Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
Kvalita života jedince s poruchou komunikace Diplomová práce
Brno 2015
Vedoucí diplomové práce:
Autor práce:
PhDr. Mgr. Dana Zámečníková, Ph.D.
Bc. Lucie Strnadová
Prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“
V Brně, dne …………………..
…………………………………… Bc. Lucie Strnadová
Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Daně Zámečníkové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi při zpracování práce poskytla.
Obsah Úvod……………………………………………………………………………………. 6 1
Dospělý jedinec s poruchou komunikace……………………………………………7 1.1 Význam komunikace pro ţivot…………………………………………………..7 1.2 Řečová komunikace u dospělých osob…………………………………………10 1.3 Poruchy komunikace u dospělých……………………………………………...12
2
Kvalita ţivota……………………………………………………………………….21 2.1 Definice kvality ţivota, vymezení……………………………………………...21 2.2 Kvalita ţivota jedince s postiţením…………………………………………….24 2.3 Psychologické a sociologické aspekty………………………………………….26
3
Komplexní péče a podpora dospělých s poruchou komunikace……………………31 3.1 Logopedická péče………………………………………………………………31 3.2 Organizace péče pro osoby s poruchami komunikace………………………….33 3.3 Profesní a zájmové organizace, sdruţení pro osoby s poruchami komunikace...37
4
Kvalita ţivota jedince s poruchou komunikace…………………………………….45 4.1 Cíl výzkumu, metodologie, dílčí cíle, průběh šetření…………………………..45 4.2 Prezentace získaných dat – kazuistiky………………………………………….47 4.3 Analýza výsledků šetření……………………………………………………….60 4.4 Závěrečná stanoviska a doporučení…………………………………………….67
Závěr……………………………………………………………………………………69 Souhrn…………………………………………………………………………………..70 Summary………………………………………………………………………………..71
Seznam pouţitých zdrojů……………………………………………………………….72 Seznam příloh…………………………………………………………………………..77
Úvod Kvalita ţivota je velmi diskutovaným pojmem, který není přesně vymezen nebo definován. V literatuře je popsáno několik moţných pojetí, a proto je obtíţné udělat jednoznačný závěr. Motivací pro výběr tématu práce byl zájem autorky o obor logopedie a také aktuálnost zjišťování kvality ţivota jedinců s různým postiţením, konkrétně s narušenou komunikační schopností. V současnosti se o kvalitu ţivota zajímá spousta oborů. Ovšem kvalitě ţivota u osob s komunikačními problémy není věnována přílišná pozornost, přestoţe komunikace hraje v ţivotě člověka důleţitou roli. Výzkum se zaměřuje na dospělé jedince s přetrvávajícími obtíţemi v oblasti komunikace, jelikoţ je moţno u nich zachytit několikaletý ţivotní příběh, konkrétně od dětství aţ po dospělost. S kaţdým obdobím je spojeno několik mezníků, které mají v ţivotě člověka zásadní vliv na jeho budoucnost. Dalším důvodem bylo, ţe dospělým lidem s poruchami komunikace není věnována dostatečná pozornost, které by bylo třeba. Hlavním cílem práce je analýza kvality ţivota jedinců s poruchou komunikace. Výzkum se zaměřuje na vymezení jednotlivých období a situací v ţivotě jedince s narušenou komunikační schopností. Práce zachycuje, jakým způsobem porucha komunikace jedince ovlivnila a jaký dopad to má na celkovou kvalitu jeho ţivota. Pozornost je věnována hlavně těmto oblastem ţivota: vzdělávání a výběr zaměstnání, socializace, naplnění ţivotních přání a snů, psychika a sebehodnocení. K naplnění cílů práce byla zvolena metoda kvalitativního výzkumu. Rozhovor byl hlavní technikou pro sběr informací. Diplomová práce se skládá ze čtyř kapitol. V prvních třech kapitolách jsou vymezena teoretická východiska. Je tu definován význam komunikace pro ţivot, komunikace u dospělých osob a její moţné poruchy. Dále je zde uveden pojem kvalita ţivota, včetně vymezení kvality ţivota u osob s postiţením a psychologické a sociologické aspekty, které mohou kvalitu ţivota ovlivňovat. Pro dokreslení tématu je zařazeno téma komplexní péče a podpory osob s poruchami komunikace. Zde je popisována logopedická péče, organizace péče pro osoby s poruchami komunikace a další sdruţení, která se poruchami komunikace zabývají. Čtvrtá kapitola se zabývá kvalitou
ţivota
konkrétních
jedinců.
Obsahuje
kazuistiky
osob
s poruchami
komunikace, které jsou výpověďmi o jejich ţivotě vzhledem k handicapu, který mají.
6
Na závěr je uvedena analýza jednotlivých případů a zhodnocení úrovně kvality ţivota sledovaných jedinců.
1 Dospělý jedinec s poruchou komunikace Logopedie se různou měrou dotýká všech věkových kategorií. Lidé se mohou s některými řečovými potíţemi potýkat v určité podobě po celý ţivot. Některé řečové vady se objevují pouze u dospělých jedinců (Peutelschmiedová, A. 2005). K. Neubauer (2010) uvádí, ţe tím jak se organismus vyvíjí a stárne, se mění také podmínky pro vznik, změny či akceleraci komunikačních poruch. Fyziologické změny v procesu stárnutí člověka mohou ovlivnit jeho řeč v mnoha oblastech. S tím souvisí klasifikace získaných poruch komunikace. Ale nesmíme opomenout i vývojové poruchy, které se mohou v průběhu ţivota měnit. Klinická logopedie tedy působí i v oblasti poruch komunikace, které vznikají později nebo svým charakterem přetrvávají do dospělého věku.
1.1 Význam komunikace pro život Pojem komunikace lze v nejširším slova smyslu definovat jako symbolický význam interakce, coţ je vzájemné ovlivňování mezi dvěma nebo více systémy. Sloţitý proces výměny informací se nazývá dorozumívání – komunikace. Slovo komunikace pochází z latinského communicare, a to znamená dělat něco společným, radit se, domlouvat (Heroutová, M. 2004). J. Dvořák (1998, s. 85) říká, ţe: „Komunikace je přenos různých informačních obsahů pomocí různých komunikačních systémů zejména prostřednictvím jazyka; výměna informací, sdělování a dorozumívání; realizuje se ve 3 hlavních formách: mluvené, psané, ukazované.“ Komunikace je sloţitý, komplexní sociální jev, který je součástí sociální interakce. Pokud komunikujeme, snaţíme se někomu sdělit informaci, myšlenku, mínění nebo postoj, chceme s ním navázat „společenství“. Člověk je v neustálém kontaktu s jinými lidmi, není izolovanou bytostí, je součástí společnosti. Předpokladem pro adekvátní sociální interakci a komunikaci je formálně a obsahově bezchybná řeč (Kohoutek, R. 1998). Komunikace je první i poslední aktivitou v ţivotě člověka, kterou avizuje svůj příchod na svět i odchod z něj, projevuje po celý ţivot, neustále. Člověk ani nemůţe
7
nekomunikovat – brání mu v tom samotná podstata jeho existence, stále o sobě vysílá nějaké informace a to různými způsoby, záměrně i nezáměrně (Lechta, V. 2007). Komunikace je vrozená a lze ji počítat mezi instinkty. Schopnost informace přijímat a předávat se řadí mezi základní charakteristiky ţivota vůbec. Lidé neţijí nikdy sami, ale v rodinách, pracovních kolektivech, mezi přáteli – střetávají se, mluví mezi sebou. Psychologové potvrzují, ţe pocit sounáleţitosti a moţnost prospět ostatním, být pro někoho důleţitý, vyniknout je jednou ze základních potřeb kaţdého člověka. Právě tato potřeba – touha po seberealizaci povzbuzuje člověka zásadním způsobem. Převáţná část mezilidských vztahů je určována právě nepoškozeným komunikačním kanálem. Důleţité je, jak spolu lidé hovoří, jsou si blízcí, sympatičtí nebo naopak. Lidé se pomocí slova vzdělávají, dosahují pracovních úspěchů, rozhodují se apod. (Lejska, M. 2003). Mezilidská komunikace je jeden ze ţivotních principů, který umoţňuje navázání sociálních vazeb, všelidskou kulturu a civilizaci (Sovák, M. 1988). Člověk je tvor společenský a tudíţ potřebuje komunikovat – různě se dorozumívat a sdělovat. Komunikace významně ovlivňuje rozvoj osobnosti, je důleţitá v mezilidských vztazích. Význam komunikace pro ţivot nelze nikdy dostatečně ocenit. Bez komunikace nemůţe ţádná společnost existovat, natoţ se vyvíjet.
Schopnost komunikovat patří k těm
nejdůleţitějším. Řeč je specifickou vlastností pro lidi. Slouţí jim ke sdělování pocitů, přání, myšlenek, poznatků či zkušeností. Podílí se také na rozvoji kaţdého člověka. Řeč má vliv na rozvoj poznávacích, citových i volních vlastností, je nástrojem myšlení, má vliv na jedincův rozumový vývoj. Řeč obsahuje společenskou podmíněnost. Podněty čerpá ze společenského prostředí, ve kterém se také realizuje (Klenková, J. 2004, 2006). Řeč a jazyk jsou také naučenými konvenčními dorozumívacími prostředky, nejen výrazem individua. Společnost je do určité míry podmínkou řeči. Řeč jako celek je prostředkem pro vytvoření a udrţení sociálních vztahů. Umoţňuje vytvoření vlastní identity v kontaktu se sociálními skupinami, sebepojetí individua. Řeč je také prostředkem sebehodnocení, edukace a posléze i předprofesní přípravy a profesního výběru či kariérní realizace. Pro některé profese je správná výslovnost podmínkou. Podmínka správné výslovnosti a přiměřené hlasové výkonnosti se týká zejména profesí učitel/ka a vychovatel/ka, jelikoţ jsou pro ţáky mluvním vzorem, ti je napodobují. Zcela nezbytná je správná výslovnost všech pedagogických pracovníků v předškolních zařízeních a pracujících s dětmi a ţáky s postiţením. Toto hledisko je také velice důleţité u mluvčích a moderátorů vystupujících v médiích, kteří jsou řečovým vzorem zrovna tak (Krahulcová, B. 2013). 8
Efektivní komunikace se podle R. Kohoutka (1998) musí uskutečňovat v atmosféře důvěry. Efektivita komunikace je hodnocena podle tzv. „sedmi C“. Mezi které patří právě důvěryhodnost (credibility), kontext (context), obsah (content), jasnost (clarity), kontinuita a konzistence (continuity and consistency), kanály (channels), kapacita veřejnosti (capability). Rozeznáváme tři základní formy komunikace – verbální (slovní), nonverbální (neslovní), extrasenzoriální (mimosmyslová). Všechny tyto formy se prolínají a doplňují, coţ vytváří ucelený projev. Je-li souhra jednotlivých forem narušena, bývá to projevem patologie komunikace nebo narušení společenských zpětných vazeb (Sovák, M. 1988). V sociální komunikaci můţeme rozlišovat tři skupiny kanálů, kterými jsou verbální komunikace, neverbální komunikace a komunikace činem (Mareš, J., Křivohlavý, J. 1995). Neverbální komunikaci vyuţíváme při vyjadřování emocí, vůle, postojů apod. Neverbální komunikace má neslovní podstatu, vysokou výpovědní hodnotu a srozumitelnost. Pod pojem verbální komunikace spadají všechny komunikační procesy, které realizujeme mluvenou nebo psanou řečí. Vyuţíváme ji k přenosu výsledků myšlenkových operací. Verbální komunikací manifestujeme inteligenci, která se dobře projevuje slovem a písmem. Sociální kontakty se odvíjejí od stupně schopnosti jazykové výměny a představení, rozhovoru, diskuze, hádky, pomluvy atd. a zaujímají v lidském sociálním ţivotě centrální pozici. Jedinec získává schopnost sociální komunikace uţ v prenatálním období. Obsahová i formální stránka komunikace se odvíjí od jedincových schopností, vzdělání, socializace, identifikačních vzorů, sebevýchovy, temperamentu, momentálního duševního a zdravotního stavu, věku, pohlaví, geografické a etnické kulturní oblasti, příslušnosti k sociální třídě a hlavně také od tradičních návyků, stereotypů a výchovy v původní rodině (Klenková, J. 2006). Komunikační proces má čtyři základní sloţky, které se navzájem ovlivňují. První je komunikátor – osoba, od které sdělení vychází, druhý je komunikant, jeţ sdělení určitým způsobem přijímá a dešifruje, reaguje na něj, třetí sloţkou je obsah sdělení (komuniké) a poslední je účinek vyvozený komunikací. Nezbytnou podmínkou je také komunikační kanál. Aby se obě strany dorozuměly, musí pouţívat předem dohodnutý kód (Heroutová, M. 2004, Klenková, J. 2006). Z psychologického hlediska lze osoby, které se podílejí na komunikaci, vidět jako osobnosti a komuniké moţno chápat jako určitý kognitivní, emotivní obsah vyjadřovaný nějakým komunikačním prostředkem (stylem, formou, kódem). Komunikace je ideální, pokud je ze stran komunikantů 9
dorozumívací kód dobře znám a ovládán. Je-li tomu naopak (neznalost, nemoţnost pouţití), komunikace je ochuzena, oslabena či zcela znemoţněna (Heroutová, M. 2004).
1.2 Řečová komunikace u dospělých osob „Řeč je forma sdělování a dorozumívání založená na používání slovních (mluva, písmo), ale i neslovních (gesta, mimika) výrazových prostředků komunikace“ (Dvořák, J. 1998, s. 147). Řečová komunikace je procesem, během kterého jsou mezi účastníky předávány vzájemně informace. Zahrnuje motivovaný záměr, výběr prostředků a jejich uţití, také příjem informace, její zpracování, rozumění a tvorbu odpovědi. Je to komplexní proces, na kterém se podílejí tři typy předpokladů – vrozené mentální předpoklady uţívání jazyka, předpoklady získané aktivní interakcí jedince s prostředím i faktory aktuálně působící v komunikační situaci (Neubauer, K. 2010). Základním pilířem schopnosti člověka mluvit je zajisté mozek, coţ potvrzuje sledování patologických projevů v řeči při porušeních a onemocněních mozku. Řeč tvoří biologické základy – organické a funkční. Základy organickými jsou mozek, sluch a jemná motorika. Těmi funkčními jsou vyšší nervová soustava, zpětná akustická vazba a zpětná vazba motorická. Mozek se podílí na obou sloţkách řeči – expresivní i receptivní. Správná funkce mozku je nejdůleţitějším faktorem pro řečové schopnosti. Je zřejmé, ţe bez mozku by člověk nemluvil. Sluch je významnější pro receptivní sloţku řeči, ale podílí se i na expresi. Při poruše sluchu je narušen příjem řečových signálů a je omezena či dokonce vyloučena spontánní tvorba řeči. Vyšší nervová činnost je schopnost provádět logické soudy a analýzy. Řečový projev je řízen vyšší nervovou činností ve svém obsahu i v celé řečové struktuře. Bez této schopnosti by se řeč zcela rozpadla. Zpětná akustická vazba je důleţitá pro kontrolu vlastního projevu mluvčího, a to obsahu řečového sdělení, způsobu řečového sdělení, zdůraznění jednotlivých částí řeči apod. Mluvčí slyší, co a jak říká a můţe se díky tomu kontrolovat. Jestliţe je tato schopnost narušena, projeví se to omezením řečových prostředků, ztrátou melodiky, zploštěním obsahu, postiţením komunikační a sdělovací kapacity řeči vůbec. Motorická zpětná vazba trvale kontroluje motorické pochody řečového projevu, coţ jsou např. napětí svalů, postavení mluvidel, koordinace jednotlivých částí atd. Je-li tato schopnost postiţena, můţe to vést k neschopnosti vyslovování určitých komponent řeči, někdy i řeči jako celku (Lejska, M. 2003). 10
Pro komunikaci je samozřejmě důleţitý celkový intaktní vývoj řeči jedince, který je rozdělen do několika stadií. Poslední stadium intelektualizace řeči, které se týká kvantitativní stránky osvojování nových slov, prohlubování a zpřesňování obsahu slov a gramatických forem, rozšiřování slovní zásoby, pokračuje a stále se vyvíjí i v dospělosti člověka. Při charakteristice řečové komunikace je třeba se zaměřit na jazykové roviny řeči, které se vzájemně prolínají a mají velkou výpovědní hodnotu pro pochopení všech souvislostí (Klenková, J. 2006). Jak uţ jsme zmínili, komunikace nemusí probíhat jen orální cestou, prostřednictvím řeči v nejobecnějším pojetí, ale skládá se z několika rovin. Foneticko-fonologická rovina je prezentována jako zvuková stránka řeči, které vţdy byla věnována největší pozornost. Další rovinou je lexikálně-sémantická, která představuje individuální slovní zásobu jedince, aktivní i pasivní. Slovní zásoba se vyvíjí v celém průběhu ţivota člověka v závislosti na mnoha okolnostech. K důleţitým patří celková osobnost jedince, sociokulturní úroveň a to především prostředí, ve kterém ţije a to ho významně formuje, dále také četba apod. Jako gramatická je označována rovina morfologicko-syntaktická, která se zabývá správným tvořením gramatických tvarů různých slovních druhů a jejich skladebným spojováním. Rovina pragmatická představuje sociální uplatnění osvojených řečových dovedností (Peutelschmiedová, A. 2005). V oblasti řečové komunikace v dospělosti se vlivem věku mohou objevovat určité změny. Podle K. Neubauera (2010) jsou ovlivněny především motorické řečové schopnosti, dochází k potíţím u respiračních funkcí, při tvorbě hlasu, je narušena preciznost artikulace kvůli sníţení rychlosti a síly svalové koordinace. Častým problémem bývají percepční obtíţe, hlavně tedy stařecká nedoslýchavost, která po určité době ovlivní řečovou komunikaci se sociálním okolím. Dále to mohou být vzniklé těţké zrakové poruchy, které se projeví nemoţností písemné komunikace. Postupem věku se sniţuje výkonnost kognitivních a duševních schopností, coţ způsobuje zhoršování komunikačních schopností a také zvýšené riziko závaţných poruch řečové komunikace na základě traumatu CNS, vzniku duševních onemocnění. Dospívání je velmi senzitivní období z hlediska přetrvávajících poruch řečové komunikace. Zejména to platí pro koktavost, breptavost, dyslalii a obtíţe v rozvoji jazykových schopností. Jelikoţ je pro toto období typická zvýšená zátěţ organismu, psychická i fyzická zatíţenost, rozvoj náročných sociálních vztahů, dochází u některých jedinců k akceleraci projevů přetrvávající poruchy. Především jde o plynulost a tempo mluvy a také o přítomnost nových typů poruch na bázi mutačních poruch, následků po 11
úrazech a traumatech CNS a vzniklých neurotických a psychických onemocnění. V tomto období se často stávají přetrvávající poruchy předmětem intenzivní terapie, kdy si jedinec sám uvědomí, ţe je třeba něco změnit ať uţ kvůli studiu, zaměstnání či sociálním vztahům. To znamená, ţe zde nastupuje vyuţití motivace jedince a do hry se dostává psychoterapeutický přístup (Neubauer, K. 2007). V období dospělosti vznikají závaţné poruchy řečové komunikace, a to především na bázi úrazů a traumat CNS či orofaciální oblasti. Jak zmiňuje K. Neubauer (2007), jde o poruchy hybnosti mluvidel, poruchy fatických funkcí a vzniklé poruchy v oblasti paměti. Objevují se zde kategorie osob s poruchami komunikace následkem dopravních nehod a také specifické skupiny dospělých, u kterých je kvalita a kultivovanost řečového projevu klíčovou součástí pracovního uplatnění. Vznik poruch řečové komunikace souvisí také s procesem stárnutí organismu. Tudíţ v současné době nastupuje i logopedická péče o stárnoucí osoby. Jak člověk stárne, dochází k ovlivnění motorických řečových schopností, obtíţe se objevují zejména u respiračních funkcí, při tvorbě hlasu, artikulace ubývá na preciznosti z důvodu sníţení rychlosti a síly svalové koordinace. Častou příčinou komunikačních poruch je nástup percepčních obtíţí. Jedná se o tzv. nedoslýchavost, která v dlouhodobějším časovém horizontu ovlivňuje úroveň řečové komunikace se sociálním okolím. Se stářím obvykle přichází také zrakové poruchy, které mají vliv na písemnou formu komunikace a příjem informací zrakovou cestou. U stárnoucích osob se sniţují kognitivní a duševní schopnosti, coţ také zhoršuje komunikační schopnosti a zvyšuje riziko závaţných řečových poruch na podkladě narušení CNS, vzniku duševních onemocnění a především moţného rozvoje demence (Neubauer, K. 2007).
