MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA PRÁVO A PRÁVNÍ VĚDA KATEDRA ÚSTAVNÍHO PRÁVA A POLITOLOGIE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

NÁVRAT BLASFEMIE? JAK REAGOVAT NA URÁŽLIVÉ A ZESMĚŠŇUJÍCÍ PROJEVY VŮČI NÁBOŽENSTVÍ V 21. STOLETÍ ONDŘEJ MATULA

2015/2016

„

e jsem diplomovou

Návrat blasfemie? Jak reagovat na

urážlivé a zesměšňující projevy vůči náboženství v 21. století il k arou a jsou uvedeny v seznamu pou

a

literatury.“ V Brně dne 30. června 2016 __________________________

1

Ondřej Matula

2

PODĚKOVÁNÍ „Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Davidu Kosařovi, Ph.D., LL.M., J.S.D. za odbornou pomoc při jejím zpracování. Dále děkuji své rodině za jejich podporu po celou dobu mého studia.“

3

ABSTRAKT Práce se zaobírá problematikou právní ochrany náboženství a věřících vůči urážlivým a zesměšňujícím projevům. Důraz je kladen na otázku, zda je potřeba z důvodu náboženského cítění věřících limitovat svobodu projevu. Nejprve je vymezeno současné postavení náboženství v demokratických právních státech Evropy pomocí analýzy rozhodovací činnosti judiciálních orgánů Rady Evropy v otázkách náboženství. Dále je přiblíženo novodobé pojetí blasfemického projevu. Práce pokračuje podrobným popisem vývoje svobody projevu až do podoby, jak je vnímána demokratickými státy 21. století. Jsou popsány limity svobody projevu z hlediska náboženství ve vybraných evropských státech. Klíčovou částí práce je pak analýza judikátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, který je následně srovnáván s judikátem Erbakan proti Turecku. Závěr práce je pak věnován úvahám de lege ferenda. KLÍČOVÁ SLOVA Svoboda projevu, limity svobody projevu, rouhání, blasfemický projev, Evropský soud pro lidská práva, pluralismus, sekularismus, neutralita, islám. ABSTRACT The thesis deals with the issue of legal protection of religion and believers against insulting and ridiculing manifestations. The emphasis is given to possible necessity of limitation of free speech to protect religious feelings of believers. At first, we generally define the current status of religion in a democratic states of Europe through the analysis of the decisions of judicial bodies of the Council of Europe in matters of religion. Then we outline the modern concept of blasphemous expression. We describe in detail the development of freedom of speech to current form in democratic states of the 21st century. Then we provide insight into the limits of freedom of expression within protection of religion in selected European countries. An essential part of the thesis is the analysis of the case Otto-Preminger-Institut v Austria, which is compared to the case Erbakan v Turkey. The conclusion deals with reflections de lege ferenda.

4

KEY WORDS Freedom of speech, limits of free speech, blasphemy, blasphemous speech, European Court of Human Rights, pluralism, secularism, neutrality, Islam.

5

OBSAH Úvod............................................................................................................................. 6 1.

2.

3.

4.

Postavení a úloha náboženství v demokratických státech 21. století ................. 8 1.1.

Náboženství v politice - Refah Partisi proti Turecku .................................... 10

1.2.

Šátky ve školství.......................................................................................... 11

1.3.

Krucifixy ve státních školách - Lautsi a ostatní proti Itálii ............................ 13

1.4.

Postavení náboženství v demokratickém státě 21. století .............................. 16

1.5.

Krize evropského sekularismu a možnosti řešení ......................................... 17

Blasfemie ............................................................................................................ 20 2.1.

Historický exkurs rouháním ......................................................................... 20

2.2.

Blasfemie vůči islámu.................................................................................. 21

2.3.

Satanské verše Salmana Rushdieho.............................................................. 22

2.4.

Kauza karikatur proroka Mohameda ............................................................ 25

2.5.

(Ne)rozruch okolo knihy The Jewel of Medina ............................................ 27

2.6.

Shrnutí charakteritických znaků ................................................................... 28

Svoboda slova .................................................................................................... 30 3.1.

Historický vývoj svobody projevu ............................................................... 30

3.2.

Historický vývoj svobody slova v českých zemích v ústavněprávní rovině .. 31

3.3.

Pojem svoboda slova ................................................................................... 34

3.4.

Společné aspekty svobody projevu a svobody vyznání ................................. 37

Limity svobody slova v blasmefických projevech v rozhodnutí ESLP Orro-

Preminger-Institute proti Rakousku ........................................................................ 39 4.1.

Analýza ....................................................................................................... 43

5.

Úprava blasfemických projevů v ČR, Rusku a Německu ................................ 45

6.

Úvahy de lege ferenda ....................................................................................... 48

Závěr ......................................................................................................................... 50 Seznam použité literatury ......................................................................................... 51

6

Úvod Dnešní Evropa stojí na rozcestí. Nastupující síla náboženství, zejména islámského, se stále častěji dostává do střetu se sekulárními základy evropské právní kultury. Cílem této práce je odpovědět na otázku, zda má Evropa slevit ze svých sekulárních požadavků a začít brát větší ohledy na náboženské cítění svých obyvatel, či neustoupit a tvrdošíjně doufat, že krize sama od sebe pomine. Nebo jsou i jiné cesty? Úvodní kapitola se věnuje podrobnému vymezení postavení náboženství v životě dnešních Evropanů. Na úplném začátku bude čtenář seznámen se současnou religiozitou v Evropě, včetně možných predikcí do budoucna. Dále bude představen pojem sekularismus, včetně základního rozdělení, jak je tento pojem vnímán. Následovat bude analýza judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se bezprostředně náboženství, neboť to je podle mého názoru nejspolehlivější cesta, jak zjistit dosavadní postoj Evropy při střetu sekulárních hodnot s hodnotami náboženskými. Tento rozbor pak bude dále užitečným při konfrontaci s problémy dnešního sekularismu. V druhé části první kapitoly se pokusím hlouběji objasnit skutečné příčiny krize sekularismu a zároveň již nabídnu modelové vzorce, které mohou mít potenciál současný trend zvrátit. Druhá kapitola je věnována samotnému rouhání. Abych dostal čtenáře do obrazu, provedu stručnou historickou exkurzi. Ta má za cíl posloužit tomu, aby se jasně vymezilo, na jaké formy blasfemie se tato práce soustředí. Stěžejní části této kapitoly pak bude rozbor tří vybraných kauz vyvolaných blasfemickým projevem. Věřím, že tyto rozbory povedou k lepšímu pochopení rozruchu, který urážlivé projevy vůči islámskému náboženství vyvolaly. V následující kapitole se budu podrobně věnovat svobodě slova. Považuji za důležité připomenout v rámci této práce komplexní vývoj, jakým si tento institut musel projít, aby byl dotvořen celý obraz.

7

Analýzou případu Otto-Preminger-Institut proti Rakousku demonstruji dlouhodobý postoj ESLP v otázce střetu svobody projevu se svobodou vyznání (či zřejmě přesněji s ochranou náboženského cítění). Na konci práce pak provedu exkurzi po právních úpravách korigujících blasfemické projevy, konkrétně v České republice, Německu a Rakousku. V úplném závěru pak na základě všech zjištěných skutečností provedu úvahu de lege ferenda. Ještě si dovolím říct pár slov ohledně toho, proč jsem si zvolil právě toto téma. Úvahy nad omezováním svobody projevu vždy vzbuzují určitou míru kontroverze. Ta je v případě tématu této Diplomové práce ještě vystupňovaná vzrůstajícím sociálním napětím. Mým hlavním cílem je, aby tato Diplomová práce nevyznívala účelově a povrchně, ale aby nabídla co možná nejfundovanější názor na zadanou problematiku.

8

1.

Postavení a úloha náboženství v demokratických státech 21. století

Abychom mohli odpovědět na otázku, zda a případně jak moc je potřeba chránit náboženské cítění věřících v sekulárních státech Evropy 21. století, musíme nejprve vymezit náboženské proudy, které v Evropě aktivně působí, a popsat, jaká je jejich úloha a postavení v moderním sekulárním státě.

Nejvýznačnější náboženské proudy současné Evropy V současné Evropě jsou vedoucími náboženskými směry křesťanství a islám. Z celkového počtu obyvatel Evropy (přibližně 742,5 milionů 1), je se značným náskokem na prvním místě právě křesťanství, které má v Evropě přibližně 585 milionů věřících2. O značný kus zpět je za tradičním evropským náboženstvím islám, ke kterému se hlásí přes 40 milionů obyvatel3, přičemž islám dlouhodobě vykazuje v Evropě i ve světě největší nárůst věřících.4 Pro účely diplomové práce je důležité nastínit současné postavení a úlohu právě těchto náboženských směrů, neboť urážlivé a zesměšňující projevy, které vedou ke střetu svobody projevu a náboženského cítění, jsou v moderní době cíleny převážně na tato vyznání. Nejprve začnu vysvětlením pojmu sekularismus.

Evropský sekularismus Sekularismus je postoj, který ve svém tradičním významu vyjadřuje odluku církve od státu. V širším smyslu lze sekularismus také chápat jako nezávislost státní moci na náboženství a náboženském uvažování. Odluku státu a církve přineslo západní civilizaci

1

Data byla čerpána z databáze Eurostat, stav k roku 2013. Data byla čerpána z databáze Newslab k roku 2010. 3 Data společnosti Pew Research center k roku 2010. 4 Pew Research center (2011) odhaduje nárůst muslimské populace k roku 2030 na 58 milionů. 2

9

osvícenství, největšího rozmachu se však dočkalo až v 19. a 20. století zejména v evropských tradičně křesťanských státech a dále ve Spojených státech amerických. Sekularismus však byl vyhlášen i v některých státech, kde jako náboženství dominuje islám (např. Írán v době před Islámskou revolucí, či Turecko). V prvé řadě je třeba ujasnit, že na míru sekularismu státu se dá hledět ze dvou hledisek. Tím prvním je sekularismus ústavní, který například v České republice vyjadřuje čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.“ 5 Tím druhým je faktický stav sekularizace společnosti a reálného výskytu a vlivu náboženství ve veřejné sféře, tj. určité „odnáboženštění“ společnosti. Sekularismus ústavní a sekularismus společenský nemusí vždy nutně korelovat. Nejlepší ukázkou mohou být evropské státy, které sice stále mají oficiální státní náboženství (např. Anglie, Norsko, Dánsko, aj.), avšak jejich obyvatelstvo vykazuje obecně vyšší míru sekularizace než některé státy s ústavně zaručeným sekularismem. Zde se jako jeden z mála případů nabízí Turecko, které se i nadále přes určité politické tlaky6 drží sekularismu vyhlášeného poprvé již v roce 1928 za vlády Kemala Attatürka. Dalším případem pak mohou být Spojené státy americké, kde je sekularismus chráněn 1. dodatkem Ústavy 7, avšak religiozita a vliv náboženských uskupení je zde tradičně vyšší než v Evropě. Pro účely této diplomové práce už budu dále hovořit zpravidla o sekularismu společenském, tj. ve smyslu odrážejícím (ne)ústup náboženství z veřejné sféry. Jedním z důsledků postupné sekularizace bylo, že náboženství začalo ztrácet rozhodující vliv v důležitých aspektech veřejného života, jako například ve školství, politice a veřejné sféře obecně. Na nejznámějších případech, které se ocitly až před Evropským soudem pro lidská práva (dále „ESLP“) se pokusím přiblížit vývoj postoje soudu k sekularismu a náboženství, neboť to považuji za nejobjektivnější měřítko toho, 5

Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2016]. 6 7

Prohlášení předsedy tureckého parlamentu Ismaila Kahramana pro agenturu Reuters (26. 4. 2016). U.S. Senate. Constitution of the United States. [online]. 2016 [cit. 29. 6. 2016].

10

jakou roli se současná Evropa snaží pro náboženství vymezit.

