fleet
Mari Jungstedtová Neviditelný
Copyright © Mari Jungstedt 2003 Published in agreement with Stilton Literary Agency Translation © Karolína Kloučková 2012 ISBN 9788087497586 (tištěná kniha) ISBN 9788087497760 (PDF)
Mojí matce Kerstin Jungstedtové, která mě naučila vidět světlo v životě i ve mně samé.
Pondělí 4. června Večer se vydařil lépe, než očekávala. Bylo to už dávno, co se viděli, proto byla předtím trochu nervózní. Teď už se ale neklid rozplynul. Po extra silném drinku na uvítanou, bílém víně k předkrmu, několika sklenkách červeného k hlavnímu chodu a portském k dezertu vládla okolo stolu povznesená nálada. Kristian právě líčil další vtipnou historku o svém šéfovi a stěny starého kamenného domu se otřásaly salvami smíchu. Za okny ležely rozevláté lány obilí a louky, které za několik týdnů rozkvetou vlčími máky. V dálce za obzorem polí se na mořské hladině zachvívaly odlesky posledních večerních paprsků. Helena a Per si vzali na pár dní volno a odjeli na svatodušní svátky do letního domu na Gotland. Měli ve zvyku strávit jeden z večerů během těchto svátků s Heleninými přáteli z dětství. Letos se všem hodil večer druhého svátečního dne, a tak bylo domluveno. Na tuto roční dobu bylo nezvykle chladno, jenom okolo deseti stupňů nad nulou. V korunách stromů hvízdal a kvílel silný vítr. Helena se musela hlasitě smát, když Per zanotoval gotlandskou píseň, kterou ho sama naučila, hanlivý popě9
vek o výrostcích z pevniny, kteří o letních prázdninách nahánějí gotlandské dívky. Všichni okolo stolu se v refrénu přidávali. Helenina nejlepší přítelkyně Emma a její manžel Olle, sousedé Eva a Rikard, a Beata se svým novým manželem, Američanem Johnem, kterého dnes viděli poprvé. Jediný Kristian byl stále bez partnerky. Pohledný muž, ale zdálo se, že z něj bude věčný mládenec. A vlastně ani nikdy s nikým nežil, i když mu bylo už pětatřicet. Helena se celé ty roky podivovala, jak je to možné. Na oknech hořely svíčky v kovových svícnech a v krbu plápolal oheň. Jejich pes ležel na kožešině na kamenné podlaze a olizoval si tlapky, hlasitě vydechl a stočil se do klubíčka v hřejivé záři ohně a svíček. Helena odešla do kuchyně otevřít dalších pár láhví vína. Milovala tenhle prostý dům, kde od dětství strávila každé léto. Vlastně potřebovali být s Perem sami. Mít čas si promluvit, být spolu bez mobilních telefonů, počítačů a budíků. Jeden večer se starými přáteli ale nemůže uškodit, říkala si a uvědomovala si při tom, jak moc jí chybějí. Někdo jí přejel prstem po páteři a vytrhl ji ze zamyšlení. – Jak se vede? Kristianův hluboký hlas za ní zněl trochu vtíravě. – Dobře, odpověděla a obrátila se k němu s poněkud strojeným úsměvem. – Jak vám to vlastně s Perem klape? Lehce ji štípnul do nosu. – Pořád jsi s ním šťastná? – Ale jo. Když nemůžu mít tebe, musím vzít zavděk hned tím druhým nejlepším, odpověděla a vyšla před ním z kuchyně. – Teď se bude tančit, vykřikla Beata a zdálo se, že je opravdu v ráži. Vyskočila od stolu a začala se prohrabo10
vat cédéčky. Přehrávač byl jednou z mála moderních věcí v místnosti. Nezbytná podmínka, aby si Per vůbec dokázal představit, že v domě stráví déle než jeden den. Z reproduktorů se brzy rozezpíval Håkan Hellström. Per se přidal k Beatě a začal se pohupovat společně s ní. I ostatní se zvedli od stolu a tančili tak divoce, že se trámy v podlaze chvěly. Později nedokázal nikdo říct, čím se to pokazilo. Per zničehonic vytrhl Helenu z Kristianova objetí a zmizeli venku na verandě. Tanec v domě pokračoval. Po chvíli se otevřely dveře. Helena vrazila dovnitř s rukama před obličejem a utekla na toaletu. Z horního rtu jí tekla krev. Veselí se v okamžiku proměnilo ve zmatenou rozladěnost. John vypnul hudbu a v pokoji se rozhostilo ticho. Jenom pes stál a štěkal za dveřmi a vrčel na ty, kteří byli nejblíže, dokud Helena nepootevřela a nevpustila ho k sobě dovnitř. Kristian vyšel ven, aby si s Perem promluvil, a ostatní ho následovali. Rána přišla tak rychle, že nestačil zareagovat. Per ho zasáhl přímo do nosu. Rikard a John se ho chopili dříve, než mohl pokračovat. Odtáhli ho pryč z verandy na vlhký noční trávník. Vítr se ztišil a obklopoval je šedý mlžný opar. Emma a Beata se postaraly o Helenu. Eva pomohla Kristianovi setřít krev a přiložila mu ledový obklad, který měl co možná nejlépe omezit otok. Olle zavolal taxíky. Bylo po večírku.
11
Úterý 5. června Druhý den se Helena probudila v půl sedmé ráno se strašnou bolestí hlavy. Když měla kocovinu, byla vždycky velmi brzy vzhůru. Ležela teď v posteli natažená na zádech s rukama napjatýma podél těla. Strnule jako v pozoru. Jako by se celou noc ani nepohnula ze strachu, že se dotkne Perova těla spočívajícího v posteli pouhých deset centimetrů od ní. Podívala se na něj. Spal dokonale zachumlaný v přikrývce, dýchal hluboce a klidně. Vidět bylo jenom tmavé kudrnaté vlasy. V domě bylo ticho, jenom Spencer s lehkým chrápáním oddychoval na podlaze. Ještě nepostřehl, že je vzhůru. Helena cítila ztuhlost celého těla a nebylo jí dobře. Upírala zrak k bílému stropu a trvalo několik vteřin, než si uvědomila, co se večer stalo. Ne, říkala si, ne, ne, ne. Jen ne zase tohle. Perova žárlivost způsobila už spoustu nepříjemností. Poslední rok se to ale zlepšilo, to musela uznat. A teď přišel nový úder. Jako nečekaná rána do břicha. Cítila palčivou bolest, když si uvědomila dosah toho, co se stalo. Nemyslela jenom na sebe a Pera, ale taky na přátele a večírek. A přitom to tak pěkně začalo. Po večeři se pustili do tance. Ano, Kristian sklouzl ru12
kou po jejích zádech opravdu trochu moc nízko, když spolu v objetí tančili na pomalou píseň. Myslela na to, že jeho ruku odstrčí, ale byla příliš opilá, než aby si z toho dělala hlavu. Bez varování byla ze svého omámení vytržena. Per ji prudce uchopil za ramena a vytáhl ji na verandu. Byla tak zaskočená, že se nezmohla na odpor. Venku na ni vychrlil svá obvinění. Rozzuřilo ji to k nepříčetnosti. Křičela na něj, vztekala se a nadávala. Třásl s ní, ona ho tloukla, škrábala a kousala. Celé to skončilo tím, že jí vrazil pořádnou pleskavou facku a ona utekla na toaletu. Naprosto šokovaná se zastavila před zrcadlem a zírala na svůj obličej, který zkameněl v němé grimase. Jednu ruku si držela před pootevřenými ústy, konečky prstů se chvěly na otékajícím horním rtu. Nikdy předtím ji neudeřil. Slyšela ostatní mluvit za dveřmi. Tlumenými, rozrušenými hlasy. Doléhalo k ní, jak uklidnili Pera, jak uklidnili Kristiana i jak objednávali taxíky. Nejdéle zůstali Emma a Olle. Odjeli, až když Per usnul a Heleně se udělalo lépe. Přese všechno usnuli v jedné posteli. Ležel teď vedle ní a ona nemohla pochopit, jak se to mohlo tak pokazit. Přemýšlela, jak asi proběhne dnešní den. Jak tohle urovnat? Hádka z žárlivosti a nefalšovaná rvačka. Chovali se jako dva nevyzrálí pitomci, kteří nezvládli trochu vína a příjemný večer s několika přáteli. Ubožáci. Hanba ji tížila k zalknutí. Opatrnými kroky se vykradla z postele a proplížila se na záchod se strachem, že Pera probudí. Seděla na míse a pozorovala přitom v zrcadle svůj bledý obličej. Hledala viditelné důkazy včerejší potyčky, ale neobjevila nic. Otok už opadl. Nakonec to nebyla tak strašná rána, pomyslela si. Jako by jí ta myšlenka mohla být sebemenší útěchou. Šla do kuchyně a vypila půl láhve Coca-Coly. Vrátila se do koupelny a vyčistila si zuby. 13
Podlaha studila, jak přecházela bosá mezi místnostmi. Spencer ji následoval jako stín. Oblékla se a ke Spencerově nezměrné radosti vyšla do haly a obula si tenisky. Když otevřela dveře, udeřil ji ranní vzduch, chladný a osvobozující. Vydala se po cestě dolů k moři. Spencer běžel vedle ní s vysoko zdviženým ocasem, vybíhal do trávy po stranách štěrkové cesty, tu a tam značkoval. V pravidelných intervalech se po ní ohlížel. Černý retrívr s lesklou srstí byl dobrý hlídač a Helenin vytrvalý společník. Zhluboka se nadechovala a oči jí v ranním chladu slzely. Když přecházela přes písečný val na pláž, zahalila ji šedobílá mlha. Rozvinula se okolo ní jako koberec z cukrové vaty. Pes vzápětí zmizel v tichém a měkkém nedohlednu. Na obzoru nebylo vidět nic, malý kousek mořské hladiny, který dokázala rozeznat, byl ocelově šedý a téměř nehybný. Bylo nápadné ticho. Jenom osamocený racek zakřičel v dálce nad mořem. Rozhodla se i přes špatnou viditelnost přejít přes celou pláž až na druhý konec a zase zpátky. Stačí, když půjdu podél vody, nemůže se nic stát, pomyslela si. Bolest hlavy začala ustupovat a Helena se pokoušela urovnat nejasné myšlenky. Měli za sebou náročné a složité jaro a ona i Per potřebovali vypnout a být chvíli sami. Po včerejším fiasku si vůbec nevěděla rady. Byla i přes to všechno přesvědčená, že chce s Perem zůstat. Byla si jistá, že ji miluje. Za měsíc jí bude pětatřicet. Věděla, že Per čeká na odpověď, na její rozhodnutí. Už dávno si přál, aby stanovili datum svatby, aby přestala brát antikoncepci a měli dítě. Když se spolu v poslední době milovali, často potom říkal, že by moc chtěl, aby otěhotněla. Byla z toho pokaždé celá nesvá. Zároveň se nikdy necítila tak v bezpečí, tolik milovaná. 14
