Masarykova univerzita Filosofická fakulta Historický ústav Historie
Zuzana Gigerichová
Vznik finského státu z pohledu českého tisku Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Jiří Němec, Ph.D.
2015
-1-
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..
-2-
Zde bych chtěla poděkovat Mgr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za trpělivost, pomoc a rady, které mi poskytl při psaní této práce. Také bych ráda poděkovala zaměstnancům Moravské zemské knihovny za ochotu při hledání potřebných materiálů.
-3-
Obsah Obsah...............................................................................................................................................4 Úvod.................................................................................................................................................5 Prameny...........................................................................................................................................7 Venkov........................................................................................................................................7 Právo lidu....................................................................................................................................8 Národní listy................................................................................................................................8 Národní politika..........................................................................................................................9 Lidové noviny.............................................................................................................................9 Stručný přehled finský dějin..........................................................................................................10 Finsko v 19. století....................................................................................................................10 Jazykové otázky........................................................................................................................11 1917...............................................................................................................................................12 1918...............................................................................................................................................16 Rok 1918 ve Finsku..................................................................................................................16 Otázka Ålandských ostrovů......................................................................................................24 Monarchie.................................................................................................................................27 Závěr..............................................................................................................................................30 Použité prameny a literatura..........................................................................................................31 Prameny....................................................................................................................................31 Literatura...................................................................................................................................31
-4-
Úvod Historie je pestrou mozaikou vzájemně se ovlivňujících událostí, které nelze náležitě pochopit, aniž bychom měli přehled o vzájemných souvislostech. Někdy se může zdát, že to byly pouze velké dějiny, které ovlivňovaly chod v Evropě. Příkladem budiž bolševický převrat v Rusku, který proti vší pravděpodobnosti změnil na vždy chod dějin. Ve stínu takovýchto událostí je pak snadné přehlédnout menší střípky, které však také přispívají k celkovému obrazu. Jednou takovou událostí, která zůstává ve stínu takzvané Velké říjnové socialistické revoluce je osamostatnění dalších národů, které byly do té doby integrální součástí ruské říše. Jedním z těchto malých národů byli i Finové. Právě na Finy a vznik jejich samostatného státu se tato studie zaměřuje. Ač je pro mnohé Finsko neznámá země, v naší historii lze najít mnoho paralel a zajímavých srovnání. Češi si do vzniku samostatného státu prošli národním obrozením a získali národní sebevědomí, které však nebylo reflektováno v jejich politických právech. Stejně jako rakouská germanizační politika inspirovala zmíněné národní obrození, tak ruské panství nad Finskem vyústilo v kulturní a národní emancipaci. Až jako reakce na ruské národnostní tlaky vznikl moderní finský národ. Po celé 19. století žily oba tyto národy v područí mnohem většího souseda a snažily se s touto skutečností nějak vyrovnat. Obě emancipační snahy nakonec vedly k úplné samostatnosti a shodná byla i forma jejich nového státního zřízení ‒ oba státy se staly republikami. Oba dva tyto státy však měly problematické národnostní složení. Jako u nás byla privilegovaná vrstva Němci, ve Finsku to bylo ještě komplikovanější, neboť zde byli původní Švédové a v 19. století se jaksi ještě nad ně postavili Rusové. Český a Slovenský odboj za první světové války vehementně usiloval o vznik nového státu v historických hranicích českého království. Ty ovšem neodpovídaly tehdejším národnostním hranicím, což logicky vedlo k mnohým třenicím. Dalším problémem byly slovenské hranice, které zase neměly v historii žádnou oporu. Ani zde se však příliš nehledělo na národnostní hledisko a tvůrci nového státu brali v potaz především pohled vojenský. Žádný z těchto problémů se ovšem nepodařilo vyřešit uspokojivě a netrvalo dlouho, než znovu přišly na pořad dne. Finové měli obdobné problémy se švédsky mluvícím obyvatelstvem, které se během jeho osamostňovacího procesu rozhodlo, že se chce připojit ke Švédsku. Nejviditelněji se to projevilo na Ålandských ostrovech. Další otázkou byla podoba východních hranic, otázka Karélie a přístupu k Barentsovu moři a nezamrzajícímu přístavu Petsamu. Obě republiky čekala též podobná výzva v budoucnu, nicméně obě na nic zareagovaly odlišně. Tam, kde Československo přijalo svůj osud a podvolilo se silnějšímu sousedovi, se Finové vzepjali -5-
a v krvavé válce uhájili svůj stát proti sovětské expanzi. Důvodem pro vznik této práce je mimo jiné i téměř úplná absence česky psané literatury, která by finský vývoj popisovala. Domácí autoři se Finsku nevěnují vůbec, o toto téma se otřeli pouze v několika krátkých studiích. Přeložených prací je jen minimum, čestnou výjimkou jsou pouze Dějiny Finska z řady Dějiny států nakladatelství Lidových novin. Krom knihoven se tato monografie dnes však již téměř nedá sehnat. Zahraniční literatura existuje téměř jen v překladech z finštiny, které ale u nás nejdou sehnat. Zbývá tedy sáhnout přímo po finské literatuře, což však leží mimo schopnosti většiny případných čtenářů a je to i mimo možnosti této bakalářské práce. Pramen, který nám však je k dispozici srozumitelnou formou, je dobový tisk. Česky psané noviny projevovaly i v době první světové války zájem o mezinárodní dění a postřehly i mnohé z toho, co se dělo ve Finsku. K tomuto zdroji informací je však třeba přistupovat opatrně, protože se nelze spolehnout na to, že zprávy v novinách byly přebírány z hodnověrných zdrojů a že byly náležitě ověřeny než se publikovaly. Divoké události roků 1917 a 1918 tento informační šum pouze umocňují a nejednou se stalo, že tytéž noviny otiskly protichůdné informace pocházející z různých zdrojů. Krom toho ani autoři či překladatelé zpráv nejsou nezaujatými pozorovateli a často do zpráv přenášejí svá vlastní stanoviska či politické přesvědčení. Pro potřeby této práce jsem zvolila pětici česky psaných deníků, jež informovala veřejnost o zahraničním dění a která zároveň představuje průřez různými postoji, které se v tehdejší společnosti vyskytovaly.
-6-
Prameny Primárním zdrojem informací pro tuto práci je česky psaný tisk v letech 1917 a 1918, který přinášel množství zpráv o mezinárodním vývoji a to včetně zpráv o událostech ve Finsku. S vypuknutím první světové války však byla zavedena v habsburském mocnářství zavedena cenzura, což omezilo mnohé zprávy ze zahraničí případně to znamenalo, že se k veřejnosti dostaly se značným zpožděním. Pro potřeby této studie bylo vybráno několik periodik, které představují reprezentativní vzorek tehdejšího denního tisku. Ač každé noviny zastupují svůj politický směr, v oblasti zahraničních zpráv se často shodují, protože pouze přejímají tiskové zprávy. Přesto je na místě jednotlivá periodika krátce přiblížit, aby se na případné ideologicky zabarvené zprávy dalo náležitě kriticky pohlížet. Venkov Venkov, Ústřední list České strany agrární začal vycházet roku 1906 jako nástupce Obrany zemědělců. Spoluzakladatelem byl Antonín Švehla, který měl také velké zásluhy o ostatní agrární tisk. Venkov vydávalo Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, které bylo roku 1917 přejmenováno na Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské. Agrární strana měla dobře zorganizovaný a propracovaný tisk, který se dostal k velkému počtu čtenářů. Mimo Venkova, který byl zaměřen na politické události, vycházelo ještě několik listů a důležité byly také regionální listy. Za války se tisk ještě více rozšířil kvůli zájmu o politické události. Agrární tisk byl jako jeden z mála politických tisků velmi výdělečný a umožňoval tak straně, aby např. v době voleb vydávala množství letáků nebo postupem času založila vlastní knihkupectví a nakladatelství.1 Českoslovanská strana agrární (původně Česká strana agrární) vznikla 6. ledna 1899. V letech, která pokrývá tato studie, byl předsedou agrárníků Antonín Švehla. Hlavní ideologií strany byl agrarismus, který zdůrazňoval půdu a zemědělství jakožto základní pilíř společnosti. Rolník měl být rovnoprávný s ostatními stavy, půdu měl vlastnit ten, kdo na ní pracuje. Agrárníci chtěli hájit národní práva skrze oslabování centralismu, vylepšování samosprávy a rozšíření působnosti sněmů Koruny české.2 Byli ochotni spolupracovat s dalšími rakouskými zemědělskými stranami ohledně hospodářských otázek, ale dost často se v samotné politice uplatňoval pragmatismus.
1 ROKOSKÝ, Jaroslav: Agrární strana. In: MALÍŘ, Jiří a kol. (edd.): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861‒2004. I. díl: období 1861‒1938. Brno 2005, s. 427. 2 ROKOSKÝ, Jaroslav: Agrární strana. In: MALÍŘ, Jiří a kol. (edd.): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861‒2004. I. díl: období 1861‒1938. Brno 2005, s. 416.
