K A PI TOL A PRV N Í
Dopis ve stromě •••
K
atka dopsala dopis, zalepila ho do obálky, pak ještě o kousek popošla a hodila ho do dutiny ve starém stromě. On přijde, pomyslela si. Psala mu o snu, který ji poslední týden noc co noc vytrhoval ze spánku. Pokaždé pak ležela ve tmě, zbrocená studeným potem, a čekala, až jí srdce přestane bušit jako o závod. Vždy pocítila úlevu, když zjistila, že se Ema, která spávala vedle ní, neprobudila a že se jí to vše tedy jenom zdálo. Až na to, že tohle žádný sen ve skutečnosti nebyl. A Katka to věděla. On přijde, zopakovala si sama pro sebe ještě jednou. Až si tohle přečte, tak přijde. Byl horký a vlhký den. Katka na sobě měla lehké letní šaty a na nohou kožené sandály. Vlasy sčesané dozadu jí stahovala gumička, ale několik volných pramenů jí padalo do tváře a na krk. Bylo jí patnáct a za poslední rok se vytáhla. V jiných směrech se ale její vzhled nezměnil. Tmavě plavé vlasy a oříškově hnědé oči nedovolily nikomu, kdo na ni pohlédl, aby si neuvědomil, jak podivuhodně je krásná. Jenže člověk se na ni nemusel dívat příliš pozorně, aby si všiml i vrásky, kterou jí do čela vyryly starosti. A skryté nezůstávalo ani napětí, jež se
7
Knihy počátku 2
projevovalo v tom, jak držela ruce a ramena. A také tím, jak dokonale okousané nehty měla. V tomto ohledu se skutečně nic nezměnilo. Katka stála u stromu a nepřítomně si pohrávala se zlatým medailonkem, který jí visel na krku. Před více než deseti lety ji rodiče poslali spolu s mladším bratrem a sestrou pryč. Sourozenci pak vyrůstali v celé řadě různých sirotčinců. V pár z nich to bylo hezké a čisté a vedli je vlídní muži a ženy. Většina zařízení ovšem byla hezká o poznání méně a ani dospělí, kteří je řídili, vlídností právě neoplývali. Dětem nikdo nikdy neřekl, proč je rodiče poslali pryč, a nedozvěděly se ani, kdy se pro ně vrátí. O tom, že si pro ně rodiče jednou nakonec skutečně přijdou a že se z nich všech potom stane zase opravdová rodina, ale sourozenci nikdy nepochybovali. Bylo na Katce, aby se starala o bratra a sestru. Slíbila to oné dávné noci, kdy za ní přišla na Štědrý den do jejího pokoje maminka. Dodnes měla tu chvíli v duchu před očima. Jak se nad ní máma sklonila a připnula jí na krk zlatý medailonek, zatímco Katka slibovala, že se bude o Michaela a Emu starat a že dá pozor, aby se jim nic nestalo. A jak potom ubíhaly roky, sirotčince se střídaly jeden za druhým, a dokonce i tehdy, když všichni tři museli čelit nebezpečím a nepřátelům, jež by si nikdy nedokázali ani představit, Katka svůj slib neporušila. Pokud se ale teď doktor Pym neobjeví... Jak je dokáže sama ochránit? On ale přijde, ubezpečovala se. Neopustil nás. Jenže pokud by tomu tak bylo, namítl zase hlas v její hlavě, proč by nás sem vůbec posílal? Aniž by o tom Katka přemýšlela, otočila se a pohlédla dolů z kopce. Mezi stromy tam dokázala rozeznat chátrající cihlové
8
KRONIKA OHNĚ