1.1. Náboženství v politice – Refah Partisi proti Turecku Analýzou jednoho z nejznámějších případů ESLP, který se týká rozpuštění politické strany s náboženským prvkem, chci načrtnout, jak soud nahlíží na ohrožení sekularismu a jaké otázky v těchto případech považuje za důležité. Refah Partisi byla islámskou politickou stranou v Turecku. V roce 1997 se Hlavní státní rada kasačního soudu obrátila na Ústavní soud s žádostí o její rozpuštění. Odůvodněním této žádosti bylo, že strana zjevně odporovala principům sekularismu. Důkazy pro toto tvrzení byla zejména prohlášení lídrů strany, která potenciální voliče lákala na vládu Koránu, zrušení sekularismu a zavedení teokracie.8 Strana se proti tomuto bránila, a to zejména odkazem na článek 11 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“)9 a na rozhodnutí ESLP ve věci Sjednocená komunistická strana Turecka proti Turecku10, s tím, že rozpuštění Refah Partisi není odůvodnitelné naléhavou společenskou potřebou a není nevyhnutelné v demokratické společnosti, když strana nepředstavuje zjevné a aktuální nebezpečí. Turecký Ústavní soud stranu dne 16. 1. 1998 rozpustil. Ústavní soud zde argumentoval tak, že sekularismus označil za nevyhnutelnou podmínku demokracie, která je s ohledem na charakteristické rysy islámu a historickou zkušenost země chráněna Ústavou. Refah Partisi tak podala stížnost k ESLP.11 ESLP si v této věci položil mj. tuto otázku. Vytvořily projevy (lídrů strany) obraz 8

Rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2001 ve věci Refah Partisi (The Welfare Party) a další proti Turecku. Stížnost č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98. odst. 12 9 Evropská úmluva o lidských právech podepsaná dne 4. 11. 1950 v Římě, ve znění Protokolů č. 11 a 14. Evropský soud pro lidská práva [online] [cit. 26. 6. 2016]. 10 V tomto případě mimochodem ESLP poprvé označil demokracii za součást evropského veřejného pořádku. Více viz Rozsudek ESLP ze dne 30. 1. 1998 ve věci Sjednocená komunistická strana Turecka proti Turecku. Stížnost č. 19392/92. odst. 45. 11 Rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2001 ve věci Refah Partisi (The Welfare Party) a další proti Turecku. Op. cit.

11

modelu společnosti, který měl být stranou dosažen, a který byl nekompatibilní s koncepcí demokratické společnosti? ESLP vyhodnotil, že právní pluralita, která měla být do právního řádu vnesena (právem šaría), by nezpochybnitelně vedla k diskriminaci na základě víry12 a zcela podkopala roli státu jako garanta práv a svobod jednotlivců. ESLP tak nakonec neshledal porušení článku 11 Úmluvy a Refah Partisi zůstala rozpuštěna. Turecko je díky své náboženské skladbě velice zajímavým státem pro zkoumání rozhodovací činnosti ESLP. Soud v případě Refah Partisi zaujal postoj striktního ochránce sekularismu. V odstavci 100. předmětného rozhodnutí ESLP výslovně uvádí, že v otázkách určování toho, zda je možno omezit svobodu sdružovací zaručenou článkem 11 Úmluvy, je třeba vykládat pravidla striktně. Ohledně samotné nutnosti zrušit politickou stranu v souladu s článkem 11 odst. 2 Úmluvy ESLP výslovně udává, že doktrínu margin of appreciation lze použít jen velmi omezeně.

1.2. Šátky ve školství - Leyla Sahin v. Turecku Zatímco rozhodnutí soudu ve věci Refah Partisi osobně nevnímám jako příliš problematické, další případ, kdy se ESLP musel zaobírat střetem tureckého sekularismu a islámské víry, už vyvolává polemiku o tom, zda není soud v některých případech spíše soudem hledajícím spravedlnost, než politickým pomocníkem. Případ Leyla Sahin13 je jedním z nejvýznačnějších bojů o veřejný prostor v historii novodobého Turecka. Nejprve vylíčím skutkové okolnosti tohoto střetu kemalistické ideologie se svobodou náboženského vyznání. Leyla Sahin se narodila roku 1973 v Turecku do tradiční muslimské rodiny. Vzhledem k silnému náboženskému cítění pociťovala za nezbytnou náboženskou povinnost nosit

12

Rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2001 ve věci Refah Partisi (The Welfare Party) a další proti Turecku. Op. cit. Odst. 116. 13 Rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2005, ve věci Leyla Sahin proti Turecku. Stížnost č.. 44774/98.

12

hidžáb, tj. šátek, který zakrývá ženiny vlasy. Poté co jako studentka pátého ročníku nastoupila na Lékařskou fakultu Istanbulské univerzity, dostala se do konfliktu s vedením školy. Vicekancléř univerzity vydal směrnici, která striktně upravovala pravidla vstupu na půdu univerzity. Kromě jiného byl do školy zapovězen vstup všem studentům nosícím pokrývku hlavy, či těm, kteří nosí vousy. Z tohoto důvodu se v následujících měsících Leyla Sahin nemohla účastnit výuky či vykonat zkoušky. V květnu 1998 byla děkanem napomenuta za nerespektování tohoto ustanovení. Žádost o zrušení předmětné směrnice k Istanbulskému správnímu soudu byla zamítnuta s odůvodněním, že vicekancléř má právo regulovat oděv za účelem udržení pořádku na univerzitě. Spor narůstal a došlo i k nepokojům a demonstracím na Lékařské fakultě. Leyla Sahin se posléze zapsala na Lékařskou fakultu Vídeňské univerzity, kde svoboda jejího vyznání nebyla ničím omezována.14 Ve své stížnosti k ESLP stěžovatelka namítala porušení článku 9 Úmluvy (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání), článku 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání), článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), článku 10 Úmluvy (svoboda projevu) a článku 14 Úmluvy (zákaz diskriminace). ESLP ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2005 poměrem 16 hlasů proti 1 rozhodl, že nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. 15 ESLP toto rozhodnutí ospravedlnil tak, že stát je v demokratické společnosti oprávněn ustanovit omezení pro nošení islámského šátku, jestliže je jeho nošení v rozporu se sledovaným cílem ochrany práv a svobod druhých, veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.16 ESLP tedy spornému opatření přiznal legitimní cíl. V odstavci 115 rozhodnutí pak soud přiznal, že nepřehlíží existenci extremistických politických hnutí v Turecku, které ohrožují hodnoty chráněné Úmluvou. ESLP tímto rozhodnutím navázal na kontroverzní rozhodnutí tureckého Ústavního 14

KROŠLÁK, Daniel a Michaela MORAVČÍKOVÁ (eds.). Rozhodovacia činnosť súdov a náboženstvo. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015. s. 22 – 23. 15 KROŠLÁK, D a MORAVČÍKOVÁ, M., 2015, op. cit. s. 23 – 24. 16 Rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2005, ve věci Leyla Sahin proti Turecku. Stížnost č.. 44774/98. Odst. 99

13

soudu z roku 1989, který označil nošení islámských šátků na školách za protiústavní. Soud tak předpis Istanbulské univerzity označil za souladný s Úmluvou, když tento předpis považuje za odůvodněný a přiměřený pro sledovaný cíl. Z tohoto důvodu se tak podle názoru ESLP jedná o omezení náboženské svobody nevyhnutelné v demokratické společnosti. Celý případ má však politickou dohru. Vláda premiéra Erdogana, který je mimochodem bývalým členem Refah Partisi, nejprve v roce 2013 zrušila zákaz nošení hidžábu ve státní správě. Následně 23. září 2014 Turecko upustilo od zákazu nošení šátků na středních a vysokých školách.

1.3. Krucifixy ve státních školách – Lautsi a ostatní proti Itálii Zřejmě jeden z nejznámějších případů posledních let, kde se ESLP zabýval střetem náboženských tradic a sekularismu, je rozhodnutí ve věci krucifixů ve veřejných školách. Stěžovatelkou byla v tomto případě rozvedená matka Soile Lautsi, zastávající ateistický světonázor, ve kterém vychovávala i svoje děti Dataica a Samiho Albertina. Poté, co stěžovatelka neuspěla se svou žádostí o odstranění krucifixů na zasedání školní rady, podala stížnost ke Krajskému soudu v Benátkách. Ten však stížnost zamítl s odůvodněním, že krucifix není symbolem katolicismu, ale křesťanství jako celku. Nadto je krucifix historický a kulturní symbol, který má pro italský lid identitotvornou hodnotu, když reprezentuje historický vývoj Itálie a potažmo celé Evropy a dokonce je symbolem hodnotového systému, který se prolíná s italskou Ústavou. Toto rozhodnutí posléze potvrdil i Nejvyšší správní soud.17 V řízení vedeném před malým senátem ESLP namítala stěžovatelka porušení práva na vzdělání zaručeného článkem 2 Protokolu č. 1 a svobody vyznání zaručené článkem 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Malý senát ESLP dal stěžovatelce za pravdu. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že státy nesmí 17

KROŠLÁK, D a MORAVČÍKOVÁ, M., 2015, op. cit. s. 32 – 33.

14

nijak vnucovat žádné náboženské vyznání, především na místech, kde jsou osoby zvlášť vnímavé vůči nátlaku, tedy zejména ve školách. Dle názoru malého senátu ESLP má krucifix sice celou řadu významů, ale stále převažuje ten náboženský. Z tohoto soud vyvodil, že přítomnost krucifixu je v rozporu se sekulárním přesvědčením stěžovatelky a může být emočně rušivá pro žáky s jiným vyznáním či bez vyznání. 18 Italská vláda předložila případ velkému senátu. Ten se zabýval otázkou,19 zda je přítomnost krucifixů v třídách italských státních škol v souladu s článkem 2 Protokolu č. 1 a s článkem 9 Úmluvy, za situace, kdy se posuzuje sekularismus stěžovatelky vzhledem k stupni jeho závažnosti, vážnosti, soudružnosti a důležitosti charakteru filozofického přesvědčení chráněného druhou větou článku 2 Protokolu č. 1, jestliže je hodný respektu v demokratické společnosti a zároveň není neslučitelný s lidskou důstojností a ani se základním právem dítěte na vzdělání. Velký senát ESLP vycházejíce z rozhodnutí Folgero a ostatní proti Norsku 20 či Zengin proti Turecku21, dospěl k názoru, že umísťování krucifixů do tříd nutně neznamená zakázanou indoktrinaci, neboť většinové náboženství má logicky v osnovách větší prostor než ostatní. Krucifix byl označen jako pasivní symbol, 22 kdy jeho indoktrinační vliv není srovnatelný s výchovnými projevy nebo účastí na náboženských aktivitách. Využívajíce doktrínu margin of appreciation rozhodl o tom, že státní orgány činily v rámci svého prostoru volného uvážení a poměrem patnácti hlasů ku dvěma rozhodl o tom, že namítaná práva nebyla porušena. Nutno podotknout, že rozhodnutí velkého senátu ESLP se oproti předcházejícímu rozhodnutí malého senátu setkalo s převážně kladným ohlasem. Avšak někteří autoři, např. Lorenzo Zucca, profesor z King's College London, ve svém článku Lautsi:

18

KROŠLÁK, D a MORAVČÍKOVÁ, M., 2015, op. cit. s. 36 – 37. KROŠLÁK, D a MORAVČÍKOVÁ, M., 2015, op. cit. s. 41 – 37. 20 Rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2007 ve věci Folgero a další proti Norsku. Stížnost č. 15472/02. 21 Rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2007 ve věci Hasan a Eylem Zengin proti Turecku. Stížnost č. 1448/04. 22 Rozsudek ESLP ze dne 18. 3. 2011, ve věci Lautsi proti Itáliy. Stížnost č.. 30814/06. Odst. 72 19

15

A Commentary on a decision by the EctHR Grand Chamber, 23 však ESLP vyčítá chabou úroveň odůvodnění rozhodnutí, poukazujíce zejména na zavedení pojmu „pasivní náboženský symbol“24 bez dalšího většího vysvětlení, posuzování sekularismu jako pouhé ideologie či ignorování důležitých právních problémů na lokální úrovni. Lorenzo Zucca také ESLP vytkl,25 že nevyužil šanci zaujmout stanovisko k přítomnosti náboženských symbolů ve veřejném prostoru. I přes věcnou kritiku odůvodnění však finální rozhodnutí považuje za správné. ESLP tímto rozhodnutím ukázal, že mu nepřísluší Itálii (či jakémukoliv jinému státu) zakazovat lpění na symbolech a hodnotách, které spoluvytvářejí jejich národní identitu. Rozhodnutí velkého senátu ESLP v tomto konkrétním případě vnímám jako ústupek proti vlně kritiky, která se vznesla po rozhodnutí malého senátu. Potvrdilo se tím to, že ESLP je v určitých případech nucen přehodnocovat svoje stanoviska z určité obavy, že by nepopulární rozhodnutí mohlo být ignorováno, což by mohlo vést ke krizi evropského lidsko-právního soudnictví. Nicméně co se týče vyznění samotného rozhodnutí ve věci Lautsi, ESLP se dle mého názoru do budoucna zavázal respektovat tradiční hodnoty Evropy. Po tomto rozhodnutí už bude vždy ve velice těžké pozici, jestliže se další judikaturou pokusí nařizovat jednotlivým státům, jak cenzurovat veřejný prostor, neboť toto rozhodnutí je jasným signálem, že v těchto věcech ESLP ponechává státům možnost vlastního uvážení a nesnaží se o vytvoření jednotvárné Evropy s uměle vykonstruovanou kulturou. Osobně věřím, že tento postoj se do budoucna dá analogicky využít i v situaci, kdy stranou, která se bude cítit dotčeně, nebude nevěřící, ale věřící. Tak jako kříže v italských či bavorských školách totiž dotvářejí lokální kulturní prostředí, tak svoboda projevu neodmyslitelně patří k evropskému kulturnímu a právnímu prostoru. ESLP ukázal, že nehodlá být soudem utkvívajícím na přehnaném právním formalismu. Ukázal tvář, která rozhoduje kauzy s přihlédnutím ke specifickým lokálním kulturním podmínkám smluvních států.