-7-
Právo lidu Právo lidu, Ústřední orgán Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické vzniklo roku 1893 v Kuklenech u Hradce Králové, poté se přestěhovalo do Humpolce a roku 1896 bylo převedeno do Prahy a následně se stalo ústředním stranickým listem. Časopis byl na vysoké publicistické úrovni a postupně byl deník čten širší veřejností. Od roku 1911 byl redaktorem časopisu Josef Stivín. ČSDSD měla také další listy, kupříkladu vídeňský deník Dělnické listy a týdeník Zář. Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická vznikla oficiálně na sjednocovacím sjezdu českých sociálních demokratů 25.‒26. prosince 1887 v Brně, přičemž se formovala již dříve v rámci pololegální rakouské organizace. Strana byla již ve volbách roku 1897 úspěšná. Hlavním bodem socialistického programu bylo „osvobození pracujícího lidu od práce za mzdu a od třídního panství odstraněním kapitalistického výrobního způsobu, který chtěli nahradit společenskou, státem organizovanou výrobou majetku.“3 Dále zde bylo všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo, svoboda tisku, spolků a shromažďování, odluka církve od státu, bezplatné vyučování na veřejných školách, nezávislost soudů, zřízení lidobrany namísto vojska, osmihodinová pracovní doba, omezení práce žen a odstranění práce dětí, jediná progresivní daň z příjmu a dědictví a státní podpora výrobnímu družstevnictví. 4 Byla zde také zásada sebeurčení národů. Program se postupem doby vyvíjel. Národní listy Národní listy začaly vycházet již na počátku 60. let 19. století a rychle se staly jedním z nejvýznamnějších česky psaných periodik. Iniciativa k jejich založení vzešla od Františka Palackého, Františka Ladislava Riegera a dalších představitelů českého národního života. Národní listy se měly stát deníkem, který by artikuloval stanoviska české politiky. Hlavním redaktorem a brzy i vlastníkem novin se stal Julius Grégr pod jehož vedením se z Národních listů stalo prosperující a oblíbené periodikum. Zanedlouho se však objevily rozpory na české politické scéně a Národní listy se přimykají k Národní straně svobodomyslné a stávají se tak hlasateli mladočeských myšlenek. Jejich významu přidávalo i působení výrazných osobností českého kulturního života jako Vítězslava Hálka, Jana Nerudy, Bedřicha Smetany, Svatopluka 3 KOŘALKA, Jiří: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. In: MALÍŘ, Jiří a kol. (edd.): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861‒2004. I. díl: období 1861‒1938. Brno 2005, s. 216. 4 KOŘALKA, Jiří: Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická. In: MALÍŘ, Jiří a kol. (edd.): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861‒2004. I. díl: období 1861‒1938. Brno 2005, s. 216. MAREK, Jaroslav: Šedesát let programové výstavby Československé sociálně demokratické strany dělnické. Praha 1927.
-8-
Čecha a dalších.5 Jako mladočeský deník zastávaly Národní listy liberální postoje – parlamentarismus, všeobecné volební právo, zrovnoprávnění náboženství či zvýšení úrovně vzdělanosti. Mladočeská politika, která měla ambice zastřešovat celý český národ, však během 90. let ztrácela na úkor nových stran. V období první světové války se již profilovala jako straně výrazně městsky zaměřená, opírající se především o finanční a průmyslové kruhy českých zemí. Národní politika Poté, co staročeské křídlo ztratilo vliv v Národních listech, dlouho tápalo při hledání nového prostoru, kde by mohlo artikulovat své postoje. Nakonec se jím stal deník Národní politika, jež původně začala vycházet jako česky psaná příloha staročeského německého listu Politik pod názvem Česká politika. Redaktorem se stal Adolf Srb. Od roku 1883 vycházela již jako samostatný list, který byl poměrně úspěšným periodikem, avšak na úkor hájení politických zájmů. Redaktorem se stal Václav Beneš-Šumavský. Národní strana se po rozluce s mladočechy orientovala silně tradicionalisticky, opírala se o konzervativní měšťanstvo a šlechtu, vůči Rakousku zastávala loajální postoje. Národní politika vycházela i v letech, kdy staročeši ztráceli své pozice v českém politickém spektru. Deník i nadále zastával konzervativní postoje a po první světové válce se přimknul k Národním demokratům. Lidové noviny Lidové noviny byl brněnský deník vycházející od roku 1893 jako nástupce Moravských listů a olomouckého časopisu Pozor. Jejich zakladatelem a majitelem byl Adolf Stránský a dlouholetým šéfredaktorem se stal Bohuslav Štěchovský. Významně se o rozvoj novin zasloužil také Arnošt Heinrich, jenž se později stal dalším šéfredaktorem. Prestiži novin napomohla významná jména přispěvatelů jako byl S. K. Neumann, Rudolf Těsnohlídek, Fráňa Šrámek a další.
5 BERÁNKOVÁ, Milena: Dějiny československé žurnalistiky. Díl 1. Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981, s. 158.
-9-
Stručný přehled finský dějin Finsko v 19. století Finsko bylo během 12.‒14. století začleněno do švédského království, jehož součástí zůstalo až do roku 1809, kdy po prohrané válce připadlo Rusku. Do té doby neměli Finové svou vlastní státní identitu, vzdělaná vrstva společnosti používala výhradně švédštinu a Finsko bylo pouze geografickou částí Švédska. Když roku 1808 Rusové Finsko dobyli a následujícího roku jej vyhlásili Finským velkoknížectvím, bylo to poprvé v historii, kdy měli Finové svůj vlastní politický útvar. Alexandr I. svolal stavovské shromáždění v Porvoo a potvrdil Finsku řadu privilegií a práv a vyhlásil jej autonomní provincií Ruska. Ve Finsku nadále platily staré švédské zákony, stalo se tak, že finští rolníci zůstali nadále svobodnými i v rámci Ruské říše. Finská armáda byla zrušena. Roku 1812 byla k Finskému velkoknížectví připojena oblast Karélie. Hlavním držitelem moci ve Finsku byl generální guvernér, v Petrohradu pak byl státní sekretář. V 19. století došlo ve Finsku k paradoxní situaci. Rusko se snažilo zmenšit možný švédský vliv na Finsko a potřebovalo se tak zbavit především švédsky mluvících finských elit. Pokusy o rusifikaci nebyly úspěšné, a proto se Rusko rozhodlo podporovat finské národní probuzení a finský jazyk. Vzhledem k zavedené cenzuře, zvláště zostřené na zahraniční události, se události let 1830 a 1848 nijak zvlášť nepromítly do finské společnosti. Finský politický život poloviny 19. století byl poměrně klidný až stagnující. Roku 1863 došlo poprvé od sněmu v Porvoo ke svolání generálních stavů. Téhož roku byla uzákoněna rovnoprávnost finštiny se švédštinou při styku s úřady. Během vlády Alexandra II. docházelo v zemi k hospodářskému vzestupu. Byl také do jisté míry zapříčiněn krymskou válkou, kdy byli Finové loajální vládě a byli za to odměněni. Šlo o otevření hranic, zvýhodnění ve vzájemném obchodě a ražbu vlastních mincí. Později byly upraveny celní poměry s Ruskou říší a možnosti vývozu, začala se stavět železnice. Rozvíjel se dřevařský, papírenský i textilní průmysl. V devadesátých letech se podařilo díky ledoborcům udržovat volný průjezd do finských přístavů a země se tak mohla odpoutat od své hospodářské orientace na Rusko. Na počátku 20. století se ve velkoknížectví začala uplatňovat tvrdá rusifikační politika a Finům nezbylo nic jiného, než se realizovat mimo politiku, například ve sportu nebo umění.
- 10 -
Jazykové otázky Finsko bylo a je bilingvní zemí. V 19. století zde žila šlechta a měšťanstvo mluvící výlučně švédsky. Duchovenstvo umělo zčásti i finsky, aby se mohlo dorozumívat se svými věřícími, ovšem při běžné mluvě používalo převážně švédštinu. Až teprve čtvrtý stav uměl dobře finsky, jelikož se svobodní sedláci potřebovali dorozumět se svými poddanými. Finština nebyla prestižním jazykem, byla jazykem nižších vrstev obyvatelstva. První známé finsky psané texty se sice objevily už v 16. století, ale to bylo pro ryze náboženské účely. 6 Švédština tedy měla ve Finsku podobnou roli jako němčina u nás. Situace se ale postupně začala měnit, vzniklo finské jazykové hnutí, které chtělo vybudovat vlastní samostatnou lidovou kulturu. Mezi první průkopníky finštiny patřil Johan Vilhelm Snellman, jenž byl profesorem na univerzitě v Helsinkách a velice se zasadil o jazykový dekret z roku 1863 a také o autonomní finskou měnu. Zasloužil se také o vydávání prvních finských novin Saima, které byly sice psané švédsky, ale měly za úkol seznamovat vyšší vrstvy s pojetím vlastní finské kultury. Později také vydával finsky psané noviny nazvané Maamiehen Ystävä, tj. Přítel zemědělců. Již roku 1849 byl vydán finský národní epos, který napsal Elias Lönnrot. Členům tohoto hnutí se časem začalo říkat fennomané. I přesto byly zpočátku všechny práce psány švédsky, někteří ještě neuměli dobře finsky, ale především se snažili získat na svou stranu společenské elity. Postupem času se samozřejmě objevili i odpůrci tohoto hnutí a těm se naopak říkalo svekomané. Hlavní osobou byl profesor na univerzitě v Helsinkách Axel Olof Freudenthal. Hnutí ovšem naráželo na odpor cara a vlády, jelikož se Rusko snažilo zpřetrhat všechny finské vazby na Švédsko.
6 Mikael Agricola přeložil roku 1548 Nový zákon do finštiny. Celá Bible byla přeložena až roku 1642.
- 11 -
1917 Na počátku roku byla aktuální otázka mobilizace ve Finsku. Finská armáda byla roku 1809 Alexandrem I. rozpuštěna jako výraz dobré vůle. Znovu obnovena byla až roku 1870 Alexandrem II., přičemž to bylo schváleno senátem. Za cara Mikuláše II. byla však roku 1901 opět rozpuštěna a finské jednotky měly být zařazeny do ruské armády. Předcházely tomu ruské pokusy o začlenění Finska do Ruské říše, ignorování rozhodnutí zemského sněmu, dokonce vznikla podpisová akce na protest, která shromáždila na 500 tisíc podpisů (asi třetina dospělých mužů z Finska). Přestože se car snažil o ústupky, odvody do armády byly bojkotovány, až se nakonec stalo, že byly zrušeny a Finsko namísto toho muselo platit malou roční daň. Pokusy o svolání finské armády sice byly, ale vždy skončily neúspěšně. Stejné to bylo i na počátku roku 1917. O svolání finské armády se dlouho jednalo, od počátku roku byly v českých novinách zprávy, které se téměř s jistotou vyjadřovaly o zavedení branné povinnosti ve Finsku. Lidové noviny dokonce 27. ledna mluví o vytvoření finské armády jako protiváhy armády polské.7 Avšak už 29. a 30. ledna všechny noviny hovoří o zrušení mobilizace, jelikož jsou obavy z toho, jaký dopad by měla na morálku ruského mužstva, kdyby se nevyvedla. Noviny průběžně mapují některé pohyby ruského vojska, mimo jiné i na území Finska. Tyto přesuny často způsobovaly potíže v dopravě, především na železnicích. Ojedinělé konflikty mezi carským vojskem a Finy nebyly nijak výjimečné, nejčastěji k nim docházelo při finských pokusech o překročení hranic do Švédska, přičemž se stávalo, že došlo i k úmrtím. 8 Národní listy se dokonce odvážily navrhnout možnost revoluce ve Finsku.9 Když v březnu došlo k povstání v Petrohradu, bylo první starostí revolucionářů co se Finska týče přerušit s ním železniční spojení, aby se část ruského vojska nemohla dostat do Petrohradu. To se podle zpráv cestujících povedlo velmi brzy. Venkov ještě 16. března přináší zprávu, ve které se píše: „Censura potlačila všechny zprávy, takže vlastní Rusko ani Finsko o nějaké revoluci pranic neví.“10 Hned 16.‒17. března však noviny informují o připojení se ruského vojska ve Finsku k revoluci. Ve městech Pori a Vaasa se ustanovily neodvislé finské výbory a členové nejvyššího soudu spolu s gubernátorem opustili město. Nad Helsinkami je vyhlášen stav obležení. Dále se český tisk nemůže shodnout na tom, jak přesně se události odehrály. Literatura bohužel také mlčí, respektive se věnuje spíše politické stránce věci. Právo lidu oznámilo jeden zničený most přes Něvu, který spojoval ruskou a finskou železniční síť, obležení Helsinek a ruské vojsko, jež se 7 Finská armáda. Lidové noviny, 25, 1917, 27. 1., s. 2. 8 Svědčí o tom například i popis událostí z 9. a 10. ledna v Právu lidu, viz Nepokoje ve Finsku. Právo lidu, 26, 1917, 10. 1., s. 1. 9 Revoluce ve Finsku? Národní listy, 57, 1917, 9. 1., s. 1. 10 Rusko o ničem neví? Venkov, 12, 1917, 16. 3., s. 2.