zdi a věžičky sirotčince nesoucího název Domov Edgara Allana Poea pro beznadějné a nenapravitelné sirotky. Na Katčinu obranu je nutné dodat, že pouze ve chvílích beznaděje či vyčerpání zpochybňovala správnost rozhodnutí doktora Pyma poslat ji, Michaela a Emu zpátky do Baltimoru. Věděla rovněž, že doktor Pym je ve skutečnosti neopustil. Ani to ale nic neměnilo na jednom faktu: ze všech sirotčinců, v nichž tyto tři děti v průběhu posledních let žily (a to se jeden z nich nacházel vedle čističky odpadních vod, zatímco v dalším zase zněly neustále jakési úpěnlivé zvuky a vypadalo to tam, jako kdyby měl každou chvíli vzplát plamenem), byl Domov Edgara Allena Poea pro beznadějné a nenapravitelné sirotky nejhorší. V zimě ve zdejších pokojích mrzlo, zatímco v létě se v nich všechno doslova vařilo. Voda tady byla hnědá a jakoby čímsi zahuštěná. Podlaha vrzala a zahnívala, stropem zatékalo a celý sirotčinec se stal domovem válčících smeček zdivočelých koček... A jako kdyby ani to všechno nestačilo, byla zde ještě slečna Crumleyová, zavalitá ředitelka sirotčince, která vynikala snad leda tím, jak nenáviděla Katku i její sourozence. Minulé Vánoce se domnívala, že se všech tří nadobro zbavila. Ani trochu ji proto nepotěšilo, když je o pouhý týden později spatřila znovu na svém prahu se vzkazem od doktora Pyma, v němž se psalo, že sirotčinec v Cambridge Falls museli zavřít kvůli „zamoření hrdličkami“. A jestli by proto slečně Crumleyové nevadilo, že se bude muset o děti postarat, dokud se problém nevyřeší. Slečně Crumleyové to samozřejmě vadilo, ale když chtěla doktoru Pymovi zatelefonovat a informovat ho, že v žádném případě nemůže děti přijmout a že mu je posílá nejbližším vlakem zase nazpátek, zjistila, že veškeré informace, jež jí v minulosti doktor Pym poskytl (telefonní číslo jeho sirot-
9
Knihy počátku 2
čince, adresa, popis cesty i dobrozdání od šťastných a dobře živených dětí), z jejích materiálů kamsi zmizely. Ani telefonní operátor neměl nikde v záznamech žádné telefonní číslo. Ve skutečnosti všechno zašlo tak daleko, že přes veškerou svou snahu nebyla slečna Crumleyová schopná najít jediný důkaz, že místo jménem Cambridge Falls vůbec existuje. Nakonec proto musela složit zbraně. Dětem nicméně dala jasně najevo, že v jejím ústavu nejsou vítány. A využila každé příležitosti, aby je na chodbách nebo v jídelně vyslýchala, pronásledovala je otázkami a dloubala do nich svými tlustými prsty. „A kdeže přesně jsou ty Cambridge Falls?“ Dloubnutí. „Proč to nemůžu najít na mapě?“ Dloubnutí. „Co je ten doktor Pym zač?“ Dloubnutí, dloubnutí. „Je to opravdový doktor?“ Dloubnutí, dloubnutí, dloubnutí. „Co se to tam vlastně stalo? Mně je jasné, že v tom bude nějaký podfuk. Tak odpovíte mi?!“ Dloubnutí, dloubnutí, štípnutí, zakroucení rukou. Ema, která propadla pocitu bezmoci, když ji ředitelka potřetí za jediný týden zatahala za vlasy, navrhla, aby slečně Crumleyové prozradili pravdu. Že doktor Pym je čaroděj a že důvod, proč ona nemůže najít Cambridge Falls na mapě, spočívá v tom, že jmenovaná vesnice je součástí magického světa a je tedy skrytá očím normálních (v případě slečny Crumleyové nadto ještě poněkud duševně zaostalých) lidí. A že pokud ji zajímá, co se tam vlastně stalo, tak se jedná o to, že oni tři objevili jistou starou knihu vázanou v zelené kůži, která je odnesla do minulosti. Že se tam setkali s trpaslíky a různými příšerami. Porazili jednu zlou čarodějnici, zachránili celou vesnici, a ať se na to všechno dívají z jakéhokoli úhlu pohledu, jsou hrdinové. Dokonce i Michael. „Vážně dík,“ odtušil Michael ironicky, když se sestra propracovala k závěrečné části toho, co by slečně nejraději pověděla.
