Koncepce činnosti Nadace útěk, vyhnání, smíření a zásadní úvahy k plánované stálé expozici

Koncepce činnosti Nadace útěk, vyhnání, smíření a zásadní úvahy k plánované stálé expozici Úvod 1. Úkol nadace - Vzpomínání na vyhnání — Odsouzení vyhnání — Prohloubení smíření a vzájemného porozumění - Multiperspektivní koncepční pojetí jako příspěvek k evropskému procesu porozumění a kultuře vzpomínání

2. Téma: Nucená migrace v německých a evropských dějinách - Přesídlování, evakuace, útěk a vyhnání Němců - Historický kontext nacistické expanzivní a vyhlazovací politiky a ideologie životního prostoru - Evropská dimenze - Etnopoliticky motivované vyhnání a genocida

3. Profil, místo, cílové skupiny a vzdělávací úkol 4. Dokumentační a informační centrum 5. Výhled

Strana 2

Zásadní úvahy k stálé expozici Prolog; zeměpisný přehled 1) Princip etnicky homogenních národních států a rozpad mnohonárodnostních říší na konci první světové války 2) Národnostní většiny a menšiny v období mezi světovými válkami 3) Národní společenství (Volksgemeinschaft), antisemitismus a "životní prostor na východě" jako základní komponenty nacionálního socialismu 4) Druhá světová válka - Okupační teror, nucená migrace a genocida jako součást nacistické nadvlády - „Etnický režim“ stalinského Sovětského svazu - Evakuace a útěk německého civilního obyvatelstva

5) Vyhnání Němců a nové uspořádání Evropy - Cesta k Postupimské konferenci - "Divoké vyhnání“ - Nucené vysídlování - Deportace, internační tábory a vyhnání v jihovýchodní Evropě

6) Utečenci a vyhnanci v Německu a v Evropě po roce 1945: Strategie, konflikty a úspěchy integračních procesů - Zkušenosti prvních okamžiků - Mezi integrací a asimilací: Utečenci a vyhnanci v obou německých státech - Snahy o smíření

7) Po roce 1989: Na cestě k evropské kultuře vzpomínání?

Strana 3

Úvod Dějiny Evropanů 20. století probíhaly ve znamení dlouhých fází pokusů o národnostní homogenizaci, válek, autoritativních režimů a totalitních diktatur. To vedlo vedle ostatních podob organizovaného násilí také k masovému vyhánění a vyhlazování národů. Zejména nacismus a stalinismus přinesly utrpení milionům lidí a vyhloubily hluboké propasti mezi evropskými národy. Také následující generace jsou tak postaveny před úkol převzít odpovědnost za tuto část evropských dějin a svědomitě se s ní vyrovnat. V dialogu mezi evropskými sousedy, vedeném jak ve vědeckých kruzích, tak také v běžných mezilidských vztazích a naplněném snahou o vzájemné pochopení, jde o to, kriticky se podívat na národní pojetí dějin a analyzovat je, vzbudit zájem veřejnost pro myšlenku společného vzpomínání a připomínání a přispět tak k procesu smíření a partnerství v Evropě. Nadace útěk, vyhnání, smíření se bude zabývat osudy milionů uprchlíků a vyhnanců, kteří v Evropě ztratili v důsledku válek, národnostních konfliktů a diktatur ve 20. století svůj domov a byli vystaveni fyzickým a psychickým hrůzám a násilí. Během druhé světové války, na jejím konci a také v dalších poválečných letech muselo přibližně 14 milionů Němců opustit své domovy v dřívějších východních provinciích Pruska a v sídelních oblastech ve střední, jihovýchodní a východní Evropě. Byli odtud vyhnáni v důsledku nacistické politiky, jejích zločinů a jí započaté a krutým způsobem vedené války. V rozděleném poválečném Německu začínali z ničeho a museli si zde vybudovat úplně novou existenci, a to často bez projevů solidarity ze strany domácího přijímajícího obyvatelstva; v sovětské okupační zóně a v NDR existovala navíc snaha tabuizovat jejich osud. Nadace chce vyzdvihnout integraci utečenců a vyhnanců do společnosti obou německých států až do roku 1990, která byla přes všechny překážky úspěšná, a ocenit jejich podíl na znovuvybudování Německa a jejich vstřícnost vůči myšlence vzájemného porozumění. Činnost Nadace útěku, vyhnání, smíření je věnovaná této tragédii útěku a vyhnání, stejně jako vzpomínkám na ni a zamyšlením. Nadace chce přitom přispět k tomu, aby bylo vyhnání vždy a ve všech místech odsouzeno jako násilný politický nástroj a porušování lidských práv.

Strana 4

Svému úkolu „udržet živou vzpomínku na útěk a vyhnání ve 20. století v historickém kontextu druhé světové války a nacistické expanzivní a vyhlazovací politiky a jejich následků“, který jí ukládá zákon, chce dostát na základě úzké spolupráce s vnitrostátními a mezinárodními vědeckými zařízeními, historickými muzei a památníky, s organizacemi vyhnanců a občansko-společenskými iniciativami a subjekty na ochranu lidských práv. Nadace útěk, vyhnání, smíření bude provádět svou činnost s pomocí přeshraniční výměny a dialogu a bude se přitom řídit výrokem polského intelektuála Jana Józefa Lipského: „Musíme si navzájem všechno povědět, a to s tou podmínkou, že každý bude hovořit o své vlastní vině. Pokud to neuděláme, nedovolí nám zátěž z minulosti, abychom se vydali do společné budoucnosti.“ (1985) Právě z tohoto povědomí se rodí onen „duch smíření, bez něhož není možné přiměřené, důstojné vzpomínání i na prožité utrpení útěku a vyhnání, a bez něhož by především nebyla možná společná budoucnost v Evropě žijící v míru“, jak to vyjádřila spolková kancléřka Angela Merkelová v projevu proneseném dne 18. září 2006. Němci jsou si vědomi zodpovědnosti, kterou nesou za zločiny nacistického protiprávního režimu: zřízení systému koncentračních a vyhlazovacích táborů, vyvraždění šesti milionů Židů a přibližně půl milionu Sintů a Romů, až do milionů jdoucí počet oběti mezi civilním obyvatelstvem v Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku, hrůzný teror v okupovaných oblastech, miliony sovětských válečných zajatců umírajících hladem a zřízení systému nucených prací. Vztahy obou německých států k jejich východním sousedům zůstaly následně těmito událostmi po desetiletí těžce zatížené; na Západě se navíc celá situaci ještě v důsledku studené války přiostřila, na Východě stálo těmto vztahům v cestě shora nařízené „socialistické přátelství mezi národy“. Vyrovnání se s těmito nejtemnějšími kapitolami německých dějin 20. století a vzpomínání na oběti nacismu jsou proto trvalým úkolem celostátního a celospolečenského významu. Koncepce financování památníků na spolkové úrovni, která se v roce 2008 dočkala svého pokračování, se proto ujímá osobitým způsobem tohoto úkolu a zdůrazňuje přitom, že základem jakéhokoli vzpomínání je znalost historických skutečností a jejich vědecký výzkum. Nadace útěk, vyhnání, smíření se cítí být zavázána tímto postojem, který se staví proti všem pokusům o interpretaci minulosti ve smyslu vzájemného zúčtování vin a jakémukoli zlehčování zločinů nacistického režimu. Ve vztahu k procesům vyhnání ve 20. století je nutné konstatovat: Bezpráví vedlo v dějinách často k novému bezpráví, ale přesto nevytváří dřívější bezpráví, ať již bylo jakkoli obrovské, právní a morální oprávnění pro nové bezpráví. To platí také a

Strana 5

především pro vyhnání Němců z východní Evropy po roce 1945. Toto konstatování však nezlehčuje zodpovědnost německého národa za zločinnou politiku nacistického režimu. V rozměrech evropské perspektivy připomene Nadace miliony lidí, kteří se stali od 30. let minulého století v době Stalina oběťmi zlovolné totalitní nadvlády. Nucené práce, deportace, gulag, umírání hladem a masové vraždění byly konstitutivními prvky stalinistického teroru. K největším masovým zločinům patří „Velká čistka“, hladomor (holodomor) na Ukrajině a deportace etnických a sociálních skupin obyvatelstva v rámci Sovětského svazu. Vyrovnání se s minulostí v rámci evropského kontextu a s respektem vůči pohledu ostatních přispívají k procesu smíření a vzájemného porozumění. Svou činností se Nadace útěk, vyhnání, smíření účastní na utváření mírové společné budoucnosti v Evropě.

Strana 6

1. Úkol nadace Vzpomínání na vyhnání — Odsouzení vyhnání — Prohloubení smíření a vzájemného porozumění V souvislosti s etnickými čistkami na Balkáně, ke kterým docházelo od roku 1991, se dostali v posledních letech v Evropě opět silněji do povědomí veřejnosti lidé, kteří ztratili v důsledku druhé světové války svůj domov a z nichž mnozí přišli také o život. Útěk a vyhnání přibližně 14 milionů Němců1 a ztráta velké části státního území patří k závažným historickým zkušenostem německých dějin, které však byly na dlouhou dobu vytlačeny z ohniska vzpomínání. „Tato katastrofa“ je, pokud chceme hovořit slovy autora jako je Karl Schlögel, důležitou kapitolou dějin německého národa a „musí zaujmout centrální místo v národní paměti“ (2003). V roce 1945 došlo také k zániku „duševních krajin“ (Horst Bienek), bez nichž by byl obraz Německa po dlouhá staletí stejně neúplný jako bez přítomnosti území jako jsou Franky a Meklenbursko. V důsledku nacistické politiky jsou německé historické východní provincie ztraceny. Ale nikde není napsáno, jak říká Günter Grass, že tím „musí upadnout do zapomenutí také kulturní podstata těchto provincií a měst“. Historie útěku a vyhnání, stejně jako kulturní dědictví dotčených oblastí jsou součástí národní identity a společné kultury vzpomínání Německa. Spolková vláda se 19. března 2008 usnesla na Základní koncepci muzeálního, dokumentačního a informačního centra v Berlíně, které se bude zabývat problematikou útěku, vyhnání a nucené migrace ve 20. století. Podle této koncepce má nová instituce přispět v duchu myšlenky smíření a v návaznosti na politiku vzájemného porozumění realizovanou Spolkovou republikou Německo k tomu, aby se „vzpomínalo na bezpráví vyhnání a aby se vyhnání jednou pro vždy odsoudilo“. Za tímto účelem bude vědecky dokumentovat případy etnických čistek. Klíčovým tématem činnosti Nadace bude přitom útěk a vyhnání Němců. Na základě vládního rozhodnutí byla dne 30. prosince 2008 nabytím účinnosti zákona o zřízení nadace Německého historického muzea v Berlíně (Deutsches Historisches Museum) zřízena pod jeho záštitou nesamostatná nadace s názvem „Nadace útěk, vyhnání, smíření“. Zároveň s ustanovením orgánů Nadace v roce 2009 a jejich rozšířením novým zákonem ze dne 19. června 2010 byl ustanoven 1

Všechna čísla, která zde uvádíme, jsou pouze odhadnuté hodnoty, při kterých se sice přihlíží k nejnovějším publikacím, které ale vědecké kruhy hodnotí přesto různým způsobem. Číselné údaje byly ve většině případů převzaty z Lexikon der Vertreibungen. Deportation, Zwangsaussiedlung und ethnische Säuberung im Europa des 20. Jahrhunderts (Lexikon vyhnání, deportací, nuceného vysídlení a etnických čistek 20. století), vydaného Detlefem Brandesem, Holmem Sundhaussenem, Stefanem Troebstem ve spolupráci s Kristinou Kaiserovou a Krzysztofem Ruchniewiczem, Vídeň, Kolín, Výmar 2010.

Strana 7

tým, který zodpovídá za její vybudování. Muzeální, dokumentační a informační centrum má vzniknout v Berlíně v prostorách budovy Deutschlandhaus nedaleko dřívějšího nádraží Anhalter Bahnhof po ukončení sanace objektu.

Multiperspektivní koncepční pojetí porozumění a kultuře vzpomínání

jako

příspěvek

k

evropskému

procesu

„Vyrovnání se s dějinami v rámci vzájemné spolupráce zůstane výzvou s mnoha podobami," to jsou slova ze zprávy Spolkové vlády o finanční podpoře kultury ve smyslu ustanovení § 96 spolkového zákona o záležitostech vyhnanců a utečenců z prosince roku 2009: „My Němci se stejně jako naši evropští sousedé vyrovnáváme s nacismem a totalitarismem, se dvěma světovými válkami, útěkem, vyhnáním a nuceným vysídlováním. Tento proces probíhá také stále častěji na nadnárodní úrovni a získává tak zcela nově společensky, politicky a vědecky na závažnosti“ v rámci evropského sjednocovacího procesu. Předpokladem učení se zaměřeného na smíření mezi národy je ochota pokusit se pochopit jednání lidí v jejich mnohovrstevnosti a dynamice. Snahy o smíření se nemohou spokojit s tím, že se pouze odsoudí to, co se stalo. Naopak, hledají příčiny a pohnutky, jsou ochotny přijmout zpochybnění vlastního pohledu a vědí, jak jsou nepostradatelné vztahy postavené na vzájemném dialogu. Po dlouhou dobu byl pohled na minulost Evropy formován navzájem si odporujícími národními narativními principy vzpomínání. Odlišné vnímání, ale především odlišné historické zkušenosti vedly a stále ještě vedou k tomu, že se interpretace dějin často stává předmětem sporů a je zneužívána k politické instrumentalizaci. Proto je v případě nucené migrace obzvláště důležité zvolit multiperspektivní přístup, aby bylo možné představit odlišná chápání dějin, kriticky se podívat na jejich konstrukci a dokumentovat jejich procesy. Prezentace různých zkušenostních horizontů a interpretačních vzorců, které existují nejen mezi jednotlivými evropskými státy, ale také uvnitř jejich vlastních společností umožní nahlížet na dřívější události z různých úhlů pohledu a vytvořit si na tomto základu vlastní názor. S tím spojená reflexe národních, bilaterální a evropských nadnárodních diskurzů o etnických čistkách a vyhnání může pak přispět ke vzájemnému porozumění.

