velikostí v obchodech s oblečením). Nevěřili byste (nebo možná ano) co všechno se musí při koupi bot na „vendveře“ (outdoor) zkoumat. Jak sedí v patě, na Včera jsem vyrazila na nákup. Nevím nártu, když jdete z kopce (ano, mají v proč, ale prostě mi zvedne náladu pocit, prodejně nakloněnou rovinu pro testováže chodím po obchodě, sahám na pěkné ní v „terénu“) jak sedí. věci (i když si je nekoupím), mám klid a Nakonec by až člověk zapomněl, že díky kartě jsem uštřena šoku při placení bota musí být taky alespoň nositelná z (do okamžiku než podepisuji účtenku). estetického hlediska. To by ale ten člověk 9. července 2003, 15:07
Mám nové botičky!
Včera jsem se odhodlala jít si koupit botičky. A to ne ledajaké, ale přímo outdoorové (do včerejška jsem netušila, co to slovo znamená ;o) ). Na internetu jsem se hodně informovala jak takové botičky nakupovat, co kontrolovat a zkoušet, atd. Taky jsem se smířila s myšlenkou, že to bude stát jako několik párů botiček obyčejných... Nejdříve jsem tápavě hledala nějaký blízký obchod s vybavením pro outdoor (krásné slovo :o) ) a nakonec mi náhoda přihrála do cesty nejmenovaný obchod asi půl hodiny autobusem. Celý zbytek pracovní doby jsem se už jen těšila :o). (Ale nojo, pánové teď obrací oči v sloup, že je div, že je dokáží zase vrátit.) Jako malé dítě jsem z práce v půl šesté vyrazila a když jsem se v šest vyskytla poblíž megasuperextramarketu, jehož součástí prodejna outdoor (prostě nádhera) je, trochu mne zklamalo, že nebyla nikde signalizace kudy tudy (asi by mi nepomohlo ani navádění světelnými kužely, ale aspoň pro ten pocit). Jako trubka jsem si vzala plánek a po minutách studování vyrazila. Kupodivu jsem prodejnu našla. To bylo první překvapení. Druhé bylo, že prodavač mne neignoroval jako mazák bažanta, ale přispěchal na pomoc a radu, kterou jsem opravdu potřebovala :o). Společně jsme se shodli, že nebudu provozovat žádnou náročnou turistiku (fuj), nebo nedejbože extrémní cestování (fuj, fuj). Vybrala jsem si boty k mému účelu ideální a začalo zkoušení.
nesměl být já ;o). Nejprve jsem ho trochu asi zarazila (nechci si jeho výraz vysvětlovat jinak ;o) ) otázkou, zda mají botu jen v světle modrém (prý dámském) provedení, když pak v dané velikosti našel i tmavě šedou, definitivně jsem ho uzemnila požadavkem „v hnědé by nebyly?“. Skoro mi ho bylo líto :o). Jelikož jsem v podstatě milý člověk, řekla jsem, že se mi tahle barva taky líbí a protože mi seděly a vyšly i z ostatního zkoušení (viz výše) vítězně, vzala jsem si je. A tak si tu dnes sedím v nových outdoorových botičkách a doufám, že se rychle rozchodí, protože u paty jsou na okraji dost pevné. Mimochodem, mají záruční dobu 2 roky, to je víc než moje televize ;o). 10. července 2003, 11:40
Jak jsem sportovala Funění, které provází mé výstupy po schodech a při dobíhání autobusu (a nejsou skutečně způsobeny někým jiným, jak jsem původně myslela), spolu s letmým pohledem na cedulku konfekční velikosti (já věděla proč tyhle cedulečky odpárávám nebo alespoň odstřihuji) mne utvrdili v myšlence, že se sebou musím začít něco dělat. Trillian, budeš sportovat, řekla jsem si (v duchu, protože jsem zrovna seděla v autobuse). Plastické operace jsou přeci jen náročné a transplantace těl se ještě neprovádí (to bude kšeft, až ano).
