Konzervátorské centrum na Slezské univerzitě v Opavě – pokus o modelové pracoviště pro muzejní konzervaci a restaurování Antonín Šimčík Abstract The author in the paper tries to present current trends by planning of universal studio for conservation and restoration of museum collection objects in example of his institution. In Centre for Conservation (Institute of Historical Sciences, Silesian University in Opava) are trained new generations of museum specialists. Any workshop could by divided in some sections which can respect phases of conservation treatment: - area for documentation and survey - conservation and restoration studio - storage areas for artifacts and material for every day use This basic classification is naturally possible to modify in particular case. During equipping of Centre for Conservation we try to oblige the real needs of museums and to create base for survey and treatment of different types of inorganic and organic materials, above all metals, ceramics, glass and wood. We assume this workplace can help during qualification enhancement, whether they will go in presentation or conservation of museum objects. Konzervátorské centrum (KC) ÚHV Slezské univerzity v Opavě je dlouhodobě rozvíjený projekt, mezi jehož stěžejní cíle náleží přispívat ke zlepšení ochrany hmotného kulturního dědictví, zejména v muzejních sbírkách a to prostřednictvím kvalitního vzdělávání budoucích muzejních pracovníků. Systém výuky úzce navazuje na další výukové moduly a umožňuje tak těsnou provázanost základních muzejních činností – tzn. tvorby a prezentace sbírek na straně jedné s jejich moderní a účinnou ochranou. Zmíněný koncept vyplývající nejen ze základních mezinárodních dohod ale též platné legislativy, se bohužel doposud v ČR stále nedaří dostatečně efektivně prosazovat v praxi. Jedním z nejzásadnějších problémů, který komplikuje zavedení účinného modelu využívání a ochrany našeho kulturního dědictví je zejména mnohde rozšířený, formální přístup k hodnocení kvalifikační úrovně pracovníků muzeí. Za dobu existence moderního českého muzejnictví se již o krizi muzejní profese a její malé prestiži nahovořilo velmi mnoho – nicméně kroky k řešení neutěšené situace byly činěny jen výjimečně, případně pouze formálně. Je přitom stále evidentnější, že základním problémem je právě způsob vzdělávání pracovníků muzeí, v němž se obvykle vůbec neodráží problematika ochrany muzejních sbírek, případně je formalizována což lze považovat za zvláště nebezpečný trend vedoucí k pokračování nesprávné praxe, přímo ohrožující prestiž oboru. Zásadním problémem jsou stále znovu k životu přiváděné snahy o nestandardní modely vzdělávání, které by už jednou provždy měly přestat být přirovnávány k řádnému vysokoškolskému vzdělání. Právě proto je nejdůležitější možností kterou lze dnes efektivně využít ke zlepšení stavu našeho oboru potenciál, který skýtají vysoké školy. Právě zde působící pracoviště jsou totiž schopna, ve spolupráci s jednotlivými subjekty, nezaujatě analyzovat aktuální situaci v oboru a na základě získaných poznatků modifikovat výuku studentů muzeologie a dalších oborů, u nichž lze předpokládat, že budou realizovány v rámci muzejních aktivit. Rozhodně je třeba rezignovat na model, obracející přirozenou kauzalitu vztahu teorie a praxe a považovat stávající muzejní instituce paušálně za vzor pro nastupující generace. Reálná muzea by totiž měla být vnímána jako emitor podnětů, které musí být poučeně analyzovány a v případě zásadního odklonu od
odborných principů i patřičně korigovány. Noví muzejníci se však kritickému myšlení a progresivním metodám práce respektujícím konkrétní možnosti nenaučí patrně nikde jinde než na univerzitě v moderně koncipovaných a muzeologicky orientovaných, vzdělávacích programech. Koncepce výuky Nastíněný přístup se střídavými úspěchy uplatňujeme i při vzdělávání studentů muzeologie na naší univerzitě. Díky průběžně získávaným poznatkům o současné situaci v oblasti ochrany muzejních sbírek a při respektování limitů daných reálnými provozními možnostmi domácích muzeí, je tedy operativně upravována i koncepce výuky předmětů souvisejících s ochranou muzejních sbírek. Konkrétních zdrojů pro formování výuky je hned několik. Základem je pochopitelně přehled o vývoji teorie a metodiky konzervace a restaurování muzeálií, současné zahraniční i domácí teoretické a etické přístupy, metody průzkumu ošetřovaných předmětů s využitím postupů humanitních i přírodních věd, moderní metody sanační konzervace a restaurování, role preventivní konzervace, vědecká činnost konzervátora-restaurátora a další. Ve výsledku tedy usilujeme o aplikaci současných a perspektivních modelů do činnosti domácích muzejních institucí. Jinými slovy je naší snahou připravit studenty na efektivní řešení situací v oblasti ochrany muzejních sbírek v reálných podmínkách nejrůznějších typů muzejních institucí. Přičemž student, resp. absolvent by měl být schopen na základě dobrého přehledu o trendech v oboru a konkrétních možnostech „svého“ muzea naleznout nejefektivnější řešení jak z hlediska finančních nákladů, časové náročnosti či společenské