1
KADIBUDKA 2009 V roce 1952 se otec trochu finančně zmohl a postavil na rodinném poli v Hnojákově malou chatku. Jeho pole ale chtělo využívat nové JZD a náš zahradní domek byl „jézédákům“ na obtíž, pro jejich plánované velkoplošné obhospodařování. Kousek vedle chaty nám tehdy postavili i obyčejnou malou kadibudku. Ta byla postavena přímo do vlhké trávy. S léty postupně odspoda uhnívala a zanořovala se. Byla čím dál nižší. Po letech už byla skoro jenom pro dětskou postavu. Stavba „komplexu“ (chaty a záchodu) byla kolaudována až o 8 let později, a to ještě jen s odřenými zády. Kadibudka prý byla příliš daleko od chaty a v případě rychlé nouze by k ní nikdo už nedoběhl, včas a se ctí! Začali jsme se v poli pomalu zabydlovat. Nakupovali jsme poslední výkřiky civilizace, jakými byly parafinové svíčky, petrolejová lampa, plechový vařič na tablety pevného lihu. Pro „pitnou“ vodu jsme chodili s kýblem k sousedově pumpě. Bateriová tranzistorová rádia tehdy ještě nebyla. I tak se tam dalo živořit, na tehdejší dobu docela luxusně!? Náš nový polní záchod jsme z počátku začali využívat klasicky, v souladu s jeho prapůvodním posláním. Na malou se dalo chodit ke kytičkám a jen na tu velkou do něj. Pak to otec vše změnil. Zahrádkářství vyžadovalo používání a skladování mnoha nářadí. Při jeho položení na hlínu na něj pršelo a ono rezavělo. Žádné přikrytí proti rzi nepomáhalo. Tak to všechno otec odnesl do budovy záchodu. Ten měl alespoň dokonalou střechu. Byl ale tak pro původní využití nedostupný. Před použitím se muselo nářadí vystěhovat, po použití zpět nastěhovat. Byla to dřina a ne vždy bylo času nazbyt. Zvláště po místním nehygienickém stravování a pití závadné vody. Navrhl mi tedy chodit na velkou přímo k jednotlivým rostlinám, s motykou a krumpáčem. Tím způsobem se ony přímo i pohnojily. Zase to byla dřina, najít nástroje, řinčení kovem o suchou hlínu, vykopat jámu a při tom ještě nepoškodit kořeny ušlechtilé vegetace. Zahrnout to vše nakonec a pak dělat jako by se nic nestalo. 2
Už mě takovéto zbytečné plahočení zmáhalo a tak jsem z kmenů padlých ovocných stromů a dehtového papíru postavil nějakou to kůlnu. Do té naházel zahradní nástroje. Budka se tak zase uvolnila pro skutečně smysluplný úkon. Fungovala nám tak asi 30 let. Zažívali jsme tam oba neobyčejné okamžiky úlevy. Jezdit na víkend do naší chaty začalo být pro nás oba menším utrpením. Kadibudka posloužila přes týden i jiným nájemníkům. Mouchám mravencům vosám sršním myším hlemýžďům slimákům ptactvu a ježkům. Postupem času se tamní přírodě budka otevírala stále více. Tamější mrazy vichřice letní žáry způsobily, že její stará prkna, vyrostlá ještě za mocnářství postupně povolovala a rozpouštěla se. Už neudržela ani je opravující hřebíky, natož nějakou krycí umělohmotnou folii na střeše. Držela dohromady už jen silou vnitřních pavučin. Opravovat dočasně ji pak bylo možné už jenom lékařskou leukoplastí. Otec pak umřel a její náprava zbyla jenom na mě. Kadibudka začala být životu nebezpečná. Prkénko bylo vetché a tak se jednou, po mém dosedu, prolomilo a já dopadl do toho dolního hutného obsahu. Nebylo to to nejhorší. Složitější bylo vyhrabat se zpět ven, na zemský povrch. Měl jsem v díře tělo tak nakroucené, že nebylo možné použít mých svalů kostí ani rozumu! Nakonec jsem se ale ven vyškrábal, opět do lidské společnosti. Asi by mě tam sousedé jinak našli až po měsících. Musel jsem si nakonec v téhle trapné situaci poradit sám. Našel jsem v kůlně ocelovou tyč do přehradního betonu a podložil jí průrazem bočních stěn sedací prkénko. Nějakou nosnost to sice mělo, ale bylo to zase jenom provizorní dočasné řešení. Musel jsem začít jednat už jako dospělý muž! V dnešní době už i v Hnojákově je nový politický režim a začala éra také tamních řemeslnických podnikatelů. V sousední vsi jsou třeba už tři dřevozpracující podnikatelé. Telefonoval jsem prvnímu. Udělal by mi záchod, ale až v září, dřív prý nemá čas. Řekl jsem mu, že tak dlouho to v břiše neudržím! Nedomluvili jsme se. Druhý 3