Tuhle část nakupování moc ráda nemám, ale asi je při nákupu bot nepřeKdyž jsem překonala počáteční znechuskočitelná ;o). Ačkoli mám běžnou 39, nakonec mi seděla 40 (a co teprv rozdíly cení tím slovem, začla jsem pátrat, co by
-1-
tak pro mne bylo vhodné. Vybrala jsem si indoor cycling. Mám to blízko z domova a není to prý náročné. Probůh, při jiném sportu musí nakonec přijít sportovcova smrt? Sport je černá vdova? Dnes ráno jsem se tedy dle instrukcí na internetových stránkách dostavila na Brumlovku s cvičebním úborem a elánem. Hned u recepce mi trochu zamrzl úsměv na rtech, slečna se mi omluvila, že hodina už začla, že stránky nejsou aktualizované (proč taky...) a hodina je posunutá o půl hodiny. Byla jsem tam naštěstí asi čtvrt hodiny předem (vzhledem k starému rozvrhu) a navíc hodina začala později. Co to zdržovat, nakonec jsem nastoupila o dvacet minut později, bez pití, na které jsem v tom spěchu zapomněla. Tělocvična byla v patře, vedly k ní dlouhé schody. Toto umístění schodiště je skutečně rafinovaný způsob jak se zbavit zákazníků, už chápu, proč chtěli platbu předem a dole ;o). Plně docenit jsem je ale mohla až po cvičení, když jsem je málem vzala kotouly. Cvičitelka byla sympatická, i když mne občas mírně vyděsila. Třeba konstatováním, že mám krátké ruce a kolo nebude moct nastavit zcela optimálně. A následoval další lek, když dodala, že to se zvládne. Občas jsem přemýšlela o individuálních hranicích lidí, že každý je má jinde. Myslím, že ty své už nemusím hledat. Po první lekci indoor cyclingu, kdy jsem převážnou dobu přemýšlela jestli by lektorka zvládla první pomoc, kde jsou nejbližší hodiny a že mám žízeň, jsem stále pevně rozhodnuta pokračovat. Takže zase za týden. Pokud bych se už neohlásila, rozptylte můj popel na rozkvetlé louce... 14. července 2003, 15:38
Jsem nemocná
zdraví, ale zcela prostě o fyzické kondici, která se nějak neodbytně blíží k mezním hodnotám... O víkendu jsme byli v Podkrkonoší a ač jsem byla ujištěna, že se nebude vyžadovat sportovní výkon, byla jsem nucena překonat několik vrstevnic (asi 6-7) najednou a v jednom kopci. Kdybych to bývala byla věděla, nebyla bych bývala s nimi vůbec vyrážela. Když mne nahoře došly i moje plíce a tep srdce se pomalu vracel k standardním hodnotám, přemýšlela jsem o věcech jako: už nikdy nebudu chodit na výlety s lidmi, kteří mi usilují o život, a sakra, neměla jsem sebou i svůj dech? Nakonec jsem přežila i dostoupání (další dvě vrstevnice) nahoru a když jsem byla ujištěna, že to byla skutečně těžká trasa (nevím proč, ale nějak mne to nenaplnilo tím nadšením, co se zřejmě očekávalo), vyfotili jsme se (skupina lidí a červený makak) a šli dál. Tentokrát už víceméně rovinka (v tuto chvíli bych do rovinky asi zahrnula i Sněžku). Celou dobu mne moje drahá polovička sledovala s ustaraným výrazem („neměl bych jí dát podepsat závěť, že mi vše odkazuje?“) a udržování úsměvu, jakože jsem v pořádku, mne stálo ten zbyteček energie, co jsem ještě měla... K extrémní (pro mne jistě) turistice se přidalo slunce, které vykouzlilo sice krásnou osvětlenou scenérii kolem, ale bez vší pochyby i můj spálený dekolt a obličej (o lehkém úžehu nemluvě), noc u ohně, dále pak romantické spaní na seně (ehm, nevím, co na tom kdo vidíte, ale já spala v jakémsi propadlu a když jsem se snažila třeba otočit, znamenalo to přeházení sena, vzbuzení spolunocležníka a navrch pak vyhazování slámy ze spacáku, což jde, když jste půl metru pod úrovní, dost stěží) a neštěstí bylo dokonáno. Lehká rýma z rána dostala možnost se plně rozvinout do všech svých poloh a když jsem se druhý den loučila v metru s Martinem, bylo to hodně slzavé, a to ne kvůli dojetí.
