Literatura pro 1. ročník gymnázia. Od českého národního obrození po realismus (konec 18. století 2. polovina 19. století)

Literatura pro 1. ročník gymnázia Od českého národního obrození po realismus (konec 18. století – 2. polovina 19. století)

Gymnázium Velké Meziříčí 2012 1

Povinná četba (platí pro všechny) – zapsat do KD i s odpověďmi na otázky
Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaká prostředí autor v díle zachycuje? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin (3. a 8. hlava) O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakých prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Co znamená pojem zbytečný člověk? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaká je pointa díla? V jakém časovém horizontu se děj odehrává? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Karel Hynek Mácha: Máj O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakých prostředí je děj zasazen? Jakou roli hraje v díle čas a doba? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailní rozbor vámi zvoleného úryvku. Kdy dílo poprvé vyšlo a jaké byly čtenářské a kritické ohlasy?


Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakých prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaké hodnoty dílo vyzdvihuje? Jak dílo vyznívá? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Karel Jaromír Erben: Kytice Kdy dílo poprvé vyšlo? Jak dlouho na něm autor pracoval? Co autora inspirovalo? O jaký se jedná žánr? Žánr charakterizujte. Platí tato charakteristika 100% u všech textů? Co autora inspirovalo k napsání díla? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaké motivy se v díle objevují? Jaké hodnoty autor vyzdvihuje? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailní rozbor vámi zvoleného (kompletního) textu.


Karel Havlíček Borovský: Tyrolské elegie Kdy bylo dílo napsáno a kdy vyšlo? Proč je mezi těmito daty prodleva? O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč, co autora inspirovalo? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Jak dílo vyznívá, působí? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Božena Němcová: Babička Kdy dílo poprvé vyšlo? O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo erformě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký je autorčin styl? Používá autorka speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? V čem se projevuje tendence autorky idealizovat si svět? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Guy de Maupassant: Miláček O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo er-formě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří 2

dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jak hodnotíte morálku postav? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký má děj spád? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaká je morálka postav? Jak text vyznívá, jak má působit? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?


Jan Neruda: Povídky malostranské Kdy dílo poprvé vyšlo? O jaký se jedná žánr? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Je děj vyprávěn v ich-formě nebo erformě? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Do jakého prostředí je děj zasazen? Jaký je autorův styl? Používá autor speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Co tvoří dějovou a co nedějovou složku díla? Jaká je úloha vypravěče v textu? Jaký má text námět a proč? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku? Proveďte detailnější rozbor jedné povídky.


Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša O jaký se jedná žánr? Co autory inspirovalo? Jaká je kompozice díla (členění a rozsah)? Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaká prostředí se v díle zachycuje? Jaký je autorův styl? Používají autoři speciální a výrazné umělecké prostředky? K jakému literárnímu směru dílo patří? Jaké typické rysy tohoto směru dílo nese? Jaký má děj spád? Jaký má text námět? Jací hrdinové textu vystupují, jaké mají vlastnosti? Najdeme v textu rozbor psychologie postav? Mění se nějak charakter postav během děje? Jaké je vyznění díla? Přináší dílo nějakou zajímavou myšlenku?

Dlouhodobý úkol: • Bible. Části ze Starého zákona: stvoření světa a člověka, vyhnání z ráje, Kain a Ábel, babylonská věž, potopa, Noe, Abraham - Sodoma a Gomora, obětování Izáka, příběh Josefův, Mojžíš vyvádí Židy z Egypta, Desatero, David a Goliáš, Šalamoun, část Píseň písní. Části z Nového zákona: Lukášovo evangelium, 1. Pavlův list Korintským. • Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti Referáty (1 dílo dle výběru, titul označený * není ve školní knihovně): 1. Alois Jirásek: F. L. Věk I 2. František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých 3. Václav Kliment Klicpera: 1 veselohra (např. Rohovín Čtverrohý) 4. Walter Scott: Ivanhoe 5. Victor Hugo: Bídníci (1. díl) nebo Stendhal: Červený a černý 6. Edgar Allan Poe: povídky 7. Alexander Dumas: Tři mušketýři nebo titul dle domluvy 8. Alexandr Sergejevič Puškin: Piková dáma 9. Karel Hynek Mácha: osobní korespondence 10. Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra 11. Srovnání pohádek Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové* a Hanse Christiana Andersena 12. Božena Němcová: V zámku a podzámčí nebo Divá Bára 13. Charles Dickens: Oliver Twist 14. Jane Austenová: Pýcha a předsudek nebo Charlotte Brontëová: Jana Eyrová 15. Honoré de Balzac: Otec Goriot nebo Evženie Grandetová 16. Gustav Flaubert: Paní Bovaryová 17. Émile Zola: Zabiják 18. Nikolaj Vasiljevič Gogol: Petrohradské povídky 19. Fjodor Michailovič Dostojevskij: Zločin a trest 20. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová I 21. Anton Pavlovič Čechov: povídky 22. Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera 23. Henrik Ibsen: Nora 24. Vítězslav Hálek: Poldík rumař, Na statku a v chaloupce nebo Muzikantská Liduška 3

25. Jan Neruda: Balady a romance 26. Karolína Světlá: Vesnický román nebo Kříž u potoka 27. Jakub Arbes: Svatý Xaverius 28. Josef Václav Sládek: rozbor 1 básnické sbírky (i určené dětem) 29. Svatopluk Čech: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století 30. Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně 31. Julius Zeyer: Radúz a Mahulena 32. Alois Jirásek: Filosofská historie 33. Karel Václav Rais: Kalibův zločin 34. Gabriela Preissová: Její pastorkyňa nebo Gazdina roba 35. Ladislav Stroupežnický: Naši furianti 36. Toulky českou minulostí 8 - vznik a výzdoba ND 37. Karel Matěj Čapek-Chod: Kašpar Lén mstitel nebo Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik

Zásady zpracování referátu o literárním díle: 1. dílo pečlivě a poctivě přečíst, dělat si průběžně poznámky 2.

najít v odborné (tedy primární, ne sekundární!) literatuře informace o díle (minimálně 2 různé zdroje informací, nepoužívat pochybné zdroje např. z internetu!!)

3.

dodržet termín přednesu referátu!

4.

sepsat vlastní referát: a) vhodné oslovení a vymezení tématu referátu - jen pro přednes, do textu referátu nepsat b) autor, název díla, literární žánr díla, postavy, jejich charakteristika c) rozbor obsahu díla - jen ústně d) proložit vhodně vybranými ukázkami, na nichž se dokumentují tvrzení a poznatky, které se týkají bodů f) a g) (do hodiny je knihu třeba vzít, aby si ji spolužáci mohli prohlédnout a aby bylo možno ukázky prezentovat) e) rozbor formy, kompozice, jazykové stránky, stylu, myšlenkové stránky, vyznění díla (dobré je pracovat s předmluvami a doslovy u děl, slovníky apod.) f) vlastní zamyšlení nad textem, hodnocení g) použitá literatura s úplnými bibliografickými údaji podle normy h) časový rozsah: cca 15-20 minut

5.

přednes referátu: a) pohlídat si jazykovou kulturu a kultivovanost projevu, spisovnost vyjadřování b) pečlivá, srozumitelná, jasná výslovnost c) dostatečná hlasitost d) vhodné tempo e) správné zacházení s pauzami, správné dýchání f) přesvědčivost g) kontakt s posluchači h) fundovanost - vědět, o čem mluvím (znát význam použitých slov, hlavně cizích, odlišovat myšlenky své a vyčtené, rozumět tématu)

6.

udělat ostatním zápis na tabuli

7.

diskuse o díle a referátu, hodnocení

4

Kulturní deníky - ručně či na počítači, zapisovat skutečně přečtené knihy z doporučené četby i dle vlastního výběru a vkusu, možno doplnit seriózními materiály a informacemi, kontrola 3-4x ročně Knihy - bibliografické údaje = autor, název, překladatel, ilustrátor, vydavatelství nebo nakladatelství, místo a rok vydání knihy - žánrové zařazení - (hlavní hrdinové - jejich charakteristika, vztahy mezi nimi) - stručný obsah - rozbor knihy: kompozice, jazyk (slovní zásoba), styl, umělecké prostředky, vyznění, interpretace díla, popř. srovnání s kritikou (využít vlastní poznatky, doslovy, slovníky apod.) - ukázka - hodnocení knihy Divadla - název představení, režie, námět, popř. hudba, herecké obsazení - kdy a kde bylo zhlédnuto - stručný obsah - využité divadelní prostředky, herecké výkony - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou Filmy - název filmu, režie, kamera, námět, popř. hudba - kdy a kde bylo zhlédnuto - stručný obsah - využité filmové prostředky - vlastní hodnocení, popř. srovnání s kritikou Koncerty - o jaký program se jednalo, kdo vystupoval - kdy a kde se koncert odehrával - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou Výstavy - kdo vystavoval, o jakou výstavu se jednalo - kdy a kde bylo absolvováno - vlastní rozbor a hodnocení, popř. srovnání s kritikou Další akce Kulturní aktuality 1x týdně Dění v kultuře, pozvánky na celostátní i místní úrovni během následujícího týdne – 5 minut Učebnice: Mluvnice a sloh – J. Kostečka: Český jazyk pro 1. ročník gymnázií, SPN, Praha – nové vydání! Pravidla českého pravopisu (+ česká mluvnice (stačí stručná)) Literatura - J. Hrabáková, H. Kupcová, A. Stejskalová: Literatura II (Výbor), Scientia – co nejnovější vydání Skripta pro 1. ročník – www.gvm.cz – Předmětová komise českého jazyka – výukové materiály D.H.N. Sešity A4 silný linkovaný na mluvnici a sloh (pro všechny ročníky) Složka A4 na materiály k literatuře + sešit či volné listy na zápisy A4 tenký linkovaný na diktáty a cvičení - bude zůstávat ve škole složka na DÚ papírová složka a 4x linkovaný dvojlist A4 na slohové práce kulturní deník 5

PERIODIZACE UMĚLECKÝCH SLOHỦ V EVROPĚ A KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY ZÁKLADNÍ ORIENTACE – UMĚLECKÉ SLOHY Starověk 1. starověká orientální literatura – Indie, Čína, Persie, Egypt, Mezopotámie, Palestina (3. tis. př. n. l. – 7. stol. n. l.) 2. antická literatura - řecká (8. – 3. stol. př. n. l.) - římská (3. stol. př. n. l. – 5. stol. n. l.) Středověk 1. předrománské (6. – 9. stol.) a románské období (9. – 12. stol.) 2. gotické období (12. – 15. stol.) Novověk 1. renesance (14. – 16. stol.) 2. baroko a klasicismus (16. – 18. stol.) 3. osvícenství (18. stol.) 4. preromantismus (18. stol.) 5. romantismus (1. pol. 19. stol.) 6. realismus, naturalismus (2. pol. 19. stol) 7. impresionismus, symbolismus, dekadence, secese (přelom 19. a 20. století) 8. dadaismus, kubismus, futurismus, kubofuturismus, expresionismus, surrealismus, proudy ve světové próze, proletářské umění, poetismus, proudy v české meziválečné próze 9. existencionalismus, neorealismus, literatura s válečnou tematikou, beat generation, rozhněvaní mladí muži, univerzitní román, nový román, absurdní literatura, magický realismus, postmodernismus, humanistická próza, …

KLASICKÉ LITERÁRNÍ MOTIVY biblické motivy – Adam a Eva, příběh Josefův, příběh Mojžíšův, David a Goliáš, Ježíš a jeho život, Desatero přikázání, Píseň písní - Kainovo znamení, šalamounské rozhodnutí, sodoma a gomora, putifarka, zůstat stát jako Lotova žena / solný sloup, goliáš, samaritán, farizej, návrat ztraceného syna, ležet jako lazar, začít od Adama antické motivy – bohové a hrdinové, báje - Prométheus, Héraklés, Daidalos a Íkaros, Argonauti a zlaté rouno, Théseus, Oidipus, trojská válka, Odysseus - Tantalova muka, sisyfovská práce, odysea, Achillova pata, jablko sváru, pythijská/pythická odpověď, danajský dar, Damoklův meč, panický strach, Ikarův pád, Ariadnina nit, Pandořina skříňka, oidipovský komplex, herojský/heroický výkon, deus ex machina, Augiášův chlév, Thespidova kára Romeo a Julie – motiv tragické lásky mezi mladými lidmi, jimž v naplnění jejich milostných tužeb brání nějaké vnější okolnosti Don Quijote, donkichotství - kontrast směšného zevnějšku i jednání a opravdové a idealistické touhy po lásce, dobru, ušlechtilosti, svobodě, které u ostatních naráží na nepochopení a přináší neúspěch faustovský motiv – motiv pokoušení vzdělaného a po poznání toužícího člověka „ďáblem“, tedy něčím, co je pro běžné smrtelníky nepřijatelné, za hranicí morálky, ale zároveň neodolatelné; motiv tragické lásky, kdy nad obětavostí vítězí individualismus; boj mezi dobrem a zlem v člověku 6

ZÁKLADY TEORIE LITERATURY Vymezení pojmu literatura, funkce literatury, věda o literatuře Literatura = písemnictví, veškeré písemné záznamy, zvláště společensky významné texty - výrazový prostředek - jazyk 1. umělecká = krásná, beletrie – estetické působení na rozum i cit, jedinečnost, originalita, působivost 2. odborná = vědecká (nauková a populárně naučná) – zaměřená na poznání, poučení, založená na faktech, věcná 3. administrativní = jednací – zaměřená na styk mezi institucemi a veřejností 4. publicistická – zaměřená nejen na informace, ale i subjektivní hodnocení 5. náboženská Lidová slovesnost x umělá literatura Funkce umělecké literatury: a) estetická – tlumočí určité pojetí krásy b) citová – působí na emoce c) informativní – rozvíjí schopnosti myšlení a vyjadřování, může zprostředkovávat určité poznatky d) formativní – výchovná, pomáhá utvářet morální a estetické hodnoty, literatura může mít zpětně vliv na náš život e) společenská – upozorňuje na závažné společenské problémy, zachycuje mezilidské vztahy apod. f) relaxační – poskytuje pobavení, oddych, zklidnění Literatura podle vztahu k určitému společenství - světová - národní - regionální Věda o literatuře: 1. literární teorie - podstata literatury, obecné zákonitosti vzniku literárního díla, struktura díla, literární druhy, žánry, útvary, umělecké prostředky 2. literární historie - vývoj literatury, význam děl a spisovatelů 3. literární kritika - hodnocení, výklady a rozbory děl Vymezení pojmu próza a poezie Próza - v popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická pravidla, připomíná přirozenou formu běžné řeči - základní stavební jednotka – věta zapisovaná do řádek; text členěn do odstavců, kapitol - uplatňuje se částečně v epice a dramatu Poezie - v popředí rytmicko-melodické členění promluvy a zvláštní grafické uspořádání textu - psána ve verších, které se sdružují do strof (slok) Literární druhy a žánry (výběr) Literární druhy: 1. epika 2. lyrika 3. drama 7

Epika – literární druh, v němž je skutečnost literárně ztvárňována vypravováním příběhu - jednotlivé události jsou uváděny v časoprostorových a příčinných souvislostech - příběh zprostředkovává více či méně zjevný vypravěč a) malá bajka = krátký prozaický nebo veršovaný příběh, v němž se zvířata, někdy i věci projevují a jednají jako lidé, vyúsťuje obvykle v mravní poučení anekdota = krátký příběh s vtipnou pointou, různé druhy (skotské, židovské, policajtské, o hlupácích, erotické, kameňáky, …) aforismus = stručné, vtipné, výstižné vyjádření myšlenky, úvahy, staví na kontrastu, protikladnosti hádanka = zašifrované sdělení; určeno k zábavě b) střední báje/mýtus = vypravování o nadpřirozených bytostech, o bozích, démonech, o hrdinech s nadlidskými schopnostmi - sloužil jako nadčasový vzor lidského chování - jeho prostřednictvím si člověk vykládal svět a své postavení v něm pověst = prozaický výpravný žánr (pocházející z ústní lidové slovesnosti), v němž se vedle fantastických prvků objevují i reálné souvislosti s konkrétními historickými osobami, prostředím (hora, hrad, kostel, strom, …) a s událostmi, jež se staly - x mýtus (báje), která má filosofický a vysvětlující podtext - národní, démonické legenda = prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku - vypravování o životě a mimořádných činech, zázracích a utrpení, někdy i mučednické smrti světců - obvykle s výchovným naučením - bývaly součástí náboženských obřadů bohatýrský zpěv (bylina) = zpracovává událost, čin ruského bohatýra pohádka = prozaický výpravný žánr původně lidové slovesnosti se smyšleným dějem a takovým hlavním hrdinou, který zpravidla představuje dobro, poctivost, moudrost, pracovitost, chytrost a sílu a další kladné a krásné lidské vlastnosti a ideály, po jejichž naplnění člověk odedávna touží - hrdiny prochází zkouškami, překonává překážky, vítězí nad zlem, mravní nedostatečností, nad smrtí, nakonec jej čeká odměna - ustálené vstupní a závěrečné formule, stálé přívlastky, přirovnání, využití magických čísel - fantastické (kouzelné) pohádky - bájné bytosti, kouzelné předměty - zvířecí - legendární - s biblickými hrdiny - novelistické - mají blízko k reálnému životu - umělé - vytvářejí vlastní poetiku, nevážou se na lidovou tradici povídka = příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha postavami a nepříliš komplikovanou fabulí, prvky uměleckého popisu, postavy se v průběhu děje neproměňují - může být krátká, jindy se rozsahem blíží románu - různé druhy povídek novela = žánr prozaické epiky se zajímavým a napínavým příběhem přehledně komponovaným - rychlým spádem děje často směřuje k výrazné pointě - postavy se nevyvíjejí, děj nebývá zpomalován odbočkami romaneto = žánr prozaické epiky s fantastickým nebo dobrodružným příběhem, v jehož průběhu se postupně odhaluje tajemství, nebo je také logickou úvahou zodpovídána složitá otázka c) velká epos = žánr veršované epiky, rozsáhlá báseň s dějem zvolna probíhajícím, se zevrubnými popisy, četnými epizodami, rozsáhlými přirovnáními - hrdinský, rytířský, duchovní, historický, idylický, zvířecí, … román = žánr velké prozaické epiky vytvářející spojitou řadu příběhů se společnými postavami - zachycuje rozsáhlý úsek života, složité vztahy mezi lidmi a nejrůznější situace jejich psychického prožívání, do popředí vystupuje hlavní dějová linie, která se dále větví do epizod - obrovské množství druhů Lyrickoepické žánry balada = lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění s rychlým spádem děje a tragickým zakončením - hrdina balady se zpravidla ocitá v nerovném boji se silami, jimž nakonec podléhá (balady fantastické), nebo podléhá zlu vznikajícímu v lidských vztazích (balady sociální) romance = původně žánr španělské literatury 14. a 15. stol., lyrickoepická báseň, v níž postupně převládla milostná tematika nad vyprávěním o hrdinských činech, optimistické vyznění poema (básnická povídka, byronská povídka) = rozsáhlá báseň s dějem jen naznačeným, v popředí city, dojmy, nálady, úvahy lyrického mluvčího 8

Lyrika -

literární druh, jenž vyjadřuje dění vyplývající ze subjektivního básníkova vztahu ke skutečnosti básníkův zástupce v díle – lyrický subjekt (lyrický hrdina, lyrický mluvčí) – monologicky vypovídá o bezprostředních zážitcích, dojmech, citovém rozpoložení, náladách, vyslovuje své myšlenky

píseň = žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy a dalšími znaky (např. refrénem), jež souvisejí s původem v lidové slovesnosti, těmito znaky ovlivňuje i píseň umělou - spřízněnost s melodikou a rytmičností hudby, s níž je žánr spjat lyrická báseň = obvykle členěna do strof, dějovost potlačena, vyjádření pocitů, nálad, přírodní líčení, …, lyrický subjekt sonet = 14veršová lyrická báseň (4+4+3+3); 1. kvartet = teze, myšlenka, 2. kvartet = antiteze nebo rozvíjení myšlenky, 2 terceta = syntéza, pointa, často rýmový vzorec abba, abba, cac, ede nebo variace u tercet; často milostná tematika balada francouzská (villonská) = lyrická skladba s třemi strofami (7-12 veršů), závěrečným posláním (4-6 veršů) a vždy opakovaným posledním veršem (refrénem) elegie = žánr lyriky vyjadřující smutek a stesk nad ztrátou blízkého člověka, nad dávno uplynulými krásnými chvílemi apod. epitaf = náhrobní nápis (většinou veršovaný) óda/hymnus = báseň oslavující – často velmi vzrušeně – kladné stránky života, vlast, velikost osobnosti, krásu, lásku, přátelství, dobro, pravdu - vznešenost, nadnesenost stylu satira = báseň, próza či drama vysmívající se ostře kriticky nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským pokleskům a chybám epigram = žánr reflexivní lyriky, krátká, většinou satirická báseň s vyostřenou pointou pásmo = báseň vyznačující se volným, asociativním spojováním významově často vzdálených motivů i větších tematických celků (polytematická báseň), střídání úhlů pohledu Drama - literární druh předpokládající předvádění příběhu prostřednictvím jednání, dialogů a monologů dramatických postav - popis prostředí, rysy přímé charakteristiky postav a představy o jejich dramatických akcích bývají zachyceny ve scénických a režijních poznámkách - určeno ke scénickému provedení tragédie = hlavní dramatický žánr, drama vážného obsahu, jehož hrdinové se ocitají v dramatickém konfliktu se silami (nadpřirozenými, rozvracejícími lidské nitro), které je přerůstají a s nimiž vedou nerovný boj, výstavba: expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa komedie/veselohra = hlavní dramatický žánr, dějový konflikt i role jednajících postav jsou pojaty komicky, tzn. s příslušným zaměřením na střetnutí ideální představy a nicotné skutečnosti, právě významový kontrast vzbuzuje smích - dramatický zápas o věci a záležitosti banální, malicherné končívá smírným rozuzlením činohra/drama v užším slova smyslu = dramatické dílo, které v sobě slučuje prvky tragédie i komedie - drama ze života, dramatická báchorka, náboženské drama, měšťanské drama, filosofické drama, utopické drama, absurdní drama, … Hudebně-dramatické žánry melodram = dramatický žánr spojující mluvené slovo s instrumentální hudbou, se sólovým nástrojem nebo s orchestrem, zpracováno buď jevištně, nebo koncertně muzikál/divadelní revue = druh syntetického divadla, kde nespojuje slovní text s hudbou, zpěvem a tancem opera = hudebně-dramatický žánr, který spojuje hudbu a text, výstavba je dramatická, tedy podobná jako u klasického dramatu opereta = hudebně-dramatický žánr, v němž se spojuje text s hudbou, na rozdíl od opery se zde střídá mluvené slovo s hudbou a zpěvem, popř. tanečními výstupy, většinou komický námět Žánry literatury faktu (věcné literatury) - leží na hranicích principu uměleckého a neuměleckého, těžiště leží ve vyjádření myšlenky, poznatku a funkcí textu je spíše poučení reportáž = žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka, zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící přístup cestopis = popisuje autorovo putování, a to nejčastěji do cizích zemí - pozorování krajiny, lidí, zvyků, hospodářství, kultury, politického systému atd., srovnání s poměry doma - existuje i fiktivní cestopis románová biografie nebo autobiografie = vylíčení života člověka formou románu na základě studia archivních materiálů, deníků, pamětí apod., zachycuje též vnitřní vývoj osobnosti populárně naučná literatura = rozhodující je přesné poučení, které je podáno přístupnou formou fejeton = menší publicistický útvar, který bývá jazykově, kompozičně, i tematicky velmi rozmanitý, bývá napsán poutavě a vtipně, má úvahový charakter a zabývá se živým aktuálním tématem, autor v něm vyjadřuje osobní názor, přístup i nadhled - sloupek, kurzívka 9

interview/rozhovor = rozhovor s významnou, známou a pro veřejnost zajímavou osobností, otázky + odpovědi, existuje i fiktivní rozhovor korespondence = osobní nebo úřední písemný projev, který většinou pisatel adresuje konkrétní osobě (osobám) - oznámení, zprávy, výzva, dotaz, telegram, pohlednice, soustrast, blahopřání, … - má svá ustálená formální pravidla memoáry (vzpomínky, paměti) = svědectví pamětníka minulých událostí, usilují o historickou pravdivost kronika = prozaický žánr, kdy se dějinné události zaznamenávají tak, jak za sebou přicházejí v čase (chronologicky), mívá velký rozsah deník = zaznamenává vlastní zážitky, myšlenky, nálady a pocity v postupném chronologickém zpracování esej = střední žánr prózy ležící na pomezí literatury umělecké, popř. publicistické a odborné, autorsky nápadité pojednání na aktuální téma - osobitost, originalita, osobní zaujetí, výrazné a bohaté jazykové prostředky, metaforičnost jazyka, … - nevyčerpává tematiku v celé její šíři přísloví = stručný, často poetický výrok, který obsahuje lidovou moudrost, má uzavřenou myšlenku, zhuštěnou formu a poučný závěr, podává určitý výklad světa - o práci, o člověku a společnosti, o štěstí a neštěstí, pravdě a lži, zdraví, nemoci a smrti, … pranostika = jistý druh přísloví týkající se zkušenosti člověka v oblasti počasí, přírody nebo polních prací rčení = obrazné ustálené spojení slov pořekadlo = podobné přísloví, ale nemá poučný záměr hádanka = krátká veršovaná nebo prozaická forma zábavně-poučného poslání - skládá se ze zadání úkolu a rozuzlení, které vyžaduje důvtip a je na adresátovi

Teorie verše Verš = základní stavební jednotka poezie, intonační a rytmický celek, 1 „řádek“ básně - pravidelný (tradiční, vázaný) – výraznost textu způsobena rytmem, popř. rýmem; pravidelné střídání důrazů (přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a krátkých slabik) - volný – má minimum metrického impulzu, odlišuje se graficky rozdílnou délkou veršů, rým bývá nepravidelný nebo úplně chybí, často texty bez interpunkce - bezrozměrný – má nestejný počet slabik, většinou rýmovaný Strofa (sloka) = skupina veršů, celek spjatý rytmicky, rýmově, zpravidla i obsahově Stichická báseň = báseň bez strofického členění, verše v nepřetržitém sledu Přesah (enjambement) = větný úsek přesahuje do dalšího verše Někde v noci mezi topoly zvoní zvonky, křupe koní klus. (Hora) Metrum = schéma pravidelného opakování stop, rytmus je jeho realizací Stopa = nejmenší rytmická jednotka vázaného verše; skládá se z dob těžkých či přízvučných a dob lehkých či nepřízvučných Druhy stop (výběr): trochej Velké, širé, rodné lány (Sládek) daktyl

Stříhali dohola malého chlapečka (Kainar)

jamb

Byl pozdní večer, první máj (Mácha)

daktylotrochej

Letní ty noci zářivá (Neruda)

Rytmus = pravidelné opakování zvukových schémat, stop Prozodické systémy verše: 1. sylabický (sylaba = slabika) - každý verš má shodný počet slabik + rým 2. tónický - verše mají shodný počet přízvučných slabik 10

3. sylabotónický - střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, stejný počet slabik ve verších, rým 4. časoměrný - střídání krátkých a dlouhých slabik ve verši (nejznámější hexametr, pentametr, elegické distichon) 5. volný verš - není dán počtem slabik ani přízvuků, základem verše je intonace Rým = zvuková shoda na konci veršů (souhl. + samohl.) (lány - strany) Rýmová schémata: 1. rým sdružený aabbcc 2. rým střídavý

abab

3. rým obkročný

abba

4. rým přerývaný

a b c a, a b c b

5. rým postupný

abc abc

6. rým tirádový

aaaa

Asonance = shoda jen samohlásky na konci veršů (parohy - do vody) Struktura literárního díla Literární dílo má

- obsah - formu

Obsah = to, co je v díle ztvárněno, souhrn všech skutečností, představ a idejí, o nichž text vypovídá - pojmu používáme také při výčtu a uspořádání témat (např. obsah knihy) Forma = způsob, jak je dílo ztvárněno Složky struktury uměleckého díla: 1) tematika – soubor témat, jevů uvedených v díle 2) kompozice – způsob řazení a spojení témat 3) jazyk – zde především ve funkci umělecké 1) Tematika - tématem (předmětem zobrazení) mohou být nejrůznější věci, lidé, (duševní) stavy, myšlenky, děje, prostředí apod. Celkové téma – námět - např. hovoříme o díle z venkovského prostředí, ze studentského prostředí, o námětu historickém, současném, vědecko-fantastickém, dobrodružném, milostném apod. Hlavní téma – nejdůležitější téma v literárním díle, v knize mohou být i dvě nebo více hlavních témat Vedlejší téma - četná témata bývají užívána v románech Motiv = nejmenší prvek tematické výstavby Téma = souhrn jednotlivých motivů, vyšší kompoziční celek, osobitě zpracovaný námět Děj = vše, co se odehrává v díle, hlavní a vedlejší děj Epizoda = označení pro vedlejší (uzavřený) děj Čas – chronologický x retrospektivní; reálný čas lze zkracovat (zrychlené tempo) nebo zpomalovat (retardovat) pomocí, detailů, odboček, úvah Postava – aktér, hlavní x vedlejší, kladná x záporná, uvedena popisem a charakteristikou přímou a nepřímou, titulní postava = postava uvedená v titulu díla, nemusí být hlavní postavou 11