10
KRONIKA OHNĚ
„Rádo se stalo.“ „Tohle ale stejně nemůžeš říct. Bude si myslet, že jsi cvok.“ „No a?“ odtušila Ema. „Raději budu ve cvokárně než tady.“ Nakonec ji ale Katka donutila, aby se dál držela dohodnuté verze. Cambridge Falls jsou naprosto obyčejné místo, doktor Pym je docela obyčejný člověk a nestalo se tam nic mimořádného. „Musíme doktoru Pymovi věřit.“ A stejně, kolem a kolem vzato, pomyslela si Katka, máme snad na výběr? Vzhůru do kopce se nesl sotva slyšitelný zvuk hudby a připomněl Katce, že slečna Crumleyová dnes pořádá slavnost. Zadívala se dolů, kde mezi stromy rozeznávala velký žlutý stan postavený na travnatém prostranství před sirotčincem. Poslední dva týdny strávily všechny děti v sirotčinci v jednom kole. Vytrhávaly plevel, mulčovaly, umývaly okna, zastřihávaly živé ploty, vyvážely smetí a také snášely na jednu hromadu mršiny všech zvířat, která se do sirotčince vplížila, aby tam pošla, To vše kvůli slavnosti, na niž nebyli chovanci ani zváni. „Chraňte se, abych vás nachytala, jak mi z oken zevlujete na hosty!“ varovala slečna Crumleyová shromážděné děti u snídaně. „Pan Hartwell Weeks není zvědavý na ty vaše umouněné ksichty nalepené na skle.“ Pan Hartwell Weeks byl prezident Marylandské historické společnosti, na jejíž počest se slavnost konala. Zmíněná společnost byla pořadatelkou týden dlouhých autobusových zájezdů po „historicky významných budovách“ nacházejících se v okolí Baltimoru. A jelikož sídlo sirotčince sloužilo v kterési pradávné válce jako zbrojnice, propadla slečna Crumleyová odhodlání dostat ho na seznam zastávek. Mohla by pak (a tuhle informaci měla slečna Crumleyová z hodnověrného zdroje) vybírat od skupin bezmocných turistů po desíti
11
J ohn S tephens
dolarech za každého návštěvníka, jenž by stál o výsadu vstoupit na půdu sirotčince. „A pokud mi to kdokoli z vás pokazí...“ – při těchto slovech si dala mimořádně záležet, aby střelila pohledem současně po Katce, jejím bratrovi i její sestře – „...tak mi neustále telefonují různí lidé, kterým by se hodily děti na nebezpečné vědecké experimenty. Na takové, co je jim na ně líto mrhat ušlechtilými psy. A já jim vždycky můžu nabídnout pár z vás jako dobrovolníky!“ Hosté se už začínali scházet. Katka se zadívala na muže v modrých sakách a bílých kalhotách doprovázené ženami v šatech krémových a pastelových odstínů, jak spěšně míří do stínu. Ve skutečnosti jim ale věnovala sotva poloviční pozornost, protože už zase přemýšlela o tom snu. Znovu slyšela ty výkřiky, viděla tvory se žlutýma očima, jak se kradou mlhou, a slyšela hlas toho muže, který pronášel její jméno a také jména bratra a sestry. Kdyby jen věděla, jestli se ty události z jejího snu už skutečně odehrály, nebo jestli k tomu má teprve dojít. Kolik času ještě ona a její sourozenci mají? Jistě, věřila doktoru Pymovi. Opravdu mu důvěřovala. Jenže teď měla strach. „Katko, slyšíš? Ona už to zase udělala!“ Katka se otočila a spatřila bratra. Michael si cosi brblal a vlekl se nahoru do svahu. Ve tváři byl rudý a potil se. Brýle mu sklouzly na špičku nosu. Křížem přes hruď měl zavěšený potrhaný plátěný vak, který mu plandal u boku. Katka se donutila k úsměvu. „Udělala co?“ „Dostala se do maléru,“ odsekl Michael podrážděně. „Slečna Crumleyová ji chytila, když se pokoušela ukrást zmrzlinu, která měla být na tu slavnost. Myslel jsem, že ji trefí šlak. Myslím slečnu Crumleyovou. Emu ne.“
12
S mara g dov ý atlas / K n i h y p o č á t k u 1
