Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Móda v České republice (série publicistických rozhovorů pro časopis Harper´s Bazaar) Fashion in Czech Republic (series of interviews for Harper´s Bazaar magazine) Bakalářská práce

Nikola Oplová

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně dne 27. května 2014 Nikola Oplová

Poděkování Ráda bych poděkovala Ing. Rudolfu Burgrovi za to, že téma, které jsem si pro bakalářskou práci vymyslela, shledal zajímavým a rozhodl se tuto mou práci vést. Děkuji Lucce Janotové za ochotu a čas, který se mnou strávila odhalováním práce módního redaktora. Děkuji také Kláře, Petrovi, Filipovi, Lucii a Pavle za jejich čas a poskytnutí rozhovorů. A děkuji Jakubovi a celé své rodině za podporu.

Anotace Bakalářská práce pojednává o módě vztahu české společnosti k ní. Práce je rozdělená na teoretickou a tvůrčí část. V teoretické části autorka vysvětlí co je to móda, jaký byl a je přístup Čechů k módě, a popíše publicistický žánr rozhovor, který si vybrala pro tvůrčí výstup práce. Cílem práce je vytvořit sérii publicistických rozhovorů s lidmi, kteří se pohybují nebo pohybovali v české módní branži. Na základě rozhovorů s těmito lidmi analyzovat proměny v českém módním průmyslu, charakterizovat módu. Charakterizovat způsob předávání informací o módě čtenářům (tisk, televize, blogy, internetové magazíny) a také to, jak se tento způsob změnil během pětadvaceti let. Zjistit jaká je funkce módy v české společnosti, co je to móda, co znamená pro vyzpovídané osobnosti, do jaké míry jí žijí. Jako cílové médium si autorka zvolila módní magazín Harper´s Bazaar. Klíčová slova móda, oblečení, módní časopisy, Harper´s Bazaar, rozhovor, publicistika, tvůrčí práce

Annotation The bachelor thesis deals with the Czech society´s relationship to fashion. The thesis is divided into theoretical and creative part. In the theoretical part, the author explains what is fashion, what conviction Czech society has had and is now having about fashion, and describes the journalistic genre interview that she chose for creative part´s output. The aim is to create a series of journalistic interviews with personalities who are working or worked in Czech fashion industry. The author wants to analyse changes in the Czech fashion industry and also fashion itself all based on interviews with chosen personalities. To characterize the mode of transmission of information about fashion to readers (print, TV, blogs, magazines) and how this mode has changed during twenty-five years. Find out what is the function of fashion in Czech society, what is fashion, what it means for interviewed personalities. The author chose Harper´s Bazaar magazine as the target medium. Keywords fashion, clothing, fashion magazines, Harper´s Bazaar, interview, opinion journalism, creative thesis

Obsah ÚVOD A CÍL PRÁCE …………………………………………………………………………………………………………… 7 1. MÓDA ..............................................................................................................................9 1.1. Definice pojmu móda ....................................................................................................... 9 1.2. Historie módy .................................................................................................................. 9 1.3. Móda v ČSSR před rokem 1989 ..................................................................................... 12 1.4. Móda v ČR po roce 1989 ............................................................................................... 14 1.5. Módní časopisy v ČSSR před rokem 1989 ..................................................................... 15 1.6. Módní časopisy v ČR po roce 1989 ................................................................................. 17 1.7. Srovnání přístupu k módě před rokem 1989 a po něm ................................................ 18 2. VYMEZENÍ ŽÁNRU INTERVIEW .......................................................................................21 2.1. Žánr interview................................................................................................................. 21 2.1.1. Definice interview .................................................................................................... 21 2.1.2. Druhy interview ....................................................................................................... 22 2.1.3. Příprava a vedení interview ..................................................................................... 23 2.1.4. Zpracování interview ............................................................................................... 25 2.1.5. Fotografie ................................................................................................................. 25 2.1.6. Autorizace ................................................................................................................ 25 3. METODOLOGIE...............................................................................................................27 3.1. Popis způsobu sběru dat pro výzkum v redakci Harper´s Bazaaru ................................ 27 4. CÍLOVÉ MÉDIUM ............................................................................................................29 4.1. Charakteristika časopisu Harper´s Bazaar ...................................................................... 29 4.2. Zaměření časopisu a cílová skupina ............................................................................... 31 4.3. Struktura časopisu ......................................................................................................... 31 4.4. Redakční struktura ......................................................................................................... 32 4.5. Žánr interview v časopisu Harper´s Bazaar .................................................................... 33 5. VLASTNÍ KRITICKÁ REFLEXE INTERVIEW .........................................................................35 5.1. Uvedení výběru interviewovaných osob do kontextu práce ........................................ 35 5.2. Příprava a vedení interview ........................................................................................... 36 5.3. Zpracování interview ..................................................................................................... 38 5.4. Autorizace ...................................................................................................................... 39 5.5 Fotografie ....................................................................................................................... 39

5.6. Shrnutí všech interview ................................................................................................. 40 ZÁVĚR ................................................................................................................................42 LITERATURA ......................................................................................................................43 JMENNÝ REJSTŘÍK .............................................................................................................46 SEZNAM FOTOGRAFIÍ ........................................................................................................49 PŘÍLOHY ............................................................................................................................50 Příloha č. 1: Rozhovor s Filipem Vaňkem ................................................................................. 50 Příloha č. 2: Rozhovor s Klárou Klempířovou ........................................................................... 54 Příloha č. 3: Rozhovor s Lucií Gibodovou ................................................................................. 58 Příloha č. 4: Rozhovor s Lucií Janotovou .................................................................................. 61 Příloha č. 5: Rozhovor s Petrem Jansou .................................................................................. 65 Příloha č. 6: Výzkumný rozhovor s editorkou Pavlou Saudkovou ........................................... 68 Příloha č. 7: Vyjádření editorky Harper´s Bazaaru Pavly Saudkové ........................................ 71

Celkový počet slov: 11 533 slov Rozsah tvůrčí části: 6 309 slov

Úvod a cíl práce Móda je všude okolo nás a týká se každého člověka na celém světě. Módu najdeme v jídle, v životním stylu, ve výběru aut a samozřejmě v oblékání. Jedním z cílů této práce je popsat, jaký měly společenské změny a změny hodnot vliv na přístup Čechů a Češek k oblékání, a módě obecně. Autorským záměrem je zjistit, jakým způsobem se móda v České republice změnila od doby vzniku módních magazínů tj. za posledních dvacet let, jak se k případným změnám staví tzv. trendsetteři, lidé, kteří udávají trendy (Oxfordský slovník)1, zda a jak je vnímají. Každý rozhovor je jinak postaven, každá zpovídaná osobnost je z trochu jiného „kouta“ módního světa, ale problematika změn v módě v České republice za poslední dvě desetiletí všechny rozhovory spojuje. Čtenáře módních magazínů a magazínů životního stylu zajímají názory lidí, jejichž módní diktát později sami následují, chtějí znát úhel jejich pohledu, co si myslí o vývoji módy, co pro ně móda vůbec znamená, jak vnímají českou módu a její „předávání“ čtenářům, posluchačům, divákům. Myslím si, že srovnání přístupu lidí v České republice k módě a stylu dnes, v roce 2014, a před rokem 1989 je v období bilancování (letos je tomu 25 let od listopadového převratu v roce 1989) velice aktuální. Lidé se začali více zajímat o sebe, své zdraví, životní styl a v souvislosti s rostoucí životní úrovní více také o módu. V dnešní době nám záleží na tom, jak trávíme svůj volný čas. Podle průzkumu ISSP 2007 „Volný čas a sport“2 tráví dnes volný čas chozením po obchodech a nakupováním 15% populace České republiky (Šafr, Patočková, 2010). Bohužel dosud neexistuje odborné srovnání tohoto typu z dob socialismu a nyní. Existují srovnání návštěv kulturních akcí nebo vztahu ke sportu před rokem 1989 a po něm, ale oblast módy a nakupování je z hlediska průzkumů spíše neprobádaná. Před rokem 1989, v době socialismu, neexistovaly v Československu časopisy životního stylu, protože této oblasti života nebyla přikládána velká důležitost.

1

Osoba, která určuje trendy jak v módě, tak v názorech nebo myšlení http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a4013/f11/100119s_Traveni%20volneho%2 0casu.pdf 2

7

Je přitom s podivem, že fenoménu módy se průzkumy veřejného mínění nebo sociologové v České republice nevěnují, když se jedná o pojem, kterým se zabývá sociálně-vědní obor sociologie módy3. Vznik časopisů životního stylu v České republice souvisí se změnami, které se u nás udály po listopadovém převratu v roce 1989. Módní rubriky jsou dnes snad v každém časopisu zabývajícím se životním stylem, ať už jsou cílovou skupinou média ženy nebo muži. Mezi nejčtenější časopisy životního stylu u nás patří Maxim, Esquire, Žena a život, Glanc, Marianne, Elle nebo Harper´s Bazaar.4Každý ze jmenovaných magazínů životního stylu má své módní redaktory, kteří pro každé vydání sestavují rubriky o módě. Cílem této bakalářské práce je série publicistických rozhovorů s pěti různými představiteli módního průmyslu v České republice. Jako cílové médium těchto rozhovorů jsem si vybrala časopis Harper´s Bazaar.

1. MÓDA 3

Nejvýznamnějším představitelem tohoto oboru je německý sociolog Georg Simmel, který se definicí módy a jejím historickým vývojem zabývá v díle „Peníze v moderní kultuře“. 4 Podle údajů MEDIA PROJEKTU byla čtenost uvedených titulů v roce 2013 následující: Maxim – 247 000; Esquire – 48 000; Žena a život – 435 000; Glanc – 186 000; Marianne – 173 000; Elle – 165 000; Harper´s Bazaar – 56 000.

8

1.1. Definice pojmu móda Móda se, jak jsem zmínila v úvodu, týká všeho okolo nás. Módní může být jídlo, společenské způsoby nebo hudba. Pro účely této práce je však zásadní pohled na módu z hlediska oděvu. „Móda je napodobováním nějakého daného vzoru a uspokojuje tím potřebu určité sociální opory; přivádí jednotlivce na cestu, po níž kráčejí všichni, poskytuje obecný základ, který přeměňuje chování každého jednotlivce v pouhý příklad“, (Simmel, 2006, s. 102). Podle Velkého sociologického slovníku je móda fenomén úzce související se sociální strukturou, sociální diferenciací a sociální nerovností, symbol statusové diferenciace a prestižní ukazatel sociální pozice (Velký sociologický slovník, 1996, s. 1100). Móda tedy souvisí s postavením jedince ve společnosti, na jedné straně se chce jedinec přizpůsobit většině, ale na straně druhé touží po individualizaci. „V současné společnosti móda nadále plní základní ambivalentní funkci adaptace a individualizace, současně však některé rozdíly stírá a jiné akcentuje“, (Velký sociologický slovník, 1996, s. 1101). Je důležité si stanovit, co vlastně od módy očekáváme a jakou funkci chceme, aby v našem případě plnila. Z historického hlediska plní móda především funkci zkrášlovací a odlišovací. Díky oděvu se od sebe odlišovali majetní od nemajetných, vrchnost od poddaných nebo například kominík od kata. Podle Simmela je móda zvláštní životní formou mezi jinými formami, uspokojuje potřebu rozdílnosti, ke změně, sebeodlišení (…), znamená připojení ke stejně postaveným (Simmel, 2006, s. 103). „Móda je naprosto abstraktní a neuchopitelný pojem, je jí vlastní nápodoba jedněch druhými. Vychází z vyšších vrstev směrem dolů. Jakmile si nižší vrstvy osvojí módu vrstev vyšších, vytvoří vyšší vrstvy módu novou.“ (Simmel, 2006, s. 103). Podle Vjačeslava Zajceva (1983) je „móda zákon, kterému se podřizují všichni (…), móda si podřizuje všechno a všechny, můžeme být jejími horlivými přívrženci, můžeme ji přehlížet nebo dokonce nenávidět, ale zkuste si jen na chvilku představit, že by neexistovala.“ (Zajcev, 1983, s. 15).

1.2. Historie módy Každá historická doba je charakterizována jiným stylem a vkusem v odívání. V antickém Řecku oděv pouze podtrhoval a zdůrazňoval dokonalost postavy (Zajcev, 1983, s. 14), proto byl většinou vytvářen z lehkých materiálů a v jednoduchých střizích, naopak ve středověku byly ženy nuceny skrývat své tělo v podstatě od krku po kotníky. Pro období renesance je 9

typický návrat k přirozenosti a antickému pohledu na krásu, baroko je zase proslulé oblými plnými tvary a zdobnými materiály. Oděv kdysi plnil úlohu stavovského znaku. Tato funkce není oděvu vlastní, ale byla vytvořena určitým sociálním systémem (Zajcev, 1983, s. 22). Oblečení urozených a poddaných se vždy odlišovalo. Pro poddané znamenalo zahalení těla, které muselo být praktické kvůli každodenní manuální práci, naopak pro bohaté byl oděv spíše na okrasu a jeho nositel dával svým oděvem najevo skutečnost, že nepracuje a proto nemusí být oblečen prakticky. „Oděv vrchnosti postupem času ztrácel jednu ze svých nejdůležitějších vlastností, funkčnost. Nedalo se v něm pohodlně chodit, jezdit na koni ani klečet při modlitbách“, (Zajcev, 1983, s. 22). Novověk a změny ve společnosti přinesly změny i v módě. Nástup nové vrstvy, takzvané buržoazie, znamenal na začátku 19. století obrat. Utrácet mohli nejenom urození, ale také lidé z buržoazní třídy, která se postupně dostávala k moci především díky buržoazním revolucím v Evropě. Nejvíce znatelný rozdíl nastal ve Francii po Velké francouzské revoluci na přelomu 18. a 19. století. Od druhé třetiny devatenáctého století začíná období demokratizace módy a vítězství přísného anglického stylu (Zajcev, 1983, s. 24). Nešlo samozřejmě o úplné odstranění sociálních hranic v odívání, pouze se tyto rozdíly zjemnily (Zajcev, 1983, s. 24). Móda je vždy poplatná své době a společenským událostem. První polovina dvacátého století byla ve znamení dvou světových válek a tomu odpovídalo také oblečení. Po první světové válce se lidé už nechtěli oblékat do měšťáckého oblečení, jako byly klobouky, kravaty, aktovky a kabelky, ale přikláněli se spíše k pohodlným věcem (Zajcev, 1983, s. 36). Dnes už víme, že to musel být pouze nějaký výkřik, protože móda dvacátých a třicátých let dvacátého století je typická pánskými prvky v ženské módě a především haute couture5 večerními róbami. Meziválečné období znamená obrovské změny ve společnosti i v módě. Spolu s novou módou se kromě nových společenských tříd vynořily i zvyky a názory odporující společnosti 19. století.

5

Podle internetového slovníku http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/ označuje slovo haute couture přední módní salóny určující vývoj módy. Slovo pochází z francouzštiny a doslova znamená „vysoká krejčovina“.

10

„Kočáry ustupovaly automobilům, složité účesy krátce ostříhaným vlasům, róby s vlečkou šatům po kolena“, (Baudot, 2001, s. 62). Módními návrhářkami této doby se staly Jeanne Lanvin, Gabrielle „Coco“ Chanel nebo Nina Ricci. Jejich modely byly poplatné své době, ženská móda byla typická pánskými prvky (Coco Chanel a její tvídové kostýmky), Jeanne Lanvin se zdobnými ornamenty na svých výtvorech. Období druhé světové války je ve znamení určité střídmosti, a ačkoli se mnohé klientky módních salónů začaly věnovat válečné práci, aktivitám haute couture nic nebrání (Baudot, 2001, s. 106). Po druhé světové válce můžeme hovořit o postupném dokončování procesu demokratizace módy, kdy se lidé oblékají sice na základě svého postavení a poplatně své době, ale mají na výběr z mnoha možností. Pro padesátá léta dvacátého století je typický jakýsi odklon od haute couture směrem ke konfekci. Lidé raději vybírají z většího množství levnějších věcí. Mluvíme ale samozřejmě o módě pro lidi z měst. Pokud jde o dělníky a venkovany, „každodenní život nejnižších vrstev se doposud příliš nezměnil, takže nebyl žádný důvod měnit oblečení“, (Baudot, 2001, s. 170). Šedesátá a sedmdesátá léta jsou ve znamení nových syntetických materiálů, výrazných barev a dalšího posunu směrem k módě konfekční. Mezi nové materiály patřil krimplen, silon nebo kasilon. Z těchto materiálů se začalo vyrábět vše od sukní přes pracovní zástěry až po zimní kombinézy. Je nutné podotknout, že lidé v šedesátých a sedmdesátých letech nevnímali umělé materiály v negativním slova smyslu, ale spíš jako posun dál. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se i na našem území začaly prodávat denimové džíny, bundy, kraťasy. Co bylo možné vyrábět z tzv. džínoviny, to se z ní vyrábělo. Móda let osmdesátých dvacátého století jako by zpomalila bujení barev, střihů a materiálů předchozích dvou desetiletí a vše unifikovala. Najednou byly skutečně odstraněny rozdíly mezi pánským a dámským oblečením, móda se stala více sportovní. Hitem byly lesklé legíny, halenky a saka s vycpávkami v ramenou. Naopak ubylo barevnosti a nosily se spíš tmavé nevýrazné barvy. Devadesátá léta dvacátého století ve světě byla ve znamení „módy, která vyšla z módy“ (Máchalová, 2003, s. 147). „Zdůrazňuje se kvalita a nadčasovost oděvu, neustále se hovoří o ekologii, o životním prostředí, o nezávadných technologiích výroby textilních materiálů. Zatímco v oblasti tvarování oděvů se neudálo nic převratně nového, v oblasti

11

materiálové docházelo k výrazným změnám. Již nelze spolehlivě – ani vizuálně ani hmatem – rozlišit, jedná-li se o syntetiku či přírodní materiály“, (Máchalová, 2003, s. 147). Dá se říct, že směr, který móda nabrala v devadesátých letech dvacátého století, se postupně rozvíjí i po přelomu tisíciletí, kdy sice většina lidí nakupuje v konfekci, ale postupně začíná řešit z jakých materiálů oblečení je, kde je vyráběno a i jaká je jeho výrobní hodnota. Zájmu dnešní společnosti se těší především výrobky z tzv. fair trade6.

1.3. Móda v ČSSR před rokem 1989 Móda v Československu před listopadovým převratem v roce 1989 byla charakterizována především domácí samovýrobou a diktátem toho co se s mí a nesmí nosit v duchu socialismu. Důležité je říct, že móda se neustále opakuje a vrací v podobě takzvaného retrostylu. V období po druhé světové válce se udavači trendů stali mladí lidé, kteří začali udávat směr i svým rodičům a starším generacím (Retro, 2009). Do té doby tomu bylo naopak, rodiče vybírali oblečení pro své děti. Padesátá léta byla ve znamení dlouhých sukní a vyztužených svetříků, pro hříšná léta šedesátá jsou naopak typické minisukně, vypasované šaty a nezřízený způsob života. Období šedesátých let spojených s anglickou modelkou Twiggy se promítlo i do socialistické módy, ale spíše střihy a barvami oblečení, než způsobem života. Československá móda a módní tvorba byla stejně jako ostatní umělecká odvětví pod přísným dohledem režimu, který dbal na to, zda je ona sukně či sako vhodné pro socialistického člověka. Toho si ale příliš nevšímala mladá generace, která se hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech snažila vymezit vůči generaci svých rodičů. Svým oblečením se každý snažil dát najevo, do jaké části společnosti nebo k jaké subkultuře patří. V tomto období bylo tedy možné na ulici potkat tyto typy lidí: a) „bítlsáci“, pro něž byl typický zjev po vzoru legendární britské skupiny Beatles b) „máničky“ – příslušníci této komunity poslouchali bigbít a většinou nepracovali, což bylo v době socialismu považováno za příživnictví, protože každý občan měl povinnost pracovat. Typický člen komunity „mániček“ měl dlouhé vlasy a nejčastěji nosil denimové oblečení. c) „depešáci“ – tak se nazývali fanoušci britské skupiny Depeche Mode, která se kromě rockového hudebního stylu vyznačovala také nošením černého oblečení. 6

Celosvětové hnutí zabývající se obchodem se zeměmi globálního jihu. Hlavním cílem je poskytnout primárnímu výrobci (např. pěstiteli kávy v Africe) dostatečnou mzdu na pokrytí základních životních potřeb.

