Na jedné straně se bílá pláň táhla až k obzoru, na druhé viděl les, hustý les smrků a borovic. Měl pocit, že cítí vrzání sněhu pod svými chodidly. S překvapením si uvědomil, že má opět ruce a nohy. Rozběhl se. Spěchal. Měl pocit, že jeho ústa něco volají, vnímal ten zvuk, slyšel jej, ale nerozuměl jednotlivým slovům. Jeho sluch ohlušil rykot a jek, kovové burácivé zvuky. To jsou přece polnice a bubny. Ocitl se v bitvě. Kolem sebe slyšel hluk bitvy, ržání koní, zuřivý ryk i bolestný nářek. S údivem si uvědomil, že má v ruce meč. Z ničeho nic jej zaplavila nenávist, chladná jako led, divoká, zničující, pohlcující celou jeho mysl. Zabíjet. Bytostně vnímal svou nezměrnou sílu. Viděl své soupeře, kteří se pomalu pohybovali proti němu. Byli tak nesmírně pomalí, jako by jejich údy tížilo závaží. Rozběhl se jim vstříc a jeho meč mezi nimi působil zkázu. S upokojením vnímal děs a hrůzu, kterou působil mezi svými protivníky. Stejně syrově vnímal i své pocity. Sílu, neporazitelnost, chladnou nelítostnou nenávist. Jeho tělo pracuje jako dokonalý stroj. Nevěděl, jak dlouho to vše trvá, když vtom si uvědomil, že mu tuhnou údy. Jeho skvěle fungující tělo spoutávala cizí vůle. Chtěl ze sebe setřást ten pocit. Otočil se a otřásl se hrůzou. Díval se do cizích očí. Obrovské zelené s protáhlými zornicemi. Studený hadí pohled. Ty oči pomalu vyplnily celé jeho zorné pole. Jejich vůle byla silnější než jeho. Připravovaly ho o jeho sílu. Otřásl se. Ucítil hrůzu. Marně se bránil panice. Jeho údy zkameněly. Cítil se spoutaný, chtěl odvrátit zrak, ale nešlo to. S děsem si uvědomil, že ta cizí vůle vstoupila do jeho mysli a začíná ovládat i ji. Pak uslyšel tón. Zanikl a znovu se objevil. Vypadalo to jako slabá nezřetelná hudba přicházející z velké dálky. Nedokázal se ohlédnout. Hudba neskonale krásná, uklidňující a ochraňující. Do jeho ztuhlých údů se začal vracet cit. Vnímal teplo, klid a ochranu. Měl pocit, že k němu ta hudba hovoří, něco mu říká. Tolik chtěl porozumět. Hudba se zhmotňovala do písmen, ta vířila a vytvářela slova, tak známá. Tak zoufale chtěl slyšet, porozumět. „Jsem tady, jsem tvá síla, ochráním tě!" Zaplavilo ho teplo. Usnul.
Y Uvědomil si, že se probouzí, a cítil bolest v celém těle. Byla mu zima, zoufale se potřeboval zahřát. Sužovala ho bolest hlavy, křeče v břiše a trýznivá žízeň. Nemohl ovládnout své údy, které mu připadaly neskonale těžké. Když promluvil, z jeho rtů vyšlo jen neartikulované zasténání. Z dálky se ozval známý hlas: „Roghídane? No, konečně!" Někdo mu podepřel hlavu. S námahou otevřel oči. Díval se do korun stromů, viděl šedé nebe. Uvědomil si, že drobně prší, což byla příčina chladu, který cítil. Pootočil hlavou a díval se do tváře, známé tváře, jen se nemohl upamatovat, komu patří. Všechno to bylo tak namáhavé. Oghlar! Rázem se mu vrátilo vědomí přítomnosti. Opřel se o loket. „Pít!" Oghlar mu podal misku s vodou. Napil se a opět se znaveně položil na záda, zavřel oči. Zoufale se snažil dát dohromady své myšlenky. Azraphel, plavba po řece, setkání s Nigany, slavnost. Otevřel oči. Jak to, že leží? Kde to vlastně je? Sebral všechnu svou sílu, znovu se vzepřel a s Oghlarovou pomocí se posadil a rozhlédl se. Byl v jakési ohradě s vysokých zašpičatělých kůlů a kolem sebe viděl ležet nahá lidská těla. Některá poznával, muži z jeho lodi. Někteří ještě byli v bezvědomí, ostatní se jako on bolestně probouzeli do přítomnosti. Podíval se na své nohy a uvědomil si, že i on je nahý. Vzepřel se na rukou a sedl si. „U Dâurkhôra, Oghlare, co to znamená, kde to jsem? Co se to stalo?“ 221
„Maghúr je velký, konečně ses probral! Už jsem se obával, že jsi toho vypil příliš mnoho.“ „Čeho? Tak co se vlastně stalo?“ nechápavě se zeptal Abarhil. „Nic jiného než, že jsme tomu starému podvodníkovi sedli na lep. Povedlo se mu to dokonale. Celá ta slavnost, to vřelé uvítání, všechno to byla jen návnada. Ten nápoj, který roznášeli na závěr, byl omamný, plný maghanaie.“ „Maghanai?“ „Omamný nápoj. Naši brinové jej používají na zasvěcovací obřady. Tušil jsem to, kdy jsem ucítil tu zvláštní vůni. Jak ti je?“ „Bolí mě celé tělo, hlava, žaludek, chce se mi zvracet. Ale teď si uvědomuji, že jsem v té opilosti prožil něco neskutečného!“ Abarhil si náhle uvědomil své zvláštní prožitky, které jako by mu vlily sílu do žil. Narovnal se a i jeho hlas se změnil, spadla z něj únava. „Byl jsem v jiném světě, létal jsem mezi hvězdami, viděl jsem neskutečné věci. Viděl jsem nějakou bitvu. Víš, co je zvláštní, byl jsem jejím účastníkem, jako bych to všechno prožíval na vlastní kůži.“ Oghlar se ušklíbl. „Maghanai! Znám to, s podobnými zážitky se u nás setká každý mladík. Je to součást zasvěcení do dospělosti.“ Abarhil by pokračoval dál, když vtom se k nim připotácel nahý Lominas. Jednou rukou se opíral o palisádu a druhou si držel bolavou hlavu. „U Gortara, vysvětlí mi někdo, co se to vlastně stalo a proč jsme všichni nazí?“ Protože se mezitím probral i zbytek osazenstva klece, pustil se Oghlar do stručného vyprávění. Slavnost byla léčka, stejně jako všechny dary. Kouzelník přidal na Mozaukův rozkaz do nápoje omamnou látku, kterou používají tanečníci. Vypili ji všichni kromě Oghlara a všechny taky omámila. Osamocený Oghlar potom neměl žádnou šanci. Niganové pak bezvládné námořníky obrali úplně o všechno včetně jejich oblečení. Všichni byli v omámení noc a ještě celý den, to znamená, že právě končil první den od jejich příjezdu do vesnice. „Co s námi bude? Co s námi ti neřádi chtějí dělat?“ vybuchl vztekle Korah jeden z těch, kteří už se dali dohromady natolik, že mohli dát průchod svému vzteku. Oghlar pokrčil rameny. „Nevím, od té doby, co nás strčili do téhle ohrady, tu nikdo nebyl. Nedonesli sem žádné jídlo, ani vodu. Jediná voda je ta, která napršela do těch několika misek, které jsem tady našel. Ale nedělám si žádné iluze a přiznám se, že mám velké obavy o ty, co zůstali na lodi.“ Teprve nyní si vzpomněli na své druhy, kteří zůstali na Azraphel. Bohužel odpověď na otázku, co je s nimi, dostali až příliš brzy. Se setměním dorazila do vesnice skupina bojovníků, která přivlekla dva zajatce. Byl to Tahar a mladý Fredinův druh, Amarsin, kteří jako jediní z těch co zůstali na palubě, přežili přepadení lodi předchozí noci. Tahar byl zraněný, oštěp mu proklál bok, takže ztratil hodně krve, ale přesto byl schopen popsat, co se stalo. Plavčík byl otřesený a mužům se z něj nepodařilo dostat ani slovo. Schoulil se v rohu klece a odmítal s kýmkoliv mluvit, včetně Frendina, který se jej pokoušel utěšit. Tahar popsal přepadení následujícími slovy, jež přerušovaly jeho bolestivé steny. „Ti ďáblové, ať je Gortar schvátí, připluli včera za soumraku a jednali s Henderchem. Že prý si další muži mají přesednout do jejich člunů a odplout do vesnice. Henderch chtěl vidět nějaký důkaz, psaný vzkaz od kapitána nebo pana Abarhila. To samozřejmě neměli. Po dvou hodinách vyjednávání najednou zaútočili. Byli jsme připraveni, protože Henderch to čekal, ale bylo jich moc, možná stovka a nás jenom deset. Ale dali jsme jim co proto.“ Tahar se bolestivě usmál a přitiskl si ruku na poraněný bok. „Co se stalo s Henderchem?“ 222