„Tak jo.“ „A to má být jako všechno? Ty se na ni nezlobíš?“ Michael si narovnal brýle a zamračil se. „Katko, ty přece víš, že nás sem doktor Pym poslal, ať se tady schováme. Jak ale můžeme být nenápadní, když Ema v jednom kuse lítá v nějakém průšvihu?“ Katka si povzdechla. Tohle všechno už slyšela. „Musí se naučit chovat s větší odpovědností,“ pokračoval Michael. „Používat hlavu. Já si nedokážu představit, že bych si v jejím věku počínal tak lehkomyslně.“ Pronesl to tónem, jako kdyby hovořil o jakési vzdálené době kdysi v minulosti. „Fajn,“ řekla Katka. „Promluvím s ní.“ Michael souhlasně přikývl. „Doufal jsem, že to řekneš. Mám jeden dokonalý citát. Možná bys ho mohla použít. Počkej chvilku...“ Sáhl do vaku. Katka se ani nemusela dívat a věděla, že vytahuje knihu Souhrnné pojednání o trpaslících. Stejně jako ona lpěla na svém medailonku, byla Michaelovým pokladem malá, v kůži vázaná kniha. Oné noci, kdy byli odvezeni pryč od rodičů, ji otec vsunul synovi do pokrývek. A Michael ji během následujících let mnohokrát znovu a znovu pročítal. Katka věděla, že to pro něj byl způsob, jak si udržet kontakt s otcem, kterého si sotva pamatoval. Kromě toho nacházel zalíbení ve všem, co nějak souviselo s trpaslíky. Což se hodilo v Cambridge Falls, kde trojice sourozenců pomohla trpasličímu králi v boji o trůn. Za tuto službu dostal Michael stříbrný odznak krále Robbieho McLaura a současně se mu dostalo jmenování královským strážcem všech trpasličích tradic a dějin. Od té doby jej Katka s Emou nejednou přistihly, jak má stříbrný odznak připíchnutý na hrudi, hledí na svůj obraz v zrcadle a zkouší si různé poněkud komické pózy. Katka už v minulosti Emu varovala, aby si z bratra nedělala legraci.
13
Knihy počátku 2
„Upřímně řečeno,“ odtušila tehdy Ema, „tohle by bylo až příliš snadný.“ „No tak, kde to jenom...“ Kniha měla velikost a formát kostelního zpěvníku a kožené desky byly poznamenány zubem času. Michael listoval. „Tady je příběh o dvou elfích princích, kteří se spolu pustili do války kvůli tomu, kdo má zářivější vlasy. To je typické. Být elfem, umřel bych, jak by mi bylo trapně.“ Michael měl o elfech velmi nízké mínění. „Tady! Je to citát krále Zabije Zabijáka – to je jeho opravdové jméno. Z-A-B-I-J. To není přezdívka kvůli tomu, že by snad pozabíjel hodně nepřátel, i když jich opravdu zabil dost. A on tady říká: ,Velký vůdce se neřídí srdcem, ale hlavou.‘“ Michael zaklapl knihu a usmál se. „Hlavou, ne srdcem. To je to podstatné. A přesně to se musí naučit Ema. Přesně tohle.“ Řekl, co měl na srdci, postrčil si brýle ještě jednou nahoru a čekal, co na to odpoví sestra. Michael byl skoro o rok starší než Ema. Skoro, ale ne úplně, což znamenalo, že rok co rok byli oba několik týdnů přísně vzato stejně staří. A Michael kvůli tomu rok co rok tak trochu šílel. Coby prostřední ze sourozenců lpěl na své dávce nadřazeného postavení. Na náladě mu nepřidávalo ani to, že ostatní je s Emou často omylem považovali za dvojčata. Měli s Emou stejnou kaštanovou barvu vlasů, stejné tmavé oči, oba byli malí a oba měli hubené končetiny. Katka věděla, jak se Michael bojí, že Ema vyroste rychleji než on. A na chvíli si skutečně všimla, jak se Michael snaží držet při chůzi co nejvzpřímeněji, jako kdyby doufal, že aspoň tak bude vypadat vyšší. Jenže Ema se ho začala neustále ptát, jestli se mu náhodou nechce na záchod, takže toho nakonec nechal. Za několik dní mu mělo být třináct a Katka věděla, že se nemůže dočkat. Což v tomto případě platilo i o ní.