potřeby, tak především pak ve vztahu k ochraně komplexní hodnoty sbírkového předmětu.1 Důležitým požadavkem je rovněž osvojení si schopnosti vnímat pohled dalších oborů, které mohou z hlediska své specializace poskytnout řadu cenných informací relevantních pro proces rozhodování o ochraně sbírkového předmětu, zejména pak z oblasti mimo sféru humanitních věd.2 Tento komplexní a moderní přístup však studentům umožňuje i osvojení si daleko efektivnější metody celkového vnímání konkrétních sbírkových předmětů související se zdokonalením jejich znalostí o materiálně-technickém rozměru památky, jenž následně vede ke snížení případných chyb při interpretaci a vědecké klasifikaci památek a výrazně zvyšuje účinnost komunikace muzeálií. Struktura výuky Na našem ústavu jsou s problematikou konzervace a restaurování památek seznamováni na různé úrovni studenti muzeologie, archeologie, historie a výhledově se počítá i se studenty památkové péče. Rámcově tak Konzervátorské centrum využívá během školního roku mezi 70-100 osobami. Zatímco u historiků je vyučována pouze preventivní konzervace, pro archeology je výuka rozšířena i o problematiku sanační konzervace a restaurování archeologických nálezů z organických i anorganických materiálů. Nicméně nejpodrobněji se ochraně sbírek věnují především studenti muzeologie. V rámci nové studijní koncepce došlo k úpravě studijních plánů tak aby, se účast při výuce stala pro studenty povinnou tzn. většina lekcí probíhá v rámci cvičení, resp. seminářů. Posluchači tak v rámci bakalářského studia absolvují Úvod do muzejní konzervace (2h), Muzejní konzervaci a restaurování I.- III. (3h) a Preventivní konzervaci (2h). Vedle toho studenti pracují průměrně 2 hodiny týdně v rámci 1
K cílům a prostředkům muzejní konzervace a restaurování viz Dokument o profesi konzervátora-restaurátora AMG ČR 2007. 2 Tato snaha se mimo jiné odráží i v koncepci dnes již tradiční konference, zaštítěné naším pracovištěm, Muzea, památky a konzervace – Museums, Monuments and Conservation, kterou pořádáme s cílem umožnit setkávání odborníků z různých oblastí participujících při ochraně kulturního dědictví z ČR i zahraničí. Důležitým atributem setkání je i vstřícnost vůči referentům z řad vysokoškolských studentů, kteří mohou své názory prezentovat před oborově i názorově pestrým publikem a získat tak cennou zpětnou vazbu.
seminárních hodin v Konzervátorském centru na svých praktických seminárních úkolech. Studenti s hlubším zájmem o problematiku muzejní konzervace a restaurování mohou rovněž zpracovávat ročníkové, bakalářské a diplomové práce. Většina výuky probíhá v pracovních skupinách kde je průměrně okolo deseti studentů. Celkem je tedy základní problematice ochrany sbírek věnováno okolo 182 h a 84 h seminárních. Pochopitelně, že studenti dále absolvují přednášky a cvičení z dějin hmotné kultury, archeologie, etnografie, ochrany architektury, historie, paleografie, ochrany životního prostředí se zaměřením na vliv polutantů na památky, počítačovou dokumentaci a řadu dalších předmětů napomáhajících komplexnímu pohledu na ochranu sbírkových předmětů. Do konce roku se snad podaří obohatit nabídku předmětů i o specializovanou výuku zaměřenou na aplikaci přírodních věd při konzervaci a restaurování, která byla doposud vyučována pouze v rámci výše zmíněných předmětů. Problematika muzejní konzervace a restaurování je pochopitelně dále rozvíjena i v navazujícím magisterském studiu a tvoří samostatnou součást obou státních závěrečných zkoušek, čímž je zřetelně deklarováno zaměření studia. Výuka je rozdělena do několik úrovní. S teorií se studenti seznamují v rámci přednášek, přičemž k dispozici mají i přehledné sylaby usnadňující orientaci v problematice. Na základních cvičeních jsou pak jednotlivé okruhy problémů procvičovány při řešení vzorových úkolů, jejichž výsledky zpracovávají formou protokolů. Co je však obzvláště důležité – studenti muzeologie musí v rámci výuky od druhého semestru zpracovávat praktické seminární práce, jejichž obvyklou náplní je realizace zásahu na jednoduchých předmětech z různých materiálů. Posluchači tak v praxi prokazují znalosti získané při teoretické přípravě, jakož i svou schopnost uplatnit je v praxi. Zjednodušeně řečeno musí předmět podrobit průzkumu s využitím metod kritické analýzy hmotného pramene, základnímu materiálovému průzkumu – zejména s využitím smyslového hodnocení, RTG analýzy, mikroskopie a jednoduchých fyzikálních a chemických testů. Získané výsledky následně zhodnotí a navrhnou postup ošetření, který vychází nejen z informací získaných při teoretických lekcích, ale též z publikovaných výsledků, zejména zahraničních. K dispozici proto mají moderní seminární knihovnu disponující řadou zahraničních titulů a pravidelně mohou rovněž sledovat aktuální trendy v revue Restauro, případně dalších časopisech. Široký přístup k odborné literatuře je dle našeho soudu základním předpokladem pro kvalitní výuku. Rozhodně totiž nelze spoléhat pouze na domácí odbornou produkci, či zkušenosti. Nicméně i tyto je třeba znát a objektivně vnímat. Pokud uspějí při obhajobě navrženého řešení, mohou přistoupit k