Asi už není možné dál vyčkávat, je čas se rozhodnout. Dřívější vztahy se jí nevydařily. Opravdu zamilovaná nebyla nikdy a ani teď si tím není jistá. Snad ani milovat neumí. Myšlenky přerušilo psí zaštěkání. Znělo jako štěkot při lovu. Možná narazil na stopu jednoho z těch malých králíčků, kterými se to na Gotlandu jenom hemží. – Spencere! Ke mně! zavolala. Poslušně k ní přiběhl s čumákem při zemi. Přidřepla k němu a poplácala ho. Zkusila se zahledět přes moře, ale stále ho jen stěží rozeznala. Za jasného počasí je odtud dokonale vidět obrysy skal na protějších ostrovech Stora Karlsö a Lilla Karlsö. Teď bylo těžké si to představit. Třásla se zimou. Jara bývají na Gotlandu chladná, ale na červen už to bylo nezvyklé. Vlhký studený vzduch pronikal vrstvami oblečení. Měla sice na sobě tričko, mikinu a navrch pletený svetr, ale nestačilo to. Vstala a důkladněji se do svetru zabalila. Otočila se a vykročila zpátky stejnou cestou. Snad bude už Per vzhůru a budou si moci promluvit. Cítila se po procházce lépe. Začal v ní klíčit pocit, že to celé bylo snad jenom nedorozumění. Přátele může ještě dnes obvolat, brzy bude všechno zapomenuto a budou moci pokračovat stejně jako dřív. Perova žárlivost se zmírnila. A ve skutečnosti to byla ona, kdo začal škrábat a prát se. Když došla zpátky na jejich konec pláže, mlha ještě zhoustla. Bílo, bílo, bílo, ať se otočila kamkoli. Napadlo ji, že už delší dobu neviděla Spencera. Jediné, co zřetelně rozpoznávala, byly špičky vlastních bot napůl zabořené v písku. Několikrát zavolala a čekala. Nevracel se. Divné. Popošla několik kroků a snažila se prohlédnout mlžnou clonou. – Spencere! Ke mně! Nic. Zatracený pes. Tohle normálně nedělá. Něco nebylo v pořádku. Stála a naslouchala. Slyšela 15
jenom šplouchání vln. Začal se jí zmocňovat podivný neklid. Náhle ticho přerušilo krátké zaštěkání a po něm zakňučení, které ihned opět zaniklo v tichu. Byl to nepochybně Spencer. Co se stalo? Stála naprosto tiše a snažila se potlačit paniku probouzející se v jejím nitru. Mlha ji obklopovala. Jako by se nacházela v tichém vakuu. Do husté mlhy vyjekla: – Spencere! Tady! Potom za sebou ucítila nějaký pohyb. Věděla, že je někdo těsně u ní. Otočila se. – Je tam někdo? zašeptala. V redakci Regionálních zpráv ve velké budově švédské státní televize vládla unavená nálada. Právě skončila ranní schůze. Tu a tam posedávali reportéři s šálky kávy. Jeden s telefonem u ucha, jiný s pohledem upřeným na obrazovku počítače, další zabraní v tichém rozhovoru s hlavami těsně u sebe. Několik kameramanů netečně listovalo ve včerejších večerních novinách. Všude hromady papírů, povalující se noviny, nedopité hrnky s kávou, telefony, počítače, pořadače plné faxů, obálek a setříděných složek. U hlavního stolu, centra celé redakce, seděl v této časné dopolední hodině na svém místě pouze redaktor Max Grenfors. Lidi tady vůbec nechápou, jak dobře se mají, říkal si v duchu, zatímco ťukal do počítače denní rozpis výjezdů. Po prodlouženém víkendu by člověk čekal trochu toho nadšení a elánu a místo toho tahle unavená apatie. Nejenom že reportérům v tomhle šedém úterním ránu scházely při ranní schůzi vlastní nápady, ale ještě nespokojeně vzdychali nad prací, kterou měli udělat. 16
Maxovi je už přes padesát, ale pořád se snaží, jak to jde. Prošedivělé vlasy si nechává pravidelně barvit u jednoho z nejšikovnějších kadeřníků ve městě, ve formě se udržuje dlouhými hodinami tréninku v podnikové posilovně a k obědu si raději dá u počítače tvaroh nebo jogurt, než aby poobědval tučné jídlo v hlučné televizní kantýně s právě tak hlučnými kolegy. Grenfors je přesvědčený, že většina reportérů zcela postrádá onu vášeň a touhu, které měl ještě jako reportér on sám před tím, než povýšil k redaktorskému stolu. Jako redaktor teď rozhodoval o obsahu vysílání, o tom, jaké reportáže se mají natočit a jak dlouhé mají být. Rád taky ovlivňoval vlastní podobu reportáží, což často vedlo mezi reportéry k nesvárům. Proti vyslovenému nesouhlasu nic nenamítal, ale poslední slovo měl prostě vždycky on sám. Bylo to asi tou dlouhou studenou zimou, po které přišlo deštivé větrné jaro, jehož chladné dny jako by neměly konce, že únava tížila celou kancelář jako zatuchlá vlněná deka. Vytoužené letní dny se zdály být v nedohlednu. Grenfors vkládal tituly k reportážím, které se budou vysílat, a umísťoval je do vysílacího plánu. Hlavním tématem dne je kritická finanční situace Fakultní nemocnice v Uppsale, dále stávka ve věznici Österåker, noční přestřelka v Södertälje a na závěr kočka Elsa, kterou dva dvanáctiletí chlapci zachránili před jistou smrtí v kontejneru v Alby. Opravdový projev lidskosti, pomyslel si spokojeně redaktor a na okamžik zapomněl na svou rozladěnost. Dětští hrdinové a zvířata, to diváky vždycky přitáhne. Koutkem oka zpozoroval, že do redakce vstoupil moderátor zpráv. Byl čas projít dnešní témata a taky prodiskutovat, koho mají pozvat jako hosta do večerního vysílání. Stará dobrá diskuze, která se podle nálady mohla 17
zvrhnout v prudkou výměnu názorů nebo zůstat u podnětného rozhovoru. Jako první objevil psa. Erik Andersson, třiašedesátiletý invalidní důchodce z Eksty ve vnitrozemí ostrova, nyní na návštěvě u své sestry ve Fröjelu. Chodívali společně se sestrou každý den na dlouhé procházky okolo pobřeží. Bez ohledu na počasí, tedy i dnes, v takovém zamlženém dni. Dnes s ním ale sestra nešla. Je nachlazená a kvůli silnému kašli zůstala raději doma. Erik se rozhodl i přes to vyrazit. Po společném obědě, rybí polévce a brusinkovém koláči, který sám upekl, si nazul holiny, oblékl větrovku a šel. Na lukách i polích po obou stranách úzké štěrkové cesty bylo docela jasno. Ranní mlhová pokrývka se rozplynula. Vzduch byl chladný a vlhký. Upravil si čepici a rozhodl se sejít dolů k vodě. Štěrk důvěrně křupal pod nohama. Od pastvy k němu vzhlédly černé ovce, když procházel kolem. Na staré zrezivělé brance dole, kde končí les, seděly vedle sebe tři vrány. Když se přiblížil, naráz s dotčeným krákáním vzlétly. Právě chtěl za sebou zavřít zrezivělou petlici, když zavadil pohledem o cosi divného na kraji příkopu. Vypadalo to jako nějaká část zvířete. Přikročil blíž a předklonil se. Byla to tlapka a byla zakrvácená. Na králíka příliš velká. Mohla patřit lišce? Ne, srst pod krví byla černá. Pohledem sledoval krvavou stopu. O kousek dál uviděl velkého černého psa. Ležel na boku s otevřenýma očima. Hlavu měl vytočenou v divném úhlu a srst zcela zbrocenou krví. Ocas byl uprostřed toho krveprolití nápadně huňatý a lesklý. Když přistoupil blíž, viděl, že pes má useknutou hlavu. Byla téměř úplně oddělená od zbytku těla. Udělalo se mu špatně a musel se posadit na kámen. Těžce dýchal, ruku si držel před ústy. Srdce bušilo v straš18
livém tichu jako zvon. Po chvíli se unaveně zvedl a rozhlížel se kolem. Co se tady stalo? Nestačil se ani zamyslet a jeho zrak padl na ni. Mrtvá žena tam ležela částečně zakrytá větvemi. Byla nahá. Tělo pokryté velkými krvavým ranami, jako od sekyry. Tmavé vlasy spadly do čela a rty ztratily veškerou barvu. Ústa měla napůl otevřená, a když se odvážil o něco blíž, všiml si, že mezi rty je vidět kousek nějaké látky. Na policejní stanici ve Visby nastal ve 13.02 poplach. O třicet pět minut později dorazila za zvuků sirén na statek Svey Johanssonové ve Fröjelu dvě policejní auta. Trvalo dalších pět minut, než přijela sanitka a lékař se postaral o starého muže, který seděl na židli v kuchyni a kolébal tělem dopředu a dozadu. Jeho starší sestra ukázala policistům směrem k lesu, kde bratr našel těla. Kriminální komisař Anders Knutas pospíchal s kolegyní, kriminální inspektorkou Karin Jacobssonovou, vyznačeným směrem. Těsně za nimi kráčel kriminální technik Erik Sohlman a další čtyři policisté se psy. Vedle cesty těsně před začátkem pláže ležel v příkopu usmrcený pes. Měl useknutou hlavu a chyběla mu jedna tlapka. Země okolo byla pokryta krvavými skvrnami. Sohlman se sklonil nad zvířetem. Zabitý, konstatoval. Zranění vypadají, jako by byla způsobena sečnou zbraní. Pravděpodobně sekyrou. Jacobssonová se otřásla. Byla velkou milovnicí zvířat. O kousek dál objevili zohavené ženské tělo. Tiše ho pozorovali. Slyšet bylo pouze šumění moře. Ležela nahá pod stromem. Tělo bylo zkrvavené, jenom místy prosvítala lesklá bílá kůže. Hluboké záseky zbraně pokrývaly krk, hruď i břicho, oči zůstaly vytřeštěné. Rty suché a rozpraskané, trochu jako by právě zívala. Knutas cítil přicházející nevolnost. Předklonil se, aby se podíval zblízka. 19
Pachatel vložil mezi rty kousek pruhované látky. Zdálo se, že jsou to spodní kalhotky. Beze slova vytáhl mobilní telefon z vnitřní kapsy a zvolil telefonní číslo oddělení soudního lékařství v Solně. Musí na ostrov co nejrychleji dostat patologa. První telegram z informační kanceláře dorazil v 16.07. Byl velmi stručný. VISBY „Na pláži na západním pobřeží Gotlandu byla nalezena mrtvá žena. Dle informací policie byla zavražděna. Jakým způsobem přišla o život, policie dosud nezveřejnila. Okolní cesty byly uzavřeny. Policie právě vyslýchá neznámého muže.“ Trvalo přesně dvě minuty, než Max Grenfors na obrazovce postřehl příchozí zprávu. Okamžitě zvedl sluchátko a zavolal na gotlandskou policii. O moc víc se nedozvěděl. Policie potvrdila, že byla na pláži Gustavs poblíž Fröjelu na západním pobřeží Gotlandu nalezena zavražděná žena, ročník 1966. Oběť byla identifikována, byla ze Stockholmu. Policie právě vyslýchá jejího přítele. Oblast prohledávají policisté se psy a také obcházejí sousedy v okolí a hledají možné svědky. Ve stejnou chvíli zazvonil soukromý telefon reportéra Johana Berga. Patřil mezi ty, kteří v redakci pracovali nejdéle. Nastoupil u televize před více než deseti lety. Byla to náhoda, že se hned na začátku dostal ke kriminálnímu zpravodajství. V den, kdy nastoupil do práce, byla v Hammarbyhamnen brutálně zavražděna prostitutka. Johan byl právě jediný reportér přítomný v redakci, proto mu byl případ svěřen a jeho reportáž v ten den uváděla 20
