MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA
Ústav hudební vědy Management v kultuře
Bc. Ivo Hofmann
Kolektivní správa v oblasti hudby Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček
2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
................................................................... Podpis autora práce
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 4 1
2
3
4
Vývoj autorského práva a práva výkonných umělců ....................................................................... 6 1.1
Vývoj autorského práva ........................................................................................................... 6
1.2
Vývoj autorského práva na území Československé republiky ................................................. 9
1.3
Nová úprava v podobě autorského zákona č. 121/2000 Sb. ................................................. 10
1.4
Vývoj práva výkonných umělců na našem území .................................................................. 12
Autorské právo .............................................................................................................................. 13 2.1
Principy autorského práva..................................................................................................... 13
2.2
Předmět autorského práva.................................................................................................... 14
2.3
Nechráněná díla .................................................................................................................... 17
2.4
Autorství ................................................................................................................................ 18
2.5
Spoluautorství ....................................................................................................................... 18
2.6
Práva autora .......................................................................................................................... 19
2.6.1
Vznik a druhy autorských práv ...................................................................................... 19
2.6.2
Osobnostní práva .......................................................................................................... 20
2.6.3
Majetková práva ............................................................................................................ 21
Právo výkonných umělců............................................................................................................... 26 3.1
Předmět práva výkonných umělců ........................................................................................ 26
3.2
Výkonný umělec .................................................................................................................... 27
3.3
Společný zástupce výkonných umělců .................................................................................. 27
3.4
Práva výkonného umělce ...................................................................................................... 28
3.4.1
Osobnostní práva výkonného umělce ........................................................................... 28
3.4.2
Majetková práva výkonného umělce ............................................................................ 29
Kolektivní správa práv ................................................................................................................... 30 4.1
Úvod do kolektivní správy ..................................................................................................... 30
4.2
Práva povinně kolektivně spravovaná ................................................................................... 31
4.3
Kolektivní správce.................................................................................................................. 33
4.3.1
Oprávnění k výkonu kolektivní správy ........................................................................... 34
4.3.2 Vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany ..................................................................................................................................... 36 4.3.3
Překážka uplatnění zdržovacího nároku ........................................................................ 37
4.3.4
Kolektivní a hromadné smlouvy .................................................................................... 38
4.3.5
Dohled ministerstva ...................................................................................................... 40
4.4
Kolektivní správci v oblasti hudby ......................................................................................... 40
4.4.1
Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA) ........................................ 40
4.4.2
INTERGRAM ................................................................................................................... 54
4.4.3
Systém náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje ........................................ 58
4.4.4
Rozúčtování a vyplácení autorských odměn ................................................................. 62
Závěr ...................................................................................................................................................... 68 Resumé .................................................................................................................................................. 69 Seznam pramenů a literatury ................................................................................................................ 70
Úvod „Technická revoluce našeho věku překonala čas i prostory, odstranila vzdálenosti mezi středisky kultury a dříve zapadlými vískami, mezi státy i celými kontinenty a umožnila současné užívání kulturních děl stamilióny lidí celého světa. Tak se vytvářejí podmínky pro to, aby se kultura stala majetkem celé lidské společnosti bez rozdílu ras a národností, bez rozdílu společenských vrstev.“ [Knap, 1960, s. 5]
V dnešní době je hudba běžnou a samozřejmou součástí života téměř každého. Hudba nás obklopuje na každém kroku – v obchodech, nákupních centrech, restauracích, na diskotékách, v rozhlase, televizi, hudbu posloucháme i doma. Často však dochází k porušování práv jejích autorů i interpretů, aniž bychom si to uvědomovali. Například pokud jdeme po ulici a pohvizdujeme si melodii Karla Gotta, porušujeme autorský zákon. Stejně tak pokud je z našeho bytu slyšet otevřeným oknem hudba z magnetofonu. Nejvíce jsou autorská práva porušována prostřednictvím Internetu, až 90% webových stránek nějakým způsobem autorská práva nedodržuje. Nositelé autorských práv však nemají možnost ani schopnosti kontrolovat každé užití díla. Proto je účelné a praktické, když jsou jejich práva hájena hromadně kolektivními správci. Tyto ochranné organizace nabývají na významu zvlášť v dnešní době prudkého technologického rozvoje a rozmachu Internetu, který umožňuje masové šíření uměleckých děl. Cílem práce je popis tuzemských i zahraničních pramenů autorského práva a kolektivní správy včetně jejich vývoje, analýza platné právní úpravy kolektivní správy a srovnání s předchozí právní úpravou. Jedním z cílů práce je také upozornit na nedostatky předchozích autorskoprávních norem a obhájit nový autorský zákon jako moderní právní úpravu odpovídající současným potřebám a tendencím. Cílem bude rovněž objasnit velmi diskutovanou problematiku náhradních odměn za nenahrané nosiče a rozúčtování autorských odměn. Práce bude rozdělena na čtyři části. První část bude věnována historii, tedy dlouhému a komplikovanému vývoji autorského práva od období antiky až po současnost. Zde se bude možné dočíst o vydavatelských privilegiích, rozmachu patisků v souvislosti s vynálezem knihtisku, prvních autorských předpisech a průkopnických teoriích. Samostatná podkapitola se bude zabývat vývojem autorskoprávní legislativy na našem území od dob Rakouskouherské monarchie až po stávající právní úpravu v podobě nového autorského zákona z roku 2000. Vzhledem k tomu, že práce má reflektovat kolektivní správu v oblasti hudby, bude nezbytné se zabývat i právem výkonných umělců jako právem úzce souvisejícím s právem autorským. Proto se v závěru kapitoly seznámíme i s vývojem práva výkonných umělců. Druhá hlavní část práce se bude zabývat autorským právem obecně. Cílem této kapitoly tak bude vysvětlit teorii, základní principy a pojmy jako autor a autorské dílo. Třetí část se zaměří na teorii a základní principy práva výkonných umělců, včetně vymezení jeho základních pojmů jako umělecký výkon a výkonný umělec.
4
Obsah třetí části se již bude plně věnovat hlavnímu tématu této práce, a to problematice kolektivní správy zaměřené především na hudební sféru. Velká pozornost bude zaměřena na ochranné organizace OSA a INTERGRAM, a to z pohledu historického vývoje, jejich činnosti, poslání, vztahů se zastupovanými nositeli práv i uživateli a vnitřního uspořádání. V této kapitole bude také zahrnuto problematické a velmi diskutované téma náhradních odměn a způsobu rozúčtování a vyplácení odměn. Tato práce bude z hlediska metodologických postupů zpracovávána především metodami komparace (historické i mezinárodní) a deskripce. Všechny dostupné materiály v psané i elektronické formě budou důsledně prostudovány a na základě takto získaných znalostí bude práce realizována.
5
1 Vývoj autorského práva a práva výkonných umělců 1.1 Vývoj autorského práva Vývoj autorského práva je záležitostí až moderních právních systémů. V období starověku nebylo této problematice věnováno příliš pozornosti, a to i přes známou skutečnost, že v této době bylo umění hojně provozováno a podporováno. Hudební, dramatická, literární, výtvarná či architektonická díla byla běžně předmětem obchodu. I přes to, že byl vydavatelský i knihkupecký obchod velmi rozvinutý, autoři literárních se děl mohli spoléhat jen na ochranu vlastnickou, spočívající v rukopisu díla jako věci, a všeobecnou osobnostní ochranu, která se týkala cti. Vztahy mezi autory a vydavateli díla byly smluvně upraveny, a to zejména kupní smlouvou či bezplatnými kontrakty. Kupní cena v těchto případech fungovala namísto autorské odměny. Ve starověké společnosti bylo také zcela běžné, že autorem literárního díla byl otrok, jehož pán často i pod svým jménem využíval výsledky jeho práce. Obecně lze konstatovat, že právní ochrana autorů literárních děl byla na nízké úrovni. Hudební a dramatická díla na tom byla o něco lépe. Důležitou roli zde měly veřejné soutěže, které byly honorovány. Normy, které tyto soutěže upravovaly, pamatovaly i na autorovo právo na uveřejnění díla a na jeho nedotknutelnost, a to hlavně zákazem měnit obsah divadelních aj. inscenací. Tuto skutečnost lze vnímat jako počátek ochrany osobních autorských práv. Avšak po zakoupení rukopisu díla jinou osobou autor ztratil veškerá práva k rukopisu i dílu. Ve středověku měly významnou úlohu cechovní předpisy. Ale i v tomto případě byla ochrana primárně zaměřena na zájmy vydavatelů. Zájmy autorů byly zpočátku přehlíženy. Důležitou změnu přinesl až vynález knihtisku. Dříve a rychleji než autorské právo se rozvíjelo vydavatelské právo. Jedním z důvodů byla i skutečnost, že zpočátku vycházela díla zejména antických autorů, která byla považována za volná díla. Umělci i vydavatelé byli před zavedením cechovní úpravy tiskařské a vydavatelské činnosti chráněni jen formou ochrany vlastnictví (vlastnickou soustavou městských práv). Roku 1469 udělil benátský senát vydavatelské privilegium Giovannimu di Spirovi. Šlo vůbec o první vydavatelskou výsadu udělenou na způsob řemeslných výsad. Privilegia jako způsob ochrany se již ve druhé polovině 15. století rozšířila po celé Evropě a dlouho byla základem vydavatelského práva. „Udělení privilegia však bylo aktem vládní moci či přímo panovnické libovůle. Některá privilegia byla udělována jako generální, jiná jen na určitá v nich uvedená díla. Privilegia bývala časově omezená nebo naopak udělována na dobu neurčitou.“ [Telec, 1994, s. 72]
Kromě privilegií vymezovaly vydavatelská práva i cenzurní předpisy vyžadované církví v souvislosti s laicizací vydavatelské činnosti po rozšíření knihtisku. V této době proto nebylo vzácností nejrůznější obcházení nebo zneužívání privilegií a cenzurních předpi6
sů, jak k tomu podobně docházelo i v jiných oblastech. Účel privilegií spočíval v zabezpečení vydavatelů před nekalým soutěžním jednáním jiných osob. Nejrozšířenější způsob porušování práv vydavatelů představovaly patisky, které se mohutně šířily hned po objevu knihtisku. Postoj k patiskům se však postupem času měnil a vyvíjel. Například v období renesance byly patisky podporovány za účelem co největšího veřejného rozšíření děl a tento názor do jisté míry přetrvával téměř do konce 19. století. Kromě toho byly ale uplatňovány i zvláštní zákazy patisků a jejich právní hodnocení jako krádež, loupež či podvod. Tyto zásahy se však neuplatňovaly v rámci autorského práva, nýbrž ale v souvislosti s právem soutěžním. Při udělování vydavatelských privilegií se totiž v počátcích neohlíželo na svolení autorů k uveřejnění díla. Později se však do privilegií začaly vkládat doložky, výhrady či podmínky, v nichž autor souhlasil s vydáním svého díla. Postupně vznikaly předpisy, které zakazovaly vydavatelům provozovat svou vydavatelskou činnost bez smlouvy s autorem díla. Tyto první snahy o ochranu děl a zájmů autorů byly však narušovány hospodářsky silnějším postavením vydavatelů, kteří si většinou sami určovali podmínky vydání, různými způsoby do děl zasahovali a ignorovali zájmy autorů. Možnosti autorů bránit se proti těmto praktikám byly jen omezené a nepřímé. Způsob jejich obrany spočíval jen v tom, že obdrželi vlastní privilegium na vydávání svých děl, které si pak zajišťovali u různých vydavatelů. Vývoj ochrany autorů, zejména před nekalou konkurencí, byl tedy v porovnání s ochranou vydavatelů značně pozadu. Jedním z důvodů špatného postavení autorů byl i všeobecný názor, že autorovo nadání má sloužit všem, proto např. byly tolerovány i jakékoli zásahy do autorova díla, přičemž autor neměl ani právo zabránit vydavateli ve využívání jeho tvorby. V mnoha státech však až do začátku 19. století byly vydavatelské výsady realizovány bez ohledu na autorovo svolení. Až do poloviny 16. století bylo v rozporu s tehdejší morálkou finanční odměňování autorů. Ti se museli spokojit jen s nepeněžními dary ve formě autorských výtisků jejich děl, které mohli dále směňovat. Své honoráře si autoři začínají nárokovat až od druhé poloviny 16. století. Vyplacená odměna se tak stala podmínkou k udělení svolení k vydání díla, jinak vyžadovaného vydavatelskými privilegii. Výše odměn však tehdy byla zanedbatelná. V roce 1709 byl přijat anglický zákon o autorském právu (copyright), a proto je toto období označováno jako rozkvět autorského práva. Zákon vycházel z vlastnického pojetí, a to zejména tím, že neuveřejněné dílo bylo považováno za vlastnictví autora na základě common law. Od vlastnického práva všeobecného se tento zákon lišil tím, že vznik „autorského vlastnického práva“ spojoval s registrací a jeho trvání časově omezil. Hlavní podnět k vydání tohoto zákona přišel ze strany nakladatelů, kteří měli zájem nejen o odkoupení rukopisu, ale podobně jako u běžných věcí, i získání práv na něm zachyceném. V tom byl anglický právní systém oproti ostatním zemím téměř o sto let napřed. V Evropě se mu časově blížila nejvíce Francie svým dekretem Ústavodárného shromáždění z roku 1791, který zahrnoval ochranu autorských práv ve vztahu k hudebnímu a dramatickému dílu. V roce 1793 ho následoval dekret Konventu o vlastnickém 7
právu autorů slovesných děl každého druhu, hudebních skladatelů, malířů a kresličů, který plně vyjadřoval vlastnické pojetí autorského práva a díla, které se stalo zbožím. „Všechny historické verze vlastnického pojetí autorského práva vedly nakonec k závěru, že dílo je věcí tak dokonale, že jeho zcizením přechází plně do vlastnictví nabyvatele, zejména nakladatele, a autorovi k němu nezůstávají žádná práva, obdobně jako u prodeje hmotné věci.“ [Telec, 1994, s. 74]
Nauka a praxe si ale již na počátku 19. století vyžádaly odklon od tohoto vlastnického pojetí. Během tohoto období se postupně formovaly obecné teoretické základy osobněprávního pojetí autorských práv, které byly chápány jako duševní vlastnictví. Nejvýznamněji v tomto směru působilo učení Immanuella Kanta, které se stalo východiskem pro další chápání osobního pojetí autorských práv. Jeho záměrem bylo přísně oddělovat a odlišovat rukopis (hmotný substrát díla) od samotného díla, jako projevu osobnosti a svobody autora, kterým hovoří ke svému okolí. Podle uvedené teorie tedy dílo nemohlo být zbožím, takže na něj nikdo ani nemohl vztahovat vlastnické právo. Svými názory Kant předběhl svou dobu a položil základy pro další pojímání osobních autorských práv. Do autorského práva Kant zahrnoval i osobní užívací právo, které nemůže být odcizeno, ale je umožněno postoupení výkonu tohoto práva. Vedle Kanta působil v této době významně i Johann Gottlieb Fichte, který také odlišoval hmotný substrát díla od samotného díla. Autorské právo však spojoval s právem vlastnickým. Dalšími významnými jmény spojenými s formování základů teorie duševního vlastnictví byly G.W.F. Hegel a Arthur Schopenhauer. Nejvíce se rozšířilo osobní pojetí autorských práv Otto Gierkeho, které navazovalo na Kantovo učení a dále jej rozvádělo ve smyslu chápání autorského díla jako projevu osobní tvůrčí činnosti autora, pevně spojeného s jeho osobou. Gierke odmítal převoditelnost autorských práv a schvaloval jen převoditelnost práv k užití děl. S jeho názorem se ztotožňovala i většina autorů. Významný vliv na pojímání autorského práva měl rozvoj průmyslové výroby v 19. století, který přinášel i nové možnosti užití děl. Zároveň také postupně vznikaly ochranné organizace autorů chránící jejich zájmy v otázce užití děl. Rozšiřoval se rovněž počet výkonných umělců, jakož i nových hospodářsky silných uživatelů děl, výrobců jejich nosičů. Na přelomu 19. a 20. století se začaly uplatňovat různé dualistické teorie, které do subjektivních práv počítaly jak práva osobní, tak i majetková. Šlo například o teorii smíšené povahy autorského práva nebo teorii nehmotného statku. Tyto přístupy spočívaly v chápání osobních práv jako práv nezcizitelných a časově neomezených a práv majetkových potom jako práv převoditelných a zanikajících uplynutím stanovené doby. Zásadní význam pro vývoj moderního autorského práva také představovalo přijetí Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl v roce 1886, která je dodnes jedním ze základních pramenů mezinárodního práva. Pod tento dokument se původně podepsalo jen 7 vyspělých států – Belgie, Německo, Švýcarsko, Francie, Itálie, Španělsko a Velká Británie, ale počet jejích členů se postupně rozšiřoval. Československo k ní přistoupilo po první světové válce.
8
1.2 Vývoj autorského práva na území Československé republiky Ochrana autorských práv v českých zemích má poměrně bohatou autorskoprávní historii a tradici, jejíž základy vychází z rakouského práva poloviny 19. století. Prvním předpisem vymezujícím zásady ochrany hudebních, výtvarných a literárních děl proti jejich mechanickému rozmnožování a veřejnému provozování byl císařský patent č. 992 sb. z.s. z roku 1846. Tento patent se orientoval zejména na ochranu zájmů autorů. Během své platnosti byl několikrát novelizován, mj. došlo k rozšíření rozsahu ochrany provozovacího práva Ministerským nařízením č. 6/1859 ř. z., nebo k prodloužení ochrany výhradního provozovacího práva zákonem č. 78/1893 ř. z., o prodloužení ochranných lhůt literárního a uměleckého vlastnictví. V roce 1895 vstoupil v platnost zákon č. 197/1895 ř. z., o právu původcovském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým, který platil až do roku 1926. Zákon ve svých 68 paragrafech sestával z všeobecných ustanovení, dále z obsahu práva autorského, z oddílu III. nazvaného Jak dlouho trvá právo autorské a závěrečných ustanovení. V roce 1918 nově vzniklá Československá republika převzala dosavadní rakouskouherské právo, ale ještě před provedením unifikace byl přijat samostatný zákon č. 106/1923 Sb. z. a n., o nakladatelské smlouvě, který po jeho převzetí novým autorským zákonem v roce 1926 platil až do roku 1953. Unifikace českého autorského práva, která proběhla dříve než unifikace práva občanského, byla dosažena zákonem č. 218/1926 Sb. z. a n., o původském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském). Kromě všeobecných ustanovení byl tento zákon tvořen též ustanoveními o obsahu původského práva, jeho trvání i ochraně a ustanoveními přechodnými a závěrečnými. Skládal se celkem ze 70 paragrafů. V roce 1936 byl novelizován. V roce 1953 byl vydán zákon č. 115/1953 Sb., o právu autorském (autorský zákon), který odpovídal novým politickohospodářským podmínkám i novému občanskému zákoníku z roku 1950. „Obsahoval celkem 113 paragrafů, rozdělen byl do několika částí. První část byla označena jako Autor a dílo, druhá jako Autorské právo, třetí pojednávala o autorských organizacích, čtvrtá o kulturních fondech, pátá o užití volných děl a část šestá obsahovala práva příbuzná právu autorskému. Část sedmá se týkala přechodu díla a jeho ochrany a poslední osmá část obsahovala obvyklá ustanovení přechodná a závěrečná. Na základě tohoto zákona byla vydána řada sekundárních předpisů, týkajících se zejména ochranných organizací autorů, ale i předpisů honorářových.“ [Telec, 1994, s. 78]
V návaznosti na rozsáhlé socialistické úpravy soukromého práva počátku 60. let, zejména v návaznosti na občanský zákoník č. 40/1940 Sb., došlo v roce 1965 k přijetí nového autorského zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých. „[...]vycházel ve svém původním etatistickém znění z roku 1965 ze státního hospodářského a kulturního dirigismu a z právního pojetí socialistických organizací. Mimo jiné vycházel ze státního monopolu filmového, rozhlasového a televizního, který byl v bývalém Československu (podobně jako v některých jiných zemích) postupně zaveden po druhé světové válce a který byl postupně zrušen až 9
počátkem 90. let. Původně se tento zákon opíral též o státní řízení činnosti kolektivních správců práv a o povinné zprostředkování práv ve vztahu k cizině prostřednictvím k tomu určených oborově monopolních právnických osob. Původně znal také poměrně široký, v praxi však běžně nevyužívaný, institut nucených (úředních) licencí, který vycházel z principu nuceného výkonu některých nehmotných soukromých práv.“ [Telec, 2001, s. 1 ]
V polovině 80. let se s ohledem na rozvoj techniky a nové způsoby užití děl začalo uvažovat o jeho novelizaci, ke které ale došlo až v roce 1990 zákonem č. 89 Sb. Jeho cílem bylo zejména přizpůsobit právní úpravu novým politickohospodářským podmínkám a také zřídit autorskoprávní ochranu k některým počítačovým programům. Tato novela byla společně s novelou z roku 1996 nejvýznamnější. Zákon byl novelizován celkem šestkrát, naposledy v roce 1999. Až do roku 2000 se v určité míře uplatňoval státně paternalistický přístup k autorům a výkonným umělcům. „Tento ochranářský přístup ve svých důsledcích někdy působil i proti vlastním zájmům tvůrců. Zejména proti jejich svobodné vůli, čímž snižoval nebo potlačoval vědomí odpovědnosti za vlastní čin.“ [Telec, 2001, s. 1 ]
1.3 Nová úprava v podobě autorského zákona č. 121/2000 Sb. Zastaralý autorský zákon z roku 1965 delší dobu vykazoval s ohledem na technický vývoj a vývoj společensko-ekonomických vztahů podstatné nedostatky, navíc se stal po všech provedených novelách již poněkud nepřehledným. Proto Ministerstvo kultury připravilo v průběhu devadesátých let návrh nového zákona, který měl odpovídat snahám o přizpůsobování českých norem legislativě Evropské unie a být v souladu s úpravou duševního vlastnictví obvyklou v zemích s tržní ekonomikou. V rámci příprav nového zákona nešlo však jen o problémy a impulsy evropské dimenze, ale rovněž o snahu řešit globální otázky, které vývoj přináší v této oblasti v celosvětovém měřítku. Jde především o problematiku související s fenoménem informační společnosti a dalšími globalizačními vlivy, zejména pak v souvislosti se stále masovějším užíváním počítačových a komunikačních sítí jako je Internet. Návrh byl po několikaletých přípravách předložen v roce 1999 jako sněmovní tisk č. 443, 3. volebního období Parlamentu ČR a dne 7. dubna 2000 byl přijat parlamentem jako zákon o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Vyhlášen byl v částce 36 Sbírky zákonů, ročník 2000, pod číslem 121 a účinnosti nabyl dne 1. prosince 2000. Jde prakticky o první autorský zákon, který ČR přijala, když nepočítáme dřívější československé předpisy (převzaté roku 1992) nebo starší rakouské předpisy (převzaté roku 1918). „Přijetí autorského zákona vytvořilo tuzemské legislativní prostředí k tomu, aby Česká republika přistoupila k mezinárodním smlouvám z roku 1996, které spravuje Světová organizace duševního 10
vlastnictví (WIPO, OMPI); tj. ke Smlouvě WIPO o právu autorském a ke Smlouvě WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech.“ [Telec, 2001, s. 1 ]
Nový autorský zákon je velmi progresivní právní úprava, která koncepčně vychází z kontinentálního pojetí autorského práva a reaguje na vývoj autorského práva jak z hlediska vnitrostátních vztahů, tak i z hlediska komunitárního práva. Oproti předchozímu zákonu vychází z dualistické koncepce, takže rozděluje autorská práva na práva osobnostní a majetková, která byla do té doby považována za nedílný celek. Osobnostní práva jsou z důvodu jejich nehmotné povahy nepřevoditelná. Autor se jich nemůže vzdát a jeho smrtí zanikají. Oproti tomu majetková práva přecházejí po autorově smrti na jeho dědice, případně na stát. Dílo se tak na rozdíl od předchozí právní úpravy nemůže stát před uplynutím doby trvání práv tzv. dílem volným. Nová úprava přinesla i mnoho dalších významných změn. To se týká například prodloužení doby trvání majetkových autorských práv z dosavadních 50 let na 70 let po smrti autora, u práv souvisejících s právem autorským se ponechalo 50 let. Účelem této změny bylo přizpůsobit stav právu EU, pro které byla původní lhůta nedostačující. Zákon dále zavedl licenční smlouvu jako základní smluvní typ obvyklý pro celou oblast práv duševního vlastnictví a tím opustil dosavadní třídění autorských smluv podle způsobu užití, které byly však povahově vždy smlouvami licenčními. Došlo k vypuštění institutu nevyužívané nucené (úřední) licence překladatelské. V oblasti kolektivního smluvního práva byl zaveden nový institut zprostředkovatele kolektivních, popř. hromadných smluv. Byl zvýšen počet osob, které jsou aktivně věcně legitimovány k ochraně práv. Dále došlo ke zvýšení správní pokuty za přestupek spáchaný neoprávněným užitím nehmotných statků chráněných autorským zákonem. Tyto pokuty se udělují ve správním řízení trestním. Byl rozšířen i okruh osob, které jsou povinné platit odměnu za rozmnožování díla pro osobní potřebu, a to o poskytovatele rozmnožovacích služeb za úplatu. Zákon představuje komplexní úpravu práv autorských a práv souvisejících s právem autorským, kam kromě práva výkonného umělce, práva výrobce zvukového záznamu a práva rozhlasového a televizního vysílatele nově patří i právo nakladatele a právo výrobce zvukově-obrazového záznamu. Zákon zahrnuje i právo pořizovatele k jím pořízené databázi a také oblast ochrany práv a kolektivní správu autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, která byla dříve upravena v samostatném zákoně č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů.