realizaci jednotlivých kroků konzervace a restaurování s tím, že jejich činnost je průběžně kontrolována vyučujícími. V průběhu ošetření musí studenti pozorně vnímat vývoj zásahu, jelikož ne vždy se podaří veškeré informace o památce shromáždit již před započetím intervenčních operací. Pro vlastní ošetření mají k dispozici většinu technologií, které jsou dnes využívány v praxi, jelikož je nezbytné, aby studenti měli možnost porovnat jednotlivé systémy a názorně se přesvědčit o efektivitě používaných metod. Ostatně právě proto si v rámci základních cvičení studenti porovnávají výsledky historických a soudobých metod s cílem získat objektivní, empirické poznatky nezatížené paušálním přístupem. Po dokončení studenti doplní dokumentaci a zabezpečí předmět dle navrženého a schváleného postupu, který opět respektuje konkrétní požadavky na využití artefaktu. Konzervátorské centrum jako model muzejního pracoviště pro konzervaci a restaurování Naše pracoviště má za sebou osmnáctiletou historii a prošlo několika koncepčními změnami. Počátky výuky muzejní konzervace a restaurování na Slezské univerzitě je třeba totiž hledat již v prvním roce existence naší školy, kdy výuka probíhala ve třech sklepních místnostech budovy na Bezručově náměstí 13. Zmíněné prostory se členily na „mokrou“
dílnu, mechanickou dílnu a ateliér-laboratoř s příslušným zázemím tvořeným malou šatnou sloužící současně i jako denní místnost. Tyto provizorní prostory byly v roce 1997 opuštěny a pracoviště získalo část přízemí v objektu na Masarykově třídě 37, které využívá dodnes. Nicméně koncept nového zázemí téměř vůbec nereflektoval tehdejší trendy a i nové pracoviště bylo členěno a vybaveno v duchu 70. let 20. století. Nechyběly velké odrezovací vany, kotoučové leštičky a nekvalitní laboratorní nábytek. Zato scházelo téměř vše ostatní. K výraznější změně došlo až v roce 1999 kdy se podařilo získat první z projektů Fondu rozvoje vysokých škol (FRVŠ), který umožnil zahájení výuky v duchu moderních zásad konzervace a restaurování. Tato zásadní změna nespočívala v ničem větším než v nastavení výuky do režimu, v němž mohli být studenti uceleně seznamování se všemi fázemi zásahu. Systém zahrnující průzkum – ošetření – uložení předmětů však vyžadoval pořízení některých nezbytných pomůcek. Nejdůležitější z nich se stal digitální zrcadlový fotoaparát Olympus C 2500, který umožnil snadné a rychlé pořizování obrazové dokumentace. Dalším krokem bylo zajištění počítače a naprogramování jednoduché databázové aplikace, do níž mohla být ukládána veškerá dokumentace o prováděných zásazích. V této době se podařilo založit i seminární knihovnu, vytvořit výběrovou bibliografii české literatury o konzervaci a restaurování s důrazem na muzejní sbírky a zprovoznit internetové stránky ConservatorWEB, které alespoň částečně napomáhaly studentům k lepší orientaci v domácích i zahraničních trendech. Zcela unikátním, bohužel pro nedostatek finančních prostředků již dál nerozvíjeným projektem bylo i vytvoření beta verze speciálního znalostního systému určeného k podpoře rozhodování při konzervaci a restaurování kovů.3 Další rozvoj pracoviště byl v následujících letech úzce spojen nejen se získáváním finančních prostředků z grantů, ale zejména s reorganizací pracoviště tak, aby se podařilo vyhovět měnícím se požadavkům na bezpečnost práce a současně zajistit vysokou flexibilitu zázemí podobně jako je tomu běžně v muzejní praxi. Obecně lze konstatovat, že moderní pracoviště pro konzervaci a restaurování muzejních sbírkových předmětů by mělo být rozděleno dle základních úkonů prováděných při zásahu. Minimem je proto členění na: a) prostor pro dokumentaci, resp. průzkum, b) ateliér pro konzervaci a restaurování, c) příruční sklady pro uložení předmětů i materiálu. Výše uvedené základní rozdělení pochopitelně umožňuje další členění dle požadavků konkrétní instituce. Je tak možné: ad a) prostory pro dokumentaci spojit například s kanceláří, případně místností s knihovnou; průzkum lze pochopitelně provádět i v jiných částech pracoviště, přičemž je nezbytné oddělit technologie, které vyžadují mimořádný režim obsluhy či ochrany; ad b) ateliéry členit dle materiálových specifik – např. pro ošetření anorganických a organických materiálů; vhodné je doplnit je místnostmi, které jsou vybaveny speciálními technologiemi – např. otryskávacími přístroji, zařízením umožňujícím mokré čištění apod.; dobré je oddělit i případnou chemickou laboratoř – i když touto disponuje jen minimum pracovišť a práce s chemikáliemi se odehrává spíše v jednotlivých ateliérech, což není vždy nejvhodnější; možným řešením je využít pro toto zázemí zabudovanou digestoř; ad c) základní dva sklady určené pro ošetřované předměty a spotřební materiál dále členit – např. na tzv. karanténní prostor kde jsou uloženy předměty před zásahem, prostor pro průběžné odkládání ošetřovaných předmětů a konečně prostor pro 3
K tomu viz PINDUROVÁ, L.- ŠIMČÍK, A.: Znalostní systém na podporu rozhodování při konzervaci kovů vyvinutý na FPF Slezské univerzity v Opavě. In Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis IV., Opava 1999, s. 147-155.
