odpovídá dolní hranici lehkého stupně mentální retardace.23 Avšak Švarcová24 přiznává, že tato stupnice v konečném důsledku vypovídá málo o celkové inteligenci jedince a zdůraznila, že naměřené hodnoty nemusí být vždy objektivní. Přišla na to, že se hodnoty při opakovaném měření IQ mění. Příčinu vidí v momentálních dispozicích testovaného, v kvalitě testu a ve formování otázek. Proto je nezbytné opakované měření inteligenčního výkonu, aby se předešlo mylné diagnostice, která by pro dítě mohla znamenat přecenění nebo naopak podcenění jeho schopností a dovedností. Jak zmiňuje Přinosilová In Hanák25, u dětí s těžkou mentální retardací jde jen těžko změřit inteligenční kvocient, proto se v těchto případech používají zejména vývojové škály. Mimo nich se berou v úvahu i anamnestické údaje, výsledky pozorování, popřípadě se dětem s kombinovanými vadami upravují dané metody, aby šly použít v praxi (příkladem je alternativní komunikace, úprava polohy, zvětšení písma v testu apod.). Rovněž existuje několik škál, podle kterých se tyto děti hodnotí. Selikowitz26 zmiňuje dvě: a) Mentální věk (škála): Je dán vývojovou úrovní dítěte a srovnává se s vývojovou úrovní jiných dětí určitého věku. b) Inteligenční škála: Je stanovena pomocí inteligenčních testů.
22
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika. Praha: Graga Publishiong, 2007. s. 113. Tamtéž. 24 Srov. ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace. Praha: Portál, 2000. s. 31. 25 Srov. PŘINOSILOVÁ, D., Současná situace v oblasti diagnostikydětí s postižením. In HANÁK. P., Diagnostika a edukace dětí a žáků s těžkým zdravotním postižením. Praha: Institut pedagogickopsychologického poradenství ČR, 2005. s.6. 26 Srov. SELIKOWITZ, Mark. Downův syndrom. Praha: Portál, 2005. s.123. 23
12
Přinosilová27 dále zmiňuje následující hodnotící škály: a) Vinelandská škála sociální zralosti: Hodnotí adaptivní chování, má osm oblastí (soběstačnost
v jídle,
oblékání,
samostatnost,
zaměstnání,
komunikace,
motorika a sociální začlenění). b) Günsburgova škála: Je zaměřena pouze na 4 oblasti (samostatnost, komunikace, socializace, zaměstnání). c) Škály funkční nezávislosti: Týkají se těchto oblastí (sebeobsluha, tělesná čistota, pohyb, chůze, komunikace, sociální porozumění). Kromě testů inteligence a vývojových škál, se používají i jiné diagnostické metody. Valenta, Müller28 uvádějí tyto klinické diagnostické prostředky: a) Anamnéza (rodinná, , zdravotní, výchovná, vývojová, rodová). b) Pozorování
(krátkodobé
x
dlouhodobé,
přímé
x
nepřímé,
standardizované x volné, molekulární x molární). c) Rozhovor (volný, řízený, či kombinovaný). d) Dotazník (nevhodný u dětí s mentální retardací). e) Analýza produktů činností (analýza písma, analýza her, analýza kresby). f) Případová studie (kasuistika). Valenta, Müller29 také popisují testovací metody, které mají odhalit specifické vlastnosti klienta, mezi tyto metody řadíme: 1. didaktické testy – jsou zaměřeny na výsledky školního učení 2. sociometrické testy – měří úroveň sociálních vztahů 3. psychodiagnostické metody – používají se tyto metody a) testy inteligence b) vývojové škály c) testy specifických schopností, dovedností, funkcí
27
Srov. PŘINOSILOVÁ, D., Současná situace v oblasti diagnostikydětí s postižením. In HANÁK. P., Diagnostika a edukace dětí a žáků s těžkým zdravotním postižením. Praha: Institut pedagogickopsychologického poradenství ČR, 2005. s.6. 28 Srov. VALENTA, M., a MÜLLER, O., Psychopedie Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. s. 57-83. 29
Tamtéž.
13
1.4
Terapie mentálního postižení Terapie vybízí k myšlence, že jde o proces vedoucí k plnému uzdravení jedince,
což u klientů s mentálním postižením nemůžeme očekávat. Vymětal30 zmiňuje, že je slovo terapie odvozeno z řeckých pramenů od „therapón“, což znamená sloužit, pečovat a v přeneseném významu i léčit. Je zřejmé, že je tento výraz nejvíce spjat s medicínou. Proto musíme zmínit, že terapie v souvislosti s mentálním handicapem je záležitostí spíše pedagogů, psychologů, sociálních pracovníků a rodiny než lékařů. Přestože i ti jsou v terapeutickém procesu o takto postiženého jedince nezbytní. Léčba v této souvislosti slouží spíše k podpoře a rozvíjení schopností a dovedností daného jedince. Vágnerová31 léčbu rozdělila na: 1) Farmakoterapie: používá se např. u poruch chování nebo k zlepšení pozornosti. 2) Psychoterapie: Plháková32 ji definuje jako empirický vědní obor používající
psychologické
metody
k zmírnění
duševních
problémů. 3) Práce s rodinou: i rodiče postižených dětí potřebují pomoc, do stresu je dostává jen fakt, že jejich dítě je handicapované, že mu nemohli dát to nejcennější a to zdraví. Za tímto účelem se aplikuje rodinná terapie, popřípadě se scházejí skupiny rodičů mentálně postižených dětí. 4) Socioterapie: pomáhá jedinci začlenit se do společnosti (např. při hledání profese). Může mít charakter sociálních dávek, pomoc osobního asistenta, zařazení do stacionáře aj. 5) Speciálně pedagogická pomoc: poskytuje se již v raném věku díky rané péči, dále jsou k dispozici speciálně-pedagogická centra, denní stacionáře, speciální školy a jiné instituce. Tato pomoc má jediný cíl, rozvíjet schopnosti mentálně postiženého dítěte.
30
Srov. VYMĚTAL, J. Obecná psychoterapie. Praha: Grada Publishing, 2004. s. 19. Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. s. 315. 32 Srov. PLHÁKOVÁ, A., Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, 2007. s. 29. 31
14
Valenta33 zmiňuje kromě těchto metod i tzv. „uměleckou terapii“, která má za pomocí komunikace, učení a prožitku pozitivně ovlivnit myšlení jedince. Mezi tyto metody řadí: Dramaterapii, muzikoterapii, arteterapii, skupinovou výtvarnou činnost a biblioterapii.
33
Srov. VALENTA, M., a MÜLLER, O., Psychopedi, Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. s. 157-173.
15
2 SOCIALIZACE Člověk se narodí jako bytost, ale opravdovým člověkem se stává až výchovou a poznáváním nových věcí. O to jsou jedinci s mentálním postižením v nevýhodě. Jejich milý naivní přístup a dětská víra je nutí vidět svět jednodušeji a po svém. Nemají potřebu se dovídat nové vědomosti. Nechápou proč jsou války, hádky, spory. Většinou se nezajímají o politiku a nesnaží se držet krok s módou. Jejich pohled na svět je prostější než náš, ale asi i o to krásnější. Nemůžeme říci, že nejsou mentálně handicapovaní, kteří se naší společnosti snaží přizpůsobit a zařadit se mezi majoritní většinu, ale i pro ně je tato cesta obtížnější než pro zdravou populaci. Neboť i je společnost vidí jako příliš „nápadné“, ať je to v jejich chování, vzhledu a míře jejich odlišnosti.34 Už od nepaměti je známo, co je jiné, je divné. Snad i to vede k přesvědčení, že lidé s handicapem jsou považováni za nenormální. O to hůř, jedná-li se o mentální postižení. Lidé za tímto handicapem nevidí zranitelnou bytost, toužící po společnosti a po svých potřebách a pomoci. Ale vidí člověka, který s nimi neumí komunikovat, chová se nepřiměřeně a nespolečensky, snad proto je majorita považuje za nižší tvory bez názoru a bez práv. Tyto postoje pak přenášejí do svých rodin, na své děti. Tyto děti to přenášejí na své a ty na své a tak se točí nekonečný kruh, z kterého se jen těžko dostává. Svět nebude lepší, když jej budeme vidět černobíle a schovávat se za normy, které jsou striktně dány tím, jací jsme a pokud jsme jiní, tak nejsme normální. Je třeba rozšířit pojem normalita do hlubších sfér a nepozastavovat se nad tím, že ten má křivé zuby, ten je tlustý, ten zas hloupý, ale každý je jiný. Každý je svůj a berme to normálně, vidmě svět barevněji.
Socializace mentálně handicapovaných osob Socializace je dle Vágnerové35 „celoživotním procesem utváření a vývoje člověka ve společenskou bytost. Tento proces probíhá ve vzájemné interakci jedince a společnosti.“ 34 35
Srov. VÁGNEROVÁ, M., Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. s. 306. VÁGNEROVÁ, M., Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2004. s. 273.
16
Jak tvrdí Sekot36, člověk je od narození vystavován řadě vlivů, ať je to prostředí, výchova, názory víra, hodnotová hierarchie. To vše vytváří kulturní rámec, jenž modeluje naší osobnost. Dalo by se tedy říci, že je naše chování a vyjadřování ovlivněno tím, co nás obklopuje. To platí i o lidech s mentálním postižením. Kdo tvrdí, že se tito jedinci nedají vychovávat a formovat je na omylu. Míra úspěchu je samozřejmě dána hloubkou postižení, ale i u těžké mentální retardace jsou vidět pokroky
při
každodenní
péči.