Strana 8

2. Téma: Nucená migrace v německých a evropských dějinách Přesídlování, evakuace, útěk a vyhnání Němců V Německu dnes běžně používané spojení dvou pojmů „útěk a vyhnání“ (Flucht und Vertreibung) se vztahuje na velmi rozdílné historické události: Baltští Němci a jiné německy hovořící menšiny byly v duchu politiky přesídlování diktované nacistickým státem z větší části usídleni v důsledku paktu Stalina s Hitlerem, uzavřeného v roce 1939, na anektovaném a obsazeném území Polska a teprve na konci války se z nich stali utečenci; Stalin nechal naopak deportovat velkou část ruských Němců neprodleně po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 na Sibiř a do Střední Asie. To znamená, že část německých menšin žijících mimo území tehdejší Říše musela opustit svůj domov již během druhé světové války. Od října 1944 bylo evakuováno na statisíce Němců z východních oblastí Německa, ze Slovenska, Chorvatska a severního Sedmihradska. Z Východního Pruska, Pomořanska, Východního Braniborska a Slezska prchaly v roce 1944/45 miliony civilistů před postupujícími vojsky Rudé armády, kteří se kvůli příliš pozdním povelům k evakuaci ze strany nacistických úřadů zapletli na mnoha místech do bojů. Mnozí z těch, kteří zůstali, byli deportováni na nucené práce do Sovětského svazu nebo ztratili svůj domov v době mezi koncem války a Postupimskou konferencí během takzvaného „divokého vyhánění“. V Československu a na území, které bylo připojeno k Polsku, se to týkalo přibližně jednoho milionu osob. „Divoké vyhánění“ nebylo postaveno na smluvním základu a působilo spontánně, ačkoliv bylo v mnoha případech řízeno a prováděli ho bezohledným způsobem příslušníci armádních složek, nově zřízených policejních jednotek nebo revolučních gard. Později následovalo na základě Postupimské dohody organizované nucené vysídlování Němců, kteří zůstali ve své vlasti. Pro německé menšiny, které přišly z Československa, Polska, Jugoslávie, Maďarska nebo Rumunska, měl jejich vztah ke státům, které byly do roku 1945 jejich vlastí, značný vliv na situaci, ve které se po roce 1945 nacházely. Proto je nezbytné přihlédnout při snaze o vysvětlení požadavku na vytvoření národního státu bez Němců nejen ke krátkodobým a rozhodujícím způsobem relevantním příčinám, kterými byla nacistická válečná a okupační nadvláda, ale také ke střednědobým a dlouhodobým důvodům. Tyto důvody je nutné hledat ve vizi etnicky homogenního národního státu, která se rozšířila v době před první světovou válkou, a v často velmi konfliktním vztahu nových národních států k jejich menšinám po roce 1918.

Strana 9

Nově nastolené a ve většině případů komunistické vlády ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě podporovaly vyhnání a vysídlení Němců a používaly přitom dřívější plány exilových vlád svých zemí. Zatímco Němci z Československa nebo z Jugoslávie a z větší části nového Polska byli téměř úplně vyhnáni, postupovalo Maďarsko a Rumunsko – téměř až do konce války spojenci Německa – jiným způsobem. Velký počet banátských Švábů a sedmihradských Sasů v Rumunsku byl po skončení války zavlečen na nucené práce do Sovětského svazu. Stejně jako většina rumunských Němců směli ti, kteří přežili, zůstat po svém návratu ve své vlasti, ačkoli byli také v době komunistického režimu vystaveni těžkým represím, které přiměly později mnohé z nich k vystěhování do Německa. Naopak z Maďarska byla po druhé světové válce vyhnána asi polovina zde žijících Němců, a to bez ohledu na skutečnost, že Maďarsko s nacistickou diktaturou dlouho kolaborovalo. Obzvlášť tragickou kapitolu představují internační tábory, které se nepodařilo především v případě dunajských Švábů v Jugoslávii velké části postižených přežít. V oblastech táhnoucích se od Východního Pruska až po Banát se staly miliony lidí obětí přesídlování, evakuace, útěku, divokého vyhnání a nuceného vysídlování – jsou to hořké osudy, kterých zůstali Němci na Západě a ve střední části země ušetřeni.

Historický kontext nacistické expanzivní a vyhlazovací politiky a ideologie životního prostoru Útěk a vyhnání Němců je nutné vidět v kontextu s nacistickou expanzivní a vyhlazovací politikou, a s ideologií životního prostoru a jejími následky. Poté, co Adolf Hitler a NSDAP převzali v roce 1933 moc ve státě, byla povýšena totalitní ideologie národního společenství (Volksgemeinschaft) založená na rasistických kritériích na státní doktrínu, která vedla ve svém důsledku nejprve k sociálnímu vyloučení rasově definovaných menšin jako byli Židé, Sintové a Romové, ale také politicky jinak smýšlející osoby, ke zbavení občanských práv a vyhnání. Z celkového počtu více než 500 000 Židů, kteří v Německu na začátku roku 1933 žili, bylo do roku 1938 pronásledováním a postupnou ztrátou základních existenčních podmínek přinuceno přibližně 180 000 lidí opustit svou vlast. Dalším asi 80 000 Židům se podařilo uprchnout z Německa ještě do začátku války v roce 1939. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938, rozbití československého státu v roce 1939 a napadení Polska 1. září 1939 následovala rozsáhlá opatření na vyhnání a přesídlení dalších skupin obyvatelstva. Vyvraždění příslušníků elity Druhé polské republiky a polských Židů již na samém začátku války a pozdější vyhlazovací válka

Strana 10

proti Sovětskému svazu dokládají, že se populačně-politická opatření nacistického režimu zásadně lišila od předcházejících etnických čistek a že je nutné je hodnotit jako část dlouhodobé strategie genocidy. Kromě toho se stalo částečně okupované a částečně anektované Polsko centrálním dějištěm nacistického vyhlazování židovského obyvatelstva, stejně jako Sintů a Romů. Hlavními znaky této politiky bylo vyvlastnění, deportace, ghettoizace a konečně systematické vraždění. Napadení Sovětského svazu, zločiny proti civilnímu obyvatelstvu a váleční zajatci vedly k radikalizaci nacistického způsobu vedení války a okupační politiky po roce 1941. Její konečný cíl – „germanizace“ a zotročení východní části Evropy až po Ural – byl zformulován v Generálním plánu Východ, který v gigantických rozměrech počítal s vyhnáním obyvatelstva a vynesl na světlo vůli nacistického režimu k masovému vraždění.

Evropská dimenze V základní koncepci spolkové vlády pro Nadaci útěk, vyhnání, smíření z roku 2008 je zformulováno její poslání v tom smyslu, že má vylíčit „útěk a vyhnání Němců z dřívějších sídelních území ... zasazené do kontextu celoevropského vyhánění ve 20. století“. Vyhnání ve 20. století lze vysvětlit pouze s přihlédnutím k myšlence vytvoření etnicky homogenního národního státu. V této době vystřídala původní „přednárodní" princip loajality myšlenka etnické příslušnosti. I když vytvoření etnických skupin v sobě vždy skrývá prvky určitého konstruktu, byla přesto například příslušnost k německému, polskému nebo českému národu často ochotně akceptovanou možností chápání vlastní identity a vymezení se. Již během „dlouhého 19. století“ docházelo na Balkáně k etnickým čistkám, z nichž většina byla namířena proti muslimům. Následkem srbského povstání proti osmanské nadvládě v roce 1804, řeckých snah o nezávislost od roku 1821 nebo balkánských válek v letech 1912/13 byly vyhnány miliony muslimů. První světovou válku označil historik Michael Schwartz za „prapůvodní katastrofu radikalizace a rozšíření etnických ‚čistek‘ ve velké části Evropy“. Patří k tomu také „katastrofa“ Arménů v letech 1915/16, kterou mezinárodní vědecké kruhy hodnotí jako genocidu a kterou rozpoutaly formou vyhnání osmansko-turecké úřady. Nejpozději však od přijetí Lausannské konvence v roce 1923 se stalo velkoplošné přesídlování obyvatelstva možným politickým řešením také pro demokratické státy. Se souhlasem mezinárodního společenství států zpečetila tato smlouva násilím

Strana 11

provázenou „výměnu obyvatelstva“ mezi Řeckem a novým Tureckem, která se týkala téměř dvou milionů osob. Brzy nato následovaly v Sovětském svazu masové deportace, které se staly po nastolení stalinistické krutovlády ve 30. letech etnopolitickým nástrojem upevnění státní moci. Tyto deportace postihly skupiny, kterým byly připisovány určité sociální znaky, jako například kulaky (velkostatkáře), duchovní nebo etnické menšiny jako byli Korejci, Poláci a Němci. Tyto historické souvislosti, k nimž patří také mocenské praktiky evropských států v jejich koloniích, jsou pro pochopení podstaty nucené migrace nezbytné. Stálá expozice se proto bude vedle hlavního zaměření nadace na příčiny, průběh a následky útěku a vyhnání Němců zabývat také celoevropskou dimenzí tohoto tématu. Nucená migrace se v Evropě 20. století týkala desítek milionů lidí, a to především ve střední části, na východě a jihovýchodě našeho kontinentu. Lidé ztratili svou vlast a přišli často o život, protože patřili k určité etnické skupině, protože k této skupině byli přiřazeni nebo protože byli vzhledem ke své etnické příslušnosti považováni za politického nepřítele. Výstava proto přinese také všeobecný přehled více než třiceti různých etnických skupin, kterých se v Evropě vyhnání týká, a některé z těchto nucených migrací hlouběji zdokumentuje. Představí přitom nejen společné rysy jednotlivých případů vyhnání, ale upozorní také na jejich částečně zásadní rozdíly. Vědecký komparativní přístup má přitom za úkol prohloubit poznatky tak, aby se zabránilo chybnému ztotožňování. Dalším pojednávaným tématem vedle řecko-turecké „výměny obyvatelstva“ v raných 20. letech a vyhnání a (nuceného) přesídlení více než 1,6 milionů Poláků z území a v rámci území západního a centrálního Polska, které bylo anektované a obsazené nacistickým Německem, budou etnické čistky v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech minulého století včetně genocidy ve Srebrenici. Naposledy zmíněné události jsou nejen názorným příkladem přetrvávající aktuálnosti této problematiky, ale vedly také v Německu, Rakousku a v jiných zemích k jejímu novému citlivějšímu vnímání.

Strana 12

Etnopoliticky motivované vyhnání a genocida Činnost nadace bude zaměřená na útěk a vyhnání Němců a etnopoliticky motivovanou nucenou migraci v Evropě ve 20. století. Na rozdíl od politicky a nábožensky motivovaných čistek stojí v popředí etnických čistek příslušnost dotčených osob k odlišným etnickým skupinám. Ke klíčovým prvkům etnických čistek patří válka hrající roli katalyzátoru, cílená aplikace teroru a násilí, a v neposlední řadě masové znásilňování, s jejichž pomocí se rozpoutávají migrační vlny a provádějí procesy vyhánění, včetně zahlazování kulturních stop. Mezi vyhnáním a politikou genocidy existuje však jeden zásadní rozdíl. Základem etnických čistek je záměr odsunout určitou skupinu obyvatelstva z určitého území. Naopak v případě genocidy není cílem pachatelů odsunutí dotčených osob, nýbrž vyvraždění pokud možno všech příslušníků jedné skupiny. Přesto však měly v dějinách četné etnické čistky ve svém důsledku genocidní účinky, ačkoliv jejich výchozí motivací nebyly genocidní úmysly. To znamená, že pachatelé přinejmenším počítali s mrtvými jako hromadným průvodním jevem. Pro plánované muzeální, informační a dokumentační centrum hraje proto klíčovou roli jasné analytické odlišení fenoménu etnických čistek od genocidy a vyhnání od vyhlazovacích praktik.