12

d) diskotéková zlatá mládež – mládež, která žila diskotékami a nosila především džíny, legíny, balónové sukně, halenky s dvojitými ramenními vycpávkami nebo dvouřadá saka (Retro, 2009).

Módu a veškerý průmyslový design v Československu měl na starosti od roku 1959 Ústav bytové a oděvní kultury, takzvaný ÚBOK. ÚBOK sdružoval kostýmní výtvarníky, sochaře, architekty nebo skláře, zkrátka všechny, kteří měli co do činění s průmyslovým designem v tehdejším Československu. „Založení institutu ÚBOK tehdejším Ministerstvem průmyslu v roce 1959 předcházela o 10 let starší Textilní tvorba. Ta koordinovala po roce 1948 znárodněné textilní podniky, včetně výroben textilu bytového, později i podniky oděvní. Textilní tvorba školila návrháře, sama navrhovala prostřednictvím vlastních zaměstnanců návrhářů, pořádala módní přehlídky, vydávala interní publikace a časopisy“7. Oficiálně se tato instituce měla věnovat teoretickému zpracování otázek vývoje a vzorování výrobků spotřebního průmyslu a vytváření reprezentativních kolekcí pro jednotlivé obory. V překladu do srozumitelné češtiny to měl být elitní ústav soudobého spotřebitelského designu (Retro, 2011). „Vstupenkou do ÚBOKu bylo vystudovat Vysokou školu umělecko-průmyslovou, náplní práce inspirovat oděvní a nábytkářský průmysl, a odměnou cesty do zahraničí.“ (Retro, 2011). Podle slov Dr. Jiřiny Krčkové, která zazněla v pořadu Retro v dílu věnovaném Ústavu bytové a oděvní kultury je, „úkolem Ústavu oděvní a bytové kultury v souladu s našimi potřebami, možnostmi a samozřejmě v souladu se světovým módním vývojem, navrhovat a doporučovat novou módní linii pro určité módní období.“ Ústav oděvní a bytové kultury tehdy sdružoval také dnešní modelky nebo manekýny, tehdy se jim říkalo technicky hospodářské pracovnice (Retro, 2011). Návrháři sdružovaní v Ústavu bytové a oděvní kultury předkládali každý měsíc návrhy, ze kterých vedení postupně vybíralo modely „vhodné pro socialistickou módu“. Na konci sezóny byly vždy představeny modely, které budou za rok k dostání v Domech módy. „Průměrně to bylo asi 1100 modelů ročně“, říká Eliška Kadlecová, bývalá náměstkyně ředitele Ústavu bytové a oděvní kultury (Kadlecová in Retro, 2011).

7

http://www.designcabinet.cz/ubok-praha-1959

13

Součástí budovy, ve které sídlil Ústav bytové a oděvní kultury byla také redakce časopisu Žena a móda. Časopis samotný byl vydáván Svazem žen, ale právě proto, že s Ústavem bytové a oděvní kultury sídlil v jedné budově, byla i spolupráce s oddělením oděvů ÚBOKu velice úzká. Návrháři vytvářeli tematické kolekce pro časopis Žena a móda, redaktorky časopisu si zase na místě vybíraly, co by chtěly uveřejnit. Nedostatek zboží v obchodech si lidé kompenzovali přešíváním starého oblečení nebo šitím nových modelů podle střihů z časopisů, které se tehdy daly koupit. Tehdy se všechny oděvy vyráběly v našich závodech (Jitex, Textilana, Oděvní podnik Prostějov, Makyta nebo Pleas) a pokud se nějaké zboží dováželo, prodávalo se v Tuzexu. Oficiální móda před rokem 1989 sice byla uniformní a v podstatě diktovaná státem, ale každá žena měla tehdy šicí stroj, a když zapojila svou kreativitu, mohla se oblékat jinak a přesto vypadat dobře.

1.4. Móda v ČR po roce 1989 Jak bylo řečeno v přechozí kapitole, móda před rokem 1989 na našem území sice byla, ale spíš ve formě střihů, podle kterých ženy šily a také ve formě jejich kreativity. Po převratu v roce 1989 se otevřely hranice také směrem dovnitř a začala k nám tak proudit móda ze západní Evropy a Spojených států amerických. S příchodem zahraničních nadnárodních společností se lidé začali učit okamžité spotřebě a nakupovat věci spíš podle módy, než výdrže materiálu. Módě a módnímu průmyslu se otevřely nové možnosti. Lidé přestali být odkázáni na střihy z Burdy nebo časopisu Žena a móda, a mohli si jít jakékoli zboží koupit do obchodu. Nastal také boom v lokálním podnikání, například byla založena společnost Monako (móda na koleně), kterou založil Rudolf Hošna ještě v roce 1989, a která vyráběla jakousi napodobeninu džínoviny. Pro módu devadesátých let je typický mix všemožných módních trendů, které se tu v době socialismu kvůli kontrole politické moci, nemohly projevit a nosit. „V devadesátých letech se móda postupně vyrovnávala ostatním zemím Evropy. Lidé s malým příjmem využívali oděvy ze zahraničí ve formě tzv. „zboží z druhé ruky“, jež bylo levnou alternativou celkem moderního oblečení za výhodnou cenu.“ (Melicharová, 2008). Změny v módě po roce 1989 souvisí především s novými možnostmi, které k nám přišly ze zahraničí. Obchody byly najednou plné nejrůznějšího zboží a přestalo být nutné věci přešívat nebo kupovat látky. Módu devadesátých let lze jak u nás tak i ve světě charakterizovat podobně. Móda jako taková už nebyla v módě, důležité bylo vypadat jako, že 14

nás móda nezajímá, ale přitom o ní přemýšlet víc, než dřív. Cílem člověka již není poukázat na své společenské postavení, ale být in (Kubátová, 2010, s. 204). Vkus řízený potřebou mizí a nahrazuje ho vkus kvality a luxusu, který ale proudí napříč společenskými vrstvami (Kubátová, 2010, s. 216). Díky otevření hranic a zpřístupnění trhu začaly do České republiky postupně expandovat zahraniční řetězce se svými sériově vyráběnými produkty (H&M, Tesco s oděvní značkou F&F, Mango, Zara, německý NewYorker a další). S příchodem těchto řetězců se do České republiky dostala sériově vyráběná konfekce, která byla cenově dostupná pro každého. Do České republiky samozřejmě začaly dovážet své zboží i luxusní módní značky. Domovem těchto značek se stala především Pařížská ulice v Praze na Starém městě. V Pařížské ulici mají své butiky značky jako Dior, Louis Vuitton, Prada, Dolce & Gabbana, Versace, Jimmy Choo, Tod´s, butik s kávou Nespresso nebo klenotnictví Cartier. První značkou, která se v České republice začala prodávat, byla luxusní italská značka Versace. Do Pařížské ulice ji tehdy přivedla podnikatelka Lenka Vejvalková se svou společností Prospekta Moda CZ. Vejvalkovou následovala Tamara Kotvalová se společností Carollinum a také Michaela Bakala (Maláčová), která v roce 2012 pro svou společnost Luxury Brand Management odkoupila většinový podíl Vejvalkové v Prospekta Moda CZ8. Móda na přelomu dvacátého a jednadvacátého století je charakteristická především enormní podporou ze strany médií, PR a reklamou. Světové oděvní i obuvní značky uvolňují na inzerci vysoké částky ze svých marketingových rozpočtů, aby podpořily své výrobky. Podle dat Unie vydavatelů (2014) činily výdaje inzerentů na reklamu v časopisech životního stylu pro ženy v období leden až duben 2014 zhruba 483 milionů korun českých. Reklama je tedy v dnešní době všudypřítomná. Konec dvacátého století lze považovat za dovršení procesu demokratizace módy. Móda se stala přístupnou všem vrstvám společnosti bez rozdílu, každý člověk si může vybrat mezi oblečením „z druhé ruky“, konfekční sériovou výrobou nebo haute couture.

1.5. Módní časopisy v ČSSR před rokem 1989

8

http://byznys.ihned.cz/c1-58904040-michaela-malacova-posiluje-v-byznysu-s-luxusem-koupila-majiteleobchodu-v-parizske

15

Módní časopisy, jak je známe dnes, před rokem 1989 v době socialismu v podstatě neexistovaly. Ženy, které se většinou o módu zajímaly víc než muži, tak musely inspiraci hledat všelijak. Vycházelo pouze několik málo časopisů, v nichž byly čtenářkám představovány aktuální módní trendy nebo články na témata určená pro ženy. Mezi tyto časopisy patřily: Vlasta, Žena a móda, Praktická žena, Dana a Dorka, Květy nebo módní katalog Odívání. Ze zahraničí potom bylo možné dovézt si například německou Burdu nebo katalogy zásilkových obchodů Quelle nebo Neckermann. Z původních československých časopisů se módě a odívání nejvíce věnoval časopis Žena a móda, který se teoreticky nejvíce přibližoval dnešním časopisům pro ženy, ale s tím rozdílem, že ke každému vyobrazenému modelu byl přiložen střih, podle kterého si ženy mohly návrh ušít. Časopis Vlasta, který založila Milada Horáková, vychází dokonce ve změněné podobě dodnes. Fotograf Jan Třeštík, který fotil fotografie pro časopis Vlasta, v pořadu Retro z roku 2011 uvedl, že časopis Vlasta měl z téměř osmisettisícového prodaného nákladu v podstatě nulovou remitendu9. V časopisech pro ženy se objevovala témata, která jsou „typická“ pro ženský okruh zájmů, a je tomu tak i dodnes. Vaření, články o výchově dětí, o domácnosti, práci na zahrádce a samozřejmě také o módě a aktuálních trendech. I na základě výčtu výše je možné si představit, že nebylo mnoho na výběr. Dnes existují specializované tituly pro ženy, pro muže, o vaření, pro kutily, pro zahrádkáře, motoristy a podobně. Paradoxem bylo, že omezená nabídka titulů nebyla kompenzována možnostmi uveřejnit články na libovolná témata. Například redaktorky časopisu Vlasta měly tehdy z vedení Českého svazu žen seznam povolených a nepovolených témat. Módní stránky a modely na nich vyobrazované musely procházet přísnou kontrolou, stejně tak články z nejrůznějších oblastí, které byly ve Vlastě publikovány (Zindelová in Retro, 2011). Ačkoli socialistické časopisy z dnešního pohledu nepřinášely nic nového v oblasti životního stylu, je třeba si uvědomit, že všechny tyto magazíny nebo katalogy byly původní, na rozdíl od dnešních časopisů životního stylů, které jsou v podstatě lokálními mutacemi magazínů, které vycházejí po celém světě. Většina článků, rozhovorů i publicistiky je většinou překládána ze zahraničních verzí příslušných magazínů.

9

neprodané noviny, časopisy (Slovník cizích slov, 2003)

16

1.6. Módní časopisy v ČR po roce 1989 Otevření hranic a transformace trhu po roce 1989 přinesli nové možnosti pro podnikání a otevřeli dveře zahraničním investorům. V důsledku těchto změn začala do Československa a později do Česka také zahraniční vydavatelství se svými magazíny a deníky. Prvním módním časopisem, který v Česku začal vycházet v roce 1994, byla Elle. Licenci pro jeho vydávání získal tehdy Martin Shenar se svou společností Komunikace 2000 s.r.o., později Hachette Filipacchi 2000 s.r.o.10 K luxusní Elle později přibyl měsíčník pro muže Maxim, původní český magazín pro ženy Marianne, Marianne bydlení a Apetit. Od roku 2011 přešla Hachette Filipacchi pod společnost Burda Media 2000 s.r.o., kterou vlastní Burda Praha s.r.o.11. Vydavatelství Burda Praha s.r.o. vydává další časopisy životního stylu jako InStyle, Joy nebo původně německou Burdu, která sloužila jako inspirace pro ženy před rokem 1989. Další společností, která vznikla za účelem vydávání časopisů, byla Stratosféra, kterou vlastnil její zakladatel Antonin Herbeck (přes firmu Rock Media) napůl s nizozemskou Sanoma Hearst Prague. Firma Stratosféra zároveň držela polovinu ve společnosti HearstStratosféra, kterou opět Herbeck vlastnil napůl, s americkou Hearst Communications12 Stratosféra a Hearst-Stratosféra byla do roku 2012 vydavatelem měsíčníků Harper´s Bazaar, Esquire, Cosmopolitan, Dolce Vita, Speed, Top Gear nebo týdeníků Jackie, Spy. V roce 2012 Stratosféru odkoupilo vydavatelství Bauer Media v.o.s., které vlastní mimo jiné také nejčtenější ženský časopis životního stylu, Žena a život se 435 000 čtenáři (Media projekt, 2013). Sanoma Media, Astrosat nebo Mladá fronta a.s. jsou další z vydavatelství, která se u nás zaměřují na vydávání časopisů životního stylu. Sanoma do roku 2013 vydávala magazín Marie Claire, v listopadu 2013 však vyšlo první číslo pod hlavičkou vydavatelství Burda Praha s.r.o. Astrosat je vydavatelem čtrnáctideníku Glanc. Mladá fronta a.s. je svým portfoliem 10

http://strategie.e15.cz/zpravy/exkluzivne-pro-zeny http://strategie.e15.cz/zpravy/shenar-v-cele-hf-do-konce-roku-418004 12 http://www.mediar.cz/bauer-media-kupuje-konkurencni-vydavatelstvi-stratosfera-a-hearst-stratosfera/ 11

17

podobná Burda Media 2000 s.r.o., vydává časopisy Food, Moje Psychologie, Dieta nebo For Men. Jak je popsáno výše, nejčtenějším časopisem životního stylu pro ženy je Žena a život z portfolia vydavatelství Bauer Media v.o.s. Podle oficiálních webových stránek vydavatelství je Žena a život „lifestylový časopis určený ženám ve věku 25-45 let, který jako jeden z mála na českém trhu dokáže kombinovat prvky světových trendů s českou realitou, a to nejen v módě, kosmetice, ale i vaření, dekoru apod.“, (Bauer Media, 2014). Nejprodávanějším časopisem životního stylu pro ženy je Marianne z vydavatelství Burda Media 2000 s.r.o., s 61 104 čtenáři (Media Projekt, 2013). „Slogan časopisu Marianne – „Život začíná ve třiceti“ – je jednoznačný. Marianne je čtení pro dospělé ženy, které vědí, co chtějí. Mají svou profesi, rodinu i zájmy, vědí, proč je důležité pevné zázemí nebo přátelství a proč je také občas nutné se zastavit a začít třeba úplně od začátku.“ (Burda Media 2000, 2014). Přímou konkurencí magazínu Harper´s Bazaar, který jsem si vybrala jako cílové médium pro publicistické rozhovory, je magazín Elle. Magazín Elle vydává v České republice společnost Burda Media 2000 s.r.o. Jeho čtenost v roce 2013 byla 156 000 čtenářek a prodaný náklad činil 42 179 prodaných výtisků (Media projekt, 2013). „Už více než dvacet let je komplexním průvodcem životního stylu sebevědomých a spokojených žen, které umějí ocenit kvalitu. Na stránkách Elle najdete nejen módu, kosmetiku nebo novinky z kultury, designu či nových technologií, ale rozšíříte si přehled v tématech, jako je politika, kariéra, rodinné vztahy nebo partnerský život“ (Burda Media 2000, 2014). Nabídka módních časopisů a časopisů životního stylu je na dnešním trhu opravdu široká, ale většina těch nejčtenějších je dnes převzatá ze zahraničí a přizpůsobená českému trhu. Časopisy pro ženy sice obsahují stejná témata jako před rokem 1989, ale ve Vlastě nebo Ženě a módě byl pouze původní obsah určený českým a slovenským čtenářkám.

1.7. Srovnání přístupu k módě před rokem 1989 a po roce 1989 Před srovnáním přístupu lidí k módě před rokem 1989 a po roce 1989, je dobré seznámit se způsobem trávení volného času v Česku a názory lidí na životní úroveň. Podle sociologického šetření, které provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR se největší podíl českých občanů (45%) přiklání k názoru, že v dnešní době jsou poměry lepší. Občané deklarující dobrou životní úroveň své domácnosti jsou v mnohem větší míře přesvědčeni, že dnešní poměry jsou lepší, naopak je to u obyvatel 18

se špatnou životní úrovní. Lépe než před sametovou revolucí jsou do značné míry vnímány i přístup ke kultuře (55 %), životní úroveň (51 %), soukromý život (45 %) a osobní pohoda (44 %), (Kunštát, 2010, s. 33-34). Osobní pohoda a životní úroveň úzce souvisí s problematikou spotřeby a konzumace v českých domácnostech. Po čtyřicetiletém období komunismu, kdy nebylo dostupné téměř žádné spotřební zboží, a po období, kdy na něj české domácnosti neměly dostatek financí, nastalo období nevídaně vysoké spotřeby. Tradiční sekularizace společnosti představuje výživnou půdu pro materialismus a s tím spojené nadměrné nakupování (Kušková, 2009, s. 12). Dle výzkumů agentury STEM/MARK (2007) je nakupování v nákupních centrech sedmou nejčastější víkendovou volno časovou aktivitou dotazovaných rodin (Kušková, 2009, s. 12). Obchodní domy cíleně zbavují akt nákupu cejchu viny a shopping či prohlížení výkladních skříní se stává způsobem, jak trávit čas, životním stylem středních vrstev (Lipovetsky, 2006). Podle průzkumu ISSP 2007 „Volný čas a sport“ tráví svůj volný čas nakupováním a chozením po obchodech 15 % dotazovaných a to denně (Šafr, Patočková, 2010). Podle Kuškové (2009) prošlo chování domácností v uplynulých letech několika rozdílnými etapami a zejména v prvních letech po revoluci (1990-1992) bylo silně poznamenáno psychologickou nejistotou možných dopadů transformačních kroků a dělením československého státu a měny. „Díky změnám, které přinesla transformace centrálně řízené ekonomiky na ekonomiku tržní, se v Česku objevila skupina nových bohatých řídících luxusní spotřebu“, (Večerník in Kušková, 2009). Data o způsobu trávení volného času před rokem 1989 bohužel nemám k dispozici. Podle údajů, které jsou k dispozici ve studii Češi ve spotřebitelském ráji (!?), vynakládali lidé v roce 1960 na odívání a obuv 14 % celkových výdajů domácnosti, v roce 1988 to bylo 11 % celkových výdajů domácnosti a v roce 2005 dokonce jen 5 %. Domnívám se, že tento pokles můžeme přisuzovat demokratizaci módy, jejímu postupnému zpřístupnění díky přívalu nových zahraničních značek, ale také tomu, že domácnosti pravděpodobně omezily výdaje na odívání a obuv. Proto je tedy možné, že se procentuální výdaje změnily a klesly. Mnohé domácnosti jsou dnes však deprivovány svou finanční situací. V oblastech základní spotřeby (potraviny, bydlení, ošacení) a především v dalších oblastech (kultura, volný čas…) 19

existuje určitý vysoký podíl domácností, které pociťují nedostatek finančních prostředků (Friedlanderová, Tuček, 2000. s. 211). Před rokem 1989 tedy lidé vynakládali více finančních prostředků na odívání a obuv, ale patrně proto, že právě odívání bylo dražší a méně dostupné, než dnes. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století byly v módě křiklavé barvy, minisukně, zvonové kalhoty, podpatky. V této době bylo pro ženy i muže důležité vypadat dobře, svět se už vzpamatoval z druhé světové války a funkčnost a pohodlí nebyly prioritou. V osmdesátých a devadesátých letech byly především v Československu a později samostatné České republice velice módní různé šusťákové soupravy, tepláky, tenisky, a líbivost módy jako by zmizela. Domnívám se, že i z tohoto důvodu se výdaje domácností na odívání a obuv za pětadvacet let snížily o více než polovinu. Jak bylo popsáno v kapitole Móda v ČSSR před rokem 1989, přístup lidí v Československu k oblékání a módě byl jiný především proto, že nabídka zboží nebyla tak široká, jako je tomu po pětadvaceti letech od převratu. V době socialismu se lidé museli spoléhat na svou kreativitu, šikovnost a dostupnost střihů jednotlivých kusů oblečení v časopisech pro ženy. S příchodem zahraničních značek na československý a později český trh se přístup lidí změnil, změnily se hodnoty a lidé měli najednou možnost si v obchodech koupit zboží, které bylo před rokem 1989 prakticky nesehnatelné. Lidé v České republice mají sice více možností, než před rokem 1989, ale na módě spíš šetří, jak vyplývá i z výše popsaných průzkumů.

