Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Sociální pedagogika a poradenství

Bc. Pavla Zacpalová

Vliv pobytu v zahraniční misi na osobní život vojáků Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Bohumíra Lazarová, Ph.D. 2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

Upřímně děkuji doc. PhDr. B. Lazarové, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, poskytování rad, připomínek a materiálových podkladů k práci. Také děkuji rodině a přátelům za podporu, kterou mi věnovali po celou dobu studia stejně jako při psaní této diplomové práce.

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................................... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 8 1. ZAHRANIČNÍ MISE POHLEDEM SOCIÁLNÍHO PEDAGOGA................................ 8 1.1 Adaptace ............................................................................................................................. 11 1.2 Aspekty ovlivňující adaptaci .............................................................................................. 13 1.3 Poruchy adaptace ................................................................................................................ 13 2. SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ POHLED NA ARMÁDU ČESKÉ REPUBLIKY ........................................................................................................................... 15 2.1 Osobnost vojáka z povolání ................................................................................................ 17 2.2 Novodobý válečný veterán ................................................................................................. 18 2.3 Psychosociální sluţby v armádě ......................................................................................... 20 3. PŮSOBENÍ AČR V ZAHRANIČNÍCH OPERACÍCH .................................................. 23 3.1 AČR v současnosti .............................................................................................................. 24 3.2 Sociálně-psychologická problematika zahraničních misí ................................................... 27 3.2.3 Charakteristické fáze zahraniční mise ............................................................................. 30 3.3 Nejčastější problémy na misi .............................................................................................. 32 4. PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ ........................................................................................................ 35 4.1 Co se rozumí pojmy „stres a stresory“................................................................................ 37 4.2 Moţné reakce na stres ......................................................................................................... 39 4.3 Zvládání stresu .................................................................................................................... 40 5. OSOBNÍ ŽIVOT VOJÁKA NA ZAHRANIČNÍ MISI A PO NÁVRATU DO ČESKÉ REPUBLIKY ............................................................................................................ 42 5.1 Záţitky a zkušenosti z mise ................................................................................................ 43 5.2 Změna v ţivotě.................................................................................................................... 44 5.3 Rodinné prostředí je základ ................................................................................................ 45 5.3.1 Člen rodiny je na misi ...................................................................................................... 46 5.3.2 Rodina vojáka po návratu z mise ..................................................................................... 47 5.4 Volný čas jako součást ţivotního stylu ............................................................................... 48 5.4.1 Volný čas po zahraniční misi ........................................................................................... 50 5.5 Návrat do pracovního prostředí .......................................................................................... 51 6. KRIZOVÁ INTERVENCE ................................................................................................ 52 6.1 Debriefing ........................................................................................................................... 53 6.2 Sociální opora ..................................................................................................................... 54

SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI ....................................................................................... 57 II. EMPIRICKÁ ČÁST .......................................................................................................... 59 7. METODOLOGIE KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU.................................................... 59 7.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky........................................................................................ 59 7.2 Technika sběru dat .............................................................................................................. 60 7.3 Výzkumný soubor ............................................................................................................... 61 7.4 Etické předpoklady ............................................................................................................. 62 7.5 Vstup do terénu ................................................................................................................... 63 7.6 Způsob zpracování dat ........................................................................................................ 63 7.7 Analýza dat ......................................................................................................................... 64 7.8 Shrnutí výsledků výzkumu ................................................................................................. 94 7.9 Diskuze ............................................................................................................................. 100 ZÁVĚR .................................................................................................................................. 103 SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A ZDROJŮ ............................................. 106 SEZNAM POUŽITÉ ZAHRANIČNÍ LITERATURY A ZDROJŮ ................................ 110 PŘÍLOHA A: Schéma a ukázka rozhovoru ....................................................................... 111

ÚVOD Česká republika se svým vstupem do Severoatlantické aliance zavázala ke spolupráci při plnění konkrétních úkolů s cílem prosazení a udrţení bezpečnosti v různých regionech celého světa. Pro úplné zabezpečení těchto závazků jsou pravidelně sestavovány kontingenty vojenských specialistů, kteří po určitou dobu operují v poţadovaných oblastech. Příprava těchto vojáků je velice komplexní, profesionálně řízená činnost. Mnohem menší důraz je ovšem kladen na zpětnou adaptaci vojáka a případnou pomoc ve sloţitých ţivotních situacích, způsobených dlouhodobější absencí v jeho původním prostředím. Téma diplomové práce zní: „Vliv pobytu v zahraniční misi na osobní ţivot vojáků“. Práce se tedy věnuje vojenské oblasti, konkrétně příslušníkům Armády České republiky, kteří absolvovali zahraniční operaci, ocitli se v silně stresovém prostředí a zaţili náročné ţivotní situace ve válečné oblasti. Podstatná část práce se věnuje analyzování vlivu těchto záţitků a zkušeností na pozdější osobní ţivot vojáka. Toto téma je pro mě osobně velmi zajímavé, protoţe můj ţivot je úzce spjat s vojenským prostředím. Konkrétně k tomuto výzkumnému problému mě přivedla osobní zkušenost s vojáky, kteří po návratu ze zahraniční mise přetvářeli své ţivoty. Příslušníci Armády České republiky, kteří odjíţdějí plnit spojenecké závazky do vzdálených regionů, často opouštějí rodinné i pracovní prostředí s určitými předpoklady. Většinou si voják nepřipouští, ţe by se mohl na zahraniční operaci nějakým způsobem změnit, vnímá sebe jako profesionála a daný úkol jako poslání. Obdobně nahlíţí na osobnost svého partnera či na jeho přátele, jeţ na něho čekají v republice. Realita je ovšem často diametrálně odlišná. Na člověka neustále působí různé determinanty a přetvářejí nevědomky jeho postoje a chování. Následné shledání s jeho blízkými a adaptace na původní prostředí proto často neprobíhá tak snadno. Cílem diplomové práce je tedy zjistit, jak pobyt na zahraniční misi ovlivnil ţivot vojáka. Tato práce se majoritně zabývá vlivem zahraniční mise na následnou adaptaci vojáka, především je zaměřena na jeho osobní ţivot. Důleţité je také přiblíţit problematiku zahraničních operací a zvláště pak moţnosti následné odborné pomoci. Práce je standardním způsobem rozdělena na dvě části. Teoretická část pojednává o základních tématech, které souvisí s danou problematikou. Empirická část zjišťuje, jak vojáci reflektují adaptaci do běţného ţivota po misi.

6

První kapitola objasňuje pohled sociálního pedagoga na zahraniční mise, součástí této kapitoly je i adaptace, která je důleţitá při návratu vojáka ze zahraničních operací. Následuje kapitola věnovaná sociálně-psychologickému pohledu na Armádu České republiky. Obsahuje charakteristiku osobnosti vojáka z povolání, novodobého válečného veterána a představuje i psychosociální sluţby v armádě. Pozornost je věnována samotným zahraničním operacím, u nichţ jsou popsány charakteristické fáze mise, psychická a zdravotní příprava, motivace k výjezdu do mise i nejčastější problémy, jeţ se objevují na misi. S danou oblastí koresponduje vznik mnoha stresových situací a z toho důvodu je zařazena kapitola o psychické zátěţi a zvládání stresu. Důleţitou součástí teoretické práce je i osobní ţivot vojáka na misi a po návratu do České republiky. Na začátku jsou popsány záţitky a zkušenosti z mise, které vojáci musí začlenit do civilního ţivota. Pobyt na zahraničních operacích znamená změnu v ţivotě, která je následující kapitolou. Osobní ţivot vojáka je rozdělen na základní sloţky, obsahující především rodinu, volný čas a práci. Poslední, ale neméně důleţitá, je kategorie krizová intervence, která představuje soubor metod a technik, které by měly pomoci jedinci proţívajícímu zátěţovou či stresovou situaci. V empirické části práce je vyuţit kvalitativní výzkum, který je uskutečněn hloubkovým rozhovorem s vojáky, kteří slouţili v zahraničních operacích. Hlavní výzkumná otázka zní: „Jak reflektují vojáci adaptaci do běţného ţivota po misi?“ Získaná data jsou zpracována formou otevřeného kódování a následně je vyuţita technika vyloţení karet. Cílem výzkumné studie bylo zjistit, jak vojáci reflektují adaptaci do běţného ţivota po misi a odpověď na další specifické otázky.

7

I. TEORETICKÁ ČÁST 1. ZAHRANIČNÍ MISE POHLEDEM SOCIÁLNÍHO PEDAGOGA Sociální pedagogika prošla řadou změn a různě se měnila v průběhu svého vývoje. Většina změn souvisela s výkladem pojmu sociální, který byl interpretován jako pomoc jednotlivcům (individualistické pojetí1, jeţ spatřovalo smysl pouze v rozvoji individua a opíralo se o psychologii), nebo sociální ve vztahu k celé společnosti (opíralo se o sociologii). Nyní je sociální pedagogika jedna z moderních pedagogických disciplín a v odborné literatuře je vymezována v různých významech: od vlivů sociálního prostředí na výchovu a vzdělávání jedince aţ po pomoc sociálně problematickým osobám, skupinám a s tím spojenou krizovou intervencí (Čábalová, 2011; Kraus, 2008). Sociální pedagogika je velmi mladou disciplínou a její skutečný rozmach ve vývoji nastává aţ po roce 1989. Proto existuje mnoho odlišných pojetí od různých autorů. Někteří vymezují poměrně úzce sociální pedagogiku a přisuzují ji jen některé z jejích moţností. Např. Kvapilová (in Kraus, 2008) definuje sociální pedagogiku zvláště jako teorii ţivotní pomoci ohroţené mládeţe. Taktéţ Moucha (tamtéţ), který spojuje obsah sociální pedagogiky s náhradní rodinnou péčí a ústavní výchovou. Naopak jiní odborníci se přiklánějí k širšímu pojetí, jako např. Kraus a Poláčková (2001, s. 12), kteří uvedli: „V kaţdém případě zastáváme tedy širší pojetí sociální pedagogiky, podle kterého se tato disciplína zaměřuje nejen na problémy patologického charakteru, marginálních skupin, částí populace ohroţených ve svém rozvoji a potenciálně deviantně jednajících, ale především na celou populaci ve smyslu vytváření souladu mezi potřebami jedince a společnosti, na utváření optimálního způsobu ţivota v dané společnosti.“ Kraus (2008) uvádí, ţe do sociální pedagogiky lze tedy zahrnout výchovu a vzdělání, společnost, kulturu a nejbližší životní prostředí jedince, kterým je rodina a další sociální skupiny (vrstevníci, pracovní kolektiv aj.). Sociální pedagogika se

1

„Typickým představitelem byl J. F. Herbart“ (Kraus, 2008, s. 39)

8

nesnaţí pouze o rozvoj kaţdého jedince, ale o úplné chápání jedince a jeho socializace2. Právě socializace je důleţitá pro jedince i celou společnost. Člověk si osvojuje specifické formy chování, normy, jazyk a kulturu dané společnosti. Socializace je celoţivotní proces, jenţ probíhá vţdy v nějakém prostředí, které má různou úroveň i kvalitu. Šimíčková-Číţková (2004) uvádějí, ţe hlavními činiteli socializace jsou ty primární skupiny, ve kterých je jedinec trvale a pevně začleněn, jelikoţ mají moţnost dlouhodobě a přímo působit na člověka. Z tohoto důvodu jsou jako hlavní socializační prostředí označovány rodina, škola, vrstevnická skupina, sociální skupina na pracovišti a média. Důleţitým faktorem v procesu socializace člověka je sociální adaptace, coţ je přizpůsobení se normám a poţadavkům dané společnosti, a také sociální kreativita, jeţ přispívá k formování vztahu k sobě samému, k druhým lidem i celé společnosti, současně umoţňuje jedinci aktivní řešení ţivotních událostí (Čábalová, 2011). Adaptace je nedílná součást ţivota a také patří k jednomu z úkolů sociální pedagogiky, která má zkoumat, jak jedinci poskytovat pomoc v adaptaci na stále náročnější podmínky (Kraus, 2008). Adaptace je jedním ze základních pojmů této práce, protoţe vojáci, kteří vyjedou slouţit na zahraniční misi, se musí adaptovat na místní kulturní, klimatické, bojové a značně stresové situace. Adaptace je také důleţitou součástí po skončení mise, jelikoţ se voják vrací zpět do běţného ţivota, který se ale mezitím také změnil. Z toho důvodu bude tento zásadní pojem blíţe definován v následující kapitole. Dalším významným pojmem v sociální pedagogice je prostředí, jeţ vytváří podmínky pro ţivot – ţivotní prostředí. Prostředí lze chápat jako souhrn činitelů, které na člověka působí. Prostředí člověka se rozděluje podle určitých kritérií (Kraus, 2008), např.: velikostí prostoru; podílem člověka na podobě daného prostředí; povahou realizované činnosti; charakterem; podle teritoria; kvalitou podnětů působících na člověka.

2

„Socializaci chápeme jako proces postupného aktivního začleňování jedince do společnosti prostřednictvím jeho zapojení se do sociálních vztahů a celospolečenského dění.“ (Čábalová, 2011, s. 184)

9

Jednotlivá prostředí se různě doplňují a prolínají a na osobnost člověka mohou působit jak pozitivně, tak negativně (Kraus, Poláčková, 2001). Tato práce se bude zabývat jak rodinným prostředím, které voják opouští více jak na půl roku, tak lokálním prostředím, kterým se pro vojáka na zahraniční misi stává vojenská základna. Sociální pedagogika často operuje s pojmem komunikace, jenž je chápán jako proces, při kterém si lidé sdělují informace v přímém i nepřímém sociálním kontaktu. V těchto kontaktech probíhá sociální interakce, coţ je jednání, které vzájemně ovlivňuje jedince či skupiny (Kraus, 2008). Komunikace je tedy základ mezilidských vztahů a bez ní se mohou velmi snadno rozpadnout. Ať jiţ se jedná o utvrzování pracovního kolektivu na vojenské základně, nebo zprostředkovaným kontaktem s blízkými v ČR, vţdy je důleţité komunikaci udrţovat a upevňovat jakoukoli formou. Šest měsíců strávených v cizí zemi, být pod neustálým stresem, vidět utrpení a bídu, a po návratu moţný komunikační nesoulad s partnerem nebo rodinou – tyto aspekty mohou iniciovat potřebu následné intervence. Krizová intervence je souborem různých metod a technik, které pomáhají zpřehlednit a strukturovat klientovo proţívání a ohroţující kontraproduktivní chování. U vojáků se vyuţívají různé druhy skupinových sezení, mezi nimi je i debriefing, který by měl zajistit včasnou intervenci. Přesto jsou nejvíce vyuţívány svépomoc, vzájemná pomoc a sociální opora, které jsou uskutečňovány samotnými vojáky, pracovním kolektivem nebo rodinou a přáteli. Krátký souhrn pomáhajících profesí ve vládním sektoru podle Krause a Poláčkové (2001, s. 188) ukáţe, ţe sociální pracovník můţe pomoci jak vojákovi, tak jeho rodině. sociální pracovníci jako zaměstnanci správy, samosprávy a resortních ministerstev – pracovníci na různých sociálních úřadech, v domovech pro seniory, domech s pečovatelskou sluţbou, v dětských domovech, ústavech sociální péče či školských zařízeních, pracovníci ve vězeňství a trestní justici aj.; poradenští pracovníci v poradenském systému České republiky – pracovníci v rodinných, výchovných, občanských či profesních poradnách; psychoterapeuti – profesionálové zaměření na „péči o duši“ klientů, ať uţ při akutní krizi nebo v dlouhodobé spolupráci; učitelé a výchovní pracovníci školských zařízení – školy, výchovné a diagnostické ústavy, domy dětí a mládeţe či střediska pro volný čas.

10

Pomáhající profese jsou povolání zaloţená na mezilidském vztahu a komunikaci. Profesionálové v pomáhajících profesích mají jako poslání péči a podporu klienta, které mu vracejí pocit bezpečí a pohody, nebo mu pomáhají s vypořádáním se s obtíţnými ţivotními situacemi (Kraus, Poláčková, 2001).

1.1 Adaptace Obecně lze adaptaci povaţovat za takové chování organismů, které jim umožňuje přizpůsobení se prostředí, ve kterém žijí, a toto přizpůsobení je podmínkou přeţití. Adaptace je vnímána jako vzájemné působení různorodých systémů, jejich podsystémů, součástí a prvků. Jedná se o schopnost vyrovnávat se s novými nároky, hledání nového způsobu chování, ale i pruţně vyuţívat a modifikovat jiţ osvědčené adaptační mechanismy. Jako označení adaptační schopnosti systému lze pouţít termín adaptabilita. Její rozsah s ohledem na nároky zátěţových stimulů včetně těch ohroţujících (stresorů) pak značí pojem odolnost proti zátěži – stresu (Paulík, 2010), viz kapitola 4. Adaptace je velmi důleţitým psychologickým jevem. Je to schopnost měnit své chování s ohledem na ţivotní podmínky v průběhu času. S adaptací se setkáváme na kaţdém kroku, od narození aţ do konce ţivota (Křivohlavý, 2011). V případě, ţe je jedinec pasivně ovlivňován prostředím, hovoříme o akomodaci. Na druhou stranu asimilace je pojmenováním aktivního přizpůsobování se prostřednictvím změny v okolí systému. Z psychologického pojetí je asimilace příznačná aktivním zasahováním jedince do svého prostředí s cílem přizpůsobit si je s ohledem na své zájmy a potřeby. Projevem asimilace je aktivita v jednání s lidmi a v mezilidských vztazích. Asimilaci lze také vnímat ve dvou formách, a to jako asertivní (slušná a nenásilná forma prosazování vlastních práv, názorů a pocitů) a agresivní (bezohledná, ohroţující či poškozující projevy k druhým). Akomodace je přizpůsobení vlastního systému tak, aby lépe vyhovoval nárokům okolí. Jde o viditelnou tendenci maximálně vyhovět okolí na úkor vlastního názoru, případně nadměrný respekt k autoritám, jenţ můţeme označit jako konformismus. Pro pojmenování adaptačních dějů, především zdůrazní-li se v této souvislosti sociální kontext adaptace, je vyuţit pojem adjustace. Základní funkce lidského adaptačního

11

procesu jsou zaloţeny na zhodnocení volby, situace, aplikaci způsobů vyrovnání se s jistými nároky, reflexí postupu a případné změny (Paulík, 2010). Proces uspokojování potřeb bývá spojen s potíţemi, problémy a překáţkami. Jestliţe se tyto obtíţe či bariéry stanou příliš závaţnými s ohledem na moţnosti člověka, můţe se jeho adaptace zhroutit. Následné nepříznivé důsledky se potom projevují v chování, v proţitcích i ve zdravotním stavu (Zacharová a kol., 2007). Smékal (2009, in Paulík, 2010) uvádí, ţe při charakterizaci aktuálního adaptačního procesu můţeme vycházet z vnitřní a vnější perspektivy. Vnější, objektivně zaměřený pohled se zabývá tím, jak se člověk včlenil do podmínek ţivota, jak se mu daří, jak vychází se svou rodinou a přáteli, konstruktivně se vyrovnal s úkoly a problémy ţivota, poţadavky i podmínkami, které jsou na něho kladeny v práci, v partnerském ţivotě i při výchově dětí apod. Vnitřní, subjektivní stránku či subjektivní perspektivu adaptačního procesu vyznačuje přijetí vlastní identity (schopnost člověka ţít se sebou samým), realisticky se hodnotit, včetně posouzení vlastního postavení ve společnosti a řídit svůj vlastní vývoj apod. Maladaptace či maladjustace je označením pro neúspěšnou adaptaci, při níţ má jedinec problémy se zvládáním ţivotních situací. Maladaptace se projevuje výskytem mnoha konfliktů a nedorozumění s ostatními lidmi, nízkou autoevaluací, nespokojeností, nesamostatností, proţíváním vnitřních rozporů a úzkostí apod. Maladjustace bývá častým důsledkem působení akutních či chronických distresorů3, také u lidí s určitými predispozicemi4 a u jedinců, kteří uţ od raného období procházeli socializačním tlakem, především výchovným působením autorit5 (Dvořáková a kol., 2007). Proces adaptace je tedy přizpůsobení se na okolní podmínky. Pro vojáka znamená přizpůsobit se armádním podmínkám ve válce i v míru. Jiţ vstup do vojenského ţivota je velmi náročný, protoţe vojenský reţim je specifický. Poté, co si voják projde základním kurzem a výcvikem, stává se profesionálem, který můţe být kdykoli vyslán na zahraniční vojenskou misi. Velkým problémem na začátku kariéry vojáka bývá kromě nedostatečné fyzické či psychické zdatnosti subordinace, coţ je 3

„Např. smrt, závaţná nemoc či trauma blízké osoby, rozvod, ale i důsledek náhlých sociálních, civilizačních zlomů – kariérový zlom, náhlé získání obrovského bohatství či propad do chudoby, trauma ze zločinného násilí, války apod.“ (Dvořáková a kol., 2007, s. 157) 4 Často jsou to jedinci s lehkou mozkovou dysfunkcí, kteří tvoří nejméně 10 % populace (Dvořáková a kol., 2007, s. 157) 5 Zpravidla jsou to rodiče, kteří své dítě uvedli do stavu naučené bezmocnosti (Dvořáková a kol., 2007, s. 157)

12

sluţební podřízenost. Přizpůsobení se přímé podřízenosti jiným osobám bývá velký problém a kaţdý jedinec takovou pevnou vůli a odhodlání nemá. Proto jiţ na začátku můţe vzniknout maladaptace vojáka. Je-li ale voják jiţ v aktivní sluţbě, je pro něj důleţité adaptovat se na poměrně nové moţnosti, které vyplývají z mezinárodních smluv.

1.2 Aspekty ovlivňující adaptaci Lidská adaptace se realizuje ve vzájemném působení osobnosti a prostředí. Vnější, objektivní stránka adaptace se projevuje především v situacích, které ohroţují zdraví nebo ţivot člověka bez zřetele na to, zda si je toho sám vědom. Jde např. o situace, při nichţ se výměna energií v prostředí náhle vymkne kontrole a přitom je dostatečná k tomu, aby jedinec byl skutečně ohroţen intenzivním prouděním vzduchu, padajícími tělesy, velkou spoustou vody či extrémním teplem atd. „K nejdůleţitějším vnějším vlivům působícím na adaptační proces se zpravidla řadí ţivotní události, drobné kaţdodenní nepříjemnosti (daily hassles) a radosti (daily uplifts) a sociální opora (social support)“ (Paulík, 2010, s. 23). Adjustační variabilita se vztahuje ke způsobilosti adaptace na měnící se situace. Je typická plastickou přizpůsobivostí a při nízké úrovni se osoba adaptuje neúplně nebo vůbec. Reakce mohou být pouze na některé stránky situace a na skutečnosti, jeţ účinně nezvládá, mohou navazovat frustrace. Emocionální variabilita je rozsah proměnlivosti záţitkové odezvy na různé situace a s tím spojená citlivost na jejich závaţnost. Z hlediska adaptace můţe mít pozitivní i negativní význam (Paulík, 2010).

1.3 Poruchy adaptace Poruchy procesu adaptace s sebou nesou další problémy a nemoci. Tato porucha je zapsána v samostatném oddílu nazvaném F43 „Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení“ v desáté revizi Mezinárodní klasifikace nemocí (Paulík, 2010). „Kategorie reakce na závaţný stres a poruchy přizpůsobení se liší od jiných tím, ţe obsahuje poruchy, které lze identifikovat na základě mimořádně stresujícího ţivotního záţitku, který vyvolal akutní stresovou reakci, nebo významné ţivotní změny,

13

vedoucí k trvale nepříjemným okolnostem a mající za následek poruchu přizpůsobení“ (Mahrová, 2008, s. 81). Předpokládá se, ţe podstatnou roli pro vznik adaptačních poruch v zátěžové situaci hraje individuální predispozice nebo zranitelnost. Projevy jsou velmi různorodé. Objevuje se úzkost, depresivní nálady, obavy, neschopnost, sniţuje se výkonnost i v běţných činnostech, projevy agresivity a zloby, sklony k dramatickému chování a u dětí se vyskytují regresivní jevy (pomočování, cucání palce apod.) Tato nemoc se obvykle projeví do jednoho měsíce od stresující situace a netrvá déle neţ půl roku. Poruchy přizpůsobení vznikají v období adaptace na závaţnou ţivotní změnu (Paulík, 2010).

14

2. SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÝ POHLED NA ARMÁDU ČESKÉ REPUBLIKY Vojenské prostředí je velmi specifické. Mladý člověk se náhle ocitá v jiných podmínkách, které jsou neobvyklé, a náročné poţadavky podstatně mění jeho dosavadní způsob ţivota. Po skončení druhé světové války byla základní vojenská sluţba povinná na dva roky pro všechny mladé muţe, kteří dovršili osmnácti let. V letech 1990–1993 na vojně mladí dospělí trávili rok a půl a po vzniku České republiky to byl rok. V této době byla adaptace vojáků velmi náročná a zdlouhavá, dokonce se dělila na několik fází. Profesionální armáda, jak ji známe dnes, omezila základní vojenský výcvik na pouhé 3 měsíce6 a následné odborné kurzy, přesto by to měl být dostatečný začátek do ţivota vojáka, protoţe nyní je vojenská sluţba dobrovolná7. Vojáci si musí osvojit vzorce chování a schémata reagování a značnou psychickou připravenost. Proces adjustačního průběhu má své rysy a etapy, rychlost a úroveň adaptace závisí na každém jednotlivci. Nejdůleţitější je počáteční fáze, která začíná příchodem do vojenského ţivota. Vyznačuje se neracionálním přístupem k novým okolnostem, všeobecným psychickým napětím a zvýšenou aktivací psychických procesů. V dalších fázích postupně přichází psychické uvolnění a výraznější uplatňování racionálnějšího přístupu k nárokům a podmínkám vojenského ţivota. Významné je navázání trvalejších sociálních vztahů a zvyšování vlivu kolektivního mínění. Proces adjustace má různou variabilitu, která je podmíněna objektivně i subjektivně (Timko, 1986). Pro úspěšnou adaptaci vojáků je důleţitým činitelem promyšlená a cílevědomá organizace celého systému a postupné začleňování do podmínek vojenského ţivota. Vojenští psychologové musí při této organizaci vycházet z hluboké znalosti psychických zvláštností vojenské mládeţe a uplatňovat podle potřeby individuální přístup. Efektivní ovlivňování a řízení adaptačního procesu vyţaduje podle Dziakové (2009, s. 511–512): od prvních okamţiků cílevědomě rozvíjet motivaci k výkonu vojenské sluţby; 6

Fyzicky a psychicky náročný základní výcvik v sobě zahrnuje to nejdůleţitější z tzv. vševojskové přípravy, jako je pořadová a tělesná příprava, základní řády, ochrana proti zbraním hromadného ničení, a střeleckou, spojovací, topografickou, taktickou a zdravotnickou přípravu (ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Moţná i na tebe čeká kariéra profesionálního vojáka. [on line]. 2012. [cit. 2012-03-20]. Dostupné z: < http://kariera.army.cz/cz/zakladni-vycvik>) 7 Tamtéţ

15

uplatňovat důsledné a racionální systémy poţadavků v duchu vojenských řádů a vytvářet základní návyky rytmu a pravidelnosti vojenského ţivota; rozvinutí efektivní a výchovné práce s individuálním přístupem ke kaţdému vojákovi s respektováním osobnostních zvláštností; upevňování a rozvíjení vojenského kolektivu, vytváření zdravé kolektivní atmosféry. Průběh i kvalita adjustace závisí na mnoha činitelích. Kaţdý voják proţívá adaptaci rozdílně, u někoho probíhá pomalu a u jiného rychle, jedni se adaptují úplně a druzí špatně či jednostranně a občas produkují neodůvodněné a nepřiměřené reakce. Ojediněle se objeví i naprosto neadjustovaní vojáci. „Maladjustovaný voják projevuje výraznou emocionální instabilitu, psychickou nevyrovnanost, jeho chování a postoje odráţejí nedostatek uspokojení a ve svém okolí působí rušivě. Je zdrojem konfliktů, výchovných problémů a těţkostí“ (Dziaková, 2009, s. 507). Timko (1986) tvrdí, ţe adjustace v bojových podmínkách se liší svým průběhem, obsahem i podmínkami. Adjustace do bojových podmínek je sloţitější a mnohem náročnější neţ v podmínkách mírových. Typické je celkové přeorientování psychických mechanismů a procesů zabezpečujících regulaci chování ve vztahu k poţadavkům bojových podmínek. Průběh adaptace můţe trvat od několika dnů po několik měsíců a je závislý na vnitřních i vnějších podmínkách. Celková úroveň bojové a psychologické připravenosti z mírového výcviku je nejdůleţitějším faktorem pozitivně ovlivňujícím průběh a výsledek adjustace. Stejně jako proces i struktura bojové adjustace se podstatně liší od bojových okolností. Můţeme vymezit následující tři sloţky: pracovní adjustovanost (zapracování se, adaptace analyzátorů aj.), sociální adjustovanost

(přivyknutí

bojovým

faktorům

a

situacím,

zmírnění

potřeby

sebezáchovy atd.) a funkční adjustovanost (optimální psychické funkce spojené s odpovídajícím plněním bojových úkolů aj.). Proces adjustace v bojových podmínkách je sloţitý a obtíţný, navíc je podmíněn vnitřními zákonitostmi i podmínkami, ve kterých probíhá. Vlivem neobvyklých a intenzivních faktorů můţe voják zaţít otřes nebo se podlomit, coţ můţe vyvolat maladjustační formy chování a narušit tak proces adaptace. Váţné těţkosti můţe v procesu adaptace způsobit i nedostatečná psychická, fyzická či morální připravenost. Jakákoli neschopnost adaptace v bojových podmínkách můţe mít velmi váţné následky,

16

a proto je nutné tomu věnovat dostatečnou pozornost jiţ v mírových situacích (Timko, 1986).

2.1 Osobnost vojáka z povolání „Osobnost je individuální jednota člověka, je to jednota jeho duševních vlastností a dějů zaloţená na jednotě těla a utvářená a projevující se v jeho společenských vztazích“ (Tardy, 1964, s. 14, in Autorský kolektiv, 1985, s. 177). Lidské chování je podmíněno silami, které ovlivňují naše vnitřní pochody (intrapersonální), a silami, jeţ působí na vztahy k lidem a okolí (interpersonální). Dohromady tyto vnitřní a vnější síly tvoří dynamiku osobnosti, která je sloţitou strukturou psychologických, sociálních a fyziologických potřeb, jeţ působí jako motivační činitelé. U vojenských profesionálů je třeba se zaměřit na psychické procesy, výkonové vlastnosti, charakter a motivaci. Důleţité jsou podle Gottvaldové a Znojilové (2006, s. 16–18) tři oblasti: co vojenský profesionál může dělat (pro jakou činnost se hodí a v jaké práci můţe být úspěšný) – sem patří jeho dovednosti, schopnosti, talent, vědomosti, zkušenosti. To jsou základní předpoklady pro výkon vojenské činnosti. K výkonovým vlastnostem náleţí schopnosti i temperament, pudové impulsy i vůle; co vojenský profesionál chce (jaké má pohnutky a motivy k určitému jednání) – zahrnují se sem potřeby, návyky, zájmy a ideály. Všechny uvedené pojmy podněcují činnost a aktivitu vojáka, změny osobnosti a jsou zdrojem osobního růstu. Hnacím motorem pro růst osobnosti je motivace, která vychází z ţivotních hodnot a potřeb postojů kaţdého člověka; jaký je vojenský profesionál člověk (zda se na něho člověk můţe spolehnout) – patří sem charakterové vlastnosti, hodnoty, postoje i temperament. Nic takového jako univerzální voják s přesně stanovenými vlastnostmi neexistuje, uţ jen proto, ţe dnešní armáda má mnoho specializací a na kaţdou je vhodný jiný typ člověka s různými dispozicemi. V dnešní době jde především o intelekt vojáka, protoţe ozbrojené síly vyuţívají nejmodernější technologie, které jsou často sloţité na ovládání. Dnešní vojáci kromě pokrokové technologie musí být schopni

17

vstřebat velké mnoţství informací, rychle se rozhodovat, a to vše v nebezpečných podmínkách pod tíhou extrémní zátěţe a stresu. Voják musí být samostatně uvaţující specialista ve svém oboru8. Mezi důleţité povahové rysy se řadí vytrvalost v těţkých podmínkách, vysoká flexibilita, schopnost adaptace na různé podmínky. Voják dále musí být komunikativní, sociabilní, kooperativní a své chování musí umět regulovat a předvídat důsledky svého rozhodnutí. Důleţitá je i zdravá míra agresivity. „Právě proto, ţe kaţdý dobrý voják stejně jako kdokoli jiný podvědomě cítí, ţe zabíjet není správné, je pro něj nesmírně důleţité, aby byl zcela ztotoţněn s důvody, proč je na misi vyslán, a aby za sebou cítil podporu státu, jeho nejvyšších představitelů a veřejnosti.“9 Nejasné politické cíle a strategie, které se dozvídá z médií, potom komplikují motivaci a postoje vojáka. Problematika žen v armádě je stále otevřena a diskutována. Armáda České republiky je zastoupena přibliţně z 10 % ţenami. Jiţ dříve byly ţeny příslušnicemi ozbrojených sil, ale stále častěji se příslušnice ţenského pohlaví posouvají na profese, které jsou více zátěţové, a dosahují i vysokých funkcí, coţ svědčí o kvalitních výkonech. Klose (in Haladová, 2010)10 vidí problematiku ţen v armádě jen v bojových misích na místech v první linii, jelikoţ to přináší řadu problémů. Přestoţe ţeny mohou být lépe fyzicky připraveny neţ muţi, stávají se problematickým článkem11. Padnou-li do zajetí, nepřátelé s nimi zachází jinak neţ s muţi a spolubojovníci mají větší tendence je zachránit a riskovat tak pozornost od aktuálního úkolu. Ve smíšeném kolektivu se mohou objevit různé nesváry způsobené rozdílností pohlaví a právě takové konflikty nepatří do bojové mise. Přes všechny problémy pracují ţeny na různých pozicích profesionální armády.