Tentokrát nemluvím o svém duševním
-2-
Řeknu vám, skoro jsem políbila práh
bytu, když jsem dorazila. Ale nakonec ného obalu, ten přicvaknout k strojku, jsem se spokojila s rychlou sprchou a strojek připojit k adaptéru, adaptér do zástrčky). upadnutím do bezvědomí v mé posteli... 17. července 2003, 10:00
Philips Satin Ice Optima - bezbolestný epilátor?
Trochu mne vyděsilo, když jsem strojek zapla na rychlost I. (pomoc, proč je to tak rychlé?), zkusila jsem II., ale to je asi hyperrychlost. Podle návodu se má I. používat na místa s více záhyby (vím přesně, která myslí, ale ta tomu vytrhávači ani neukážu) a II. na rovnější (= nohy).
Zapla jsem II. a při pozorování toho zlověstného otáčení sbírala odvahu. Pak jsem se odhodlala a přiložila k noze. „Aaaaau!“ V duchu jsem zaklela. Jelikož jsem vědecky uvažující člověk, řekla jsem si, že to možná chce chvíli aby začal působit ten ochlazovací mechanizmus. Nekupuji si sice známé „zajíce v pyt- Vypla jsem strojek a jen kůži hladila tím li“ jako: úžasný univerzální kráječ, kte- chladítkem. Velmi příjemné :o). Požitek rý přeřízne i ocelovou trubku a pořád je mi jen kazil fakt, že bych se měla odhoddost ostrý na krájení chleba, ani jiné pro- lat zapnout zase toho trapiče. dukty teleshopů, novashopů a bůhvíčeho Odhodlala jsem, zapla a se zatnutými ještě. Ne, já jsem dala přednost osvědče- zuby začalo mučení. (Tip pro vyslýchající né značce — Philips. tajných služeb — kupte si zaručeně nebolící epilátor.) Jakž takž jsem skonstaO co jde? Inu, přišlo mi příliš namáhavé se obden holit. Přišlo mi nákladné stá- tovala, že na noze nejsou chloupky (byly le kupovat žiletky, pěnu apod. Zkusmo tam, ale pro tuto chvíli jsem s nimi uzajsem si pinzetou vytrhla pár chloupků na vřela pakt o neútočení). Stále jsem nechánohou a usoudila, že to vydržím. Stroj je pala, kde je chyba. Nemá to přeci bolet? navíc rychlejší, tak to přeci nemůže ani Po celé noze byly červené pupínky. Na stačit začít bolet a už neškube, že? Na to jsem ale byla dle návodu uchystána. trhu se touto dobou objevil od již zmiňo- „Při první epilaci se může ojediněle objevané firmy přístroj, který sliboval snové vit drobné podráždění pokožky.“ Nevím „bezbolestné epilování“. Úplně jsem se jak tvůrce návodu, ale já si „drobné“ a pro něj nadchla. Samozřejmě jsem se in- „ojedinělé“ představuji jinak. formovala. Hlatala jsem dva týdny všechTen samý proces, ale více odfláknutý ny dostupné informace a ty mne zcela jsem provedla na druhé noze a šla se štípřesvědčily, že vytrhávání chloupků na pajícíma opupínkovanýma nohama spát. nohách s tímto stroječkem je ohromná leDruhý den nejenže jsem neměla ty grace. slibované hladké a sametové nohy, ale Minulý týden jsem jej tedy za nemalý navíc jsem zjistila, že budu muset ten peníz zakoupila a hned po víkendu (byla proces zopakovat, protože nezmizely jsem mimo... domov) jsem se natěšená zdaleka všechny chloupky (přitom jsem rozhodla jej zkusit. „luxovala“ skoro hodinu a půl). S nostalSoučástí toho objevu je chladící těleso, gií jsem zavzpomínala na holení žiletkou, které jsem dle instrukcí zmrazila a nyní kdy byl do půl hodiny porost pryč. Pak obřadně přinesla do pokoje. Přesně dle jsem si vzpomněla na další slib epilátoru: návodu jsem si omyla nohy, osušila a se- „Vaše chloupky budou po každém holení stavila to malé lego (zmražené do ochran- narůstat tenčí a tenčí. Nohy si na epilaci Jako každý, tak i já jsem poměrně snadná oběť reklamních kampaní a propagace obecně, zvláště, když mi slibují něco, co opravdu chci... Člověk prostě snáz uvěří krásné lži, než by hledal reálnou a ne tak pěknou pravdu.
