Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav hudební vědy

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Sdružená uměnovědná studia

Dagmar Vránová Bakalářská diplomová práce

Zaniklé objekty Lednicko-valtického areálu

Vedoucí práce: PhDr. Tomáš Jeřábek 2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. .………………………………........................................

Děkuji panu doktorovi Jeřábkovi za vedení práce, dále paní Ladě Rakovské, panu inženýrovi Krejčiříkovi a Danielu Lyčkovi za poskytnutí informací, podstatných pro vznik této práce.

Obsah

Úvod……………………………………………………………………………………………1 1. Uvedení do krajinářské tvorby……………………………………………………………..3 2. Uvedení do prostředí Lednicko-valtického areálu…………………………………………5 2.1. Podoba lednické zahrady za jednotlivých knížat……………………………………..6 2.1.1. Karel z Liechtensteina (1569-1627)…………………………………………....8 2.1.2. Maxmilián z Liechtensteina (1578-1643)……………………………………...9 2.1.3. Karel Eusebius z Liechtensteina (1611-1684)………………………………..10 2.1.4. Johann Adam z Liechtensteina (1662-1712)………………………………….18 2.1.5. Antonín Florián z Liechtensteina (1656-1721)……………………………….19 2.1.6. Josef Johann z Liechtensteina (1690-1732)…………………………………..20 2.1.7. Josef Václav z Liechtensteina (1696-1772)………………………………….20 2.1.8. František Josef z Liechtensteina (1726-1781)………………………………..22 2.1.9. Osvícenský park ……………………………………………………………...24 2.1.9.1. Alois I. z Liechtensteina (1759-1805)…………………………………..27 2.1.9.2. Johann I. Josef z Liechtensteina (1760-1836)…………………………...39 2. 1.9.3. Alois II. z Liechtensteina (1796-1858)………………………………….50 Závěr………………………………………………………………………………………….53 Resumé Summary Seznam vyobrazení Seznam pramenů a literatury

Úvod Valtický zámek byl od počátku působení Liechtensteinů na Moravě rodovou rezidencí, a to v časech, kdy ležel na rakouské straně i v době, od které byly Valtice připojeny k našemu území, bývalé ČSR. Od tohoto města se počala v minulosti odvíjet krajinářská tvorba na území, jenž vzniklo skrze spojení s Bořím lesem a Lednicí. Na počátku 17. století byl tak vytvořen unikátní celek, jenž zasahuje k Dolnímu Rakousku, k Břeclavi a Podivínu. Téměř každý z příslušníků rodu, nastupující jako kníže si kladl do popředí stavebního programu práci na valtickém zámku. Úpravami se ze zámku v Lednici a přilehlého okolí podařilo vybudovat nevídané reprezentativní prostředí, kdy nejen budova zámku, ale i park se širokým okolím je součástí sdělení, uloženého v krajině. Stavební dějiny Lednice jsou provázány s událostmi, probíhajícími na valtické rezidenci Liechtensteinů. Valtický zámek si ponechával funkci rezidenční a zámek v Lednici dotvářel až pokračoval funkcí letohrádkovou a voluptuární. Práce architekta, projektanta, sochaře, místního řemeslníka a dělníka na stavbách či přestavbách zámků zanechávala v úpravách lednického a valtického zámeckého parku své stopy. Budování a inovace reprezentačního krajinářského parku kolem sídel se stalo v důsledku postavení šlechtického rodu samozřejmostí. Lednická zahrada tvořila „duchovní jádro“ rodu, jejímu přetváření se věnovala téměř každá generace, sídlící ve Valticích a budovala tak svůj „Eden“. Po velkých a nákladných úpravách byl vytvořen přijatelný terén, jenž umožňoval modelaci krajiny, kterou měl na starosti architekt. Mezníkem ve vývoji lednicko – valtické „ferme orné“ či „ornamental farm“ můžeme označit etapu, ve které se střetává osobnost s filozofií knížete, činností architekta a uměleckých cechů na obou panstvích s počátky budování reprezentačního sídla v Lednici, coby rodového Edenu s rozmachem v krajinářské tvorbě a zahradní architektuře; období, kdy do upravené krajiny, sloužící k hospodářským účelům je poprvé vnášena estetická funkce je téma podkapitoly věnované Karlovi Eusebiovi. Druhou oblastí je krajinářská a architektonická činnost Aloise I., kde jsou počátky spolupráce Liechtensteinů s architektem Josefem Hardtmuthem a třetí oblastí je období za knížete Johann I. Josefa z Liechtensteina. Zahradní úprava a voluptuární výstavba vrcholila právě za jejich působení. Práce je zakončena působením Aloise Josefa II. z Liechtensteina (1796-1858). Tato práce má za cíl vybádat a popsat stavby zahradní architektury, jenž se nedochovaly nebo se dochovaly pouze zčásti a nalézt informace o jejich stavební historii a podniknout 1

jejich reflexi. Má být tak vytvořen obraz zahrady v proměnách za jednotlivých knížat, která se menší či větší měrou orientovala na budování „krajinářského parku“. První zmínkou o stavebním dění v lednickém parku zaznamenáváme v časopise „Patriotisches Tageblatt“ z roku 1804, kde se poprvé dovídáme o „Hvězdném chrámu“ v Dolním lese. Dále se nám o stavbách v Lednici dochoval jeden z nejstarších dobových popisů „Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations/ Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen,“ z let 1807-1812. Tento spis popisuje významné krajinářské parky Evropy a otiskuje i zaniklé stavby lednické zahrady. Mimo to je v něm uložena rytina „Park von Eisgrub“ z roku 1807 od neznámého autora. „Fusswardenung von Wien und über Pirawat und Nikolsburg nach Eisgrub und Feldsperg“ od Adalberta Josepha Krickela z roku 1829 poskytuje informace o některých zaniklých stavbách. Michael Witzany se v „Die Marktgemeinde Eisgrub“ věnuje pro tuto práci podstatnou částí, a to zahradním stavbám v dobovém kontextu lednického a valtického panství. Gustav Wilhelm dále otevírá veřejnosti dávné návrhy staveb a dobovou korespondenci mezi architektem Hardtmuthem a knížetem v knize „Architekt und Erfinder“ z roku 1990.

2

1

Uvedení do krajinářské tvorby Slovo park vzniklo z perského názvu „pardes1“ pro park či oboru, je znám skrze řeckého

spisovatele Xenofóna (430-355 př. Kr.), který jej použil v podobě „paradeisos“ s odkazem na rajskou zahradu Eden ze Starého zákona2. Uchopení pozice zahradní tvorby v hranicích umění a řemesla byla vždy proměnlivá v čase. V dialogu Platóna a Sokrata se hovoří o specifických zákonech, vzniklých z tradic, jenž jsou pouze zahradní profesi vlastní. Sama Marie Terezie k přídavnému jménu „zahradní“ řadila slovo „umění“, ne řemeslo. Současně byla tvorba zahrad řazena v rámci řemeslných cechů. I dnes je patrná nejistá hranice, pokud chceme tuto činnost oborově vyhranit3. Právě i v lednicko-valtickém areálu se na tvorbě parků a úpravě krajiny soustavně podílela síť oborů, jenž společnými silami utvořila dílo v krajině. Práce architekta, projektanta, sochaře, místního řemeslníka či dělníka na stavbě zámku nacházela v úpravách lednického a valtického zámeckého parku svůj ekvivalent. Ondřej Schweigl dokonce zastával názor, že obraz o umění doby nemůže být kompletní bez uchopení oblasti zahradní architektury a krajinářských úprav. Právě zde se prolíná umění architektů, kreslířů a sochařů „v nových podmínkách“4, aby tak naplňovalo nebo i přesahovalo „Gesamtkunstwerk“5. Hans Sedlmayr potom označuje jako vrcholné dílo vznik krajinářského parku, jenž zastřešuje pojmem „Übergesamtkunstwerk“6. Tento výklad tak může odkazovat nejen na pasivní souhrn dokonaných děl, ale předvídá i aktivní vývoj, kdy dílo „žije svým vlastním životem“.

1

Slovo „Ráj“ (hebrejsky: , Pardes) je používáno jako synonymum k Edenské (rajské) zahradě, kterou popisuje kniha Genesis jako místo, do kterého byli Hospodinem stvořeni Adam a Eva, a ve kterém žili až do svého vyhnání. „Eden“ bývá označován jako království, v němž je vše řízeno Bohem. Kromě významu „zahrada“ má „Pardes“ také další P: pshat – prostý, Remez - náznak, alegorie, Deresh - homiletický význam, Sod - mystický význam. Tyto body jsou také čtyřmi principy, dle kterých lze vykládat Toru. 2 PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Praha: Libri, 2004, 526 s., [32] s. barev. obr. příl. ISBN 80-7277-279-1. s. 11. 3 Ibid., s. 9. 4 KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. 2., rozš. a upr. vyd. Brno: ERA, 2006, 328 s. ISBN 80-7366-063-6. s. 201. 5 Pojmem „Gesamtkunstwerk“ je označováno dílo či umělecký projekt, jenž ve svém rozměru zahrnuje všechna umělecká odvětví, která jsou součinná v naplňování konečného účinku, jenž plánoval autor; po této stránce byl „Gesamtkunstwerk” ideálem secese. V pojetí R. Wagnera hudební drama jako vrcholné umění sjednocující poezii, hudbu, výtvarné umění, drama a tanec. 6 Sedlmayr vybízí k tomu, aby výsledkem práce zahradníků bylo v případě tvorby krajinářského parku vrcholné souborné umělecké dílo, tedy „Übergesamtkunstwerk“. SEDLMAYR, Hans. Verlust der Mitte: die bildende Kunst des 19. und 20. Jahrhunderts als Symptom und Symbol der Zeit. 17. vyd. Frankfurt: Ullstein, 1991, 264 s. ISBN 3-548-34291-4. s. 16. 3

Záměr objednavatele s růstem jeho společenského postavení přirozeně směřoval k tomu, aby park měl kromě funkce užitkové, také funkci estetickou a společenskou, ty nejlépe vystihuje termín Libosad (Lustgarten – zahrada touhy), tedy prostor pro trávení volných chvil k aktivitě i spočinutí. Příkladem jsou hudební produkce a divadelní představení, jehož scény se odehrávaly u zvláštních zastavení (staveb, soch, přírodních zajímavostí, apod.). Prostřednictvím všech odvětví umění ožívá park a vznikají tak neustále nové interpretace, které by měly vést k poznání či osvícenosti ducha v omezené či volnější přírodě. Kultivace krajiny patřila mezi hospodářskou nutnost, její organizace byla prvotně čistě praktická, později estetická. V kontextu s politickou mocí byly vytvářeny reprezentační komplexy, které byly uměleckým dílem samy o sobě a také vystavovaly další umění. Stávaly se tak soustavně aktualizovaným tvůrčím prostorem pro pokrok, reprezentaci a rekreaci. Zahrada vždycky nebyla součástí šlechtických domů, teprve v 16. století se ustálila jako „pokračování domu“, tak jako měl na mysli L. B. Alberti7. Zahradu s palácem označuje Ema Pospíšilová Tekelyová jako ideální pozadí pro dvorský život. Zámeckou zahradu tvoří většinou soubor různých staveb, které se dělí na voluptuární a nevoluptuární. Voluptuární (voluptoir) je soubor účelových staveb pro potřeby šlechty, pro osobní pohodlí, doslova znamená „radostník“8 (míčovna, hřiště, jízdárna, divadlo, grotta, letohrádek (lusthaus), templ, chrámek, oranžérie, skleník pro pěstování určitého druhu rostlin, voliéry, stanice pro konkrétní chov zvířat – kačenárna, bobrovna; rybníky, obory,…). Obecně zahrady bývaly rozděleny podle zaměření na okrasnou (libosad nebo Lustgarten), kuchyňskou, bylinkovou, ovocnou9, dětskou, dámskou, apod. Idea rajské či rozkošné zahrady vychází z představ 16. století o podobě Pliniových zahrad, jejichž popis začala od 16. století nejvíce naplňovat právě lednická zahrada10. Neomezovala se jen na bezprostřední okolí zámku, ale propojovala oba zámecké parky valtický a lednický, dále parky, nacházející se v těsném okolí jednotlivých salletů či celé obory (Thiergarten11). Celý areál se rozléhá od města Lednice k hranicím v

7

ALBERTI, Leon Battista. Deset knih o stavitelství. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956, 451 s. 309. 8 Uměle zformovaná část krajiny s romantickými stavbami a zámečky pro občasný pobyt (francouzsky „maison de plaisance“). Stavební komunita. Stavební slovník. [online] 2013. [cit. 20. ledna 2013]. Dostupné z . 9 Jako ovocná zahrada byla označována zahrada na zámku ve Valticích, protože kvůli kopcovitému terénu bylo vhodnější ji osázet stromy. 10 NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 417. 11 „Thiergarten“ je označení pro zvěř či zvěřinec, zvěrník někdy překládáno jako zoologická zahrada s chovem exotických či divokých zvířat. Jednalo se o ohraničenou část lesa, v níž se chovala i lovila 4

Dolním Rakousku a Moravy, kde ji také přesahuje, na sever končí u Podivína, jižním směrem dosahuje Valtic a na jihovýchod k Břeclavi. Od zámku či vily z dob Plinia pokračoval tzv. hipodrom, úsek zdobený ornamenty z květin, sochami a vysázenými stromy. Objevuje se zde i modelace krajiny, kdy ve středu přísně zdobené zahrady se nachází volný prostor, jenž evokuje neřízenou přírodu tzv. „ruris imitatio“12.

2

Uvedení do prostředí Lednicko-valtického areálu Před rokem 1249 daroval český král Přemysl Otakar II. panství Mikulov a dodatečně část

vsi Lednice Jindřichovi I. z Liechtensteina (1358 - 1398) za věrné služby, moravská šlechta se tak rozšířila o rod Liechtensteinů, jehož majetek sahal později až do Čech, Slezska i Uher. Roku 1391 k majetku Liechtensteinů byla Janem I. z Liechtensteina přikoupena část vsi Valtice a Boří les. Rod Liechtensteinů se majetkově rozrostl a statky byly přerozdělovány. Valtický zámek a město obdržel Hartmann I. (1540 - 1562), vznikla tak větev valtická (dále mikulovská, rakouská). Pány ve Valticích byli dále Hartmann II. (1562 - 1585), Jan Septimus (1585 - 1595), Karel I. z Liechtensteina (1608 - 1627), Karel Eusebius (1627 - 1684), Jan Adam Ondřej (1684 - 1712), Antonín Florián (1712 - 1721), Josef Jan Adam (1721 - 1732), Jan Nepomuk Karel (1732 - 1748), Josef Václav Vavřín (1748 - 1772), František Josef (1772 - 1781), Alois I. Josef (1781 - 1805), Jan I. Josef (1805 - 1836), Alois II. Josef (1836 - 1858), Jan II. (1858 - 1929), František I.13 Rodovou tradicí bylo dáno, aby senior rodu udržel majetek na jižní Moravě, z důvodu plynulé návaznosti jednotlivých panství. Hartmann II. z Liechtensteina (1544-1585) rozšířil

obvykle vysoká a spárkatá zvěř. Byla tak v mapě označena obora „Hvězda“ v lednickém parku a v Bořím lese, tedy obory určené pro honitbu. Mezi významné obory označované pojmem Thiegarten patřily Prater ve Vídni (od 16. století císařská lovecká obora) či Chambord (1519 – 1547), jeden z největších zámků na Loiře ve Francii, jehož obora sloužila k císařskému lovu. 12 Ibid., s. 417. Tzn. má napodobovat venkovskou zahradu. V 19. století bylo založeno sdružení „Arts and Crafts Movement“, propagující venkovskou zahradu, stálo v opozici k formálnímu pojetí zahrady, odmítalo především přísně řezané formy úprav. 13 FINTAJSL, Jakub. Valtice a okolí: Jejich minulost a přítomnost: turistika. Valtice: Výbor pro oslavu l0. výročí připojení k ČSR, 1930. s. 3. 5

přes hranice svůj dolnorakouský majetek, který s Lednicí vytvořil vysoce funkční areál po hospodářské stránce a postupně byl doveden i do vysoce esteticky hodnotné podoby14. Ačkoliv bylo město Valtice centrem celého liechtensteinského panství na jižní Moravě a tvořilo středový bod, od něhož se také odvíjela krajinářská tvorba a nastavení alejí, zámek nedisponoval tak rozsáhlou zahradou s takovým množstvím voluptuárních staveb a krajinářských úprav jako v lednickém parku. Valtická zahrada disponuje rozlohou 20 hektarů a lednická 200 hektary. Rezidence rodu Liechtensteinů (obr. 1) již od středověku stojí na původně ostrožně před kopcem zvaným Homole (Rajstna) a předznamenává tak možnosti zahradní tvořivosti. V rámci středověké tvrze s nejvyšší pravděpodobností existovala užitková zahrada, která měla zajistit přísun ovoce, zeleniny, bylin, doplněná o vinohrad a chmelnici. Rozprostírala se na místě dnešních tenisových kurtů. Lze připustit existenci tzv. zahrady paní, tj. zákoutí k oddychu uvnitř hradeb, vybavené sedátkem z drnů, dřevěným loubím s růžemi a kašnou. Z doby před barokem nenajdeme vyobrazení či písemnou zmínku o existenci okrasné zahrady, jak se domníval Zdeněk Novák15. Zahrada k užitku vznikala v nejbližším okolí hradu (obr. 2), který procházel neustálými přestavbami. Je nepravděpodobné, že se okrasné zahrady nacházely na místech, které sloužily spíše jako manipulační prostor při přestavbách zámku16. V Lednici byly obhospodařovány dvě zahrady, které odděleně fungovaly až do konce 19. století. Zde byl s menšími přestávkami budován Libosad, jenž tvoří jádro parkových úprav areálu. V Bořím lese byly tvořeny soustavy alejí, jenž spojovaly významné body hospodářského (obory, háje, dvory,…) i estetického (sallety, gloriety, hájenky…) rázu. Renesanční (manýristická) zahrada V myslitelském prostředí se započal proces, jehož cílem je ovládnutí přírody člověkem. Francis Bacon doporučuje poslouchat zákony přírody, nalezené vědou. Vyzývá k nalezení správného přístupu k myšlení a bádání. V nauce o idolech se přetavuje Platónovo podobenství o jeskyni, na individuální omyly člověka, pramenících v konkrétním založení bytosti či

14

KROUPA, Jiří. Lednický zámek doby barokní a klasicistní. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 358. 15 NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Město Valtice. Břeclav: Moraviapress, 2001. ISBN 01-83495-51-8. s. 104. 16 DOHNAL, Jiří. Virtuální rekonstrukce vývojové fáze zámeckého parku ve Valticích. Mendelova univerzita v Brně: Zahradnická fakulta v Lednici, 2010. Diplomová práce. s. 10. 6

z výchovného prostředí. Starověk v mysli Bacona nepožívá neomezenou úctu, ale je součástí základu, od kterého jsou odvozeny současné vyzrálé zkušenosti. Bacon hledá správnou vědeckou metodu. Snímá předsudky a podporuje vizi Nové Atlantidy, z jejíhož centra je svět řízen učenci17. I liechtensteinské prostředí jižní Moravy bylo centrem hospodářství, vědy a kultury. Jako elysium můžeme chápat uspořádání zámků v Lednici a ve Valticích včetně jejich přilehlého okolí, jehož úprava byla prvotně obrácená čistě k výzkumným, hospodářským, ale převážně vnitřním estetickým potřebám šlechty. Jednalo se o oblast, kde jsou soustředěni vladaři, politici, válečníci, hospodáři, hybatelé pokroku podobně jako v Baconově Bensalemu, jejichž sídlo je patřičně reprezentativně modulováno. Ze střední Itálie vychází popud, kdy jsou zaváděny výjevy z krajiny do obrazů a reliéfů. Principem renesanční zahrady bylo umístění mimo sídlo a městské hradby. Striktně se oddělovala od okolí a tvořila svébytnou entitu. Typicky je zahrada členěna na čtvercové moduly a poprvé je včleněna štěpnice do rámce zahrady. Moduly byly dále ohraničeny nízkými plůtky ze zimostrázu, levandule, rozmarýnu, apod. Kompozice je organizována dílčími prostory. V našem prostředí jsou zahrady budovány jako kompromis mezi italskými a středoevropskými prvky. Ještě v 16. století je silně zakořeněno středověké pojetí zahrady. Zahrady se budovaly pro pohled z jednoho místa (balkonu, terasy, apod.) a pracovalo se s využitím světla a stínu. Později byly zahrady obohaceny o stromořadí listnatých nebo jehličnatých stromů. Roku 1534 byla u letohrádku královny Anny (Belveder) založena Královská zahrada. Ovšem k realizaci botanické a bylinkářské zahrady na přání Ferdinanda I. nedošlo. O sedm let později byla uvnitř založena okrasná zahrádka (giardinetto). Tato severoitalská inspirace pro renesanční zahradu za císaře Rudolfa II. obsahovala prvky umělé jeskyně, skrytý prostor pro hudebníky, klece pro dravou zvěř, apod. Kolem roku 1580, kdy byla zahrada dokončena, Hartmann II. rozšířil za hranice svůj majetek a vzniklo tak ucelené území, které bylo základem pro lednicko – valtický areál. V Lednici v té době existovala zahrada, která postupně přerostla v rozsáhlé dílo. V Brandýse nad Labem vznikla zahrada se čtvercovým členěním, v jehož středu se nacházela fontána. Vodní zámeček Kratochvíle u Netolic z let 1583 – 1589 našel inspiraci v krajinách Lombardie, zde došlo ke spojení zahrady s malířskou a sochařskou výzdobou společně s prvky vodního umění. Pozdní renesanční italské zahrady se promítly v zahradě v Lysicích. Zahradní tvorba vyvrcholila před rokem 1622, kdy byla dokončena zahrada vévody Julia Jindřicha v Ostrově nad Ohří. V tomto

17

STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny fiozofie. Kostelní Vydří: Karmeitánské nakladatelství, 2000. s.234. 7

období byly zahrady organizovány do samostatných celků, které spíše odkazovaly na postupný vývoj budování daného prostoru. Nejrozšířenějším vzorníkem té doby byly návrhy vlámského zahradního teoretika Vredemana de Vries. Jeho dílo „Horturum viridariumque muti-aplices formae“ sloužilo jako univerzální vzorník zahradních ornamentů18.