2.2 Novodobý válečný veterán Novodobí váleční veteráni jsou ti, kteří slouţili v zahraničních misích od první války v Perském zálivu. Za novodobé válečné veterány je povaţován kaţdý voják z povolání, který nepřetrţitě minimálně 30 kalendářních dnů konal sluţbu v mírových a válečných operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, které je Česká republika 8

HALADOVÁ, O. Vzali by vás za vojáka? [on line]. 2010. [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: 9 Tamtéţ 10 Tamtéţ 11 V americké armádě se řešily problémy se znásilněním a sexuálním obtěţováním (tamtéţ)

18

členem. Výjimkou z určené časové lhůty jsou případy, kdy voják přišel k újmě na zdraví, vykonal mimořádně zásluţný čin, nebo samotná mise trvala kratší dobu12. Na základě osvědčení vydaného Ministerstvem obrany získává voják či policista statut válečného veterána13. Novodobé válečné veterány lze rozlišit z hlediska výhod14: váleční veteráni – vojáci z povolání: Vojáci ve sluţebním poměru mají stejný nárok na rozsah výhod podle zákona č. 221/1999 Sb., jako ostatní vojáci z povolání. Zvýhodnění vojáka nastává při odvelení vojáka na zahraniční operaci. Jedná se především o příplatky za hodnost, funkci a bezpečnostní rizika. Další výhodou je veřejné ocenění za osobní zapojení do bojové činnosti a preventivní a následná zdravotní péče; váleční veteráni – mimo činnou službu: Vojákům, kteří nepobírají dávky důchodového pojištění, se poskytují rekreační pobyty s ozdravným programem. Dále se provádí kaţdé dva roky preventivní prohlídky ve vojenských nemocnicích a je poskytována zdravotní ambulantní, specializovaná a ústavní péče; váleční veteráni – důchodci (invalidní, starobní): Vojáci, kteří dosáhli důchodového věku, mohou čerpat podobné výhody jako váleční veteráni 2. světové války. Je to především příspěvek na stravování ve vlastních stravovacích zařízeních MO, příspěvek na lázně a rekreace a také mohou poţádat o umístění v Domově péče o válečné veterány, na sociálních lůţkách vojenských nemocnic či v LDN pro válečné veterány. Absolvování zahraniční operace, zejména v místě válečného konfliktu, úmrtí kolegy, dlouhodobé odloučení od rodiny apod. můţe u příslušníků armády vyvolat nepříjemné stavy nebo psychické problémy. Pro tyto účely je na zahraniční misi i na vojenském útvaru vojenský psycholog i vojenský kaplan. Odchodem do civilního sektoru o tyto podpůrné sloţky voják přichází. Nikdy nelze vyloučit, ţe stresové a 12

MINISTERSTVO OBRANY ČR. Novodobý válečný veterán. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: 13 V roce 2011 splňuje podmínky pro přiznání statutu válečného veterána cca 12 730 osob (MINISTERSTVO OBRANY ČR. Koncepční záměr péče o novodobé veterány. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: 14 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Benefity pro novodobé válečné veterány. [on line]. 2010. [cit. 201204-22]. Dostupné z:

19

zátěţové situace se v lidské psychice neprojeví později. Navíc odchod do civilu můţe být pro vojáka velmi stresující (ztráta zaměstnání, ztráta sociálního statusu, propad příjmu aj.)15. Ministerstvo obrany zahájilo projekt 2012–1014 „Začleňování válečných veteránů do civilního ţivota“ s důrazem na jejich uplatnění na trhu práce. Projekt je podporovaný z Evropského sociálního fondu. Projekt je určený pro válečné veterány, kteří končí sluţební poměr, nebo jiţ skončil a trvalý pobyt mají v celé ČR, kromě Prahy. Pro tyto vojáky bylo vytvořeno 7 poradenských center v Plzni, Praze, Českých Budějovicích, Olomouci, Ostravě, Brně a Pardubicích. Cílem projektu je pomoct válečných veteránům s návratem do civilního ţivota a pomoct při uplatnění na trhu práce16. Váleční veteráni mají moţnost sdruţovat se v občanských sdruţeních, jako je Československá obec legionářská, která přispívá k obnovení národní hrdosti, demokratických a bojových tradic v armádě a usiluje o zachování míru a bezpečnosti. Další organizací je Sdruţení válečných veteránů ČR, jehoţ cílem je především trvalá péče o sociální a zdravotní potřeby válečných veteránů a aktivní se podíl na činnostech směřujících k šíření dobrého jména ČR17.

2.3 Psychosociální služby v armádě Součástí Armády České republiky jsou vojenští psychologové a vojenští kaplani, jeţ bývají součástí mírových i bojových misí, aby poskytovali především psychickou podporu. Vojenští kaplani jsou duchovní, jeţ ve vojenském prostředí slouţí všem, kteří o pomoc poţádají. Na základě dohody18 mezi rezortem ministerstva obrany a církvemi sdruţenými v České biskupské konferenci a Ekumenické radě církví vznikla Duchovní

15

MINISTERSTVO OBRANY ČR. Psychologická podpora válečných veteránů v civilu. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: 16 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Koncepční záměr péče o novodobé veterány. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: 17 MINISTERSTVO OBRANY ČR. Novodobý válečný veterán. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: 18 Dohoda vznikla na základě působení prvního českého kaplana na misi IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině v roce 1996. Prvním kaplanem byl Tomáš Holub, který se následně stal hlavním kaplanem AČR a nyní zastává funkci poradce ministra obrany pro duchovní sluţbu. DUCHOVNÍ SLUŢBA ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY. Základní informace o Duchovní sluţbě Armády České republiky. [on line]. [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: < http://www.kaplani.army.cz/index.php?id=6 >

20

sluţba Armády České republiky v roce 1998. Duchovní sluţbou prošlo přes 30 kaplanů ze 7 křesťanských církví a jejich úkoly jsou zejména:19 podporovat všechny velitele v odpovědnosti a ochraně ţivota kaţdého vojáka a občanského zaměstnance; nabízet pomoc při řešení pracovních, osobních a rodinných krizí a těţkostí; přispívat k prohlubování a rozvíjení tradic evropské kultury; vytvářet podmínky pro svobodu vyznání ve všech situacích spojených s plněním pracovních a sluţebních povinností. Dalším důleţitým člověkem v armádě je vojenský psycholog, který můţe být úspěšný pouze při spolupráci s jinými odborníky, jako je personalista (nově příchozí či odcházející vojáci, výskyt náročných ţivotních situací apod.), právník (zaviněné a nezaviněné dopravní nehody, potíţe se zákonem, výskyt zneuţívání návykových látek apod.), velitelé na všech stupních velení (velitelé druţstva, čety, roty, praporu a brigády) a důstojníci operační skupiny (skupina bojové přípravy, plánovací skupina apod.). Dziaková (2009, s. 13–14) uvádí, ţe vojenský psycholog je zodpovědný zejména za: provádění psychologického vyšetření; provádění psychodiagnostické a psychoterapeutické práce, psychologického poradenství; samostatný výběr a zpracování dílčích výsledků psychologických vyšetření, administrace testů při vedení skupinových vyšetření; poskytování a zabezpečení servisu všem příslušníkům praporu (brigády) ve své odborné kompetenci; zabezpečení kvalifikovaných podkladů z oblasti psychologické problematiky pro potřeby velitelského sboru, upozorňuje na krizové situace a negativní sociálněpsychologické klima a dává doporučení k jejich řešení; naplňování cílů a obsahů psychologické přípravy vojska, podílí se na vedení zaměstnání z psychologické přípravy; spolupracuje s vojenskými lékaři a kaplanem praporu; podílí se na prevenci SNJ – sociálně neţádoucích jevů.

19

Tamtéţ

21

Největší část práce vojenského psychologa je psychologické poradenství, jeţ se týká všech oblastí ţivota vojáka – rodinná, osobní, vztahová, pracovní i partnerská. Ţádný velitel nemá právo vyţadovat informace z těchto sezení, pokud vojákova situace neohroţuje pracovní výkon (alkoholismus, emoční labilita apod.). Vojenský psycholog by se měl zaměřit na problematiku zahraničních misí jiţ před výjezdem v období vojenské přípravy a také alespoň měsíc po návratu z mise. V ideálním případě by měl do mise vyjíţdět se svojí jednotkou vojenský psycholog, který by se na svou jednotku dlouhodobě a kontinuálně připravoval po odborné i psychické stránce. Zároveň by odpadla i zdlouhavá adaptace vojáků na osobnost nového psychologa. Bohuţel to nebývá pravidlo a zatím není tolik fundovaných vojenských psychologů v armádě. Dziaková (2009) uvádí, ţe vojenský psycholog je u vojenské jednotky ve dvojí roli – jako poradce velitele a jako důvěrník běžných vojáků. Toto postavení je velmi ošemetné, jelikoţ vojáci mají aţ vrozenou nedůvěru ve slova a sliby nadřízených. Vojenský psycholog zápasí s otázkou, v jaké míře musí a můţe informovat velitele o sociálně neţádoucích jevech i rizicích ve vojenských jednotkách a co spadá do absolutní důvěry v diskrétnost a mlčenlivost psychologa o problémech vojáka. Kdyţ uţ se voják svěří do rukou odborníka, většinou volí vojenského kaplana, protoţe k němu cítí důvěru a zároveň si je jist mlčenlivostí.

22

3. PŮSOBENÍ AČR V ZAHRANIČNÍCH OPERACÍCH Po rozpadu Rakousko-uherské monarchie vznikla v říjnu 1918 Československá republika, která svou suverenitu a územní celistvost musela chránit. Nová Československá armáda vznikla z rekrutů z řad československých legionářů, kteří bojovali v první světové válce, vojáků bývalé rakousko-uherské armády a značnou část tvořili nově příchozí příslušníci z civilního obyvatelstva. Přes nelehké začátky mladá Československá republika svoji pozici uhájila a tím vznikly novodobé ozbrojené síly. Zánik československé státnosti na jaře roku 1939 zmařil poţadavky československých vojáků bránit svoji zemi proti napadení se zbraní v ruce. Armáda prošla mnohými změnami. Ta největší se uskutečnila po roce 1989, kdyţ naše republika prošla demokratickou proměnou, a armáda dostala značně rozdílné úkoly. Rozpadem československé republiky a vstupem České republiky do NATO se změnila i činnost ozbrojených sil. Vojenské zakázky vyplývající ze smluv se Severoatlantickou aliancí a EU, ke kterým se Česká republika zavázala, mohou být splněny pouze plně profesionální armádou. Profesionalizace, jeţ je součástí kompletní reformy armády, nikoli samostatným aktem, vyplynula ze změn ve vnitřním a vnějším bezpečnostním prostředí na přelomu století. Předpokládalo se, ţe nová armáda bude tvořena na čistě profesionálním základě při zachování všeobecné branné povinnosti (Koldinská, Šedivý, 2008). Armáda České republiky je hlavní sloţkou ozbrojených sil, které dále tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil. Mezi hlavní poslání Armády ČR můţeme zařadit bezpečnou a co nejefektivnější obranu území ČR a plnění závazků vyplývajících z uzavřených smluv s NATO a EU20. Posláním ozbrojených sil je zajistit územní celistvost, principy demokracie a právního státu, chránit ţivoty obyvatel a jejich majetek před vnějším ohroţením a pomoci v souladu s mezinárodním právem k prosazení strategických, ţivotních a dalších bezpečnostních zájmů ČR ve spolupráci s koaličními a aliančními partnery. Ozbrojené síly mohou být vyuţity k likvidaci následků ţivelních katastrof, při záchranných pracích a v mezinárodních operacích na prosazení, podporu a udrţení míru a záchranných a humanitárních akcí (Balabán, Duchek, Stejskal, 2007).

20

MINISTERSTVO OBRANY ČR. Armáda České republiky se představuje. [on line]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: < http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=5090 >

23

Zajištění obrany České republiky se řídí platnými právními předpisy, především Ústavou České republiky; ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky; zákonem č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky; zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání; zákonem č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), zákonem č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky (Bílá kniha o obraně, 2011). S členstvím v mezinárodních organizacích přijala Česká republika část odpovědnosti za bezpečnost a ochranu svých spojenců, stejně jako spojenci přebírají příslušný díl odpovědnosti za obranu České republiky. Odpovědnost za obranu ČR má vláda, která ji zajišťuje prostřednictvím ozbrojených sil (Bílá kniha o obraně, 2011).

3.1 AČR v současnosti Změny, které se udály od roku 1989 ve vojenském prostředí, byly obrovské a historicky ojedinělé (odsun sovětských vojsk, rozdělení federální armády, rozpad Varšavské smlouvy, poloţení základů AČR, redislokace a restrukturalizace členství v Alianci). Pro Českou republiku členství v NATO21 (Organizace Severoatlantické smlouvy) znamená výrazné posílení mezinárodního postavení. Vnější bezpečnost je zajištěna lépe a kvalitněji neţ kdykoli předtím. Významné důsledky to také přináší v uskutečňování zahraniční politiky a řešení ekonomických problémů ČR. Zároveň ČR musí přijmout řadu opatření, aby dostála spojeneckým závazkům, do kterých spadá i posilování mezinárodní bezpečnosti (Kavan, 1999; Pisklák, 2000). Zahraniční vojenské mise se začaly datovat v noci z 1. na 2. srpna roku 1990, kdy irácká vojska překročila hranice státu Kuvajt a následně obsadila celé jeho území. Jako první tuto situaci odsoudila Rada bezpečnosti OSN a americký prezident G. Bush poslal vojáky své armády do Perského zálivu.

21

Severoatlantickou alianci podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: Spojené státy americké, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 po získání plné suverenity vstoupilo Západní Německo. V roce 1982 se připojilo Španělsko. 12. března 1999 podepsalo smlouvu o spolupráci Česká republika, Maďarsko a Polsko. V roce 2004 se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie (EU-OSN-NATO. Severoatlantická aliance. [on line]. [cit. 2012-01-12]. Dostupné z: < http://www.eu-nato-osn.snadno.eu/Severoatlanticka-aliance-.html>

24

Z naší země byla do zálivu vyslána protichemická jednotka, sloţená z 200 vojáků – dobrovolníků. Účastí vojáků v řešení krizových situací začala nová etapa v novodobých dějinách českého státu. Následující přehled zahraničních vojenských misí je výčtem účasti českých vojáků v krizových oblastech. Mise jsou řazeny chronologicky a číslo příslušníků znázorňuje počet zúčastněných vojáků AČR. Některé zahraniční mise stále probíhají a počet příslušníků se mění s rotací mise. Stav k prosinci 201122. POUŠTNÍ BOUŘE (1990–1991) osvobozovací operace v Kuvajtu – 200 příslušníků UNGCI (1991–2003) humanitární operace v Iráku – 320 příslušníků UNPROFOR (1992–1995) mírová mise v zemích bývalé Jugoslávie – 2 250 příslušníků UNCRO (3/1995–1/1996) mírová mise v Chorvatsku (Krajina) – 750 příslušníků UNTAES (1/1996–1/1998) mise polní nemocnice v Chorvatsku (Vých. Slavonie) – 100 příslušníků IFOR, SFOR, SFOR II (1996–12/2001) mírová operace v Bosně a Hercegovině, v Chorvatsku – 6 300 příslušníků AFOR (1999) 6. polní nemocnice v Albánii a Turecku (zemětřesení) – 100 příslušníků KFOR (1999–2/2002) mírová operace v Kosovo – 3 070 příslušníků ESSENTIAL HARVEST-TFH (8–10/2001) mírová operace v Makedonii – 120 příslušníků KFOR (od 2/2002–7/2005) česko-slovenský prapor v Kosovu – 2 400 příslušníků KFOR (od 2005) brigáda a úkolové uskupení Střed v Kosovu – 3 070 příslušníků SFOR (2002–12/2004) velitelství a civilní spolupráce v Bosně a Hercegovině – 42 příslušníků TRVALÁ SVOBODA (3/2002–6/2003) protiteroristická operace v Kuvajtu – 612 příslušníků

22

MINISTERSTVO OBRANY ČR. Historie zahraničních misí. [on line]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z: < http://www.mise.army.cz/historie-misi/historie-zahranicnich-misi-3699 >

25

ISAF (4/2002–1/2003) mírová mise v Afghánistánu (6. a 11. polní nemocnice) – 269 přísl. ISAF (1/2003–4/2003) polní chirurgický tým v Afghánistánu – 11 příslušníků IZ SFOR (4/2003–12/2003) kontingent 7. polní nemocnice v Iráku (Basra) – 526 příslušníků IZ SFOR (MNF-I) (12/2003–12/2006) kontingent Vojenské policie v Iráku (Shaibah) – 1 273 příslušníků CONCORDIA (4/2003–12/2003) operace EU v Makedonii – 2 příslušníci ISAF EOD + meteo (od 3/2004) Letiště Kábul v Afghánistánu – 350 příslušníků TRVALÁ SVOBODA-2004 (3–8/2004) 6. skss v Afghánistánu – 120 příslušníků WINTER RACE humanitární operace NATO v Pákistánu – 29 příslušníků TRVALÁ SVOBODA-2006 operace NATO v Afghánistánu – 120 příslušníků ALTHEA (2. 12. 2004–26. 12. 2008) Operace Evropské unie Bosna a Hercegovina – 400 příslušníků MNF I (12/2008) Operace koalice mnohonárodních sil v Iráku – 423 příslušníků KAIA – ISAF (4/2007–12/2008) Polní nemocnice na kábulském mezinárodním letišti KAIA v Afghánistánu – 658 příslušníků Výcviková mise NATO v Iráku – NTM-I (2009) 4 příslušníci Mise ISAF Uruzgán (2009) Ochrana a obrana obvodu nizozemské základny Camp Hadrian – 200 příslušníků Operace Evropské unie „EUFOR“ Čad (2009) – 2 příslušníci AIR POLICING 2009 (2009) Litva – 2× 75 příslušníků TRVALÁ SVOBODA 2008–2009 Afghánistán – 3× 100 příslušníků Vrtulníková

jednotka

HELI

UNIT

7× 100 příslušníků

26

ISAF

(2009–2011)

Afghánistán

–

Nejvíce českých vojáků slouţí v různých oblastech Afghánistánu. Jedná se především o provincii Lógar, kde se vojáci starají o obnovu a rozvoj celé oblasti. Dále operují příslušníci Armády ČR v provincii Vardak, kde školí tamní ozbrojené síly. Další vojáci, především lékaři a instruktoři, slouţí na základně v Kábulu. V zemi působí také stovka elitních bojovníků z 601. skupiny speciálních sil. V Afghánistánu se v současné době pohybuje okolo 600 českých vojáků, ale tato čísla se během roku neustále mění, protoţe probíhají půlroční rotace vojáků23.

3.2 Sociálně-psychologická problematika zahraničních misí Armáda České republiky se aktivně podílí na zahraničních misích, kde plní funkci kontrolní, dozorčí, humanitární i bojovou. Náročné situace, ve kterých vojenští profesionálové působí, s sebou nesou určitá rizika a ohroţení. Příslušníci ozbrojených sil si musí zvyknout na odloučení od rodiny, na rozdílné klimatické podmínky, odlišnou kulturu, zvýšené nebezpečí, sníţené soukromí spojené se strádáním, ohroţením zdraví a ţivota, a to všechno přináší velkou psychickou, fyzickou i sociální zátěž. Psychická zátěž můţe vzniknout při řešení sloţitých, náročných a nebezpečných vojenských situací, při osobních problémech, neschopnosti plnit nařízené úkoly, časovým tlakem, nedostatkem pomůcek, prostředků a technik na výcvik profesionálů. Také se můţe jednat o situaci, při níţ hrozí úrazy či smrt. Fyzickou zátěží se rozumí pracovní vypětí, horko, chlad, prašnost, hluk, práce s jedy a jinými škodlivinami, úrazy, nebezpečí infekcí, činnosti při různých ţivelních, přírodních či průmyslových katastrofách, haváriích, pohromách a podobných případech, kdy je poţadováno zvýšené fyzické vypětí. Sociální zátěž můţe být vytvářena různými událostmi v rodině nebo partnerských vztazích, odloučením od rodiny, izolací atd. Zároveň se mohou vyskytnout sloţité situace, jako jsou hromadné chování s panickými, agresivními a hysterickými tendencemi, masová hysterie, panika, dezinformace či strach z nesplnění pracovních poţadavků ke kolektivu (Gottvaldová, Znojilová, 2006). Armáda ČR se snaţí předcházet všem předpokládaným zátěţím a jednotky vyjíţdějící do misí se intenzivně věnují zdravotní a psychologické přípravě.

23

NATOAKTUAL.CZ. Oficiální portál informačního centra o NATO. Čeští vojáci by měli zůstat v Afghánistánu do roku 2014. [on line]. 2012. [cit. 2012-03-20]. Dostupné z: < http://www.natoaktual.cz/cesti-vojaci-by-meli-zustat-v-afghanistanu-do-roku-2014-pcm/na_zpravy.aspx?c=A120130_153004_na_zpravy_m00 >

27

3.2.1 Psychická a zdravotní příprava na misi Zdařile zvládnout psychickou a fyzickou zátěţ můţe pouze voják, který je na zátěţové a stresové situace kvalitně připraven. Psychika člověka je částečně geneticky děděna a částečně je dána výchovou, učením a výcvikem. V dobře vedeném výcviku by měly v psychice vojáka vzniknout nové funkce a psychické vlastnosti, jeţ mu pomáhají zvládnout zátěţové a bojové situace. „Psychická připravenost je tedy takový komplex substruktur psychiky, který svým regulujícím vlivem na jedné straně účinně potlačuje neţádoucí psychické stavy vznikající v důsledku působení zátěţových situací ve vojenských činnostech, na druhé straně zajišťuje aktivní a přiměřené jednání v nich, a tím úspěšné plnění funkčních povinností a bojových úkolů“ (Vodráţka, 1994, s. 11–12). Příprava vojáků na jednání ve sloţitých, nebezpečných a neobvyklých situacích je základní předpoklad pro úspěšné zvládnutí zátěţe. Přísloví „Těţko na cvičišti, lehko na bojišti“ lze aplikovat i na psychiku vojáka, který si osvojuje a učí nové způsoby jednání při plnění vojenského výcviku. Tyto způsoby jednání se příslušník armády snaţí v sobě zachytit, a kdyţ se později ocitne v boji v podobné situaci, tak se mohou upevněné způsoby chování znovu vybavit a řídit chování vojáka. Seberegulace negativních emocí a nepříznivého stavu je u vojáka důleţitá schopnost, protoţe pokud si nedokáţe vytvořit objektivní pohled na bojové okolnosti, vzniká negativní proţívání a tím je zhoršeno také racionální jednání. Naopak, přesné pochopení bojového stavu se příznivě odráţí v emoční sféře a ulehčuje plnění úkolu. Důleţitým předpokladem pro zvládnutí zátěţe jsou také pevné volní vlastnosti, jeţ spočívají v uvědomělém a záměrném jednání člověka, který při plnění vytyčeného úkolu překonává různé překáţky. Osobnost vojáka je jedním ze základních pilířů úspěšného zvládání zátěţe. Podstatné jsou motivačně-aktivizační vlastnosti, temperament a charakterové vlastnosti a schopnosti. Sociální klima, pozitivní atmosféra a dobré mezilidské vztahy v bojující jednotce příznivě působí na všechny příslušníky jednotky a pomáhají zvládat zátěţové situace i sociálně-psychologické jevy (Autorský kolektiv, 1985; Vodráţka, 1994). Důleţitá je také zdravotní příprava na zahraniční misi. Podmínkou pro výjezd na zahraniční misi je odborné lékařské vyšetření ve spádové vojenské nemocnici na oddělení nemocí z povolání. „Součástí tohoto vyšetření je anamnéza, objektivní

28

vyšetření, stomatologické a psychologické vyšetření, laboratorní vyšetření a eventuální další indikovaná vyšetření. Laboratorní vyšetření je prováděno v rozsahu: krevní obraz, základní biochemické vyšetření krve, chemické vyšetření moči a vyšetření močového sedimentu, stanovení povrchového antigenu viru hepatitidy B (HBsAg), sérologie syfilis, EKG a RTG hrudníku. Na základě těchto vyšetření je stanoven posudkový závěr, který má platnost 6 měsíců od data vystavení“ (Smetana, 2004, s. 23). Důleţitým prvkem před výjezdem do mise je prevence infekčních chorob, která se provádí očkováním24. Očkování příslušníků ozbrojených sil, kteří vyjíţdějí do zahraniční mise, nařizuje náčelník zdravotnické sluţby AČR. Vţdy záleţí na okolnostech a rizicích dané mise a vţdy se přihlíţí k mezinárodním zdravotnickým předpisům a doporučením a k aktuální epidemiologické situaci v místě nasazení kontingentu (Smetana, 2004). Fyzická příprava je součástí celkové přípravy k výjezdu na misi. První předpoklad k výběru vojáka k účasti na zahraniční misi je splnění ročního přezkoušení fyzické zdatnosti, které by měl splnit kaţdý voják. Pro lepší fyzickou zdatnost jsou v rámci přípravy naplánované zrychlené přesuny se zátěţí, bojové cvičení a různé jiné činnosti namířené k navýšení fyzického potenciálu. V zahraničních misích se vojáci setkávají s neznámými situacemi a součástí odborných znalostí se stává i zdravotnická příprava. Setkání s násilnou smrtí nebo nutnost pomoct kolegovi, jenţ utrpěl váţné zranění, můţe být natolik šokující, ţe ovlivní jedincovu schopnost reagovat správně. Proto Armáda ČR za pomoci Ústavu normální anatomie a Ústavu soudního lékařství Lékařské fakulty Univerzity Palackého zahájily tuto formu přípravy. Tato příprava spočívá v účasti na soudní a patologické pitvě s odborným výkladem, kdy je většina vojáků poprvé přímo konfrontována se smrtí. Dále tyto ústavy pomáhají při výcviku specialistů zdravotnických odborností i vojáků, předurčených k poskytování první zdravotní péče na bojišti25. Tato zdravotnická příprava se zdaleka neposkytuje všem vojákům, záleţí většinou na odbornosti a funkci vykonávané v misi.

24

V posledních dvou letech se ustálilo základní očkování, které se provádí skoro ve všech misích. Očkuje se proti tetanu, hepatitidě A a B, břišnímu tyfu, meningokokové meningitidě A+C, a poliomyelitidě (Smetana, 2004) 25 HAMPL, R. Zdravotnická příprava – základ záchrany ţivota. [on line]. 2009. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: < http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=15466>

29

3.2.2 Motivace k výjezdu do mise Dziaková (2009) uvádí, ţe vojáci jako nejčastější důvod k opětovnému vyjíždění do mise uvádějí finanční motivaci, přesto se psychologové domnívají, ţe skutečnou motivaci skrývají často i sami před sebou. Příslušníci ozbrojených sil také utíkají od neřešených osobních, partnerských či pracovních problémů do mise a toto oddalování neutěšených situací můţe vést k pocitům úzkosti. Voják také můţe zahraniční misi vnímat jako příleţitost k novým adrenalinovým situacím s různými nevšedními záţitky a zkušenostmi. Kromě úniku před všedním ţivotem, starostmi a velké finanční motivace se vojáci hlásí do mise i z jiných důvodů. Jedním z nich je nalezení smyslu života, či naplnění vyšších cílů (potřeba pomáhat lidem se závaţnými poválečnými problémy). Někteří členové armády odjíţdějí do mise s intenzivní vidinou pracovního rozvoje. Ţivot na vojenské základně v zahraničních misích je v jistém smyslu komfortní. Jedná se o velmi zajímavý paradox, kdy několik zdí odděluje dvě velmi specifická prostředí. První je charakteristické válečným konfliktem, jedná se tedy o jedno z nejvíc nebezpečných prostředí na světě. Druhé prostředí vojenské základny poskytuje veškeré základní sluţby26 všem jejím příslušníkům, takţe vojáci se mohou starat pouze o přidělený bojový úkol. Absence rutinních záleţitostí a plné soustředění pouze na svou osobnost, tým a bojový úkol můţe být motivujícím faktorem pro opětovný výjezd na zahraniční misi.

3.2.3 Charakteristické fáze zahraniční mise Podle Dziakové (2009) se zahraniční vojenské mise charakterizují určitými fázemi: Fáze adaptace (1.–6. týden) – Prvních šest týdnů voják poznává nové místo, spolupracovníky, práci i organizaci celé jednotky. Ţivot vojáka se zcela změní. Mimo jiné si musí zvyknout, ţe nemá prostor na soukromí, skoro nikdy nebývá sám. Vojáka také mohou vyvést z míry všudypřítomné ţebrající děti, které začínají s prosbou o vodu, přes jídlo aţ po peníze. Aby nedocházelo k maladjustaci a maladaptaci na prostředí mise, jsou vytvořeny různorodé relaxační moţnosti. Ve volném čase mohou vojáci dle potřeby vykonávat kolektivní sporty, číst knihy, sledovat filmy. 26

Ţivot na misi je plně zabezpečen, voják se nemusí starat o běţné povinnosti – praní, ţehlení, vaření, uklízení, nákupy, venčení psa, placení účtů aj., a proto by se dalo říct, ţe má více času sám pro sebe (Dziaková, 2009, s. 391)

30

Fáze normalizace (6.–12. týden) – Tato sociálněpsychologická fáze je příznačná vysokým pracovním nasazením, nejniţší chybovostí v práci a minimální konfliktností v mezilidských vztazích ve vojenských jednotkách, ale i ve vztazích partnerských či rodinných. Pokud během mise dochází k rozvodu či váţnému manţelskému konfliktu, tak jde spíše o výsledek dlouhodobého procesu, jehoţ je mise pouze poslední kapkou. Fáze stereotypie (4.–5. měsíc) – Tato fáze je typická ponorkovou nemocí a stereotypem. Ať uţ v pozitivní nebo negativní podobě. Za pozitivní stránku věci lze označit naučený pravidelný denní reţim, na který si člověk můţe navyknout do takové míry, ţe si neuvědomuje, jak vypadala jeho předchozí denní rutina. Negativní podoba se projevuje znechucením ze stejného reţimu, stejným jídlem a stejným počtem kroků do jídelny. Ponorková nemoc zasáhne v určité podobě kaţdého vojáka a projevuje se často nadměrnými jízlivými uráţkami, nesnášenlivostí a mobbingem. Člověk si uvědomí, ţe není tak tolerantní k ostatním, jak si o sobě myslel. Začínají mu vadit všechny zlozvyky a maličkosti, které zpočátku byly snesitelné. Zvyšuje se adrenalin a atmosféra celé vojenské jednotky uţ nebývá tak přátelská. Řešení se nachází v minimalizaci společně stráveného času mezi vojáky a v neformálních sezeních27, která se týkají celé vojenské jednotky. Problémy nastávají také mezi souţitím vojáků a vojákyň, jeţ jsou pro své kvality i nedostatky řazeny na jiné pracovní pozice neţ muţi. Přítomnost ţen misi také více humanizuje, jelikoţ jsou ochotnější stát se „vrbou“. Sociálněpsychologické problémy nastávají v misi také proto, ţe je zde naprostá převaha muţů nad zlomkem ţen a jedinci, kteří mají na misi sex, se stávají terčem závisti a pomluv ostatních. Česká kultura je od místních obyvatel rozhodně velmi odlišná a musí se počítat i s očekáváním místních neprovdaných ţen, pro něţ je moţná svatba a potomek náznak nové budoucnosti. V této fázi mise se začínají projevovat rodinné či partnerské problémy, ať uţ z reálného, či nereálného důvodu. Přes téměř denní kontakt s blízkými v ČR jsou vojáci natolik vzdálení, aby mohli cokoli udělat nebo vyřešit. Navíc se začíná projevovat rys ţárlivosti28 a vojáci si nechtějí připustit, ţe se jejich děti a partneři mění, natoţ aby si přiznali, ţe se změnili i oni sami. Fáze závěrečná (6. měsíc) – Voják má pocit, ţe práci umí tak perfektně, ţe uţ to lépe nejde. Kaţdý počítá dny a hodiny do odletu zpět do ČR, proto je atmosféra pozitivně 27

Tato neformální setkání slouţí především k pravidelnému vyříkávání si všeho zatěţujícího a nejasného mezi vojáky. Především se jedná o skrytou slovní agresi, či naráţky (Dziaková, 2009, s. 373) 28 Rys ţárlivosti se projevuje nejintenzivněji mezi 25 aţ 35 lety (Dziaková, 2009, s. 374)

31

laděna, aţ rozvolněna. Tím vzniká vyšší riziko chybovosti, které můţe vyústit ve fatální následky. Jednotlivé fáze se mohou prolínat a doplňovat či chybět, protoţe kaţdý voják proţívá a vnímá misi jinak. Vţdy záleţí, na jakém postavení a funkci příslušník armády plní určené úkoly, protoţe některé pracovní pozice se uskutečňují v terénu a jiné se realizují pouze na základně.

3.3 Nejčastější problémy na misi Výjezd do zahraniční mise můţe být velmi stresující a jedinec uprostřed cizí země tak často zaţívá různé zátěţové situace. Vodráţka (1994, s. 9) uvádí přehled nejčastějších stresorů v boji: fyzické požadavky – délka trvání fyzického vypětí, stupeň zatíţení; nebezpečí osobního ohrožení – skutečné, nebo moţné ohroţení ţivota; smrt (zranění) – zátěţ z poranění či smrti přítele, napadnutí vlastní jednotky, dělostřelecká palba, odkrývání masových hrobů apod.; osobní a skupinové ztráty – ztráty ţivotně významných hodnot, ztráty ideálů, cílů, přesvědčení či pozice, techniky a osoby; obavy o blízké doma (viz níţe); selhání dohodnutého příměří – nový útok po uzavření palby, deprimující pocit z neúspěšných jednání. K nejčastějším problémům na misi se dále vyjadřuje Dziaková (2009), která uvádí, ţe z nedostatku odpočinku, nedostačujícího nebo nulového uspokojení individuálních potřeb či ţivotní monotonie vzniká skupinová tenze. Největší skupinové napětí vzniká z neporozumění a neochoty změnit své zaţité návyky a postoje. Vojáci, kteří na to samé místo přijíţdějí poněkolikáté, jsou velmi rychle zasaţeni stereotypem denního provozu a málo podnětným sociálním prostředím. Na druhou stranu jejich výhoda spočívá v tom, ţe vědí, jakým způsobem probíhá ţivot na základně, a mohou se na to tedy lépe připravit. Téměř nikomu se nevyhne tzv. „ponorková nemoc“, která zastihne všechny vojáky. Zvyky a zlozvyky, vlastnosti, rysy a jiné týdny snesitelné výstřelky se najednou stanou nesnesitelnými. Tuto situaci lze zvládnout různými způsoby – změnit prostory,

32

nějaký čas se dotyčnému vyhýbat, trávit volný čas s někým jiným, relaxovat a věnovat se svým koníčkům. Maladjustace či maladaptace se nevyhne ani zahraničním misím, a protoţe voják nemůţe jen tak změnit prostředí, situace se stává sloţitější. Počáteční příznaky musí být zachyceny včas, aby nedošlo k psychickým a sociálním problémům. Vojáci mívají problémy s relaxací29, obzvlášť v poslední fázi mise, a nenacházejí způsoby eliminace negativních jevů. Přestoţe na vojenských základnách bývají např. různé moţnosti k zisku informací (internet, telefon aj.), vojáci mívají pocit jejich nedostatku (nejčastěji je to pocit subjektivní, protoţe jsou problémy ve vzájemné komunikaci). Největší problém, který s sebou mise přináší, je dlouhodobé odloučení od rodiny a přátel. Čím častěji voják odjíţdí do mise, tím méně času tráví se svou rodinou a hrozí tak narušení rodičovských a partnerských vztahů. Velmi často si vojáci myslí, ţe čím intenzivnější bude návrat, tím nahradí čas strávený mimo rodinu. V současné době není problém do mise vyjíţdět opakovaně, můţe se tedy stát, ţe voják se ocitne po páté na misi a ţije ve „skleníkovém“ prostředí a skutečný ţivot se pro něj stává virtuální realitou. Občas se stává, ţe milenky, partnerky či manţelky i s dětmi nevydrţí odloučení od partnera, samotu i nadměrné starosti a jiţ během mise nebo hned po ní se s vojákem rozcházejí. Vojáci ve většině případů emočně „visí“ na své rodině a dětech, je to způsobeno především nedostatkem času, který s nimi strávili. Velmi špatně to nesou především mladí manţelé a otcové, kteří do mise vyjeli „na rozkaz“. Stejně těţce to nesou ţivotní partnerky, které se nestihly adaptovat na vojenský ţivot a s tím souvisí vysoká aţ šedesátiprocentní rozvodovost vojenských manželství30 (zejména vojenské jednotky opakovaně vyjíţdějící do misí). Rodinné problémy vznikají nebo nabývají na intenzitě během pobytu vojáka v misi, nejčastěji jsou postavené na komplikované výchově dětí a neustálé absenci otců v tomto procesu. „V armádě najdeme v podstatě dva typy vojáků – vojáky svobodné, vojáky rozvedené a ty, kteří se ještě nestihli rozvést“ (Dziaková, 2009, s. 394). Je to

29

Relaxace na vojenské základně uprostřed válečného konfliktu, kdy je tato základna nepravidelně odstřelovaná raketami, je značně sloţitý úkol 30 Rozvodovost v ČR se pohybuje okolo 50 %, coţ je asi 30 000 rozvodů ročně. Dvě třetiny rozvodů bývají iniciovány na návrh ţeny a jedna třetina na návrh muţe (ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2010. [on line]. 2011. [cit. 2012-03-22]. Dostupné z: ).