Strana 13

3. Profil, místo, cílové skupiny a vzdělávací úkol Nadace útěk, vyhnání, smíření chápe sebe sama jako v rámci Německa jedinečné a mezinárodně viditelné místo seznamování se s dějinami nucené migrace ve 20. století a vzpomínání na ně, zakotvené v celoevropském kontextu a spočívající na dvou pilířích. Stálá expozice prezentuje široké veřejnosti příčiny, průběh a následky etnických čistek v Evropě, přičemž její těžiště spočívá na útěku a vyhnání německého obyvatelstva a jeho začlenění do nové společnosti. Dokumentační a informační centrum nabídne prohlubující vzdělávací programy a možnosti bádání a bude působit jako instituce specializovaná na zprostředkovávání výsledků vědeckého bádání na téma německé, evropské a globální nucené migrace. Plánované muzeální, dokumentační a informační centrum bude mít své sídlo v prostorách budovy Deutschlandhaus v Berlíně. Berlín je vzhledem ke své zeměpisné poloze, historickému významu a vztahům, své polické funkci a četným památníkům obzvlášť vhodným místem pro práci na tematických okruzích Nadace. V místě dnes již neexistujícího nádraží Anhalter Bahnhof, které se nachází na protilehlé straně Deutschlandhausu, začaly od roku 1942 četné deportace židovských Berlíňanů do Terezína; centrála gestapa, SS a sídlo Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (dnes stálá expozice „Topografie teroru“) se nacházely v bezprostředním sousedství. Samotná budova Deutschlandhaus se stala od roku 1960 na několik desetiletí fórem pro setkání vyhnanců organizovaných v krajanských sdruženích a Svazu vyhnanců působícím v Západním Berlíně. Historie tohoto objektu poslouží v rámci stálé výstavy také ke znázornění aspektů integrace vyhnanců. Výstavy nadace jsou určeny pro široké publikum. Jejich cílem je zprostředkování znalostí o útěku, vyhnání a začlenění Němců do přijímajících oblastí během druhé světové války a po jejím skončení, včetně informací o dalších nucených migračních tocích především v rámci Evropy 20. století. Jako cílové skupiny přicházejí v úvahu vedle příslušníků generace přímých účastníků a jejich potomků obyvatelé hlavního města a tuzemští a zahraniční návštěvníci Berlína. Mnozí návštěvníci přicházejí ze států, ve kterých je nucená migrace stále ještě stejně živým tématem jako v Německu. Stálá expozice bude proto doplněna nejen kompletním vícejazyčným výkladem, ale také dalšími nabídkami, jako je audioprůvodce, speciální prohlídky apod., určené pro zahraniční návštěvníky především ze severovýchodní, střední, jihovýchodní a východní Evropy. Stálá expozice Nadace útěk, vyhnání, smíření budou navíc doplňovat pravidelné dočasné výstavy. Tyto dočasné výstavy se mohou věnovat aktuálnímu vývoji, nebo

Strana 14

podrobněji představit jednotlivé historické aspekty. Ve spolupráci s regionálními muzei, dotovanými na základě takzvaného „paragrafu o kultuře“, tedy na základě ustanovení § 96 Zákona o záležitostech vyhnanců a utečenců (Gesetz über die Angelegenheiten der Vertriebenen und Flüchtlinge), stejně jako s dalšími domácími a evropskými muzei se představí dějiny regionů severovýchodní, střední, jihovýchodní a východní Evropy, ve kterých dříve na mnoha místech žili a někde stále ještě žijí Němci v úzkém kontaktu se svými sousedy. Vzhledem k historickému, stejně jako aktuálnímu významu tématu nucené migrace má Nadace důležitý vzdělávací úkol. Muzeální, dokumentační a informační centrum se má bezprostředně obracet na žáky, učitele a studující a připravit nabídku programů dalšího vzdělávání, seminářů a workshopů v rámci vzdělávání dospělých. Pozornost se přitom zaměří zejména na školní třídy, jejichž žáci často pocházejí z rodin, které mají zkušenosti s (nucenou) migrací a se začleněním do nového životního prostředí. Nadace kromě toho chápe sebe sama jako mezinárodně viditelné kompetenční centrum vybavené specializovanou knihovnou a sbírkou dokumentů, které nabízí možnosti k vědeckému bádání. Celkově vznikne místo vzdělávání a vzpomínání, které zohlední úroveň znalostí každého jednotlivého návštěvníka a bude podle zásad moderních muzeálněpedagogických koncepcí prezentovat a zprostředkovávat znalosti o příčinách, průběhu a důsledcích nucené migrace. Přitom bude ponechán také patřičný a důstojný prostor pro individuální vzpomínky. Cílem je vytvořit „místo živé paměti“ respektující princip dialogu, které upomíná, vzdělává a přispívá ke vzájemnému porozumění.

Strana 15

4. Dokumentační a informační centrum Jedním z nosných pilířů činnosti Nadace je dokumentační a informační centrum. Toto zařízení nabízí možnost k prohlubujícímu a rozsáhlejšímu studiu dané tématiky z pohledu evropské a celosvětové perspektivy. Dokumentační a informační centrum bude vybaveno veřejnou prezenční knihovnou, která vypracuje svůj vlastní profil a bude shromažďovat domácí a zahraniční publikace na téma nucené migrace. Přitom bude spolupracovat s knihovnou Martina Opitze v Herne, specializovanou na dřívější německé východní regiony a oblasti osídlené Němci, stejně jako s jinými německými a evropskými knihovnami s podobným tematickým zaměřením. Do Dokumentačního a informačního centra Nadace bude také začleněna speciální knihovna Deutschlandhausu, která se od roku 1999 nacházela v depozitáři Německého historického muzea. Je také možné, že dojde k převzetí dalších odborných a soukromých sbírek, které odpovídají tematickému zaměření Centra. K úkolům Dokumentačního a informačního centra patří také sběr, vyhotovování a vědecké vyhodnocení příslušných materiálů, včetně písemných a audiovizuálních svědectví domácích a zahraničních pamětníků. Přitom se jedná jak o evidenci a prezentaci již existujících dokumentů, tak také o vlastní projekty pamětníků, které jsou koncipovány přesně ve smyslu tematických okruhů stálé expozice a úkolu Nadace. Cílem je vybudovat digitální archiv pamětníků, který bude shromažďovat svědectví o prožitých událostech a jiné ego-dokumenty z celé Evropy a umožní tak multiperspektivní přístup k této tematice. Dokumentační a informační centrum usiluje o navázání úzké spolupráce s evropskými a domácími archívy. Zejména archív pro dokumentaci vyhnanců Lastenausgleichsarchiv Spolkového archívu se sídlem v Bayreuthu má ve svých sbírkách jedinečné materiály, které odpovídají tematickému zaměření Nadace a mohou být návštěvníkům Deutschlandhausu částečně zpřístupněny v digitalizované podobě: svědectví pamětníků o událostech útěku a vyhnání, stejně jako takzvané soupisy duší (Gemeindeseelenlisten) z fondu „Ost-Dokumentation“, písemnosti z řízení ve věci finančního odškodnění obětí fašismu (spisy, podklady informačních kanceláří pro vyhnance - Heimatauskunftsstellen), kartotéční lístky a jiné materiály (např. korespondence) Církevní pátrací služby (Kirchlicher Suchdienst). To platí také pro sbírku asi 200 000 historických fotografií měst, obcí a osob z bývalých východních a sídelních oblastí, které se nacházejí v bayreuthských spisech. Návštěvníci si tak mohou v rámci ustanovení zákona o archívech sami zjistit v materiálech archívu Lastenausgleichsarchiv, jaké informace jsou zde o určitém

Strana 16

místu původu, určité osobě nebo určité události shromážděny. Zároveň se také uvažuje o převedení sbírek dřívějších archívů NDR do digitální podoby. K dalším úkolům Dokumentačního a informačního centra patří také rozšiřování výsledků vědeckého bádání prostřednictvím vlastních publikací a provádění různorodých akcí a programů, jako jsou rozhovory s pamětníky, útěk a vyhnání jako téma literárního a filmového zpracování, přednáškové řady, diskusní fóra a panely nebo vědecká setkání s domácími a zahraničními partnery. Nadace navíc také usiluje o úzkou spolupráci s německými a zahraničními muzei, univerzitami, vědeckými instituty a kontaktními sítěmi, jako je například Evropská síť Paměť a solidarita. Cílem je vytvořit kompetenční centrum zaměřené na téma nucené migrace, které převezme roli mezinárodního „majáku“ a platformy pro nadnárodní výměnu. V této souvislosti se uvažuje ve spolupráci s vědeckým poradním sborem o účasti Nadace v mezioborových výzkumných programech, nabídce vzdělávacích programů a případné kooperaci Nadace se zástupci nového výzkumného oboru (re)concialiation studies, který se zabývá procesy vnitrostátního a mezistátního smíření. Dalším budoucím polem působení Nadace může být také vědecká podpora poskytovaná občansko-společenským iniciativám a projektům zabývajícím se problematikou utečenců.

Strana 17

5. Výhled Až do konce druhé světové války se Berlín nacházel z geografického hlediska v srdci Německa. Ze Štětínského nebo Slezského nádraží, jak zní historická jména hlavových nádraží ve východní a severní části města, vyjížděly vlaky do Wroclawi, Štětína, Gdaňska a Königsbergu. „Každý správný Berlíňan pochází ze Slezska,“ to se alespoň kdysi říkalo v tehdejším hlavním městě Německa. Zaniklé světy života, dřívější východní část Německa — Slezsko, Zadní Pomořansko, Východní a Západní Prusko a braniborská Nová marka — tvořily více než čtvrtinu německého státního území. Minulostí se dnes stal ale také jihlavský jazykový ostrov nebo Gottschee. Vytratil se řecký a arménský život ve Smyrně, zanikl rozmanitý kulturní život v kdysi polském městě Lembergu, dnešním Lvově, v Černovicích básníka Paula Celana, v židovském Vilniu. Nenávratně je ztracena multietnická rozmanitost a s ní spojené kulturní bohatství. Konec studené války a ideologických debat, které ho doprovázely, otevřel současnému světu nové možnosti společného vzpomínání. Tak se například dnes v Polsku zcela samozřejmě a s regionálně zabarvenou hrdostí vzpomíná na Ericha Mendelsohna, Josepha von Eichendorffa, wroclawské nositele Nobelovy ceny nebo Gerharta Hauptmanna. „Způsobem svého myšlení a usuzování stále ještě pocházím z Königsbergu,“ prohlásila kdysi Hannah Arendt. Tím se ale také rozšiřuje horizont: Vzpomínka na dřívější „světy našeho života“ (Lebenswelten) se dnes chápe jako součást evropských dějin ducha (Geistesgeschichte). Také tato skutečnost se má stát pro Nadaci útěk, vyhnání, smíření vodítkem v dialogu s jejími partnery z celé Evropy. Činnost Nadace se má vyznačovat přítomností různých perspektiv a otevřenou vědeckou rozpravou. Nadace se chce stát místem informací a setkání, na kterém se bude vzpomínat na nucenou migraci a utrpení vysídlených osob. Nadace útěk, vyhnání, smíření se cítí být zavázána ustanovením článku 1 německého ústavního zákona (Grundgesetz): „Důstojnost člověka je nedotknutelná.“

Strana 18

Zásadní úvahy ke stálé expozice Na celou řadu aspektů nadační tématiky útěku, vyhnání a smíření existuje mnoho pohledů, které jsou často také ovlivněny subjektivním přístupem. Výstava se proto nechce stát pouze místem, na němž se prezentuje určitá skutečnost, nýbrž také místem motivujícím k reflexi a k diskuzím2. Pokud existují v určitých otázkách rozdílné pozice, chce na ně explicitně poukázat. Nadace přitom považuje za svou povinnost dodržet vědecko-historickou přesnost a přihlédnout k nejnovějším výsledkům vědeckého bádání. Ve své činnosti se bude řídit principy ověřitelnosti a transparence, stejně jako zásadami profesionálního muzeálně-pedagogického zpracování a zpodobnění. Výstava by chtěla prezentovat jednotlivá témata takovým způsobem, aby dokázala nejen předat návštěvníkům nové poznatky a otevřít jim nové pohledy na tuto tematiku, ale přiblížit jim dějinné události tak, aby pro ně byly individuálně a emocionálně „uchopitelné“ a racionálně pochopitelné. K tomu patří inspirativní prezentace exponátů, zdrženlivá inscenační orientace na zážitky a široká nabídka interaktivních možností. Přitom se spoléhá na působivost autentických exponátů, které mají vzbudit v návštěvnících stejně tak zvědavost, jako emocionální účast. K dosažení tohoto cíle mají sloužit objekty běžné pro kulturně-historické výstavy, jako jsou trojrozměrné exponáty, plakáty, mapy, grafiky a jiné tiskoviny, dokumenty, fotografie, audiovizuální záznamy svědectví a v jednotlivých případech také umělecké zpracování tématu. Organizátoři výstavy současně plánují intenzivní využití médií, které umožní názorně ukázat návštěvníkům komplexní migrační vlny a procesy vyhánění nebo posuny státních hranic.

Osnova Výstava začíná prologem, následuje místnost umožňující orientaci a dále primárně chronologicky zpracovaná linie expozice, která bude doplněná o konkrétní příklady dějinných událostí a svědectví pamětníků, a zohlední na rozdíl od teleologických výkladů zásadní otevřenost historických procesů.

2

Tyto zásadní úvahy tvoří přitom základní rámec pro další práci na stálé expozici a její muzeologické a praktické realizaci, se kterou se budou nadále zabývat orgány Nadace a popřípadě také přizvaní externí odborníci.

Strana 19

Prolog: „Cizí utrpení neexistuje“ Záměrem prologu je vzbudit v návštěvnících empatii se všemi lidmi, kteří byli donuceni k nucené migraci, a naladit je individuálním vyprávěním na téma výstavy. V první fázi se výstava dotkne zkušeností univerzálního významu: Co znamená pro člověka násilná ztráta domova, jakým způsobem se postižení vyrovnávají s nutností muset se naučit nově orientovat v cizím prostředí? Jak zacházejí různé kultury vzpomínání s otázkou ztráty domova a s vyhnáním?

Zeměpisný přehled V první místnosti získá návštěvník obsahový a geografický přehled o pojednávané problematice. Na základě širokého panoramatu budou znázorněny události vyhnání v Evropě 20. století a postupné vymizení etnických menšin. Realizace tohoto záměru může být provedena pomocí interaktivních projekcí, které ukáží etnickou homogenizaci Evropy, a rovněž poskytnou návštěvníkovi bližší informace o jednotlivých etnických skupinách. Přitom však budou představeny nejen běžné vzorce přiřazování jednotlivých osob k etnickým skupinám, ale bude se také klást otázka na jejich samozřejmost. Historické oblasti střední, jihovýchodní a východní Evropy, ve kterých měli často od 12. a 13. století Němci svůj domov, přiblíží pochůzná mapa, s jejíž pomocí získá návštěvník prostorovou představu o těchto územích. Dodatečný obrazový materiál a textové informace přiblíží návštěvníkům dějiny a kulturu jednotlivých regionů.