hlavní zpravodajskou relaci. Tak se stalo, že potom v kriminálních reportážích pokračoval. Zároveň si byl jistý, že je to v rámci žurnalistiky ta nejnapínavější oblast. Když zazvonil telefon, seděl právě zabraný do textů připravované reportáže o stávce ve věznici Österåker a upravoval na počítači některé formulace. Příspěvek by měl být brzy hotový a všechno musí stačit připravit dřív, než začne společně s editorem připojovat fotografie, namluvené komentáře a části natočených rozhovorů. Nesoustředěně telefon zvedl. – Johan Berg, Regionální zprávy. – Na Gotlandu byla objevena zavražděná žena, sděloval mu do ucha syčivý hlas. Zabitá sečnou zbraní, nejspíš sekyrou. V puse měla svoje kalhotky. Musel to udělat nějaký šílenec. Byl to jeden z Bergových nejlepších informátorů. Policista ve výslužbě žijící na Gotlandu v Nynäshamnu. Po odoperování rakovinného nádoru v hrtanu dýchá hadičkou ústící vpředu na krku. – Cože? – Byla nalezena dnes na jedné pláži u Fröjelu, na západním pobřeží. – Jak jistě to všechno víš? Johan cítil zrychlující se tep. – Stoprocentně. – Ještě něco? – Byla z Gotlandu, ale před mnoha lety se odstěhovala do Stockholmu. Na ostrově byla jenom na pár dní s přítelem. Ten je právě u výslechu. – Jak ji našli? – Někdo šel náhodou kolem. Chudák děda, odvezli ho do nemocnice. Byl určitě v šoku. Víc nevím. Zbytek si musíš zjistit sám. – Díky. Máš u mě pár piv. Zavěsil telefon a zvedl se od stolu. 21
Malátnost v redakci se ihned změnila v horečnou aktivitu. Johan sdělil redaktorovi, co ví, a ten v rychlosti rozhodl, že Berg má společně s jedním z kameramanů prvním možným letadlem odletět na Gotland. Rozdělanou reportáž musí dokončit někdo jiný. Teď je potřeba se do toho opřít a být rychlejší než ostatní. Grenfors měl vlastně povinnost nejprve informovat hlavního redaktora, který má přehled nad všemi zpravodajskými redakcemi v celé budově. Ale to může počkat. Malý náskok nám nemůže uškodit, pomyslel si a dál uděloval instrukce. Pryč s hlavním tématem v plánu. Koho teď ještě budou zajímat finance fakultní nemocnice? Johan měl veškeré informace předat kolegyni, která v rychlosti sestaví text zprávy pro vysílání. A potom ještě připraví telefonní interview s policií ve Visby. Přinejmenším budou moci potvrdit, že byla nalezena mrtvá žena a že policie vychází z předpokladu, že byla zavražděna. Trvalo jenom pár minut, než se všichni redaktoři největších zpravodajských programů v televizní budově shromáždili v redakci Regionálních zpráv. – Proč posíláte reportéra na Gotland? Je ta vražda tak mimořádná? podivoval se hlavní redaktor. Stejně jako ostatní četl pouze zprávu z informační kanceláře, ale už se k němu doneslo, že regionální program chce na Gotland vyslat svůj tým. Na Greforse teď tázavě upíraly pohled čtyři páry očí. Nezbylo mu než vyzradit informaci o brutální vraždě provedené pravděpodobně sekyrou, a také o tom, že zavražděná měla v ústech kalhotky. Protože se právě ten den ve světě nic zásadního nedělo, byla reakce redaktorů bouřlivá. Konečně zpráva, která zachrání vysílání! Všem bylo jasné, že se nejedná o běžnou vraždu, a začali hned horečně diskutovat. Hlavní re22
daktor diskuzi po chvíli zarazil s tím, že jeden reportér na Gotlandu rozhodně stačí. Shodli se na tom, že jejich důvěra v Johana Berga je dostatečná a že stačí, když na ostrově bude pouze on. Johan měl mít s sebou k dispozici kameramana Petera Bylunda. Právě s ním pracoval nejčastěji. Měli stihnout letadlo do Visby ve 20.15. V taxíku cestou domů pociťoval dobře známé rozechvění z vědomí, že se nachází v centru dění. Skutečnost, že byla brutálně zavražděna žena, a znechucení nad takovou představou dalece zastiňovala touha být součástí události a přinášet o ní zprávy. Zvláštní, jak to v člověku funguje, uvažoval, když přejížděli most Västerbron a on se zahleděl přes zátoku na radnici a Staré město. Jako by odhodil stranou veškeré obvyklé lidské pocity a přede vším dal přednost pouze svému profesionálnímu poslání. Vybavila se mu noc, kdy došlo k potopení trajektu Estonia. Září 1994. Řadu dní po strašlivé tragédii, při které zahynulo přes pět set lidí, pendloval mezi pozůstalými v přístavu Värtan, zaměstnanci loďařské společnosti Estline, přeživšími pasažéry, politiky a krizovými intervenčními centry. Domů se jezdil jenom vyspat a ihned se zase vracel do práce. Dokud byl ve víru dění, podílel se na všech příbězích, které mu lidé vyprávěli. Ale stále si zachovával odstup a veškeré pocity odsunul stranou. Reakce se dostavila mnohem později. Poté, co první vylovená těla dorazila domů do Švédska, byla převezena z letiště Arlanda nejprve do kostela Riddarholmskyrkan na stockholmském Starém městě, kde se konala bohoslužba k uctění obětí. Až potom byla těla dopravena do svých domovských obcí. Když slyšel na Radiu Stockholm hluboký a vážný hlas reportéra, který přinášel zprávy přímo odtamtud, zhroutil se. Padl doma na podlahu a z očí se mu řinuly potoky slz. Jako by se veškeré dojmy nastřáda23
ly a naráz ho zavalily. Viděl před očima těla plující kolem na člunech, zoufalé křičící lidi i ty, kteří zůstali uvěznění v podpalubí. Cítil šířící se paniku. Měl pocit, že ho to roztrhne. Ztratil vědomí. Když vkročil do bytu, uvědomil si, jak strašný je tam nepořádek. V poslední době neměl vůbec na nic čas. Bydlel v přízemním dvoupokojovém bytě na Helenborgsgatan ve čtvrti Södermalm. Okna bytu vedla do dvora. Z druhé strany sahala až k samému domu voda zátoky Riddarfjärden. Nevadilo mu, že nemá výhled na vodu, i tak byl s bytem spokojený. V samém centru města, obklopený blízkými obchody a restauracemi. Dokonce i zelený ostrov Långholmen s promenádami a plážemi je nedaleko. Lépe se snad ani bydlet nedá. Právě teď ale nebyl byt v nejlepší formě. Použité nádobí se kupilo ve dřezu, odpadkový koš přetékal a v obývacím pokoji na zemi se povalovalo několik krabic od donáškové pizzy. Takové klasické staromládenecké doupě. Dokonce to tam i zatuchle páchlo. Johan si uvědomil, že má být za půl hodiny hotov. Alespoň to nejhorší ale uklidit musí. Dvakrát nechal vyzvánět telefon, zatímco pobíhal po bytě, myl nádobí, větral, otíral stůl, vynášel odpadky, zaléval květiny a balil si věci. Na povídání teď rozhodně nemá čas. Ze záznamníku slyšel nejdřív hlas své matky a potom Vanji. I když se rozešli už více než před měsícem, pořád to nechtěla vzdát. Bude vlastně fajn na chvíli zmizet. Daleko odtud běží lesem osamělý muž. Divoký pohled upírá k zemi, přes rameno přehozený pytel. Černý pytel na odpadky. Vlhké vlasy padají do čela. Teď už není cesty zpět. Je rozrušený, ale zároveň cítí, jak se mu tělem rozlévá vnitřní klid. 24
Spěchá na určité místo, k vytyčenému cíli. Támhle už se třpytí moře. Výborně, už je skoro tam. Stojí tam dřevěná bouda. Šedá a prohnilá, poznamenaná bouřemi a deštěm. O stěnu leží opřená prastará pramice s děravým dnem. Bude ji muset opravit, ale to až při jiné příležitosti. Nejdřív se musí zbavit svého břemene. Chvíli zápasí se zrezivělým zámkem, klíč nikdo desítky let nepoužil. Nakonec se to podaří a dveře se s cvaknutím otevřou. Nejprve uvažoval, že by měl pytel s věcmi zakopat do země. Ale proč vlastně? Sem nikdy nikdo nepřijde. Navíc není vůbec schopen se s věcmi rozloučit. Chce je mít tady. Přístupné. Aby mohl přijít a prohlížet si je. Cítit jejich pach. Uvnitř boudy je stará kuchyňská vyklápěcí lavice. Odklopí sedák. Leží tam jenom nějaké staré noviny a telefonní seznam. Vysype obsah pytle do lavice a zaklapne víko. Teď je spokojen. Policejní stanice ve Visby leží hned za hradbami. Je to neobyčejně ošklivá stavba. Hranatá krabice pokrytá světle modrými deskami. Připomíná spíš továrnu na rybí konzervy někde na Sibiři než policejní stanici v krásném středověkém městečku. Lidé budovu obvykle nazývají modrá bedna. Uvnitř v místnosti určené pro výslechy sedí u stolu Per Bergdal. Nahrbený a s obličejem v dlaních. Neoholený, neučesaný, jeho dech ještě připomíná včerejší večírek. Nebyl nijak zvlášť překvapený, když si pro něj policie přijela. Vždyť zmizela jeho přítelkyně. Rozhodli se rovnou ho předvolat k výslechu. Teď sedí před policisty s cigaretou mezi chvějícími se prsty. S kocovinou a zhroucený. Evidentně taky v šoku. O tom, jak se to stalo, nevíme zatím absolutně nic, uvažoval komisař Knutas, když usedal na druhé straně stolu. Každopádně byla jeho přítelkyně nalezena zavražděná, on nemá alibi a na krku, pažích i v obličeji má zřetelné škrábance. 25
Popelník před Perem byl plný nedopalků, ačkoli normálně vůbec nekouří. Karin Jacobssonová se svezla na židli vedle Knutase. Byla pasivní, ale zcela v obraze. Per zvedl hlavu a jediným oknem v místnosti se zahleděl ven. Silný déšť bubnoval na parapet, vítr zesílil. Na druhé straně ulice Norra Hansegatan bylo přes parkoviště vidět část hradeb u Východní brány. Okolo projelo červené volvo. Perovi všechno připadalo tak vzdálené, že to klidně mohlo být někde na Měsíci. Knutas připravil na stole diktafon, odkašlal si a přístroj zapnul. – Výslech Pera Bergdala, přítele zavražděné Heleny Hillerströmové, pronesl s úřední vážností. Je 16.10, pátého června. Výslech vede kriminální komisař Anders Knutas a svědkem výslechu je kriminální inspektorka Karin Jacobssonová. Podíval se vážně na Pera, který teď seděl přikrčený s očima sklopenýma ke stolu. – Kdy jste postřehl, že je Helena pryč? – Probudil jsem se chvíli před desátou. A ona nebyla v posteli. Vstal jsem, ale nenašel jsem ji ani nikde v domě. Řekl jsem si, že šla určitě ven se psem. Je ranní ptáče a vždycky je vzhůru dřív než já. Většinou chodí hned ráno se Spencerem. Spím tvrdě, tak jsem nevěděl, že odešla. – Co jste udělal? – Rozdělal jsem oheň v kamnech a připravil snídani. Potom jsem si udělal kávu a četl včerejší noviny. – Nebylo vám divné, že tak dlouho nejde? – Když v rádiu začaly v jedenáct hodin zprávy, pomyslel jsem si, že je zvláštní, že se ještě nevrátila, a vyšel jsem na verandu. Je odtud vidět k moři. Ale dnes byla mlha tak hustá, že jsem viděl sotva na pár metrů. Tak jsem se oblékl a šel ji hledat. Došel jsem na pláž a volal. Ale nenašel jsem ani Helenu ani Spencera. 26