11
1.4 Vývoj práva výkonných umělců na našem území „Veškeré dřívější (ale samozřejmě i dnešní, i když to již tak nepociťujeme) pokusy o ochranu výkonných umělců a jejich výkonů a o její rozšíření byly vždy vedeny s výhradou nedotknutelnosti prvořadých práv autorských.“ [Telec, 1994, s. 162]
Zájmy výkonných umělců byly dlouho přehlíženy a významnější posílení jejich postavení přinesl až autorský zákon z roku 1926, který je pokládal za „původce zpracování díla“, tedy toho, z jehož činnosti vzešel osobitý ráz zpracování (zpracovatele). Zpracovatelem byla osoba, která přednesla dílo nebo která výkonné umělce v rámci orchestru nebo sboru řídila (tzn. dirigent), nebo osoba, která určovala technický ráz reprodukce díla. „Osobní přednesy děl literárních a hudebních“, stejně jako i převody hudebních děl jejich technickou úpravou, tedy patřily mezi zpracování díla. (V německém a švýcarském zákonu z doby našeho zmíněného zákona byli výkonní umělci chráněni jako tzv. „tvůrci díla z druhé ruky“, jakoby se mělo jednat o přizpůsobení nebo přetváření autorova díla při jeho provádění výkonným umělcem.) Předpokladem ovšem bylo trvalé zachycení výkonu na nástroj nebo zařízení. V praxi však výkonní umělci vesměs nerealizovali svá práva na odměnu za každé užití výkonu, k čemuž došlo až později.“ [Telec, 1994, s. 163]
Zásadní změnu přinesl až autorský zákon z roku 1953, v němž byl zakotven nárok výkonných umělců na osobní i majetková práva. Tato právní úprava tak napomohla vzniku Ochranného sdružení výkonných umělců (v roce 1955), které bylo vůbec jednou z prvních ochranných organizací výkonných umělců na světě. Toto lidové družstvo bylo předchůdcem dnešního kolektivního správce zastupujícího výkonné umělce - INTERGRAM. Zákon byl však zaměřen jen na ochranu práv sólistů (podle způsobu provedení díla, nikoli počtu osob) a dirigentů. Opomíjel však ochranu práv členů uměleckých souborů provozujících literární a umělecká díla. V roce 1957 byly přijaty změny zákona ohledně provádění a zprostředkování umělecké činnosti, které se neshodovaly s ochranou výkonných umělců a jejich děl. Byla výrazně potlačena smluvní volnost stran, tedy i autonomii jejich vůle. Následujícím autorským zákonem z roku 1965 byla rozšířena ochrana na všechny výkonné umělce. Kromě sólistů tak byla konečně chráněna práva i těch, kteří dílo provádějí jako členové kolektivu výkonných umělců. V roce 1990 byla přijata důležitá novela, která prodloužila trvání práva výkonných umělců z dosavadních 25 let na 50 let od konce roku, v němž byl záznam výkonu pořízen. Počátkem 90. let ještě došlo ke spojení výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů v jedné ochranné organizaci, která společně pro ně vykonává kolektivní správu.
12
2 Autorské právo Autorské právo je svébytné právní odvětví spadající do oblasti objektivních práv duševního vlastnictví. Tato specifická disciplína je současně úzce spojena všeobecnou úpravou občanskoprávních vztahů v občanském zákoníku, vůči němuž autorský zákon působí jako lex specialis. Autorský zákon vychází zejména z toho, že tvorba děl tvoří jednotný funkční celek s jejich zpřístupněním veřejnosti. Autorské právo se neomezuje jen na oblast kultury, umění a vědy, ale dnes již upravuje i právní ochranu počítačových programů. Autorské právo upravuje nejen postavení autorů a možnosti tvorby děl, ale i postavení uživatelů děl, a to na základě smluvním nebo mimosmluvním. Mimosmluvní způsob vykazuje určité zvláštnosti, jimiž je odlišováno mimosmluvní užití předmětných majetkových hodnot od mimosmluvního užití některých dalších objektů duševního vlastnictví. Za základní funkci autorského práva je považována úprava vztahů souvisících s tvorbou a uplatněním děl na veřejnosti tak, aby byly morální i materiální zájmy tvůrců ve vzájemném souladu. „Tato funkce autorského práva se nutně uplatňuje i s ohledem na veřejný zájem na ochraně a rozvoji kultury a vědy.“ [Telec, 1994, s. 68]
Zatímco občanský zákoník je vybudován na dispozitivní zásadě s možností účastníků upravit si vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona (pokud to zákon výslovně nezakazuje), pak autorský zákon je normou mnohem více kogentní. Na autorské právo je nazíráno ze dvou pohledů, a to z pohledu objektivního a subjektivního. „Ve smyslu objektivním jej chápeme jako soubor právních norem upravujících společenské vztahy vznikající z tvorby a společenského uplatňování literárních, vědeckých a uměleckých děl, souhrnně označovaných jako díla autorská. Z širšího hlediska se nejedná pouze o právní normy obsažené v autorském zákoně, ale můžeme sem zahrnout i mnoho dalších norem obsažených v jiných právních předpisech, které rovněž regulují výše vedenou kategorii právních vztahů.“ [Šebelová, 2006, s. 9]
Autorské právo v subjektivním smyslu pak představují určitá práva, která autorovi vznikají a která může realizovat ve vztahu k jím vytvořenému dílu.
2.1 Principy autorského práva „Na základě pojetí nauky autorského práva můžeme hovořit o jeho základních principech, které jsou v určitých podobách, někdy nikoli přímo výslovných, vyjádřeny i v samotném autorském zákonu. Můžeme tedy říci, že se jedná o tyto základní principy: - princip neformálnosti, který vyplývá z povahy díla jako individuálního výronu tvůrčí činnosti autora, který je vždy jedinečný, protože pramení z jedinečnosti osoby tvůrce. Proto také není zapotřebí vznik díla a absolutních autorských práv k němu nijak formalizovat, neboť účelem této formalizace, známé z práv průmyslových, je právě objektivizovat přednost (prioritu) jednoho řešení 13
před stejnými výsledky jiných osob. V autorskoprávní oblasti stejný výsledek tvorby povahově nepřichází v úvahu. (V některých cizích státech ovšem principy formality přežívají i v právu autorském jako důsledek historického vývoje. - autorský princip, neboli spočinutí autorského zákona na objektivní pravdě, kdo je autorem díla. Původním subjektem autorského práva je totiž vždy autor jako fyzická osoba. Neplatí žádná fikce ani domněnka autorství (a to ani vyvratitelná) ani možnost jakéhokoli původního nabytí autorského práva jinou osobou než autorem. Jakákoli jiná osoba je vždy pouze odvozeným (derivátním) nabyvatelem, odvozujícím své právo od autora. Autorský princip přitom spočívá v plném rozsahu na faktické činnosti – vytvoření díla. - princip teritoriality, který ovládá všechny prvky autorskoprávního vztahu (obsah, formu aj.), a který se ale již nevztahuje na souvisící obecné vztahy občanskoprávní, jež se řídí obecnými postupy podle mezinárodního práva soukromého. Zkráceně můžeme říci, že princip teritoriality (územního charakteru) autorského práva znamená, že autorskoprávní vztahy, vzniklé na území určitého státu se řídí vždy autorským právem tohoto státu, i kdyby jejich účastníci měli bydliště nebo sídlo v jiné zemi. (Říkáme také, že autorské právo nemá exteritoriální působnost).“ [Telec, 1994, s. 69]
2.2 Předmět autorského práva Předmětem (nepřímým) autorského práva je dílo (literární, umělecké a vědecké), které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. „Samotný výraz dílo patří mezi tradiční právní i mimoprávní pojmy a své široké renesance u nás doznal i legislativně v roce 1991. Setkáváme se s ním zejména v rodině smluv o dílo, ať již podle občanského zákoníku, nebo zákonů zvláštních (ObchZ a autorského zákona). V různých pojetích ovšem bývá tento termín právně chápán také různě. Občanský zákoník, na rozdíl od obchodního zákoníku, nezná legální definici díla. (Zná ovšem dva typy smlouvy o dílo podle § 631 a násl., a to smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle § 644 a násl. a smlouvu o opravě a úpravě věci podle § 652 a násl., z nichž je mimo jiné také patrný předmět smlouvy, o němž v zásadě, kromě možných kolizí s dílem literárním, vědeckým a uměleckým nebývají pochyby.“ [Telec, 1994, s. 80]
Autorský zákon sice vůbec nepoužívá pojem „autorské dílo“, ale jen dílo, z obsahu zákona však vyplývá, že pojmem dílo je myšleno právě dílo autorské a ne pojem díla ve smyslu občanského nebo obchodního zákoníku. Autorskoprávní ochrana se však vztahuje jen na díla, která kumulativně splňují pojmové znaky stanovené autorským zákonem. Ochrana ve smyslu ochrany absolutní nemůže být pro tyto výtvory zajištěna ani smlouvou (podle § 51 o.z.), neboť podle § 39 o.z. by taková smlouva byla neplatná. Pojmové znaky jsou dva, a to: 1. výsledek jedinečné tvůrčí činnosti autora (fyzické osoby) 2. objektivně vnímatelná podoba díla
14
Ad. 1 „Tvůrčí činností je činnost duševní, nikoli činnost mechanická, automatická, technická, řemeslná, činnost založená na zručnosti, zdatnosti, organizačních schopnostech či investičních možnostech. Není však vyloučeno, že taková činnost bude při vytváření díla činností doplňkovou vedle duševní tvůrčí činnosti. Vytvoření díla je z teoreticko-právního hlediska tzv. jinou subjektivní právní skutečností, není tedy právním úkonem.“ [Telec-Tůma, 2006, s. 25]
Pro autorské dílo jakožto výkon osobnosti autora je charakteristická jedinečnost, resp. originalita ve smyslu autorskoprávní individuality. „Z toho vyplývá, že předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnosti autora (např. fakta) nebo to, co je předem do té míry determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není proto myšlenkový obsah sám o sobě, nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu.“ [Knap, 1993, s. 34 dle Šebelová, 2006, s. 26]
Aby bylo dílo jedinečné, nesmí existovat dvě naprosto shodná díla, aniž by nešlo v jednom případě o plagiát. Ad. 2 Dílo musí být vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě, tzn. že musí být objektivně sdělitelné a smysly vnímatelné. Není nutné, aby bylo srozumitelné pro všechny, ale postačí, když je vnímatelné alespoň omezeným okruhem osob. Každé dílo nemusí mít svůj stálý hmotný substrát. Tato podoba může být trvalá i dočasná. „Tak např. požívá ochrany hudební skladba, byla-li myšlenka zhmotněna, čili skladba realizována tím, že byla zahrána; skladba nemusí být nikde nahrána ani zaznamenána na notový papír, byť pro eventuální prokazování by to bylo významné.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 4]
Autorské dílo má tedy dvě podoby, a to nehmotnou, spadající do režimu autorského zákona, a hmotnou, upravenou občanským nebo obchodním zákoníkem (např. notový záznam, kniha, obraz apod.). V případě kolize těchto režimů má přednost autorskoprávní režim. Ustanovení § 2 odst. 1 AutZ obsahuje demonstrativní výčet druhů děl. Do autorského práva se tak řadí např. dílo literární, slovesné, hudební, dramatické, hudebně dramatické (opera, muzikál, opereta), choreografické, pantomimické, fotografické, audiovizuální, výtvarné, architektonické, dílo užitého umění, kartografické atd. Díla však nejsou řazena podle žádných kritérií, některé z nich se obsahově i překrývají (slovesné a dramatické). Vzhledem k zaměření této práce nás budou zajímat především díla hudební, které je třeba dále podrobněji vymezit. „U díla hudebního je podle tradičních výkladů nauky výrazovým prostředkem spojení a sled tónů, tedy dílo vyjádřené výrazovými prostředky hudby, tj. spojením a sledem tónů určovaným pravidly 15
hudebního umění, čímž se míní zejména melodie, harmonie a rytmus. Náleží mezi díla umělecká. V souvislosti s otázkou jedinečnosti (resp. plagiátorství) je pak třeba uvést, že novým dílem nebude výtvor, který napodobuje jiné dílo hudební otrockým způsobem, přičemž sice využívá rozdílně notové vyjádření, avšak směřuje ke stejnému hudebnímu výsledku (v takovém případě jde o plagiát). Tradičně mez volné užití řazené parodie (byť zatím bez výslovné opory v zákonu) budou u hudebních děl z právního hlediska problematické (byť z uměleckého hlediska možné); z právního pohledu zde totiž četně půjde pouze o parodické vyjádření uměleckými výkony (interpretací), popř. o parodii textu, který bude s hudbou užit ve spojení. I zde (u textu) však bude třeba rozlišovat mezi volným užitím parodií (inspirovanou jiným dílem), zpracováním, popř. plagiátem (otrocky napodobeným). De lege ferenda je třeba uvažovat výslovnou zákonnou úpravu zákonné licence pro parodii v souladu s článkem 5 odst. 3 písm. k) Informační směrnice. Závěry o plagiátorství, zpracování a volném parodickém užití platí přiměřeně pro všechny druhy děl.“ [Kříž, et al., 2005, s. 45]
Dle zákona je předmětem autorského práva i dílo, které vzniklo tvůrčím zpracováním jiného díla. Taková díla se také běžně označují jako díla odvozená. V oblasti hudby může jít například o různé hudební úpravy jako variace, aranžmá i remixy (míchání hudby na diskotékách). K takovému zpracování je však vyžadován souhlas autora původního díla, neboť užití díla odvozeného je současně užitím díla původního. Majetková práva autora původního díla se rozšiřují i na odvozené dílo, takže pro každé jeho užití je třeba získat licenci od původního autora. Práva autora odvozeného díla jsou tak omezena právy původního autora. Vzhledem k zaměření této práce na kolektivní správu, je třeba také uvést, že svolení ke zpracování díla může být kolektivním správcem zastupujícím autora uděleno jen v případě, kdy jej k tomu opravňuje smlouva o zastupování. V opačném případě je jen oprávněn poskytovat licenci k užití zpracovaného díla. Od zpracování je třeba odlišovat situaci, kdy bylo k vytvoření díla využito pouhého námětu. „Na rozdíl od zpracování, užití pouhého námětu (myšlenky) obsaženého v cizím díle k vytvoření nového původního díla je volné a není tedy vázáno na souhlas autora, z jehož díla byl námět použit.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 7]
Autorský zákon v § 4 definuje zveřejnění a vydání, tedy dvě důležité právní skutečnosti rozhodné pro rozsah a obsah autorskoprávní ochrany a možnosti mimosmluvního užití díla včetně doby trvání majetkových práv. Dílo je zveřejněno, pokud byly splněny všechny podmínky, a to: 1. první zpřístupnění díla, (přednesení, provedení, vystavení, vydání či jiné zpřístupnění veřejnosti), 2. oprávněnost tohoto zpřístupnění, 3. veřejnost zpřístupnění. Okamžik zveřejnění je významné pro původ díla, trvání majetkových práv autora, či pro možnost autora odstoupit od licenční smlouvy.
16
„Nejde o rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla, ale o první prezentaci díla na veřejnosti.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 10]
Dílo může být zveřejněno jen jednou – při prvním oprávněném zpřístupnění, jedná se tedy o jednorázový akt. Způsob zveřejnění však není podstatný. Do úvahy připadá i možnost zveřejnění prostřednictvím Internetu, avšak tímto způsobem není možné dílo vydat, pronajmout, půjčit ani vystavit. Rozhodnutí o zveřejnění díla je základním osobnostním právem autora, které je nepřevoditelné a autor se ho nemůže vzdát, nicméně ke zveřejnění díla může dojít i započetím s jeho užitím, např. při rozšiřování rozmnoženin literárního díla (licenční smlouva nakladatelská). „Naplnění osobnostních práv autora (rozhodnutí o zveřejnění) jde pak ruku v ruce s naplněním jeho majetkových práv (uzavření licenční smlouvy na rozšiřování rozmnoženin díla).“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 10]
Vydání jako jeden ze způsobů zveřejnění díla je podmíněno užitím díla a zahájením oprávněného veřejného šíření jeho rozmnoženin. Mají se na mysli hmotné rozmnoženiny, jako zvukové či zvukově obrazové záznamy, rozmnoženiny počítačových programů apod. K vydání díla je vyžadována licence od autora nebo od osoby vykonávající majetková práva k dílu.
2.3 Nechráněná díla Autorský zákon stanovuje z důvodu veřejného zájmu výjimky u děl, která sice mají pojmové znaky autorského díla, ale na která se nevztahuje ochrana podle autorského zákona. Pro užití takových děl není zpravidla vyžadováno svolení autora ani zaplacení odměny. Těmito výjimkami jsou dle § 3 AutZ: „a) úřední dílo, jímž je právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, jakož i úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace, včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, pamětní knihy obecní (obecní kroniky), státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany, b) výtvory tradiční lidové kultury, není-li pravé jméno autora obecně známo a nejde-li o dílo anonymní nebo o dílo pseudonymní (§ 7); užít takové dílo lze jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.“
Výtvory tradiční lidové kultury byly zařazeny do výluk z autorskoprávní ochrany teprve novým autorským zákonem. Vychází se zde z předpokladu, že autor není znám a nejde o dílo anonymní nebo pseudonymní. S ohledem na skutečnost, že jde převážně o díla vytvořená v dávné minulosti, je tento předpoklad splněn ve většině případů. Svým charakterem tedy jde o tzv. zákonnou licenci. Užití takových děl je volné, pokud se užívají v autentické podobě a není snižována jejich hodnota. To však neplatí v případě jejich chráněného zpracování. 17
Tento bod je poměrně problematický a v minulosti byl již předmětem mnoha sporů. V nedávné době se to týkalo například Valašského muzea v přírodě, které v rámci hudebního podkladu své expozice běžně užívalo lidové písně v domnění, že se mohou užívat volně a bezplatně. Provozovatelé muzea však byli překvapeni, když jim od OSA došlo vyúčtování na částku přesahující milion korun. Následně vznikl spor, kterým se zabývalo i Ministerstvo kultury, které se nakonec přiklonilo na stranu OSA s konstatováním, že i na nechráněná folklorní díla, která jsou anonymní nebo starší padesáti let, se vztahují autorská práva. Tato práva se mají týkat aranžmá, neboť se dá předpokládat, že každá lidová píseň byla během posledních 50 let někým upravena.
2.4 Autorství Dle zákona může být autorem jen fyzická osoba, která dílo vytvořila. „Pouze fyzická osoba má tvůrčí schopnosti, a proto pouze ona může být v pozici autora autorského díla.“ [Šebelová, 2006, s. 41]
Oprávnění k výkonu autorského práva může získat i právnická osoba (jak je tomu např. u děl zaměstnaneckých, příp. děl vytvořených na objednávku nebo děl kolektivních). Jedná se však o odvozené nabytí práv. Protože v případě vytvoření autorského díla nejde o právní úkon, ale jen o faktickou činnost, je k vytvoření takového díla vyžadována jen způsobilost k právům. Autorem může být i osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům (nebo má pouze částečnou). „Pro nakládání s dílem je však již nutná též způsobilost k právním úkonům. Vytvoření díla je činností faktickou, která má osobnostní povahu. Může tedy být vykonávána pouze osobně; zastoupení tak nepřichází v úvahu. Stejně tak závazek autora k vytvoření díla zaniká vzhledem ke své ryze osobnostní povaze jeho smrtí.“ [Kříž, et al., 2005, s. 65]
Autorský zákon v zájmu právní jistoty stanovuje vyvratitelnou domněnku, že autorem je osoba, jejíž pravé jméno nebo pseudonym je obvyklým způsobem uvedeno na díle nebo je u díla uvedeno v rejstříku předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem. Uvedení či neuvedení jména nemá žádný vliv na vznik autorskoprávní ochrany. Pokud nejsou splněny podmínky domněnky, je nutné prokazovat autorství způsobem obvyklým. Účel domněnky spočívá v umožnění a usnadnění nesporné identifikace autora pro případ soudního sporu. Její význam je tedy zejména důkazní.