- 12 -
připojilo k revoluci. Dále pokračuje politickými událostmi, ve kterých se tisk už shodne. Národní listy přidaly několik zničených mostů a tvrdí, že ve Finsku ještě nemají noviny z Ruska. Hranice se Švédskem byly uzavřeny a stav obležení vyhlášen také nad helsinskou pevností Suomenlinnou (dříve Sveaborg) a Vyborgem (finsky Viipuri). Lidové noviny oznamují zavedení ruské celní soustavy ve Finsku. Oznamují zničení mostů a neprůjezdnost železnic, avšak tuto informaci dva dny nato vyvrací jako nesprávnou. Následuje článek totožný s Národními listy. Spekuluje se, zda byl anglický velvyslanec v Petrohradě Buchanan zavražděn nebo zda se skrývá ve Finsku. Zdá se, že Finové revoluci spíše uvítali. Hned 20. března se noviny zmiňují, že „ve Finsku je prý všeobecné přání, aby byla zřízena finská republika ve státním spolkovém poměru ke dvěma nebo třem ruským republikám.“11 A následně všechny noviny zveřejňují zprávu o pozitivním přijetí komise dumy, která se vydala do Finska. „...byla všude vítána s nadšením. Obyvatelstvo vycházelo jí v ústrety s hudbou. Všude se hraje finská národní hymna a marseillaisa. Když finští řečníci tlumočili přání svého národa, odpovídali členové dumy, že poměr mezi Ruskem a Finskem má se na příště zakládati na svobodě a přátelství, nikoliv na potlačování a zášti.“ 12 Komise dumy jela ale do Finska za jiným účelem, totiž zařizovat potřebné změny po převratu. Jednou z nich bylo například zrušení četnictva. Během týdne hlásí všechny noviny, že se celé Finsko připojilo k revoluci. Převrat proběhl všude dobře, jen v Helsinkách došlo ke srážkám v rámci ruského vojska. „Vojáci rozdávají na ulicích červené praporky a střílejí důstojníky, kteří se vzeprou praporek přijmouti.“13 17. března tam byl zastřelen admirál. Celkem se udává asi sto mrtvých důstojníků. Ve Vyborgu byli zatčeni gubernátor a generál. V Torniu se konal průvod dělníků s rudými prapory a v Oulu sesadili sami guvernéra. V jiných městech je hlášen klid. Z veřejných prostor jsou odstraňovány obrazy cara. Ve Finsku se v podstatě revoluce konala jen mezi správními úřady a armádou, tj. většinou jen mezi Rusy. Lidové noviny později informují o podivuhodném klidu, jaký zachovalo finské obyvatelstvo po čas revoluce. 14 23. března Právo lidu hlásí obnovené železniční spojení s Petrohradem. Ze 17. března pochází zpráva o jmenování poslance Rodičeva ministrem finských věcí, kterážto funkce byla nově založena, do té chvíle fungoval státní sekretář pro finské záležitosti. Rodičev následně odcestoval do Helsinek. Stejného data je také rozkaz veliteli baltického loďstva zatknout finského generálního guvernéra Seyna. Venkov o události referuje takto: „V Helsingforsu došlo k velikému jásotu, jakmile nalepenými návěstími na nárožích ulic bylo oznámeno, že guvernér Seyn byl zatčen. Když byl odváděn z Helsingforsu, shromáždilo se tisíce diváků, kteří bez hlesu přihlíželi 11 12 13 14
Pro finskou republiku. Právo lidu, 26, 1917, 20. 3., s. 1. Finsko považuje se neodvislým. Právo lidu, 26, 1917, 22. 2., s. 1. Ruský převrat. Národní listy, 57, 1917, 20. 3., s. 3. Klid ve Finsku. Lidové noviny, 25, 1917, 26. 3., s. 1.
- 13 -
jeho odvádění. Klidné, avšak studené zraky Finů daleko více vyjadřovaly pocity jejich, než by byla dokázala v hněvu pronášená slova.“15 Na jeho místo byl dočasně dosazen ruský senátor Lipský. Také většina finských gubernátorů podala demise. Prozatímní vláda rozpustila senát věrný carovi složený z Rusů a strany se pak snažily docílit správného složení podle voleb z roku 1916.16 Sociální demokracie měla ve sněmu většinu, avšak jen o malou část. Byl vydán rozkaz o zrušení tiskové cenzury. 17 Také ruská tajná policie ve Finsku byla zrušena. Zpráva z 19. března udává, že „v Helsingforsu byla uveřejněna vyhláška, podle které zatímní vláda zrušila manifesty z r. 1898 a 1899 a zároveň obnovila finskou ústavu.“18 Manifesty se týkaly zrušení finské armády, jak již bylo řečeno dříve, zavedení celoruských legislativních postupů a dalších nařízení, které znamenaly velké omezení finské samosprávy. Již 22. března se tato zpráva potvrzuje manifestem, který znovu uvádí finskou ústavu v používání. Také se vyhlašuje politická amnestie: „Poslouchajíce kategorických požadavků národního svědomí, nařizujeme jménem historické spravedlnosti a na paměť konečného vítězství nového režimu, který se opírá o právo a svobodu, všeobecnou politickou amnestii.“19 V Petrohradu se propustilo kolem dvou set vězňů a také se oznamuje, že se bývalý prezident finské sněmovny Pehr Evind Svinhufvud vrací z vyhnanství ze Sibiře.20 Dále manifest nařizuje na nejbližší dobu svolání zemského sněmu a slibuje rozšířit jeho pravomoci. Posléze bylo jeho svolání určeno na 4. dubna. Dne 23. března otiskují Národní listy jako jedny z prvních novin znění manifestu prozatímní vlády.21 15 Finové a revoluce. Venkov, 12, 1917, 20. 3., s. 3. 16 JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001, s. 223. 17 Také dopisní cenzura byla 23. března zrušena, aby byla zase o tři dny později zavedena. Viz Situační zpráva z Ruska. Národní listy, 57, 1917, 24. 3., s. 1. a Nejasné poměry ve Finsku. Národní listy, 57, 1917, 27. 3., s. 3. 18 Ruská vláda obnovila ústavu finskou. Národní listy, 57, 1917, 19.3., s. 2. 19 Finská ústava potvrzena. Venkov, 12, 1917, 23. 3., s. 1. 20 „Při provádění amnestie politickým vězňům ve Finsku byl omylem propuštěn také jistý počet vrahů a nebezpečných zločinců. Nyní v celé zemi pořádá se hon, aby zločinci byli schytáni.“ Protirevoluce? . Lidové noviny, 25, 1917, 22. 3., s. 1. 21 „Na základě moci, kterou jsme obdáni, potvrzujeme opětně náboženskou svobodu, základní zákony, práva a privilegia, která přísluší dle finské ústavy obyvatelstvu velkoknížectví finského. Zaručujeme se je uchovati neporušeny. Zrušujeme předně zásady carského manifestu z 15. února 1889, za druhé protokol ministerské rady z 8. června 1889 ve věci finských záležitostí, za třetí ony zákony, které byly bez souhlasu finského sněmu vyhotoveny 30. června 1910, jakož i všecka správní nařízení, která na základě těchto zákonů byla vydána. Nařizujeme, že po válce má býti zrušen úkaz z 2. června 1904, který se týká polních a pevnostních vojsk ve Finsku, jakož i všecka nařízení, která byla za války vydána a jsou v odporu s finskými zákony. Nařizujeme dále zrušení manifestu z 13. června 1890 ohledně finské pošty a prozatímní nařízení z 30. září 1909 ohledně kontroly ministerstva železnic nad finskými drahami. Nařizujeme okamžitou politickou a náboženskou amnestii, propuštění politických zajatců a volný návrat uprchlíků ze země domů. Poroučíme nejrychleji svolati zemský sněm, kterému bude předložen návrh nového politického režimu ve Finsku. Také má podrobiti přípravnému prozkoušení různé základní zákony, pokud se týkají rozvoje finské ústavy, pak-li to poměry budou vyžadovati. Tyto předlohy zajistí a rozšíří práva zemského sněmu ohledně příjmů a vydání státní pokladny, jakož i staré právo finského národa stanoviti cla. Konečně je naším přáním, aby zákony, které zemský sněm přijal, nejrychleji vešly v platnost. Zemský sněm má se uraditi také o návrhu zákona, který by mu dal právo kontrolovati příslušné nařízení finských členů vlády, jakož i dále zákony, týkající se nejvyššího soudu, neodvislosti a svobody tisku i spolkové svobody.“ Nový režim ve Finsku. (Manifest provisorní vlády). Národní listy, 57, 1917, 23. 3., s. 1-2.