Mentální
retardaci
nemůžeme
chápat
jako
nepřekonatelnou překážku při modelování osobnosti. Už jen fakt, že děti s tímto postižením vyrůstající v křesťanské rodině se umí modlit, Boha mají rádi a komunikují s ním jako se svým kamarádem, je důkaz, že se dají ovlivnit, dají se přivést na jistou cestu a dají se vést. Nebo chlapec s Downovým syndromem vyrůstající s otcem, který jej vede k společenskému chování a etiketě, se v restauraci chová daleko kultivovaněji než kdejaký jiný host. Ví na co jsou všechny příbory, jeho vyjadřování je vytříbené bez vulgarismu a nadávek. Kdo tvrdí, že je to naučené chování je na omylu. Nebo alespoň na částečném omylu. Protože, kdo se neučí od svých rodičů a od okolí? I já mohu říci, že je mé chování naučené z rodiny a nebudu lhát, ale já tomu říkám výchova. I děti s handicapem přebírají zlozvyky a návyky od okolí a to už od útlého věku. Stejně jako u nás platí, že v čím útlejším věku jsou neduhy ukotveny v podvědomí, tím hůře se jich v pozdějším věku zbavujeme. Proto je důležité, aby tyto návyky byly co nejzdravější, ať nemáme potřebu se jich zbavovat.
2.2. Průběh socializace Sekot37 proces socializace vidí jako osvojování si norem a hodnot spjatých spolu s biologicko-sociálně-psychickým systémem. U mentálně postižených osob je tento proces odlišný než u intaktní populace. Tito jedinci mají problémy s navazováním vztahu i se samotnou komunikaci. Což mnohdy vede k neporozumění a neadekvátním reakcím společnosti na tyto jedince.
36 37
Srov. SEKOT, A., Sociologie v kostce.Brno: Paido, 2004. s. 26. Tamtéž. s. 34.
17
Pipeková38 popsala osm vývojových etap života mentálně postiženého jedince, které mají vliv na jeho socializaci. 1) Novorozenecké období: (do 1 měsíce po porodu). Schopnost vývoje jedince je závislá na stupni postižení. Allen, Marotz39 v tomto období zdůrazňují potřebu dítěte cítit se v bezpečí. Již v tomto období lze diagnostikovat určité odchylky, které většinou vedou k odlišnému vývoji a to je např. hydrocefalus, mikrocefalus, chromozomální aberace. 2) Kojenecký věk: (od 1 měsíce do roku života). Mentální retardace se projevuje zpomalením psychického a tělesného vývoje, který je v tomto období pro zdravé děti význačný. Monatová40 rovněž uvádí, že se tomto věku začínají vytvářet elementární mravní návyky, které patří do vývoje osobnosti. Čím je postižení závažnější, tím se dříve projeví. Dítě s těžkou a hlubokou mentální retardací lze diagnostikovat již v tomto období. 3) Období batolete: (od 1 do třetího roku života). V tomto období dochází k markantním změnám v psychické sféře, prohlubuje se v oblasti chování a prožívání. Děti v pásmu lehké mentální retardace se v tomto období opožďují o rok až o rok a půl. Nejeví zájem o své okolí, jsou málo zvídavé a zcela závislé na druhé osobě.41 4) Předškolní období: (od 3 do 6 let). Havlík a Koťa42 toto období charakterizují jako počátky verbálního dorozumívání a navozování prvních sociálních vazeb. Děti s mentální retardací mají problémy v navazování sociálních vztahů. Jejich komunikace je spíše na neverbální úrovni, než na té verbální. Pipeková43 uvádí, že je právě toto období důležité k stanovení diagnózy. Na základě určení stupně postižení se nastíní prognóza vývoje dítě a návrh rodičům na typ školského zařízení , které je vhodné pro plnění jeho povinné školní docházky.
38
Srov. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006.
39
Srov. ALLEN, K.E., a MAROTZ, L.R., Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. Praha: Portal, 2005. s. 51. 40
Srov. MONATOVÁ, L. Speciálně pedagogická diagnostika z hlediska vývoje dětí. Brno: Paido, 2000. s. 43-43. 41 Srov. PIPEKOVÁ, J., Osoby s mentálním postižením ve světě současných edukativních trend. Praha: Portál, 2002. s. 69. 42 Srov. HAVLÍK, R., KOŤA. J. Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002. s. 48. 43 Srov. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 289.
18
5) Období školního věku: (6 až 15 let). Havlík a Koťa44 definuje tento věk jako formování vrstevnických vztahů a učení se respektovat pravidla skupiny. Vznikají první vrstevnické vztahy a učí se zodpovědnosti. Pro tyto děti již není jedinou autoritou otec nebo matka, ale uznávají učitele a později vrstevníky. Budují si postavení ve skupině. Záleží jim na názoru spolužáků. Mentálně postižení se však od své rodiny neodpoutávají, ba co víc, jsou na ni stále více závislí. Pipeková45 zmiňuje, že čím je postižení těžší, tím je vazba na rodinu silnější. Fyzické zrání je v rozporu s intelektovým a takové dítě neumí přijmout nové sociální role, které okolní prostředí vyžaduje. V tomto období dochází k prvním vážnějším poruchám v procesu socializace. Vztah s vrstevníky zůstává infantilní. Možnosti dalšího vzdělávání např. na střední škole se odvíjí od stupně postižení. Pokud je dítě s mentálním postižením schopno dalšího vzdělávání, je to pozitivní další životní vývoj, a to zejména po stránce sociálních vazeb, interakcí a pracovního uplatnění. 6) Adolescence: (od 15 let přibližně do 21 let). Toto období se dá rovněž definovat jako přechod do dospělosti. U zdravých dětí dochází k plnému fyzickému a psychickému rozvinutí. U mentálního postižení je to opět závislé na stupni postižení. Osoby s lehkou mentální retardací jsou schopny vyučit se, najít si práci, navázat obstojné sociální vazby a dokonce založit rodinu. Osoby v pásmu středně těžké mentální retardace práci hledají obtížněji. Pro ně jsou ideální chráněné dílny a podporované zaměstnání s asistenční pomocí. Osoby s těžším postižením jsou pak závislé plně na pomoci okolí.
Pipeková46 chválí přístup
dnešní doby, který se snaží o normalitu života osob s mentálním postižením tak, aby se co nejvíce podobal intaktní společnosti.Velmi problematická je oblast sexuálních potřeb těchto mentálně postižených osob, která je ještě dnes velkým tabu i pro jejich rodiče. Tyto pudy neminou v období adolescence ani mentálně handicapované. A protože je o tomto problému nikdo nepoučí, jsou často obětí sexuálního zneužívání. Proto by měla školská zařízení, edukující tyto osoby do svých osnov zařadit sexuální výchovu. 7) Dospělost: Je charakterizována, osamostatněním se, získáním práce, založením rodiny, prostě žití vlastního života. Je pochopitelné, že o to samotné se snaží 44
Srov. HAVLÍK, R., KOŤA. J. Sociologie výchovy a školy. Praha: Portál, 2002. s. 48. Srov. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 290. 46 Tamtéž.
45
19
i lidé s mentálním postižením, především v lehčím pásmu tohoto postižení. U mnoha z nich je to možné, zvlášť když je podporuje rodina, přátelé a hlavně stát. Ale je mnoho takových, kteří se osamostatnit nemohou. Jsou to především lité s těžším stupněm mentálního handicapu. Proto by se měla poradenská zařízení více věnovat právě tomuto období postižených osob a hledat možnosti a východiska, jak jejich život zkvalitnit a přiblížit normalitě. 8) Stáří: Společností je toto období bráno jako problémové, mnohdy až negativní. Senioři i bez postižení jsou už díky samotnému stáři izolováni a často se snižuje jejich sociální status. V této etapě mentálně postižení mezi svými vrstevníky již tak „nevyčnívají“, dalo by se říci, že už mezi ně, díky nemocem stáří, zapadají. Na svou sociální roli jsou mnozí z nich již zvyklí, neboť získali invalidní důchod už v mládí. Jsou zvyklí na izolovanost i samotu. O to je smutnější, že mají výhodu v období, kdy intaktní společnost je na konci sil. V období, které je bráno negativně, na které se lidé příliš netěší. Nás toto období teprve čeká a bude trvat krátce, ale mentálně postižení v tomto období žijí celý život.47
2.3. Sebepojetí mentálně postižených osob Vágnerová48 definuje sebepojetí jako komplexní obraz vlastního já, je to představa o sobě samém. Z toho vyplývá i postoj k sobě samému, tj. sebehodnocení, sebedůvěra, sebeláska. Vývoj sebehodnocení je ovlivněn motivací a výchovou. Pipeková49 zdůrazňuje vliv protikladných výchovných vlivů v rodině a ve škole. Tvrdí: „Zvýšené sebehodnocení souvisí s celkovým nedostatečným intelektuálním rozvojem, je projevem celkového emocionálního zabarvení hodnocení i sebehodnocení a je projevem celkové nezralosti osobnosti.“ Dále uvádí sklony mentálně retardovaných dětí k nerealisticky nízké nebo naopak k nerealisticky vysoké aspiraci. Vysvětluje to snahou těchto dětí vyhnout se úkolům, obavám z nezdaru, ze selhání, z těchto pocitů pak vyplývá nízká aspirace.50 Doležel, Vítková51 rovněž uvádí velké citové změny v pojímání nejen sebe, 47
Srov. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 290. Srov. VÁGNEROVÁ, M., Základy psychologie. Praha: Karolinum, 2004. s. 255. 49 PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. s. 304. 50 Tamtéž. 51 Srov. DOLEŽEL, R., VÍTKOVÁ. M. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Brno: Paido, 2007. s.100. 48
20
ale i okolí. Většinou jejich citové reakce neodpovídají podnětu. Bezvýznamná narážka může přivodit silný prožitek. Nebo naopak na hrubosti a netaktnosti mohou reagovat pasivně až povrchně. Sebehodnocení a sebepojetí se odvíjí od jejich specifických vlastností. Švarcova52 popisuje tyto: •
zpomalené chápaní, jednoduchost a konkrétnost úsudků
•
snížená schopnost až neschopnost komparace a vyvozování logických vztahů
•
snížená mechanická a zejména logická paměť
•
těkavost pozornosti
•
nedostatečná slovní zásoba a neobratnost ve vyjadřování
•
porucha vizuomotoriky a pohybové koordinace
•
impulzivita, hyperaktivita nebo celková zpomalenost chování
•
citová vzrušivost
•
sugestibilita a rigidita chování
•
nedostatky v osobní identifikaci a ve vývoji „já“
•
opožděný psychosexuální vývoj
•
nerovnováha aspirací a výkonů
•
zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí
•
porucha v interpersonálních skupinových vztazích a v komunikaci;
•
snížená
přizpůsobivost
k
sociálním
požadavkům
a
některým
dalším
charakteristickým znakům
2.4. Průběh integrace mentálně postižených jedinců Doležel, Vítková53 definují integraci jako „začlenění, či spojení určitých částí v celek.“ Dalo by se říci, že je to nejvyšší stupeň socializace a zároveň stav, kdy se zdravotně postižený jedinec vyrovnal se svou vadou, žije a spolupracuje s nepostiženými, prokazuje výkony, které intaktní společnost považuje za rovnocenné a potřebné.