33

pesimistický náhled vojenských psychologů, ale zároveň uvádí nápady31, které by po návratu vojáka z mise, mohly partnerům pomoci v redukci některých problémů. Vojenští psychologové, psychiatři a duchovní mají podpořit bojeschopnost armády, kterou omezuje bojová stresová reakce (BSR) – vojenská podoba akutní reakce na stres. Vyšší výskyt bojové stresové reakce lze předpokládat při dlouhotrvajícím a vyčerpávajícím boji a při rostoucím počtu zraněných a zabitých vojáků. Objeví se od hodiny do 14 dnů od stresové události. Společným jmenovatelem vojenské zátěţe je strach ze smrti. Do jisté míry mu lze odolávat silami, jeţ pramení z kvality výcviku, ze síly a typu motivace k boji, stupně bojové pohotovosti, sociální opory a soudrţnosti jednotky, z podpory vedení a z dostupnosti zdravotnické podpory. Četnost této poruchy není uváděna, protoţe jde o dočasné potíţe, které nelze chápat jako patologické (Baštecká a kol, 2005). Mehrum (2003, in Baštecká a kol. 2005) popisuje zkušenosti norské armády se zvládáním bojové stresové reakce, jeţ vychází ze známé zásady vojenské psychiatrie BOJI (blízko – s očekáváním zdatnosti – jednoduše – ihned). Kdyţ je to moţné, tak intervenci při bojové stresové reakci poskytuje kamarád nebo velitel na jednotce. Podle jejich zkušeností jsou kolegové schopnější vrátit vojáka k běţnému plnění vojenských povinností častěji neţ kilometry vzdálení terapeuti. Ti často mohou podcenit sílu sociální opory, která se vojákům dostává v jejich jednotce, a samotnou schopnost zotavit se. Za základní léčebný činitel je povaţována skupinová soudrţnost, která můţe obnovit řád, bezpečí a důvěru. Voják na mírové misi můţe mít často pocit nesmyslnosti, protoţe se stává bezmocným svědkem utrpení a smrti nevinných lidí. Neschopnost ovládnout bezmocný hněv předpovídá u vojáků výskyt posttraumatické stresové poruchy, proto je třeba věnovat vojákům po návratu zvýšenou pozornost.

31

Např. společné trávení kulturního a společenského programu, který by přinesl nové záţitky, nebo společná návštěva vojenského psychologa, jenţ byl na misi (Dziaková, 2009)

34

4. PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ Člověk se formuje a vyvíjí v kaţdodenním ţivotě různou činností a interakcí s druhými lidmi, ale zároveň je běţně konfrontován i s vyhrocenými a zvláštními situacemi, jeţ mají pro jeho vývoj veliký význam. Zátěţové, konfliktní, problémové či náročné situace se vyskytují ve všech oblastech ţivota a vţdy kladou zvýšené nároky a poţadavky na jedince, který musí vynaloţit určité psychické i fyzické úsilí ke zvládnutí takové situace. Pod vnějším tlakem se člověk můţe zhroutit, nebo vznikne psychosomatické onemocnění či neuróza, popřípadě se deformují jeho psychické vlastnosti. Zda je však konkrétní situace zátěţová, či nikoliv, záleţí individuálně na kaţdém jedinci s ohledem na jeho dispozice vyrovnávat se s psychickou zátěţí a na celkové subjektivní situační interpretaci (Čírtková, 2004). Zátěţové situace rozdělují autoři různě, např. Čírtková (2004) rozlišuje základní typy: frustrace, deprivace, konflikt, problém a stres. Machová a Kubátová (2009) náročné životní situace rozšiřují na: konflikt (střet) – z psychologické stránky to znamená střet protichůdných tendencí, ať uţ vnějších, nebo vnitřních, které jsou zhruba stejně silné a znemoţňují rozhodnutí a volbu; frustrace (zmaření, zklamání, bezvýslednost úsilí) – v situaci, kdy jedinci na něčem záleţí a narazí na překáţku, jeţ mu znemoţňuje dosaţení cíle (překáţka můţe být mimo nás, v okolnostech, nebo je součástí našeho nitra), začne bezprostředně proţívat zklamání, které se projevuje některou z forem agresivity (fyzická, verbální apod. – viz níţe); deprivace (zbavení, odejmutí, nedostatek něčeho) – deprivace je způsobena nedostatkem něčeho, co je pro člověka subjektivně velice významné aţ nezbytné. Nejčastěji se jedná o deprivaci některé z potřeb. Z psychického vývoje je nejváţnější deprivace emoční (psychická), dále se setkáváme s deprivací sociální (nedostatek přiměřených sociálních kontaktů) a motorickou (nedostatek pohybu); přesycení (supersaturace – opak deprivace) – jedná se o neadekvátní a nepřiměřené zaplavování podněty ve významu „čeho je moc, toho je příliš“. Přesycení vede k přetíţení a následně k útlumu (nezájmu, apatii) nebo

35

k aktivním vyhýbavým strategiím. Jako příklad lze uvést rozmazlování a „bombardování“ dítěte láskou; traumatické události – mimořádně nebezpečné situace, jeţ se vymykají obvyklé lidské zkušenosti. Obsahují přírodní katastrofy (zemětřesení, záplavy) a katastrofy způsobené člověkem (války, fyzické útoky např. znásilnění či pokus o vraţdu, katastrofické nehody, jako jsou automobilové a letecké havárie). Oběti jsou nejprve omráčeny, ohromeny a mohou zmateně bloudit a vystavovat se tak dalšímu zranění. Ve druhém stadiu jsou tito lidé pasivní a nedokáţí sami začít něco dělat, ale snadno následují druhé. Třetí stadium je typické v pociťování úzkosti a obav, oběti se stále špatně soustředí a stále dokola vyprávějí, jak ke katastrofě došlo; neovlivnitelné události – čím více se člověku zdá situace neovlivnitelná (nemá ji pod kontrolou, nemůţe jí zabránit), tím častěji je pro něho stresová. Závaţné neovlivnitelné události obsahují smrt blízkého člověka, váţnou nemoc nebo ztrátu zaměstnání. Jako méně váţné situace téhoţ druhu můţeme označit zvýšení cen kupovaného zboţí či sluţeb, nebo kdyţ přítel nepřijme omluvu za špatný čin; nepředvídatelné události – situace, ve kterých lze výskyt stresu předvídat, obvykle sniţuje intenzitu stresu. Jestliţe jsou lidé připraveni na stres, nebývá tak intenzivní neţ nepředvídatelné šoky. Varovný signál před nepříznivou situací umoţní jedinci spustit přípravný proces tlumící vliv škodlivého podnětu. výzva pro hranice našich schopností a našeho sebepojetí – některé události jsou docela předvídatelné i ovlivnitelné, přesto jsou povaţovány za stresové, poněvadţ člověka tlačí na hranice našich schopností a představují výzvu pro sebe sama. Příklad takové situace je důleţitá zkouška, neboť nápor na hranice vědomostí a intelekt můţe být stresový. Na druhou stranu do některých stresových situací jde jedinec s nadšením a radostí, taková situace je např. manţelství. Různé události mohou na jednotlivce působit rozdílně; vnitřní konflikty – vědomé či nevědomé nevyřešené konflikty mohou přivodit stres. Ke konfliktům dochází v případě, ţe se člověk nemůţe rozhodnout mezi vzájemně se vylučujícími či neslučitelnými cíli nebo postupy jednání;

36

stres – jsou situace, které člověk psychicky zvládá obtíţně, aţ nezvládá. Tyto situace jsou zasaţeny událostmi, jeţ ohroţují fyzickou či duševní pohodu jedince.

Problematika posledně uvedeného, tedy stresu, je podstatná pro rozvoj psychického traumatu i jiných poruch. Stres je všudypřítomný a na zahraničních misích je mnohonásobně zvýšený, protoţe se vojáci ocitají ve válečném konfliktu, a tudíţ hrozí vyšší riziko fyzického i psychického vypětí. To vše je nutně spojeno se stresem, a proto bude blíţe popsán níţe. Nejstarší a základní způsoby, které člověk uplatňuje při reakci na náročné životní události, jsou útěk a útok. Tyto dvě výchozí moţnosti jiţ ztratily svoji původní funkci a přenesly se do sociální a psychické roviny. Dnešní člověk se jiţ často nesetká s predátorem, který ho fyzicky ohroţuje, ale sociálnímu a psychickému stresu je jedinec vystaven celý ţivot (Vymětal, 2009).

4.1 Co se rozumí pojmy „stres a stresory“ V dnešní době se stresu nevyhneme, jelikoţ nás drobný i větší stres provází po celý den. Kromě kaţdodenního stresu (jízda do práce a z práce, na schůzku, ve frontě, konflikty, dopravní přestupky, zlobivé děti, nevyřízené sloţenky apod.) jsou i závaţné stresové události (úmrtí blízkých, ztráta zaměstnání, nemoci, ohroţení ţivota aj.). Stres se samozřejmě objevuje i na zahraničních misích, protoţe vojáci jsou mimo jiné vystaveni různým výbušným nástrahám a střelbě. „Stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím ohroţován, nebo takové ohroţení očekává a přitom se domnívá, ţe jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná“ (Křivohlavý, 1994, s. 10). Stav stresu můţe být vzbuzen i podmíněně reflexní cestou, jestliţe specifická reakce na faktory stresu (např. horko – rozšířené cévy apod.) je neúčinná, vzniká obecně adaptační syndrom (GAS). Je to zobecněná a stereotypní reakce zahrnující různé systémy organismu. Stres má tato tři stadia (Olpin, Hesson, 2012, s. 38):

37

poplachová reakce (alarm stage) – fáze šoku, jeţ se vyznačuje sníţenou odolností organismu a také pošokovou fází, kdy začínají působit obranné mechanismy; stadium rezistence (stage of resistange) – přizpůsobení organismu stresové situaci; stadium vyčerpání (stage of exhaustion) – přizpůsobivé reakce se mohou zhroutit. Obecně adaptační syndrom můţe probíhat bez fáze rezistence (nebo toto stadium můţe být prodlouţeno). Záleţí na síle a trvání stresové situace. GAS je účelná obranná reakce, která také můţe vyvolat řadu různých psychosomatických onemocnění. Protichůdné póly se najdou i v tak zdánlivě jasném pojmu, jako je stres. Stres se dá rozdělit podle toho, jak na člověka působí. Eustres (kladně působící stres) se objevuje při kladně zabarvené emocionální události (např. příjezd milované osoby). Distres (negativně působící stres) je pouţíván pro velmi nepříjemné stresové situace (Křivohlavý, 1994). Holmes a Rahe (in Irmiš, 1996) se zajímali o intenzitu stresu a vypracovali klasifikační systém na základě desítek klinických studií. V tomto „ţebříčku stresorů“ jsou jednotlivé ţivotní události obodované a jednoduchým výpočtem je moţno zjistit individuální stupeň stresové zátěţe. Samozřejmě se jedná pouze o orientační hodnotu, jelikoţ na kaţdého jedince působí zátěţové situace různě. Tabulka obsahuje čtyřicet ţivotních událostí, které jsou opatřeny příslušnými body. Pro představu mezi nejvíce stresující záţitky patří úmrtí ţivotního partnera, rozvod, rozchod s manţelským partnerem. Touto studií se prokázalo, ţe obtížné životní události mají negativní vliv jak na fyzický stav, tak i na stav psychický těch, jichţ se dotkly. Křivohlavý (1994) dodává, ţe „objektivní“ ţivotní události (úmrtí partnera, rozvod aj.) mají velmi subjektivní stránky. Stresové účinky je třeba vnímat pohledem osoby, jeţ stresu čelí. Ukázalo se, ţe schopnost zvládat těžkosti (coping) a individuální zranitelnost (vulnerabilita) jsou značně důleţitými momenty. Na práci Holmese a Raheho navázalo mnoho dalších autorů, např. Langner a Gersten, kteří odhalili, ţe negativní vliv nemají pouze velké ţivotní změny, ale i samo jejich očekávání.

38

Stresory jsou různé negativní vlivy, které působí v tísnivých situacích. V odborné literatuře se jich uvádí celá řada. Autoři se většinou shodují na základním rozdělení na vnitřní a vnější stresory. Postupem času se i tyto negativní faktory rozdělily do podskupin, např. podle Vymětala (2009, s. 113) to jsou: tělesné stresory – hlad, ţízeň, námaha, bolest, aj.; emocionální stresory – strach, úlek, nejistota, obavy, aj.; kognitivní stresory – negativní postoje, myšlenky, starosti, očekávání, aj.; fyzikální stresory – hluk, tma, horko, chlad, aj.; bio-chemické stresory – nikotin, kofein, tablety, alkohol, aj.; komplexní stresory – časový nátlak, konfliktní situace, pracovní poţadavky, odloučení, změna, nemoc, kritika, osamělost, aj. Vymětal (2009) uvádí, ţe na vzniku stresové situace se velkou měrou podílí i hodnocení jedince. Zásadní je přitom vlastní interpretace náročné události a odhad vlastní kompetence, či kvalifikace ke zvládnutí poţadavků. K tomu se přiklání i Paulík (2010), který dodává další faktory, jeţ jsou ve stresových situacích důleţité. Je to pouţívaný způsob vyrovnání se se zátěží (coping, obranné reakce), dále přítomnost či nepřítomnost nepříznivých životních událostí a drobných denních obtíží, jiţ získané stresové zkušenosti jedince, sociální status a sociální opora (viz kapitola 6.2). Psychická zátěţ a stres jsou kaţdodenní součástí zahraničních misí. Vojáci jsou vystaveni fyzickému i psychickému napětí, protoţe se ocitají půl roku v cizí zemi poznamenané válečným konfliktem (viz kapitola 3.3).

4.2 Možné reakce na stres „Většina z nás se narodila zdravá, ale stres, který vyplynul z nepříznivých podmínek prostředí nebo z našeho nesprávného ţivotního stylu, případně z našeho narušeného způsobu chápání situace, narušil rovnováhu našeho organismu a my jsme se posunuli po šikmé dráze směrem od zdraví k nemoci“ (Křivohlavý, 1994, s. 32). Popis reakcí na stresové události představují Machová a Kubátová (2009), které tyto reakce rozdělují na psychické (úzkost; vztek a agrese; apatie a deprese; oslabení kognitivních funkcí) a fyzické (různé vnitřní reakce – zvyšuje se tělesný metabolismus, srdeční frekvence, vylučování endorfinů, změna v menstruačním cyklu,

39

migréna aj.). K těmto dvěma reakcím na stres přidává Křivohlavý (1994) ještě behaviorální příznaky stresu (nadměrné poţívání alkoholu či drog, přejídání se nebo nechutenství, nadměrné kouření, změněný denní ţivotní rytmus, zvýšená absence a nemoci apod.). Další rozdělení moţných reakcí na stres uvádí Gottwaldová a Znojilová (2006): fyziologické (poruchy spánku, průjem, třesy aj.), reakce chování (změny v aktivitě – komunikace nadměrná či ţádná, chaotická aktivita aj.), kognitivní reakce (poruchy koncentrace), emocionální reakce (úzkost, strach, pocit viny). Reálné i fiktivní ohroţení způsobuje fyziologické změny v těle, které jsou uţitečné při sebezáchově, ale při chronickém působení mohou způsobit ohroţení zdraví i ţivot člověka. Za zdravotní následky stresových situací se povaţují tělesné nemoci (bolesti zad, poruchy zaţívání aj.), posttraumatická stresová porucha (PTSD), akutní stresová porucha (ASR), deprese, nespavost, závislosti aj. (Vymětal, 2009).

4.3 Zvládání stresu Proces zvládání těţkostí je někdy označován pojmem čelení stresu, moderování stresu či stresmanagement. Způsobů a strategií je nespočet, ale všechny mají společnou myšlenku, ţe předcházení a zvládání stresu začíná posilováním organismus po stránce fyzické i duševní. Vymětal (2009) popisuje krátkodobé strategie zvládání stresu, které se zaměřují na okamţité sníţení stresové reakce. Nejčastěji vyuţívají jednoduché postupy, které se běţně pouţívají, jedná se např. o dechové cvičení, pohyb, vnitřní monolog, nebo odklon pozornosti k jiné činnosti. Dlouhodobá strategie zvládání stresu má za cíl sníţit úroveň zátěţe prostřednictvím správné ţivotosprávy, analýzou problémů a moţnostmi řešení, plánováním času, rozvojem zájmů a zálib apod. K častým reakcím osobnosti na stres patří obranné mechanismy, které působí na nevědomé úrovni. Jsou zaměřeny především na pasivní vyhýbání se zátěţové situaci. Jedná se ovšem o maladaptivní způsoby vyrovnávání se se stresem, proto se samy o sobě mohou stát rizikovými faktory (Mlčák, 2004). Problematika zvládání stresu se v odborné literatuře nazývá „coping“ a člověk reaguje na stres širokou škálou copingových strategií. Tyto strategie probíhají na vědomé úrovni a pro duševní zdraví osoby mívají spíše projektivní účinky. Copingové

40

strategie jsou orientovány na aktivní řešení stresových situací. Existuje celá řada kategorizací copingových strategií. Klasickým rozdělením je rozlišení Lazaruse a Folkmanové (1984 in Mlčák, 2004, s. 34): strategie zvládání zaměřené na problém - aktivní zvládání (úmyslné zvýšení koncentrace nebo snahy dosáhnout cíle), - plánování (zvaţování, jak zvládnout problematickou situaci), - potlačení protichůdných aktivit (úmyslné odsunutí jiných záleţitostí), - zdrţenlivé zvládání (vybrat si vhodný čas a nejednat bezprostředně); strategie zvládání zaměřené na emoce - hledání instrumentální sociální opory (získávat informace, zkušenosti a pomoc), - hledání sociální, emocionální opory (získávat podporu, sympatii a porozumění), - pozitivní reinterpretace (identifikace kladných aspektů problému), - akceptace (přijetí problému, změnit jej nebo se přizpůsobit), - popření (odmítnutí věřit v existenci problému či v jeho řešení), - obrat k náboţenství (příklon k nadpřirozenému jevu); dysfunkční strategie - zaměření se na projevování emocí (zaměření na osobní nepohodu a její projevy), - behaviorální odpoutání (projevování pocitů bezmoci a vzdání se cíle), - Mentální odpoutání (mentální odvádění pozornosti od problému jinou činností), - odpoutání pomocí alkoholu a drog (únik od řešení uţíváním drog). Švingalová (2002) uvádí, ţe coping je v dnešní době jedním z nejvýznamnějších témat psychohygieny, protoţe je velmi důleţité odstraňovat příčiny stresu a nikoli jen jeho symptomy. Podstatná je jiţ prevence stresu. Techniky zvládání stresu i obranných reakcí jsou individuálně specifické. Dobře zvládat stres je nezbytné k udrţování dobrého tělesného a psychického zdraví.

41

5. OSOBNÍ ŽIVOT VOJÁKA NA ZAHRANIČNÍ MISI A PO NÁVRATU DO ČESKÉ REPUBLIKY Pro všechny je důleţité vědět, co se stane s vojákem po skončení bojů, jaký vliv na něho válka bude mít a jak se případně změní jeho chování, myšlení nebo mezilidské vztahy v osobním i pracovním ţivotě. Mezi nejčastější obavy, které mají vliv na vojáka po návratu z válečné prostoru, jsou podle Vodráţky (1994, s. 53) tyto: zapojení do běţného domácího ţivota a do rodinných vztahů; návrat do normálního pracovního ţivota a k obvyklému plnění vojenských povinností; zvládnutí traumatických událostí z bojů a osobních ztrát. Návrat z vojenské mise není tak jednoduchou záleţitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Voják měl půl roku silnou vojenskou moc a ţivot organizovaný vnější autoritou. Po návratu z mise se voják musí znova začlenit do civilního ţivota nikoli jako člen ozbrojených sil, který má neustále u sebe zbraň a mnohdy i moc nad ţivotem a smrtí jiných, ale jako civilista, který tu zbraň nemá a jiţ nesmí pouţívat stejné demonstrativní techniky jako při konfliktech na misi. Je jasné, ţe adaptace na běţný ţivot čeká všechny bez rozdílu, ale u každého vojáka přechod do civilního života neprobíhá stejně. Nejrizikovější je ranná fáze adaptace, protoţe se člověk musí opět zapojit do normálního ţivota, rodinných vztahů, společenského ţivota, původního pracovního prostředí v kasárnách a plnění obvyklých pracovních povinností, a navíc musí optimálně zařadit zkušenosti z mise do svého ţivota (viz kapitola 5.1). Stejně jako jiní lidé má i voják osobní ţivot a samozřejmě jako kaţdý upřednostňuje ve svém ţivotě různé hodnoty a ţivotní styl. Zahraniční mise je součástí vojenské profese, která ovlivňuje nejen osobní ţivot samotného vojáka, ale také ţivoty jeho rodiny a blízkých. Změny mohou probíhat v mnoha oblastech a s různou intenzitou (viz kapitola 5.2). Přesto se odborné publikace shodují, ţe pro všechny zůstává nejdůleţitější rodina (viz kapitola 5.3). V osobním ţivotě jsou kromě rodiny důleţité i jiné podstatné sloţky ţivota, které jsou také níţe popsány a spojeny s pobytem a návratem vojáka ze zahraniční mise.

42

5.1 Zážitky a zkušenosti z mise Ať uţ vojáci do zahraničních misí vyjíţdějí z jakéhokoli důvodu, vţdy proţijí nevšední záţitky a zkušenosti. Kaţdý voják proţívá sluţbu v zahraniční misi jinak. Někdo se trápí v depresích a nezvládá psychický nápor či pohled na zraněného kamaráda, jiný voják se snaţí proţívat takové mise pozitivně a získat z těchto zkušeností maximum. Vojáci často hovoří o slouţení „pro dobro světa“, které prezentují ve formě pomoci místnímu obyvatelstvu, jako je stavba škol a nemocnic. Dziaková (2009) uvádí, ţe jako každá životní zkušenost, tak i mise poznamenává, ať pozitivně (získávání nových zkušeností, vědomostí, návyků, změnou postojů k lidem i k práci, navázání nových vztahů apod.), tak negativně (zkušenost se smrtí, bolestí, utrpením aj.). Po návratu domů se mohou projevit potíže intrapsychického rázu, jako je např. chronická vyčerpanost z boje32, jeţ se obvykle projeví za několik týdnů, měsíců nebo i let po skončení války. Mezi příznaky lze zařadit i paranoiu, staţení se z okolního světa, ztrátu smyslu pro humor či psychomotorický útlum. Chronická vyčerpanost z boje je velmi špatně léčitelná, a proto je velmi pravděpodobné, ţe se vojáci postiţení touto chorobou nevrátí do sluţby (Vodráţka, 1994). Vojáky s váţnými projevy jakékoli psychické nemoci je bezpodmínečně nutné poslat na psychiatrické či psychologické vyšetření. Většina sebevraţd33 je spojena s depresí, která je dána situačně nebo hormonálními změnami. „Muţi spáchají třikrát více sebevraţd neţ ţeny, v posledních 25 letech se počet sebevraţd zvýšil o 300 %. U českých muţů mezi 15 aţ 25 lety je o 67 % vyšší počet sebevraţd neţ v roce 1982“ (Dziaková, 2009, s. 444). Negativní důsledky nadmíry stresu a jiných stresových situací jsou dobře známy, přesto se paradoxně někdy mohou stát jedním z podnětů osobního růstu. Závaţné 32

„Chronická vyčerpanost z boje bývá také často označována jako posttraumatické stresové onemocnění. V roce 1988 po pětiletém výzkumu na vietnamských veteránech bylo zjištěno, ţe 15 procent těch, kdo slouţili ve Vietnamu, trpí v současnosti posttraumatickým stresovým onemocněním. To představuje více neţ několik set tisíc případů, včetně zhruba 7 000 ţen – většinou se jedná o zdravotnice“ (Vodráţka, 1994, s. 54–55) 33 V roce 2011 se v americké armádě zaznamenal rekordní počet sebevraţd vojáků v aktivní sluţbě (164 vojáků). Nárůst počtu sebevraţd v americké armádě je přičítám opakovaným nasazováním do misí v Iráku a Afghánistánu, ale i ostatní faktory, jako je alkohol či sníţení náročnosti kritérií pro vstup do armády, mají značný vliv (GOLDMAN, D. V americké armádě roste počet sebevraţd a sexuálních útoků. [on line]. 2012 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/161320-v-americkearmade-roste-pocet-sebevrazd-a-sexualnich-utoku/>)

43

stresory jako např. onemocnění či bolest mohou u člověka způsobit pozitivní změny v jeho proţívání a chování oproti stavu před stresem. Překonání velkých těţkostí kladně ovlivňuje jedincovo sebevědomí a přináší silné uspokojení. Zvyšující se nároky spojené i s útrapami a bolestí nutí člověka k překročení svých moţností, k vyspění a překonávání sám sebe. Překročení svých moţností a potřeb je podle Frankla (1994, in Paulík, 2010) zahrnuto v pojetí sebepřesažení, které je typické svou schopností najít ve svém ţivotě smysl, který je orientovaný na něco nebo někoho mimo sebe a schopnost vypořádat se s utrpením. „Posttraumatický růst lze vymezit jako zásadní pozitivní změnu v jedincově chování a proţívání charakteristickou dosaţením vyšší úrovně adaptace a odolnosti, postojů k ţivotu, vyvolanou silným stresem“ (Paulík, 2010, s. 75). Získané zkušenosti ze zahraničních misí jsou analyzovány na konferencích a s výsledky se pracuje v různých oblastech. Poznatky spadající do taktické či technické sféry se prezentují v publikacích „Zkušenosti z misí“. Se zkušenostmi z ostatních oblastí (např. ekonomická, proviantní, sociální aj.) se podle potřeby pracuje nadále ve spádových pracovištích.

5.2 Změna v životě „Obecnou příčinou vzniku potřeby něco změnit je tedy negativně vnímaný významný rozpor mezi očekáváním a skutečností. Tato nenaplněná potřeba se můţe stát motivem pro chování, jehoţ cílem má být ţádoucí změna“ (Plamínek, 2004, s. 82). Ţivot je plný změn, které mohou být označeny za všudypřítomný aspekt procesů, a probíhají na úrovni sociální, psychologické a biologické a vzájemně se ovlivňují. Vymětal (2004, s. 47) definuje změnu obecně jako „přechod mezi jedním stavem a druhým, jenţ se od prvního v něčem odlišuje.“ Obecně jsou v psychologii rozlišovány níţe uvedené úrovně (Vymětal, 2004, s. 47): psychických dějů, v nichţ se sledované jevy neustále mění, vznikají a zanikají. Např. procesy myšlení, vnímání, proţívání, představování aj.; psychických stavů, v nichţ sledované jevy jsou po dobu, ve které psychický stav trvá, relativně stálé. Stav můţe být chápán jako celek, jenţ je výchozím

44

bodem pro změnu. Např. takovým stavem můţe být smutek, veselá nálada, stav mysli aj.; psychických vlastností, které se projevují v opakujících se projevech. Oproti snaze postihnout změnu psychické vlastnosti spíše zachycují přetrvávající projevy a vyzdvihují neměnné tendence u člověka. Vlastnosti se dále dělí podle obsahu na motivační, volní, temperamentové. Změny v ţivotě vojáků jsou svým způsobem stejné jako v ţivotě jiných lidí, ovšem aţ na několik specifických okolností spojených s jejich profesí. Odjezd na zahraniční misi je jedna z nich. Dlouhá fyzická, psychická, odborná i kulturní příprava se dovrší právě absolvováním zahraniční mise. Lze to označit za jeden z několika cílů vojenské kariéry. Odjezd na misi znamená změnu v ţivotě vojáka a nejen pro něj osobně, ale rovněţ pro jeho blízké okolí (viz kapitola 5.3.1). Nekončící příprava a samotný pobyt vojáků ve vzdálené zemi znamená odloučení od blízkých na několik měsíců. Během této doby ţivot plyne dále jak na misi, tak v České republice. Přesto si tento fakt někteří vojáci neuvědomují a předpokládají, ţe se vrátí do nepozměněného stavu. Během jejich nepřítomnosti se můţe (ale i nemusí) změnit mnoho věcí. Příslušníci ozbrojených sil se také během sluţby ve válečné oblasti mění a dosavadní ţivotní priority se upravují. Návrat do vlasti umoţňuje vojákům změnit svůj přístup k ţivotu, protoţe si během půlročního odloučení uvědomí některé „nefunkční“ aspekty svého ţivota.

5.3 Rodinné prostředí je základ Rodinu lze povaţovat za nejstarší společenskou instituci, kterou je moţno nalézt ve všech historicky známých typech společenství a kultur. Rodina je zcela základním životním prostředím v zajištění péče o děti a mládeţ, zvláště pak při vytváření rozvoje osobnosti v socializačním procesu (Helus, 2007). Jandourek (2008) hovoří o rodině jako o skupině osob, jeţ je tvořena manţelským párem a dětmi, ţijícími ve společné domácnosti, ať uţ vlastními či adoptovanými. Rovněţ dodává, ţe rodina má těsná pouta s dalšími příbuznými a vzhledem ke zvyšující se rozvodovosti vznikají různá seskupení, kde se různé moţnosti kombinují.

45

Moţný (2008) uvádí, ţe v proměně rodiny sehrála velkou roli sekularizace společnosti, nová povaha práce a rozvoj různých institucí, které postupně přebírají tradiční funkce rodiny. Některé změny vyvolávají nutně další změny a po rodině tradiční přichází rodina moderní a nyní od počátku dvacátého století ţijeme v rodině postmoderní. Rodina je instituce, která během svého vývoje prošla řadou změn. V tradičních společnostech byla rodina povaţována za základ společnosti a dítě představovalo jediný smysl manţelství. Toto pojetí v současné moderní společnosti mizí. „Ubývá lidí, kteří ţijí celý ţivot pouze v jednom manţelském svazku. Muţi a ţeny se rozvádějí a vplouvají za svůj ţivot do několika typů rodinného uspořádání“ (Katrňák et al., 2010, s. 37). Mladé páry stále častěji volí ţivot bez manţelského slibu a dítě uţ není jediný cíl, ke kterému partnerství dvou lidí směřuje.

5.3.1 Člen rodiny je na misi Rodinné vztahy jsou během působení svého člena v armádě neustále prověřovány, jelikoţ příslušník ozbrojených sil má kromě klasické pracovní doby další povinnosti, jako jsou sluţby, sluţební cesty, odborné kurzy a různá dlouhodobá cvičení. Další nevýhodou spojenou s tímto povoláním je nestálost místa, jelikoţ se neustále ruší a přesouvají některé posádky, coţ je důsledkem reformy AČR. Pokud se celá rodina nechce přestěhovat a narušit tak své dosavadní sociální kontakty, musí voják buď dojíţdět do jiného města, nebo tam bydlet v pracovním týdnu a na víkend se vracet domů. Rodina vojáka je proto vystavena pravidelné samotě a různé zátěţi spojené s vojákovým zaměstnáním. Při výjezdu vojáka na zahraniční misi je tradiční samota rodiny ještě znásobena strachem a stresem. Rodiny často nemají dostatek informací, kde se jejich člen nachází a jaká moţná rizika mu hrozí. Tyto pocity jsou ještě silnější, objeví-li se zpráva o úmrtí či zranění českých vojáků slouţících v těchto misích. Voják je na odjezd do mise dlouhodobě psychicky připravován a rodina je tak trochu mimo oblast zájmu. Pro celou rodinu to znamená komplikovaný proces a mnohdy větší změnu neţ pro odjíţdějícího vojáka, protoţe musí spoustu věcí a situací řešit sami. Odloučení ale neznamená, že se život na obou stranách zastaví. Voják plní úkoly, zvykl si na nový způsob organizace, řešil odlišné starosti neţ ty v republice.

46

Půlroční odloučení nemusí automaticky znamenat problém, pokud pár před výjezdem měl zdravý vztah, šestiměsíční osamocení by nemělo způsobit závaţné změny34. Nejdůleţitější je pro rodinu pravidelný kontakt se svým členem, který slouţí na zahraniční misi. Vládou schválená předloha ukládá ministerstvu obrany jako výslovnou povinnost, aby v zahraničních operacích byl vojákům zajištěn kontakt s jejich rodinou. Pro komunikaci mezi rodinnými příslušníky v cizině a v ČR se vyuţívá telefon a internet, pokud je k němu základna připojena. Komunikace je v partnerském a rodinném ţivotě velmi důleţitá a z hlediska duševního a morálního stavu dokonce nezbytná. Zákon ovšem neuvádí, kolik času mají vojáci na rozmluvu se svými blízkými. Přesto je všeobecně platné, ţe vojáci mají nárok za týden na třicetiminutový telefonát a šedesát minut u internetu35.

5.3.2 Rodina vojáka po návratu z mise Na misi vojáci proţívají situace, které si normální člověk umí jen stěţí představit, a proto je pochopitelné, ţe po návratu se vojákům zdá okolní svět „marnotratný“ a mohou se cítit zmatení a plní úzkosti. Velmi často se stává, ţe se priority v hodnotovém ţebříčku změnily vlivem záţitků a emočních dopadů z boje, a to nastoluje moţný problém nepochopení partnera. Vojáci mohou mít pocit, ţe jejich partnerky i kamarádi se mezitím velmi změnili a nevědí, o čem se s nimi mají bavit. Najednou se mnoho věcí změnilo, především děti mohou být v přítomnosti otce nejisté a zmatené. Stejně tak i sex můţe být jiný nebo rozpačitý, a tak je pochopitelné, ţe si vojáci začnou klást otázky věrnosti své ţeny. Dále mohou mít pocit cizince ve vlastním domě, jelikoţ si na misi nepřipustili, ţe by se vše mohlo změnit. Zničehonic se začnou zajímat o peníze, kvůli kterým byli odloučeni od rodiny a přátel, a tím vznikají konflikty a neshody s partnerkou, jelikoţ ta má obvykle jiné představy (Dziaková, 2009; Vodráţka, 1994).

34

SURALOVÁ, H. Čas odloučení se krátí. [on line]. 2011 [cit. 2012-02-011]. Dostupné z: < http://www.mise.army.cz/aktualni-mise/afghanistan-wardak/zprav-wardak/cas-odloucenise-krati-60607/> 35 WIRNITZER, J. Místo pití alkoholu piš z Afghánistánu rodině, říká vojenská novela. [on line]. 2011 [cit. 2012-02-011]. Dostupné z: < http://zpravy.idnes.cz/misto-piti-alkoholu-pis-z-afghanistanu-rodinerika-vojenska-novela-1fl-/domaci.aspx?c=A110908_125000_domaci_jw>

47

Po návratu z mise mohou vznikat komunikační bariéry v intimním partnerském souţití, protoţe se očekávání a nereálné fantazie neslučují s realitou. Při dlouhodobém odloučení se plány a touhy týkající se sexuálního ţivota nevyplňují, protoţe se velmi často objevuje pocit úzkosti ze sexuálního vztahu. Vojáci nerozumí pocitu nepřátelství, hněvu a negativním pocitům z odloučení, jeţ je překvapí v období, o kterém měsíce snili. Neschopnost komunikace a porozumění je jedna z hlavních příčin jiţ mnohokrát zmiňované vysoké rozvodovosti (Dziaková, 2009). V naší armádě vznikl projekt Vojenského rodinného servisu na Expertním centru vojskového psychologa AČR. Tento projekt by měl pomoct rodinám, jejichţ člen odjel na misi. Podobné projekty, které se starají o rodinu vojáka na misi, jsou v jiných armádách zcela běţné. Většinou nabízejí sluţby psychologa, sociálně-právní servis, rady při problémech s výchovou dětí a vedením domácností. Tyto nové sluţby v AČR se snaţí postihnout celou problematiku vojenské mise, zaměřují se nejen na dobu trvání mise, ale i na období návratu do vlasti. Snaţí se pomoct s problémy u výchovy dětí i v oblasti partnerských vztahů, jelikoţ si jsou vědomi vysoké rozvodovosti a rozchodovosti bývalých příslušníků mise36. Některé rodiny se po návratu z mise rozpadají, jiné se spíše stmelí. Záleţí vţdy na konkrétní rodinné situaci. Sociální opora blízkých je vţdy důleţitá a ţádaná. Voják by si postupně a pomalu měl přebírat zpátky svoje rodinné funkce a povinnosti. V posledních letech odjíţdějí na mise převáţně mladí dospělí, kteří ještě nemají vlastní rodinu a jejich adaptace do kaţdodenního ţivota je zpravidla snazší.