- 14 -
Co se týče finské armády, nejeví se náhle po vyhlášení manifestu jako takový problém, že by se Finové měli zapojit do války pro Rusko, jelikož předpokládají zřízení národní finské armády. Lidové noviny tuto zprávu označují za „velmi pochybnou“.22 Nový finský senát se domníval, že s koncem carství, skončily jeho závazky k Rusku a rozhodl se prohlásit vnitřní samostatnost. To se ovšem nelíbilo Sociální demokracii, která s vládou chtěla spolupracovat. Návrh ale prošel a prozatímní vládě se samozřejmě nelíbil a tak se rozhodla parlament rozpustit. Sociální demokraté přišli o své vedoucí postavení v politice, protože v následujících volbách již nevyhráli. Zlomovým okamžikem finských dějin byl bolševický převrat v Rusku roku 1917. Bolševici 15. listopadu vyhlásili právo na sebeurčení národů a možnost úplného osamostatnění se od Ruské říše. Finský parlament využil situace a prohlásil Finsko neodvislým na Rusku. Prohlášení se příliš nelišilo od červencového prohlášení samostatnosti, jen se v něm už nevyskytoval jediný odkaz na Rusko. V předchozích pokusech se totiž alespoň zahraniční politika apod. přenechávala Rusku. Avšak ke konečnému schválení došlo až 6. prosince, kdy byla oficiálně finskému národu oznámena jeho samostatnost. Toto vyhlášení vyvolalo další nelibost sociálních demokratů, kteří po převratu chtěli spolupracovat s bolševiky. Již v listopadu pořádala sociální demokracie generální stávku, při které došlo k násilnostem a projevily se tzv. rudé gardy. Od této chvíle nebylo ve Finsku chvíle klidu, protože sociální demokraté se rozhodli přejít k akci a projevit svoji nespokojenost. Zajímavým bodem v českém tisku je fakt, že samo definitivní vyhlášení samostatnosti jej nijak zvláště nezaujalo. Nejspíše to bylo díky onomu červencovému vyhlášení samostatnosti, kdy byly noviny doslova zaplaveny různými podrobnosti o této revoltě parlamentu. Tentokrát se nadšené články omezily na konstatování, že byla veškerá moc postoupena senátu. Teprve po týdnu to vypadá, jako by se noviny probraly ze spánku a začínají referovat o této události.
22 Finská armáda pro Rusko? Lidové noviny, 25, 1917, 23. 3., s. 1.
- 15 -
1918 Rok 1918 ve Finsku Finsko začalo vynakládat snahy o mezinárodní uznání své samostatnosti. Byly vyslány čtyři delegace k nejvýznamnějším evropským státům, do Švédska, Dánska, Norska, Německa, Anglie a Francie, a také do Ameriky. Již na počátku ledna proběhlo jednání v Berlíně mezi finskou deputací skládající se ze státního rady Hjelta, profesora Ericha a ředitele Sariy a mezi německou stranou v zastoupení říšského kancléře hraběte von Hertlinga a státního podtajemníka zahraničního úřadu svobodného pána von der Bussche. V odpovědi na jejich žádost se jim dostalo ujištění německými sympatiemi, avšak že uznání nezávislosti Finska záleží na domluvě mezi finskou a ruskou vládou a nikoliv na Německu. Ruští zástupci při jednání o míru v Brestu Litevském na německý dotaz odpověděli: „Rusko plně vyhoví finským tužbám, obrátí-li se Finsko na ruskou vládu.“ 23 Tak se také stalo, bylo vysláno poselstvo do Petrohradu v čele s předsedou vlády Svinhufvudem a Finsko bylo uznáno nezávislým také ruskou Radou lidových komisařů. Okamžitě poté následovalo uznání nezávislosti ze strany Švédska a následně Německa. Další státy vzápětí následovaly: Francie, Norsko, Dánsko, Rakousko-Uhersko a Švýcarsko. Ve Finsku prý zavládlo velké zklamání, když se Anglie rozhodla jeho samostatnost neuznat.24 26. ledna přinášejí noviny zprávu o tom, že se Dohoda společnou nótou rozhodla neuznat samostatnost finské vlády, což poněkud odporuje zprávě o francouzském uznání nezávislosti.25 Problémy nastaly také ohledně ruské armády přítomné ve Finsku a ruských požadavků na finské pevnosti, jako byl Sveaborg (později Suomenlinna, pevnost vybudovaná na ostrovech při vjezdu do helsinského přístavu). Jakmile mělo Finsko potvrzeno svoji samostatnost, začalo usilovně pracovat jak na zahraničních vztazích, tak na nastolení pořádku uvnitř země. Velmi mu záleželo na dobrých vztazích s ostatními skandinávskými zeměmi, především se Švédskem. Jako první zřídila finská vláda ve Stockholmu kancelář na vydávání pasů. Záhy byla zahájena pravidelná doprava osobními parníky z Turku do Stockholmu. Švédsko vzápětí jmenovalo královského generálního konsula vyslancem s dočasnou platností. Byla zahájena pravidelná diplomatická kurýrní pošta. Z ruské strany byli k jednání s Finskem určeni Trocký, Steinberg, Kareling a Stalin. Vznikla 23 Finská deputace v Berlíně odkázána na vládu ruskou. Národní listy, 58, 1918, 1. 1., s. 3. 24 „Krásná slova, která byla z anglické strany tak často slýchána o sebeurčovacím právu a svobodě malých národů, uložila Anglii jiné závazky vůči národu, který tolik vytrpěl.“ viz Anglie neuznala samostatnost Finska. Lidové noviny, 26, 1918, 20. 1., s. 2. 25 Francie uznala finskou nezávislost 4. ledna 1918. Viz Histoire de la Finlande,s. 306. Zpráva o tom viz Francie uznává nezávislost Finska. Národní listy, 58, 1918, 6. 1., s. 4. a Čtyřdohoda odmítla uznati samostatnost Finska. Národní listy, 58, 1918, 26. 1., s. 1.
- 16 -
také myšlenka na vytvoření skandinávského svazu zahrnujícímu také Finsko. Také se krátce objevila idea na spojení Finska s Estonskem, ale s ohledy na zájmy Německa a případně nebolševického Ruska (všeobecně se v českém tisku předpokládalo, že bolševická vláda nevydrží dlouho) se od ní brzy upustilo. Estonské vojsko, které se v lednu 1918 nacházelo na finském území, se začalo přemisťovat do Estonska. Finská vláda se také vyjádřila, že by chtěla být zastoupena na mírových jednáních v Brestu Litevském. 28. ledna přichází zpráva, že zemský sněm zvolil delegaci skládající se ze tří občanských a tří socialistických členů. 26 Živě se také řešila problematika Ålandských ostrovů, k tomu se ale dostanu později. Co se týče vnitřních problémů Finska, po zemi se potulovaly bandy rudých gardistů a způsobovaly obyvatelstvu potíže, byla zde přítomna ruská armáda, navíc se vláda nedokázala domluvit se socialistickými silami. Sami socialisté se nedovedli domluvit spolu. Dne 25. ledna píší noviny o roztržce, která nastala uvnitř socialistické strany. „Z 92 socialistických zemských poslanců schvaluje jenom 35 taktiku bolševiků a přimlouvají se za to, aby Finsko zůstalo při Rusku jako federativní republika.“27 Následujícího dne se objevuje zpráva o schůzi pořádané finskými socialistickými stranami, na kterou byli pozváni i ruští socialisté. Tito žádali, aby se Finové pustili do boje proti buržoazii. Přestože Rada lidových komisařů potvrdila nezávislost Finska, jevila se tomu v rozporu přítomnost ruského vojska ve Finsku. Opakovaná snaha o jeho odvolání nikam nevedla. Rusko se rozhodlo, že do skončení války vojsko ve Finsku ponechá, aby tak zabránilo obsazení Finska jinou Rusku nepřátelskou mocností. V českých novinách se objevilo několik zpráv naznačujících, že podle pohybů ruského vojska se dá usuzovat o jeho odvolání po uzavření míru. Proběhly různé typy slibů ze strany ruské. Jedním z nich bylo, že pokud se Finsko stane neutrálním a bude uznáno Švédskem a Německem, armáda odejde. Přestože na to senát reagoval, že se to vše už stalo, dotyčný výbor prohlásil, že o tom oficiálně ještě neví. Jinak se ale psalo, že se Rusko zdráhá své vojsko odvolat. Z článků bylo patrné, že se Rusko jednoduše rozhodlo Finsko nevyklidit. Noviny dle různých zdrojů uvádí počty ruského vojska ve Finsku mezi 60 ‒ 100 tisíci mužů. Již 17. ledna se objevuje zpráva komentující srážky s ruskými posádkami ve Finsku. Jednalo se hlavně o pohraniční srážky v severní části země kvůli rozdílným celním nařízením. Dále se 24. března objevuje zmínka o telegramu, kterým se ruskému vojsku nařizuje přísné střežení finských železnic a obsazení všech stanic. Na švédský protest proti shromažďování ruského vojska a materiálu na švédsko-finských hranicích bylo odpovězeno odmítavě. Národní listy píší: „Pravděpodobně jde o ochranu ruského vojska proti finským překvapením.“ 28 Téhož dne se píše o 26 Finští delegáti do Brestu. Národní listy, 58, 1918, 28. 1., s. 1. 27 Organisace pořádkové moci ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 25. 1., s. 3. 28 Ruské vojsko ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 24. 1., s. 1.