2.5 Spoluautorství V případě, kdy autorské dílo vzniklo společnou tvůrčí činností několika autorů, mluvíme o spoluautorství. Takové dílo musí být nedílné a jediné. Maximální počet spoluautorů není stanoven (resp. omezen), ale z ustanovení zákona vyplývá, že musí být minimálně 18
dva. Není rozhodující, jaké jsou vztahy mezi autory a zda na díle pracují současně či nikoli. Autorské právo náleží všem spoluautorům společně a nerozdílně, takže všem spoluautorům svědčí ohledně autorského díla všechna osobnostní a majetková práva. O spoluautorství se jedná jen tehdy, když je dílo realizováno v rámci stejného oboru autorské činnosti. Proto spoluautorským dílem nemůže být například dílo sestávající z hudební a literární složky – textu (např. píseň). „V tomto případě se jedná o dvě samostatná díla, která jsou spojena v jednom souborném díle.“ [Šebelová, 2006, s. 43]
O spoluautorství se v žádném případě nejedná, když někdo ke vzniku díla přispěje pouhým podnětem nebo poskytnutím odborné či technické pomoci, příp. rady. „Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávněni a povinni všichni společně a nerozdílně. Zákon zde tedy zakotvuje princip solidárnosti.“ [Šebelová, 2006, s. 43]
Pro nakládání s dílem je třeba souhlasu všech spoluautorů, tzn. že nerozhoduje velikost jejich tvůrčích příspěvků. Pokud se autoři nedohodnou ohledně podílu na společných výnosech, odpovídá podíl míře jejich tvůrčí účasti nebo tvůrčího podílu na konečném výsledku. Pokud je nemožné rozeznat rozsah jejich příspěvků, jsou podíly na společných výnosech stejné. Judikatura: „Pojmovým znakem spoluautorství je tvůrčí spolupůsobení několika osob při zrodu díla a vznik jednotného a nedílného díla jako výsledek společné tvůrčí práce. Spoluautorství nevznikne z každého spolupůsobení při zrodu díla, toto spolupůsobení na vzniku díla musí být tvůrčí povahy ve smyslu autorského práva; z tohoto hlediska tedy musí být rovnocenné. Není spoluautorem ten, kdo poskytl autorovi pomoc výlučně technickou či administrativní. Za spoluautora proto nelze považovat ani toho, kdo autorovi poskytl faktografii, kterou autor sám ztvárnil do podoby díla, pokud ovšem již sestavení faktografie nepředstavovalo tvůrčí autorskou činnost. Tvůrčí práce autorů zúčastněných na tvorbě uměleckého díla nemusí spočívat jen ve vytvoření konečné podoby díla (tj. v oblasti literatury v jeho jazykovém vyjádření v určité literární formě). Předpokládá však neodmyslitelnou spoluúčast na ztvárnění myšlenky tvůrčím způsobem. Vzájemný poměr činnosti spoluautorů (ať k ní došlo současně, nebo následně) musí být takový, aby samostatný podíl kteréhokoli ze spoluautorů neměl sám o sobě povahu díla ve smyslu autorského zákona a aby zároveň tvůrčí spoluúčast každého ze spoluautorů byla předpokladem vzniku posuzovaného díla.“ [Rozh. býv. NS ČSSR, sp.zn. 3 Cz 49/81]
2.6 Práva autora 2.6.1 Vznik a druhy autorských práv „Český autorský zákon vychází z principu neformálnosti vzniku autorského díla. Autorská díla není nutné nikde registrovat, přihlašovat či za ně platit jakékoliv poplatky. Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoliv vnímatelné podobě.“ [Šebelová, 2006, s. 45] 19
Z ustanovení § 9 odst. 2 autorského zákona vyplývá, že pokud dojde ke zničení věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, neznamená to zánik autorského práva k dílu. Pokud tedy bude zničen notový záznam skladby nebo hudební nosič obsahující tuto skladbu, nebude znehodnoceno hudební dílo. To bude existovat dál i bez svého hmotného substrátu. Následující ustanovení vyjadřuje nezávislost autorských práv na vlastnickém právu k hmotnému substrátu autorského díla. To například znamená, že skladatel má autorská práva ke skladbě, kterou napsal, i když notový záznam není v jeho osobní dispozici. Na druhou stranu vlastník věci – hmotného substrátu autorského díla nenabývá automaticky oprávnění k užití díla, tzn. že vlastník notového zápisu skladby není oprávněn dílo užít např. formou koncertního provedení. Autorský zákon je založen na dualistické koncepci a rozděluje tedy autorská práva na: 1) práva osobnostní, která jsou spojena pouze s osobou autora a jeho smrtí zanikají a 2) práva majetková, která jsou způsobilá být předmětem dědictví.
2.6.2 Osobnostní práva Autorský zákon definuje v § 11 osobnostní práva takto: „(1) Autor má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla. (2) Autor má právo osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé. (3) Autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil. (4) Osobnostních práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. Ustanovení odstavce 5 tím není dotčeno. (5) Po smrti autora si nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu, dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a je-li to obvyklé, musí být uveden autor díla, nejde-li o dílo anonymní. Ochrany se může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých, 1a) toto oprávnění mají, i když uplynula doba trvání majetkových práv autorských. Této ochrany se může vždy domáhat i právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce podle tohoto zákona (§ 97).“
Osobnostní autorská práva se tedy dělí na: a) právo dílo zveřejnit, b) právo osobovat si autorství, 20
c) právo určit, zda a jakým způsobem má být autorství uvedeno při zveřejnění (tzn. právo na uvedení pravého jména, pseudonymu či na anonymní zveřejnění) d) právo na nedotknutelnost díla, tzn.: právo autora udělit svolení k jakémukoli zásahu do díla, zákaz užívání díla způsobem snižujícím jeho hodnotu, právo na autorský dohled nad užíváním díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. [Telec-Tůma, 2006, s. 34]
Osobnostní práva je skupina práv, která jsou spojena výlučně s osobou autora. Do této skupiny patří v podstatě vše, co není majetkovým právem a co se dotýká oprávněných zájmů autora. Osobnostní práva jsou nepřevoditelná a autor se jich nemůže ani platně vzdát (může je však nevykonávat). Převod či vzdání se osobnostních práv (např. prohlášením autora nebo smluvně) by byly absolutně neplatné. Osobnostní práva zanikají smrtí autora a nepřecházejí tedy na dědice, na rozdíl od práv majetkových, která trvají i po smrti autora. I přes to tento zánik není absolutní. I po autorově smrti nesmí být jeho dílo užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu, a to časově neomezeně. Dílo nadále musí být autorsky označeno a nikdo třetí si k němu nesmí po autorově smrti osobovat autorství (tzv. postmortální ochrana autorského díla). „Tato osobnostní autorská práva existující po smrti autora mají právo uplatňovat osoby blízké, jakož i příslušný kolektivní správce. V souladu s § 116 občanského zákona jsou osobami blízkými příbuzní v řadě přímé sourozenec, manžel a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újma, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Postmortální ochrana autorského práva trvá i po uplynutí doby trvání majetkových autorských práv. Je tedy časově neomezena.“ [Šebelová, 2006, s. 47]
2.6.3 Majetková práva Do majetkových práv patří: 1) právo dílo užít, 2) právo na odměnu při opětovném prodeji originálu uměleckého díla, 3) právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu. Právo dílo užít Právo dílo užít je základní majetkové právo a je rovněž klíčovou součástí subjektivního autorského práva. Toto právo spočívá zejména v oprávnění autora dílo zpřístupňovat či jinak předkládat jiným osobám. V rámci práva dílo užit může také autor udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva (zejm. formou licenční smlouvy). Dílo může tedy užít jen ten, kdo získal svolení od autora. Výjimkou jsou licence a volné užití. „Zákon stanoví výjimky z výlučného práva autora udělovat oprávnění k výkonu práva dílo užít v rámci tzv. volného užití a zákonných licencí, kdy je možné dílo užít, aniž byla autorem udělena licence. Zároveň je třeba poukázat na skutečnost, že v rámci § 12 odst. 5 došlo v podstatě 21
k neomezenému rozšíření způsobů užití díla, čili jakákoli dispozice s dílem podléhá regulaci tohoto zákona a je tak třeba mít souhlas autora, pokud nejde o zmíněné volné užití nebo zákonnou licenci.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 20]
Autorovo svolení k užití jeho díla je možné získat také na základě smlouvy. Není však možné udělit oprávnění k užití díla jednostranným právním úkonem (např. prohlášením autora). „Kromě práva užít původní dílo je autor oprávněn užít toto dílo i v rámci jiného, nově vytvořeného díla, pokud k vytvoření takového nového díla došlo zpracováním původního díla, jeho spojením s jiným dílem, jeho zařazení do souboru, eventuálně jiným způsobem nakládání s dílem. To znamená, že autor nově vzniklého díla je ve svém právu dílo užít a udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva omezen právy autora původního díla. Pokud tedy dojde např. ke zpravování výtvarného díla a vznikne dílo nové, je autor tohoto nového díla oprávněn své dílo užít pouze, má-li oprávnění k takovému užití od autora původního díla. Stejné oprávnění potřebuje i pro to, aby udělil licenci třetí osobě. K užití nově vzniklého díla a k poskytnutí práva toto dílo užít jiné osobě je tak vždy zapotřebí souhlasu autora původního díla i autora nově vzniklého díla.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 21]
Poskytnutím oprávnění k výkonu majetkových autorských práv autorovi nezanikají jeho majetková práva. Autor musí jen strpět zásah do svého práva třetí osobou, a to jen v rozsahu, který vyplývá ze smlouvy. „Součástí práva užít jsou: a) tzv. mechanická práva (tj. práva související s fixací díla na hmotný nosič a následným nakládáním s tímto nosičem): právo na rozmnožování díla (§ 13 aut. zák.), tj. zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla v jakékoli formě, právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženin díla (§ 14 aut. zák.), tj. prodejem či jiným převodem nebo dovozem či vývozem; při prvním oprávněném převodu vlastnického práva k originálu či rozmnoženině díla na území České republiky je právo na rozšiřování tohoto originálu či rozmnoženiny vyčerpáno (konzumováno) a nabyvatel tohoto originálu či rozmnoženiny je oprávněn je dále volně na území České republiky (po vstupu do Evropské unie i na celém území jednotného trhu) rozšiřovat, právo na pronájem originálu či rozmnoženiny díla (§ 15 aut. zák.); právo na pronájem se nekonzumuje, právo na půjčování originálu či rozmnoženiny díla (§ 16 aut. zák.); právo na půjčování se rovněž nekonzumuje, právo na vystavování originálu či rozmnoženiny (§ 17 aut. zák.). b) práva na sdělování díla veřejnosti (communication to the public) (tj. práva na zpřístupňování díla efemérní formou či prostřednictvím informačních technologií): o tzv. práva provozovací: právo na živé provozování díla (§ 19 odst. 1 aut. zák.), právo na přenos živého provozování (§ 19 odst. 1 aut. zák.), 22
právo na provozování díla ze záznamu (§ 20 odst. 1 aut. zák.), právo na přenos provozování díla ze záznamu (§ 20 odst. 2 aut. zák.), právo na provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 23 aut. zák.),
o tzv. práva vysílací: právo na vysílání díla rozhlasem nebo televizí (§ 21 aut. zák.), právo na přenos rozhlasového nebo televizního vysílání (§ 22 aut. zák.). o tzv. práva digitálního zpřístupňování, tj. zejména prostřednictvím počítačových nebo obdobných sítí, tzn. Internetem, počítačovými sítěmi LAN včetně počítačových sítí např. na studentských kolejích, sítěmi typu Intranet atd. (§ 18 odst. 2 aut. zák.) c) tzv. práva synchronizační a práva odvozené tvorby: právo na zařazení díla do díla souborného, právo na užití díla zařazeného do díla souborného, právo dílo spojit s jiným dílem, právo užít dílo ve spojení s jiným dílem, právo zpracovat, přeložit či pozměnit dílo, právo užít dílo ve zpracované, přeložené či pozměněné podobě.“ [Telec-Tůma, 2006, s. 34-36]
Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého Právo na odměnu při opětovném prodeji originálu díla uměleckého (tzv. droit de suite) již obsahovaly i minulé právní úpravy, takže nejde o žádnou novinku. Uměleckým dílem se má zde na mysli výtvarné dílo, tedy obraz, kresba, malba, koláž, socha, rytina, litografie či jiná grafika, fotografie, tapiserie, keramika, sklo a autorský šperk nebo autorská rozmnoženina, která je považována za originál uměleckého díla. Pokud se originál uměleckého díla převádí z vlastnictví třetí osoby na osobu další, náleží autorovi právo na odměnu, jejímž plátcem je prodávající (majitel obchodu nebo pořadatel dražby). Toto právo se nevztahuje na díla architektonická, díla užitého umění a na rukopisy spisovatelů a skladatelů. Kolektivní správu k tomuto právu vykonává občanské sdružení GESTOR. Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu Autor má také nárok na zaplacení odměny v souvislosti s rozmnožováním autorského díla pro osobní potřebu, a to vůči výrobcům a dovozcům přístrojů k zhotovování rozmnoženin zvukových nebo zvukově-obrazových záznamů, výrobcům nebo dovozcům přístrojů k zhotovení tiskových rozmnoženin, výrobcům nebo dovozcům nenahraných zvukových a zvukově-obrazových záznamů jako osobám povinným platit tuto odměnu, popř. vůči dopravcům nebo zasílatelům namísto dříve uvedených osob povinných, pokud na písemnou výzvu příslušného kolektivního správce bez zbytečného odkladu nesdělí údaje potřebné pro určení totožnosti dovozce či výrobce, a vůči poskytovatelům rozmnožovacích služeb za úplatu, pokud jde o tiskové rozmnoženiny. O této problemati23
ce bude podrobněji pojednáno v rámci kolektivních správců OSA a INTERGRAM, kteří jsou oprávněni k vybírání těchto náhradních odměn. Obsah majetkového práva spočívá v tom, že autor může své dílo užít nebo může udělit druhé osobě svolení k výkonu tohoto práva. Majetková práva jsou nezcizitelná, takže autor se jich nemůže vzdát, ani je nemůže jako celek nebo jednotlivá oprávnění převést (zcizit). Tato práva není ani možné postihnout výkonem rozhodnutí. Postihnout lze jen pohledávky vzniklé z majetkových práv (výkon rozhodnutí postoupením pohledávky). Majetková práva nelze dát ani do zástavy. Majetková práva tvoří součást autorovy pozůstalosti a jsou tak předmětem dědictví. Přechod majetkových práv po smrti autora se řídí ustanoveními ObčZ o dědění. „Dědické dani se podrobují výnosy z relativizovaných majetkových práv splatné ke dni smrti zůstavitele. Výnosy z autorských práv splatné po smrti zůstavitele jsou příjmem dědice autorských práv a podléhají dani z příjmu. Zdědí-li majetková práva státu nebo státu majetková práva připadnou (odúmrť), vykonává je svým jménem Státní fond kultury nebo Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie, pokud je předmětem dědictví dílo audiovizuální. Příjmy z výkonu majetkových práv připadlých státu jsou pak účelově vázány v oblasti kultury.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 40]
Státu připadnou majetková práva také v případě, když zanikne právnická osoba bez právního nástupce, která zdědila autorská majetková práva k dílu. Může se jednat například o nadaci, které autor odkázal svá majetková práva. Majetková práva trvají jak po dobu autorova života, tak zásadně i 70 let po jeho smrti. Tato lhůta je v souladu se směrnicí č. 2006/116/ES, o době ochrany práva autorského a některých práv příbuzných. Dříve byla doba ochrany 50 let, ale vzhledem k prodlužování lidského života (čili zachování příjmů z užívání děl nejméně po dobu dvou generací dědiců) byla shledána nedostatečnou. Prodloužení lhůty na 70 let platí nejen pro díla, která byla vytvořena za platnosti současného autorského zákona, ale i pro díla, jejichž doba trvání majetkových práv byla započata během předchozí právní úpravy, avšak nedoběhlo ještě 70 let po smrti autora. To je například případ děl Karla Čapka (zemř. 1938), která byla podle předchozí právní úpravy již volná, ale prodloužením majetkových práv na 70 let byla chráněna až do roku 2008. Sedmdesátiletá doba ochrany se vztahuje i na spoluautorská díla s tím, že počátek běhu doby trvání majetkových autorských práv se počítá od smrti spoluautora, který ostatní přežil. U děl anonymních a pseudonymních stanovuje zákon zvláštní úpravu trvání majetkových práv. Pokud není autorovo jméno obecně známo, trvají majetková práva k dílu 70 let od oprávněného zveřejnění díla. „Majetková práva k dílu kolektivnímu trvají 70 let od zveřejnění. U děl audiovizuálních se trvání majetkových práv počítá od smrti poslední osoby z těchto: režisér, autor scénáře, autor dialogů, skladatel hudby, a to bez ohledu na velikost jejich příspěvku na audiovizuálním díle. 24
Doba trvání majetkových práv se počítá od prvého dne následujícího po roce, v němž došlo k rozhodné události. Po doběhu trvání majetkových práv autorských jsou díla tzv. díly volnými. Volná díla je možné užívat bez jakéhokoliv omezení s výjimkou dodržení osobnostních práv zbytkových, která trvají i po smrti autora.“ [Šebelová, 2006, s. 57]
25
3 Právo výkonných umělců Autorskému právu jsou velmi blízká a příbuzná práva jako např. právo na ochranu osobnosti či průmyslová práva. Nejbližší vazby má však zejména na právo výkonných umělců, s nímž ho pojí i společná zákonná úprava. O příbuzném právu výkonných umělců bude blíže pojednáno v následujících řádcích. „Právo výkonných umělců je legislativně technicky rovněž upraveno autorským zákonem. Zcela odůvodněně o něm hovoříme jako o právu příbuzném právu autorskému, což vyplývá nejen z jeho legislativně technického pojetí, ale zejména z metaprávní ontologické povahy uměleckého výkonu, který je vždy povahově a pojmově (funkčně) spjat s autorským dílem. Nelze přitom nevidět, že to je někdy právě umělecký výkon, který dílo uvedl v obecnou známost nebo dokonce dílo i jeho autora proslavil. Kromě toho je třeba říci, že zejména v zábavném umění výkonní umělci v procesu komercializace zastiňují často autory. Přes to všechno je zapotřebí o právu výkonných umělců hovořit jako o samostatném ochranném právu, jako o zvláštní součásti širšího práva občanského, resp. soukromého, která obstojí v samostatném právním pohledu.“ [Telec, 1994, s. 160]
Vznik práva výkonných umělců je spojen zejména s prudkým technickým rozvojem ve 20. století, který s sebou mj. přinesl také záznam na gramofonovou desku. Umělecké výkony tak mohly být šířeny nekontrolovatelně i bez umělcova vědomí, což vyústilo ve 30. a 40. letech v existenční problémy mnoha výkonných umělců. Autorský zákon z roku 1953 označoval právo výkonných umělců a další práva související s právem autorským jako „příbuzná práva“. Zákon z roku 1965 od tohoto označení již upustil a dále se používal spíše termín práva s autorským právem „souvisící“ nebo práva „přilehlá“ k autorskému právu. S právem výkonných umělců je ve velké míře spojena i obchodní činnost třetích osob, a to více než u autorského práva. Z hlediska smluvního bývá právo výkonných umělců často komplikovanější než autorské právo.
3.1 Předmět práva výkonných umělců Za předmět práva výkonných umělců je považován umělecký výkon, který zákon definuje jako výkon herce, zpěváka, hudebníka, tanečníka, dirigenta, sbormistra, režiséra nebo jiné osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. „Umělecký výkon je nutné jasně odlišit od autorského díla. Umělecký výkon v zásadě nemůže bez autorského díla sám o sobě existovat, neboť umělecký výkon provádí autorské, resp. umělecké dílo. Hudební dílo provádí hudebník nebo zpěvák, audiovizuální dílo provádí herec atd.“ [Šebelová, 2006, s. 119]
Umělecký výkon je tedy formou vyjádření autorského díla. Uměleckým výkonem je i výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo. Pro umělecký výkon není charakteristická jedinečnost, ale vyžaduje se jen osobitost. Pokud umělec provede svým výkonem autor26
ské dílo vícekrát (např. divadelní představení), jde vždy o nový výkon (ale totéž dílo). Zopakování uměleckého výkonu je tak možné jen ze záznamu, živé provedení je vždy novým uměleckým výkonem. Uměleckým výkonem není provedení vědeckého díla (např. přednáška). Uměleckým výkonem není ani výkon moderátora nebo modelky, pokud nepředvádí autorské dílo. Uměleckým výkonem ale už je, když modelka předvádí např. choreografické dílo nebo když moderátor recituje báseň. O umělecký výkon půjde také v případě, když někdo zpěvem, hrou na nástroj, tancem nebo recitací předvede výtvor tradiční lidové kultury. Tento výtvor není předmětem autorskoprávní ochrany, je však (při splnění zákonných znaků) autorským dílem. Uměleckým výkonem tak bude i zpěv státní hymny, která jako úřední dílo nepožívá autorskoprávní ochrany, ale autorským dílem je. Od uměleckého výkonu musíme odlišovat nejen autorské dílo, ale i zvukový či zvukově obrazový záznam uměleckého výkonu. V případě CD záznamu zpěvu doprovázeného na hudební nástroj zde souběžně váznou práva trojí povahy (práva výrobce zvukového záznamu, práva výkonného umělce a práva autora).
3.2 Výkonný umělec Výkonným umělcem je fyzická osoba, která provádí umělecké dílo. Výkonným umělcem tedy nemůže být právnická osoba, ani předmět práva – věc (např. přístroj). Umělec nemusí mít způsobilost k právním úkonům (vytvoření uměleckého výkonu není právním úkonem), ale stačí, když má způsobilost k právům. Výkonným umělcem je např. hudebník, zpěvák, dirigent, sbormistr, herec, tanečník, režisér nebo jiná fyzická osoba, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo.
3.3 Společný zástupce výkonných umělců Autorský zákon zakotvuje institut povinného společného zástupce výkonných umělců. Jde o zákonné zastoupení, avšak na rozdíl od kolektivní správy jde o zastoupení přímé. Tímto ustanovením se také zjednodušuje pozice uživatelů uměleckých výkonů. Pokud více umělců společně provádí stejné dílo, mají být zastupováni uměleckým vedoucím tělesa jako jejich společným zástupcem. Členové tělesa si však můžou většinovým rozhodnutím určit za společného zástupce jinou osobu, která pak jedná namísto uměleckého vedoucího tělesa. Pro takové jednání je vyžadována písemná plná moc s podpisem většiny členů uměleckého tělesa, přičemž zastupováni jsou i umělci, kteří plnou moc nepodepsali. „Velká umělecká tělesa obvykle mají uměleckého vedoucího, a proto nebývá problém ho objevit a v případě potřeby s ním jménem uměleckého tělesa jednat. Z hlediska právní jistoty uživatele lze jednoznačně doporučit, aby si umělecký vedoucí nechal od členů uměleckého tělesa písemně potvrdit, že je vedoucím dle § 68 AutZ, v opačném případě udělit plnou moc k zastupování.“ [Šebelová, 2006, s. 122]
Zvláštní postavení mají sólista, dirigent a režisér divadelního představení, kteří mají právo se zastupovat sami a nepotřebují společného zástupce. 27
3.4 Práva výkonného umělce Stejně jako práva autora i právo výkonného umělce zahrnuje: 1) práva osobnostní, která jsou spojena pouze s osobou autora a jeho smrtí zanikají a 2) práva majetková, která jsou způsobilá být předmětem dědictví.
3.4.1 Osobnostní práva výkonného umělce Autorský zákon vymezuje osobnostní práva takto: § 70 (1) Výkonný umělec má právo rozhodnout o zveřejnění svého uměleckého výkonu. (2) Sólista, vytváří-li výkon sám, a dirigent, sbormistr, divadelní režisér a sólista, vytváří-li výkon spolu s členy uměleckého tělesa, má právo rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho jméno uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho výkonu. Výkonným umělcům jako členům uměleckého tělesa přísluší právo podle předchozí věty pouze ve vztahu ke společnému jménu (společnému pseudonymu), pod kterým výkon společně vytvářejí; tím není vyloučena dohoda o uvedení jména podle předchozí věty. (3) Výkonnému umělci však nepřísluší právo podle odstavce 2 v případech odůvodněných způsobem užití výkonu. (4) Výkonný umělec má právo na ochranu před každým znetvořením, zkomolením nebo jinou změnou svého výkonu, která by byla na újmu jeho pověsti; výkonní umělci podle § 68 odst. 1 jsou povinni brát na sebe přiměřený vzájemný ohled.
