MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav evropské etnologie

Těhotenství a pověry: Stav od početí do porodu očima tří generací žen

Bakalářská práce

Brno 2011

Vedoucí práce

Bc. Mgr. Klára Brožovičová

Vypracovala

Bc. Mariana Zbořilová

Především velmi děkuji všem devíti ženám, které mi poskytly svůj čas a věnovaly mi interview. Bez nich by práce nemohla vzniknout. Děkuji Bc. Mgr. Kláře Brožovičové za odborné vedení bakalářské práce, povzbuzení a podporu. V neposlední řadě děkuji mé rodině za pomoc a trpělivost a také jednomu příteli, který mě v této době dokázal povzbudit.

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci v rozsahu 71 650 znaků (včetně mezer, bez příloh) vypracovala zcela samostatně, a že všechny využité zdroje jsou uvedeny v seznamu literatury.

V Brně, 28. dubna 2011

........................................................... 2

Obsah Úvod....................................................................................................................................4 1. Terénní výzkum, reflexe..............................................................................................5 2. Těhotenství jako výzkumné téma................................................................................7 2.1. Tabu a pověry u tradičních kultur...................................................................................8 2.2. Tabu a pověry v české lidové kultuře..............................................................................9 2.3. Těhotná žena v komunitě a její působení na společnost..............................................10 2.4. Propojení matky a dítěte…………………………………………………………….………………….………..11 2.5. Těhotenství jako rituální období?.................................................................................12 3. Společenské postavení těhotné ženy........................................................................15 3.1.Nejmladší generace.......................................................................................................15 3.2. Střední generace...........................................................................................................16 3.3. Nejstarší generace........................................................................................................18 4. Těhotenství a pověry................................................................................................19 4.1 Odhad pohlaví dítěte.....................................................................................................19 4.2. Další pověry a typický jazyk..........................................................................................22 5. Ústní lidová slovesnost.............................................................................................22 5.1 Vývoj pověr....................................................................................................................24 5.2 Význam pověr v dnešní době.........................................................................................25

Závěr..........................................................................................................................27 Seznam informátorek………………………………………………………………………………………………….28 Anotace………………………………………………………………………………….…………………………………..30 Abstract………………………………………………………………………………………………………………………31 Literatura……………………………………………………………………………………………..…………………….32 Příloha (přepis rozhovorů)………………………………………………..…………………………………………34

3

Úvod V bakalářské práci se zabývám těhotenstvím v jeho kulturním a sociálním kontextu. Na začátku jsem si položila otázku, nakolik je těhotenství považováno za významné období lidského života a zda se postoj k němu, konkrétní představy, tradice a zvyky s ním spojené, v průběhu posledních desetiletí proměňovaly či nikoliv. Na danou otázku se pomocí dostupné literatury a na základě rozhovorů s ženami tří generací pokusím odpovědět. V naší kultuře je těhotenství obvykle považováno za důležité přechodové období, ve kterém se matka připravuje na svoji novou společenskou roli (jak ukáže výzkum, skutečné uvědomění a přijetí mateřské role někdy přichází až po porodu). Těhotenství je fázi lidského života, ve které se mohou projevovat kulturní specifika a různé charakteristické zvyky a představy dané společnosti poněkud jasněji a ostřeji. Účelem bakalářské práce je zjistit, zda existují významné kulturní projevy spojené s těhotenstvím, jaký mají charakter a zda se v průběhu posledních šesti desetiletí určitým způsobem změnily. Terénní výzkum je situován do městského prostředí, protože respondentkami budou ženy žijící ve městě. Předpokládám, že zvolená lokalita nebude pro moji práci představovat překážku, ale naopak mě třeba inspiruje k úvahám, zda se mohou lišit představy spojené s těhotenstvím v městském a vesnickém prostředí, a zda lze ve městě nalézt určité prky tradiční lidové kultury. Těhotenství, podobně jako celá řada jiných „ženských“ témat, je etnologickými badateli poněkud opomíjeno. V České republice se tématy spojenými se ženami zabývá Milena Lenderová.1 Na konci devadesátých let vyšel na Slovensku sborník s názvem Žena z pohĺadu etnológie2, který byl vydán na základě semináře reagujícího na nedostatek vědecké pozornosti věnované této problematice. Těhotenstvím se zabývá především lékařská věda a je také studováno z pohledu demografie, psychologie a sociologie. Tato díla se však svým oborovým zaměřením velmi vzdalují účelu mé práce. Zahraniční literatura nabízí lepší vhled do této problematiky. Gender v různých kontextech a souvislostech je daleko více diskutován v dílech zejména evropských a amerických 1

Z jejích děl na například K hříchu i k modlitbě: žena v minulém století (Lenderová, 1999), Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století.(Lenderová, Rýdl, 2006), Žena v českých zemích od středověku do 20. století (Lenderová, 2009) 2 Vydala katedra etnologie FF SAV, sestavili Hlošková Hana, Leščák Milan, Bratislava, 1998.

4

badatelek a badatelů. Zahraniční díla se zabývají jak společenským postavením žen v rozmanitých kulturách, tak i postavou ženy – terénní výzkumnice v daném prostředí.3 Tématem přenosu tradičních představ a zvyků spojených s těhotenstvím v rámci několika generací se však doposud nikdo nezabýval. Protože bakalářskou práci z více než poloviny zakládám na terénním výzkumu, v první kapitole nejprve představím použité výzkumné metody a také problémy, se kterými jsem se mohla v průběhu výzkumu setkat; uvedu určitou sebereflexi. Poté, v obsáhlejší kapitole s názvem Těhotenství jako výzkumné téma, se zaměřím na fenomén, který se často objevuje jak u tradičních kultur, tak i v české lidové kultuře – existence pověr spojených s těhotenstvím. V následujících podkapitolách představím pověry u „přírodních kultur“ a v české lidové kultuře, podkapitolu věnující se působení těhotné ženy na komunitu a poslední část věnující se těhotenství jakožto rituálnímu období. V další části práce se zaměřím zejména na výsledky terénního výzkumu. V kapitole Společenské postavení těhotné ženy představím všechny tři zkoumaná období a provedu jejich srovnání. Fenoménem, na který jsem se rozhodla v práci zaměřit, jsou pověry spojené s těhotenstvím, proto v další kapitole uvedu nejčastější pověry, se kterými jsem měla možnost se v průběhu terénního výzkumu setkat. V další kapitole s názvem Ústní lidová slovesnost pak provedu analýzu výsledků výzkumu a naznačím vývoj a význam pověr v dnešní společnosti. V závěru bakalářské práce se budu věnovat zhodnocení výsledků výzkumu, zpětné reflexi získaných poznatků a materiálu a návrhu jejich dalšího využití.

1. Terénní výzkum, reflexe

Pokud hledáme odpovědi na určité otázky, nevyhneme se tendenci vyhledávat jen ty skutečnosti, které podporují naše vlastní argumenty. Každá žena nebo muž provádějící terénní výzkum by však měli mít zmíněnou tendenci na paměti a také počítat s tím, že výsledky výzkumu jsou významně ovlivněny naší vlastní interpretací získaných informací. A nejen to – výzkumník sám ovlivňuje prostředí, které právě studuje a buduje realitu, kterou

3

Jedinou syntézou zabývající se postavením ženy – výzkumnice v terénu je kniha Gender Issues in Ethnography (Warrenová, Hackneyová, 2000)

5

pak podrobuje analýze.4 Specifika mého terénního výzkumu, jeho problémy a způsoby, jakými je možné je řešit, představím v této kapitole. V rámci terénního výzkumu jsem vedla soukromé rozhovory s ženami tří generací. Interview jsem provedla s celkem devíti ženami, první generace žen byla narozena v rozmezí let 1980 a 1985, druhá v rozmezí 1962 a 1943 a třetí v letech 1935 až 1928. Pro účely práce nazývám první generaci nejmladší, druhou označuji jako střední generace a třetí

generaci

žen

nazývám

jako

nejstarší.

Výzkum

byl

prováděn

formou

polostrukturovaných interview, někde jsem využívala metodu narativního rozhovoru.5 Tyto metody jsem v průběhu rozhovorů střídala s ohledem na okolnosti v konkrétní situaci. Nechala jsem informátorky zcela volně vyprávět a pouze občas jejich vyprávění přerušovala otázkami tak, aby interview směřovalo k období jejich života, které mě zajímalo. U některých informátorek byly rozhovory více strukturované, dle toho, jak moc měly chuť mi o dané věci vyprávět. Více narativní charakter měly rozhovory s nejstarší generací, což vyplynulo zcela spontánně během setkání. V případě nejstarší generace bylo také obtížnější udržovat rozhovor u tématu, kterým jsem se chtěla zabývat. Všechna interview byla nahrávaná a přepisovaná. Přítomnost diktafonu zpočátku vadila pouze nejmladším informátorkám, které ale záhy souhlasily s nahráním záznamu. Jak polostrukturovaný rozhovor tak i narativní interview se sebou nesou, podobně jako jiné metody sběru dat, nebezpečí určitého zkreslení výpovědí, ke kterému dochází jak při sběru informací a provádění rozhovorů, tak při jejich analýze. Výpovědi žen mohou být významně ovlivněny nejen dobou, ve které se ženy nacházely v době svého těhotenství, ale také jejich současným věkem. Jednoduše řečeno, mohou být ovlivněny tím, které skutečnosti se nyní považují obecně za vhodné, aby o nich žena v určitém věku vypovídala. Při formulaci závěrů výzkumu bude nutné zohlednit fakt, že se jedná o interpretaci často velmi dávných osobních zkušeností. Výpovědi informátorek byly bezesporu také ovlivněny mou přítomností. Výzkum jsem prováděla jakožto mladá žena, která s těhotenstvím nemá zkušenosti. Ve výzkumu jsem však vycházela mimo jiné z předpokladu, že mladá žena má v mnoha kulturách snazší

4

Jednou z prvních knih, která obrací pozornost k výzkumníkovi, stejně jako k reflexivitě jeho textů, je souborná kniha Writing Culture:Poetics and politics of Ethnography (Clifford, Marcus, 1986). 5 Metoda narativního rozhovoru spočívá ve spontánním vyprávění respondenta, které je jen mírně vedeno výzkumníkem (Schutze, 1999).

6

přístup ke zkoumané kultuře.6 Uvádí se, že představuje pro společnost, na rozdíl od mužů, menší hrozbu. Podle mého názoru také v naší kultuře je mladá žena považována méně nebezpečnou, než třeba mladý muž. Navíc, výzkum jsem prováděla v rámci kultury, která je mi vlastní, v prostředí města, kde jsem vyrůstala a žiji, stejně jako většina informátorek.7 Předpokládala jsem také, že mi budou ochotny povyprávět své zkušenosti proto, že jsem prostřednictvím prosby o rozhovor nevstupovala do výrazně jiné společnosti – nepřekročila jsem například genderové bariéry, které by zde mohly existovat, pokud by výzkum prováděl muž. Problém, se kterým se však mladá žena může setkat, je skrytá nevole informátorek podělit se s ní o vlastní zkušenosti. Sama jsem se ve výzkumu s otevřeným negativním postojem k předávání informací během interview nesetkala; neochota sdělit mladé ženě vlastní zkušenosti se však přesto mohla v získaném materiálu projevit. Tato nevole může pramenit z generačního rozdílu, z nedůvěry vůči nezkušené mladé osobě a podobně. Ženy mohly mít pocit, že nezáleží na tom, co mi poví, protože stejně nejsem schopná jejich výpovědi srovnat s vlastními osobními prožitky. Proto jsem se zejména u střední a nejstarší generace snažila co nejvíce přiblížit metodě narativního rozhovoru, kde získám co největší množství dat a určité spontánní reakce. Na základě pečlivé analýzy přepsaných textů pak mohu z vyprávění vyzdvihnout podstatné zkušenosti. Obecně však mohu říci, že jsem se v průběhu provádění interview nesetkala s jakoukoliv neochotou mi o těhotenství vyprávět.

2. Těhotenství jako výzkumné téma Vědecké práce zabývající se studiem tradičních kultur bohužel často vyzdvihovaly a dodnes se zaměřují především na mužskou část společnosti; studují právo, politiku, zvyky a obyčeje spojené zejména s veřejnou sférou.8 V české odborné literatuře můžeme nalézt práce, které se zaměřují na rodinu, příbuzenské vztahy a mládí. Velmi zřídka se však setkáme s dílem, ve kterém by byla podrobněji popsána problematika tak významného

6

Tomuto tématu se blíže věnuji v předešlé bakalářské práci (Zbořilová, 2009). To se sebou může přinést také určité problémy – všechny ženy pochází přibližně ze stejného prostředí. 8 Veřejná a soukromá sféra a dělení společnosti na tyto dvě oblasti existuje v naší kultuře, v mnoha společnostech tomu tak není. Podobně jako skutečnost, že první bývá spojována s muži, zatímco druhá se ženami. 7

7

období v lidském životě, jakým je očekávání dítěte.9 Poznámky o těhotenství a tradičních kulturních projevech s ním spojené se vyskytují v rámci širokých témat, jakým je například oblast rodiny a manželství, nicméně mají často charakter krátké zmínky a nepodávají ucelenější pohled. „Ženská témata“, mezi která lze zařadit menstruaci, těhotenství nebo šestinedělí, jsou dodnes zčásti tabuizovaná, navzdory existenci feministickému hnutí a snaze o otevřenou diskuzi týkající se společenské role žen a mužů. Mnohá tabu souvisí s historickým vlivem křesťanství, mnoho pověr vzniklo na základě specifických tělesných změn, se kterými je toto období neoddělitelně spjato. Právě díky specifiku daného období a určité tajuplnosti, kterou je opředeno, vznikla řada tabu a pověr týkajících se těhotenství. V následující kapitole bych ráda některé z nich představila, a to jak ty, které se vyskytují u „přírodních národů“, tak i ty, které nalezneme v české lidové kultuře. Nezřídka nalezneme paralely i mezi velmi vzdálenými kulturami. Skutečnost, že řada pověr přetrvává do dnešních dnů, a existuje navzdory znalostem medicíny, mě inspiruje k jejich hlubší reflexi.

2.1. Tabu a pověry u tradičních kultur

Rozličná tabu vycházející ze skutečnosti, že žena očekává dítě, se vyskytují již u tradičních kultur. Těhotná žena procházela konkrétními změnami; těhotenství bylo po určité době fyzicky zjevné. To však pochopitelně nemuselo předznamenat jakoukoliv společenskou reflexi daného stavu. Fyzická změna nemusí vyvolat v komunitě odlišné chování; v mnoha kulturách se však s množstvím tabu a pověr setkáme. Tématem předvídání těhotenství, postavení těhotné ženy a různých tabu týkajících se žen v daném období, se zabývá například Stanislav Kostka Neumann v díle Dějiny ženy. Existenci různých tabu a pověr dokládá na řadě konkrétních příkladů: „U Svazijců rozpoznávají rodiče těhotenství děvčete podle toho, že začne nenávidět některého mladíka nebo mladé děvče v domě.“10 Těhotná žena někdy představuje pro ostatní členy společnosti, někdy i pro vlastní rodinu, určité nebezpečí. „V některých kmenech nesmí těhotná žena ani jíst

9

Tématem se alespoň zčásti zabývá například kniha Narození a smrt v české lidové kultuře (Navrátilová, 2004) nebo již zmíněná kniha Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století (Lenderová, Rýdl, 2006) nebo známé dílo Dějiny ženy (S. K. Neumann, 1999). 10 Neumann, Stanislav Kostka: Dějiny ženy. Praha: Otakar II, 1999, s. 242.

8

s příbuznými u jednoho stolu a bydlet pod jednou střechou.“11 „Také Jakuti na Sibiři považují těhotnou ženu za nečistou a nedovolují jí, aby jedla u stolu s ostatními. V tomto období prý kazí lovcovy střely a zeslabuje sílu řemeslníka.“12 „Ještě dnes se občas těhotná čínská žena odlučuje od svého manžela a spí na zvláštním lůžku.“13 Žena je považována za nečistou a mnohdy až nebezpečnou, podobně jako v jiných obdobích života – šestinedělí, menopauze a zvláště často a u mnohých kultur v období menstruace. Co se týče různých pověr, setkáváme se s tím, že je žena považována za bytost bezprostředně propojenou s očekávaným dítětem – a to jak po fyzické, tak i psychické stránce. „Těhotná Atježanka nesmí při vaření rýže dávat větev špící do ohně, aby se dítě nenarodilo nožičkami napřed; nesmí na krku nosit žádné ozdoby, aby se dítěti okolo krku neobtočila pupeční šňůra, a nesmí šaty zašívat na sobě, aby neměla dlouhý porod.“14

2.2 Tabu a pověry v české lidové kultuře

I v českém prostředí se můžeme setkat s tabuizací ženy v období těhotenství a také s mnoha obyčeji, pověrami a obřadními úkony. „Těhotenství bylo opředeno množstvím pověr a předsudků, v jejichž základu byl požadavek na udržení plodu a jeho řádný vývoj v matčině těle.“15 Milena Lenderová dokládá příklady pověr z lidového prostředí:

„Téměř každá budoucí matka se střežila nepříjemných či dokonce děsivých vizuálních vjemů, „shlédnutí“; nechodila na pohřby, nepřekračovala hroby (aby neporodila mrtvé dítě), nedívala se na mrtvé, nehleděla do plamenů (aby potomek neměl na pokožce „oheň). Matka měla chodit po proudu řeky, aby mělo dítě dlouhé vlasy. Měla zametat a shrabovat listí, aby se vyhnula silným porodním bolestem. Pokud během těhotenství zošklivěla, čekala prý dceru, měla-li zašpičatělé břicho, nosila syna.“16

V mnoha kulturách se věřilo, že je žena vystavena zlým silám a ty může také přenášet na ostatní: „Přírodní žena má velké problémy a starosti s démony a zlými duchy. Obává se, aby jí nevnikli do těla a nezničili plod, případně neztížili nebo dokonce nepokazili porod.“17 Nejinak tomu bylo i v kultuře naší. Nebezpečí, které se kolem těhotné ženy 11

Neumann, Stanislav Kostka: Dějiny ženy, c. d., s. 246. Tamtéž, s. 246 13 Tamtéž, s. 561. 14 Tamtéž, s. 248. 15 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 35. 16 Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006, s. 32. 17 Neumann, Stanislav, Kostka: Dějiny ženy. Praha: Otakar II, 1999, s. 244. 12

9

vyskytovalo, tedy mělo dvojí charakter. Jednak jemu byla sama vystavena a jednak jej šířila do svého okolí. „Od zjištění otěhotnění byla žena vnímána jako někdo, kdo se ocitl v trvalém ohrožení.“18 Ještě na konci devatenáctého století se nedoporučovalo, aby žena v tomto období chodila do společnosti, protože se věřilo, že jí může uškodit vystavení se silným emocím. „Až do posledních desetiletí devatenáctého století radili někteří autoři omezit společenský život…“19 Vyloučení ženy z komunity se u přírodních národů vyskytovalo více explicitně, v naší kultuře se ale projevovalo také, legitimizováno argumentem ženiny vlastní bezpečnosti. Jak naznačím v kapitole s názvem Společenské postavení těhotné ženy, určité společenské vyloučení ženy se dochovalo až do dnešní doby.

2.3 Těhotná žena v komunitě a její působení na společnost

Těhotná žena byla v minulosti spojována s různými vlivy na své okolí, které měly jak pozitivní, tak i negativní charakter. Lidé předpokládali, že její přítomnost se sebou může přinést různé důsledky, které mají dopad nejen na budoucí matku a její nenarozené dítě, ale také na ostatní členy komunity a jejich práci. Věřilo se, že dokáže působit na okolní společnost, na chod hospodářství i na kvalitu a množství zemědělské úrody. Některé pověry týkající se vlivu těhotné na své okolí představím v této kapitole. Představa negativního působení těhotné ženy na danou společnost se v mnoha kulturách projevovala částečným nebo úplným dočasným vyloučením ženy z komunity, jak jsem popsala v předchozí kapitole. V českém prostředí se můžeme setkat s tím, že se ženě nedoporučovalo zbytečně se zdržovat mimo domov. Navrátilová v této souvislosti píše: „Přítomnost těhotné (zvlášť svobodné matky) v hostinci nebo na jiném veřejném místě (s výjimkou kostela) přinášela vzápětí bitku.“20 Podobně, jako u většiny pověr, můžeme i zde předpokládat směs racionality a fantazie. Na jednu stranu lze soudit, že tato pověra byla ve skutečnosti doporučením, aby si těhotná žena dopřála klid, aby se neocitla v nepříjemné situaci. Na druhou stranu však může souviset s jinými pověrečnými

18

Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 200, s. 35. Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006, s. 42. 20 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 35-36. 19

10

představami, například strachem před uhranutím nebo shlédnutím, ke kterému by mohlo na veřejném prostranství dojít. V tradičním prostředí se setkáváme také s pozitivním působením ženy na komunitu, zejména pak na zemědělskou úrodu. „V lidových obřadech je doložena pevná víra v moc ženy přenést rodící schopnost všemu, s čím přišla do styku (…) Princip plodnosti se uplatňoval především přímým kontaktem se zemí, zrnem či semenem.“21 Zvláštní účinek měla i ženská nahota. „Nahé ženy obcházely pole nebo se s odhalenou částí těla dotýkaly půdy (např. si sedaly na zem při setí lnu), někde musely být přitom těhotné a naopak, nesměly být po přechodu, protože by vegetaci zarazily apod.“22 Skutečnost, že žena je schopná nosit ve svém těle nový život, podpořila pověrečné představy o její schopnosti oživovat i hospodářskou úrodu, na které byli lidé existenčně závislí.

2.4 Propojení matky a dítěte

Vztah matky a plodu v jejím těle byl bohatě prodchnut různými pověrami. Životospráva těhotné ženy nebyla zdaleka tím jediným, co mělo vliv na budoucí podobu potomka. Matka a dítě se nacházely ve velmi úzkém symbolickém svazku, který dalece přesahoval fyzické propojení těhotné ženy a jejího plodu. Pravděpodobně nejčastější a nejdéle přetrvávající pověrou, s níž máme možnost se tradičním prostředí setkat, je víra ve shlédnutí. Věřilo se, že mnoho věcí a také situací, se kterými budoucí matka v průběhu těhotenství přijde do styku, budou mít přímý dopad na její dítě.23 Josef Čižmář píše, že nejčastěji se mohla žena shlédnout při úleku (když se vylekala a dotkla se přitom nějakého místa na svém těle, dítě na něm pak mělo znamení, dle toho, co žena zahlédla), pokud jí byla odpírána určitá potravina (například neukojená chuť na jahody způsobuje, že má pak narozené dítě na těle skvrnu červené barvy). Shlédnout se může žena i tak, že za letních nocí často chodívá pozorovat hvězdy; dítě má pak na těle znamení, které připomíná souhvězdí na noční obloze.24 Ilustrativní příklad, jak docházelo ke shlédnutí, a co způsobovalo nenarozenému dítěti, nabízí Neumann: „…ve 13.

21

Navrátilová, Alexandra: Role ženy v obřadní kultuře. In Hlošková, Hana – Leščák, Milan (ed.): Žena z pohľadu etnológie. Bratislava: Katedra etnologie FF SAV, 1998, s. 21. 22 Navrátilová, Alexandra: Role ženy v obřadní kultuře, c. d., s. 21. 23 Více např. Nahodil, Robek, 1959; Doležal, 2001; Neumann, 1999. 24 Čižmář, Josef: O shlédnutí. Český lid XXXI, Praha, 1931, s. 132.