– Jak dlouho jste ji hledal? – Byl jsem venku nejméně hodinu. Potom mě napadlo, že snad mezitím přišla domů, a tak jsem pospíchal zpátky. Dům byl ale stále prázdný, řekl a hlas se mu zlomil. Skryl obličej v dlaních. Knutas a Jacobssonová v tichosti čekali. – Můžeme pokračovat? zeptal se komisař. – Jenom nemůžu pochopit, že je mrtvá, zašeptal. – Co bylo dál, když jste se vrátil do domu? – Když jsem našel dům prázdný, napadlo mě, že možná zašla za přáteli, kteří bydlí blízko. Zavolal jsem jim, ale nebyla ani tam. – Kdo to byl? – Larssonovi. Eva a její muž Rikard. Eva je Helenina karamádka z dětství. Bydlí trvale v domě kousek od nás. – Netušili, kam jinam by mohla jít? – Ne. – Kdo zvedl telefon? – Eva. – Manžel byl doma taky? – Ne. Mají statek, takže asi právě pracoval venku. Per si zapálil další cigaretu a odkašlal si. – Co jste udělal potom? – Lehl jsem si na postel a přemýšlel, kde by ještě mohla být. Potom mě napadlo, že třeba zakopla, uhodila se a nemůže vstát, tak jsem ji šel znovu ven hledat. – Kam? – Dolů na pláž. Mlha trochu stoupla. Viděl jsem v písku její stopy. Hledal jsem i v lese, ale nenašel jsem ji. Tak jsem šel zase domů. Jeho obličej se stáhl. Začal plakat tichým klidným pláčem. Nevšímal si ani slz, ani toho, že mu teče z nosu. Karin nevěděla, jak se zachovat. Rozhodla se nechat Pera na pokoji. Napila se vody a uklidnila se. Knutas pokračoval ve výslechu. 27
– Jak jste přišel k těm ranám na krku? – Cože? K těmhle? Per ztěžka zvedl ruce k hrdlu. – Ano, k těmhle. Vypadají jako škrábance, odvětil Knutas. – To bylo tak. Včera večer jsme pořádali večírek pro několik našich přátel. Tedy vlastně Heleniných. Povečeřeli jsme, slavili a bylo to fajn. Dost jsme toho všichni vypili. Já sám mám problémy s žárlivostí. Někdy mě to prostě popadne a to se stalo zrovna včera večer. Jeden z přátel se při tanci přilepil na Helenu. – Jak to myslíte? – Objal ji, tak nějak moc… Několikrát. Byl jsem opilý a nevěděl o sobě. Odtáhl jsem Helenu stranou a řekl jí, co si o tom myslím. Byla jako šílená. Taky toho hodně vypila. Křičela a tloukla mě rukama. Od toho mám ty škrábance… – Co bylo dál? – Uhodil jsem ji. Dal jsem jí facku a ona utekla na záchod a zamkla se tam. Nikdy předtím jsem ji neuhodil, ujišťoval a hleděl prosebně na Knutase. Potom za mnou přišel ven Kristian, ten, co s ním tančila. Dal jsem jednu i jemu. Neměl možnost mi ránu vrátit, protože přišli ostatní. Potom se to uklidnilo a všichni odjeli domů. – Co jste dělal vy? – Helenina nejlepší přítelkyně Emma a její muž Olle u nás zůstali nejdéle. Olle se postaral, abych se dostal do postele, a počkal, dokud jsem neusnul. Potom už si nepamatuji nic, než jak jsem se ráno probudil. – Proč jste nám o tom neřekl hned? – Nevím. – Kdo všechno se účastnil večírku? – Byli to většinou Helenini přátelé z dětství. Emma a Olle, jak jsem říkal, sousedé Eva a Rikard, které znala Helena taky už dávno, a ještě nějaká Beata a její manžel John. Žijí v Americe, takže s těmi jsem se předtím ne28
setkal. A ten Kristian, kvůli kterému se to stalo. Je sám a s Helenou se znají taky už od dětství. Myslím si, že spolu někdy něco měli. – Proč? – Myslím, že spolu chodili. Helena to popírala, ale já si prostě myslím, že to tak bylo. – Není to jenom další projev vaší žárlivosti? – Neřekl bych. – Jak dlouho jste byli s Helenou spolu? – Šest let. – To je docela dlouhá doba. Kolik vám je? – Třicet tři. – Proč jste se nevzali a neměli děti? – Já už jsem si to přál dávno. To spíš Helena byla nerozhodná. Začala studovat dost pozdě a chtěla déle pracovat, než si pořídíme rodinu. Ale už jsme plánovali svatbu. Mluvili jsme o tom. – Byl jste si Helenou jistý? Nebyl to důvod vaší žárlivosti? – Ne, nevím. Bylo to čím dál lepší. Je to už strašně dávno, co mě to naposledy tak chytlo. Jenom včera se to zase tak zvrtlo. – Víte o někom, s kým by tady na ostrově nebyla zadobře? O někom, kdo ji neměl rád? – Ne. Byla ten typ člověka, kterého mají rádi všichni. – Víte o tom, že by jí někdy někdo vyhrožoval? – Ne. – Stýkáte se na Gotlandu ještě s někým dalším, kdo nebyl na večírku? – Jenom s několika Heleninými příbuznými. S tetou, která bydlí v Alvě, a s několika bratranci a sestřenicemi z Hemse… Jinak jsme byli většinou sami. Jezdili jsme si sem odpočinout… a uniknout před vším tím stresem doma… a pak se stalo tohle. Hlas mu opět selhal. 29
Knutas cítil, že není důvod teď pokračovat, a výslech ukončil. Když Anders Knutas, komisař a šéf kriminální policie ve Visby, uzavřel výslech Pera Bergdala, odešel do své kanceláře, aby mohl pár minut v klidu přemýšlet. Ztěžka usedl k psacímu stolu na svou starou oprýskanou židli. Doprovázela ho už celé roky. Dubová židle s vysokým opěradlem a sedákem z měkké kůže. Knutas se pomalu otočil, a když se opřel, židle se lehce zakymácela. Jako by se mu během let přizpůsobila. Na téhle staré židli se mu přemýšlelo nejlépe. Těchhle chvil neměl nikdy dost. Když se okolo odehrávala velká dramata, byly zvlášť důležité. Tak jako teď. Dlouhá zkušenost u policie ho naučila věnovat od samého počátku vyšetřování pozornost každičkému dojmu. Jinak se mohlo snadno stát, že člověk v pracovním zápalu přehlédl věci, které se později ukáží jako velmi důležité nebo dokonce rozhodující pro rozluštění případu. Začal si nacpávat dýmku. V myšlenkách se vracel k dojmům, které na něj dolehly na místě činu. Zkrvavené tělo. Kalhotky v ústech. Zabitý pes. Co mu ta strašlivá scéna sdělovala? Bylo těžké rozhodnout, zda byla vražda plánovaná, nebo nikoli. Nebylo ale pochyb o tom, že k ní došlo z hluboké zášti. Soudní patolog dorazil ze Stockholmu odpoledne. Teď už je na místě činu. Knutas se rozhodl vydat se tam znovu až zítra. Bude tam mnohem větší klid. Vyrušilo ho zaklepání na dveře. Dovnitř nahlédla Jacobssonová. – Všichni jsou tu. Přijdeš? – Jistě, odpověděl a zvedl se. Ve Visby bylo dvanáct kriminalistů. V tuto chvíli jich byla většina v terénu, v okolí Fröjelu. Shromažďovali výpovědi svědků a zajišťovali stopy na místě činu. Knutas 30
a jeho nejbližší spolupracovníci se sešli s prokurátorem, Birgerem Smittenbergem, aby se domluvili, jaké informace sdělí tisku a co je třeba uchovat i nadále v tajnosti. Posadili se okolo ošoupaného dřevěného stolu v zasedací místnosti naproti Knutasově kanceláři. Místnost měla směrem do chodby prosklenou stěnu, takže odtud bylo možné pozorovat, kdo prochází kolem. Teď byly ale zatažené tenké žluté bavlněné závěsy. Knutas se posadil v čele stolu a pozorně sledoval své kolegy. Měl tuhle skupinu rád. Karin Jacobssonová, jeho nejbližší důvěrnice a spřízněná duše, chytrá, drobná hnědooká sedmatřicátnice. Momentálně nezadaná. Vedle ní o deset let mladší Thomas Wittberg, velmi šikovný policista. Zvláště jeho metoda vyslýchání. Nějakým podivuhodným způsobem dokázal vždycky dostat z vyslýchaného víc než kdokoli jiný. Lars Norrby, rozvedený, se dvěma syny, které má ve vlastní péči. Téměř dvoumetrový chlap, příjemný společník. Erik Sohlman, technik skupiny. Silný a temperamentní, někdy až prudký. A nakonec prokurátor Birger Smittenberg. Zkušený vrchní prokurátor gotlandského soudu. Původem Stockholman, který se oženil s gotlandskou folkovou zpěvačkou a zamiloval se při tom hned dvakrát. Do ní i do ostrova. Žije tady už pětadvacet let a spolupráce s ním je vynikající. O tom Knutas nikdy nezapochyboval. – Odbudeme to v rychlosti, řekl Knutas, když zahájil spěšně svolanou schůzi. – Vyšetřujeme vraždu a bohužel se musíme zároveň vypořádat se zájmem tisku. Už začali volat. Jak místní, z lokálních médií, tak z pevniny. Je neuvěřitelné, jak rychle se taková novinka rozšíří, zakroutil hlavou. Můžeme se jen ptát, jak je to možné. Ale k věci. Identitu oběti zveřejňovat zatím nebudeme. Dříve nebo později na ni stejně novináři přijdou. Řekneme, že jde podle všeho o vraždu, ale veškeré detaily si necháme pro sebe. Neříkejme nic 31
o psovi, kalhotkách ani sekyře. Ani slovo o pravděpodobné zbrani, nic o žádných stopách. Novináři budou nepochybně obvolávat nejrůznější lidi v budově a snažit se vyzvědět víc. Všechny ať odkazují na mě a na Larse. Nikdo jiný ať na žádné otázky neodpovídá. Vůbec. Je to jasné? Ozvalo se souhlasné mručení. – Hned po schůzi rozešlu interní zprávu s instrukcemi, prohlásil Norrby. Základní pravidlo je držet si novináře od těla. Budou se snažit vás kontaktovat tady i v terénu. Držte jazyk za zuby. – A ještě něco. Chci, abychom se hned po tiskové konferenci sešli v mé kanceláři a prošli, co je třeba udělat, pokračoval Knutas. Nezapomeňte se najíst, dokud jste na stanici. Budeme nejspíš pracovat celou noc. Kontaktoval jsem už i státní kriminálku, pošlou nám zítra několik svých lidí. Pátrání zabere spoustu času, a jestli vraha nedostaneme rychle, bude se každý policista hodit. I když bylo příšerné, že došlo k tak brutální vraždě, cítil zároveň i rozechvění okolo žaludku. Ten pocit znal. Dráždivý záchvěv nadějného očekávání před tím, než se pustíte do něčeho pořádného. Jak to nazvat? Radost z práce? Paradox, který si sám nedovedl vysvětlit. Asi tohle bylo právě to, co ho hnalo dopředu. Když letadlo chvíli po deváté hodině večer přistálo na letišti Visby, bylo ještě světlo. Taxíkem se dostali rychle do centra, letiště leží jenom tři kilometry severně od města. – Ty hradby jsou fantastické! Peter na Gotlandu nikdy před tím nebyl. – Pocházejí ze 13. století, spustil Johan. Jsou dlouhé tři a půl kilometru a patří k nejlépe dochovaným opevněním v celé Evropě. Podívej, kolik mají věží. Za chvíli projedeme Severní branou a budeme u hotelu. Vstupních bran je taky několik, ty nejdůležitější mají názvy podle světových stran; Východní brána, Jižní brána a Severní 32