uložení artefaktů po skončení zásahu; podobně je možno členit i sklady materiálu – zvlášť ukládat chemikálie, zvlášť ostatní spotřební materiál jako např. abraziva, náhradní nástroje apod.; oddělen by měl být i sklad osobních ochranných pomůcek pro pracovníky. 4 Pochopitelně nezbytnou součástí pracoviště je i sociální zázemí, resp. odpočinková zóna, což však spadá do běžných požadavků na obdobná pracoviště. V případě KC jsme se postupnými kroky dostali až ke stavu, který se pokouší zohlednit výše zmíněná kritéria, nicméně je determinován stávajícím prostorem a vybavením. Dokumentace Možná je to poněkud překvapivé ale pro vybudování dobrého pracoviště pro konzervaci a restaurování je prvotním předpokladem vytvoření dostatečně kvalitního informačního zázemí. Toto musí vedle moderních publikací nezbytně zahrnovat i výpočetní techniku s kvalitním připojením k internetu. Právě elektronická média se v současnosti stala velmi významnou informační platformou, která výrazně usnadňuje hledání správných řešení při realizaci zásahů. Nejde rozhodně jen o elektronické publikace či bibliografie (AATA online, BCIN, ICCROM Library) 5 ale také o snadný kontakt s kolegy ať už emaily nebo formou účasti v odborných diskuzních fórech typu DistList-u apod. Je totiž nesporné, že jedním ze zásadních omezení, s nímž se museli restaurátoři v muzeích v minulosti potýkat, byla malá možnost konzultovat problémy v reálném čase s dalšími odborníky. V KC je příruční knihovna umístěna v kanceláři vedoucího, nicméně s pomocí duplikátů je sestavována i paralelní knihovna, která zlepšuje přístupnost literatury a současně omezuje rizika pro základní fond. Pro vlastní dokumentaci ošetřovaných artefaktů využíváme vybavení dislokované především ve dvou prostorech – v tzv. dokumentační místnosti (dále i DM) a nově zařizovaném fotoateliéru (dále FA). DM je vybavena 4 stolními a jedním přenosným počítačem připojenými na internet se softwarem nezbytným pro muzejní evidenci. V současné době využíváme databázi ProMuzeum od fy. Bach nicméně studenti jsou seznamováni i se strukturou odborné dokumentace v aplikace Demus.6 Pro zhotovení obrazové dokumentace byl doposud využíván již výše zmíněný digitální fotoaparát Olympus C 2500, který v současné době nahrazujeme novou digitální zrcadlovkou. Vedle toho je při dokumentaci mikroskopických pozorování používán kompaktní fotoaparát Olympus C 3030. Pro skenování je využíván velmi kvalitní skener Microtec MCT ScanMaker 1000XL určený především pro digitalizaci RTG snímků. Pro usnadnění práce s obrazovou dokumentací je k dispozici rovněž tabletPC Lenovo X61. V místnosti se nachází též příruční knihovna s duplikáty. Výše zmíněný fotoateliér bude po probíhajících úpravách vybaven fotoaparátem Nikon D80 s objektivem Nikkor 18-70 AF-S DX a makro objektivem (105 mm f/2.8G AF-S VR Micro-Nikkor), který je vhodný pro fotografování detailů na ošetřovaných předmětech. Kamera bude umístěna na stativ zn. Manfrotto s univerzální hlavou, umožňující fotografování v nestandardních polohách. K osvětlování pak budou sloužit jak mobilní tak i stabilní blesková světla. K dispozici je makro blesk, standardní externí blesk a především záblesková souprava, skládající se ze dvou lamp a příslušenství včetně deštníkových reflektorů a odrazných ploch. Místnost je vybavena posuvným papírovým pozadím zavěšeným pomocí speciálního držáku na stěně. Pro fotografování menších předmětů je pak určena podsvětlená fotopodložka. Snímkování doposud probíhalo zejména ve formátech .jpg či .tiff ale postupně 4
Spotřební materiál by měl být v ateliérech k dispozici jen v nezbytném množství, zejména pokud je vysoce hořlavý, těkavý či jinak nebezpečný. 5 AATA online – anotovaná bibliografie; BCIN – anotovaná bibliografie; ICCROM library – online katalog. 6 ŠIMČÍK, A. – ŠIMČÍKOVÁ, M.: Principy moderní dokumentace konzervátorského procesu. In Sborník z konference konzervátorů a restaurátorů, Brno 2004, s. 14-16 (příl.), ISBN 80 -86413-13-7.