-3-
obout kam patří a vyrazila z domu. Pak jsem vyrazila znovu, tentokrát s taškou. Pes, který pozoroval mé ranní počínání s pohledem hráče pokeru, si pomyslel cosi o nudnosti těch dvounohých bytostí, padl hlavou na packy a koukal do ztracena.
postupně zvyknou.“ a zatnula zuby.
Dnes mám za sebou další trápení (tentokrát jen půl hodiny). Pupínky se opět dostavily, odvaha je opět tatam... Přemýšlím, jestli má ten chladič vůbec nějakou funkci, protože trhání bolí. Možná Kupodivu se kocovina rohodla jít se neznám jeho zaklínadlo? Každopádně jsem zase jednou naletěla jedné lákavé mnou i do práce. Je fajn, nejít sama, ale tahle společnost byla na můj vkus příliš reklamě a ve své naivitě koupila VĚC... revoluční, ačkoli tichá. Tak jsem si sedla na sedadlo u okna a dělala, že ji neznám. 25. července 2003, 10:25 Po půl hodině cestování se znuděně otočila a šla hledat lepší kamarádku. Nestýskalo se mi. Možná mi zamávala, ale já Ačkoli jsem včera vůbec nepila, nikde jsem se schválně dívala jinam. nebyla, doma seděla, probudila jsem se s P.S. Vianovy povídky jsou opravdu kocovinou. Asi zase nějaké působení ústí pěkné. červí díry, tunelu, či jak to nazvete... Každopádně si ten druhý konec včera dost 1. září 2003, 16:00 užil. Taky bych si takhle užívala, kdybych věděla, že kocovinu bude mít někdo jiný, jakožto i organismus poničený.
Ráno? Den? K čemu?
Jednoznačně ale touto podivnou situací došlo k prazvláštnímu nalazení mého organismu, psychiky i psychiatriky. Celkem probuzená jsem pozorovala pár minut budík, než mi došlo, že nejde. Naštěstí mám od jisté doby dva mobily a aritmetickým průměrem jejich zobrazovaného času dojdu k tomu reálnému. Má to své výhody, ale i patrné nevýhody. Pokud si vezmu jen jeden, ztrácím pojetí o reálném čase. Tak tedy jsem si vypočítala čas, kteráž to operace mne už probrala zcela a já si uvědomila, že jsem vzhůru. Ta myšlenka mne uvrhla ještě na pár minut do tranzu a kdž jsem se po půl hodině probrala, pořád jsem nevěděla co je za den. Po paměti, která už není z nejlepších, ale co byste chtěli od výprodejového zboží, jsem nahmátla peřinu, která se kupodivu nacházela na mém těle, a shrnula ji na bok, abych si usnadnila vymotání z postele. Postel, pokoj i dům spolu se světem se dal do pohybu a já byla jediným stacionárním bodem. Takhle jsem se náhle ocitla v koupelně a později i zpět v pokoji. Nemá smyslu rozebírat oblékání a obouvání. Vše jsem si zvládla obléci a
Kterak jsem se seznámila...