1.3 Poruchy komunikace u dospělých „Komunikační schopnost jednotlivce je narušena tehdy, když některá rovina (nebo několik rovin současně) jeho jazykových projevů působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální, pragmatickou rovinu nebo o verbální i nonverbální, mluvenou i grafickou formu komunikace, její expresivní i receptivní složku“ (Lechta, V. 1990, s. 18). Dospělí jedinci a senioři se mohou potýkat s některými typy narušené komunikační schopnosti po celý ţivot. Jsou to ty poruchy, které se u nich v dětství 12
nepodařilo zcela upravit a přetrvávají z důvodu organického podkladu poruchy. Jedná se o osoby s koktavostí, breptavostí, dysartrií, vývojovou dysfázií, poruchami hlasu, symptomatickými poruchami řeči, kombinovanými poruchami řeči, specifickými poruchami učení. Dále jsou to osoby se získanými fatickými poruchami – jako je dysartrie a afázie. V neposlední řadě také lidé s degenerativními onemocněními centrální nervové soustavy – např. Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza, Huntingtonova choroba či Alzheimerova choroba (Mlčáková, R., Vitásková, K. 2013). K. Neubauer (2010) rozděluje poruchy komunikace u dospělých do tří základních skupin – poruchy komunikace na bázi postiţení motorických řečových modalit (dyslalie, balbuties, tumultus sermonis, dysartrie, dysfagie, řečová apraxie, dysfonie, rinolalie), poruchy komunikace na bázi postiţení fatických a kognitivních funkcí (specifické poruchy učení, KKP při mentálním deficitu, afázie, KKP u demence, KKP při duševním onemocnění), poruchy komunikace na bázi postiţení percepce (poruchy řečové komunikace vyvolané poruchou sluchu, poruchy řečové komunikace vyvolané poruchou zraku). Dyslalie U laické veřejnosti je známa nejčastěji pod pojmem patlavost. Jedná se o vadnou výslovnost jedné nebo více hlásek mateřského jazyka, kdy u ostatních hlásek je výslovnost intaktní. Postiţení se projevuje v motorické a zvukové realizaci hlásek (Lejska, M. 2003). Dyslalie je nejčastěji vývojovou poruchou, která vzniká v průběhu vývoje řeči. Můţeme ji označit za vadný mluvní stereotyp, který se projevuje ve zvuku hlásky, mechanismu či místě způsobu jejího tvoření. Výskyt v populaci není z hlediska věku konstantní. Nejvíce se vyskytuje ve věku předškolním, ve věku školním dále klesá, v produktivním věku je konstantní a ve věku postproduktivním mírně stoupá. U dětí je třeba tuto poruchu posuzovat z vývojového hlediska, kdeţto u dospívajících, dospělých a seniorů je nutné vycházet ze zdravotního stavu jedince a jazykového prostředí (Krahulcová, B. 2013). J. Klenková (1998, 2006) uvádí, ţe dyslálie je nejznámější a nejrozšířenější vadou řeči. Častěji se vyskytuje u chlapců a to v poměru 60% : 40%. K nejčastějším etiologickým faktorům vzniku dyslalie patří dědičnost, pohlaví jedince, poruchy sluchu a zraku, poruchy CNS, riziková těhotenství, poškození při porodu, vlivy prostředí (např. výchovná zanedbanost, nesprávný řečový vzor, chyby ve 13
výchovném přístupu…), anatomické úchylky mluvidel (např. přirostlá podjazyková uzdička, zubní protézy, vadný skus, obrny rtů a jazyka…) (Salomonová, A. 2007). Z etiologického hlediska dělíme dyslalii na funkční a organickou. U dyslalie funkční jsou mluvidla bez poruchy. Vzniká u osob se senzorickým či motorickým narušením. Motorická dyslalie bývá důsledkem celkové neobratnosti i neobratnosti mluvidel. Senzorický typ dyslalie vzniká na podkladě nesprávného vnímání i diferenciace mluvních zvuků. Dyslalie organická vzniká nedostatky a změnami na mluvních orgánech, při narušení CNS a také jako následek porušení sluchových drah (Klenková, J. 2006). Dyslalii můţeme klasifikovat z různých hledisek – vývojového, etiologického, podle lokalizace, podle rozsahu, podle kontextu a další dělení. Z vývojového hlediska se jedná o dyslalii fyziologickou, coţ je nesprávná výslovnost asi do pátého, někdy aţ sedmého roku ţivota. Do 7 let věku se totiţ upevňují mluvní stereotypy. Jestliţe se výslovnost po sedmém roce neupraví, nastupuje pak dyslalie „pravá“, kdy je odchylka výslovnosti jiţ zafixována. Podle lokalizace postiţení rozlišujeme dyslalii: akustickou – při vadách sluchu, centrální – při poruchách CNS, dentální – při anomáliích zubů, labiální – při defektech rtů, palatální – při anomáliích patra, lingvální – při anomáliích jazyka, nazální – při narušení nazality. Podle rozsahu můţeme rozlišovat dyslalii univerzalis (mnohočetnou), kdy je postiţena výslovnost většiny hlásek a řeč tak bývá často zcela nesrozumitelná. Dyslalie multiplex (gravis) zahrnuje postiţení větší části hlásek, ale ve srovnání s předchozí poruchou, je počet vadných hlásek relativně menší a řeč je srozumitelná. Nejméně závaţná je dyslalie simplex (levis). Jedná se o vadnou výslovnost jedné nebo několika hlásek. Tento typ dyslalie se můţe dělit na monofonní (porucha výslovnosti hlásek v jednom artikulačním okrsku) a polyfonní (zasahuje do více artikulačních okrsků). Dyslalii dělíme také podle kontextu. Jedná se o dyslalii hláskovou a kontextovou (slabikovou a slovní). Hlásková dyslalie se týká jednotlivých hlásek. Můţe se projevovat jedním z těchto způsobů: mogilalie – jedinec hlásku vynechává, paralalie – jedinec hlásku nahrazuje jinou hláskou, jestliţe jedinec tvoří hlásku nesprávně, označujeme tyto poruchy příponou –ismus, např. rotacismus (R), lambdacismus (L), sigmatismus (sykavky) apod.
14
Další dělení rozlišuje dyslalii nekonstantní, kdy je mluva tvořena někdy správně a jindy špatně a dyslalii nekonsekventní, kdy je hláska tvořena špatně, ale vţdy jiným způsobem. (Klenková, J. 1998, Salomonová, A. 2007)
Balbuties Dle V. Lechty (2004, s. 16) je koktavost „syndrom komplexního narušení koordinace orgánů participujících na mluvení, který se nejnápadněji projevuje charakteristickými nedobrovolnými specifickými pauzami narušujícími plynulost procesu mluvení a tím působícími rušivě na komunikační záměr. Je to multifaktoriální, dynamický a sociabilní syndrom NKS se složitou symptomatikou, která je často důsledkem několika parciálních, vzájemně se prolínajících, navazujících a/nebo recipročně i souhrnně reagujících příčin.“ Příčina koktavosti nebyla doposud spolehlivě odhalena a určena. Dalo by se říci, ţe někdy v ţivotě koktal kaţdý. Dochází k tomu v běţné kaţdodenní mluvě, kdy občas dojde k řečovému selhání v důsledku různých vlivů a situací. Koktavost je velice nápadná vada, která bývá zesměšňována, spojována s nedobrými vlastnostmi, tajena a ukrývána (Peutelschmiedová, A. 1994). Koktavost je jedním z nejtěţších typů narušení komunikační schopnosti, které má značně nepříznivý dopad na celou osobnost postiţeného jedince, především na jeho psychiku a tím neblaze ovlivňuje celkové sociální zařazení jedince (od školní neúspěšnosti přes volbu povolání po sociální vazby). Řečové potíţe vedou balbutiky často k vyhýbavému chování, straní se ostatních, uzavírají se do sebe a stávají se citově zranitelnějšími. Lidé s koktavostí jsou ve stálém nervovém vypětí, které vede k roztěkanosti, hyperaktivitě a potíţím v soustředění. Tito jedinci mívají trvalé pocity studu, zahanbení a rozpaků. Kaţdý balbutik je individualita. Projevy koktavosti jsou nekonečně proměnlivé. Jedná se o biopsychosociální problém, tudíţ míra utrpení postiţeného nezávisí na stupni vady, ale hlavně na způsobu jeho proţívání konkrétní osobou. Obvykle balbutik sám nikdy neví, kdy a jak bude mluvit, jak silné projevy se objeví. Existují však spolehlivé situace, kdy většina balbutiků nekoktá, např. při zpěvu, 15
hromadné recitaci, o samotě, při rozhovoru s dítětem či zvířaty, v divadelní roli, někdy i s mírnou podporou alkoholu apod. Setkáváme se s ní u všech věkových kategorií. Ovšem dospělí balbutici se v České republice začínají teprve více vynořovat, dříve to bylo jako by neexistovali, nemluvilo se o nich (Peutelschmiedová, A. 1994, 2005, Lechta, V. 2004). Nejnápadnějšími příznaky koktavosti jsou nedobrovolné a nekontrolovatelné dysfluence v projevu, které jsou navíc doprovázeny nadměrnou námahou při artikulaci a psychickým vypětím. Tímto se právě koktavost odlišuje od běţných neplynulostí, které můţeme registrovat při komunikaci. Příznaky koktavosti můţeme rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější příznaky se projevují poruchou fonačních, artikulačních a dýchacích pohybů. Podle příznaků v řeči dělíme koktavost na formu tonickou, klonickou nebo tonoklonickou. Tonická forma je charakteristická zvýšeným fonačním tlakem při uzavřené hlasové štěrbině – prefonační spasmus, při kterém dochází ke zvýšenému napětí některých artikulačních svalů, někdy také zevních krčních svalů. Poruchy se projevují i v dýchání při mluvení, kdy se objevuje nehospodárný rychlý výdech. Klonická forma se projevuje volným, někdy aţ několikanásobným opakováním slabik, které je nepotlačitelné. Nejčastěji to bývá u prvních slabik slov, v těţších případech i uprostřed slov. Nejčastější je tonoklonická forma koktavosti, při které se spojují symptomy výše zmíněných forem. To znamená, ţe opakování slabik je předcházeno prefonačním napětím nebo explozemi. U všech třech forem koktavosti se mohou přidruţovat i mimovolní pohyby některých svalů a svalových skupin – tzv. souhyby těla, jeţ bývají nekontrolovatelné a často nepotlačitelné. K vnitřním příznakům koktavosti řadíme neţádoucí duševní stavy, které se rozvíjejí jako reakce na potíţe v komunikaci. Často můţeme hovořit aţ o logofobii, coţ je strach z mluvení. Objevuje se u všech pacientů různých věkových kategorií. V dětském věku to bývá převáţně tam, kde porucha vznikla náhle. V pozdějším věku můţe vzniknout po silném emocionálním proţitku spojeným s negativní zkušeností s okolím, které můţe negativně reagovat na neplynulý řečový projev jedince. Příznaky se mohou postupem času vystupňovat a vést k trvalému stresování jedince a působit mu potíţe v profesní oblasti i v osobním ţivotě (Škodová, E., Jedlička, I. 2007). Koktavost nelze zcela odstranit. Při terapii můţeme pouze její příznaky potlačit. Můţeme vést balbutika k vhodnému emočnímu zvládání obtíţných situací. Měli bychom se zaměřit na desenzibilizaci, pomocí které se má jedinec zbavit nadměrné
16
citlivosti ve vztahu ke svým řečovým problémům i reakcím okolí (Peutelschmiedová, A. 2005). Tumultus sermonis Breptavost je porucha plynulosti řeči. Je charakteristická extrémně zrychleným tempem řeči. Zrychlení můţe dosahovat takové míry, ţe mluvidla nestačí řeč motoricky realizovat, tudíţ často dochází k celkové nesrozumitelnosti řeči. Objevuje se redukce počtu hlásek ve slovech, vypouštění koncovek slov, splývání několika hlásek do sebe. Na rozdíl od koktavosti si postiţení breptavostí svůj problém neuvědomují (Lejska, M. 2003). Breptavost je dnes povaţována za organicky podmíněnou poruchu řeči, jelikoţ na EEG byly zjištěny drobnější patologické změny. Logopedická intervence bývá dlouhodobá, ale s příznivou prognózou, která závisí na věku jedince a stupni fixace vady. Tato porucha řeči je setrvalým stavem, který je zvládnutelný vůlí a soustředěním. V praxi bývá breptavost velmi často zaměňována s koktavostí. Ovšem u breptavých převládají spíše kladné emoce a duševní pohoda, jsou originální a vitální, jsou schopni volním úsilím a koncentrací dočasně svůj mluvní projev zlepšit, u koktavých tomu bývá naopak, jejich mluvní výkon se tím naopak zhoršuje (Peutelschmiedová, A. 2005). Příznaky v řeči podle J. Klenkové (1996): zrychlení tempa řeči, které je větší v závislosti na počtu slabik ve slově a slov ve větě (čím více, tím hůře) opakování a vynechávání slabik narušení artikulace poruchy dýchání – časté vdechy, poruchy rytmu poruchy hlasu – zastřený, nedostatečně výrazný hlas, monotónnost zvláštnosti chování a psychické projevy – působí impulzivně, roztrţitě, nepořádně narušené koverbální chování – motorická nejistota v gestikulaci malá slovní zásoba, dysgramatismus, dysortografie Dysartrie
17
„Dysartrie je porucha motorické realizace řeči na základě organického poškození centrální nervové soustavy. Dysartrie zahrnuje řadu typů či syndromů řečových poruch, které jsou způsobeny obtížemi ve svalové kontrole řečových mechanismů a řazeny do oblasti motorických řečových poruch. Při dysartrii jsou postiženy v různé míře a rozsahu základní modality motorické realizace řeči – respirace, fonace, rezonance a artikulace“ (Neubauer, K. 2010, s. 38). V dospělosti vzniká při různých neurologických onemocněních, po cévních mozkových příhodách, úrazech hlavy, nádorech, degenerativních onemocněních a toxických poškozeních nervového systému. Postiţení můţe být v různých částech mozku, kde dochází k narušení inervace – v průběhu nervu, který oblast zásobí, v nervovém mozkovém jádře, v mozečku, v podkorových motorických jádrech a dokonce i v samotné motorické kůře mozkové. Logopedická péče je součástí komplexní péče o osoby s neurogenními poruchami. Jedná se o péči lékařskou, rehabilitační a speciálně pedagogickou. Spojují se zde poznatky rehabilitace, neurologie, foniatrie a logopedie. Provádí se cvičení pohybových stereotypů, jemné motoriky, masáţe a manuální ovlivnění svalových skupin, léková stimulace, náprava artikulace. Metody práce s jedinci s dysartrií jsou rozmanité, jelikoţ kaţdá dysartrie je jiná. (Klenková, J. 1996, Lejska, M. 2003) Dysfagie „Dysfagie je porucha polykání při lézích a onemocněních centrální nervové soustavy či orofaciálního traktu“ (Neubauer, K. 2010, s. 32). Dysfagií je označována porucha polykání a příjmu potravy obvykle v důsledku dalšího onemocnění. Je často spojena s poruchami řeči a hlasu, objevuje se u osob vyššího věku a jedinců s projevenou demencí. Setkáváme se s ní u dětí i dospělých. Dysfagie můţe mít příčinu organickou nebo funkční. Za organickou příčinu je povaţováno lokální onemocnění úst či jazyka, případně nádor či cizí těleso způsobující mechanický tlak. Z funkčních příčin je to nejčastěji neuromuskulární onemocnění, bulbární poliomyelititida, sclerosis multiplex (Vitásková, K. 2005). Pod pojmem dysfagie rozumíme poruchu polykání pevné potravy nebo tekutin, která můţe nastat z různých příčin v průběhu transportu stravy či tekutiny od úst do ţaludku. Můţeme se setkat s těmito obtíţemi: odynofagie – bolestivé polykání; aspirace 18
– vdechnutí sousta nebo tekutiny do dýchacích cest; penetrace – proniknutí stravy nad hlasivky, přičemţ nedošlo k aspiraci; drooling – neudrţení, vypadnutí sousta nebo tekutiny z dutiny ústní; reflux – zpětný tok tekutiny; regurgitace – zpětný tok kyselých šťáv ze ţaludku do jícnu bez vyvolání dávivého reflexu; leaking – porucha kontroly nad soustem vlivem sníţené orální motility nebo deficitu senzorické zpětné vazby; pouch – zeslabení laterální stěny faryngu, coţ můţe vést k postdeglutivní aspiraci. Problém dysfagie přesahuje i do dalších oborů, vyţaduje jejich spolupráci. V úzkém kontaktu bývají lékařské obory jako otorinolaryngologie, foniatrie, endoskopie, neurologie, radiologie, interní lékařství, chirurgie, pneumografie, psychiatrie s obory nelékařskými, které se zaměřují na rehabilitaci – klinická logopedie, fyzioterapie, neuropsychologie, ergoterapie, dietologie. (Kaulfussová, J. 2007) Afázie Afázií je označována ztráta jiţ rozvinuté řeči, nabyté schopnosti mluvit. Dochází k ní při orgánovém poškození mozku. Vzniká obvykle jako následek cévních mozkových onemocnění, a to buď nedokrevnosti, nebo naopak krvácení do mozku, dále jako následek nádorů, úrazů hlavy, zánětů mozku či demence. Afázie vzniká zejména u lidí v produktivní věku a má na ně velký nepříznivý dopad. Lidé s afázií potřebují lékařskou – neurologickou a logopedickou péči i fyzickou rehabilitaci. Logopedická intervence u osob s afázií je dlouhodobým procesem, který začíná jiţ u lůţka pacienta na neurologické klinice a pokračuje dál nejen v logopedických ambulancích. Významnou roli v reedukaci afázie má samozřejmě také psychoterapie a vliv nejbliţšího okolí postiţeného. Prognóza úpravy a zlepšení tohoto onemocnění je závislá na rozsahu poškození mozku, na věku jedince, jeho osobnostním charakteristikám a dalších faktorech (Peutelschmiedová, A. 2005, Lejska, M. 2003, Klenková, J. 1996). Afázii můţeme zcela zjednodušeně klasifikovat takto: expresivní afázie (Brocova, motorická), senzorická afázie (Wernickeho, dále je členěna na akustickou a optickou), afázie totální (globální). Ovšem nyní se nejčastěji pouţívá Bostonská klasifikace, která se opírá o hodnocení spontánního projevu a jeho plynulosti, nebo neplynulosti. Významným hodnotícím kritériem je také schopnost či neschopnost opakování mluvené řeči. Hodnotí se i pojmenování viděného a rozumění mluvenému, vyšetřuje se grafie. Bostonská klasifikace 19
Brocova afázie – nejnápadnější je těţce utvářená mluva s četným výskytem parafázií i parafrázií; časté jsou agramatismy, depešový styl mluvy, nonfluentní projev Wernickeova afázie – mluva je většinou fluentní; objevuje se logorhea, neologismy, parafázie; artikulace nebývá výrazně postiţena; můţe se objevit porucha fonematického sluchu; nápadná porucha rozumění smyslu a zvuku slova či věty Konduktivní afázie – spontánní řečový projev a porozumění řeči je intaktní; těţkosti se objevují při opakování Anomická afázie – percepce řeči je neporušena; nonfluence je způsobena hledáním správného výrazu; označována jako nejlehčí typ afázie Transkortikální motorická afázie – spontánní řeč je značně narušená, agramatická a tvořena obtíţně, s námahou; opakování zůstává dobré, téţ i porozumění Transkortikální senzorická afázie – jedinec správně opakuje, ale bez porozumění; spontánní řeč je fluentní, ale bez obsahu; lexie je bezchybná, ale opět bez porozumění Globální afázie – nejtěţší typ; nulová spontánní produkce řeči, jedinec nereaguje na mluvu ani písmo; můţe se postupem času zlepšit a změnit na některý výše uvedený typ, ale pokud ne, jedná se o nezvratný stav se špatnou prognózou (Čecháčková,
M.
2007) Shrnutí Komunikace má v životě člověka nezastupitelnou roli. Bez komunikace bychom se neobešli a prakticky ani nekomunikovat nejde, jelikož člověk je v neustálém kontaktu se svým okolím, se kterým se dorozumívá verbálními i neverbálními prostředky. Mezilidská komunikace je jedním ze životních principů. V řečové komunikaci u dospělých se vzhledem k jejich věku můžeme setkat s určitými změnami a nápadnostmi. V tomto období vznikají různé poruchy komunikace, především na podkladě úrazů a traumat CNS, ale i vzhledem ke stárnutí organismu. Některé poruchy komunikace mohou u jedinců přetrvávat od dětství po celý život.
20
2 Kvalita života H. Hnilicová (2005) uvádí, ţe pojem kvalita ţivota je nejvíce pouţíván v sociologii, kde slouţí k odlišení podmínek ţivota. Kvalita ţivota bývá v literatuře definována z různých hledisek. Nejčastěji však je rozlišována z pohledu subjektivního a objektivního. Subjektivní kvalita ţivota znamená, jak člověk sám emocionálně hodnotí svůj ţivot, jak je s ním všeobecně spokojený. Objektivní kvalita ţivota se odvíjí od toho, zda člověk splňuje poţadavky kladené společností (sociální a materiální podmínky ţivota, sociální status, fyzické zdraví). Stále se nabízí otázka, jak spolu tyto dvě úrovně souvisí, tudíţ jak by měla být kvalita ţivota nejlépe měřena. Pojem kvalita ţivota se v běţné komunikaci váţe k pozitivnu. Ale v odborné terminologii se pouţívá na popis pozitivních i negativních aspektů ţivota. Hodnocení kvality ţivota bývá zaloţeno na porovnání jedincova ţivota se ţádoucí, očekávanou normou, nebo se ţivotem druhých lidí (Gurková, E. 2011). Kvalita ţivota je definována také jako rozdíl mezi nadějemi a očekáváními konkrétního člověka a současným stavem jeho ţivota (Calman, K. C. 1984).