Literární typ – postava shrnující vlastnosti určité skupiny lidí týchž zkušeností, společenského postavení, charakteru Vypravěč = mluvčí epického, popř. dramatického díla Lyrický subjekt = mluvčí v lyrickém díle Vypravěčské postupy: 1. pásmo vypravěče 2. er-forma x ich-forma 3. monolog x dialog 4. přímá řeč (v uvozovkách) x nepřímá řeč (reprodukce něčí výpovědi; Tvrdil, že se právě vrátil z Měsíce) x nevlastní přímá řeč (projev postavy vnímám skrze autora, gramaticky shodné s přímou řečí, ale bez uvozovek, vnitřní monolog postavy; Hordubal se dívá na ten rozžhavený kousek železa. Něco ti přinesu, Polano, něco do domácnosti. (Čapek)) x polopřímá řeč (postava promlouvá nepřímo, jakoby z odstupu, promluva není doslovný citát, gramaticky ve 3. osobě, projev uveden vypravěčem; Ne, nemusí se bát, nejde služebně, slyšel jen, že má Eržika … nějaké kožešiny. (Olbracht)) x smíšená řeč Prostředí = vnější svět, v kterém se rozvíjí děj a který obklopuje postavy Titul = nadpis díla; má funkci estetickou, uměleckou a pojmenovávací Autor = původce díla - anonym, pseudonym, autorská šifra 2) Kompozice - způsob uspořádání a spojování jednotlivých tematických prvků, uspořádání obsahových a jazykových složek ve vyšší celek - kompoziční schémata založena na dějovém napětí a časových vazbách Fabule = příčinně a časově za sebou uspořádaný sled příhod a událostí, o nichž se vypravuje - fabulovat = vyprávět, vytvářet, vymýšlet si příběh - je materiálovým východiskem syžetu Syžet = způsob uspořádání tematických složek epického nebo dramatického díla - konkrétní kompoziční jednota děje, postav a prostředí - v syžetu dochází k osobitému ozvláštnění těch nebo oněch složek podle autorského záměru a požadavků žánru (např. v dobrodružném románu se dostává do popředí napínavě probíhající děj, psychologická próza se soustřeďuje na niterné konflikty postav). Uspořádání témat: 1. v čase - princip: a) chronologický – posloupný, v „přirozeném“ čase (kronikářská kompozice) b) retrospektivní – se zpětným pohledem (východisko = závěrečný stav+ zpětné vysvětlení) c) paralelní (prolínavý) – souběžně několik dějových linií, které se propojují d) řetězový – sled samostatných příhod spjatých jednou postavou e) rámcový - odvíjí příběhy z jednoho úvodního f) „in medias res“ – čtenář vtažen přímo doprostřed děje bez úvodu; porušení logického časového sledu, začátek se čtenář většinou dozví retrospektivně 2. v prostoru – místní souvislosti (prostředí) se uplatní zejména v popisných partiích Prostředky kompoziční výstavby: 1. těsné – mezi tématy je vztah příčiny a následku 2. volné – založené na nepodstatných souvislostech 3. asociací – zvláštní typ volného spojení; volný, ničím nerušený tok obraznosti 12

4. koláž – nejvolnější spojení prvků, klademe je prostě vedle sebe 5. montáž – celek vzniká sestavováním částí jiných celků; technika střihu, často kombinace literárních žánrů 6. báseň x básnická skladba x básnická sbírka 3) Jazyk 1. útvary jazyka - spisovná čeština + útvary hovorové a nespisovné (obecná čeština, nářečí, slang, …) 2.

stylové rozvrstvení slovní zásoby - slova stylově neutrální x stylově zabarvená (eufemismy, archaismy, historismy, neologismy, poetismy, …)

3.

syntaktické prostředky - využití různých druhů vět, vyjadřování slovesné a jmenné, slovosled, souřadnost a podřadnost

4.

textové prostředky - styl vyprávěcí, popisný, charakterizační, úvahový; monolog, dialog; autorská řeč, řeč postav (přímá, nepřímá, polopřímá, nevlastní přímá)

5.

zvukové prostředky: rytmus, rým, asonance eufonie (libozvučnost) - příjemné uspořádání zvuků v projevu x kakofonie (nelibozvučnost) V mlhách stříbrných měsíčních paprsků taví se sníh (Toman) x Nesnese se se sestrou. onomatopoie (zvukomalba) - napodobení zvuku slovy Na topole podle skal zelený mužík zatleskal (Erben), Řinčí řetězů hřmot (Mácha) paronomázie - opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu Slavme slavně slávu Slávů slavných (Kollár) zvukosled - pravidelné opakování stejných hlásek ve verši Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně (Biebl)

6. pojmenování obrazná (tropy) a) přímá básnický přívlastek (epiteton), e. konstans (stálé; označuje stálou, očekávanou vlastnost) - bílý sníh, e. ornans (ozdobné; vyjadřuje subjektivní hodnocení) - růžový večer (Mácha) přirovnání - oči jako dva pecny, slzy co perly, rychlejší tebe (než ty) b) nepřímá (obrazná) = tropy metafora - přenesení pojmenování na základě podobnosti bledá tvář luny (Mácha), v mrazivé chýši tam ptáčata (=děti) zbyla (Bezruč) personifikace (zosobnění) - lidské vlastnosti a činy se přenášejí na neživé objekty o lásce šeptal tichý mech (Mácha) metonymie - přenesení pojmenování na základě věcné spojitosti (celé město klečelo na kolenou, posloucháme Mozarta (= jeho hudbu)) synekdocha - druh metonymie, spojitost kvantitativní, část označena celkem a naopak A v létě tyčí se tu kukuřičná zrna (= klasy) (Nezval) přijali ho pod rodnou střechu perifráze - rozvedená synekdocha, vyjádření opisem, pomocí typických znaků Až bude růst nade mnou tráva (= až zemřu) (Bezruč) eufemismus - zjemnění výrazu (zesnul, odešel) dysfemismus – vyjádření směřující k zápornému hodnocení (objevil se tam jakýsi čokl) hyperbola - nadsázka, zveličení jevu, zvýšení expresivity Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla (Erben) litotes – opak hyperboly, zjemnění výrazu, vyjádření kladu dvěma zápory, popření opačného významu mne ona nemá nerada (Villon) 13

oxymóron - spojení slov protichůdného významu, kontrast, zdánlivá nelogičnost chodí jako živá mrtvola mrtvé milenky cit, zbortěné harfy tón (Mácha) ironie – záměrné užití slov v opačném významu oslí uši právě dobře ke koruně sluší (Havlíček) Ta písemka se vám opravdu povedla! sarkasmus - zesílená ironie a tak dostal Halfar místo ( = hrob sebevraha) (Bezruč) alegorie (jinotaj) – obrazné vyjádření dějů kvůli utajení skutečného obsahu kontrast – protiklad, záměrné spojení protikladných slov a myšlenek; vyhrocený paralelismus Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal (Mácha) symbol – znak, který zastupuje obecný pojem; mnohoznačnost kříž = symbol křesťanství, kominík = symbol štěstí c) figury - zvláštní obraty větné stavby zdůrazňující myšlenku 1) zvukové opakování slov: ve větě, verši = epizeuxis Utichly továrny, utichly ulice (Wolker) na začátku veršů = anafora Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil na břehu řeky Svratky roste nízká tráva (Nezval) na konci veršů = epifora Co to máš na té tkaničce, na krku na té tkaničce? (Erben) na konci jednoho a začátku druhého verše = epanastrofa Střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína (Čelakovský) aliterace – náslovný rým; opakování stejné hlásky na začátku sousedních slov/vět Plyne peníz po penízku (středověká žákovská poezie) 2) syntaktické asyndeton – vynechání spojovacích výrazů, zhuštěné sdělení Dělník je smrtelný, práce je živá – chybí ale (Wolker) polysyndeton – užití více spojovacích výrazů Je tráva vysoká a laskavá a živá (Neumann) 3) slovosledné a syntaktickovýznamové inverze – změna pořádku slov kvůli zdůraznění příznakového místa v próze, v poezii funkce rytmická Čas nový nové chce mít činy (Neruda) anastrofa – druh inverze, obrácení slovosledu dvouslovného spojení Noc šeredná se po předměstí sráží (Zahradníček) paralelismus – bohatě rozvinutý příměr; přirovnávané jevy jsou položeny volně vedle sebe Eržika ptáček, Eržika rybka (Olbracht) antiteze - přirovnání protikladem teze: odněkud kůň vyjíždí popření: on nevyjíždí přirovnání: on větrem letí (= jako vítr) (Čelakovský) gradace (stupňování) – uspořádání slov podle jejich významu a účinku směrem vzestupným – klimax kde je voda modravá a nebe modravé a hory modravější (Nezval) 14

směrem sestupným – antiklimax Rozmarný zlatník listy vytepal ze zlata, bronzu, ze zamžené mědi (Toman) 4) eliptické elipsa (výpustka) – vynechání části textu, kterou lze domyslet z kontextu Malá, hnědá, tváře divé pod plachetkou osoba; o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba (Erben) apoziopeze – nedokončená výpověď; ukončena pomlčkou nebo trojtečkou „Co já jsem všechno… a proč?“ (Mikulášek) 5) myšlenkové, hodnotící, řečnické apostrofa – básnické oslovení neživého objektu Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak (Borovský) řečnická otázka – nevyžaduje odpověď, oživuje text smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova?(Bezruč) pleonasmus – nadbytečné hromadění slov souznačných kvůli zpomalení výpovědi nebo k zvýraznění skutečnosti Po modrém blankytu bělavé páry hynou (Mácha) tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma synonymními výrazy Nevesely, truchlivy jsou ty kraje vodní, v polotmě a polosvětle mine tu den po dni (Erben) 7.

grafické prostředky - verš, strofa, typy písma, interpunkce - básně – obrazy (kaligramy) - akrostich = báseň, v níž začáteční nebo koncová písmena/slabiky dávají svisle slovo/větu, často jméno člověka, jemuž je báseň věnována

Úkol 1.

Napište z vašeho pohledu několik nejdůležitějších důvodů, proč je důležité se učit literaturu a o literatuře:

2.

Napište v bodech několik důvodů, proč je dobré číst i kvalitní, náročnější literaturu:

15

Teorie literatury v praxi 1. Stopa Jiří Suchý Marnivá sestřenice

Josef Kainar Stříhali dohola malého chlapečka

Měla vlasy samou loknu

Stříhali dohola malého chlapečka

Ráno přistoupila k oknu

Kadeře padaly na zem a zmíraly Kadeře padaly jak růže do hrobu

Vlasy samou loknu měla Železná židle se otáčela a na nic víc nemyslela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Nutno ještě podotknouti Jenom se dívali Jenom se dívali Že si vlasy kulmou kroutí Že už je chlapeček chycen a obelstěn Nesuší si vlasy fénem

V té bílé zástěře kolem krku

Nýbrž jen tak nad plamenem 2. Rým Při jedné dolině vítr pofukuje, při druhé dolině snížek poletuje

Bude vojna, bude, kdo tam na ni půjde? Která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude.

Rukama lomila, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko?

Mateři děkuju za dobré chování, ale tatíčkovi za to zlé vdávání

3. Akrostich Přemysl Rut Méně než vzpomínka: márnice kabinetu A busty klasiků jako hlavy uťaté Rouhavým jazykem kantora. Stokráte Kamenem knihy jsem rozbíjel okna světu. Éra těch letoucích moudrostí gymnázia Trvala den a noc. Den zval se Neděle A jméno noci vám nepovím, přátelé.

4. Refrén Jiří Suchý Calypso o šťastné zemi Já znám jeden šťastný kraj Tak zvednem se a půjdem tam Lidi se tam dobře maj Tak zvednem se a půjdem tam Nevědí co je zlost a hádky Nemají ve všem nepořádky Tak zvednem se a půjdem tam Tak zvednem se a půjdem tam

16

5. Stopa Vítězslav Hálek Myšlenky jako jiskry skáčí a duše velikosti dokořán přede mnou krás, div srdce stačí, svět starý za mnou mládím obetkán. … … Dech jara sezval přátele, a jakby neznal hrází, i té mé duši pokynul, že do všech růží vchází.

6. Určete stavbu sloky, druh rýmu a metrum: a) Tři jezdci vyjeli úsvitem,

Každého jara kmeny rév

kdes každý z mlhavé strany,

přehořké slzy lijou,

sjeli se pod modrým blankytem

že těch tak málo ve světě

a na mžik rozbili stany.

již jenom víno pijou.

b) Po mém pohřbu křepčili,

I jedou spolu jako o závod

hudba skočnou hrála,

a chřípě divokých koní,

matka jídlem, nápojem

jak větřily by jiný vzduch,

hosti častovala.

se dmou a podkovy zvoní.

17

Literární druhy a žánry – varianta A 1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu: Navečer včera tvá tři políbení přivedla všecku krev mou do varu. Snažím se darmo nalézt zapomnění pohledem dlouhým na dno poháru. (F. Gellner) 2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry: epika – bajka – román – pověst – komedie – 3. O jaký literární žánr se jedná? lyrickoepická báseň obvykle pochmurného a temného ladění, její děj směřuje rychlým spádem k tragickému závěru – žánr věcné literatury, který popisuje autorovo putování, nejčastěji do cizích zemí –

žánr prozaické epiky středního rozsahu, obsahuje příběh s poměrně jednoduchým dějem, nemnoha postavami, které se během děje nevyvíjejí –

4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli: I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, předčítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen knihám rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení evangelia, nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, bohaté i chudé, miloval, kostely všechny okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, vše dobré konal v životě svém.

18

Literární druhy a žánry – varianta B 1.

Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu: V městě teď bouří karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spěje moje firma. Pánbu mne pere všema čtyrma. (F. Gellner)

2.

Charakterizujte následující literární druhy a žánry: anekdota – tragédie – kronika – memoáry lyrika –

3.

O jaký literární žánr se jedná? žánr na pomezí publicistiky a umělecké prózy, podávající autentický obraz skutečnosti prostřednictvím dokumentárních faktů, někdy přesných a jmenovitých údajů, zprávu očitého svědka, zároveň je příznačný osobní autorův vztah k podávaným informacím a zainteresovaný hodnotící přístup – žánr lyriky vyznačující se přehledným členěním do strof, rytmickou pravidelností, přesnými rýmy, event. refrénem, bývá spjat s hudbou –

prozaický nebo veršovaný epický žánr rozšířený zejména ve středověku líčí život a skutky, často i mučednickou smrt světců –

4.

Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli: Voli táhli vůz, náprava skřípala, voli se obrátili a řekli jí: „Ty jedna, my táhneme celý náklad a ty naříkáš?“ Tak je to i mezi lidmi, někteří lidé dělají, jako by umdlévali, zatímco druzí se dřou.

19

Literární druhy a žánry – varianta C 1. Proveďte metrický rozbor následujících veršů a uveďte typ rýmu: V panácích jsou už všude snopy a svatý Jiří zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí. (J. Seifert)

2. Charakterizujte následující literární druhy a žánry: romance – mýtus – muzikál – kronika – drama 3. O jaký literární žánr se jedná? žánr věcné literatury, kde se střídají otázky a odpovědi, dialog mezi autorem a osobou známou, zajímavou – žánr vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo také individuálním lidským chybám, tvorba vyostřeně kriticky hodnotící a odsuzující – stručné, vtipné, duchaplné vyjádření myšlenky, které staví na zjevném nebo skrytém protikladu – 4. Ukázku si pozorně přečtěte a pak uveďte, k jakému žánru byste ji zařadili a proč jste se tak rozhodli: Jan Skácel: Co zbylo z anděla Ráno, pokud jsou všechny stromy ještě obvázané a věci nedotknuty, mezi dvěma topoly anděl se vznáší, v letu dospává. V trhlinách spánku zpívá. Kdo první na ulici vyjde, tím zpěvem raněn bývá, snad něco tuší, ale nezahlédne. Je zeleno a to je vše, co zbylo z anděla.

20

ČESKÉ NÁRODNÍ OBROZENÍ (80. léta 18. stol. - 40. léta 19. stol.) Charakteristika období Evropa v 2. pol. 18. stol. - —> občanská společnost, v l. 1789 - 1793 —> Velká francouzská revoluce - osvícenství, preromantismus - zrod nového pojetí národa (národ - ne spjat pouze s územím, ale i historií, tradicemi, kulturou a zejména národním jazykem) Habsburská monarchie - osvícenské reformy Marie Terezie (1740 - 1780) a Josefa II. (1780 - 1790): • povinná školní docházka • zrušení nevolnictví (1781) => umožnění pohybu venkovského obyvatelstva (stěhování do měst) • toleranční patent (1781) • zrušení jezuitského řádu - centralizace státní správy pomocí byrokratického aparátu - základním jazykem němčina => germanizace vyšších vrstev Čechy a Morava - neexistoval samostatný státní útvar, Češi součástí rakouské habsburské monarchie - malý počet ekonomicky silnější šlechty a měšťanstva - zemské vlastenectví přechází v jazykové vlastenectví - užívání češtiny se omezovalo takřka výhradně na venkovské prostředí (kde ovšem žily 4/5 obyvatelstva) - —> národní obrození = společenský proces vedoucí k záchraně českého jazyka a literatury a posléze k národní emancipaci, nositelé procesu = obrozenci

1. fáze českého národního obrození (ČNO) (přibližně 80. léta 18. stol. - poč. 19. stol.) Obecná charakteristika období: obranné období, cílem zachování existence češtiny => vydávání existujících i nových „obran českého jazyka“, v myšlenkové sféře osvícenství, v literatuře klasicismus, obrození nebylo spontánním procesem, ale nastartováno skupinami národně uvědomělých intelektuálů (kněží, soukromí badatelé apod.) Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 5, 6 Alois Jirásek: F. L. Věk Umění: pozdní rokoko (letohrádek Mitrovských v Brně), klasicismus (Stavovské divadlo v Praze, Jan Jakub Ryba), empír (zámek Kačina, Antonín Machek)

I. Počátky novočeské vědy -

r. 1790 osvícensky orientovaní vědci —> Královskou českou společnost nauk (vědecká činnost má sloužit lidem, svoboda vědeckého bádání)

-

důležitá aktivita v oblasti zkoumání historie a jazykovědy vědeckým jazykem němčina, (okrajově latina), nikoli čeština, které chybělo stylové rozrůznění a prostředky pro vyšší, tj. umělecký a odborný styl obrodné snahy byly zaměřeny na jazyk, studium historie, literatury

-

Josef Dobrovský (1753 - 1829) - filolog, zakladatel slavistiky, vědec osvícenského typu - psal německy a latinsky - filologická díla: Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) - německy - základy novodobé spisovné češtiny, určující se stala norma jazyka Bible kralické - pochybnosti, že by čeština mohla plnit náročné funkce (věda, literatura, hl. poezie, …) Německo-český slovník (1. díl 1802, 2. díl 1821)

-

literárněhistorická díla: 21

Dějiny českého jazyka a literatury (1792, 1818) - německy - dějiny české literatury podává souběžně s vývojem jazyka - za vrchol považuje jazyk a literaturu doby Veleslavínovy - pro české básnictví doporučoval používat přízvučnou prozódii Rozbor textů – 1. fáze ČNO Karel Ignác Thám (1763 – 1816): Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům (1783) (…) Ó jak truchlou (truchlivou) probůh za dnů našich jazyk český vzal proměnu! Nevypravitelná zajisté jest nevážnost a bezsmyslnost jazyka, v němž zplozeni jsme, kteréhož předci chtíce zachovati válečným před nepřáteli hájili ramenem, lehce sobě vážiti, zavrci (zavrhnout), a dokona (dokonce) z vlasti své vyhlazovati! Ó kdyby nyní ožili milí předkové naši, kdyby procitl M. Jan Hus z Husince, Bohuslav Lobkovic z Hasenštejnu, Karel Žerotín, Jan Hodějovský, Daniel z Veleslavína, Jan Amos Komenský, Bohuslav Balbín a jiní, ó jak by se mutili (rmoutili), jak by žalostili, vidouce, že jazyk jich milostný, od nich vždy velebený, za dnů nynějších od samých vlastenců hanebně zanedbán a potupen jest, přeušlechtilý, pak jich spisy a práce onde onde porůznu rozmetané práchnivějí, nastojte, a červivějí! 1.

Kdy byl text vydán?

2.

Co znamená značka (…) použitá na začátku textu?

3.

Proč jsou v textu použita slova napsaná kurzivou v závorce?

4.

Jak se nazývá tvar použitý u slov chtíce, vidouce?

5.

Uveďte příklady slov, na nichž budete dokumentovat, že je pro nás dnes text archaický (jsou v něm užity dnes již zastaralé výrazy).

6.

Co znamená značka M. před jménem Jana Husa?

7.

Kdo jsou: Jan Hus –

Jan Amos Komenský –

Daniel Adam z Veleslavína –

Karel Žerotín – Bohuslav Balbín –

8.

Jakým slovem byste nahradili podtržený výraz, aby byl jasně zřejmý jeho význam?

9.

Jak K. I. Thám hodnotí stav českého jazyka ve své době?

22

10. Text K. I. Tháma vyznívá: a) objektivně b) emocionálně c) kriticky Josef Dobrovský (1753 – 1829): Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury) (1792) Čtvrté údobí, které bychom mohli nazvat vládnoucím českým údobím. Památky z tohoto údobí. Českým reformátorem Husem začíná nová epocha v dějinách českého národa a jeho kultury, tedy také jeho řeči. Všechno nalézá nyní veliký zájem v zkoumání starých teologických nauk, poměrů duchovné moci, jejích hranic a jejího zneužití. (…). Od této doby jsou nyní velmi často opisovány české bible, které se ještě ve velkém množství zachovaly až do našich časů. (…). Při své bohoslužbě zavedli /táboři/ češtinu již před r. 1423. (…). Zákony, listiny a jiné spisy duchovního a světského obsahu jsou nyní stále častěji psány v češtině. Němci jsou ze všech úřadů vyloučeni (…) Cizím kupcům bylo papežskými bulami zakázáno českým kacířům přivážeti zboží! Tak začali nyní Čechové, aniž byli cizí silou určováni nebo zahraničním příkladem lákáni, po předchozích již prvních pokusech napínati své vlastní síly. Překlad Benjamin Jedlička 1.

O jaký se jedná literární žánr?

2.

V jakém jazyce byl text původně napsán a proč?

3.

Jakým obdobím české historie se z hlediska jazyka a literatury autor v ukázce zabývá?

4.

Jak toto období po stránce jazykové a literární autor hodnotí?

5.

K čemu Čechy přivedlo to, že papež svými bulami zakázal do Čech přivážet cizí zboží?

6.

Proč v očích papeže byli Češi kacíři?

7.

Jak měl patrně tento text na čtenáře v době obrození působit?

8.

Proč je slovo /táboři/ uvedeno v takovéto grafické podobě?

II. Počátky moderní publicistiky - významná role při rozvoji ČNO v mimopražských centrech Václav Matěj Kramerius (1753 - 1808) -

novinář, vydavatel a nakladatel pochopil význam novin, propagace NO —> nakladatelství a knihkupectví Česká expedice (1791), vydával hlavně památky starší české literatury => zvýšení úrovně česky psané literatury a čtenářstva, centrum obrozenecké Prahy

III. Počátky divadla a divadelnictví - r. 1738 —> německé divadlo (činohra, opera) - r. 1783 —> Stavovské divadlo - málo českých představení 23

-

r. 1771 v divadle v Kotcích (1738) v l. 1786 - 1789 na Václavském náměstí (tehdy Koňském trhu) —> divadlo Bouda - vlastenecké divadlo, dřevěné - repertoár: historické hry, Shakespearova dramata - velké finanční problémy - kolem divadla —> skupina divadelních pracovníků, překladatelů, herců, dramatických autorů (Václav Thám (1765 - asi 1816) - herec, režisér, spisovatel, novinář) IV. Počátky novočeské poezie - snaha o povznesení české poezie - —> Básně v řeči vázané (vydán V. Thámem, 1785) - 2dílný sborník starších českých básní, překladů i původní tvorby ovlivněné anakreontskou poezií - —> básnická skupina v čele s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem (1769 - 1820) —> v l. 1795 - 1814 5 básnických almanachů - rozmanité žánry evropského klasicismu (óda, balada, hrdinský epos, komický epos, didaktické básně), vyšší úroveň než Thámův sborník, vyšší podíl původní tvorby

2. fáze českého národního obrození (přibližně od r. 1815 do konce 20. let 19. stol.) Obecná charakteristika období: útočné období, objev RKZ, —> prozódie, v umění preromantismus, v ideologii – silný nacionalismus a slovanské cítění, v literatuře kladeny náročné cíle, vlastní doba ČNO (rozšíření obrozeneckých snah a vlivů) Literární vývoj – v popředí další generace – jungmannovci, jejich program: 1. obohacení a uzákonění spisovného jazyka, vypracování básnického a odborného jazyka (J. Jungmann, bratři Presslové, J. E. Purkyně), víra v budoucnost jazyka, národa 2. vznik klasické literatury, tvorba náročné poezie (M. Z. Polák, J. Kollár) 3. posilování historického vědomí, obdiv k národní minulosti (F. Palacký) 4. formulování a propagace slovanské myšlenky, orientované rusofilsky (P. J. Šafařík, J. Kollár, F. Čelakovský) 5. orientace na lidové vrstvy, které se národu neodcizily 6. úsilí o rovnoprávné začlenění české vědy a kultury do evropského kontextu Preromantismus —> po napoleonských válkách - uplatňování měšťanského vkusu a vidění světa - důraz na morální a výchovnou stránku literatury, v popředí morální a citová stránka člověka - odklon od antiky, napodobuje se lidová poezie => vzniká poezie ohlasová - národní svéráz, —> nacionalismus - velký zájem o středověkou historii (Hájkova kronika) - zájem o přírodu, ta zasahuje do děje - porušena pravidla klasicismu, nad řád je kladena opravdovost, spontánnost, stírání hranic mezi žánry, —> smíšené žánry, uvolnění verše

I. Jazykověda, literatura a historie Pavel Josef Šafařík (1795 - 1861) Josef Jungmann (1773 – 1847) - jazykovědec, překladatel, básník, organizátor, propagátor češtiny, —> 1. vědecký časopis Krok - stejný význam pro 2. f. ČNO jako Dobrovský pro 1. (rozdíl: od skepticky a racionalisticky smýšlejícího Dobrovského byl J. pln nadšení a víry v budoucnost jazyka a národa) - shromáždil kolem sebe mladé básníky a vědce => —> Jungmannova básnická a vědecká škola (J. S. Presl, K. B. Presl, J. E. Purkyně, A. Jungmann, A. Marek, M. Z. Polák, …), která ovlivnila i Palackého, Čelakovského, J. Kollára - básnická tvorba málo rozsáhlá, důležitější jsou překlady cizích náročných děl (Chateaubriandova Atala, Miltonův Ztracený ráj, Slovo o pluku Igorově atd.), => jazyková bádání 24

- působivé časopisecké stati (O jazyce českém) Slovník česko-německý (1834 - 1839) – 5dílný, velkolepé a jedinečné dílo - dokazuje bohatost českého jazyka, chybějící slovní zásobu citlivě doplňoval Slovesnost (1820) = první česká teorie literatury a slohová čítanka - —> po vydání vládního nařízení o možnosti výuky Č na gymnáziích r. 1816

František Palacký (1798 – 1876) - „otec národa“ – získal si velkou úctu, sympatie našel u Dobrovského, Jungmanna, spolupracoval se Šafaříkem, Havlíčkem, redaktor Časopisu Českého muzea, zemský historiograf Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (1848 - 1876 - české vydání) - po rozsáhlých přípravných pracích začal psát nejprve od r. 1836 německy, od r. 1848 česky své životní dílo - dějiny od počátku národních dějin do r. 1526, 5 dílů v 11 knihách - idealizace nejstarších dějin (vliv RKZ), za vrchol našich dějin považuje husitství pro jeho demokratismus a svobodu myšlení - moderní pojetí, vynikající sloh, monumentálnost, vrcholné dílo českého obrozeneckého dějepisectví, ovlivnil historickou prózu - činný v politice, zastánce konstitučního liberalismu a tzv. austroslavismu (habsburská monarchie se má přetvořit ve federaci rovnoprávných států) s K. Havlíčkem, po rakousko-uherském vyrovnání bojoval za české ústavní právo Rozbor textů Josef Jungmann: O jazyku českém. Rozmlouvání první (1806) Z Veleslavína: Čech: Z Veleslavína: Čech: Z Veleslavína: Čech: Z Veleslavína: Čech: Z Veleslavína:

Čech:

Z Veleslavína: Čech:

Chvalné a potěšidlné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí můj milý jazyk se šíří. Vy, jakožto patrno jest, Němec jste; odkud prosím rodič? Na, na, pan, ja Šech je a v Šechy narotil. I toť jste tedy celé živobytí v cizině strávil; a kdežto, můj milý, že vám možné nebylo, abyste se doučil jazyku českému? Ja byl můj šivot ne pšes granic šesky. Ja v Prase narotil, v Prase šiva byl a v Prase umšel. Probůh, jak jest to možné: Čech – Pražan – a tak chatrně mluviti jazyk svůj? Můj jasyk ja mlufit tobše. Pohříchu nehrubě: leda byste (čehož Bůh ostřez!) k jinému se znal jazyku. Můj jasyk je němesky. I vím všecko; vyť jste syn nějakého německého řemeslníka, jimž předkové naši Poříč za obydlí vykázali; aneb snad některého do Čech vnově přišlého Němce, a Němci vždy měli tu vadu od sebe, že rádi do Čech se loudíce, nerádi jazyku českému zvykali; snad jste s Čechy málo obcoval? Prafil fám, še s Prase sem. Ja ne šátny kaféhaus v Prase, kte ja nepyl jako toma, šátny saal, kte ja ne fortansovat, theatr a khostel, kte ja neunterhaltovat. Já mám tobše tabák koušil, tobše billiard hral, cechofal i fechofal, a mám všecko tělal, so se šikofal na šlověk od kultůr, lebši neš mancher kafalír. Odkud medle ta hříšná jazyka svého neumělost? Ja šek fám, še můj jasyk je němesky; a ten kdo šest v těle a tobry kapát na tělo má, ten šesky mlufit hanba. 25

Z Veleslavína:

Nastojte! Česky mluviti se hanbí! Jazykem, v kterém veškeré království se řídí, jímž od končin do končin celé vlasti slovo boží se káže a hlásá, jímž umění se přednášejí a srdce česká k ctnosti a hrdinství se vzbuzují! - V hrdlo lžeš, člověče, že Čech jsi! (...)