11

století dal papež Martin IV. Ze svého domu odstranit všechny zobrazení svého heraldického zvířete- medvěda, protože při pohledu na něj se jedna dáma jeho dvora ulekla a porodila zcela chlupaté dítě“25

2.5 Těhotenství jako rituální období?

Jak jsem uvedla v předchozích kapitolách, těhotenství bylo vždy opředeno řadou mýtů, v jeho průběhu se prováděly různé obřady a ženy bývaly v daném období vyloučeny z komunity. Jakým způsobem je možné nahlížet na těhotenství v kontextu rituálu dnes, v západní kultuře a v městském prostředí, uvedu v následující kapitole. Asi nejznámější odbornou prací, která se věnuje rituálům, je dílo Arnolda van Gennepa Přechodové rituály. Autor systematicky studuje jednotlivé typy společenských rituálů a jejich průběh. Právě těhotenství a porodu věnuje Gennep celou jednu kapitolu. Píše, že těhotenství bylo etnologickými badateli doposud spíše opomíjeno26 a zdůrazňuje jeho důležitost: „…v rituálech spojených s těhotenstvím a porodem je třeba vidět rituály značného významu jak pro jedince, tak pro společnost.“27 Otázku, zda v dnešní západní společnosti ještě nalezneme rituál jakožto původní součást všech tradiční kultur, ponechám jiné odborné diskuzi. Zajímá mě však, zda do dnešní doby přetrvaly určité opakující se prvky spojené s těhotenstvím, které bývají společné pro všechny budoucí matky. Jedním z nich jsou různé pověry, těm se budu hlouběji věnovat v další části práce. Nyní bych ráda představila některé charakteristiky daného období, které se objevují u všech tří generací žen. Jedním z fenoménů, který lze nalézt ve výpovědích žen napříč všemi generacemi, je vybírání jména pro dítě a zdůrazňování jeho významu. Zatímco nejmladší generace zmiňuje intenzivní hledání jmen: „Pořád jsme vymýšleli jména, když jsme měli vymyšlený jméno na kluka, tak jsme zjistili, že to bude holka, takže jsme zase přemýšleli, jaký jméno bude na holčičku“ (Gabriela)28, nejstarší generace pak oceňuje možnosti dneška znát pohlaví dítěte, právě proto, že je pak mohou pojmenovat: „Ono není důležitý, jestli to bude

25

Neumann, Stanislav Kostka: Dějiny ženy. Praha: Otakar II, 1999, s. 563. Na rituály spojené s těhotenstvím odkazuje v té době například také dílo J. G. Frazera Zlatá ratolest (1994). 27 Gennep, Arnold Van: Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1997, s. 53. 28 Protože jsem se ženami často diskutovala velmi osobní zkušenosti a intimní prožitky, jejich jména jsou změněna. 26

12

chlapeček nebo holčička, ale že dostane to dítě jméno. A celá rodina ho pak bere jako člena té rodiny a teď se s ním baví“ (Elena). Hledání jména pro miminko je bezesporu důležité pro jeho oslovování. Na základě pojmenování nenarozeného dítěte a počátku jeho oslovení je přivítáno do rodiny. Dítě, skryté přede všemi uvnitř těla matky, přestává být tolik abstraktní, neurčité a prostřednictvím přiděleného jména se více „ztělesňuje“. Potřeba identifikace s nenarozeným dítětem se projevuje u všech generací žen. Právě jméno, které pro nenarozené dítě hledáme, je velmi zásadní pro přijímání nového člena rodiny. Jedna z prvních otázek, které má budoucí matka obvykle možnost slyšet, je dotaz na pohlaví dítěte a zda již uvažovala o jeho jméně. Pojmenování jedince patří mezi základní způsoby, jak jej ve společnosti odlišit od ostatních a zároveň jej do společnosti integrovat. Dle výpovědí začíná tento postup již ve chvíli, kdy se dítě nachází v těle matky. V době, kdy nebylo možné v těhotenství určit pohlaví dítěte, lze předpokládat, že nenarozené dítě ještě nebylo tolik integrováno do rodiny; k tomu došlo až po porodu. Vztah k nenarozenému dítěti mohl být jiný také z důvodu nedostatečné předporodní a poporodní péče; existovalo větší nebezpečí, že dítě nebude v pořádku. Vztah matky k dítěti byl tedy nutně poněkud odlišný. O proměně mateřského citu píše například Elizabeth Badinter. Autorka v knize Materská láska s podtitulem Od 17. Storočia po súčasnosť píše o obdobích, kdy existovalo mnohem větší riziko potratu nebo úmrtí dítěte či matky při porodu. Děti se navíc poměrně často z důvodu různých neléčitelných nebo neléčených onemocnění nedožily ani předškolního věku. V takovém prostředí bylo pochopitelné, že se žena nemohla ke svému dítěti příliš citově poutat; mateřská láska tedy měla zcela jiný charakter, než je tomu dnes. Elizabeth Badinter píše: „Jak se mohli rodiče zajímat o stvoření, které mělo velké šance do roka zemřít?“29 „Vzhledem k vysoké úmrtnost dětí až do konce 18. století by matka zaručeně umřela od žalu, kdyby se intenzivně připoutala ke každému svému dítěti.“30 Před padesáti lety jsme disponovali daleko lepším lékařským vybavením, než v osmnáctém nebo devatenáctém století; přesto usuzuji, že pouto k dítěti bylo menší, než je tomu dnes, alespoň ve fázi těhotenství: „Pohlaví dítěte, to mě bylo úplně jedno, prostě tady přijde nějaké dítě, po kterém třeba netoužím, ani, ale když už bylo, tak jsem byla strašně ráda“ (Elena). Důvodem mohl být obecně jiný společenský úzus: „Ta moje doba 29 30

Badinter, Elizabeth: Materská láska. Od 17. Storočia do súčasnosť. Bratislava: Aspekt, 1998, s. 59. Tamtéž, s. 59.

13

byla, že se to těhotenství neprožívalo, že se o to nestaralo“ (Elena). „Těhotenství, to šlo úplně mimo mě, pak jsem se vysypala a pak, jak to šlo, tak jsem věci řešila, nějak dopředu jsem to moc neprožívala“ (Františka). O změně přístupu k matce a dítěti tehdy a dnes vypovídá i nejmladší generace: „No tehdy to byla šílená doba. Dneska se hlídá každý detail“ (Cecílie). Postoj k dítěti mohly významně ovlivňovat tehdejší instituce. Ještě v osmdesátých letech se například právě narozené děti odvezly ihned od matky a pak se až po jednom dni vozily k matce po šesti, případně čtyřech hodinách na kojení. Matka a dítě byli v porodnicích institucionálně odděleni. Zde je však třeba rozlišovat prožívání těhotenství a vznik pouta k nenarozenému dítěti. Období očekávání dítěte je dnes ženami navenek prožíváno jinak, daleko intenzivněji. Mateřský vztah k dítěti je hlubší, jak ale naznačuje výzkum, skutečný vztah k dítěti se může vytvářet až po jeho narození. Adéla popisuje období, kdy navštěvovala těhotenské poradny: „Všude, kam vejdete, vám říkají maminko, i když maminka jako ještě nejste“ (Adéla). A pokračuje výpovědí o tom, kdy si uvědomila svoji mateřskou roli: „Až to miminko a ta péče o něj vás jakoby donutí se tou matkou stát“ (Adéla). Dítě je přijato do rodiny již ve fázi těhotenství. Teprve až jeho fyzická přítomnost po porodu však vytváří pro matku novou společenskou roli. Při sběru informací pro svoji práci jsem kromě literatury a interview studovala také diskuzní internetová fóra.31 Zde jsem mimo jiné zaznamenala intenzivní shromažďování informací o nenarozeném dítěti a potřebu toto období i samotné dítě „kvantifikovat“. Téměř pro všechny matky je typické, že odpočítávají týdny a dny zbývající do porodu, zaznamenávají váhu, a velikost plodu, schovávají si fotografie plodu, aby sledovaly vývoj dítěte. Snad v žádném období lidského života nedochází k natolik zjevnému dělení času a zvýznamňování jeho jednotlivých fází. Právě tyto činnosti mají podle mého názoru nejvíce rituální charakter. Pravidelné lékařské kontroly, fotografování plodu a shromažďování a porovnávání fotografií, chystání výbavy pro dítě, příprava domu (setkala jsem s například několikrát s tím, že ženy před porodem nechávaly vymalovat byt, „aby dítě přišlo do čistého“), to vše je součástí přechodového období, po kterém následuje porod a společenské i vnitřní přijetí mateřské role. V rozhovorech se informátorek dotazuji také na to, zda vnímaly své těhotenství jako určitý vývoj a pokud ano, tak jakým způsobem. Zdaleka nejvýznamnějším momentem 31

např. www.fora.babinet.cz, www.diskuzemaminkam.cz, www.mojetehotenstvi.cz.

14

v tomto období je dle jejich výpovědí chvíle, kdy se dítě začne v těle matky pohybovat. Vedle určení pohlaví dítěte a jeho oslovování32 představuje pohyb plodu jeden z nejvýznamnějších momentů v těhotenství: „První dcera, ta se mrskla jak vánoční kapr ve vaně“ (Barbora). „Je to potom jiný pocit, když je miminko větší a hýbe se“ (Daniela). Pohyb pak přímo souvisí se změnou chování k dítěti: „Jak se to začne hýbat, tak s tím člověk naváže komunikaci“ (Ivana). Obě fáze vývoje, tedy jak určení pohlaví, tak první zaznamenaný pohyb dítěte, představují významnou fází v jeho přijímání matkou: „Dítě začne kopat, už víte, co to je, tak si s ním vykládáte“ (Adéla). Dítě se tímto od matky symbolicky odděluje.

3. Společenské postavení těhotné ženy

Tuto kapitolu věnuji tématu společenského postavení žen, protože je podle mého názoru významné pro pozdější reflexi různých tradičních folklorních prvků, včetně pověr. Terénní výzkum naznačil mou původní hypotézu, že politické uspořádání a společenské klima v dané době mělo vliv i na to, jakým způsobem byla žena ve společnosti vnímána. Zkušenosti žen v každé z generací byly v rámci jednotlivých období přibližně stejné, zatímco mezi jednotlivými generacemi byl patrný rozdíl. Existuje však celá řada dalších faktorů ovlivňujících společenské postavení ženy – je nutné mít na paměti, že interpretaci vlastního postavení vůči okolí ovlivňuje například osobní zkušenost, která se bezesporu významně liší u každé respondentky. Na to, jakým způsobem se žena cítila ve společnosti, měl bezesporu vliv i její zdravotní stav. Společenské postavení ženy utvářely a ovlivňovaly i různé kulturní fenomény, například těhotenská móda.

3.1 Nejmladší generace

Vlastní postavení ve společnosti vnímala nejmladší generace poněkud neutrálně nebo příznivě. Pokud ženy v tomto období zaznamenaly nějakou změnu ve vztahu ke svému okolí, byla často pozitivní: „A vůbec jsou na vás lidi takový milejší, když jste těhotní, 32

Dokud není známo pohlaví dítěte, nebo pokud si je rodina nepřeje znát, stejně bývá pravidlem jeho oslovování. To pak má různé podoby, například „prcek“ (Adéla), „vetřeleček“ (Barbora) nebo neurčitě „mimčo“, „mimísek“ (diskuzní fóra).

15

čím větší máte břicho, tím víc“ (Adéla). Všechny zástupkyně nejmladší generace spojovala představa, že toto období není v podstatě ničím zvlášť výjimečným: „Normálně jsem lítala. Já jsem v osmi měsících ještě natírala futra doma“ (Gabriela). „Ono mi to pořád úplně nedochází, ale myslím, že kdo na sebe není opatrný celkově, tak mu to nedochází ani v tuto dobu“ (Cecílie). Všechny uvedené výpovědi spojuje stejný pocit svobody a neměnnosti daného stavu. Žena očekává dítě, ale tento stav téměř neovlivňuje její život – žena pracuje, chodí do společnosti, zdržuje se kouření, pití alkoholu a konzumace některých potravin, ale žije v podstatě stejným způsobem, jako před očekáváním dítěte.33 Pocit svobody v období těhotenství je významně ovlivněn zdravotním stavem budoucí matky. V dnešní době mají ženy možnost se na základě celé řady vyšetření dozvědět podrobnosti o zdravotním stavu dítěte, což může také významně ovlivňovat jejich psychickou pohodu a tím i pocit, jakým jsou vnímány svým okolím.34 Na společenském postavení ženy se však odráží také politické klima dnešní doby; navzdory řadě témat, která se dodnes částečně tabuizují, těhotenství je podle mého názoru přijímáno zcela přirozeně, jako součást každodenního života. „Samozřejmost“ stavu těhotenství lze pozorovat například na módě. Pro těhotné existují módní butiky s množstvím nejrůznějšího oblečení. Módní pozornost věnovaná těhotným, se však podle mého názoru významně neliší od zájmu, který je věnován ženám, jež dítě neočekávají.

3.2 Střední generace

U střední generace se nejvíce projevuje pocit nesvobody a také společenského vyloučení těhotné ženy. Některé z respondentek vypovídají, že k nim jejich okolí přistupovalo jako k nemocné: „Já jsem z toho měla takový pocit, že se k těm těhotným společnost chovala jako k naprosto nesvéprávným, že si neumí poradit, že jim doktoři musí říkat, co mají dělat“ (Daniela). Střední generace žen také uvádí zkušenosti se společenským vyloučením v době těhotenství: „Když byla maminka po šesté hodině venku, když byla třeba tma, tak se na to všichni dívali, jako jestli teda nemají zavolat sociálku, a že

33

Naprostou přirozenost těhotenství popisují i dvě respondentky nejstarší generace, které chodily do práce a aktivně sportovaly. Většinu těchto aktivit však ve svých výpovědích směřují do počátku těhotenství, kdy na nich očekávání dítěte nebylo znát. 34 Velké množství vyšetření a možnost dozvědět se různé poruchy a problémy u nenarozeného dítěte však se sebou pochopitelně nese i nevýhody – předběžný strach o dítě, různé obavy.

16

by se šlo třeba do restaurace, s dítětem, s kojencem, to vůbec neexistovalo“ (Daniela). „Člověk se opravdu schovával, lidi se na ni dívali jako, nevím, že by někam vyšla, to by bylo proti bontonu, když je teda těhotná, tak ať je doma a nevystavuje to“ (Ivana). Ivana také naznačuje, že okolí se k těhotné ženě v době, kdy očekávala dítě, nechovalo uctivě: „Lidi se dívali na vás jako „když ses nechala zbouchnout, tak si to zažij sama“ (Ivana). Demokratické politické uspořádání a svoboda v odívání odlišují způsob, jakým byly těhotné ženy přijímány v sedmdesátých a osmdesátých letech a jakým je na ně nazíráno dnes: „To, že dneska chodí a ukazují to, já jim to závidím, popravdě, protože si to mohou užít. V momentě, kdy to začalo být vidět, tak člověk trčel doma“ (Ivana). Způsob, jakým se móda odráží na společenském postavení ženy, naznačuje další citát: „Měla jsem jednu šatovou sukni, hnědou, na pásek vzadu, ten se postupně povoloval a k tomu halenky, a nic jiného jsem neměla po celou dobu těhotenství, takže člověk se v tom ani necítil ve společnosti moc dobře“ (Ivana). Neexistence módy pro těhotné může naznačit, že těhotná žena byla v tehdejší době společensky opomíjena. Neočekávalo se, že bude chodit do společnosti, takže nebyla věnována pozornost jejímu vzhledu. Nezřídka se mohla těhotná žena cítit společensky vyloučená na základě přehnaných reakcí směřujících k jejímu vzhledu. Otázky vzhledu těhotné ženy se dotýká například Hilary M. Lips: „V severoamerické společnosti (…) jsou v některých případech těhotné ženy tlačeny k tomu, aby se cítily tlusté a ošklivé a jsou terčem různých vtipů.“35 Vtipkování o těhotné ženě lze doložit i ve výpovědi jedné respondentky: „Tak si pamatuju, Zarendu, mistra světa ve vzpírání, protože jsem tak nějak podobně vypadala. Manžel říkal „vy jste si podobní“, jo, a tam takový macek zvedal 350 kilo, no byla to sranda“ (Barbora). Těhotenství ženy je explicitně vnímáno jako výjimečný stav, komentovaný vtipnými poznámkami. Hilary M. Lips ještě dodává: „Možná proto, že těhotenství a porod jsou viditelnými výsledky sexuální aktivity a protože jsou součástí procesu, který nemohou prožívat muži, sociální reakce vůči nim je plná rozporů.“36

35 36

Lipsová, Hilary. M.: A New Psychology of Women. Londýn: Mayfield Publishing Company, 199, s. 67. Tamtéž, s. 67.

17

3.3 Nejstarší generace

Společenské postavení těhotných žen v padesátých a šedesátých letech dvacátého století bylo podobně jako u všech ostatních generací významně ovlivněno politickými poměry tehdejší doby. V poválečném období ženy řešily například otázku materiálního zabezpečení pro své děti: „Hrozný bylo to, že pro dítě nic nebylo. Nejstrašnější pro první dítě, protože pak už pro to druhý něco zbylo“ (Elena). Podobně jako u generace střední, těhotenství bylo vnímáno jako tabu: „Jinak ta moje doba byla, že se to těhotenství neprožívalo, že se o to nestaralo“ (Elena). Respondentky vypovídaly, že těhotenství na nich nebylo vidět, což dle způsobu, jakým informaci podávaly, vnímaly jako výhodu: „Já jsem nikdy nedávala najevo, že jsem těhotná, pokud to na mně nebylo vidět, a ono to na mně dlouho nebylo vidět“ (Františka). „Všechny děti se narodily v zimě, tak sousedi ani nevěděli třeba, že čekáme další dítě“ (Elena). Na otázku, zda nemají ženy fotografii z tehdejší doby, si informátorky vzpomínají na oblečení, které nosily: „To se tehdy nefotilo. Nosily se tehdy takový šaty“ (Elena). „To se nosily takový hrozný šaty, a to jsem neměla ráda“ (Hana). Dle výpovědí žen usuzuji, že v dané době bylo obvyklejší, aby těhotné ženy, zvláště v době, kdy bylo vizuálně patrné, že jsou těhotné, spíše nechodily do společnosti, podobně jako tomu bylo u střední generace. Mezi druhou a třetí generací žen nalezneme více paralel, než mezi generací střední a nejmladší. Podobné jsou zejména ve způsobu, jakým byly ženy dle svých slov vnímány okolní společností, tedy, jak se v dané době přistupovalo k těhotenství. Podobnost výpovědí u dvou starších generací žen může být způsobena stejným politickým uspořádáním naší země a také tím, že v medicíně došlo v průběhu daných desetiletí mezi střední a nejstarší generací k výrazně menšímu pokroku než v posledních dvaceti letech. Menší generační rozdíl mezi staršími generacemi vnímá jedna z informátorek velmi jasně: „Myslím, že dneska je větší rozdíl mezi tím, kdy já jsem měla dítě tehdy nebo maminka a dneska“ (Františka). Výpovědi žen prostřední a nejstarší generace však odlišuje způsob, jakým přistupovaly ke svému společenskému postavení. Prostřední generace více zdůrazňovala pocit společenského omezení. To mohlo souviset například se skutečností, že v době, kdy byly ženy střední generace těhotné, k nám již směřovala řada zpráv ze Západu, které však nebyly současnými autoritami respektované: „Tehdy vím, že začínaly chodit různý zprávy 18

z Francie, že rodit do vody je nejpřirozenější a byly takový strašně polemický články, protože ti naši doktoři to vůbec takhle nechtěli brát, že je to vážná věc, a že nějaká ženská jim do toho nemá vůbec co mluvit“ (Daniela). Alespoň částečný přístup k novým znalostem, kterým střední generace disponovala, nerespektovaný vnějšími autoritami, mohl přispívat ke společenskému vyloučení těhotných žen a jejich pocitu nesvobody, který, na rozdíl od generace nejstarší, otevřeně popisují.

4. Těhotenství a pověry

Jak jsem popsala v předcházejících kapitolách, období těhotenství bylo vždy spojeno s různými pověrečnými představami. Stejně jako jiné oblasti lidského života, také přístup k těhotenství se v průběhu posledních desítek let proměňoval. Přetrvávají v dnešní době ještě určité zvyky, představy nebo tradice spojené s těhotenstvím? A pokud ano, jaký mají charakter? V následující části práce se zaměřím právě na konkrétní tradiční představy propojené s obdobím očekávání narození dítěte, které se v lidové kultuře objevovaly nejčastěji a jež se také v určité podobě zachovaly do dnešních dnů. Jak ukážu později, lidé dodnes některé z nich nejen dodržují, ale i aktivně vytváří.

4.1 Odhad pohlaví dítěte

Otázku, zda žena očekává narození děvčete nebo chlapce, si lidé pokládali pravděpodobně od chvíle, kdy začala existovat dělba práce žen a mužů. Společenské postavení obou pohlaví se začalo odlišovat a s tím vznikly i předpoklady, aby lidé předem začali činit rozdíly mezi pohlavím nenarozených dětí. V tradiční lidové kultuře býval oceňovaný spíše chlapec, ačkoliv to nemuselo být pravidlem. Převládající společenský postoj k narození dcery výstižně předkládá Milena Lenderová, když uvádí do souvislosti partnerskou nevěru a otěhotnění: „… všechny odchylky od „normálu“, včetně nevěry, vedly v horším případě k početí mrtvého nebo nějak postiženého dítěte, v lepším případě k početí děvčete.“37 S narozením děvčete totiž přicházela povinnost věna, které dívka 37

Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006, s. 32.

19

musela po dosažení dospělosti nabídnout budoucímu manželovi: „Narození děvčátka mělo nelehkou ekonomickou souvislost – s každou dcerou vyvstala závažná otázka věna, a tak se zklamáním otců se jaksi počítalo.“38 Lidé se tedy odhadem pohlaví budoucího potomka intenzivně zabývali, proto není divu, že je s ním spojeno mnoho pověr. S pověrami se setkáváme i před otěhotněním – existují „zaručené“ recepty, jak dosáhnout vytouženého pohlaví dítěte na základě dodržování různých zásad před početím nebo během milování. „Aby měli dítě mužského pohlaví, nechávali si někteří v posteli poválet hocha.“39 „Žena, která chtěla syna, se měla často dívat na mužovu fotografii.“40 Na základě chování obou rodičů se také odhadovalo, jaké pohlaví bude mít jejich dítě: „Pokud je žena při souloži vášnivější než muž, bude plod mužského rodu, v opačném případě se narodí děvče.“41 Podle různých vnějších znaků lidé usuzovali pohlaví nenarozeného dítěte: „Má-li žena špičaté břicho, chuť na kyselé věci a je ve tváři hezká, očekává se narození chlapce. Kulaté břicho, chuť na sladkosti a skvrny v obličeji znamenají narození děvčete, které bere matce krásu.“42 Pověry spojené s odhadováním pohlaví dítěte přetrvaly dodnes. Polovina žen, se kterými jsem měla možnost provádět rozhovor, uvádí, že pohlaví dítěte bylo zřejmé z jejich vzhledu během těhotenství: „Vím, že to bývá, že holčička ti ubírá na kráse. Taky vím, že to je pravda, protože já jsem těhotná vypadala jak puberťačka“ (Gabriela). „Bříško bylo do špičky, nepálila mě žáha i ten obličejíček jsem měla takový pěkný, to se taky říká, že holčičky berou krásu“ (Barbora). Část žen vypovídá, že se s odhadem pohlaví na základě vnějších znaků setkaly, i když jí přímo nevěřily: „To spíš lidi okolo, vždycky říkali, budeš mít kluka, protože jsi hezká“ (Ivana). „To se tvrdilo, že když žena zkrásní, tak bude mít syna, že když má hodně dopředu břicho. Tak já jsem měla to břicho hodně dopředu a měla jsem kluky. Ale tak pravidlo to není, nemusí to být. Já jsem to měla tak, jak oni to říkali, ale nevím“ (Hana). Dle vzhledu matky odhadovaly pohlaví dítěte nejčastěji ženy střední a nejmladší generace. Nejstarší generace žen mohla být v této věci ovlivněna totalitním režimem 38

Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 43. Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře, c. d., s. 44. 40 Tamtéž, s. 44. 41 Neumann, Stanislav Kostka: Dějiny ženy. Praha: Otakar II, 1999, s. 554. 42 Jiřikovská, Vanda. Těhotenství. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 1050. 39

20

padesátých a šedesátých let, který důrazně odmítal jakékoliv pohanské (a zejména pak náboženské) projevy. Například Otakar Pertold v roce 1956 píše o pověře jako o „společenské chorobě“ a uvádí „prostředky, jak ji léčit“: „*pověra+ je degenerativní novotvar ohrožující lidský pokrok.“43 Pertold velmi účelně uvádí pověrčivost do přímé souvislosti s náboženstvím: „…jakmile se pověra rozmůže na úkor zásad realistických, (…) i samo náboženství se stává pověrou. Pověrčivost jako trvalý stav člověka musíme pokládat za těžkou chorobu mravní a společenskou.“44 Podobné myšlenky jistě nenechávaly příliš prostoru k šíření lidových pověr. Dnes, o pětapadesát let později, se setkáme se svobodným praktikováním pověr, které nachází svůj prostor třeba prostřednictvím internetu. S odhadem pohlaví dítěte je možné

se

setkat

také

například

na

internetových

stránkách

s

názvem

www.pohlaviditete.cz.45 Zde lze nalézt mimo jiné ukázky metod, jak počít vytoužené pohlaví nebo různé tipy, jak odhadnout pohlaví nenarozeného dítěte, třeba podle roku narození rodičů. Na stránkách však nalezneme i způsoby, jak lze dle vzhledu matky, jejího bříška, specifických chutí na určité druhy potravin a dalších různých ukazatelů odhadnout, zda se narodí chlapec nebo děvče. Jedná se anonymní hlasování. Kdokoliv může hlasovat u jednotlivých metod, zda ta která metoda určování pohlaví dle osobní zkušenosti funguje. Výsledky hlasování jsou statisticky podobné, jako u rozhovorů, jež jsem prováděla: z celkem šest různých metod, jak odhadovat pohlaví dítěte dle vnějších znaků, hlasující celkem v polovině případů tvrdí, že uvedená metoda funguje. Počty hlasujících se pohybují kolem jednoho tisíce. V jednom případě je hlasování velmi těsné, ve dvou případech pak hlasující nevěří, že by uvedené metody fungovaly. Můžeme se zde například dočíst, že více než tisíc žen a mužů věří, že: „Pokud je bříško posazené nízko a dopředu, bude to kluk. Naopak, je-li bříško vysoko a široké tak, že je vaše těhotenství vidět i zezadu, bude to holčička.“46

43

Pertold, Otakar: Pověra a pověrčivost. Praha: Nakladatelství ČAV, 1956, s. 13. Pertold, Otakar: Pověra a pověrčivost, c. d., s. 127. 45 http://www.pohlaviditete.cz/jak-urcit-pohlavi-ditete-behem-tehotenstvi/, cit. 10. 4. 2011. Internetové stránky byly založeny v roce 2008. 46 http://www.pohlaviditete.cz/jak-urcit-pohlavi-ditete-behem-tehotenstvi/, cit. 10. 4. 2011. 44

21

4.2 Další pověry a typický jazyk

Kromě odhadu pohlaví jsem se během rozhovorů setkala také s pověrou spojenou s kočárkem pro nenarozené dítě. Věří se, že pokud mají rodiče kočárek doma před porodem, může se stát něco neblahého. Vzpomínka na pověru s kočárkem se několika informátorkám vybavila hned jako první: „Tak ten kočárek, ta známá pověra. Přítel, samozřejmě, jel pro kočárek až do obchodu, až jsem byla v porodnici“ (Gabriela). „Kočárek, ten jsme předtím nekoupili, to ani moje dcera, když byla těhotná. Tuto pověru měla, ona si ho sice koupila, ale měla ho u mě a pak ho dovezli k nim“ (Ivana). „Na pověry nevěřím, jen doma nechci mít do porodu ani kočárek ani postýlku.“47 Další, velmi častou pověrou, která přetrvává do dnešní doby, je odůvodnění pálení žáhy v době těhotenství. Přetrvává představa, že matku pálí žáha, protože dítěti rostou vlasy: „Četla jsem různý rady, jak se plod vyvíjí, proč pálí žáha, že, jak rostou vlásky nebo snad nehtíky“ (Gabriela). Jedním ze specifik, které jsem měla možnost během provádění rozhovorů slyšet, bylo využívání typických jazykových výrazů spojených s těhotenstvím, nebo, a to v mnohem větší míře, s porodem. Nejstarší generace žen uváděla, že se s pověrami příliš nesetkávaly, nebo že v ně nevěří. V jejich projevu se však více než u jiných generaci objevovaly tradiční jazykové výrazy a slovní obraty, spojené zejména s porodem: „… v noci jsem se rozsypala (…) pak jsem vysypala chlapečka, dvě kila devadesát…“ (Františka). „Do Brna jsem přijela ještě celá, ale pak jsem se ocitla velmi brzy v porodnici“ (Hana). Tradiční jazykové výrazy přetrvávají do dnešní doby prostřednictvím vyprávění pamětnic. Dle výzkumu se jejich využívání na rozdíl od pověr mezi generacemi však nepřenáší a bude tedy v městském prostředí zanikat.