52
Srov. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. Praha: Portál, 2006. s. 35.
53
DOLEŽEL, R., VÍTKOVÁ. M. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Brno: Paido, 2007. s. 90.
21
Slowík54 integraci dále dělí dle oblastí, do kterých zasahuje a to na: a) Sociální integrace Je rovnoprávné začlenění člověka do společnosti, týká se každého člena společnosti. Sjednocení majoritní a minoritní společnosti. b) Školská integrace Jde o zařazení dětí s handicapem do běžných škol, případně běžných tříd. c) Pracovní integrace Jde o zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností, projekty podporovaného zaměstnání, chráněné dílny apod. d) Společenská (komunitní) integrace Jedná se o bezbariérové bydlení, sociální pomoc a podpora samostatného způsobu života. Slowík55 poukazuje na příchod nového trendu začleňování handicapovaných osob do společnosti, který se nazývá inkluzivní přístup. Ten přesně charakterizuje: „ Jsou tedy osoby s postižením zapojeny do všech běžných činností jako lidé bez postižení.“ Můžeme říci, že inkluze je integrace bez předchozí segregace. Čili je výše než integrace.
2.5. Možnosti inkluzivního začlenění mentálně handicapovaných osob
Mentální postižení je společensky nejméně přijatelné postižení. Lidé s těžšími formami postižení ještě donedávna pociťovali na vlastní kůži různé projevy segregace. A ani v současnosti nemůžeme tvrdit, že nastal výrazný pokrok ve vnímání a postoji k těmto jedincům. Minulost se vyznačovala tím, že lidé s těžkou a hlubokou mentální retardací, byli výhradně v ústavní péči, kde je můžeme většinou naleznout i dnes.56 Naše politika a sociální služby bohužel ještě nejsou na takové úrovni, aby podporovaly rodiny vychovávající tyto děti a byly jim oporou v těžkých chvílích. Až jednou někdo spočítá náklady ústavní a rodinné péče a přičte k nim následky jednotlivých výchov, dojde k názoru, že je pro děti s mentálním handicapem nejen výhodnější aby vyrůstaly 54
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika. Praha: Graga Publishiong, 2007. s. 32. Tamtéž. 56 Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika. Praha: Graga Publishiong, 2007. s. 118-119. 55
22
v rodinném prostředí, ale je to i ekonomicky úspornější. Snad pak nastane doba, kdy budou ústavy sociální péče (přejmenovány zákonem č. 108/2006Sb. na domovy pro osoby se zdravotním postižením)57 prázdné a rodiny s handicapovanými dětmi šťastné. Do té doby se budeme muset spokojit s péčí, která je poskytovaná nyní. Valenta, Müller58 sestavili podmínky , za kterých by byla možná kvalitní integrace osob s mentálním postižením: 1. nutnost společenské podpory rodinám s mentálně postiženým členem (sociální příspěvky) a. střediska rané péče b. pedagogicko-psychologické poradny c. speciálně pedagogická centra 2. v případě potřeby zajistit náhradní rodinnou či ústavní péči a. domovy pro osoby se zdravotním postižením s denním pobytem s týdenním pobytem s ročním pobytem b. chráněné bydlení 3. nutnost zajistit výchovu a vzdělání těmto osobám, základní školy speciální základní školy praktické základní školy třídy pro žáky se zdravotním postižením v běžné základní škole 4. nutnost adekvátní profesní přípravy a. Profesní příprava odborná učiliště
57 58
Srov. SLOWÍK, J., Speciální pedagogika. Praha: Graga Publishiong, 2007. s. 118-119 Srov. PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. s. 279.
23
praktická škola b. Další vzdělávání večerní školy kurzy k doplnění vzdělání59 5. umožnit smysluplné, zájmové aktivity a pracovní uplatnění chráněné dílny dílny pracovní terapie podporované
zaměstnání
(s
osobní
asistencí)60 6. umožnit pobyt v samostatné domácnosti, doporučuje se vybrat lokalitu blízkou místu, kde vyrůstali61 Snad jednou přijde doba, kdy se mentálně postižený člověk bude v naší společnosti cítit jako člověk. Ne jako „bezcenná věc“, jak řekl jeden chlapec s Downovým syndromem. I on se ptal: „Proč jsou lidé tak zlí, když já jsem hodný?“ Odpověděla mu jeho matka: „Protože jsou jiní. Jako ty nerozumíš jim, tak ani oni nerozumí tobě.“ Jednou snad z našich myslí vymizí pojem JINÝ a bude už jen stejný…
59
Srov. Tamtéž. s. 282-283.
60
DOLEŽEL, R., VÍTKOVÁ. M. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Brno: Paido, 2007. s. 96. 61 Srov. VALENTA, M., a MÜLLER, O., Psychopedie, s. 234.
24
3 ZJIŠŤOVÁNÍ NÁZORŮ VEŘEJNOSTI NA SOCIALIZACI MENTÁLNĚ POSTIŽENÝCH OSOB Dnešní společnost je více otevřena novým postupům, touží po nových poznatcích a tak se dostávají do popředí i předem tabuizovaná témata jako je i mentální retardace. S dobou se mění i postoje a chování k těmto lidem. Proto jsme se rozhodli uskutečnit výzkum, který bude zaměřen na analýzu postojů a názorů, tří po sobě jdoucích generací, na začlenění mentálně postižených osob v naší republice.
3. 1 Cíle práce, hypotézy Cílem výzkumné činnosti bylo:
1. Zjistit, jaké jsou postoje a názory jednotlivých generací na socializaci mentálně postižených osob.
2. Zjistit jak jsou jednotlivé skupiny ochotny pomoci těmto lidem při začlenění do společnosti.
3. Zhodnotit názory jednotlivých skupin vůči mentálně handicapovaným lidem.
Hypotézy:
H1 Příslušníci generace osob nad 60 let budou projevovat větší lítost a soucit k osobám s mentálním handicapem.
H2 Z daného vzorku osob jsou příslušníci střední generace nejvíce motivováni pomoci mentálně postiženým lidem. H3 Předpokládáme, že více než 50 % dotázaných se setkalo na veřejnosti s ponižováním či ubližováním mentálně postižených osob.
25
3.2.
Metodika výzkumu Výzkum jsme uskutečnili v Severomoravském a Jihomoravském kraji. Trval od
listopadu 2007 do února 2008. Jak již bylo řečeno byly hodnoceny tři vzorky populace. Jako první skupina byli vybráni jedinci do šestnácti let. Druhá skupina byla tvořena lidmi od 20 do 59 let a třetí skupinou se stali lidé starší šedesáti let. Pro výzkumné šetření byla použita kvantitativní metoda. Jako hlavní technika bylo využito předběžné a vlastní výzkumné dotazníkové šetření. Předběžné šetření bylo provedeno v listopadu na vzorku 15 osob, které jsme do vlastního průzkumu nezařazovali. Po vyhodnocení nedostatků předběžného dotazníku byl sestaven konečný dotazník, který obsahoval 17 otázek. (Příloha č. 2) Jednotlivé otázky se vztahovaly k názorům na socializaci mentálně postižených lidí, k tomu jak je respondenti sami přijímají a jak by jim případně chtěli nebo mohli pomoci. Dotazníky jsme distribuovali osobně nebo prostřednictvím e-mailu. První respondenti ve věkové kategorii do 16ti let byli žáky ZŠ v Opavě a
ZŠ v Brně.