se snažíme přecházet na bezkompresní .raw, který je následně upravován do obrazového výstupu ve výše uvedených formátech. Originální datové soubory jsou archivovány jako příloha databáze. Pořízená dokumentace je po dokončení uložena jak v elektronické podobě tak i coby tiskový výstup a to včetně fotografií a dalších příloh. K tisku zpráv je využívána barevná laserová tiskárna. Záloha elektronických dat probíhá jak na řídící počítač v laboratoři tak i na externí server, což výrazně snižuje riziko ztráty dat v případě poškození počítačů v KC. Průzkum Analýza předmětu probíhá nejčastěji v dokumentační místnosti, nicméně předmět může být fyzicky uložen i v jiné části pracoviště. Podstatné je, že právě zde dochází ke shromažďování a interpretaci získaných poznatků. Pro část průzkumu při níž je realizována standardní kritika hmotného pramene je důležitý zejména přístup k literatuře a dalším informačním kanálům. Pro část označovanou jako přírodovědecký průzkum je vedle toho nutno využít i vybavení mikroskopovny, RTG pracoviště a laboratoře. Mikroskopovna, je umístěna v kanceláři KC, a to zejména s ohledem na potřebnou čistotu prostředí a rovněž kvůli omezení rizika náhodného mechanického poškození aparatury. V současnosti využíváme badatelský optický mikroskop Olympus BX 51 s příslušenstvím pro pozorování ve viditelném, UV i polarizovaném světle. Analyzovány jsou jak anorganické tak organické materiály a struktury. Výsledný obraz je digitálně fotografován a následně zpracováván pomocí speciálního softwaru AnalySIS 5.0, který umožňuje nejen proměření snímků, ale rovněž jejich sestavování v ploše i po vrstvách (tzv. 3D modelace). Pro přípravu vzorků slouží nejčastěji laboratoř. Dílčí mikroskopická pozorování jsou realizována i s využitím dvou restaurátorských stereomikroskopů Eschenbach TSM 40 namontovaných na pevném stativu a otočném rameni. 7 Stereomikroskopy umožňují díky větší hloubce ostrosti lepší pozorování struktury povrchu předmětů, z nichž nelze připravit broušené preparáty. Nicméně tyto přístroje jsou využívány zejména při vlastním procesu konzervace a restaurování, především k permanentní kontrole průběhu ošetření. Rentgenografický průzkum organických i anorganických materiálů probíhá ve speciální stínící kabině zn. PAPco. RK MDD 002/07 pomocí průmyslového rentgenovacího přístroje zn. Yxlon Smart 160E/0.4. Pracovní plocha v komoře má cca 1500 x 800 mm, čímž je definována i maximální velikost rentgenovaného předmětu. Díky konstrukci zmíněného systému lze používat zařízení pouze na ohlášení SÚJB a lze jím teoreticky vybavit i běžná muzejní pracoviště. Snímkování probíhá na klasické RTG filmy, které jsou následně manuálně vyvolávány v malé fotokomoře. K prohlížení slouží chlazený negatoskop Cool & Life 1417, který umožňuje přesnější analýzu RTG snímků. Pro uskladnění neexponovaných filmů ale i dalších materiálů je využívána chladnička s regulovanou RV. Dalším přístrojem sloužícím při průzkumu je UV lampa – konkrétně typ Inspector 380 s UV-LED diodami, kterou je možno díky bateriovému napájení využívat i v terénu. Ostatní analýzy, zejména chemické testy a průzkum fyzikálních vlastností materiálů probíhají obvykle v laboratoři. Zde jsou k dispozici i přesné a analytické váhy zn. Denver-Instruments, pH metr zn. Gryf s univerzální a dotykovou elektrodou a další vybavení. Pro složitější instrumentální metody – jakými jsou tomografie, elektronová mikroskopie, spektrální analýzy ale i dendrochronologie aj., není naše pracoviště vybaveno, a proto se v případě potřeby obracíme na externí spolupracovníky.
7
Bohužel konstrukce ramene nezaručuje dostatečně pevnou fixaci mikroskopu vůči pozorovanému objektu a je třeba provádět pomocnou fixaci podložkou, kvůli čemuž nelze podobný systém doporučit. V našem případě bude originální montáž upravena.
Ateliéry pro konzervaci a restaurování Ať už se jedná o jednu či více místností je třeba počítat s tím, že v zásadě by tyto prostory měly mít charakter laboratoře či dílny pro lehkou výrobu (s výjimkou specializovaných pracovišť zabývajících se konzervací a restaurováním rozměrných objektů, např. kolejových vozidel). Měly by mít instalovány základní rozvody – tepla, vody, elektřiny (obvykle postačí jen 220) a stlačeného vzduchu. V odůvodněných případech je pak možné instalovat i rozvod plynu, což však nebývá běžné a ani příliš potřebné. Velmi důležitou podmínkou pro zajištění správného pracovního prostředí je instalace vzduchotechnických zařízení, která by měla zajistit především kvalitní odvod kontaminovaného a přívod čistého vzduchu. Vedle centrálního ventilačního systému by místnost měla být vybavena pracovištěm s lepším odtahem. Ideální je digestoř, či alespoň odvětrávaná kabina. Podobně je nezbytné odvětrávat i prostory, v nichž jsou uskladněny chemikálie. V praxi je možno řešit sanaci kontaminovaného vzduchu i pomocí mobilních odsávacích jednotek se stavebnicovými filtry, případně prachové částice odsávat s využitím výkonnějších vysavačů. Systém osvětlení by měl kombinovat denní a umělé světlo s tím, aby bylo možno dosáhnout