5. Ústní lidová slovesnost

Proč právě těhotenství je do dnešní doby opředeno různými pověrami? A jak je možné, že i v době velmi vyspělé lékařské diagnostiky se setkáváme s množstvím předsudků, které se týkají pohlaví dítěte a jeho vývoje? Dříve měly pověry více 47

http://diskuze.maminkam.cz/termin-porodu-leto-2011?page=2, cit. 12.4. 2011. 22

„opodstatněnou“ funkci. Vcelku prozaicky se k odůvodnění jejich častého výskytu v tradiční kultuře staví Milena Lenderová: „… ženy mohly bez rozdílu sociálního postavení respektovat pověry; ty byly zadarmo.“48 Místem pověr v dnešní společnosti se budu nyní zabývat. V souvislosti s pověrami jsem se během interview často setkávala s větami typu „to se tak říká“, „víte, to bylo ústní podání“ nebo „nevím už, kdo mi to řekl, ale bylo to tak“. Co vlastně měly ženy na mysli, když mluvily o ústním podání, když si nemohly vzpomenout, kde určitou věc slyšely, ale pevně jí věřily, nebo když mluvily o „babských radách“? Samy informátorky o svých výpovědích takto pravděpodobně neuvažovaly, nicméně všechny pověry přenášené do dnešních dní jsou součástí ústní lidové slovesnosti. Ta, jak napovídá název, se šíří ústně, je proměnlivá a volně se upravuje, zpravidla obsahuje ponaučení a je vytvářena a šířena kolektivně. Autor je neznámý. 49 Části ústní lidové slovesnosti vzhledem ke svému typickému charakteru, spontánnímu vzniku, ústnímu podání a šíření z generace na generaci, nikdy zcela nezanikají; zato se však modifikují: „S prvky tradiční i moderní lidové slovesnosti se lze setkat téměř všude: doma, ve školních učebnicích, v reklamě, v regionální literatuře, v průvodcích, ilustrovaných časopisech i denním tisku.“50 Variabilita ústní lidové slovesnosti se projevuje doposud. Mnohé pověry pod tlakem vědeckého paradigmatu a z důvodu proměny společenského a kulturního klimatu zanikají, zároveň se však pověry přetváří a přizpůsobují se aktuálním podmínkám. Vytváří se i pověry nové: „To tenkrát (2006) byla nějaká pověra, že by se nemělo fotit bříško těhotný. Tak vím, že snad s holým těhotným bříškem mám snad tři fotky za celé těhotenství“ (Gabriela). S ústní lidovou slovesností se setkáváme i v „moderním“ prostředí a mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi, jak předkládá výzkum a také odborná literatura, kterou uvedu v následující podkapitole.

48

Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006, s. 35. Šrámková, Marta: Lidová slovesnost. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 490. 50 Šrámková, Marta: Lidová slovesnost, c. d., s. 490. . 49

23

5.1 Vývoj pověr

Autoři Otakar Nahodil a Antonín Robek v knize České lidové pověry uvádí, že: „Pověra je kategorií historicky přechodného rázu (…) a zákonitě zaniká spolu se zvyšováním kulturní úrovně lidí.“51 Od vydání jejich knihy uplynulo již více než padesát let; jak je tomu s pověrami v dnešní době představím nyní. Pověry jistě nejsou obecně společensky uznávaným fenoménem. V průběhu interview jsem měla možnost setkat se v zásadě se třemi typy postojů vůči pověrám. Zaprvé to byl postoj, který nijak nezpochybňoval jejich částečnou racionalitu. Za druhé s přístupem, který je toleroval, nicméně váhal nad jejich „pravdivostí“. Třetím druhem postoje k pověrám bylo jejich jasné odmítnutí, které v několika případech působilo velmi razantně: „Spíš tak všechno racionálně a materialisticky, žádný takový chiméry, to ne, na to jsme příliš přízemní zdravotníci. To musí být jiný v rodině, kde vůbec neví, o co jde“ (Františka). „Tak ono se říká, že se pohlaví dítěte podle něčeho pozná. Ale já si myslím, že se to zvenku nějak poznat nedá“ (Daniela). Již samotný výraz pověra v některých ženách vyvolával negativní postoj. Důvod pro tento poznatek můžeme hledat například v díle Petra Bogatyreva, který píše, že „… pověry se vůbec nejeví jako monopol nevzdělaného nebo polovzdělaného rozumu; jediný rozdíl je v tom, že tam, kde vesničan dává svobodný výraz svým strachům a fantaziím, my své skrýváme před veřejnou pozorností pod maskou úsměšku nebo pseudovědy.“52 Z některých rozhovorů vyplývalo, že informátorky předpokládají souvislost mezi pověrami a nižším vzděláním; to se však v odborných výzkumech, jak zde uvádím, zpochybňuje. Pověry jsou velmi variabilní, některé z nich zanikají, jako například víra v uhranutí. Naproti tomu však vznikají nové, jak jsem uvedla v předchozí kapitole. Zatímco nejstarší generace žen dle výzkumu pověry spíše odmítala, jedna ze zástupkyň nejmladší generace jednu velmi krásnou pověru přímo vyzdvihuje: „Vím, že je ještě taková pověra, že když někomu šáhneš na břicho, kdo je těhotný, tak pak vlastně otěhotníš. A já, předtím, než jsem otěhotněla, tak jsem kamarádce osahávala zakulacený bříško a že bych taky hrozně chtěla a vím, že pak chvíli na to jsem otěhotněla. Takže tomu věřím. Když šáhneš těhotné na bříško, tak že pak otěhotníš“ (Gabriela).

51 52

Nahodil, Otakar, Robek, Antonín: České lidové pověry. Praha: Orbis, 1959, s. 8. Bogatyrev, Petr: Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla. Praha: Odeon, 1971, s. 20.

24

Jak je patrné, dodnes přetrvává víra v sympatetickou magii. Dokonalé propojení matky a jejího nenarozeného dítěte je stále živoucí představou. Navíc, jak naznačuje výše uvedený citát, existuje i představa o propojení budoucích maminek a žen toužících po dítěti. V době, kdy je lidová tradice v městském prostředí považována za mrtvou, přežívají tradiční prvky ústní lidové slovesnosti právě například prostřednictvím pověr. Odborná literatura také představuje poslední poznatky týkající se pověr: „Novodobé výzkumy prokázaly, že pověra je živým kulturním prvkem a v moderní společnosti si nachází nové formy a výrazy, na projevech náboženství či ateismu zcela nezávislé.“53 Přesná hranice mezi racionálně odůvodněným a pověrečným tvrzením nemusí být vždy jasná: „Hranice mezi rozumově zakotvenou zásadou a pověrou není pokaždé patrná.“54 Jedna z respondentek například uvádí, jak v době jejího těhotenství probíhala různá doporučení, jak se po porodu chovat a jakým způsobem se starat o dítě, která dle jejího názoru nebyla vždy zcela racionální. Zajímavostí je, že tato doporučení pocházela přímo z lékařského prostředí: „Když se dítě přivezlo z porodnice, byla taková tendence, nesměly se dávat dudlíky, to byla vždycky taková fáma. Nebo aby novorozenci leželi na bříšku, aby se nezadusili“ (Ivana). Jak tedy naznačuje výzkum, pověrečné představy se mohou mísit a prolínat s medicínskými znalostmi. Zde se však nabízí otázka, zda se zde jedná o přenášení dle tehdejších možností vědecky ověřených poznatků do praxe anebo si novopečené matky přináší z porodnic postoje podpořené pověrečnými představami místního personálu a pacientek. Z původně racionálně zdůvodněných postupů se časem mohly vyvinout pověry – s vývojem postoje ke konkrétnímu úkonu a opuštěním medicínské teorie od jeho preferování se mohl změnit v pověrečnou představu.

5.2 Význam pověr v dnešní společnosti

Je zřejmé, že pověry nachází své místo i v moderní městské společnosti. Jaký však mají význam? Důvodů existence a přetrvávání pověr lze nalézt celou řadu. Pověry plní různé funkce. Jednu z nich naznačují autoři Nahodil a Robek: „Pověry se stávají (…) svědectvím o předpokládané „potřebě“ moderního člověka mít přece jenom jakési 53

Petráňová, Lydie: Pověra. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 791. 54 Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006, s. 35.

25

náboženské představy.“55 Pověry tedy mohou do určité míry nahrazovat náboženství, které dnešnímu člověku může chybět. Mají však i řadu jiných funkcí. Jedná se o součást přeměněné tradiční kultury, která je předávána z generace na generaci a která se šíří v rámci různých sociálních skupin, v tomto případě zejména mezi ženami, ať už dítě očekávají nebo nikoliv. Pověry mají stmelující funkci, jejich předáváním se vytváří a utužuje laická znalost, ke které může každý člen společnosti přispět vlastními zkušenostmi. Navzdory neuvěřitelnému rozmachu informačních technologií, propojenosti dnešního světa a vyspělé medicíně, na řadu otázek nemůžeme znát odpověď; nebo alespoň ne hned. Pověry tedy poskytují klid, odpovídají na řadu otázek, na které bychom jinak odpověď museli komplikovaně hledat. Pověry mají nezastupitelnou psychologickou funkci. Mohou ženám pomoci překonávat různé nesnáze v období těhotenství. Příkladem může být zdůvodňování pálení žáhy, které postihuje většinu těhotných žen. Jak jsem uvedla v podkapitole Další pověry a typický jazyk, některé budoucí maminky si tyto nepříjemnosti zdůvodňují tím, že dítěti rostou vlasy nebo nehty, případně ony samy nebo jejich okolí vtipkuje, že lze očekávat narození velmi chlupatého dítěte. Jistě se jim pak tyto obtíže překonávají snáze, než pokud by se ženám dostalo pouze medicínského vysvětlení; tedy že důvodem je přesun žaludečních šťáv nahoru do jícnu způsobený změnou pohyblivosti žaludku, případně zvýšeným tlakem dělohy na žaludek. Pověry mohou pomoci také při jiných potížích, kdy medicína neposkytuje dostatečnou oporu a pomoc: Adéla například uvádí, jak se řídila dle svých slov „babskými radami“, aby uspíšila porod přenášeného dítěte: „… když už jsem opravdu přenášela ten druhý týden, tak jsem hledala cokoliv. Vybavuje se mi, třeba že když se chodí po schodech, tak se dřív porodí. Já jsem dva týdny přenášela, chodila jsem k nám do jedenáctého patra. Do jedenáctého patra panelového domu!“ (Adéla). Ačkoliv se fyzická námaha někdy uvádí jako možnost, jak uspíšit porod, obecně lékařsky uznávaná není. Jedná se tedy o lidové rady, které mohou, ale nemusí pomoci. Jejich hlavní funkcí je však bezesporu tuto pomoc nabídnout a budoucí rodičku určitým způsobem uklidnit nebo zaměstnat konkrétní činností. Dalším důležitým faktem je skutečnost, že dítě je v matčině těle skryto. Až do samotného porodu nemají matka ani její okolí možnost dítě skutečně vidět. Těhotná žena 55

Nahodil, Otakar, Robek, Antonín: České lidové pověry. Praha: Orbis, 1959, s. 7.

26

sice podstupuje řadu vyšetření a má dnes mnohem větší jistotu, že je dítě v pořádku, než tomu bylo dříve. Dítě je však uvnitř těla matky ukryto před zraky všech lidí a to může vést k řadě domněnek a názorů, které nemají medicínské opodstatnění – k udržování pověr. Velká část respondentek uváděla, že měly obavy o své dítě, zvlášť to prvorozené, kdy přesně nevěděly, co mohou očekávat. Obava a nejistota z průběhu událostí v období těhotenství může být také jedním z impulsů šíření a udržování pověrečných představ.

Závěr V závěru bakalářské práce nejprve shrnuji téma těhotenství a pověr a také zhodnocuji provedený terénní výzkum. Poté uvádím některé oblasti a témata, kterým jsem neměla možnost se v bakalářské práci více věnovat. Dále navrhuji určité oblasti, kam by bylo možné směřovat další zkoumání. Terénní výzkum, stejně jako odborná literatura, ukázaly, že navzdory technologické proměně, transformaci kultury v mnoha oblastech, stále přetrvává určitý duchovní aspekt a předávání konkrétních lidových prvků mezi lidmi i v městském prostředí. Pověry jsou součástí duchovní tradice všech lidí v naší kultuře (a bezesporu také v mnoha jiných kulturách), bez ohledu na charakter prostředí, ve kterém se její členové nachází. Město nejen že přejímá různé lidové prvky z vesnického prostředí, ale také je aktivně vytváří. Dochází pak k předávání tradic z měst do vesnic. Petr Bogatyrev v této souvislosti vyzdvihuje funkčně strukturální metodu, jejíž pomocí lze zkoumat právě přejímání různých tradičních prvků a jejich funkci.56 Bogatyrev například píše, že „… mezi městským obyvatelstvem jsou pověry rozšířeny daleko více, než by se zdálo na první pohled.“57 S využitím této metody by bylo možné například hlouběji zkoumat právě přejímání pověr mezi městy a venkovem. V průběhu výzkumu jsem měla možnost nasbírat poměrně velké množství materiálu. Ten by podle mého názoru bylo možné využít i k jiným tématům, než studiu pověr a proměny společenského postavení těhotných žen v naší kultuře. V získaném materiálu lze hledat i jiné skutečnosti, než na jaké jsem se zaměřovala já. Je ovšem pravděpodobné, že vzhledem k hypotetickým cílům bakalářské práce by pravděpodobně 56 57

Bogatyrev, Petr: Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla. Praha: Odeon, 1971, s. 85. Bogatyrev, Petr: Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla, c. d., s. 85.

27

bylo nutné pokládat v rozhovorech jiné otázky a celý výzkum směřovat poněkud odlišným směrem. Intenzivně například ve většině rozhovorů vystoupilo téma porodů a porodnic a zážitků z nich. Po několika rozhovorech, kdy toto téma vyplynulo v průběhu interview, jsem se začala také na zkušenosti z porodnic informátorek ptát. V této souvislosti by bylo například zajímavé podrobit výzkumu vliv mezi institucemi a mateřským pudem. Zjišťovat, nakolik se například medicínská praxe a prostředí porodnic může podílet na vztahu matky a dítěte. Téma osobního prožívání těhotenství, vystupovalo intenzivně u všech generací žen. Všechny ženy uváděly, že těhotenství a porod jsou vysoce individuální zážitky a „každá žena si ho musí prožít sama“. Řada žen dle výsledků analýzy uváděla v době těhotenství a šestinedělí prožitky, které jsou „blízké přírodě“. Vypovídaly, že se řídily svým tělem, že si řekla příroda a tak dělaly různé úkony. Tento návrat k přirozenosti by bylo možné také podrobit hlubší reflexi; s ním souvisí i fakt, že některé ženy byly v úžasu nad zrozením svého dítěte; těhotenstvím a porodem se tak člověk dostává do životní fáze, kterou lze označit jako archetypální. Náboženské aspekty, bez ohledu na víru informátorek (většina z nich byly ženy nevěřící) vyvstaly právě v souvislosti s prožíváním těhotenství. Bylo nesmírně zajímavé a inspirativní provádět rozhovory s ženami různého věku. Díky rozhovorům se střední a nejstarší generací žen jsem se setkala i se zprostředkovanými zkušenostmi s těhotenstvím a porodem, které časově zasahovaly až do válečného nebo předválečného období. Některé z žen mi během rozhovorů přiblížily zkušenosti jejich maminek z těhotenství a zejména pak z porodu; tedy z doby, kdy se ony samy narodily. Měla jsem tak možnost slyšet zkušenosti s babictvím, s porodem doma, ale i na poli, kde se jedna z žen narodila. Vzhledem k tomu, že jsem ženy někdy nechávala žen volně vyprávět o svém životě, mohla by část informací být poskytnuta pro další studium orální historie. Ráda bych, aby bakalářská práce přispěla ke studiu těhotenství a dalších témat spojených se ženami na Ústavu evropské etnologie.

28

Seznam informátorek (dle ročníku narození)

Cecílie Narodila se v roce 1985 v Brně, kde také vyrůstala. Vystudovala střední odborné učiliště, obor kadeřnictví, ukončené maturitou. Posléze vystudovala na Západomoravské vysoké škole v Třebíči obor veřejná správa. Žije v Brně, pracuje na městském úřadě. Momentálně je na mateřské dovolené, v létě 2011 očekává narození dítěte.

Gabriela Narodila se v roce 1980 v Brně, kde také vyrůstala. Vystudovala střední odborné učiliště, obor kosmetika. Pracovala jako obsluha solária, poté pracovala v různých odvětvích jako brigádnice. Nyní pracuje jako prodavačka v obchodě s módním textilem. Žije v Brně, má pětiletou dceru.

Adéla Narodila se v roce 1980 v Brně, kde také vyrůstala. Vystudovala gymnázium a na Masarykově univerzitě obor sociální pedagogika. Pracuje jako personalistka v české pobočce zahraniční firmy. Žije v Brně, momentálně je na mateřské dovolené. Má devítiměsíčního syna.

Daniela Narodila se v roce 1962 v Brně. Vystudovala střední průmyslovou školu stavební, obor vodohospodářské stavby. Pracovala jako projektová asistentka u soukromé firmy. Nyní pracuje jako tajemnice a administrátorka projektů v brněnské neziskové organizaci. Žije v Brně, má sedmadvacetiletou dceru a pětadvacetiletého syna.

Barbora Narodila se v roce 1952 v Třebíči. Od svých dvanácti let vyrůstala v Brně, vystudovala střední odborné učiliště, obor prodavačka a posléze střední ekonomickou školu s maturitou. Pracuje jako mzdová účetní. Žije v Brně, má dvě dcery, třicet a pětadvacet let.

29

Ivana Narodila se v roce 1943 ve Slavkově u Brna. Studovala v Brně, vystudovala střední všeobecně vzdělávací jedenáctiletou školu s maturitou. Pracovala jako účetní v cihlárně a v soukromých firmách. Žije v Brně, má dvě děti, jednačtyřicetiletého syna a pětatřicetiletou dceru.

Hana Narodila se v roce 1935 v Mezouně u Prahy, vyrůstala v Otrokovicích a ve Zlíně. Vystudovala střední průmyslovou školu chemickou. Ve dvaceti letech se přestěhovala do Brna. Pracovala jako laborantka v různých firmách. Žije v Brně, má dva syny, padesát a čtyřiapadesát let.

Františka Narodila se v roce 1933 v Praze. Vyrůstala v Brně, vystudovala gymnázium a medicínu, obor všeobecné lékařství. Pracovala jako dentistka a posléze jako inspektorka na středních zdravotnických školách. Žije v Brně, má padesátiletého syna.

Elena Narodila se v roce 1928 ve Zlíně. Vyrůstala ve městě Lipník u Třebíče a v Brně. Vystudovala všeobecné gymnázium v Brně, pracovala v průmyslovém a papírenském odvětví. Žije v Brně. Má celkem pět dětí, dceru narozenou v roce 1948 a čtyři syny narozené v letech 1950, 1952, 1954 a 1956.

Anotace Bakalářská práce se zabývá těhotenstvím v jeho sociálním a kulturním kontextu. Ústředním kulturním prvkem, na který je kladen důraz, jsou pověry spojené s těhotenstvím. Práce je rozdělena na tři základní části. Nejprve předkládá poznatky uváděné v odborné literatuře. Uvádí nejčastější tabu a pověry spojené s těhotenstvím v tradičních kulturách a v české lidové kultuře. Dále diskutuje téma vlivu těhotné ženy na

30

komunitu a představuje těhotenství jakožto rituální období. V další části práce se je věnován prostor studiu postavení těhotných žen ve společnosti v posledních padesáti letech. K tomu jsou využity poznatky získané terénním výzkumem, kdy byly prováděny rozhovory se ženami tří generací. Práce se věnuje jejich srovnání a hledání paralel. Ve třetí části je otevřeno téma pověr v dnešní společnosti a existence ústní lidové slovesnosti v městském prostředí. Bakalářská práce dále předkládá vývoj a význam pověr. Závěr práce je věnován shrnutí získaných teoretických a praktických poznatků a návrhu jejich dalšího využití. Klíčová slova: těhotenství, pověry, mezigenerační zkušenosti, ústní lidová slovesnost, postavení těhotných žen ve společnosti

Abstract The Bachelor Thesis deals with pregnancy in its social and cultural context.The main cultural element to which it is emphasized are the superstitions associated with pregnancy. The Thesis is divided into three parts. First of all, it submits the evidence presented in the literature. Some of the common superstitions and taboos associated with pregnancy in traditional cultures and Czech folk culture are presented. Next topic discusses the influence of pregnant women at the community and pregnancy as a ritual period. The next section is devoted to the study of status of pregnant women in society over the past fifty years using observations obtained from field research, where interviews were conducted with three generations of women. The work focuses on the comparison and search for parallels between them. The third part is the opening theme of superstition in our society and the existence of oral folk literature in the urban environment. Bachelor thesis also presents the development and importance of superstition. The conclusion is devoted to a summary of theoretical and practical knowledge and design of their further use.

Key words: pregnancy, superstitions, intergenerational experience, oral folk literature, status of pregnant women in the society 31

Literatura

Badinterová, Elizabeth: Materská láska. Od 17. Storočia do súčasnosť. Bratislava: Aspekt, 1998. Bogatyrev, Petr: Souvislosti tvorby. Cesty k struktuře lidové kultury a divadla. Praha: Odeon, 1971. Doležal, Antonín: Od babictví k porodnictví. Praha: Karolinum, 2001. Gennep, Arnold Van: Přechodové rituály. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1997. Hlošková, Hana, Leščák, Milan (ed.): Žena z pohľadu etnológie. Bratislava: Katedra etnologie FF SAV, 1998. Jiřikovská, Vanda. Těhotenství. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. Svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 1050. Lenderová, Milena: Radostné dětství? Dítě v Čechách devatenáctého století. Praha: Paseka, 2006. Lipsová, Hilary. M: A New Psychology of Women. Londýn: Mayfield Publishing Company, 1999. Nahodil, Otakar, Robek, Antonín: České lidové pověry. Praha: Orbis, 1959. Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. Navrátilová, Alexandra: Role ženy v obřadní kultuře. In Hlošková, Hana – Leščák, Milan (ed.): Žena z pohľadu etnológie. Bratislava: Katedra etnologie FF SAV, 1998, s. 20-25. Neumann, Stanislav. Kostka: Dějiny ženy. Praha: Otakar II, 1999. Pertold, Otakar: Pověra a pověrčivost. Praha: Nakladatelství ČAV, 1956. Petráňová, Lydie: Pověry. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 791. Rich. Adrienne: Of Woman Born. Motherhood as Experience and Institution. New York London: W. W. Norton and Company, 1986.

32

Šrámková, Marta: Lidová slovesnost. In: Brouček, Stanislav - Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek. Praha - Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007, s. 488-490.

Internet

http://www.pohlaviditete.cz/jak-urcit-pohlavi-ditete-behem-tehotenstvi/, cit. 10. 4. 2011. http://www.pohlaviditete.cz/jak-urcit-pohlavi-ditete-behem-tehotenstvi/, cit. 10. 4. 2011. http://diskuze.maminkam.cz/termin-porodu-leto-2011?page=2 , cit. 12. 4. 2011.

Odborné články

Čižmář, Josef: O shlédnutí. Český lid XXXI, Praha, 1931, s. 131-133.