21
2.1 Definice kvality života, vymezení Kvalitu ţivota je moţné vymezit i sémanticky čili významově. To znamená, ţe je to jakási „jakost, hodnota“. Vychází z Aristotela, konkrétně, ţe různí lidé mají na jednotlivé věci v ţivotě odlišné názory. Kaţdý vidí štěstí v něčem jiném. Podobně je to i s kvalitou ţivota. Nejjednoznačněji je definována osobní (personální) rovina kvality ţivota. Míní se jí ţivot jednotlivce. To je právě subjektivní kvalita ţivota – subjektivní hodnocení zdravotního stavu, bolesti, spokojenosti, nadějí apod. Kaţdý člověk v této dimenzi hodnotí svůj ţivot, jeho kvalitu. Roli tu hrají i osobní hodnoty jednotlivce – představy, pojetí, naděje, očekávání, přesvědčení apod. Jedná se o jakýsi úsudek, kdy jedinec porovnává více hodnot. Kvalita sama je hodnotou, výsledkem zamyšlení nad vlastní existencí (Křivohlavý, J. 2002). V kapitole od H. Hnilicové (2005) nalezneme, ţe v medicíně a zdravotnictví se vychází z definice opírající se o pojetí zdraví WHO, kde je zdraví chápáno jako stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody. Kvalita ţivota v současném pojetí WHO vypovídá spíše o vlivu zdravotní stránky kvality ţivota, který lze ztotoţnit se ţivotní úrovní, fyzickým zdravím a subjektivně vnímanou kvalitou ţivota. Důleţitá je tu idealizovaná představa o sobě samém a svém ţivotě. H. Lukášová (2006) uvádí, ţe kvalita ţivota je multidimenzionální pojem, který definuje světová zdravotnická organizace takto: „Jde o individuální percipování své pozice v životě, v kontextu té kultury a toho systému hodnot, u nichž jedinec žije; vyjadřuje
jedincův
vztah
k jeho
vlastním
cílům,
očekávaným
hodnotám
a
zájmům…zahrnuje komplexním způsobem jedincovo somatické zdraví, psychický stav, úroveň nezávislosti na okolí, sociální vztahy, jedincovo přesvědčení, víru – a to vše ve vztahu k hlavním charakteristikám prostředí… Kvalita života vyjadřuje subjektivní hodnocení, které se odehrává v určitém kulturním, sociálním a environmentálním kontextu.“ (2004) Pro pojem kvalita ţivota existují i synonyma, která jsou běţně pouţívána: well-being – pocit pohody social well-being – sociální pohoda social welfare – sociální blahobyt human development – lidský rozvoj happines – štěstí 22
satisfaction – spokojenost (Ludíková, L. 2013) Kritéria kvality ţivota podle J. Křivohlavého (2002) znějí takto: pracovní schopnost, fyzická nezávislost na druhých lidech (cizí pomoci), finanční situace, způsob trávení volného času, bolesti, nepohodlí daného jedince, nálada, vědomí o následcích nemoci, komunikace s okolím, vztah jedince s jeho primární sociální skupinou (přáteli a rodinou). Oba výše zmínění autoři se shodují, ţe psychologové kladou při definování kvality ţivota důraz na spokojenost. To obvykle znamená, ţe kdyţ se člověku daří realizovat vlastní plány, je spokojen. Míra spokojenosti je úzce spojena s osobním pojetím kvality ţivota. Nejvíce se operuje s termínem subjektivní pohoda, jenţ má dimenzi kognitivní a emocionální. Kognitivní dimenze reprezentuje to, jak celkově hodnotíme vlastní ţivot a jak jsme s ním spokojeni či nespokojeni. Emocionální dimenze postihuje citové proţívání. Zjišťujeme, zda u osoby převaţují pozitivní nebo negativní citové reakce. H. Hnilicová (2005) zmiňuje i sociologické pojetí kvality ţivota, kde jsou zdůrazňovány atributy sociální úspěšnosti, jako jsou status, majetek, vybavení domácnosti, vzdělání, rodinný stav. E. Kříţová (2005) doplňuje ještě etnickou příslušnost, profesi, partnerství, politické zřízení a celkové společenské klima, úroveň sociálních sluţeb, včetně sociálního bezpečí. E. Kříţová (2005) dále uvádí, ţe klíčovými termíny kvalitního ţivota jsou vztahy, aktivita, přiměřené zdraví a uspokojivé potřeby (určitý standard). Rodina je sice povaţována za primární sociální jednotku, ale bez vztahů na širší úrovni není ţivot povaţován za kvalitní. Co se týče zdraví, tak i nemocní lidé mohou ţít kvalitně. Otázka pojetí kvalitního ţivota je sloţitá, roli tu hraje mnoho faktorů, které se liší od případu k případu, od člověka k člověku. Zde právě znovu naráţíme na subjektivnost, která vyjadřuje, ţe dva různí lidé budou tutéţ nemoc či událost proţívat zcela rozdílně. O. Sláma (2005) uvádí, ţe osobnostní charakteristiky, stupeň sociální podpory a také schopnosti adaptace jsou pouze některé z faktorů, které ovlivňují konečný výsledek. Kvalita ţivota se můţe změnit a bývá ovlivněna různými ţivotními událostmi, o čemţ píše ve své kapitole H. Janečková (2005). Tyto události mění aktuální proţívání kvality ţivota. Ovlivňují dlouhodobou kvalitu ţivota, která je spojena s tím, ţe člověk někam směřuje, naplňuje své ţivotní cíle, uspokojuje potřeby rozvoje a růstu, hledá 23
smysl ţivota. Taková ţivotní událost můţe znamenat změnu perspektivy, změnu hodnot, změnu smyslu ţivota, zabrţdění rozvoje a stagnaci, v neposlední řadě i váţné ohroţení zdraví. Je důleţité, jakým způsobem kvalitu ţivota hodnotíme. Zda je vyjádřena kvalitativními, nebo kvantitativními indikátory. Předmětem hodnocení bývá něčí ţivot, ţivot jednotlivce, který zahrnuje všechny oblasti a činnosti, ve kterých se člověk nachází a angaţuje (rodinný ţivot, společenský, pracovní, citový apod.) (Gurková, E. 2011). Kaţdý jedinec má svůj vztahový rámec, v jehoţ kontextu vnímá své ţivotní zkušenosti různě a hodnotí tak svoji individuální kvalitu ţivota. Své místo v ţivotě člověk posuzuje podle individuálního systému hodnot, ale také podle hodnot té kultury, v níţ ţije. Jedinec má své vlastní cíle, zájmy, očekávání, strategie svého snaţení. Svůj aktuální ţivot posuzuje vzhledem k reálně dosaţitelné úrovni i ke svému ideálu. Pro kaţdou osobu je v ţivotě prioritního něco jiného a podle toho také vypadá posuzování a vybírání kvalit ţivota různými lidmi, kteří se zaměřují na ty oblasti, které jsou pro ně nejvíce důleţité a na kterých stojí jejich ţivotní spokojenost (Mareš, J. 2008). Součástí kvality ţivota je také pracovní uplatnění – kvalita pracovního ţivota. Z. Dvořáková (2005, s. 19) tvrdí, ţe: „kvalita pracovního života je spojována s vysokou úrovní pracovní spokojenosti, fyzickým a duševním zdravím, vyhlídkou na delší život (nadějí na dožití) a celkovým smyslem pohody (pocitu zdraví).
2.2 Kvalita života jedince s postižením Postiţení zasahuje do různých sfér ţivota jedince (sociálních, ekonomických, psychologických a dalších). Osoby s postiţením jsou zásadně ovlivněny existencí svého postiţení a jeho důsledky. Dochází u nich k výrazným změnám v moţnostech plnohodnotné účasti na veřejném ţivotě i v soukromých aktivitách (Michalík, J. 2013) V ţivotě jedince s postiţením neustále naráţíme na nejrůznější komplikace a bariéry. Jedním ze základních problémů je obtíţná, nedostatečná nebo zcela chybějící komunikace mezi většinovou společností a lidmi s handicapem, coţ vede k vzájemnému nepochopení a k dalším negativním okolnostem, které mají vliv na kvalitu ţivota jedince s postiţením (Slowík, J. 2010). Kvalita ţivota se ve spojení s onemocněním proměňuje a naopak. Subjektivní pocit spokojenosti či nepohody v různých oblastech ţivota naše zdraví ovlivňuje 24
v pozitivním či negativním smyslu (Skorunka, D. 2006). V okamţiku, kdy má člověk nějaký zdravotní problém, nastává pro něj i jeho blízké sloţitá situace, se kterou se musí všichni určitým způsobem vyrovnat. V obecné rovině převládá názor, ţe nemoc je špatná a zdraví je dobré, od čehoţ se odvíjí vnímání nemoci či postiţení a odvíjí se od toho celé proţívání ţivota. To znamená, ţe pokud jedinec onemocní, zhorší se jeho kvalita ţivota (Mareš, J. 2008). J. Křivohlavý (2002) uvádí, ţe změna k horšímu nastane v těchto oblastech: nastupuje spíše pasivita, jedinec se stává závislejší na druhých lidech, musí změnit navyklý ţivotní rytmus, sniţuje se jeho sebedůvěra, zvyšuje se sociální izolace, mění se prostředí jeho pohybu, zuţuje se okruh jeho zájmů a koníčků, pro nové situace nemá vypracovány adekvátní strategie pro jejich zvládání, dominují negativní emoce, ţije pouze přítomností – budoucnost neplánuje, jelikoţ je nejistá. Postiţení ovlivňuje kvalitu ţivota jedince tak, jak své postiţení proţívá a jak na něj celkově působí. Vše záleţí také na tom, jaké způsoby řešení své situace postiţený nachází a jak tyto způsoby ovlivňují jeho osobnost. Postiţení chápeme jako náročnou ţivotní situaci, protoţe na jedince působí zatěţujícím vlivem a to dlouhodobě. Zvyšuje se tak stres, zhoršuje se kaţdodenní ţivot, nastávají různé konflikty, z nichţ některé jsou pro postiţeného neřešitelné (např. nesplnitelné ambice vzhledem k reálným moţnostem, limitovaným postiţením). Toto všechno způsobuje řadu frustrací. Na tom ale obvykle nezávisí typ a míra postiţení, kterým jedinec trpí, protoţe vše se odvíjí od toho, jak jeden daný jedinec své potíţe řeší a proţívá, jak reaguje na náročnou ţivotní situaci. V praxi můţeme vidět, ţe proţívaná závaţnost postiţení není v přímé úměře k jeho reálné závaţnosti, lehčí postiţení můţe způsobovat těţší sekundární postiţení psychiky, jestliţe se s ním osoba hůře vyrovnává. Zaleţí také na tom, kdy ke vzniku postiţení došlo. Vrozené postiţení mění všechny podmínky vývoje, mění sociální vztahy, omezuje ţivotní perspektivy jiţ od počátku vývoje. Je zřejmé, ţe vrozené postiţení má závaţnější vliv, na druhou stranu jedinec, který s postiţením ţije jiţ od narození, se na něj lépe adaptuje a má vytvořeny kompenzační strategie. Získané postiţení klade větší nároky na adaptaci a znamená velký zásah do celé osobnosti, způsobuje psychické trauma a subjektivně je velmi hluboce proţíváno. Zvláště se to odráţí v rozměru budoucnosti a osobních vyhlídkách jedince. Obvykle se setkáváme s tím, ţe jedinec své postiţení nepřijme a vznikají u něho specifické potíţe v proţívání ţivota. Významné je i to, jaký vztah má postiţený k okolnímu světu. Zda a jakým způsobem je ochoten navazovat sociální kontakty s okolím, udrţet je a rozvíjet. Toto se odráţí od 25
sebehodnocení postiţeného. Mimořádně významnou roli tu má jazyk a řeč. Schopnost ovládat jazyk přímo ovlivňuje úroveň poznávacích procesů, vnímání, myšlení (Vágnerová, M. 2001). Postiţení představuje pro jedince společenské znevýhodnění, které je povaţováno za něco neţádoucího. Je hodnoceno jako sociální handicap, ale od jiných se liší v oblasti názoru na zodpovědnost dané osoby za svůj zdravotní stav (Vágnerová, M., HadjMoussová, Z. 2003). Práce je pro osoby s postiţením stejně důleţitá pro osoby intaktní. I pro ně je nezastupitelným prvkem v ţivotě z hlediska ekonomického a také kvůli neocenitelným benefitům, které práce a uspokojení z ní přinášejí. Ve společnosti se objevují určité předsudky a představy vůči jedincům s jednotlivými typy postiţení, proto je často pro tyto jedince obtíţené se pracovně uplatnit a dokázat svoje schopnosti. S výkonem povolání souvisí taktéţ společenský status, který má na kvalitu ţivota zásadní vliv. Otázkou zůstává, jaká povolání mohou jedinci s postiţením vykonávat, v jakých oblastech se mohou uplatňovat a jak je tím ovlivněna jejich kvalita ţivota. Z kaţdého postiţení vyplývají jiná omezení a moţnosti. Lze shrnout, ţe osoby se zdravotním postiţením moţno povaţovat za skupinu, která je ve vztahu k zaměstnanosti ohroţená (Ludíková, L. 2013). Postiţený jedinec má zpravidla rozvinuté kompenzační postupy, které nahrazují jeho chybějící funkce, díky nimţ můţe najít vlastní řešení pracovních postupů. Postiţený však k této adaptaci musí dostat příleţitost, vyzkoušet si předem konkrétní činnosti v zaměstnání a najít si sám tu aktivitu, která mu bude nejlépe vyhovovat. Toto však nebývá v běţné praxi běţnou záleţitostí (HadjMoussová, Z. 2003). Kaţdý člověk se potřebuje seberealizovat, coţ u postiţených můţe být obtíţnější. Jedinec s postiţením není vţdy schopen adaptace na nějaké zaměstnání a navíc dosaţitelné zaměstnání nemusí být pro jedince dostatečně subjektivně uspokojující. Volba povolání je pro osoby s postiţením sloţitější neţ u zdravých, mají omezené moţnosti. Stejně tak mohou být narušeny i partnerské vztahy, jeţ jsou jakýmsi vyvrcholením sociálních vztahů, které mívají u postiţených řadu odlišných rysů. Jedinci s postiţením se v tomto směru chtějí podobat intaktním a dosahovat stejných kvalit a přijatelného statutu. Pro osoby s postiţením bývá v oblasti partnerství největší překáţkou omezený výběr potencionálního partnera (Vágnerová, M. 2001). U jedinců s postiţením bývá schopnost zaloţit si vlastní rodinu povaţována za důkaz úspěšného začlenění do společnosti. Člověk musí překonat spoustu problémů, 26
aby se mu to podařilo. Vše závisí také na představě o budoucím partnerovi. Obvykle je kladen důraz na přání, aby budoucí partner byl zdravý či alespoň méně postiţený. Je zřejmé, ţe toto přání není příliš reálné, a tak postupem času dávají postiţení přednost partnerovi stejně postiţenému, jelikoţ u něj hledají oporu a pochopení pro své problémy. Výraznou roli tu hraje také to, ţe se jedinci pohybují převáţně v omezeném okruhu lidí stejně či podobně postiţených. Navázání partnerského vztahu je bráno jako důkaz rovnocennosti ostatním a potvrzení vlastní hodnoty. Obtíţe mohou způsobovat také nepřiměřené zásahy okolí, hlavně např. rodičů do osobních vztahů mladých postiţených. Problémem je nedostatek soukromí. Co se týká získaných postiţení v pozdějším věku, stává se, ţe předchozí partnerské vztahy se rozpadnou, ale ne pouze jen z iniciativy zdravého partnera. Postiţený jedinec se stává přecitlivělým na projevy soucitu a útrpnosti, a tak často vyvolá konec vztahu sám, protoţe nechce, aby s ním partner zůstával pouze ze soucitu (HadjMoussová, Z. 2003). Kvalita ţivota osob se zdravotním postiţením je tvořena stejnými podmínkami jako u osob intaktních. Při definování kvality ţivota u těchto osob se shodně zaměřujeme na vliv obecných společenských a sociálně-ekonomických podmínek (Michalík, J. 2013).
2.3 Psychologické a sociologické aspekty Existuje několik aspektů kvality ţivota, které se dotýkají různých oblastí a to: zdravotní a medicínské, sociologicko-biologické a psychologické, ekonomicko-sociální a právní a dále všech konkrétních oblastí veřejné podpory. Sociálně-biologické a psychologické aspekty tvoří: psychosociální stabilita osoby se zdravotním postiţením; hodnotový systém, struktura a zaměření osobnosti; vnímání znevýhodnění v průběhu času; postavení v rodině, v úzké komunitě a společnosti; moţnosti a schopnosti sebeobsluhy; moţnosti a schopnosti orientace; moţnosti a schopnosti udrţovat přiměřené sociální kontakty; moţnosti a schopnosti přiměřeného trávení volného času (Michalík, J. 2013). Jedinec s poruchou komunikace můţe být výrazně sociálně deprivován. Vzhledem k poruše je potlačena jeho schopnost být platným a uznávaným členem sociální skupiny. Postiţený bývá vytlačen na okraj skupiny či celé společnosti do postavení zcela bezvýznamného a přehlíţeného ostatními. Je vyřazen ze styku se společností a dochází k narušení společenských vztahů. Váţně je tím ohroţena potřeba seberealizace 27
daného jedince. Důsledkem můţe být změna osobnosti člověka a změna kvality jeho ţivota (Lejska, M. 2003). M. Vágnerová (2001) uvádí, ţe u osob s poruchami komunikace hraje velkou roli strach z posměchu, který můţe vést aţ k logofobii, coţ je vyhýbání se komunikaci. Jedinci se stávají uzavřenými a plachými. Sociální vztahy však neznamenají pouze komunikaci. Postiţeným jedincům se často nedaří navazovat trvalejší vztahy, a to z důvodu předsudků, které intaktní společnost vytváří, ovšem nejen to, mohou existovat i překáţky ze strany postiţeného, který můţe být vztahovačný, agresivní, nedůvěřivý díky špatné zkušenosti z minulosti. U této skupiny osob se objevuje uzavřenost, malá sociabilita, egocentričnost, nedostatečný rozvoj citové stránky a morálních zábran, neschopnost přijetí a respektování morálních norem apod. Porucha komunikace můţe vyvolat celou řadu komplikací a problémů, od úplné neschopnosti dorozumět se s ostatními aţ po vliv komunikačních obtíţí na vývoj a integritu osobnosti (úroveň sebevědomí, sebepojetí, sebeprezentace apod.). Narušena bývá i sociální interakce. Člověk se můţe setkat s nepochopením, zesměšňováním, musí čelit trapným situacím apod. To vše můţe nepříznivě zasahovat do vytváření a udrţování kontaktů s okolím (Slowík, J. 2010). Přítomnost postiţení ovlivňuje také vytváření obrazu sebe sama, zasahuje do sebehodnocení a často vede k neurotizujícím pocitům méněcennosti, coţ má dále vliv na zhoršení všech předpokladů včetně sociálních vztahů a tím k celkovému prohloubení obtíţí. Neuspokojena bývá hlavně potřeba výkonu a sociálního uznání. U jedinců se získaným postiţením představuje velký problém nalezení nového smyslu ţivota, nových ţivotních perspektiv. Ţivotní perspektivy závisí i na společnosti, na celkovém klimatu tolerance a ochoty přijímat jinakost a odlišnost. Sebehodnocení představuje vztah k sobě samému, který bývá závislý na vlastní aspirační úrovni, která je ovlivněna zkušeností. To se odvíjí například od toho, jak byl jedinec s postiţením hodnocen a akceptován rodinou, vrstevníky, školou i jinými sociálními skupinami. Sebehodnocení je vázáno na rozličné zkušenosti, které jedinec s postupem ţivota získává. Zde se projevuje rozdíl mezi vrozeným a získaným postiţením. Obě varianty mají charakteristické, pozitivní i negativní stránky. U získaných postiţení je krizová doba těsně po vzniku potíţí trvalého charakteru. Pro tuto fázi je typický pocit ztráty a obtíţe v přijetí nové identity. Tady je sebehodnocení značně ohroţeno. Člověk by chtěl vzhledem ke své, nyní ztracené normalitě, mnohem více neţ je reálné a proto se hodnotí nízko. Můţe pociťovat k sobě i okolí jistou nenávist, která pramení z nespokojenosti 28
s vlastním stavem, který je pro něho pro budoucí ţivot prakticky nepřijatelný. Kdyţ se objeví postiţení aţ v dospělém věku, bývá to velký problém. Člověku se zboří představy o sobě samém, nastane změna proţívání ţivota – běţných aktivit, koníčků, volného času apod. (Vágnerová, M. 2001). Nejobtíţnějším obdobím pro člověka s postiţením je označováno dospívání, které je velice citlivým časovým úsekem v ţivotě člověka a to i člověka intaktního. V tomto období se jedinec setkává s vnějším světem mimo ochranný štít rodiny či nějakého specializovaného zařízení. Jedinec se bude běţně kaţdodenně setkávat s pro něj náročnými situacemi, jako je např. jízda hromadnou dopravou, nákup, hospodaření, vyřizování záleţitostí na úřadech. Vstup do světa dospělých bývá velice náročným a neurotizujícím obdobím (HadjMoussová, Z. 2003). U osob s postiţením dochází také k psychické deprivaci, coţ je psychický stav, který vzniká následkem takových ţivotních situací, kdy jedinec nemůţe uspokojovat nějakou ze svých základních psychických potřeb v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu (Matějček, Z., Langmeier, J. 1974). Pro postiţeného jedince je mnohem obtíţnější přizpůsobit se podmínkám okolí, a to ať fyzikálním nebo sociálním. Pro takového jedince je obtíţné zaujmout mezi vrstevníky, v rodině, ve škole i ve společnosti postavení, které by odpovídalo jeho potřebám. Komplikováno je také sociální učení a socializace vůbec. Aby jedinec dosáhl adaptace, je neustále nucen uchylovat se ke kompenzačním technikám, kterými zvládá běţné situace svého ţivota. Tím se pak formují základní rysy osobnosti, které nabývají na výraznosti. U postiţených se setkáváme s malou sociabilitou. Často volí techniku izolace jako způsob řešení problémů ve styku s okolím. Můţe to vést k uzavření se jedince do sebe. Tím trpí celková kvalita ţivota, jelikoţ mezilidské vztahy jsou důleţitou součástí spokojeného ţití (Vágnerová, M. 2001). Lze říci, ţe závaţnost narušené výslovnosti můţe mít vliv na edukační výkonost jedince. V nemalé míře je také ovlivněna zpětnou vazbou kolektivu na srozumitelnost jedincovy řeči. Srozumitelnost řeči zvyšuje účinnost komunikace, protoţe posiluje vybavování souběţného myšlení u posluchačů. U dospělých osob či seniorů, u nichţ dochází ke sníţení srozumitelnosti vlivem různých onemocnění, a tím klesá i přijatelnost jejich mluvy v dialogické komunikaci, se zvyšuje sociální závislost a klesá soběstačnost. Obecně lze konstatovat, ţe dospělí a senioři s narušenou výslovností vnímají kvalitu svého ţivota jako sníţenou. Tito jedinci uvádějí sniţování kvality svého ţivota v důsledku vznikající nepřesné nebo nesprávné výslovnosti. Poruchy a vady 29
výslovnosti ovlivňují člověka hlavně v důsledku specifické společenské odezvy na narušenou výslovnost. Proto jakkoli narušený komunikační proces zasahuje zejména do koncepce sebepojetí jedince. Sebepojetí je představa o sobě samém, obsahuje sebehodnocení, míru sebedůvěry a sebeúcty, i sebelásku (míru sebeakceptace). Pro plnění správné funkce, musí být sebepojetí relativně stabilní. Sebepojetí se rozvíjí v průběhu celého ţivota, prochází vývojově podmíněnými změnami. Sebepojetí znamená osobní vnitřní systém představ o sobě samém. Z toho vychází i sebevýchova a zajištění kontinuity sebevývoje. Praktická zkušenost v interakci se společností je také základem sebehodnocení dospělých osob a seniorů s narušenou výslovností. Vlastní sebehodnocení je základem pro sebevědomí a je předpokladem pro spokojený, šťastný ţivot a duševní vyrovnanost (Krahulcová, B. 2013). U jedinců s postiţením se vyuţívá tzv. logoterapie, coţ je druh psychoterapie, který pomáhá danému člověku nacházet smysluplnost vlastní existence. Je to podpůrná metoda pro osoby v těţkých ţivotních situacích, které mohly ztratit smysl ţivota. U osob s postiţením je tato terapie velice přínosná (Křivohlavý, J. 2002). Definice logoterapie podle J. Dvořáka (1998, s. 95): „Psychoterapeutický směr existenční analýzy snažící se odhalit v biografii nemocného smysl jeho života.“ Dynamizujícím systémem osobnosti jsou procesy motivace, které slouţí k uspokojování potřeb člověka s postiţením. Uspokojování potřeb jednotlivých jedinců závisí na zkušenosti, sociálním učení i podmínkách ţivota a nelze jich vţdy dosáhnout pouze vlastní aktivitou postiţeného. Pokud se jedná o základní biologické potřeby, tak ty jsou zpravidla uspokojovány bez obtíţí. Z psychických potřeb je obvykle málo uspokojována potřeba základního láskyplného vztahu a jistoty vzhledem k ne vţdy jednoznačně kladným postojům okolí nebo pobytu ve specializovaných zařízeních. Neuspokojena je často i potřeba sociálních kontaktů a kladného sociálního přijetí. Potřeba činnosti bývá omezována vlivem rodičů a také reálnými limity konkrétního postiţení. Tím bývá ovlivněna a neuspokojena potřeba výkonu a sociálního uznání. Zasaţeny bývají různou mírou i potřeby sexuální, poznávací, potřeba cíle a ţivotních perspektiv (HadjMoussová, Z. 2003). Zásadním faktorem, který má vliv na proţívání a psychiku jedince, je přístup k člověku s poruchou řeči jako k partnerovi v komunikaci. Důleţité je si uvědomit, ţe naše reakce, odezva a přístup mohou mít velký význam. Pokud je komunikace jedince často provázena pocity neúspěchu, neschopnosti nebo selhání, sniţuje se jeho sebevědomí a má to negativní dopad na sociální integraci. Svůj význam zde má 30
podpora, kterou můţeme v průběhu rozhovoru handicapovanému jedinci poskytnout. Tato podpora spočívá v navození atmosféry vzájemného porozumění (Slowík, J. 2010). Shrnutí Pojem kvalita života lze složitě definovat. Je užíván ve více vědních oborech a existuje hned několik pojetí. Nejčastěji je kvalita života dělena na subjektivní a objektivní, přičemž subjektivní znamená, jak člověk sám hodnotí svůj život a objektivní ukazuje, zda člověk splňuje podmínky kladené společností. Na kvalitu života má vliv mnoho faktorů – rodinný život, společenský, pracovní apod. Důležitým faktorem je zdraví jedince. Postižení ovlivňuje kvalitu života každého jedince velmi zásadně, přičemž vše závisí hlavně na jedincově osobnosti a jeho vlastním vnímání svého postižení. Postižení mívá velký vliv na psychiku a socializaci člověka. Záleží na vlastní odolnosti jedince, postoji rodiny, okolí a celé společnosti.