- 17 -
bojích ruské armády s ozbrojenými Finy v Torniu (město na švédsko-finské hranici u Botnického zálivu). Ruský vojenský komisař ujišťuje finskou vládu o neutralitě. Dalším problémem byly rudé gardy pohybující se po celé zemi. Po generální stávce v listopadu předešlého roku se rudým gardám nedalo příliš věřit. Ze 14. ledna pochází první zpráva o nepokojích způsobených rudými gardisty.29 Finská vláda se sice snažila zavést pořádek ve své zemi, ale zároveň vyvíjeli své aktivity rudí, což situaci značně ztěžovalo. Současně začali ruští bolševici dopravovat do Finska posily, muže i materiál. Další nepokoje vypukly záhy v Helsinkách, přičemž byl obsazen palác generálního guvernéra, a v Turku (švédsky Åbo, bývalé hlavní město Finska na jihozápadním pobřeží Botnického zálivu), kde byla obsazena námořní škola. Zároveň se oznamuje, že finští vojáci v provincii Pohjanmaa (švédsky Österbotten, provincie na západním břehu Botnického zálivu) zahájili již svůj výcvik. Posléze vypukly boje mezi bílými a rudými na nádraží ve Vyborgu (švédsky Viborg, finsky Viipuri, město ležící v dnešní Leningradské oblasti), kde rudí zvítězili. Začalo se bojovat také na severu země. Železnice do Helsinek byla částečně zničena. Kolem 26. ledna začaly již české noviny o bojích ve Finsku mluvit jako o občanské válce. Často docházelo k přerušení železničního spojení, jež bylo velice důležitým pro obě bojující strany. Začalo to v Helsinkách, další přerušení bylo mezi Petrohradem a Simolou (severozápadně od Vyborgu). Na noc z 25. na 26. ledna bylo ohlášeno zrušení železniční dopravy v celé zemi, aby se prý zabránilo dopravě ruských vojáků a finských rudých gardistů. Dne 28. ledna píší noviny o sporu, který proběhl mezi členy senátu, zástupci socialistů a námořnickým výborem ruského loďstva.30 Námořníci požadovali odzbrojení občanské gardy a vydání zbraní rudým gardistům a pokud ne, tak budou bombardovat Helsinky. Svinhufvud takovýto požadavek odmítl. K bombardování podle všeho nedošlo, ale některé vojenské výbory chopily věci do svých rukou a vyhlašovaly veřejně tyto požadavky. O den později píší již noviny o finské revoluci. Socialisté prohlásili finský senát za sesazený a rudé gardy se pustily do obsazování veřejných budov v Helsinkách. Byl založen Výbor finského lidu, v jehož čele stanul Kullervo Manner, a měl provádět výkonnou moc. Švédský vyslanec okamžitě opustil Helsinky a přes Tornio odcestoval do Stockholmu. Další cizí konsulové odcestovali vzápětí. Také zemský hejtman ve Vase Heikel odjel do Švédska. Noviny spekulují, že tam jel požádat švédskou vládu o pomoc. Helsinky se během chvíle dostaly celé pod nadvládu rudých gard. Mezi prvními obsazenými místy bylo nádraží, na kterém došlo k vraždě přednosty stanice a jeho úředníků. Ochranný sbor senátu se pustil do ochranných opatření, obsadil část trati Taal-Kansalmi a 29 Neklid ve Finsku. Lidové noviny, 26, 1918, 14. 1., s. 2. 30 Před výbuchem občanské války ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 28. 1., s. 1.
- 18 -
zničil most u Kiviniemi-Sakkoly, dále obsadil železniční stanici Vuoksenniska (obce podél železničních tratí v jižním Finsku). Také došlo ke střetu s rudými gardami, neboť se vzájemně pokusili odzbrojit. Ministr pro Finsko v Petrohradě podal stížnost, na niž mu bylo odpovězeno ministrem vojenství Pokrovkým, že „červení gardisté dostali rozkaz, aby podle zásad ruské vlády podporovali sociální revoluci finského proletariátu proti buržoasii.“ 31 Finský senát vznesl protest u všech států, které uznaly finskou samostatnost. Připojil k němu také popis násilností rudých gard a ruského vojska. Národní listy věnují poměrně mnoho prostoru k tomu, aby mohly ruské bolševiky obvinit z šíření revoluce skrze občanskou válku a porušování všeobecného práva. „Všude chtějí zaseti sémě občanské války, aby uskutečnili utopistický svůj program, aby despocii 'vrchností' zaměnili za despocii lidí svého druhu... Ve Finsku se jim to zdařilo.“32 Také slučují váhání ruské vlády stáhnout svoji armádu z Finska s její předem naplánovanou účastí při revoluci. Členové rozpuštěného senátu byli nuceni se ukrývat, aby je rudé gardy nezavraždily. Většině se však nakonec podařilo z Helsinek uprchnout. Noviny se zvlášť zabývají útěkem předsedy senátu Svinhufvudem. Už 30. ledna se objevuje zpráva, která tvrdí, že švédské vojsko je na severu Finska a bude se zapojovat do bojů. Pro tuto zprávu jsem však nikde nenašla podporu v literatuře. Švédsko se zapojilo pouze v otázce ålanských ostrovů, ale jinak se navenek tvářilo striktně neutrálně. Cílem rudé gardy v Helsinkách se stalo zřídit finskou vládu sovětu. Dělnický výkonný výbor se rozhodl zřídit zastupitelstvo finského lidu, které má vládnout společně s ústřední radou dělníků, dokud se dělníci nerozhodnou jinak. Vláda má být sociálně-demokratická a její předsednictví dostane Manner. Rada bude mít 35 členů ‒ 10 z rady strany, 10 z vládní organizace, 10 rudých gardistů a 5 zástupců helsinského dělnictva.33 Celé jižní Finsko se brzo dostalo do rukou rudé gardy s podporou ruského vojska. Část petrohradské rudé gardy se vydala pomoct rudé gardě do Vyborgu. V Tampere byla vyhlášena všeobecná stávka. V Helsinkách došlo podle zpráv 29. ledna ke střelbě ve středu města, ale pak byl klid. Z Vyborgu se byl hlášen klid. Ve stanici Kamare došlo ke srážce, železniční mosty u Torajoki a Karisalmi byly zničeny. Helsinky jsou celé v rukou revolucionářů a uprchlý senát se uchýlil do Hammersdorfu. Generál Mannerheim poslal z Tornia hlášení o odzbrojení ruských vojáků a zajetí jejich náčelníků. Prudký boj se strhl pouze v Gamla Karleby. Občanská garda na severu odzbrojila a zajala asi pět tisíc ruských vojáků. Udává se, že Mannerheimovo vojsko čítá na 50 tisíc mužů. 31 Revoluce ve Finsku. (Podrobnosti z finské revoluce). Národní listy, 58, 1918, 29. 1., s. 1. 32 Revoluce ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 29. 1., s. 1. 33 Nová finská vláda. Lidové noviny, 26, 1918, 31. 1., s. 3.
- 19 -
Bitvou u Vyborgu bylo přerušeno spojení s Petrohradem. K 30. lednu se oznamuje vítězství revolucionářů. V okolí Helsinek trvaly boje velmi dlouho a také se dlouho jevily nerozhodně. Vládní vojsko se pustilo do obléhání Uleaborgu a Rusové začali bombardovat Vyborg. Zpráva ze 4. února říká, že se švédská pošta v Torniu už nepřijímá, podle čehož odhaduje, že tam brzy dojde k útoku rudé gardy. Tak se také stalo, rudí byli velmi agresivní. V noci se pustili do loupení. Nový sociálně demokratický ministerský předseda řekl, že je programem Finska udržovat přátelské vztahy se sousedními zeměmi za určitého hájení svobody a samostatnosti Finska. Vnitropolitický program ještě není hotov, ale bude prý ryze socialistický „... a neodvolatelně bude úplně proveden, i kdyby mělo dojíti k bojům mezi měšťáky a červenou gardou.“ 34 Trocký v reakci na stížnosti za ruskou vládu tvrdí, že jejich vojáci neútočí, ale že byli napadeni. Všechny noviny si stěžují na nemorální chování ze strany ruské vlády. Z Helsinek přišla 2. února zpráva o zřízení vlády dělníků a rolníků ve Finsku. Pisatel si stěžuje na nespravedlivé odzbrojování ruských vojáků bílou gardou. V Helsinkách se zatýkají politické osobnosti bývalého režimu. V jiné zprávě se říká, že rovnou vraždí.35 Ruský komisař Proskij měl v Helsinkách proslov, kde slíbil podporu revoluce bolševiky. Dále mluvil Manner a děkoval Rusku za podporu. Byly zřízeny revoluční a válečné soudy. Výkonný výbor v Helsinkách vydal provolání k dělníkům, aby tvořili revoluční výbory. Jeden z prvních byl ve Vyborgu. Ruská vláda oficiálně vyzývá vojáky a námořníky k připojení k finské rudé gardě. Polské a ukrajinské oddíly toto zamítly a byly proto odzbrojeny a dopraveny na Sveaborg. Později byli přepadeny ruskými námořníky. Také přijela posila ruské rudé gardy a loďstvo. V Helsinkách se přistoupilo k plenění soukromých domů. Údajně byl zavražděn i šéfredaktor největších helsinských novin. Revoluční vláda hned na počátku února kontaktovala švédskou vládu, oznámila svůj nástup a doufá v dobré vztahy s ní. Chce dosáhnout svého uznání u cizích mocností. Bolševická vláda rozeslala 4. února otevřený telegram tohoto znění: „Všem! Naléhavé! Všem lodím, kamarádům, záložníkům! Ani jediný nechť nepožádá za propuštěnou do zálohy, pokud není zničena občanská bílá garda Finska. Její vítězství jest na škodu naší revoluce. Bude posláno potřebné množství zbraní.“36 Anglie se zpožděním uznala nezávislost Finska, má ale výhrady k nynějšímu stavu země. Z 34 Situace ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 1. 2., s. 2. 35 Hrůzovláda a anarchie v Rusku i ve Finsku. (Hrůzovláda revolucionářů v Helsingforsu). Národní listy, 58, 1918, 5. 2., s. 1. 36 Anarchie v Rusku a Finsku. (Bolševici napínají všechny síly na zdolání bílé gardy ve Finsku). Národní listy, 58, 1918, 7. 2., s. 3.