Prostřední věkovou skupinu jsme oslovili prostřednictvím e-mailu nebo dopisu. Byli to především rodiče dotazovaných žáků ze základních škol v Brně, Opavě a okolí. Poslední skupinu respondentů v seniorském věku jsme oslovili osobně v domově s pečovatelskou službou v Brně a v domově důchodců na Ostravsku. Každá skupina byla tvořena čtyřiceti lidmi. Dohromady tedy průzkumný vzorek činil 120 osob.
Dotazníková metoda
Dotazník obsahoval 17 otázek. V první části byl zaměřen na získávání osobních informací o respondentech, týkající se pohlaví, věku a zaměstnání. Druhá část je zaměřena na vlastní názory, postoje a na zkušenosti s mentálně postiženými jedinci. V poslední části se ptáme respondentů na možnosti pomoci a podpory takto postiženým lidem. Uzavřených otázek bylo v dotazníku čtrnáct. Otevřené byly tři. Dotazník byl zpracován univariační analýzou. Což znamená, že jednotlivé otázky byly analyzovány podle jednotlivých odpovědí. Odpovědi byly zpracovány do tabulek a doplněny grafy. 26
Důvody proč jsem si vybrala dotazníkovou metodu jsou dva a to rychlý a ekonomický sběr dat. Je však nutné zmínit i nevýhody, což je možnost uvedení nepravdivých dat, či neporozumění otázky respondentem, vedoucí k zavádějící odpovědi.
27
3.3
Vlastní výzkumné šetření Z celkového počtu 160 rozdaných dotazníků se vrátilo zpět 122, z čehož jsme
museli dva vyřadit pro neúplnost dat a rovněž pro lepší přehlednost ve vyhodnocování. Dané dotazníky jsme rozdělili do tří skupin podle věku respondentů. Každá kategorie obsahuje 40 dotazníků.
Analýza otázek č. 1 a 2:Pohlaví, věk.
Tabulka č. 2: Věk a pohlaví respondentů Absolutní četnost Muž
do 16 let
Relativní četnost
Žena
Muž
Žena
Celkem Absolutní četnost
Relativní četnost
19
21
51,35 %
25,30 %
40
33,33 %
8
32
21,62 %
38,55 %
40
33,33 %
nad 60 let
10
30
27,07 %
36,15 %
40
33,33 %
Celkem
37
83
100,00 %
100,00 %
120
100,00 %
od 20 do 59 let
Z tabulky vyplývá, že se našeho průzkumu zúčastnilo 19 mužů a 21 žen do šestnácti let. Ve věkové kategorii mezi 20 a 59 roky bylo pouze 8 mužů a 32 žen. Ve skupině nad 60 let dotazník vyplnilo 10 mužů a 30 žen.
Graf č. 1: Věk a pohlaví respondentů
Žena Muž
40 35 30 25 20 15 10 5 0
21 32
30
8
10
19
do 16 let
od 20 do 59 let
28
nad 60 let
Analýza otázky č. 4: Jak často jste v kontaktu s mentálně postiženým člověkem?
Tabulka č. 3: Četnost kontaktů s mentálně postiženým jedincem Absolutní četnost Relativní četnost Celkem Od 20 Do 16 nad Od 20 do do 59 Do 16 let nad 60 let Abs.č. Rel.č. let 60 let 59 let let
Denně
3
8
0
7,50 %
20,00 %
0,00 %
11
9,17 %
Týdně
3
3
0
7,50 %
7,50 %
0,00 %
6
5,00 %
Občas
7
8
14
17,50 %
20,00 %
35,00 %
29
24,17 %
Zřídka
26
18
23
65,00 %
45,00 %
57,50 %
67
55,83 %
Ještě jsem se s ním nesetkal
1
3
3
2,50 %
7,50 %
7,50 %
7
5,83 %
Celkem
40
40
40 100,00 %
100,00 %
100,00 %
120
100,00 %
Tabulka číslo 3 člení jednotlivé skupiny osob podle toho, jak často jsou v blízkosti mentálně handicapovaného jedince. Z této tabulky tedy vyplývá, že většina respondentů, přesněji 55, 83 % z nich je s nimi v kontaktu zřídka. Na druhé místo uváděli občasný kontakt, a to především lidé nad 60 let, v 24, 17 % všech tázaných. 9, 17 % osob uvedlo, že jsou v kontaktu s mentálně indisponovanou osobou denně, z toho však nebyl ani jeden respondent ve věku nad 60 let. Lidí, kteří se ještě s mentálně postiženým člověkem nesetkali bylo 5,83%, o něco více než těch, kteří uvedli, že se s nimi vídají týdně, těch bylo přesně 5 % ze všech tázaných.
Graf č. 2: Četnost kontaktů s mentálně postiženým
40
1
3
3
35 30
26
nesetkal jsem se
18
23
25
Zřídka Občas
20
Týdně
8
15 10
7
3
5
3 3
8
Denně 14 0
0 Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
29
Analýza otázky č. 5: Litujete jedince s mentálním postižením?
Tabulka č. 4: Míra lítosti k MP osobám Absolutní četnost Do 16 let
Od 20 do 59 let
Relativní četnost
nad 60 let
Do 16 let
Od 20 do 59 let
Celkem
nad 60 Abs.č. let
Rel.č.
Ano
29
26
30
72,5 %
65 %
75 %
85
70,83 %
Ne
11
14
10
27,5 %
35 %
25 %
35
29,17 %
Celkem
40
40
40 100,0 %
100 %
100 %
120 100,00 %
Jak je patrné z tabulky číslo 4, převládá lítost (v 70,83 %) respondentů nad nelítostí (29,17 %) k mentálně postiženým lidem. Ukázalo se, že nejvíce tyto osoby litují lidé nad 60 let, nejméně pak střední věková kategorie mezi 20 a 59 lety.
Graf č. 3: Míra lítosti k MP osobám
29 % Ano Ne
71 %
30
Analýza otázky č. 6: Jaký názor máte na lidi s mentálním postižením?
Tabulka č. 5: Názor veřejnosti na mentálně handicapované Absolutní četnost Do 16 let
jsou lidé jako my s naší pomocí dovedou žít kvalitní život jsou to chudáci společnosti nějak neprospívají jsou to lidé s problémem Celkem
Relativní četnost
Od nad 20 do 60 let 59 let
Celkem
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Abs.č.
Rel.č.
2
6
11
5,0 %
15,0 %
27,5 %
19
15,83 %
31
29
25
77,5 %
72,5 %
62,5 %
85
70,83 %
4
4
0
10,0 %
10,0 %
0,0 %
8
6,67 %
2
0
4
5,0 %
0,0 %
10,0 %
6
5,00 %
1
1
0
2,5 %
2,5 %
0,0 %
2
1,67 %
40
40
40
120
100,00 %
100,0 % 100,0 % 100,0 %
Mínění respondentů by se dalo charakterizovat jako kladné. Převažoval názor, že jsou to lidé, kteří s naší pomocí mohou vést kvalitní život a to v 70,83%. 19 osob (15,83 %) uvedlo že jsou to lidé jako my. Pouze 6,67 procentům respondentů se jeví jako chudinky. Avšak se objevily i názory, že společnosti nějak neprospívají a to v 5%, tento názor nejvíce zaujímali lidé nad 60 let (4 respondenti) a adolescenti do 16 let (2 dotazování). 2 respondenti (1,67 %) uvedli, že jsou to lidé, kteří mají problém a je jim třeba pomoci.
Graf č. 4: Názor veřejnosti na mentálně handicapované
jsou lidé jako my 7%
5%
2%
s naší pomocí dovedou žít kvalitní život
16%
jsou to chudáci společnosti nějak neprospívají
70%
jsou to lidé s problémem
31
Analýza otázky č. 7: Myslíte si, že jsou takto handicapovaní lidé schopni zařadit se do naší společnosti?
Tabulka č. 6: Myslí si veřejnost že by se mohli MP zařadit mezi nás Absolutní četnost
Relativní četnost
Od 20 Do 16 nad do 59 let 60 let let
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Celkem
Abs.č.
Rel.č.
Ano
18
25
19
45,0 %
62,5 %
47,5 %
62
51,67 %
Ne
1
0
0
2,5 %
0,0 %
0,0 %
1
0,83 %
Zřídka
21
15
21
52,5 %
37,5 %
52,5 %
57
47,50 %
Celkem
40
40
40 100,0 % 100,0 % 100,0 %
120
100,00 %
Většina respondentů (51,67 %) se domnívá, že se lidé s mentálním postižením dovedou zařadit do naší společnosti. 57 (čili 47,5 %) tázaných odpovědělo, že zřídka a pouze jeden adolescent popírá, že by se někdy mohli lidé s mentálním handicapem zařadit mezi intaktní společnost.
Graf č. 5: Názor veřejnosti na možnost zařazení lidí s MP 40 35 30 Zřídka 25 Ne 20 Ano 15 10 5 0 Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Zřídka
21
15
21
Ne
1
0
0
Ano
18
25
19
32
Analýza otázky č. 8: Setkali jste se na veřejnosti s tím, že by někdo ponižoval nebo urážel mentálně postiženého člověka?
Tabulka č. 7: Setkali se respondenti s ponižováním a ubližováním MP jedinci? Absolutní četnost Do 16 let
Od nad 20 do 60 let 59 let
Relativní četnost Do 16 let
Celkem
Od 20 nad Abs.č. do 59 let 60 let
Rel.č.