řemeslník mi řekl, že on je truhlář a ne tesař! Cítil se mou objednávkou dotčen. Posledního podnikatele jménem Herkules jsem navštívil osobně. Objednal jsem si budku u něj přes plot a nakonec vše klaplo. Dokonce mi do Prahy i zatelefonoval, kdy ji přiveze. Domluvili jsme se na nedělní dopoledne. V právě toto nedělní dopoledne probíhala na naší návsi katolická polní mše. Úzká a jediná příjezdová silnice byla v plné šíři zastavěna lavicemi se sedícími věřícími. Sedělo jich tam asi 100. Já stál za nimi, jako protestant. Unášeli jsme se křesťanskými a filozofickými myšlenkami o panenství Panny Marie, o Velikonocích které už dávno byly, apod. Bloudily v nás všech „hluboké a použitelné“ myšlenky. Z rozjímání nás vyrušilo dunění motoru diesel. Hluk byl tak silný, asi jako to bylo tenkrát v tankové bitvě u Kursku. Pomalé vzněty už jen jednoho válce tohohle motoru se daly jednoduše počítat. Plazil se náveskou silnicí pomalu ale neochvějně vpřed. Jel rovnou na lavice věřících. Nastala panika modlících. Vyskakovali z lavic a začali odbíhat a tulit se ke knězi jako ke Spasiteli. Ten byl starý mládenec a ženy měl církví přísně zakázány. I on se bál o život. Čekal snad v tu chvíli opravdu konec světa? Přestal na chvíli dokonce kropit svěcenou vodou. Někdo odtáhl lavice a tak mohl návsí projet traktor i s vlekem a s mou, na něm naloženou kadibudkou. Jel dál k mé chatce a za ním běžely děti jako ve scéně Komediantů v opeře Prodaná nevěsta. Děti najednou v okamžiku přestaly věřit na Ježíška. Má kadibudka byla pro ně zábavnější. Tesař Herkules nevěděl kde já mám svou letní rezidenci a tak budku chtěl svrhnout už do přednějšího domu. Soused ji ale nechtěl a tak musel popojet dál. Za mohutných explozí motoru vyjel až do středu mého panství. Urazil tou krátkou jízdou jenom několik větví ovocných stromů. Dál už neměl odvahu jet a tak spustil budku uprostřed zahrady, rovnou do mraveniště. Mravencům zachutnala i zavoněla a po pár minutách se do ní nastěhovali. Pokousali ji. Budka je širokorozchodná, dá se v ní cvičit i pozorovat televizor. Také se tam dá položit pevná telefonní linka. Ještě i další civilizační věci. Není to jen taková troška jako v Troškových jihočeských filmech. Začala hned zahradou překrásně vonět lakem a čerstvým dřevem, více než mé zdejší okrasné květiny!
4
Řemeslník Herkules měl při jednání se mnou vždycky zamračenou tvář. Když jsem mu v chatce zaplatil 7 000 korun, rozzářil se a rozpovídal. Prý nedávno v noci procházel kolem mého pozemku. Z jeho roští se na něj rozeřval sýček a on se moc lekl. Začal se tu bát a v noci pak raději chodil jinudy. Tesař se synem pak odjeli s tím, že přijdou za týden se čtyřmi chlapy, pak ji budeme šoupat na definitivní místo. To se bude budníkem nejen šoupat ale i pokládat na něj červené střešní tašky. Pak snad s tím mým utrpením už bude konec? To jsem si jenom myslel. Po týdnu přijeli se synem zase, tentokrát Favoritem a bez chlapů. Svalovce musel nahradit malý kovový rudl. Měl už jsem vybrané místo pro konečnou zástavbu. Vysekal jsem tam trávu a vyřezal větve jabloně, budce bránící. Stavební polotovar o váze asi půl tuny jsme pomalu a těžce, na rudlu dokodrcali na vybranou „kótu“. Podložili ho dlaždicemi. Začala pokládka střešních tašek. Šlo mu to docela rychle. Pak chtěl slavnostně otevřít dveře kadibudy. Ty ale odpadly do trávy. Zapomněl tam namontovat panty. Slíbil, že přijede zase příští víkend. Další peníze už nechtěl. Opravdu pak přijel i s panty a stříkačkou na maltu. Závěs dveří měl hned. Pak mi maltou vystříkal díru pod a mezi taškami. Tak jsem letošní máj, měsíc lásky, strávil stavěním kadibudky s Herkulem. Ono se tam nakonec stejně nic jiného dělat nedá. Ještě tomu všemu není konec. Do Vánoc mám co dělat. Budovu musím elektrifikovat 220 Volty, jako kuřák ji vybavit hasícím přístrojem, vybavit pouzdrem na papír a šikmým periskopovým zrcátkem. To proto, že srdéčko ve dveřích je vysoko a neměl bych při zavřených dveřích výhled na zahradu. Co kdyby se tam zrovna něco zajímavého dělo? Třeba přeletěl pták? O čem bych pak večer na návsi sousedům vyprávěl? Budovu jsem zatím osadil lihovým teploměrem, nápisy hlavní uzávěr plynu, vůz jede do vozovny, pozor na uklouznutí! Pořád je kadibudka ještě panenská, neposkvrněná a nepoužitá. Je mi líto ji prvně použít. Navštěvuji ji přesto několikrát denně. Vychutnávám si v ní vůni dřeva a čerstvého laku. Přesto její brzký 5
účel prvního „poslání - posrání“ je už v dohledu. Dopadovou plochu dole jsem vylepšil litinovou deskou. Ta po dopadu asi nádherně zazvoní. Bude to zvonit jako zvonky pražské Lorety! Asi nechám při mém prvním dosedu v budníku vyzvánět vesnický zvon. Ten se používá jen při významných událostech (úmrtí vesničana či vypuknutí požáru). Nevím kolik peněz mě to bude stát? Nebudu ale litovat ničeho! Miloš Nekvasil
6