Oghlarův hlas zněl temně a hrozivě. Přestože jej kormidelník často popichoval, měl jej lodivod rád, protože oba měli velkou vzájemnou úctu k umění a znalostem toho druhého. „Viděl jsem, jak mu kamenná sekera rozťala hlavu, ale před tím jich vzal s sebou alepoň pět.“ Tahar se odmlčel a v hloučku nahých mužů bylo chvíli hrobové ticho. „Nechť je mu Dâurkhôr milostiv při cestě k předkům,“ ozval se potichu kapitán. „Oni už jsou na cestě k předkům, ale co bude s námi!?" Nergalův nervózní hlas vrátil všechny do přítomnosti. Najednou si bolestně uvědomovali, že jejich vyhlídky jsou právě tak mizerné. Devatenáct mužů zbavených veškeré výzbroje, nahých, kteří již druhý den nic nejedli, a kdyby před chvílí neskončil drobný déšť, ani nepili. „Oghlare zkus zavolat Waika, musíme z nich něco dostat. Musí nám přece říct, co s námi bude?“ dožadoval se nějakého činu nervozní Nergal. Lodivod se na něj temně podíval a pokýval hlavou. „Nevím, ale obávám se, že oni nemusí vůbec nic. Ale zkusit to můžu.“ Stoupl si k palisádě a začal vyvolávat tlumočníkovo jméno. „Waiko! Waiko!“ Trvalo drahnou chvíli, než volaný přišel. Vítězoslavně a s úšklebkem se díval na skupinu nahých a bezbranných mužů v ohradě. Na Oghlarovu otázku, co s nimi bude a zda nemohou dostat něco k jídlu, odpověděl: „Vy být hlupáci, Waiko to vědět od začátku. Nigani jsou velcí válečníci a oklamat vás jako malé hloupé děti. O vás rozhodnout náčelník Mozauko s naším brinem. Ale já myslím, že vy skončit jako oběť pro Tori-gil. Jídlo pro vás škoda, ale Waiko je milostivý a poslat sem ženy, které přinést voda a ovoce.“ Když Oghlar překládal jeho odpověď, bylo v ohradě hrobové ticho. „Co je to ten Tori-gil? To ti nevysvětlil?“ zeptal se rozechvělým hlasem Frendin. „Nevím, ale obávám se, že....“ Oghlar se odmlčel. „ že, co má znamenat že..., tak u Dâurkhôra, řekni, co o tom víš?“ vztekle vyjel na lodivoda Darmúk. „Nevím to jistě, ale gil by mohlo být to samé jako v naší řeči gild a to znamená had. Obávám se, že jsme určeni jako oběť pro velkého hada.“ „To máme skončit ve chřtánu nějaké obludy, to snad není možné. To jsou zvířata!“ Darmúk se vztekle a zoufale obrátil na kapitána. „Za to můžete vy! Vy jste nás sem dovezli! Díky vám tady skončíme jako žrádlo pro nějakou obludu!“ důstojník hystericky řval a pobíhal po ohrazeném prostoru. Nikdo se k němu nepřidal, odpovědí mu bylo jen temné a zoufalé mlčení. „Darmúku, prober se! Jsi muž a taky důstojník, tak se podle toho chovej!“ mrazivý Abarhilův hlas muže na chvíli zastavil. Abarhil do této chvíle mlčel, poslouchal hovor mužů. Bolestně si uvědomoval svoji odpovědnost za to, že tyto muže dostal do tak zoufalé situace. Přece z ní musí být nějaké východisko. „Pokud si to dobře pamatuji, tvůj hlas byl nejhlasitější, když se rozhodovalo o cestě na slavnost! Nebo se mýlím? Neseš svůj díl viny stejně jako každý z nás!“ Abarhil se pomalu a ztěžka zvedl, stále ještě bojoval s následky omámení. Otočil se k mužům. „Zoufalství a nářek nám nepomůže. Musíme přemýšlet. Vzmužte se! Přece musí existovat nějaké řešení!“ Muži se na něj dívali, ale v jejich očích se dalo vyčíst jen temné zoufalství. Podíval se na Oghlara, ale i ten odvrátil zrak. Lominas se na něj jen smutně podíval. 223
„Já to povídal od začátku, že tahle plavba špatně skončí.“ „Ne, já to vím, že existuje nějaká cesta ven!“ tvrdohlavě trval Abarhil na svém a střídavě se díval z jednoho na druhého. Odpovědí mu byly jen sklopené oči. Zezadu k němu přistoupil Oghlar a položil mu ruku na rameno. „Roghídane, chováš se jako lev, ale ani lev nerozbije svými tlapami mříž klece, když už se jednou nechal chytit.“ Mezitím k ohradě dorazila skupinka žen. Se smíchem si ukazovaly na skupinku podivných nahých mužů se světlou pletí. Potom do ohrady začaly házet ovoce a k otvorům v palisádě přisunuly několik nádob s vodou. Přes svou zoufalou situaci se většina mužů hltavě vrhla na skromné jídlo a pití. Jen Abarhil s Oghlarem seděli na opačné straně. „Oghlare, skutečně si myslíš, že naše situace je tak zoufalá, že nemáme žádnou šanci?“ „Myslím, že je to ještě horší, než se zdá, Roghídane. Nevidím pro nás žádné východisko, ale Maghúr je velký, a protože zatím dýcháme, měli bychom se i najíst.“ Postavil se a zachytil jeden z velkých plodů hozených do ohrady. Rozlomil jej a polovinu nabídl Abarhilovi. „Jez! Nic jiného teď stejně dělat nemůžeme. Uvidíme, co přinese další den.“ Mezitím přišel rychlý soumrak. Ochladilo se. Muži se seskupili do chumlu, snažili se přitisknout zády a boky k sobě, aby se alespoň trochu zahřáli. Tak přečkali další noc. Spal však jen málokterý z nich. A když přece jen někdo z nich usnul, bylo to z vyčerpání. Ráno po rozednění přinesly ženy opět nějaké ovoce a vodu. Bylo kolem poledne, když k ohradě přišla skupina mužů ozbrojených oštěpy, mezi nimi byl i Waiko a šaman. Chvíli spolu tlumeně mluvili a potom šaman ukázal na jednoho z nich. Byl to mohutný Korah. Waiko předstoupil před skupinu a obrátil se k Oghlarovi. „Přijít velký den a Tori-gil čeká. Tento muž urazit našeho krále, ale Mozauko mu odpustit a dát mu velkou čest být první. Ať muž vystoupí z ohrady!“ Oghlar ani nemusel překládat. Když Waiko ukázal na Koraha, bylo všem jasné, o co jde. Velký muž zbledl jako stěna a ustoupil na opačnou stranu ohrady. Pevně zatnul své dlaně do kůlů ohrady. Oghlar se na něj podíval a jeho hlas zněl nevýrazně, když jej oslovil. „Vybrali tebe, Korahu! My půjdeme na řadu až později.“ „Ne! Já nikam nejdu! Mě nikam nedostanou. Musíte mi pomoct. Přece mě v tom nenecháte!“ Brána do ohrady se otevřela. Dovnitř vstoupila asi desítka mužů, v rukou oštěpy a natažené luky s šípy. Pod hrozbou zbraní odehnali ostatní muže od Koraha a obstoupili ho. Jedno z lan mu padlo kolem krku. Korah se pustil ohrady a chytil do dlaní lano, které ho začalo škrtit. Zmítajícího se jej Niganové vytáhli z ohrady. Korah se s nimi ještě chvíli přetahoval, ale pak se napřímil. „Vy zatracená zvířata, já vám ukážu. Koraha jen tak nedostanete!“ Vrhl se vpřed na muže, kteří drželi lano. Jeho obrovské pěsti zasáhly cíl a drobní Niganové se káceli jako hirotové figurky. Zezadu však přiskočil jeden z bojovníků a vrazil mu ostrý oštěp do stehna. Korah zaklel a sesunul se na zem. Nigani se na něj vrhli, spoutali mu ruce a táhli jej po zemi od ohrady. Za chvíli muži v ohradě slyšeli už jen jeho klení a nářek. Dlouho bylo ticho, které přerušovalo jen temné dunění bubnů. Potom se ozval skřek. Nelidský výkřik hrůzy a děsu. Všem se jim zařízl nejen do uší, ale i hluboko do duše. Nějakou dobu se ozýval zoufalý neartikulovaný řev, který nemohlo přehlušit ani nepřestávající bubnování. Pak zoufalý Korahův nářek zčistajasna umlkl. To ticho bylo v tom okamžiku horší a zlověstnější než 224
zoufalé nešťastníkovo naříkání. V ohradě se rozhostilo ticho. Muži mlčky seděli podél stěn ohrady. Nikdo neměl chuť mluvit. Někteří měli hlavu v dlaních, jiní se zarytě dívali přímo před sebe. Jen z kouta se ozýval tichý Amarsinův pláč. Uběhlo několik dalších dnů, které byly jeden jako druhý. Dvakrát denně přišli k ohradě ženy a přinesly vodu a nějaké jídlo, ovoce a jakési pečené placky. Nebylo toho dost pro život, ale ani dost málo na umření. Trvalo to týden a během té doby přišel dvakrát Waiko se šamanem, aby vybrali další dva nešťastníky, kteří měli být určeni jako oběť. Jeden z nich byl Ebrin a druhým Darmúk. V obou případech to proběhlo stejně jako v případě Koraha. V ohradě zůstávalo již jen šestnáct mužů a těm se vkrádal do duše děs z toho, kdo bude další. A tak zde vládlo po většinu času ticho. Muži si mezi sebou vyměňovali jen krátké úsečné věty, které se týkaly dělení jídla a pití. O ničem jiném se jim nechtělo mluvit. Druhý týden od Korahovy smrti opět přišla k ohradě skupina mužů s šamanem a Waikem. „Mozauko rozhodl, že dnes vy losovat, kdo další získat velkou čest být obětován Tori-gilovi.