Chronologická posloupnost Hlavní osnovu výstavy tvoří chronologicky koncipovaná expozice ve smyslu nadřazeného motta „Lidé jdoucí přes hranice, hranice jdoucí bez ohledu na lidi" – nucená migrace v Evropě 20. století. Tato část expozice sleduje historické události s klíčovým významem pro tematický komplex útěku, vyhnání a nucené migrace ve 20. století, zabývá se ideologickými aspekty pohnutek vedoucích k určitým politickým rozhodnutím a ukazuje následky, které z nich pro Evropany plynou. Etnické čistky jsou přitom pojednávány přednostně se zaměřením na německé dějiny a jejich mezinárodní souvislosti.

Strana 20

Pro chronologickou linii expozice lze uvažovat o tomto členění: 1) Princip etnicky homogenních národních států a rozpad mnohonárodnostních říší na konci první světové války 2) Národnostní většiny a menšiny v období mezi světovými válkami 3) Národní společenství (Volksgemeinschaft), antisemitismus a „životní prostor na východě“ jako základní komponenty nacionálního socialismu 4) Druhá světová válka - Okupační teror, nucená migrace a genocida jakou součást nacistické nadvlády - „Etnický režim“ stalinského Sovětského svazu - Evakuace a útěk německého civilního obyvatelstva

5) Vyhnání Němců a nové uspořádání Evropy -

Cesta k Postupimské konferenci „Divoké vyhánění“ Nucené vysídlování Deportace, internační tábory a vyhnání v jihovýchodní Evropě

6) Utečenci a vyhnanci v Německu a v Evropě po roce 1945: Strategie, konflikty a úspěchy integračních procesů - Zkušenosti prvních okamžiků - Mezi integrací a asimilací: Utečenci a vyhnanci v obou německých státech - Snahy o smíření

7) Po roce 1989: Na cestě k evropské kultuře vzpomínání? Těžištěm výstavy jsou kapitoly 4, 5 a 6.

Konkrétní příklady Možnost přiblížit se k pojednávanému tématu se také otevírá pomocí příběhů z jednotlivých regionů a míst, které jsou začleněny do chronologické linie expozice. Politické konstelace, konflikty mezi etnickými skupinami nebo také fenomény radikalizace v jednotlivých obdobích lze v jejich komplexních souvislostech velmi dobře přiblížit na konkrétních příkladech. Tyto příklady budou zároveň vybrány tak, aby vytvořily geograficky kaleidoskop historických krajin severovýchodní, střední, jihovýchodní a východní Evropy. Na těchto konkrétních příkladech lze zmapovat konfliktní ohniska politickohistorických střetů jako je spor o státní příslušnost Horního Slezska po roce 1918, ale také představit dosud méně známé fenomény, ke kterým patří například role, kterou sehrálo město Stalinstadt (od roku 1961 Eisenhüttenstadt), které bylo

Strana 21

založeno podle plánu v roce 1953 jako přijímající místo pro vyhnance z nejrůznějších částí NDR, kteří zde hledali možnost začít nový život. Jako další možný příklad se nabízí diskuze, která se vedla okolo památníku upomínajícího na zločiny vyhnání v českých Postoloprtech (německy Postelberg), kde byla v roce 1945 spáchana hromadná vražda na německém obyvatelstvu a na které lze názorně ukázat, jakým způsobem se po roce 1989 postupně sbližovaly původně velmi zatvrzelé postoje. Jako velmi výmluvný příklad se ve čtvrté kapitole expozice nabízí polské město Lodž se svými židovskými a německými menšinami, jejichž historie má své počátky v raném 19. století. Po anexi Polska Třetí říší se stalo zdejší ghetto Litzmannstadt ústředním průchozím táborem pro vysídlené etnické Němce žijící mimo území Říše, takzvané „Volksdeutsche“, z Besarábie, Bukoviny, Pobaltí a Sovětského svazu. Do kompetence Centrálního úřadu pro přistěhovalce (Einwanderer-Zentralstelle), který zde měl své sídlo, spadaly rasové resp. dědičně-biologické prověrky způsobilosti, udělování státního občanství a rozhodování o budoucím místě, na kterém se mají německé rodiny usadit. Za tímto účelem vznikly v Lodži tábory pro přestěhovalce, ve kterých jen v březnu 1941 čekalo 34 000 etnických Němců na rozhodnutí o přiděleném místě pobytu. Předpokladem pro jejich usídlení však muselo být předcházející vyhnání části polského civilního obyvatelstva, které prováděl Centrální úřad pro přesídlence (Umwandererzentrale), který měl od dubna 1940 své sídlo také v Lodži. Ve stejnou dobu bylo v Lodži zřízeno jediné velké říšskoněmecké ghetto, ve kterém byli internovaní nejen lodžští Židé, ale které se stalo od října 1941 také cílem masových deportací židovského velkoměstského obyvatelstva z Vídně, Prahy, Frankfurtu nad Mohanem, Berlína a Hamburku. Nacistické orgány využívaly lodžské ghetto při realizaci své vyhlazovací politiky nejen jako pracovní tábor jak pro Židy, tak také pro Sinti a Romy, nýbrž také jako „přestupní stanici“ pro transporty na cestě do vyhlazovacích táborů. Tyto procesy, které měly téměř souběžně své dějiště v Lodži, mohou názorně ukázat souvislosti mezi nacistickou ideologií, vojenskou agresí, populačně-politickými opatřeními a vyhlazovacími praktikami. 19. ledna 1945 dobyla Lodž vojska Rudé armády. Zatímco polské obyvatelstvo oslavovalo tuto událost jako osvobození, čekalo na zbylé německé obyvatelstvo, které ve městě žilo a v roce 1945 zde ještě zůstalo, kolektivní potrestání; většina pachatelů zodpovědných za nacistické zločiny přitom již dávno uprchla. Mnoho německých obyvatel bylo nasazeno na nucené práce a dostalo se do pracovních táborů, jako byla například Sikawa. Nakonec byli zbylí lodžští Němci vyhnáni. Na těchto názorných příkladech mají být nejen vylíčeny samotné události, nýbrž má také být objasněno jejich historické pozadí a případně zmíněny i jejich pozdější

Strana 22

interpretace. Tento postup umožní v podobě chronologických hloubkových vrtů odhalit několik časových vrstev. Během přípravy stálé expozice vyplyne ještě celá řada dalších vhodných konkrétních míst a událostí. Pro přesnější ujasnění tohoto principu uvedeme v prezentaci koncepce chronologického uspořádání výstavy namátkově některé další vhodné příklady. Ale teprve pozdější hloubková rešerše rozhodne o konečném výběru jednotlivých názorných událostí a míst.

Svědectví pamětníků a jiné ego-dokumenty jako vyprávěcí prostředek expozice Třetí rovinu expozice tvoří osobní zážitky a pozdější vypořádání se s nimi. Dramatické průvodní okolnosti nucené migrace vedou u postižených osob k traumatům, která lze i po desetiletích jen stěží překonat. Zkušenosti s násilím, odloučením, ztrátou a vykořeněností zanechávají však své stopy i na dalších generacích. Svědectví pamětníků by se měla na jedné straně vybrat tak, aby otevřela prostor pro emoce a návštěvníka bezprostředně oslovila, na druhé straně je ale nutné zasadit je do příslušného kontextu a zdůraznit jejich subjektivitu. Při této sbírce svědectví se počítá se zapojením představitelů různých generací, sociálních vrstev a politických postojů. Nadace útěk, vyhnání, smíření se snaží ve své funkci jako dokumentační a informační centrum získat resp. vyhotovit pokud možno co nejvíce záznamů vzpomínek pamětníků, ať již písemnou nebo audiovizuální formou. Dalším materiálem budou pamětní knihy, deníky, dopisy a jiné ego-dokumenty.

„Lidé jdoucí přes hranice, hranice jdoucí bez ohledu na lidi" – nucená migrace v Evropě 20. století 1) PRINCIP ETNICKY HOMOGENNÍCH NÁRODNÍCH STÁTŮ A ROZPAD MNOHONÁRODNOSTNÍCH ŘÍŠÍ NA KONCI PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Rozšířením myšlenky etnicky homogenního národního státu dochází k vystřídání dřívějšího principu „přednárodní“ loajality vůči státnímu celku etnickou identitou a přiřazováním jedinců k určitému etniku. Moderní nacionalismy s sebou přinášejí zejména změnu mnohonárodnostních států, přičemž dochází ke střídavému zesílení částečně zde začínající asimilační politiky a snah menšinových národů o získání autonomie. V této souvislosti je poprvé propagováno etnické „rozpletení“ společnosti, prosazuje se nucená migrace a uzavírají se bilaterální dohody o výměně obyvatelstva.

Strana 23

Tyto novodobé mechanismy etnické populační politiky se radikalizují v době první světové války. Tak například deportují mocenské orgány carského Ruska Němce z Volyně a ze své části Polska, stejně jako Židy žijící v západních pohraničních oblastech do vnitrozemí jako projev kolektivních trestných opatření. V Osmanské říši začíná „arménská katastrofa“ v podobě vyhánění Arménů a končí první evropskou genocidou 20. století. Na závěr první světové války, která se považuje za katalyzátor etnických čistek, dochází ke zcela novému uspořádání politické mapy Evropy. Smlouvy, uzavřené na pařížských předměstích Versailles, St. Germain, Neuilly, Trianon a Sèvres, a rozpad carského Ruska v době obou ruských revolucí v roce 1917, včetně následující občanské války, uzavírají kapitolu epochy starých mnohonárodnostních říší. Vznikají nové státy, jiné státní celky dostávají zpět svou státní suverenitu nebo rozšiřují značně své území a získávají velký počet nových obyvatel. S pomocí nástroje plebiscitu se na konci první světové války částečně uplatňuje stále mocnější a účinnější právo na sebeurčení národů s cílem upravit natrvalo mírovou cestou teritoriální příslušnost jednotlivých pohraničních území ve střední Evropě. Tak například se mimo jiné provádějí plebiscity v německo-dánských a německo-polských pohraničních oblastech. Ve východopruských a západopruských hlasovacích okrscích Allenstein a Marienwerder vedou jejich jednoznačné výsledky k tomu, že tyto oblasti zůstávají součástí Německa. V hlasovacím okrsku Horní Slezsko rozhoduje naopak Společnost národů, ovládaná vítěznými mocnostmi, o jeho rozdělení vzhledem k výsledku téměř 60% hlasů pro Německo a 40% hlasů pro Polsko. Zase v jiných oblastech, o které panoval spor mezi Němci a Poláky, jako byla dřívější pruská provincie Poznaň a části Západního Pruska, dochází stejně jako v Alsasku-Lotrinsku k jejich odtržení, aniž by mohlo obyvatelstvo vyjádřit svůj názor. Gdaňsk, který obývalo téměř výlučně německé obyvatelstvo, se stává Svobodným městem. Pokud se některým národům poskytne právo na sebeurčení, znamená to, že se jiným toto právo odřekne. Miliony Evropanů se od této chvíle nacházejí ve státních útvarech, ve kterých se jen stěží cítí jako doma. Miliony Němců, ale také několik stotisíců Maďarů se proto rozhodlo z důvodu diskriminace a represálií, nebo také na základě pocitu odcizení vůči novým státům, že svou vlast v těchto odtržených regionech opustí. Nově založené Československo chápalo samo sebe jako národní stát Čechů a Slováků. Velmi početná německá menšina, která tvořila téměř čtvrtinu celkového

Strana 24

počtu obyvatelstva a byla tak větší než slovenská národnostní skupina, je proti své explicitně vyjádřené vůli začleněna do nového státu. Vedení československého státu odmítá splnit její přání a dát jí teritoriální autonomii, stejně jako zamítá její požadavek, aby byla uznaná jako třetí státní národ. V prvních letech Československé republiky byla německá menšina víceméně vyloučena ze spoluúčasti na politickém dění. Potom se začala situace zlepšovat. Zcela jinak vypadají konflikty ve druhém velkém státním útvaru, založeném po Versailles, a sice Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Království Jugoslávie). Kromě tří titulárních národů žije v novém státě přibližně dvacet dalších etnických menšin, kterým je však částečně odepíráno právo na kulturní specifičnost. Patří k nim například Makedonci nebo muslimské obyvatelstvo. Propagace myšlenky společného jugoslávského národa, který je nadřazen nad všemi etniky, se silně centralistickými rysy, ostře kontrastuje s privilegovaným postavením srbské části obyvatelstva v oblasti politiky, vojska a státní správy. Poté, co v roce 1928 vrcholí neshody mezi chorvatskými a srbskými politickými stranami vražedným atentátem v parlamentu, je v roce 1929 nastolena královská diktatura a jsou zakázány všechny organizace postavené na etnickém nebo konfesním základě. Přesto se však v následujících letech hledají důvody odporujících si ekonomických a politických zájmů převážně v historických, jazykových a náboženských odlišnostech, což podporuje domněle zásadní neslučitelný protiklad mezi Srby a Chorvaty. V Polsku naopak proti sobě stojí konkurující si koncepce přístupu k otázce etnických menšin: „piastovská“ myšlenka národních demokratů pod vedením Romana Dmowského usiluje o vytvoření etnicky homogenního Polska, „jagellonská“ myšlenka Józefa Piłsudského se naopak odvolává na přednárodní tradice polskolitevské šlechtické republiky. Obě dvě koncepce bojují v době Druhé polské republiky o mocenské postavení, což se také odráží na praktikách při poskytování práv etnickým menšinám. Ústava Druhé republiky, přijatá v březnu 1921, uděluje formálně všem národním menšinám stejná práva. Na rozdíl od Československa zde však nikdy nedochází k vážně míněným snahám získat německé obyvatelstvo pro polský stát. Stejně jako v Německu dochází také v ostatních zemích k revizionistickým snahám, které ústí částečně do nových válek nebo válkám podobných konfliktů. Aktivní ochrana národních menšin, plebiscit, mezinárodní konference a mandátorní oblasti spadající pod mezinárodní správu, tedy nástroje řešení konfliktů mírovou cestou, které se pokouší etablovat nově založená Společnost národů, mají v této situaci těžké postavení. V Lausannské smlouvě, kterou byla v roce 1923 z podnětu