23

ZUCCA, Lorenzo. Lautsi: A Commentary of the Grand Chamber Decision. International Journal of Constitutional Law [online]. 2013, Vol. 11. 24 ZUCCA, 2013, op. cit., s. 220. 25 ZUCCA, 2013, op. cit., s. 229.

16

1.4. Postavení náboženství v demokratickém státě 21. století Všechny 3 analyzované judikáty dokreslují postoj a přístup ESLP k problematice náboženství působícího se ve veřejném prostoru. Vyvozuji z nich několik obecných závěrů. ESLP podporuje u členských států sekularismus, a to zejména tam, kde spatřuje potenciální ohrožení demokratických hodnot. Případ Leyla Sahin proti Turecku demonstruje, že soud bere do značné míry v potaz kontext politické a společenské situace daného státu. Ve zmíněném případě osobně považuji rozhodnutí ESLP více za politickou pomoc sekulárním kemalistickým elitám v boji proti vzrůstajícímu vlivu islámských hnutí v Turecku, než za plně spravedlivý lidsko-právní rozsudek. Judikát Lautsi proti Itálii do jisté míry ukázal politickou ohebnost štrasburského soudu, kdy ke správnému výsledku vedlo až řízení před velkým senátem. Zde však ESLP ukázal, že zdaleka ne vždy zaujímá pozici striktního sekularismu, přestože by se dalo polemizovat, zda v obecné rovině působí na žáky krucifix na zdi jako „pasivní náboženský symbol“, a zda tedy v intencích svého rozhodování považuje hidžáb zakrývající vlasy studentky, za „aktivní náboženský symbol“, který je v pořádku potírat. Na obranu ESLP je třeba přiznat, že v otázce Turecka se pohyboval na tenkém ledě, kdy asi nejlépe tamní situaci vysvětluje profesor z Bosporské univerzity Yesim Arat ve své eseji Religion, Politics and Gender Equality in Turkey, Implications of a democratic paradox, kde situaci v Turecku označuje za „demokratický paradox“. 26 Tento paradox vzniká tak, že omezování striktního přístupu státu a zároveň rozšiřováním individuální náboženské svobody jednotlivce může provázet eskalace neformálního společenského tlaku v různé míře, s ohledem na různé místní podmínky a různou míru sekularizace. Jeho nežádoucím následkem by mimo jiné mohla být diskriminace žen a okleštění jejich role ve společnosti. To se však netýkalo případu Lautsi, kde ESLP vycítil, že nedochází k ohrožení sekulární podstaty státu a (napodruhé) vyhodnotil, že slepé potírání náboženských tradic by více než k čemu jinému vedlo pouze k poškozování pluralitního evropského kulturního prostředí. Závěrem lze dodat, že v rozhodování ESLP lze často 26

ARAT, Yesim. Religion, Politics and Gender Equality in Turkey, Implications of a democratic paradox. Third World Quarterly [online]. 2010, Vol. 31. N. 6, s. 869.

17

spatřovat snahy o udržení standardní úrovně demokracie a základních lidských práv a svobod. Byť se to ne vždy může ukázat jako účinné, považuji to za důležitý charakteristický rys štrasburského soudu.

1.5. Krize evropského sekularismu a možnosti řešení Když na chvíli odhlédneme od rozhodování ESLP k realitě současné Evropy, nezbude než konstatovat, že v posledních letech náboženství prochází obnovou a nárůstem vlivu, zejména co se týče islámu. Z obav o ohrožení základních evropských hodnot a sekulárního nastavení evropských zemí se postupně začínají ozývat hlasy, které vyzývají k řešení tohoto problému. Ohrožení se v tomto případě vztahuje také na svobodu projevu, tedy meritum této Diplomové práce. Vzhledem k citlivosti muslimské komunity na urážky a zesměšňování islámu, či jeho charakteristických složek (Alláha, Mohameda, Koránu, aj.), vznikají obavy, zda bude svoboda projevu v současném evropském chápání i nadále udržitelná. Lorenzo Zucca ve své knize A Secular Europe: Law and Religion in the European Constitutional Landscape označuje narůstající islámský fundamentalismus a podrážděnost za symptom krize evropského sekularismu. Za příčinu této krize označuje fakt, že si Evropa nevěděla rady s pluralitní společností a její diverzitou. Jako příklad nezvládnuté asimilace konkrétně uvádí francouzský projekt „les cités“. 27 Tímto se myslí sídliště, která vyrostla na předměstí napříč celou Francií. Sídliště, původně zamýšlená jako experiment s bydlením, díky kterému se každý snáze stane Francouzem, jsou již dnes z velké části proměněna v ghetta. A přesně tady má fundamentální náboženství svou nejsilnější pozici. Vyrostlo v místech, kde chtěl stát vymazat diverzitu a propagovat republikánské hodnoty. Začíná být čím dál více jasné, že Evropa pochybila, když dopustila, aby situace zašla tak daleko, že k běžnému dni v metropolích Západu neodmyslitelně patří policisté se samopaly a nad každou větší společenskou akcí tíživě visí riziko teroristického útoku. Osobně z tohoto viním také nekvalitní práci médií a nastolenou vládu politické 27

ZUCCA, Lorenzo. A Secular Europe: Law and Religion in the European Constitutional Landscape. 1. ed. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 30-31.

18

korektnosti, která ochromila evropský politický a mediální prostor.28 Lorenzo Zucca ve své knize 29 nabídl 4 východiska ze současné krize sekulární Evropy. Jakou Evropu bychom do budoucna měli budovat, abychom efektivně uchránili nejdůležitější demokratické zásady, včetně plnohodnotné svobody projevu? Evropa opět křesťanská Stále je v Evropě dostatek vlivných autorit, které jako jediné řešení obrany západní civilizace spatřují návrat k jejím náboženským kořenům. 30 Tento model počítá s tím, že základem evropské morálky jsou křesťanské hodnoty, které jsou společnými základními stavebními kameny všech Evropanů. Vychází se z toho, že nic není tak silného a přesvědčivého jako náboženství, což implikuje v boji s konkurencí sázku na jistotu. Model je ve své podstatě zpátečnický a znamenal by zvýšený vliv Vatikánu a celé Katolické církve, což bych z hlediska svobody slova nepovažoval za příliš potěšující zprávu. Post-sekulární Evropa Blíží se Evropa na konec své sekulární cesty? Tento model nabízí Evropu více náboženství otevřenou, neboť oceňuje přínos náboženství jako nekonečný zdroj inspirace a vědění. Post-sekulární Evropa by měla za cíl nalézt cestu k regulaci náboženství, která je mnohem otevřenější a je zároveň zodpovědnější k příspěvku náboženství do veřejného prostoru. Tento koncept osobně považuji za utopický a navíc do značné míry popírající řadu principů, které z Evropy dělají Evropu.

28

Více k tomuto: SARRAZIN, Thilo. Teror ctnosti: o hranicích názorové svobody v Německu. Přeložil František ŠTÍCHA. Praha: Academia, 2015. XXI. století. s. 21 – 43. 29 ZUCCA, 2012, op. cit., s. 194 – 196. 30 Dle Zuccy např. papež Joseph Ratzinger či profesor z New York University Joseph Weiler.

19

Laická Evropa Třetí vzor budoucí Evropy hledá inspiraci ve francouzském laïcité, tedy specifické striktně ideologické formě sekularismu. Tato přísná forma sekularismu se v podstatě snaží ochránit veškerý veřejný prostor před vlivem náboženství. Souhlasím zde s názorem Lorenza Zuccy, že snaha o vytvoření laického státu nemíří k porozumění, ale pouze k vynucení jediného správného pohledu na věc, což je samo o sobě nepříliš demokratickým a moderním přístupem. Právo zde slouží jako nástroj k vypuzení jakékoliv formy náboženství. Za určitých podmínek však zřejmě může zaznamenat úspěch. Sekulární Evropa nová a lepší Na první pohled se může zdát, že tento model zdánlivě nenabízí nic nového. Souhlasím s tím, že rozhodně nedisponuje tak radikálními prvky, jako předchozí tři. Co si tedy představit pod pojmem Sekulární Evropa nová a lepší? Lorenzo Zucca tvrdí31, že pro obhajobu a podporu sekularismu, které nejsou striktně ideologické či výlučné, se neudělalo dost. Věří, že sekulární Evropa nemá zapotřebí vytlačovat náboženství z veřejné sféry. Problémem podle Zuccy je, že sekularismus byl vždycky příliš zapletený s náboženstvím, přestože oficiální sekulární ideologie chtěla sebe sama vykreslit jako neutrální. Tento model nelpí na striktní separaci náboženství od práva a politiky. Spojení zde být může a dokonce ho lze vítat v mezích, kde náboženství zaštiťuje dobře uspořádanou společnost, ve které vládne mír. Aby se sekulární Evropa mohla stát novou a lepší, musí respektovat jak sféru přirozenou, tak sféru posvátnou. Rozhodnutí velkého senátu ESLP ve věci Lautsi dává do budoucna naději, že Evropa by se tímto lidsko-právním směrem skutečně mohla vydat.

31

ZUCCA, 2012, op. cit., s. 195 – 196.

20

2. Blasfemie Předchozí kapitola měla za úkol nastínit postavení náboženství v demokratických právních státech 21. století tak, jak ho vymezuje judikatura ESLP. Teď je třeba objasnit samotný pojem rouhání. Rouhání nástupem sekularizace nabralo trochu jiný směr, než jak bylo vnímáno v dobách, kdy byla religiozita na vrcholu. Za rouhání se dá všeobecně považovat znevážení, hrubé urážení či jen zobrazení boha, popřípadě jiné osoby požívající náboženské úcty. V církevním slova smyslu je za rouhání dále považováno také nehodné užívání svatých jmen, špatné smýšlení či zlehčování boha a víry jako celku. Tyto blasfemické projevy jsou ovšem výhradně vnitřní záležitosti církve a nástupem sekularizace tento problém do značné míry ustoupil do pozadí.

2.1. Historický exkurs rouháním Zákaz rouhání je zakotven v samém základu křesťanského učení – Desateru. V této souvislosti lze poukázat zejména na vybrané části Desatera z Druhé knihy Mojžíšovy – Exodus, 20. kapitola: „Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání… Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jméno nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu„32 V pasáži Leviticus 24:16 můžeme nalézt také trest, který čeká ty, kteří se rouhají: „Kdo by se rouhal jménu Hospodina, musí zemřít! Celá obec jej bez milosti ukamenuje. Bude-li se rouhat Božímu jménu, zemře, ať je to host anebo domácí.“33 Přístup Koránu k rouhání je však poněkud jiný. Jak uvádí politolog Fareed Zakaria pro server Washington

32 33

Bible: překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Biblion, 2009, s. 85. Bible: překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Biblion, 2009, s. 140.