“ S těmi slovy vhodil do ohrady sáček. Oghlar jej zvedl a otevřel. Společně s Abarhilem se podívali dovnitř. Byla tam hrst nazelenalých kamenů a jeden karmínově červený. Kdo jej vytáhne, ten dnes zemře. Abarhil ucítil, jak mu přeběhl mráz po zádech. Náhoda rozhodne o tom, zda se dočká soumraku. Oghlar se podíval nejprve na Waika, který se škodolibě usmíval, potom na Abarhila a poté bez řeči začal obcházet skupinu mužů. Každý z nich si vytáhl jeden kamen, sevřel jej v dlani, kterou poté otevřel. Zatím byly všechny kameny zelené. Když však ruku otevřel plavčík, zasvítil na slunci rudý kámen. Mladík zbledl. Jeho pleť byla v tom okamžiku bílá jako zasněžené vrcholky Sněžných hor. Ostatní muži se soucitně, ale s viditelnou úlevou dívali na odsouzence. Získali další den nebo dva, možná tři? Frendin stál jako zkamenělý, ztuhlý hrůzou, nebyl schopný vyslovit jediné slovo. Abarhil se na něj díval a cítil s mladíkem soucit. Měl jej rád, rád si s ním během plavby povídal, když mu Frendin uklízel kajutu. Z náhlého nevysvětlitelného popudu se otočil na Waika. „Já! Já půjdu dobrovolně. Já jsem náčelník,“ mluvil chyrrkhansky v krátkých větách, takže mu Waiko rozuměl. Zmateně se obrátil na vedle stojícího šamana. Ten sledoval Abarhila temnýma, hlubokýma očima, jeho tvář nevyjadřovala žádné pocity. Waiko mu ani nemusel překládat, pochopil, co Abarhil řekl. Krátce a tvrdě pokývl hlavou, cosi dutě na Waika zavrčel a otočil se. Waiko nic neřekl, jen pokynul mužům, aby otevřeli dveře v ohradě. Abarhil stál jako socha, teprve nyní si uvědomil, co náhlém popudu udělal. Ucítil strach, který mu tvrdě stáhl žaludek. Ohlédl se a viděl vytřeštěné Frendinovy oči, soucitné pohledy ostatních mužů a vyděšený pohled Lominasův. Naposledy pohlédl do očí Oghlarovi. Lodivodova tvář byla tvrdá, jako by ji vytesal z kamene, měl pevně sevřené čelisti, ale jeho pleť byla světlejší než jindy. A oči? Takové oči ještě Abarhil neviděl, byly jemné, měkké a vlhké. S překvapením si uvědomil, že v nich vidí slzy. Prvně za dlouhá léta viděl lodivodovy slzy. Oghlar chytil Abarhila za dlaně. „Abarhile..." s obtížemi polkl, „Maghúr je velký a já vím, že tvá cesta neskončí tady. Věř..." hlas se mu zlomil a nedokončil větu. Vzduch prořízl ostrý Waikův hlas. Abarhil se otočil a pomalu vyšel z ohrady. Ještě se otočil a naposledy se podíval na skupinku mužů v ohradě. Nigani jej vedli na opačný konec vesnice. Chtěli jej spoutat, ale Abarhil to odmítl a šaman Izandro jen přikývl, aby jej bojovníci nechali. Když došli vsí až na konec, vešli mezi stromy a došli až na velkou mýtinu. Byla zde ve velkém kruhu seskupena možná stovka mužů, veškeré mužské osazenstvo vesnice. Všiml si připravených bubnů, ale potom jeho pozornost upoutala obrovská dřevěná klec. Klec byla vysoká asi osm stop, přibližně stejně široká. Hloubku nemohl 225
odhadnout, protože se ztrácela mezi stromy. Byla vyrobená z kůlů silných jako mužská paže, vzájemně provázaných provazci upletenými z trav a popínavých lián. ,Tak tady skončím,‘ napadlo jej. Ucítil smutek a jakési smíření. Ohlédl se po shromáždění. Teprve nyní postřehl, že na vyvýšeném místě sedí náčelník Mozauko. Šaman s Waikem stáli u něj a cosi mu vykládali. Abarhil se na ně díval a měl pocit, jako by se vše kolem něj ztrácelo, propadal se do lhostejnosti. Král náhle pokynul a hned poté zavířily bubny. Jejich hluk Abarhila probral, znovu pocítil vzrušení a uvědomil si bolestivé sevření žaludku a slabin. Jeho apatie byla ta tam a znovu se jej zmocnil strach. Jen s obrovským vypětím ovládl svou touhu utéci. Jeden z mužů otevřel nevelký otvor v kleci. Šaman, který mezitím došel k Abarhilovi, do něj strčil, cosi řekl a ukázal na klec. Abarhil se znovu podíval na šamana ozdobeného peřím a kůžemi, v jehož temné tváři pokryté složitým tetováním neviděl kupodivu zášť, ale spíše cosi jako směs zvědavosti a napětí. Šaman jej postrčil k otvoru v kleci a přitom začal cosi prozpěvovat. Abarhil se váhavě sklonil, aby se protáhl nízkým otvorem. V půlce kroku se zastavil, ale hned ucítil na nahé kůži ostrý hrot oštěpu, který jej pobídl k pokračování. Ocitl se uvnitř a dveře se za ním zavřely. Stál opřený zády o stěnu klece a čekal. Každý okamžik mu připadal jako celý věk. Před ním plná stěna, ve které byl okrouhlý uzavřený otvor. Ozval se skřípavý zvuk a otvor ve stěně se otevřel. Abarhil se zoufale přitiskl ke kůlům za jeho zády. V otvoru se objevil stín. Proti jeho vůli se ho zmocnila hrůza, chtělo se mu řvát, výt jako zvíře, zoufale vykřičet děs, který se ho zmocňoval. Poté se z otvoru vynořila hlava. Největší hadí hlava, jakou kdy spatřil. Byla téměř tak velká jako hlava velkého býka z Planin, které vídal na pláních za městem. Za ní se z otvoru pomalu soukalo obrovské hadí tělo, které se pomalu skládalo na podlahu klece. Vyděšeně se tiskl ke stěně, všechny svaly v těle napnuté. Dusil se nevysloveným výkřikem děsu a hrůzy. Obrovská trojklaná hlava se pomalu zvedala, až byla v úrovni jeho očí, vzdálená necelé dva sáhy od jeho hlavy. Jako uhranutý hleděl do zelených hadích očí. Zbavovaly jej vlastní vůle, cítil, jak mu tuhnou údy, jak by jej jeho vlastní síla opouštěla. Bylo to jako... Jako v tom snu! Přes všechnu hrůzu a bezmocnost si uvědomil, že je ve stejné situaci jako v jeho nedávném snu. Hadí hlava se pomalu pohybovala. Cítil, že se blíží konec. V tom neuvěřitelném okamžiku hrůzy si uvědomil, že slyší hudbu. Opět to bylo stejné. A pak v kraťoučkém, nepatrném okamžiku postřehl bílou zářící bytost, která k němu sestupuje odkudsi shora. Uvědomil si, jak do něj vstupuje cizí vůle, prostupuje celé jeho tělo. Opět uslyšel ten vnitřní hlas. „Jsem tady, jsem tvá síla, ochráním tě.“ A pak se v něm náhle něco vzepřelo, jakási nepoznaná vůle se postavila hadí. Zabodl své oči do hadích. Hadí hlava se přestala pohybovat. Cítil, jak ta síla vycházející z jeho nitra začíná přemáhat vůli té stvůry. Na zvláštní popud z nitra začal broukat píseň, kterou mu kdysi zpívala matka. Jeho tělo se uvolnilo a začalo se rytmicky pohybovat ze strany na stranu. Přešlapoval z nohy na nohu. Hadí hlava se začala stahovat zpět, až se položila na mohutný sloupec stočeného těla. Posléze se hadí oči zavřely. Abarhil ztichl. Cítil obrovskou nekonečnou úlevu spojenou se stejně nekonečnou únavou. Přestože nepřestával sledovat hadí hlavu, začal pomalu vnímat své okolí. První, co si uvědomil, bylo ticho. Hluboké hrobové ticho. Otočil se, aby se po dlouhé době podíval mimo klec. Niganští muži vypadali, jako by je nějaký čaroděj zaklel. Tanečníci stáli jako sochy zkamenělé uprostřed pohybu, bubeníci seděli s paličkami, které se zastavily uprostřed pohybu. Nejblíže klece 226
stál zkamenělý Izandro. Když se na něj Abarhil podíval, probral se, cosi vykřikl a padl čelem k zemi. A s ním další a další muži, až celé shromáždění klečelo čelem k zemi. Kromě Mozauka. Král dál seděl s nevěřícným výrazem na svém trůnu. Abarhil se na ně chvíli díval, těkaje očima od jednoho k druhému. Pak se znovu podíval na hada, který vypadal, že spí. Ucítil neodbytný pocit, že musí opustit klec. „Chci ven! Slyšíte? Ven!“ Izandro zvedl hlavu a divoce vykřikl na několik mužů nedaleko klece, přičemž svůj pokyn doprovodil divokou gestikulací. Otvor v kleci se otevřel a Abarhil vyšel ven. Udělal několik vratkých kroků k nejbližšímu sedátku a unaveně si sedl. Cítil chlad po celém těle. „Chci zpět své věci! Všechny!“ Přikrčený šaman se zmateně podíval na nedaleko zkoprněle stojícího Waika. Když ten přeložil Abarhilovu žádost, Izandro se napřímil a opět začal divoce vykřikovat a gestikulovat. Část mužů se rozběhla do vesnice. Uplynul jen krátký čas, když se před Abarhilem začaly hromadit jeho věci. Oděv, zbroj, meč. Bylo to téměř vše, chybělo jen pár nedůležitých maličkostí. Pak si všiml, že chybí Sonvegilův náhrdelník. „To není vše, chci zpět všechno, co mi patří! Kde je náhrdelník?“ Když Waiko přeložil i tento Abarhilův rozkaz, otočil se Izandro ke králi Mozaukovi a začal na něj cosi křičet. Abarhil z toho pochytil jediné slovo — Gilharno. Náčelník šamanovi vztekle odpovídal a položil si ruku na prsa, jako by chtěl něco skrýt. Kouzelníkův křik přešel do temného hrozivého tónu. Přikrčený šaman, jehož postoj vyzařoval skrytou hrozbu, se pomalu blížil k náčelníkovi. Natáhl ruku. Mozauko sundal náhrdelník a hodil ho na zem. Šaman se shýbl, sebral ho, aniž by věnoval Mozaukovi jediný pohled. Vrátil se zpět a uctivě náhrdelník položil k ostatním věcem. Abarhil se již začal oblékat. Po dlouhé době na sobě opět cítil oděv. Bohové, jak může být taková samozřejmost příjemná. Když se oblékl, připnul si k opasku svůj meč a jako poslední si pověsil na krk náhrdelník. Při tom horečně přemýšlel. Co dál? Dobře si uvědomoval, že události posledních okamžiků naprosto změnily jeho situaci. Sám dost dobře nerozuměl tomu, co se vlastně stalo, ale jeho instinkt mu velel, aby situaci využil. Navíc se cítil unavený, potřeboval si to všechno nějak srovnat v hlavě, promyslet, vyspat se. Obrátil se k Waikovi. „Velký had teď bude spát! Chci jít do vesnice! Potřebuji se najíst a odpočinout si!