1.

Jakou formou je text vystavěn?

2.

Které postavy v textu vystupují a čím se od sebe liší? Popište obsah jejich řeči a jazyk, jímž mluví.

3.

Co je předmětem autorovy satiry?

4.

Pro které století je charakteristická řeč postavy Z Veleslavína?

5.

Zaměřte se na promluvy Čecha. Vyberte z jeho řeči německé výrazy a zkomolená česká slova, kterým nerozumíte. Prodiskutujte je mezi sebou a poté s vyučujícím.

František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (čes. 1848 - 1876) Husitské vítězství u Domažlic (14. srpna 1431) O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati, a soustředivši se konečně u Chotěšova na Plzensku, v outerý dne 14. srpna zrána sšikovalo vozy a táhlo celý ten den u válečném šiku k Domažlicům, chtějíc tam nepřátely podstoupiti bitvou. Bylyť již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj rozhodný, i ačkoli husité ještě asi míli vzdáleni byli, aniž jich bylo viděti, avšak již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého tábora hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačův mocí zázračnou. Kardinál Julián s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi, aby zhlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především ta hora obsazena byla. Nenadále však spatřil odsud veškero ležení německé v divném pohnutí; ano, vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy; vozové vytrhují se z řádův a rozcházejí se, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený; proč vozové metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva od markraběte braniborského, že vojska všecka byla na outěku, aniž prý možné udržeti jich, pročež by pilen jsa zachování svého pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné; nejvíce prý tou cestou mimo hrad Risemberk a k Nýrsku; vozové pak, ženouce se bez pořádku jeden před druhým, lehčili se všude stahováním nákladu, spíže i soudkův s pitím. Omráčený tak nenadálým a děsným převratem, uchvácen jest konečně i kardinál proudem obecným; teprv u vchodu do lesův postavil se, nejvíce jeho domlouváním, jeden zástup k obraně, aby alespoň utíkajícím uvolněno bylo a vozové i pušky aby tím nabyli více času k uchránění sebe, ale honci vojska českého přiblíživše se vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho; a tak ode všech vozův Němci utekli jsou i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehožto lidé nejvíce utrpěli, octnul se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechův, jako raději od křižáků samých, kteřížto náramně rozjitřeni jsouce sčítali na jeho vinu všeho neštěstí; biskup vicpurský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němžto přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesšed, aniž pokrmu nebo nápoje poživ. Strach u křižákův byl tak nesmírný, otrava myslí jejich tak zázračná, že ku př. usedlí měšťané norimberští, přichvátavše prý až do města ouprkem, hledali sobě tam hospody, jako by v cizině byli. Tím méně diviti se líčení, jež následující noci podává starý letopisec český... 1.

O jaký se jedná literární žánr a jakou má dílo formu?

26

2.

O jaké události se v textu hovoří a kdy a kde k oné události došlo?

3.

Kdo se střetl, jaký měly události průběh a jak vše dopadlo?

4.

Který církevní hodnostář stanul v čele jednoho z vojsk? Jak se choval?

5.

Co je to chorál?

6.

Jak vypadá dílo po jazykové stránce? Jaký je styl ukázky?

7.

Najděte v prvním větném celku slovo, které je z dnešního pohledu napsáno s hrubou pravopisnou chybou.

8.

Pokuste se přeložit do současné češtiny podtrženou část textu.

9.

Proč byly texty tohoto typu pro období ČNO tak typické a tak důležité?

II. Poezie Ján Kollár (1793 - 1852): Slávy dcera Rukopis královédvorský (RK) a Rukopis zelenohorský (RZ) - v 2. f. ČNO – zájem o starou českou literaturu => vydávání staročeských památek - r. 1817 a 1818 objev RKZ RK - údajně ze 13. stol. - objeven r. 1817 Václavem Hankou - 6 epických, 2 lyrickoepické a 6 lyrických básní s historickými a milostnými náměty - kvalitní, ideologicky zabarvená poezie => velké nadšení - nevzbudil podezření RZ - zlomek básně o staročeském sněmu a Libušině soudu mezi Chrudošem a Šťáhlavem - údajně z 10. (11.) století - tiskem r. 1819 - tak idealizované dílo, že vzbudilo pochybnosti (zejm. u Dobrovského), x Palacký, Šafařík - boje o pravost RKZ – 80. léta 19. stol. – x pravosti TGM a J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, J. Vlček (hluboké historické a jazykové studium), definitivně za padělky prohlášeny v 60. letech 20. století po zkoumání v kriminalistickém ústavu 27

-

-

klady RKZ – nejúspěšnější díla té doby, aktivizovaly národní sebeuvědomění, překládány do evropských jazyků jako žádná jiná česká díla, inspirační zdroj pro naše umělce (Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Smetana, Šafařík, Palacký, …) zápory RKZ – podvrženost => záminka k útokům na celou českou kulturu původ RKZ – patrně Václav Hanka (knihovník a archivář Českého muzea), Josef Linda (novinář a spisovatel) a František Horčička (malíř a restaurátor) Miroslav Ivanov – Tajemství RKZ, M. (J.) Urban: Poslední tečka za Rukopisy, Smoljak, Svěrák, Cimrman: České nebe

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852) zabýval se slovanskou lidovou slovesností - tvůrce tzv. ohlasové poezie = původní tvorba ve stylu lidové slovesnosti, její umělá nápodoba Ohlas písní ruských (1829) – látka z ruských bylin (rus. bohatýrských zpěvů) + z vlastní fantazie - bohatýři = hrdinové z lidu nezištně bojující za vlast, proti jejím nepřátelům, mravní vzor, smysl pro spravedlnost, udatnost, inteligence - úmysl oslavit hrdinství ruského lidu; v Rusku viděl autor mravní posilu pro boj vlastního nesvobodného národa (v minulosti vítězné boje x Turkům, v současnosti porážka Napoleona) - postavy vězňů, zbojníků x carskému režimu (ale jen okrajově, Čelakovský cara obdivoval) - epické básně mají povahu dávných bohatýrských zpěvů - lyrické básně zobrazují všední i sváteční, šťastné i smutné okamžiky života ruského lidu, přírodní jevy - prvky ruského jazyka, výrazové prostředky ruské lidové písně - patos - velký úspěch Ohlas písní českých (1839) – obraz života na českém venkově z 30. let - žádné hrdinské básně, zato obsahuje satirické a výsměšné písně x vrchnosti a maloměšťáctví, milostnou poezii, tematika práce, přírodní motivy, zobrazení okamžiků lidské družnosti, alegorické básně sociálně a politicky laděné, nacionální tón - spisovný i lidový jazyk - typizace lidových postav - nepatetické texty - převážně lyrika - 57 básní: 1. básně baladické (Toman a lesní panna, Sňatek), 2. básně žalozpěvné, ovšem skrze smutek zaznívá naděje, humor, pozitivno (II, X, XVIII, XX), 3. písně naivní, žertovné, satirické – většina, 4. písně v nejužším slova smyslu, 5. popěvky = krátce pronesený cit či básnický obraz (LVII) - přispěly k melodičnosti české poezie Rozbor textů Rukopis královédvorský: Beneš Heřmanův - novočeský překlad Aj, ty slunce, aj, slunéčko, cožpak ty žalost nemáš? Nač ještě svítíš na nás, nešťastné lidi?

Kde je kníže, kde lid náš branný K Otovi v dálku zajel. Kdo nepřátelům nás vyrve, sirobná vlasti? 28

Dlouhým tahem cizáci táhnou a Sasíci jsou to od zhořeleckých hvozdů do našich krajů.

a v útrobách vře zloba zuřícím mužům. Zaplanuly oči jejich hrozivě proti sobě, nad kyje kyje vzlétly, nad kopí kopí.

Dejte, nebožáci, dejte stříbro, zlato, majetek a pak vám ohněm zžehnou dvory i krovy!

Srazily se obě strany, dva valící se hvozdy, jako blesk hromu nebem, tak bleskly meče.

Všechno nám ohněm zžehli, stříbro i zlato vzali, dobytek odehnali dál k Troskám táhnou.

Zazvučel křik hrůzonosný a zvěř poplašil lesní i okřídlence nebes až přes tři vrchy.

Nechte, kmeti, nechte nářku! Travička už nám vstává, tak dlouho zdupávaná od cizích kopyt!

Rozléhal se po úvalech od skalnatých hor v dálku třesk kyjů i třesk mečů jak pád pňů starých.

Z polních květů věnce vijte vyprostiteli svému! Osení zelená se, nastane změna.

A tak stály obě strany bez hnutí proti sobě, patami zasazeny, opřeny lýtkem.

Rychle změna ponastala. Aj, to Beneš Heřmanův tajně lid shromažďuje do boje se Sasíky!

Obrátil se Beneš vzhůru, pokynul mečem vpravo, a šiky tam se hrnou, pokynul vlevo,

Tak se shlukli selští lidé v lese pod hrubou skálou, za zbraň měl každý cep na nepřítele.

a bouří i vlevo šiky. A zadem k skalnatému lomu a všechen kámen na Sasy svrhnou!

Beneš, Beneš v čele jede Za ním všechen lid v hněvu „Pomstu! pomstu!" volá „lupičům Sasům !"

Z chlumu v rovinu boj přešel; úpěli nepřátelé, prchali nepřátelé, pobiti byli!

Aj, už uchvátila zuříc ukrutnost obě strany 1.

Z jaké literární památky je ukázka vybrána a jaký je titul textu?

2.

O jaký se jedná literární druh?

3.

Proveďte do textu rozbor formální stránky ukázky.

4.

Jaký je význam slova chlum užitého v textu? 29

5.

Kdo se v bitvě utkal, jak bitva dopadla a proč?

6.

V jaké době se měly uvedené události odehrát?

7.

Jaké je ideologické vyznění textu?

8.

Jak měl text působit na soudobé čtenáře?

9.

Co znamená slovo falsum? Jak pojem souvisí s uvedenou literární památkou?

10. Kdo namaloval obrovský obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, který je umístěn v Muzeu českého ráje v Turnově?

Rukopis královédvorský: Růže Ach, ty růže, krásná růže! Proč jsi raně rozkvetla, rozkvetlá pak pomrzla, pomrzlá pak uvadla, uvadlá pak opadla? Večer jsem dlouho seděla, do jitra jsem seděla, nic se dočkat nemohla, všechny třísky, loučky spálila. Usnula jsem a ve snách snila, jako by mně ubohé na pravé ruce s prstu svlékl se zlatý prstének, smekl se drahý kamének; kamének jsem nenašla, milého se nedočkala!

1.

O jaký se jedná literární druh a žánr?

2.

Jakou má text atmosféru, o čem je?

3.

Čím se text zjevně inspiroval?

30

Rukopis zelenohorský - Libušin soud - novočeský překlad Aj, Vltavo, proč svou vodu čeříš, proč čeříš svou vodu stříbropěnnou? Což tě rozvlnila prudká bouře, sesypavší mračno širých nebes, opláchnuvší hlavy hor zelených, vyplavivší zlatopískou hlínu?

každý podle svého věku vešel a pak kněžna v běloskvoucí říze, usednuvší na otcovský stolec v slavném sněmu mezi kmety svými, kdež i stály dvě přemoudré panny, znalé svatých obřadů při soudech první měla desky pravdodatné, druhá meč, jenž provinilce trestá, a proti nim oheň pravdozvěstný a pod nimi svatočistná voda. (…)

Jakpak bych svou vodu nečeřila, když spor krutý zvedli rodní bratři, rodní bratři o dědictví otců, když spor krutý mezi sebou zvedli prudký Chrudoš na Otavě křivé, na Otavě křivé, zlatonosné, chrabrý Šťáhlav na Radbuze chladné, oba bratři, oba Klenovici, ze starého rodu větve Popelovy, který přišel s pluky Čechovými v tyto žírné vlasti přes tři řeky? (…) Když se vladykové s lechy sešli na posvátném sídle Vyšehradě, 1.

Z jaké literární památky je ukázka vybrána?

2.

Jak text vypadá po formální stránce?

3.

O co se v textu jedná?

4.

Jaké umělecké prostředky v textu najdeme?

5.

Jaké je vyznění textu?

6.

Jak měl text působit na soudobé čtenáře?

Vstal Ratibor od hor Krkonoší, jal se tato slova hovořiti: „Hanba nám v cizině právo hledat! Máme právo po zákonu svatém, který přinesli otcové naši v tyto vlasti…

František Ladislav Čelakovský: Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl, křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jak by po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské

a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence z koně strhli a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, 31

a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. – A zpod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma. Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí z tětivy hedvábné, střela ta se zaryla v bílá ňadra, v bílá ňadra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv, utíká maní nemaní v šíré pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole,

na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!“ Tomu hlasu kůň bujný porozuměl; on prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína a třetím skokem – Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v šírém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil a schytav a svázav koně tatarské, on s nimi ujížděl ve svatou Rus.

1.

Z jakého díla je text vybrán?

2.

O jaký se jedná literární druh a žánr?

3.

Vysvětlete pojem ohlasová poezie.

4.

Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.

5.

Jaká je slovní zásoba textu?

6.

Kdo je bohatýr a jaké má vlastnosti? Co autora pro postavu Muromce inspirovalo?

7.

Jaké básnické prostředky jsou v textu užity?

8.

Jak se nazývá slovesný tvar u slov složiv, přikloniv, strhnuvše?

Toman a lesní panna Večer před svatým Janem mluví sestra s Tomanem: „Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli na koníčku sedlaném, čistě vyšperkovaném?“ „Do Podhájí k myslivci musím ke své děvčici;

znenadání nemám stání, zas mě čekej o svítání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou.“

nedávej se doubravou: objeď dolem k Svaté hoře, ať nemám po tobě hoře, dej se raděj v zápolí, ať mě srdce nebolí.“

Jiskra padla pod koníčkem, sestra volá za bratříčkem: „Slyš, Tománku, radu mou,

Nejel Toman doubravou, dal se cestičkou pravou; a v Podhájí u myslivce

32

nový domek jedna svíce, hostí mnoho pospolu, jizba plna hovoru. Smutkem Toman obklopen patří s koně do oken: děvče láskou jen rozplývá, na ženicha se usmívá; otec jedná námluvy, matka hledí obsluhy. Jedli, pili, rozprávěli, dobrou vůli spolu měli, žádný na to nic nedbal, kůň že venku zařehtal, a mládenec zavzdychal. Panna jenom snoubená najednou se zarděla; svědomí ji přece tlačí, šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře: „Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí.“ Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě. „Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly, proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly! Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné,

a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!“ To když sladce zpívala, v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!“ To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál podle řeky, podle skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj; světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!“ To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. 33

Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj, kde skonal jsi život svůj!“

1.

O jaký se jedná literární žánr a jaké jsou typické znaky tohoto žánru?

2.

Najděte v textu rysy, které jsou inspirovány lidovou poezií.

3.

Jaké postavy v textu vystupují a jaké mezi sebou mají vztahy?

4.

Jak vypadá epická složka textu? Jaký příběh se v něm odehrává?

5.

Jakou roli má v textu Lesní panna, jakou sílu symbolizuje?

6.

Jak vypadá text po jazykové stránce?

František Ladislav Čelakovský: Pocestný

Je to chůze po tom světě kam se noha šine: sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné.

Ej, co já dám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty.

Je to život na tom světě že by člověk utek: ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek.

Však na pány v krytém voze taky někdy trhne: jednou se jim kolo zláme, jindy vůz se zvrhne.

Což je pánům! Ti na voze sedí pěkně v suše, ale chudý, ten za nimi v dešti, blátě kluše.

A krom toho - až své pouti přejedem a přejdem, v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem.

1.

Poslechněte si zhudebněnou verzi textu od skupiny Spirituál kvintet.

2.

Z jakého díla je text vybrán?

3.

O jaký se jedná literární druh a žánr?

4.

Vysvětlete pojem ohlasová poezie.

5.

Proveďte do textu rozbor formy textu a uveďte typ rýmu, pokud se v textu vyskytuje.

6.

Jaká je slovní zásoba textu?

7.

Vysvětlete do textu význam obsahu 1. a 6. sloky („co tím chtěl básník říct?“☺)

8.

Vysvětlete titul básně.

34

9.

V které sloce najdeme sociální motiv? V čem motiv spočívá?

III. Divadlo - ve 20. letech – český soubor německého Stavovského divadla se profesionalizoval pod vedením dramaturga Jana Nepomuka Štěpánka, látky z minulosti, veselohry ze současnosti Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859) - rytířské, historické, pohádkové náměty + náměty ze současnosti Divotvorný klobouk – lakota obchodníka Rohovín Čtverrohý – žertovná jednoaktovka Každý něco pro vlast – konverzační satira - vítězí většinou mladí lidé vtipem a morální převahou

Opakování učiva - 1. a 2. fáze národního obrození 1.

Doplňte následující text: Základním úředním jazykem v __________________________ monarchii byla po tereziánských a josefínských osvícenských reformách ______________________. Mezi nejvýznamnější osvícenské reformy patří _______________________________ a ____________________________ z roku 1781. Na základě zmíněných reforem a celoevropského politického ovzduší startuje v českých zemích společenský proces směřující k záchraně českého jazyka a literatury a posléze i k národní emancipaci, který nazýváme _____________________________________. První fázi tohoto procesu označujeme jako období _______________________, cílem bylo zachování existence češtiny. Bádání vědců se v tomto údobí soustřeďuje především na dvě oblasti: __________________________ a _______________________. Nejvýznamnějším představitelem a vědcem této etapy je ________________________________. Tento všestranný osvícenský badatel a vzdělanec se mj. zasloužil o konstituování novočeské spisovné jazykové normy na základě jazyka období __________________________. Prvním vlasteneckým divadlem se stalo divadlo zvané __________________ - dřevěné stavení stojící na Koňském trhu (dnes Václavském náměstí), působící v letech 1786-1789. O šíření obrozeneckých myšlenek mezi lidové vrstvy se zasloužil novinář, vydavatel a nakladatel _____________________________. Druhou fázi procesu pak nazýváme obdobím _________________________, protože se upevňuje role českého jazyka ve veřejném životě. Vůdčím duchem, organizátorem, překladatelem a literátem tohoto období je _____________________________. Skupinu vzdělanců - vědců a literátů - kterou kolem sebe tato osobnost shromáždila, nazýváme _________________________. Jejich cílem bylo dostat spisovnou češtinu do oblasti _________________________ a ____________. Zvýšený zájem o národní historii se realizoval především ve velkolepém díle autora _________________________________ s názvem ___________________________________________. Toto a podobná historická díla byla psána s cílem __________________________ národní sebevědomí Čechů. Velký posun v rozvoji poezie znamenal „nález“ dvou podvržených literárních památek, které měly pocházet ze středověku. Jednalo se o _______________________________ a __________________________________. Jeden z nich se zabývá mytickou událostí, na které se měla dokumentovat vyspělost českého práva v dávných dobách. Zmiňovanou událostí je ________________________________. Dalším zdrojem pro tvorbu poezie se stala nápodoba lidové tvorby, již nazýváme poezií __________________________. Ve svých dvou sbírkách ji pěstoval 35

______________________________________, který se inspiroval ruskými bylinami a českými lidovými texty. 2. 1.

Zodpovězte otázky a úkoly z okruhu učiva o českém národním obrození: Jaké bylo postavení českých zemí v rámci habsburské monarchie?

2.

Kdo byli nositeli osvícenství v habsburské monarchii? Jaké reformy byly zavedeny?

3.

Vysvětlete pojem národní obrození.

4.

Charakterizujte 1. fázi ČNO.

5.

Charakterizujte 2. fázi ČNO.

6.

Vysvětlete pojem Jungmannova škola básnická a vědecká (= jungmannovci).

7.

Srovnejte 1. a 2. fázi ČNO v těchto oblastech: Věda - jazykověda, literatura, historie Josef Jungmann jungmannovci František Palacký

Josef Dobrovský Publicistika Václav Matěj Kramerius

-----Poezie RK RZ Ján Kollár František Ladislav Čelakovský

Václav Thám, puchmajerovci Divadlo Divadlo Bouda, Václav Thám

Václav Kliment Klicpera

36

2.

5.

6.

dějiny VII Slávy dcera 7

sbírka sonetů VI Zevrubná mluvnice jazyka českého

G

F

E

Karel Ignác Thám František Ladislav Čelakovský Josef Dobrovský

Ján Kollár D

6

V Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě

sbírka básní

IV Ohlas písní ruských

3 C

5

III Pětidílný slovník česko-německý

2 B

4

II Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům

František Palacký Václav Kliment Klicpera

I Rohovín Čtverrohý 1 Josef Jungmann A 1.

komedie

Uveďte název ukázky, z jaké literární památky výňatek pochází, pokud je to možné, napište jméno autora a uveďte literární žánr úryvku: Ach, ty růže, krásná růže! Proč jsi raně rozkvetla, rozkvetlá pak pomrzla, pomrzlá pak uvadla, uvadlá pak opadla?

mluvnice

4.

obrana

Spojte, co k sobě patří:

slovník

3.

Aj, zde leží zem ta, před okem mým smutně slzícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se vyvýše pohled. Z Veleslavína: Chvalné a potěšitelné jest to srdci mému, an vidím, kterak i do cizích zemí jazyk můj milý se šíří. Vy jakožto patrno jest, Němec jste; odkud prosím rodič? Čech: Na, na, ja Šech je a v Šechy narotil.

Rychle změna ponastala. Aj, to Beneš Heřmanův tajně lid shromažďuje do boje na Sasíky!

7.

37

Ej, co já dbám na té cestě na psoty a sloty, jen když já mám zdravé nohy, k tomu dobré boty.

8.

„Do podhájí k myslivci musím ke své děvčici, znenadání nemám stání, zas mě čekej za svítání. Dej, sestřičko, dej novou košiličku kmentovou, kamizolku růžovou.“

9.

Když se vladykové s lechy sešli na posvátném sídle Vyšehradě, každý podle svého věku vešel a pak kněžna v běloskvoucí říze, usednuvší na obrovský stolec v slavném sněmu mezi kmety svými, kdež i stály dvě přemoudré panny znalé svatých obřadů při soudech (…)

10.

Bylyť již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blíží a že nastává tudíž boj rozhodný, i ačkoli husité ještě asi míli vzdáleni byli, aniž jich bylo viděti, avšak již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého tábora hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačův mocí zázračnou.

ROMANTISMUS (1. polovina 19. stol.) Romantismus – nový umělecký a životní styl, který vznikl v Anglii na poč. 19. stol. - x rozumovosti, řádu, x klasicismu - představa konfliktu necitelného světa a jedince, který se v něm nemůže uplatnit => revolta x společnosti a konvencím končící nezdarem - obdiv k lidové poezii, myšlenka návratu k přírodě, obdiv k minulosti (středověk), nadšení pro národ a národnost, subjektivní přístup ke skutečnosti - vznik nových estetických hodnot, kontrast, bizarnost - snaha strhnout čtenáře, emocionální působení - výjimečná, tajemná prostředí - romantický hrdina - většinou splývá s autorem - osamělý, nepochopený světem, nedoceněný - vyhraněný individualismus, pesimismus - snaží se bojovat za ušlechtilou ideu - hledá únik v protispolečenském gestu nebo násilném činu - touží po lásce, kterou však není schopen najít, neexistuje totiž ideální žena => tragické lásky, přitahují jej ženy jiných - romantická hrdinka - spoutaná konvencemi, odmítá vášnivou lásku => tragično, útěk k přírodě - žánry: román, povídka, intimní a reflexivní lyrika, básnická povídka Umění v romantismu a) malířství: Eugéne Delacroix, Francisco Goya b) architektura: westminsterský chrám v Londýně, edinburská katedrála, staroanglická venkovská sídla, zámek Neuschwanstein v Bavorsku c)

hudba: písňová tvorba s klavírním doprovodem, symfonie, romantická opera, balet, Franz Schubert, Fryderyk Chopin, Robert Schumann, Ferenc Liszt, Richard Wagner, Petr Iljič Čajkovskij, Felix Mendelssohn-Bartoldy, Carl Maria von Weber

1.

Romantismus v Německu - různorodý, od odporu ke klasicismu po mystiku - vlastenectví, zájem o lidovou slovesnost a dějiny

Jacob (1785 –1863) a Wilhelm (1786 – 1859) Grimmové - zabývali se lid. slovesností a germánskou mytologií na odborné úrovni - vliv na Němcovou, Erbena Pohádky pro děti a celou rodinu (1812 – 15) 38

2. Romantismus v Anglii George Gordon Byron (1788 – 1824) - vytvořil zvl. typ básnické lyrickoepické povídky (byronská povídka = rozsáhlá básnická skladba, dějový základ prostoupen lyrickými prvky, reflexemi a popisy), tvořil básnická dramata - v dílech silná autobiografičnost Childe Haroldova pouť (1812 – 1818) – rozsáhlý epos, autobiografické prvky - hlavní hrdina putuje Evropou, líčení krás přírody i měst, úvahy o porobě národů atd. Džaur (1813), Korzár (1814), Lara (1814) —> romantický typ hrdiny bojujícího proti tyranii, vyznávající citovou a názorovou svobodu, vědomého si svého vznešeného poslání a pohrdajícího přízemními lidmi Percy Bysshe Shelley (1792 – 1822) - básník, odpor x pokrytectví, tyranii a sociální nespravedlnosti, ateista, opustil Anglii Odpoutaný Prométheus (1820) – dramatická utopická báseň - titanismus – vzdor x světovému řádu a Bohu; Prométheus vzdoruje Jupiterovi tak dlouho, až jej smete z trůnu - filosofické představy o konečném vítězství dobra nad zlem John Keats (1795 – 1821) - dnes nejčtenější z anglických romantických básníků - názor, že básnické dílo má krásnou formou vyjadřovat pravdivý obsah - psal ódy, sonety, balady Walter Scott (1771 – 1832) - sběratel skotských lidových balad, autor historických románů a povídek Waverley (1814) – románová prvotina, námět ze skotských dějin, velký úspěch Ivanhoe (1819) – námět z anglických dějin doby Richarda Lví srdce - v dílech vystihoval charakteristiku doby velmi plasticky, napínavý děj, najdeme tu čest, hrdinství, mravní ušlechtilost, vlastenectví - velký vliv na historickou prózu v celé Evropě

Opakování – romantismus v Anglii 1.

Zopakujte si učivo o projevech realismu v Anglii: a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli angličtí romantičtí spisovatelé? b) Vyjmenujte hlavní básnické představitele romantismu v Anglii. c) Kdo z anglických romantických autorů pěstoval historický román a povídku? d) Vysvětlete termín byronská povídka.

2.

Rozeberte následující texty: George Gordon Byron: Paměť (překlad: Hana Žantovská) Je po všem! - Ve snu zřel jsem, co mne čeká. Už nadějí můj zítřek nepřetéká, mých šťastných dnů je hrstka na přelomu. Neštěstí vítr mrazivý mne honí, můj úsvit žití temná mračna cloní, naděje, láska, radost jdou mi z domu! Kéž bych moh paměť ještě přidat k tomu.

39

Literární druh: Literární žánr: Formální rozbor (sloka, verš, rým): Jazyková stránka textu: Básnické prostředky:

Vyznění textu:

Romantické rysy textu:

Percy Bysshe Shelley: Óda na západní vítr (úryvek) (překlad: Jarmila Urbánková) IV Kdybys mě s sebou jako lístek bral, kdybych byl mrakem, který s tebou letí, kdybych jak vzdutá vlna nabíral rozmach tvé síly, i když bez rozpětí tvé svobody, ty volný! Kdybych byl zas malým furiantem, jedním z dětí, a kamarádsky s tebou závodil, hračkou by bylo předhonit tě svým klukovským během – to bych neprosil, jak dnes se k tobě v tísni obracím: Zdvihni mě jak vlnu, list či mrak! Stojím tu nahý, v trní krvácím! Čas spoutal toho, který právě tak jako ty býval hrdý bouřlivák. 1. Co je to óda? 2. Jedná se o text lyrický, epický či lyrickoepický? 3. Jaká je formální výstavba básně (sloka, verš, rým)? 4. Komu je adresováno oslovení „ty volný“ v 2. sloce básně? 5. Jaký (významový) básnický prostředek je využit v části označené kurzívou? 6. Jaký (formální) básnický prostředek je užit v podtržené části?

40

7. O kom se mluví v poslední sloce textu? 8. Které údobí lidského života text idealizuje? 9. Jak vypadá úryvek po jazykové stránce? 10. Jakým synonymem se dá nahradit slovo furiant? 11. Proč si asi autor textu vybral a zpracoval toto téma? Jedná se o text typický pro romantismus?