2.1.1 Karel z Liechtensteina (1569-1627) Hartmannův syn Karel z Liechtensteina v závislosti na hospodářském a politickém vzestupu zveleboval oba zámky. Od vlády Karlova otce je známa rozsáhlá zahrada z roku 1775. Byl členem finančního konsorcia, které zapříčinilo znehodnocení české mince, razili tzv. „dlouhou minci“, za ni potom levně nakupovali zkonfiskovaný majetek po bitvě na Bílé hoře. Karel z Liechtensteina byl také povolán k potrestání stavovských povstalců v roce 1627. Z písemné zmínky Zdeněk Novák dokládá počátky obory, oddělené příkopem od okolí19. V 16. století není obora zmiňována, avšak již musela existovat. V roce 1608 byl Karel I. povýšen do knížecího stavu. Na ostrožně, na které byl vystavěn valtický hrad nebylo možné vybudovat reprezentativní zahradu, jejíž voluptuár by svědčil o společenském postavení. Od počátku 17. století se kníže nejprve soustředil na úpravu valtické rezidence, současně probíhaly práce na okrasné zahradě v Lednici, která již plnila funkci Libosadu (Lustgartenu20) či vily suburbany. Kníže v roce 1611 zadal objednávku na „vodní dílo“ (Wasserwerk) v Linci u Antona Pruntzlera. O šest let později přichází z Brna budoucí knížecí architekt Giovanni Maria Filippi21 (po 1560 - kol. 1630), který již pro Liechtensteiny projektoval chrám s rodovou hrobkou ve Vranově, měl za sebou působení na dvoře Rudolfa II. a organizoval přestavbu zámku v Linci. Společným výchozím městem argumentuje Jiří Kroupa případný dřívější lednický pobyt Filippiho, jehož tvorbu zařazuje do přechodné doby od manýrismu k baroku.

18

Zahrady a parky Čech a Moravy: [průvodce expozicí]. Praha: Zemědělské muzeum, Zámek Lednice na Moravě, 1971, s. 8. 19 NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 418. 20 „Libosad“ či „Lustgarten“ bylo označení používané pro zahradu k soukromému využití, ke kratochvílím a odpočinku (např. letohrádek Kratochvíle, Květná zahrada v Kroměříži, atd.). 21 Giovanni Maria Filippi (po 1560 - kol. 1630) byl dvorním stavitelem císaře Rudolfa II., jeho tvorbu lze charakterizovat jako manýristickou, místy raně barokní. Je autorem kaple svatého Rocha v areálu Strahovského kláštera, Španělského sálu a Nové konírny na Pražském hradě nebo zámku Brandýs nad Labem, a dalších staveb. 8

Spolupracovníky mu byli Marco de Marco (March či Bre) a Giovanni Battista Carlone (? – 1645)22. V Lednici byly obhospodařovány dvě zahrady, které odděleně fungovaly až do konce 19. století. V jihovýchodním cípu ve tvaru čtverce se nacházela užitková zahrada, která byla separována od pozdějšího zámeckého komplexu ulicí. Propojení s ostatními zahradami proběhlo ke konci 19. století. Zahrada okrasná je od počátku realizována na svahu směrem k řece. Byla rozdělena na sedm čtvercových polí a k řece Dyji se svažovala terasovitě, zakončena byla terasou do půlkruhu. Terasa byla tehdy zdobená květinami, sochami od Lorenze Murmana a kašnami od Antonína Puntzlera23. Zahrada byla spojena na pravém břehu řeky s oborou, již v této době. Až později v roce 1692 za knížete Jana Adama Ondřeje z Liechtensteina je dokládána na plánech jako Hvězda (Sterngarten) s pavilonem uprostřed (obr. 5). Mezi stavby určené ke kratochvíli patřila míčovna, divadlo, grotta, oranžérie, apod24.

2.1.2 Maxmilián z Liechtensteina (1578-1643) Roku 1627 byl poručníkem Karlova syna. Jeho pozornost se nejprve upínala také na rozvoj rezidence ve Valticích, od roku 1632 probíhala výstavba novostaveb v Lednici. Povolaným byl architekt Giovanni Giacomo Tencalla25 (1600 - 1650) s jeho družinou, jenž byl v knížecích službách v letech 1630 - 1638. V tomto roce byla zadána objednávka na šest kašen podle zvláštních modelů a o rok později byly zhotoveny kamenné balustrády. V roce 1635 byly vytvořeny jedna osmiboká kašna, dvě fontány a byla zahájena stavba „lusthausu“. 22

KROUPA, Jiří. Lednický zámek doby barokní a klasicistní. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 358. Giovanni Battista Carlone (? – 1645 Vídeň) byl italský architekt, který byl od roku 1614 ve službách Karla I. z Liechtensteina, 1620 – 1637 byl ve službách císaře Ferdinanda II., podílel se na přestavbě Hofburgu ve Vídni a hradu v Bratislavě. 23 Ibid. s. 358. 24 NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 418. 25 Giovanni Giacomo Tencalla je doložen roku 1629 v Polsku jako stavitel. Roku 1630 vstoupil do služeb knížete Maxmiliána z Lichtenštejnu (1578 - 1643) a vyprojektoval pro něho řadu staveb (např. zámek v dolnorakouském Rabensburgu, farní kostel ve Valticích, přestavba zámku v Lednici, přestavba zámku v Bučovicích aj.). Poté, co se v roce 1638 ve Valticích zřítila kopule kostela, byl však z lichtenštejnských služeb bez milosti propuštěn. Získal však zakázky jinde - od příslušníků jiného mocného moravského šlechtického rodu, Ditrichštejnů (kaple sv. Anny v Mikulově, Ditrichštejnský palác v Brně). 9

2.1.3 Karel Eusebius z Liechtensteina (1611-1684) Karel Eusebius budoval v Lednici rodový Eden, „Ztracený ráj“, který si můžeme představit po pročtení Miltonova (1608 – 1674) eposu, jenž líčí panensky nedotčenou přírodu s detailními popisy rostlin, vábících smysly, která na počátku 18. století inspirovala zahradní architekty. Neoplatónské představy mají své pokračování v již zmíněném filozofickém prostředí. Častou představu o ideálu zahrady, jenž by pojímala formální i čistě přírodní principy naplňoval filozof Francis Bacon ve svých „Esejích“. V eseji o zahradách se pokoušel esteticky zapůsobit na Angličany a doporučoval stříhané stromy a živé ploty, které mají koexistovat vedle hrubých neupravených částí, které mají představovat vzorky divoké přírody26. Kníže první desetiletí strávil na vídeňském dvoře a v oblibě měl spíše šlechtické zájmy než politické. Většina jeho života spadala do prostředí pozdní renesance. Narodil se ve vídeňském paláci, který byl výkvětem tehdejší architektury. Skrze svého poručníka přišel do styku s architekturou bučovického zámku.

Kritizoval stavby svého poručníka a vyzdvihoval

vlastnoručně navržené úpravy, které realizoval. Karel Eusebius se cítil být architektem a myšlenkově se snažil pokračovat v odkazu renesančních mistrů, u nichž se inspiroval pro rozdělení krajiny do systému alejí, které jsou v areálu funkční do dnešní doby. Vzor Karel Eusebius našel ve Vignolovi27. Pokud bychom přistoupili k bližší analýze zámků ve Valticích, v Plumlově a především lednické i valtické zahrady, našli bychom Vignolova doporučení ohledně stavební i zahradní architektury uvedené do praxe Karlem Eusebiem, která shrnul ve svém spise „Werk von architektur“. Spis kníže vydal mezi léty 1670 – 1680, těsně před svým skonáním. V těchto letech působil kníže jako dozor v liechtensteinském stavitelství, intenzivně řešil problematiku stavby plumlovského zámku. Kolem roku 1675 se skrze francouzského akademické prostředí šířily rozdílné pohledy na uchopení architektury. Jednalo 26

ZATLOUKAL, Ondřej. Et in Arcadia ego: = Historické zahrady Kroměříže = Historical gardens at Kroměříž: [výstava: Národní památkový ústav - Územní odborné pracoviště v Brně, Státní zámek Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, 10.6.-18.7.2004, Muzeum umění Olomouc, 9.12.20046.2.2005]. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění, 2004, 127 s. ISBN 80-85227-62-2. s. 70. 27 Zejména jeho obdiv patřil architektu jménem Giacomo (Jacopo) Barozzimu (Barocchio) da Vignola (1507-1573). Karel Eusebius se s velkou pravděpodobností inspiroval právě Vignolovou architekturou při fasádách na zámku a kostele ve Valticích, uplatňoval pět řádů, jak je známe z Vignolovy rytiny z díla „Regola delle cinque ordini d´architettura“. Vignola byl autorem zahrady villy Lante (Bagnaia v Itálii), renesanční terasovité zahrady, v jejímž jádru se nachází hlavní osa s prvky vodního umění. V zahradě byly taktéž symetricky rozmístěny letohrádky, takto vystavěný parter byl propojen s oborou. 10

se o souboj starých a moderních pohledů. Staří mistři viděli trvalou hodnotu pouze v architektuře základních typů. Nový pohled zase nabízel flexibilitu a neutuchající vývoj, tezi, kdy se architektura mění pořád. Karel Eusebius se řadil mezi zastánce starého, současně viděl i nutnou proměnlivost architektury. Podle knížete neexistuje žádná jiná architektura, než ta, jenž se zakládá na řádech, každá to musí splňovat. V této době byl stavěn letohrádek se zahradou (obr. 3) na návrh architekta G. G. Tencally. Tencallův okruh dodával modely pro práci kameníků. Z roku 1632 se dochovala objednávka na šest kusů kašen, jenž měly být vytvořeny podle modelů. O tři léta později byl požadavek na voskový model osmiboké kašny a na dvě fontány. V roce 1635 byla zhotovena kašna dle návrhu C. G. Tencally kameníkem Pietrem Madernou28 (obr. 4). V zahradě pracoval Tencallův okruh řemeslníků. V roce 1645 zde byly vytvořeny další dvě kašny. V roce 1653 byl do Lednice povolán zahradník z Itálie, jehož jméno se nedochovalo29. Kníže započal s úpravami okolí. Na severní straně, kde byly po sto let bažiny a husté porosty rákosí, po odstranění založil kníže zahradu ve francouzském stylu. Nechal zde zřídit zavlažovací zařízení k údržbě okrasné zahrady. Osobní lékař císaře Leopolda a císaře Josefa I., mikulovský rodák J. F. Hertodt, který mnohokrát Lednici navštívil, popisoval v historickém spisu „Tartaro mastix moraviae“ z roku 1669 krásu lednické zahrady. Zmínil její řádné členění, obdivoval exotické květiny, oranžerii, kašnu, okrasné vázy, umělé jeskyně a cizokrajné dřeviny. Takový obdiv vyjádřil i historik Vessina v roce 1670 v knize „Die Schönheit des Eisgruber Schlosgartens“. Kromě založení rybníků bylo prvním zásahem do širšího okolí obou měst zřízení alejí a hvězdicových průseků. Michael Witzany založení alejí připisuje knížeti Antonínu Floriánovi30. Víme ovšem, že již Karel Eusebius položil základ této myšlence. Ve spisu „Werk von der Architektur“ upozorňuje na smrky pro jejich rovný vzrůst a označuje je tak za nejvhodnější strom k vytvoření alejí31, poněvadž mu připomínaly antické sloupy. Smrky byly

28

Pietro Maderna (či Matterna, 1592 – 1653) pocházel z rodiny architektů, sochařů a kameníků. Byl císařským dvorním kameníkem. Pro Maxmiliána von Liechtensteina vytvořil Bakchovu kašnu na zámku v Bučovicích. V Lednici měl za úkol vytvořit benátskou kašnu se čtyřmi úrovněmi tryskání vody, opravit starou kašnu, pracoval celkem na asi dvaceti kašnách, navržených Tencallou, dále měl vytvořit další dvě kašny o výšce 5, 4 m a bazén. Kašna na konci 18. století byla součástí barokní zahrady a dochovala se jako jediná. Dnes je součástí zahrady historizujícího stylu z 19. století. 29

Ibid., s. 360-361. WITZANY, Michal. Der Marktgemeinde Eisgrub. Bd. 2. Eisgrub, 1901. s. 340. 31 NOVÁK, Zdeněk. Lednicko-valtický areál jako významný doklad krajinářské tvorby ve střední Evropě. In Zprávy památkové péče, 1993, roč. 53, č. 1, ISSN 013-9853. s. 5. 30

11

prvotně dováženy z Rudy na Moravě, Zábřehu a dalších moravských panství. Pro vytvoření Bořího lesa byly dovážené také jedle, výsadbu započal Karel Eusebius od roku 166032. Závěrem tedy započal s výsadbou Karel Eusebius, doprovázel ji však velký úhyn stromů. Pokračovatelem ve výsadbě a tvorbě alejí byl jeho syn kníže Antonín Florián. Karel Eusebius jako první vložil do krajiny výtvarné cítění a aleje aplikoval v rámci celého panství (aleje byly dosud používány jen v zahradách, bažantnicích nebo oborách a úpravy areálu se týkaly jen hospodářských potřeb). Letohrádek v Lednici postavený na parteru („Puxpaum“) byl stavěný dle nejlepších aktuálních náčrtů s povoláním nejlepších řemeslníků a umělců. Knížecí instrukce zněla, aby parter vypadal krásně a příjemně. Má tam být krásný a velký široký chodník určený k vycházkám, dále Karel Eusebius kladl důraz na rozlehlost parku. Největší potěchou má být kráčení v meziprostoru a užívat si rozlehlosti parku. Od nejlepších stavitelů a „waserkunstlerů“ té doby si nechal k ozdobení lednického parku vytvořit studně, umělá jezírka, jeskyně a pavilony. Ke slávě Karla Eusebia přispělo právě množství exotických stromů a keřů. V roce 1669 je na zobrazení parku tzv. exotická flora, oranžerie, fontány, apod. Ke stavbě oranžérie si vyžádal salzburského knížecího biskupa Parise von Lodrona, kterého proslavila tato zahrada k letohrádku. Zejména tehdejším trendem byl pomerančovník, pro jehož stavbu a provoz poslal biskup zkušeného zahradníka. Středobodem před zámkem bylo „waserkunst33“, které poskytovalo širokou škálu využití. Rozlišovalo se mezi „stojící“ (kanály, rybníky, vodní kaskády) a „tryskající“ vodou – před zámkem stála tzv. „springbrunnen“ – fontána, která „hrála barvami“. Mistry vodních děl byli Francouzi, proto Karel Eusebius povolal nejlepší mistry Francie, kteří tvořili krásnější „waserkunst“ než v samotné Itálii. Francouzští zahradníci předčili i německé zahrady. Výstavba a výtvarné ztvárnění lednického „vodního díla“ zaměstnávalo knížete po celou dobu jeho vlády. V 17. století se využívalo v zahradách protikladu živlů vody a ohně. Cílem bylo překonání tohoto protikladu, ve kterém panovala v zahradním umění velká konkurence. Jednalo se o nejlepší zpracování protiváhy „vodního“ a „ohňostrojového“ umění v komplexu zahrad. Karel Eusebius vyzdvihoval význam a fungování „vodní hry“. Má být prožívána

32

Moravský zemský archiv (MZA), F 94 Velkostatek Valtice. Krajiny velkostatku, jeho charakter a správa. s. II. 33 „Waserkunst“ je užíváno pro tzv. vodní díla (kašny, vodotrysky, studny, akvadukty, apod.), prvky jenž obohacují zahradu o vodní živel. Autor takového „vodního díla“ je označován jako „waserkunstler“. 12

radost z „hlasů a barev“ vody, takové umění pro obdiv a potěšení pro oči. Tryskající voda připomínala rakety, ty vydávaly při vytrysknutí zvuky jako „feuwerk“ (ohňové dílo, ohňostroj)34. Barokní zahradní architektura vytvářela umělé vysázené rostliny, stromy, které tvořily aleje, přímo les, v němž byly vytvářeny obory a systém kanálů. Na jedné straně má být park vychvalován jako důstojné a hrdé místo a na druhé straně má poskytovat loveckou zábavu, tedy k procházkám i k lovu. Za péči a výsadbu byl zodpovědný knížecí italský zahradník Comino Nannini. Úspěchy z pěstování potom panství využívalo k obchodování s exotickými cibulovinami a květinami různých druhů ve Vídni, také dováželi z Holandska. V květinových záhonech ještě dominovaly hyacinty, jenž byly oblíbenými květinami 17. století ve všech barevných variacích. Jejich silný voňavý olej byl oblíbená přísada do parfémů. Tulipány a narcisy sloužily k základní výbavě k vytváření barevných ornamentů květinových záhonů. Byly tak vytvářeny okrasné záhony v nejkrásnější barokní formě tzv. „rabata“, tj. dlouhé květinové záhony pravidelného tvaru35. Karel Eusebius se vyznačoval estetickým cítěním, uplatněným v krajinné tvorbě. Aleje se na jeho pokyn prodlužovaly daleko za hranici parků a obor, spojovaly tak celá města a vesnice dle doporučení starých mistrů. Kníže dal v roce 1656 příkaz vysadit alej mezi Lednicí a Valticemi. „Kníže považoval za krásné, když se hmota budovy s představěnými sloupy a pilíři mísila s volným prostorem“36. Vysázené přímé smrky, evokující sloupy měly poskytnout iluzi dalších řad sloupů. Podle doporučení knížete se měly záhony a tvarované rostliny nacházet v těsné blízkosti obydlí a s rostoucí vzdáleností by měl vliv člověka v krajině postupně odeznívat. Na nejníže položené terase byl situovaný pavilon, jak je zaznamenán na mapě z roku 1647. Stal se předmětem sporu mezi knížetem a Tencallou, jenž vyústil v rozchod. Kníže si stěžoval, že stavba, zakončující záhony, viditelná v příloze (obr. 3 a 8) brání ve výhledu na

34

HAUPT, Herbert. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684 : Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit. München :Prestel, c2007. ISBN 978-3-7913-3341-0 (váz.). s. 175. Protipól k vodímu prvku zastupovalo tzv. „feuwerk“ (ohňové dílo, ohňostroj). 35 Ibid., s. 176. 36 Dle Vignolových doporučení. Svou představu Karel Eusebius popsal ve svém již zmiňovaném spisu o architektuře. 13

průsek porostem, od kterého vede alej k Valticím, jejíž osa prochází zámkem37. Tato dosud neznámá stavba se objevuje na mapách do roku 1800. Na starší okrasnou zahradu z počátku 17. století navazoval koncept rozšířené zahrady, doplněné o belvedery otevřenými do volné krajiny. Podobu lednického zámku s vyobrazením zahrady (obr. 5) zachycuje až v době Antonína Floriána kreslíř a grafik Adam Delsenbach 38 (1687 – 1765) na rytině, jenž vznikala mezi léty 1718-172139. Z roku 1713 se také dochovala rytina téhož autora s vyobrazením markraběcího zámku a úpravy zahrady v Christian Erlangu v Bavorsku (obr. 5a) podle plánů Antonia della Porta a Jacques Bourdina de la Fond z roku 1700 – 1704, na které můžeme spatřit podobné základní schéma uspořádání zámku a přilehlých staveb, oddělení vzdálenější části zahrady nebo použití belvedérů jako v Lednici. Horní část zahrady s balustrádami Jiří Kroupa datuje do roku 1635 a autorem byl Giovanni Giacomo Tencalla. Právě Tencallovi si Karel Eusebius stěžoval na výhled, ve kterém mu brání pravděpodobně i tyto stavby. Jiří Kroupa usuzuje, že pravděpodobně byly postaveny dříve a kníže jejich výstavbu již nemohl ovlivnit. Fasáda zámku byla tvarována v duchu manýrismu. V prostoru před zámkem byl zahradní amfiteátr stupňovitě rozdělený. Po stranách byly budovy, každá se sedmiosou fasádou, dvěma štíty kulisovitého rázu a postranními vchody. Jedním se dalo projít do prostor kolem ústřední části zámku a druhým se vcházelo do míčovny a další neznámé budovy. Na ose od pozdějšího minaretu, procházející zámkem, za hranicí amfiteátru, stávala uprostřed děleného obdélníkového záhonu vysoká kašna. Obdobu tohoto uspořádání také s kašnou vidíme přes kulisovitou architekturu v části směrem k Dyji. Zde se jednalo o výzdobu pomerančovníky. Tentokrát je každá strana od záhonů s pomerančovníky obklopena amfiteátry (obr. 6). Jiří Kroupa dedukuje, že tato jižnější část zahrady, vzdálená od zámku měla svá pokračování v ose od západu na východ a vybavená byla obdobně včetně dalších 37

NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 418. 38 Johann Adam Delsenbach (1687 – 1765) byl kreslířem a grafikem německé školy v Norimberku. Ve Vídni pobýval v době působení císařského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera z Erlachu (1656 – 1723). Roku 1718 byl jmenován vídeňským dvorním rytcem knížete Antonína Floriána z Liechensteina. Ve službách Liechtensteinů zakresloval stavby v jejich vlastnictví včetně zahrad. Po smrti knížete odešel zpět do Norimberku. Zajímavou Delsenbachovou rytinou z roku 1713 je pohled na knížecí zámek a zahradu v bývalém Christian Erlangu bavorkého království, protože zde nalézáme podobnost se stavem zámku a zahrady v Lednici v době Karla Eusebia. 39 KROUPA, Jiří. Lednický zámek doby barokní a klasicistní. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 361. 14

kašen. Oba partery byly od sebe odděleny dekorativní zdí. Ve zdi byly otevřené průhledy, edikuly a niky lemované lizénami pro sochy. Tyto architektonické prvky se vyskytovaly poblíž „vodních děl“, přecházely dále v nároží s otevřenými belvedéry40. Úprava zámku v 60. letech 17. století byla ztotožněna s drobnými stavbami v dolní části zahrady Ondřeje Erny41 (? – 1650). Giovanni Tencalla se podílel ještě na druhé zahradě, která byla na půdorysu čtverce na jižní straně lednického zámku. Zčásti byla užitkovou zčásti okrasnou, pro svého objednavatele poskytovala magický prostor. Dodnes je zachována kašna s erby Liechtensteinů ze 40. – 50. let 17. století42. Začátkem 40. let byly položeny základy pro pomerančovníky, nejvíce stála výstavba vodního díla – vodotrysky, víceposchoďové kaskády zdobily zahradu a císařský „stückgießer

43

“ Leonard Löw zřídil po dohodě s Ernou více jak dvacetimetrovou

vodní věž „Wasserthurm“ – později Maurskou vodárnu (Wingelmüller, 1846), jenž sloužila k rozvádění vody k zavlažování parku. V posledních letech života byl Karel Eusebius zanícený pro alchymii, v níž spatřoval zázračné dílo přírody, dar boha, jeho rodina tento zájem však sledovala s obavami. Cílem jeho snahy bylo získání kamene mudrců, chtěl přeměňovat nevzácné kovy na vzácné. Liechtensteinové vždy měli stát v čele pokroku a nejnovějších poznatků v co nejvíce oblastech, osobnost Karla Eusebia44 tak rozšířila pole působení rodu i na léčitelství. Stalo se tak při bádání jeho chemické laboratoře tzv. „garderoby“, kterou provozoval se svobodným pánem ze Schellenbergu údajně ve věži valtického hradu, jejímiž produkty byly tinktury a tablety proti bolesti a oddalující stáří45. Karel Eusebius užíval pečeť (uložená v archivu Liechtensteinů ve Vaduzu), na které je Šalamounova hvězda – znak alchymistů46. Tento