Výkonný umělec má tedy právo: a) rozhodnout o zveřejnění svého uměleckého výkonu, b) na uvedení jména při zveřejnění uměleckého výkonu, c) na takové užití výkonu, aby to nesnižovalo jeho hodnotu. První právo je stejné jako v případě práv autora. Podobně jako u autorských práv má i výkonný umělec právo rozhodnout, zda a jakým způsobem bude jeho jméno uvedeno při prvním zveřejnění. Toto právo však nenáleží všem výkonným umělců, ale týká se jen individuálních umělců, tedy sólistů, sbormistrů, dirigentů a divadelních režisérů, kteří vytvářejí výkon sami. Ostatní členové uměleckého tělesa mají toto právo pouze vztahu k společnému názvu souboru. Tato práva však nelze uplatnit v odůvodněných případech jako je např. účinkování umělce v rozhlasovém vysílání. Pak není třeba uvádět, kdo ho doprovází. Pokud někdo užívá výkon umělce, musí jej užívat tak, aby nesnižoval jeho hodnotu a nebyl na újmu pověsti umělce (např. špatným ozvučením sálu nebo nekvalitní reprodukcí na diskotéce). 28
3.4.2 Majetková práva výkonného umělce Autorský zákon vymezuje majetková práva takto: § 71 (1) Výkonný umělec má právo svůj umělecký výkon užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může umělecký výkon užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. (2) Právem umělecký výkon užít je a) právo na vysílání a jiné sdělování živého výkonu veřejnosti, b) právo na záznam živého výkonu, c) právo na rozmnožování zaznamenaného výkonu, d) právo na rozšiřování rozmnoženin zaznamenaného výkonu, e) právo na pronájem rozmnoženin zaznamenaného výkonu, f) právo na půjčování rozmnoženin zaznamenaného výkonu, g) právo na sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti. (3) Výkonný umělec má právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním jeho zaznamenaného výkonu pro osobní potřebu obdobně podle § 25.
Majetková práva výkonného umělce se do značné míry překrývají s majetkovými právy autora. Zde je však zohledněna podstata uměleckého výkonu – neopakovatelnost bez jeho zachycení. Jak v případě užití uměleckého výkonu pro záznam živého výkonu (písm. b), tak i v případě rozmnožování zaznamenaného výkonu (písm. c) se jedná o rozmnožování. Právo na záznam se nevztahuje např. na pořízení fotografie hudebnického výkonu (to náleží do všeobecného práva osobnostního). Pokud jde o délku trvání majetkových práv výkonného umělce, tak ta je na rozdíl od práva autorů jen 50 let od vytvoření výkonu. Pokud je však během této doby zveřejněn záznam výkonu, končí práva až za 50 let od tohoto zveřejnění. Zajímavostí je, že zde může dojít k situaci, kdy výkonný umělec již pozbude majetková práva, přičemž jeho osobnostní práva stále trvají. To se může stát v případě uměleckých výkonů vytvořených a zveřejněných v období umělcova mládí.
29
4 Kolektivní správa práv 4.1 Úvod do kolektivní správy Jak již bylo uvedeno, nový autorský zákon zahrnuje i oblast kolektivní správy, která byla před jeho přijetím upravena samostatným zákonem č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů. Nově byl zaveden pojem kolektivní správa namísto původní hromadné správy. „Kolektivní správa je definována jako zastupování většího počtu osob a spravování majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících. Kolektivní správa se tedy týká autorů, výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů, výrobců zvukově-obrazových záznamů, osob ze zákona oprávněných k výkonu majetkových práv k dílu (zaměstnavatelů) a osob ze smlouvy oprávněných k výkonu spravovaných práv včetně práva poskytování další licence (podlicence).“ [Chaloupková, et al., 2001, s. 182 dle Šebelová, 2006, s. 146]
Smyslem kolektivní správy je na straně jedné kolektivní uplatňování (prostřednictvím smluv) a ochrana majetkových autorských práv a práv s nimi souvisejících a na straně druhé umožnění zpřístupnění předmětů těchto práv veřejnosti. Kolektivní správci slouží nejen autorům a ostatním nositelům práv, ale také veřejnosti a napomáhají nabyvatelům k získání potřebných oprávnění. „Použití služeb těchto osob je pro oprávněné subjekty praktické, neboť v důsledku značného počtu uživatelů děl a výkonů v domácím i celosvětovém měřítku by tyto oprávněné osoby mohly jen se značnými náklady samy udílet svolení k užití děl a samy si vybírat příslušné odměny. Rovněž tak i pro uživatele děl by bylo velmi těžké, ne-li prakticky nemožné, uzavírat smlouvy s jednotlivými oprávněnými osobami a přímo jim platit odměny – alespoň pokud jde o tzv. malá autorská práva k dílům hudebním. Proto také ve vlastním zájmu autorů a dalších oprávněných osob začaly již před řadou let vznikat podobné ochranné organizace. (Podobný postup byl, a to cestou rovněž zcela administrativní, u nás dříve zvolen i při vybírání příspěvků pro kulturní fondy, zřízené podle autorského zákona.)“ [Telec, 1994, s. 196]
Postavení a působení kolektivních správců je velmi rozporuplné, a to zejména s ohledem na nebezpečí zneužití dominantního resp. monopolního postavení, které brání volnému soutěžnímu prostředí. Současně však vzniká potřeba kolektivní správu rozšiřovat s ohledem na dostupnost určitých práv, kdy je obtížné získat individuálně potřebná oprávnění k předmětům ochrany. „[...] kolektivní správa tak na jedné straně pro nositele práv znamená možnost hospodářsky efektivnějšího výkonu práva, na straně druhé však pro ně znamená – až na výjimky – ztrátu možnosti jednotlivě vybírat nabyvatele oprávnění; pro uživatele pak existence kolektivních správců a kolektivní správy na straně jedné posiluje dostupnost práv a právní jistotu uživatelů, na straně druhé pak pro ně znamená obavu ze zneužití dominantního či monopolního postavení kolektivních správců (zejména pokud jde o výši odměny).“ [Kříž, et al., 2005, s. 243] 30
Majitelé práv bývají zastupování nepřímo, tzn. že kolektivní správce jedná svým jménem na účet majitele práva, přičemž mu nepřísluší žádná autorská práva. Do kolektivní správy nebývá zahrnuta umělecká agenturní nebo zprostředkovatelská činnost, stejně tak vydávání nebo jiné užívání předmětů ochrany.
4.2 Práva povinně kolektivně spravovaná Autorský zákon v § 96 stanovuje taxativní výčet práv, která lze vykonávat pouze prostřednictvím kolektivního správce. U povinně kolektivně spravovaných práv je individuální výkon těchto práv zakázán. Pokud by někdo tato práva vykonával osobně, byla by taková dohoda v příslušné části neplatná pro rozpor se zákonem. Jinak je tomu u práv dobrovolně kolektivně spravovaných, kde uzavření smlouvy přímo zastoupeným neznamená neplatnost, ale jen porušení závazkového vztahu mezi zastoupeným a zastupovaným. Výkon práv kolektivním správcem kromě práva na kabelový přenos spočívá zejména ve sjednávání a výběru odměn za užití. To se však netýká získání licence k užití, která je dána přímo AutZ. Povinně kolektivně spravovaná práva zahrnují: a) právo na odměnu za užití uměleckého výkonu, zaznamenaného na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo televizního vysílání. Sem patří například televizní nebo rozhlasové vysílání výkonu konkrétního zpěváka, zaznamenaného na vydaném CD. b) právo na odměnu za užití zvukového záznamu, vydaného k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání. V praxi jde o podobnou situaci jako v předchozím odstavci s tím rozdílem, že namísto výkonu umělce půjde o užití zvukového záznamu – CD apod. c) právo na odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově-obrazového záznamu přenesením jeho obsahu pomocí přístroje na nenahraný nosič takového záznamu. Kromě autora a výkonného umělce zde přísluší odměna i výrobci zvukového a zvukově-obrazového záznamu. d) právo na odměnu za zhotovením rozmnoženiny díla pro osobní potřebu na podkladě grafického vyjádření jejím přenesením pomocí přístroje k zhotovení tiskových rozmnoženin na jiný hmotný podklad, a to i prostřednictvím třetí osoby. Kromě autora má v tomto případě nárok na odměnu i nakladatel, který dílo vydal. e) právo na odměnu za opětovný prodej originálu uměleckého díla, pokud je takový prodej uskutečňován v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti (galerie, dražebník). 31
„Odměna plyne konkrétnímu autorovi a v tom se odlišuje od jiných kolektivně spravovaných práv, neboť odměna přísluší autorům podle pravidel pro rozdělování odměn (rozúčtovací řád).“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 133]
f) právo na přiměřenou odměnu za pronájem originálu či rozmnoženiny díla či výkonu výkonného umělce zaznamenaného na zvukový nebo zvukově-obrazový záznam. g) právo na užití předmětů ochrany kabelovým přenosem, které představuje určitou výjimku – vedle odměny je zde předmětem kolektivní správy i licence, kterou kolektivní správce uděluje např. kabelovým televizím.
32
4.3 Kolektivní správce Kolektivní správce (dříve „ochranná organizace“) zastupuje autory nebo výkonné umělce. Obsahem činnosti je především zastupování nositelů práv na základě smluvního ujednání či ze zákona, uzavírání smluv, jimiž je poskytováno oprávnění k výkonu spravovaného práva, dále také evidence užití spravovaných předmětů ochrany, za něž od uživatelů vybírají autorské odměny, které pak rozdělují a vyplácí nositelům práv předmětů ochrany. Kolektivní správu vykonává kolektivní správce na základě oprávnění udělovaného Ministerstvem kultury. Neoprávněný výkon kolektivní správy a případné postihy za takové chování však zákon opomíjí. To platí zejména o případech, kdy nejde o podnikání. Kolektivním správcem může být jen právnická osoba se sídlem v České republice sdružující přímo či nepřímo zastupované nositele práv. Přímým sdružováním je myšleno členství v právnické osobě žadatele a nepřímým jiná, nicméně prokazatelná vazba. Mezi kolektivním správcem a jím zastupovanými nositeli funguje užší propojení, což je pro kolektivní správu charakteristický znak. „Kolektivní správce je „nástrojem“, který si nositelé práv zřizují za účelem efektivnějšího (kolektivního) výkonu svých práv, proto také kolektivní správa není podnikáním.“ [Kříž, et al., 2005, s. 247]
Z tohoto důvodu jsou zde vyloučeny všechny formy právnických osob zřizované pouze za účelem podnikání. Odpovídající formou tak může být např. občanské sdružení. Kolektivní správce musí vykonávat správu osobně. Autorský zákon připouští i výjimku a vymezuje podmínky, za jakých je možné pověřit zastupováním při výkonu jím kolektivně spravovaných práv jinou osobu. To je přípustné jen tehdy, když jde o zahraniční osobu vykonávající na území jiného státu kolektivní správu pro táž práva, příp. i týž druh (když jde o dílo). „Toto ustanovení je nezbytné z hlediska recipročních smluv uzavíraných kolektivními správci vykonávajícími správu v různých zemích. Reciproční smlouvy umožňují, aby např. český uživatel hudebních děl získal přístup k celosvětovému repertoáru jen prostřednictvím kolektivního správce se sídlem v ČR.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 135]
Další výjimkou je tuzemský kolektivní správce rovněž oprávněný k výkonu kolektivní správy, jestliže se tím sleduje její účelný výkon. To se týká např. práva na odměnu z užití zaznamenaného výkonu výkonného umělce vysíláním rozhlasem nebo televizí, kdy jde o právo autora, výkonného umělce i výrobce příslušného záznamu. U uvedených způsobů pověření musí být uzavřena písemná smlouva, přičemž nedodržení předepsané formy by znamenalo absolutní neplatnost smlouvy.
33
4.3.1 Oprávnění k výkonu kolektivní správy Žádost o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy může být podána každou právnickou osobou, která splňuje pravidla pro získání oprávnění podle § 98 AutZ. Toto ustanovení uvádí náležitosti žádosti i její požadované přílohy. § 98 (1) O udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy (dále jen "oprávnění") rozhoduje ministerstvo na základě písemné žádosti. (2) Žádost musí obsahovat a) název, sídlo, identifikační číslo, bylo-li přiděleno, a označení statutárního orgánu žadatele, jméno, příjmení a trvalý pobyt osoby, která je statutárním orgánem, nebo osob, které jsou jeho členy, a způsob jednání jménem žadatele, b) vymezení práv, která mají být kolektivně spravována, c) vymezení předmětů práv podle písmene b), a pokud jde o díla, tak i vymezení jejich druhu. (3) K žádosti podle odstavce 2 musí žadatel přiložit a) doklad osvědčující skutečnosti podle odstavce 2 písm. a) a podle § 97 odst. 2, b) vzorový návrh smlouvy s nositeli práv při zastupování při výkonu kolektivní správy, c) návrh rozúčtovacího řádu obsahující způsob rozdělování a pravidla pro výplatu vybraných odměn, vylučující svévolný postup při jejich rozdělování a přihlížející k uplatnění zásady podpory kulturně významných děl a výkonů, d) jmenný seznam nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní správu svých práv žadatelem, s uvedením jejich místa trvalého pobytu nebo, jde-li o cizince, místa jejich pobytu, státního občanství, jejich zveřejněných předmětů ochrany v rozsahu odpovídajícím účelu řízení a s podpisy těchto nositelů práv, e) odhad předpokládané výnosnosti kolektivně spravovaných práv a odhad nákladů na výkon kolektivní správy, f) návrh výše odměn pro jednotlivé způsoby užití předmětů ochrany. (4) Účastníkem řízení o udělení oprávnění je ten, kdo o oprávnění žádá. (5) O žádosti o udělení oprávnění rozhodne ministerstvo do 90 dnů ode dne podání žádosti. Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministr přiměřeně prodloužit. O tomto prodloužení ministerstvo účastníka bez zbytečného odkladu vyrozumí. Ministerstvo v řízení o udělení oprávnění přihlíží zejména k tomu, zda lze předpokládat, že žadatel je způsobilý k řádnému a účelnému výkonu kolektivní správy. 34
(6) Ministerstvo udělí oprávnění žadateli, a) jehož žádost o udělení oprávnění splňuje náležitosti podle odstavců 2 a 3, b) který žádá o oprávnění k zastupování při výkonu takových práv, kdy kolektivní výkon je účelný, c) jestliže pro výkon téhož práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž druhu díla, nemá oprávnění již jiná osoba, a d) který splňuje předpoklady pro zajištění řádného výkonu kolektivní správy. (7) Ministerstvo může udělit oprávnění k vybírání odměn pro všechny autory anebo pro všechny nositele práv souvisejících s právem autorským podle § 25 a § 37 odst. 2 jen jednomu žadateli; v takovém případě oprávnění jiného kolektivního správce zahrnuje jen rozdělování takto vybraných odměn autorům anebo nositelům práv souvisejících s právem autorským jím zastupovaným. (8) Výrokovou část rozhodnutí, kterým bylo uděleno oprávnění, spolu s údajem o dni nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, ministerstvo zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup bezodkladně, nejpozději však do 30 dnů ode dne nabytí právní moci. (9) Rozhodování o udělení oprávnění se řídí obecnými předpisy o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Oprávnění k výkonu kolektivní správy je udělováno ve správním řízení se stanovenou 90-ti denní lhůtou, během níž musí Ministerstvo ve věci rozhodnout. Lhůtu může prodloužit ministr. V zájmu nositelů práv stanovuje zákon u kolektivní správy princip monopolu, tzn. že každé kolektivně spravované právo může zastupovat jen jeden kolektivní správce. „Na tomto místě pouze okrajově poznamenejme, že v zahraničí existují i jiná řešení postavení ochranných organizací autorů a výkonných umělců, než je jejich administrativní monopol činnosti. V některých státech je totiž jejich výlučnost uznávána pouze fakticky a podporována tím, že jejich činnost nemůže být předmětem hospodářské soutěže.“ [Telec, 1994, s. 201]
Monopol však podléhá kontrole státu, konkrétně Ministerstvu kultury, které může také z důvodů uvedených v § 99 AutZ oprávnění odejmout. Toto ustanovení uvádí jednak případy, kdy má ministerstvo povinnost oprávnění odejmout (odstavec 1), a pak i případy, kdy je odejmout pouze může (odstavec 2). Oprávnění musí být odejmuto v případě, když je dodatečně zjištěno nesplnění zákonných předpokladů pro udělení oprávnění nebo když o odejmutí kolektivní správce požádá. Pokud jde jen o možnost odejmutí oprávnění, tak to může být učiněno v souvislosti s porušováním zákonných povinností kolektivním správcem a nezjednáním nápravy ve stanovené lhůtě. 35
4.3.2 Vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany Autorský zákon dále v § 100 upravuje vztahy mezi kolektivním správcem a jím zastupovanými subjekty. V odst. 1 stanovuje povinnost kolektivního správce, aby s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění zastupoval nositele práv s vymezením konkrétních podmínek. Kolektivní správce tedy musí zastupovat každého nositele práv při výkonu jeho práva, které ze zákona kolektivně spravuje, a to v rozsahu s ním sjednaném a za rovných podmínek. Kolektivní správce rovněž musí na žádost každého nositele práv přijmout jeho zastoupení, pokud zároveň prokáže, že došlo k příslušnému užití předmětu ochrany, přičemž není již v souvislosti s výkonem tohoto práva a díla zastupován již zahraniční osobou. Kolektivní správce také musí vést rejstřík o svých klientech a předmětech ochrany, k nimž kolektivně spravuje práva. Pokud někdo kolektivnímu správci adresuje dotaz, zda zastupuje nositele práv k určitému předmětu ochrany pro výkon určitého práva, musí mu správce tuto informaci sdělit a vydat o tom na žádost žadatele písemné potvrzení. Pokud to není nehospodárné nebo se nositel práva sám nedomáhá nároku na vydání bezdůvodného obohacení nebo zdržení se neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva, je toto povinen činit na účet zastupovaného nositele práv vlastním jménem kolektivní správce. Kolektivní správce má podle zákona také vybírat odměny a příjmy z vydání bezdůvodného obohacení a mezi své klienty je pak rozdělovat a vyplácet. O těchto vybraných odměnách a příjmech musí také vést evidenci, kterou musí pro možnost kontroly zpřístupnit nositelům práv. Část příjmů a vybraných odměn pak slouží tvorbě rezervního fondu. Kolektivní správce jako nepřímý zástupce zastupuje nositele práv svým jménem a na jeho účet, přičemž toto zastoupení může být jak hmotněprávní, tak i procesněprávní. Protože kolektivní správa není podnikáním, je tato služba prováděna nevýdělečně, ale nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů správci nezaniká. Uživatelé autorských děl, výkonů výkonných umělců či jiných předmětů ochrany jsou povinni poskytovat kolektivnímu správci za účelem řádného výkonu kolektivní správy potřebnou součinnost a nesmí bez vážných důvodů odmítnout poskytovat správci potřebné informace. Kolektivní správce se však nesmí dopouštět jednání, které by těmto povinným osobám způsobovalo nějakou újmu. Při výkonu kolektivní správy je kolektivní správce zejména oprávněn kontrolovat dodržování smluv, které s uživateli uzavřel. Zákon také upravuje určité oznamovací povinnosti provozovatele provozovny, kde se koná nedivadelní živá hudební produkce, dodavatele veřejné hudební produkce a provozovatele. Provozovatel prostoru sloužícího ke konání veřejných hudebních produkcí je povinen za účelem určení jeho totožnosti poskytovat kolektivnímu správci náležité údaje a součinnost. Případ, kdy provozovatel nesdělí správci informaci o provozovateli produkce, nemá již oproti stavu před novelou stejné následky, kdy neoznámení ze strany provozovatele provozovny znamenalo, že za provozovatele produkce mohl být považován 36
sám provozovatel provozovny. Novela tedy v tomto případě měla za následek oslabení ochrany práv a pozice autorů i výkonných umělců a ztížení výkonu kolektivní správy, což je zcela v rozporu s mezinárodními snahami v oblasti duševního vlastnictví i s trendy komunitárního práva. V případě živých veřejných hudebních produkcí (zejm. koncertů) je hudebník jakožto jejich dodavatel povinen nejméně s 20denním předstihem předat provozovateli akce seznam skladeb včetně uvedení jejich autorů. Tento program pak provozovatel musí zpravidla nejpozději do 10 dnů před konáním akce předložit kolektivnímu správci. Tato povinnost provozovatele může být s kolektivním správcem smluvně upravena. Případné porušení této oznamovací povinnosti však není zákonem nijak sankcionováno. Podobně, jak bylo uvedeno výše, i zde měli autoři a ostatní nositelé práv původně silnější pozici. Novela však zrušila nevyvratitelnou domněnku, že v případě neoznámení jsou provozována kolektivně spravovaná díla.