brána. Západní brána nikdy neexistovala. Na západě je moře a přístav Visby. Ukázal z okýnka. – A támhle je katedrála Panny Marie, taky ze 13. století. Tři černé věže se tyčily vzhůru k nebi. Večeři naštěstí dostali v letadle. Zastavili se v hotelu, jenom aby tam nechali zavazadla, a pokračovali přímo na policejní stanici, kde byla na desátou hodinu svolána tisková konference. Johan si v taxíku v rychlosti sepsal, co všechno zatím ví. Měli by mít možnost připravit příspěvek v redakční místnosti, která zůstala dosud v původním stavu, i když Švédská televize už před půlrokem činnost místní gotlandské redakce ukončila. Staré vybavení tu bylo dosud k dispozici. Na chodbách uvnitř policejní budovy bylo rušno. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Dorazilo několik novinářů a fotografů z místních médií, z Radia Gotland a z novin Gotlands Tidningar a Gotlands Allehanda. Johan a Peter se krátce pozdravili s kolegy a už bylo načase přejít do místnosti, kde se bude konference konat. Komisař Knutas a inspektorka Jacobssonová se posadili do čela stolu. – Vítám vás, řekl Knutas a odkašlal si. Takže, jak víte, našli jsme mrtvou ženu. Ročník 1966, tělo bylo objeveno na pláži zvané Gustavs, u Fröjelu. Pro ty, kdo nejsou odtud, je to na západním pobřeží, asi čtyřicet kilometrů jižně od Visby. Tělo objevil náhodný kolemjdoucí dnes okolo poledne, přesně mezi 12.30 a 12.45. Oběť pochází původně z Gotlandu, ale odstěhovala se před patnácti lety i s rodinou do Stockholmu. Knutas se napil ze sklenice vody a zahleděl se do svých papírů. 33
– Žena byla na Gotlandu s přítelem. Chtěli strávit pár dní v letním domě, který zde její rodina stále vlastní, pokračoval. Ráno vyšla vyvenčit psa a někdy během procházky byla zavražděna. – Jak byla zavražděna? zeptala se reportérka z Radia Gotland. – Tuto informaci nemůžu zveřejnit, odvětil komisař. – Jakou vrah použil zbraň? – To nebudu s ohledem na průběh vyšetřování komentovat. – Proč jste si tak jistí, že byla skutečně zavražděna? chtěl vědět reportér z Gotlands Allehanda. – Poranění, které žena utrpěla, mohla způsobit jedině jiná osoba. Příčina smrti nebyla doposud stanovena, ale vycházíme z předpokladu, že se jedná o vraždu. – Byla vystavena sexuálnímu násilí? zeptal se Johan. – Na to zatím odpověď neznáme. – Máte nějaké svědky? tázal se vyslanec Gotlands Tidningar. – Vyslýcháme řadu lidí, kteří bydlí v blízkosti nebo byli v posledních dnech v kontaktu s obětí. Policie má velký zájem o informace od široké veřejnosti. Pokud někdo během posledních dnů viděl nebo slyšel něco neobvyklého poblíž místa činu nebo v okolí, má neprodleně kontaktovat policii. Totéž platí i pro případ, že se kdokoli domnívá, že by mohl mít informace důležité pro dopadení pachatele. – Jak víte, že se jedná pouze o jednu osobu, a navíc o muže? zeptal se místní reportér. – To samozřejmě nevíme, odvětil Knutas trochu podrážděně. – Zavražděná byla na ostrově s přítelem. Podezíráte ho? zeptal se Johan. – Přítele oběti vyslýcháme. Je v šoku a právě teď se nachází v nemocnici ve Visby. V tuto chvíli není považován za podezřelého. Ve výslechu s ním budeme pokračovat 34
zítra ráno. Policisté celé odpoledne a večer prohledávali okolí se psy a obcházeli domy v okolí, aby nalezli případné svědky. V této práci stále pokračují. To je patrně vše, co můžeme v tuto chvíli říci. Chcete se ještě na něco zeptat, než skončíme? Komisař odpovídal na dotazy novinářů, jak nejlépe mohl. O moc víc ale říct nemohli. Johan se rozhodl zatím pomlčet o sekyře, která způsobila rány na těle oběti i o kalhotkách v ústech. Bylo zjevné, že o tom zatím nikdo kromě něj neví. Po skončení tiskové konference si vyžádal osobní interview s Knutasem. Nejprve pokládal samozřejmé otázky o tom, co se stalo, jak policie postupuje a jaké má stopy. Potom šel přímo k věci: – Co usuzujete z toho, že žena byla zavražděna značným množstvím ran, pravděpodobně sekyrou? Knutas sebou trhl. – Co tím myslíte? – Vrah ženu usmrtil sekyrou nebo nějakou podobnou zbraní a zasadil jí při tom mnoho ran. Kromě toho měla v ústech nacpané své kalhotky. Co z toho vyvozujete? Knutas se ztrápeně rozhlédl na obě strany, jako by hledal pomoc u některého z nepřítomných kolegů. Silné světlo kamery mu svítilo do obličeje a oslňovalo ho. – Vím z velmi jistého zdroje, že jsou tyto údaje pravdivé, pokračoval neochvějně Johan. – Nic z toho nemůžu potvrdit, odbyl ho Knutas a odklonil nastavený mikrofon. – Vypni kameru, řekl Johan Peterovi a uchopil komisaře za paži. – Vím, že je to pravda. Nebude lepší, když to potvrdíte? Knutas na něj vrhl ostrý pohled. 35
– To, co říkáte, nemůžu ani potvrdit ani vyvrátit a radím vám, abyste se napříště zdržel spekulací. Máme co do činění s vrahem a jediné, na co se musíme teď soustředit, je, abychom ho rychle dostali. Nic jiného. Laskavě to respektujte, zahřímal na závěr na Johana. Komisařův hlas byl ostrý jako břitva, a když se otočil na podpatku a rázně vyšel na chodbu, nebylo těžké si domyslet, jaké je jeho mínění o novinářích. Pro Johana a Petera byla Knutasova reakce dostatečným důkazem pravdivosti získaných údajů. Otázkou bylo, co z toho zveřejnit. V taxíku cestou do redakce, kde chtěli připravit vstup, Johan vytočil číslo Maxe Grenforse. I když považoval Grenforse jako redaktora za otrokáře, jeho novinářskému úsudku plně důvěřoval. Po krátkém rozhovoru se shodli, že z ohledu k pozůstalým informaci o kalhotkách v ústech oběti zamlčí. Skutečnost, že pravděpodobnou vražednou zbraní byla sekyra, se však rozhodli zveřejnit. V pozdních večerních zprávách informovala Švédská televize jako první o tom, jakým způsobem byla žena zavražděna. Vstup byl uveden snímky policejní stanice, následovala mapka s vyznačeným místem činu a nakonec Johan pronesl do kamery: „Tady na policejní stanici ve Visby před pár okamžiky skončila tisková konference. Policie potvrdila, že došlo k vraždě ženy. Okolnosti vraždy ale zatím tají. Policie zatím mlčí i o tom, jakým způsobem byla oběť usmrcena. Dle informací našeho velmi jistého zdroje byla zavražděná zbraní podobnou sekyře. Není zatím jisté, zda byla vystavena sexuálnímu násilí, tělo ženy bylo ale nalezeno nahé. Oblečení oběti se zatím najít nepodařilo. Tělo bude odesláno na soudní patologii v Solně. I přes intenzivní prohledávání okolí za pomoci policejních psů neobjevili policisté dosud po vrahovi žádnou stopu.“ 36
Vstup byl zakončen krátkým rozhovorem s bledým, ale rozhodným komisařem Knutasem, který pronesl několik známých faktů o zavražděné ženě. Den policistů ve Visby byl dlouhý. Práci dole na pláži poněkud usnadňovala světlá červnová noc. Dlouho do večera se protáhlo i obcházení okolních domů. Všichni, kdo se zúčastnili večírku u Heleny Hillerströmové večer před vraždou, byli pozváni k výslechu, kromě Kristiana Nordströma, který odletěl do Kodaně na návštěvu k rodičům. Policie ho kontaktovala a on slíbil, že se do Visby vrátí ve čtvrtek. Když byly nejdůležitější výslechy u konce, byla téměř jedna hodina v noci. Knutas už během večera zavolal manželce, aby jí řekl, že dnes přijde pozdě. Měla pro jeho práci pochopení a stejně jako jindy se jenom zeptala, zda má na něj počkat s čajem. Musel to nerad odmítnout. Nevěděl, jak moc se to dnes protáhne. Teď, když kráčel ulicemi města k domovu, toho litoval. Udělalo by mu dobře na chvíli se v klidu posadit a promluvit si o dojmech z celého dne. Sdílet myšlenky s manželkou mu bylo vždycky milé. Často dokázala ukázat věci z nové perspektivy, protože stála mimo vlastní vyšetřování. Mnohokrát už navedla jeho myšlenky takovým směrem, že to přispělo k vyřešení případu. Knutas cítil hřejivou horkost v srdci. Miloval ji nade všechno. Kromě dětí, samozřejmě. Dvojčata, páreček Petra a Nils. V létě jim bude dvanáct. Když dorazil domů, zašel se na ně ještě podívat. Zatím mají společný pokoj. Na podzim dostane konečně každý svůj. Rozhodli se udělat z pracovny ložnici a pracovnu přesunout dolů do suterénu. Stejně ji užívají tak málo. Děti spaly klidně a hluboce. Pootevřel ještě dveře do ložnice. Jeho žena Line ležela natažená s rukama nad hlavou napříč přes celou manželskou postel. Uvědomil si, 37
že v této poloze spává vždycky. Všechno dělá pořádně. Pořádně spí, pořádně jí, pořádně pracuje, směje se i miluje. Skutečně se oddává životu. Když něco dělá, dělá to naplno. Když se pustí do pečení, nespokojí se s něčím obyčejným. Ne, upeče třeba dvě stovky skořicových šneků. Když dělá velký nákup, vypadá to, že má vypuknout válka. A navaří vždy tolik jídla, že je mrazák plný zbylých porcí. Je to jedna z věcí, pro které ji miluje. Její strhující zanícení pro cokoli, co právě dělá. Teď spokojeně spí v oranžovém tričku s velkou květinou, vlasy rozcuchané, tváře růžové. Paže poseté pihami. Nic krásnějšího neznal. Její práce dokonale odpovídá celé její osobnosti. Je porodní asistentkou. Kolika dětem už pomohla na svět. Line pracuje na poloviční úvazek v porodnici ve Visby a svou práci miluje. Je zvyklá, že při neočekávaných událostech je všechno jinak, než se předpokládalo. Díky tomu není tak upjatá. Mnohokrát se stalo, že zůstala u rodičky, protože neměla to srdce od ní odejít, i když jí skončila směna. Nebo jenom ze zvědavosti. Když strávila řadu hodin u porodu, chtěla zůstat až do konce. Některé kolegyně to rozčilovalo, ale o to se nestarala. Byla to silná žena, nejsrdečnější, s jakou se kdy setkal. Opatrně dveře zase zavřel a sešel po schodech dolů do kuchyně. Nalil si sklenici mléka a zašátral v krabici sušenek. Nabral si plnou hrst a posadil se ke kuchyňskému stolu. Po náročném dni plném událostí často nemohl usnout. Pohladil kočku, která vyskočila na stůl a mazlivě se o něj otřela. Chová se spíš jako pes, pomyslel si. Je věrná a miluje společnost. A navíc ráda aportuje. Několikrát jí hodil malý míček, pro který kočka doběhla a položila mu ho zpět k nohám. Jsi hodná, řekl si v duchu Knutas a šel si lehnout na gauč. Kupodivu usnul okamžitě.