21

post: „Korán žádné tresty za rouhání ve skutečnosti nepředepisuje. Myšlenka, že islám vyžaduje násilí za urážky proroka Mohameda, je podle jeho názoru pouze výmyslem politiků a duchovních a slouží pouze politické agendě.34 Přiblížení středověkého pojmu rouhání můžeme nalézt v učení katolického filozofa sv. Tomáše Akvinského. Ten ve svém díle Summa theologiae vyslovuje, že: „Rouhání je proti vyznání víry a proto má v sobě tíhu nevěry. A hřích je těžším, jestliže nadto přichází volní nenávist, a ještě více, jestliže propuká v slova, tak jako i chvála víry se zvětšuje milováním a vyznáváním. A proto, když nevěra je největším hříchem podle svého rodu, jak bylo shora pověděno, následuje, že i rouhání je největším hříchem, náležejíc k témuž rodu a jej činíc těžším.“35 Z výše zmíněného tedy můžeme dovodit, že i ve středověku bylo rouhání bráno jako hřích vůbec nejtěžší. Přeskočíme-li dějinami, nalezneme současné katolické vymezení pojmu rouhání v Katechismu katolické církve, kde se konkrétně v bodě 2148 uvádí, že: „(Rouhání) spočívá v tom, že člověk pronáší vnitřně nebo navenek nenávistná, vyčítavá, vyzývavá slova proti Bohu, že zle mluví o Bohu, že zneuctívá Boha, že zneužívá Boží jméno… Zákaz rouhání se vztahuje i na slova proti Kristově církvi, proti svatým a posvátným věcem.“36

2.2. Blasfemie vůči islámu Způsob, jakým k dnešnímu rouhání přistupuje islám, se pokusím níže přiblížit na nejslavnějších kauzách posledních desetiletí, které byly způsobeny blasfemickými projevy zvenčí náboženské obce. Tím, jak se islám vypořádává s rouháním v rámci církve samotné, už se Diplomová práce dále nebude zaobírat, neboť tyto projevy veskrze nemají urážlivou či zesměšňující povahu, nebudují napětí mezi sekularismem a náboženstvím a v neposlední řadě se nedotýkají ani palčivého problému s možnou 34

ZAKARIA, Fareed. Blasphemy and the law of fanatics, 8. 1. 2015 pro server Washington Post [online], volný překlad. 35 AKVINSKÝ, Tomáš. Summa Theologica. [online] 2:2, q. 13, a. 3). 36 Katechismus katolické církve. [online] s. 365.

22

cenzurou svobodného projevu.

2.3. Satanské verše Salmana Rushdieho Kniha Satanské verše indicko-britského spisovatele Salmana Rushdieho je brána jako první vážný střet svobody projevu, což je základní stavební kámen demokracie Západu, s ochranou důstojnosti víry islámu, který toto povyšuje nad svobodu slova. Čím tedy Satanské verše pobouřily svět islámu? Satanským veršům byla vytýkána celá řada věcí, např. významný indický muslimský myslitel Rafíq Zakaríja se podivoval nad tím, že anděl a ďábel, dva protipóly islámu, spolu chodí po světě ruku v ruce coby největší přátelé. 37 Hodně pobuřující je též skutečnost, že postavu, která zjevně představuje proroka Mohameda, pojmenoval Rushdie jako „Mahounda“, což v anglickém jazyce evokuje loveckého psa a připomíná to hanlivou zkomoleninu pro Mohameda, kterou používali anglosasští středověcí duchovní. Další z řady urážek je spatřována v tom, že Rushdie jako alegorii pro svatyni Ka'bu, střed islámského světa na nádvoří mešity v Mekce, používá nevěstinec, jehož dvanáct prostitutek navíc tituluje jmény prorokových dvanácti manželek. Nejoblíbenější prorokova manželka Aiša je navíc v knize popsána jako zcela nahá, když jediné, co ji zakrývá, je roj motýlů. 38 Možná vůbec nejchoulostivějšího místa se však Rushdie dotkl tím, že Mahouda zobrazil jako předmět ďáblových intrik, čímž zabrousil do části islámské věrouky, kterou se dnešní autority snaží zamlčovat, nebo na ni alespoň příliš neupozorňovat. V samotných počátcích Mohamedova prorockého poslání totiž připustil úctu k tehdejším božstvům v Mekce. Po určité době si však zřejmě svůj omyl uvědomil a původní verše byly opraveny. Mahoud oklamaný ďáblem v Satanských verších připomínající prorokův omyl tak byl možná nejbolestivější urážkou ze všech zmíněných. 39 37

MENDEL, Miloš. Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu. Brno: Nakladatelství Atlantis, 1994. s. 22. 38 MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 23. 39 MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 23.

23

Bouřlivé reakce a vyhlášení fatwy Kniha vydaná v září roku 1988 vyvolala v islámském světě prudkou odezvu. Již 5. října 1988 byla zakázána v Indii, 24. listopadu v Jihoafrické republice, následoval Pákistán, Saudská Arábie, Somálsko, Egypt, Súdán, Bangladéš, Katar, Malajsie a Indonésie. Před vyhlášením fatwy zemřelo 5 lidí při demonstraci v Islamábádu, další oběti si vyžádaly masivní protesty v Bombaji. Silné protesty zaznamenala také Anglie, kde došlo na pálení knih v Bradfordu či londýnském Hyde Parku.40 Rushdie si poměrně dlouho nepřipouštěl jakékoliv pochybení a neměl se ke zpytování svědomí, 41 dokud nepřišel 14. únor 1989. Ten přinesl vyhlášení fatwy, která Rushdieho odsoudila k smrti. Celý výnos nejvyššího představitele Íránu, Ajatolláha Ruhollaha Chomejního, zní takto: „Tímto dávám na vědomí všem horlivým muslimům po celém světě, že autor knihy s názvem Satanské verše - která byla napsána, vytištěna a publikována jako útok na islám, Proroka a Korán -, jakož i všichni, kdo se podíleli na jejím vydání a jsou zodpovědní za její obsah, jsou odsouzeni k smrti. Vyzývám všechny horlivé muslimy, aby je popravili rychle, tam kde je naleznou, takže už se nikdo další neodváží napadat muslimské svátosti. S Boží vůlí se stává mučedníkem ten, kdo by byl na této cestě zabit. Vedle toho, každý, kdo má k autorovi knihy přístup, ale nemá tu sílu jej popravit, by jej měl nahlásit, aby mohl být za své činy potrestán.“42

Aby íránští političtí a zároveň církevní představitelé nenechali nikoho na pochybách, že to myslí opravdu vážně, doplnil Ajatolláhovu fatwu také prezident Alí Chameneí, který Rushdieho označil za nástroj velkého ďábla s tím, že: „Dlouhý černý šíp smrti byl 40

FIALOVÁ, Alena. Satanské verše [online]. Plzeň, 2013 [cit. 29. 6. 2016]. Bakalářská práce. Západočeská univerzita, Filozofická fakulta. s. 31 – 32. 41 MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 24. 42 Dvě dekády „pravidel Rushdie“. Politicko-společenská revue centra pro studium demokracie a kultury. Ze dne 17. 1. 2011. [online] [cit. 29. 6. 2016].

24

vypuštěn a míří k cíli.“43 Rushdieho pokání Rushdie tento dlouhý černý šíp smrti rozhodně nebral na lehkou váhu a snažil se své dílo korigovat tak, že jde pouze o neškodnou intelektuálskou fantazii, která se skládá z groteskních snových situací a abstraktních úvah. Celý román pak měl být vyjádřením jeho základního životního kréda – jakési dialektické jednoty světa, kterou ztvárnil pomocí metafor.44 Politické pozadí kauzy Satanských veršů Abych však podal úplný obraz o vzpouře, kterou Satanské verše spustily, je potřeba připomenout politické pozadí celé aféry. Írán se v té době stále ještě vzpamatovával z osm let trvající války s Irákem. Ta zásahem OSN dopadla nerozhodně, ovšem ztráty na íránské straně čítaly až půl milionu mrtvých. 45 Umírněnému křídlu íránské politické scény se poprvé od konce Islámské revoluce (1979) dařilo utlumovat náboženskopolitický radikalismus. Rushdieho kniha by tak možná nikdy nedosáhla obrovské světové popularity a možná by časem upadla v zapomnění, kdyby pro duchovní autority tehdejšího Íránu nebyla vítaným prostředkem, jak dostat masy zpět do ulic tím, že jim nabídnou společného nepřítele. Nutno podotknout, že tento plán vyšel Chomejnímu možná nad očekávání i bez toho, aby došlo k usmrcení samotného Rushdieho. Na jeho smrt je přesto dodnes vyhlášena odměna, která byla dokonce v únoru roku 2016 zvýšena z 3 milionů dolarů na rovné 4 miliony dolarů.46

43

MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 21. „Peklo a Nebe nezná hranic, a proto není možno rozlišit dobro od zla, anděla od ďábla. Dobré a zlé činy se prostupují jak v životě osob, tak celých civilizací, mravní čistota a špínka se věčně svářejí v duši člověka, i mravně přímí lidé běžně podléhají našeptávání ďábla. I ten nejzkaženější charakter může jednou pochopit sílu dobra a lásky.“ Salman Rushdie, Zdroj překladu: MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 24 45 MENDEL, M., 1994, op. cit., s. 25. 46 Íránská média zvýšila odměnu za vraždu spisovatele Rushdieho. Rozhlas. Ze dne 22. 2. 2016. [online] [cit. 29. 6. 2016]. 44

25

2.4. Kauza karikatur proroka Mohameda Kauza karikatur proroka Mohameda zahrnuje otištění dvanácti karikatur od dvanácti různých autorů, které dne 30. září 2005 otiskl deník Jyllands-Posten, včetně následných bouří nevole v muslimských komunitách po celém světě. Počátky kauzy můžeme hledat již v průběhu září 2005, kdy spisovatel Kare Bluitgen nemohl sehnat ilustrátora, kterého potřeboval ke své knize pro děti s tématikou proroka Mohameda. Bluitgen byl třemi různými výtvarníky odmítnut z důvodu, že islám zakazuje zpodobňování Mohameda ze strachu před uctíváním idolů. Na tuto skutečnost si pak stěžoval předsedovi dánských spisovatelů a ten o tom následně informoval redakci Jyllands-Posten. Ta celou záležitost posoudila jako zjevné ohrožení svobody slova a oslovila tak ilustrátory a výtvarníky, z nichž pak vybrala zmíněných dvanáct karikatur. Mediálně nejznámější karikaturou se pak stala kresba Kurta Westergaarda zobrazující proroka Mohameda s turbanem ve tvaru bomby včetně hořící roznětky. Tento akt měl dle deníku rozpoutat diskuzi o přípustnosti kritiky islámu. 47 Dánský premiér Anders Fogh Rasmussen odmítl schůzku s vyslanci z muslimských zemí. Toto odůvodnil tak, že dánská vláda nezasahuje do činnosti médií. 48 Dánští imámové pobouřeni postojem premiéra vycestovali do několika muslimských zemí, kde hlasitě upozorňovali na urážku islámu. Celá kauza začala gradovat 1. února 2006. V ten den se množství evropských deníků rozhodlo otisknout karikatury opětovně ve jménu svobody slova. 49 Toto vedlo k rozsáhlým protestům v řadě muslimských zemí a vedlo k vypálení ambasád a konzulátů Dánska v Sýrii, Libanonu a Íránu. Při masových protestech v Nigérii, Libyi a

47

Informace převzaty z: Od protestů vůči karikaturám proroka Mohameda uplynulo pět let. Deník Referendum Svět. Ze dne 1. 2. 2011. [online] [cit. 29. 6. 2016]. 48 „Vláda se odmítá omluvit, protože nemá pod kontrolou média a novinový trh; to by bylo zásahem do svobody slova,“ Anders Fogh Rasmussen, čerpáno: Od protestů vůči karikaturám proroka Mohameda uplynulo pět let. Deník Referendum Svět. Ze dne 1. 2. 2011. [online] [cit. 29. 6. 2016]. 49 Mezi těmito deníky najdeme i dva české zástupce, a to Mladou Frontu Dnes a Hospodářské noviny.