Strana 25

evropských velmocí a zejména Velké Británie ukončena řecko-turecká válka, dochází k rozhodnutí o „výměně obyvatelstva“, která se týká muslimů žijících v Řecku a řeckého ortodoxního obyvatelstva žijícího v Turecku, a tím tedy také k uznání principu oddělení etnických skupin jako legitimního prostředku mezinárodní politiky. Náboženské vyznání je tedy v tomto případě faktorem, který rozhoduje o přiřazení jednotlivců ke zdánlivě objektivně definované etnicky-národnostní identitě bez ohledu na jazyk a kulturu. Označení „Turek“ se na Balkáně často používá jako všeobecný název pro muslimy. V důsledku tohoto ztotožňujícího pohledu musí přibližně 500 000 muslimů opustit svou domovinu na řeckém území Makedonie a Thrákie a 1,5 milionů příslušníků řecké ortodoxní církve Malou Asii, a to zejména turecké západní pobřeží. Pro strukturálně slabé Řecko, které má ve 20. letech 19. století pouhých 5 milionů obyvatel, znamená přijetí 1,5 milionu vyhnanců a utečenců obrovskou výzvu. Po skončení tohoto nuceného přesídlení obyvatelstva se stávají Řecko, stejně jako maloasijské pobřežní regiony Turecka víceméně etnicky homogenními oblastmi. Témata: ● Myšlenka etnicky homogenního národního státu ● Nucená migrace v období první světové války se zaměřením na Rusko a Osmanskou říši ● Zánik starých mnohonárodnostních států, politická etnizace a nová politická mapa Evropy po roce 1918 ● Nové a znovuvzniklé státní celky jako národní státy po roce 1918 ● Společnost národů a ochrana národnostních menšin ● Revizionistické snahy v Německu, Bulharsku a Maďarsku ● Národnostní federalismus Sovětského svazu mezi kulturní autonomií, diktaturou strany a etnickými čistkami Možné konkrétní příklady: ● Osud volyňských Němců v době první světové války ● Německo-polský konflikt ohledně Horního Slezska v letech 1919—1922 ● Katastrofa Malé Asie“: řecko-turecká „výměna obyvatelstva“ ● Jižní Tyrolsko po první světové válce

2) NÁRODNOSTNÍ VĚTŠINY A MENŠINY V OBDOBÍ MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI Po seznámení se s konflikty mezi jednotlivými státy se v další části expozice dostává do popředí otázka konkrétního soužití národnostních menšin s většinovým obyvatelstvem v obnovujících se nebo nově se formujících státech. Tak jsou

Strana 26

například Němci, kteří se nerozhodli odejít do Německé říše, postaveni před otázku, zda se mají integrovat do nového státu a jakým způsobem to provést. Spektrum možností přitom sahá od loajální účasti na politickém dění až po otevřené odmítnutí nového státu, přičemž jejich chování je závislé také na tom, nakolik jim nové státy poskytnou menšinová práva například v otázce volby vyučovacího jazyka ve školách. Národní státy, které ještě nejsou politicky ustálené, se často projevují vůči etnickým menšinám s nedůvěrou nebo dokonce zesilují svá opatření vedoucí k jejich potlačení a nacionalizaci. Stejně jako tomu bylo již před první světovou válkou, dochází přitom také nyní k propojení etnických konfliktů s náboženskými a sociálními otázkami, a tím se ještě zostřují. Pro německé menšiny se přitom v mnoha případech posouvá systém politických souřadnic. Z původních Rakušanů žijících v Čechách a na Moravě se stávají nejprve českoslovenští státní příslušníci, nakonec však „pohraniční a zahraniční Němci“ (Grenz- und Auslandsdeutsche), kteří již brzy nehledají politickou podporu ve Vídni nebo v Praze, nýbrž v Berlíně. Vznikají také nové kolektivní identity. Tak se teprve v této době vytváří mezi německy hovořícími obyvateli Československa společné chápání sebe sama jako sudetského Němce. V parlamentních volbách v roce 1925 a 1929 odevzdávají asi tři čtvrtiny německých voličů své hlasy ve prospěch jedné ze tří aktivistických stran, které se podílejí na budování demokratického československého státu. Od roku 1926-1929 jsou tyto strany zastoupeny ve vládě; jejich spoluúčast však není honorovaná národnostně-politickými ústupky. Světová hospodářská krize, která postihla obzvlášť silně německy osídlené části Čech a Moravy, vede u německého obyvatelstva k politické radikalizaci a napomáhá k prosazení se nově založené Sudetoněmecké straně pod vedením Konrada Henleina, která se nejpozději od roku 1937 snaží dosáhnout připojení k Německé říši. Po obnovení Polské republiky se Němci, kteří do té doby žili ve třech dříve rozdělených oblastech, opět nacházejí společně v novém státě. Němci z bývalých pruských provincií Poznaň a Západní Prusko, stejně jako z východního Horního Slezska, z habsburské Haliče a z carského Kongresového Polska a Volyně však nenacházejí až do násilného konce Druhé polské republiky společnou identitu jako německá národnostní menšina. Německé menšiny sice mají právo se artikulovat v tisku, kulturních spolcích nebo politických stranách, ale „polská politika vytlačování“ (Detlef Brandes) vede ke značnému snížení podílu německého obyvatelstva ve Velkopolsku, Pomoří a východní části Horního Slezska z původních 1,2 milionů osob v době po skončení první světové války na 342 000 v roce 1926 a současně s tím také k vytěsnění německého jazyka ze škol. Německá národnostní menšina se zde orientuje politicky spíše na Berlín a nikoli na Varšavu, a nikdy nepřijme Polsko za svůj vlastní stát.

Strana 27

Konflikty mezi národnostními menšinami a většinami jsou v této době rozšířené nejen u Němců, ale těžké postavení má ve stále se zhoršující antidemokratické a nacionalistické atmosféře také mnoho jiných evropských menšinových komunit. V důsledku poválečného uspořádání žijí v diaspoře vedle Němců především Ukrajinci, Maďaři, Bělorusi, Poláci, Turci a Židé. Doba mezi oběma světovými válkami však není poznamenaná pouze etnickými konflikty a neprobíhá přímočaře jako jednosměrná ulice ústící pouze do války a vyhnání. Na regionální a lokální úrovni platí často jiná pravidla a je zde rozšířen jiný druh loajality, což umožňuje poklidné soužití bez ohledu na etnickou příslušnost. Tak zůstává například obyvatelstvo v Černovicích na Bukovině, která připadla po zániku habsburské monarchie podepsáním Saintgermainské mírové smlouvy Rumunsku, až do roku 1939 etnicky a nábožensky velmi různorodé. Snahy o rumunizaci se sice zesilují, a to především ve školství, ale přesto zůstávají živé různé jazykové komunity. Rozvíjí se nejen velmi aktivní a čilý kulturní a spolkový život Poláků, Rusínů a Němců, ale také židovského obyvatelstva Černovic, i když je vystaveno zesilujícímu se antisemitismu. Fenomén komplexních národnostních a etnických příslušností se sice vyskytuje ve střední a východní Evropě častěji, ale v žádném případě se neomezuje pouze na tyto regiony, jak lze jasně ukázat na příkladu Alsaska a východního Lotrinska. V tomto regionu, který byl v roce 1918 připojen k francouzské republice, rozdělily k tomu určené komise francouzské státní správy (commissions de triage) domácí obyvatelstvo do čtyř skupin. Do skupiny D bylo zařazeno obyvatelstvo původně říšsko-německého původu, které se přistěhovalo po roce 1870 (především příslušníci vojenských útvarů a státní zaměstnanci). Ti byli donuceni francouzský stát do září 1920 opustit. Autochtonní německy hovořící obyvatelstvo zůstalo z převážné části v Alsasku a nezpochybňovalo svou příslušnost k Francii ani v průběhu dalších let. Jako odpověď na politiku státního centralismu se však formuje hnutí vznášející požadavek autonomie na ochranu kulturních tradic německy hovořící komunity. Na rozdíl od otázky západních hranic, které byly uznané podepsáním Locarnské smlouvy v roce 1926, využívá německá politika problematiku národnostních menšin na Východě jako záminku k tomu, aby napadla závěry z Versailles a snažila se dosáhnout revize východních hranic – před rokem 1933 diplomatickou cestou, poté stále více pohrůžkami a nakonec za použití násilí ozbrojených sil. Rychle rostoucí vliv nacistické ideologie na příslušníky německé menšiny měl přitom osudový dopad na jejich vnitrostátní integraci, která již byla tak jako tak těžká, a oslaboval jejich loajalitu vůči novým státům.

Strana 28

Témata: ● Menšinová politika evropských států ● Kulturní a politické organizace německých národnostních menšin ● Vznik nového typu loajality a sebechápání „pohraničních a zahraničních Němců“ (Grenz- und Auslandsdeutsche) ● Orientace četných organizací německých národnostních menšin na nacionální socialismus ● Politika a společnost ve východních provinciích Pruska ve Výmarské republice a v době nacismu Možné konkrétní příklady: ● Vyhnání na Západě? Alsasko-Lotrinsko v roce 1919 ● Zpolitizování sudetské otázky ● Politika rumunizace na Bukovině ● Německo-polsko-slezská obec v Horním Slezsku ● Česko-polský konflikt v otázce Těšínska/Śląsk Cieszyński/Teschener Schlesien ● Německo-polské vztahy v Západním Prusku (Westpreußen/Pomorze Gdańskie) ● Maďaři mimo území Maďarska ● Menšinová politika Estonska jako vzor

3) NÁRODNÍ SPOLEČENTVÍ (VOLKSGEMEINSCHAFT), ANTISEMITISMUS A „ŽIVOTNÍ PROSTOR NA VÝCHODĚ“ JAKO ZÁKLADNÍ KOMPONENTY NACIONÁLNÍHO SOCIALISMU

Představy německých národních socialistů o rasové nadřazenosti a vyhlazovací plány, které směřovaly jak do nitra země, tak také za její hranice, byly hlavním motorem ozbrojování, rasové politiky, války, vyhánění a genocidy. Tato kapitola se zabývá genezí nacionalisticky-rasistických a antisemitských prvků ideologie nacionálního socialismu a jejich přerodem v konkrétní kroky totalitního nacistického státu do roku 1938. Převzetí moci Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP) v roce 1933 znamenalo zásadní předěl. Biologismus nacistického hnutí ocejchoval odlišnosti „těch jiných“ jako přirozenou skutečnost; starší projekty kulturní asimilace tak byly nahrazeny násilnou politikou segregace a vymýcení. Jejich důsledkem je nejprve sociální vyloučení, zbavení práv a vyhnání národnostních menšin jako jsou Židé nebo Sintové a Romové. Nacisty plánované nové uspořádání Evropy (Neuordnung Europas) zdaleka přesahuje pouhou revizi dohod Versaillské mírové konference. Na ospravedlnění svých cílů

Strana 29

přitom využívali také výsledků takzvaného východního bádání (Ostforschung) zaměřeného na němectví. Již v době Výmarské republiky upevnili němečtí vědci ideologický model, podle kterého bylo nutné nahlížet na velké části východní Evropy jako na „německou národní a kulturní půdu“ a na zde převládající slovanské obyvatelstvo jako na národy, které nemají stejnou úroveň civilizovanosti. Pro Adolfa Hitlera jsou Němci „národem bez prostoru“ (Hans Grimm), který musejí získat biologickou expanzí pod heslem rozšíření „životního prostoru“ směrem na východ (Lebensraum im Osten). Jeho již záhy proklamované přesvědčení, že „germanizaci lze aplikovat pouze na půdě a nikdy na lidech“, vyústilo ve svém důsledku v myšlenku „prostoru bez národa“ pro „národ bez prostoru“. Témata: ● Politika sociálního vyloučení a vyhnání v nacistickém Německu po roce 1933 ● Antisemitismus jako vlastní radikalizující prvek nacistické ideologie ● Nacistická antropologie: biopolitika, statistika, politika osídlování ● Ideologie „životního prostoru“ Možné konkrétní příklady: ● Mazury v době Třetí říše ● Flatow: konec jedné německo-židovské obce v hraniční marce PoznaňskoZápadní Prusko

4) DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA - OKUPAČNÍ TEROR, NUCENÁ MIGRACE A GENOCIDA JAKO SOUČÁST NACISTICKÉ NADVLÁDY Rok 1938 představuje z mnoha hledisek obrat. Mnichovská dohoda schvaluje nacisté připojení Sudet k Německu, později následuje obsazení takzvaného zbytku Česka (Rest-Tschechei) a v souvislosti s listopadovými pogromy v roce 1938 je z Německa vyhnáno 17 000 Židů s polským pasem. Na tyto události, které Jerzy Tomaszewski označuje jako „počátek vyhlazování“, navazují po přepadení Polska německými vojsky rozsáhlá opatření s cílem vyhnat a přesídlit části obyvatelstva. Nacistická politika tak radikalizuje modely oddělení etnických skupin, které se praktikovaly od začátku 20. století v jihovýchodní Evropě, a zavádí vlastní politiku vyhánění, která se řídí rasistickými kritérii. Nucené vysídlování jednotlivých etnických menšin se stává v následujících letech běžnou praxí nacistické okupantské vlády v mnoha částech obsazené Evropy. Při uskutečňování svého záměru získat rozsáhlá území pro nacistickou populační

Strana 30

politiku a zamýšlenou „germanizaci půdy“ dochází zejména v Polsku k rozsáhlému vyhánění obyvatelstva, nucená migrace postihuje ale také Slovinsko a Lotrinsko. Německému okupačnímu teroru padlo v dalších šesti letech za oběť téměř šest milionů polských státních příslušníků. Začátek vyhlazovací války proti Sovětskému svazu v létě 1941, vedené v duchu rasistické ideologie, s sebou přináší další radikalizaci nacistického válečného tažení a okupační politiky. Strategie vyvražďování určitých národů, postavená na protislovanské ideologii, se odráží v Generálním plánu Východ, jehož cílem byla germanizace a zotročení východní Evropy až po Ural. Nacistický režim přitom vědomě využívá ke stabilizaci své nadvlády v obsazených oblastech již delší dobu doutnající konflikty mezi jednotlivými etnickými skupinami. Zavedení Listiny Němců (Deutsche Volksliste) jako součásti nacistické populační politiky zničilo tradiční regionální vztahy a potlačilo existující pocity loajality. Přiřazení k určité etnické skupině se od této chvíle stává stigmatem, který jedince staví na určitý stupeň hierarchického řetězce a dává mu lepší či horší vyhlídky na přežití. Ukrajinská Listina Němců sloužila především k zařazení Němců žijících mimo území Říše do kategorií podle jejich způsobilosti pro realizaci záměru germanizace v rámci Generálního plánu Východ. Přitom se vědomě počítá s hromadným umíráním milionů sovětských válečných zajatců. Miliony sovětských civilistů, především Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, padly za oběť excesům prováděným v souvislosti s bojem proti partyzánům, okupační politice zaměřené na bezohledné vykořisťování obyvatel, kteří byli zbaveni občanských práv, a pozdější „politice spálené země“. Obsazené Polsko se stává souběžně s okupovanými oblastmi na západě Sovětského svazu centrálním místem nacistického vyhlazování národů. Vyvlastňování, deportace a ghettoizace vrcholí systematickým vyvražděním šesti milionů evropských Židů (z nichž přibližně tři miliony měly polskou státní příslušnost) a půl milionu Sintů a Romů. Osvětimi je ztělesněním nacistického civilizačního zlomu.