“ Abarhil mluvil v krátkých úsečných větách. Jednak proto, aby mu Waiko rozuměl, jednak chtěl svým slovům přidat na důrazu. Waiko před ním padl na zem. „Ó veliký Gilharno, jak si přeješ, Nigané splní každé tvé přání.“ ,No, nemusíte splnit každé, pro začátek mi bude stačit, když se konečně najím, vyspím a dozvím se, kdo je vlastně ten zatracený Gilharno,’ pomyslel si v duchu Abarhil. Potom se otočil, aby vykročil směrem ke středu vesnice. Šel dlouhými ráznými kroky, za ním v uctivém odstupu poklusávali Izandro a Waiko, pak ostatní muži a až na úplném konci celého průvodu se coural Mozauko, na kterém bylo vidět, že se mu vývoj celé události ani trošinku nezamlouvá. Jeho hrdost a panovačnost utrpěla těžké šrámy. Ale ani on se neodvážil odporovat šamanově, neřkuli Gilharnově vůli. Abarhil vešel do sněmovní síně a posadil se. Za krátkou chvíli přiběhlo několik žen, které před něj rozložily proutěné košíky s množstvím jídla. Pečené maso, placky, ovoce a džbán s jakýmsi nápojem. Ten si Abarhil opatrně prohlédl a s tázavým pohledem jej ukázal Waikovi. Ten se nepatrně usmál a zakýval na znamení, že nápoj je bezpečný. Přesto jej Abarhil požádal, aby 227
se napil před ním. Zatím se pustil hladově do jídla. Již více jak týden se normálně nenajedl. To co jim přinesli do ohrady, stačilo jen na zaplašení toho nejsilnějšího hladu, o nasycení se nedalo mluvit. Když zaplašil největší hlad, obrátil se na tlumočníka. „Poslyš Waiko, chtěl bych slyšet všechno, co víš o Gilharnovi. Povídej!“ Oslovený se otočil k šamanovi, který seděl vedle něj. Chvíli se tiše bavili, bylo patrné, že si Waiko chtěl vyžádat Izandrův souhlas. Teprve pak se pustil do dlouhého vyprávění. „Od nepaměti uctívaji Nigani i ostatní kmeny v povodí Lesní řeky velké vodní hady. Chytají jejich mladé, které pak zavíraji do pevných klecí, v kterých je krmí, aby dorostli co největší velikosti. Tori-gil dostává zpočátku malá zvířata, když doroste, dostane se mu i lidských obětí. Nigané musí vést mnoho válek se svými sousedy, aby obstarali oběti pro Tori-gila. Vesnice, která se může pyšnit největším kusem, je v mimořádné vážnosti a Tori-gil Niganů je největším hadem v celém povodí. Celý kmen je na něj mimořádně hrdý.“ Waiko se na chvíli odmlčel a zvědavě se podíval na Abarhila, aby uviděl, jaký na něj vyprávění udělalo dojem. Ten jen pokrčil rameny a vybídl ho k pokračování. „Kdo se o hady stará?“ „Brinové. Krmí je a pozorují. Za dlouhá léta zjistili, jak se chovají, a dokáží tak odhadnout co Tori-gil potřebuje a jak se zachová. Toto umění se předává po celé generace mezi brinem a jeho žákem. Mladý brin skládá zkoušku svých schopností tak, že musí na krátký okamžik vkročit do klece.“ Abarhil překvapeně zdvihl hlavu a přestal jíst. „A to jim Tori-gil nic neudělá? Dokáží ho tedy také uspat?“ Waiko zavrtěl hlavou. „Nikdo z brinů nedokáže to, co dokázal velký Gilharno. Brinové znají hada a on zná je. Je krmen ve stejnou dobu a krmení vždy doprovází stejný rytmus bubnů. Jiný rytmus doprovází jeho uctívání a usínání. Brinové vcházejí do klece pouze, když je Tori-gil nasycený, a jejich vstup doprovází rytmus, který má hada uklidnit a uspat. I tak už mnozí z nich za svůj pokus zaplatili životem. Něco takového, jako viděli Nigané dnes, nedokázal nikdo, kam až sahá paměť niganských pověstí.“ Waiko udělal dramatickou pomlku a Abarhil se na něj zvědavě podíval. „Až na jednoho. V časech velké vody prý přišel z východu mezi Nigany vysoký muž světlé pleti a ten dokázal ovládnout Tori-gila pomocí své síly. Nigané jej pojmenovali Gil-harno, pán hadů. Když se jeho čas nachýlil a musel Nigany opustit, slíbil, že se jednoho dne vrátí. Od té doby na něj Nigané, a především jejich brinové čekají. Podle staré pověsti jej poznají tak, že vstoupí dobrovolně do klece a svou vůlí ovládne samotného krále hadů. Největšího, jaký kdy byl v klecích chován.“ Waiko ještě nějakou chvíli pokračoval a z jeho vyprávění vyplynulo, že Izandro tušil, že Abarhil je předpovězený Gilharno, který přinese celému kmeni Niganů mimořádnou slávu a Izandrovi moc. To, že se Abarhil sám dobrovolně rozhodl, že půjde místo Frendina, bylo pro Izandra další předzvěstí toho, že dlouho očekávaný Gilharno se vrací. Waiko skončil. Abarhil se opřel o sloup, u kterého seděl, a zamyšleně si prohlížel oba Nigany, kteří seděli proti němu a čekali, jaké bude jeho další přání. Ani jeden z nich si netroufal rušit jeho rozjímání. Abarhil mezitím v duchu přemítal. ,Takže mě považují za jakéhosi jejich boha. Na druhé straně se jim nedivím, protože sám nechápu, kde se vzala ta síla a schopnosti. Kdybych to viděl jako divák, taky bych asi padl v údivu na zem. Vybavil se mu okamžik, kdy uslyšel 228
hudbu a postřehl tu zvláštní bytost, která k němu sestupovala. Vždyť ona do něj do slova a do písmene vstoupila. Co to jen proboha mohlo být? Přijdu na to vůbec někdy? Bude mi tohle schopen někdo někdy vysvětlit? Jak to, že jsem toho netvora uspal? Více otázek než odpovědí! Řešit je budu, až bude čas, teď musím pomoci sobě, a především svým druhům v ohradě.’ Poslední myšlenka jej vrátila do přítomnosti. Přísně se podíval na oba Nigany. „Waiko říkal, že Izandro splní každé Gilharnovo přání? Co kdybych si přál, aby Nigani propustili mé druhy, kteří jsou zavřeni v ohradě!“ Protože Abarhil mluvil pomalu, Izandro mu rozuměl, a nemusel čekat na Waikův překlad. Odpověď byla taková jakou Abarhil očekával. Odmítavá. Rozčilená šamanova mimika mluvila za vše. „To nebýt možné! Zajatci zasvěceni Tori-gil. Gilharno nemůže mít takové přání. Podle pověsti sám Gilharno vést oběť! Tori-gil nyní potřebovat mnoho obětí, aby Nigani získat stará území. Nigani vést velký boj pod vedením Gilharna.“ Na Izandrovi bylo vidět, jak se musí přemáhat, aby odmítnul prosbu velkého Gilharna. Bylo však zřejmé, že své rozhodnutí nezmění. Abarhil jen pokýval hlavou a řekl cosi v tom smyslu, že jej Izandro nezklamal a že takové závažné důvody chápe a dále nenaléhal. Postaral se alespoň o to, aby zajatci v ohradě dostali pořádně najíst. Následující den strávil Abarhil především ve společnosti Izandra. Ukázalo se, že i šaman ovládá lámanou obdobu chyrrkhanštiny, takže se s ním Abarhil byl schopen někdy snáze, někdy obtížněji domluvit. Vyptával se ho na různé věci ze života Niganů. Nutně potřeboval najít něco, co by mu pomohlo najít způsob, jak zachránit své druhy. Když se ho vyptával na magické obřady, přišla řeč na omamnou látku maghanai. Kupodivu šaman rozuměl tomuto chyrrkhanskému slovu. Když se vyptával dál, dozvěděl se, že šaman se jednou ročně plaví v doprovodu válečníků několik týdnu proti proudu Lesní řeky na severovýchod. Podle jeho tvrzení vystupuje daleko proti proudu řeka na krátkém úseku své předlouhé pouti z pralesa a protéká podél travnatých savan. Z nich přicházejí k řece zástupci severních kmenů. Obchodem a směnou s nimi si Izandro obstarává dostatečné množství maghanaie, kterou potřebuje pro přípravu magických obřadů. Zástupci těchto kmenů hovoří stejnou řečí jako Gilharno. Když mluvili o novém obřadu, který měl proběhnout v následujících dnech, napadla Abarhila konečně spásná myšlenka, jak by mohl osvobodit své druhy. Řekl Izandrovi, že další rituální obětování bude už pod jeho vedením a na to nutně potřebuje svou šamanskou výbavu, která zůstala na lodi. Izandro bez odporu přistoupil na to, že než si ji Abarhil obstará, všechny obřady se odkládají.