26

Afghánistánu zahynulo na 139 lidí. 50 Autoři karikatur se stali terčem výhrůžek smrti. Poněkud paradoxní přitom je, že první z nich obdržel Lars Refn. 51 Jeho karikatura však byla spíše satirou na deník JyllandsPosten, když místo proroka Mohameda nakreslil mladého imigranta jménem Mohamed, který ukazuje na tabuli s nápisem: „Jyllands-Posten journalists are a bunch of reactionary provocateurs.“ Tento fakt poměrně jasně ukazuje nevalnou interpretační schopnost jedinců, kteří se k tomuto vyhrožování odhodlali. Další karikaturou, kterou nelze přímo považovat beze všeho za útočnou vůči muslimům, je zobrazení vousatého muže na poušti, nad jehož hlavou se vznáší útvar, který lze interpretovat buďto jako svatozář, nebo jako rohy. Vyvolává tak otázku, zda je prorok symbolem dobra či zla a nechává jí otevřenou k individuálnímu posouzení. Další karikatury však bezpochyby mohou připomínat způsoby nacistické propagandy ze třicátých let dvacátého století, když kategorizují muslimy jako pachatele násilí, mezipohlavního útlaku či sexuálních excesů. Tímto se opět dostávám ke karikatuře Kurta Westergaarda. Díky své explicitnosti se totiž karikatura Mohameda s bombou namísto turbanu stala pro muslimy symbolem evropského pohrdání islámem. Karikatura zobrazuje Mohameda s hustým obočím a výrazným nosem, přičemž podobnost s nacistickým vyobrazením židů je zde stěží náhodná. Na bombě má nápis „La illaha illalah Muhammad ur-Rasul Allah“52, tedy „Není jiného Boha než Alláha a Mohamed je jeho prorokem“. Není příliš divu, že značná část muslimské komunity si tuto karikaturu vyložilo jako naznačující, že Mohamed byl teroristou, nebo přinejmenším, že islám je teroristické náboženství. Westergaard se poté snažil vysvětlit, že karikatura se netýká islámu jako celku, ale pouze té částí, která zjevně podněcuje násilí, terorismus, smrt a destrukci. Tím tedy myslí pouze fundamentalisty. Podle jeho slov chtěl pouze demonstrovat, že teroristé

50

Od protestů vůči karikaturám proroka Mohameda uplynulo pět let. Deník Referendum Svět. Ze dne 1. 2. 2011. [online] [cit. 29. 6. 2016]. 51 MONDAL, Anshuman A. Islam and controversy: the politics of free speech after Rushdie. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2014. s. 154. 52 MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 155.

27

berou svůj duchovní náboj z islámu. 53 Nad tímto nepříliš přesvědčivým vysvětlením se pozastavuje profesor Anshuman Mondal z Brunel University London. Ve své knize Islam and Controversy: The Politics of Free Speech After Rushdie interpretuje Westergaardova slova následujícím způsobem: „This has commonly been taken to mean that Westergaard is making a scrupulous distinction between Islam and Islamism or Islamic fundamentalism… Westergaard could be suggesting that a 'fundamentalist' interpretion of Islam is only one among many… Or he could be suggesting that the 'part' of Islam that inspires violence is not merely one interpretion among others, but is in fact an integral part of a coherent and organic 'whole' called 'Islam'.“54

2.5. (Ne)rozruch okolo knihy The Jewel of Medina Poslední, ale možná úplně nejzajímavější kauzou, kterou v této kapitole představím, je rozruch vyvolaný kolem románu The Jewel of Medina od autorky Sherry Jones. Nejprve ve stručnosti představím, o čem kniha pojednává. 55 Autorka si za ústřední postavu svého románu zvolila Aishu bint Abi Bakr, oblíbenou manželku proroka Mohameda. Dílo má univerzální feministický podtext, který prostupuje napříč kulturami a časem. Ačkoliv se děj odehrává v minulosti, má zřejmou ambici předat své poselství do reality dneška. Abych pomohl přiblížit jeho poměrně skandální nádech, pomohu si přímou citací díla. Tento úryvek je posmrtným dovětkem Aishi adresovaný čtenáři do sekulárního světa: „Where you are, men still want to hide the women away. You, in the now, they cover with shrounds or with lies about being inferior. We, in the past, they erase from their stories of Muhammad, or alter with false tales that burn our ears and the backs of our eyes… We cannot escape our destinies, even in death. But we can claim them, and give them shape… they don't know the truth:

53

MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 155. MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 155 – 156. 55 MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 167 – 182. 54

28

That Muhammad wanted to give us freedom but that the other men took it away. That none of us is ever alive until we can shape our own destinies. Until we can choose.“ 56 Na základě zkušeností s Rushdieho Satanskými verši či dánskými karikaturami by se dalo očekávat, že kniha vyjadřující myšlenky takového ražení musí zákonitě vyvolat vlnu nevole. Jak však uvádí Anshuman Mondal, 57 muslimové byli k tomuto dílu poněkud lhostejní. To však nezabránilo, aby kontroverzi nezažehli levicoví liberálové spolu s liberálními konzervativci, 58 kteří vyprovokovali debatu zaměřenou na autocenzuru a domnělý strach z možného uražení muslimské části obyvatelstva. První muslimové se zapojili teprve potom, co knihu vynesly kontroverze liberálů do širšího povědomí veřejnosti.

2.6. Shrnutí charakteristických znaků Reakce islámu na blasfemické projevy samozřejmě nelze zcela generalizovat na základě tří kauz. To však neznamená, že nejdou najít jisté podobnosti. První z nich je, že protiofenzíva vůči blasfemickému projevu nemusí nutně přijít obratem. Dalo by se namítat, že u případu Rushdie se okamžitá reakce ani nedala zase tak moc očekávat, ovšem u dánských karikatur už to trochu překvapuje. Druhou podobnost mezi případy Rushdie a dánské karikatury můžeme nalézt v nemalém vlivu islámských duchovních na vyhrocení situace. A závěrečná podobnost, kterou si dovoluji jmenovat, je ta, že muslimové reagovali spíše na projevy, které byly na první pohled urážlivé. U některých z dánských karikatur o tomto vůbec nemůže být pochyb. Satanské verše jsou jako kritika islámu nesrovnatelně propracovanější. Dovolím si však vyslovit názor, že určité části bouřících muslimů mohla úplně stačit zkomolenina Mohamedova jména. Tato třetí podobnost také může být důvodem, proč román Jewel of Medina nedopadl stejně.

56

MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 168 – 169. MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 167. 58 MONDAL, A. A., 2014, op. cit., s. 167. 57

29

Zařazení románu Jewel of Medina jako příklad blasfemického projevu možná mezi zbylými dvěma působí trochu nelogicky, má to však svoje odůvodnění. Je totiž zářnou ukázkou toho, že některé problémy si Evropa způsobuje sama přehnanou politickou korektností. Z tohoto důvodu si myslím, že si z ní lze vzít více ponaučení, než z notoricky známé dvojice Satanské verše a dánské karikatury.

30

3. Svoboda slova Abychom celistvě pochopili danou problematiku, tedy v tomto případě zesměšňování a urážení náboženství coby projev svobody slova, přiblížíme si v následující kapitole samotný koncept svobody slova. Začneme historickým vývojem tohoto právního institutu s důrazem na ústavněprávní vývoj v českých zemích. Dále rozebereme moderní vymezení tohoto pojmu a určíme, co všechno může být vnímáno jako projev. Nakonec objevíme jaké aspekty má svoboda slova společné se svobodou vyznání a z jakého důvodu mezi nimi může dojít ke konfrontaci.

3.1. Historický vývoj svobody projevu Svoboda projevu patří k vůbec nejstarším ústavně garantovaným občanským svobodám. Již první moderní ústavy z konce 18. století tuto svobodu zakotvovaly. Za prvopočátek ústavní ochrany lze oprávněně považovat Deklaraci práv člověka a občana, kterou 26. srpna 1789 schválilo francouzské Ústavodárné národní shromáždění. Tato Deklarace položila základy pro budoucí vnímání základních lidských práv a byla jedním ze zásadních prvků pozdějšího politicky-právního formování Evropy a celé západní civilizace. Ve svém článku 11. tato Deklarace zakotvila, že „Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.„59 Samotné myšlenky o svobodě projevu jsou však podstatně starší. Již v antickém Řecku s tímto konceptem polemizoval Platón. Přední řecký filozof se ve svém díle Ústava profiloval více coby odpůrce svobodného projevu. Toto lze demonstrovat názorem z jeho díla Ústava, knihy druhé, kde se zabýval vývojem dobové literatury: “Nejprve, jak se zdá, musíme dohlížet na tvůrce bájí, a vytvoří-li báj dobrou, přijmout ji, nabude-li

59

Deklarace práv člověka a občana z 26. 8. 1789 [online] [cit. 29. 6. 2016].

31

takovou, pak ji odmítnout.”60 V období středověku, a s tím spojeného rozmachu křesťanské víry, byl koncept svobody slova na dlouhou dobu zapomenut, minimálně ve veřejném životě. Značnou roli v tomto sehrála katolická církev a tehdejší politické uspořádání středověkých států. První moderní myšlenky spojené se svobodou slova tedy nalezneme až u filozofů anglických, francouzských či nizozemských. Tyto dnes řadíme do historické epochy osvícenství. V 19. století poté vzniklo dílo, které lze v otázce svobody projevu z dnešního pohledu chápat jako přelomové. O svobodě (1589), z pera anglického filozofa Johna Stuarta Milla, je dnes vnímáno jako zásadní dílo liberalismu. John Stuart Mill zde v pojetí svobody projevu zachází v kontextu doby nesmírně daleko, když vyslovuje odvážné myšlenky jako: „Kdyby veškero lidstvo bylo jednoho mínění a pouze jediný by se odchyloval, nemělo by lidstvo k tomu většího práva uložiti mu mlčení, než-li on celému lidstvu, měl-li by k tomu potřebné moci.“61 Dále ve své eseji tuto myšlenku rozvedl i do přímé konfrontace s cenzurou ze strany státní moci: „Za prvé: názor, který chceme potlačiti mocí státní, může být správný. Ti, kdo jej chtějí potlačiti, popírají ovšem jeho správnost, ale oni nejsou neomylní. Nemají žádného oprávnění rozhodovati otázku za celé lidstvo a všechny zbaviti vlastního názoru.“62

3.2. Historický vývoj svobody slova v českých zemích v ústavněprávní rovině Pro svobodu slova, tak jak ji chápeme dnes, tedy bez náboženského podtextu, byla pro české země přelomová Revoluce roku 1848. Na základě politického tlaku byl požadavek svobody tisku implementován do Hlavy II. Ústavní listiny rakouského císařství (tzv. Pillersdorfovy ústavy) z dubna 1848. Toto však nikdy nenabylo účinnosti, nicméně součástí Březnové (Stadionovy) ústavy z roku 1849 již byl výčet základních

60

Platón, Ústava. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda – Libertas, 1993. s. 107 – 108. MILL, John Stuart. O svobodě. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 1913. s. 29. 62 MILL, John Stuart. O svobodě. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 1913. s. 30. 61

32

práv, kdy v § 5 byla zakotvena též svoboda projevu a zákaz cenzury tisku. 63 Březnová ústava však byla 31. prosince 1851 nahrazena Silvestrovskými patenty, přičemž tímto doznalo předmětné základní právo značného okleštění. Teprve v roce 1867 se Základním zákonem státním č. 142 vrátila svoboda projevu do ústavněprávní roviny. V článku 13 zákona bylo uvedeno, že: „Každý má právo, mínění své v mezech zákon slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti. Tisku není dovoleno ani pod censuru dávati, ani propůjčováním koncesí obmezovati.“64 Po konci první světové války a vzniku samostatného československého státu se otázka základních práv vrátila do popředí společenského zájmu. Svoboda slova byla součástí ústavní listiny Československé republiky, vyhlášené uvozovacím zákonem č. 121/1920 Sb. Své místo si našla v hlavě páté, paragrafu 117: „(1) Každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. (2) Totéž platí o právnických osobách v mezích jejich působnosti. (3) Výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru.“65 Za povšimnutí stojí, že bylo poprvé použito neuzavřeného výčtu realizace svobody projevu. Zákaz cenzury tisku byl pak samostatně upraven v § 113, odst. 1: „Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře. Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony.“66 Ústavní listina z roku 1920 zůstala v platnosti i po dobu nacistické okupace, přičemž však byla de facto podřízena výnosu Vůdce a říšského kancléře č. 75/1939, která v čl. 12 obsahovala dosti vágní 63

„Každý má právo slovem, písmem, tiskem aneb obrazným představením mínění své svobodně projevovati. Tisk nesmí se censuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvětný (repressivus).“ Stadionova Ústava z roku 1849 [online] [cit. 29. 6. 2016]. 64 Základní zákon státní č. 142 z roku 1867 [online] [cit. 29. 6. 2016]. 65 Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky [online] [cit. 29. 6. 2016]. 66 Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky [online] [cit. 29. 6. 2016].