3 Komplexní péče a podpora dospělých s poruchou komunikace 3.1 Logopedická péče „Logopedie jako vědní disciplína se řadí do širšího rámce vědního oboru speciální pedagogiky. Speciální pedagogika (defektologie) je nauka o výchově a vzdělávání jedinců stižených takovými vadami, které jsou na závadu rozvoji sociálních vztahů a mezilidské komunikace. Jde o jedince s vadami sdělování“ (Sovák, M. 1984, s. 16). 31
Logopedie je interdisciplinární vědní obor, který se zabývá vznikem, eliminováním a prevencí narušené komunikační schopnosti. V České republice patří tradičně do systému speciální pedagogiky. Lze říci, ţe logopedie se zaměřuje na narušení komunikační schopnosti z hlediska příčin, projevů, důsledků, diagnostiky, terapie, prevence i prognózy (Škodová, E., Jedlička, I. 2007). J. Dvořák (1998, s. 95) definuje logopedii takto: „obor, zabývající se fyziologií a patologií komunikace lidskou řečí (rozvoj řeči, výzkum, diagnostika, terapie, prevence, profylaxe); v pojetí školském – obor speciální pedagogika, který se zabývá výchovou a vzděláváním osob s poruchami komunikace.“ Logopedická intervence je sloţitý proces, který má multifaktoriální charakter a obsahuje tři základní sloţky – logopedickou diagnostiku, logopedickou terapii a logopedickou prevenci. Hlavním cílem logopedické intervence je identifikovat NKS, eliminovat, zmírnit nebo alespoň překonat NKS a také pokud moţno předejít narušení (zlepšit komunikační schopnost) (Lechta, V. 2007). Pro nejpřesnější vymezení činnosti logopeda je vhodné slovo intervence pojímat v tom nejširším slova smyslu, nejlépe však úplně všeobecně – „intervence je činnost, jakési působení za účelem změny“ (Singh, S., Kenth, R. D. 2000). „Dominantním úkolem logopedické péče je korekce poruch řečové komunikace, proces, který je nerozlučně spojen s vývojem poznatků v oblastech medicínské a psychologické péče o osoby s vývojovými a získanými deficity a onemocněními“ (Neubauer, K. 2010, s. 17). Logopedická prevence je jakási osvěta pro předcházení poruchám komunikační schopnosti. Jedná se především o podporu intaktního vývoje řeči. Logopedická prevence se skládá ze tří sloţek – primární, sekundární a terciární. Primární prevence má za úkol věnovat se zdravým dětem, které má podporovat v osvojování správných komunikačních návyků. Sekundární prevence se zaměřuje na rizikové skupiny osob, které by mohly být ohroţeny. Jedná se například o hlasové profesionály – pěvce, herce, učitele, u nichţ je třeba předcházet hlasovým poruchám. V rámci terciární prevence dochází k působení na jedince s NKS, aby u nich nedocházelo k obtíţím v socializaci a k deformaci osobnosti. Péčí o řeč a její vývoj rozvíjíme celou osobnost (Klenková, J. 1996, 2006). Logopedická diagnostika má několik cílů – zjistit, jestli se jedná o narušenou komunikační schopnost, nebo jen o fyziologický jev; pokud je to moţné odhalit příčinu NKS; určit prognózu; definovat, zda je NKS dominantní či symptomem jiného postiţení 32
či onemocnění; zjistit, zda si osoba své narušení uvědomuje; určit stupeň a formu NKS; navrhnout terapeutická opatření. Existují tři úrovně logopedické diagnostiky – orientační vyšetření (screening, depistáţ), základní vyšetření (určení základní diagnózy), speciální vyšetření (přesná identifikace NKS). Vyuţívají se také rozličné metody a techniky logopedické diagnostiky. Jsou to metody pozorování, explorační metody (dotazníky, rozhovory), diagnostické zkoušky (např. vyšetření výslovnosti), testové metody (např. Token test, test laterality), kazuistické metody, rozbor výsledků činností, přístrojové metody (Lechta, V. 2007). Logopedická terapie slouţí ke korekci a stimulaci nerozvinutých, opoţděných, ztracených a vadných řečových funkcí. Metody logopedické terapie lze rozdělit na stimulující, korigující a reedukující. Logopedická terapie se charakterizuje jako aktivita, která se realizuje specifickými metodami. Jedná se o jakési řízené učení probíhající pod záměrným řízením, usměrňováním a kontrolou logopeda. Nyní se do popředí dostává především princip překonávání komunikační bariéry. Terapie se zaměřuje hlavně na člověka s narušenou komunikační schopností jako na biopsychosociální jednotku. Terapie můţe probíhat jako individuální, skupinová, intenzivní, intervalová (Lechta, V. 2007). Logopedická péče u dospělých osob vyţaduje jiný přístup a metody péče neţ u dětských pacientů. Logoped musí vycházet ze znalosti osobnosti klienta, lze dobře vyuţít jeho dlouhodobé motivace a nutné je, aby logoped uţíval nápadité individuální postupy terapie. Mnoho dospělých klientů totiţ odrazuje uţívání nevhodných metod a pomůcek, které mohou být často nedůstojné a infantilní. Logoped si musí dávat velký pozor na vhodnost forem své péče o skupinu dospělých osob, měl by uplatňovat přiměřené a efektivní metody terapie vzhledem k věku klienta, jelikoţ tyto osoby mohou těţce proţívat svůj handicap. Pro efektivní práci s dospělou populací je třeba vyuţívat obnovovací postupy a specializované pomůcky odlišné od těch pro populaci dětskou (Neubauer, K. 2007). Rozvoj a maximalizace komunikačního potenciálu dospělé osoby s NKS a zachování dobré kvality sociálního kontaktu s okolím je pokládán za hlavní cíl logopedického působení u této skupiny osob. Terapeutický plán se zaměřuje na moţnosti: odstranění poruchy, omezení aţ potlačení projevů poruchy, obnovu porušených funkcí, stabilizaci projevů poruchy v co nejdelším časovém horizontu. Své místo zde mají i kompenzační strategie, které se vyuţívají především u závaţných přetrvávajících poruch komunikace. Terapie u dospělých osob má tři formy – 33
individuální, skupinovou a komplexní. Individuální terapie pracuje s osvědčenými přístupy logopedické péče. Individuální terapie bývá velmi intenzivní a vyţaduje přímou aktivní zpětnou vazbu od terapeuta. Na individuální program navazuje terapie skupinová, proto je důleţité vytvořit pro ní vhodné prostředí a klima. Skupinová terapie se obvykle uskutečňuje v malé skupině 3 – 6 osob. Slouţí k uplatnění a upevnění získaných dovedností a strategií. Tyto skupiny mohou slouţit také jako aktivizační pro dospělé a stárnoucí osoby s porušenou či nedostatečnou komunikací s okolím, izolovaných a trpících následky dlouhého pobytu i institucionální péče. V tomto případě jsou programy orientovány na zlepšení percepce, pozornosti, čtení, psaní a vyjadřování verbálním
způsobem.
Komplexní
logopedická
terapie
zahrnuje
navíc
psychoterapeutické působení na kognitivní funkce. Vhodné je toto především u poruch plynulosti řeči a u afázií, ale uplatnění se nachází napříč celým spektrem řečových poruch. Psychoterapeutické působení přispívá k navození motivace a spolupráce při terapii a také k prevenci neproduktivního chování a neurotického osobnostního vývoje při porušené komunikaci s okolím. V návaznosti na logopedickou péči lze hovořit o konzultativní a poradenské činnosti, která zahrnuje práci s rodinnými příslušníky či ošetřujícím personálem. Jedná se o to, ţe je třeba vybavit tyto osoby účinnou komunikací s jedincem s poruchou komunikace. Celková terapie poruch komunikace je dlouhodobou záleţitostí, která je velkou měrou závislá na spolupráci postiţené osoby a jejího okolí. Logopedická péče napomáhá zvýšit úspěšnost jedincových řečových a neverbálních komunikačních snah (Neubauer, K. 2007).
3.2 Organizace péče pro osoby s poruchami komunikace Cílovou skupinou logopedické intervence jsou všechny věkové kategorie – děti, dospívající, dospělí a lidé ve stáří, kteří mají narušenou komunikační schopnost. Na kvalitu a efektivitu logopedické péče působí několik faktorů, např.: intervenční tým – jeho sloţení a kvalita prostředí pracoviště a podmínky vnějšího okolí komplexní stav jedince s narušenou komunikační schopností před jejím vznikem – jeho předem nabyté dovednosti, vlastnosti, znalosti, sociální a kulturní status, profese apod.
34
osobnost logopeda – jeho teoretická příprava, praktické dovednosti, schopnost empatie, flexibility, adaptability, schopnost spolupracovat se členy rodiny i širším okolím jedince s narušenou komunikační schopností. (Mlčáková,
R.,
Vitásková,
K.
2013)
Logopedická péče je v České republice realizována především ve třech resortech – ministerstva zdravotnictví, ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy a ministerstva práce a sociálních věcí. Některá zařízení jsou státní – kliniky, větší nemocnice, státní polikliniky, lázně apod.; další jsou nestátní – městské, okresní, církevní, charitativní; nebo soukromá zařízení – privátní praxe jednotlivých klinických logopedů. Jednotlivé resorty se řídí vlastní legislativou, která určuje povinnosti a práva logopedů pracujících v zařízení pod jeho záštitou. Některá zařízení bývají tzv. smíšená – realizují své sluţby napříč resorty. Nedílnou součástí práce všech logopedických pracovníků je osvěta a prevence (Fukanová, V. 2007).
Resort zdravotnictví V resortu zdravotnictví poskytují logopedickou péči osobám s narušenou komunikační schopností logopedi působící v logopedických ambulancích, případně soukromých klinikách. Prováděna je zde i činnost poradenská, a to pro děti s narušenou komunikační schopností, pro jejich rodiče a příbuzné, pro dospělé a osoby ve stáří. Logopedické ambulance jsou většinou nestátní, zřizované při zdravotnických zařízeních, městských poliklinikách, a to na základě vztahu se zdravotními pojišťovnami. Logopedi zajišťují odbornou péči v soukromých ambulancích, ale i na specializovaných lůţkových odděleních, v nemocnicích na odděleních a klinikách neurologie, foniatrie, otorinolaryngologie, v léčebnách, rehabilitačních ústavech a dětských denních rehabilitačních stacionářích (Klenková, J. 2006).
V tomto resortu mohou působit tito pracovníci:
35
logoped – absolvent studia logopedie nebo speciální pedagogiky se zaměřením na poruchy komunikace se státní závěrečnou zkouškou z logopedie a surdopedie; po splnění těchto podmínek je zařazen do specializační přípravy a pracuje pod supervizí klinického logopeda; sám nemá oprávnění provozovat vlastní praxi klinický logoped – absolvent specializační přípravy zakončené atestací; má oprávnění pracovat samostatně; má licenci k provozování vlastní privátní praxe. (Fukanová, V. 2007)
Resort školství Z důvodu narušené komunikační schopnosti se vyskytují problémy v edukaci u značného počtu dětí v mateřské i základní škole, projevují se u nich problémy v oblasti sociální a psychické (Klenková, J. 2006). V resortu školství je logopedická péče poskytována v rámci: základních škol pro ţáky se speciálními vzdělávacími potřebami pedagogicko-psychologických poraden mateřských škol pro děti se speciálními edukačními potřebami speciálněpedagogických center. (Vitásková, K., Peutelschmiedová, A. 2005, Neubauer, K. 2010) V základních a speciálních školách logopedických se uplatňují programy, které umoţňují skloubení dlouhodobého terapeutického procesu se školní výukou a u internátních zařízení s celodenním výchovným programem. Výrazný podíl tu zastupuje individuální
logopedická
péče.
Logopedická
péče
v rámci
pedagogicko-
psychologických poraden se zaměřuje především na diagnostiku a terapii specifických poruch učení, ale přesto některé z těchto pracovišť vyuţívají moţnost zřídit si ambulantní logopedické pracoviště. V mateřských školách je logopedická péče zajišťována prací učitelek, které mají kvalifikaci logopedického asistenta a spolupracují s dalšími logopedickými pracovišti. Existují i specializované třídy mateřských škol pro děti s vadami řeči, které zabezpečují individuální i skupinovou logopedickou péči ve
36
třídách se sníţeným počtem dětí, která je pod dohledem klinického logopeda či logopeda speciálněpedagogického centra. Speciálněpedagogická centra zajišťují podmínky pro komplexní víceoborovou diagnostiku a poradenskou činnost. Pracovní tým SPC by měl zahrnovat psychologa a speciální pedagogy s kvalifikací pro příslušnou oblast péče, měli by také spolupracovat s lékařskou diagnostikou. Poradenská činnost těchto zařízení zahrnuje návštěvy v rodinách dětí v péči centra. Také by měli zajistit zázemí pro rozvinutí činnosti logopedického ambulantního pracoviště, kde by měla probíhat diagnostická a terapeutická práce na úrovni obdobné jako ve zdravotnickém resortu (Neubauer, K. 2010). V resortu školství působí tito pracovníci: logopedický preventista – pedagog se středoškolským vzděláním, který absolvoval kurz logopedické prevence; zabývá se rozvojem komunikačních dovedností u intaktní populace logopedický asistent – absolvent vysokoškolského bakalářského studia speciální pedagogiky se zaměřením na poruchy komunikace; pracuje pod dohledem klinického logopeda nebo speciálního pedagoga speciální pedagog – učitel se zaměřením na poruchy řeči a učení se státní závěrečnou zkouškou z logopedie; uplatnění získává ve speciálních školách příslušného zaměření, můţe působit i ve speciálních mateřských školách a speciálněpedagogických centrech. (Fukanová, V. 2007)
Resort práce a sociálních věcí V tomto resortu je logopedická péče součástí komplexní rehabilitace v ústavech sociální péče pro děti a mládeţ či v zařízení pro stárnoucí občany. V těchto zařízeních jsou zavedena logopedická pracoviště na úrovni resortu školství. Patří sem i zařízení v systému Diakonie české církve evangelické či České katolické charity. A v neposlední řadě i sluţby středisek rané péče. Cílem středisek rané péče je předcházet postiţení, eliminovat či zmírnit jeho důsledky a poskytnout rodině, dítěti i společnosti předpoklady sociální integrace. Logopedická péče o dospělé a stárnoucí občany ve zdravotnických a rehabilitačních zařízeních je v naší republice stále podceňovaná. Do budoucna je třeba více rozvinout koncepci a odborné zázemí pro činnost logopedů i 37
v těch zařízeních, kde je poskytována dlouhodobá péče pro handicapované dospělé a stárnoucí osoby (Neubauer, K. 2010). Kvalifikační předpoklady pracovníků působících v tomto resortu závisí na konkrétním typu pracoviště a náplni práce v dané oblasti. Mohou zde působit logopedi, kliničtí logopedi i speciální pedagogové se specializací logopedie a surdopedie (Fukanová, V. 2007).