- „ETNICKÝ REŽIM“ STALINSKÉHO SOVĚTSKÉHO SVAZU Předpokladem pro napadení Polska nacistickým Německem a nové rozdělení polského státu byl pakt Stalina s Hitlerem uzavřený v srpnu 1939. Oba totalitní režimy přeměnily východní Evropu v prostor bezbřehého násilí, ve kterém realizovaly svou etnickou politiku doprovázenou masovými vraždami.

Strana 31

V důsledku paktu Stalina s Hitlerem dochází k přesídlování obyvatel podle smluvených pravidel, které se týkalo kromě baltských Němců také německého obyvatelstva z Volyně, Haliče, povodí Narewu, a otevřelo dveře stejným praktikám v Dobrudži, na Bukovině a v Besarábii. V polské části obsazené Sovětským svazem páchala sovětská tajná služba cíleně masové vraždy příslušníků polské elity, jejichž zpodobněním je katyňský masakr. Před napadením Sovětského svazu Německem, ale také po něm bylo na stovky Poláků, Estonců, Lotyšů a Litevců deportováno do Střední Asie a na Sibiř. Stalin tak navázal na velkoplošné deportace, se kterými začal již v době před vypuknutím druhé světové války, s cílem potrestat domněle nespolehlivé etnické skupiny nebo je odstranit ze strategicky důležitých regionů. V první polovině 30. let 19. století je „vyčištění“ západních pohraničních oblastí namířeno nejprve především proti Polákům a Němcům. Po napadení Sovětského svazu Němci v červnu 1941 přistupuje Stalin ke kolektivnímu potrestání některých etnických skupin, které byly za údajnou kolaboraci deportovány na Sibiř a do Střední Asie – preventivně to byli Finové a Němci, později ale také Čečenci, Ingušové, Kalmykové a krymští Tataři. Několik tisíc „etnických Němců“ (Volksdeutsche), kterým se podařilo vyhnout přesídlení do župy Povartí nebo do Říše a kteří proto také zůstali na území Sovětského svazu, bylo na základě svého zařazení do Listiny Němců na Ukrajině paušálně obviněno z velezrady a odsouzeno k několikaletému odnětí svobody a k pobytu v táboře. Stalinský Sovětský svaz pokračuje ale i po skončení druhé světové války ve vnitrostátních imperiálních etnických čistkách a deportacích, kterým padly za oběť miliony lidí. Současně jsou s Polskem a Československem uzavřeny na formálně dobrovolném základě dohody o přesídlení obyvatel.

- EVAKUACE A ÚTĚK NĚMECKÉHO CIVILNÍHO OBYVATELSTVA Po zhroucení německé východní fronty stojí vojska sovětské armády v létě 1944 na německých hranicích ve Východním Prusku. Zvěsti o zvěrstvech Rudé armády rozpoutávají paniku. Miliony lidí opouštějí svůj domov, mnozí z nich umírají v důsledku násilných činů sovětských vojsk, válečného dění, nadlidských útrap na útěku v době extrémně chladné zimy roku 1944/45 nebo spáchají sebevraždu ze strachu, že by mohli padnout do rukou Rudé armády. Konkrétní průběh útěku se region od regionu liší. Když se vojska Rudé armády dostala v říjnu roku 1944 ve Východním Prusku poprvé na území Říše, spáchala ve vesnici Nemmersdorf masakr na tamním civilním obyvatelstvu. Poté, co se

Strana 32

wehrmachtu podařilo obec znovu dobýt, zneužilo nacistické vedení tyto události při nezodpovědných výzvách k tomu, aby lidé vydrželi a nevzdávali se, místo aby se staralo o včasnou evakuaci. Vojáci sovětské armády, kteří ve své zcela zpustošené zemi již dva roky dobývali nazpět vesnici za vesnicí a město za městem, byli mimoto svým velením vyzýváni k pomstě. Popravy německého civilního obyvatelstva se stávají běžnou záležitostí, masové znásilňování, zatýkání a drancování jsou na denním pořádku. Ruský nositel Nobelovy ceny a dřívější politický komisař Rudé armády Alexandr Solženicyn popisuje brutalitu vstupu sovětských vojsk na území Východního Pruska ve svém básnickém cyklu „Pruské noci“. Také pozdější bojovník za lidská práva Lev Kopelev podává ve své autobiografii „Uchovat na věky“ zprávu o vstupu vojsk do Východního Pruska. Protože pozvedl svůj hlas proti násilí, byl vyloučen kvůli „soucitu s nepřítelem“ ze strany a odsouzen k trestu odnětí svobody a pobytu v táboru. Hromadné znásilňování na územích dobytých vojsky Rudé armády se stává traumatickým zážitkem ženské části obyvatelstva. Mnohonásobně opakovaná znásilnění někdy se smrtelnými následky, pohlavní choroby, nechtěná těhotenství a jejich umělé přerušení jsou rozšířeným fenoménem, mnoho žen volí sebevraždu jako východisko z této situace. Lze jen odhadnout, jakého množství žen se to řádově týká, protože toto téma bylo ještě desetiletí po válce tabu; počet obětí však sahá až do 1,4 milionů znásilněných žen ve východní části Pruska. Postižené ženy se musely se svými fyzickými a psychickými ranami a traumaty vypořádat samy, často o tom nemohly otevřeně hovořit ani v kruhu rodiny. Jako jediné otevřené spojení na západ zůstává pro prchající obyvatelstvo celé dlouhé týdny pouze cesta přes zamrzlý Viselský záliv na Viselskou kosu. Cestou přes moře jsou na západ evakuovány téměř dva miliony utečenců. Přitom umírají desetitisíce lidí, například při potopení lodi Gustloff nebo Goya. Při útěku ze Zadního Pomořanska dostihla proudy utečenců na mnoha místech Rudá armáda. Kvůli většinou příliš pozdnímu útěku byly ze všech východoněmeckých regionů procentuálně nejvyšší ztráty na lidských životech v braniborské Nové marce. K velkým ztrátám dochází také v zimě 1944/45 ve Slezsku, a to především kvůli tomu, že gauleiter, tedy velitel župy, vyzývá k tomu, že je nutné vydržet a nevzdávat se, a kvůli opomenuté evakuaci města Breslau (Wroclaw), které bylo prohlášeno za pevnost. Regionálně stejně rozdílně, jako tomu bylo ve východních pruských provinciích, probíhá také evakuace a útěk německého civilního obyvatelstva z jiných regionů ve východní a jihovýchodní Evropě.

Strana 33

Společným jmenovatelem všech uprchlických vln z německých východních provincií je skutečnost, že byly mnohokrát přerušeny a probíhaly pouze po etapách. Opatření přijatá na evakuaci německého obyvatelstva se podřizovala válečným požadavkům, což zabránilo spořádané a včasné záchraně mnoha utečenců. V mnoha případech byly proudy utečenců zastaveny na své cestě na západ jednotkami německého vojska. Na útěku jsou rozděleny rodiny, děti odtrženy od svých matek. Ti, kterým se útěk na západ nezdařil a dostali se za bojovou linii fronty, se většinou marně pokouší vrátit zpět do svých domovských obcí. Většinou ztroskotají v místech na trase svého útěku, která se zdají být jakž takž bezpečná. Zároveň je od února 1945 – podle německých odhadů z poválečné doby – deportováno celkem až 200 000 německých civilistů z východních provincií Pruska na nucené práce do Sovětského svazu. V době kapitulace se nacházejí asi ještě 4,4 miliony východních Němců na území východně od dělící čáry Odry a Nisy. Odříznuti od jakýchkoli zpráv, netuší, co jim přinese budoucnost. Na konec ani jim není umožněno zůstat ve své vlasti. Na rozdíl od jiných uprchlických vln v dějinách se u útěku z východních částí Pruska jedná o útěk bez návratu, který v podstatě končí trvalým vyhnáním. Témata: ● Mnichovská dohoda a její následky pro obyvatelstvo v oblastech odtržených od Československa ● Svobodné město Gdaňsk, Polský koridor a přepadení Polska nacistickým Německem ● Politika anexí cizího území a okupační politika Německé říše ● Přesídlení etnických Němců žijících mimo území Říše (Volksdeutsche), Listina Němců (Deutsche Volksliste) a nacistická populační politika ● Účast říšských a zahraničních etnických Němců na nacistické válce a okupačním režimu ● Generální plán Východ: vyhnání, nucené práce, masové vraždění ● Deportace, ghettoizace, holokaust ● Evakuace koncentračních a vyhlazovacích táborů a pochody smrti ● Etnický režim stalinistického Sovětského svazu ● Pakt Stalina s Hitlerem a sovětská politika vyhánění ● Deportovaní ruští Němci v systému sovětských nucených prací ● Opatření na vyklizení a evakuaci německých sídelních území v jihovýchodní Evropě ● Evakuace a útěk Němců z východních oblastí německé Říše ● Masový fenomén znásilňování

Strana 34

● Nucené deportace práceschopného německého civilního obyvatelstva do Sovětského svazu Možné konkrétní příklady: ● Lodž: Centrum německé politiky přesídlování a ghettoizace ● „Akce Zamość“ a nacistické politika vyhánění ● Německá povolžská vesnice v době mezi Velkou říjnovou revolucí a deportacemi ● Kazachstán jako místo exilu národů deportovaných Stalinem ● Evakuace jedné obce v severním Sedmihradsku ● Útěk přes Vislanský záliv ve východním Prusku ● Slupsk (Stolp) v Pomořanech po jeho dobytí vojsky Rudé armády ● Pražské povstání

5) VYHNÁNÍ NĚMCŮ A NOVÉ USPOŘÁDÁNÍ EVROPY - CESTA K POSTUPIMSKÉ KONFERENCI V důsledku válečného zvratu u Stalingradu na začátku roku 1943 začíná spojenecká strana uvažovat o konkrétních plánech pro poválečnou Evropu. Na začátku stojí konference v Teheránu koncem roku 1943, po které následuje setkání spojeneckých válečných stran v Jaltě a po skončení války v červenci a v srpnu 1945 v Postupimi. V souvislosti s novým teritoriálním uspořádáním střední a východní Evropy, včetně posunutí hranic Polska směrem na západ, a po zkušenostech s nacistickou expanzivní a vyhlazovací politikou akceptují a schvalují mezinárodní velmoci, na rozdíl od situace po první světové válce, rigorózní politiku vyhnání. To platí také pro oblasti, ve kterých se Němci na základě rozhodnutí o průběhu nových hranic teprve mají stát menšinami. Zejména v Polsku a v Československu panuje po zkušenostech z doby před druhou světovou válkou a během ní přesvědčení, že německé menšiny nemohou být loajálními občany. Na místo práva na sebeurčení a ochrany menšin nastupuje politika oddělení etnických skupin a vytvoření etnicky homogenního národního státu. Spojenci plánují přitom za podpory středovýchodních evropských exilových vlád také vyhnání milionů Němců ze střední a východní Evropy. Toto vyhnání se v protokolu z postupimské konference nazývá transferem, který má proběhnout „spořádaným a humánním způsobem“. Kritické hlasy, které se obracejí proti vyhnání a ozývají se na veřejnosti v západních státech, v polské exilové vládě a dokonce také v sovětských vládních kruzích, se nedokáží prosadit. Polská exilová

Strana 35

vláda se snaží získat nazpět polské hranice na východě v jejich předválečné podobě a udržet také požadované území na západě v určitém rámci, který by neposkytl velmocím žádné argumenty pro teritoriální odstoupení polského území na východě. To vysvětluje, proč až do podzimu 1944 projevuje pochyby ohledně převzetí „téměř úplně německých“ měst Bresla (Wroclaw) a Stettin (Štětín). Vzhledem k nenávratně ztracenému polskému území na východní hranici, které museli polští komunisté přenechat sovětskému vedení, mění se v průběhu roku 1945 v otázce Německa politické pozice buržoazních politiků, jako byl například Stanisław Mikołajczyk, vůdce polské Národní selské strany. Tak vzniká v rámci polské poválečné společnosti politický konsens ohledně západních hranic na Odře a Nise. Nové hranice v poválečné Evropě vznikají pod rozhodujícím vlivem Stalina, který tak rozšiřuje oblast hegemoniálního vlivu Sovětského svazu až do střední Evropy a na Balkán. Vyhnání Němců přitom slouží také k nastolení komunistických vlád. Bezprostředně po rozšíření Polska směrem na západ dochází k nucenému přesídlení více než milionu Poláků z území zabraném Sovětským svazem z velké části do „nově získaných oblastí“. V době postupu vojsk Rudé armády v roce 1944 zde odhadem žije 2,8 milionů Poláků. Velká polská kulturní centra jako Lvov, Grodno a Vilnius připadnou v důsledku Stalinovy mocenské politiky Sovětskému svazu. Na základě oficiálně dobrovolně podepsaných, ve skutečnosti však Sovětských svazem vynucených smluv je do léta 1946 nuceně přesídleno asi 1,3 milionů Poláků (z toho 54 000 Židů) do Polska. V oficiální mluvě se nazývají přikrášleným výrazem „navrátilci“ (repatrianti). Tak se například Poláci z haličského Lvova stěhují do nyní polské Wroclawi a jejího okolí a uchovávají si své tradice ze staré vlasti. V důsledku nuceného vysídlení Němců a latentního nedostatku pracovních sil přijímá československá vláda 31. července 1945 rozhodnutí přimět Čechy a Slováky, kteří žijí v zahraničí, takzvané reemigranty, aby se navrátili do Československa. Mezi nimi se nachází také téměř 39 000 takzvaných volyňských Čechů z Ukrajiny, kteří byli na základě dohody se SSSR usídleni v původně Němci obývaných regionech Čech, Moravy a Slovenska. S jinou situací se setkáváme v případě německy hovořících menšin v západní a jihovýchodní Evropě, například ve východní Belgii, jižním Tyrolsku a severním Šlesvicku, které směly zůstat po roce 1945 ve své vlasti a jejichž poválečné postavení lze hodnotit jako velmi dobrý příklad zdařilého řešení menšinové otázky.