Jak již bylo řečeno, nejsem z těch nejbystřejších v mezilidských vztazích. Doslova jsem velmi ale velmi naivní. Stávám se často obětí situací, do kterých nevím, jak jsem se dostala. Bylo léto a všichni se párovali (nevím, proč je tato role přisuzována jaru, mně přijde, že všichni se zadávají v létě). Kamarádi (kdyby jich nebylo, jak by byl svět krásný ;o) ) se rozhodli, že přeci nemůžu být sama (spíš jsem jim překážela jako „ocásek“ bez partnera) a rozhodli též, že mi někoho seženou. Už tohle mne mělo varovat. Ale jak říkám, jsem naivní a ve snaze být oblíbená v kolektivu se nechám snadno strhnout. Přišel den D. Po neustálém vychvalování jistého mladíka, který se, alespoň dle jeho popisu, podobá nějakému kříženci Adonise a všemocného Dia. Inteligencí pak předčí kdejakého mistra hlavolamů a šachů, vkus mu závidí přední návrháři a vůbec se jedná o inspirativní osobnost. S takto namasírovaným mozkem jsem nemohla být připravena na to, co mne
-4-
čeká. Jednoho večera, ani nevím jaké bylo počasí, ale vzhledem k nadcházejícímu asi hodně legrační, jsme vyrazili na tolik avizovaný sraz do čajovny. Ačkoli čaj nepiji (když čaj, tak granulovaný!), udělala jsem výjimku a nechala svůj okruh přátel uvěřit, že jim věřím, že jdeme jen posedět a pokecat a že tam úplnou náhodou bude i ten polobůh. Čekal u tramvaje. Už zdálky jsem tušila, že bych měla pěkně rychle vymyslet, jak přežít večer. Mladík vzrůstu pomenšího, jen o fousínek vyšší než já (prostě prcek v normálním světě), vzhledu celkově tustového a taktéž rozumu. Celý večer mluvil hlavně o sobě, což jakožto žena nemohu ponechat bez povšimnutí :o). Když mne náhodou pustil ke slovu, dělo se tak v okamžicích kdy: se chtěl napít, se musel nadechnout, si odskočil na záchod. A přitom jsem se za celý večer vlastně nic o něm samotném nedozvěděla. Když tak o tom uvažuji, obdivuji jeho dar mluvit několik hodin bez přestávky o sobě a přitom nic neříct. Kromě několika věcí, na které, jak jsem pochopila, balil ženy. Dovolte abych se s vámi o jeho jistě nepřekonatelnou techniku podělila.
te, kolik vyděláváte a kolik utratíte. Ať ta baba ví, že si ji můžete dovolit! A když budete platit i za ni, tak jedině před jejím zrakem a pořádné dýžko. A nezapomeňte všechno přepočítávat do peněz. Pro snažší pochopení zásady, zde je příklad: „Tak za tohle moje auto bys měla tak 13 šatů. Od Versace!“ nebo „Dávej pozor na tu kytku, stála ****!“ No, to by stačilo. Jistě si již živě představujete, jaký nezapomenutelný večer jsem měla. Dozvěděla jsem se, že chodí do posilovny (naštěstí nechtěl abych mu zkoušela biceps), má dům kdesi na okraji Prahy, v práci se mu úžasně daří a mezi řádky jsem si přečetla: jestli se mnou budeš, tak si tě ohlídám, budeš pořád mimo centrum a pracovat budu jenom já, peníze ti stačí přeci ode mne. Když mne doprovázel na metro (kamarádi šli jinudy = „necháme ty hrdličky o samotě“), už jsem přemýšlela jak se ho taktně zbavit. Nabízel mi totiž doprovod až domů. (Probůh, ještě aby věděl kde bydlím.) A pak přišel paradox se zpožděním. Rozpačitě jsme stáli a přijelo metro. Loučila jsem se, odmítla doprovod a on mi takřka vnutil vizitku s telefonem (asi nepochopil, že kdybych kontakt chtěla, vzala bych si ho). Oddechla jsem si až sama ve voze a úplně až doma. Vizitka se „ztratila“ a já se za pár dní, když jsem kamarádce povídala, že mi moc nesedl, dozvěděla, že někdo říkal, že mu říkal, že ani já jsem se mu nelíbila.
Za prvé je nutné ženě zdůraznit, že jste chlap. Takže nějaká ta posilovna, případně zařazení v družstvu kolektivního sportu a případně znalost nějaké techniky boje neuškodí. Co na tom, že při A teď mi řekněte, proč mi dával tu viprvním pohledu je jasné, že v posilovně zitku? Až někdo pochopí chlapské myšleoprašujete stroje, družstvu děláte mas- ní, bude na světě krásně :o). kota a svým bojovým uměním byste se zachránili jedině tak, že by se protivník 13. září 2003, 17:00 uchcechtal k smrti.
Jaký jsem rybář?
Dalším neocenitelným pomocníkem jsou různé technické hračky, které půsoDovolená byla skvělá. Sice mohla bí co nejsložitěji a nejobtížněji na ovládání. Žena přeci neumí ani nastavit mikro- být lepší, ale někdy se prostě nevyvede vlnku a tudíž ji oslní i zručnost při psaní všechno. SMS. První den rybaření přinesl slušný úloDále je důležité zdůraznit, že máte vek 8 cejnů. Což ale dle dědy není ryba, dům, auto, vlastní plachetnici, nebo ales- protože není těžké ho vytáhnout. No, alepoň počítač. Zvlášť důrazně stále opakuj- spoň jsem se naučila nahazovat aniž há-5-
plná jiker.