Y Poté, co odvedli Abarhila z ohrady, zavládlo v ohradě hrobové ticho. Většina mužů seděla se sklopenými hlavami opřená o pevný plot a několik z nich dalo průchod tichému pláči. Oghlar stál v koutě ohrady a mezi mřížemi tupě zíral na siluetu lesa, který začínal nedaleko. Měl v hlavě prázdno, nechtělo se mu plakat, nechtělo se mu mluvit, nechtělo se mu zkrátka nic. Když k němu přišel Lominas a položil mu ruku na rameno, Oghlar se ohlédl a uviděl, že Lominas má v očích slzy a jeho tvář je stažená bolestí. „Proklatá plavba! Od začátku jsem tušil, že se něco stane, ale tohle? Měl jsem ho na starost... Co jen řeknu panu Tharnizirovi?“ Lominas si ve svém zármutku a žalu ani neuvědomoval jejich vlastní situaci a to, že s velkou pravděpodobností nikdy nebude mít možnost něco svému 229
chlebodárci vysvětlovat. Oghlar se otočil a podíval se Lominasovi do očí. Ani známka po smutku nebo slzách. Jen zarputilý výraz plný odhodlání, pevně semknuté rty, tvrdé chladné oči. Nehodlal se připojit k Lominasovu žalu a naříkání, naopak jej to zatvrdilo, jako by našel znovu svou víru a sílu. „Nic se mu nestane, já to vím! Prostě nic! Vrátí se! Maghúr je velký!“ To byla jediná slova, která bylo možno z lodivoda dostat. Z dálky se opět ozvalo známé dunění bubnů, a tak se oba muži otočili. I ostatní muži v ohradě zpozorněli. Lominasovi se ze staženého hrdla vydralo několik tichých slov. „Je to stejné jako u Koraha a ostatních, už to brzy přijde.“ Tentokrát však události nabraly jiný průběh. Ačkoliv očekávali Abarhilův křik, nic se neozvalo, žádný nářek, žádný výkřik. Jen vířící a stále se zrychlující rytmus bubnů a chřestidel. Jak dlouho to trvalo, nikdo z nich nedokázal odhadnout. Když vtom se rytmus rozpadl a v krátkém okamžiku všechny bubny ztichly. Jen jeden ještě několik dlouhých chvil vydával stále stejný rytmus, jako by se bubeník zastavil u jedné melodie a nemohl pokračovat dál. Když ztichl i on, už se neozval ani tón. Nic. Jen ticho a nejistota. Co se vlastně stalo? „Myslíte, že ještě žije nebo už...?“ vyjádřil to za všechny tiše Nergal. „Samozřejmě, žije!“ odpověděl na to tvrdošíjně Oghlar, ale odpovědí mu byly jen nejisté a pochybovačné pohledy jeho druhů. Jejich nejistota trvala jen do druhého dne. Jaké bylo jejich překvapení, když kolem poledne zahlédli Abarhila, jak se prochází v doprovodu šamana po vsi. Byl oblečený a na první pohled vypadal, že mu nic neschází. Byl však jako vyměněný, na posunky a výkřiky mužů vůbec nereagoval, jako by ohrada ani neexistovala. Někteří muži se vztekali a zazlívali mu to, že je zradil, aby zachránil vlastní kůži. Nikoliv však Oghlar. Od okamžiku, kdy jej lodivod zahlédl, se jeho nálada jako švihnutím proutku změnila. Jeho tvrdý a zarputilý výraz se vytratil a jeho tvář opět nabyla známého lišáckého výrazu. „Jste blázni, nemůže sem přece přijít a vybavovat se s námi jako na trhu. Jistě má plán, jak nás z toho dostane. Jste malověrní. Tím, že na něj budete pokřikovat, mu nepomůžete. Buďte trpěliví a ve střehu!“ Lodivod byl jako vyměněný, a jeho změněná nálada se tak přenášela i na ostatní muže v ohradě. A když se z ničeho nic zlepšila i strava, kterou začali dostávat pravidelně a v dostatečném množství, bylo rozhodnuto. Abarhil nás zachrání, jen nevíme kdy. Následujícího rána znovu krátce zahlédli Abarhila, jak nasedá v doprovodu niganských bojovníků do člunu a odplouvá dolů po řece. Celý den se v osadě nic nedělo, a tak se jen dohadovali, co to všechno mělo znamenat. K večeru jim jako obvykle přinesli jídlo. Ačkoliv se Oghlar pokusil z Waika vytáhnout alespoň nějaké informace, nic se nedozvěděl. Až krátce před setměním se čluny vrátily a přirazily ke břehu. Bylo vidět, jak Nigani cosi vykládají, a po chvíli zahlédli i Abarhila. Když procházel nedaleko ohrady, připadal mužům shrbený a unavený, jako by zestárl o několik let. Poprvé za poslední dva dny se za chůze otočil směrem k ohradě. Muži, kteří měli možnost pohlédnout mu do tváře, viděli popelavě šedou tvář, strhané rysy a smutné unavené oči. Pak vstoupil do šamanovy chýše, a protože se brzy setmělo, již jej toho dne nezahlédli. V ohradě se rozproudil vzrušený hovor, který nepřestal, ani když se setmělo a ohradu osvětlovalo jen tlumené světlo měsíce a hvězd. Zvědavost mužů byla rozbouřena na nejvyšší míru, a tak potlačila dokonce i všudypřítomný strach z budoucnosti, který je ovládal v minulých dnech. Protože výmysly a dohady nebraly konce, ukončil vše nakonec Oghlar. „Jste jak ty staré báby na trhu v Nirruchu, když se dohadují o tom, za kolik se bude prodávat čirok příští rok. Nic nevíte a stejně nic nevyřešíte. Jdeme spát! Musíme být odpočinutí a připravení. Zítra budeme venku! Cítím to!“ 230
Tak se nakonec i v ohradě rozhostilo ticho a všichni usnuli. Další den od časného ráno bylo vidět, že se něco neobvyklého chystá, protože ve vesnici panoval nezvyklý ruch. Přístaviště bylo plné člunů. Některé odplouvaly, do nich nasedaly ženy a děti v doprovodu mladých mužů, jiné obsazené bojovníky, připlouvaly. Bylo vidět muže, jejichž tetování a ozdoby svědčili o tom, že nejsou místní. Po dlouhé době se u ohrady objevil i Waiko. Oghlar se s ním pokusil zapříst hovor a Waiko v povznesené náladě kupodivu svolil. Díky tomu se muži dozvěděli, že Abarhil je velkým, před dávnými časy předpovězeným šamanem Gilharnem, který údajně přinese Niganům sílu a moc překonat všechny nepřátele. Ženy a děti odjíždějí, protože se chystá velká slavnost, při které mohou být přítomni jen bojovníci. Na slavnost, která bude trvat několik dní, přijeli hosté i z ostatních vesnic a povede ji sám Gilharno, během ní prý budou všichni obětováni. „Vzhledem k tomu si myslím, že je naprosto zbytečné, abyste ještě dnes dostali najíst, protože zítra večer již budete všichni mrtví,“ prohlásil Waiko a sebevědomě odkráčel. Poslední Waikovu větu Oghlar ostatním ani nepřekládal, aby je zbytečně nerozrušil. Jeho samotného ponechala naprosto klidným, tak si byl jistý, že Abarhil má nějaký plán, kterým je osvobodí. Následujícího dne kolem poledne se vesnice vylidnila, a kam až bylo možno z ohrady dohlédnout, nebylo vidět ani živáčka. Slunce jim stálo přímo nad hlavami, když se z dálky ozvaly jako obvykle bubny, píšťaly a chřestidla. Hudba trvala tentokrát déle než jindy, a tak si po čase uvědomili, že obvyklý rytmus jako by pokulhával, ztrácel se a znovu nacházel. Bylo to rozhodně velmi neobvyklé. Uběhl dlouhý čas a jednotný rytmus se začal rozpadat a jednotlivé nástroje se ozývaly naprosto chaoticky. Byl slyšet i vzdálený pokřik a jekot mužských hlasů. Uběhlo jistě několik hodin, když se mezi vzdálenými chatrčemi objevila silueta muže. První ho zpozoroval Frendin. „Podívejte! To je pan Abarhil, jde sem!