40

Ibid., s. 358. Ondřej Erna (? Itálie – 1650 Brno) byl stavitel, zednický a kamenický mistr, který působil na Moravě a především v Brně. Převzal zakázku na dokončovací práce na valtickém zámku a na farním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích, po tom, co se v roce 1641 zřítila kupole pod vedením architekta G. G. Tencally, který následně odešel z liechtensteinských služeb. Dále je autorem poutního kostela Narození Panny Marie ve Vranově u Brna, kde se nachází rodová hrobka Liechtensteinů a kostela svaté Máří Magdalény v Brně. V Lednici pracoval se svým synem Janem Křtitelem Ernou. 42 Ibid., s. 363-365. 43 Stückgießer = štukatér 44 Karel Eusebius založil společně se svou manželkou Johannou Beatrix z Dietrichsteinu v roce 1662 nemocnici Milosrdných bratří ve Valticích. 45 Na podzim roku 1678 se připojil ke „Collegiu Philadelphicum“, byla to tajná společnost blízká Červenému kříži. Znakem tohoto společenství byl kříž. Karel Eusebius přijal jméno Amato Magnus Princeps a na přelomu roku 1678/9 obdržel z rukou herma Magnuse ve Vídni členský prsten. Na základě závazků se společenstvím nemohl záhy používat svou vlastní tinkturu. HAUPT, Herbert. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684 : Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit. München : Prestel, c2007. ISBN 978-3-7913-3341-0 (váz.). s. 166-169. 46 Věže lednického zámku a hradeb odkazují na Jeruzalém, odsud odvozují svůj původ i zednáři. 41

15

hexagram s kroužkem uprostřed byl používán v zahradním umění od doby Karla Eusebia. Do tohoto či obdobného tvaru byly vytvářeny obory i záhony. Předlohou pro užití hvězdicovitého tvaru tedy mohl být hexagram z pečeti, tak i tvar hvězdicovité lovecké obory při zámku Chambord ve Francii, která byla evropským vzorem. Kníže ještě od architekta koupil knihy, věnující se architektuře. Největší vliv měly knihy od Giacoma Barozzia da Vignoly, Petra Paula Rubense – „Palazzi antichi di Genova, raccolti e designati“ (poprvé vyd. 1622 – 1626, kníže zakoupil vydání z roku 1652 – 1663), dále zakoupil vzorníky od Sebastiana Serlia – „Extraordinario libro“, zaměřující se na okna, portály, apod. Dále knihu o letohrádcích – „Architektua civilis“ od Josepha Furtenbacha a knihu o knížecím stavitelství Paula Deckera – „Fürstliche Baumeister“. Vliv nejen na liechtensteinskou architekturu měly také architektonické traktáty, zejména teze tzv. Vitruviovy sekty (Alberti, Barbane, Palladio, Scamozzi, a dal.), která nekompromisně zastávala stanovisko, že základem architektury jsou řády. Ve svých pokynech pro stavitelství na liechtensteinských panstvích často odkazuje na Rubense, Vignolu a Wolfganga W. Praemera, který zakreslil nejrůznější stavby, postavené před závěrem 17. století. Ve svém teoretickém díle kníže vysvětloval svým nástupcům proč se má šlechtic zajímat o architekturu a co a jak má být stavěno. Kníže zastával názor, že fasády mají být dlouhé a vysoké, právě z důvodu, aby stavba pojmula všechny řády. Stavby nemají být pouhým odkazem potomkům. Do díla má být vložena informace o tom, co nás jako lidstvo přesahuje, co si zaslouží patřičnou úctu, chválu a slávu a co zůstane nesmrtelně skryto, …„neboť toto je jedinou a nejvyšší příčinou vznešených a krásných budov – ono nesmrtelné jméno“47. Architektura má působit jako živoucí a viditelná historie – „lebendig und sichtbar“. Veškeré skutky dle Karla Eusebia je možné rozdělit na viditelné, které pominou s posledním vydechnutím člověka a neviditelné, které mají být trvalé. Architektura má poskytovat zázračná díla, která mají nutit moudré lidi, aby o díle dále uvažovali a nevzdělaní jsou odkázáni ve svém stavu pouze žasnout bez hledání bližších otázek. Dobrými budovami jsou pouze ty, které obsahují všech pět řádů, s příslušnými hlavicemi, pilíři, podstavci, jen tak se rodí největší krásy. Zajímavým postojem, který se odrazil i při tvorbě lednické a valtické zahrady bylo kladení důrazu na důležitost privátních paláců oproti dvorským. Bylo to z důvodu ochrany rodového tajemství a také součást určité duchovní očisty, která se měla 47

Přednáška prof. PhDr. Jiřího Kroupy, CSc. a Mgr. Vladimíra Maňase, Ph.D. - "Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna - Dílo o architektuře. Život na knížecím dvoře pozdního 17. století“, 13. prosince 2013, Moravská galerie, Brno. 16

odehrávat skrytě před zraky nevzdělané veřejnosti. V lednickém parku pozornost poutá zahrada alchymická (či zednářská). Symboliku nalezneme také v propojení staveb areálu, jenž vytvoří onen rodový zářící kámen „liechten stein“ (lucelapis). Z rodového sídla vycházejí cesty k různým stavbám a

místům, stejně jako paprsky diamantu z dědičného prstenu

vládnoucích knížat (obr. 71). Je pravděpodobné, že i rozvíjení tohoto konceptu v zahradě byl nepsanou instrukcí Karla Eusebia pro budoucí pokolení (roku 1799 byl do zahrady v Lednici přidán tvar kosočtverce, který je symbolem pro rodový prsten). Inspirací té doby byla zahrada Medicejů L´ambrogiana (Montelupo Fiorentino, 1574 – 1602, obr. 3a). Ve spise „Werk von Architektur“ Karel Eusebius značně a opakovaně zdůrazňuje nutnost, aby si rodová šlechta utvářela reprezentační sídlo, zajišťující podle egyptských a antických vzorů rodu nesmrtelnost a věčnou slávu, …“unsterblichste Gedechtnus nach ihnen aller Posteritet zu hinterlasen zu einem unsterblichen Lob und ebigen Nahmen“,… Monumentem, který klade kníže za vzor je např. bazilika svatého Petra v Římě48. Zde je možné hledat pramen, proč kníže trval na vystavění kopule při kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Valticích. Vizí Karla Eusebia bylo také postavení kostela, který by byl o pěti patrech, přičemž každé patro by obsahovalo jeden z řádů a tak by bylo vytvořeno naprosto dokonalé dílo. Dochovala se i smlouva knížete a architekta Tencally, dle které má architekt tvořit především nejrůznější hlavice sloupů určených pro kostel. O důležitosti vypovídá také umístění jména knížete na průčelí kostela, byla to jediná stavba, kterou nedokončil. Věčnou slávu a jméno rodu má být zachováno skrze umění, vyvěrající z křesťanské tradice. Z tohoto důvodu upozorňuje kníže kromě Itálie, také na stavitelské umění Francie a Německa49.

Kulturní život na valtickém a lednickém zámku Karel Eusebius, kterého si můžeme představit jako typického barokního šlechtice položil základ divadelní tradici na valtickém zámku. Dvůr císaře Leopolda I. přál divadelníkům a byl vzorem pro kulturní život šlechticů včetně Karla Eusebia. Ten na svém zámku hostil kromě stavitelů, úředníků, výtvarných umělců, alchymistů také herce, z čehož mu plynuly nemalé

48

FLEISCHER, Victor. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler (1611 - 1984). Wien; Leipzig: C.W. Stern, 1910. s. 89. 49 Ibid., s. 90. 17

dluhy, jenž přešly až na jeho syna Johanna Adama Ondřeje (1662 – 1712)50. V tomto čase se zakořenila tradice podzimních honů, k nimž patřilo divadlo a další radovánky, proto byla nutná přestavba zámku, aby pojmul nároky dvorské šlechty v duchu dvora rudolfinské doby51.

2.1.4 Johann Adam Ondřej z Liechtensteina (1662-1712) Panství valticko-lednické bylo v jeho držení od roku 1684. V habsburské monarchii patřil k nejvýznamnějším mecenášům umění. Zasloužil se o „zámek koní“, jak jej nazval Hans Sedlmayr. V architektonickém působení na všechna svá panství se snažil důsledně dodržovat instrukce svého otce Karla Eusebia, např. v případě zámku v Plumlově, kde v korespondenci byla často probírána tématika sloupů a parkové možnosti zámků v Plumlově srovnávány s valtickými. Od roku 1690 opustil estetické instrukce svého otce a svůj mecenát směroval do tvorby vrcholně barokních italských akademikům. V roce 1692 byl na severovýchodě od koníren vybudován bosket (obr. 7) tzv. Stern = hvězda (též uváděný jako „hvězdicový bosket“, „Sterngarten“52) v Dolním lese. Byl oktogonálního tvaru a jeho střed byl křížením stromových alejí. Je možné, že už i v tomto roce zde stála drobnější stavba, možná na půdorysu centrály – pentagonu). V tomto případě se Jiří Kroupa domnívá, že by bylo možné stavbu a koncept úpravy lesa přisoudit Domenicovi Martinellimu (1650 – 1718)53. Uprostřed byla ponechána volná lesní mýtina. O sto let později byl v něm vystavěn lusthaus. Později takový typ letohrádku je parafrázován francouzskými a německými zámečky uprostřed lesa – tzv. „Jagdstern“54. Obecně ke konci 17. století v 50

Johann Adam Ondřej musel při občasných císařských návštěvách zorganizovat divadelní představení, např. roku 1696. 51 PÖMERL, Jan. Liechtensteinská divadla ve Valticích a Lednici. In Cour d´honneur; č. 1. 1998. ISSN 1212-0987.s. 65 – 67. 52 Mezi významné obory označované pojmem Thiegarten patřili Prater, Chambord, a další. Historicky první oborou zahradního umění vystavěnou na kompozici lesních průseků (os) o hvězdicovém půdorysu (důležitý prvek francouzské krajinné architektury) byla obora při zámku Chambord, ta se stala vzorem pro zakládání dalších obor, zahrad a krajinných úprav. 53 Domenico Martinelli (1650 – 1718) byl italský architekt a kněz. Mezi jeho stavby patří liechtensteinský majorátní palác ve Vídni, liechtensteinský palác v Roßau ve Vídni, zámek ve Slavkově u Brna, kostel sv. Máří Magdalény v Rousínově, kolodějský zámek, stavby ve Valticích či Bzenci a další. 54 Ibid. s. 365. „Jagdstern“ coby „lovecká hvězda“ volně vykládaná jako „lovecký zámeček“, je centrem systému ve tvaru hvězdy, tvořenou s využitím os a koridorů. Tento prvek je zahrnut v barokní zahradě. Uspořádání do tvaru hvězdy sloužilo k organizaci a rozvoji honitby. Příkladem jsou německé lovecké zámečky Clemenswerth v Emslandu nebo Stern (Hvězda) v Potsdamu, jehož fasáda je dokonce i zdobena ornamenty ve tvaru hvězdy. 18

krajinářské tvorbě raného baroka dozníval renesanční styl promísený s nastupujícími barokními prvky.

2.1.5 Antonín Florián z Liechtensteina (1656-1721) Jeho předchůdce byl spíše rezervovaný aristokrat s estetickým cítěním a velkým bohatstvím. Antonín Florian byl diplomat a pracoval ve středu císařského dvora, jeho sídlo tedy muselo být dostatečně reprezentativní. Věnoval se Valticím, aby ještě více symbolizovaly toto postavení rodu. V roce 1715 byla opravena cesta55, propojující Lednici a Valtice a současně byl propojen zámek se starším letohrádkem v Lednici. O rok později Anton Ospel56, Christian Alexander Oedtl57, Franz Jänggl58 zjišťovali, zda lze lusthaus v Lednici zvýšit o jedno patro. Záhy vyhořel a Ospel se věnoval spíše obnovování stavby. Ospel vystavěl oranžerii a provedl úpravu parku. Před oranžérií založil na jižní straně velkou zahradu k pěstování pomerančovníků a dalších vzácných plodů. V tomto období tedy lednický zámek nabývá rezidenční funkce a je spojen s valtickým sídlem novou alejí v jeden celek. Zámeckou budovu v Lednici ponechal jako střed zahradního a hospodářského areálu a celý lednický areál počal rozšiřovat do okolní krajiny. Karel Eusebius vytvářel magické sídlo a zahradu, která měla být určena pro potřeby šlechty, Antonín naopak expanduje a propojuje zámek a krajinu v „lieu de plaisance“59. Antonín Florián tedy může být označen za zakladatele lednicko-valtického areálu.

55

Tzv. Bezručova alej, kterou údajně procházel básník Petr Bezruč při svých návštěvách a opěvoval ji ve svých básních. 56 Anton Johann Ospel (1677 – 1756) byl vídeňský výtvarník a stavitel. V letech 1711 – 1724 byl knížecím stavitelem Antonína Floriana a Josefa Jana z Liechtensteina. Za Antonína Floriana vedl přestavbu valtického zámku. Je autorem prostoru „španělské stáje“ ve valtickém zámku či vstupní brány k zámku z náměstí ve Valticích, přestavoval budovy v předzámčí. 57 Christian Alexander Oedtl (1661 - 1737)byl císařský zednický mistr a stavitel. Stavby prováděl podle cizích návrhů (např. návrhy Fischera z Erlachu), až později dle svých návrhů, je autorem přestavby zámku v Mikulově z let 1719 – 1723. 58 Franz Jänggl (1650 - 1734) byl zednický mistr, jenž realizoval Hildebrandtův návrh na nový velký farní kostel v Pottendorfu v roce 1710. V jeho zednické dílně se vyučil architekt, stavitel a zednický mistr Franz Anton Pilgram (1699 – 1761). 59 „lieu de plaisance“ – místo s letohrádkem uprostřed francouzské barokní zahrady či krajiny, poskytující potěšení a radost. 19

V tomto časovém období dochází k odvržení karteziánských představ, Baruch Spinoza (1639 – 1677) zahrnuje jsoucno pod jedinou vládu přírody, která je pro něj ztělesněním boha. Anthony Ashley Cooper Shaftesbury (1671 – 1713) hledal ideál, odpovídající představám antiky a uznával přírodu v neoplatónském pojetí. Povzbuzoval k zaměření na skutečný projev přírody, zejména obdivoval grotty, jeskyně a skály, pohrdal vyumělkovaností knížecích zahrad. Ve spise „The Moralist“ předcházel svými tezemi o „přírodních dětech“ Rousseaua60. 2.1.6 Josef Johann z Liechtensteina (1690-1732) Za jeho vlády byl přestavěn zámek na trojkřídlý lovecký. Byl vášnivým lovcem a z jeho iniciativy vzešla stavba a projektování sítě letohrádků a loveckých zámečků. Indície směřují k tomu, že právě tento kníže vybral pro lednický lusthaus úlohu loveckého zámku. Do roku 1729 probíhala nákladná přestavba zámku ve Valticích dle návrhu Antonia Beduzziho61 (1675 - 1735). Možný návrh přestavby lednického zámku byl ve stylu „palladianismu“62, architekt měl pro knížete ještě mnoho návrhů na „maison de plaisance“63.

2.1.7 Josef Václav z Liechtensteina (1696-1772) V první polovině 18. století probíhal rozmach krajinářských úprav. Mědirytina návrhu ideálního parteru A. L. Blonda z roku 1731 obsažena v populárním díle „La Théorie et la pratique de jardinage64“ byla prvním popudem k pochopení kompozičních prvků francouzské zahrady. V oblasti kultivace krajiny blízkým vzorem našemu prostředí byla činnost pruského 60

ZATLOUKAL, Ondřej. Et in Arcadia ego: = Historické zahrady Kroměříže = Historical gardens at Kroměříž: [výstava: Národní památkový ústav - Územní odborné pracoviště v Brně, Státní zámek Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, 10.6.-18.7.2004, Muzeum umění Olomouc, 9.12.20046.2.2005]. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění, 2004, 127 s. ISBN 80-85227-62-2. s. 65. 61 Antonio Maria Beduzzi (1635 – 1735) byl bolognský dekoratér, architekt a divadelní inženýr. Projektoval interiér chrámu sv. Petra ve Vídni, klášterního chrámu v Melku a přestavbu vídeňského paláce Daun – Kinsky. 62 Jako „palladiánské“ jsou označeny stavby oproti baroknímu pojetí střízlivé. Palladiánská architektura vychází z teorie a díla Andrey Palladia (1508 – 1580). Obecnými charakteristickými znaky jsou symetrie, perspektiva, celkově zásady klasické antické chrámové architektury. Počátkem 18. století byl populární v Anglii, Prusku a v dalších zemích Evropy. Styl palladiánských venkovských sídel přivedli na Moravu Liechtensteinové, kteří na přelomu 18. a 19. století měli vedoucí úlohu v repertoáru neoklasicistních staveb. 63 Ibid., s. 365. „Maison de plaisance“ – francouzské označení pro venkovský dům potěchy a radosti k letnímu pobytu, užívaný na přelomu 18. a 19. století. 64 Spoluautorem byl Dezallier d´Argenvill. Spis vysvětloval kompoziční a technické detaily bosketů, fontán, kabinetů, pavilonů, živých zákoutí apod. 20

krále Fridricha II., jenž uznával francouzskou kulturu a jazyk více jak německé prostředí, které mu připadalo málo esteticky přínosné. Kromě rozvoje zemědělství a průmyslu se věnoval zahradnictví a sadovnictví. Roku 1743 vydal nařízení, jehož cílem byl rozmach výsadby ovocných stromů po celé zemi, na všech volných místech, stejně intenzivně mělo být dbáno na péči a údržbu. Trval na osázení cest alejemi stromů, osazování břehů, vysazování lip, neuposlechnutí či poškozování stromů trestal pokutami. Od roku 1752 na pokyn Fridricha II. mají být zřizovány ve všech vesnicích školky pod vedením zkušených zahradníků, kteří by i vyučovali péči a pěstování stromů a ovoce. Tato nařízení byla prokazatelně realizována v okolí Kuksu a severních a severozápadních Čechách65. Dokladem o tom, že rozšíření vlivu a uvedených nařízení proniklo i na jižní Moravu je mimo jiné i tradice parforsních honů, odehrávající se v loveckém lesním terénu, kterou přivedl z Francie do Čech hrabě Špork. Jako správce a poručník majetku se Josef Václav snažil o dokončení valtické rezidence, k tomu došlo v roce 1748, ale kníže přebýval spíše ve vídeňských palácích. Založil adamovské železárny. V roce 1747 zemřel knížecí architekt Anton Erhorto Martinelli (nastupoval po Beduzzim). Lednické úpravy proto byly na čas pozastaveny. Kníže se nevěnoval architektuře tolik, jako jeho předchůdci a více byl sběratelem uměleckých děl, založil soukromou uměleckou sbírku ve Vídni. V oblibě bylo také zpodobňování liechtensteinských sídel na vedutách, jenž vytvářel kreslíř, dekoratér a ředitel obrazárny Vincent Anton Josef Fanti (1719 - 1776), ovšem lednický a valtický zámek tohoto období zůstal nezvěčněn. Kníže k letnímu sídlu využíval spíše Valtice a proto lednický zámek a zahrada zůstala v nepozměněné formě. Až rok 1772 je rokem velké přestavby zámku, kdy se z jednopatrové budovy dle návrhu stala vyšší trojkřídlá stavba na půdorysu písmene U. Bylo přidáno „oficírské“ a „kostelní“ křídlo. Zámek se stal trojkřídlým na půdorysu ve tvaru písmene U a dostal podobu typu „maison de plaisance“. V další činnosti pokračoval jeho nástupce66.

65

HENDRYCH, Jan. Srovnatelné objekty v Evropě a ve světě. [online] 2013. [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z . 66 KROUPA, Jiří. Lednický zámek doby barokní a klasicistní. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 374. 21

2.1.8 František Josef z Liechtensteina (1726-1781) Lednické sídlo bylo již Františkovým předchůdcem budováno pro budoucího knížete a jeho širokou rodinu. K práci pro Liechtensteiny se připojili dále Josef Meissl st.67 (1730 – 1790) a zahradní inženýr (architekt) Karel Rudczinsky. Od roku 1765 se stal knížecím architektem Isidor Marcel Amandus Canevale - Ganneval (či Goneval, 1730-1786)68, zvolený ředitelem zahrad ve Valticích a Lednici o tři léta později. Jeho náplní byly návrhy triumfálních oblouků, letohrádků a žádaným byl v tvorbě parků a zahrad. Byl označován za předchůdce tzv. „revoluční architektury“, jenž přecházela od stylu rokokově klasicistního doby Ludvíka XV. k radikálně puristické klasicistní architektuře. Autorství prvních návrhů na přeměnu lednické zahrady je připisováno Vincentovi A. Fantimu, jak dokládá ze starší literatury Jiří Kroupa. Dále se domnívá, že právě onen kreslíř se zahradním architektem Canavelem byli autory změn v parku 70. let 18. století, kterými došlo k úpravě zahrady, tvořené terasami před zámkem. Zahradní amfitátr byl rozšířen, další části zahrady byly v návaznosti sloučeny s paprskovitými alejemi. Isidor Canevale zde spojoval rozumově střiženou francouzskou zahradu a neformální park anglo - chinoa. Zahradní úpravy parku před zámkem se týkaly přestavby míčovny na divadlo (Fanti a Canevale). Na konci 80. let pracovali na knížecím zámku a zahradě Josef Meissl st. (zemřel 1790), zahradní inženýr a architekt Karel Rudczinsky. Tito navázali na architektonickou práci Canevalea a současně byli spojeni s

67

Josef Meissl st. (1730 – 1790) byl vídeňským dvorním architektem, pracujícím také pro Liechtensteiny. Ve své dílně vyučoval svého syna Josefa Meissla ml. (1768 – 1817) spolu se svým synovcem Josefem Hardtmuthem. Mezi stavby, na kterých se podílel patří např. Rasumofského palác. Byl výkonným architektem prvního císařského polytechnického institutu. 68 Isidor Marcel Amandus Canevale - Ganneval (také Canevalli či Goneval, 1730 - 1786) byl inženýr a dvorní architekt, žák G. N. Servandoniho. Canevaleovu práci připomíná dekorace rokokově klasicistní v Schönbrunnu, tzv. „Josefinum“ - lékařská chirurgická vojenská akademie, založená Josefem II. v roce 1784. Roku 1763 projektoval zámek v Rájci nad Svitavou, pracoval pro další šlechtické rodiny. Od roku 1775 patřil mezi tři dvorní a císařské architekty. Stylově jeho tvorbu lze popsat jako na počátku formálně barokní, jenž s vývojem přešla do francouzské revoluční klasicistní architektury. Navrhoval stavby, které by se skládaly z izolovaných tvarů základních geometrických těles, označených jako „nejčistší“, podobně jako Ledoux a Boullée. Canevaleovy návrhy na stavby tvaru pyramidy či kužele nebyly realizovány. Byl jeden z prvních architektů, působících v monarchii, který obhajoval silné zjednodušení stavebních forem. Mezi jeho díla patří katedrála a vítězný oblouk v městě Waitzen, stavby v Schönbrunnu (malý gloriet v zámeckém parku, Grottenhaus s kašnou, …), farní kostel Maria Schnee v Neudorfu, lusthaus v Prateru, návrh parku v Laxenburgu, interiéry některých pokojů na zámku v Schönbrunnu. 22

pozdně barokní tradicí. Rudczinksy byl pravděpodobně autorem křídla, jenž spojilo konírny se zámkem69. Převratnými se staly myšlenky o estetickém vnímání člověka, které do prostředí vzdělanců přinesl Edmund Burke (1729 – 1797), zabýval se nazíráním na vztah objektu (artefaktu uměleckého díla) a subjektu v estetickém vnímání. Své teze vydal ve spisu „Filozofické zkoumání o původu našich idejí vznešena a krásna“ roku 1757 a vzbudil velký ohlas v Anglii a Evropě. Humeovy a Burkeovy myšlenky o kráse vázané na objekt rozvinul dále Immanuel Kant (1724 – 1804). Dojmy z pozorovaného díla vytlačily objekt samotný, v estetickém vnímání převažuje senzualismus, tajemnost, vznešenost. „Tvůrci i objednateli uměleckého díla záleželo především na vyjádření celku, přičemž například architektonické objekty vkládané do zahrad nebyly nositeli hodnoty samy o sobě, nýbrž měly sloužit pouze pro vyvolání adekvátních pocitů.“ Chápání světa se převážně promítá v estetické rovině a současně ustupuje náboženská zkušenost. Burke mezi dobové estetické pojmy vznešenosti a krásna vložil pojem malebnost – picturesque, ten je preferován zahradními architekty a hojně používán v literatuře. Návštěva Jeana – Jacquese Rousseaua (1712 – 1778) na britských ostrovech vnáší nejen do prostředí zahradní tvorby ideu touhy po návratu k přirozenosti bez nánosu pokroku. Byl skeptický k francouzskému pojetí anglického parku. Zásadně ovlivnil dobový náhled a tím i podobu evropských parků, když kritizoval existenci staveb z různých období, nepřirozeně shromážděných na jednom místě. Kritizoval anglický vztah ke středověku a palladiánské architektuře, zavrhoval čínské inspirace, byl odpůrcem stylu picturesque spole s Goethem a Schillerem. Z této pozice ovlivnil podobu Malého Trianonu a park v Ermenonville70.