různé intenzity osvětlení pracovní plochy. V Konzervátorském centru jsou pro uvedené účely využívány celkem čtyři místnosti, které lze pro přehlednost označit jako laboratoř spojenou s ateliérem pro jemnější práce, místnost pro otryskávání, místnost pro mokré procesy a konečně ateliér pro hrubší práce. Místnost určená původně jako chemická laboratoř má dnes univerzální využití od již zmíněných průzkumů až po vlastní konzervaci a restaurování, přičemž obvykle jsou zde prováděny zákroky na předmětech z organických materiálů, které nejsou spojeny se silnějším znečištěním pracovního prostředí. Místnost je vybavena rozvody vody, elektřiny, centrálním větráním a stabilní digestoří. Osvětlení je řešeno několika typy zářivkových svítidel ve třech hlavních okruzích. K dispozici je 5 laboratorních stolů s pracovní plochou z keramických dlaždic opatřených výlevkou. Materiál a přístroje jsou uloženy v prosklených skříních, přičemž nezbytné množství využívaných chemikálií má své místo v odsávané skříňce pod digestoří. Přestože většina chemikálií, které jsou v KC uskladněny je uložena ve speciálním skladě s odsáváním, do budoucna počítáme se zakoupením bezpečnostního centra pro uchovávání nejčastěji v laboratoři užívaných látek, a to i přesto, že podobné opatření zatím platná legislativa nevyžaduje.8 Domníváme se totiž, že úniky škodlivin do prostoru, v němž probíhá ošetření památek nejsou žádoucí a mohou se podílet na poškozování předmětů. Dalším, závažnějším momentem je i zvýšení požární odolnosti prostoru s uskladněnými látkami. Pro přípravu chemických sloučenin je k dispozici základní vybavení zahrnující skleněné a plastové nádoby a pomůcky. Z přístrojového vybavení je zde: - ultrazvuková jehla zn. Satelec Suprasson P 5 Booster (je vhodná pro lokální snímání tvrdých povrchových vrstev zejména u archeologických nálezů a to jak za mokra, tak i za sucha; lze ji s výhodou použít při práci pod stereomikroskopem); - horkovzdušná pistole Leister Labor Station (zařízení umožňuje plynule regulovat teplotu od 20-600 C a objem vystupujícího vzduchu; díky systému různých trysek se dá využít pro řadu aplikací – rozpouštění tmelů, lepidel, konzervačních vosků, zahřívání roztoků a dokonce i k tavení kovů či plastů; snadno ji lze použít i při práci v terénu (např. při předběžném ošetření archeologických nálezů); - svářecí kleště na PE fólie s impulsním zdrojem IZ 3 B (slouží zejména při balení ošetřených předmětů, ale též při zhotovování obalů pro podtlakovou impregnaci apod.);9 8
Jedná se v podstatě o průběžně odsávanou skříň umožňující uložení kyselin, zásad, hořlavin a jedů na jednom, zabezpečeném místě. 9 Šířka sváru by měla být minimálně 10 mm.
zařízení pro podtlakovou impregnaci (vývěva, manometr, hadice, spony, hliníkové příruby ad. – je využíváno při napouštění porézních látek konsolidanty); - laboratorní zdroj stejnosměrného proudu PS – 2403D (využíván při různých elektrochemických procesech); Z dříve pořízeného vybavení, které je využíváno spíše příležitostně je zde k dispozici, elektrický vařič, filatelistická UV lampa, modelářská hobby mikrobruska Bosch (je po přibližně pěti letech používání velmi opotřebovaná a nedá se použít na nic jiného než na hrubé práce a vrtání); tepelná špachtle, žehlička. K drobnému vybavení náleží různé skalpely, preparační jehly, štětce, včetně skleněných apod. Důležitou součástí je i speciální skříň, v níž jsou uloženy prostředky pro osobní ochranu studentů a zaměstnanců. Jedná se o polomasky s výměnnými filtry (prach, org. rozpouštědla, amoniak, kyseliny), ochranné štíty, brýle, rukavice různých typů, overaly Tyvec a další pomůcky. -
Dalším prostorem, v němž probíhá konzervace a restaurování je místnost pro otryskávání, která by měla být z důvodu zvýšené prašnosti a hlučnosti pokud možno oddělena od ostatních provozů. Jistě netřeba obsáhle hovořit o významu této technologie pro odstraňování nežádoucích vrstev jak z anorganických tak i organických materiálů. Vzhledem k charakteru metody je velmi vhodné, aby pracoviště vždy disponovala jak zařízením pro mikrotryskání tak i zařízením pro jemné tryskání. V praxi je totiž poměrně často třeba kombinovat jemnější a hrubší technologii. Zatímco pro jemnější práce jsou využívány tlakové systémy, tzn. abrazivo je odebíráno ze zásobníku a nevrací se zpět, pro větší průměry trysek jsou využitelná i injektorová zařízení (abrazivo cirkuluje v rámci pracovní kabiny). V KC používáme pro mikrotryskání zařízení Sandmaster FG2–94 Restauro. Jeho konstrukce se dvěma tlakovými zásobníky umožňuje užití dvou rozdílných otryskávacích médií což výrazně zkvalitňuje čistící proces, při současné minimalizaci rizika poškození předmětu. Při práci je možno ovlivnit jak pracovní tlak, tak i bohatost směsi a pochopitelně i velikost trysky (0,4, 0,8 a 1,8 mm), kterou lze snadno vyměnit. Důležitou součástí zařízení je i pracovní kabina s prosklenou vrchní stěnou, která zvyšuje úroveň bezpečnosti práce díky snížení prašnosti a vyloučení možnosti zasažení očí. Přes krycí sklo je možné i velmi dobře pracovat se stereomikroskopem aniž