4.3.3 Překážka uplatnění zdržovacího nároku Autorský zákon také obsahuje ustanovení, které má plnit prevenční funkci pro případ sporů z porušení autorských a příbuzných práv. § 100a (1) Kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§ 40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy tohoto zákona (§ 40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§ 102). (2) Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních předpisů. 6b) (3) Překážka uplatnění zdržovacího nároku podle odstavce 1 nevzniká či odpadá, pokud by neuplatnění zdržovacího nároku bylo v rozporu s oprávněnými společnými zájmy nositelů práv, zejména proto, že by z jednání uživatele nebo osoby oprávněné hájit zájmy v ní sdružených uživatelů byl zřejmý úmysl smlouvu uvedenou v odstavci 1 neuzavřít nebo by bylo ohroženo splnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů. 6b)
Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že kolektivní správce i nositel práv musí akceptovat iniciativu uživatele nebo osoby, která sdružuje uživatele směřující k jednání o uzavření smlouvy. Podobné je to i v případě, kdy uživatel nebo osoba sdružující uživatele souhlasí s využitím zprostředkovatele. S ohledem na výjimečnost tohoto ustanovení je v případě pochybností o tom, zda jde či nejde o průtahy, nezbytné tuto situaci vykládat k tíži uživatele. 37
4.3.4 Kolektivní a hromadné smlouvy „Smluvním pilířem kolektivní správy práv jsou hromadné, resp. kolektivní licenční smlouvy uzavírané mezi kolektivními správci a uživateli, popř. sdruženími uživatelů. Tyto smlouvy, kterými kolektivní správce poskytuje oprávnění k užití předmětů ochrany, jsou v praxi hojně využívány.“ [Telec-Tůma, 2006, s. 52] „Pojmy kolektivní a hromadné smlouvy se užívají v oblasti autorského práva a práv souvisejících již tradičně.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 145]
Hromadnost se vztahuje k předmětům ochrany, ke kterým správce spravuje oprávnění a kolektivnost se týká kolektivu (sdružení) uživatelů, který je smluvní stranou smlouvy s kolektivním správcem. Prostřednictvím těchto smluv správce poskytuje oprávnění k užití uměleckých děl, výkonů apod. „Ve většině případů tak uživatel na základě těchto smluv získává po uhrazení „paušální“ odměny právo k užití celého „repertoáru“ předmětů spravovaných kolektivním správcem a v počtu a množství dle své libosti.“ [Telec-Tůma, 2006, s. 52]
O hromadnou smlouvu se jedná v případě, když kolektivní správce smlouvou poskytne právo k užití všech svých předmětů ochrany. Když je smlouva uzavřena s právnickou osobou, která sdružuje uživatele děl, jde o kolektivní smlouvu. Těmto jednotlivým sdruženým uživatelům vznikají přímo práva a povinnosti vůči kolektivnímu správci. To se vztahuje i na ty, kteří se připojili k příslušné právnické osobě až po uzavření smlouvy. Pro hromadné i kolektivní smlouvy se vyžaduje písemná forma, jinak by byly absolutně neplatné. Správce není povinen uzavřít smlouvu v případě, když jde o oprávněný zájem nositele práv nebo v případě hromadné smlouvy o oprávněný společný zájem nositelů práv. Uživatelé děl musí v zájmu nositelů práv poskytnout kolektivnímu správci údaje o užití děl, pokud o to požádá. V případě prodlení uživatele se zaplacením odměny, je kolektivní správce oprávněn sankčně dočasně pozastavit právo k užití díla. „Kolektivní správce je však povinen k zaplacení odměny poskytnout ještě dodatečnou 30denní lhůtu. Zaplacením dlužné částky se právo uživatele obnovuje.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 146]
Kolektivní správce může také stanovit zákaz užívání výkonů výkonných umělců zaznamenaných na zvukový záznam v případě, že nebyla zaplacena odměna ani v dodatečné lhůtě. Zákaz se ruší zaplacením dlužné částky. Kolektivní správce je oprávněn uživatelům udílet jen nevýhradní a nepřevoditelné licence. To znamená, že licenci může poskytnout neomezenému počtu uživatelů, ale její nabyvatel nemůže poskytnout podlicenci, ani licenci postoupit (cese). „V zájmu nositelů práv i uživatelů autorských děl je upraven dosah účinnosti hromadných smluv, pokud jde o užití uvedených předmětů ochrany. V těchto případech vzniká zastoupení příslušných nositelů práv přímo ze zákona. To znamená, že hromadnými smlouvami poskytuje kolektivní 38
správce uživatelům oprávnění k užití předmětů ochrany i těch nositelů práv, kteří jím nejsou zastoupeni. Toto však neplatí pro díla audiovizuální a díla audiovizuálně užitá, pokud jde o licenci k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání. Nositelé práv pak mají i možnost účinnost hromadných smluv vyloučit a udělit souhlas individuálně, s logickou výjimkou provozování rozhlasového nebo televizního vysílání předmětů ochrany (např. televize v restauraci).“
[Chaloupková-Holý, 2007, s. 146] Jestliže autor, výkonný umělec nebo jiný nositel práv neuzavřel s kolektivním správcem smlouvu, měl by se s ohledem na rozdělování a vyplácení odměn ve vlastním zájmu alespoň přihlásit k evidenci, aniž by se musel stát zastupovaným. Vybrané autorské odměny jsou rozúčtovány všem zastupovaným nositelům práv a v případech, kdy je nositel práv zastupován ze zákona i nezastupovaným nositelům. Kolektivní správce je povinen vyzvat k evidenci všechnu mu známé nositele práv. Pokud má uživatel uzavírat smlouvy s více než dvěma správci spravujícími tytéž předměty ochrany, může po těchto správcích požadovat, aby pověřili společného zástupce, který jejich jménem uzavře s uživatelem smlouvu. Kolektivní správce, kterému bylo uděleno oprávnění vybírat odměny pro všechny autory (i pro ty, které sám nezastupuje), má povinnost poskytnout příslušnou část z vybraných odměn jinému kolektivnímu správci, aby je tento rozdělil mezi autory, které zastupuje. Strany mohou sjednáváním kolektivních nebo hromadných smluv pověřit zprostředkovatele tvz. mediátora. Jde o nový institut, který předchozí právní úprava neznala. Zprostředkovatel má být prevencí pro případné zneužití postavení kolektivního správce i jednou z možností Ministerstva ovlivňovat výkon kolektivní správy. Využití mediátora při sjednávání smluv je právem, nikoli povinností. Povinnost využít zprostředkovatele nastává v případě, když to jedna ze stran požaduje. Pokud se pak strany na zprostředkovateli nemohou shodnout, určí jej ze seznamu ministerstvo kultury. „Musí jít o nezávislého odborníka, který je jmenován Ministerstvem kultury a zapsán do veřejně přístupného seznamu zprostředkovatelů. Zprostředkovatelé mají povinnost být nápomocni při jednání smluvních stran, popř. předkládat stranám vlastní návrhy. Nevyjádří-li žádná ze stran do 30 dnů od předložení zprostředkovatelova návrhu námitky k tomuto návrhu, má se za to, že jej strany přijaly.“ [Telec-Tůma, 2006, s. 52]
Zprostředkovateli náleží odměna dohodnutá smluvními stranami i náhrada nutně vynaložených nákladů. Pokud se strany se zprostředkovatelem na odměně nedohodnou, činí odměna dvojnásobek minimální mzdy platné pro zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou. Dle zákona nesou smluvní strany odměnu zprostředkovatele a náklady spojené s jeho činností rovným dílem.
39
4.3.5 Dohled ministerstva Dozor nad výkonem kolektivní správy vykonává stát prostřednictvím Ministerstva kultury. „[...] nejde však o dozor univerzální – i ostatní státní orgány zde mohou v mezích svých pravomocí a působností podle zvláštních předpisů vykonávat dozor; velmi významnou úlohu tak vedle Ministerstva kultury bude hrát i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.“ [Kříž, et al., 2005, s. 260]
Ministerstvo je dle ust. § 103 AutZ při výkonu dohledu oprávněno: „a) vyžádat si od kolektivního správce informace a předložení podkladů, které jsou potřebné pro výkon dohledu, b) zjišťovat, zda nedochází k porušování povinností uložených tímto zákonem, c) ukládat při zjištění závad v dodržování tohoto zákona povinnost k nápravě, stanovit k jejímu splnění přiměřenou lhůtu a ukládat pokuty.“
Kolektivní správce má pak v návaznosti na výše uvedené oprávnění Ministerstva povinnost poskytovat Ministerstvu součinnost a pravdivé informace. Náklady vzniklé při výkonu dohledu hradí kolektivní správce. V případě porušení povinností může ministerstvo správci uložit pokutu, která je příjmem Státního fondu kultury.
4.4 Kolektivní správci v oblasti hudby V ČR je registrováno šest kolektivních správců (OSA, INTERGRAM, DILIA, Gestor, OOA-S, OAZA), kteří se od sebe liší věcnou působností. OSA zastupuje skladatele, textaře, hudební nakladatele a dědice autorských práv těchto autorů. INTERGRAM vykonává kolektivní správu pro výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově-obrazových záznamů. DILIA – divadelní, literární, audiovizuální agentura sdružuje a zastupuje autory děl literárních, dramatických, hudebně-dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních, výtvarných, autory scénické hudby a děl vědeckých a v neposlední řadě také nakladatele (jiné než hudební). GESTOR – Ochranný svaz autorský zajišťuje výběr odměn při opětném prodeji originálu (kresba, malba, fotografie, socha apod.). OOA-S Ochranná organizace autorská zastupuje autory děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl. OAZA – Ochranná asociace zvukařů-autorů je nejnovějším kolektivním správcem zřízeným za účelem ochrany práv zvukařů-autorů. Pozornost však bude s ohledem na předem vymezené zaměření této práce dále věnována především problematice ochranných organizací působících na poli hudebním (skladatelé a výkonní umělci). Podrobnější analýze tedy budou podrobeni kolektivní správci OSA a INTERGRAM.
4.4.1 Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA) Historie OSA
40
OSA vznikl dne 9. října 1919 v Praze, kdy deset hudebních autorů a nakladatelů zvolilo devět funkcionářů a výkonného ředitele jako desátého. Do té doby na našem území působila rakouská AKM, která byla založena roku 1915. V roce 1923 byl zřízen rezervní fond a podpůrčí a sociální fond. Následující rok už měl OSA uzavřeno 10 smluv o vzájemné ochraně repertoáru se všemi významnými evropskými sesterskými společnostmi. Další rok upořádal OSA v Praze mezinárodní poradu ochranných organizací. Z hlediska personálního obsazení je třeba uvést, že v roce 1920 se stal předsedou výboru J. B. Foerster, který v této pozici působil ještě po druhé světové válce. Funkci právního poradce a zástupce OSA vykonával od roku 1921 Dr. Löwenbach. Již v roce 1922 vstupuje do organizace mnoho významných osobností (v čele s Leošem Janáčkem). OSA hrál významnou roli v přípravě nového zákona v roce 1925, který vycházel z nejmodernější francouzské osobnostní koncepce. V roce 1926 byla mezi ČSR a USA uzavřena dohoda o vzájemné ochraně autorských práv. Důvodem byla skutečnost, že USA nebyly ještě členem Bernské úmluvy. Následující rok byl rovněž významný, a to tím, že OSA stál jako spoluzakládající člen u zrodu CISAC (Mezinárodní konfederace ochranných společností autorů a skladatelů) v Paříži. V roce 1929 získal OSA sídlo na adrese Dr. Albína Bráfa č. 20, později třída Čsl. armády, čímž skončilo období častého stěhování, a mohla tak začít výraznějším způsobem růst aktivita aparátu a orgánů OSA. Do té doby se aparát zaměřoval jen na Prahu, Brno a postupně několik velkých měst, v nichž prováděl kontrolu veřejných hudebních produkcí. „Pro zajímavost uveďme, že v hospodářském roce 1936/37, který se nekryl s rokem kalendářním a končil v červnu 1937, inkasoval OSA 6,8 mil. Kč, z nichž při režii 10 % přidělil do stavebního a podpůrného fondu 1,5 mil. Kč, částku poměrně velikou uvědomíme-li si, že vysoké povědomí solidarity tehdy vedlo k tomu, že do podpůrného fondu odváděl každý člen 10 % ze svých honorářů. Podpůrný fond se pravda vztahoval také na vdovy a sirotky po členech OSA. Příjem ze zahraničí byl v tomto roce 80 000 Kč.“ [Slanina, 2009, Allegro, č. 1, s. 5]
Rok 1938 byl pro OSA problematickým obdobím, kdy musela čelit mnoha sporům nejen s uživateli v česko-německém pohraničí (Sudetech), ale i na Slovensku, kde již delší dobu působila pobočka OSA známá jako „Inspektorát pro zemi Slovenskou a Podkarpatskou Rus”. Po následném odtržení těchto oblastí od ČSR došlo k prudkému poklesu počtu uživatelů OSA, kdy jich mnoho odešlo do německých, polských či maďarských ochranných organizací. Bratislavský inspektorát se transformoval na Slovenský autorský sväz (SAS). Říšský protektor pro protektorát Čechy a Moravu pak v roce 1939 odejmul OSA právo styku se zahraničím, které svěřil do působnosti německé společnosti STAGMA a následující rok již OSA dokonce podléhala Říšskému ministerstvu osvěty a propagandy. V roce 1942 navíc říšský protektor nařídil zahájit likvidaci OSA, čímž byla pověřena pobočka STAGMA v Liberci. 41
Během období protektorátu poklesla korespondence o čtvrtinu, návštěvy autorů a uživatelů o třetinu, upomínky o polovinu, uzavřené smlouvy o třetinu a došlo k pětiprocentnímu úbytku členů. Ihned po skončení války dochází k rychlé obnově organizace. „Ještě v květnu 1945, tedy v měsíci osvobození, konstatuje Ministerstvo spravedlnosti na základě dekretu prezidenta Beneše o obnovení právního pořádku neplatnost výnosu říšského protektora o zahájení likvidace OSA a představitelé OSA uzavírají se Slovenskými skladateli dohodu, že SAS zůstane zachován jako samostatná organizace se slovenskou působností, přičemž OSA bude zastupovat jako jediná organizace české i slovenské autory vůči zahraničí.“ [Slanina, 2009, Allegro, č. 1, s. 5]
Ve stejné době také OSA poskytl Syndikátu českých skladatelů (později Svaz českých skladatelů) svou kancelář, finance a personál. V průběhu roku 1946 se postupně obnovovaly styky se zahraničními autorskými společnostmi, které byly přerušeny válkou. V této době měl OSA 293 členů, 55 zaměstnanců a 1 dům s 28 místnostmi, z nichž 20 užívala a 8 dalších pronajímala. V únoru 1948 v rámci OSA byly založeny dva akční výbory Národní fronty - akční výbor vedení a akční výbor zaměstnanců, které se již v březnu sloučily a jejich předsedou byl stanoven dr. Tomášek, který pak od roku 1949 po dobu dalších šesti let vykonával funkci ředitele OSA. V dubnu 1949 vydal Ústřední akční výbor Národní fronty souhlas se zrušením Akčního výboru Národní fronty v OSA. V roce následujícím byl OSA nucen přistoupit k praktikování přímého plánování, přičemž plány výnosů a nákladů se musely předkládat předem ke schválení a jejich plnění bylo vyhodnocováno. „Hospodaření však již není posuzováno ve vztahu k výnosům a nákladům minulého roku, ale ve vztahu k plánu na příslušný rok.“ [Slanina, 2009, Allegro, č. 2, s. 4]
V roce 1951 byl OSA úspěšný v úsilí o zachování celosvětové ochrany autorských práv před sovětskými zájmy, které by znamenaly ztrátu devizových příjmů ze Západu. V červnu téhož roku se konala valná hromada, která pod nátlakem rozhodla o změně organizačně-právní formy OSA na lidové družstvo. Z nového představenstva i z OSA se na více než 40 let vytratili hudební nakladatelé. Konání valné hromady v červnu 1952 absolvoval nejmenší počet členů v její historii – pouhých 64. Tehdejší situace se odrážela i v pokračujícím poklesu příjmů a poklesu produkcí téměř o 13 tisíc. Peněžní reforma v 1953 měla dopad i na OSA, když všechny nevyplacené odměny se přepočítávaly a vyplácely v poměru 50:1. Velký pokles honorářů byl navíc umocněn i prudkým poklesem inkasa, což znamenalo u veřejných produkcí 13% a 3,8 mil. korun. Podpůrný fond OSA se v důsledku reformy stal zbytečným, proto byl zrušen. „Autorský zákon z roku 1953 měl však i jeden pozitivní rys. Zavedl ochranu práv výkonných umělců a v tom předběhl všechny ostatní lidově demokratické státy o mnoho let.“ [Slanina, 2009, Allegro, č. 2, s. 4] 42
V návaznosti na to byla založena OSVU jako ochranná organizace výkonných umělců, která byla podřízena OSA. Další novinkou, kterou nový zákon přinesl, byla i změna organizačně-právní formy OSA z lidového družstva na společnost s ručením omezeným. I přes skutečnost, že nový autorský zákon trpěl mnoha nedostatky, měl na hospodaření OSA příznivý vliv, když výnosy za rok 1954 stouply o 15,9 mil. korun, tedy o téměř 45%. Na valné hromadě konané v roce 1957 bylo rozhodnuto o novém řediteli, kterým se stal Vladimír Fořt. Tehdejší politická situace nahrává myšlenkám o vystoupení z Bernské unie a nahrazení všech českých ochranných organizací jednou (po vzoru sovětské VAAP) ústředně řízenou organizací. „OSA a Dilia mají jmenovaného společného generálního ředitele, který je nadřízen oběma ředitelům, ale celá akce skončí neslavně na úbytě. Ministerstvo nemá totiž prostředky na plat ústředního ředitele a autoři v ochranných organizacích nevidí důvod, proč by ho měli platit. Funkce je v tichosti zrušena potom, co se OSA zaváže vzniklý dluh zaplatit. Mezi autory se stále více mluví o tom, že OSA má být postátněn a vedení to musí skladatelům opakovaně rozmlouvat.“ [Slanina, 2009, Allegro, č. 2, s. 4]
Předmětem valné hromady v roce 1960 je projednání další změny právní formy na socialistickou organizaci, která by byla podřízena přímo ministerstvu. Mělo být zrušeno představenstvo, revizní a vyúčtovací komise. Dále mělo dojít ke zrušení voleb do všech orgánů a zrušení valných hromad OSA. V červenci 1961 se koná valná hromada, na které se již nikdo nevolí a všechny orgány jsou nahrazeny jediným výborem, který po projednání s UV KSČ navrhoval Svaz českých skladatelů a který i s jeho ředitelem jmenoval ministr kultury. V roce 1966 byla OSA pořadatelem světového kongresu CISAC, což bylo vůbec poprvé mezi ochrannými organizacemi ve východním bloku. V roce 1968 se po dlouhých sedmi letech opět schází valná hromada. Ta však není dopředu povolena, proto se koná pod krycím názvem „schůze výboru OSA, rozšířená o bývalé členy družstva“ a hlavním předmětem debat je opětovná změna právní formy na družstvo. Tyto úvahy však byly vzápětí rozmetány nastávající normalizací. Následující léta byla poznamenána nejasnostmi a neprůhledností činnosti OSA, což později vedlo dokonce ke vzniku dnes už zažité přezdívky OSA NOSTRA. Dá se říct, že OSA byl v té době spíše nástrojem totalitního režimu než ochráncem práv autorů. Až v roce byla organizace přetransformována na občanské sdružení, avšak při tomto procesu došlo k řadě závažných pochybení. Byla zcela opomenuta nezbytně nutná registrace u Ministerstva vnitra, což vyústilo do tříletého období faktické právní neexistence. Velkým pochybením bylo i to, že OSA dlouho používal identifikační číslo (IČO), které bylo již 4 roky vymazáno z obchodního rejstříku. Nicméně tyto nedostatky byly již dávno odstraněny, a tak je dnes Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním moderní ochrannou organizací odpovídající současným potřebám.