69

Ibid., s. 376. ZATLOUKAL, Ondřej. Et in Arcadia ego: = Historické zahrady Kroměříže = Historical gardens at Kroměříž: [výstava: Národní památkový ústav - Územní odborné pracoviště v Brně, Státní zámek Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, 10.6.-18.7.2004, Muzeum umění Olomouc, 9.12.20046.2.2005]. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění, 2004, 127 s. ISBN 80-85227-62-2. s. 74. 70

23

2.1.9 Osvícenský park Poslední čtvrtina 18. století je hodnocena jako klasická pozdně barokní fáze. Konec 18. století je koncem barokní architektury v zahradní architektuře. Populárním byl klasický sentimentální park, jenž byl směsicí redukovaného francouzského parku dle Le Nôtrea se stylem anglické zahradní architektury71. Do této doby zámeckému okolí vévodil francouzský formální typ parku. Na základě přísné geometrie vznikaly zahrady od dob renesance až po naplnění barokních představ. Vzorem francouzského parku se stala zahrada královského sídla ve Versailles. Od roku 1661 ji projektoval po deset let architekt André Le Nôtre (1613 - 1700) z iniciativy Ludvíka XVI., jenž je autorem průvodce k prohlídce parku72. André Le Nôtre navrhoval založení i rekonstrukce dalších královských parků ve Francii a jeho žák Dominique Girard dokonce v roce 1723 vyhotovil zatím neznámý návrh lednického parku73. K roku 1774 se datuje počátek zahrady u Malého Trianonu. Velký Trianon oplýval francouzskou zahradou, náhle však u Malého Trianonu byla stvořena zahrada v duchu volnosti, bez tak zřejmých zásahů geometrie. Byla to anglická parková úprava s vesničkou. Vliv na zahradní tvorbu měla dokonce i Rousseaova smrt v roce 1778, ve které variuje místo pohřbení. Volnost a opětovné obrácení pozornosti k zákonitostem přírody byly blízké osvícenským myšlenkám. Zvolna tak barokní řád přecházel v osvícenské zkoumání světa s novými možnostmi, jako se francouzská úprava zčásti či úplně modelovala v anglickou. Tyto přechodné formy popsal Stephen Switzer (1682 – 1745) v knize „Ichnographia Rustica“, která byla současníky velmi žádaná. Volnost tvorby dala možnost odkrýt „duši objednavatele74“ a vznikají tak zahrady nepravidelné, romantické, sentimentální, osvícenské, také parky pedagogické, krajinné, exotické, historizující, romantické, rustikální, zahrada dam, dětská zahrada, apod. Psalo se také o stylu nádherném, arkádijském, čínském, pitoreskním,… Dále i o pohádkovém lese (např. Dolní Rožínka). Upoutá zahrada estetická, kterou takto charakterizoval Goethe. Mimo jiné vyslovil pojem „přírodičky“, kterým označoval obrazce tvořené keři a cestičkami. 71

TEKELYOVÁ – POSPÍŠILOVÁ, Ema. Barocke Gärten in Bratislava. Diplomová práce. Vídeň: Universität Wien, 2008. s. 37. 72 PETRŮ, Jaroslav. Fenomén krajinářského parku ve vývoji umění. In Kamenná kniha. s. 262. 73 NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 421. 74 KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. 2., rozš. a upr. vyd. Brno: ERA, 2006, 328 s. ISBN 80-7366-063-6. s. 361. 24

„Krajinářský park“ či „ornamental farm“ jako pojem zastřešuje tyto různé druhy zahrad a parků. O směr ve vývoji parku anglického typu se zasloužili Wiliam Kent (1684 - 1748) s jeho prvotinou v Chiswiku u Londýna a v neposlední řadě Lancelot (Capability) Brown (1715 - 1783). Brown je autorem návrhu parku ve Stowe75. Zde lze vysledovat stylovou pluralitu. Linie Brownovy poetické tvorby a linii, jenž sleduje stavby zahradní architektury. V parcích a zahradách se objevuje stále více pozoruhodných objektů – řecké chrámy, sochy, oltáře, gotické zříceniny, jeskyně, pomníky oblíbených zvířat či poustevny. Po vyčerpání antikizujících a gotických motivů se pozornost obrátila na východ, nastupuje období „chinoiserie“. Povědomí o tomto stylu se na evropský kontinent dostalo skrze spis „A Dissertation of Oriental Gardening“ z roku 1722 Sira Williama Chamberse (1726 - 1796). Návrhy, jenž sám nakreslil a sestavil do knihy „Designs for Chinese Building“ se dostávaly do rukou předních šlechtických rodů. V roce 1795 a 1803 byly vydány sumáře o nových zahradních úpravách zahrad a parků, jejichž autorem byl Humprey Repton (1752 - 1818). Indície a alegorickou složku vtiskl do parků v Chiswiku a Stowe římskokatolický básník Alexandre Pope, který se zabýval antickou mytologií, britskou historií a blízký mu byl osvícenský racionalismus. V roce 1772 vznikl první slovník z oblasti zahradního umění a botaniky Ph. Millera „The Gardener´s Dictionary“. Objednavatelé, kteří podnikali cesty do Anglie za diplomatickými a politickými účely, přinášeli informace o formě anglického parku a podobách zahradních staveb. Následně vyslali architekty i zahradníky ve svých službách, aby se přiučili novému trendu. Stýkali se tak filozofové s architekty a společně navštěvovali památky antické architektury (např. kníže Erdmannsdorff podnikl s J. J. Winckelmannem takovou cestu v letech 1765-1766)76. Výstižně definuje nový trend historik Richter: „Osvícenský racionalismus vytvořil umění klasicistní, jehož vzorem byla opět krása – jako smyslové záření idejí – dané antickou normou“77. O deset let později vydává Christian Hirschfeld „Anmerkugen uber die Gartenkunst“ a „Geschichte und Teorie der Gartenkunst“. Popis anglického krajinářského parku lze najít i u J. J. Rosseaua v jeho díle „Nová Heloisa“. V roce 1782 vzniká dosud rozsáhlá zahrada v Laxenbergu (Rakousko), kterou projektoval Ludwig von Sckel (1770 - 1823), po roce 1805 byl ve službách Johanna I. Josefa z Liechensteina; pokračovatelem byl Petr Joseph Lenné (1788 - 1866). V blízkém Polsku 75

Park ve Stowe se stal vzorem pro další země Evropy a často ho navštěvoval J. J. Rosseau. PETRŮ, Jaroslav. Fenomén krajinářského parku ve vývoji umění. In Kamenná kniha. s. 262-263. 77 RICHTER, Václav. Památka a péče. Praha: SÚPP, 1993. Edice Monumenta. sv. 3. s. 39. 76

25

z iniciativy kněžny Heleny Radzwillové vznikl bohatý anglický park Alexandrie. U nás vznikal od roku 1715 park v Nových Hradech a v roce 1755 park ve Vlašimi. S velkou pravděpodobností se knížecí architekt Hardtmuth78 (autor lednického parku) nechal inspirovat právě těmito parky. Dále vznikaly parky hraběte V. J. Hoditze (1706 - 1778) ve Slezských Rudolticích, v Praze „Kanálka“ s naučným programem, tu inicioval markýz de Malabaile, park Krásný Dvůr ve Veltrusích, park u zámku Kačina a další79. Léty 1760 - 1830 lze označit vrchol v krajinářské tvorbě, jimiž byly právě tyto parky, které obsahovaly i duchovní až náboženské poslání, spojovaly řemesla a umění. Krajinářský park této doby je tedy opřen o modelaci krajiny, prostřednictvím odsunů toků řek, překládání ramen, hloubení rybníků, zvyšování a snižování terénu, tvorbou bohaté sítě ostrovů a ostrůvků. Dále se na významných místech takto stvořené úpravy navrhovaly rozmanité budovy zahradní architektury, sochy a vodní prvky, ale také stromy, jenž akcentovaly příběh parku. Výpravy za semeny cizokrajných dřevin a rostlin měly v prvé řadě hospodářský význam, dále obohacovaly parky a byly další hmotou, jenž zahradní architekti používali k modelaci pohledů a průseků v širé krajině, na jejichž koncích se nacházela stavba, volná mýtina či strom. Poutavé mají být právě takovéto kontrasty, pozorované v proměnách ročních dob. Těžiště zahradní tvorby se sice překlenulo z kontrolované tvorby francouzského typu do širokého okolí a vytvářely se tak celé areály, v nichž byly spojeny vesnice, města, lusthausy a hospodářsky či přírodně významná místa panství. Snaha osvícenců o vymanění se z předchozího uchopení světa měla i své trhliny, když Arthur Young poznamenal na adresu nově vytvářených parků, že „nic není vynecháno …kromě přírody“80. Možná se tak stalo v důsledku zkreslené interpretace anglického parku přenesené do Evropy, kdy parky disponovaly až přemírou různých staveb a lidských zásahů oproti parkům na území Anglie. Podíl na tomto pojetí parku měla i silná tradice čerpající z francouzské kultury, jejíž vliv postupně slábl s ohledem na kavalírské cesty šlechticů na britské ostrovy. Objednavatelé i stavitelé po návratu z ciziny v důsledku nové vlny, mívali 78

S Josefem Hardtmuthem Michal Konečný spojuje styl voluptuárních staveb „pitoresque“, jenž doprovázely typický anglický park. Tento projev odkazuje na vliv britského proudu neopalladianismu, kterým označuje např. zámeček Pohansko v Lednicko – valtickém areálu, vystavěný Hardtmuthem v letech 1810 – 1811. KONEČNÝ, Michal. „Vitruvius Moravicus“. Palladiánské inspirace ve službách moravské světské aristokracie (1800 - 1850). Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2007. s. 17. 79 PETRŮ, Jaroslav. Fenomén krajinářského parku ve vývoji umění. In Kamenná kniha. s. 263 - 265. 80 Ibid., s. 269. 26

tendence dosti rychle, mnohdy u objednavatelů otrocky, u stavitelů až rutinně realizovat svůj záměr v krajině. Svůj vliv měl i zakořeněný pocit nadvlády nad krajinou z doby barokního světa, od kterého bylo těžko se odpoutat. Výrazem je i odraz v politické a filozofické rovině, kdy císař František, který se obával přílivu nových a revolučních myšlenek z Francie, v roce 1794 zakázal řád svobodných zednářů. Reformní zednář a osvícenec Jan Nepomuk Mittrovský (1757 - 1799) se věnoval i návrhům zahrad a jeho spisy objevil Hugo Salm-Reifferscheidt při návštěvě v roce 1801 v knihovně Josepha Bankse v Anglii spolu se spisy Howarda Leopolda Berchtolda z Buchlovic81. Právě Jan Nepomuk Mittrovský navštívil v době vlády Aloise I. Lednici a obdivoval zámecký park.

2.1.9.1. Alois I. z Liechtensteina (1759-1805) Významně přispěl k rozvoji botaniky a národního hospodářství, se kterým je spojeno rozšíření výstavby budov. Sortiment dřevin a rostlin se rozrůstal s výpravami zahradníka Josefa Liesky a botanika Josepha van der Schotta82 na desetitisíce kusů, čímž položili „exotický podklad komponované krajiny jižní Moravy“. Zahradní úpravy navazovaly na barokní půdorys a byly vytvářeny samostatné zahradní celky, nepostupovalo se v jednotné koncepci. Systematicky byly v parku vysazovány vlašské topoly a smuteční vrby, docházelo k výsadbě prvních akátů83. Od roku 1801 byl na pokyn knížete Aloise I. park celoročně volně přístupný pro každého. Jako první rozšířil stavební činnost i za hranice parku. Věnoval se správě panství, lesnictví a chovu dobytka. Rozšířil umělecké sbírky a rodovou knihovnu. Jeho datum narození a úmrtí se kryje s daty Friedricha Schillera, který v německém prostředí 81

KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770 - 1810. 2., rozš. a upr. vyd. Brno: ERA, 2006, 328 s. ISBN 80-7366-063-6. s. 191. 82 Joseph van der Schott (? – 1790) byl zahradník, botanik a ředitel císařských zahrad v Schönbrunnu ve Vídni. Zakládal (1785) a podílel se na utváření veltruského anglického parku, patřící příteli J. R. Chotkovi, kde se nachází i jeho pomník. V rámci působení v liechtensteinských službách byla roku 1802 na pokyn a náklady knížete Aloise I. vyslána do Severní Ameriky (sídlo v Readingu v Pensylvánii) expedice, která měla za úkol vybádat nejvhodnější semena pro výsadbu dřevin. Po čtyřech letech bylo přivezeno 130 beden a sudů se semeny různých rychle rostoucích a odolných dřevin, a také rostlin. Za minaretem vznikla po příjezdu školka, ze které se dřeviny a rostliny vyváželi od roku 1808 do celé Evropy. Byly to např. kanadské ořešáky, americké topoly, vejmutovky, topoly a speciálně akát. NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil. Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 426. 83 Ibid., s. 435. 27

propagoval básnictví starých Řeků jako hlas samotné přírody, v návaznosti na Kenta a Popea. Alois I. ustoupil z představy knížecího ráje Karla Eusebia, přístupného pouze vzdělaným a navázal tak na hlasy Williama Kenta (1685 – 1748), který viděl přírodu jako jednu velkou zahradu a Alexandra Popea (1688 – 1744), prosazujícího klasicizující tendence skrze své básně a teorie, v nichž odporoval vyumělkovanosti a formálnímu pojetí zahrad. Z okruhu těchto osob proudila představa o malířské předloze s básnickým výkladem jako podkladu k realizaci zahrad84. Založil první známé hudební těleso, působící u Liechtensteinů. Harmonii založil v roce 1789, bylo to dechové těleso, skládající se z osmi členů. Působilo ve vídeňském liechtensteinském paláci a o podzimních honech se přesunovalo na moravská sídla. Kapelníkem byl Anton Höllmayer (hornista a skladatel), dalšími členy byli hornista Anton Eisner, fagotisté Johann Harnisch a Franz Steiner, klarinetisté Geoeg Klein a Ferdinand Schleiss, hobojisté Josephe Triebensee a Friedrich Zinke. Tribensee85 byl v souvislosti se zahájením činnosti divadla na valtickém zámku (podzim1790) a adaptací divadelního sálu na zámku v Lednici jmenován v roce 1794 „knížecím komorním a divadelním kapelníkem“ u Liechtensteinů. Hudebníci a divadelníci se do Valtic a Lednice sjížděli především na podzim, aby poskytovaly zábavu po honitbě, vystupovali při oslavách, jubileích, narozeninách (např. vídeňský operní soubor) a také členové vyučovali hudbě mladé zámecké panstvo. Je i vysoce pravděpodobné, že byli právě i tito hudebníci aktéry při scénách u jednotlivých zastavění v zámeckém parku. Roku 1806 se hudební těleso rozšířilo na dvanáct členů, nově přibyli například houslisté. Harmonie působila až do roku 1808, kdy ji zrušil Aloisův nástupce bratr Jan Josef 86. Divadelní a hudební produkce nebyla jen záležitostí prostoru divadel či zámků. U vybrané stavby zahradní architektury (kuriozity) byla zahrána scénka doprovázena hudbou, byl tak vyprávěn příběh vedoucí k poznání, jako tomu je u jednotlivých stupňů zasvěcení zednáře a v očistných zkouškách, které podstupuje Tamino a Papageno v Kouzelné flétně. V divadle se střídalo několik nájemců, kteří předkládali program představení k cenzuře. Alois I. měl v oblibě francouzské dramatiky, dále byly uváděny opery Karla Dittersdorfa z

84

ZATLOUKAL, Ondřej. Et in Arcadia ego: = Historické zahrady Kroměříže = Historical gardens at Kroměříž : [výstava: Národní památkový ústav - Územní odborné pracoviště v Brně, Státní zámek Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, 10.6.-18.7.2004, Muzeum umění Olomouc, 9.12.20046.2.2005]. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění, 2004, 127 s. ISBN 80-85227-62-2. s. 69 – 70. 85 Josephe Triebensee (1760 – 1846) byl hobojista, kapelník, hudební pedagog a skladatel. Roku 1795 se stal nástupcem C. M. v. Webera ve Stavovském divadle a také vyučoval zpěv na konzervatoři. 86 KLÍMA, S. V. Z hudební minulosti Lednice a Valtic. In Opus musicum, 1984, roč. XVI, č. 6., s. 186. 28

Dittersdorfu, Glucka, Cherubiniho, Mozarta (Kouzelná flétna, Figarova svatba, Únos ze Serailu) a Salieriho87. Liechtensteinské stavitelství se dělilo na voluptuární (lusthausy určené výhradně k pohodlí majitelů), takové stavby měli ve své kompetenci dvorní architekti, kteří je navrhovali a dohlíželi nad nimi. Hospodářské, užitkové stavby (dvory, stáje, vodní nádrže, …) navrhovaly hospodářské úřady a byly podřízeny liechtensteinské dvorní kanceláři. Jejich provedení realizovali externě najmutí zedničtí mistři. V 18. století přešla i tzv. nevoluptuární činnost do rukou architekta, prvním se stal Kryštof Fabich, jenž k této příležitosti dostal blíže neznámý pokyn. Administrátor většiny liechtensteinského panství hrabě František Chorinský dostal instrukci, aby dohlédl na soulad mezi návrhy a provedením jednotlivých staveb včetně ekonomické stránky. Dne 20. ledna 1786 jmenoval kníže Fabicha ředitelem všech panství. Později vyšel oběžník s instrukcí, jenž ponechává „zřízení a udržování vídeňských domů a všech voluptuárních staveb von Canevaleovi“, dále nemá být obcházen v otázkách větších hospodářských staveb. Dále v rámci voluptuární výstavby měl být Fabich s dalšími dvěma dohlížiteli podřízen Canevaleovi. Z hlediska hospodárnosti se měly realizovat jen nutné schválené stavby. Na přelomu roku 1786 - 1787 přebírá dohled nad liechtensteinským stavebnictvím sám kníže, na provoz však nestačí a zřizuje inspektoráty pro rozdělené okrsky88. Barokní zahrada V tomto období byly zahrady členěny na menší celky, které byly opticky odděleny pomocí zimostrázu nebo vytvořenými boskety. Typickou se stala výsadba ornamentálních záhonů. Do zahrad byly zařazeny jeskyně, voliéry, altány, zříceniny či bludiště a další stavby, které vyvolávaly moment překvapení. Vytvořenými pohledy a průhledy se zahrady opticky propojovaly s okolní krajinou. Významnými zahradami byly u nás Vrtbovská v Praze, barokní zahrada u Kuksu, Květná zahrada v Kroměříži, Dobříšský park a další. Je možné, že se Canevale v této době soustředil výhradně na projektování zahrad. Ve Vídni projektoval zahradu v Augartenu a dále v Laxenbergu. Jiří Kroupa se domnívá, že to byl právě Canevale, který navrhoval důležité úpravy parku Hvězda, naproti zámku. Pomocí alejí spojil všechny zahrady a rozšířil tak zámecký park do okolí. S vysokou pravděpodobností 87

PÖMERL, Jan. Liechtensteinská divadla ve Valticích a Lednici. In Cour d´honneur; č. 1. 1998. ISSN 1212-0987. s. 65 – 67. 88 MZA, úvod k fondu F 115, s. 1-5. 29

navrhl i templ (první zmínka v roce 1788), jenž korunoval střed protnutí alejí v Dolním lese. Kníže Alois I. nechal v roce 1785 umělecky upravovat zahradu a vystavět zcela nový vodní režim. Toho mělo být dosaženo pomocí plánů architekta von Canevaleho, které prováděl „Wasserkunstbaudirektor“ Pater Hirschko. Po Canevaleově smrti v roce 1786 byly plány po zhodnocení jinými experty označeny jako nepraktické. Císařský a vrchní královský stavitel a stavební mistr Josef Überlacher ve Vídni vyhotovil nové plány, které byly nalezeny administrátorem hrabětem Chorinským. Realizaci nových plánů měl provést Karl Rudczinsky během dvou let. Pokud to roční období dovolilo, pracovalo na této výstavbě denně přibližně 350 osob, z části tesaři, z větší části dělníci; nalezly zde užití dvě velké pumpy, 10 bicích strojů a dva velké vodní stroje pro čerpání vody v kopci. K této nové velké úpravě vodního režimu vedla kaštanová alej. Během celé stavby se musela všechna voda pro zahradní zařízení pomocí místních stavebních strojů dopravit z místního panství a to včetně stavebního materiálu, zvláště to znamenalo mnoho dřeva na stavby budov. Přes velké úpravy bylo zachováno podloží i symetrie zahrady. Bývalý zahradní barokní parter byl rozšířen a jádrem areálu se stala Hvězda. Situace parku dávala existenci francouzské geometrické části vedle volné anglické. Stav parku pod vedením knížete Aloise I. von Liechtenstein se nachází v pamětním spisu, který byl uložen ve věži staré radnice 28. října 179889. Po smrti Josefa Meisla st. se stal knížecím architektem jeho synovec Josef Hardtmuth (1758 - 1816)90. V roce 1794 byly kompetence po Rudczinském předány Hardtmuthovi, měl na starost zámky Břeclav, Lednice, Valtice a všechna rakouská panství. Začal s projektem na úpravu koníren a hospodářského dvora a odklonil se od Canevaleovi revoluční architektury a pozdně barokní tendence svých předchůdců k radikálnímu purismu. Tento počin předznamenal nové pojetí lednického parku. Základ byl pravděpodobně položen stále na Canevaleově sentimentálním parku. Obsahoval stále koncepci tvorby revolučních 89

WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 344. KROUPA, Jiří. Lednický zámek doby barokní a klasicistní. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, s. 365. Josef Hardtmuh (1758 – 1816) byl stavebním ředitelem Liechtensteinů, architektem, vynálezcem a průmyslníkem, jenž založil továrnu Koh – i – noor přestěhovanou do Českých Budějovic. Ve třinácti letech byl poslán do učení ke svému strýci, jenž působil ve službách Liechtensteinů, Josefu Meisslovi st. Ten ho vzal jako společníka do své firmy ve Vídni. Knížetem Aloisem I. z Liechtensteina byl Hardtmuth pověřen výzdobou průčelí a interiérů paláce ve vídeňské Herrengasse. Po smrti strýce nastoupil na jeho místo knížecího stavitele. Nástupcem knížete se stal jeho bratr Johann, který jmenoval na základě vlastní výborné zkušenosti Hardtmutha stavebním ředitelem; to znamenalo, že Hardtmuth od té chvíle byl hlavním dozorem nad knížecími stavbami, navrhoval a řídil jejich projektování. Oblastmi jeho působení na jižní Moravě byly zejména Valtice, Břeclav a Lednice. MAREŠ, Jan, KAREŠ, Ivo. Jakob Ignaz Wodiczka – Hardtmuthové. [online] 2001 – 2013. [cit. 2. srpna 2013]. Dostupné z http://www.kohoutikriz.org/data/w_wodii.php. 90

30

francouzských architektů, kteří místa v parcích zdobili drobnými stavbami typu pyramid, obelisku a lusthausů. Významné zahradní změny se udály za knížete Aloise I. ve východní části lednického parku v Dolním lese. Od roku 1692 je tato oblast uspořádána do tvaru nepravidelného šestiúhelníku91 jednalo se o oboru či park zvanou Hvězda („Eisgruber Stern“ či uváděna jako „Stern“). První nákres Hvězdy pochází z roku 1723. Kníže měl představu o jejím začlenění do okolního parku, kde by Hvězda tvořila jakousi podstatu. Po stavbě Minaretu vznikl oktogon, identifikován pomocí alejí, které odpovídají jednotlivým úhlopříčkám a jeho střed zdobila stavba dosud neznámého dřevěného letohrádku. Kníže se velmi silně inspiroval Chambersovým souborem 25 staveb, označených jako sallety, které symbolizovaly odlišné kultury britského koloniálního světa. Hvězdný chrám V roce 1794 starší dřevěnou stavbu nahradil nový pavilon zvaný Hvězdný chrám (Sterntempel), též Sluneční nebo Dianin chrám (obr. 12), jenž projektoval Josef Hardtmuth, který byl ve službách Liechtensteinů od roku 1790. Byl zasvěcený bohyni lovu Dianě i Artemidě. O Hvězdném chrámu máme první zmínku v oběžníku ze 17. června 1794, kde je psáno, že chrám byl celý proveden z přírodního kamene, a že neslouží pouze ke zkrášlení zahrady, nýbrž má být cílem stavby i poskytnutí práce mnoha lidem pod knížecí nadvládou. To vyžadovala knížecí administrativní místa v dolním Rakousku a na jižní Moravě, od kterých získávali nabídky i kameníci. Práce na stavbě chrámu začaly v srpnu 1794 a v nadcházejícím létě byl chrám dokončen. Měl být zorným bodem všech cest „hvězdné zahrady“, avšak po přestavbě barokní zahrady v 19. století do podoby anglického parku pozbyl účelu i atmosféry. Hvězdná zahrada byla zrušena. Plán lednického parku z doby okolo roku 1810 ukazuje chrám na lesním ostrově uprostřed jednoho velkého rybníku, který byl založen v terénu bývalé hvězdné zahrady. Okolo roku 1838 se zdá Hvězdný chrám být opotřebovaný. Náhled této stavební práce se dochoval mimo jiné z rytiny Zieglera a z nákresů Lorenza Janschy.

Na přibližně třímetrovém vysokém podstavci stál dórský kruhový chrám s

kupolovitou střechou, mezi kterým se nacházel výklenek k sezení. Chrám nesl nápis „Rorum 91

Staří stavitelé s oblibou používali šesti, osmi i deseti úhlů při budování staveb a v lednickém parku najdeme i uspořádání části Dolního lesa pomocí úhlů. Ve vývoji sledujeme změny plochy od pentagonu po oktogon. 31

productori Ientum Conservatori“, lze přeložit ve smyslu „Stvořitel věcí, bytostí zachránce“92. Kupole byla vymalována malíři Franze Hurtela a Meidingera93. Jednalo se o klasicistní monopteros, vynesený na asi tři metry vysokou terasu, zaklenutý kupolí, spočívající na osmi sloupech. Z ochozu byla vyhlídka na světové strany. Aleje byly osázeny vlašskými topoly, které postupně od roku 1850 nahrazovaly jírovce, jejichž květ evokoval lucernu – světlo, symbol osvícenství. Chrámek sloužil jako místo setkání před honitbou, z něj se i přímo střílelo na zvěř, která běhala uvnitř Hvězdy. Jan Nepomuk Mittrovský hojně navštěvoval zámecké parky a rád se nechával inspirovat; roku 1796 obdivoval stavby lednicko-valtického areálu. Nejspíše byl převzat i motiv lednického Hvězdného (Slunečního) chrámku, který si vystavěl právě Mittrovský ve svém „sentimentálním lese“ zvaném „Lustwald“ v Dolní Rožínce94. Pro nově plánovanou polohu Hvězdného (Slunečního chrámu), jak naznačuje plán parku z roku 1805, byl s velkou pravděpodobností předlohou Amorův templ ve vlašimském parku (obr. 13)95, který stojí na ostrůvku kruhového rybníka, jehož břeh je dokola osázen vždy párem topolů, takové schéma je použité jak v Malém Trianonu (obr. 14), tak v zámeckém parku v Lednici, Rájci, Kroměříži, Vlašimi apod. Tato parková úprava je typickým „rousseauvským96“ motivem, který se začal užívat po Rousseaovi smrti97, ten byl pochován na ostrůvku osázeném topoly. Rytina z let 1807 – 1812 by mohla dokládat novou polohu Hvězdného chrámu, kdy byl střed Hvězdy zalesněn, pokud ovšem nebyla rytina (obr. 15) vytvořena podle návrhu, jako tomu bylo u některých Delsenbachových rytin.

92

WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. s. 126. 93 Patriotisches Tageblatt. 1804, č. 6. s.7. 94 KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí. Brno: Era. 2006. s. 201. Jan Nepomuk Mistrovský si vedl skicář, kresby pořizoval na cestách i přímo při návštěvách zahrad a projektoval i některé zahrady. Je doloženo, že v roce 1796 navštívil stavby lednického a valtického panství, to už stál Sluneční templ. 95 V lednickém zámku je v čínském přízemním salonku uložen obraz vlašimského čínského pavilonu, tudíž i inspirace pro Hvězdný templ mohla vyvěrat z vlašimského Amorova templu a Chrámku lásky v Malém Trianonu. 96 ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy dlouhého století: architektura z let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002. ISBN 80-85227-49-5. s. 54. 97 „Markýz Girardin pohřbil Rousseauvo tělo na tzv. Ostrově topolů, na místě, kde byl roku 1780 postaven památník navržený Hubertem Robertem a zkonstruovaný J.-P. Lesuerurem. Rousseau se ihned stal kultovní postavou a jeho hrobka byla neúnavně navštěvována. Francouzská revoluce vyzdvihovala Rousseauovu filozofii a 11. listopadu 1794 byly při velkolepé ceremonii jeho ostatky přeneseny z Ermenonvillu do pařížského Pantheonu“. Wikipedie. Jean Jacques Rousseau. [online 2013]. [cit. 5. dubna 2013]. Dostupné z < http://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Jacques_Rousseau>. 32

V bodě Hvězdného chrámu se spojovalo osm již topolových alejí, byl z něj výhled na98:  vysoce klenutý inženýrský most, který vedl přes Starou Dyji a zakončoval alej, vedoucí severním směrem, (podoba mostu byla na způsob např. Chambersovského ve Wörlitz nebo mostu Rialto ve Schwetzingen (navrhl Palladio),  imitaci antické polozříceniny triumfálního oblouku, věnovanému božskému Juliánovi, vedla k němu severovýchodní alej. Jako náhrada za něj po zrušení byl vystavěn Dianin chrám (Rendes-vous),  dřevěný srub s malovanými slováckými jizbami („slowakische Bauernzimmer“), ty stály na konci původní východní aleje, jenž byla po zrušení srubu prodloužena dále k dnešnímu Janovu hradu. Folklorní prvek najdeme také v The Hameau de la Reine ve Versailles,  gotický dům s věžemi, který stál na konci jihovýchodní aleje, v blízkosti Janova hradu, vedoucí do lesa, stával zde ještě v letech 1807 – 1812. Lze předpokládat, že stavba byla podobná gotickému templu v zámeckém parku v Krásném dvoře (obr. 17), jehož stavba začala roku 1793, spoluautorem návrhu templu byl zakladatel parku Jan Rudolf hrabě Černín,  lednické obytné domy, které stávaly jižním směrem,  zámecké jízdárny, ke kterým vedla alej jihozápadním směrem,  Labutí jezero s vodotrysky, viditelné po západní aleji,  Tureckou věž (Minaret, 1794 - 1804, architekt Hardtmuth), ke kterému vedla severozápadní alej. K tomuto jádru Hardtmuth připojil ještě část zahrady anglo - chinoa, v jejímž středu se nacházel čínský pavilon, navazoval tak na Canevaleův odkaz zahradní tvorbě lednickovaltického areálu.

Staré (Egyptské) lázně Ve vývoji parku byly vybudovány dvoje lázně. První zvané „Staré lázně“ (Altes Badhaus, obr. 19) s portikem dórského stylu. Projektoval je sám Hardtmuth. Mohutné čtyři sloupy nesly nad římsou zúženou stavbu ve čtyřech stupních (připomínající pyramidu) a zděný portál,

98

WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. s. 126. 33

v němž byly zděné výklenky, v nichž byly vázy a nad nimi reliéfy. Nad portál potom umístil nápis. Schválení pro stavbu poskytl kníže 11. října 1794 a o deset let později, v souvislosti s částečným zasypáním rybníku byl lázeňský dům odstraněn99. Nové lázně byly postaveny za Johanna I. Josefa z Liechtensteina (viz. podkapitola 2. 1. 9. 2., obr. 20).

Čínský pavilon V rakouském prostředí vznikaly parky inspirované francouzskými zahradami anglo – chinoa a picturesque. Takové úpravy probíhaly v Schönbrunnu, Laxenburgu, Neuwaldeggu, atd. Nový typ zahrady začal do našich zemí pronikat v 80. letech 18. století. Prvním byl park v Krásném Dvoře Jana Rudolfa hraběte Černína z Chudenic. Dosud nevídanou byla úprava ve stylu anglo – chinoa zámeckého parku ve Vlašimi. Pavilon Lednici byl nazýván také jako čínský lusthaus či rotunda (kvůli tvaru)100. Předlohou pro evropské čínské pavilony byl Konfuciův dům v Kew od Williama Chamberse (obr. 40), jenž vznikl v letech 1745 - 1748. Lednická pagodovitá dřevěná stavba byla uvnitř vyzdobena pravými vzácnými čínskými tapetami z malovaného hedvábí. Tapety byly výzdobou podobné pavilonu v královské zahradě ve Versailles ve Francii. Přišly za časů revoluce s jedním emigrujícím markýzem, jak uvádí Krickel101. V osvícenském občasníku „Patriotisches Tageblatt“102 je specifikováno, že záchranu tapet učinil kardinál Polignac při emigraci do Vídně, kde je koupil kníže Alois. Na šesti tapetách jsou nejzajímavější tyto náměty: „Číňan jedoucí na koni přes most, hostinec na pozadí s horami, Číňané jedoucí domů z trhu, princův průvod nebo průvod princů, příjezd císaře, čínská svatba a čínský lov“. Jedna tapeta se po cestě do Vídně ztratila a měla být nalezena jistým židem. Svědek řekl popravdě, že ten žid v čínském oblečení zobrazil na jedné tapetě celou svou rodinu – na památku103. Z roku 1814 se dochovala opěvná báseň na zámecký park, k pavilonu byla přisouzena slova: 99

WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth : 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 60. 100 HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. 101 KRICKEL, Adalbert Joseph. Fusswardenung von Wien und über Pirawat und Nikolsburg nach Eisgrub und Feldsperg. Wien, 1829. s. 64 – 65. 102 Patriotisches Tageblatt 1804, č. 6. 103 KRICKEL, Adalbert Joseph. Fusswardenung von Wien und über Pirawat und Nikolsburg nach Eisgrub und Feldsperg. Wien, 1829. s. 64 – 65. 34

„Eine neue Augenweide Bietet China´s Lustgebäude, Schon dem Äußern baue nach, Der Tapeten pracht von innen Zeigt den hocherstauten Ginn China sen im Mahlersach, In der Farben regem feuer Welschlands künstlern vorgerüdt Diesen kunstgrad zu erreiche Ist es keinem noch geglüdt“104.

Holandská rybárna V roce 1799 prošlo přístaviště na rybničním břehu úpravou a byla vystavěna holandská rybárna, vstup zdobily velrybí čelisti a před ní byl bazén s vodotryskem, doplněný sousoším Tří Grácií od profesora a sochaře Johanna Martina Fischera, které vytvořil v roce 1786, a které byly součástí kašny. Touto kašnou vedlo nevhodné velké potrubí, kterým tryskala voda, a kterým se vracelo zpět do povodí. Kolem kašny byly vysázeny italské topoly. Tři Grácie přinášejí oběti bohům. První drží helmu Minervy bohyně války, ochránkyně všech řemesel, umění a věd. Druhá Merkurovo křídlo, boha obchodu a obchodních styků, třetí držela v ruce myrtu, symbol Persea, zbožňovaného božstvem lovu105. Polohu sousoší Tří Grácií106 tedy Witzany popisuje před Holandskou rybárnou jako součást bazénku, to bylo později samostatně přeneseno na Růžový ostrůvek, jak dokládá obraz F. Runka z let 1820 – 24,

104

MIKSITCHES, Franz. Sehnsucht nach dem Fürstlich-Lichtenstein'schen Garten zu Eisgrub. Brno 1814. s. 12. Autor byl pravděpodobně otcem Matěje Mikšíčka (1815– 1892) byl moravský národní buditel ze 40. let 19. století, novinář, sběratel lidové tvorby a spisovatel. 105 WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 347. 106 Symbolika: vždy ve trojici – jsou tři druhy dobrodiní (dát, přijmout, vrátit), drží se vždy za ruce – dobrodiní jako řetěz přechází z ruky do ruky, vyjadřují radost – tou se těší ten, kdo dává i ten, kdo přijímá, jsou mladé – vzpomínka na dobrodiní nemá zestárnout, mají průsvitné roucho – dobrodiní se nebojí pohledu. Nejstarší dochované sousoší je z 3. – 2. stol. př. n. l. ve Vatikánském muzeu a Louvru v Paříži. Tři Grácie. [online] 2013. [cit. 23. srpna 2013]. Dostupné z . Pro sousoší byl v letech 1824 – 1825 vytvořen empírový pavilon „Chrám Tří Grácií“ dle návrhu architekta Johanna Karla Engela.

35

později na přelomu roku 1824/5 či v roce 1825 byl pro sousoší vybudován chrám, projektovaný architektem Engelem. Při vchodu od přístaviště byly po stranách sochy lvů, které se nyní nachází na Hraničním zámečku. Před čínským pavilonem stával holandský rybářský domek, pravděpodobně z let 1799107. Čínský pavilon zvýrazňoval střed zahradní partie, která byla budována v souladu s architekturou francouzských zahrad. Čínský pavilon již zde nestojí a je dochován na několika ilustracích a archivních plánech.

Byla to desetiboká dřevěná stavba (obr. 21), navržená Josefem Hardtmuthem, obklopená jednou galerií, která stála na třístupňovém kamenném podstavci, ozdobená čínskými motivy. Pagodová střecha s vysoko sahajícím rohovým štítem a laternou (obrázkové kino) s plně stálou iluzí (představami). Vnitřní vybavení pavilonu bylo vytvořeno v čínském stylu s porcelánem, nábytkem a výšivkami108. Zajímavou souvislostí je skutečnost, že čínský pavilon měla také valtická zahrada. Návrh vypracoval také Josef Hardtmuth, ten byl proveden v roce 1793, je zachycen na částečně idealizovaném a částečně reálném obraze Franze Bauera (obr. 37 a 38) a pod ním se nacházela grotta. Údajně byl postaven pro uložení tapet z čínského pavilonu v Lednici. Inspiraci pro oba pavilony nacházíme opět v parku ve Vlašimi (obr. 39), nacházel se zde také čínský pavilon a jeho vyobrazení najdeme v přízemním čínském salonku na zámku v Lednici. V roce 1837 nakreslil architekt Poppelack málo známé návrhy (obr. 22 a 23) na renovaci čínského pavilonu, ty byly realizovány, jak dokládá rytina Vincence Reima (obr. 24). Tedy podoba pavilonu byla již jednou změněna, a to před Wingelmüllerovou rekonstrukcí. Rejstřík dosud známých architektů, kteří se podíleli na stavbě Čínského pavilonu můžeme tak směle rozšířit o architekta Poppelacka. Wingelmüller109 v roce 1847 - 1848 prováděl rekonstrukci pavilonu (obr. 25) a přilehlého přístaviště (obr. 27). V roce 1891 byl definitivně zrušen (obr. 28 a 34) a orientální vybavení přeneseno do čínského salonu na zámku v Lednici, kde je dodnes. Vstup od přístavu k

107

WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. s. 128. 108 WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth : 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 48. 109 Georg Wingelmüller (1810 – 1848) se vyučil zedníkem a navázal dále na studium Akademie výtvarných umění. Roku 1830 se stal stavebním adjunktem ve Valticích. V liechtensteinských službách působil za umělce obdarovaného talentem, jenž měl velký cit pro romantický historismus, ve kterém byl schopen nastudovat rozmanité slohové variace, zejména neogotiku. Je autorem návrhů na přestavbu skleníku, Maurské vodárny a poté přestavby lednického zámku a dále stavby kaple svatého Huberta v Bořím lese. 36

čínskému pavilonu byl tvořen velrybími čelistmi, které se dnes nacházejí v expozici akvária Malawi v barokní jízdárně. Tvar pagody střecha získala až v roce 1847 - 8 s odkazem na dobový trend v rámci orientálních staveb, zakončená lucernou s odkazem na symbol světla. Malovaný pavilon získal svou podobu později, jak nám sděluje ztvárnění pavilonu od Wilibalda Schulmeistera z roku 1877 (obr. 33). Motivací pro stavbu Čínského pavilonu byly nejprve knížetem Aloisem zakoupené čínské malované tapety. Na plánu z roku 1863 je vyobrazen Čínský pavilon na ostrově Pavím spojeném dnes s Grottovým110. Ostrov byl přístupný z čínského (zvonkového) mostu (obr. 35 a 36), jenž se dochoval. Stejně jako střechu Čínského pavilonu zdobily zvonky, byl takto ozdoben i most zvaný Čínský zvonkový. Vítr zvonky rozehrával a na špici střechy svítila lucerna. Přípravné návrhy na úpravu Čínského pavilonu probíhaly již od roku 1840, kdy lze v archivu MZA Brno dohledat návrh na průčelí čínského domku s provedením vchodu a výzdoby nad vchodem. Obelisky Návrhy obelisků nalezneme v archivu z let 1796, 1800 a 1810. Je to doklad, že byly zahrnuty do programu, jehož autory byl Hardtmuth z iniciativy knížete Aloise I., jenž vydával pokyny. Kníže stavěl objekty i mimo zámecké parky, tím kultivoval krajinu i v širém okolí. Stavby působily výjimečně a obelisky byly neobvyklé velikosti. Nejstarší z obelisků stojí na půli cesty z Lednice do Přítluk v aleji o dvou řadách (návrh 1796) a byl postaven v roce 1798 Josefem Hardtmuthem. V roce 1800 si kníže přál vystavět další obelisk, avšak vystavěny byly další čtyři, jejichž návrhy pochází z dobré spolupráce knížete Aloise a Hardtmutha, realizace ostatních se však již kníže nedožil. Obelisk na cestě Lednice - Přítluky (obr. 41) byl vystavěn z pískovce v roce 1798 a je prvním obeliskem Lednicko - valtického areálu, v upomínku na uzavření míru v Campo Formiu mezi Francií a Rakouskem. Měří 23 metrů. Druhý obelisk stával při cestě z Lednice do Valtic (obr. 42 a 44), v půli cesty. Byl postaven v roce 1811, roku 1867 se zřítil po úderu blesku111. Obelisk lze zahlédnout na kvaši od F. Runka, kde je zachycen pohled z věže minaretu do lednického parku z roku 1815.