20

2. VYMEZENÍ ŽÁNRU INTERVIEW V této kapitole se budu věnovat samotné definici a vymezení žánru interview, představím různé druhy interview a z hlediska dostupné literatury vysvětlím, jak by měla vypadat příprava, vedení a zpracování interview. Dále také popíšu autorizaci, která k interview patří.

2.1. Žánr interview Interview se řadí mezi žurnalistické žánry. „Rozlišujeme interview vedené jako dialog, v němž novinář ustupuje do pozadí, nebo jako monolog, kdy žurnalista uzná, že zpovídaného jeho otázky ruší, a tak je v konečné podobě vynechá“, (Osvaldová, 2009, s. 6). Interview předložená jako tvůrčí výstup této práce jsou vedená dialogem, kdy respondent odpovídá na otázky.

2.1.1. Definice interview Interview neboli rozhovor není pouze žurnalistickým žánrem, ale nalezneme ho například v sociologii pro kvantitativní i kvalitativní výzkumy, dále v psychologii jako pomůcku pro stanovení diagnózy pacienta, v kriminalistice k sestavení profilu pachatele nebo při přijímacích pohovorech s uchazeči o zaměstnání. Slovo interview pochází z angličtiny a přeneseně znamená schůzka nebo rozhovor. Původně pochází z francouzského entrevoir, přeneseného do anglického inter a view (Osvaldová, Halada, 2002, s. 82). Hvížďala pokládá za počátek žánru interview rok 1965, kdy po skončení Občanské války v USA zveřejnil senátní reportér Joseph Burbridge McCullaghs rozhovor s tehdejším prezidentem Spojených států Andrewem Johnsonem (Hvížďala in Osvaldová, Kopáč, 2009, 21

s. 9). Slovo interview vstoupilo do žurnalistického jazyka z anglické dvorní řeči, kde se používalo pro označení setkání či přijetí (audience) u významných osobností. (Hvížďala in Osvaldová, 2009, s. 10). V našem prostředí se první zmínka o problematice definice žánru rozhovoru objevuje v Ottově slovníku naučném z roku 1897: „Setkání, schůze, návštěva, rozmluva, užívá se v řeči novinářské k označení zvláštního zpravodajství bezprostřední návštěvou a otázkami osob, o nichž se jedná. Původu jsa anglického a amerického, interview užíván a zneužíván je hojně dnes i v novinářství evropském“, (Ottův slovník naučný in Štorkán, Bauman, 1983, s. 24). Definici interview pro potřeby této práce lze popsat spíše jako dialog otázek a odpovědí, v němž partneři na rozdíl od diskuse mají jasně stanovené role tazatele a odpovídajícího. „Interviewovaná osoba je veřejně známá nebo vynikající v nějakém oboru, jejíž názory zaujmou recipienty“, (Osvaldová, Halada, 2002, s. 82).

2.1.2. Druhy interview Štorkán ve své publikaci Publicistické žánry rozlišuje několik druhů interview: 1. Interview vedený rozpravou – interview s převažujícími rysy publicistiky Interview vedený rozpravou dává podle Štorkána možnost výběru faktů, autorovi je ponecháno, aby fakta porovnal, aby sám řazením vyzvedl zajímavé, potlačil obecně známé. „U tohoto druhu interview nevzniká emotivní působení jen vědomým a určitým kladením otázek a záznamem odpovědí – jde tu i o vědomou a určitou vnitřní spřízněnost mezi autorem a interviewovaným. Takto vedený interview dává tomuto žánru ideální možnost dokreslit portrét člověka a tím prohloubit význam všeho, co se v interviewu odehrává“, (Štorkán, 1980, s. 127). 2. Forma čistého dialogu Podle Štorkána (1980, s. 129) je tento druh interview zpracován jako dialog – je charakteristický prostotou formy – popis scény, akce, zachycení atmosféry, ilustrace prostředí – to všechno ztrácí svou důležitost. Rozhovor formou čistého dialogu funguje na principu otázka – odpověď a neměla by se v něm projevovat skutečná nebo i domnělá spřízněnost autora a interviewovaného. 3. Monologický interview

22

Štorkán (1980, s. 131) charakterizuje monologický interview jako druh interview, ve kterém je dialog vědomě potlačován, subjekt novináře ustupuje do pozadí. „Otázky novináře nejsou vědomě uváděny v textu, odpovědi splývají, do popředí zájmu čtenáře se dostávají jiné problémy, jedna podstatná, závažná myšlenka.“ (Štorkán, 1980, s. 131).

Podle Osvaldové a Halady (2002, s. 82) jsou základní formy interview následující: čistý dialog, monologický s vypuštěním otázek; rozprava, kde autor má rovnocenné postavení, klade rozsáhlejší otázky; autointerview, nepravé interview, kdy jsou odpovědi vybrány např. z již publikované knihy, dramatu, apod. Bartošek (2004, s. 70) ještě rozděluje interview na symetrické a asymetrické. Asymetrické je interview se stručnými otázkami a obsáhlými odpověďmi. Symetrický – partnerský – je rozhovor, při kterém účastníci hovoří stejně dlouho a střídají se; mluvíme pak o besedách.

2.1.3. Příprava a vedení interview Potom co si autor ujasní, jakému typu interview se vzhledem k preferenci média pro které píše a své osobní preferenci bude věnovat, je na místě, aby se řádně připravil na samotné interview a jeho vedení. Před samotným interview je důležité uvědomit si, za jakým účelem chci rozhovor připravit a následně případně zveřejnit. Interviewovaná osoba by měla novináře nějakým způsobem zajímat a měl by mít o prostředí, ve kterém se respondent pohybuje, zájem. „Šťastný je ten novinář, který si může svého Giganta zvolit sám. Zpravidla je Gigant přidělen vedoucím oddělení. Má to svoje nevýhody, tedy nedostatek svobodné volby, ale i výhody, absenci osobní angažovanosti.“ (Neff in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 41). Moravec tvrdí, že je to právě příprava, která především rozhoduje o tom, jak kvalitní rozhovor bude (Moravec in Osvaldová, 2009, s. 73). Podle Tušera (1999, s. 105) je důležité se na interview důkladně připravit. Je zapotřebí prostudovat si nejen životopisné a profesionální údaje interviewovaného, ale také seznámit se s prostředím, v němž zpovídaná osoba působí nebo jej reprezentuje. Tušer (1999) také doporučuje mít dopředu připravené otázky, aby dialog měl dobrý a přirozený spád. Přípravná část vytváření rozhovoru (výběr tématu, respondenta, termínu a místa setkání) má podle Veľase (2000, s. 23) svá specifika. Na rozdíl od zpravodajského interviewu 23

se při vytváření publicistického nevyužívá moment překvapení (přílet nebo příjezd významné osobnosti), ale vyžaduje si zvláštní přípravu, více času a soustředění a přiměřeně zvolené prostředí k rozhovoru (Veľas, 2000, s. 23). Podle Moravce jsou příprava a promyšlená struktura rozhovoru základními předpoklady dobrého zvládnutí tohoto žánru (Moravec in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 79). Nejčastější chyby pramení podle Maršíka (Maršík in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 79) právě z nedostatečné přípravy redaktora; z neujasněného smyslu rozhovoru, z neznalosti tématu, z nevhodně volených otázek a tak dále. Je důležité s uvědomit, že rozhovor by měl vést především novinář a ne respondent, protože novinář je ten, kdo respondenta zpovídá a snaží se o něm pro čtenáře něco zjistit. Novinář by neměl na respondenta útočit, ani být slovy agresivní. V případě rozhovorů, které jsou tvůrčím výstupem této práce, nehrozí, že by si autor musel dávat pozor na konfliktní situace, protože se jedná o rozhovory s odborníky na určitou problematiku a ani samotné téma není konfliktní. Novinář by měl vědět, s jakým člověkem rozhovor dělá a podle toho volit jazykové prostředky a formulace. „Jazyk a styl otázek musí přispět k tomu, aby byly srozumitelné partnerovi a měly pro autora interview i respondenta jednoznačný smysl“, (Moravec in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 81). „Otázky by měly být soustředěny do tematicky příbuzných skupin, aby bylo možné logicky rozvíjet předmět rozhovoru“, (Moravec in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 81). Názory odborníků i praktikujících žurnalistů na přípravu otázek před interview se různí. Podle Šídla je důležité vědět o své „oběti“ téměř vše, přečíst její poslední rozhovory, nastudovat její aktuální postoje. Doporučuje sepsat si základní otázky, kterých ovšem nesmí být moc, základem rozhovoru je naslouchat a reagovat a ne otrocky z papíru předčítat svoje dotazy (Šídlo in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 63). Klevisová doporučuje otázky si napsat, ale být pružný, držet se jich jen rámcově (Klevisová in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 56). Pavla Saudková spíše upřednostňuje rozhovory osobnějšího rázu, kdy na sebe nechává zpovídaného člověka působit (Saudková, 2014). Novinář by do interview neměl vkládat své vlastní pocity, protože rozhovor není o něm, ale o zpovídaném. Co si novinář o daném tématu nebo odpovědi respondenta myslí, není pro potřeby interview vůbec relevantní. Tázající je jen a pouze prostředníkem mezi respondentem na straně jedné a posluchačem či divákem (čtenářem) na straně druhé (Moravec in Osvaldová, 2009, s. 80). 24

Může také nastat situace, kdy respondent nechce nebo nemůže na otázku z nějakého důvodu odpovědět. Pole Tušera (1999) je lepší nevyvíjet na něj tlak a k odpovědi jej nenutit. Otevřenost a náklonnost interviewovaného, a také zajímavější odpovědi na své otázky, si novinář získá spíš korektním přístupem (Tušer, 1999).

2.1.4. Zpracování interview Zpracování interview v praxi znamená přepis nahrávky nebo rozepsání poznámek, které si novinář po dobu rozhovoru zapisoval. Saudková (2014) se snaží rozhovory zpracovávat bezprostředně po schůzce s respondentem, ne vždy na to je ale čas. V případě nahrávání rozhovoru na diktafon je většinou potřeba rozhovor přepsat a už při přepisu si uvědomit, co může ve výsledku chybět nebo co naopak musí bezpodmínečně zaznít. Šídlo (2009) přepisuje rozhovory sám, ale už při práci „nahrubo“ je upravuje a některé pasáže rovnou celé vynechává (Šídlo in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 65). Volf přepisuje své rozhovory zásadně sám a to ze strachu, že písařka, která nezažila atmosféru dialogu, by nebyla schopná ji do přepisu přenést (Volf in Osvaldová, Kopáč, s. 112). Halada a Osvaldová (2002) označují proces zpracování interview jako redigování, v užším smyslu jako úpravu textů určených k uveřejnění v médiích. Mezi tyto úpravy patří opravy faktických i pravopisných chyb a formálních nedostatků, krácení nebo doplnění textů, přepisování, hledání synonym, a podobně (Osvaldová, Halada, 2002, s. 152). Redigování, ve smyslu potřeb této práce, můžeme tedy chápat jako konečnou úpravu přepisu rozhovoru. Mezi tyto úpravy zahrnujeme také tvorbu titulku, perexu, mezititulků nebo popisků (tamtéž).

2.1.5. Fotografie Nedílnou součástí publicistického interview je také fotografie zobrazující zpovídaného. Záleží na každém médiu, jak fotografie k rozhovoru stylizuje, kolik fotografií je součástí rozhovoru a podobně. Módní časopisy využívají stylizace respondenta do nějakého tématu, většinou jej fotí v oblečení z aktuálních módních trendů nebo v róbách z haute-couture kolekcí světoznámých módních návrhářů. Podle Veľase (2000) by rozhovor měla doplňovat autentická fotografie, nejlépe z příběhu rozhovoru.

2.1.6. Autorizace 25

Autorizace textů není v českém právním řadu nijak ukotvená, a proto není pro novináře a média povinností posílat respondentům rozhovory ke schválení. Halada a Osvaldová (2002) ji definují jako schválení vlastního textu k publikování v podobě rozhovoru v periodickém tisku. Veľas (2000) dává rozhovor vždy respondentovi ke schválení, ale musí na sebe brát riziko, že zpovídaný se svých odpovědí zalekne a bude se je snažit přeformulovat a „učesat“ (Osvaldová, 2009). Podle Neffa (2009) je lépe dát rozhovor autorizovat a nechat na vlastním uvážení, zdali případné námitky respektovat či nikoli. Záznam na diktafonu je v takových případech víc než žádoucí (Neff in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 44). Šídlo (2009) se však k otázce autorizace staví zcela nekompromisně a upozorňuje, že pokud na ni novinář přistoupí, měl by se připravit na kolotoč výměn emailů, přepisů a vysvětlování, proč musí být upraveno to či ono. Autorizace je podle něj nesmyslný zvyk, který umožňuje politikům plkat, co se jim zachce a pak to po sobě zbaběle gumovat (Šídlo in Osvaldová, Kopáč, 2009, s. 66). Záleží tedy na autorovi, zda respondentovi pošle rozhovor k autorizaci nebo nikoli, musí si ale uvědomit případné následky, ať už se rozhodne pro jakoukoli variantu.

26

3. METODOLOGIE V této kapitole popíšu způsob metodologie sběru dat, kterou jsem zvolila pro pomocný výzkum redakční práce v časopisu Harper´s Bazaar. S ohledem na potřeby práce jsem zvolila kvalitativní přístup. Hendl (2008, s. 32) popisuje metodologii jako disciplínu, která se zabývá systematizací, posuzováním a navrhováním strategií a metod výzkumu. Pro účely této práce je vhodná spíše další Hendlova definice, kde říká, že slovem metodologie se ve vědeckých textech někdy označuje popis uspořádání výzkumné akce (Hendl, 2008. s. 32). Protože v časopisu Harper´s Bazaar se žánrem interview zabývá pouze Pavla Saudková, nebylo nutné vybírat vhodné respondenty pro výzkumné rozhovory, ale stačilo se dobře připravit na jednu respondentku. Do výzkumu jsem částečně zapojila i Lucii Janotovou, módní ředitelku časopisu Harper´s Bazaar. Po prostudování literatury zabývající se metodologií a sběrem dat jsem se rozhodla pro kvalitativní výzkum, protože vzhledem k počtu respondentů by kvantitativní neměl smysl. Podle Hendla (2008. s. 49) se kvalitativní výzkum provádí pomocí delšího a intenzivního kontaktu s terénem nebo situací jedince či skupiny jedinců. Tyto situace jsou obvykle banální nebo normální, reflektující každodennost jedinců, skupin, společností nebo organizací. Hlavním úkolem je objasnit, jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho, co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce (Hendl, 2008, s. 50). 27

3.1. Popis způsobu sběru dat pro výzkum v redakci Harper´s Bazaaru Podle Hendla (2008, s. 164) tvoří hlavní skupinu metod sběr dat naslouchání vyprávění, kladení otázek lidem a získávání jejich odpovědí. Dotazování probíhá formou rozhovorů (strukturované, nestrukturované a polostrukturované), dotazníků, škál a testů. Pro sběr dat z hlediska zjištění způsobu redakční práce editorky Pavly Saudkové, která se v časopisu zabývá rozhovory s osobnostmi, jsem zvolila strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami. Hendl (2008, s. 173) jej definuje jako rozhovor, který sestává z řady pečlivě formulovaných otázek, na něž mají jednotliví respondenti odpovědět. Tento typ rozhovoru je vhodný, pokud ho nemáme možnost opakovat a máme málo času se respondentovi věnovat (Hendl, 2008, s. 173). Domnívám se, že tato definice platí i v případě, kdy naopak respondent nemá času nazbyt a je třeba minimalizovat kolísání kvality odpovědí. Otázky jsem volila tak, aby byly relevantní výsledku, kterého jsem jejich pomocí chtěla docílit. Cílem výzkumu bylo zjistit, jakým způsobem pracuje editorka Saudková na rozhovorech, jak se na ně připravuje a jak rozhovory zpracovává. Definovala jsem si tyto výzkumné otázky: Jak se připravujete na rozhovory? Jak rozhovory zpracováváte? Jakým způsobem funguje redakce časopisu? Jaká je redakční praxe při tvorbě rozhovorů v magazínu Harper´s Bazaar? Jedná se tedy o otázky vztahující se ke zkušenostem nebo chování, které se týkají aktivit respondenta, otázky vztahující se k názorům, které nám objasňují, co si jedinec myslí o problematice a také otázky vztahující se ke znalostem jedince (Hendl, 2008, s. 168).

28

4. CÍLOVÉ MÉDIUM V kapitole Cílové médium se budu věnovat podrobnějšímu popisu magazínu Harper´s Bazaar, který jsem si vybrala jako cílové médium pro tvůrčí výstup. Časopis Harper´s Bazar jsem si vybrala, protože mě z českých lifestylových časopisů jako čtenářku oslovuje nejvíce. V Harper´s Bazaaru je široce zastoupená publicistika, ale především módní editorialy, kterými se inspiruji. Nejprve charakterizuji samotný magazín, poté popíšu jeho strukturu a cílovou skupinu. V další části kapitoly se zaměřím na redakční strukturu a nakonec na samotný žánr interview v časopisu Harper´s Bazaar.