Ano
20
13
8
50 %
32,5 %
20 %
41
34,17 %
Ne
20
27
32
50 %
67,5 %
80 %
79
65,83 %
Celkem
40
40
40
100 %
100,0 % 100 %
120
100,00 %
Z tabulky číslo 7 vyplývá, že se 65,83 % respondentů na veřejnosti s ubližováním a ponižováním mentálně postižených nesetkali. 34,17 % uvádějí opak. S ponižováním takto postižených lidí se nejvíce setkávali osoby do 16 let. Nejméně se pak setkávala seniorská skupina.
Graf č. 6: Setkali se respondenti s ponižováním a ubližováním MP jedinci?
nad 60 let
Od 20 do 59 let
8
32
13
20
Do 16 let 0%
20%
Ano Ne
27
20
40%
33
60%
80%
100%
Analýza otázky č. 9: Pokud ano, uveďte, prosím, jak MP ubližovali
Tabulka č. 8: Druhy ponižování a urážek, se kterými se respondenti setkali Absolutní četnost
Relativní četnost
Od 20 Do 16 nad do 59 let 60 let let
slovně ho ponižovali tělesně napadali dělali mu naschvály smáli se mu neuvedli Celkem
Do 16 let
Od 20 do 59 let
Celkem
nad 60 let
Abs.č.
Rel.č.
9
5
3
28,13 %
38,46 %
37,5 %
17
32,08 %
3
1
0
9,37 %
7,69 %
0,0 %
4
7,55 %
7
2
1
21,87 %
15,39 %
12,5 %
10
18,86 %
8
5
4
25,00 %
38,46 %
50,0 %
17
32,08 %
5
0
0
15,63 %
0,00 %
0,0 %
5
9,43 %
32
13
8
100,00 %
100,00 % 100,0 %
53 100,00 %
Z uvedených možností se nejvíce (32,08 %) objevovala odpověď, že osobu s mentálním postižením někdo slovně napadal nebo se mu smál. Na druhém místě respondenti uváděli, že byli v 18,83 % svědky toho, jak takovému člověku dělali naschvály. 7,55 % všech byli svědky tělesného napadání a to především respondenti z nejnižší věkové kategorie, čili do 16 let. Žádný příklad neuvedlo 9,43 % dotazovaných.
Graf č. 7: Druhy ponižování a urážek, se kterými se respondenti setkali
slovně ho ponižovali tělesně napadali
9% 32%
dělali mu naschvály smáli se mu neuvedli
32% 8% 19%
34
Analýza otázky č. 10: Napište, prosím, svou reakci na toto nevhodné chování k mentálně handicapovanému. Pokud jste se s takovým chováním nesetkal, napište jak si myslíte, že byste zareagovali.
Tabulka č. 9: Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se setkali s ubližováním MP člověku)
Absolutní četnost
nevšímal/a si toho zastal/a se postižené osoby zasmál/a jsem se celé situaci Bál/a jsem se cokoliv udělat neuvedli Celkem
Relativní četnost
Celkem
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Do 16 let
8
2
4
40 %
15,38 %
50,0 %
14
34,15 %
11
9
1
55 %
69,22 %
12,5 %
21
51,22 %
0
0
0
0%
0,00 %
0,0 %
0
0,00 %
1
1
3
5%
7,70 %
37,5 %
5
12,19 %
0 20
1 13
0 0% 8 100 %
7,70 % 100,00 %
0,0 % 100,0 %
1 41
2,44 % 100,00 %
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Abs.č.
Rel.č.
51,22 % respondentů, kteří se setkali s ponižováním mentálně postižené osoby uvádějí, že se mentálně postiženého zastali, z toho toto nejčastěji uváděli adolescenti. 34,15 % dotázaných si dané situace nevšímali. Těch co se báli jakkoliv zasáhnout bylo 12,19 % a 1 respondent neuvedl nic. Graf č. 8: Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se setkali s ubližováním MP člověku)
nad 60 let
nevšímal/a si toho zastal/a se postižené osoby
Od 20 do 59 let
zasmál/a jsem se celé situaci Bál/a jsem se cokoliv udělat neuvedli
Do 16 let
0%
20%
40%
60%
80%
35
100%
Tabulka č. 10: Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se nesetkali s ubližováním MP člověku) Absolutní četnost
nevšímal/a si toho zastal/a se postižené osoby zasmál/a jsem se celé situaci Nevím neuvedli Celkem
Relativní četnost
Celkem
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Do 16 let
3
1
1
15 %
3,70 %
3,13 %
5
6,33 %
9
10
18
45 %
37,04 %
56,24 %
37
46,84%
0
0
0
0%
0,00 %
0,00 %
0
0,00 %
8
2
1
40 %
7,41 %
3,13 %
11
13,92 %
0
14
12
0%
51,85 %
0,00 %
26
32,91 %
20
27
32 100 %
100,00 %
100,00 %
79
100,00 %
Od 20 do 59 let
nad 60 let Abs.č.
Rel.č.
Tabulka číslo 10 na předchozí straně ukazuje jak by se zachovali tázaní, pokud by byli svědky ponižování a ubližování mentálně handicapovaného. Necelých 49 % uvedlo že by se zastali postiženého člověka. Téměř 33 % neuvedli svou možnou reakci. 13,92 % respondentů přiznali, že nevědí jak by v takové situaci reagovali a pouhých 6,33 % tázaných by si takového jednání raději nevšímali.
Graf č. 10: Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se nesetkali s ubližováním MP člověku)
nad 60 let
nevšímal/a si toho zastal/a se postižené osoby
Od 20 do 59 let
zasmál/a jsem se celé situaci Nevím neuvedli
Do 16 let
0%
20%
40%
60%
80%
36
100%
Analýza otázky č. 11: Jak si myslíte, že bere naše společnost mentálně handicapované mezi sebe?
Tabulka č. 11: Názor respondentů na postoje veřejnosti vůči MP jedincům Absolutní četnost
nepřijímá je dobře bere je normálně bojí se jich vyhýbají se jim přehlížejí je jak kdy a jak kdo Celkem
Relativní četnost
Celkem
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Abs.č.
Rel.č.
8
8
8
20,0 %
20,0 %
20,0 %
24
20,00 %
1
4
3
2,5 %
10,0 %
7,5 %
8
6,67 %
2 11 13
2 19 6
4 18 4
5,0 % 27,5 % 32,5 %
5,0 % 47,5 % 15,0 %
10,0 % 45,0 % 10,0 %
8 48 23
6,67 % 40,00 % 19,16 %
5
1
3
12,5 %
2,5 %
7,5,0 %
9
7,50 %
40
13
40
100,0 % 100,0 % 100,0 %
120
100,00 %
Z tabulky číslo 11 vyplývá, že respondenti nesmýšlejí příliš dobře o postojích široké veřejnosti k mentálně handicapovaným jedincům. 40 % z respondentů se domnívá, že se společnost takto postiženým osobám vyhýbá. 20% si myslí, že je mezi sebe nepřijímá moc dobře. 19,16 % uvedlo, že je lidé přehlížejí, z daných věkových skupin tuto odpověď zatrhlo nejvíce adolescentů. 7,5 % uvádí, že jak kdo a jak kdy. Pouze 6,67 % z dotázaných se domnívá, že je bere společnost zcela normálně a stejný počet respondentů uvedl, že se lidé mentálně postižených osob bojí.
Analýza otázky č. 12: Jak si myslíte, že bere naše společnost mentálně postižené mezi sebe?
V otázce číslo 12 jsme se ptali co je vedlo k odpovědi na otázku číslo 11. Vlastní zkušenost uvedlo 60 tázaných. Z čehož se 11 z nich přiznalo, že se lidem s tímto postižení sami vyhýbají. 31 respondentů napsalo, že se danou odpověď domnívají a 29 neuvedli nic.
37
Analýza otázky č. 13: Jak se vy sami chováte ve společnosti s mentálně postiženým jedincem? Tabulka č. 12: Chování respondentů k mentálně postiženým osobám Absolutní četnost Do 16 let
normálně jsem z něj v rozpacích snažím se jich nevšímat nedělá mi problém s nimi navázat i kontakt nevím Celkem
Relativní četnost
Od 20 nad do 59 60 let let
Do 16 let
Od 20 do 59 let
Celkem
nad 60 let
Abs.č.
Rel.č.
22
16
27
55,0 %
40,0 %
67,5 %
65
54,17 %
6
11
5
15,0 %
27,5 %
12,5 %
22
18,33 %
5
0
0
12,5 %
0,0 %
0,0 %
5
4,17 %
5
13
8
12,5 %
32,5 %
20,0 %
26
21,67 %
0,0 %
0,0 %
2
1,66 %
2
0
0
5,0 %
40
40
40
100,0 %
100,0 % 100,0 %
120 100,00 %
Většina respondentů (54,17 %) uváděla, že se chová k mentálně postiženým jedincům normálně. Dokonce 21,67 % napsalo, že jim nedělá problém s nimi navázat třeba i kontakt. Naproti tomu však také 18,33 % sdělilo, že jsou z nich v rozpacích. 5 osob do 16 let (dohromady 4,17 % ze všech) se přiznalo, že se jim vyhýbají. 1,66 % z dotázaných odpovědělo, že neví.
Graf č. 11: Chování respondentů k mentálně postiženým osobám
100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0%
2 5
0 13
5
0 8 5
6
nevím nedělá mi problém s nimi navázat i kontakt snažím se jich nevšímat
11 27
22
jsem z něj v rozpacíhc 16 normálně
Do 16 let
Od 20 do nad 60 let 59 let
38
Analýza otázky č. 14: Jak si myslíte, že cítí mentálně postižení jedinci v neznámé společnosti?