- 20 -
českých novin není jasné, kterou vládu Anglie uznala jako právoplatnou. Finská vláda požádala švédskou vládu o pomoc proti rudé gardě a ruskému vojsku. Švédská vláda rozhodla, že nebude prozatím zasahovat do dění ve Finsku. Vyslala lodě na převoz Švédů, Norů a Dánů z Finska do Švédska. Do Vídně přišel 3. února protest finské vlády proti bolševikům. „Ruská vláda sice uznala vládu finskou, ale neučinila ještě žádných příprav, aby její vojsko bylo ze země odvoláno. Toto vojsko vraždíc a zakládajíc ohně ruší pokoj země. Representanti ruské vlády, dlící ve Finsku, rozdílejí střelivo a zbraně mezi nepokojné živly. Ruský lidový komisař pro vojenské věci dal vojsku ve Viborgu rozkaz, odzbrojiti finské ochranné vojsko. Sbor námořníků v Helsingforsu prohlásil finské vládě písemně, že mu záleží na provedení sociální revoluce. Proti tomu finská vláda protestuje a uvědomuje o tom státy, které uznaly samostatnost Finska.“37 Vraždy a násilí rudých gardistů se postupně množí. Naopak bílým gardistům se podařilo přepravit zásoby zlata banky do bezpečí. Finská banka byla následně násilně otevřena lidovým výborem. Byly hlášeny další boje u Helsinek, Rimňaků, Perva a Sibba. Vyborg byl celý převzat dělnictvem, při té příležitosti byl zatčen gubernátor a 5 obecních radů. Jsou zprávy o tom, že celé jižní Finsko je již v moci rudých gard. A pořád přicházejí další ruské posily. Bílé gardy od Vyborgu ustoupily na sever, kde se přeskupily a pokračují v bitvě. Na severu se bílé gardy seskupily na linii Turku a Tampere. Bílá garda v Tampere prohrála boj a ustoupila na sever. Rudé gardy u Uleaborgu sice prohrály, ale přesto všude plení a provádí různé krutosti. Vraždy nejsou ničím neobvyklým. Podle zpráv vyslali bolševici do Finska pomocné vojsko, které má sedm tisíc vojáků a stejný počet námořníků. Z Petrohradu se začínají šířit podezřele nevěrohodné zprávy.38 Švédský Červený kříž vyslal dvě ambulance do Finska. Ve švédské kanceláři pro Finsko nemají nouzi o dobrovolníky, hlásí se mnoho žen jako ošetřovatelky. Ve Švédsku vzniklo hnutí, které žádalo zásah vlády do situace ve Finsku. V tisku probíhají velké rozepře. Dokonce se začaly shromažďovat zbraně a munice. Vítězství finské revoluce je vnímáno jako hrozba pro sousední země. Žádá se ozbrojená intervence, ale zároveň také jinou intervenci. Oba tábory sbírají podpisy pro své cíle. Ministr námořnictva přikázal 6. února veliteli švédské expedice ve Finsku, aby dalšího dne odplul s asi dvěma sty vracejícími se Švédy. Na 7. února je datováno zlikvidování vlaku o 38 vagonech s rudými gardisty a ruskými námořníky. Také v okolí Björneborgu plení rudé gardy. Dne 6. února se vzdali ruští vojáci v Torniu. 37 Vlády finská a polská protestují proti bolševikům. (Protest finské vlády proti bolševikům). Národní listy, 58, 1918, 4. 2., s. 1. 38 „... prezident finského senátu prý otevřeně přiznává úmysl Finsko úplně odtrhnout od Ruska a připojit je k Německu.“ viz . Rozvratné poměry v Rusku. (Na nakloněné ploše). Národní listy, 58, 1918, 9. 2., s. 2.
- 21 -
V Uleaborgu se opět bojuje, rudí měli několik set mrtvých a raněných, spálili celou čtvrť a postříleli prchající obyvatelstvo. Bílá garda obsadila Tornio a Kemi a celý sever země má pod kontrolou. V Helsinkách naproti tomu probíhají popravy místních občanů, nepřetržitě se plení statky a jejich obyvatelé se vraždí. Následně byly vedeny boje o Tampere. Také u Vyborgu se bílým gardám daří. Dne 10. února referují noviny o vyprávění cestujících, kteří unikli z Mäntyluota. Rudá garda spolu s ruskými jednotkami páchají prý neuvěřitelný teror. Železnice a telegraf mezi Torniem a Oulu byly obnoveny. Dne 11. února kapitulovaly rudé gardy v Kuopio, na ostatních frontách nastal ústup rudých za všeobecného plenění. Bílí museli ustoupit z Uusikaupunki. V Torniu došlo k popravě jedenácti Rusů, kteří se účastnili organizování povstání ve Finsku. Jistý ředitel Nordin, který přijel z Helsinek, oznamuje, že rudí gardisté jsou většinou propuštění ozbrojení zločinci a že s nimi má revoluční vláda velké problémy. Švédská vláda se rozhodla pro vypravení další záchranné lodi do Finska asi týden po příjezdu první. Také Dánsko se rozhodlo pomoci a poslalo do Finska transport s potravinami. Ve Švédsku vznikla myšlenka na zprostředkování mezi bojujícími stranami a hned také začala být realizována. Bohužel narazila na odpor z finské strany. Revoluční vláda vydala 10. února zákon o zrušení trestu smrti, o vyplácení mzdy po dobu stávky, o zachování rudé gardy jako státní instituce a o zastavení protirevolučních listů. U Mäntyharju došlo k bitvě. Místopředseda zemského sněmu Ingmans byl brutálně zavražděn. Dne 14. února se objevila zpráva o tom, že mezi rudou gardou a ruskými vojáky došlo k nedorozuměním. O dva dny později se oznamuje, že bolševici se rozhodli dobýt zpátky celé Finsko. Rudé gardě přišly z Petrohradu v polovině měsíce nové posily. Ovšem bílým se zase vrátili finští dobrovolníci z Německa.39 Opět se bojuje u Tampere. Zpráva z 18. února přináší popis ukrutností rudé gardy, nevybíravé vraždění občanů a násilné hladovění měšťanské vrstvy.40 Ve druhé polovině února se rudé gardy opět vzchopily, jelikož jim z Ruska přišly nové posily a dělostřelectvo. Ukrajinští vojáci se zmocnili Sveaborgu a vyhrožují bombardováním loďstva. V jižním Finsku to vypadalo tak, že kdokoli byl v podezření, že byl ve styku s protirevolucí, byl odsouzen k smrti. Také dřívější úředníci jsou úporně pronásledováni, takže se musejí ukrývat. Dne 17. února bylo ve Vaase rozhodnuto o zavedení všeobecné branné povinnosti. Finský senát jmenoval zatímního diplomatického zástupce Finska ve Francii Kihlmana. Poštovní styk se Švédskem a Ruskem byl na severu Finska obnoven. Zástupci finské vlády v Německu se snaží je přimět, aby Finsku nějakým způsobem pomohlo. 39 Tzv. myslivci (finsky Jääkäriliike, švédsky Jägarrörelsen) byla skupina dobrovolníků trénovaných za první světové války v Německu. Němci je podporovali se záměrem vytvoření nezávislého finského státu a tím pádem destabilizování Ruska. 40 Hrůzovláda červené gardy. Lidové noviny, 26, 1918, 18. 2., s. 2.
- 22 -
V Národních listech se 20. února objevuje zpráva z Petrohradu, která naprosto protiřečí předešlým zprávám. Hovoří o úspěších rudých gard na bitevním poli a o tom, že „vítězství červené gardy je zabezpečeno“.41 Z 20. března také pochází článek o švédské žádosti na bolševicích, aby vyklidili Ålandy a Finsko.42 Další podivný článek se objevil hned následujícího dne a informoval o zatlačení bílých gard až k pobřeží Botnického zálivu, brzy prý budou odříznuty od ostatního Finska. Americký konzul v Helsinkách oznámil Tokoiovi, že pokud bude zaveden pořádek, mohly by Spojené státy poskytnout Finsku potraviny. Z 25. února pochází zpráva o uznání nové finské vlády vládou španělskou. Bílé gardy se přibližujík Vyborgu. Proběhly boje u Karelenu a o železniční stanici Mouchi. Rusové sice vyklidili Björneborg, ale do Vyborgu přijely další posily v mužích i v materiálu. Z Helsinek došly další zprávy o vraždách statkářů a také dřívějších policejních úředníků. Bílé gardy jsou údajně pevně odhodlány vést boj až ke konci. 43 Vládní vojsko porazilo rudé gardy u Vorpanenu severně od Kouvoly a také se už blíží Vyborgu a Villmanstrandu (finsky Lappeenranta). Dne 25. února přichází zpráva o konečném dobytí Tampere, přerušení spojení Vyborgu a Petrohradu, dobytí Varkausu a zajetí množství rudých gardistů. Mannerheim vydal proklamaci, kde přísahá, že „nezastrčí meče do pochvy dříve, dokud nebude v zemi obnoven pořádek, dobyto všech pevností a dokud nebudou poslední bojovníci Leninovi zahnáni jak z Finska, tak z ruské Karelie.“44 Národní listy 27. února uveřejňují německé podmínky míru s Ruskem. Smlouva obsahuje také podmínku vyklizení Finska od vojska a rudé gardy.45 Švédský konzul v Helsinkách se rozhodl uspořádat konferenci spolu s konzuly cizích mocností za účelem společného vystoupení proti nelidskému boji rudých gard. Švédskému ministerskému předsedovi předložila deputace prosbu podepsanou asi 63 tisíci lidí o povolení vývozu a provozu zbraní a střeliva do Finska. Ministerský předseda delegaci přijal, ale musel prosbu odmítnout. Začaly boje na frontě Satakunta a Tavastland (finsky Häme), u Sysmä rudí prohráli, bylo dobyto Symalakti. Bílí chystají ofensivu proti Tampere a Helsinkám. Mannerheimova armáda se postupně rozrůstá. Na tavastlandské frontě proběhly dlouhé boje. Na karelské frontě bylo dobyto Määtelo. Když byla 3. března podepsána Brestlitevská mírová smlouva, hovořilo se v ní o vyklizení Finska a Ålandských ostrovů od ruského vojska a ruských rudých gard. Německo se také konečně odhodlalo k akci a přislíbilo finské vládě pomoc. Po dohodách se švédskou vládou, která v té chvíli 41 42 43 44 45
Konference proti nelidskému boji červených gard. Národní listy, 58, 1918, 26. 2., s. 1. Švédská výzva k bolševikům. Národní listy, 58, 1918, 20. 2., s. 1. Nepokoje ve Finsku. Lidové noviny, 26, 1918, 23. 2., s. 3. Boje ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 28. 2., s. 2. Jaké mírové podmínky dává Německo Rusku. Národní listy, 58, 1918, 27. 2., s. 1.