ček skončí ve křoví...
Udělali jsme pár vtípků: „tak ještě jedDalší rybářský den byl čtvrtek. Nejprve mne probudil ráno v půl sedmé, což noho a jedeme domů“ a pak to zabalili ve můj žaludek vzal jako záminku k životu dvě odpoledne s třemi pořádnými kapry. na houpačce, a tak jsem ho většinu cest Skóre tedy bylo 3:0 pro lidi. od jednoho místa k druhému přesvědčoNutno dodat, že se nekonala žádná nevala, že nahoře není nic ke koukání. hoda typu za háček chycených kalhot, Po projetí dvou míst jsme nakonec za- případně zaseknutí do ruky, kousnutí kotvili na třetím a v deset konečně naho- apod. Jen při skládání podběráku, když dili pruty. Hladina vody byla povážlivě jsem konečně přišla na mechanismus, nízká a šance na pěkné počasí taktéž. tak mne onen mechanismus skřípl bolesCestou nám dokonce pršelo. tivě bříško palce, do krve. Nevěřím na Jen jsme zaparkovali, déšť ustal a do- desinfekci bahnem a ránu jsem si vymykonce na chvíli vysvitlo sluníčko. A to la vodou na pití (naštěstí nebyla slazená ani bublinková ;o) ). Po příjezdu domů mi vše byla předzvěst úspěšného dne. Z jedné strany seděli tři mladíci z Tá- babi chtěla polít ránu nějakým tím desbora, od minulého dne. Sebou měli dvě infekčním sajrajtem, ale já ji ubyla arguauta a přívěs plný všeho možného. Snad menty. „Když se tam ta infekce nedostala doteď, je zbytečné proti ní bojovat.“ tam měli i postele... Vcelku se jednalo o rybářsky úspěšnou A to jejich vybavení! Různá zvuková dovolenou. znamení, že bere ryba, krásné pruty A fotky dodám až budou... Jestli bu(nové) a devět bas piva. Podívali se na mne pohledem: „Nějaká dou... A když nebudou, my budem... Ale možná budou až my nebudem... No, něco ženská si zase myslí, že něco zvládne.“ každápádně bude :o). A nevěřili svým očím, když jsem pět minut po nahození tahala kapra. Prevít 11. října 2003, 17:27 se ale utrhl. Další zabral jim a když ho vytáhli, měřili ho patřičně všem na očích.
Má oblíbená úchylka
Ano, i takový bezúhoný, slušně se vyZ druhé strany seděl nějaký starousedjadřující a dle bontonu se chovající tvor lík, od brzkého rána, a ten se zase rozhojako já má své „mouchy“. A protože teď dl, že ukáže jak se rybaří dědovi. plním bobříka upřímnosti, musím s pravA nevěřil, když děda vytáhl chvíli po dou ven :o). Táborských kapra jak hrom :o). Miluji obchody s nábytkem. Pak se podařilo vytáhnout kapra i mě Nejraději dřevěným. a pak zase těm mladíkům odvedle (samoJakmile se v mé blízkosti nějaký vyzřejmě po nutném posilnění pivem). skytuje, začnu mentálně slintat a upraA pak přišel ten památný okamžik, vovat celý plán dne tak, abych se do něj který si zaslouží zapsat do historie zlatě mohla podívat. lemovaným šarlatovým písmem. Zabral A když se tam už procházím jsem v mi kapr. Kapr s velkým „K“. sedmém nebi. Nejdřív jsem myslela, že je to nějaký Na každý pěkný kousek si šmátnu, menší, ale když děda vatáhl v podběráku bezmála šestikilový kolos, nevěřila jsem neostýchám se vyzkoušet jeho rozkladatelnost (samozřejmě bez šroubováku a pro změnu já. kladiva). Sedám si na pohovky, postele, Míra: 58 cm, váha: 5,6 kg, kapřice -6-
Děkuji, že tu mohu být s vámi a neožidle, křesla, v oddělení koberců i na role koberců. Znalecky zkouším kvalitu (ale- travovat tak své okolí :o). spoň si to myslím) a personál se na mne MÁM VÁS VŠECHNY RÁDA! dívá s nadějí, že si hodlám zařizovat nej(No, některé víc :o).) méně pět bytů a navrch víkendové sídlo. Pomalu, ale jistě, se ze mne stává ex- 25. prosince 2003, 0:30 pert na sortiment nábytkářů, ale má děravá paměť mne tohoto osudu zatím vždy ušetřila a bohužel mi nedovolí čelit otázkám typu: „Kde mají nejlevnější židle?“
Tak, tohle stačí jednou za rok...