38
Středa 6. června Johana probudil tvrdohlavě se opakující trylek mobilního telefonu. Nejprve vůbec nechápal, kde je. Melodie utichla. Protáhl se a zahleděl se na světlou květovanou tapetu. Bylo naprosté ticho. Žádný hluk města, na který byl zvyklý. No jistě. Pobřežní hotel ve Visby. Vražda. Jeho zrak padl na digitální budík vedle postele. Bylo půl šesté. Trylek se znovu rozezněl. S povzdechem vylezl z postele a sáhl po telefonu. Byl to redaktor ranních zpráv. – Ahoj, vzbudil jsem tě? Promiň, že volám tak brzy. Potřebovali bychom samozřejmě nějakou novinku na ráno. Jestli stihneš zjistit něco nového, mohli bychom možná udělat rozhovor po telefonu. – To ano, odpověděl Johan unaveně. Ne že bych teď věděl víc než o půlnoci, ale můžu zkusit zavolat na policejní stanici. – Skvělé. Kolik potřebuješ času? Řekněme za hodinu? – Jo, to bude stačit. Ozvu se. Po krátké snídani vyšel na dlážděnou ulici před hotelem a vyrazil směrem k redakci. V noci pršelo, tu a tam se leskly kaluže. Ve vzduchu vonělo moře. 39
Malá redakce Regionálních zpráv, která zatím zůstala beze změny, ležela v budově Radia Gotland v centru města. Johan cítil rozhořčení, když si vzpomněl, že místní tým musel být kvůli úsporám v televizi rozpuštěn. Švédská televize potřebovala snížit obrovský schodek rozpočtu a zčásti se tak stalo na úkor regionálních zpravodajských redakcí. Reorganizace také vedla k tomu, že gotlandské zpravodajství bylo z redakce v Norrköpingu převedeno pod Stockholm. Nové vedení v televizní budově se domnívalo, že Gotlanďané mají více společného se Stockholmany než s obyvateli Norrköpingu. S tím sice Johan souhlasil, ale byla škoda rozpustit tým místních reportérů a kameramanů, kteří byli svým divákům skutečně nablízku. Zároveň byl teď rád, že tady může být. Na Gotlandu se mu vždycky líbilo. Starší šlachovitý muž právě vyvěšoval před hotelem švédské vlajky. Ach ano, vždyť je dnes svátek Švédského království. Šestý červen, státní svátek. Vypadalo to, že na oslavu bude krásný den. Slunce už hladilo středověké fasády domů a vítr se utišil. Město bylo téměř liduprázdné. Do redakce je to pěšky jenom pár minut. Zrovna dneska by si přál, aby byla procházka delší. Rozhodl se dopřát si menší zacházku, i když neměl vůbec času nazbyt. Jenom o pár metrů dál zahlédl za domy severní část hradeb. V těchto místech jsou hradby přerušeny starou Prašnou věží, která původně sloužila k obraně města. Johan se potěšil výhledem na ni, než zahnul do uličky Rostockergränd. Míjel nízké kamenné domy s pučícími popínavými růžemi a dřevěnými ploty chránícími přilehlé zahrádky. Okna mnohých domů byla posazena jenom pár desítek centimetrů nad zemí a vstupní dveře tak nízké, že se každý, kdo měří více než metr padesát, musí při vstupu ohnout. Z otevřených oken pekárny zaznívalo rádio a voněl čerstvě upečený chléb. Na točitém schodišti před jiným 40
domem seděla černá kočka a pozorovala, jak prochází kolem. Vytáhl z kapsy mobilní telefon a zavolal na policejní stanici. – Dobré ráno, tady Johan Berg z Regionálních zpráv Švédské televize. Objevilo se v noci něco nového v případu zavražděné ženy ve Fröjelu? – Ano, žalobce zadržel přítele oběti. Je podezřelý z vraždy. – A sakra. Z jakého důvodu? – To vám nemůžu říci, to jedině velitel vyšetřování, komisař Knutas. – A je teď na stanici? – Ne, ale bude tady okolo osmé, to máme schůzi. – A kde je přítel zavražděné? – Ještě stále v nemocnici. Během dopoledne by měl být převezen na stanici. – Kdo je žalobce? – Vrchní prokurátor Birger Smittenberg. – A kdy se rozhodl ho zadržet? – Ve čtyři hodiny ráno. Jinak bychom ho museli propustit. – Nevíte, jestli se komisař Knutas dnes chystá na místo činu? – Na to vám nemůžu odpovědět, musíte se zeptat jeho. – Dobrá. Díky. Johan spěchal po schodech do redakce. Logo Radia Gotland zdobilo průčelí budovy společně s logem Švédské televize. Modrobílé markýzy nad okny působily v ranním slunci dost zašle. Na parkovišti ve dvoře stálo několik aut patřících lokálnímu rozhlasu. Všiml si, že jedno parkovací místo bylo vyhrazené taky regionálním televizním zprávám. Zelo prázdnotou a na Johana vrhlo posměšný pohled. Dřív tady stával místní 41
přenosový vůz. Ten už tu samozřejmě není. Johana až přepadl pocit studu, když si uvědomil, jak špatně jsou teď zajištěny regionální zprávy z ostrova. Ubohoučké informace odtud se nejčastěji týkají turismu, poškozených ropných tankerů a dopravní situace. Vešel dovnitř a sestavil pro ranní vysílání text na necelou minutu. Jednodušší editaci zvládl sám. Když byl hotov, odeslal příspěvek do nového datového systému. Za pár minut si ho budou moci vyzvednout a načíst ve Stockholmu. Potom ještě nahrál telefonní interview s reportérkou Švédské televize, s jednou z těch, které měl nejraději, Madeleine Hagovou. S ranními zprávami byl hotov. Bylo po sedmé hodině a Johana napadlo, že je právě vhodný čas zavolat Knutasovi. Komisař hovor okamžitě přijal. – Doslechl jsem se, že přítel zavražděné byl v noci zadržen, řeknete mi proč? – To nemůžu. – Něco mi určitě říct můžete. – Ne. – Půjdete dnes na místo činu? – Ano, dnes dopoledne. Měl bych tam být okolo desáté. – Jak dlouho se tam zdržíte? – Počítám, že asi hodinu. – Mohl bych tam s vámi udělat kratší interview? – Ano, to půjde. – Skvělé. Tak se uvidíme. Díky a nashledanou. Když komisař ukončil hovor, pomyslel si, že na tohle interview by se měl pořádně připravit. Žádné dotěrné otázky ho nesmí vyvést z míry. Když se probudil, v pokoji byla skoro tma. Rolety byly zatažené. Trocha nočního světla ale přece jenom dovnitř pronikala. Na 42
okenní tabulky bubnoval déšť. Tělo ho bolelo a jazyk se lepil na patro. S námahou se zvedl z postele. Zvenku bylo slyšet šumění moře. Otočil kohoutkem, aby se napil. Studená voda tvrdě pleskala o umývadlo, zatímco se natahoval pro sklenici. Pil hlubokými doušky. Nazul si dřeváky a vyšel ven. Namířil proud moči do stejné škvíry v kamenné zdi okolo domu, do které se trefoval pokaždé. Čerstvý noční chlad příjemně studil na holé kůži. Necítil zimu, i když měl na sobě jenom kalhoty od pyžama. Zdálo se mu o ní. Jak ji sledoval tam na pláži. Její strach, když stál těsně za ní v mlze. Dokonale se soustředil. Když se otočila, nenávist v něm explodovala jako rudý ohňostroj a on si užíval hrůzu v jejích očích před tím, než udeřil. Když se zhroutila k zemi, cítil se jako vítěz. Nepřestával sekat. Ačkoli věděl, že dělá něco nezvratného, nikdy se ještě necítil tak dobře. Z euforie ho vytrhl pes. Byl ještě naživu, přestože první rána mířila přímo do hlavy. Když s ní byl hotov a chtěl právě odtáhnout tělo do houští, uslyšel zakňučení. Rozběsnilo ho, že ten zatracený pes ještě žije. Když se dělo něco dramatického, zdržoval se Knutas obvykle na stanici, ve styčném bodě všech nasazených sil. Jako pavouk ve středu sítě. Nic podobného této vraždě se ale na Gotlandu nikdy v minulosti nestalo, a tak si chtěl ještě jednou v klidu sám projít místo činu. Je na něm mnohdy spousta věcí, které mohou napovědět, jak k němu došlo. Bylo třeba jenom mít oči otevřené a pozorně se dívat. Nyní byl dole ve Fröjelu a stál na schodech před letním domem rodiny Hillerströmových. Jako obvykle v modrých džínách a tričku s límečkem, na nohou měkké vycházkové boty. Bundu nechal v autě. Bylo jasno, vzduch čistý a svěží. Mezi stromy zahlédl třpytivé odlesky moře. Odtud tedy včera ráno vyšla, uvažoval v duchu. Rozhodl se jít stejnou cestou, jakou se domnívali, že šla Helena Hillerströmová. 43
Okolo pozemku vedla dolů k moři vzdálenému několik set metrů úzká štěrková cesta. U pláže stála seřazená policejní auta. Policejní páska se třepotala ve větru. Držel se mimo ohraničení, aby techniky nerušil při práci. Trvalo jenom pár minut, než dorazil dolů k samé pláži. Aby se na ni dostal, musel překonat písečný val. Moře bylo ten den živé. Voda se vířila a pěnila, racci v hejnech pleskali křídly a křičeli. Skaliska ostrovů Stora Karlsö a Lilla Karlsö čnící strmě k nebi působila exoticky. Rozhlížel se po pláži. Byla dlouhá nanejvýš kilometr, pokrytá jemným světlým pískem. Kousek dál od vody rostla tráva a rákosí. Tu a tam byly zřetelné hluboké a široké prohlubně. Skvělé na opalování, protože na pláži bývá i v létě často větrno. Knutas se podíval na hodinky. Bylo půl desáté. Procházel po straně pláže mimo oblast vyznačenou páskou. Tady procházela se psem. Nic netušila. Včera ráno byla mlha, takže pro vraha nebyl nejmenší problém se skrýt. Podle Sohlmana bylo dole na pláži několik stop v písku. Heleniny stopy rozeznali, ostatní, které na místě činu objevili, musel po sobě zanechat vrah. Krvavé skvrny a stopy na zemi jasně ukazovaly, že ji zavraždil na pláži a tělo potom odtáhl do houštiny. Policejní technici soustředěně pracovali. Cokoli zajímavého, co v oblasti místa činu naleznou, bude odesláno k analýze do SKL, Státní kriminalistické laboratoře v Linköpingu. Došel na konec pláže, aniž by zpozoroval cokoli mimořádného, a obrátil se na cestu zpět. Všechno nasvědčovalo tomu, že vrah zabil nejprve psa. Samozřejmě to tak muselo být. Byl to poslušný hlídací pes, takže to musel udělat. Tedy, pokud ho pes neznal. To by byla naprosto jiná situace. Pachatel se mohl s obětí znát. To je u vražd nejobvyklejší. Knutas měl pocit, že přítel za44