Strana 36

- "DIVOKÉ VYHNÁNÍ" Procesy vyhánění probíhají v jednotlivých regionech nanejvýš rozdílným způsobem, ale na rozdíl od původního záměru jsou téměř vždy dramatické a nehumánní a vyžádají si četné oběti na životech. Realizace opatření, která je ve středovýchodní Evropě záležitostí vlád, začíná v Polsku a v Československu počátečním „divokým vyháněním“, které má ještě před začátkem postupimské konference „položit karty na stůl“. Postiženy jsou zejména územní pásma ležící bezprostředně na východ od Odry a Lužické Nisy, z nichž jsou v červnu a červenci 1945 Němci systematicky vyháněni. Na podporu těchto praktik dochází navíc ještě k uzavření přechodů přes řeku, aby se utečencům zabránilo vrátit se zpět do svých domovských obcí. Také z Československa je v době od května do srpna 1945 vyhnáno víc než půl milionu Němců. Němci zažívají nejistou přechodnou dobu plnou zlovůle, udavačství a bezpráví, během které mnozí umírají v důsledku epidemií, nedostatečné zdravotní péče a hladem, nebo se stávají oběťmi pomsty a odplaty. V Československu a v některých částech Polska musí německé obyvatelstvo nosit pásky na rukávech, které je viditelně označují jako Němce. Němci, kteří se v době nacismu rozhodli jako původní polští státní příslušníci pro zanesení do Listiny Němců, jsou kolektivně odsouzeni jako zrádci národa. V Polsku vznikají tábory nucených prací pro Němce, pro které se stávají jména jako Potulice, Lamsdorf (dnes Lambinowice), Swietochlowice nebo Sikawa synonymem hrůzy. Také v Československu musejí Němci vykonávat nucené práce ve stovkách táborů a strpět velmi špatné zacházení. V bývalých německých regionech se jen pomalu zřizují polské úřady, které mají převzít zodpovědnost za systematické nové uspořádání a osídlení „znovuzískaných oblastí“. Přitom dochází často k urputným potyčkám mezi sovětskými vojsky a polskými orgány, při kterých německé civilní obyvatelstvo, zbavené práv, „sedí mezi oběma židlemi“. S pomocí zákonů, dekretů a ustanovení jsou Němci jak v Polsku, tak také v Československu zbaveni svého majetku. Spektrum chování obyvatel vůči Němcům, kteří musejí ze země odejít, je přitom velmi široké. Vedle svědectví o násilí a lhostejnosti existují také příklady lidského soucítění a solidarity polských a českých sousedů.

- NUCENÉ VYSÍDLOVÁNÍ Po fázi „divokého vyhnání“ následovalo organizované nucené vysídlení na základě rozhodnutí postupimské konference. Vedle příslušných vlád se na něm podílely

Strana 37

především komunistické stranické organizace a vojenské a policejní jednotky; této situace však využívaly také kriminální živly a organizované bandy. Podle plánu na transfer německého obyvatelstva, zveřejněného v listopadu 1945 spojeneckou Kontrolní radou, mělo být německé obyvatelstvo z Polska a dřívějších německých východních oblastí přemístěno především do sovětské a britské okupační zóny, zatímco přesun Němců z Československa měl směřovat převážně do americké a sovětské okupační zóny. Americká okupační zóna měla navíc přijmout maďarské Němce. Jako první byli vysídleni lidé neschopní práce, jako byli starci, ženy a děti, zatímco s vypovězením kvalifikovaných pracovníků, kterých bylo nezbytně zapotřebí, se často otálelo. Tak byla od sebe odtržena celá řada rodin, které se často opět shledaly až po mnoha letech. Většina vyhnanců se dostala do cílového tábora ve spojeneckých okupačních zónách víceméně bez finančních prostředků. Také při „organizovaném“ vysídlování umíralo kvůli namáhavým přejezdům v dobytčích vagónech, nevyhovující zdravotní péči, chladu a nedostatku potravin mnoho lidí.

- DEPORTACE, INTERNAČNÍ TÁBORY A VYHNÁNÍ V JIHOVÝCHODNÍ EVROPĚ Ačkoliv Maďarsko figurovalo dlouhé roky jako spojenec nacistického Německa, dostává maďarský stát jako jediný v jihovýchodní Evropě podle postupimského protokolu právo vypovědět své německé obyvatelstvo. Po politicko-hospodářských úvahách dochází od roku 1946 k vyhnání maďarských Němců, které je však spojené s podstatně menším násilím než tomu bylo v jiných zemích. Polovina německého obyvatelstva v Maďarsku zůstává tohoto osudu ušetřena. O rozsahu nuceného vysídlení Němců vedla maďarská vláda dlouhou dobu kontroverzní debaty. Komunisté a Národní selská strana naléhali na radikální nucené vysídlení Němců, zatímco Malorolnická strana kolísala mezi respektem před občanskými majetkovými právy a maďarským nacionalismem. Především sociální demokraté projevovali skeptický postoj vůči kolektivnímu potrestání Němců. Určitou roli přitom hrály také ohledy na nevyjasněný osud Maďarů na jižním Slovensku, protože vyhnání maďarských Němců se mohlo stát negativním modelovým příkladem, jak s nimi zacházet. V Rumunsku mohlo zůstat německé obyvatelstvo ve své vlasti, od ledna 1945 však probíhaly ve velkém rozsahu jejich deportace do Sovětského svazu. Vedle desetitisíců Němců z Maďarska a Jugoslávie bylo jen z Rumunska deportováno

Strana 38

70 000 německých obyvatel, zpravidla se to týkalo mužů ve věku od 17 do 45 let a žen od 18 do 30 let. Tito lidé byli nasazeni na nucené práce za extrémně těžkých podmínek především v Doněcké uhelné pánvi a železářském a ocelářském průmyslu na jihu Sovětského svazu. Úmrtnost se pohybovala okolo 10 až 15 procent. Poslední deportované osoby byly propuštěny teprve koncem 40. let. Na začátku 50. let byly v Rumunsku odvlečeny desetitisíce banátských Švábů do stepi Baraganu. Ke kulturní diskriminaci zbylých Němců v Rumunsku vedla zejména nacionalistická asimilační politika v době vlády Ceausesca v 80. letech, která přiměla sedmihradské Sasy a banátské Šváby k masovému výjezdu ze země. V Jugoslávii probíhá politika vyhánění a internačních táborů namířená vůči německému obyvatelstvu bez mezinárodně schváleného právního základu. Po násilném vyvlastnění je veškeré německé obyvatelstvo internováno do táborů. Brutální politiku jugoslávských táborů ztělesňuje například Rudolfsgnad (dnešní Knicanin) se svými odhadem 11.000, Gakowa (Gakowo) s 8.500 a Jarek (Backi Jarek) se 7.000 mrtvými. Vysídlování z Jugoslávie, které se v Itálii označuje jako exodus, znamenalo také konec italské komunity podél istrijského a dalmatského pobřeží. Již na konci války zlikvidovala jugoslávská armáda v krasových jeskyních na 4 000 Italů (masakr "foibe"). Italští obyvatelé dostali v souladu s mírovou smlouvou, uzavřenou mezi Itálií a Spojenci dne 10. února 1947, opční právo. Vedle právních možností vykázat z nového jugoslávského státu osoby, která využily svého práva v proitalském smyslu, se komunistické „lidové orgány“ uchylují k šikanám, politickému nátlaku a násilí. Do roku 1956 opouští Istrii a Dalmácii asi 300 000 Italů, a to především z měst Zadar (italsky: Zara) a Rijeka (italsky: Fiume). Celkové ztráty na lidských životech v důsledku útěku a vyhnání jsou obrovské; také další vědecká bádání budou schopna stanovit jen přibližně jejich přesný rozsah. V bilanci obyvatelstva z roku 1958 napočítal Spolkový statistický úřad (Statistische Bundesamt) 1 338 700 nevyjasněných případů z řad civilního obyvatelstva dřívějších východních provincií Pruska a 886 300 nevyjasněných případů německého civilního obyvatelstva žijícího za hranicemi Říše (bez zahrnutí osudů ruských Němců). V této bilanci jsou započteny také ztráty civilního obyvatelstva během válečných operací a celého útěku. Spolkový archív proto v roce 1974 na vysvětlenou konstatuje, že není možné ztotožňovat celkový počet těchto 2,2 milionů nevyjasněných případů s násilnými trestnými činy během vyhnání. Na základě odhadů a vyhodnocení písemných zpráv stanovil sám Spolkový archív minimální počet obětí na životech ve výši 600 000 v důsledku násilných činů během vyhnání: přes 400 000 obětí na území

Strana 39

východně od Odry nebo Nisy, přes 130 000 v Československu a přes 80 000 v Jugoslávii. O otázce ztrát na životech v řadách civilního obyvatelstva jugoslávských Němců existuje dnes rozsáhlá práce vypracovaná z podnětu Dunajsko-švábské kulturní nadace, která upřesnila počet obětí v této oblasti na téměř 60 000. V souvislosti s vyhnáním sudetských Němců doporučila Česko-německá komise historiků v roce 1996, aby se na základě nových průzkumů vycházelo z počtu téměř 30 000 obětí násilí. Tyto velké rozdíly v uvedených číslech jsou dány jednak různými výpočetními a zjišťovacími metodami, jednak různými definicemi pojmu „oběti vyhnání“. Mimo jiné je nejasné, jak nahlížet v celkové bilanci obětí na osoby, které zemřely v přijímající oblasti na následky vyhnání teprve o nějaký čas později. Témata: ● Plány Spojenců ohledně poválečné Evropy ● Plány exilových vlád, lidových demokracií a Československa v letech 1944-1948 a jejich převedení do legislativní podoby, např. Benešovy dekrety ● Lokální násilí a materiální pohnutky ● Plánování a průběh nuceného vysídlování z dřívějších pruských východních provincií ● Plánování a průběh odsunu z Československa ● Plánování a průběh odsunu ze severu Východních Pruska ● Nucené deportace a pracovní tábory ● (Nucené) přesídlování Maďarů a Slováků ● (Nucené) přesídlování Poláků, Ukrajinců a Bělorusů ● Situace Němců, kteří zůstali ve své vlasti ● Vysídlení Němců do Německa od 50. let 19. století ● Německé národnostní menšiny v západní Evropě ● Vyhnání Němců z Maďarska ● Osud podunajských Švábů v Jugoslávii a jugoslávské plány týkající se vyhnání a nového osídlení po roce 1944 Možné konkrétní příklady: ● Postoloprty/Postelberg: násilné trestné činy na sudetoněmeckém civilním obyvatelstvu ● „Akce Ullmann“: odsun sudetoněmeckých sociálních demokratů ● Wroclaw a Lvov v roce 1945: Ztráta domova a výměna obyvatelstva ve dvou evropských metropolích

Strana 40

● ● ● ● ● ●

Centrální pracovní tábor Jaworzno Sesazení německých biskupů v Gdaňsku (Danzig) a Warmiňsku (Ermland) Násilné deportace obyvatel ze Sedmihradska a Banátu do Sovětského svazu Východopruské vlčí děti na Litvě Rijeka/Fiume: „exodus“ Italů z Istrijského poloostrova a Osimská dohoda „Akce Visla“: násilné přesídlení Ukrajinců v rámci území Polska v roce 1947