33

Příloha: přepis všech rozhovorů Nejmladší generace Adéla (1980) Když jsem byla těhotná, tak to bylo úplně normální. Ze začátku mi bylo špatně, neměla jsem takový ty ranní nevolnosti, ale byla jsem unavená a měla jsem takovou spavou nemoc. Ale nic se v podstatě nedělo. Přestala jsem akorát pít alkohol, protože mi to přestalo chutnat, ale nedělalo mi to problém. Jinak jsem chodila do práce, za kamarády. Bylo to takový příjemný období. Je to vývoj – jak se to měnilo? Ze začátku v prvním trimestru jsem to nechtěla moc říkat, řekla jsem to rodině, které bylo jasný, že jsem těhotná a pak až po nějaké době třeba i nejlepším kamarádkám, který to stejně poznaly, když jsem si s nimi nechtěla dát ani malý pivo. A byl to ze začátku z mé strany trochu strach v tom prvním trimestru. Přece jenom riziko potratu a tak trošku ta obava, jestli člověk bude v pořádku a takového malého zázraku jak člověk chodí z těch prvních ultrazvuků a jak začíná bušit srdíčko a tak. A strašně mě překvapily reakce okolí. Všichni z toho byli úplně strašně nadšení. Každému, komu jsem řekla, že jsem těhotná, tak mi strašně gratuloval. Třeba moje kolegyně, která si už tak trošku na miminko myslela, je vdaná a vím, že mě hodně potřebovala v té práci, jsme taková sehraná dvojka, tak jsem nevěděla, jak bude reagovat, jestli ta byla taky úplně nadšená, dokonce i šéfová, u které jsem nečekala, že mě bude tak gratulovat, tak všichni upřímně, musím říct, že to fakt vypadalo upřímný, tak to mě překvapilo, že jsou všichni takoví, že mi to přejí. No a potom, jak to na mně začalo být vidět, tak to mělo ohromný výhody, protože jsem si kdykoliv v MHD sedla. A i když jsem měla malý břicho ještě tak jsem vždycky v MHD, když se mi nechtělo stát, je na někoho vyvalila a všichni hned vystřelili a pustili mě. A vůbec jsou na vás lidi takový milejší, když jste těhotní, čím větší máte břicho, tím víc. I když pak v tom devátým měsíci to už se vás spíš straní, abyste na ně nepadla. No a bylo to takový fajn, když mi říkali všichni „maminko“, to bylo takový; tak v té poradně, tam vám říkají maminko, a tak všude kam vlezete, tam vám říkají maminko, i když maminka jako ještě nejste. Někdy mě to lezlo krkem. Ale jinak je to fajn, fakt jsou lidi takoví ohleduplní a takoví milejší na ty těhotný. A s kým jsi to prožívala? Těhotenství jsme prožívala hlavně se svým partnerem. Ten byl první, kdo to věděl. On to teda podle mě tušil v době, kdy to ještě nikdo nevěděl, ani já sama ne. My jsme byli na nějaké oslavě po inventuře v práci a on mi tak sahal na bříško a říká „Kdyby tam něco bylo, tak já se o vás oba postarám“ a já „no jasně, no jasně“ no a v té době už jsem musela být aspoň tak deset dní těhotná, ani jsem to nevěděla, zjistila jsem to o čtrnáct dní, tři týdny později. Tak to byl hlavní člověk, s kým jsem to prožívala a byl naprosto úžasný, protože co jsem třeba dostala v poradně za časopis, jako jak se vyvíjí plod týden po týdnu, jak se to dělá s maminkou, s dítětem a tak, tak on to měl načtený, vždycky čtrnáct dní dopředu a vždycky říkal „aha, to je normální, změny nálad nebo tady ty nevolnosti, taky normální, a teď už má vlásky a rostou mu nehty“ a tak. Takže to bylo naprosto úžasný. On byl taková moje hlavní opora, se kterou jsem to prožívala. No a pak samozřejmě s rodinou, s kamarádkami, které většinou už mají děti. Takže s nimi jsem takový ty svoje různý pocity a radosti, starosti, obavy, probírala a každá vám vždycky poradí, „já jsem byla v tolika týdnech to a já jsem tamto“ To bylo takový, že srovnáváte ty zkušenosti. Nakonec těhotenství není nemoc a každá nakonec to odnosila a porodila, že jo, takže tak se to musí brát. Setkávala ses s nějakými radami? S mnoha! Samozřejmě poradny, tam mě moje doktorka chtěla nechat co nejdéle doma nebo co nejdřív, protože jsem byla po operaci a měla jsem nějaký zvýšený riziko otevírání se, ale naštěstí, já jsem moc nepřibrala a ani malý nebyl moc veliký, takže jsem vydržela chodit ještě do práce, až vlastně do toho posledního trimestru a pak už mě nechala doma a nemazlila se se mnou. Takže jsem nastoupila o něco dřív. Jakoby na nemocenskou a pak na mateřskou, o pár týdnů dřív než je vlastně ten nejzazší termín. No a rady různé, každý měl nějakou radu na to, když mu bylo zle, tak co jako dělat. Mě nejvíc pomáhalo spát tak jsem se vždycky schoulila do klubíčka a spala. No spíš u 34

toho těhotenství ani tak rady ne, spíš pak rady hlavně od kamarádek a maminky mé směrem k porodu a k tomu malému miminku, co zařídit, co dělat a co nedělat, co si vzít do porodnice a takový věci. To těhotenství to si myslím člověk musí prožít sám, jste sama s tím miminkem a tam těch rad jakoby moc není. Tam akorát na pálení žáhy, mě v lékárně poradili rennie. Není to tak jako pak ta péče o to dítě. Tam ty rady se hodí, že jo. Ale u toho těhotenství si myslím, že stačí poslouchat své tělo a ono vám řekne, co chce a co potřebuje. Ono vám řekne, kdy se odpočívat a kdy chce jíst a co chce jíst. Tam ty rady, nevím, jestli jsou úplně potřeba nebo vhodné. Kromě poraden a kamarádek, nějaké rady třeba v médiích, zaregistrovala jsi? Třeba „dělá se toto“ To jsem si spíš jakoby na internetu hledala zajímavosti, co mě zajímalo, podobně jako mého přítele mě fascinoval ten vývoj, jo. Četla jsem si, co mu roste, co mu dozrává a kdy je jakoby už zralý a jen přibírá. Tak to mě zajímalo, ten vývoj toho děťátka v tom bříšku. Četla jsem si o porodu, samozřejmě a o těhotenství, ale že bych nějak vyhledávala rady nebo že by mě někdo radil. Jako dá se najít spousta věcí, když chcete, pokud potřebujete. Já jsem právě moc nepotřebovala. Maximálně když nám vyšel trošku špatně ultrazvuk na ledvinky, hraniční laktace ledvinových pánviček, tak jsem si to na internetu hledala, co to znamená, jaké jsou s tím zkušenosti. Takže hlavně na internetu jsem hledala, co mě zajímalo. Můžete totiž srovnat víc názorů, různý zkušenosti a tak. Setkala ses s nějakými pověrami? Vybavuje se ti něco takového? No, vybavuje se mi, třeba že když se chodí po schodech, tak se dřív porodí. Já jsem dva týdny přenášela, chodila jsem k nám do jedenáctého patra. Do jedenáctého patra panelového domu! Dva týdny po termínu porodu, někdy i dvakrát denně jsem to šla, nahoru i dolů a stejně sem neporodila, stejně mi to museli indukovat v porodnici. Takže jakože fyzická námaha a takové ty věci, jakože uspíší ten porod, někomu možná jo, ale mě teda ne. A kde ti to doporučili? To je taková babská rada, jakože chození po schodech a umývání oken, na to jsem si netroufla teda, to bych se bála, že spadnu. Ale to jsem za prvé tak nějak věděla nebo mi to možná řekla nějaká kamarádka, tak něco dělej, tak jako choď třeba, choď po schodech nebo tak. A myslím, že i na internetu jsem něco viděla, když už jsem opravdu přenášela ten druhý týden, tak jsem hledala cokoliv. Nebo sex, že pomáhá milování. Nepomáhá. Ani chození po schodech, ani milování, ani nic. Prostě ne. Když se tomu dítěti nechce tak nepomáhá nic. Ještě že teď už se to dá takhle indukovat, nevím, co dělali dřív, když se to dítě nechtělo narodit, to by mě zajímalo, protože teďka mají na to prostředky, něco čím, vyvolají ten porod. Co dělali třeba před sto lety, to fakt netuším, protože kdyby nebylo tohle tak myslím, že malý je ještě pořád uvnitř. Takže ty babský rady ohledně toho porodu nezafungovaly. Nebo babský, ono jako i na internetu takhle psali různé běžné, přirozené postupy, mě teda ne. A jinak že se člověk má šetřit, a že v tom prvním trimestru nemá umývat okna a že se nemá vůbec nějak namáhat, takový rady, který ti řeknou v poradně a tak obecně na sebe dávat trošku pozor, obzvlášť v tom prvním trimestru, kdy je to takový ještě křehký, ten prcek. Jinak ne, tady toto jsem zkoušela, protože opravdu jsem zkoušela, jestli to půjde a ne. Nezafungovalo to. Obešla jsem pěšky tady celý sídliště, vylezla schody do jedenáctého patra, pomilovala se s mužem, dostala jsem křížový bolesti a poslíčky, ale malý nic. Já bych ještě řekla, jak jsem se cítila v těhotenství, je to možná subjektivní, ale je to taky určitá výpověď. Já jsem se v podstatě, když to shrnu, cítila jako úplně normálně. Na jedné straně sice ze začátku jsem se bála, právě aby se malému nic nestalo a byla jsem taková trošku v úžasu, jak je to ten zázrak zrození nebo zplození, zázrak zplození a jak to opravdu ve mně roste, když jsem ho ještě necítila, ale opravdu když už jsem slyšela ťukat to srdíčko, rychlostí kulometu při dvoucentimetrovém tělíčku a takový opravdu zázrak, že v sobě nosím nový život. A že je to úplně úžasný, na druhou stranu jsem se vůbec necítila být připravená na to být matkou. To jsem se až do porodu tak necítila, možná ani po porodu jsem se tak necítila, a to mě bylo skoro třicet let, když jsem rodila. Ale tak jsem se cítila pořád ještě taková mladá, že jsem možná měla ještě počkat, že prostě ještě na to nejsem připravená být matkou a že sice těch devět měsíců je dost dlouhá doba aby se na to člověk připravil, ale že stejně až to miminko a ta péče o něj vás jakoby donutí se tou matkou stát. A mě to teda trvalo asi dva tři měsíce, co se malý narodil a než jsem se smířila s tím, 35

že opravdu jsem matka a že si ho nechám teda. Že prostě bude můj navždycky. Ale jinak jsem se cítila úplně normálně, chodila jsem do práce, s tím pupkem. Možná trošku víc chráněná, že ti lidi jsou takoví ohleduplnější k vám, neřvou na vás, pouštějí vás sednout, jsou takoví jako jo, usměvavější, prostě víc v pohodě. A i vy jste v pohodě. V práci jsem se zdaleka tak nerozčilovala kvůli nějakým manažerům a nestihnutým termínům, protože jsou mnohem důležitější a zásadnější věci v životě. Takže asi taková větší pohoda v tom životě, jo, přitom těhotenství, než před ním. Ale jinak to bylo příjemné období, obzvlášť druhý trimestr. To mi nebylo ani zle a ještě jsem nebyla tak velká, abych už jakoby funěla a nedej bože předporodní období. To bylo teda hrozný. Ale ten druhý trimestr, ten byl naprosto úžasný, od toho druhého do šestého měsíce byl dokonalý, člověku je dobře, má takový bříško, malý začne kopat, už víte co to je, tak si s ním vykládáš, je to krásný období, fakt takový příjemný. Ale stejně mě to nepřipravilo jak být rodičem. To opravdu až to živý dítě, o který jsem se starala, tak mi to došlo definitivně, že opravdu jsem matka a že to budu mít na pořád. Ze začátku mi to přišlo takový krásný, trošku neuvěřitelný, že to vylezlo ze mě, zázrak zrození, ale když to křičelo a teď to bylo přebalený, nakojený a stejně to křičelo a mně nebylo dobře, byla jsem nevyspaná a unavená a on řval, tak jsem k tomu moc velký city neměla, že bych to milovala od narození, to teda nemůžu říct. Až postupem času, tak ty dva tři měsíce, že jakoby tvořila ta láska k tomu miminku a až po těch měsících jsem si řekla opravdu je to moje a nikomu to nedám. Ale na konci šestinedělí, kdyby někdo řekl „tady máš sto tisíc, já si to vezmu“, tak bych asi, kdyby mi slíbili, že mě nechají týden spát, tak jim ho asi klidně dám. Teď už ne, teď bych ho nikomu nedala, ale po těch pár týdnech jo. I když s tím miminkem žiješ několik měsíců předtím, ale to těhotenství bylo fajn, totiž to dítě jde tam, kam jdeš ty, neřvalo, neotravovalo, šlo tam, kam jdeš ty, sem tam zakopalo, něco, ale v podstatě člověk nebyl tak omezený. Mohl si dělat víceméně, co chtěl, jít kam chtěl, vstávat, spát. No to už s miminem nejde. Cecílie (1985) Jaké to je? Je to otravný. Sedět se nedá, spát se nedá, lechtá mě pod žebrem. Jsem tuhle seděla v čekárně a hrozně mě to rozesmávalo. A jo, hlavu má prý tady nahoře. A cítíš ho už? Už dlouho, já mám třicátý týden. Už finišuju. No bude nějakých čtyřicet týdnů. Dneska jsem byla u doktorky, tak to vím. A jaký je ten vývoj, jak se to mění, cítíš nějaké změny? Ani ne, necítím nějaký změny. Ani mateřský pud na mně nepřišel, zatím jsem v klidu. Akorát omezení pohybu, to bych netipla. A kdo to prožívá s tebou? Asi přítel, kdo jiný, vždyť je se mnou pořád. A moje morče. Teď měl čtyři roky. A jak to prožívá přítel? Jo, tak on je v klidu že, jo pro něj se zas tak nemění, pro něj se nic nemění, takže on je klidný. Rozebíráte to nějak? Ne. A s rodinou? No, jasně. A rady? No, akorát že na sebe mám dávat pozor. Dneska akorát babička říkala „dávej na sebe pozor“. Tak si říkám, no to říká ta pravá, zrovna ta, která se ještě do porodu tahala s pytlem se senem. A kojila máti pod třešní, když hrabala. Nedostávám rady, se ani neptám. A čteš něco? Ne, no to jsem četla, když jsem dostala časopis tak jsem došla asi do třetího týdne, pak mě to přestalo bavit. A od kamarádky jsem dostala přednášku z embryologie, tak jsem koukala, že to je nějaký chaotický, tak jsem to taky zavřela. Já jsem nějak neměla čas. Jo, ale mám z té přednášky radost, mám celou slohu, ona dělala rok zdravotní školu, pak to nějak vzdala, že doktorkou nechce být, tak teď půjde na zubařku. 36

A co u doktorky? No moje doktorka moc nemluví, já se na nic neptám. Pohoda. Tak všechno ok, dneska jsem se dozvěděla, že mám cukr v pohodě, takže dobrý. Já jsem pořád požírala citron, aby se mi snížil, dokonce aj tam jsem pila vodu s citronem, tak nějak jsem ho chtěla snížit, ať si nemusím píchat inzulín, protože bych si ho stejně nepíchala, tak jsem ráda. Protože je to postavený na hlavu, řešit cukrovku dva měsíce před porodem. Mám hodně chuť na sladký, poprvé v životě. Tak jsem měla strach. A to by se nemělo, moc jíst sladký? Tak kamarádka byla šílená z cukrovky, vážila si i pomeranč. Ale to je ta, co to měla uměle, za tolik a tolik a měla s tím trápení, tak byla taková rozhozená. Já jsem si říkala, proč to řeší. Já jsem si řekla, že to taky nebudu řešit tak jsem to chtěla snížit, abych nemusela na vyšetření, tak jsem se ptala jedné paní, co je diabetička, jak se to dá ošálit. Prý že citron, tak jsem ho pila, no jestli je to tím citronem nebo ne, to nevím, ale ládovala jsem se citronem, aby náhodou ne to. Jo, to vyšetření bylo dobrý, asi 12 hodin nesmíš jíst, jít tam nalačno, pak tam dvě hodiny sedět. To bych už nechtěla zažít. No stejně bych tam musela, kdyby mě znova vyslali. Chceš vědět, co to bude, jestli kluk nebo holka? Nechci a nevím. A proč? Nejsem zvědavá. No, zvědavá jsem, ale já jsem ani dárky nikdy nehledala. No tak já tuším, co to bude, buďto to bude kluk nebo holka. Je to padesát na padesát. A s přítelem se o tom nějak nebavíte? Nějak se k tomu staví? No, tak přítel je velký kluk, jak se k tomu staví, no, pohoda. My jsme se tomu stavěli „pohoda“ celou dobu, když to přijde, tak to přijde, tak to přišlo. No, pravda, dřív, než jsem čekala, mě to zarazilo, on byl celou dobu v klidu, pro něj se nic nemění, on bude do práce jezdit tak i tak, on mě stejně nikdy neživil, tak věřím, že mě nebude živit ani dál, bude živit akorát pořád někoho jiného. Navíc si vydělá, takže pohoda. A co okolí tvoje, nějaký reakce, příbuzný? Oni už to všichni vědí, takže ti to neřeší. Potkala jsem na poště kamaráda, jak jsou tam ty lavečky a on tam seděl. No a já si říkala, že odejdu, protože ta diskuze stála za starou belu a jak jsem odcházela tak on takhle čučel, ne, tak jsem měla dilema, jestli čučí na zadek nebo na břicho, že jsem měla ruce v kapsách, tak jsem zkoumala, jestli čučel na prdel nebo na břicho nebo bůhví, kde jsem co měla. No rady, ať se oblíkám, ale to jsem slyšela i předtím. Že jo. Přítel mi zakázal jíst tuňáka, makrelu a žraloka. Tuňáka mám ráda, makrelu jsem si taky vždycky s chutí dala, žraloka jsem nejedla, to mi nevadí, takže to ne. Teď jsem si jeden den cucla piva, takovou chuť jsem na to měla, on hned: „běž to zajíst“. Nivu nemůžu, žádný plesnivý sýry, tak jsem tuhle jedla hermelín, až mu došlo, že to je taky plíseň, tak už nemůžu ani hermelín. No a makrelu on si pročetl jídelníček. Internet je někdy nebezpečný, tuňáka mi zavrhl. A nekouří, tak já se snažím nejíst tuňáka. Tak to zatrhnul, tak jsem ráda. Já jsem ho k tomu dohnala. Jaké jsou změny? Jednak mě to nedochází, pořád jsem rapl ujančenej, tak se kolikrát rychle zohnu, pak se divím, že je to nepříjemný. Nebo se třeba rozeběhnu. Jo, ty jo, to jsem dostala vynadáno jednou, že jsem lítala tady po židlích a blbě jsem stála a málem jsem sebou řízla, to jsem dostala vynadáno. No nějaká opatrnost nehrozí. Ale kdo na sebe není opatrný celkově, tak mu to nedochází ani v tuto dobu. Přes silnici chodím jak hotentot, běhám, úplně s přehledem, něco potřebuju, tak se rozeběhnu. To třeba nemusí vadit tolik? No, nemá se. Vyrušila jsem veškeré sportovní aktivity. Ale pak něco uvidím, tak se rozeběhnu, to jsem právě sebou málem třískla. S máti jsme venčily psa, pořád „nenos ty podpatky, nenos ty podpatky“ já jsme se rozeběhla. Tak jsem si koupila boty na klínku. Přestala jsem pít kafe. Blbě se mi spí, neužiju si válení, moje oblíbená činnost, válení, není tak příjemná. Ale chutná mi jídlo, což se mi líbí. Poprvé. Jakože mám chutě na něco a tak. Já spíš jsem trpěla nechutí. A celé život jsem 37

spíš neměla na něco chuť. A teď „jé, to bych si dala“. Maso mě nechutná, dřív jsem se cpala jenom masem. No, a ze začátku, hodně jetý věci jsem cítila. Co byly malinko přezrálý, maso, jsem cítila hned, což tedy nebylo taky příjemný. No já toho moc nevím. Bavíme se o té práci. Rodit v padesátých letech. No tehdy to byla šílená doba. Dneska se hlídá každý detail. No mám v plánu simulovat, že mě něco hrozně je. To je totiž jediná doba, kdy to můžu udělat. Pak když bych byla podruhé těhotná a bylo mi fakt špatně, tak to třeba nepochopí, že. Musíme učit, že jo. Systematicky. Ale jo, minulý týden mi bylo tak nějak špatně, břicho mě bolelo. Já nevím, co mě to pořád všude bolí. Já se stejně vidím, že budu lítat po procházkách, ale stejně mě za chvilku začnou bolet nohy. A takový nateklý nohy jsem jednou měla, to bylo. Žádný kotník, to bylo nějak čerstvě po svatbě, tak jsem si říkala, to je tak a tak. A už je to dobrý. Já jsem ještě vypadala použitelně, nebo jsem se tak aspoň cítila. Těším se, až to tam nebude. Moc povinností, třeba se pořádně vyspím, budu se zas s chutí válet ráno, lehnu si na břicho. Zavrtám se do polštáře, už se těším, říkala jsem si, že si pořídím matračky, aby byly měkký, já tady mám hroznou postel. A kde bys chtěla rodit? U Milosrdných bratří. Na radu tam půjdu. Bohunice jsem nechtěla a na kamarádčinu radu jsem myslela na Obilní trh, ale to nevyšlo, tak budu rodit u Milosrdných. Já se tam taky narodila, tak budu tam. Porodu se nebojím, zvládla jsem to jednou, tak to zvládnu podruhé. Když ne, tak co. Oni si se mnou poradí. Bojím se, že mi tam akorát bude šmejdit moc lidí, z toho mám obavy. Ale zase to nebude tak zajímavý, ony jsou určitě zajímavější případy na očumování, doufám. Můžeš ještě připsat, že odsuzuji lidi, co berou antikoncepci, když kojí. To se mi nelíbí. Bavíme se o fotografiích dětí – z ultrazvuku. Máš fotku? Mám. Ale nevím, jak je to starý. Asi má dvacet osm centimetrů teď. Dneska jsem měla už takový hříšný myšlenky, že se zeptám, co to je. A přítel, chce vědět, jestli bude holka nebo kluk? Ten je ode mě naočkovaný, že je zbytečný to vědět, já jsem si říkala, že my se nedokážeme shodnout se jmény. Tak jsem si říkala, že mu udělám radost, že se bude jmenovat podle přítele, když to bude kluk a on že ne, že je to blbý, tak jsme si to vysvětlili. Máš nějaký další fotky? No jednu jsme dali přítelově mamce pod stromek. Gabriela (1980) Jaké bylo tvé těhotenství? Přibrala jsem dvacet kilo a takový ty základní věci. Tenkrát, proč jsem chtěla miminko, tak díky kamarádce. Jak se říká, cizí dítě, nejlepší antikoncepce, tak ne, já jsem chodila pořád za ní a viděla jsem to malý dítě, tak jsem strašně chtěla taky. A otěhotněla jsem sedm měsíců po tom, co jsem vysadila prášky a těšila jsem se, bylo to fajn. Já jsem to extra neplánovala, ale my jsme říkali a přítelem, když to přijde, tak to přijde a o ono to přišlo. Přítel říkal, že to bylo plánovaný, ale já si úplně nemyslím. S kým jsi to prožívala? S přítelem, s kamarádkou, protože byla jediná, která měla už děti, s jinou kamarádkou, která byla naštvaná, to si pamatuju, pak s rodiči přítele, s mamkou mojí. Pak nejvíc s přítelem. Jak se k tobě chovalo okolí? Pamatuju si nejlepší kamarádku, která byla naštvaná, že jsem těhotná, že se nechodí nikam pařit a tak. Ona se hrozně bála, že se změním, to si pamatuju. Ale pak byla ráda, že jsem se nezměnila. Jak jsem přestala po devíti měsících kojit, tak kamarádka mi hrozně děkovala, že jsem pořád stejná. No a v šalině mě automaticky pouštěli sednout, viděli maminku s břichem, v pohodě, to i s kočárkem mě pouštěli. Dostávala jsi nějaké rady? 38