5.4 Volný čas jako součást životního stylu „Ţivotním stylem jednotlivce je moţné rozumět ve značné míře konzistentní ţivotní způsob jednotlivce, jehoţ jednotlivé části si navzájem odpovídají, jsou ve vzájemném vztahu, vycházejí z jednotného základu, mají společné jádro, resp. určitou jednotící linii, tj. jednotný „styl“, který se jako červená linie prolíná všemi podstatnými činnostmi, vztahy, zvyklostmi apod. nositele ţivotního stylu“ (Duffková, 2005 in Kubátová, 2010, s. 13). Ţivotní styl či způsob není snadné vymezit, ale zjednodušeně ho lze chápat jako způsob, jakým lidé ţijí.

36

„Po misi UNPROFOR jsme zaznamenali 44,7 % rozchodovosti a rozvodovosti, ale v současné době se tento údaj pohybuje mezi 20–30 %“ (Zeman, 2003, s. 10)

48

Volný čas se v lidských dějinách objevoval vţdycky, aniţ by byl pociťován jako problém či zvláštní příleţitost k úvahám. Střídání odpočinku a činnosti je biologicky dané a u člověka se to spojilo se střídáním práce a volného času. „Volný čas je doba, která nám zbývá po splnění povinností. Je to oblast naší svobodné volby. Zahrnuje činnosti, které vykonáváme dobrovolně, rádi, přinášejí nám radost a uspokojení. Volný čas dětí je zapotřebí citlivě pedagogicky ovlivňovat“ (Pávková a kol., 2002, s. 32). Na volný čas lze nahlížet z mnoha rozdílných pohledů, v úvahu přichází např. pohled

sociologický

a

sociálně-psychologický,

ekonomický,

pedagogický

a

pedagogicko-psychologický, politický, zdravotně-hygienický či pohled historický. Tyto aspekty nelze posuzovat odděleně, protoţe se navzájem prolínají. Volný čas je jedním z důleţitých ukazatelů ţivotního stylu. Jedná se o důleţitou lidskou hodnotu, které lidé přisuzují různé významy. Hodnotová orientace člověka se projevuje v klasickém protikladu, zda mít (schraňovat majetek), či být (aktivně se hnát za záţitky, které se nemusí změnit v proţitek, a to bez ohledu na finanční náročnost). Čačka (1997 in Křivohlavý, 2006, s. 35) definuje hodnoty takto: „Psychologicky jsou hodnoty jistým zobecněním tendencí člověka, opírajícím se o jeho zkušenosti a ideje.“ V oblasti psychologie stále sílí přesvědčení, ţe smysluplné pojetí hodnot vychází z přístupu účelově zaměřené aktivity člověka. Určité zásady chování příslušníka armády ČR se pokusili vytyčit přední představitelé armády v první polovině devadesátých let. Tyto zásady se ale příliš neuchytily, protoţe stanovené body pouze určovaly, jak se voják nesměl chovat. Později vznikl kodex, který by měl být vodítkem a doporučením v jednání a chování vojáka. Jedná se o obecně platné etické normy, které zahrnují pět základních oblastí. Odpovědnost a smysl pro povinnost, obětavost a nezištnost, loajalitu, odvahu a jako nejvyšší vojenskou hodnotu čest37. Jednání člověka je moţno posuzovat podle míry aktivity a toho, kolik snahy je ochoten poskytnout v realizaci svých snů a cílů. Někdo je ochoten učit se cizí jazyky, pracovat, šetřit a omezovat své potřeby, jen aby si splnil sen a cestoval po vzdálených zemích. Jiný, který má rád fotbal, si není schopen zajít koupit lístky na utkání a raději se dívá v televizi. Jednání člověka můţe být záměrné – účelové, kdy cíl je jeho hybným 37

MAREK, V. Čest jako nejvyšší hodnota. [on line]. 2002. [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: < http://www.acr.army.cz/scripts/detail.php?id=951>

49

momentem chování. Na druhou stranu je velká část chování prováděna bezděčně. Týká se např. ranní cesty do práce, kdy člověk nesleduje cestu, ale myslí na jiné věci (Křivohlavý, 2006). U ţivotního stylu jsou důleţité také sociální interakce a sociální vztahy s jednotlivci i skupinami. Někdo má rád samotu, jiný malé přátelské skupiny a další se neobejde bez rušného společenského ţivota. Vzájemný kontakt dvou a více lidí lze označit za sociální styk, který je realizací celého systému vztahů člověka. V současné společnosti jsou běţně dostupné komunikační a sociální sítě, které umoţňují tvorbu vztahů na základě zájmů, rodinných vazeb nebo jiných důvodů. První zkušenosti s trávením volného času jedinec získává v rodině, která ze začátku ovlivňuje hospodaření s tímto časem a tím i utváří jeho ţivotní styl. Důleţité je naučit člověka rozumně vyuţívat volný čas a rozvíjet jeho zájmy. Optimální je mít rovnováhu mezi pracovními povinnostmi a sférou volného času (Pávková a kol., 2002).

5.4.1 Volný čas po zahraniční misi V současné společnosti je volný čas prázdný a jedinec není k ničemu nucen. Člověk se rozhoduje svobodně, jak s ním naloží. Z pedagogického hlediska by bylo dobré, aby jedinec trávil volný čas kompenzováním jednostrannosti svého zaměstnání a regeneroval síly. Praxe je většinou jiná, lidé si zvykli na své pohodlí a dělají to, co je jim blízké a co je baví. Úzká specializace často brání člověku v bohatším rozvoji i ve volném čase (Spousta, 1994). Profese vojáka z povolání má svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou blíţe zmíněné v ostatních kapitolách. Za přednosti tohoto zaměstnání lze povaţovat kromě jiného odpovídající finanční ohodnocení, studijní volno při oficiálním studiu, dovolená v trvání 27 pracovních a 10 víkendových dní a různá náhradní volna, která se poskytují za sluţby a vojenská cvičení. Vojáci mají po návratu z vojenské mise 5 pracovních dní na vyřízení osobních věcí a dalších 14 dní rehabilitací, které mohou i nemusí vyuţít. Vojáci si často rovnou vybírají nahromaděné volno a dovolenou. Tento volný čas tráví převáţně s rodinou, blízkými a přáteli. Nastává doba, kdy se vracejí k původním i nově nabytým zálibám a koníčkům.

50

Občas se stane, ţe zahraniční mise ovlivní vojákův dosavadní ţivotní styl i hodnoty. Není to pravidlo ani podmínka, ale záţitky a různé podněty způsobí, ţe přehodnotí svůj dosavadní ţivot.

5.5 Návrat do pracovního prostředí Dziaková (2009) a Vodráţka (1994) konstatují moţné variace, které si voják můţe proţít po návratu z mise. Vojáci se často vracejí do vzpomínek na misi, protoţe smysl, cíl práce i zpětná vazba byly intenzivnější, neţ se jim dostává v pěti pracovních dnech. Na misi se člověk nemůţe jít vydýchat domů, protoţe spolu vojáci tráví sedm dní v týdnu, proţívají spolu volný čas a na malém kousku země se musí naučit ţít společně. Kolektivní a skupinové vztahy na misích bývají intenzivnější a pevnější neţ běţné pracovní svazky. Návrat do pracovního prostředí je těţký, protoţe vojáci bývají více kritičtí k vojenskému vystupování některých kolegů, k vojenským povinnostem aj. Po návratu se mohou cítit nedoceněni a hrozí vznik pracovních a sluţebních konfliktů. Návrat ke stereotypním pracovním návykům se můţe projevit jako syndrom vyhoření, protoţe vojáci začínají pochybovat o smyslu jejich práce. V misi si připadali důleţití a vykonávali něco pro „dobro světa“, kdyţ pomáhali místnímu obyvatelstvu. Náhle opět vykonávají nezajímavou a stereotypní práci, která nemá ţádný hmatatelný výsledek, a nedostává se jim pocitu seberealizace. Stává se, ţe takový voják buď ţádá o povolení vyjet na další misi, nebo odchází do civilu. Aby nedocházelo k výše uvedeným problémům, novela zákona o vojácích z povolání38 uvádí, ţe vojákovi, který na zahraniční operaci strávil nejméně 90 dní v celku, můţe být poskytnuta mimořádná rehabilitace v trvání 14 kalendářních dnů. Tato mimořádná rehabilitace se musí uskutečnit nejpozději do 30 dní od příjezdu z mise a organizaci a náklady s ní spojené hradí ministerstvo obrany.

38

NOVELA ZÁKONA O VOJÁCÍCH Z POVOLÁNÍ. [on line]. 2009. [cit. 2012-02-11]. Dostupné z: < www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/52539/44645>

51

6. KRIZOVÁ INTERVENCE Následky krizového traumatu se v našich podmínkách nejčastěji vyskytují v souvislosti s důlním či ţelezničním neštěstím, dopravní nehodou, poţárem, týráním, sexuálním zneuţitím, únosem, pokusem o vraţdu a jinou trestnou činností. Týká se to obětí, ale také svědků takových činů. V současné době se vytvořila nová riziková skupina, kterou tvoří lidé cestující do nebezpečných oblastí světa nebo vojáci mezinárodních vojenských jednotek. Mezi profesní skupiny ohroţené posttraumatickou stresovou poruchou patří policisté, hasiči, vojáci, záchranáři, strojvůdci, řidiči, piloti i řídící letového provozu. Vojenský psycholog by proto neměl podcenit psychickou přípravu vojáků, kteří se mohou v rámci integrovaného záchranného systému ocitnout v roli, kdy budou fyzicky i psychicky pomáhat lidem hluboce traumatizovaným lidskou či přírodní katastrofou (Dziaková, 2009). Krizová intervence je soubor odborných technik, strategií a metod sociální práce, která se zabývá klienty, kteří osobně proţívají nepříznivou, zátěţovou či ohroţující situaci. „Krizová intervence pomáhá zpřehlednit a strukturovat klientovo proţívání a zastavit ohroţující či jiné kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovy minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti a vyuţít potenciálu přirozených vztahů. Krizová intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překáţek“ (Vodáčková, 2002, s. 60). Gulová (2011) dodává, ţe v jednodušších případech můţe být krizová intervence řešena i laikem (člověk často vstupuje do problémů svých blízkých, přátel, studentů a hledá moţná východiska). Svépomoc, vzájemná pomoc a především sociální síť, kterou má jedinec kolem sebe vytvořenou, hraje významnou roli ve zvládání různých krizí. Sociální pracovník sleduje vnější a vnitřní spouštěče krizí a přispívá k adaptaci objektu na vlastní vývoj. Důleţité je sledovat akutní reakci na stres, jestli je reakce aktivní či spíše pasivní. Cílem krizové intervence je, aby člověk získal znovu nad sebou vládu. Krizová pomoc je účinná, jestliţe se přihlíţí k typu události (katastrofy přírodní či způsobené člověkem), času (hodiny, dny), měnícím se potřebám typu oběti (obyvatelé místa, oběti přímé, veřejnost, záchranáři) a počtu oslovených lidí (jedinci, 52

malé či velké skupinky, organizace). Pokud má být debriefing účinný, měl by být pouze jednou částí z celého balíčku krizové intervence (Baštecká, 2005).

6.1 Debriefing Debriefing je jiné označení pro včasnou intervenci po traumatizujících událostech. Od 80. let, kdy tuto metodu zavedl Mitchell pro oběti z řad záchranářů po traumatizujících událostech, se setkáváme s různými dalšími pojetími a navazujícími postupy (např. demobilizace a defusing). Zatímco v západních zemí je debriefing kritizován především kvůli rozporuplným výsledkům a obtíţnému výzkumu, u nás se tato technika prosazuje (Baštecká, 2005). Debriefingů je dnes celá řada a nazývá se tak téměř kterékoli skupinové sezení, v němţ se jakýmkoli způsobem probírá mimořádná událost. Kolektivního emotivního debriefingu se obvykle zúčastňuje 15–20 osob a trvá většinou 2–3 hodiny. Vedoucí sezení většinou hovoří o typech reakcí na stres a vysvětlí, ţe všechny jejich reakce jsou přirozenými reakcemi na nepřirozenou situaci a ţe jsou běţné na intenzivní stres. Pravidla pro debriefing jsou běţná jako u jiných skupinových sezení (např. vše je důvěrné, nikdo není k hovoru nucen, sluţební posty a funkce nemají na sezení význam, neprovádí se kritika postupů, nedělají se poznámky apod.). Postup při debriefingu uvádějí Gottwaldová a Znojilová (2006, s. 80): první fáze – stanovení cílů a pravidel. Počáteční fáze debriefingu navazuje na záţitky z akce, boje, stráţe, z kontaktu s místními obyvateli apod. Všichni mluví jen o sobě a jsou přítomni pouze přímí účastníci traumatické události; druhá fáze – fakta. Kaţdý jedinec vypráví situaci z jeho pohledu a následná fakta usnadňují začátek diskuze; třetí fáze – úvahy. Příslušníci sezení popisují, co je napadalo během traumatické události. V této fázi se aktivuje myšlení; čtvrtá fáze – reakce. Začínají se projevovat emoce, jelikoţ účastníci sdělují, co pro ně bylo nejhorší v proţité situaci; pátá fáze – symptomy. Vracejí se ke kognitivní úrovni pochopení události, protoţe líčí svoje emocionální, fyzické a rozumové reakce a chování. Výrazně se projevuje jednání, které vede k novému pochopení a k nové reflexi;

53

šestá fáze – učení. Vedoucí debriefingu uskuteční první psychologickou pomoc, která řeší jedincovu reakci na stres; sedmá fáze – závěrečná. Kaţdý člen sezení shrne to, co si ze setkání odnáší, a co ho oslovilo. „Cílem debriefingů je dosáhnout u postiţeného vojáka vnitřní stabilizaci a zklidnění tím, ţe dojde k uvolnění jeho emočního (citového) napětí a k duševnímu očištění po extrémní psychické zátěţi při zásahu – přírodní katastrofa, válečný konflikt apod.“ (Gottvaldová, Znojilová, 2006, s. 78). Debriefing je účinná metoda, která se musí vyuţívat rozumně a je důleţité si uvědomit, co přesně členové sezení potřebují. Je jasné, ţe tato metoda je pouze podmnožinou časné intervence, která je sama další podmnožinou pomoci po krizové události. Někteří autoři se domnívají, ţe existují pruţnější a praktičtější způsoby, kterými lze pomoci lidem po prodělaném traumatu. Rose, Bisson a Wessely (2003 in Baštecká, 2005) za důleţité označují především zajištění bezpečí jedinců, kterým je poskytnuto jídlo a úkryt a doprovod domů. Dále pomoc při setkání s rodinou v komunikaci s příbuznými. Autoři předpokládají, ţe pomoc by měla vycházet z toho, co sami přeţivší označí za potřebné a pomáhající.

6.2 Sociální opora Základními formami pomoci po traumatických záţitcích je (rodinná) svépomoc a sousedská (občanská) výpomoc. Jedním z měřítek účinnosti a přiměřenosti organizované pomoci (dobrovolné či placené, laické nebo odborné) by mělo být, jak poskytnutá pomoc ovlivňuje schopnost člověka postarat se o sebe a těšit se z blízkých vztahů. Sociální opora je účinný faktor, který omezuje působení stresu na člověka. První studie sociální opory se objevily jiţ v 70. letech 20. století a poukazují na dvě hlediska. Širší pojetí je spojeno s psychosociálními zdroji (vzájemné souvislosti vztahu osoby s prostředím) a uţší s copingovými strategiemi (hledání, poskytování a přijímání sociální opory způsoby, kterými jedinec zvládá zátěţ – viz kapitola 4.3). Sociální oporu Baštecká (2005, s. 84–85) definuje jako: vztahovou oporu v prostředí, v němţ člověk ţije; činnost, která jedinci ulehčuje zátěţovou situaci;

54

pomoc, která je poskytována druhými lidmi a která jedince přibliţuje k daným cílům; vzájemné mezilidské působení, které naplňuje základní lidské potřeby včetně úcty, souhlasu, citů, bezpečí a identity; kognitivní zhodnocení vztahů, zda jsou jejich vzorce pomáhající; proces ovlivněný minulými zkušenostmi a zahrnuje v čase probíhající výměny mezi prostředím a osobou; teoretický konstrukt, jenţ obsahuje psychosociální zdroje, činnosti a jednání toho, kdo sociální oporu poskytuje, a její vnímání tím, kdo ji dostává. Většina autorů se shoduje, ţe sociální opora se projevuje různými způsoby a představuje základ pro tělesné i duševní zdraví, zvyšuje odolnost vůči zátěţi a „chuť přeţít i ţivotní prohry a krize“. Sociální opora jedince podporuje v sebehodnocení a upevňuje pocit, ţe zvládá vlastní ţivot. Velmi rozhodující je však, jak jedinec tuto podporu vnímá. Odborná literatura se také shoduje, ţe sociální opora je důleţitá u emocionálně náročných zaměstnání např. jako prevence syndromu vyhoření. Posuzování faktu, jakou oporu a od koho ji člověk potřebuje, je zvláště v krizi krajně obtíţné. Rovněţ je nesnadné vyváţit jedincovu potřebu opory s reálnými moţnostmi. Mezi hlavní zdroje sociální opory se řadí pomáhající profese, náboţenské organizace, svépomocné skupiny, podpůrné skupiny organizované odborníky a přirozené systémy opory (rodina, příbuzní, známí, kolegové, přátelé aj.). Přirozený zdroj sociální opory tvoří rodinní příslušníci, vrstevníci, kamarádi a hlavně partneři či manželé, kteří jsou ze všech zdrojů nejsilnější a dokáţí poskytnout vhodnou a dlouhodobou podporu. Především rodina má člověka akceptovat, podporovat a tím utvářet pocit bezpečí a jistoty. Lidé si mohou vybrat vztahy poskytované odporníky i laiky a vyuţít je pro momentální potřeby (Baštecká, 2005; Paulík, 2010). Vojáci, kteří vyjíţdějí na půlroční misi, jsou sestaveni z části svého útvaru a doplněni vojáky z jiné vojenské základny. Většina vojáků se tedy dobře zná a jako v kaţdém společenství se i u vojenských jednotek vytvářejí skupiny (např. podle zálib, pracovního zařazení, charakteru aj.). Skupinová soudrţnost mezi vojáky je jedna z nejdůleţitějších, protoţe kaţdodenní stres a náročné situace jsou velmi fyzicky i

55

psychicky vyčerpávající, a proto je podpora od svých kolegů zásadní. Sociální opora poskytnutá kamarády-kolegy je nepostradatelná hlavně z toho důvodu, ţe je okamţitá. Sociální opora se člení podle několika hledisek (jakým způsobem člověka naplňuje, jak je účinná a kvalitní, jak je vnímaná příjemcem aj.), která se navzájem ovlivňují a plynule do sebe přecházejí. Nejčastější členění sociální opory je podle Baštecké (2005, s. 86): psychická (emoční) opora, jeţ obsahuje další sloţky – kladný cit (důvěrnost, porozumění, blízkost aj.), potvrzení hodnoty (vyjádření souhlasu, obdivu a ocenění), spolehlivé spojenectví (spolehnutí se na toho, kdo pomáhá), společenské začleňování (moţnost k někomu patřit), příleţitost k pečování o druhého (pocit potřebnosti). Příjemce psychické podpory se musí cítit milovaný a měl by věřit, ţe se na druhého můţe obrátit s prosbou o pomoc; praktická (podporová) opora – konkrétní materiální, finanční a informační pomoc; očekávaná a obdržená sociální opora – očekávaná opora je přesvědčení, ţe existují lidé, kteří v případě potřeby poskytnou potřebnou oporu. Je důleţitější neţ opora naplněná, jelikoţ v sobě nenese nechtěnou závislost nebo potvrzení, ţe člověk věci sám nezvládne; poskytovaná a přijímaná sociální opora – poskytovaná opora je vše, co je dané osobě určeno, a můţe se lišit od přijímané sociální opory neboli od všeho, co skutečně jedinec dostane. Sociální opora je vyjádřením vztahu, avšak všechny vztahy nemusí působit prospěšně a člověka podporovat. Vztahy vţdy něco dávají a něco berou. Ve velké rodině obvykle člověk více opory dostává, ale také jí více musí poskytovat a vztahy, které jsou nejvíce uspokojivé, mohou být rovněţ nejvíce konfliktní. Sociální opora se můţe projevit jako neadekvátní, špatně načasovaná, nepřiměřená či obtěţující vzhledem k potřebám přijímající osoby. Špatně vnímaná opora je i taková, která ohroţuje svobodu volby a vlastní svébytnost. Příliš vydatná pomoc můţe navodit závislost a sníţit sebeúctu jedincům, kterým je pomáháno (Baštecká, 2005).

56

SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI V teoretické části bylo mým cílem zachytit a vysvětlit důleţité pojmy, které se váţou k problematice vojáků vracejících se ze zahraničních misí. Na začátku práce bylo podstatné objasnit, jaká je souvislost mezi sociální pedagogikou a vojenskou problematikou. Voják ţije více neţ půl roku ve válečné oblasti, ocitá se ve stresových a nebezpečných situacích a po návratu se musí začlenit zpět do civilního ţivota. Vzhledem k výzkumnému tématu bylo nutné podrobněji popsat adaptaci, její aspekty a samozřejmě i moţné poruchy adaptace. Kapitola věnovaná sociálně-psychologickému pohledu na Armádu České republiky obsahuje konkrétní popis adaptace jedinců na vojenské prostředí v míru i v boji. Proto následuje deskripce osobnosti vojáka z povolání, jeţ obsahuje i pohled na ţeny v armádě. Novodobý válečný veterán je statut armádního příslušníka, slouţícího minimálně 30 kalendářních dnů na zahraniční misi. Kapitolu uzavírá charakteristika sociálněpsychologických sluţeb poskytovaných vojenským psychologem a vojenským kaplanem. Další kategorie začíná stručnou historií Armádou České republiky a její působení v zahraničních operací. Následuje samotná sociálněpsychologická problematika zahraničních misí. Pro ucelenější přehled zde byla popsána psychická a zdravotní příprava, která je zásadní pro plnění bojových úkolů, ale i pro snadnější začleňování do sociálních vztahů po návratu z mise. Podstatná je i motivace k odjezdu na zahraniční operace, protoţe je důleţité vědět, proč vojáci odjíţdějí od svých blízkých na několik měsíců do válečné oblasti. Charakteristické fáze mise ukazují, které měsíce jsou pro vojáky sociálněpsychologicky problematické. S tím souvisejí nejčastější problémy vyskytující se na zahraničních operacích, které uzavírají celou kapitolu. S danou oblastí koresponduje vznik mnoha stresových situací a z toho důvodu je zařazena kapitola o psychické zátěţi a zvládání stresu. Osobní ţivot vojáka na zahraniční misi a po návratu do České republiky obsahuje nejčastější obavy, kterých se armádní příslušník obává, kdyţ se vrací do rodné země. Záţitky a zkušenosti získané na misi si vojáci pamatují ještě dlouho po příjezdu, proto je velmi důleţité, aby je vojáci vhodně začlenili do civilního ţivota. Pobyt na zahraničních operacích, ale i návrat do přirozeného prostředí člověka, znamená změnu v ţivotě, jenţ je následující kapitolou. Osobní ţivot vojáka je rozdělen na základní oblasti, které jsou prakticky rozčleněny na dobu na misi a po návratu z ní. Jedná se především o rodinu, volný čas a pracovní prostředí. Poslední, ale neméně důleţitá, je kategorie krizová intervence, představující soubor metod a technik, které by měly 57

pomoci jedinci proţívajícímu zátěţovou či stresovou situaci. Dále je zde představen debriefing

uskutečňovaný

po

traumatických

událostech.

Sociální

opora

je

nepostradatelná při pobytu na válečném území i při následné adaptaci do osobního ţivota.

58

II. EMPIRICKÁ ČÁST 7. METODOLOGIE KVALITATIVNÍHO VÝZKUMU Jako technika sběru dat byl zvolen kvalitativní výzkum, který nejvíce odpovídá cílům práce. Cílem práce není potvrzovat či vyvracet hypotézy, jak je tomu v kvantitativním výzkumu, ale snaha o porozumění vojákům, kteří strávili nejméně půl roku v nebezpečném prostředí daleko od rodin a blízkých. Zajímalo mě vnímání náročných ţivotních situací a následná adaptace do běţného ţivota. K této problematice jsem vyuţila kvalitativní výzkum, protoţe jak uvádí Hendl (2005), vyuţívá induktivní logiku a je proto orientován explorativně. Cílem je průzkum nedostatečně prozkoumaného nebo zcela neprobádaného jevu. V kvalitativním výzkumu neexistuje obecně uznávaný způsob postupu, je to spíše kombinace metod a technik vhodně zvolených s ohledem na řešenou problematiku. Švaříček a Šeďová (2007) uvádějí, ţe kvalitativní výzkum je proces sestavený z určitých fází, které se překrývají, jsou realizovány paralelně a výzkumník se můţe vrátit k předešlým stadiím a modifikovat je, protoţe kvalitativní výzkum je cirkulární. Nevýhodou kvalitativní studie je slabá standardizace, která vede k nízké reliabilitě.

Naproti

tomu

nedochází

k tak

výrazné

redukci

informací

jako

u kvantitativních postupů, kde se respondent nemůţe volně vyjádřit, ale je nucen volit z omezeného počtu nabízených odpovědí. Tím klesá validita výzkumu. Na druhou stranu kvalitativní přístup umoţňuje respondentovi svobodně se projevit a nenutí ho vybírat si z předem připravených moţností. Proto bude validita výzkumu vyšší. Úskalím kvalitativního výzkumu je sníţená moţnost generalizovat výsledky na populaci, protoţe nedokáţeme určit, s jakou pravděpodobností jsou získané závěry správné (Disman, 2000).

7.1 Cíl výzkumu a výzkumné otázky Cílem práce je zjistit, jak pobyt na zahraniční misi ovlivnil osobní ţivot vojáka. Voják je vysílán do zahraniční vojenské mise většinou na půl roku, během kterého je vytrţen z běţného ţivota. Příslušník armády odjíţdí do válečného území, jeţ je absolutně odlišné. Pobyt na zahraniční vojenské misi je velký nápor na psychickou i

59

fyzickou stránku vojáka. Nestandardní podmínky, nadmíru stresových faktorů, ţádné soukromí, odloučení od rodiny a jiné nevšední situace se mohou promítnout do následné adaptace po absolvované misi. Adaptace do osobního ţivota je pro kaţdého jedince jinak dlouhá a sloţitá, a proto se zaměřím na důleţité sloţky ţivota, jako je rodina, práce a volný ča, a pokusím se zjistit, jak adaptaci vnímali sami vojáci a co se v jejich ţivotě změnilo po návratu z půlroční mise. Vzhledem k výzkumnému problému jsem si stanovila hlavní výzkumnou otázku, která zní „Jak reflektují vojáci adaptaci do běžného života po misi?“ Hlavní výzkumná otázka byla rozdělena na následné specifické otázky: SVO 1: Které záţitky a zkušenosti z mise voják povaţuje za důleţité pro jeho další ţivot? SVO 2: Jaké změny mise způsobují v sociálních vztazích? SVO 3: Jak se změnily rodinné vztahy po návratu z mise? SVO 4: Jak mise změnila způsob trávení volného času? SVO 5: Jaké změny nastaly v pracovním ţivotě po návratu z mise? SVO 6: Co usnadňuje návrat ke kaţdodennímu ţivotu?

7.2 Technika sběru dat Výzkumné šetření bylo provedeno hloubkovým rozhovorem, konkrétně formou polostrukturovaných rozhovorů, jeţ se vyuţívá především v případové studii a zakotvené teorii. Zvolila jsem tuto metodu sběru dat, protoţe umoţňuje zachytit výpovědi a slova v jejich přirozené podobě, coţ je jeden ze základních principů kvalitativního výzkumu (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Hendl (2005) definuje formu polostrukturovaného rozhovoru jako rozhovor s návodem, jenţ obsahuje soubor otázek, které je vhodné v průběhu šetření zmínit. Rozhovory tedy probíhaly na základě předem připravených otázek. Výhodou této techniky je moţnost tazatele drţet se předem připraveného schématu okruhu otázek, které lze v průběhu rozhovoru upravit či měnit pořadí a také vytvářet nové. Rozhovory byly nahrávány na diktafon a následně přepsány.

60

Polostrukturované rozhovory byly vhodné pro zkoumanou oblast neboli pro oblast adaptace vojáků do svých osobních ţivotů. Tato metoda mi dala moţnost zeptat se respondentů (vojáků z povolání, kteří byli na misi) na jejich zkušenosti a záţitky z mise a s tím spojené pocity. Dále mě zajímal vliv absolvované mise na osobní ţivot vojáka. Rozhovory se uskutečnili buď u tazatele doma, nebo v restauraci. Před samotným nahráváním byli všichni respondenti ujištěni, ţe rozhovor bude anonymní a dále jim bylo vysvětleno, ve kterých oblastech se rozhovor bude odehrávat. Rozhovory proběhly od prosince 2011 do března 2012, celkově bylo provedeno 7 rozhovorů. Nejkratší rozhovor trval 54 minut a nejdelší 1hodinu a 27 minut.

7.3 Výzkumný soubor Způsob výběru výzkumného souboru odpovídá charakteru kvalitativního výzkumu, protoţe cílem konstrukce vzorku není reprezentovat určitou populaci, ale určitý problém. Obecně přijímané pravidlo v kvalitativním výzkumu je graduální konstrukce vzorku, coţ znamená, ţe s výběrem se pokračuje, dokud není dosaţeno teoretické nasycenosti, a tedy nové případy neposkytují ţádné nové informace (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Výběr respondentů byl záměrný. „Záměrný výběr je potřebný proto, aby vybrané osoby byly vhodné, tj. aby měly potřebné vědomosti zkušenosti z daného prostředí“ (Gavora, 2000, s. 144). Při výběru výzkumného souboru byla vyuţita metoda kriteriálního vzorkování. Na začátku byla stanovena základní kritéria pro volbu respondentů, vzhledem ke zkoumané problematice. Podmínkou pro zařazení respondenta do výzkumu bylo, aby byl aktivní voják z povolání a absolvoval minimálně jednu zahraniční misi. Toto kritérium je stanoveno záměrně, a to z toho důvodu, ţe by absolvovaný mise měla na vojáka takový vliv, ţe by jiţ na další zahraniční operaci nechtěl či nemohl vyjet. Další podmínkou pro zařazení do výzkumu bylo navrácení z mise do roku 2010 včetně. Toto časové omezení bylo vymezeno kvůli nezkresleným vzpomínkám na průběh adaptace. Výběr vhodných respondentů nebylo tak jednoduché, jak se ze začátku jevilo. Prvními respondenty se stali kamarádi ze střední vojenské školy. Nové případy jsem získala metodou sněhové koule, neboli účastníky výzkumu jsem poţádala o kontakty na další lidi, jenţ vyhovovali stanoveným kritériím.

61

Konečný výzkum tvořilo 7 vojáků z povolání, přičemţ všichni byli muţi. Osloveno bylo 10 příslušníků armády, z nichţ tři nebyli ochotni poskytnout rozhovor z různých důvodů (časové vypětí, velká vzdálenost aj.). Při získávání respondentů formou sněhové koule byla snaha zajistit vojáky jak svobodné, tak ţenaté s rodinou. Podle respondentů, kteří mi rozhovor poskytli, v současné době jezdí více svobodných a bezdětných muţů, neţ tomu bývalo dříve, a proto je v nashromáţděném vzorku více vojáků bez závazků. To svědčí také o věkovém rozmezí, konkrétně jsou respondenti ve věku 24–35 let. Příslušnic ţenského pohlaví na zahraničních misích je stále velmi malé procento oproti muţům a přes veškerou snahu se mi nepodařil sehnat jediný kontakt. Stručná charakteristika jednotlivých respondentů, kteří z důvodu zachování anonymity budou vystupovat pod smyšlenými jmény. Adam: 25 let, svobodný (přítelkyně 1,5 roku). Mise: 2011 Afghánistán. Daniel: 25 let, svobodný (bez přítelkyně). Mise: 2008 Kosovo, 2010 Afghánistán (od února 2012 znova v Afghánistánu). Jiří: 30 let, ţenatý, bezdětný. Mise: 2008 Kosovo, 2010 Afghánistán. Karel: 28 let, svobodný (přítelkyně 4,5 roku). Mise: 2008 Kosovo, 2009 a 2011 Afghánistán. Martin: 27 let, svobodný (přítelkyně 4 roky). Mise: 2008 Kosovo, 2012 Afghánistán. Pavel: 24 let, svobodný (přítelkyně 3 týdny). Mise: 2012 Afghánistán. Zdeněk: 35 let, rozvedený, 12letá dcera. Mise: 1999 Kosovo, 2001 Bosna a Hercegovina, 2002 Kuvajt, 2004 Irák, 2007 Kosovo, 2010 Afghánistán.

7.4 Etické předpoklady Téma, kterým se tato práce zabývá, není tématem explicitně zraňujícím, přesto je na místě nejvyšší obezřetnost. Jako rizikové faktory mohou být označeny vojenské taktiky, které jsou na vojenské misi uţívány. Popis situací (střelba, zranění, raketové

62

útoky aj.) u kterých byli vojáci osobně přítomní a jejich reakce na stres a strach s tím spojený. Tyto situace nejsou prezentovány ani v médiích, a proto je třeba, aby byla zachována anonymita dat. Na začátku byli respondenti seznámeni s účelem, metodami a předpokládaným okruhem témat rozhovoru. Všichni respondenti byli ujištěni o anonymitě dat, která je zajištěna smyšlenými jmény a jen stručným výčtem o jejich osobě. Na otázky vojáci nemuseli odpovídat, coţ někdy vyuţili s omluvou, ţe informace jsou tajné. Po vypnutí nahrávacího přístroje jsme občas pokračovali v tématech, ke kterým se veřejně nevyjádřili a nechtěli, aby to bylo nějakým způsobem prezentováno. Celkově byla setkání s vojáky z povolání zajímavá a pro mě osobně velmi přínosná.

7.5 Vstup do terénu Získané kontakty byly vţdy osloveny telefonicky. Ve většině případů byli jiţ seznámeni s oblastí výzkumu a souhlasili s účastí. Domluvili jsme se na místě a čase schůzky, přičemţ jsem jim nabídla různé alternativy a moţnosti. Rozhovory se odehrály v restauračních zařízení a některé u tazatele v bytě. Místa byla vybírána především s ohledem na hlučnost, kvůli kvalitě nahrávaného rozhovoru a také pro navození důvěrné atmosféry. Respondenti byli milí a vstřícní. Průběh setkání byl příjemný a klidný. Aţ na jednu výjimku jsem si se všemi respondenty tykala, coţ mi vţdy bylo nabídnuto ze strany účastníků výzkumu. Největší problém byl sjednotit časové moţnosti, protoţe respondenti slouţí na různých vojenských útvarech, které jsou v různě vzdálených městech a proto nebylo snadné se domluvit na konkrétních datech. Přesto všichni vojáci, kteří přislíbili svoji účast, své slovo splnili. Ve většině případů byli respondenti ochotní mluvit o svých problémech se kterými se potýkali jednak na absolvované misi, tak i po návratu do České republiky.