3.3 Profesní a zájmové organizace, sdružení pro osoby s poruchami komunikace Profesní organizace sdruţují osoby stejné profese. Jejich úkolem je garance úrovně vzdělání jejích členů a kvality jimi poskytované péče, dále pak právní a etická ochrana jejích členů. Členem této organizace můţe být pouze ten, kdo danou profesi aktivně vykonává. Zájmové organizace sdruţují osoby různých profesí, které se na dané problematice podílejí. Konkrétně logopedie je mezioborovou disciplínou, takţe zájmové organizace sdruţují další související profese. Asociace klinických logopedů České republiky (AKL ČR) AKL je dobrovolná a nezávislá profesní organizace, která sdruţuje klinické logopedy v České republice. Vznikla na podkladě zakotvení klinické logopedie do resortu zdravotnictví, coţ se datuje od roku 1992. Je to samosprávná sluţba klinickým logopedům, pro které je stejnou institucí jako např. Lékařská komora pro lékaře. Hlavním cílem této organizace je hájit a prosazovat profesní zájmy svých členů, koordinovat jejich činnost a eticky korigovat výkon logopedické praxe. Podmínkou pro členství v AKL ČR je ukončené vysokoškolské magisterské studium speciální pedagogiky, státní závěrečná zkouška z logopedie a surdopedie, zaměstnání ve zdravotnictví a úspěšné zakončení specializační přípravy – atestace. Jedinci bez atestace jsou zapsáni jako podmínění členové a řádnými se stávají aţ po atestaci. AKL se podílí na legislativních procesech a vyřizuje základní organizační otázky kontroluje způsobilost k výkonu povolání logopeda
38
vytváří podmínky pro zvyšování odbornosti svých členů, pořádá vzdělávací kurzy podílí se na zpracování koncepcí a metodik v oboru logopedie podílí se na koncepci a organizaci studia logopedie na vysoké škole spolupracuje s dalšími souvisejícími lékařskými a nelékařskými obory vydává licence k provozování soukromých praxí zajišťuje preventivní opatření a šíření osvěty spolupracuje s dalšími profesními a zájmovými organizacemi vydává odborný časopis Diagnostika a terapie poruch komunikace zajišťuje kárná opatření při závaţném a opakovaném porušování či nedodrţování povinností stanovených Stanovami AKL ČR nebo Etickou chartou logopedů Etická charta klinických logopedů vymezuje tyto povinnosti: osobní odpovědnost – schopnosti a dovednosti, kterými musí logoped disponovat profesionální chování – práva a povinnosti vztahující se k povolání odpovědnost vůči pacientům – co by měl logoped pacientům dopřát a jak by se k nim měl chovat utajení důvěrných informací – mlčenlivost odpovědnost vůči kolegům – spolupráce a komunikace mezi kolegy odpovědnost vůči veřejnosti – informovanost veřejnosti, vhodná komunikace etické směrnice pro výzkum – musí být zachována úroveň etiky
Logopedická společnost Miloše Sováka (LSMS) LSMS je odborná společnost, která sdruţuje odborné pracovníky zabývající se logopedií a dalšími disciplínami speciální pedagogiky. V jednotlivých regionech republiky jsou pobočky LSMS, kde se pořádají přednášky a semináře, spoluúčastní se pořádání školení logopedických pracovníků, kvalifikačních kurzů pro logopedické asistenty, zaměřují se na logopedickou osvětu a prevenci poruch komunikace. Podílí se na:
39
koncepci a organizaci studia speciální pedagogiky na vysoké škole udrţuje pracovní styky s příbuznými institucemi jedná o rozvoji speciálněpedagogické péče v ČR podílí se na publikační činnosti – vydává sborníky odborných statí z teorie a praxe, logopedické materiály a odbornou literaturu oboru speciální pedagogika je členem Mezinárodní společnosti pro logopedii a foniatrii (IALP) Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) ČLS JEP je dobrovolné a nezávislé sdruţení lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a v příbuzných oborech. Členové jsou sdruţováni na základě odbornosti a regionálním základě ve spolcích lékařů a farmaceutů ve větších městech. Hlavním cílem společnosti je rozvoj a šíření poznatků lékařských věd a příbuzných oborů a jejich vyuţívání v péči o zdraví občanů. Činnosti organizace: iniciace a podpora odbornosti u svých členů poskytování odborných zkušeností jiným organizacím pořádání doškolovacích kurzů téměř ve všech zdravotnických odbornostech styk s evropskými a světovými zdravotnickými organizacemi pořádání domácích i mezinárodních sjezdů, kongresů, sympózií a konferencí vlastní nakladatelství a tiskové středisko
Česká společnost „Dyslexie“ Toto sdruţení je dobrovolná nezisková organizace, která sdruţuje odborné pracovníky, kteří se zaměřují na dyslexii a další specifické poruchy učení. Oddělila se od Logopedické společnosti Miloše Sováka, kde vznikla jako nástupnická organizace sekce specifických poruch učení. Členy mohou být mimo odborných pracovníků i rodiče dyslektiků, dospělé osoby s dyslexií a ostatní zájemci, kteří se chtějí na činnosti společnosti nějakým způsobem podílet.
Cíle organizace:
40
poradenská pomoc při překonávání obtíţí spojených s dyslexií spolupráce s odborníky příbuzných i jiných oborů organizace tematických seminářů, přednášek a konferencí osvětová činnost publikační činnost nových poznatků v oboru podpora výzkumné a vědecké činnosti (Škodová,
E.
2007)
Občanské sdružení LOGO Tato organizace vznikla v roce 2002 pro potřeby osob se závaţnou poruchou komunikace a hybnosti. Jejím posláním je pomáhat osobám postiţeným závaţnými poruchami komunikace a hybnosti i jejich rodinám. Pomoc je poskytována prostřednictvím souboru komplexních sluţeb, jejichţ cílem je umoţnit daným osobám proţít plnohodnotný ţivot, jak v osobní, tak i pracovní rovině. Při práci s klienty je důraz kladen na nácvik zvládání běţných denních aktivit, soběstačnosti a sebeobsluhy. Poskytované sluţby: sociální rehabilitace sociální poradenství raná péče centrum denních sluţeb OS LOGO se podílí také na budování osvěty celé společnosti o problematice těţkých poruch komunikace a hybnosti. Tato činnost je reprezentována zejména kaţdoročním pořádáním konference u příleţitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti, které se pravidelně účastní odborníci z celého světa a prostřednictvím přednášek a workshopů si vyměňují jednotlivé informace z oboru. Dalším prostředkem k lepšímu informování širší veřejnosti je vydávání časopisu Papoušek, coţ je odborné periodikum, které je zaměřeno na problematiku narušené komunikační schopnosti různého typu. 41
Sdruţení se zaměřuje na všechny věkové kategorie – děti a dospívající i dospělé a seniory.
Pro děti a dospívající je zajišťováno toto: raná péče – sociální sluţba pro děti ve věku 1 – 7 let s poruchami komunikace a hybnosti; cílem je podpora komplexního rozvoje dětí s poruchami komunikace a hybnosti a pomoc jejich rodinám aktivně se na tomto rozvoji podílet, dále zajištění včasné pomoci, aby se podařilo zvládnout nejkritičtější fáze vývoje dětí krouţky – poskytovány jsou dva: o Logohrátky – cílem je zlepšit verbální projev dítěte a výslovnost jednotlivých hlásek, rozvíjet poznávací funkce a sociální dovednosti, které pomohou dítěti k lepšímu začlenění do kolektivu a posléze k úspěšnému zvládnutí školní docházky o Neţ půjdu do školy – hlavní náplní je připravit děti na úspěšný vstup do 1. třídy základní školy, posilovat funkce, které se podílí na schopnosti číst, psát a počítat letní a zimní týdenní pobyty – výhodou je moţnost intenzivní terapie
Pro dospělé a seniory je zajišťováno následující: sluţby domů – terénní sluţba, která se odehrává přímo v domovech klientů, v jejich přirozeném prostředí – cílem je rozvoj komunikačních dovedností u dospělých klientů, pro které je náročné docházet na terapii do ambulance a také zlepšení krátkodobé i dlouhodobé paměti, rozvoj rozumových schopností a grafomotorických dovedností; sluţba napomáhá k usnadnění komunikačního procesu v rodině klienta, pomáhá mu vyjádřit přání a potřeby a v co nejvyšší moţné míře umoţnit začlenění do běţného ţivota vzdělávání – sdruţení se věnuje osvětové činnosti a realizuje také program pracovní integrace osob se zdravotním postiţením, který spočívá v poradenských a psychologických sluţbách, bilanční diagnostice, motivaci, zprostředkování zaměstnání, přípravě na novou pozici a další podpoře i v době, kdy jedinci uţ pracují
42
různé další aktivity: o trénink komunikačních dovedností – krouţek, jehoţ náplní je: rozvoj verbální a neverbální sloţky řeči, odbourání trémy a zlepšení vystupování před lidmi, vyuţití moderních technologií při komunikaci, aktivity k podpoře získání zaměstnání, individuální konzultace v oblasti logopedie a personalistiky, zprostředkování kontaktů na zaměstnání o kolektivní terapie afatiků – skupinová sezení, která trvají přibliţně hodinu a jejich náplní je: cvičení orofaciálního svalstva a mimických svalů, trénink jemné motoriky a grafomotoriky, dechová a fonační cvičení, trénink krátkodobé a dlouhodobé paměti, rozvoj rozumových schopností, orientace v čase a prostoru a další o divadlo GO – amatérský divadelní soubor, jehoţ členy jsou lidé s koktavostí o PC Individuál – počítačový krouţek poradenství – zprostředkovávání cenných informací v těchto oblastech: o příspěvek na péči, dávky hmotné nouze a dávky státní sociální podpory o zprostředkovávání kontaktu na další odborníky (foniatry, neurology, logopedy apod.) a organizace o kompenzační a rehabilitační pomůcky o zprostředkovávání odborných seminářů, školení a terapeutických pobytů o pomoc při hledání vhodného zaměstnání
(Občanské
sdruţení
LOGO [online])
Občanské sdružení Balbutik Balbutik sdruţuje dospívající a dospělé balbutiky, kterým pomáhá bojovat s koktavostí. Nabízí jim pravidelná setkání a moţnost účastnit se skupinových terapií. Cílem je: vytvořit přátelské prostředí, které nabídne balbutikům moţnost sebevyjádření a objevení moţností, jak zvládat svůj problém 43
nácvik aktivního řečového projevu v kolektivu, nácvik reálných situací a cvičení ke zvládnutí strachu z mluvení dostatečně informovat veřejnost spolupráce se sdruţeními podobného typu v české republice i v zahraničí
(Občanské
sdruţení
Balbutik
[online])
Česká asociace pro koktavost Česká asociace pro koktavost je občanské sdruţení, které morálně a hmotně podporuje osoby s poruchou komunikace, zejména s koktavostí, a napomáhá jim k prosazování a obhajobě jejich oprávněných zájmů. Asociace organizuje zájmové kluby osob trpících poruchami komunikace a jejich příbuzných a přátel. Vyvíjí také charitativní, poradenskou, přednáškovou, publikační a jinou osvětovou činnost. Česká asociace pro koktavost je uznaná Asociací klinických logopedů ČR. (Česká
asociace
pro
koktavost
[online])
Carpe diem Bohemia s.r.o. Carpe diem Bohemia s.r.o. je centrum řeči a komunikace, nestátní zdravotnické zařízení, které nabízí komplexní rehabilitační péči pro děti a dospělé s poruchami řeči či komunikace. Pracovní tým tvoří specialisté v oboru: klinické logopedie, klinické psychologie, speciální pedagogiky, rehabilitace a fyzioterapie. Zařízení zajišťuje také vyšetření a následnou spolupráci s lékaři v oborech: dětská a dospělá ortodoncie, ORL, foniatrie a neurologie. Toto zařízení poskytuje sluţby pro děti a dospělé v oblastech: klinická logopedie, klinická psychologie, biofeedback, speciální pedagogika, rehabilitace a
44
fyzioterapie, aromaterapie, ergoterapie. Probíhají tu také různé doplňkové krouţky – Grafomotorika; Řeč je pohyb, pohyb je řeč; Jóga; Muzikoterapie; Psychologie pro děti. (Carpe diem Bohemia s.r.o. [online])
Shrnutí Logopedie se zabývá prevencí, diagnostikou a terapií poruch řečové komunikace u dětí i dospělých. Věnuje se vývojovým i získaným poruchám komunikace. Logopedická péče u dospělých vyžaduje jiné postupy a metody než u dětí, aby nebyli dospělí klienti degradováni, necítili se trapně a neztratili motivaci. Logopedická terapie má tři formy – individuální, skupinovou a komplexní. Logopedická péče u dospělých osob má přispět hlavně ke zvýšení efektivity komunikace, odstranění strachu z mluvení a zlepšení celkového života jedince. Logopedická péče v ČR je realizována ve třech resortech – ministerstva zdravotnictví, ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ministerstva práce a sociálních věcí. Všechny resorty se řídí vlastní legislativou, která určuje práva a povinnosti jednotlivých pracovníků. Celý systém logopedické intervence je doplněn ještě profesními a zájmovými organizacemi, které sdružují logopedické profesionály a další osoby příbuzných profesí. Tyto organizace dohlížejí na úroveň vzdělání jejich členů, kvalitu poskytované péče a právní a etickou ochranu. Sdružení pro osoby s poruchami komunikace hájí jejich zájmy, všerůzně je podporují, poskytují jim prospěšné služby a poradenství. Jedinci s postižením se tu můžou setkávat a sdílet své problémy a pocity.
45
4 Kvalita života jedince s poruchou komunikace Kvalita ţivota je téma, kterým se v poslední době zabývá mnoho vědních oborů. Většina publikací a výzkumných prací se zabývá kvalitou ţivota z různých hledisek – medicínského, psychologického, sociologického apod. Kvalita ţivota je popisována zejména u osob se závaţným onemocněním. Tato práce se zaměřuje na dospělé jedince s poruchou komunikace a to konkrétně na jejich hodnocení významných oblastí ţivota – vzdělávání a výběr zaměstnání; rodinné, přátelské a partnerské vztahy; zařazení do společnosti; naplnění ţivotních vizí; psychika a sebehodnocení; spokojenost se současným ţivotem.
4.1 Cíl výzkumu, metodologie, dílčí cíle, průběh šetření Hlavním cílem výzkumu je analýza úrovně kvality ţivota jedince s poruchou komunikace. Stanoveny byly i dílčí cíle – popsat: vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání; vliv poruchy komunikace na socializaci; vliv poruchy komunikace na naplnění ţivotních přání a snů; dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení. 46
Úroveň kvality ţivota je posuzována z výpovědí konkrétních jedinců. Důraz je kladen na tyto oblasti: vzdělávání, zaměstnání, rodinné vztahy, přátelé, partnerské vztahy, zařazení se do společnosti, trávení volného času, sebehodnocení jedince, celková subjektivní spokojenost se ţivotem. Jako doplňující byla zvolena otázka zaměřující se na logopedickou péči, která se váţe k tématu celé práce. Ve výzkumném šetření byla pouţita metoda kvalitativního výzkumu. Šetření bylo realizováno pomocí polostrukturovaných rozhovorů, které byly následně zpracovány do jednotlivých kazuistik. Vyhodnocením a porovnáním informací z kazuistik byly stanoveny konkrétní výsledky a návrh moţných opatření. Jako dílčí techniky byly zvoleny: obsahová analýza dokumentů a pozorování. Obsahovou analýzou domácí a zahraniční literatury vznikla komplexní představa o řešené problematice. Pozorování bylo vyuţito jako podpůrné a doplňující. Probíhalo během rozhovorů. Pozornost byla věnována neverbálním projevům informantů. Kvalitativní výzkum je zaloţen na hlubokém poznání a analýze konkrétního případu. Hlavním rysem je dlouhodobost, intenzivnost a podrobný zápis. Kvalitativní výzkum uvádí výsledky ve slovní podobě. Jde o popis, který je výstiţný, plastický a podrobný. Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je porozumět člověku, tedy především chápat jeho vlastní hlediska – jak on vidí věci a posuzuje jednání (Gavora, P. 2000). Dominantní technikou šetření je polostandardizovaný rozhovor, který se dle J. Hendla (2005, s. 166) vyznačuje „definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pružností celého procesu dotazování.“ Tato metoda „vyžaduje dovednost, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu“. Je nutné si dobře promyslet, co chceme zjistit, na základě toho zohlednit obsah, formu i pořadí otázek. Základem polostrukturovaného rozhovoru je sada otázek, která se během samotného rozhovoru doplňuje o otázky vyplývající z aktuální situace. Kvalitativního výzkumníka zajímá konkrétní případ. Kvalitativní výzkum je podrobným popisem tohoto případu. Typickými metodami kvalitativního výzkumu jsou nestrukturované pozorování, etnografické interview a metoda ţivotní historie. Etnografické interview se liší od tradičního interview několika rysy. Cílem etnografického interview je zjistit, jak osoby interpretují svět kolem sebe, jaké významy připisují důleţitým událostem ve svém ţivotě. Osoba, se kterou se uskutečňuje interview, se příznačně nazývá informant. Informant spíše informuje, odhaluje, svěřuje 47
se. Etnografické interview je obyčejně nestrukturované. Otázky se vynořují podle toho, jak se odvíjí téma interview. Někdy výzkumník pouţívá i strukturované interview, ale jeho otázky jsou široké, globální. Interview má často neformální, uvolněný charakter (Gavora, P. 2000).
Charakteristika výzkumného vzorku a průběhu šetření Pro výzkum bylo vybráno pět dospělých jedinců, muţů i ţen, různého věku, s různými diagnózami. U třech jedinců se vyskytuje dyslalie a u dvou koktavost. U všech osob se jedná o přetrvávající poruchy komunikace od dětství, takţe lze srovnat dopad poruchy na jejich ţivot od dětství aţ doposud. Nejmladšímu informantovi je 20 let a nejstaršímu 44 let. Všichni informanti pochází z blízkého okolí autorky práce. Jedná se o záměrný výběr. S jedinci byl dohodnut termín a místo konání osobní schůzky. Rozhovory probíhaly na různých místech dle domluvy. Ve dvou případech se setkání uskutečnilo v klidné kavárně. Další tři rozhovory proběhly u informantů doma, jelikoţ pro ně bylo toto prostředí příjemnější a vyţadovali naprosté soukromí. Na začátku schůzky byl informantům vysvětlen účel rozhovoru a nastíněn jeho obsah. Byla nastolena přátelská a důvěrná atmosféra. Všechny rozhovory proběhly příjemně a uvolněně. Informanti sdělovali všechny potřebné informace, ba dokonce hovořili o různých jiných tématech, coţ je moţné hodnotit jako naplnění důvěryhodného vztahu mezi výzkumníkem a informanty. Záznam rozhovorů byl prováděn pomocí diktafonu a následně byly nahrávky zpracovány do jednotlivých kazuistik. Vyhodnocením a porovnáním informací z kazuistik byly stanoveny konkrétní výsledky a návrh moţných opatření. Analýza jednotlivých případů se zaměřovala hlavně na oblasti stanovené v kapitole 4.1, podle kterých byla definována celková spokojenost jedince se svým ţivotem, tedy subjektivní kvalita ţivota.
48
4.2 Prezentace získaných dat – kazuistiky Informace získané v průběhu rozhovorů jsou postupně zachyceny v níţe uvedených
kazuistikách
podle
hlavních
oblastí
zájmu
výzkumu
vzhledem
k subjektivnímu zhodnocení kvality ţivota jednotlivých informantů.
Kazuistika č. 1
Pohlaví: ţena Rok narození: 1971 Diagnóza: dyslalie, rotacismus – velární R
Ţena pochází z pětičlenné rodiny. Narodila se jako první dítě mladým rodičům. Matce bylo 18 let a otci 19 let. Otec byl v té době na vojně, takţe se matka ze začátku starala o dítě převáţně sama. Těhotenství i porod probíhal bez problému. U rodičů se neobjevují ţádná závaţná onemocnění, ani vady řeči. Ţena má dva sourozence – bratra a sestru. Ani u jednoho z nich se v současnosti neobjevuje ţádná porucha komunikace. Ovšem v dětství sestra potíţe měla. Hlásku R uměla, ale objevovaly se u ní potíţe s větším počtem jiných hlásek. Rodiče s ní začali docházet na logopedii a vada se tak odstranila. Bratr nikdy s řečí problémy neměl. Dnes má ţena rodinu vlastní. Ţije s manţelem a dvěma dcerami, kterým je 15 a 11 let. Starší dcera měla problém s výslovností hlásky R, coţ se ale korekcí podjazykové uzdičky a docházkou k logopedovi odstranilo a dnes uţ je dívka bez obtíţí. Mladší dcera neměla nikdy s řečí ţádné potíţe. Matčin chybný mluvní vzor dcery nijak nepoznamenal. Sama ţena trpí narušenou výslovností hlásky R. Jedná se o přetrvávající dyslalii, konkrétně o rotacismus. Porucha se objevila během vývoje řeči, patrná je tedy od dětství. Rodiče s ní nikdy na logopedii nedocházeli, vadu neřešili. Její mluvní projev závisí na situaci a také hlavně na tom, jestli si na svou mluvu dává pozor a zaměřuje se na správnou výslovnost. Čím víc se ţena soustředí a snaţí se mluvit správně, tím horší je kvalita její artikulace. V období mateřské školy se nikdo o ţeninu řeč více nezajímal. Ze strany předškolních pedagogů nedošlo k upozornění rodičů na nějaké nedostatky. Zřejmě je to
49
dáno dobou, kdy logopedická péče ještě nebyla natolik rozvinuta, obzvlášť u laické veřejnosti či pedagogů běţného školství. Ze strany vrstevníků v mateřské škole se ţena také nesetkala s naráţkami nebo posměšky. Ani na základní škole ţena nepociťovala výrazné obtíţe. Ve výuce ji to neomezovalo vůbec. Prospěch měla vţdy dobrý ve všech předmětech. Dokonce chodila na recitační soutěţe, coţ je velice zajímavé. Byla vybrána učitelkou a reprezentovala školu na různých tehdejších politických setkáních. Ţena si myslí, ţe z toho vyplývá, ţe její porucha nebyla tolik výrazná nebo okolí nijak nevadila, ţe jen ona sama měla zbytečné obavy a stresovala se. Ani ze strany svých spoluţáků se nikdy nesetkala s negativními reakcemi. Nikdo se jí neposmíval ani na její ráčkování neupozorňoval. Sama však uvádí, ţe jí samotné se nechtělo příliš mluvit před lidmi, styděla se. S výběrem
střední
školy
neměla
ţena
problém.