- 23 -
operovala na ålandských ostrovech, a po slibech, že nebude obsazovat žádné území a ostrovy využije pouze pro počáteční fázi akce, se německá armáda mohla vylodit. Samotné německé vylodění vyvolalo zrychlený ústup, či jak spíše z článků vyplývá útěk. Během března se naplno projevila rozdílnost zpráv přicházejících z Petrohradu a ze Stockholmu. Kupříkladu 11. března otiskly Národní listy dva články o bojích mezi bílými a rudými gardisty, přičemž v každém z článků zvítězila jiná strana.46 Němci z Ålandů se systematicky pustili do útoků na finské pobřeží. Prvně dobyli Turku a z něj se pak postupně probíjeli k Helsinkám. Bílé gardy zároveň postupovaly od severu a východu. Byla svedena dlouhá bitva o Tampere a po tomto vítězství bílých se už tak špatná morálka rudých gard naprosto rozpadla. 16. května byla symbolicky zakončena válka přehlídkou Mannerheimova vojska. Tato občanská válka byla sice krátká, ale o to více trpká. Rozhořčení mezi obyvateli trvalo po celé meziválečné období. Otázka Ålandských ostrovů Ålandy neboli finsky Ahvenanmaa byly vždycky součástí Švédska, ale v roce 1809 připadly podle Fredrikshamnského míru Ruské říši. Ostrovy byly tradičně obydleny švédským obyvatelstvem, proto jim nové státní uspořádání způsobilo rozčarování. Z hlavního ostrova Ålandu je dvakrát blíže do Švédska než do Finska, což z ostrovů činilo potenciální hrozbu napadení Švédska z ruské strany, a proto se snažilo zajistit si, aby Ålandy nebyly nijak fortifikovány a vojensky využívány. Svůj zájem zde měla také Velká Británie jako námořní mocnost. V roce 1832 začalo Rusko s opevňováním ostrovů a vznikla zde pevnost Bomarsund, která však dlouho nevydržela a během Krymské války ji roku 1854 francouzsko-britské síly dobyly a zničily. Pařížskou mírovou smlouvou z roku 1856 bylo rozhodnuto o demilitarizování ostrovů. Rusko se později snažilo smlouvu revidovat, ale na statusu Ålandů se nic nezměnilo. Finské snahy o udržení vlastní autonomie v rámci Ruska automaticky činily problémy místnímu švédsky mluvícímu obyvatelstvu. Finský nacionalismus jen více podporoval místní švédský. Po vypuknutí 1. světové války Rusko ostrovy militarizovalo. Švédsku se to samozřejmě nelíbilo a protestovalo. Reálně ale jako neutrální stát nic významného udělat nemohlo a muselo si počkat na konec války. V českém tisku let 1917 a 1918 se často řeší ålandská otázka. Začalo se už v lednu debatou švédského říšského sněmu, protože ruská vojenská opatření vyvolávala obavy švédské veřejnosti. Další krátká zpráva přišla až v červenci a to o anglických záměrech obsazení finských přístavů a vybudovat z Ålandů trvalou pevnost. V říjnu se již pouze poukazuje na fakt, že Ålandy 46 Porážka bílých gard ve Finsku. Národní listy, 58, 1918, 11. 3., s. 1. a Co oznamují bílé gardy? Národní listy, 58, 1918, 11. 3., s. 1.
- 24 -
jsou pod britským velením. Vzhledem k špatné válečné situaci Ruska se ale očekává německá ofensiva proti Mariehamnu na Ålandských ostrovech a ruské úřady již začínají vyzvídat, kolik času a kolik tonáže by bylo potřeba pro případné vyklizení ostrovů. Zároveň se v novinách konstatuje, že mimo toto nebezpečí, nachází se zde jiné a totiž uprchlí vojáci a trestanci, kteří se údajně na ostrovech schovávají. Hned po vyhlášení finské samostatnosti se objevuje myšlenka pro řešení demilitarizace Ålandů, mezinárodní komise dohlížející na ostrovy. Bolševický vyslanec ve Stockholmu prohlašuje, že ústavodárné prohlášení podpoří finskou samostatnost, přičemž Rusové samozřejmě zajistí demilitarizaci Ålandů a nechají jejich obyvatele rozhodnout se o svém příštím osudu. 47 Skutečně v polovině prosince se oznamuje, že část ruského vojska Åland opustila a zbytek se přidá brzy. Ve Švédsku se ale těmto informacím příliš nevěří. Což se také ukázalo jako správné, neboť ruská armáda pobyla v celém Finsku poněkud déle. Na počátku roku 1918 se mezi Finskem a Švédskem vedou hezké rozhovory, kdy si země vzájemně naznačují, že nemají v úmyslu upustit od svých plánů ohledně Ålandských ostrovů. Ålanďané sami projevují iniciativu a jejich zástupce na finském zemském sněmu Sundblom podává hromadnou adresu požadující spojení ostrovů se Švédskem. Předseda Svinhufvud se vyjádřil zcela záporně. Byla také vyslána deputace do Stockholmu, aby se přimluvila za připojení ke Švédsku. Německý státní tajemník zahraničních věcí v Brestu Litevském také řeší tuto otázku a zvažuje možnost přizvání Švédska k vyjednávání. Rusko se pro změnu tváří, že o Ålandech bude rozhodovat jen ono. V únoru přibyla do Švédska další ålandská deputace, která odevzdala králi dokument s přáním připojení ke Švédsku, který podepsalo téměř osm tisíc dospělých obyvatel ostrovů. Došlo také na lidové hlasování, které se údajně vyslovilo 99 procenty pro vyvěšení švédské vlajky. Po vypuknutí finské občanské války se dostaly Ålandy do špatné situace. Na ostrovech byla ještě stále posádkou ruská armáda, která sama revoltovala, a pak se tam postupně sřídaly ostatní armády zapojené do války. V polovině února tak došlo ke krveprolití z rukou ruské armády, udává se počet 2000 mužů. Následně došlo k přestřelce mezi ochranným sborem a Rusy. Švédsko během války organizovalo transporty švédských uprchlíků z Finska. Už 20. února se oznamuje první švédský ozbrojený transport, aby mohl chránit švédské obyvatele ostrovů. Švédské lodi vyzývají Rusy, aby opustili Ålandy. Švédové také opakovaně apelovali na ruskou vládu, aby vyklidila ostrovy. Dne 21. února mají Národní listy ve svých novinách poněkud zmatek. Objevuje se zpráva o tom, že Švédsko žádá Rusko o vyklizení Ålandů, ale vzápětí se píše, že je zpráva v rozporu s 47 Nezávislost Finska. Lidové noviny, 25, 1917, 13. 12., s. 1.
- 25 -
dosavadním chováním Švédska.48 Dále se oznamuje, že na ostrovy přibyli bílí gardisté, kterých je ale méně než ruských vojáků a kteří zároveň zapříčinili příchod rudých gardistů. Jsou prý tedy najednou na ostrově a různé strany, mimo již jmenované se tam údajně nachází švédské vojsko. Vzápětí se tato informace vyvrací. Na ostrovech se údajně bojuje, ale švédské vojsko se bojů neúčastní, vlastně tam vůbec není.49 O den později se opět hovoří o švédských vojácích, kteří zasáhli do bojů, aby ochránili místní obyvatelstvo. Uzavřeli s Rusy dohodu, že Rusové opustí ostrovy na švédských lodích pevnosti přenechají místním. V otištěné řeči ministerského předsedy je již jasné, že Švédsko v této věci zasáhlo, ale použití vojska se vyvrací. 50 Posléze nastal na Ålandu klid, ruské i finské jednotky odešly. Následně švédské sněmovny odhlasovaly vyslání vojska na Ålandy ke strážní službě. Novinami koluje nepotvrzená zpráva, že na mírových jednáních v Brestu Litevském byla švédské vládě navrhnuta neutralizace Ålandských ostrovů. Když byla smlouva konečně 3. března podepsána, mluvilo se v ní jasně o tom, že ruské vojsko a ruská rudá garda musejí vyklidit Ålandy.51 Další vojsko, které se po uzavření smlouvy ocitlo na Ålandech, bylo německé. Přestože se tomu český tisk velice divil, přijalo Švédsko tento stav poměrně klidně. A tak nic nebránilo tomu, aby se Němci na Ålandech vylodili a zahájili odtud postup do vlastního Finska. Finská vláda musela oficiálně ujistit zahraničí, že se německá armáda nachází na jejím území po vzájemné dohodě. Přítomnost švédského vojska na ostrovech se stala jaksi bezpředmětná potom, co odtamtud německé vojsko vyhnalo rudé gardy, a tak se jalo připravovat k odplutí. Ålandské obyvatelstvo znovu obeslalo finskou, švédskou a tentokrát i německou vládu se svými přáními ohledně budoucího uspořádání poměrů. Navrhuje, aby švédské vojsko zůstalo na ostrovech pro ochranu neutrality.52 Nakonec však byly vyklizeny úplně. 18. března je zveřejněno „pokárání“ ze strany finské vlády.53 Finsko je pevně rozhodnuto Ålandy neodstupovat. V dubnu český tisk komentuje ten švédský, který neustále řeší německou přítomnost v oblasti Baltského moře a obsazení Ålandských ostrovů. Dne 6. května se oznamuje, že švédská vláda začíná odvolávat své vojsko domů. Dr. Gilling jako zástupce ålandských obyvatel poděkoval německé posádce, sdělil sympatie ke Švédsku a lítost nad odchodem jeho vojska. Lidové noviny 18. června přináší zprávu úředním oznámení proměňujícím Ålandské ostrovy ve zvláštní léno Finska, jejich guvernérem se stal státní rada Isaksohn.54 Na konci července chtěla finská vláda mobilizovat 48 49 50 51 52 53 54
Švédské ultimatum Rusku? Národní listy, 58, 1918, 21. 2., s. 1. Švédské ultimatum Rusku? (Švédské vojsko na Aalandských ostrovech). Národní listy, 58, 1918, 21. 2., s. 1. Švédsko a občanská válka ve Finsku. a Švédská expedice na Alandy. Lidové noviny, 25, 1917, 22. 2., s. 2. Bolševici včera podepsali mírové podmínky čtyřspolku. Národní listy, 58, 1918, 4. 3., s. 1. Obyvatelstvo Aalandských ostrovů. Národní listy, 58, 1918, 14. 3., s. 3. Referendum na aalandských ostrovech. Národní listy, 58, 1918, 18. 3., s. 1. Alandy ‒ finským lénem. Lidové noviny, 26, 1918, 18. 6., s. 2.