Tabulka č. 13: Domněnka respondentů, jak se cítí MP v neznámé společnosti Absolutní četnost
nepříjemně normálně ohroženě dobře nevím Celkem
Relativní četnost
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Do 16 let
21
16
12
52,5 %
Celkem
Od 20 do nad 60 Abs.č. 59 let let 40,0 %
Rel.č.
30 %
49
40,83 %
6
9
8
15,0 %
22,5 %
20 %
23
19,17 %
8
12
16
20,0 %
30,0 %
40 %
36
30,00 %
0
0
0
0,0 %
0,0 %
0%
0
0,00 %
5
3
4
12,5 %
7,5 %
10 %
12
10,00 %
40
40
40
100,0 %
100,0 %
100 %
120
100,00 %
Většina respondentů se domnívá, že se mentálně postižení ve společnosti necítí moc dobře a to 40,83 %. Pocit ohrožení napsalo 30 % respondentů, z čehož to nejvíce uváděla věková skupina nad 60 let. 19,17 % uvedlo, že se mentálně postižení v naší společnosti cítí normálně. Avšak ani jeden dotázaný nezatrhl odpověď, že se cítí dobře. 10 % ze všech přiznalo, že neví.
Graf č. 12: Domněnka respondentů, jak se cítí MP v neznáme společnosti
12 49
36
23
39
nepříjemně normálně ohroženě dobře nevím
Analýza otázky č. 15: Myslíte si, že vy sami můžete ovlivnit to, jak se mentálně postižený cítí, pomoci mu lépe se začlenit mezi zdravé lidi?
Tabulka č. 14: Jsou respondenti ochotni pomoci mentálně postiženým jedincům Absolutní četnost
Relativní četnost
Od 20 Do 16 nad do 59 let 60 let let
Do 16 let
Od 20 do 59 let
nad 60 let
Celkem
Abs.č.
Rel.č.
Ano
26
33
9
65,0 %
82,5 %
22,5 %
68
56,67 %
Ne
13
4
31
32,5 %
10,0 %
77,5 %
48
40,00 %
Nevím
1
3
0
2,5 %
7,5 %
0,0 %
4
3,33 %
Celkem
40
40
40 100,0 % 100,0 % 100,0 %
120
100,00 %
Z tabulky číslo 14 je zřejmé, že většina respondentů má snahu pomoci a to téměř 57 % všech. 40 % si pak myslí, že jim pomoci nemůže a to především skupina nad 60 let. Jeden adolescent dokonce napsal, že jim ani pomoci nechce. 3,33 % se přiznalo, že neví.
Graf č. 13: Jsou respondenti ochotni pomoci mentálně postiženým jedincům
100% 90% 80% 70% 60%
Nevím Ne Ano
50% 40% 30% 20% 10% 0% Do 16 let
Od 20 do 59 let
40
nad 60 let
Analýza otázky č. 16: Napište, prosím, jestli vás napadá způsob, jak byste mohli pomoci těmto jedincům pro jejich kvalitnější život.
Tabulka č. 15: Způsoby pomoci nabízené respondenty Celkem Abs.č.
pomoci, když jsou v nouzi finančně normálně se s nimi bavit více je brát mezi sebe nevím neuvedli Celkem
Rel.č. 10
14,71 %
4
5,88 %
27
39,71 %
5
7,35 %
1
1,47 %
21
30,88 %
68
100,00 %
Nejčastěji uváděnou odpovědí (39,71 %) bylo se s mentálně postiženými normálně bavit. 14,71 % tázaných by pomohlo, když by to mentálně postižený potřeboval. Už ovšem nemluví jakým způsobem a jak by odhadli zda vůbec a jakou pomoc potřebují. Více je zařadit mezi sebe pak navrhuje 7,35 % tázaných, ovšem konkrétní čin taky nikdo z nich neuvedl. Spíše to nechávali na starosti státu a organizacím, zabývajícím se pomoci mentálně postiženým. Finančně by pomohli 4 respondenti (5,88 %). 30,88 % dotazovaných neuvedli nic a 1 člověk přiznal, že neví.
Graf č. 14: Způsoby pomoci nabízené respondenty
10 21
4
1 5
27
41
pomoci, když jsou v nouzi finančně normálně se s nimi bavit více je brát mezi sebe nevím neuvedli
3.4 Analýza výsledků šetření Ve své práci jsme se pokusili zjistit názory jednotlivých generací na začleňování mentálně postižených do intaktní společnosti a ochotu veřejnosti jim v tomto úsilí pomoci. Ze srovnání výsledků výzkumného šetření se stanovenými hypotézami vyplynuly následující závěry:
Hypotéza 1: Příslušníci generace osob nad 60 let budou projevovat větší lítost a soucit k osobám s mentálním handicapem. Šetření ukázalo, že skupina jedinců nad 60 let opravdu prokazuje největší lítostivost z daného výzkumného vzorku. Tento pocit uvádělo 75 % respondentů nad 60 let. Skupina jedinců do 16 let projevovala lítost nad těmito jedinci v 72,5 %. Střední věková kategorie uváděla pocit lítosti v 65 %. (Jak dále ukázal náš výzkum, právě seniorská skupina a adolescenti nejvíce mentálně postižené osoby podceňují. Jejich nejčastější odpovědí na otázku zda jsou schopni se zařadit do naší společnosti bylo „zřídka“. Naproti tomu střední věková kategorie mezi 20 a 59 lety nejčastěji označovala „ano“ a to v 62,5 %. Rovněž na otázku jaký názor mají na takto handicapované lidi se pouze adolescenti - 2 respondenti a senioři - 4 dotázaní vyjádřili, že společnosti nějak neprospívají. Je tedy otázkou zda není lítost spíše na obtíž při začleňování mentálně postižených jedinců do naší společnosti.) Při ověřování této hypotézy jsme vycházeli z tab. č. 4, a grafu č. 3. (dále pak z tabulek č. 5,6 a grafů č. 4,5. Tato hypotéza tedy byla pro náš výzkumný vzorek verifikována. Hypotéza 2: Z daného vzorku osob jsou příslušníci střední generace nejvíce motivováni pomoci mentálně postiženým lidem. V rámci výzkumného šetření bylo zjištěno, že 56,67 % všech respondentů jsou ochotni pomoci mentálně postiženým osobám při začleňování mezi zdravé lidi.. Nejvíce však pomoc nabízí věková skupina mezi 20 a 59 lety (82,5 % těchto respondentů). Ve 42
skupině adolescentů si myslí že mohou ovlivnit cítění mentálně postižených a pomoci mu v jeho socializaci 65 % lidí do 16 let. Nejméně si věří seniorská skupina, která nabízí pomoc ve 22,5 %. Při ověřování této hypotézy jsme vycházeli z tab. č. 14, a grafu č. 13. Tato hypotéza tedy byla pro náš výzkumný vzorek verifikována.
Hypotéza 3: Předpokládáme, že více než 50 % dotázaných se setkalo na veřejnosti s ponižováním či ubližováním mentálně postižených osob. Šetřením v našem výzkumném vzorku bylo zjištěno, že se s ponižováním nebo urážením mentálně postižených osob setkalo pouze 34,17 % všech respondentů. Z našeho vzorku se s tímto nevhodným chováním vůči mentálně postiženým jedincům nejčastěji setkávaly děti do 16 let, nejméně pak osoby nad 60 let. (Jako nejčastější příklady hrubého chování bylo popisováno slovní ponižování a posměch a to ve 32,08 %. Jako nejčastější uváděnou reakcí na situaci, kdy je mentálně postiženému ubližováno bylo, že by se handicapovaného člověka zastali - 51,22 % a to bylo nejčastější odpovědí i u těch, kteří se v takové situaci nenacházeli - 46,84 %.) Při ověřování této hypotézy jsme vycházeli z tab. č. 7, a grafu č. 6. (dále pak z tabulek č. 8,9,10 a grafů č. 7,8,9. Na základě zjištěné skutečnosti musíme konstatovat, že tato hypotéza byla pro náš výzkumný vzorek falzifikována.