Vystudovala
střední
průmyslovou školu a to bez větších obtíţí. Ani v tomto období nenarazila na situace, kdy by se jejímu řečovému projevu někdo posmíval. Po ukončení studia dostala hned tři nabídky zaměstnání. Vybrala si práci v bance, kde setrvává dodnes. Nejprve působila jako školitelka v oblasti výpočetní techniky. Po určité době se přesunula na pozici pokladní, kde dle jejích slov není na její řečový projev kladen takový důraz a ona se necítí tak stresovaná a pod tlakem. Jelikoţ zde s klienty prohodí jen pár slov oproti tomu, kdyţ byla v pozici školitelky. V zaměstnání s její poruchou komunikace neměl doposud nikdo problém. Přátel měla ve svém ţivotě vţdy dost. Podporovali ji a snaţili se jí pomoci zvýšit sebevědomí, coţ se jim v mnoha případech povedlo. Díky dobrým přátelům si ze své poruchy přestala dělat těţkou hlavu. Co se týče partnerských vztahů, tak tam to bylo sloţitější. Ţena měla obavy, ţe si nikdy nenajde ţádného muţe, ţe se nevdá. A to vše díky její povaze. V mládí byla ţena velice uzavřená, stydlivá a spíše samotářská. Raději, neţ aby šla do společnosti, bavit se na nějakou zábavu apod., byla doma a četla si. Bála se chodit do kolektivu a projevovat se v cizí společnosti. Navzdory tomu všemu se vdala a dnes má šťastnou rodinu. Kdyţ má jít ţena na úřad, do obchodu apod., tak mívá špatný pocit, ţe bude muset mluvit s cizími lidmi, kteří ji neznají. Ovšem dnes uţ to prý není takové jako za mlada. Ţena tvrdí, ţe kdyţ má člověk děti, tak spoustu věcí uţ neřeší a má na všechno jiný pohled. Společnost ţenu vzhledem k poruše komunikace přijímá vlídně a bez obtíţí. 50
Ţena uvedla, ţe si v ţivotě splnila všechno zásadní, co kdy chtěla. V tomto směru nepocítila vzhledem ke své poruše ţádné omezení. Dříve si díky své poruše komunikace přišla méněcenná. Zlom přišel v období okolo 20. roku ţivota, kdy v oblasti psychiky a sebehodnocení došlo ke změně k lepšímu. Začala se méně stydět a svůj handicap řešit. Přispělo k tomu příznivé okolí, vyšší věk a změna priorit v ţivotě ţeny. Ţena ani v pozdějším věku ze své iniciativy na logopedii nechodila. Neměla k tomu motivaci. Kdyţ docházela na logopedii s dcerou, logopedka jí říkala, ţe tam chodí i dospělí. Dala jí příklad jedné paní, která tam chodila, špatnou výslovnost se odnaučila, ale nepodařila se automatizace naučeného do běţné mluvy. Na to konto si ţena řekla, ţe to ani zkoušet nebude, ţe je to ztráta času a její porucha zase není tak hrozná, ţe si na sebe za ta léta zvykla, okolí to taky nevadí, tudíţ se ani o nápravu nepokoušela. Rozhodla se, ţe si svou vadu „ponechá“. Nepříjemnou a pro ni stresovou situací bylo to, kdyţ se měla někde představit. Ve svém rodném jméně měla totiţ dvě R. Říkala, ţe z toho měla doslova trauma. Obávala se, ţe si kaţdý všimne jejího nedostatku, odsoudí ji a bude se jí smát. Nikdy to však tak nebylo. Ale ona sama na to má dodnes špatné vzpomínky. Ţena celkově kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše řeči, kterou má, hodnotí dobře. Moţná jen trpí její sebevědomí. Ovšem, jak uvádí, není to způsobeno pouze poruchou řeči, ale celkovou povahou a nastavením osobnosti. Od mala má ţena nízké sebevědomí, je stydlivá, nikdy neuměla říci svůj názor, mezi vrstevníky se moc neprojevovala, spíše seděla a poslouchala. Ţena uvádí, ţe její ţivot je postaven na jiných prioritách, a tak se kvalita jejího ţivota odvíjí spíše od nich. Ţena je se svým ţivotem spokojena, proţívá šťastný a plnohodnotný ţivot.
Kazuistika č. 2
Pohlaví: muţ Rok narození: 1984 Diagnóza: koktavost
51
Muţ pochází ze čtyřčlenné rodiny. Narodil se v pořadí jako druhé dítě. Jeho sourozencem je o rok starší sestra. U rodičů i sestry se neobjevují ţádná závaţná onemocnění, ani vady řeči. V současnosti ţije muţ sám v rodinném domku po dědečkovi, který si sám opravil. Vlastní rodinu zatím nemá. Muţ trpí jiţ od dětství koktavostí, která se u něho objevila zhruba ve třech let. Stalo se tak cca po půl roce od nástupu do mateřské školy. Muţ uvádí, ţe se porucha vyvíjela postupně. Nejprve začal prodluţovat slabiky, coţ se ustálilo v zadrhávání. To naznačuje tomu a z osobního rozhovoru s ním je patrné, ţe muţ trpí tonickou formou koktavosti. Mluvní projev muţe závisí na situaci a celkovém psychickém rozpoloţení. Kdyţ je muţ v psychické pohodě, je jeho projev na mnohem lepší úrovni, příznaky koktavosti jsou mírnější. Určitou zajímavostí je, ţe s přiměřenou hladinou alkoholu nebo v rozčilení, příznaky rovněţ ustupují a muţ je schopen se vyjádřit mnohem lépe. V období mateřské školy, kdy se porucha projevila, se nesetkal s ţádnými negativními reakcemi okolí. Vrstevníci ho brali jako rovnocenného. Učitelky podporovaly rodinu v péči o řeč chlapce. Základní škola byla pro muţe nejčernějším obdobím. Setkal se tu s mnoha negativními reakcemi, posměšky a naráţkami, coţ mu na psychice příliš nepřidalo. Zvláště v pubertě to byl největší boj. Je to období, kdy je člověk hodně citlivý a chování i vyjadřování stejně starých spoluţáků bývá obvykle nevybíravé. Muţ uvádí, ţe se s tím dokázal vţdy nějak popasovat, vztahy si urovnat, přestoţe někdy došlo i ke klukovské rvačce. Na střední škole bylo vše lepší. Nastoupil na střední školu průmyslovou. Zde měl vytvořenou svoji partu, která byla jeho oporou. Jeho kamarádi a ti, co ho znali, mu pomáhali. Ale v ročnících niţších či vyšších se občas našel někdo, kdo si nějakou poznámku neodpustil. Muţ si ovšem zvykl a vše bral tak, jak je, coţ mu pomohlo školní léta přeţít bez nějaké větší újmy. Následně muţ vystudoval vysokou školu zemědělskou dopravní. Měl k tomu předpoklady, jelikoţ matka i otec v zemědělství působí. Muţ také od 18 let jezdil o prázdninách s kombajnem, čímţ si přivydělával. Měl to jako letní brigádu. S nástupem do zaměstnání problém neměl. Moţná díky tomu, ţe ve čtvrtém a pátém ročníku na vysoké škole pracoval ve firmě, do které později nastoupil. Získal tu praxi a vedení firmy ho uţ předem znalo. V roce 2010 měnil zaměstnání. Bývalý ředitel v nové práci s muţovou poruchou řeči neměl problém. Ovšem v současnosti je ve firmě 52
nový ředitel, který vidí v poruše jistý problém a limity. Takţe muţ nemůţe ve své kariéře stoupat výš. Omezení je spatřeno v tom, ţe vztah se zákazníky není úplně bez obtíţí. Muţ se s nimi setkává kaţdý den – 80% jeho vada řeči nevadí, 20% činí problémy. Řešení je takové, ţe ti, kteří nechtějí s muţem komunikovat, jsou odesláni k jiným kolegům. Nutno podotknout, ţe většina pracovních vztahů je na dobré úrovni. Muţ vede tři pobočky firmy, z čehoţ je vidět, ţe je mu dávána velká důvěra a komunikace s lidmi pro něj není problém, záleţí pouze na tom se domluvit a natrefit na příjemné a chápavé lidi. Kolegové muţi často vyjdou vstříc, dokáţou mu pomoci, z jejich strany není problém. Přátelé i rodina jsou pro muţe nedocenitelnou oporou. Matka se mu vţdy hodně věnovala, snaţila se mu poskytnout co nejlepší péči. Navštívila s ním mnoho odborníků na různých místech České republiky. Navazování partnerských vztahů je komplikovanější. Zde opět záleţí na jednotlivých lidech. Někomu porucha řeči vadí, jinému ne. Několik vztahů muţ ve svém ţivotě měl. V navazování kontaktů mu hodně pomohla parta, jeho kamarádi, kteří vţdycky nějaká děvčata přivedli a potom uţ bylo všechno snazší. Protoţe neţ by se člověk s koktavostí ve stresu představil a vyzval dívku k tanci, trvalo by to a pro obě strany by to nemuselo být příjemné. Výše zmíněným způsobem to všichni zúčastnění brali lépe. Muţ uvádí, ţe výběr potencionálních partnerek je díky poruše řeči omezenější, ale nestěţuje si. Co se týká kontaktů se společností, cizími lidmi, např. na úřadech či v obchodě, nedělá to muţi větší problém. Výhodou je pro něho, ţe je zvyklý z práce. Působí v různých organizacích a je dokonce členem obecního zastupitelstva. Pokud někomu osobní kontakt s ním vadí, řeší domluvu např. přes e-mail, pokud je to moţné. Muţ uvedl, ţe ve společnosti se lépe komunikuje s lidmi, kteří jsou méně vidět, jsou jakoby níţ. Ti bývají vstřícnější a navazují kontakt lépe neţ tzv. frajeři, kteří mají vysoké sebevědomí a pohybují se ve „vyšší“ společnosti. Muţ měl vţdy spoustu koníčků a svůj volný čas trávil v přítomnosti přátel. V patnácti letech si uvědomil, ţe jakmile se stáhne do ústraní, je to špatně, „voda se zavře“ a cesta zpátky bude těţká. Člověk musí stále udrţovat kontakty. Muţ navštěvoval hasiče, hrál fotbal, hokej, pink ponk, věnoval se myslivosti. Porucha řeči muţe v ničem zásadním neomezila, svá dosavadní přání a cíle si vţdy splnil. V kariéře by sice mohl stoupat bez poruchy výš, v tomto směru ho porucha
53
řeči brzdí, ale i tak je muţ spokojen. Díky svému zaměstnání procestoval Evropu, podíval se do Ameriky. Na dobré úrovni ovládá anglický jazyk. Muţ má dobrou povahu. Je to pohodář, nic moc neřeší, coţ velice přispívá k jeho duševní pohodě, sebehodnocení a vyrovnání se s poruchou. Muţ vše bere tak, jak je a díky tomu je spokojený. Jako nepříjemné a stresové situace hodnotí výstupy a přednesy před třídou, před davem. Tyto vzpomínky ho provází dodnes. Trpěl velkou nervozitou, dalo by se říci aţ panikou. Stávalo se mu, ţe kdyţ chtěl něco říct, tak díky všem nepříznivým faktorům ze sebe nedostal ani slovo – měl jakousi „křeč“. Na vysoké škole mu pomohly přípravy na veřejné projevy. Konkrétně uvedl hlavně přípravu na obhajobu bakalářské a později diplomové práce. Pomohlo mu vţdy si vše předem napsat a naučit se nazpaměť, srovnat si v hlavě, co chce říct. Nejlepší je vše si zkusit před zrcadlem. Tato strategie opravdu funguje a mnohdy se mu osvědčila. Zajímavé je, ţe právě na vysoké škole preferoval ústní zkoušení před písemným. Měl raději výsledky hned. Lepší pro něj bylo nad ničím moc nepřemýšlet a mluvit z patra – protoţe čím víc myšlenek, tím horší mluvní projev. Muţ navštívil mnoho logopedických zařízení z iniciativy matky. Byl u několika klinických logopedů i v různých větších organizacích či centrech. Nic z toho mu nepomohlo. Jelikoţ v té době nebyla logopedická péče na tolik dobré úrovni jako dnes, probíhala péče tak, ţe se muţ učil číst básničky, učil se různé věci nazpaměť. Takové techniky a metody jako v současnosti se dříve neuplatňovaly. Dnes muţ nikam nedochází. Se svou poruchou se smířil a vzhledem k minulým zkušenostem nemá potřebnou motivaci. V zaměstnání mu ředitel nabízel pomoc, byl by ochoten mu zaplatit péči na nějaké klinice. Ale muţ, jelikoţ v minulosti neviděl ţádné výsledky, bere logopedii jako ztrátu času. V období školních let byl naštvaný, ţe musí trávit tolik času na logopedii, raději by se bavil jinak. Dnes je muţ odevzdaný tomu, ţe uţ mu nic nepomůţe a s poruchou je smířený. Muţ hodnotí kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše řeči, kterou má, slovem fajn. Je spokojený. Poruchu zásadním způsobem neřeší. Bere vše tak, jak je. Svůj ţivot bez poruchy si nedokáţe představit. Muţ proţívá šťastný a plnohodnotný ţivot.
Kazuistika č. 3 Pohlaví: ţena 54
Rok narození: 1980 Diagnóza: dyslalie, rotacismus – velární R Ţena pochází ze šestičlenné rodiny. Narodila se jako třetí dítě matce, která měla dvě starší děti s jiným muţem. Výchova dětí byla sloţitá, jelikoţ matka trpěla na silné migrény a často jí bylo špatně. Kdyţ byla ţena dospělá, matka zemřela na rakovinu. Poruchou řeči netrpěla. Otec má stejnou poruchu řeči jako ţena. Vyskytuje se u něho rotacismus. Ţena má tři sourozence. Starší sestru a bratra, kteří mají jiného otce. Tito sourozenci poruchu řeči nemají. Ještě má ţena mladší sestru, se kterou mají stejného otce a ta má také rotacismus. Z toho je patrná dědičnost řečové poruchy. Ţena uvádí, ţe i další příslušníci rodiny z otcovy strany špatně vyslovují hlásku R. Dnes má ţena vlastní rodinu. Ţije s dvěma dcerami, kterým je 14 a 11 let. Starší dcera neměla s řečí ţádné potíţe. Mladší dcera měla problém s výslovností hlásky Ř, coţ ale sama odstranila. Její motivací byla právě její matka, jejíţ řečový projev se dívce nelíbí. Matčin chybný mluvní vzor dcery nijak nepoznamenal. Sama ţena trpí narušenou výslovností hlásky R. Jedná se o přetrvávající dyslalii, konkrétně o rotacismus. Ţena v dětství vyslovovala chybně i hlásku Ř, coţ se ale podařilo odstranit. Na logopedii nikdy nedocházela. V oblasti nácviku správné výslovnosti se jí věnovala vychovatelka ve školní druţině. Řečový projev ţeny se zhoršuje hlavně v přítomnosti nemoci, kdyţ je ţena nastydlá. A také čím víc se ţena na svou mluvu soustředí, tím horší je kvalita její artikulace. Ţena uvádí, ţe vše záleţí hodně na psychice a celkovém rozpoloţení. V dětství ţeně odebrali nosní mandle. Uvádí, ţe to bylo kvůli častým rýmám a také pro zlepšení kvality řečového projevu. Na tento fakt má ţena špatné vzpomínky. Byl to pro ní nepříjemný a traumatizující záţitek. V období mateřské školy se nikdo o ţeninu řeč více nezajímal. Rodiče ani učitelky řečový projev ţeny v této době neřešili. Na reakce vrstevníků si ţena nevzpomíná. Na základní škole se ţena za svou poruchu velice styděla. Děti se jí posmívaly a na její nedostatek hodně poukazovaly. Z tohoto období má ţena mnoho špatných vzpomínek. Na výuku a celkový prospěch neměla porucha výslovnosti ţádný vliv. Omezení důsledkem poruchy se projevilo akorát v účasti na recitačních soutěţích. Učitelka ţeně řekla, ţe se do nich zapojit nemůţe. Pro ţenu to bylo zklamáním, ale dnes to hodnotí jako pochopitelné. 55
Rodina její poruchu příliš neřešila, nezbýval čas. Jedině straší sestra se ţeně věnovala. Cvičila s ní výslovnost před zrcadlem podle instrukcí od jiţ zmiňované druţinářky. Ţena měla dostatek kamarádů, ale ţádnou podporu od nich nedostávala. Většinou se jí přátelé spíše smáli. To ji dodnes mrzí. Co se týká partnerských vztahů, tak zde ţena nepocítila ţádný handicap. Navazování kontaktů jí šlo vţdy bez problémů, stres z toho ţena neměla. Problém nemá ani s komunikací s cizími lidmi, kdyţ musí jít vyřídit něco na úřad apod. Sama totiţ provozuje obchod s potravinami, kde prodává, takţe je s lidmi ve styku kaţdý den. Ţena uvedla, ţe jí porucha nepřinesla ţádné omezení v naplnění ţivotních přání či snů. I kdyţ jí v ţivotě nevyšlo všechno tak, jak si představovala, porucha komunikace toho nebyla příčinou. Ţena poruchou trpěla celý ţivot. Opravdu jí vadila. Připadala si méněcenná. Říká, ţe si člověk nesmí nic připouštět, jinak začne být nervózní, mluví ještě hůř a cítí se poníţeně, ţe tu situaci nezvládl. V dnešní době je ţena vyrovnanější, uţ na poruchu tolik nemyslí a cítí se lépe. S věkem se pohled na poruchu změnil, zlepšilo se to. Ţena tvrdí, ţe s přibývajícím věkem přicházejí jiné starosti a priority. Na odbornou logopedickou péči ţena nikdy nedocházela. Tato stránka péče byla zanedbána moţná tím, ţe matka byla nemocná, bylo jí často špatně, takţe na prvním místě bylo dětem zajistit hlídání. Aţ potom byly další věci, na které nezbýval čas a ani energie. Výslovnost ţeny se snaţila napravit vychovatelka ve školní druţině. Měla logopedický kurz a takto se dětem věnovala v čase, který trávily ve druţině. Cvičila s dětmi před zrcadlem a učila je techniky pro nácvik správné výslovnosti. Ţena se ovšem své poruchy nezbavila. Nebavilo ji trénovat a učit se to. Neměla v té době dostatečnou motivaci a nad sebou nikoho, kdo by na ni důrazně dohlíţel. Ţena vzpomíná, ţe při cvičení s druţinářkou byla úspěšná, procvičovaná slova a spojení vyslovovala bezchybně. Ovšem nepodařilo se jí nacvičené zautomatizovat do běţné mluvy. Nácvik R probíhal substitucí, pomocí hlásky D (např. TDUBKA, TDÁVA, TDIKO…). Ţena si vzpomíná na špatnou zkušenost s kamarádkou, která se k ní nezachovala dobře. Ţeně se tehdy líbil jeden kluk a kamarádka ji před ním shodila tím, ţe schválně poukázala na její vadu řeči. To ţenu velmi ranilo a utkvělo jí to v paměti. Cítila se hrozně poníţená. 56
Jako zajímavou, zvláštní a úsměvnou situaci ţena uvedla to, kdyţ ji učil správnou výslovnost R její otec, který sám trpí rotacismem. Všichni přihlíţející se mu smáli. Ona sama tehdy (byla malá) nevěděla, ţe to otec říká špatně a neumí to. Dnes ţena tvrdí, ţe ţivot stojí na něčem jiném neţ na správné výslovnosti. Ovšem v pubertě brala vše jinak. Měla určité komplexy. V současnosti je se svou poruchou vyrovnaná, nevadí jí. Důraz klade na jiné věci a tolik se na svou poruchu nesoustředí. Myslí si, ţe to všechno přispívá k tomu, ţe výslovnost R se od dětství zlepšila. Její blízké okolí její poruchu téměř nevnímá, je na ni zvyklé. Celkově ţena kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše, kterou má, hodnotí dobře. Nyní se necítí nijak omezena.