6) UTEČENCI A VYHNANCI V NĚMECKU A V EVROPĚ PO ROCE 1945: STRATEGIE, KONFLIKTY A ÚSPĚCHY INTEGRAČNÍCH PROCESŮ - ZKUŠENOSTI PRVNÍCH OKAMŽIKŮ V důsledku druhé světové války a rozhodnutí Spojenců ve věci poválečného uspořádání Evropy ztratily miliony Evropanů svůj domov a často také život: Němci, Poláci, Ukrajinci, Maďaři, Finové a mnoho jiných národností. Až do úplného ukončení jejich nuceného vysídlení muselo opustit svou vlast 14 milionů německých utečenců a vyhnanců. Ve čtyřech okupačních zónách tehdejšího Německa se jejich každodenní život odehrává ve znamení pocitu cizosti a sociálního vyloučení, doprovázen ubytováním v přidělených přístřeších a barákových táborech, hladem, odříkáním a hledáním rodinných příslušníků. Tyto zkušenosti sdílejí s miliony osob, takzvaných „Displaced Persons“, které se ocitly mimo svůj domov, a s válečnými zajatci, kteří čekali po svém osvobození z německého zajetí na repatriaci nebo emigraci do zámoří. Počet vysídlených osob se ve čtyřech okupačních zónách od sebe velmi lišil. Vedle hlavních přijímajících oblastí Bavorska, Šlesvicko-Holštýnska a Dolního Saska odmítá například francouzská okupační správa odsunuté Němce na začátku vůbec přijímat. Vzhledem k zeměpisné poloze sovětské okupační zóny v sousedství zemí původu vysídlených osob je zde jejich počet obzvlášť vysoký, v částech Meklenburska a Předního Pomořanska tvoří utečenci a vyhnanci většinu obyvatelstva. Ve snaze zamezit vytváření nových menšin se při usídlování vyhnanců nepřihlíží k jejich společným krajanským, sociálním nebo konfesním rysům. Příchodem vysídlených osob se však zásadně mění náboženská a sociální struktura poválečného „zbytku“ Německa. V době největší nouze bezprostředně po příchodu vyhnanců mají rozhodující význam právě církevní aktivity. Se svými charitativními iniciativami jako „Kirchliche Hilfestelle“, „Caritas-Vertriebenen- und Flüchtlingshilfe“, „Katholischer Flüchtlingsrat“, „Hilfswerk der Evangelischen Kirche“ nebo „Rucksackpriester“

Strana 41

nabízejí obě velké církve v Německu nejen první materiální pomoc, ale přebírají především také duchovní péči o vyhnance. Během krátké doby vznikají z řad vyhnanců církevní skupiny, jako jsou například evangelické dobročinné komitéty, které se spojují v Konventu rozprášených východních církví (Konvent der zerstreuten Ostkirchen). U katolíků to jsou především vlastenecké organizace Heimatwerke východoněmeckých diecézí a sudetoněmecký Ackermannův sbor (Ackermann-Gemeinde).

- MEZI INTEGRACÍ A ASIMILACÍ - UTEČENCI A VYHNANCI V OBOU ČÁSTECH ROZDĚLENÉHO NĚMECKA Založením obou německých států vznikají souběžně dvě zcela odlišné strategie začleňování odsunutých Němců do společnosti: na Západě je to integrace založená na „hospodářském zázraku“, péče o vlastenecké prostředí nebo církevní aktivity; ve východní části Německa nucená asimilace a veřejné zamlčování osudu vyhnanců. Hospodářský, sociální a politický proces integrace probíhá velmi rozdílně a v žádném případě není bezkonfliktní. Přesto však přispívají miliony vyhnanců svou prací ke zdařilému znovuvybudování Spolkové republiky Německo, podporou jsou jim přitom program státní pomoci v mimořádných situacích (Soforthilfe) a program na vyrovnání majetkových křivd (Lastenausgleich). Oblasti, ve kterých dříve převládalo především zemědělství a lesnictví, prodělávají usídlením vyhnaných Němců s průmyslovo-řemeslnickými profesemi zrychlenou strukturální přeměnu. V kontextu se studenou válkou se západoněmecké politické strany nejprve snaží získat v řadách vysídlených osob hlasy voličů. Nakonec je to právě otázka vyhnanců, která polarizuje boj o Východní smlouvy a stává se od té doby sporným bodem politické sféry. Od 70. let minulého století se otázka vyhnanců ve společnosti postupně stále více dostává do pozadí zájmu. V NDR jsou vyhnanci vystaveni represáliím ze strany státu často již jen z toho důvodu, že se setkají se svými krajany. Ale i jiné evropské země stojí po skončení druhé světové války před těžkým úkolem vytvořit pro vyhnané a odsunuté skupiny obyvatelstva nový domov. Za příkladnou se přitom považuje finská integrační politika, která poskytla prchajícím Karelům ze Sovětského svazu rychlou a nebyrokratickou pomoc například v podobě vyrovnání majetkových křivd a na rozdíl od praktik spojeneckých okupačních mocností v Německu usídlovala utečence z jedné oblasti v jejich nové vlasti často opět na jednom místě.

Strana 42

- SNAHY O SMÍŘENÍ Ze strany církve dochází brzy k prvním symbolickým gestům smíření mezi Němci a jejich východními sousedy. Na polské straně představuje dopis polských biskupů v roce 1965 se svým klíčovým poselstvím „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“ směrodatný signál ochoty ke smíření. Významný je také pamětní spis Evangelické církve v Německu (EKD) „Die Lage der Vertriebenen und das Verhätnis des deutschen Volkes zu seinen östlichen Nachbarn“ (Situace vyhnanců a vztah německého národa k jeho východním sousedům) z roku 1965. Tento spis dal podnět k náruživým interním církevním a celospolečenským debatám. Ve svém textu si na jedné straně stěžuje na nedostatek solidarity německé společnosti, „která zůstala vyhnancům očividně mnohé, a sice to podstatné, dlužná“, na druhé straně přichází s požadavkem, aby byla uznaná nová politická realita v Evropě. Církevní kruhy jako byla ekumenická skupina „Aktion Sühnezeichen“ (Akce znamení pokání) se záhy snažily o smíření s východními sousedy. Ve Spolkové republice Německo jsou to především vyhnanci a jejich potomci, kdo se zasazují o porozumění s východními sousedy. Přitom využívají zjednodušených podmínek cestování, které s sebou na začátku 70. let přinesla nová východní politika vlády Willyho Brandta (Neue Ostpolitik), k tomu, aby navštívili svou dřívější vlast a navázali zde často přátelské kontakty s dnešními obyvateli. Vyhnanci žijící v NDR mohli využívat možností k cestování do Polska již dříve. Po vyhlášení stanného práva v Polsku v prosinci 1981 se mnoho vyhnanců podílelo na dobročinných akcích ve prospěch lidí utlačovaných komunistickým režimem. Na druhé straně však také existovaly některé krajanské spolky, které sveřepě lpěly na starých politických právních stanoviscích Německa, jak také potvrdil Spolkový ústavní soud ve svém rozsudku k Východním smlouvám v roce 1973 resp. 1975. Za účelem stabilizování vlastního systému instrumentalizoval komunistický režim nejistotu svých obyvatel ohledně konečné platnosti státních hranic. Tímto způsobem se opět utvrzovaly staré předsudky. Témata: ● Zkušenosti prvních okamžiků uprchlých a vyhnaných Němců ● Odlišná ekonomická a sociální opatření na pomoc při začleňování do společnosti v obou částech rozděleného Německa (pozemková reforma ve srovnání se zákonem o finančním odškodnění obětí nacismu) ● Práce organizací církevní pátrací služby ● Stuttgartská Charta německých vyhnanců z roku 1950 ● Osud takzvaných „Displaced Persons“ ● Finská integrační politika jako vzor?

Strana 43

● Vyhnanci a jejich politické, kulturní a náboženské organizace, včetně historie Svazu vyhnanců (v této souvislosti také spektrum náboženského vyznání, světového názoru a stranické příslušnosti politiků z řad vyhnanců) ● Změna sociálního a kulturního prostřední v poválečném Německu vlivem vyhnanců ● Schraňování a péče o kulturu a dialekty Němců z východní Evropy ● Principy vyprávění a interpretační vzorce vysídlených osob ve vztahu k útěku a vyhnání ● Politické dimenze problematiky vyhnání ● Literární zpracování útěku, vyhnání a ztráty domova ve Spolkové republice Německo a v NDR ● Dopis polských biskupů, pamětní spis EKD a jiné iniciativy snažící se o smíření po roce 1965, včetně jednotlivých osobností ● České, polské a jiné inciativy před rokem 1989 (např. „Kultura“) ● Dlouhodobé následky ztráty domova pro bezprostředně postižené osoby a další generace ● Vystěhování německých utečenců a vyhnanců do Zámoří ● Těžké dědictví: Rakousko a jeho „etničtí němečtí utečenci“ ● Státně rozšiřovaná vystěhovalecká hysterie: „velká exkurze“ emigrační vlna bulharských Turků do Turecka v létě 1989 Možné konkrétní příklady: ● Průchozí tábor ve Friedlandu ● Waldkraiburg: „město vyhnanců“ vybudované na pozůstatcích továrny na výbušniny ● Wolfsburg a Eisenhüttenstadt: naděje pro vysídlené dělníky ● Berlín: historie instituce Deutschlandhaus ● Rozdělená vesnice na Odře: vyhnanci na obou březích

7) PO ROCE 1989: NA CESTĚ K EVROPSKÉ KULTUŘE VZPOMÍNÁNÍ? Současně s pádem železné opony rozdmychávají noví „etničtí aktéři“ konflikty mezi národnostními menšinami a většinami z minulosti, které byly dosud potlačeny státní mocí. Válkami v rozpadávající se Jugoslávii se pod pojmem etnických čistek opět stává aktuální zkušeností evropské společnosti fenomén útěku a vyhnání. Evropa se začíná zabývat také případy vyhnání, které leží již v dávné minulosti, a odsuzuje vyhnání jako politický nástroj. Mezníkem v německo-polských vztazích se stává mše smíření, která se konala na dřívějším statku rodiny příslušníka protihitlerovské opozice hraběte Helmutha Jamese von Moltke v dolnoslezské vesnici Krzyżowa

Strana 44

(německy Kreisau) v listopadu 1989 a které se zúčastnili polský premiér Tadeusz Mazowiecki a německý spolkový kancléř Helmuth Kohl. Zároveň však vynáší (znovu)nastolení suverénních národních států opět na povrch bolavé otázky minulosti. Na počátku se pozornost soustředí na vyrovnání se s komunistickou diktaturou. Ale také dlouho zamlčovaná témata jako je německá minulost kulturních krajin a vyhnání jejich obyvatel přestávají být tabu, historicky se zpracovávají a ve veřejné rozpravě tak dochází k prolomení jednostranných národnostních paradigmat myšlení a k jejich kritickému přezkoumání. Občanské sdružení Antikomplex, založené mladými Čechy, se ve svém projektu „Zmizelé Sudety“ věnuje starým obcím v Čechách, které dnes již neexistují. Ale také v Německu se vydává stále více dětí a vnuků vyhnanců hledat stopy v místech dřívějšího domova svých předků. Otázky týkající se minulosti jsou zároveň otázkami na vlastní identitu. V procesu kulturního osvojování zaniklých multietnických světů našeho života ve střední a východní Evropě docházíme postupně k tomu, že je chápeme jako bohatství a jako společné hodnotné dědictví, které musíme zachovat. Dnes ještě existující německé a jiné národnostní menšiny mají zaručená práva a smějí se veřejně artikulovat. Pozměněné povědomí se názorně odráží v prohlášení Slovenské národní rady vydané dne 12. února 1991, které je projevem lítosti nad vynucenou ztrátou domova karpatských Němců, stejně jako v projevu tehdejšího rumunského ministra vnitra Vasila Blaga u příležitosti Dnů vlasti sedmihradských Sasů a banátských Švábů v roce 2010, ve kterém prohlásil: „Chtěl bych vám říci, že Rumunsku chybíte." Často dnes také udržují vyhnaní Němci, například četné komunity na úrovni okresů nebo jednotlivých obcí, intenzivní kontakty s obcemi ve své bývalé vlasti a jsou dnes v Polsku, České republice, Maďarsku nebo Srbsku jejich samozřejmými partnery. Zásluhou celé řady regionálních projektů, jako je například „Nadace Krzyżowa pro evropské porozumění“, se stává mezinárodní vyrovnání s minulostí a vzpomínání na ni evropskou realitou. Pro budoucnost Evropy se tím otevírají nové perspektivy, které se snaží dostát mnohovrstevnosti a komplexnosti historického dědictví. Přesto však neustále přetrvávají značné rozdíly v pohledu jednotlivých národů na druhou světovou válku a její následky. Souběžně s polsko-německým, česko-německým nebo maďarsko-německým dialogem se rozvíjejí také procesy smíření mezi dalšími evropskými národy, jako například mezi Poláky a Ukrajinci nebo Maďary a Slováky.

Strana 45

Kyrgyzstán, Darfúr, Kongo – i když etnicky motivované události vyhnání měly své vyvrcholení ve 20. století, aplikují se i nadále etnické čistky jako prostředek vedení válek nebo jako model pro domnělé řešení konfliktů. Závěrečná část stálé výstavy je věnovaná vyhnání a jeho hrůzným následkům pro postižené oběti ve vztahu k aktuálním a globálním událostem a je příspěvkem k dokumentaci bezpráví etnických čistek na celém světě. Témata: ● Německy mluvící menšiny ve střední a východní Evropě ● Němečtí pozdní vystěhovalci z Ruska po deportacích a vyobcování ● Regionální iniciativy ● Etnické čistky v bývalé Jugoslávii ● Historicko-politické debaty a iritace v Německu a jiných státech ● Vznik nových menšin v důsledku migrace za prací a útěku před chudobou po roce 1945 a výzva jejich integrace v Evropě ● Globální charakter nucené migrace a etnických čistek v současné době Možné konkrétní příklady: ● Hřbitov podunajských Švábů v Srbsku ● Sedmihradské město Hermannstadt po roce 1989 ● Polsko-ukrajinské vztahy ● Stari Most v bosenském městě Mostar ● Komu patří dějiny? Mazurská vesnice Eichmedien/Nakomiady a její pomník Bismarcka ● Německo-polská nadace Krzyżova/Kreisau pro evropské porozumění

Překlad: Jana Lüth