Nekoukám na cedulky (možná to se Co jen k tomu dodat? Příliš mnoho lidí prodávajícím na mém obhlížení líbí neja příliš málo tvrdého alkoholu... více). Po určité době, většinou když dojdu na konec obchodu, jsem nucena mé oblíbené místo opustit. Personál je zjevně rozčarovaný, že s prázdnou. Je mi líto, že je klamu, ale co se dá dělat. Nemám pět bytů a tím méně víkendové sídlo.
13:30 Příjezd na místo rodinné sešlosti. Příliš mnoho lidí na centimetr čtvereční. Příliš málo židlí, příliš mnoho hlasů, příliš málo klidu. Záchod to jistí...
13:45 Po utvrzení se, že ode mne se celkem nic neočekává, a to ani schopnost Ale mám ráda bloumání po obchodě, alespoň uspokojivě položit ubrus na stůl, osahávání nábytku, zkoušení, čichání se rozhoduji k odvážnému mlčení. vůně dřeva, ... 13:46 Měla jsem mlčet... 26. října 2003, 10:00
Poděkování bez udání důvodu
14:00 Začíná chystání jídla. Stále příliš mnoho lidí, příliš málo místa a židlí, příliš mnoho hlasů. Záchod je jediné místo, kde lze nalézt soukromí. Zatím...
14:07 Chápu, proč jsme národ alkoholiků, ale nechápu, že vyjdeme s tak málo Ne, opravdu netuším jestli nemám psychiatrickými léčebnami. nějaký důvod, ale prostě cítím, že bych 14:08 Marně hledám alkohol. Potkáměla. Takže tady to máte, poděkování : vám stále častěji dědu a strejdu pátrající o). Užijte si ho jako já. na stejných místech. Chtěla bych poděkovat mamince, že se 14:15 „Vánoční pohoda“ se rozloučirozhodla mne neutopit, dědečkovi, že se la hned ve dveřích. Zabít příbuzné jistě nakonec umoudřil a z toho stromu mne není hřích... sundal, sestře, že jsem pro ni byla vzo14:30 Kolik rumových špiček dá dorem a oblíbeným terčem svalování lumhromady panáka? páren, což mne zocelilo. 14:45 Vánoce dosahují vrcholu. VzhleDěkuji svým bývalým, že věděli, kdy je konec a děkuji své drahé polovičce, že mi dem k slavení nadvakrát (jednou u babičky a dědy a podruhé v užším kruhu) se tvrdí, že je to napořád a navždy. rozdávání dárků děje jako blesk z čistého Děkuji všem, kdož mne nemají rádi, nebe. Ozývá se zvonek a babička už se protože mi ukazují jaká bych mohla být, vrhá na dárky. Opravdu nás to zaskakuale i těm, kdo mne rádi mají, protože mi je v okamžiku hovoru a nalévání panáků ukazují jaká být chci. (asi budu plakat). Ale můj největší dík tady patří těm, 16:45 Tak, dárky rozdány. Jako obkdož mě čtou. Vám všem. vykle to nějak nevychází. -7-
Správně, moudří již tuší a důvtipní ví.
16:50 Došly zbytky cukroví se stopami alkoholu. Hledám Okenu... 17:00 Konečně odchod. Dále již byl poměrně klid. Stres se s námi přesunul v omezené míře. Já a skorošvagr jsme se ulili z honičky kolem kaprů a zcela zasvěceně zkomentovali pohádku. Ač jsme byli dohodnuti na výměně až bude čas smažit, nějak nás vyřadily z plánu a nic nebylo.
Je to záchod. Tato tak často podceňovaná místnůstka, která je utlačována rozlehlými pokoji, ložnicemi a koupelnou, která skromně čeká a ví. Ví, že bez ní bychom nebyli civilizovaní. Alespoň ne na té úrovni jako dnes.