7.6 Způsob zpracování dat Získaná data byla zpracována formou otevřeného kódování. Švaříček a Šeďová (2007, s. 211) uvádějí, ţe „kódování obecně představuje operace, pomocí nichţ jsou údaje rozebrány, konceptualizovány a sloţeny novým způsobem. Při otevřeném 63

kódování je text jako sekvence rozbit na jednotky, těmto jednotkám jsou přidělena jména a s takto nově pojmenovanými (označenými) fragmenty textu potom výzkumník dále pracuje.“ Přepsaný text byl rozdělen na jednotky, které se skládaly z různě dlouhých významových celků (slovo, věta, odstavec) a následně byl těmto jednotkám přiřazen kód, jenţ je reprezentoval. Byl vytvořen seznam všech vzniklých kódů, které byly následně uspořádány podle určitých společných charakteristik a poté vznikly nové kategorie. Tyto kategorie byly několikrát modifikovány tak, aby se vztahovaly k výzkumným otázkám. U jednotlivých kategorií byla provedena analýza vzájemných vztahů, které jsou doloţeny citovanými úryvky z textu rozhovorů. Pomocí vzniklých kategorií interpretuji získaná data. Vztahy mezi jednotlivými kategoriemi jsou prezentovány schématem. Následně byla vyuţita technika vyložení karet, která umoţňuje vzniklé kategorie uspořádat do určitého vzorce, na jehoţ základě se prezentují jednotlivé kategorie. Přitom není nezbytné, aby se ve výsledné analýze objevily všechny kategorie, ale pouze ty, které se vztahují k výzkumné otázce (Švaříček, Šeďová a kol., 2007). Prezentované kategorie jsou určitými způsoby propojeny a týkají se hlavní výzkumné otázky i specifických otázek.

7.7 Analýza dat Pořízené rozhovory byly se souhlasem respondentů zaznamenány na nahrávací zařízení a následně přepsány do grafické podoby. V rozhovorech byl zachován slovník i mluva respondentů, aby rozhovory zůstaly autentické. Období před odletem do válečné zóny a při pobytu na zahraniční misi, bylo pro vojáky natolik důleţité, ţe byly zařazeny do interpretací výsledků. Vojáci o nich spontánně mluvili a sami je povaţovali za podstatné v jejich dalším ţivotě.

64

Kategorie

Subkategorie

Proč do mise vyjet Na co se připravit Co se na misi stalo

Pracovní zážitky Kulturní šok Atmosféra na misi

Zvládání stresu Jako na dovolené Podpůrné faktory

Mezilidské vztahy Okruh zájmů a činností Životní prostředí

Okolnosti spojené s návratem Individuální změny Co se v životě vojáka změnilo

Rodinné poměry Sociální vztahy Trávení volného času Pracovní prostředí Životní priority

Odborná pomoc

Proč do mise vyjet a Na co se připravit jsou kategorie, které se přímo netýkají výzkumných otázek, ale souvislosti poukazují na to, ţe tyto oblasti mají vliv na osobní ţivot vojáka, a proto jsou zařazeny do výzkumu. Nyní budou všechny kategorie a subkategorie podrobněji popsány a vysvětleny a doplněny konkrétními citacemi z rozhovorů.

65

Proč do mise vyjet Motivace je jedním z faktorů, který určuje první i další absolvování mise. Proto je pro vojáky důleţitá. Armádní příslušníci většinou nevyjíţdějí pouze jednou, ale do zahraničních misí jezdí opakovaně. Proto je důleţité porozumět, jaké jsou vojákovy pohnutky, aby nezůstal v České republice. Motivace usměrňuje lidské chování a jednání k dosaţení určitého cíle. Prvotní důvody, kvůli kterým vojáci vyjíţdějí na misi, se týkaly pouze osobních výhod, jedná se především o ekonomické zajištění a vojenskou praxi. Vojenští příslušníci si často další motivační faktory uvědomí aţ po proţitých zkušenostech na misi. Samotnému výjezdu na misi předchází velmi dlouhá příprava, která vrcholí v zahraničních operacích, kde vojáci realizují své schopnosti. Také „pomoc světu“ je jeden z motivů, které ovlivňují opakované absolvování mise. Zřejmá a pochopitelná motivace pro výjezd vojáka do válečného prostoru je finanční ohodnocení, které je značné a pro mladého člověka je to dobrý start do ţivota. „Taky mi přinesla nejaký peníze, protoţe nejsem z bohaté rodiny, takţe mi to do ţivota pomohlo. V ţivotě pro to musíš něco udělat“ (Karel). Někteří vojáci jsou zadluţeni, splácejí hypotéky a půjčky, proto je ekonomická zajištěnost prvotní cíl. Kaţdý jedinec se svou zaslouţenou odměnou zachází po svém. „Já uţ jsem před svou první misí začal stavět, vzal jsem si nějaké úvěry, ale to je nepodstatné, ale těšil jsem se na to, ţe ty prachy otočím do toho baráku, fakt na to jsem se nejvíc těšil, ţe po té materiální stránce, ţe si vybuduju prostě hodně dobré zázemí“ (Daniel). Finanční ohodnocení je silná motivace, a proto není divu, ţe respondenti uvaţovali racionálně. Otázka, kterou si vojáci kladou před výjezdem do mise je, zda finance, které voják obdrţí za půlroční odloučení z civilního ţivota a neustálý stres v bojových podmínkách, stojí za slíbené finanční prostředky. Jenţe voják se můţe dostat do situace, ve které se nerozhoduje, jestli vyjet či nevyjet do mise, ale jestli absolvovat misi či odejít raději do civilního sektoru. „Podstatnou roli hraje bezpečnostní situace a samozřejmě ekonomická stránka věci, tudíţ člověk se rozhoduje, jestli má jet nebo ne …; konkrétně v mojí specializaci se často rotují mise, ne ţe by člověk chtěl, ale spíš musíme. Kolikrát to dostaneme rozkazem a pokud tento rozkaz nesplní, tak si můţe sbalit věci a jít. Jako bohuţel, nalijme si čistého vína, je to tak“ (Daniel). Kdyţ se voják rozhodne a vyjede na misi vydělat určitý obnos peněz, tak posléze můţe zjistit, ţe s takovým mnoţstvím financí neumí hospodařit. „Já osobně

66

taky neumím zacházet s penězma. Takţe si myslím, ţe člověka změní ty rychle nabytý prachy, ţe si toho neváţí tolik, jako kdyby si to vydřeli někde v dole. … Rodičům jsem koupil auto, jezdilo se na dovolený, prostě jsem to rozhýřil, ţil jsem si jako kdyby na vysoký noze, neţ jsem se rozvedl, a teď dluhy z rozvodu“ (Zdeněk). V podobné situaci se ocitl i Adam: „Koupil jsem si auto a něco dal na bydlení, takţe stejně budu ţít od výplaty k výplatě, jako předtím. Mámě teď půjčuji na auto a něco sem rozházel, ale tak to prostě je.“ Výhodou je pro vojáky moţnost v určeném časovém rozmezí absolvovat mise opakovaně, otázkou zůstává, jestli se jejich přístup k financím změní. Mise je pro vojáky z povolání jeden z vrcholů jejich kariéry. Velmi dlouho se připravují a cvičí na všechny válečné situace, které se prakticky dají vyuţít pouze v boji. Není se tedy čemu divit, kdyţ chtějí realizovat své schopnosti. „Mise je vlastně vyvrcholením odborné přípravy a čehokoli, co děláš tady v republice. Je to jednak ten vrchol přípravy a taky sugestování vlastních zkušeností“ (Jiří). Je zřejmé, ţe kaţdá profese potřebuje po různých školeních a cvičeních zkusit, jak v realitě obstojí. „Hodně mi přinesla praxe, protoţe se na to voják pořád připravuje a tohle je takový výsledek. Práce v armádě není jako u hasičů či policie, protoţe u nich jsou výsledky vidět. U vojáka je to dlouhá příprava, která vrcholí aţ na misi“ (Karel). Poté, co na misi vojáci zkusili jiný druh a organizovanost práce, se tam často vrací, protoţe pracovní náplň v zahraničních operacích má určitý smysl i cíl. „No já jsem typickej misař, já bych mohl být furt na misi. Mě to tam prostě naplňuje ta práce. V České republice máš taky práci, ale je to byrokratická práce, protoţe musíš vykazovat činnost, jen proto, aby ti lidi byli nějak zaměstnaní. Taková ta práce jako práce v České republice to není. V době míru se voják prostě zdokonaluje, ale tam děláš, co máš dělat“ (Zdeněk). Přesto, ţe Zdeněk zastával na misích niţší funkce, neţ v České republice, práce, kterou vykonával na misi, povaţoval za důleţitější a smysluplnější. Pomoc druhým je další motivace, která se většinou objeví aţ při samotném působení na misi. Někteří vojáci, kdyţ vidí bídu a utrpení jiných lidí, kteří podle nich ţijí jako ve středověku, objeví se v nich pocit, ţe misi absolvovali nejen pro sebe a své zájmy, ale ţe jejich přítomnost mohla vnést do zpustošené země trochu pomoci. „Moţná to bude znít naivně, ale prostě si myslím, ţe kdyby kaţdej člověk udělal na světě jednu věc proto, aby ten svět byl lepší, tak bude. No a troufám si říct, ţe já uţ aspoň něco udělal. No a hlavně mě naplňovalo to, ţe jsem se nepřímo podílel na obnovení toho Afghánistánu“ (Adam). Konkrétní zaměření vojáka dává prostor pro přímou práci s místními obyvateli a rovnou získat významnou praxi v oboru. „Kdyţ si to přepočítáš, 67

tak je to 170 dní ţivota, který člověk obětuje pro nějakou jinou věc. Konkrétně moje specializace je práce pro jiné lidi. Musím být empatický a mít nějaký to sociální cítění. No kaţdopádně jsem to bral jako svoji práci a získal jsem určitý mnoţství zkušeností“ (Daniel). Pohled na špatné místní poměry vedl vojáky k tomu, aby se o ţivoty lokálních obyvatel zajímali. „Byl jsem sběrač raněnejch, takţe jsem se dostával zase k jiným věcem, takovým lidštějším, viděl jsem lidské osudy, vozil jsem těhotné ţeny a děti do nemocnice, takţe to bylo takové po té vnitřní stránce“ (Zdeněk). Různé pozice a funkce umoţňovaly jednotlivým příslušníkům armády přímo zasahovat do ţivotů obyvatel dané země. Bezprostřední kontakt s reálnými příběhy vnitřně vojáky ovlivňuje a zároveň je motivuje k dalším výjezdům do zahraničí.

Na co se připravit Tato kategorie se zabývá různými oblastmi, jimiţ si voják v přípravě do zahraniční mise musí projít. Tyto základní a nepostradatelné vědomosti a dovednosti se odráţejí v celém pobytu mimo republiku a zvláště pak při různých zátěţových a stresových situacích. Všeobecná příprava na zahraniční misi je strukturována tak, aby se vojáci dozvěděli vše potřebné pro pobyt na misi, ale také pro následnou adaptaci po misi. Komplexní příprava na misi trvá několik měsíců, během kterých vojáci tráví mnohem méně času se svými blízkými, ale jedním dechem armádní příslušníci dodávají, ţe je to pro ně velmi důleţité. Komplexní příprava by měla zaručit lepší zvládání stresových i zátěţových situací a tedy úspěšnější adaptaci do běţného ţivota. Dril je pojem, který vojáci nejčastěji uţívali při popisu jejich fyzické přípravy. Jedná se o to, co voják udělá bez přemýšlení neboli všechny moţné situace musí být nacvičeny perfektně, protoţe tím se omezuje časová reakce na vzniklý problém. „Ty úkoly se trénují uţ v republice, asi tak půl roku před misí. Cvičíš a trénuješ vlastně všechno, co se můţe hodit na té misi. Jak fyzickou stránku, různé přeţití, nácviky a tak. No a já mezi těma misema jsem byl pár měsíců doma. Sotva se ohřeješ a zase cvičíš na další, ale ten dril je důleţitej, protoţe na té misi se musíte krýt navzájem a kaţdý má svoji funkci. Cvičíš tak, aby tě nic nezaskočilo, od pěších patrol po auta“ (Karel). Dotazovaní se v tomto bodu absolutně shodli, ţe pravidelná bojová cvičení a fyzická příprava jsou na misi nepostradatelné.

68

Velmi důleţitá je i psychologická příprava, protoţe by měla pomoci při strachu a stresu, který je v bojové oblasti samozřejmostí. Pavel: „Máme různé přípravy s psycholoţkou a různými psychology.“ Vojáci psychologickou přípravu berou jako část celku, která by měla proběhnout, ale samotný pobyt je vţdy něco jiného a i kdyţ je na moţné situace určitým způsobem připravují, tak jim tato příprava připadá nedostatečná. „Procházíme různými školeními a různými situacemi, ale říkám, myslím si, ţe se na tom dá dělat mnohem víc s mnohem větším zápalem a efektivitou a zaměřením na důleţitější věci. Mě to na jednu stranu nevadilo, protoţe jsem spoléhal na psychologii skupiny a snaţil jsem se, abychom drţeli při sobě. Já jsem hned na začátku zakázal jakýkoli posměch komukoli, kdo má strach a občas se jde schovat do bunkru. Kdyţ začali raketový útoky třeba po večeři, tak se šel schovat do bunkru jako prevenci. To je prostě kaţdého věc a já jsem sázel na tu kolektivní podporu“ (Jiří). Voják si sice uvědomí, ţe nějakou psychologickou přípravu měl, ale o její efektivitě by se dalo spekulovat. Jiří měl moţnost ovlivňovat svoji svěřenou skupinu z pozice velitele. Na samotné misi se vojáci většinou spoléhají na dobrý kolektiv a kdykoli by bylo třeba, tak je na základně k dispozici vojenský psycholog i vojenský kaplan. Jenţe tyto podpůrné sloţky jsou spíše vyhledávány, aţ kdyţ uţ můţe být pozdě. „Ten psycholog tam podle mě je na to, ţe něco řeší aţ se něco stane, ale my spíš potřebujeme prevenci. Myslím si, ţe ten vojenský systém ještě není dokonalej, ta prevence je horší“ (Jiří). Na druhou stranu jsou i vojáci, kterým absolvované přednášky poskytly základní informace o tom, jak by měl návrat do osobního ţivota probíhat. Adam: „Třeba z psychologie tam byla nějaká přednáška, dohromady asi čtyři hodiny. No na to nás psychologové připravovali. Říkali, jakej je problém mezi tím, kdo odjíţdí a těma co tu necháváme. Kdyţ je před misí, tak jsi myšlenkama tam a oni doma, protoţe furt něco zařizuješ. Kdyţ ty jsi tam, ale myšlenkami doma a oni doma, ale myšlenkami jsou s tebou a přemýšlí, co se tam s tebou děje. A kdyţ se vrátíš, tak si zase myšlenkami tam, protoţe přemýšlíš, jaký to tam bylo a oni jsou s tebou doma. Takţe se to furt rozchází a u mě to tak bylo, kdyţ jsem se vrátil, tak jsem byl pořád myšlenkami tam, první týden určitě.“ Rady poskytnuté psychologem se osvědčily i jiným vojákům. „No, my jsme byli od psychologů poučeni, ţe kdyţ se vracíš do té rodiny, tak pomalu přijímat zpátky tu svoji roli, na to jsem si dával pozor, abychom se s manţelkou nějak nervali o ty role, na který si mezitím navykla. Tak jsme se domlouvali, co kdo udělá a tak, myslím, ţe v tomhle to bylo v klidu“ (Jiří). Vojáci psychologickou přípravu často podceňují a svým

69

způsobem jim připadá zbytečná, ale kdyţ se něco stane, tak jsou rádi za doporučení, které jim psychologové poskytli. Teoretická příprava je souhrnný název pro různé odborné, taktické, zdravotní, ale i kulturní přípravy. V České republice probíhá celková příprava několik měsíců, během kterých se vojáci dozvídají vše potřebné, aby v cizí zemi postiţené válkou přeţili. „V přípravě na misi nám vysvětlovali spoustu věcí, byla tam přednáška z historie, logistiky atd. a plus samozřejmě ta příprava trvala asi pět měsíců, co jsme se dozvídali, jaké to tam asi bude, co dělali támhle ti a tito, ale přijdeš a je to prostě jiný. Aţ postupem času si na místě uvědomíš, ţe ti tohle někdo říkal. Stejně si to ale člověk musí projít sám“ (Adam). Kromě odborných a všeobecných znalostí jsou vojáci připravováni i na moţné situace spojené se zraněním či úmrtím v boji. „Taky máme různé zdravotní přípravy, kde nám ukazují různá bojová zranění, která tam můţou nastat. Ať uţ jsou to střelná zranění nebo od nástraţných výbušnin, takţe urvaný nohy, urvaný ruce, takţe tam to prakticky vidíte, co tam můţe nastat, co vás můţe potkat“ (Pavel). Tato příprava je pravděpodobně potřebná, ale v boji poměrně neefektivní. Dnešní média prezentují neustále různé fotky, videa i seriály, na nichţ je vidět závaţné zranění či úmrtí. Při opravdovém neštěstí jsou výrazné i jiné prvky, jako křik umírajícího či pach spálenin, které se z obrázků nedozví. Zvláštní misí je Afghánistán, protoţe jeho obyvatelé jsou velmi hrdí, svérázní a silně náboţensky zaloţeni. „Cvičíš tak, abys byl připravenej na vše, dokonce se trénuje jednání s civilním obyvatelstvem, protoţe ti lidi jsou tam jak z 13. století“ (Karel). Vojáci se učí, jak s místními komunikovat a nedělat jakékoli gesta, která by mohla zapříčinit různé spory. „Je to jiná kultura, my jsme se na to připravovali, hlavně abychom nedělali nějaký neslušný gesta. Na to jsem u kluků hodně dbal, aby si na to dávali pozor, aby chodili jinam na záchod, a abychom před nima nejedli a tak ... Třeba podání levé ruky nebo gestikulace levé ruky, protoţe levá ruka je pro ně nečistá, protoţe se s ní vytírají. Kdyţ se s ní někoho dotkneš, tak je to uráţka. Pro ně je zvednutý palec nahoru to, co pro nás zvednutý prostředníček“ (Jiří). Znalosti o jiné kultuře a jejích zvyklostech jsou při pobytu v jejich zemi obzvlášť důleţité, ale zároveň vojáky přímý kontakt s místními ţivotními poměry vnitřně mění.

70

Co se stalo na misi Záţitky a zkušenosti získané na misi si vojáci pamatují ještě dlouho po příjezdu do České republiky. Jsou důleţité z několika hledisek, ovlivňuje je to po stránce pracovní, psychické i sociální. Okolnosti, ve kterých trávili několik měsíců, se odrazí na celkovém pohledu na dosavadní ţivot, který postupně upravují. Tato kategorie je velmi specifická, protoţe se jedná o různé druhy proţitků, přes střelbu, výbuchy, zranění aţ po konflikty nebo oporu v sociální skupině. Proto je rozdělena na následující subkategorie: Pracovní záţitky Kulturní šok Atmosféra na misi

Pracovní zážitky Tato subkategorie zahrnuje vše, co voják zaţil během plnění pracovních úkolů. Kaţdý voják má na misi přiřazenou pozici a funkci, tyto okolnosti určují, do jakých situací se voják můţe dostat a jaké záţitky a zkušenosti si s sebou přiveze. Výzkumný vzorek je sloţen z armádních příslušníků slouţících u různých útvarů a jejich náplň práce se mnohdy aţ překvapivě liší. Samotné pracovní pozice nebudu blíţe identifikovat, protoţe pro účely tohoto výzkumu nejsou podstatné. Mnohem intenzivnější záţitky proţívají ti, kteří se ocitli v přímém kontaktu s místními obyvateli, nebo v boji či u zranění kolegy. Na takové situace se sice vojáci neustále připravují, ale jakmile je sami zaţijí, často se jim změní samotný pohled na ţivot. „Člověk se setká se smrtí, se zraněním, ať uţ jsou to lehké, těţké, utrţené nohy a tyhlety věci ... Takţe to jsou taky zkušenosti, někdo říká negativní, někdo říká pozitivní, nebo spíše neutrální, ale tyhle zkušenosti posunou člověka někam dál ... někdo si to nese po zbytek ţivota, jako obrovskou negativní zkušenost, nicméně na mě to nechalo následky, ţe jsem se malinko pozměnil, uţ se jinak dívám na svět a kaţdopádně jsem takový víc obrněnější“ (Daniel). Vojáci se díky zaţitým netradičním situacím cítí výjimečně. „Kaţdopádně spíš na misi nahlíţím jako na zkušenost, kterou ostatní, se kterýma sedím na pivu, prostě nemají. Pro někoho to můţe být splnění snu, pro někoho zkušenost, jinej se chtěl podílet na „zlepšení světa“ atd. Já na to nahlíţím nejvíc jako na zkušenost“ (Adam). 71

Nejsilnější záţitky na misi proţívají vojáci, kteří jsou přímo zapojeni do bojů. Příslušníci armády se musí vyrovnat s velkým mnoţstvím stresových událostí i během jediného dne. Přestoţe byl voják během dne svědkem neuvěřitelného počtu náročných situací, ještě projevil pochopení nad tím, proč to místní občané dělají. „Byli jsme v Azuře a uţ od rána nás tam začal očutávat nějakej odstřelovač, ale buď měl dlouhou pušku se špatnou optikou nebo nevím, protoţe to míjelo těsně kolem nás a to fakt není dobrej pocit a kdyţ jsme se přesouvali na jiný místo, tak tam není kde se schovat, tam těch stromů moc není a lítá to kolem tebe 5–10 metrů, tak to příjemný není, tak nám takhle nalomil psychiku hned z rána a trvalo to celý odpoledne … Afghánci zahrabávají výbušniny do země, ty kaláty a čekají, aţ někdo půjde, nebo pojede okolo. No a teď to naplácali na zeď a zadělali to hlínou, tak to není vidět. No a jak jsme tam byli, tak jsme se rozdělili s Afgháncama. My jsme zůstali ve městě a šli jsme kolem těch kalátů a oni to odpalují na dálku a asi to měli nějaký zpoţděný, protoţe to bouchlo, aţ kdyţ jsme byli tak třicet – čtyřicet metrů daleko. Byl to ale strašnej výbuch, strašná řacha a v tu chvíli nevíš, co se děje, jseš otřesená, všude prach a tohleto … Potom jsme leţeli v příkopu a tak tam někdo hodil granát a měli jsme docela štěstí, protoţe skoro všichni leţeli a zasáhlo to jednoho překladatele střepinou, protoţe jak na potvoru vstával. Zasáhlo ho to do břicha a do nohy a ten medevak tam byl do pěti minut, to je rychlost… Byli jsme v Kuvajtu v zelené zóně a tam nás někdo odstřeloval takovým malým okýnkem, to nás ani nenapadlo, ţe by to šlo a tak nás odstřeloval naslepo a kolegu střelili do nohy. No a ten den se zdál nekonečný“ (Karel). Stresové a velmi nebezpečné situace, jimiţ si voják prochází, ovlivňují psychickou stránku vojáka. Občas se stalo, ţe některý z kolegů takový nápor nevydrţel a potřeboval vyhledat pomoc. Kaţdý dotázaný voják, jenţ plnil bojové úkoly mimo základnu, se setkal s různými druhy útoku nepřítele. „Tam je toho hodně. Strach a tam si člověk uvědomí, ţe váţně můţe umřít, takovýto setkání se smrtí, ten fyzickej strach je silnej záţitek“ (Jiří). Stres vojáci zaţívají i při podrobném plánování dalšího výjezdu, protoţe se zvaţují všechny moţnosti útoku a zpracovávají se nové zprávy o pohybu nepřítele a moţných nástrahách. Na tyto pasivní podmínky je nikdo nepřipravoval, a proto bývají vojáci značně neklidní. Při samotném útoku většinou vědí, jak se zachovat, ale stres z nevědomosti je něco, s čím se musí voják nějak vypořádat. V bezpečí si vojáci nemohou připadat ani na základnách, protoţe se objevují raketové útoky, u kterých nikdo neví, kam rakety dopadnou. Zajímavý je aspekt velitele, který označil štěstí jako nezasáhnutí ţádného českého vojáka, ale vojáka amerického. „No, určitě to byly 72

raketový útoky, ty tam probíhaly celou dobu a bylo jich během mise tak čtyřicet. My tomu říkáme nepřímá střelba, to prostě boreček přijde na pole tak pět kilometrů od základny, opře si o něco raketu a nějak to odpálí. Můţe to trefit a nemusí. Jsou to šmejdi, kteří se docela dobře trefujou. No a ta raketa dopadla, zrovna kdyţ jsme se chystali na patrolu. Rozpustil jsem kluky, aby se šli najíst, pak jsme chtěli vyrazit a ta raketa dopadla nějakých osm metrů od našeho bidetu. Byla to opravdu šleha, protoţe to bylo kilo a půl trhaviny, no a bylo tam škaredý zranění, ne naštěstí naši, ale schytali to Američani, ale my jsme byli nejblíţ, tak tam zasahovali i naši zdravoťáci. No a to je záţitek, na kterej se těţko zapomíná“ (Jiří). Rakety mohou prakticky dopadnout kamkoli a kdykoli. Takţe mise můţe být opravdu označena za půlroční stres. Vojáci takové útoky proţívají různě. Někdo si na to časem zvykl a jen si přál, aby se netrefili a jiní utíkali do bunkru. Někdy stačí slyšet pouze zvuk připomínající útok a vojáci zpozorní. „Stačí, kdyţ by někdo upustil petku s vodou na podlahu a ten tupej zvuk zní jako ty odstřelovaný rakety, tak to máte vidět, jak kaţdej hned vylítne z postele. I doma, kdyţ něco bouchlo, tak jsem hned zpozorněl, co to bylo“ (Martin). Jak je patrné, důsledky pobytu na misi přetrvávají ještě dlouho po návratu. Většinou se tento strach časem otupí a poté zmizí. Při sluţbě na zahraniční misi se můţe stát v podstatě cokoli. Záleţí na pracovní pozici, která ovlivňuje to, s jakými zkušenostmi voják přijde do styku. Přesto se všichni vojáci setkávají s různými stresovými a psychicky zátěţovými situacemi. Daniel: „My jsme ti prostředníci, mezi tou vojenskou a civilní částí, ţe my navazujeme styky s jistými představiteli. Já jsem ten člověk, který sedí v tom autě a jede za tím člověkem do domu, podívat se jak se má. A nedílnou součástí mojí práce je i řekněme humanitární pomoc, pořádáme různé humanitární sbírky, máme i finanční prostředky pro pořádání projektu a tvorbu projektu … Pohybovali jsme se v rodinách, které byly opravdu sociálně slabé a člověk tam vidí opravdu zuboţené lidi, jo. Prostě ta bída v tom světě je neskutečná ... Musíš se dívat na ty zuboţené lidi, na děti, které mají mentálně postiţené rodiče. Ty děti jsou

vychovávány

v neskutečném

humusu

...

kálejí

do rohu

baráku

a

spí

v nevyčalouněných ovčích kůţích. Tudíţ to dítě je opruzené, neumyté a je takové ... viděl jsem tam takového malého klučinu, který byl opruzený kolem zadku, kolem genitálií ... no hrůza jako ... tudíţ člověk se začne trošku jinak dívat na vlastní sociální situaci a úplně se začne jinak dívat na lidi, kteří si stěţují, ţe mají málo a přitom mají tak akorát.“ Vidět na vlastní oči skutečnou bídu je záţitek, na který se nezapomíná. Mění se pohled na svůj dosavadní ţivot i pohled na své známé. Vojáci jsou těmito okolnostmi 73

ovlivněni, ale otázkou zůstává, do jaké míry se tento člověk změní doopravdy. Ať se to týká řidiče sanitky nebo vojenského humanitárního pracovníka, všichni se setkají s náročnými situacemi a záleţí na kaţdém, jak se získanými zkušenostmi a záţitky naloţí. Zdeněk: „Silný záţitek jsem měl v Kosovu, kdyţ jsme tam vybudovali bunkry a přišel místní obyvatel, ţe mu rodí ţena. Já v jednadvaceti letech, jsme vyjeli ... já sem řídil mezi uličkami a oni tam nemají silnice, jen něco rozbahněného, a tak jsme přijeli do toho dvora a doktor šel dovnitř a já měl zůstat venku u auta ... teď strašnej řev, teď ten manţel tam lítal kolem té ţeny a přijíţdělo auto a nesvítilo ... tak já jsem zalehl za auto a říkám si - co teď, ţe jo? No nakonec to byl nějakej příbuznej té ţenské, akorát jim nefungovaly světla. No my jsme naloţili tu ţenu a odvezli ju do místní nemocnice, kde asistovali Němci. To byl silnej záţitek, protoţe to bylo první poznání, ţe bezpečně nemusí být všude.“ Kdyby se tato situace stala na mírovém území, jistě by to nevyvolalo takový silný emoční záţitek. Válka je charakteristická všudypřítomným nebezpečím, a proto tyto záţitky vyvolávají silné emoce. Autonehoda je vţdy nepříjemná záleţitost, obzvlášť na nepřátelské půdě. Voják neskrýval radost ze svého impulzivního chování po sráţce. Takové naučené jednání je dobře vyuţitelné při podobných okolnostech. „No další silnej záţitek mám z toho, ţe jsem se vyboural se sanitkou, kdyţ jsem vezl pacienta. To jsem jel s majákama, ale borec mi nedal přednost … Víš, ta sanitka zůstala leţet na boku, já jsem vypnul motor, protoţe to řvalo jako prase. Já jsem vystoupil a šel jsem se podívat dozadu, jestli je doktor s pacientem v pořádku a pak jsem si uvědomil, ţe jsem nechal v kabině samopal, tak jsem se pro něho vrátil ... a byl jsem sám sebou překvapenej, tím, ţe kdyţ má člověk takovej ten strach, ţe nevíš, jak by ses zachoval, kdyby se ti stala bouračka, takovýto, jestli utečeš, nebo tak. Tak jsem byl překvapenej sám sebou, ţe jsem jednal automaticky, ţe jsem vytáhl toho kluka z tama, ale taky tam pomáhal doktor, tak to bylo, jako kdyby pod jeho dozorem. Ten týpek, co do nás naboural byl taky nakonec v pořádku, tak ten stres potom odezní … No a kdyby doktor neměl přilbu, tak je mrtvej, protoţe vojenská sanitka je samá hrana a on narazil hlavou do té vrchní části.“ Situace řidiče sanitky byla o to horší, ţe se ho velitel nezastal, kdyţ se tato událost stala. Bylo mu oznámeno, ţe to byla jeho chyba a ţe kvůli tomu pojede domů. Naštěstí to vyšetřila policie a řidič zůstal na misi. Tyto okolnosti jsou velmi nepříjemné, nejen, ţe je voják na nepřátelském území tisíce kilometrů daleko, ale ani přímý nadřízený nebyl schopen či ochoten se za svého podřízeného postavit. V takových případech se vojáci obracejí pro pomoc ke kolegům a přátelům. 74

Kaţdý voják má své záţitky a zkušenosti z válečné oblasti, někdo je povaţuje za kladné, jiný za neutrální, faktem ale zůstává, ţe mohou bezděčně působit v dalším ţivotě vojáka.

Kulturní šok Záţitky vojáků spojené s místní civilizací vyvolávají různé emoce. Kultura je vţdy určitým způsobem specifická. Přestoţe vojáci absolvují určitou přípravu, po přistání v cizí zemi s úplně odlišnou krajinou se nestačí divit. „Nejhůř na mě působili asi ti Iráčani a Afghánci, to je mentalita, to člověk nepochopí ... to jsou kamarádi, ale obratem ti vrazí kudlu do zad. Ať uţ se stane nějaká banalita, pro nás, ale pro ně je to důleţitý“ (Zdeněk). Země, do kterých vojáci vyjíţdějí, občas bývají i tak nevyspělé, ţe je respondenti řadili do 13. –14. století. „Ten prach v tom Afghánistánu, co tam pořád dýchají, to je hrůza a ti Afghánci ty jejich nátury, kamarád, co jezdil na ty patroly, říkal, ţe oni normálně kálejí na chodníky. Čapne, vykoná potřebu, zvedne se a z pod něho vypadne hromádka. To je prostě humus, je to prostě těţkej středověk, děs“ (Martin). Cizí kultura bývá překvapující v mnoha oblastech, jedná se o prostředí, mentalitu, zvyky a tradice, hierarchie a další. Zahraniční mise bývají v různých zemích, ale nejsilnější kulturní záţitky se českým vojákům odehrávají v Afghánistánu. Pavel: „My, jako Evropani tu jejich mentalitu nikdy nepochopíme. Kdyţ to vezmu třeba z pohledu těch jejich bojovníků, kteří se sice nepouští do přímého boje, protoţe to pro ně nemá smysl, vědí, ţe oni by měli ztráty. Oni pouţívají spíše léčky a sporadické střelby. Pokud jde o vesnici, kterou mají bránit, tak ji brání. Oni nemají strach ze smrti, protoţe smrt je jen začátek jejich dalšího ţivota. Je vlastně po smrti čeká sedmdesát panen a všechno co v ţivotě neměli. Oni se smrti nebojí, coţ je pro bojovníka velká výhoda.“ Zajímavé je srovnání afghánských bojovníků a našich vojáků. Rozdíly jsou markantní. Zatímco místní válečníci válčí svým způsobem nečestně, ale chrání vlastní zem, tak čeští vojáci by se dali označit za ţoldáky, kteří se na válce podílejí kvůli osobnímu prospěchu. Pohled na smrt je určen náboţenstvím. Kulturní tradice a mentalita místních je vţdy pozoruhodná. „Byl jsem překvapen, jak to tam funguje v hierarchii ve vztahu muţ a ţena. Kdy muţ je skoro jak bůh a ţena je jako zboţí, protoţe jejím úkolem je snad jenom rodit děti. Kdyţ muţ jí řekne, aby si sedla, tak ona sedí, dokud jí neřekne něco jiného. Nemůţou jít ani vedle sebe. Ţena musí jít vţdy o kousek za ním. Nikdy nemůţe jít vedle, nebo před ním. Funguje to tam tak, ţe větší právo má i tříletý kluk neţ dospělá ţena. 75

Ţena je tam opravdu zboţí, v podstatě nemůţe nic“ (Pavel). Pohled na úplně odlišnou kulturu, jeţ je takto postavena, vţdy evokuje určité otázky týkající se dopadu na člověka, který se v tomto prostředí dlouhodobě pohyboval. Bída, hlad a všudypřítomné ţebrající děti jsou známkou země, kde probíhá dlouholetá válka. Vojáci jsou také jenom lidi a to, ţe jsou ve válečném prostředí, nemění fakt, ţe se tuto nelehkou ţivotní situaci snaţí místním ulehčit. „Staví se tam studny, věznice i mlíkárny, protoţe tam mají spoustu těch ovcí, tak tam mají nějaký továrny na vlnu a tak. Snaţí se je tam podporovat. Oni třeba neví, jak se pěstuje víno, oni to tam mají v takových kopcích, neumí to popínat a plazí se jim to na divoko. Tak je to tam naši experti učí a oni tam mají velkou produkci hrozinek a jiného ovoce, jako jsou hrušky a jablka“ (Karel). Vojáci samozřejmě kromě zahalených ţen v burce, bojovníků či obyčejných místních, potkávají i děti. Tyto děti vyrůstají ve válce, v bídě a chudobě, proto je pochopitelné, ţe se kolem dobře oblečených a zabezpečených vojáků vytvářejí hloučky vyhladovělých dětí. „Vţdycky kdyţ někam přijedeš, tak se na tebe sesype kupa dětí různých velikostí a věku. Pomáhali jsem tam s výstavbou studní a škol, takţe s místním obyvatelstvem jsi byl furt v kontaktu“ (Adam). Vojáci se na ně většinou připraví a poskytnou jim různé materiální statky. Zdeněk: „No a kdyţ jsme třeba projíţděli Irákem, tak jsme si nachystali oplatky, vody, konzervy a takový ty věci, tak jsme to potom házeli těm děckám ... oni stály u silnice, a to člověk nepochopí, tam je třeba 60 stupňů na slunku, tam je jiná vlhkost, a oni stáli bosí na tom písku, aby čekali tady na ty věci ... no tak my jsme to hodili a v povzdálí stáli dospělý, ty děcka zmydlili a vzali jim to.“ Je opravdu zajímavé, jak se na tyto okolnosti dá pohlíţet z různých stran. Vojáci, kteří mají vlastní potomky, se na ţebrající děti dívají jinak neţ třeba velitel zásahu. Zdeněk: „To je zase zajímavej aspekt, protoţe kdyţ jsem ještě neměl dítě, v Bosně a Kosovu jsem ještě neměl dítě, tak to jsem jako bral jinak, ale potom, co se mi narodilo dítě, tak jsem to zase viděl jinak ... víc tě ty děcka mrzí, je ti jich líto ... ale to nezměníš, to uţ jsou takové věci.“ Voják, který má odpovědnost za své podřízené, vyuţívá kaţdou příleţitost, aby je ochránil. Jiří: „Pro nás to bylo docela fajn, protoţe dokud okolo nás byli jejich děti, tak jme věděli, ţe se nám nic nestane. Vesničani si nebudou zabíjet vlastní děti, takţe kdyţ byli okolo nás, tak jsme si byli tak na 90 % jistí, ţe nezaútočí, ale obezřetní jsme byli pořád. Ten útok se samozřejmě mohl provést, ale to by byl někdo cizí, kterej tam přišel. Většinou kdyţ jsou tam cizí bojovníci, tak o nich ti vesničani ví, protoţe je většinou ukrývají a dávají jim ţrádlo, tak si je taky nechtějí znepřátelit, ale to 76

je celý sloţitý.“ Vojáci, kteří ţili více neţ půl roku v cizí zemi, poznali, jak odlišná kultura a náboţenství ovlivňuje celou existenci jedince, a proto pod tíhou nových záţitků příslušníci armády přemýšlejí nad svými vlastními ţivoty.