Kazuistika č. 4 Pohlaví: ţena Rok narození: 1987 Diagnóza: koktavost Ţena pochází ze čtyřčlenné rodiny. Narodila se jako druhé dítě. V těhotenství neměla matka ţádné problémy. Porod proběhl bez komplikací. Otec má cukrovku. Matka netrpí ţádnou závaţnou nemocí. Ani u jednoho z rodičů se vada řeči nevyskytuje. Ţena má o pět let starší sestru, která stejně jako rodiče ţádnou poruchu komunikace nemá. V současnosti ţije ţena sama v pronajatém bytě. Vlastní rodinu zatím nemá. Ţena trpí koktavostí, která se u ní objevila zhruba v pěti letech. Po několika prvních projevech, kdy ţena začala zadrhávat, s ní matka po poradě s učitelkou v mateřské škole zašla k logopedovi. Ţena uvádí, ţe stav řeči se v mateřské škole postupně zhoršoval. V určitém období odmítala dokonce s učitelkami úplně mluvit, protoţe se za svůj projev styděla a zároveň nechápala, co se to děje. V mateřské škole byly chápavé paní učitelky, měly k ţeně dobrý přístup a ta k nim měla důvěru, takţe po čase se znovu rozmluvila. Ţena má diagnostikovanou tonoklonickou formu koktavosti. V současnosti se míra obtíţí mění v závislosti na celkovém stavu ţeny. Důleţité je, jak se ţena cítí a v jakém prostředí se nachází. Ke zlepší a zvládání projevů koktavosti jí 57
v současné době velice pomáhá intenzivní logopedická péče, ke které začala docházet před více neţ rokem. Současně ţena navštěvuje psychologa, coţ má také značný přínos. V období mateřské školy měla ţena štěstí na vstřícné pedagogy a zájem rodiny. Ţena měla v mateřské škole kamarády, ale vzhledem k proţívání poruchy s nimi přestala komunikovat a bavila se pouze s učitelkami. Na doporučení logopedky i učitelek ze školky ţena docházela na běţnou základní školu, jelikoţ její znalosti a dovednosti to dovolovaly. Školní prospěch měla ţena dobrý. Vyuţíváno u ní bylo převáţně písemného zkoušení. Jelikoţ s mluvním projevem měla potíţe, obzvlášť před spoluţáky. Ve třídě měla ţena jednu lepší kamarádku, jinak byla na okraji. Sama nechtěla ţádné kontakty navazovat, styděla se. Ve třídě se cítila nejistě. Spoluţáci a děti ze školy jí k lepšímu psychickému zvládání poruchy nepřidali. Připadala jim divná. Školní léta pro ni byla traumatizující. Ţena vystudovala střední obchodní školu. Ve výběru ji hodně podpořila matka. Na školu nastoupila s kamarádkou ze základní školy. Střední škola probíhala podobně jako základní. Mnoho přátel ţena neměla. Po maturitě ţena byla nějaký čas bez práce. Byla neprůbojná a bála se někam přihlásit. Po nějaké době nastoupila do velké firmy, která vyrábí tabákové výrobky jako operátor výrobního stroje. Mezi spolupracovníky má tři bliţší přátele. Jak jiţ bylo zmíněno, ţena nikdy moc přátel neměla. Nové lidi si k sobě příliš nepřipouští. Je nedůvěřivá a uzavřená do sebe. Se svými přáteli se ve volném čase stýká. Jsou pro ni oporou. Partnerský vztah ţena nikdy neměla. Kamarádka se ji snaţila seznámit, ale ţena k tomu neměla odvahu. V současné době se ţena občas stýká s jedním kolegou z práce, který ji před několika měsíci sám oslovil. Co se týká styku se společností a cizími lidmi, má ţena velký problém. Dříve s ní na úřady a podobné instituce chodila matka, která jí byla oporou a popřípadě vyřídila věci za ni. Dnes uţ je schopná takové situace absolvovat sama a to díky logopedické a psychologické podpoře. Řečová porucha ţeně přinesla značná omezení. I kdyţ měla mnoho snů a přání jako kaţdý člověk, tak si většinu nesplnila. Jako příklad uvedla její zaměstnání. Nedokáţe si představit, ţe by ho změnila, ale nenaplňuje ji. Nevyhovuje jí směnný provoz, ani náplň práce. Dále by ráda ţila jiţ rodinným ţivotem. Ţenina nejlepší kamarádka má manţela a jednoroční dítě. Ţena uvedla, ţe jí závidí. Takových věcí,
58
které si nesplnila (zatím), by ţena prý mohla uvést víc. Svojí poruchou řeči je opravdu limitována. Svou poruchu ţena proţívá velmi silně a nepříznivě. Dnes je na tom psychicky jiţ lépe díky péči, která je jí v současnosti poskytována. Je optimistická a usměvavá. Ale dříve byla hodně vystresovaná, uzavřená, rozzlobená na celý svět. Nikde nechtěla mluvit. Dalo by se říci, ţe někdy upadala aţ do depresivních stavů. Její psychika trpěla uţ od dětství, od počátků postiţení. Ţena se vţdy cítila méněcenná. Měla narušené sebehodnocení. Neměla ţádné sebevědomí. Ţena se svým ţivotem spokojena není. Se svou poruchou se doposud nevyrovnala. K radosti a lepšímu pocitu jí přispívá její rodina a v současnosti hlavně logopedka, se kterou si vybudovala pěkný vztah zaloţený na vysoké důvěře a pochopení. Jak bylo zmíněno, ţena docházela na logopedickou péči jiţ v dětství. To ale nebylo moc přínosné. V současné době navštěvuje ţena logopedku, ke které začala chodit z vlastní iniciativy, jelikoţ se rozhodla změnit svůj ţivot. S logopedkou si padly do oka a ta ţeně hodně pomohla. Svou trpělivostí a účinnými metodami pomohla zlepšit ţenin mluvní projev a sníţit její stydlivost. Velkým úspěchem bylo to, ţe se ţena odhodlala telefonovat, coţ dříve bylo tabu. Tři čtvrtě roku od začátku terapie uběhlo, neţ to ţena uskutečnila. První osobou, se kterou telefonický rozhovor proběhl, byla právě logopedka. Logopedka jí také doporučila navštěvovat psychologa, který má na ţenin stav téţ příznivý vliv. Špatných zkušeností má ţena za svůj ţivot několik. Vzpomíná si na nejednu situaci, kdy jí lidé dali najevo, ţe se s ní nehodlají bavit, ţe nebudou čekat, aţ se „vymáčkne“. Stalo se jí to mnohokrát konkrétně v obchodě, kdy s ní prodavačky jednaly s opovrţením. Celkově ţena kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše komunikace, kterou má, hodnotí nepříliš dobře. Sebevědomí ţeny i její psychika tím hodně trpí. Ţena není se stavem svého ţivota spokojena. Ráda by ho do budoucna změnila. Snaţí se a pracuje na tom. Kazuistika č. 5
Pohlaví: muţ Rok narození: 1994
59
Diagnóza: dyslalie, sigmatismus
Muţ pochází ze čtyřčlenné rodiny. Narodil se jako druhé dítě poměrně mladým rodičům. Matce bylo 22 let a otci 24 let. Těhotenství probíhalo bez problému. Porod proběhl v termínu, ale byl komplikovaný. Trval dlouho a chlapec se narodil kleštěmi. Závaţné následky to naštěstí nepřineslo. U rodičů se neobjevují ţádná závaţná onemocnění, ani vady řeči. Jeho sourozencem je o pět let starší sestra, která v současné době netrpí ţádnou poruchou komunikace. Ovšem v dětství, konkrétně v předškolním věku, docházela na logopedii kvůli zadrhávání, které se u ní objevilo spontánně. Vše se postupem času vrátilo samo do normálu. Zřejmě se jednalo o fyziologickou koktavost. Logopedka jako důvod uvedla, ţe dívka má v hlavě spoustu myšlenek, které se snaţí říci, ale jaksi pomaleji mluví, neţ myslí. Muţ vyrůstal v rodinném domku na vesnici, kde ţije se svými rodiči doposud. Svou vlastní rodinu zatím nemá. Muţ trpí narušenou výslovností sykavek, konkrétně C, S, Z. Jedná se o přetrvávající dyslalii – interdentální sigmatismus. Porucha se objevila během vývoje řeči. Rodiče s muţem na logopedii docházeli, ale poruchu se zcela odstranit nepodařilo. Nyní má porucha ustálený charakter, nijak se nezlepšuje, ani nezhoršuje. V dětství muţ trpěl ještě špatnou výslovností hlásek R a Ř, coţ se díky logopedické péči a důslednosti rodičů podařilo odstranit. V období mateřské školy, kdy se porucha projevila, se muţ nesetkal s ţádnými nepříznivým reakcemi okolí. Vrstevníci si ničeho nevšimli. Ani ze strany učitelek nedošlo k projevení nějakého zájmu. Matku na poruchu neupozornily a nijak řeč chlapce neřešily. Matka si chlapcových nedostatků v této oblasti všimla sama a navštívila s ním logopeda z vlastní iniciativy. Na základní škole byla muţi diagnostikována dyslexie a dysgrafie, coţ jeho způsob vzdělávání ovlivnilo. Muţ byl vzděláván podle doporučení z pedagogickopsychologické poradny. Konkrétně to spočívalo v tom, ţe psal doplňovačky nebo kratší diktáty. Porucha řeči neměla na úspěšnost ve výuce ţádný vliv. Muţ nepociťoval ţádné omezení. Ze strany spoluţáků nebo učitelů se nesetkal s negativními reakcemi. Nikdo se na jeho poruchu nezaměřoval. V období první i druhé třídy navštěvoval nadále logopeda. 60
S výběrem střední školy neměl muţ ţádný problém. Dokonce vystudoval pedagogickou školu, kde by měla být intaktní řeč předpokladem. Ani zde to muţe nijak nelimitovalo, přijetí i studium proběhlo vzhledem k poruše komunikace bez obtíţí. Jelikoţ je to nadšený sportovec a od malička hraje fotbal, jeho volba byla jasná. Na tuto školu (pedagogické lyceum) se přihlásil proto, ţe zde mohl navštěvovat sportovní třídu. Po ukončení studia nastoupil jako vychovatel ve školním klubu na běţné základní škole v místě bydliště, kde působí dodnes. Nabídku mu poskytl ředitel školy na doporučení učitelky, která muţe osobně zná a řediteli řekla o jeho kvalifikaci. V zaměstnání nemá muţ vzhledem ke své poruše ţádné problémy. Vedení školy jeho handicap neřeší a ţáci na to téţ nepoukazují. Muţ je hráčem České fotbalové ligy, coţ je pro něho jistým přivýdělkem. Ze strany rodiny má muţ velkou podporu. Jeho poruše se vţdy věnovala a snaţila se muţi v této oblasti pomoci. V dětství se mu v tomto ohledu nejvíce věnovala matka, která s muţem cvičila správnou výslovnost dle pokynů logopeda. Přátel měl muţ ve svém ţivotě vţdy dost. Měl v nich podporu a pochopení. Navazování kontaktů nebylo pro muţe nijak obtíţné. Muţ má za sebou jiţ několik partnerských vztahů. Při oslovování dívek nepociťoval ţádný stud nebo obavy z projevů své poruchy. V současné době má muţ přítelkyni, která se nad jeho poruchou pozastavila. Neţ si na muţův řečový projev zvykla, obtíţněji mu rozuměla. Totéţ tvrdí i její matka. Dle jejich tvrzení muţ při mluvení málo otvírá ústa, někdy mluví rychlým tempem a špatná výslovnost sykavek k celkové srozumitelnosti nepřidává. Při komunikaci s cizími lidmi nemívá muţ špatný pocit. Nesetkal se nikdy s negativní odezvou. Porucha řeči muţe v ničem zásadním neomezila, své dosavadní cíle a přání si vţdy splnil. Muţ svou poruchu nikdy nepovaţoval za závaţnou. Nikdy ji moc neřešil. Nestyděl se za ni. Jeho sebehodnocení tím nijak neutrpělo. Myslí si, ţe je to způsobeno tím, ţe nikdy nebyl terčem posměšků a nikdo na jeho poruchu neupozorňoval. Od svých pěti let zhruba do sedmi docházel muţ na logopedickou péči. V tomto období navštívil dva odborníky. Nejprve chodil na terapii k logopedovi, který svou praxi provozoval doma, nebyl zaštítěn Asociací klinických logopedů a neměl smlouvu s pojišťovnami. Navzdory tomu měl muţ dobré výsledky a díky jeho svérázným praktikám, které byly účinné, byl v regionu vyhlášený. Muţ zmiňuje, ţe se logopeda 61
svým způsobem bál, nerad k němu chodil, setkání s ním pro něho byla nepříjemná. Muţ k logopedovi docházel kvůli narušené výslovnosti vibrant a sykavek. Kdyţ se muţ naučil správnou výslovnost R a Ř, přestala s ním po nějaké době matka k logopedovi docházet. Na doporučení pedagogicko-psychologické poradny začala matka po určité době s muţem na logopedickou péči docházet znovu. Ovšem k jinému odborníkovi. K logopedce, která jí byla doporučena. Ta s muţem pracovala kvůli stále narušené výslovnosti sykavek a také na ţádost pedagogicko-psychologické poradny z důvodu podpory speciálněpedagogické diagnostiky s ohledem na dyslexii. Logopedka diagnózu podpořila. Po určité době sdělila matce, ţe další péče o řeč muţe není nutná. Muţ při cvičení s logopedkou mluvil správně, ale nacvičené izolované hlásky se mu nepodařilo zautomatizovat do běţné mluvy. V současné muţ na logopedii nedochází. Se svou poruchou je smířený a vyrovnaný. Nemá ţádnou motivaci k tomu, aby se snaţil svůj mluvní projev zdokonalit. Muţ si nevzpomíná na ţádnou situaci, při které by ho jeho porucha nějak zásadně ovlivnila. Svou poruchu nikdy povaţoval za významnou a necítil se být nijak handicapován. Muţ celkově kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše řeči, kterou má, hodnotí dobře. Je spokojený. Svou poruchu řeči ţádným způsobem neřeší. Porucha ho nijak neomezuje.
4.3 Analýza výsledků šetření Jednotlivé kazuistiky jsou níţe analyzovány na základě stanovených cílů práce. Na závěr je uvedeno celkové stanovisko vyplývající ze všech jednotlivých případů dohromady.
Analýza kazuistiky č. 1 Vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání 62
Dle zjištěných informací neměla porucha komunikace zásadní vliv na oblast vzdělávání. Porucha komunikace neovlivnila výběr školy. Ţena se vzdělávala v běţném typu škol. Porucha ji nijak neomezovala. Nebylo třeba zvláštních přístupů nebo výukových metod. Ve všech předmětech prospívala ţena bez obtíţí. S výběrem zaměstnání neměla ţena potíţe. Měla dokonce několik nabídek. V současném zaměstnání setrvává ţena jiţ několik let. Porucha komunikace ji v kariéře nikdy nebrzdila.
Vliv poruchy komunikace na socializaci Z výpovědí ţeny vyplývá, ţe v oblasti socializace měla určité potíţe. Vše ale pramenilo z její povahy a vlastního vnímání svého handicapu. Je to zřejmé z toho, ţe se ţena nikdy nesetkala s negativními reakcemi okolí. Rodinou a přáteli byla vţdy podporována. Ani s cizími lidmi nemá špatnou zkušenost. Jistá omezení ţena pociťovala v oblasti navazování nových kontaktů. Měla obavy z toho se projevit, aby neudělala špatný dojem. V kolektivu byla spíše tím, kdo naslouchal, ale do hovoru se moc nezapojoval. Volila spíše samotářské aktivity. Oblast partnerských vztahů byla do značné míry omezena. Jediným vztahem ţeny je ten, který má dodnes se svým manţelem. Ţena neměla nikdy odvahu být tou první, která se chopí iniciativy a někoho osloví. Měla strach z odezvy. Dnes má ţena spokojenou rodinu, spoustu přátel a vztahy s cizími lidmi jsou bezproblémové.
Vliv poruchy komunikace na naplnění životních přání a snů Na naplnění ţivotních přání a snů ţeny neměla porucha komunikace ţádný vliv. Ţena je spokojena s tím, čeho dosáhla. Nesetkala se se ţádnou situací, kdy by ji porucha komunikace omezila a nemohla díky ní něco dělat.
Dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení Z rozhovoru vyplývá, ţe psychika ţeny a její sebehodnocení je poruchou komunikace velice poznamenáno. Ţena se rozhovoru obávala. Nebylo pro ni jednoduché o své poruše mluvit. Největším problém bylo to, ţe měla hovořit s výzkumníkem jako s cizím člověkem. Z ţeny byly cítit obavy a stres. Po uplynutí určitého času a zodpovězení několika otázek, se atmosféra zlepšila a ţena komunikovala bez zábran. 63
Ţena se se svou poruchou nemohla dlouho dobu vyrovnat a přijmout ji. Cítila se méněcenná. Za svůj mluvní projev se styděla. Její sebevědomí velice trpělo. Zlom v této oblasti přišel okolo 20. roku ţivota ţeny. Ţena změnila svůj pohled na ţivot a tím i na svou poruchu. Narození dětí mělo na vnímání ţivota ţeny příznivý vliv. V současnosti ţena svou poruchu tolik neřeší. Uvádí, ţe si na ni zvykla, okolí to nevadí, a tak je se svým stavem víceméně vyrovnaná.
Úroveň kvality života jedince s poruchou komunikace Ţena subjektivně hodnotí kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše komunikace, kterou má, dobře. Ţena je se svým ţivotem spokojena. Nepociťuje ţádná zásadní omezení, která by jí porucha komunikace v současnosti přinášela. Z výpovědí ţeny a z hodnocení všech zmíněných skutečností lze říci, ţe kvalita ţivota ţeny byla nepříznivě ovlivněna v oblasti psychiky a prezentování se ve společnosti. Nejvíce zasaţeno je sebevědomí ţeny. Ze získaných informací je pravděpodobné, ţe kvalita ţivota ţeny je sníţena v těchto oblastech z důvodu spojení poruchy komunikace se ţeninou povahou. Ţena působí neprůbojně, je stydlivá, nerada se projevuje před více lidmi, je spíše uzavřená. Všechny tyto skutečnosti sama v rozhovoru potvrdila.
Analýza kazuistiky č. 2 Vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání Dle zjištěných informací neměla porucha komunikace zásadní vliv na oblast vzdělávání. Porucha komunikace neovlivnila výběr školy. Muţ se vzdělával v běţném typu škol. Porucha ho nijak neomezovala. Nebylo třeba zvláštních přístupů nebo výukových metod. Muţ prospíval bez obtíţí. Vystudoval i vysokou školu, kde získal titul inţenýra. S nástupem do zaměstnání nebyl problém. Zřejmě z toho důvodu, ţe ve firmě pracoval jiţ dříve při vysoké škole. Po čase muţ zaměstnavatele změnil. Bývalý ředitel neměl s muţovou poruchou ţádný problém, ovšem ten nový vidí v poruše jistý problém a limity. Z toho důvodu je kariérní růst muţe omezen. Lze říci, ţe porucha komunikace sniţuje muţovy pracovní moţnosti. Je pravděpodobné, ţe kdyby muţ poruchou komunikace netrpěl, mohl by dosáhnout na vyšší profesní pozici.
64
Vliv poruchy komunikace na socializaci Z výpovědí muţe vyplývá, ţe měl v oblasti socializace jisté problémy. Nejednou se setkal s negativními reakcemi na poruchu, kterou trpí. Nejhorším obdobím v tomto směru pro něj byla základní škola, kde se mu spoluţáci posmívali a bylo těţké začlenit se do nějaké party. Vztahy na střední škole byly jiţ lepší. Navazování vztahů a zvláště partnerských není pro muţe úplně jednoduché. Vše je v tomto směru vzhledem k poruše komplikovanější. Jistá omezení porucha přináší. Při seznamování se ţenami má muţ podporu v přátelích. V zaměstnání mu při kontaktu s klienty mnohdy vypomůţou kolegové. Navzdory všemu muţ ţije bohatým společenským ţivotem. Zapojuje se v mnoha oblastech. Je členem obecního zastupitelstva a dalších jiných organizací. Společností je přijímán, aţ na výjimky, bez předsudků. Lze říci, ţe míra socializace muţe je na vysoké úrovni.
Vliv poruchy komunikace na naplnění životních přání a snů Muţ uvádí, ţe porucha komunikace neměla vliv na dosavadní přání a cíle, které v ţivotě měl. Nenaskytlo se zatím téměř nic, co by si kvůli poruše nemohl splnit. Snad jen nemoţnost kariérního růstu, čemuţ muţ nepřikládá tak velkou váhu, není to pro něj zcela prioritní. S dosaţeným postavením je spokojen.
Dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení V této oblasti nemá porucha komunikace u muţe velký vliv. Dle získaných informací lze říci, ţe psychicky je s poruchou vyrovnaný, svůj stav zvládá dobře.
Úroveň kvality života jedince s poruchou komunikace Muţ subjektivně hodnotí kvalitu svého ţivota dobře. Cítí se být se svým ţivotem spokojený. Z jeho výpovědí to opravdu tak působí. Svou poruchu bere jako neodlučitelnou součást ţivota. Celkově lze říci, ţe porucha komunikace nijak výrazně úroveň kvality ţivota muţe nesniţuje ani v jedné ze sledovaných oblastí.
Analýza kazuistiky č. 3
65
Vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání Dle zjištěných informací neměla porucha komunikace zásadní vliv na oblast vzdělávání. Porucha komunikace neovlivnila výběr školy. Ţena se vzdělávala v běţném typu školy. Porucha ji nijak neomezovala. Nebylo třeba zvláštních přístupů nebo výukových metod. Na prospěch ţeny neměla porucha vliv. Ţena uvádí, ţe na výběr zaměstnání neměla porucha komunikace ţádný vliv. Lze tedy říci, ţe ani v jedné z výše zmiňovaných oblastí nesehrála porucha komunikace zásadní roli.
Vliv poruchy komunikace na socializaci Z výpovědí ţeny vyplývá, ţe v oblasti socializace neměla vzhledem k poruše ţádné obtíţe. I přesto, ţe se setkala s negativními reakcemi a posměšky, problém se zařazením do společnosti neměla. Navazování kontaktů jí nedělalo problémy v ţádném směru. Ţena komunikuje s lidmi bez obtíţí a stresu.
Vliv poruchy komunikace na naplnění životních přání a snů Ze získaných informací vyplývá, ţe porucha komunikace nijak neovlivnila naplnění ţeniných ţivotních přání a snů.
Dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení Porucha komunikace má na psychiku ţeny nepříznivý vliv. Zmínila, ţe se za to styděla a celkově si připadala méněcenná. Toto tvrzení platí hlavně pro období základní školy. I v pubertě z toho měla komplexy. S přibývajícím věkem se ţenin pohled na sebe vzhledem k poruše zlepšil. Ţena si uvědomila, ţe ţivot stojí na jiných důleţitějších věcech a začala poruchu méně proţívat. Lze říci, ţe z výpovědí ţeny vyplývá, ţe je dnes se svou poruchou vyrovnaná a nijak se jí nestresuje. Úroveň kvality života jedince s poruchou komunikace Ţena subjektivně hodnotí kvalitu svého ţivota dobře. Poruchou se necítí být nějak omezena. Celkově lze říci, ţe porucha komunikace nijak výrazně úroveň kvality ţivota ţeny nesniţuje ani v jedné ze sledovaných oblastí. 66
Analýza kazuistiky č. 4 Vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání Dle zjištěných informací neměla porucha komunikace zásadní vliv na oblast vzdělávání. Porucha komunikace neovlivnila výběr školy. Ţena se vzdělávala v běţném typu školy. Nebylo třeba zvláštních přístupů nebo výukových metod. Na prospěch ţeny neměla porucha vliv. Učitelé jí vycházeli vstříc. Dívku zkoušeli převáţně písemně, aby ji příliš netraumatizovali. Ţena uvádí, ţe na výběr zaměstnání měla porucha komunikace zásadní vliv. Dodnes vykonává takovou profesi, kde není třeba příliš komunikovat. Tato profese nesouvisí s oborem, který vystudovala. Lze tedy říci, ţe porucha komunikace ve výše zmíněných oblastech ţenu omezuje.