43
ZÁVĚR
Každé postižení a obzvlášť mentální s sebou nese řadu sociálních důsledků, ať je to snížená možnost dosažení vyšších stupňů vzdělání, obtížné uplatnění na trhu práce, či už jen obyčejný přístup intaktní společnosti k těmto handicapovaným lidem. Mnohdy je právě celá společnost ovlivněna předsudky, pramenícími z nevědomosti a strachu poznat něco nového. Proto jsem si kladla za cíl prozkoumat povědomí veřejnosti o mentálně handicapovaných lidech. Jejich postoje a názory na tyto jedince, kteří, jak ukázalo výzkumné šetření z minulého roku, se stále cítí v naší společnosti nepříjemně a nezařazeně. Pro lepší přehlednost, rozhodla jsem se porovnat názory tří generací na stejný problém a musím přiznat, že to přineslo své ovoce. V úvodu práce jsem nastínila své důvody, proč jsem se rozhodla zabývat se touto problematikou a poukázala na kladné změny v chápání společnosti k lidem s mentálním handicapem, přestože přiznávám, že ještě stále nejsou dostačující. První část teorie jsem se zaměřila na vysvětlení a přiblížení mentálního postižení. Další kapitoly jsem věnovala etiologii, diagnostice a možné terapii tohoto handicapu. Druhá část teorie popisuje samotnou socializaci, integraci mentálně postižených lidí a jejich sebepojetí. Závěrem teoretické části jsem uvedla možnosti inkluzivního začlenění těchto osob. Výzkumná část byla zaměřena na zkoumání a porovnávání názorů tří věkových skupin (1. skupina – do 16 let, 2. skupina – od 20 do 59 let, 3. skupina – nad 60 let) na osoby s mentálním handicapem. Dalo by se říci, že byly otázky směřovány do tří oblastí. První byla samotný názor na tyto osoby. Druhá oblast se týkala zkušeností s hrubostí vůči takto postiženým lidem a za třetí jsem se tázala na ochotu a možnosti pomoci, těmto postiženým lidem. Z tohoto výzkumného šetření vyšlo, že mentálně handicapované osoby bere většina respondentů jako rovnocenné lidi, z čehož více než 74 % uznává, že s pomocí společnosti mohou vést kvalitní život. Na druhé straně však přes 47,5 % dotázaných uznává, že je jen zřídka možné, aby se osoby s tímto postižením úplně zařadily do naší společnosti. A jen 7 % respondentů se domnívá, že je ostatní členové společnosti přijímají zcela normálně, což si trochu protiřečí. Faktem ale zůstává, že názory jednotlivých respondentů na mentálně postižené osoby byly převážně kladné. Dokonce i 44
snahu pomoci těmto lidem uvádělo téměř 57 % tázaných. Tyto všechny výsledky potvrzují, že již lidé nemají vůči mentálně postiženým jedincům takové předsudky jako dříve. Ví, že jsou mezi námi, a že potřebují naší pomoc. Už to je velkým krokem vpřed. Snad už nebudeme mentálně postižené přijímat po těch malých krůčcích, jako tomu bylo do nedávna, ale snad už brzy uděláme ještě větší krok a posuneme tak konečně mentálně postižené z pásma přehlížení do pásma naší reality, našeho světa. Aby se lidé s tímto handicapem nestyděli a nebáli pokaždé, když kráčí mezi námi.
45
RESUMÉ Téma bakalářské práce zní „Socializace mentálně postižených jedinců očima společnosti“. Cílem práce bylo zjistit odlišnosti postojů jednotlivých po sobě jdoucích generačních skupin a jejich ochota pomoci mentálně postiženým osobám. Práce se dělí na teoretickou a empirickou část. Teoretická část se skládá z dvou hlavních kapitol. První kapitola vymezuje pojem mentální retardace, její etiologii, diagnostiku, možnosti prevence a léčby. Druhá kapitola se věnuje samotné socializaci a integraci mentálně postižených osob do naší společnosti. Empirická část je zaměřena na názory tří generací vůči socializaci a integraci mentálně postižených osob. Pro svůj průzkum jsem zvolila dotazníkové šetření. Stanovené cíle a hypotézy byly ověřeny. Výsledkem jsou převládající kladné postoje k mentálně postiženým. Povědomí o nich a jejich začleňování do společnosti je většinou bráno pozitivně. Míra pomoci je zřejmá zejména u nejmladší a střední generace. Senioři sice mentálně postižené lidi litují, ale pomoc při jejich začleňování vidí spíše ve větší podpoře státu, než v jejich osobních silách.
46
RÉSUMÉ The title of my bachelor thesis is Socialisation of Mentally Disabled Individuals from the Point of View of the Society. The most significant subject, which is dealt with in my thesis are mentally disabled people and their socialisation. I compare and analyse three age groups´ opinions on socialisation of mentally disabled in our country . To find out what is the public opinion on socialisation of mentally disabled, I used the method of quantitative
research , which was targeted
at the attitude of three succeeding
generations towards mentally disabled people. My work is divided into a theoretical part and an empirical one. The theoretical part consists of two main chapters. In Chapter I general information about etiology, diagnosis, prevention and therapy of mental disability is mentioned. I also explain the term called mental disability here. Chapter II is devoted to the problem of socialisation and integration of mentally disabled people into a society. The empirical part focuses on opinions on socialisation and integration from the point of view of three generations. I used the method of quantitative research. All proposed aims and hypotheses were tested and confirmed. The result is, that the attitudes of our society towards mentally disabled are mostly positive. Especially the young and the middle generations are willing to help. The senior generation feel sorry for disabled people. However they mean that disabled socialisation should be supported by state not by individual effort.
47
POUŽITÁ LITERATURA ALLEN, Eileen K., MAROTZ, Lyn R. Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. 2. vyd. Praha: Portál, 2005. 187 s. Přel. z: By the Ages, Thomson Learning, 2000. ISBN 80-7367-055-0. BAZALOVÁ, Barbora. Psychopedie. In PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky.
2. vyd. Brno: Paido, 2006. s. 404. ISNB 80-7315-120-0.
ČERNÁ, Marie, NOVOTNÝ, Jiří, STEJSKAL, Bedřich, aj. Kapitoly z psychopedi. 1.vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1995. 122 s. ISBN 80-7382-94 DOBROVOLSKÁ, Marie, MACHÁČEK, Miroslav; ŠMAHEL, Ivan. Vybrané kapitoly ze speciální pedagogiky a patopsychologie. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, fakulta pedagogická, 1991. 96 s. ISBN 80-210-0240-9. DOLEŽEL, Rudolf, VÍTKOVÁ, Marie. Zaměstnávání osob se zdravotním postižením. 1.vyd.Brno: Paido, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7315-143-0. EBELSBERGER, Ludvík, KÁBELE, František, LUDVÍK, František, aj. Defektologický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 138 s. ISBN 14-804-78. .HAVLÍK,
Radomír, KOŤA, Jaroslav. Sociologie výchovy a škoy. 1. vyd. Praha: Portál,
2002. 184 s. ISBN 80-7178-635-7. IVANOVÁ, Kateřina, JUŘIČKOVÁ, Lubica. Písemné práce na vysokých školách se zdravotnickým zaměřením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 98 s. ISBN 80-244-0992-5. KERN, Hans. Přehled psychologie. 3.vyd. Praha: Portál, 2006. 287 s. ISBN 80-7367121-2. MONATOVÁ, Lili. Speciálně pedagogická diagnostika z hlediska vývoje dětí. 1.vyd. Brno: Paido, 2000. 98 s. ISBN 80-85931-86-9. PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 1. vyd. Brno: Paido, 1998. 234 s. ISBN 80-85931-65-6. PIPEKOVÁ, Jarmila. Kapitoly ze speciální pedagogiky. 2. vyd. Brno:Paido, 2006. 404 s. ISBN 80-7315-120-0. PIPEKOVÁ, Jarmila. Pedagogika osob s mentálním postižením – psychopedie. In VÍTKOVÁ, Marie. Integrativní speciální pedagogika. 2. vyd. Brno: Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. PIPEKOVÁ, Jarmila. Osoby s mentálním postižením ve světě současných edukativních trendů. 1. vyd. Brno: MSD, s.r.o., 2006. 208 s. ISBN 80-86633-40-3. 48
PLHÁKOVÁ, Alena. Učebnice obecné psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 472 s. ISBN 978-80-200-1499-3. PŘINOSILOVÁ, Dagmar. Současná situace v oblasti diagnostiky dětí s postižením. In HANÁK, Petr. Diagnostika a edukace dětí a žáků s těžkým zdravotním postižením. 1. vyd. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 2005. 104 s. ISBN 80-86-85-56-10-0. RENOTIEROVÁ, Marie, LUDVÍKOVÁ, Libuše. Speciální pedagogika. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 290 s. ISNB 80-244-0646-2. SEKOT, Aleš. Sociologie v kostce. 1.vyd. Brno: Paido, 2004. 141 s. ISBN: 80-7315021-2. SEKOT, Aleš. Sociologie v kostce. 2.vyd. Brno: Paido, 2006. 258 s. ISBN: 80-7315026-X. SELIKOWITZ, Mark. Downův syndrom. Přel. Dagmar Tomková. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 200 s. Přel. z: Down Syndrome, New York:Oxford University Press Inc., 1997. ISBN 80-7178-973-9. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. 1. vyd. Praha: Graga Publishiong, 2007. 160 s. ISBN 978-80-247-1733-3. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 134 s. ISBN
80-
7178-506-7. ŠVARCOVÁ, Iva. Mentální retardace. 2. vyd. Praha: Portál, 2006. 200 s. ISBN 807367-060-7. VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3.vyd. Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3. VÁGNEROVÁ, Marie. Základy psychologie. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2004. 356 s. ISBN: 80-246-0841-3. VALENTA, Milan. Přehled speciální pedagogiky a školská integrace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 322 s. ISBN 80-244-0698-5. VALENTA, Milan a MÜLLER, Oldřich. Psychopedie. 2. vyd. Praha: Parta, 2004. 439 s. ISBN 80-7320-063-5. VYMĚTAL, Jan. Obecná psychoterapie. 2.vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. 339 s. ISBN 80-247-0723-3. ZVOLSKÝ, Petr. Speciální psychiatrie. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 2001. 206 s. ISBN 80-7184-203-6.
49
SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK Abs.č.
Absolutní četnost
Aj.
A jiné
Atd.
A tak dál
Č.
Číslo
Např.
Na příklad
Tbl.
Tabulka
Tj.
To je
Tzv.
Tak zvaně
IQ
Inteligenční kvocient
MP
Mentálně postižený
MR
Mentální retardace
Rel.č.