4.1. Charakteristika časopisu Harper´s Bazaar Oficiální webové stránky vydavatelství Bauer Media, které vydává časopis Harper´s Bazaar v České republice, uvádí, že je to „nejprestižnější módní časopis na světě od šéfredaktorky Báry Nesvadbové. Měsíčník Harper's Bazaar je nejprestižnějším a nejdéle vydávaným módním časopisem na světě. Je inspirativní učebnicí stylu pro sebevědomou ženu s vlastním vytříbeným názorem a především s neuvěřitelně luxusním vkusem. Svým čtenářkám odhaluje nejnovější módní trendy, nezapomíná ani na novinky v kosmetice, zároveň přináší exkluzivní rozhovory a zajímavé reportáže.“ (Harper´s Bazaar, 2014). Časopis Harper´s Bazaar vychází v České republice od roku 1996, kdy jej společnost Stratosféra přivedla na trh. Ve světovém měřítku je Harper´s Bazaar nejdéle vydávaným módním časopisem na světě: „Harper's Bazaar je světově proslulý arbitr módy a dobrého 29

vkusu. Od svého založení v roce 1867 se jako první americký módní magazín Bazaar stal domovem pro neobyčejné talenty jako Man Ray nebo Richard Avendon, a v této tradici pokračuje dodnes s fotografy jako Peter Lindbergh nebo Sølve Sundsbø. Sofistikovaný, elegantní a provokativní, Harper´ Bazaar je zdrojem nápadů pro ženy, které si jako první kupují to nejlepší od konfekce po luxusní kousky módních návrhářů. Se stylem, autoritou i pohledem zvnitřku se Bazaar zaměřuje striktně na módu a krásu a čtenářům přináší aktuální i následující trendy. Každý měsíc Harper´s Bazaar přináší na svých stránkách největší módní vizionáře od stylistů po talentované návrháře, aby čtenářům ukázal úchvatný obraz světa módy a krásy. Bazaar je momentálně k dostání ve 43 zemích světa.“13 Původní americký magazín Harper´s Bazaar vydává společnost Hearst Corporation USA sídlící v New Yorku a jeho šéfredaktorkou je Carine Roitfeld. V České republice je od roku 2012 jeho vydavatelem společnost Bauer Media Praha, která v rámci akvizice připojila všechny tituly vydavatelství Stratosféra a Hearst-Stratosféra ke své Bauer Media Group. Díky této akvizici přibyly do portfolia Bauer Media v.o.s. tituly jako Cosmopolitan, Esquire, Top Gear nebo právě Harper´s Bazaar. Došlo tedy k rozšíření jejího segmentu o luxusní magazíny a magazíny pro muže, do té doby vydávala Bauer Media v.o.s. tituly jako Žena a život, Chvilka pro tebe, Napsáno životem nebo Týdeník televize. Bauer Media je tak podle webu Mediaguru.cz druhým nejsilnějším vydavatelem na českém trhu se čteností 2,7 mil. čtenářů, s celkovým podílem 12 %14. Do výsledku Bauer Media však není započítána právě společnost Bauer Media Praha (dřívější Stratosféra) jejíž dosah na tiskovém trhu je podle Media projektu 278 tis. čtenářů (podíl 1,2 %), (Media Projekt, 2013). Časopis Harper´s Bazaar vychází jednou měsíčně vždy v polovině každého měsíce. Cena za jeden výtisk je momentálně stanovena na 99,90,-Kč. Vydavatelství Bauer Media Praha na svých oficiálních webových stránkách uvádí údaje o prodaném nákladu časopisu Harper´s Bazaar od května 2012 do března 2013. Nejvíce prodaného nákladu vykazuje za říjen 2012, 26 634 výtisků a naopak nejméně v květnu 2012, 18 430 výtisků (Bauer Media, 2014). Prodaný náklad časopisů životního stylu pro ženy je typický svou kolísavostí. Jistý podíl na tom má fakt, že kupní síla žen je odvozena od období, ve kterém časopis vychází. Tradičně nejsilnějším obdobím roku je září až prosinec, na které se magazíny soustředí 13 14

http://www.hearst.com/magazines/harpers-bazaar http://www.rocenkaunievydavatelu.cz/2013/index.php?akce=podil

30

nejvíce. Pro tento jev existuje pojem September issue, kdy je každoroční zářijové číslo magazínu Vogue, co do obsahu, nejrozsáhlejším a nejdůležitějším z celého roku. Z hlediska prodaného nákladu je časopis Harper´s Bazaar na desátém místě v kategorii časopisů životního stylu pro ženy s průměrným prodaným nákladem 22 525 výtisků (Media projekt, 2013). Co do čtenosti je s 56 000 čtenáři na devátém místě (Media projekt, 2013). Pro srovnání je v oblasti prodaného výtisku na prvním místě časopis Marianne, 61 104 výtisků a nejčtenější je Žena a život, 435 000 čtenářů (Media projekt, 2013).

4.2. Zaměření časopisu a cílová skupina Časopis Harper´s Bazaar se primárně zaměřuje na ženy a cílovou skupinu uvádí jako „ženy ve věku 25 – 45 let s vyššími příjmy“, (Bauer Media, 2014). Podle módní ředitelky Harper´s Bazaaru je to „časopis pro sebevědomou a úspěšnou ženu. Módní bible, která by měla inspirovat čtenáře, přinášet jim módní trendy, ale i časopis, kde najdou nádherné fotky v módních editorialech, které by měly být o zasnění se, o tom, jak se také dá pojmout móda.“ (Janotová, 2014). Typická čtenářka časopisu Harper´s Bazaar je žena s nadprůměrnými příjmy, která si může dovolit zboží prezentované na redakčních stránkách časopisů nebo zboží nabízené zde inzerenty.

4.3. Struktura časopisu Harper´s Bazaar Časopis Harper´s Bazaar nemá pevně stanovené rozdělení jednotlivých rubrik. Prvních dvacet stran včetně první vnitřní obálky je věnováno inzerci prémiových klientů, po ní následuje přehled čísla a obsah jednotlivých rubrik: Zdraví, Beauty, Vztahy, Fashion, Lidé. Názvy publicistických rubrik se mění číslo od čísla. Například ve vydání Duben 2014 jsou rubriky: High Fashion, Beauty, Vztahy, Lidé, A další (Harper´s Bazaar, 2014). Ale v čísle Listopad 2013: Fashion & Styl, Beauty, Wellness, Zdraví, Vztahy, Realita, Lidé, A další (Harper´s Bazaar, 2013). Struktura jednotlivých vydání se tedy v průběhu roku mění. Následují Ohlasy čtenářů, kde se čtenářky vyjadřují k článkům z minulého čísla. Po této rubrice najdeme Editorial šéfredaktory Báry Nesvadbové, kterým otevírá aktuální číslo. Dále následují módní a

31

kosmetické stránky včetně několik módních editorialů, z nichž dva jsou většinou původní a zbylé převzaté z jiných mutací časopisu Harper´s Bazaar. Poslední třetina časopisu je věnována především publicistickým článkům z oblasti zdraví, vztahů nebo reality – články zaměřené na stav zemí třetího světa a podobně, a rozhovorům. V listopadovém vydání roku 2013 byl věnován rozhovorů věnován větší prostor, než je obvyklé. Jedná se o dvoustránkový rozhovor s modelkou Eugenií Silvou a jednostránkový rozhovor s ředitelem Činohry Národního Divadla, Michalem Dočekalem. Pavla Saudková (2014) podotýká, že „by se jí líbilo, kdyby rozhovorů bylo víc, ale nyní na ně v časopisu není tolik prostoru, kolik by mělo být.“ V tomto vydání byly čtenářkám představeny aktuální módní trendy pro sezónu podzim/zima 2013, dva původní módní editorialy a jeden převzatý z americké mutace Harper´s Bazaaru. Podle editorky Pavly Saudkové (2014) je důležité mít na paměti, že Harper´s Bazaar není časopis o lidech, ale o módě a životním stylu. Z větší části se tedy časopis věnuje tématům módy, krásy, ale také publicistice. K tomuto názoru se přiklání i Lucie Janotová (2014).

4.4. Redakční struktura a redakční práce Tým časopisu Harper´s Bazaar je za posledních dvanáct let víceméně neměnný. Šéfredaktorkou je Bára Nesvadbová, její zástupkyní a zároveň editorkou Pavla Saudková, módu má na starosti Lucie Janotová jako módní ředitelka společně se stylistkou Martinou Gvizdovou. Kosmetickou ředitelkou českého vydání je Lucie Kochová. Grafickou podobu má na starosti Robert Imrych jako výtvarný ředitel a grafik Martin Šust. Tým doplňují redaktorky Eva Kadavá, Laura Kratochvílová a jazyková redaktorka Tereza Finková. Redakce pracuje na každém vydání také s externími spolupracovníky od asistentů, přes vizážisty až po fotografy, kteří jsou v každém čísle uvedeni v tiráži (Harper´s Bazaar, 2014). O publicistickou část Harper´s Bazaaru se stará především Pavla Saudková spolu s redaktorkami Evou Kadavou a Laurou Kratochvílovou, ale bohužel nejsou u články podepsány a není tedy jasné, kdo za jakým článkem stojí. Redakce Harper´s Bazaaru sídlí v budově vydavatelství Bauer Media v.o.s. a spolu s časopisy Cosmopolitan, Jackie a Dolce Vita sdílí jeden open space, kde jsou jednotlivé redakce odděleny příčkami. Podle Saudkové (2014) nemá sdílený společný prostor vliv na práci: „Všechny redakce jsou tak rozdílné. Cosmopolitan je pro mladší čtenářky, které nemají tolik peněz jako průměrná čtenářka Harper´s Bazaaru, Jackie je úplně jinde, ta má naopak 32

starší čtenářky, a Dolce Vita se zaměřuje především na design. Myslím si, že nás to neovlivňuje. Vzhledem k velikosti redakce a vzájemnému dlouhodobému vztahu není potřeba, aby se pracovníci scházeli často při poradách a řešili, v jaké fázi je kdo se svými podklady pro další číslo. „Na porady se scházíme jednou za měsíc, abychom si naplánovali ten měsíc, co budeme připravovat. Scházet se víckrát za měsíc není možné, spíš se tady překvapujeme. Máme tu docela anarchii, ale každý ví, že je někdy uzávěrka a fungujeme v takovém stylu a složení v podstatě už dvanáct let. Víme a cítíme, jak by časopis měl vypadat a kam směřuje, takže není nutné se každý týden scházet a kontrolovat se.“ (Saudková, 2014).

4.5. Žánr interview v časopisu Harper´s Bazaar Žánr interview je i podle oficiálních informací dostupných na webu vydavatelství Bauer Media Praha v časopisu Harper´s Bazaar zastoupen: „(…)zároveň přináší exkluzivní rozhovory a zajímavé reportáže.“ (Bauer Media Praha, 2014). Editorce Pavle Saudkové (2014) „by se líbilo, kdyby rozhovorů bylo víc, ale nyní na ně v časopisu není tolik prostoru, kolik by mělo být.“ Žánr interview má v Harper´s Bazaaru nicméně své místo a objevuje se v něm. Rubriku rozhovorů má v Harper´s Bazaaru na starosti právě jeho editorka Pavla Saudková. „Jsem a priori editorka Harper´s Bazaaru, rozhovory píšu, protože mě to baví, ale kromě kulturních tipů žádnou vlastní rubriku nemám.“ (Saudková, 2014). Osobnosti pro rozhovory si Saudková vybírá sama na základě vlastních preferencí nebo na základě projektů, které se v časopisu objevují. Na rozhovory se Saudková (2014) připravuje podle toho, kolik má času, dnes ale samozřejmě využívá hlavně Internet nebo si schovává rozhovory lidí, kteří ji zajímají. Myslí si také, že člověk by měl před rozhovory mít představu o tom, co ten zpovídaný dělá. Přiznává, že se jí osvědčilo, že není dobré vědět o respondentovi všechno, protože je vždycky lepší pokládat otázky z pozice někoho, kdo o zpovídaném člověku moc neví. Délka nasbíraného materiálu záleží podle Saudkové na tématu a respondentovi. „Leckdy nasbírám za půl hodiny materiál na tři rozhovory a stačí to. S někým si povídáte třicet minut a pak nevíte, co vyhodit a s někým mluvíte hodinu a po přečtení rozhovoru velmi 33

lehce vyselektujete to, co je o ničem.“ (Saudková, 2014). Není schopná přesně říct, jak dlouhý by měl rozhovor průměrně být, ale snaží se, aby s každým respondentem strávila minimálně půl hodiny. Rozhovory Saudková (2014) zpracovává podle času. Ze začátku přepisuje celý rozhovor slovo od slova, ale většinou je pod časovým tlakem a tak se jí osvědčila metoda poslouchání rozhovoru ve sluchátkách, kdy se při poslechu věnuje jiné činnosti, a když si myslí, že pasáž, kterou zrovna slyší, by měla v rozhovoru určitě být, sedne si k počítači a danou část přepíše. Připouští také, že je nesmysl přepisovat každý rozhovor slovo od slova. Prostor, který je v Harper´s Bazaaru věnován rozhovorům se číslo od čísla různí. Dřív v časopisu vycházely trojité rozhovory, kdy Saudková dělala rozhovory se třemi respondenty vždy v jednom duchu na určité téma. Od těchto rozhovorů, ale postupem času vzhledem k časové náročnosti upustila. „Především je těžké domluvit se se třemi lidmi na jednom termínu. Potom nastává otázka, zda je dát dohromady tak, aby si skutečně povídali nebo klást stejné otázky třem lidem v různou dobu a potom rozhovor zkompletovat.“ (Saudková, 2014). Rozhovor se tedy na stránkách Harper´s Bazaaru objevuje, ale nemá ustálenou podobu. Mnohdy se jedná o přejímané rozhovory se zahraničními celebritami, například rozhovor s herečkou Kate Hudson z února 2014. Rozhovory s českými známými osobnostmi se v Harper´s Bazaaru objeví, když Pavlu Saudkovou někdo zaujme v souvislosti s tvorbou nebo nějakou zajímavou aktuální událostí. Do této kategorie můžeme zařadit například třístránkový rozhovor s herečkou Barborou Polákovou z října 2013 nebo jednostránkový rozhovor s šéfem činohry Národního divadla Michalem Dočekalem z listopadu 2013. Každý z rozhovorů má jinou délku a respondentovi je věnován jiný prostor v daném čísle. To může být způsobeno tím, že některý z rozhovorů plynul lépe a jiný ne. Saudková (2014) sestavuje rozhovory podle rozsahu, který má k dispozici a rozhoduje se, co by podle ní v rozhovoru mělo zaznít. Momentálně vychází v Harper´s Bazaaru speciální projekt Bazaar Ikony 2014, který si klade za cíl představit výjimečné ženy, jejichž práce nebo myšlenky stojí za pozornost. „Projekt vyvrcholí na podzim. Setkáte se díky němu s hezkou řádkou – podle nás výjimečných žen, ať už to budou herečky, lékařky nebo ty, které se věnuji charitě.“ (Harper´s Bazaar, únor 2014). Saudková se k projektu vyjadřuje takto: „Já bych rozhovory chtěla mnohem delší, ale teď máme speciální projekt, který se jmenuje Ikony 2014 a tam je na každý ten rozhovor 34

v podstatě jedna stránka. Není klasický plnoformát, je o něco menší než jedna strana. Jsou to víceméně profesní rozhovory, ale někdy v létě by snad měl být odkaz na web, kde budou rozhovory celé. Ideální varianta je samozřejmě šestistránkový rozhovor s úvodní dvoustránkovou fotografií a na každé další straně jedna velká fotka plus text. Ale na to bohužel není prostor.“ (Saudková, 2014). Publicistické interview tedy zapadá do konceptu časopisu Harper´s Bazaar, ale nemá pevně stanovený rozsah nebo formu. Na příkladech jednotlivých rozhovorů, které jsou ve formě obrázků součástí přílohy, je vidět, že každý z rozhovorů je veden jinou formou a má jiný rozsah, záleží pouze na prostoru, který Saudková nebo redakce pro rozhovor v daném čísle dostane.

5. VLASTNÍ KRITICKÁ REFLEXE INTERVIEW V této kapitole uvedu vybrané interviewované osoby do kontextu práce a vysvětlím, proč jsem si vybrala právě je. Dále popíšu přípravu na samotná interview a jejich vedení. Nakonec všechna interview shrnu a autorskou reflexí zjistím, zda jsem splnila původní zadání.

5.1. Uvedení výběru interviewovaných osob do kontextu práce Pro tvůrčí výstup této práce jsem se snažila vybrat mezi osobnostmi české módní scény, ty, které období před rokem 1989 osobně pamatují a mohou tedy ze zkušenosti srovnat stav módní scény dnes a předtím, nebo profesionály, kteří se věkově sice nemohou považovat za pamětníky, ale jejich zkušenosti z módní branže jsou natolik bohaté, že mohou k tématu mnoho říct. Původně jsem pro rozhovory chtěla oslovit modelku Simonu Krainovou, ale nakonec jsem se rozhodla jinak, protože si myslím, že její dlouhodobé působení v zahraničí by nemuselo být žádoucí vzhledem k povaze práce, která si dává cíl srovnat módu na našem území před a po roce 1989. Dále Miladu Karasovou, zakladatelku modelingové agentury Czechoslovak Models, na níž jsem získala kontakt přes společnou známou, ale ta mi již

35

předem avizovala, že Milada Karasová se pohybovala vždy spíš v modelingu, než v módě jako takové a proto by její přínos práci nemusel být podle původních představ. Denisu Kasl Kollmanovou, která přednáší na Karlově univerzitě v oblasti marketingu značek, jsem neoslovila z toho důvodu, že se podle mých rešerší zaměřuje více méně na zahraniční značky a jejich design. Interviewované osoby, které jsem nakonec oslovila, jsem vybírala na základě jejich praxe a také pro jejich atraktivitu pro případné čtenářky časopisu Harper´s Bazaar. Čtenářky časopisu Harper´s Bazaar jsou sebevědomé a úspěšné ženy (Janotová, 2014). Domnívám se tedy, že o stejně úspěšných osobnostech chtějí také číst. Podle Osvaldové a Halady (2002) je interviewovaná osoba veřejně známá nebo vynikající v nějakém oboru, jejíž názory zaujmou recipienty. Filip Vaněk, stylista Filipa Vaňka jsem pro rozhovor vybrala proto, že v oblasti módy má dnes již téměř patnáctiletou praxi a o módu se zajímá prakticky odmalička. Původně pracoval v reklamní agentuře, dnes je ředitelem inzerce pro pánské magazíny ve vydavatelství Bauer Media. Je osobním stylistou mnoha českých celebrit, mezi něž patří modelka Simona Krainová nebo moderátor Leoš Mareš. Na České televizi spolupracoval na pořadu „Vypadáš skvěle“, ve kterém pomáhal lidem z ulice se změnou image. Klára Klempířová, poradkyně v oblasti módy, bývalá módní návrhářka a modelka Klára Klempířová působila v oblasti módy v řadě odvětví. Nejprve studovala Střední průmyslovou školu textilní v Liberci, příležitostně chodila přehlídky jako modelka, poté oblečení sama navrhovala a v současné době působí především jako osobní poradkyně v oblasti módy. Na konzultace si jí najímají nejen jednotlivci, ale také časopisy, pro které připravuje stylingy nebo konzultuje. Spolupracovala s Ladislavem Špačkem na Velké knize etikety, resp. části věnované předepsanému oblečení do společnosti, tzv. dress code15. Lucia Gibodová, vizážistka značky Lancôme pro Českou a Slovenskou republiku, bývalá modelka Lucia Gibodová je úspěšnou vizážistkou na volné noze. Momentálně je hlavní vizážistkou značky Lancôme pro Českou a Slovenskou republiku. Pracovala jako modelka, zabývala se především natáčením reklamních spotů a později se začala věnovat líčení a 15

Soubor pravidel, obvykle psaný a jasně daný, který stanovuje požadovaný druh oblečení do školy, kanceláře, klubu, restaurace, a podobně.