“ Jeho křik vyburcoval ostatní. Skutečně, pomalým krokem přicházel Abarhil. Šel velmi pomalu a v ruce držel zakrvácený meč. Nervozita v ohradě dosáhla vrcholu. Pomalým krokem došel až do blízkosti ohrady, kde mu zastoupila cestu stráž. Bylo vidět, že bojovníci jsou ve velkých rozpacích, a neví, co mají vlastně dělat. Překvapovalo je, že Gilharna nikdo nedoprovází, a úplně z míry je vyvedlo, když ukázal na ohradu a naznačil, že je třeba ji otevřít. Velitel stráže se postavil před Abarhila a udělal odmítavý posunek. Cosi rozčileně vykřikoval, ale dychtivě naslouchající muži v ohradě zaslechli jen Mozaukovo jméno. Abarhil muže odstrčil a vykročil k ohradě. Ten se mu znovu postavil do cesty a tentokrát zvedl svůj oštěp, který mu položil na prsa. On i ostatní bojovníci byli mimořádně rozrušení, vykřikovali a výhrůžně mávali oštěpy a luky. Byl to však jen projev jejich nejistoty. Báli se Gilharnovi odporovat. Nikoliv však jejich velitel. Ten sice ustupoval, ale rozčileně bodal svým oštěpem proti Abarhilovi. Ten však necouvl a stále pomalu postupoval vpřed. Velitel stráže prováděl své výpady stále důrazněji, až při jednom Abarhila poranil. Pak se stalo to, co nikdo neočekával. Další výpad Abarhil odrazil rukou a oštěp uchopil a škubnutím si přitáhl velitele hlídky k sobě. V témže okamžiku máchl druhou rukou, ve které držel zkrvavený meč. Velitelova hlava se v mžiku skulila do trávy. Trup ještě kraťoučký okamžik stál, drže se oštěpu a poté se sesul na zem. Na krátkou chvíli zavládlo hrobové ticho, a to jak v ohradě, tak mezi zbylými strážemi. Potom začalo několik mužů lomcovat s ohradou a povykovat. Abarhil se otočil ke zbylým strážcům, ale ti se dali vyplašeně na útěk. Došel tedy k ohradě a jediným máchnutím meče přeťal provazce, které zajišťovaly vchod, a v příštím okamžiku se ocitl v chumlu jásajících a povykujících mužů. Šel z náruče do náruče, až poslední jej objal Oghlar. Ten se na něj po bouřlivém objetí zkoumavě podíval. 231
„Věřil jsem! Věřil jsem, že to dokážeš, ale přiznám se, že má víra visela na tenkém vlásku. Bylo to hodně zlé?“ poslední větou reagoval na Abarhilův výraz. Tomu sice několikrát přelétl po tváři úsměv, ale jeho rysy byly stažené, ústa pevně sevřená a zelené oči, jindy tak přátelské, byly chladné a tvrdé. Abarhil však neodpověděl na Oghlarův dotaz, ani na další, které se na něj sesypaly. Námořníci křičeli jeden přes druhého a dožadovali se vysvětlení. Abarhil však jen zvedl ruku, aby je utišil. „ Klid! Ticho! Zatraceně, tak už mě poslouchejte!" Muži ztichli. „Teď není čas cokoliv vysvětlovat, nemáme příliš času. Vyprávět budu až později. Vesnice je prázdná. Tak si zkuste najít něco na sebe, ať tu neběháte nazí. A nějaké zbraně. Pospíchejte! Za chvíli se sejdeme na opačném konci vesnice.“ Muži se s povykem rozběhli po vsi jako lovečtí psi. Otvírali jednotlivé chýše a vynášeli ven věci, které by jim pomohly zakrýt jejich nahotu. Dohadovali se, navzájem si vyměňovali nalezené věci, podle toho, co komu patřilo. Abarhil šel pomalu napříč vsí a na jejím konci se zastavil. Čekal, až se k němu muži opět seběhnou. První k němu dorazil Lominas. „Abarhile, to je skutečný zázrak, jak jsi to dokázal? Kde jsou všichni? Kde je ten darebák Mozauko? Nevíš, co je s lodí a s těmi, co tam zůstali?" Lominas ze sebe chrlil vodopád otázek. Při poslední se Abarhil zakabonil a jeho tvář se zachmuřila. „Mozauko to už má za sebou, odešel k velkému hadu, jak říká šaman, doprovodil jsem ho! Vlastní rukou jsem ho tam poslal!“ Abarhil se přitom podivně a zlostně ušklíbl. „Jestli myslíš Azraphel, tak všichni, co zůstali na lodi, jsou také mrtví, ale myslím, že loď je v pořádku," jeho hlas nyní zněl pro změnu dutě a nevýrazně. „Ty jsi byl na lodi? Mysleli jsme si to. Včera to bylo?"vyzvídal Lominas dál. Abarhil jen přikývl a přes jeho tvář přelétl nepatrný úsměv, který vyvolal pohled na přicházející muže. Bez ladu a skladu na sebe navlékli to, co našli. Někdo měl jen kalhoty, jiný velkou košili, přepásanou kusem provazu, někteří našli boty, jiní byli bosí. V rukou drželi takové zbraně, jaké se jim podařilo najít. Oštěpy, nože, nebo jen obyčejné klacky. „No, vypadáte skutečně skoro jak azrakhârova garda! Kdybych za sebou neměl to, co jsem prožil v posledních dnech, smál bych se, až bych se za břicho popadal!" „A co bude teď, kam půjdeme teď? Myslím, že bychom si to měli vyřídit s těmi lotry?“ otázal se ho bojovně za všechny Farúk, nazutý v botách, které byly kromě bederní roušky jeho jediným oděvem. V jedné ruce však držel bojovně niganský oštěp a v druhé dlouhou dýku. „Teď?“ zopakoval otázku Abarhil a pak se skrytou hrozbou v hlase dokončil: „Teď, když jste se tak krásně vyšňořili, půjdeme na oslavu. Gilharnova velká slavnost ještě neskončila! Jdeme!“ Abarhil vedl muže kus za vesnici, kde se jim na velké mýtině na kraji pralesa naskytl neobvyklý pohled. Celá plocha paseky byla pokrytá těly. Některá ležela samostatně, jiná ve skupinách. Bylo jich jistě kolem dvou set, protože na oslavu dorazili i muži z dalších dvou vesnic. Těla ležela nehybně, ale při bližším pohledu bylo patrné, že nejsou mrtví. Bylo slyšet vzdechy a chrápání a občas se některé tělo pohnulo. „Co má tohle znamenat? Jak jsi tohle dokázal?“ obrátil se na Abarhila Lominas. Muži se rozešli a opatrně a ve střehu procházeli mezi ležícími těly, občas se k některému sklonili. „Ať se propadnu, oni snad spí!“
232