43
Aktuální právní úprava a postavení OSA Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním je občanské sdružení vykonávající kolektivní správu k hudebním dílům a zhudebněným textům na základě oprávnění vydaného rozhodnutím Ministerstva kultury ČR č. j. 4449/2001 ze dne 28. 2. 2001. Rozhodnutím Ministerstva kultury ČR č. j. 1306/2003 ze dne 30. 1. 2003 bylo oprávnění rozšířeno. Hlavní úkol OSA spočívá zejména v udělování souhlasu k užití děl, výběru a výplatách autorských odměn zastupovaným nositelům autorských práv. V současnosti OSA zastupuje již více než 5800 těchto nositelů práv: autoři hudby s textem autoři hudby bez textu autoři textu hudební nakladatelé dědicové autorských práv výše uvedených autorů Repertoár, který OSA eviduje, obsahuje již přes 285 000 skladeb. Na základě recipročních smluv s partnerskými organizacemi zastupuje OSA až milion zahraničních autorů. Existence OSA má pro zastupované subjekty vzhledem k značnému počtu uživatelů děl praktický význam, neboť by bylo pro autora velmi obtížné a nákladné, aby sám hájil svá práva a sám udílel svolení k užití děl a vybíral příslušné odměny. „Tato ochranná organizace je pro autory a nakladatele hudebních děl naprostou nezbytností. Autorský zákon sice umožňuje autorům, aby si svá práva chránili individuálně, zastupování OSA není povinné, prakticky je to však neproveditelné. Autor již zveřejněného díla nemá, až na výjimky, možnost monitorovat, kde se jeho dílo ať živě či ze záznamu provozuje. Proto zákon ukládá všem uživatelům hudebních děl povinnost hlásit tato provozování OSA, který jim podle platných vyhlášek vyměří příslušný poplatek. Ten je po odečtení režie vyplacen jednotlivým držitelům autorských práv. OSA má k této činnosti výhradní oprávnění a má tedy a je tomu tak po celém světě, ve své sféře monopolní postavení, což je v této specifické oblasti ochrany autorských práv jediný možný způsob.“ [Andršt, online,cit 16.10.2009]
OSA svou činnost vykonává nejen na úrovni domácí, ale i mezinárodní, na základě svých smluvních spojení s obdobnými partnerskými organizacemi v cizině. V současnosti je OSA členem významných mezinárodních organizací, jako jsou: Confédération Internationale des Sociétés d’Auteurs et Compositeurs (Mezinárodní konfederace autorů a skladatelů) /CISAC/, založená roku 1926 a se sídlem v Paříži, Bureau Internationale de l’Édition Mécanique (Mezinárodní úřad společností spravující práva k mechanickému zaznamenávání a reprodukcí hudebních děl) /BIEM/ založený roku 1929, rovněž se sídlem v Paříži Groupement Européen des Sociétés d’Auteurs et Compositeurs (Evropské sdružení autorů a skladatelů)/GESAC/. 44
„OSA spolupracuje se zahraničními ochrannými společnostmi téměř po celém světě na základě recipročních smluv. Díky těmto smlouvám o zastupování mohou být uplatňována autorská práva českých autorů po celém světě a zahraničních autorů na území České Republiky.“ [online, www.osa.cz]
V současnosti je uzavřeno více než sto recipročních smluv ve více než šedesáti zemích. Práva spravovaná OSA Osa spravuje dva druhy práv, a to práva povinně kolektivně spravovaná a práva dobrovolně kolektivně spravovaná. První druh práv OSA spravuje přímo ze zákona, autor si je nemůže vykonávat sám. Ve druhém případě se může autor sám rozhodnout, jestli si tato práva bude spravovat sám nebo je přenechá ke správě OSA. 1. Práva povinně kolektivně spravovaná podle autorského zákona
a) právo na odměnu při kabelovém přenosu hudebních děl b) právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním hudebního díla pro osobní potřebu, při dovozu a prvním prodeji nenahraných zvukových a zvukověobrazových nosičů (nenahrané, tzv. „čisté“ CD, videokazety apod.) a přístrojů k zhotovení rozmnoženin (DVD přehrávače, magnetofony, PC apod.) c) právo na přiměřenou odměnu za pronájem a půjčování rozmnoženin hudebního díla (např. videopůjčovny) 2. Práva dobrovolně kolektivně spravovaná podle autorského zákona
a) právo na výrobu a prodej zvukových nebo audiovizuálních nosičů (audiovize) b) právo na zpřístupňování hudebních děl na internetu a v mobilních sítích (internet a on-line média) c) právo na veřejné provozování hudebních děl živě (např. koncert, disko, taneční zábava) – veřejná živá produkce d) právo na veřejné provozování hudebních děl prostřednictvím technických zařízení (CD/DVD/MP3 přehrávač, televizor, rádio apod.) – reprodukovaná produkce e) právo na vysílání hudebních děl rozhlasem nebo televizí – reprodukovaná produkce f) právo na pronájem a půjčování rozmnoženin hudebního díla (např. videopůjčovny) Ad. a) Audiovize Audiovize představuje užití zastupovaných autorských děl při výrobě zvukových nosičů či jako součást audiovizuálních děl (např. reklam). S audiovizí jsou tedy spojeni např. výrobci audiovizuálních děl, provozovatelé kin, výrobci reklamních spotů, distributoři zvukově-obrazových nosičů s audiovizuálními díly nebo distributoři multimediálních titulů. Ad. b) Internet a on-line média „1. Provozování rozhlasového nebo televizního vysílání prostřednictvím sítě internet 45
simultcasting – současný, úplný, nezměněný přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který zajišťuje provozovatel původního vysílání původní webcasting – vysílání původního rozhlasového nebo televizního programu prostřednictvím sítě internet
2. Zpřístupňování děl prostřednictvím sítě internet, mobilních nebo jiných sítí zpřístupňování děl – umožnění poslechu ukázek nebo celých děl bez možnosti stažení a) zpřístupnění veřejnosti po zaplacení zákazníkem b) zpřístupnění veřejnosti v souvislosti s prodejem hudby c) bezplatné zpřístupnění d) zpřístupňování na stránkách hudebních časopisů, kulturních rubrik a jiných sítí s hudebními recenzemi e) webové stránky autora, nakladatele 3. Užití hudebních děl jako podkresu k webovým prezentacím Podkres – užití děl jako podkresu k internetovým stránkám nebo jejich částí šířených v síti internet a obdobných sítích. Podkresem se zpravidla rozumí dílo celé nebo jeho část, která je užita tak, že plní pouze podpůrnou funkci obrazové části internetové stránky a v žádném případě není nijak spjata s obrazovou částí stránky. Celek (zvukovou a obrazovou složku dohromady) tedy není možné považovat za audiovizuální dílo. Počátek ani konec přehrávání nezávisí na vůli toho, kdo si stránku prohlíží. 4. Stahování hudebních / zvukových rozmnoženin vyzváněcí melodie a ostatní služby pro mobilní telefony stahování zvukových rozmnoženin děl z repertoáru OSA pro osobní potřebu do paměti počítače nebo jiných zařízení (prodej hudby) stahování děl z repertoáru OSA jako součást jiných děl prostřednictvím mobilních a jiných sítí (např. počítačové hry, filmy)“ [Šebelová, 2006, s. 154]
Ad. c, d) Veřejná produkce Veřejnou produkcí jsou události jako koncert, diskotéka, ples, módní přehlídka, výstavy a veletrhy, reklamní, propagační a prodejní akce, svatba, TV či rádio v restauraci nebo hotelu apod. O veřejné produkci bude v následujícím textu ještě pojednáno. Pravidla členství v OSA a jeho organizační struktura Členem OSA se může stát za splnění určitých podmínek každý nositel autorských majetkových práv, který má s OSA uzavřenou smlouvu o zastupování. Tyto podmínky jsou spojeny zejména s dosažením stanovených minimálních autorských odměn a doby zastupování OSA. Členem se tak může stát skladatel zastupovaný déle než 5 let, přičemž příjmy z jeho autorských odměn přesáhly za poslední 4 roky pokaždé 60.000,- Kč nebo přesáhly za období posledních pěti let dohromady 750.000,- Kč. Pro textaře platí stejné podmínky. U skladatelů vážné hudby jsou tyto nároky snížené o jednu třetinu. Naopak hudební nakladatelé musí splnit dosažené minimální odměny ve dvojnásobné výši. Členem OSA se po splnění trochu odlišných podmínek může stát i dědic autorských práv. 46
Zde se však rozlišuje, zda zemřelý nositel práv byl či nebyl členem organizace, přičemž první skupina má výhodnější podmínky a na vstup jsou kladeny nižší nároky. Pro přijetí uchazeče za člena je vyžadována písemná žádost, která musí obsahovat uvedení požadované profesní skupiny, a prohlášení žadatele, že bude jednat v souladu se stanovami a rozúčtovacím řádem OSA. O přijetí uchazeče pak rozhoduje valné shromáždění na návrh dozorčí rady nebo členů OSA, je-li podepsán nejméně 10 členy. Povinností každého člena je hradit členské příspěvky. Právem je pak účastnit se valného shromáždění, volit do orgánů OSA, být volen do orgánů OSA (kromě členůdědiců autorských práv), aktivně se účastnit činnosti OSA svými podněty, návrhy a stížnostmi, podílet se na vyúčtování autorských odměn. Členství zaniká buď na základě písemného prohlášení člena, smrtí, nesplněním podmínky dosažených autorských odměn, zneužitím pravomocí nebo rozhodnutím valného shromáždění v souvislosti se závažným porušením pravidel stanovených stanovami, rozúčtovacím řádem nebo autorským zákonem. Vyloučený člen ztrácí členská práva, ale na smlouvu o zastupování to však nemá žádný vliv. Struktura OSA (schéma č. 1 ) je tvořena následujícími výkonnými orgány, které se podílí na jeho činnosti: Schema č. 1 Organizační struktura OSA Valné shromáždění Dozorčí rada Představenstvo úsek komunikace a správní sekretariát právní a personální oddělení oddělení komunikace reklamační odd. a zahr.agenda oddělení IT
úsek rozúčtování a ekonomiky odbor pro záležitosti odd. pro záležitosti zastupovaných autorů odd. pro záležitosti nakladatelů odd. zahraniční dokumentace
komise úsek licencování a monitoringu regionální pracoviště oddělení veřejného Brno provozování České Budějovice Havlíčkův Brod Hradec Králové Karlovy Vary Ostrava Praha Střední Čechy Ústí nad Labem
odd. statistiky ekonomický odbor
finanční účtárna honorářová účtárna mzdová účtárna hospodářská správa
oddělení rozúčtování
oddělení vysílání a online médií oddělení mechaniky a audiovize oddělení monitoringu
Valné shromáždění
Valné shromáždění je nejvyšším orgánem OSA. Svoláváno je nejméně jednou ročně představenstvem na návrh dozorčí rady. Na žádost představenstva, dozorčí rady nebo 20 % členů OSA může být svoláno i mimořádné valné shromáždění. Program jednání sestavuje představenstvo a schvaluje dozorčí rada. Jednání vede předseda dozorčí rady, popř. jiný pověřený člen dozorčí rady nebo představenstva. Účastníkem jednání může být každý člen OSA, případně i další osoby pozvané představenstvem nebo dozorčí ra47
dou. Valné shromáždění je usnášeníschopné za přítomnosti alespoň 10% členů a zároveň 10% členů z každé profesní skupiny. Každý člen disponuje jedním hlasem. Valné shromáždění jedná na základě jednacího řádu, schváleného valným shromážděním. Dle stanov OSA je valné shromáždění oprávněno např.: - schvalovat výroční zprávy o činnosti a hospodaření za uplynulý rok, roční účetní závěrky, zprávy dozorčí rady a představenstva, stanovy a jejich změny, výše členských příspěvků, rozúčtovací řád, Statut kulturního a sociálního fondu OSA, jednacího řádu valného shromáždění a dozorčí rady, právní úkony představenstva, které vyžadují předchozí souhlas - volit a odvolávat dozorčí radu nebo její členy i členy komisí, - rozhodovat ve věcech spadajících do kompetence ostatních orgánů, pokud je to nutné či vhodné, - rozhodovat o členských otázkách, - rozhodnout alespoň dvoutřetinovou většinou přítomných členů o zániku OSA nebo o podání žádosti o odejmutí oprávnění k výkonu kolektivní správy. Dozorčí rada
Dozorčí rada je řídícím a kontrolním orgánem OSA. V období mezi zasedáními valného shromáždění je činnost OSA řízena dozorčí rada prostřednictvím představenstva. Dozorčí rada má 13 členů (6 skladatelů, 3 textaři a 4 nakladatelé), jejichž funkční období trvá nejméně 3 roky a mohou být zvoleni opakovaně. Členy dozorčí rady volí a odvolává valné shromáždění, které rovněž schvaluje i její jednací řád. Dozorčí rada si volí ze svých řad předsedu a dva místopředsedy. Předseda musí být vybrán z profesní skupiny skladatelů, oba místopředsedové z ostatních profesních skupin, tj. jeden z textařské a jeden z nakladatelské profesní skupiny. Pro každou profesní skupinu jsou voleni dva náhradníci, kteří mohou při jednání dozorčí rady zastoupit nepřítomné členy své profesní skupiny. Dle stanov OSA je dozorčí rada oprávněna např.: - volit i odvolávat členy představenstva, včetně jeho předsedy, - zřizovat či rušit komise, určovat jejich členy a náplň jejich práce, - kontrolovat činnost představenstva a komisí, - projednávat a schvalovat zásadní otázky ve věci ochrany svěřených autorských práv, jakož i zásady smluvních vztahů pro jednotlivé druhy užití děl, - projednávat návrhy sazebníků autorských odměn, - projednávat čtvrtletní zprávy o výsledcích hospodaření, - určovat ekonomické cíle OSA, - rozhodovat o výši režijních srážek pro jednotlivé druhy užití i o výši srážek do rezervního fondu, jakož i čerpání prostředků z rezervního fondu, - schvalovat právní úkony představenstva, které vyžadují předchozí souhlas dozorčí rady, 48
- schvalovat vzorové smlouvy o zastupování, - navrhovat nové členy OSA, o jejichž přijetí pak rozhoduje valné shromáždění, - rozhodovat o členství v mezinárodních organizacích zabývajících se ochranou autorských práv. Dozorčí rada dále rozhoduje o všech otázkách, pokud nepřísluší jinému orgánu nebo pokud si je nevyhradí valné shromáždění. Dozorčí rada může vydat usnesení, kterým si vyhradí rozhodovat o věcech náležejících představenstvu. Dozorčí rada se ze své činnosti zodpovídá valnému shromáždění. Na žádost dozorčí rady může být svoláno mimořádné valné shromáždění. Představenstvo
Představenstvo je statutárním a výkonným orgánem OSA a stojí v čele jeho aparátu. Představenstvo je složeno z předsedy představenstva a dvou členů, kteří jsou voleni a odvolávání dozorčí radou. Jménem OSA jedná jeho představenstvo, a to prostřednictvím jeho předsedy a dalšího člena představenstva. Dle stanov OSA je představenstvo oprávněno např.: - řídit aparát OSA a kontrolovat jeho činnost, - vykonávat zaměstnavatelská práva OSA, - účastnit se zasedání dozorčí rady i valných shromáždění, - uzavírat smlouvy s českými i zahraničními kolektivními správci, - rozhodovat o všech záležitostech OSA, které nejsou obecně závaznými právními nebo interními předpisy vyhrazeny do působnosti valného shromáždění nebo dozorčí rady, Za svoji činnost a rozhodnutí představenstvo odpovídá dozorčí radě a valnému shromáždění. Povinností představenstva je předkládat dozorčí radě čtvrtletně zprávu o hospodaření OSA, roční závěrku za předchozí rok a finanční plán na příští rok, informovat ji o zřizování a rušení regionálních pracovišť a o organizačních změnách. Po projednání dozorčí radou představenstvo schvaluje sazebníky autorských odměn. Po předchozím souhlasu dozorčí rady může představenstvo rozhodovat o členství OSA v jiných sdruženích, společnostech, organizacích či jiných právnických osobách a dále také podávat žaloby v zásadních sporech (s výjimkou sporů s uživateli týkajících se vymáhání plnění závazků ze smluv o užití autorských děl a vydání bezdůvodného obohacení). Předchozí souhlas valného shromáždění pak vyžadují rozhodnutí a úkony týkající se např. nabývání nemovitostí, přijímání a poskytování půjček nebo úvěrů a vydávání směnek. Na návrh dozorčí rady představenstvo svolává valné shromáždění a sestavuje program jeho jednání, který pak dozorčí rada schvaluje. Na žádost představenstva může být svoláno mimořádné valné shromáždění.
49
Rozúčtovací komise
Rozúčtovací komise je poradním orgánem dozorčí rady. Do její činnosti patří například příprava návrhů změn rozúčtovacího řádu, kontrolování všech rozúčtovacích mechanismů, sledování rozúčtovacích řádů autorských organizací v zahraničí (přednostně EU), analyzování dopadů rozúčtovacího řádu na vztahy mezi zastupovanými a také se společně s ekonomickou komisí věnuje problematice režijních srážek. Komise má čtyři členy, z nichž každý je představitelem jedné profesní skupiny skladatel popu a jazzu, skladatel vážné hudby, textař a nakladatel. Každý člen má jeden hlas. Předsednictví rotuje po půl roce. Všechny komisí navrhované změny rozúčtovacího řádu jsou schvalovány dozorčí radou. O tom, zda budou změny uvedeny v platnost, rozhoduje nakonec Valné shromáždění členů OSA, a to v každé profesní skupině zvlášť. Komise se však nepodílí na přímém rozúčtování autorských odměn zastupovaným autorům a členům OSA, ale pouze kontroluje, zda nedochází ke zbytečným odkladům výplat došlých plateb. Komise se také zajímá a usiluje o přizpůsobování rozúčtovacího řádu aktuálním potřebám klientů a v návaznosti na vývoj hudebního trhu. Komise tedy v tomto ohledu plní také funkci určitého správce Rozúčtovacího řádu OSA. Komise pro otázky tvorby
Tato komise má v popisu činnosti zejména zařadit každé ohlášené dílo do příslušné kategorie podle přílohy č. 1 platného rozúčtovacího řádu (bodovací tabulka). Komise se dále vyjadřuje ke sporům o autorství po stránce tvůrčí, řeší spory zastupovaných o autorství, posuzuje míru zpracování děl, identifikuje plagiáty. Komise má 5 členů (3 skladatelé z oblasti vážné hudby a 2 z oblasti populární hudby) a dva náhradníky jmenované dozorčí radou. Ekonomická komise
Úkolem komise je připravovat na základě požadavků dozorčí rady materiály, podklady a návrhy řešení pro rozhodování dozorčí rady v oblasti hospodaření OSA. Sleduje úroveň tarifů v zahraničí, ekonomické důsledky tarifních sazeb, projednává změny sazebníku odměn a výši odměn u nových způsobů užití děl. Komise má čtyři členy a jsou tak zastoupeny všechny profesní skupiny. Komise pro záležitosti zastupovaných a pořadatelů
Tato komise, jak již vyplývá z jejího názvu, řeší záležitosti zastupovaných a pořadatelů. Komise je oprávněna navrhovat dozorčí radě slevy či osvobození v případech obecně prospěšných a charitativních akcí. Její povinností je rovněž řešit stížnosti pořadatelů a třetích osob a navrhovat možnosti řešení a koordinovat průběh případných jednání s nimi. Komise dále na základě článku 2. písm. d) Statutu Kulturního a sociálního fondu OSA rozděluje a spravuje prostředky fondu solidarity vydělené dozorčí radou a rozhoduje o přiznání příspěvků a podpor, jejich výši a termínu výplaty. Komise má pět členů a jednoho náhradníka a stejně jako u předchozích v ní musí být zastoupeny všechny profesní skupiny. 50
V minulosti v rámci OSA existovaly také přijímací komise a sociální komise, která rozdělovala a spravovala prostředky sociálního fondu vydělené dozorčí radou a rozhodovala o přiznání příspěvků a podpor, jejich výši a termínu výplaty. Oddělení pro záležitosti autorů
V rámci změny organizační struktury z důvodu snahy o zvyšování kvality, pružnosti a posilování pozice OSA na trhu bylo vytvořeno oddělení pro záležitosti autorů, oddělení pro záležitosti nakladatelů a oddělení rozúčtování, které má být odpovědné za rozúčtování autorských odměn. Činnost tohoto oddělení lze rozdělit do tří hlavních oblastí: 1. spolupráce se zastupovanými ve věcech činnosti OSA 2. komunikace týkající se děl 3. komunikace se zájemci o zastupování V rámci uvedených okruhů má oddělení odpovídat na různé dotazy svých klientů ohledně záležitostí týkajících se OSA. Jeho náplní například i objasňovat práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o zastupování autorských majetkových práv, popsat práva a povinnosti vyplývající z členství v OSA, nastínit podmínky licencování děl autorů, vybírání a rozúčtování autorských honorářů, zajišťovat případné reklamace autorů, pomáhat se spory o autorství díla atd. Kromě těchto činností vede oddělení databázi všech zastupovaných a evidovaných autorů i databázi všech ohlášených skladeb a textů. Oddělení vede také evidenci dědiců autorských práv a spolupracuje s notáři v dědických řízeních. Do náplně práce zde spadá samozřejmě i poskytování informací zájemcům o zastupování a uzavírání smluv o zastupování s novými autory a jinými nositeli autorských práv. Oddělení pro záležitosti nakladatelů
Úkolem oddělení pro záležitosti nakladatelů je poskytovat informace zájemcům o zastupování a uzavírat s těmito nakladateli smlouvy o zastupování. Oddělení má rovněž na starosti vedení evidence zastupovaných nakladatelů a všech nakladateli předložených licenčních nakladatelských a subnakladatelských smluv. Oddělení rozúčtování
Toto oddělení je úplnou novinkou. Až do jeho vzniku každý odbor (tj. veřejného provozování, vysílání a online, mechaniky a audiovize, zahraničního vyúčtování) prováděl samostatně a nesjednoceně v rámci svých procesů rozúčtování autorských odměn. Nové oddělení má sloužit jako určité centrum všech sjednocených rozúčtovacích procesů a má přispět k lepší komunikaci s jinými odděleními, ale například i k odstranění opakování chyb u nahlášených reklamací z předchozích rozúčtování.
Oddělení zahraniční dokumentace 51
Oddělení eviduje všechny ohlášené skladby a texty, vede evidenci licenčních nakladatelských smluv, zpracovává informace o zahraničních skladbách užívaných na území ČR, zpracovává podklady pro vyúčtování odměn zahraničním autorům. Náplní práce je také poskytovat informace o nakladatelských právech k jednotlivým skladbám. Oddělení (odbor) veřejného provozování
Hlavní úkolem tohoto oddělení je udělovat souhlas a licence k veřejnému užití děl s textem i bez textu domácích i zahraničních nositelů práv. Veřejným provozováním, jak již bylo výše uvedeno, se rozumí např. užití hudebních děl na koncertech, festivalech, tanečních produkcích, kurzech tance, společenských setkáních, sportovních akcích a při řadě dalších akcí, kde jsou hudební díla přímo užívána interprety, tj. živě. Dále sem patří např. ozvučení hudebních klubů, kaváren, restaurací, různých výstav, reklamních, propagačních a prodejních akcí, obchodů a jiných podobných prostor, tedy užití děl prostřednictvím reprodukčních přístrojů. Mezi nejčastější klienty tohoto odboru patří pořadatelé hudebních akcí nebo provozovatelé veřejných prostor, ve kterých jsou díla šířena. Další důležitou činností odboru je inkasování a rozúčtovávání autorských odměn. Ty jsou vypočítávány podle Sazebníku OSA, který zahrnuje všechny formy užití děl a určuje výši autorských odměn podle způsobu, rozsahu a účelu jejich užití. Klienti hradí fakturované autorské odměny na základě licenčních smluv, které jsou s nimi za tímto účelem uzavírány. Tyto příjmy jsou následně rozúčtovány podle Rozúčtovacího řádu OSA všem autorům, jejichž díla byla veřejně užita. Odměny za díla užitá prostřednictvím televizních přístrojů jsou na základě pověření inkasována i za nositele zastupované ostatními kolektivními správci, jako jsou DILIA nebo OOA-S. Pokud jsou díla užívána, aniž by byla předběžně uzavřena licenční smlouva nebo zaplacena autorská odměna, je OSA oprávněna vymáhat pro domácí i zahraniční nositele práv jejich zákonné nároky právní cestou. Od 1. ledna 2009 bylo do působnosti odboru veřejného provozování zařazeno poskytování licencí k dalšímu užití hudebních děl, která jsou součástí audiovizuálních děl. Tyto licence jsou tedy udělovány provozovatelům kin. Oddělení vysílání a on-line médií
Mezi hlavní činnosti oddělení vysílání a on-line médií patří udělování oprávnění k užití hudebních děl při rozhlasovém a televizními vysílání, přenosu rozhlasového a televizního vysílání, při šíření na internetu (podcasting, subskripce, internetová rádia) a dalším zpřístupňováním na internetu a jiných obdobných sítí. Odbor vysílání a on-line médií inkasuje a rozúčtovává autorské odměny.
52
Oddělení (odbor) mechaniky a audiovize
Tento odbor je v rámci OSA zařazen mezi útvary poskytující licence k jednotlivým druhům užití chráněných hudebních děl. Oddělení mechaniky a audiovize se dále člení na oddělení audia a hudebního videa, dále audiovize a třetím je oddělení náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje. Až do konce roku 2008 bylo součástí odboru i oddělení kin, které se v rámci nového členění OSA přesunulo pod odbor veřejného provozování. Odbor mechaniky a audiovize se primárně věnuje vybírání autorských odměn v rámci tzv. práv mechanických, čímž se rozumí především užití děl ve hmotné podobě na mechanických nosičích, které obsahují záznam zvuku či zvuku a obrazu. Pokud jde o konkrétní užití, má se na mysli zejména rozmnožování, rozšiřování, pronájem a půjčování. Na samotné licenční činnosti těchto užití se zaměřují oddělení audia a hudebního videa a oddělení audiovize. Do úkolů oddělení audia a hudebního videa tedy spadá licencování rozmnoženin hudebních děl na zvukových nosičích typu CD, audio DVD, MC, LP a v případě hudebního videa či hudebních klipů na nosičích typu DVD a VHS. Oddělení audiovize se pak zabývá poskytováním licencí k užití hudebních děl při výrobě audiovizuálních děl, jako jsou např. filmy, dokumenty, prezentace. Agenda oddělení audiovize je navíc rozšířena o činnost, v rámci které OSA udílí svolení některých autorů archívní hudby k užití jejich skladby do vyráběného audiovizuálního díla – tzv. synchronizace. Mezi klienty oddělení mechaniky a audiovize převažují hudební vydavatelství. Dalšími významnými partnery je i Mezinárodní federace hudebního průmyslu – IFPI, včetně protipirátského boje nebo samotní výrobci nosičů – lisovny. Na základě této spolupráce OSA monitoruje rozmnožování šířených hudebních děl bez licenčních smluv. Poslední oddělení - odbor nenahraných nosičů a přístrojů uzavírá smlouvy s dovozci, výrobci a příjemci nenahraných nosičů (tzv. "prázdné nosiče" - CD, DVD, VHS, MC, paměťová média) či přístrojů ke zhotovování zvukových a zvukově obrazových rozmnoženin (tzv. „přístroje k rozmnožování“ - DVD rekordéry, video rekordéry, magnetofony, vypalovačky PC apod.) a vybírá od nich tzv. náhradní odměny. Výše těchto odměn je stanovena vyhláškou Ministerstva kultury ČR. Reklamační oddělení a zahraniční agenda
Jak již napovídá název, oddělení vyřizuje reklamace zastupovaných autorů, textařů a nakladatelů týkající se vyúčtování jejich odměn a reklamace veřejného provozování, rozhlasů a televizí. Dále se zde na základě autory dodané dokumentace provádí kontrola uskutečněných hudebních produkcí v rámci veřejného provozování.