hrozí poškození optiky pracovním médiem. Box je pochopitelně napojen na odtah a při práci je v něm mírný podtlak. Jako abraziva se nejčastěji využívá skleněné balotiny č. 159 a ořechových skořápek. Druhým z popisovaných zařízení je injektorové otryskávací zařízení ITB 65. Přístroj má pracovní kabinu s průzorem a je vybaven tryskou o průměru 4 mm. Jak již bylo naznačeno, pracuje na principu vytváření podtlaku přímo v těle otryskávací pistole, čímž dochází k nasávání abraziva, jehož zásobník je uložen pod roštem v dolní části kabiny. V zařízení je rovněž možno použít různá otryskávací média, nicméně vždy až po důkladném vyčištění všech jeho součástí od zbytků dříve použitého abraziva. I v tomto případě musí být v kabině vytvářen mírný podtlak. K odsávání obou pracovních komor slouží průmyslový vysavač s předřadnou nádobou určenou pro zachycování nejhrubších nečistot. Systém filtrace, který využíváme je vysoce účinný, poměrně levný, mobilní a snadno se udržuje. Nicméně vyžaduje pravidelné kontroly. Vlastní místnost je vybavena strojním větráním. Pro činnost obou otryskávacích zařízení, podobně jako i pro pohon dalších pneumatických přístrojů je nezbytný i přívod stlačeného vzduchu. K jeho výrobě slouží lamelový, nízkohlučný kompresor s výkonem 8 barů, který je spojen se vzdušníkem. Celé toto zařízení je umístěno v ateliéru pro hrubší práce a s otryskávacími přístroji je propojeno tlakovou hadicí, kterou lze snadno demontovat a používat mikrotryskací zařízení i v terénu. Pro hrubší externí práce máme k dispozici i speciální otryskávací pistoli s větší tryskou,
nicméně toto zařízení je využíváno jen velmi zřídka, jelikož zásadním problémem je zajištění bezpečných pracovních podmínek pro pracovníka provádějícího otryskávání. Další pracovištěm je místnost pro mokré procesy, která je vybavena dvěma plastovými vanami – využívanými jednak k uložení archeologického dřeva, jednak jako pracovní prostor při čištění tekoucí vodou a párou, dřezem, digestoří a strojní ventilací. K přístrojovému vybavení náleží především: - parní ostřikovač zn. Elma Elmasteam ES10, který umožňuje čištění horkou vodou či párou; tuto metodu užíváme nejčastěji při čištění kamene, keramiky a kovů; využít ji lze však i pro čištění jiných materiálů např. proutí; přístroj rovněž umožňuje práci jak v laboratoři, tak i při zásazích v terénu; - demineralizační jednotka Aqual 35 – je využívána k přípravě demineralizované vody; její provoz je ekonomičtější než je tomu u klasických destilačních přístrojů; - ultrazvuková čistící vana Elma S 300H je určena k čištění tvarově složitých předmětů z různých materiálů kde při použití konvenčních metod nelze dosáhnout uspokojivých výsledků; nejčastěji je však využívána jako vyhřívaná vana s řízenou teplotou, například při desalinaci; rovněž ji používáme pro urychlení rozpouštění při přípravě roztoků; výhodou je automatické vypínání napájení po uplynutí 12 h. Konečně posledním prostorem využívaným při konzervaci a restaurování předmětů v KC je ateliér pro hrubší práce. Je to místnost kde jsou realizovány zejména procesy, při nichž vzniká více prašných nečistot. Nejčastěji se zde proto ošetřují archeologické kovy a keramika. Jelikož je tato místnost vybavena dílenským stolem a ručním nářadím využívá se i při demontážích ošetřovaných předmětů, případně při zhotovování různých přípravků a zejména speciálních obalů na ošetřené předměty. Místnost je dobře osvětlena přirozeným i umělým světlem. Pracovní místa je pak možno nasvítit pomocí stolních lamp. Nemá sice zabudovanou centrální strojní ventilaci, nicméně v případě potřeby je prach, např. od broušení, zachytáván již zmíněným vysavačem. Pracovní stoly, které jsou zde k dispozici je možno poměrně snadno přemístit a díky tomu měnit dle potřeby dispozici ateliéru. Vzhledem k dobré dostupnosti a současné variabilitě interiéru je s prostorem počítáno i jako s nouzovým skladem – např. pro případ nutného uskladnění většího množství poškozených předmětů. K nejpoužívanějšímu vybavení místnosti náleží: - univerzální mikromotor Schick C3 Master (jedná se o mikrobrusku s max. výkonem 50000 ot/min užívanou při mechanickém odstraňování nežádoucích vrstev při použití karborundových, diamantových či ocelových rotačních nástrojů; přístroj je vhodný jak pro práci na předmětech z archeologických nálezů tak i pro leštění); - pneumatická mikrobruska Joke P320 (je díky své subtilnosti a vysokému výkonu cca 300000 ot/min ideální pomůckou pro přesné odstraňování nečistot; zařízení umožňuje pracovat i pod stereomikroskopem, případně stolní lupou) - pneumatická mikropilovačka Strauss & Co. PJ 120K (pracuje podobně jako ultrazvuková jehla na principu mikrosbíječky; nejedná se tedy o rotační ale kmitavý pohyb nástroje; velkou výhodou ve srovnání s ultrazvukovým přístrojem je vyšší výkon a velká variabilnost při výběru vhodných nástrojů; ty lze velmi snadno zhotovit z různých materiálů – od skalpelových čepelek, přes jehly, bambusové kolíčky či teflonové tyčinky; využívá se pro odstraňování krust z archeologických nálezů, vhodná je i pro preparaci keramických nálezů z půdy) - laboratorní sušárna Sanyo MOV 212 (která slouží jak pro sušení předmětů tak i při regeneraci silikagelů)