110

Grottový (Jeskynní) ostrov byl spojen se Slavičím ostrovem klenutým kamenným mostem o pěti obloucích, na počest narození knížete Jana Josefa II. (5. října 1840) byl slavnostně osvětlen. 111 Přezdívaný „Facka“. Údajně podle legendy, kdy manželka knížeti uštědřila facku, za to, že během času knížecího lovu prohrál svou vesnici (traduje se, že Valtice) v kartách. To se však mělo odehrát u knížecí cesty u Valtic, je možné, že by označení „Facka“ patřilo obelisku na kopci proti valtickému 37

Třetí obelisk na cestě do Schrattenbergu (obr. 42 a 43), návrhy nalezneme k rokům 1800 a 1810, kolem roku 1810 byl vystavěn. Čtvrtý obelisk byl postaven v roce 1811 na ostrově v Prostředním rybníku, byl vysoký 13 sáhů tj. 24, 65 m a s ostrovem po narovnání lednické aleje zanikl. Pátý, valtický obelisk (obr. 45) patrně stál na kopci u zámku do roku 1848. Zachycuje jej rytina Vincence Reima112. Možná tomuto přísluší název „Facka“. Pochází pravděpodobně z roku 1811 a architektem jako u všech ostatních byl Josef Hardtmuth113. Když se v roce 1811 zhroutil Trajánův sloup postavený 300 m severozápadně od Husarentemplu v Mödlingu (obr. 47), Hardtmuth napsal knížeti: „Ke zmírnění nepříznivé nálady Vaše Výsosti, vytvořím jiné potěšení.“ Začal se proto zabývat myšlenkou vystavění sloupu (obelisku) v Lednici, kterou začal okamžitě s knížetem konzultovat, u tohoto návrhu konstrukčně využil prvek pyramidy (obr. 46)114. V tomto případě se jedná o jakousi syntézu dvou odlišných architektonických forem, vyvěrajících ze starověkého Egypta, která byla vytvořena čistě pro evropskou šlechtu. V Evropě byly známy formy obelisk a pyramida. Obelisk se vztyčoval před chrámy, pyramida byla faraonova hrobka. Renesanční a barokní prostředí se navracelo k dobám antickým, užití obelisku bylo časté, kontext ve výstavbě byl ovšem po každé jiný. Obelisk jako symbol propojení pozemského s nebeským, pomník konkrétní události nebo směrový ukazatel. U Platóna je obelisk spojován s kultem Slunce. Středověk jej chápe jako šíp (sagitta), jenž stojí uprostřed kruhu (středu světa) a ze svého vrcholu (pyramidionu) vysílá paprsek, propojující se se Sluncem. Čtvercová základna obelisku zastupuje cyklus ročních období, pohyb slunečních paprsků na stěnách obelisku rozehrává představení o vzniku a zániku světla, souvisejícího také s křesťanskými principy. V 15. a 16. století byl ve formě obelisku spatřován náhrobek (tzv. přízední). V barokním Římě obelisky ukazovaly jedinou možnou cestu, kudy by se měl křesťan – protireformátor ubírat. Před chrámy v Římě potom najdeme obelisky, jejichž vrchol už není opatřen zámku. Jedná se spíše o nepochopení významu slova „obelisk“ tehdejšími obyvateli. Slovo pochází z řečtiny – obelos = bodec. 112 Johann Vincenz Reim (1796 – 1858) byl německý architekt, kreslíř a rytec. Na svých cestách vytvořil řadu kreseb, jenž přenesl do barevných leptů. Dosud je známo jeho 550 výtisků, na kterých Reim zobrazil města, vesnice, hrady, zámky, farmy, zahrady a další různé památky. Jeho práce je ceněna pro vysoce topografickou hodnotu. Pro tuto práci je také doplňující jeho kresba zahrady v Dornbachu (uložena ve vídeňské galerii Szaal), na které je ztvárněn lusthaus podobný čínskému pavilonu v lednické a valtické zahradě. 113 Viz. Objev Daniela Lyčky. Zapomenuté stavby: valtický obelisk a templ v Lednici. [online] 2013. [cit. 23. března 2013]. Dostupné z . 114

38

pyramidionem, ale latinským křížem, jako tomu je na Piazza del Popolo. Odtud se prostřednictvím vzorníků šíří urbanistická koncepce náměstí. Obelisk se v Evropě 18. století proměňuje na pomník významné (slavobrána při duchovní oslavě)

či tragické události

(morové epidemie, apod.). V souvislosti s Napoleonovými výpravami do Egypta lze v dobách osvícenských hovořit o „egyptománii“, která souvisela s náhledem, že osvícenství a věda má původ v Egyptě. Grafické listy, jenž Napoleon pořizoval, vyobrazovaly egyptské památky, ty se ustálily a zafungovaly jako vzorníky pro architekty, kteří začaly obelisk začleňovat do osvícenských

zahrad.

Reprezentují

např.

kult

Rousseaua,

preromantismus

či

sentimentalismus115. V lednicko – valtickém areálu bylo jednoznačně Hardtmuthem předem navrhnuto rozmístění všech obelisků, aby splňovaly funkci ukazatele, pomníku a prostředníka sfér, mohou být nazvány i jako strážci prostoru.

2.1.9.2.

Johann I. Josef z Liechtensteina (1760-1836)

Nástupce Aloise, o rok mladší bratr, sloužil v rakouském vojsku, bojoval v tureckých i napoleonských válkách i u Slavkova, po roce 1809 se věnoval správě majetku. Proměnil zahradu v rámci druhé etapy v zcela novou koncepci. Od osvícenské zahrady k přírodnímu „malebnému“ parku. Jmenoval Hardtmutha stavebním ředitelem, chtěl urychlit výstavbu různorodých monumentů v zahradě. V roce 1805 povolal do Lednice zahradního architekta, jenž se podílel na podobě zahrady ve Schwetzingenu, Bernharda Petriho116 (1767 - 1853), který se svým spolupracovníkem Friedrichem Ludwigem von Sckell (1750 – 1823) cestoval po Flandrech, Nizozemí či Anglii, kde navštěvovali zahradní parky Kew, Stowe apod. V těchto parcích se setkali s uměle vytvořenými ostrovy, určených k pěstování určité vegetace či k chovu živočichů (např. Paví a Opičí ostrov nalezneme v Lednici, jedná se o inspiraci parkem ve Stowe). Petri je autorem koncepce krajinářských úprav areálu, jenž je založena na propojení pastvin, pověstné bájné Arkádie a prezentace nového zdroje severoamerických

115

BORTLOVÁ, Michaela. Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně: Filozofická fakulta, 2010. Diplomová práce. s. 7. 116 Bernard Petri (1767 - 1853) byl hospodářský rada, v Uhrách považován za prvního zahradního architekta. Jeho otec založil ve Schwetzingen slavný barokní kruhový parter. Současně pracoval na projektech v Lednici, Loosdorfu (kde vytvořl pro knížete první anglický park), Nových Zámcích , Adamově a také založil anglický park v Mödlingu. S Friedrichem Ludwigem von Sckell (1750 – 1823) cestovali po Anglii, Nizozemí či Flandrech a navštěvovali v té době již publikované slavné zahrady ve Stowe, Kew či Stourhead. Od roku 1798 přešel do služeb k Liechtensteinům a byl jmenován hospodářským radou. Byl vyslán do Španělska pro ovce merino a ty také přivezl. 39

dřevin založeného na výsledcích botanické expedice. Měnila se koryta řek, vytvářely se nové rybníky a ostrovy s výsadbou cizokrajných dřevin a rostlin. Ve spolupráci s Josef Hardtmuhem117 začali park rozšiřovat a opatřovat stavbami zahradní architektury. „S tím souvisel rovněž ústup od některých starších alegorických monumentů a naopak větší příklon k budování samostatně stojících letohrádků, které vyznačovaly centra nově upravených přírodních celků a plnily přitom funkci vyhlídkových belvedérů a loveckých zastavení na cestě v přírodě“: lovecký letohrádek (1806), římský akvadukt (1806), chrám Múz u oranžerie, 1807 - 8), Janův hrad (1807 - 10), Nový dvůr (1809 - 10), obelisk v aleji do Schrattenbergu (1810). Zatloukal koncept nazývá „krajinou chrámů“. Alegorická struktura parku s procházkami kontrastuje s oddělenými letohrádky, kde se počítá s příjezdem na koni v rámci parforsních honů. I sám kníže byl častým návštěvníkem parků, 26. července roku 1810 si prohlédl zahradu v Krásném dvoře, o pár dnů později ji navštívil Goethe, jenž má v parku svůj pavilon, zvaný Goethův, v němž byla umístěna jeho busta. Po nástupu k vládě Johann I. Josef velmi intenzivně zaměstnával knížecího architekta Josefa Hardtmutha, a to na tolik, že docházelo k situacím, kdy architekt pracoval na stavbě kolonády Reistny a Rendez – vous současně. Tato situace vyvrcholila v pracovní rozchod a nástup nového architekta Josefa Kornhäusela, v jehož kompetenci měla pokračovat neutuchající výstavba. Kníže měl dosti jasnou představu o konceptu celého areálu, proto ještě před Hardtmuthovým propuštěním došlo k přestavbě Nového dvora do klasicistní podoby. Následující stavby (Rybniční zámeček - 1816, Apollonův chrám – 1817/19, Hraniční zámeček 1816, chrám Tří Grácií (arch. Engel) – 1824/28) se nesly v duchu klasicistního stylu a celek tak mohl být homogenní.

117

V krajinářském parku u zámku v Loosfordu, navrženém Bernardem Petrim, Hardtmuth realizoval typologicky podobné stavby jako v lednickém parku. Jednalo se o kruhový tempel, obelisk a rozlehlou umělou zříceninu Hansenburg. Zámek Loosdorf patřil Emanuelovi z Liechtensteinu, po jeho nástupci Janu z Liechtensteina byl Hansenburg pojmenován a na počest vztyčen obelisk. Současníci zámek nazývali jako „školu vkusu“. Tak jako v lednicko-valtickém areálu byl zde založen chov ovcí merino v roce 1803. Dále v roce 1806 realizoval vyhlídku na zřícenině Nového hradu. K roku 1808 byl dokončený zámek v Adamově s přilehlým anglickým parkem, navrhl jej Hardtmuth, avšak realizoval Rudczinsky. 40

Nové lázně V roce 1806 Hardtmuth118 postavil pro knížete nové lázně (obr. 20). Uprostřed budovy se nacházel jeden ze čtyř dorských sloupů nesoucí halu, na jejíž zadní stěně se nacházela zděná kašna. Po obou stranách této haly byla zřízena koupací místnost, široké stupně vedly z haly do rybníka. Na plastické výzdobě budovy pracovali sochaři Vogel a Hoyler. Celý pavilon byl ve formě řeckého chrámu, přičemž mohutné trámoví nahradilo štítový rám. Na dřevnatém břehu, vedle ležících bloků se nacházela také funkční budova, příležitostně „pro zasnění“. Lázeňský dům, jehož vzhled nám odkazuje moderní zobrazení, dnes již nestojí119. Templ I Dříve uváděný pod názvem Dianin chrám se na mapách poprvé objevuje kolem roku 1805 (obr. 49). Architektem byl ještě Josef Hardtmuth. Byla to kruhová stavba s 6 – 8 sloupy, jenž nesly kupolovitou střechu, jednalo se o klasicistní monopteros, jakým byl Hvězdný či Sluneční chrám, se kterým byl zaměňován. Zdeněk Novák se domnívá, že se v tomto případě přímo jednalo o přesunutý Sluneční chrám kvůli zalesnění Hvězdy120. Určuje ho osa Slunečního chrámu a Labutího jezera. Stál mezi rybníkem a Zámeckou Dyjí. Pohled ze stavby směřoval blíže na Aquadukt a Čínský pavilon. Zachycují ho obrazy „Pohled z Turecké věže“ (obr. 47, Ferdinand Runk, 1824) a „Park von Eisgrub“ (obr. 46, anonymní autor, kolem roku 1807). Zmíněné obrazy i mapa lednického parku z roku 1805 potvrzují existenci obou staveb. Z pramenů vyplývá, že byla zrušena kolem roku 1840. Templ II Na plánu (obr. 49) z roku 1805 je patrné, že byl v ose pod jádrem Hvězdy na severovýchodě vytvořen Růžový ostrov. V době stavby oranžérie uvažoval kníže o zděné stavbě, která by mohla stát na tomto ostrově, mělo se jednat o skleník či další oranžerii. Zda byla zděná stavba na půdorysu ve tvaru obdélníka se seříznutými rohy či dřevná stavba

119

WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth : 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 60. 120 Platí za předpokladu, že rytina pohledu na park byla vytvořena dle návrhu a neodpovídá skutečné realizaci. NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 428. 41

podobná Kačenárně v Ladné realizována, dosud nevíme. Pravděpodobně byla postavena jen menší stavba, tzv. „čínský stan“, který sloužil jako altánek při příjezdu na ostrov.

Labyrint Kamenný labyrint (obr. 51) měl být vybudován dle návrhu z let 1800 – 1805 na levé straně od Zámecké Dyje. Labyrintem se mělo proplouvat na loďkách. Po jeho rozebrání byly kameny z Moravského krasu použity na stavbu umělého skaliska a jeskyně Peklo121.

Triumfální oblouk svatého Juliána Byla to antikizující zřícenina triumfálního oblouku, nacházela se na levém břehu řeky. Nesla nápis „DIVO JULIO IMPERATORI“

„Seht, vier blüthenweise Rosse, Lenkt zum kapitol der Große, Längs der Tiber Bord hinan! Im Triumph der Gieg´s pränge Rust mi Donnerhall die Menge: „Heil dem halbgott Julian!“ „Der der Ulemannen Fürsten „kühn ben Strateburg bezwang! „Der als held, Regent und Weiser „Em´gen Lorbeer sich errang !“ … Ewig wird mit Mars Aurelen – Gato, Titus und Trajan, 121

Ibid., s. 428. 42

Auch der späten Nachwelt Entel Dich bewundern, Julian122!

Aquadukt Za Čínským pavilonem stál aquadukt (obr. 49 a 52) od roku 1806, jehož část je dodnes zachována, avšak není funkční. Byla to pět metrů vysoká stavba římského typu původně o šestnácti obloucích, z níž tryskala voda přiváděná čerpadlem, do zrcadlícího se rybníka a vytvářela tak dojem vodopádu či „raket“, které měly evokovat „ohnivé umění“ a tak duální jednotu těchto živlů123, jak doporučoval již Karel Eusebius. Byl součástí zavlažovacího systému parku. Chrám Múz (Musen tempel) Musen tempel (obr. 53 a 54) se nacházel z východu z velkého parku u Oranžerie, místo poskytovalo dostatečný výhled na francouzskou část zahrady. Čtyřhranná stavba měla atrium, v přední části čtyři sloupy a na stranách tři korintské, sloupy, trámoví i průčelí byly vyrobeny z tvrdého kamene, vyzdobeny hlavicemi. Z každé světové strany do chrámu vedly čtyři schody. V chrámu se nacházel sál, do kterého vedly prosklené dveře. Na obou stranách se nacházely výklenky, do kterých byly umístěny sochy Múz. Sál byl vyzdoben s mytologickými motivy od sochaře a ryteckého mistra Kliebera124. Musen tempel stával na tomto místě od let 1807 – 1809 (architektem byl Hardtmuth) a dominoval svou výškou východní části parku naproti Tiegarten - obory a Janohradu. Své jméno má po Klieberově mistrovsky provedeném kvartetu sousoší Múz, které symbolizují vědní a umělecké obory. Výklenky po sochách Múz byly vyplněny vázami s květinami, které jsou dodnes ztracené. Později byly výklenky vyzděny a dnes upomínají na místo Múz lavičky k odpočinku. Bylo zde umístěno i sousoší Tří Grácií sochaře Martina Fischera, později přemístěno do krytého kruhového sloupořadí architekta Engela. Klieberovy sochy Múz byly po zrušení přeneseny do Appolonova chrámu. Vnější část chrámu - na frontonu (průčelí) a nad výklenky byl vyzdoben chrám basreliéfy Appolona se slunečním vozem, po zrušení 122

MIKSITCHES, Franz. Sehnsucht nach dem Fürstlich-Lichtenstein'schen Garten zu Eisgrub. Brno 1814. s. 16. 123 HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. s. 27. 124 Symboly z kamene vyzdobil Klieber mj. Apollonův chrám či „Musictempel“ architekta Josefa Kornhäusela na zámku Schönwald v letech 1825 – 1826, vystavěného za účelem hudební produkce. 43

chrámu byly začleněny do portálu Appolonova chrámu na břehu Mlýnského rybníka. Chrám Múz je dnes (jak píší současníci) jen atriem, čtyřhrannou předsíní, vestibulem, k oranžerii tvoří východ do parku po čtyřech schodech. Při pohledu z parku působí toto atrium se čtyřmi sloupy jako chrám125. Musen temple stával na konci oranžerie, která dříve byla o 50 metrů delší, nyní jsou v místech sochy lva a vlka. Zrušen byl s oranžérií v roce 1842. Historie chrámu Múz poukazuje k hudební minulosti Lednicko – valtického areálu, které se dosud věnoval pouze S. V. Klíma v časopise Opus musicum. První známé hudební těleso působilo u Liechtensteinů za knížete Aloise Josefa (1759 – 1805). Kníže již od roku 1806 prováděl na zámku a okolí rozmanité úpravy, které ovšem nebyly v souladu s názory architekta Hardtmutha, jenž si výborně rozuměl s jeho bratrem Aloisem. Především kritizoval rychlou výstavbu dalších letohrádků, které dle architekta na úkor množství oplývaly menší kvalitou. Kníže v ose zámku nechal vybudovat průjezd, před obě fasády předsadil trojosý balkon a pozměnil zahradní fasádu. Hardtmuth se k těmto úpravám hlásí jen z určité části, ostatní bylo dle Kroupy i Wilhelma pozměněno někým jiným. Konkurenční zásahy Kroupa hledá v Karlu Rudczinském. Dne 25. února1812 definitivně architekt opouští knížecí služby a kritizuje knížete: … „Wer Anders, als Euer Durchlaucht trägt Schuld, dass die vielen so kostspieling aufgeführten Bauwerke theils einer grossen Kritik unterliegen, theils deren Missraten zum übeltönenen Nachklang für den Bauherren und Baumeister dienen. Welcher Kenner kann zum Beyspiel die Ausführung der Durchfahrt des Eisgruber Schlosses beloben ? warum musste der Musentempel durch Weglassung der Oberbeleuchtung verpfuscht werden ? hat nicht die Verkleinerung der Hansenburg ihr die mieste und schönste Wirkung benohmen ? was soll ich zu den misslungenen Werken in Liechtenstein sagen ? “…

126

Posledním Hardtmuthovým počinem pro rod Liechtensteinů byl Husarentempel 1809 - 11 (Mödling)127, pod nímž se nacházela jeskyně.

125

HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. s. 24. 126 WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth : 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 104. 127 V březnu 1812 byl zničen hurikánem a údajně po této události se spolupráce knížete a architekte rozpadla, kníže mu to údajně kladl za vinu. Další chrám byl postaven Kornhäuselem v roce 1813. Jednalo se o válečný památník na bitvu u Aspenu 21. a 22. 5. 1809. Reliéfy s námětem bitvy vypracoval Klieber. 44

Po jeho odchodu měl na návrh Hardtmutha nastoupit do služby Josef Poppelack (1780 1859), jeho návrhy však nevyužil a povolal Josefa Kornhäusela128 (1782 – 1860) a poté Josefa Františka Engela (1776 - 1827). Kornhäusel postavil v rámci vyváženosti v letech 1815 - 17 „společenské“ křídlo, jenž mělo propojit zámek a oranžerii, na druhé straně existovalo spojení oficírského křídla s konírnami a hospodářským traktem. Se společenským křídlem se pojí další zaniklá stavba, jenž byla výjimečná a byla začátkem pro další podobné rotundy, temply či gloriety v parku. Lze ho spatřit v dnešní novogotické přestavbě ve východní části zámku. Těsně k zámecké budově byl vybudován nejdříve obdélný hudební sál s nikami se sochami šesti Múz a se třemi okenními osami otevřenými k zahradě oranžerie. Na něj navazovala téměř čtvercová místnost coby jídelní sál s otevřenými okenními osami směrem na terasu zahradního zámeckého nádvoří, na druhé straně byla místnost otevřená opět k zahradě u oranžerie. Z jídelny se vcházelo do kruhového společenského sálu, který byl pozoruhodný tvarem centrální rotundy, jejíž kopule byla nesena osmi sloupy s invenčně vytvořenými dekorativními hlavicemi (obr. 56). Z tohoto sálu se přecházelo do tzv. Květinového sálu směrem na východ a do zámeckého divadla, jenž navrhl Canevale. Celý společenský pás ukončoval tzv. hrací, společenský sál (Reunionsaal) na čtvercovém půdorysu s prosklenou vyhlídkou na zahradu s Hvězdou v severní části129. Kupoli nalezneme i v nově přepracovaném plánu Hardtmutha. Kornhäusel, v blízkosti lednického zámku přestavěl i Canevaleovo divadlo. Poslední stavbou revoluční neopalladiánské inspirace se stal Hraniční zámek (1824 - 27). Setkával se zde zemědělský a národohospodářský palladianismus s koncepcí anglického přírodního parku. Nové lázně Architektem byl Josef Hardtmuth a byly vystavěny v letech 1805 – 1806, stávaly u Růžového rybníka, zbourány při novogotické přestavbě zámku. Dnes je dochováno pouze schodiště (obr. 16). Lázně byly navrhnuty v antickém stylu o čtyřech sloupech. 128

Josefa Kornhäusel (1782 – 1860) byl vídeňský architekt, jenž projektoval v duchu neoklasicismu. Do služeb liechtensteinů nastoupil v roce 1812 po studiích u architekta Friedricha Hohenberga z Hötzendorfu. Mezi díla v lednicko-valtickém areálu patří triumfální oblouk Rendez-vous, kolonáda na Rajstně, lovecký zámek Pohansko, tyto stavby přebral po Hardtmuthovi. Samostatně navrhl a realizoval Rybniční zámeček a Apollonův chrám. Pro Liechtensteiny tvořil převážně v dolním Rakousku. 129 WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. s. 123. 45

Kruhová stavba Západním směrem v prodloužení osy oranžerie a Chrámu múz vidíme další kruhovou stavbu (obr. 57), kolem níž byla voda. Mohlo by se jednat o vyšší kašnu či altán s léčivým sirnm pramenem, který se u zámku nacházel. Zachycuje ji plán parku z roku 1805.

Rybářský domek (Fisherhütte) Byl postaven z velkých kmenů, uvnitř byl vyzdoben emblémy rybářství a zrcadly, které odrážejí „rozkošné okolí jako nejlíbeznější krajinky – obrázky“. Zde byla vystavena dvě velrybí žebra. Bylo zde osm nádrží na ryby, k tomuto objektu patřilo i přátelské posezení130. Nacházel se na jižní straně třetího rybníka, se zahradou, sádkami, bazény, u vstupu se nacházela dvě pravá velrybí žebra131. Dům byl postaven z kmenů, z jednoho okna je vidět obelisk na cestě do Valtic, z druhého na vesnici Hlohovec. Z umělé terasy domku, která byla také z kmenů stromů bylo vidět na třetí a největší rybník a na hraniční zámeček, který je největší stavbou ze všech. K domku přiléhala zahrada, kde bylo osm pěkných kamenem obložených sádek na ryby132. Rybářský domek pravděpodobně ještě stával v roce 1829, Krickel o něm píše v přítomném čase.