36

poradenství v oblasti péče pleť. K modelingu se dostala díky účasti ve federativní soutěži krásy Miss Československo v roce 1991. Lucie Janotová, módní ředitelka české mutace časopisu Harper´s Bazaar Lucie Janotová je celosvětově nejmladší módní ředitelkou mutace časopisu Harper´s Bazaar. V módní branži působí již více než dvanáct let. Kromě Harper´s Bazaaru působila také na pozici módní redaktorky v časopisu Style nebo spolupracovala na pořadu „Vypadáš skvěle“, který v letech 2002 – 2006 uváděla Česká televize. Petr Jansa, zakladatel webu Invogue.cz, módní redaktor, stylista Petr Jansa je vedle Filipa Vaňka jedním z mála mužů, kteří působí v české módní branži. Založil vlastní web o pánské módě Invogue, protože měl pocit, že je oproti té dámské značně opomíjená. Momentálně se kromě vedení webu, zabývá stylingem a působí například v redakci časopisu Esprit (suplement Lidových novin) jako externí redaktor.

5.2. Příprava a vedení interview Jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, původně jsem měla v úmyslu oslovit jiné respondenty, než se kterými jsem se u samotných rozhovorů nakonec sešla. Například s Lucií Janotovou a Petrem Jansou jsem v kontaktu díky svému působení v oblasti marketingu a PR, na ostatní respondenty jsem získala kontakt od třetí osoby. Všichni mnou oslovení respondenti byli velice milí a komunikace s nimi probíhala naprosto bez problémů. Kromě Lucie Janotové jsem na každého z potenciálních respondentů měla telefonní kontakt a při prvním telefonátu jsme si ihned domluvili konkrétní termíny schůzek. Výběr času a místa jsem nechávala na nich, pouze jsem se vždy den před schůzkou připomněla a upřesnila místo. Každý z respondentů na mou žádost o rozhovor a schůzku reagoval velice kladně a po vysvětlení, že se jedná o soubor rozhovorů pro bakalářskou práci, byli všichni vstřícní a nápomocní. Vysvětlila jsem jim také, že existuje možnost publikování výsledných rozhovorů, ale ani s touto skutečností neměl nikdo z respondentů problém. Na každý rozhovor jsem se připravovala o předcházejícím víkendu nebo den předem. Jak jsem již předeslala, některé z respondentů znám osobně a proto i příprava byla jednodušší. Některé informace mi byly známy, ale i přesto jsem se pokaždé snažila vyhledat si veškeré možné dostupné zmínky o respondentech. U všech respondentů jsem na Internetu vyhledávala starší rozhovory nebo zmínky o nich. Například v případě Petra Jansy jsem na

37

Internetu našla rozhovor pro server Slevomat.cz16, ale ten nebyl informačně nijak přínosný. V případě Kláry Klempířové jsem využila především její vlastní webové stránky Módní ordinace17. Informace o Lucii Gibodové jsem získala od společné známé, která mi Luciu doporučila jako respondentku pro jeden z rozhovorů. Aby se interview vydařilo, je zapotřebí se na ně připravit. Ten, kdo bude dělat rozhovor, by měl „…o okolnostech života svého partnera pro rozhovor a o věci, kterou zastupuje vědět více, než on sám,“ (Gaus in Ruß-Mohl, 2005). S tím tak úplně nesouhlasí Pavla Saudková, protože podle ní se novinář může zapomenout zeptat na základní věci, které on sám ví, ale čtenář o nich nemá ponětí. „A čtenář se ve výsledku nic nedozví, protože se novinář nezeptal“, (Saudková, 2014). Základem každého vedení rozhovorů je podle Sally Adams důkladná příprava, naslouchání a přesná editace výsledného rozhovoru (Adams, 2001). Při přípravě jsem se snažila najít především rozhovory jiných žurnalistů se mnou vybranými respondenty. U každého jsem našla alespoň dva rozhovory, na jejichž základě jsem zjistila, na jaké otázky odpovídali, a měla jsem představu, co mi patrně na podobnou otázku odpoví. Ve většině případů se jednalo o profesní otázky typu, „Jak jste se dostala k modelingu“, „Jaký je váš názor na…“, a podobně. Podle Saudkové (2014) je důležité vědět, co zpovídaný dělá, ale připouští, že není dobré přehltit se informacemi a vědět o zpovídaném více, než ví on sám. Pro každý rozhovor jsem si připravila soubor zhruba patnácti otázek, které jsem v závislosti na plynulosti dialogu buď různě spojovala anebo mnohdy ani nevyslovila, protože respondent se k odpovědi dostal sám. Připravené a přepsané otázky jsem měla vždy při ruce, ale většinou rozhovory plynuly přirozeně samy a otázky jsem využila jen v případě komplikovanějších pasáží. Všechny rozhovory jsem zaznamenávala na diktafon a snažila jsem se dělat si poznámky, ale spíš pro zachycení vlastních myšlenek, které mě napadaly, a které se týkaly následného zpracování. Diktafon pro nahrávání záznamu využívá i Saudková (2014), ale připouští, že pouhé zapisování poznámek bez diktafonu, mělo své kouzlo.

5.3. Zpracování interview 16 17

http://www.slevomat.cz/blog/moda/prispevek/141-interview-se-zakladatelem-invogue-petrem-jansou http://www.modniordinace.cz/

38

Pro zpracování všech interview jsem zvolila variantu přepisu záznamu do počítače a jeho postupné upravování. Tato varianta je časově náročná a Ondřej Neff ji v knize Barbary Osvaldové, Rozhovory o interview, humorně shrnul: „Nejčastějším nástrojem je diktafon. Má tu výhodu, že zaznamená každé Gigantovo slovo. Má tu nevýhodu, že zaznamená každé Gigantovo slovo a my to pak musíme poslouchat a přepisovat. Běda tomu, kdo nemá jasno o rozměru. Má odevzdat 1800 znaků a tlachá s Gigantem dvě hodiny a pak doma smolí tu jednu normostranu z dvouhodinového záznamu.“ (Neff in Osvaldová, Kopáč, 2009). Podobnou zkušenost jsem si odnesla z rozhovoru s Lucií Gibodovou, kdy jsem na diktafon zaznamenala téměř hodinu a půl dlouhý záznam, a okamžitě po skončení schůzky jsem věděla, že jej nepoužiju celý a budu muset hodně krátit. Rozhovor s Lucií Gibodovou měl totiž přesah do povídání o současném stavu společnosti, které bylo velice zajímavé, ale pro potřebu této práce nepoužitelné. Ale jsem velice ráda, že jsme s k těmto tématům dostaly, protože i díky tomu rozhovor velice rychle plynul a byl příjemný. Rozhovor s Filipem Vaňkem jsem zpracovala téměř bezprostředně po schůzce, s ostatními respondenty jsem se sešla v podobných dnech, takže jsem se snažila zpracovat je postupně. Myslím si ale, že onu červenou nit, o níž hovoří Ruß-Mohl ve svém Komplexním průvodcem žurnalistikou, jsem především díky mému každodennímu zájmu o módu, neztratila. U interview je nutno uhladit jazyk a vyškrtat vše přebytečné. Jde to mnohem jednodušeji, pokud novinář měl „červenou nit“ vypracovánu už před samotným rozhovorem a příliš od ní neodbočoval (Ruß-Mohl, 2005). O konečné podobě rozhovorů jsem měla představu již před nimi, takže pozdější přepis nevnímám nijak negativně. Při přepisu jsem již některé pasáže vynechávala nebo upravovala, protože by čtenáři nemusely dávat smysl, právě kvůli chybějící „červené niti“. Například z rozhovoru s Lucií Gibodovou jsem vynechala pasáže, kdy jsme se od líčení a přístupu žen k němu před rokem 1989 dostaly k nezodpovědnosti dnešní mládeže a chování mladých kurzistů z jejích vizážistických kurzů. Tyto pasáže jsem ze záznamu ani nepřepisovala, protože jsem věděla, že pro potřeby rozhovorů jsou nerelevantní. U přepisu rozhovoru s Petrem Jansou jsem zase vynechala část, kde popisuje, že v době založení blogu Invogue.cz pracoval jako nákupčí v knižním nakladatelství. Do konečné podoby rozhovorů jsem nepřepisovala ty pasáže, které se mi pro potřeby výsledných rozhovorů zdály nerelevantní.

39

5.4. Autorizace Autorizace je blíže popsána v kapitole 2.1.5. Autorizace. Český právní řád autorizaci nevyžaduje a je tak na každém médiu, zda rozhovory k autorizaci posílá či nikoliv. Myslím si, že pro zachování stávajících nebo vytvoření budoucích dobrých vztahů je dobré, nabídnout výsledný rozhovor respondentovi k autorizaci. Učinila jsem takto u každého z nich a ve všech pěti případech mi bylo řečeno, že rozhovory rozhodně nechtějí poslat k autorizaci, ale rádi si je spolu s celou prací později přečtou. Saudková (2014) rozhovory sice většinou k autorizaci posílá, ale nemá ráda, když jí zpět přijdou nejen úpravy v rámci textu, ale třeba úplně jiné odpovědi, které neodpovídají původně řečeným slovům. Problém autorizace jsem pro potřeby této práce nemusela řešit. Snažila jsem se ale, aby ve výsledku nebyl žádný rozhovor napadnutelný. Protože se nejednalo o rozhovory s politiky nebo vysokými úředníky, mohla jsem v podstatě naprosto vyloučit možný budoucí konflikt, který by na základě výsledného rozhovoru mohl vzniknout.

5.5. Fotografie Fotografie jsou důležitým doplňkem každého rozhovoru, především pokud se jedná o publicistický rozhovor do časopisu životního stylu. Každého z respondentů jsem na konci schůzky požádala, zda si je mohu vyfotit a kromě Lucie Janotové, která mi přislíbila poslat svou profesionální fotografii, všichni souhlasili. Za chybu považuji, že jsem o fotografii nepožádala Filipa Vaňka, se kterým jsem se sešla na prvním interview z celé série, a na focení jsem zapomněla. Požádala jsem ho však o fotografii dodatečně a on mi ji poskytl. V případě Lucie Janotové a Filipa Vaňka se tedy jedná o profesionální fotografie z jejich osobního archivu, ostatní tři respondenti svolili k vyfotografování na schůzce. Saudková (2014) říká, že ideální varianta je podle ní šestistránkový rozhovor s úvodní dvoustránkovou fotografií a na každé další straně jedna velká fotografie s textem. Myslím si, že případné otisknutí rozhovoru by znamenalo profesionální focení na určité téma, které by zapadalo do konceptu časopisu Harper´s Bazaar.

5.6. Shrnutí všech interview Každého z respondentů jsem vybírala a oslovila se zájmem o jeho práci nebo přínos české módní scéně a myslím si, že je dobře, že můj zájem byl pro ně očividný. Lidé z módní

40

branže jsou specifičtí tím, že se opravdu rádi stýkají s lidmi, kteří sdílí jejich kladný vztah k módě. Samozřejmě je tomu tak u každého jiného oboru, kde se také navzájem obklopují lidé se stejnými názory a zájmy. Móda je ale specifická tím, že názory na její důležitost v životě každého člověka se různí a hýbou společností. Podle Saudkové (2014) jsou všechny rozhovory v pořádku, jen by zkrátila odpovědi respondentů nebo mezi odpovědi vložila otázku. Tyto úpravy by provedla Saudková, protože je editorkou a má poslední slovo v rozhodování o konečné podobě veškeré publicistiky, která jde takzvaně „do tisku“. Za nejpovedenější považuji rozhovor s Klárou Klempířovou, protože je to opravdu odbornice ve svém oboru a myslím si, že vedle teoretičky módy Jany Máchalové, je jednou z mála, kdo může k tématu módy říct tolik. Záznam našeho povídání měl skoro hodinu. Kláře stačilo položit otázku a ona pohotově odpověděla a většinou se zvolna dostala k mé další otázce. Navíc díky své praxi na textilní průmyslovce se vyzná v materiálech, poznala i zákulisí výroby oblečení v osmdesátých letech a v módě se pohybuje už bezmála třicet let. Nejméně spokojená jsem s výsledkem rozhovoru s Luciou Gibodovou. Myslím si, že je to proto, že Lucia během rozhovoru utíkala k tématům spojených s morálkou současné doby a vyjadřovala se spíš k nim, než k původním otázkám, které jsem kladla. Považuji to také za svou chybu, protože rozhovor by měl vést a korigovat novinář, nikoli respondent. „Scénář a režie je v rukou člověka, který na první pohled vypadá jako onen nezáludný kladeč otázek“, (Palán in Osvaldová, Kopáč, 2009). Následný přepis byl velice náročný, protože natočený, hodinu a půl dlouhý materiál byl pro potřeby práce použitelný asi z jedné třetiny. Navzdory této zkušenosti si myslím, že otázky jsem kladla a rozhovory nakonec sestavila tak, že čtenář se dozví, co si zpovídané osoby myslí o módě před rokem 1989 a po něm, a je schopen si udělat obrázek o samotných respondentech a jejich přínosu české módní branži.

41

ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo vytvořit sérii publicistických rozhovorů pro časopis Harper´s Bazaar. V úvodu práce jsem si stanovila základní podtéma této práce, kterým je srovnání módy v Československu před rokem 1989 a v Česku po roce 1989. V teoretické části práce jsem vysvětlila pojem móda, představila základní historii módy a popsala stav oboru módy a módních časopisů v obou stanovených obdobích. Dále jsem za pomoci odborné literatury teoreticky ukotvila žánr interview. V další části práce jsem popsala použitou metodologii a charakterizovala cílové médium, pro které jsou výsledné rozhovory určeny. Popsala jsem také redakční práci v cílovém médiu a postupy editorky, která pro časopis vytváří a zpracovává rozhovory. Následně jsem popsala své vlastní postupy při vytváření a zpracování interview. Hlavním cílem této bakalářské práce je série publicistických rozhovorů na téma Móda v České republice. Z těchto rozhovorů jsem měla zjistit, jaký je názor vybraných respondentů 42

na módu v Československu před rokem 1989 a v České republice po roce 1989. Respondenty jsem vybírala z řad módních odborníků, redaktorů módních časopisů a stylistů. Protože zvolené cílové médium nemá normy na délku nebo typ rozhovorů v něm publikovaných, jsou i rozhovory, které jsem pro potřeby této práce vytvořila, rozsahově různě dlouhé. Myslím si, že cíle stanovené v úvodu práce jsem naplnila.

LITERATURA Tištěné zdroje Adams, S., Hicks, W. (2009). Interviewing for journalists. London: Routledge. Baudot, F. (2001). Móda století. Praha: Euromedia Group. Bartošek, J. (2004). Základy žurnalistiky. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Disman, M. (1993). Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Kubátová, H. (2010). Sociologie životního způsobu. Praha: Grada. Kušková, P. (2009). Češi ve spotřebitelském ráji (!?): vývoj spotřeby českých domácností v posledních dvaceti letech. Praha: CENIA. Linhart, J. et al. (2002). Slovník cizích slov pro nové století: základní měnové jednotky: abecední seznam chemických prvků: jazykovědné pojmy: 30 000 hesel. Litvínov: Dialog 43

Lipovetsky, G. (2007). Paradoxní štěstí: esej o hyperkonzumní společnosti. Praha: Prostor Máchalová, J. (2003). Dějiny odívání: Móda 20. století. Praha: Lidové nakladatelství. Osvaldová, G. Halada, J. (2002). Encyklopedie praktické žurnalistiky. Praha: Libri. Osvaldová, G., Kopáč, R. (2009). Rozhovory o interview. Praha: Karolinum. Petrusek, M. (1996). Velký sociologický slovník: Díl 2, P-Ž. Praha: Karolinum. Ruß-Mohl, S. (2005). Žurnalistika: komplexní průvodce praktickou žurnalistikou. Praha: Grada. Štorkán, K. (1980). Publicistické žánry. Brno: Vydavatelství a nakladatelství Novinář Tuček, M. Friedlanderová, H. (2000). Češi na prahu nového tisíciletí. Praha: Sociologické nakladatelství. Tušer, A. (2003). Ako sa robia noviny. Bratislava: Sofa. Veľas, Š. (2000). Teória a prax novinárských žánrov II. Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava. Zajcev, V. (1987). Móda a její rozmary. Praha: Lidové nakladatelství.

Elektronické zdroje ABZ Slovník cizích slov. (2014). [online]. Retrieved from: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/

Bauer Media Praha (2014). Prodané náklady časopisů. [online]. Retrieved from: http://www.bauermediapraha.cz/prodane-naklady-casopisu

Burda Media. (2014). [online]. Retrieved from: http://burdamedia.cz

Hearst

Corporation

USA

(2014).

Harper´s

Bazaar.

[online].

Retrieved

from:

http://www.hearst.com/magazines/harpers-bazaar

44

iHned.cz (2012). Michaela Maláčová posiluje v byznysu s luxusem. Koupila majitele obchodů v Pařížské.

[online].

Retrieved

from:

http://byznys.ihned.cz/c1-58904040-michaela-

malacova-posiluje-v-byznysu-s-luxusem-koupila-majitele-obchodu-v-parizske

iHned.cz. (2013). Vejvalková: Jak se z akademičky stala královna módy z Pařížské. [online].

Retrieved

from:

http://life.ihned.cz/c1-59776020-vejvalkova-jak-se-z-akademicky-stala-

kralovna-mody-z-parizske

Mediář.cz (2012). Bauer media kupuje konkurenční vydavatelství Stratosféra a HearstStratosféra.

[online].

Retrieved

from:

http://www.mediar.cz/bauer-media-kupuje-

konkurencni-vydavatelstvi-stratosfera-a-hearst-stratosfera/

Media

projekt

(2013).

Výzkum

čtenosti

2013.

[online].

Retrieved

from:

http://www.median.cz/docs/MP_2013_zprava.pdf

Melicharová, Romana. Móda a společnost [online]. (2009). Bakalářská práce. Masarykova univerzita,

Filozofická

fakulta.

Vedoucí

práce

Alena

Křížová.

Retrieved

from:

http://is.muni.cz/th/55569/ff_b_a2/

Oxford Dictionaries (2014). [online]. Retrieved from: http://www.oxforddictionaries.com/

Retro.

(2011).

ÚBOK.

[online].

Retrieved

from:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/211411000360013/video/

Retro.

(2011).

Žena

a

móda.

[online].

Retrieved

from:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/211411000360028/video/

Sociologický ústav AV ČR. (2010). Pluralita paměti a komunistická minulost: Česká veřejnost a její

reflexe

roku

1989

a

polistopadového

vývoje.

[online].

Retrieved

from:

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a4011/f11/Nase%20spole cnost%202010_1.pdf

45

Sociologický ústav AV ČR. (2010). Trávení volného času v České republice ve srovnání s evropskými

zeměmi.

[online].

Retrieved

from:

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a4013/f11/100119s_Trave ni%20volneho%20casu.pdf

Strategie.cz

(2007).

Exkluzivně

pro

ženy.

[online].

Retrieved

from:

http://strategie.e15.cz/zpravy/exkluzivne-pro-zeny

Strategie.cz (2010). Shenar v čele HF do konce roku. [online]. Retrieved from: http://strategie.e15.cz/zpravy/shenar-v-cele-hf-do-konce-roku-418004

Unie

vydavatelů.

(2014).

Podíly

na

trhu

vydavatelů.

[online].

Retrieved

from:

Retrieved

from:

http://www.rocenkaunievydavatelu.cz/2013/index.php?akce=podil

Unie

vydavatelů.