Kamarádky jsem se ptala na porod a tak. O samotném porodu jsem si nemohla číst, to jak jsem se dostala do první a druhé fáze porodní, tak mi bylo špatně, nedalo se to číst. Pak jsem spíš četla o miminku a tak. Ptala jsem se té kamarádky, protože byla jediná okolo, co měla děti. Četla sis nějaké věci? Určitě jsem četla, o miminkách a tak, jak se ten plod vyvíjí, jak je velký, proč pálí žáha, že, jak rostou vlásky nebo nehtíky, teď nevím už. A co vlastně můžu jíst a nemůžu, a tak. A pak ještě od jiné kamarádky jsem se radila, ta měla vlastně taky už dceru. Ono už je to dlouho. No asi jsem se radila všude s každým. Ale nepamatuju si už co. Od mamky jsi dostávala nějaké rady? Od mamky, nepamatuju si, to spíš mi řekla, jaký měla ona porod. Ale jinak ne. Setkala ses s nějakými pověrami? Tak jenom na ten kočárek, ta známá. Tak to přítel samozřejmě, pro něho jel až do obchodu, až jsem byla v porodnici, to jo. Ale jinak pověra, jak bys neměla mít postavenou postýlku, tak to jsem samozřejmě všechno měla nachystaný. Jo, jinak žádný jiný pověry vlastně ani neznám na to. Pohlaví? Já jsem stoprocentně věděla, že to bude kluk. Proč? Protože jsem celý život toužila po dvou klucích, hrozně jsem chtěla chlapečka, tenkrát, když mi doktor řek, že to bude holka, tak jsem myslím možná i ukápla slzu. Chtěla jsem hrozně kluka, byla jsem z toho hodně vykulená, že to bude holka. Až v pátém měsíci, na vyšetření na srdíčku u doktora, jsme poznali, že to bude holka. Jinak to se říká, že podle bříška, jak se ti zakulatí a tak, to celkem nevím, jestli bylo zakulacený na kluka nebo na holku, to nevím. Pak vím, že to bývá, že holčička ti ubírá na kráse, tak to vím, že to je pravda, protože já jsem vypadala jak puberťačka. Ale jinak, ne, já jsem byla přesvědčená o klukovi. Jak ses cítila? Dobře, krásně, že ve mně roste něco hezkého, malinkého. Já jsem si ráda vykládala s tím bříškem, jo skvělý. Jako první zjištění bylo hrozný, byla jsem nešťastná, nevěděla jsem, co mám dělat. Takový to, že najednou fakt zjistíš, že jsi těhotná, tak to bylo zvláštní, první týden, pak jsem si na to zvykla. Kdy já jsem na to přišla. Tak to bylo konec léta. Bylo to krásný, já jsem se hrozně těšila. Normálně jsem lítala. Já jsem v osmi měsících ještě natírala futra doma. Samozřejmě, nějakou nesmradlavou barvou. Nějakou ekologickou. Úplně v pohodě, já jsem snad jedinkrát nezvracela. Nevolnosti, neznám. Jediný, co, tak že se mi špatně dýchalo, že jsem pak fakt dýchala za dva, přibrala jsem dvacet kilo, což je dost a připadala jsem si jak malý tank. Jinak dobrý, jinak jsem neměla problém. Termín porodu? Rodila jsem o den dřív. Fyzická aktivita na konci těhotenství, na urychlení? Na konci jsem se hodně těšila, aby už byla venku. Jinak jestli jsem občas šla po schodech, nebo tak, protože ono se říká, že po schodech se to urychlí. Ale ne, nemusela jsem. Jinak jsem čtrnáct dní před tím už bydlela u mamky, blíž porodnici, abych na to byla připravená. Ale že bych to nějak urychlovala, to určitě ne. Porodnice? Příjemný, mě vlastně v neděli v šest ráno praskla voda, tak mě ihned vzali, i když jsem neměla kontrakce. Ale oni právě ti musí do dvanácti hodin po prasknutí vody nasadit nějaký antibiotika, aby dítě nedostalo nějaký zánět. Přijímala mě sestřička, která tam byla od šesti do šesti, byla hrozně milá. Pak jsme šli na ten nadstandard, kde jsme byli jenom s přítelem a pak se se mnou sestřička přišla rozloučit, že už za chvíli končí. A že už miminko moje asi neuvidí. A jak odešla z pokoje, tak mi začaly fakt ty pořádný bolesti, jako že rodím. Tak ona ihned přiběhla, malá se narodila o půl sedmé. Tak ona tam ve finále ještě chudák byla o půl hodiny déle. Všichni byli hrozně fajn, měla jsem takovou mladou doktorku, ta se mě tenkrát ptala, jestli jsem chodila do nějakých kurzů nebo tak, že rodím vzorově, vzorově dýchám, nemuseli mi extra pomáhat. Ale já jsem nikam nechodila. Nic jsem se neučila. Mě přišlo nějaký učení čehokoliv, nesmyslný. Že to pak 39

stejně v té situaci bude úplně jinak. Já vím, že když mi tenkrát praskla voda ráno, tak já že jdu ještě do sprchy, a pak to byl strašný adrenalin, že jsem chodila doma, dýchala a byl to fakt adrenalin, to si pamatuju. Ale mě přijde, že fakt ten porod vyplyne sám a něco, co se člověk naučil, tak pak je úplně jinak. V pohodě, akorát to bylo fakt dlouhý, že jsem měla kontrakce celý den. Mě začaly podle jejich přístrojů ráno, tak jsem si říkala, tak jestli tohle jsou kontrakce, tak to je dobrý, protože to jsem skoro nic necítila. Pak přišel přítel a kolem jedné nás přesunuli na ten pokoj. A pak, protože pak přišla sestřička „tak to možná neporodíte, to možná až zítra ráno“, tak jsem z toho byla nešťastná. Ještě něco, situace, pocity? Diskuzní fóra, četla jsi? Začala jsem si potom kupovat hodně časopisy, a pak když byla dcerka malá, tam jsou hodně články o těhotenství, o dětech a tak. Hodně jsem měla na internetu, stránky různý, ale protože jsme tehdy neměli přístup na internet. O porodu jsem si nějak nečetla, ale pak jsem hodně četla spíš o miminku, no byla jsem zvědavá, každého jsem se ptala, co porod a tak. Určitě, ale už si to do detailů nevybavím. Pět let je pět let. Jinak z porodnice jsem jela hned k příteli. Ale tak mamka byla u nás určitě každý den, mi pomáhat. Jediný, s čím jsem měla problém, kojení. Úmorný, hrozný, vůbec mi to nešlo, ale ve finále jsem to zvládla. Ale mám z toho nejhorší zážitky, že mi nešlo kojit. Až třetí den mi nějaká sestřička ukázala, že existuje klobouček, až s kloboučkem mě šlo kojit. Ale bez kloboučku, tři dny jsem s tím bojovala. Proto jsem nechtěla ani návštěvy a tak, protože mi to nešlo, bála jsem se, když přijde návštěva, že bude vidět, že neumím ani nakojit. Strašně mě to bolelo, protože jsem teda měla o dvě čísla větší prsa, že. Ale jinak jsem byla úplně v pohodě. Jediný, co si pamatuju s těhotenství, strašně divný tlak v nohách. Neměla jsem je oteklý, ale strašně nepříjemný pocit v nohách. S přítelem jste se bavili o těhotenství? No pořád, vymýšleli jsme jména, pořád jsme nevěděli, a až jsme měli vymyšlený jméno na kluka, tak jsme zjistili, že to bude holka, takže jsme zase přemýšleli, jaký jméno bude na holčičku, tak jsme to řešili, to vím, že oblečky jsem tenkrát hodně nakupovala. Tak každý den, se vzbudíš a hned miminko, miminko, vykládáš si s břichem. Jo, na tu pověru jsem si vzpomněla, to tenkrát byla nějaká pověra, že by se nemělo fotit bříško těhotný. Tak vím, že snad s holým těhotným bříškem mám snad tři fotky za celé těhotenství. Nevím, to jsem možná tenkrát někde zaslechla. Proč? Nevím, to jsem tenkrát někde zaslechla, že by se nemělo fotit těhotný bříško, nevím proč. Tak tenkrát jsme nefotili moje bříško. Naše fenka se tehdy hodně změnila, startovala po lidech, určitě cítila, poznala, tak pejsek není hloupý. Tenkrát si pamatuju, že jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná, byli jsme na festivalu, mě ten festival hrozně nebavil, půl piva jsem vylila, že mi to nechutná, pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Takže automaticky, nechutnalo mi pivo, žádný alkohol, nic, ani jednou jsem si nezapálila potom. Ještě vím, že je taková pověra, že když někomu šáhneš na břicho, kdo je těhotný, tak pak vlastně otěhotníš. A já předtím, než jsem otěhotněla, tak jsem tady kamarádce osahávala zakulacený bříško a že bych taky hrozně chtěla a vím, že pak chvíli na to jsem otěhotněla. Takže tomu jako věřím. Když šáhneš těhotné na bříško, tak že pak otěhotníš.

Střední generace Barbora (1952) Může být obtížný vzpomenout si, když už uplynuly desítky let? No tak ty základní věci si ženská pamatuje celý život, určitě. Protože, to jsou hodně zásadní věci pro život ženy, nevím, když bych měla těch dětí deset, tak se mě to možná bude plést, protože i u dvou dcer, přemýšlím, ne přímo na porod, ale na tu dobu, třeba dětství, přemýšlím, bylo to u té 40

nebo u té a přemýšlím, v které době to bylo, a pak si to, jaksi uvědomuju, zase vzhledem k té době, jestli už jsem byla rozvedená nebo tak, tak si to tak datuju. Jaké to bylo, když jste byla těhotná? No tak určitě, první těhotenství je určitě vždycky něco nového, něco, co jste nikdy nezažila, nevíte, s čím to máte srovnat, protože ten prožitek je takový, to je jedno, jestli je ti dvacet nebo třicet. Najednou ti roste v břiše nějaký vetřeleček, na kterého se buďto hrozně těšíš, nebo nevíš, jestli se těšíš nebo říkáš si ano, je to takový ten životní koloběh. Tak první, je vždycky první a pak ty další těhotenství, už máš s čím srovnávat a říkáš si „aha, tak tehdy to bylo tak a jak to, že teď to mám jinak“ a přemýšlíš a hlavně se hrozně bojíš o to děťátko, máš takový různý obavy, já protože jsem u první dcery nevěděla, že když mám velký bolení břicha, chce se mi zvracet a mám průjem, že mu vlastně nemůžu ublížit tady tím, tak já jsem se nejvíc bála o to děťátko. Já, protože pak jsem se ptala doktora, tak ten mi řekl, že to neublíží, že jediný, co by mohlo být ohrožující, když bych spadla a praštila se do hlavy a měla nějaký potíže sama se sebou, tak by to dítě pak mohlo mít taky problém, ale to, že mě něco bolelo, nebo že na mně šly mdloby, to nevadilo. Tak trauma se asi přenáší, ale nevím, jak moc. Je to vývoj, jak to bylo, měnilo se to? Vlastní pocity…? Ano. No tak ze začátku to vlastně ani nevíš, necítíš, určitě ta největší změna, když to bříško je takový větší a větší a najednou se začne hýbat, to je taky obrovská změna. První dcera, ta se mrskla jak vánoční kapr ve vaně, a u druhé dcery jsem to necítila skoro vůbec, občas se tam nějaká tlapička objevila a první dcera taky pořád poslouchala, jestli miminko slyší, no a hlavně, chodilo se už na kontroly, a poslouchaly se ozvy. To byly takový trubičky, vždycky takhle zašťouchalo do boku, bylo to takový skoro bolestivý a poslouchala, někdy sestra, někdy doktorka, a jak to srdíčko buší v bříšku. A s kým jste prožívala těhotenství? Tak s maminkou mojí a s partnerem, s manželem, i když nevím, jak moc dalece, ten partner, tak těšil se, určitě, taky, měl ty očička rozzářený a byl zvědavý, protože nakonec jsme nevěděli, jestli bude chlapeček nebo holčička, co bude. A za první dceru byl moc rád a za druhou mě tam potom přišli spolu vlastně poděkovat, dcera mi přinesla nějakou gerberu a říká „maminko, jí ti děkuji, za sestřičku“. No, tak to jí nakukal tatínek, že protože to jako dokázal takhle jí říct, co má říct. No já mám krásný pocity, krásný vzpomínky ale já jsem byla vždycky hrozně tlustá, to mně vadilo, že jsem byla taková neohrabaná, to mě vždycky nejvíc trápilo. U obou těhotenství? No, u obou, a není mi to příjemný, ta váha, ani teď mi to není příjemný. Já se s tím nechci smiřovat. Tehdy jsem to brala, že je to potřeba, že to tak moje tělo chce, tak jsem mu vyhověla, protože přece, nebudu držet dietu v těhotenství, to je nesmysl. A mají problémy těhotný, různý všelijaký, prosím tě, zvrací do třetího měsíce, půlku těhotenství proleží v nemocnici, no tak já jsem s první dcerou taky byla v nemocnici, s druhou taky ale nakonec, zašívali mně, dělali mi takový, tomu se říká zašívání, ale to přímo není, ale oni dávali na hrdlo děložní takový kroužek, který měl zabránit tomu pootevírání, aby se to hrdlo neotevřelo úplně samo nějak. Anebo náhle. Takže druhá dcera byla takové ohrožené děťátko částečně. A jak dlouho jste byla v nemocnici, s první dcerou a s druhou? S první dcerou jsem byla ve Vsetíně, protože jsem tam jela s tatínkem a jeho kamarádem a jeho partnerkou tehdy, protože oni nemohli mít děti, tak tam jezdili za specialistou, on se jmenoval doktor D., pocházel z Brna, ale tady ho z nějakých důvodů, osobních, možná částečně politických, vysajbrovali pryč, a působil tam jako kapacita. A abych jako když už, to dítě, nejdřív se nevědělo, jestli jsem těhotná, mezitím jsem začala krvácet, tak abych vlastně o dítě nepřišla, už mi bylo osmadvacet, tak mě zavezli tam, a protože jsem už po cestě zase začala krvácet, tak mě zavezli tam a nechali si mě tam tři týdny. Váš tatínek mezitím udělal, dokončil státnice, odevzdal diplomku a dokonce odpromoval, dokonce se stal doktorem práv. Já jsem tam i narozeniny oslavila a byla jsem tam, no tři týdny určitě, nějak tak přes tři týdny, bylo to nepříjemný, protože 41

to bylo daleko, maminka tam za mnou jela dvakrát a já jsem jí říkala, že nemůžu na velkou, tak mě jednou zavezla takovou nakyslou šlehačku a já si teda pak tam běhala jak šílená na záchod a když jsem to pak panu doktorovi řekla, tak spráskl ruce a říká „jste normální, maminko, vždyť byste mohla dostat salmonelu nebo něco“, jo, prostě takhle, i tak se to nemá, konzumovat, v té druhé půlce těhotenství, jo. Nebo vůbec možná, během celého těhotenství. No a pak se mě stav uklidnil, takže mě zase dovezli nazpátek, tady už jsem se jenom vyvalovala a koukala se na olympiádu v Moskvě, tak si pamatuju, Zarendu, mistra světa ve vzpírání, protože jsem tak nějak podobně vypadala. Manžel říkal „vy jste si podobní“, jo a tam takový macoň zvedal 350 kilo, no byla to sranda. No a druhý děťátko bylo tak, že pořád jako nic, o ničem jsme se nebavili a čas utíkal a teď uběhly čtyři roky a já říkám, já to děťátko chci a tatínek taky říkal, tak já taky, jako, proč ne, a to, no tak jsem ještě o půl roku mudrovali a pak už přišlo rozhodnutí, který teda vyšlo z větší části ode mě, protože já teda rozhodně u jednoho dítěte jsem zůstat nechtěla, zjistila jsem, že jedno dítě je o strach a navíc jsem to nechtěla, protože jsem to zažila sama a bylo mě líto, že nemám sourozence. No, tak a protože už se tehdy chodilo na ultrazvuk, tak mě namluvili, že dítě má dlouhé stehenní kosti, že to bude chlapeček, teda i když pan zdravotník nic dalšího neviděl, ale povídal, že dlouhé stehenní kosti chlapečka značí a bříško bylo do špičky, nepálila mě žáha, byla jsem taková jakoby takhle, a teď i ten obličejíček jsem měla takový pěkný, to se taky říká, že holčičky berou krásu a tak. No tak ne. A tak jsem o tom byla tak přesvědčená, že když se dcera narodila, tak potom, když mi řekli “máte krásnou holčičku“ a já jsem jim říkala „holčičku, a je to opravdu holčička, dívali jste se dobře?“ Tak to bylo takový překvapení pro mě ale tak to je poučení, že nemáš opravdu nikdy s ničím skutečně počítat, až když to máš opravdu před sebou, tak to opravdu víš. Jak jste to prožívala se svojí maminkou? On byla taková hodně úzkostná osoba, nebo mě tak přišla, měla mnohdy víc strachu než já, víc se bála o tom, abych někde nespadla, aby se mi něco nestalo a potom, samotný těhotenství ještě možná dobrý, ale potom, jak byly dcery na světě, tak vždycky měla víc strachu o ně, možná ještě víc, než já, protože to čím je člověk starší, tak tím víc asi vidí, co se všechno může stát, jaký nebezpečí, nebo jaký možnosti neblahý, jaký můžou nastat. Tak dává takový avíza nebo možná říká „na toto si dejte pozor“. No tak neochráníš nikoho, nikdy, ale může tě napadnout něco, co pomůže tomu méně zkušenému člověku pomoct. Rozhodně byla starostlivá maminka. A jaký rady? Co máš dělat, jak se máš chovat a tak? Kromě šlehačky? No tu šlehačku potom maminka obrečela. Byla nešťastná. No rady mě dávala, i když měla zkušenost jen s jedním dítětem, tak i to jedno dítě tě něčemu naučí, nějaký zkušenosti máš a navíc potom ženský mezi sebou pořád povídají o něčem, takže se různý věci dozvídáš a víš, že je to tak nebo tak a tak asi ženský téma tady toto je a asi bude, ne? To určitě, jak jinak. Pořád nějaký informace o kojení a o miminkách. Tak rady. No rady mě dávala určitě, pořád hlídala, abych dcery neseděly v průvanu a neměly nic mokrého pod sebou, byla taková vizitérka. A kamarádky Vám radily? Jedna kamarádka přišla se podívat, když byla dcera tady a to vlastně ještě svého syna neměla, ten se narodil o rok později, tak přišla tehdy a něco řekla, ona taky dělala v kojeneckým ústavu a měla zkušenosti s dětmi, něco mě řekla, ale co, to si nepamatuju konkrétně, možná něco kolem odsávání z nosíčku, něco aktuálního, co jsem nevěděla, taky žádný informace nikde nebyly, v rádiu to nehlásili, já jsem si koupila knížku, kde byly různý rady, i cvičení, i popisy, co dítě dělá od narození až do 12 měsíců, ten průběh vývoje, ale tak stejně to není všechno, máš různý potíže, ať už je to rýma velká nebo očičko ti začne něco dělat, to byly takový zdravotní rady od Boženky a pak jsem se za ní stavovala ještě mockrát, vždyť teď jsem se jí ptala přece když měl vnuk tu kost zlomenou, měl klíční kost zlomenou, tak jsem se ptala, co se děje kolem toho, dcery to neměly a ta zlomená kost to je u miminek stejná jako před padesáti lety, že jo, akorát se na to jinak pohlíží. Možná je to častý, nevím, jestli se teď děti tahají tak, že se zlomí kost, ale nevím. Asi je to tím, že ten porod byl urychlený, že se ho snažili dostat ven. A na těhotenství jste taky koupila nějakou knížku? 42

Nevím, jestli tam v té knížce jsou nějaký rady na těhotenství, teď ji nemůžu najít, je někde dobře odložená. Na těhotenství jsem žádný rady neměla. Tak to se zase vykládalo, prosím tě, to bylo ústní podání. Třeba když jsem čekala první dceru, tak paní vedoucí, jmenovala se Nováková, v oděvech, dámské oděvy, v Prioru, tak říkala, „ty máš taky ty boky takový úzký, ty budeš mít úzkou pánev“ a – „no asi jo, říkali mi to“ – „no, to se ti bude špatně rodit, to bude nejlepší, když uděláš to, co mi kdysi poradili“. Napouštět si teplou vodu, takovou teplejší jakoby na záda, a aby se uvolnily kosti pánevní. A nesmí to být horký a nesmíš tam sedět dvě hodiny, prostě na dvacet minut si to prohřát, opatrně, každý den. Nesmí to být moc, aby to vedlo k předčasnému porodu. A ta paní vedoucí mi říkala, že to mám dělat u každého dítěte, protože ona takhle dělala a porod měla lehčí a u druhého si říkala, že to nestojí za to, že to bude dobrý a měla takový velký křížový bolesti, že se na sebe sama zlobila, že to nepoužila tu radu. No, a protože moje maminka měla velký křížový bolesti, ono jak to rozestupuje tak to bolí hrozně, to nejsou bolesti jenom v břiše, to jsou bolesti v zádech a teď když to dítě se rodí, tak to občas vypadá, jako že v tobě něco křupe, takový moment je křupající, já nevím. Jak se k vám chovalo okolí? Budeme něžní, necháme sednout v tramvaji? Ano, já jsem zažila jenom respekt od okolí, od cizího, od domácího, ta doba byla, tak osmdesátý rok byl poměrně klidný, osmdesátý šestý taky, nebylo žádný opovržení, nad matkou těhotnou ani pak nad matkou s kočárkem, nevím. Buďto jsem to nevnímala, nějaký výjimečný nepříjemný projev, nevím o tom, nesetkala jsem se. Takže celkem bych řekla až na ty problémy s kojením a takový strach o toho tvorečka, který ti neumí nic říct a je na tebe odkázaný se vším všudy a tak ne bezradnost, ale to nemůžu říct, že bych měla pocit bezradnosti, ale někdy takovou, aby už to bylo trochu dál, aby to dítě dokázalo si říct, abych mu nechtěně neudělala něco nepříjemného. To tě popadá u prvního dítěte asi takový pocit, že nevíš, jestli děláš všechno úplně dobře. Já bych možná ještě řekla, jaký to bylo v nemocnici. Chtěla bych to říct protože v té nemocnici poprvé jsem dobrý pocity neměla, ne proto že jsem měla pocit, že už budu rodit a ještě pořád jsem nerodila, protože jsem nebyla dostatečně otevřená a bolesti jsem měla docela velký, protože po nějakých osmi, deseti hodinách jsem z toho byla tak unavená už, i když jsem se snažila chodit, abych se víc otevřela, ale když jsem konečně takhle přisedla na kraj postele, že si malinko odpočnu, tak tam do hekárny vletěla porodní babka, tomu se říkalo hekárna, tam byly čtyři postele a byly tam ty matky čekatelky, tak tam vletěla a rozzlobila se na mně, co tam takhle sedím, že sedím dítěti na hlavě a že se budu divit, až mi bude nosit dítě ze školy pětky. Což mě přišlo takový úplně nepřípadný a navíc, dcera pětky nenosila, ba naopak má jeden červenej diplom. Tak to jenom tak na okraj. A jinak ona sice byla nepříjemná, ale jinak profesně asi byla velmi šikovná, ale rozhodně teda nějak nás nešetřila byla taková hodně protivná osoba a s druhým děťátkem jsem měla úplně jiný pocity, protože jsem rodila jinde, jednak teda byl přivolán pan gynekolog přímo k tomu porodu, byl to spolužák tatínka a ošetřoval mě po celou dobu, protože těhotenství bylo taky trochu rizikový, takže se o mně staral, u něho jsem teda měla jeden dotaz, protože ze začátku jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná, ale zúčastnila jsem se nějaké oslavy a po jedné štamprdli jsem začala zvracet a nebylo mi dobře a následně jsem zjistila, že jsem těhotná. Tak pak hned první dotaz na pana doktora bylo, jestli teda dítě, které se náhodou potkalo s alkoholem v prvním měsíci života, jestli nebude nějaký nemocný. Tak mě ujistil, že takový dítě je skoro každý v naší republice a že když by každé dítě, které se zplodí v opilosti nebo se požívá alkohol v prvním trimestru, by mělo být postižený, tak jsme národ debilů, čímž mě uklidnil, úplně. A pokud nejsem alkoholik, jako fakt alkoholik, tak nemusím mít vůbec žádný strach. A sestřička, která tam byla, tak byla Řekyně, asi čtyřicetiletá paní a když jsem to pak říkala kamarádce z Řecka, že tam byla Řekyně jako porodní babka, tak mě říkala, že ji zná, že je dobrá, že je svědomitá, chodila mě hlídat, vždycky na mně koukala, “jo, dobrý, ještě vydržte“ a je fakt, že pak když jsem se vracela ze záchodu, tak v ten moment jsem začala mít stahy a zůstala jsem stát u té zárubně u dveří a ona teda, byla velmi milá osoba, ale rázná, a tak namočila plínku, pleskla mi ji na čelo a řekla „můžete si to přidržet“ a já „jo jo, dobrý“ a tak jsem stála takhle mezi dveřmi s plínkou na čele. No ale já nic nic a pak jsem se začala rychle otevírat, a jak mě tam odvezli něco po dvanácté tak pak šup šup a 43

ve tři čtvrtě na čtyři bylo děťátko na světě a to jsme tak jenom dvakrát zatlačila a bylo, akorát jsem se divila, kde to má.. No protože jsem čekala kluka a byla to holka. Daniela (1962) Jaké to bylo, když jsi čekala miminko? No, to je strašně široká otázka. No, to první dítě, když jsem čekala, tak jsem byla docela mladá, bylo mi dvaadvacet, což bylo mládí, na dnešní dobu teda mládí, na tehdejší to zas tak mládí nebylo. To první těhotenství, to nebylo plánované, ale o několik let později, jsem přišla do jiného stavu asi měsíc po svatbě, takže to bylo tak v pohodě všechno. V té době mi ale přišlo, že se těhotenství bralo jako nemoc, jako něco strašně vážného, že je potřeba, aspoň já jsem z toho měla takový pocit, že se k těm těhotným společnost chovala jako k naprosto nesvéprávným, že si neumí poradit, že jim doktoři musí říkat, co mají dělat. Což mi dost vadilo. Ale bohužel se to muselo snášet. Ale zase v dnešní době paradoxně, takových těch vyšetření je mnohem víc, než bylo tehdy, ale tehdy se to zas bralo strašně vážně, jako i ty pravidla se musely hrozně dodržovat, že se všichni koukali, jestli nekouřím nebo si náhodou nedám skleničku. Ale na druhou stranu, já jsem to prožívala, žádné zdravotní potíže jsem neměla, žádné problémy, chodila jsem všude, kde se dalo, na koncerty jsem chodila, pak se to miminku moc nelíbilo. S kým jsi to prožívala? S manželem, s rodinou, s jeho rodiči, s mými rodiči, všichni to brali velmi příznivě. Ta doba, jak to ovlivnila? To bylo na to těhotenství. I na výchovu dětí, takový to, že děti ti musely chodit brzo spát a když byla maminka po šesté hodině venku, když byla třeba tma, tak se na to všichni dívali, jako jestli teda nemají zavolat sociálku, a když by se šlo třeba do restaurace, s dítětem, s kojencem, tak vůbec neexistovalo. Kde jsi žila tehdy, v Brně? Ano. Jak ses cítila tehdy, fyzicky? Fyzicky dobře, po zdravotní stránce, to jsem neměla vůbec žádný problém, jak se říká třeba ranní nevolnost, to jsem vůbec neznala (klepe na dřevo) a spíš to bylo tak, jako že se na tu těhotnou tak dívali trošku jako ohleduplně, okolí tak jako středem pozornosti lehce. Myslím, že pozitivně jsem to prožívala. A setkávala ses s nějakými radami? No jasně! To asi jako, lidi se rádi podělí o zkušenosti. To byly takové ty různé rady. Jednak to byly takový ty rady babský, pak byly takový ty rady od doktorů, to se jako velmi lišilo, a pak byly, jak já jsem taková zvědavá, tak jsem si studovala různé odborné příručky, a to ještě i u výchovy dětí jsem si studovala příručky a tchýně vždycky chodila a říká „ježišmarjá, vychovávat dítě podle příručky“. No, tak mě to zajímalo, jak to dělat dobře, dneska bych to dělala jinak všechno, s těma znalostmi, které mám, ale snažila jsem se dělat všechno nelépe, jak jsem uměla. Od maminky? Šetři se a musíš hodně jíst, takový starostlivý byly. Kamarádky? No, kamarádky, asi byly taky těhotný v té době, asi ano, ale že by ta mně zanechalo nějaký dojem, to ne. Jak to bylo v nemocnici? To byla horší stránka té věci, protože ti doktoři to brali fakt přísně, já jsem takovou jednu fakt nepříjemnou doktorku, ona tak křičela na ty matky, jako že „no, kalhoty v žádném případě nesmíte nosit“ a tak. No a v porodnici, to byl šok. To bylo děsný. To byl velmi nepříjemný zážitek. Co se dělo? Měla jsem pocit, že to je velkovýrobna dětí, že tam ta matka už vůbec není svéprávná, že by se tam někdo na něco ptal, to už vůbec, no fakt takový výrobní pás, akorát já jsem měla štěstí, že jsem byla v porodnici na Obilním trhu, s tím prvním dítětem a tam chodily na praxi sestřičky a ještě středoškolačky, že si dělaly nástavbu a ony byly ještě takový neokoralý takový hodný, ale 44