Na tomto místě je třeba upozornit na skutečnost, že v muzeích by vždy měl být důsledně oddělen provoz v konzervátorsko-restaurátorském ateliéru a zázemí sloužícím k výrobě mobiliáře, replik apod. – např. stolařská dílna ve skanzenu, či vybavení pro obrábění kovů v muzeích technických, protože provozní režim restaurátorského pracoviště, na kterém se nakládá s jedinečnými předměty je pochopitelně mnohem přísnější než provoz v běžné dílně. Z tohoto důvodu je důležité provozy pokud možno nepropojovat. Uložení materiálů a ošetřovaných předmětů Konečně posledními prostory, kterými Konzervátorské centrum disponuje, jsou sklady. První z nich slouží k uložení chemikálií a nachází se v uzavřené místnosti s permanentním větráním. Látky jsou uloženy dle typu v obalech a skříních na chemikálie. Přístup do tohoto prostoru mají pouze pověřené osoby. Druhým skladem je pak prostor, který by snad mohl být označen jako depozitář. Nicméně jedná se spíše o místnost, v níž jsou většinou krátkodobě uloženy ošetřované předměty. Místnost je téměř bez přístupu denního světla a je vybavena zařízením k odvlhčování, zvlhčování a chlazení vzduchu. Průběžně je sledována úroveň teploty, RV, intenzity světelného záření a energie UV záření pomocí měřidel zn. Hanwell. Předměty jsou ukládány do otevřených kovových regálů s policemi z dřevotřísky, což jistě není ideální a proto usilujeme o výměnu tohoto mobiliáře za celokovový úložný systém. Nicméně prováděné Oddyho testy prokázaly, že použitá dřevotříska po více než deseti letech od instalace již vykazuje spíše střední agresivitu vůči testovaným kovům a lze ji tedy považovat za akceptovatelnou pro přechodné ukládání. Pro umístění vzácných předmětů je k dispozici skříňový trezor. Předměty nejčastěji ukládáme do uzavíratelných PE boxů, případně PE sáčků. Cílem do budoucnosti je přebudování skladu na cvičný depozitář vybavený různými systémy pro ukládání, regulaci a monitoring. Tím se volně dostáváme k poslednímu velmi důležitému vybavení, které je v Konzervátorském centru v trvalé permanenci. Jedná se o systémy využívané v rámci preventivní konzervace ke sledování parametrů prostředí a k jeho následné regulaci. Jistě není třeba zdůrazňovat jaké škody mohou být napáchány pokud se do ateliéru přiveze předmět a není zohledněno jeho předchozí uložení. V KC se měření provádí jak ručním měřidly, tak i telemetrickým systémem Hanwell. Používáme dva typy senzorů této značky, které umožňují sledování RV a T a hodnot světelného záření. Data jsou automaticky přenášena na sběrnou jednotku a odtud putují do počítače, kde je s nimi možno dále pracovat. Vedle dalších typů vlhkoměrů a teploměrů používáme i přístroj na měření vlhkosti materiálů zn. Greisinger GMH 3850, který je však zatím pouze zapůjčován. Postupně se snažíme využívat i další prostředky k měření úrovně poškození materiálů světlem (např. LightCheck) či polutanty. Pro úpravu relativní vlhkosti vzduchu nám slouží již zmíněné odvlhčovací (Brune dehumid 9H, Ekotez) a zvlhčovací přístroje (Brune B 250 electronic). V rámci bezpečnosti předmětů je důležité promyslet i systém zajištění pracoviště před krádežemi či vandalismem. V našem případě je instalováno elektronické zabezpečovací zařízení registrující jak pohyb tak i vznik požáru. Důležitým doplňkem, je rovněž kamera monitorující pohyb v prostoru KC. Do budoucna uvažujeme o zvýšení počtu kamer, především s ohledem na lepší kontrolu bezpečnosti práce. Závěr Na závěr je vhodné upozornit na důležitou skutečnost, a sice že vybavení by mělo být vždy voleno s ohledem na to, zda bude efektivně využito – neměla by se pořizovat zařízení, která nejsou potřebná a pouze zbytečně zatěžují instituci. Podobně to platí i o chemikáliích, které by neměly být v muzeích hromaděny s tím, že možná budou někdy potřeba. Poměrně dobře se nám osvědčilo provádět jednou ročně malý audit potřebnosti látek, nástrojů, přístrojů a literatury. Na jeho základě je pak možno lépe investovat finanční prostředky. Jak již bylo
v textu naznačeno, naše pracoviště se stále vyvíjí a není rozhodně dokonalé. Nicméně existující problémy, které se zatím nepodařilo vyřešit, pochopitelně studentům nezatajujeme, ale naopak snažíme se je na ně upozorňovat a případně společně s nimi hledat možná východiska. Na druhou stranu stávající zázemí, které mohou studenti využívat je pro ně důležitou inspirací, která po přenesení do jednotlivých institucí přispívá ke zlepšení ochrany muzejních sbírek v naší zemi. Pokud byl pro vás tento příspěvek inspirací, vězte, že pro získání přehledu je jistě vhodné kontaktovat i další pracoviště, která v poslední době prošla významnější úpravou. Z univerzálněji koncipovaných pracovišť tak lze zmínit např. pracoviště ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy či rozsáhlé ateliéry dokončované ve Valašském muzeu v přírodě. Cenné rady však lze získat i u odborných pracovníků Metodického centra konzervace při TM v Brně a nesporně i jinde.