53
4.4.2 INTERGRAM „Společnost Intergram je občanským sdružením registrovaným Ministerstvem vnitra ČR pod č. j. VSP/1-254/90 a k výkonu kolektivní správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) je oprávněna na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR pod č. j. 3209/2001 v souladu s § 106 odst. 7 autorského zákona.“ [Šebelová, 2006, s. 155]
Původní právní předchůdce vznikl jako družstvo již v roce 1955. Dnešní INTERGRAM byl založen v roce 1990 jako nezávislá a nevýdělečná společnost se sídlem v Praze, která zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově-obrazových záznamů ve výkonu majetkových práv. „Spojení s ochranou výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů je přitom ve světě běžné a posiluje i hospodářské postavení těchto ochranných organizací.“ [Telec, 1994, s. 198]
INTERGRAM chrání jejich práva vyplývající z autorského zákona a mezinárodních úmluv, a to zejména tím, že za výkonné umělce a výrobce záznamů poskytuje oprávnění k výkonu práva užít jejich umělecké výkony a záznamy a vybírá a rozděluje jim za toto užití odměny. Dle stanov INTERGRAM dále realizuje své poslání tím, že zejména a) úzce spolupracuje s profesními organizacemi a sdruženími výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, b) uzavírá individuální smlouvy o zastupování s výkonnými umělci a výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů, popřípadě i s profesními organizacemi a/nebo sdruženími výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů působícími v České republice, c) uzavírá smlouvy se zahraničními partnery o mezinárodní ochraně a správě práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, d) předkládá Ministerstvu kultury a dalším orgánům a institucím návrhy na řešení a opatření v oblasti ochrany a správy práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů vyplývající z autorského zákona a mezinárodních úmluv v oblasti autorského práva a práv souvisejících s právem autorským, které Česká republika ratifikovala nebo k nim přistoupila, e) v zájmu rozvoje kultury v České republice spolupracuje s vědeckými a odbornými ústavy, s vysokými školami a dalšími kulturními institucemi a pracovníky v oblasti kultury, f) zřizuje nadace, g) věnuje soustavnou péči a pozornost rozvoji interpretačního umění v České republice a podporuje oblast umění.
54
Stejně jako OSA i INTERGRAM nevykonává svou činnost jen na bázi tuzemské, ale i mezinárodní na základě dohod o spolupráci s obdobnými zahraničními organizacemi. Práva náležející do správy INTERGRAM Podobně jako OSA je rovněž INTERGRAM oprávněn k výkonu kolektivní správy majetkových práv umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů těchto povinně kolektivně spravovaných práv a dobrovolně kolektivně spravovaných práv. Povinně spravovanými právy se zde rozumí právo na: 1. odměnu za užití uměleckého výkonu, zaznamenaného na zvukový záznam vydaný k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí, 2. odměnu za užití zvukového záznamu, vydaného k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí, 3. odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově-obrazového záznamu, 4. přiměřenou odměnu za pronájem originálu nebo rozmnoženiny výkonu výkonného umělce na zvukový nebo zvukově-obrazový záznam, 5. užití kabelových přenosů živých výkonů a výkonů zaznamenaných na zvukový záznam. Práva dobrovolně kolektivně spravovaná pak představují: 1. právo na vysílání již vysílaných uměleckých výkonů zaznamenaných na zvukový záznam jiný než vydaný k obchodním účelům a právo na vysílání takových zvukových záznamů, 2. právo na provozování uměleckých výkonů ze zvukových záznamů obrazového záznamu v rozsahu videoklipů vydaných k obchodním účelům nebo k provozování takových záznamů podle § 20 s použitím § 74, 78 a 82, 3. právo k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání uměleckých výkonů, zvukových záznamů nebo zvukově-obrazových záznamů podle § 23 s použitím § 74, 78 a 82. Pravidla členství a organizační struktura Členem INTERGRAMU se může uzavřením smlouvy o zastupování stát každý občan ČR nebo EU nebo každá osoba, která má trvalé bydliště v ČR nebo jiném státě EU, pokud je výkonným umělcem ve smyslu autorského zákona a nahrává zvukové nebo zvukově obrazové záznamy, které se veřejně užívají ve smyslu ustanovení českého autorského zákona. Členem může být i právnická (event. fyzická osoba) se sídlem na území České republiky nebo jiného státu EU, která je výrobcem zvukových nebo zvukově obrazových záznamů či snímků chráněných na území České republiky autorským zákonem. Kolektivními členy jsou dosavadní členové, kteří INTERGRAM založili. Jedná se o tyto profesní organizace: Herecká asociace, Svaz autorů a interpretů, Umělecké sdružení 55
ARTES, Unie profesionálních zpěváků ČR, Unie orchestrálních hudebníků ČR a Společnost koncertních umělců, člen AHUV. V INTERGRAMu je dvojí individuální členství, a to s právem hlasovacím a členství bez práva hlasovacího. Členství s hlasovacím právem je podmíněno splněním podmínky založené na výši příjmu. Kdo ji nesplňuje, může být jen členem bez hlasovacího práva. Členem s právem hlasovacím se může stát výkonný umělec s příjmem nad 5 000 Kč, výrobce s příjmem nad 150 000 Kč za poslední vyúčtovací období u INTERGRAM, a dále výrobce zvukově obrazových záznamů, jehož příjem vyplácený INTERGRAM dosáhl v posledním vyúčtovacím období nejméně 50 000 Kč pro hlasování o otázkách, které se týkají výlučně výrobců audiovizuálních záznamů. Členové s právem hlasovacím pak mají stejná práva a povinnosti jako kolektivní členové, kteří svá práva vykonávají prostřednictvím zástupců. Mohou především volit a být voleni do orgánů společnosti, účastnit se a hlasovat na valné hromadě, být informováni o činnosti a hospodaření organizace, vznášet připomínky, podněty a stížnosti atd. Členové bez hlasovacího práva sice mohou být voleni do orgánů společnosti, ale nemohou tyto orgány volit. Také se mohou účastnit valné hromady, ale pouze jako pozorovatelé bez práva hlasování. Organizační strukturu INTERGRAMu (schema č. 2) tvoří: Schema č. 2 Organizační struktura INTERGRAMu
Valná hromada
Výbor
Kontrolní komise
Ředitel
Asistentka
Koordinátor IT
Divize vysílání, veřejných produkcí a dalšího užití
Ekonomický útvar
Právní útvar
Vedoucí
Vedoucí / Zástupce ředitele
Vedoucí
Zástupce vedoucího
Útvar veřejných produkcí
Útvar vysílání a dalšího užití
56
Valná hromada
Valná hromada je nejvyšším orgánem organizace. Koná se nejméně jednou ročně a zúčastnit se mohou všichni členové, přičemž hlasovat mohou jen členové s hlasovacím právem a zástupci kolektivních členů. Mimořádná valná hromada se koná na základě písemné žádosti nejméně jedné třetiny členů z řad výkonných umělců nebo jedné třetiny členů z řad výrobců nebo písemné žádosti některého z kolektivních členů. Svoláním valné hromady je pověřen výbor, přičemž ten ji může svolat i z vlastní iniciativy. Pro rozhodnutí je zapotřebí nadpoloviční většiny hlasů přítomných členů s právem hlasovacím z řad výkonných umělců a nadpoloviční většiny hlasů přítomných členů s právem hlasovacím z řad výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, a to odděleně. Do kompetence valné hromady spadá např. volba a odvolávání členů výboru a kontrolní komise, projednávání hlavní zásady pro uzavírání hromadných smluv s uživateli zvukových nebo zvukově obrazových záznamů nebo snímků, projednávání plnění vytýčených úkolů za minulé období, projednávání zpráv o činnosti výboru a kontrolní komise, dále schvalování vyúčtovacího řádu, rozpočtu či zprávy o hospodaření, schvalování výše odměn předsedy, členů výboru a revizní komise. Valná hromada také stanovuje úkoly společnosti pro příští období, rozhoduje o změně stanov, rozhoduje o zániku společnosti, vydává Jednací řád a Volební řád valné hromady a schvaluje Jednací řád výboru, potvrzuje vyloučení členů ze společnosti atd. Výbor
Výbor je nejvyšším orgánem v období mezi valnými hromadami a musí se scházet nejméně šestkrát za kalendářní rok. Tvoří jej dvanáct členů volených valnou hromadou na dva roky, z nichž šest je z řad výkonných umělců a šest z řad výrobců. Ve výboru musí být rovnoměrně zastoupeny všechny profese výkonných umělců, tzn. vždy 1 člen za každou profesní organizaci, která je kolektivním členem společnosti, přičemž 1 člen výboru může zastupovat i 2 profesní organizace. Členové ze svých řad volí předsedu a místopředsedu výboru, a to střídavě z řad výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Předseda nebo místopředseda podepisuje společně s ředitelem společnosti všechny písemnosti, jejichž podpis si výslovně vyhradí. Do působnosti výboru patří například schvalování hromadných smluv, rozhodování jmenování a odvolání ředitele organizace včetně určení jeho platu, rozhodování o vyloučení členů či navrhování vyúčtovacího řádu. Jak již bylo výše zmíněno, v období mezi valnými hromadami je výbor pověřen řízením činnosti organizace. Výbor je usnášeníschopný za přítomnosti nejméně poloviny členů z řad výkonných umělců a poloviny členů z řad výrobců. K rozhodnutí je zapotřebí nadpoloviční většina hlasů všech přítomných.
57
Kontrolní komise
Členy kontrolní komise volí valná hromada na dva roky. Komise má čtyři členy, z nichž dva jsou zástupci výkonných umělců a výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů mají po jednom zástupci. Komise si ze svých řad volí předsedu, a to střídavě z výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Kontrolní komise se schází nejméně čtyřikrát ročně. Usnáší se nadpoloviční většinou hlasů všech členů, při rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedy. Komise má v popisu činnosti zejména provádět kontrolu hospodaření a dodržování stanov, plnit usnesení ostatních orgánů, navrhovat všem orgánům společnosti opatření, která povedou k odstranění nedostatků a předkládat valné hromadě zprávu o své činnosti. Ředitel
Společnost navenek zastupuje a jedná jejím jménem ředitel. Jmenuje a odvolává ho výbor, který stanoví i jeho odměnu. Úkolem ředitele je především zabezpečovat veškerou činnost organizace v souladu se stanovami, rozhodnutími valné hromady a výboru, řídit administrativní aparát společnosti, přijímat a propouštět zaměstnance, sjednávat a podepisovat jménem společnosti hromadné smlouvy s uživateli, vydávat organizační řád i další interní předpisy, zúčastňovat se zasedání valné hromady, výboru a kontrolní komise atd.
4.4.3 Systém náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje Jedním z předem vytyčených cílů bylo také objasnit velmi diskutovanou problematiku náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje, které vzbudily mohutnou nevoli široké veřejnosti ještě před jejich zavedením do praxe. Jedním z důvodů takového odmítavého přístupu je i nedostatečná informovanost ze strany kolektivních správců, z čehož pak mohou následně pramenit zkreslené představy a chabé povědomí občanů o této oblasti autorských práv. Pojďme se tedy dále věnovat tomuto tématu, abychom zjistili, zda jsou protesty z řad uživatelů opodstatněné či zda bylo zavedení tohoto institutu nezbytně nutné, aby byla ochráněna práva umělců. Systém náhradních odměn za nenahrané nosiče a přístroje souvisí s právem autora na odměnu v souvislosti s rozmnožováním děl pro osobní potřebu. Toto právo je upraveno v § 25 AutZ: „(1) U zveřejněných děl, která lze rozmnožovat a) pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby či podnikající fyzické osoby (§ 30 a 30a) pomocí přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin na papír nebo podobný podklad, anebo b) pro osobní potřebu fyzické osoby (§ 30) na podkladě zvukového, zvukově obrazového nebo jiné58
ho záznamu či rozhlasového nebo televizního vysílání jejich přenesením pomocí přístroje na nenahrané nosiče záznamu, má autor právo na odměnu v souvislosti s takovým rozmnožováním díla. (2) Osobou povinnou platit příslušnému kolektivnímu správci odměnu podle odstavce 1 je a) výrobce přístrojů k zhotovování rozmnoženin záznamů, dovozce těchto přístrojů ze třetích zemí (dále jen "dovozce") nebo příjemce těchto přístrojů z členských států Evropských společenství (dále jen "příjemce"), b) výrobce, dovozce nebo příjemce přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin, c) výrobce, dovozce nebo příjemce nenahraných nosičů záznamů, d) dopravce nebo zasílatel namísto osoby povinné podle písmen a) až c), pokud na písemnou výzvu příslušného kolektivního správce bez zbytečného odkladu nesdělí údaje potřebné pro určení totožnosti dovozce, příjemce nebo výrobce, e) poskytovatel rozmnožovacích služeb za úplatu, pokud jde o tiskové rozmnoženiny (§ 30a); poskytovatelem rozmnožovacích služeb za úplatu je i ten, kdo za úplatu zpřístupní přístroj k zhotovování tiskových rozmnoženin. (3) Odměna, kterou jsou povinny platit osoby podle odstavce 2 písm. a) až d) v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu, přísluší autorovi při dovozu, přijetí nebo při prvním prodeji a) přístroje k zhotovování rozmnoženin záznamů, b) přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin, c) nenahraných nosičů záznamů. (4) Odměna, kterou je povinna platit osoba podle odstavce 2 písm. b), přísluší v závislosti na pravděpodobném počtu přístrojů určených k zhotovování tiskových rozmnoženin děl podle § 30a. Pro výpočet výše odměny z přístrojů určených k zhotovování tiskových rozmnoženin děl se pravděpodobný počet těchto přístrojů stanoví na 20 %. Odměna se stanoví z průměrné ceny přístroje bez daně z přidané hodnoty. (5) Odměna, kterou je povinna platit osoba podle odstavce 2 písm. e), přísluší v závislosti na pravděpodobném počtu zhotovených tiskových rozmnoženin děl podle § 30a. Pro výpočet výše odměny ze zhotovených tiskových rozmnoženin děl se použijí pravidla stanovená v bodech 6 a 7 přílohy k tomuto zákonu. (6) Osoby uvedené v odstavci 2 jsou povinny předkládat příslušnému kolektivnímu správci, vždy souhrnně za kalendářní pololetí, nejpozději však do konce následujícího kalendářního měsíce, informace o skutečnostech rozhodných pro výši odměny, zejména o druhu a počtu prodaných, do59
vezených nebo přijatých přístrojů k zhotovování rozmnoženin záznamů, přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin a nenahraných nosičů záznamů, jakož i o celkovém počtu tiskových rozmnoženin zhotovených na přístrojích pro poskytování rozmnožovacích služeb za úplatu. (7) Ministerstvo kultury (dále jen "ministerstvo") stanoví vyhláškou typy přístrojů k zhotovování tiskových rozmnoženin a typy nenahraných nosičů záznamů, z nichž se platí odměna podle odstavce 1, a výši paušální odměny podle typu přístroje k zhotovování tiskových rozmnoženin a typu nenahraného nosiče záznamů. Vyhláškou dále stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin záznamů, z nichž se platí odměna podle odstavce 1; výše této odměny je stanovena v příloze k tomuto zákonu. (8) Odměna se neplatí v případě vývozu nebo odeslání přístrojů uvedených v odstavci 3 písm. a) a b) za účelem jejich dalšího prodeje a vývozu nebo odeslání nenahraných nosičů záznamů za účelem jejich dalšího prodeje. Odměna se dále neplatí z přístrojů a nenahraných nosičů, budou-li v tuzemsku použity jen k rozmnožování děl na základě licenčních smluv osobami při jejich vlastní činnosti."
Toto ustanovení vzniklo jako reakce na prudký technický a technologický rozvoj, který v posledních letech přinesl možnost pro kvantitativně nekontrolovatelné a kvalitativně velmi dokonalé pořizování rozmnoženin autorských děl pro vlastní potřebu. Aby v důsledku těchto nových tendencí nebyla poškozována práva a majetkové zájmy autorů, bylo jim v souvislosti s rozmnožováním autorských děl pro osobní potřebu dáno právo na náhradní odměnu. Taková praxe je uplatňována s jistými odchylkami ve většině zemí světa. Vychází se z principu, že je dovoleno rozmnožování děl pro osobní potřebu, tzn. že si každý může pro vlastní potřebu např. okopírovat (vypálit) CD, aniž by musel mít souhlas autora a platit mu autorskou odměnu. „Jako kompenzaci za tuto legální možnost rozmnožování a kopírování autorských děl, které se v dnešní době stává opravdu masovou záležitostí, stanovil zákon právě systém náhradních odměn. V tomto spočívá největší omyl veřejnosti, která se domnívá, že náhradní odměny jsou zde proto, aby paušálně vykompenzovaly pirátskou (nelegální) činnost všech uživatelů (kolektivní presumpce viny). Realita je však taková, že zde jde jen o kompenzaci za zákonem dovolenou činnost. Systém náhradních odměn vidíme jako jediný spravedlivý. Není možné kontrolovat každý nosič a přístroj nebo požadovat po kupujících tohoto zboží, aby hlásili, resp. prokazovali, jaký obsah si kopírují na zakoupené nosiče.“ [Záhorský, 2008, Allegro, č. 1, s. 2]
Toto právo není koncipováno jako právo na odměnu za užití, resp. reálné pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu, nýbrž jako právo na odměnu za vytvoření či získání možnosti a podmínek pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu. „Toto
lze za daných okolností dosáhnout pouze zpoplatněním nenahraných nosičů, které se mohou stát materiálním médiem pro rozmnoženinu daného díla na straně jedné a zpoplatněním reprodukčních přístrojů, které jsou potenciálně nástrojem pro pořizování rozmnoženin, na straně druhé. Je třeba konstatovat, že současná úprava v uvedeném smyslu výrazně posiluje právní jistotu poskytovatelů kopírovacích služeb. Dosavadní právní úprava umožňovala pořizování rozmnoženin 60
pro osobní potřebu i v případech, kdy se tak dělo bez souhlasu nositele práv a bez povinnosti platit mu odměnu pouze tou osobou, jejíž konkrétní osobní potřeba byla pořízením této rozmnoženiny realizována. Předchozí úprava tedy neumožňovala, aby rozmnoženina v tomto smyslu byla pořizována třetí osobou. Současný zákon umožňuje pro tyto situace získání souhlasu nositelů autorských práv a zároveň stanoví povinnost za takovéto užití zaplatit odměnu.“ [Kříž, et al., 2005, s. 116]
Povinnost platit náhradní odměny však nemají přímo osoby, které si rozmnoženinu pořizují, ale s ohledem na nekontrolovatelnost je povinen platit ten, kdo má na rozmnožování děl ekonomický prospěch, tedy výrobci, dovozci a příjemci nosičů a přístrojů výrobě rozmnoženin, poskytovatelé kopírovacích služeb, případně i dopravci nebo zasílatelé. Povinen platit je i ten, kdo zpřístupní přístroj ke zhotovení tiskové rozmnoženiny, přičemž nehraje roli, jestli je poskytování rozmnožovacích služeb u dané osoby předmětem podnikatelské činnosti. Tito plátci jsou povinni poskytovat kolektivním správcům informace pro správné vyměření odměny. Právo na náhradní odměnu se vztahuje na všechny přístroje a nosiče, které umožňují zhotovování zvukových a zvukově obrazových záznamů děl, včetně záznamů umožňujících např. zaznamenat v elektronické podobě díla literární a jiná díla umělecká a díla vědecká. „Pokud se hovoří o přístrojích ke zhotovování rozmnoženin zvukových či zvukově obrazových záznamů a rozmnoženin tiskových, může být takovým přístrojem i počítač s potřebným přídavným zařízením, nicméně počítač není prvotně určen ke zhotovování příslušných rozmnoženin, čili nebude ani přístrojem, se kterým je spojeno placení odměny.“ [Chaloupková-Holý, 2007, s. 37]
Náhradní odměny se nevztahují na přístroje a nosiče, které jsou určeny k vývozu nebo odeslání z ČR, neboť tyto předměty slouží k rozmnožování pro osobní potřebu v zemích, kam byly vyvezeny nebo odeslány, proto jsou zpoplatňovány v těchto zemích. Povinnost platit odměnu není ani přístrojů a nosičů, které byly použity k provozní potřebě osoby při jejím podnikání. Právo na zvláštní odměnu za pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu náleží i výkonným umělcům, výrobcům zvukových záznamů či zvukově-obrazových záznamů, zveřejnitelům doposud nezveřejněných děl a nakladatelům. Výběrem náhradních odměn z nenahraných nosičů pro všechny autory (skladatele, textaře, nakladatele, výtvarníky, režiséry, kameramany atd.) je pověřen OSA. Jeho povinností je pak příslušné podíly přeposílat ostatním kolektivním správcům zastupujícím autory (např. DILIA a OOA-S). K této činnosti je oprávněn i INTERGRAM, který odměny rozděluje mezi výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Dělení mezi OSA a INTERGRAM je stanoveno zákonem v poměru 50:50. Systém a výši náhradních odměn stanovuje vyhláška ministerstva kultury na základě autorského zákona. Odměny se rozúčtovávají podle Rozúčtovacího řádu, a to tak že OSA vybranou částku pololetně rozděluje jako tzv. gramobonifikaci mezi české nositele práv a zahra61
niční partnerské organizace. Nástrojem pro rozúčtování mezi české autory, skladatele a nakladatele je výnos z mechanických práv za období dvou posledních let. „Mechanickými
právy pak nazýváme užití v rámci rozmnožování a rozšiřování rozmnoženin hudebních děl, a to jak v rámci audio, tak i video nosičů (pro potřeby rozúčtování se počítá 100% z těchto výnosů) a dále stahování hudebních děl do paměti počítačů, mobilních telefonů a jiných přístrojů (pro potřeby rozúčtování se počítá 75% z těchto výnosů).“ [Záhorský, 2008, Allegro, č. 1, s. 2]
Systém vybírání náhradních odměn je celoevropskou praxí. Efektivnější způsob výběru odměn a monitorování užití médií a jiných nosičů nebyl prozatím nalezen.