33

ustanovení ve znění: „Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.“67 Dalším milníkem pro ústavněprávní vývoj svobody projevu je komunistická ústava č. 150/1948 Sb. V § 18 této ústavy stojí, že: „(1) Svoboda projevu se zaručuje. (2) Každý může v mezích zákona projevovat své mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jakýmkoli jiným způsobem. Výkon tohoto práva nemůže být nikomu na újmu.“ Zdánlivá nezávadnost výše zmíněného ustanovení je však zde poznamenána hned v § 20 ústavy, kde se uvádí, že: „1) Každý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět. 2) Toto právo lze zákonem omezit jen se zřetelem k veřejnému zájmu a ke kulturním potřebám lidu.“68 Ústava Československé socialistické republiky z roku 1960 zašla ještě dál, když svobodě projevu, zakotvené v článku 28, vdechla značně ideologistické zabarvení.69 Dne 10. května 1976 pak byla vydána vyhláška Ministerstva zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o

67

Výnos Říšského kancléře č. 75/1939. In: CODEXIS spol. s r. o. [cit. 29. 6. 2016]. 68

ATLAS consulting

Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS r. o. [cit. 29. 6. 2016].

69

„1) V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací. 2) Tyto svobody jsou zajištěny tím, že se pracujícím a jejich organizacím dávají k dispozici vydavatelství a tiskové podniky, veřejné budovy, sály, prostranství, jakož i rozhlas, televize a jiné prostředky.“ Článek 28 Ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. In: CODEXIS ATLAS consulting spol. s r. o. [cit. 29. 6. 2016].

34

hospodářských, sociálních a kulturních právech. Skutečnost, že znění tohoto mezinárodního paktu schváleného ČSSR mělo velice daleko k reálnému obrazu Československé politické reality, bylo předmětem značné kritiky, zejména ze strany iniciativy Charta 77, jak dokládá např. její prohlášení ze dne 1. 1. 1977. 70 Nutno podotknout, že i přes v podstatě nulový úspěch na poli politickém bylo dosaženo minimálně toho, že se svoboda projevu a další základní práva zaručená paktem dostala díky této iniciativě do širšího povědomí československých občanů. Listopadový převrat způsobil celou řadu společenských a politických změn. Z hlediska svobody projevu je pro nás nejdůležitější ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým byla do českého ústavního systému uvedena Listina základních práv a svobod. Listina v čl. 17 zaručuje svobodu projevu ve formě platné v ČR do dnes: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanové zákon.“ 71

3.3. Pojem svoboda slova Abychom mohli dále rozvést, jaké jsou limity svobody slova, připomeneme nejdříve jaké je moderní pojetí tohoto institutu. Jak uvádí Jiří Herczeg ve své knize Meze 70

Prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977 [online] [cit. 29. 6. 2016]. Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2016]. 71

35

svobody projevu: „Svoboda projevu je substantivním právem veřejnoprávní povahy, jemuž odpovídá povinnost každého, včetně (a zejména) státu, aby nikomu ve vyjadřování jeho názorů nebránil. Svoboda projevu je negativní svoboda chránící individuum před státní despocií, před rozpínavostí státní moci. Svoboda projevu je v jistém smyslu základem každé svobody.“72 Z tohoto lze vyvodit, že svoboda projevu neposkytuje právo si něco myslet (neboť to je základním předpokladem aby se člověk mohl stát subjektem předmětného základního práva), neboť primárně chrání subjekt před útlakem za zpřístupnění názoru či myšlenky jinému, a to i hromadně prostřednictvím médií, veřejných shromáždění, aj. Co všechno však lze považovat za projev?

Projev Přestože se otázka toho, co lze považovat za projev a co už ne, může zdát na první pohled banální, není tomu tak, zvláště vezmeme-li v úvahu, že je to rozhodující činitel, máme-li určit, zda něco spadá pod ústavní ochranu či nikoliv. Jaké jsou tedy definice samotného projevu? Evropská úmluva v čl. 10 říká, že: „Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů bez ohledu na hranice.“73 Čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje, že „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“74 Přestože Listina základních práv a svobod se snaží být ohledně samotného projevu určitější, ani ta nemůže svou dikcí zdaleka pokrýt, co ještě lze za projev považovat a co už ne. Nejspornější situace pak nastane, máme-li rozlišit, zda jde o svobodný projev či jednání.

72

HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004. Knihovnička Orac. s. 9. Evropská úmluva o lidských právech podepsaná dne 4. 11. 1950 v Římě, ve znění Protokolů č. 11 a 14. Evropský soud pro lidská práva [online]. [cit. 26. 6. 2016]. 74 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2016]. 73

36

Projev versus jednání V první řadě je třeba uvést, že samotná skutečnost, že je něco označeno za projev, ještě neznamená automatickou ústavní ochranu. Nicméně pokud o projev půjde, bude muset být minimálně otestován pravidly pro možnost omezení svobody projevu. V opačném případě, kdy o projev nepůjde, se příslušné ustanovení ústavy popř. mezinárodní smlouvy zakotvující svobodu projevu vůbec neaplikuje. Základní kritériem pro rozlišení projevu od jednání je nabízeno K. Greenawaltem, který ve své knize Fighting words: individuals communities, and liberties of speech rozlišuje, zda pronesená slova „mění normativní prostředí“ Tímto se myslí, zda vytváří nové závazky (nároky). Toto se totiž považuje spíše za jednání. Sám Greenawalt však upozorňuje na slabinu svého kritéria, která spočívá v tzv. slabých imperativech, kde je sporné, zda se zřetelně mění normativní prostředí adresáta.75

Jednání coby chráněný projev Na tomto místě je třeba upozornit na fakt, že zatímco některá slova nejsou chápána jako projev v ústavněprávním smyslu (např. vydírání – jde de facto o jednání), tak některé činy můžou mít charakter projevu díky tomu, že nesou nějaké poselství. Primárním cílem svobody projevu je ochrana samotných myšlenek a názorů a tudíž forma jakou jsou tyto předávány, je vždy až druhořadá. Tyto případy tzv. symbolického jednání musíme rozpoznávat v kontextu dané situace, respektive společenských okolností. Abych demonstroval to, jak hraniční situace se v těchto případech může jednat, lze porovnat pálení státních vlajek v USA, kde se Nejvyšší soud přiklonil k rozhodnutí, že toto jednání je svobodným projevem76, s obdobným případem, který řešil maďarský Ústavní soud. Ten naopak potvrdil možnost ústavně omezit svobodu projevu v zájmu ochrany státních hodnot.77

75

SMÍLEK, Ondřej. Svoboda projevu a její meze [online]. Praha, 2014 [cit. 29. 6. 2016]. 68 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. 76 Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Texas v Johnson [online]. 77 Rozhodnutí Maďarského Ústavního soudu sp. zn. 13/2000 (V.12) AB. [online].

37

Mlčení coby chráněný projev Zvláštní formou projevu, na kterou by se nemělo zapomínat, může být i mlčení (popř. v určitých situacích nečinnost), v případech, kdy je subjekt k aktivnímu vyjádření nucen. Zde je rozhodujícím hlediskem, zda tyto „vynucené“ projevy jsou za účelem sdělení specifické informace, nebo jde o povinné vyjádření postoje (názoru). Například povinnost oznámit trestný čin jednoznačně patří do první kategorie, naproti tomu povinné odříkávání modlitby či slibu má charakter kategorie druhé. A právě vynucené projevy postoje či názoru jsou považovány za zasahující do vnitřní integrity jedince a mohou se dostat do rozporu s jeho svědomím či vnitřním přesvědčením. Vždy tedy v těchto případech musí být přezkoumáno, zda obsah (slibu, přísahy, prohlášení) koresponduje s funkcí, pozicí či postavením, na kterou je toto vyžadováno.

3.4. Společné aspekty svobody projevu a svobody vyznání Svoboda projevu v souvislosti se svobodou vyznání lze vnímat ve dvou odlišných rovinách. V této podkapitole se pokusíme nalézt mezi těmito svobodami sjednocující prvek. Ke svobodě vyznání neodmyslitelně patří projevy tohoto vyznání navenek. Toto se samo o sobě překrývá se svobodou projevu, byť může být tato problematika v různých lidskoprávních dokumentech upravena odděleně. 78 Určité rozdíly pak můžeme nalézt v zásadě pouze v obsahu samotného sdělení. Demonstrovat to můžeme na případech, kdy určitá část oblečení či doplněk oblečení může sloužit buďto jako projev svobody bez náboženského podtextu, či jako svoboda projevu v úzké vazbě na náboženské vyznání. Jako příklad může posloužit odznak „Volím Karla“ hojně užívaný v předvolební prezidentské kampani v ČR v roce 2013 či duhové motivy spojované s L&G komunitou coby případ kategorie první. Jako případ z kategorie druhé lze uvést celou řadu případů počínaje židovskými jarmulkami, 78

Srovnej s čl. 16 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, op. cit.

38

muslimskými burkami až po křesťanský křížek na krku. V řadě případů pak může být sporné, jde-li ještě o projev náboženského vyznání či nikoliv. Příkladem budiž šátek na vlasy coby možný znak muslimské víry v jednom případě a v případě druhém „pouze“ módní doplněk. Druhá rovina, která je stěžejní částí této práce, je však podstatně zajímavější. Svoboda projevu se totiž nevztahuje směrem ke svobodě vyznání pouze jako jakési „přídavné“ právo. Svoboda projevu se díky své univerzální povaze může stát svobodě vyznání značně kontroverzním protivníkem. Jaké základní právo má pro demokratickou společnost větší hodnotu, jakmile dojde k rouhání? Právě zodpovězení této klíčové otázky je podstatné k dosažení cíle této Diplomové práce, kterým je odpověď na to, zda je třeba právně reagovat (a jak?) na urážlivé a zesměšňující projevy vůči náboženství v 21. století či jinak - jaké základní právo má v případě kolize svobody vyznání a svobody projevu přednost? Které z nich si zaslouží větší ochranu? Ani jedno z těchto základních práv totiž ze své povahy nelze vnímat absolutně. Jelikož rozhodující a konečnou roli má v evropské lidsko-právní kultuře ESLP, začneme nejprve analýzou rozhodnutí Otto-Preminger-Institut proti Rakousku.

39

4. Limity svobody slova v blasfemických projevech v rozhodnutí ESLP - Otto-Preminger-Institut proti Rakousku Případ Otto-Preminger-Institut proti Rakousku je už 22 let starý judikát ESLP, který však dodnes nebyl žádným jiným rozhodnutím ESLP překonán. Proto i po letech zůstává stěžejním rozhodnutím v oblasti střetu svobody projevu a ochrany náboženského cítění, potažmo svobody vyznání. Otto-Preminger-Institut Otto-Preminger-Institute byla rakouská nezisková organizace, jejímž cílem byla podpora kreativity v oblasti audiovizuálních médií. 79 Na základě licence provozovala v Innsbrucku kino. V tomto kině mělo 13. 5. 1985 dojít k promítání filmu Das Liebeskonzil. Tři dny před promítáním však prokurátor započal trestní stíhání proti vedení Otto-Preminger-Institute na podnět římskokatolické diecéze se sídlem v Innsbrucku.80 Dne 24. října 1985 bylo stíhání zastaveno a 10. října následujícího roku Krajský soud v Innsbrucku nařídil zabavení filmu, když konstatoval, že hrubý zásah do náboženského cítění způsobený postoji, které film znázorňuje, převažuje nad svobodou umění zaručenou rakouskou ústavou.81 Následné odvolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť odvolatel nevlastnil k zabavenému filmu vlastnická práva.

79

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č..

13470/87. odst. 9 80

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 11 81 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 14, 15 a 16

40

Obsah filmu Das Liebeskonzil Film Das Liebeskonzil zobrazuje Boha jako senilního starce, který se vášnivě líbá s Ďáblem a tituluje ho, jako svého přítele. Jiná část filmu zahrnuje Pannu Marii mající s Ďáblem určitý stupeň erotického napětí. Dospělý Ježíš Kristus je pak ve filmu mentálně zaostalým jedincem. Bůh, Panna Maria i Ježíš Kristus ve filmu opěvují Ďábla. Řízení Před ESLP Po podání stížnosti k ESLP vláda Rakouska namítala uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v článku 26 Úmluvy. Vláda dále uvedla, že Otto-Preminger-Institute byl stranou pouze v záležitosti odnětí filmu a nikoliv jeho propadnutí. 82 Soud však námitku k článku 26 Úmluvy zamítl, neboť nebyla vznesena v počátečním stádiu zkoumání přípustnosti stížnosti. 83 Soud zamítl námitku vlády, že Otto-Preminger-Institute není obětí konečného rozhodnutí vnitrostátního soudu, neboť stěžovatel byl přímo dotčen rozhodnutím o propadnutí, neboť mu to zabránilo v promítání filmu.84 Ke zhodnocení toho, zda došlo k porušení článku 10 Úmluvy, si soud položil následující otázky: 1) Došlo k zásahu do svobody projevu stěžovatele? 2) Byl tento zásah v souladu se zákonem? 3) Sledoval zásah legitimní cíl? 4) Bylo odnětí a propadnutí filmu nevyhnutelné v demokratické společnosti?