Katzelsdorfský zámeček Zámeček (obr. 59, též salet nebo myslivna) z doby klasicismu se nacházela poblíž Bořího dvora a rakouských hranic, při cestě vedoucí k vesnici Katzelsdorf. Při novém vytyčování hranic v roce 1919 se stala součástí Československa. Byla součástí krajinářské kompozice jakou tvořil Johann I. Josef z Liechtensteinu. Autorem plánů byl Josef Kornhäusel a vytvořil je v letech 1811 - 1817, avšak dokončení proběhlo v roce 1819 pod vedením dalšího architekta Josefa Engela. Celý objekt byl vlastně spojením domu s klasicistním zámečkem typu Tři Grácie nebo Apollonův chrám. Jádro zámečku tvořila síň obdélného tvaru, která v západní části přiléhala k myslivně, ostatní strany byly tvořeny řadami sloupů, jenž dále 130

HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. s. 34. 131 WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. s. 133. 132 KRICKEL, Adalbert Joseph. Fusswanderung von Wien aus über Pirawart und Nikolsburg nach Eisgrub und Feldsperg. Wien, 1829. s. 86-87. 46

oddělovaly půlkruhovité místnosti, které vyčnívaly do terénu a připomínaly tak apsidy. „Celý lovecký pavilon je obrostlý divokým vínem, jež jako malebné záclony splývá s řims133“. Vnitřní výzdobu tvořily reliéfy s erby a stromy. V letech 1905 - 1907 byl zámeček opraven a restaurovány byly i reliéfy „lov na jelena“ a „lov na divokého kance“ (obr. 60, dnes vystaven na valtickém zámku). Vznikly počátkem 19. století a autorem je žák sochaře Josefa Kliebera. Další oprava proběhla po konfiskaci a hajný zde sloužil do roku 1953. Později byl pro údajnou zchátralost zbořen. Dnes je zachována základová deska se schody134. Tato stavba v odkazu na výstavbu „sentimentálního parku“ měla mít údajně zvláštní úlohu, pravděpodobně z jedné půlkruhové části měla být vytvořena věž pro observatoř.

Gloriety Gloriet („Tannenwald gloriet“, jedlový) byl klasicistní stavbou, je zakreslený na mapě z roku 1829, vystavěn byl roku 1799. Všechny tři gloriety (obr. 61) projektoval Josef Hardtmuth. Jedlový gloriet se nacházel poblíž později vystavěné kaple Sv. Huberta, v místě křížení cest. Kruhové stavby v místě křížení alejí či cest doporučoval ve svém traktátu již Karel Eusebius. Na půdorysu tvaru kruhu ležel dvanáctiúhelník, na jehož úhlech stálo celkem dvanáct sloupů podpírající lomenicovou střechu135. Kolem glorietu byl ještě vybudován rondel o průměru 80 metrů. Je zakreslený na mapě III. vojenského plánování z let 1876 1878. V Moravském zemském archivu v Brně najdeme zmínku o jeho zániku v roce 1872. Dodnes je zachována kamenná deska s pozůstatky schodiště a funguje jako trigonometrický bod. Přibližnou podobu glorietu můžeme odvodit od stavby glorietu v parku Krásného dvora (obr. 62). Mapa z let 1876 - 1878 ukazuje další dvě stavby v Bořím lese. Podle občasníku pozdních osvícenců „Patriotisches Tageblatt“ z roku 1804 se hovoří, že v areálu vznikají libé lusthausy mezi, které patří „Hirschgloriet“ (Srnčí gloriet), „Tannenwald-gloriet“ (Jedlový gloriet) a

133

FINTAJSL, Jakub. Valtice a okolí: Jejich minulost a přítomnost: turistika. Valtice: Výbor pro oslavu l0. výročí připojení k ČSR, 1930. s. 52. 134 MUSIL, František, Miroslav PLAČEK a Jiří ÚLOVEC. Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, ISBN 80-7277-285-6. s. 141. 135 LYČKA, Daniel. Katzelsdorfský zámeček. 2009-2013. [cit. 10. dubna 2013]. Dostupné z . 47

„Rehegloriet“ (Jelení gloriet)136. Jejich existenci potvrzuje fakt, že se zakládaly háje pro určitý druh zvěře a do centra každého byl zasazen vyhlídkový gloriet, jenž sloužil pro lovce. Na konci rovnoběžné osy, která se protíná s vertikální a rozděluje tak Boří les je zaznamenána další stavba, patrně také gloriet, nacházející se v půlce mezi dvěma háji. Blíže u Rendevouz se nacházel Srnčí háj, na půli cesty k protějšímu pravděpodobně Jelenímu háji s Jelením glorietem stával Srnčí gloriet, Jedlový gloriet se nacházel uprostřed křížení os. Kolem kaple Svatého Huberta z roku 1854 dle plánů architekta Georga Wingelmüllera se potom konal parforsní hon. Postava Svatého Huberta má údajně zpodobňovat právě tohoto architekta na jeho vlastní žádost, autorem sochy byl Josef Högler. V klenbě je osm podpisů, každému odpovídá protilehlá kamenická značka. Najdeme zde podpisy a kamenické značky, architektů Josefa Poppelacka, Josefa Kornhäusela, Josefa Františka Engela, Frimma a dalších ravděpodobně kameníků. Trojhranná stavba z pískovce má vyjadřovat „Boží oko“137. Je na místě připomenout jeskyni tvořenou pískovci z Moravského krasu v lednickém parku, kterou navrhl Josef Hardtmuth dle Býčí skály. Přímo na Býčí skále projektoval vyhlídku a druhý vchod do jeskyně, uvnitř se nacházejí podpisy Josefa Hardtmutha a Karla Rudczinskeho, mj. výtečného odborníka na hutnictví, jenž projektoval stavby v Adamově (zámek, kolonáda,…). Uvedené naznačuje magičnost „podpisových“ míst a stavební i ideovou expanzi od Břeclavi k Adamovu a dále k Rájci nad Svitavou.

Hudba na zámku V roce 1812 založil kníže novou harmonii doplněnou o kontrabasistu. V čele kapely noneta stál Václav Sedlák, který působil jako klarinetista již za Triebenseea, byl také kapelníkem ve službách rodu Auerspergů, proslul jako vynikající hráč na klarinet. Mezi léty 1815 – 1816 docházelo k větší fluktuaci hudebníků českého původu, těleso bylo rozpuštěno v květnu roku 1835 jako poslední kapela ve službách aristokracie v českých zemích. Roku 1814 vznikla na valtickém zámku tzv. „turecká hudba“ (třináctičlenná „türkische Banda“), sestavená převážně z místní posádky granátníků a gardy, kteří byli hudebníci – poddůstojníci, hrající na klarinet, hoboj, lesní roh, příčnou flétnu, tamburinu, triangl, buben,

136

Patriotisches Tageblatt. Brno. 1804. s. 487. HALADY, Jan. Boří les. [online] 2013. [cit. 5. dubna 2013]. Dostupné z < http://friedl.heimat.eu/Wanderwege/Bernhardsthal_UCZ_Feldsberg.htm>.

137

48

smyčcové nástroje. Kapelníkem byl Jan Práchenský138. Jejich uplatnění bylo při vojenských přehlídkách i výcviku, bohoslužbách ve valtickém farním kostele; po skončení divadelní sezony hrála na valtickém zámku intrády, spolu s knížecí harmonií hrála na plesech, divadle nebo troubila signály na honech. V tuto dobu jim náležela úleva od vojenských povinností. Kapela byla rozpuštěna roku 1805. Na zámku byly interpretovány majiteli zámku a zámeckou rodinou písně, operní árie, dueta a komorní skladby v opisech i tiscích. Jednalo se o díla Beethovena, Glucka, Mozarta, Haydna, Mendelsshona, Meyerbeera, Rossiniho, Verdiho, Webera, a dalších, české skladatele reprezentovali J. Jelínek, V. Jírovec, L. A. Koželuh, J. N. Škroup, J. K. Vaňhal, J. V. H. Voříšek a další. Stejně jako ve vídeňském kulturním prostředí se hrála v jihomoravských divadlech díla Glucka, Cherubiniho, Mozarta (Figarova svatba, Kouzelná flétna, Únos ze Serailu) i díla Salieriho, koncerty ovládla symfonická a komorní hudba Boccheriniho, Haydna, Jírovce, Mozarta, Pleyela a Stamice. Aranžmá prováděl Triebensee. Na zámku v Lednici se dochovalo několik svazků zpěvníku, v němž byli oslavováni Liechtensteini, kostelní zpěvníky a tisky z konce 19. a poč. 20. století. Na lednickém zámku se produkce odehrávala zejména v tanečním (modrém) sále, v hudebním (tyrkysovém) salonu a v zámeckém divadle. Na valtickém zámku byl prostorem pro kulturu rokokové divadlo. Obecně hudba v Lednici byla koncem 18. a v první pol. 19. století především záležitostí provozu šlechtických sídel, kostelů, škol, až ve druhé čtvrtině 19. století zásluhou členů knížecí harmonie pronikla hudba do majetnějších domácností139.

138

Jan Práchenský byl bývalý kapelník u hrabat Colleredo a Valdštejna, varhaník, skladatel a pedagog v Kutné Hoře a Litomyšli. 139 Zajímavostí je fakt, že knížecí pražský palác ve vlastnictví Liechtensteinů byl na konci 18. století v pronájmu F. X. Duška a jeho manželky Josefíny (zpěvačky), která hostila ve vile na Bertramce W. A. Mozarta. KLÍMA, S. V. Z hudební minulosti Lednice a Valtic. In Opus musicum, 1984, roč. XVI, č. 6., s. 187 – 188. 49

2. 1. 11.

Alois Josef II. z Liechtensteina (1796-1858)

Od roku 1836 byl jedenáctým knížetem z Liechtensteina. Došlo k definitivní přestavbě zámku do novogotického stylu pod vedením architekta Wingelmüllera v letech 1846 - 1858, současně v roce 1848 nakreslil návrh na stavbu Růžového domku140 na Růžovém ostrově a rekonstruoval Čínský pavilon. Na mapách už nelze spatřit ani náznak Hvězdy v Dolním lese. Byl botanikem, zajímal se také o stromy a v roce 1867 zakázal štvanice, které byly podle něj příliš krutě prováděny, místa bývalé honitby se tak stala klidným útočištěm pro vzácné ptactvo. V jeho vizi se prolínaly dva světy starého z dob Karla Eusebia reprezentovaným bosketem s přístavištěm a Čínským pavilonem a novým v podobě rozšířené historizující zahrady zejména v jižní části před zámkem. Vykoupením pozemků v Dlouhé ulici kníže vyřešil situaci, kdy mu vadilo sousedství parku a zámku s rolnickými usedlostmi, v těchto místech byla budována zahrada, jenž vznikla částečně ze staré kuchyňské zahrady. Tvorba nové historizující zahrady má svého iniciátora právě v knížeti Aloisovi II., který jako znalec podpořil vydání spisu knížete Karla Eusebia o architektuře a dle jeho pokynů k zahradní architektuře se řídil. Návrhem zahrady byl pověřen vrchní zahradní architekt August Czullik, kníže však s jeho plejádou návrhů spokojen nebyl a rozhodl se až pro projekt florentského architekta Vinceza Michelliho. Michellimu se podařilo skloubit nároky na velký nárůst vegetace i na volání po udržení kontinuity se staršími slohy. Vznikla tak pravidelná zahrada s boskety a broderiemi. Czullik vynalezl techniku přesazování již vzrostlých stromů (až do výšky 20 m), které pro potřeby nové zahrady byly přemístěny z okolních lesů. V roce 1883 nastoupil do služby na liechtensteinském panství nový zahradník Wilhelm Lauche (1859 – 1950)141. Po Czullikovi se stal vrchním zahradníkem. Definitivně byla zahrada dokončena umístěním kašny s rodovými erby ze 17. století od kameníka Maderny v roce 1904. Kníže odešel navždy týden po oslavě k dokončení přestavby zámku 12. listopadu 1858 a vlády se ujal jeho syn Jan Josef II. (1840 narozen v Lednici – 1929). Od vzniku nové republiky byla převážná část obyvatelstva německého původu, tudíž se přihlásila k tzv. německému Rakousku. Po obsazení Sovětskou armádou byl majetek 140

Na Růžovém ostrově chtěl kníže postavit pomerančovník nebo zděný pavilon na obdélníkovém půdorysu pro pěstování růží, navržený Wingelmüllerem jako pokračování skleníku, jak dokládají návrhy v MZA Brno. Pravděpodobně byl vystavěn jen dodnes stojící „Čínský altán“ pro odpočinek. 141 Wilhelm Lauche (1859 – 1950) založil v roce 1895 Vyšší hospodářskou a zahradnickou školu. 50

německých obyvatel zkonfiskován, jednalo se o půdu, domy a majetek rodu Liechtensteinů včetně zámku. Od roku 1949 je Lednice součástí okresu Břeclav. Dne 7. prosince 1996 se stal Lednicko – valtický areál součástí Světového kulturního dědictví a byl připsán na seznam UNESCO. Současnost Od roku 2011 probíhá revitalizace parku, při které budou nahrazeny staré stromy za nově vysazené. Cílem má být podoba parku jako v roce 1811. Během roku 2013 byly stromy v parku číselně označeny a probíhají zde prohlídky, jenž realizuje „Průvodce parkem“ (autorem projektu je Ing. Přemysl Krejčiřík, PhD. ze zahradní fakulty MZLU v Lednici). V roce 2012 proběhla v parku prohlídka „Zednářská zahrada“, kterou lze spatřit pouze v květnu, kdy kvetou jírovce a po vysekání trávy je možné vidět místa původních alejí. Prohlídka byla obohacena o večerní program, jenž měl oživit dávnou „procházku po poznání“. Zájemcům prohlídka umožnila navštívit mimo jiné místo, kde stál Hvězdný chrám a ocitnout se tak ve středu „zednářské zahrady“. V roce 2013 byl obnoven zahradní parter před zámkem, který je znám z plánu parku z roku 1896 (obr. 66).

51

Závěr V práci se podařilo vybádat zaniklé stavby Lednicko - valtického areálu, z nichž některé ještě čekají na bližší určení v budoucnu v závislosti na nalezení nových podkladů. Pokud šlo o stavby známější, práce nabízí širší okruh informací. Například se podařilo odhalit nové skutečnosti v poloze sousoší Tří Grácií či určení podoby i autora přestavby Čínského pavilonu ještě před Wingelmüllerovou rekonstrukcí, a tak zařadit rytiny Vincenze Reima do kontextu historického vývoje pavilonu. Dále jsou v práci použity fotky a plány, z nichž některé ještě dosud nebyly publikovány. Práce doplňuje a tvoří jednotu se studiemi a knihami, věnující se převážně dnešní podobě parku s úpravami a budovami, které přetrvaly. Bylo potřeba vykreslit i dřívější podoby parku právě pro uchopení idejí rodu Liechtensteinů. Do množství spekulací i historických dezinformací, které v této oblasti panují tato práce vnáší více osvětlení, současně by téma mohlo býti zpracováno ještě ve větším rozsahu než bakalářská práce umožňuje. Protestantství i ustálení ve vyznání katolické víry liechtensteinského rodu obohacují myšlenkové směry Karla Eusebia, jenž vstoupil do alchymistického spolku „Collegium Philadelphicum“, které organizačně a ideově připomíná spolky svobodných zednářů. Kníže užíval „Šalamounovu hvězdu“ coby pečeť a právě tento symbol v různých variacích se objevuje i v zahradní tvorbě či stavbách. Magický koncept je uložen do tohoto krajinářského díla, jenž vychází z myšlenek starých mistrů, jež vždy prosazoval Karel Eusebius. Dozvídáme se, jak podstatná je souhra architekta a objednavatele. Představy o podobě parku se potom mohou dále měnit. Karel Eusebius podle dobové korespondence zcela nezrealizoval své architektonické představy, pravděpodobně mezi knížetem a architekty nebyla úplně plodná spolupráce; až později Alois I. z Liechtensteina našel svého trvalého spojence v architektu Josefu Hardtmuthovi a společně mohli vytvořit unikátní krajinářský komplex, v němž se odráží dobová móda a myšlenkové proudy Evropy. Od navázání na Canevaleovu ideu lednického parku s centrálním Hvězdným chrámem v Dolním lese (v centru Hvězdy) až po vytvoření dalšího jádra v rybníku, jehož magickou stavbou byl Čínský pavilon. Myšlenkový rodový koncept se udržel i s přechodem do anglické zahradní úpravy. Šlo o snahu vybudovat si svou „krajinu posetou chrámy“ ve vzácné symbiose, jenž by zaručila i duchovní nesmrtelnost, kterou si šlechta zajišťovala vstřebáváním a hledáním inspirace v různých kulturách, o čemž svědčí i obsahy knihoven. U spolupráce Hardtmutha a Johanna I. Josefa z Liechtensteina již pozorujeme nesoulad, který vyústil v rozchod. Již na počátku nebyly některé Hardtmuthovi stavby realizovány v takové podobě, jaké je navrhoval. S dalšími architekty proudil na jižní Moravu klasicistní styl a po dlouhém zvažování se ve fasádě 52

lednického zámku ustálil styl novogotický. Zaniklé stavby dominují úpravou odkazující na staré mistry starověku, o jejichž stavitelství se dozvídáme z Albertiho spisu. Je vidno, že instrukce Karla Eusebia byly s vážností po generace přijímány. Zaniklé stavby byly převážně kruhového půdorysu a byly navrhovány tam, kde se vyskytla nová parková úprava. Kolem nich byly často vysázené topoly, tvořící rondel a evokující „Ostrov topolů“.

53

Resumé Tato bakalářská práce se zabývá neznámými stavbami kulturně – přírodního komplexu Lednicko – valtického areálu. Práce je rozdělena do dvou částí. První kapitola představuje uvedení do historie zahradní architektury. Druhá kapitola poskytuje úvod do působení Liechtensteinů na jižní Moravě a věnuje se historickému kontextu knížat, architektury a zahradního umění. Ostatní podkapitoly popisují neznámé stavby lednického parku převážně zaniklé, vztahující se ke stavitelské současnosti a uspořádání krajiny za jednotlivých knížat. Ohnisko, kde se střetává osobnost s filozofií knížete, činností architekta a uměleckých cechů na obou panstvích a počátky budování reprezentačního sídla v Lednici jako rodového Edenu s rozmachem v krajinářské tvorbě a zahradní architektuře je tématem podkapitoly věnované Karlovi Eusebiovi. Druhým mezníkem je krajinářská a architektonická činnost Aloise I., kde jsou počátky spolupráce Liechtensteinů s architektem Josefem Hardtmuthem. Cílem práce je vybádání zaniklých staveb, zmapovat plány a dobová vyobrazení objektů parku a odhalit jejich začlenění v kulturním dění na liechtensteinských sídlech jižní Moravy.

Summary This bachelor´s thesis deals with defunct buildings in the cultural – natural complex of Lednicko – valtický area. The thesis is divided into two parts. The first chapter presents an introduction to history of landscaping. The second chapter presents an introduction to the Liechtenstein family history in South Moravia and is dedicated to historical context of princes, architecture and landscaping. Other sections describe the unknown buildings of the Lednice park predominantly defunct in the relation to the present time of the preserved buildings and to the arrangement of landscape during the reign of a particular ruler. The focus where the personality of the prince clashes with his philosophy, the activity of the architect and art guilds on both estates and the beginnings of building a representative residence in Lednice as Eden of the family with the boom in landscape design and garden design is the topic of the chapter devoted to Karl Eusebius. The second milestone is the landscape and architectural activities of Aloise I., where the origin of Lichtenstein collaboration with the architect Josef Hardtmuth lies. The objective of the work is the research of defunct buildings and their incorporation into cultural events at the castles of Liechtenstein, mainly located in the Lednice park.

54

Seznam vyobrazení 1 – Veduta zámku ve Valticích s hradem, autor G. M. Vischer. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Město Valtice. Břeclav: Moraviapress, 2001. ISBN 01-83495-51-8. s. 134. 2 - Pohled na valtickou zahradní úpravu od severozápadu v letech 1718-1721, autor J. A. Delsenbach. DOHNAL, Jiří. Virtuální rekonstrukce vývojové fáze zámeckého parku ve Valticích. Mendelova univerzita v Brně: Zahradnická fakulta v Lednici, 2010. Diplomová práce. s. 14. 3 - Lednický park v roce 1647. Archiv P. Krejčiříka. NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 419. 3a – Zahrada při Villa dell'Ambrogiana, [online] 2011. [cit. 1. listopadu 2012]. Dostupné z . 4 - P. Maderna, benátská kašna ze 17. stol., v historizující části zahrady. Foto: autorka. 5 – Delsenbachova rytina lednické zahrady v letech 1718-1721. WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 1. 5a – Delsenbachova rytina knížecího zámku se zahradou v Christian Erlangenu z roku 1723. [online

2013].

20.

[cit.

srpna

2013].

Dostupné

z

<

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Erlangen_Schloss_und_Schlossgarten_1713_001.JP G?uselang=de>. 6 - W. W. Praemer, pohled na zahradní amfiteátr před lednickým zámkem. HAUPT, Herbert. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684 : Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit. München : Prestel, c2007. ISBN 978-3-7913-3341-0 (váz.). s. 175. 7 - Úprava v severovýchodní části parku Hvězda (Stern). MZA F 31, [inv. č. 4384]. 8 - Mapa I. vojenského – josefského mapování, 1764-1768, lednický zámek a park. 1st Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. [online 2001

–

2010].

[cit.

14.

dubna

55

2013].

Dostupné

z

. 9 - Ignaz Holle, plán lednického parku 1799. KRÄFTNER, Johann. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. s. 303. 10– Plán zahrad zámku Lednice po roce 1809, neznámý autor. Ibid., s. 304. 11 - Plán nově přebudovaného parku z roku 1800-1805. MZA F 115, [inv. č. 4281]. 12 - Hvězdný templ, J. Hardtmuth, 1794. KREJČIŘÍK, Přemysl. Lednicko-valtický areál / Pavel Zatloukal (ed.) ; Přemysl Krejčiřík, Ondřej Zatloukal. Praha: Foibos Books, 2012. ISBN 978-80-87073-45-2 (váz.). s. 12. 13 – Amorův templ ve Vlašimi. Vlašimský park. [online] 2011. [cit. 1. listopadu 2012]. Dostupné z < http://www.mesto-vlasim.info/park-drive.php>. 14 – Chrámek lásky v Malém Trianonu. OTRUBA, Ivar. Krásy francouzských zahrad. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 217 s. ISBN 978-80-210-5256-7. s. 37. 15 - Detail Hvězdného chrámu v Lednici. Park in Eisgrub. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807-1812. 16 – Místo, kde stával Hvězdný chrám, v rámci prohlídky „Zednářská zahrada“. Foto: autorka. 17 – Gotický templ v Krásném dvoře, foto NPÚ. Zámecký park Krásný dvůr. [online] 2013. [cit.