- 26 -
5 ročníků, ale na Ålandech je obyvatelstvo proti. Všeobecně se očekává, že dojde k vyjednávání Finska, Švédska a Německa ohledně opevnění ostrovů. Konference byla domluvena do Stockholmu. Finsko v srpnu dovoluje odstraňování ruského opevnění, ale pobřeží a ostrovy se do něj nezahrnuje. V září byly stockholmské porady přerušeny, aby se Němci a Fini mohli domluvit se svými vládami, znovu se mají sejít 16. září. Ruský komisař Čičerin protestoval proti jednání o zrušení ålandských pevností. Argumentoval tím, že se jedná o majetek ruské republiky. Dále se v novinách o Ålandech již nic nepíše. Obyvatelé ostrovů dále apelovali u různých vlád ve snaze připojení ke Švédsku. Nakonec švédská vláda předložila otázku Ålandských ostrovů na mírové konferenci v Paříži, kde byla postoupena k vyřešení Společnosti národů. Ta nakonec rozhodla ve prospěch Finska, Ålandům se však dostalo autonomního postavení a Finsko jim muselo zajistit bezproblémové používání švédštiny a udržování místních tradic a kultury. Ålandům byl zajištěn neutrální status a bylo zakázáno umisťovat na ostrovy jakékoli vojenské zařízení nebo posádky. Monarchie První zmínky o myšlence zřízení monarchie ve Finsku pocházejí už z března. Poukazuje se na to, že ve skandinávských novinách koluje zpráva, že je za budoucího krále Finska vyhlédnut princ Oskar Pruský. Německé noviny to rozhodně popírají. Lidové noviny dokonce píší, že za tímto účelem přijela do Berlína deputace. Pravdou je, že už když Finsko žádalo Německo o pomoc proti revoluci, vyjádřil se finský vyslanec Hjelt v tom smyslu, že by Finsko bylo přístupné volbě některého německého prince finským králem. 55 Znovu se tato myšlenka v českém tisku objevuje až ve druhé polovině dubna, kdy Národní listy referují o jakémsi „vynikajícím Finovi“, který hovoří o silné monarchii s německým knížetem na trůně a který jede celou věc vyjednat s císařem Vilémem II. O několik dní později se oznamuje další kandidát a totiž dánský princ Axel. Posledního dubna se objevuje zpráva, že rozhodující kruhy v zemi jsou pro přijetí monarchie, ale určitě ne s dánským nebo švédským princem. Zároveň přetiskují Národní listy dopis jistého Ludvíka Wächtela, který se objevil v německých novinách a ve kterém se vyjadřuje, že všeobecná nálada ve Finsku je určitě pro republiku a monarchie by byla nepřípustná.56 Na počátku května se již řeší problém i politicky. Švédové a starofennomané jsou pro monarchii a část mladofennomanů je pro republiku. Lidové noviny přináší pohled do opozičních kritik německého říšského sněmu, kde převládá názor, že by se Finům vůbec neměl nutit jakýkoliv 55 JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001, s. 233. 56 Lid ve Finsku je pro republiku. Národní listy, 58, 1918, 30. 4., s. 1.
- 27 -
německý kníže a že by se ve Finsku měla zřídit republika. 17. května se noviny dovídají, že ve Finsku bylo uveřejněno provolání, ve kterém se lidé vybízejí, aby se rozhodli pro monarchii. Je pravdou, že po skončení občanské války se věřilo, že monarchistická vláda by byla dostatečně silná na to, aby se v budoucnu předešlo podobným vzpourám. Proto také finský senát oznámil ústavnímu výboru zemského sněmu, že brzy podá návrh na zavedení monarchie ve Finsku, výbor tedy přestal jednat o republikánských návrzích.57 Sjezd finských novinářů se vyjádřil pro republiku. O Svinhufvudovi se tvrdí, že zůstane dočasně v čele státu po asi tři týdny, což se ukázalo být velmi optimistickým odhadem (jeho regentství skončilo až 12. prosince). Otázka monarchie trápila například i francouzskou vládu, takže její vyslanectví ve Stockholmu začalo šířit takovouto zprávu: „Vzhledem k výrokům, které nedávno učinili jistí členové finského senátu, a se zřetelem k tomu, že patrně monarchistická zásada nezíská na zemském sněmu v Helsingforsu většiny, jíž žádá ústava, byl francouzský vyslanec zmocněn prohlásiti finskému jednateli ve Štokholmě, že Francie neuzná žádné vládní formy, která by byla v této zemi nezákonně zavedena.“58 Naopak v Německu se očividně myšlenka monarchie líbila, 21. července proběhla v novinách zpráva o německém císaři Vilém II. Když se totiž finský vyslanec v Berlíně Hjelt vrátil do Finska, odevzdal senátu Vilémovo rozhodnutí, jenž chce, aby byl jedním z kandidátů na finského krále některý z jeho synů. Ještě v červnu se znovu objevují zprávy o princi Oskarovi jako budoucím finském králi. Lidové noviny 14. července oznamují, že se výbor zemské sněmovny rozhodl pro království, ovšem pouhými 16 hlasy proti 15.59 Sněm pak rozhodl vyslat deputaci k vévodovi meklenburskozvěřínskému, kterého si prý zvolil mimo jiné i pod tlakem přítomné armády. Tato zpráva však byly vzápětí finským vyslanectvím prohlášena za „fantastický výmysl“, jelikož se zemský sněm ještě nestihl sejít.60 Národní politika vůbec zveřejňovala některé zvláštní články na toto téma, které často postrádaly informace, jako je datum nebo zdroj zprávy, a vyjadřovaly se ve smyslu bezpráví konaném zemským sněmem v otázce přijetí monarchie.61 V srpnu proběhlo další hlasování na sněmu, ale k ničemu se nedospělo a hlasování bylo přeloženo na září. Probíhají debaty nad konkrétním jménem a převládá jméno meklenburskozvěřínského vévody Adolfa Bedřicha. Národní politika na konci srpna zveřejňuje zprávu, ve které právě Adolf Bedřich popírá svoji kandidaturu. 62 V září se už spekuluje o hesenském princi Bedřichu 57 58 59 60 61
Návrh na zavedení monarchie ve Finsku. Národní politika, 36, 1918, 24. 5., s. 6. Francie proti zřízení monarchie ve Finsku. Národní politika, 36, 1918, 4. 6., s. 2. Finsko ‒ královstvím. Lidové noviny, 26, 1918, 14. 7., s. 3. Finsko královstvím. Lidové noviny, 26, 1918, 29. 7., s. 2. Viz například Zvolení finského krále pod ochranou bodáků. Národní politika, 36, 1918, 28. 7., s. 3. nebo Bude Finsko monarchií nebo republikou? Národní politika, 36, 1918, 11. 8., s. 3. 62 Dementovaná kandidatura na finský trůn. Národní politika, 36, 1918, 29. 8., s. 3.
- 28 -
Karlovi, který je podle všeho i ochotem korunu přijmout. V polovině září přináší Venkov jednu z mála zpráv týkajících se monarchie ve Finsku a to článek o protestech finského lidu proti nezákonnému zavedení monarchie na přání Německa.63 V říjnu byl nakonec zvolen princ Bedřich Karel Hesenský. Jelikož se většina socialistických poslanců nemohla k volbě dostavit a ani mezi zbytkem poslanců nezavládla jednota, prošla volba pouhými 64 hlasy. Francie okamžitě vzala zpět své uznání finské nezávislosti a přerušila s Finskem diplomatické styky. Vzápětí se objevuje zpráva o prohlášení Prince Bedřicha Karla, že do Finska nepůjde. Oficiálně se koruny vzdal 28. prosince 1918 a tak se stalo, že Finsku skončila kráká doba monarchie.
63 Finský protest proti dělání krále finského. Venkov, 13, 1918, 19. 9., s. 4.
- 29 -
Závěr V této práci jsem si kladla za cíl analyzovat události ve Finsku z let 1917-1918 z pohledu česky psaného tisku. Noviny se ukázaly být poměrně bohatým zdrojem informací, i přes veškerá úskalí spojená s tímto typem pramene. Ukázalo se, že většinu zahraničních zpráv noviny jednoduše přebíraly z cizích novin, tudíž jsou ve většině případů totožné. Liší se pouze některé komentáře ke konkrétním událostem. V práci jsem pro potřeby citací použila vždy ty noviny, které zprávu otiskly nejdříve. Přes všechny paralely jsem zjistila, že události ve Finsku byly natolik krvavé, že se nedají srovnávat s událostmi u nás. Finskou zkušenost s bolševismem si Československo zakusilo až o třicet let později, vyhnulo se však již jeho nejbrutálnější podobě. Podařilo se mi stručně zdokumentovat dějiny finského osamostatnění. Stále však zbývá mnoho práce, pro kterou bude třeba konzultovat domácí prameny a literaturu. Bylo by zajímavé sledovat, jak se události vyvíjely dále v meziválečném období a jak se Finové vyrovnali s národnostními problémy.
- 30 -
Použité prameny a literatura Prameny Lidové noviny, 25-26, 1917-1918. Národní listy, 57-58, 1917-1918. Národní politika, 35-36, 1917-1918. Právo lidu: Ústřední orgán Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, 26-27, 19171918 Venkov: Ústřední list České strany agrární, 12-13, 1917-1918. Literatura BERÁNKOVÁ, Milena: Dějiny československé žurnalistiky. Díl 1. Český periodický tisk do roku 1918. Praha 1981. JUTIKKALA, Eino; PIRINEN, Kauko: Dějiny Finska. Praha 2001. KLINGGE, Matti: O předpokladech finské samostatnosti. Dějiny a Současnost, 15, 1993, č. 6, s. 711. LAINOVÁ, Radka: Občanská válka ve Finsku 1917 - 1918. Historický Obzor, 6, 1995, č. 1, s. 7-11. MALÍŘ, Jiří a kol. (edd.): Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu 1861‒2004. I. díl: období 1861‒1938. Brno 2005. SAUVAGEOTt A.: Histoire de la Finlande. Tome II. Paris 1968. SCHEINOST, Vojtěch: Voják a státník Carl Gustaf Mannerheim. Historický Obzor, 13, 2002, č. 34, s. 57-64. WARNER, Oliver: Marshal Mannerheim and the Finns. London 1967. ZWETTLER, Otto: Přehled dějin Finska a Islandu. Praha 1984.
- 31 -