82

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 35 83 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 37 84 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 40

41

Jelikož zásah do svobody projevu byl přiznán už vnitrostátními soudy, postoupil ESLP rovnou k otázce č 2. Stěžovatel zde namítl, že zásah do svobody projevu nebyl v souladu se zákonem, neboť došlo k chybné aplikaci § 188 rakouského Trestního zákona. Stěžovatel zpochybnil, zda satirické dílo pojednávající o osobách a věcech, které jsou předmětem náboženského uctívání, může vůbec být považováno za znevažující či urážlivé. K tomuto navíc dodal, že rozhořčení není oprávněné ze strany osob, které se svobodně rozhodli, zda film chtějí vidět či ne. Nakonec stěžovatel námítl, že právu na svobodu projevu nebyla přisouzená dostatečná důležitost. ESLP v této záležitosti připomněl, že výklad a aplikace vnitrostátního práva je především záležitostí vnitrostátních soudů. 85 Vyjádření ESLP k otázce legitimního cíle Vyjádření štrasburského soudu k otázce, zda zásahy rakouské státní moci sledovaly legitimní cíl, je zcela klíčové. Soud vyslovil, že: „Ti, kteří se rozhodnout využít svoje právo na svobodný projev náboženského vyznání bez ohledu na to, zda patří k náboženské většině anebo menšině, nemůžou rozumně očekávat, že se nestanou objektem žádné kritiky. Musí tolerovat a akceptovat odmítnutí jejich náboženského vyznání jinými, dokonce i propagování doktrín nepřátelských k jejich víře.“86 Na toto ESLP navázal tvrzením, že ve skutečně extrémních případech může docházet k tomu, že svobodný projev způsobí odrazení věřících od výkonu jejich svobody mít náboženské vyznání a projevovat ho. ESLP poté vyslovil, že respektování náboženského cítění věřících, jak ho zaručuje čl. 9 Úmluvy, je porušené provokativním zobrazováním předmětů, které se těší náboženské úctě. Takovéto zobrazení lze považovat za zlomyslné porušení ducha tolerance, který také charakterizuje demokratickou společnost. 85

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 44 a 45 86 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 47

42

ESLP dále konstatoval, že v rámci celé Evropy nelze univerzálně definovat to, co představuje přípustný zásah do výkonu práva na svobodu projevu, když je namířený proti náboženskému cítění jiných. Přiznává, že určitá míra volné úvahy zde musí zůstat na vnitrostátních orgánech. Míra této volnosti však není neomezená.87 S námitkou stěžovatele, že promítal film ve svém kině a pouštěl dovnitř diváky až po zaplacení vstupného, se ESLP vypořádal tak, že film byl široce propagovaný, což poskytlo široké veřejnosti dostatečné informace o obsahu filmu. Z tohoto pohledu tak ESLP považuje promítání za dostatečně veřejné na to, aby se mohlo někoho dotknout.88 ESLP dále připustil, že nemůže nevzít v potaz skutečnost, že římskokatolické náboženství je v Tyrolsku většinové. Odnětím filmu se tak rakouské úřady snažili zachovat náboženský mír. ESLP tak nakonec podílem šesti hlasů proti třem, že ani v případě odnětí filmu, ani v případě zabavení filmu nebyl porušen čl. 10 Úmluvy. Spojený dissent soudců Pekkanena, Makarczyka a soudkyně Palm V společném odlišném stanovisku bylo vyřčeno následující: „Svoboda projevu představuje jednu ze základních charakteristických rysů demokratické společnosti. Vztahuje se nejen na informace a myšlenky přijímané příznivě, nebo na ty, které se považují za neškodné či bezvýznamné, ale zejména na ty, které šokují, urážejí a znepokojují stát nebo jakoukoliv část obyvatelstva. Nemá smysl tuto svobodu zaručovat, jestliže se má využívat pouze v souladu s přijímanými názory.“89

87

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 50 88 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. odst. 54 89 Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. Odst. 3 dissentu

43

Kromě tohoto bylo v dissentu tvrzeno, že nevyhnutelnost zásahu musí být dostatečně prokázaná, zvláště když má zásah povahu předběžného opatření. Dále byla zpochybněna samotná ochrana náboženského cítění, která dle oponujících soudců nelze odvodit od práva na svobodu náboženství, které naopak zahrnuje právo vyjadřovat kritické stanoviska k náboženstvím ostatních.90 Dissent také neopomenul poukázat na nesoulad v argumentaci připodobňováním k případu Müller a další proti Švýcarsku.91

4.1. Analýza Rozhodnutí ELSP ve věci Otto-Preminger-Institute je dle mého názoru nesprávné a velmi nekvalitně odůvodněné. Nejslabším místem argumentace je pro mě snaha o připodobnění k případu Müller a další proti Švýcarsku. Odvoláváním se na tento případ soudci nachytali hlavně sami sebe. Zatímco volně přístupná galerie opravdu mohla pobouřit často nic netušící návštěvníky, Otto-Preminger-Institute postupoval podle všeho zodpovědně. Argument ESLP, že široká propagace filmu sama o sobě stačí, aby se to mohlo nábožensky založených lidí dotknout je obzvlášť problematická. Pokud k odnětí filmu stačí, aby věřící o jeho existenci pouze věděli a domýšleli si, co v něm je, tak není standard zásahu do svobody projevu nastaven příliš vysoko. ESLP dále argumentoval tím, že postup stěžovatele porušil ducha tolerance, který také charakterizuje demokratickou společnost. Na druhou stranu však v závěru svého odůvodnění přiznává, že bral v potaz také míru religiozity a možné náboženské nepokoje v Tyrolsku. To mě vede k závěru, že ani jedna ze znesvářených stran příliš tolerance neukázala.

90

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. Odst. 4 a 6 dissentu 91 V případu Müller a další proti Švýcarsku ESLP taktéž neshledal porušení čl. 10 Úmluvy, jednalo se o vystavování sexuálně explicitního umění, zřejmý rozdíl oproti případu Otto-Preminger-Institut však byl v tom, že galerie byla volně přístupná.

44

Kalkulace s mírou religiozity v odůvodnění rozhodnutí celkově budí rozpaky. ESLP tím sám sebe zatlačil do pozice spíše utěšovatele davů než nezávislého hledače pravdy. Na závěr se ještě pozastavím nad názorem dissentujících soudců ohledně toho, jak by měla být vnímána svoboda náboženství, tedy že od ní nelze odvozovat ochranu náboženského cítění. I já si myslím, že ochrana náboženského cítění je mylný právní konstrukt. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že ochrana náboženského cítění stává pevnou součástí evropské politické a sociální reality. Mělo by právo tuto skutečnost reflektovat?

45

5. Úprava blasfemických projevů v ČR, Rusku a Německu Česká republika je známá jako ateistický stát. Proto mohou úvahy nad právní úpravou blasfemických projevů působit trochu nepatřičně. Přesto je v Evropě nezanedbatelné množství států, které ochraňují náboženské cítění svých obyvatel ve značně větší míře, než je tomu v ČR.

Česká republika Posledním zákonem, který na území dnešní České republiky zakazoval pod pohrůžkou trestu rouhání, je Patent Císařský č. 117/1852 Z. ř., O zločinech, přečinech a přestupcích, který dne 27. května 1852 vydal císař František Josef První. Zločin rouhání bylo tímto Patentem vymezen následovně: §122 „Zločinu rušení náboženství dopustí se: a) Kdo řečmi, činy, v dílech tiskových nebo rozšiřovaných spisech Bohu se rouhá; b) Kdo provozování náboženství, ve státě průchod majícího, ruší, a nebo kdo způsobem zneucťujícím zle nakládaje s nářadím, ke službám božím zasvěceným, neb jinak činy, řečmi, v dílech tiskových nebo rozšiřovaných spisech náboženství veřejně opovržení prokazuje; c) Kdo hledí křesťana k odpadnutí od křesťanství svésti, nebo d) Kdo hledí rozšiřovati nevěru, aneb roztrušovati učení bludné, náboženství křesťanskému odporující.“92 Trestní sazba činila 6 měsíců až jeden rok za méně závažné zločiny.

93

Bylo-li rušením

náboženství dáno veřejné pohoršení, nebo byl-li kdo sveden, anebo bylo-li s tím spojeno obecné nebezpečenství, trestní sazba činila 1 ro až 5 let. Ve výjimečných případech

92 93

Patent Císařský 117/1852 Z.ř. O zločinech, přečinech a přestupcích. Patent Císařský 117/1852 Z.ř. O zločinech, přečinech a přestupcích. §124

46

mohlo být uděleno až 10 let žaláře. 94 Císařský Patent byl zrušen téměř po 100 letech, když jej nahradil zákon č. 86/1950Sb., Trestní zákon. Ten už však trestní úpravu rouhání dále neupravoval. Co se týče limitů svobody projevu ohledně náboženství, jediným alespoň částečně relevantním ustanovením je § 355 Trestního zákoníku. Ten stanovuje, že: „(1) Kdo veřejně hanobí a) některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu, nebo b) skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“95

Rusko Rusko přijalo proti-rouhačskou úpravu trestního zákoníku s účinností od 29. 6. 2013. Novela Trestního zákoníku Ruské Federace byla podle zprávy Amnesty Indrnational96 reakcí na akci ruské, feministické, punk-rockové kapely Pussy Riot, které dne 21. 2. 2012 vešly do moskevské Katedrály Krista Spasitele, kde začaly křičet písně zaměřené proti prezidentu Putinovi a některým ruským duchovním. Podle zprávy Amnesty international tak nyní čl. 148 Trestního zákoníku Ruské Federace obsahuje „zákaz veřejné akce vyjadřující zjevné pohrdání společností a urážející náboženské cítění věřících“.97 94

Patent Císařský 117/1852 Z.ř. O zločinech, přečinech a přestupcích. §123 Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. § 355 odst. 1 96 Zpráva Amnesty International ze dne 30. 9. 2014. 97 Zpráva Amnesty International ze dne 30. 9. 2014. 95

47

Německo Německo má svůj proti-rouhačský předpis v § 166 Trestního zákona. Ten hovoří o hanobení náboženství a náboženských a ideologických sdružení. Německo tedy nedovoluje hanobit náboženství samotné: „Ten, kdo veřejně nebo prostřednictvím šíření písemných materiálů hanobí náboženství nebo ideologii druhých způsobem, který je schopen narušení veřejného pořádku, bude potrestán odnětím svobody na dobu nepřesahující tři roky nebo peněžitým trestem.“98 A stejně tak ani církve a náboženské a ideologické společnosti: „Ten, kdo by veřejně nebo prostřednictvím šíření písemných materiálů hanobil církev nebo jiné náboženské či ideologické sdružení v Německu, nebo jejich instituce či zvyky, a to způsobem, který je schopen narušení veřejného pořádku, musí nést stejný trest.“99 Rozdíly mezi českou a německou právní úpravou jsou na první pohled propastné. Zatímco český trestní zákoník výslovně hovoří o zákazu hanobení skupiny osob se společným vyznáním, tak německý trestní zákon přímo zakazuje hanobit náboženství samotné. V druhém odstavci jde ještě dál a přenáší svou ochranu i na církve a dokonce zvyky náboženských sdružení. Formulace „a to způsobem, který je schopen narušení veřejného pořádku“ navíc nevzbuzuje příliš velkou právní jistotu.