Vliv poruchy komunikace na socializaci Oblast socializace je u ţeny poruchou komunikace velmi narušena. Velkou oporou jí vţdy byla její matka, která ţeně pomáhala při jednání s cizími lidmi. Ţena nemá téměř ţádné přátele. Partnerský vztah nikdy neměla. Zařazení do společnosti je pro ni obtíţné. V mezilidských vztazích je nejistá. Celkově lze říci, ţe porucha komunikace ţenu v této oblasti velmi omezuje.
Vliv poruchy komunikace na naplnění životních přání a snů Ţena si díky poruše komunikace nesplnila mnoho ţivotních přání. Ať uţ v rovině osobního nebo profesního ţivota. Porucha komunikace ţenu v tomto ohledu velmi limituje.
Dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení Psychika ţeny trpí díky poruše komunikace, kterou má, jiţ od dětství. Vţdy svou poruchu velmi nepříznivě proţívala. Neměla ţádné sebevědomí, připadala si méněcenná. Byla uzavřená do sebe a rozhněvaná na celý svět. V současné době je na 67
tom ţena psychicky lépe. Vděčí za to své logopedce, která jí sama velice pomohla a doporučila ji k psychologovi. Moţno říci, ţe kdyby byla ţena poţádána o rozhovor před současnou terapií a péčí, jistě by nesouhlasila a ţádné informace neposkytla. Lze tedy shrnout, ţe psychika ţeny je poruchou komunikace negativně ovlivněna. Ovšem dle zjištěných informací je zřejmé, ţe postupně dochází ke zlepšení.
Úroveň kvality života jedince s poruchou komunikace Ţena subjektivně kvalitu svého ţivota hodnotí špatně. Se stavem svého ţivota není spokojena. Chtěla by to do budoucna změnit, posunout k lepšímu. Intenzivně na tom pracuje a pozitivní výsledky jsou patrné. Lze říci, ţe ţena přišla o spoustu moţných záţitků, zkušeností a jistě zajímavých chvil ve svém ţivotě. Její osobní i pracovní ţivot je v mnoha ohledech ochuzen. Lze shrnout, ţe porucha komunikace značně ovlivňuje úroveň kvality ţivota ţeny.
Analýza kazuistiky č. 5 Vliv poruchy komunikace na oblast vzdělávání a výběr zaměstnání Dle zjištěných informací neměla porucha komunikace zásadní vliv na oblast vzdělávání. Porucha komunikace neovlivnila výběr školy. Muţ se vzdělával v běţném typu školy. Porucha ho nijak neomezovala. Vzhledem k poruše komunikace nebylo třeba zvláštních přístupů nebo výukových metod. Na prospěch muţe neměla porucha vliv. Muţ uvádí, ţe výběr zaměstnání nebyl poruchou komunikace ovlivněn. Lze tedy říci, ţe ani v jedné z výše zmiňovaných oblastí nesehrála porucha komunikace zásadní roli.
Vliv poruchy komunikace na socializaci Z výpovědí muţe vyplývá, ţe v oblasti socializace neměl vzhledem k poruše ţádné obtíţe. Nesetkal se s negativními reakcemi či posměšky, problém se zařazením do
68
společnosti neměl. Navazování kontaktů mu nikdy nedělalo problém v ţádném směru. Muţ komunikuje s lidmi bez obtíţí a stresu. Společností je přijímán bez výhrad.
Vliv poruchy komunikace na naplnění životních přání a snů Ze získaných informací vyplývá, ţe porucha komunikace nijak neovlivnila naplnění muţových ţivotních přání a snů.
Dopad poruchy komunikace na psychiku a sebehodnocení Z rozhovoru s muţem je patrné, ţe porucha komunikace neměla na psychiku muţe ani sebehodnocení ţádný vliv.
Úroveň kvality života jedince s poruchou komunikace Muţ subjektivně hodnotí kvalitu svého ţivota dobře. Poruchou se necítí být nějak omezen. Se svým ţivotem je spokojený. Celkově lze říci, ţe porucha komunikace nijak úroveň kvality ţivota muţe nesniţuje ani v jedné ze sledovaných oblastí.
4.4 Závěrečná stanoviska a doporučení Ze získaných výsledků vyplývá, ţe porucha komunikace oblast vzdělávání nijak neovlivňuje. Na výběr zaměstnání porucha komunikace vliv má. Ovšem záleţí na typu a závaţnosti poruchy. Jedinci s koktavostí jistá omezení v této oblasti pociťují, jedinci s dyslálií nikoliv. Oblast socializace je poruchou komunikace ovlivněna značně. Z výsledků je patrné, ţe důleţitou roli zde sehrává typ a závaţnost poruchy, ale také osobnost jedince. Na splnění životních přání a snů nemá porucha komunikace zásadní vliv. Pouze v jednom případě byla zaznamenána jistá omezení. Oblast psychiky a sebehodnocení jedinců je poruchou komunikace značně ovlivněna. Zde byl zaznamenán nepříznivý dopad poruchy. Z výsledků lze konstatovat, 69
ţe záleţí na osobnosti a povaze jedince. Ze získaných informací vyplývá fakt, ţe v této oblasti je zásadním faktorem také pohlaví jedince. Muţi se s poruchou komunikace vyrovnávají lépe neţ ţeny. Ty jsou poruchou více ovlivňovány. Objevují se u nich psychické potíţe a markantně klesá jejich sebevědomí. Ve většině případů je kvalita života jedinců s poruchou komunikace hodnocena dobře. Subjektivně jsou jedinci spokojeni. Pouze v jednom případě byl uveden opak, kdy jedinec se svým ţivotem spojen není. Na závěr lze shrnout, ţe kvalita ţivota většiny jedinců je na vysoké úrovni. Lze se domnívat, ţe na kvalitu ţivota má zásadní vliv osobnost a povaha jednotlivých osob. Záleţí na subjektivním proţívání poruchy jednotlivých jedinců. Kdyţ je člověk s poruchou psychicky vyrovnaný, tak ve většině případů dosáhne svého cíle i navzdory poruše, kterou má, a proţívá spokojený a plnohodnotný ţivot. Pro zkvalitnění ţivota osob s narušenou komunikační schopností je na místě zajistit všeobecnou podporu, konkrétně v podobě kvalitní logopedické péče, psychologické péče a další odborné intervence. Také je nezbytné podpořit socializaci, pomoci jedincům s poruchami komunikace zařadit se lépe do společnosti, seznámit většinovou společnost s problematikou poruch komunikace. Jedinci potřebují cítit podporu a pochopení od svého okolí. Pomůţe to lépe se s poruchou vyrovnat a zlepšit psychiku. Důleţité je podporovat soběstačnost jedince ve všech běţných ţivotních situacích. Je třeba pozitivně ovlivňovat kvalitu ţivota těchto jedinců a nabízet jim moţnosti pro jejich další rozvoj a spokojenost.
Závěr Cílem práce byla analýza kvality ţivota jedinců s poruchou komunikace. Výsledky práce jsou shrnuty podle jednotlivých zkoumaných oblastí. Ze zjištěných informací vyplynulo, ţe porucha komunikace zásadním způsobem neovlivňuje kvalitu 70
ţivota konkrétních jedinců, kteří se na výzkumu podíleli. Většina z těchto jedinců není poruchou komunikace nijak výrazně omezována. Výsledkem práce je analýza ţivota jedinců s narušenou komunikační schopností a vymezení závěrů v souladu se stanoveným cílem. Kvalita ţivota je poruchou komunikace ovlivněna hlavně v těchto oblastech: výběr zaměstnání, socializace, psychika. Na základě výsledků je moţno konstatovat, ţe kvalita ţivota jedinců se odvíjí od typu a závaţnosti poruchy komunikace a také od osobnosti jedince a přístupu okolí. Výzkum byl realizován kvalitativně. Výzkumný vzorek byl tvořen pěti informanty. Vzhledem k počtu informantů je tento výzkum spíše zajímavým vhledem do dané problematiky, avšak výsledky nejsou zobecnitelné v celé populaci dospělých osob s poruchami komunikace. Jak vyplývá z šetření, u jednotlivých dospělých jedinců s poruchou komunikace se liší subjektivní vnímání poruchy a pohled na svět. Pro zkvalitnění ţivota osob s poruchou komunikace je na místě zajistit jim všeobecnou podporu. A to v podobě kvalitní logopedické péče, psychologické péče či jiné odborné intervence. Také podpořit jejich socializaci. Seznámit většinovou společnost s problematikou poruch komunikace. Jedinci potřebují cítit podporu a pochopení od svého okolí. Pro kaţdého člověka je důleţité cítit sounáleţitost, mít kvalitní rodinné zázemí a být obklopen přáteli. To dělá ţivot člověka šťastným. Dalším zásadním faktorem je soběstačnost jedince, která se odvíjí od zaměstnání, ale i od zvládání dalších běţných ţivotních situací. Je důleţité pozitivně ovlivňovat kvalitu ţivota těchto jedinců a nabízet jim moţnosti pro jejich další rozvoj a spokojenost.
Souhrn Diplomová práce se zabývá kvalitou ţivota jedinců s poruchou komunikace. A to konkrétně jak porucha ovlivnila jejich ţivot od malička aţ po současnost.
71
První kapitola je zaměřena na teoretická východiska poruch komunikace u dospělých osob, význam řečové komunikace. Na konci kapitoly jsou blíţe popisovány jednotlivé komunikační poruchy. Druhá kapitola definuje pojem kvalita ţivota. Je zde zahrnuto i vymezení kvality ţivota u osob s postiţením. Dále také psychologické a sociologické aspekty, které kvalitu ţivota ovlivňují. Třetí kapitola pojednává o komplexní péči a podpoře dospělých osob s poruchou komunikace. Je zde popisována logopedická péče, poradenství a další moţnosti podpory. Obsahem čtvrté kapitoly je analýza kvality ţivota jedinců s poruchou komunikace a shrnutí výsledků výzkumného šetření.
Summary
72
This thesis deals with the quality of life for individuals with communication disorders. And specifically how a disorder has affected their lives from childhood to present day. The first chapter focuses on the theoretical bases of communication disorders in adults, meaning speech communication. At the end of the chapter further various communication disorders are described. The second chapter defines the concept of quality of life. It also includes the definition of quality of life for people with disabilities. Furthermore, the psychological and sociological aspects that affect quality of life are included. The third chapter discusses the comprehensive care and support for adults with impaired communication. Speech therapy, counseling and other support options are described herein. The fourth chapter is an analysis of the quality of life of individuals with impaired communication and a summary of the research results.
Seznam použitých zdrojů
73
CALMAN, K. C. Quality of life in cancer patiens – an hypothesis. Journal of Medical Ethics. 1984, vol. 10, is. 3, p. 124 – 127. ČECHÁČKOVÁ, Miloslava. Afázie. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 147 – 178. ISBN 978-80-7367-340-6. DVOŘÁK, Josef. Logopedický slovník. 1. vyd. Ţďár nad Sázavou: Logopedické centrum, 1998. 192 s. DVOŘÁKOVÁ, Zuzana. Podmínky pro rovné zacházení a zlepšování kvality pracovního života. Acta Oeconomica Pragensia. 2005, roč. 13, č. 8 FUKANOVÁ, Věra. Koncepce logopedické péče. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 45 – 49. ISBN 978-80-7367-3406. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 1. vyd. Brno: Paido, 2000. 207 s. ISBN 80-85931-79-6. GURKOVÁ, Elena. Hodnocení kvality života pro klinickou praxi a ošetřovatelský výzkum. 1. vyd. Praha: Grada publishing, 2011. 224 s. ISBN 978-80-247-3625-9. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. 2. vyd. Praha: Portál, 2005. 408 s. ISBN 978-807367-485-4. HEROUTOVÁ,
Markéta.
Diagnostika
narušené
komunikační
schopnosti.
In:
VÍTKOVÁ, Marie a kol. Integrativní speciální pedagogika – integrace školní a sociální. 2. rozšiř. vyd. Brno: Paido, 2004. s. 95 – 105. ISBN 80-7315-071-9. HNILICOVÁ, Helena. Kvalita života a její význam pro medicínu a zdravotnictví. In: PAYNE, Jan a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. s. 205 – 216. ISBN 80-7254-657-0. JANEČKOVÁ, Hana. Životní události a kvalita života. In: PAYNE, Jan a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. s. 451 – 472. ISBN 80-7254-657-0. KAULFUSSOVÁ, Jitka. Dysfagie: poruchy polykání a příjmu potravy. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 551 – 561. ISBN 978-80-7367-340-6.
74
KLENKOVÁ, Jiřina. Kapitoly z logopedie I. 1. vyd. Brno: Paido, 1996. 93 s. ISBN 8085931-41-9. KLENKOVÁ, Jiřina. Kapitoly z logopedie II a III. 1. vyd. Brno: Paido, 1998. 101 s. ISBN 80-85931-62-1. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 224 s. ISBN 80-247-1110-9. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie – interdisciplinární vědní obor. In: VÍTKOVÁ, Marie a kol. Integrativní speciální pedagogika – integrace školní a sociální. 2. rozšiř. vyd. Brno: Paido, 2004. s. 106 – 122. ISBN 80-7315-071-9. KOHOUTEK, Rudolf a kol. Základy sociální psychologie. 1. vyd. Brno: CERM, 1998. 181 s. ISBN 80-7204-064-2. KRAHULCOVÁ, Beáta. Dyslalie - patlavost: vady a poruchy výslovnosti. 2. přeprac.vyd. Praha: Beakra, 2013. 295 s. ISBN 978-80-903863-1-0. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2002. 200 s. ISBN 80-247-0179-0. KŘÍŢOVÁ, Eva. Kvalita života v kontextu všedního dne. In: PAYNE, Jan a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. s. 217 – 233. ISBN 80-7254-657-0. LECHTA, Viktor. Koktavost. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. 232 s. ISBN 80-7178-867-8. LECHTA, Viktor. Logopedické repetitorium. 1. vyd. Bratislava: SPN, 1990. 278 s. ISBN 80-08-0047-9. LECHTA, Viktor. Metody logopedické intervence. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 37 – 43. ISBN 978-80-7367-3406. LECHTA, Viktor. Základní vymezení oboru logopedie. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 17 – 18. ISBN 978-80-7367-340-6. LEJSKA, Mojmír. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. 1. vyd. Brno: Paido, 2003. 156 s. ISBN 80-7315-038-7.
75
LUDÍKOVÁ, Libuše a kol. Kvalita života osob se speciálními potřebami. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 240 s. ISBN 978-80-244-3827-6. LUKÁŠOVÁ, Hana. Pojetí kvality života dětí a učitelské znalosti. In: MAREŠ, Jiří a kol. Kvalita života u dětí a dospívajících I. 1. vyd. Brno: MSD, 2006. s. 69 – 76. ISBN 80-86633-65-9. MATĚJČEK, Zdeněk, LANGMEIER, Josef. Psychická deprivace v dětství. 1.vyd. Praha: Avicenum, 1974. 397 s. ISBN 80-049-74. MAREŠ, Jiří a kol. Kvalita života u dětí a dospívajících III. 1. vyd. Brno: MSD, 2008. 235 s. ISBN 978-80-7392-076-0. MAREŠ, Jiří, KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Komunikace ve škole. 1.vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995. 210 s. ISBN 80-210-1070-3. MICHALÍK, Jan. Rodina pečující o člena se zdravotním postižením – kvalita života. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 133 s. ISBN 978-80-244-36432. MLČÁKOVÁ, Renata, VITÁSKOVÁ, Kateřina. Základy logopedie a organizace logopedické péče. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 135 s. ISBN 978-80-244-3722-4. NEUBAUER, Karel. Logopedická péče o dospělé osoby s poruchami řečové komunikace. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 79 – 85. ISBN 978-80-7367-340-6. NEUBAUER, Karel. Logopedie – učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. 3. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010. 107 s. ISBN 978-80-7435-0535. PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alţběta. Čtení o koktavosti. 1. vyd. Praha: Portál, 1994. 79 s. ISBN 80-7178-003-0. PEUTELSCHMIEDOVÁ, Alţběta. Logopedické minimum. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 89 s. ISBN 80-244-1233-0. SALOMONOVÁ, Anna. Dyslalie. In: ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. s. 332 – 359. ISBN 978-80-7367-340-6. 76
SINGH, Sadanand, KENTH, Raymond D. Pocket Dictionary of Speech-Language Pathology. 1st ed. San Diego: Singular, 2000. 376 p. ISBN 978-0769300481. SKORUNKA, David. Projevy somatizace a kvalita života u dětí a dospívajících. In: MAREŠ, Jiří a kol. Kvalita života u dětí a dospívajících I. 1. vyd. Brno: MSD, 2006. s. 43 – 56. ISBN 80-86633-65-9. SLÁMA, Ondřej. Kvalita života onkologicky nemocných. In: PAYNE, Jan a kol. Kvalita života a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005. s. 288 – 295. ISBN 80-7254-657-0. SLOWÍK, Josef. Komunikace s lidmi s postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 160 s. ISBN 978-80-7367-691-9. SOVÁK, Miloš. Komunikace jako životní princip – formy a patologie mezilidské komunikace. In: BALÁŢ, Josef a kol. Interpesonálna komunikácia a jej poruchy. 1. vyd. Bratislava: SPN, 1988. s. 9 – 12. SOVÁK, Miloš. Logopedie předškolního věku. 1. vyd. Praha: SPN, 1984. 224 s. ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. a kol. Klinická logopedie. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 615 s. ISBN 978-80-7367-340-6. VÁGNEROVÁ, Marie a kol. Psychologie handicapu. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2001. 230 s. ISBN 80-7184-929-4. VÁGNEROVÁ, Marie, HADJMOUSSOVÁ, Zuzana. Psychologie handicapu 1. část – handicap jako sociální problém. 2. oprav. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2003. 40 s. ISBN 80-7083-763-2. VÁGNEROVÁ, Marie, HADJMOUSSOVÁ, Zuzana. Psychologie handicapu 2. část – rodina a její význam pro rozvoj handicapovaného jedince. 2. oprav. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2003. 71 s. ISBN 80-7083-764-0. VÁGNEROVÁ, Marie, HADJMOUSSOVÁ, Zuzana. Psychologie handicapu 4. část – školní věk a dospívání postiženého dítěte. 2. oprav. vyd. Liberec: Technická univerzita, 2003. 40 s. ISBN 80-7083-765-9. VITÁSKOVÁ, Kateřina, Peutelschmiedová, Alţběta. Logopedie. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 182 s. ISBN 80-244-1088-5.
77
Elektronické zdroje: Avito s.r.o.: Občanské sdružení LOGO [online]. Avito s.r.o.: ©2015 [cit. 23. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.oslogo.cz/ Občanské sdružení Balbutik [online]. Občanské sdruţení Balbutik: ©2013 [cit. 24. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.balbutik.cz/ Carpe diem Bohemia s.r.o. [online]. Carpe diem Bohemia s.r.o.: ©2013 [cit. 24. 2. 2015]. Dostupné z: http://www.logopedie-carpediem.cz/ Česká asociace pro koktavost [online]. Česká asociace pro koktavost: ©2015[cit. 24. 2. 2015]. Dostupné z: http://asociacekoktavosti.cz/
78
Seznam příloh Příloha A: Vzor rozhovoru………………………………………………………………. I
79
Příloha A: Vzor rozhovoru
Osnova rozhovoru – „záchytné body“ A. Rodinná anamnéza -
popis členů rodiny, problematika rodiny
-
poruchy řeči v rodině (rodiče, sourozenci)
-
členové současné rodiny (děti, manţel/ka) – má někdo poruchu řeči
B. Osobní anamnéza -
popis dosavadního vývoje, týkajícího se poruchy komunikace
-
kdy se porucha objevila
-
kdo na poruchu upozornil
-
všechny souvislosti s poruchou komunikace
C. Jak porucha komunikace ovlivnila jedincův ţivot? -
dětství – vrstevníci, MŠ
-
vzdělávání – ZŠ, výběr dalšího vzdělávání
-
výběr zaměstnání
-
rodinné vztahy – jak se ke všemu stavěla rodina (poskytla pomoc, podporu)
-
přátelé
-
partnerské vztahy – navazování kontaktů
-
společnost – přijetí (běţné činnosti – úřady, nákupy apod.)
-
volný čas (koníčky, záliby…)
-
naplnění svých vizí a snů – přinesla porucha omezení
-
zajímavost – řečová výchova vlastních dětí
D. Psychika – jak se jedinec s poruchou vyrovnal – sebehodnocení
E. Spokojenost se ţivotem -
se současným stavem (s tím, kde se jedinec nyní nachází) I
-
změnil by něco
-
co mu dělá největší obtíţe, co je problém
-
je něco, s čím se nevyrovnal
-
co přispívá k jeho spokojenosti – co mu dělá radost a povzbuzuje ho
F. Logopedická péče -
dříve
-
dnes
-
přínos
-
kde byla chyba; proč se poruchu nepodařilo odstranit
G. Jiný typ péče (pomoci)
H. Vybavuje si jedinec ve svém ţivotě nějakou situaci, kde ho jeho porucha ovlivnila nějak zásadně – ať uţ pozitivně či negativně -
dobrá či špatná zkušenost
I. Celkové hodnocení -
jak jedinec hodnotí celkově kvalitu svého ţivota vzhledem k poruše komunikace, kterou má
II