Atmosféra na misi Sociální vztahy mezi kolegy mohou být jakékoli, od přátelských, přes čistě kolegiální aţ po špatné. Vojáci nejčastěji vyjíţdějí s vlastním útvarem na zahraniční operace, přesto se stává, ţe chybějící počty jsou doplněny vojáky z jiných vojenských základen. Armádní příslušníci, kteří jiţ od začátku nepatří do sociální skupiny, proţívají výrazně negativněji celý pobyt na misi. „Já sem měl jako velitel druţstva hodnost, která byla vyšší neţ jejich hodnost u velitelů druţstev a bohuţel to dělalo i pětistovku v dolarech víc na výplatě a jak jsem tam přijel, tak mě hnedka prostě nesnášeli. Takţe moje největší přítěţ a největší problém bylo, ţe mě Ti lidi prostě nebrali. Hlavně ti kolegové moji, ten jeden tam dělal otevřený scény, asi dvakrát jsme se hodně pohádali a tak. Pak s jedním, co jsem pak bydlel, ten byl taky takovej divnej“ (Adam). Takové situace ovlivňují celou misi, protoţe kdyţ jedinci nemají oporu v kolektivu a necítí podporu, stává se z mise velmi stresující záţitek a kazí to i poţitek z dobře vykonané práce. „Samozřejmě vţdycky jedeš s jiným kolektivem a záleţí na tom, jakej ten kolektiv je. Kdyţ jsme byli v Kosovu, tak jsme měli kolektiv úplně perfektní a vojáci byli, respektive kolegové byli po skupinkách, no a v Kosovu jsme měli super skupinku, no a v Afgánistánu jsem si připadal trošku jako otloukánek, protoţe jsem tam byl jediný konkrétně vzdělaný v této odbornosti a oni se mi srali prostě do práce a nerozuměli tomu pomalu a tak jsem byl takový otloukánek a vozili se mi po zádech a tím pádem řekněme, ţe ta druhá mise byla taková psychicky náročnější“ (Daniel). Kdyţ člověk nezapadá mezi ostatní členy skupiny, je to velmi nepříjemná pozice. Ovlivňuje to náladu, pracovní nasazení i celkový pocit z mise. Všichni vojáci, kteří odjíţdějí na zahraniční misi, by se měli připravovat společně, tak by předešli různým sociálním konfliktům. Pracovní kolektiv se ve stresujícím prostředí můţe zdát časem nesnesitelný. Celkový pobyt sociální vztahy často upevní, přesto se na misi skoro vţdy objeví „ponorková nemoc“. Tento pocit se objevuje v úzce omezeném kolektivu, ve kterém závisí jeden na druhém, a také tehdy, pokud nemohou z takové situace uniknout.

77

„Objevila se ponorka, protoţe jsou lidi, s kterými prostě nevydrţíte a hlavně ten stereotyp, to je ubíjející, to jde kaţdýmu na nervy. Vţdycky záleţí na kolektivu a jak si to kdo nechá líbit. Ponorka je na kaţdé misi“ (Martin). Přesto, ţe kolegiální vztahy jsou často negativně ovlivněny dlouhým pobytem stráveným na malém prostoru, jsou i případy, kdy jsou tyto vztahy spíše upevněny. Soudrţný kolektiv je vţdy výhra, pomáhá při plnění úkolu, v mezilidských vztazích i při zvládání různých ţivotních situací. Pavel: „Záţitky mám hlavně z kolektivu, protoţe jsme měli výbornej kolektiv. Poznáváte tam ty lidi, jak reagují, protoţe tam prakticky nemáte kam utéct. Nemáte se jak odreagovat, ţe byste si po práci šla zaplavat či zacvičit, popovídat si s přítelkyní nebo manţelkou, jo? To tam prostě nemáte a tam teprve poznáváte ty lidi, jak reagujou, třeba ta ponorka a tak, musím říct, ţe parádní kolektiv.“ Vojáci ve většině případů měli dobré kolegiální vztahy, zvláště proto, ţe misi absolvovali se stálým pracovním kolektivem. Přesto i v takových přátelských vztazích se po nějakém měsíci společného souţití vyskytují zvyky, jeţ ostatním členům najednou začínají vadit. Takové situace se řeší sportovním vyţitím či změnou komunikačních partnerů.

Zvládání stresu V bojových misích jsou neustálé moţnosti, které mohou člověka „vyvést z míry“. Kaţdý člověk je jinak odolný vůči stresových situacím a tyto nelehké psychicky vypjaté stavy se vojáci snaţí zvládnout různě. Respondenti se svými odpověďmi velmi podobali. Přestoţe na misi působí psychosociální sloţky v podobě vojenského kaplana a psychologa, ţádný z respondentů těchto sluţeb nevyuţil. Někteří s kaplanem udrţovali kontakt, ale jak sami hned v zápětí dodali, jednalo se pouze o nezávaznou konverzaci, přesto i taková komunikace s duchovním, můţe přispět k psychické rovnováze. Jeden respondent vyuţil sluţbu vojenského psychologa, kdyţ jako velitel za ním poslal svého podřízeného, o kterém si myslel, ţe ji potřebuje. V předchozí kategorii byl kolektiv označen za špatný i pomáhající. Přestoţe se na misi objevují různé druhy nesnášenlivosti a jako v kaţdém větším kolektivu se vytvářejí menší skupinky zaloţené na určitých kritériích, jsou kolegové nejbliţšími lidmi, které voják na zahraniční misi má.

78

Jak jiţ bylo zmíněno výše, skupinová soudržnost je na misi velmi silná zbraň proti stresu a strachu, hlavně z toho důvodu, ţe je okamţitá. „Na člověku se to určitě podepíše, protoţe kaţdý je jinak odolný a určitě tam byli kluci, kteří se trochu sesypali, tak je musíš proplesknout a podrţet, protoţe od toho tam jsme, jako parta“ (Karel). Kromě raketových útoků, nástraţných výbušnin, adrenalinu a napětí při čekání na plánovaný výjezd se mohou objevit různé špatné zprávy z domu. „Z toho jsem byl celkem špatnej, ale co tam ... poplakal jsem si, ale jsem rád, ţe jsem tam byl s klukama, co drţíme při sobě i tak i v civilním ţivotě, ţe občas zajdem na kafe. Tak kluci podrţeli dost, to klobouk dolů před nima. Od některých jsem to ani nečekal a v tomto to bylo dobrý, ţe ta parta tam částečně vynahradila tu rodinu“ (Martin). Mezilidské přátelské vztahy jsou na misi oporou, kterou voják potřebuje. „Mně hodně pomáhali kluci, ţe jsme si šli zahrát stolní fotbálek, šli jsme si prostě někam sednout a pokecat. Taková klasika. Kdyţ něco s někým sdílíš, tak je to pak slabší“ (Jiří). Kdyţ z nějakého důvodu pracovní kolektiv zároveň nefunguje i jako sociální opora, tak voják hledá podporu jinde. Člověk je tvor společenský a kdyţ se mu pomoci nedostane od kolegů a spolupracovníků na misi, tak je nucen vyuţít zprostředkovaný kontakt s rodinou či přáteli v republice. „No a třeba mám kamarádku a ta mi psala snad kaţdý druhý den strašně dlouhý maily. My se známe od malička a poté, co jí umřel brácha, tak já jsem pro ni byl velká opora a ona se mi to teď snaţila vrátit ... no a naprosto luxusně. Takţe jsem věděl, co se děje, furt jsme byli v kontaktu, tak to nebyl takovej rozdíl ... jen jsme se prostě neviděli“ (Adam). Jakákoli sociální opora je v těţkých chvílích ţivota nepostradatelná. Na zahraniční misi vznikají neustále nové stresové situace. Vojákům kromě kolektivní podpory pomáhá to, ţe se snaţí zaměstnat ruce i hlavu, třeba tím, ţe se snaţí dobře a intenzivně plnit svěřené úkoly. „Určitě pracovat, dělat to, proč jsem tady“ (Jiří). Vojáci se snaţí na moţné následky útoků radši nemyslet. Nejčastěji volí různé sportovní aktivity, u kterých si voják aktivně odpočine a odvedou mu myšlenky od všudypřítomného nebezpečí. „Chodil jsem cvičit“ (Daniel). V posledních misích si vojáci do mise vozí vlastní notebooky, které vyuţívají na různé hry, surfování na internetu i sledování filmů. Příslušníci armády se snaţí vyuţít jakoukoli moţnost, aby na chvíli zapomněli, kde vlastně jsou.

79

Je aţ s podivem, ţe někteří vojáci, kteří zaţívají velké mnoţství stresu a napětí, konstatují, ţe si tyto situace v podstatě nepřipouštějí. Vojáci tvrdí, ţe absolvování mise je jen jejich práce a s rizikem nějakého zranění či úmrtí se musí počítat. „No já jsem rád, ţe se to nestalo nikomu z nás. Je to prostě práce ... a kdyţ se s tím srovnáte, tak je to pro vás jakoby lepší. Musíte brát v potaz, ţe se vám můţe něco stát, ale nesmíte si to tak připouštět. Prostě se to stalo, můţe se to stát a musí se jít dál. Nesmí to ovlivnit nějak tu činnost jednotky, samozřejmě je to smutná situace, ale nebyli jsme na výletě“ (Pavel). Vojáci připouštějí, ţe si o proţité situaci občas mezi sebou promluví, ale víc podle nich nepotřebují. Podobně se vyjádřil i Zdeněk: „No já nevím, jestli to mám v povaze, nebo jestli je to tím, ţe jsem od čtrnácti v armádě, ale zjistíš, ţe v armádě spěcháš, abys čekala, takţe mě uţ asi nemůţe nic překvapit, ale za tu dobu, co jsem v armádě, se snaţíš být tak nějak otupělá, takţe si ten stres či tlak nepřipouštíš.“ Potlačení strachu je vlastně obranná reakce, která vojákovi umoţňuje vykonávat svoje zaměstnání v relativním klidu. Otázkou zůstává, kdy tyto prozatím zvládnuté emoce vyvstanou na povrch a spustí potenciální následky.

Jako na dovolené Tato kategorie vznikla z popisu vojenských základen na zahraničních operacích. Příslušník armády, který slouţí na zahraniční vojenské misi, je zbaven závazku starat se o všední povinnosti, jako je nakupování, vaření, ţehlení, praní apod. „Člověk na té misi vede „bezproblémový, bezstarostný ţivot“, protoţe člověk nemusí řešit takový ty běţný věci, jídlo, oblečení má ... a praní, ţehlení, nakupování a tak“ (Daniel). Podobné pocity má i Zdeněk: „Večer se dělaly hloučky, taková ta paráda, pobavilo se ... Jak člověk na misi nemusí řešit nájem, neřešíš starosti s bydlením, jídlem, neřešíš její problémy, problémy s dítětem, tak jsi tak jako volná ... a ještě kdyţ zavoláš dom a doma je všechno v pohodě, tak jseš na takové vlně ... prostě uţíváš si to.“ Armáda saturuje základní ţivotní potřeby, aby voják měl prostor pro plnění vojenských úkolů a rozkazů. Voják si můţe připadat, ţe se vrátil do dětských let, kdy měl zajištěné všechny ţivotní potřeby. Příslušník armády na misi plní přidělené úlohy a zbylý čas můţe vyuţít dle svého uváţení. Právě na misi má paradoxně voják prostor sám pro sebe, na činnosti, na které běţně nemá čas. Proto tuto volnou dobu vojáci vyuţívají například četbou či oblíbeným sportem.

80

Komfortnost mise by se také dala rozdělit do určitých skupin, jako je ubytování, stravování apod., ale nebylo to nezbytné. Armáda na vojenské základně obstarává veškeré potřebné sluţby a materiální zabezpečení. Na misích, které byly aktuální dříve, např. Kosovo, si vojáci připláceli za nadstandard (pochutiny, limonády apod.). V Afghánistánu příslušníci armády nic navíc neplatí (kromě věcí osobní potřeby – suvenýry, cigarety aj.). Pavel: „Tam vlastně ta jídelna funguje 24 hodin denně, kde je rozvrh na čtyři teplý jídla denně a prakticky, kdyţ máte hlad, tak si tam můţete kdykoli zajít. Kromě toho teplýho jídla tam máte buchty, tortily, sendviče si můţete udělat a tak. Je to prakticky taková samoobsluha.“ Všichni vojáci byli s poskytovanými sluţbami velmi spokojeni, jídlo jim připadalo chuťově dobré, ale jako všude se stejný jídelníček časem omrzí. Ubytování se lišilo podle hodnosti a zařazení na misi. „Bydleli jsme po dvanácti lidech v takové dřevěné chaloupce. Byl to dobrý kolektiv, takţe dobrý. Akorát se soukromím je to špatné, protoţe kdyţ chtěl být člověk sám, tak to lze leda na záchodě. Tam je člověk sám“ (Pavel). Dotázaní vojáci spali nejméně po dvou a nejvíce po dvanácti lidech. Soukromí na misích je trochu problém, ale kdo se trochu snaţil, objevil různé moţnosti.

Podpůrné faktory Kaţdému člověku pomáhají při jeho adaptaci činnosti, vztahy i jevy. Z výpovědí respondentů byly identifikovány následné důleţité podpůrné faktory, které ovlivňují proces adaptace. Veškeré podpůrné faktory se prolínají a doplňují, přesto jsou rozděleny na následující subkategorie: Mezilidské vztahy Okruh zájmů a činností Ţivotní prostředí

Mezilidské vztahy Nejdůleţitějšími podporujícími faktory, které člověk můţe mít, jsou mezilidské vztahy, především je to rodina a přátelé. Voják se po šesti měsících, kdy viděl pouze své kolegy, vrací zpět do rodiny a mezi přátele. „Já vidím jako tu prvotní a markantní věc tu ţenskou, na ni jsem se celou dobu těšil a taky kamarádi. Byl jsem rád, kdyţ jsem si

81

konečně sednul na pivo a pokecal co novýho. Ti kamarádi mě zase začlenili do té party celkem rychle. Šel jsem se oţrat a bylo“ (Karel). Zjistí, ţe známí a kamarádi na něho nezapomněli a často musí absolvovat návštěvy u příbuzných, aby se na vlastní oči přesvědčili, ţe se vrátil ţivý a zdravý. Kontakt s blízkými je velmi důleţitý a usnadňuje adaptaci do běţného ţivota. Daniel: „Vţdycky má člověk nějaký ten hnací motor, který ho ţene dál a podporuje ... a kde jsem já hledal tu podporu ... já jsem ji hledal sám v sobě. Já věřím sám v sebe, ţe dokáţu spoustu věcí sám. A určitě rodina, kamarádi, známí a přítelkyně, to jsou faktory, které ovlivňují podporu člověka, hlavně po psychické stránce.“ Po misi si vojáci často uvědomovali, ţe všechno, co bylo potřeba, zvládli, a ţe jejich vnitřní síla je silnější, neţ si předtím mysleli.

Okruh zájmů a činností Přestoţe sociální vztahy bývají uváděny nejčastěji, objevily se i odpovědi, které by se daly pojmout z několika hledisek. Okruh zájmů a činností, které armádní příslušník po misi vykonává, jej uvádí do normálního ţivota. Voják, který odjíţděl na misi bez oficiálních závazků, tedy relativně svobodný, mnohdy hned dělá to, co půl roku provádět nemohl. Ondra: „Já jsem se hlavně snaţil dělat ty věci, který mám rád a na který jsem se těšil a na co jsem byl zvyklej a prostě si uţívat těch věcí, cos tam nemohla ... sex, alkohol, musika a tak.“ Z rozhovorů bylo zřejmé, ţe se vojáci těšili na činnosti a hmotné statky, které jim na misi byly zakázány či odepřeny. Také nastolené situace, které se během mise vytvořily, byly faktory, které návrat do osobního ţivota urychlily. „Obyčejné kaţdodenní starosti. Největší rozdíl byl v tom, ţe kdyţ jsem přijel z Kosova, tak jsem bydlel u rodičů a snaţil jsem se co nejvíc času trávit s přítelkyní. No a kdyţ jsem přijel z Afghánistánu, tak jsem se hned stěhoval a maloval, takţe ty starosti mě uvedly zpátky do obrazu. Kdyţ jsem do toho skočil rovnýma nohama, tak mi nic jiného nezbylo, neţ fungovat. Rozdíl byl i v tom, ţe kdyţ jsem jel do první mise, tak jsem nevěděl, do čeho jdu a u té druhé to víte, sice se mění místo, ale uţ víte, co očekávat“ (Martin). Dostatek práce bývá dobrým způsobem, jak se oprostit od myšlenek na záţitky z mise.

82

Životní prostředí Kromě sociálních kontaktů a času stráveného podle vlastních představ se objevila i oblast, která je zjevně ovlivněna půlročním pobytem v pouštním a hornatém prostředí. Životní prostředí je pro vojáka důleţité. „Hlavně i ta zelená, já jsem se normálně těšil, aţ uvidím obyčejnej strom, tam co tam měli, to nebyly stromy. Za barákem máme louku a les a já jsem si tam šel sednout a jen jsem čučel na tu krásu a všechno. Kdo to nezaţil, tak to nepochopí“ (Martin). Podobně se vyjádřili i jiní vojáci, např. Karel: „Člověka tady hodně nabíjí ta zelená, stromy a tráva, to je něco, co by mě nikdy nenapadlo, ţe by mi tak chybělo. Kdyţ jsme přiletěli, tak si všichni lehli do trávy a pohodička a uţ ţhavili dráty, ţe jsme tu.“ Béţové pouštní uniformy, písek a bláto, tato kombinace monotónních elementů zapříčinila to, ţe návrat do zelené a rozkvetené přírody pomohl vojákům k psychické vyrovnanosti.

Okolnosti spojené s návratem Půl roku mimo stát. Voják si uvědomuje, ţe několik měsíců nemá přímý kontakt s tím, s kým by ho normálně měl, ale uţ si občas neuvědomuje, ţe ţivot v republice se nezastavil. Tato skutečnost je někdy aţ neuvěřitelná. Některá tvrzení byla aţ velmi naivní. „Tak pro mě to je, jak kdyby ten ţivot v republice nepostupoval. Vrátíš se do toho samého, co odjedeš“ (Zdeněk). Na druhou stranu někteří vojáci si tohoto faktu byli vědomi a podle toho se snaţili udrţovat pravidelný kontakt tak, aby měli alespoň přehled o situaci u nich doma. Po příjezdu jsou někteří vojáci překvapeni, ţe za relativně krátkou chvíli se jejich prostředí dokáţe někdy aţ radikálně změnit. „Je ale zajímavý, jak se to tady mění. Víš, ta příroda, před barákem nám pokáceli stromy a ta příroda, by člověk nevěřil a obchody. Kdyţ jseš tady, tak to ani nevnímáš, ale jak odněkud přijedeš, tak to poznáš. Taky lidi, páruje se to, někdo je těhotnej, někdo umře a tady se to fakt mění, dost se to tu mění a tam se za půl roku vlastně nezměnilo nic, a kdyţ jseš tam, tak tě zajímá, co se tu děje, tak dvakrát, třikrát víc neţ normálně“ (Karel). Mise byla vojáky označena vţdy za přínosnou, pokaţdé jim podle jejich názoru více dala, neţ vzala. Jedním dechem zároveň dodávají, ţe je mrzí různé situace a stavy, které se v republice odehrály bez jejich přítomnosti. Jedná se především o okolnosti, které se odehrály bez moţnosti je nějak předvídat, např. úmrtí v rodině. 83

Během období tráveného na misi se zároveň nemohli věnovat věcem, kterým by chtěli. Proto jsou první týdny doma ve znamení oslav, zábavy a radostných momentů. „Měl jsem takovou třítýdenní nekontrolovatelnou párty plnou alkoholu“ (Adam). Podobné oslavy a povinné návštěvy příbuzných absolvovali skoro všichni vojáci. Období začleňování do běţného ţivota je respondenty vnímáno rozdílně. Zajímavé je sledovat myšlenkové pochody respondenta, který se vyjadřoval, ţe s adaptací nemá ţádný problém. Karel: „Tak kdyţ to vezmu na sebe, tak to trvalo chvilku. Mě nedělá problém se někde adaptovat.“ Po rozvinutí rozhovoru sám sobě přiznal, ţe tak lehké, jak si původně myslel, to není. „No a kdyţ se vrátíš, to uţ je brnkačka, akorát, ţe ti zase najede ten systém, ţe máš něco zaplatit, sloţenky jedna, druhá a zas tě někdo otravuje. To zas jo, neţ si na to člověk zvykne chvíli trvá ... Tam ti stačí dvoje maskáče a pár ponoţek a tady se musí řešit spousta různých věcí“ (Karel). Začlenění do původního ţivota někomu trvá delší dobu, neţ je obvyklé. „No u mě ta adaptace probíhala dost dlouho, myslím si, ţe šest měsíců určitě ... moţná dýl. Klasická psychologie – čtrnáct dní absolutního štěstí, ţe jsem ty sračky přeţil, ţe jsem to dokázal a vrátil jsem se do něčeho, co je pro mě důleţitý. Potom to maličko upadá, protoţe začínají nastupovat ty problémy normálního ţivota, jako nákupy, úřady, jednání. No a v práci další věci, takţe to tak zabředneš. Akorát mi to trošku trvalo se adaptovat ne v pracovním prostředí, ale v těch lidskej vztazích ... moţná teď připadám lidem trochu zlej, ale tak to není“ (Jiří). Dlouhý proces adaptace, který Jiří musel proţít, je zakořeněný v tom, ţe nedostal ţádnou zpětnou vazbu od svých kolegů. Tato skutečnost byla tak zásadní, ţe se s ní vyrovnával poměrně dlouhou dobu. Otázkou zůstává, co ještě se skrývá za náročným a zdlouhavým začleňováním. Nejtěţší je podle dotázaných několik prvních dnů aţ týdnů. Voják si musí zvyknout, ţe jiţ není v přímém ohroţení ţivota, a tudíţ nemusí být neustále ve střehu. „Byl jsem s kamarádem ve městě na kafi. Kecáme, kecáme a najednou sem se přistihl, ţe místo abych dával pozor, co mi vykládá, tak jsem se koukal po střechách, jestli tam není nějakej odstřelovač“ (Pavel). Podobné pocity má i Adam: „U mě to tak bylo, kdyţ jsem se vrátil, tak jsem byl pořád myšlenkami tam, první týden určitě. Pořád koukáš, kde máš zbraň. Vybavují se ti vzpomínky a všechno.“ Ostraţitost a opatrnost se časem umírní, po několika týdnech jiţ voják přestává sledovat střechy a také jiţ nehledá dávno odevzdanou zbraň. Jenţe mise lidské ţivoty ovlivňuje i v jiných směrech. „Končí ten „bezstarostnej ţivot“, to ţe ti někdo pere, ţehlí, ţe nemusíš nakupovat a tak. No a mně se stalo, ţe jsem šel na benzinku, vzal si colu z ledničky a odešel jsem bez zaplacení. 84

Mně to fakt vůbec nedošlo. Prostě se na mě tak podepsalo to, ţe jsem se nemusel o to vůbec starat.“ Komfortní způsob ţivota na vojenské základně nechává negativní dopady na současný ţivotní stav. „Tak vám to řeknu, kdyţ jste šest měsíců někde, kde nemusíte řešit sloţenky, účty, nákupy a tady tyhle všechny věci, tak přijedete domů a dá se říct, ţe po šesti měsících ztratíte pojem o váze peněz“ (Martin). Tyto okolnosti bývají krátkodobé a časem se jedinec opět dostane do „obrazu“. Klasické starosti denního ţivota umocňují pocit, ţe ţivot v České republice je mnohem rychlejší. „No a nejhorší je, ţe jak máš takovou tu pohodu na té misi, tak se vrátíš dom a přijdeš do práce a musíš vybalovat věci, zajít na finanční a oběhnout takový to kolečko, protoţe tě kaţdej chce vidět, ahoj mami, jsem v pořádku, ahoj babi, ahoj teto a teďka ţenská je ráda, ţe jsi konečně doma a uţ tě úkoluje, tohle je potřeba zařídit a tohle a tohle ... takţe se dostáváš do takovýho zrychlenýho ţivota“ (Zdeněk). Návraty jsou ze začátku radostné, ale časem se tyto pocity vytrácejí a vynořují se nové. Člověk si uvědomí, ţe bezstarostný ţivot má za sebou a začíná si zvykat na původní role a úkoly. Kaţdodenní úkoly v podobě vaření, úklidu, praní a podobných manuálních prací se vojákům nelíbí a zvyknout si na některé z nich vyţaduje určitou snahu. „Chodit na nákupy“ (Jiří). To je podle Jiřího činnost, na kterou si nemohl a spíše nechtěl znova navyknout.

Individuální změny Tato kategorie prezentuje individuální pohled vojáka, který sám na sobě cítí změny a vnímá je. Před odjezdem do válečného prostoru měli vojáci určité ţivotní hodnoty, záleţelo jim na různých věcech, činnostech i lidech. Měli určitý pohled sami na sebe, ale po proţitých záţitcích na misi se jejich sebepojetí určitým způsobem změnilo. „Tak mise člověka určitě změní ... to je stoprocentní“ (Daniel). V této domněnce je občas utvrdili i přátelé. Sluţba v zahraniční operaci vojákům poskytla moţnost podívat se jinak na sebe i své okolí. Individuální přínos je z výroků patrný. „Mise mi přinesla zkušenosti, vyšší nadhled a asi uspořádání si priorit, nevím, jestli úplně ţivotních, ale teď kladu důraz na jiné věci.“ (Jiří). Po návratu z mise se vojáci na svět dívají jinak. Většinou se sice nezměnili tak markantně, aby od základu měnili své ţivoty, ale změnili se natolik, aby svůj dosavadní ţivot přehodnotili a podívali se na něj z jiného úhlu. „A ještě jedna věc

85

se u mě asi změnila, a to je pohled na ţivot. Ne jako na jeho hodnotu, jak by kaţdý předpokládal, ale na to, ţe většina lidí kolem mě, včetně mojí přítelkyně, kouká na svět jako na samozřejmost, a kdyţ člověk vidí na té misi ty podmínky, ve kterých tam obyčejní lidé přeţívají, to je jako návrat do nějakého 14. století. Takţe asi víc si váţím toho, ţe jsem se narodil tady v Čechách a z těch základních věcí mi prostě nic nechybí, ţe nemusím ráno jezdit na pole a bát se, ţe po mě bude někdo střílet.“ (Adam). Pohled nejen na sebe, ale i na své okolí se po misi změní. „Teď kladu důraz na jiné věci a myslím si, ţe nemá cenu ztrácet čas s lidmi, co za to nestojí.“ (Jiří). Netradiční situace, do kterých se občas vojáci dostali, je přesvědčila o vlastních kvalitách. Zjistil jsem, jak reaguju v různých situacích, a to je pro mě největší přínos.“ (Pavel). Také jednotlivé vlastnosti a dovednosti se projevily. „Mise mě naučila být na sebe víc opatrnější, taky jsem se zdokonalil v jazyce. A teď se snaţím dělat věci, který mám rád a být víc s tím, s kým chci.“ (Karel). Dlouhodobý pobyt v daleké zemi nemá jen pozitiva, ale obnáší to i individuální ztráty. Příslušníkům armády bylo líto času, který ztratili plněním pracovních povinností. Během jejich nepřítomnosti se ţivot v republice nezastavil. Lidé ţili své ţivoty dál a někteří bohuţel odešli navţdy, aniţ by měli moţnost se s nimi rozloučit. „Rok mýho ţivota v civilu, dvě léta jsem tu nebyl. Ţenská sama doma, chodí na bazén, na diskotéky a já tu nejsem ... Má tu svůj ţivot, jde do lesa na houby a tak. Kdyţ jsem byl na misi, tak mi tu děda umřel, ani na pohřbu jsem mu nebyl, tak to člověka mrzí. Kamarádovi, co tam byl se mnou, umřel táta, tak ho pustili, ale byli s tím strašný problémy, kvůli letadlu a tak“ (Karel). Lítost nad ztrátou milované osoby projevil i Martin „Akorát mě mrzí, ţe jsem nemohl být na tom pohřbu svýho dědy, kdyţ umřel. Jsem z toho smutnej doteď a mrzí mě to, ale člověk nemůţe být všude.“ Nejenom ztráty svých blízkých se objevily u vojáků. Opakované výjezdy do misí mají své důsledky i v osobním ţivotě. Zdeněk se kvůli misím rozvedl a neviděl vyrůstat svou dceru. Největším překvapením ale zůstává fakt, ţe nelituje své nepřítomnosti v prvních letech ţivota u svého dítěte. „Asi jsem sobeckej, někdo totiţ říká, ţe přišel o půl roku ţivota s dítětem, ale já to beru jako, co je půl roku z celýho ţivota ... Je pravda, ţe jsem přišel o to mateřství toho mýho dítěte, protoţe kdyţ jsem se vrátil z těch misí, tak Natálce bylo skoro dva roky. Přišel jsem o takový ty starosti, jako plínky, zuby ... takţe o tohle dětství jsem jako přišel“ (Zdeněk). Teď, kdyţ je jeho dcera starší, tak se snaţí s ní trávit víc času. 86

Partnerský poměr a opakující se mise občas nelze sloučit. Objevil se i případ, který své partnerské neúspěchy zobecnil a jiţ nevěří druhému pohlaví. „Zklamal jsem se hodně v ţenskejch, hodně ... no tak ztratil jsem iluze o ţenskejch“ (Zdeněk). Zdeněk vyjádřil lítost nad rozpadem vztahu, ale samotného odjezdu nelituje.

Co se v životě vojáka změnilo? Jak jiţ bylo uvedeno výše, vojáci změnili pohled na svůj dosavadní život a tím vznikla šance ho případně upravit. Změny byly různého rozsahu a odehrávaly se ve všech oblastech osobního ţivota. Pro snadnější přehlednost je tato kategorie rozdělena na následné subkategorie: Rodinné poměry Sociální vztahy Trávení volného času Pracovní prostředí Ţivotní priority

Rodinné poměry Rodinné prostředí dává jedinci pocit jistoty a bezpečí. Po návratu z mise vojáci v rodině cítili pevnější vztahy. „Pro mě je hodně důleţitá rodina, protoţe ta rodina ti vţdycky zavolá, je vţdycky s tebou, ať se stane cokoli a já to vidím i tady“ (Karel). Podobné dojmy má i Daniel: „Ty vztahy se řekněme upevní ... ţe ten člověk, respektive ta rodina, si začne toho vojáka víc váţit, ţe je doma.“ Rodiče se o své dítě vţdy strachují, obzvlášť kdyţ je povoláno do války. Proto je neobvyklé aţ smutné, kdyţ syn s rodiči neudrţuje kontakt. „Domů jsem zavolal tak dvakrát, třikrát a stačilo. Prakticky jsem zavolal třikrát, na narozky, na Vánoce a Nový rok“ (Pavel). Přesto má Pavel pocit, ţe rodinné vztahy zůstaly neporušené. Páry, které udrţovaly pravidelný kontakt, jsou více stabilní. Komunikace a pomalý přechod je jedna z cest k úspěšné adaptaci. „Já sem se fakt snaţil, aby ten přechod byl co nejjednodušší a myslím si, ţe se mi to povedlo navázat zpátky“ (Jiří). Přesto, ţe se mohl objevit nějaký komunikační šum, při dobré vůli se všechno zvládlo. „No krize byla, to jako jo, ale zvládli jsme to. Všechno je o komunikaci“ (Adam). Zdeňkovi absolvované mise zničili manţelství i další

87

dlouhodobí vztah, přes negativní dopad na jeho osobní ţivot odjezdu nelituje. „No já jsem se oţenil, rozvedl jsem se a pak jsem měl přítelkyni, jako sedmiletej vztah a taky to vlastně skončilo kvůli tomu, ţe to neustála ... a na tom vztahu mi záleţelo, tak jsem to řešil s psychologem.“ (Zdeněk). V současné době je respondent sám a jak sám uvedl – uţ váţný vztah nechce a na ţeny bude pohlíţet určitě jinak. Daniel, který svůj partnerský vztah ukončil ještě před misí, má podobné plány s ţenami. „Těma krátkodobýma zkušenostma člověk získá víc zkušeností, neţ kdybych měl být s jednou ţenou sedm let prostě“ (Daniel). Přes jeho výrok bylo na tomto respondentovi v jiných odpovědích znát, ţe by svůj ţivot chtěl s někým sdílet. Oproti tomu by se dalo říct, ţe Martin během mise dospěl a za pomoci nových finančních moţností se rozhodl, ţe se odstěhuje od rodičů a bude bydlet s přítelkyní. Tento „skok do dospělosti“ se odehrál hned po návratu z mise. „Největší rozdíl byl v tom, ţe kdyţ jsem přijel z Kosova, tak jsem bydlel u rodičů. No a kdyţ jsem přijel z Afghánistánu, tak jsem se hned stěhoval a maloval, takţe ty starosti mě uvedly zpátky do obrazu“ (Martin). Dlouhodobé odloučení od svých partnerek můţe být povaţováno za zkoušku, ve které některý partner obstojí a jiný selţe. Podle respondentů bývá rozpad manţelství či partnerského vztahu pravidelným jevem zaviněným především nevěrou. Zkušenosti přátel a kolegů mohou poslouţit jako varovné signály.