98 99

German Criminal Code [online]. Section 166 odst. 1 German Criminal Code [online]. Section 166 odst. 2

48

6. Úvahy de lege ferenda Český právní řád nebere žádný zvláštní zřetel na náboženské cítění věřících. Je to tak správně? Zákony omezující svobodu projevu vůči náboženství se začínají pomalu zabydlovat v právní kultuře západních států. Na to se dá pohlížet ze dvou různých úhlů pohledu. Prvním z nich je, že tyto země podobnými zákony projevují respekt vůči svým náboženským menšinám a jejich kulturním a náboženským zvyklostem. Druhý úhel pohledu je o něco méně lichotivý. Nejsou tyto zákony spíše důsledkem selhání evropského pluralismu a tedy jakousi snahou zamezit možným horším následkům? Měli by čeští zákonodárci nějakým způsobem reagovat na urážlivé a zesměšňující projevy vůči náboženství? Jsem přesvědčen, že omezením svobody slova na úkor ochrany náboženského cítění určitě ne. Současnou právní úpravu osobně považuji v tomto směru za více než dostačující. Jsou však věci, které by se zlepšit mohly. Narážím teď zejména na zhoršující se schopnost otevřeně hovořit o problémech a snažit se nalézt to nejlepší východisko. Co se týče svobody projevu, mám za to, že právě ta je jedním z nejobjektivnějších ukazatelů vyspělosti občanské demokracie. Je to právní dědictví, kterého bychom si měli vážit a které bychom měli střežit. Co se týče sekularismu, ten musí vycházet z toho, že by měl představovat jakousi neutrální veličinu, která dohlíží na demokracii a nikoho se nesnaží znevýhodňovat. Sekularismus by neměl být nástrojem, který by se měl používat na potlačování vlivu náboženských menšin. Úkolem sekularismu je být stabilní a nestranný. Toto všechno dohromady je podle mě správným receptem, jak zajistit české demokracii kvalitu, klid a prosperitu.

49

Z pohledu budoucího práva bude spíše zajímavé nadále sledovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ten se zatím ve sporech svobody projevu s ochranou náboženského cítění stavěl na stranu široce pojaté svobody vyznání. 100 Bude ESLP takto blahosklonně přistupovat k interpretaci svobody vyznání i v okamžiku, kdy ublížení věřící nebudou křesťané?

100

Judikát Otto-Preminger-Institut proti Rakousku či Wingrove proti Spojenému Království

50

Závěr Hlavním cílem této práce bylo odpovědět na otázku, jak reagovat na urážlivé a zesměšňující projevy vůči náboženství v 21. století. Pro tento účel jsem nejprve detailně popsal současné postavení náboženství v Evropě. K tomuto mi dobře posloužila judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Popsal jsem, v jakém stádiu se momentálně nachází evropský sekularismus. Vymezil jsem pojem blasfemický projev a na nejznámějších kauzách se snažil poukázat na to, co mají tyto projevy většinou společné. Svobodu projevu jsem popsal od nejzazších prvopočátků, abych zdůraznil, že to je hodnota, která dříve nebyla automatická. Svobodu projevu je totiž třeba chápat komplexně se vším, co reprezentuje. Dále jsem analyzoval rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. I s vědomím, že se jedná o poměrně staré rozhodnutí, si dovolím tvrdit, že ukázalo ESLP jako důležitou, ale ne neomylnou instituci. Právě omylnost ESLP by měla členské státy Úmluvy motivovat k tomu, aby si základní kameny své kultury pečlivě střežily již na domácí scéně. Porovnání právní míry ochrany náboženského cítění v ČR, Rusku a Německu pak ukázalo, že silné pozice české svobody slova už v Evropě zdaleka nejsou pravidlem. Na základě všeho výše zmíněného jsem se v Kapitole Úvahy de lege ferenda pokusil zodpovědět na otázku, jak reagovat na urážlivé a zesměšňující projevy vůči náboženství v 21. století.

51

Seznam použité literatury Tištěné knihy a články 1) Bible: překlad 21. století. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Biblion, 2009, 1564 s. ISBN 978-80-87282-02-1. 2) HERCZEG, Jiří. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004. Knihovnička Orac. ISBN 80-86199-94-0. 3) KROŠLÁK, Daniel a Michaela MORAVČÍKOVÁ (eds.). Rozhodovacia činnosť súdov a náboženstvo. Bratislava: Wolters Kluwer, 2015. 189 s. ISBN 978-808168-181-3. 4) MENDEL, Miloš. Islámská výzva: Z dějin a současnosti politického islámu. Brno: Nakladatelství Atlantis, 1994. 230 s. ISBN 80-7108-088-8. 5) MILL, John Stuart. O svobodě. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 1913. 206 s. 6) MONDAL, Anshuman A. Islam and controversy: the politics of free speech after Rushdie. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 1. vyd. Palgrave Macmillan, 2014. 248 s. ISBN 978-1-137-47167-3. 7) Platón, Ústava. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda – Libertas, 1993. přeložil Hošek, R. ISBN 80-86005-28-3. 8) SARRAZIN, Thilo. Teror ctnosti: o hranicích názorové svobody v Německu. Přeložil František ŠTÍCHA. Praha: Academia, 2015. XXI. století. 333 s. ISBN 978-80-200-2468-8. 9) ZUCCA, Lorenzo. A Secular Europe: Law and Religion in the European Constitutional Landscape. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2012, 210 s. ISBN 978-0-19-959278-4.

52

Elektronické prameny Databáze

Eurostatu

k počtu

obyvatel

v Evropě:

http://appsso.eurostat.ec.europa.eu/nui/show.do?dataset=demo_pjan&lang=en Databáze

Newslab

k počtu

křesťanů

v Evropě

k roku

2010

http://www.newslab.cz/religions/ Průzkum společnosti Pew research http://www.pewforum.org/2011/01/27/future-of-theglobal-muslim-population-regional-europe/ Prohlášení předsedy tureckého parlamentu Ismaila Kahramana pro agenturu Reuters (26. 4. 2016) volně dostupné z: http://www.reuters.com/article/us-turkey-politicsconstitution-idUSKCN0XN0MD ZUCCA, Lorenzo. Lautsi: A Commentary of the Grand Chamber Decision. International Journal of Constitutional Law [online]. 2013, Vol. 11. 12 s. (dle dostupného

PDF

souboru)

[cit.

29.

6.

2016].

Dostupné

z:

http://icon.oxfordjournals.org/content/11/1/218.full.pdf+html ARAT, Yesim. Religion, Politics and Gender Equality in Turkey, Implications of a democratic paradox. Third World Quarterly [online]. 2010, Vol. 31. N. 6, 28 s. (dle dostupného

PDF

souboru)[cit.

29.

6.

2016].

Dostupné

z:

http://media.library.ku.edu.tr/reserve/resfall12_13/intl450_MSomer/week7.pdf ZAKARIA, Fareed. Blasphemy and the law of fanatics, 8. 1. 2015 pro server Washington

Post

[online]

[cit.

29.

6.

2016]

Dostupné

https://www.washingtonpost.com/opinions/fareed-zakaria-blasphemy-and-the-law-offanatics/2015/01/08/b0c14e38-9770-11e4-aabd-d0b93ff613d5_story.html

53

z:

AKVINSKÝ, Tomáš. Summa Theologica. [online] [cit. 29. 6. 2016] Dostupné z: http://www.newadvent.org/summa/3013.htm Katechismus katolické církve. 514 s. [online] [cit. 29. 6. 2016] Dostupné z: http://web.katolik.cz/feeling/library/kkc.pdf FIALOVÁ, Alena. Satanské verše [online]. Plzeň, 2013 [cit. 29. 6. 2016]. 48 s. Bakalářská práce.

Západočeská univerzita,

Filozofická

fakulta.

Dostupné z:

https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/13051/Rushdie%20konecny.pdf?sequence =1 Dvě dekády „pravidel Rushdie“. Politicko-společenská revue centra pro studium demokracie a kultury. Ze dne 17. 1. 2011. [online] [cit. 29. 6. 2016] Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1409/dve-dekady-pravidel-rushdie Íránská média zvýšila odměnu za vraždu spisovatele Rushdieho. Rozhlas. Ze dne 22. 2. 2016.

[online]

[cit.

29.

6.

2016]

Dostupné

z:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/svet/_zprava/iranska-media-zvysila-odmenu-za-vrazduspisovatele-rushdieho--1586551 Od protestů vůči karikaturám proroka Mohameda uplynulo pět let. Deník Referendum Svět.

Ze

dne

1.

2.

2011.

[online]

[cit.

29.

6.

2016]

Dostupné

z:

http://denikreferendum.cz/clanek/8748-od-protestu-vuci-karikaturam-prorokamohameda-uplynulo-pet-let Prohlášení Charty 77 ze dne 1. 1. 1977 [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupné: http://www.svedomi.cz/dokdoby/charta_77.htm SMÍLEK, Ondřej. Svoboda projevu a její meze [online]. Praha, 2014 [cit. 29. 6. 2016]. 68 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta. Ke stažení z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120157886

54

HREBIČKOVÁ, Andrea. Svoboda projevu versus ochrana mravnosti [online]. Olomouc, 2016 [cit. 29. 6. 2016]. 61 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta. Ke stažení z: https://theses.cz/id/t7g8r2 Zpráva Amnesty International ze dne 30. 9. 2014 [online] [cit. 29. 6. 2016] Dostupné z: http://www.amnesty.cz/data/rusko/putinovy-zakony.pdf?version=1391943957

Právní předpisy Ústavní zákon č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 6. 2016]. U.S. Senate. Constitution of the United States. [online]. 2016 [cit. 29. 6. 2016]. Dostupné

z:

http://www.senate.gov/civics/constitution_item/constitution.htm#amdt_1_(1791) Evropská úmluva o lidských právech podepsaná dne 4. 11. 1950 v Římě, ve znění Protokolů č. 11 a 14. Evropský soud pro lidská práva [online]. [cit. 26. 6. 2016]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/Documents/Convention_CES.pdf

Stadionova Ústava z roku 1849 [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupná: http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/stadion.htm Základní zákon státní č. 142 z roku 1867 [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupný: http://spcp.prf.cuni.cz/lex/z3.htm Zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky [online]

[cit.

29.

6.

2016]

http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html

55

Volně

dostupný:

Výnos Říšského kancléře č. 75/1939. In: CODEXIS ATLAS consulting spol. s r. o. [cit. 29. 6. 2016]. Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky. In: CODEXIS r. o. [cit. 29. 6. 2016]. Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky. In: CODEXIS

r. o. [cit. 29. 6.

2016]. Deklarace práv člověka a občana z 26. 8. 1789 [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupná z: http://www.historie.upol.cz/19/prameny/prava.htm Patent Císařský 117/1852 Z.ř. O zločinech, přečinech a přestupcích. In: CODEXIS r. o. [cit. 29. 6. 2016]. German Criminal Code [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupný: http://www.gesetzeim-internet.de/englisch_stgb/englisch_stgb.html#p1478 Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS r. o. [cit. 29. 6. 2016].

Soudní rozhodnutí Rozsudek ESLP ze dne 31. 7. 2001 ve věci Refah Partisi (The Welfare Party) a další proti Turecku. Stížnost č. 41340/98, 41342/98, 41343/98 a 41344/98. HUDOC [online]. Evropský

soud

pro

lidská

práva,

[cit.

28.

6.

2016].

Dostupné

http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-59617#{%22itemid%22:[%22001-59617%22]}

56

z:

Rozsudek ESLP ze dne 30. 1. 1998 ve věci Sjednocená komunistická strana Turecka proti Turecku. Stížnost č. 19392/92. HUDOC [online]. Evropský soud pro lidská práva, [cit.

28.

6.

2016].

Dostupné

z:

http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-

58128#{%22itemid%22:[%22001-58128%22]} Rozsudek ESLP ze dne 10. 11. 2005, ve věci Leyla Sahin proti Turecku. Stížnost č.. 44774/98. HUDOC [online]. Evropský soud pro lidská práva, [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx?i=001-70956

Rozsudek ESLP ze dne 18. 3. 2011, ve věci Lautsi proti Itáliy. Stížnost č.. 30814/06. HUDOC [online]. Evropský soud pro lidská práva, [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-104040

Rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2007 ve věci Folgero a další proti Norsku. Stížnost č. 15472/02. HUDOC [online]. Evropský soud pro lidská práva, [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné

z:

http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-81356#{%22itemid%22:[%22001-

81356%22]} Rozsudek ESLP ze dne 9. 10. 2007 ve věci Hasan a Eylem Zengin proti Turecku. Stížnost č. 1448/04. HUDOC [online]. Evropský soud pro lidská práva, [cit. 28. 6. 2016]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-82580

Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Texas v Johnson [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupný: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/491/397/case.html Rozhodnutí Maďarského Ústavního soudu sp. zn. 13/2000 (V.12) AB. [online] [cit. 29. 6. 2016] Volně dostupný: http://www.mkab.hu/letoltesek/en_0013_2000.pdf

57

Rozsudek ESLP ze dne 20. 9. 1994, ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku. Stížnost č.. 13470/87. Rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1996, ve věci Wingrove proti Spojenému Království. Stížnost č. 17419/90.

58