3. Romantismus v Americe Edgar Allan Poe (1809 - 1849) - americký povídkář, básník a kritik - zakladatel americké novelistické tvorby, předchůdce detektivní a hororové prózy - fantastičnost, kombinační schopnosti, umění vyvolávat pocit hrůzy a tajemnosti - mistr vypočítavé psychologické pointy, preferoval racionální přístup k textu - milovník paradoxu, mystifikací a šokující grotesky soubory povídek: Vražda v ulici Morgue (detektiv-amatér logicky uvažující) – Berenice a jiné povídky (patologické stavy, záhady), Jáma a kyvadlo - dokonalé zvládnutí vyprávěcí techniky, nejdříve si stanovil konečný efekt a pak konstruoval děj - vytvořil konstrukční techniku detektivního románu založenou na dedukci – policie, detektiv musí najít příčiny a důsledky dějů, které vedly k vraždě, tato technika se používá v detektivkách dodnes - prvním velkým racionálně založeným, dedukční metodu ovládajícím, ale zároveň excentrickým detektivem je Poeův Auguste Dupin, předloha pro Sh. Holmese, H. Poirota ad. - objevuje se později tak osvědčená oscilace mezi geniálním detektivem a jeho duševně mírně omezeným pomocníkem, průvodcem, vzor pro dr. Watsona, kap. Hastingse ad. - motiv „záhady zamčeného pokoje“ - motiv omezené policie, která z neschopnosti nebo lehkomyslnosti přehlíží stopy, později objevené Velkým detektivem, nebo z nich vyvozuje falešné dedukce, motiv policií neprávem podezíraného - zločincem nejméně podezřelá osoba - po vyloučení všeho možného musí být pravda to, co zbude, ať je sebenepravděpodobnější - čím fantastičtěji případ vypadá, tím snadněji je vyřešitelný - směr klasický, intelektuální (dedukce) (detective, mystery story) x směr romantický, senzační (důležitá barvitá, hrůzostrašná atmosféra, napínavost (thriller), míšení obou směrů Havran (1845) - balada, cílem dosáhnout vysokého účinku na čtenáře - ve Filosofii básnické skladby provedl rozbor své básně, uvádí, že text vznikl ryze racionální cestou, nikoli že je plodem náhodné básnické inspirace - vyšel z předpokladu, že účinnost básně závisí především na její délce, ideální je podle něj text o délce kolem 100 veršů (Havran má 108 veršů) - oblast Krásy, základní tón – smutek; Smutná krása se nejlépe vyjádří pomocí refrénu, a to refrénu ideálního, sestávajícího z jediného slova, z důvodů zvukomalby zvolil nevermore 41

-

-

účinek refrénu závisí na monotónnosti, ale ta by u lidského mluvčího působila nepřirozeně, proto je refrén přiřknut mluvícímu živočichovi – havranovi nejsmutnějším námětem určil smrt, nejsmutnější smrtí je smrt mladé krásné ženy, kde motiv smutku ideálně splývá s motivem krásy vypravěčem stanovil toho, kdo nejvíc trpí smrtí krásné ženy, tedy truchlícího milence práci na básni začal tím, že zkomponoval poslední sloku, a vyšel ze zásady, že refrén nevermore vyslovovaný mechanicky ptákem musí vzbudit v čtenáři maximum žalu – učinil je tedy odpovědí na milencovu otázku, zdali se ještě někdy, třeba v ráji, sejdou se svou milou teprve potom prý zkomponoval zbytek básně, odzadu dopředu, a hlídal, aby báseň vygradovala právě v poslední sloce, náhodě neponechával ani volbu typu verše a sloky atmosféra tmavého pokoje, kde je teplo a klid, ale zároveň smutek kontrastuje s bouřlivou nocí venku napětí, překvapující vývoj děje, silná lyrická složka jak se autorovi podařilo záměr naplnit, můžete sami jako čtenáři posoudit níže na překladu Vítězslava Nezvala Opakování – romantismus v Americe

Přečtěte si báseň Edgara Allana Poea Havran ve známém překladu Vítězslava Nezvala a diskutujte o tom, jak na vás působí vzhledem k výše uvedenému autorovu záměru. Zájemci si mohou pročíst i další české překlady textu. Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné – když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře – a pak už ne. „Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné – jednou jen a pak už ne.“ Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné světice zvonu Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je s hrůzou – již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně – jednou jen a pak již ne.“ Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: „Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání – je to skoro nemožné, že jste klepal vy“ – a poté otevřel jsem úslužně – venku tam a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; 42

ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně, to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně jenom to a víc již ne. Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. „Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne – ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“ vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z doby, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, že bylo velmi vybrané – „Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane – řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ – Havran děl: „Už víckrát ne.“ Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi – v póze velmi záhadné a říká si: „Už víckrát ne.“ Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše, v jedno slovo samotářsky zabrané – až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: „Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne – jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne.“ Však havran dí: „Už víckrát ne.“ Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: „Toť bezpochyby pochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné – pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: ,už víckrát ne!´“ Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem, křeslo, mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné ,už víckrát ne´. 43

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne. Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. „Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne“ – Však havran děl: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně – statečně, byť upuštěný, žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ – Havran dí: „Už víckrát ne.“ „Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták a nebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine“ – Havran dí: „Už víckrát ne.“ „Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! – Nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!“ Havran dí: „Už víckrát ne.“ Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane – nevzchopí se – víckrát ne.

4.

Romantismus ve Francii – kritický postoj ke klasicistní tragédii, inspirace Shakespearem, citovost, hlásá návrat k přírodě (vliv J. J. Rousseaua)

Victor Hugo (1802 – 1885) - básník, prozaik, dramatik - v básnických sbírkách zaznívá soucit s utlačenými => sociální a politické básně, ale i intimní lyrika Legenda věků (1859 – 1883) - rozsáhlý trojdílný cyklus epických básní - vize vývoje lidstva za pokrokem a humanitou 44

- próza – romány: Chrám Matky Boží v Paříži (1831) – rozsáhlý romantický historický román - děj zasazen do středověku (15. stol.) do Paříže - dobrodružný děj plný epizod plyne pomalu, je zpomalován detailními popisy a výkladovými pasážemi (proslulý je např. několikastránkový popis chrámu Notre Dame), čtenář se musí obrnit trpělivostí – to, co dnes vnímáme negativně, však bylo pro čtenáře v 19. stol. pozitivem (rozvíjela se představivost, jiné časové možnosti) - obraz společnosti od královského paláce po žebráky a cikány - typičtí romantičtí hrdinové: Frollo (kněz) --- Quasimodo (postižený) --- Esmeralda (cikánská tanečnice) --- Phoebus, Petr Gringoire, kajícnice - umění kontrastu: svět chrámu x svět „tam venku“, lidské nitro x zevnějšek, podoba, krása x ošklivost, dobro x zlo, chudoba x bohatství, světlo x tma, den x noc, krutost x soucit, předsudky x pravda, rozum x cit - napínavý děj, tajuplnost, bizarnost postav - emocionální působení, psychologického zachycení vášní jednotlivých postav - tragické vyústění - výrazná role vypravěče, který se obrací ke čtenáři, děj komentuje s nadhledem, ironií, doplňuje jej různými komentáři, spojnice mezi čtenářem a současností a krutou dobou středověku - mnoho filmových a divadelních podob Ubožáci/Bídníci (1862) – rozsáhlý román, prvky realismu - ukazuje nespravedlnost společenských zákonů v době 1. 1/3 19. stol. ve Francii, obžaloba lidského ponížení - Jean Valjean, trestanec, se stane laskavým člověkem, který se stará o osiřelou Cosettu a hledí zmírnit utrpení chudých, je však pronásledován ctižádostivým policistou Javertem - velká řada různých postav - Jean Valjean, Fantina, Cosetta, Myriel, Javert, Marius - zfilmováno, muzikál, … Alexandre Dumas st. (1802 - 1870) -

nesmírně plodný autor historických romantických dobrodružných románů po vzoru Waltra Scotta, které získaly velkou čtenářskou oblibu - napínavé příběhy, historické kulisy, tajemné postavy, dobrá fabulace a vypravěčské umění, přitažlivost Hrabě Monte Christo (1844-5) Tři mušketýři (1848-50) Alfred de Musset (1810 – 1857) - ústředním tématem jeho děl nešťastná láska Zpověď dítěte svého věku (1836) – intimní autobiografický román, zachycující milostný vztah k George Sandové

Stendhal (1783 – 1842) - vl. jménem Henri Beyle - řazen jak k romantismu, tak k realismu Červený a černý (1830) – román, barvy = symboly - hlavním hrdinou ambiciózní mladík Julien Sorel chce udělat kariéru (vojenství, kněžství), pokrytec, který ctižádosti podřizuje i milostné city - hyne na popravišti Kartouza parmská (1839) - román - Fabrizzio del Dongo se účastní bitvy u Waterloo, je rozčarován 45

-

Napoleonovým pádem, prožije vášnivý vztah s Klélií, který končí tragicky, Fabrizzio nakonec vstupuje do kláštera - zfilmováno v románech věcné a neosobní podání Opakování – romantismus ve Francii

1.

Zopakujte si učivo o projevech realismu ve Francii: a) Uveďte hlavní představitele francouzského literárního romantismu. b) Který z těchto autorů vynikl nejen jako prozaik, ale také jako básník? c) Který z autorů bývá svou tvorbou řazen jak do romantismu, tak do realismu?

2. Rozeberte následující text: Victor Hugo: Chrám Matky Boží v Paříži Mrskání bylo skončeno. Dva pacholci přísežného mučitele omyli krvácející ramena odsouzencova, natřeli je jakousi mastí, jež okamžitě zacelila všechny rány, a hodili mu na ramena jakýsi žlutý hadr, střižený jako ornát. Pierrat Torterue zatím oklepával rudé a krví nasáklé řemínky o dlažbu. Pro Quasimoda však ještě všechno neskončilo. Zbývalo mu ještě podstoupit onu hodinu na pranýři, kterou mistr Florián Barbedienne tak moudře přidal k rozsudku pana Roberta d´Estouteville – vše pro větší slávu staré fysiologické a psychologické slovní hříčky Jana Cumènského: „Surdus absurdum1.“ Převrátili tedy přesýpací hodiny a nechali hrbáče přivázaného ke kůlu, aby tak spravedlnost byla vykonána do písmene. Prostý lid, obzvláště ve středověku, je ve společnosti tím, čím je dítě v rodině. Pokud setrvává ve stavu prvotní naivní nevědomosti, mravní a duševní nevyspělosti, můžeme o něm říci, stejně jako říkáme o dětech: Ten věk nezná slitování. Ukázali jsme už, že Quasimodo byl všeobecně nenáviděn, pravda, z mnoha pochopitelných důvodů. V celém tom davu nebyl snad jediný divák, který by neměl nebo se alespoň nedomníval, že má důvod stěžovat si na zlého hrbáče od Matky Boží. Jeho vystavení na pranýři bylo přivítáno všeobecnou veselostí a krutý trest, který právě podstoupil, i bědný stav, v němž byl po trestu, nijak dav neobměkčily, naopak, přiostřily ještě jeho nenávist, neboť do ní přimísily osten výsměchu. A tak, když bylo učiněno zadost „uražené spravedlnosti“, jak ještě dnes drmolí čtverhranné doktorské birety, následovaly tisíceré pomstychtivé projevy lidí z davu. I tu, jako ve velkém sále, vynikaly zvláště ženy. Všechny proti němu měly nějakou zášť, jedny pro jeho zlomyslnost, druhé pro jeho ošklivost. Ty byly nejzuřivější. „Ach, ty škraboško Antikristova!“ volala jedna. „Ty husare na koštěti!“ křičela druhá. „Ta smutně rozšklebená tvář,“ řvala třetí, „vynesla by mu dnes papežství bláznů stejně jako včera.“ „Výborně,“ ozvala se jedna babka. „Takhle se šklebí na pranýři, kdy se už zašklebí na šibenici?“ „A kdypak ti narazí na hlavu ten tvůj velký zvon, až se propadneš tisíc stop pod zem, prokletý zvoníku?“ „A tenhle ďábel zvoní Anděla Páně!“ „Ten hluchoun, ten jednooký, ten hrbáč, ta obluda!“ „Tvoje tvář by pomohla těhotné ženě k potratu spíš než všechny medicíny a lektvary!“ A oba studenti, Jan ze Mlýna s Robinem Vejražkou, zpívali až do ochraptění starý lidový popěvek: Oprátku pro darebu, hranici pro opici! Všelijaké nadávky jen pršely, doprovázeny hulákáním, kletbami, smíchem a tu a tam i kameny. 46

Quasimodo byl hluchý, ale viděl jasně, vždyť obecná zuřivost se zračila stejně ostře ve tvářích jako ve slovech. Ostatně rány kamením vysvětlovaly výbuchy smíchu. Z počátku se držel dobře. Ale ponenáhlu se jeho trpělivost, vybičovaná důtkami mučitele, počala lámat a pod všemi těmi žahadly hmyzu povolovala. Asturský býk, kterého mnohdy jen málo podráždí útoky pikadora, rozzuří se dotíráním psů a drážděním banderillerů. Nejprve se podíval po shromážděném davu hrozivým pohledem. Ale poněvadž byl pevně svázán, nemohl pohledem zahnat ty mouchy, jež ho bodaly do ran. I začal sebou házet v okovech, až pod jeho zuřivými nárazy skřípělo staré pranýřové kolo ve stěžejích. Smích a hulákání tím jen vzrostly. Když nemohl rozrazit obojek, který ho svíral jako lapenou šelmu, upadl opět do svého klidu; jen chvílemi se jeho mohutná hruď nadmula zuřivým povzdechem. Na jeho obličeji nebylo ani hanby, ani studu. Byl příliš vzdálen vědomí, že patří do lidské společnosti, a příliš blízko stavu přírodnímu, než aby věděl, co je to hanba. Cožpak v takovém stupni ošklivosti lze ještě pociťovat hanbu? Avšak zlost, nenávist a zoufalství ponenáhlu rozprostíraly po té šeredné tváři mrak stále temnější, čím dál víc nabitý výbušninou, jež sršela nesčetný i blesky z oka kyklopova. Ale tento mrak se na okamžik rozjasnil, když projížděl davem kněz na mezku. Sotva ubožák spatřil z dálky mezka s knězem, jeho obličej změkl. Zuřivost, jež obličej křečovitě stahovala, vystřídal podivný úsměv plný něhy, mírnosti a nevýslovné oddanosti. Jak se kněz blížil, byl tento úsměv stále zřetelnější, určitější, zářivější. Jako by jím nešťastník vítal příchod svého zachránce. Leč v okamžiku, kdy mezek dospěl tak blízko k pranýři, že jezdec mohl odsouzence poznat, sklopil kněz oči, prudce se obrátil a pobodl mezka ke klusu, jako by se honem chtěl zbavit ponižujících proseb a jako by si nepřál, aby byl poznán a pozdraven ubožákem v takovém postavení. Ten kněz byl arcijáhen páter Klaudius Frollo. Mrak na čele Quasimodově opět potemněl. Chvíli v něm ještě probleskoval úsměv, ale úsměv hořký, malomyslnuý, plný hlubokého smutku. Čas plynul. Byl už na pranýři nejméně půl druhé hodiny, rván, mučen, bez přestání vysmíván a téměř kamenován. Najednou sebou zaškubal znovu v zoufalství tak prudkém, že se až celé trámoví pranýře zatřáslo, přerušil mlčení, jež až dosud tvrdošíjně zachovával, a přehlušil hulákání davu chraptivým a zuřivým hlasem, podobným spíše zvířecímu zavytí než lidskému zvuku: „Pít!“ Tento úzkostný výkřik nejenže nevzbudil soucit, naopak, ještě zvýšil veselost bodrého pařížského publika, jež obklopovalo žebřík a jež, připusťme, vcelku jako dav nebylo o nic méně kruté a surové než ona strašná banda tuláků, kam jsme už čtenáře zavedli a která byla prostě nejspodnější vrstvou národa. Ani jediný hlas se neozval na pomoc ubohému odsouzenci, leda aby se posmíval jeho žízni. Je pravda, že v té chvíli byl spíše pitvorný a odpuzující než hodný politování; jeho tvář byla rudá a zpocená, oko vyjevené, ústa zpěněná hněvem a utrpením, jazyk napolo vyplazený. Je však třeba ještě říci, že kolem potupných schodů pranýře vládly tak mocné předsudky o hanbě a bezectnosti, že i kdyby se byla našla v davu nějaká soucitná duše, nějaký měšťan nebo měštka, která by se pokusila přinést tomuto ubohému, trpícímu stvoření sklenici vody, dokázaly by tyto předsudky odradit i milosrdného samaritána. Po několika minutách rozhlédl se Quasimodo po davu zoufalým zrakem a vykřikl znovu, hlasem ještě drásavějším: „Pít!“ Všichni vyprskli v smích. „Napij se tohohle,“ vykřikl Robin Vejražka a hodil mu do obličeje houbu namočenou ve strouze. „Na, tu máš, hluchý šeredo, jsem tvým dlužníkem.“ Nějaká žena mu hodila na hlavu kámen: „To tě odnaučí probouzet nás v noci tím zatraceným zvoněním!“ „Tak co, chlapečku,“ řval jeden mrzák a snažil se ho zasáhnout svou berlou, „ještě nám budeš čarovat s věží Matky Boží?“ „Tu máš misku a napij se!“ ozval se jakýsi muž a vmetl mu na prsa rozbitý džbán. „Jen jsi přešel přes cestu mé ženě, už porodila dítě s dvěma hlavami!“ „A moje kočka měla kotě o šesti nohách!“ ječela jedna stařena a hodila po něm cihlou. „Pít,“ opakoval po třetí Quasimodo, těžce oddychuje.

47

V tom okamžiku spatřil, že obecenstvo se rozestupuje. Z davu vystoupila podivně oděná dívka. Doprovázela ji malá bílá kozička s pozlacenými růžky. Dívka nesla v ruce tamburínu. Oko Quasimodovo zajiskřilo. Byla to cikánka, kterou se včera v noci pokusil unést, šeredný kousek, za nějž, jak nejasně cítil, byl nyní právě trestán. Ostatně to byl ten nejposlednější důvod, neboť byl trestán jen za to, že je hluchý a že byl souzen také hluchým. Nepochyboval, že dívka se mu přišla pomstít a zasadit mu ránu jako všichni ostatní. Viděl, jak rychle vystupuje po žebříku. Dusil se hněvem a zlostí. Byl by si přál, aby mohl pranýř skácet, a kdyby blesk z jeho oka mohl usmrcovat, cikánka by byla bývala rozdrcena dřív, než vystoupila na plošinu. Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň. Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšené ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře. A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku. Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěří, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená. Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!“ 1

Hluchý je hloupý (lat.)

1. O jaký se jedná literární žánr? Co je podstatou tohoto žánru? 2. Kam a do jaké doby je děj ukázky zasazen? 3. Jak rychlý je dějový spád a proč? 4. Jaká je role vypravěče v textu?

5. S jakými hrdiny se v ukázce setkáváme a jaká je jejich charakteristika? Jaký mají mezi sebou vztah?

6. Jaké rysy romantismu v textu najdeme?

3.

U jednoho představitele francouzského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla: 48

Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru: Forma díla: Kompozice díla: Jazyková a stylistická stránka díla:

Charakteristika postav, vztahy mezi nimi:

Spád děje + zdůvodnění tvrzení:

Stručné naznačení obsahu:

Prvky romantismu v díle:

Vlastní postřehy a hodnocení:

5.

Romantismus v Rusku – vznikal v podmínkách absolutistické carské samovlády opírající se o policejní aparát

Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837) - básník, prozaik, dramatik, kritik, publicista, historik - položil základy moderní spisovné ruštiny - jeho dílo mělo pro ruskou literaturu obrovský význam Kavkazský zajatec (1821), Cikáni (1823) – poemy ovlivněné Byronem - rozervaní hrdinové horují pro osobní a občanskou svobodu Evžen Oněgin (1825 – 1833) – román ve verších, oněginská (puškinská) strofa - 8 (resp. 10) hlav, nedokončeno kvůli cenzuře - složka epická – prostá kompozice, lineárně rozvíjený příběh - složka lyrická – charakteristika a líčení životního stylu postav, jemné detaily, líčení přírody, cest po Rusku, úvahy, vsuvky, komentáře - důležitá je role vypravěče (splývá s autorem), který děj komentuje, doplňuje, obohacuje o svoje zážitky a postřehy, prvky ironie, sebeironie, humoru, společenská kritika - pilíři jsou dva dopisy: Taťánin Oněginovi ve 3. hlavě a Oněginův Taťáně v 8. hlavě

49

-

založeno na kontrastech prostředí i lidských povah mladých hrdinů: Oněgin x Lenskij (přátelé, později sokové), Taťána x Olga (sestry) - Evžen Oněgin - typ zbytečného člověka = člověk vyřazený ze svého společenského prostředí, pyšný na svou extravagantnost, poněvadž v ní vidí znak své výjimečnosti; člověk pociťující nudu, citově vyprahlý, i když ve společnosti dokáže být okouzlující, atraktivní zejména pro dámy, ovšem sám v ničem nevidí smysl, ani ve své existenci, připadá zbytečný sám sobě, nikoli ostatním - Vladimír Lenskij – statkář a básník, citlivý, milující Olgu, laskavý, plný chuti do života - Taťána – introvertní, snílek, romantik, vážná, citlivá, miluje přírodu, která je pro ni útěchou, čtenářka romantických děl, zamilovaná do Oněgina, jenž ji okouzlil svou sečtělostí, inteligencí, šarmem, odhodlá se vyjevit mu v dopise své city, je jím zklamána, zásadová, věrná, mravná - Olga – extrovertní, veselá, zasnoubena s Lenským, bezstarostná, oblíbená; po nevinném flirtu s Oněginem ztrácí v souboji Lenského, provdá se za důstojníka armády - hlavní hrdina Oněgin, znuděný životem, odmítá lásku krásné a inteligentní Taťány, v souboji kvůli Olze zabije přítele Lenského => odjíždí na cesty - po létech se vrací a setkává s vdanou Taťánou, do níž se vášnivě zamiluje, ale Taťána ho odmítá - existuje zpracováno jak opera Piková dáma (1833) – novela s fantastickým námětem, zpracováno jako balet Kapitánská dcerka (1826) - historická próza ovlivněná Waltrem Scottem Boris Godunov (1826) - historické drama, zpracováno jako opera Michail Jurjevič Lermontov (1814 – 1841) Démon (1856) – poema vycházející z biblických legend a ovlivněná gruzínským folklórem - názor, že zlo se rodí z bezmocnosti dobra => tragika ušlechtilých lidí, kteří usilují o proměnu světa, filosofické dílo - Démon zavržený Bohem pro svou vzpouru nalézá lásku u pozemské ženy Tamary, ta ji však zabíjí => Démon znovu prohrává zápas s Bohem - Démon není satan, spíš hrdý, nespokojený duch Hrdina naší doby (1840) – román o „zbytečném člověku“ Pečorinovi, který nenachází smysl své existence, je nihilistou

Opakování – romantismus v Rusku 1.

Zopakujte si učivo o projevech realismu v Rusku: a) Z jaké společenské vrstvy většinou pocházeli ruští romantičtí spisovatelé? b) Uveďte jména hlavních představitelů literárního romantismu v Rusku. c) Jakým jazykem byla díla psána?

2. Pozorně si přečtěte následující text a odpovězte na níže uvedené otázky: VIII I hosty vítá s nechutí A dočkala se. Procitlýma a k hovoru je nenutí očima ví: toť on, toť on! a nenávidí z duše snivé, A jeho jen, žel, vidí jima, jíž láska táhne nad hlavou, a její den i noc, snu ston přítomnost jejich zdlouhavou. je pln ho; dívce okouzlené vše jenom jeho připomene IX vždy poznovu. Řeč laskavá A s jakým zájmem, s jakou chutí teď mrazivou ji nechává, teď rozkošné čte romány! i oči služky starostlivé. Jak pije do zapomenutí 50

klam citů začarovaný! Jak šťastná síla obraznosti vše zkrášlí, všechny chyb jich zprostí! A Wolmar, milec Juliin, Malek Adhel, rek Cottinin, i Werther, smrti zasvěcený, i Grandisson ten skvělý zas, jenž kolikráte uspal nás, se slili ve snu jedné ženy v jediný obraz, v jeden stín – vždy byl to Eugen Oněgin.

Teď Vampyr se jí modlou stal a Melmoth, tulák zamračený, či Korsár nebo Věčný Žid a Sbogar podemílá klid tajemstvím okouzlené ženy. A romantický žal se skví i na zoufalém sobectví. XIII Přátelé, jaký smysl má to? Snad z vůle nebes přestanou být básníkem a nový zato běs vstoupí ve mne. Zamanu si přes to, že se Foibos zhrozí, psát nízkým slohem krotké prózy. A vesel, překvapím svou zem pak staromódním románem. V něm zločin, jenž se v mukách svíjí vám hrůzně líčit nebudu. Jen příběh prostých osudů a ruských rodin historii vám vypovím, a lásky vzdech, a mravy, zbylé po dědech.

X S románem v ruce, zcela vžila se ve své vzory Taťána. Klarissou, Julií též byla na toulkách lesem od rána, a Delfinou se cítíc zase, s neblahou knihou toulává se, v ní hledá vlastní tajný sen, jenž ze srdce se line ven, a její vzdechy v knize loví všech cizích vášní ohlasy; blouznivě předříkává si list, posílaný hrdinovi… Leč Eugen, cokoli byl on, dojista nebyl Grandisson.

XIV O prostých řečech otce, děda vám povím, ale nejvíce o starých lípách, pod něž sedá nad vodou mladá dvojice; o kleté žárlivosti vírech, o slzách, odluce a smírech; milencům rozejít se dám, než povedu je k oddavkám. Vzpomenu vášnivých slov lásky a řečí roztoužených chvil, jež na jazyk mi vyloudil u nohou milované krásky žár mladosti. Těch krásných vět, jimž odvykl jsem od těch let!

XI Sloh drže v ladném, vážném stínu, ohnivý tvůrce kdysi dbal, by vrh nám pohled na hrdinu jak na úplný ideál. Rek jeho vždy, ač lásku sklízel, měl se zločinci mnohou svízel, přetékal citem, moudrostí a vnější přitažlivostí. Vždy čistou vášní hořel jistě a v čestném boji desetkrát byl ochoten všanc život dát – a vzadu na posledním listě… zločince stihl přísný trest a dobro odměněno jest.

XV Já s pláčem přihlížím tvé muce, Taťáno, Táňo rozmilá! Módnímu tyranovi v ruce ty osud svůj jsi vložila. Ty zahyneš. Však dříve, drahá, po temném štěstí ještě sahá tvá zaslepená naděje. Poznáváš něhy záchvěje a piješ kouzelný jed přání, jež vzdech ti loudí na ústa; tam všude loubí vyrůstá,

XII Však my jak v mlze jsme teď, běda, morálka nudí bez mezí, a dnešní čtenář v knize hledá jen krásný hřích, jenž vítězí. Britanská Musa báchorkami sny nedospělé dívky mámí, vkus Byronův jí udělal.

51

jež šťastná shledání tvá chrání. a před očima všude již stín osudného svůdce zříš.

XIX Pak mezi cizí odvedli mě… Ty ale neposloucháš již – „Ach, ňáňo má, stesk umučí mě. Je mi tak těžko. Nevěříš? Chce se mi plakat. Ach, má hlava!“ – Mé dítě, jistě nejsi zdráva… Pán Bůh se smiluj, zachraň nás! Chceš něco? Čekám na rozkaz… Svěcenou vodu máme doma… vždyť celá hoříš… pro Pána… – „Ne… jsem jen zamilována.“ – Bůh budiž s tebou, holčičko má… – A drsná ruka rozechvěle křižuje Táňu po čele.

XVI Taťána, běda, nemá stání, rozsévá pod stromy svůj žal. Pojednou oči v přemítání ji strnou, nemůže jít dál. Hruď dme se jí a v bledé tváři jí na okamžik plamen září, blesk do očí, v sluch šum jí leh a v hrdle přiškrcený dech. Noc nastává; a luna loví ospalé vlny života. A slavík, slavík klokotá do zamlžených korun v křoví. Nemohouc usnout, černou tmou Taťána volá chůvu svou.

XX „Jsem zamilována,“ zas hlásí své chůvě hořce Taťána. – Ach, miláčku, ty nemocna jsi. – „Nech mě. Jsem zamilována.“ A zatím luna ze své výše po bledé tváři sklouzla tiše a ulehla si v důvěře na rozpuštěné kadeře, na kapky slz, jež v očích svitly, i na oděnou prostince stařenku, k mladé hrdince se sklánějící v dlouhé kytli; a v čarodějném přísvitu vzdychaly obě ženy tu.

XVII „Nemohu, ňáňo, spát v tom dusnu. Otevři okno. A pojď blíž.“ – Co je ti? – „Povídej, než usnu. O starých časech něco, víš?“ – A co jen, Táňo? Znávala jsem sic všelijaké báje časem, jak víly v lese tančily, jak zlí duchové strašili. A teď jsem, Táňo, zapomněla. Jsou to přec léta. Inu, čas a stáří všecko splete v nás. – „Nu, však ty víš… jen kdybys chtěla… (o vílách přece nechci nic) mi o své první lásce říc…“

XXI Sen Taťánina srdce zapad v daleký, modrý luny svit. A myšlenkou jí šleh nápad… „Jdi pryč. Chci samotu a klid. Jen s mého stolku všecko sejmi a papír s perem, ňáňo, dej mi, lehnu si brzo.“ V světnici při luně, němě zářící, s tvářemi v dlaních Táňa píše, v Eugena mění se jí svět a z lehce tryskajících vět nevinná dívčí láska dýše. A psaní, v letu napsané… Taťáno, kdo je dostane?

XVIII – Máš rozum, Táňo? My v ty časy přec neslýchaly o lásce. Nebožka tchyně by mě asi zabila v zuřivosti své. – „Jak jsi se tedy, ňáno, vdala?“ – A tak, Bůh chtěl, já poslouchala. Můj Váňa mladší byl než já, tenkráte třináctiletá. Dva týdny, šetřilo se časem, chodili svati. Na třetí už žehnal otec dítěti. Ze strachu hořce plakala jsem a s pláčem rozpletli mi cop. Tak vdávaly se za mých dob.

Taťánin dopis Oněginovi „Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice

52

mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci… Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my… z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného? … Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá… Tak chtěji nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti… Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, když nezřený, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění - a nebyl to jen sen – jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano… Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl, nepostál tiše nad pelestí?

A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo ji? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch! Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný… Děj se co děj! Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě. Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí… A uvaž: já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě. Přijď, vytoužený. Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mi číst psaní… Já studem, strachy umírám… Však vím, že vaše čest mě chrání, a směle svěřuji se vám…“ XXXII Taťána vzdychá z teskné duše. List v prstech se jí zachvívá. Růžová obálka jí suše na zprahlých ústech utkvívá. Hlavička už jí padá zase. Košilka lehce spustila se jí se sličného ramene. Měsíční světlo zmámené už pohasíná. Nad dolinou už jasní mha. Teď sedláka roh pastýřův ven vyláká. Stříbrné vlnky strouhou plynou. Je ráno. Všichni vstali již. Však s Taťánou je dneska kříž. (…) IX Tak sníval často Eugen v bdění. Byl za dob první mladosti obětí bouřných poblouznění a vášní do bezuzdnosti. V života klínu měkce chován, dnes rozčarovalo ho, žel. I touhy spěch ho omrzel, i úspěch, který v letu sklízel.