14
KRONIKA OHNĚ
„Díky. Budu si to pamatovat.“ Spokojeně přikývl. „A co jsi psala doktoru Pymovi? Viděl jsem, že dáváš dopis do stromu.“ Byl to jejich způsob, jímž s čarodějem udržovali kontakt. Dopisy vhazované do dutiny stromu se dostávaly okamžitě k němu (nebo jim to aspoň bylo řečeno jako fakt, kterému mají věřit). Jelikož ale o čaroději od chvíle, kdy přijeli do Baltimoru, neslyšeli, uvažovala Katka občas, jestli se psaní házená do prázdného prostoru ve kmeni stromu uvnitř náhodou nehromadí, aniž by je kdo četl. Katka pokrčila rameny. „Jenom jsem se ho ptala, jak dlouho tady ještě budeme.“ „Už je to skoro osm měsíců.“ „Já vím.“ „Sedm měsíců a dvacet tři dnů, abych byl přesný.“ Sedm měsíců a dvacet tři dnů, pomyslela si Katka. A najednou si vzpomněla, jak se probudila na Vánoce ráno. Tehdy se právě vrátila z minulosti a dověděla se, že doktor Pym a Gabriel v noci odešli, že v Cambridge Falls už není bezpečno a že oni tři poputují zpátky do Baltimoru. Katku to do jisté míry nepřekvapilo. Když se předchozího večera ocitla sama na lodi čarodějnice, dověděla se dost na to, aby pochopila, že jejich dobrodružství ani zdaleka nekončí. Pokoušela se vysvětlit Michaelovi a Emě situaci. Odvedla sourozence do knihovny v Pymově sídle a připomněla jim, že Atlas, smaragdově zelená kniha, který jim umožnila cestovat časem, je pouze jednou ze tří legendami opředených Knih, nazývaných společně Knihy počátku. „Vychází najevo, že existuje nějaké proroctví. Je v něm předurčeno, že trojice dětí najde tyto knihy a zajistí, že svazky doputují k sobě. Všichni si myslí, že ty děti jsme my. A budou nás proto hledat.“
15
Knihy počátku 2
„Kdo nás bude hledat?“ chtěla vědět Ema, jež se stále cítila podvedená tím, že Gabriel, její přítel, od ní odešel, aniž by jí cokoli řekl. „Ta pitomá čarodějnice je mrtvá! A ta její pitomá loď slítla z vodopádu!“ Tehdy jim Katka vylíčila, jak čarodějnice v poslední chvíli z lodi unikla, jak čekala patnáct let a jak na Katku zaútočila, když se děti vrátily do přítomnosti. A vyprávěla jim i o tom, jak použila Atlas, aby zatáhla čarodějnici hluboko do minulosti, a jak ji tam nechala. „Takže jsem měla pravdu,“ uzavřela všechno Ema. „Ona je mrtvá. Nebo skoro mrtvá.“ „To ano. Jenže ona není ta, koho se musíme bát.“ A tehdy jim Katka pověděla o hraběnčině pánovi jménem Strašlivý Magnus. Popsala, jak byl jeho příchod provázen zvukem houslí, jak se zmocnil hraběnčina těla a jak se zdálo, že dokonce i doktor Pym hledí s posvátnou úctou na jeho sílu. Katka vysvětlila sourozencům, že Strašlivý Magnus je potřebuje, protože pouze prostřednictvím jich tří se může dostat ke Knihám. Za okny knihovny se snášel k zemi sníh. Svět venku byl tichý a bílý. Katka se musela nutit, aby pokračovala. „Je tady ještě jedna věc. Po uplynulých deset let, celou tu dobu, kdy jsme se trmáceli z jednoho sirotčince do druhého, drží Strašlivý Magnus naše rodiče, mámu i tátu, jako své vězně. Je na nás, abychom je osvobodili. Jenže k tomu ale potřebujeme ty Knihy.“ Následujícího dne si děti sbalily svých pár věcí, Katka zasunula Atlas hluboko do batohu a všichni tři se vrátili do Baltimoru. Nyní, když stála na svahu a cítila na kůži těžký, teplý vzduch pozdního léta, zalétla Katka v myšlenkách k Atlasu. Na konci jejich dobrodružství v Cambridge Falls se naučila
16