A přiznám se, a jsem na to pyšná, záchod je pro mne věčnou inspirací. Hned Kapr byl výborný, salát taktéž, pohád- za MHD a dobou těsně před usnutím, mne ka ušla, za dárky děkuji, mám na rok na napadají nejlepší věci právě na něm. klid nárok... Bohužel, stejně tak jako v ostatních Někdy lituji, že nejsem chlap. Z pohledu muže jsou Vánoce časem jídla, pití, polehávání a koukání na televizi. Samozřejmě, občas se „snažíte“ pomoci. Většinou býváte odmítnuti. Oprava, vždycky lituji :o). 26. ledna 2004, 9:00
Mé úplně zcela nejoblíbenější místo
dvou zmiňovaných situacích, není ani na záchodě dostupný záznamový prostředek. Kolik dobrých nápadů tak končí v propadlišti dějin, doslova v ******. Ale záchod nadále zůstává místem nejoblíbenějším. Ač na to často zapomínáme, trávíme na něm podstatnou část svého života a zbavuje nás napětí a stresu. Uvolňuje škodlivé vlivy a pak stačí jen spláchnout a použít osvěžovač vzduchu. Který psychoterapeut je levnější? :o)
Káždý z nás se minimálně jednou (ruku 2. října 2003, 10:00 na srdce, drazí učitelé, vždyť vy snad ani nová témata nevymýšlíte) setkal v hodině slohu s klasikou mezi tématy: „Mé oblíbené místo,“ případně i specifikováno Až umřu a budu mrtvá, přeji si být blíže na oblíbené místo v bytě, městě, na zpopelněna. Zemi, planetě... Nechci se za pár let vrátit v jiném těle Většina spolužáků při vidině snadně získané dobré známky podbízela se učite- a jít sama sebe pozorovat do nějakého li filozofováním nad útulností a inspira- muzea, kde vystaví mou mumii, protože tivností čítárny v knihovně, památníku je „překvapivě zachovalá“.
Až umřu
čekoholi, případně katedrály. Někdo odNechci být uložena v urničce, protože vážně uznal svou sebestřednost popisem je to zbytečný přepych, schovávat si tavlastního pokoje či jiné části domu. Pár kový krám k ničemu. odvážlivců (dobře, byl jen jeden :o) ) se Chci kus země, na něm strom a pod rozbásnilo nad krásami koupelny. Ale tím stromem být rozprášená. pravda nezazněla ani jednou. Můj oblíbený filozof Fulgum napsal o Cože je tím oblíbeným místem každéčlověku, který nechal na místě svého ho z nás? Místem svobody slova i projehrobu postavit lavičku. Ale já chci něco vu, absolutního soukromí a očistou duše více živého. i těla? Kde můžete své starosti spláchTřeba za pár staletí ten strom bude jenout, a to doslova? diná překážka v postavení dálnice. A tak -8-
kvůli tomu „mému“ stoletému stromu budou muset změnit plány. 28. září 2003, 17:00
Sláva černobílým filmům! Možná mne budete mít za zpozdilou, ale já ty staré, zaprášené a „zaostalé“ filmy miluji. Naprosto mne uchvacuje svět pozlátka první republiky, přála bych si strávit alespoň pár dní ve společnosti dokonalých džentlemanů, kterým přijde jako vrchol večera, když mi mohou políbit ruku a ve vší počestnosti mne doprovodit přes půl města domů. Nevím čím to je, ale ty moderní i romantické filmy už nemají to kouzlo, patinu konzervatismu a šarmantní představitele, kteří dostanou ženu do kolen jen jedinou větou a rozhodně je ani nenapadne toho zneužít (no, možná o tom přemýšlí, ale v těchto filmech znamená zneužít totéž jako někoho brutálně zbít). Víte, asi jsem se narodila příliš pozdě, do špatné doby... Ale kdoví, třeba se za pár let budou naši potomci dívat na dnešní barevné romantické filmy a říkat si jak to bylo krásné. Ale my jim budeme říkat, že takové to bylo jen ve filmu. Takže mi nezbývá, než se smířit s dneškem a jen se při filmech pro pamětníky zasnít jaké by to bylo, kdyby...
-9-