vražděné je nevinný. Byla to jeho vlastní teorie, kterou si prozatím nechával pro sebe. Dále přicházel v úvahu někdo z těch, kteří byli na večírku. Možná Kristian Nordström? S tím jediným Knutas zatím neměl možnost promluvit. Výslech nebude možný dříve než zítra. Nevěřil ale ani tomu, že by se v případu vraždy Heleny Hillerströmové jednalo o náhodu. Že by na téhle klidné pláži pár týdnů před začátkem turistické sezony čistě náhodou narazila na vraha vyzbrojeného sekyrou, to se zdálo jako vyloučené. Čin jevil známky šílené zuřivosti, takové, jaká bývá často spjata s pomstou. Nemuselo to mít ale nutně souvislost s osobou oběti. Mohlo by taky jít o pomstu ženám obecně. S těmito myšlenkami došel komisař zpět na místo, odkud vyrazil, a nebyl o nic moudřejší. Silnice byla téměř prázdná. Bylo po deváté hodině a Johan a Peter směřovali na jih. Sledovali rovinatou krajinu v ranním slunci. Na pravé straně se chvílemi v dálce nejasně rýsovala mořská hladina, nalevo se střídaly pole a louky. Na zelených lukách se pásla stáda dobytka. Johan přemýšlel nad tím, proč jsou ovce na Gotlandu černé a téměř všechny krávy bílé. Na pevnině to bývá přesně naopak. Bílé ovce a černé nebo hnědé krávy. Minuli vojenské pásmo Tofta a blízký kostel s dřevěnými střechami, pomalu projeli obcí Västergarn a větším Klintehamnem. Po několika kilometrech dorazili k bílému kostelíku ve Fröjelu. Odtud byl výhled na moře otevřenější. V ohradě se pásli hnědí koně, obilí ještě prozrazovalo odstíny zelené. O něco níže u lesíka nedaleko moře zahlédli policejní automobily. Zaparkovali poblíž. Komisař Knutas právě hovořil s kolegyní. Vzhlédl k nim, když se přiblížili. Sdělil jim, že bude mít čas na 45
rozhovor asi za čtvrt hodiny a že nesmí vstupovat za policejní pásky. Vymezené území zabíralo několik set čtverečních metrů. Johan se zahleděl přes cíp lesa k pláži. V téhle idylické krajině tedy došlo k bestiální vraždě. Uvažoval, jestli zavražděná žena ještě stačila pocítit strach. Šli dolů na pláž. Za policejní páskou se pohybovalo několik mužů, nepochybně techniků. Všichni upírali zrak k zemi. Tu a tam z ní zvedli něco, co následně skončilo v průhledném sáčku. Byl to snad její přítel, kdo se k ženě přikradl a tak brutálním způsobem ji zavraždil? Johan uvažoval dál. Zadrželi ho. Ze zkušenosti zároveň věděl, že prokurátor nemůže jen tak někoho zadržet, když k tomu není pádný důvod. Z myšlenek ho vytrhl Peter. – Hej, běž na stranu! volal na něj skrytý za kamerou, soustředěně zahleděný do objektivu. Velkou televizní kameru měl připevněnou na stativu a Johan mu právě překážel v zamýšleném panoramatickém záběru prázdné pláže. Bylo jedenáct hodin. Redaktor poledních zpráv se spokojí s novinkami z rána, takže o to se teď starat nemusí. – Co kdybychom zajeli k sestře toho chlapíka, který ji objevil, navrhl Johan, když byli zpátky v autě. Jmenuje se Svea Johanssonová a bydlí kousek odtud. Můžeme s ní zkusit natočit rozhovor. – Dobře, souhlasil Peter. Většinou se přizpůsobil. Svea Johanssonová otevřela po čtyřech zaklepáních. Okamžitě je udeřila vůně čerstvě upečených buchet. – Ano? A co vy jste zač? zeptala se bez okolků zpěvavým gotlandským nářečím a vzhlížela k nim vzhůru. 46
Ještě nikdy neviděli tak malou stařenku. Vlasy měla čistě bílé a svázané do drdolu, v obličeji zdravou barvu a drobné vrásky. Na sobě měla pruhovanou bavlněnou zástěru a na špičce nosu stopy mouky. Nemá víc než metr čtyřicet, pomyslel si fascinovaně Johan a sebe i Petera představil. – Pojďte dál, vyzvala je Svea a pustila je do úzké tmavé chodby. Peču právě buchty, takže se pojďte posadit do kuchyně. Posadili se na lavici. Překvapivě rychle před nimi přistály šálky s kávou. – Určitě si dáte trochu kávy, zamumlala a nečekala na odpověď. Máte štěstí. První pekáč bude za chvilku hotový. – Voní to úžasně, řekli Johan i Peter zároveň. Johan pohlédl z okna. Bylo mu jasné, že tady se to protáhne. – Chtěli bychom vědět, jestli byste nám něco neřekla o tom, jak váš bratr objevil tělo té mrtvé ženy, přešel Johan k věci. – To samozřejmě můžu, odpověděla stařenka, zatímco z trouby vytahovala pekáč. Úplně se chudák sesypal. Ještě teď je v nemocnici. Chtějí si ho tam nechat do zítřka. Mluvila jsem s ním dnes ráno, zdálo se, že už je na tom líp. – Jak se to včera přihodilo? – No, měli jsme jít s bratrem na procházku. Obvykle chodíme každý den. Ale včera jsem jít nechtěla, protože mě bolelo v krku a trápil mě hrozný kašel. Dnes už je to o moc lepší, konstatovala a štípla se do vrásčitého krku. – Takže bratr přišel okolo jedenácté jako obvykle. Společně jsme se najedli, jak jsme zvyklí. A potom šel sám ven. Já zůstala doma a dělala nějaké ruční práce. Zanedlouho byl zpátky. Bušil na dveře, i když byly otevřené. 47
Byl úplně bez sebe a mluvil o mrtvé ženě a mrtvém psu, a že musí zavolat policii. Johan sebou překvapeně trhl. – Mrtvý pes? Víte o tom ještě něco? – Ano, byl tam zabitý pes. Měl useknutou hlavu a všechno to bylo tak příšerné, vzdychla a kroutila hlavou. Johan s Peterem se na sebe podívali. Tohle byla tedy novinka. – Patřil pes té mrtvé? zeptal se Johan. – Ano, nejspíš to byl její pes. Říkala to i policie, když tady byli. O půl hodiny později odcházeli Johan s Peterem ze statku. Výpověď Svey Johanssonové měli nahranou. Emma se cítila hrozně. Měla nepříjemnou pachuť v ústech a nejasný pocit děsu ji tížil v žaludku. Probudila se úplně propocená. Noční můra ji i po probuzení měla stále ve své moci. Šly spolu s Helenou na procházku na pláž, tak jako v minulosti tolikrát. Helena šla kousek před ní. Emma na ni volala, ať počká, ale nedostala žádnou odpověď. Spěchala po pěšině a znovu volala. Přítelkyně se ani neohlédla. Pokusila se za ní rozeběhnout, ale nemohla se v podstatě hnout z místa. Nohy se odlepovaly od země jako ve zpomaleném filmu, a ať se snažila sebevíc, nemohla se k Heleně přiblížit. Nedostihla ji a s výkřikem se probudila. Rozzlobeně ze sebe strhla Olleho peřinu, která se posunula na její polovinu postele a přes její vlastní deku. Proto jí bylo tak příšerné horko. Chtělo se jí plakat, ale zahnala ten pocit a vstala. Sluneční světlo procházelo těžkými bavlněnými závěsy a osvětlovalo velkou vzdušnou ložnici. Zůstala dnes doma, i když do konce školního roku zbývalo jenom pár dní a musela toho ještě strašně moc 48
udělat. Nechtěla svoje žáky opustit, ale právě teď neměla sílu se s nimi setkat. Musí se pokusit dodělat nezbytné věci z domova. Ředitel to chápe. Šok, smutek. Emma a Helena. Helena a Emma. Byly ty nejlepší přítelkyně. Mechanicky prováděla každodenní úkony. Voda stékala po horké pokožce, Emma ale žádné osvěžení necítila. Jako by ji pokrývala silná skořápka dalece vzdálená od všeho uvnitř. Kontakt mezi jejím vnějškem a nitrem se přerušil. Olle odvezl cestou do práce děti do školy. Nabízel, že s ní zůstane doma, ale Emma rozhodně odmítla. Chtěla být sama. Oblékla si džíny a svetr a šla bosá do kuchyně. Chodila v domě většinou bosá, i v zimě. Po šálku silné kávy a několika topinkách se cítila o něco lépe. Pocit neskutečnosti ji ale neustále tížil. Jak se to mohlo stát? Její nejlepší přítelkyně zavražděná na blízké pláži. Tam, kde si hrávaly v písku s kyblíky a lopatkami, ještě ve dvanácti se honily jako potřeštěné holky, procházely se a probíraly problémy v pubertě, jezdily na mopedu a poprvé se opily. Sama dokonce na té pláži přišla o panenství. Z myšlenek ji vytrhlo zvonění telefonu. Byl to komisař Knutas. – Omlouvám se, že ruším, ale byl bych rád, kdybychom spolu mohli co nejdříve mluvit. Taky vám chci říct, že Per Bergdal byl dnes zadržen. Mohl bych se u vás zastavit po poledni? Emmě přeběhl mráz po zádech. Per byl zadržen. To nemůže být pravda. Policie tedy už ví o té hádce. – Proč byl zadržen? – Důvodů je víc, všechno vám povím, až se uvidíme. Teď, když byla vyděšená a zmatená, rozhodně uprostřed svého soukromého pekla nechtěla žádného policajta. Když to musí být, potom raději setkání na neutrální půdě. – Můžeme se sejít na policejní stanici? Ve dvě? 49
– Výborně. Ještě jednou se omlouvám, že vás musím obtěžovat, ale je to velice důležité, opakoval Knutas. – To je v pořádku, odvětila tiše. Knutas usrkával kávu. Hodiny na zdi ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct. Žaludek už se hlásí. Nedostatek spánku potřeboval vždycky kompenzovat jídlem. Za chvíli se konečně dočká oběda. Svolal vyšetřovací tým, aby dali dohromady všechno, co zatím mají. Dorazil i žalobce. V místnosti bylo horko a nedýchatelno. Wittberg otevřel okno směrem k policejnímu parkovišti. Sluneční paprsky se mihotaly mezi jasně zelenými listy stromů. Švédská vlajka povlávala a třepotala se ve větru. Nákladní automobil s otevřenou korbou plnou veselých gymnazistů s bílými studentskými čepicemi projel kolem a pokračoval po ulici Birkegatan. Je konec školního roku a státní svátek. A oni sedí tady uvnitř a baví se o patrně nejstrašnější vraždě, k jaké kdy na Gotlandu došlo. – Sešli jsme se, abychom shrnuli, co zatím víme, zahájil schůzku Knutas. Helena Hillerströmová byla zavražděna včera někdy v době mezi 8.30 a 12.30. Otisky bot, krev a stopy po tažení těla ukazují, že k vraždě došlo na pláži Gustavs. Tělo sem tedy nebylo dopraveno odnikud jinud. Podle předběžného vyjádření soudního lékaře žena zemřela na následky rozsáhlých ran do hlavy. Charakter ran poukazuje na to, že byly způsobeny zbraní s ostřím, nejspíš sekyrou. Rány sekyrou jsou patrné na celém těle. Kromě toho pachatel nacpal oběti do úst její kalhotky. Helena Hillerströmová byla nalezena nahá. Zda byla znásilněna, zatím nevíme, žádné viditelné známky sexuálního násilí na těle patrné nebyly. Žádná z ran nebyla namířena k pohlavním orgánům. Tělo je právě na cestě na soudní lé50