4.4.4 Rozúčtování a vyplácení autorských odměn Ohledně rozúčtování autorských odměn vznikla řada pochybností a nejasností. Cílem této podkapitoly je tak objasnit metody rozúčtování a dokázat, že je tento proces spravedlivý a nedochází při něm k nekalým praktikám a okrádání autorů. Registrace hudebních děl Podmínkou vyplacení autorské odměny za užití díla je registrace hudebního díla. Zahraniční skladby se registrují u příslušného správce v dané zemi a v mezinárodní databázi. Registrace skladeb se uskutečňuje prostřednictvím registračního formuláře (tzv. ohlášky), který musí obsahovat název díla, jména autorů a jejich podíly. Pokud se autoři na svých podílech nedohodnou, použije se dělicí klíč, který např. pro díla užitá v režimu provozovacích práv vypadá následovně: tabulka č. 1 Díla bez textu Zpracování díla bez textu Díla s textem Zpracování hudby u díla s textem Díla se subtextem Zpracování hudby u díla se subtextem
C 12/12 10/12 8/12 6/12 8/12 6/12
A 4/12 4/12 2/12 2/12
SA 2/12 2/12
AR 2/12 2/12 2/12
C je skladatel (compositeur), A textař (auteur), SA překladatel, upravovatel textu (sousauteur) a AR je zpracovatel (arrangeur). Například zahraniční píseň, jejíž text byl po odsouhlasení původními autory převeden do českého jazyka a aranžmá předěláno do „dance“ verze se hodnotí podle posledního řádku tabulky. Autorovi hudby tak náleží polovina honoráře a textaři, českému textaři a autorovi aranžmá náleží podíl ve výši jedné šestiny. V registračním formuláři je také třeba určit formu skladby (např. píseň, smyčcové kvarteto, oratorium apod.) i její délku. Podle těchto údajů se skladba zařadí do relevantní kategorie a jsou jí přiděleny body, které se aplikují při rozúčtování v oblasti provozovacích práv. Tyto body jsou jiné pro oblast veřejného provozování a pro oblast vysílání rozhlasu a televize, kde se používají tzv. R-TV koeficienty. V kategorii mechanických 62
práv autor obdrží částku, kterou uživatel zaplatil za jeho skladbu, přičemž body zde nehrají žádnou roli. „Například v oblasti vážné hudby mají komorní skladby takovéto obodování: Komorní skladby do tří hlasů, vokální díla pro 1 - 4 hlasy a cappella nebo s doprovodem 1 - 2 nástrojů (klavír, varhany, cembalo, harfa, akordeon, cimbál, pokud jsou notovány na dvou nebo více osnovách, jsou považovány za dva hlasy) a hudba elektroakustická.“ [Cejnar, 2008, Allegro, č. 2, s. 2] tabulka č. 2 do 5 min. nad 5 min. nad 10 min. nad 20 min. nad 30 min. nad 45 min.
body pro veř. provozování 48 96 180 360 480 720
R-TV koeficient 1,5 1,75 -
Rozúčtování honorářů z veřejných produkcí – živá hudba Veřejné živé produkce s výjimkou velkých koncertů s inkasem převyšujícím 30.000,- Kč se rozúčtovávají podle bodového systému. Pro stanovení příslušného počtu bodů u každého provedení skladby jsou zohledňovány následující kritéria: 1. počet bodů přidělených při registraci 2. počet odehraných skladeb 3. výše inkasa OSA z akce Ad 1. Zde se užívá systém převzatý od německého kolektivního správce GEMA. Pro stanovení počtu bodů u jednotlivých typů skladeb je určující jejich délka a náročnost. Proto má např. smyčcové kvarteto více bodů než populární píseň. V případě písně provedené v rámci koncertu, kde byla poskytnuta OSA licence za 10.000,- Kč to bude vypadat následovně: skladba byla při registraci zařazena do 7. kategorie (populární hudba všech žánrů/stylů s textem nebo bez), takže dostala pro veřejné provozování 12 bodů. Ad 2. V případě běžného koncertu do 25 skladeb se body násobí koeficientem 1. V případě 50 odehraných skladeb je koeficient 0,5. Když toto aplikujeme na výše uvedenou píseň zahranou v rámci koncertu s dvaceti skladbami, počet bodů je stále 12. Ad 3. Skladba provedená v rámci koncertu s výnosem OSA ve výši 100 Kč by tak měla přinést autorovi jinou odměnu než stejná skladba, která zazní na akci s výnosem 10 tis. Kč. „Tato vazba na tržbu OSA není zcela lineární a je zprostředkována opět koeficientem. Např. při tržbě 100 Kč je koeficient 1, při tržbě 10 tis. Kč je koeficient 18. Jiné a obecně nižší koeficienty jsou užívány, pokud skladba nezazní na koncertě, ale např. na taneční zábavě“. [Cejnar, 2008, Allegro, č. 2, s. 3] 63
Uvedená skladba byla provedena na akci s tržbou 10 tis. Kč, takže získala 216 bodů (12 x 18). OSA provádí v pololetních cyklech sčítání všech bodů za všechna provedení všech skladeb v živém provozování hudby. Současně jsou sčítány všechny realizované tržby za tyto akce. Na konci pololetí se pak dělí tržby počtem nasčítaných bodů a výsledkem je tzv. korunová hodnota bodu – cca 2 Kč/bod. Píseň z našeho příkladu tedy z tohoto koncertu přinesla honorář ve výši 216 b x 2 Kč/b = 432 Kč. Tato odměna se pak dělí mezi autory hudby a textaře. Koncerty s inkasem převyšujícím 30.000,- Kč jsou rozúčtovávány přímo. Inkaso se po odečtení režie rozdělí na jednotlivá díla a vyplatí jejich autorům. Rozúčtování honorářů z rozhlasového vysílání Honoráře z rozhlasu se rovněž počítají na základě bodového systému. Pro stanovení počtu bodů za každé provedení skladby jsou zohledňována tato kritéria: 1. počet bodů přidělených při registraci 2. celkový odvysílaný počet minut skladby za pololetí 3. způsob užití skladby 4. velikost rozhlasové stanice Jako příklad pro výpočet honoráře z rozhlasového vysílání použijeme Český rozhlas – Radiožurnál. Ad 1. Základním údajem je rovněž zařazení skladby při registraci a přidělení R-TV koeficientu. Rozhlasové stanice jsou povinny hlásit stopáž, v jaké skladba zazněla, proto není potřeba zohledňovat délku skladeb. R-TV koeficienty vyjadřují jen dohodu autorů o vyšším ocenění náročnějších skladeb. Skladba v rámci našeho příkladu dostala při registraci R-TV koeficient 1. Ad 2. Předpokládejme, že tato píseň byla oblíbená a byla vysílaná téměř denně, přičemž za půl roku to bylo celkem 150x. Píseň je dlouhá 3 minuty, takže má nyní 450 bodů (3x150). Ad 3. Autoři se na základě rozúčtovacího řádu domluvili na násobení koeficientem 5 v případě hlavního samostatného odvysílání písně (na rozdíl od hudebního podkladu zpráv a znělek, kde je stanoven koeficient 1), tzn. 450 x 5 = 2250 bodů. Ad 4. Regionální stanice Českého rozhlasu mají stanoven koeficient 1 a celoplošný koeficient 3. Píseň byla odvysílána na celoplošné stanici Radiožurnál a doposud získané body se proto násobí ještě koeficientem 3. Na konci pololetí má tak píseň na kontě již 6750 bodů (2250 x 3). Podobně jak již bylo výše uvedeno, jsou každého půl roku sčítány všechny body za všechna odvysílání všech skladeb. Na konci pololetí se k tržbě za polo64
letní licenci pro vysílání přičtou neidentifikovatelné honoráře podle kapitoly Rozúčtování honorářů z veřejných produkcí – reprodukovaná hudba. Výsledná částka se dělí počtem získaných bodů a výsledkem je tzv. korunová hodnota bodu (cca 1,4 Kč/b). Autorům tak za půl roku vysílání skladby náleží odměna ve výši 9.450,- Kč (6750 b x 1,4 Kč/b). Při výpočtu odměny u komerčních rádií se postupuje stejným způsobem, avšak body přiřazené podle 4. kritéria jsou stanoveny lineárně podle příjmů OSA za poskytnuté oprávnění. Malá rádia s licencí do 75 tis. Kč se vzhledem k nízké výši autorských honorářů nevyplatí samostatně rozúčtovávat, proto jsou jejich platby spojeny a rozúčtovány s tržbami z ostatních soukromých stanic. Rozúčtování honorářů z televizního vysílání I zde se při výpočtu odměn postupuje podle bodového systému. Kritéria pro určení bodové sazby jsou tato: 1. počet bodů přidělených při registraci 2. celkový odvysílaný počet minut skladby za pololetí 3. způsob užití skladby V následujícím příkladu budeme pro stanovení výše honorářů vycházet z poměrů soukromé televizní stanice (např. TV NOVA). Ad 1. I v tomto případě je základem zařazení skladby při registraci a přidělení R-TV koeficientu. Píseň v našem příkladu obdržela při registraci R-TV koeficient 1. Ad 2. Píseň byla vysílána jen jednou (v celé délce, tzn. 3 min.), takže má 3 body. Ad 3. Autoři se podobně jako v předchozím příkladu domluvili na základě rozúčtovacího řádu na násobení koeficientem 6 v případě prvoplánového odvysílání písně (na rozdíl od hudebního podkladu zpráv a znělek, kde je stanoven koeficient 1), tzn. 3 x 6 = 18 bodů. Koeficienty se v případě komerčních televizí určují podle výše jejich zaplacených autorských honorářů – NOVA má koeficient 65, takže píseň získala 1170 bodů. I zde OSA každého půl roku sčítá veškeré body všech provedení všech skladeb v soukromých televizích. Na konci pololetí se k součtu tržeb za pololetní licenci k vysílání přičtou neidentifikovatelné honoráře podle kapitoly Rozúčtování honorářů z veřejných produkcí – reprodukovaná hudba. Výsledná částka se dělí počtem získaných bodů a výsledkem je tzv. korunová hodnota bodu (cca 0,90 Kč/b). Autorům tak za půl roku vysílání skladby náleží odměna ve výši 1.053,- Kč (1170 b x 0,90 Kč/b). Rozúčtování honorářů za prodej hudby na CD, prostřednictvím Internetu nebo mobilních sítí „V těchto případech je cena licence přímo odvislá na počtu prodaných nosičů či skladeb a honorář je bezezbytku distribuován příslušným autorům. V případě prodeje nosičů (CD) je honorář stanoven 65
za celé CD a rozděluje se mezi autory podle stopáže jednotlivých skladeb.“ [Cejnar, 2008, Allegro, č. 2, s. 3]
Předpokládejme, že bylo vydáno 20-ti skladbové album, které si při ceně 200,- Kč zakoupilo 10 tisíc zákazníků. Za každý prodaný kus dostal OSA 10,- Kč, tzn. dohromady 100 tisíc Kč. Na albu je i jedna naše píseň, která zabírá 1/20 stopáže CD nosiče. Autorům tak náleží odměna 5 tisíc Kč. Rozúčtování honorářů z veřejných produkcí – reprodukovaná hudba „OSA eviduje odděleně tržby z diskoték a tržby za poskytnuté licence na ozvučení prostor reprodukovanou hudbou (obchody, restaurace, propagační a reklamní akce, módní přehlídky apod.). U diskoték nepovažuje OSA za možné požadovat po uživateli hlášení o užitých skladbách a tržby za licence rozděluje mezi autory podle pomocných kritérií. Předpokládá se, že na diskotékách se hrají skladby, které jsou oficiálně vydané – na nosičích nebo jako mp3. Proto 60% tržeb z diskoték se rozděluje autorům podle jejich výnosů z mechanických práv v uplynulých dvou letech. Dále se předpokládá, že na diskotékách se hrají písničky, které se aktuálně hrají v rádiích, proto 20% tržeb je rozúčtováváno společně s tržbami ze soukromých stanic a 20% společně s platbami z ČRo. Rovněž u ostatního užití reprodukované hudby není myslitelné požadovat po uživatelích hlášení o všech skladbách, které ve veřejných prostorách zazněly. Opět se předpokládá, že aby hudba mohla zaznít, musel ji nejprve někdo natočit a vydat. Proto se 30% těchto tržeb rozděluje autorům podle jejich výnosů z mechanických práv za poslední dva roky. Protože ozvučování často probíhá prostřednictvím rozhlasového vysílání, dalších 30% se rozděluje podle hlášení rozhlasových stanic – tyto prostředky se přidají z ½ do tržeb ze soukromých stanic a z ½ do tržeb od ČRo a spolu s nimi se rozúčtují. Ozvučování zvláště v restauracích často probíhá pomocí televizního vysílání, proto je zbylých 40% rozúčtováno mezi autory podle hlášení TV stanic – opět se tyto prostředky přidají k tržbám ze soukromých stanic a z ČT a spolu s nimi se rozúčtují.“ [Cejnar, 2008, Allegro, č. 2, s. 3]
Rozúčtování náhradní odměny za rozmnožování díla pro osobní potřebu O systému náhradních odměn již bylo podrobně pojednáno v předchozí kapitole, proto zde jen ve stručnosti uvedu některé podstatné skutečnosti. OSA je na základě zákona oprávněna k vybírání odměn za výrobu a dovoz nenahraných nosičů a přístrojů sloužících ke zhotovování rozmnoženin hudebních děl. U těchto nosičů a přístrojů se již automaticky počítá s tím, že využity k pořízení legální kopie již vydaného a prodaného díla pro osobní potřebu. Tyto náhradní odměny jsou pak rozdělovány mezi autory podle výše jejich honorářů z mechanických práv za poslední dva roky. Rozúčtování do zahraničí a ze zahraničí OSA se při rozúčtovávání všeobecně nezabývá, jestli je autor zastupován přímo OSA či zda spadá pod záštitu nějaké partnerské ochranné organizace. Částky pro zahraniční autory shromažďuje odděleně a následně zasílá zahraničním kolektivním správcům jako souhrnnou částku společně s pokyny pro rozúčtování. Stejný postup je i v opačném případě, kdy OSA inkasuje odměny ze zahraničí.
66
Výplata autorských odměn Příjmy OSA z poplatků se každým rokem zvyšují, přičemž v posledních letech se tak děje rekordním způsobem. V roce 2006 inkasoval OSA 631,7 mil. Kč, o rok později to bylo již 705 mil. Kč a v roce 2008 i přes finanční krizi dokonce 813 mil. Kč. „V průběhu rozúčtovacích prací se jednotlivé autorské honoráře připisují autorům na jejich interní konta vedená u OSA. Čtvrtletně potom OSA zasílá tyto nashromážděné honoráře autorům na jejich bankovní účty, popř. poštou. Zároveň autoři dostávají písemné podklady, za jaká užití jakých skladeb je ten který honorář.“ [Cejnar, 2008, Allegro, č. 2, s. 3]
Autorské odměny za užití děl na území ČR vyplácí OSA pravidelně v březnu, červnu, září a prosinci. Odměny za užití děl v zahraničí se vyplácí českým autorům v průběhu celého roku. Pokud autor neobdrží v příslušném vyúčtování odměny za užití svých skladeb, má nárok uplatnit vůči OSA v souladu s čl. 8 Rozúčtovacího řádu námitky proti vyúčtování.
67
Závěr V závěru této práce je nutné vyzdvihnout význam kolektivní správy, který s ohledem na rozvoj techniky a technologie postupně stále víc nabývá na důležitosti. Dnešní technické prostředky (zejména Internet) nám většinou usnadňují život a umožňují volný přístup k veškerým informacím, datům textovým, obrazovým i hudebním. Tato snadná dostupnost se však ne vždy pohybuje v mezích legálnosti, naopak svádí k neomezenému využívání a zneužívání, z čehož pak často pramení i porušování (vědomé i nevědomé) autorských práv. Právě zde se projevuje nezbytnost ochranných organizací. Existence kolektivních správců má pro nositele práv praktický a nezastupitelný význam, neboť vzhledem k značnému počtu uživatelů jejich děl by nebylo v jejich silách a možnostech, aby si sami zajišťovali svá práva a vybírali příslušné odměny. Smysl kolektivní správy spočívá zejména v ochraně práv autorů a ostatních nositelů práv. Slouží ale i veřejnosti a uživatelům autorských práv a práv souvisejících. V úvodu této práce bylo vytyčeno několik cílů. Tyto cíle byly splněny. Seznámili jsme se s vývojem a základním obsahem českých i zahraničních právních předpisů. Analyzovali jsme platnou právní úpravu autorského práva v podobě zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) se závěrem, že jeho přijetím byly odstraněny nedostatky minulých zákonů a jde tak o moderní právní úpravu vyhovující současným potřebám i evropské legislativě. Významným přínosem tohoto zákona bylo např. zavedení dualismu (tzn. oddělení osobnostních a majetkových autorských práv), prodloužení doby trvání majetkových autorských práv z dosavadních 50 let na 70 let po smrti autora nebo začlenění kolektivní správy, která byla do té doby upravena samostatným zákonem č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů. Problematice kolektivní správy autorských práv a práv souvisejících pak byla věnována hlavní pozornost, přičemž si zde z této studie můžeme uvést některé důležité poznatky. Kolektivní správci jsou právnické osoby vykonávající kolektivní správu na základě oprávnění Ministerstva kultury, které nad nimi vykonává dozor. V dnešní době působí na území ČR šest kolektivních správců. Nejstarším, nejznámějším a zároveň i nejdiskutovanějším je Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním (OSA), ke kterému také nejčastěji směřovala naše pozornost. V samostatné podkapitole byla popsána jeho historie, současné právní postavení, funkce, činnost apod. Nezabývali jsme se však působením OSA jen ve vztahu k vnějším subjektům, nýbrž i v rámci vnitřního uspořádání. Byla tedy definována organizační struktura a funkce jednotlivých orgánů i otázka členství v organizaci. V souvislosti s činností OSA jsme se také zabývali veřejností negativně vnímaným tématem náhradních odměn za nenahrané nosiče s cílem zaujmout k tomuto problému určité postavení. Po prostudování tohoto systému byl vyvozen závěr, že jde o systém spravedlivý a celoevropskou praxí osvědčený, s konstatováním, že lepší způsob výběru odměn a monitorování užití médií nebyl zatím nalezen. V případě otázky rozúčtování 68
autorských odměn, jakožto posledního předem vytyčeného cíle, byl pak vyvozen obdobný závěr. Tato práce přináší ucelený přehled problematiky kolektivní správy autorských práv z hudebního hlediska, proto bude jistě přínosem nejen pro manažery v oblasti hudby, ale i pro samotné hudebníky.
Resumé Tato diplomová práce se věnuje problematice kolektivní správy autorských práv, a to nejen z pohledu vývoje a všeobecných principů kolektivní správy, ale i z pohledu samotných organizací vykonávajících kolektivní správu. Jsou zde vymezeny základní pojmy a vývoj právních vztahů v oblasti autorského práva. Hlavní pozornost je věnována otázkám souvisejícím s výkonem kolektivní správy v hudebním oboru, proto je obsah textu nejčastěji zaměřen na organizace zastupující skladatele a výkonné umělce, tedy OSA a INTERGRAM.
Résumé This master (diploma) thesis studies the issue of collective administration of copyright. Not only from the point of view of development and general principles of the collective administration but also from the insight of the organizations administering the collective administration (themselves). The work comprises the determination of basic concepts and the development of legal relationships concerning the copyright law. The main attention is paid to questions related to the administration of collective management in music industry and that is why the principal part of the thesis is directed to organizations being proxy for composers and performing artists, i.e. OSA and INTERGRAM.
Das Resumé Diese Diplomarbeit beschäftigt sich mit der Problematik der kollektiven Verwaltung der Autorrechte, sowohl aus Sicht der Entwicklung und der allgemeinen Prinzipe als auch aus Sicht der alleinen Organisation, die kollektive Verwaltung ausführen. Hier sind abgemessen die Grundbegriffe und die Entwicklung des Rechtsverhältnisses in dem Bereich der Autorrechte. Das Hauptaugenmerk legt auf die Fragen, die mit der Leistung der kollektiven Verwaltung in dem Musikbereich zusammmenhängt, deshalb ist hingerichtet der Inhalt des Texts am häufigsten auf die Organisation, die die Komponisten und die ausübenden Künstler vertreten, also OSA und INTERGRAM.
69
Seznam pramenů a literatury Publikace: Čermák, Jiří. (2001). Internet a autorské právo. Linde Praha, a.s. 195 s. ISBN 80-7201295-9 Čermáková-Vlčková, A., Smejkal, V., (2009). Autorská díla v hromadných sdělovacích prostředcích. Linde Praha, akciová společnost. 146 s. ISBN 978-80-7201-744-7 Chaloupková, H., Holý, P. (2007). Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon) a předpisy související. Komentář. 3. vydání. C. H. Beck. 652 s. ISBN 978-80-7179-586-5 Kříž, J., Holcová, I., Nerudová, V. (2000). Autorský zákon. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změnách některých zákonů (s poznámkami a úvodním slovem). 1. vydání. IFEC s.r.o.118 s. ISBN 80-86412-04-0 Kříž, Jan.et al. (2005). Autorský zákon a předpisy souvisící – komentář. 2. vydání. Linde Praha, a.s. 792 s. ISBN 80-7201-546-X Kříž, Jan.et al. (2008). Aktuální otázky práva autorského. 1. vydání. Karolinum. 83 s. ISBN 978-80-246-1528-8 Knap, Karel. (1960). Autorské právo. 1. vydání. Orbis. 303 s. Srstka, Jiří (2006). Autorské právo v divadle. 1. vydání. Acta academica. 105 s. ISBN 807331-066-X Šebelová, Marie. (2006). Autorské právo. zákon, komentáře, vzory a judikatura. 1. vydání. Computer Press, a.s. 196 s. ISBN 80-251-1090-7 Telec, Ivo. (1994). Tvůrčí práva duševního vlastnictví. 1. vydání. Masarykova univerzita v Brně – právnická fakulta. 346 s. ISBN 80-210-0885-7 Telec, Ivo., Tůma, Pavel. (2006). Přehled práva duševního vlastnictví 2. 1. vydání. Doplněk. 116 s. ISBN 1081-309-2006 Články a periodika: Cejnar, Roman. Rozúčtovací pravidla OSA. Allegro, 2008, č. 2, s. 2-3 Fábiková, Vladimíra. Odbor veřejného provozování. Allegro, 2008, č. 1, s. 4 Janečková, Lucie. Oddělení pro záležitosti autorů. Allegro, 2009, č. 1, s. 2 70
Lacina, Jan. Ochranný svaz nebyl, je a bude. Lidové noviny, 17.4.1996 Popelka, Vladimír. Komise pro tvorbu. Allegro, 2009, č. 1, s. 4 Prostějovský, Michael. Hledání shody a spravedlnosti. Allegro, 2009, č. 1, s. 4 Schwubová-Tomsová, K. Je Ochranný svaz autorský MAFIE? Kalkulačky proklatě nízko. Mladý svět. září 2003, č. 40 Slanina, Josef. Historie a současnost OSA. Část první 1919-1945. Allegro, 2009, č. 1, s. 4-5 Slanina, Josef. Historie a současnost OSA. Část druhá 1946-1968. Allegro, 2009, č. 2, s. 4 Stoklasa, Radovan. Daň ze zpěvu. Zemské noviny. 7.12.1998 Tomsová, Kamila. OSA nostra. Mladý svět. únor 2003, č. 7 Záhorský, Matěj. Náhradní odměny za nenahrané nosiče a přístroje. Allegro, 2008, č. 1, s. 2 Záhorský, Matěj. Odbor mechaniky a audiovize. Allegro, 2008, č. 2, s. 5 Články on line: Andršt, Luboš. Aktuální situace Ochranného svazu autorského [on line] [cit. 16. říjen 2009] Dostupné z < http://www.volny.cz/jiri.hradec/tisk/a_hlidat/a_hlidat.htm> Články z ASPI (stav k 5.1.2009): Telec, Ivo. Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva - část I [BA. 2001, 2: 25], ASPI: evidenční číslo: 22126 (LIT), vyd. 01.02. 2001 Telec, Ivo. Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva - část II. [BA. 2001, 3: 40], ASPI: evidenční číslo: 22341 (LIT), vyd. 01.03. 2001 Právní předpisy: Zákon č. 218/1926 Sb., o původcovském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském) ve znění pozdějších předpisů. Zákon č.115/1953 Sb., o právu autorském ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 35/1965 Sb. o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů. 71
Zákon č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných v pozdějším znění. Zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 488/2006 Sb., kterou se stanoví typy přístrojů k zhotovování rozmnoženin, typy nenahraných nosičů záznamů a výše paušálních odměn. Úmluva o zřízení světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) podepsaná ve Stockholmu dne 14. července 1967, uveřejněná pod č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 80/1985 Sb. Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových snímků (záznamů) a rozhlasových organizací (Římská úmluva), uzavřená dne 26. října 1961, uveřejněná vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí pod č. 192/1964 Sb., ve znění opravy č. 157/1965 Sb. Internetové zdroje: http://www.osa.cz http://intergram.cz http://cisac.org http://www.oaza.eu/ http://www.dilia.cz http://www.gema.de http://www.mkcr.cz/ http://www.jirihradec.cz/
72