„Fuj! Co to z nich táhne, vždyť oni jsou úplně namol!“ ozval se Zârik, který se sklonil k několika ležícím tělům. Oghlar mezitím došel do středu louky, kde byly velké nádoby, nyní již téměř prázdné, jen na jejich dně zbývalo trochu tekutiny. Oghlar do ní namočil prsty, přičichl k nim, olízl je a potom se obrátil k Abarhilovi. S uznáním pokýval hlavou. „Skvělá práce, Roghídane. Chytit medvěda do jeho vlastní pasti, to se jen tak někomu nepovede!" Potom se obrátil k ostatním: „To je ragi.“ „Cože? Ragi, nejsilnější osttarská kořalka! Ta banda vypila čtyři sudy toho nejsilnějšího pití jaké znám?“ s údivem kýval hlavu Izindur a nohou odstrčil jeden z prázdných soudků. „Tak po tomhle budou spát určitě až do zítřejšího rána a až se vzbudí, tak je bude ještě dlouho bolet pajšl a hlava!" Někteří muži se začali smát. „Neřádi, jsou namol z toho nejdražšího zboží, jaké se dá sehnat.“ „Výborně, a co s nimi teď uděláme?“ ozval se tlumeně a pomstychtivě Gomar, jeden z námořníků původem z Azrazinu. „Jsou to zatracení lumpové, ale nechcete je teď všechny pobít? Na to bych neměl dost silný žaludek,“ ozval v odpověď tázavě Lominas. „Proč ne? Já bych si s tím hlavu nelámal. Oni nám taky žádnou veselku nechystali,“ obrátil se Nergal zarputile na kapitána. Muži se však zpytavě otočili k Abarhilovi. Ve všech očích bylo vidět stejnou nevyřčenou otázku. Ten zavrtěl hlavou. „Ne! To skutečně dělat nebudeme. Ale jak jsem řekl, slavnost obětování ještě neskončila, ještě zbývá vykonat závěrečný rituál, pojďte!" Jako by se právě teď rozhodl, otočil se a vedl je přes mýtinu ke stromům. Teprve teď si muži všimli velké klece. Začalo jim svítat. „Tak tady skončil Korah a Ebrin s Darmúkem,“ ozval se Ranis, který byl na lodi Korahovým druhem. „A tady jsem mohl skončit i já, kdyby mě pan Abarhil nezachránil,“ přidal se tiše Frendin. „ Zůstaňte tu stát!“ přikázal jim Abarhil a pomalu sám pokračoval ke kleci. Muži se semkli do těsného houfu, který se ježil zbraněmi. „Co to chce dělat? U Dâurkhôra, snad tu klec nechce otevřít?"ozval se nervózní Zârikův hlas. „ Jen ho nechte, však on ví, co dělá!" řekl tiše Oghlar. Abarhil zvolna došel ke kleci a chvíli se do ní díval, potom otevřel dveře a nějakou dobu ještě cloumal s jakýmsi mechanismem a potom poodstoupil asi patnáct kroků. Ostatní muži stáli dalších sedmdesát stop za ním. O tom, co se potom stalo, později vyprávěl Nergal. „Co jsem viděl, na to do nejdelší smrti nezapomenu. Bude mě to pronásledovat snad i na smrtelné posteli. Pan Abarhil tam tiše stál a díval se do toho otevřeného otvoru. Trvalo to nějakou chvíli, když se tam objevila hlava té zrůdy. Ještě dnes, když to vyprávím, cítím, jak mi jde mráz po zádech. Představte si, kosá hadí hlava větší než hlava velkého hřebce a za ní obrovské tělo. Myslím, že mohlo mít stopu v průměru. Pomalu se to soukalo ven. Někteří z nás začali vyděšeně křičet. Semkli jsme se do těsného chumlu. Někteří volali na Abarhila, ať uteče, ale ten jen stál, ani se nepohnul. Pak se ta nestvůra doplazila skoro až k němu a zvedla hlavu do výše jeho hlavy. Dívali se na sebe. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale mě to připadalo nekonečné. Pak Abarhil cosi řekl, had spustil hlavu na zem a pomalu se odplazil a zmizel mezi stromy. Bylo to nekonečné, dívat se na to tělo, které se pomalu sunulo po trávě. Hlava již zmizela
233
v křoví, když ocas teprve opustil klec. Odhadovali jsme tu délku na více jak čtyřicet stop.“ „U Gortara, proč tu nestvůru pustil ven?“ zeptal se třesoucím hlasem jako první Izindur, když had zmizel. Až po jeho otázce z mužů spadla strnulost, ve které doposud stáli. „Proč asi? Obřad obětování,“ řekl tiše Oghlar. „Nechápete? Ten had nikdy nebyl z klece venku, neumí lovit a je zvyklý na lidské oběti. Nigani si teď vyzkouší na vlastní kůži, co to znamená být lovnou zvěří! Nechtěl bych být v jejich kůži!" Mezitím k nim došel Abarhil. Bylo vidět, že z něj spadlo velké napětí. „Tak a je to hotové! Dluh je splacený, slavnost skončila!" zhluboka vydechl, jako by si odložil těžké břemeno. „A teď k přístavišti, musíme to do setmění stihnout dolů k lodi, vyprostit ji, abychom do zítřka mohli zmizet. Myslím, že nejpozději zítra ráno se začnou probouzet.“ Skupinka mužů se rychle přesunula do přístaviště, kde leželo množství člunů. Vybrali si tři největší a zbytek na Abarhilův příkaz uvolnili a pustili po proudu. „ Myslím, že ještě někde nějaké budou mít, ale nemáme čas je hledat a tohle je v každém případě zdrží! Odrážíme!“ vykřikl Abarhil. Slunce již stálo nízko nad obzorem, když malá flotila dorazila k ústí, kde před více jak týdnem opustili Azraphel. Loď byla zaklíněná uprostřed mírného proudu jen pár desítek stop od nevelkého ostrůvku s malou písečnou pláží. Za další okamžik již zaskřípala dna člunů o písek pláže. Muži rychle vysedli a začali se brodit k lodi. Když k ní dorazili, voda jim nesahala výše jak k prsům. „Buďte opatrní! Není to tam moc hezký pohled," varoval je Abarhil, který zůstal stát na břehu. A skutečně. Na palubě ležela rozkládající se těla jejich druhů, kteří nepřežili útok Niganů. Ti nechali mrtvoly ležet, tam kde padly. Po palubě se tak nyní šířil nesnesitelný zápach. Abarhil zůstal sám na pláži. Nechtělo se mu vracet se na palubu a znovu podstoupit zážitek, který zažil předevčírem. Rozhodl se, že zatím rozdělá oheň. Zvedl se a šel se podívat po nějakém suchém dřevu. Amarsin se k němu přidal. Ani on neměl zájem vracet se znovu na palubu Azraphel. Najít potřebné dřevo nebyl problém, protože po pláži se povalovaly naplavené větve a kmeny, které tu ležely už celé měsíce a byly vyschlé. S Amarsinovou pomocí rozdělal Abarhil oheň, potom si sedl do písku a bezmyšlenkovitě sledoval blížící se západ slunce. Brzy se setmělo, na řeku rychle padala tma. Námořníci se vraceli zpět z prohlídky lodi. Dorazil i Lominas s Oghlarem. „Myslím, Roghídane, že tuhle loď do zítřka nevyprostíme,“ řekl Oghlar a nevěřícně zavrtěl hlavou, když přišel k ohni. Stál, ruce založené na prsou a jen zamyšleně pokýval hlavou. „Myslím, že kýl je nejméně stopu zaříznutý v tom písečném dně. Na to bychom potřebovali týden a nikoliv jednu noc. Museli bychom loď kompletně vyložit, aby se alespoň trochu zvedla. A viděl jste, kapitáne, to ráhnoví, jen ty plachty dát do pořádku… To by taky zabralo pár dnů.“ Stožáry a ráhnoví lodi byly jen torzem výbavy, kterou ještě před pár dny Azraphel měla. Nigani odnesli vše, co dalo použít a co mohli odříznout. Většina lan a plachet byla pryč. Toho si Abarhil při své rychlé předchozí návštěvě nevšiml. Nebylo divu, byl v šoku z toho, co viděl, a navíc musel své pocity skrývat před svým doprovodem. „Nerozumím tomu, byl jsem tu před dvěma dny pro kořalku a nevšiml jsem si toho. Skutečně jsem byl přesvědčený, že loď je použitelná. To je hrozné, co budeme dělat?“ Abarhil smutně a překvapeně koukal z jednoho na druhého.