53

V tichu i hluku jako stroj mu do duše hřměl nepokoj, i léčil smíchem nudy svízel. Tak ubil osm krásných let, života nejsvěžejší květ.

A buďte dobrým soudcem mým. XIII Kdybych svůj život uzavříti v kruh domácnosti jednou snil, kdyby mi otcem, mužem býti příznivý osud nařídil, kdyby mnou na chvíli jen, drahá, plul obraz rodinného blaha, jen s vámi, věřte, chtěl bych žít, jen u vás hledal bych svůj klid. To pravdou bez fráze je vskutku: našel bych dávný ideál a vás jen bych si zval za družku dní svých, svého smutku, jak záruku, že hoden vás, bych šťasten snad… být mohl zas!

X Už krásky nemiloval, ale lhostejným poutníkem se stal. Nechtěla – bez žalu šel dále, zradila – jen si zazpíval. Hrál lásku, cítě nudu v skrytu, opouštěl ženy bez soucitu, nemaje za nic přízeň, hněv. Salónů omrzelý lev tak k svému whistu jezdí denně, rozšafně nad kartami bdí, pak klidně domů odjíždí, když lehl si, spí nerušeně a zrána ještě sotva ví, kam na večer se vypraví.

XIV Mé štěstí? Listu podobá se, jejž ve vichřici trousí kmen. Jsem ztracen, Bože, vaší kráse i lásce… jsem vás nehoden. Manželství se mnou zlem by bylo, žal oběma by připravilo. A třeba miloval bych vás, zvyk odcizil by mě a čas; plakala byste – a co zmůže v mém srdci ženských slzí proud, než v zběsilost je uvrhnout? I posuďte jen, jaké růže by asi Hymen po času nám nadlouho vplet do vlasů.

XI Když Tánin list však držel v ruce, Oněgin živě dojat byl. Nad slovy, vydechlými v muce, v roj myšlenek se pohroužil. Jak obraz Tánin zapomněti, vzhled ušlý, tvář s bledou pletí; v nevinný, konejšivý sen ho ukolébal dopis ten. A snad že na tu chvíli snivou v něm po lásce se vzkřísil hlad. On ale nechtěl oklamat tu čistou duši důvěřivou. Teď v alej snad vás vésti smím, kde Taťána se sešla s ním.

XV Je hroznější věc v světě celém než dům, kde žena zklamaná se denně trápí nad manželem, v své samotě jak prodaná? Kde nudný muž, ač váží si jí, přec s hněvem k osudu ji míjí, vždy němý a vždy nasupen, vždy zlý a chladně žárliv jen? A po takovém muži vy jste toužila ve své čistotě, když planoucí své prostotě jste oddala se ve svém listě? Což osud neblahý by byl vám úděl tento přisoudil?

XII Dvě minuty tak stáli němi, až Eugen s vážným pohledem promluvil k Táně: „Psala jste mi, nezapírejte. Četl jsem ty důvěřivé vaše řádky, ten projev lásky, čistý sladký; jsem vaší upřímnosti rád; cit, jejž jsem dávno nechal spát, jste ve mně rozezněla věru. ne, nehodlám vám lichotit a stejně upřímný chci být jak vy. Důvěru za důvěru. Má zpověď spojena je s tím.

Přeložil V. A. Jung

54

1.

O jaký se jedná literární žánr? Jak vypadá text po formální stránce?

2.

Aluze (narážky, odkazy) na které autory a která díla romantické literatury jste v textu odhalili?

3.

Jakou roli hraje v textu vypravěč?

4.

Které postavy jsou v ukázce středem naší pozornosti? Jak byste tyto postavy charakterizovali? V jaké situaci se tyto postavy nacházejí? Jakou roli mají tyto postavy v rámci celého díla?

5.

Jaké dva pohledy na lásku jsou v textu konfrontovány? Kdo je jejich nositelem?

6.

Kdo je označován jako ňáňa?

7.

Jaký vztah je mezi Taťánou a Oněginem? Jak Oněgin reaguje na Taťánino vyznání?

8.

Charakterizujte pojem zbytečný člověk.

3.

U jednoho představitele ruského romantismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla: Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru:

Forma díla: Kompozice díla:

Jazyková a stylistická stránka díla:

Charakteristika postav, vztahy mezi nimi:

Spád děje + zdůvodnění tvrzení:

Stručné naznačení obsahu:

Prvky romantismu v díle:

Vlastní postřehy a hodnocení:

6. Romantismus v Polsku – spjat s děním ve státě, národněosvobozenecký boj (Polsko rozděleno mezi tři státy) => revolučnost reprezentovaná zchudlou šlechtou, po porážce revoluce r. 1831 - emigrace Adam Mickiewicz (1798 – 1855) Pan Tadeáš (1834) – rozsáhlý epos s komplikovaným dějem - 2 zemanské rodiny, znesvářené starým nepřátelstvím, usmíří až láska mezi dětmi Tadeášem a Zoškou - v postavě Tadeáše zobrazen ideál mravně čistého Poláka, který na svém panství ruší nevolnictví - líčení klidného života drobné venkovské šlechty, obraz přírody - v pozadí Napoleonovo tažení do Ruska

3. fáze českého národního obrození – romantismus a biedermeier (30. a 40. léta 19. stol.) Obecná charakteristika období: v umění – romantismus, vlivem napoleonství šíření svobodomyslných myšlenek, —> novodobý nacionalismus a národně osvobozenecké hnutí, po pádu Napoleona se v Evropě utužují reakční vládní systémy (Metternichův absolutismus) x tomu nespokojenost mas uvědomujících si nemožnost ovlivňovat tok dějin => pocit vyřazenosti z dění, odcizenost světu Romantismus v českém umění: malířství – Ant. Mánes, Josef Navrátil, zčásti Josef Mánes, Julius Mařák, Adolf Kosárek, sochařství – část tvorby J. V. Myslbeka, hudba – Václav Jan Tomášek

Literární vývoj – rozšíření NO do širokých vrstev, v popředí ne vědci, ale umělci (beletrie) - vymizela myšlenka slovanské vzájemnosti, ale slovanství i nadále chápáno jako hodnota - zájem o český folklór - minulost chápána jako povzbuzení pro současnost a budoucnost - literatura má náročnější cíle - v 30. létech převažují výchovné cíle nad uměleckými záměry (vliv biedermeieru) + spor o orientaci české literatury (romantismus, Mácha) - v 40. létech se zvýšila umělecká náročnost literatury, polemická srážka mezi Tylem a Havlíčkem o podobě účinného vlastenectví 56

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836) - zpočátku německy psané preromantické verše nízké kvality - typické symboly: poutník/poustevník/loupežník, symbol země, protiklad snu a skutečnosti, básnický extremismus Máj (1836) – lyrickoepická básnická skladba, základní dílo české moderní poezie - předzpěv Čechové jsou národ dobrý + 4 zpěvy + 2 intermezza - 1. zpěv – líčení prvomájového večera u jezera v kontrastu s osudem dívky Jarmily, která čeká na svého milého, jehož se však nedočká; místo toho se od posla dozvídá o Vilémově vině a trestu a páchá sebevraždu - 2. zpěv – obraz nočního vězení, kde Vilém několik hodin před popravou přemítá o vině, trestu, osudu, životě a smrti - 1. intermezzo – půlnoční popraviště, příroda se připravuje na Vilémův pohřeb - 3. zpěv – krása jarního rána v kontrastu s lidským osudem, Vilém je veden na popraviště doprovázený zástupem lidí, jeho vyznání lásky rodné zemi, vzpomínka na dětství, rozloučení se životem, přírodou, láskou a jeho poprava - 2. intermezzo – obraz horské přírody, Vilémovi druhové truchlí pro svého vůdce u ohně - 4. zpěv – po sedmi letech se v zimě na popraviště dostává poutník; vrací se sem na prvního máje, zjišťuje informace o Vilémově osudu, vzpomíná na své vlastní dětství, truchlí nad vlastním osudem - zpěvy zakončeny trojitým zvoláním jména některé z postav - filosofické úvahy o smyslu života, nevíra v posmrtný život, kritika společnosti - dynamický, barvitý obraz přírody v kontrastu s osudem Viléma, Jarmily a poutníka - vystavěno jako drama - básnické prostředky: jambický spád + trochej, zvukomalba, eufonie, metafora, personifikace, epiteton, oxymóron, neologismy, poetismy, rým - jazyk vybroušený, vyspělý, básnický - romantické prvky: líčení přírody, noční scenérie, kontrasty, Vilém = loupežník, vyvrženec společnosti, padlá dívka, tragická láska, nezvratnost osudu, hrdinové umírají mladí - dílo ve své době nepochopeno, domněnka, že přílišná subjektivita škodí vlasteneckým zájmům - vliv na další generace, dodatečné ocenění - první moderní novodobá báseň, navazuje na evropský romantismus Cikáni (1835) – román, motiv podobný Máji Marinka (1834) – povídka, kontrast krásy a umění x ošklivosti, života x smrti, představy x skutečnosti Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856) - přispěl k zvýšení úrovně českého divadla, cílem jeho sentimentálních, romantických her vlastenectví, poučení, zvýraznění krásy jazyka - názorové konflikty s Máchou, Havlíčkem, dramatikem Kolárem 1. novinářská činnost – redaktor časopisu Květy, Vlastimil, Pražský posel 2. próza 3. divadelní hry a) ze současnosti – dramatickou zápletkou láska mladých lidí Paličova dcera (1846) – objevuje se i kritika společnosti b) veselohry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (1834) s písní Kde domov můj? (hudba František Škroup), která se časem stala národní hymnou

c) dramatické báchorky – komika lidových postav se mísí s romantičností nadpřirozených bytostí, připomínají pohádku i tím, že dobro vítězí nad zlem Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dramatická báchorka, pohádková hra - postava dudáka Švandy s kouzelným nástrojem, typického romantického rozporuplného hrdiny, jenž musí projít dlouhou a dobrodružnou cestu k poznání pravých hodnot, věrné 57

-

a milující Dorotky, moudrého Kalafuny a jeho hašteřivé ženy, podvodníka Vocilky => silně rázovité postavy nesoucí vlastnosti typického českého člověka lidové postavy mluvící prostým jazykem se mísí s bytostmi nadpřirozenými, které se vyjadřují vzletným jazykem a ve verších oslava ženské lásky, která dokáže divy lesní víly s královnou Lesanou představují odvěký řád přírody, který nelze beztrestně přestoupit

d) historické hry Jan Hus (1848) – spojitost s revolucí r. 1848 Kutnohorští havíři aneb krvavý soud (1848) – sociální drama

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870) - zabýval se národopisem a vydáváním staročeských literárních památek, v lidové slovesnosti viděl odraz starých mýtů, slovanského etnického základu (hlavně v pohádkách) - zakladatelem české moderní balady, navazuje ovšem na baladu lidovou Kytice z pověstí národních (1853) – 20 let práce - jediná původní kniha, nejprve vydáno časopisecky - epika, původně 12, v konečné verzi 13 balad - propracovaná kompozice sbírky, pečlivě provedené rozvržení básní - Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně - dramatický konflikt vyplývá z povahových vlastností hrdinů, problém viny a trestu, vina spočívá ve vědomém či nevědomém porušení mezilidských vztahů, řádu, etického principu a je spjata s osobou, která trest přijímá - někdy tragický až krutý závěr, někdy po pokání následuje odpuštění a vykoupení - důležitý vztah matka --- dcera - nadčasovost a nadprostorovost prostředí - nadpřirozené bytosti - umění baladické a dějové zkratky - úsporný jazyk (neslovesné věty, absence spojek, místo sloves citoslovce, …) - dramatické podání, dynamičnost, zvukomalba - prostředky lid. balady - ovlivnil další autory Lidová slovesnost Ústní lidová slovesnost (folklor) - venkovský (původní), městský - primární slovesné umění, existovala před vynalezením písma a vedle psané literatury existuje dosud - vyjadřuje lidový názor na život, optimismus, … - znaky: ústní tradování (forma jen zčásti fixovaná => variabilita), anonymita autora, kolektivnost (vyjadřuje myšlení i cítění kolektivu), improvizovanost, funkčnost, spojování žánrových postupů - druhy: lyrika - písně - milostné, k obřadům, vojenské, ukolébavky, pracovní, … epika - balady báje pověsti pohádky anekdoty přísloví, pranostiky, rčení drama (obchůzkové, zpěvohra), loutkové divadlo 58

-

-

na tzv. vysokou literaturu působila poetika lidové slovesnosti jako inspirační zdroj hlavně v historických situacích národního ohrožení, ve chvílích vystupňovaného pocitu národní sounáležitosti ovlivnila zejména období po Bílé hoře - baroko, preromantismus a romantismus, 30. léta 20. stol.

Rozlišujte!!! ústní lidová slovesnost – viz výše lidová slovesnost sekundárně zapsaná sběrateli – folkloristy zafixovaná autentická lidová slovesnost, někdy v jedné verzi textu, někdy variace, někdy cenzurní zásahy sběratele tvorba umělá v duchu lidové slovesnosti = ohlasy – lidová slovesnost inspirací pro vlastní autorovu tvorbu tvorba zlidovělá – jedná se o umělý text, který se ale časem stal natolik populárním, že ho znají široké vrstvy, aniž vědí, kdo je autorem textu tvorba pololidová – známe autora textu, ten ale pochází z lidových vrstev a odráží lidový pohled na svět Opakování učiva a rozbor textů 1.

Na základě ukázky a zkušeností z četby odpovězte na otázky týkající se skladby Karla Hynka Máchy Máj: Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko - v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k ním: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!“ (...) Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, (...)

a)

Z které části skladby je ukázka vybrána?

b) Kdo v úryvku promlouvá? c)

V jaké situaci se mluvčí v textu nachází? 59

d) Ke komu se mluvčí obrací, koho, co oslovuje? e)

K čemu se mluvčí upíná, v čem vidí nadosobní hodnotu?

f)

Jaký básnický prostředek je využit v části označené tučnou kurzívou?

g) Jaký básnický prostředek je použit v tučné podtržené části? h) Jaký básnický prostředek je použitý v tučné podtržené kurzivě? i)

V ukázce najdeme spíše projevy epiky nebo lyriky?

j)

Proveďte v ukázce rozbor rýmu. Jaké typy rýmu jsou použity?

k) Jak vypadá ukázka po jazykové stránce? l)

Vypište zdrobnělinu přídavného jména, která se v textu vyskytuje:

m) Vypište z textu tvar přechodníku minulého: n) Najděte dvě slova, u kterých je dle dnešního úzu tvaroslovná chyba. o) Celkově jde o skladbu lyrickou, epickou, lyrickoepickou? p) Jaká je kompozice celé skladby? (Z jakých částí se skladba skládá?)

q) Uveďte alespoň tři romantické prvky, které se ve skladbě vyskytují:

r)

Co tvoří lyrickou složku Máje?

s)

Co tvoří epickou složku Máje?

t)

Jsou lyrické a epické části skladby v souladu či v kontrastu?

2.

Odpovězte na základě vlastní četby na otázky vztahující se k dílu Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák:

a) O jaký se jedná literární druh a žánr?

b) Vysvětlete, co je podstatou tohoto literárního žánru:

c)

Jak vypadá text po jazykové stránce?

d) Jaké typické české rysy se na jednotlivých postavách projevují? 60

Švanda Dorotka Vocilka Kalafuna e) Na jaký nástroj hraje Švanda a čím se tento nástroj vyznačuje?

f) Jaké city/hodnoty Tyl oslavuje a klade je v hodnotovém žebříčku nejvýš? 3. Objasněte pojmy: ohlasová tvorba zlidovělá tvorba -

4.

Uveďte 4 znaky lidové slovesnosti:

5.

S využitím zkušenosti z vlastní četby a ukázky proveďte rozbor ukázky ze sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice: A co míníš učiniti, A co vzkážeš hochu tomu, Dceřina kletba dcero má, Což jsi se tak zasmušila, dcero má, a co míníš učiniti, dcero má, a co vzkážeš hochu tomu, kterak vinu napraviti což jsi se tak zasmušila? jenž chodíval k nám do domu a smířiti boží hněv? Veselá jsi jindy byla, a s tebou se těšíval? nyní přestal tobě smích! „Půjdu hledat květu toho, „Vzkazuji mu požehnání, matko má, „Zabila jsem holoubátko, matko má, půjdu hledat květu toho, matko má, vzkazuji mu požehnání kterýž snímá viny mnoho zabila jsem holoubátko červa v duši do skonání, a vzbouřenou chladí krev.“ opuštěné jediňátko že mi zrádně mluvíval!“ bílé bylo jako sníh!“ A kde najdeš toho květu, Holoubátko to nebylo, dcero má, holoubátko to nebylo líčko se ti proměnilo a potrhán je tvůj vzhled! „Och, zabila jsem děťátko, matko má, och, zabila jsem děťátko, své ubohé zrozeňátko žalostí bych pošla hned!“

dcero má, a kde najdeš toho květu po všem široširém světu, v které roste zahrádce? „Tam za branou nad vršíkem, matko má, tam za branou nad vršíkem, na tom sloupu se hřebíkem, na konopné oprátce!“

61

A co necháš svojí matce, dcero má, a co necháš svojí matce, jež tě milovala sladce a draze tě chovala? „Kletbu zůstavuji tobě, matko má, kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla místa v hrobě, žes mi zvůli dávala!“

a)

O jaký se jedná žánr a co je podstatou tohoto žánru?

b) Co bývá obecně příčinou tragična v Erbenových skladbách?

c)

Jaký mezilidský vztah ve svých skladbách Erben považuje za mimořádně důležitý?

d) Jak vypadá text po formální stránce (sloka, verš, rým)? Jaký má text formální charakter celkově?

e)

Kdo se čím se v textu básně provinil a jaký trest následuje? Pozor! Přemýšlejte pozorně.

f)

Co znamená slovo zůstavuji?

Počátky českého realismu (40. a 50. léta 19. stol.) Božena Němcová (1820? – 1862) - básnická tvorba poplatná době, důležitá próza - sběratelství lidové slovesnosti - lidovou látku zpravidla upravovala po svém, zobrazovala typické prostředí a typickými postavami českého lidu a jeho povahovými vlastnostmi - vítězství dobra nad zlem Národní báchorky a pověsti (1845 – 1846), Slovenské pohádky a pověsti (1857 – 1858) - v její tvorbě najdeme jak prvky sentimentální, resp. romantické, tak věrné vykreslení reality, řešení problémů doby je však velmi idealistické Babička (1855) - podtitul Obrazy z venkovského života - autorčin únik z těžké skutečnosti do idyly dětství, nejde však o dílo životopisné - snaha ukázat harmonický život prostých lidí s ústřední postavou ideálně dokonalého člověka, babičky - popis zvyků, pověr venkovských lidí během kalendářního roku - děj – v ratibořickém údolí na Starém bělidle, konfrontace života venkovanů a panské společnosti, epizodický charakter děje spojen postavou babičky; samostatnou část tvoří příběh o Viktorce - další postavy: Panklovi, kněžna, schovanka Hortensie, Viktorka, Kristla, Jakub, Kudrnovi, mlynářovi, … 62

-

prvky realistické (způsob zobrazení prostředí), ale dílo je také velmi idealizované (vztahy mezi lidmi, postava kněžny, harmonie s přírodou, …) - snaha zobrazit kladného hrdinu, „dobrého člověka“ Baruška (1853) Divá Bára (1856) povídky s jednoduchým příběhem, Dobrý člověk (1858) který prověřuje hrdinovy dobré vlastnosti Pan učitel (1860) Pohorská vesnice (1856) – idealizovaný pokus o harmonizaci mezi lidem a šlechtou V zámku a podzámčí 1856) – kontrast mezi krutostí chudoby a rozmařilostí zbohatlíků Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) - novinářská činnost – Pražské noviny – články o formách vlády, informoval o politickém dění v cizině => politická výchova čtenáře, od r. 1848 vydával Národní noviny – austroslavismus, tribunou liberální strany, pestrá forma článků, humoristická příloha Šotek, od r. 1850 vydával v Kutné Hoře politickou revui Slovan – ostře kritická protivídeňská opozice => politicky pronásledován, souzen, r. 1851 internován v tyrolském Brixenu, zemřel krátce po návratu do Čech - literární kritik, překladatel, básník, satirik, epigramatik Epigramy - /epigram = krátká satirická báseň s výraznou pointou/ - 5 oddílů (církvi, králi, vlasti, Múzám a světu), útok na katolickou církev, byrokracii a stát, na nezdravé jevy v národním životě - prvky hovorového jazyka, demokratičnost obsahu, rytmus, lehkost, prostota - mnohé jsou aktuální i dnes - př. Etymologický, Selský, Z historie literatury české, … - v Brixenu —> 3 velké satirické (humor a komično jsou využity ke kritice nezdravých společenských jevů) skladby: Tyrolské elegie (napsáno 1852, vyšlo 1861) - /elegie = žalozpěv, tradiční elegie —> ve starověku, psána elegickým distichem/ - podnětem vlastní zážitek, zatčení a cesta do Brixenu, život ve vyhnanství, opovržení rakouskou vládou a policejním systémem - ironie (vědomý protiklad toho, co autor říká, a toho, co myslí), sarkasmus (jízlivý posměšek) Král Lávra (napsáno 1854, vyšlo 1870) - pohádkový motiv, ironie, shovívavý humor - parodie historií o hodných panovnících (x brutální činy) Křest sv. Vladimíra (napsáno 1848 – 1854, vyšlo 1876) - nedokončeno - satira inspirovaná Nestorovým letopisem, kde se mluví o nástupu křesťanství v Kyjevské Rusi - podání lidovým vypravěčem - kritika absolutismu jako způsobu vlády, kritika katolické církve - aktualizace Rozbor textů Karel Havlíček Borovský: Epigramy Demokratský Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad máme, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.

Jehly, špičky, sochory a kůly stesal, skoval, zostřil, sebral kvůli vojně s hloupostí a zlobou místo šavel Borovský Havel.

63

Politický Pomodli se, Čechu, k svatému Vojtěchu, by tě vzaly samostatné národy do cechu. Etymologický Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? „Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek!“ Verba docent, lempla trahunt „Co sám nerad, nečiň jinému!“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy. Sympatetické léčení Bodne-li tě žihadélkem včela, vlož na ránu hned její vlastní med: bodne-li tě epigramská střela, vlož na ránu – prostředek máš jistý – chumáč vlasů z epigramatisty. Originálnost Není nad původnost, každý po ní touží, lidé chodí přes most, to já půjdu louží.

Tyrolské elegie I Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak, jakpak se ti Brixen líbí? – Neškareď se tak! Nepospíchej, pozastav se, nechoď ještě spat: abych s tebou jen chvilinku mohl diškutýrovat. Nejsem zdejší, můj měsíčku, toť znáš podle křiku: neutíkej, nejsem treu und bieder, jsem zde jen ve cviku. II Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídenské pán ze sna burcoval.

By se po svých těžkých prácech hodně vyspali, jednou v noci kočár policajtů pro mne poslali. Dvě hodiny po půlnoci – když na třetí šlo, tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. Se žandarmem slavný ouřad celý v parádě, pupek kordem pevně obvázaný, zlato na krágle. „Vstávají, pane redaktor, nelekají se, jdeme v noci, nejsme však zloději, jenom komise. Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá.“ Já jsem i na lačný život vždycky zdvořilý: „Odpusť, slavná císařská komise, že jsem v košili!“ Ale Džok, můj černý buldog, ten je grobián, na habeas corpus tuze zvyklý – ¨ on je Angličan. Málem by byl chlap přestoupil jeden paragraf, již na slavný ouřad zpod postele uďál: Vrr! haf! haf! Hodil jsem mu tam pod postel říšský zákoník, dobře, že jsem měl ten moudrý nápad, již ani nekvík. – III Občan zvyklý na pořádek – bylo to v prosinci – především jsem si obul punčochy v slavné asistenci. Pak jsem teprv četl psaní – však ho tuhle mám –

rozumíš-li ouřední němčině, přečti si ho sám.

Koně a žandarmi stáli dávno před domem: „Milí braši, maličké strpení, hned již pojedem!“

Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí v Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří.

V Ó, měsíčku, však ty ženské dobře znáš a víš, jaký s nimi člověk na tom světě často mívá kříž! –

Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví!

Také´s mnohého loučení tajným svědkem byl, ty znáš líp než každý novelista hořkost těchto chvil.

Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, abych se hned na státní outraty na cestu vydal.

Matka, žena, sestra, dcerka, malá Zdenčinka, stály okolo mne v tichém pláči: hořká chvilinka!

A žandarmům že nařídil, ať mne hodně nutí, kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout jeho nabídnutí.

Já jsem sice starý kozák, v půtkách tužený: tenkrát jsem měl trochu těsná prsa a zrak zkalený.

IV Což je dělat? Že pak musím hloupý zvyk ten mít: že nemohu žandarmům s flintami pranic odepřít!

Vtisknul jsem však poděbradku silně do čela, aby se těm policajtům slza nezablyštěla.

Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se vzbudí, třeba – s námi jet.

Neb ti všichni blíže dveří posud stáli stráž: aby měla tato smutná scéna císařskou stafáž!

Pravil mi, že nemám s sebou zbraně žádné brát, neb že oni mají nařízení mne ochraňovat.

VI Trubka břeští, kola hrčí, jedem k Jihlavi, vzadu, abychom nic neztratili, klušou žandarmi.

Že mám též, pokud jsme v Čechách, inkognito jet, – sic nám dají dotěraví lidé hrůzu komis hned.

Ten borovský kostelíček stojí na vršku, skrze lesy smutně na mne hleděl: „Jsi to, můj hošku?

Ještě mi dal pan Dedera více moudrých rad, dle nichž se Bachovi pacienti mají spravovat.

Pode mnou jest tvá kolíbka, já tě viděl křtít, starému vikáři ministrovat, pilně se učit.

Tak mne vábil jak Sirena, až jsem obul boty, oblík vetu, kabát, pak i kožich – dříve však kalhoty! 65

Táhnout světem na zkušenou, pak s pochodní jít, naší chase plamenem veselým na cestu svítit.

ale zdá se, že je v obou stejný nepokojný kvas. – VIII Teď, měsíčku, nechme elegie a přejděme v heroický tón: nebo co ti teď chci vypravovat, to byl čertův shon.

Vidíš, jak ty roky plynou, znám tě třicet let: ale, chlapče, jaké to obludy vidím s tebou jet?“ –

Cesta z Reichenhallu do Weidringu, ty ji musíš taky dobře znát, ta se nedá žádnou ordonancí přeoktrojovat.

VII Když jsme jeli přes Jihlavu, měl jsem Špilberk v mysli, za Lincem zas myšlenky na Kufštejn z hlavy mi nevyšly.

Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, vedle cesty propast bezedná jak drška armády.

Teprva když jsme nechali Kufštejn vpravo stát, začla se mi alpejská krajina příjemnější zdát.

Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ – prázdný je kozlík.

Hloupá jízda, milý brachu, když se jen ví kam: veselé ty trubky postiljonů jsou jen bídný klam.

Kočár praští a koně ve větru, již je ďábel horempádem nese, a postiljon někde tam za kopcem do dýmky si křeše.

Všude kolomaz a všude přepřahovali: kdybyste radš ve Vídni přepřáhli a namazali!

Dolů jako s věže cesta plytká, vůz jak šipka klouže hý a hat, snad má chuť nás někde do propasti internýrovat?

Telegraf je přece jenom hezký vynález! Ten před námi všude, než jsme přišli, ohlášení nes.

Och, to byla pro mne chutná chvilka, neboť neznám žádnou větší slast nežli vidět slavnou policii ouzkostí se třást!

By nám mohla policie, starostlivá máti, všude, dříve než tam přijedeme, kamna rozehřáti.

Napadnul mi – jsemť já čtenář bible – o Jonáši smutný příběh ten, jak jej z loďky k utišení bouře vyhodili ven.

Nesmím ale zapomenout Budějovice, tam Dedera koupil mělnického čtyry lahvice.

Metejme los! pravím, mezi námi musí někdo velký hříšník být, a ten k usmíření nebes musí z vozu vyskočit.

Čili se v něm vlastenecké hnuly myšlenky? Čili doufal, že to pro mne bude Lethe na Čechy?

Jen to vyřknu, ejhle, policajti ani svědomí nezpytovali, a kajícně vyrazivše dvířka z vozu vyskákali. –

Mělnické jsem dávno dopil, piju vlaské zas; 66

Ach, ty světe, obrácený světe! Vzhůru nohami ve škarpě leží stráž, ale s panem delikventem samým kluše ekvipáž!

Krajskou vládu, podkrajského, žandarmerii, ty mi dali za anděle strážce v té Siberii.

Ach, ty vládo, převrácená vládo, národy na šňůrce vodit chceš, ale čtyrmi koňmi na opratích vládnout nemůžeš! – – Bez kočího, bez opratí, potmě, u silnice propast místo škarpy: tak jsem cválal sám a sám v kočáře jako vítr s Alpy. Svěřiti svůj osud také jednou koňům splašeným se já mám bát, občan rakouský? Což se mi může horšího již stát? Tak jsem s chladnou resignací v hlavě, v hubě ale vřelou cigáru, čerstvěj než cár ruský přijel k poště v dobrém rozmaru. Tam jsem zatím – mustr delikventů! – bez ochrany povečeřel hezky, než za mnou stráž s odřenými nosy přikulhala pěšky. Já spal dobře, ale policajti měli tu noc ve Weidringu zlou, mazali si špiritusem záda, nosy arnikou. To je konec této epopeje, k níž jsem nepřibásnil ani chlup, všechno ti dosvědčí ve Weidringu poštmistr Dahlrupp. IX Přijeli jsme do Brixenu bez vší turbací, krajská vláda dala Dederovi na mne kvitancí. Místo mne ten kus papíru vrátili do Čech, mne zde černý, dvojhlavatý orel drží v klepetech.