(2014).

Výdaje

na

reklamu

v tisku.

[online].

http://www.unievydavatelu.cz/cs/unie_vydavatelu/medialni_data/vydaje_na_reklamu_v_tisku

Výzkumný rozhovor Saudková, P. (30. 4. 2014). Praha. Editorka Harper´s Bazaaru.

JMENNÝ

REJSTŘÍK Bauer Media Praha, 30, 33

A Adams Sally, 37 Astrosat, 17 Avendon Richard, 29

B Bakala Michaela, 15 Bartošek Jaroslav, 23 Baudot François, 11 Bauer Media, 17, 29, 30, 31, 32, 33, 35 Bauer Media Group, 30

Bauman Milan, 22 Burda, 16, 17 Burda Media 2000 s.r.o., 17, 18 Burda Praha s.r.o, 17

C Carollinum, 15 Cartier, 15 Centrum pro výzkum veřejného mínění SÚ AV ČR, 18 Coco Chanel, 11 Cosmopolitan, 17, 30, 32, 48 Czechoslovak Models, 35

46

Hendl Jan, 27, 28

Č

Herbeck Antonin, 17 Česká televize, 36

Horáková Milada, 16 Hošna Rudolf, 14

D

Hvížďala Karel, 21

Dana a Dorka, 16 Depeche Mode, 12

Ch

Dieta, 17

Chanel Gabrielle Coco, 11

Dior, 15

Chvilka pro tebe, 30

Dolce & Gabbana, 15 Dolce Vita, 17, 32

I

E

Ikony 2014, 34 Invogue, 36

Elle, 8, 17, 18

J Esquire, 8, 17, 30, 62

Jackie, 17, 32, 67 Janotová Lucie, 6, 27, 31, 32, 35, 36, 37, 39 Jansa Petr, 6, 36, 37, 39

F

Jimmy Choo, 15 F&F, 15, 48

Jitex, 14, 52

Finková Tereza, 32 Food, 17

K

For Men, 17 Friedlanderová Hana, 19

Kadavá Eva, 32 Kadlecová Eliška 13, Karasová Milada, 35

G

Klempířová Klára, 6, 36, 37, 40 Gaus Wilhelm, 37

Kochová Lucie, 32

Gibodová Lucia, 6, 36, 37, 38, 39, 40

Kollmanová Denisa Kasl, 35

Glanc, 8

Komunikace 2000 s.r.o., 17

Gvizdová Martina, 32

Kopáč Radim, 21, 23, 24, 25, 26, 38, 40 Kotvalová Tamara, 15

H

Krainová Simona, 35

H&M, 15 Hachette Filipacchi 2000 s.r.o., 17 Halada Jan, 21, 22, 25, 22, 35 Harper´s Bazaar, 1, 4, 5, 8, 17, 18, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 40, 42 Hearst Communications, 17

Krčková Jiřina, 13 Kratochvílová Laura, 32 Kubátová Helena, 14 Kušková Petra, 19

L

Hearst Corporation USA, 30

Lancôme, 36

Hearst-Stratosféra, 17, 30

Lanvin Jeanne, 11

47

Lindbergh Peter, 29

Praktická žena, 16,

Lipovetsky, Giles 19

Prospekta Moda CZ, 15

Louis Vuitton, 15 Luxury Brand Management, 15

Q

M

Quelle, 16

Máchalová Jana, 11, 12, 40

R

Makyta, 14 Man Ray, 29 Mango, 15 Marianne, 8, 17, 18, 30 Marie Claire, 17 Maršík , 24 Maxim, 8, 17

Retro, 12, 13, 16 Roitfeld Carine, 30 Rock Media, 17 Ruß-Mohl Stephan, 37, 38

S

Media projekt, 17, 18, 30

Sanoma Hearst Prague, 17

Melicharová Romana, 14

Sanoma Media, 17

Mladá fronta a.s, 17

Saudková Pavla, 6, 24, 25, 27, 28, 31, 32, 33, 34, 37, 38,

Módní ordinace, 37

39, 40

Moje Psychologie, 17

Shenar Martin, 17

Monako, 14

Simmel Georg, 8, 9

Moravec Václav, 23, 24

Sundsbø Sølve, 29 Speed, 17

N Napsáno životem, 30 Neckermann, 16 Neff Ondřej, 23, 26, 38 Nespresso, 15

Spy, 17 Stratosféra, 17, 29, 30 Style, 36

Š

Nesvadbová Barbara, 29, 31

Šafr Jiří, 7, 19

NewYorker, 15

Šídlo Jindřich, 24, 25, 26 Špaček Ladislav, 36

O Oděvní podnik Prostějov, 14 Osvaldová, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 35, 38, 40

P Palán Aleš, 40 Pařížská ulice, 15 Patočková Věra, 7, 19 Pleas, 14 Prada, 15

Štorkán Karel, 22 Šust Martin, 32

T Tesco, 15 Textilana, 14, 52 Textilní tvorba, 13 Třeštík Jan, 16 Tod´s, 15 Top Gear, 17, 30 Tuček Milan , 19

48

Tušer Andrej, 23, 24

Vogue, 30

Twiggy, 12

Volf Petr, 25

Týdeník televize, 30

Vaněk Filip, 35, 36, 40 Vejvalková Lenka, 15

U ÚBOK, 13

Z

Unie vydavatelů, 15

Zajcev Vjačeslav, 9, 10

Ústav bytové a oděvní kultury, 13

Zara, 15 Zindelová Michaela, 16

V Veľas Šimon, 23, 25

Ž

Versace, 15

Žena a móda, 13, 14, 16

Vlasta, 16

Žena a život, 8, 17, 30

SEZNAM FOTOGRAFIÍ Filip Vaněk je dnes jedním z nejvyhledávanějších stylistů. Foto: Archiv Filipa Vaňka ............. 50 Klára Klempířová patří v módní branži mezi uznávané odborníky. Foto: Nikola Oplová ........ 54 Lucia Gibodová se v módě pohybuje od začátku devadesátých let. Foto: Nikola Oplová ....... 58 Lucie Janotová si díky své práci splnila životní sen. Foto: Archiv Lucie Janotové .................... 61 Petr Jansa je jedním z mála mužů v české módní branži. Foto: Nikola Oplová ...................... 65

49

Přílohy Příloha č. 1: Rozhovor se stylistou Filipem Vaňkem

Dobrý vkus člověk buď má, nebo nemá, ale za peníze si ho nekoupí Původně pracoval v reklamní agentuře, ale nakonec se začal živit módou, k níž ho to celý život táhlo. Filip Vaněk je tak dnes jedním z nejvyhledávanějších stylistů, na něhož se už několik let obrací jak celebrity, tak i lidé, kteří chtějí poradit s oblékáním a neví jak na to.

50

Filipe, stylingu se věnujete přibližně patnáct let. Myslíte si, že se za tu dobu oblékání u nás zlepšilo? U mladých lidí a ve velkých městech jako je Brno, Praha, ano. Ale jinak si myslím, že se

Filip Vaněk je dnes jedním z nevyhledávanějších stylistů. Foto: Archiv Filipa Vaňka

konstantně od devadesátých let mimo centra velkých měst vůbec nic nezměnilo. Čím to je? Možná povahou národa a určitě režimem, který tu čtyřicet let byl, protože lidem bylo dlouho vštěpováno, že oblékání a móda všeobecně není důležitá. My jsme nikdy nebyli národem, který by byl pověstný smyslem pro oblékání a názory, které u nás kolují o módě a stylu za dob první republiky, nejsou pravda. Nikdy jsme nebyli Itálií nebo Francií, vnímání stylu a módy máme pomíchané s německým a ruským, v čemž se odráží i to, jak se dnes například mladé Češky oblékají. Kamínky, nevkusné věci a podobně. Koncem osmdesátých let vám bylo okolo patnácti let. Jak jste vůbec vnímal módu nebo oblékání, které jste v té době vídal okolo sebe? Já jsem módu vnímal už odmala. Nebyl jsem klasický kluk, který tíhnul k fotbalu a hokeji, ale spíš jsem doma ležel v módních časopisech, které měla maminka z Německa. Tenkrát to byla hlavně Burda, ve které byly ale i fotografie z módních přehlídek a to mě bavilo. Vzpomínám si, že byl hodně velký problém koupit mi něco na sebe, protože jsem si sám vybíral, co si obléknu a odmítal jsem si vzít cokoli, co mi rodiče vybrali. Byl jsem schopný ztropit scénu v Tuzexu a křičet, že „chci tyhle džíny“ a dokud mi je rodiče nekoupili, tak mě z obchodu nedostali. Časopis Burda, který jste zmínil, si Češi vozili od známých z tehdejší Německé spolkové republiky. Existoval vůbec u nás nějaký podobný magazín? Ne, tady bohužel nic podobného nevycházelo. Myslím, že ještě vycházela Žena a móda, kterou četla maminka, ale to bylo opravdu všechno. Mě bavily časopisy, ve kterých se objevovala móda a jak se otevíraly hranice, začal jsem víc vnímat i tu zahraniční. Měli jsme satelitní televizi, kde se objevovaly pořady s módou a potom přišla Fashion TV, takže jsem neustále ležel před televizí a koukal na přehlídky. To bylo moje dětství. Měl fakt, že u nás v České republice začaly v polovině devadesátých let vycházet časopisy jako ELLE, Harper´s Bazaar nebo Cosmopolitan, vliv na přístup Čechů k módě, že o ní začali více přemýšlet?

51

Na určitou část lidí určitě. Tomu odpovídá i prodejnost těch magazínů, která není na úrovní bulvárních deníků nebo časopisů o vaření. Z dnešního hlediska jsou ale ta první čísla módních časopisů u nás dost úsměvná a ani zdaleka nedosahovala kvality soudobých zahraničních mutací. Bylo to dané tím, že v té době tady zkrátka nebyli lidé, kteří by mohli o módě na takové úrovni psát, neměli se to kde naučit. Další důležitá věc je, že v České republice nebylo k dostání zboží inzerované v magazínech v zahraničí. V českých mutacích se objevoval Benetton, Sisley, Longchamp a občas Davidoff, módní redaktoři chodili pro módu na focení do Kotvy. Český trh nic jiného nenabízel, ale díkybohu, že módní časopisy vznikly, protože díky ním se móda začala v Praze (bohužel je to pořád případ jenom Prahy) trochu víc rozvíjet. Takhle to ale s módou bylo vždycky. I v šedesátých nebo sedmdesátých letech byla móda světových návrhářů výsadou bohatých nebo úspěšných, tak by to podle mě mělo být. Mně se nelíbí to dnešní potírání rozdílů, kdy si v „háemku“ můžete koupit oblečení od světových návrhářů. Člověk by se měl snažit, aby měl peníze, byl úspěšný a mohl si kupovat věci, po kterých touží. Dnes se móda ubírá jiným směrem, než by měla, oslavuje bloggery, kteří podle mě nejsou in ani módní, jsou jen přeplácaní. Ale myslím si, že je jen otázkou času, kdy se móda vrátí do starých kolejí. Díky tomu, že se český trh otevřel, se k nám dostaly právě zahraniční módní řetězce jako H&M nebo F&F , které nabízí dostupnou módu za nízké ceny. Jak se na tento trend díváte? Jste známý svým vztahem k luxusním módním značkám. Samozřejmě, takhle to bylo vždycky. Vkus není o penězích, ten buď máte, nebo nemáte. Když má někdo vkus, dokáže se perfektně obléct i z věcí ze „sekáče“ nebo si je umí přešít ze starších věcí. Podle mě ale právě tohle Češi v sobě nemají a jen slepě následují jakýsi styl ulice, který je podle nich in. U dnešní mladé generace, která hodně cestuje a studuje v zahraničí, je to o poznání lepší a možná i díky tomu, že do České republiky jezdí cizinci. Mě móda z levných řetězců nikdy nebavila, poznám ty levné látky, nemám je rád na sobě. Je ale pravda, že záleží na tom, co si jdu koupit. Pokud sháním denimovou bundu nebo bílé bavlněné tričko, tak je mi v podstatě jedno, kde to koupím. Něco jiného platí o obleku, botách. Musím se přiznat, že se vyhýbám práci s klienty, kteří chtějí pomoci se stylingem a vyžadují nákupy v tomto typu obchodů. V poslední době se z módních magazínů dozvídáme o úspěších mladých českých módních tvůrců. Mají šanci uspět ve světě? 52

Myslím si, že nemají a zatím se to ani nikomu z nich nepodařilo. Souvisí to s tím, co jsem už zmínil, my nejsme módní národ. Když je někdo na stáži u módního domu, který zaměstnává tři sta návrhářů, vůbec nepřijde do kontaktu s tím kreativním šéfem. V podstatě jen ve velkým týmech vyvíjí kolekce, které vymyslel někdo v první linii. Většina z těchto tvůrců se vrací tvořit zpět domů. Úspěch by ale neměl souviset s národností. Já nevím, čím to je. Například vědce nebo lékaře, kteří dosáhli mezi světovou špičku, máme. Zkrátka nikdo z Čechů nebyl, není a nebude kreativním ředitelem některého z velkých módních domů. Rozhodně nechci nikoho hanět, ale podle mě je to tím, že čtyřicet let byl náš národ tlačený k tomu, aby nikdo nevybočoval z řady, ale na tom je kreativita založená, dělat něco jinak. Stejné je to s Němci nebo Rusy. Já Čechy vidím jako takový střed a odráží se to v jídle, umění i módě. My jsme ve všem takoví stádovití a to se podle mě nezmění. Když jsme u té historie a souvislostí, dočetla jsem se ze statistik, že výdaje českých domácností za odívání a obuv se za posledních pětadvacet let snížily o více než čtyři procenta. Souhlasíte s tím nebo jsou Češi ochotni utrácet za módu více peněz než dřív? Určitě se do toho promítla finanční krize a fakt, že lidé mají opravdu hluboko do kapsy, ale já bohužel nejsem schopen to posoudit, protože prakticky celý život žiju v jiné skupině lidí a v podstatě neopouštím centrum Prahy. Češi na rozdíl třeba od Italů raději dávají peníze za jídlo nebo za vybavení domácnosti. Italové nebo Chorvati si spíš koupí něco hezkého na sebe, aby si udělali radost a cítili se líp. To jsou základy psychologie, když se hezky oblečete, cítíte se dobře. Všeobecně ale nejsou Češi nastavení tak, aby si užívali, chodili na procházky, do kaváren nebo večer s dětmi na večeři. Celých čtyřicet let za dob socialismu bylo lidem říkáno, že oblékání není důležité, že u člověka jsou věci, které jsou důležitější. Tak to ale není. To jak vypadáte, vám předurčuje váš život, úspěšnost. Hezcí a hezky oblečení lidé jsou zkrátka úspěšnější, než ti, kteří tuhle stránku života považují za nedůležitou. Náš národ se považují spíš za sportovní, jezdí na kole, na chalupy, ale i tam přece může člověk vypadat dobře. U nás bohužel převažuje názor, že ten, kdo se hezky obléká a vydává za oblečení spoustu peněz, je povrchní. Ale to není pravda, vždyť už pan Werich říkal, že „šaty dělaj člověka a kdo čeká v hadrech na štěstí, dočká se akorát tak vší“. Vaši snahu naučit Čechy dobře se oblékat jsme mohli pozorovat také v televizi v pořadu „Vypadáš skvěle“, který vysílala Česká televize. Jací byli lidé, kteří se do pořadu hlásili?

53

Hlásili se do něj lidé se zajímavými životními příběhy, například slečna, kterou opustil přítel kvůli jiné, která byla hezká a ona chtěla být taky tak hezká, aby se jí už znovu nestalo, že jí kluk opustí kvůli nějaké jiné dívce. Ti lidé byli zvídaví, chtěli zkusit změnu a většinou se potom cítili dobře a přicházeli na to, že když se dobře oblečou, nalíčí a učešou, tak i svoje starosti uvidí trochu jinak. Bohužel jsem už potom neměl zpětnou vazbu, zda to udrželi a kam se dál posunuli. Myslím, že někteří u toho zůstali a starali se o sebe dál. Možná by ta zpětná vazba byla zajímavá i pro diváky, ale bohužel už se nerealizovala. V čem tedy vidíte největší problém Čechů v oblékání? Je alespoň nějaký zásadní rozdíl mezi přístupem k módě před revolucí a teď? Myslím si, že žádný zásadní rozdíl nenastal. Skupina lidí, která je okolo mě, módu vnímá, má ji ráda, ráda se dobře obléká a vynakládá na ní větší množství peněz z celkového rozpočtu. Pak jsou tu lidé, pro které není oblečení důležité, a to se nezměnilo. Lidé si ale i tenkrát dokázali ty trendy najít nebo si oblečení ušít, v tom byla móda jiná. Kdo ji miloval, musel vynaložit daleko větší úsilí, než je tomu dnes. Druhá část lidí naopak módu neřešila, nosili jedny boty celý rok a tak je to pořád. Pokud vyjedete z centra Prahy, tak vidíte, že lidé řeší jiné věci, než oblékání. Takže já nějakou rapidní změnu v životním stylu Čechů neočekávám. I přesto, že mladší lidé už jsou jiní, přemýšlí nad tím, co si koupí, ale čeká nás ještě dlouhá cesta. Každý člověk má zkrátka jiné hodnoty a mně nepřísluší, abych někoho soudil. Na druhou stranu ale v podstatě nevybočujeme od ostatních států. Ve Spojených státech také životní styl a módu řeší lidé ve velkých městech jako New York, Miami, Los Angeles. Móda není pro každého a náš národ v tomhle ohledu není jiný.

Autorka: Nikola Oplová

Příloha č. 2: Rozhovor s Klárou Klempířovou

Móda

v časopisech

byla

dřív

spíš

úsměvná Klára Klempířová je chameleon, který působí na české módní scéně od jejích začátků.