Relativní četnost
ÚSP
Ústav sociální péče
ZŠ
Základní škola
50
SEZNAM TABULEK Tab. 1
Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace
Tab. 2
Věk a pohlaví respondentů
Tab. 3
Četnost kontaktů s mentálně postiženým jedincem
Tab. 4
Míra lítosti k MP osobám
Tab. 5
Názor veřejnosti na mentálně handicapované
Tab. 6
Myslí si veřejnost že by se mohli MP zařadit mezi nás
Tab. 7
Setkali se respondenti s ponižováním a ubližováním MP jedinci?
Tab. 8
Druhy ponižování a urážek, se kterými se respondenti setkali
Tab. 9
Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se setkali s ubližováním MP člověku)
Tab. 10
Reakce veřejnosti při setkání s ubližováním a ponižováním MP osob (ti co se nesetkali s ubližováním MP člověku)
Tab. 11
Názor respondentů na postoje veřejnosti vůči MP jedincům
Tab. 12
Chování respondentů k mentálně postiženým osobám
Tab. 13
Domněnka respondentů, jak se cítí MP v neznáme společnosti
Tab. 14
Jsou respondenti ochotni pomoci mentálně postiženým jedincům
Tab. 15
Způsoby pomoci nabízené respondenty
51
ANOTACE
Příjmení a jméno autora: Chalupová Michaela Instituce: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra speciální pedagogiky Název práce:
Socializace
mentálně
postiženého
jedince
očima
společnosti Anglický název:
Socialisation of Mentally Disabled Individuals from the Point of View of the Society
Vedoucí práce:
PhDr. Dagmar Přinosilová, Ph.D
Počet stran:
51
Počet příloh:
2
Rok obhajoby:
2008
Klíčová slova:
mentální retardace, socializace, integrace,
Key words:
cephalonia, socialization, integration,
Bakalářská práce srovnává názory tří věkových skupin na socializaci, mentálně postižených jedinců do naší společnosti. Jejím obsahem je seznámení se s mentálně postiženými, jejich socializací a analýza postojů veřejnosti k takto handicapovaným lidem. Stěžejní část celé práce je kvantitativní dotazníkové šetření, které je zaměřeno na zjištění pohledů tří po sobě jdoucích generací na mentálně postižené jedince. The bachelor effort focuses on opinions on socialisation and integration from the point of view of three generations. The most significant subject, which is dealt with in my thesis are mentally disabled people and their socialisation Its subject-matter is the analysis of the issue of the mentally handicapped individuals within socialization. The corner stone of the whole work is quantitative explorational focuses on opinions on socialisation and integration from the point of view of three generations
52
Přílohy Příloha č. 1: Deklarace o právech mentálně postižených osob Příloha č. 2: Dotazník
53
Příloha č. 1: Deklarace o právech mentálně postižených osob
„Valné shromáždění (2027. plenární zasedání OSN) vyhlašuje tuto deklaraci o mentálně retardovaných a současně žádá národní a mezinárodní organizace, aby zabezpečily, že tato deklarace bude sloužit na ochranu těchto práv: 1. Mentálně postižený má mít v nejvyšší možné míře stejná práva jako ostatní lidské bytosti. 2. Mentálně postižený má právo na zdravotní péči a vhodnou fyzikální terapii, jakož i na takovou výchovu, readaptaci a vedení, které umožní rozvinout v maximální možné míře jeho možnosti a schopnosti. 3. Mentálně postižený má právo na ekonomické zabezpečení a slušnou životní úroveň. Má plné právo podle svých možností produktivně pracovat nebo se zabývat jinou určitou činnost. 4. Pokud je to možné , má mentálně postižený žít v kruhu své vlastní rodiny nebo v rodině opatrovníka a účastnit se různých forem společenského života. Proto má být rodině, ve které žije, poskytována pomoc. Je-li jeho umístění do specializovaného zařízení potřebné, mají být prostředí a podmínky života v něm tak blízké normálním podmínkám života, jak je to jen možné. 5. Mentálně postižený má právo na kvalitního opatrovníka, pokud to vyžaduje ochrana jeho dobra a zájmů. 6. Mentálně postižený má právo na ochranu před jakýmkoli vykořisťováním, zneužíváním nebo ponižujícím zacházením. Je-li předmětem soudního stíhání, má mít právo na zákonný proces s plným uznáním svého stupně odpovědnosti, který vyplývá z jeho mentálního stavu. 7. Jestliže někteří postižení nejsou schopni účinně využívat souhrnu svých práv v důsledku hloubky svého postižení a jestliže se ukáže potřeba omezit tato práva buď částečně, nebo, úplně, pak musí postup používaný za účelem omezení nebo zrušení těchto práv chránit postiženého zákonně proti jakékoli formě zneužití. Tento postup by měl být založen na hodnocení kvalifikovaných znalců, kteří by posoudili sociální způsobilost postiženého. Omezení nebo zrušení práv má být podrobeno periodickým revizím a musí být odvolatelné
62
ŠVARCOVÁ, I., Mentální retardace, s. 160-161.
54
u vyšších institucí.“62
Příloha č. 2: Dotazník Jmenuji se Michaela Chalupová, jsem studentkou pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, obor speciální pedagogika. Ráda bych Vás požádala o vyplnění tohoto dotazníku, který bude podkladem pro mou bakalářskou práci s názvem: Socializace mentálně postižených očima společnosti. Vyplněním tohoto dotazníku, přispějete k diskuzi o této problematice a k návrhu, jak by mohla širší veřejnost pomoci při začlenění mentálně handicapovaných osob do naší společnosti. Informace budou zcela anonymní a slouží pouze pro účely zpracování mé bakalářské práce, proto Vás prosím o poskytnutí pravdivých údajů. V dotazníku uveďte, prosím, jen jednu odpověď, pokud nebude uvedeno jinak.
1 Pohlaví a) muž b) žena
2 Věková skupina a) b) c) d) e) f) g) h)
3 Zaměstnání a sociální zařazení
méně než 15 15-20 21-25 26-35 36-45 46-55 56-60 61 a více let
a) b) c) d) e) f) g) h)
student/ka manuálně pracující (řemeslník…) duševně pracující manažer, soukromý podnikatel důchodce/důchodkyně nezaměstnaný žena/muž v domácnosti v invalidním důchodu
4. Jak často jste v kontaktu s mentálně postiženým člověkem a) denně b) týdně c) setkávám se s nimi občas d) zřídka e) ještě jsem se s žádným mentálně postiženým nesetkal/a 5. Litujete jedince s mentálním postižením? a) ano b) ne c) Váš názor:…………………………………………………………………… 6. Jaký názor máte na lidi s mentálním postižením a) jsou lidmi jako my b) jsou lidé jako my, kteří s naší pomocí dovedou žít kvalitní život c) jsou to chudinky d) jsou to lidé kteří společnosti nějak neprospívají e) Váš názor:………………………………………………………………………
55
7. Myslíte si, že jsou takto handicapovaní lidé schopni zařadit se do naší společnosti? a) ano b) ne c) zřídka 8. Setkali jste se na veřejnosti, že by někdo ponižoval nebo ubližoval mentálně postiženému člověku? a) ano b) ne c) ne, protože jsem se ještě s mentálně postiženým nesetkal/a 9. Pokud ano, byla bych moc ráda, kdybyste uvedli jak mentálně postiženému ubližovali (můžete uvést i více možností) a) slovně ho ponižovali b) tělesně napadali c) dělali mu naschvály d) smáli se mu e) vaše zkušenost………………………………………………………………… 10. Pokud jste se s takovým chováním setkali, napište, prosím, svou reakci na toto nevhodné chování k mentálně handicapovanému. Pokud ne, tak napište jak si myslíte, že byste zareagoval/a v takovém případě. a) b) c) d)
nevšímal/a jsem si toho zastal/a se postiženého člověka zasmál/a se celé situaci vaše reakce:………………………………………………………………………
11. Jak si myslíte, že bere naše společnost mentálně handicapované jedince mezi sebe a) b) c) d) e) f)
myslím si, že je nepřijímá moc dobře myslím si, že je bere normálně mezi sebe myslím si, že se jich lidé bojí myslím si, že se jim vyhýbají myslím si, že je přehlížejí Váš názor:………………………………………………………………………..
12. Co vás vedlo k odpovědi na otázku číslo 11? (můžete uvést úvahu, vlastní zkušenost apod.) …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ………… 13. Jak se Vy sami chováte ve společnosti s mentálně postiženým jedincem a) normálně b) jsem z něj v rozpacích c) snažím se ho nevšímat d) nedělá mi problém s ním navázat konverzaci e) Vaše reakce:…………………………………………………………………… 56
14. Jak si myslíte, že se cítí mentálně postižení jedinci v neznámé společnosti? a) nepříjemně b) normálně c) ohroženě d) dobře e) Váš názor:……………………………………………………………………… 15. Myslíte si, že vy sami můžete ovlivnit, to jak se mentálně postižený cítí, pomoci mu lépe se začlenit mezi zdravé lidi? a) ano b) ne c) Váš názor:……………………………………………………………………… 16. Pokud jste opověděli ano a napadá vás způsob jak byste mohli pomoci v začlenění těchto jedinců do společnosti napište to, prosím, zde. …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………
17. Pokud byste chtěli k problematice začlenění mentálně postižených jedinců do naší společnosti něco dodat, budu ráda, když se vyjádříte nyní . …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………………… …………………………………………………………………………………
Děkuji za vyplnění dotazníku a přeji hodně štěstí ve Vašem životě. S pozdravem Michaela Chalupová
57