Sociální vztahy Pobyt na misi znamená odloučení nejen od rodin, ale i od kamarádů a známých. Ve většině případů se vojáci shodovali, ţe opravdové přátelské vztahy vydrţely. „To zdravé jádro, které bylo předtím, se udrţelo a zůstalo tady, takţe z téhle stránky jsem spokojený“ (Pavel). Podobně sociální vztahy popisuje i Karel: „Vţdycky jsem měl pár kamošů, a to i před misí a mám je doteď.“ Po zkušenosti z mise se vojákův pohled na některé věci můţe radikálně změnit. To se týká i mezilidských vztahů, které jsou určitým způsobem redukovány. „Teď preferuju ten vztah s rovnítkem, abych dával a zároveň bral“ (Jiří). Komunikace je důleţitá v jakémkoli vztahu a neudrţování pravidelného kontaktu můţe vést aţ k osamění. „No a kluci, ti se naučili chodit do hospody beze mě a tak dál ... a říkali, no jo, ty uţ ses vrátil ... a uţ byla nějaká ta slučka, uţ jsem je viděl a stejně je nějak nenapadlo říct mi, pojď s náma do hospody, víš, jak byli zvyklý, ţe tu nejsem“ (Adam). Kamarádské vztahy jsou nestálé a jakmile do nich vkročí závist, můţe být hned po 88

přátelství. „Někomu to vezme kamarády. To se konkrétně stalo mně, ţe po návratu se se mnou někdo pomalu nebavil ... ty jsi ţoldák s prachama a namastil sis prachy ... jo, je to nesmysl, ale stává se to“ (Daniel). O výdělku vojáků má kaţdý svoji představu, na jednu stranu se vojáci setkávají (skrytě i veřejně) s lidskou závistí a na druhou stranu se této příleţitosti snaţí vyuţít různé osoby. „Stalo si mi, ţe za mnou přišli nějací kamarádi, který jsem x-let neviděl a oni chtěli půjčit peníze. To se mi stalo asi dvakrát“ (Adam). Kamarádi ho znají pouze, kdyţ potřebují peníze, nebo kdyţ si vzpomenou. Další rozladění zaţívá v nezájmu o svou osobu. „Jen myslel jsem, ţe se lidi budou víc zajímat, nebo ţe mě budou brát, tak jako, koukej, on něco dokázal ... ale tak to nefunguje ... to ne. Trošičku mě to zklamalo“ (Adam). Sluţba v zahraničních operacích můţe některé mezilidské vztahy silně narušit a voják si potom uvědomí, jakou cenu má opravdové přátelství.

Trávení volného času Trávení volného času vojáků před misí by se dalo ohodnotit jako standardní, společenské či sportovní vyţití. Volný čas na misi je specifický a úzce ohraničený. Po návratu z mise si vojáci obvykle vybírají dovolenou, kterou tráví podle svého uváţení. „Chlapi vymýšlejí romantický pobyty, dovolený a myslí si, jak ta ţenská bude v pohodě, dítě třeba dáte k babičce a uţijete si“ (Zdeněk). Jenţe ţena je obvykle obklopena spoustou starostí, a tak zůstává jen u plánů. Respondenti se shodli, ţe prvních pár dní bývá ve znamení oslav, protoţe nastává chvíle, na kterou dlouho všichni čekali, a měsíce zakázané činnosti a věci jsou dostupné. „Prakticky jsem si ten první týden opravdu jenom uţíval, známí, párty, fakt uţíval, protoţe ta zábava a komunikace s těma blízkýma tam chybí“ (Pavel). Někdo svůj výběr činností nechce měnit, protoţe mu to tak vyhovuje. „No tak hraju v tý kapele, to jsem předtím hrál taky. Rád se podívám na pěknej film i ten sport, chodím běhat, musado dělám pořád. Sem tam si něco přečtu, poslouchám muziku, ale to sem dělal všechno uţ předtím a dělám to i teď“ (Adam). Armádní příslušníci jsou aktivní sportovci a to se odráţí i ve volbě činností. Ideální způsob trávení volného času s manţelkou vymyslel Jiří: „Hlavně ten sport, ale to hodně chodím se ţenou sportovat, takţe je to tak napůl, ţe se věnuju manţelce i sportu.“ Našli se i takoví, kteří objevili nové koníčky a hobby. „Rozhodl jsem se na misi, ţe bych zase mohl začít lyţovat, tak jsem si koupil lyţe a tak, a baví mě to“ (Karel). Voják má na misi moţnost určité seberealizace. V určitém ohledu je tam vidět kus odvedené práce, moţná 89

proto se vojáci po návratu snaţí najít takovou činnost, u které jsou vidět jisté výsledky. „Já jsem si pronajal garáţ a dělám si věci na autě a motorce a dělám to, co mám rád. Já mám rád motorky a auta a prostě jsem si to tak zařídil“ (Martin). Stejně jako Jiří: „Do mise v Afghánistánu jsem si myslel, ţe zahrádkáři jsou blázni a co jsem se vrátil, začal jsem spravovat zahradu a fakt mě to baví. Tam je prostě vidět, ţe jsi něco udělal.“ Vojáci se snaţí intenzivněji dělat činnosti, které sami chtějí, a být s lidmi, na kterých jim záleţí.

Pracovní prostředí Sluţba v zahraničních operacích je součástí vojenského povolání, přesto se překvapivě právě v práci odehrávají nejrůznější změny. Útvar, který staví misi, nikdy nevyjíţdí celý. Na vojenské základně vţdy zůstane přibliţně třetina zaměstnanců. Velká část respondentů necítí závist od svých kolegů. „Myslím si, ţe v práci máme vynikající kolektiv, takţe tam ţádná změna, jako jestli naráţíte na to, ţe je to takový to já jsem jel a ty jsi nejel ... tak to ne, to tam tak nefunguje, opravdu ne“ (Pavel). Ne všude se takový přejícný pracovní kolektiv najde. Jak uvádí Daniel: „Samozřejmě jsou tam i tací, co se na tebe dívají špatně zase skrz tu ekonomickou stránku věci, koukej on si vydělal prachy a koupil si auto ... je to tak prostě, já ti to říkám upřímně. Ta závist prostě je, i kdyţ mají třeba taky šanci vyjet, ale nezajímají se.“ Vojáci, kteří se podíleli na plnění rozkazů mimo republiku, najednou pozorují změnu i na svých spolubojovnících. „Ty lidi jsou jiný, jinak se chovají. Někomu to prostě vleze do hlavy, kdyţ se někdo dostal do větších akcí, tak potom mají nosánek nahoru a myslí si bůh ví co, ţe seţrali Šalamounovo hovno. No jako fakt, to je něco neskutečného“ (Karel). Kromě pracovních vztahů se mění samotný pohled na práci v kasárnách. „Říkal jsem, ţe pokud nejseš na logistické funkci, kde zabezpečuješ chod útvaru, ale děláš, ţe něco děláš, tak ti ta práce připadá zbytečná. Tady v republice čekáš na válku, takţe se zdokonaluješ, sebe, zdokonaluješ se v chemické, ale to uţ jakoţe znáš, tak ti to připadá trochu zbytečný. A kdyţ jseš na misi, tak děláš tu práci, zabezpečuješ vojáky, kdyţ tam běţí, tak se kryjou, na té misi to má smysl, protoţe děláš něco určitého, uţitečného, ale v republice jenom zajišťuješ chod vţdycky“ (Zdeněk). Podobný pohled se vyskytl u všech dotázaných. Subordinace vojáků je pro některé velmi obtíţná, proto je pro ně výhodnější být sám na velitelské pozici. „Zvlášť ještě ten Afghánistán je v tom takovej

90

extrémní, protoţe my jsme měli docela volnou ruku v tom, ţe jsem to naplánoval, jak já jsem chtěl, teda s kolektivem a velitelé nám poskytovali podporu. Nekontrolovali nás tam velitelé, kteří o tom vědí hovno a to se běţně děje tady v republice …To je furt dokola a zabýváš se něčím, co nedává smysl“ (Jiří). Pro některé bylo nejhorší v celé adaptaci navyknout si zpět na pracovní reţim. „Na misi, kdyţ jsem něco v práci nestihl, tak jsem si to klidně mohl dodělat odpoledne, kdyţ jsem měl volno a nešel jsem třeba ani cvičit, tak jsem si to šel v klidu dodělat“ (Martin). Voják slouţící na misi je svým způsobem neustále v práci, a proto nebývá problém přidělenou práci vykonat v průběhu celého dne, protoţe tam je čas brán jinak. Vojákům časová flexibilita vyhovuje víc neţ klasické pracovní hodiny v republice. Návrat do původního pracovního stereotypu nevydrţí dlouho. Vojáci si ţádají o změnu svého pracovního zařazení, nebo plánují opětovný výjezd do zahraničních operací. Daniel dostal moţnost zúročit své získané zkušenosti a poznatky v podobě přednášek pro důstojníky jiné země. „Je to obrovské plus a pro mě to byl neskutečný přínos, kdyţ jsem byl v tom zahraničí a přednášel jsem tam pro skupinu majorů a skupinu vyšších, niţších důstojníků v cizím jazyku a ještě o nějaké misi, nějaké malé České republiky, která byla v Afghánistánu“ (Daniel). Jiří byl převelen do jiného města na několik měsíců. Tuto skutečnost těţce nesl, protoţe jako velitel neměl šanci získat zpětnou vazbu od svých kolegů a podřízených.

Životní priority Podle některých respondentů jsou ţivotní hodnoty pevně stanovené a jen tak se nemění. Jiní vojáci jsou si jistí, ţe se jejich ţivotní priority zjevně změnily. „No díváš se na věci jinak. Kdyţ si vezmeš třeba zdraví, tak víš, ţe by se ti tam mohlo něco stát a uţ se ti tam nechce tolik jako poprvé. Člověk to zkusil a dochází ti, co se ti všechno mohlo stát, takţe si víc ceníš toho zdraví“ (Adam). V otázce ţivotních hodnot se vojáci většinou shodně vyjádřili k prvenství rodiny. „No tak určitě první rodina, zdraví, pak kamarádi“ (Pavel). Podobně postavené to má i Daniel: „Člověk se víc začne zajímat o zázemí rodiny, o to svoje zdraví a zdraví svých nejbliţších a ta materiální stránka jde malinko dál ... uţ není třeba na třetím místě, ale uţ je na pátém, víš, kdyţ to rozčleníme na jednotlivé body.“ Jak je z uvedených úryvků patrné, rodina je pro vojáky důleţitá obdobně jako zdraví své i svých příbuzných. „Být zdravej a mít zdraví děti, protoţe kdyţ děti nejsou zdraví, tak je to starost pro tebe. Hlavně mít zdraví děti, protoţe pro tebe je to největší starost, ţe kdyţ bude nemocný, tak mu nepomůţeš. Začneš stresovat a z toho 91

potom vyplývají starosti v práci ... takţe mít zdraví děti. No a v poslední době ekonomika, protoţe bez peněz se nedá ţít, tak prachy, ţe jo“ (Zdeněk). Lidé mají většinou podobné priority, některé jsou slabší a jiné silnější. Celkový pohled na svoje hodnoty prezentoval Jiří: „Je to celková ţivotní spokojenost, nejen abych byl finančně zajištěnej, byl zdravej, ale je to mít práci, která mě baví, měl ţenu, která mě respektuje a s mojí ţenou jsme víc neţ manţelé, jsme kamarádi, rozumíme si, toho je strašně moc.“ Vojáci změnili pohled na svůj ţivot a někteří i své dosavadní hodnoty, přesto jsou na prvních místech ty, které by se daly označit za společensky uznávané. Pobyt na misi vojákům ovlivnil nejen jejich pohled, ale i samotné zdraví. Rozdílné klimatické podmínky, neomezené stravování, ale i pravidelné sportovní vyţití, to jsou faktory, které nějakým způsobem ovlivnily fyzickou i psychickou stránku vojáka. „Na misi jsem pravidelně jedl a cvičil, tak jsem trochu přibral. No a doma jsem na to neměl čas, tak jsem zase něco shodil“ (Martin). Stejně to má i Karel: „Na misi jsem něco nabral, nějaký kila, protoţe tam jsem začal pravidelně cvičit, byla tam kvalitní a pravidelná strava. Byl tam pro to čas, jako na pravidelný jídlo a cvičení.“ Je aţ s podivem, jak stejné podmínky mohou mít různý vliv na jednotlivé příslušníky armády. „No na misi jsem se zdokonalil, protoţe v republice nechodím do posilovny a na misi si vţdycky zlepším fyzičku a kondici. Tam máš tak nějak čas sám na sebe, takţe ráno chodím běhat a odpoledne do posilovny. To napětí ze sebe dostáváš tady tím, takţe vţdycky si zlepším kondici a hlavně zhubnu. Tam teda hubne hodně lidí“(Zdeněk). Fyzická zdatnost je podmíněna různými faktory, od klimatických podmínek aţ po genetické předpoklady.

Odborná pomoc Armáda zajišťuje určitou odbornou pomoc pro vojáky, kteří se vrátili z válečného území. Po příjezdu do České republiky se vojáci nechávají zkontrolovat ve zdravotnickém centru, kde se provádí výstupní kontrola. Tyto testy jsou potvrzením jejich dobrého zdravotního stavu. „Nepřišel mi nějakej papír, ţe jsem nějak nemocnej“ (Martin). Tato kontrola zdravotního stavu je zásadní, protoţe v místě jejich půlročního působení se udrţuje základní hygiena jen sporadicky. „Půl roku na té misi dýcháte s prominutím hovna, protoţe ta hygiena je na velmi špatné úrovni, oni ty fekálie vylívají

92

úplně všude. Ta cisterna to klidně vylije kousek od vás, ti místní neznají záchod, pro ně je záchod prakticky kdekoli“ (Pavel). Vojáci se občas dostanou do situace, kdy ani nemohou ovlivnit své zdraví a případné nemoci by se mohly projevit aţ mnohem později. „Američani stříleli rakety, který obsahovaly nějaký plutonium a uran, tak nás kvůli tomu rentgenovali, ale to je, ţe tě zrentgenujou, ale to se můţe projevit aţ za 15 let …No v Iráku hořely ropná pole, ale víš prd co dýcháš“ (Zdeněk). Celková fyzická i psychická výstupní kontrola trvá dva dny. Ve zdravotnickém centru, kde jsou prováděny základní testy, probíhají i pohovory s psychology. Pro vojáky je tato konzultace povinná a záleţí na nich, jak vyuţijí této nabídky psychologických pracovníků. V tuto chvíli je moţnost otevřít případné problémy a promluvit si o nich. Někteří vojáci tento postup kritizují. Člověk se prostě těší na přítelkyni, na manţelku, ţe si prostě vrzne, nebo ţe si konečně dá ten guláš ... nevím, kdo má jaké potřeby a ještě ho tam budou zdrţovat nějací psychologové ... takţe ti vojáci odpovídají i tak nějak lţivě na ty otázky“(Daniel). Jak Daniel uvádí, vojenští příslušníci jsou rádi, ţe jsou konečně doma, a proto pohovor s psychologem vnímají spíše jako zdrţení. Podobné reakce měl i Karel: „Neměl jsem potřebu se ani někomu svěřovat.“ To, ţe po misi se člověku věnují psychologové, potvrzuje i Zdeněk, který v zápětí dodává, ţe poskytovaná péče je nedostatečná. „Né, ţe by se nějak vyloţeně starali.“ Na druhou stranu jsou i takový jedinci, co si o tom, co na misi proţili, promluvit potřebují. Většinou se nesvěří při první příleţitosti, ale časem přijdou na to, ţe se někomu potřebují vypovídat. „Já jsem taky, jak jsem přijel a tak jsem sledoval čas a říkal si, mám to v hlavě, ale tak za tři měsíce to přejde a budu normální člověk, ale není to pravda. Uţ na to nemyslím tak intenzivně, ţe nejsem myšlenkama pořád tam ... ale ještě na to myslím ... no a taky mě napadlo, jestli bych neměl zajít za nějakým známým či psychologem a všechno mu povykládat, koho by to zajímalo ... no a pak ses ozvala ty a všechno sem řekl tobě a všechno je vlastně úplně v pohodě“ (Adam). Záţitky a zkušenosti, které během mise proţili, se nějakým způsobem odráţejí na nich samých a na způsobu ţivota, který ţijí. Je samozřejmé, ţe si o tom potřebují s někým promluvit. Otázkou zůstává, jestli opravdu stačí pouze kamarád, který podobné okamţiky nezaţil, nebo by bylo lepší promluvit si s odborníkem. „To, co jsme tam zaţili, ty incidenty, tak jsem si odnesl ve vzpomínkách, něco to ve mně nechalo. V té paměti prostě něco utkví, jako ty přestřelky a tak, nechal jsem to tam za sebou a šel jsem dál. Zatím jsem se z toho nezcvokl, tak je to dobrý“ (Karel). Po misi si vojáci vybírají dovolené, nastupují na rehabilitace a přerušují kontakty s tím, s kým misi proţili. 93

Vojákům, kteří z pracovních důvodů neměli šanci získat zpětnou vazbu od svých kolegů a podřízených, celková adaptace trvala výrazně déle. „Já jsem byl vlastně odloučenej od té jednotky, se kterou jsem se vrátil, a neměl jsem nějakou moţnost dostat od nich zpětnou vazbu. Kluci, co jsem se s něma bavil, prostě kluci, co mi sedm měsíců chránili zadek, tak jim to trvalo tak měsíc. Mně to prostě trvalo trošku dýl“ (Jiří). Jiřímu celková adaptace trvala přibliţně šest měsíců, a to i přesto, ţe doma mu poskytovala podporu milující manţelka. Nedostatečná reflexe zapříčinila neschopnost se úspěšně začlenit do dalších sociálních vazeb.

7.8 Shrnutí výsledků výzkumu Cílem práce je zjistit, jak pobyt na zahraniční misi ovlivnil osobní ţivot vojáka. S tím souvisí zvýšený zájem o proţívání záţitků, zvládání stresových situací na misi a následná adaptace do běţného ţivota. Z výzkumu vyplynuly základní kategorie, které se v některých případech dělí na další subkategorie. Jednotlivé oblasti jsou pro vojáky důleţité a odráţejí se v jejich adaptaci do osobního ţivota. V následujícím

textu

budou

shrnuty

výsledky

výzkumného

šetření

a prostřednictvím interpretovaných dat odpovím na hlavní výzkumnou otázku a specifické otázky, které jsem si na začátku výzkumu stanovila. Vzhledem k výzkumnému problému jsem si stanovila hlavní výzkumnou otázku, která zní „Jak reflektují vojáci adaptaci do běžného života?“ Abych mohla odpovědět na stanovenou základní otázku, musím nejdříve zodpovědět jednotlivé specifické otázky. SVO 1: Které zážitky a zkušenosti z mise voják považuje za důležité pro jeho další život? Pro vojáky jsou podstatné ty záţitky a zkušenosti, které u nich vyvolaly různé emoce. Pro vojáka je mise pracovní praxe, ve které si kaţdý příslušník armády vyzkouší, co se v mírovém stavu naučil. Nejsilnější záţitky mají vojáci přímo z boje, kde jim často šlo o holý ţivot. Střelba, výbušné nástraţné systémy, raketové útoky, to je jen malý výčet moţných nástrah, které ohroţují zdraví vojáka. Kontakt se smrtí a váţným zraněním u armádních příslušníků zanechává velmi silné emoce. Kromě čistě válečných stavů se na misi odehrávají i situace, které by se mohly stát kdekoli, akorát 94

jsou znásobeny strachem z bojového prostředí. Jedná se např. o autonehodu či porod ţeny. Zahraniční operace se odehrávají v kulturně odlišných zemí, a proto vojáci bývají často překvapeni. Armádní příslušníci popisují Afghánistán často, jako kdyby nahlédli do středověku. Domy postavené z hlíny, neexistující kanalizace, ulice jako jeden veřejný záchod. Také mentalita a společenská hierarchie místních obyvatel zanechala silné dojmy u vojáků. Pohled na bídu, strašné ţivotní podmínky a ţebrající děti, to člověka vnitřně změní a začne přemýšlet o svém vlastním ţivotě. Silné záţitky se odehrávají i mezi vojáky. Kdyţ se voják ocitne na misi s cizím kolektivem, který ho mezi sebe nepřijal, ovlivní to celkové pocity z mise. Kolektivní soudrţnost je nejsilnější sociální opora a v případě, ţe se jí někomu nedostává, hledá ji jinde, např. v kontaktu s rodinou. Na druhou stranu, dobré mezilidské vztahy umocňují pozitivní proţitky z absolvované zahraniční operace.

SVO 2: Jaké změny mise způsobují v sociálních vztazích? Absolvovaná mise různě ovlivňuje sociální kontakty vojáka. Některé mezilidské vztahy vojáků se nezměnily, ale jiné byly ovlivněny zásadně. Voják si po návratu z mise uvědomí, ţe některé kamarádské vztahy se mu nelíbí a jiţ do nich nechce nadále více investovat. Proto se snaţí zachovat pouze takové kontakty, které by se daly označit za opravdové vztahy. Na druhou stranu se někteří vojáci ocitli v opačné situaci, kdy sociální vazby nebyly ukončeny z jejich vůle. Dosavadní mezilidské vztahy byly někdy narušeny závistí kvůli finančnímu ocenění, které za misi vojáci obdrţeli. Vyskytlo se i zklamání vojáků, kteří zjistili, ţe přátelé na ně neustále zapomínají, protoţe si nemohou zvyknout, ţe jsou jiţ v republice. Armádní příslušníci, kteří se vrátili ze zahraniční operace, byli v některých případech zarmouceni nezájmem přátel o jejich záţitky. Vojáci si připadají výjimečně díky jejich výjimečným záţitkům, a proto nechápou, ţe se o jejich práci i osobu málokdo zajímá. Vojáci se nejčastěji domnívají, ţe dobré sociální vazby, jeţ udrţovali před misí, se uchovaly na stejné úrovni. Přesto se vyskytlo několik případů, kdy mezilidské vztahy prošly určitou proměnou i redukcí.

95

SVO 3: Jak se změnily rodinné vztahy po návratu z mise? Rodinné prostředí je pro člověka základ. Velký podíl dotázaných se shodl na faktu, ţe rodina je velmi silná sociální opora a po návratu z mise byly vztahy pevnější. Přesto se i v rodině vojáka objevily různě důleţité změny. Voják, který získal ekonomickou stabilitu, se hned po návratu z mise odstěhoval od rodičů k přítelkyni. Největší změnu v rodinném ţivotě zaţil voják, který se po druhé misi rozvedl, kdyţ mu manţelka začala být nevěrná. Během manţelského svazku se jim narodila dcera. První léta jejího ţivota strávil voják na misi a přitom si neuvědomuje, ţe něco ztratil. Se svou dcerou začal trávit čas, aţ kdyţ byla starší a sportovně aktivní, protoţe spolu mohou smysluplně trávit volné chvíle. S další dlouholetou partnerkou jiţ plánovali svatbu a děti, ale i přes její varování, ţe další odloučení neunese, znova odjel. Od této doby respondent jiţ nevěří ţenám a nehledá ţádný závazný vztah. Ve většině případů partnerské vztahy vojáků nebyly narušeny odloučením. Někteří svobodní vojáci si po misi našli novou přítelkyni a jiní stále hledají. SVO 4: Jak mise změnila způsob trávení volného času? Záleţí na kaţdém člověku, jak vyuţije denní dobu, kdy nemusí plnit různé povinnosti. Vojáci se vracejí k oblíbeným koníčkům a zálibám, ke kterým často přidávají další činnosti. Všichni vojáci jsou aktivní sportovci a po návratu se opět vrací k oblíbeným sportům, ale občas přidávají nové, jako je lyţování. Aktivní odpočinek je ideální kombinací trávení volného času sportem a zároveň s partnerkou. Vojenští příslušníci na misi určitým způsobem viděli výsledky své práce a moţná proto se po návratu věnují činnostem, u kterých je znatelný výsledný produkt. Voják si po přestěhování ze statku do panelového domu pronajal garáţ a začal opravovat auta a motorky. Jiný dotázaný se věnuje zahradničení. Vojákům se způsob trávení volného času změnil a snaţí se vykonávat různorodější činnosti, které je více uspokojují.

SVO 5: Jaké změny nastaly v pracovním životě po návratu z mise? Největší změny paradoxně nastávají v pracovním prostředí. Dobrý pracovní kolektiv se vyskytuje pouze ojediněle. Voják, který se vrátil z mise, se u svých kolegů setkává se závistí kvůli finančnímu ohodnocení. Někteří příslušníci armády se mohou

96

cítit výjimečně, protoţe zaţili něco, co ostatní lidi ne a také se tak chovají. Takové povýšené chování se ostatním, stejně zkušeným vojákům, nelíbí. Zásadní změnu v pracovním prostředí vidí vojáci v samotné práci. Pracovní nasazení v zahraničních operacích se vojákům zdá smysluplné a uţitečné. Také pracovní doba není na misi pevně stanovena, časová flexibilita je pro vojáky přijatelnější, protoţe si uloţené úkoly mohou vykonávat v různou denní dobu. Po takovém poznání se vojákovi původní práce zdá zbytečná a stereotypní. Návrat k předešlé práci nemusí mít dlouhého trvání, protoţe někteří vojáci si poţádali o převelení na jinou pracovní pozici či k druhému útvaru nebo se hlásí na další zahraniční misi. Vojáci se specifickou funkcí mají moţnost své získané zkušenosti zúročit v podobě přednášek či odborných článků. Přesto někteří mají pocit, ţe za jejich vykonanou práci na misi nejsou dostatečně uznáváni a oceněni.

SVO 6: Co usnadňuje návrat ke každodennímu životu? Návrat do osobního ţivota nebývá jednoduchý, proto vojáci vyhledávají různou podporu. Nejčastěji uváděna je rodina či partnerské svazky. Důleţité jsou i ostatní mezilidské vztahy, které vojáka okamţitě přijmou zpět do kolektivu. Vojáci si hlavně v prvních týdnech po návratu uţívají činnosti, které byly na misi zakázány, jako je pití alkoholických nápojů, pořádání večírků či sex s partnerkou. Také kaţdodenní starosti jsou faktorem, jeţ pomáhá vojákovi začlenit se zpět do ţivota. Zajímavým zjištěním je i fakt, ţe vojákům pomáhá k psychické rovnováze příroda, zelené stromy a vůně květin. Nyní zodpovím hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jak reflektují vojáci adaptaci do běžného života po misi?“ Následné schéma pomáhá názorně si představit adaptaci vojáka po absolvované misi.

97

Schéma č. 1: Pohled vojáka na adaptaci po absolvované misi

Vojáci, kteří strávili přibliţně půl roku ve válečných podmínkách, se vracejí zpět do svých osobních ţivotů. Z výpovědí respondentů vyplývá, ţe jiţ samotná příprava na misi velmi ovlivňuje osobní ţivot vojáka. Tato příprava se odehrává řádově v měsících před samotným výjezdem. Fyzická zdatnost se trénuje na různě dlouhých cvičeních, a proto jiţ před výjezdem na misi vojáci často nebývají doma. Také psychická příprava má vliv jak na samotný pobyt na misi, tak i na adaptaci po misi. Psychologové se snaţí poučit vojáky o úskalích při návratu do rodiny, která se mezitím naučila ţít bez vojáka. Vojáka vedou ke sluţbě ve válečném prostoru více i méně zřejmé důvody. Velmi silná motivace je nadstandardní finanční ohodnocení za absolvovanou misi, které vyuţívají vojáci různě. Někdo se chce po misi osamostatnit a jinému to pomůţe k rychlejšímu splácení hypotéky či jiných půjček. Záţitky a zkušenosti se později projevují v následném ţivotě. Střelba, raketové útoky, zranění kolegů, to jsou těţce zapomenutelné situace. Proto si vojáci více cení svého zdraví i zdraví svých blízkých. Skutečnost, ţe mohli přijít o holý ţivot, v nich zanechala pocit, ţe má význam vlastnit pouze důleţité věci a udrţovat jen kvalitní vztahy. Také ţivotní podmínky místních jsou příčinnou jejich změněného pohledu na vlastní existenci. Jiţ ji nevnímají jako samozřejmost a i přes veřejné námitky k různým vnitrostátním problémům jsou spokojeni, ţe ţijí v civilizované zemi. Zahraniční mise byla vţdy označena za přínos. Armádní příslušníci vytěţili mnoho zkušeností a

98

nevšedních záţitků, které změnily jejich pohled na sebe i na své okolí. Po návratu z mise se změnily jejich dosavadní priority. Snaţí se intenzivněji vykonávat své oblíbené činnosti a být s lidmi, které mají rádi. Na druhou stranu ţivot v republice se nezastavil a vojáci nebyli přítomni u různých důleţitých událostí např. u raného dětství svého dítěte, nebo na pohřbu svého příbuzného. Adaptace je proces, ve kterém se vojáci snaţí přebrat zpět své původní i nové sociální role a zvyknout si na běţné povinnosti. Celková komfortnost mise způsobila, ţe na kaţdodenní starosti, jako je praní, ţehlení, vaření, nakupování, placení účtů a sloţenek atd., si vojáci nemohou či nechtějí zvyknout. Vojáci navyklí na neustálé nástrahy v různých podobách jsou i po návratu do vlasti více opatrnější a nedůvěřiví. Minimálně několik dní se ještě přistihnou, ţe hledají svoji zbraň, nebo koukají po střechách, zda tam neuvidí odstřelovače. Začleňování do běţného ţivota nebývá jednoduché, a proto vojáci vyhledávají různou podporu. Nejčastěji poskytují pomoc rodina a přátelé a také vykonávání různorodých oblíbených činností. Důleţité k celkové adaptaci je i vypořádávání se s kaţdodenními starostmi. Afghánistán je hornatá a pouštní země, proto jsou armádní příslušníci přímo nadšeni z české krajiny, jeţ jim pomáhá k psychické vyrovnanosti. Rodina je pro vojáka nejdůleţitější, poskytovala mu oporu, i kdyţ byl vzdálený tisíce kilometrů, a po návratu se snaţila, aby přebírání starých rolí bylo co nejjednodušší. Přesto se ne všechny rodiny cítily pevnější, protoţe se občas vyskytl případ, který měl opačnou tendenci. Kvůli časté nepřítomnosti v domácnosti se manţelský svazek rozpadl. Změny v ţivotě vojáka se vyskytly ve všech oblastech. Sociální vztahy se ve většině případů snaţily ulehčit návrat do kaţdodenního ţivota, ale přesto se nejednou stalo, ţe se původní mezilidské kontakty přerušily. Okolnosti byly různé, buď je voják sám zredukoval na ty vztahy, které mu vyhovovaly, nebo byly narušeny závistí či zapomněním ze strany kamarádů. Stejně tak se ukázalo, ţe vojáky velmi mrzí nezájem a neuznání ze strany svých kamarádů. Také trávení volného času se změnilo. Po návratu jsou první dny aţ týdny ve znamení oslav a rodinných setkání. Potom se vojáci vrací k původním činnostem, ke kterým přidávají nové. Všichni armádní příslušníci jsou aktivní sportovci a k jejich oblíbeným sportům přibývají další, jako je lyţování. Vojáci také začali vyhledávat aktivity, ve kterých se určitým způsobem realizují, např. oprava aut a motorek nebo zahradničení. Návrat do původního zaměstnání nebývá jednoduchý. Dobré kolegiální vztahy mise posílí a upevní, protoţe cítí sociální kohezi, ale bývá to spíše výjimečně. Pracovní 99

vztahy na útvaru bývají poznamenány z různých důvodů, někdy je to závist kolegů, skrze finanční ohodnocení, jindy vzrůstající nesnášenlivost vůči povýšenému chování „těch, co vědí“, nebo prosté zklamání z toho, ţe je nikdo neocení za dobře vykonanou práci. Vojáci, kteří měli na misi specifickou náplň práce, dostávají moţnost své znalosti a zkušenosti uplatnit v publikační či přednáškové formě. Největší změnou v pracovním ţivotě se stává samotný pohled na práci. Práce na misi byla pro vojáky seberealizací a pracovní náplň byla smysluplná a uţitečná. Také časové rozloţení pracovních úkolů bylo na zahraničních operacích vnímáno velmi kladně, proto se vojáci nesnadně vrací ke klasické pracovní době. Po návratu do původní stereotypní a nenaplňující práce se někteří vojáci nechávají přeloţit na jinou pozici či druhý útvar nebo se hlásí k opětovnému výjezdu do mise. Po příletu do České republiky jsou vojáci vyšetřeni po zdravotní i psychické stránce. Psychologové si s kaţdým jedincem promluví osobně, bohuţel se tak stává hned po příjezdu, a tak často vojáci odpovídají i lţivě, jen aby uţ byli doma. Vojáci jsou s touto odbornou pomocí nespokojeni a vědí, ţe by se dalo dělat mnohem víc. Po některých misích mají vojáci nárok na rehabilitaci, ale ne všichni takovou moţnost mají a ne kaţdý ji vyuţívá. Celková adaptace se odehrává v několika týdnech aţ několika měsících. Vojákům nejvíce pomáhá kontakt s rodinou a přáteli. Po návratu do práce jsou skoro všichni spolubojovníci opět pohromadě a mohou si poskytnout zpětnou vazbu. Z různých důvodů nebývají všichni přítomni a to bývá příčina ke zdlouhavému procesu adaptace. Vojákovi chybí spolusdílení pocitů, „těch, co to zaţili“, a proto se s tím sami vyrovnávají aţ nepřiměřeně dlouho. Vyhledání odborné pomoci voják nepovaţuje za dostatečnou katarzi.

7.9 Diskuze I přesto, ţe Armáda České republiky posílá do zahraničních operací stovky vojáků ročně uţ několik let, nesetkala jsem se s českými výzkumnými studiemi, které by se věnovaly následné adaptaci vojáků do běţného ţivota, konkrétně vlivu zahraničních misí na osobní ţivot vojáka. Dnešní výzkumy se zaměřují převáţně na různé psychické nemoci, které zahraniční mise mohou zapříčinit. V tomto výzkumném šetření se práce zabývá především adaptací do osobního ţivota vojáka po misi.

100

Jediné výzkumy, které jsou orientovány na začleňování vojáků do civilního ţivota, jsou prováděny především ve státech, jeţ mají vysoký podíl vojenských příslušníků v zahraničních operacích. Tyto výzkumy jsou zaměřené na vlastní ozbrojené síly, jeţ mají jiné podmínky a výhody při sluţbě na zahraniční misi. Američtí vojáci slouţí v zahraničních operacích i několik let a nedostávají ţádné příplatky za rizikové nebezpečí jako čeští vojáci. Americký výzkum39 zaměřený na vojenské veterány představil nejčastější problémy, se kterými se vojáci setkávají po návratu ze zahraničních operací. V roce 2010 bylo hlášených 20,1 milionu amerických válečných veteránů (k prosinci 2007 je v ČR přibliţně 12 730 válečných veteránů). Největší problémy mají američtí vojáci s nezaměstnaností, obzvláště mladí veteráni, kteří odešli do civilního sektoru. Statistiky se pohybují okolo 20,9 % nezaměstnanosti ve věku 18–24 let, civilní obyvatelstvo v stejném věkovém rozpětí činí 17,3 %. Dalším velkým problémem, který postihuje americké veterány, je bezdomovectví. Důvody, které mohou vést k bezdomovectví, jsou: fyzické postiţení, duševní nemoci, uţívání návykových látek, finanční problémy aj. Odhaduje se, ţe více neţ polovina všech bezdomovců v Americe jsou váleční veteráni (převáţně z vietnamské války). Dalším problémem amerických veteránů je zneuţívání návykových látek a psychické nemoci související s psychologickým traumatem, které na zahraničních misích zaţili. Mezi vojáky, kteří se vrátili ze sluţby v Afghánistánu, bylo odhaleno 20 % osob s posttraumatickou stresovou poruchou, traumatickým mozkovým zraněním a traumaty. Přibliţně 10 % veteránů tvoří populaci ve státních vězeních, coţ je asi o polovinu méně, neţ tomu bylo v roce 1986. Také mezilidské, partnerské a rodičovské vztahy jsou závaţným problémem. Pro válečné veterány je také obtíţné zvyknout si na kaţdodenní starosti a péči o děti. Řada amerických institucí a sdruţení se věnuje poskytování sluţeb a podpory pro vojenské veterány a jejich rodiny. Američtí vojenští veteráni se potýkají s rozdílnými problémy, které se objevují po návratu ze zahraničních operací. Tento fakt je zapříčiněn odlišnou politikou a s tím spojenými ţivotními podmínkami. V Americe je největší problém ţivotní existence,

39

GOODWILL INDUSTRIES INTERNATIONAL, INC. From deployment to employment. [on line]. 2011 [cit. 2012-04-022]. Dostupné z:

101

zatímco z realizovaného výzkumu vyplývá, ţe v České republice se váleční veteráni potýkají především s problémy v mezilidských vztazích a pracovní náplní. V březnu 2012 byl zahájen projekt Ministerstva obrany ČR „Začleňování válečných veteránů do civilního ţivota40“ s důrazem na uplatnění na trhu práce. Tento projekt je určen válečným veteránům, kteří jiţ ukončili vojenskou kariéru a chtějí najít nové uplatnění na trhu práce. Projekt nabízí různé poradenské sluţby v sedmi městech (Praha, Plzeň, Pardubice, České Budějovice, Olomouc, Brno a Ostrava). Tento projekt je teprve na začátku, a proto nejsou k dispozici ţádné statistiky, které by ukazovaly efektivnost či úspěšnost.