67

1. O jaký se jedná literární žánr? 2. Jaká je kompozice textu?

3. Jaký námět text zpracovává? 4. Jakým způsobem je námět pojednán?

5. S jakými postavami se v textu setkáváme?

6. Jaké dobové narážky jsou v textu patrné?

7. Jak vypadá text po jazykové stránce?

8. Jaké umělecké prostředky autor využívá?

9. Jaké historce je věnována pozornost v osmé části?

REALISMUS A NATURALISMUS (od 30. let 19. stol., naturalismus od 70. let 19. stol.) Obecná charakteristika období: nástup kapitalismu volné konkurence, rozmach přírodních věd a techniky (Darwinova evoluční teorie, Pasteurovy objevy, technické vynálezy, …) => důvěra v rozum a smyslové poznání, ve spolehlivost exaktních věd a přírodovědeckých experimentů, které přejímaly metodologicky i společenské vědy (—> sociologie, A.Comt —> pozitivismus, z Hegela vycházející K. Marx —> dialektický materialismus), zájem o sociální otázky

Literární vývoj – spisovatelé studují lidské nitro podle zásad exaktních věd => duševní život jedince je výslednicí dědičnosti, výchovy, společenského a národního prostředí, popř. rasy (determinismus) Realismus – v 2. pol. 19. stol. pak —> kritický realismus - snaha o maximální pravdivost, komplexnost - přesné zobrazení skutečnosti, snaha ukázat na zlo, křivdy => kritičnost - všestranné studium společnosti ve všech jejích projevech, snaha o objektivnost (autor stojí „nad“ dějem) - neobrací se k výjimečnému jedinci, ale ke společenské skupině nebo průměrnému člověku, typizace - hrdinův charakter se vyvíjí podle doby a okolností - zájem o současnost - přehlednost, věcnost, popisnost Realismus ve světovém umění – neusiluje o přikrašlování, ale o pravdu => zobrazení všedních situací, obyčejných neidealizovaných lidí - Gustav Courbet (obrazy Dobrý den, pane Courbete, Pohřeb v Ornans) - Francois Millet (venkov, práce, obraz Sběračky klasů) - Édouard Manet (obrazy Snídaně v trávě, Olympia)

-

barbizonská škola (krajiny malované v plenéru) prerafaelisté (úsilí o čisté umění, často literární náměty, obrazy J. E. Millaise: Slepá dívka, Ofélie) Honoré Daumier (umění spjaté s politikou) peredvižnici (ruští odpůrci klasicismu, Ilja Repin: Burlaci na Volze, Ivan Hrozný a jeho syn Ivan)

1. Realismus v Anglii – předchůdci Daniel Defoe a Jonathan Swift Charles Dickens (1812 – 1870) - v dílech se zabývá osudy sirotků, kteří se probíjejí životem a krutostí dospělých - žurnalista a prozaik, prosadil se => finanční zajištění, sláva Kronika Pickwickova klubu (1836 – 1837) – rozsáhlý román, který autora proslavil - kritický obraz soudobé Anglie, různých společenských prostředí a poměrů zmírněný laskavým humorem, epizodní charakter příběhů Oliver Twist (1838) – román se sociálním podtextem, vycházející z vlastních zkušeností - příběh osiřelého chlapce, který zažije různé ústrky a dostává se mezi londýnskou spodinu, velké množství postav - čtivost, krutost vztahů mezi lidmi kontrastuje se sentimentálností, smírný konec David Copperfield (1850) román s autobiografickými prvky, složitý děj Malá Dorritka (1851), Nadějné vyhlídky (1861) Další představitelé realismu v Anglii: William Makepeace Thackeray (1811 – 1863): Trh marnosti, Charlotte Brontëová (1816 – 1855): Jana Eyrová, Emily Brontëová (1818 – 1848): Na Větrné hůrce, J. Austenová: Rozum a cit, Pýcha a předsudek 2.

Realismus v Německu – hnutí Mladé Německo (1830 – 1848), které kritizuje měšťáctví, horlí x státnímu absolutismu, píše o sociální problematice, ideje jednotného Německa, propaguje ženskou emancipovanost, svobodu myšlení i jednání —> lyrika revolučně politického rázu

Heinrich Heine (1797 – 1856) - poezie tematicky neromantická (sociální kritika, kritika nacionalismu a militarismu), formálně však ano - jednoduchost a melodičnost básní, ale i satira a vtip, některé jeho básně zlidověly Kniha písní (1827) – soubor reflexivní lyriky, pesimisticky orientovaný, známý v Čechách 3.

Realismus ve Francii – předchůdci Pierre-Jean Béranger (1780 – 1957) – písničkář x režimu, —> tradici občan. poezie, a George Sandová (1804 – 1876) – vl. jm. Aurora Dupinová, psala romány o společenském postavení žen a jejich právu na plný citový život

Honoré de Balzac (1799 – 1850) - nejvýznamnější autor francouzského realismu - snaha zachytit život ze všech možných hledisek, průřez celou francouzskou společností 19. stol. - vynikající psycholog mravně problematických lidí - realistické popisy, gradace děje, nečekané zápletky, napětí, dobrodružství - zvláštní práce s postavami: zatímco je 1 postava v jednom románu hlavní, v dalším je vedlejší - —> tzv. Lidskou komedii, v dílech zachycuje mravy doby, kdy začaly rozhodovat peníze (—> asi 100 románů, rozdělení do 3 částí: studie mravů, studie filosofická, studie analytická) - jádro —> 3 romány: Otec Goriot (1835) – příběh bohatého kupce, který dal veškerý majetek dcerám a ty ho opustily - souběžně osud mladíka Evžena Rastignaka, který touží „dobýt“ Paříž, odhazuje morální zásady, do tajů úspěšnosti jej zasvěcuje zločinec Vautrin Ztracené iluze (1837 – 1843) – románová trilogie 69

- paralelní historie venkovského básníka a jeho přítele vynálezce v Paříži Lesk a bída kurtizán (1838 – 1847) – románová tetralogie - líčení vztahů společenských špiček se zločinci Evženie Grandetová (1834) – typ lakomce, který zničí štěstí své dcery, protože jí odmítne dát věno, aby se mu nezmenšil majetek Šagrénová kůže (1831) – kůže = talisman splní majiteli každé přání, ale zároveň zmenšuje jeho štěstí Gustave Flaubert (1821 – 1880) - kritik měšťácké společnosti, mistr v zobrazení lidských vášní a citových vztahů - dílo není tak encyklopedické jako u Balzaka - svá díla léta propracovával, protože byl zajištěn finančně - mistr v analýze lidské psychiky, zachycuje cit v nejrůznějších podobách Paní Bovaryová (1857) – román o 3 částech - psychologicky hluboce pojatý příběh romanticky založené vdané ženy, která v denním životním i manželském stereotypu nenachází smysl života, umírá sebevraždou po milostných a finančních dobrodružstvích - bovarismus – útěk od skutečnosti k iluzím Émile Zola (1840 – 1902) - —> nový literární směr dovádějící do krajnosti některé zásady realismu – naturalismus (člověk omezen na biologickou podstatu a ukázán jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti (tzv. determinace)) - teoretikem i tvůrcem naturalismu, otiskl několik programových studií (Experimentální román) - cyklus Rougon-Maquartové = biologická a společenská historie jedné rodiny, člověk představen ve své fyziologické podstatě ovládané pudy (celkem 20 románů, napsaných 1871 – 1893), román založený na podstatě experimentu Štěstí Rougonů (1871) – 1. část cyklu - vdova po zdravém muži Adelaide Rougonová žije s opilcem Maquartem a poslední léta života tráví v blázinci - Rougonové = legitimní linie Adelaidiných potomků – buržoazní intelektuálové na vzestupu, Maquartové = dělníci, obchodníci, živnostníci - rod Mouretů – stojí mezi oběma třídami a sňatky s nimi uzavírají jak Rougonové, tak Maquartové - v dalších částech cyklu vzestup potomků rodu Maquartů, nejvýznamnější části cyklu: Zabiják (1877) – naturalistický román - osudy ženy Gervaisy, jejího druha Lantiera, manžela Coupeaua a jejich přátel - rodině se začne dařit velmi dobře, vzmáhá se do doby, než Coupeau propadne alkoholismu (přesná studie) a postupně utrácí jmění - mravnímu úpadku podlehne i Gervaisa a její děti - lidé, kteří podléhají vlivu dědičnosti, pudů a prostředí, v němž jsou nuceni žít - strhující podání Nana (1880) – život vyšších společenských kruhů - účast v dreyfusiádě na straně lidských práv

70

Guy de Maupassant (1830 – 1893) - spisovatel a žurnalista - zakladatel moderní povídky a novely - dějová dramatičnost, úsporný, sevřený styl, výrazné postavy, práce s charakterizačním detailem Kulička (1880) – povídka - hlavní hrdinkou prostitutka, která za francouzsko-německé války projeví větší smysl pro morálku než společnost, která jí opovrhuje Miláček (1885) – román o novináři, který ke kariérnímu vzestupu využívá žen a intrik Věno (1884) – krátká povídka o všedním malém dramatu nese rysy autorova stylu 4.

Realismus v Rusku – podporován činností významných kritiků Vissariona Grigorjeviče Bělinského, Alexandra Ivanoviče Gercena, Nikolaje Gavriloviče Černyševského - nedokončená epická skladba Kdo žije šťastně na Rusi Nikolaje Alexejeviče Někrasova - kritika života v carském Rusku => pronásledování

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852) - míšení romantismu a realismu - obraz ruské společnosti a jejích slabostí a chyb, satirický výsměch všem podvodníkům a hlupákům tzv. petrohradské povídky – cyklus geniálních povídek - hrdinou osobité postavy, vyskytují se i fantastické motivy, romantické prvky - nejznámější: Plášť, Podobizna, Bláznovy zápisky, Nos Taras Bulba (1835) – povídka o hrdinském boji ukrajinských kozáků x polským magnátům Revizor (1836) – satirická groteskní komedie - anekdotický příběh o nevýznamném úředníkovi Chlestakovovi, kterého považují v okresním městě za revizora a který neváhá využít omylu ve svůj prospěch - dílo odhalující úplatkářství, nemorálnost, hloupost lidí a byrokracii státního aparátu Mrtvé duše (1842) – satirický román zobrazující poměry v tehdejším Rusku - hlavní hrdina Čičikov se rozhodne zbohatnout machinacemi s tzv. „mrtvými dušemi“ - odhaluje se úpadek statkářské vrstvy, úplatnost úředníků - pokračování románu autor zničil Ivan Sergejevič Turgeněv (1818 – 1883) Lovcovy zápisky (1852) – soubor črt a povídek vyjadřující protest x ruskému nevolnickému systému Rudin, Šlechtické hnízdo, V podvečer (1859) – romány zachycující společenské procesy v Rusku kolem poloviny 19. stol. - v tvorbě —> dva typy ruské inteligence – hamletovský (své nápady nedokáže uskutečnit podlomen skepsí) a donkichotský (romantik, který nedokáže realizovat své sny) Otcové a děti (1862) – rozsáhlý román - hl. hrdina Bazarov neuznává klasické hodnoty (nihilismus), reprezentuje příslušníky mladé generace, která je znechucena dobou, v níž pro sebe nespatřuje žádné perspektivy => buď nečinné hloubání, nebo násilí a revolta - Bazarov však přesto v nitru touží po ideálu a silném citu Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 – 1891) Oblomov (1859) – román zobrazující pasivní typ člověka, který je sice dobrosrdečný, čestný a upřímný, ale zároveň nerozhodný a lenivý, nedokáže své sny uskutečňovat, ztrácí i lásku - protikladem je poruštělý Němec Štolc, praktický a činorodý - oblomovština

71

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 – 1910) - jeden ze světově nejvýznamnějších autorů, filozof, pedagog (zásady volné výchovy) - psal povídky, dramata, náboženskovýchovné statě, ale nejvýznamnější jsou 2 romány: Vojna a mír (1865) – 4dílná románová epopej zobrazující Rusko v 1. 1/3 19. stol., 250 postav - na pozadí událostí Napoleonovy éry (tažení do Ruska, jeho porážka a ústup) zobrazeny osudy ruské společnosti (hl. rodiny Bolkonských a Rostovových) - kontrast 2 šlechtických intelektuálů: Andrej Bolkonskij (energičnost, racionálnost, hrdost) x Pierre Bezuchov (idealistický snílek, filozof hledající odpověď na otázky po smyslu života), z ženských postav důležitá Nataša Rostovová - dílo vzniklo na základě studia pramenů - myšlenky, že dějiny jsou tvořeny sledem nepostižitelných detailů Anna Kareninová (1873 – 1877) – široce pojatý román - 2 milostné a rodinné osudy a vývoj ruské a petrohradské společnosti - ničivý vliv vášnivé lásky vdané Anny Kareninové k Vronskému a v kontrastu štěstí manželů Levinových - hluboká psychologická analýza citových a duševních stavů hl. hrdinů Vzkříšení (1899) – sociálně kritický román - ovlivněn učením Chelčického (neprotivit se zlu násilím) Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821 – 1881) - předchůdcem moderní formy románu (promyšlená kompozice díla), zaměřeného psychologicky - za účast v tzv. hnutí petraševců odsouzen v 28 letech k trestu smrti, dostal však milost, káznice na Sibiři + nemoc => tyto extrémní prožitky se odrazily v jeho tvorbě (umění pronikat k složitým psychologickým pochodům lidského nitra, pochopení lidí nenormální povahy, soucit s utrpením), zobrazoval zločince, revolucionáře, lidi s duševními poruchami, … Zápisky z mrtvého domu (1861) – zážitky ze Sibiře Zločin a trest (1866) – román o 6 dílech s epilogem - hrdina románu Rodion Raskolnikov zavraždí pro peníze starou lichvářku a její sestru - vytvořil si teorii o právu silných jedinců překračovat morální zákony a dopouštět se i zločinů, tu autor kritizuje - propadá duševní krizi, teprve obětavá a čistá láska prostitutky Soni Marmeladovové, ušlechtilé a milující bytosti, jej pohne k pokání - dějová složka chudá, jádrem zachycení psychického a mravního dramatu hlavního hrdiny Běsi (1872) - rozsáhlý román, odsudek radikálního revolučního hnutí a terorismu Idiot (1868) - román, oslava „překrásného člověka“ - hl. hrdinou mladý kníže Lev Nikolajevič Myškin, který se vrací do Petrohradu ze sanatoria pro duševně choré, kde se podrobil léčbě epilepsie - téma díla je neseno úlohou Myškina v životech jiných lidí (Rogožin, Nastasja Filipovna, Aglaja Ivanovna ad.) - dokáže rozpoznat opravdové city a názory lidí nezakryté přetvářkou, rozumí jim, dokáže je milovat a vzbuzovat v nich touhu po dobru a lásce - lidé, kteří nedokážou pochopit jeho ušlechtilost a dobrotu, ho pro jeho bezelstnost a idealismus označují za idiota

72

-

Myškin prožije tak pozoruhodné věci, že znovu upadá do duševní nemoci => názor, že mravně nezkažený a vnitřně krásný člověk ve zkažené společnosti nemůže žít - řada motivů z evangelií, x nihilismu, víra v lidské hodnoty a platnost morálních principů, x hrdinům jako je Raskolnikov či hrdinové Běsů Bratři Karamazovovi (1880) - román líčící osudy rodiny Karamazovových - každý ze 4 synů otce Fjodora Pavloviče představuje osobitý lidský typ, zápletkou vražda otce - vnitřní monolog postav - hrdinové v rozhodujících životních okamžicích - kritika vypjatého individualismu, absolutní svobody - netoužil po radikální změně neutěšených společenských poměrů, ale po obrodě jednotlivce v duchu křesťanských ideálů Anton Pavlovič Čechov (1860 – 1904) - vliv na vývoj světové prózy a dramatu —> lyrické psychologické drama - existenciální otázky lidského života - mistr povídky – dramatický spád, stylová vyváženost, satirický podtext, smysl pro humor, kritika zhierarchizované ruské společnosti, smysl pro charakterizační detail Úředníkova smrt, Chameleon, Profesor literatury, Dáma s psíčkem, Pokoj č. 6 – povídky - dramata – důležitá role atmosféry, minimalizována vnější dějová složka, dramatičnost, zásadní jsou vnitřní konflikty postav, jejich rozhovory jsou vlastně monology Racek (1897) otázky smyslu života či životních hodnot Strýček Váňa (1897) na přelomu století Tři sestry (1901) – konflikt mezi sny 3 sester a realitou Višňový sad (1901) – paralela motivu starého višňového sadu, který má být vykácen, a zanikajícího světa staré ruské venkovské šlechty plného ušlechtilých ideálů Další významní realističtí spisovatelé v Evropě: Henrik Ibsen (1828 – 1906) - norský dramatik, který ovlivnil vývoj dramatu v celé Evropě - zabývá se společenskomorálními problémy, drama dokazující určitou tezi, kterou přímo řekne některá z postav Nora (také Domov loutek, 1879) – otázka postavení ženy ve společnosti 19. stol., emancipace Hedda Gablerová Divoká kachna, Nepřítel lidu - —> nové jevištní postupy (retrospekce, odstranění monologů, scénická diskuse) Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916) - polský prozaik, dramatik a publicista, autor historické beletrie scottovského typu (snaha posílit národní sebevědomí), romantické rysy děl Quo vadis (1896) – román z prostředí Neronova Říma, osud Petroniův, šíření křesťanství a pronásledování jeho nositelů Ohněm a mečem (1883 – 1887) – románová trilogie ze 17. stol. Křižáci (1897 – 1900) – války Poláků s německými křižáky na počátku 15. století

73

Realismus / naturalismus - shrnutí Západní Evropa - Anglie, Francie, Norsko • průřez celou společností od špiček po periferii • bezohledný kariérista zneužívající slabší jedince (často ženy) • čím horší morálka (veřejně však skrývaná), tím větší společenský úspěch • rozumovost • láska - často falešný cit, pokrytectví, cesta ke kariéře • postavení ženy ve společnosti, otázka ženské emancipace • problematické postavení dětí, hlavně sirotků apod., ve společnosti • realismus • naturalismus • typizace • bovarismus • cyklus Lidská komedie • cyklus Rougon-Maquartové • • •

• • • • •

Východní Evropa - Rusko vyšší a střední společenské vrstvy byrokratický aparát => typická postava úředníka korupce, přetvářka, podlézavost, autorita daná společenským postavením v povídkách a dramatech satira v románech hluboká psychologická analýza postav, úvahy filosofické, politické, etické, sociologické, děj tvoří často jen menší část románu

ženy nešťastné v manželství, navazující mimomanželský vztah => tragika jejich osudu boj se společenskými konvencemi, tradiční morálkou autor objektivní, kritický, stojí nad dějem a postavami Rozbory textů

1.

Přečtěte si následující ukázky, proveďte jejich rozbor a ukažte na nich rysy typické pro realismus:

Charles Dickens: David Copperfield (překlad: Emanuela a Emanuel Tilschovi) Davidova maminka se po smrti svého muže znovu provdá. Následující úryvek líčí první Davidovo setkání s nevlastním otcem.

„Běž hezky dolů, má milovaná,“ řekl pan Murdstone. „Přijdeme s Davidem za tebou spolu.“ A když matku doprovodil očima ze dveří a rozloučil se s ní pokynem hlavy a úsměvem, obrátil zachmuřený obličej k Peggotce: „Vy nevíte, má milá, jak se vaše paní jmenuje?“ „Je mou paní už hezky dlouho, pane,“ odpověděla Peggotka. „Měla bych to tedy vědět.“ „To je sice pravda,“ odpověděl, „Ale když jsem šel po schodech nahoru, zdálo se mi, že vás slyším říkat jí jménem, které jí nepatří. Jak víte, přijala jméno moje. Budete si to pamatovat?“ Peggotka se po mně několikrát úzkostlivě podívala a pak se bez odpovědi vypoklonkovala z pokoje; pochopila patrně, že nový pán na její odchod čeká, a neměla žádnou záminku, aby tam zůstala. Když jsme v pokoji zbyli jen my dva sami, zavřel pan Murdstone dveře, posadil se na židli, podržel si mě vstoje před sebou a zadíval se mi pevně do očí. Cítil jsem, že přitažlivost toho pohledu nutí moje oči hledět neméně pevně do očí jemu. Kdykoli si vzpomínám, jak jsme tehdy stáli proti sobě tváří v tvář, vždycky se mi zdá, že znovu slyším ten prudký a vzrušený tlukot svého srdce. „Davide,“ řekl a tak stiskl rty, až je měl jako dva tenké proužky, „když mám co dělat s jankovitým koněm nebo psem, co myslíš, že udělám?“ „Nevím.“ „Zmlátím ho.“ Předtím jsem mu odpověděl jakýmsi bezdechým šepotem, ale teď jsem ve své němotě cítil, že mám dechu ještě míň. 74

„Zmlátím ho, až se začne kroutit bolestí. Řeknu si, že toho filutu zkrotím, a i kdyby ho to mělo stát poslední kapičku krve v těle, tak to dokážu. Co to máš na tváři?“ „Špínu,“ řekl jsem. Věděl stejně dobře jako já, že to jsou rozmazané slzy. Ale i kdyby mi byl tutéž otázku položil třeba dvacetkrát a pokaždé ji doprovodil dvaceti ranami, myslím, že by mé dětské srdce bylo spíš puklo, než bych mu to byl přiznal. „Na takové mládě jsi hodně chápavý,“ řekl s vážným úsměvem, který se k němu hodil, „a vidím, že jsi mi moc dobře porozuměl. – A teď si umyjte obličej, panáčku, a marš se mnou dolů.“ Ukázal na umyvadlo, o němž mě předtím napadlo, že se podobá paní Gummidgeové, a pokynul mi hlavou, abych okamžitě poslechl. Už tehdy jsem měl málo pochybností a dnes jich mám ještě méně, že by mě byl bez sebemenší výčitky svědomí srazil k zemi, kdybych zaváhal. Honoré de Balzac: Gobseck – viz čítanka Gustav Flaubert: Paní Bovaryová – viz čítanka Émile Zola: Zabiják – viz čítanka Guy de Maupassant: Věno – viz čítanka Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor (překlad: Zdeněk Mahler) 4. dějství, výstup 6. Vstoupí Správce. SPRÁVCE: Dovolte, abych se představil: správce chudinského ústavu Zemljanika. CHLESTAKOV: Poklona. (Ukáže na židli) Račte. SPRÁVCE:Měl jsem tu čest osobně vás uvítat a provést CHLESTAKOV: A jo! Já si vzpomínám. To byla znamenitá snídaně. SPRÁVCE: Pro vlast všecko! CHLESTAKOV: To byste nevěřil – ale já si potrpím na vybranou kuchyni. Každý máme – Poslyšte, nebyl vy jste včera o kousek menší? SPRÁVCE: To je velice možné. Mohu směle prohlásit, že se při horlivém výkonu služby naprosto nešetřím! – Zato tuhle Poštmistr! Ten nedělá ale vůbec nic! Zásilky zdržuje – schválně si račte přešetřit, jak to tam vypadá. Nebo soudce – ten, co tu byl přede mnou. Lítá jen za zajícem, a v úředních místnostech si drží psy – a to jeho chování – neměl bych to říkat, je to můj přítel a dokonce příbuzný, ale když je to v zájmu vlasti! Dobčinského už jistě ráčíte znát – má tady statek… Tak jak se ten Dobčinskij hne z domu, soudce šup tam – už sedí u jeho manželky. To můžu odpřisáhnout. Schválně si ty děti zkontrolujte: ani jedno není po otci, všecky – ta malá nejvíc – celej soudce! -CHLESTAKOV: Kdo by to do něj řek! SPRÁVCE: A školní inspektor? Jak mu mohla vláda svěřit takovou funkci? Vždyť je to buřič! Pak má ta mládež k něčemu vypadat? Kdybyste si přál, abych vám to všecko vypravoval písemně…? CHLESTAKOV: Třeba. Sepište mi to. Kolikrát se člověk nudí – aspoň nějaké povyražení. Já jsem zapomněl vaše ctěné jméno… SPRÁVCE: Zemljanika. CHLESTAKOV: Ach ano, Zemljanika. A co takhle – vy dětičky máte? SPRÁVCE: Zajisté. Pět. Dvě dospělý… CHLESTAKOV: Neříkejte? Dospělý dětičky. A jakpak oni – jak se tento? SPRÁVCE: Vy se ráčíte zajímat, jak se jmenují? CHLESTAKOV: Ano, jak se jmenují. SPRÁVCE: Nikifor, Christofor, Termofor… CHLESTAKOV: To je milé… SPRÁVCE: Nesmím déle zdržovat… Váš čas je vyměřen, povinnost volá… (Uklání se a chce odejít)

75

CHLESTAKOV: (ho vyprovází) To nic, to nic… Jen zas přijďte. S vámi je legrace. (Vrací se, ještě skočí ke dveřím a zavolá za ním) Okamžik! Vy – no! Já mám taky paměť… SPRÁVCE: Artěmij Filipovič. CHLESTAKOV: Taková nepříjemnost: měl jsem cestou mimořádná vydání. Kdybyste mi, Artěmiji Filipoviči, prokázal laskavost – tak čtyři sta… půjčit. SPRÁVCE: K službám. CHLESTAKOV: Jako na zavolanou… Děkuji vám. Lev Nikolajevič Tolstoj: Anna Kareninová – viz čítanka Anton Pavlovič Čechov: Úředníkova smrt (překlad: Jaroslav Hulák) Jednoho krásného večera seděl neméně krásný exekutor Ivan Dmitrič Červjakov v křesle ve druhé řadě a kukátkem sledoval „Cornevillské zvonky“. Díval se a cítil vrcholnou slast. Tu však náhle… V povídkách se toto „tu však náhle“ vyskytuje často. Autoři mají pravdu: život přináší tolik nečekaných zvratů! Tedy náhle se jeho tvář svraštila, oči mu povylezly z důlků, zaskočil mu dech… odtrhl kukátko od očí, sehnul se a… hepčí!!! Kýchl, jak zřejmo. Kýchání se nikde nikomu nezakazuje. Kýchají mužici i policejní inspektoři a občas dokonce i tajní radové. Kýchají všichni. Červjakov také nikterak neupadl do rozpaků, osušil se kapesníkem a jako ohleduplný člověk se rozhlédl po svých sousedech, jestli někoho svým kýchnutím nevyrušil. Ale vzápětí už chtě nechtě zrozpačitěl. Všiml si totiž, jak stařeček, který seděl před ním v první řadě křesel, si pečlivě utírá rukavičkou pleš a zátylek a nevrle si něco bručí. Červjakov poznal ve stařečkovi generála Brizžalova z ministerstva dopravy. Poprskal jsem ho! přemítal Červjakov. Není to sice můj přímý představený, ale i tak je to nepříjemné. Musím se omluvit. Odkašlal si, nachýlil se kupředu a zašeptal generálovi do ucha: „Odpusťte, Excelence, že jsem vás poprskal… To tak najednou…“ „Prosím, prosím…“ „Promiňte mi, můj ty bože. Vždyť… Já nerad!“ „Ale, prosím vás, seďte přece! Chci poslouchat!“ Zmatený Červjakov se hloupě usmál a opět se zadíval na scénu. Díval se, ale žádnou slast už necítil. Začal se mučit obavami. O přestávce přistoupil k Brizžalovovi, točil se podle něho, a když přemohl ostych, zašeptal: „Poprskal jsem vás, Excelence, promiňte mi… Vždyť… Já ne…“ „Dost už, prosím vás! Dávno jsem na to zapomněl a vy mi to pořád připomínáte!“ řekl generál a v jeho dolním rtu to netrpělivě cuklo. Zapomněl, ale dobře jsem viděl tu jízlivost v očích, říkal si Červjakov a nedůvěřivě generála pozoroval. Nechce o tom mluvit. Jak mu to jen vysvětlit, že jsem opravdu nechtěl… Že je to lidské! Jinak si bude myslet, že jsem na něho chtěl plivnout. A když si to nemyslí hned, přijde na to dodatečně. Doma vyprávěl Červjakov o tom, jak neslušně se zachoval, své ženě. Měl dojem, že žena tu událost přešla až příliš lehkomyslně. Všehovšudy se trochu vylekala, ale uklidnila se hned, jakmile se dověděla, že Brizžalov je „cizí“. „Ale přesto jdi a omluv se mu,“ řekla. „Nebo si bude myslet, že se neumíš ve společnosti chovat!“ „To máš právě to! Omlouval jsem se, ale on se tak nějak divně… Neřekl mi kloudné slovo. Ostatně, nebyl na to čas.“ Druhého dne se Červjakov navlékl do nové úřednické uniformy, dal se ostříhat a vydal se k Brizžalovovi, aby mu všecko vysvětlil… V předsíni zastal mnoho stran a mezi nimi samotného generála, který už zahájil úřední hodiny. Když vyřídil několik případů, pozvedl generál oči i k Červjakovovi. „Včera v Arkadii, pamatujete-li se, Excelence,“ hlásil mu úředník, „jsem prosím kýchl a… Nerad jsem vás poprskal…“ „Ale taková hloupost… Můj ty bože! Co si přejete?“ obrátil se generál k dalšímu návštěvníkovi. Nechce se mnou mluvit! přemítal Červjakov celý bledý. Zlobí se tedy… Ne, takhle to nemůžu nechat… Vysvětlím mu to… 76

Když generál vyřídil posledního z přítomných a už odcházel do vnitřních místností, Červjakov ho dohonil a začal brebentit: „Excelence! Jestliže si dovoluji Excelenci obtěžovat, je to jen proto, že jsem ohleduplný člověk a že se, neváhám to říci, kaji!... Neudělal jsem to schválně, to sám račte uznat, prosím!“ Generál se zatvářil, jako by mu bylo do pláče, a mávl rukou. „Nechte už toho vysmívání, ano? Velectěný pane!“ řekl a zmizel za dveřmi. O jakém vysmívání to mluví? vrtalo Červjakovovi hlavou. Nikdo se mu přece nevysmívá! Generál, a nepochopí to! Když je to tak, co bych se tomu fanfarónovi dál omlouval! Čert ho vem! Napíšu mu dopis a nebudu za ním lézt! Ví bůh, že nebudu! Tak Červjakov uvažoval cestou domů. Generálovi však nenapsal. Přemýšlel, přemýšlel, ale dopis si nevymyslel. Nezbývalo, než aby se tam nazítří vypravil sám a zjednal v záležitosti jasno. „Jestliže jsem si včera dovolil obtěžovati vaši Excelenci,“ zakoktal, když k němu generál tázavě pozvedl zrak, „nebylo to proto, že jsem se vám chtěl vysmívat, jak jste ráčil říci. Prosil jsem vás o prominutí, protože jsem vás poprskal, když jsem kýchl, prosím… Ale nikterak jsem se nemínil vysmívat. Copak bych se mohl vysmívat? Budeme-li se my posmívat, pak už nebude vůbec žádná úcta… k nikomu…“ „Ven!“ houkl najednou generál a zesinal rozčilením. „Jak prosím?“ šeptl Červjakov v úděsu. „Ven!“ opakoval generál a zadupal. V Červjakovovi se cosi utrhlo. Neviděl a neslyšel, vypotácel se ze dveří, vyšel ven a ploužil se po ulici… Popaměti se dostal domů, ani nesvlékl uniformu, ulehl na divan a…. umřel. 2.