takový ty profesionálky, co to tam řídily, to byly takový generálky, to žádný mazlení, žádný řeči, to se muselo dělat to, co říkají ony, to byl takový nepříjemný zážitek. Což je jako dost škoda, že jo. Protože s těmi znalostmi, které máme teďka, jak velký vliv má porod na život člověka, to si myslím, že se zanechala spousta škod na tomhle. No, ono se to těhotenství pořád bere jako nemoc, jako věc, od které by si měl člověk co nejrychleji odpomoct nějak. Místo, aby se tomu nechala přirozená cesta. Určitě jsou problematický některý porody, ale je jich malá část. Myslím si, že zbytečně se dělají zákroky, které se nemusí dělat. Dneska je to i z jiného pohledu, protože ti doktoři za to mají zaplaceno, takže oni se tomu nebrání. Rady konkrétní? No, klasicky, nepít, nekouřit, nepít kafe. Já jsem to možná i tehdy vydržela, teď mi to připadá divný, ale tehdy asi jo. Ale jinak to nebylo zas takový omezující. Blbý bylo, že s prvním dítětem se zůstávalo deset dní na porodnici. Ještě se dovážely na kojení, takže to bylo tak, že děti někde řvaly a matky řvaly někde jinde, tak to bylo takový problematický. To bylo strašně nepříjemný. Poprvé deset dní, pak jsem tam byla asi šest dní, což je taky hodně. Rozdíl mezi těhotenstvími? No, první bylo, že jsem to brala jako odvážná školačka, jsem si přečetla v nějaké příručce, že ženy v sovětském svazu rodí bezbolestně, tak že když to zvládnou ženy v sovětském svazu, tak to zvládnu taky. No fakt. To jsem si přečetla v univerzitní knihovně. Pak jsem teda zjistila, že to není úplně tak pravda, tak jsem měla z druhého porodu trochu strach. Ale zase jsem věděla, do čeho jdu. Zkušenosti z té doby, je to vývoj, jak probíhal? Tak asi jo, je to potom jiný pocit, když je miminko větší a hýbe se. Ale já to tak pořád brala tak pozitivně, že jsem nějak necítila, že by se to měnilo. Ze začátku, to první bylo tak, že to přišlo samo, tak se s tím člověk musí vyrovnávat chvilku, ale nebyl žádný problém, šlo to rychle se s tím vyrovnat. No a to druhý bylo vysloveně plánovaný. Od babičky jsi dostávala nějaké rady? No, bylo to dobře míněné všechny rady, ale tak jako tchýně. Ona radila všem a radí pořád všem, ale já byla taková psychická odolná, tak jsem to dokázala tak brát, že si to udělám po svém. Zjišťovala jsi pohlaví dítěte? Tehdy úplně začínaly ultrazvuky, to nebylo běžný chodit na ultrazvuk, to se chodilo buď z protekce, nebo když byl opravdu problém, ale když se vědělo, že to bude normální, tak se nechodilo, tak to bylo překvapení. A já jsem si u toho druhého dítěte byla dost jistá, že to bude kluk. Nějak jsem to věděla, taková intuice. Nějaké vnější znaky? Tak ono se říká, že se to podle něčeho pozná. Ale já si myslím, že se to zvenku nějak poznat nedá. Zážitky z té doby? Mě to nepřipadá, že bych si to nějak významně pamatovala, fakt jsem to prožívala tak pozitivně. Možná ještě v té nemocnici? Neosobní, až bezohledný přístup. Ty porodnice byly a možná pořád jsou, aby se to dobře dělalo těm doktorům, ale ne těm ženským. To tehdy vím, že začínaly takový ty zprávy chodit z Francie. Rodit do vody je nejpřirozenější a byly takový strašně polemický články, protože ti naši doktoři to vůbec takhle nechtěli brát, že to jim do toho nemá kdo mluvit, že je to vážná věc, a že nějaká ženská do toho nemá vůbec co mluvit a tak. Což bohužel u některých doktorů přetrvává do dneška, ale co mi říkali známí, tak jsou i místa, kde to jde jinak, naštěstí. Mě vždycky připadá strašně srandovní, s těma zkušenostmi, který mám, když to vidím ve filmu, jak se ta matka vždycky chytne za břicho a rodí hned teď, protože to fakt tak není. Já jsem zažila takovou věc, co jsem pak nezažila nikdy jindy, co mi pak říkali lidi, že se jim taky stává, že je nedostatek kalcia a u toho dostaneš křeče. No a já jsem dostala křeče do rukou, do nohou a teď jsem z toho byla taková vyplašená a nějaký doktor mi říká „jo, to vám dáme injekci“ a teď odešel a s tou injekcí pořád nešel a já už jsem pak nemohla pořádně dýchat a tak to bylo fakt blbý, jako domoct se injekce. Fakt to byla taková mašinérie, úplně taková neosobní, rutinní. Při druhém, když už tyhle věci nastaly, tak jsem věděla, že si mám říct a dožadovat se, že minule byl problém. U toho druhého 45

totiž nebyli žádný chlapi. To bylo v noci a byly tam jen ty porodní asistentky, tak mi to přišlo takový lepší. To si uvědomuju, že tam byly ty asistentky a ti doktoři a bylo strašně vidět, že ti doktoři měli pocit, že jsou nad vším a ty asistentky měly z nich strach a pak jako nadávaly těm sestřičkám a ty vztahy tam byly vůbec mezi těmi lidmi problematický a oni si tam jako něco řešili a méně se věnovali tomu, proč tam vlastně byli. Myslím, že dneska, nejsem úplně přesvědčená, že by se mělo rodit doma, ale určitě by se mělo rodit v nějakém jiném prostředí, než v tom nemocničním. To je fakt hrozný. Člověk má strach jenom z toho, že fakt je v nemocnici, jsou tam ty přístroje a ještě se k tomu tak přistupuje. Ale myslím si, že ono je to těžký, dneska ty ženský jsou sebevědomější a ví, že si mohou říct, tohle chci a tohle ne, ale přece jenom, ten porod je taková situace, která tě diskvalifikuje, v tu chvíli nemáš čas se s někým dohadovat o nějakých věcech. Možná je dobrý, že se může s tím manželem, i když některý chlapi to taky nezvládají, ale přece jen jsou na to, takže ti doktoři si tak netroufají. Nějaké další zážitky? No je to dávno, no. Doba se na tom podepsala hodně, že to společenský klima bylo dost ustrašený a ty pravidla byly dost daný. Moc se z toho nesmělo, někam chodit v tom těhotenství a tak. Já jsem na to kašlala teda. Ale říkalo se a psalo se a radilo se, v klidu a spát. Kde byly? Psalo se to, jednak to říkali ti v té poradně rady v časopisech, novinách a lidi to přebírali, že to tak má být. Konkrétní zákazy? To ne. Dělat třeba divoké sporty, to je jasný, že ne. Ale to byla taková atmosféra, takový něco ve vzduchu. Cítila jsi to víc, v tom těhotenství? No, že se mě to přímo dotýkalo. Ivana (1943) Těhotenství si pamatuju dobře, protože mi bylo u obou dětí tak zle, že to nemůžu zapomenout. Mě bylo pořád špatně, pořád. Tehdy jsme chodili na kontroly jednou za měsíc, změřit tlak, tehdy se nic moc nekontrolovalo, dvakrát se vzala krev a hotovo. Ještě že mi pomáhal muž. Byla jsem unavená, jak mi bylo pořád špatně, museli jsme chodit do práce. Nějaký rizikový těhotenství, to se nebralo. I když mi u druhého těhotenství už bylo dvaatřicet, na to se nehledělo. Relativně líp mi bylo, ve chvíli, kdy jsem jedla, tak jsem teda hodně jedla, přesto, že se pak zvracelo hodně, takže jsem taky přibrala sedmnáct kilo, což jsme opak nikdy neshodila. S kým jste to prožívala? S manželem. S rodinou? No, maminka mi ani moc neporadila, my jsme bydlely každá jinde a já jsem se jí ani moc nesvěřovala. Sama, sama, s manželem. Četla jste něco? Ne, vůbec. Snad existovalo to „Naše dítě“, ta knížka, ale já jsem si to ani nekupovala, člověk si nasbíral postupně takový ty informace od kamarádek, něco si přečetl tam, něco v časopise. Ale to se tenkrát tak nebralo, že jo. Těhotný ženy se spíš schovávaly. Že bych šla, jak moje dcera, že jde klidně na koupaliště, to neexistovalo, že by šla těhotná někam do společnosti. Člověk se opravdu schovával, lidi se na ni dívali jako, nevím, že by někam vyšla, to by bylo proti bontonu, když je teda těhotná, tak ať je doma a nevystavuje to. To bylo do práce z práce a jít spát a hotovo. Ono to bylo taky to oblečení, protože si pamatuju, že člověk měl jedny šaty a jednu sukni. Měla jsem jednu šatovou sukni, hnědou, na pásek vzadu, ten se postupně povoloval a k tomu halenky, a nic jiného jsem neměla po celou dobu těhotenství, takže člověk i v tom se ani tak necítil v té společnosti. V sobotu to člověk vypral, aby to měl zase na pondělí. No a o sedm let později to nebylo o moc lepší. To, že dneska chodí a ukazují to, to, já jim závidím, popravdě, protože si to mohou užít. V momentě, kdy to začalo být vidět, tak člověk trčel doma. Jak se k vám chovalo okolí? 46

No, že člověka nepouštěli sednout v tramvaji, to se nezměnilo dodneška. Lidi se dívali na vás jako „když ses nechala zbouchnout, tak si to zažij, zažij si to sama“. Ale v práci nemůžu říct, tam to bylo v pohodě, já jsem měla vynikajícího šéfa. Ten mě jeden den řekl „jak se ti vstává?“ a já, že nic moc a on, že mám od teď o hodinu později ráno chodit. V dopravních prostředcích to bylo horší. No a jinak, protože člověk nikam nechodil, tak pak nevím. Setkala jste se s nějakými pověrami? Vím, že nějaký byly, ale. Mě osobně asi nezasáhly. Pověra s kočárkem, znáte? Tak to ano, to jsme nekoupili předtím, to ani moje dcera. Tuto pověru měla, ona si ho sice koupila, ale měla ho u mě a pak ho dovezli k nim. Ten kočárek asi přežil. Jinak za mě, když byl první syn, tak kočárek ani nebyl. Pak až po porodu, čtrnáct dní, co jsme byli už doma. Tehdy, myslím, když by byl, tak ho máme předem. Tak jak s plínkami. Tenkrát nebylo nic. Tak s tím kočárkem to máte pravdu, to přežilo snad od dneška. Odhadovali jste nějak pohlaví dítěte? To se zkoušelo s prstýnkem na vlasu, že jo. Já jsem ani ne, protože muž měl z prvního manželství dva kluky a chtěl hrozně holčičku. Já jsem říkala, že to bude stejně kluk, taky že byl. Pak to bylo spíš překvapení, že to byla holka, ona byla široko daleko jediná holka v jejich rodině. Jak jste poznala, že by to byl kluk? Já nevím, já jsme to tak vnitřně cítila, i když jsem si s ním povídala, tak s klukem, i jméno jsem měla nachystaný jen pro kluka. Jak jste to cítila? Intuitivně. Ono, jak se to začne hýbat, protože do té doby to člověk tak nějak nebere, jak se to začne hýbat, tak s tím člověk naváže komunikaci. A sám je člověk překvapený, že se s tím baví jako s klukem. Vymyšlený jména? Měli, od začátku, nachystaný, že to bud Luděk, manžel chtěl už u prvních dětí, jemu se to líbilo, teď jsme mu to nemohla udělat, že by to bylo jinak. To bylo jeho toužebný přání. U druhého už jsme chystali jména obě, ale zajímavý, že jsem měla víc nachystanou tu holku. Jakoby to jméno bylo nějak upozaděný. Člověk to asi nějak vnitřně cítí. To vím teď u dcery, že taky, byla přesvědčená, že to bude holka, i když všichni byli přesvědčený, že to bude kluk. Ale pak se zeptala, pak to věděla, ale dopředu to tušila. Podle vnějšku pohlaví? To spíš lidi okolo, vždycky říkali, budeš mít kluka, protože jsi hezká. Ale právě u té dcery my všichni tvrdili, že to bude kluk. Zase podle toho bříška, že a jestli má člověk takový ty skvrny, nebo je jinačí. Proto, když manžel řekl mamince, že mám holku, tak mu nevěřila, až když jsem s ní mluvila já, tak mi říkala, že to není možný, že jsem vypadala na kluka. Manžel, ten byl taky přesvědčený, že to bude kluk. Zážitky z porodnice? Moc velký ne, protože u mě to šlo vždycky tak rychle, že jsem neměla ani čas. Rodila jsem u Šilhanů v Brně na Veveří. To se tehdy už dalo vybrat. Já jsem chodila do cvičení předtím a pak jsme mohli na konci si ty místa prohlédnout a hrozně se mi tam líbilo. Pak, manžel mě odvezl k mamince, aby se o mě postarala. Jel na služební cestu. Pak to dopoledně si pamatuju, že jsem se vždycky ptala: „Mami, jak poznám, že je to ono?“ „no, to poznáš.“ Pak mě odvezli do porodnice, tam mě zapsali a nechali mě lehnout na takzvanou hekárnu, kde jsem si lehla, to vím, že tam ležely dvě maminy, ta jedna strašně hekala a druhá chodila, tak jsem se té co chodila, zeptala, proč tak moc heká a ona tam byla už od včerejška, že druhý den už. Tak jsem si říkala s hrůzou, že teprve tohle mě všechno čeká. Pak, když nás vyšetřovali, tak postupně, jedna po druhé, a já když jsem vylezla na to lehátko, tak říkali, že už to bude. No a za půl hodiny se syn narodil. Sestra mi říkala, „až budete cítit bolesti tak v tu dobu tlačte“ a já říkám, „ale já bolesti necítím“ a ona „tak tlačte pořád!“. Pak u druhého dítěte to bylo snad ještě rychlejší. Sestra, ať svlíknu kabát, sundala jsem punčocháče a v těch šatech jsem to odrodila, hned. Ve dvě hodiny jsem vstala a o půl třetí už byla na světě. 47

Takže tam až potom mi donesli noční košili a teprve jsem šla na pokoj. Tam jsem si druhý den sedla, něco jsem chtěla. A tam byly se mnou nějaký maminy a říkaly „proč jste tady?“ a já „ jsem po porodu“ a ony „a jak si můžete takhle sednout?“ Mě to nedošlo, tam každá sešitá. Takže pak jsem říkala všem „já vám to klidně odrodím, ale musíte si to odnosit“. Takže tam ani nebyl čas v té porodnici, aby na mně sestřičky byly zlý, protože to nebylo problematický, vždycky rychlý. Většinou se o těhotenství nemluvilo, to bylo tabu. V práci se to probíralo, když věděli, že jsem těhotná, tak měly tendenci vykládat o tom, a strašit. To si pamatuju, že mi říkala, no ten porod, to nezapomeneš. Já tehdy, ještě než jsem měla toho kluka, tak jsem měla každý měsíc hrozný bolesti z menstruace, že jsem několikrát i omdlela z bolesti. To i v práci, měly jsme takový kumbál, říkalo se tomu archiv, kde byla lavice a dali jsme si tam polštáře a deky a vždycky jsme si tam lehli, když nám bylo špatně. To pak šéf se jen ptal, kde je třeba Jana a ženský řekly, že v archivu. A to už šéf věděl, a ani nás nesháněl. No a kolegyně mi říkala, že jak mám ty menstruační bolesti, tak porod bude desetkrát horší. Tak jsem si říkala, že to nemůžu přežít. Pak ještě jsem měla doktora a ten mi říkal „no vy máte strašně úzkou pánev, budete mít obtížný porod“. Takže já jsem fakt čekala něco strašného. Takže po porodu, když jsem tam ležela na tom, lehátku, on už byl na světě a tak jsem si říkala: „To je ono, jako, čím mě strašili půl roku?“ Toho jsem se strašně bála. Podruhé už jsem se nebála ničeho, to už jsem věděla, ale poprvé, jak si člověk nemohl nic přečíst, tak informace dostával jen od ženských, který už rodily a který vám to záměrně zveličovaly. Oni měli strašnou radost, že můžou nějakou mladou holku nějak poučovat. Nevím, proč to dělaly, vím jen, že jsem tam nebyla sama. Já jsem nastoupila do firmy, kde byly holky už po čtyřicítce, mladá, tam ženský o generaci starší, takže tam byl fakt dvacetiletý rozdíl. Proměnilo se těhotenství v průběhu doby a jak? Teď je šílená změna, teď když vím, že jsem to prožívala s dcerou, ona má vlastně taky sedm let rozdíl mezi dětmi. A i ona říkala, že mezi těmi sedmi lety je hrozný rozdíl. Teď, když se mohou koukat tím čtyřrozměrným, ona mi říkala, mami, to je tak kouzelný, když se můžeš dívat a málem tam vidíš už podobu toho dítěte. Když vidíš, že je vše v pořádku. My jsme čekali, jestli bude vůbec zdravý, navíc, oni nám to dítě odnesli a donesli je až za dvacet čtyři hodin, zabalený do povijanu. Ani jsme je nemohli rozbalit, neviděli jsme, jestli mu něco není, jestli má všechny prsty, jak vypadá, protože se stávalo, že děti nebyly v pořádku. Přitom ony byly někde jinde a to ženským kolikrát říkaly až při odchodu z porodnice, že dítěti něco je. Nebo třeba nedovezli dítě na kojení a nic neřekli, ta tam ležela, brečela, ztratila mlíko z toho. No bylo to hrozný pro ty matky. Nebo děti, jak byly zabalený do toho povijanu, na postelích dvacet válečků. Nebo když došlo k té záměně dětí v Třebíči. To bylo tak, že když se dítě narodilo, ukázali vám je krátce, ale pak odvezli a přivezli až o půl šesté druhý den. Protože napoprvé to dítě krátce ukázala, ale to dítě bylo ještě vrásčitý, špinavý. Sice jsme dostávali tkaničku, se jménem, stejně jako dítě, ale stejně. Výbava předem? To jsem měla, to se muselo pak přivézt do té porodnice, to byly ještě takový ty zavinovačky, nakulmovaný krajky, to se lidi předháněli, kdo bude mít hezčí zavinovačku. To jsem se bavila i teď nedávno, s tou svou spolužačkou myslím, jak se člověk o to dítě staral, jak se změnila ta doba. Když se dítě přivezlo z porodnice, byla tendence, nesměla se dávat dudlíky, to byla vždycky taková fáma, ale to člověk měl už z té porodnice. Nebo aby leželi na bříšku, aby se nezadusili. Ale to se přiznám, že to jsem nikdy nedodržovala tohle, to jsem vždycky poslouchala rady své maminky, v tom mi byla takovou autoritou. Třeba u dcery byla tendence, už nevím proč, ale to dítě nesmělo mít hlavu na bok, takže se podkládaly hlavy mezi dvě balení cukru. Já jsem to ani nedodržovala, takže nevím přesně jak. Vím, že moje kamarádka to dodržovala, co jí řekli tak přesně dodržovala a já jsem jí říkala, proč to tak děláš? A to pak ta její dcera měla, doteď má, nepřirozeně vytáhlou hlavu, to ji doslova znetvořila. Ta změna šíleným způsobem, ve vyšetřování, i v přístupu v poradnách. Tehdy se s námi nikdo nebavil, prostě jsem přišla a stoupněte si na váhu, dalo by se říct, že jsem tam nerada chodila, ono to bylo povinný, muselo se to zapsat do knížky. Nikdy to k ničemu nebylo, nic jsem se tam nedozvěděla. Teď všechno, co se chtějí vědět, ví, tam se ptají, tam na to, tam na to, vyšetření. Dcera má teď dobrou zkušenost. Všichni jí všechno vysvětlili, proč, 48

jak ležet, co dělat, přítmí, hodná sestřička. V Bohunicích rodila, přitom tam někdy na ni lidi nadávají. Myslím, že to možná není ani porodnicí, ale vždycky těmi lidmi okolo. To je ten přístup i toho doktora. To je tak v životě ve všem, všechno je o lidech. To stejný je potom, říkala, to já si nějak nepamatuju, no oni nám vždycky ty děti přinesli a zase je odnesli, no možná výhoda, že jsme se vyspaly, když nám ty děti vzali. To se teď nevyspí. No my jsme asi dostali nějaký papírový rady, to bylo tehdy všechno na papíře. Nějaký rady, jídelníček pro dítě. Schovaný jídelníčky od měsíce, jednoho, dvou, tří. Ta rada asi byla dostatečná. Ale v tom těhotenství, to ne, to bylo takový, každá sama, to sbíral člověk, jenom od toho, jak říkám, ty kolegyně v práci. Maminka moje rodila na poli. Ona byla Rakušanka, nebo vlastně Italka, protože rodina její byla italská, ale žila pak celý život v Rakousku. Tatínek byl kuchař, vařil v Rakousku v nějakém hotelu, tam se seznámili s maminkou. On tenkrát, když jsem se měla narodit, tam maminku přivezl k rodičům ke Slavkovu, oni neuměli slovo německy a maminka slovo česky. Takže ta komunikace byla špatná. To maminka říkala, že hrozně přibrala v posledních měsících, protože babička jí vařila hutný polívky, zahuštěný, to se říkalo, že když je těhotná, tak musí tady ty polívky, tak ona strašně přibrala. Ona, protože měla taky lehký porody, jak já. Pak jen jedno ráno vstali, že půjdou někam na kukuřici, to bylo v září tak travnici takovou tu dostala do ruky a prostě se vydali a šli. Ona sice maminka nějaký bolesti měla, termín byl někdy jindy, a protože nebyl čas, to se tenkrát tak nebralo u těch ženských. A potom, když to na ni přišlo, tak ji tam položili na tu travnici, kukuřici z ní vysypali a mě tam zabalili do té travnice a odnesli domů. Já si myslím, že to bylo taky tou špatnou komunikací s tou mámou, že by už jít neměla, že by měla zůstat doma. To pak až dodatečně zavolali nějakou poporodní asistentku, která přišla až za dlouho. Pak když se narodil brácha, toho vidím dodnes, přesto, že mi bylo tři a půl roku a maminka mi tvrdila, že to není možný, tak vím, že mě ráno odvedli k sousedce a pak večer jsem se vrátila a na posteli ležela maminka a vedle brácha, zabalený v záplavě krajek a vedle té postele bylo prostěradlo, rudý, ještě s krví nasáklý a mě to strašně zajímalo, já jsem strašně chtěla vědět, proč to tam je. A oni mě tenkrát vysvětlili, že maminka si pro něho šla do nemocnice a že ho tam ukradla a že proto, jak utíkala, tak že jí kousl pes do paty a od toho má zakrvácený to prostěradlo, protože to prostěradlo měla ještě v těch nohách.