kařství v Solně. Bude trvat pár dní, než dostaneme předběžné výsledky pitvy. Kalhotky jsme poslali na analýzu do SKL. Na těle ani na kalhotkách nejsou žádné stopy spermatu, přinejmenším ne takové, jaké by technici prozatím dokázali zjistit. Uvidíme, co ukáže analýza. Zbytek oblečení oběti zatím nemáme. – A vražedná zbraň? – Ta je taky pryč, vmísil se do hovoru Sohlman. Okolí místa činu jsme prohledali. Nenašli jsme vůbec nic zajímavého kromě několika nedopalků. I ty jsou na cestě do SKL. Vyslechli jsme svědky v okolí, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Jedinou stopou, kterou máme, jsou otisky bot. Objevili jsme ty samé otisky na pláži a v lesíku. Jedná se o tenisky neznámé značky, velikost 45. Musí patřit pachateli. Sohlman se zvedl. S menšími obtížemi rozložil mapu a připevnil ji na zeď. Byla to mapa pláže Gustavs a nejbližšího okolí. Sohlman si kapesníkem otřel pot z čela a ukázal na mapě místo nálezu těla. – Zde bylo nalezeno tělo. Stopy ukazují, že Helena šla tudy podél pláže. Potom se otočila a šla stejnou cestou zpět. Na jednom konci pláže, tedy tam, odkud vyšla, je ušlapaná tráva. Vypadá to, že právě tam vrah stál a čekal na ni. Možná věděl, kudy půjde, a překvapil ji dříve, než stačila vyjít z pláže nahoru na cestu. Nenašli jsme žádné stopy po automobilu, vrah musel patrně přijít pěšky. Tady ji nejspíš zavraždil. Svědčí o tom krvavé stopy na zemi. Potom tělo odtáhl k lesíku. – A pes? zeptala se Karin Jacobssonová. – Toho se musel zbavit nejdřív. Podle výpovědi přítele zavražděné to byl poslušný a ostražitý hlídací pes, který se držel neustále v blízkosti paničky, připravený ji ochránit. Pes dostal ránu sekyrou do hlavy a krku. Hlava byla prakticky oddělena od těla. Kromě toho měl useknutou jednu tlapku. Můžeme se jenom dohadovat proč. 51
Ostatní se po sobě podívali. Karin udělala bolestnou grimasu. – Kolik lidí vědělo o tom, že je Hillerströmová na ostrově? zeptal se Norrby. – Asi třicet, pokud dobře počítám, odpověděla Karin a listovala ve svých poznámkách. Její rodina, kolegové z práce a několik přátel ve Stockholmu. Dále její kamarádka Emma Winarvová, nejbližší sousedé a samozřejmě ti, kdo byli na večírku. – Co nasvědčuje tomu, že vrahem je její přítel? Wittberg se obrátil k žalobci. – Během večírku došlo mezi zavražděnou a jejím přítelem k hádce, která skončila tím, že ji udeřil, odvětil Smittenberg. Žárlil na ni, protože tančila s jedním z bývalých spolužáků. Jmenuje se Kristian Nordström. Bergdal měl pocit, že Kristian Helenu osahává a ona si to nechává líbit. Odtáhl ji z místnosti, pohádali se a on jí dal facku. On sám je od ní poškrábaný a pokousaný. Netrvalo to dlouho a vyšel za nimi Nordström, aby s Bergdalem promluvil. Taky jednu schytal. Potom se ostatním podařilo je od sebe odtrhnout, aby nedošlo ke rvačce. Všichni říkají, že když odcházeli, bylo už po všem. Bergdal usnul a Helena si lehla vedla něj. Přitěžující pro něj je, že ji viděl jako poslední naživu, i skutečnost, že se v noci před vraždou pohádali. Domnívám se, že v tuto chvíli je to dost na to, abychom ho zadrželi. Abychom ho mohli vzít do vazby, potřebujeme ale něco víc. Pokud neobjevíte žádné nové důkazy, třeba technického charakteru, musíme ho propustit. Máte na to maximálně tři dny. – Co víme o Heleně? pokračovala Karin. Jak žila? Knutas se zahleděl do svého poznámkového bloku. – Zdá se, že Helena vedla naprosto obyčejný život. Narodila se v červenci 1966, takže jí bylo třicet čtyři. Za měsíc by oslavila pětatřicetiny. Vyrostla na Gotlandu. Rodina se odstěhovala do Stockholmu v roce 1986, He52
leně bylo tedy dvacet. Ponechali si letní domek u Fröjelu a jezdili tam několikrát do roka. Obvykle tam pobývali taky celé léto. Vystudovala informatiku na stockholmské univerzitě a poslední tři roky pracovala v jedné počítačové firmě. Měla mnoho přátel. Před Bergdalem neměla žádný delší vztah, jak se zdá. Nebyla nikdy vdaná ani zasnoubená. Podle Bergdala měla někdy v minulosti něco právě s tím Kristianem, který byl na večírku. Ale to může být i lež. Jak už víme, má Per Bergdal potíže s žárlivostí. Nikdo z Heleniných přátel to každopádně nepotvrdil. Ale je možné, že by o tom ani nikdo z nich nemusel vědět. Kristiana Nordströma jsme zatím nemohli vyslechnout, protože odletěl druhý den po večírku do Kodaně. Bydlí tam jeho rodiče. Mluvil jsem s ním po telefonu a přiletí zítra. – Byla Helena Hillerströmová v minulosti trestně stíhaná? zeptal se Wittberg. – Ne, nemá žádný záznam. Otázka je, jak postupovat dál. Budeme pokračovat dalšími výslechy s účastníky večírku. Především chci mluvit s tím Nordströmem. Někdo by měl zajet do Stockholmu a promluvit s Heleninou rodinou, kolegy, přáteli a dalšími lidmi z jejího okolí. A udělejme to co nejdřív. Musíme pracovat nepřetržitě, není vůbec jisté, že vrahem je Bergdal. A pokud jím není on, nevíme, zda je vrah ještě na ostrově nebo jestli ji sem pronásledoval z pevniny. Nebo jestli to není někdo, koho vůbec neznala a potkala ho čistě náhodou. – Já klidně do Stockholmu pojedu, řekla Jacobssonová. Musíme mluvit co nejdříve s lidmi, kteří ji znali. Můžu vyrazit už dneska odpoledne. – To je skvělé, kývnul Knutas. – Vezmi si někoho s sebou. Bude to hodně práce, je třeba vyslechnout řadu lidí. Určitě ti tam pomůže i státní policie, ale i tak myslím, že byste měli být dva. – Já se přidám, přihlásil se Wittberg. 53
Karin se na něj vděčně usmála. – Uzavřeme to tedy takhle. Budeme teď čekat na odpověď z SKL. Mezitím musíme zmapovat Heleniny známé tady na ostrově. S kým se kromě nejlepší přítelkyně stýkala, když sem přijela? Sousedy vyslechneme ještě jednou. Já sám vyslechnu podrobněji Emmu Winarvovou. Co dělala Helena poslední dny před smrtí? Mluvila s někým po telefonu? Dostávala nebo psala zprávy? Přítel tvrdí, že si mobilní telefony vypínali, jakmile vystoupili z trajektu. Musíme oba telefony prověřit, její i Bergdalův. Jak budeme pokračovat v pátrání po Helenině oblečení? Rozšíříme oblast okolo místa činu, jak při obcházení sousedů, tak při prohledávání. To je vše, co k tomu můžu v tuto chvíli říct. Máte ještě něco? zakončil Knutas. Nikdo nic neměl, úkoly byly rozděleny. Po pozdním obědě vyrazili Johan a Peter na policejní stanici, aby si více promluvili s komisařem. Chtěli mít nové informace o zabitém psu potvrzené ještě před tím, než připraví příspěvek pro večerní zpravodajství. V prosklených dveřích oddělení kriminální policie se Johan srazil s nějakou ženou. Měla světlé vlasy po ramena a tmavé oči, kterýma na ně zpříma hleděla. Úsečně pozdravila a s taškou přes rameno pokračovala chodbou dál. V sepraných džínách a kovbojských kozačkách byla vysoká a krásná. – Kdo to byl? zeptal se Johan, ještě než vůbec stačil pozdravit. – Přítelkyně zavražděné, odpověděl Knutas. Pojďte dál. Johan se posadil na jednu z židlí určených pro návštěvy. Rozhodl se jít přímo k věci. – Proč jste zamlčeli informace o psu? Knutasův obličej zůstal nehnutý. 54
– Zamlčeli co? – Vrah usekl psovi té zavražděné ženy hlavu. Mrtvola psa ležela kousek od těla oběti. Komisaři se objevily na krku rudé skvrny. – Nemůžu potvrdit, co říkáte. To jsou vaše informace a tak to taky zůstane. – Co z toho vyvozujete? – Vzhledem k tomu, že vaše informace nehodlám potvrdit ani vyvrátit, nemůžu z nich ani nic vyvozovat. – Teď víme už ze dvou různých zdrojů, že byla zavražděna sekyrou. Už je to venku, stojí to ve všech novinách. Není na čase, abyste tu informaci potvrdil? – Je úplně jedno, z kolika zdrojů to máte. S ohledem na probíhající vyšetřování vám neřeknu nic. Zkuste to prosím respektovat, řekl Knutas s těžce skrývanou netrpělivostí. – Každopádně s vámi potřebuji udělat další rozhovor. – Ano. Neřeknu vám ale nic víc než doposud. Policie nemůže v tuto chvíli vypustit žádné další informace. Podezřelý není ve vazbě a žalobce ani dosud nepodal žádost o vydání zatykače. Proto nemůžeme s ohledem na vyšetřování ani potvrdit ani vyvrátit vaše informace týkající se psa. Je možné, že vrah je stále na svobodě. Proto je důležité, aby některé citlivé skutečnosti nevyšly prozatím najevo. Doufám, že máte dost rozumu na to, abyste nic takového nezveřejnil dříve, než budeme vědět víc, pronesl komisař s vážnou tváří. Po interview, které bylo pro obě strany dost únavné, spěchali Johan s Peterem zpět do studia. Strávili několik hodin sestavováním tří různých příspěvků pro večerní vysílání. Musely být dostatečně odlišné, aby uspokojily potřeby různých redakcí v televizní budově. Jednotlivá zpravodajství samozřejmě nesměla obdržet příliš shodné vstupy. 55
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