54

Nejprve jako studentka textilní průmyslovky, potom modelka, návrhářka a dnes je uznávanou módní poradkyní a stylistkou. V módě jste prošla snad všemi odvětvími, která si lze představit. Vystudovala jste oděvní výtvarnictví, byla jste modelkou, návrhářkou. Jak vzpomínáte na své začátky v módním průmyslu? S módou jsem začínala právě na Střední průmyslové škole textilní v Liberci v roce 1984,

Klára Klempířová patří v módní branži mezi uznávané odborníky. Foto: Nikola Oplová

kdy jsem nastoupila do prvního ročníku. V té době existovala akce Svazu socialistické mládeže, Zenit Mladý módní tvůrce, takže jsme se spolužačkami vzaly věci, které jsme měly doma ve skříních a hned první rok jsme se umístily. V dalších letech jsme se soutěží účastnily automaticky, dělaly jsme kolekce a z toho vzniklo i to, že jsem začala sama předvádět. Později po revoluci jsem předváděla pro Liběnu Rochovou, E.daniely a tak dále. Po maturitě jsme dokonce otevřely butik a začaly jsme v módě podnikat. Měla jsem svou výrobu, ateliér a švadleny. Jak jste vnímala módu před rokem 1989? To byla úplně jiná situace, než je dnes. Všichni tu chodili v šedých a černých barvách, smutných materiálech. Já jsem bydlela v centru Prahy, kupovala jsem si zahraniční časopisy v Jungmannově ulici a tam jsem viděla obrovský kontrast mezi módou tady a v zahraničí. Bravo, Burda, Neue Mode, Für Sie, takže většinou německé časopisy a to nám stačilo, abychom věděly, co se nosí. České časopisy o módě byly spíš humorné, Žena a móda, Praktická žena, na Slovensku Eva. O to víc mě bavilo vymýšlet v módě nové věci. Občas se ke mně dostaly záznamy přehlídek na videokazetách a z toho jsem čerpala inspiraci. Bavilo mě předávat trendy dál. Tenkrát stačilo kopírovat západní módu a člověk se najednou odlišoval. V obchodech se nedalo téměř nic koupit, byl buď Tuzex, nebo Kotva, kam se vozilo nejlepší zboží, kolekce zvenku. Vždycky jsem si zjistila, co tam zrovna prodávají a pak si sehnala něco podobného v secondhandech nebo partiovkách. Ušily jsme si třeba brokátové košile z látek na peřiny nebo se nosily kašmírové vzory, tak jsme si vzaly jarmilky a pomalovaly je kašmírovým vzorem. Byly tu podniky jako Svit Gottwaldov, Textilana, Jitex, ale jejich nabídka byla omezená především materiály – silon, krimplen, a podobně. Vyráběly se tehdy i jiné materiály? Přesně tak, ale co se týče materiálů, nebyly to pouze „umělotiny“. Textilana byla proslulá výrobou velice kvalitních materiálů, které byly ale určeny pro vývoz. Český textilní průmysl 55

byl velice vyspělý, jenže všechny výrobky se vozily ven. Říkalo se, že v Prostějově se šily džíny Levi´s. Byla tady spousta vývojových fabrik, institutů, takže ve výrobě materiálů jsme byli opravdu dobří. Když byl v šedesátých a sedmdesátých letech boom syntetických materiálů, tak to lidé nevnímali negativně. To, že my se dnes na umělé materiály díváme s despektem, je proto, že jsme zjistili, že nejsou pohodlné. Tenkrát to bylo něco fantastického. Látky se nemačkaly, držely tvar, byly v podstatě trvanlivé. Kdo byl šikovný a kreativní, pro toho ale nebylo těžké vyčnívat. Lidé byli vynalézaví, dokázali si věci přešít. Chodilo se hlavně do partiovek, kde na oblečení byl třeba kaz nebo špatně ušitý šev, a věci tam stály třeba pět nebo deset korun. Takže jste jako studentka textilní průmyslovky měla přístup i k jiným věcem, než ostatní? Chodila jsem na praxi do výroby při škole do Severky v Liberci a tam se šilo z nádherných vlněných látek, sice to byly tvrdé těžké materiály, ale neuvěřitelně kvalitní. To co jsem já na praxi viděla, bylo podle mě srovnatelné se západní Evropou. Věci, které se vyráběly primárně pro domácí prodej, byly konfekční, uniformované. Ve škole jsme například ušily kabát ze stejného materiálu, který se prodával, jinak. Oblečení se šilo podle jednoho mustru a všichni ho nosili. Takže když jsme my vytvořili kabát trochu jinak, tak po něm byla sháňka, při škole fungovala také výrobna, takže bylo možné si ty věci koupit. A hlavně dřív uměla v podstatě každá žena šít, protože když chtěla vypadat jinak, musela si na sebe šít. Protože jsme se chtěly odlišovat, být veselejší. V dnešní době pracujete především jako stylistka a snažíte se lidem radit, jak se oblékat. Máte webové stránky Módní ordinace, měla jste rubriku v Lidových novinách. Co si myslíte o českém vkusu a vztahu lidí k oblékání u nás? Myslím si, že víc než stylistka, jsem poradkyně. Český vkus je podle mě trochu zanedbaný, nevím proč, jakoby tu panoval názor, že není důležité, co máme na sobě, ale jací jsme. To je ale naprostý nesmysl, člověk je celek a důležité je nejen to, jaký je člověk uvnitř, ale i zvenku. Je opravdu hodně důležité, abychom cestovali, viděli, jak se oblékají lidé v jiných zemích. Například nedávno jsme s mužem byli na dovolené v Malaze ve Španělsku v době konání svátku Semana Santa (Svatý velikonoční týden, pozn. red.) a všichni lidé v průvodu byli upravení, krásně oblečení a bylo vidět, že je to pro ně opravdu svátek. Místní ženy na sobě měly krajkové šaty, podpatky. A to je velký rozdíl oproti nám. Lidé v ostatních zemích ctí tradice a pokračují v nich, což se třeba nám může zdát nepochopitelné, protože u nás byla

56

prvorepubliková tradice narušená obdobím komunismu. Ženy za první republiky si nechávaly šít šaty, investovaly do sebe. Je důležité si uvědomit, že bychom si sami sobě měli být drazí a investovat do sebe, protože člověk opravdu nikdy neví, kdy zemře nebo onemocní. Je hrozné to takhle říkat, ale je to pravda. Nikdy nevíme, co se může stát, není na co čekat. Jací jsou lidé, kteří si vás jako poradkyni najímají? Nejpočetnější část mojí klientely tvoří lidé ze střední třídy, za což jsem moc ráda, protože jsou to lidé, kteří opravdu mají vůli a chuť něco změnit. Normální ženy, které si nemohou dovolit běžně nakupovat v Pařížské nebo ženy, které jsou na mateřské a po ní se chtějí vrátit zpět do života. Dneska je trh přesycený zbožím a ti lidé potřebují někoho, kdo jim profesionálníma očima řekne „takhle je to správně“. Vždy s nimi probírám, jestli se v oblečení cítí dobře a pokud v něm i vypadají dobře, pak je vyhráno. Mojí cílovou skupinou nejsou zbohatlíci nebo celebrity, raději se věnuju lidem, kteří za mnou přijdou, protože cítí, že potřebují mojí pomoc. Baví mě dělat lidem radost, baví mě zpětné vazby, kdy mi ženy píšou, že se najednou cítí mnohem líp, nebo že si konečně našly muže nebo novou práci. To je ta satisfakce. Spolupracovala jste také s Ladislavem Špačkem na Velké knize etikety. Mají Češi vůbec představu, co je to dress code? To mi připomnělo vzpomínku, kterou mám z doby, kdy jsem pracovala jako módní redaktorka v Marianne. Je to asi deset let zpátky a tehdy ani stylisti pořádně neznali význam jednotlivých „dress code“. V Marianne jsem si prosadila článek, který jsem napsala ve spolupráci právě s panem Špačkem na téma Dress code – jak jde dáma na koktejl, na party, na ples. Tehdy jsem stylistce přesně popsala, že má přinést koktejlky, malé černé a dlouhé plesové šaty a ona místo malých černých přinesla tmavě modré šaty se slovy „že je to přece jedno, když jsou šaty tmavé“. Takže ani lidé v módních časopisech neměli moc představu o dress codu. Tahle osvěta u nás proběhla v řádu sedmi osmi posledních let. A myslím, že před rokem 1989 nic takového u nás ani neexistovalo a lidé i přesto chodili na akce oblékaní tak, jak se slušelo. A jak je to podle vás dnes? Já myslím, že dnes už lidé vědí, co je dress code, ale spíš ho nedodržují. Je to celkovým přístupem lidí k životu. „Mně přece nebude nikdo diktovat, co si mám vzít na sebe“. Určitě je

57

potřeba jakási pokora a souvisí s tím výchova. Lidé u nás by se měli naučit odlišovat slavnostní příležitosti od těch, které až tak slavnostní nejsou a přizpůsobit tomu oblečení. Jak vidíte vkus nás Čechů do budoucna? Já jsem optimista a myslím, že šance na zlepšení tady určitě je. Bohužel Češi jsou hodně outdoorový a rádoby praktický národ, takže je horší přimět lidi, aby se začali oblékat do kravat, obleků, šatů a podpatků, protože elegantní oblečení není tak pohodlné. Všechno začíná u výchovy dětí rodiči. Když bude maminka holčičku odmalička oblékat do kostkovaných „rejoicek“, tak holčička těžko začne později nosit romantické šaty s volány. Lidé si začínají uvědomovat, že to jak vypadají, co mají na sobě, ovlivňuje jejich život, pracovní úspěch. Oblečení, které mám na sobě, by mělo odpovídat tomu, co dělám, kde žiju. Je důležité ctít kulturu města a podle toho se oblékat. Proto zkrátka do centra města nepatří goretexové boty a lyžařská bunda. Pravidla vkusu jsou o přizpůsobení osobního stylu vzhledem k okolí.

Autorka: Nikola Oplová

Příloha č. 3: Rozhovor s Luciou Gibodovou

Dřív se o sebe ženy staraly lépe

58

Make-up artistka značky Lancôme, jedna z nejvyhledávanějších vizážistek u nás, bývalá modelka, vystudovaná keramička-sochařka. O své umění se dělí na vizážistických kurzech i přednáškách v luxusních hotelích. Lucia Gibodová. V dnešní době pracujete jako hlavní vizážistka značky Lancôme pro Českou a Slovenskou republiku, ale ne vždycky jste se zabývala jen líčením. Jak jste se dostala k módě? Odjakživa mě móda bavila, asi jako každou holku. Já jsem vystudovaný keramik-sochař, chodila jsem na lidovou školu umění a sochání, takže v tom estetickém prostředí je to pro mě přirozený vývoj. Pak jsem dělala modelku, k čemuž jsem se dostala náhodou. Začátkem devadesátých let se dělala

Lucia Gibodová se v módě pohybuje od začátku devadesátých let. Foto: Nikola Oplová

spousta castingů na modelky. Jeden z nich se konal i u nás v Košicích, tak jsem se přihlásila a nakonec mě vybrali. Následovalo tedy focení a předvádění v zahraničí, po rozdělení republiky jsem se přestěhovala do Prahy a zjistila jsem, že v Praze už přehlídky a modeling fungují ve velké míře také. Začala jsem tu natáčet reklamy, kterých jsem v Čechách spolu s Martinou Šmukovou natočila nejvíc v historii. Chodit přehlídky mě nikdy moc nebavilo. Dávala jsem si vyšší a vyšší cíle, pořád bylo kam se snažit. Z líčení sebe jsem se dostala k líčení kamarádek a známých. Potom se fotky líčení dostaly k agenturám a začali mi volat, abych líčila přehlídku nebo focení časopisu. Co pro vás znamenala móda před rokem 1989? Pro mě bylo hlavně důležité nesplývat s davem, takže jsem se vždycky snažila nosit jiné oblečení, než které měli na sobě všichni ostatní. Všechno bylo o materiálech, o chudobě ducha a možností, módu bylo možné najít jen v několika málo zahraničních časopisech, které se sem dostaly spíš náhodou. V časopisech jsme třeba viděli lesklou blůzu a bylo pro nás nepochopitelné, že není vyrobená z krimplenu, ale z opravdového hedvábí. Tenkrát uměla téměř každá žena šít, takže jsme si neustále upravovaly a přešívaly oblečení po babičkách a maminkách tak, abychom se alespoň trochu přiblížili té západní módě. To mi ale vyhovovalo, protože jsme byli nucení o věcech více přemýšlet a snažit se. Dřív mi móda přišla

59

mnohem zábavnější. Je pravda, že velký problém byl s materiály, ale přes známé se dalo všechno vždycky nějak sehnat. Ve své práci vizážistky především líčíte a radíte klientkám s péčí o pleť, o vlasy a podobně. V první řadě jsem vizážistka na volné noze a neustále mám po ruce třicetikilový kufr plný šminek. Líčím a češu modelky pro reklamy, módní focení, herce při natáčení filmů, dále si mě najímají hotely na přednášky o vzhledu pro zaměstnance a podobně. Od produkce dostanu zadané téma účesu, líčení nebo obojí, v hotelech především učím zaměstnance, jak se upravit, ženy, jak se nalíčit a učesat tak, aby to vyhovovalo vedení hotelu. Jako vizážistka Lancôme pracuju dva až tři dny v měsíci, kdy se klientky značky objednají do Lancôme Institutu a já se o ně ten den starám, radím s péčí o pleť, s líčením. Učím také ve Škole líčení Surface, takže mám na rozdíl od některých jiných kolegů vizážistů velice různorodou práci. Líčení a móda jdou spolu ruku v ruce, jedno nefunguje bez druhého. Myslíte si, že se dnes české ženy o sebe lépe starají? Mám dojem, že tehdy to bylo lepší i v tomto směru. Stejně jako s oblékáním, nebyly takové možnosti a žena pokud chtěla dobře vypadat, se musela více snažit, aby sehnala produkt pro svou pleť. Každá žena se tehdy mazala Marinou a kdo měl lepší krém z Tuzexu, tak byl někdo. Vidím to na dnešních šedesátnicích, na nichž, když k nám do Institutu přijdou, bezpečně poznám, zda tehdy péči o sebe opomíjely nebo se o sebe staraly i přes špatnou dostupnost tohoto typu zboží. Myslím si, že ženám teď chybí fantazie, která byla předtím. Všeho je až moc a ženy se nechtějí v té změti zboží moc orientovat. A to je velká škoda, protože existuje široké spektrum možností, od parfumérií po kosmetické salóny, kde ženám poradí co a jak dělat. Před revolucí nebyl takový výběr zboží, jaký je dnes. Co bylo k dostání? Třeba bavlněné sukně na gumu, byl to krimplen nebo bavlna v oranžové, hořčicové a zelené barvě připomínající shnilé guacamole. A takové sukně nosila každá dívka nebo žena, protože je zrovna dostali do Domu módy. Pak se nosily legíny, džíny prekonky z Prešova nebo tvrdé texasky, plísňáče, úzké manšestráky. Většina lidí ale měla známou švadlenu nebo uměla šít, takže všechno bylo o schopnosti něco přešít, snažit se. V líčení byly hodně populární výrazné barvy, zvýrazněné kontury rtů, k dostání byly tři odstíny make-upu, nikdo tady nevěděl, že ve světě prodávají třicet dalších odstínů. Líčení bylo neprodyšné, pleť působila jako z vosku.

60

Nosily se perleťové fialové rtěnky, ale málokterá žena měla tak hezké zuby, aby si takovou rtěnku mohla dovolit.

Jak vnímáte přístup Čechů k módě? Mají podle vás Češi vkus? Myslím, že především ženy, Češky, se o sebe přestaly starat. Mají větší skříně, větší možnosti, ale také problém s odhadem toho, co si mohou na svou postavu dovolit obléknout. Ženy v Česku jsou mnohdy až nesoudné. Ty, které si nemohou dovolit minisukně, je hrdě nosí a připadá jim to normální. Protože jsem Slovenka, srovnám to se Slovenskem. Slovenky, jsou oproti Češkám ženštější, chtějí se líbit a je jim jedno za jakou cenu. Slovenky vědí, co jim sluší a podle toho se oblékají. Dřív se ženy věnovaly samy sobě, dnes jim záleží na tom, co o nich řekne okolí. Myslím, že i v módě je důležité ctít tradici a klasiku, protože i návrháři, kteří vycházejí z klasiky, jsou většinou ti nejúspěšnější. Méně je opravdu více, tohle pravidlo by si české ženy měly někdy připomenout.

Autorka: Nikola Oplová

61

Příloha č. 4: Rozhovor s Lucií Janotovou

Móda by měla být součástí života každého z nás Lucie Janotová je celosvětově nejmladší módní ředitelkou mutace časopisu Harper´s Bazaar a už dvanáct let inspiruje čtenářky na stránkách časopisu. Je příkladem člověka, který žije svůj splněný sen. Co vaše práce obnáší? Především jsem zodpovědná za všechny módní stránky Harper´s Bazaaru. Mám okolo sebe tým lidí, se kterými spolupracuju, ale prvotní vize vychází vždy ode mě. Vymýšlím koncepce

focení,

vybírám

fotografy,

schvaluju

modelky,

redakčně

připravuju

stránky od novinek, po historii značek. Dělám supervizi

všeho,

co

v Bazaaru

souvisí

s módou. Mám velkou výhodu, že pracuju se skvělými lidmi, kteří přesně vědí, co se do

Lucie Janotová si díky své práci splnila životní sen. Foto: Archiv Lucie Janotové

časopisu hodí, co mám já ráda a jak by výsledek měl vypadat. Jak byste Harper´s Bazaar charakterizovala? Je to časopis pro sebevědomou a úspěšnou ženu. Módní bible, která by měla inspirovat čtenáře, přinášet jim módní trendy, ale i časopis, kde najdou nádherné fotky v módních editorialech, které by měly být o zasnění se, o tom, jak se také dá pojmout móda. Módní editorial není návodem na to, jak se obléknout od hlavy až k patě, ale má čtenářům ukázat krásu, inspirovat je k tomu, jaké se nosí barvy, náhrdelníky. Není to o tom, vypadat přesně jako modelka, která editorial nafotila. Byla móda vždycky vaší vášní? 62

Móda mě bavila odmalička, ale opravdu jsem nikdy nevěřila, že budu mít takové štěstí, že se jí budu živit. To je velký splněný sen.

Vybavujete si nějakou vzpomínku z dětství na to, jaká byla móda? Líbila se vám móda v devadesátých letech? Maminka měla obrovský šatník nebo možná mně tehdy přišlo, že obrovský byl a já jsem milovala dny, kdy jsem se v něm přehrabovala. Do dneška si vzpomínám na její blůzy s velkými vycpávkami nebo nádherné lodičky, ve kterých jsem chodila po bytě. Já mám ráda všechno, co je retro. Bojuju s módou osmdesátek, výraznými barvami, legínami, ale i tahle doba měla určitě něco do sebe. Oproti tomu módu devadesátých let mám moc ráda, podle mě je nositelná, člověk mohl kombinovat couture kousky s džíny, bavily mě neočekávané kombinace. Sama se takhle i dneska moc ráda oblékám. Byla taková móda v devadesátých letech i u nás? Myslím si, že ano. Existovali lidé, kteří i tady měli odvahu vzít si na sebe něco jiného, než všichni ostatní. Češi se bohužel pořád bojí vyčnívat a raději jdou s davem, bojí se experimentovat. V zahraničí je spíš plus, když někdo vypadá jinak, u nás je to naopak. Já jsem módu vnímala jako prostředek k odlišení se od ostatních, ne nijak extrémně, ale nechtěla jsem nosit věci, které jsem mohla za den vidět na dvaceti jiných dívkách. Málokdo tu nosil jiné oblečení, než jaké bylo „nalajnované“. Je to ale pochopitelné, protože jsme byli vychovaní tak, abychom se neodlišovali a raději šli s davem. Lidé byli zvyklí na svou komfortní zónu a báli se z ní vystupovat. To se ale dodneška moc nezměnilo. To je pravda a mrzí mě, že to tak je, protože dnes máme tolik možnosti, kde se oblékat, je tu spousta zahraničních firem, které sem dováží oblečení. Češi jsou opravdu hodně konzervativní a módní značky tomu samozřejmě přizpůsobují svou nabídku. To znamená, že pokud si na stránkách určité značky nebo v jejím obchodu v zahraniční najdete konkrétní věc, která není úplně standardní, můžete si být jistá, že ji sem nákupčí nepřivezou, protože by ji neprodali. Setkávám se s tím opravdu často. Další věc je ta, že lidé tady si pořád nezvykli na to, že ne všichni se oblékají stejně, a když občas jedu metrem, mám třeba roztrhané džíny nebo klobouk, tak přistihnu lidi, že na mě zírají a nevěří tomu, co mám na sobě. Proto se snažíme dělat časopis tak, aby si tam něco pro sebe našel každý čtenář. Extravagantní i 63

klasickou nositelnou módu v kombinaci s haute couture. Časopis životního stylu má především inspirovat.