Nejstarší generace Elen (1928) Respondentka: Co by mě zajímalo, z jakého úhlu to těhotenství bereš? Výzkumnice: Jsou nějaké rozdíly, radily si ženy vzájemně, změnilo se něco? No, existují nějaké rozdíly, které považuju za úžasně pozitivní, to je vztah maminek k dítěti, dělá to asi hodně ten ultrazvuk, že se hned ví, jestli to bude chlapeček. Ono není důležitý, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ale že dostane to dítě jméno. A celá rodina ho pak bere jako člena té rodiny a teď se s ním baví. Jinak vidím hodně věcí negativních. Jinak, pokud jde o pověry, třeba chodit po schodech, to není pověra, to je logický fakt. Dřív to bylo, no tak, že maminka si vzala rejžák a umývala zem. No a teď, nakonec, jsou ty míče, na kterých maminka poskakuje. No rozhodně to může uspíšit ten porod. Může to možná a předčasně, že se pak porodí předčasně. Zase když je to rizikový, tak se musí jen ležet. Ten pohyb si myslím, že působí. No ale ve všem má být míra, ať jde o cokoliv, nic se nemá přehánět. Je hrozně dobře, že se hledí na to, že psychika je úžasně důležitá, pochopitelně nemusí být u všech maminek, ta psychika je jiná. Každý je jiný. Myslím, že to prožívání záleží. Taky jde o prožívání bolesti, tak oni se diví, že třeba ten hudebník že trpí. On to slyší víc než druzí. Myslím, že to prožívání záleží na každém individuu, jak to prožívá. Třeba tu bolest, to já malou bolest předejdu, střední se snažím předejít, velkou bych nesnesla. Vzpomeň, jak jsi prožívala těhotenství. 49

Za první, já jsem nikdy netoužila po vlastní rodině, chtěla jsem se třeba v zaměstnání věnovat dětem. Já jsem okolo sebe tehdy vnímala, když byly děti týraný, nebo když děti moc plakaly. Třeba u nás v baráku bydleli Němci a ty Němky měly tu metodu. Já jsem to hrozně těžko nesla. Já jsem chtěla, ne že bych chtěla v zaměstnání se věnovat dětem, chtěla jsem učit někde, nebo tak, ale přitom jsem si říkala, teď to zní až směšně, nějaký ústav pro ty děti, no, ale protože já všechno beru, jako že je od pánaboha. No nejdřív Jana, no nečekala jsem ji, že, protože jsem měla jiný plány, ale přišlo to. To není, jak někdo říká, boží dar. To není dar, to je svěřená zodpovědnost. Pánbůh se vždycky postará. Úplně tak zvláště, až je to k nepochopení. No, a když najednou to dítě přijde, tak člověk zjistí, že to je úžasná radost, ale až teprve až když to dítě máš. No, a když máš druhý, tak si říkáš, no jak mohlo být jen jedno, že tam byla taková prázdnota předtím, že vidíš to prázdno, které tam na to dítě čekalo. No, a když jich máš pět tak si říkáš, jak mohly být jen čtyři. Zaplňuješ tu prázdnotu. No, mě bylo vždycky špatně, ale dlouho, třeba pět nebo šest měsíců, tak jsem si říkala, jak ty maminky, co musí vstávat ráno do práce. A jak blinkají. To byly jako jediný potíže, jinak jsem žádný neměla. No jinak všechny se narodily v zimě, tak sousedi ani nevěděli třeba, že čekáme další dítě. No a já všechno tak nějak nechávám na pánubohu a ono všechno fantasticky tak vyšlo. Třeba když ti řeknu bydlení. Tak jsem nejdřív bydleli v suterénním bytě, a když se narodil Petr, třetí, tak jsme se přestěhovali, ale ono to bylo za komunistů hrozně náročný, my jsme nejdřív tam bydleli jako domovníci, v soukromém domě a paní známá nás tam napsala, že se dalo s tím bytem manipulovat. No tak jsme se přestěhovali do přízemí a tam když se narodil Josef, no a pak jsem potkala paní a říkám, jestli bych si s ní nevyměnila byt. Divím se, že si ho vzala, je to pěkný byt, ale chodí tam rovnou pod okny. No tak jsme trojsměnou vyměnili byt. To všechno tak vyšlo, nebo že děti všechny vyštudovaly. Teď je to taky těžký, ale tehdy, za komunistů, to bylo tisíckrát horší. Původně nám domů z výboru přišlo, jak můžou čtyři děti z takové zaostalé rodiny študovat. Že nemůžou být za žádných okolností přijati. No a já říkám, že o první dítě se starají rodiče a o ty ostatní se stará pánbůh. A že ty jsou vždycky nejschopnější, už je to u nás čtvrtá generace. Třeba můj bratr, mladší, ten byl úspěšný celý život, do ničeho se nehrnul, ale tak se to všechno dařilo. Jak já říkám, je to všechno od pánaboha. Tak já to beru celý život. Nebo ty moje hesla. Peníze jsou to poslední. To jim všem říkám, hlady neumřeš. A ono se to strašně hodí, když přijde nějaká ztráta. Třeba Aleš, můj vnuk nejstarší, před Vánoci někdo mu ukradl kabelu s penězi, kde měl výplaty pro lidi. To mám po své babičce, kterou jsem sice nezažila, ale od ní všechno vím. Když se třeba nějaké neštěstí stalo, když někomu vyhořel dům, tak se řeklo „pánbůh dal, pánbůh vzal“, „co Bůh činí, dobře činí“ a pak se ani neceklo. Ona to brala, že pánbůh to na ni posílá to neštěstí, i když si myslím, že to tak dneska není. Tím, že to tak brala, tak to všechno překonala. V tom je taková úžasná logika, v té filozofii lidí, kteří museli překonávat obrovský ztráty a tak. Já se tím řídím, a proto si myslím, že jsem šťastný člověk. S maminkou jsi prožívala těhotenství, dostávala jsi rady od ní? Ne. O tom se tehdy nemluvilo, jak říkám, byl to jako deficit, když se s tím dítětem už jako nemluvilo a tak. To se jen čekalo, jak se to narodí, co to bude, to mě bylo jedno, co to bylo, tak holku už jsem měla. Tak se to narodilo. No nejhorší je, když je první dítě a pak druhý a to začne žárlit, na to kojení. Děti jsou závislí na té mamince. No je to jasný. Oni jsou na té mamince hrozně závislí. Nejhorší je, že nedostávají čaj. Já říkám, když se dojily krávy, v Lipníku, tak se pak hodně vymývaly ty dížky. Teď když dít pije od té maminky a nikdy si tohle všechno nevypláchne. Mně se to zdá úplně absurdní. No ta bene, když má dítě pomíchaný to starý mlíko s tím novým a pořád je pochopitelně bolí bříško. To dítě má hrozně žízeň, pitný režim já považuju za strašně důležitý. A to ty děti teď nemají. No a pak když je nekojí, tak ty děti chodí bez lahve na pití. No a jinak můj vnuk, mají tři kluky a jeho žena by strašně chtěla holčičku. Oni jsou dobře situovaní, on dělá ředitele firmy. Tak teď čekají čtvrtý dítě a zase kluka. No ale asi to berou sportovně. Tak vnuk říkal, že teď teda jen potřebuju větší auto, aby se do něj vešly sedačky. Tak to ti říkám, jaký mám starosti. A i větší na menší. A vnuk se třeba po něm ožene, já úplně, jak můžeš na něj, na ucho, vždyť bude hluchý. Což já jsem se nikdy dětí nedotkla, nikdy nedovolila bych to. Prostě, že teď to nějak neumí s těmi dětmi. To jsem vždycky prožívala, to týrání, ještě 50

když jsme se učili tu ruskou literaturu, ten Gorkij, jak byly týrané, jak ho dědeček bil a strašně toužil po mamince, poslal dopis a takový věci, to byly takový povídky krátký, ale já si to pamatuju celý život. To já hrozně tohle všechno prožívám, říkám, každému, že děti, jako skupina, že třeba staří lidi, ti se mají nejlíp, říkám, no jasně, protože ti už celkem nic nepotřebují, svobodu omezenou jen zdravotně, ale mají. A ty nejmenší děti, ty nemají svobodu. Často dělají to, co chtějí jejich rodiče. To je podle nich jejich majetek to dítě, ale to není, je svěřený. Pak, když si myslí, že je to jako majetek, tak majetek jako nový auto a nechovají se k nim, je to jaké nějaká prestiž. Já třeba za komunistů chtěla, aby všechny děti vyštudovaly, ale ne kvůli nějaké prestiži. Ale protože za těch komunistů, to já věděla, že je to jediná svoboda. To, co máš v hlavě, to je jediná svoboda, to ti nikdo nevezme. To v té době byla jediná svoboda. Takhle jsem to brala. Ale nějak jsem je netlačila, to všechno tak nějak přišlo. Oni se u mě mely všechny strašně dobře, protože jsem je nesekýrovala, vedla jsem je k samostatnosti. Já když jsem měla děti, ty první a teď když sem přestala študovat, tak jsem si říkala, že to je úžasná svoboda. Protože ta škola, to jsou hrozný starosti. No já jsem vystudovala Reálné gymnázium. Zavzpomínej ještě o té době, když jsi čekala miminko, jak se chovalo okolí? Většinou se o to lidi tak moc nezajímali, když tak říkali, no tak, když už se zajímali, tak „nemají ani pořádný byt, proč mají další dítě“, tak to neřekli ani ti sousedi, ale někteří si to mysleli. Hrozný bylo to, že pro to dítě nic nebylo. Nejstrašnější pro první dítě, protože pak už pro to druhý něco zbylo. To bylo v tom čtyřicátém osmém roce, když ti obchodníci si všechno schovali, protože to se nevědělo, Jak to bude dál. To jsem chodila, vždycky ráno se šlo honem, kde třeba něco dostali, nějaký plátno. Ale to byla výjimka, když něco bylo. Neumím závidět, ale bylo mi líto, že nic nemám a v porodnici byly maminky, že ten muž byl nějaký prominent, nebo stačilo u policajtů a oni dostali nějaký poukazy, ale to já na to jsem neměla sebenemenší nárok. Takže když já jsem si ušila košilky, když jsem někde sehnala plátno a pak děda, že měl nějaký známosti, tak přímo z továrny mi přišlo 24 plínek. To byly ještě takový zvláštní, pružný, jak se to říká, no pletenina. Což bylo pro mě úžasný. Těžké bylo i kočárek, ale tehdy spolužák z obchodní akademie, tehdy byl ředitelem Liberta, nebo jak se to jmenovalo, poslal nám kočárek a ten kočárek vydržel všech pět dětí a přitom jsme jezdili po kotárech. Nikam na dovolenou jsme nejeli. To mi taky vadí, když ti rodiče jezdí vyloženě s novorozenci na dovolený. Teď je to móda. Takže po těch kotárech na jednodenní výlety, tak to bylo hrozný, že nic nebylo, pak jsem dětem přešívala a šila, když mám fotky, kabátky, ze starého mého kabátu. Nic nebylo, to bylo na té době to nejhorší, že se pro ty děti nic nedostalo. No, to okolí, tak neměli jsme kde bydlet, no měli, ale malý hrozně. No, a když jsem přišla na ten byťák tak mi řekli „no a proč máte děti? Když nemáte byt tak nemáte mít čtyři děti“. Takhle přesně. Tak takhle jsem pořídila na úřadě, a pak přijde nějaká paní, že by mi chtěla nechat její být, krásný byt. To byly tehdy podrazy, nikdo nesměl manipulovat s byty, to šlo všechno přes bytový úřad. Každý měl právo jen na určité metry. No a pak mě tam jeden nabídnul větší byt. To byly jenom čachry s důstojnickými byty. No a teď, když děda umřel, byly by to dva moje důchody, tak teď jsem tady. Zase jsem tam, kde byli všichni za mnou zvyklí chodit, tak všechno tak dopadne. Tím okamžikem, jak jsem přišla sem, sem zapomněla, že jsem byla někde jinde, tak já se hned s tou situací smiřuju. Jsem šťastná, že jsem tam, kde jsem byla. No, tak ty úřady byly takový, proč máte děti, když k tomu nemáte podmínky. Rady jsi dostávala v těhotenství? To bylo jenom od strýce, který byl v internaci. To byl nádherný, nám zůstaly ty dopisy, možná proto se nejmladšímu nejvíc daří, protože se za něho on tak modlil. On tam psal, že maminka musí být pořád v pohodě, protože pak to dítě je taky v pohodě. Tohle hrozně zdůrazňoval v těch dopisech. Ten dopis jsem nedávno dala vnukovi k narozeninám. On taky hleděl vždycky na to, že si musí maminky od těch dětí odpočinout. Vždycky se snažil, pak už, když byl částečně svobodný, tak aby přijel, když měl narozeniny, nebo nějaký svátky, on byl jediný, kdo se o to takhle staral. Já jsem taky nebyla zvyklá se s nikým o něčem radit, já jsem vždycky spoléhala jen na sebe. Já třeba jsem nedůvěřovala své mamince. Proč já jsem jí tak nedůvěřovala.. No prostě, když se narodila Jana, ona se narodila předčasně, no já jsem ty nervy měla, neměli jsme kde bydlet, ale z porodnice už jsem přišla do bytu, sice sklepního, ale do bytu. Že. Ona sice vážila 2,60, ale já jsem žádný 51

zkušenosti neměla a ony se tehdy po čtyřech hodinách nosily děti na kojení. Pak mě říká, že když bude přibírat, tak mě pustí. No a pak mi říká, taková stará sestra: „prosím vás, běžte si s tím dítětem dom, my nemáme čas se s tím piplat“. Takhle. Tak teprve jsem viděla, že váží dvě kila dvacet a vůbec se nemá k životu. Tak pak doktorka přišla do bytu, tak mě řekla hned, ať ji zabalím do vaty a odstřikuji si mlíko, každé tři hodiny se snažím ji krmit. A to jsem si navykla, když měla malinký děti, že jsem měla váhu a to jsme si ji půjčovali a tak jsem děti vážila pořád. I po pití a večer, že ty tři deka musely přibrat, to se považovalo za hrozně důležitý, aby děti přibíraly. No a to jsem přestala důvěřovat doktorům, když oni v té porodnici, klidně, když měla dvě kila dvacet a neuměla pít. Tak jsem pak vždycky spoléhala na sebe, takže mi nikdo ani nic neradil. No, moje maminka říkala: „musím Jendovi, mému bratrovi, něco pomoct nebo tak, ale Elenka, ta si poradí sama“. Tak jsem byla zvyklá. No tak, to není nic pro to, ale to vím, od mé maminky, já jsem byla první, no v jednom kuse jsem řvala, narodila jsem se v červnu. No, že sousedi říkali, že „to jsou mučedníci, že jim tak to dítě tak řve“. No a přijel mě křtít ten strýc, o kterém mluvím, kterému vděčím úplně za všechno, byl tehdy, to vím zase z dopisu, který jsme našli, dopis, že jede pokřtít, že je sice nemocný, ale že musí jet v neděli pokřtít do Zlína, nějakou od sestry holčičku a teď když přijel, tak říkal „proč to dítě týráte!“ „jak týráme?“ „no, svazujete je!“. To tehdy, dítě se svazovalo v zavinovačce, jak preclík. No, povijan až dolů. Tak mě rozvázali, měla jsem to volnější, a byla jsem hned nejhodnější dítě. Tak už tehdy vím, že jsem se cítila hrozně nesvobodná, zřejmě. Já, když dostanu nějakou radu, dobrou, tak si jí hrozně vážím, ale všechno si tak nějak přebírám a prostě ty děti, tak jsem prakticky nikomu nedůvěřovala moc, tak jsem věděla, co ty děti potřebují. Odhadovala jsi pohlaví dítěte? To mě bylo úplně jedno, prostě tady přijde nějaké dítě, po kterém třeba netoužím, ani, ale když už bylo, tak jsem byla strašně ráda, ale myslím, že teď ty očekávaný, že se hrozně těší na to dítě. Ale je fakt, že já jsem byla vždycky překvapená, jak to dítě je úžasný, jak to dává životu smysl, kde jinak je prázdnota, nebo tak, kdežto ty maminky, čím víc je to dítě vytoužený, tím jsou zklamanější, ony prostě si vysní nevím co, a ono to není žádná rajská zahrada, ale nakonec je to pocit ohromného naplnění a štěstí. Třeba básník, zahradníček, byl zavřený, když se jedno dítě narodilo, oni měli bídu, protože je vyhnali z bytu, tam bydleli v nějaké stodole a oni sbírali nějaké houby a ty dvě holky se otrávily a oni ho pak pustili na pohřeb těch dětí, a tak se spisovatelé zasazovali o to, aby ho už nechali. On tam děda pak vezl strýce, který se staral o tu rodinu. Ten dopis, on byl o tom, že ty děti zemřely, ale že tady zanechaly určitou stopu, že to je něco úplně jiného než to, když by nebyly. Že to prázdno je horší, než když tady na tom světě, někdo zanechal nějakou stopu. Jinak ta moje doba byla, že se to těhotenství neprožívalo, že se o to nestaralo. Měla jsi nějaké rituály? Ne, možná že byly. Ale já na to nějak nejsem. Do práce jsi chodila? Tehdy, když jsem čekala Janu, tak jsem študovala, ale tehdy jsem si nedokázala představit, že bych dítě někomu svěřila, tam jsem přestala studovat, najednou jsem měla pocit svobody, že nemám ty starosti, přitom jsem studovala ráda. Ale s tím dítětem to bylo jako jinačí, tak proto já říkám, že studování je vždycky starost. Co jsi studovala? Tak po gymnáziu, angličtinu a ruštinu, ale s těma dětmi to nešlo, tak jsem pak holky doučovala. To jsem viděla, jak někdo může být strašně chytrý. To jsem taky pochopila, že když má někdo těžký podmínky, tak nakonec mu to může úžasně pomoct. To i s Janou, nejlepší na té sociologii byla dívenka, která se mohla učit, až když podojila krávy a všechno doma udělat, tak se mohl naučit, a ona fakt tam excelovala. Tak to bylo jediný, co jsem dělala to doučování. No a pak, to bylo pochopitelný, když já jsem nemohla, když byla Jana, tak jsem jí to vyštudování umožnila. Tak pak když Jana měla dvaadvacet a půl, dvě děti a hotovou vysokou školu. Když se chce, všechno jde. Když se chce, tak se dá, i při studiu vychovat děti. To všechno, když se chce, tak jde. Já totiž neuznávám, že dítě musí mít podmínky, vůbec nemusí mít podmínky, dítě potřebuje kočárek a tu maminku. Dřív jsem říkala, můžeš jet s dítětem třeba na severní točnu, ale vždycky musí mít 52

maminku. Nejstrašnější, sebrat dítě mamince, jako dudlík mu sebrat. No, nedala jsem dítě do nemocnice. Jaké máš zkušenosti z porodnice? No, já mám asi jako syn, takový zvyk, že vytěsňuje všechno. No, hrozný, to byla ještě tak krutá doba, že děti prostě se vozily k těm maminkám po čtyřech hodinách, v noci osm hodin. No naštěstí, že byly daleko, že jsem je neslyšela, přitom to dítě se třeba nenapilo. Takže to chování k dětem bylo strašně bezcitný. Úplně bezcitný. Pak to bylo na tři a půl hodiny a pak teda na tři hodiny. Po třech hodinách, ale myslím, že to, že ty děti jsou u maminek, sice pro tu maminku je to zátěž, ale většině to nevadí. U mě to bylo ještě tak, že jsem se cítila po tom porodu hrozně slabá. Strašně mě bolelo potom břicho, vždycky. Takže obdivuju ty maminky, že ony po porodu hned chodí. To jsem se cítila slabá, vždycky tři dny, sice, když už jsem měla děti, tak jsem chtěla, honem se dostat dom, naštěstí, když se narodil syn těsně před Vánoci, tak jsem se ještě předtím dostala domů, tak jsem mohla ty Vánoce udělat, napečený už jsem měla. No ale v porodnici jinak bylo takový komisní, hrozně. No. No nakonec ty porodní sály, když jsem byla ještě s Janou, tak dvě řady myslím sedm a sedm postelí, no a to vím, že některý maminky byly tak ukázněný, prosily, že už to třeba bude, tak některý přišly třeba z milosti. Byla tam i ukázněná maminka jedna, která si porodila sama. Hrozně se chovali jak nadlidi. To je takový zneužívání, protože ta maminka nemá žádnou svobodu, takže hrozně si na ni dovolovali. Takže proto nemám ráda ty doktory, hrozně se chovají jako teďka ty stávky, já to šíleně odsuzuji. Já vím, že mají málo peněz, ale ten způsob, že řeknu „tak uteču“, ta pýcha, já to totiž nenávidím pýchu. A tady když vidím pýchu, směšnou, trapnou, to my hrozně vadí u těch doktorů. Takže já jsem věřila ne doktorům, ale kapacitám. To byl doktor T. a H., to jsem měla to štěstí, on ten strýc můj jeden, měl hodně vysoký postavení, to tehdy ti známí, to jsem věděla, tak za nimi. To, co mi řekli, to jsem věřila, oni se chovali tak lidsky. Ten T. měl takovou intuici. On se jen podíval a hned věděl, co komu je. V tom osmašedesátým, on viděl Aleše, na jaře, tak říkal, teď jsou třešně tak mu dávejte třešně. Teď se to myslím s tím kojením přehání, že když byly děti půl roku kojený, tak to stačilo. Víš, mně hrozně vadí to, když maminky něco dělají. Například to nošení dítěte v šátkách. Taky jsem byla nošená, říkalo se tomu odívka, tak taky, když maminka dodělávala oběd a já jsem řvala, tak v tu chvíli mě měla, aby dovařila. Ale aby šli na výlet celodenní a to dítě takhle uvázaný, to dítě si potřebuje lehnout, roztáhnout nožičky a třeba v zimě, když to plandá ty nožičky, mám ty zkušenosti, s vnučkou, tak pochopitelně, její syn měl v půl roce zánět močových cest, když si představíš, ta plínka hodně nasaje, a když je zima, tak nastydne. To je to, že nemají cit. Chybí těm maminkám cit. To je třeba, rok má, a že mu ještě nejde chodit po schodech. Tak jí říkám, tak si představ, jak jsou ty schody pro to malinký dítě veliký. Že se neumí vcítit do toho dítěte. Já hrozně s dětmi cítím a rozumím jim, tak proto mě asi mají rádi. Někdy rodiče chtějí po dětech něco, na co nemají, protože je móda, že dítě musí umět lyžovat, i když mají dva roky, bojí se, teď ty boty těžký. Pokud jde třeba o plavání, to považuju za hrozný. To tehdy se hrozně hledělo na hygienu, tehdy se plínky hrozně vyvařovaly a žehlily, aby tam nic nezbylo. To plavání, to přece je šílený, když to dítě malinkatý vezme do toho bazénu, kde je s těmi všemi maminkami, který mají kdovíjaký nemoci. Tak že všechny pijí tu vodu. Protože oni po té vodě touží. Já když jsem byla v tom Lipníku, tak jsme měli starost, vždycky jsme hleděli, aby všechny housátka, kuřátka, měly vodu. Všechna mláďata potřebují vodu. Takhle se vezmou akorát na bazén a tam se nalokají. Ty děti strašně trpí. Fotku těhotná nemám. To tehdy se nefotilo. To se nosily takový šaty. Kdy ses přestěhovala do Brna? Narodila jsem se ve Zlíně, kde otec pracoval u Batě, v tom roce třicet tři bydleli jsme v pěkným domě, to ten Baťa se staral. Maminka byla z toho venkova, že, a tehdy se narodil mladší bratr a ona se cítila nemocná, no tehdy nebyla žádná péče o ty maminky. Že chce umřít v rodné vesnici, nebo tak. Tak se odstěhovali, on se narodil druhého dubna a prvního května hned náklaďák všechno odvezl do Lipníku. To bylo nerozumný. Pak nábytek dali na půdu, ani jsme neměli kde bydlet, to bylo poloviční než tohle a tam jsme bydleli. To bylo drsný. Tam jsem začala chodit do školy a ten strýc, jak o něm mluvím, jak se o nás staral, říkal, nemůžou takhle bydlet, ty děti musí 53

studovat. No a našli nám tady pro tatínka práci. Tak takhle jsme se dostali do Brna, to jsem chodila do třetí třídy. Zajímavý, tam jsem měla dvojky a trojky a tady v Brně hned jedničky. Dívej, tady jsem byla u svatého přijímání a to bylo v tom Lipníku, v té komůrce jsme bydleli a maminka mě takhle vystrojila, i když jsme tam bydleli jak bezdomovci. Tehdy jsme byli jako socky, ale tehdy jsme žádnou podporu neměli, ale socky jsme byli. Teď se mi líbí ta tendence, ten doktor Kubíček, zavražděný, těm maminkám radil, že jsou prostě interrupce tam, kde je riziko, že je to dítě postižený. Tak ten doktor říkal, tak je necháme narodit, a když umře, tak umře. A nechat tomu přirozený průběh. Františka (1933) Vyprávějte mi o svém mládí, prosím. Profesně? Kde jste vyrůstala, co jste studovala. Vyrůstala jsem v domácnosti, kde byla maminka doma, měla jsem o deset let mladší sestru, která, protože byla o deset mladší, tak byla vejškrabek, rozmazlovaný, že jo. Takže já jsem musela všechno si víceméně tak vybojovávat a sestře to pak spadlo do klína. Takže o to jsem to měla těžší. Dělala jsem obecnou, z ní jsem šla za války na měšťanku, nevzali mě na gymnázium, protože mám kdesi nějakou židovku v dvacátým koleně, takže mě brali že nejsem árijsky čistá, takže mě vzali na měšťanku, takže na gympl jsem se dostala až po 45 roce, takže jsem šla rovnou do tercie, dělala jsem čistě dívčí gymnázium, ne smíšené, a po gymnáziu jsem se hlásila na medicínu a tam jsem se nedostala, protože jsem nebyla z rodiny ani dělnické ani jiné, takže víceméně takové šmrnclé kapitalistické, takže jsem šla na rok do špitálu, dělat vlastně takovou pomocnou sílu, nakonec to skončilo tím, že jsem dělala stoprocentní práci sestry a po roce jsem se teda dostala na tu medicínu konečně, dostala jsem se na všeobecné, což jsem chtěla a pak po druhém ročníku, protože to byla stejná situace jako je dnes – nebyli zubaři. Po tom prvním rigorózu nás chtěli trošičku některou část donutit na stomatologickou větev. To jsem tak nějak přežila, že jsem zůstala na všeobecném. Promovala jsem na všeobecném lékařství, vdávala jsem se v dvaapadesátém, v prvním ročníku, nastoupila jsem na fakultu a pak jsem se čtrnáct dní potom vdávala, tiše a tajně. Odpromovala jsem a chtěla jsem dělat anesteziologii, nebylo anesteziologů tehdy, to je vždycky taková vlna, nebyli zubaři, nebyli anesteziologové. Není to, není ono. V těch ostatních oborech to není tak zlý, ale nejhorší jsou ti zubaři a anesteziologové. Chtěla jsem tu anesteziologii dělat, ale protože muž byl pracovně vázaný v Brně, tak si postavil hlavu a říká „hele, celou dobu študuješ, děti žádný, takže už dost teda a žádný někam ven teda.“ Protože my jsme měli umístěnky tehdy, to jsme museli nastoupit tam, kam nás strčil krajský národní výbor na tu umístěnku. Tehdy brala Ostrava na tu anesteziologii, on mi teda položil nůž na krk a pravil „tak buďto já nebo teda Ostrava a anesteziologie“. Tak já jsem se teda podvolila, jako že zůstanu v Brně, ale tady mi řekli, že je potřeba stomatologie. Takže to, co jsem uhrála v tom druhým ročníku, že stomatologii ne, tak jsem nakonec dostala. Tam se lekli, že nás to musí všechno učit, protože jsme měli jinou specializaci. A se základníma znalostmi ze stomatologie jsem dělala rigorózum. Tak mě to čtvrt roku učili, co to je, jak se co drží a tak a já jsem měla pořád tendenci utíkat. Tak nakonec to bylo tak, že namísto dospělého klasického oddělení mě dali na dětský, takže to byly čistý pusinky, nezhnisaný pusinky. Což mě zachránilo, kdybych měla být na klasickým tak bych utekla snad k zedníkům. Na tom dětským jsem se teda držela, no devět let a pak jsem, protože jsem byla na obvodu, na šíleném. Asi víte, jako Brňačka, tam ty ulice Bratislavská, Francouzská, Příční, tak to byla část mého rajónu. Takže to byly děti cikánské, alkoholiků, nevěstek a podobného a původu, ale gró tam bylo Cikánů a mě se tehdy podařilo se zranit u jednoho Cikáněte a chytla jsem žloutenku, tak to mě uznali jako profesionální chorobu, protože tam se prokázal kontakt, to děcko bylo fakt nakažený. To se nepozná, děcko je tmavý, chodí čůrat někam na strom, na kůži ani na moči to nepoznáte. Já jsem to nepoznala, takže mě to uznali, já jsem si odležela tři měsíce na infekčním, protože jsem to přechodila, myslela jsem, že mám chřipku. Protože to bylo v době Vánoc, takže bylo moc práce, pečení, vaření, uklízení, práce, všecko možný, takže já jsem ulehla na silvestra. Takže na silvestra místo oslavování mě mužský odvezl do 54