U jednoho představitele realismu podrobněji rozeberte jedno jeho literární dílo (nejlépe z vlastní četby) podle návodu. Autor, název díla: Žánr a vysvětlení podstaty tohoto žánru:

Forma díla: Kompozice díla:

Jazyková a stylistická stránka díla:

Charakteristika postav, vztahy mezi nimi:

Spád děje + zdůvodnění tvrzení:

Stručné naznačení obsahu:

77

Prvky realismu v díle:

Vlastní postřehy a hodnocení:

Česká literatura 2. poloviny 19. století 1. Generace májovců (50. - 70. léta 19. století) Obecná charakteristika období: v 50. letech bachovský absolutismus => málo české literatury a tisku, r. 1861 Bachův pád => uvolnění politické a kulturní atmosféry, vedoucí složkou národa měšťanstvo, r. 1863 rozštěpení národní strany na staročechy (konzervativce) a mladočechy (pokrokovější), neúspěch české politiky vyvrcholil r. 1867, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání

Literární vývoj - od r. 1851 —> beletristický časopis Lumír F. B. Mikovce, orientace k vyspělejším cizím literaturám - r. 1855 —> almanach Lada Nióla vydaná skupinou spisovatelů v čele Josefem Václavem Fričem, vzbudil odpor konzervativců - r. 1858 —> almanach Máj, v němž poprvé vystoupila mladá básnická generace v čele s J. Nerudou a V. Hálkem jako názorově jednotná skupina —> tzv. generace májovců - hlásili se k odkazu K. H. Máchy - Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Josef Václav Frič, ze starší generace Karel Sabina, Karel Jaromír Erben, Božena Němcová - program májovců: 1. odvrat od minulosti, zájem o přítomnost 2. pravdivé zobrazení světa (realismus), zájem o sociální otázky, touha po svobodě a všelidských ideálech 3. aktivní účast spisovatele v politice (novinářství) 4. profesionalita (psaní není vlastenecká práce, ale povolání) 5. moderní chápání literatury, snaha pozvednout její úroveň, přiblížit ji vrcholným evropským literaturám, vstřebání cizích vlivů - almanach Máj vzbudil odpor, mladým byl vytýkán nedostatek národního cítění a kopírování cizích vzorů Vítězslav Hálek (1835 – 1874) - ve své době čtenářsky velice oblíben básnické dílo: Večerní písně (1859) – sbírka obsahující drobné lyrické básně v písňové formě - milostná lyrika ovlivněná osobním prožitkem šťastné lásky, která je nejvyšší hodnotou v lidském životě V přírodě (1872) – 3dílný cyklus lyrické poezie, příroda zdrojem moudrosti a harmonie próza: - psal především povídky z venkovského života, nešlo mu však o kritiku poměrů na vesnici, nýbrž o poukaz na zlepšení vztahů pomocí lásky => idealizace hrdinů, jejich ušlechtilost má být hodna následování Muzikantská Liduška (1861) – hlavní hrdinka je nucena pro peníze opustit svého milého a vdát se za nemilovaného muže, když se však vzmůže na odpor, zjistí, že její milý utekl => pomate se na rozumu 78

Na statku a v chaloupce (1871) – vrchol Hálkovy prózy - kontrast šťastného života, lásky a souladu s přírodou u chudých a citovou vyprahlostí a chamtivostí u bohatých Na vejminku (1873) – povídka - bolestný vztah mezi dětmi a rodiči žijícími na výminku, rodiče dáni na milost a nemilost svým potomkům Poldík rumař (1874) – povídka z městského prostředí - příběh o pražském pískaři, který se obětavě postará o syna ženy, kterou kdysi miloval, ale ona si vzala jiného novinářská činnost: - redigoval časopisy Lumír (přejm. Zlatá Praha), Květy, redaktorem v Národních listech - psal o vlastenectví, cestopisné fejetony, literárněkritické stati

Jan Neruda (1834 – 1891) - básník, prozaik, novinář, literární a divadelní kritik, umělecky největší osobnost májovské generace novinářská činnost: - redaktorem Času a Hlasu, od. r. 1860 trvale v Národních listech - vynikající žurnalista – výborný styl, bystrý postřeh, pohotovost, aktuálnost => oblíbenost - proslulé fejetony (Kam s ním?, První máj 1890), sociální studie, cestopisné črty, kritiky básnická tvorba: - realismus, neidealizuje - přímost, srozumitelnost, bez přemíry básnických obrazů - vtip, humor, sarkasmus, sociální cítění - epičnost, reflexivnost - inspirace lidovou poezií - neokázalý, prostý jazyk, přesné až drsné vyjadřování - většinou trochejský ráz veršů Hřbitovní kvítí (1857) – prvotina - opak k Hálkovým Večerním písním - projev mladického pesimismu, skepse, ironie, drsný tón, minimum obrazných pojmenování, hovorovost - protesty x sociální nespravedlnosti, reflexe, lyrika - Dva červi, Na vršíku dům stál bláznů - nepochopení u kritiky i čtenářů Knihy veršů (1868) – intimní lyrika rozdělená do 3 oddílů - Kniha veršů výpravných (epika) - epické, často rozsáhlejší skladby, inspirace lidovou baladou, sociální balady - Dědova mísa - Kniha veršů lyrických a smíšených (lyrika) - založena na vlastním prožitku - pododdíly: Otci, Matičce, Anně + další básně a oddíly - rozporuplný vztah k otci, navenek chladný a mužsky neosobní, v nitru plný lásky, hledání cesty k sobě - vztah k matce byl nejsilnějším Nerudovým citovým poutem, horoucí cit, úcta k prosté ženě - Anna Holinová byla Nerudova první velká láska, ale z existenčních důvodů si ji nemohl vzít - později zařazena i proslulá skladba Vším jsem byl rád! - Kniha veršů časových a příležitých - skladby z období Hřbitovního kvítí, ironická reakce na časy Bachova absolutismu Písně kosmické (1878) – obrat k optimismu, přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku - forma pololidového popěvku, hymnické ódy či vlastenecké deklamace - vztahy lidí a národů konfrontuje s řádem vesmíru - smutek z omezenosti lidského poznání, humor skrývá potlačovanou bolest, propracovanost kompozice sbírky - vzbudilo velký kladný čtenářský ohlas - A mluví člověk, Seděly žáby v kaluži, Zelená hvězdo v zenitu 79

Balady a romance (1883) – sbírka epiky, míšení žánrů balady a romance, zdánlivě neosobní tón - 3 námětové okruhy: obecně lidské vztahy, látky týkající se českého národního charakteru, látky biblické a legendární - Romance o Karlu IV., Romance štědrovečerní, Balada dětská, Balada česká Prosté motivy (1883) – intimní zpověď stárnoucího básníka - 4 oddíly podle ročních období symbolizují sepětí přírodního rytmu s životem člověka - vroucí cit k přírodě a venkovu - pocit osamělosti vystřídán milostným štěstím (vztah k Aničce Tiché), rezignace a smíření s osudem Zpěvy páteční (1896) – posmrtně vydaná sbírka, setřídil a vydal Jaroslav Vrchlický - patetické verše o těžkém údělu národa, pašijové motivy národního utrpení ustupují před výzvami k národní aktivitě a důvěrou v budoucnost próza: - čerpal především ze svých vzpomínek na rázovité figurky Malé Strany - stručný, úsečný, hovorový jazyk - realismus Povídky malostranské (1878) – soubor 13 povídek - zobrazeno osobité starosvětské prostředí s typickými lidičkami od žebráků po honoraci, zachyceny lidské chyby, selhání, ale i tolerance a láska, hlavně však jedinečnost všech lidských osudů, mistrná charakteristika postav => drobnokresba - střídání vážného s humorným a satirickým - Týden v tichém domě, Pan Ryšánek a pan Schlegl, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky, Večerní šplechty, Doktor Kazisvět, Hastrman, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, U tří lilií, Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že…, Psáno o letošních dušičkách, Figurky Arabesky (1864) – povídky - opět zachycuje lidové postavy z malostranského prostředí, často se smutnými osudy - děj oslaben ve prospěch vykreslení postavy v určitém společenském prostředí drama: - jako dramatik nebyl Neruda moc úspěšný (Francesca di Rimini) Rozbor textů 1. Četbou v hodině si připomeňte některou prózu z Nerudových Povídek malostranských a proveďte její rozbor před spolužáky. Soustřeďte se při tom hlavně na umělecké, stylistické a jazykové prostředky. 2. Proveďte rozbor formy, obsahu i uměleckých prostředků u následujícího průřezu Nerudovými básnickými sbírkami:

80

Jan Neruda: Hřbitovní kvítí (1857) 15 Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek, pranic krásného. – Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „Myslím, bratře, že ti géniové jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více.“ 17 Neplač, neplač, brachu, nenaříkej, že je záhad v světě k znavení, jenom pít a jíst si pilně zvykej, v hrobě času dost pak k strávení. A až umřeš, budeš zbaven všeho, tělo v prach se moudře rozpadne, a co zde ti bylo záhadného, zůstane ti pak i záhadné. Jakou však tvá mysl píseň hude, zpívá s tebou celý tvůj i čas, která lež tě hnětla, hněsti bude v jiné formě jiné lidi zas. Knihy veršů (1868) Dědova mísa V kamnech praská, dědek každou chvíli zvadlé ruce sobě zahřívá, kolo vrčí, syn si s prací pílí, nádobu si z dřeva vyrývá. Kolečko si divnou píseň šumí, vnoučeti se očka kmitají – „Hlele, co náš táta všecko umí, jak mu tříšťky z rukou lítají! Dřevo ukrad jsi v panském lese – komu děláš z něho koryto?“ „Dědovi; - již se mu ruka třese, nádobí už všecko rozbito.“ „Nauč mne to!“ – „Vida toho kluka, nač by tvá to ruka uměla?!“ „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“

V kamnech praská, dědek shrben pláče, zvadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče – „Táto, proč se kolo nehýbá?“ Otci Milovali jsme se, otče jak se milovat jen může, ctili jsme se, drahý otče, muž jak může ctíti muže. A přec stála jakás síla příkré pýchy mezi námi, že jsme žili, jako žijou dobří, ale chladní známí. Často o samotě náruč toužebně jsme rozepjali, a když jsme se sešli, - chladně proti sobě zas jsme stáli. Matičce Proto mně draha tak milá má matička, že je tak malička, že je tak chudička. A kdyby byla snad chudší než oblázek, přec bych ji v srdci svém choval co obrázek. A kdyby byla snad svázána v uzlíčku, přec bych ji miloval, tu drahou matičku. ----------------------Ze všeho jediná, zbylas mně, matičko, vychladlé zemi jak podzimní sluníčko. Podzimní sluníčko neslní, nepálí, přece se zatřesem, když se nám zakalí. ----------------------Dí matka: „Ty prý písničky tak často na mě skládáš, to není hezké, tím mě jen do lidských úst zas vkládáš.“

Ty nevíš, drahá matičko, co se mým písním dívá: k nim nikdo nápěv neskládá a nikdo je nezpívá.

Když ji hled jeho políbí zvlní se ňadra její, oheň se vnitřní rozkypí a rty se žárem chvějí.

Písnička, při níž pláčeme, je k jiným lidem něma, a kdybych složil tisíc jich, vždyť mluví jen k nám dvěma! -----------------------Nic nemáš víc, vše dalas mně, co bůh v tvé ruce skládal, a přece bych já nevděčník vždy víc a víc žádal!

Přece se věčně upejpá, ret její vždy zas chladne, stoudně si vede vpovzdálí – a Měsíc schne a vadne.

Dej ještě bílé vlasy své na rubáš svému synu, by ještě v hrobě spočíval jakoby v tvém klínu.

Panenka Zem po celou noc hledí k tvé slíčné tváři – k ránu je plno rosných slz jak dívčím po polštáři.

Z času zaživa pohřbených (Roku 1852)

21 (A mluví člověk:)

Znej ty panenky jako já, budeš si vést jináče: ve dne se každá upejpá – a v noci blahem pláče.

… Národe můj, národe můj milý, rád bych zapěl zpěv svůj labutí, rád bych zhynul, kdybych věděl, že tím zdržím chrámu tvého sesutí. Národe můj, lide přenešťastný, zašlost tvá už ztlívá někde v koutě, budoucnost tvá pod katovým mečem, přítomnost tvá v těžkém, bídném poutě! …

Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde Zemí spjatí. Nám zdá se, z hvězd že vane hlas: „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“ My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá my blesk k myšlénkám spřaháme a noha parou cválá.

České verše … My neumíme ještě umírat pro vlast, pro národ, zlatou pro svobodu, a proti všemu vlasti prospěchu kramářsky vážíme svou vlastní škodu.

My přijdem! Duch náš roste v výš a tepny touhou bijí, zimniční touhou po světech div srdce nerozbijí!

My neumíme ještě umírat a neumíme ještě býti mužem; však umře-li ta naše krásná vlast, zdaž my pak ještě dále žíti můžem?

My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!

Písně kosmické (1878) 15 Měsíček, pěkný mládenec, s jemně zářící lící, oblétá Zemi panenku jak holub holubici.

22 Seděly žáby v kaluži, hleděly vzhůru k nebi, starý jim žabák učený odvíral tvrdé lebi. 82

Vysvětloval jim oblohu, líčil ty světlé drtky, mluvil o pánech hvězdářích zove je „Světa krtky“.

ještě cos zvědít ráči. „Jen bychom rády věděly,“ vrch hlavy poulí zraky, „jsou-li tam tvoři jako my, jsou-li tam žáby taky!“

Pravil, že jejich hvězdný zkum zvláštní je mírou veden, dvacet že milionů mil teprv jim loket jeden.

31 Zelená hvězdo v zenitu, sviť vesele, vesele! Když si tak někdy vzpomenu, jak staří jsme přátelé!

Tedy že, řekněm pro příklad - věříme-li v ty krtky -, k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky.

Před lety jsi mě slyšela, jak jasně jsem zavýsknul, když jsem své děvče poprvé si na prsa přitisknul.

Rozmluvil se pak o Slunci - žáby jsou divem němy -, ze Slunce že by nastrouhal na tři sta tisíc Zemí.

Před lety jsi mě viděla, jak děsně jsem ublednul, mrtvou když její ručinku jsem k ústům svým pozvednul.

Slunce že velmi slouží nám, paprskovými klíny štípajíc věčnost na rok a směnkové na termíny.

To jsou jen drobty života, jen bubliny pramene, člověk si na ně během let tak náhodou vzpomene.

O kometách že těžká řeč, rozhodnout že to nechce, míní však, že by nemělo soudit se příliš lehce.

Radost i žal my přežijem, my přežijem cokoli! – Nač ale náhlá slza ta – vždyť mne to už nebolí?

Nejsou snad všechny nešťastny, nejsou snad zhoubny všecky, o jedné ale vypráví sám rytíř Luběněcki:

Balady a romance (1883) Balada rajská

sotva se její paprsky odněkud k nám sem vdraly, vskutku se v glinské hospodě hanebně ševci sprali.

Šla Maria, šla do ráje, kdo ji potkal, pěkně klekl, uklonil se, „Zdrávas!“ řekl. Jenom svatá Eližběta nepoklekla, nezdravila; Maria se zastavila: „Poslouchej ty, copak je to? Vypadáš jak neduživá – i tvá záře celá křivá – oko mdlé a chůze líná – vždyť jsi jako umučení, což ti v nebi zdrávo není?“ Svatá s výčitkou se staví, kysele dí: „Bože milý, já mám strašně dlouhou chvíli!“ „Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli

O hvězdách potom podotknul, po nebi co jich všude, skoro že samá slunce jsou, zelené, modré, rudé. Vezmem-li pak pod spektroskop paprslek jejich světla, že v něm naleznem kovy tyž, z nichž se i Země spletla. Umlknul. Kol horlivě šuškají posluchači. Žabák se ptá, zdaž o světech 83

Každá patronka své lidi opatruje, v lásce řídí – kohopak jsem tobě dala?“ Svatá zdvihá oči černé a dí smutně: „Ženy věrné Pět set let jsem zde už svatou, hledím, pátrám, jak se sluší, nemám ještě jednu duši. jenom jednou přišla zpráva, že kdes v Čechách žena jistá je jak anděl věrná, čistá: než však zrak můj sletěl dolů na ochranu její ctnosti – bylo už zas po věrnosti!“

7 Nesmějte se pavučince na mých vlasech, kamarádi, nesmějte se do očí nám, že se máme s mladou rádi! Třeba bylo pozdní lásce jako v sadě na podzimi: kapky mlhy po travině, bílé kvítko mezi nimi, přece i to pozdní kvítko ještě těší mladou duši, pěkně hustým vlasům dívčím, pěkně plným ňadrům sluší.

Prosté motivy (1883) 2 Binokl na očích, v ruce hůl, kráčím si květnatým dolem, vážně jdu, jako bych neviděl, jaro co tropí zde kolem.

Bílé kvítko jahodové, sedmikrása bělolistá – a má zšedlá hlava má snad na těch ňadrech také místa.

Vždyť je to všechno zas navlas tak jako pře čtyřiceti lety – po nebi známý ten ptáků zpěv, po stromech známé ty květy!

11 Přede dvorem stará vrba, pně už vydoutnalé, samá jizva, samá troucheň – kdy ji podtít ale?

Zase kol děvčátek skotačí hošíci nezralých boků; děvčátka písničky zpívají tištěné tohoto roku.

Zjara, když jí zbylá větev květem pookřeje? V letě, když své staré tělo na sluníčku hřeje?

Není, ach není v tom postupu, všechno jde dávným svým krokem – bojím se, jenom my starší že moudříme každičkým rokem!

Či snad v zimě? Spí pak jistě? Necítí to ani? Starý strom a starý člověk má tak málo spaní!

Bojím se, tak že to bude už do světa skonání všude, jaro že povždy ty květy své, mládí své písně mít bude!

Zpěvy páteční (1896) Láska … Koho bych miloval šírém tom na světě!? Srdce je vždycky ach srdcem jen dítěte – do stáří, do skonu volá si po matce. Přežil jsem matku svou, žiju jen památce, přežil jsem lásku svou, měl jí tak nakrátce – všechno jsem oplakal, zase se osvěžil – tebe bych, národe, tebe bych nepřežil!

Kráčím kol hochů a děvčátek, šveholem, zpěvem až zmámen, binokl na očích, v ruce hůl, s nehybnou tváří co kámen.

84

Vším jsem byl rád!

a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Ba nač bych osudu snad svému lál, že zahrával si se mnou zde jako s míčem, že hned mne hladil, hned mne šlehal bičem, že ze mne ledacos už udělal od skromné otázky až hrdé ku odvětě, že padl jsem a vstal zas nastokrát – já ledačím už byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

A dále řekl: Prostý voják buď! Co přední stráž stůj v stálé pracné tísni, nepřátel slina oko tvoje třísni a kámen zloby v tvoji bouchej hruď. Ciť s sebou vše, co národ tvůj kde kolem hněte, tisíckrát raněn zmírej nastokrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, pláč trpký novým jenom pláčem tišil a jenom zkrátka mne vždy spořádal. Však kolem pýcha, pýcha – ach, ta krutě hněte! já začal jsem do panských synků prát – ba ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Snad osud lecjaký má ještě sen: však stál jsem vždy, kde svaté stálo právo, a v mysli mé i prsou všechno zdrávo – nechť nový cíl dá tedy nový den, zas začniž znovu osud, jakby od dítěte, jinými do mne, mnou do jiných prát – nechť čímkoli jsem ještě v božím světě, čím budu kdy, tím také budu rád.

A k bídě zas mně osud sílu dal, že vykročil jsem v život volným krokem, a síla rostla každým dnem a rokem, až z chlapce zcela svůj se muž pak stal, muž skromný v otázce, však hrdý při odvětě, jejž nikdo nesmí v nízkou službu brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Když tedy byl jsem, co tak sluje muž, hned pěkné dívky – přírody jak zvykem – mne učinily svojím zahradníkem a luzně prály: Služ nám, muži, služ; nadšeně pěstuj, co tak mile na nás květe, kvést věčně chce, a přece musí zrát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád. Však osud pravil: Do jistých jen dob! Až přijde ti to velké milování, smrt vyrvi dívku tvému celování, ty žij a v prsou svých nos její hrob. A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte, ty sám a sám se máš jen žitím brát – já ledačím jsem byl v tom božím světě, též kryptou musím býti rád. Mně řekl osud: Českým pěvcem buď, pěj jen, co sluší nešťastnému lidu, stesk zoufalý a žhavou jeho bídu, tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť, buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě, tvůj lid má hojit, tobě srdce drát – já ledačím jsem byl v tom božím světě,

Karolína Světlá (1830 – 1899) - vlastním jménem Johanna Rottová – Mužáková a) městské povídky – kriticky zachycovala pražskou aristokratickou společnost, sobeckou rodičovskou autoritu, nesmyslnou výchovu dívek b) romány s historickou tematikou

c) prózy z venkovského prostředí – zakladatelka venkovské prózy u nás - názor, že venkovský lid je mravně výš než pražská měšťanská smetánka - realitu mísila s lidovým mýtem, učením náboženských sekt, utopickými představami o lepším uspořádání společnosti cestou mravního zdokonalení => —> určité idealizované postavy, které jsou nositeli autorčiných myšlenek a ideálů - záměrně se snažila ukazovat život na venkově lepším, než jak jej viděla - prohloubené psychologické charakteristiky postav, fabulační dovednost - vztahují se k určité události nebo jedinečné postavě - 1. ještědské povídky Kresby z Ještědí (1880) – prózy s jednodušším dějem a výraznou charakteristikou postav - Hubička, Nebožka Barbora - 2. ještědské romány – závažná společenská problematika, psychologie postav, dramaticky komponovaný děj, víra v očistnou moc lásky, převážně ženské hrdinky, morálně silné, společensky výjimečné, vzdělané, emancipované ženy, které obětují svou lásku morálce Vesnický román (1867) – příběh nešťastné lásky - Antoš Jírovec žije v nešťastném manželství s mnohem starší rychtářkou, zamiluje se do dívky Sylvy, která je ušlechtilá a obětavá, ale konvence, etika a okolnosti jim nedovolí vzít se ani po rychtářčině smrti, Sylva odchází do kláštera Kříž u potoka (1868) – nejlepší dílo - příběh Evičky, která po velkém sebezapření a obětavosti zbaví rod Potockých, kam se přivdala, kletby, že každé manželství bude nešťastné Jakub Arbes (1840 – 1914) - prozaik, novinář, literární kritik - nejhodnotnější částí jeho tvorby jsou tzv. romaneta (= románová skladba menšího rozsahu, v níž prostupují děj úvahy vědecké, filozofické a sociální, působivost spočívá v napětí mezi záhadou a jejím vědeckým rozuzlením, Nerudův termín) - záhady, strašidelné scenerie, mystické momenty, náboženské úkazy, výstřední hrdinové - vliv E. A. Poea, J. Verna, romantismu Ďábel na skřipci (1866), Zázračná madona (1875), Ukřižovaná (1876) – racionalismus vítězí nad náboženskou vírou Svatý Xaverius (1873), Etiopská lilie (1879), Lotr Gólo (1886) – problém zneuznaného, výjimečného jedince ubíjeného zápasem o vlastní existenci => skrytá autobiografičnost - psal i romány s výrazně sociálním podtextem, autobiografickými rysy, racionalismus, filozofie Další autoři z okruhu májovců: Adolf Heyduk, Rudolf Mayer, Gustav Pfleger Moravský, Sofie Podlipská, Alois Vojtěch Šmilovský

Úkol Přečtěte si ukázky z děl Karolíny Světlé a Jakuba Arbese v čítance a proveďte jejich rozbor.

2. Generace ruchovců a lumírovců (70. - 80. léta 19. století) Literární vývoj - kulturní a literární aktivity v 70. – 80. letech 19. stol.: - vydávání almanachů (Ruch ad.) - rozkvět literárních časopisů (Lumír, Květy, Osvěta) - —> umělecké organizace - —> tábory lidu - —> nakladatelství (Otto, Vilímek, Topič) - rozdělení Karlovy univerzity - r. 1881 a 1883 otevřeno Národní divadlo - —> Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění -

do literatury v pol. 70. let vstupuje nová generace spisovatelů, většinou pocházeli ze zámožnějších vrstev nebo inteligence, plynně navazuje na generaci Nerudovu a Hálkovu tzv. „národní“ křídlo, ruchovci (E. Krásnohorská, S. Čech), naplňovalo národní program vlasteneckou a politickou poezií, zájmem o českou historii, název podle almanachu Ruch vydaného r. 1868 u příležitosti položení základního kamene pro stavbu ND od r. 1877 kolem časopisu Lumír soustředěn kroužek autorů (J. V. Sládek, J. Zeyer, J. Vrchlický), který se zaměřuje v překladech a inspiraci na vyspělou západní literaturu (zvlášť románskou – Vrchlický a anglosaskou – Sládek => zbavení orientace na německou literaturu), snaha zapojit českou literaturu do evropských proudů => „kosmopolitní“ křídlo, lumírovci spor mezi ruchovci a lumírovci: E. Krásnohorská r. 1877 otiskla v ČČM stať Obraz novějšího básnictví českého, v níž formulovala názor, že literatura má být podřízena službě národu a kritizovala tvorbu J. Vrchlického => vyhrocení sporů mezi tzv. směrem „národním“ a „kosmopolitním“ (světovým). Na stranu Vrchlického se postavil Lumír, na stranu Krásnohorské revue Osvěta => ostrá polemika mezi oběma křídly, mladí básníci byli podezíráni z nedostatku národního cítění. V 80. letech napětí mezi oběma křídly opadlo, uznány obě tendence

-

-

-

-

obecná charakteristika tvorby tzv. generace ruchovců a lumírovců: a) vlastenecké nadšení, literární cíle se podřizují národním zájmům - ruchovci b) oslaben sociální moment c) znovu ožívá myšlenka slovanské jednoty, zdůrazněna potřeba užší vazby se Slováky d) —> překlady děl ze slovanských, ale i dalších evropských literatur, především západních lumírovci e) ovlivnění romantismem f) zájem o minulost, hledají se v ní příklady pro současný politický zápas g) silný zájem o venkov a selství – hledání zdravého jádra českého národa – ruchovci

žánry: reflexivní lyrika, epika s historickými či alegorickými látkami, nápodoba lidové písně, balada, byronská povídka, —> patetický sloh zatížený rétorikou Umění: Malířství – dekorativní monumentalita, historické náměty, zájem o slovanské národy, krajinářství, potréty Václav Brožík – historická plátna (Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým), Mikoláš Aleš (cyklus Vlast v ND), Jaroslav Čermák (Černohorská kráska), Karel Purkyně – portréty (Politizující kovář), Julius Mařák, Antonín Chittussi - krajinářství Sochařství: Josef Václav Myslbek (pomník sv. Václava) Hudba: Antonín Dvořák (symfonie, koncerty, kantáty, písně, opery), Zdeněk Fibich (opery, symfonické básně, melodramy)

Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) - vl. jménem Emil Frída - tvůrce díla, které v české literatuře nemá obdoby, překonal názorové i tematické hranice - překladatel (Dante: Božská komedie, Goethe: Faust, díla Poeova, Byronova, Calderonova ad.) - rysy tvorby: 1) důraz na estetické kvality (lartpourlartismus), ideál čistého a absolutního umění 87