Vy jste, pracovala na pořadu „Vypadáš skvěle“, který si kladl za cíl naučit Čechy a Češky správně se oblékat a starat se o sebe. Jak na pořad vzpomínáte? Dělala, asi dva roky tehdy ještě s Petrem Lesákem. Tady ale lidé, kteří se do pořadu přihlásili, toužili změnit svůj šatník nebo to jak vypadali celkově. Byli natěšení a měli snahu, chtěli pomoc a byli rádi za každou změnu, kterou jsme jim nabídli. Spíš jsme jim vysvětlovali základní pravidla oblékání, co se hodí pro jakou postavu a podobně. Důležité je lidem vysvětlit, že móda je především krásná a pro krásu člověk musí něco obětovat, takže pokud chci jít v lednu na ples a být krásná, měla bych mít večerní šaty, lodičky a k nim kabát, i za cenu toho, že mi bude zima. A to je přesně to základní pravidlo, které Češi neakceptují a raději nosí softshellové bundy a boty do hor ve městě. Nedokáží se zbavit pohodlnosti a přizpůsobit své oblékání prostředí, ve kterém se pohybují. Máte pocit, že náhled na Čechů na módu se s postupem těch pětadvaceti let zlepšil? Myslím, že s nástupem mladší generace se všechno lepší. Jsou tu značky pro náctileté, mladí lidé se chtějí odlišovat, ale i tak jsou snadno zařaditelní. Ano jsou kreativní, ale v určitých mezích toho, co kolem sebe vidí. Sleduji blogy, weby, zajímají se. Například módní blogy hodnotím jako absolutní plus pro českou módní scénu, protože pro mladší slečny se bloggerky stávají vzory, které můžou následovat. Oblékají si a fotí se v reálných kouscích oblečení, které si pak jejich followers (následovnice, pozn.red.) mohou jít koupit. Ano inspirují se haute couture, ale převádí ji na módu ulice. Co považujete za hlavní problém ve vztahu Čechů k módě? Podle mě je to ztotožňování se s názorem, že není důležité, co má člověk na sobě, ale jaký je. S tím já nemůžu souhlasit. Lidé si musí uvědomit, že šaty opravdu dělají člověka. Pokud se s někým seznámíte, první dojem si neuděláte na základě toho, jaké má ten člověk IQ, ale jak vypadá, co má na sobě. Tak to zkrátka je a bude to tak vždycky. Je to důležitá část našeho života a není dobré předstírat, že to tak není. Dnes existuje spousta možností, jak se hezky a levně obléknout. Hlavně u mužů se setkávám s tím, že módu zcela vypustili ze šatníku, chybí jim základní věci, které by měl mít každý – bílá košile, oblek, elegantní boty, zimní kabát. Zato mají „outdoorové“ boty a několik nepromokavých bund. To je ale v České republice už několik let fenomén. 64

Ano, ale já mu absolutně nerozumím. Je to stejné jako ponožky v sandálech, vždyť je ráno zima, tak si přece musí vzít ponožky do sandálů nebo legíny pod sukni. Je to otázka vkusu a pohodlnosti. U žen je to dneska o něco lepší, ale i přesto se občas i já přistihnu, že zírám na to, co si dokáží lidé obléknout. Samozřejmě, že není na světě nejdůležitější to, jak někdo vypadá a co má na sobě, ale hezky se obléknout patří k životu stejně jako jíst zdravě nebo sportovat.

Autorka: Nikola Oplová

65

Příloha č. 5: Rozhovor s Petrem Jansou

Vnímání módy se u nás díky webu posunulo dopředu Odmalička se díky mamince zajímal o módu, a když ho přestala bavit práce v knižním vydavatelství, rozhodl se založit si blog o módě pro muže. Dnes pracuje jako stylista, módní redaktor a vlastní web Invogue. Petře, kdy jste se začal věnovat módě? Módě jsem se začal věnovat asi před šesti lety, kdy jsem se rozhodl založit si vlastní blog, abych se mohl alespoň tímto způsobem módně vybít.

Petr Jansa je jedním z mála mužů v české módní branži. Foto: Nikola Oplová

Potom jsem začal hledat práci v módních magazínech, což se nakonec povedlo a nastoupil jsem jako asistent do časopisu Yellow, kde jsem po nějaké době začal dělat módu. Nejdřív jako asistent módního redaktora Marka Cpina a posléze už sám za sebe. Založení blogu Invogue.cz tedy předcházelo vaší kariéře v tištěných módních magazínech. Jak vás napadlo, že takový blog je tu potřeba? Původně šlo hlavně o to, aby i čeští muži měli k dispozici nějaký módní web, když už všechny módní magazíny, které tu existovaly, byly jen pro ženy. Módou pro muže se tady, a to jen okrajově, zabývaly pouze časopisy Maxim a Esquire. V případě Esquiru, který jsem si kupoval, když jsem byl na střední, se hodně změnilo po odchodu Antonína Herbecka a móda přestala být v Esquiru zásadní. Hodně jsem cestoval a cestuju dodneška, a když jsem viděl, co všechno v zahraničí o pánské módě vychází, rozhodl jsem se, že udělat něco pro to, abych vyplnil tu díru na trhu. Což v praxi znamenalo, že jsem si nakoupil učebnice o tom, jak se dělá web a postupně se učil rozumět základnímu programování. Tenkrát to mělo opravdu úspěch, a to i z toho důvodu, že se bavíme o době čtyř let před obrovským boomem blogů a všelijakých stránek o módě. Poslední dobou se psaní o módě a móda všeobecně posunuli kupředu, ale jak jste vy osobně vnímal módu v průběhu devadesátých let? 66

Já jsem vyrůstal obklopený módou, maminka mě ráda a hezky oblékala, a mně se to líbilo. Tenkrát nebyl takový výběr, každý musel mít boty od Adidasu, Nike nebo Pumy a co si pamatuju, bylo to pro nás ve škole hodně důležité. Je pravda, že jsem taky hodně hodnotil, co má kdo na sobě a jak vypadá, a když jsem měl pocit, že je něco špatně, tak jsem dával najevo, že takhle tedy ne. A to mi zůstalo dodnes, kdy píšu módní policii. Myslím si, že poslední dobou se styl a vkus Čechů a Češek mění a obzvlášť dnešní mladá generace už začíná být stylová. Je tu větší nabídka značek a stylů, takže si každý může vybrat ten svůj. Starší lidé ale pořád zůstávají při starém a módu většinou neřeší, obzvlášť muži. Proč myslíte, že tomu tak je hlavně u mužů? Řekl bych, že je to výchovou. Mně maminka naučila mít smysl a cit pro módu, ale pokud to tak nebylo u každého, je jasné, že se ti muži v dospělosti nezabývají tím, co mají na sobě. To už se ale podle mě taky lepší. Má náš národ předpoklady k tomu, aby byl vnímán jako národ s módním vkusem? No to rozhodně ne. Za prvé tady v módě není vybudovaná žádná tradice, možná začínala za první republiky, ale pak přišla válka a komunisti a všechno sklouzlo k masově vyráběným tesilovým věcem v uniformních barvách a střizích. A i přestože se dnes u nás pořádá spousta módních akcí a objevují se stále noví a noví mladí návrháři, tak mi to připomíná spíš studentské práce, než vysokou módu. Ty věci nemají šmrnc, a když už ho mají, jsou okopírované od některých ze zahraničních návrhářů. Nemůžeme tedy o sobě říct, že jsme módní národ, protože návrháři podle toho nenavrhují a zákazníci nejsou od začátku vedeni k tomu, aby nakupovali líbivě a ne jen podle praktičnosti. Nemáme ani žádnou opravdu silnou módní značku. Ano je tu pietro filipi, ale to je střed, není to luxusní značka. Pak Baťa, ale pro toho nejsme ani zdaleka hlavním trhem a v České republice nabízí v podstatě jen část své produkce, a bohužel tu méně zajímavou. Od revoluce je to pětadvacet let a to je podle mě pořád málo, je to jedna generace a bude trvat ještě další dvě tři, než se přístup k módě změní. Ale dnešní generace lidí, kteří už se nenarodili za komunismu, má svůj styl a posouvá ho dál. Zmínil jste maminku, která se snažila vás hezky oblékat. Čím se před revolucí inspirovala? Četla Burdu, Ženu a módu a objednávala z katalogů Quelle. Vzpomínám si na film Dáma na kolejích, kde Jiřina Bohdalová čte Vogue, tak ten moje mamka rozhodně nečetla. V Burdě byly střihy oblečení, a protože maminka měla stroj, tak si občas něco ušila. Za mlada prý ale hodně sledovala zahraniční časopisy a podle toho si šila, nakupovala v Tuzexu. Jezdili jsme 67

taky do Německa, koukali jsme do výloh, nakupovali věci a pak je na sobě „pašovali“ přes hranice. A už z takových důvodů tu zkrátka nemohlo vzniknout žádné módní cítění. V čem vidíte hlavní problém vztahu Čechů k módě? Přístup k módě a celkově k sobě samému je dán výchovou. Například Spojené státy jsou typické tím, že děti vedeny k tomu, aby si věřily, byly zdravě sebevědomé. Kdežto u nás hledají i rodiče na dětech jen samé chyby a pak je těžké být sebevědomá osobnost s vlastním stylem. Móda pro nás není důležitá a to potom přenášíme na děti. Náš národ je typický nepadnoucími džíny, přezdobenými šaty na plesech a bohužel třeba i teniskami a sportovní zimní bundou k obleku. Naštěstí jsou tu právě ty módní časopisy, které ženy čtou a vedou je k tomu, aby nosily barvy, aby si koupily koženou bundu, protože ji budou mít napořád, zkrátka je vychovávají. Zásadním problémem Čechů a Češek podle mě je, že nejsou ochotni investovat sami do sebe větší částky, i když by se jim to ve výsledku vyplatilo víc, než kupovat pořád dokola nekvalitní věci. Lidem u nás chybí v šatníku základní věci jako je oblek, šaty, lodičky, zimní kabát. Móda u nás je na tom dneska líp, ale především díky větší nabídce, ze které si může každý vybrat to svoje.

Autorka: Nikola Oplová

68

Příloha č. 6: Výzkumný rozhovor s Pavlou Hodkovou Máte kromě rozhovorů v Bazaaru na starosti i jinou rubriku? Já jsem a priori editorka Harper´s Bazaaru, rozhovory píšu, protože mě to baví, ale kromě kulturních tipů žádnou vlastní rubriku nemám. Jak se připravujete na rozhovory? Podle času hlavně, ale kdysi dávno, když toho čas bylo víc, tak jsem si bedlivě procházela všechny možné rešerše, využívala jsem výstřižkovou službu. Dneska využívám samozřejmě hlavně Internet nebo si schovávám rozhovory lidí, kteří mě zajímají. Člověk by měl před rozhovory mít představu o tom, co ten zpovídaný dělá, ale osvědčilo se mi, že není dobré vědět o tom člověku všechno, protože je vždycky lepší pokládat otázky z pozice někoho, kdo o tom zpovídaném člověku moc neví, než se zahltit informacemi, protože už víte, co odpoví. A čtenář se ve výsledku nic nedozví, protože se novinář nezeptal. Dneska už se nebojím o té osobnosti něco nevědět, protože někdy se opravdu stane, že něco nevím a nikdo netvrdí, že i ty základní věci nemohou být řečeny. Do tisku jde potom samozřejmě zkrácený rozhovor, kdy vyberu to, o čem si myslím, že je nejzajímavější. Jak dlouhé bývají rozhovory pro Bazaar? Leckdy nasbírám za půl hodiny materiál na tři rozhovory a stačí to. S někým si povídáte třicet minut a pak nevíte, co vyhodit a s někým mluvíte hodinu a po přečtení rozhovoru velmi lehce vyselektujete to, co je o ničem. Takže se nedá říct časově, kolik je ten průměr, ale snažím se, aby byly minimálně na půl hodiny a spíš podle toho, jak to teče, když je o čem mluvit, když je povídání příjemné a podobně. Snažím se ale potom vybrat to, co si myslím, že by zaznít v rozhovoru mělo. Jste ochotná přistoupit i na telefonický rozhovor nebo rozhovor po e-mailu? Proti telefonickým rozhovorům v podstatě nejsem, protože důležitá je možnost reagovat na vývoj. Otázky volíte podle toho, co vám dotyčný odpoví a rozhovor plyne. Rozhovory po e-mailu jsou praktické, protože odpadá stres z autorizace, ovšem jsou prostě jiné, trochu studené. Pakliže na takové formě někdo trvá, snažím se posílat alespoň doplňující otázky reagující na odpovědi. Ale pokud jde o rozhovory po mailu, jedny přece jen ráda mám. Ty, 69

u kterých si posíláme jednu otázku a odpověď na ni. Jaký je většinou rozsah, který je rozhovorům věnován v tištěné podobě? Já bych je chtěla mnohem delší, ale teď máme speciální projekt, který se jmenuje Ikony a tam je na každý ten rozhovor v podstatě jedna stránka, ale ta není klasická jedna strana, je o něco menší. Jsou to víceméně profesní rozhovory, ale někdy v létě by snad měl být odkaz na web, kde bude rozhovory celé. V časopise tedy vyjde většinou zkrácená verze, ale v některých případech vyjde materiál přesně na tenhle formát. Ideální varianta je samozřejmě šestistránkový rozhovor s úvodní dvoustránkovou fotografií a na každé další straně jedna velká fotka plus text. Ale na to bohužel není prostor. Dřív vycházely v Harper´s Bazaaru rozhovory se třemi osobnostmi, je to tak? Ano, ale Harper´s Bazaar není časopis o lidech, je o módě a životním stylu. Na rozhovory tedy není tolik prostoru, kolik by mělo být. Mně by se samozřejmě taky líbilo, kdyby rozhovorů bylo víc. Asi bych se nevracela k tomu, že tenhle typ rozhovorů byl každý měsíc, protože je náročné vybírat lidi a témata tak, aby si vzájemně sedli, aby rozhovor byl kvalitní a ne být ve stresu jen proto, aby rozhovor hlavně byl. Především je těžké domluvit se se třemi lidmi na jednom termínu. Potom nastává otázka, zda je dát dohromady tak, aby si skutečně povídali nebo klást stejné otázky třem lidem v různou dobu a potom rozhovor zkompletovat. Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že by se to mohlo vrátit. Jak rozhovory zpracováváte? Přepisujete bezprostředně a celý rozhovor? Podle času a obvykle to bývá, že ze začátku přepisuju celý rozhovor, ale pak zjišťuju, že nemám kapacitu na to, abych to celé přepsala a spíš si rozhovor naposlouchám a dělám si poznámky. Funguju v časovém pressu, takže přepisuju v noci nebo nad ránem a když se děti probudí, chodím po bytě se sluchátky v uších a poslouchám, co bych měla přepsat. Hodně záleží na tom, kdy se dostanu k tomu přepisování. I na žurnalistice nás učili, že přepisovat rozhovor slovo od slova je stejně hloupost, protože správně by měl být rozhovor napsán tak, aby ten s kým jste si povídala, řekl, „takhle jsem to sice neřekl, ale myslel jsem to tak“. Nedávno jsem dělala rozhovor s Ivanou Chýlkovou a ta mi říkala, že si pamatuje doby, kdy novináři chodili na schůzky bez diktafonu a jen si dělali poznámky. Mělo to něco do sebe, protože se novinář možná víc soustředil na to, co mu druhý říká. Je důležité vědět, co ten člověk, se kterým mluvíte, dělá. Pokud je to rozhovor s režisérem, měla byste vidět jeho filmy. Ale čím dál tím víc mám radši ty rozhovory, kde na sebe nechám toho člověka působit

70

a bavím se s ním spíš osobně, než se herce ptát, „A proč jste přijal tu roli?“, což je otázka, kterou většina herců nesnáší.

Posíláte rozhovory k autorizaci? Posílám, ale ze srdce nenávidím, když mi nazpátek přijdou nejen úpravy v rámci textu, ale třeba úplně jiné odpovědi, které jsou nejen formou, ale i obsahem na hony vzdálené původním slovům. Editujete si (jako editorka) své rozhovory a články sama nebo je posíláte šéfredaktorce či někomu dalšímu? Edituji si všechno sama, protože si nedokážu představit, že by mi do textu někdo zásadně zasáhl. Ovšem neříkám, že někdy by to bylo ku prospěchu věci, kdyby se na mé texty mrkl i někdo jiný… V dnešní době tedy v Bazaru vychází rozhovory pouze jako součást projektu Bazaar Ikony 2014? Ano, momentálně je to otázka osmi až devíti měsíců do konce roku. Inzertní oddělení říká, že pokud se ten projekt bude klientům líbit, bude ho nabízet i další rok, ale nedovedu si představit, že bych příští rok mluvila zase jenom se ženami. Trochu už mi chybí dělat rozhovory i s muži. Je podle vás srovnání módních trendů a přístupu k módě před rokem 1989 a po něm atraktivním tématem pro čtenářky? Možná by bylo zajímavější srovnání světově, protože u nás byla tenkrát móda hodně determinovaná režimem a vládla tu jakási unifikovanost a šeď. Srovnání toho, co bylo ve světě a co jsme měli za módu my, kam jsme se za tu dobu posunuli, jaký má svět před námi náskok. Protože například čeští návrháři pořád představují aktuální kolekce a ani je nenapadne vyjít s kolekcí na další sezónu tak, aby to bylo souběžné se světovými módními týdny a přehlídkami. Srovnání je zajímavé určitě, záleží na zpracování. Redakce časopisu sedí v open space s dalšími třemi časopisy (Cosmopolitan, Jackie, Dolce Vita). Myslíte si, že ten společný prostor má vliv na práci, že si vlastně vidíte do talíře? My jsme tu zatím asi šest měsíců, ale všechny redakce jsou tak rozdílné. Cosmopolitan je pro mladší čtenářky, které nemají tolik peněz jako průměrná čtenářka Harper´s Bazaaru, Jackie je 71

úplně jinde, má starší čtenářky a Dolce Vita je především o designu. Myslím si, že nás to neovlivňuje. Jak probíhá běžný redakční den? Na porady se scházíme jednou za měsíc, abychom si naplánovali ten měsíc, co budeme připravovat. Scházet se víckrát za měsíc není možné, spíš se tady překvapujeme. Máme tu docela anarchii, ale každý ví, že je někdy uzávěrka a fungujeme v takovém stylu a složení v podstatě už dvanáct let. Víme a cítíme, jak by ten časopis měl vypadat a kam směřuje, tam není nutné se každý týden scházet a kontrolovat se.

Autorka: Nikola Oplová

72

Příloha č. 7: Vyjádření editorky Harper´s Bazaaru Pavly Saudkové Dobrý den, milá Nikolo! V podstatě jediná věc, kterou bych já osobně upravila, jsou dlouhé odpovědi - zkusila bych je aspoň přerušit nějakou vaší poznámkou nebo otázkou. Jinak myslím, že jsou v pořádku. Jen mě děsí, že všichni zpovídaní mají na módu a Čechy vlastně stejný názor:-)

Pochopitelně je pro rozhovor vždycky nejlepší osobní setkání, obzvlášť u lidí, s nimiž jste se ještě nepotkala, je dobré zjistit, jak fungují z oka do oka. Mým snem jsou takové půlroční rozhovory s osobnostmi, které by zahrnovaly i reakci na aktuální společenské dění doma nebo ve světě s tím, že bude zmíněno datum a čas, kdy co bylo posláno.

Zdraví, Pavla

***** Pavlína Saudková zástupkyně šéfredaktorky/ deputy editor-in-chief Harper's Bazaar Bauer Media Praha Moulíkova 1b 150 00 Praha 5

73