nemocnice, tam jsem byla tři měsíce, rok jsem byla doma, a po tom roce jsem se tam vrátila a protože na tom zubním, kde jsem se učila tu zubařinu, tam byla takový ambiciózní vrchní, které jsem asi padla do oka, protože já jsem tam taky dřív pracovala jako sestra. Tak ta vrchní sestra chytila nějakou funkci na krajském národním výboru. Protože byla středňák, tak se nějak přichomejtla k péči o zdravotnické školy. A oni tehdy hledali inspektora pro střední zdravotnické školy. No, a protože náhoda je blbec, že jo, tak my jsme se nějak potkaly ve městě nebo co a ona „doktorko, co děláte“, tak jsem jí řekla, že jsem byla v tom špitále a že to pořád není dobrý, pořád mám špatný jaterní testy a budu muset jít na kratší úvazek a to. A ona jéžišikriste, my hledáme inspektora pro střední zdravotnické školy. A bylo to. Takže já jsem nastoupila na funkci inspektora, měla jsem pod sebou třináct zdravotnických škol, všecky zdravotnický obory, kterých bylo dvanáct, takže žádná sranda, musela jsem se naučit, co je rehabilitační pracovník, co je oční optik, co je dietní sestra, to jsem vůbec nevěděla, o co kráčí, takže zas znova, no já jsem to měla vždycky takový pestrý, protože jsem vždycky padla hubou do něčeho a nevěděla jsem, do čeho padám. Ale tak prostě jsem to vydržela až do důchodu. Pak jsem v roce 1991 odkráčela do důchodu, kdy se rozpadl krajský ústav národního zdraví, pod který patřily všecky zdravotnické školy. No a celou tu dobu, protože já jsem to dělala od roku 1971 do roku 1991, což je jednadvacet let. Celou dobu byl tlak, od odboru školství, aby šly zdravotnický školy pod ministerstvo školství, a ne pod zdravotnictví. Což jsem nechápala, protože to je speciální obor, žádná truhlařina, tam je tolik odborné výuky na těch školách, polovina vyučujících jsou zdravotní profesionálové, odborníci. Tam nikdy nešlo o češtinu, ruštinu, dějepis takový krámy, o to šlo první dva ročníky, v minimálním počtu hodin, což mi teda taky vadilo, protože to byl takový polotovar, co z nich vylezlo, ale ten základ aspoň. Pod tím zdravotnictvím, se to dá líp kočírovat. Měli jsme špagát na doktory, měli jsme špagát na ty středňáky co tam učili, a špagát na ty všeobecňáky jsme nemuseli mít, protože ti byli rádi, že tam jsou. Kolik máte dětí? Dítě mám jedno. Syn se narodil v 1961. Já jsem vůbec nevěděla, že jsem těhotná. To bylo nejkrásnější období mého života, který opět skončilo průserem, protože já jsem za prvé to zjistila, až když jsem byla ve čtvrtém měsíci, protože jsem vůbec neměla čas zjišťovat, že nemenstruuju, to mě úplně ušlo, že jsem přestala menstruovat, ale to tak zdravotnice berou tyhle věci. Tak jsem po čtyřech měsících šla za kamoškou a ptám se „bylo by možný, že bych byla těhotná?“ a ona pravila „a proč bys nebyla, jsi vdaná, člověče už takovou dobu“ a já že „zrovna teď, když se mi to nehodí“ a ona „no to bych chtěla vidět, kdy by se ti to hodilo, protože si myslím, že už teda jsi přenošená“, protože mě už bylo teda skoro devětadvacet a tehdy se rodilo brzo, že jo. Takže tehdy zjistila, že jsem těhotná, takže jsme se rozešly a ona říkala, protože se neuvidíme až do porodu, tak mě pak zavolej, až se to bude nachylovat a já říkám, ano, já ti zavolám, ale pak jsem zapomněla, že mám jít na mateřskou, takže mě neproplatili mateřskou, pak ten měsíc před porodem, jak se nastupovalo, takže já jsem ještě den před porodem houpala v Rozkvětu přes dva schody, protože jsem někam spěchala. Tak jsem houpala po dvou schodem dolů, tam jsem potkala vedoucí a ta mě říká, ježíšikriste, co tady tak skáčete po těch schodech s tím břichem a já říkám nezlobte se, já spěchám, paní doktorko a potom, když jí sestra, která se mnou tam pracovala na tom středisku, druhý den ráno volala, že jsem se v noci rozsypala, tak ona byla zděšená, pravila, že jsem se stejně rozsypala, protože jsem skákala den předtím v tom rozkvětu ze schodů. Takže já jsem vysypala chlapečka, dvě kila devadesát a dostal chlapeček mašli v porodnici, do hlavy, protože měl strašně černých vlasů. Takže jsem byla pak doma, tři měsíce, tehdy se muselo rychle nastupovat. Ale zase protože jsem byla ze správné rodiny, tak jsem měla dostatek mléka, tak jsem kojila skoro rok, lítat z práce v poledne kojit. Protože jsem to měla z práce kousek, tak jsem vždycky odběhla nakrmit a zase zpátky. Měla jsem u něj paní, která opatrovala synovce, a synovec odrostl a paní byla volná, tak ze začátku u něj byla paní, asi do dvou let. S kým jste prožívala těhotenství? My jsme měli samostatný byt, no, a protože muž teda pracoval jako chirurg, tak toho jsem moc neviděla, tak jsem to prožívala s tou sestrou, co jsem s ní byla na tom středisku a s kamoškama, 55

který mě zbyly ještě z fakulty. Ale jinak nemoc, protože já jsem to nepovažovala za nějakou mimořádnou situaci, chovala jsem se zcela normálně, protože mě nic nebylo, skutečně to bylo nejkrásnější období mého života, kdy jsem byla naprosto bez obtíží, že jsem neměla ani návaly, ani ranní zvracení, ani v noci nespavost, ani nic, pak už mi vadilo jen břicho, že jsem se nemohla v posteli otočit. To tak nějak šlo mimo mě to těhotenství. S kamarádkami jste si říkaly nějaké rady? To šlo úplně mimo mě, pak jsem se vysypala a pak jsem to tak nějak, jak to šlo, tak jsem věci řešila, nějak dopředu jsem to moc neprožívala. Materiální přípravy před porodem? Tehdy nebylo moc materiálního co chystat, to se skládalo od kamošek a z rodiny, tam zbylo z výbavičky to a tam to, a ten měl fusak a od švagrové jsem měla kočár, takovou velkou košatinu, hrozný, to vláčet, protože pak jsme se odstěhovali do Pisárek a tam teda tu košatinu vláčet do kopce, to bylo o nervy, ale tak jsme to tak nebrali, byli jsme mladí. Tak tu košatinu, ale jinak žádný velký přípravy, žádná velká věda, na to nebyl čas. Malovali jste byt? Ne, přistrčila se potom postýlka do ložnice a tím to skončilo, žádná věda, my jsme měli malý byt, takže jsme si nemohli vyskakovat. Setkávala jste se s radami, jak se chovat? Tak to člověk pochytil na té fakultě, tyhle věci, trošku. Ale říkám, žádná velká věda, když jsem se viděla s tou kamoškou ve čtvrtém měsíci, pak jsem se s ní neviděla, až u porodu, tak se nebudeme vzájemně obtěžovat, když mi nic není, že. Tehdy se nechodilo na žádné vyšetření a na nic takového. Tak na fakultě v rámci porodnice, jsme se učili, o co kráčí, před porodem, po porodu, pak péče o novorozence to tak člověk něco věděl, z knížek, no moc toho nevěděl z praxe, že jo, ale myslím, že většina, pokud něco věděli z profese, tak se řídili zdravým rozumem, protože co okolo toho moc nadumáte. Setkala jste se s pověrami? Třeba nemít kočárek před porodem? To se říkalo, ale vše bylo nachystáno. Pověry se říkaly, ale to se nepřipouštělo, že by se něco stalo. A výbavička byla modrá, růžová, člověk byl rád, že něco bylo, pro to děcko, a protože já jsem byla z famílie, kde se nikdy moc nepřemýšlelo, jestli růžový nebo modrý nebo jaký, prostě tady máš svetr a hotovo. Spíš tak všechno racionálně a materialisticky, žádný takový chiméry, to ne, na to jsme příliš přízemní zdravotníci. To musí být jiný v rodině, kde vůbec neví, o co jde. To když člověk vidí ty porody ve špitále, tak člověk pak ví, co ho čeká. A když vidíte dětičky v postýlkách a inkubátorech, tak taky víte, o co jde. A když vidíte odstřikovat, taky víte. No než odstřikovat, tak je lepší z domácí mlékárny, že jo. A já jsem teda si nemohla stěžovat, já jsem měla mlíka tolik, že si ještě jezdili pro mě z porodnice pro mlíko. Přemýšleli jste o pohlaví? Ne. To zas teda spíš jako pověra, ať to nezakřikneme. Takže, co pánbůh nadělí, to nadělí. I bez toho pánaboha, protože my jsme neznabozi. Rady od maminky? To ona si netroufla na mně, protože měla pocit, že toho vím po té odborné stránce víc, než ona. A že bych asi jí řekla „hele, co mně radíš, já toho vím víc, než ty“. V tomhle měli mí rodiče, protože tam nikdy žádný doktor v rodině nebyl, tak měli spíš respekt před tím zdravotnickým pohledem nás obou, tak co budeme radit. Tak matka ze začátku, samozřejmě se mě snažila pomoct, že třeba vzala kočár a šla to vyvenčit, nebo navařila brambory, uvařila polívku a hotovo. Byla ráda, že kojím a hotovo. To ona by bývala asi ani ze strachu takhle radit, že by poradila špatně, jako naprostý laik, aby to neublížilo. Rozhodně teda neměla tendenci tahat žádný babský rady. To člověk teda, když o tom mluvím, a když o tom přemýšlím, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlela, tak že si nechávala takový laický odstup. Tehdy to nebylo, jako teď, že dítě řve a má hlad, tak dostane nepít, po třech hodinách a v noci, jednou, dost. Myslím, že se toho tolik nezměnilo od té doby, co ona měla děti a já jsem měla dítě, i když jsem byla teda už přestárlá podle toho pohledu tehdejšího. A myslím si, že jsem toho nedělala tolik jinak, než ona. Myslím, že dneska je větší rozdíl mezi tím, kdy já jsem měla dítě tehdy a maminka a dneska. To gró v té většině těch problémů, ona by to řešila, jako 56

jsem to řešila já. To gró je jiný. Když třeba u toho krmení, když to řve, tak to dostane. Když jsem doma a slyším Sama doma, tak někdy žasnu, od plínek až po kojení, je to úplně jinak. Co my jsme se naprali a nažehlili, aby se teda všechny bacily v těch plínkách spálily, my jsme se nadřeli jak blbci s plenami. Rozdíl dnes je určitě větší, než byl mezi mnou a mou matkou, já si myslím, protože moje matka byla městská, ne vesnická matka, rozhodně byl ten rozdíl menší. Okolí? Jako že by třeba někdo byl ohleduplnější? No, tak v tramvaji jsem stála, jak jsem stála tak jako tak, s tím břichem protože jsem nikdy nedávala najevo, že jsem těhotná, pokud to na mně nebylo vidět, ono to na mně dlouho nebylo vidět, já jsem byla hubená, měla jsem celý život šedesát kilo, a když jsem byla těhotná, když jsem měla nejvíc, když jsem pak kojila, měla jsem dvaašedesát. Pak když jsem kojila, tak jsem pila hodně mlíka, jsem měla žízeň, to si ta příroda tak nějak řekla „pij mlíko“, tak jsem chlastala mlíko. To jsme tehdy neměli ledničku, protože jsme neměli peníze na to, a syn se narodil v zimě, tak mlíko stálo za oknem na parapetu, tam kde byly muškáty, tak u nás stálo za parapetem mlíko. Tak na mně to dlouho nebylo vidět, tak jsem stávala dlouho v tramvaji. A pak už jsem chodila pěšky, já jsem to měla blízko všude. Rodila jsem v termínu, já jsem ani nevěděla, potom mi to vypočítala má gynekoložka, kdy jsem upadla do jiného stavu, jsem nevěděla nic, gynekoložka ze mě byla zděšená. V termínu, tam nebyly žádný komplikace. Gynekoložka spíš říkala, v klidu, tady choď, dýchej zhluboka, lež a neotravuj, já jdu spát a až to na tebe přijde, tak já tě přijdu odrodit, tak potom mě rodila v noční košili, protože to tak spěchalo, že ani neměla čas se převléct. Vylítla na sál, přes košili vzala zástěru a už to bylo. Tehdy jsem utekla asi čtvrtý den domů, tehdy se tam zůstávalo týden, deset dní, já jsem utekla rychle, mně se tam nelíbilo, jsem tam nemohla spát, a nebyl důvod se tam zdržovat dýl, protože to šlo hladce, žádné komplikace nebyly. No zkušenost z porodnice, že to bolí a člověk proklíná všechno, co může vůbec proklínat a když se snaží, tak to jde rychle, když nejsou nějaký objektivní příčiny toho, že by to trvalo dlouho, tak to z vás spadne a tak šup a tak to z vás spadne a za hodinu nevíte, že jste rodila. Ani mě nestříhali. Říkám, ani neměla čas se převléct, noční košile a zástěra a bylo. Pocit pacientky v nemocnici? Protože mám za sebou dost chorob, dva infarkty a kus plíce mám pryč, takže ve špitále jsem si poležela a tři měsíce s tou žloutenkou a byla jsem vlastně v obou rolích, jak s tím čepcem na té hlavě tak v tom bílým plášti, tak já mám takové předsevzetí, v momentě, kdy si lehnu do špitálu na postel, tak jsem pacient s velkým P a všechno zapomenu a nic nechci vědět a poslouchám na slovo. A nevymýšlím si a taky nepřemýšlím a nechám ostatní přemýšlet, je to jejich povinnost a jejich zodpovědnost. To už víte z vlastní zkušenosti, jak Vám začne pacient, poloprofesionál nebo profesionál radit, tak vždycky z toho může vzniknout obrovský průser, protože druhý na to má pohled s odstupem, dá se říct objektivní, vždycky je v tom kus subjektivity, ale vždycky v tom musí být pohled člověka s odstupem, takže i tak jsem ležela v porodnici. Tam o nic nešlo, když to člověk bere jako normální věc, fyziologickou, prostě rodím, je to normální, to není nemoc, to je prostě normální život, tak není důvod, nějak z toho dělat vědu, že jo. Tělesné úkony, koupele? Ne. Umyla jsem se a šla jsem spát. Nejkrásnější období mého života, bez jakýchkoliv obtíží, ale taky nic mimořádného, protože to opravdu není nic mimořádného, netřeba z toho dělat mimořádnou záležitost, mimořádné situace, mimořádné stavy, ono když se z toho dělá něco mimořádného, tak je v tom kus hysterie, což já nesnáším. Proč nejkrásnější? No, protože chutnalo mě jíst, měla jsem radost ze všeho, byla jsem ráda, dobře se mně spalo, než mě teda břicho začalo obtěžovat tou svou velikostí, vůbec teda takový pohoda, psychická i fyzická bych řekla. Myslím si, že jako čím méně z toho člověk dělá, tím je to lepší, si myslím. Tak asi to taky bude tím, že to všechno mělo normální průběh, žádné příznaky nějaké patologické, vůbec prostě nic, tak proč by člověku nebylo dobře. Takže co ještě? No já asi jsem Vám k tomu vašemu moc neřekla? 57

Máte zajímavou osobní historii. No, tak moje historie byla taková šup sem šup tam zleva doprava, to se jako stává, to uvidíte sama na sobě, ono nic není jednoduchý, vždycky se najde nějaká komplikace, ale kdyby to by nebylo, tak to není život. Hana (1935) Poprvé jsem měla žloutenku, tenkrát, to bylo v roce 1956, to znamená, tenkrát byl přísný zákaz interrupce. Doporučili mi gynekologové, abych podala žádost o interrupci, protože by těhotenství mohlo ohrozit můj život. Ale na to se čekalo měsíc a půl. Takže já jsem tehdy už začínala čtvrtý měsíc, když jsem se dostala tady na Obilní trh. Pak tam o mě pečovali, abych mohla znovu otěhotnět. Já jsem pak za čtyři a půl roku znovu otěhotněla. Ale to mi tam neřekli, že bych neměla. Protože jsem měla RH faktor mínus, a v té době se nedoporučovalo druhé těhotenství. Pak zjistili, že manžel má RH faktor mínus taky, takže děti budou mít RH plus a řekli, že je to v pořádku: „Můžete mít dětí, kolik chcete“. Ale že je šance jedna k tisíci, že by měl muž RH faktor mínus a žena taky, že to muži skoro vůbec nemají. Tak jsme měli dva kluky, nejdřív jednoho a za čtyři roky dalšího. No, mé těhotenství první probíhalo velice krásně, mě vůbec nic nebylo, úplně mi bylo dobře, já jsem v pátém měsíci klidně lyžovala na horách a chodila do práce a tak. To bylo někdy v dubnu, my jsme se známými byli na horách. A pak koncem června, přijeli známí k nám do práce a ptají se, kde jsem. Řekli jim, že jsem na mateřské a oni vykulili oči: „to snad není možný, vždyť s námi lyžovala!“ Ano, ale už je na mateřské. Nicméně, v tom posledním měsíci, můj muž pocházel z Podkrkonoší, muž že pojedeme do Podkrkonoší, tenkrát to se tehdy jelo sedm a půl hodiny. No a já když absolvovala ty dvě cesty sedmihodinový v tom vlaku, tak jsem přijela ještě celá, do Brna, a pak jsem se octla velmi brzy v porodnici. Já jsem tenkrát chodila k jedné paní profesorce, na cvičení a ona si dělal doktorskou práci na cvičení před porodem a po porodu. Takže my jsme tehdy všechny znali, všechny doktory jsme znali, všechny sestry, prostředí jsme znali. Já jsem to věděla, všechno jsme měli naštudovaný, všechno v té tělocvičně, dýchání a to. Pak mě odtekla voda, ale já jsem neměla termín. Pak v porodnici si mě nechali, dali mi nějaký oblečení erární, sestra se mě zeptala, jestli cítím nějaký tlak, abych jí případně řekla. A říkám, že to teda cítím, tak mě vzali na sál, ani jméno neznala a už se rodilo. A já, protože jsem dobře dýchala, všechno, za dvacet minut bylo po všem, doktor chodil s rukama na zádech, protože já jsem všechno znala. A doktor povídal „takhle by to mělo být“. No a pak, když jsem porodila, tak tam přivezli strašně těžkej porod. Matka ztratila hodně krve, dítě oživovali. A mně ještě neodvezli na pokoj, všechny ženský začaly rodit, jak dostaly z tohohle porodu strach, a já jsem na hodinkách sledovala, jak jedna po druhé rodí a diktovala to sestře. Za čtyři roky jsme čekali druhého. To jsem byla ráda, že je to druhé dítě. To jsme byli u milosrdných bratří. Tam jsem tehdy přijela někdy mezi druhou a půl třetí ráno. Manžel mě tam odvezl a pak mě nechal tam místnímu pracovníkovi, dál nemohl, to muži nemohli s ženskýma jak dnes, že. Tak jsem jela výtahem s tím vrátným, a výtah se mu zasekl a já jsem říkala: „pane, jestli to do pěti minut nenahodíte, tak Vám to odrodím tady!“ No ten byl zpocený víc než já. Tak mě tam předali těm ženským a tam byly příšerný baby. Podle mě teda starý, že. No já když jsem měla toho druhého, tak mi bylo devětadvacet, to jsem byla nejstarší rodička v porodnici. Já jsem si nepřipadala teda tak stará, ale to je jedno. No a zapsaly si mně a říkají „my přijdeme v půl osmé“ a já říkám, ne, prohlídnete mě hned, já už mám druhý dítě tak něco vím. A prohlídly mě a hned jsme jeli na sál a rodilo se. Ale ty ženský, tam nebyl žádný doktor, tak mě to nevadilo, já jsem to nepotřebovala. Ale ty sestry byly hrozný. Stalo se, když jsme byly nepokoji a už jsme měly odrozený, tak místo aby jí daly na hekárnu tu nastávající maminku, tak ji dali k nám. Tak ona chudák, já jsem jí tam ošetřovala, pomáhala. Tak jsem jí říkala, až bude po pěti minutách, tak mi řekněte. Ale nemohly jsme rozsvítit, protože ostatní ženy tam po porodu spaly. Tak jsem tam na ně potom vlítla, že to neexistuje, aby daly takhle prvorodičku do pokoje, aby se jí zbavily, do pokoje, kde ostatní ženský spí, po porodu, odpočívají. No a vynadala jsem jim strašně moc, ale postavila jsem je do latě, že se pak o ni pořádně staraly. Tak to byly moje zážitky z porodnice. Jinak 58

říkali, že můj případ je jeden z tisíce a více, že to nikdo nemá takhle lehký porod. Ale je fakt, že jsem měla silný bolesti, dlouho, ale ono, jak to pořád bolelo, tak se ty cesty pořádně otevřely a pak to bylo rychlý. Maminka moje, chtěli rodit v Praze. O půlnoci to na ni přišlo, tak říkala otcovi „běž“, otec byl takový dlouhán a máti byla malinká, tak on utíkal pro porodní bábu a říká, „já mám dlouhý nohy, ale já jsem jí nestačil“. „Ona se jenom ta babka zeptala, jak se maminka jmenovala za svobodna a já jí to řek a ona začala lítat jak frčka, oblíkla se, ale ona prý byla v mžiku, ale prý letěla, ale tak, že já mám tak dvakrát dlouhý nohy jak ona, ale sotva jsem jí stačil, utíkala, abychom doběhli, abychom doběhli“. No a přišli a hned rodili, takže my to máme v rodě. Ona se zeptala, jak se jmenovala maminka za svobodna a hned věděla, kolik má času. Takže v té dědině to znali. Jinak já nějakou hekárnu, to jsem vůbec neznala. Velmi silná intenzivní bolest v kříži a pak, jak se začalo stahovat břicho, tak se rodilo, to bylo celý. Nemáte fotografii z těhotenství? Neměla byste fotku, kdy jsem byla těhotná? To se nefotilo tehdy moc. To se nosily takový hrozný šaty, a to jsem neměla ráda. To se nefotilo. Jak se k Vám chovalo okolí? Daleko ohleduplněji, než teď. Teď je doba velmi drsná, ve všem. Ještě jako drsnější k těm starým lidem, než bylo za mých mladých let. Jako nastávající maminky, to bylo automatický, to vůbec neexistovalo. Nehledě na to, že ty matky si to dělají samy. Ona si, když ji někdo pustí, tam dá dítě a sama stojí. Má si sednout a dítě si dát na klín. Takhle z nich vychovávají ty děcka, co nikoho nepouští. Dostávala jste tehdy nějaké rady? Abych se moc necpala, že dítě naroste, až bude venku. Ale já netloustla, břicho mě šlo dopředu. Říkalo se, že by nemělo tak moc jíst, aby člověk netloustl zbytečně. Tehdy nebyla dobrý, aby matky kojily dva tři měsíce a šlus. To se mi nelíbilo. Já jsem kojila delší dobu, ne sice rok, ale tak sedm měsíců, což bylo hodně na mou dobu. Dávala se třeba šťáva z mrkve, od malička dětičkám. Teď se preferuje kojení, což je dobrý, to se mi líbí. Při kojení, že se mají jíst polívky, hutný, bramboračky a po porodu silná slepičí polévka. Tak já celkem jsem měla rozumnou maminku. Já jsem bydlela s tetičkou. Oni měli velký byt a bydleli jsme s nimi. Ona ta tetička nikdy neměla děti a prožívala to se mnou, což bylo krásný. Tetička vždycky navařila nějakou baštu. Odhadovali jste pohlaví? Ne, to se jenom hádalo. To se tvrdilo, že když žena zkrásní, tak bude mít syna, že když má hodně dopředu břicho. Tak já jsem měla to břicho hodně dopředu a měla jsem kluky. Ale tak pravidlo to není, nemusí to být. Já jsem to měla tak, jak oni to říkali, ale nevím. Setkala jste se s nějakými pověrami? Ne. To nevím, to si nepamatuju. To je totiž tak. V tom Zlíně, to bylo trochu odlišný, než to bylo v jiných, malých městech. Já když jsem přišla do Brna ze Zlína, tak mi říkali: „však to pamatujete, že nebylo“. A já jsem říkala: „vážení, já jsem chodila do tak zařízené školy“. Teď když vidím ty školy, tak myslím, že z toho padnu. To, ty pověry to se taky týká chudších lidí a z dědiny. No a mí vrstevníci, kteří žili v Brně, tak asi chudobu zažili. Ale my, v tom Zlíně, to neexistovalo. Všechno bylo, potraviny až do domu. Já jsem chodila do školky! A ve školce jsme malovali u stojanu. Ne tak u stolu jak kreslí děti teď. Pro jednoho žáka, velká pracovní plocha. To teď nemají v těch školách, co jsme měli my, před válkou! Školkový dětičky, přišli jsme z písku, vykoupaly nás, vymydlily. A my čistý, vymydlený, jsme přišly domů. To jsem si teď nemohla zvyknout, jak to je teď.

59