40

MINISTERSTVO OBRANY. Projekt na podporu válečných veteránů byl zahájen. http://www.veterani.army.cz/dok/TZ_zahajeni.pdf

102

ZÁVĚR Na zahraničních vojenských operacích se příslušníci AČR podílejí jiţ od počátku 90. let 20. století. Přestoţe se tedy jedná o poměrně krátkou dobu, jejich příprava na tyto operace je velmi propracovaná a ucelená. Na druhou stranu se vojáci často shodují v názoru, ţe jejich opětovná adaptace do původního prostředí nebyla jednoduchá a mnoho z nich muselo podstoupit zásadní ţivotní změny. Tak jako je podstatné komplexně přistupovat k přípravě vojáka na působení v cizím regionu, stejně tak je zapotřebí se věnovat i jeho návratu do původního prostředí. Tato diplomová práce měla tedy mimo jiné upozornit na fakt, ţe v oblasti odborné pomoci při zpětné adaptaci vojáků po příjezdu ze zahraničních operací ještě existuje moţnost rozvoje. V úvodu byl stanoven jeden základní cíl, a to zjistit, jak pobyt na zahraniční misi ovlivnil ţivot vojáka. Tato problematika byla zpracována jak v teoretické části, tak empirickou studií. V teoretické části byly předloţeny základní informace o zkoumaném tématu. Pozornost je věnována některým vazbám sociální pedagogiky a vojenského prostředí. Důraz je kladen na sociálněpsychologický pohled na zahraniční mise i celou AČR. Dále je analyzována problematika psychické zátěţe, kde je hlavní pozornost soustředěna na stres a jeho zvládání. Následující kapitola obsahuje rozbor konkrétních oblastí osobního ţivota vojáka, jako je rodina, volný čas a práce. Neméně důleţitá je poslední kapitola zabývající se krizovou intervencí, včetně primární pomoci po návratu z mise. Výzkumný problém byl zpracován formou kvalitativní studie. Hlavní výzkumná otázka zněla: „Jak reflektují vojáci adaptaci do běţného ţivota po misi?“ Bylo uskutečněno celkem sedm polostrukturovaných rozhovorů s vojáky z povolání, kteří splňovali nastavená kritéria. Praktická část obsahuje nepostradatelné prvky, jako je vymezení cíle výzkumu, stanovení metodologie, popis techniky sběru dat a charakteristika výzkumného souboru. Získané údaje byly analyzovány, kategorizovány a následně vyhledávány vzájemné vztahy. Výsledkem bylo schéma, které poukazuje na souvislosti mezi jednotlivými kategoriemi a reflektuje subjektivní pohled vojáků na jejich celkovou adaptaci. Z výsledků praktického šetření vyplynulo, ţe vliv absolvované zahraniční operace na pozdější adaptaci vojáka do původního prostředí je značný. Po návratu z mise jsou vojáci poznamenáni záţitky a zkušenostmi z válečného území, ve kterém strávili několik měsíců. Často změněné sebepojetí i pohled na své okolí se promítá do 103

jejich dalšího ţivota. Změny se objevují ve všech sférách ţivota. Ve většině případů se rodinné vztahy upevnily, ale byl zaznamenán i případ rozvodu manţelství. Sociální kontakty byly často různým způsobem poznamenány. Buď voják přerušil mezilidské vztahy, které mu nevyhovovaly, nebo byly narušeny závistí, zapomněním, ale i nezájmem ze strany kamarádů. Také trávení volného času bylo obohaceno o různé aktivity a hobby. Jedná se především o nové formy sportu a činnosti, ve kterých se vojáci realizují. Největší a nejvíce překvapivé změny se vyskytly v pracovním prostředí. Některý kolektiv se upevnil a stmelil, ale spíše se objevily různé neshody v pracovních vztazích, způsobené závistí, vychloubačstvím i nespokojeností s nedoceněním za vykonanou práci. Nejrizikovějším faktorem je však přístup k práci, která se na misi jevila jako smysluplná a uţitečná, a také časová flexibilita byla velmi výhodná a kladně posuzována. Proto se vojákům špatně adaptuje na původní pracovní poměry a úkoly, protoţe v nich nenacházejí stejné významy jako na misi. Tuto vzniklou situaci vojáci řeší často přeřazením na jinou pozici či k druhému útvaru, nebo podáním ţádostí o výjezd do další mise. Vojáci při následné adaptaci vyhledávají podporu především v rodině a u přátel. Návrat vojáků také usnadňují činnosti, jeţ rádi vykonávali před misí, nebo všední starosti, které je potřeba denně řešit. Zahraniční operace se aktuálně odehrávají především v pouštní a hornaté oblasti, proto je pohled na českou přírodu velmi uklidňující. Adaptace je proces, který u kaţdého vojáka trvá různě dlouhou dobu. Někdo se začlení během pár týdnů, ale v ojedinělých případech se adaptace protáhla aţ na několik měsíců. Z velké části to bylo způsobeno faktem, ţe po misi všichni vojáci neměli moţnost zpětné vazby, a tedy chyběl pocit sounáleţitosti. Je potřeba připomenout, ţe armáda nabízí různé moţnosti následné odborné péče, jako je mimořádná rehabilitace nebo přímý kontakt s vojenským psychologem či kaplanem. Rozhodující volba je na kaţdém vojákovi, dle jeho individuálních potřeb a motivace. Tato diplomová práce předkládá pohled na adaptaci vojáků po absolvované misi do běţného ţivota. Jako praktický přínos lze označit poznání, ţe následná odborná péče není pro vojáky dostatečně efektivní. Moţné řešení se nabízí v opakované konzultaci s vojenským psychologem, která by se uskutečnila minimálně měsíc po návratu z mise. Druhá konzultace s odborníkem by dala moţnost si otevřeně promluvit o probíhající adaptaci. Jako další řešení lze navrhnout konání debriefingů, které by zajistily zpětnou

104

vazbu vojáků a daly moţnost vyřešit pracovní neshody. Tato práce má také určitý potenciál stát se pilotním šetřením pro rozsáhlejší výzkum.

105

SEZNAM POUŽITÉ ČESKÉ LITERATURY A ZDROJŮ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Základy vojenské psychologie. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1985. 662 s. BALABÁN, M. – DUCHEK, J. – STEJSKAL, L. Kapitoly o bezpečnosti. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. 428 s. ISBN 978-80-246-1440-3. BAŠTECKÁ, B. A KOL. Terénní krizová práce - Psychosociální intervenční týmy. 1. vyd. Praha: Grada, 2005. 300 s. ISBN 80-247-0708-X BÍLÁ KNIHA O OBRANĚ. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany - odbor komunikace a propagace, 2011. ISBN 978-80-7278-564-3 ČÁBALOVÁ, D. Pedagogika. 1. vyd. Praha: Grada. 2011. 272 s. ISBN 978-80-2472993-0 ČÍRTKOVÁ, L. Policejní psychologie. 4. vyd. Praha: Portál. 2004. 256 s. ISBN 80-7178-931-3 DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000. 374 s. ISBN: 80-246-0139-7 DVOŘÁKOVÁ, Z. A KOL. Management lidských zdrojů. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 485 s. ISBN 978-80-7179-893-4 DZIAKOVÁ, O. Vojenská psychologie. 1. vyd. Praha: Triton, 2009. 540 s. ISBN 97880-7387-156-7. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80 – 85931 – 79 – 6. GOTTVALDOVÁ, M., ZNOJILOVÁ, M. Obrana vojenského profesionála proti stresu. Vyškov: Správa doktrín Ředitelství výcviku a doktrín, 2006. 132 s. GULOVÁ, L. Sociální práce. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 208 s. ISBN 978-80-2473379-1 HELUS, Z. Sociální psychologie pro pedagogy. Praha: Grada, 2007. 280 s. ISBN 97880-247-1168-3 HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. 407 s. ISBN 8073670402. IRMIŠ, F. Nauč se zvládat stres. Praha: Alternativa, 1996. 190 s. ISBN 80-85993-02-3 JANDOUREK, J. Průvodce sociologií. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 208 s. ISBN 97880-247-2397-6

106

KATRŇÁK, T, et al. Na prahu dospělosti: partnerství, sex a ţivotní představy mladých v současné české společnosti. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2010. 222 s. ISBN 97-88073633-52-3 KAVAN, J. Česká zahraniční politika po vstupu České republiky do Organizace Severoatlantické smlouvy. In Česká republika v NATO. 1.vyd. Praha: Česká atlantická komise, 1999. 100 s. ISBN 80-85864-60-6 KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách. 1. vyd. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7106-953-9 KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál. 2008. 216 s. ISBN 97880-7367-383-3 KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V. ET AL. Člověk-prostředí-výchova. K otázkám sociální pedagogiky. Brno: Paido. 2001. 199 s. ISBN 80-7315-004-2 KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada avicenum, 1994. 192 s. ISBN 807169-121-6 KŘIVOHLOVÝ, J. Psychologie smysluplnosti existence: otázky na vrcholu ţivota. 1. vyd. Praha: Grada. 2006. 204 s. ISBN 80-247-1370-5 KŘIVOHLAVÝ, J. Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. 144 s. ISBN 978-80-247-3604-4 KUBÁTOVÁ, H. Sociologie ţivotního stylu. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 272 s. ISBN 978-80-247-2456-0 MACHOVÁ, J., KUBÁTOVÁ, D. A KOL. Výchova ke zdraví. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 296 s. ISBN 978-80-247-2715-8 MAHROVÁ, G. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. 1. vyd. Praha: Grada, 2008. 168 s. ISBN 978-80-247-2138-5 MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci. Ostrava: OSU, 2004. 83 s. MOŢNÝ, I. Rodina a společnost. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. 323 s. ISBN 978-80-86429-87-8 PAULÍK, K. Psychologie lidské odolnosti. 1.vyd. Praha: Grada, 2010. 240 s. ISBN 97880-247-2959-6 PÁVKOVÁ, J., HÁJEK, B., HOFBAUER, B., HRDLIČKOVÁ, V., PAVLÍKOVÁ, A. Pedagogika volného času. 3. vyd. Praha: Grada, 2002. 231 s. ISBN 80-7178-711-6 PISKLÁK, J. Obranný průmysl České republiky při vstupu do NATO. In ČR po vstupu do NATO. 1.vyd. Praha: Česká atlantická komise, 2000. 84 s. ISBN 80-85864-82-7

107

PLAMÍNEK, J. Sebeřízení. Praktický atlas managementu cílů, času a stresu. Praha: Grada, 2004. 184 s. ISBN 80-247-0671-7 SMETANA, J. Protiepidemické zabezpečení vojáků armády České republiky před výjezdem a po návratu ze zahraniční mise. Vojenské zdravotnické listy. 2004. roč. 73, č. 2. Hradec Králové: Univerzita obrany. ISSN 0372-7025 SPOUSTA, V. Teoretické základy ve volném čase. 1. vyd. Brno: MU Pedagogická fakulta, 1994. 183 s. ISBN 80-210-1007-X ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, J. Přehled sociální psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého. 2004. 181 s. ISBN 80-244-0929-1 ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. A KOL. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 348 s. ISBN 978-80-7367-313-0 ŠVINGALOVÁ, D. Kapitoly z psychologie. III. Díl, Vývojová psychologie. 1. vyd. Liberec: Technická univerzita. 2002. 51 s. ISBN 80-7083-571-1 TIMKO, J.Voják v psychické zátěţi. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, 1986. 256 s. VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence, 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 544 s. ISBN 80-7178-696-9. VODRÁŢKA, R. Psychologická příprava ve výcviku a v boji. 1. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 1994. 60 s. ISBN 80-85469-68-5 VYMĚTAL, J. Obecná psychoterapie. 2. vyd. Praha: Grada, 2004. 339 s. ISBN: 80247-0723-3 VYMĚTAL, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 176 s. ISBN 978-80-247-2510-9 ZACHAROVÁ, E., HERMANOVÁ, M., ŠRÁMKOVÁ, J. Zdravotnická psychologie: teorie a praktická cvičení. 1.vyd. Praha: Grada. 2007. 232. ISBN 978-80-247-2068-5 ZEMAN, J. Sluţba vojákům i rodinám. In A report. 2003/3. Praha: MO ČR Avis. ISSN 1211-801X ELEKTRONICKÉ ZDROJE ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY. Moţná i na tebe čeká kariéra profesionálního vojáka. [on line]. 2012. [cit. 2012-03-20]. Dostupné z: < http://kariera.army.cz/cz/zakladni-vycvik> ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Vývoj obyvatelstva České republiky v roce 2010. [on line]. 2011. [cit. 2012-03-22].

108

Dostupné z: < http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/4007-11> EU-OSN-NATO. Severoatlantická aliance. [on line]. [cit. 2012-01-12]. Dostupné z: < http://www.eu-nato-osn.snadno.eu/Severoatlanticka-aliance-.html> DUCHOVNÍ SLUŢBA ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY. Základní informace o Duchovní sluţbě Armády České republiky. [on line]. [cit. 2012-01-30]. Dostupné z: < http://www.kaplani.army.cz/index.php?id=6> GOLDMAN, D. V americké armádě roste počet sebevraţd a sexuálních útoků. [on line]. 2012 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/161320-v-americke-armade-roste-pocetsebevrazd-a-sexualnich-utoku/> HALADOVÁ, O. Vzali by vás za vojáka? [on line]. 2010. [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: < http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/vzali-by-vasza-vojaka---37228/> HAMPL, R. Zdravotnická příprava – základ záchrany ţivota. [on line]. 2009. [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: < http://www.mise.army.cz/scripts/detail.php?id=15466> MAREK, V. Čest jako nejvyšší hodnota. [on line]. 2002. [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: < http://www.acr.army.cz/scripts/detail.php?id=951> MINISTERSTVO OBRANY ČR. Armáda České republiky se představuje. [on line]. [cit. 2012-01-09]. Dostupné z : . MINISTERSTVO OBRANY ČR. Benefity pro novodobé válečné veterány. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: MINISTERSTVO OBRANY ČR. Historie zahraničních misí. [on line]. [cit. 2012-0106]. Dostupné z: MINISTERSTVO OBRANY ČR. Koncepční záměr péče o novodobé veterány. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: MINISTERSTVO OBRANY ČR. Novodobý válečný veterán. [on line]. 2010. [cit. 2012-01-20]. Dostupné z: MINISTERSTVO OBRANY ČR. Psychologická podpora válečných veteránů v civilu. [on line]. 2010. [cit. 2012-04-22]. Dostupné z: NATOAKTUAL.CZ. Oficiální portál informačního centra o NATO. Čeští vojáci by měli zůstat v Afghánistánu do roku 2014. [on line]. 2012. [cit. 2012-03-20]. Dostupné z: < http://www.natoaktual.cz/cesti-vojaci-by-meli-zustat-v-afghanistanu-doroku-2014-pcm-/na_zpravy.aspx?c=A120130_153004_na_zpravy_m00>

109

NOVELA ZÁKONA O VOJÁCÍCH Z POVOLÁNÍ. [on line]. 2009. [cit. 2012-02-11]. Dostupné z: < www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/52539/44645> SURALOVÁ, H. Čas odloučení se krátí. [on line]. 2011 [cit. 2012-02-011]. Dostupné z: < http://www.mise.army.cz/aktualni-mise/afghanistan-wardak/zpravwardak/cas-odlouceni-se-krati-60607/> WIRNITZER, J. Místo pití alkoholu piš z Afghánistánu rodině, říká vojenská novela. [on line]. 2011 [cit. 2012-02-011]. Dostupné z: < http://zpravy.idnes.cz/misto-piti-alkoholu-pis-z-afghanistanu-rodine-rikavojenska-novela-1fl-/domaci.aspx?c=A110908_125000_domaci_jw>

SEZNAM POUŽITÉ ZAHRANIČNÍ LITERATURY A ZDROJŮ GOODWILL INDUSTRIES INTERNATIONAL, INC. From deployment to employment. [on line]. 2011 [cit. 2012-04-022]. Dostupné z: OLPIN, M., HESSON, M. Stress management for life: A research-based experiential Approach. 3. edition. Wadsworth Published. 2012. 416 pages. ISBN-13: 9781111987251

110

PŘÍLOHA A: Schéma a ukázka rozhovoru V sestavování otázek polostrukturovaného rozhovoru jsem vycházela ze základní výzkumné otázky, která byla rozloţena na specifické výzkumné otázky. Ty jsou následně rozpracovány do tazatelských otázek. Během rozhovoru se předem připravené tazatelské otázky doplňovaly o nové otázky, které z interview vyplynuly. ZVO: Jak reflektují vojáci adaptaci do běžného života po misi? SVO 1: Které záţitky a zkušenosti z mise voják povaţuje za důleţité pro jeho další ţivot? SVO 2: Jaké změny mise způsobují v sociálních vztazích? SVO 3: Jak se změnily rodinné vztahy po návratu z mise? SVO 4: Jak mise změnila trávení volného času? SVO 5: Jaké změny nastaly v pracovním ţivotě po návratu z mise? SVO 6: Co usnadňuje návrat ke kaţdodennímu ţivotu? Tazatelské otázky: TO 1: Jaké to pro vás bylo, být půl roku na misi? TO 2: Který záţitek povaţujete za nejsilnější? TO 3: Co jste proţíval hned po návratu z mise? TO 4: Co vám mise přinesla? TO 5: Co vám naopak vzala? TO 6: V čem se lišila představa o návratu s realitou? TO 7: Co je ve vašem ţivotě jinak, neţ bylo před misí? TO 8: Jaké hodnoty jste měl před misí? TO 9: Jak se tyto hodnoty změnili po misi? TO 10: Jak mise ovlivnila vaše fyzické zdraví? TO 11: Jak jste na tom byl psychicky po misi? TO 12: Co vám pomáhá k psychické rovnováze? TO 13: Jak se změnil způsob trávení volného času po návratu? TO 14: Jaké vztahy máte s přáteli po návratu z mise? TO 15: Jak se změnily vaše rodinné vztahy po návratu z mise? TO 16: Co se změnilo v práci po návratu z mise? TO 17: Co vám nejvíce usnadnilo návrat ke kaţdodennímu ţivotu? Ukázka rozhovoru – rozhovor (Jiří): … T: Já se tě tedy zeptám, jaké to pro tebe bylo být půl roku na misi? R: Tak ono se to strašně těţko popisuje, protoţe to má několik oblastí. Kdyţ vezmu tu odbornou, tak ta mise je vlastně vyvrcholením odborné přípravy a čehokoli co děláš tady v republice. Je to jednak vrchol té přípravy a taky sugestování vlastních schopností. Taky to má oblast tu sociální, kde se denně obáváš co se děje doma, jestli se to doma zvládne i to odloučení. Člověk by musel být hodně naivní, kdyby si myslel, ţe odjede na půl roku a vrátí se zpět do toho samého, to prostě nejde. Samostatný pobyt na té misi, to pro mě není 111

problém, já se rychle adaptuju a kdyţ pracuju a je se mnou dobrej kolektiv, tak s tím nemám problém. Čas na odpočinek tam vţdycky byl. T: Jaký zkušenosti jsi tam získal? R: Jsou to různý oblasti, jsou to odborný, morálně-velitelský, kdy vlastně vylepšuješ sám sebe a potom jsou to takový ty obyčejně lidský, kdy člověk zjišťuje, kdo jakej je. T: Jaký máš celkový pocit z mise? R: Z té první špatnej a z té druhé dobrej, protoţe tam mám pocit dobře vykonané práce. Můţu říct, ţe není den, kdy bych si na to nevzpomněl. Není to, ţe bych z toho měl noční můry, ale vzpomínám na to, ţe to tam fungovalo, ţe to mělo smysl. T: V čem byl ten rozdíl, že jedna byla špatná a druhá dobrá? R: To je jednoduchý, protoţe v té druhé jsem měl absolutní velitelkou pravomoc a dělal jsem si věci podle svýho svědomí a hlavně rozhodnosti a nebyli nade mnou lidi, kteří by mi do toho kecali a kteří tomu nerozumí a neměli na to ani osobní odvahu mi to dělat. Asi tak. V té první misi to bylo přesně naopak, musel jsem se podřizovat, hlavně mě furt kontrolovali. Kdyţ to řeknu blbě, tak v tom Afghánistánu není místo na nějakého chlapečka, kterej sedí na štábu a nemají na to morální odvahu. Za prví tam není místo a taky se to obsazuje lidma, který jsou tam potřebný, mají tu morální odvahu velet. T: Takže jsi byl jeden z těch, co si vybírá lidi, kteří jedou na misi? R: Jo, to byl jeden z aspektů, ţe si tu jednotku můţeme postavit my. Dostali jsme novýho velitele, kterej byl úplně charakterově jinej a byl super. Nechal mi volnou ruku v přípravě i provedení. Bylo to moje rozhodnutí a mě tenhle způsob práce vyhovuje. V důleţitých věcech nechávali rozhodnutí na mě, řekl mi, je to tvoje rozhodnutí, a já jsem si za tím stál a fungovalo to. T: Můžu vědět, jaký jste tam měl pracovní nasazení? R: Byl jsem velitel mobilního pozorovacího týmu, coţ je tým třiceti lidí, kteří vyjíţdí ven ze základny na patroly a ty patroly mají různou funkci, většinou je to doprovod a ochrana civilních specialistů na různý projekty. Při výjezdu se dělá detailní plán výjezdu, jak se vyjede, v jakém pořadí, kam, čas, koho vezem, kam je vezem, kdo je bude chránit, co se bude dělat, kdyby se něco stalo. To znamená plánování se vším všudy. Potom příprava, to znamená nácviky, jako nasedání a vysedání do vrtulníku. Prostě všechno musí být nacvičený, čím víc výcviku, čím víc drilu, coţ je něco, co voják udělá bez přemýšlení. To znamená čím víc drilu, tím líp, protoţe tím omezujeme časovou reakci na jakýkoli problém. Takţe tohle. Kdyţ začala talibanská ofenziva přes léto, tak se naše poslání změnilo, protoţe civilové letěli jinam, na bezpečnější místo. Potom nás začali nasazovat na jiné operace, můţeme je nazvat bojové mise, většinou to byli jednodenní patroly, to jsme chodili pěšky, nebo autem, nebo kombinovaně. T: Můžeš mi popsat nejsilnější zážitek z mise? R: To jsem čekal. To se nedá tak říct, tam je toho hodně. Od strachu, přes stesk po rodině. Tam si člověk uvědomí, ţe váţně můţe umřít, takovýto setkání se smrtí, ten fyzickej strach je silnej záţitek. Já nejčastěji vzpomínám na ten náš kolektiv, tu pohodu, kdyţ si kluci sednou po nějaké takové šílené akci a pokecat si o tom a nakonec se tomu zasmát. Tak asi ten kolektiv. T: Stala se teda nějaká psychicky vypjatá situace? R: Toho je hodně..ale nemám rád tyhle formulace, protoţe kaţdej si pod tím představí něco jiného..

112

T: Tak můžeš mi nějakou popsat, která pro tebe osobně byla nějak vypjatá? R: No pro mě..No, určitě to byly raketový útoky, ty tam probíhali celou dobu a bylo jich během mise tak čtyřicet. My tomu říkáme nepřímá střelba, to prostě boreček přijde na pole tak pět kilometrů od základny, opře si o něco raketu a nějak to odpálí. Můţe to trefit a nemusí. Jsou to šmejdi, kteří se docela dobře trefujou. No a ta raketa dopadla, zrovna kdyţ jsme se chystali na patrolu. Rozpustil jsem kluky, aby se šli najíst, pak jsme chtěli vyrazit a ta raketa dopadla nějakých osm metrů od našeho bidetu. Byla to opravdu šleha, protoţe to bylo kilo a půl trhaviny, no a bylo tam škaredý zranění, ne naštěstí naši, ale schytali to Američani, ale my jsme byli nejblíţ, tak tam zasahovali i naši zdravoťáci. No a to je záţitek na kterej se těţko zapomíná. Hlavně ten zvuk..Těch situací tam bylo víc, tohle byla taková třešnička. No a na psychiku zatěţující jsou ty situace, kdy se chystáš na ty patroly. Měli jsme jít do vesnic ve kterých snad nebyli ani Rusáci. Ten Afghánistán je takovej, ty hory, ty vesničky, ty lidi. Člověk si uvědomí, ţe je tam sám i kdyţ má okolo sebe osmdesát lidí. To chystání, ta nejistota, ten adrenalin před tím, neţ vyjedeme. Vyjíţdí se v noci, tak ve 2 – 3 ráno a to čekání v tom vrtulníku neţ se otevřou ty dveře a ty vyskakuješ ven..Určitě na těch klucích bylo vidět, ţe večer před tím myslí na rodiny a na domov, takţe tady to no.. T: Co ti pomáhá zvládnout tyto psychicky vypjaté situace? R: Určitě pracovat, dělat to, proč tam jsem. Velet lidem a pracovat s něma. Měl jsem tam vţdycky co dělat a mohl jsem hromadu věcí ovlivnit. Kluci co jsou na niţších pozicích, co jsou třeba řidiči a skladníci, tak nemají tolik práce a mají víc času nad tím přemýšlet. Takţe tohle, měl jsem míň času nad tím přemýšlet, proč tam vlastně jsem. T: Co jsi dělal, když jsi měl třeba strach? R: Musím zaměstnat ruce, dělat něco na co sem navyklej, nebo jsem chodil cvičit. Mě hodně pomáhali kluci, ţe jsme si šli zahrát stolní fotbálek, šli jsme si prostě někam sednout a pokecat. Taková klasika. Kdyţ něco s někým sdílíš, tak je to pak slabší. T: Jak jsi prožíval ty vypjaté situace? R: Vypjatě.. Jak jsem to proţíval? Prostě to přijde a zase to odejde. Nesmaţe to nic, dokud to nemáš za sebou. To napjetí tam je, ten adrenalin tam je, takový ty pochyby, jestli jsi udělal všechno, na co jsem zapomněl, jestli jsem všechno udělal správně..a pak to přijde a láme se chleba a nějak to dopadne. Nevím co je jinak obsahem proţívání.. T: Zůstaneme chvilku ještě na misi. Můžeš mi popsat ještě něco zajímavého, co se ti stalo? R: Já nevím, toho je strašně moc..ten ţivot je úplně jinej neţ tady..Máš pocit výjimečnosti..toho je strašně moc..Třeba co se mi stalo na začátku toho výcviku. To mě kluci překvapili, ţe kdyţ jsme vyjeli na tu patrolu, tak já všechno vím a řídím všechno a přitom do vysílačky promluvím jednou za půl hodiny. Vím co se děje a fungovalo to jak dobře namazaném stroj, tak to je prostě fajn..Potom takový ty záţitky, co tě prostě rozesměje, ale to je všude..Kdyţ jsme jeli do Kábulu, tak tam mají to americký jídlo, ale vaří to Indové. Oni jsou zásobovaný těma americkýma potravinama a mají tam jenom ten klasickej americkej chleba, coţ je u nás toustovej chleba a po měsíci si uvědomíš, jak ti ten náš chleba nebo rohlíky strašně chybí..a kdyţ jsme jeli do Kábulu, kde jsme doprovázeli ty konvoje, tak tam mají kontinentální stravu, mají tam máslo, salámy a pečivo. Tak jsme tam s klukama naběhli do té jejich jídelny a dokud tam byli rohlíky, tak jsme prostě ţrali. To byli teda bagety, ale bylo to jiný pečivo, něţ ten jejich toustovej chleba.. T: Byl jsi v kontaktu s místními obyvateli? R: Denně..

113

T: Jak na tebe působili? R: Jako Afghánci..Je to jiná kultura, my jsme se na to připravovali, hlavně abychom nedělali nějaký neslušný gesta. Ono je to hodně důleţitý, protoţe jdeš do úplně jiný kultury a pro ně není náboţenství víra, ale pro ně je to ţivot. Oni si nedokáţou představit, jako my oddělit světskej ţivot. To není jak tady, ţe chlastáš, s prominutím šukáš všechno co můţeš a pak se jdeš v neděli pomodlit do kostela a všechno je zas fajn. To oni nechápou, pro ně je víra v Aláha ţivot. My jsme se museli naučit tisíce drobných věcí a hlavně pochopit, aby jsme tam mohli existovat. Příklad jeden za všechny, kdyţ se tě zeptají, jestli jsi věřící, tak jim nemůţeš říct, ţe ne, to bys byl odepsanej. Kdyţ aspoň řekneš, ţe věříš v Jeţíše Krista, tak je to mnohem lepší, něţ kdybys byl bezvěrec. Ta kultura je obrovsky jiná. Hlavně jak my si tady pořád na něco stěţujeme, tak oni jsou opravdu chudí, oni nemají elektriku, nemají vodu, jsou špinavý a oni tím, jak jsou strašně chutí a nemají jiné moţnosti, tak jsou zase blíţ k přírodě a i ke smrti. Oni tu smrt vnímají jinak, není to pro ně taková ztráta, pro ně ţivot nemá takový význam. Jim tam běţně umírají děti, jejich průměrném věk je kolem 47 let, tak nějak, prostě málo..Jsou to lidi určitě hrdí, jak na svoji kulturu, tak na všechno co znamenají a hlavně osobní hrdost, ta je pro ně strašně důleţitá. Kdyţ je nějak urazíš, nebo se chováš nevhodně, tak to je konec, oni po tobě prostě jdou. To všechno to prostě ovlivňuje. Pro nás bylo nejdůleţitější to naše poslání a my si nemůţeme dovolit takové výstřelky, jako Američani, jako bojový jednotky. My jsme hlavně pracovali s civilním obyvatelstvem a doprovázeli jsme ty naše experty na ty projekty, protoţe ty projekty jsou dělaný s a pro civilní obyvatelstvo. Ty český projekty jsou tak úspěšný, protoţe donutí civilní obyvatelstvo, aby se domluvili s talibanem, aby jim to nezničili a ti sami Afghánci si to postaví samy, ať uţ jsou to školy, nebo mlíkárny. Oni se právě, ta stařešina dokáţí domluvit s tím talibanem, aby jim to nezničil, ţe něco. Takţe pro nás, co bychom se nechovali patřičným způsobem, tak by celé úsilí šlo do kytek. Na to jsem u kluků hodně dbal, aby si na to dávali pozor, aby chodili jinam na záchod a tak, a abychom před nima nejedli a tak. My jsme vlastně nezaţili Ramadán, to se s něma těţko domlouvá, protoţe tím jak nesmějí celý den jíst a pít, tak jsou velmi nepříjemní. Jinak jsou hrozně špinavý a smrdí.. T: Hned na začátku jsi říkal, že jste se učili nějaký gesta, který je uráží, můžeš mi nějaký popsat? R: Třeba podání levé ruky nebo gestikulace levé ruky, protoţe levá ruka je pro ně nečistá, protoţe se s ní vytírají. Kdyţ se s ní někoho dotkneš, tak je to uráţka. Pro ně je zvednutý palec nahoru to, co pro nás zvednutý prostředníček. Nebo kdyţ se zdraví, tak je tam klanová kultura, takţe pro ně má význam staří lidé, u nich staršina, to jsou takový starostové či i soudci a muláhové, ti jsou zase duchovní. T: Bavil ses s nima? R: My jsme tam nebyli od toho, abychom se s něma bavili, ale byl jsem s něma v kontaktu docela běţně, jako s civilama a ty jejich parchanty odháníš úplně všude. T: Jak na tebe působili ty všudypřítomný žebrající děti? R: Pro nás to bylo docela fajn, protoţe dokud okolo nás byli jejich děti, tak jme věděli, ţe se nám nic nestane..Vesničani si nebudou zabíjet vlastní děti, takţe kdyţ byli okolo nás, tak jsme si byli tak na 90 % jistí, ţe nezaútočí, ale obezřetní jsme byli pořád. Ten útok se samozřejmě mohl provést, ale to by byl někdo cizí, kterej tam přišel. Většinou kdyţ jsou tam cizí bojovníci, tak o nich ti vesničani ví, protoţe je většinou ukrývají a dávají jim ţrádlo, tak si je taky nechtějí znepřátelit, ale to je celý sloţitý..

114

T: Zeptám se tě, co ti mise přinesla? R: Určitě zkušenosti, vyšší nadhled a asi uspořádání si priorit, nevím jestli úplně ţivotních, ale teď kladu důraz na jiné věci.. T: Pozastavím se nad těmi životními hodnotami, změnili se po misi? R: Já si myslím, ţe určitě. Teď si myslím, ţe nemá cenu ztrácet čas s lidmi co za to nestojí. Kdyţ se mě zeptáš, kdo za to nestojí, tak jsou to lidi, kteří mi nic nedávají na oplátku, jo, nějaká interakce. Nemyslím, ţe z něho něco budu mít jako finančně, či materiálně, ale ţe mě něčím nabíjí, ţe mě to baví s nim. Takţe buď za to stojí, nebo za to nestojí.. Já se s nima třeba pozdravím, ale to je tak vše. To je asi nejvýraznější. Souvisí to s mým celoţivotním náhledem, dělat to co má smysl. T: Když si vezmeš základní životní hodnoty, změnili nějak před misí a po misi? R: Já uţ jsem si prošel nějakými psychologickými kurzy i koučinkem a jsem nějakým způsobem na tuto otázku připravenej. Já mám nejvyšší ţivotní hodnotu a to je spokojenost, která se dá rozebrat do dalších x poloţek. Je to celková ţivotní spokojenost, nejen abych byl finančně zajištěnej, byl zdravej, ale je to mít práci která mě baví, měl ţenu, která mě respektuje a s mojí ţenou jsme víc neţ manţelé, jsme kamarádi, rozumíme si, toho je strašně moc. Takţe moje hlavní priorita je ta spokojenost a druhá jsou peníze, protoţe buďme realisti, bez peněz si nezajistím tu spokojenost, protoţe kdyţ na to nemám, tak jsem nespokojenej. No a jestli se něco změnilo, podle mě se nezměnilo nic, snad kromě toho času a zjistil jsem, ţe se nezavděčím všem a je mi to jedno, ať si myslí co chtějí..takţe asi tak. Já si nemyslím, ţe bych se otočil nějak úplně, ale to je otázka pro moji manţelku.. T: Co ti mise naopak vzala? R: Jediný co mě napadá je patnáct měsíců s mojí manţelkou..ale ani tak se to nedá říct, protoţe jsme udrţovali kontakt a ten ţivot probíhal dál, ne tak jak by si člověk představoval..ale.. T: Takže ti celkově mise spíše něco dala, než vzala? R: Ta druhá 100 % a ta druhá..to uţ je jedno.. T: Tak já se tě ještě zeptám, co jsi prožíval při návratu z mise? R: Jakej časovej úsek? T: No od chvíle, kdy jsi přijel po tvou celkovou adaptaci. R: No u mě ta adaptace probíhala dost dlouho, myslím si ţe šest měsíců určitě..moţná dýl. Klasická psychologie – čtrnáct dní absolutního štěstí, ţe jsem ty sračky přeţil, ţe jsem to dokázal a vrátil jsem se do něčeho, co je pro mě důleţitý. Potom to maličko upadá, protoţe začínají nastupovat ty problémy normálního ţivota, jako nákupy, úřady, jednání. No a v práci další věci, takţe to tak zabředneš. Akorát mi to trošku trvalo se adaptovat ne v pracovním prostředí, ale v těch lidskej vztazích..moţná teď připadám lidem trochu zlej, ale tak to není. T: Ty si myslíš, že na lidi působíš zle? R: No, není to nějakej vnitřní pocit, ale myslím si, ţe tak působím. T: Proč si to teda myslíš? R: Protoţe se ke mně lidi chovají způsobem, jako kdybych se já k nim choval zle. T: Ptal ses jich proč? R: Ne, protoţe většina z nich nespadá do toho okruhu důleţitosti pro mě.

115