1. září

2013]. Dostupné

z

< http://www.krasny-dvur.cz/fotogalerie/zamecky-

park/?pageshowing=2>. 18 – Zakreslení lázní na mapě z let 1800 – 1805. MZA F 115, [inv. č. 4281]. 19 - Staré lázně (Altes Badhaus), J. Hardtmuth, 1794. WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth : 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 59. 20 - Nové lázně, J. Hardtmuth, 1805 - 1806. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und 56

beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807 - 1812. 21 - Čínský pavilon v lednickém parku, kolem roku 1800, navrhl Josef Hardtmuth v roce 1795. Laurenz Janscha – kresba, Johann Ziegler – mědirytina. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. 22 - Návrh na čínský pavilon, Poppelack, 1837, MZA F 115, [inv. č. 4287]. 23 - Čínský pavilon, půdorys, Poppelack, 1837. MZA F 115, [inv. č. 4286]. 24 - Čínský Lusthaus v Lednici 16,1 x 10,2. Signerit „V. Reim“. „212“. Eisgrub in graphischen Bilddarstellungen des 18. und 19. Jahrhunderts/ Vídeň 1979, rejstřík rytců. s. 39. 25 - Čínský Lusthaus v Lednici 16,1 x 10,2. Signerit „V. Reim“. „212“. Datiert: „Am 7. Juni 850“. Ibid., s. 39. 26 - Čínský pavilon dle návrhu Poppelacka z roku 1837, WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 347. 27 - Situační plán čínského stanu v roce 1847, navrhl G. Wingelmüller. MZA F 115, [inv. č. 4334]. 28 - Čínský pavilon s přístavištěm a portálem z velrybích čelistí. WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 347. 29 - Čínská džunka, navrhl G. Wingelmüller v roce 1848. MZA F 115, [inv. č. 4315]. 30 - Benátská gondola z roku 1848, navrhl G. Wingelmüller. MZA F115, [inv. č. 4316]. 31 - Heidrich a Holzschuh 1848 ?, detail výzdoby čínské džunky. MZA F115, [inv. č. 1847]. 32 - Heidrich a Holzschuh ? patřící k výzdobě čínského zvonkového mostu. MZA F115, [inv. č. 1847]. 33 – Čínský pavilon v roce 1877, autor akvarelu Willibald Schulmeister (1851 – 1909). Klasicismus

a

biedermeier:

z

knížecích

lichtenštejnských

sbírek.

Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. s. 321. 57

V

Praze:

34 - Čínský pavilon v roce 1891, stav před zbouráním, G. Wilhelm. Architekt und Erfinder. 1990. s. 51. 35 - Fotografie čínského zvonkového mostu z roku 1900. NPÚ Brno, archiv map a plánů 4/4/11093/1. 36 - Čínský zvonkový most, rok 1900, http://www.zamek-lednice.com/obrazova-galerie/. 37 – Valtický čínský pavilon od Franze Bauera z roku 1776. LACK, H. W. Ein Garten für die Ewigkeit, Der Codex Liechtenstein. Bern: Benteli Verlag, 2003, 366 s. ISBN 3-71651320-2. s. 199. 38 – Detail čínského pavilonu. Ibid., s. 199. 39 – Čínský pavilon ve vlašimském zámeckém parku. Vlašimský park. [online] 2011. [cit. 1. listopadu 2012]. Dostupné z < http://www.mesto-vlasim.info/park-drive.php>. 40 - Konfuciův dům v Kew, 1745-1748, William Chambers. ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy dlouhého století: architektura z let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002. ISBN 80-85227-49-5. s. 51. 41 – Obelisk na cestě Lednice – Přítluky z roku 1798. Foto: autorka. 42 - Obelisky - vlevo na cestě do Schrattenbergu a vpravo na cestě Lednice – Valtice. Arch. J. Hardtmuth (1810), MZA F 115 [inv. č. 4393]. 43 - Obelisk na cestě do Schrattenbergu, J. Hardtmuth (1810), MZA F 115 [inv. č. 4395]. 44 - Obelisk na Lednické aleji mezi Lednicí a Valticemi. Litographie, kolorovaná, 17,2 x 9,5 cm. Sign. „Gez. U. Lith. V. Folwarcny“. „gedr. B. L. Mohn“. Wien, bei Anton Paterno´s Wtwe“. 45 - Valtický obelisk, na kopci proti zámku. Galerie Kempf. [online] 2013. [cit. 23. března 2013]. Dostupné z . 46 – Hardtmuth, Josef. Návrh z roku 1811. Konstrukce „pyramidy“ byla použita pro nový Trajánův sloup, měla to být lepší náhrada za zhroucený sloup. WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth: 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 95.

58

47 – Hardtmuth, Josef. Trajánův sloup. WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth: 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. s. 95. 46 - Park in Eisgrub. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807-1812. 47 – Detail pohledu od minaretu směrem na zámek. Zleva Hvězdný templ, uprostřed Templ I, vpravo aquadukt. Park in Eisgrub. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807-1812. 48 - Detail zříceniny aquaduktu a detail templu I. Plán lednického parku 1800-1805, MZA F 115, [inv. č. 4281]. 49 – Detail templu II na ostrově. 50 - Detail plánu lednického parku s kamenným labyrintem. 51 – Aquadukt v zobrazení Ferdinanda Runka. KRÄFTNER, Johann. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. 52 – Chrám Múz a Nové lázně, 1820 - 24, Ferdinand Runk. Zachyceno se sousoším Tří Grácií na Růžovém ostrůvku. KRÄFTNER, Johann. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 97880-7101-087-6. 53 – Hardtmuth, Josef. Chrám Múz. WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901. s. 349. 54 – Panův templ v Krásném dvoře. [online] 2013. [cit. 1. září 2013]. Dostupné z < http://www.krasny-dvur.cz/fotogalerie/zamecky-park/>. 55 - Knížecí zámek v Lednici. Detail sálu ve tvaru rotundy. Signerit „V. Reim“. Eisgrub in graphischen Bilddarstellungen des 18. und 19. Jahrhunderts/ Vídeň 1979, rejstřík rytců. s. 39. 56 - Plán lednického parku 1800-1805, detail altánu či kašny, stojící proti Chrámu Múz, F 115, [inv. č. 4281]. 59

57 – Rybářský domek - (Fisherhütte). HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. 58 - Katzelsdorfský zámeček. RAKOVSKÁ, Lada. Ztracený zámeček. [online ] 2010-2012. [cit. 4. ledna 2013]. Dostupné z . 59 - Reliéf „ lov na divokého kance“, uložený ve valtickém zámku. Foto: autorka. 60 - Zakreslení glorietů na mapě III. vojenského plánování z let 1876 – 1878. [online] 2013. [cit. 3. září 2013]. Dostupné z . 61 - Gloriet v Krásném dvoře. [online] 2013. [cit. 1. září 2013]. Dostupné z < http://www.krasny-dvur.cz/fotogalerie/zamecky-park/>. 62 - F. Runk, Pohled z minaretu na park a zámek Lednice, 1815, kvaš, v pozadí obelisk na aleji Lednice – Valtice. KRÄFTNER, Johann. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 97880-7101-087-6. s. 318. 63 - Alegorie stavitelského umění, žena drží kružidlo a úhelník, také symbol zednářství, pochází z 18. – 19. století. Foto: autorka. 64 - Alegorie osvícenské doby, žena drží pochodeň, pochází z 18. – 19. století. Foto: autorka. 65 – Situatiensplan der Parkanlagen in Eisgrub, rok 1896. 66 – Detail lednického parku, 1896. 67 - Zámecký park na plánu Dolního lesa, rok 1844. [inv. č. 915]. NOVÁK, Zdeněk. Zámecká zahrada. In KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. s. 423. 68 – Detail. 69 - Pro srovnání - detail Dolního lesa, 18. století. Úprava v severovýchodní části parku Hvězda (Stern). MZA F 31 [inv. č. 4381]. 70 - Historická mapa liechtensteinských panství ve Valticích, Lednici a Břeclavi. HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. 71 - P. Krejčiřík, historický vývoj zahrady. Foto: autorka. 72 - Pohled na lednický zámek, „hradby“ a věže připomínají Jeruzalém. Foto: autorka. 73 - Ing. P. Krejčiřík, PhD., prohlídka „Zednářské zahrady“. Foto: autorka.

60

74 - Pohled na vyznačené cesty původně aleje, křížící se v místě Hvězdného chrámu. Foto: autorka. 75 - Pohled na „alej“ směrem k ovčárně. Foto: autorka. 76 - Jírovec maďal – kvetoucí jako symbol osvícenského času na cestě k Hvězdnému chrámu. Foto: autorka. 77 - Pohled na průsek. Foto: autorka. 78 - Jírovce jsou v lednickém parku vysázeny převážně v páru (jing a jang), několik najdeme také osamocených. Foto: autorka. 79 - Mgr. PhDr. Miroslav Geršic – „Karel Eusebius z Lichtenštejna, hospodář a mecenáš“. Foto: autorka.

Seznam pramenů a literatury ALBERTI, Leon Battista. Deset knih o stavitelství. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. ANTOŠOVÁ, Dagmar. Významné parky Jihomoravského kraje. 1. vyd. Brno: Blok, 1978, 624 s. BORTLOVÁ, Michaela. Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně: Filozofická fakulta, 2010. Diplomová práce. DOHNAL, Jiří. Virtuální rekonstrukce vývojové fáze zámeckého parku ve Valticích. Mendelova univerzita v Brně: Zahradnická fakulta v Lednici, 2010. Diplomová práce. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807-1812. Eisgrub in graphischen Bilddarstellungen des 18. und 19. Jahrhunderts/ Vídeň 1979, rejstřík rytců. FALKE, Jakob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Bd. 1. Wien, 1868.

61

FINTAJSL, Jakub. Valtice a okolí: Jejich minulost a přítomnost: turistika. Valtice: Výbor pro oslavu l0. výročí připojení k ČSR, 1930. FLEISCHER, Victor. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler (1611-1984). Wien; Leipzig: C.W. Stern, 1910. HAUPT, Herbert. Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611-1684 : Erbe und Bewahrer in schwerer Zeit. München : Prestel, c2007. ISBN 978-3-7913-3341-0 (váz.). HERRISCH, Isidor. ROHRMANN, Peter. Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen, Wien, 1933. HÖSS, Karl. Fürst Johann II. von Liechtenstein und die bildende Kunst. Wien, 1908. HÖSS, Karl. Geschichte der Stadt Feldsberg. Feldsberg, 1902. JUDOVÁ, Eliška. Zámek Plumlov a traktát Werk von der Architektur. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2010. JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách / Pavel Juřík. Praha: Libri, 2012. ISBN 978-80-7277-490-6 (váz.). Klasicismus

a

biedermeier:

z

knížecích

lichtenštejnských

sbírek.

V

Praze:

Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. KONEČNÝ, Michal. Lednice. Vyd. 1. Plzeň: Fraus, c2005, [16] s. ISBN 80-7238-450-3. KONEČNÝ, Michal. „Vitruvius Moravicus" Palladiánské inspirace ve službách moravské světské aristokracie (1800-1850). Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2007. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Lednicko-valtický areál. Břeclav: Moraviapress, 1998, 49 s. ISBN 80-86181-00-6. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). KLANICOVÁ, Evženie. Město Břeclav. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2001. ISBN 80-7275-025-9. KORDIOVSKÝ, Emil (ed). Městečko Lednice. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 598 s. ISBN 80-7275-055-0. KORDIOVSKÝ, Emil (ed.). Město Valtice. Břeclav: Moraviapress, 2001. ISBN 01-83495-518. 62

KRÄFTNER, Johann, STOCKHAMMER, Andrea. Die Sammlungen Liechtenstein Museum Wien. München : Prestel, 2004. ISBN: 3-7913-3152-3 (brož.). KRÄFTNER, Johann. Fürstliche Schätze: die Fürsten von Liechtenstein als Sammler und Bauherren. Wien: Brandstätter, c2008, 135 s. ISBN 978-3-85033-373-3. KRÄFTNER, Johann. Klasicismus a biedermeier: z knížecích lichtenštejnských sbírek. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2010, 430 s. ISBN 978-80-7101-087-6. KREJČIŘÍK, Přemysl. Lednicko-valtický areál / Pavel Zatloukal (ed.) ; Přemysl Krejčiřík, Ondřej Zatloukal. Praha: Foibos Books, 2012. ISBN 978-80-87073-45-2 (váz.). KRICKEL, Adalbert Joseph. Fusswardenung von Wien und über Pirawat und Nikolsburg nach Eisgrub und Feldsperg. Wien, 1829. KROUPA, Jiří. Alchymie štěstí: pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. 2., rozš. a upr. vyd. Brno: ERA, 2006, 328 s. ISBN 80-7366-063-6. KROUPA, Jiří. Umělci, objednavatelé a styl: studie z dějin umění. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2006, 399 s. ISBN 80-7364-036-8. KROUPA, Jiří. V zrcadle stínů : Morava v době baroka 1670-1790 / [editor Jiří Kroupa ]. V Brně : Rennes : Moravská galerie : Somogy éditions d’art ; Musée des Beaux-Arts v Rennes, 2002,c2003. ISBN 80-7027-121-3 (brož.). LACK, H. W. Ein Garten für die Ewigkeit, Der Codex Liechtenstein. Bern: Benteli Verlag, 2003, 366 s. ISBN 3-7165-1320-2. MATZURA, Josef. Führer durch Nikolsburg, Feldsberg, Eisgrub und in die Pollauer Berge. Nikolsburg, 1921. MIKSCHITSCHEK, Franz.

Sehnsucht nach dem Fürstlich-Lichtenstein'schen Garten zu

Eisgrub. Brno 1814. MUSIL, František, Miroslav PLAČEK a Jiří ÚLOVEC. Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 415 s. ISBN 80-7277-285-6. NOVÁK, Zdeněk. Lednicko-valtický areál jako významný doklad krajinářské tvorby ve střední Evropě. In Zprávy památkové péče, 1993, roč. 53, č. 1, s. 5. ISBN 013-9853.

63

NOVÁK, Zdeněk. Schlosspark in Eisgrub - (kartografický dokument). Brno: Památkový ústav v Brně, 1994. OTRUBA, Ivar. Krásy francouzských zahrad. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 217 s. ISBN 978-80-210-5256-7. PACÁKOVÁ-HOŠŤÁLKOVÁ, Božena. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. vyd. Praha: Libri, 2004, 526 s., [32] s. barev. obr. příl. ISBN 80-7277-279-1. PROKOP, August. Die Markgraftschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung IV. Wien, 1904. PROKOP, August. Schloss Eisgrub in Mähren. Wien, 1907. SEDLÁČKOVÁ, Ema, Viktor PLEVA a Břetislav ŠTORM. Lednice: státní zámek. 3., dopl. a pozm. vyd. Praha: Sportovní a turistické nakladatelství, 1963, 37 s. SEDLMAYR, Hans. Verlust der Mitte: die bildende Kunst des 19. und 20. Jahrhunderts als Symptom und Symbol der Zeit. 17. vyd. Frankfurt: Ullstein, 1991, 264 s. ISBN 3-548-342914. STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny fiozofie. Kostelní Vydří: Karmeitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-500-2. TEKELYOVÁ – POSPÍŠILOVÁ, Ema. Barocke Gärten in Bratislava. Diplomová práce. Vídeň: Universität Wien, 2008. TOMANČÁKOVÁ, Pavla. Zámecké zahrady a parky střední a jižní Moravy a jejich percepce v dobovém umění a literatuře. Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, 2005. 48 s. Diplomová práce. WILHELM, Gustav. Joseph Hardtmuth: 1758 - 1816 ; Architekt und Erfinder. Wien-Köln: Böhlau; 1990. WOLNY, Gregor. Hauptstadt Brunn und die herrschaft Eisgrub, sammt der Umgebung der Lestern topographisch, statistisch und historisch. Brno, 1836. WITZANY, Michael. Die Marktgemeinde Eisgrub. Eisgrub, Bd. 2. 1901.

64

Zahrady a parky Čech a Moravy: [průvodce expozicí]. Praha: Zemědělské muzeum, Zámek Lednice na Moravě, 1971. ZATLOUKAL, Ondřej. Et in Arcadia ego: = Historické zahrady Kroměříže = Historical gardens at Kroměříž : [výstava: Národní památkový ústav - Územní odborné pracoviště v Brně, Státní zámek - Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, 10.6.-18.7.2004, Muzeum umění Olomouc, 9.12.2004-6.2.2005]. 1. vyd. Olomouc: Muzeum umění, 2004, 127 s. ISBN 80-85227-62-2. ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy dlouhého století: architektura z let 1750 – 1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2002. ISBN 80-85227-49-5.

Časopisy ČERNOUŠKOVÁ, Dagmar. Nový dvůr v Lednicko – valtickém areálu. In Průzkumy památek, 2004, roč. 11, č. 1, s. 173 – 182. ISSN 1212-1487. KLÍMA, S. V. Z hudební minulosti Lednice a Valtic. In Opus musicum, 1984, roč. XVI, č. 6., s. 177 – 181. NOVÁK, Zdeněk. Lednicko-valtický areál jako významný doklad krajinářské tvorby ve střední Evropě. In Zprávy památkové péče, 1993, roč. 53, č. 1, s. 5. ISSN 013-9853. NOVÁK, Zdeněk. Projevy romantismu v zahradách Evropy a českých zemí na příkladu okolí zámku v Lednici na Moravě. In Mžyková, Marie (ed.). Kamenná kniha. Sborník k romantickému historismu – novogotice. 1997. ISSN. PÖMERL, Jan. Liechtensteinská divadla ve Valticích a Lednici. In Cour d´honneur; č. 1. 1998. ISSN 1212-0987. Description des principaux parcs et jardins de l'Europe: avec des remarques sur le jardinage et les plantations / Bildliche und beschreibende Darstellung der vorzüglichsten Natgrub in Mahren. Wur und Kunstgärten in Europa: mit Bemerkungen über Gartenkunst und Anpflanzungen, 1807-1812. Eisgrub in graphischen Bilddarstellungen des 18. und 19. Jahrhunderts/ Vídeň 1979, rejstřík rytců. 65

Patriotisches Tageblatt. Brünn: [s.n.], 1804 a 1805.

Archivní prameny

Moravský zemský archiv Brno (MZA Brno)

Fond F 31 - Lichtenštejnská lesní zařizovací kancelář Břeclav, (1734 – 1947) Úprava v severovýchodní části parku Hvězda (Stern). [inv. č. 4384]. Situatiensplan der Parkanlagen in Eisgrub, rok 1896. [inv. č. 4467].

Fond F 94 - Velkostatek Valtice. Krajiny velkostatku, jeho charakter a správa. (1391) (1604 – 1945) Úvod k fondu s. II. Detail dolního lesa. [inv. č. 631].

Fond F 115 - Lichtenštejnský stavební úřad Lednice, (1752 – 1945) Úvod k fondu, s. 1-5. Plán nově přebudovaného parku v Lednici, (1800-1805), [inv. č. 4281]. Návrh na čínský pavilon, Poppelack, (1837), [inv. č. 4287]. Čínský pavilon, půdorys, Poppelack, (1837), [inv. č. 4286]. Situační plán čínského stanu, navrhl G. Wingelmüller, (1847), [inv. č. 4334]. 66

Čínská džunka, navrhl G. Wingelmüller, (1848), [inv. č. 4315]. Benátská gondola, G. Wingelmüller, (1848), [inv. č. 4316]. Výzdoba čínského zvonkového mostu a čínské džunky, navrhli Heidrich a

Holzschuh

(1848?), [inv. č. 1847]. Obelisky na cestě do Schrattenbergu a na cestě Lednice – Valtice, arch. J. Hardtmuth (1810), [inv. č. 4393]. Obelisk na cestě do Schrattenbergu, J. Hardtmuth (1810), [inv. č. 4395].

Národní památkový ústav Brno, archiv plánů a map Fotografie čínského zvonkového mostu z roku 1900. NPÚ Brno, archiv map a plánů 4/4/11093/1.

Internetové zdroje

Delsenbachova

rytina.

[online

2013].

[cit.

20.

srpna

2013].

Dostupné

z

<

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Erlangen_Schloss_und_Schlossgarten_1713_001.JP G?uselang=de>. HALADY, Jan. [online] 2013. [cit. 5. dubna 2013]. Dostupné z < http://friedl.heimat.eu/Wanderwege/Bernhardsthal_UCZ_Feldsberg.htm>. HENDRYCH, Jan. Srovnatelné objekty v Evropě a ve světě. [online] 2013. [cit. 23. listopadu 2013]. Dostupné z . LYČKA, Daniel. Katzelsdorfský zámeček. [online] 2009-2013. [cit. 10. dubna 2013]. Dostupné z . Mapa I. vojenského – josefského mapování, 1764-1768, lednický zámek a park. 1st Military Survey, Section No. xy, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. [online 2001 – 2010].

[cit.

14.

dubna 67

2013].

Dostupné

z

. MAREŠ, Jan, KAREŠ, Ivo. WODICZKA, Ignaz Jakob – Hardtmuthové. [online] 2001 – 2013. [cit. 2. srpna 2013]. Dostupné z http://www.kohoutikriz.org/data/w_wodii.php. RAKOVSKÁ, Lada. Ztracený zámeček. [online ] 2010-2012. [cit. 4. ledna 2013]. Dostupné z . Stavební komunita. Stavební slovník. [online] 2012. [cit. 5. února 2013]. Dostupné z . Tři

Grácie.

[online]

2013.

[cit.

23.

srpna

2013].

Dostupné

z

. Vlašimský park. [online] 2011. [cit. 1. listopadu 2012]. Dostupné z < http://www.mestovlasim.info/park-drive.php>. Zahrada při Villa dell'Ambrogiana. [online] 2011. [cit. 1. listopadu 2012]. Dostupné z . Zámecký park Krásný dvůr. [online] 2013. [cit. 1. září 2013]. Dostupné z < http://www.krasny-dvur.cz/fotogalerie/zamecky-park/?pageshowing=2>. Zapomenuté stavby: valtický obelisk a templ v Lednici. [online] 2013. [cit. 23. března 2013]. Dostupné z .

Přednášky organizované obecně prospěšnou společností Po stopách Liechtenštejnů o. p. s., konané v aule administrativního a školícího centra Jihomoravského kraje, Cejl 73, Brno: Ing. Zdeňka Nováka – „Lednický Eden knížat z Lichtenštejna“, 20. června 2013, Daniela Lyčky – „Neznámé stavby Lednicko-valtického areálu“, 21. března 2013, Mgr. PhDr. Miroslava Geršice – „Karel Eusebius z Lichtenštejna, hospodář a mecenáš“, 68

Mgr. Dagmar Grossmannové, Ph.D. - „Lichtenštejnské mincovnictví“, 3. listopad 2012 v přednáškovém sále Duchovního centra na Vranově u Brna. Prof. PhDr. Jiřího Kroupy, CSc. a Mgr. Vladimíra Maňase, Ph.D. - "Kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna - Dílo o architektuře. Život na knížecím dvoře pozdního 17. století“, 13. prosince 2013, Moravská galerie, Brno.

Konference a prohlídky Ing. Přemysl Krejčiřík, PhD. – „Zednářská zahrada - jedenkrát v roce je možné přečíst vzkaz předků napsaný stromy v lednickém parku“, 12. – 13. května 2012. Mezinárodní konference k 200. výročí založení zámeckého parku v Lednici, k 40. výročí Úmluvy o ochraně světového a přírodního dědictví, k 30. výročí Mezinárodní charty o historických zahradách, 23. – 24. dubna 2012.

69