234
„Neomlouvej se, nedivím se ti. Měl jsi jiné starosti než prohlížet loď a zjišťovat co je a není v pořádku! Nám to taky chvíli trvalo. Stejně by to na jejím stavu nic nezměnilo. Myslím si, že nám nezbývá než hledat jinou možnost, jak se odtud dostat. Jedno je jisté. Na palubě Azraphel to rozhodně nebude!“ zamyšleně odvětil Oghlar. „Myslíš čluny?" zeptal se nejistě Lominas, ale Oghlar jen pokrčil rameny. „Snad...?“ Z kruhů mužů, kteří obklopili hořící oheň a zvědavě poslouchali, se ozval Zârik. „Ukradli, co mohli, ale co bylo zamčené v bednách a dole v podpalubí, to tady zůstalo, s tím si ti neřádi nevěděli rady. Myslím, že tam je dost zásob pro všechny na pár týdnů. Opravu zvládneme za týden.“ Lominas se nešťastně usmál, projel si dlaní kštici dlouhých, již několik měsíců nestříhaných vlasů a zakýval hlavou. Neřekl však nic. Místo něj odpověděl Oghlar. „Jenže Zâriku, ten týden nemáme. Myslím, že to nebude trvat ani tři dny a řeka v okruhu několika mil bude plná Niganů. Jediná možnost je zmizet, dokud je čas." „Zmizet? Dobře, ale jak si to představuješ?“ Zârik si očividně nedokázal představit žádný jiný způsob cestování, než byla plavba na jejich lodi. „ Já vidím dvě možnosti. Buďto čluny, nebo po svých,“ odpověděl lodivod. To už Lominas nevydržel a vybuchl: „A co bude s lodí, to ji tu chceš nechat?" Jako kapitán lodi a správný námořník měl k lodi stejný vztah jako rolník ke své půdě. Nedokázal si představit, že ji opustí. Jeho rozum všechny Oghlarovy důvody chápal, ale jeho srdce je odmítalo přijmout. Dostalo se mu však přímočaré a tvrdé odpovědi. „Přestaňte se litovat a začněte přemýšlet. Co jiného chcete dělat? Tak zkuste vymyslet nějaký lepší plán?“ „ No, tak poplujeme po proudu do ústí. Třeba tam bude nějaká chyrrkhanská loď, která nám pomůže,“ reagoval na Oghlarovu přímou otázku Ranis z kruhu námořníků. „Ano, pak se vrátíme a vyprostíme ji!“ připojil se Zârik. „No, to by snad šlo ne?“ ozval se Lominas s nadějí ve hlase. Ovšem Oghlarova odpověď jej opět přibila k zemi. „Vraťte se na zem! Je začátek srpna, v tuhle dobu už se všechny lodě vrací na sever. Nikdo se tady nebude zdržovat ani o jediný den déle, než musí. Navíc vůbec nemáme tušení, kde mají tighanské lodě kotviště. Chcete plout křížem krážem přes to obrovské ústí a hledat je?“ Potom ukázal na tři dlouhé niganské čluny, jejichž siluety se rýsovaly v mihotavém světle ohně. „To jsou říční čluny s plochým dnem. První silnější vítr, větší vlny a obrátí se dnem vzhůru a my se utopíme jako koťata! " Všichni zaraženě zmlkli. S Azraphel se vyplout nedalo, Niganské čluny nejsou vhodné pro plavbu po moři. Vypadalo to, že snad budou muset jít pěšky. Pochod neznámým lesem, to vypadalo stejně hrozně jako možnost, že by znovu padli do rukou rozzuřených Niganů. Bezradnost, která zavládla, za všechny vyjádřil Amarsin, jenž se s otázkou obrátil na Abarhila, který již nějakou dobu neřekl jediné slovo. „Pane Abarhile, a co byste navrhoval Vy? Nemáme čas vyprostit Azraphel. Čluny na moře nemohou. Jít pěšky se bojíme. Co budeme dělat?“ Abarhil nepromluvil, jen se dlouze podíval na plavčíka a chvíli se dlouhým klackem rýpal v ohništi, ze kterého vylétaly vzhůru roje jisker. Zvedl hlavu a podíval se na temně černou oblohu pokrytou hvězdami. Vypadalo to, že zvažuje, co řekne. Všechny oči mu visely na rtech. Za poslední dny vážnost a úcta jeho
235
posádky nebývale vzrostla. Začal mluvit pomalu a s rozmyslem a zdánlivě to vypadalo, jako by plavčíkovu otázku neslyšel. „Šaman Izandro mi vyprávěl, že dva týdny plavby proti proudu opouští Lesní řeka na krátkém úseku prales a teče podél travnatých plání. Podle toho, co říkal, se domnívám, že by to mohly být pláně Shadarghiru, o kterých vyprávěl Oghlar. Když je přejdeme, dostaneme se do Bôghiru a odtud dorazíme do Anghiru od jihu. Vím, že to vypadá bláznivě, ale je-li pravda, že Azraphel je neschopná plavby, je to, myslím, jediná možnost!“ Mlčky se rozhlédl po hloučku mužů stojících v těsném kruhu kolem ohně a pokračoval: „Nigani nebudou čekat, že vyrazíme na severovýchod. Budou nás pronásledovat a hledat na západě, někde směrem k ústí. Nenapadne je, že plujeme proti proudu, hlouběji do pralesa. Nemohou tušit, co mi Izandro řekl. Nevěřím, že by je napadlo, že jsme se rozhodli jet na sever.“ Na to se ozval překvapený Lominas: „To chceš plout proti proudu a potom přejít celý Bôghir? Jen plavba na jih nám trvala skoro měsíc, kolik měsíců to bude trvat, než to ujdeme pěšky?“ „Nevím. Půl roku? Oghlar už to řekl. Máte lepší návrh?“ odpověděl otázkou a pokrčením ramen Abarhil. Do hovoru se opět vmísil Oghlar: „Abarhile, chlapče, myslím, že nemáš představu, jak nekonečné jsou pláně Shadarghiru. Jsou mnohonásobně větší než celý Anghir. Ale musím přiznat, že máš asi pravdu, že jinou možnost nemáme. Alespoň já jinou nevidím!“ Rozhostilo se ticho. Každý z hloučku námořníků v duchu zvažoval důvody, které zde zazněly. Abarhilův návrh zněl bláznivě, ale snažit se za jedinou noc uvolnit uvíznutou loď bylo ještě větší šílenství. A stejně tak bylo nad slunce jasné, že pokud se kvůli váhání nechají chytit, Nigani tentokrát nebudou mít žádné slitování. Ticho přerušil Lominas, který si po dlouhé době uvědomil své postavení a povinnosti a potlačil svou lítostivost. „Dobře, rozhodnuto! Nikdo z nás asi nic lepšího nevymyslí...“ rozhlédl se po kruhu stojících mužů. „Zítra vyzvedneme z lodi všechno, co budeme potřebovat na několik následujících týdnů a co budou schopné uvézt čluny. Začneme hned za rozbřesku a do oběda vyrazíme! Teď si rozdělíme stráže a jde se spát.“ „Dobře kapitáne a co uděláme s těmi mrtvolami?“ ozval se Zârik, „ přece je tady takhle nemůžeme nechat, ale abychom je pohřbili? Dotýkat se jich se mi opravdu nechce. Při vší úctě k Henderchovi, zůstal z něj jen nafouklý měch hnisu.“ „Budou mít hranici!“ ozval se sedící Abarhil. „Když je nemůžeme pohřbít, budou mít hranici. Jako muži v dávných dobách.“ „Hranici?“ „Ano až bude zítra všechno potřebné vyloženo, loď zapálíme!“ „Ale ne. To ne, Abarhile, to nemyslíš vážně. Ty chceš zapálit Azraphel? To nedokážu. To je naprosté bláznovství," odporoval Lominas. Abarhil se však na něj smutně, ale s pochopením podíval a pak jemně pokračoval: „Rozumím ti Lominasi, neříká se mi to snadno. Ale co se dá dělat? Stejně tu do příštího roku nevydrží. S podzimními dešti se zvedne hladina a odnese loď do ústí a odtud na širé moře. I kdybychom se chtěli a mohli se příští rok vrátit, stejně ji nenajdeme.“ „Bohové to není pravda. Já jako kapitán mám zapálit vlastní loď?“ „Ty to dělat nemusíš. Udělám to sám, ale až zítra, dnes jdeme spát, jsem k smrti unavený!“ Námořníci se odebrali ke spánku. Každý složil hlavu tam, kde zrovna stál v kruhu kolem ohně. Někdo si udělal jednoduché lůžko z trávy nebo věcí
236
přinesených z lodi, jiný se jen tak uložil na chladnoucí písek pláže. Unavený nebyl jen Abarhil, takže za chvíli kromě dvoučlenné hlídky všichni usnuli. S prvním paprskem rozbřesku vstali, každý musel přiložit ruku k dílu. Nejprve udělali řetěz a vyložili vše potřebné z lodi. Zbylo toho opravdu hodně a na písku pláže se pomalu vršila hromada věcí. Potom museli vyřešit další problém, a to jak to vše naložit do tří nevelkých člunů. I když si vybrali ty největší, ani zdaleka nebyly schopny pojmout to, co by námořníci chtěli a potřebovali vzít s sebou. Tak bylo třeba vše ještě jednou přebrat a zvážit, co skutečně na cestu potřebují. Bylo rozhodnuto, že každý si vezme malý ranec s osobními věcmi a zbytek budou tvořit zbraně, potraviny a voda. I Abarhil na pláži musel nechat většinu vybavení své kabiny. Vzal si pouze svou zbroj, deník a soubor map a něco málo peněz a drobných dárků, i když netušil, na co je bude v pustinách, které je cestou čekaly, potřebovat. Vše ostatní ať padne za oběť ohni. Před polednem byly čluny připravené k vyplutí. Muži se seskupili kolem nich. Chyběl jen Abarhil, který zůstal na palubě Azraphel. Trvalo nějakou chvíli, než sešplhal po provazovém žebříku do řeky a pomalu se přebrodil na pláž. Když se otočil, z trupu lodi již vyšlehly první plameny, které se chtivě zakously do pažení lodi, do zbytků lan a plachet. Abarhil stál jako socha a díval se na hořící loď. Potom se rázně otočil a došel ke člunům. Lominas mu se smutnou a lítostivou tváří položil ruku na rameno. Nic neřekl. Ostatně nebylo co říci. Čluny odrazily od břehu, muži se opřeli do pádel a malá flotila se obrátila proti proudu. Abarhil se naposledy otočil na loď, kterou pomalu zachvacovaly plameny. ,Otcova chlouba‘ pomyslel si a smutně se usmál. „Barlé ni Avalim, sbohem, Azraphel.“
Y
237