2) nepřehlednost, obrovské množství děl => jistá povrchnost 3) uvedení různých básnických forem (běžných v západních literaturách) do české poezie (rondel, gazel, ritornel, sonet, ballata, sestina, tercina, rispet…) 4) nejrůznější témata: příroda, ženská krása, lidské vědění, historie, láska, … 5) střídání pocitu štěstí a zoufalství (vliv osobních prožitků) 6) inspirace pro další autory - jako student publikoval ve Světozoru a almanachu Anemonky, překládal verše V. Huga Zlomky epopeje (70. – 80. léta) – básnický cyklus, ovlivněn Legendou věků V. Huga - V. chtěl obsáhnout vývoj celého lidstva v podobě zamyšlení nad smyslem dějin, sledování etického vývoje lidstva - víra v postupné směřování lidstva k humanitě - neurčitý počet sbírek (cca 15) - chybí chronologická posloupnost, útržky z období mytologického a starověkého - epicko-reflexivní poezie - např. Duch a svět, Legenda o sv. Prokopu, Bar Kochba - lyrika, především milostná – vliv nejdříve pocitu štěstí, v 90. letech zlom, krize v manželství např. Dojmy a rozmary, Hudba v duši, Okna v bouři - na začátku 20. stol. nové vzepětí k oslavě života, přírody, krásy a radosti - drama – náměty ze světových a českých dějin Hippodamie – trilogie přibližující se stavbou antickému dramatu Drahomíra – tragédie Noc na Karlštejně (1884) – veselohra o Karlu IV., dodnes velmi úspěšná Josef Václav Sládek (1845- 1912) - původně ruchovec, pak přešel k lumírovcům (obhajoval Vrchlického) - intimní lyrika, epiku tvořil jen málo, prozaik, žurnalista, fejetonista, překladatel (zvl. dílo Shakespearovo), zakladatel moderní poezie pro děti - zpočátku —> vlasteneckou poezii plnou mravního patosu, útěk od měšťáckého života k selství, „básník českého rolníka“ – celoživotní téma - hutnost, umění zkratky (x Vrchlickému a Čechovi) Jiskry na moři (1880) – převážně lyrika (intimní – vzpomínky na zemřelou ženu) a vlastenecká, burcující, epika ze života venkovského lidu Selské písně a české znělky (1889) - nejzralejší sbírka - sedlák vzorem mužnosti a vyrovnanosti s osudem - mravní síla rolníka vyplývá z přilnutí k rodné zemi, hlubokého vztahu k přírodě - vlastenecká myšlenka rozvedena ve 2. části - krátké uzavřené lyrické básně zachycují různé, i protichůdné životní situace (štěstí, bolest, smrt, otázka smyslu života) - ohlasy lidové poezie, návaznost na Čelakovského - sbírky reflexivní poezie ze závěrečné části života: V zimním slunci (1897) - teskné sbírky Za soumraku (1907) - otázky smyslu bytí, práce, bolesti, smrti Léthé a jiné básně (1909) - vyrovnání se s pocity marnosti, opora v Bohu, víra ve venkovanství Julius Zeyer (1841 – 1901) - rysy tvorby: 1) únik do fantazie, mýtu, legendy, zájem o historii => novoromantismus 2) v dílech —> vznešený, mravný, hrdinský svět 3) osobité zpracovávání cizích látek (francouzských, španělských, anglických, orientálních atd.) 4) —> epickou poezii, lyrizovanou prózu 5) barvitá líčení (zejm. exotických prostředí), inverzní pořádek slov 88

-

zpočátku —> fantastické novely a romány z pražského i cizího prostředí hlavní hrdinové hledají lásku jako naplnění života, jsou ubíjeni prostředím, teprve smrt dává smysl jejich životu a lásce - vrcholem Zeyerovy prozaické tvorby 2 romány: Jan Maria Plojhar (1888) – román odrážející vnitřní autorův svět a názory na svět, národ a umění - po vášnivém milostném vztahu a po zranění v souboji, v němž hájil čest českého národa, odjíždí Plojhar na léčení do Itálie, kde prožije lásku k dívce Caterině - když se blíží hrdinova smrt, Caterina se jí též zasvěcuje - Plojhar = hrdina plný rozporů ((sen x skutečnost, vůle x pasivita) Dům U Tonoucí hvězdy (1894) – román zaměřený podobně jako předchozí - hl. hrdina Slovák Daniel Rojko prožívá bolestně vztah k svému porobenému národu, ale ve své rezignaci dospívá až k nihilismu - umírá v Paříži v pesimistické beznaději Tři legendy o krucifixu (1892) – 3 povídky zpracovávající legendární látky - drama: Radúz a Mahulena (1898) – scénická pohádka ze slovenského lidového prostředí - zhudebněno Josefem Sukem

Svatopluk Čech (1846 – 1908) - básník a prozaik, opožděný dědic romantismu a obrození - rysy tvorby: 1) historismus zaměřený k aktuální politické problematice 2) smysl pro spravedlnost vedoucí k nevěrohodnému sociálnímu smíru v dílech 3) výmluvný, barvitý verš, zdobnost, určeno ke kolektivnímu působení (např. na táborech lidu) 4) rétorismus (skrovný děj je prokládán rozsáhlými disputacemi a přírodním líčením) 5) schematičnost postav (zejm. ženských) 6) převažuje epika (sociální a politická problematika) nad lyrikou, alegorie, satiry - v 70. a 80. letech jeho tvorba obrovsky populární, dnes zastaralá, mnohomluvná, čtenářsky obtížně přístupná - poezie: Evropa (1878) – alegorická dramatická epická báseň - = jméno lodi, na níž odplouvají do vyhnanství političtí vězňové – revolucionáři, spor mezi anarchisty a demokratickými revolucionáři vede ke zkáze lodi - Čechův skepticismus vůči revoluci - reakce na společenský radikalismus, události pařížské komuny a anarchistického hnutí v Rusku Lešetínský kovář (1883, 1899) – báseň s ostře kritickým sociálním podtextem - báseň postihuje změny na českém venkově i sílící odpor proti německému kapitálu - kovář odolává nátlaku cizích podnikatelů na koupi jeho kovárny, shromáždí kolem sebe nespokojence, vyvolají vzpouru, v boji však podlehnou a s nimi zahyne i kovář - závěr odráží Čechův smysl pro spravedlnost, ale je nevěrohodný, idealizovaný (kovárna se dostává do rukou českého podnikatele a posléze i dcery kováře) Písně otroka (1895) – reflexivní lyrika deklamačního charakteru, populární - patos proti bezpráví sociálních a národních utlačovatelů - próza: Jestřáb kontra Hrdlička (1876) – novela, ostrý konflikt přesně vykreslených, kontrastních povah Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) proslulá prozaická díla Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889) - satiricko-humoristická kritika českého maloměšťáctví 89

Eliška Krásnohorská (1847 – 1926) - vl. jménem Alžběta Pechová - představitelka národního křídla české literatury, literární kritička s velkým rozhledem, podílela se na založení 1. dívčího gymnázia Minerva - libretistka Smetanových oper (Čertova stěna, Hubička, Tajemství) - —> lyrickou poezii a díla pro děti

Úkol Přečtěte si v čítance ukázky z děl ruchovců a lumírovců, porovnejte je, posuďte zvolená témata a styl a proveďte jejich základní rozbor.

3. Kritický realismus v české próze (70. - 80. léta 19. století) Kritický realismus v českém prostředí: 1. realismus se v české beletrii nerozvinul do takové podoby jako např. ve francouzské či ruské literatuře, plněji se uplatnil spíše ve sféře vědy 2. realistického účinku má spisovatel dosahovat přímým pozorováním krajového nebo sociálního prostředí => odborná národopisná studia 3. důraz na realistický detail => drobnokresba, nikoli zachycení společnosti v celku jako tomu např. bylo v literaturách evropských 4. rozvoj 2 typů próz - próza s historickou tematikou – projev národně buditelských tendencí - próza s venkovskou tematikou – dokumentárnost 5. —> realistické drama 6. realismus pokračuje ještě hluboko ve 20. století souběžně s dalšími literárními proudy a tendencemi 7. —> naturalistická próza 1. Realismus ve vědě -

-

=> nové zkoumání pravosti RKZ, ostré boje mezi zastánci (hlavně mladočeši) a odpůrci pravosti (x pravosti Antonín Vašek, otec P. Bezruče, jazykovědec Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček, Tomáš Garrigue Masaryk) přehodnocování dosavadního stavu v různých vědních oborech (česká věda byla pozadu oproti Evropě), vydávání moderního vědeckého časopisu Atheneum encyklopedické snahy => Ottův slovník naučný (od r. 1888) —> Česká akademie věd (1890) mecenášem a architektem Josefem Hlávkou —> časopis Čas (1886) založený Janem Herbenem se zaměřil na vědu, politiku a veřejný život opora v hudebním a literárním estetikovi Otakaru Hostinském: O realismu uměleckém (1890) Tomáš Garrigue Masaryk (1850 - 1937) - podílel se ideově na vzniku strany realistů, kteří se stali opozicí vůči mladočechům i sociálním demokratům (kritika marxismu) - vůdčí myšlenku českých dějin viděl v uskutečňování zásad humanity (např. u Husa, českých bratří), např. dílo Česká otázka (Snahy a tužby národního obrození) (1895) - studium ruské literatury a poměrů v Rusku (dílo Rusko a Evropa) - za 1. světové války vedoucím zahraničního odboje s Edvardem Benešem a Milanem Rastislavem Štefánikem (dílo Světová revoluce. Za války a ve válce 1914 - 1918) - r. 1918 zvolen prvním československým prezidentem - všímal si i beletrie jako literární kritik - x romantismu a naturalismu

-

2. Historická beletrie v r. 1867 proběhlo rakousko-uherské vyrovnání, Češi vyšli zkrátka a i nadále nebyli politicky příliš úspěšní => pocity rozčarování, potřeba evokovat šťastnější období českých dějin (hlavně husitství a národní obrození) 90

-

pohled do minulosti měl být povzbuzením pro současnost, hledaly se paralely k soudobému společenskému dění, sentiment ne všichni hodnotili českou minulost stejně - někteří autoři spatřovali vrchol demokratických snah v husitství, jiní zase spojovali perspektivy Čechů se šlechtickými vrstvami velký vliv Palackého Dějin na tvůrce historické prózy

-

Zikmund Winter (1846 - 1912) -

zajímal se o 16. a počátek 17. století (český humanismus) k historickým skutečnostem přistupoval objektivně, kriticky archaizovaný jazyk a určitou charakteristickou stavbu vět Rozina Sebranec (1905) - psychologická povídka, povahokresebné umění, zfilmováno Mistr Kampanus (1907) - román - rozsáhlý obraz života v Praze a na pražské univerzitě v době předbělohorské a bělohorské (bělohorská bitva, staroměstská poprava, rekatolizace, …) - řada skutečných historických postav - hlavní postavou rektor pražského vysokého učení, humanistický básník Jan Kampanus Vodňanský, který se snaží univerzitu za cenu osobních obětí zachránit před jezuity, ale jeho činy jsou marné a rektor svůj život dobrovolně ukončuje

Alois Jirásek (1851 - 1930) - vrchol českých dějin spatřoval stejně jako Palacký v husitském období a v bratrství, naopak úpadek národa viděl v době pobělohorské (doba „temna“, baroko a rekatolizace byly pro evangelicky smýšlejícího spisovatele obdobím protilidovým, kulturního úpadku, obdobím násilného vyvracení přirozené víry) - za nositele historického dění považoval lid => v jeho romány nejsou monografické, nýbrž zde vystupují typizované postavy, které ztělesňují postoje a názory lidu jako celku - subjektivní pohled na dějiny, je patrné, na čí straně autor je - mistr fabulace, dobrá výstavby dramatických zápletek, barvité líčení dobové atmosféry, avšak bohatý děj linoucí se mnoha proudy je pro dnešního čtenáře leckdy zdlouhavý, popisy reálií jsou místy nudné => při čtení je třeba obrnit se trpělivostí - slabinou nedostatečně prokreslené postavy, poněkud černobílé vidění, průhledná charakteristika postav - mistr davových, zejména válečných scén - tvůrce historické epopeje tolstojovského ražení a) tematika mýtů a pověstí Staré pověsti české (1894) - soubor pověstí z dávných dob - autor čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy, Václava Hájka z Libočan a dalších pramenů - typický poetický jazyk b) husitské období Mezi proudy (1887 - 1890) - trilogie zachycující vznik husitského hnutí - morální a společenská podstata reformního církevního hnutí Proti všem (1893) - trilogie zobrazující rozmach a vrchol husitství (1419 - 20) - husité se pod Žižkovým vedením střetávají s domácími i cizími představiteli feudální a církevní moci - zajímavé vykreslení bitvy na Vítkově - zachycena diferencovanost husitského hnutí Bratrstvo (1899 - 1909) - trilogie ukazující závěr husitského hnutí - líčí osudy bratříků, kteří na Slovensku pomáhají Janu Jiskrovi z Brandýsa c) období baroka Temno (1913) - umělecky nejvyzrálejší dílo, které na desítky let určovalo negativní pohled společnosti na období baroka - široká románová freska líčí jezuitskou snahu zahladit zbytky „kacířství“ v českém národě (sugestivně podaná postava Antonína Koniáše), ale i osudy tajných nekatolíků, kteří musí ze země prchat - román končí velkolepou scénou svatořečení Jana Nepomuského Psohlavci (1884) - román vykresluje život na chodském venkově 91

- postava Jana Sladkého Koziny, který vede boj proti útlaku pánu z Trhanova - pofiderní práce s historickými materiály Skály (1886) - román o osudech nekatolické zemanské rodiny Skaláci (1874) - román zobrazující velkou selskou vzpouru na Náchodsku v r. 1775 d) období rokoka a osvícenství Na dvoře vévodském (1877) - román

e) národní obrození F. L. Věk (1888 - 1906) - románová pentalogie - líčeny počátky NO v širokých souvislostech - děj se soustřeďuje kolem hlavní postavy Františka Ladislava Věka (předlohou skutečná osoba dobrušského rodáka F. L. Heka) - František studuje v Praze, setkává se s Josefem II., Krameriem v jeho nakladatelství, přátelí se s Š. Hněvkovským, V. Thámem, stává se aktivním vlastencem, působí obrozenecky na venkově - nechybí milostné zápletky - čtivý a barvitý obrázek přelomu 18. a 19. století Filosofská historie (1877) - povídka odehrávající se v Litomyšli a v Praze v roce 1848 - obraz života mladých studentů s jejich láskami, radostmi a strastmi - rodina aktuára Roubínka ztělesněním názorů biedermeieru - do úsměvného příběhu dramaticky zasahuje revoluce - —> dramata Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903), Jan Roháč (1918) - tematika husitství zpracovaná v dramatické trilogii Lucerna (1905) - nehranější drama, pohádková hra - mlynář musí s lampou doprovodit kněžnu na lesní zámeček, zalíbí se jí, je mu nabídnuta moc i bohatství, ale on odolá a zachová věrnost Haničce, zmaří i úklady proti staré lípě

-

3. Venkovská (a městská) próza snaha zachytit umělecky soudobou vesnici, zvláštnosti života tamních obyvatel, procesy, které zde probíhaly za překotného rozvoje průmyslu střet těch, kteří podlehli touze po majetku, s těmi, kdo si uchovali smysl pro dobro a lidskost přetrvává určitá idealizace mravní hodnoty venkovského člověka Karel Václav Rais (1859 - 1926) - působil jako učitel na Hlinecku a v Praze - romanopisec a povídkář - nejčastěji zobrazoval vztahy lidí, do nichž zasáhla moc peněz nebo touha po „panském“ životě - silný kritický tón, chmurný pohled na společnost - zobrazení egoismu vyplývajícího z lidských slabostí, vášní a milostného poblouznění Výminkáři (1891) - soubor povídek - tématem rozklad rodinných vztahů, spory dětí s výminkáři - hrdiny smutně i tragicky laděných příběhů jsou starci, kteří přes nevděk a ústrky pomáhají svým dětem až do konce života - krutá otevřenost, s níž se popisují vztahy mezi lidmi

Kalibův zločin (1895) - román - chmurný příběh dobráka, který je 2 vypočítavými ženami přiveden až ke zločinu - časem převážila snaha vyvážit kritiku zobrazením ideálního vesnického člověka (mravného, nesobeckého, žijícího tradičně, přirozeně inteligentního) Pantáta Bezoušek (1897) - povídka - starosvětský sedlák Bezoušek si za své návštěvy v Praze všechny získá svou dobrosrdečností a venkovskou přímostí a pomáhá mladým Zapadlí vlastenci (1893) - román z prostředí venkovské inteligence - hold všem kněžím a učitelům, kteří buditelsky působili v zapadlých vískách - sentiment

92

Alois (1861 - 1925) a Vilém (1863 - 1912) Mrštíkové - život a tvorba spjaty s Brněnskem Rok na vsi (1903 - 1904) - „kronika moravské dědiny“ - život moravské vesnice v rámci zemědělského a církevního roku se všemi zvyky, radostmi a obtížemi, rázovití obyvatelé vesnice Habrůvka - zachycuje morální rozklad venkova vlivem negativního vlivu města

Další autoři vesnické prózy: Teréza Nováková, Antal Stašek, Jan Herben, Jindřich Šimon Baar, Karel Klostermann Městská povídka a román Ignát Herrmann (1854 - 1935) - zakladatel městské realistické prózy, autor „pražského románu“ - mistr drobnokresby, dokáže dobře zachytit prostředí, atmosféru i mentalitu lidí - autor lidově oblíbené četby v 2. pol. 19. stol. U snědeného krámu (1890) - román - pražský kupec Martin Žemla, naivní a dobrý člověk, se stává obětí paní Šustrové a její dcery Pavlíny, která se za něho z vypočítavosti provdá - obě ženy ho postupně připraví o všechen majetek - po zjištění, jak se věci ve skutečnosti mají, spáchá Martin sebevraždu - v charakteristice postav se mísí prvky vážnosti a komiky

Úkol Přečtěte si v čítance některé ukázky z děl českého realismu a najděte v nich typické rysy tohoto směru: posuďte tematiku, jazyk, prostředí, charakteristiku postav a vztahy mezi nimi.

4. Realistické drama Nástin vývoje divadelnictví v 2. pol. 19. stol.: 50. léta 19. stol. - útlum 60. léta 19. stol. —> Prozatímní divadlo (neofic. název) - předcházelo stavbě ND, postaveno r. 1862, 1. kamenná česká scéna - 1. představení - nepříliš vydařená Hálkova tragédie Král Vukašín - Emanuel Bozděch, Josef Jiří Kolár - stísněné prostory, ale působilo útulně, navzdory technickým problémům velmi oblíbené - působil zde B. Smetana, výrazné herecké a režisérské osobnosti - existovalo 21 let, r. 1883 začleněno do ND jako jeho součást 70. - 80. léta 19. stol. —> Národní divadlo („Zlatá kaplička“) - ustavena komise, která pomocí konkurzů vybírala stavitele a další tvůrce ND - položení základního kamene po dlouhých průtazích 17. 5. 1868, velká národní manifestace - počet základních kamenů v základech stavby není přesně znám, pocházejí z různých památných míst, Mánesem malovanou zakládací listinu obsahoval kámen z málo známých Louňovic - „reportáž“ z poklepu na základní kameny viz Toulky českou minulostí 8 str. 105-6 - architekti: Josef Zítek - osloven r. 1865, výborný a grandiózní projekt, ovšem nesmírně drahý (původně se plánovalo 472 000 zl., fakticky bylo třeba 1 815 000 zl.) - 1. otevření 11. 6. 1881 na počest korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky Štěpánky Belgické - ostuda (B. Smetana: Libuše) - 12. 8. 1881 divadlo z 1/3 vyhořelo, kolem příčiny požáru se dodnes vznáší tajemství, zmatek při hašení požáru - bezprostředně po vyhoření divadla nové sbírky (během 6 týdnů se vybralo přes 1 mil. zl.) Josef Schulz - oprava a dokončení ND - 18. 11. 1883 znovuotevření ND opět Smetanovou Libuší - tvůrci výzdoby ND: sochaři: Bohuslav Schnirch - hlavní tvůrce sochařské výzdoby a dekorativní plastiky v ND (trigy, sochy Apollóna a Múz na vnější fasádě, portál jeviště, královská (prezidentská) lóže atd. uvnitř divadla) Antonín Wagner - alegorické sochy na fasádě ND Josef Václav Myslbek - socha Hudby ve foyeru malíři: 93

-

Josef Tulka - 5 fresek v otevřené lodžii, silně ovlivněn Josefem Mánesem Mikoláš Aleš - lunety ve foyeru = cyklus Vlast, podíl i na další výzdobě stěn ve foyeru František Ženíšek - nástěnné malby ve foyeru, strop hlediště (Múzy = alegorie umění), původní opona Václav Brožík - výzdoba pánského salonu královské (prezidentské lóže) historickými náměty Julius Mařák - výzdoba předsíně královské (prezidentské) lóže krajinomalbou Vojtěch Hynais - výzdoba dámského budoáru při královské (prezidentské) lóži, nová opona vliv vlastenectví, důraz na památné chvíle českých dějin, mytologii, významná místa, svou důležitou roli sehrál obdiv k rukopisům, které byly přímým inspiračním zdrojem velký podíl mladé nadšené umělecké generace „výkladní skříň“ českého národa, nejcennější a nejkrásnější světská reprezentativní budova 19. stol. zrozená z českého národa financoval český národ, sněm, město Praha, ... formou „sponzorských“ darů, veřejných sbírek, loterií, ... doba stavby včetně projektování a plánování: 33 let a 10 měsíců, celkové náklady: 3 204 199 zl. 55 kr.

-

rozvoj realistického dramatu

-

Ladislav Stroupežnický (1850 - 1892) - dramaturg Národního divadla - vývoj od patetického romantického dramatu k psychologickému prohloubení postav Naši furianti (1887) - realistické drama - premiéra narazila na neúspěch u diváků a kritiky, záhy však hra oblíbena - spor mezi vysloužilým vojákem a krejčím, kdo bude ve vesnici ponocným - zdařilé zobrazení typů vesničanů s jejich tvrdohlavostí, pýchou, intrikářstvím, ale i vtipností Gabriela Preissová (1862 - 1946) - náměty k prózám a dramatům čerpala ze Slovácka, kde prožila část života Gazdina roba (1889) - tragédie - příběh venkovské švadleny, které chudoba a jiná víra zabrání vzít si milého, s ním už jako vdaná za jiného a s ženatým odchází za prací do Rakouska s příslibem, že se rozvedou a vezmou - tragický závěr - zhudebněno J. B. Foersterem jako opera Eva Její pastorkyňa (1890) - tragédie - stará mlynářka Kostelnička se z lásky ke své pastorkyni dopouští zločinu, aby zachránila štěstí své nevlastní dcery - opera L. Janáčka Její pastorkyňa (Jenůfa) Alois a Vilém Mrštíkové Maryša (1894) – tragédie, sociální drama - logická stavba kopírující klasickou tragédii (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa), mistrovská úspornost - prudký dějový spád, výrazná charakteristika jednotlivých postav - na údělu ženy (po staletí obklopené společenskými předsudky a omezeními) se podává kritický obraz nejen venkovské společnosti - ústředním konfliktem vražda nemilovaného muže-vdovce, za nějž je z donucení provdána mladá Maryša, která miluje nemajetného Francka - úloha majetkových poměrů na vesnici, síla předsudků, Maryša však není pasivní bytost - částečná inspirace skutečnými náměty, část vymyšlena, mistrovsky propojeno - role folkloru, role furiantství - realisticky přesné scénické poznámky 1.

Odpovězte stručně na následující otázky a zopakujte si tak, co byste měli vědět o Národním divadle, nejvýznamnější české světské památce 19. století. 94

1.1 Kdy byl položen základní kámen Národního divadla a jaký literární almanach při této příležitosti vznikl? 1.2 Architekti stavby budovy ND: 1.3 Rok prvního a druhého otevření ND: 1.4 Proč bylo ND otevřeno dvakrát? 1.5 Jakým představením kterého autora bylo divadlo poprvé i podruhé otevřeno? 1.6 Jakými náměty byla výzdoba ND inspirována především? 1.7 Kdo je autorem alegorické sochy Hudba (tentýž autor vytvořil sochu sv. Václava na Václavském náměstí v Praze)? 1.8 Kdo je autorem současné opony? 1.9 Uveďte jména dvou významných malířů, kteří se na výzdobě ND převážně podíleli (jeden je autorem lunet ve foyeru a druhý vyzdobil mj. strop hlediště): 1.10 Prvním dramaturgem ND se stal: 1.11 Tento dramaturg přivedl na jeviště ND žánr zvaný: Rozbor textu Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša Čtvrté jednání, výstup první VÁVROVÁ – LÍZAL na odchodu u dveří LÍZAL VÁVROVÁ

No mjé rozum – poslechni. Já ho tenkrát měla a vy ste ho neměli. Sami ste to ukuchtili, sami si to snězte. Vám k haňbě tady zvostanu a nikam nepudu. (Rozčileně přechází po světnici. Náhle se obrátí.) Pro peníze si mě bral, proč mu je nedáte? LÍZAL Spořádanýmu a správnýmu člověku bych je dal – ale na rozhážku jich nemám. – Víš te, že mě žaluje? Že se chce se mnó sódit? VÁVROVÁ (s trpkým smíchem) Proto vy chcete, abych šla k vám!? LÍZAL Pro to ne. VÁVROVÁ Proč teda? Mám já vám aji proti vlastnímu mužovi pomáhat? Za peníze si mě u vás koupil, pro peníze vás včil žaluje, a má dobře. Ostatně, co mně je do teho? Já sa neprodávala, prodával jste vy. Byli ste u notára; mně ste se na nic ani neptali. Spravte si to spolem; mně déte pokoj! LÍZAL Neposlechneš teda? VÁVROVÁ Neposlechnu. LÍZAL Budeš teho litovat! VÁVROVÁ Nevím proč. – Vzpomeňte si, tatínku, že ste Boha na mě volali, Bohem ste sa zakládali, svatýho písma ste se dovolávali – jen abyste mě měli tady. Ani na pana faráře ste nic nedali a povídal vám už tenkrát, takový manželství že je proti Pánu Bohu, proti církvi svaté a proti všemu, co je lidskýho na světě, a přece ste provedli svó. Co ešče chcete? Dyť přece vidíte, že su šťastná, ani domů jít nechcu, tak se mně tu líbí. Všemu sem přivykla – děckám, mužovi, dření, všemu, aji těm ranám. Co ještě chcete? Co se stalo, stalo se – co se stane dál – vy budete mít na svědomí. Vzdálený ozvuk ryze venkovské muziky melancholické melodie. 95

LÍZAL (zaraženě) Co se může stát? VÁVROVÁ Ah – nic. LÍZAL (dívá se na ni chvíli) VÁVROVÁ (proti němu) LÍZAL Co tím obméšlíš, děvčico hlópá? VÁVROVÁ (neodpovídá a přechází dále po světnici mechanicky urovnávajíc cestou židle a různé v cestě ležící věci) Dobrýho nic, to si můžete myslet. LÍZAL (pohrozí prstem) Ať se nechytneme. (Výhrůžně.) S Franckem pré se slízáš, s Franckem pré chceš utýct. VÁVROVÁ (vzepře se a uražena vykřikne) To je lež! (Pauza.) A dyby – na to su tu já a Vávra. Vám do toho nic není. LÍZAL A! Podivéme se! Tátovi do teho nic néni! A na keho potem budó prstem ukazovat? Čí seš děcko? Kdo ti vychoval? VÁVROVÁ (s trpkým úsměvem) Vy ste se mě toho málo nevychovávali. Dyby nebylo babičky, od vás bych se naučila leda temu, jak mám od muža utíkat. Nebujte se. (Významně.) Tu haňbu vám neudělám, na to su já lepší, než vy myslíte. Když vás nic jinýho netrápí – můžete jít spánembohem. LÍZAL Nepudeš teda? VÁVROVÁ Ne. LÍZAL Tak trp! (Bruče i za jevištěm odchází.) 1.

O jaký se jedná literární druh a žánr?

2.

Jak se nazývá tento typ jevištního textu?

3.

Které postavy v ukázce vystupují a jaký je mezi nimi příbuzenský vztah?

4.

O kterých dalších postavách se v textu mluví a jaký mají vztah k jednajícím?

5.

Co je předmětem sporu mezi postavami?

6.

Co se dozvídáme o událostech předcházejících této ukázce?

7.

Jak vypadá text po jazykové stránce? Kam byste lokálně zařadili děj díla?

8.

V řeči které postavy je silně patrna ironie? Doložte to na konkrétní citaci.

9.

Jaké rysy realismu text nese? Co se v díle kritizuje?

96

10. Co jsou scénické poznámky, k čemu slouží a jak je poznáte?

-

-

5. Naturalismus v české literatuře jako programový směr se u nás neuplatnil, ale jeho vliv najdeme v tvorbě řady autorů v českém prostředí tento směr narazil na četné odpůrce (E. Krásnohorská, T. G. Masaryk, F. X. Šalda - ten svými kritickými statěmi ovlivnil odklon české literatury od naturalistických tendencí a její příklon k impresionismu, zájmu o sociální podmínky, o psychologickou analýzu a úsilí o životní harmonii) nejde o napínavý děj, nýbrž o podrobný popis, drastické scény, vzrušenou mluvu (i s vulgarismy) studie sociálně, mravně a psychicky vyšinutých lidí

Vilém Mrštík (1863 - 1912) - romanopisec a dramatik - teoretickým vykladačem a zastáncem literárního naturalismu Santa Lucia (1893) - naturalistický román - ukazuje nemožnost vytrhnout se z vlivu prostředí, uplatnit vlastní vůli a snahu utvářet si život dle vlastních představ - osud chudého moravského studenta Jiřího Jordána, který si své ideály spojuje s Prahou - nakonec v milované, ale bezcitné Praze bídně umírá Pohádka máje (1897) - lyrický impresionistický román - oslava jara, přírody a lásky, krásná, náladově podbarvená líčení přírody a duševních stavů hrdinů tvoří velkou část díla - příběh velkoměstem zkaženého studenta Ríši a jeho vztahu k mladičké naivní Helence - názor, že opravdová lásky společně s přírodou člověka mravně obrozují Karel Matěj Čapek-Chod (1860 - 1927) - žurnalista, romanopisec a povídkář - naturalismus se v jeho tvorbě projevuje důsledným determinismem Kašpar Lén mstitel (1908) - monografický román = 1 ústřední postava a jednotný styl - studuje vznik zločinu v mysli dobráckého a nepříliš inteligentního zedníka, který se mstí za svedení své milé - groteskní vidění životních situací, v nichž splývá vznešené s komickým, životní vzmach sráží vlastní nemohoucnost - autor zůstává nad dějem a osudy hrdinů Turbina (1916) - román - úpadek pražské měšťanské společnosti ukázán na rodině Ulliků - symbolem rozkladu nová turbina, která má v podniku zabránit bankrotu - tragikomické zápletky, v nichž postavy postupně procházejí procesem ztráty iluzí - nejvíce se to projevuje na osudu Ullikových dcer Tyndy a Máni (neúspěšná umělkyně, neúspěšná vědkyně) - dramatičnost dána střídáním vyhrocených scén s volným vyprávěním, groteskními scénami a detailními popisy - dokonalá znalost prostředí - skvělé vypravěčské umění Josef Karel Šlejhar: Kuře melancholik

97